/
VYDÁVÁ
ÚV ČSM
V
nlce ROČNfK
XII.
CENA 1
NAKRESLIL A. BORN
Kčs
I
SKONČiLA DVOULETKA MILIONÁŘŮ
Víte,jaké výročí oslaví letos sovětští pionýři? Ale o jejich dvouletce jste už jistě slyšeli: o miliónu tun starého železa, které nasbírali pro ropovod Družba, o miliónech ovocných stromkll, vysózených podél silnic, o deseti miliónech kuřat a królíkll, které vypěstovali •.. To všechno byla pionýrskó dvouletka, pozdrav velikému výročí, které letos oslavíme společně s našimi sovětskými kamaródy - 40. výročí založení Pionýrské organizace Vladimíra Iljiče Lenina. Na obrózku vidíte dva z miliónll - zajíčky, které vypěstovali pionýři z kyjevské stanice mladých přírodovědcll.
ÚSMEV AFRIKY Mó se věru proč usmívat tento malý občan africké Republiky Mali. Přes rok je už jeho země svobodnó. A co vše se za tu dobu v jeho vlasti změnilo! Donedóvna tu vlódli Francouzi - jim musela sloužit jeho maminka, pro ně pracoval tóta, sousedé, všichni. Francouzům patřily pomeranče, banóny, fíky. Odvóžt:1i ze země všechno bohatství. Hodně se ve svobodné Mali za ten rok změ nilo. Francouzové odešli,a lid začínó pracovat pro sebe, svoje děti a jejich budoucnost.
OSIRAVSKÉ HvizDY JAROMIR NOHAVICA
;vySTI.HU ,SME PRO
vAs
MoJ. mIsto lerné svote hYlzdy mi, ......... vlctycky
do tmy rozlllti.
c .., .... z.rni podle nich .. 'hll. .hou to IfutM hYlzdy pracoYltfch lidi.
Americký časopis "Washington Post and Times Herald" uveřejnil nedávno tuto zprávu: ;,Pani Kerri, manželka nezaměstnaného dělnika a matka pěti dětí, už několik týdnů vůbec nevečeři.
,Maminka? Ta snad nikdy nejí,' řekla nám devítiletá Belinda . ,A my? My děti jíme dvakrát denně - většinou brambory a rýži.' Dnes hledá ve Spojených státech amerických práci mnoho a mnoho dělníků. Z každého tisice je jich 68 bez práce."
V klubovně se odehrával tuhý boj. Na Jedné straně zápolila Jarka, Jiřka a Květa, na druhé Marcel. Mirek a Bohouš. Soutěžili ve kvizu "ZDál své okoli?". Padala otázka za otázkou. Chlapci zaěfnali, děvčata se bránila. Soutěžili Jij drahnou chvfli, ale poěet bodd přibýval stejnoměrně. Stále nerozhodně. Po několika oboustranných neůspMleh se obě druistfa drieJa. Už před chvW se dohodli, že v nejblWbn kole, kdy jedDa strana ztratí bod, soutěž ukoněl. Ale jako z uděl4D1 ani děvčata ani chlapci ne a ne toho ůspkhu. desAlmout. Děvčata uhádla, kolik je kohoutkd v umývúně, chlapci, kolik krok6 měfl tflda. Děvčata znala p~t tffd v poschod1, chlapci jména všech svý~ spolužákCl. Děvčata vyjmenovala autory všech obrazf1 na chodbách, chlapci uhádli, kolik oken mi tkola do ulice. A tak lla otázka za otázkou.
, ...,
V
IMAC O E v
,
UL CI UZ MY LI ·A
ETO
Letos se bude mluvit o finském hlavn(m městě, Helsinkách, snad na celém světě. Budou o něm mluvit především mladí lidé - ti, kteřE se začnou připravovat na veliké setkání mládeže, i ti, kteřE budou své kamarády na cestu vypravovat. Pionýři ze základní devítileté školy v ~imáčkově ulici v Praze 7 myslf na Helsinky také. Nebalf sice zavazadla, nepřipravují si ani slavnostní projev k delegátům VIII. světového festivalu mládeže a studentstva, a přece . .. Vědí dobře, že hlavní myšlenkou letošn( STM je právě pozdrav Festivalu, a proto si pro svoje recitace, tance, divadelní vystoupen( vybrali náměty o přátelství mladých lidí celého světa. Zatím měli jen školní přehlfdku, ale zanedlouho je uvidíme také na okresním kole • ..
•
•• ••
MIRNYJ NA OBZORU Tento náš obrázek je už několik měsíctl starý. Je z doby, kdy v Ruzyni startovalo letadlo se čtyřmi československými polárníky. Dnes je již naše vědecká výprava, kterou vede Antonín Mrkos, blízko clle u sovětské polární základny Mirnyj. Naši vědci tam budou spolu se sovětskými badateli odhalovat tajemství ledových plání Antarktidy.
V n'sledujlc1m kole, kdy! i:lěvěata oplt uhAdIa a eblapcl netrpělivě ~ novou otUku, zamyaU1a se Jarka cbvtli, mrkla na kamaridky a Pekla: "Chlapei, pozorl Odpovězte do deseti vteřinl Kde kaldý mite v tuto chvUi svou pionýrskou legitimaci'" Boj byl rozhodnut. Všeehno ósill chlapcQ., vlechno pfedchozl sndenl bylo marné. Marcel sice lekl bez rozmýšleni: Ve svém stolku. I Mirek sáhl najisto do náprsni kapsy a vyňal ji z pěkného čistého pouzdra. Ale zato Bohouš. Ten chvili něco brebtal a ne a ne si vzpomenout. Možná, že ji dal na sekretář, možná na knihovnu. Kdo '\1, jestli dokonce není mezi hračkami. Prostě, ať se styděl sebevíc - nevzpomněl si. Ne 'zpomněl, protože nevěděl. To by se Jarka spíš musela zeptat Bohoušovy maminky.
" .. . s krásným, nejlidštějším srdcem buřiče a s osudem bojovníka," řeklo Boženě Němcové Julius Fučík.
Na tato krásná a výstižná slova
si vzpomeňte, až budete letos v lednu vzpomínat ve svém od4 í/e na .sté výročí smrti této velké české spisovatelky.
Ohníček
Arkadlj Gajdar
o
Malčišovi se :zdá, jako by nevoněl vítr květy ze sadů , medem z luhů, ale jako by páchl dýmem požárů a prachem výstřelů. Pověděl to otci a upracovaný otec vyšel ven. .. Co se ti zdá! " povídá Malčišovi. .. To hřmí v dálce za Černými horami. To pastuchové pálí ohně za Modrou řekou, stáda pasou a večeři si vaří. Jdi, Malčiši , a spi
jsem hustě zasil, na tobě je, abys bohatě sklidil. Vidíš," povídá Malčišovi , .. prožil jsem tvrdý život, a ty, Malčiši, prožiješ za mne život klidný . " Tak to řekl, vroucně políbil Malčiše a odešel. Nemohl se dlouho loučit, protože teď už všichni věděli a slyšeli , jak za luhy duní výbuchy a za horam i hoří rudá záře požárů . Minul den , minuly dva. Vyjde Malčiš na zápraží : ne, ještě nen í vidět Rudou armádu . Vyleze Malčiš na střechu. Celý den se střechy nesleze. Ne, není ji vidět. Večer jde spát. Najednou slyší na cestě dusot, na okénko klepání. Vyhlédl Malčiš: u okna stojí týž jezdec. Jenže kůň je hubený a unavený, šavle ohnutá, bez lesku, čepice prostřelená, hvězda rozťatá a hlava zavázaná. .. Hej, vstávejte!" vzkřikl jezdec . .. Bylo půl neštěstí, a teď je celé. Je mnoho bohatců, a málo našich . Kul í padají na bojišti celé mraky, nábojů mají oddíly jen tisíce . Hej, vstávejte, pospěšte na pomoc!" Tentokrát vstal starší bratr a řekl Mal-
klidně!"
čišovi :
MALČIŠI-KIBALČIŠI
Autora této povídky užjistě znáte - kdo by neznal Timura aj eho partu, tuka a Geka . Gajdar však nebyl jenom spisovatelem. Byl pfedevším bojovníkem . Ve čtrnácti letech vstoupil do Rudé armády. V sedmnácti se stal velitelem pluku. Psát začal v roce 1924, když odešel z Rudéarmády. Vznikly jeho knlžky Škola, Osudy bubeníkovy, Vojenské tajemstvl atd . ... Po vypuknutí Velké vlastenecké války je Gajdar vojenským dopisovatelem Komsomolské pravdy. ni ústupu Sovětské armády zllstává v partyzánském oddílu jako kulometllk. V Hjnu 1941 umírá nedaleko Kaněva v boji s fašistickými vetřelci . .. a dávných a dávných let, když přestala na zemi hřmít válka, žil Malčiš-Kibalčiš . Rudá armáda tenkrát právě daleko zahnala bílá vojska proklatých buržoů a nastalo t icho po zelených lukách, po širokých polích, kde rostlo žito, kde kvetla pohanka, kde uprostřed hustých sadů a višňových keřů stál domeček, ve kterém žil Malčiš zvaný Kibalčiš, Malčišův otec a Malčišův starší bratr - ale matku neměli. Otec pracuje - seno kosí. Bratr pracuje seno vozí. I Malčiš pomáhá hned otci, hned bratrovi, nebo prostě s jinými chlapci poskakuje a dovádí. Hop! Hop! . .. Výborně! Nesvi~tí kule, nebouchají granáty , nehoř í vsi. Nemusí se před kulemi na zem lehat , nemusí se před střelami do sklepa schovávat, nemusí se před požáry do lesa utíkat . Nen í třeba se bát buržoů . Není komu hluboce se klanět. Žij a pracuj - krásný život! Ale jednou - bylo to k večeru - vyjde Malčiš-Kibalčiš na zápraží. Dívá se, nebe je jasné, vítr teplý , slunce se za Černé"ory ke spánku ukládá. Všechno by bylo dobré , a přece je něco nedobré. Malčišovi se zdá, jako by slyšel , že někde něco hřmí a bouchá.
Z
Malčiš
odešel. Ulehl. Ale nechce se mu spát, nijak nemůže usnout. Vtom slyší na cestě dusot, na okénko klepání. Vyskočil Malčiš-Kibalčiš a vidí: u okna stojí jezdec. Kůň vraný, šavle lesklá, čepice - šedá a hvězda - rudá. .. Hej, vstávejte!" vzkřikl jezdec ... Přišlo neštěstí, odkud jsme nečekali. Napadl nás z Černých hor proklatý bohatec. Znovu hvízdají ~ule, znovu vybuchují granáty. Bijí se s bohatci naše oddíly a uhánějí poslové přivolat na pomoc dalekou Rudou armádu." Tak vypověděl jezdec s rudou hvězdou svá poplašná slova a uháněl pryč . A Malčišův otec přistoupil ke stěně, sňal pušku, vzal brašnu a naplnil ji patronami. ..Vidíš," povídá staršímu synovi, .. žito
..
o
~ ,~
I-
II Ohn íček
.. Sbohem, Malčiši .. . Zůstaneš tu sám ... Zel ňačka je v kotlíku , chléb na stole, voda ve studánce a hlava na krku. žij, jak umíš, a na mne nečekej!" Minul den, minuly dva. Sedí Malčiš u komína na střeše a vidí, že zdáli cválá neznámý jezdec. Dojel jezdec k Malčišovi, seskočil s koně a praví: .. Dej mi vody, dobrý Malčiši. Tři dny jsem nepil , tři noci nespal, tři koně utahal. Dověděla se Rudá armáda o našem neštěstí . Všichni trubači zatroubili signál. Všichni bubeníci zabl.lbnovali, jako když zahřmí. Praporečníci rozvinuli bojové prapory. Na pomoc se žene celá Rudá armáda. Jen kdybychom se, Malčiši , udrželi do příští noci!" Malčiš slezl se střechy, přinesl vodu. Posel se napil a odklusal dále. Přišel večer a Malčiš šel spat. Ale nemůže spát - jak by mohl!! Vtom slyší venku kroky , u okénka šramot . Vyhlédne Malčiš a vidí : u okna stojí týž člověk . TýŽ , a přece ne on : nema koně padl kůň , nemá šavli - zlámala se šavle, nemá čepici, sletěla čepice , on sám stojí, vrávorá . .. Hej, vstávejte!" vykřikl naposledy . .. Máme střelivo - ale střelci jsou pobiti. I pušky máme, ale bojovn í ků je málo. Pomoc bl ízká - ale síly nemáme. Hej , vstávejte , kdo jste ještě zůstali! Jen ještě den a noc kdybychom se udrželi!" Vyhlédl Malčiš-Kibalčiš na cestu : cesta je prázdná. Nebouchají okenice , neskřípají vrata - není, kdo by vstával. Odešli otcové, odešli i bratři - nikdo nezůstal. Jen z jedněch vrat vidí Mal(Jš vyjít dědu stoletého. Chtěl děda zvednout pušku, ale je tak starý, že ji nezvedne . Chtěl děda uchopit šavli, ale je tak slabý. že ji neuchop í. I sedl děda na záp raží , sklonil hlavu a zaplakal. .. Malč i šovi b) 10 z toho smutno. I vyběhl Malč i š-Kibalč i š na cestu a vyk ř ikl a hlasitě zavolal : .. Hej, vy , chlapci, chlapci maličcí! Což si my chlapci máme jen hrát a skákat! Otcové odešli, odešli i bratř i. Máme my chlapci čekat , až přijdou bohatci a odvedou nás do své proklaté ří še 1" Jak tato slova uslyšeli chl apc i maličcí , vykřikli z plných pl ic ! Ten vyb íhá ze dveř í, ten vylézá oknem, ten skáče p ř es plot. Všichn i chtěli jít na pomoc . Jen Malčiš Plochiš chtěl jít k bohatcům. Avšak tento Plochiš byl tak lstivý, že nikomu nic neřekl ,
ale natáhl si kalhoty a tvářil se, jako by chtěl jít na pomoc s ostatními. Bijí se chlapci od tmavé noci do jasného úsvitu. Jen Plochiš se nebije, stále jen chodí a dívá se, jak by mohl pomoci bohatcům. A tu vidí, že za pahorkem leží hromada beden a v těch bed nách jsou u loženy černé pumy, bílé granáty a žluté patrony. Aha, pomyslil si, to je to, co potřebuji. V té chvíli se ptal Hlavní bohatec všech bohatců :
"Nu jak, bohatci,
už jste dobyli ví-
tězství !'"
•
"Ne Hlavní bohatče," odpovídají bohatci, "pobili jsme otce i bratry a vítězství už bylo naše, ale vtom jim přitrhl na pomoc Malčiš-Kibalčiš a toho nijak nemůžeme porazit. " Hlavní bohatec se velice podivil ~ rozzlobil a zvolal strašným hlasem: "Je možné, že byste si nedovedli s Malčišem poradit! Ach. vy nehodní zbabělci! Jak to. že toho maličkého nemůžete porazit! Hned vyrazte. a bez vítězství se nevracejte!' , I sedí bohatci a přemýšlejí, co dělat . Najednou vidí, že z křoví vylézá Malčiš-Plochiš a přímo k nim. "Radujte se," křičí na ně. "Podívejte se, co jsem já, Plochiš, udělal. Nasekal jsem dříví. nanosil jsem sena a zapálil jsem všechny bedny s černými pumami, bílými granáty a žlutými patronami. Co nevidět to bouchne!" I zaradovali se bohatci, zapsali MalčišePlochile do svých řad a dali mu hned bečku zavařen iny a celý koš pečiva. Sedí Malčiš-Plochiš, cpe se a raduje se. A tu se zapálené bedny roztrhly! A tak to zarachotilo. jako by tisíc hromů najednou na jednom místě zahřmělo a tisíc blesků z jednoho mraku sjelo . .. Zrada!" vzkřikl Malčiš-Kibalčiš . .. Zrada!" vzkřikli všichni jeho věrní druhové.
Ale vtom už z dýmu" ohně udeřilo vojsko bohatců. Malčiše-Kibalčiše svázalo a zajalo. Ukovali Malčiše do těžkých pout. Posadili Malčiše do kamenné věže. A běželi se zeptat, co teď naříd í Hlavn í bohatec udělat se zajatým Malčišem. Hlavní ,bohatec dlouho přemýšlel, ale pak vymyslil a řekl: "Malčiše zabijeme. Ale ať nám nejprve vyzradí celé jejich vojenské tajemství. Jděte. bohatci. a ptejte se ho: -Jak je možné, Malčiši, že se s Rudou armádou bilo čtyřicet carů a čtyřicet králů, že se bili a bili a vždy jen sami sebe rozbili! -Jak je možné, Malčiši, že všechna vě zení jsou plná, všechny káznice přeplněné, na všech rozich četníci, všechna vojska v pohotovosti, a přece nemáme klidu ani za jasného dne a za hluboké noci! -Jak je možné, Malčiši, prokletý Kibalčiši, že i v mém Vysokém buržujství, i v druhém - Rovinatém království, i v tře tím - Sněžném carství, i ve čtvrtém - žhavém mocnářství v týž den za časného jara. v týž den za pozdního podzimu lidé v růz ných jazycích, ale stejné písně pějí, v růz ných rukou. ale stejné prapory nosí;stejně mluví. stejně myslí, stejně jednají!" Zeptejte se. bohatci: - Nemá Rudá armáda, Malčiši. nějaké vojenské tajemství! - Ať vám to tajemství řekne.
- Nepomáhá vašim dělníkům někdo cizí! A ať řekne, kdo jim pomáhá! - Není, Malčiši. z vaší země nějaká tajná chodba do všech ostatnich zemí, kterou, jak se u vás ozvou, hned u nis odpovědí, jak u vás zapějí, hned se u nás přidají, jak u vás něco řeknou, hned se nad tí m u nás zamýšlejí! -" Šli tedy bohatci, ale brzy se vrátili. "Ne. Hlavní bohatče, Malčiš-Kibalčiš nám nezjevil vojenské tajemství. Vysmál se nám do očí. - Ano, povídal, silná Rudá umáda má mocné tajemství. A kdybyste jak chtěli útočili, nezvítězíte . Ano, povídal, máme i hluboké tajné chodby. A hledejte si je jak chcete, nenajdete je . A i kdybyste je našli, nezasypete, nezavalíte, nezničíte je. A víc vám, bohatci, nic neřeknu, a sami to, prokletí, do smrti neuhádnete! " I zamračil se Hlavní bohatec a povídá :
"Mučte, bohatci, toho tvrdošíjného Malčiše-Kibalčiše těmi nejstrašnějšími mukami a vyzvěďte na něm vojenské tajemství, poněvadž bel; toho důležitého tajem-
ství nebudeme mít ani klidu ani pokoje." Šl i bohatci a nevrátil i se již tak brzy jako prve . Jdou a pokyvují ~Iavami. "Ne," povídají, "náčelníku nH, Hlavn í bohatče. Stál bledý Malčiš, ale hrdÝ., a neřekl nám své vojenské tajemství, protože dal slovo. A když jsme odešli, lehl si na zem, přiložil ucho k těžkému kameni na chladné zemi a usmál se, můžeš-Ii nám věřit, HI~vní bohatče, že jsme se my bohatci až zachvěli a strašně polekali: což jestli uslyšel, jak se tajnými chodbami blíží naše nevyhnutelná záhuba!" .. Ach , jaká to země!" zvolal udivený Hlavní bohatec. "Nepochopitelná země, vn íž takoví chlapci znaj í vojenské tajemství, a tak je dovedou udržet! Pospěšte, bohatci, a zabijte toho hrdého Malčiše! Nabijte děla, vytaste šavle, rozvi ňte naše buržujské prapory, poněvadž slyším, jak troubí na poplach naši trubači a jak mávají prapory naši praporečníci! Vidím , že nás nečeká lehký boj, ale těžká bitva." Jako hromy zahřměla bojová děla. Jako blesky zářily ohnivé výbuchy. Jako vítr se přihnaly jízdní oddíly, jako mraky se nesly rudé prapory. Tak útočila Rudá ármáda. A viděli jste bouřlivý liják za suchého a horkého léta! Jako prameny stékají ze zaprHených hor a slévají se v bouřlivé a pě nivé proudy, tak při prvním rachotu zabouřilo ve Vysokém buržujství povstání a jemu odpovědělo tisíce hlasů z Rovinatého království, ze Sněžného carství a ze žhavého mocnářství. A ve strachu utíkal poražený Hlavn í bohatec a hlasitě prokllnal onu zemi s tak úžasným lidem, s její neporazitelnou armádou a s jejím nerozluštitelným vojenským tajemstvím. A Malčiše-Kibalčiše pochovali na zeleném pahorku u Modré řeky. A nad hrobem vztyčili velkou rudou vlajku. Plují parníky - zdraví Malčiše. Létají letci - zdraví Malčiše. Projíždějí lokomotivy - zdraví Malčiše. A pochoduji pionýři - zdraví Malčiše.
Mladý Vietnamec se opl'el o červeně natřený plůtek a dlani hladil sloriův chobot. Bylo v tom hlazení cítit, jak velice má slona rád. Připadalo mi skoro neslušné pl'ihlífet tak dojemnému loučení, ale ten drobný, snědý slonův průvodce mě zadrfel. A jako by ho těšilo, fe můfe o svém pl'íteli někomu vyprávět, začal:
"Nebylo mi ještě ani rok, když mě jednou vynesl otec před chatrč a ukázal mě slonovi. Maminka vyběhla za námi, aby mě ochránila, ale táta se jí smál. Slon mě očichal, lehounce se dotkl chobotem mé hlavy, potom poodstoupil a vítězoslavně zatroubil. Z ohrady mu hned odpověděli jiní, kteři tam byli uvázáni na dlouhých řetězech, odpověděli mu dokonce i ti, co se koupali v řece nebo putovali džungli. "Vidiš," řekl táta mamince, "vzali ho pod svou ochranu. Budeme mít z chlapce radost." Náš slon byl s námi pořád. Považovali jsme 110 za nejdilležitějšího člena rodiny, protože - stejně jako všichni ostatní sloni - patřil našemu pánú, panu Funk Fan Baovi, kterému taky patřila rýžová pole, kakaové a ananasové plantáže, i džungle se vším svým bohatstvim. Tatínek pracoval se slonem při poráženi mahagonových stromů a možná, že byste žasli, jak tátu poslouchal. Na slovo. 2ili jsme z jeho práce a moc jsme ho měli rádi. Maminka o něho měla větši strach
Ohníček
děti. Když se jednou na jaře divokých banánů - byl mlsoun, víte - a ležel s nadmutým břichem a těžce funěl, pobihali jsme všichni kolem něho plni úzkosti, sbírali léčivé byliny a vařili mu lektvary, a on si přitom sypal na hřbet pisek a suché listl. Když jsme mu bambusovou trubici nalévali do krku léčivý odvar, divala se po nás jeho malá očka ustrašeně a prosebně. Ani jsme tu noc nešli spat. Zapálili jsme oheň a seděli u našeho nemocného až do rána. Když se rozednilo, slon vstal a pomalu se kolébal k řece. "Bude žít," radostně zašeptal otec. Běželi jsme za nim. Stál už ve vodě a dlouze, dlouze pil. Divokých banánÍl se od té doby ani nedotkl. Asi mu jejich mdlá vÍlně připominala nemoc. Začal vám je tak nenávidět, že jejich mladé kmeny vytrhával chobotem ze země a rozdupával. "Sloni jsou moudři," řikával tatínek, "moc moudři. Hodně věd! a dlouho žiji."
než o nás
přejedl
Musím na sebe říci, že jsem nikdy nebyl kluk zvlášť poslušný. Casto jsem utíkal z domu, z naši chatrče, v bahnitých zátočinách řeky lovíval kraby, nebo jsem se zase vydal do džungle na lov papouškÍl. Doma jsem se objevoval jen v době oběda a večeře. Rychle jsem tyčinkami vyškrabal sVÍlj hrnek a už zase pelášil s kamarády někam ven. Marně mi tát.a s mámou hrozili, že mě jednou sežere tygr, jestli se budu pořád toulat po džungli. "Teď tady byl. A už je pryčl" stěžovala si vždycky maminka. "A když mu dám pohlavek, zamokři slzami celý dvÍlr. Je úplně jako mrak, který žene vitr. NeuhUdáš ho ani za nic." Tak jsem vlastně přišel i ke svému jménu: Hoang Kao Wan čili Létajici oblak. Se slonem jsme byli velci kamarádi. Mockrát jsme se pod nim S kluky honivali, vždycky jsem vykoukl za některou jeho nohou, tlustou jako chrámový sloup, a rozhližel se, jestli mě kamarádi vidí ... Hrozně rád jsem se šplhával po jeho chobotu, nebo se na něm houpával. Někdy, když jsem ho vyrušil z dřl mot, dobrácky zafuněl a vysadil si mě na hřbet. Trochu jsem se vždycky bál, ale pyšný jsem byl až hrÍlza a pro jistotu jsem se křečovitě držel jeho velkých uši. Asi ho to lechtalo, protože se kymácel z nohy na nohu a já výskal nadšením. Vůbec
jsem se na jeho
hřbet často
•
uchyloval. Zvlášť když mi hrozil výprask. Ale taky jsem měl odtud bUzko na stromy: pohodlně jsem si trhal ovoce. Samozřejmě, že jsme se o ně spravedlivě dělili, a protože ovoce patřilo panu Baovi, vždycky jsem slona prosil, aby mě neprozrazoval. Ale on sám jako by věděl, že dělá me něco nedovoleného. Byl hbitý a tichý, ušima do široka nastavenýma poslouchal, jestli se nebliží některý z hlídačů sadu. Vážně: měli jsme se navzájem moc rádi. Jednou jsem se po prudkém lijáku chystal jít sbirat slimáky ke strouze. Maminka je báječně vařila s rýži. Kamarádi už na
mě
hvízdali.
Popadl jsem košík a hrneček a upaloval za nimi. Voda ve strouze byla teplá a slimáků vylezla spousta. Nasbírali jsme jich plné košíky a pak jsme se začali s kluky kočkovat: postrkovali jsme se do vody, stříkali jeden na druhého. .. Najednou sám nevím, jak - se mámin obUbený hrníček skulil se břehu, narazil r;ta kámen a rozbil se. že výprasku neuteču, a hrozně jsem se bál vrátit se domů. "Ať mě tygři třeba sežerou," říkal jsem si zoufale, "stejně jsem darebák ... " Kamarádům jsem utekl a pustil se stezkou do džungle. Já
věděl,
Slunce už zapadalo a pod mohut-
nými stromy, hustě propletenými liánami, bylo šero. Náhle jsem spatřil pruhovanou hlavu tygra. S prohnutým hřbetem, na pokrčených předn1ch tlapách, pil král džungle vodu. Vedle něho ležela na kamení jeho kořist mrtvá antilopa. Pil pomalu, byl si jistý svou silou a moci. Jeho žluté oči na mě hleděly přes bělavé řasy.
Opatrně jsem couvl kousek zpátky, chytil se liány a jako opice se po ní vyšplhal na slrom a posadil se na větev. Rychle se stmívalo. Noční džungle pode mnou se probouzela. Slyšel jsem mňoukání divokých koček, šustot něčích kroků,
velké světlušky poletovaly sem a tam. Dovedete si jistě představit, co strachu jsem zažil. S bzukotem na mě doráželi moskyti. Neviděl jsem nic, ale cítil, že tygr krouží pode mnou kolem stromu. Hrůzou jsem se úplně třásl. A tu vám slyším, jal{ se cosi velikého dere džunglí, láme větve. Čím dál víc se to bl1žilo. ajednou problesklo mezi větvemi červené světlo. Pochodně. Myslel jsem si, že démoni vylezli ze svých skrýší, jak mi o tom vykládala babička.
Ná' slon postupoval pomalu. Zvedal chobot, větřil. .. Když mě konečně u cltil , radostně zatroubil. Spustil jsem se po liánách přímo na jeho hřbet. Usadil jsem se tátovi mezi koleny a on mě přitiskl k sobě. "Kluku hloupý," bručel. "Hrnek si uděláme jiný, ale kdyby tě sežral tygr, co bychom si počali ... Maminka chudák doma pláče, a tyl ... Proč prý jsme ti dávali jméno Oblak .. . Mraky končívají deštěm, a ty prý se nám rozplyneš v slzách ... " "Vždyť mě nesežral," hájil jsem se. "Poděkuj slonovi! Když nám kluci řekli, že jsi utekl do džungle, maminka ho uprosila, aby tě našel. Ani tygra se nebojí ... " Když jsme došli k naší zahrádce, máma vyběhla ven. Tiskla mě k sobě, jako by nemohla uvěřit, že jsem doopravdy živa zdráv. Potom přinesla na rákosovém podnose ovoce pro slona - a on, pan Obl', jak jsem mu říkal, podal první kousek mnč. Objal jsem jeho drsný chobot a tvář jsem měl celou vlhkou slzami. Slon mě houpal jako kdysi, když jsem byl malinký. Maminka s tátou se mu poklonili a děkovali za to, že mě zachránil. Když se to tak vezme, slon nás nejenom živil, ale měl nás rád. A my jeho taky. Patřil do naší rodiny ... (Pokračování příšlě)
Pak jsem zaslechl tatinka: "Hoang Kao 'Vane! Ozvi se! Chlapče! Vrať se! Vrať se! Maminka ti odpustila ... "
OBRÁZKY
ANTONfNA
POSPfŠILA
Ohníček
svaté právo, aby mu každý nájemnik v ,jeho' domě sypal drobečky. Když to někde neudělali, čepýřil se a huboval. Troufal si dokonce i na kocoura Kiliána, ke kterému se děti, dospěli, ba i vrabci z celého domu chovali jinak velmi uctivě. Kdykoli šel Ješita kolem Kiliána, skládal na něho posměš né veršlčky:
HANA ŽANTOVSKÁ
yla a jest v Praze jedna ulice, která se velice dlouze táhne na Vinohrady. Na pohled je to dům vedle domu, cihla na cihle, okno vedle okna. Dole ve vozovce jezdi auta a tramvaje, po chodnicich si vyšlapuji lidé. Řekli byste, že tu neni nic zvlášť zajlmavého. Ale zkuste se mnou projit dlouhou chodbou do dvora. Tam už to vypadá docela jinak.
vrabci, těm je, panečku, hej. Sotva zašUpou prvni mra ziky, dostávaji od pondělka do pátku drobečky z rohliků nebo z housek, od pátku do neděle mastné drobky z buchet, bábovek a koláčů. A tak se některým vrabcům stává, co prý se stává i ně kterým dětem. "Ano, páll je dobré bydlo a nevědi roupama co dělat," řekla by vám babička vrabce Ješity, kpybyste náhodou ovládali vrabči řeč. Řikala to také často svému vnoučkovi, vrabčáku Ješitovi, a vždycky dodávala: "Ty ses měl, kluku, narodit za té velké lidské války, co mi o ni povidala ještě moje babička. Tenkrát neměli vrabci kloudně do čeho klofnout.
'Qj
>
...o
:-.ia pavlačích se lřepelaji plenky miminek, dětské punčocháče, mužské košile, ženské šátky. Dole ve dvoře poléhává kocour Kilián, co patří paní sprá"cové. Dává pozor, aby se v domě neděla žádná neplecha. A nahoře pod střechou, až u okapové roury, bydlí vrabci. Je to starý vrabčí rod a sídlí tu bůhví od kolikálého kolena. Pražští
liJ
Ohniček
Babička
.
musela litat až na ZHchov pro drobky z koňského trusu, aby uživila rodinu. Takhle hlad na tebe, hlad I Hned by ti peří schllplo a nečepýřil by ses tak po světě." Ale vrabčák Ješita si babiččina slova nebral k srdci. "Co bylo, to bylo, co je, to je," odsekl vždycky. Pro sebe si myslel, že babička ničemu nerozumí. Taky si myslel, že je jeho
"Ten náš kocour Kilián, ten si mysli, že je pán, leži, tloustne den co den, vrabčákům je pro smich jen." Kocourovi se tahle vflnec neUbila. Vymrštil se vždycky jako z ocelového pera a skočil po Ješitovi. Ale ten stačil pokaždé včas
písnička
uletět.
Vrabec Ješita měl také velký zájem o to, co si lidé na sebe oblékají. Bedlivě pozoroval, jak se měn! v pražských ulic1ch móda. Mladým vrabcům pak dělal na okapu kázáni: "My vrabci musíme konečně pro sebe něco udělat. Jsme moc šediví, moc nenápadni. Kampak s Um! Tak už se prostě nechod\. Za chv1li si nás nikdo ani nevšimne." Mladi vrabci chv1li ochotně poslouchali, ale pak se rozlétli na všechny strany. Byli spokojeni se svým peřím a nechtěli na něm nic měnit. "Takhle to nepůjde," řekl si Ješita. "Nevědi, jak krásně by vypadali, kdyby na sobě neměli jen to ubohé šedivé peří. Mus!m jim to předvést. Pak budou hned čimčaro vat jinou!" A tak se jednoho dne vypravil k ptačimu holiči Rorýsovi. Byl to nejlepši ptači holič v Praze; měl krámek u hlavniho nádraž\. "Pěkně vitám, to jsou k nám hosti," šveholil holič Rorýs, kterého byl Ješita častým zákaznikem. "Tak co budeme dnes sttíhat, jakou fazónku si dáme?" otáčel se kolem Ješity. "Vpředu nad zobákem mi to ostří hejte na blbečka a vzadu na křídlech mi přistřihněte peří do tří čtvrtin," poroučel Ješita. "Chci to mít, jak se sluš! a patří. Abych nebyl sto let za opicemi jako třeba vlaštovky, které dodnes lItají ve fráčku. To jde snad někde na venkově. Tady ve městě
." --
-'~~-=~
........
musí být člověk hyper moderl" "A co to je, prosím, to hyper moder?" dotazoval se uctivě rorýs. Vrabčák chvlli přemýšlel a pak řekl: "To jsou slova v řeči helgolandské, z které budu dělat co nevidět zkoušku. Požádali mne, abych pak promluvil helgo~ landsky do rozhlasu. c, "J akého mám moudrého a vzdělaného zákazníkal" p yslil si holič. Ostříhal Ješitu přesně tak, jak si vrabec přál. Když šel Ješita od rorýse, byla by ho vlastní máma nepoznala. Peříčka
I
zobákem měl okudlaná, kříd la přistřižená do tři nad
úplně
čtvrtin. vrabči
Skutečný
chuligán. Ale
to mu ještě nestačilo. Dival se na sebe do louže a řikal si: "Bylo by to dobré, ale je to pořád málo barevné. To paleto by mělo být kostkované. Takové velké zelené 3 červené kostky bych na tom chtěl. A taky modré. To by se vrabci nestačili divit!!" Stěstí mu přálo. V ulici právě lako-
vali nápis nad jedním obchodem. Byla tam písmena červená, modrá i žlutá. Vrabčák se vznesl a naletěl vší silou nejdřív na jedno pismeno, pak na druhé a na třeti ... Lakýrník na štaflích huboval, že mu ten bláznivý vrabec pokazil práci. Ale Ješita si z toho nic nedělal. Frrr - a už se nedočkavě nakláněl nad louži. To byla podívanál Neměl na sobě kostky, ale všelijak zakřivené pruhy. Vypadalo to jako nějaké blesky, vlnky a otazníky. "Je to velice pů vodni," řekl si Ješita. "To určitě nikdo nemá. V domě budou koukat." Proletěl průchodem a pyšně vešel na dvůr. Ještě pyšněji než jindy chtěl projít kolem kocoura Kiliána, ještě výsměšněji mu chtěl zazpívat svou písničku. - Vtom se kocour vymrštil. Ješita chtěl ulétnout a nemohl. Lak mu přilepil křídla. Kocour Ješitu popadl, důklad ně ho protřepal a zavrčel: "Tak. Teď tě mám. Teď bych tě měl sežrat. Jenomže mám rozum. Nezalepím si kvůli tobě vousy tou politurou, kterou ses, hlupáku, natřel. Utikej a pamatuj si, žes dostal pardon naposledl" Vrabčák byl úplně a načisto zničený. Schliple řekl: "Raději mě sežer, Kiliáne I Co je do vrabce, který nemůže Htat. Nahoru na střechu nemůžu a dole bych každému pro sm1cu." zrovna," bručel Kilián . "Já se budu obětovat a žrát těl Šetřil jsi mne, když jsi zpival ty svoje pisničky? Teď si pomoz, jak umíšl" Ješita zničeně hop koval průcho dem zpátky. Nic jiného si nepřál než být někde hluboko pod zemi. "Já už se nechci ani vidět," naříkal. "Skočim pod auto nebo se utopím." A s tim pošetilým úmyslem do hop koval na ulici. Aut kolem jezdilo dost. Mám skočit pod velký vůz nebo pod malý? Nebo radši pod tramvaj? uvažoval Ješita. Dlouho stál na okraji chodnlku. Ale vždycky, když něco jelo kolem, zděšeně couvl. lakonec pochopil, že neskočí ani pod malé ani pod velké auto, o tramvaji ani nemluvě. Umínil si, že se raději utopí. Vtom zpozoroval, že je zase na tom místě, kde si předtím olípal ki"ídla lakem. Lakýrník tam dosud trpělivě opravoval škodu, kterou Ješita natropil. A dole u štaflí stála plechovka s vodou. "Tady se utopím. Zrovna tady . Za svou hloupost. Za svoje roupy. Za to, že babička měla pravdu;' nařikal Ješita. Slzy mu kapaly na zo-
báček.
Litoval se, co měl peří na Z posledních sil vyskočil na plechovku, zavřel oči a skočil dolů. Padal jako kámen. Když ale v plechovce nebyla vodal Čpělo to tam a páchlo, jako by se tam vykoupalo deset čertů. Ani nejzničenější vrabec v tom nemohl vydržet. Ješita zatřepal křidly a vylétl z plechovky. Nejdřív se tomu ani nedivil. Jen třepal křidly a třepal, poskakoval a kroutil se, aby se zbavil i posledni kapky té protivné tekutiny. A teprve nakonec pochopil... "Mám křídla v pořádkul" vykřikl na celou ulici. Kdopak si ale všimne vrabčiho výkřiku! A tak se po Ješitovi nikdo ani neohlédl, když startoval cel~' šťastný k odletu domů. eměl už na sobě žádné klikyháky. Terpentýn v plechovce je všechny smyl. Byl to jen prachobyčejný vrabec. Ale kdyby uměl mluvit, tekl by vám, ze je rád a že mu to vůbec, ale vůbec nevadl. hlavě.
KoNEC •
Ohníček
Mnozí z vás, přátelé, se v tyto dny ve škole o řekách, rybnících a jezerech. Dovidáte se mnoho zajímavostí o vodě , bez které není na světě života. A jistě si přitom prohlédnete i obrázky přehrad, jezů a kanálů, kterými člověk vodu ovládá a využívá jí. Podívejte se i na náš obrázek, který zachycuje kousek mapy Sovětského svazu: na severu je Pečorský záliv v Barentsově moři, na dolní části obrázku je tok řeky Volhy a města Kazaň a Kujbyšev (zde na Volze je největší hydroelektrárna na světěl). A pak najdete na obrázku jména ' řek Pečora, Vyčegda a Kama. Pečora leče na sever do moře. Sovětští inženýři ji však chtějí přehradit hrází (1), vytvořit na ní velké jezero a z něho odebírat vodu kanálem (2) do jezera na řece Vyčegdě (3) a do řeky Kamy (4). Kama by pak učíte
PTEJTE SE ŽiVÁČKA ŽiVÁČEK
ODPovl . . VACLAV rOMAšEK, ŠrĚpANOV U OL., BŘEZECKA 238:
"ZNÁM CHLAPCE ZE T~ETf T~f DY, KTE~f UŽ KOU~r. STARŠf JE NAVEDOU A ONI CHT~Jf BýT HRDINY. PROČ JSOU TAK HLOUpf, ŽiVÁČKU?"
Milý Václave, to opravdu nevím, proč jsou tok hloupí. Ono je spíš hrdinstvím vysmát se starším, ,kuřákum", než je docela obyčejně napodobovat. A tok tví kamarádi ze třetí třídy, kteří zkoušejí kouřit zbytky cigaret podle oá, vodu starších, mojí k hrdinum daleko o patří spíš k těm, kteří nic nevědí o škodlivosti kouření.
Donedávna se říkalo, že "kdo kouřil, umřel, o kdo nekouř.i1, umřel toky". Kuřáci se tok vysmívali nekuřákum. Ale před několika lety skončily v zahraničí zajímavé pokusy o výpočty o škodlivém vlivu kouření no zdraví kuřáku o zjistilo se toto: ti lidé, kteří od mládí kouří, se dožívají menšího stáří než nekuřáci. Mu'žeme tedy říci, že kouřením si každý kuřák zkracuje život o několik let. Kromě toho jsou kuřáci náchylnější k mnoho vážným chorobqm - naPříklad k chorobám srdce o plic. Většinou právě tyto choroby kuřákum zkracují život. Mladí chlapci, kteří začínají kouřit, si často myslí, že když vykouří 5-6 cigaret denně, jen aby se před ostatními "ukázali", že jim to nemuže uškodit. Pravda,je to míň nebezpečné, než kouření 30-40 cigaret denně, ale nedě te oni to. jakmile se totiž někdo naučí kouřit,
"ukradenou" vodu řeky Pečory odvedla do Volhy. Dokážete se na mapce orientovat? Mladí turisté vám určitě poradí a pomohou. A proč si to všechno vyprávíme? Protože návrh na "ukradení" vody řece Pečoře má velký význam pro Kaspické jezero, které na mapce už zakresleno nemáte, ale do kterého se vlévá řeka Volha. Kaspické jezero totiž má nedostatek vody, zvolna vysychá a jeho hladina se snižuje. Protože je Kaspické jezero důležitou vodní cestou a zdrojem obrovského rybného bohatství, rozhodli se sovětští inženýři dodat mu více vody. Budou ji brát Pečoře, která vodu zbytečně odvádí do Severního moře. Kaspické jezero bude zachráněno a lidé dokáží, že mohou nejen vody v řekách využívat k výrobě elektřiny, ale dokonce ji převádět tam, kde je jí potřeba.
stone se mu to zvykem, kterého se jen málokdo dokáže zase zbavit. A pro mladé tělo je kouření i malého počtu cigaret nebezpečné. Milý Václave, až uvidíš některého ze svých kamarádu zase kouřit, polituj ho. je to slaboch, který napodobuje starší o neví, že si zkracuje už od samého mládí život. MIROSLAVA pOŘfzovA, tELAKOVICE, j5Š
"NAPiŠ MI, ŽiVÁČKU, N~CO O TOM, KTERÝ DŮM JE NEJVYŠŠf A KTERÁ STAVBA NA SV~T~ JE NEJVYŠŠfl" Po dlouhá století bylo nejvyšší stavbou no známá Cheopsova pyramido v Egyptě, která měří 146 m o je tedy více než dvakrát tok vysoká jako petřínská rozhledno i s televizními anténami. Dnes už je toto stavbo mnohokrát překonáno. V Moskvě ji předčily výškové budov., hotelu o ministerstev, ve Varšavě Palác kultury, u nás například nový televizní vysílač no kopci Cukráku u Prahy (měří 185 mj atd. Mezi ještě vyšší stavby patří naPříklad Lomonosovova universito v Moskvě, která je vysoká 208 m, Eiffelovo věž v Paříži 300 m, o dnes nejvyšší budovo světa, mrakodrop EmPire State Building v New Yorku v Americe, která je vysoká 381 m. Zanedlouho vyroste v Moskvě stovba, která se stone nejvyšší no světě. Bude to nový televizní vysílač - betonová věž vysoká i s kovovými stožáry no televizní ontény 520 metru. U země bude stovba široká 63 m, u vrcholku bude mít pruměr 7,5 metru. Uvnitř věže budou umístěny čtyři rychlovýtahy, kterými budeme moci vyjet no vyhlídkovou terasu nebo do vyhlídkové restaurace, která pojme 300 osob najednou. Vysílač se stone nejen zojímavostí technickou, o/e bude to zároveň zařízení, které umožní sledovat televizní vysílání z Moskvy široko daleko kolem hlavního město Sovět ského svazu. světě
~ o
I "
1fqčel'>A'd 'r'
Jen jedinou hru znají téměř na celém jsou to šachy, hra s nejbohatší historii, hra královská, protože ji kdysi hrávali nejmocnější panovnici, nejbohatší šlechtici - i prostí lidé. Dnes bohužel nevime, kdo šachy vynalezl a kde je kolébka této zajímavé hry. Pouze víme, že už několik tisíc let před naším letopočtem znali podobnou hru Egypťané a že asi v roce 550 až 600 byly šachy běžnou hrou v Indii. Jmenovaly se chaturanga, tj. hra válečná. Z Indie se prý hra dostala do Persie a odtud potom na sever do Ruska a pak i do ostatní Evropy. To bylo asi před tisícem let. Sachy tehdy hráli mniši v klášteřích, ktetí je učili hrát u královských dvorů a mezi šlechtici. A tak došlo k tomu, že bohatl šlechtici se pti hře začínali sázet o peníze a z vtipné, složité hry, na které si dnes bystříme mozek a kterou hrajeme pro potěšení, se stala hra hazardní. Proto byla na čas zakázána. Brzo se však její obliba rozrostla, lidé objevili krásu v samé hte a ne v sázkách světě:
/
Ga1ela hraje šachy se lvem
o peníze a šach si znovu razil cestu do celého světa. U nás se hraje od 10. století, i když byla tehdy pravidla hry trochu jiná než dnes. Dnešní pravidla šachu jsou ustálena asi od 16. století. Prvním mistrem světa v šachu se stal v roce 1851 německý hráč Anderssen. V roce 1886 byl mistrem světa pražský rodák Vilém Steinítz. A pak se střídala dalšl známá jména nejlepších šachistů: Lasker, Capablanca, Aljechin, Euwe, Botvinnik, Tal a opět Botvinnik. Sach, hra plná vtipu, umění, vědy i sportovniho ducha, je hrán téměř na celém světě. Měli byste ji ovládat i vy, naši čtenáři, a cvičit si na něm bystrost a úsudek.
Ti, kteří ještě navštěvují hodiny náboženství, by vám mohli o zázracích vyprávět - o tajemném vzněcováni ohýnků na oltářích, o zázračných svatých obrazech atd. Ale ti, kteří se už trochu vyznají v chemii, by jim "zázraky" rychle vysvět lili. Například ve starém Rusku se prý často stávalo, že svaté obrazy - ikony prý zazářily v nových barvách. Byl prý to
zázrak. Dnes vime, že kněz ikonu přetřel směsí vinného lihu a terpentýnu s trochou čpavku. Tim barvy obrazu oživil. Podobný pokus si můžeme udělat i dnes a "zázračně" oživit povrch staršího nábytku ... Tajemné bludičky v lese nebo světélka na hřbitovech také nejsou ničím nadpři rozeným. Při hníti dřeva nebo jiných látek v přírodě vznikají sloučeniny fosforu s vodikem. Tato směs v kapalném stavu se na vzduchu sama vzněcuje. Ve dne jemné plamínky nevidíme, ale večer se objeví - "bludičky". I tento úkaz je možné napodobit v laboratoři ... Podobným způsobem vám chemik prozradi tajemství mnoha dalších "zázraků".
Na počátku čtvrtohor, tedy asi pl'ed 600000 lety, žil už na Zemi Plthecantropus erectus - "opočlověk vzpl'ímený". Tento nU nejstarlí a nejprimitivnějlí prapředek si zhotovoval dl'evěné a kamenné nástroje, kterých dovedl také dobl'e používat. (Maloval Z. Burian v odborné spolupráci s prof. dr. J. Augustou.)
Loni jsme se v krátkých lIán cích pravidelně vypravovali do dalekých krajťl. Letos navštívíme některá hlavní města. První z nich je Havana. hlavní města Kuby. Před pěti sty lety žili na ostravě Kuba u amerického pobřež í domorod I Indiáni. Po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem a po příchodu šponělských vojákťl-
Na návrh A. NoYOtllé • 8. Ikoplko". z Napa-
J.....
I'4...Jr....:iU
o zí O~
I. Maminka je sama v kuchyni . večer
vždycky prát si umíní.
p ředč ítat.
luci, Honzik má novou pici," zakřičel kdosi. Hemženi na kopečku se na chvilku ztišilo. Děti zastavily sáňky a čekají na Honzika. Přiběhl a Marcela hmátla po jeho nové čepici s dlouhým třapcem. Ale Honzik se ji vytrhl: "Nejsem půj-
ještě
mámy na
•
světě!
PRO Č ? To
jistě
žádn ý neuhodnet e!
II.
Velká
kaňka
kane
čovna."
z mého výkresu .
Dosedl na své sáně a odrazil z malého kopečka. A červený třapec vlaje vzduchem. Je to jako signál pro ostatnL Dalši naložené sáňky klouzají s vršku. Pak Honzík s Ondrou sjeli vleže a dole se vymázli. Do cesty se jim připletl cizí kluk. Hrabou se ze sněhu a utrhuji se na něho. Na snih padl rozložitý sUn. Asi otec toho kluka. Zticbli a ohlédli se. Nad nimi stojí vysoký čokoládově hnědý muž. Vzal svého chlapce za ruku a promluvil na něho cizí řeči. Teprv teď si kluci všimli, že kluk je taky černý . Dospělý táhne malého černouška dál. Ten ale nechce. Jako paličaté kůzle vzepřel uklouzávající nohy a žadoni. Otec povolil, pustil jeh o ruku. Pak vešel do úřadu v domě
Takovouhle práci pros tě
Ve škole zas bude hanba
• Ten náš táta , to je
hrozný nešika!
III. MámolBlůzku
ze silonu!
Hned a hned a hned! A 'alespoň dvě stě korun na výl-:U
Honzik, který má Malému černochovi zuby. Děti se k němu
"Ahmed," řekl. A máhá ostatním s velkou sněhu, když vidi, že baňatý mohou uzdvihnout. Za chvili stoji na kopečku panák s tlustým bříškem a
..
,Q
O
:I
Šátek ? Kdep
Červený je
jako jahody . .. Se silonem se to bije . .. to se nehodí . . .
U
,a: C
.J
O "Pojď
se svézti" kývla na
Marcela.
IV.
roskve . Salám . .. (máma dneska d a kupovala
kdy už vyjdeme . ..
Je to sobec - hrom a Kousek nedal mi!
,.
mu blýsklo v OČicb, atenýma nohama. Ori, nos a ústa má nehnul se. Jen se ostýcbave usmál. z uhlíků ... "Bojí se," broukli kluci. "Snib "A ted neco na hlavu. " jakživ neviděl a plete se do cesty." Ahmed strhl svou kožesinovou "I\erozumí," zastávala se ho beraničku. Marcela. Ale Honzík umačkal kouli Dětem se v ní sněhulák moc libL a namířil na něho. A taky se jim libi Ahmedovy černé Černoušek uhnul. Přisedl k zemi a hnědé hrsti nabiraji snih. Zásobu kudrnky. Marcela mu podává šátek: "Bylo hrudek naházel na hromádku by ti zima." a teď to začalo . Trefuje přesně a do Honzik ji odstrčil a natáhl Ahmekaždého, na koho prstem ukáže. dovi pěkne až na uši svou novou, Neujde nm ani ten nejmrštnějši. "Ten má ale trefu, " vzdává se zářive červenou čepici. Radostně
sh á něla
Červenková
CEP\GE če [3
dávno spát, pohádku mi
Jso u to
Marie
O hníček í
novou
čepici
a divá se po jeho otci Bude soublasit s výměnou? Porozuměl a přikývl. Děti pozoruji přátelské loučeni, divaji se za odcházejicim Abmedem. Honzík najednou trhá se zdi čistý roh plakátu, sněhulákovi vydloubl uhllkové oko a ostrým koncem napsal na papír své jméno a adresu. hmed se zrovna na rohu zastavil a ohlédl se. Honzik ut1ká s Ustkem k němu. Ahmed ho přečetl a horlivě kývá. Všichni se potom di"Xaji, jak dlouhou, dlouhou ulici vedle vysokého černocha cupká malý. Vždycky, když se ohlédne, blle to bleskne úsměvem a nad hlavou mu poskoč1 tázavě:
červený třapec.
DO P I S REDAKCI LJUBA ŠT[PLOV Á
To už není k vydržení pomoc, milý Ohníčku! Každý, kdo si zdraví cení, sed í doma v teplíčku, jen jd, chudák, abych snášel stálý pobyt na mrazu. Vždyť utrpím rýmu, kaše I nebo jinou ndkazu!
Mívali jsme schtlze, rady kde jsou šťastné chvíle ty! Teď chodíme dohromady na lyžařské výlety. Aťje vítr, plískanice kluci jsou jak posedlí! Co se bruslí na rybníce, v teple jsme si nesedli!
Šestkrdt do kopce mě vláčí, šestkrdt jedem seshora když naříkám, že to stačí, říkají mi bačkora. Už to nenl k vydržení! Neznáš, milý Ohnlčku, pionýry, co si cen I zdravých schtlzí v teplíčku?
Zeptej se jich - vzali by mě za člena či za hosta? Když ne v létě, aspoň v zimě! Tvůj
Jaroušek Choulosta
. .. Rozesmátý Ahmed v ni vypadá jaKo veselý čertík. "A leď, Ahmede, lIa~edat!" Sjeli s IIonzíkem hladký svah jako po másle. Ostatní za nimi. A dole už čeká Ahmeduv otcc. Děti se po sobe slllulně podlvaly. Tatínek si Ahmeda odvede. Ahmed Yraci Honzíkovi cepici a :'I131'cela přináší jeho beranicku. Honzík j i od ní vzal a nasadil si ji. Ahmedovi podává svou krásnou
JAN
Kdovíkam
NOHA
uletěl.
Protofe musím a jednou zkusím předhonit
i sám
čas.
Ohníček
.-- o JíZDA
Slova: Jaslla Lazarová
Chcete-Ii se letos v létě už konečně plavat, nečekejte, až bude voda v řekách a rybnících teplá. Začít můžete už teď, v zimě, buď v plaveckých bazénech, nebo i doma - ano, nesmějte se - ve vaně.
• Hudba: Pohyb: Jarmila
naučit
Jiří Ruml Jeřábková
".
~:;:·J~'I Ol )1 )')l'l Ol JI Je-de zima, Je-de, je-de zl-ma,je-de, Sněhurka se ve'ze, Sněhurka se ve-ze,
~. Jl jl III
.J i pit> Jl J~ JlI
je-de na sa -ních/ ve-ze na sa -ních,
J Jl -Jl =J
jl
rozha-zu-je rozha-zuie
I Jí I JI 11 Jl I ť'
ko-Iem se-be/ rozhazuje ko-Iem se-bel rozhazuje
@I> ~
sníh sn/hl
~ Jl JIl ;-Jl JI l' jl =J=J JJI d II
Jde totiž o to, aby se budoucí plavec co bát vody: že mu vnikne do nosu a do uší, že ho bude štípat v očích atd. A tento úvodní "trénink" můžete dělat třeba takto: Nadýchnete se, ponoříte obličej do vody a vydýchnete vzduch nosem. To je podstata dýchání při mnoha plaveckých stylech. Opakujte pokus rytmicky, delší dobu, případně i na okamžik otevřete oči pod vodou, abyste se přesvědčili, že vám voda opravdu nic neudělá a že si nemusíte po každém vynoření otírat obličej dlaněmi, mnout oč i a česat vlasy ... Naučíte-Ii se správně ye vodě dýchat, nejdříve přestal
.... -tl :E '"~ )LI.I
;:, ~
• •
-
N
.... -iC > ~
'-
z: 'cr: ~ ~ ,>- > ~ z cr: ..... o o u Q., a.. N
-
budete mít při opravdovém plaveckém výcviku velký náskok.
ZAKRESLíME SI
rozhazuje kolem sebe, rozhazuje sníh. rozhazuje kolem sebe, rozhazuje sníh.
\
PŘíPRAVA KE HŘE. Dítě představující
Zimu drží v rukou opratě a v nich pěl Jedno stojí v čele skupiny (koník) a drží se opratí oběma rukama. Další dvě děti se postaví za ním, spojí vnitřní ruce a vnějšíma uchopí opratě po stranách. Dvě poslední děti stojí za sebou a přidržují se opratí ze stran. dětí.
I. SLOKA TAKT 1-6 Skupina dětí se drobnými běhovými kroky pohybuje po obvodu cvičební plochy. 7 -14 Děti lehce přešlapují v rytmu, naklánějí se ven i opratí a chvěním rukou naznačují padání sněhu. Pouze Zima a dítě v čele skupiny se pohybují běhovými kroky v rytmu nepatrně z místa. II. SLOKA TAKT 1- 6 Skupina se znovu rozjíždí prostorem a děv stojící za dvojicí - Sněhurka - mává šátečkem. 7-14 Děti rozsypávají sníh (jako v první sloce) a Sně hurka mává šátečkem do všech stran. Po skončení jízdy pokládá Zima a děvčátko v cel
•• •
••••
UČITELKA SE PTÁ ŽÁKA - Kde rostou houby?
- Na vlhkých místech, proto muJe-li vás víc, použijte delších opratí a rozm(stUe se slejně,jak bylo uvedeno. Z pásma Jarmily Jeřábkové "Zima"
III Ohníček
sejí
mít
hotově
klobouk, ' odpovídá
žák.
po-
ppp • V
Popletově
ppp. p
už napadl sníh . Cestou do školy
z dolního konce zaházeli koulemi. Když jsem si tetě
_ ....1. -- 45---tt...~ 30--+
- í- PREKLIZKA,
Tereze. povídala. že jsem ji
Onehdy jsem přišel do bufetu a chtěl jsem čaj bez malinovky. Ale soudružka vedoucí mi povídala. abych si ho dal bez něčeho jiného. že malinovku nemají.
ChceLe-li vyzkoušeL svoj i obraLnosL nejen v práci s lupenkovou pilkou, ale i ve vrhání LableLennisových"m Ukl{, zhoLovLe si malou stolni hru. Obrdzt k vám ukazuje nejen zařize ni zhol ovené z překližky (rozmlr desky j e 35 x 105 cm), ale i zpf1sob hry: muslle vrhal miček lak, aby přesko čil obl překližky, dopadl do kaí dého pole a zapadl do olvoru ve lřetlm poli. P o naklonlné spodní desce mi ček opl l vyMhne k vašim rukám. D eska s olvorem má býl z překližky, bo čnice , překážky a zadní sll na m M e býl stejnl jako spodní naklonl ná deska z tvrdé lepenky. Hodnl "%dqru v konstruktérské práci i ve hře !
kluci
stěžoval
zavolat. Nevím
proč - vůbec totiž neumí koulemi házet.
, I
z
-
'fa P P le
y
• Už je to tak: zima je tady. A Honza Provázek tvrdí, že den je tak krátký, že mu
A DOBRÉ OKO
měl
mě
nesta~r
ani na napsání domácích
• S Jirkou, se svým starlím bratrem, jsme si
j me už VI,
dvě
úkolů.
eti'ilt na br
koruny. Onehdy mi povídal, že jednu ztr tll.
dobr
ry
že zrovna tu moji. Včera
mi vykládal Míša z horního
konce, jak ho maminka kárala, že se neumyl. .. A jak to poznala I" povídám. - .. Zapomněl jsem
namočit
mýdlo,"
pošeptal mi.
• Honza Provázek dostal pětku z poč tů.
Soudružka
ptala. jestli to
učitelka řekl
se ho druhý den
i doma. - .. Povídal
jsem to." - .. A co ti
řekli
vaši?" -
.. Nebyli doma." •
Soudružka učitelka chtěla vědět,
jaký je rozdíl mezi vlkem a psem vlčákem. Vysvětlil
jsem jí, že takový,
že jsou oba stejní. • Jeden kluk z desáté třidy přijel na pumpě:
svém mopedu k benzinové .. Prosim
čtvrt
oleje." -
litru benzinu a
dvě-
deka
.. Mám ti i kýchnout do
pneumatiky? Máš ji
měkkou."
? 7?
OH N I ~ E K, měsíčník československých dětí. - Vydává ÚV ~SM - Mladá fronta. Vedoucí redaktor Jiří Binek. - Redaktorka Marie Lapáčková . - Graficky upravuje Josef Paleček . - Redakčn í rada : Karel ~erný , Jan ~eřovský , Jiř í Felix, Václav Chmelíř, Lucie Jirotková, Zdeněk Kalous , Milada Rampasová , K."F. Sedláček aJiří V. Svoboda. - Redakce v Praze 1, nám . M. Gorkého 24. Telefon 22-10-41 . - Tiskne Svoboda, grafické závody, n. p., závod 1, Praha S-Smíchov, S. M. Kirova 43 . - Cena 1 Kčs . - Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Objednávky a předplatné přijímají administrace PNS, poštovní úřady i poštovn í doručovatelé . Námi nevyžádané rukopisy nevracíme. - Toto číslo vyšlo dne 12.ledna 1962 A-21 *11470
MATĚJ N~MCOVÁ Kmolr Malcj
sel na\'šlí\'il kmotra Jíru. Nedaleko slatku
potkal kmolroya chlapce .
J~-
,a:
"Co dclá lála, Josífku ?" plá s{' ho. I
"Právě chtěl
Na mě, hoši, pozor dejte, na slovo mě poslouchejte!
Jaké chcete zatopení, když už žádné uhlí není?
odpověděl
"A
jísl, ale když vás vídcl za humny, vstal a nechal jídla být, "
pravdomluvný hoch .
pročpak '? "
"Inu, táta povídal,
Žl'
bysle nám mnoho
snědl,
a ' máma to musela se
stolu všecko uschoval. ,.
A.
"A kampak 10 schovala, Josífku'? "
o
"Hus dala na pícku, kýlu na kamna, klobásy se zeJim do trouby, buchty na misnik a dva žbány piva pod lavici. "
J-
Kmotr se neptal dále, usmál se a v okamžení vešel přes práh ke kmotrovi.
ce Z
"Pozdrav lě bůhl" vital ho kmotr Jíra . "Ale že pak jsi nepřišel o chvilku Už se ze všech pot jen leje, cvičení je všechny hřeje.
Ráz a dva a tři a čtyři. Kam to Ferda, kam to miř(?
Z
dříve,
mohl jsi s námi jíst,
bysme
tě
právě
dnes nám od jídla nic nezbylo, s <"lm
uctili."
"Nemohl jsem , milý
kmolřičku, dřive přijít; přihodilo
se mi na
ce slě
něco neočekávaného."
.... 1&1
"A co, povídej !" "Zabil jsem ti hada, a len had
měl
hlavu tak velikou jako ta kýta, co
máte na kamnech, tluslý byl jako ta hus, co je na plcce, bHé
masíčko měl
jako ty huchty, co jsou lIa misníku, dlouhý pak byl jako ty klobásy, co leží
stočené
v
troubě,
krve ale bylo, co piva v
těch
dvou žbánc1ch, co tam-
to pod lavicí stoji." ~--.,.,--
Cvičením se teplo tvoří. Hleďte, málem všichni hoří.
Venku zima veliká je, sníh ....šak z mraveniště taje .
..
Dobře
-
to
Malěj
vyvt'dl. Kmolr Jíra se za svou nehostinnost
zastyděl,
žena musela jídlo a pilí na stí'd postavil a oba teprv hosta častovali.
.....
KRESLI A P íŠE ONDŘEJ SEKORA
