Nimrodi a rybáři táborští Pan profesor A. Z. Hnízdo „Kde se ti úplně nejvíc líbilo?“, optal jsem se nedočkavě své ženy, zatímco jsme uháněli k domovu z torontského letiště. Právě se s dětmi vrátila z první návštěvy staré vlasti po mnoha letech. „V Pražské ulici za letního slunečného rána“, zněla odpověď. „Lidé se stále trousí s taškami a bandaskami, jako dřív, pro mléko a chléb ještě teplý a čerstvé křupavé rohlíky. Jiní pospíchají k náměstí něco zařídit na úřadech. V krámech je živo, všude spousta lidí, místních i výletníků ze zájezdů. No prostě prosluněná dopoledne v Pražské ulici jsou Pepo zážitek.“ Dnes je to legrace. Letenku lze mít za pár okamžiků i přes Internet, vizum už nepotřebujete, Airbus ČSA létá do Prahy několikrát týdně nonstop a za sedm hodin jste v Ruzyni. Tam už na vás v autopůjčovně čeká vůz a za chvíli už uháníte na Tábor. Člověk už skoro zapomněl, že kdysi to vůbec takto snadné nebylo a ta silná touha, projít se zas ulicemi rodiště, byla po mnoho let jen neuskutečnitelný sen. Takové procházky šly dělat pouze v duchu, což jsem občas činil. Od nás z Klášteráku se jde „do města“ nejprve ulicí Křížkovou, která vás klenutým podloubím přivede na Žižkovo náměstí. Dál již zmíněnou ulicí Pražskou, která pak u divadla a antikvariátu přechází v třídu Palackého. Odtud již za chvíli budete na Křižíkově náměstí, dříve však „u Grandu“, což byl svého času nejlepší hotel ve městě. Zde, když se zadíváte vlevo, směrem k Jordánu, spatříte podnes elegantní budovu někdejšího C.K. reálného gymnázia, jinak zvaného „Reálka“. Tak se této škole říká podnes. Avšak tato story není o ulicích a budovách, ale o pozoruhodné osobnosti. Pokaždé, když si na pana profesora Hnízda vzpomenu a v duchu se pokouším znovu si vybavit jeho podobu, vždy se tato hypotetická scéna odehrává právě tady „u Grandu“ před „Reálkou. Není divu, vždyť po mnoho desetiletí na této škole působil, těmito místy se ubíral, a zde jsem ho vídával.
1
Pana profesora Hnízda, muže tehdy kolem šedesátky, štíhlého, vysokého a ve velmi silných brýlích, jste mohli v těchto místech spatřit, jak po chodníku kráčí důstojně a vzpřímeně v tmavozeleném „hubertusu“ s aktovkou v podpaží. Ten kabát měl na zádech jeden dlouhý fald od límce až k dolnímu lemu. Pan profesor jej nosil volně bez opasku a někdy i rozepnutý. Když se dostavil závan větru kabát se mu nadmul a připomínal křídla netopýra, což nevšední vzezření páně profesorovo ještě umocňovalo. Za teplých dnů jara a podzimu RNDr Hnízdo činil dojem profesora z Oxfordu či Cambridge, to když byl ve svém tweedovém saku, pumpkách, „Argyle“ podkolenkách a hnědých, vzorně naleštěných polobotkách. Nedílnou částí páně profesorova apparelu bývaly i klobouky. Někdy to býval tweedový klobouk, takový v jakých si v té době libovali jeho akademičtí kolegové a intelektuálové na britských ostrovech, jindy to byl ten zelený klobouček, jaký nosívají lesníci, rybáři a členové mysliveckých a rybářských spolků. I pan profesor byl totiž nadšeným nimrodem a rybářem, členem a neúnavným činovníkem a kronikářem obou těchto spolků. Kromě svého náročného profesorského povolání se navíc i zabýval rozsáhlou přírodovědeckou badatelskou činností, jak se za chvíli dovíme. A co se týče jména Hnízdo, podnes si myslím, že člověku, který tak velmi miloval přírodu se snad přiléhavějšího jména už nemohlo dostat! V této souvislosti jsem při nedávné návštěvě Tábora zaslechl legrační perličku, o jejíž věrohodnosti však nemám důkazů. Bylo to prý na začátku školního roku. Pan profesor, kdysi sám studentem, byl na škole novým panem profesorem dotázán: „A kdo jste vy, pane studente?“ „Jsem Hnízdo a bydlím pod
2
Ptákem“, zazněla naprosto pravdivá odpověď. Táborských věcí neznalý pan profesor si v první chvíli myslel, že si z něho studentík tropí žerty a již o tom chtěl učinit zápis do třídní knihy, když však byl ostatními studenty včas ubezpečen, že taková čtvrť v Táboře, dole pod městskými sady u Tismenického potoka, opravdu je. Mne pan profesor Hnízdo ve škole neučil a osobně jsem se s ním sešel jen jednou, a to jen krátce, to však podnes na mém obdivu vůči jeho osobnosti nic neubralo. Bylo to někdy v roce 1955, když strýc Václav Kaplický, spisovatel historických románů, zavítal na pozvání městské osvětové rady k nám do Tábora. Přednesl tehdy dvě přednášky o zdejší bohaté husitské minulosti. Jedna z nich byla právě pro studenty „Reálky“, která na přelomu století byla i jeho vlastní „Almou Mater“. Poutavě se o tom rozepisuje ve své knize vzpomínek na dětství a studentská léta, „Hrst vzpomínek z mládí“, kterou na sklonku svého života napsal. Druhá přednáška se konala ten samý den večer pro veřejnost v městském divadle. Následujícího dopoledne, před svým návratem do Prahy, byl strýc pozván panem profesorem Hnízdem do jeho studovny, kterou za těch časů míval v prostorách archivu muzea, kam se tehdy vcházelo z tmavého podloubí pod radniční věží. Strýc mě, desetiletého, vzal na toto setkání ssebou. Po prohlídce muzejních sbírek a archivu oba milovníci Tábora a okolí setrvali v dalším zaníceném rozhovoru. Při loučení jsme pak oba dostali darem knihu „Přírodní památky a krásy Táborska“, která panu profesorovi vyšla o několik roků dříve. Právě díky té knize, kterou jsem si přečetl několikrát, jsem provždy získal hluboký obdiv k tomuto pozoruhodnému muži, který se podnes řadí k inspirujícím borcům táborským, které jsem za let dětství a mládí znal, či jen potkával na ulici.
3
Kniha vyšla v roce 1948 v nákladu pouze 2000 výtisků a jsem rád, že ji mám sebou tady v Kanadě. Je radostí se k ní občas vracet. Pro pamětníky uvádím, že tisk provedla knihtiskárna Petr Frank v Táboře. Ta bývala na Budějovické silnici. Jak čtenář za chvíli pozná, vědomosti tohoto muže o našem kraji byly vskutku fenomenální. A nejen to. Z každého odstavce je nanejvýš cítit, že vše bylo psáno srdcem. Kniha má celkem osmnáct kapitol nabitých podrobnými botanickými, zoologickými a geologickými vědomostmi a dalšími zajímavými údaji. Granátová skála, Chýnovská jeskyně, Staré a památné stromy, Choustník, Vzácná květena, Stříbrnou stopou krajem Táborů, Blata u Soběslavi, jsou jen některé ze statí. Názvy hornin, květeny, stromů, hmyzu, ptáků, ryb a zvířat jsou uvedeny nejen v českém jazyce, ale i v latině! Srdci táborskému je nesporně nejblíž údolí řeky Lužnice a Jordán. Proto s původní předmluvou a úvodem uvádím právě tyto dvě kapitoly v jejich celistvosti, včetně všech originálních fotografií a kreseb. Někomu se možná může popisování flóry a fauny zdát nudné a nezáživné. Nicméně chtěl bych čtenáře povzbutit, aby četbu nevzdali, protože jsem si jist, že budou nakonec velmi rádi, že ve čtení setrvali. Ty jména jsou totiž přímo vonící, milá, něžná a poetická, že je radostí je číst. Některé z rostlin, jak se dočtete, se nalézaly na velmi nepřístupných ba nebezpečných místech, například na příkré skále v Příběnicích, vysoko nad údolím Lužnice. Už před více než půlstoletím byly velmi vzácné. Bylo by zajímavé dnes vědět, jak se až k nim náš milý pan profesor dostával. Takových činů je schopna jen zanícenost a touha přiblížit tyto přírodní krásy ostatním. Takže vzhůru za poznáním do Lužnického údolí a na břehy Jordánu! Dozvíte se nejen mnoho zajímavého o táborském kraji, ale zároveň i o vzácné osobnosti pana profesora RNDr Antonína Zbyška Hnízda.
Předmluva RNDr Antonín Zbyšek Hnízdo je sice rodákem píseckým (nar. 5. prosince 1906), ale stálým domovem stal se mu Tábor, kde dokončil svá středoškolská studia. Na Táborsku započal také svou učitelskou dráhu, ale brzy přešel do Podkrkonoší. Události pomnichovské přivedly jej zpět na Táborsko. Jeho působištěm se stal Tábor, nejdříve škola měšťanská a od r. 1945 reálné gymnázium.
4
To je jeho životopisný profil, který ovšem nepovídá nám nic o jeho lásce k přírodě, jejím půvabům, jeho zálibě v myslivosti a rybářství (táborský rybářský klub má od něho pěknou spolkovou kroniku). Z této jeho lásky vyrostla přítomná kniha – kniha objevná, ukazující nám Táborsko, dosud známé jen jako kraj historicky památný, ale hospodářsky slabý, v novém světle. Dokazuje, že Táborsko má nejen jedinečnou historii, ale že má také své přírodní krásy a památky, sice prosté, ale půvabné. O této stránce Táborska neměli jsme kromě menších pojednání souvislého popisu přírodovědeckého, takže spis dr. Hnízda zde skutečně, bez obvyklé hluché fráze, vyplňuje citelnou mezeru. Doplňuje nám popis Táborska historického, jak je známe, ukazuje krásy jeho přírody, jež dojímá svou prostotou jako sličná, ale chudobná dívka. Z řádek knihy cítíme lásku k věci, jíž věnuje autor svůj zájem. Své popisy podává zajímavým slohem, neslevuje však ničeho s vědecké správnosti. Pečlivý je i výběr fotografií a umělecká výzdoba kresbami paní Marie Kroupové. Táborsku dostává se díla, jež bylo dávným piem desideriem těch, kdo milují svůj rodný kraj či místo svého působiště. Všichni rodáci tohoto kraje mohou míti z vydání knihy upřímnou radost. Roman Cikhart
Úvod Při slově Táborsko se zdá, že se před Vámi otevírá stará kronika, v níž čtete se zatajeným dechem o velikosti a síle lidské myšlenky, o slávě hejtmanské, o pokoře ducha a zbožné pýše hrdinských srdcí. Na mysli se Vám vybaví malebný obraz tvrdých hradů, omšelých vladyckých sídel a v klínu lesů přítulně schoulených vesnic. A přece Soběslav není jen starým srdcem kraje význačných památek národopisných, nýbrž současně i středem území, které je charakteristické svým přírodním útvarem, ať již květenou svých Blat nebo plovoucími ostrůvky na Novém rybníku. Chýnov není jen starým sídlem pomezního hradiště za doby knížecí, nýbrž i krajem s největší vápencovou jeskyní v Čechách, romantické údolí Lužnice nevypráví jen svými mohylami o starém osídlení v době železné, nýbrž také o vzácné květeně svých srázů a strání. Hory Ratibořské a Horky spojují historickou památku svých stříbrných dolů se vzácnými ukázkami minerálů, Choustník se vypíná do kraje nejen zříceninou bývalého sídla Rožmberků, nýbrž i vzácnými poklady svých skalních útvarů. A konečně Tábor! Jméno Jordánu mluví o starém ideovém vztahu jihočeského člověka XV. věku k textu Písma, technik jej obdivuje jako nejstarší středověkou přehradu, oko turisty se potěší stříbrem jeho hladiny, v níž se zrcadlí stará architektura husitské pevnosti, rybářovo srdce se zachvěje v tajemném očekávání překvapujících úlovků v tomto neslovitelném rybníku, který i svojí vodní faunou je opět charakteristickou přírodní památkou. A tvrdý, skalnatý ostroh, na kterém stojí Tábor? I ten zaujme Vaši pozornost nejen husitskou fortifikací na svém obvodu, nýbrž opět i přírodní zvláštností na svém jižním svahu – granátovou skálou. Táborsko není tedy jen kronikou historických postav a slavných dějů, nýbrž zároveň i knihou vzácných krás a památek přírodních. Dnes Vám tímto dílem otevírá její stránky autor, který s bohatými vědomostmi odbornými spojuje hluboký
5
cit a opravdovou lásku k přírodě svého zamilovaného kraje. Píše srdcem. Zaslouží si, aby stejným způsobem byl i pochopen. Dr František Kroupa.
Lužnické údolí Půvabná, poklidná, věčně však zahnědlá Lužnice s břehy zastíněnými malebnými olšinami a střapatým vrbovím, místy doprovázená dnes již jen skrovnými zbytky starých říčních ramen v létě často ozdobených záplavou skvěle žlutých květů a vzplývajících kožovitých listů stulíku, plyne po průtoku Rožmberkem rozlehlými, pestře květnatými lučinami třetihorní roviny téměř až k Dráchovu nad Soběslaví, kde se pojednou ráz krajiny začíná měnit. Tam, již v kraji táborském, se její údolí zužuje a na březích se porůznu objevují skalky a skaliny, kterých směrem po vodě přibývá, takže pod Sezimovým Ústím u Tábora teče řeka mezi rulovými skalami, po předlouhé věky rozhlodávanými dravou silou jejího toku. Hloubky údolí nápadně přibývá před staroslavným Táborem, kde přímo na okraji města, na pravém břehu řeky strmí téměř nad vodu první obrovský rulový útes, s jehož temene je milo pohledět na stříbrnou pásku řeky, obtékající město, pod nímž její vody mizí v hlubokém a divokém údolí, nejkrásnějším a nejromantičtějším koutku táborského kraje. Zde, v klínu přetvrdé památné žuly táborské, jak býval zdejší syenit také nazýván (syenit je hornina příbuzná žule, ale neobsahuje křemen), vytvořila si Lužnice pozoruhodné řečiště, v němž se střídají zrádné tůně a hlubiny s mělčinami, namnoze vyzdobenými spoustou ohromných, dnes dokonale ohlazených balvanů a celých skal, v nichž při malé vodě na několika místech shlédneme i útvary vzniklé vymílací činností oblázků uváděných do rotačního pohybu vodními víry, tak zv. „obří hrnce”. Rozdílná tvrdost hornin, jich uložení a pukliny přiměly řeku často měnit směr toku, takže četné zákruty a ohyby, většinou náhlé a velmi prudké jsou tu více než hojné. Památná a pozoruhodná jsou místa, kde v řečišti na poměrně malé ploše jsou rozhozeny celé spousty menších i větších, ba obrovských balvanů, kterým se
6
říká „kamenné stádo”. Balvany se dostaly do řečiště různým způsobem. Některé patří k vlastnímu dnu; voda je vymílá již po tisíciletí, takže měkčí části již dávno a dávno byly rozrušeny a odplaveny, tvrdší pak odolávají podnes. Jiné vznikly zřícením podemletých kamenitých břehů a strmých údolních stěn. Také balvany uvolněné větráním skal na svazích údolí se dostávají do řečiště, neboť se posunují vlastní vahou po svahu dolů. Přitom se dostávají do řečiště také menší kusy horniny, kterými si řeka na dalším toku hloubí a ryje své malebné údolí. Zalesněné stráně údolí, zdvihající zde se do výše padesáti i více metrů na obou březích, z nichž místy vystupují jen spoře porostlé, někdy úplně holé syenitové skály, rozhlodávané podivuhodně od pradávna ničivými silami přírodními opravdu často až do překvapujících útvarů, jsou jedinečnými kulisami velkolepého přírodního panoramatu lužnického údolí pod Táborem. Ať již je to temná a stinná Pintovka, či slunný protilehlý Chlum nad Klokoty, kamením tak bohaté okolí Papírny, Benešova mlýna, nebo lesnatý kout u mlýna zv. Starý Kvěch a dále úzké pobřežní lučiny u Kobrzků, Bredů a konečně skalnatá soutěska u přepamátných Příběnic, všude, kam jen oko lidské dohlédne, plno a plno nezapomenutelných dojmů a krás. Třebaže pod bývalým mlýnem u Bredů vystřídá tvrdý syenit opět měkčí rula, nepozbývá ani tato část údolí, jejíž ozdobou jsou rozlehlé smrkové lesy, nikterak na své půvabnosti, ba naopak. Několik kroků po proudu pod uvedeným mlýnem překvapí chodce na levém břehu řeky rozlehlá Candátí skála, přímo z hladiny a téměř kolmo vystupující, r. 1938 proražená tunelem 32 m dlouhým. Tím odpadlo dřívější namáhavé, krkolomné přelézání skály, bohatě však odměňující krásnými pohledy do údolí. Přímo skvostným dvojníkem Candátí skály je o něco dále po proudu ležící Příběnická skála, také
7
vystupující přímo z vod Lužnice; její pohodlný přechod umožňuje boční lávka nad hladinou, pořízená r. 1914. Pohledem z temene této památné skály, která nese mohutné zbytky slavných kdysi Příběnic, zpět proti vodě, zachytíme při protějším břehu nízký, rozsochatým vrbovím zarostlý ostrůvek Adamitů. Přes silný antropický zásah v celé oblasti širšího okolí lužnického údolí pod Táborem zachovala se právě zde, v nejodlehlejších a méně přístupných jeho částech místečka a místa se zbytky původní vegetace. Také někteří, dnes u nás již namnoze vzácní živočichové se tu podnes vyskytují. Břehy Lužnice v údolí vroubí porosty různých vrb - Salix sp. div. a olše lepkavé - Alnus glutinosa (L.) Gärtn., mezi nimiž se vyskytuje v krásných exemplářích i olše šedá Alnus incana (L.) Mönch. Na mnohých místech křovinný podrost těchto pobřežních stromovitých porostů tvoří skupiny tavolníku vrbolistého - Spiraea salicifolia L., keře až 2 m vysokého, v létě ozdobeného hustými jehlancovitými latami růžových kvítků, který se tu místy střídá s vonnou střemchou - Prunus padus L. a jedovatou potměchutí - Solanum dulca-mara L., jakož i úhledným, leč poměrně pořídku se vyskytujícím brslenem obecným Evonymus europaeus L., v podzimu zdobeným roztomilými červenými kvadrátky. Leč nejsou to jen keře a stromy nápadné velikostí, ale i přebohatá, barevně pestrá společnost drobnější pobřežní květeny, která jistě upoutá pozornost i největšího nevšímavce, který kráčí v létě tímto požehnaným koutkem naší vlasti. Velmi nápadnou a krásnou rostlinou je tu rozrazil d1ouholistý - Veronica longifolia L., jehož tuhé, přímé, až přes metr vysoké lodyhy zdobí hrozny fialově modrých kvítků, tak krásně se družících s nachovými květenstvími o málo nižšího kypreje obecného - Lythrum salicaria L. a bílými úbory sličného řebříčku bertrámu Achillea ptarmica L. Na jiných místech jsou tyto květnaté porosty vystřídány skupinami dekorativního zblochanu velkého - Glyceria maxima (Hartm.) Holmberg, vytrvalé vodní trávy, nesoucí v létě na konci až dvoumetrových stébel přebohaté laty drobných kvítků. V pestré této směsici místy najdeme i neveliké porosty vonné máty lesní - Mentha silvestris L. i máty vodní - Mentha aquatica L., skromný šišák obecný - Scutellaria galericulata L., statnou anděliku menší - Angelica silvestris L., růžovou vrbku chlupatou - Epilobium hirsutum L. i vrbku malokvětou - Epilobium parvif lorum Schreb., tužebník jilmolistý - Filipendula ulmaria (L.) subsp. eufilipendula Dom., kostival lékařský - Symphytum officinale (L.) subsp. eu-officinale Dom., krtičník
8
hlíznatý - Scrophularia nodosa L., a roztomilou pomněnku bahenní - Myosotis scorpioides (L.) Hill. Kamenité břehy, svahy, splazy, okolí opuštěných lomů a výslunná místa osadila do daleka žlutí svých korun svítící divizna malokvětá - Verbascum thapsus L. a divizna obecná - Verbascum phlomoides L. spolu se zdomácnělou a velmi hojnou severoamerickou pupalkou obecnou Oenothera biennis L. subsp. eubiennis Dom. Porůznu podél toku Lužnice se nalézající tůňky hostí zde vzácnou, občas sem splavovanou šípatku vodní - Sagittaria sagitti folia L. a žebratku bahenní Hottonia palustris L., vytrvalou to rostlinu s listy hřebenitě zpeřenými, jejíž bezlistá lodyha nad vodu vyčnívající nese hrozen narůžovělých kvítků, jakož i kosatec žlutý - Iris pseudocarus L. Nechybí tu ani akvaristům dobře známý vodní mor kanadský - Elodea canadensis Michx., pocházející ze Sev. Ameriky a v našich vodách, hlavně stojatých, dokonale zdomácnělý. Zajímavé jsou i sporé výskyty puškvorce obecného - Acorus calamus L., který se na př. uchytil již v táborských Koželuzích na pravém břehu řeky, přinesený velkou vodou z jihočeských rybníků. Mohutné skalní útvary na pravém břehu Lužnice hostí dále silenku nící - Silene nutans L., tolitu lékařskou - Vincetoxicum of ficinale L., rmen barvířský - Anthemis tinctoria L., netřesk skalní - Sempervivum sobolivferum Sims., drobnou kapradinu s1eziník červený - Asplenium trichomanes L., vzácněji s1eziník severní - Asplenium septentrionale (L.) Hoffm. a os1adič obecný - Polypodium vulgare L. Porůznu pak, hlavně na trávnících u cest a splazech výhradně na pravém břehu řeky se setkáváme s nápadně velikými úbory krásného bod1áku nícího - Carduus nutans L., často nedaleko dosti velikých porostů aromatické dobromysle obecné Origanum vulgare L., místy doprovázené úhlednou rostlinou z čeledi pyskatých, zvanou marulka pamětník - Satureja acinos (L.) Scheele. I nepatrné a velmi spoře se tu vyskytující písčinky mají své nenáročné obyvatele rostlinné, z nichž nutno uvésti alespoň krásně modře kvetoucí pávinec obecný Jasione montana L., jestřábník chlupáček - Hieracium pilosella L. a hojný šťovík menší - Rumex acetosella L., často i s krásně růžovou trávničkou - Armeria vulgaris
9
Willd. subsp. elongata (Hoffm. sp.). Na nevelikých lesních loučkách, travnatých okrajích lesních porostů a stráních nalézáme porůznu velmi hojný omamně vonný vemeník bělokvětý - Platanthera bifolia (L.) Rich., často až v překvapujícím množství prodávaný na trzích našeho města společně s kyticemi nejkrásnějšího našeho zvonku, zvonku broskvo listého Campanula persicifolia L. a jemné udatny lesní - Aruncus silvester Kostel. Mnohem větší výběr a množství rostlinných druhů roste však na protějším břehu Lužnice, kam do stínu smíšených porostů se uchýlila pestrá a bohatá společnost rostlin, z níž alespoň v přehledu uvedu nejvýznačnější: tak místy je tu velmi nápadná, v úplných porostech se vyskytující konopice velkokvětá - Galeopsis speciosa Mill., s bledožlutými korunami, jichž dolní pysk na prostředním uštu je zdoben fialovou, bíle vroubenou skvrnou, statná udatna lesní, upozorňující na sebe svými až 2 m vysokými lodyhami s latami drobných, mnohomanželných kvítků a hlavně v oblasti Příběnic pak hojná měsíčnice lesní - Lunaria rediviva L., vydychující ze svých světle fialových květů těžkou, omamnou vůni. Kdysi pravděpodobně mnohem hojnější listnáče, hlavně buky, podmiňují na tomto břehu ještě dnes výskyt dalších dítek květeny, z nichž alespoň jménem uvádím: kyčelnici devítilistou - Dentaria enneaphylla L., dřípatku horní - Soldanella montana Mikan, kopytník evropský - Asarum europaeum L., věšenku nachovou Prenanthes purpurea L., jaterník trojlaločný - Hepatica nobilis Mill., 1echu jarní Lathyrus vernus L., h1uchavku skvrnitou - Lamium maculatum L. a hluchavku žlutou - Lamium galeobdolon (L.) Grantz., plicník 1ékařský - Pulmonaria officinalis L. subsp. maculosa (Hayne) Gams, kostival hlíznatý - Symphytum tuberosum L., ptačinec velekvětý - Stellaria holostea L., pryskyřník kosmatý - Ranunculus lanuginosus L., samorostlík klasnatý – Actaeaspicata L., oměj žlutý - Aconitum lycoctonum L., subsp. vulparia (Rehb. pro sp.) Schinz et Keller, oměj modrý Aconitum variegatum L., místy velmi hojnou mařínku vonnou - Asperula odorata L. a skutečně vzácnou, v některých úsecích jen ojediněle, jinde hojněji se vyskytující lilii zlatohlavou - Lilium martagon L., překrásný to eurasijsko-meridiální prvek naší květeny zasluhující plné ochrany všech dobrých lidí. Z keřů zde význačných poutá pozornost hojná růže horská či převislá - Rosa pendulina L., nápadná velikými, většinou jednotlivými růžově červenými až nachovými květy, omamně vonící lýkovec obecný - Daphne mezereum L., obyčejně již v březnu oděný záplavou růžových květů, přehojný bez červený - Sambucus racemosa L., jen pořídku se vyskytující kaliny - Viburnum opulus L. (v jejíchž plochých vrcholcích se rádi schovávají skvostní brouci z1atoh1ávci - Cetonia aurata L.), jakož i převzácný řešetlák počistivý - Rhamnus cathartica L. Porůznu pak ve stínu stromů a keřů a ve vlhku strží a úpadů rozkládají vějíře svých listů statné kapradiny, z nichž nápadnou je dekorativní kapraď samec Dryopteris filix - mas (L.) Schott, papratka samičí - Athyrium filix - femina (L.) Roth, kapraď ostnitý - Dryopteris spinulosa (Muhl.) O. Ktze a velmi vzácně i drobnější os1adičec bukovinný - Dryopteris phegopteris (L.) C. Christ. Nejvýznačnější botanickou lokalitou celého údolí, floristicky tak bohatého, jest již zmíněná Příběnická skála. Je částečně kryta smíšeným porostem smrku obecného Picea abies (L.) Karst, jedle bělokoré - Abies alba Mill., lípy malolisté - Tillia cordata Mill. a borovice lesní - Pinus silvestris L., 150 let starým, s podrostem týchž dřevin 15 až 601etým, k nimž se druží líska obecná - Corylus avellana L. a bez červený.
10
Obnažené skalní plochy zdobí v květnu záplavou žlutých kvítků tařice skalní Alyssum saxatile L., význačná křížatá rostlina našich, hlavně středočeských skal (řidčeji se vyskytuje i na skále naproti ležících Příběniček). Současně s ní rozkvétá tu snad méně nápadný, ale mnohem vzácnější lomikámen trsnatý - Saxifraga decipiens Ehrh. ssp. palmata, útlá rostlina s bílými korunními plátky, jejímž domovem je jen nejteplejší část středních Čech, kde porůznu na skalách Vltavy a Berounky se hojněji vyskytuje. Kromě uvedených rostlin hostí Příběnická skála v hlubších úžlabinách i lilii zlatohlavou a na jednom, téměř nepřístupném útesu i rozrazil ožankolistý - Veronica teucrium L. subs. pseudochamaedris (Jacq. sp.) Nym. Také po stránce zoologické je údolí Lužnice pod Táborem pozoruhodné, neboť tu dosud hnízdí nejméně dva páry výra velkého evropského - Bubo bubo bubo L., dnes již u nás celkem vzácného opeřence. První zakládá již po několik let domácnost v příkré skalnaté stráni na levém břehu řeky zhruba naproti ústí Jeleního potoka v revíru Dražičky, lesní oddělení „Bezkoutí”, a již po léta používá neustále téhož hnízda, jehož okolí jest částečně kryto smíšeným porostem jedle, dubu, lípy a lísky. Druhý párek výrů pak hnízdí v rozlehlém a téměř nepřístupném komplexu Příběnické skály. Příběnická skála byla roku 1941 prohlášena za reservaci. Úsek Lužnice mezi ústím Jeleního potoka nad Bredovým mlýnem a Příběnicemi jest dále domovem vydry evropské - Lutra lutra L. (byla ovšem pozorována i jinde, tak u mlýna Starý Kvěch, Kobrzkova), která tu nachází nejen dosti potravy, ale i úkrytů na obou březích řeky. Jen v letech 1937 až 1938 bylo zde uloveno celkem 6 kusů, z nichž nejmohutnější a nejkrásnější byl samec střelený roku 1938; vážil téměř 11 kg! Z četných ptáků oživujících údolí uvádím jen ledňáčka obecného středoevropského - Alcedo atthis ispida L. a skorce obecného středoevropského - Cinclus cinclus aqua-ticus Bechst. Lužnice, patřící k řekám vodou bohatým, má v táborském úseku břehy téměř nedotčené regulacemi a hojně zarostlé stromovím i keři, takže bohatá spleť kořenů pod břehy a úkryty pod přemnohými balvany podél břehů i v řečišti roztroušenými, četné tůně, zákruty, jakož i neustále dobře provzdušovaná voda mnohými jezy je skutečně eldorádem ryb, které tu v množství – jinde vzhledem k dnešním poměrům na našich řekách neobvyklém žijí. Vyskytuje se tu okoun říční - Perca fluviatilis L., candát obecný - Lucioperca lucioperca L., ježdík obecný - Acerina cernua L., vranka obecná - Cottus gobio L., mník obecný - Lota lota L., sumec obecný - Silurus glanis L., kapr obecný - Cyprinus carpio L., lín obecný Tinca tinca L., řízek obecný - Gobio gobio L., parma obecná - Barbus barbus L.,
11
tloušť - Leuciscus cephalus L., plotice obecná - Rutilus rutilus L., proudník Leuciscus leuciscus L., perlín - Scardinius erythrophthalmus L., cejn velký - Abramis brama L., cejn malý - Blica bjoerkna L., podoustev - Vimba vimba L., bolen - Aspius aspius L., ouklej obecná - Alburnus alburnus L., pískoř - Misgurnus fossilis L., úhoř obecný - Anguilla anguilla L., a štika obecná - Esox lucius L. Cejn velký, žijící v hejnech, je v Lužnici na Táborsku, hlavně v hlubších a klidnějších úsecích nejhojnější a nejvýznačnější rybou. Poskytuje maso výborné chuti a je velmi oblíbenou rybou našich rybářů, kteří v některých letech, kdy cejni opravdu dobře berou, jich na udici nachytají přímo neuvěřitelné množství; roku 1939 ulovili 2900 kusů o celkové váze 3627 kg, roku 1940 2104 kusů – 2646 kg a roku 1946 2000 kusů – 2535 kg. Dorůstá tu až 60 cm délky a byly chyceny kusy i přes 5 kg těžké! Druhou význačnou rybou Lužnice je na Táborsku sumec obecný. Třebaže veškerá odborná literatura prohlašuje tuto největší sladkovodní rybu Evropy za obyvatele mohutnějších a hlubších vodních toků bohatých na bahnité tůně, může se i Lužnice na svém poměrně úzkém středním toku v našem kraji pochlubiti sumci, mezi nimiž kusy těžké 20 a více kg, nejsou žádnou vzácností. Sumec roku 1934 chycený do slupi u Fouskova mlýna nad Soběslaví vážil přes 50 kg a byl 2.17 m dlouhý (je vystaven ve sbírkách městského musea v Táboře). Pokud bylo možno ze starších záznamů a pamětí starých rybářů zjistit, nebývali sumci v Lužnici kdysi tak hojní a také délky a váhy starších úloků nelze často ani zdaleka srovnati s údaji o úlovcích posledních dvaceti let. Sumci nebyli nikdy do Lužnice vysazováni a lze proto nynější, skutečně bohatý výskyt těchto ryb tu vysvětliti jedině hojnějším únikem malých sumčíků z rybníků na Jindřichohradecku a Třeboňsku, jejichž vody při výlovech přicházejí do Lužnice. Sumec na Třeboňsku nikdy nebyl pěstován jako chovná ryba, ale v každém výtažném rybníku, zejména v Rožmberku, Světě, Opatovickém i Horusickém, chovají již po několik desítiletí něco velkých, až 30 kg těžkých exemplářů, jako zajímavé ryby pro zpestření výlovu a podívanou, zejména pro přítomné hosty a novináře, kteří tyto „dědečky” velmi obdivují. Protože v uvedených rybnících jsou dobré podmínky pro jejich vytření, poměrně dobře se tu rozmnožují; plůdek však nikdy nebyl loven se zvláštní pozorností a může při výlovech potrubím unikati do Lužnice. Správnost tohoto tvrzení dokazují časté úlovky sumčíků v potrubí a v Lužnici pod Rožmberkem. V rybnících bývalého czernínského panství na Jindřichohradecku, které byly roku 1923 převzaty do státní správy, byli sumci chováni odedávna. V této oblasti
12
jsou sumci vysazováni do velkých kaprových rybníků jako vedlejší ryba a třou se jen v rybníce Holná a Řečickém Velkém, kde se též jejich násada slovuje. Oba uvedené rybníky odtékají do Nežárky a není proto ani zde vyloučeno, že při tažení k lovu, mohou se malí sumčíci dostat do říčky, kterou potom putují dále až do Lužnice, vedeni pudem po hlubší vodě, kterou jim tato řeka může poskytnouti až na Táborsku. Mimo Holnou a Řečický Velký, jsou na Jindřichohradecku sumci vysazováni i do rybníků Kačlehy, Putina, Ratmírov, Březina a Vajgar, ležící v blízkosti Jindřichova Hradce. Jejich odtoky ústí rovněž do Nežárky, čímž možnost úniku sumců a jejich rozšíření v Nežárce a Lužnici je podstatně zmnožena, jak také úlovky rybářů v okolí Jindřichova Hradce a Kardašovy Řečice potvrzují. Roku 1946 bylo ve vodách Lužnice táborského úseku uloveno celkem 45 sumců o celkové váze 357.60 kg; tři největší z nich vážili 24, 27 a 27.50 kg. Sumci v Lužnici putují s vodou z Táborska na Bechyňsko a dále, jak dokazují výkazy úlovků tamních rybářů. Při několika málo mlýnech na Lužnici v okolí Tábora stojí doposud „slupy“, staré mlynářské právo. Je to jednoduché, ale velmi účelné samočinné lapací zařízení k chytání všech ryb, hlavně však úhořů. Ryby jsou tahem vody sráženy na laťové povaly, po nichž se dostávají do dřevěného haltýře umístěného ve vodě, z něhož nemohou uniknouti; odtamtud se vybírají keserem. Poklidný obraz přírodními krásami přímo hýřícího lužnického údolí pod Táborem se však dokonale mění při jarním tání a odchodu ledu nebo náhlých přívalech, kdy v několika málo hodinách se usměvavá řeka změní v krutý, dravý a nezkrotný živel, neznající překážek. Stalo se již mnohokráte, že tuhé mrazy v našem kraji, přilehlém k České Sibiři,
13
spoutaly vody Lužnice ledem, jehož krunýř na některých místech byl i přes 1 m mocný. Neobvyklá tloušťka ledu vzniká hlavně několikerým vylitím vody na led při krátkých, dočasných oblevách a opětným zmrznutím na mělčinách s kamennými stády a v některých záhybech. Při jarním tání, které obyčejně v kraji přichází v první polovině března, hnou se ledy nejdříve v městském úseku řeky. Zde proběhne dřenice obyčejně velmi rychle a beze škody, ale splavený led se zachytne a nakupí v nebezpečných místech na mělčinách často do dna promrzlých, kde tak vytvoří mohutné ledové bariéry, ucpávající řečiště tak, že voda rychle stoupá. Podobně tomu bylo i na jaře roku 1940, kdy 14. března zatarasily ledy řečiště nad Harrachovou besídkou. Děsivé ticho leželo nad ledovým polem, které se táhlo asi 200 m směrem proti proudu od uvedeného místa a končilo na mělčinách pod Benešovým políčkem. Křížem krážem stály tu obrovské ledové kry, z nichž mnohé byly přes metr tlusté. Sotva znatelné chvění obrovské spousty ledu vznikající při dalším postupném přibývání ledu z horního úseku řeky bylo doprovázeno přitlumeným zvukem, působeným drcením ostrých hran ledových ker. K večeru uvedeného dne se dal pojednou led do pohybu. Nejdříve se pole zlehounka zavlnilo, načež jeho čelo až dosud pevně zapřené mezi břehy se hnulo vpřed. Rychlost se stupňovala, mléčně zakalené kusy ledu, mezi nimiž se zmítaly nejen větve, ale i celé stromy s kořeny, rychle uháněly kupředu, doprovázeny temným hukotem. S pronikavým praskotem narážel led po několik minut na betonové pilíře turistické lávky pod Harrachovou besídkou, která tu spojovala oba břehy, čili jak Táborští říkají táborskou a želečskou stranu. Některé kry a kmeny se zapřely o podpůrné železí oblouku lávky, přihrnuly se další a v několika málo okamžicích, než se v němém úžasu stojící diváci a hlídky ve stráních nad řekou vzpamatovali, zmizela lávka mezi ledem zpěněné, ječící a řvoucí řeky, jejíž přímo gigantická síla zanesla železné a betonové trosky můstku až na mělčiny „U obrázku”. Při tom nastalo zatopení Harrachovy besídky, odkud její obyvatelé byli v poslední chvíli zachráněni střechou, neboť voda zatopila úplně přízemní místnosti. Uvolněný led se však daleko nedostal. Uvízl a znovu zatarasil řeku nad mlýnem Starý Kvěch, pod nímž ale již jiná bariéra tarasila řeku na mělčině při ústí Raštského potoka, takže mlýn byl vlastně v zajetí ledu s obou stran. Voda stoupala a mlýnice byla záhy hezky vysoko pod vodou; výška vody přestoupila stav pověstné velké vody z roku 1890. Situace, skutečně velmi kritická potrvala až do 16. března,
14
kdy vojsko povolané z Benešova rozstřílelo ledy pod mlýnem, čímž se řečiště poněkud uvolnilo a mlýn byl zachráněn. Led, který se tu dal do pohybu se opět zastavil u mlýna Matoušovského (Kobrzek), kde však kromě značného poškození slupi celkem valných škod nenadělal. Zato obyvatelé níže po proudu položeného mlýna u Bredů zažili chvíle, na které jistě nezapomenou. Voda se tu vlévala do přízemních místností vysoko položeného obývacího stavení, při čemž kry hrozivě narážely na zdivo budovy. Podobná dřenice prošla údolím v březnu roku 1947. Její krutost byla však zmírněna včasným rozstřílením ledu na známých ohrožených místech, čímž se předešlo velkým zátopám a škodám, nebof Lužnice byla opět na několika místech promrzlá až do dna. Tentokráte urvaly ledy jen železný ochoz na Příběnické skále.
Jordán Staré a slavné Hradiště Hory Tábor, jak býval kdysi dnešní Tábor nazýván, mělo odjakživa velkou nouzi o pitnou a užitkovou vodu, třebaže leží na ostrohu omývaném vodami Lužnice a Jordánského potoka. Vody obou toků se valí poměrně hluboko pod městem, od něhož bývaly odděleny dvojnásobnými hradbami, takže doprava užitkové vody do vnitřního okruhu pevnosti a města byla velmi namáhavá. A co nejhoršího, v bouřlivých dobách válečných, kdy brány i branky byly neprodyšně uzavřeny, nemožná. V takových dobách byl ohrožen i takřka jediný, poněkud vydatnější pramen pitné vody na Táboře, vyvěrající kdysi pod jordánským šancem, nedaleko budovy dnešních městských lázní a který Táborští nazvali tehdy „Siloe”. Ostatní prameny, objevující se ve stráni pod hradem, tedy asi v dnešních Koželuzích, nestály
15
ani za řeč. A studní bylo na Táboře málo. Na prstech jedné ruky bys je byl spočítal! Za nejstarší z nich byla pokládána studna hradní, objevená teprve v sedmdesátých letech minulého století, dnes ovšem zasypaná. Významnou bývala též studna u domu Čerychovského, dnes zbořeného. Přišlo se na ni při stavbě nové vodárenské věže roku 1907 a podle záznamů byla 5.70 m hluboká a 2.70 m široká. Nahoře měla dosud zachované zbytky roubení. Byla tesána v „modráku” či „památné žule táborské”, jak býval kdysi nazýván syenit, hornina jemného až hrubého zrna, šedomodré barvy a (tvořící na Táborsku nápadný výběžek středočeského žulového masivu) na němž je celé staré město dnešního Tábora vystavěno. V temnotách sklepů a lochů vysekané hlubánky, jímky a cisterny, zachycující vodu při deštích a přívalech, sotva stačily k dílu některých řemeslníků, kteří se bez vody neobejdou, jako byli mydláři, barvíři, koželuzi a jiní. Dešťovou vodu zachycovali dále na příhodných místech malými rybníčky, loužemi, jak dosvědčuje staré místní pojmenování „na louži”. Voda v nich byla nedotknutelná, neboť sloužila výhradně k hašení ohně. Léta ubíhala, město rostlo, obyvatelů přibývalo a spotřeba vody stoupala. Ohlíželi se proto Táborští po vodě mimo okruh města, a neznámo od kdy, přiváděli vodu téměř k městským hradbám, protože přirozený spád dále vodu nevytlačil, zcela jednoduchým gravitačním vodovodem z rybníka Zavadilského. Ale i té bylo žalně málo a mnoho se jí spotřebovalo v pivovaře. Nedostatek vody těžce pociťovali občané města obzvláště při tehdy poměrně častých a zhoubných požárech, kterých pamětní městské knihy počítají od roku 1437 do roku 1565 na padesát! A tak bída o vodu pitnou i užitkovou působila starším a opatrným tohoto města nemalé starosti. „Dovésti vodu na Tábor” bylo toužebným přáním všech jeho obyvatelů. Psal se rok 1492, rok pro Tábor nad jiné památný. Poměrně hluboké a široké údolí, jehož středem tekl silný potok Tisměnice od Borotína přes Košín a Záchod (tak se tehdy jmenoval dnešní Náchod) k Táboru, přehradili Táborští mohutnou a přepevnou hrází, přímo pod městskými hradbami. Pomalu plnily spoutané vody potoka Táborskými překřtěného na biblický Jordán údolí mezi Táborem a Náchodem, a utvořily tak první českou a snad i středoevropskou údolní přehradu vůbec, která zadržovala mnohonásobně více než dostatečné množství vody pro celé město. Voda záhy naplnila nejen široké mateřské údolí potoka v délce asi tří
16
kilometrů, ale i postranní údolíčka, čímž vznikly zálivy odedávna tu a velmi případně zvané „choboty”. Biblické jméno Jordán přešlo přirozeně i na nově vzniklý rybník. Přebytečná voda odtékala přes kamenný zájezek, teprve roku 1693 nahrazený stavidly. Tak vznikla ohromná vodní nádrž pod městem, z níž ale bylo nutno dopravit vodu vzhůru do města. I to se podařilo. Tvůrci díla na tehdejší dobu opravdu mistrovského byli mistr Jan „vody vuodce” a mlynář Matouš Zych, jemuž však „voda nového rybníka mlýn pode vsí Záchodem vytopila”. Mistr Jan, zvaný „růrmajstr” a později i „reurmaystr generális”, postavil roku 1508 pod hrází Jordána, asi v místech, kde podnes stojí stará městská vodárna a opuštěné lázně, čerpadlo, jehož vodní kolo poháněla jordánská voda využitím spádu pod hrází. Dřevěné vodní kolo na svrchní vodu tu otáčelo třikráte zalomenou železnou hřídelí, která zdvíhala pomocí ojnic tři dřevěné páky na jednom konci otáčivě upevněné. Na druhém konci pak páky opět pomocí ojnic kolmo postavených zdvíhaly písty tří výtlačných pump. Pracovní válce pump byly bronzové a výtlačné potrubí olověné. Jinak byl celý stroj ze dřeva. Pro vedení potrubí vzhůru do města byla ve skále, na níž město stojí, vysekána štola, vedoucí ke staré vodárenské věži na Tržním náměstí, podnes zachovaná. Je asi 52 metrů dlouhá a překonává 32 metrů výškového rozdílu. Čerpadlo sloužilo až do roku 1569, kdy bylo postaveno nové, téže konstrukce. Teprve roku 1873 bylo čerpadlo, mnohokráte od základu opravované, takže bylo vlastně několikráte vyměněno, nahrazeno dokonalejším, celokovovým. Podle sdělení ředitele městské táborské vodárny p. J. Kříže, povalovalo se staré čerpadlo táborské vodárny, technický unikát své doby, v táborské vodárně až do první světové války, kdy vzalo za své. Tehdejší táborský vodák, pan Tomáš Bílý (nar. 1849, zemř. 1939) zhotovil však již před lety přesný model táborského „vodního stroje”, čímž nám zachoval zajímavé technické zařízení, dokazující vyspělost našich starých inženýrů – samouků. Oběma stavitelům díla tak znamenitého, všem užitečného a práce poctivé, dostalo se za jejich námahu a starosti náležité odměny. Mistru Janovi vyplácen „z užitku té vody, která na vary do pivovaru se brala, za každý var český groš a to do života jeho i do života manželky Magdaleny a syna Jindřicha”. „Mlynáři Zychovi, jemuž nadto nový rybník mlýn pode vsí Záchodem vytopil“, přiznáno, aby i on „z
17
vody na vary pivovarní užitek bral až do třetího kolena s povinností, že zůstane růrmajstrem městským”. Voda vedená do města vytékala původně jen do již zmíněných protipožárních rybníčků, později do kamenných kašen porůznu v městě postavených. První a nejstarší z nich byla postavena na rynku a to již roku 1567. Je podnes ozdobena soškou zbrojnoše držícího městský znak. Podle lidového podání představuje husitského hejtmana Koudele ze Žitenic nebo Petra Hromádku z Jistebnice, který je vlastním zakladatelem Tábora. Původní plocha Jordánu měřila téměř 60 ha, ale pozdějšími úpravami, jako na př. stavbou železniční trati, zbudováním nábřeží pod reálkou, byla zmenšena, takže dnes měří 50 ha 36 a 95 m². Jordánský potok, ve středním toku zvaný též Košínský, zásobuje rybník vodou sbíranou na rozmezí vltavském a sázavském v povodí téměř 100 km² velikém tak vydatně, že přebytečná voda odtékající stavidly, tvoří malý kousek pod výtokem krásný vodopád, skutečnou to pohádku téměř uprostřed města. Po jarním tání či vydatných lijavcích v kterékoliv roční době, nabývá jordánský vodopád dravé a uchvacující mohutnosti. Spousty vody s temným hukotem spadají tu přes 18 m vysokou skalní stěnu, která často úplně mizí v záplavě bělostného krajkoví zpěněných vln, při čemž miliony a miliony drobnohledných vodních kapiček víří ovzduším kolem vodopádu do značné vzdálenosti. V takových dnech, stojíli slunce v příhodné výši nad obzorem, je tato opravdu vzácná podívaná často ještě ozdobena duhou klenoucí se v oblaku rozprášené vody. Hloubka Jordánu byla v posledních desíti letech přesně zjištěna jednak měřením našeho známého herpetologa prof. dr. R. M. Bouška, jednak správou městské vodárny v Táboře. Bylo zjištěno, že v nejhlubších místech dosahuje téměř 14 metrů. Ale i toto číslo je na naše poměry jistě úctyhodné. Hloubky směrem od hráze k Náchodu neustále ubývá, takže v zátočině pod jmenovanou vesnicí při ústí potoka je mělčina, dnes přirozeně silně zabahněná a zarostlá vodním rostlinstvem. Hráz je 283 metrů dlouhá, 20 metrů vysoká a běží po ní stará císařská silnice z Prahy přes Tábor do Českých Budějovic. Byla mnohokráte opravována, zpevňována, ba i zvyšována. Opravdu důkladně ji opravovali v r. 1830. Téměř po stu letech, roku 1929, byla znovu a velmi důkladně vyspravena a podezděna, koruna vydlážděna,
18
rozšířena o pohodlné chodníky pro pěší a odpad pod stavidlem znovu přemostěn. Byly doby, kdy lidé v Čechách věřili, že protržení hráze, zadržující asi 35,562.000 centů staré vídeňské váhy vody, což odpovídá asi 19 milionům hektolitrů vody, by způsobilo nesmírnou škodu starému Městu pražskému i jiným městům na Vltavě ležícím. Zásobovat město Tábor vodou, to byl tedy hlavní úkol nově založeného rybníka. Ale jeho poměrně velké plochy bylo záhy využito i k chovu ryb, což je samozřejmé. Leč s nestejným výsledkem v různých obdobích, jak o tom svědčí staré zápisy. Původně osazovali Jordán na tři až čtyři horka a ze staré hospodářské knihy seznáváme, že za ryby tu r. 1571 slovené, bylo utrženo 101 kop a 18 míšenských grošů, což bylo právě tolik, jako pololetní úrok celého tehdejšího táborského panství. A při tom se prodával džber kaprů za 3 kopy a 6 grošů! Výlov přilákal vždy mnoho diváků z celého kraje. Trval 4 dny a bylo při něm zaměstnáno 13 hajných a 22 lovců. Roku 1790 bylo sloveno 100 kop kaprů, 17 kop 13 kusů štik, 4 džbery 7 čtvrtcí bělic (plotice) a 25 kop 50 kusů jiných ryb. Táborský děkan Bartoloměj Zelenka zapsal však roku 1682 do svého deníku, že „ryby jordánské málo jsou tučné, hloubka nedopouští vodě prohřáti se a dno písečné výživy jim neposkytuje, proto i kapři malí se loví”. Postupným zanášením nového rybničního dna a přirozenými biologickými pochody nastalo však po této stránce zlepšení, jak se dočteme v „počtech táborských rybnikářů”, kteří měli Jordán na starosti. Obyčejně jsou udávány jen kopy ryb vážných, „nepočítajíc kapříků výmětních a štik prostředních”. Protože nahánění rybníka trvalo obvykle půl roku a způsobovalo městu velké nesnáze v zásobování vodou, bylo později upuštěno od jeho spouštění a loveno tu jen sítěmi na plné vodě. Za velké štěstí bylo pokládáno, naplnil-li se Jordán, byv sloven v říjnu, do svátku Sv. Tří králů, jak se o tom zmiňuje zápis z roku 1682. Naposledy byl vypuštěn a sloven roku 1830. Již roku 1829 byl totiž stav hráze tak špatný, že bylo úředně nařízeno ji opraviti. Táborští měšfané však uprosili vysoké gubernium, aby pro velký nedostatek vody bylo spuštění rybníka odloženo na příští rok. Bylo jim vyhověno. Od roku 1830 Jordán vypuštěn nebyl. Tak se stal táborský Jordán, dík své rozloze, hloubce a neslovitelnosti, nejslavnější jihočeskou rybí komorou, která nejen bohatstvím, ale i počtem druhů a hlavně skutečnými obry z říše němých obyvatelů vodních daleko zastiňuje i proslulý Rožmberk. Domácí obsádku Jordánu tvoří: okoun říční, candát obecný, ježdík obecný, sumec obecný, kapr obecný, karas obecný, lín obecný, tloušť, plotice obecná, perlín, cejn velký, bolen, ouklej obecná, úhoř obecný a štika obecná, což jsou ryby tu zcela bezpečně zjištěné. Některé z uvedených ryb, které se obvykle v rybnících nevyskytují, jako bolen, tloušť, candát a cejn velký, byly sem postupem času nasazeny rybáři. Tak na př. na malé tlouštíky dříve chytávali táborští rybáři na Jordáně štiky. K tomu účelu si je přinášeli z Lužnice a zbylé po lovu prostě vylili z haltýřků do Jordána. K rybám domácím nutno však ještě přičísti ryby cizího původu, občas tu nájemci a rybničními hospodáři vysazované, jako sumečka zakrslého (Amiurus nebulosus
19
Raf.), marénu velkou (Coregonus lavaretus L. f. maraena Bloch), okouna pstruhového (Grystes salmoides Jord.), pstruha duhového (Salmo irideus Gibb.) a pstruha jezerního (Salmo trutta var. lacustris). Z ryb, které Jordán po celé naší velké rybářské obci proslavily, nutno uvésti obzvláště kapry, štiky, okouny a candáty. Jan Sommer ve své Topografii Království Českého z r. 1842 již zaznamenává, že „hlavně kapři, štiky a okouni se tu vyskytují v obzvláštních velikostech a chuti”. Úlovky kaprů 20 i více kg těžkých na udici nebyly v dobách, kdy Jordán v létě nebrázdily nesčetné lod'ky a nečeřily stovky koupajících se lidí, žádnou zvláštností. Největší jordánský kapr byl uloven dne 12. června roku 1875 a vážil 24 kg. Jeho šupiny měly velikost a podobu malých hracích karet. Skutečný pak starešina tohoto rodu byl kapr nalezený roku 1890 uhynulý u brlení. Vážil 28 kg a je to až dosud největší jordánská ryba, o níž máme zprávu. V červnu roku 1913 zatáhli táborští rybáři úsek „Pod sladovnou”, při čemž jim uvízlo v síti větší množství kaprů. Největší z nich vážil 21 kg. Kapři z tohoto zátahu více než 15 kg těžcí byli tehdy vystaveni v kádích a neckách na Střelnici. Leč ještě dnes, kdy břehy Jordánu a jeho hladina nepožívají onoho božského klidu jako před padesáti a více lety a kdy z pobřežních okrajů zmizely typické vodní porosty, až na nepatrné zbytky puškvorce, jsou vskutku jedinečnou podívanou pro rybáře i nerybáře hejna ohromných kaprů, líně odpočívajících na prohřáté hladině červencových a srpnových dnů. Vždyť kusy až přes metr dlouhé, s očima jako brambory, abych se vyjádřil po způsobu našich rybářů, stojí opravdu za podívanou, a téměř vždy přivábí na hráz četné diváky. Druhou proslulou rybou jordánskou jsou okouni, potulující se tu často v hejnech, kde jedinci o váze 2 kilogramů, ba ještě těžší nikterak nepřekvapují, při čemž nutno podotknouti, že jsou to většinou nádherně vybarvené exempláře. Také štiky hodně přes 10 kg těžké často uvíznou, dík své nenasytnosti a dravosti na udici trpělivých rybářů. Na podzim roku 1899 zabrala rybáři Procházkovi ohromná štika, kterou zdolal teprve za pomoci dvou přispěchavších kamarádů, z nichž jeden vytrhl sedátko z loďky a několika ranami do hlavy ji zabil. Vážila 17 kg! Dalšími doklady obrovských jordánských štik jsou hlavy a lebky, trofeje rybářů, věnované školním sbírkám táborským a městskému museu. Hlavy se zuby až 2 cm dlouhými nejsou žádnou vzácností. Nejslavnější jordánskou rybou doby přítomné jsou však candáti. Podle dr. V. Dyka „není ve střední Evropě vody, v níž by candát dorůstal tak překvapujících rozměrů, které daleko, velmi daleko přesahují míru, kterou jim přírodopisné knihy obyčejně určují”. Candáti byli do Jordána nasazeni na radu proslulého jihočeského rybnikáře, ředitele J. Šusty, po prvé roku 1899. Záhy se stali nejoblíbenější a nejvyhledávanější rybou rybářů. Kusy okolo 10 kg váhy a délky 1 metru jsou tu, některá léta obzvláště, běžným zjevem. Největší jordánský candát, pokud bylo až dosud bezpečně zjištěno, byl nalezen uhynulý na hladině a vážil 15 kilogramů! Jeho kostra je uložena ve sbírkách městského musea v Táboře. Roku 1941 ulovený candát 9.50 kg těžký a 92 cm dlouhý, byl věnován táborskými rybáři zoologickým sbírkám Národního musea v Praze. Dále je nutno, alespoň kratičce se zmínit o jordánských úhořích i přes 2 kg těžkých, kteří na jaře a v podzimu putují potokem přes vodopád do Lužnice, při čemž se v posledních dvou desítiletích víc než často stávají obětí malých turbinek na potoce pod vodopádem postavených.
20
Skutečně překvapující je tu výskyt cejna velkého, kterého si sem přinesli před lety rybáři z Lužnice. Roste tu však poměrně velmi pomalu, a tak kusy přes 2 kg těžké pokládají rybáři za znamenité úlovky. Největší jordánský cejn byl uloven roku 1925 a vážil 5.20 kg. Mezi ušlechtilé a vzácné ryby, opravdu rybí klenoty Jordánu patří i bolen, poměrně nehojná ryba našich větších řek. Boleni až 5 kg těžcí tu jsou běžným zjevem, ač úlovky těchto chlapáků jsou poměrně řídké. Přelstíti starého bolena, který své loviště přímo žárlivě střeží před svými bratry, patří totiž k vyššímu rybářskému umění. Maréna veliká, jejímž pravým domovem jsou severoevropská jezera a která byla do Jordána také před lety vysazena, tu dobře zdomácněla, což dokazují počtem sice nehojné, ale váhou znamenité úlovky, z nichž největší vážil téměř 8 kg! Za své vskutku neocenitelné, ba přímo jedinečné rybí bohatství vděčí Jordán hlavně nedostupnosti a neslovitelnosti svých vodních prostorů, které již téměř po 120 let nebyly vypuštěny. Jordán je majetkem obce města Tábora a nájemci smějí tu loviti jen povrchovými sítěmi a na udice. Od roku 1899, kdy rybolov na Jordáně vydražil Rybářský klub v Táboře za roční částku 102 zlatých 50 krejcarů r. č., bylo tu sítí loveno jen občas. V posledních letech jen jednou za rok při tradičním zátahu v teplé srpnové noci. K tomu účelu jim sloužila sít 160 m dlouhá a v jádře 14 m hluboká, která však byla v bouřlivých květnových dnech roku 1945 zničena. Hezky dlouho potrvá, než si budou moci táborští rybáři poříditi novou a pozvati zase četné hosty na zátah, jaký je vidět na našich vodách jen málokde, snad opravdu jen na Jordáně. K lovu dravých ryb na udici používali staří rybáři původně tak zvaného „pumprlíka”, jehož základem bylo vřeteno se 100 i více metry šňůry. Pumprlík byl vsazen do ložiska umístěného na zádi loďky. Na konci byla navázána udice a navlečen pořádný korkový splávek. Rybář vyjel s vystrojenou loďkou na vodu, posadil pumprlíka a jel pomalu ke břehu. Když se ryba chytla, popojel s loďkou ve směru tahu a když se unavila, točil pomalu pumprlíkem, čímž šňůru navinoval a úlovek přitahoval k loďce. Dnes k lovu dravců slouží „káča”. Je to menší kladka, vyřezaná z korku, v jejímž žlábku je namotána dlouhá šňůra, vyvedená přes kolíček ve středu kotouče umístěný. Na konci šňůry přiměřeně zatížené se navlékne na karabinku drátěný přítok s návnadou, osedlanou rybičkou. Káča je na jedné straně natřena červeně, na druhé bíle. Rybáři ji na vodu posazují z loďky tak, aby byla bílá strana nahoře. Chytí-li se ryba, obrátí káču a
21
objeví se strana červená. To je znamení pro rybáře čekajícího na břehu, aby vsedl do loďky a jel na vodu pro úlovek. Mnozí rybáři „káču” zavrhují a srovnávají ji s pytláckou základkou, ale k lovu na jordánských hlubinách a tak rozlehlé vodní ploše, je to až dosud nejúspěšnější rybářské náčiní, jakého tu lze pohodlně užít. Tajemné hloubky jordánské, o nichž se leccos dříve na Táborsku povídalo a podivuhodně členěná vodní plocha až k městským zdem přiléhající však nelákaly jen rybáře, kteří Jordán považují za zaslíbenou zemi. Byli to i mnozí významní vědečtí pracovníci, z nichž na prvním místě nutno uvésti nestora českých zoologů, prof. dr. Friče, který tu začínal své klasické práce, týkající se výzkumu českých vod. Roku 1873 sbíral tu sladkovodní houbu z čeledi Spongilidae, kterou univ. prof. Fr. Vejdovský popsal jako Spongilla jordanensius. V poslední době, od roku 1928, věnoval pak táborskému Jordánu, nejstarší naší údolní přehradě, všestrannou pozornost prof. dr. R. M. Boušek, jehož výzkum Jordánu po všech stránkách řadu let trvající, jest dnes úplně ukončen a jest jen litovati toho, že nepříznivé poměry, s nimiž se na knižním trhu takovéto rukopisy setkávají, nedovolily, aby práce vyšla tiskem. Ocenivše proslulé jihočeské rybářské eldorádo, musíme vděčně vzpomenouti zkušeného mistra Jana a mlynáře Matouše Zycha, kteří spolu se zakladateli Jordána, dali městu, v němž dozrál kus slavné české historie, přebohatou zásobárnu vody, stačící pro jeho dnešních téměř 25.000 obyvatelů, i v době takového sucha, jakým se vyznačovalo léto roku 1947, a kdy hladina rybníka poklesla téměř o 2 metry. A přece nebylo třeba omezovat spotřebu vody ve městě. Netušený rozvoj města si totiž roku 1936 vynutil výstavbu nové, v pořadí táborských vodáren již třetí, moderně a účelně vybudované vodárny na jordánském břehu v místech, kde se říká „U rytíře”. Jordánská voda se v ní upravuje mechanicky a chemicky. Do jiskřivých proudů jordánské vody byly roku 1947 zapřaženy i nové, moderní sádky Poříčního rybářského svazu v Táboře postavené pod hrází Jordána. O jejich významu, rozsahu a účelnosti nejlépe svědčí velikost a určení: kapacita 1000 metrických centů ryb, distribuce násad všeho druhu, získaná hlavně při odlovech velkých jihočeských rybníků a sádkování vážné ryby pro velikou oblast středočeskou.
22
Leč nejsou to jen ryby a voda. Před první světovou válkou se na Jordáně, pokud jen byla zima příznivá a mrzlo, vesele ledovalo. Hlavně pod náplavkou v úseku „Pod sladovnou”, kde byl tehdy nejlepší přístup k ledu a odkud nebylo daleko na nádraží. Až čtyři stovky ledařů tu křesaly ledový křišfál nejen ve dne, ale často i v noci za svitu karbidek, jen aby práce ubývala a ledu přibývalo. Jordánský led, mimo vlastní, městskou spotřebu, zásoboval hlavně Prahu, kde tehdy ještě nebylo tolik chladících a zimotvorných strojů. Vozily ho tam zvláštní vlaky. Konečně nebudiž ani zapomenuto opravdu velkého úsilí táborských rybářů, hospodařících na Jordáně od roku 1899, kteří se všemožně starají, hlavně každoročním bohatým vysazováním rybí násady všeho druhu, aby rybnatost Jordánu nepoklesla, naopak, aby vzrůstala, čímž slavná pověst nejvýznamnějšího a nejproslulejšího jihočeského rybníka, dnes již známého v rybářském světě i za hranicemi našeho státu, zůstane zachována i do další budoucnosti. Foto přílohy: Lužnické údolí Kresba v záhlaví (M. Kroupová) Lužnické údolí v předjaří (G. Christov) Fotografie (Špaček, Hnízdo, Kliment, Marek) Jordán Kresba v záhlaví (M. Kroupová) Vodárenská věž (Jindřich Bubeníček, 1913) Fotografie (Hnízdo, Archiv Rybářského klubu)
Oakville, Ontario, Kanada 18. ledna 2005 P. S. (15. února 2005) „Mám pro tebe něco k tomu povídání k profesoru Hnízdovi“, oznámila mi dnes maminka po telefonu. „Je tomu už spousta let co jsme se s Arnoštem (manželem) ubírali turoveckými lesy směrem k Choustníku, když jsme tam najednou přišli na
23
kámen, který upoutal naši pozornost nezvyklým tvarem, strukturou a barvou. Tak jsme ten kámen sebrali do ruksaku. A představ si, Pepo, když jsme jej pak profesoru Hnízdovi ukázali, nejenže přesně věděl o jaký nerost jde, což nás však u kapacity jeho formátu nepřekvapilo, ale pak s naprostým přehledem i přesně určil místo, kde jsme jej našli! To jsme tedy zírali.“
Post scriptum Květen a červen 2007 mne opět zastihl při návštěvě vlasti. I tentokrát jsem se chtěl pokusit opatřit nějaké fotografie, kterými by šlo pojednání o panu profesorovi Hnízdovi doplnit, což se mi během minulých návštěv nepodařilo. Tentokrát však tomu bylo jinak! Hned v prvních hodinách v Táboře se mi poštěstilo! Z Ruzyně jsem dorazil do Tábora po osmé ráno. Hned jsme si s maminkou vyšli na malou procházku. Tu jsem na veřejích informačního střediska na Žižkově náměstí spatřil plakát, oznamující výstavu u příležitosti 100. výročí narození RNDr A. Z. Hnízda, významného táborského přírodovědce a edukátora, konající se uvnitř! Na plakátu byla i fotografie pana profesora, tak dlouho hledaná! Vešel jsem dovnitř, představil se, o jeden plakát poprosil a vysvětlil proč tu fotografii potřebuji. Prohlédl jsem si výstavu, plakát obdržel, a navíc od vstřícné paní i radu, „Chcete-li se dozvědět o panu profesorovi Hnízdovi něco víc, naše paní starostka je jeho vnučkou. Zde je telefonní číslo jejího sekretariátu na městském úřadu.“ S paní starostkou, Ing. Hanou Randovou, jsem se o několik dnů později opravdu sešel, ale byla právě velmi zaneprázdněna návštěvou pana prezidenta České republiky Václava Klause, který měl Tábor příští den navštívit. Proto mne odkázala na svoji maminku, paní Štěchovou se slovy, „Maminka vám toho o dědečkovi určitě
24
poví daleko víc než já, ráda vás na ni zkontaktuji.“ Paní Štěchová mne vlídně přijala, vyhledala rodinné album a vybídla mne, abych si vybral fotografie, které by se mi do mého sepisování hodily. „Tadyhle zrovna máte naši paní starostku s dědečkem“. Několik snímků jsem si vybral k naskenování, ale to pravé, co jsem si opravdu přál najít, jsem nenašel. Přál jsem si totiž najít nějaké fotografie, na kterých by byl pan profesor Hnízdo při rybaření nebo při lovu, prostě něco kde drží flintu, rybářský prut či nějaký úlovek, nebo jak vyučuje žáky ve třídě. „Toto je vše, co tady momentálně mám. Hodně věcí jsem zapůjčila pro tu výstavu“, omluvně dodala paní Štěchová. Když mne při odchodu vyprovázela, spatřil jsem na zdi chodby několik zarámovaných starých fotografií. Bylo to přesně to, co jsem hledal! Chvíli jsem váhal zdali to není příliš troufalé o tyto obrázky požádat. „Bezevšeho si to půjčte, jen když vám to poslouží“, laskavě mne povzbudila tato vlídná dcera pana profesora.
Oakville, Ontario, Kanada 4. srpna 2007
Pan Schovanec Pokaždé, když zavítám do svého rodiště, se snažím setkat se starými pamětníky, což je však stále těžší a těžší. To abych se pokusil zachovat vzácné vzpomínky na osoby a události. Snažím se též získat informace o místech, které často dnes již neexistují. Toulám se městem a okolím, abych nafotografoval snímky, kterými pak doplňuji své spisování. Někdy se mi dokonce poštěstí i nějaké staré fotografie obdržet. Přeji si totiž, aby se vzpomínky uchovaly dál a neupadly v za-
25
pomenutí, neboť si myslím, že všechny ty pozoruhodné osobnosti a nevšední táborské figurky a jejich životní příběhy zato stojí. Ve snaze dozvědět se něco víc o samém panu profesoru Hnízdovi jsem zatím mnoho neuspěl. Přál jsem si doplnit tuto vzpomínku nějakou veselou historkou jeho bývalých žáků, něco na způsob knížky „Študáci a kantoři“. Ale jen jeden malý střípek se mi zatím podařilo sehnat. Při svých „lovech“ se často setkám s pochopením a již se mi podařilo získat řadu příběhů, cenných informací a starých fotografií, nade vše mé očekávání. Tak tomu bylo i při návštěvě manželů Schovancových, kteří za těch dnů slavili svou Diamantovou svatbu, 60 let společného života! Oběma v ten čas bylo již 87 let. „Tak u nás vítejte Josefe“, přivítali mne mile jako vždy. Tentokrát to však nebylo v jejich bytě na Parkánech, ale v G Centru, novém domově pro táborské seniory. Z oken starého Schovancovic bytu byl překrásný výhled na údolí Lužnice, Čelkovice a celé to panoráma od Hýlačky přes Babí horu a Turovecké lesy až po Choustník. „Tak vy Josefe sháníte nějaké historky o nás, táborských nimrodech a rybářích, a něco o panu profesorovi Hnízdovi?“ „No ten po celý život pilně studoval a neustále něco četl. Asi proto mu oči slábly a musel nosit stále silnější brýle. Proto se stávalo, že pan profesor míval těžkosti při našich honech něco střelit. My ostatní nimrodi jsme si ho, co by na slovo vzatého odborníka, velmi vážili a měli ho rádi. Proto jsme mu chtěli udělat radost. Nepřáli jsme si, aby šel domů s prázdnou. Tak jsme tomu občas trochu napomohli sami. To když jsme mu třeba nenápadně nahnali zajíce až přímo do rány. To bylo na tak blízko, aby toho zajíce i přes ty své slabé oči uviděl a mohl si konečně vystřelit! Ale to nebyla žádná legrace. Někdy šlo o kriticky tak malé vzdálenosti, že jsme si museli dávat dobrý pozor, abychom se náhodou nedostali do hledí páně profesorovy pušky a nestali se
26
loveckou trofejí my sami!“ „A co vysoká zvěř a divocí kanci? Na ty se muselo jezdit až do obory k Bechyni?“, optal jsem se. „Co vás to Josefe nemá! Divočáků je dost už hned tadyhle nad Čelkovickým hřbitovem, a všude v těch polích co se táhnou od Babí hory až nahoru k Horkám. A taky jak se jde dozadu ke Koldovce, v těch lesích kolem Pracova a u Paďous, na druhým břehu řeky. Musíte holt vědět, kde jsou. To byl můj rajón, po léta jsem ho každý den obcházel. Všechno jsem tam znal. Černá zvěř se tady rozmohla, protože se nyní hodně pěstuje kukuřice.“ „Na ten svůj rajón jste vlastně krásně viděl z vašeho okna na Parkánech.“ „Tak, tak, Josefe. Mámo, kde jsou ty moje starý fotky?“ „No máš je v náprsní kapse v tý svý parádní myslivecký uniformě támhle ve skříni. Ale jen seď, vyprávěj dál, já ti je podám“. „Pane Schovanec, mohl bych si tyhle obrázky na pár týdnů vypůjčit? Já bych si je v Kanadě naskenoval do počítače a hned vám je zas poslal nazpět“, zaškemral jsem, když se fotografie objevily před námi na stolku. „Víte co Josefe, klidně si ty obrázky vemte a nechte, k čemu by mi už prosím vás byly?“ V té chvíli jsem netušil, že toto je vskutku již naposled, kdy jsem se s manžely Schovancovými setkal! O několik dnů později jsem totiž byl v Praze. Kráčím pasáží u Václavského náměstí, když pojednou jde proti mně Zdena, dcera Schovancových, která však též žije tady v Kanadě! „Zdeno, jsi to ty? Co tady prosím tě děláš?!“ Takto jsem se dozvěděl, že musela narychlo a neočekávaně přiletět na pohřeb svého tatínka.
27
Když se blížily devadesáté narozeniny paní Schovancové, v G Centru chystali velkou oslavu, na kterou se měli dostavit všichni příbuzní a přátelé. Chudák asi byla ze všeho tak rozrušena, že se svých narozenin nedočkala. Nechci však toto vzpomínání končit na smutnou notu, takže přidávám ještě dva
malé střípky, které jsem při svých táborských setkáních vypátral. Například jsem se dozvěděl, že panu Schovancovi se přezdívalo „Pic-Pic Schovanec“. Proč? Jednou kdysi se prý mělo stát, že se ze své pochůzky vracel autobusem. Usuzuji, že to asi bylo právě z „Paďous“ (Sezimova Ústí), kde ta jeho každodenní obchůzka, začínající nad Čelkovicemi, končila. Na této lince je autobus vždy plný lidí. Jak se pak pan Schovanec s puškou přes rameno v autobusu prodíral davem pasažérů, vyšla prý najednou rána jako z děla, která udělala díru ve střeše autobusu! Když jsem se vrátil do Kanady, Zdeny jsem se na to optal. Říkala, že o této epizodě sice nic neví, ale že o jejím tatíkovi, dlouholetém nimrodovi, nepochybně nějaké veselé historky kolovaly. Ale se zbraní prý vždy zacházel nanejvýš opatrně. Ale tato věc se mu však doopravdy jednou přihodila. To se zas vracel z obchůzky domů se svým ruksakem na zádech. Jednou z věcí, kterou v ruksaku nosil byl lovecký nůž. Ale ten v onen osudný den nějak vyklouzl z kožené pochvy. Jak si pan Schovanec v autobuse sedal, špičatý nůž se mu v ruksaku nějak zpříčil, projel jeho tkaninou a kabátem a zapíchl se mu do zad! Pan Schovanec zachoval klid Angličana a vystoupil až v Táboře u polikliniky, kde mu jeho zranění ošetřili.
Pan Linhart Když už je řeč o táborských nimrodech, bylo by neomluvitelné nezmínit se o další, neméně legendární osobnosti, o rybáři panu Linhartovi. V očích nás hochů to
28
byla postava neméně fascinující než ledovými větry ošlehaný mořský vlk – norský harpunář velryb! Pan Linhart byl totiž široko daleko proslaven svými neobyčejnými rybářskými výkony, lovem obrovských sumců na Lužnici. Při své další cestě do vlasti jsem si přál zjistit něco víc, případně se pokusit o setkání s jeho potomky. Ti prý podnes v této slavné rodinné tradici na řece Lužnici pokračují. Bylo to snadnější než jsem si myslel, díky dávným kamarádům z dětství, Láďovi Tesařovi a Jirkovi Blafkovi. Sešli jsme se v hospůdce, která je už jednou z mála, která ještě alespoň trochu připomíná výčepy, jako kdysi byly hospody „U Horů“, „U Šetků“, „Na Polánce“ a „Na Bečvárně“. Ne snad, že by na Starém městě dnes nebylo dost míst k občerstvení, ba naopak. Žel to již nejsou ty staré začouzené špeluňky, kam se místní strejcové k večeru trousili na pivko a partičku karet, kde vám ohřáli párek s křenem nebo podali „drátenický kaviár“ – buřty s cibulí a octem. Dnes jsou to samé lepší restauranty, kde se podávají samé minutky, a kde tu dřívější nenapodobitelnou atmosféru nahradily hrací automaty, televize a neonové reklamy na zahraniční piva. Nicméně Láďa s Jirkou tu hospůdku podle svého gusta našli. Sedíme, povídáme a já se kamarádům svěřuji se svými snahami dozvědět se něco o starém panu Linhartovi a jeho pověstných sumcích. „Neboj se Pepo, my pro tebe něco zjistíme“, mrkli na sebe kamarádi, „támhle zrovna sedí Jirka Linhart.“ „Hej, Jirko, pojď sem na chvilku mezi nás. Tadyhle to je Pepa z Kanady, náš starý káma z mládí. Píše všelijaký povídání o Táboře. Chtěl by něco vědět o tvým dědovi, jak chytal ty svý sumce. A taky shání starý fotky. Buď tak hodný a skoč domů pro něco“.
29
Stalo se, a proto toto povídání může být obrázky nyní takto obohaceno. Stejně jako pana profesora Hnízda, ani pana Linharta jsem neznal přímo osobně, ale spíše jen tak okrajově z vyprávění a letmých setkání. Někdy se totiž stávalo, že žáci z naší školy na Klášteráku, kteří sem docházeli z Koželuhů a Vilové čtvrti, čas od času vídávali u domku na Starém hřbitově na háku zavešeného sumce. Jindy zas byl sumec ještě živý. To pak byl vystaven venku ve velké plechové vaně plné vody. Pochopitelně, že taková zvěst se musela neprodleně donést do sborovny a doufat, že se zas budeme moci trochu ulejt z vyučování. Několikrát se celá škola za doprovodu členů učitelského sboru, kteří vyučovali přírodopis, skutečně za sumcem vypravila, abychom všichni takového velikána z Lužnice spatřili. Jinak pan Linhart byl městským hrobařem a se svou rodinou v domku u Starého hřbitova bydlel. Stejně tak jako každý houbař, i rybář si ponechá svá vyzkoušená místa pro sebe. Proto kde přesně k těm legendárním zápasům toho starého muže s velkými rybami docházelo, pouze jen tuším. Během rozhovoru s vnukem pana Linharta bylo jenom vágně naznačeno, že by mohlo jít o úsek v dolní Pintovce mezi Čelkovicemi a mlýnem „Papírnou“. Avšak takové věci je lépe zanechat obestřené dohady. Co se týče lovu samého, dozvěděl jsem se jen tolik, že starý pan Linhart měl na sumce zvláštní velký hák, který byl vykovaný z oceli. Na ten se navlékl kus syrového masa nebo celé kuře. Tato návnada se „tam někde“ vhodila do řeky. Za lanko se občas zatáhlo a čekalo se. Poté, co se některý z obrů chytil na hák, pan Linhart přitahoval lanko blíž a blíž, až se dostal k samé hlavě mocně se vzpínající ryby. Pak ji obratně chytil za žábry a v tomto pevném sevření se s rybou bojující o život probojovával z vody ven na břeh. Už když jsem byl malý se tradovalo, že pan Linhart věřil a vždy si přál, aby zápas mezi člověkem a rybou byl naprosto fér.
30
Proto prý neváhal následovat rybu až do její vodní říše, aby při zápase neměl výhodu stát nohama na pevné zemi.
Oakville, Ontario, Kanada 18. ledna 2005
P. S. (13. února 2005) Dnes zazvonil telefon. Na druhém konci linky byl starý kamarád z Bostonu, jinak též z Tábora, František. „Mám pro tebe malý dodatek k tomu tvému povídání o panu Linhartovi a těch jeho sumcích, cos mi poslal e-mailem. „Když byl pan Linhart již v pokročilejším věku a sil už nebylo jako dříve, měl nový způsob jak na rybu vyzrát. Když byl sumec pořádný chasník a přespříliš se vzpouzel, poslal mu pod vodu měděný kroužek navlečený na lanku. Ten byl propojený tenkým kablíkem s dynamkem na kliku a tvořil jakousi elektrodu. Ta když docestovala sumci až k rypáku, pan Linhart pohotově zatočil kličkou, a náboj vysokého napětí milého sumce natolik „uzemnil“, že ten, než se stačil vzpamatovat, už byl na kárce ke své poslední pouti ke hřbitovu.“ „Jak víš i můj táta byl vášnivým rybářem. S panem Linhartem se dobře znali. Táta taky jednou chytil sumce pod Čelkovicemi u Nového mostu. Můj starší bráška Jirka se ale šíleně styděl, když pak musel sumce vézt domů na vozíku, celou tu dlouhou štreku přes Čelkovice, Koželuhy, Fišlovku a pak vzhůru Údolní ulicí až k nám do Husovky.“
31
