1991 – FRANCIE – PAŘÍŽ -,VERSEILLES -, REMEŠ / Co jsem pochopila v Pařížii ../ Ještě toho roku, co jsme byly ve Vídni, vyjela jsem já, Zdena a její přítel počátkem července se stejnou cestovkou do Paříže, a to na celé čtyři dny. Kde by mně bylo napadlo, když jsem dostávala pohledy z Paříže od Jaroslava Paura, L.Čepeláka, že jednou sama toto město navštívím! Byla jsem silně rozechvěna. představami a tak jsem si koupila krásné bílé lodičky kvůli eleganci a přibalila jsem sešit s předsevzetím, že tentokrát budu opravdu všechny své zážitky zapisovat! A bylo pěkné vedro, když náš autobus v odpoledních hodinách vyjel s tím, že Zdenu přibereme s jejím přítelem v Holešovicích v 15 hodin. Stáli na přímém slunci a byli oba téměř dehydrovaní, když jsme u nich zastavili o více než hodinu později. Majitelka cestovky neměla ještě pro nás vyřízeno pojištění, musila se kvůli němu zastavit někde v Holešovicích v jakési pojišťovně, zatím co my se potily v autobusu bez klimatizace... . Hned na počátku cesty jsem ke svému smutku zjistila, že jsem se zapomněla přezout! Měla jsem na sobě staré sandály, v kterých jsem chodila na procházku s pejskem Dášou. No, svět se nezbořil a já si řekla, kdoví, třeba by mně ty elegantní střevíčky tlačily. Autobus byl plně obsazen. Zdena seděla s přítelem, mojí sousedkou byla cca čtrnáctiletá, ještě školou povinná dívenka..Majitelka cestovky měla s sebou ještě průvodkyni, obě byly povoláním kantorky, což - abych tak řekla- se projevilo v jejich celkovém chování a jednání. Uvítala nás , seznámila s programem a také nám sdělila, že během jízdy si můžeme v autobusu zakoupit pivo, limonádu,kávu, čaj a p., což jsme v dusném dnu přivítali. Když jsme k večeři snědli řízky, dostali jsme chutˇ zapít jídlo pivem. I zašla jsem k paní majitelce, leč neuspěla jsem , musíme počkat, až autobus někde zastaví, protože pitivo prodával řidič, nikoliv, jak jsme se domnívali, že ona nebo její přítelkyně. Už jsem docházela zpět ke svému sedadlu, když se ozval zvučný hlas paní učitelky: „ Nebojte se, t o svo j e p i vo dostanete!“ Styděla jsem se..Vůbec mezi námi došlo k několika kolisím, postupně k nim dojdu.. Také Zdena s přítelem byli naštvaní a tak, když jsme zastavili kdesi v Německu, kde byla zahradní restaurace, nečekali jsme na teplé pivo z autobusu a koupili jsme si pití v ní. To ovšem zase popudilo „ naší paní učitelku“, tak jí budu teď říkat. Po krátkém osvěžení jsme se postupně vraceli do autobusu. Já jsem cosi přerovnávala v tašce a vylila si na šaty šťávu z pomačkaných malin.. Vystoupila jsem se Zdenou z autobusu, v parku za nějakými keři jsem se převlékala. Byla tam pumpa, Zdena mi polité šaty přepírala, kdyby štáva zaschla, zůstaly by skvrny.Přikvačila paní učitelka honem, honem, ať už nastoupíme, šaty že si mohu vyprat ráno v Paříži. Stála nad námi, dokud jsem se nepřevlékla. Nastoupily jsem do autobusu, když se rozjel, uvědomila jsem si, že díky naší paní učitelce, jsem tolik znervozněla, že jsem zapomněla na pumpě brýle. Nejdříve obutá do starých sandálů, pak si poliji šaty a co nejhoršího, do třetice – ty brýle. Naštěstí jedna ze spolucestujících měla s sebou brýle rezervní, na které jsem, bohudíky, viděla. Byla jsem jí vděčna, že mi je ochotně půjčila. Jako většinu svých vzpomínek,musím lovit i vzpomínky na Francii v paměti, protože přes své předsevzetí, že si budu vše zapisovat ještě na výletě, jsem si tehdy zapsala toto: „ Sedím v trávě pod Eifelovkou a prší…“ Byl to ale příjemný, osvěžující deštík a zatím co Zdena s přítelem stoupali po schodišti slavné věže, já se utvrzovala – a také si užívala – v pomyšlení, že jsem opravdu, ale opravdu v Paříži! Přesto, že už od té doby uběhlo neuvěřitelných d v a c e t let, zjišťuji, že si toho hodně pamatuji, což je víc než potěšitelné. Bohužel si nepamatuji, co jsme viděli či zažili dříve a co později. Štve mě to, ale musím se s tím smířit. Časově umím zařadit jen 14. ČERVENEC večer: Stáli jsme my tři na mostě nad Seinou poblíž Louwru, pozorovali ohňostroj na druhém břehu za několika mosty u Eifelovky ve slavnostním osvětlení. A za co jsem Francouze chválila, že po ohňostroji zhasli slavnostní osvětlení nejen Eifelovky, ale všech slavnostně osvětlených objektů..
Nepamatuji si datum, kdy jsme vyjeli ani kdy jsme se vrátili domů. Matně si vzpomínám, že t a m jsme jeli směr Strassburg a na zpáteční cestě jsme uprostřed noci byli vybídnuti, abychom vylezli z autobusu a šli se podívat na katedrálu v R e m e š i . Byli jsme rozespalí a v tmavé noci jsme sotva rozeznávali jen siluetu chrámu, který snad se podobá nedostavěnými věžemi Notre Damu v Paříži. Vzpomínám si, jak mne udivilo, že cesta Francií do Paříže vede rovinou. Dálnice, podél níž se rozkládaly lány zrajícího obilí, vedla jakýmsi zahloubeným korytem, takže k polím stoupaly nevysoké travnaté stráňky a v nich byly zasazeny desky různých barev ve tvaru obdélníků, čtverců, kruhů, a trojúhelníků, cca 40x40 cm. K čemu tato znamení slouží, nevím., ale teď mne napadá, že možná v noci svítí jako u nás tehdy patníky, anebo - jak mne poučila sousedka, měly bránit sesuvům půdy na dálnici. . Ubytování jsme měli v mrňavé, tzv. formuli u pařížského letiště Orly. Sotva jsme se tam vešli, ale uvítali jsme, že byla vybavena sprchovým koutem. Co vše jsme v Paříži navštívili: N o t r e D a m e, vzpomínám na barevnou okenní rozetu nad oltářem, chrám je velice temný, po straně hořelo mnoho svíček..Zaujaly mne na průčelí různé skulptury, ale věže mi připadaly jakoby nedostavěné – opravdu jsem se později kdesi dočetla, že nebyly dostavěny z různých, také finančních důvodů. Vůbec mi nedošlo, že slavný chrám stojí na ostrovu Seiny a že to bylo nejdříve osídlené místo, obydlené už ve 3. Století, to jsem se dočetla až posléze. Vzpomínám, jak bylo na prostranství kolem chrámu rušno. Různí prodejci, nejvíce černoši, lákali turisty ke koupi pohledů a různých suvenýrů. Někteří měli na hlavě
různobarevné, svítící čelenky z bužírky. vzpomněla jsem si na Markétku, ráda si hrála tehdy na princeznu, tohle bude krásná koruna. Obětovala jsem 16 franků, což bylo hodně, asi našich šedesát korun – a to jsem ještě nevěděla, že čelenka bude svítit jen pár hodin a domů přivezu jen obyčejný proužek bužírky. Myslím, že hned první den jsme měli zajít také do justičního paláce.Společně s celou skupinou jsme prošli branou na dvůr, kde jsme musili položit na jakýsi pás své kabelky a pod,. aby se vědělo, nepronášíme-li nějaké zbraně či jiné zakázané předměty.Pak jsme ale skupinu opustili, sedli si před palácem na kávu u stolečku na chodníku a pozorovali cvrkot současné Paříže. Jak jsme pak všelijak městem courali, zaujaly mne stočené, jakoby vyždímané hadry, které se válely na každém chodníku. Určitě měly, dodnes nevím jaký úkol, stejně jako desky v travnatých stráňkách podél polí, zato jsem pochopila, že impresionismus mohl vzniknout jedině tady, v Paříži. Město totiž tone v jakémsi osvobozujícím , „ r o z s v í c e n é m světle“, těžko se dají evokované pocity popsat slovy
2
Večer, snad l3, července, na Pigalle před Mouline Rouge, stáli jsme na chodníku, za zády šokující výlohy sexšopů, ty se u nás tehdy teprve zaváděly, před námi celá plocha náměstí úplně zaplněna troubícími auty, každé z nich chtělo jet jiným směrem, přidala mi jako zmatení. brouci. Neuvěřitelný randál. Odtud jsme po schodišti stoupali na Montmartre a já si všimla, že u jednoho z domů, lemujících schodiště až k vrcholu, byla cedule Toulous Lautrec. Napadlo mne, že tady zřejmě bydlil s Marií Valladonovou a jejím synem Mauricem Utrillem, a že právě zde nějakou dobu možná bydlil, v bytě pod ním ,se svou ženou také kralupský rodák, malíř G e o r g e K a r s čili Jiří Karpeles, jehož rod pocházel z Velké Bučiny a domovské právo měl ve Velvarech... Soužití Lautreca s Marií Valadonovou, modelkou a později také významnou malířkou, kterou zvěčnil Vojtěch Hynais jako múzu na oponě Národního divadla v Praze, bylo velice bouřlivé. Jak asi trpěl Kars rámusem ve chvílích, kdy s přáteli hrál na housle v triu či kvartetu komorní hudbu. Nakonec se osmělil a u sousedů zaklepal.Spřátelili se, introvertní Žid s tělesně postiženým ale geniálním šlechticem a horkokrevnou Francouzkou . Kars se spřátelil také s U t r i l l e m, ten namaloval podle pohlednice obraz Karsova rodného mlýna v Kralupech Dodnes je to j e d i n ý U t r i l l ů v o b r a z v naši republice . Na Montmartre jsem vystoupali večer, byla už tma, nic jsme protoneviděli z bizarností, jimiž je tento kopoec proslulý. Stáli jsme uzábradlí, za zády svítil bělostí Sacré Coeur a dole pod námi serozlévalo do veliké dálky moře světel. Paříž měla v té době – jak jsemse dočetla – víe než deset miliónů obyvatel, tedy přibližně tolik jakonaše celá republika. .. Nejvíc jsem se samozřejmě těšila na Louvre, proto jsem se také naučila jedinou větu ve francouzštině – en bié púr truaziem Ꭰ– jednu vstupenku pro třetí věk tedy pro důchodce levnější..Jenže byl čtrnáctý červenec, význačný státní svátek a bylo stanoveno pro všechny věkové
kategorie jednotné sníženévstupné. Stejně jsem ji použila, ověřila jsem si tak, že pokladní bylo „mé“ francouzštině rozuměla. Louvre se mi ukázal jako nepředstavitelně veliký., rozlehlý. Vybrala jsem si pochopitelně část, kde byla slavná Mona Lisa. Znám ji z tolika reprodukcí, že mě nemohla překvapit.
3
Nejvíce mě zaujaly a svou krásou podmanily Boticceliho fresky s krásnými, půvabnými děvami Viděla jsem jistě spoustu nádherných obrazů, nevím kolik kilometrů jsem to odpoledne nachodila. Procházela jsem sály dokud jsem cítila nohy, pak jsem už téměř na padnutí hledala cestu ven, hledala jsem východ strašně dlouho, bloudila jsem a už jsem téměř nenáviděla sály s obrazy Rubensovými, protože jsem se neustále jako očarovaná v nich ocitala. Sály procházely mladé průvodkyně, Aziatky, několik jsem jich zastavila a německy se ptala , marně, tedy dlouho marně, nakonec jedna z nich pochopila, co potřebuji. Dopaťchala jsem k pyramidě, usedla na okraj nádrže a –jako mnoho jiných - s úlevou ponořila nohy do chladivé vody. Pro útrapy, vyvolané blouděním jsem zapomněla, co jsem všechno viděla. V paměti mi zůstala Mona Lisa, Boticcelliho krásky a nejhlubší, opravdu nezapomenutelný dojem, jsem si odnesla ze setkání s Niké Samothráckou..Stála vysoko nade mnou, na přídi lodi, přímo jsem cítila vichr, který se do ní opíral, vzdorovala mu orvaná, poraněná, v í t ě z n á . Abslvovali jsme autobusem také okružní jízdu Paříží - Champs-Elysées, Vítězný Napoleonův oblouk, Náměstí svornosti s obeliskem ukořistěným Napoleonem v Egyptě, projížděli jsme hypermoderní čtvrtí mrakodrapů La Défence a také jsme se jedno odpoledne mohli sami městem toulat. Zdena s přítelem a já jsme došli na Montparnasse, někde poblíž jsme zašli do malé restaurace. Už jsem zapomněla co jsme si tam dali k jídlu, ale jako pozornost nám servírovali maličké nakládané okurčičky v hnědém keramickém džbánečku. Někde poblíž Montparnasu jsme šli podél Lucemburské zahrady a já lituji, že jsme si ji neprohlédli a že jsme nedošli k Latinské čtvrti snad s nejstarší univerzitou Sorbonnou. Jeden den jsme strávili ve Versailles, zlato a nádhera, vše už bylo popsáno. Seděli jsme pak už venku před vchodem do parku na lavičce, myslím, že tam byla autobusová zastávka. Seděli jsme tedy na té lavičce , před námi popelnice a u ní hromada knih - no nedalo nám to, byly to samé mapy a bedekry, no nedalo nám to, vybrali jsme si. Mou největší kořistí byla reklamní pohlednice „ le restaurant Plaisir, Paris“ s vyobrazením plakátů A l f o n s e M u ch y. Mám fotografii z roku 1931, kdy se v Paříži konala Světová výstava, její návštěvu si „špendýrovala“ teta Anda Krausová z Plzně, sestra mé babičky.Pěkně ji dopálila zaslanou pohlednicí, kde píše, že je to nádherné a ať si to nenechá babička ujít , babička tehdy, jako ostatně po celý život, musila šetřit doslova každý haléř..
P ř í l o h y : foto Teta Anda v Paříži, pohlednice z Paříže od tety Andy
4
Bavorsko - Norimberk, kde jsme se zastavili na zpáteční cestě z Francie, mne nadchl, svědčí o tom pár poznámek, které jsem si tehdy udělala: 15.7.1991 „ Konečně jsem ne ve vysněném, ale ve skutečném Norimberku..Červencový den je horký, slunce prozářilo celé město, procházím starým „Altmarktem“, prohlížím si architekturu, staré gotické domy tu sousedí s architekturou dvacáteho století, nijak mne to neruší.Jenže většina těch starých domů byla znovu vystavěna po druhé světové válce, protože ty původní byly válkou zničeny. V ulicích je plno lidí,plno živého vzruchu, mísí se zde hodne čeština s němčinou, lidé se smějí, mám pocit radostné pohody. Užasnu: „ Znám jednu dívku, ta má dukáty..“ dva mladíci tu zpívají duet Z Prodané nevěsty !.. Ano, znám jednu dívku, její oči mne tu provázejí na každém kroku, její duše, naděje smutky.Tudy chodila, stejně jako já se dívala na dům Albrechta Dürrera, vcházela do chrámů, postávala na mostě nad řekou a možná, že její myšlenky se zatoulávaly někam daleko, snad až do Utrechtu. Jindy stoupala k hradu a jindy vycházela změsta do okolních lesů přinášela si domů / kde to asi bylo, kde žila se svým mužem Johannem Grafem, s dcerkami?/ květiny, housenky, motýly.Když pak doma usedala a dávala se soustředěně do práce, kreslila, ryla.do měděných desek, tiskla, byla v tom čase ve světě, který jí byl nejbližší, který si vlastně sama vytvořila, do něhož nikdo nemohl rušivě vstoupit, ale z něhož ona vynášela co v něm bylo nejkrásnjšího, nejlepšího, nejpravdivějšího a obdarovávala náš svět… A zase slyším zpěv. Tentokrát vlasatý mladík s kytarou zpívá německy: „Lieben und lieben lassen“, pak si říkám, asi jsem špatně rozuměla, zpívá spíše „leben und leben lassen.“, ale obojí má k sobě velice blízko – žít a milovat-. Procházím tržištěm, je to pastva pro oči, těch barev a vůní…zelenina, ovoce,květiny, nějaký muž nese podpaží ředkev delší než půl metru..lákají rozkrojené červené, melouny , zlatočervená jablka, jahody, třešně velké jako vlašské ořechy, voní tu houby a koření… Jenže, já pořád ještě něco hledám , někde tu přece musí být !. Jsou! Až když už projíždíme z města kolem nových rodinných domků se zahrádkami, je vidím : N o r i m b e r s k é r ů ž e, které tolik miloval Abraham Mignon , které tak často malovala Marie Sibylla… Koupila jsem si zde takový minikalendářík s obrázky starodávných panenek..
P ř í l o h y , portrét M.S.Merian, její malba
5
