Nepál - Tibet
Deník z cesty 16.10.2008 - 8.11.2009, Kristýna Vejdovcová + Michal Páca
Úvod Možná si říkáte, proč jsme si vybrali právě tyto dvě země jako cíl naší dovolené. Věřím, že část lidí, kteří nás znají, to nepřekvapilo a těm ostatním to vysvětlíme :-D Kristýna navrhovala nějakou exotickou destinaci; prostě písečné prosluněné pláže s palmami a horkým sluncem ... Já jsem mínil, že tam můžeme jet vždy, klidně i s rodinou, a že bychom si tedy mohli zvolit nějaký dobrodružnější cíl. A dostal jsem ten krásný nápad vidět Potalu na vlastní oči. Takže jsme začali hledat cestovku, která jezdí do Tibetu. Ukázalo se, že bude lepší to zkombinovat s nějakou další zemí, a volba padla na Nepál. Na cestu jsme se nepřipravovali nijak extra. Ohlídali jsme si očkování (Žloutenka A a B, břišní tyfus, meningokoková meningitida). Chvilku to vypadalo i na antimalarika (kvůli 3 dnům v NP Chitwan), ale nakonec jsme si vzali jen silný repelent (a ani ten v podstatě nebyl potřeba). Z “cestovatelského” vybavení jsme si vzali jen základní věci (lepicí pásku, nepromokavé pytle na krosny, pevný provázek apod.). Skoro nic nebylo potřeba, protože jsme měli neustále k dispozici vlastní auto, kam jsme si mohli všechny věci uložit. Pro Nepál i Tibet jsme měli místního průvodce a auto s řidičem, takže jsme nebyli odkázáni na místní dopravu. Díky tomu jsme zvládli objet za poměrně krátkou dobu hodně míst, což by se nám s místní dopravou určitě nepodařilo (především v Nepálu). Z Prahy jsme měli podrobný itinerář, který měli k dispozici i naši průvodci, takže jsme přesně věděli co a kdy uvidíme. Elektrická síť je v Nepálu i Tibetu 230V/50Hz jako u nás. Tvary zásuvek jsou různé, ale obsahují i 2-kolíkové zástrčky našeho typu, takže nabití čehokoli (akumulátory, mobil, holicí strojek, ...) není problém. V případě potřeby lze zakoupit vše co budete potřebovat na místě. V Nepálu mluví v podstatě všichni anglicky, domluvíte se tedy úplně všude. I když si budete chtít na ulici koupit zeleninu nebo se zeptat na cestu. V Tibetu je to o poznání horší, anglicky neumí většinou ani recepční v hotelu a na trhu si cenu domlouváte přes kalkulačku. Celá cesta byla předem naplánována a zařízena v CK Arcadia, kterou vřele doporučujeme. (Tímto děkujeme slečně Anetě Bachanové za ochotu :-) ) Deník psala Kristýna většinou každý den večer. Zachycuje tak bezprostředně většinu zážitků a postřehů z cesty a míst, která jsme navštívili. Takže vzhůru na cestu, která začíná jak jinak než ... v kavárně ...
2
16.10.2008, Praha Sedíme v Louvru na snídani a cpeme se. Krosny sedí za 30 Kč u paní v šatně a jsou napakované k prasknutí. Představa, že by se nám tam měl vejít ještě spacák, nás děsí. Naštěstí ho nepotřebujeme – alespoň to nám tvrdili v cestovce. Uvidíme tedy, zda měli pravdu. Míťa je nervozní – prý více než do USA, já jsem kupodivu OK a připadá mi, že jedu domů – je to jako když se člověk těší na známá místa. Užívám si to. V půl 11 se odebereme směr Ruzyň, a pak už jen následovat naše letenky. Tedy trasa Praha – Moskva – Dillí – Káthmandú (KTM). Tam máme dorazit zítra ráno. O Aeroflotu jsme slyšeli spíše horší věci, ale Míťa prohlásil: „Ještě že umíš rusky, Kristý“. V duchu tedy oprašuji své hluboké znalosti a trénuji do letadla – kófe, pažálsta.
Na trase Moskva – Dillí V letadle je šílený hluk. Ještě stoupáme – odlepili jsme se od země před 15 minutami. Padá na nás únava, i když je teprve 20h, v Praze tedy teprve 18h. Na Ruzyni jsme byli obklopeni samými Rusy, jen jedna česká skupinka vedená halasným profesorem nějaké Uni nám pomáhala hájit naše barvy. Na check-inu nás čekala nepříjemná věc – chtěli vízum do Indie – Míťa ale paní přesvědčil, že to není nutné. Přesto boarding passy z Dillí do KTM nemáme. Jsem tedy zvědavá, jak to dopadne. Podle oblečení lidí, co teď sedí s námi v letadle, se dá poznat, kdo poletí dále s námi – zkusíme se tedy přidat. Moskevské letiště připomíná Kongresové centrum na Vyšehradě. Je staré, socialistické a totálně depresivní. Na tranzitu jsme čekali frontu a ještě jsme se museli zout. Vnitřek letiště – haly je jako Potěmkinova vesnice, jen na oko. Okázalé luxusní obchody kryjí stavební úpravy a opuštěnost. Přesto odbavuje denně tisíce lidí. Není si kam sednout a 3 restaurace trochu připomínají vietnamské fast foody. Je tu zima, Rusáci vedle nás už otevřeli láhev nevím čeho a Indové se staví do řady na záchod. Míťa se těšil na film, ale hlas z reproduktoru oznamuje nefunkčnost tohoto zařízení. Snaží se tedy vedle mě usnout, ale v té změti lidí to moc nejde. Překvapivě rozumím ruským hlášením, a spíše ty anglické mi dělají problémy – Aj v podání Rusů je prostě legrační. Jsem na svoji Rj patřičně pyšná.
17.10.2008, Dillí Do Dillí přilétáme v půl 2 moskevského času. Místní čas jsme ještě nezjistili. S obavami jdeme na přepážku. V letadle jsem ještě řešila vízum, které nemáme – bylo mi řečeno, že na tranzit ho nepotřebujeme. První je od přepážky vyhozen Michal. Ind se svoji super Aj ho posílá kamsi. Já se u něho zdržím jen asi 5 vteřin. Hledáme v úplně nové hale pomoc. Nemáme boarding passy, vízum a ani nervy. Už jsme vzhůru skoro 24 hodin. Nakonec jsme posláni kamsi, kde zjišťujeme systém organizace práce – indický mužik chodí po hale a volá: „Anybody from Moscow to KTM?“ Individuální přístup se cení, ale je-li na místě!! Dáváme se dohromady se skupinou Rusů. Jsem ráda, že v tom nejsme sami. Zaplať Bůh Rj, Aj a solidaritě. Do letadla se dostáváme těsně před odletem. Je nám s Míťou přiřazena business class, ze které mám oči navrch. Prvotřídní servis: plátěné 3
ubrousky, snídaně o několika chodech na porcelánu a normální příbor! Nepočítám východ Slunce nad Dillí a krásné stevardky. Krátce také usínám a vzpomínám na noc v Dillí, kde jsme také byli chvíli bez pasů, prostě nám je vzali. Na druhé straně než sedíme jsou už vidět Himaláje – vzápětí dostávám nabídku od jednoho cestujícího na přesun na jeho místo s mnohem lepším výhledem. To je prostě krása! V KTM je jasno.
KTM Vítá nás teplíčko stejně jako 40ti minutová fronta na vízum do Nepálu. Dostáváme ho za 40 dolarů a jdeme hledat batohy. Venku se na nás sesypají místní průvodci – my ale hledáme toho svého. Nakonec nalézáme. Hrozen ochotných guys nám naskládají krosny do auta a nakonec dostáváme věnec z afrikánů – připadám si jak na Havaji. Po výjezdu z letiště mě Havaj opouští – v neuvěřitelném hluku se auta snaží dostat na místo určení. Všichni troubí, motoristé a chodci jsou jedna rodina. Při náhodném zastavení nám u okýnka žebrá dítě – silně to tu připomíná Indii. Jsme dovezeni do hotelu. Zástupce CK nám vše vysvětluje a říká, že naše vízum do Číny nám do Tibetu nepomůže. Vyplňujeme tedy další bumážku a dáváme poslední foto. Na pokoji vytuháváme na pár hodin, později se ale vydáváme do města – je tu nepopsatelný ruch, mraky lidí a hlavně smog a smrad. Neexistuje dům bez obchodu. Silnice jsou samý výmol. Stáváme se na pár hodin součástí této změti a hrajeme podle místních pravidel – řeším jen sám sebe. Posíláme mejl domů, že jsme OK. Začíná se smrákat, víme, že se musíme dostat do osmé na hotel, ale uličky vypadají všechny stejně a navíc nefunguje elektřina. Ulice jsou ve tmě svítí jen auta a motorky. Ptáme se na cestu, koupená mapa moc nepomáhá; klopýtáme ve tmě po silnicích bez chodníků – nakonec hotel nacházíme. Strach nemáme, i když místní si nás prohlížejí, jsme jim ale vcelku buřt. V hotelu na nás čeká super večeře, den utekl jako voda. Michal už skoro spí. Zapli už zase elektřinu – tak píšu. Jsem zvědavá na Everest, který bychom měli vidět zítra.
18.10.2008, KTM Budík nás probouzí v 5:20, vstáváme na letadlo, čeká nás Everest. Míťovi se nechce, já jsem zatím OK. Pakujeme ještě nějaké věci a pak jen čekáme na odvoz. Na letišti dostáváme boarding passy, ale zbytek trochu překotně zjišťujeme. Všude je i přes časnou ranní hodinu plno lidí. Jsme posíláni z jednoho letištního busu do druhého, který nás nakonec k letadlu doveze. Busík a následně i letadlo sdílíme s Amíky, a Brity, co se týče věku – jsme nejmladší. Líbí se mi letuška, hlavně jak je nalíčená. Má i super nehty, všimnu si jich když mi ukazuje Mounty z okýnka. Můžeme i do kokpitu, což je SUPER – pilotům bez skrupulí závidím. Let mě utvrzuje v tom, že tento život ještě musím stihnout „řidičák“ na letadlo. Máme smůlu, Everest je v mracích; nám ale úplně stačí podívaná na ostatní Mounty – podle nepálského zvyku se Mount říká horám s trvalým 4
sněhem, to ostatní jsou hills, i když jsou vysoké třeba 2 600mnm. Pak už jsou lowlands. My jsme tedy s Míťou lowland people, alespoň podle našeho průvodce, jehož jméno si nemůžeme zapamatovat. Je moc milý a jeho Aj je OK. Na konci letu dostáváme certifikáty podepsané kapitánem. Hm... Pak si dáváme celkem OK snídani, jen káva je KO, spíše je to melta. Cítím pohyby ve střevech a doufám, že to není začátek záchodového dne (na konci dne zjišťuji, že ne:)) Náš průvodce s řidičem kupují 2 kartony vody a pasy necháváme v Ck – Tibet bez víza asi nebude. Do KTM se dostaneme až za týden, máme tedy sbaleno do jedné krosny věci na toto období, druhá zůstává v KTM v hotelu.
Manakamana Cesta je pro mě nesnesitelná. Jedeme autem po šílené silnici, která snad není ani 200m rovná. Navíc jízda brzda/plyn + neustálé houpání mi nepřidává. Ráda bych koukala z okýnka a kochala se přírodou, ale musím usnout, jinak bych vrhla. Cestu tedy prospím, jsem vzhůru jen na malou přestávku, která ale stojí za to. Terasovitá restaurace nám poskytuje hezké výhledy. Dle dobrých rad si dávám Colu, ale po 10 minutách jízdy se mi opět dělá špatně, a tak nutím tělo, aby uslo. Ubytováváme se v hotelu, který je ve svahu – jsou to vlastně malé chatičky. Až později ten den nalézáme u hotelu super bazén a vůbec docela luxus. My ale téměř hned pádíme na lanovku, která nás vyveze na Manakamana – horu, kde je chrám. Je sobota a to prý je volný den, (skoro)všichni Nepálci tedy jedou na tuto horu a modlí se. Chrámové náměstí je pestré, mezi lidmi se proplétají osli, slepice a další zvířectvo. Fronta věřících je dlouhatánská. My dovnitř stejně nesmíme, fotíme si tedy rituály před chrámem a pak se jdeme podívat po vesnici, na heliport pro královskou rodinu a také jíme v místní restauraci. Kupuji si žluté korále na krk. Je to hrozně levné. Fronta na lanovku dolů je opět dlouhá, všichni Nepálci na nás koukají. Jsme jediní bílí. Usmívám se, mě se zase líbí barevná sárí, které si hodlám koupit. Nazpět se dostáváme kolem půl 6, kdy zapadá Slunce – do 30 minut je pak tma. Spát se tady chodí se slepicemi, ráno je brzké, světlo je od 6. My zítra vyrážíme do Gorkhy v 8am. Už nám vypadl 3krát proud. Pokaždé ale do minuty naskočil, takže můžu psát. Je super počasí, trochu vlhko, ale jinak teplo. Líbí se nám tu.
19.10.2008, Manakamana Ráno snídáme jako první – máme odjezd stanovený na 8. hodinu. Po sedmé tedy jdeme do restaurace. Míťa si dává continental breakfast, já cereální. Na corn flakesy si leju horké mléko, z čehož se mi zvedá kufr, takže jich sním jen polovinu. Zachraňují to tousty s marmeládou. Vyrážíme směr Gorkha.
5
Gorkha V Gorkhce se má nacházet královský palác, ze kterého je muzeum, a na kopci (hill) pevnost s chrámem. Výstup ke chrámu je krásný – po schodech lemovaných místními baráčky. Vidíme lidem do kuchyně. Je tu samozřejmě nááádherný výhled na hory, což bere dech. Vzduch je čerstvý a plný slunce a větru. Schody zdoláváme za hodinku i s přestávkami na výhledy a focení. Mám pocit, že snad není krásnější krajiny. Nahoře nás vítá policista a nápis, že je zakázaný vstup všem, kteří mají kožené boty a pásky. Dívám se na své veskrze umělé sandály a pak kontroluji Míťu a jeho pásek – dnes má látkový. Dostáváme povolení fotit, a tak fotíme a obdivujeme stavbičky, které znamenají historii. Do svatyně samozřejmě nemůžeme, alespoň tedy nakoukáváme. Občas zahlédneme svaté muže a jogína, těm zřejmě život plyne jinak... Na vrcholu je fakt vedro. Fotíme se i s Birudem – za námi je údolí, kde jsou spojeny přírodní úkazy jako palmy, pole, stromy, tráva, hills a nakonec mountains. Mohla bych se na to dívat snad 100 let. Bílé vrcholky hor, které tam stojí už „pár“ let, na nás shlížejí a těší se z našeho obdivu. Je to opravdová krása. Dolů skáčeme jako kozy, zdravíme děti Namaste a pak už jdeme do muzea. Je to, jak poznamenal Míťa, feng šuej stavba jak vyšitá. Takže si užíváme harmonie celého místa. Muzeum vypadá jako zámek v Bučovicích – styl samozřejmě nápadně východnější!!! Muzeum zas až tak zajímavé není, ale místo ano – posazujeme se tedy na lavičku s výhledem do zahrad a já k tomu chroupu Bebe. Oběd je v místním hotelu. Míťa si dává biryani – chce ho srovnat s tím, co dělá jeho mamina. Je trochu jiné, ale také prý OK. Stolujeme na terase s výhledem, tady to prostě bez výhledu nejde. Vyrážíme směr Bandipur
6
Bandipur Bandipur je malá vesnička, která je turistickým cílem. Nachází se na kopci – příjezd je tedy dost obtížný, nehledě na to, že silnice je široká na 1 auto a zatáčka střídá zatáčku. Náš řidič neustále troubí a jeho styl řazení v kopci mě opravdu dostává. Toliko pohled řidiče/začátečníka. Cestu jsem prospala nebo spíše proklimbala – úmyslně jsem chtěla zaspat pocity, které by se z plného žaludku mohly ozvat. Pokoj byl opět komfortní, leč večer jsme zjistili, že neteče teplá voda. To nejdůležitější jsme tedy umyli ve studené. Výhled byl ale impozantní, seděli jsme 2 hodiny na balkonu a přijímali ty dary v podobě klidu, přírody a reiki. V pět jsme šli na obhlídku městečka – dětem jsme opět odpovídali Namaste a dospělým jsem rozdávala úsměvy, přijdou mi roztomilí a jejich styl života obdivuji. V centru jsme viděli knihovnu, hlavní třídu a templ. Prošli jsme se taky po okolí až k pramenu vody; místní tam dováděli ve vodě a já fotila něco jako svatostánek. Místo se označuje jako 3 kohoutky, ale je jich tam 5. Poseděli jsme před hotelem na vyhlídce; neuvěřitelně hvězdná obloha nám padala na hlavy a na protějším kopci se sem tam rozsvítilo světlo. Mléčná dráha byla tak jasná, že by se po ní dalo chodit. Slunce zapadlo jako obvykle kolem páté. Západ byl barevný a měnil se po minutách. Večeřeli jsme i s Birudem. Je fakt příjemný a nikterak vlezlý. Máme i tak dost soukromí. Při večeři na terase nám hráli cvrčci a možná i cikády a do toho ještě ptáci – hotový koncert. Připadám si jak v Africe na safari. Zvuky lesa jsou slyšet i teď, kdy píšu deník v pokoji a okna jsou zavřená kvůli hmyzu. Bude se tedy hezky usínat. Cestou do Bandipuru jsem vyzvěděla něco o možnosti učit Aj v Nepálu. Jako dobrovolník za byt a stravu. Přemýšlím, jak bych smysluplně využila ty prostředky k cíli, který v životě mám. Aj je v Nepálu učena již od dětství – místo bych tedy zřejmě našla. Učitelů je málo, jak tvrdí Birud. Také mě přitahuje zdejší kultura; vše je ale ve fázi nápadu, uvidíme, kolik sil budu mít v Praze. Míťa píše pohledy, které jsme konečně koupili. Tak honem nějaké news domů. Zítra nás čeká Pokhara.
20.10.2008, Bandipur/Pokhara Vstáváme jen s vidinou krásných výhledů při snídani. Brzké vstávání je nutnost, ale nějak nám nejde si to vsugerovat. Cítím se rozmrzelá, chybí mi má ranní hodinka a bytí se sama sebou. To ostatně vidí i Birud a ptá se, co je. Při snídani mě přesvědčuje, že když je mysl veselá ráno, pak i celý den. Ráda bych, aby byl zticha – vychutnávám si palačinky s medem a ovocem a zakusuji to vrcholky hor, které čnějí nad mlhu. Slunce je v sedm ráno hodně vysoko a pálí. Bude horký den. Jdeme pak ještě do Bandipuru, znovu se díváme na baráčky ve stylu Itálie a fotíme. Děti se chystají do školy, paní začínají sušit obilí na velké plachtě na slunci, otevírají se obchody. V devět vyrážíme do Pokhary. Vzápětí je mi špatně, a tak usínám. Budím se až v Pokhaře – jak zjišťujeme později – je to megaturistické místo. Pokhara je bránou do hor, k Annapurnám, kam se chodí na treky; my si je pro tentokrát necháváme ujít. Je tu více bílých než místních a v hotelu 7
slyšíme i češtinu. Vyhřívám se na slunku na lehátku – nemáme ještě uklizený pokoj. Pozoruji namakance v supermoderních textiliích, goretexové obuvi a slunečních brýlích. Fyzička jim leze i z uší. Kontrastem jsou paní okolo 60ti, které reprezentují mě neznámou zemi, jazyk nepoznávám. Konec konců, i já vyčnívám – každý z nás tu má jiné plány. Odpoledne se jedeme projet po jezeře Fewa, ze kterého vidíme paraglidisty skáčící z hory Sarangkot. Spolu s nimi krouží ve vzduchu i dravci. Sarangkot nás přivítá zítra hned ráno, jdeme se tam podívat na sluníčko a jeho východ. Uprostřed jezera je templ – občas jsou slyšet zvony od věřících, kteří si zazvoní vždy na potvrzení modlitby. Loďka tiše pluje a my si užíváme hory, vodu a slunce. Ohromný klid. Po obědě v restauraci, kde po návštěvě WC, na které se musí téměř skrze kuchyni, vůbec pochybujete, zda objednané jídlo ještě chcete, vyrážíme s Míťou na hlavní třídu a trochu vyběhat všechno to jídlo. Pokud chce člověk do obchodu, ale jen koukat, je bez šance. Prodavač vás okamžitě chytne a nepustí. Líbí se mi pašmíny. Dostáváme se znovu k jezeru – pozorujeme již skoro zapadlé slunce za zvuků kladívek místních, kteří opravují loďky. Pak odbočujeme z hlavní a dostáváme se mimo turisty. Namaste je naše oblíbené slovo. V jednom obchůdku kupujeme za 200 rupií (50kč) misky na indickou kuchyni. Paní se usmívá. Leje z nás jak z volů, je dost vlhko. Procházíme místními čtvrtěmi, u jednoho stánku si dáváme čerstvě vymačkaný džus, já z ananasu (nemá nic společného s krabicí ze supermarketu), Michal z granátového jablka. Možná by se šikly take-away kelímky, ale sklenice s brčkem jsou také OK. Kde byly sklínky umyté neřešíme. V jednom obchodě už za tmy kupujeme 2 pašmíny jako dárky. Prodávající je starý filuta – vytahal kvůli nám půl krámu. Má prý kontakt na nějakého Čecha, dodává mu právě pašmíny. 100 krát nám nabízí čaj. Hraju podle místních pravidel – jsem JEN žena, takže první linie je vždy Mistr Majkl, jak mu tady říkají. Excuse me, Sir už jasně napovídá, že Madam je druhořadá, takže se snažím nebýt akční. Beru to jako výzvu – zatím se mi daří. Později zjišťujeme, že na jedné z pašmín jsou fleky, jdeme ji tedy „reklamovat“. Pán nám to vymění a ještě vytahá druhou polovinu krámu, kterou nám ještě neukázal. Prcháme. Večeře se odbývá ve stylu amerického dojáku typu Titanic. Sedíme úplně sami v zahradě hotelu a obskakují nás jak na povel. Na to, že jsem si dali jen sendvič, to ujde. :)
21.10.2008, Pokhara Budík zvoní ve 4:45. Čeká nás sluníčko, které bychom měli pozorovat z hory Sarangkot. V tuto, pro mě ještě noční hodinu, se mi skoro zdá, že je mi slunce ukradené. Má to ale být hezký zážitek, tak se hrabu. Birud nám řekl, ať se oblékneme teple - do auta tedy nastupují dva polárníci. Zařazujeme se do fronty aut a busů, všichni jedou na tu podívanou. Do kopce o sklonu 45 stupňů se vlečeme, před námi je stará plečka s ojetými Good Yeary, které zažily už i založení nepálského království. Pod 8
vrškem vystupujeme a pádíme ke schodům. V dálce už růžoví nebe. Výstup by měl být cca 30 minut. Je to spíš závod o čas, s každým krokem je nebe jasnější. Cestou už nás oslovují prodavači cetek - snad vůbec nespí?! Těsně pod vrcholem už je to u mě boj s vůlí. Jdeme dost rychle a schodů neubývá. V mysli mám Kill Billa - ten film mě inspiroval jednou pasáží, kde Uma trénuje u Mistra a nosí vědra s vodou + se učí ovládat sama sebe, svoji mysl a tělo. Vzpomínám tedy na Umu a nohy mi jdou skoro samy. Nahoře je už asi 30 lidí. Během 10ti minut ještě očím skryté slunce osvětluje hory - Annapurny a Fishtail. To je nádhera. Pak už vystupuje zářivá koule a nám přijde, že vidíme její pohyb. Se slzami v očích sleduji barvy východu, které si až teď spojuji s čakrovým systémem. Snažím se to rozdýchat, jde to ale ztěžka. Pozorujeme proměny krajiny a snažíme si zážitky zavřít do Lumixu. Jsou naštěstí i v nás. Dolů to jde snáz:) Potkáváme v džínách oděné Nepálky, které se nahoru teprve hrabou. Sem tam je slyšet čeština. Jdeme pak do města na chrám, který je zasvěcený královské dvojici. Pozorujeme modlící se lidi a já si uvědomuju, že bych také ráda obětovala kokos a zazvonila si na zvon. Nejsem ale Hindu. Asi závidím. Další zastávka je u řeky a mostu, který vznikl podle tradice... blah, blah Hukot této vody byl slyšet i ráno při výstupu na horu. Po snídáni padáme do postele, já usínám okamžitě, Míťa možná leží se zavřenýma očima. Propadám se do tmy spánku. Před srazem s Birudem jdeme ještě na procházku - slunce pere, má fakt sílu. Okruh končíme u toho samého chlápka co včera - dávám si džus ze sladkého citronu, Michal z grepu. Sedíme pod plachtou na lavičce, čekáme na džus a pozorujeme krávy. Jsou rozkošné. Od pána dostáváme i kousek papáji, kterou normálně nemusím. Tady je ale výborná a velká jako rugby míč. Kupujeme si ještě pár kousků na cestu (10Kč). Ty pak dojídáme na lavičce. Papája přilákala i místní krávy. Strčily mezi nás hlavy a vrhly se na pytlík. Míťa byl rád, že mu nerozšláply foťák, který měl položený v trávě. Holky jedny mlsné. Odpo se jdeme mrknout na vodopády, což je celkem hukot, a pak na templ do jeskyně. V jeskyni téměř prší a vlhkost je snad 100%. Máme alespoň trénink na Chitwan. Dostáváme se tunely až ke dnu vodopádů, vlastně taková malá Macocha plus Niagara Falls. Pak už jen míříme na oběd a plánujeme odpo. Jdeme se zchladit na lodičky na Fewu, což se ukazuje jako super nápad. Nejen že máme opět výhled na Annapurny, ale lehký vítr nás chladí na normální provozní teplotu. Na druhém břehu pak pozorujeme opice. Odpo končíme nákupy, hledáním post officu (snad pohledy dojdou!) a čapučínem. Trochu nám s Míťou hrabe... Úlovek dne: tingšá za necelé 200Kč. Vybrala jsem z 10 párů, všechny jsem ozkoušela. Konečně můžu zvonit. Teď už ležím v posteli, Michal spí. U sousedů slyším cvakání asi 50 vypínačů - jsou tu legrační a vždy jich je na jedné destičce asi 10. Nešel opět proud, Michal to schytal ve sprše - netekla studená voda! Poznámka, která došla z koupelny, sedla - ta teplá voda by spařila i prase. Proud pak ale pustili, takže jsme i zabalili. Zítra vyrážíme směr Tansen - ráj bez turistů. 9
22.10.2008, Pokhara/Tansen Ráno se mi ale VŮBEC nechce vstávat. Přemýšlím, zda je účelem dovolené vstávat stejně jako do práce. Není mi moc dobře, moc tedy ani nejím. Míťa se živí vajíčky a párky. Stěží do sebe nasoukám toust s máslem. Před námi je asi 4-5 hodinová cesta. Jedeme do Tansenu, což je spíše popis místa než nějaké město. Po pár minutách je mi špatně - pokouším se usnout. Mé trápení trvá celé 4 hodiny. Musela jsem i nechat zastavit auto. Stála jsem na kraji silnice a koukala na ty hory, které mi způsobovaly takovou šílenou nevolnost. Měla jsem úplně odkrvené paže a nohy a motala se mi hlava. Ve 12h jsme dojeli na místo. Vypotáceli jsme se s Míťou na prašnou cestu a šli do hotelu. Budova připomínala vesnické stavení kdesi v Čechách, které pamatovalo druhou světovou. Pokoj byl malinký, ale s TV! Shodli jsme se na tom, že dostat 3 hvězdy není zase až takový problém. Plechové dveře tvořily impozantní vstup do místnosti, kde na 2m2 byl záchod, který měl sice nádržku, ale nenašli jsme způsob, jak ji naplnit vodou, sprcha a umyvadlo. Z čehož poslední 2 věci se nacházely u sebe tak blízko, že se člověk mohl sprchovat a zároveň si čistit zuby. Restaurace byla ještě v horším stavu. Alespoň fleky na ubrusech ladily s fleky na stěnách. Bylo mi stále špatně, Michala bolela hlava. Prohlásil, že je to z výfukových plynů, které jsme cestou nadýchaly, což já zaspala. Pokoušeli jsme se to vyřešit lassi na balkoně - oběd jsem odbylarýže úplně stačila. Do půl 3 jsme spali. Nebylo nám fakt dobře. Vyrazili jsme pak do uliček, které nám vykompenzovaly ranní trápení. V jednom obchodě s látkami jsem se rozhodla nechat si ušít nepálské sárí. Měli tak překrásné látky, až šla hlava kolem! Paní mě oměřila a za 2 hodiny jsem si měla přijít pro výsledek. Neuvěřitelné. I s prací za 900 rupií. Bloumali jsme pak uličkami a snažili se setřást fyzickou nepohodu. Tu jsme definitivně odstranili až procházkou na místní kopec, kde sedí Buddha a pozoruje Himaláje. Foukal supr větříček a pohyb udělal svoje. Cestou nazpět nám už sluníčko dávalo dobrou noc. Sárí jsme si vyzvedávali už za tmy. Jsem nadšená. Skoro mě mrzí, že jsem jich nekoupila více. Véča také kompenzuje celý den.
23.10.2008, Tansen/Lumbini Opět vstáváme brzy. Já jsem ale už vzhůru snad od 4 a.m. Vzbudily mě příšerné rány na dveře nějakého pokoje. Naivně si myslím, že po 2 ranách se dotyčný host probudí a zájemce o setkání pustí dál. Bouchání trvá snad 20 minut. Pak už spím jen lehce. Postupně se budí ostatní hosté, kteří nechápou, že vstávat v půl 6 není normální. V sedm je tedy i náš čas. Jsme jak praštění. Snídaně se odbývá v tom samém vesnickém sále. Vylepšuje to ale super citronový čaj a 2 toasty s medem. Rozhodla jsem se ráno jíst co nejméně - v rámci dobrých zažívacích hodin strávených na cestě. Později zjišťuji, že rozhodnutí bylo správné + mentální příprava nezbytností. Víceméně klesáme. Sjíždíme z hor do nížin. Silnice je často hrubě nesjízdná, a to díky rozvaleným svahům, které vzaly ze své v období monzunu. 10
Výstražný praporek u cesty nás má upozornit na práci na silnici. Představuji si těžkou techniku nebo alespoň bobcat - za zatáčkou je ale starší chlápek s lopatou a kolečkem. Proto ty opravy trvají tak dlouho, že?! Výhledy na hory jsou ale úchvatné, sluníčko, které praží od rána, si pohrává s údolími a vesele vysušuje zbytky vody v korytech, jež musí v červnu a červenci pobrat neuvěřitelné množství vody. U silnice jsou k vidění i vodopády. Měly štěstí ... Nížiny nás objaly svými horkými a vlhkými pažemi. Hory najednou zmizely, jakoby ani nikdy neexistovaly. Ráz krajiny už spíše připomíná Indii. Potkáváme na místní highway (silnice široká na max. 2 auta+na kraji v prachu lidi různě se pohybující) cyklisty, motocyklisty, povozy tažené kravami, traktory, nesčetně náklaďáků a pak pěší. Na jednom úseku předjíždíme několik km dlouhou frontu náklaďáků - jsme asi 6 km od indických hranic. Prý se tam vyváží kámen. Jedeme tedy vlastně v protisměru, ale nikomu to nevadí a nám přijde, že jsme v Evropě. Po 2 hodinách jízdy bez újmy se zakousávám do sušenky zakoupené v Tansenu. Připomíná naši kokosku. Po týdnu cestování si uvědomuji, jak závislé je tělo na určitých potravinách. V jednu chvíli mám skoro fata morganu - na stole v Tansenu vidím malinový dort od Hájka a kapučíno z Louvru. Skoro se rozpláču, když objekty zmizí. Za dobré (!) kafe bych dala nevím co. Sladké se tu nenosí. Přijíždíme k Lumbini. Stavíme ale ještě před ním - Birud nás bere k naprosto fantastické stupě. Bělost stavby a její hřmotnost mě skoro srážejí na kolena. Ráda si i zuji boty, dotýkat se chodidly horkého mramoru je příjemné. Jsem naprosto unešena Buddhovým majestátem. Tak nějak si představuji Taj Mahal. Přijíždíme k hotelu. Dáváme si oběd, který si skládám ze zeleniny a rýže, vše je moc dobré. Odpoledne pak vyrážíme na “pouť” po areálu, který je celo buddhistický a navíc je možné vidět místo Buddhova narození. Všude stojí rikšy - nechápu, co je náročného na tom, dojít k pár templům. Navečer mi to pak docvakává. Legenda praví, že matka Buddhy šla přes Lumbini k jejím rodičům i se svou sestrou a přišly na ní porodní bolesti. Chytla se stromu, lépe řečeno větve a porodila Buddhu. Přišly jí na pomoc Bohyně. Po porodu se ona i Buddha vykoupali v místním jezírku. Místo zrození, jezírko i další zbytky stúp, jakožto i další stúpy, o kterých ještě bude řeč, je možné v komplexu vidět. Komplex je vnímán jako buddhistické místo, kde je nejen ono místo zrození, ale také jeden chytrý pán, který byl v 60. letech generálním sekretářem UN, vymyslel, že každý stát, který bude mít zájem, si koupí pozemek v této lokalitě a vybuduje na něm klášter a stúpu. Vznikne tak jedinečné místo - internacionální buddhistické místo. Idea super, realita zatím ve výstavbě, ale první výsledky jsou NEUVĚŘITELNÉ! Místo Buddhova narození je dost ošklivý dům, ale vnitřek je OK. Capáme bosi po Buddhově rodišti. Vypadá to tu skoro jako vykopávky na Pražském Hradě. Okolo domečku jsou ruiny stúp a také ono posvátné jezírko, což je takový bazének. Procházíme i první stavby v rámci IC projektu. Všude je nutné se zout, abychom projevili respekt. To nám problémy nečiní. První nás vítají Nepálci - chrám už něco pamatuje, je tmavý a dost omšelý. Ve předu jsou 3 Buddhovy sochy a výjev jeho zrození. Další je tibetská - z té se line zpěv mnicha, dovnitř ale můžeme. Pouť k dalším připomíná naši cestu polňačku, jediným rušivým elementem jsou rikšy s otravným 11
“personálem”. Procházíme kolem rozestavěné vietnamské stupy a pak míříme k německé. Ta je zřejmě čerstvě udělaná a svými barvami bere dech. Okolní zahrada je na centimetr vyměřená. Nejraději bych stála s otevřenou pusou, to bych ale přitáhla ještě více pohledů. Ty stávající mi stačí. Fotím, ale zpětně zjišťuji, že to není ono. Ta krása se musí zažít. Čínská je o trochu starší než německá a nesmí se tam fotit. Přesto s Míťou krademe pár snímků. Zevnitř je slyšet zpěv a hudební nástroje - modlení. Zavírám oči a cítím, jak jednotlivé části modlitby působí na různé čakry. Tomu se tedy říká očista! Mnichy pak i chvíli pozorujeme. Poslední je korejská, do té nejdeme, je také nedostavěná, ale bude to tedy kousek. Třeba se nám podaří přijet za 30 let, abychom posoudili vývoj. Pak už dokončujeme okruh a těšíme se na sprchu, kterou jsme nestihli v poledne, páč netekla voda. Jsme maximálně ulepení, ale plní krásy a pohybu na čerstvém vzduchu. Míťa vedle mě poslouchá Saturnina, já končím zápis z dneška. Večer většinou není co dělat, je tma a mimo hotel se nedá. Dnes navíc zase nešla elektřina, ale mají tu dobrý generátor, tak jsme to ani nepoznali. Usrkávám kolu, která mi trochu napravuje chuť po kávě, která není dobrá ani když se jí dá 3 lžičky, a vysomrovaném desertu (stále mám v mysli malinový dort) - byl rýžový, a to já nesnáším!!! Snědla jsem ho půl, a vybavovaly se mi úryvky z Grossmana a Šimka - “... cpal jsem do sebe ty nechutné mastné koule a oči se mi podlévaly krví ...” V pokoji je příšerné vlhko, ale klimoška nepomáhá, vypli jsme ji. Půjdeme do hajan - snídaně se servíruje od 5 a.m. ...
24.10.2008, Lumbini/Chitwan Vstávám a těším se do Chitwanu. Netuším, že tento den bude tak trochu dull, ale to přináší život. Snídaně nám jde naproti chodbou - thajská rýže! Dala bych si spíš bábovku a cafe latte. Restaurace je plná Thajců, kteří jsou oblečení jak na svatbu, my tedy raději děláme, že tam nejsme a chroupeme toasty s džemem. Nic jiného se tam ani nedá... Obdivuji vyšívání a styl thajských dam. Měla jsem si ty lodičky s večerní zabalit do krosny také! Vyjíždíme. Není mi špatně (2 toasty s marmoškou fungují) a tak pozoruji krajinu a užívám si cestování. Děláme přestávku na čaj u místní “restauračky”, tedy chatrče, kde se i normálně bydlí. Birud tam zřejmě místní zná. Dostáváme citronový čaj, který miluju, a z košíku si vybírám kokosové sušenky. Super siesta i s hrnci skrývající nepálské jídlo a kýtou čehosi vlající nad kamny v kouři. Uzené ... Na tureckém záchodě se snažím si nepočurat nohy, to je tedy taky jedna z věcí, kterou nemusím. Asi hodinu před Chitwanem se dostáváme do kolony. Předělávají silnici, takže je udělaná náhradní cesta a na ní převržený truck. Leží tam prý už 3. den, ale jeřáb dojel až nyní. Jdeme se také na to dílo podívat. Za půl hodiny je hotovo, jen máslo zůstane v lese, škoda ho, je to ghí. Všichni se hrnou do volné silnice, policie tu nemá žádnou autoritu. Mentalitu zdejších někdy nechápu. Do Chitwanu přijíždíme na oběd, který je fantastický, stejně jako i ostatní jídla následujícího dne. 12
Program máme až od 16 hod, takže tam bloumáme a posedáváme. Pak vyrážíme ve skupině čítající 4 Skandinávce a 6 Amíků + my. Jdem se mrknout na slony a projdeme džunglí. S Amazonskou to má jen velmi málo společného, přesto je tu hezká příroda. Procházka končí u řeky - výhled na západ slunce si zpestřujeme drinkem, od původní vysněné dovolené někde na Havaji jsem tedy jen krůček. Po večeři jsme odvezeni na místní tanečky, což později zjišťuji, že je dost hrozné. Beru to ale jako podporu místní omladiny, jak by řekla má maminka. Bolí mě hlava. Pokouším se bolest zaspat.
25.10.2008, Chitwan Nejdřív slyším slony, pak cikády, pak budík v 5:55 a pak wake up call v 6:00. Vstáváme brzy, máme nabitý program a džungle se probouzí brzy. Mám mrzutou, poslední co chci vidět, jsou lidi. Snídám více jak obvykle, alespoň tak kompenzuji svou náladu. Jsme odvezeni k řece na kánoe. Stojíme frontu a skoro to vypadá, že na nás nevyjde. Do nestabilní loďky jdu jako první. Tak jak mám ráda vodu, tak toto zařízení mě spíše nervuje. Co chvíli je loďka cm od hladiny vody. Skupina před námi si parádně nabrala ... Sem tam mi kormidelník lodi sahá na rameno a ukazuje nozdry krokodýlů, kteří přišli pro první sluneční koupel. Sama bych je neodhalila. Snažím se nevnímat rovnováhu a užívat si rána a “ticha” přírody. V 2.polovině se mi to daří lépe. Následuje džangl walk, který nám má umožnit vidět zvířata. Vidíme jen ale vysokou, stopy nosorožců a jejich kálecí místo. Taky stopy opiček. Procházka zeleným rájem je ale super - jen šustění větví a občasný praskot v korunách stromů. Přicházíme k centru pro chov slonů. Všichni jsou u vytržení z mláďat, i my. Jsou opravdu na pusinku. Prohlídka a povídání o kmenu Tharu je sice OK, ale připadá mi, že je to nevkusné. Jako kdyby přišel někdo ke mě domů a koukal mi do postele. Snažím se chovat nenápadně. Pak nastává vrchol dopoledne, a to koupání se slony. Stojíme na břehu a pozorujeme cachtající se turisty, kteří vesele padají ze sloních hřbetů. Nemáme plavky, ale nakonec se necháváme zlákat a svlékáme se. Slunce žhne a mokrých turistů vyhřívajících se na něm přibývá. Mám na sobě jen kalhotky a nátělník. Míťa jde srdnatě ve slipech. Blbneme ještě s jednou dvojicí z naší skupiny, slon nás neustále shazuje. Kůže slona je pod rukama drsná s pevnými chlupy. Lezu na něj a připadám si jak tlustá bílá existence, co nikdy neudělala jediný ladný pohyb. Vnímám blízkost tak velkého zvířete s respektem, hlavně když mě málem zavalí. Když vylézám z vody, mám publikum, které vidí pod mokrým oblečením všechno. Ať se podívá, když to doma nemá! Drápeme se nazpět na břeh a osycháme. 13
Po obědě se okamžitě kácím do postele a padám v mdloby - mozek ani nestačil nic vyprodukovat, tak je unavený. Víčka ani nejdou odlepit - nutím se. Vyrážíme na projížďku na slonech. Davy bílých a žlutých se sápou do ohrádky pro 4, která je umístěna na hřbetu slona. Dáváme se dohromady se štíhlým skandinávským párem a dobře děláme. Ohrádka je spíše pro místní než pro bílé vorvaně z Evropy a USA. Krok slona je tedy dost houpavý a je nutné si na něj zvyknout. Celkově se ale bavíme, je to fun. Procházka džunglí je v odpo hodinách víc než příjemná. Navíc z takové výšky. Konečně vidíme i rhina, skupinka slonů a my na nich je obklopuje. Vůbec se nebojí a živí se porostem. Je to opravdu pravěké zvíře - Míťovi přijdou jak skládačky z papíru, to dělají ty pláty. Dohromady vidíme 5 rhiníků. Sestup do vody na brod se podobá horské dráze s několikaminutovým zpomalením. Držíme se zuby nehty. Užívám
si lesa a houpání slona. Stále je co zažívat poprvé. Při generátorové elektřině večeříme. 2x to i vypadne a tak máme možnost koukat na hvězdy. Tady je opravdová tma, ne městská. Generátor dobručel před chvilkou, máme ho za bungalovem. Světlo, při kterém jsem psala, blikalo v jeho rytmu, Míťa to opět řešil Saturninem. Mám v sobě 2 konvičky lemon čaje, krásné prožitky dneška a celkově pocit naplněnosti. Za chvíli usneme za zvuků bubnů, které produkují místní a zítra se opět probudíme do Chitwanské reality.
26.10.2008 Dnes se nakumulovalo nechutenství k místním komunikacím, záchodům a jídlu. Je jasné, že člověk neočekává to samé, co má doma a ani to nechce, nemělo by pak cestování smysl. Problém je, když 5 hodin hrkáte po cestě, která je očividně špatně udělaná a nebo není vůbec žádná, a to i v hlavním městě! a přitom vdechujete super zdravé ovzduší nepálských hor - tedy asi 1% tohoto zdravého vzduchu a 99% výfukových plynů spolu s prachem. U záchodů je zas problém s čistotou, ale to je asi všude. Tady spíše já, jakožto žena, narážím na mísy, kde zřejmě nikdy nebylo spláchnuto, po celé podlaze je načůráno a papír sem ještě nedorazil. Dnes tomu nasadil korunu záchod, po kterém jsem se rozbrečela. O tom později. A jídlo - celý den nejíte a pak si musíte 3x přeobjednat, protože to vaše není (nebylo to na trhu) a příloha vlastně pak také není. Už mě přešly abstinenční příznaky, které jsem fakt měla - káva už mě nechává chladnou a malinový dort mě už nehoní. Chleba se šunkou bych si ale klidně dala. 14
Chitwan / KTM Vstáváme opět v 6:00. Předtím ale mé sny plynule navazují na realitu, a s hrůzou se budím ještě před wake-up callem, když slyším 2 psy, jak se perou. Ze sna do toho přibíhá můj Lumpík, takže je konec spaní. Jdeme na bird watching, z čehož se vyklube hezká hodinová procházka po lese a kolem vody. Máme i triedr a atlas, náš průvodce je znalý. To se mi líbí. Vracím se na snídani, ze které vybírám jen toasty - klasika před přejezdem. Vychutnávám si alespoň pohled na zahradu a ještě čerstvý vzduch. S Chitwanem se loučíme neradi, bylo o nás suprově postaráno a to po všech stránkách. Cesta je hrozná, ale pozitivní je, že mi není blbě. Co chvíli se vlečeme za náklaďáky naloženými po okraj, dřevem a pískem, co chvíli objíždíme rozbité trucky se zvednutou kapotou. Po pár hodinách je to únavné. Dnes mám navíc pocit strachu, což jsem předtím nikdy neměla. Mé předtuchy potvrzují dvě věci. Na mostě v prachu, kde nebylo vidět na metr se ozvala šílená rána. Mysleli jsme, že je po autu. Z oblaku prachu jsme se nakonec ale dostali OK - nevíme, co to bylo. Druhá se stala asi hodinu poté - před kapotu auta spadly asi 3 balvany, náš řidič to ubrzdil, takže jsme je neměly v okně. Pak už jsem se uklidnila. Nic víc se nepřihodilo. Jo, ta intuice, to je síla, když ji člověk poslouchá. Chtělo se mi hrozně na záchod, ale nikde nic. Zastavilo se u kadibudky. Prosím Míťu, aby šel se mnou. Vnitřek vybetonované podlahy je pokryt výkaly a hmyzem. Zvedá se mi žaludek ze smradu. Zkouším to venku, ale psychika mi to nedovoluje. Vracím se dovnitř a uprostřed cizích hoven močím, je mi špatně i ze sebe. Venku se rozbrečím. Neunáším situaci a jsem si toho vědoma. Kolem druhé odpo dorážíme do hotelu, ze kterého jsme vyjeli před 8 dny. Dáváme si pozdní oběd, který chutná jak náš řízek. Musíme na to čekat asi 45 minut a ještě nechápou, co nám vadí. To bych už mlátila. Míťu bolí hlava. Nabízím reiki nebo Ibuprofen. Jdem raději na 2 hodiny do města než se setmí. Tentokrát si vybíráme cestu lépe a hlavně cíleně nakupujeme dárky. Dojdeme také k “našemu” pekařství a plánujeme si dát náš kejk s jejich citronovým čajem na pokoji. V centru je příšerný hluk, smog, prach a špína. Nelíbí se mi. Do hotelu se vracíme už za soumraku s 3 pašmínami, korálemi, které jsem usmlouvala, dárkovým balením čajů a kejky. Jdeme po nově položeném asfaltovém koberci - to jsou změny za těch pár dní. Jsme totál - řešíme to sprchou a objednaným čajem. Přemýšlím, čím to je. Zda hrkavou cestou, jídlem nebo přes 1000 m nastoupané výšky. Chitwan je cca 250 m.n.m., KTM asi 1400. Je tu o poznání chladněji než v lowlands. Přesto ale stále velmi teplo. Dnes to zabalíme brzy.
27.10.2008, KTM Míťa pobíhá po pokoji polonahý - chystá se do sprchy po prašném a hlučném dni. Venku jsou slyšet petardy, domy jsou ověšené světélky. Trochu to připomíná naše Vánoce, ve skutečnosti mají 5 denní svátek, dnes se slaví pes. To jsme ostatně zpozorovali i v ulicích, kde někteří pejsci běhali s afrikány kolem krku. V žaludku mi leží pravá nepálská pizza, což by se dalo přirovnat k výborné zeleninové směsi s naanem. Dnes balíme do Tibetu. Zítra dopo nám to letí - vše je vyřízeno. Dnešní den začal netradičně - vstávali jsme v 8. Prospání bylo úžasné, kór po včerejšku. Užívala jsem si každé převalení - ještě 10 minut, pak dalších 15
15 minut ... Snídaně se skládala z lívanců, na které jsme matlali marmošku - barva neodpovídala chuti. Při žvýkání jsem si říkala, že kdybych na lívance namazala sýr, tak by z toho také vyšla super kombinace. Během pár hodin jsme obrazili nejdůležitější památky KTM. Nejprve to bylo Durbar Square se svými chrámy, holuby, pouličními prodavači a šíleným smogem a prachem. Chrámy se mi líbí, přestože jsou si dost podobné, ale to naše kostely ostatně také. Birud nám vypravuje legendy a hrne na nás jména Bohů. Mají jich prý 30 miliónů (na 1 obyvatele tedy cca 1 a půl Boha). Poté se přesouváme už téměř zacpanými ulicemi k Opičímu vrchu. Vrch je pokryt docela dobrým porostem, kde jsou samé opice. Nahoru se jde po schodech, které není těžké zdolat. Později se dozvídáme, že jsme šli z té “lepší” strany. Přístupová cesta z 2. strany má 365 schodů jako 1 rok dní a je dost strmá. Nahoře se nachází stúpa, která je bílá, stejně jako v Lumbini. Tato je ale omšelejší. Zato výhled na KTM je OK. Vidíme široko daleko a hodnotíme vrstvy vzduchu, ve kterých se snadno odliší prach a smog. Slunce praží, ale je větřík. Zatočím si mlýnky po celém obvodu jednoho chrámu. Další zastávka je místo spíše tibetské a z ulice ho není vůbec vidět. Jedná se o krásnou běloskvoucí stupu. Šíleně se mi líbí a také mi při pohledu na praporky s mantrami něco dochází ohledně “modliteb”, dá-li se tomu tak říkat. Chce se mi plakat - jdu si ale raději zatočit mlýnkem, abych to hned vyzkoušela a funguje to. Stupu pak ještě obdivujeme ze střechy restaurace, kde si dávám skoro evropský salát a kapučíno, které chutná jako 2 in 1 od Jacobs. Hned mám ještě lepší náladu. Nejdřív ty modlitby a teď oběd! Nechce se mi vůbec pryč. Poslední zastávka je krematorium, pokud to tak můžu nazvat. Do chrámu Šivy nemůžeme, nejsme Hindu, ale pohled na spalování mrtvých nám je dovolen. Ve vzduchu se válí oblaka kouře, které se valí z nebožtíka. Kremace pro všechny! Koukáme přes Holy river, do které se pak vhazuje popel, na tělo, které se bude pálit. Přijde mi to trochu nechutné, ale beru to. Spíš jsem pochopila, jak vznikají nemoci v Indii - tato řeka se vlévá do Gangy ... Místní kluci v řece plavají, očkování proti břišnímu tyfu nehrozí. Řeka má žluto-hnědou barvu. Vracíme se a v netové kavárně mejlujeme a koukáme na počásko ve Lhase. Přes den do 10°C + déšť. Jedeme tedy ze slunečného Nepálu do deštivého Tibetu. Přemýšlím, zda nám bude stačit teplé oblečení. Kolem páté nám volají z cestovky - víza máme. Letíme tedy na 100%. Po “noční” procházce do centra, kde jsme měli vidět ozdobené domy a ulice světýlky, se cítíme jako místní. Mistrně se vyhýbáme autům, kolům, rikšám, motorkám a lidem. Světélka moc nejsou, od půl 6 zase nejde elektřina. Až úplně na Durbaru jedou generátory o 106 a tak máme podívanou. V ulicích je ale jinak úplná tma. Skoro mám pocit, že už ani osvětlení neznám. Jediné, na co si nemohu zvyknout, je smrad z výfuků. Z MP4 nám hraje Glass.
16
28.10.2008, KTM Z jedné strany se na mě valí Mozart, z druhé nějaké čínské oplodňováky. Sedíme na letišti v KTM už před “gatem”. Za hodinu a půl nám to letí. Odletová hala je celkem OK až na to, že na TV s čísly odletů není označen ani check-in ani gate. Dva lety před námi jsou delayed a to o 2 hodiny. Věříme, že náš s Air China bude včas. Ráno jsme dostali naše pasy s razítkem Cancelled přes čínské vízum a zároveň kus hadru, který nás opravňuje ke vstupu do Tibetu. Hlavní je obrovské kulaté červené razítko. Platíme odletovou taxu, která trochu vyráží dech vzhledem k tomu, že ji budeme platit ještě jednou. 46$ zahučelo v kapse místních. Ptám se uniformy na check-in, radí mi blbě. Při davové psychóze se ptám staršího chlapa, kam letí. Má stejnou destinaci, toho se tedy budeme držet. Je vyvěšena cedule a tak jdem stát frontu. Vše je OK, vízum, pasy, taxy a tak jdem do haly přes dalšího oficíra. Dostáváme další nálepku do pasu a teď už jen aby to odletělo! Velmi pozitivní věc: mají tu pravé kafe, takže jdem po něm jako slepice po flusu. Velmi negativní věc: od včera večer se nám hlo trávení a já už mám prázdný snad i dvanácterník. Léky zatím neberu, uvidíme, jak to půjde dál.
Čína/Tibet, Ze Tang V TV jde fotbal, který máme jako kulisu. Je příšerná zima, ale trochu jsme si “zatopili” klimoškou. Jsme v Tibetu. Let byl příjemný a i se super vyhlídkou. Přelétávali jsme Himaláje a byla výborná viditelnost. Zahlédli jsme tedy i Everest. Pravá půlka letadla se přesunula nalevo za účelem výhledů a focení. Čekali jsme, kdy vyjde pilot a začne nás dávat do čínského balancu. Letiště nás přivítalo 7°C, internet tedy nelhal. Při čekání na imigračním jsem si začala připadat jak před zkouškou. Slabost v nohou a celková nervozita. S Míťou jsme se shodli, že už na nás jde vysokohorská nemoc. 3x nám zkontrolovali vízum a nakonec si nás vyzvedl sympatický Tibeťan. Na uvítanou jsme dostali bílé šály. V celkem luxusním autě jsme objevili závadu na naší dovče, totiž, že jsme nepřivezli peníze pro místní cestovku. Sedí na recepci v KTM. Telefonicky se to vyřešilo. Vyjeli jsme směr Ze Tang. Nemohla jsem se vynadívat na hory, které byly na dosah ruky, i mraky vypadaly blíže. Na letišti jsem skoro měla pocit, že jsou namalované. Krajina mě šíleně dojímá. Po asfaltce lepší jak u nás jsme dorazili do města. Po cestě se u mě střídaly bolesti v různých částech těla. Po brnění v končetinách až několikaminutové bolesti hlavy, břicha, hrudníku. Do teď mě zbyly bolesti zad, Míťa je zase hotový kvůli hlavě. Říká, že se trochu motá. Já mám také po pár minutách kyslíkový deficit, takže se musím zhluboka nadýchnout. Chystáme se vzít si prášky. Město se nám nelíbí, je umělé a prázdné, oproti Nepálu mrtvé. Trochu připomíná naše okresní city. Jdeme na pozdní oběd do místního čínského bistra, kde hned chápeme souvislosti: polévka o objemu asi 750ml + nudle s kuřetem, které mi nechutnají. Jak doma z pytlíku. S hůlkami nám to celkem jde. Je s námi Tenzin - průvodce a řidič, který je typický Tibeťan a neustále kouří. Jdeme se pak s Míťou projít. Je šílená zima, mám i rukavice a lituji, že jsem nechala čepici na pokoji. Také se snáší lehký deštík. Číňané na nás pobaveně hledí, často nás zdraví hello, na holky mávám. Kupujeme hroznové víno, které mi také nechutná a jablka (ještě nevím). V obchodě také nacházíme 3 in 1 od Nescafé a brambůrky, na které mám chuť já. V té restauraci jsem toho moc nesnědla. 17
Pozoruji Míťu chvilku ze zadu, když jdeme po chodníku. Vypadá jak Neil Armstrong na Měsíci. Jdeme totiž opravdu krokem, není nám moc dobře. Kymácíme se a srdce tluče o závod. Stmívá se o hodinu později než v Nepálu. Je tu také o 2 hodiny více. Nazpět v hotelu, který je téměř luxusní, si vaříme v místní rychlovarné konvici kafe + sušenky Bebe z vlastních zásob + ono hrozno. Jsme fakt grogy ... Obávám se, že z Tibetu zbyla jen příroda a chrámy, Číňané převálcovali všechno původní širokými asfaltovými ulicemi, na které by se vešly i tanky, a zasadili čínské bytosti jako květiny - akorát, že úplně mimo mísu. V hotelu na recepci nemluví Aj, v bance nás lustrují jako kriminálníky. Pěkné pocity jsme měli akorát z hor a jaků :-)
29.10.2008, Ze Tang Noc je dlouhá a dost nepříjemná. Rozhodli jsme se spát na 1 posteli pod 2 dekami, tak šílená zima nám je. Necháváme i puštěné “topení”. Budíme se zpocení někdy za tmy, to jsou asi účinky Ibalginu. Do skutečného rána se ještě několikrát probudíme. Je nám trochu lépe, Míťa říká, že je víceméně OK. Já se zadýchávám, ale jde to. Snídaně jen potvrzuje mé obavy z nudlí. Nic se nedá jíst - pokud si člověk nechce dát mo-mo (knedlíčky s něčím), neidentifikovatelnou zeleninu nebo rýži ve vodě plovoucí. Čaj jim nic neříká - a to je země červeného čaje. Dostávám sáčkový Lipton zalitý 60°C teplou vodou. Ze zoufalství nad chlebem, který nevím, zda je sladký nebo slaný se ptám do placu “Does anybody speak English?”, načež pouze jedna osoba se otočí - paní je Francouzka. Pomůže nám s výběrem a také si máme komu postěžovat. Já nakonec volím vejce na tvrdo s toastem. Skoro jako doma. Vyrážíme směr 1. zastávka - palác Yumbu Lhakhang. Výstup na něj pro mě představuje výstup na Everest. Zadýchávám se méně, ale bolest mi občas vystřelí do paží, bolí mě opět záda a hrudník. Slunce to dnes roztáčí, supluje včerejšek. Míťa trpí bez slunečních brýlí, já zas nevidím detaily. I přesto obdivujeme chrám a okolí - dokonce ještě
18
vylezeme na vyvýšené místo nad něj. Výhled je kombinací super modré oblohy, zasněžených hor a hnědých kopců. Úchvatné! 2. zastávka je ve městě v chrámu, kde můžu i fotit. Fascinuje mě, že chrámy jsou živé, jsou vidět i postele mnichů a plno světel svíček a modlících se lidí. S průvodcem pak nastává mírná kolize, v plánu máme chrám/klášter Samye, tam se prý už ale nejezdí, letos tam byly i nějaké problémy mezi mnichy a vládou. Rozhodujeme se, co s načatým odpo - Tenzin jde volat do CK, zda můžeme tedy jet jinam - máme povolení, a tak vyrážíme na pohřebiště králů. Cesta mi ubíhá díky vyhlídkám na hory. Stále mi to připadá neskutečné. Míťu začíná bolet hlava, já mám v sobě další prášek. Prohlížíme chrám i s místním 1 mnichem a dozvídáme se o historii místa. Kolem chrámu plápolají modlitební vlajky. Všude je klid a mír. Jdeme se podívat i na 1 “hrob”. Jsou jinak poseté po krajině a hodně zničené. Kupuji si kamínek zvláštního charakteru, který je místně zpracováván. Tenzin nám říká, že ve Lhase jsou jen fejky, kupujeme tedy symbol Kozy pro mě. Mám radost. Pak už se vracíme. Byl to krásný prosluněný den s hezkou přírodou a milými lidmi. Vypravujeme se ještě s Míťou do města. Výlet je á la kosmos, ale jsme na tom lépe než včera. Kupujeme sluneční brýle a v samošce lančmít s místními krekry a jogurty. Na rohu ve stánku vybíráme rajčátka a od kolemjdoucí Tibeťanky si z vozíku bereme papriky a mrkev. Později z toho máme super véču. Také si kupujeme za 6 Kč opékané brambory, které porcujeme na schodech banky na Sluníčku. Za domky se tyčí hory, nemůžu se zbavit dojmu Potěmkinovy vesnice. Stačí jen zdvihnout pohled a ocitáte se na sněhu hory. Obrovský kontrast. Zítra bychom se měli dostat ke 4000 m.n.m. Snad to naše těla zvládnou. Míťa přepíná kanály čínské TV - bolí ho opět hlava.
30.10.2008, Přejezd Ze Tang / Gyantse Mám namrzlý i mozek. Ležím v posteli, ve které jsou 3 plastové lahve naplněné horkou vodou - Míťa vytvořil termofory. V hotelu v Gyantse se totiž netopí. Šacuju to tak na 5 - 10°C. Mám na hlavě čepici a kolem krku pašmínu. Vítejte v Tibetu! Zlatý Nepál s prachem a skoro 30°C! V koupelně sice teče horká voda, ale nezvládnu se vysvléknout do naha. Ráno v Ze Tangu nám je také zima + ještě náběh na rýmu, Míťa vstává s bolením hlavy. Balíme a “těšíme” se na snídani. Tentokrát je z čeho vybírat. Míťa odhaduje místní marmeládu na Tesco stuff, po 5 min mění názor, není to ani Tesco. Vyrážíme na cestu, která zabere celý den. Míťovi není dobře, já jsem OK, jen mě občas vynechají plíce. Šplháme se do hor, kde jedeme prvním vysokohorským průsmykem Kamba la, který je 4900 m.n.m Během cesty nahoru mraky střídají sluníčko, čekám, že začne sněžit. Okolo nás je spíše sníh, jsme opravdu vysoko. Výhledy jsou nádherné, proto fotím i z auta. Zastavujeme až u jezera Yamdrok, které je více než nádherné. Je slané. Beru si i čepici a 19
rukavice, na vyhlídce je pod nulou. Nejraději bych tam zůstala celý den, ale Míťa už je v autě a čeká se na mě. Jezero je obehnané horami, alespoň to tak vypadá, ve skutečnosti to na mapě kreslí jinak. Sjíždíme skoro na úroveň vody a blížíme se k obědové zastávce. Cestou se ale stále kochám přírodou - tedy zasněženými horami, jaky, ovcemi, baráčky Tibeťanů i jimi samými. V místní restauraci jsou 2 patra - spodní pro místní, vrchní pro bílé. Míťovi je i špatně od žaludku ze serpentýn. Dáváme si tedy jen restovanou zeleninu a rýži. S hůlkami se přátelíme. Druhá část cesty nás vede přes náš nejvyšší point celé cesty, přes průsmyk Karo la, vysoko je to dost, 5500 m.n.m., cítím to na prsou, hůř se mi dýchá. Když se jdu podívat na horu a udělat pár fotek, lapám po dechu. Slunce pere, je celé bílé a píchá do očí. Vyprovází nás od oběda. Také je s námi, když obdivujeme umělé jezero, které je součástí přehrady. Má zelenou tyrkysovou barvu a maximálně kontrastuje s bílými horami a blankytně modrým nebem. Využívám toho, že mě nikdo nevidí a jdu čůrat. Takovýto akt s výhledem na Himaláje s třpytící se vodu je jedinečný. Do Gyantse přijíždíme až po 16 hod. Jdem s Míťou po obchodech schrastit něco k večeři. Na trhu kupujeme zeleninu a v krámu rybičky, které se později ukáží jako dost odpudivé, ale se zacpaným nosem se dají. Není kam jít, všude je zima. Zahříváme se tedy čajem a sledováním anglických zpráv. Teď je i záznam koncertu, takže jsme skoro jako v Rudolfinu, s tím rozdílem, že tam topí a málokterý návštěvník má na hlavě žlutou čepici se šnekem. Stravinského Svěcení jara by nás mohlo trochu zahřát.
31.10.2008 Potácím se mezi obdivem k místnímu obyvatelstvu a nechápavostí k podmínkám, ve kterých žijí. Na ulici a v obchůdkách prodávají povětšinou Tibeťané v tradičním oblečení. Ženy jsou i krásné a navíc se mi líbí, jak nosí děti na zádech. Buddhismus je jejich životní síla - kdyby jim někdo řekl, že to celé je výmysl, padli by všichni do jednoho. Stejně jako v Indii, kde neřeší nic jiného než “tady a teď”, v čemž jim ze 100% pomáhá právě náboženství. Lidé v Tibetu neřeší to, že žijí víceméně celý rok v zimě a ani jeden nezná topení v jakékoli formě. Jsou navíc navlečení v jačích produktech a chodí obětovat jačí máslo do chrámů. Místo dveří mají těžké závěsy, které se tradují zřejmě od postavení Tashilumpa. Netopí se ani v bance, kde vchod připomíná výrobní halu masného průmyslu. Je mi z toho trochu blivno. Hledám moudrost tohoto kraje, tak jak je to prezentováno v Evropě. Myslím, že obdivuji sepjetí člověka a přírody a náboženství, ale toto lze najít tak u těch, kteří nežijí ve městech. Tibeťanky tahající mě za rukáv a pokřikující Luki, luki, čip, very čip mi nic nedávají. Jsem hrozně vděčná za to, že to vidím a prožívám. Asi bych neuvěřila. Hotely jsou také bez topení. Jen některé jsou lepší, ale nemůžeme si naříkat. Jen je člověku líto, že to, co je zde postaveno pro turisty nerespektuje místní podmínky a pod vrchem přepychu se skrývají věci, ze kterých by každý zaplakal. Neustále se mi vkrádá Potěmkin; od koupelny, kde je často obráceně teplá a studená voda (podle obrázků symbolů), navíc se nejdřív musí odpustit asi 30 litrů, aby teplá začala téct (kde je proboha naše šetření?), přes ještě v igelitu zabalené matrace a zásuvky, které nikdy neviděly elektrikáře. Shodli jsme se s Míťou na tom, že zde neexistuje ve větší míře zdravý selský rozum. Některé věci se prostě dělají určitým způsobem už 400 let, a tak to vydrží ještě dalších 500 let. Nejlepší způsob pokroku je okopírování věcí a zasazení jich do místních podmínek. Prostě Čína. Je to k pláči. 20
Gyantse Ještě v noci si bereme prášek proti bolesti. Oběma nám třeští. Myslíme, že máme rýmu, ale protože není kde by se spustila (kromě auta, což je jediné místo, kde se topí), máme ji zaseknutou v hlavě. Já jen v dutinách pod očima, Míťa trpí dost velkými bolestmi hlavy. Ráno je ledové stejně jako oblečení, do kterého se soukáme. Okno v autě je namrzlé zevnitř. Tenzin ho oškrabuje CDéčkem. S vejci v žaludku míříme ke klášteru Phalkhor. Jdeme se podívat do chrámu a pak do Khumbum stupy, která má 77 kaplí. Jdeme, jak velí tradice, po směru hodinových ručiček dokola, vstupujeme do každé 3-4 kaple. Z vrchu je hezký výhled. Kaple jsou někdy dost strašidelné, ale z vyprávění Tenzina jeho příšernou angličtinou chápeme, proč to tak je. Jsem navíc ráda, že jsem četla Tibetskou knihu mrtvých. Dost věcí pak zapadá. Nebe je bez mráčku. Kupujeme CD s hudbou místních mnichů, z 3500 jich zbylo po čínském zásahu 150. Tenzin nám doporučuje, abychom raději nic nezkoumali a brali cestu jako culture tour, což hodláme učinit, nikomu nechceme přidělávat problémy. Prý dávají do klášterů i odposlechy. Frčíme do Žikatse. Provázejí nás zasněžené hory, ale také nížiny s ovečkami. Stavujeme se u místního mlynáře, který mele pražený ječmen na “mouku”, ze které se pak dělá tradiční tibetský pokrm - tsampa. Dohánějí nás i další cestovatelé, které pak potkáváme i odpoledne v restauraci a v Tashilupmu. Jsou z Austrálie a mají za sebou cestu po Číně.
Žikatse Míťu bolí příšerně hlava, ale i tak navštěvujeme místní trh, kde se dají koupit věci pro denní potřebu, stejně tak jako turistické braky a vepřové/jačí půlky. Klášter Tashilumpo je s 250 mnichy (dříve skoro 4000) ukázkou tradice buddhismu. Navštěvujeme 3 chrámy. První má nejvyšší sedící sochu Buddhy na světě (26 m). Další dva jsou vlastně hrobkami 2 lámů. Do chrámů vstupujeme s Tibeťany, kteří přináší jačí máslo do svíček. Připadám si dost nepatřičně. Tenzin ale halasí na celý chrám, takže alespoň respektuji věřící v tom, že nemám na hlavě čepici; klepu kosu kvůli zlatému a měděnému Buddhovi. Mniši mají uklízecí a pracovní den - plno jich pobíhá po klášteru s koštětem, hadrem a pytlíkem Tidu. Je hrozné, co z kláštera zbylo. Víra je přesto hmatatelná. Večeři neřešíme, dáváme jen kafe a Bebe a jablkem. Rýmu zkusím spustit Paralenem v prášku.
1.11.2008 (psáno 2.11. Lhasa), Žikatse/cesta do LXA(Lhasa) Podle pokynů přicházíme na snídani. Nevíme, kde je restaurace, ale na recepci spí zachumlaný mladík, o kterém nevíme, zda je recepční. Brzy se ale ukazuje, že se jí tak nějak mimo hotel, kuchař ještě nedorazil. Volá se mu na mobil - asi jsme jediní hosté. 21
Po snídani vyrážíme směr Lhasa. Reikuji se za jízdy, už mě nebaví čekat, zda rýma přijde nebo ne. Do večera se mi spouští s takovou vehemencí, že mi div nepraskne hlava. Odnáší to nejvíce oči. Sluníčko je nyní nepřítel č. 1, což je absurdní. Cesta je po Northern Friendship Highway. Na trase jsou tzv. kontrolní body, máme vždy daný limit ve kterém musíme úsek urazit. Většinou je dáno více času. Zastavujeme tedy na fotky, místní “podivuhodnost” apod. Nějak čas zabít musíme. Důvodem k těmto opatřením je nehoda busu, který spadl do řeky a hodně lidí se utopilo. Dá se to tedy pochopit. Část cesty je úděsná. Snad 10-ti km úsek je vyfrézován, ale takovým způsobem, že to chvilku vypadá na rallye Žikatse-Lhasa. Vše bez značení. Příroda kolem ale vše vynahrazuje, stále fotím a kochám se. Super vyhlídková trasa. Na oběd se stavujeme v místní “restauračce”, kde jsme jediní bílí, jako ostatně skoro po celou dobu naší cesty. Dáváme si jaka se zeleninou. Zelenina je super, jak už je horší, ale pokud uplatníme pravidlo - každé sousto přežvýkej 30x - dá se. Lijeme do sebe litry jasmínového čaje, který je samozřejmostí.
LXA Do Lhasy přijíždíme kolem 15 hod. Jdeme si ještě prohlédnout Norbulingku - letní palác Dalajlamy. Je tu tepleji, ale já vnímám spíše rýmu a celkový stav nepohody. Míťu už zase bolí hlava, stále vzadu, bude to asi mozeček. Palác je krásný, barevný; nahlížíme do všech místností, i do koupelny, která je podle Tenzina moderní - nemá totiž turecký záchod, ale normální mísu. V jednom pokoji nám podle starých maleb znovu vysvětluje, jak všechno vzniklo - některé věci nám zapadají až nyní (Tenzinova Aj je fakt špatná a někdy hrozně mele; když se na něco zeptáme, často odpovídá jinak). K paláci patří i zahrady. Dostáváme se do hotelu, který, světe zboř se! má topení! My ale téměř okamžitě vyrážíme ven, sehnat nějakou večeři. V nějaké pekárně si dáváme sladké, které je OK. Chceme nějaký supermarket či centrum, na otázku Do you speak English? ale málokdo odpoví. Radí nám až jedna holčina v hotelu a gramaticky správně! Supermarket je trochu socialistický, trochu kapitalistický. Dáváme si do košíku čokoládové dortíky, na které jsem si dělala zálusk už v Gyantse a lančmít. Olivy jsme nenašli, zato plno super věcí, které nakoupíme domů. S taškami pak capeme domů. Mám toho plné brejle. Oči mi vylézají z důlků. Dávám si reiki a další Paralen a usínám. Modlím se, aby bylo lépe.
2.11.2008, LXA V noci nás budí topení. Ale jinak celkem OK noc - oba s Míťou máme praštěné sny. Míťa vybírá meč nebo šavli, nějak si to nemůže vybavit (jako ostatně i v reálném životě). Mě se do snů vkrádá Pepa, který odjíždí do Thajska ... a maminka, co venčí Lumpíka na šíleně dlouhém vodítku. Na snídani vyrážíme v bundách. Jsme mile překvapeni evropským stylem. Dobrý začátek dne. Dopoledne nás čekají 2 chrámy - Sera a Jokhang. Je šílená zima, ale svítí Sun. Sera je chrám, kde dříve bylo 5000 mnichů, teď jich tam je 300. Nesmí se nikde fotit, užíváme si to i tak. Tenzin předbíhá celou frontu, je nám blbé takhle místní balamutit, ale jinak by to nešlo. Oni čekají na požehnání, my na výklad. V Jokhangu je mnohem méně lidí, zato mraky před. Modlí se tu tzv. padavou chůzí, ale na místě. Všude jsou matračky pro tyto účely. Chrám je několikapatrový a nádherně barevný. Z horního patra je vidět na Potalu, do které jdeme zítra. Nahoře usedáme na židličky a za zvuků hudby 22
pozorujeme ruch v klášteře. Rýma se zhoršuje, Míťovi třeští hlava. Obcházíme Jokhang po Barkhoru,. všude plno stánků Jsme opět vyjímkami. Dáváme si nashi a jablko a vyrážíme směr hotel. Potřebujeme trochu oraz a to v podobě 3 in 1, čokolád, dortíků, hrozna a reiki pro Míťu. Do večera je Michalovi dobře, skoro lituji, že jsme to neudělali dříve. Odpo jdeme na net, kde mi málem přimrznou ruce ke klávesnici. Jdeme pak i na procházku + po dárkách, Sun už je spíš příjemné, ne tak ostré. Do hotelu se vracíme navečer, těšíme se na brambory, které jsme tu objevili stejně jako v Gyantse. Míťa je OK, já úpím v posteli s deníkem a rýmou. Je to opravdu síla. Začíná mě i bolet hlava. Odvykla jsem si ji mít, takže o to víc se připomíná nyní. Vybavuji si dnešní den pomocí fotek, je tu opravdu pěkně i přes tu zimu. Věřím, že bude zítra lépe.
3.11.2008, LXA Sedíme v kavárně, která se tváří jako Starbucks, ale s obsluhou. Výhled je na Potalu a Slunce pere, i když už je k páté. Je to náš poslední den v Tibetu, tak si ho snažíme užít po všech stránkách. Objednání bylo trochu komplikované, stuff tu Aj moc neumí. Tak pak s námi vyjednává paní vedoucí. Káva dost trvá, tak začínám psát. Míťa se baví personálem, kterého je tu mraky, ale 1 konvička trvá 20 minut. Dnes je nádherně a opravdu teplo. I má rýma se zlepšila, večer jsem si dala mega Reiki, což pomohlo. V noci jsem dýchala i nosem. Celkově se cítím lépe, Míťa je také OK. Ráno jsme přivítali tou super evropskou snídaní a vyrazili směr Potala. Bylo nám řečeno, že není nutné bookovat lístky, jednak, že to agentura dělá za nás a jednak proto, že je zima a není tolik turistů. U baráku ale zjišťujeme pravý opak. Tenzin s nimi něco vyjednává - výsledek je, že jde s jiným průvodcem a našimi pasy do jiného baráku, kde si zřejmě musí lístky “doobjednat”. Schovávám se před Sluníčkem a pozoruji dav lidí, modlící se za chůze; směřují k Seře. Dovnitř se dostáváme po půl hodině. Ještě s 1 párem jsme jediní bílí. Stoupáme snad až do nebe, rýma mi nedovoluje moc dýchat, připadám si jak pacient oddělení TBC. Vnitřek je prý tvořen 3000 pokoji, my ale navštěvujeme jen pár z nich, které ale stojí za to. Jedná se o chrámy, pokoje Dalajlamy atp. Vidíme obrovské zlaté hrobky předchozích Dalajlamů, krásné malby, ale i opakující se, jak říká Tenzin - present Buda, past Buda, fíčr Buda, tedy desítky Buddhů, a to i tzv. protekšn Budas. Fotit se smí jen venku, alespoň si to můžeme v klidu užít. Nejvíc se mi vždy líbí assembley hall, ta má svůj okamžik. Představa stovky modlících se mnichů. Představuji si to před několika sty lety - to musela být nádhera! Snad jsem také byla mnich!! Buddhismus mi je vlastně dost blízký - shledala jsem tu plno prvků, které aplikuji ve svém životě. Tenzin mě oslovil přirozeným popisem karmy a převtělování a chováním v rámci tohoto náboženství. Většinu věcí vnímám stejně; nemůžu říci, že bych byla buddhista, každopádně je mi tento směr nejbližší. Toto si vezu z Tibetu. Jdeme pak ještě do jednoho menšího kláštera, který má jen asi 12 mnichů, ale je mi šíleně sympatický a připadá mi domácký. Skoro bych taky 23
přihodila kus jačího másla do svíček. Máme pak volno. S Tenzinem se uvidíme až zítra před odletem. Kupujeme ještě nějaké dárky a mě šálu, stali se z nás výborní smlouvači cen - místní mají kalkulačku, na které si dohadujeme cenu. Alespoň, že čísla máme stejná! Odpo vyrážíme směr Potala znovu, chceme do Dragon parku, který je za ní. Míťa je znechucen hudbou, která se v parku hraje. Ani tam není klid. Nacházíme tam ale takový gym v přírodě, což je super, a tak všechno zkoušíme - v 3600 m.n.m jsem ještě nesportovala! Nesou nám kávu na úrovni. Po 20 minutách se dočkáváme super kafe! Vychutnáváme ji. Je tu dost lidí, asi místní bossové a rádoby smetánka. Záchody ale nezklamou - pravý turecký! Opravdu nechápu! Hraje tu hudba, zní i Titanic, co více si můžu přát - Potala, super kafe, hudba a dovolená! Ještě nás čeká nákup v Supermarketu, kde kupujeme místní sladkosti jako dárky. Dokonce i sušené kiwi. Teď už jsme po večeři, tedy smažených bramborách, které se tedy dají jíst po kilech. Mám dojem, že paní nás už znají. Musíme zabalit, zítra frčíme. Tibet byl fajn. I se svými + a -. Jako všechno. Myslím, že jsme i přes krátkou dobu viděli hodně tváří zdejšího kraje. Plánujeme s Míťou návrat za 30 let.
4.11.2008, LXA Brýle mám zamlžené od páry, která mi jde od úst. Je tu příšerná zima, snad ještě větší než venku. Sedíme v Gatu 2 a čekáme na odlet. Jestliže moje poznámka o topení byla trochu prudká, nyní je zcela oprávněná. Budeme hodinu sedět v hale při teplotě cca 5° - 10°C. Lituji, že mám čepici v odbavené krosně. Píšu v rukavicích. není tu ani shop s čajem, jen naleštěné dlaždice, na kterých se snadno zlomíte nohu. Všechna kontrolní opatření jsme prošli, tak teď jen neumrznout. Snídaně se odbývala v letu, v sedm, kdy mělo být zařízení otevřeno, jsme teprve spolu s místní servírkou otevírali dveře. Na dotaz “Can you wait 10 minutes?” jsme ani neodpovídali a sedli si rovnou ke stolu. Ládovala jsem do sebe skoro zmrzlý jogurt s ovocem a toast se sýrem. Cesta na letiště byla OK, pozorovala jsem hory a východ Slunce, který tu není vůbec barevný; jsme hodně vysoko - Slunce se ohlašuje bílou září a pak Vás oslní takovou silou, že jste jak slepí. Je to obrovská bílá koule - nikdy jsem nic takového neviděla, snad jen atomový hřib v TV trochu připomíná tuto barvu. Z haly je krásný výhled na hory, tak se člověk alespoň může kochat. Tibet je příroda a buddhismus - vše ostatní je Čína. Přelet je moc pěkný, už proto, že máme volno u okýnka, takže se přesouváme, abychom zvládli přelet nad Mt. Everestem, podruhé výborná viditelnost. Snaha získat fotku této hory činí aero trochu nestabilní - všichni jsme napravo, Míťa má v klíně (málem) nějakou Japonku. Asi v ceně letenky ...
24
KTM Vízum máme, tak jen malé obstrukce s papírkama na arrival a už jsme doma. Alespoň nám to tak připadá. Vítá nás 20°C a super vlhkost. Mám pocit, že se během přesunu do hotelu plním vodou a vzduchem, který Tibet vysál. Je to úleva. Troubení aut a známý prach ulic jsou nám blízké, s Míťou se trumfujeme, kdo pozná cestou více krámů, rohů ulic ... Sedíme v italské kavárně na kávě opravdu italské. Objevili jsme na nás dost turistickou čtvrť, ale kafe bodne. Nevěřím, že je možné dostat v Nepálu slušné kafe. Počítáme nákup mís a plánujeme slevu, a to přímo množstevní. Dnešek chceme strávit dokoupením dárků. KTM je hrozně hlučné, ale pestré. Teď mi to nevadí. Oproti Tibetu je tu šílené množství lidí a všechno hrozně nahňácané, ale z 2. patra kavárny se to pozoruje dobře a hlavně s nadhledem. Dole na rohu se na nás smějí donuty a obsluhy rikš. Míťa se baví pozorováním mumraje a snaží se najít systém. Máme opravdu městské dovolenkové odpo. Rýma mi skoro přestala - díky reiki jsem ji měla jen 2 dny! Trochu cítím krk, ale to se spraví. Míťa je OK. Mísy kupujeme nakonec 3, mám velkou radost! Míťa je vláčí, je to docela těžké. Procházíme ještě uličky a nakonec přicházíme do hotelu docela unavení. Po večeři, která nás v tomto hotelu vždy dostane, usínáme okamžitě. Naše tělo je nastavené na jiný čas ...
5.11.2008, Patan Budíme se hlady a svítáním. V Nepálu na rozdíl od Tibetu svítá už v 6 am, takže do našeho terasového pokoje už dopadá světlo. Budíka máme až na 8 am, takže si užívám poležení - bohužel už se mi do mysli vkrádají běžné věci, jako práce, pes a praní prádla. Snídani si užívám díky koriandrové omeletě a citronovému čaji. Bude to dobrý základ pro balení. Jedeme ještě na jednu noc pryč, takže se snažíme to nějak zase do těch krosen hodit. Balíme i mísy, na které jsme předešlý večer hráli až mi z toho dobře nebylo. S sebou bereme jen kartáčky a toaleťák - ten pro smrkajícího Míťu, reiki z dnešního rána pomohlo uvolnit zbytek rýmy. Vyměnili jsme si tedy role. Vidíme Biruda po týdnu a zdravíme se jako staří známí. Máme s ním poslední den. Jedeme do města Patan, které je také v KTM kotlině - je moc krásné a já si připadám už zase jako Japonec - fotím. Ale docela si ty chrámy užívám i jinak, osahávám rytiny na sloupech, které jsou několik set let staré. Cítím pod prsty suchost a rozpraskanost dřeva. V úzkých uličkách kupujeme netradiční dárek, snad se bude líbit.
Baktapur Vyjíždíme směr Baktapur. Slunce pere a jako na potvoru na Míťovu stranu. Mezi námi se vrší posmrkané zámotky papíru, rýma je pro zlost. Fouká ale i studený vítr, v Nepálu nastala zima. Pozoruji dopravní zácpu, ve které jsme uvízli, se šátkem před nosem. Černá oblaka valící se dovnitř si chtějí smlsnout na mých plicích; naivně si myslím, že bavlna něco zmůže. Ale snaha je. Městečko je ukázkou nepálského stylu, a to ve vší kráse. Náměstí je tvořeno palácem, zlatou 25
branou, zvonem a neskutečným počtem templů. Dřevořezba na každém kroku, stejně jako otravní kluci, co somrují peníze a umí obstojně Aj. Užíváme si uliček, co mají stejnou fasádu nařízenou místní radnicí, s krámky a místními. Všude se suší na Slunci zrní a keramika. Staré paní zrní přesívají a přehrabují. Keramika schne sama. Pohodově malebné. Žádná hlučná auta, motorky a řvoucí lidi. Schovávám se za sluneční brýle a pozoruji místní.
Nagarkot Serpentýny připomínají první cesty po Nepálu. Mám ale prázdný žaludek, takže je to OK. Mlžný opar (snad mraky, smog?) nás pohlcuje se stoupající nadmořskou výškou. Náš cíl je 2100 m.n.m a top této hory, odkud se prý nádherně pozoruje východ Slunce. Doufám, že se opar rozplyne! Dáváme si dobrý lanč, při kterém rozebíráme s Birudem poměry v Nepálu - myslím, že jsem se ho dotkla poznámkou o pár jevech. Komentuji jen to, co jsem viděla. Trochu pozdě se vydáváme na procházku k místní rozhledně - cítím v prsou studený vzduch, večer po zakašlání i průdušky. Je tu čerstvý vzduch, fouká a pomalu se stmívá. Z plánovaných 10 km je nakonec jen 6km, nazpátek už jdeme stejně za úplné tmy. Doprovází nás pejsek, co bych si vzala hned domů. Zbytečně ho lituji, svoji svobodu miluje nadevše. Moc hezký den končíme večeří, arašídovou polévku vynechávám, zato papadamy si beru dva a k tomu zeleninu. Budík řídíme na 5. hodinu, těšíme se na Sluníčko už teď.
6.11.2008, Nagarkot Ráno je trochu krušnější, budík klepe na bránu mého vědomí v 5:45. Otvírám oči a pohled hned stáčím k oknu na slibovaný východ Slunce. Opravdu už nějaké barvy vidět jsou, Sluníčko je ale ještě hluboko pod horizontem. Chvíli to vše pozoruji z postele, ale pak vylézáme a jdeme ven. Hory jsou v beznadějné mlze či co to tu teď vlastně mají, ale horizont napovídá, kde Sluníčko vykoukne. Těšíme se. Občas udělám foto, mám radost z barev. První sluneční mrknutí je před půl 7. Pak už se celé vyhoupne během pár minut, to je fofr. Je oranžové a okolí rozehrává duhovými barvami. Začínají i létat ptáci, což umocňuje tento okamžik. Snídáme s ostatními cestovateli dychtivými po východu Slunce, není ani volno na terase, ale vzhledem k tomu, že je vše v mlze, není čeho litovat. Přemýšlím, zda přistoupím ke své ranní Nepálské dietě - tedy 2 toasty s džemem - nebo si dám nášup. Rozhoduji se pro 2. variantu a později toho lituji. Dopoledne je mi špatně, ale myslím, že i od zplodin, Míťa vydatně smrká. Odpo vyrážíme na net a po KTM ještě dokoupit dárky. Daří se nám až ve 4. obchodě usmlouvat pašmínu na 10$. V jednom prodával zřejmě barvoslepý guy, chtěla jsem zelenou a stále mi ukazoval modrou. Míťa měl dost. Raději jsme zapadli do včerejší kavárny a početli v místních časácích pro experty. Vyfotila jsem si i kontakt na nějaké vzdělávací středisko. Míťa dělá video rušné ulice i “mává” jednomu z místních lovců rikšů, zřejmě je to jeho štafl. Později objevujeme super tričko s nepálskou abecedou.
26
7.11.2008, KTM Neustále tu něco syčí - je to jako by se jehličky zvuku zabodávaly do mého těla, probodávaly každou buňku. Je mi hodně špatně a nejraději bych, aby mě někdo zabalil do kufru a poslal přímo směr PRG. Letiště je šíleně hlučné. Asi to vnímám více i proto, že jsme celou noc proseděli na záchodě. Bylo nám s Míťou moc moc špatně. Odhaduji to na nějaké super jídlo od místních. Zřejmě večeři, kterou jsme měli s Míťou stejnou. Nebyla jsem schopná vylézt z postele, donutil nás až check-out v 10:00. Ještě, že jsme pakovali včera. Bolí mě záda a kyčle a nohy, mám takové super mravenčení. Asi každou chvíli porodím. Nalila jsem do sebe Pepsi kvůli cukru a žaludku, docela to zabralo. Je mi ale spíše chřipkově. Míťa má žaludek prý jak po burčáku, ale jinak mu je lépe. Dnes mu přestala rýma, takže pochváleno buď reiki - zřejmě ho v Delhí naaplikuju na sebe. Míťa stojí frontu na odbavení, vůbec to neodsýpá, je to trochu na nervy. Už abychom byli doma. Důvěra v organizaci letiště stále je. Na rozloučenou jsme dostali smetanové šáličky. Jdu podpořit Míťu.
Delhí Příšerně se nudím. Míťa má ve sluchátkách Saturnina, já pozoruji ruch kolem barelů s vodou. Sedíme v tom mini tranzitním prostoru a čekáme na let do SVO (Moskva - Šeremětěvo). Máme před sebou ještě 7 hodin. Míťa chtěl barel vyměnit, požádala jsem ho, a vyklouzl mu a spadl, tedy praskl. Místní water guy nedbal a prasklý barel nasadil a asi až 20. místní uklízeč se rozhodl s tím něco udělat. Je to hrozná šaškárna. Opět se tu potvrzuje umělá zaměstnanost. Kýbl s vodou pak nechají tahat ženskou. Hlavně, že tu chodí s baretem a kvérem kolem. Fakt smutné. Check-in v KTM jsme zvládli ťip-ťop, hrozná dezorganizace. Pochopila jsem, proč je potřeba tam být 3 hodiny předem. Seděli jsme hned vepředu v 1. řadě a odlétali s nejméně 40 min. zpožděním. Prostě nátura se nezmění. Hlavně, že nás všechny prokontrolovali asi 5x. V letadle jsme si dali džus, později zjistili, že za to chtějí indické rupie. Dolar jim byl málo. Nechtěli nám to vzít, nakonec se rozhodli nám to nechat grátis. V Delhí je tak hnusné počasí, jaké jsem v životě neviděla. Je skoro 30°C a mlha a vlhkost. Klimatizovaná hala je příšerná, ale teď bodne. Slunce jsme zahlédli při výstupu na plochu - bylo to jako umělé zařízení zavěšené od stropu nebe. Úkaz skoro na sci-fi. Tranzit byl tentokrát OK, zato nám ale nikdo neřekl, ať se jdeme podívat na bagáž, zda je to ono. Asi je příliš brzy. Je mi trochu lépe, přestaly bolesti zad a nohou, jen žaludek je šíleně na vodě a mám pocit, jako bych v něm měla pukavce. Míťa mě přemluvil na Endiaron, tak uvidíme. Už je to 24 hod, co jsem nic nejedla, jen kostičku čokolády jsem si dala. Těším se do Phy na rohlíky od Odkolka a Revital za 12 Kč. Těším se domů. Tento zápis je už vlastně 3 dny starý. Je pondělí. Neustále se vzpamatováváme z cesty. Nevím, proč návraty jsou bolestivější než odjezdy. Asi návraty 27
do karmy jsou jak porody. Je nám trochu špatně od žaludku, včera jsme snědli asi 3 housky - měla jsem pocit, jako kdybych měla v žaludku jehly. Dnes se mi spustila krev z nosu. Věřím, že zítra mi neodpadne noha ... Tranzit v Delhí byl šíleně vyčerpávající. Usínala jsem a střídavě se vzbouzela s pocitem, že mi něco uteče. Check-in guy došel v 11 hod v noci. Samo si vzal pasy. Neviděli jsme ho 2 a půl hodiny. S boarding passem jsme konečně prolezli do gateů, kde bylo narváno, já jsem ale našla 2 sedačky a okamžitě usínala. Míťa monitoroval. Odlet byl stanoven na 2:15. Boarding začal až v 2:45 a odlet samotný jsem téměř zaspala. Nad ránem mi Michal řekl, že jsme měli 2 hodiny zpoždění. Letadlo bylo plné Rusů, Indů a pak ostatních národností, v procentech s 1 cifrou. V průběhu letu jsem do sebe dala suchou rýži a kousek chleba se sýrem. Mini závin jsem si schovala na ráno. Tranzit v Moskvě byl více než organizovaný vzhledem k tomu, že jsme měli jen 3 hodiny na přestup a 2 a půl hodiny zpoždění jsme již nabrali cestou. Do schodů jsme běželi a hlásili se k letušce křičící “Prága, Prága”. Zbytečné zouvání nás ještě zdrželo. Obzvláště se jim líbily mé Marteny. Let do Phy byl pak už velmi příjemný. Aeroflot musím pochválit. V Pze nás přivítalo deštivé počasí, oproti KTM tedy fakt změna.
Závěr Už se nás pár lidí ptalo, jak se nám dovča líbila. Já myslím, že ano - hlavně asi splnila to, co měla. Ztratila jsem totálně iluze o “moudrosti východu” a uvědomila si propastný rozdíl mezi Evropou a Asií, který stojí nejen na náboženství, ale na celkovém pokroku a vidění světa. My náboženství “nepotřebujeme”, protože máme materiální zajištění, které Boha nahradilo. Vtipné je, že po max. nasycení těchto potřeb se po kruhu vracíme k duchovnu, které potřebujeme, ale nějak jsme si toho cestou, obehnání hradbami peněz, kariéry a materiálna, nevšimli. Evropa si tento kruh dokončuje. Problémy Nepálu i s jejich hard working obyvateli, kteří často nemají co dělat a čekají na turisty, jsou jen otázkou času, kdy se vyřeší, pokud se vyřeší. Nepál je taková malá Indie, ale bez jaderných zbraní. Chaos je stejný. Lidé jsou moc příjemní a nám vše klaplo, takže se vlastně jedná o organizovaný chaos, že/isn’t it? Tibet i Nepál jsou krásné země, které jsou šíleně rozdílné, ale stojí za to je vidět. Doporučuji všem, co si chtějí sundat evropské brýle vidění a nahlédnout asijskou realitu se všemi “zklamáními” a příjemnými překvapeními.
28
Cesta Tibet
Cesta Nepál
29
Navštívené hotely dle čísel nocí: Nepál 1 - Moonlight, KTM 2 - River Spring Resort 3 - Kantipur, Pokhara 4 - Kantipur, Pokhara 5 - White Lake, Tansen 6 - Lumbini Garden New Crystal, Lumbini 7 - Park Land Hotel, Chitwan 8 - Park Land Hotel, Chitwan 9 - Moonlight, KTM 10 - Moonlight, KTM
Tibet 11 - Tibet Yulong Holiday Hotel, Tsedang 12 - Tibet Yulong Holiday Hotel, Tsedang 13 - Zhong Guohuyon, Gyantse 14 - ?, Žikatse 15 - Mandala Hotel, LXA 16 - Mandala Hotel, LXA 17 - Mandala Hotel, LXA
Nepál 18 - Moonlight, KTM 19 - Hotel Country Villa, Nagarkot 20 - Moonlight, KTM 21 - letadlo Ilijušin na trase Delhí - Moskva
30
Stručný přehled cen v jednotlivých zemích
Ceník Nepál, 1 Kč = cca 4 Nepálské rupie 1 l benzinu 1 l nafty čerstvý džus, cca 350 ml 1/4 papája, oloupaná káva / čaj pivo 0,65 l víno, lahev balená voda, 1 l hotel ***, 1 noc (2 osoby) oběd v restauraci - set oběd v restauraci - a lá carte noviny pohled / známka do Evropy Vstupy: Pokhara - vodopády Pokhara - půjčení lodičky, 1 hod Manakamana - lanovka Gorkha muzeum - možnost fotit Vízum Nepál, 30 dní Odletová taxa z Nepálu (1 osoba)
100 rs 70 rs 70-80 rs 30 rs 40, 60, 80 rs 190 rs cca 1000 rs 20-30 rs (ale i 50 rs) cca 2000 rs 200 rs cca 200 rs 3 rs 10 rs / 25 rs
Ceník Tibet, cca 3 Kč = 1 Yuan 1 l benzinu 1 l nafty polévka v restauraci nudle v restauraci smažené brambory na ulici, miska jídlo v restauraci (u silnice) káva, konvička nanuk mapa Lhasy Vstupy: Jokhang Temple Norbulingka Potala
cca 7 y cca 6 y 6-7 y 8-9 y 3y cca 20-30 y cca 60 y 5y 8y
35 y 60 y 100 y
20 rs 200 rs (pádlista + 50 rs) cca 250 rs 200 rs 40$ 23$
31
