NEWSLETTER Informace z farmaceutického a medicínského práva

NEWSLETTER Informace z farmaceutického a medicínského práva

č. 54

PROSINEC 2015

31/12/2015

NOVINKY

Výpadek úložiště elektronických receptů SÚKL Jak bylo avizováno již v minulém vydání Newsletteru, Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále i jen „Ústav“ nebo „SÚKL“) se dlouhodobě potýká s nefunkčností Centrálního úložiště elektronických receptů a Registru pro léčivé přípravky s omezením, pramenící ze skutečnosti, že ze strany SÚKL nedošlo k dohodě se společností zajišťující správu těchto úložišť na podmínkách prodloužení vzájemné spolupráce. Zatímco však ještě na konci listopadu přicházela ze strany Ústavu jednoznačná ujištění, že systém je opět funkční a preskripce dotčených přípravků není nijak omezena, Městský soud v Praze vydal dne 14.12.2015 k návrhu dotčené společnosti předběžné opatření, kterým Ústavu nařídil zdržet se jakéhokoli užívání těchto softwarových aplikací:     

 

aplikace LEK13 – hlášení výdejů léčivých přípravků, aplikace DIS13 – hlášení dodávek léčivých přípravků, aplikace CIS – evidence a zveřejňování číselníku SÚKL pro výrobce SW a CÚ, aplikace EI – evidence externích identit subjektů přistupujících k systémům SÚKL, aplikace HZ – hlášení závad v jakosti léčivých přípravků (systém pro zasílání informací o závadách v jakosti léčivých přípravků ze strany SÚKL lékárnám) aplikace DSŘ – dokumentace správních řízení, aplikace HOPL – hlášení stavu a pohybu omamných a psychotropních látek.

Vážení klienti,

dovolujeme si vám popřát klidné a pohodové vánoční svátky a úspěšný vstup do roku 2016.

Advokátní kancelář Marečková

Kontakt: +420 222 969 365 nebo [email protected]

V důsledku tohoto předběžného opatření je nefunkční vystavování jakýchkoli elektronických receptů a aktuálně není možné přijímat a vyřizovat nové žádosti o přístup do centrálního úložiště elektronických receptů, aktivovat účty či jakkoli aktualizovat nastavené hodnoty stávajících, již aktivních, přístupů, a to jak pro lékaře a zdravotnická zařízení, tak pro lékárny. Ústav již na svém webu avizoval, že s uvedeným předběžným opatřením nesouhlasí, ale bude jej samozřejmě respektovat. Proti usnesení o nařízení předběžného opatření lze podat odvolání, které však nemá odkladný účinek. Až do případného opačného rozhodnutí odvolacího soudu je tedy předběžné opatření závazné a je nutné se jím řídit. Na vzniklou situaci reagovalo dne 17.12.2015 Ministerstvo zdravotnictví vydáním mimořádného opatření dle ustanovení § 11 písm. h) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, v platném znění, které je vyvěšeno na úřední Advokátní kancelář Marečková, Křenova 7/438, 162 00 Praha 6, tel.: +420 222 969 365, email: [email protected], www.akmareckova.cz

desce a webových stránkách Ministerstva zdravotnictví a které nabylo účinnosti okamžikem jeho vydání. Toto opatření zmocňuje Ministerstvo zdravotnictví k tomu, aby činilo opatření za účelem zajištění dostupnosti léčivých přípravků významných pro poskytování zdravotních služeb. Tímto opatřením bude po dobu nemožnosti předepisování a vydávání léčebného konopí prostřednictvím elektronického receptu umožněno předepisovat toto léčebné konopí a vydávat jej pacientům na základě receptů s modrým pruhem, jak je tomu dosud v případě návykových látek. Předepisující lékaři budou tedy vůči pacientovi, kterému by mělo být předepsáno léčebné konopí, postupovat stejným způsobem, pouze se změní forma předepisování z elektrické na listinnou. Podobně pak u lékáren, jakožto výdejcům léčebného konopí, nedojde k žádné změně, samozřejmě až na otázku formy uplatnitelného receptu. K jiným změnám ve vztahu k předepisování léčebného konopí tímto opatřením nedochází.

Ústavní soud zamítl návrh na zrušení úhradové vyhlášky pro rok 2015 Ústavní soud vydal dne 8.12.2015 nález sp. zn. Pl. ÚS 5/15, kterým zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení vyhlášky č. 324/2014 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2015 (dále i jen „úhradová vyhláška“). Skupina senátorů se domáhala zrušení úhradové vyhlášky jako celku, případně pouze bodu 3 části A její přílohy č. 1, a to pro její tvrzený rozpor s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), jakož i principem rovnosti podle čl. 1 LZPS a principem legality podle čl. 2 odst. 3 LZPS. Dle jejich názoru nedostatečně zohledňuje finanční požadavky poskytovatelů zdravotních služeb v geograficky a demograficky znevýhodněných oblastech. S ohledem na to, že návrh na zrušení vyhlášky byl podán již dne 2.2.2015, její zrušení bylo navrženo s účinností od 30.9.2015, a pro případ zrušení pouze bodu 3 části A její přílohy č. 1 pak již od 30.6.2015. Po podání shora uvedeného návrhu Ústavní soud obdržel další návrh jiné skupiny senátorů, tentokrát na zrušení ustanovení upravujících koeficienty přechodu pojištěnců, jež vyjadřují meziroční změny počtu pojištěnců jednotlivých zdravotních pojišťoven podle krajů k 1. lednu srovnávaných kalendářních roků, a to opět pro rozpor s právem poskytovatelů zdravotních služeb na podnikání. Této skupině senátorů bylo přiznáno postavení vedlejších účastníků a k argumentům uvedeným v jejich návrhu bylo v řízení přihlíženo. Ústavní soud v uvedeném nálezu posuzoval zejména pravidla výpočtu celkové paušální úhrady poskytovatelům lůžkové péče a maximální celkové úhrady poskytovatelům ambulantní péče za hrazené služby poskytnuté v roce 2015. V případě obou výsledných částek se vychází z výše úhrad, na které poskytovatelům vznikl nárok za hrazené služby poskytnuté v předchozím roce. Vychází se totiž z předpokladu, že jednotliví poskytovatelé budou mít i v tomto roce srovnatelnou výkonnost. Ústavní soud však zároveň zdůraznil, že to ještě neznamená, že takto stanovená výše úhrad zůstane neměnná. K její úpravě dochází prostřednictvím různých proměnných a koeficientů, včetně koeficientů přechodu pojištěnců, jejichž účelem je nalezení rovnováhy mezi finančními požadavky poskytovatelů na straně jedné a možnostmi systému veřejného zdravotního pojištění na straně druhé. Je dle jeho názoru zřejmé, že předmětné řešení zachovává kontinuitu právní úpravy, pokud jde o nastavení výše úhrad. Tím současně umožňuje jejich předvídatelnost, a to přestože výsledná částka může být ve srovnání s předchozím rokem s ohledem na další zohledněné skutečnosti vyšší nebo nižší.

Evropská léková agentura (dále jen „EMA“) spustila nové webové stránky a zveřejnila novou příručku správné praxe, jež obsahuje rady, jak předcházet tzv. lékovým chybám. Za lékové chyby jsou považovány chyby v použití léčivých přípravků, jež mohou být škodlivé pro pacienty. Tyto chyby mohou mít mnoho příčin, zpravidla se jedná o důsledek pochybení spáchaných při předepisování, výdeji, skladování, přípravě nebo podání léčivého přípravku. Nová webová stránka má proto sloužit jak pro pacienty, kterým je umožněno přímo hlásit případné nežádoucí účinky jimi užívaných léčiv, tak pro praktické vzdělávání zdravotnických pracovníků. Na webu budou dále systematicky zveřejňovány i veškeré výstupy orgánů Evropské unie týkající se popsané oblasti.  Ministerstvo zdravotnictví na svých webových stránkách informuje, že v souvislosti s nově připravovanými nařízeními Evropského parlamentu a Rady o zdravotnických prostředcích a o změně směrnice 2001/83/ES, nařízení (ES) č. 178/2002 a nařízení (ES) č. 1223/2009 a o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro bude od února 2016 pořádat krátké semináře zaměřené vždy na jednotlivé zainteresované subjekty (výrobce, distributory apod.). Termíny budou na webu Ministerstva zdravotnictví uveřejněny v příštím roce. O uvedených návrzích jsme vás informovali v červencovém čísle, doposud probíhá jejich projednávání v rámci Rady (poslední jednání proběhlo dne 4.12.2015). o dalším vývoji vás budeme informovat.

S určitou změnou totiž poskytovatelé musí při vydání úhradové vyhlášky každý rok počítat a přizpůsobit se jí. Ústavní soud k tomu poznamenal, že samotný princip výpočtu založený na výše uvedených zásadách se zjevně nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Stanovený způsob výpočtu výše úhrad nevylučuje, že někteří poskytovatelé zdravotních služeb budou hospodařit se ztrátou, ani tato skutečnost se však sama o sobě nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Každý poskytovatel musí především sám usilovat o to, aby byla jeho činnost co nejefektivnější a aby mu při ní nevznikaly zbytečné náklady. I kdyby se přitom ukázalo, že někteří poskytovatelé vzhledem ke konkrétním podmínkám v místě svého podnikání za současného nastavení výše úhrad fakticky nemohou dosáhnout zisk, v rovině uvedeného práva by se jednalo o důsledek jejich vlastního rozhodnutí ohledně způsobu a místa podnikání a s ním spojeného podnikatelského rizika. Ústavní soud nicméně uznal, že na zajištění činnosti některých poskytovatelů může být dán veřejný zájem, plynoucí zejména z ústavního požadavku zajistit přístup k místně a časově dostupné zdravotní péči poskytované bezplatně na základě veřejného pojištění. Identifikace tohoto zájmu v konkrétním případě a jeho zohlednění při výpočtu výše úhrad tak, aby se činnost těchto zařízení ekonomicky vyplatila, již nicméně dle jeho názoru překračují předmět úhradové vyhlášky, kterým je toliko plošné stanovení pravidel pro výpočet těchto úhrad. K posouzení a zajištění tohoto veřejného zájmu slouží naopak jiné nástroje, mezi něž lze řadit možnost zdravotní pojišťovny uzavřít s příslušným poskytovatelem podle § 17 odst. 1 a 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění dohodu, jejímž předmětem bude jiné (z hlediska poskytovatele příznivější) určení výše úhrad, popř. regulačních omezení. Pokud jde o výše zmíněné koeficienty přechodu pojištěnců, jež se uplatní v případě obou výpočtů, Ústavní soud k nim v uvedeném nálezu uvádí, že v širším kontextu přispívají k dosažení základního cíle limitace výše úhrad, kterým je nalezení rovnováhy mezi finančními požadavky poskytovatelů zdravotních služeb a možnostmi systému veřejného zdravotního pojištění, a tím ke spravedlivému přerozdělení jeho prostředků. Pod tento účel lze přitom podřadit i primární cíl těchto koeficientů, jímž je úprava, resp. narovnání výdajů jednotlivých zdravotních pojišťoven s ohledem na změny počtu jejich pojištěnců. Zajištění práva na bezplatnou zdravotní péči ostatně musí být zaručeno bez ohledu na to, ve které zdravotní pojišťovně, jež je součástí systému veřejného zdravotního pojištění v České republice, je pacient pojištěn. Nelze proto akceptovat, aby nedostatek finančních prostředků některé ze zdravotních pojišťoven, jež by byl v podstatě nahodilým důsledkem struktury jejích pojištěnců, znemožňoval úhradu služeb hrazených z veřejného pojištění. Podstatné musí být pouze to, zda je dostatek finančních prostředků v systému veřejného zdravotního pojištění jako celku. Pokud jsou tedy např. v případě lůžkové péče dány v důsledku použití koeficientů přechodu pojištěnců určité rozdíly z hlediska srovnání výsledné hodnoty těchto úhrad u jednotlivých poskytovatelů, na což senátoři ve svých návrzích opakovaně poukazovali, je tomu tak dle názoru Ústavního soudu proto, že tato hodnota se odvíjí od výše úhrad v předchozích letech, která se postupně vyvíjela s ohledem na rozsah jimi poskytovaných zdravotních služeb a jejich související finanční požadavky. Tyto rozdíly vypovídají o tom, že nastavení optimální výše úhrad jednotlivým poskytovatelům, která zohlední všechny relevantní okolnosti a umožní nalézt rovnováhu mezi výdaji veřejného zdravotního pojištění a finančními požadavky poskytovatelů zdravotních služeb, je velmi složité. Zvolené řešení, kdy úhradová vyhláška, byť s určitými modifikacemi, zachovává kontinuitu a tím i předvídatelnost celkové výše úhrad, proto nelze považovat za nezbytně vedoucí k neodůvodněným nerovnostem.

Závěrem Ústavní soud dále poznamenal, že tímto nálezem není z jeho strany aprobována ústavnost úhradové vyhlášky jako celku, tedy i v těch částech, vůči kterým nesměřovala argumentace skupin senátorů. Je nicméně zjevné, že v případě zachování stávajícího systému stanovení úhrad v úhradových vyhláškách pro následující kalendářní roky již nemá příliš velký smysl obracet se opakovaně na Ústavní soud s návrhem na jejich zrušení, samozřejmě nebude-li se jednat o zjevný exces. Budou-li tedy poskytovatelé do budoucna chtít směřovat ke změně systému úhrad, bude nutné jít cestou tzv. aktivního zákonodárství, tj. ve spolupráci jejich zástupců s Ministerstvem zdravotnictví, nikoli prostřednictvím zrušovacích pravomocí Ústavního soudu.

Pokuta za vydávání zdravotnického prostředku za léčivý přípravek Městský soud vydal dne 16.10.2015 rozsudek sp. zn. 3 A 91/2015, ve kterém aproboval právní postup Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) při ukládání sankcí za vydávání jiných výrobků za léčivé přípravky. Výše citovaný rozsudek se týká konkrétně reklamy na zdravotnický prostředek určený pro podporu léčby zánětů močových cest. Tato informace rovněž zazněla v reklamním spotu, který byl předmětem zkoumání Rady a který Rada vyhodnotila jako rozporný s požadavky zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v platném znění. Uvedená informace, konkrétně tvrzení, že předmětný přípravek „ šetrně léčí infekci

močových cest tím, že brání uchycení bakterií v močových cestách a je také prevencí před opakovanými záněty “, byla následně vyhodnocena jako

uvádění diváků (spotřebitelů) v omyl o tom, že daný přípravek je léčivým přípravkem, nikoliv zdravotnickým prostředkem, tedy z právního hlediska jakožto klamavá obchodní praktika ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy ve spojení s § 5 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění. Městský soud v Praze v řízení sice přisvědčil zadavateli reklamy, že povaha věci nevylučuje, aby byl i zdravotnický prostředek de facto „léčivý“, nicméně zároveň zdůraznil, že pokud se nejedná o léčivý přípravek, nelze v rámci reklamy zdůrazňovat jeho léčivé účinky. Na tomto závěru Městského soudu nic nezměnila ani skutečnost, že v závěru spotu bylo uvedeno jednoznačné označení předmětného výrobku jako „zdravotnický prostředek“, jelikož tato informace, která se navíc divákovi zobrazovala jen po velmi krátkou dobu (byť po dobu umožňující hovořit o zřetelném označení ve smyslu zákonných požadavků), již není schopna vyvést průměrného diváka z předem vyvolaného dojmu, že předmětný výrobek je léčivým přípravkem s klinicky ověřenou účinností. Městský soud v Praze tedy neshledal předmětnou reklamu klamavou proto, že by uváděla nepravdivé informace – nezpochybnil, že výrobek určité léčivé účinky mít může. Svůj závěr však opřel o ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a d) zákona o ochraně spotřebitele, podle nichž je obchodní praktika nekalá i tehdy, je-li důležitý údaj sám o sobě pravdivý, ale může uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit, nebo vede-li způsob prezentace výrobku či služby, včetně srovnávací reklamy, nebo jejich uvádění na trh k záměně s jinými výrobky či službami, nebo rozlišovacími znaky jiného podnikatele. Výše uvedený postup Rady a Městského soudu v Praze považujeme z právního hlediska za poněkud problematický. Ačkoli totiž Městský soud v Praze sám v předmětném rozsudku cituje ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, podle něhož se léčivým přípravkem rozumí látka nebo kombinace látek prezentovaná s tím, že má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí nebo zvířat (tzv.

léčivý přípravek podle prezentace), tuto platnou právní úpravu ve svém rozhodnutí nijak nereflektuje. Smyslem zakotvení definice léčivého přípravku podle prezentace v zákoně o léčivech je zabezpečit, že výrobky vydávané za léčivé přípravky, byť jimi ve skutečnosti nejsou, budou splňovat náležitosti stanovené právními předpisy pro léčivé přípravky, to vše za účelem ochrany veřejného zdraví. V případě reklamy by tak musely být splněny nejméně požadavky kladené v ustanovení § 5 zákona o regulaci reklamy. Pokud je tedy nějaká látka nebo kombinace látek prezentovaná tak, že má léčebné účinky v případě onemocnění močových cest, jedná se de iure o léčivý přípravek podle prezentace dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech. V takovém případě je však zároveň vyloučeno, aby byl ve spotřebiteli vyvoláván klamavý dojem, že se jedná o léčivý přípravek, protože se o něj de iure skutečně jedná. Zadavateli reklamy by tak dle našeho názoru neměla být ukládána sankce za použití nekalé obchodní praktiky tímto způsobem, ale naopak za nedodržení náležitostí reklamy na léčivý přípravek předepsaných zákonem o regulaci reklamy. S ohledem na to, že maximální možná sankce, jež může být momentálně dle zákona o regulaci reklamy uložena, činí 5 milionů Kč, tj. částka, jež byla Radou uznána jako maximální i při ukládání sankce za použití nekalé obchodní praktiky, se může shora popsané rozlišování „správných“ důvodů pro ukládání pokut jevit jako nadbytečné. Dle našeho názoru je nicméně zjevné, že kdyby byl zadavatel sankcionován za nedodržení podmínek pro reklamu na humánní léčivý přípravek, dopustil by se zpravidla více správních deliktů zároveň, a ukládaná sankce by tím pádem byla pravděpodobně vyšší. Je zřejmé, že ze strany zadavatelů reklamy impulsy ke změně stávajícího výkladu právní úpravy pravděpodobně přicházet nebudou, na druhou stranu je však třeba počítat s touto možností při zvažování rizik v případě reklam, které jsou lidově řečeno „na hraně“. Shora popsaný výklad Městského soudu v Praze lze zároveň vykládat i tak, že dle názoru soudu tvrzení, že nějaký výrobek „ šetrně léčí infekci

močových cest tím, že brání uchycení bakterií v močových cestách a je také prevencí před opakovanými záněty“, není prezentací jeho léčebných

vlastností v případě lidského onemocnění, a takový výrobek tedy nemá být posuzován jako léčivý přípravek podle prezentace ve smyslu zákona o léčivech. Dle našeho názoru nicméně takto daleko úvahy soudu nesahaly, jelikož v opačném případě si již lze jen těžko představit, jak jinak by taková prezentace léčebných nebo preventivních vlastností měla vypadat. V případě, že zadavatel podá proti popsanému rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost, bude celou věc právně posuzovat Nejvyšší správní soud, který se samozřejmě od názoru Městského soudu může odchýlit. Do té doby je nicméně třeba s dosud vytvořenou rozhodovací praxí Rady a Městského soudu v Praze počítat.

Další pokuta pro Krajskou zdravotní za diskriminaci distributorů léčiv Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“ nebo „Úřad“) svým rozhodnutím ze dne 17.12.2015 jakožto odvolací orgán potvrdil předchozí prvostupňové rozhodnutí Úřadu o uložení pokuty ve výši 500.000 Kč společnosti Krajská zdravotní a.s. za nepřípustnou diskriminaci potenciálních distributorů léčivých přípravků ve veřejné zakázce. S ohledem na to, že rozhodnutí o uložení pokuty je nyní pravomocné, lze shrnout, že ze strany Úřadu jsou považovány za neslučitelné se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, následující postupy zadavatelů:

a) Požadavek na předložení podrobného seznamu distribuovaných léčiv včetně obchodních marží uplatňovaných vůči třetím osobám Krajská zdravotní a.s. v předmětném zadávacím řízení o dodávkách léčivých přípravků požadovala po uchazečích, aby v rámci dokumentace prokazující kvalifikaci předložili mj. seznam svých významných realizovaných zakázek, jehož součástí měl být seznam distribuovaných léčiv včetně příslušné obchodní marže, které zájemce v dané zakázce uplatnil vůči dalším objednatelům. Dle názoru Úřadu však požadavek na uvedení marže uplatňované vůči jiným odběratelům, jež je zpravidla jedním z nejstřeženějších obchodních tajemství dodavatelů, je s požadavky zákona o veřejných zakázkách, jelikož takto získaná data nemohou poskytnout zadavateli žádná objektivně měřitelná data pro potřeby posouzení kvalifikace dodavatele či jeho schopnosti splnit zakázku řádně, včas a v požadované kvalitě. S uvedeným hodnocením Úřadu se zcela ztotožňujeme a považujeme jej za logické, jelikož je zjevné, že požadavek na zveřejnění takto citlivých informací jistě musel nezanedbatelné množství potenciálních dodavatelů od účasti v soutěži předem odradit. b) Nevymezení minimální úrovně technických kvalifikačních předpokladů adekvátním způsobem Dalšího pochybení se Krajská zdravotní a.s. dopustila tím, že nevymezila úroveň technických kvalifikačních předpokladů tak, aby odpovídala rozsahu předmětu plnění, neboť stanovila uchazečům nepřiměřený požadavek na doložení, že v minulosti realizovali významné zakázky, v jejichž rámci souhrnná hodnota distribuovaných léčivých přípravků musela činit alespoň šest miliard korun bez DPH v součtu za poslední tři roky, přičemž v každém roce z posledních tří let musela alespoň v případě jedné zakázky činit hodnota distribuovaných léčivých přípravků minimálně jednu miliardu korun bez DPH. Dle názoru Úřadu je takový požadavek zcela nepřiměřený rozsahu předmětné zakázky, jakož i jejímu druhu a složitosti, jelikož její hodnota měla za čtyři roky činit cca 2,8 miliardy Kč a rámcová smlouva o dodávkách měla být navíc uzavřena celkem se třemi účastníky. Obdobný postup je již několik let velmi populárním opatřením některých zadavatelů veřejných zakázek, které má vést k faktickému vyloučení některých uchazečů z účasti na soutěži. ÚOHS tuto praxi dlouhodobě silně kritizuje a velmi často za ni ukládá vysoké sankce, totožný přístup i v oblasti dodávek léčivých přípravků tedy nelze považovat za překvapivý. c) Netransparentní způsob hodnocení nabídek Jako pochybení zadavatele byl dále vyhodnocen způsob, kterým Krajská zdravotní a.s. stanovila způsob hodnocení nabídek. Zadavatel totiž jako jedno z hodnotících kritérií označil konkrétně „návrh způsobu poskytování služeb distribuce léčivých přípravků a zdravotnických prostředků“, aniž by však zároveň stanovil, v čem bude z jeho strany spatřována úplnost, kvalitu, komplexnost a efektivitu služeb poskytovaných dodavatelem, a současně nespecifikoval způsob hodnocení natolik přesně a srozumitelně, aby si dodavatelé vytvořili jasnou představu o způsobu hodnocení svých nabídek. Dodavatelé tak byli v podstatě nuceni zpracovávat své nabídky bez jakéhokoli povědomí o tom, jaké představě zadavatele by se měli ideálně blížit. Ani tento závěr ÚOHS nelze dle našeho názoru považovat za překvapivý, jelikož rovněž problematika nedostatečné specifikace vlastních požadavků

je dalším z pochybení hojně sankcionovaných v rámci jeho rozhodovací praxe. Výše uvedené rozhodnutí předsedy Úřadu může Krajská zdravotní a.s. dále napadnout pouze žalobou u krajského soudu, která však nemá přímo ze zákona odkladný účinek. Rozhodnutí je nyní tedy pravomocné a závazné, dokud nebude soudem rozhodnuto opačně.