1
NEVĚRA Partitura pro obrazové médium Leně a Liv Žádná forma běžného nezdaru - ani nemoc, ani bankrot, ani neúspěch v povolání - nezanechá v podvědomí tak krutou a hlubokou stopu jako rozvod. Ten se dotkne přímo zdroje veškeré úzkosti a probudí ji k životu. Jediným bodnutím pronikne až do samé podstaty žití. Botho Strauss 1. BERGMANŮV HLAS: Vlahý den na začátku léta. Mám otevřené okno. Šumění moře a borovic. Sedím u psacího stolu uprostřed pokoje. Přestože se dveře neotevřely ani nezavřely, stojí mi bezpochyby kdosi za zády. Někdo mi tedy stojí za zády, ale není to Smrt. HLAS: Chtěl jsi, abychom „si hráli a vymýšleli si“. (Cítíme jen siluetu ve tmě.) BERGMAN: To zní dobře. Neexistuješ, a přesto existuješ. HLAS: Jestli si to máme užít, musíš mě popsat. BERGMAN: Dobře. A čím mám začít? Jsi přitažlivá. Jsi velmi přitažlivá. HLAS: Začal jsi dobře! Kolik mi tak může být let? BERGMAN: Kolik ti je? Počkej, konzervatoř jsi dodělala asi před dvaceti lety, takže je ti něco přes čtyřicet. HLAS: Já jsem herečka? To jsou mi věci. BERGMAN: Viď? Ostatně jsme spolu pracovali. HLAS: Měl jsi se mnou něco? BERGMAN: Bohužel mezi námi nikdy k ničemu nedošlo. Náš citový vztah se přísně omezoval na zkoušky mezi desátou a třetí hodinou. HLAS: Jsem vdaná? BERGMAN: Tvůj manžel je dirigent. Je o dva roky mladší než ty a patří takříkajíc ke špičce. HLAS: Máme nějaké děti? BERGMAN: Holčičku.
1
2
(Slyšíme smích.Velmi jemně nasvícenými body v prostoru proběhne postava. Hraje si s námi, nechce se nechat chytit. Divák ji vnímá spíše jako siluetu. Je tam někde už i David? Slyšíme jen jeho kroky...?) Jmenuje se Isabelle. HLAS: Isabelle. (zavolá) Isabelle! (odpoví jen smích ve tmě) Ano. (náhlé pocítění) Miluju ji. BERGMAN: Jak jenom matka může milovat svou dceru. HLAS: (už trochu nedočkavě) Jak vypadám? Musíš mě popsat podrobněji. BERGMAN: Máš hezkou štíhlou postavu. Tmavé vlasy, které sis nikdy nebarvila, jsi s nimi zjevně spokojená. Je na tebe krásný pohled. Ale když jsi přišla do jiného stavu, ostříhala ses HLAS: Ty popisuješ Marianne?! BERGMAN: Co ty víš o Marianne? HLAS: Nic moc. Jenom to, že jste spolu několik let měli bouřlivý poměr, o kterém všichni mluvili. Tak jde o Marianne? BERGMAN: Ujišťuju tě, že tady o žádnou Marianne nejde. Ale nějaké jméno potřebuješ. Marianne, to nezní špatně. Marianne Voglerová, herečka. (Mlčení, pauza.) MARIANNE: Takže teď už existuju? (Marianne se zjeví.) BERGMAN: Je to zvláštní. MARIANNE: A co moje nedostatky? BERGMAN: Těžkou hlavu ti dělají dlouhé palce na nohou, protože kvůli nim musíš nosit velké boty. MARIANNE: Nějakou míň prozaickou chybu bys najít nemohl? BERGMAN: Ne, mé fantazii nejvíc vyhovují ty tvoje palce. MARIANNE: Mám milence? BERGMAN: Nespěchej. Máme si přece vymýšlet. Měla by jsi vyprávět o svém dřívějším životě. MARIANNE: No, rozhodně jsem neměla nešťastné mládí, ale ani nijak zvlášť šťastné. Zažila jsem několik frustrujících vztahů – pokaždé se staršími muži. Bylo to skoro k smíchu, ale vždycky to končilo spoustou slz. Markus se objevil takříkajíc v pravý okamžik. Během jednoho roku jsme se vzali, všechno bylo nepopsatelně skvělé, velkolepé a krásné. O co ti mimochodem jde? BERGMAN: Ani nevím. Musíme být trpěliví. MARIANNE: Jestli mě zrovna teď nemůžeš nijak využít, tak zmizím. BERGMAN: Počkej, vždyť jsme právě začali. Máme si přece "hrát a vymýšlet si“. 2
3
MARIANNE: Měla bych tě varovat. Představivost nepatří k mým silným stránkám. Naproti tomu moje holčička má neuvěřitelnou fantazii. (Dlouhý běh ve tmě a najednou Marianne skočí do klína Isabelle) ISABELLE: Můžu ti říct pohádku? MARIANNE: Vypráví nekonečně dlouhé pohádky a sny a hraje si pozoruhodné hry. (Isabelle) Za chvilku, zlatíčko, ano? BERGMAN: Myslel jsem, že budeme mluvit o Davidovi. MARIANNE: Proboha! Může to pěkně bolet. Uvědomil sis to? Běž Isabelle, přijdu za tebou. (Isabelle odběhne) ISABELLE: Ale určitě. MARIANNE: Neboj se. BERGMAN: Obávám se, že to opravdu bolet bude. Ale chci, abychom to zkusili. Když to bude moc těžké, můžeme toho nechat – a vymyslíme si něco jiného. Mluv se mnou o Davidovi. (Marianne naslouchá prosbám, zkoumavě si Bergmana prohlíží a zdá se, že se rozhodla: ano, bude mluvit o Davidovi.) MARIANNE: David a můj muž milovali opery. David je režíroval a Markus dirigoval. Tehdy už žil David sám. Zanedbával sebe i svůj žaludeční vřed, a tak jsem ho každé pondělí zvala na večeři. Markus nás povzbuzoval, abychom tenhle rituál dodržovali i tehdy, když sám byl na cestách. David a Markus byli opravdoví přátelé. I Isabelle měla Davida ráda, fascinovaně poslouchal její večerní pohádky. Prohlašoval, že Isabelle je skoro magická osobnost. To je všechno – to je… BERGMAN: Proč pláčeš? MARIANNE: Nechápu, proč to musí tak bolet, vždyť se to stalo už tak dávno. Ale přesto to bolí. Ty a ty tvoje „fantazie“. Nebrečíš náhodou ty? BERGMAN: Ne, já ne. (Kroky ve tmě) MARIANNE: (směrem k Davidově siluetě) Davide? DAVID: Marianne? ( Světlo na Davida) MARIANNE: Co je ti? DAVID: (mlčí , po chvíli konečně promluví, se smíchem) Bolí mě i mluvit. Sotva se můžu pohnout.
3
4
MARIANNE: Seženu doktora. DAVID: Ne, ne. Žaludek to není. To je jiná bolest. MARIANNE: (po chvíli) Chceš někam zajít? Na jídlo? Na pivo? DAVID: (vrtí hlavou) MARIANNE: Tak pojedeme k nám? Markus tam sice není, ale to nevadí. A Isabelle tě ráda uvidí. DAVID: (po chvíli) To bych moc rád. (Změna světla. David a Marianne sundávají kabáty. Objeví se Isabelle.) ISABELLE: (radostně, běží k němu) Davide! DAVID: Ahoj, čarodějko! ISABELLE: Kde jsi byl tak dlouho? Víš, že mám nového anděla? DAVID: No to nevím! ISABELLE: A chceš ho vidět? Řeknu ti o něm pohádku. Tak chceš? DAVID: (se smíchem) To víš, že chci. (Isabelle tahá Davida k sobě.) BERGMAN: Mohla bys Davida popsat? MARIANNE: Je to nutné? (David se mezitím vrátí a sedne si do křesla.) BERGMAN: Neměli jste spolu třeba poměr? Promiň, že se ptám. MARIANNE: Poměr? S Davidem? Ani náhodou. Byl pro mě něco jako mladší bratr. (Marianne se připojí k Davidovi.) BERGMAN: A teď jste si tedy povídali. MARIANNE: Ano. DAVID: (netrpělivě) Marianne. Posloucháš mě? V létě mám točit film. MARIANNE: Ano, to vím. DAVID: Chystám to už dlouho. Psal jsem to na tělo pro pár lidí. No, a jedním z nich je Johan. (povzdech) Jsou v tom už dost velké peníze, domluvené lokace, něco už je dokonce zaplacené. A teď si představ, že mi dneska odpoledne volá Johan, že dostal nabídku od americké produkce točit nějakou sračku. MARIANNE: Takže jste se pohádali? DAVID: Vůbec ne. Proběhlo to naprosto zdvořile. Ano, Johane. Samozřejmě, Johane. Co se 4
5
dá dělat, Johane. Já mu přece nebudu vysvětlovat, že ohrozil projekt, na kterém spousta lidí dělá už několik let! To přece dobře ví! MARIANNE: (vzdychne) Davide. Zkus ho pochopit. DAVID: Udělal ze mě před celým štábem úplného pitomce. MARIANNE: (Bergmanovi) Pro Davida to byla prostě nepřekonatelně trpká situace. DAVID: Pitomce! MARIANNE: Asi proto, že sám zdatně nechává jiné ve štychu, když se mu to hodí. DAVID: To bych já nikdy, nikdy neudělal! MARIANNE: Sebereflexe nepatří zrovna k jeho silným stránkám. (Davidovi) Davide, vždyť ho znáš. Víš přece, že je na peníze. Navíc odmítnout Hollywood... DAVID: Je to přece můj přítel, Marianne. A takové věci si přátelé nedělají. MARIANNE: Bez pochyby by David na Johanově místě udělal totéž. (Davidovi) A co Mats Lindström? (bez reakce) Davide. DAVID: (chvíli na Marianne kouká, pak náhle) Mats? Marianne, ty jsi génius. To je báječný nápad. (na chvíli se zamyslí) Když nad tím tak přemýšlím... víš, že se na to vlastně Mats hodí víc než Johan? Tomu jsem tu roli stejně nabídl hlavně ze starého přátelství, že. Ale to už je pryč. Hned zítra zavolám Matsovi. Skvělý. (Udělá se pauza.Možná zahraje hudba. Nikdo nemluví. David Marianne pozoruje, ona si toho ale nevšimne, je unavená, zívne a vstane.) MARIANNE: Ustelu ti jako vždycky. DAVID: Jo, jo. Díky. (něco ještě mumlá, není mu rozumět) MARIANNE: Prosím? DAVID: Nic, jen... (něco mumlá, není mu rozumět) MARIANNE: Nerozumím. DAVID: Nechtěla by ses se mnou pomilovat? MARIANNE: Cože? DAVID: No, jestli by ses nechtěla se mnou pomilovat?
5
6
MARIANNE: (Bergmanovi) Použil slova - pomilovat se, na to si jasně vzpomínám. Ale neznělo to příliš spontánně. (Davidovi, udiveně se směje) Davide, prosím tě, a jak by to proboha mělo probíhat. DAVID: (mlčí). MARIANNE: V tom případě, děkuju za nabídku, ale je už pozdě, zítra brzo vstávám, Isabelle jde do školy, já musím na zkoušku. DAVID: (kapituluje) Navrhuju tedy, abychom šli spát. Myslím tím každý jinam. Ty do ložnice a já půjdu do toho pokoje pro hosty nahoře. MARIANNE: Jo, to zní celkem rozumně. (David se zastaví na odchodu) DAVID: Nemáš nějaký pyžamo? MARIANNE: Vem si Marcusovo. Jestli ti to nevadí. DAVID: (zasměje se) Aspoň něco. (Trapas) Sorry. (David odchází trochu jako zpráskaný pes) MARIANNE: Hele, Davide, jestli je ti smutno a nechceš být sám... tak si můžeš klidně vedle mě lehnout. Jestli potřebuješ někoho držet za ruku, tak prosím (zašermuje rukou), moje ruka je ti k službám. (zasměje se, pak Bergmanovi) Vůbec jsem to nemyslela vážně. Nevěřila jsem, že jsem to řekla. DAVID: (po chvíli) Děkuju. MARIANNE: Vlezli jsme si do naší velké postele a já jsem zhasla. Pořád ještě jsme byli sourozenci bez sebemenšího náznaku incestu. (David několikrát smutně vzdychne, Marianne mu dá svou ruku) Pak jsme usnuli, jako bychom spolu usínali odedávna. (David začne slabě a nepravidelně chrápat) Poměrně brzo jsem se ale zase probudila. David ležel obrácený ke mně, takže jsem měla jeho spící tvář těsně vedle hlavy. Jeho klidný dech mi ofoukával čelo. Dívala jsem se na něj. Vzpomínám si, jak jsem si říkala, že je neuvěřitelné ticho, slyšela jsem, jak mi buší srdce. A právě tehdy jsem, abych tak řekla, prozřela. Vím, že právě v tom okamžiku jsem prozřela. Pořádně jsem se na Davida podívala a najednou, ano, najednou jsem si uvědomila, že jsem
6
7
toho člověka ještě nikdy neviděla. Nikdy jsem ho neviděla, bylo to cizí, stárnoucí dítě, neznámý svět. Nebo někdo, kdo existuje jen vteřinku a pak už se nikdy nevrátí, už ho nikdy neuvidím. Ale pomyslela jsem si (ne, „pomyslela“ je v téhle souvislosti zcela nesprávné slovo, protože „pomyslela“ – ne, rozhodně jsem nemyslela)… určité smysly – ne, to je taky nesprávné slovo – byla jsem prostě částí, malinkou, malinkatou částečkou čehosi záhadného – v téhle souvislosti zní všechna slova tak podivně, takže to vzdám – nedokážu vysvětlit, co se stalo. Rozhodně to bylo cosi zjevného, cosi, co navždy zůstane ve mně, v mém „těle“, pokud nutně musím najít nějakou lokalitu. Musím se tě zeptat: Je to pořád ještě jenom „hra“? BERGMAN: Je to rozptýlení před smrtí, nic víc. Říkám si: budu si chvilku hrát, třeba mi to pomůže, budu si vymýšlet na téměř zapomenuté téma. Poprosím Marianne, aby mi pomohla, hlavně proto, že být s ní je tak příjemné. Kdesi v hloubi naší hry se možná skrývá pravda MARIANNE: Není mi úplně jasné, co tím myslíš, ale pravděpodobně chceš, abychom pokračovali, takže budeme pokračovat. I když z téhle role nemám velkou radost. Měla jsem v sobě chaos, který asi nedokážu popsat. Moje samozřejmé rozhodnutí z předešlého večera vzalo zcela za své. BERGMAN: Počkej. O žádném rozhodnutí jsi nemluvila. MARIANNE: Bylo to stejně nevyhnutelné jako osud Tristana a Isoldy, i když chyběl pohár s jedem a hudba. Kdybych chtěla být trošku teatrální, řekla bych, že se mě ještě nikdy nezmocnil takový pocit. Mě se vůbec málokdy něco „zmocní“. Nepatřím k tomuhle druhu lidí. Jsem rozumná ženská, alespoň si to o sobě sama myslím. Do té doby se mě v životě něco „zmocnilo“ jenom dvakrát, dalo by se říct, že mě to přemohlo. Poprvé, když umřel tatínek. Podruhé, když se mi narodila Isabelle. A teď přišla ta věc s Davidem. Nastoupil můj dobře fungující rozoumek. Položila jsem si otázku: Mám si to nechat sama pro sebe, uchovat to ve svém srdci? Nebo to mám Davidovi říct? Vlastně to byla hypotetická otázka. Už jsem se totiž rozhodla. Všechna výstražná světla se rozsvítila, ale já jsem už byla rozhodnutá. Hm, už zase brečím, nemůžu si pomoct. (Přistoupí k oknu.) ISABELLE: (táhne Davida ke křeslu) Můžu Ti říct pohádku? Chci ti říct pohádku. DAVID: Víš přece, že tvoje pohádky miluju. O čem bude? ISABELLE: O trolovi. 2.
7
8
ISABELLE: Pod mou postelí bydlí cosi, co je možná trol. Možná že to trol není, ale rozhodně to není zvíře. Je to malý, zvláštní klouček. Je tak šeredný, až je mi ho líto. Má úplně plochý obličej a malá zalepená prasečí očka, vypadá jako prase. Taky má nohy do o, a tak tenké, že sotva může chodit. Ale má krásný modrý šál, do kterého se může celý zabalit, je stejně velký jako on sám. Dostal ho od maminky. Ustřihla kousek vlastního šálu a dala mu ho. Byl s tím šálem moc spokojený a všude si ho bral s sebou. Jenže tamhle za topením bydlí strašidlo s úplně žlutým obličejem a zlýma očima. Není větší než ten trol, ale je nebezpečné. Občas do toho topení nechutně mlátí. Nikdy nechodí. Vždycky se se svou zlobou prožene kolem. Tohle strašidlo se jednoho dne zmocnilo kloučkova šálu. Prostě si ho vzalo. A snědlo ho. Trol plakal a vyl jako pes. Strašidlo se celou dobu smálo, ale pak zjistilo, že zmodralo. Dostalo stejnou barvu jako ten šál. Bylo modré v obličeji, na rukou a na nohou, po celém těle. Celým jeho špinavým hábitem prosvítala modrá. A poněvadž strašidla nemůžou být modrá, nemohlo už strašit. DAVID: Krásný. MARIANNE: Dostala jsem stipendium. Naplánovala jsem si, že se pojedu podívat do pařížských divadel. Už dávno bylo rozhodnuto, že Isabelle stráví léto u babičky na venkově. Markus měl jet do Bostonu, Detroitu a Los Angeles, byla to ohromně prestižní záležitost. Byli jsme zvyklí, že Markus pořád cestuje a jezdí na turné, a nikdy nás nenapadlo, že takovýhle systém v sobě skrývá nějaká rizika. Byli jsme svoji už jedenáct let a k žádným větším konfliktům mezi námi nedocházelo. (Následující scéna - Marcus a hudebníci - je promítána na plátno. Marianne s Isabelle sledují film přítomni. Studio číslo 2 v budově rozhlasu. Na pódiu se nachází Markus u klavíru a tři mladí význační hudebníci: housle, viola a cello. Vedle Markuse sedí elegantně oblečená žena středního věku a všedního zevnějšku, obrací mu noty. V přítmí hlediště sedí Marianne s Isabelle. Hudebníci právě spustili třetí větu, andante: niterná souhra cella a klavíru. Markus je přeruší a chvíli sedí mlčky, obrátí stránku not. MARKUS (ji přeruší): Počkej, Martho. Hraješ to sice moc krásně, ale chvilku počkej. Napadlo tě, že to cello zpívá? Zazpívej první takty. No tak, zazpívej! Zpíváš přece tak krásně. (Martha zazpívá prvních šestnáct taktů. Markus ji opatrně, zdrženlivě a pianissimo doprovází.) MARTHA (přestane zpívat, usměje se): Ano, takhle je to samozřejmě něco úplně jiného. (Hrají.) 8
9
MARIANNE: Sedíme s Isabelle ve studiu a pozorně posloucháme. Dívám se na ni a říkám si, co asi cítí. Moje záhadná holčička. Je hrozně moc Markusovým dítětem. Ti dva spolu mají zvláštní vztah, do kterého není vidět. Já do jisté míry stojím mimo, ne, ne, nežárlím, ale občas mi to vrtá hlavou. BERGMAN: Neřekla jsi nic o vašich problémech. MARIANNE: Myslíš manželské problémy? Já nevím. Pouhé prkotiny. Měli jsme dobré manželství – stabilní. Tamto s Davidem přišlo jako blesk z čistého nebe a nemělo to žádnou viditelnou příčinu. Co mě to jen popadlo za šílenství? Mě, která jsem tak rozumná a vyrovnaná. Vzpomínám si na jednoho svého starého milence – bylo mu dvakrát tolik co mně, nejmíň čtyřicet – hráli jsme tenkrát Elektru. Řekl mi trochu posmutněle: „Jediné, co mi na tobě vadí, moje krásná Marianne, je tvoje vášeň pro užitečnost.“ Měl samozřejmě pravdu, ten starý kozel. Říkám ti to proto, abys věděl, že Marianne kdysi byla nanejvýš konzistentní osoba, která hned tak nevypadla z role. – Ale teď jsem každopádně měla v hlavě – nebo kde to bylo - jenom jednu myšlenku, jednu jedinou myšlenku. (Světlo zjeví Davida, přijde blíž) V polovině června pojedu do Paříže. Dostala jsem na to stipendium. Comédie Francaise, Louvre... moc se těším. DAVID: Nezajdem do Thielovy galerie? MARIANNE: Proč ne. /Osvětlení promění prostor, herci plynule přecházejí na jiné místo, na panelech se objevují umělecké projekce) DAVID: Já vím. MARIANNE: Co? DAVID: Že se chystáš do Paříže. MARIANNE: (se k němu otočí) Jak to? DAVID: Prosím tě, promiň mi ten neuvěřitelně neomalený návrh, který jsem ti tenkrát večer udělal. MARIANNE: To nic. DAVID: Cítím se hrozně. MARINNE: Davide, to nemusíš. DAVID: Bylo mi hrozně. Přepadla mě prostě taková malá ošklivá deprese. MARIANNE: (se snaží zadržet smích) DAVID: Ty se směješ? MARINNE: (se smíchem) Promiň. 9
10
DAVID: Nechápu. MARIANNE: To nic, promiň. DAVID: Je hezké, že se na to díváš z té veselejší stránky. (pokusí se také zasmát, moc mu to nejde, chvíli je ticho) Víš, já patřím k lidem, kteří si sami sobě všechno strašně komplikují. A taky svým blízkým. Možná že bych měl jít k psychiatrovi. MARIANNE: Jenže pak řekl něco, co si pamatuju zvlášť jasně. DAVID (detail): Víš, co mi došlo? Mně prostě chybí jakýkoli přirozený vztah k realitě. Teď to vidím. Zcela jasně. (detail) Do prdele práce. Hrajeme v životě role. Já tu svoji skoro perfektně. Pokud mohu soudit sám sebe. Zvlášť ve své profesi. Je jenom k vzteku, že se vždycky objeví nějaká prázdná vteřina, jestli rozumíš, co tím myslím. A ta vteřina je rozhodující. (Rozlehlé ticho. Pak se k němu Marianne nakloní a políbí ho.) DAVID (detail): Marianne, je mi úplně jasné, že tohle je vážná věc, zatraceně vážná věc. DAVID: A ještě jednu něco bych ti chtěl říct: pořád prohrávám. Nemyslím nějaké dočasné prohry, ale skutečné fiasko. Občas mi vrtá hlavou, proč vůbec žiju, jenže... Nebyl bych ani moc dobrý sebevrah. MARIANNE: Já mám někdy taky strach, ale ne tak jako ty. DAVID (hluboce dojatý): Ty mi chceš dát dar, a já – ty chceš – MARIANNE (se dotkne jeho tváře): Až někdy jindy, Davide. Psychiatr počká. Teď ne. Prosím tě. DAVID: Musím tě přece varovat. MARIANNE: Já tě beru takového, jaký jsi. (Úpěnlivě.) Davide! DAVID: A taky jsem šíleně podezřívavý. Nikomu nedůvěřuju. Zřejmě proto, že trpím nedostatkem normálního sebevědomí. Jistě, profesně funguju docela dobře, lidi se mnou rádi spolupracujou, i když se občas tvářej jako kyselá prdel a já nevím proč. MARIANNE (se rozesměje, snaží se být vážná, ale nejde jí to) DAVID (křivý úsměv): Nikdo není takový mizera jako já. MARIANNE: Milý Davide. Nemohli bychom se na to pro začátek dívat trošku jednodušeji? Vždyť je to zábavné. DAVID: Řekl jsem snad něco jiného? MARIANNE: Tak to jsem asi špatně slyšela. Ve skutečnosti je to jednoduché jako facka: dostala jsem stipendium a budu v Paříži chodit do divadla. A ty, milý Davide, pojedeš náhodou, čistě náhodou do Paříže za nějakým scénografem nebo kvůli nějaké jiné důležité věci. Až potud bude všechno perfektní. Nenapadnutelné! Markus bude navíc vědět, že my dva 10
11
budeme v Paříži současně. A že se tam pravděpodobně uvidíme. Žádné tajnosti, lhaní ani úskoky. Ručím za to, že nás nebude z ničeho podezřívat a nebude žárlit. Ano, Davide, může to být takhle jednoduché a – zábavné a – zajímavé. Život se neskládá jenom z katastrof a pohrom, Davide, prosím tě, zasměj se trošku. DAVID (se najednou rozesměje, obejme ji): Máš samozřejmě pravdu. Užijeme si to spolu. A domů se vrátíme veselí a hodní – MARIANNE: A s patřičně špatným svědomím, takže budeme ještě hodnější. DAVID: Ale co pak? MARIANNE: Buď naše tajná láska bude pokračovat, nebo všechny city skončí. David a Marianne budou mít společnou vzpomínku. Vzpomínku, která se ze všeho nejvíc bude podobat snu. (Krátce se obejmou. Tma) 3. BERGMAN: A jsem sám. Neuplynula ani vteřina a Marianne byla tatam. Zmocnila se mě úzkost. Zvykl jsem si na ten pohled, jak sedí v křesle u okna. Marianne? Marianne?! (chvíli naslouchá) Co když jsem ji ztratil? (Vstoupí Marianne, Isabelle a David. Projekce - Marcus diriguje.) DAVID: Marcusi, byla to síla, úžasný, děkuju! (Herci plynule přejdou ke stolu, otevírají šampaňské, pijí) ISABELLE: (Marcusovi) Ukážu ti moji choreografii, chceš? MARCUS: To si piš, že chci, princezno. David s mámou taky, že? DAVID: Počkej, my si sedneme takhle vedle sebe a za sebe jako v divadle... tak... a můžeš začít. (Isabelle pouští starou gramofonovou desku s Louisem Armstrongem a předvádí choreografii, kterou sama vymyslela.Tanec může vypadat zpočátku legračně a postupně přejít v sen - v sebevyjádření... Isabelle si hraje na nevěstu - je to tanec Lolity. Nakonec skončí na tatínkově klíně v poloze: Kytarová lekce (Balthus) Všichni křičí Bravo ) MARKUS: Krásný, holčičko. Pojď sem ke mě. (objímá ji) Ty budeš velká tanečnice. ISABELLE: Opravdu? MARKUS: Tím jsem si jist. (pusinky, Isabelle sedí tátovi na klíně) DAVID: Pořád mám v hlavě ten tvůj dnešní koncert. Víš, že ti závidím? Jak pracuješ s hudebníky. Ta symbióza, soustředěnost, ta vášeň a zápal... Ten dech. Já myslím, že ty a tvůj orchestr představujete bezpochyby nejvyšší formu lidské spolupráce. 11
12
MARKUS: To přeháníš. DAVID: Vůbec ne. My se v divadle také věnujeme hře, která vyžaduje sluch, pohotovost, kreativitu a pedanterii. Ale notový zápis je dokonalým podkladem interpretace, kdežto slova jsou příliš mnohoznačná. Ani ve snu by tě přece nenapadlo změnit byť i jedinou notu, jediný takt či jedinou tóninu. Slova se dají naproti tomu vyměnit, poznámky v závorkách vymazat. V divadle máme příliš mnoho prostoru autorovo dílo zprznit. A nikomu to nevadí. Dokonce se to žádá. MARCUS: Bravo! Ty jsi Hamlet, Davide. A tohle byla řeč k hercům. MARIANNE: Prostě jsi režisér pedant a vyžaduješ, aby ti to herci dělali přesně tak, jak ty chceš a neuhnuli ani o píď. DAVID: Jedině tudy vede cesta k dobrému výsledku. MARKUS: Ale já s Davidem souhlasím, Marianne. MARIANNE: Já taky. MARKUS: Nevím ale, jestli je to možné v divadle. DAVID: Musí. MARIANNE.V tom případě dovol, abych tě politovala. Čeká tě dlouhý a nešťastný život. Ale sebe musím vlastně politovat taky. Poněvadž jsem herečka a chci se jenom převlékat a přetvařovat před publikem. (směje se) MARCUS: (šeptem) Tiše. Isabelle usnula. (Marcus něžně odnáší Isabelle do postele, která může být někde na jevišti, takže neodchází ze scény, David se mezitím tázavě dívá na Marianne, ona otevírá červené víno, Marcus se vrací) MARCUS: (bere si doutník) Tak. MARIANNE: (sedá si k němu na gauč a opírá se o něj) Už ses nemohl dočkat, co? MARCUS: Isabelle to smrdí. (nabídne i Davidovi) DAVID: (David vyfoukne dým) U vás je tak dobře. Miluju to tady. MARCUS: Musíme zas něco udělat společně. DAVID: To bychom měli. MARCUS: V Královské opeře uvažují o Lohengrinovi. Řeknu, že to chci dělat s tebou. DAVID: To je naprosto skvělé. MARCUS: Pozítří jedu do Států, tak až se vrátím, probereme to. (David se tázavě dívá, Marcus pokračuje) Detroit, Los Angeles... MARIANNE: A já Paříž. DAVID: Ty jedeš do Paříže? 12
13
MARIANNE: Dostala jsem stipendium. Jedu se vzdělat. Comédie-Française, Louvre... DAVID: A kdy? MARCUS: V pátek. DAVID: Já v neděli. (Chvíle překvapení na všech stranách) MARIANNE: Počkej, ty jedeš v neděli do Paříže? DAVID: No nejedu, ale letím. MARIANNE: Kecáš! A co tam budeš dělat? DAVID: Chci tam probrat scénář s jedním kameramanem, co mi ho doporučili. Mám točit ten film, vždyť víš. MARCUS: Poslyšte, ale to je skvělá náhoda. DAVID: To teda je. MARCUS: Tak to se musíte sejít. MARIANNE: No to musíme! To je skvělé! Jedeš sám nebo s manželkou? (Zaražení. Špatná otázka) DAVID: Sám. MARCUS: Co to je za otázku? MARIANNE: Proč? MARCUS: David už přece s Hannou dávno nežije. To přece víš. MARIANNE: Myslela jsem... jestli se něco nezměnilo. (Davidovi) Promiň. DAVID: (v nastalé situaci trochu improvizuje) Vlastně tam na mě jedna dáma čeká... MARCUS: (zasměje se) Já to věděl. Radovala ses předčasně. David na tebe nebude mít čas. DAVID: (se smíchem) Na Marianne si ho najdu vždycky. MARIANNE: (Bergmanovi) Možná že jsem si to později namluvila, ale tehdy jako by na vteřinu naším útulným soužitím proběhl závan ledového větru. Nevím. Později, když jsme se chystali do postele, jsem se Markuse zeptala, jestli mu nevadí, že budu v Paříži ve stejnou dobu jako David. (David neodchází, Marcus s ním hraje) MARCUS: Prosím tě, co si to namlouváš? Myslíš, že žárlím? Vážně si myslíš, že si představuju, jak budete dělat něco nevhodného? MARIANNE: Ne. jenom mě tak napadlo... napadlo mě... že se tě na to radši zeptám. MARCUS: Chceš říct, že Marianne a David by... že by moje Marianne a můj David... prosím tě, myslím si o sobě, že se docela vyznám v lidech a nedokážu si představit… (směje se) MARIANNE: (zaražená) To ti to přijde vážně tak absolutně nemyslitelné? 13
14
MARCUS: Ty a David? MARIANNE: Ano. MARCUS: A víš proč? Byla by to zrada. A poněvadž si myslím, že tě znám, a Davida snad ještě líp, zcela určitě vím, že ve svých rolích nemáte žádnou zradu napsanou. (zasměje se) To jsem řekl hezky, viď? MARIANNE: (Bergmanovi) Pak jsme se oba zasmáli. Políbili se, vlezli si do postele a projevovali si něžnosti. Ale na ten ledový závan nezapomenu. (Tma, pak světlo na Isabelle v její postýlce) ISABELLE VYPRÁVÍ SEN: Jednou jsem se vrátila ze školy domů a byla jsem v celém domě sama. Svítilo slunce a vládlo hrobové ticho. Procházela jsem pokoji a volala maminku. Ale nikde nebyla. Šla jsem k sobě, zavřela dveře, posadila se a začala si prohlížet komiksy. Vtom jsem vycítila, že v pokoji je ještě někdo. (Na posteli sedí anděl a dívá se na Isabelle. Má zrzavé vlasy, červená křídla, dlouhé červené šaty a červené boty s červenými podpatky, v obličeji vyrážku. (Maska) Dívá se na ni a pak se zasměje. Má zkažené zuby, žluté, úplně rozlezlé) ISABELLE: (bojí se) Co chceš? ANDĚL: (jen zavrtí hlavou, pak vstane a jde k Isabelle, pomalu ji obejme křídly, jak se Isabelle bojí, on se směje, baví ho to) ISABELLE: Co chceš? (Anděl se směje) ISABELLE: Smál se, protože jsem dostala strach. Při smíchu mu byly vidět zuby, žluté, rozlezlé a úplně zkažené. Otevřel okno. A pak vylezl na topení, vyskočil a zamával křídly. (Isabelle klesá pomalu, "padá" v objetí křídel k zemi, zatímco se sevření křídel dovírá) Nejdřív padal dolů. Vstala jsem a dívala se, jestli se nezřítí na zem. Skoro jsem si přála, aby se zabil, protože mi připadal odporný. Ale máchl křídly, nafoukl se, zadupal nohama, obrátil se ke mně, a pak vykřikl, vznesl se do vzduchu a zmizel nad stromy. (Anděl zmizí) MARIANNE: Takže druhého června jsem odjela do Paříže. David dorazil o dva dny později. Katastrofické pocity a špatné svědomí jsem nechala doma na letišti. Měla bych ti možná říct, že to bylo poprvé. BERGMAN: Co bylo poprvé? 14
15
MARIANNE: Poprvé jsem byla vyloženě nevěrná. Tohle bylo plánované a realizované cizoložství. Pravda, občas jsem se s někým trošku zapomněla... vlastně málokdy, každopádně mnohem méně často než Markus... Ale tentokrát to už nebyla legrace. (David vstoupí do světla) Když do pokoje vstoupil David, pomyslela jsem si: to je nějaký cizí člověk, co s ním mám společného?! Jenže zároveň jsem překřičela sama sebe: to je přece David. (Prudce se obejmou a v tomto spočinutí Marianne pokračuje) (Zvoní telefon) MARIANNE: (vezme hovor) Marcusi, lásko. MARCUS: Ahoj lásko. Jak se máš? Co Paříž? MARIANNE: Je nádherná. Mám se skvěle. A co ty? MARCUS: Právě jsem měl fantastickou zkoušku s Issakem Sternem Brahmsova houslového koncertu. Domluvili jsme se, že spolu musíme na podzim nahrávat. MARIANNE: To je báječné. MARCUS: Co David? Už dorazil? MARIANNE: Odpoledne. MARCUS: Bydlíte ve stejném hotelu? MARIANNE: Bydlíme. Ale představ si, dostal strašný pokoj. Je z toho celý zoufalý. (směje se) To já mám pokojík jak pro princeznu. V podkroví a s krásným výhledem. MARCUS: Nezapomeň Davida ode mě pozdravovat a obejmi ho za mě. MARIANNE: (zívá u toho) Spolehni se. MARCUS: Ty zíváš? MARIANNE: Jsou tři hodiny ráno, Marcusi. MARCUS: Promiň. Já vím. Stýskalo se mi. Chtěl jsem slyšet tvůj hlas. MARIANNE: (Bergmanovi) Na několik vteřin jsem pocítila známý závan ledového větru. (do telefonu) Jsi hodný, že si zavolal. Taky se mi stýská. MARCUS: Dobrou. MARIANNE: Dobrou. (Bergmanovi) (Tma, pak světlo na Bergmana) BERGMAN: Následující den se Marianne neobjevila a ani ten další. Začal jsem si dělat starosti: nezašli jsme v naší hře příliš daleko? Navíc mi chyběla naše společná odpoledne. Třetího dne ráno ležel na kuchyňském stole dopis. (Světlo zjeví Marianne) 15
16
MARIANNA: Dnes nepřijdu. Ani zítra, nevím, kdy přijdu. Připadá mi stále těžší hrabat se v tomhle chaotickém příběhu. Ty si sedíš u psacího stolu a asi očekáváš, že všechnu práci oddře Marianne. Jako všichni mizerní dramatikové. Mluvit o „lásce“ je strašně těžké. Je to chaos. Džungle vnuknutí a závratí, která neustále roste jako rakovinný nádor a nakonec se stane zcela neproniknutelnou. Pokud mám vztah Marianne a Davida označit jako „lásku“, mohu s jistotou prohlásit, že je nepopsatelná. Ve svém profesním životě jsem nabízela lásku mnoha druhů. Také ve skutečném životě jsem si několikrát řekla teď! Teď, Marianne, teď miluješ! Zároveň jsem ale musela udělat místo průzračným, šeptavým námitkám. Neodbytný hlásek mi vždycky říkal pravdu. Jenže když jsem nablízku Davidovi, ten hlásek neslyším. I když vlastně existuje jedna výjimka. Vidím před sebou Isabelle! Vidím Isabellinu postavičku, její obličejík. A to pak dostanu strach, opravdový strach. Proberu se a říkám si: Co to provádím s Isabelle? (Tma, hudba a pak světlo) BERGMAN: Marianne je zpátky v mém křesle. Nemůžu popřít, že se mi ulevilo. Tak co Paříž, Marianne? MARIANNE: O Paříži toho nemůžu moc říct. BERGMAN: A co retrospektivní žárlivost? (Promítáme na panely diáky. Sacré-Coeur) MARIANNE: Aha, ta. (Marianne vrhne na Bergmana pohled a pak chvíli mlčí. Povzdech.) Jednou odpoledne sedíme na lavičce na břehu Seiny. David mi položí ruku na stehno, tělo mi ztěžkne a začnu být ospalá. (Marianne zavrní) DAVID: Už jsem ti řekl, jak jsi nádherná? MARIANNE: (směje se) To se mi zamlouvá. DAVID: Z tebe museli chlapi vždycky šílet. MARIANNE: (nevinně) Jací chlapi? DAVID: (opětuje) Jací, jací... No ti, co tě měli. MARIANNE: Ono jich zase tolik nebylo. DAVID: Kolik? MARIANNE: Já nevím... Asi tři. (smích) DAVID: Asi, jo? Ty podvádíš. MARIANNE: (směje se, bere to jako hru) No dobře. Bylo jich pět. DAVID: Před Marcusem? 16
17
MARIANNE: Před Marcusem, za Marcuse... (směje se) Já jsem byla Marcusovi vždycky věrná. Jen asi dvakrát jsem měla úlet. DAVID: A kdo to byl? MARIANNE: Poslouchej, nejsi ty nějaký zvědavý? DAVID: Já ti taky řeknu, s kým jsem spal, chceš? MARIANNE: (smích) Ne, ne, prosím tě, hlavně mi nic neříkej. DAVID: Proč? MARIANNE: Jsou to určitě všechno herečky a já na to nechci myslet, až s nimi budu stát na jevišti. DAVID: Jak chceš. MARIANNE: (Bergmanovi) Večer jsme toho pak vypili víc než jindy a David se k tomu najednou vrátil. (Přesunou se na postel) DAVID: Tak a teď ty. MARIANNE: Co já? DAVID: Jsi na řadě. Já jsem ti chtěl říct, kdo byly moje milenky, nemůžu za to, že jsi to nechtěla slyšet. MARIANNE: (pobavilo jí to, po chvíli) Tak jo... Zkoušeli jsme Antonia a Kleopatru, je to pár let, no a tam se stalo že... no jak už to někdy u nás herců bývá, že... DAVID: No co? MARIANNE: Že na chvíli ti dva uvěří tomu, co si říkají a přestanou rozlišovat mezi realitou a tou druhou realitou. Bylo to jenom jednou. Nebo dvakrát. DAVID: To si pamatuju. Je to asi pět let. Hrála jsi to s Johanssonem. MARIANNE: Ano. DAVID: S Johanssonem? MARIANNE: Nic to nebylo a skončilo to dřív, než to začalo. DAVID: A dál? MARIANNE: Co dál? DAVID: Který z nich byl dobrej v posteli? MARIANNE: Proč tě to zajímá? DAVID: Jsem umělec, budu točit film, sbírám podněty. MARIANNE: Nevím proč jsem si vzpomněla na Olafa. Byl o hodně starší než já. Po pravdě, učil mě na konzervatoři. Ale začali jsme si až později. 17
18
DAVID: Počkej, ty myslíš Olafa Svenssona? Toho dědka? MARIANNE: Jo, dneska je to dědek. Ale tehdy to byl chlap. A byl fakt dobrej. Ten teda věděl, co má dělat. Vyškolil mě. DAVID: Tak to by mě teda fakt zajímalo. MARIANNE: I když Gustav taky nebyl k zahození. DAVID: Gustav? Snad ne Gustav Petersson? MARIANNE: Ty ho znáš? DAVID: Je to můj přítel. MARIANNE: No vidíš. Svět je malej. Ale na Olafa nedám dopustit. Ne opravdu. Já jsem byla tenkrát ještě mladá holka a on byl zkušenej chlap. Než jsem ho poznala, tak jsem ani nevěděla, co se dá všechno v posteli zažít. Na Olafa jsem dlouho nemohla zapomenout. Dokud jsem nepotkala Marcuse. (Pauza) DAVID: A co Marcus? MARIANNE: Davide. Ty se budeš zlobit. DAVID: Nebudu. MARIANNE: Budeš. DAVID: Tak to mě vůbec neznáš. Jsem jenom zvědavý, to je všechno. (Po chvíli) MARIANNE: S Marcusem je to zvláštní. Občas se úplně někam propadnu a nevím o sobě. Prostě ztratím u toho vědomí. DAVID: Aha. A co ti dělá. MARIANNE: (směje se) To se neříká. DAVID: Ale říká. MARIANNE: Tak různě. DAVID: Co? MARIANNE: (se na něj podívá a pojme to jako erotickou hru) Tak například mě líbá tady na krček. (nastaví mu krk, David na to s jistým napětím přistoupí) DAVID: (přestane líbat) A dál? MARIANNE: On mě líbá dlouho. DAVID: Dlouho, jo? MARIANNE: Ano. DAVID: (najednou to nevydrží) Co mě tady školíš? Ty si myslíš, že jsem nějaký cucák nebo co? 18
19
MARIANNE: Davide? DAVID: Proč se mnou jsi, když se ti to s Marcusem tak líbí?! MARIANNE: Ty ses mě ptal. Vytáhl jsi to ze mě. DAVID: To jsem ale netušil, co se dozvím! MARIANNE: Co, proboha? DAVID: Že ti mezi nohama prošla půlka Švédska! Ježíkriste, Olaf Svensson! Takovej senilní dědek! Jak jsi mohla! Nemůžu se na tebe ani podívat. MARIANNE: Davide, mně se dělá zle. DAVID: To se ti ani nedivím. Mně už je zle pěknou chvíli. Dělala si to i s mým nejlepším přítelem!! MARIANNE: Je to přece dávno. DAVID: To je úplně jedno! Copak to nechápeš?! Stalo se to!! Stalo se to! Oni byli s tebou! Oni byli v tobě! A to se už nedá odestát! Rozumíš?! Už to prostě nejde vrátit! Jak ti můžu teď věřit! Ty jsi normální děvka! Stejná jako všechny ostatní! Nedá se vám věřit! Žádný! MARIANNE: (Marianne zvrací) DAVID: (Střih v chování, starostlivě) Jsi v pořádku? (a následuje sebelítost) Prosím tě, promiň. Promiň mi to. Co jsem to udělal. Já jsem nechtěl. Opravdu. Marianne, prosím tě. Je mi to strašně líto. Já... Já nevím, co se to vždycky se mnou děje. Nemůžu to ovládnout. Vůbec se to nedalo zastavit. Odpusť mi to, odpusť mi to, prosím tě. (sesype se) (Nějakou dobu to trvá, pak ho Marianne najednou vášnivě obejme a utiší ho) MARIANNE: Čššš... Jsi moje láska... čššš... (Na panelech se najednou objeví projekce Marcuse, celek se proměňuje v detail upřeného pohledu. Marianne najednou vystoupí ze scény a zapálí si cigaretu, Bergmanovi) MARIANNE: Občas si tak říkám, jestli ten večer nějak změnil náš vztah. Ale kdepak. BERGMAN: Ty bys o tom večeru radši nemluvila? MARIANNE: Radši ne. BERGMAN: Tak budeme mluvit o něčem jiném. Třeba o Martinu Goldbergovi? GOLDBERG: Dobrý den, Marianne. (Marianne se otočí k židli (k místu, kde světlo zjeví postavu) MARIANNE: Aha, o něm. No, to bylo zvláštní. Jednou ráno v hotelovém vestibulu... BERGMAN: Vyprávěj. MARIANNE: Martine? (Podají si ruce) 19
20
Co vy tady děláš? DAVID: (podá mu ruku) Dobrý den. GOLDBERG: Dobrý den. MARIANNE: Náš rodinný právník... GOLDBERG: Ale my jsme se už někde viděli. DAVID: Ano, ano, myslím, že ano. GOLDBERG: Mám tady soudní spor ohledně práv na jeden patent. Máš chvilku? Potřebuji s Tebou mluvit. Mezi čtyřma očima, rodinná záležitost. DAVID: Vyzvednu lístky do Opery. Nezajdeme potom někam na oběd? GOLDBERG: Bohužel, mám před sebou těžký den. (David odejde) To je taková škoda, koncertní sezóna vrcholí a já běhám po soudech. MARIANNE: Martine, co se děje? Stalo se něco? GOLDBERG: U Marcusových rodičů, ano. Viděli jsme se s panem Davidem u Marcusových rodičů. Příjemný člověk. (zachytí Mariannin pohled) Tak tedy. Telefonovala mi Marcusova matka. MARIANNE: A co má co společného se mnou? GOLDBERG: Jde o to, že Marcus onemocněl, a ona si myslí, že by ses měla co nejdřív vrátit domů. MARIANNE: Nechápu. Mluvila jsem s Markusem včera. Mluvíme spolu prakticky každý den a Markus se jediným slovem nezmínil, že by mu nebylo dobře. (Chvíle ticha) GOLDBERG: No... Co mi bylo uloženo, jsem vyřídil a teď už budu muset, bohužel, jít. Těšilo mě, Marianne, a doufám, že je to všechno jenom nedorozumění. (Odejde. Marianne je zneklidněná. Ocitáme se na nábřeží. Kavárna s obsluhou, křik racků a paní, která je krmí. Marianne rozhodně vytáhne mobilní telefon. Marcus na jiném místě vstoupí do světla) MARCUS: Marianne, lásko. Zrovna jsem Ti chtěl volat. (Vrací se David, sleduje hovor Marianne s Marcusem) MARIANNE: Ahoj Marcusi. Prosím Tě, představ si, že za mnou přišel do hotelu Martin Goldberg. Řekl mi, že ho posílá tvá matka a že se mám hned vrátit domů, protože jsi nemocný. Nerozumím tomu, mluvíme spolu každý den a... MARCUS: Zadrž, Marianne. (směje se) Vždyť ji přece znáš, všechno moc dramatizuje. MARIANNE: Tak jsi nemocný? 20
21
MARCUS: Nic vážného. Migréna. Je tu příšerné podnebí, ale dostal jsem na to nějaké prášky a už je to lepší. MARIANNE: Opravdu? MARCUS: Opravdu. MARIANNE: A proč jsi mi nic neřekl. MARCUS: Nechtěl jsem, aby sis dělala starosti. (směje se) Když si teď trošku užíváš svobody. MARIANNE: (Bergmanovi) Když si teď trošku užíváš svobody. Přesně tak to řekl. (Marcusovi) Ty jsi poklad. A nevadilo by ti, kdybych si to tady trochu prodloužila? Tak o týden? MARCUS: To je skvělý nápad. MARIANNE: Fakt si to myslíš? MARCUS: Přísahám. Užij si to. MARIANNE: Miluju tě. MARCUS: Miluju tě. A pozdravuj ode mne Davida a obejmi ho za mě. Jestli se s ním uvidíš. MARIANNE: Slibuju. Pa. MARCUS: Pa. (Marianne se na sebe podívají s Davidem, chvíle ticha) DAVID: Není to celé nějaké divné? MARIANNE: Není. Je za tím Marcusova matka. Má o něho starost. Měl migrénu. Musel bys ji znát. DAVID: Když myslíš. (Obejmou se a líbají) BERGMAN: Promiňte... A ta věc s učitelkou? MARIANNE: (nejprve je zaskočena) S jakou učitelkou? BERGMAN: Paní Jasanderovou. DAVID: Víš, co by se mi líbilo? MARIANNE: Tohle? (políbí ho) DAVID: To se mi líbí moc. A ještě víc se mi zamlouvá představa, že tady zůstaneme a už se domů nikdy nevrátíme. MARIANNE: Hm... To by bylo krásné. DAVID: Pořídili bychom si byt. MARIANNE: Tady v tomhle domě. S výhledem na Paříž. 21
22
DAVID: (začne zpívat písničku o Paříži, Marianne se přidá) Paříž už budu mít navždycky spojenou s tebou. (Paní, která nedaleko krmila racky, přistoupí k Marianne a Davidovi) UČITELKA: Promiňte, nezlobte se, že vás obtěžuji, ale nejste náhodou Marianne Voglerová? Ta herečka? Isabelina matka? MARIANNE: (Bergmanovi) Ach ano, ovšem, učitelka, už si vzpomínám. (učitelce) Ano jsem. UČITELKA: Dobrý den. Já jsem Hanna Jasanderová. Suplovala jsem posledního půl roku třídní učitelku v Isabelině třídě. MARIANNE: Těší mě. (Učitelka se dívá na Davida, kterého to dráždí) DAVID: Dobrý den. UČITELKA: Víte, Isabelle je velmi výjimečné dítě. Cítila jsem za ni velkou odpovědnost, když jsem ji učila a několikrát jsem vám chtěla dokonce telefonovat. Nevadí vám, že o tom teď mluvím? Isabelle měla totiž v posledních měsících problémy, víte? Kolegyně si ničeho nevšimly. Podle nich je Isabelle, jak se říká, „vzorná žákyně“, ale... Podařilo se mi s Isabelle navázat poměrně rychle blízký kontakt a ona mi o sobě vyprávěla. Jsem si téměř jistá, že ji něco trápí. Promiňte, že to říkám tak otevřeně. To je ale zvláštní, že Isabellinu matku potkám takhle daleko v cizině. MARIANNE: (zaskočená, po chvíli) To skutečně je. UČITELKA: Hodláte se zdržet dlouho v Paříži? Možná bychom mohli využít této šťastné náhody a... DAVID: (suše) Ne, nemohli. V Paříži se hodláme zdržet dlouho. Kdyby to záleželo na mě, zdržíme se na této lavičce až do smrti. Ale nezoufejte. V okolí se určitě najde nějaká jiná lavička, neobsazená, na kterou se budete moci posadit i vy a případně na ní také zůstat sedět až do smrti. UČITELKA: Promiňte. (Odchází se slzami v očích) MARIANNE: Nashledanou. DAVID: Promiň, ale něco na ní mi tak lezlo na nervy, že jsem dostal nepřekonatelnou chuť hodit ji tady do toho kanálu. MARIANNE: Ty jsi zvíře. (Marianne se nakonec směje a obamizí ve tmě) 4. 22
23
BERGMAN: Marianne opět na několik dní beze stopy zmizela. Seděl jsem u psacího stolu a díval se na prázdné křeslo. Bez ní jsem nemohl pokračovat. Kde ta ženská sakra vězí? Říkala přece, že jí náš experiment připadá zajímavý. Nebo si to jenom namlouvám? MARIANNE: Čím budeme pokračovat? BERGMAN: Ty tu rozhoduješ. MARIANNE (se zasměje): Já? BERGMAN: Ty. Bez tebe se nikam nedostanu. MARIANNE: V tom případě je asi čas vrátit se domů? BERGMAN: Návrat domů. Dobře. MARIANNE: Dohodli jsme se, že já poletím ráno a David odpoledne. (Pijí červené víno, kufry) DAVID: Vůbec, ale vůbec se mi nechce domů. MARIANNE: Mě taky ne. (Pauza, obejmou se ) Proč to musí být tak těžké. DAVID: Protože to bylo moc krásný. MARIANNE: To bylo. (Pauza) Nic hezčího jsem asi nezažila. DAVID: Tak tu ještě zůstaňme. MARIANNE: Já... Davide... DAVID: Copak? MARIANNE: Už takhle bude strašně těžké hledat cestu zpátky. (David ji pustí) DAVID: Co bude teď? MARIANNE: (mlčí) Vrátíme se domů. (Marianne odhodlaně vydechne) DAVID: (se odtáhne) Říkáš to, jako by ses těšila. MARIANNE: Davide... Věděli jsme to celou dobu, ne? (David mlčí) Nekaž to. Buďme vděční za to, že jsme tady mohli být spolu. Tohle přece krucifix není žádný rozchod. Jenom... jenom teď budeme žít jinak, no. Bude to chtít jistou organizaci a taky prozíravost. Oba máme rozum. Není nám přece dvacet, abychom měnili to, jak žijeme. Na co jsme zvyklí. Vždyť nám to vyhovuje. DAVID: Mluv sama za sebe. (zhluboka oddechuje) MARIANNE: Snad nevzdycháš? DAVID: Asi tě miluju. 23
24
MARIANNE: (mlčí) Davide, já... (Bergmanovi) Vůbec nevím, co mu na to mám říct. Za žádných okolností nechci rozbít svoje manželství. Nikdy. A rozhodně nechci s Davidem sdílet každodenní život. Chci mít svou svobodu. DAVID: Do prdele, s tebou je teda práce. (Chvíle ticha) Víš, vím asi jak si představuješ, že to bude. MARIANNE: Tak ven s tím. DAVID: Ty si to jenom netroufáš říct, protože jsi na to moc zbabělá, ale chceš to přesně takhle: Všechno bude zase jako obvykle, aspoň navenek. Tvoje manželství bude existovat dál. Netknuté. Se mnou se budeš vídat, když se to bude hodit. Tobě. Chceš všechno a navrch ještě mě. MARIANNE: A co je na tom špatného? DAVID: Není to trochu pokrytecké? MARIANNE: Davide, prosím tě... ? Copak nemůžeme počkat, až jak se všechno vyvine? Dopřej nám trochu času. DAVID: Hrajeme mizernou komedii. (Zvoní telefon, Marianne vezme hovor) MARIANNE: To je taxík. DAVID: (mlčí) V životě jsem necítil takovou bolest. (Nakonec se obejmou. Opřou si čelo o čelo, mají zavřené oči, mlčí a pomalu mizí ve tmě) ISABELLE: Mamííí!!! ISABELLE: Stýskalo se mi! MARIANNE: Mně se taky moc stýskalo, broučku. Jsi můj andílek. ISABELLE: Ale musíš mi slíbit, že mi nikam neutečeš,ano? MARIANNE: Slibuju. Jdeme domů? ISABELLE: Jdeme domů. Domůůů!! (Zvoní telefon. Marianne se zvedá od stolu) ISABELLE: Od stolu se nevstává. (Marianne zaváhá a sedne si zpět. Telefon zvoní dál. Marianne to nakonec nevydrží a podívá se na telefon) MARIANNE: To je zrovna on. Promiň, ale musím. (Odejde do soukromí) 24
25
MARIANNE: Davide? DAVID: Marianne? MARIANNE: Davide zrovna večeříme. Nemůžeš zavolat později? DAVID: Nemůžu. Mám schůzku. Já... Nemohl jsem zase spát. (ticho) Já... Mohla bys ke mně přijít zítra ve tři? MARIANNE: Ve tři nemůžu. DAVID: Tak kdy? MARIANNE: V jednu. DAVID: V jednu to nejde. MARIANNE: Škoda. DAVID: My se nesejdeme. (Mlčení) Stýská se mi. MARIANNE: Mně taky. ISABELLE: Mami! Od stolu se nechodí! Pojď sem! MARIANNE: Musím končit. Pa. DAVID: Pa. MARIANNE: (Bergmanovi) Takhle to pokračovalo i v nejbližších dnech. Nakonec jsme to vzdali a zavládlo mlčení. Vlastně jsem dostala dopis. „Nemůžu takhle žít. Je to ponižující, vyčerpávající, k nesnesení. Vidím jen jedno řešení: upřímnost a pravdu.“ (Přestane číst, rozčileně mlčí.) Když jsem si ten dopis přečetla, chodila jsem několik hodin po lese. Brečela jsem, ne ze smutku, ale protože jsem měla vztek. Potom jsem se uklidnila, nalila jsem si skleničku červeného vína a napsala odpověď. (David s dopisem) DAVID: Zničil jsi všechny možnosti, jak v našem vztahu pokračovat. Můžeme si gratulovat, že jsme včas zjistili svůj omyl. Nechápu, že nic nechápeš! Jak si můžeš namlouvat, že v téhle situaci je místo pro nějaké ultimatum. Jdi do háje a nech mě na pokoji. Hlavně mi už nepiš! MARIANNE: Honem jsem ten dopis poslala, dokonce jsem si ho po sobě ani nepřečetla. (Marcus se zavazadly) ISABELLE: Tatíí!! MARIANNE: (Bergmanovi) Pak se vrátil Marcus. MARKUS: Isabelle! (objímají se s Isabelle, pak s Marianne) Marianne, tak co Paříž? MARIANNE: Úžasná. (Marcus a po něm i ostatní se uvelebí na sedačce) 25
26
MARKUS: Jsem strašně unavený. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem doma. MARIANNE: Moc ráda tě vidím. MARKUS: Opravdu? MARIANNE: Opravdu. MARKUS: Tak co Paříž? Povídej, přeháněj? Co David? Užili jste si to? MARIANNE: Nádhera. Chodili jsme po divadlech, galeriích. Měla jsem se skvěle. Ale David, bohužel, neměl moc času. Měl tam spoustu jednání, takže... Pozdravuje tě. No a co ty? Jak jsi dopadl? MARKUS: Fenomenální úspěch. Mám nabídek na pět let dopředu. MARIANNE: To je úžasné! MARKUS: To teda je. V Los Angeles ovace nebraly konce. ISABELLE: A víte, co je nejvíc úžasné? MARKUS: Ty jsi úžasná jsi, Isabelle. O tom není pochyb! ISABELLE: S tím souhlasím. Ale nejvíc úžasné je to, že moje úžasná maminka a můj úžasný tatínek jsou zase doma. Že jsme zase spolu! Já jsem tak ráda! Mami! Tati! /Obejmou se. Pak Mariannin návrat k Bergmanovi) MARIANNE: Vrátit se k našemu dřívějšímu soužití nebylo vůbec těžké. Dvacátého srpna se otevřelo divadlo a jako obvykle jsme se všichni sešli. (Slyšíme ve zvuku nebo vidíme na plátně: obvyklá přání herců na začátku sezóny. Jako: Hezkou sezónu, Čau, jak se máš? Těšíš se? Strašně atd... A vidíme Marianne, jak se potkají s Davidem a formálně se políbí) Nic jsme si neřekli. Vůbec nic. (Pauza) Jednoho dne jsme do sebe doslova vrazili. (David a Marianne proti sobě, rozpačitý smích) MARIANNE: Promiň, pospíchám, už mám být na zkoušce. DAVID: Já taky. (Oba jsou na odchodu) A neměla by jsi, až dozkoušíme, neměla by jsi chvilku čas? Že bychom se sešli u mě v pracovně. MARIANNE: Jo... To by šlo. Dobře. (Bergmanovi) A pak jsme šli každý po svém. Ano. Tak to bylo.
26
27
(David přejíždí dlaněmi sem a tam po poškrábané desce stolu. Sedí vzpřímeně a pozoruje svou pravou ruku. Marianne diskrétně poklízí na své straně stolu, nakloní se dopředu a pokusí se upoutat Davidův pohled.) DAVID: Mám dojem, že se schyluje ke katastrofě. K divadelní katastrofě. MARIANNE: V rekvizitárně jsem něco zaslechla. DAVID: Já jsem herce varoval. Říkal jsem jim, že z Cesty dlouhým dnem do noci uděláme antidivadlo. Že už je načase. Všichni kromě Evy si mysleli, že to bude senzační. A teď, po šesti týdnech se z nás stávají nepřátelé na život a na smrt. Axel si šel dokonce stěžovat k šéfovi. Ale já to nevzdám. Proč nic neříkáš? MARIANNE: Poslouchám. DAVID: Myslíš, že mi začíná hrabat? (Marianne mlčí, zavrtí hlavou.) Můžeš mi vysvětlit, proč vždycky všechno zvorám? Proč jsem to zvoral s těma zasranýma hercema? Proč jsem to zvoral s tebou? A navíc ještě ten můj film, nejdřív natáčení odložili a potom úplně zrušili. Do prdele, jsem samej dluh. Občas je to skoro k smíchu. (Tiše se zasměje.) Vůbec nespím. Ne, nemysli si, že piju, jenom beru prášky, abych aspoň na pár hodin usnul. Mluvil jsem s jedním cvokařem a ten můj stav okamžitě definoval jako „těžkou depresi“. Promiň, chtěla jsi mi něco říct? MARIANNE: Chtěla jsem... to nic. DAVID: Mohla bys mě třeba někdy pozvat na večeři jako za starých časů. Abych se viděl s Isabelle. A samozřejmě taky s Markusem. Jak se mimochodem má? MARIANNE: Víš přece, že Markus se má vždycky dobře. Ale bolí ho palec na noze. DAVID: Hm, to má teda starost. MARIANNE: Prý chodíš s Fanny. DAVID: To tvrdí Fanny. MARIANNE: O té večeři budu uvažovat. (Běží zkouška. Scéna z Cesty dlouhým dnem do noci. Eva má text, Johan žvýká. David to chvíli pozoruje s rostoucí nevolí, až nakonec nevydrží a zastaví Evu.) MARY (EVA): Čekala jsem v tom ohyzdném hotelovém pokoji celé dlouhé hodiny a pořád a pořád jsem tě nějak omlouvala. Říkala jsem si, že jde jistě o nějakou událost týkající se divadla. EDMUND (JOHAN): Kdy už bude večeře? MARY (EVA): Věděla jsem toho o divadle tak málo. Pak jsem se zděsila. Představovala jsem si nejrůznější strašné nehody. TYRON (AXEL): Bude už ta večeře?
27
28
MARY (EVA): Nevěděla jsem, jak často se to v příštím letech stane a kolikrát budu čekat v ohyzdných hotelových pokojích. Úplně jsem si na to zvykla. EDMUND (JOHAN): Kristepane! A pak se divíš! Kdy bude večeře, mami? Přece už je čas. DAVID: Počkej, moment, Evo. Hrozně mi vadí, že Johan žvýká žvýkačku. (obrátí se na Johana) Johane, prosím tě, jdi za inspicientem a svěř tu žvýkačku laskavě do jeho péče. JOHAN: Hm... A můžeš mi říct, proč ti to vadí? DAVID: Prostě mi to, strašně vadí. JOHAN: To je ale nikotinová žvýkačka a předepsal mi ji doktor. DAVID: Přesto bych ti byl vděčný, kdybys na scéně během zkoušky nežvýkal. JOHAN: Víš, Davide, problém je v tom, že bych mohl za stávajících okolností zase začít kouřit a to bych fakt moc nerad. DAVID: Za jakých okolností? (Mlčení.) Můžeš mi říct za jakých okolností? (Mlčení) Buď tak laskav a dej tu žvýkačku pryč, jo? (Johan žvýkačku vyplivne. Proletí Davidovi kolem ucha.) DAVID: (zvesela, jakoby nic) Tak a můžeme pokračovat. Tak, prosím, Evo. (Zasměje se.) AXEL: (vzdychne v reakci na to, že se to znova pojede) Může mi někdo donést židli? Bolí mě to koleno a už takhle stát nevydržím. DAVID: Samozřejmě. Kaje, prosím tě, dones Axelovi židli. (Kaje donese židli. Axel si sedne.) DAVID: Děkujeme, Kaje. Takže si znovu od začátku sjedeme Evinu scénu. (Ticho. Nikdo se ani nehne. Po chvíli.) EVA: Ne. Já už tu sračku znova odříkávat nebudu. Aspoň ne dneska. A pokud možno, ne do premiéry. JOHAN: Pokud vůbec nějaké premiéra bude. DAVID: Co tím myslíš? EVA: Myslí tím přesně to, co říká. JOHAN: V tom případě nemá smysl pokračovat. Náš přítel David by si, myslím, měl důvěrně promluvit se šéfem. Měl by si vyslechnout, co se mu tady snažíme říct už osm týdnů.
28
29
DAVID: (je zaskočen) Vy jste byli všichni u šéfa? Já myslel, že jenom Axel. AXEL: (povstane) Do tří budu ve své šatně, tak ať mi někdo laskavě přijde sdělit, jak to bude se zítřejší zkouškou. (Odejde. Ticho.) KAJE: (kouká u toho na hodinky) Snad, možná... možná by bylo lepší dneska skončit, ne? DAVID: Ano, určitě. (odejde) EVA: (upravuje si kostým) Já nějak nevím. Občas mám pocit, že se chováme jako pitomci. KAJE: Není to o nic horší než všechny ty ostatní sračky. JOHAN: Právě že jo. Tohle je určitě horší sračka, protože je to inteligentní sračka. (Odcházejí. Eva se zarazí.) EVA: Ale pravda je, že jste s ním na začátku souhlasili.
BERGMAN: Axel pár dní nato onemocněl, ne? MARIANNE: Zlomil si stehenní kost. A to na Davida nikdo svést nemohl. Potom celá hra zmizela. Opustila jsem druhý balkon a vydala se rovnou do Davidovy pracovny. Byla jsem otřesená, měla jsem na krajíčku a dost dobře jsem nevěděla, co dělám. Nebo jsem to naopak věděla. DAVID: Tys mi tu ještě chyběla. Hele, já se teď nechci s nikým bavit. A hlavně žádné kondolence! (Po chvíli, kdy atmosféra ještě zhoustne) Marianne, prosím tě, buď tak hodná. Vypadni a zavři za sebou. MARIANNE: Bylo to jako ve snu, ve kterém se znovu a znovu děje to, čeho se nejvíc obáváme. Říkala jsem si: nechápu to, nechápu, nechápu. (Na posteli do tmy, hudba, pak znovu světlo) MARIANNE: Leželi jsme vedle sebe na posteli, nazí. Vzala jsem ho za ruku. Pokusil se mi vymanit, ale držela jsem ho pevně. DAVID: Jenom žádné divadlo, Marianne. MARIANNE (se zasměje): Jestli všechno, co spolu děláme, má být jen dobré nebo špatné divadlo, tak je to v háji. DAVID: Ty se směješ? MARIANNE: Jde o nás, Davide. Jde přece o nás dva. DAVID: Celou dobu jsem věděl, že sedíš tam na balkoně a vidíš tu pohromu.
29
30
MARIANNE: Občas se mi zdá, že se ve své ubohosti rochníš. Není divu, že mi tě bylo líto. (Marianne vstane a začne se oblékat. David zůstane v posteli, sedí se zkříženýma nohama.) MARIANNE: Vypadáš, jako bys přemýšlel, na kolik tě ta šukačka přijde. DAVID: Jsem samozřejmě idiot. MARIANNE: To je sebereflexe, nebo jenom koketérie? DAVID: Myslím to takhle: pokud někdo jako ty cítí náklonnost k někomu natolik poníženému, jako jsem já, pokud je to tak, měl bych být poníženě vděčný. Místo toho se chovám jako idiot. (Marianne se posadí na pelest postele a podívá se na něj) MARIANNE: Mně se to líbilo. DAVID: Co? MARIANNE: Tvoje interpretace Cesty dlouhým dnem do noci. Zaujalo mě to. Ta bezmoc a nenávist. Ale víš... já v takové masakry prostě nevěřím. Není to můj svět. DAVID: (tahá Marianne zpátky do postele) Nechoď ještě. Zůstaň. MARIANNE: (Bergmanovi) A tak jsme se znovu ocitli v pasti. (Bergmanovi) Když jsem v odpolední špičce jela autem domů, jasně jsem si uvědomila, že teď všechno půjde do háje. PAUZA 5. (Světlo odhalí přicházející Marianne v jiném kostýmu) BERGMAN: Já zírám. Ohromně ti to sluší. MARIANNE: (předvede se) Viď. Jdu na narozeninový večírek. BERGMAN: No jo. Aha. Vida. Najednou máš vlastní život, který já neznám. MARIANNE: Neptal ses mě. BERGMAN: To je samozřejmě pravda. Neptal jsem se tě. MARIANNE: Asi tě to nezajímá. BERGMAN: Mělo by? MARIANNE: Tak vidíš. BERGMAN: Co vidím? MARIANNE: Pro tebe jsem zajímavá jenom v souvislosti s naším dramatem, nebo co to tady provádíme. BERGMAN: To je svatá pravda, a možná je to nezdvořilé. Připadá ti to nezdvořilé?
30
31
MARIANNE: Ale prosím tě. Nedělej si násilí. Já jsem já a ty jsi ty. I když to vlastně není tak úplně jisté. BERGMAN: Stalo se naše soužití naší společnou věcí? Nebo je to pořád ještě jenom hra? Pro mě jsou naše setkání rozhodně plná vzrušení. Možná přímo něco jako zaříkávání, je to opožděný pokus vnést do všeho smysl a najít souvislosti, snaha pochopit něco, co jsem příliš dlouho zanedbával. - Ať tak či onak, začal jsem na Marianniných návštěvách být zcela závislý. A se vší rozhodností prohlašuji, že Marianne je sama sebou, nepatří mně. V tomto okamžiku je stejně skutečná jako já. MARIANNE: Zařídili jsme si s Davidem vlastní život. Několikrát týdně jsme se scházeli v jeho nekonečně tristním bytě. Občas jsem měla výčitky svědomí. Nebo to možná nebyly výčitky, ale prostě smutek. BERGMAN: Smutek? MARIANNE: Ano, smutek. S jistotou jsem věděla, že všechno je špatně. Naprostý omyl. Ozvaly se žaludeční vředy, Užívala jsem prášky. Ale učinit nějaké moudré a radikální rozhodnutí jsem nedokázala. – Tohle je těžké, chybí mi správná slova. O těchhle věcech totiž nikdy s nikým nemluvím. Ale jak mám mluvit o něčem, co se nedá vyjádřit slovy? Jeden člověk vrůstá do jiného člověka, je to nezvratný a hrůzný proces, který se nedá zastavit, skoro biologická záležitost. David vrůstá do Marianne a Marianne má strach. Nechce se vystavit něčemu, co nechápe. David je jiný. Rezolutně se vydává napospas, bez jakýchkoli výhrad. Tvrdí, že za něj nesmím nést odpovědnost. Jak krucinál může říkat něco tak hloupého?! Občas už mám dost těch jeho – dětinskostí, nebo co to je. Chybí mu schopnost vhledu nebo vcítění. No, slyšíš, jak mluvím. - Navzdory všem praktickým problémům to byla poměrně příjemná doba. Vlastně jsem za to, co jsem tehdy zažila, vděčná. Mám strach a zároveň jsem vděčná. (Přichází Marcus, Isabelle i David a sedají si spolu ke stolu. Přidává se k nim Marianne. Večeří.) Žila jsem s dvěma muži. Šlo to líp, než jsem si myslela. MARCUS: Co teď děláš? DAVID: S tou Cestou dlouhým dnem do noci to nedopadlo. To asi víš. MARCUS: Slyšel jsem. To je mi líto. DAVID: Dělám Amorina a Královnin šperk. A to vypadá velmi dobře. MARCUS: Počkej, to jsou ale strašně dlouhé texty, ne? DAVID: Odhaduji délku představení na sedm hodin. Velký projekt. Marcusi, to tu ještě nebylo. 31
32
MARCUS: Co na to herci? DAVID: (zasměje se) Správná otázka. Všichni mají špatné svědomí kvůli Cestě dlouhým dnem do noci, takže na zkouškách panuje báječná atmosféra. MARCUS: (také se směje) Co mi to jen připomíná... MARIANNE: (Bergmanovi) Kdybych neměla takové morální zábrany, šlo by to přímo skvěle. MARCUS: Marianne, prosím tě, podáš mi sůl? (nebo cokoliv) MARIANNE: Bylo by to skoro zábavné. Všechno jsem slušně zvládala, protože jsem Markuse měla ráda. V posteli jsme si vždycky rozuměli. Myslím, že si ničeho nevšiml. (Sedne si Marcusovi na klín) Jenom mu připadalo, že jsem k němu nezvykle pozorná. (Marcusovi) Jsem moc ráda, že teď nemáš žádné turné. MARCUS: Já taky. Moc. Už jen kvůli Isabelle. Viď. ISABELLE: Víš, že jdeme dneska do Vodního světa? MARCUS: Už se nemůžu dočkat. Pořídil jsem si kvůli tomu žábry. ISABELLE: Kecáš. MARCUS: Nekecám. Uvidíš. Zajedu pod vodu a už tam zůstanu. (zvedne se a jde k ní) Budu tě náhle a bez varování lechtat! (lechtá ji, Isabelle se směje) MARIANNE: Všechno bylo zase jako za starých časů.
(Tma, světlo na Bergmana) BERGMAN: Tento následující komentář nemá být v konečném produktu, má soukromý charakter, takže já nevím, co ten režisér blbne a proč to tam dává. Takže: Před mnoha lety jsem znal jednoho vynikajícího žongléra, o kterém se soudilo, že je trochu vyšinutý, cvok, že má o kolečko víc. Na svoje povolání se díval zcela střízlivě, nicméně si pěstoval sen. Přesněji řečeno, pro něj to nebyl žádný sen, ale vypočtená realita. Představoval si číslo se sedmi míčky. Na tom nebylo samo o sobě nic zvláštního, pozoruhodná byla skutečnost, že ten starý žonglér čistě teoreticky vypočítal, jak to udělat, aby se třetí míček na necelou vteřinu nehybně zastavil ve vzduchu. Rok co rok to s největší vážností nacvičoval. Pokud vím, tak až do smrti. Nacvičoval to a neúnavně experimentoval a občas měl pocit, že se blíží technickému řešení celého problému. Nikdy neztrácel víru. Tolik o mém příteli žonglérovi. Já – tedy já, který právě teď (šestého června devatenáct set devadesát sedm ve dvanáct deset) tohle píši – jsem byl celý život pevně přesvědčen, že mohu natočit celovečerní film, který by v podstatě sestával z jednoho jediného detailu.
32
33
Dokonce jsem napsal celý scénář, sestávající z jediného záběru. Ale když v něm uvažovaná herečka odmítla hrát, ztratil jsem odvahu. Teď neúnavně píši tento příběh, který má optimistický pracovní název „partitura pro obrazové médium“. Pro mě je detail, nepřetržitý detail (něčí tvář v těsné blízkosti mé vlastní tváře) nejpozoruhodnější hájemství kinematografie. Ale znovu opakuji, co jsem řekl na začátku: Jako autor nevím, proč vám to tady tenhle přítomný herec, tedy já, vypráví, když režisér tohoto představení si stejně dělá, co chce. Teď pokračuje Marianne: 6. MARIANNE: Jednoho dne byl začátek listopadu, přišla jsem k Davidovi pozdě. Tři týdny jsme nebyli spolu: Isabelle měla plané neštovice. Výjimečně máme dost času: Markus zkouší a Isabelle je u babičky. (Odmlčí se.) Z toho, co budu říkat teď, se mi dělá nanic, je to hrozně ponižující a směšné. Právě tady začíná moje tragédie, i když zpočátku to vypadá spíš jako Feydeauova fraška. (Dvakrát krátce zazvoní zvonek, Isabelle reaguje, David spí.) Potom něco propadlo dveřní štěrbinou na dopisy a bouchlo o zem. (K jejich posteli přistoupí Marcus a hodí na ně dopis. Marianne jej opatrně zvedne, otevírá a říká během celé akce následující text.) Davide! Davide, vstávej! DAVID: Děje se něco? (Marianne mu podá dopis. Čte.) Stojím na schodech. Oblečte se a pusťte mě dovnitř. Počkám deset minut a potom si otevřu vlastním klíčem. Mám duplikát. (Podívají se na sebe) Tak to vypadá na solidní drama. (Vstávají a oblékají se. Marianne se upravuje, češe a líčí. David se češe. Když jsou hotoví, podívají se na sebe. Marianne otevře dveře. Vejde Marcus. Baví se u dveří) MARIANNE: Kde jsi vzal klíč? MARCUS: Na pár hodin jsem si ho půjčil. Měla jsi ho v kabelce. Mám se zout? (Marianne neodpoví a jde k posteli dovnitř, kde čeká David. Marcus jde za ní a pohled mu padne na postel. David si toho všimne a zakryje ji přehozem. Marianne mu pomáhá) MARCUS: Takže takhle se věci mají. Jestli chcete něco vědět, tak jsem všechno věděl ještě předtím, než jste odjeli do Paříže. Dostal jsem dost zasvěcený dopis od jedné tvé kolegyně, Marianne. (podívá se na ni, ona se nadechne, ale Marcus ji zastaví) Na tom nezáleží. 33
34
(Mlčení) Nemůžu popřít, že mě to pořádně vzalo. Ale co jsem mohl dělat? Stalo se to! Rozhodl jsem se, že vyčkám, jak se to vyvine. Ještě jsem vás povzbuzoval, abyste do té Paříže jeli. Měl jsem vás přece rád. Do prdele, byli jste moji nejlepší přátelé. Namlouval jsem si, že když spolu budete nějakou dobu, tak vaše vášeň vyhoří – je to přece vášeň, ne? – a všechno se vrátí do starých kolejí. Co, Marianne? Takové věci se u nás už staly a naše manželství to nijak nepoznamenalo. MARIANNE: Takže proto za námi přišel v Paříži Goldberg? Řekl jsi mu to? MARCUS: Myslíš, že jsem onemocněl žárlivostí? Bylo mi smutno, to je pravda, byl jsem smutný, to ano. Ale pak jste se vrátili domů a mně bylo jasné, že váš vztah v podstatě skončil. (Mlčení. Marcus se zvedne k odchodu.) Teď už je to horší. Teď už tomu musíme dát volný průchod. MARIANNE: Myslíš rozvod?“ MARCUS: Nevím přesně, co myslím, ale myslím něco, co bude bolet. (Jde pomalu ke dveřím, otočí se na Marianne) Mimochodem, nechceš vzít domů na večeři? Mám dole vůz, můžu tě svézt. MARIANNE: Já... mám tady svoje auto. (Marcus mlčky odejde a zavře za sebou dveře.) Co tím myslel? DAVID: Co myslíš? MARIANNE: No... Že to bude bolet. (Ticho. Marianne vytáhne z kabelky krabičku prášků a vezme si) Je mi špatně. DAVID: Sedni si. MARIANNE: Ne. Marcus měl přece vyzvednout Isabelle, ale byl tady. A říkal, že to bude bolet. Musím hned domů. DAVID: Neblázni Marianne. Chtěl jen udělat dojem. Nic hrozného nechystá. MARIANNE: Davide, on to všechno pečlivě naplánoval a provedl. Věděl, že mám klíč... věděl všechno. Každý detail... Musím za Isabelle. Zavoláme si. DAVID: Marianne, počkej... ISABELLE: Mami! Ahoj! MARIANNE: Ahoj, zlatíčko. ISABELLE: No konečně. Už jsem se tě nemohla dočkat. Víš, že mi táta koupil novou knížku? Chceš mi z nich jednu přečíst? Dovolím ti to. (ukazuje knihu) 34
35
MARIANNE: To víš, že chci. Ukaž. (Marianne sedí za stolem s ostatními, křečovitě se usmívá a listuje knihou. Isabelle se dívá z otce na matku a zpět, Matka vnímá taktéž vnímá napětí. Po chvíli mile Marcus.) MARCUS: Tak jaký jsi měla den? MARIANNE: Výborný. Děkuji za optání. A ty? MARCUS: Trochu mě zlobil sbor. Ale jinak... Opravdu si nemůžu stěžovat. Dáš si salát? MARIANNE: Děkuji. Ráda. (Marcus nandává Marianne salát. Isabelle to nevydrží a položí příbory) MARIANNE: Proč nejíš? ISABELLE: Nemám hlad. MARCUS: Musíš něco sníst. Zlatíčko, no tak. ISABELLE: Ne. MARCUS: Proč? ISABELLE: Mami? MARIANNE: Ano? ISABELLE: Viděla jsem takovou paní. Měla na sobě tvůj kožich a jedla děti. (Isabelle uteče) MARIANNE: (volá za ní) Isabelle! (Marianne odchází. Zatmění večeře, Marianne si jde pro prášky. Vzadu se objeví anděl) (Marianne dojde k Isabelle, která je uvnitř křídel anděla. Marianne to nevnímá.) MARIANNE: Isabelle? ISABELLE: Kde je tatínek? MARIANNE: Na turné. Vrátí se za dva měsíce. Věci se teď trochu změní, Isabelle, víš? ISABELLE: A jak? MARIANNE: Já se teď odstěhuju k Davidovi a ty budeš bydlet u babičky, ano? Nic se vlastně nezmění, jenom to budeš mít trochu dál do školy. My dvě se uvidíme tak často, jak to jen půjde. A babička bude ráda, že budeš u ní. Takže to naopak bude lepší. /Isabelle si přestane hrát s plyšovým andělem, postaví se a podívá na mámu. Stejně tak velký anděl) (Bergmanovi) Do prdele, že to takhle musí být, do prdele! Už už jsem chtěla říct: „Pusť to všechno z hlavy, Isabelle. Povídám nesmysly, my dvě budeme vždycky, vždycky spolu. Ať se děje, co se děje. (Ticho) ISABELLE: A nemohla bych bydlet s tebou. U Davida. 35
36
MARIANNE: Zlatíčko... tam bychom se těžko vešli, víš. Ale David už shání větší byt. ISABELLE: A co táta? MARIANNE: Táta? S tátou prostě musíme... na čas... od sebe. ISABELLE: Ty Davida miluješ? MARIANNE: Miluju. Nemůžu bez něj žít. (Bergmanovi) Co to tu povídám, co je to za nesmysly, copak bez Davida nemůžu žít? Ale věděla jsem, že je to doslova tak. Nemůžu bez Davida žít. (Isabelle i anděl odchází.) Teď, právě teď, nabral Isabellin život nepředvídatelný směr. A za to jsem mohla já.
7. (Marianne u Martina Goldberga) GOLDBERG: Mohu ti něco nabídnout? Nějaké pití? Ne? MARIANNE: Ne, děkuju. GOLDBERG: Je od tebe velmi laskavé, drahá Marianne, že jsi tak rychle reagovala na mou výzvu. Mimochodem od Davida jsem se dozvěděl, že si nechceš vzít advokáta. Co nejdůrazněji ti musím doporučit, abys to znovu zvážila. Budeme mluvit bez obalu, Marianne. Jak asi víš, má Markus pocit hluboké křivdy. Nemůžeme ignorovat skutečnost, že to, co se stalo, ho stále trápí. Zdůrazňuje, že tvůj – poměr s Davidem – trpělivě a shovívavě snášel. Doufal, že – jak bych to tak řekl – že vaše vášeň, že vaše vášeň vyhoří a že se pak vrátíš do manželství. Bylo to jeho přání a byl ochoten čekat. Jenže v lednu – bylo to v lednu? (Marianne přikývne) – ses s Davidem nastěhovala do zařízeného bytu. David vám sehnal podnájem. Tehdy Markus dospěl k závěru, že jsi definitivně opustila společnou domácnost a bez jeho souhlasu sis s sebou vzala Isabelle. Přeruš mě, jestli jsem něco špatně pochopil. Pokud tomu správně rozumím, žádáš co nejrychlejší rozvod. Markus by na to dokázal přistoupit, ale velmi váhá. Domnívá se, že bys měla mít možnost zvážit svou situaci, a navrhuje dohodu o dvouleté odluce. MARIANNE: Nezlob se, Martine, ale o tom opravdu nepřemýšlím. GOLDBERG: Dobrá. V tom případě dojde k okamžitému rozvodu. S vypořádáním spoluvlastnictví nebudou, pokud jsem to správně pochopil, žádné problémy. Obě strany projevují velkorysost. Potíž bude – samozřejmě – s určením péče. Péče o Isabelle, které je teď
36
37
devět let. V dopise, který jsi poslala Markusovi, jsi navrhla střídavou péči s tím, že by Isabelle bydlela u tebe a Davida. MARIANNE: Ano. GOLDBERG: Bohužel ti musím sdělit, že Markus o této možnosti odmítá diskutovat. Požaduje, aby Isabelle byla svěřena výhradně do jeho péče a aby bydlela u něj. Bez jakýchkoli omezení. Ve snaze dodat svému požadavku patřičnou váhu uvedl – včera mi to řekl do telefonu –, že se hodlá vzdát všech mezinárodních závazků a zůstat v nejbližší budoucnosti ve Švédsku. V souladu s tím už kontaktoval zdejší instituce, které samozřejmě jeho nabídku nadšeně přijaly. Jak tedy asi chápeš, Markus svoje rozhodnutí nebere na lehkou váhu. Vymění skvělou mezinárodní kariéru za možnost žít se svou dcerkou. (Marianne chvíli mlčí) MARIANNE: Musím se napít. MARTIN GOLDBERG: Samozřejmě. Prosím. Marianne, říkám ti, sežeň si advokáta. MARIANNE: Jsem z toho celá – vedle. MARTIN GOLDBERG: Chápu tě. Jestli chceš, můžeme to skončit. MARIANNE: Ne, ne, pokračuj. GOLDBERG: Markus je tedy přesvědčen, že pro Isabelle dokáže vytvořit domov. Tobě pochopitelně velkoryse a nedogmaticky umožní styk s dítětem. To je samozřejmé. Ale co se týče určení péče, je Markus neústupný. Jak jistě chápeš, drahá Marianne, nemáš nijak zvlášť silnou pozici. Do sporu se zcela jistě zamíchá odbor péče o dítě. Jsem jen ubohý posel odporných zpráv. Neměj mi to za zlé, prosím. Osobně jsem si přál, aby se váš konflikt vyřešil pokojnou cestou. MARIANNE: Markus mi chce co nejvíc ublížit. GOLDBERG: To je tvoje interpretace. (Pomalé zatmění. ) MARIANNE: (Bergmanovi) Hrozba soudního sporu nás s Davidem sbližovala. Taky se nám nelíbilo v tom pronajatém bytě, příliš velkém, příliš drahém a příliš velkoryse zařízeném. Navíc naše finance, teď společné, skomíraly na úbytě. David je číselný analfabet. DAVID: Nejsem číselný analfabet. V létě budu točit film. Brzy dostanu zálohu. MARIANNE: Určitě? DAVID: Určitě. MARIANNE: Počkej. Seš si opravdu jistý, že budeš točit ten film? (David zaváhá) DAVID: Téměř. 37
38
(Marianne padne pohled na stůl.) MARIANNE: Co je to za dopisy? DAVID: Složenky. (Marianne dopisy otevře, jsou to složenky, sklesle svěsí hlavu.) (Vstoupí milá a přitažlivá žena) HOLSTOVÁ: Dobrý den. Já se strašně omlouvám, že jsem k vám takhle vtrhla bez ohlášení. Holstová. (Napřahuje ruku) Z odboru péče o dítě. MARIANNE: Prosím, posaďte se. HOLSTOVÁ: Vím, že se teď nacházíte v nelehké situaci, ale bohužel, v souladu se svým pověřením, jsem nucena klást vám dotěrné otázky. Jste připraveni? DAVID: Prosím. Do toho. HOLSTOVÁ: Takže. (vytáhne papíry, listuje v nich) Vy už jste jednou ženatý byl, viďte? DAVID: Ano. HOLSTOVÁ: Narodily se vám dvě děti. DAVID: Ano. HOLSTOVÁ: Mohu se zeptat z jakých důvodů bylo vaše manželství rozvedeno? DAVID: Se ženou jsme si zkrátka nerozuměli. Příliš rozdílné povahy. HOLSTOVÁ: Rozumím. DAVID: Ale zůstali jsme přátelé. HOLSTOVÁ: Žádné problémy s alkoholem? DAVID: To tvrdila ona. HOLSTOVÁ: Opakované nevěry? (David zakroutí hlavou) Dobře. (hledí do papírů) Jak často se vídáte s Lottou a Oskarem? (David je zaskočen) Vašimi dětmi. DAVID: Já vím, jak se jmenují moje děti. Pravda je, že jsem je teď nějakou dobu neviděl. Ale jinak poměrně často. HOLSTOVÁ: (dělá si poznámky) Dobrá. Nakonec se musím ještě zeptat na stav vašich financí. DAVID: (směje se) Na to je jednoduchá odpověď. Stav mých financí odpovídá nule a v nejbližší budoucnosti to nevidím jinak. HOLSTOVÁ: Jste si tím skutečně jistý? DAVID: Tímhle si skutečně jistý jsem.
38
39
HOLSTOVÁ: Tady vidím, že jste se před dvanácti lety dostal do dluhů kvůli divadelnímu projektu. (podívá se do papírů) Poslední dnové lidstva. DAVID: (Chce to zlehčit) Čtyři sta tisíc korun. To dneska nic není. HOLSTOVÁ: Čtyři sta sedmdesát tisíc. Zatím jste splatil... (hledá v papírech) Nula. DAVID: To asi... sedí. HOLSTOVÁ: Dobrá. Ještě mi řekněte, jak si představujete vaši společnou budoucnost? DAVID: (usměje se na Marianne) Rádi bychom se vzali a měli spolu stabilní vztahy. (Mlčení) Mám rád Isabelle a Isabelle má ráda mě. Jsme staří přátelé. HOLSTOVÁ: Děkuji. Tak. (Obrátí se na Marianne) Vy jste odjela tady s přítomným panem Davidem do Paříže a Isabelle si vzala k sobě babička. Je to tak? MARIANNE: Ano. HOLSTOVÁ: A po návratu jste se jen tak beze všeho odstěhovala tady k panu Davidovi? MARIANNE: Nebylo to hned. HOLSTOVÁ: Víte, moc by mi pomohlo, kdybyste mi, prosím, podrobně vysvětlila, proč jste to udělala? MARIANNE: Proč jsem se odstěhovala? HOLSTOVÁ: Ano, ano. Proč jste se odstěhovala a zničehonic opustila rodinu. MARIANNE: (mlčení) Takové věci se někdy těžko vysvětlují. HOLSTOVÁ: Isabelle bydlí stále u babičky? MARIANNE: Ano. HOLSTOVÁ: Víte, není zcela běžné zničehonic rozbít dobře fungující rodinu, nastěhovat se k milenci a dítě dlouhodobě zaparkovat u babičky. Pokud žádáte svěřit Isabelle do své péče, musíte to uspokojivě vysvětlit. DAVID: Tak to by snad stačilo. Já vás žádám, abyste laskavě volila slova. HOLSTOVÁ: Omlouvám se. Nicméně na svých otázkách musím trvat. Žádám vás, abyste mi své důvody co nejdůkladněji objasnila. (Pauza.Marianne je na omdlení. Zasáhne David.) DAVID: Poslyšte, nepřeháníte to trochu s tou důkladností? Bude muset uvést také počet orgasmů a poloh při souloži? (Holstová nejdříve významně mlčí, Marianne má co dělat, aby se nesesypala.) HOLSTOVÁ: Měla jsem dlouhý rozhovor s vaší matkou. Požádala jsem ji, aby mi sdělila svůj názor na Isabellin psychický stav ve vztahu k jejímu dřívějšímu životu. Vaše matka přiznala, že si o ni dělá starosti. Isabellino chování se změnilo – značně: V noci špatně spí.
39
40
Má zlé sny, probouzí se a pláče. Trpí nechutenstvím. Vaší matku kontaktovala dokonce její učitelka. Víte o tom? MARIANNE: (V slzách kroutí hlavou) HOLSTOVÁ: Nevíte. (Hledá v poznámkách) Tady. Isabelle je v poslední době neklidná, nedokáže se soustředit, zhoršil se jí prospěch, má soustavné konflikty se spolužáky... (Holstová přestane a dívá se na Marianne a Davida. Ticho.Pak se zvedne k odchodu) Půjdu. (Marianne s úsměvem podá ruku) Nashledanou. Přeji hezký den. (Davidovi s úsměvem podá ruku) Nashledanou. Přeji hezký den. (David odejde) MARIANNE: Co bude teď? HOLSTOVÁ: Na tuhle otázku vám bohužel nemohu odpovědět. Vše záleží na dalším vývoji a důkladném zvážení všech relevantních skutečností. (Odejde. Marianne vytáhne mobil, světlo rozsvítí Annu Bergovou, která kouří cigaretu) BERGOVÁ: Prosím. MARIANNE: To jsi ty Anno? BERGOVÁ: Kdo je tam? MARIANNE: Tady Marianne. BERGOVÁ: Marianne! Ahoj, kočko. Jak se máš? MARIANNE: Prosím tě, děláš pořád ještě to rodinné právo? BERGOVÁ: Rozvod? MARIANNE: Jak to víš? BERGOVÁ: To je mi jasné, že nevoláš jen tak. Dobře. Neboj se. Všechno dobře dopadne. Uvidíš. Mám s tím velké zkušenosti. Přijď ke mě zítra ve dvě a všechno do detailu probereme, ano? MARIANNE: Já ti moc děkuju. BERGOVÁ: Ještě nemáš zač, kočko. MARIANNE: Tak zítra. BERGOVÁ: Zítra. A nevěš hlavu. MARIANNE: (Bergmanovi) Hned druhý den jsme se na několik hodin sešly. Anna se tvářila poměrně optimisticky. Nedokázala jsem ale říct, jestli z přesvědčení, nebo to byla profesionální deformace. (Rozhlédne se) Davide! Davide! DAVID: (přichází s houpací sítí) Chci ti pověsit houpačku. 40
41
(Změna prostředí. Do následujícího obrazu projekce? Ambientní hudba? Hlasy moře?) MARIANNE: (Davidovi) Jak ti jde psaní? DAVID: Musím sebou hodit. Producent chce vidět scénář do měsíce, ale jde mi to dobře. Mám z toho radost. MARIANNE: To jsem moc ráda. (Bergmanovi) Léto jsme trávili u Davidova strýčka v jeho letním sídle u moře. Jenom David a já. Markus požadoval, aby Isabelle strávila červenec u jeho rodiny. DAVID: Záloha by měla přijít každým dnem. Uvidíš, že všechno dobře dopadne. (Obejmou se.) MARIANNE: (Bergmanovi) Soudní stání bylo kdesi daleko a působilo skoro neskutečně. Bydleli jsme ve starém domě z konce devatenáctého století. Zanedbaná a zarostlá zahrada, nebo co to bylo, se mírně svažovala k moři. Pro mě a Davida to bylo něco jako ráj. Já nevím, asi máme oba určitý sklon k bezstarostnosti. A tak se stalo, že... stalo se, že... že jsem koncem července musela konstatovat, že... (obrátí se na Davida) Davide? DAVID: (píše) Ano, lásko? MARIANNE: Jsem těhotná. DAVID: Cože jsi?! MARIANNE: Jsem těhotná. (Zaražené mlčení, ze kterého není jasné, jak se to vyvine.) DAVID: To je skvělá zpráva! MARIANNE: (ulevilo se jí z jeho reakce) Myslíš? DAVID: Nemyslím. Vím to. Na sto procent. MARIANNE: Já... Víš... Nejsem si jistá. Jsem přece jen už ve věku, kdy... DAVID: Lásko! Na tom houby záleží. MARIANNE: Asi jsem to chtěla... DAVID: Nic neříkej. MARIANNE: ...mít ho s tebou. DAVID: Já tě miluju. A jsem šťastný. MARIANNE: Já taky. (Objímají se. Světlo zjeví Matku a Isabelle s Anděly. Jednoho plyšového Isabelle drží v náručí a druhý jí dělá doprovod.) ISABELLE: Ahoj mami. MARIANNE: Isabelle! (Isabelle se nehýbe) Zlatíčko, proč nejdeš k mamince?
41
42
(Isabelle něco šeptá plyšovému andělovi do ucha,na oplátku jí do ucha zašeptá něco velký Anděl. S tímto principem se dále hraje) MARIANNE: No tak... Pojď ke mě. (Isabelle se schová za Andělova záda, vykukuje jen hlava.Matka to pozoruje.) DAVID: (Chce pomoct.) Ahoj čarodějko! MARIANNE: Zlatíčko! ISABELLE: Ať jde pryč. MARIANNE: Kdo? ISABELLE: On. MARIANNE: Ale Isabelle, to je přece David. ISABELLE: Já vím, kdo to je? Ať jde pryč. (Podívají se na sebe s Davidem.) MARIANNE: Proč? (Isabelle ukáže na Anděla, který zůstává ostatním skryt.) ISABELLE: On to chce. MARIANNE: Kdo? ISABELLE: On. DAVID: (dřepne si na půl cesty k ní) Víš co, čarodějko? Tak mu řekni, ať je to, kdo je to, že tě mám moc rád a že bych ti nikdy neublížil, nikdy, jasný? ISABELLE: To není pravda. Už jsi mi ublížil. DAVID: Jak? ISABELLE: Kvůli tobě mě maminka nechce. (Ticho) DAVID: Kdo ti to řekl? ISABELLE: On. (ukáže na Anděla) On mi to řekl. Ty za to můžeš, že už mě maminka nemá ráda. Že už nemůžu být s ní. Ukradl jsi mi ji. Ukradl jsi mi maminku. MARIANNE: Isabell! Já tě mám ráda! Jsi moje! (Marianne se rozpláče. David ji obejme. Velký Anděl zašeptá něco Isabelle do ucha.) ISABELLE: (zasyčí) Nech ji! (Všichni se na ni překvapeně podívají.) ISABELLE: Jdi od ní! (David poodstoupí od plačící Marianny, Isabelle se ale také rozpláče, pustí plyšového anděla na zem a rozběhne se k mamince. Velký anděl zmizí ve tmě. Obejmou se. Isabelle se nechce pustit.) 42
43
ISABELLE: Já chci domů. Mami, pojďme domů. MARIANNE: Půjdeme, Isabelle, půjdeme. (otočí se do tmy) Nekuř, prosím tě. (Světlo ve tmě rozsvítí Annu Bergovou, která podpatkem drtí cigaretu.) ANNA: Tak se nám to blíží, co kočko? Posaď se. (Anna Bergová se posadí, David nalévá kávu.) ANNA: Mluvila jsem s Martinem Goldbergem Víš, s Markusovým advokátem. Asi vás má s Marcusem opravdu rád. Protože mě informoval, že Markusovi velice opatrně navrhl střídavou péči a pokus o smír. Ale Markus to, bohužel, odmítl. MARIANNE: Už několik měsíců s námi nekomunikuje. ANNA: Promiň, že se ptám, kočko. Ale nejsi náhodou těhotná? MARIANNE: Já nějak nevím. Asi v druhým měsíci. Ale nejsem si úplně jistá. ANNA: Chceš si to nechat? MARIANNE: Nic jiného nepřichází v úvahu. ANNA: Až bude stání, budeš už ve čtvrtém. A to by se rozhodně neměli dozvědět u soudu. Ví to už někdo? MARIANNE: Budu to muset nahlásit v divadle. ANNA: Tak to sbohem tajemství! Mimochodem, mám špatnou zprávu – MARIANNE: Odbor péče o dítě? ANNA: Odbor péče o dítě se po nezvykle dlouhém rozmýšlení rozhodl doporučit, aby Isabelle byla svěřena do péče Markusovi. MARIANNE: To přece nemůže být pravda. ANNA: Nezoufej, kočko. Na druhou stranu - vaše situace se radikálně zlepšila. Máte hezký byt, žijete ve spořádaných poměrech a hodláte se vzít. A pak je tu samozřejmě Isabellina babička, která v dané situaci hraje důležitou roli. Hele, kočko. Nesmíš se na ni zlobit. Neuvědomila si, jaké hrozí nebezpečí, myslela si, že paní Holstová je na naší straně.... (Konec scény.Znervózňující hudba. Dialog možná pokračuje a následující monolog jde ze záznamu) MARIANNE: (Bergmanovi) Zatímco Anna Bergová dál klidně a věcně vykládala, zmocnil se mě starý známý strach. Měla jsem pocit, jakoby se mi po vnitřnostech jako nějaký lepkavý tvor rozlézala strašná katrastrofa. 8.
43
44
(Zazvonění mobilu. Marianne se podívá na displej a žasne. Světlo zjeví Marcuse) MARCUS: Marianne? MARIANNE: Marcusi? MARCUS: Já... Omlouvám se, že volám tak pozdě. Víš... já už mám po krk toho našeho konfliktu a rád bych se prostě dohodl. Kvůli Isabelle. MARIANNE: Marcusi... Myslíš to vážně? MARCUS: Mám pocit, že jsem našel řešení, které by se mohlo stát základem naší dohody. MARIANNE: Základem naší dohody? MARCUS: Přesně tak. Základem naší dohody. MARIANNE: Já... nevím, co na to říct... (radost) Marcusi, já... já ti strašně děkuji. Strašně moc. Moc. Já... já jsem z toho úplně na větvi! (směje se) MARCUS: (přemýšlí) Podívej... Myslím, že je bezpodmínečně nutné, abychom to probrali mezi čtyřma očima. Co takhle zítra v sedm večer. Hodí se ti to? Vyzvednu tě před domem. Pojedeme se někam projet. Nebo zajedeme na nějaké tiché místo, kde si budeme moct v klidu popovídat, nebo domů rozhodneš to ty, budeme improvizovat. MARIANNE: Markusi, musíme se sejít, jen my dva, to je samozřejmé. MARCUS: Takže jsme dohodnutí. MARIANNE: Ano. MARCUS: Ulevilo se mi. MARIANNE: Mě taky. MARCUS: Víš... Uvědomil jsem si, že Isabel je důležitější než všechno to ostatní. A v tom se určitě shodneme. Dobrou noc. (zavěsí) MARIANNE: Dobrou noc, Marcu... si. (Pauza. David vyskočí) DAVID: Tak to ti absolutně zakazuju! MARIANNE: Ty mi nebudeš nic zakazovat. DAVID: Jestli se s Markusem sejdeš, tak je mezi náma konec. To by ti mělo být jasný.
44
45
MARIANNE: Tak teda bude konec. Já už mám toho trápení dost. Teď možná máme na dosah ruky řešení, a ty tomu chceš zabránit. A nemáš jiný důvod než tu svou pitomou žárlivost. DAVID: Nedošlo ti, že riskuješ – tobě snad přeskočilo, když souhlasíš, že se s Markusem sejdeš o samotě! – Do prdele, jak můžeš na něco takovýho přistoupit? MARIANNE: Markus byl milý a smířlivý – třeba toho už má taky plný zuby. DAVID: Klidně mi nadávej do žárlivců, jak je libo. Ale já vím jistě, že se Markus chce – MARIANNE: Pomstít? A jak by to asi udělal? Markusovi došlo, že Isabelle je na tom špatně, a nerad by toho zničil ještě víc, než jsme už zničili my dva. Proto se chce dohodnout. DAVID: A co to jeho několikaměsíční mlčení, to se nepočítá? A co tvoje utrpení, strach a ponižování? Najednou se nepočítá nic z toho, čím jsme si prošli? Proč se s tím řešením nevytasil do telefonu? MARIANNE: Já naprosto chápu, proč se mnou chce mluvit sám. Žili jsme spolu jedenáct let. Takže ho dost dobře znám. DAVID: Dnešního Markuse neznáš a netušíš, čeho je schopen. Ponižoval tě tak, že to už víc nešlo. MARIANNE: A jak jsme ho ponižovali my? Uvědomil sis, jak jsme ho ponižovali? DAVID: Kurva, Marianne! Copak nechápeš, že ten člověk je životu nebezpečnej? Vůbec netušíš – (Odmlčí se, nic neříká.) MARIANNE: Zavoláme advokátce. DAVID: Jaký zasraný advokátce? MARIANNE: Přece Anně Bergové. Kolik je hodin? Půl dvanácté. DAVID: Každopádně jí zavolej. Třeba nám řekne něco chytrýho. MARIANNE: (vytáhne mobil, vytočí ji) Budeš s ní mluvit ty, nebo já? Nebere to, asi už spí... ANNA (živě): - Haló, to jsi ty, kočko? Byla jsem v koupelně. Jak se máš? MARIANNE: Promiň, že volám tak pozdě. ANNA: To nevadí, ještě jsem nešla spát. MARIANNE: Ozval se mi Markus a požádal mě o schůzku. Jen my dva. ANNA: Řekl ti, co chce? MARIANNE: Jenom, že má nějaký návrh týkající se péče o Isabelle. Byl smířlivý. Už strašně dlouho jsme spolu nemluvili. ANNA: Řekl něco konkrétního? MARIANNE: Ne, konkrétního nic. ANNA: A kde se máte sejít?
45
46
MARIANNE: Přijede pro mě a potom – řekl, že o tom rozhodnu já. ANNA: Co tomu říká David? MARIANNE: Ten zuří. ANNA: Chceš tedy, abych ti poradila? MARIANNE: Ano, prosím. Byla bych, byli bychom ti vděční. ANNA: Podívej, kočko, v těchhle případech existuje jednoduché pravidlo, které všem pořád dokola opakuju. Nikdy se nescházet se zhrzeným manželem – o samotě. Nikdy o samotě, rozumíš? MARIANNE (po pauze): Jenže já jsem mu to už slíbila. ANNA: Jestli chceš, můžu Markusovi zavolat a říct mu, že jsem ti to rozmluvila. MARIANNE: Ale to je směšné. Já Markuse znám. ANNA: Spíš bys měla říct, že jsi ho znala. MARIANNE: Naštveš se, když se tvou radou nebudu řídit? ANNA: Nenaštvu se. Ale myslím si, že děláš něco nerozumného. A riskantního. Navíc máš přece Davida. MARIANNE: Mám především Isabelle. ANNA: No dobře. Musíš se rozhodnout sama, já ti můžu jenom poradit. Zavoláš mi co nejdřív? Ráda bych, abys mi o tom poreferovala. MARIANNE: Samozřejmě že zavolám. Dobrou noc, Anno. ANNA: Dobrou noc, kočko. MARIANNE: A díky. (Zavěsí.) Nemůžu se její radou řídit. 9. BERGMAN: Druhý den byla středa. DAVID: Promiň mi ten včerejšek. MARIANNE: To nic. DAVID: Přehnal jsem to. MARIANNE: Já to chápu. DAVID: Víš, trochu jsem nad tím přemýšlel. Dnes budu stejně celý den pryč a myslím, že bude nejrozumnější, když přespím ve svém starém bytě. (Po chvíli) MARIANNE: Asi máš pravdu. DAVID: Taky si myslím. MARIANNE: Ušetří nám to nervy. 46
47
DAVID: Přesně. (pauza) Tak jo. Já jdu. MARIANNE: Jo. Ahoj. (David ji náhle obejme a odejde. Světlo na jiném místě odhalí Marcuse) Ahoj. MARCUS: Ahoj. Dlouho jsme se neviděli. MARIANNE: Dlouho. MARCUS: Moc ti to sluší. MARIANNE: Děkuju. (Nemotorně se obejmou) MARCUS: Tak co, projedeme se? (Pomalé zatmění. Marianne přejde skrze tmu do jiného světla) MARIANNE: Nechtěl jsi dneska spát u sebe? DAVID: Jo, ale kolem jedenácté jsem začal být neklidný, tak jsem šel sem. Stál jsem u okna a díval se na ulici. Zhruba dvě hodiny. V půl jedné jste přijeli. Potom jste seděli víc než hodinu v autě. MARIANNE: No jo, protáhlo se to. DAVID: Jsi s vaším rozhovorem spokojená? MARIANNE: Markus mi slíbil, že bude souhlasit s tím, aby Isabelle byla svěřena do mé péče. Bez výhrad. Konečně dojde ke smíru. DAVID (po chvíli mlčení): To zní dobře. MARIANNE: Ano, ulevilo se mi. DAVID: Skoro by se dalo říct, že to zní až příliš dobře. MARIANNE (unaveně): Nechápu, o čem to mluvíš. DAVID: Byla jsi doma u Markuse? MARIANNE: Jo, byla. DAVID: Žádné komplikace? MARIANNE: Komplikace? Probrali jsme praktické záležitosti a pak jsme si povídali, jak na tom teď jsme. Po té dlouhé době mlčení mi to přišlo dost přirozené. DAVID: A potom? MARIANNE: Potom? Nevím, co tím myslíš. Markusovi se ulevilo. Když se teď naše problémy vyřešily, může obnovit kontakty s Detroitem. DAVID: To bylo všechno? MARIANNE: Zmínil se o nějaké přítelkyni. Jen ve stručnosti. Mám dojem, že je vdaná. DAVID: Takže nebydlí spolu? 47
48
MARIANNE: Zřejmě ne. DAVID (si naleje plnou sklenku, třese se mu ruka): Jsi unavená? MARIANNE (má na krajíčku): Šíleně. DAVID: Takže v sedm jste jeli rovnou k Markusovi. A zůstali tam zhruba do půlnoci. A pak jste před domem seděli v autě a povídali si. Do půl druhé? MARIANNE: To má být výslech? Jestli si myslíš, že jsem s Markusem spala, tak jsi vedle. DAVID: Já si nic nemyslím, Marianne. Ale jestli mám být upřímný, tak jsem se strašně bál. MARIANNE: Já jsem teď utahaná. DAVID: Ještě moment. MARIANNE: Nemůžeme to nechat na zítřek? DAVID: Sundej si kalhotky. MARIANNE (mlčí) DAVID: Říkám, aby sis sundala kalhotky. MARIANNE: To je zvrácenost. DAVID: Chci se podívat, jestli na nich nemáš fleky od spermatu. Mám totiž dojem, že lžeš. MARIANNE: Řekl, že když se s ním vyspím, nechá mi Isabelle. DAVID: Kde jste to spolu dělali? MARIANNE: V autě. Markus navrhl, abychom jeli k němu. Ale já to chtěla mít co nejdřív z krku. Přesunuli jsme se na zadní sedadlo. Sundala jsem si kalhotky, rozepnula blůzu a vyhrnula si podprsenku. Pak jsem si na něj rozkročmo sedla. Byl vzrušený, ale pořád to protahoval, kousl mě do prsu, mám to tam zarudlé, chceš to vidět? Pak chtěl, abych mu ho kouřila, ale neudělal se. Otevřel dveře, vystrčil mě z auta, obrátil mě na záda a vrhl se na mě, konečně dostal orgasmus. Pak jsme se oblékli, jeli k němu domů a vypili pár sklenic vína. Přál si, abychom byli nazí. Svlékli jsme se a souložili na zemi. Udělal mi to zezadu. Celou dobu jsem se bála, že mi ublíží. Potom chtěl, abych se udělala, pokoušela jsem se tomu bránit, ale trval na svém, a tak jsem si řekla, že je to jedno. Dostala jsem orgasmus, přestože jsem nechtěla. Chtěla jsem si zavolat taxíka, ale Markus řekl, že si lehneme do postele a budeme se objímat – jako za starých časů. Tak jsme si lehli. Nakonec mě odvezl domů, ale mně se nechtělo vystoupit z auta, protože jsem tě viděla stát u okna. Poprosila jsem Markuse, abychom aspoň objeli blok, on ale řekl, že můžeš počkat. Prý ti neuškodí, když budeme sedět v autě a přátelsky si povídat. Tak jsem zůstala sedět, přestože jsem o tobě věděla. Políbil mě a řekl, že to bylo hezké zakončení dlouhého nepřátelství. (Pomalé zatmění. Světlo na Bergmana) BERGMAN: Od té chvíle uplynulo několik let. 48
49
DAVID: Marianne je pryč, a tak už nikdy nemůžu odčinit, co se událo tu noc. Když teď – s velkým časovým odstupem – vzpomínám, jak jsem se tenkrát choval, je mi hanba. Žádné jiné slovo pro to není. Pokud mám mluvit sám o sobě, bylo to hrozné. Byl jsem unavený a vysílený. To neříkám na svou omluvu. Možná to malinko vysvětluje, proč jsem – (Pauza.) Byla to pekelná noc. A je to moje vina. Teď si uvědomuju, že je to moje vina: Marianne se vrátí domů zničená a ponížená. Má odvahu mi povědět všechno, co se stalo. Dopodrobna. Nepláče. Ale prožívá devastující úzkost. Neprosí ani se neomlouvá. Asi si myslela, že se zachovám jako dospělý člověk. Nevím, co si myslela nebo v co doufala. Teď, když už je pryč, si opožděně uvědomuju, že nepodvedla ona mě, ale že jsem nejhanebnějším způsobem podvedl já ji. Nechal jsem ji v nejdůležitějším okamžiku našeho společného života na holičkách. Řekla mi jenom... (Marianne je ve tmě) MARIANNE: Copak to nemůžeš zkusit pochopit? Nemůžeš být trošku milý? Hrozně to bolí. „Cítila jsi rozkoš, měla jsi z těch vašich prostocviků požitek, bylo to mezi vámi jako dřív, jak jsi mi to tak odvážně líčila v Paříži? Zapomněla jsi na naše dítě? Vy jste naše dítě zhanobili, ty jsi ho zhanobila. MARIANNE: Nemohl bys toho už nechat? Nemohl bys mě nechat vyspat? Jsem úplně na dně. DAVID: Ale já toho nenechal. Dál jsem ji týral. Nejhorší asi bylo – když teď o tom zpětně přemýšlím -, že se Marianne vůbec nehájila. Jenom se na mě dívala, nepřetržitě. MARIANNE: Markus naši dohodu samozřejmě ignoroval. Bez Davidova vědomí jsem šla na potrat. Byl tehdy zrovna pryč. Když se vrátil, pověděla jsem mu, že jsem byla na potratu. Pak se konalo stání. Dopodrobna se propíraly naše poměry. Konečně padl verdikt: Isabelle byla svěřena do mé péče. S Markusem jsme se dohodli, že bude s Isabelle tak často, jak bude chtít, ale pak se několik měsíců vůbec neozval. Isabelle se čím dál častěji nesměle ptala, jestli někam odjel nebo se s ní nechce vidět. Dělala mi starosti. Nakonec jsem Markusovi zavolala. Zdvořile a s rozpaky se omlouval, že v poslední době nebyl ve své kůži. Ale teď se s Isabelle bude vídat. Budou se scházet pravidelně. MARKUS: Poslyš, Isabelle, chtěl bych si s tebou promluvit. ISABELLE: My nepůjdeme do kina? MARKUS: Půjdeme do stejného kina a na stejný film zítra večer. ISABELLE: Ale nesmíš na to zase zapomenout. MARKUS: Slibuju, že nezapomenu. 49
50
ISABELLE: A co je tak důležité, že kvůli tomu nemůžeme jít do kina dneska, přestože jsi mi to slíbil. MARKUS: Musíš se dozvědět, jak se věci ve skutečnosti mají, Isabelle. Jsi už dost velká, abys to pochopila. Proto si musíme popovídat. ISABELLE: Ale třeba to nechci slyšet. MARKUS: My dva jsme si spolu vždycky moc dobře popovídali. ISABELLE: To asi jo. MARKUS: To, co ti teď řeknu, bude bolet. Musí to bolet. Je to jako u doktora: bude to bolet, aby ses uzdravila. Chápeš, jak to myslím? ISABELLE: Proč to musí bolet? MARKUS: Jde o to, že už nejsem tvůj tatínek. Soud rozhodl, že už nejsem tvůj otec, a soudy musí člověk poslouchat a smířit se s tím. My dva spolu nemůžeme být, jak se nám zlíbí. O tom, kdy se smíme vidět, rozhodují jiní. Rozumíš mi? ISABELLE: Ale kdo o tom rozhoduje? MARKUS: Tvoje matka. A možná taky David. Když s tebou budu chtít jít zítra večer do kina, budu je muset požádat o dovolení. ISABELLE: To mi připadá divné. MARKUS: Připadá ti to divné, protože to je divné. Zvlášť když si uvědomíš, že tvoje matka možná – jak bych to tak řekl? – o tebe nemá moc velký zájem. ISABELLE: Jak nemá zájem? MARKUS: No, víš přece, že odjela s Davidem a tebe nechala u babičky. A pak jsi onemocněla. Dostala jsi chřipku. Jenže mámě to bylo jedno, nenamáhala se jet domů a pečovat o svou holčičku, chtěla být radši s Davidem v Paříži. A babička je už stará a unavená. A já se o tebe starat nesmím. Tak to rozhodl soud. Když se o tebe přesto postarám a někam spolu odjedeme, zavřou mě do vězení. Musím být pořád opatrný, abych se s tebou přece jenom mohl vídat. Víš samozřejmě, že mě David s mámou nemají rádi. Nesnesou pomyšlení, že vůbec existuju. Takže tě nesmím mít rád tak, jak chci, protože pak bych s tebou vůbec nesměl být. Pravděpodobně víš, že tvoje matka čekala nějakou dobu dítě. Věděla jsi to? ISABELLE: Ne. (Začne jí být zima.) MARKUS: Je to tak, tvoje matka měla v bříšku dítě a jeho táta byl David. Ale on žádné dítě nechtěl a tvojí matce záleželo jenom na Davidovi. Takže David poprosil jednoho doktora, aby to dítě nožem a kleštěmi vytáhl. A tak umřelo. Tohle všechno ti povídám proto, že si kvůli tobě dělám starosti. Budeš hodně sama, Isabelle. A zjistíš, že být tak sama, jako budeš ty, je hrozně smutné. Nebudeš mít nikoho, komu bys mohla důvěřovat. Ale nejtěžší ze všeho je, 50
51
když člověka nikdo nemá rád. To je v životě vůbec to nejtěžší. Říkám ti to předem, abys nemusela objevovat pravdu postupně. Bude lepší, když se dozvíš, jak se věci mají. Rozumíš mi, Isabelle? ISABELLE: Já nevím. Snad ano. (Třese se zimou.) BERGMAN: Isabelle se ve třiadvaceti letech vdala. Její manželství bylo považováno za šťastné a přišla do jiného stavu. Několik měsíců po porodu dostala těžkou depresi, která si vyžádala několikanásobnou hospitalizaci a dlouhodobou psychiatrickou léčbu. Postupně se začaly hlásit její rozhovory s otcem. Výše popsaná scéna, kterou jste právě viděli, se zcela určitě nikdy neodehrála, je to však jakýsi vymyšlený destilát Isabelliných setkání s Markusem. Nikdy nebyla s to vysvětlit svoje reakce, ale matně si vzpomínala, že měla strach. Instinktivně cítila, že otec nemluvil pravdu, že jí vědomě chtěl ublížit, ačkoli ji nepřetržitě ujišťoval, že ji má hrozně rád, že je jediný člověk, který ji má rád.
10. (Ostatní herečky přicházejí na jevišti a zapalují svíčky) MARIANNE: Pár týdnů po potratu jsem se přihlásila v divadle a poněkud narychlo jsem dostala roli, která vlastně byla určená starší herečce. Byla jsem za to vděčná. Hrála jsem vůdkyni sboru v Euripidových Bakchantkách. Vzpomínám si na svoje repliky, poměrně dobře se k tomu všemu hodily: „Šťasten, kdo nesnáze překonal. Jednou ten, jindy zas druhý má jmění a moc. Je na světě tisíce lidí a tisíce nadějí různých. Jedny se ukáží liché, jiné se podaří splnit. Kdo den ze dne prožívá štěstí, jen toho chci blaženým nazvat.“ (Kaje se nad ní nakloní) Stalo se něco Isabelle? KAJE: Ne. Ale Marcuse odvezli do nemocnice. Pokusil se o sebevraždu. (Marianne po chvíli opustí světlo a jde k místi, kde leží Marcus na nemocniční posteli, Ženy zpívají) MARIANNE: Marcusi? MARGARETA: Neslyší vás, Marianne. (Margareta vystoupí ze stínu) Dobrý den. MARIANNE: Dobrý den. (Úžas) Kdo jste? Co tady děláte?
51
52
MARGARETA: Prosím... Teď na to není vhodná chvíle. Já... (Zdvořile se usměje.) Tady je moje vizitka. Ráda vás uvidím. Isabelle? (Isabelle se otočí) Marcus... Tvůj otec... zemřel. Otrávil se. (Marianne se chce Isabelle dotknout, ale ona uhne) Chceš být raději sama? (Isabelle přikývne, pomalé zatmění. Po chvíli světlo ukáže Margaretu a Marianne na jiném místě) MARGARETA: Já se tedy jmenuju Margareta. (Zdvořile se usměje.) MARIANNE: A já jsem Marianne. (Zdvořile se usměje.) MARGARETA: Ano, já vím. Jak se má Isabelle? MARIANNE: Myslím, že ne moc dobře. Problém je v tom, že nechce se mnou ani s nikým jiným mluvit. MARGARETA: Isabelle je velmi výjimečná osůbka. MARIANNE: Vy ji znáte? MARGARETA: Mockrát jsme se nesetkaly. Ale Markus mi o ní vyprávěl. Byl na ni hodně fixovaný. MARIANNE: Bude ode mě netaktní, když se zeptám, odkud Markuse znáte? MARGARETA: Znala jsem ho přes dvacet let. Přesněji řečeno, na jaře to bude třiadvacet let. MARIANNE: Jak moc jste ho znala? MARGARETA: Ze začátku jsme se moc dobře neznali. Byla to spíš vášeň, nebo jak bych to tak řekla. MARIANNE: Takže jste s Markusem měla poměr. Žili jste spolu. MARGARETA: Kdepak. Nikdy jsme spolu nežili. MARIANNE: Ale poměr jste měli? MARGARETA: Ne nepřetržitý. Markus přece pořád cestoval a – vůbec. (Pousměje se.) Byla jsem vdaná a měla jsem velkou rodinu. Teď jsem už několik let vdova. MARIANNE: Chtěla bych vědět, jestli jste s ním chodila během našeho manželství. MARGARETA: Ano, chodila. Myslím, že vy jste s Markusem – ale nic. To nic. MARIANNE: Co jste chtěla říct? MARGARETA: Vlastně nic. MARIANNE: Nikdy jste nežárlila?
52
53
MARGARETA: Jak bych mohla žárlit na Markuse? To bych se nejspíš zbláznila. Nebyla jsem nikdy, abych tak řekla, jediná. MARIANNE: Asi toho o mně hodně víte. MARGARETA: Markus o vás nikdy nemluvil a já se ho nikdy neptala. Vlastně ano. Když jste s vaším přítelem jela do Paříže. MARIANNE: Dovedu si představit, co jste od něj slyšela. MARGARETA: Markus doufal, že to mezi vámi a Davidem skončí. Ale když pochopil, že je to „beznadějné“ – užil slova „beznadějné“ - tak se změnil. (Mlčení.) MARIANNE: Změnil? MARGARETA: Začal být nervózní, nenávistný a – měl strach. (Pohlédne na Marianne, mlčení.) MARIANNE: Nezúčastnila jste se před několika lety té rozhlasové nahrávky Brahmsova kvartetu? Obracela jste Markusovi noty, viďte? MARGARETA: Chtěla jsem se původně věnovat hudbě MARIANNE: Markus o vás nikdy nemluvil. MARGARETA: Já vím. Nic jsme nepředstírali. (Odmlčí se, dlouze se zadívá na Marianne, odvrátí pohled.) Neměli jsme na sebe žádné nároky, tak proč bychom si lhali? MARGARETA: Říkám si, že mi to mělo dojít. Říkám si znovu a znovu: mělo mi to dojít a měla jsem tomu zabránit. Mám tak – špatné svědomí. Usměje se. MARIANNE: Rozumím, myslím, že vám rozumím. MARGARETA: Chcete vědět, jak se to stalo? Viděli jsme se v sobotu dopoledne. Zapomněla jsem si u něj rukavice. Markus měl mít v pondělí koncert v Oslu, a tak jsem si řekla, že bych si mohla pro ty rukavice dojít - měla jsem klíč od bytu. Vzala jsem si rukavice z police na klobouky. Vtom jsem si všimla, že ve velkém křesle, obráceném k oknu, sedí Markus. Přistoupila jsem blíž. Našla jsem dvě ampulky od prášků, ležely bez víčka na zemi. Na stole byl dopis nadepsaný Markusovou rukou. „Kompetentní osobě,“ stálo tam. No, a pak jsem zavolala sanitku a zařídila všechno potřebné. Když ho psal, nebyl zřejmě zcela při smyslech. Jestli chcete, můžu vám ho přečíst. MARIANNE (mlčky přikývne) MARGARETA: Začátek je úplně nesrozumitelný, ale tady... MARCUS: Dva staří přátelé, nebo spíš známí, byli spoustu let manželé. Rozhodli se, že už nebudou dál žít, protože ona byla těžce nemocná a on se bez ní nedokázal obejít. Zjistili si, co budou potřebovat: když je dva dny nebude nikdo rušit, postačí jim padesát prášků na spaní na osobu. Spolykali tedy prášky, lehli si do postele, vzali se za ruce a společně zemřeli. (mluví k 53
54
Margarete a Marianne) Chtěl jsem, abychom totéž udělali s Isabelle. Podrobně jsem s ní probral, jak to provedeme. Chtěla se mnou zemřít. Že ano, Isabelle. ISABELLE: Ano. MARCUS: Dohodli jsme se, že ke mně v sobotu v deset ráno přijde. Čekal jsem na ni několik hodin. Nakonec jsem jí zavolal a zeptal se, kdy dorazí. ISABELLE: (stále za stolem u úkolů, plačky) Tati, prosím tě, nezlob se, já nepřijdu. Promiň. Já se strašně bojím. MARCUS: Snažil jsem se ji uklidnit a řekl jí... Isabelle, to nevadí. Každý má právo změnit názor. Hlavně si z toho nedělej žádné výčitky. Plán se ruší. Pusť to z hlavy. Někdy v týdnu půjdeme na koncert, ano? Zavolám ti. ISABELLE: Tak jo, tati. MARCUS: Miluju tě. ISABELLE: Já tebe taky, tati. MARCUS: Nikoho na světě nemám tak rád jako tebe. ISABELLE: Taky tě mám ráda nejvíc na světě, tati. MARCUS: A ať se s námi stane cokoli, Isabelle, pamatuj si, že budeme spolu nerozlučně spojení, navždy. (Margarete a Isabelle) Myslím, že ke konci našeho rozhovoru se jakžtakž uklidnila. V každém případě přestala plakat. No, a pak jsem se rozhodl, že odejdu sám. MARGARETA: Dál už to vůbec nedává smysl a skoro se to nedá přečíst. Tady píše: „Myslel jsem, že žiji na svobodě, a najednou jsem pochopil, že jsem za mřížemi.“ A: „Vzali mi Isabelle a já tu stojím s prázdnýma rukama.“ (Obrátí dopis, na okraji je něco napsané napříč.) Tomuhle už vůbec nerozumím: „Vlastně jsem již mrtvý.“ Žádný podpis. Jenom: „Takhle to je a bude to tak vždycky.“ (Mlčení.) EPILOG: (Marianne vstane z křesla a zmizí někde ve tmě) HLAS: Upřímně řečeno, nejsem s tvou Marianne moc spokojená. BERGMAN: S mou Marianne? Jak to mimochodem s Marianne a Davidem dopadlo? HLAS: No, to ti teda povím. David mohl konečně natočit film. Skromný film, se zanedbatelným rozpočtem. Odehrával se na pustém ostrově v moři. Filmový štáb odjel na dva měsíce pryč. David se vrátil opálený a se špatným svědomím. Podvedl Marianne s novou (úplně novou) představitelkou hlavní role. Domníval se, že ho to přejde, a poprosil Marianne, aby byla trpělivá. BERGMAN: A Marianne? 54
55
HLAS: Nebyla ani trochu trpělivá. (Chodba s dvojími dveřmi.) MARIANNE (rozzuřená): Zmiz! Jdi do prdele! Už tě nikdy nechci vidět! Jsi mi ukradenej! DAVID: Prosím tě, nemůžeš být trochu shovívavá?! MARIANNE: Mně už žádná trpělivost ani shovívavost nezbyla, vypadni, znovu mě už ponižovat nebudeš, už ne, slyšíš?! Budu žít sama, tohle si nenechám líbit. DAVID: Marianne, prosím tě! MARIANNE: Říkám, abys zmizel!Padej odsud, jdi do prdele! Vem si tu svou kurvičku a vypadni! (Marianne bouchne dveřmi. David bouchne druhými dveřmi a je tentam. Marianne se z úst vydere výkřik.) HLAS: Celý týden pak chraptěla. BERGMAN: A potom? HLAS: Potom se z nich stali přátelé na život a na smrt. I když důkladně odloučení. BERGMAN: Marianne se utopila. HLAS: Ano, před několika lety zemřela. BERGMAN: Takže konec. HLAS: Takhle to holt dopadlo. (Bezbarvým hlasem.) BERGMAN: Děkuji ti za pomoc. HLAS: Někdy se zas uvidíme, ne? V divadle, nebo někde jinde. BERGMAN: Bůhví. Přestal jsem plánovat. HLAS: Já už každopádně musím jít. BERGMAN: Bude mi bez tebe smutno. HLAS: Díky, to jsi řekl hezky. Tak dobrou noc. BERGMAN: Dobrou noc. Fårö 10. září 1997
55
