Neograeca Bohemica 2014

Neograeca Bohemica

Neograeca Bohemica

14 2014

The journal is published with the financial support of the Academy of Sciences of the Czech Republic and of the Department of Classical Studies, Masaryk University in Brno, Czech Republic. Paper submissions and editorial correspondence should be sent by e-mail to [email protected]. Books for review and other correspondence should be mailed to the address Česká společnost novořeckých studií, z. s., Arna Nováka 1, 602 00 Brno, Czech Republic The journal follows the open-access policy (www.openaccess.cz/en/openaccess). The so far published issues and guidelines for the paper submission are available at: www.phil.muni.cz/csns/pages/sborniky. © Česká společnost novořeckých studií, z.s., 2014 Print: Tribun EU, s. r. o., Cejl 892/32, 602 00 Brno

Neograeca Bohemica ISSN 1803-6414 Publisher: Česká společnost novořeckých studií, z.s. / Czech Society for Modern Greek Studies Arna Nováka 1, 602 00 Brno, Czech Republic Editors-in-Chief: Kateřina Bočková Loudová Markéta Kulhánková Editorial Board: Vasia Arvaniti (Masaryk University, Brno) Kateřina Bočková Loudová (Masaryk University, Brno) Kateřina Králová (Charles University, Prague) Markéta Kulhánková (Masaryk University, Brno) Pavlína Šípová (Charles University, Prague) Konstantinos Tsivos (Charles University, Prague) Dita Vořechovská (Charles University, Prague) Nicole Votavová Sumelidisová (Masaryk University, Brno) International Advisory Board: Venetia Apostolidou (Aristotle University of Thessaloniki) Konstantinos A. Dimadis (Free University of Berlin) Io Manolessou (Academy of Athens) Konstantina Maragkou (Yale University, New Haven) Nikos Marantzidis (University of Macedonia, Thessaloniki) Maria Oikonomou (University of Vienna) Walter Puchner (National and Kapodistrian University of Athens) Dora E. Solti (Eötvös Loránd University, Budapest) Maria A. Stassinopoulou (University of Vienna) Staffan Wahlgren (Norwegian University of Science and Technology, Trondheim)

In memoriam Růžena Dostálová

Contents

11–13

Editorial In Memoriam Růžena Dostálová (22. 4. 1924 Bratislava – 18. 8. 2014 Prague)

15–30

Bibliografie Růženy Dostálové

31–40

Walter Puchner Ονοματολογικά και ετυμολογικά για τις εθιμικές μεταμφιέσεις και τα λαϊκά δρώμενα του ελληνικού εορτολογίου

41–49

Markéta Kulhánková Το άμυαλο γήρας στη βυζαντινή και πρώιμη νεοελληνική λογοτεχνία

50–66

Andrea Bednářová Typologie ženských postav ve vybraných románech Nikose Kazantzakise

67–88

Jessie Hronešová Kde se Gellner mýlil? Modernizační teorie nacionalismu Ernesta Gellnera aplikovaná na Řecko v 19. století

89–104

Nikola Karasová Průběh a důsledky řecké krize

Reports 105–106

Nicole Votavová Sumelidisová Pátá evropská konference Evropské společnosti novořeckých studií, Soluň, 2.–5. října 2014

106–110

Kateřina Bočková Loudová Kriarasovo století Reviews

111–113

Κωνσταντίνος Τσίβος Kateřina Králová. Στη σκιά της Κατοχής. Οι ελληνογερμανικές σχέσεις την περίοδο 1940–2010. Μετάφραση Κώστας Τσίβος. Αθήνα: Αλεξάνδρεια, 2013.

113–119

Νicole Votavová Sumelidisová Νίκος Σιγάλας. Ο Ανδρέας Εμπειρίκος και η ιστορία του ελληνικού υπερρεαλισμού ή μπροστά στην αμείλικτη αρχή της πραγματικότητας. Αθήνα: Εκδόσεις Άγρα, 2012.

119–122

Βάσια Αρβανίτη Μαρία Σαμπατακάκη (επιμ.). Ζαννιά Κότσικα είναι τ’ όνομά μου. Αθήνα: Τόπος, 2010. Μαρία Σαμπατάκη (επιμ.). Ο τελευταίος του Κάισλινγκεν: Στα στρατόπεδα εργασίας των Ναζί. Αθήνα: Τόπος, 2014.

Editorial

In Memoriam Růžena Dostálová (22. 4. 1924 Bratislava – 18. 8. 2014 Prague) At the close of last summer, Růžena Dostálová, the doyenne of Greek Studies in the Czech Republic and Slovakia, passed on at the age of 90. An internationally renowned scholar in the field of Late Antique, Byzantine, and Modern Greek Literature, and of the relationship between Greek and Czech culture, she was also a beloved teacher to generations of Czech students of Classical Philology, and Byzantine and Modern Greek studies, including the editors of the present volume. A Charles University graduate in Classical Philology and Modern Greek, Prof. Dostálová began her professional career in 1953 in the Department of Classical Studies of the Czechoslovak Academy of Sciences, where she was soon made editorial chief of the journal Folia Philologica (Listy Filologické). She also served for many years in department administration. During periods when the political situation in the socialist state allowed, she also taught in the Department of Greek and Latin Studies at Charles University. She was, however, only able to develop her pedagogical activities to the fullest extent after the fall of socialism in Eastern Europe. And so it was that in 1989, at an age many people exit active working life, Růžena Dostálová began to build the Section of Modern Greek Studies at Masaryk University in Brno. It achieved formal status in 1993. Dostálová then went on to rejuvenate the same specialisation at Charles University, where the department has been in existence since 2007, and where she taught almost until the end of her life. Dostálová wrote an impressive number of scholarly papers and monographs. Her chief focus always remained the Late Antique Period, particularly the Hellenistic novel and the epic of Late Antiquity. But her books and papers on Byzantine culture, especially the Byzantine novel and Byzantine historiography, perhaps brought her greater renown, as did her work on Modern Greek language and culture. She was also an active translator of Greek texts of all three periods. She is known for many of her academic books, such as Il romanzo greco e i papyri (Praha 1991), Ancient Mysteries (Antická mystéria, Praha 1997, co-authored with Radislav Hošek), Byzantine Scholarship (Byzantská vzdělanost, Praha 1990), Dictionary of Greek Authors (Slovník řeckých spisovatelů, Praha 1975 and ²2006, co-authored with Bořivoj Borecký) and The Greek Passion. History of an Opera (Řecké

pašije. Osud jedné opery, Praha 2003, co-authored with Aleš Březina). She is much admired as well for her papers and reviews, and her authorship and co-authorship of textbooks (Základní kurz novořeckého jazyka, Brno 2000 and Praha ²2004, ³2008, co-authored with Catherine Franc-Sgourdeou; Papyrologie (řecká, latinská, koptská), Praha 2006, ²2008; co-authored with Radislav Hošek et al.). Thanks to her translations of Greek prose and poetry, such as Josephus Flavius (O starobylosti Židů, Praha 1998), Anna Komnene (Paměti byzantské princezny, Praha 1996), Konstantinos Kavafis (Nebezpečné touhy, Praha 1997, co-authored with Jiří Pelán; Básně, Praha 2013, co-authored with Jiří Pelán and Vojtěch Hladký), Odysseas Elytis (Bláznivý granátovník, Praha 2003) and many others, the Czech public was able to gain acquaintance with many Greek authors who would otherwise have remained completely unknown to a broader readership. She contributed immensely to popularizing Greek culture in the Czech Republic in all of these fields, not neglecting even the cooperation with the mass media. Růžena Dostálová was a respected member of the editorial board of Byzantinoslavica, as well as many academic societies, including the Czech National Committee of Byzantine Studies, Czech National Committee of Balkanists, Czech Society for Modern Greek Studies and the Czech Literary Translators’ Guild. Many awards and honours in recognition of her academic achievements were bestowed upon her during her lifetime. She received the gold medal of the Society of Literary Translators in Athens (2004) and the Medal of the Learned Society of the Czech Republic in 2011 for meritorious contributions to the advancement of knowledge. She was also awarded the Gold Cross ‘Commandeur de l’ordre du Phoénix’ by the President of the Republic of Greece, Mr. Carlos Papoulias, for her lifelong work (2010). We, the editors of the present volume, had the good fortune to be taught by Růžena Dostálová at the Department of Classical Studies of Masaryk University, where by her own example she awakened our enthusiasm for Byzantine and Modern Greek Studies, and inspired us to set off on the career path we chose. We can never adequately express our gratitude for her pedagogy, which extended so far beyond the bounds of day-to-day teaching. She kindled in us the motivation to aim high, both in our academic work and in our lives. It is our great happiness, and an obligation we take seriously, to continue the work Růžena Dostálová started at Masaryk University in Brno. Another of her important achievements lay in founding the Czech Society for Modern Greek Studies and initiating publication of the Society’s annual. In publication since 2001, it was initially named Přednášky české společnosti novořeckých studií (Διαλέξεις της Τσεχικής Εταιρείας Νεοελληνικών Σπουδών) and, since 2008, has been Neograeca Bohemica. We take particular pleasure in announcing that Neograeca Bohemica now moves a step closer to becoming a regular peer-reviewed scholarly journal focused on all

fields connected to late Byzantium and Modern Greece during the period extending from AD 1204 to the present. This will include literature, history, linguistics, cultural and social studies, and interdisciplinary studies. Remembering the enthusiasm and endurance of Růžena Dostálová helps us to continue her work. We would like to dedicate the present volume to her memory. Professor Dostálová was not only a leading Hellenist ἀπὸ ἀρχαιοτάτων χρόνων μέχρι σήμερον, but a true humanist. Pulvis levis sit, Růžena! Kateřina Bočková Loudová Markéta Kulhánková

Bibliografie Růženy Dostálové

1951

Pořadí zlomků řeckého románu o Ninovi. In Rukopisný sborník prof. F. Novotnému k 70. narozeninám, Brno 1951.

1953

Nejstarší román světové literatury. Listy filologické 76, 1953, 210–228. F. Zucker, Plotin und Lykopolis, Berlin 1950 (recenze). Listy filologické 76, 1953, 299.

1954

Český překlad děl Prokopia z Kaisareie. Listy filologické 77, 1954, 106–112. M. Plezia, Greckie i lacińskie źródla do najstarszych dziejów Słowian, i, Kraków 1952 (recenze). Listy filologické 77, 1954, 155–156. Aus der Antike und Orient. Festschrift W. Schubart zum 45. Geburtstag, ed. S. Morenz, Leipzig 1950 (recenze). Listy filologické 77, 1954, 273–275. B. D. Grekov, Kyjevská Rus, Praha 1953 (recenze). Listy filologické 77, 1954, 283–284.

1955

Der Name Nonnos. In Studia antiqua Antonio Salač septuagenario oblata, Praha 1955, 102–109. Nynější stav studií antiky v Československu (s J. Burianem, L. Novákovou, J. Špaňárem, R. Hoškem, A. Fialovou). Listy filologické 78, 1955, 259–268. Kabinet pro studia řecká, římská a latinská ČSAV v Praze. Listy filologické 78, 1955, 265–266. André Bonnard. Literární noviny 4/9, 1955, 5. F. Dölger, M. Schneider, Byzanz, Bern 1952 (recenze). Listy filologické 78, 1955, 289–290.

1956

Báje o eponymovi Blemyů Nonna z Panopole. Listy filologické 79, 1956, 174–177. Zpráva o účasti delegace ČSAV na slavnostním zasedání nově otevřeného ústavu Institut für griechisch-römische Altertumskunde při Německé akademii věd konaném v Berlíně ve dnech 23. – 28. října 1955. Listy filologické 79, 1956, 103–105. Institut für griechisch-römische Altertumskunde při Německé akademii věd v Berlíně. Věstník ČSAV 65, 1956, 133–135. Vulgärgriechische Schattenspieltexte, i, ed. H. Jensen, Berlin 1957 (recenze). Byzantinoslavica 17, 1956, 137–141.

1957

Über den Namen des Dichters Nonnos. In Aus der byzantinistischen Arbeit der ČSR, Berliner byzantinistische Arbeiten 9, 1957, 31–35. Tyros a Bejrút v Dionysiakách Nonna z Panopole. Listy filologické 80, 1957, 36–54. Zpráva o pracovní poradě se zahraniční účastí pořádané Kabinetem pro studia řecká, římská a latinská 24.–26. 4. 1987. Listy filologické 80, 1957, 112–113. Dohoda o spolupráci na poli antických studií. Věstník ČSAV 66, 1957, 359–360. Konference o novořeckém jazyce a literatuře v Berlíně. Věstník ČSAV 66, 1957, 380–382.

16 | Bibliografie Růženy Dostálové Zpráva o účasti československé delegace na konferenci o novořeckém jazyce a literatuře v Berlíně 15.–20. 4. 1957. Listy filologické 80, 1957, 110–112. A. R. Sodano, La saga Peleo-Teti nellʼ epos arcaico ed i suoi riflessi nei „Ton methʼ Homeron logoi“ di Quinto Smirneo, 1953 (recenze). Byzantinoslavica 18, 1957, 310–311. 1958

Poznámky k životopisu Nonna z Panopole. Listy filologické 81, 1958, 46–55. Confèrence sur la langue et la littérature néogrecques à Berlin 15.–20. 4. 1957. Byzantinoslavica 19, 1958, 152–156. K. M. Setton, The Byzantine Background to the Italian Renaissance, Philadelphia 1956 (recenze). Byzantinoslavica 19, 1958, 130–132. H. Stern, Le calendrier de 354. Étude sur son text et ses ilustrations, Paris 1953 (recenze). Byzantinoslavica 19, 1958, 140–141.

1959

Das neugriechische Schattentheater Karagöz. Einige Bemerkungen zu seiner weiteren Erforschung. In Probleme der neugriechischen Literatur, iv, Berliner byzantinistische Arbeiten 17, 1959, 185–197. O době a vzniku homérských hymnů a „Války žab a myší“ (úvod). In Homérské hymny, Válka žab a myší (překlad O. Smrčka), Praha 1959, 7–18.

1960

Zemřel André Bonnard. Zprávy Jednoty klasických filologů 2, 1960, 120. Berichte zum xi. internationalen Byzantinistenkongress, München 1958 (recenze). Listy filologické 83, 1960, 184–188. A. Baecklund, Personal Names in Medieval Velikij Novgorod, i, Stockholm 1959 (recenze). Listy filologické 83, 1960, 369–370.

1961

Nonnos und der griechische Roman. In Charisteria Francisco Novotný octogenario oblata, Brno 1961, 203–207. Transliterace novořečtiny do latinky. Zprávy Jednoty klasických filologů 3, 1961, 145–150.

1962

Cikáni v Byzanci. Zprávy jednoty klasických filologů 4, 1962, 51–52. Antonín Salač (1885–1960). Byzantinoslavica 23, 1962, 126–127. B. Grojanov, Grečeskaja rukopisʼ no 25 fonda inojazyčnych pamjatnikov Matenadarana. Jerevan 1960 (recenze), Listy filologické 85, 1962, 404. P. Lemerle, Prolégomènes à une édition critique et commentée des Conseils et récits. (recenze). Byzantinoslavica 23, 1962, 322–324. Synesios von Kyrene, Dion Chrysostomos oder Vom Leben nach seinem Vorbild. Griechisch und Deutsch von Kurt Treu, Berlin 1959 (recenze). Byzantinoslavica 23, 1962, 328–331.

1963

Život a dílo Jakuba Paleologa. Zprávy Jednoty klasických filologů 5, 1963, 108–109. Řecký literární motiv pověsti o velkomoravském knížeti Svatoplukovi. Zprávy jednoty klasických filologů 5, 1963, 153–162. Zprávy řeckého kupce z konce 18. století o cestě Čechami a Moravou (Georgios Zaviras). Věstník ČSAV 72, 1963, 652–654. † Dimitrij Papas. Zprávy Jednoty klasických filologů 5, 1963, 189–190. Der Physiologus. übertr. von O. Seel, Zürich 1960 (recenze). Listy filologické 86, 1963, 346.

17 | Bibliografie Růženy Dostálové D. V. Vayakakos, Schediasma peri ton toponymikon ke antrhoponymikon spudon en Elladi (recenze). Zpravodaj místopisné komise 1963, 344–345; 1965, 179. E. Heitsch, Die griechischen Dichterfragmente der römischen Kaiserzeit, Göttingen 1961 (recenze). Deutsche Literaturzeitung 84, 1963, 902–903. Bibliografija. Byzantinoslavica 24, 1963, 170–215. Řecko. Pomůcky pro tvorbu a užití geografického názvosloví 12. Kartografický a reprodukční ústav v Praze 1963. Moderní rekonstrukce starověkého řeckého nábytku. Zprávy Jednoty klasických filologů 5, 1963, 183. Starořímská hostina v Římě 1963. Zprávy Jednoty klasických filologů 5, 1963, 184–186. Jste filatelista nebo filotelista? Zprávy Jednoty klasických filologů 5, 1963, 188. 1964

Jakob Paleologus. In Byzantinische Beiträge, Berliner byzantinistische Arbeiten 49, 1964, 153–175. Olympijská hymna k prvním obnoveným olympijským hrám. Zprávy Jednoty klasických filologů 6, 1964, 105–109. Autografy Jakuba Paleologa v třeboňském archivu. Zprávy Jednoty klasických filologů 6, 1964, 150–160. Nobelova cena řeckému básníku – G. Seferis, Legenda, Argonauti. Zprávy Jednoty klasických filologů 6, 1964, 50–52. A. Mirambel, Petit dictionaire français-grec moderne et grec moderne- français, Paris 1969 (recenze). Byzantinoslavica 25, 1964, 302–303. B. Knös, Lʼhistoire de la littérature néo-grec. La période jusqʼen 1821, Uppsala 1962 (recenze). Byzantinoslavica 25, 1964, 303–306. L.-O. Sjöberg, Stefanites und Ichnelates. Überlieferungsgeschichte und Text, Uppsala 1962 (recenze). Byzantinoslavica 25, 1964, 309–311. D. C. Swanson, Modern Greek Studies in the West, New York 1960 (recenze). Listy filologické 87, 1964, 196–197. Bibliografie. Byzantinoslavica 25, 1964, 135–216. Bibliografia. Byzantinoslavica 25, 1964, 328–403. Antika v moderním Řecku. Zprávy Jednoty klasických filologů 6, 1964, 34. Zničení římských lodí z doby císařské na jezeře Nemi. Zprávy Jednoty klasických filologů 6, 1964, 49. Papež a patriarcha. Zprávy Jednoty klasických filologů 6, 1964, 71–74.

1965

K souvislostem byzantské literatury s evropskou středověkou kulturou. Zprávy Jednoty klasických filologů 7, 1965, 187–189. K homérským tradicím v novořecké literatuře. Listy filologické 88, 1965, 237–284. D. T. Niane, Sunďata neboli mandingská epopej, Praha 1964 (recenze). Zprávy Jednoty klasických filologů 7, 1965, 117–118. Apollonios de Rhodes, Argonautiques Chant iii. ed. F. Vian, Paris 1961 (recenze). Helikon 5, 1965, 676–677. E. Frenzel, Stoffe der Weltliteratur. Stuttgart 1963 (recenze). Listy filologické 88, 1965, 93–94. Ilias Simopulos, Zraňovaná země. Nová ústava, Smrt krasavice (překlad). Kulturní tvorba 3/33, 1965, 9. Bibliografie. Byzantinoslavica 26, 1965, 178–251.

18 | Bibliografie Růženy Dostálové 1966

Megalé Moravia. Byzantinoslavica 27, 1966, 344–349. Bruno Lavagnini, Storia della letteratura neoellenica, Milano 1957 (recenze). Byzantinoslavica 27, 1966, 365–366. Chronika Esthetikis, 1963 (recenze). Estetika 3, 1966, 191–193. Gennaro dʼ Ippolito, Studi Nonniani, Palermo 1964 (recenze). Eirene 5, 1966, 206–209. Nikos Kazantzakis a jeho dílo (doslov). In Kristus znovu ukřižovaný, Praha, Odeon ²1966, 407–411. Ilias Venezis a jeho dílo (doslov). In Aiolská země, Praha, Odeon 1966, 225–228. Bibliografie československé balkanistiky 1945–1965, i. Praha 1966, 13–20. Co vám dává antika? Literární noviny 15, 1966, 12.

1967

Alte vorderasiatische Lokaltraditionen in Nonnosʼ Dionysiaka. Klio 49, 1967, 39–45. Das Bild Indiens in den Dionysiaka des Nonnos von Panopolis. Acta Antiqua Academiae Scientiarum Hungaricae 15, 1967, 437–450. Der moderne Leser und die antike Literatur (Eine Leserenquete). In Pro antiquitate viva, Praha 1967, 166–172. xiii. mezinárodní byzantologický kongres v Oxfordu. Zprávy Jednoty klasických filologů 9, 1967, 39–41. i. mezinárodní kongres balkanistických studií. Zprávy Jednoty klasických filologů 9, 1967, 41–44. Die griechischen Dichterfragmente der römischen Kaiserzeit, i/2, ii, ed. E Heitsch, Göttingen 1963–1964 (recenze). Deutsche Literaturzeitung 90, 1967, 358. Gedenkschrift für G. Rhode, ed. G. Radke, Tübingen 1961 (recenze). Helikon 7, 1967, 669–671. Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě, i–ii, Praha 1966 (recenze). Časopis Národního muzea – Historické muzeum 136/2, 1967, 669–671. H. Herz, Morgenland – Abenland. Fragmente zu einer Kritik abendländischer Geschichtsschreibung, Leipzig 1963 (recenze). Eirene 6, 1967, 175–179. J. Lindsay, Leisure and Pleasure in Roman Egypt, London 1965 (recenze). Listy filologické 90, 1967, 486–487. P. Markl, Ortsnamen Griechenlands in fränkischer Zeit, Graz – Köln 1966 (recenze). Gymnasium 74, 1967, 479–480. Nikos Marangos, Loď a kůň (překlad). Svět v obrazech 23/33, 1967, 20. Konstantinos Kavafis, Přímluva za nemoderní poesii (s A. Brouskem, překlad). Světová literatura 12/4, 1967, 196–204. Stratis Myrivilis a jeho dílo (doslov). In Královna moře, Praha 1967, 328–331. Román o problémech života a smrti (doslov). In Nikos Kazantzakis, Alexis Zorbas, Praha 1967, 262–265. Iter Graecum. Zprávy jednoty klasických filologů 9, 1967, 55–62, 125–134.

1968

Antike Themen im dramatischen Werk des neugriechischen Dichter Angelos Sikelianos. In Antiquitas Graeca ac tempora nostra, Praha 1968, 321–330. Ein Beitrag zur Frage der Wirkung des italienisch gebildeten Hellenismus in Mitteleuropa. Eine neugefundene Schrift des Jakob Paleologus (Bern MS 558). In Ὁ ἑλληνισμὸς εἰς τὸ ἐξωτερικόν, ed. J. Irmscher – M. Mineemi, Berlin 1968, 35–44. ii. Congressus internationalis historiae Slavicae Salisburgensis. Listy filologické 91, 1968, 217–219.

19 | Bibliografie Růženy Dostálové Polychronion. Festschrift F. Dölger, ed. P. Wirth, Heidelberg 1966 (recenze). Gymnasium 75, 1968, 405–407. Julián Apostata. Úvahy o vládě, výchově a společnosti (překlad). Zprávy Jednoty klasických filologů 10, 1968, 73–80, 121–122. Konstantinos Kavafis, Césarión, Králové Alexandrie. Zprávy Jednoty klasických filologů 10, 1968, 138, 158. 1969

Traktát Jakuba Paleologa „An omnes ab uno Adam descenderint“. Listy filologické 92, 1969, 281–288. Zemřel prof. František Štuřík. Zprávy Jednoty klasických filologů 11, 1969, 99. Čtení z antiky. Výbor z rozhlasové antické knihovny (Xenofón, Dión Chrysostomos, Galénos – překlad). Praha 1969, 187–196.

1970

Moderní řecká literatura. Zprávy Jednoty klasických filologů 12, 1970, 75–78. Tři dokumenty k pobytu Jakuba Paleologa v Čechách a na Moravě. Strahovská knihovna 5–6, 1970–1971, 331–360. v. mezinárodní kongres antických studií. Listy filologické 93, 1970, 128–133. Poklady Kypru (překlad). In Katalog výstavy NG v Praze květen – červenec 1970, Praha 1970.

1971

Tradition und Gegenwart im Werke des Nikos Kazantzakis. In Actes du premier Congrès international des Études balkaniques et sud-est européens, vii, Sofia 1971, 213–221. Maurikiou Strategikon, ed. H. Mihaescu, Buçuresti 1970 (s B. Zástěrovou, recenze). Byzantinoslavica 32, 1971, 318–322.

1972

Iacobi Paleologi Catechesis Christiana d. xii. Editio princeps. Warszawa 1972. xiv. internationale Kongress für byzantinische Studien (s B. Zástěrovou). Byzantinoslavica 33, 1972, 87–93. Život Homérův přičítaný Hésiodovi (překlad). In Antická próza iii. O cizích osudech, Praha 1972, 9–24. Na křižovatce Evropy a Orientu (doslov). In Pět řeckých novel, Praha 1972, 318–320. Malý encyklopedický slovník A–Ž (18 hesel z byzantské a 11 hesel z novořecké literatury). Praha 1972.

1973

H.-G. Beck, Geschichte der byzantinischen Volksliteratur, München 1971 (recenze). Byzantinoslavica 34, 1973, 221–223. Libanios, Životopis (překlad). In Antická próza iv. O vlastním osudu, Praha 1973, 127–199. J. Seferis, Argonauti (s I. Kupcem a F. Štuříkem, překlad). Bratislava 1973. Encyklopedie antiky (120 hesel z řecké a římské literatury, byzantské filologie a teorie literatury). Praha 1973.

1974

Jak vznikají básně. K vzniku dvou posledních básní Jorgose Seferise. Zprávy Jednoty klasických filologů 16, 1974, 35–42. E. Fenster, Laudes Constantinopolitanae, München 1968 (recenze). Byzantinoslavica 35, 1974, 226–227. Ailios Aristeides, Dión Chrysostomos (překlad). In Antická próza v. Tribuni výslovnosti, Praha 1974, 269–370.


Slovník spisovatelů. Řecko. Antická, byzantská a novořecká literatura (red. s B. Boreckým, úvodní studie, 212 hesel z byzantské a novořecké literatury). Praha 1975. K jedné chybně zařazené archiválii. Vložka listu J. Scribonia A. Prusovi z r. 1562 v SÚA Praha. In Classica atque mediaevalia J. Ludvíkovský octogenario oblata, Brno 1975, 253–256. Julianos Apostata, Libanos (překlad). In Antická próza vi. Píši ti, příteli, Praha 1975, 46–65. Román o životě člověka (doslov). In Nikos Kazantzakis, Řek Zorbas, Praha 1975, 255–258. Ostrov, jímž prošly dějiny: Kypr. In Čtení o antice 2, 1975, 20–21.

1976

Der Traktat des Jakobus Palaeologus „De anima“. Ein Beitrag zur Diskussion über die Unsterblichkeit der Seele im 16. Jhdt. Acta Universitatis Carolinae – Philologica 2 (Graecolatina Pragensia 7), 1976 (1980), 81–89. Renesanční poezie. K vyd. připravila a přeložila H. Businská, Praha 1975 (recenze). Listy filologické 99, 1976, 127–128.

1977

L. Vidman, Antická konference 1977 (ref.: 1. P. Oliva, 2. R. Dostálová). Zprávy Jednoty klasických filologů 19, 1977, 20–48. Úmrtí významného vědce (Ludvík Svoboda, zemřel 4. 8.). Lidová demokracie, 5. 8. 1977, 4.

1978

Problémy periodizace a kontinuity řecké literatury. In Vybrané problémy současné byzantologie, Praha 1978, 26–74. Zur Entwicklung der Literäresthetik in Byzanz von Gregorios von Nazianz zu Eustathios. In Beiträge zur byzantinischen Geschichte im 9.–11. Jh., ed. V. Vavřínek, Praha 1978, 26–74. Konference o hlavních úkolech novořeckých studií. Listy filologické 101, 1978, 62–63. Slovník řeckých spisovatelů. Kurýr Odeonu, Léto 1978, 8. To jediné slovo „sloboda“. Ritsos a poezie (překlad). Život a dielo J. Ritsose (doslov). In J. Ritsos, Sonata mesačného svitu, Bratislava 1978, 139–141, 143–145, 147–156. Antika a česká kultura (red., úvod 5–8). Praha 1978.

1979

Jannis Ritsos – básník svobody. Literární měsíčník 8/5, 1979, 66–69. Probleme der Periodisierung und Kontinuität der griechischen Literatur. Listy filologické 102, 1979, 99–108. Řecký básník Odysseas Elytis. Nositel Nobelovy ceny za literaturu 1979. Tvorba 1979/46, 14. Mezinárodní kolokvium Antitrinitarism in the Second Half of the 16th Century, Siklós (MLR), 15.–29. 5. 1979. Listy filologické 102, 1979, 247–248. Stříbrný vítr dospívání na Bosporu (doslov). In J. Theotokas, Slzy dospívání, Praha 1979, 199–205. Příběh ze zaniklého města (doslov). In N. Kazantzakis, Kapitán Michalis, Praha 1979, 199–205.

1980

Druhá Nobelova cena za literaturu do Řecka – kolébky evropské poezie (s M. Tomasco). Světová literatura 25, 1980, 2–13. H. Hunger, Die hochsprachliche profane Literatur der Byzantiner, i, ii, München 1978 (recenze). Byzantinoslavica 41, 1980, 62–64.

21 | Bibliografie Růženy Dostálové N. Kazantzakis, Teatro, I. Odisseo, Juliano, Niceforo, Kapodistria. Prólogo: F. Malleros, versión etc: M. Castillo Didier, Santiago de Chile 1978 (recenze). Byzantinoslavica 41, 1980, 104. I. Medvedev, Vizantinskij gumanizm 14.–15. vv. Leningrad 1976. Byzantinoslavica 41, 1980, 237–241. 1981

Odysseas Elytis, Teda tu som. Revue svetovej literatúry 17/2, 1981, 4–14. Novogrécke ľudové piesne (s L. Vadkertiovou). Revue svetovej literatúry 17/3, 1981, 88–103. Ἐπισκόπηση μεταφράσεων καὶ μεταφραστῶν, Τσεχοσλοβακία 1945–1980. Mandatoforos 18, 1981, 67–72. K současným problémům spisovné novořečtiny. Zprávy Jednoty klasických filologů 23, 1981, 37–51. Náhodný omyl či zákonná nutnost? (doslov). In A. Samarakis, Omyl, Praha 1981, 237–241.

1982

Expedice Egeis. In Čtení o antice 1980–1981, Praha 1982, 86–91. Ein Beitrag zur Diskussion über die Unsterblichkeit der Seele im 16. Jh. In Antitrinitarism in the Second Half of the 16th century, Budapest 1982, 35–46. Vizantijskaja istoriografia. Charakter i formy. Vizantijskij vremennik 43, 1982, 22–34. Jacques Paléologe et son idéal tolerantiste dʼune seule foi universelle. Listy filologické 105, 1982, 240–247. Die byzantinische Theorie des Dramas und die Tragödie Christos paschon. Jahrbuch der Österreichischen Byzantinistik 32, 1982, 73–82. Vergilius po dvou tisíciletích. Tvorba, 1982/22, Kmen viii. B. Abel-Wilmanns, Der Erzählaufbau der Dionysiaka des Nonnos von Panopolis, Frankfurt a. M. 1977 (recenze). Eirene 18, 1982, 154–157. Homonoia I (recenze). Eirene 18, 1982, 177–178. M. Psellos, Byzantské letopisy (překlad a doslov). Praha 1982. Zpověď Odyssea 20. století (doslov). In N. Kazantzakis, Hlášení El Grecovi, Praha 1982, 475–483. Th. Nedělka, Novořecko-český slovník (red.). Praha 1982.

1983

Christentum und Hellenismus. Zur Herausbildung einer neuen kulturellen Identität im 4. Jahrhundert. Byzantinoslavica 44, 1983, 1–12. Byzantské estetické myšlení. Zprávy Jednoty klasických filologů 25, 1983, 60–72. Dvě setkání Nikose Kazantzakise s Čechami. Listy filologické 106, 1983, 193–202. Der heutige Stand der Sammlung Papyri Wessely Pragenses (s L. Widmanem). Eirene 20, 1983, 101–109. Βυζαντινολογικό συμπόσιο: από την ύστερη αρχαιότητα ως τον πρώιμο μεσαίωνα (s J. Burianem). Enimerotiko deltio 21, 1983, 22–23. Antika v Praze. Práce 22. 10. 1983. Nikos Kazantzakis (18. 2. 1883 – 26. 10. 1957). Tvorba 1983/9, Kmen ix. Mikis Theodorakis. Tvorba 1983/24, 11. Internationales Kolloquium über den Lateinunterricht. Listy filologické 106, 1983, 63–64. Byzantium and the Classical Tradition, Birmingham 1981 (recenze). Byzantinoslavica 44, 1983, 59–61. M. L. Rytova, Neugriechisches Lesebuch, Leipzig 1981 (recenze). Listy filologické 106, 1983, 238.


Die byzantinische Zeitgeschichtsschreibung (Charakter und Formen). Jahrbuch für Geschichte des Mittelalters 8, 1984, 32–51. Tabula Iliaca (Odysseaca) Duceana. Zprávy Jednoty klasických filologů 26, 1984, 26–31. Deux recontres de Nikos Kazantzakis avec la Bohême. In Rapports, corapports, communications Tchécoslovaques pour le Ve Congrès de lʼAIESEE, Prague 1984, 337–358. O literaturách jihovýchodní Evropy. Tvorba 1984/48, Kmen viii.

1985

Tinos to hellenizein? Controverse au sujet de legs de lʼAntiquité au 4e siècle. In From Late Antiquity to Early Byzantium, Praha 1985, 179–183. Der Bücherkatalog Papyri Graecae Wessely Pr. I 13 im Rahmen der Nachrichten über Bücher aus frühchristlicher Zeit. In Δόρημα στον Ι. Καραγιαννόπουλο, Byzantina 13, 1985, 537–546. Antike und byzantinische Voraussetzungen der ältesten slawischen Übersetzungstheorien. Listy filologické 108, 1985, 189–198. Zwei Begegnungen von Nikos Kazantzakis mit Böhmen. In N. Kazantzakis, Beiträge zu seinem Werk und Leben, Praha 1985, 26–50. Zu gegenwärtigen Problemen der neugriechischen Schriftsprache. In Griechenland – Byzanz – Europa, Berlin 1985, 201–211. Konference Moderní Řecko a moderní Kypr. Listy filologické 108, 1985, 167–168. v. mezinárodní kongres pro studium jihovýchodní Evropy. Listy filologické 108, 1985, 53–55. Antonín Salač, nar. 7. 7. 1885. Listy filologické 108, 1985, 235–236. Konference Počiatky československej státnosti a úloha slovanskej kultúry v európských dejinách. Listy filologické 108, 1985, 239–240. Rudolf Mertlík, zemřel 28. 7. Svobodné slovo 2. 8. 1985, 5. Host Literárního měsíčníku: Ilias Simopulos, Kostas Valetas. Literární měsíčník 14/10, 1985, 108–110. Nikos Kazantzakis (18. 2. 1883 – 26. 10. 1957). Beiträge zu seinem Werk und Leben (red.). Praha 1985.

1986

1987

Tabula Iliaca (Odysseaca) Duceana. Au sujet d’une épître de Psellos. Byzantinoslavica 47, 1986, 28–44. Filosofie dějin v dílech raně byzantských historiků. In Problémy křesťanství. Sborník referátů z konference Problémy křesťanství. (Liblice 4.–7. června 1985), Praha 1986, 75–92. Představujeme: Diavazo. Literární měsíčník 15, 1986/7, 142. O. Elytis (překlad). In Bílá v sousedství modré. Deset současných řeckých básníků, Praha 1986, 83–98. O autorech a jejich díle (Seferis, Ritsos, Engonopulos, Elytis, Vrettakos, Livaditis, Alexandru, Anagnostakis, Ganas, Pulios). In Bílá v sousedství modré. Deset současných řeckých básníků, Praha 1986, 199–213. Východ a Západ, Konstantinopol a Řím v dílech raně byzantských historiků. Studia Bohemoslavica 3, Brno 1987, 50–56. Zur frühbyzantinischen Historiographie. Von Eunapios zu Theophylaktos Simokattes. Klio 69, 1987, 163–180. Zum Diskussionsbeitrag des H. Bibikov. In Comité international des sciences historiques, xvie Congrès international des sciences historiques, iii, Stuttgart 1987, 335. Třetí celostátní balkanistické symposium v Brně. Listy filologické 110, 1987, 51–52.

23 | Bibliografie Růženy Dostálové K životnímu jubileu Dany Martínkové-Pěnkové. Listy filologické 110, 1987, 242–244. Drosilla a Charikles, příběh věrných milenců z 12. st. (recenze). Kurýr Odeonu, Jaro 1987, 3. Dokonáno jest – splnil jsem svůj úkol. In N. Kazantzakis, Poslední pokušení, Praha 1987, 445–453.

1988

Papyri Graecae Wessely Pragenses, i (ed. s R. Pintaudim a L. Vidmanem). Firenze 1988, Nr. 87, 88, 90, 171–181. Social’nyje uslovija vozrožděnija romana v Vizantii xii. v. Vizantijskoje vremja 49, 1988, 60–69. H. G. Beck, Byzantinisches Erotikon, München 1988 (recenze). Byzantinoslavica 49, 1988, 234–238. L. Chalkokondyles, Poslední zápas Byzance (knihy v–x, překlad). Praha 1988, 137–399.

1989

Probleme der Periodisierung und Kontinuität der griechischen Literatur. In Modernes Griechenland – Modernes Zypern, Amsterdam 1989, 72–89. Spätmittelalterliche und neuzeitliche Kontakte Böhmens mit Griechenland und Zypern. In Modernes Griechenland – Modernes Zypern, Amsterdam 1989, 178–198. Jannis Ritsos se dožívá osmdesáti let. Literární měsíčník 18, 1989/5, 140. Uplynulo sto let od narození Karla Svobody. Listy filologické 112, 1989, 65–71. Griechenland – Ägäis – Zypern. Wissenschaftliche Beiträge, Leipzig 1987 (recenze). Listy filologické 112, 1989, 53. Závislost jako ohrožení lidské důstojnosti (doslov). In Kostas Valetas, Závislost, Praha 1989, 311–315. Novořecká povídka (doslov). In Moře náš osud, Praha 1989, 489–497. Rehabilitace Plinia Staršího. Věda a život 34/11, 1989, 49–50. Politický neklid a archeologie. Věda a život 34/12, 1989, 13–15.

1990

Byzantská vzdělanost. Praha 1990, ²2003. Počátky dějepisectví východní a jihovýchodní Evropy (byzantská historiografie raného a středního období, bibliografie). Praha 1990, 7–28, 37–38. Einige Bemerkungen zum Verhältnis von Byzantinistik und Altertumswissenschaft. Byzantinische Forschungen 15, 1990, 335–344. Frühbyzantinische Profanhistoriker. In Quellen zur Geschichte des frühen Byzanz (4.–9. Jh.), Berlin 1990, 156–179. Recepce byzantských literárních památek v evropské překladové literatuře. Listy filologické 113, 1990, 225–230. Naprjažennost’ social’noj obstanovki v Vizantii 5.–6. vv. v otrjaženii anonymnovo traktata Peri politikes epistemes. Vizantijskij vremennik 51, 1990, 45–57. Zemřel Ladislav Vidman: 26. 12. 1989. Listy filologické 113, 1990, 151. Antika a česká kultura. Listy filologické 113, 1990, 151–153. E. Trapp u. a., Studien zur Byzantinischen Lexikographie, Wien 1989 (recenze). Byzantinoslavica 51, 1990, 65–67. H. Hunger, Schreiben und Lesen in Byzanz. Die byzantinische Buchkultur, München 1989 (recenze). Byzantinoslavica 51, 1990, 222–223. Obnovení alexandrijské knihovny. Věda a život 35/1, 1990, 71–72. Světová výstava Vídeň–Budapešť a římská archeologie. Věda a život 35/2, 1990, 54–55.

24 | Bibliografie Růženy Dostálové Stanovisko OSN ke kulturnímu dědictví jednotlivých států. Věda a život 35/8, 1990, 72–73. Byzantská mentalita. Věda a život 35/5, 1990, 35–40. Evropské dějiny Evropy. Věda a život 35/9, 1990, 72–73. Byzantský císař. Věda a život 35/9, 1990, 30–35. Podle Platónových zákonů. Věda a život 35/12, 1990, 45–46. Stane se chrám Boží Moudrosti opět mešitou? Věda a život 35/12, 1990, 35. 1991

Il romanzo greco e i papiri. Praha 1991. Soziale Spannungen des 5./6. Jh. in Byzanz im Spiegel des anonymen Dialogs Peri politikes epistemes. Eine Quellenanalyse. In Volk und Herrschaft im frühen Byzanz, Berlin 1991, 33–48. Zu einigen unklaren Wörtern aus den Papyri Graecae Wessely Pragenses. Listy filologické 114, 1991, 102–103. Ideál statičnosti ve srovnání s pohybem v byzantském myšlení. Případ ideálního antického a byzantského portrétu. In Příspěvky k dějinám křesťanství, Praha 1991, 25–36. Jacques Paléologue et la Bohême. Byzantinische Forschungen 17, 1991, 105–116. Einleitung in die klassische Altertumswissenschaft, Berlin 1986 (recenze). Listy filologické 114, 1991, 36–37. Byzantské kulturní dědictví. Věda a život 36/2, 1991, 43–48.

1992

Slovo knih – obraz světa a duše. In Dějiny Byzance, red. B. Zástěrová a kol., Praha 1992, ²1994, 362–419. Καλώς ήρθατε στην Ελλάδα – Buďte vítáni v Řecku. Praha 1992. I. Simopulos, Stíny mají prodlouženou (s V. Daňkem, překlad). Praha 1992.

1993

Das Amazonenmotiv in der mittelalterlichen Epik (Byzanz – Osten – Westen). Byzantinoslavica 54/1, 1993, 190–197. Antické kořeny Jeronýmovy teorie překladu. Světová literatura 38/5, 1993, 62–63. Hironymus Käänösteorien antükkiset juuret. Kääntäja Översätaren, Specialnumer 7, 1993, 10–11. Dos encuentros de Nicos Casandsakis (1883–1957), con Bohemia. Erytheia 14, 1993, 92–109. Filosofein tén eikona. Graecolatina Pragensia 14, 1993, 45–52. Encyklopedický slovník (hesla z byzantské a novořecké literatury). Praha 1993. L. Kopecká – L. Papadopulos, Novořecko-český a česko-novořecký slovník na cesty (red.). Praha 1993.

1994

Der Arabische Räuber Lykurgos in Nonnosʼ Dionysiaka. Jahrbuch der Österreichischen Byzantinistik 44, 1994, 59–66. Překlad v antice. ToP (Tlumočení a překlad) 5, 1994, 317–322. Gli inventari dei beni delle chiese e dei conventi sui papiri. Analecta papirologica (Messina) 6, 1994, 5–19. Omaggio a Medea Norsa a cura di Mario Capasso, Napoli 1993 (recenze). Eirene 30, 1994, 188–189. P. Pokorný, Řecké dědictví v Orientu, Praha 1993 (recenze). Listy filologické 117, 1994, 348–350. Byzantská říše a západní Evropa (kap. iii, překlad). In Dějiny Evropy, Praha 1994, 95–126.


Papyri Graecae Wessely Pragenses, ii (ed. s R. Pintaudim a L. Vidmanem). Firenze 1995, Nr. 178, 181, 182. La traduzione nellʼ antichità classica. In Communicazioni. Instituto Papirologico G. Vitelli 1, Firenze 1995, 19–42. Der Einfluss der Rhetorik auf die Objektivität der historischen Information in den Werken der byzantinischen Historiker. Byzantinoslavica 56, 1995, 291–303. Kazantzakis et la Bohême. Le regard Crétois 11, 1995, 41–47. Konsumní literatura v řecko-římském světě (Cassino 14.–17. 9. 1994). Listy filologické 118, 1995, 122–124. Konference Novořecká studia v Evropě (Atény 30. 3. – 5. 4. 1995). Listy filologické 118, 1995, 324–336. Byzantská a novořecká studia v našich zemích (1986–1993). Studia Balcanica Bohemo-Slovaca 4, 1995, 65–68. Zum Umgang mit fremden Sprachen in der griechisch-römischen Antike, Stuttgart 1991 (recenze). Gnomon 67, 1995, 396–400. R.-J. Lilie, Byzanz – Kaiser und Reich, Köln – Weimar – Wien 1994 (recenze). Süd-Ost Forschungen 54, 1995, 514–517. Stefanos. Studia byzantina ac slavica Vladimiro Vavřínek ad annum sexagesimum quintum dedicata (ed. s V. Konzalem a L. Havlíkovou). Praha 1995.

1996

La dissoluzione della storiografia: il „romanzo storico“. In La letteratura del consumo nel mondo greco romano, Cassino 1996, 167–188. Řecko a my v dějinách. Souvislosti 7/1, 1996, 61–78. Nikos Kazantzakis a Bohuslav Martinů. Souvislosti 7/1, 1996, 128–137. Das Ideal der Stasis gegenüber der Kinesis in der byzantinischen Weltanschauung (Der Fall des idealen antiken und byzantinischen Porträts). In Acts: xviiith International Congress of Byzantine Studies. Selected Papers, Moscow 1991, vol. vi., ed. I. Ševčenko – G. Litavrin, Stepherdstown 1996, 74–83. Věra Hrochová est morte (25. 6. 1933 – 9. 10. 1996). Byzantinoslavica 57, 1996, 415–416. Ελληνική λογοτεχνία στην Τσεχία. In Οι νεοελληνικές σπουδές στην Ευρώπη, Πρακτικά συνάντησης των Ευρωπαίων Νεοελληνιστών 31. 3. – 4. 4. 1995, Athina 1996, 215–219. A. G. Savvidis – L. A. Deriziotis, Istoria tu Vizantiu me apospasmata apo piges, i (284–717 m. Ch.), Athina ²1996 (recenze). Süd-Ost Forschungen 55, 1996, 517–519. A. Komnena, Paměti byzantské princezny (překlad a doslov). Praha 1996. M. W. Seithmann, Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem (překlad). Praha 1996, 145–452. Nikos Kazantzakis – Bohuslav Martinů: Řecké pašije. Výbor z korespondence z let 1954–1957. Souvislosti 7/1, 1996, 132–137. Bibliographie de la byzantinologie tchécoslovaque (y compris les travaux de byzantinistes étrangèrs actifs en Tchécoslovaquie), i–ii (kolektiv autorů). Prague 1996. Několik poznámek k vývoji řečtiny. Bulletin, časopis Klubu přátel Řecka 1996/3, 10–11. Zemřela profesorka dr. Věra Hrochová. Dějiny a současnost. Populární historická a vlastivědná revue 18, 1996, 56–57.

1997

Antická mystéria (s R. Hoškem). Praha 1997. Von der griechischen Monoglossie zur spätantiken Polyglossie. In Die Literatur der Spätantike – polyethnisch und polyglottisch betrachtet, Amsterdam 1997, 49–64.

26 | Bibliografie Růženy Dostálové Qui non risere parenti. Listy filologické 120, 1997, 217–224. Byzantský epos Basilios Digenis Akritas. In O. Mališ, Čítanka světové literatury i, Praha 1997, 172–181. W. Fauth, Helios Megistos. Zur synkretischen Theologie der Spätantike, Leiden – New York – Köln 1995 (recenze). Listy filologické 120, 1997, 165–168. Die Byzantiner und ihre Nachbarn. Die De administrando imperio genannte Lehrschrift des Kaisers Konstantinos Porphyrogennetos für seinen Sohn Romanos. Übersetzt und hg. von K. Belke – P. Soustal (recenze). Süd-Ost Forschungen 56, 1997, 543–544. J. Paleologus, Disputatio scholastica. Ed. J. Domański – L. Szczucki, Utrecht 1994 (recenze). Acta Comeniana 12 (36), 1997, 309–311. K. Kavafis, Nebezpečné touhy (překlad s J. Pelánem, doslov). Praha 1997. Novořecká literatura (1. část). Dialogos 1/1, 1997, 10–12. Novořecká literatura (2. část). Dialogos 1/2, 1997, 10–11. 1998

Dějiny Řecka (s P. Hradečným, V. Hrochovou, P. Olivou a V. Vavřínkem). Praha 1998. Das Ideal der Stasis gegenüber der Kinesis in der byzantinischen Weltanschauung (der Fall des byzantinischen Porträts). Graecolatina Pragensia 16–17, 1998, 13–20. Lexikon der Byzantinistik, i., ed. J. Irmscher (red. 121 hesel). Amsterdam 1998. H. G. Beck, Das byzantinische Jahrtausend. München 1994. 2. Aufl. (recenze). Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 1998–1999, 3–4, 119. Josephus Flavius, O starobylosti Židů (překlad; doslov a ediční poznámka se St. Segertem). Praha 1998, ²2006.

1999

Eine alttschechische Übersetzung des „Briefes des Alexios i. Komnenos an Robert i. von Flandern“ aus dem 16. Jahrhundert. Byzantinoslavica 60, 1999, 469–484. Manfred Lurker, Slovník biblických obrazů a symbolů (překlad hesel Honig – Morgenstern, 182–245). Praha 1999.

2000 Základní kurz novořeckého jazyka (s C. Franc-Sgourdeou). Brno 2000; Praha ²2004, ³2008. Zu Pseudo-Themistios’ Oratio de religionibus (Or. 12). Listy filologické 123, 2000, 22–30. H. Kloft, Mysterienkulte der Antike. Götter, Menschen, Rituale, München 1999 (recenze). Eirene 36, 2000, 196–198. Novořecké pohádky (úvod). In P. Šourek – D. Kostomitsopulos, Řecké pohádky, bajky a anekdoty, Praha 2000, 7–15. 2001

Kristus v díle Nikose Kazantzakise. Přednášky České společnosti novořeckých studií 1, 2001, 5–15. Dobrodružství lásky. Řecký román, i (zlomky řeckých románů, 269–313, 326–337, 347–352, překlad; předmluva, 5–19; ediční poznámka, 347–354). Praha 2001. Neznámá evangelia, i (227–233, 315–316, 318–349, 361–374, 377–396, překlad a poznámky). Praha 2001. O. Elytis, Dôstojné je... (překlad s I. Laučíkem, poznámky 109–114, doslov 115–119). Bratislava 2001.

2002 Řecko. Stručná historie států (s P. Olivou a V. Vavřínkem). Praha 2002. Česká společnost novořeckých studií. Akademický bulletin 11, 2002, 26–27.

27 | Bibliografie Růženy Dostálové Piják slunce stvořený pro ostrovy Egeidy. Οδυσσέας Ελύτης, ο ποιητής του Αιγαίου. Přednášky České společnosti novořeckých studií 2, 2002, 5–15. Řecká studia v České republice. Οι νεοελληνικές σπουδές στην Τσεχική Δημοκρατία. Přednášky České společnosti novořeckých studií 2, 2002, 53–81. 2003 Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů (s A. Březinou). Praha 2003. Porada o novořeckých studiích. Διάσκεψη για τις νεοελληνικές σπουδές. Přednášky České společnosti novořeckých studií 3, 2003, 87–93. Užitečnost novořeckých studií pro jiné univerzitní obory. Η χρησιμότητα των νεοελληνικών σπουδών σε άλλους πανεπιστημιακούς κλάδους (s C. Franc-Sgourdeou). Přednášky České společnosti novořeckých studií 3, 2003, 95–97. Neznámá evangelia, ii (43–45, 205–114, 118–267, 502–508; překlad). Praha 2003. O. Elytis, Bláznivý granátovník (překlad a doslov). Praha 2003. 2004 Homérský hymnus na Stalina. Auriga – Zprávy Jednoty klasických filologů 46, 2004, 45–47. Deset let novořeckých studií na FF Masarykovy univerzity. Revue Masarykovy univerzity v Brně 1, 2004, 31–34. Pour une nouvelle histoire de la littérature byzantine. Problèmes, méthodes, approches, propositions. Sous la direction de P. Odorico – P. A. Agapitos, Paris 2002 (recenze). Byzantinoslavica 61, 2004, 282–284. Hádés a Chárón v křesťanských řeckých textech. In J. Nechutová (ed.), Druhý život antického mýtu, Brno 2004, 90–98. Christliches Nachleben des Hades und Charon. Graecolatina Pragensia 20, 2004, 33–45. M. D. Lauxtermann, Byzantine poetry from Pisides to Geometres, Wien 2003 (recenze). Byzantinoslavica 62, 2004, 315–316. Basil z Caesareje, Devět kázání o stvoření světa (úvodní studie). Praha 2004. 2005

Zu den Vorworten der ältesten Ausgaben der spätantiken Historiker. In S. Kolditz – R. C. Müller, Geschehenes und Geschriebenes, Leipzig 2005, 479–489. Karel Čížek – vyslanec české poezie v Řecku. Přednášky České společnosti novořeckých studií 5, 2005, 39–43 (česky), 47–52 (řecky).

2006 Slovník řeckých spisovatelů. Antická, byzantská, novořecká literatura. Praha 2006 (2., rozšířené vydání). Papyrologie (řecká, latinská, koptská) (s R. Hoškem, W. Oerterem, R. Pintaudim a M. Messerim). Praha 2006, ²2008. Překlad v antice. In P. Pokorný (ed.), Hermeneutika jako teorie porozumění, Praha 2006, 219–243. Několik poznámek k překladům novořecké poezie v Čechách a na Slovensku. In V. Landělová – M. Řoutil (ed.), Rýžoviště zlata a doly drahokamů, Praha 2006, 483–491. Vivian Avramidu-Plumbi: Όταν θα πέσουν τα μάυρα, Lefkosia 2004 (recenze). Přednášky České společnosti novořeckých studií 6, 2006, 81–83 (česky), 85–87 (řecky). 2007 Ein Klagenlied über die verlorene Schönheit des Verstorbenen in der apokryphen Sedrachapokalypse. In M. Hinterberger – E. Schiffer (ed.), Byzantinische Sprachkunst, Berlin – New York 2007, 49–55.

28 | Bibliografie Růženy Dostálové Οι ελληνικές σπουδές στην Τσεχική Δημοκρατία. In I. N. Kazazis – S. Velkova (ed.), Οι Ελληνικές σπουδές στην Ευρώπη (Από την αναγέννηση ως το τέλος του 20ού αιώνα), Thessaloniki 2007, 205–215. Neznámá evangelia, iii (překlad 150–157, 103–180, 321–329). Praha 2007. Ch. King, Černé moře. Historie, Praha 2007, přel. V. Viták (recenze). Listy filologické 130, 2007, 399–401. Les vies des saints à Byzance. Genre littéraire ou biographie historique, Paris 2004 (recenze). Byzantinoslavica 65, 2007, 373–377. Marathón (Obrazy antické z r. 490 před Kr.). Auriga – Zprávy Jednoty klasických filologů 49, 2007, 53–63. V Řecku, na Kypru o nás. Přednášky České společnosti novořeckých studií 7, 2007, 113–114. Řekové u nás. Přednášky České společnosti novořeckých studií 7, 2007, 115–116. Mezinárodní sympozium k 50. výročí úmrtí Nikose Kazantzakise. Přednášky České společnosti novořeckých studií 7, 2007, 117–118. 2008 L’ écriture de la mémoire. La littéralité de l’historiographie, Lefkosia 2004 (recenze). Byzantinoslavica 66, 2008, 374–378. „Zázračný pramen“ Panny Marie Vlachernské. Neograeca Bohemica. Přednášky České společnosti novořeckých studií 8, 2008, 95–97. Dvě magické gemy (s J. Bouzkem, R. Hoškem a I. Ondřejovou). Archeologické rozhledy 60, 2008, 146–148. Zemřela dr. Dana Martínková (1. 11. 2007). Listy filologické 131, 2008, 505–507. 2009 Jannis Ritsos. Neograeca Bohemica. Přednášky České společnosti novořeckých studií 9, 2009, 5–10 (česky), 11–16 (řecky). P. Smetanová, Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně, Praha 2009 (recenze). Neograeca Bohemica. Přednášky České společnosti novořeckých studií 9, 2009, 67. A. Protopapas, Ιερώνυμος της Πράγας. Ένας καθολικός-ορθόδοξος διαφωτιστής του Μεσαίωνα, Lefkosia 2009 (recenze). Neograeca Bohemica. Přednášky České společnosti novořeckých studií 9, 2009, 68. V. Avramidu-Plumbi, Η ψυχή του χρυσού, Αthina 2009 (recenze). Neograeca Bohemica. Přednášky České společnosti novořeckých studií 9, 2009, 69. Proceedings of the 24th International Congress of Papyrology. Helsinki, 1–7 August 2004, i–ii, ed. J. Frösén, T. Purola, E. Salmenkivi, Helsinki 2007 (recenze). Listy filologické 132, 2009, 178–183. P. Parsons, Dějiny ukryté v písku. Antické papyry z římského Egypta, Praha 2008 (recenze). Auriga – Zprávy Jednoty klasických filologů 51, 2009, 149–152. 2010

Geografie a mýty v Dionysiakách Nonna z Panopole. Červený Kostelec 2010. Řecký hudební skladatel Mikis Theodorakis se dožívá 85 let. Neograeca Bohemica. Přednášky České společnosti novořeckých studií 10, 2010, 71–72. Theodorakisovo oratorium Axion esti poprvé provedeno v České republice. Neograeca Bohemica. Přednášky České společnosti novořeckých studií 10, 2010, 72–73. Řecké báje, pohádky a Achilleova cesta. Neograeca Bohemica. Přednášky České společnosti novořeckých studií 10, 2010, 74.

29 | Bibliografie Růženy Dostálové Vladimír Vavřínek Achtziger. Zum achtzigsten Geburstag (5. 8. 1930) des langjährigen Chefredakteurs der Zeitschrift Byzantinoslavica. Byzantinoslavica 68, 2010, 9–10. F. Meunier, Le roman byzantin du xiie siècle. A la découverte d’un nouveau monde?, Paris 2007 (recenze). Byzantinoslavica 68, 2010, 387–389. Reading Michael Psellos, ed. Ch. Barber – D. Jenkins, Leiden 2006 (recenze). Byzantinoslavica 68, 2010, 389–391. Εικών και Λόγος. Έξι βυζαντινές περιγραφές έργων τέχνης, ed. P. Agapitοs – M. Hinterberger, Athina 2006 (recenze). Byzantinoslavica 68, 2010, 391–392. 2011

J. Seferis, Básně (překlad s V. Hladkým a J. Pelánem). Červený Kostelec 2011. Problém byzantského humanismu a renesance. Neograeca Bohemica. Přednášky České společnosti novořeckých studií 11, 2011, 57–66 (česky), 67–78 (řecky). Rhetorik, Allegorie in der Ekphrasis antiker Denkmäler. Die Ekphrasis antiker Kunstdenkmäler als Weg zur griechischen Philosophie in Byzanz (am Beispiel von Michael Psellos). Byzantinoslavica 69, 2011, 137–145. P. Balcárek, České země a Byzanc. Problematika byzantského uměleckohistorického vlivu, Olomouc 2009 (recenze). Listy filologické 134, 2011, 173–174. Příběhy raně křesťanských mučedníků, ed. P. Kitzler, Praha 2009 (recenze). Auriga – Zprávy Jednoty klasických filologů 53, 2011, 169–171. Byzantské politické myšlení. In Dějiny politického myšlení ii/1. Politické myšlení raného křesťanství a středověku, Praha 2011, 155–201. L’éducation au gouvernement et à la vie. La tradition des „Règles de vie“ de l’antiquité au moyen âge. Actes du Colloque international, Pise, 18 et 19 mars 2005, ed. P. Odorico, Paris 2009 (recenze). Byzantinoslavica 69, 2011, 380–382. A. Kaldellis, Hellenism in Byzantium. The transformation of Greek Identity and the Reception of the Classical Tradition, Cambridge 2007 (recenze). Byzantinoslavica 69, 2011, 382–383.

2012

Egypt a Alexandrie v novořecké literatuře. Neograeca Bohemica. Přednášky České společnosti novořeckých studií 12, 2012, 15–30. M. Kulhánková, K čertu ať táhne studium. Výbor z byzantské žebravé poezie. Červený Kostelec 2011 (recenze). Byzantinoslavica 70, 2012, 367–368. H. Vymazalová – F. Coppens, Moudrost svitků boha Thovta. Vědecké poznání za vlády faraonů. Praha 2011 (recenze). Listy filologické 135, 2012, 429–431. Srdečné pozdravy ze země na Nilu. Korespondence starých Egypťanů, ed. R. Landgráfová – H. Navrátilová, Praha 2011 (recenze). Listy filologické 135, 2012, 431–432. Papyri from the New York University, ed. B. I. Nielsen – K. A. Word, Wiesbaden 2010 (recenze). Listy filologické 135, 2012, 443–444. Kölner Papyri (P. Köln), Bd. 12: Papyrologica Coloniensia, vol. vii/12, ed. Chariklea Armoni et alii, Paderborn 2010 (recenze). Listy filologické 135, 2012, 444–445. V. Vavřínek s autorskou spoluprací P. Balcárka, Encyklopedie Byzance, Praha 2011 (recenze). Listy filologické 135, 2012, 452–454. H. Navrátilová, Egypt v české kultuře přelomu devatenáctého a dvacátého století. Praha 2001 (recenze). Listy filologické 135, 2012, 455–456. W. B. Oerter, Die Ägyptologie an den Prager Universitäten 1882–1945. Gesammelte Aufsätze und Vorträge, Praha 2010 (recenze). Listy filologické 135, 2012, 457–458.

30 | Bibliografie Růženy Dostálové I. Radová, Altgriechische Scholien. Ein typologischer Versuch, Praha 2011 (recenze). Auriga – Zprávy Jednoty klasických filologů 54, 2012, 141–144. M. Kulhánková, Paní moře. Řecké pohádky. Praha 2010 (recenze). Auriga – Zprávy Jednoty klasických filologů 54, 2012, 167–169. 2013

K. Kavafis, Básně (překlad s V. Hladkým a J. Pelánem). Červený Kostelec 2013.

2014

Jannis Ritsos, Antologie (překlad, editoval V. Hladký). Plav – měsíčník pro světovou literaturu 10/2014, 2014, 33–37.

Bibliografii (Listy filologické 127, 2004, 391–414) upravily a doplnily Markéta Kulhánková a Andrea Bednářová.

Ονοματολογικά και ετυμολογικά για τις εθιμικές μεταμφιέσεις και τα λαϊκά δρώμενα του ελληνικού εορτολογίου Walter Puchner Οι σημειώσεις αυτές δεν αποτελούν ολοκληρωμένη γλωσσολογική μελέτη για τα ονοματολογικά και ετυμολογικά προβλήματα τα οποία θίγονται στις σύντομες αναλύσεις τους σε μια συγκριτική βαλκανιολογική κλίμακα, αλλά προκύπτουν από τη μακρόχρονη ενασχόληση με θέματα της θεατρολογικής λαογραφίας στον ελληνόφωνο χώρο της Νοτιοανατολικής Ευρώπης, όπου το συγκεντρωμένο υλικό, από αρχεία, ανέκδοτες πηγές, βιβλιογραφία και επιτόπιες αυτοψίες, απαιτεί κάποιες εξηγήσεις, ή έστω απόπειρες εξηγήσεων, σχετικά με τη σημασία των ονομασιών δρωμένων, εορτών και μεταμφιέσεων και την προέλευση των λέξεων αυτών, πράγμα που είναι συχνά έργο δυσχερές. ι Οι εθνογλωσσολογικές μελέτες που ασχολούνται με τη μορφολογία και ετυμολογία ονομάτων, ανθρώπων ή αντικειμένων, πράξεων ή καταστάσεων, εορτών ή καθημερινών φαινομένων, ανήκουν αδιαχώριστα στο παραδοσιακό corpus των λαογραφικών αναζητήσεων, τόσο στο πλαίσιο μιας εθνότητας όσο και στη συγκριτική διάσταση. Ενώ η μορφολογία ονομασιών, οι παραλλαγές και το εύρος των σημασιολογικών διαφοροποιήσεων από περιοχή σε περιοχή προκύπτει από τις καταγραφές της επιτόπιας έρευνας, οι ετυμολογήσεις αποτελούν ένα ευαίσθητο εγχείρημα, που προϋποθέτει γνώσεις, ψυχραιμία, νηφαλιότητα και αμεροληψία· επειδή οι καταφανείς αποδείξεις είναι σπάνιες, τα αποτελέσματα είναι μερικές φορές ευφάνταστα ή και φανταστικά, όπως τόνισε ήδη ο Friedrich Hegel στο δεύτερο μέρος των Αισθητικών παραδόσεων.¹ 1

Έκδ. Moldenhauer – Michel (1970: τόμ. 14, 404).

Ευχαριστώ τους δύο ανώνυμους κριτές της μικρής αυτής μελέτης για τις χρήσιμες υποδείξεις τους.

32 | Walter Puchner

Το ότι τα όρια ανάμεσα σε ετυμολογία και παρετυμολογία μερικές φορές είναι ανεπαίσθητα, σχετίζεται με το γεγονός ότι στην περίπτωση μιας πολύ ευρείας μορφολογίας με πολλές παραλλαγές της ονομασίας και σημαντικές αποκλίσεις από τον κυρίαρχο τύπο της λέξης υπεισέρχονται δευτερεύουσες και δευτερογενείς λεκτικές ρίζες και θέματα, που δημιουργούν ένα παρακλάδι της συνολικής μορφολογίας της και προσελκύουν και παρασύρουν έναν αριθμό ονομαστικών διατυπώσεων προς τη μεριά τους. Αναφέρω ως παράδειγμα την περπερούνα, που στην Εύβοια λέγεται πιπεριά: μέσω του τύπου πιρπιρούνα, πιπιρούνα παρεισφρέει η άσχετη ετυμολογική ρίζα πιπεριά στον μορφολογικό ορίζοντα της ονομασίας και συνδέεται σημασιολογικά με το γνωστό έθιμο για την πρόκληση βροχής. Το ίδιο συμβαίνει με τον τύπο papaluga και παπαρούδα για το ίδιο έθιμο, που παρασύρει τη μορφολογία του ονόματος στη λέξη παπαρούνα. Κατ’ αυτόν τον τρόπο μπορεί να δημιουργούνται διάφορα και διαφορετικά έτυμα που αποκεντρώνουν το πεδίο της λεκτικής μορφολογίας και δυσχεραίνουν τη δημιουργία ενός ενιαίου ετυμολογικού στέμματος· αν μάλιστα το ζήτημα των προτεραιοτήτων και χρονολογιών των πηγών για τους διάφορους τύπους παραμένει αβέβαιο και ανοιχτό, η απόφαση κι απόφανση για την ιστορική εξέλιξη της μορφολογίας του τύπου και για τις σημασιολογικές αποχρώσεις του ετύμου είναι δύσκολη. Το ελληνικό υλικό, συγκρινόμενο με τον ευρύτερο βαλκανικό χώρο, διαθέτει μερικές τέτοιες περιπτώσεις. ιι Ξεκινώ τη σύντομη συζήτηση των εθιμικών αγερμών, μεταμφιέσεων και δρωμένων μέσα στο ελληνικό εορτολόγιο από το καλοκαίρι, και προχωρώ προς τα πίσω, προς τον χειμώνα. Το ήδη αναφερόμενο ‘κορίτσι της βροχής’ δείχνει στον ορθόδοξο βαλκανικό χώρο μια πολύ ευρεία μορφολογία της ονομασίας, που κινείται σε δύο ετυμολογικά επίπεδα: dodola, που εμφανίζεται σποραδικά και στο βορειοελλαδικό χώρο, αλλά κυρίως στον νοτιοσλαβικό και την Αλβανία, λέξη που σχετίζεται με εκφωνήματα του refrain του σχετικού τραγουδιού, για την οποία δεν έχει προταθεί καμία πειστική ετυμολογία· και περπερούνα, βασικά σε τέσσερις εκδοχές: peperuda, παπαρούνα, περπερούνα και πιπεριά: η ονομασία αυτή παρατηρείται στη Ρουμανία, τη Βουλγαρία, την Ελλάδα, σε Βλάχους και Αρωμούνους, σποραδικά και στις τέως γιουγκοσλαβικές χώρες, την Αλβανία και τη νότια Ουγγαρία. Peperuda στα βουλγαρικά είναι η πεταλούδα, και πράγματι σε ορισμένο τύπο του βουλγαρικού παρακλητικού τραγουδιού η peperuda πετάει στον Θεό, για να τον παρακαλέσει για τη βροχή·² την παπαρούνα θεώρησε ο Νικόλαος Πολίτης σ’ ένα πρώιμο δημοσίευμά 2

Puchner (1996: 89–124, κεφ. Regenlitanei und Bittprozession im griechischen Umzugsbrauch und ihre balkanischen Querverbindungen).

33 | Ονοματολογικά και ετυμολογικά για τις εθιμικές μεταμφιέσεις του ελληνικού εορτολογίου

του παρετυμολογία,³ ωστόσο εμφανίζεται ως papaluga ήδη στην Περιγραφή της Μολδαβίας του Dimitrie Cantemir στις αρχές του 18ου αιώνα (ελληνική μετάφραση του χωρίου Puchner 1989: 83) κι ως παπαρούδα σε φαναριώτικο νομοκάνονα του 1765 του Βουκουρεστίου.⁴ Επειδή ο τύπος αυτός είναι και ο πιο συχνός στη Ρουμανία, θα ήταν λογικό η ευρύτερη ύπαρξή του στη Νοτιοανατολική Ευρώπη να συνδεθεί με τις κινήσεις των Βλάχων κτηνοτρόφων. Για τον τύπο περπερούνα έχω προτείνει από καιρό τα βυζαντινά υπέρπυρα, πέρπερα στην Κρητική λογοτεχνία, το φιλοδώρημα που λαμβάνουν τα κορίτσια του αγερμού, με την ίδια λογική που πιστεύω πως τα ρουγκάτσια προέρχονται από τη ρόγα.⁵ Πιπεριά φαίνεται μια δευτερογενής λαϊκή παρετυμολογία, που περιορίζεται γεωγραφικά κυρίως στην Εύβοια και την Πελοπόννησο. Οι προσπάθειες εξήγησης για το πώς δημιουργούνται τέτοιες παρετυμολογίες ή δευτερογενείς ετυμολογίες, που βασίζονται στην ομοηχία ή σε συνειρμικές αναλογίες,⁶ αδυνατούν συχνά να δώσουν μια λογικοφανή συσχέτιση, ακριβώς επειδή η όλη διαδικασία δεν έχει καμιά σχέση με τον επιστημονικό ή έστω αστικό ορθολογισμό.⁷ Λαμπρό παράδειγμα γι’ αυτό είναι ένα άλλο έθιμο για την πρόκληση βροχής, kalojan ή scalojan, που τελείται στα κεντρικά Βαλκάνια και στη Ρουμανία: ένα πήλινο ομοίωμα ενταφιάζεται και θρηνείται από τις γυναίκες και τις νεαρές δίπλα στο ποτάμι (δήθεν πέθανε από την ξηρασία), για να ελεήσει ο Θεός τους ανθρώπους και να στείλει την ποθητή βροχή. Το όνομα αυτού του ομοιώματος συνδέεται με τον Βούλγαρο τσάρο Καλογιάννη (kalojan), όπως τον αναφέρουν οι βυζαντινές πηγές, ή και ‘Σκυλογιάννη’ για τη σκληρότητά του (scalojan), τον ιδρυτή της Δεύτερης Βουλγαρικής αυτοκρατορίας (1186–1393)⁸ και τον πολιορκητή της Θεσσαλονίκης 1207, εκείνον τον ξαπλωμένο στο έδαφος στρατιώτη, που εμφανίζει η εικόνα του Αγίου Δημητρίου.⁹ Κανείς μελετητής δεν μπόρεσε να εξηγήσει ώς τώρα πώς έφτασε το όνομα του φοβερού τσάρου, που ηττήθηκε με το θαύμα του Αγίου Δημητρίου, με το πήλινο ομοίωμα, το οποίο, όπως συχνά τέτοια είδωλα, έχει τονισμένα γεννητικά όργανα.¹⁰ Άλλη περίπτωση είναι το Σάββατο ή η εβδομάδα ‘του ρουσαλιού’ πριν από την Πεντηκοστή.¹¹ Τα ρουσάλια συνδέονται τόσο με τις νεράιδες του νοτιοσλαβικού 3 4 5 6 7

Politis (1870–1872: 368 εξ.). Έκδ. Zepos (1959: 43). Puchner (1994: 129 εξ.). Puchner (2009a: 301–341). Για το έθιμο βλ. τώρα συστηματικά Puchner (2009b: 167–228, κεφ. Το ‘κορίτσι της βροχής’. Η παράκληση για τερματισμό της ανομβρίας στην ορθόδοξη παράδοση και τον λαϊκό πολιτισμό). 8 Krumbacher (1897: 1035 εξ. και 1041 εξ.). 9 Kretzenbacher (1983: 36 εξ., 44 εξ. και 56), Kretzenbacher (1991). 10 Puchner (1989: 62 εξ., 281–284). 11 Puchner (2010a: 55–144, κεφ. Η γιορτή των νεκρών και της άνοιξης. Από τα ρωμαϊκά rosalia στον μεσαιωνικό ροδισμόν και από τις σλαβικές rusalki στο Σάββατο του ρουσαλιού).

34 | Walter Puchner

και ρωσικού χώρου, τις rusalki, όσο και με τις αντίστοιχες ρουμανικές νεράιδες των rosaliile, που προκαλούν εκείνες τις αρρώστιες στους παραβάτες των απαγορεύσεων της εποχής εκείνης, που θεραπεύουν ύστερα οι călușarii, οι ‘αλογάνθρωποι’, που θεωρούνται συνοδεία των αγίων Θεοδώρων.¹² Ωστόσο με τo όνομα αυτό εμφανίζονται και μεταμφιέσεις και αγερμοί, που μαρτυρούνται ήδη από τον Βαλσαμώνα τον 12ο αιώνα για τα κεντρικά Βαλκάνια και προέρχονται εν τέλει από τα rosalia, συμπόσια των φτωχών στον τάφο του ευεργέτη τους στην αυτοκρατορική Ρώμη.¹³ Η πολύ ενδιαφέρουσα και περιπεπλεγμένη αυτή η υπόθεση μαρτυρεί έναν άλλο κανόνα των ονοματολογικών ερευνών σχετικά με τα έθιμα: το ότι ονόματα και πράγματα (το σημασιολογικό περιεχόμενο της ονομασίας) μπορεί να ακολουθούν διαφορετικούς δρόμους μέσα στην πολιτισμική παράδοση, δηλαδή το ίδιο έθιμο να εμφανίζεται με άλλη ονομασία ή, αντίθετα, το ίδιο όνομα να καλύπτει ένα διαφορετικό, ακόμα και άσχετο περιεχόμενο. Οι τρόποι μετάδοσης των ίδιων ονομάτων σε διαφορετικά φαινόμενα ή της αλλαγής περιεχομένου κάτω από την ίδια ονομασία ακολουθούν τη συνειρμική σκέψη, την αναλογία ή αντιστοιχία, ή μερικές φορές και καμιά εξιχνιάσιμη διαδικασία· κάτι παρόμοιο ισχύει για την ετεροχρονία και τη μετωνυμία.¹⁴ Και φτάσαμε στον κύκλο του Πάσχα. Οι λαζαρίνες ονομάζονται σε όλη την ορθόδοξη Χερσόνησο του Αίμου έτσι (lăzar, lazărul, lazarel, lazarice, lazarki, lazărița κτλ.),¹⁵ αλλά στις κεντροβαλκανικές περιοχές τα άσματα που τραγουδούν τα κορίτσια στον αγερμό τους, που συγκεντρώνουν τα άβαφα ακόμα αυγά, δεν είναι πλέον θρησκευτικά και δεν έχουν καμιά σχέση πια με τα βιβλικά γεγονότα της Βηθανίας: είναι ανοιξιάτικα, ερωτικά και γαμήλια τραγούδια, όπου ο Λάζαρος αναφέρεται απλώς στο refrain, ενώ η κεντρική μορφή του αγερμού, κοπέλα ντυμένη ως νύφη, λέγεται buenec.¹⁶ Αντίθετα τα πιο εκτενή κάλαντα του Λαζάρου τα βρίσκουμε στην Κύπρο, όπου στη Λάρνακα υπάρχει και η τοπική λατρεία του Αγίου Λαζάρου.¹⁷ Στην περίπτωση αυτή βλέπουμε μια αλλαγή του περιεχομένου της γιορτής κάτω από το ίδιο όνομα, ενώ διατηρούνται ορισμένα δομικά στοιχεία της εθιμοτυπίας. Και τα λαζαρόψωμα σε μορφή μικρής μούμιας ή σπαργανωμένου βρέφους μοιράζονται τόσο στο νοτιοσλαβικό χώρο όσο και στον αιγαιοπελαγίτικο.¹⁸

12 Kligman (1981). 13 Puchner (1994: 11–95), Puchner (2009c: 47–106, κεφ. Ιm Namen der Rose. Zum Νachleben des Rosalienfestes auf der Balkanhalbinsel). 14 Puchner (2009a: 282–300). 15 Puchner (1991: 49). 16 Puchner (2009b: 65–166, κεφ. Lazarus redivivus. Θρησκευτικό τραγούδι και ανοιξιάτικος αγερμός στη Νοτιοανατολική Ευρώπη). 17 Βλ. με τη σχετική βιβλιογραφία στον Puchner (2004–2006). 18 Για τη μούμια ως εικονογραφική chiffre για την ψυχή των νεκρών στη βυζαντινή εικονογραφία βλ. Puchner (1997: 28 εξ).


ιιι Ανάμεσα στο ονοματολογικό υλικό των δρωμένων και μεταμφιέσεων του καρναβαλιού ιδιαίτερο ενδιαφέρον παρουσιάζουν οι σκυλαραίοι και το όνομα της Καθαρής Δευτέρας ως σκυλοδευτέρα, όπου τελείται και το βασάνισμα των σκυλιών.¹⁹ Το όνομα του ‘σκύλου’ σχηματίζει ένα δυσεξιχνίαστο σημασιολογικό πεδίο, αν λάβουμε υπόψη 1) και τον θρακικό και κεντροβαλκανικό κιοπέκ-μπέη, τον ‘μπέη των σκυλιών’, παραλλαγή του καλόγερου ή κούκουτου, ο οποίος ‘καλόγερος’ με τη σειρά του δεν έχει να κάνει με τον μοναχό – το λογοπαίγνιο εκμεταλλεύτηκε ήδη ο Βιζυηνός στη γνωστή πραγματεία του Οι Καλόγεροι και η λατρεία του Διονύσου εν Θράκη (1888)²⁰ – αλλά με τον Γέρο της Σκύρου, τους ποντιακούς Μωμόγερους, τους μπαμπούγερους και κουκούγερους κτλ., και 2) τον κυπριακό Σκύλλο βρωμίση, που και τα δύο σύνθετα παραστατικά έθιμα τελούνται την ίδια εποχή. Σκυλοκέφαλα δαιμόνια υπάρχουν σε όλη τη Νοτιοανατολική Ευρώπη, και ο Άγιος Χριστόφορος ‘κυνοκέφαλος’ προσθέτει ακόμα ένα μυστήριο στη σημασιολογική αυτή δικτύωση γύρω από το όνομα του σκύλου.²¹ Είναι ένα καλό παράδειγμα για το πόσο προσεκτική πρέπει να είναι η ερμηνεία, όταν κινείται σε τέτοια συνειρμικά πεδία σημασιολογικών συσχετίσεων, που εκ πρώτης όψεως δεν εμφανίζουν καμιά ‘λογική’ εξήγηση.²² Ανάμεσα στο ονοματολογικό υλικό που παρουσιάζουν οι δωδεκαημερίτικοι αγερμοί, οι σχετικές μεταμφιέσεις και τα παραστατικά δρώμενα, ιδιαίτερο ενδιαφέρον φανερώνουν τα ρουγκάτσια, ρουγκατσιάρια, ρουγκατσιαραίοι κτλ., τα οποία πιθανώς να μην προέρχονται από το βουλγαρικό rogač, ‘το ελάφι’, ή το rog, ‘το κέρατο’, που στις ελληνικές μεταμφιέσεις δεν παίζει σχεδόν κανένα σημαντικό ρόλο, αν και έτσι λέγονται οι μεταμφιεσμένοι γενικότερα στο νοτιοσλαβικό χώρο, ούτε βέβαια από την ιταλική ruga, ή το ηχοποίητο ‘ρούγκου-ρούγκου’ των κουδουνιών, ούτε όμως από τους rogationes του δυτικού Μεσαίωνα, αλλά πιθανώς από τη βυζαντινή ρόγα, τον μισθό, την έκτακτη αμοιβή, που σώζεται ακόμα και στο δημοτικό τραγούδι.²³ Όπως και στην περίπτωση της περπερούνας το όνομα του εθίμου συσχετίζεται με την εξυπηρέτηση και τις κοινωνικές συναλλαγές του do ut des, με την αμοιβή και το φιλοδώρημα.²⁴ 19 20 21 22

Puchner (1997: 151 εξ.). Για την αρχική μορφή του μελετήματος/διηγήματος βλ. τώρα Puchner (2002: 195–242). Kretzenbacher (1968), Kretzenbacher (1975). Puchner (2009c: 591–602, κεφ. ‘Hündisches’ aus griechischer Tradition. Aporien zu einer traditionellen Tierquälerei). 23 Puchner (1994: 130 εξ.), Puchner (2010b: 98–178, κεφ. Μυητικές δομές στους εφηβικούς αγερμούς του χειμώνα). 24 Puchner (2009c: 107–150, κεφ. Die ‘Rogatsiengesellschaften’. Theriomorphe Maskierung und adoleszenter Umzugsbrauch in den Kontinentalzonen des Balkanraums).

36 | Walter Puchner

Τα δωδεκαήμερα λέγονται και καλικαντζάμερα, οι μεταμφιεσμένοι μερικές φορές και καλικάντζαροι, κατά τα γνωστά δαιμόνια του Κάτω Κόσμου, που βρίσκονται από τα Χριστούγεννα έως τα Θεοφάνια επάνω στη γη και για τη βλαπτική τους δράση τελούνται μια ολόκληρη σειρά από προφυλάξεις και αποτρεπτικές μαγικές πράξεις. Τόσο η γλωσσική μορφολογία του ονόματος όσο και η εμφάνιση και δραστηριότητά τους, δηλαδή η μορφολογία της σωματικής δυσπλασίας τους,²⁵ παρουσιάζουν μια τέτοια ποικιλία, που φαίνεται μεθοδολογικά προτιμητέο να αποσυνδεθεί το ονοματολογικό ζήτημα από το δαιμονολογικό ως προς την οπτική εμφάνιση. Οι ιδιότητές τους ποικίλλουν σε τέτοιο βαθμό που είναι δύσκολο να βρει κανείς έναν κοινό παρονομαστή· μόνο ομαδοποιήσεις ορισμένων χαρακτηριστικών γνωρισμάτων φαίνεται πως είναι εφικτές. Ο πρόεδρος της Ελληνικής Ονοματολογικής Εταιρείας, κ. Οικονομόπουλος, έχει προτείνει ένα συγκεκριμένο φαινόμενο, που θα μπορούσε να είναι η πηγή έμπνευσης για τη φαντασιακή δημιουργία του δαιμονικού αυτού όντος, τη νυχτερίδα που πέφτει από την καμινάδα στη στάχτη της εστίας,²⁶ αλλά είναι στη φύση όλων αυτών των φαντασιακών πλασμάτων, πως η σωματική τους διάπλαση, ακόμα και η δράση τους, είναι ρευστή και ώς ένα βαθμό απροσδιόριστη, ακριβώς επειδή αποτελούν αποκυήματα της λαϊκής φαντασίας· ενδεικτικό είναι πως τα χαρακτηριστικά τους γνωρίσματα, ακόμα και οι ιδιότητες της δράσης τους είναι αμφίσημα, αλλοπρόσαλλα, αντιθετικά, αν συγκρίνει κανείς το τεράστιο υλικό που έχει συγκεντρωθεί έως σήμερα και το έχει κωδικοποιήσει πρόσφατα η ΚαραγιάννηMoser.²⁷ Χαρακτηριστική περίπτωση για τη ρευστότητα της όλης οντότητας τέτοιων δημιουργημάτων της λαϊκής φαντασίας είναι το παράδειγμα της καλής νεράιδας στα βόρεια Βαλκάνια που εμφανίζεται κατά περίπτωση και ως μοχθηρή στρίγκλα κι έχει αμφίσημα χαρακτηριστικά.²⁸ Στην περίπτωση των καλικάντζαρων θα μπορούσε να προτείνει κανείς και την κατσαρίδα, πριμοδοτώντας την ετυμολογία από τον ‘καλό κάνθαρο’, το σκαθάρι. Σε ειδική μελέτη μου για το θέμα²⁹ καταλήγω στο συμπέρασμα, πως καμιά από τις ετυμολογίες που έχουν προταθεί ώς τώρα δεν ικανοποιεί πραγματικά: 1) καλός κάνθαρος (ήδη από τον Κοραή), δηλαδή το σκαθάρι, 2) από το καρκά(ν)τζι ‘καμένα’, ‘ξηρά’ και τη μεγεθυντική κατάληξη -αρος, εξαιτίας της σύνδεσης του δαιμονίου με 25 Για τη σωματική δυσπλασία των δαιμονικών όντων στη λαϊκή φαντασία βλ. Puchner (2009a: 564–572, κεφ. Παραδοσιακή και σύγχρονη δαιμονολογία). 26 Oikonomopulos (1983–1984). 27 Moser-Karagiannis (2005: 263–450, κεφ. Hors d’ici (Οξαποδώ). Les êtres fantastiques et la parole dans les légendes populaires grecques. i. Xotika (Anaskelades, Arapides, Chamodrakia (Smerdakia, Telonia), Drakoi, Gorgones, Kalikantzaroi, Néraïdes, Stoicheia, Vrachnades). A. Le Kalikantzaros), Moser-Karagiannis (2002–2003). 28 Pócs (1989). 29 Puchner (2013: κεφ. Δοκίμιο για τους καλικάντζαρους).


τη φωτιά, 3) καλίκι (υπόδημα) και άντζα, ‘κνήμη’, μερικές φορές τα δαιμόνια φορούν σιδερένια υποδήματα, και 4) καλικοτσάγγαρος (καλίκι και τσαγκάρης). Δεν πιστεύω, σε μια πρώτη φάση και μεθοδολογικά πως η ετυμολογία πρέπει να συνδεθεί με την τελείως ρευστή εμφάνιση του δαιμονίου, ακριβώς επειδή πρόκειται για δημιουργήματα του φαντασιακού που από τη φύση τους ποικίλλουν. Θα μπορούσε να συνδέσει κανείς την αμφισημία τους με την αμφίσημη συμπεριφορά των ανθρώπων απέναντι στους νεκρούς, αντλώντας από τη φροϋδική θεωρία (στο περίφημο δοκίμιο Totem und Tabu). Αλλά και αυτά ανήκουν στις speculationes. Έτσι η όποια ανάλυση με βάση το νέο και πολύ διευρυμένο υλικό θα έπρεπε να ξεκινήσει από τη γλωσσική εξέταση της ονοματολογίας. Στην περίπτωση μιας τόσο ευρείας μορφολογίας του ονόματος, αναμένεται, όπως τονίσαμε εισαγωγικά, να υπάρχουν και ‘δευτερογενείς ρίζες’, δηλαδή δυνατότητες ετυμολόγησης που οδήγησαν την πολύ ρευστή μορφολογία του ονόματος σε άλλη λέξη ή θέμα άσχετο: υπάρχει ολόκληρη ομάδα ονομασιών με θέμα τον ‘λυκάνθρωπο’, λυκατζάρια, λυκοκάντζαροι κτλ., μια ονομασία που παραπέμπει όμως σε άλλο δαιμονικό ον που σχετίζεται με τον βαμπιρισμό.³⁰ Αν συγκρίνουμε τη μορφολογία του ονόματος και με τα ρουγκατσιάρια κτλ., γεννιέται η υποψία, μήπως οι αρχικές συλλαβές καλι-, λυκο-, ρουγκ- είναι ανταλλάξιμα (όπως στην περίπτωση των μωμόγερων, μπαμπόγερων, καλόγερων κτλ.), οπότε και οι αρχικές συλλαβές καλο-, καλικ-, καρά-, καρ- κτλ. των καλικάντζαρων θα ήταν ανταλλάξιμα και χωρίς ιδιαίτερο σημασιολογικό περιεχόμενο. Ωστόσο πρέπει να ληφθούν ακόμα υπόψη οι εξής ιστορικές παράμετροι: η λέξη δεν εμφανίζεται καθόλου στο Βυζάντιο, αλλά για πρώτη φορά στο De Graecorum hodie quorundam opiniationibus του Λέοντος Αλλατίου (Αmsterdam 1645), όταν περιγράφει το δαιμονολόγιο στη γενέτειρά του, τη Χίο, παραπέμποντας και στον βυζαντινό βαβουτσικάριο.³¹ Από εκεί πέρασε και στο λεξικό του Du Cange το 1688.³² Χαρακτηριστικά κάθε σχετική αναφορά λείπει από τα γραπτά του Μartin Crusius έναν αιώνα πιο πριν. Η δεύτερη αναφορά βρίσκεται στο θεατρικό έργο Ηρώδης ή η σφαγή των νηπίων (σώζεται ακέφαλο σε χειρόγραφο από τις Κυκλάδες), το οποίο χρονολογείται αόριστα κάπου ανάμεσα στα 1650 και το 1750.³³ Το δεύτερο στοιχείο, που πρέπει να ληφθεί υπόψη, είναι ότι η λέξη, με ένα πολύ μεγάλο μορφολογικό εύρος και δαιμονολογική σημασία, βρίσκεται και στους Αλβανούς, το Μαυροβούνι, τη Σερβία, τη Βοσνία/Ερζεγοβίνη, τη Βουλγαρία κτλ., δηλαδή σε 30 Burkhart (1989: 65–108, κεφ. Vampirglaube in Südosteuropa). 31 Hartnup (2004). Για το βυζαντινό βαβουτσικάριο στην περιγραφή του Μιχαήλ Ψελλού βλ. Τί ἐστι Βαβουτζικάριος; στην έκδοση του Σάθα (1876: 571 εξ.) και Gautier (1988) καθώς και Greenfield (1988). 32 Du Cange (1688: 550–551). 33 Τον πραγματικό τίτλο μας κρύβει η έκπτωση του πρώτου και του τελευταίου φύλου του χειρογράφου, που εντοπίστηκε στην ιησουιτική μονή της Σύρου. Βλ. Puchner (1998).

38 | Walter Puchner

άλλους λαούς της Οθωμανικής Αυτοκρατορίας, πράγμα που θα οδηγούσε στο τουρκικό δαιμόνιο καρακόντζολος, το οποίο υπάρχει επίσης με μεγάλη ποικιλία, τόσο γλωσσική όσο και δαιμονολογική ως προς την εμφάνιση και δράση. Η δυσκολία της αποδοχής της θεωρίας αυτής έγκειται στο γεγονός πως η λέξη δεν καταγράφεται πριν από τον 18ο αιώνα,³⁴ για πρώτη φορά στο Lexicon Arabico-Persico-Τurcicum, που εξέδωσε ο F. Mesgnien Meninski το 1771 στη Βιέννη, με τρεις βασικές σημασίες: 1) terra, continens, 2) niger, 3) simplex, infaustus. Άλλα παλαιότερα τουρκικά λεξικά τονίζουν πως η συλλαβή kara- δεν σημαίνει μόνο ‘μαύρος’ (Crna-gora, Μαυρο-βούνι) αλλά και ‘δυνατός’. Στα ελληνικά η αρχική συλλαβή καρά- είναι καλά εδραιωμένη, όπως δείχνει το θέατρο σκιών ή μια ματιά στον τηλεφωνικό κατάλογο. Μολοντούτο η σύνθετη επιχειρηματολογία του μελετήματος αυτού, που περισσότερο θέλει να ανοίξει πάλι τη συζήτηση με βάση ένα πολύ ευρύτερο ονοματολογικό υλικό, παρά να φτάσει σε τελικά συμπεράσματα, δεν μπορεί να αναπτυχθεί εδώ. Ελπίζω να έχω δείξει, με τα λίγα αυτά παραδείγματα, πως οι εθνογλωσσολογικές μελέτες είναι ιδιαίτερα επίπονες, όταν εκτείνονται σε μια διαγλωσσική διάσταση, πράγμα αναγκαίο για το βαλκανικό χώρο και τον ελληνικό λαϊκό πολιτισμό, και ότι δεν φτάνουν πάντα σε βέβαια συμπεράσματα. Εντούτοις είναι προτιμότερο να μη δώσουν οριστικές λύσεις, αν είναι να καταλήξουν μόνο σε εικασίες που δεν αντέχουν τη βάσανο του χρόνου και βαραίνουν χωρίς λόγο τη σχετική βιβλιογραφία. Το ‘δεν ξέρω’, ‘δεν είμαι βέβαιος’, ‘προτείνω’ κτλ. δεν δείχνει την αδυναμία ενός μελετητή, αλλά την ερευνητική του εντιμότητα. Bιβλιογραφία Burkhart, D. 1989. Kulturraum Balkan. Studien zur Volkskunde und Literatur Südosteuropas. Berlin – Hamburg 1989. Du Cange, Ch. 1688. Glossarium ad Scriptores Mediae et infimae Graecitatis i–ii. Lugduni. Gautier, P. 1988. Pseudo-Psellos: Graecorum opiniones de daemonibus. Revue des Études Byzantines 46, 85–107. Greenfield, R. P. H. 1988. Traditions of Belief in Late Byzantine Demonology. Amsterdam. Hartnup, K. 2004. On the Beliefs of the Greeks. Leo Allatios and Popular Orthodoxy. Leiden – Boston. Kligman, G. 1981. Căluș. Symbolic transformation in Romanian Ritual. Chicago – London. Kretzenbacher, L. 1968. Kynokephale Dämonen südosteuropäischer Volksdichtung. Vergleichende Studien zu Mythen, Sagen, Maskenbräuchen um Kynokephaloi, Werwölfe und südslawische Pesoglavci. München. Kretzenbacher, L. 1975. Hagios Christophoros Kynokephalos. Der Heilige mit dem Hundskopf. Schweizerisches Archiv für Volkskunde 71, 48–58. 34 Ανώνυμος κριτής με πληροφορεί πως αναφέρεται ήδη στον Evliya Çelebi το 17ο αιώνα. Τον ευχαριστώ από τη θέση αυτή για την πληροφορία.

39 | Ονοματολογικά και ετυμολογικά για τις εθιμικές μεταμφιέσεις του ελληνικού εορτολογίου Kretzenbacher, L. 1983. Griechische Reiterheilige als Gefangenenretter. Wien. Kretzenbacher, L. 1991. Der griechische Reiterheilige Demetrios und sein schon überwundener Gegner. Zur Mehrfachdeutung eines überlieferten Bildmotives in Südosteuropa. Münchner Zeitschrift für Balkankunde 7–8, 131–140. Krumbacher, Κ. 1897. Geschichte der Byzantinischen Litteratur von Justinian bis zum Ende des oströmischen Reiches (527–1453). 2. Aufl. München. Moldenhauer, E. – Michel, K. M. (eds.) 1970. Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Vorlesungen über die Ästhetik ii. Werke, Bd. 14. Frankfurt am Main. Moser-Karagiannis, E. 2002–2003. Quelques remarques sur les appellations du Kalikantzaros. Lexikografikon Deltion 24, 161–197. [Moser-Karagiannis, E. 2002–2003. Quelques remarques sur les appellations du Kalikantzaros. Λεξικογραφικόν Δελτίον 24, 161–197.] Moser-Karagiannis, E. 2005. Littérature orale de la Grèce moderne. Recueil d’études. Athènes. Oikonomopulos, Chr. Th. 1983–1984. I apomythopiisis ton Kalikantzaron. Epetirida ton Kalavryton 15–16, 1–16. [Οικονομόπουλος, Χ. Θ. 1983–1984. Η απομυθοποίησις των Καλικαντζάρων. Επετηρίδα των Καλαβρύτων 15–16, 1–16.] Pócs, É. 1989. Fairies and Witches at the Boundary of Sοuth-Eastern and Central Europe. Helsinki. Politis, M. G. 1870–1872. Perperuna. In Neoellinika Analekta 1, periodikos ekdidomena ypo tu Filologiku Syllogu Parnassu. Athina, 368–374. [Πολίτης, M. Γ. 1870–1872. Περπερούνα. Στο Νεοελληνικά Ανάλεκτα Αʹ, περιοδικώς εκδιδόμενα υπό του Φιλολογικού Συλλόγου Παρνασσού. Αθήνα, 368–374.] Puchner, W. 1989. Laiko theatro stin Ellada ke sta Valkania. Syngritiki meleti. Athina. [Πούχνερ, Β. 1989. Λαϊκό θέατρο στην Ελλάδα και στα Βαλκάνια. Συγκριτική μελέτη. Αθήνα.] Puchner, W. 1991. Studien zum Kulturkontext der liturgischen Szene. Lazarus und Judas als religiöse Volksfiguren in Bild und Brauch, Lied und Legende Südosteuropas. 2 Bände (Österreichische Akademie der Wissenschaften, Phil.-Hist. Klasse, Denkschriften 216). Wien. Puchner, W. 1994. Vyzandina themata tis Ellinikis Laografias (Laografia, supplement 11). Athina. [Πούχνερ, B. 1994. Βυζαντινά θέματα της Ελληνικής Λαογραφίας (Λαογραφία, παράρτημα 11). Αθήνα.] Puchner, W. 1996. Studien zum griechischen Volkslied. Wien. Puchner, W. 1997. Akkommodationsfragen. Einzelbeispiele zum paganen Hintergrund von Elementen der frühkirchlichen und mittelalterlichen Sakraltradition und Volksfrömmigkeit. München. Puchner, W. 1998. Irodis i I Sfagi ton Nipion. Christugenniatiko thriskeftiko drama agnostu piiti se pezo logo apo to choro ton Kykladon tin epochi tis Andimetarrythmisis. Kritiki ekdosi me isagogi, simiosis ke glossario. Athina. [Πούχνερ, Β. 1998. Ηρώδης ή Η Σφαγή των Νηπίων. Χριστουγεννιάτικο θρησκευτικό δράμα αγνώστου ποιητή σε πεζό λόγο από το χώρο των Κυκλάδων την εποχή της Αντιμεταρρύθμισης. Κριτική έκδοση με εισαγωγή, σημειώσεις και γλωσσάριο. Αθήνα.] Puchner, W. 2002. O Georgios Vizyinos ke to archeo theatro. Logotechnia ke laografia stin Athina tis bel epok. Me ti dimosiefsi olokliru tu kimenu tu diigimatos-meletimatos tu Vizyinu ‘I Kalogeri ke i latria tu Dionysu en Thraki’. Athina. [Πούχνερ, Β. 2002. Ο Γεώργιος Βιζυηνός και το αρχαίο θέατρο. Λογοτεχνία και λαογραφία στην Αθήνα της μπελ επόκ. Με τη δημοσίευση ολόκληρου του κειμένου του διηγήματος-μελετήματος του Βιζυηνού ‘Οι Καλόγεροι και η λατρεία του Διονύσου εν Θράκη’. Αθήνα.] Puchner, W. 2004–2006. O ‘Filos tu Christu’ stin orthodoxi paradosi ke stin proforiki piisi ton valkanikon laon. Thesi ke idieterotita tu Agiu Lazaru stin ekklisiastiki paradosi ke to laiko politismo tis Kypru. Laografia 40, 81–87. [Πούχνερ, Β. 2004–2006. Ο ‘Φίλος του

40 | Walter Puchner Χριστού’ στην ορθόδοξη παράδοση και στην προφορική ποίηση των βαλκανικών λαών. Θέση και ιδιαιτερότητα του Αγίου Λαζάρου στην εκκλησιαστική παράδοση και το λαϊκό πολιτισμό της Κύπρου. Λαογραφία 40, 81–87.] Puchner, W. 2009a. Theoritiki Laografia. Ennies – methodi – thematikes (Laografia 1). Athina. [Πούχνερ, Β. 2009a. Θεωρητική Λαογραφία. Έννοιες – μέθοδοι – θεματικές (Λαογραφία 1). Αθήνα.] Puchner, W. 2009b. Syngritiki Laografia i. Ethima ke tragudia tis Mesogiu ke tis Valkanikis (Laografia 2). Athina. [Πούχνερ, Β. 2009b. Συγκριτική Λαογραφία Αʹ. Έθιμα και τραγούδια της Μεσογείου και της Βαλκανικής (Λαογραφία 2). Αθήνα.] Puchner, W. 2009c. Studien zur Volkskunde Südosteuropas und des mediterranen Raums. Wien – Köln – Weimar. Puchner, W. 2010a. Istoriki Laografia. I diachronikotita ton fenomenon (Laografia 4). Athina. [Πούχνερ, Β. 2010a. Iστορική Λαογραφία. Η διαχρoνικότητα των φαινομένων (Λαογραφία 4). Αθήνα.] Puchner, W. 2010b. Kinoniologiki Laografia. Roli – symperifores – esthimata (Laografia 5). Athina. [Πούχνερ, Β. 2010b. Κοινωνιολογική Λαογραφία. Ρόλοι – συμπεριφορές – αισθήματα (Λαογραφία 5). Αθήνα.] Puchner, W. 2013. Ethnoglossologikes meletes. Morfologies – simasies – etymologies (Laografia 9). Athina. [Πούχνερ, Β. 2013. Εθνογλωσσολογικές μελέτες. Μορφολογίες – σημασίες – ετυμολογίες (Λαογραφία 9). Αθήνα.] Sathas, K. (ed.) 1876. Meseoniki Vivliothiki 5. Michail Psellu: istoriki logi, epistole ke alla anekdota: i syllogi anekdoton mnimion tis Ellinikis istorias. En Parisiis. [Σάθας, Κ. (επιμ.) 1876. Μεσαιωνική Βιβλιοθήκη 5. Μιχαήλ Ψελλού: ιστορικοί λόγοι, επιστολαί και άλλα ανέκδοτα: ή συλλογή ανεκδότων μνημείων της Ελληνικής ιστορίας. Εν Παρισίοις.] Zepos, P. I. (ed.) 1959. Michail Fotinopulu Nomikon prochiron (Vukurestion, 1765), to proton ekdidomenon ek chirografu kodikos tu Kratiku Archiu tu Iasiu. Athina. [Ζέπος, Π. Ι. (επιμ.) 1959. Μιχαήλ Φωτεινόπουλου Νομικόν πρόχειρον (Βουκουρέστιον, 1765), το πρώτον εκδιδόμενον εκ χειρογράφου κώδικος του Κρατικού Αρχείου του Ιασίου. Αθήνα.] Onomatological and Etymological Questions on the Ritual Masks and Folk Customs of the Greek Festival Calendar These short notes discuss the specific names of the disguise and mask rituals of the Greek folk calendar cycle, their probable etymology, and theories elaborated thus far on their origin. In particular, they discuss the dodola/perperuna-ritual, the rite of kalojan/scalojan, both proclaiming the onset of rain, the rituals linked to rosalia (rosaliile, rusalki, neraides), the quête procession on Lazarus day, carnival masks and midwinter disguise rituals such as the rugatsia and kalikantzaroi. Keywords Greek folk culture, mask and disguises, festivities, names, etymology

Το άμυαλο γήρας στη βυζαντινή και πρώιμη νεοελληνική λογοτεχνία Markéta Kulhánková Πρόσφατα προσφέρθηκαν στο κοινό δύο καινούργιες εκδόσεις του πρώιμου νεοελληνικού ποιήματος γνωστού με τον παραδοσιακό τίτλο Περί γέροντος να μη πάρει κορίτσι – του Γιώργου Δανέζη¹ και του Arnold van Gemert (με τον τίτλο Η κακοπαντρεμένη που αντικατοπτρίζει καλύτερα το περιεχόμενο του έργου).² Το ποίημα γράφηκε κατά πάσα πιθανότητα στα πρώτα χρόνια του 16ου αιώνα (σίγουρα πριν το 1525³) και περιγράφει σε περίπου 200 στίχους τις συζυγικές ταλαιπωρίες μιας νέας γυναίκας που παντρεύτηκε ένα γέρο άντρα. Ο στόχος του έργου είναι να διασκεδάσει, αλλά και να διδάξει, δηλαδή να αποτρέψει τα κορίτσια από μια λάθος απόφαση. Και οι δύο σύγχρονες εκδόσεις συνοδεύονται από αναλυτικές εισαγωγές, των οποίων η επιχειρηματολογία και οι απόψεις για τη γέννηση του έργου διαφέρουν σε αρκετά σημεία: ενώ ο Γιώργος Δανέζης πιστεύει στην επτανησιακή προέλευση του ποιήματος,⁴ ο Arnold van Gemert υποστηρίζει ότι γράφηκε στην Κρήτη, και μάλιστα από γυναίκα.⁵ Ωστόσο, μία από τις απόψεις ως προς τις οποίες συμφωνούν απόλυτα και οι δύο εκδότες, είναι το ότι θεματολογικά πρόκειται για μια «ρήξη με τη μεσαιωνική ελληνική παράδοση»⁶ και ένα «σημάδι πως άλλαξαν οι καιροί»,⁷ αφού

1 2 3 4 5 6 7

Danezis (2002). Gemert (2010). Οπ.π., 15–16. Danezis (2002: 440). Gemert (2010: 14–16, 22–25). Danezis (2002: 435). Gemert (2010: 47).

Το άρθρο αυτό βασίζεται στην ανακοίνωσή μου στο συνέδριο Neograeca Medii Aevi vii που διεξήχθη το Νοέμβριο 2012 στο Ηράκλειο. Ευχαριστώ θερμά την Carolina Cupane που έστρεψε την προσοχή μου στο ποίημα της Κακοπαντρεμένης, και τους Arnold van Gemert, Florin Leonte και Νικόλαο Ζάγκλα οι οποίοι με τις παρατηρήσεις και τις παραπομπές τους βοήθησαν σημαντικά στη διαμόρφωση της παρούσας μελέτης.

42 | Markéta Kulhánková

και οι δύο ισχυρίζονται ότι το μοτίβο του «άνισου γάμου» και η έλλειψη σεβασμού προς το γήρας απουσιάζουν σχεδόν παντελώς από τη βυζαντινή γραμματεία, ενώ οι «σποραδικές εξαιρέσεις … επιβεβαιώνουν τον κανόνα»⁸. «Μεσαιωνική» και «μοντέρνα» προσέγγιση του γήρατος Η πεποίθηση πως ο μεσαίωνας σεβόταν και δεν γελοιοποιούσε το γήρας είναι γενικότερα αποδεκτή όχι μόνο για την ελληνική,⁹ αλλά και τη δυτικοευρωπαϊκή κοινωνία και λογοτεχνία. Ο Manfred Welti μετά από μια λεπτομερή ανάλυση λατινικών κειμένων του μεσαίωνα και της πρώιμης νέας εποχής συμπεραίνει ότι η αλλαγή της γενικής στάσης προς το γήρας από μια κατά κύριο λόγο θετική σε μια κατά κύριο λόγο αρνητική λαμβάνει χώρα κατά το τέλος του 15ου αιώνα και συμπίπτει λίγο-πολύ με το τέλος του μεσαίωνα και την αρχή της νέας εποχής.¹⁰ Αναφορικά με το μοτίβο του ερωτευμένου γέρου ή γριάς εντοπίζουμε ωστόσο την έλλειψη σεβασμού προς το γήρας στη δυτικοευρωπαϊκή λογοτεχνία ήδη από το 14ο αιώνα. Χαρακτηριστικό και μάλλον το πιο δημοφιλές παράδειγμα της χρήσης αυτού του μοτίβου αποτελεί το έργο Μωρίας εγκώμιον του Έρασμου από το Ρότερνταμ· η Κακοπαντρεμένη μπορεί να ενταχθεί σε αυτή ακριβώς την παράδοση.¹¹ Στις βυζαντινές πηγές αναμφισβήτητα επικρατεί ο σεβασμός προς το γήρας. Η εικόνα μάλιστα του σοφού γέρου παρουσιάζεται ως ένας σημαντικός κοινός τόπος της βυζαντινής λογοτεχνίας.¹² Στους πρώτους αιώνες του Βυζαντίου μπορεί να εμφανίζονται κάποιες κριτικές αντιλήψεις περί του γήρατος, όπως μαρτυρεί π.χ. ο γνωστός στίχος της Κασίας «Μισῶ γέροντα παίζοντα μετὰ νέων»,¹³ δεν αποτελούν όμως παρά μόνο σποραδικές εξαιρέσεις. Από το 12ο αιώνα και πέρα όμως φαίνεται ότι η κατάσταση αλλάζει ριζικά αν και ίσως, τουλάχιστον στην αρχή, όχι τόσο

8 Danezis (2002: 436). 9 Για την αντίληψη των γηρατειών στις βυζαντινές πηγές βλ. Talbot (1986). 10 Welti (1987: 25): «Umbruch der Werte, der gegen das Ende des 15. Jhs. erfolgte und der ungefähr mit der alten Zeitwende vom Mittelalter zur Neuzeit zusammenfällt. Es ist der Umbruch von einer vorwiegend positiven Auffassung des Alters zu einer vorwiegend – wenn auch wiederum keineswegs ausschliesslich – negativen.» Η μεγάλη διάδοση του εν λόγω μοτίβου κατά το 16ο αιώνα παρατηρείται και από: Frenzel (1995: 1–11), s.v. Alte, Der verliebte. Η Frenzel όμως αναφέρει και τη διήγηση στα μεσο-ανωγερμανικά για τον Αριστοτέλη και τη Φυλλίδα του 13ου αιώνα της οποίας η θεματολογία πλησιάζει στο δικό μας θέμα. Πρβλ. και: Coupe (1967). 11 Πρβλ. Gemert (2010: 10–14) και Danezis (2002: passim). 12 Πρβλ. πολυάριθμα παραδείγματα στην αγιολογία και μοναστική λογοτεχνία, το ιδανικό του puer senex, βλ. Pratsch (2005: 88–89)· αλλά και την ιστοριογραφία, βλ. Talbot (1986: 270–274). 13 Έκδ. Krumbacher (1897).

43 | Το άμυαλο γήρας στη βυζαντινή και πρώιμη νεοελληνική λογοτεχνία

χτυπητά.¹⁴ Όπως θα δείξουμε, η διακωμώδηση των γηρατειών, η έλλειψη σεβασμού προς αυτά και συγκεκριμένα το μοτίβο του αρνητικά εκλαμβανόμενου ερωτικού συνδυασμού ηλικιωμένου και νεαρού προσώπου δεν απουσιάζει από τη βυζαντινή λογοτεχνία, τουλάχιστον από το 12ο αιώνα, και ότι επομένως δεν μπορούμε στην περίπτωση της Κακοπαντρεμένης να μιλάμε για μια πραγματική ρήξη με τη μεσαιωνική παράδοση. Θα επικεντρώσω το ενδιαφέρον μου στα κείμενα της εποχής των Κομνηνών, γνωστή για τις νεωτεριστικές τάσεις της. Πιστεύω ότι σε αυτούς τους νεωτερισμούς μπορούμε να εντάξουμε και το συγκεκριμένο μοτίβο. Θα αναφέρω και κάποια παραδείγματα από την Παλαιολόγεια εποχή τα οποία μπορούμε να τα θεωρήσουμε συνέχεια των εξελίξεων του 12ου αιώνα. Άνισος γάμος Μερικές παραλληλίες μεταξύ της Κακοπαντρεμένης και κειμένων της βυζαντινής λογοτεχνίας έχουν ήδη σχολιαστεί. Πρόσφατα η Carolina Cupane υπέδειξε την παρουσία του μοτίβου του γέροντα ο οποίος παντρεύτηκε μια νεαρή γυναίκα σε μια σειρά από 16 επιγράμματα του Μαγγανείου Προδρόμου με τίτλο Στίχοι εἰς γέροντα λαβόντα νέαν γυναίκα.¹⁵ Το κύριο θέμα είναι το ίδιο με το θέμα της Κακοπαντρεμένης, τουτέστιν ο γάμος μεγάλου σε ηλικία άνδρα με μια νεαρή γυναίκα. Αν και η ατμόσφαιρα των ποιημάτων διαφέρει αρκετά, καθώς ο κύριος στόχος του Μαγγανείου Προδρόμου είναι η γελοιοποίηση του γέροντα και ως εκ τούτου συγκεντρώνεται ουσιαστικά μόνο στην ερωτική πλευρά της σχέσης, ενώ η Κακοπαντρεμένη απευθύνεται σε νέες γυναίκες και ο στόχος της είναι διδακτικός, βρίσκουμε στα ποιήματα του Μαγγανείου Προδρόμου τουλάχιστον δύο στοιχεία τα οποία ο Γιώργος Δανέζης αποδίδει αποκλειστικά στο νεοελληνικό ποίημα και αποκλείει την εμφάνισή τους στη βυζαντινή λογοτεχνία: την παρουσίαση της σεξουαλικότητας και τη διακωμώδηση των γερόντων.¹⁶ Kοντά στη θεματολογία του νεοελληνικού ποιήματος βρίσκονται επίσης δύο γνήσια έργα του Θεοδώρου Προδρόμου: το ποίημα Κατὰ φιλοπόρνου γραός¹⁷ και ο πεζός διάλογος Ἀμάραντος, ἢ Γέροντος ἔρωτες.¹⁸ Στον τελευταίο ο Αμάραντος περιγράφει το 14 Το μοτίβο του σοφού γέροντα δεν χάνεται όμως φυσικά ποτέ από την ελληνική λογοτεχνία (πρβλ. τον Σπανέα ως ένα παράδειγμα της υστεροβυζαντινής εποχής, ή τον Ερωτόκριτο για τη μεταγενέστερη λογοτεχνία). 15 Βλ. Cupane (2010: 101–102). Έκδ. Miller (1883: 58–63). 16 Danezis (2002: 436–437). 17 Έκδ. Miller (1857: 306–308). Πρβλ. και τη σχετική μελέτη του Marciniak (forthcoming). 18 Έκδ. La Porte-Du Theil (1810: 105–128). Καινούργιες κριτικές εκδόσεις και ιταλική μετάφραση και των τριών εν λόγω έργων του Προδρόμου ετοίμασε στο πλαίσιο της ανέκδοτης ακόμα διατριβής του ο Migliorini (2010).


γάμο του ογδοντάρη Στρατοκλή με ένα νεαρό κορίτσι ονόματι Μύριλλα. Ο λόγος για τον οποίο η οικογένεια της νύφης δέχτηκε τον ηλικιωμένο γαμπρό είναι τα χρήματα, δηλαδή το αντίπροικο της Κακοπαντρεμένης.¹⁹ Ιδιαίτερη έμφαση δίνει ο συγγραφέας στο αταίριαστο του ζευγαριού – που είναι και ένα από τα σημαντικότερα μοτίβα της Κακοπαντρεμένης. Ο Πρόδρομος μάλιστα αναφέρει πώς επιχείρησε ο Στρατοκλής να αποκρύψει την ηλικία του: - Παπαὶ τοῦ ἀκούσματος. Στρατοκλῆς ἄρτι νυμφίος, ὁ Ἰαπετός, ὁ τριγέρων, ὁ κορυζῶν, τῆς πολιᾶς, καὶ τῆς λήμης, καὶ τῆς ῥυτίδος, ὁ κρονόληρος ἐξελάθετο; - Οὐκ· ἀλλ’ ἐβάψατο μὲν τὴν κόμην, καὶ καλαμίσκοις περιελίξας ἐνέπλεξεν· ἐπέσωρσε δὲ φυκίῳ τὴν παρειὰν καὶ τὸν μείρακα, ὡς οἷός τε ἦν, ἐσοφίσατο.²⁰ Λίγο παρακάτω αναπτύσσει το θέμα περιγράφοντας το περίεργο παρουσιαστικό του γέροντα δίπλα στο κορίτσι, συγκρίνοντας το θέαμα με το γάμο του Ηφαίστου με την Αφροδίτη. Στον διάλογο εμφανίζεται επίσης η παρομοίωση ενός τέτοιου γάμου με θάνατο,²¹ ένα στοιχείο το οποίο αναπτύσσεται και στην Κακοπαντρεμένη.²² Το ποίημα Κατὰ φιλοπόρνου γραός πάλι αναφέρεται στο θέμα του κοινωνικά μη αποδεκτού ερωτικού πάθους ανθρώπων προχωρημένης ηλικίας, αυτή τη φορά όμως αναφέρεται στο γυναικείο φύλο. Περιγράφει την αποκρουστική εμφάνιση και τις ερωτικές προσπάθειες της γριάς που μάχεται να ξεγελάσει τη φύση, επιθυμεί να δείχνει νέα και ελκυστική και αναζητά επίμονα νεαρούς εραστές. Οι ερωτοτροπίες της ηλικιωμένης φιλόπορνης θυμίζουν πάλι έντονα τις ανεπιτυχείς νυχτερινές δραστηριότητες του γέρου γαμπρού στην Κακοπαντρεμένη.²³ Παρόμοια παραδείγματα, συχνά αναμφισβήτητα επηρεασμένα από το έργο του Προδρόμου, μας προσφέρει ο μαθητής του Νικήτας Ευγενειανός στο μυθιστόρημά του. Στο 3ο κεφάλαιο παραθέτει μια λεκτική επίθεση ενάντια σε μια γερασμένη και ερωτόπαθη γυναίκα: Φιλεῖς τὸν ἀνδρόθηλυν, ὡς ἠκηκόειν, μαινάς, σοβάς, τάλαινα, πρέσβα παρθένε.²⁴

19 20 21 22 23

La Porte-Du Theil (1810: 120). Οπ.π., 116. Οπ.π., 122. Gemert (2010: 62), στ. 177–178. Gemert (2010: 36), στ. 49–56, πρβλ. επίσης παρόμοιες περιγραφές στον Αμάραντο, La Porte-Du Theil (1810: 121). 24 Έκδ. Conca (1990), ιιι, στ. 208–209 και παρόμοια μέχρι τον στ. 215.


Στο 5ο κεφάλαιο περιγράφει την αποκρουστική εμφάνιση της γριάς Χρυσίλλας,²⁵ και στο 7ο κεφάλαιο περιγράφει τον γελοίο βακχικό χορό της ηλικιωμένης Βαρυλλίδας.²⁶ Αξιοπρόσεκτο είναι το γεγονός ότι οι γκροτέσκες αναπαραστάσεις αυτού του τύπου, οι οποίες απεικονίζουν κατ’ αυτόν τον τρόπο τα γεροντικά σώματα και κατ’ επέκταση ανατρέπουν τα συνήθη κοινωνικά δεδομένα, πλησιάζουν την έννοια του καρναβαλίστικου στοιχείου της λαϊκής κουλτούρας και του γκροτέσκου σώματος, όπως την αναπτύσσει ο M. Bakhtin.²⁷ Ένας από τους πιο πιστούς θαυμαστές και μιμητές του έργου του Θεοδώρου Προδρόμου στην Παλαιολόγεια εποχή υπήρξε ο Μανουήλ Φιλής (περίπου 1275–1345), δεν εκπλήσσει λοιπόν ιδιαίτερα το γεγονός ότι στα ποιήματα του Φιλή εμφανίζονται και απηχήσεις του συγκεκριμένου μοτίβου. Το ποίημα F191²⁸ είναι μια ειρωνική προσφώνηση προς τον «μέγαν ἐκκλησιάρχην τὸν Πεπαγωμένον», όπου ο τελευταίος στίχος «ἐπιτρέπων γέρουσιν ἀκμαῖον γάμον» αποτελεί κορύφωμα των αντιθέσεων στις οποίες χτίζεται όλο το ποίημα. Στο ποίημα F208²⁹ ο Φιλής επεξεργάζεται ακριβώς το θέμα του «άνισου γάμου», ξεπερνώντας στις νατουραλιστικές και αηδιαστικές περιγραφές των ερωτικών προσπαθειών όχι μόνο κατά πολύ την Κακοπαντρεμένη, αλλά και τον Μαγγάνειο Πρόδρομο: Ἔρως μὲν οὖν προὔκυπτεν ἀφροδισίων Ἀνδρί τε σαπρῷ καὶ γυναικὶ συζύγῳ· ... Οἵῳ με συνῴκισεν οἰκτρῷ λειψάνῳ Λαθὼν ὁ πατήρ! μὴ γὰρ ἠγνόει τάχα Τοσοῦτο κακὸν εἰσφθαρὲν τῇ φιλτάτῃ·³⁰ Περαιτέρω διακωμώδηση γερόντων Ένα άλλο ποίημα του Θεοδώρου Προδρόμου, το Κατὰ μακρογενείου γέροντος³¹ δεν επεξεργάζεται κάποιο ερωτικό θέμα, αλλά μας προσφέρει ένα οφθαλμοφανές 25 Οπ.π., v, στ. 80–85. Για την εξάρτηση της παρουσίασης του εν λόγω μοτίβου στον Ευγενιανό από το έργο του Προδρόμου πρβλ. και Marciniak (forthcoming). 26 Έκδ. Conca (1990), vii, στ. 247f., ειδ. στ. 280–289. 27 Βλ. Bakhtin (1984: 24–30), πρβλ. και Danezis (2002: 437), για την Κακοπαντρεμένη. 28 Έκδ. Miller (1855: 357). 29 Οπ.π., 371–376. 30 Οπ.π., στ. 8–9, 66–68. Αξίζει να αναφέρουμε παρεμπιπτόντως ότι σε αυτό το ποίημα ο Φιλής κάνει χρήση της παροιμίας περί «παίζοντος γέρου» (στ. 2), όπως και της εικόνας του «τραχυπώγωνος τράγου» (στ. 39). Και τις δύο μοτιβικές λεπτομέρειες τις συναντάμε και σε άλλα κείμενα που αναφέρουμε στην παρούσα μελέτη. 31 Έκδ. Boissonade (1832: 430–435).


παράδειγμα του ότι ήδη στο μεσαίωνα ο συνδυασμός γήρατος – σοφίας δεν ήταν πάντα δεδομένος: Πλανᾶς σεαυτὸν, καὶ ματαιάζεις, γέρον, τὴν ἁδρότητα τῆς μακρᾶς γενειάδος εἶναι νομίζων δεῖγμα φιλοσοφίας.³² Το ποίημα σατιρίζει ένα γέροντα που καμαρώνει τη μακριά γενειάδα του νομίζοντας ότι με αυτήν υπογραμμίζει τη σοφία του. Κι εδώ βρίσκουμε μια μοτιβική λεπτομέρεια αντίστοιχη με το ποίημα της Κακοπαντρεμένης,³³ την παρομοίωση του γέροντα με ένα βρομερό τράγο.³⁴ Μια μεταφορά βασισμένη στην ίδια εικόνα αναπτύσσει και ο Μαγγάνειος Πρόδρομος σε ένα από τα προαναφερθέντα επιγράμματά του,³⁵ ενώ χρήση της ίδιας παρομοίωσης κάνει και ο Μανουήλ Φιλής στο ποίημα F208 (στ. 39). Ας αναφέρουμε επίσης μερικά παραδείγματα τέτοιου είδους από κείμενα της Παλαιολόγειας εποχής: Ο Θεοδώρος Βʹ Δούκας Λάσκαρις (1222–1258) στην Κωμῳδία εἰς τὸν βαγιοῦλον αὐτοῦ κάκιστον καὶ χείριστον ὄντα³⁶ αναφέρει πώς ο αξιοκατάκριτος εκείνος παιδαγωγός με τη βοήθεια της γεροντικής εμφάνισής του ξεγελούσε τον κόσμο προσποιούμενος τη σοφία. Περιφρονητικές εκφράσεις περί γερόντων εμφανίζονται και σε αλληγορικά διδακτικά έργα, όπως είναι ο Πωρικολόγος.³⁷ Επιπλέον, ο αφηγητής του Μάζαρι (αρχές του 15ου αιώνα) εκφράζεται αρκετές φορές χωρίς σεβασμό για ακρατείς και άμυαλους γέροντες, π.χ.: Ἀλλ’ ἐὰν ὁ Ἰαπετὸς ἀοιδὸς ὁ βλιτομάμας καὶ βεκκεσέληνος φιλοζωοῖ καὶ ἀπᾶραι πρὸς ᾅδου οὐ βούλεται, ἀλλ’ ἔτι φιλεῖ διατρίβειν ἐν Σπάρτῃ ἐφ’ ἑορταῖς τε καὶ πανηγύρεσι καὶ ἄλλοις τισὶ συμποσίοις Διονυσιακοῖς, πρὸς τίνα ἄλλον ἐγχειρίσαι κελεύεις τὰ γεγραμμένα;³⁸ Άμυαλο γήρας στην ιστοριογραφία Στην ιστοριογραφία παραλλαγές του μοτίβου μας εξυπηρετούν συχνά τους πολιτικούς στόχους του συγγραφέα ή του δρώντος προσώπου. Το πιο ενδιαφέρον ίσως σε σχέση με το δικό μας θέμα είναι ένα χωρίο της Χρονικής διήγησης του Νικήτα 32 33 34 35 36 37 38

Boissonade (1832: 432), στ. 30–32. Gemert (2010: 58), στ. 137–141. Boissonade (1832: 430, 434), στ. 4 και 74–75. Miller (1883: 61), αρ. ιχ. Έκδ. Tartaglia (1992: 22), κεφ. 7. Έκδ. Winterwerb (1992), redactio B, στ. 75–77. Έκδ. Barry et al. (1975), 74.7–11, πρβλ. και αλλού, π.χ. 44.7, 46.24–25.


Χωνιάτη στο οποίο ο γερασμένος Ανδρόνικος Α’ Κομνηνός γελοιοποιείται για το γάμο του με ένα κορίτσι μόλις 11 χρονών: οἰκτρῶς ἁρμόζεται Ἀνδρονίκῳ πρὸς συμβίωσιν Ἄννα [...] καὶ οὐκ ᾐσχύνετο Κρονίων ἀπόζων ἀνεψιοῦ γυναικὶ μιλτοπαρήῳ καὶ τρυφερᾷ καὶ μήπω τὸ ἑνδέκατον ἔτος ἐξηνυκυίᾳ μέλλων ἀθεμίτως συγκατακλίνεσθαι καὶ παραγκαλίζεσθαι ὁ πέπων τὴν ὀμφακίζουσαν, ὁ ὑπέρωρος τὴν ἡλικίαν τὴν ὀρθοτίτθιον νεάνιδα, ὁ ῥικνὸς καὶ χαλαρὸς τὴν ῥοδοδάκτυλον καὶ δρόσον ἔρωτος στάζουσαν.³⁹ Και πάλι η Παλαιολόγεια εποχή μάς προσφέρει περαιτέρω παραδείγματα τέτοιου είδους. Στη Ρωμαϊκή ιστορία του Νικηφόρου Γρηγορά (1295–1360) ο νεαρός Ανδρόνικος Γʹ παρουσιάζεται να εκφράζεται περιφρονητικά για τον παππού του, τον 67χρονο Ανδρόνικο Βʹ, ο οποίος, κατά τη γνώμη του εγγονού του, βασίλευσε πια για περισσότερα χρόνια από όσο θα έπρεπε, και γι’ αυτό το λόγο έγινε νωθρός και αδιάφορος.⁴⁰ Παρόμοια χωρία στα οποία θα μπορούσαμε να εντοπίσουμε το μοτίβο του αταίριαστου συνδυασμού γήρατος και εξουσίας εμφανίζονται στo έργο Συγγραφικαὶ ἱστορίαι του Γεωργίου Παχυμέρη (1242–1310).⁴¹ Ως ένα μικρό παράρτημα ας αναφερθεί και μια άλλη περίπτωση που σχετίζεται με το θέμα μας: τα παράπονα από τους ίδιους τους συγγραφείς για τις δυσκολίες και ασθένειες των δικών τους γηρατειών, όπως π.χ. στις επιστολές του πατριάρχη Νικολάου Μυστικού από τις αρχές του 10ου αιώνα, στο ιστορικό έργο του Γεωργίου Σφραντζή (μέσα του 15ου αι.),⁴² ή στα ποιήματα του Μαγγανείου Προδρόμου.⁴³ Τέτοια παράπονα δεν αποτελούν καμιά εξαίρεση στη βυζαντινή γραμματεία και ανάγονται ίσως και στο γεγονός ότι οι βυζαντινοί λόγιοι ανήκαν σε εκείνα τα στρώματα βυζαντινής κοινωνίας, μέλη των οποίων υπερέβαιναν κατά πολύ το μέσο όρο ζωής στο Βυζάντιο.⁴⁴ Συμπέρασμα Ελπίζω ότι τα παραπάνω παραδείγματα αποτελούν μια ικανοποιητική απόδειξη του ότι η διακωμώδηση του γήρατος και το θέμα του άνισου γάμου δεν εμφανίζεται για πρώτη φορά στην ελληνική λογοτεχνία στις αρχές του 16ου αιώνα και ότι οι προγενέστερες εμφανίσεις και παραλλαγές του είναι τόσο πολυάριθμες που δεν μπορούμε 39 40 41 42 43 44

Έκδ. Dieten (1975: 275–276). Έκδ. Bekker – Schopen (1829: 399–400), πρβλ. και Talbot (1986: 270). Βλ. Failler (1984: 389), iv, 21, ή και Bekker (1835: 298), L, 4, 9. Πρβλ. Talbot (1986: 274–275). Έκδ. Bernardinello (1972), π.χ. i. 15–24, ii. 20–30, xi. και passim. Talbot (1986: 269). Για το θέμα των δυσκολιών των γερατειών στη βυζαντινή λογοτεχνία βλ. αναλυτικά: Papadopulu (2005).


να τις θεωρήσουμε σποραδικές εξαιρέσεις. Αυτό δε σημαίνει όμως αναγκαστικά ότι μελετητές, όπως ο Μanfred Welti, κάνουν λάθος όταν μιλούν για μια κατά κύριο λόγο θετική στάση του μεσαίωνα προς το γήρας. Αντίθετα, κατά τη γνώμη μου, μπορεί να θεωρηθεί ως μια από τις αποδείξεις του ότι και στη βυζαντινή λογοτεχνία υπήρχε μια εξέλιξη με κατεύθυνση προς τη νέα εποχή. Η επανειλημμένη χρήση του συγκεκριμένου μοτίβου στη λογοτεχνία της εποχής των Κομνηνών παρουσιάζεται ως ένα οργανικό στοιχείο των προδρομικών και νεωτεριστικών τάσεων της περιόδου, στις οποίες ανήκει και η αναγέννηση της σάτιρας ή του ενδιαφέροντος για το αρχαίο δράμα, η εισαγωγή πλασματικών στοιχείων, ή τα πειράματα με την ομιλούμενη γλώσσα στη λογοτεχνία. Ας θυμηθούμε ότι ο κυριότερος εκπρόσωπος όλων εκείνων των νεωτεριστικών τάσεων είναι ο Θεόδωρος Πρόδρομος, το όνομα του οποίου άλλωστε αναφέρθηκε περισσότερες φορές και σε σχέση με το εν λόγω μοτίβο. Το θέμα της εξέλιξης της στάσης προς το γήρας στη λογοτεχνία της Παλαιολόγειας εποχής θα άξιζε μια πιο λεπτομερειακή ανάλυση – εδώ προσφέρθηκαν μόνο μερικά, λίγο πολύ τυχαία επιλεγμένα παραδείγματα που όμως νομίζω αρκούν για το συμπέρασμα ότι στην εποχή εκείνη η τάση συνεχίζεται. Χωρίς να αμφισβητούμε την κατάταξη του ποιήματος της Κακοπαντρεμένης στη δυτικοευρωπαϊκή παράδοση και κατ’ επέκταση στη νεοελληνική παρά στη βυζαντινή λογοτεχνία, οι εμφανίσεις και οι διάφορες παραλλαγές αυτού του μοτίβου μάς δείχνουν νομίζω ξεκάθαρα τις σταδιακές αλλαγές νοοτροπίας που συμβαίνουν στη βυζαντινή λογοτεχνία ήδη από το 12ο αιώνα. Στη συγκεκριμένη περίπτωση οι αλλαγές εκφράζονται με τη διαφορετική προσέγγιση μερικών θεμάτων (του γήρατος), τη χρήση νέων μοτίβων (άνισος γάμος), καθώς και των στοιχείων λαϊκής κουλτούρας (καρναβαλίστικα στοιχεία) μαρτυρώντας για μια ακόμη φορά ότι η παραδοσιακή αντίληψη της μεσαιωνικής ελληνικής λογοτεχνίας ως ιδιαίτερα άκαμπτης είναι εντελώς αδικαιολόγητη. Βιβλιογραφία Bakhtin, M. 1984. Rabelais and his world. Bloomington. Barry, J. N. et al. (ed.) 1975. Mazaris’ Journey to Hades: or, Interviews with dead men about certain officials of the imperial court. Buffalo. Bekker, I. (ed.) 1835. Georgii Pachymeris de Michaele et Andronico Palaeologis libri tredecim ii. Bonn. Bekker, I. – Schopen, L. (ed.) 1829. Nicephori Gregorae historiae Byzantinae ι. Bonn. Bernardinello, S. (ed.) 1972. Theodori Prodromi de Manganis. Padova. Boissοnade, J. Fr. (ed.) 1832. Anecdota Graeca iv. Paris. Conca, G. (ed.) 1990. Nicetas Eugenianus, De Drosillae et Chariclis amoribus. Amsterdam. Coupe, W. A. 1967. Ungleiche Liebe – A Sixteenth-century topos. The Modern Language Review 62, 661–671. Cupane, C. 2010. Jenseits des Schattens der Alten. In Α. Rhoby – E. Schiffer (eds.), Imitatio – aemulatio – variatio. Wien, 93–102.

49 | Το άμυαλο γήρας στη βυζαντινή και πρώιμη νεοελληνική λογοτεχνία Danezis, G. 2002. Senex amans: To dimodes piima gia ton gero ke to koritsi (Peri gerondos). In P. Agapitos – M. Pieris (eds.), T’ adonin kinon pu glyka thlivate. Praktika tu 4u diethnus synedriu Neograeca Medii Aevi. Iraklio, 427–454. [Δανέζης, Γ. 2002. Senex amans: Το δημώδες ποίημα για τον γέρο και το κορίτσι (Περὶ γέροντος). Στο Π. Αγαπητός – Μ. Πιερής (επιμ.), T’ ἀδόνιν κεῖνον ποὺ γλυκὰ θλιβᾶται. Πρακτικά του 4ου διεθνούς συνεδρίου Neograeca Medii Aevi. Ηράκλειο, 427–454.] Dieten, J. van (ed.) 1975. Nicetae Choniatae historia. Berlin. Failler, A. (ed.) 1984. Georges Pachymérès, Relations historiques ii. Paris. Frenzel, E. 1995. Motive der Weltliteratur. Stuttgart 1995. Gemert, Α. van (ed.) 2010. I kakopandremeni. Thessaloniki. [Η κακοπαντρεμένη. Θεσσαλονίκη.] Krumbacher, K. (ed.) 1897. Kasia. Sitzungsberichte der bayerischen Akademie der Wissenschaften, Philosoph.-phil. und hist. Kl. 3.1, 357–368. La Porte-Du Theil, F. J. G. 1810. Notice d’un manuscrit de la bibliothèque du Vatican, côté cccv, parmi les manuscrits Grecs. Notices et extraits des manuscrits de la Bibliothèque Nationale et d’autres bibliothèques 8.2, 105–128. Marciniak, P. (forthcoming). Prodromos, Aristophanes and a lustful woman. A Byzantine satire by Theodore Prodromos. Byzantinoslavica 73, 2015. Migliorini, T. 2010. Gli scritti satirici in greco letterario di Teodoro Prodromo: introduzione, edizione, traduzione, commento. PhD Thesis. Miller, E. (ed.) 1855. Manuelis Philae carmina i. Paris. Miller, E. (ed.) 1857. Manuelis Philae Carmina ii. Paris. Miller, E. (ed.) 1883. Poésies inédites de Théodore Prodrome. Annuaire de l’Association pour l’encouragement des études grecques en France 17, 58–63. Papadopulu, E. 2005. Peri tis ilikias ke tu giratos apo ti grammatia tu endekatu ke dodekatu eona. Symmeikta 17, 131–198. [Παπαδοπούλου, Ε. 2005. Περί της ηλικίας και του γήρατος από τη γραμματεία του ενδέκατου και δωδέκατου αιώνα. Συμμεικτά 17, 131–198.] Pratsch, Th. 2005. Der hagiographische Topos. Berlin. Talbot, Α. Μ. 1986. Old Age in Byzantium. Byzantinische Zeitschrift 77, 267–278. Tartaglia, L. (ed.) 1992. Teodoro ii Duca Lascari, Satira del Pedagogo. Napoli. Welti, Μ. 1987. Das Altern im Mittelalter und in der frühen Neuzeit. Schweizerische Zeitschrift für Geschichte 37, 1–31. Winterwerb, H. (ed.) 1992. Porikologos: Einleitung, kritische Ausgabe aller Versionen, Übersetzung, Textvergleiche, Glossar, kurze Betrachtungen zu den fremdsprachlichen Versionen des Werks sowie zum Opsarologos. Köln. The Folly of Old Age in Byzantine and Early Modern Greek literature This paper focuses on the folly of old age as a literary motif. It aims to demonstrate that the first appearance of the motif in Greek literature is not in the early 16th century vernacular poem Peri gerondos na mi pari koritsi, as is generally believed. To the contrary, the motif of foolish old people, often treated satirically, emerges in Byzantine literature from the twelfth century onwards. The paper places its initial focus on the theme of unequal marriage and then presents other ways of mocking older people in poetry and in satire. It also discusses the use of the same motif in Byzantine historiography. The overall conclusion is that the emergence of this motif, typical for European literature of the Renaissance and afterwards, does not constitute a rare exception, but plays a major part in the innovative tendencies of the Komnenian period. Keywords old age, satire, early Modern Greek Literature, Byzantine literature

Typologie ženských postav ve vybraných románech Nikose Kazantzakise Andrea Bednářová Prozaik, básník, dramatik, esejista, filozof, překladatel. Tvorba celosvětově uznávaného řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise zasahuje do nejrůznějších oblastí literatury a čítá řadu románů, básní, dramat, cestopisů, filozofických próz, studií, dopisů i překladů. V této studii bych však ráda věnovala pozornost vybraným vrcholným románům,¹ které Kazantzakis píše ve 40. a 50. letech 20. století, tedy v posledním období své tvorby i svého života, a v souvislosti s nimi tolik diskutované ženské otázce a autorovu přístupu ke zobrazování postav opačného pohlaví. Zaměřím se konkrétně na osudové ženy v životech Kazantzakisových hrdinů, ženy, které nějakým způsobem ovlivnily jejich život, smýšlení či jednání. Tyto ženské literární postavy představím prostřednictvím typologické analýzy, jejímž cílem bude jednotlivé Kazantzakisovy literární typy, respektive další významné individualizované ženské postavy, charakterizovat, v rámci dílčích analýz mezi sebou vybrané postavy porovnat a pokusit se najít znaky společné všem analyzovaným ženským postavám. Pojetí ženských literárních postav Při četbě Kazantzakisových románů si pozorný čtenář brzy povšimne rozdílného pojetí mužských a ženských postav. Ženské postavy působí oproti těm mužským méně propracovaně, ve srovnání se svými protějšky nedisponují přílišnou plastičností charakteru a velmi prostá bývá i motivace jejich jednání – ženské skutky jsou bez výjimky motivovány erotickou či mateřskou láskou k muži. Ve zmiňovaných

1

Jmenovitě se zaměřím na romány Život a skutky Alexise Zorbase (Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορμπά, 1946), Kristus znovu ukřižovaný (Ο Χριστός ξανασταυρώνεται, švéd. vyd. 1950, řec. vyd. 1954), Poslední pokušení (Ο τελευταίος πειρασμός, švéd. vyd. 1952, řec. vyd. 1955) a Chuďásek Boží (Ο φτωχούλης του Θεού, 1956).

52 | Andrea Bednářová

románech se tedy zrcadlí Kazantzakisovo nazírání na odlišný životní úděl muže a ženy: zatímco ideální muž jde za vyššími duchovními cíli (hledání Boha a souznění s ním, spása lidstva, snaha dosáhnout duševní či jakékoliv jiné svobody), posláním ženy je především milovat a ctít muže, plodit potomky (nejlépe syny) a následně se starat o teplo rodinného krbu. Přes poměrně velké množství ženských postav vyskytujících se ve čtyřech rozebíraných románech můžeme z typologického hlediska rozlišit pouze tři výrazné literární typy, a to typ ženy-svůdnice, ženy-matky a ženy-panny, a dále dvě důležité individualizované ženské figury – sestru Kláru (Chuďásek Boží) a madam Ortans (Řek Zorbas) – které vzhledem k jejich povaze není možné do uvedených kategorií zařadit; přesto i ony mají s jednotlivými Kazantzakisovými typy mnohé rysy společné. Opakovaně dochází taktéž k prolínání jednotlivých literárních typů, což je snad nejvíce patrné právě na postavě prostopášné madam Ortans, která se, jak uvidíme níže, stává pozoruhodnou kombinací všech tří typů. Pokud jde o způsob, jakým jsou ženy v analyzovaných románech všeobecně prezentovány, rozlišujeme dvě hlavní a zcela protikladné tendence. Na jednu stranu jsou ženské postavy ztělesněním zla a pokušení (ďáblův nástroj, šelma), s čímž souvisí i negativní nazírání duchovně založených mužů na jejich tělo (podtrhnutí jeho stinných stránek, strach a úzkost pramenící z tělesnosti a sexuality), na druhou stranu si ale mužští hrdinové uvědomují, že pouze žena má možnost nosit ve svém těle nový život, že jedině ona může porodit muži syna, pokračovatele rodu. Z tohoto pohledu je tudíž žena v Kazantzakisových románech prezentována v relativně pozitivním světle. Takovýto antagonismus nicméně prostupuje Kazantzakisovu tvorbu na všech úrovních a Dimitris Tziovas jej pregnantně označuje za charakteristický znak Kazantzakisova narativního umění.² Osudové ženy v životech Kazantzakisových hrdinů Podobně jako Kazantzakisův osobní život³ je i život jeho románových hrdinů nerozlučně spjat se ženami. Prostřednictvím svých děl se Kazantzakis snaží ukázat zápasícího člověka, vyzdvihnout jeho přednosti (vytrvalost, morální zásady), ale také poukázat na obtíže, se kterými se člověk potýká, chce-li dosáhnout vytyčených cílů. Všichni protagonisté se snaží dosáhnout svobody, ať už duševní či jakékoliv jiné. Jejich život představuje nikdy neutuchající souboj – souboj se sebou samým, s vlastním tělem, duchem, ale i souboj s nepřízní osudu nebo s bližními. K tomu, aby autor co nejnázorněji a nejpřesvědčivěji demonstroval hrdinův vnitřní zápas, 2 3

Tziovas (2007). Více viz např. Stamatiu (1997), Zografu (1997).

53 | Typologie ženských postav ve vybraných románech Nikose Kazantzakise

konkrétně zápas tělesné a duševní stránky jeho osobnosti, využívá opakovaně ženských postav a ženské tematiky obecně. Nejdůležitější jsou v tomto ohledu bezesporu motivy ženského těla a fyzické přitažlivosti mezi protagonistou a „osudovou ženou“. Začněme proto typologickou analýzu u této skupiny žen, pro něž jsme si stanovili označení ženy-svůdnice. Žena-svůdnice Mezi Kazantzakisovy oblíbené ženské hrdinky patří zejména mladé a krásné vdovy, popřípadě přitažlivé ženy bez závazků. Vdovy v Kazantzakisově díle připomínají exotické krásky a často jsou vylíčeny jako promiskuitní „cizinky“, tedy ženy stojící mimo dané sociální prostředí. Lhostejností vůči zavedeným společenským pravidlům se odlišují od tradičních venkovských žen a díky své odhodlanosti volně se pohybovat na veřejnosti a oddávat se svým niterným touhám jsou okolím vnímány jako „podvratný živel“.⁴ Tento typ ženských postav je vždy úzce napojen na hlavního hrdinu konkrétního díla – vdova Surmelina (Řek Zorbas) pociťuje jistou náklonnost k majiteli lignitového dolu a vypravěči celého románu, jenž se nakonec stává jejím prvním a zároveň posledním milencem; činy vdovy Kateřiny (Kristus znovu ukřižovaný) jsou motivovány nenaplněnou láskou k chudému pastýři Manoliovi; osudovým mužem nevěstky Marie Magdaleny (Poslední pokušení) je Ježíš – a ovlivňuje jeho smýšlení i jednání. Žena-svůdnice je díky své sexuální přitažlivosti a vyzývavosti vždy spojována s nejstarším řemeslem. V případě Marie Magdaleny a vdovy Kateřiny je toto spojení vzhledem k tomu, že se obě ženy zpočátku živí jako prostitutky a samy se za ně i považují, opodstatněné. Vdova Surmelina je sice rovněž vylíčena jako atraktivní žena, místními muži však opovrhuje a z promiskuity je jimi obviňována neprávem, což představuje výrazný rozdíl oproti ostatním dvěma jmenovaným představitelkám ženy-svůdnice jakožto Kazantzakisova literárního typu. Francouzská existencialistka Simone Beauvoirová ve svém eseji Druhé pohlaví pojednávajícím o postavení ženy označuje prostitutku za „jeden z nejplastičtějších ženských typů, který umožňuje v nejvyšší míře rozehrát neřesti a ctnosti“.⁵ Podobně i Kazantzakis využívá postavu ženy-svůdnice bez ohledu na to, zda je ve skutečnosti ženou lehkých mravů či nikoliv. Žena-svůdnice ztělesňuje v Kazantzakisových románech smilstvo, hřích, hanbu a zavržení, naopak panny a vdané ženy jsou zejména zosobněním cudnosti. Ke zdůraznění protikladů mezi neřestmi a ctnostmi slouží i motiv kající se nevěstky, který se nejčastěji vyskytuje právě u tohoto typu ženských postav (pokání 4 5

Tagopoulos (2004: 165). Beauvoirová (1966: 127).


a duchovní proměna vdovy Kateřiny a Marie Magdaleny podnícená silným citovým vztahem k vyvolenému muži). Dle Beauvoirové dále prostitutka v muži přísných morálních zásad, jenž odmítá tělesnost, vzbuzuje hrůzu a odpor. Díky skutečnosti, že dává své tělo bez rozdílu všem mužům, aniž by jedinému z nich doopravdy patřila, získává obávanou nezávislost a stává se personifikací ženství.⁶ Pro každého ze vzpomínaných protagonistů představuje žena-svůdnice objekt milostné touhy, ale zároveň také – v souladu s Beauvoirovou – pokušení neboli slovy samotných hlavních hrdinů ďáblův nástroj, který musí hrdina přemoci, chce-li dosáhnout morálního vítězství a transsubstanciace těla v duši. Z této duality pak vyplývá hrdinův rozpolcený vztah jak k takovéto osudové ženě, tak k ženskému pohlaví a společenství obecně. Za všechny zde uveďme mladého pastýře Manolia, který se nezištně zaslíbil Bohu a sociálním cílům: v jeho vztahu k ženám, a především k vdově Kateřině, se snoubí vyšší hodnoty (snaha o vykoupení a morální očistu své, ale i Kateřininy duše) s emocemi (zejména strach) a touhou a často ani není patrné, kde se nachází hranice mezi tzv. spasitelským posláním a erotickou vášní,⁷ což dokládají následující Manoliovy myšlenky: Μὴν εἶδες κανένα ὄνειρο καὶ σύ; Σὲ ὀνείρεψε ὁ πειρασμός, Μανολιό μου, γιά μπὰς ἡ Παρθένα Μαρία; Γιά μπὰς καὶ σ᾽ ὀνείρεψαν κι οἱ δύο – γίνεται κι αὐτό, Μανολιό μου – κι ἦρθες, καὶ στὴν ἀρχὴ θὰ μοῦ μιλᾶς γιὰ τὸ Θεὸ καὶ τὴν Παράδεισο, κι ὕστερα, ἀγάλια ἀγάλια, χωρὶς καὶ σὺ νὰ τὸ καταλάβεις, Μανολιό μου, χωρὶς κι ἐγὼ ἡ κακομοίρα νὰ τὸ καταλάβω, θὰ βρεθοῦμε, σφιχταγκαλιασμένοι κι οἱ δυὸ στὸ κρεβάτι… (Ο Χριστός ξανασταυρώνεται, 114) „Nezdál se i tobě nějaký sen? Poblouznilo tě pokušení nebo Panna Maria, Manolie? Nebo tě snad poblouznilo obojí – i to se stává, můj Manolie – a tak jsi přišel a nejdřív mi budeš povídat o Bohu a ráji a pak, pomaloučku polehoučku, než se naděješ, můj Manolie, a než se naděju já nešťastnice, ocitneme se v těsném objetí spolu v posteli…“⁸ Jakkoli je ale pro Manolia tento boj namáhavý, dovádí jej, podobně jako i protagonisté dalších dvou románů, do vítězného konce. Nicméně nastalý emocionální a sexuální konflikt hrdiny je možné vyřešit pouze násilnou a tragickou smrtí těchto

6 7 8

Ibid. Tziovas (2010: 157). Z důvodu filologické přesnosti jsem se rozhodla v textu uvádět vlastní překlady, a to i přesto, že ke všem analyzovaným románům české překlady existují.


žen.⁹ „[...] Kazantzakisovy mladé, krásné, smyslné a nezávislé ženy jsou bez výjimky odsouzeny k záhubě“,¹⁰ a tak jsou vdova Surmelina, vdova Kateřina i Marie Magdalena surově zavražděny rukou mužů, a to i přesto, že poslední dvě jmenované prochází podobně jako jejich milovaní muži duševním zráním a konverzí (motiv kající se nevěstky). Obecně lze tedy konstatovat, že pouze díky brutální vraždě je hrdinova mysl schopna se od ženy-svůdnice zcela osvobodit a zapomenout na duševní nestabilitu a neklid, který v ní její přítomnost vyvolávala:¹¹ Ἡ χήρα εἶχε κιόλα τυλιχτεῖ μέσα στὴν καρδιά μου μὲ κερόμπολη, δὲν μποροῦσε πιὰ νὰ μεταδώσει τὸν πανικὸ μέσα μου καὶ νὰ παραλύσει τὸ νοῦ μου. (Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορμπά, 255) Vdova se už v mém srdci obalila včelím voskem. Již nemohla vnést do mého nitra paniku, již nemohla ochromit mou mysl. Žena-matka Další ženskou postavou, jež se vyskytuje napříč celou Kazantzakisovou tvorbou, a tedy i v námi analyzovaných románech, je postava matky. Ze čtyř rozebíraných děl pro nás budou v tuto chvíli stěžejní především dvě, a to román Poslední pokušení, v němž se setkáme s Marií, matkou hlavního hrdiny Ježíše, a její přítelkyní Salome, a román Chuďásek Boží, v němž důležitou roli hraje paní Picarda, matka svatého Františka z Assisi. „Autorův obdiv náleží pouze matkám, sestrám a mravným manželkám, jejichž důležitost spočívá v obětavé službě vlastní rodině a v jejich odmítnutí manipulovat s muži a získávat nad nimi moc. Tyto ženy jsou plny femininní oddanosti, něhy a trpělivosti.“¹² Kazantzakis ve svých dílech opravdu přikládá mateřství důležitou roli, nabízí se však otázka, zda románoví hrdinové vnímají své matky podobně pozitivně, ba je dokonce obdivují či adorují. Žena-matka je ve výše uvedených románech vždy vylíčena jako oddaně milující svého syna, respektive v případě Salome své syny. Marie, Salome i Picarda chtějí 9 Petropoulou (2000). 10 Tagopoulos (2004: 167). 11 Postavám femme fatale u Kazantzakise se podrobněji věnuje také Thanasis Agathos, jenž tyto ženské postavy dále dělí do dvou kategorií: na ženy, které zůstávají až do samého konce rozkošnicemi a nepodřizujícími se osobnostmi (z námi analyzovaných románů např. vdova Surmelina), a na kající se nevěstky (např. vdova Kateřina, Marie Magdalena). Viz Agathos (2011: 149). 12 Tagopoulos (2004: 167).


pro své syny jen to nejlepší, každá má však, co se jejich budoucnosti týče, jiné priority. Marie, u níž Kazantzakis kladl důraz na lidský aspekt jejího bytí,¹³ často myslí více na sebe než na svého syna a snaží se jej přivést na „cestu člověka“, aby se spolu s ním mohla těšit z vnoučat a dalších pozemských radostí. Naopak Picarda na rozdíl od Marie svého asketického syna obdivuje, nevyčítá mu zvolený způsob života a nesnaží se vědomě překazit jeho výstup k Bohu. Přesto i ona dbá na materiální zabezpečení svého milovaného syna, přesto i ona propuká v pláč, když vidí jeho zubožené tělo. Stará Salome, třetí z žen-matek, je sice ovlivněna vidinou království nebeského, více než jeho duchovní aspekt ji však zajímají trůny, sláva a brokáty. Je tudíž evidentní, že postava ženy-matky, třebaže může být i velmi zbožná (Picarda se v samém závěru románu dokonce stává řádovou sestrou), je podobně jako další Kazantzakisovy ženské postavy neustále spjata s hmotným světem. Sám Nikos Kazantzakis ve své mystické básnické próze Spasitelé Boží neboli Askeze tvrdí, že „největším hříchem je spokojenost“.¹⁴ Zde musím souhlasit s britským badatelem Darrenem J. N. Middletonem, podle nějž je Kazantzakis toho názoru, že je nezbytné, aby se Ježíš vyvaroval Mariiny hříšné vize klidného rodinného života, neboť se Marie pomocí rodinného štěstí a spokojenosti (tedy největšího ze všech hříchů) snaží zastavit dematerializační proces, tzn. transsubstanciaci těla v duši.¹⁵ „Přiznat se za syna své matky znamená přiznat matku v sobě, pojmout ženství úhrnně jako pouto k zemi, k životu, k minulosti.“¹⁶ Žena, bez ohledu na to, jaký má k muži vztah, jej vědomě či nevědomě poutá k pozemskému životu. Obzvláště oběma protagonistům by tak mateřské pouto mohlo překazit jejich výstup k Bohu, a proto je potřeba se z něj vymanit. Právě z tohoto důvodu Kazantzakisův Ježíš zapírá svou vlastní matku, čímž ji velmi zraňuje. Rovněž František, který si na rozdíl od Ježíše své matky nesmírně váží, nemá v úmyslu se protivit Božímu rozhodnutí, a proto veškeré citové vazby a pouta, jež ho k matce vážou, zpřetrhává. Pro oba hlavní hrdiny tedy žena-matka představuje opět jakousi překážku, která brání spojení se s Nejvyšším a kterou musí hrdina přes veškerou případnou lásku k ní překonat. Využijme zde ještě teorii psychologa Carla Gustava Junga: „Je-li matka vnímána jako překážka, stane se zdánlivě záludnou pronásledovatelkou. Přirozeně to není skutečná matka, ačkoli i ona tak může působit svou chorobnou něžností, se kterou své dítě pronásleduje až do dospělého věku [...]; je to mnohem spíše imago matky, které se stane Lamií.“¹⁷ V tomto bodě se Kazantzakis s Jungem do jisté míry

13 14 15 16 17

Christodoulou (2005: 119). Kazantzakis (1997b: 33). Middleton (2000: 71). Beauvoirová (1966: 104). Jung (2009: 189–190).


shoduje, a to především v románu Poslední pokušení, kde se setkáme s oběma výše zmíněnými typy matky-pronásledovatelky. Zatímco nadmíru starostlivá Salome „pronásleduje“ své dospělé syny a snaží se jim zajistit skvělou budoucnost (přičemž mladší Jan na rozdíl od materialisticky založeného Jakuba toto její úsilí kategoricky odmítá), kletba ztělesňující Ježíšovu matku Marii a doprovázející každý protagonistův krok odpovídá imagu matky. Františkovo nitro i po mnohaletém odloučení od rodiny zase sužuje „věčný souboj matky a otce“; z toho vyplývá, že také Františka stíhá stín jeho rodičů: Αἰώνια παλεύουν μέσα μου οἱ δυό τους· ὅλη μου ἡ ζωή, μάθε, εἶναι τὸ πάλεμα αὐτό· μπορεῖ νὰ παίρνουν διαφορετικὰ ὀνόματα – Θεὸς καὶ Σατανάς, πνέμα καὶ σάρκα, καλὸ καὶ κακό, φῶς καὶ σκοτάδι, ὅμως πάντα εἶναι ἡ μάνα μου κι ὁ κύρης. [...] Κι ἀλήθεια, εἶχαν σμίξει ὁ σιὸρ Μπερναρντόνε κι ἡ κυρα-Πίκα μέσα στὸ στῆθος τοῦ Φραγκίσκου καὶ τὸν βασάνιζαν. (Ο φτωχούλης του Θεού, 28) „Věčně ve mně oba zápolí a věz, že celý můj život se rovná tomuto souboji. Mohou mít odlišná jména – Bůh a Satan, duše a tělo, dobro a zlo, světlo a tma, avšak vždy je to má matka a můj otec.“ [...] A opravdu. Ve Františkově nitru se smísili sir Bernardone a paní Pica a trýznili ho. Žena-panna Třetím Kazantzakisovým literárním typem, se kterým se ve vybraných románech opakovaně setkáváme, je postava ženy-panny, tedy (prozatím) neprovdané a sexuálně neaktivní dívky či mladé ženy. V rámci analyzovaných románů můžeme dále rozlišit dvě podskupiny takovýchto žen, respektive dívek: mladá a zprvu nezkušená děvčata, která mají těsně před svatbou (Lenio a Mariori v románu Kristus znovu ukřižovaný), a stárnoucí panny bez vyhlídek brzkého vstupu do manželství (Lazarovy sestry Marie a Marta v románu Poslední pokušení). V Kazantzakisově tvorbě bychom ženu-pannu mohli definovat jako zcela obyčejnou dívku či ženu, která se svým chováním a smýšlením nikterak nevymyká tomu, co je tradiční společností považováno za obvyklé a patřičné. Ženy-panny jsou součástí společnosti – nestojí na jejím okraji jako například typ ženy-svůdnice – a mužské společenství obecně zaujímá vůči tomuto typu žen vcelku přátelský či neutrální postoj a respektuje jejich tužby, a to zejména proto, že tato jejich přání se shodují s běžnými mužskými potřebami a požadavky. Ženy-panny nepopírají tradiční rozdělení úloh žen a mužů ve společnosti a nesnaží se být mužům rovnocennými partnerkami, ba je dokonce nějakým způsobem zastínit či převýšit. Jako


jedinou možnost své seberealizace a zároveň vymanění z rodinných pout vnímají sňatek a následné mateřství. Postavy Lenio, Marie a Marty jsou na rozdíl od Mariori významným způsobem spjaty s protagonisty příslušných románů. V případě Lenio jde o pastýře Manolia, jehož je Lenio snoubenkou, v případě Marie a Marty o Ježíše, jemuž obě sestry dělají společnost, tajně jej milují a v samém závěru, v Ježíšově vidině neboli v „posledním pokušení“, se stávají jeho životními družkami a matkami jeho dětí. Povšimněme si tedy, že oba protagonisté jsou krom typu ženy-svůdnice spoutáni s dalším, na první pohled zcela odlišným typem žen. Mariori pak představuje snoubenku Manoliova z bohaté rodiny pocházejícího přítele Michelise, který se podobně jako Manolios rozhodne vydat „Kristovou cestou“. Je nutné zdůraznit, že ačkoli všechny uvedené ženy řadíme k totožnému typu, existují mezi jednotlivými, dle románů rozdělenými dvojicemi, tedy Lenio/Mariori a Marie/Marta, výrazné rozdíly. Dimitris Tziovas například řadí Lenio a Mariori ke dvěma opačným pólům, přičemž bledá churavá Mariori reprezentuje podřízenost, trpnou odevzdanost a nemoc, zatímco dobře stavěná a vitální Lenio hrozbu, výzvu a fyzickou zdatnost.¹⁸ Zjednodušeně můžeme říci, že Mariori ztělesňuje pasivitu (mírnost, submisivitu, pokoru), zatímco Lenio aktivitu (vášeň, vzdorovitost, hrdost). Diference, ovšem poněkud jiného charakteru, jsou evidentní rovněž u dvojice Marie/Marta. Jejich rozdílná povaha má ovšem hlubší kořeny. Kazantzakis se v tomto případě nechal inspirovat Biblí, v níž je Marta zobrazena jako praktická hospodyňka, kdežto Marie jako žena hloubavá a duchovně založená.¹⁹ Důležité jednotící elementy tohoto typu žen pak představují počáteční (v případě Mariori trvalá) dívčí nevinnost, nikdy neutuchající touha vdát se a založit rodinu a dále zejména vztah s muži, kteří se dobrovolně či nedobrovolně rozhodli následovat Boží, potažmo Kristovy kroky. Podobně jako typ žena-svůdnice a žena-matka představuje také žena-panna vazbu mezi hrdinou a zemí, tzn. hmotným světem. Jak praví Michelis, když se loučí s Mariori, která pro svou vážnou nemoc odjíždí do sanatoria: „mé srdce je stále spoutané se zemí“ („ἀκόμα ἡ καρδιά μου εἶναι δεμένη μὲ τὰ χώματα“, Ο Χριστός ξανασταυρώνεται, 307). Lazarovy sestry a Lenio, které mají co do činění s protagonisty románů, můžeme proto opět označit za součást pokušení, kterému musí hrdina odolat, chce-li dosáhnout konečného vítězství. Nicméně také Mariori musí být Michelisem překonána, neboť vývoj všech hrdinů

18 Tziovas (2010: 156). 19 Viz verše Lk 10:38–42; Marta je vyobrazena jako ta, která obsluhovala Ježíše (tzn. praktická žena), zatímco mu Marie seděla u nohou a poslouchala jeho slova (tzn. v porovnání s Martou duchovněji založená žena). Martina věcnost se projevuje ale i na jiných místech Písma (např. Jn 11:39, kde Marta hovoří o rozkladu těla svého zesnulého bratra Lazara).


románu Kristus znovu ukřižovaný vychází z hrdinského vypravěčského schématu boj – (morální) vítězství.²⁰ Podobně jako v případě žen-svůdnic až Mariorina smrt znamená pro Michelise definitivní odpoutání se od ní: […] πῆρε ὁ Θεὸς μαχαίρι καὶ μοῦ ᾿κοψε σὲ δυὸ τὴ ζωή μου καὶ πέταξε τὴ μισὴ στὸ χῶμα· τώρα πέταξε καὶ τὴν ἄλλη μισή. Ἀλάφρωσα. (Ο Χριστός ξανασταυρώνεται, 408) „[…] Bůh vzal nůž, rozřízl můj život na dvě poloviny a jednu pohřbil. Teď pohřbil i tu druhou. Ulevilo se mi.“ Sestra Klára Sestra Klára představuje osudovou ženu svatého Františka z Assisi (Chuďásek Boží), a ačkoliv se jedná o postavu do značné míry individualizovanou, i ona je v rámci Kazantzakisovy románové tvorby nad očekávání spjata s výše zmiňovanými hrdinkami. Také František prochází stejně jako Manolios či Kazantzakisův Ježíš duševní proměnou a je třeba, aby zpřetrhal veškerá pouta, která ho vážou k milované ženě. Aby dosáhl nejvyšších příček na pomyslném duchovním žebříku, musí se podobně jako výše dva jmenovaní zříci pozemských statků a radostí, musí potlačit tělesnost. A právě v tomto bodě nacházíme spojitost mezi Klárou a dalšími ženskými postavami, zejména pak postavami žen-svůdnic. „Františkova bývalá přítelkyně Klára je dobrým příkladem člověka, který se snaží zabránit Františkově výstupu vzhůru k duchovnímu dozrání, jeho transsubstanciaci těla v duši. Klářinou úlohou, podobně jako úlohou několika dalších Kazantzakisových žen, je především nalákat Františka ke vstupu do ďáblovy pasti rodinné všednosti.“²¹ Na druhou stranu ale Darren J. N. Middleton tyto ženy nazývá duchovními oběťmi, a to proto, že „nesmyslně trpí kvůli tomu, aby vyšlapaly cestičku mužským hrdinům“.²² I v tomto románu tedy Kazantzakis využívá motiv fyzické přitažlivosti mezi hlavním hrdinou a okouzlující ženou, v tomto případě právě mladou šlechtičnou Klárou, aby podtrhl hrdinův vnitřní zápas, konkrétně zápas tělesné a duševní stránky jeho osobnosti, a následně pak vyzdvihl jeho přísné morální zásady 20 Hrdinové postupně překonávají své každodenní zvyklosti, potřeby, pocity, vášně, přirozenou zbabělost, mezilidské vztahy i hmotné statky a nakonec každý vlastním způsobem přikročí k nejvýznamnějším obětem svého života, a dosáhne tak zmiňovaného morálního vítězství; viz Kapsomenos (2011: 396–397). 21 Middleton (2000: 121). 22 Ibid., 122.


a hodnoty. Klára a s ní i vize šťastného rodinného života pro Františka opět představují tzv. ďáblovu nástrahu, démona, jenž trýzní jeho mysl: Κοίτα, σιὸρ Φραγκίσκο, φώναξε, κοίτα, σιὸρ Φραγκίσκο, γιὲ τοῦ Μπερναρντόνε, ἐτούτη εἶναι ἡ γυναίκα σου, ἐτοῦτα τὰ παιδιά σου καὶ πίσω τους ὁ δοῦλος σου κι ἡ δούλα. Ὅλη ἡ φαμίλια βγῆκε νὰ σεριανίσει καὶ πᾶς ἐσὺ μπροστά, ὁ ἄντρας, ὁ πατέρας, τὸ ἀφεντικό! […] Κύριε, Κύριε, φώναξε σπαραχτικὰ ὁ Φραγκίσκος, πρόσταξε τὸν ἥλιο σου νὰ πέσει ἀπάνω στὴ φαμίλια μου καὶ νὰ τὴ λιώσει. Νὰ γλιτώσω! (Ο φτωχούλης του Θεού, 213) „Podívej se, sire Františku,“ vykřikl. „Podívej se, sire Františku, syne Bernardonův, toto je tvá žena, to jsou tvé děti a za nimi sluha a služebná. Celá rodina si vyšla na procházku a vpředu kráčíš ty – manžel, otec, pán!“ […] „Pane, pane,“ zvolal srdceryvně František, „přikaž slunci, ať jeho paprsky dopadnou na mou rodinu a rozpustí ji. Ať se zachráním!“ V porovnání s postavami žen-svůdnic je však Klára od počátku vyobrazena jako neposkvrněná a bohabojná bytost. Přesto se duševní transformace, kterou žena prochází podobně jako postava Marie Magdaleny a vdovy Kateřiny, projevuje také ve vývoji jejího charakteru i smýšlení. A z hrdé vzdorovité dívky se tak stává pokornou a obětavou ženou sloužící Bohu, jež dokáže potlačit svou přirozenou tělesnost. Avšak i sestra Klára má dle mého názoru stále velmi blízký vztah k pozemskému životu, a nemůžeme proto její duševní proměnu srovnávat s proměnou Františkovou, nehledě na to, že její činy jsou již tradičně motivovány láskou k muži, zatímco ty Františkovy citem k Bohu. Pohlížet na Kláru, ale i na některé další ženy v Kazantzakisově tvorbě (především na výše uvedený typ ženy-svůdnice) výhradně jako na překážku může být mylné, což potvrzují i slova Petera Biena, jenž Kláru označuje za tu, která Františkovi pomohla dosáhnout vítězství, a to jak na nejnižším (svou tělesnou existencí), tak na nejvyšším (svou duchovní existencí) stupni lásky:²³ Κι ὄχι μονάχα δὲ σοῦ στάθηκε ἐμπόδιο ὁ ἔρωτας αὐτὸς ὁ σαρκικὸς γιὰ τὴν Κλάρα, παρὰ καὶ σὲ βοήθησε πολὺ νὰ φτάσεις τὸ Θεό· γιατὶ ὁ ἔρωτας αὐτὸς σοῦ ξεσκέπασε τὸ μεγάλο μυστικό: μὲ ποιὸν τρόπο, μὲ ποιὸν ἀγώνα γίνεται ἡ σάρκα πνέμα. (Ο φτωχούλης του Θεού, 19) 23 Bien (2007: 507).


A nejen že ti tato tělesná láska ke Kláře nebyla překážkou, ale dokonce ti pomohla dojít k Bohu, protože ti odhalila velké tajemství: jakým způsobem, díky jakému boji se tělo stává duší. Postavu Kláry je tedy možné interpretovat mimo jiné jako určitý druh katalyzátoru, který svou existencí (nikoli smrtí, jako je tomu v případě žen-svůdnic) pomáhá protagonistovi dosáhnout jeho ambic a zdánlivě nedostižných ideálů. Madam Ortans Poslední, v jistém smyslu rovněž osudovou ženou, o které bych se ve svém příspěvku ráda zmínila, je postava vysloužilé francouzské kurtizány madam Ortans (Řek Zorbas), v níž Giorgos P. Stamatiu spatřuje „tragický symbol úpadku ženské krásy“²⁴ a označuje ji za postavu groteskní či tragikomickou,²⁵ což ji staví do kontrastu s postavami žen-svůdnic, ale i mladou a krásnou Klárou. Madam Ortans neboli Bubulína je postarší dáma vlastnící malý hotýlek na krétském pobřeží, která i přes svůj zralý věk disponuje nezkrotným sexuálním apetitem a touhou žít. Přítomnost dvou cizinců v jejím skromném hotelu jí okamžitě vlévá čerstvou krev do žil. Záhy se stává milenkou neméně náruživého Zorbase, a společně tak vytváří téměř dokonalý pár. Madam Ortans tedy dokáže navázat vztah s jedním z hlavních hrdinů příběhu, což představuje významný rozdíl ve srovnání se všemi doposud zmiňovanými osudovými ženami. Propastný rozdíl však můžeme spatřit rovněž v přístupu Zorbase k opačnému pohlaví v porovnání s postavami, jako je Manolios, Ježíš či intelektuálně založený vypravěč románu Řek Zorbas. Díky své rázovité povaze stojí Zorbas nohama pevně na zemi a žena pro něj nepředstavuje hřích, pokušení, ďáblovu nástrahu ani jiný druh nebezpečí, nýbrž největší blaho: Ἔγνοια σου, Μπουμπουλίνα μου, σαπημένη, βασανισμένη μου μαούνα! Ἔγνοια σου, καὶ δὲ θὰ σὲ ἀφήσω ἐγὼ ἀπαρηγόρητη, ὄχι! Οἱ τέσσερεις Δυνάμες σὲ ἀφῆκαν, ἡ νιότη σὲ ἀφῆκε, ὁ Θεὸς σὲ ἀφῆκε, ἐγώ, ὁ Ζορμπᾶς, δὲ σὲ ἀφήνω! (Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορμπά, 227) „Nic se neboj, Bubulíno, má zchátralá, těžce zkoušená loďko! Nic se neboj, já tě nenechám bez útěchy. Ne! Čtyři velmoci tě opustily, mládí tě opustilo, Bůh tě opustil… Já, Zorbas, tě neopustím!“ 24 Stamatiu (1997: 148). 25 Ibid., 147–148.


Je ovšem nutné zdůraznit, že i racionálně a pokrokově smýšlející člověk, jako je Zorbas, považuje stejně jako ostatní Kazantzakisovy mužské figury ženu za podřadnou bytost: Ἐγὼ νομίζω πὼς ἄνθρωπος εἶναι αὐτὸς ποὺ θέλει νά ᾿ναι λεύτερος· ἡ γυναίκα δὲ θέλει νά ᾿ναι λεύτερη· εἶναι λοιπὸν ἡ γυναίκα ἄνθρωπος; (Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορμπά, 162) „Myslím, že člověkem je ten, kdo chce být svobodný. Žena nechce být svobodná. Je tedy žena člověk?“ Thanasis Agathos považuje madam Ortans díky její „bouřlivé“ minulosti za ženu činu, ženu, jež oplývala nespornou krásou, ženu se silnou osobností, která pohrdla tradičními hodnotami a konvencemi. Dle jeho názoru jde dále o jednu z mála Kazantzakisových hrdinek, která se nesnaží potlačit svou sexualitu, a to navzdory pokročilému věku.²⁶ Její někdejší atraktivita a promiskuita je to, co by ji mohlo zdánlivě spojovat s postavami žen-svůdnic. Přesto mezi těmito typy postav existuje výrazný rozdíl. Zatímco ženy-svůdnice jsou muži často vnímány jako již zmiňovaný „podvratný živel“ a jejich svoboda je považována za nepatřičnou, pro mužské společenství může být dokonce i strach nahánějící, v případě madam Ortans v minulosti byl a stále je jistý druh nezávislosti muži tolerovaný, a to vzhledem k jejímu svobodnému povolání zpěvačky a tanečnice. Pokud jde o její zřeknutí se tradičních hodnot (manželství, mateřství) a odsouzení konvenčního chování (submisivita, pasivita, pokora ženy), není možné je považovat za zcela kategorické. Naopak poté, co jí vypravěč lživě oznámí, že se s ní její současný milenec Zorbas chce oženit, upíná veškeré své myšlenky, veškeré své naděje k tolik vytouženému sňatku, a stává se tak v podstatě karikaturou postav typu žena-panna: Ἀπὸ τὴ στιγμὴ ποὺ γυάλισε στὸ νοῦ της ἡ μεγάλη ἐλπίδα, ὁ γάμος, ἡ γριὰ Σειρήνα μας εἶχε χάσει ὅλη τὴν ἀκατανόμαστη, ὕποπτη γοητεία της. Μάχουνταν νὰ σβήσει ὅλα τὰ περασμένα, νὰ πετάξει ἀπὸ πάνω της τὰ φανταχτερὰ φτερὰ πού ᾽χε στολιστεῖ μαδώντας πασάδες, μπέηδες, ναυάρχους... Λαχτάριζε νὰ γίνει σοβαρή, νοικοκυρεμένη καλιακούδα. Τίμια γυναίκα. Δὲ βάφουνταν πιά, δὲ στολίζουνταν, δὲν πλένουνταν· μύριζε. (Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορμπά, 219)

26 Agathos (2006: 146).


Od chvíle, kdy jí v mysli svitla velká naděje, sňatek, ztratila naše stará Siréna všechen svůj nepopsatelný a podezřelý půvab. Tím, že ze sebe strhla paši, beje, admirály, usilovala o to, aby vymazala svou minulost, aby ze sebe shodila okázalá křídla, jimiž se zkrášlila… Toužila stát se vážnou spořádanou vránou. Počestnou ženou. Už se nelíčila, nešňořila, nemyla. Páchla. Jestliže se u postavy madam Ortans zaměříme ve stručnosti také na otázku mateřství, shledáme, že i volnomyšlenkářská žena pochybných mravů disponovala v reprodukčním věku silným mateřským pudem, který ji spojuje s postavami žen-panen, ale také žen-matek: Ὅταν […] περνοῦσε […] τοὺς δρόμους στὴν Ἀλεξάντρεια, στὸ Μπερούτι, στὴν Πόλη κι ἔβλεπε φτωχὲς γυναικοῦλες νὰ βυζαίνουν τὸ μωρό τους, τὸ στῆθος τῆς καημένης τῆς μαντὰμ Ὀρτὰνς μερμήδιζε, φούσκωνε, κι οἱ ρῶγες της ἀνέβαιναν ἀποζητώντας κι αὐτὲς ἕνα μωρουδίστικο στόμα. «Νὰ παντρευτῶ, νὰ παντρευτῶ, νὰ κάμω παιδί...», ὁ νοῦς κι ὁ λογισμός της σὲ ὅλη της τὴ ζωή, κι ἀναστέναζε. (Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορμπά, 224) Když […] v Alexandrii, v Bejrútu, v Konstantinopoli kráčela ulicemi a vídala chudé ženy, jak kojí své dítě, prsa ubohé madam Ortans se chvěla, vzdouvala, bradavky se jí zdvihaly, neboť i ony hledaly dětská ústa. „Vdám se, vdám se, budu mít dítě,“ sténaly po celý život její mysl i rozum. Agathos ve své studii mimo jiné hovoří o Ortans jako o autorem dynamicky rozvíjeném charakteru, k jehož diferenciaci dochází v průběhu času a díky nabytým zkušenostem.²⁷ Pravdou je, že postava madam Ortans si prošla několika naprosto odlišnými vývojovými etapami, které do jisté míry svědčí o její plastičnosti. Rovněž celá škála emocí (strach, radost, smutek, hněv, očekávání apod.), které dokáže stará zpěvačka vyjádřit, jsou toho důkazem. Ačkoli je však tato světem protřelá žena Zorbasovi vhodnou partnerkou, její rozhled je oproti mužským postavám stále omezený a dotýká se v podstatě pouze vztahů s opačným pohlavím a ženských malicherností. Podobně jako i další Kazantzakisovy ženské postavy je to bytost spojená s materiálnem, tělesností a sexualitou, kterou se však, jak již bylo řečeno, nesnaží popřít. Paradoxem v kontextu výše uvedeného zůstává, že i postavu madam Ortans nechává Kazantzakis – tak jako postavy žen-svůdnic a pannu Mariori – zemřít. Jak již bylo na začátku nastíněno, v postavě madam Ortans se prolínají všechny typy 27 Agathos (2006: 143).


ženských postav, které jsme zde blíže představili, a právě díky tomu se Bubulína v rámci Kazantzakisovy románové tvorby stává jedinečnou a do velké míry individualizovanou postavou. Shrnutí Ve čtyřech rozebíraných románech můžeme na základě analýzy rozlišit tři výrazné literární typy, a to typ ženy-svůdnice, ženy-matky a ženy-panny, a dále pak dvě důležité ženské figury – sestru Kláru a madam Ortans – které z hlediska jejich povahy není možné do uvedených kategorií zařadit. Přesto i tyto postavy mají s jednotlivými Kazantzakisovými typy mnohé rysy společné. Do každého z uvedených typů řadíme vždy několik ženských postav, které jsou si svým charakterem blízké a jejichž úloha je v jednotlivých románech víceméně totožná. Nejvýraznějším z těchto Kazantzakisových literárních typů je bezpochyby typ ženy-svůdnice, s nímž se setkáváme v románech Řek Zorbas (vdova Surmelina), Kristus znovu ukřižovaný (vdova Kateřina) a Poslední pokušení (Marie Magdalena). Některé motivy náležící zejména k tomuto typu žen (např. kající se nevěstka) jsou ovšem zastoupeny i v posledním z analyzovaných románů, tedy v románu Chuďásek Boží. Společným znakem všech analyzovaných ženských postav je jejich nepřetržité spojení s hmotným světem, a to i přesto, že u některých figur dochází ke změně jejich smýšlení (např. vdova Kateřina, Marie Magdalena, sestra Klára). Žena není na rozdíl od muže schopna vzdát se všech pozemských radostí a starostí a za žádných okolností se nedokáže odpoutat od milovaného muže, ať už jde o syna, snoubence, partnera či potencionálního milence. Žena se zkrátka stává na muži závislou, což ovšem ve většině případů dostává hrdinu do nesnází. Stává se mu překážkou, okovem, jenž jej váže k zemi a znemožňuje mu dosáhnout vyšších cílů, a proto musí být z hrdinova života odstraněna. Můžeme ji ale chápat také jako katalyzátor, který je nezbytný ke splnění hrdinova poslání, jako jeden z důležitých stupínků na žebříku, který protagonistovi pomůže k výstupu. Nicméně chce-li se hrdina dostat na samý vrchol žebříku, musí být i tento stupínek překročen. V tomto i některých dalších ohledech se nejvíce individualizovanou postavou stává madam Ortans, která se vymyká některým Kazantzakisovým stereotypům a konvencím. Připomeňme zde zejména to, že postava madam Ortans není svému mužskému protějšku překážkou, je mu zkrátka vhodnou partnerkou. Za další společný rys analyzovaných ženských postav můžeme považovat skutečnost, že žádná z žen není stvořena pro velké hrdinské činy, tedy takové, které by mohly prospět širšímu okruhu lidí. To přirozeně není ani každá mužská figura, nicméně Kazantzakisovi hrdinové jsou vždy mužského pohlaví. Za povšimnutí ovšem stojí mimořádný čin vdovy Kateřiny (Kristus znovu ukřižovaný), která pro


záchranu protagonisty – tzn. individua – obětuje vlastní život. V této souvislosti připomeňme, že v uvedených románech není žádná z ženských postav protagonistkou, vždy jde o vedlejší postavy daných románů, v celkové koncepci jednotlivých děl však zcela nepostradatelné. Závěrem konstatujme, že Kazantzakisovy romány můžeme na základě získaných poznatků označit za genderově stereotypní a nerovné, jeho světonázor pak za maskulinně, chcete-li patriarchálně, zaměřený. Zatímco v řadě aspektů se Kazantzakisův světonázor dobové morálce značně vymyká, v tomto s ní do velké míry souzní. Bibliografie Agathos, Th. 2006. Madam Ortans: Enas xechoristos mythistorimatikos charaktiras tu Kazantzaki. In K. E. Psychogyios (ed.), Nikos Kazantzakis: To ergo ke i proslipsi tu. Iraklio, 137–150. [Αγάθος, Θ. 2006. Μαντάμ Ορτάνς: Ένας ξεχωριστός μυθιστορηματικός χαρακτήρας του Καζαντζάκη. Στο K. E. Ψυχογυιός (επιμ.), Νίκος Καζαντζάκης: Το έργο και η πρόσληψή του. Ηράκλειο, 137–150.] Agathos, Th. 2011. I typologia tis mireas gynekas sto pezografiko ergo tu Niku Kazantzaki. In Nikos Kazantzakis: Imerida afieromeni ston megalo dimiurgo Niko Kazantzaki. Kyklos omilion Noemvrios 2007. Athina, 133–157. [Αγάθος, Θ. 2011. Η τυπολογία της μοιραίας γυναίκας στο πεζογραφικό έργο του Νίκου Καζαντζάκη. Στο Νίκος Καζαντζάκης: Ημερίδα αφιερωμένη στον μεγάλο δημιουργό Νίκο Καζαντζάκη. Κύκλος ομιλιών Νοέμβριος 2007. Αθήνα, 133–157.] Beauvoirová, S. 1966. Druhé pohlaví. Přel. J. Kostohryz – H. Uhlířová. Praha. Bible, Překlad 21. století. Přel. A. Flek a kol. Praha. 2009. Bien, P. 2007. Kazantzakis: Politics of the Spirit, Volume 2. Princeton. Christodoulou, Ch. 2005. In the Name-of-the-Father, The Semiotic Threat over the Symbolic Logos. In D. J. N. Middleton (ed.), Scandalizing Jesus?: Kazantzakis’s The Last Temptation of Christ Fifty Years On. New York, 111–123. Jung, C. G. 2009. Hrdina a archetyp matky (Symboly proměny ii). Přel. P. Patočka – K. Plocek. Brno. Kapsomenos, E. G. 2011. Afigimatikes ke ideologikes domes sto mythistorima tu Kazantzaki O Christos xanastavronete. In R. Beaton (ed.), Isagogi sto ergo tu Kazantzaki. Epilogi kritikon kimenon. Iraklio, 389–408. [Καψωμένος, Ε. Γ. 2011. Αφηγηματικές και ιδεολογικές δομές στο μυθιστόρημα του Καζαντζάκη Ο Χριστός Ξανασταυρώνεται. Στο R. Beaton (επιμ.), Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη, Επιλογή κριτικών κειμένων. Ηράκλειο, 389–408.] Kazantzakis, N. 1997a. Vios ke politia tu Alexi Zorba. Athina. [Καζαντζάκης, Ν. 1997a. Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορμπά. Αθήνα.] Kazantzakis, N. 1997b. Askitiki. Salvatores Dei. Athina. [Καζαντζάκης, Ν. 1997b. Ασκητική. Salvatores Dei. Αθήνα.] Kazantzakis, N. 2008. O ftochulis tu Theu. Athina. [Καζαντζάκης, Ν. 2008. Ο φτωχούλης του Θεού. Αθήνα.] Kazantzakis, N. 2010a. O telefteos pirasmos. Athina. [Καζαντζάκης, Ν. 2010a. Ο τελευταίος πειρασμός. Αθήνα.] Kazantzakis, N. 2010b. O Christos xanastavronete. Athina. [Καζαντζάκης, Ν. 2010b. Ο Χριστός ξανασταυρώνεται. Αθήνα.]

66 | Andrea Bednářová Middleton, D. J. N. 2000. Novel Theology: Nikos Kazantzakis’s Encounter with Whiteheadian Process Theism. Macon. Petropoulou, E. 2000. Gender and Modernity in the Work of Hesse and Kazantzakis. CLCWeb: Comparative Literature and Culture 2/1. 2000 [online]. Dostupné z: http://docs.lib.purdue. edu/clcweb/vol2/iss1/5 [10. října 2014]. Stamatiu, G. P. 1997. I gyneka sti zoi ke sto ergo tu Niku Kazantzaki. Athina. [Σταματίου, Γ. Π. 1997. Η γυναίκα στη ζωή και στο έργο του Νίκου Καζαντζάκη. Αθήνα.] Tagopoulos, C. 2004. Scapegoating and the Barbarization of the Female in the Discourse of Greek Culture. The Classical Bulletin 80/2, 143–169. Tziovas, D. 2007. O Kazantzakis ek neu. To Vima online 19/8/2007 [online]. Dostupné z: http://www.tovima.gr/opinions/article/?aid=182998 [10. října 2014]. [Τζίοβας, Δ. 2007. Ο Καζαντζάκης εκ νέου. Το Βήμα online 19/8/2007 [online]. Πρόσβαση από: http://www. tovima.gr/opinions/article/?aid=182998 [10. Οκτωβρίου 2014]. Tziovas, D. 2010. O pirasmos tu archangelu ke to noima tis thysias: I erminevtiki tu prosopiu sto O Christos xanastavronete. In S. N. Filipppidis (ed.), O Kazantzakis ston 21o eona. Iraklio, 145–183. [Τζιόβας, Δ. 2010. Ο πειρασμός του αρχάγγελου και το νόημα της θυσίας: Η ερμηνευτική του προσωπείου στο Ο Χριστός ξανασταυρώνεται. Στο Σ. Ν. Φιλιππίδης (επιμ.), Ο Καζαντζάκης στον 21ο αιώνα. Ηράκλειο, 145–183.] Zografu, L. 1997. Nikos Kazantzakis. Enas tragikos. Athina. [Ζωγράφου, Λ. 1997. Νίκος Καζαντζάκης. Ένας τραγικός. Αθήνα.] The typology of female characters in selected novels of Nikos Kazantzakis The present study deals with female characters in selected novels of the renowned Greek writer Nikos Kazantzakis in Zorba the Greek, The Last Temptation, Christ Recrucified and God’s Pauper: St. Francis of Assisi. The study is based upon a typological analysis of the books’ major female characters. Individual chapters are devoted to Kazantzakis’s female literary archetypes: woman-seductress, woman-mother and woman-virgin. Two other important female characters, Madame Hortense and Sister Clara, who cannot be classified in any of the above-mentioned categories, are also an essential part of this study. The various female literary types and characters are compared to isolate common features and points of difference. Characteristics of the female characters hold in common are summarized in the final section. Keywords Nikos Kazantzakis, novel, female characters, typology, portrait of woman

Kde se Gellner mýlil? Modernizační teorie nacionalismu Ernesta Gellnera aplikovaná na Řecko v 19. století Jessie Hronešová Ernest Gellner je považován za jednoho z nejvýznamnějších teoretiků nacionalismu, jehož jméno nechybí při žádné odborné diskusi o tomto fenoménu.¹ Gellner, významný filozof, sociolog a sociální antropolog s českými kořeny, chápal vznik nacionalistických myšlenek jako projev moderní doby.² Nacionalismus byl podle Gellnera bezprostřední reakcí na změny, které přinesla éra Immanuela Kanta, francouzské revoluce a rozvíjejícího se průmyslu. Právě průmyslový charakter tohoto období spojený se všeobecnou modernizací podle něj vedl k proměně společenského uspořádání, což přispělo k rozvoji nacionalismu do podoby nejmocnějšího politického principu.³ Gellnerovým záměrem bylo vysvětlit příčiny vzniku nacionalismu a objasnit procesy, které vedly k jeho rozšíření do podoby masové národní ideologie. Kvůli velkému důrazu, který Gellner na modernizaci kladl, se pro jeho teorii vžilo pojmenování ‘modernizační teorie’ (modernization theory). Zrod nacionalismu na Balkáně, v regionu, který je charakteristický svou zaostalostí a opožděným postupem modernity oproti ostatním částem Evropy, je zřejmým důkazem sporné platnosti Gellnerovy teorie.⁴ Na Balkáně k formování moderních národů docházelo během „dlouhého 19. století“.⁵ Vznik a rozšíření nacionalismu v této části Evropy byly dlouhodobým a postupným procesem, kdy se vytvářely autonomní a nezávislé státy a kdy nacionalistické tendence získávaly na síle. Vzhledem k zjevné spornosti Gellnerovy základní teze, pokud jde o zaostalé 1 2 3 4 5

Smith (1996: 133). Více k tématu viz Hall (1998). Gellner (1983: 40). K tématu zaostalosti viz Todorova (1997). Pojmenování „dlouhé 19. století“ zavedl historik Eric Hobsbawm, který je vymezil roky 1789 a 1914. Srov. např. Hobsbawm (1997).

68 | Jessie Hronešová

regiony, kde se nacionalismus i tak vyvinul, aplikuje předkládaný text Gellnerovu teorii z historického pohledu na případ Řecka. Text identifikuje slabiny Gellnerova tvrzení o spojení modernizace a nacionalismu a dokazuje, že jeho teorii v kulturně heterogenním a ekonomicky zaostalém regionu, jako je Balkán, nelze zcela uplatnit.⁶ Záměrem není poskytnout analýzu strukturálních, ale právě historických aspektů přechodu k moderní společnosti v Gellnerově chápání. Hlavní tezi tohoto textu vyjádřil sám autor: „Bezesporu je problémem mé teorie, (...) že nacionalismus na Balkáně předcházel místní industrializaci jako takové.“⁷ Pro zkoumání platnosti Gellnerovy teorie v Řecku je důležité popsat nejen tamější prvotní projevy nacionalismu, ale také mechanismy, které vedly k jeho přijetí jako obecné politické zásady. V Řecku se nacionalismus a boj za národní osvobození vyvinuly mnohem rychleji než v sousedních státech. Na tomto příkladu lze pozorovat první projevy nacionalismu v 19. století, které vyústily ve vytvoření národního státu. Řecko je tak vhodnou případovou studií pro aplikaci Gellnerovy teorie, neboť je lze považovat za stát pod největším modernizačním vlivem díky obchodním cestám procházejícím jeho územím a zároveň za jeden z nejvíce ekonomicky svázaných států s osmanskou říší na Balkáně. Vznik nacionalismu v ostatních částech Balkánu byl ovlivněn odlišným historickým a politickým vývojem, přičemž se často jednalo o reakci na nacionalistickou politiku okolních států.⁸ Následná analýza se skládá ze tří hlavních částí: první, teoretická, vysvětluje základní myšlenky Gellnerovy teorie, druhá se zabývá historickým vývojem Řecka na počátku 19. století a závěrečná část hodnotí možnost aplikace Gellnerovy teorie na Řecko. Modernizační teorie nacionalismu Ernesta Gellnera Nacionalismus je většinově považován za hlavní politický koncept posledních dvou století.⁹ Vznik nových národních států, odsun obyvatelstva, etnické čistky a teritoriální expanze se v této době vždy schovávaly za politický princip, který národům přiznává právo na vlastní (národní) politickou reprezentaci, která svou vládu vykonává na vlastním (národním) území. Tento princip se však stal zdánlivě legitimním až v novodobé historii, což vedlo sociologa Ernesta Gellnera ke zkoumání důvodů a příčin, proč se s problémem nacionalismu potýká pouze moderní společnost.¹⁰ 6 7 8 9 10

Pro základní charakteristiku regionu Balkánu viz Mishkova (1994). Gellner (1997a: 88). Pro srovnání jihoslovanského nacionalismu viz Banac (1984: 45–46). Pro souhrn základních úvah o nacionalismu a teoretických vymezení viz Woolf (1996). Modernitu a moderní společnost Gellner chápe jako jev a období, které nahradily agrární společnost. Gellner neuvádí přesnou dobu, kdy k tomu došlo, ale na základě jeho díla lze

69 | Modernizační teorie nacionalismu Ernesta Gellnera aplikovaná na Řecko v 19. století

Ačkoliv se Gellner inspiroval existujícími přístupy k nacionalismu, s mnoha základními postuláty nesouhlasil. Vyhrazoval se proti názoru Elieho Kedourieho z jeho díla Nacionalismus (1961),¹¹ že vznik nacionalismu byl pouze historickým omylem intelektuálů.¹² Stejně tak odmítal romantický pohled, který v nacionalismu viděl probuzení spících národů, jež existovaly od pradávna, tedy primordialistickou teorii filozofa Johanna Gottfrieda von Herdera a jeho pokračovatelů. Pro Gellnera nacionalismus představoval nutný výsledek společenských a ekonomických změn, které přinesla až moderní doba. Gellner patřil k předním zastáncům modernismu, jenž vznik nacionalismu spojoval s procesem modernizace společnosti.¹³ Modernizace podle něj přímo souvisela se změnou role státu, který se stal nositelem nacionalismu. Při definování státu byl Gellner inspirován klasickou Weberovou tezí, že stát má monopol na násilí.¹⁴ Gellner však tvrdil, že nejen násilí, ale i organizace práce a zavedení jednotného vzdělávacího systému byly výlučnými úkoly státu. Proto Weberovu tezi Gellner ve své teorii rozšířil a upřesnil: „Stát je instituce nebo řada specializovaných institucí, které mají za úkol udržovat pořádek a které jsou odděleny od zbytku společenského života.“¹⁵ Definice národa ale nebyla vyjádřena tak jednoznačně; Gellner zastával názor, že k ustavení národa byla bezesporu nutná vůle lidu (Renanův každodenní plebiscit) a společná kultura členů národa. To by však podle něj splňovala řada situací, když se lid sdílící společnou kulturu rozhodl ustavit národ. Gellner argumentoval, že vznik národa byl uskutečnitelný pouze v moderní době. Podmínky modernity podle něj způsobily, že se lid rozhodl být součástí národa, být mu loajální a identifikovat se s ním. K tomu ovšem došlo až v éře nacionalismu, kdy se sdílená národní kultura stala konstitutivní součástí státu. Nacionalismus Gellner definoval jako politickou zásadu, jež vyžaduje, aby se hranice politických a národních jednotek shodovaly. Tedy aby stát (jeho politické struktury a teritoriální hranice) představoval národ (lid, který se cítí být součástí

11

12 13 14 15

usoudit, že modernita nezasáhla celou Evropu ve stejné době, ale že se jednalo o postupný proces. Vzhledem k jeho zdůrazňování vlivu osvícenství a romantismu se však zcela určitě jednalo o období od druhé poloviny 18. století. Podle Gellnera žijeme v modernitě i my (termín ‘postmodernita’ Gellner nepoužívá). Viz Gellner (1983: 25–36). Gellnerovo dílo samozřejmě ovlivnila i celá řada klasických filozofů a sociologů jako například Immanuel Kant, David Hume, Alexis de Tocqueville, Max Weber, Karl Marx, Karl Deutsch, Émile Durkheim, Johann Gottfried von Herder a jeho učitel Karl Popper. Gellner zásadně zavrhoval tvrzení, že byl nacionalismus nahodilým jevem historie, nehodou, které se lidstvo mohlo vyvarovat (Gellner 1964: 151). Např. Josep R. Llobera nacionalismus považoval za „Boha“ moderní doby, neboť se tehdy stal nejmocnější politickou ideologií. Viz Llobera (1994). Weber (1921). Gellner (1983: 4).


jednoho národa).¹⁶ Základní princip nacionalismu podle Gellnera vyžadoval, aby vláda státu vykonávala moc nad členy národa. Nacionalistické cítění bylo vyvoláno právě uspokojením nebo neuspokojením tohoto principu. Neuspokojení vedlo ke strachu a snaze ustavit jednotu státu a národa.¹⁷ Gellner proto nacionalismus považoval za tvůrce politické legitimity: pouze uspokojení nacionalistického cítění bylo možné chápat jako legitimní politiku státu. Z toho důvodu byl vznik nacionalistického cítění podmíněn existencí státu. Jinými slovy Gellner tvrdil, že problém nacionalismu by nevznikl v anarchickém prostředí.¹⁸ Jeho chápání nacionalismu pouze v podmínkách modernity musí být vysvětleno na základě jeho pojetí sociálního vývoje historie. Dějiny lidstva podle něj prošly třemi fázemi: preagrární, agrární a industriální.¹⁹ V preagrární fázi, lovecko-sběračské, se tvořily pouze malé jednotky – rodiny, tlupy, kmeny – za účelem vlastní obrany. Vytváření národů ani států tudíž nebylo možné kvůli velikosti vytvářených společenství a podmínkám, za kterých existovaly. Agrární společnost již byla na mnohem vyšším vývojovém stupni. Vykazovala komplexní dělbu práce a její složitá sociální organizace byla založena na přísné hierarchii. Navíc byla rozdělena do několika vrstev (strata), které jen výjimečně umožňovaly přechod z jedné do druhé. Spodní vrstva tvořila většinu společnosti (přes 90 %) a skládala se z rolníků, kteří byli závislí na svých feudálech a jejich půdě. Horizontální ani vertikální mobilita se většinové společnosti netýkala. Menšinu společnosti tvořili vládci, šlechta, duchovní, správci a armáda, jimž se dostávalo privilegií ve formě vzdělání a podílu na moci. Dalším znakem agrární společnosti byla její orientace na stabilitu a zachování řádu a tradice. Produktivita byla omezená, neboť nemělo smysl vyprodukovat více, než bylo třeba pro uspokojení vlastních potřeb, a proto byla agrární společnost malthusiánská: přibývalo populace, nikoliv však produkce. Gellner dále popsal agrární společnost jako množinu různých kultur, jazyků a etnik. V této společnosti se lidé identifikovali s místní partikulární kulturou svého regionu nebo v případě vyšších vrstev s kulturou svého stavu či povolání. Heterogenita společnosti byla vítána jako součást společenského řádu. Gellner také tvrdil, že zde nedocházelo k válečným střetům na základě rasy, jazyka, víry 16 V Gellnerově díle je možné nalézt i řadu jiných, alternativních definicí nacionalismu. Jednou z nich je tvrzení, že „nacionalismus je politický princip, který z kulturní podobnosti činí základní sociální pouto“ (Gellner 1983: 3). Další definuje nacionalismus jako formu organizace kulturně homogenních a centrálně vzdělávaných skupin lidí (Ibid., 35). 17 Jedním z případů vyvolání strachu, a tudíž nacionalismu bylo, pokud vláda nebo vládce byli příslušníky jiného národa nebo pokud byla část národa za hranicemi státu. 18 Gellner (1983: 1–5). 19 Gellner (1997b: 15–18).


nebo barvy pleti. Základní konflikty spočívaly v mocenském soupeření panovníků a církve. Agrární společnost byla negramotná, neboť vzdělaná a gramotná byla pouze malá část společnosti, která se zabývala správou státu či církevních obcí. Taktéž existovala úzká profesní specializace: řemesla se předávala z generace na generaci a jedno povolání zůstávalo na celý život.²⁰ V Gellnerově výkladu byla tato stabilní a striktně rozdělená společnost narušena příchodem modernity: principy agrární společnosti byly nahrazeny étosem moderny a industrializace. Industrializace pro Gellnera představovala největší hybnou sílu všech modernizačních snah.²¹ Modernizaci navíc vysvětloval jako jev, který se „jako přílivová vlna“ přehnal přes Evropu od západu k východu. Její příchod byl provázen řadou společenských a myšlenkových změn, které nejdříve narušily a poté zničily předchozí agrární strukturu společnosti. Především se společnost stala anonymní, atomizovala se, přetrhaly se tradiční místní vazby a všeobecná horizontální mobilita za prací vedla k urbanizaci. Heterogenní společnost agrárního věku se změnila v homogenní kulturní společenství. Podmínkou občanství v národním státě pak byla všeobecná gramotnost, k níž došlo vytvořením centralizovaného vzdělávacího systému, který prosazoval nejen státní (národní) jazyk, ale i jednotnou kulturu sdílenou národem, a umožnil efektivní správu země.²² Kodifikovaný jazyk se stal dokonalým prostředkem k vyjádření abstraktních myšlenek a jejich předání kterémukoli členu společnosti. Vzdělání vedlo k růstu kvalifikace, zdokonalení technologií a neomezené produkci. Práce navíc získala sémantickou podobu, neboť se stala myšlenkovou činností. Dalším důsledkem rozmachu vzdělanosti bylo i oslabování postavení tradičních privilegovaných vrstev a s ním spojená možnost vertikální (sociální) mobility: vytvořila se tím zdánlivě rovnostářská společnost. Průmyslová společnost byla kromě vzniku nového společenského pořádku založena i na všeobecné loajalitě vůči sdílené kultuře. Kulturu Gellner definoval jako „systém idejí, znaků, asociací, způsobů chování a komunikace“.²³ V závislosti na tom, jak velké skupiny lidí se kultura týkala a jak byla centralizovaná, Gellner rozlišoval kulturu nízkou a vysokou. Nízkých kultur podle něj bylo bezpočet, neboť se nacházely prakticky v každé komunitě a v každém dějinném období. Hojně se vyskytovaly především v agrární společnosti. Vyvíjely se nezávisle na 20 Gellner (1983: 26–29). 21 V reakci na kritiku Gellner své pojetí industrializace rozšířil. Industrializaci popsal jako ranou komercializaci společnosti. Industrializace v úzkém slova smyslu (rozvoj průmyslu) následovala. 22 Národní jazyk byl podle Gellnera „vytvořen“ buď z lokálního dialektu, nebo ze starých jazyků. Gellner (1983: 55–56). 23 Ibid., 7.


státních strukturách a nebyly svázány standardizovanou komunikací. V agrární společnosti existovaly i vysoké kultury, avšak byly omezené pouze na elitní část společnosti. Až v průmyslové době z jedné z nízkých (či elitních vysokých) kultur, případně sloučením několika z nich, vznikla vysoká univerzální kultura národa.²⁴ Vysoká kultura společná celému národu existovala pouze v moderní společnosti, kde působila jako hlavní tmel národa. Byla příliš složitá, a proto musely být její „kultivací“ pověřeny specializované instituce. Základem pro její úspěšné vytvoření byla samozřejmě všeobecná gramotnost a centralizovaný vzdělávací systém ovládaný státem, který poskytoval výuku v národním jazyce. Kultura se stala natolik všudypřítomnou, že se z ní stal zdroj politické legitimity státu. Gellner tvrdil, že „moderní člověk není loajální panovníkovi, půdě nebo víře, ať si říká cokoliv, ale kultuře“.²⁵ Součástí této loajality podle něj byla i identifikace se vzdělávací institucí, která oslabovala rodinné vazby. Nejzajímavější postřeh o atributech nacionalismu, který je důležitý i pro zkoumání nacionalismu v Řecku, se objevuje v sedmé kapitole knihy Thought and Change. Gellner zde vysvětlil, že nacionalismus získal na síle ve chvíli, kdy se lidová kultura (folk culture) stala vykonstruovanou a kdy se realita nacionalismu stala pravým opakem jeho ideologie. Vysoká kultura pro něj tudíž byla výtvorem intelektuálů-nacionalistů, který šířil vzdělávací systém. Často byly oživovány mýty dávno minulé a vytvářeny nové, které se Gellnerovými slovy staly jádrem „umělé“ kultury. Nacionalismus byl na vysoké kultuře prakticky závislý: národní identita spočívala na identifikaci občanů s univerzální vysokou kulturou a národ byl pouhým vyjádřením této kultury ve společenské a politické sféře. Úkolem nacionalistů bylo získat vysokou kulturu, sjednotit ji se státem, a tím vytvořit národ. Ačkoliv se zdá, že si vysoká kultura kladla nárok na ovlivňování všech složek lidské činnosti a myšlení, Gellner tvrdil, že víra a církev pod ni nespadaly. Církev byla podle něj naopak součástí nízkých kultur, které často vytvářela a dále formovala. Z tohoto hlediska víra nebyla konstitutivní součástí vysoké kultury, neboť její dominantní funkci ve společnosti oslabil vznik národa.²⁶ Klíčem k pochopení vztahu mezi nacionalismem a industrializací je Gellnerova teze, že „nacionalismus je fenoménem, který není ani tak spojen s modernizací a industrializací jako takovými, ale jejich nerovnoměrným rozšířením“.²⁷ Podle Gellnera industrializace vždy předcházela nacionalismu. V Thought and Change

24 25 26 27

Gellner (1997b: 29). Ibid., 36. Gellner (1983: 142). Gellner (1964: 162).


představil Gellner model postupu „přílivové vlny“ modernizace a ukázal, že nacionalismus bývá často vyvoláván frustrací z vlastní zaostalosti či odlišnosti, která však nebyla patrná, dokud nečelila výzvám modernizace. Část obyvatelstva se proto mohla začít vymezovat vůči sousedům, které již modernizace zasáhla. Z toho důvodu Gellner tvrdí, že „nacionalismus není probuzením národů k sebeuvědomění: vytváří národy tam, kde neexistují, ale potřebuje nějaké již existující odlišné znaky, se kterými by mohl pracovat, byť jsou pouze negativní“.²⁸ Počátky řeckého národního hnutí Konec 18. století přinesl v celé Evropě rozsáhlé politické, ekonomické i kulturní změny, které se zejména v kulturní oblasti projevily i na Balkáně. Události spojené s Velkou francouzskou revolucí daly v západní Evropě vzniknout dvěma vlivným myšlenkovým směrům: liberalismu, jenž měl své základy v osvícenství, a romantismu, který využíval historicismu. Na Balkáně je hlásali a rozšiřovali hlavně intelektuálové, kteří získali vzdělání v západní Evropě, ale i obchodníci bez vyššího vzdělání, kteří během svých cest přicházeli do styku se západní kulturou.²⁹ Právě tyto skupiny se v 19. století staly iniciátory většiny národních hnutí na Balkáně. Osmanská říše se v této době nacházela v hlubokém hospodářském úpadku, který kromě jiného způsobily finančně náročné války s Rakouskem a Ruskem. Ekonomická krize dopadala i na rolníky a obchodníky, jimž byly zvyšovány daně a obchodní cla.³⁰ Těžká hospodářská situace střední a nižší vrstvy spolu s potlačováním občanských práv a svobod vedly k tomu, že inteligence, obchodníci i rolníci začali usilovat o vymanění se z osmanské nadvlády. Povstání na Balkáně tak v 19. století měla často podobu boje proti nenáviděné nadvládě a teprve později se vyvinula ve vskutku národní hnutí. Po vpádu osmanských Turků do Evropy ve 14. století se postupně pod tureckou nadvládu dostal prakticky celý Balkán, který posléze až do 19. století zůstal součástí osmanské říše. Získaná území Osmané spravovali buď přímo, anebo si je vazalsky podřídili. V oblastech pod přímou správou vládli sultánem jmenovaní správci. Půda (timar) zde patřila sultánovi, který ji na základě vojenských zásluh propůjčoval leníkům (sipahij). Ti ji pak nechali obdělávat místními rolníky.³¹ Vazalské státy měly na rozdíl od přímo podřízených oblastí možnost výběru vlastních vládců, ale jejich kandidáti byli schvalováni sultánem. Za možnost samostatné správy

28 29 30 31

Ibid. Jelavich (1983: 173). Rychlík (2000: 162). Pelikán (2005: 142).


musely sultánovi odvádět vysoké daně.³² Zatímco zde zkoumané Řecko spolu s Bulharskem a Srbskem bylo spravováno přímo, podunajská knížectví, jádro pozdějšího Rumunska, byla k Portě ve vazalském vztahu. Kromě správních principů bylo balkánské obyvatelstvo rozděleno i podle náboženského vyznání do několika milletů (samosprávných náboženských celků), které měly určitou autonomii například v sociálních otázkách a školské správě. Pravoslavní poddaní sultána patřili do tzv. Rum milletu,³³ jehož církevní správu měl na starosti patriarcha ekumenické ortodoxní církve v Konstantinopoli. Ortodoxní církev byla výrazně decentralizovaná, což potvrzovala i existence celé řady místních synodů a bulharské a srbské autokefální církve. V náboženských otázkách byli Osmané poměrně tolerantní vůči křesťanům a židům, neboť jejich víra vycházela z podobných základů jako islám. Jinověrci však byli částečně sociálně a ekonomicky znevýhodňováni: platili vyšší daně a nebylo jim umožněno podílet se na vojenské a civilní správě říše.³⁴ V důsledku hospodářského úpadku a oslabení centrální moci Porty docházelo v říši koncem 17. století k rozsáhlým správním a sociálním změnám. Timarsko-sipahijský systém byl postupně nahrazen čiftliky, tedy dědičnými velkostatky. Přímými vlastníky velkostatků byli muslimští úředníci nebo vojáci, kteří neuznávali právo rolníků na užívání půdy a nutili je, aby si ji za vysoké dávky v podstatě pronajímali. Důsledkem toho došlo nejen ke zhoršení ekonomické situace rolníků, ale i ke ztrátě centrální kontroly Porty nad pozemkovou správou.³⁵ Taktéž obyvatelstvo ve vazalských státech bylo nuceno platit vyšší daně. Dalším problémem byl růst moci janičářů, kteří se začali vymykat sultánově kontrole.³⁶ Tato původně elitní vojenská garda sultána, jež se podílela na vojenské správě podmaněných území, se v 18. století přeměnila v de facto vesnické statkáře. Janičáři si přivlastňovali rozsáhlé čiftliky a utlačovali místní obyvatelstvo.³⁷ Poslední změnou, která silně zasáhla Srby a Bulhary, bylo koncem 18. století zrušení jejich autokefálních církví, čímž se místní pravoslavné obyvatelstvo dostalo pod přímou správu patriarchátu.³⁸ Výsledkem těchto změn byly opakované vzpoury a povstání, jež významnou měrou přispěly ke vzniku samostatných balkánských států. 32 Treptow (2000: 97). 33 Rum turecky znamená ‘římský’, tedy ‘správní náboženská jednotka Římanů’ (= všech pravoslavných křesťanů, původně obyvatel byzantské říše, nazývané ovšem tehdy ‘římská’). 34 Jelavich – Jelavich (1986: 4–6). 35 Berend (2003: 6). 36 Janičáři pocházeli z řad místních křesťanů, kteří byli jako chlapci odváděni od rodin a vycvičeni v elitní vojenskou jednotku. Viz Glenny (2012: 4). 37 Pelikán (2005: 167). 38 Jelavich (1983: 56).


Za první vskutku národní hnutí na Balkáně považoval Ernest Gellner řecký boj za nezávislost.³⁹ Řekové měli ze všech balkánských křesťanů nejlepší ekonomické a společenské postavení. Již v raném novověku se jim v osmanské říši podařilo v podstatě ovládnout vnitřní i zahraniční obchod, loďařství a mořeplavbu. Jako jediní mohli mimo jiné i díky svým jazykovým schopnostem zprostředkovávat obchod mezi Evropou a osmanskou říší.⁴⁰ Řečtí obchodníci tak neobývali jasně vymezené teritoriální území, ale soustředili se v centrech obchodu po celé osmanské říši i mimo ni.⁴¹ Kromě silné ekonomické pozice měli Řekové v říši značný vliv na civilní a církevní administrativu. Zejména tzv. fanarioté, původně obývající konstantinopolskou čtvrť Fanar, měli ve správní oblasti privilegované postavení.⁴² Již na začátku 18. století jim bylo svěřeno správcovství podunajských knížectví Moldavska a Valašska, která později sehrála významnou úlohu při řeckém boji za nezávislost. Církevní správa pravoslavných křesťanů byla rovněž v řeckých rukou: konstantinopolský patriarcha byl zpravidla řeckého původu.⁴³ Patriarchát měl také výsostné postavení v oblasti vzdělání – zakládal řecké církevní školy a spravoval kláštery.⁴⁴ Kosmopolitní řečtí obchodníci a fanarioté se jako první na Balkáně dostávali do přímého kontaktu se západní kulturou, myšlenkami francouzské revoluce a osvícenství, které na ně silně zapůsobily.⁴⁵ Mnoho Řeků studovalo v západní Evropě, kde získali inspiraci pro kulturní obrodu vlastního „národa“.⁴⁶ Tato skupina intelektuálů se snažila obnovit odkaz starého Řecka a Byzance a začala se také věnovat otázce kodifikace národního jazyka, neboť v té době existovalo více variant řečtiny.⁴⁷ Adamantios Korais, jeden z největších řeckých intelektuálů své doby, vytvořil spisovný jazyk založený na kombinaci mluvené řečtiny a starořečtiny nazvaný katharevusa („čistý jazyk“). Dále vznikala nová dějepisná a literární díla snažící se dokázat historickou, kulturní a jazykovou kontinuitu mezi antickým Řeckem, 39 Důvodem byl podle Gellnera cíl řeckého boje: ustavení nové říše Helénů. Viz Gellner (1997b: 5). 40 Postupně se na Balkáně řečtina ustavila v obchodním styku jako lingua franca. Viz Hradečný (1998: 264). 41 Např. na pobřeží Černého moře, ve Středomoří, v Malé Asii a Konstantinopoli. Jelavich – Jelavich (1986: 38). 42 Řekové byli často balkánským obyvatelstvem považováni za „prodlouženou ruku“ Porty. 43 Následná národní hnutí balkánských národů proto byla zaměřena i proti církevní dominanci Řeků. Roudometof (2001: 114). 44 Hradečný (1998: 266). 45 Xydis (1994: 221). 46 Např. Rigas Ferreos Velestinlis či osvícenec Evgenios Vulgaris. 47 Je třeba zdůraznit, že otázka kodifikace řečtiny byla zjednodušena jednotným písmem, alfabetou.


byzantskou říší a moderními Řeky.⁴⁸ V souvislosti s tím se objevovaly i národní mýty glorifikující řecké dějiny.⁴⁹ Koncem 18. století tudíž existovala v různých částech osmanské říše početná skupina vzdělaných Řeků, která začala uvažovat o obnovení vlády Helénů (Řeků) nad územím bývalé byzantské říše.⁵⁰ Roku 1814 bylo v Oděse po vzoru tajných evropských sdružení založeno Přátelské sdružení (Filiki eteria), které mělo připravit celobalkánské protiosmanské povstání. Členy sdružení bylo několik tisíc řeckých obchodníků z diaspory, fanarioté a kněží. Za centrum boje bylo zvoleno Valašsko a Moldavsko, které sousedilo s Ruskem, a za vůdce povstání nakonec vybrán Alexandros Ypsilantis (1792–1828), důstojník ruské armády.⁵¹ Eteristé totiž doufali, že Rusko přijde pravoslavným křesťanům na pomoc.⁵² Povstání, které propuklo roku 1821, však car nepodpořil, a proto bylo sultánem záhy potlačeno. Plán na vzpouru všech křesťanů pod osmanskou vládou sice ztroskotal, ale vzápětí povstalo obyvatelstvo „starého Řecka“ (Peloponés, Rumélie) a řeckých ostrovů. Do následného desetiletí bojů se zapojila velká skupina řeckého obyvatelstva: rolníci, kteří si od nezávislého státu slibovali zisk půdy a snížení daní, zbojníci z hor, obchodníci i inteligence.⁵³ Během řeckého boje byla roku 1822 přijata ústava a později – ačkoliv bylo území formálně součástí osmanské říše – byla na Peloponésu dočasně zřízena republikánská vláda.⁵⁴ Za konečný úspěch války za nezávislost v roce 1830 vděčili Řekové především zájmu evropských velmocí na oslabení osmanské moci. Řekům byla poskytnuta finanční a materiální pomoc, kterou provázelo i evropské hnutí solidarity s řeckým bojem (tzv. filhelénské hnutí).⁵⁵ Rusko navíc v letech 1828 až 1829 vedlo s Osmany 48 Nejznámější prací jsou v tomto ohledu několikasvazkové Dějiny Řecka Konstantinose Paparrigopulose. 49 Za nejvýznamnější postavy řeckých dějin byli považováni vojevůdci jako Alexandr Veliký, ale i filozofové, jako např. Platón a Sokrates. Postupně se vytvářely i moderní mýty spojené s bojem proti osmanské nadvládě. Srov. Xydis (1994: 232–235). 50 Začalo se používat klasické označení ‘Helénové’, čímž byla zdůrazňována kontinuita se starým Řeckem. 51 Filiki Eteria původně žádala diplomata a pozdějšího řeckého prezidenta Ioannise Kapodistriase (1776–1831), aby sdružení zaštítil, a to kvůli jeho vazbám na Rusko. Ten však odmítl. 52 Osmanské jednotky měly od roku 1802 do podunajských knížectví zákaz vstupu bez souhlasu Ruska, proto se zde vytvořilo centrum opozičních sil z celého Balkánu, jemuž politicky dominovali Řekové. V tu dobu Osmané navíc bojovali ve vzdálené epirské Janině proti autonomistickým snahám místního správce Ali Paši. 53 Za skutečný boj za nezávislost vlastního řeckého národa považovala válku proti Turkům pouze inteligence a Řekové z diaspory. Pro zbytek populace se jednalo spíše o boj za zisk půdy. 54 Do čela státu byl roku 1827 zvolen Ioannis Kapodistrias. Hradečný (1998: 290–295). 55 Mezi tzv. filhelény patřil např. Johann Wolfgang von Goethe, George Gordon Byron či Alexandr Sergejevič Puškin. K zahraniční intervenci, resp. německým filhelénům viz také Králová (2011: 4–5).


válku, která Portu výrazně oslabila.⁵⁶ Evropské mocnosti měly také největší podíl na vyjednání řecké autonomie roku 1829 a následném vzniku Řeckého království o dva roky později. Do jeho čela byl dosazen pro všechny strany akceptovatelný bavorský princ Otto von Wittelsbach. Od svého vzniku tak bylo Řecko pod silným vlivem evropských mocností, a to zejména Velké Británie, Francie a Ruska.⁵⁷ K ustavení skutečně soudržného řeckého státu schopného čelit teritoriálním a politickým nárokům osmanské říše bylo třeba rozsáhlých vnitropolitických změn. Velký význam mělo založení stálé armády, zavedení povinné školní docházky (1834) a ustavení katharevusy jako oficiálního jazyka. Atény se po připojení Attiky staly řeckým hlavním městem a roku 1837 zde byla založena první univerzita. Dále byl zaveden jednotný soudní a správní systém. Došlo i k rozdělení části půdy mezi rolníky, čímž vznikla početná vrstva svobodných zemědělců. Kromě politické a správní konsolidace státu se po ustavení Řeckého království dostalo mimořádné pozornosti otázce národní identity. Nebylo totiž zcela jasné, zda byl pojmem ‘řecký národ’ myšlen celý Rum millet nebo jen ta část Řecka, která povstala proti sultánovi.⁵⁸ Největší odezvy se dostalo programu národního sjednocení všech pravoslavných řecky mluvících obyvatel do jednoho národního státu s centrem v Konstantinopoli, který roku 1844 formuloval Ioannis Kolettis, vůdce francouzské strany. Tato tzv. Velká myšlenka (Megali idea) se stala na desetiletí dopředu základní řeckou zahraničněpolitickou doktrínou a jasným projevem řeckého nacionalismu. Se snahou tuto myšlenku realizovat a s postupným připojováním území⁵⁹ vzrostl v zemi počet etnických minorit, což dále posilovalo nacionalistické cítění Řeků. Důležitou součástí vytvářející se národní politiky byla pravoslavná církev. Během muslimské nadvlády byla církev schopna zachovat nejen náboženskou identitu Řeků, ale skrze církevní písemnictví, umění a tradice částečně formovat jejich kulturu. Pravoslaví se stalo inherentní součástí národa a jeho tradice největším pojítkem sounáležitosti Řeků.⁶⁰ Bavorská vláda, jak bývá nazýváno období vlády Oty i. po ustavení království v Řecku (1833–1862), si vliv náboženství na společnost uvědomovala, a proto roku 1833 i přes nesouhlas patriarchy vyhlásila odtržení řecké pravoslavné církve

56 Důvodem vedoucím k zapojení Ruska do války bylo zhoršení evropského obchodu a změna panovníka. Roku 1825 nastoupil na trůn Mikuláš i., jenž byl více nakloněn řeckým snahám. Jelavich (1983: 226–228). 57 První řecké politické strany se dělily podle vlivu evropských zemí na francouzskou, anglickou a ruskou. Hradečný (1998: 303). 58 Roudometof (2001: 102). 59 Řecko koncem 19. století získalo Ionské ostrovy a Thessalii s částí Epiru. 60 Kedourie (1961: 71).


od Konstantinopole.⁶¹ Vznik národní církve a její podřízení státu posílilo identifikaci řeckého obyvatelstva se státem, což Peter Sugar příznačně vyjádřil slovy: „Církev a stát se zdály být dvěma stranami jedné mince.“⁶² Názvem této mince byl ‘národ’. Ačkoliv se Řecko osamostatnilo a zformovalo jako politicky a správně moderní stát založený na národních principech, hospodářská modernizace nepostupovala stejným tempem jako v zemích západní Evropy. Řecko mělo v ekonomické oblasti poměrně nevýhodné postavení. Úrodná půda zde tvořila pouze 20 % z celkové rozlohy země, a proto se země vývozem zemědělských produktů nemohla rovnat ostatním částem regionu (Lampe & Jackson, 1982: 167).⁶³ Vedle ovoce a oliv neexistovalo mnoho exportního zboží, což vedlo k návratu mnohých řeckých obchodníků zpět do obchodních center osmanské říše. V důsledku války a ztráty sultánovy důvěry navíc Řekové přišli o své privilegované postavení v obchodu.⁶⁴ Ani v průmyslovém odvětví nedošlo k výrazným změnám, s čímž souvisela i nízká míra urbanizace Řecka. Teprve rozšiřování řeckého území související se ziskem nových teritorií koncem 19. století přineslo zvýšení exportu, a tím i posílení zahraničního obchodu Řecka.⁶⁵ Změny z konce 19. století však nevedly k hospodářské modernizaci země, která si až do 20. století zachovala převážně agrární charakter. Aplikace modernizační teorie na Řecko Při snaze aplikovat Gellnerovu modernizační teorii na situaci v Řecku v 19. století dochází k mnoha rozporům způsobeným její zdánlivou obecností, která nebyla schopna postihnout specifický historický vývoj kteréhokoliv státu. Přestože se západní kulturní vlivy na vzniku nacionalismu v Řecku odrazily znatelně více než otázky ekonomického rázu, Gellner za prvotní impuls nacionalismu považoval industrializaci. Modernizace, která se podle Gellnera přehnala přes Evropu, se regionu Balkánu dlouhou dobu vyhýbala.⁶⁶ Zásadním problémem aplikace Gellnerovy teorie je, že industrializace v oblasti Balkánu v 19. století nejen neproběhla, ale prakticky ani nebyly podniknuty kroky k jejímu zahájení. Ačkoliv základní stavební kámen Gellnerovy teorie na Balkáně nebyl přítomen, nacionalismus se stal vůdčím politickým prvkem dodávajícím vládě legitimitu a udržujícím moc v rukou národních elit. 61 Patriarchát neuznával vznik národních církví, ustavení řecké církve uznal patriarcha až roku 1850. 62 Sugar (1994: 33). 63 Lampe – Jackson (1982: 167). 64 Na mnoha místech byli nahrazeni Armény nebo židy. 65 K razantnímu zvýšení řeckého vývozu došlo až kolem roku 1886. Lampe – Jackson (1982: 168). 66 MacFarlane (1996).


Povstání v Řecku v průběhu 19. století nelze považovat za povstání národa, který se sjednotil a vzepřel proti osmanské nadvládě z nacionalistických důvodů. Jednalo se o jednotlivé skupiny obyvatelstva mluvícího podobným jazykem a vyznávajícího stejnou víru, které si od emancipace slibovaly veskrze sociální výhody. Podnětem pro revoltu byl citelný úpadek centrální moci v Konstantinopoli, který se odrazil na životě všech skupin obyvatel. Samotný vznik autonomního a národního státu byl ovlivněn i dalšími faktory zejména kulturního či ideologického rázu. Vskutku „národní“ politika se v Řecku vytvářela až ve 40. letech. Národní emancipace navíc po dlouhou dobu nebyla cílem rolníků, ale pouze úzké elity vzdělané v zahraničí a silné obchodnické vrstvy.⁶⁷ Teprve následkem kulturního a politického rozvoje došlo k národní mobilizaci venkovského obyvatelstva, které do té doby boj za nezávislost chápalo jen v rovině sociální. Gellnerem představená agrární společnost, vyznačující se zejména sociální rigiditou a rurálními tradicemi, v Řecku v mnoha ohledech existovala až do první světové války.⁶⁸ Vzdělaná či gramotná byla jen malá část společnosti, která zároveň tvořila národní elitu žijící ve městech. Tradice a společenský řád zůstávaly na venkově nedotčeny stejně jako zaostalé zemědělské metody obdělávání půdy. Zrušení feudálních vztahů a rozdělení pozemků na malé statky navíc fakticky znemožnilo vznik silné střední vrstvy.⁶⁹ Stejný dopad měla i absence industriálních center, neboť rolníky nemotivovala k migraci do měst. Míra urbanizace proto zůstávala nízká. Nacionalismus tak nemohl nahradit ztracenou identitu rolníků vytržených z jejich tradiční společnosti, jak tvrdil Gellner, neboť rigidní společenský systém dlouho zůstával zachován.⁷⁰ Nacionalisté tedy museli najít jiné prostředky, jak probudit národní cítění. Při bližším pohledu na státní politiku po ustavení autonomního státu je možné pozorovat tendence k napodobování politického zřízení západních moderních zemí stejně jako snahu čerpat ze státoprávních tradic starého Řecka.⁷¹ Projevem tohoto trendu byla liberální ústava, která zaručovala základní práva a svobody. Podle vzoru západních evropských států docházelo k modernizaci politických a administrativních institucí.⁷² Kromě zahraničních kontaktů sehrála velkou roli také „vláda cizinců“. Bavorská vláda krále Oty i. v Řecku zřídila moderní armádu 67 68 69 70 71

Mouzelis (1998: 159). Gellner (1983: 8–18). Mishkova (1994: 69–70). Gellner (1983: 46). Politické změny byly v Řecku evidentně inspirovány demokratickou tradicí antického Řecka, což se projevilo i při vzniku Kapodistriasovy republiky (1927–1933). 72 Na tomto místě lze uvést termín používaný v souvislosti s Balkánem, tzv. catching up societies, tedy ‘společnosti snažící se dohnat Západ’. Mishkova (1994: 66).


a moderní vzdělávací instituce.⁷³ Zavedení centralizovaného národního školství se projevilo na postupném (i když velmi pomalém) růstu gramotnosti a posílilo „národní“ charakter státu, mimo jiné díky odstranění kulturního či náboženského vlivu dominantních etnických celků (Řeků a Osmanů). Totéž lze tvrdit o vzniku centralizovaného státního aparátu a moderní armády.⁷⁴ Armáda zvyšovala nejen národní uvědomění svých rekrutů, ale i jazykovou jednotu státu, protože pro její efektivní fungování bylo třeba používat jednotný jazyk.⁷⁵ Avšak největší dopad na posílení národní identity mělo konečné zrušení feudálních vztahů. Půda se tím dostala do vlastnictví rolníků a „národních statkářů“, což upevnilo loajalitu k novému státu.⁷⁶ Programy moderních politických stran vznikajících v druhé polovině 19. století se odrazily v národní „mobilizaci“ venkova, neboť deklarovaly podporu jeho sociálních, ale i národních zájmů (daně, cla, ochrana občanských práv). V období konsolidace státu po vyhlášení nezávislosti proto de facto došlo k správní modernizaci a postupné politizaci společnosti podle západního vzoru s přihlédnutím k místním tradicím.⁷⁷ Nacionalismus ve všech zmiňovaných případech získal nejprve podporu inteligence, kněží a obchodníků, tedy pozdější elity rodícího se národa. Tato elita následně stanula po boku cizí dynastické vlády a zavedla skutečně nacionalistickou politiku. Důvodem přijetí nacionalistických principů jednotlivými vládami bylo, že Řecko muselo v době svého vzniku čelit teritoriálním ambicím sousedních států a snahám osmanské říše, Ruska a evropských mocností mocensky je ovládnout. Proto byl koncipován iredentistický národní program, který deklaroval obranu národních zájmů a teritoria skrze připojení dalšího území. Nacionalismus tedy působil i jako prostředek pro zajištění bezpečnosti národa a obhájení jeho existence vůči sousedům.⁷⁸ V nacionalistické rétorice nepřicházelo ohrožení pouze zvenku, ale i zevnitř státu: jiné etnické skupiny byly posléze považovány za pátou kolonu, což vedlo k celé řadě etnických konfliktů. Obrana územní celistvosti státu a jeho občanů se brzy stala synonymem pro obranu národa a jeho zájmů. Slovy znalce nacionalismu Johna A. Halla: „Války tvoří státy ve stejné míře, v jaké státy vedou války.“⁷⁹ Tzv. Velká myšlenka byla explicitním vyjádřením Gellnerovy definice nacionalismu jako politického principu požadujícího shodu teritoriální rozlohy státu a národa. 73 74 75 76 77 78 79

Králová (2009: 101–105). Dragnich (1975: 344–361). Srov. Conversi (2007). Pro shrnutí viz Jelavich (1983: 198–200). Srov. Mishkova (2008). Situace eskalovala těsně před první světovou válkou v tzv. balkánských válkách. Hall (1995: 154).


Původní nacionalismus elit se po vzniku samostatného Řecka v důsledku byrokratizace státu, jeho obranných zájmů a politizace společnosti přeměnil v nacionalismus celé společnosti.⁸⁰ Gellnerovo tvrzení o postupném vytváření národních identit a národů skrze nacionalistickou politiku bylo tedy možné v případě Řecka pozorovat.⁸¹ Loajalitu k panovníkovi skutečně nahradila loajalita k národu. Secese od osmanské říše byla motivována nacionalismem pouze pro úzké elity, avšak státní iredentismus nabyl nacionalistického charakteru pro všechny.⁸² Nacionalismus se proto stal skutečným tmelem národa, jak popsal Gellner.⁸³ V žádném případě ale v Řecku neproběhl Gellnerem popsaný posun od agrární k průmyslové společnosti, který měl být v jeho pojetí předpokladem vzniku nacionalismu. Gellner si byl tohoto rozporu vědom, a proto později argumentoval, že balkánský nacionalismus odpovídal jeho teorii o nerovnoměrném rozšíření modernizace projevující se opožděným kulturním dopadem západních myšlenkových směrů na zaostalé země a snaze napodobit západní vzory.⁸⁴ Tento argument byl namístě, avšak Gellner tím nevysvětlil, jak došlo ke společenským změnám, které podle něj způsobovala právě industrializace. Nacionalistické nálady se v Řecku v rozporu s Gellnerovou teorií objevovaly ještě před jejím nástupem. Ačkoliv průmyslová revoluce v Řecku v 19. století neproběhla, spojitost mezi industrializací a nacionalismem je možné hledat v kulturní oblasti. Nástup průmyslového věku v západní Evropě se projevil celou řadou společenských změn popsaných Gellnerem, což se v jihovýchodní Evropě skutečně odrazilo na vzniku nacionalismu a rozšiřování západních myšlenek.⁸⁵ První učenci v Řecku byli jednoznačně ovlivněni změnami, jimiž procházela západní Evropa, a to skrze díla německých, francouzských či anglických romantiků a osvícenců. Kulturní aktivity místní inteligence se následně velkou měrou podepsaly na vytváření národní jednoty a růstu kulturní identifikace s národem. Vedle inteligence existovala ještě jedna síla, která má stále v mnoha ohledech zásadní vliv na státní politiku, a tou je církev.⁸⁶ Ačkoliv je zřejmé, že industrializace na Balkáně v žádném případě nebyla alfou a omegou kulturního rozvoje zkoumaných zemí, je třeba alespoň zčásti s Gellnerem souhlasit v tom, že vysoké národní kultury byly uměle vytvořeny.⁸⁷ Důvody, proč 80 81 82 83 84 85 86 87

Srov. Mouzelis (1998: 159). Gellner (1983: 58). Banac (1984: 70). Gellner (1983: 50). O’Leary (1998: 73). Srov. Loizides (2009). Srov. Halikiopoulou (2011). Gellner (1983: 50–55). Gellner nabídl i druhou variantu, a sice že národní kultury mohly být převzaty z již existujících vysokých kultur elit.


v Řecku již koncem 18. století vznikala první literární díla v národním jazyce, spočívaly ve vlivu západních myšlenkových směrů a francouzské revoluce, které národní obroditele k literární činnosti inspirovaly. Díla těchto průkopníků tvořila zárodky vskutku národních kultur, které byly později účelově převzaty národními státy. Obdobně jako tomu bylo v ostatních částech Evropy, byla vysoká kultura velkou měrou založena na historickém dědictví předků. Atény se snažily oživit jak kulturu antického Řecka, tak středověké Byzance.⁸⁸ Do řecké vysoké kultury se navíc promítla celá řada „nízkých“ lidových kultur, a to zejména v oblasti tradic a zvyků. Touto kombinací vznikla kultura, které na klamných historických a literárních základech vytvářela kulturní identitu jednoho celistvého národa. Nelze proto než souhlasit s Gellnerovým tvrzením, že takto vzniklá kultura byla z velké části uměle „vykonstruována“ pro účely nacionalismu.⁸⁹ Na druhou stranu ale není možné uplatnit Gellnerovu tezi, že spisovný jazyk Řecka vznikl jako reakce na novou průmyslovou dělbu práce a druhy profesí, které byly spíše sémantické než fyzické, a proto bylo zapotřebí vytvořit obecný komunikační prostředek. V Řecku byl vesměs používán jeden jazyk již koncem 18. století, tedy několik desetiletí (respektive celé století) před nástupem industrializace.⁹⁰ Kodifikace národního jazyka nebyla důsledkem změn v dělbě práce způsobených příchodem modernizace a industrializace, ale snahou inteligence o posílení národního povědomí. Teprve během politické konsolidace státu přibyl i praktický aspekt kodifikace jazyka jako podmínky efektivní správy státu. Naopak v souladu s Gellnerovou teorií byly spisovné jazyky často uměle vytvořeny za použití místních lidových dialektů nebo starých (nepoužívaných) podob jazyka.⁹¹ V Řecku byly evidentní snahy o vzkříšení starořečtiny a její propojení s byzantskou řečtinou, které se odrazily na kodifikaci katharevusy. Problematická je při pohledu na situaci v Řecku v 19. století taktéž otázka homogenity. Gellner zastával názor, že nacionalismus státům v podstatě „vnutil“ jedinou vysokou kulturu, která se stala masovou, a to skrze vzdělávací a jiné instituce. V jeho pojetí byla vysoká kultura propagována školami jako prostředkem homogenizace společnosti. Homogenní společnost pak byla klíčovým předpokladem pro rozšíření nacionalismu. Ačkoliv tyto snahy v Řecku existovaly, byly zpočátku veskrze neúspěšné.⁹² Ve skutečnosti se vysoké kultury prosazovaly jen velmi pomalu na místo nespočetných lokálních kultur. Společenská a ekonomická zaostalost 88 Králová (2009: 101). 89 Gellner (1983: 56). 90 Fyzická práce navíc na Balkáně převládala až do poloviny 20. století. Palairet (2003: 361–362). 91 Gellner (1983: 33–34). 92 Conversi (2007: 371).


regionu kulturní homogenizaci na dlouhou dobu neumožnila. Formální jazyková a kulturní unifikace nutně nevedly k celkové homogenizaci společnosti, neboť až do poloviny 20. století přetrvávaly kulturní partikularismy jednotlivých regionů. Spíše než v rovině kulturní bylo homogenizace dosaženo v oblasti státní a veřejné správy. Homogenní společnost tudíž nebyla podmínkou pro vznik ani rozšíření nacionalismu.⁹³ Zásadním problémem modernizační teorie při zkoumání Řecka je malý význam, který Gellner připisoval roli náboženství. Gellner náboženství nepovažoval za součást národních vysokých kultur, nýbrž nízkých kultur agrárních, což však neodpovídá postavení řecké pravoslavné církve, která se v roce 1933 stala de facto státní institucí. Gellner nepopíral spojení náboženství a nacionalismu, ale považoval je pouze za účelovou sílu, která se po vítězství nacionalismu integrovala do státu a stala se sekulární.⁹⁴ Ačkoliv po ustavení samostatného řeckého státu v 19. století pravoslavní kněží podporovali státní politiku, jejich úloha nespočívala pouze v politické rovině.⁹⁵ Pravoslaví bylo od počátku národního hnutí základní a konstitutivní součástí řecké národní identity. Církev měla značný vliv na každodenní život svých věřících a pravoslavné kláštery byly během osmanské nadvlády považovány za jediná kulturní a vzdělanostní centra ortodoxních Řeků. Kněží se navíc přímo účastnili řeckého národního povstání a velkou měrou se zasloužili o rozšíření nacionalistických myšlenek na venkov, kde měli tradičně silnou pozici.⁹⁶ Boj za nezávislost církve se často prolínal i s bojem za státní (politickou) nezávislost a stal se důležitou součástí národního hnutí. Ačkoliv je jistě pravdivé tvrzení, že se náboženství nakonec sekularizovalo, náboženská příslušnost tvoří dodnes podstatnou a ojedinělou součást řecké identity, a má proto své místo ve „vysoké“ kultuře.⁹⁷ Zásadní problém při snaze aplikovat Gellnerovy modely a typologii nacionalismu na situaci v Řecku opět tkví v časovém nástupu industrializace. Zpochybněním základního pilíře modernizační teorie jsou implicitně vyvráceny i možné scénáře průběhu nacionalismu navržené Gellnerem. Vznik moderního Řecka patří podle Gellnerových časových zón do stádia iredenty, kdy probíhala první národní povstání. Rozpad multietnických říší Gellner vysvětloval nerovnoměrným rozšířením industrializace a rozvratným vlivem nacionalismu. Pod jeho názvem říše Megalomanie (= předindustriální říše) si lze představit i osmanskou říši a její

93 94 95 96 97

Viz Taylor (1997). Gellner (1997b: 75–77). Viz Mihelj (2007). Loizides (2009: 204–206). Mihelj (2007: 268).


obyvatele Ruritánce lze chápat jako Řeky. Dle Gellnerova popisu byla Megalomanie společností sestávající se z mnoha kultur a jazyků, kde Ruritánci byli rozděleni do různých náboženských nebo profesních uskupení. V případě osmanské říše se tedy jednalo o existenci systému milletů a vrstvy obchodníků, statkářů a rolníků. Gellner odůvodňoval vznik nacionalismu jako jistý druh ekonomické frustrace z vlastní zaostalosti. Příčinou tohoto pocitu byla modernizace a industrializace, které přednostně „zasáhly“ sousední oblasti. Žádná oblast na Balkáně však nebyla industrializací zasažena v době, kdy podle Gellnera vzniklo „první národní“ povstání v Řecku.⁹⁸ K ekonomické frustraci z rozvoje sousedních oblastí tedy nemohlo dojít. Model by byl aplikovatelný pouze v případě, že by byl založen na jiných než ekonomických základech. Při pohledu na situaci v Řecku dojdeme k závěru, že důsledky modernizace jen nepřímo zasáhly malou skupinu obyvatelstva, a to skrze vlivy západní filozofie a francouzské revoluce. Řecko Gellner zařadil (stejně jako celý Balkán) do nacionalismu diaspory a do východního pásma.⁹⁹ V Reply to Critics vysvětlil důvody, proč se řečtí obchodníci stali nacionalisty: „Řečtí mořeplavci a obchodníci (...) si při podpoře řecké národní revoluce museli být plně vědomi toho, že například obchodníci v Marseilles byli zabezpečenější, svobodnější a bohatší než oni. Z toho důvodu nebyli daleko myšlence vytvořit řecký (neosmanský) stát, ve kterém by jim byly poskytnuty stejné výhody.“¹⁰⁰ Řecký boj za nezávislost však nebyl „národní revolucí mořeplavců a obchodníků“, ale povstáním poměrně široké vrstvy obyvatelstva proti osmanské nadvládě, tedy nejen její ekonomické dominanci. Pouze menší část řecké společnosti se zabývala obchodem a žila v diaspoře. Bezesporu to byla řecká diaspora, která dala povstání prvotní podnět, avšak bez podpory západních mocností, Ruska a dalších složek společnosti, které se do bojů zapojily,¹⁰¹ by výsledkem řeckého boje pravděpodobně nebyla nezávislost. Gellner taktéž tvrdil, že Řekové povstali kvůli ztrátě svého obchodního monopolu.¹⁰² Ve skutečnosti se privilegované postavení Řeků zhoršilo až po ustavení nezávislého státu. Jejich motivací nebyla předchozí ztráta obchodních privilegií, ale reakce na úpadek centrální moci osmanské říše a domnělá příležitost ustavit politickou dominanci Helénů.¹⁰³ 98 Gellner (1997b: 41). 99 Někteří autoři vývoj v Řecku ve 20. století řadí do pásma Svaté říše římské. Gellnerova teorie však chtěla vysvětlit vznik nacionalismu, k němuž v Řecku došlo v první polovině 19. století. Srov. Stepan (1998). 100 Gellner (1997a: 87). 101 Byly to například místní zbojnické jednotky, rolníci, rebelové Ali Paši Janinského atd. 102 Gellner (1983: 103). 103 Ve studii Nationalism (1997b) Gellner částečně přehodnotil svůj původní pohled na nacionalismus diaspory a uznal, že cílem Řeků nebylo ustavení národního státu, ale nahrazení


Závěr Na příkladech historického vývoje národního hnutí v Řecku bylo poukázáno na zjevné rozpory Gellnerovy modernizační teorie a zrodu a vývoje nacionalismu v této zemi. Základní pilíř modernizační teorie, na němž Gellner postavil vznik národů a nacionalismu, tvořila industrializace. Řecko však nebylo průmyslovou revolucí poznamenáno v době, kdy zde vznikaly první nacionalistické nálady. V první fázi to byl vliv západních myšlenkových směrů, které daly obrozencům podnět k vytváření a prosazování národní kultury. Nejdůležitějšími znaky kultury a tradic byly jazyková a náboženská příslušnost a ztotožnění se s historickým odkazem předků. Ty v kombinaci s nespokojeností obyvatelstva se sociální situací v období úpadku osmanské říše vytvořily podmínky pro první povstání, které se díky národním snahám inteligence a obchodníků záhy přetvořilo v národní hnutí. Jeho hnací silou však nebyla industrializace. Gellner si byl tohoto rozporu vědom, a proto nabídl alternativní vysvětlení vzniku nacionalismu v zaostalých regionech. Podle něj se nerovnoměrné rozšíření industrializace na Balkáně projevilo pronikáním západních ideologií a myšlenek. Jakkoliv je toto tvrzení v případě Řecka namístě, Gellner tím vysvětlil vznik, nikoliv však rozšíření nacionalismu jako všeobecně přijímaného politického principu, čímž v podstatě popřel svou v jádru materialistickou teorii nacionalismu. Stejně tak Gellnerovo tripartitní rozdělení dějin na přechod od preagrární přes agrární až k industriální společnosti taktéž není možné uplatnit. Některé změny, které podle něj přinesl průmyslový věk, jako například vytváření národních kultur, v Řecku proběhly v podmínkách vesměs agrárních. Národní produkt Řecka do poloviny 20. století tvořilo převážně zemědělství, nikoliv průmysl. Tradiční společenské hodnoty, které měl příchod moderní doby zvrátit, rovněž zůstaly zachovány. Na druhou stranu Gellner identifikoval celou řadu charakteristických projevů nacionalismu, které bylo možné v Řecku pozorovat. Svým studiem nacionalismu Gellner vskutku vytvořil rámec pro pochopení tohoto jevu, když popsal celou řadu společenských změn, které přinesla moderní doba. Vysoká národní kultura byla částečně vykonstruována pro nacionalistické účely a používána elitou pro posílení národní identity a homogenizace společnosti. Ačkoliv dopad vysoké kultury prosazované centralizovanou vzdělávací institucí nebyl zprvu tak velký, jak Gellner tvrdil, a národní homogenity dlouho nebylo dosaženo, spočíval její význam v unifikaci národního jazyka a jednotné interpretaci národních dějin. Na příkladu Řecka lze tudíž v souladu s Gellnerovou teorií pozorovat, že vytvoření osmanské říše říší byzantskou. I přesto podotknul, že jeho obecná teorie tímto nebyla narušena.


národa nebylo zapříčiněno jeho „probuzením“, jak tvrdil na přelomu 18. a 19. století Herder, nýbrž výsledkem kulturní agitace a centralizační a národní politiky. Podle západních vzorů a pod vlivem „cizí“ vlády (a s využitím místních tradic) docházelo k byrokratizaci a správní unifikaci. Nacionalistická iredentistická politika posílila identifikaci obyvatel s řeckým národem, neboť zdůrazňovala nebezpečí přicházející z okolních států. Neméně důležitý byl podíl církve na poskytnutí kulturních základů národnímu hnutí. V Řecku skutečně docházelo ke snaze vládnoucích elit vytvořit silný vztah obyvatel k národu, Gellnerovu „loajalitu ke kultuře“. Skrze rozdělování půdy, založení státní církve, školského systému a armády, stejně jako skrze vznik a agitaci politických stran došlo v druhé polovině 19. století k sociální a politické mobilizaci obyvatelstva, která se brzy přeměnila v mobilizaci národní. Nelze proto než souhlasit s Gellnerem, že národ byl „vytvořen“ nacionalistickou politikou. Gellnerovu teorii je proto vhodné chápat jako jeden možný scénář popisující vztah mezi moderní společností a nacionalistickou ideologií a použít ji například pro komparativní analýzu nacionalismu. Bibliografie Banac, I. 1984. The national question in Yugoslavia: Origins, history, politics. Ithaca. Berend, T. I. 2003. History derailed: Central and Eastern Europe in the long nineteenth century. Berkeley. Conversi, D. 2007. Homogenisation, nationalism and war: should we still read Ernest Gellner? Nations and Nationalism 13/3, 371–394. Dragnich, A. N. 1975. Leadership and Politics: Nineteenth Century Serbia. The Journal of Politics 37/2, 343–361. Gellner, E. 1964. Thought and change. London. Gellner, E. 1997a. Reply to Critics. New Left Review, 81–118. Gellner, E. 1997b. Nationalism. London. Gellner, E. 1983. Nations and nationalism. Ithaca. Glenny, M. 2012. The Balkans: nationalism, war, and the Great Powers, 1804–2012. London. Halikiopoulou, D. 2011. Patterns of Secularization: Church, State and Nation in Greece and the Republic of Ireland. Farnham. Hall, J. A. 1995. Nacionalismy utříděné a vysvětlené. Sociologický časopis 31/2, 149–168. Hall, J. A. (ed.) 1998. The state of the nation: Ernest Gellner and the theory of nationalism. Cambridge. Hobsbawm, E. J. 1997. Nations and nationalism since 1780: programme, myth, reality. Cambridge. Hradečný, P. et al. (ed.) 1998. Dějiny Řecka. Praha. Jelavich, B. 1983. History of the Balkans. Volume 1: Eighteenth and Nineteenth Centuries. Cambridge. Jelavich, C. – Jelavich, B. 1986. The establishment of the Balkan national states, 1804–1920. Seattle. Kedourie, E. 1961. Nationalism (Reviewed edition). New York. Králová, K. 2009. Between Tradition and Modernity: Greek-German Relations in Retrospect. Acta Universitatis Carolinae – Studia Territorialia 9/4, 97–117 [online]. Dostupné z: http://www.stuter.fsv.cuni.cz/index.php/stuter/article/view/126, December 1, 2014 [20. července 2014].

87 | Modernizační teorie nacionalismu Ernesta Gellnera aplikovaná na Řecko v 19. století Králová, K. 2011. Role tzv. „cizího faktoru“: Řecká krize v historickém kontextu mezinárodní politiky. Mezinárodní politika 9, 28. září 2011 [online]. Dostupné z: http://www.iir. cz/article/role-tzv-ciziho-faktoru-recka-krize-v-historickem-kontextu-mezinarodni-politiky [20. července 2014]. Lampe, J. R. – Jackson, M. R. 1982. Balkan economic history, 1550–1950: from imperial borderlands to developing nations. Bloomington, Ind. Llobera, J. R. 1994. The God of Modernity: the development of nationalism in Western Europe. Oxford. Loizides, N. G. 2009. Religious nationalism and adaptation in Southeast Europe. Nationalities Papers 37/2, 203–227. MacFarlane, A. 1996. Ernest Gellner and the escape to modernity. Poznan Studies in the Philosophy of the Sciences and the Humanities 48, 207–220. Mihelj, S. 2007. Faith in nation comes in different guises: modernist versions of religious nationalism. Nations and Nationalism 13/2, 265–284. Mishkova, D. 1994. Modernization and political elites in the Balkans before the First World War. East European Politics and Societies 9/1, 63–89. Mishkova, D. 2008. Symbolic Geographies and Visions of Identity. A Balkan Perspective. European Journal of Social Theory 11/2, 237–256. Mouzelis, N. 1998. Ernest Gellner’s theory of nationalism: some definitional and methodological issues. In J. A. Hall (ed.), The state of the nation: Ernest Gellner and the theory of nationalism. Cambridge, 158–165. O’Leary, B. 1998. Ernest Gellner’s diagnoses of nationalism: a critical overview, or, what is living and what is dead in Ernest Gellner’s philosophy of nationalism? In J. A. Hall (ed.), The state of the nation: Ernest Gellner and the theory of nationalism. Cambridge, 40–88. Palairet, M. R. 2003. The Balkan economies c. 1800–1914: evolution without development. Cambridge. Pelikán, J. et al. (ed.) 2005. Dějiny Srbska. Praha. Roudometof, V. 2001. Nationalism, globalization, and orthodoxy: the social origins of ethnic conflict in the Balkans. Westport, Conn. Rychlík, J. 2000. Dějiny Bulharska. Praha. Smith, A. D. 1996. History and Modernity: Reflections on the Theory of Nationalism. In I. C. Jarvie – J. Hall (eds.), The Social Philosophy of Ernest Gellner. Amsterdam – Atlanta, 129–146. Stepan, A. 1998. Multinational Democracies: Transcending a Gellnerian Oxymoron. In J. A. Hall (ed.), The state of the nation: Ernest Gellner and the theory of nationalism. Cambridge, 219–239. Sugar, P. F. 1994. External and Domestic Roots of Eastern European Nationalism. In P. F. Sugar – I. J. Lederer (eds.), Nationalism in Eastern Europe. 3rd. ed. Seattle, 3–54. Taylor, C. 1997. Nationalism and modernity. In R. McKim – J. McMahan (eds.), The Morality of Nationalism. New York, 31–55. Todorova, M. 1997. Imaging the Balkans. New York. Treptow, K. W. (ed.) 2000. Dějiny Rumunska. Přel. Miroslav Tejchman. Praha. Weber, M. 1921. Politik als Beruf. München. Woolf, S. J. (ed.) 1996. Nationalism in Europe, 1815 to the present: a reader. London. Xydis, S. G. 1994. Modern Greek Nationalism. In P. F. Sugar – I. J. Lederer (eds.), Nationalism in Eastern Europe. 3rd ed. Seattle, 207–258.

88 | Jessie Hronešová Where Was Gellner Wrong? Ernest Gellner’s Modernization Theory of Nationalism as It Applies to 19th-Century Greece. The present paper assesses how applicable Ernest Gellner’s modernization theory of nationalism is to the Greek national movement of the 19th century. The aim is to challenge Gellner’s theory and its claims that industrialization is causally linked to nationalism. Gellner contends industrialization and modernization always precede nationalism. He says economic factors lay the groundwork for the emergence and spread of nationalism. But the historical development of modern Greek nationalism largely disconfirms Gellner by showing that the phenomenon was mainly the outcome of cultural factors. The formative period of a modern nation in the Balkans, as studied in this paper, remained unaffected by the revolutionary economic and social changes described by Gellner. The erosion of traditional social bonds and the initiation of industrialization in Greece in fact followed the introduction of nationalism as the leading political principle. Gellner’s claim that it was nationalism that created nations does, however, find partial confirmation. Using the example of Greece, the paper demonstrates that the newly created state was consolidated by establishing unified administrative systems, national cultures, and irredentist policies. In conformance with Gellner’s theory, these steps are seen to strengthen the identification between the people, the state, and the nascent nation. Gellner’s modernization theory is thus perceived as insufficient for explaining why nationalism emerges in underdeveloped states such as Greece, but partly successful in describing the forces behind the spread of the phenomenon. Keywords Nationalism, modernization, Ernest Gellner, industrialization, The Great Idea

Průběh a důsledky řecké krize Nikola Karasová Před vypuknutím dluhové krize v roce 2009 prožilo Řecko více než jedno desetiletí ve znamení hospodářského růstu a rozvoje. I proto následná krize se svou tvrdostí a razancí překvapila řeckou veřejnost a zastihla politickou reprezentaci země nepřipravenou, a jak se záhy ukázalo, také neschopnou efektivně reagovat na nastalou situaci. Se zhoršujícím se ekonomickým stavem země a rostoucím sociálním napětím se část společnosti postavila proti rozhodnutím vlády a následně dala vzniknout neobvykle silné vlně radikalismu a násilí. Řeckou krizi dnes již nelze chápat pouze z hlediska negativního ekonomického vývoje v zemi, nýbrž především jako krizi politickou a sociální. Podle řecké politoložky Ritsy Panagiotu se Řecko ocitlo v pozici země „ve volném pádu, zažívající nebývalý ekonomický kolaps, dezintegraci své infrastruktury, degeneraci politického systému a rozpad sociální struktury“.¹ V kontextu předchozího optimistického vývoje řecké ekonomiky a ve srovnání s rozsahem škod, které globální ekonomická recese způsobila zbylým členům Evropské unie, lze Řecko hodnotit jako ojedinělý případ, v němž pouhé ekonomické vysvětlení krize není dostačující. Cílem tohoto článku je postihnout příčiny a projevy řecké krize a její politické a společenské dopady v celé jejich komplexnosti. Zároveň bych zde chtěla poukázat na existenci hlubších kořenů současných problémů Řecka, které vycházejí ze základů řeckého ekonomického, politického a sociálního modelu. Řecká krize bude analyzována ve svých obecných tendencích a z hlediska těchto tří zmíněných perspektiv, a to zejména na základě odborných politologických a ekonomických studií převážně řeckých autorů. Ekonomický propad Do povědomí řecké veřejnosti se rostoucí problémy ekonomiky státu dostaly po parlamentních volbách roku 2009. S nástupem sociálnědemokratické vlády Panhelénského socialistického hnutí (Panellinio sosialistiko kinima; PASOK) v čele s Georgiem Papandreu v říjnu téhož roku vyšlo najevo, že vyhlídky řeckého 1

Panagiotou (2013: 90).

90 | Nikola Karasová

hospodářství jsou mnohem negativnější, než jak je dosud prezentovala předchozí konzervativní vláda Nové demokracie (Nea dimokratia; ND) Kostase Karamanlise.² Záhy se navíc ukázalo, že také údaje o řeckém ekonomickém růstu předchozích let byly zavádějící, poněvadž byly do značné míry výsledkem krátkodobých hospodářských očekávání a dočasných investičních pobídek, za jakou lze považovat například organizaci letních olympijských her v Athénách roku 2004, a nikoli úspěšného ekonomického modelu či prohlubujícího se procesu konvergence v rámci eurozóny.³ Podíl viny na negativním stavu veřejných financí spočíval také na vládách Kostase Simitise, které již dříve ve snaze formálně dodržet maastrichtská kritéria a zlepšit obraz řeckého hospodářství upravovaly ekonomické ukazatele.⁴ Podle řeckého politologa Panagiotise Ioakimidise představovala maastrichtská kritéria drastický zásah EU do řecké ekonomiky doprovázený rostoucím dohledem evropských institucí nad hospodářskou politikou státu.⁵ Potíže se správou veřejných financí přitom provázely řeckou politiku celá desetiletí, což souviselo nejen s rostoucím zadlužením a vysokými deficity státního rozpočtu, ale i se zbytnělostí a neefektivitou veřejného sektoru.⁶ Podle řeckého ekonoma a politologa Georgia Pagulatose vlády v období po návratu Řecka k demokracii v roce 1974 (metapolitefsi) dlouhodobě ignorovaly potřebu měnové a fiskální stability a upevňovaly řeckou demokracii prostřednictvím posilování role státu v ekonomice a zvětšováním objemu financí určených na veřejné výdaje.⁷ Dnešní řecký dluh se začal vytvářet v osmdesátých letech 20. století, a i když od té doby zaznamenala fiskální politika země řadu pozitivních změn, přesto se otázka zadlužení vracela v pravidelných intervalech. Po prvním desetiletí spojeném s prudkým nárůstem veřejného dluhu došlo v devadesátých letech k jeho stabilizaci na úrovni přibližně 100 % HDP.⁸ Nové komplikace se začaly objevovat v souvislosti se vstupem Řecka do eurozóny, ale až finanční krize let 2007 a 2008 přinesla zásadní problémy s refinancováním řeckého dluhu.⁹ 2

3 4

5 6 7 8 9

Za Karamanlisovy vlády se zadlužení Řecka zvýšilo z 98,9 % na 129,7 % HDP. Kathimerini (5. září 2013). Schodek místo dosud uváděného rozpočtového deficitu ve výši 9,4 % ve skutečnosti činil 15,4 %. Dinas – Rori (2013: 272). Sklias – Maris (2013: 148). Hradečný (2009: 591). Jak se následně ukázalo, EU si byla vědoma skutečnosti, že Athény falšují statistiky o svých hospodářských výsledcích a že neplní konvergenční kritéria, přesto bylo z různých důvodů přijetí Řecka do eurozóny vyhověno. Králová (2011). Ioakimidis (2001: 81). Sklias – Maris (2013: 149). Pagoulatos (2005: 358–360). Zatímco v roce 1970 činil řecký veřejný dluh 17,6 % HDP, v roce 1981 to bylo již 28,3 % a v roce 1986 neuvěřitelných 112 %. Ioakimidis (2001: 77). Alogoskoufis (2012: 2).

91 | Průběh a důsledky řecké krize

V řeckém případě předcházela paradoxně vzniku ekonomické krize politická krize spojená se slabým mandátem vlády Kostase Karamanlise. Karamanlis proto v roce 2009 vypsal předčasné volby, vítězství z let 2004 a 2007 však neuhájil a moci se chopila Papandreova strana PASOK. Řecko dlouho odolávalo ekonomické nestabilitě, neboť řecké finanční instituce nebyly až na malé výjimky zasaženy hypoteční krizí.¹⁰ Zlom přišel s propuknutím dluhové krize v roce 2009, kdy v důsledku zamlčování pravého stavu věcí začala řecká ekonomika na mezinárodních trzích ztrácet svou důvěryhodnost. V dubnu 2010 došlo k výraznému snížení ratingu Řecka, a tím i k jeho faktickému vyloučení z finančních trhů.¹¹ Řecko se následně dostalo pod palbu kritiky na domácí a mezinárodní úrovni, ačkoli se tou dobou spolu s ním ve finanční tísni nacházela řada dalších evropských zemí.¹² Situaci v zemi prostřednictvím nižší poptávky po řeckém zboží a omezení přísunu zahraničních investic navíc dále negativně ovlivňoval vývoj na zahraničních trzích. Spolu s rostoucí nezaměstnaností se snižovala také domácí spotřeba. K zatížení státního rozpočtu rovněž přispěl propad v objemu finančních prostředků vybraných na daních a naopak nárůst výdajů na sociální dávky určené především na podporu v nezaměstnanosti.¹³ Špatná ekonomická situace přiměla Papandreovu vládu v květnu 2010 k podpisu první dohody o finanční pomoci, která byla dojednána se souhlasem členských států EU a pod vedením Evropské komise.¹⁴ Podmínkou poskytnutí půjčky, kterou spolufinancovaly Evropská unie, Mezinárodní měnový fond (MMF) a Evropská centrální banka (ECB), v kontextu dluhové krize souhrnně označované jako troika, bylo plnění programu tvrdých úsporných opatření založených na škrtech ve státním rozpočtu a zvyšování daní.¹⁵ Požadavky troiky vůči řeckému státu byly ukotveny v memorandu o porozumění (dále jen memorandum; mnimonio). Jeho uzavření pro Řecko znamenalo první krok na cestě k ekonomické stabilizaci země, setkalo se však s nesouhlasem části řecké opozice a většiny obyvatel. Během květnového hlasování řeckého parlamentu dohodu podpořili poslanci PASOK a Lidové ortodoxní výzvy (Laikos orthodoxos synagermos; LAOS). Proti jejímu přijetí hlasovala většina poslanců ND, poslanci Koalice radikální levice – Sjednocené společenské fronty (Synaspismos rizospastikis aristeras – enotiko kinoniko metopo; SYRIZA) a Komunistické strany Řecka (Kommunistiko komma Ellados; KKE).¹⁶ Na protest 10 11 12 13 14 15 16

Zartaloudis (2014: 162–163). Vlachou (2012: 171). Alogoskoufis (2012: 2). Katsikas (2012: 52). Vlachou (2012: 171). Katsikas (2012: 50). Dinas – Rori (2013: 272).


proti memorandu se 5. května 2010 konala generální stávka doprovázená srážkami radikálů s pořádkovými složkami státu.¹⁷ Odhodlání evropských států poskytnout Řecku finanční pomoc vycházelo především z jejich obav o budoucnost společné evropské měny. Nejhorší krize řecké ekonomiky za období po pádu vojenské junty v roce 1974 vedla také k dosud největší destabilizaci eurozóny v historii Evropské hospodářské a měnové unie (EMU), která poukázala na její značnou zranitelnost a oživila otázku, zda je existence zásadních politických, ekonomických a sociálních rozdílů mezi jednotlivými členskými zeměmi slučitelná s jejich společnou měnovou politikou.¹⁸ Podle řecké politoložky Marie Markantonatu byl úsporný program původně zaměřen právě na zvýšení konkurenceschopnosti řecké ekonomiky a její atraktivity pro zahraniční investory s cílem eliminovat negativní vliv řecké krize na hospodaření ostatních členů eurozóny.¹⁹ Snažil se také předejít řeckému odchodu z EMU, jehož důsledky by mohly mít ještě ničivější účinek než setrvání Řecka v této organizaci. Úsporná opatření přijatá řeckou vládou, která přinesla jisté krátkodobé úspěchy při snižování rozpočtového deficitu, vedla v konečné fázi k prohloubení recese. Na požadované strukturální reformy prakticky nedošlo.²⁰ V říjnu 2012 byla dojednána nová dohoda o finanční pomoci, která mimo jiné předpokládala zapojení soukromého sektoru do procesu restrukturalizace řeckého dluhu (Private Sector Involvement; PSI).²¹ Tento krok Papandreovy vlády se setkal s tvrdou kritikou řady odborníků a prudkou reakcí řeckých občanů. Vedle razantního nárůstu nezaměstnanosti totiž došlo mimo jiné k redukci reálných příjmů pracovníků ve veřejném sektoru o 20 až 50 % a především k omezení rozsahu a dostupnosti veřejných služeb.²² Nevoli v řecké společnosti vyvolal též plán vlády spustit dvě desetiletí odkládaný program privatizace některých státních podniků.²³ Vládní politika úspor během řecké krize vedla ke slučování a rušení škol i nemocnic. Situaci ve zdravotnictví zkomplikovalo zrušení největšího pojišťovacího fondu, Národní organizace pro poskytování zdravotních služeb (Ethnikos organismos parochis ypiresion ygias; EOPYY). Přibližně 28 % řeckých občanů tak ztratilo přístup ke zdravotnímu pojištění.²⁴

17 18 19 20 21 22 23

Vlachou (2012: 171). Markantonatou (2013: 1). Ibid. Katsikas (2012: 50). Ibid., 51. Markantonatou (2013: 1). Katsikas (2012: 51). Privatizace se nejvíce dotkly bankovního sektoru. Pagoulatos (2005: 358–360). 24 Fotiadis (2013).


S cílem zpomalit bezprostřední sociální dopad masového propouštění zaměstnanců ve veřejném sektoru byla otevřena možnost dočasně suspendovat část pracovníků, kteří sice museli uvolnit své pracovní pozice, následně ale mohli po dobu jednoho roku pobírat finanční podporu ve výši 75 % svého platu. Pokud si v dané časové lhůtě nedokázali najít nové zaměstnání, dostali automaticky výpověď. Tento postup vlády nenalezl u obyvatel mnoho pochopení. Podobný plán ministerstva školství na suspendování pracovníků v administrativě vysokých škol vedl v září 2013 k zahájení několik měsíců trvající stávky, která zcela ochromila běžný chod na dvou hlavních univerzitách v zemi stejně jako na dalších vysokoškolských pracovištích.²⁵ Navzdory veškerým ústupkům vstoupilo Řecko v roce 2014 již do sedmého roku ekonomické recese a pouze optimistické předpovědi mu pro tento rok slibovaly alespoň mírný hospodářský růst.²⁶ Zatímco řecká vláda vyhodnotila míru budoucího růstu na 0,6 %, OECD zveřejnila svůj vlastní odhad ve výši pouhých 0,4 %. Zároveň oznámila, že řecký dluh se nedostane pod hranici 160 % HDP před rokem 2020.²⁷ Jedním z nejpalčivějších problémů řecké ekonomiky je vysoká nezaměstnanost, která se na počátku roku 2014 pohybovala okolo 27 %, a především nezaměstnanost mladé generace dlouhodobě přesahující 50 % hranici.²⁸ Politický tlak troiky, která má v polovině roku 2014 poskytnout poslední díl zahraniční finanční pomoci, pokračuje.²⁹ Plánovaná vládní úsporná opatření zahrnují například zavedení nových daní z majetku nebo reformu státní správy, která do konce roku 2014 připraví o místo přibližně 15 tisíc zaměstnanců a povede k suspendování 12,5 tisíce dalších.³⁰ Velké kontroverze vzbudil též požadavek, aby řecká vláda přistoupila k zabavení nemovitostí, jejichž majitelé nejsou dlouhodobě schopni splácet hypotéku.³¹ Tato opatření patrně povedou k dalšímu zvyšování sociálního napětí a mohou mít podobně jako v uplynulém období vážné politické konsekvence. Před evropskými volbami v květnu 2014 oznámil vládní kabinet Antonise Samarase návrat Řecka na finanční trhy.³² Prodeji řeckých státních dluhopisů se krátce po jejich představení na světových burzách dařilo, nicméně stále není jisté, zda tím Řecko skutečně překonalo ekonomickou krizi.

25 26 27 28 29 30 31 32

Ibid. BBC News (8. prosince 2013). Fotiadis (2013). Eurostat (2014). Též EL.STAT (2014). BBC News (1. dubna 2014). Fotiadis (2013). Ibid. Kathimerini (10. dubna 2014).


Politická krize Úsporná opatření z roku 2010 vedla v Řecku k prohloubení recese a způsobila řadu nových sociálních problémů, přesto řecká vláda dále pokračuje v záchranném plánu s podobným obsahem.³³ Za neúspěchem řešení dluhové krize v Řecku stojí ekonomické i politické důvody. Chyby při vytváření úsporné politiky a reforem je možné přičíst jak na vrub řecké vlády, tak představitelů troiky. Podle Pantelise Skliase a Georgia Marise byly cíle programu na záchranu řeckého hospodářství příliš ambiciózní, protože očekávaly zásadní proměnu řeckého státu a ekonomiky v krátkém časovém období několika let.³⁴ Řecký ekonom a politolog Dimitrios Katsikas míní, že politická reprezentace EU podcenila situaci v Řecku, stejně jako míru jejího destabilizačního vlivu na eurozónu. Evropští politikové podle jeho názoru příliš často zneužívali otázku zadlužení Řecka v politickém boji na domácí scéně, čímž upřednostňovali národní zájmy před zájmy EU jako celku a upozadili princip vzájemné solidarity.³⁵ Významný díl viny pochopitelně nese řecká politická reprezentace, která v prvé řadě postrádala vůli prosadit potřebné reformy. Podle Skliase a Marise se řečtí politikové nechali oklamat dlouhodobým růstem řecké ekonomiky a nedokázali podpořit ekonomickou integraci Řecka do eurozóny novými politickými a institucionálními mechanismy.³⁶ Další autoři poukazují na neschopnost řeckého státu vyrovnat se s krizí z důvodu špatného nastavení tamního politického systému a státních institucí, jejichž funkčnost a efektivita je tradičně oslabována korupcí, klientelismem, populismem, partokracií a držením ochranné ruky politických stran nad určitými zájmovými skupinami.³⁷ Navíc nelze opomenout další specifikum řeckého politického systému, a totiž existenci politických dynastií, v jejímž důsledku se po většinu novodobé historie ve funkci předsedy vlády střídaly tři rodinné klany (ikogeniokratia) a mandát poslance se stal prakticky dědičnou záležitostí.³⁸ Podrobnou analýzu vlivu byrokratického klientelismu a partokracie na současný špatný stav řeckého veřejného sektoru a jejich značně populistického charakteru nabízí řecký politolog Christos Lyrintzis.³⁹ Řecký stát, v němž jsou státní 33 Markantonatou (2013: 2). 34 Sklias – Maris (2013: 144–145). Řecko se mělo osamostatnit od zahraniční finanční pomoci již v roce 2013. Katsikas (2012: 52). 35 Katsikas (2012: 53). 36 Sklias – Maris (2013: 144–145). 37 Ellinas (2013: 556–557). Podobně Zartaloudis (2014: 159–160). Podobně Katsikas (2012: 53). Podobně Markantonatou (2013: 3–4). 38 Tsivos (2011). 39 Lyrintzis (2011: 1–25).


centralismus a vysoká míra politizace státní správy tradiční záležitostí, expandoval v posledních třech desetiletích prakticky do všech sfér veřejného života. Pod kontrolu politických stran se tak dostaly nejen různé zájmové a odborové organizace, ale také státní správa, nebo dokonce univerzity. Toto umocnila nákladná sociální politika PASOK a snaha obou hlavních politických stran vytvářet nové veřejné instituce s primárním cílem uspokojit voliče, a nikoli naplnit důležitější funkcionální nebo hospodářská kritéria. Výsledkem této strategie byl „přebujelý a servilní“ veřejný sektor, který zaměstnával nadstandardně vysoké procento obyvatel.⁴⁰ Podle Pappase je krize v Řecku výsledkem jeho specifického politického systému „populistické demokracie“, v němž je populistická nejen strana, která je aktuálně u moci, ale zároveň i její hlavní soupeř, tedy opozice.⁴¹ Praxe, v níž politické strany zneužívaly svou moc k poskytování výhod a privilegií svým klientům výměnou za získání a udržení podpory voličů, zdeformovala podle Katsikase státní aparát, ale i podmínky podnikání v soukromé sféře.⁴² Lyrintzis uvádí, že podnikatelé často usilovali o navázání kontaktů s politiky nebo úředníky, aby dosáhli na půjčky a potřebná povolení nebo získali výnosné obchodní dohody.⁴³ V době krize byly řecké politické strany neochotné implementovat strukturální reformy zaměřené na veřejný a soukromý sektor proto, že by tím poškodily své vlastní politické klienty. Především levicové PASOK je považováno za stranu úzce provázanou s odbory a dalšími zájmovými skupinami. Katsikas míní, že neobstojí argumentace, podle níž se PASOK vyhýbalo neoliberálním strukturálním reformám navrženým troikou z ideologických důvodů, protože stejně negativně se vůči jejich zavedení vymezovala také pravicová ND. Hlavním důvodem odmítání reforem politickými stranami byla podle autora neochota narušit fungující klientelistický systém.⁴⁴ Podle Katsikase navíc řecká politická reprezentace v době krize neposkytla obyvatelstvu „národní vizi nebo dlouhodobý plán budoucího směřování Řecka, který by ospravedlnil a legitimizoval oběti, které si vyžádalo memorandum.“⁴⁵ Zároveň neproběhla veřejná debata, která by umožnila předem prodiskutovat plány vlády a případně se pokusila o nalezení alternativního postupu. Značná část veřejnosti tak získala dojem, že memorandum bylo na Řecko „uvaleno“ jeho mezinárodními věřiteli s podporou řeckého ministerského předsedy Papandrea, který

40 41 42 43 44 45

Ibid., 4–5. Pappas (2013: 42). Katsikas (2012: 54). Lyrintzis (2011: 5). Katsikas (2012: 54). Ibid.


je „polovičním cizincem“ a který vyjádřením podpory memorandu zradil „řecké zájmy“.⁴⁶ K podobným výrokům se uchylovali někteří politici ve snaze smýt ze sebe podíl viny za ekonomickou situaci v zemi, včetně Antonise Samarase, který nejprve záchranný plán pro Řecko odmítl, aby v něm následně v roli ministerského předsedy sám pokračoval.⁴⁷ Zcela zásadní pro pochopení celého problému je role tzv. cizího faktoru (xenos paragontas) v současné řecké krizi. Podle české historičky Kateřiny Králové byl vývoj novořeckého státu vždy definován nejen politickou nestabilitou, ale také silnou politickou a ekonomickou závislostí Řecka na jeho zahraničních spojencích.⁴⁸ Vedle z toho plynoucí nechuti k zasahování velmocí do vnitřních záležitostí státu je v Řecku u stoupenců levice především v souvislosti s řeckou občanskou válkou hluboce zakořeněn antiamerikanismus.⁴⁹ K oživení antiamerických nálad došlo s rozpadem Jugoslávie, kdy řecké obyvatelstvo s ohledem na tradiční srbsko-řecké spojenectví odsoudilo vystoupení USA, potažmo NATO v neprospěch Srbska.⁵⁰ Mnohé řecké politické strany byly v minulosti programově protizápadně orientované. Hlasitým kritikem EU, USA a NATO bylo dlouhodobě především PASOK.⁵¹ Hledání vnějšího nepřítele Řecka bylo ze strany řeckých politiků pochopitelně zjevným populismem, zatímco skutečné jádro problému, totiž nefunkčnost řeckého ekonomického modelu a nedokonalost jeho politického systému, bylo odsunuto zcela do pozadí. Populisté snadno nacházeli viníky v domácích i zahraničních politicích, v globalizaci, kapitalismu, korporacích, v krajních případech také v údajném sionistickém spiknutí, a v obecném smyslu ve všech a ve všem, co stojí proti zájmům „lidu“.⁵² Předseda radikálně levicové strany SYRIZA Alexis Tsipras v lednu 2012 prohlásil, že politikové, kteří podpořili přijetí memoranda, jsou „menšími Řeky“ než zbytek národa.⁵³ V posledních letech tak začal řecký politický systém u řeckého obyvatelstva dramaticky ztrácet legitimitu, což vedlo mimo jiné k nárůstu případů veřejných útoků proti politikům a narušování průběhu veřejných oslav a manifestací. Kyperský politolog Antonis Ellinas jako příklad uvádí řecký státní svátek 28. října 2011, jehož oslavy byly přerušeny masovými protesty proti vládě a memorandu.⁵⁴ Na snižování 46 47 48 49 50 51 52 53 54

Doxiadis – Matsaganis (2012: 11–12). Ibid. Králová (2011). Podrobněji Stefanidis (2007). Podobně Botsiou (2007). Hradečný (2009: 588). Zartaloudis (2014: 159). Doxiadis – Matsaganis (2012: 12). To Vima (20. února 2012). Ellinas (2013: 556). Podobně Verney – Bosco (2013: 404).


legitimity politického systému poukazuje také politoložka Susannah Verney, podle níž v Řecku tradičně vysoká volební účast zaznamenala v posledních letech výrazný propad.⁵⁵ Krize politického systému Řecka podle Ellinase byla evidentní již v roce 2008, kdy zabití patnáctiletého Alexise Grigoropula příslušníkem policie odstartovalo několik týdnů trvající vlnu nepokojů často označovanou jako dekemvriana.⁵⁶ Za pomyslný vrchol radikalizace řecké společnosti lze zatím považovat dvojí parlamentní volby roku 2012, které po téměř čtyřiceti letech od základů a patrně také nezvratně proměnily politickou scénu Řecka. Strany PASOK a ND, které hrály významnou úlohu při určování politického vývoje země v období metapolitefsi, v květnu 2012 dramaticky propadly co do počtu hlasů. Dohromady získaly pouhých 35,6 % hlasů, přitom ještě v roce 2009 to bylo 77,4 %, a i v tomto případě se jednalo o jeden z nejhorších volebních výsledků v jejich historii.⁵⁷ Pád PASOK byl ještě strmější než v případě vítězné ND: PASOK ve srovnání s předešlými parlamentními volbami roku 2009 získalo přibližně o 70 % hlasů méně. Ale i pokles hlasů ND (zhruba o 48 %) byl překvapivý vzhledem k tomu, že s výjimkou půlročního působení v přechodné koaliční Papadimově vládě (2011–2012) byla strana od roku 2009 v opozici.⁵⁸ Za jejich volebním propadem bezesporu stála skutečnost, že představitelé těchto dvou stran v uplynulých desetiletích spravovali zemi, a nesli proto odpovědnost za její současný stav. Totální neúspěch PASOK zapříčinil, že se ND fakticky stala jedinou politickou stranou zastávající proevropská stanoviska.⁵⁹ Nejvýraznější vzestup zaznamenala radikálně levicová SYRIZA, která v porovnání s výsledkem z roku 2009 zvýšila svůj podíl z 4,6 % na 16,8 % hlasů, a stala se tak neformálním vítězem voleb.⁶⁰ SYRIZA, která spojuje různá radikální levicová křídla, včetně skupin marxistů, maoistů či trockistů, ve svém programu silně akcentovala možnost vystoupení Řecka z EU.⁶¹ Dařilo se také KKE a Antikapitalistické levicové spolupráci pro převrat (Antikapitalistiki aristeri synergasia gia tin anatropi; ANTARSYA).⁶² Velké překvapení přinesly antiimigrační a krajně pravicové strany, a to nově vzniklá populistická strana Nezávislí Řekové (Anexartiti Ellines; ANEL), která skončila čtvrtá s 10,6 % hlasů, a Lidový svaz – Zlatý úsvit (Laikos 55 Verney (2012: 198–199). 56 Prosincové násilnosti mezi levicovou mládeží a policií získaly pojmenování dekemvriana s odkazem na bitvu o Athény v prosinci 1944. Ellinas (2013: 556). 57 Doxiadis – Matsaganis (2012: 9). 58 Verney – Bosco (2013: 416). Papadimova vláda překlenula období od Papandreovy rezignace v listopadu 2011 do ustavení vlády Antonia Samarase po červnových volbách 2012. Katsikas (2012: 51). 59 Dinas – Rori (2013: 270). 60 Ypurgio esoterikon (2014). 61 Dinas – Rori (2013: 271). 62 Doxiadis – Matsaganis (2012: 14–15).


Syndesmos – Chrysi Avgi; XA), který zaznamenal prudký nárůst z 0,3 % hlasů v roce 2009 na téměř 7 %.⁶³ Neúspěšná byla naopak LAOS, která podpořila vznik Papadimovy vlády a přijetí memoranda.⁶⁴ Z dalších politických stran se v květnu 2012 se 6,1 % hlasů do parlamentu probojovala pouze Demokratická levice (Dimokratiki aristera; DIMAR), která vznikla v červnu 2010 odtržením od SYRIZA.⁶⁵ Vzhledem k tomu, že tři nejsilnější strany vzešlé z květnových voleb 2012, ND, SYRIZA a PASOK, nedokázaly sestavit vládu, kterou by podpořila většina poslanců, byly na červen 2012 vypsány nové parlamentní volby.⁶⁶ Z nich jako nejsilnější politické strany vzešly ND (29,7 %) a SYRIZA (26,9 %).⁶⁷ Po volbách byla sestavena koaliční vláda v čele s ND a jejím lídrem Antonisem Samarasem jako ministerským předsedou doplněná o zástupce PASOK a DIMAR.⁶⁸ Vláda, která v součtu získala 48,2 % hlasů, disponovala v řeckém parlamentu téměř třemi pětinami mandátů (179 z 300). Do opozice odešly strany SYRIZA (71), ANEL (20), XA (18) a KKE (12), tedy výhradně radikální či extremistická uskupení.⁶⁹ Politické strany a řecká společnost Imigrační krize a poté ekonomický propad a mezinárodní „ponížení“ Řecka před jeho evropskými partnery posílily v politice „patologické“ jevy, jakými jsou politické násilí, populismus, vypjatý nacionalismus, rasismus, xenofobie nebo extremismus.⁷⁰ Tyto společenské změny ovlivnily skladbu protestujících, kteří se účastnili demonstrací. Dobře organizované členy odborů a komunistické levice doplnila nově vzniklá radikální sociální hnutí s netradičními metodami odporu.⁷¹ Do demonstrací se navíc zapojili běžní občané, často středostavovští voliči ND či PASOK, což v předešlém období nebylo zdaleka obvyklé.⁷² Názorový posun, který v řecké společnosti nastal vlivem ekonomické a imigrační krize, lze nejlépe ilustrovat pomocí výsledků průzkumů veřejného mínění. 63 64 65 66 67 68 69 70 71

Ypurgio esoterikon (2014). Verney – Bosco (2013: 416). Dinas – Rori (2013: 275). Doxiadis – Matsaganis (2012: 17). Ypurgio esoterikon (2014). Ibid. Doxiadis – Matsaganis (2012: 17). Zartaloudis (2014: 165–166). Jednalo se především o tzv. hnutí rozhořčených (aganaktismeni) a nové metody spojené s využíváním sociálních sítí a s obsazováním veřejných prostor za účelem politického protestu, které přispěly k větší flexibilitě demonstrujících. Doxiadis – Matsaganis (2012: 13). 72 Tsivos (2011).


Z průzkumu společnosti TNS Icap z července 2012 vyplývá, že 93 % respondentů považovalo řecký národ za tradičně pohostinný a tolerantní vůči jiným národnostem a rasám.⁷³ V rozporu s těmito údaji byly výsledky téhož výzkumu ohledně postoje Řeků k imigrační problematice. Zatímco v roce 2011 se 59 % Řeků vyjádřilo odmítavě vůči imigrantům z méně rozvinutých zemí světa do Řecka, v následujícím roce to bylo již 68 %. Dále se 63 % Řeků domnívalo, že jejich národ je ve srovnání s jinými národy „v mnoha ohledech lepší“ (v roce 2011 jen 43 %). Podpořit politiku vlastního státu bez ohledu na to, zda ji lze považovat za správnou nebo špatnou bylo připraveno 65 % Řeků (v roce 2011 pouze 41 % respondentů). Průzkum Public Issue z ledna 2010 se zaměřil na problém přistěhovalectví.⁷⁴ Mimo jiné ukázal, že podle 75 % respondentů je přistěhovalectví spojeno se zvýšenou mírou kriminality, 45 % Řeků mínilo, že imigranti připravují o práci původní řecké obyvatelstvo, a zvyšují tak nezaměstnanost, a konečně 63 % označilo antiimigrační politiku řeckého státu za nedostatečně restriktivní. Podle Eurostatu žil v roce 2011 v desetimilionovém Řecku necelý milion cizinců, původem především z Albánie.⁷⁵ Počet přistěhovalců však odhadovalo správně pouze 16 % Řeků a stejné množství se jich domnívalo, že se v zemi nachází více než tři miliony imigrantů. Svůj podíl na zveličování problému přistěhovalectví bezesporu měla nejen média, ale především řecké krajně pravicové politické strany, které na antiimigrační tematice postavily svou politickou kampaň.⁷⁶ Velmi bouřlivě reagovala řecká veřejnost také na ekonomický propad Řecka a neschopnost politiků čelit rostoucí politické a sociální krizi. Frustraci, pobouření a beznaděj doplnil pocit ponížení: po období relativní prosperity se Řecko ocitlo pod mezinárodním dohledem. Řečtí autoři Doxiadis a Matsaganis dokonce hovoří o vyhrocených emocích srovnatelných s obdobím občanské války (1946–1949).⁷⁷ Memorandum a jeho důsledky poznamenaly řeckou společnost natolik silně, že postoj vůči němu lze v jistém smyslu považovat za novou štěpnou linii. Králová upozorňuje, že tradiční bipolarita v řecké společnosti, která byla historicky založena především na ideologických protikladech roajalismu a antiroajalismu nebo komunismu a antikomunismu, může být doplněna o kategorii „pro memorandum“ a „proti memorandu“.⁷⁸ Přesněji řečeno, memorandum se stalo symbolem nového rozštěpení přítomného v řecké společnosti.

73 74 75 76 77 78

BaaS (10. července 2012). Public Issue (31. ledna 2010). Eurostat News Release (11. července 2012). Ke vztahu médií a krajní pravice srov. Ellinas (2010). Doxiadis – Matsaganis (2012: 10). Králová (2013).


V návaznosti na tuto problematiku považuje postoj k Evropské unii, národní suverenitě a nacionalismu z hlediska vývoje názorových rozporů za určující také Pagulatos, který za jednu z nových konfliktních linií zjednodušeně označil ideologický vztah mezi obhájci evropské integrace a nacionalisty.⁷⁹ Skutečnost, že proevropské myšlenky v posledních letech v Řecku výrazně ztratily na popularitě na úkor rostoucího nacionalismu, potvrdily již zmíněné dvojí volby roku 2012. Proti členství v EU se však zatím explicitně vyjádřily pouze dvě extremistické strany, a totiž ortodoxně komunistická KKE a rasistický XA.⁸⁰ Ve prospěch proevropského tábora mluví skutečnost, že Řekové, kteří dříve nesouhlasili s podpisem memoranda, nemusejí nutně zastávat stanoviska proti evropské integraci. Mnozí totiž memorandum odmítají proto, že jeho tvrdá opatření nejsou doplněna odpovídajícími kompenzacemi ve prospěch sociálně nejslabších a nejzranitelnějších skupin.⁸¹ Za druhé je část veřejnosti interpretuje jako neoprávněný vnější zásah troiky do fungování řeckého státu. V jednáních o podmínkách memoranda se nejvýrazněji angažovalo Německo, na němž jako na jednom z ekonomicky a politicky nejsilnějších členských států EU spočívala velká míra odpovědnosti za přežití eurozóny. Řecký nesouhlas s politikou memoranda se tak sekundárně projevil v kvalitě řecko-německých vztahů a značně ovlivnil vnímání Německa a jeho evropské politiky řeckou veřejností.⁸² Výsledky průzkumu veřejného mínění Public Issue z dubna 2013 poukázaly na prudký nárůst nedůvěry Řeků vůči politice ECB a MMF.⁸³ Postoj respondentů k EU a společné evropské měně byl v roce 2013 velmi kolísavý, přesto bylo zřejmé, že Řekové vnímali euro pozitivněji než samotnou EU. Politickým symbolem zahraniční intervence v řešení řecké krize se pro Řeky stali především němečtí politikové Angela Merkelová a Wolfgang Schäuble. S politikou Německa ve vztahu k řecké krizi vyjádřilo nespokojenost 92 % Řeků.⁸⁴ Rozhořčení Řeků z postupu německých politických představitelů oživilo také historické křivdy spojené s německou okupací Řecka v letech 1941 až 1944.⁸⁵ Řecko-německé vztahy jsou totiž dodnes zatíženy otázkou reparačních nároků Řecka vůči Německu a požadavkem země na vrácení finanční částky, kterou byla donucena nacistickému Německu zapůjčit v době okupace, tzv. nucené půjčky.⁸⁶ Znovuotevřením 79 80 81 82 83 84 85 86

Pagoulatos (2012: 2). Dinas – Rori (2013: 277–278). Pagoulatos (2012: 3–4). Doxiadis – Matsaganis (2012: 10–13). Public Issue (12. dubna 2013). Ibid. Podrobněji Droumpouki (2013). Králová (2012: 44–51, 78–80).


reparační otázky se Samarasova vláda pokusila popularizovat svou politiku mezi řeckými občany a získat lepší pozici pro vyjednávání s německou vládou.⁸⁷ Odhady výše částky, kterou by Řecko mělo požadovat jako kompenzaci za válečné ztráty, se velmi liší. Nejen proto nechala v říjnu 2013 řecká vláda vypracovat osmdesátistránkovou zprávu obsahující výčet škod, ale nikoli celkovou dlužnou částku.⁸⁸ Na rozdíl od problematiky ilegální imigrace, kterou uměla politicky lépe zužitkovat řecká krajní pravice, však přispělo téma memoranda se všemi jeho důsledky zejména k výraznému politickému vzestupu SYRIZA.⁸⁹ Tato strana dokázala oslovit velké množství bývalých stoupenců PASOK, které zklamala jeho politika. Jednalo se především o ty voliče, kteří nesouhlasili s memorandem, ale zároveň odmítali odchod Řecka z eurozóny nebo z EU.⁹⁰ Závěr Specifičnost řecké ekonomické krize spočívá ve skutečnosti, že byla v zásadě vyvolána politickou krizí, která na řecké politické scéně probíhala minimálně od roku 2008. Program finanční pomoci navržený troikou vedl k dalšímu zadlužování země a přijatá protikrizová opatření se záhy omezila pouze na politiku úspor, zatímco k provedení zásadních reforem státní správy a ekonomické sféry prakticky nedošlo. Zvolený způsob řešení krize se negativně promítl v sociální politice státu a vedl k masivnímu nárůstu nezaměstnanosti a k prohloubení recese řecké ekonomiky. Za neúspěchem řešení krize lze hledat jak ekonomické, tak politické důvody. Možná pochybení lze přičíst nejen řeckému státu, ale i Evropské unii, nesoucí politickou zodpovědnost za rozhodnutí troiky.⁹¹ Nedostatečná vůle tehdejší řecké politické reprezentace k provedení potřebných reforem byla do značné míry umocněna nastavením řeckého politického systému a státních institucí, jejichž funkčnost a efektivita je oslabována vysokou mírou korupce, klientelismem, populismem a partokracií. V posledních třech desetiletích řecký stát expandoval prakticky do všech sfér veřejného života, přičemž právě přebujelý veřejný sektor je velmi obtížně reformovatelný, neboť hlavním politickým stranám ND a PASOK sloužil jako nástroj k zaopatření vlastních voličů. V případě řecké krize byl podceněn faktor podpory obyvatel vládě v její snaze o zavedení reforem a opatření vedoucích ke zvládnutí krize. Došlo k rychlému

87 88 89 90 91

The New York Times (5. října 2013). To Vima (25. října 2013). Dinas – Rori (2013: 278–279). Pagoulatos (2012: 3–4). Srov. The Guardian (9. června 2013).


nárůstu politického extremismu, populismu a nebývalému rozmachu konspiračních teorií, hledajících viníky krize ve zkorumpovaných politicích a stále častěji také za hranicemi řeckého státu. Doprovodným jevem tohoto procesu se stal nárůst nacionalismu, rasismu a xenofobie v řecké společnosti, který souvisel jednak s problematikou ilegální imigrace do Řecka, jednak se specifickou debatou rozvíjející myšlenku, že cílem plánu finanční pomoci Řecku je omezení suverenity a ekonomické a politické podřízení řeckého státu nadnárodním organizacím. Ovšem i tento prvek veřejného diskurzu má hlubší společenské kořeny. Souvisí se skutečností, že novořecký stát se v minulosti vyznačoval velkou politickou a ekonomickou závislostí na zahraničních spojencích, což nyní vede k negativnímu vnímání zahraniční intervence významnou částí řecké veřejnosti. Bibliografie Odborné studie Alogoskoufis, G. 2012. Greece’s Sovereign Debt Crisis: Retrospect and Prospect. GreeSE: Hellenic Observatory Papers 54, 1–49. Botsiou, K. 2007. Anti-Americanism in Greece. In B. Oʼ Connor (ed.), Anti-Americanism: History, Causes, and Themes. Vol. 3: Comparative Perspectives. Oxford – Westport, Connecticut, 213–234, 336–341. Dinas, E. – Rori, L. 2013. The 2012 Greek Parliamentary Elections: Fear and Loathing in the Polls. West European Politics 36/1, 270–282. Doxiadis, A. – Matsaganis, M. 2012. National Populism and Xenophobia in Greece (Counterpoint, Open Society Foundations) [online]. Dostupné z: http://counterpoint.uk.com/reports-pamphlets/national-populism-and-xenophobia-in-greece/ [20. července 2014]. Droumpouki, A. 2013. Trivialization of World War Two and Shoah in Greece: Uses, Misuses and Analogies in Light of the Current Debt Crisis. Journal of Contemporary European Studies 21/2, 190–201. Ellinas, A. 2010. The Media and the Far Right in Western Europe. Playing the Nationalist Card. Cambridge. Ellinas, A. 2013. The Rise of Golden Dawn: The New Face of the Far Right in Greece. South European Society and Politics 18/4, 543–565. Fotiadis, A. 2013. Greece: What lies ahead? Open Society Foundations [online]. Dostupné z: http://www.opensocietyfoundations.org/voices/greece-what-lies-ahead [20. července 2014]. Hradečný, P. et al. 2009. Dějiny Řecka. Praha. Ioakimidis, P. C. 2001. The Europeanization of Greece: An Overall Assessment. In K. Featherstone – G. Kazamias (eds.), Europeanization and the Southern Periphery. London, 73–94. Katsikas, D. 2012. The Greek Crisis and the Search for Political Leadership. The International Spectator: Italian Journal of International Affairs 47/4, 49–56. Králová, K. 2011. Role tzv. „cizího faktoru“: Řecká krize v historickém kontextu mezinárodní politiky. Mezinárodní politika 9, 28. září 2011 [online]. Dostupné z: http://www.iir.cz/ article/role-tzv-ciziho-faktoru-recka-krize-v-historickem-kontextu-mezinarodni-politiky [20. července 2014].

103 | Průběh a důsledky řecké krize Králová, K. 2012. Nesplacená minulost: Řecko-německé vztahy ve stínu nacismu. Praha. Králová, K. 2013. Současná krize a mobilizace společnosti: příklad Řecka. Přednáška, Brněnské politologické symposium s názvem Jih Evropy: politické a ekonomické dopady krize, FSS MU, 6. května 2013. Lyrintzis, Ch. 2011. Greek Politics in the Era of Economic Crisis: Reassessing Causes and Effects. GreeSE: Hellenic Observatory Papers 45, 1–25. Markantonatou, M. 2013. Diagnosis, Treatment, and Effects of the Crisis in Greece: A ‘Special Case’ or a ‘Test Case’? Max-Planck-Institut für Gesellschaftsforschung Discussion Paper 13/3, 1–27. Pagoulatos, G. 2005. The Politics of Privatisation: Redrawing the Public–Private Boundary. West European Politics 28/2, 358–380. Pagoulatos, G. 2012. Desperately hanging on: A euro-crisis view from Greece. European Council on Foreign Relations 1–7 [online]. Dostupné z: http://ecfr.eu/page/-/ECFR_Greece_ paper_20122.pdf [14. července 2014]. Panagiotou, R. 2013. The Greek crisis as a crisis of EU enlargement: how will the Western Balkans be affected? Southeast European and Black Sea Studies 13/1, 89–104. Pappas, T. 2013. Why Greece has failed. Journal of Democracy 24/2, 31–45. Sklias, P. – Maris, G. 2013. The Political Dimension of the Greek Financial Crisis. Perspectives on European Politics and Society 14/1, 144–164. Stefanidis, I. 2007. Stirring the Greek nation. Political Culture, Irredentism and Anti-Americanism in Post-War Greece, 1945–1967. Aldershot. Tsivos, K. 2011. Řecko: z ekonomické krize do politické nevolnosti. Mezinárodní politika, 28. září 2011 [online]. Dostupné z: http://www.iir.cz/article/recko-z-ekonomicke-krize-do-politicke-nevolnosti [20. července 2014]. Verney, S. 2012. The Eurozone’s First Post-bailout Election: The 2010 Local Government Contest in Greece. South European Society and Politics 17/2, 195–216. Verney, S. – Bosco, A. 2013. Living Parallel Lives: Italy and Greece in an Age of Austerity. South European Society and Politics 18/4, 397–426. Vlachou, A. 2012. The Greek Economy in Turmoil. Rethinking Marxism: A Journal of Economics, Culture & Society 24/2, 171–200. Zartaloudis, S. 2014. Greece and the Recent Financial Crisis: Meltdown or Configuration. In F. Panizza – G. Philip (eds.), Moments of Truth. The Politics of Financial Crises in Comparative Perspective. New York, 158–176.

Primární zdroje a tisk BaaS. 10. července 2012. Metanasteftiko ke ratsismos: Erevna apo tin TNS Icap ke tin BaaS gia tis antilipsis ton Ellinon [online]. Dostupné z: http://baas.gr/2012/07/10/racism [15. července 2014]. BBC News. 8. prosince 2013. Greece sees end of recession in 2014 with the new budget [online]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/business-25291036 [20. července 2014]. BBC News. 1. dubna 2014. Eurozone approves next Greece bailout payment [online]. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-europe-26829120 [20. července 2014]. EL.STAT. 2014. Apascholisi – Anergia [online]. Dostupné z: http://www.statistics.gr/portal/ page/portal/ESYE/PAGE-themes?p_param=A0101 [20. července 2014].

104 | Nikola Karasová Eurostat News Release. 11. července 2012. Foreign citizens and foreign-born population: STAT/12/105 [online]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_STAT-12-105_en. htm?locale=en [15. července 2014]. Eurostat. 2014. Harmonised unemployment rate by sex [online]. Dostupné z: http://epp. eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&language=en&pcode=teilm020&tableS election=1&plugin=1 [20. července 2014]. Kathimerini. 5. září 2013. Kotsandaras, N. Costas Karamanlis’s deafening silence [online]. Dostupné z: http://www.ekathimerini.com/4dcgi/_w_articles_wsite3_1_05/09/2013_517457 [15. července 2014]. Kathimerini. 10. dubna 2014. Greek coalition eyes exit from crisis after issuing bond [online]. Dostupné z: http://www.ekathimerini.com/4dcgi/_w_articles_wsite1_1_10/04/2014_ 538905 [20. července 2014]. Public Issue. 31. ledna 2010. I Ellines apenandi sti Metanastefsi: Stasis apenandi sti metanastefsi ke to neo nomothetiko plesio [online]. Dostupné z: http://www.publicissue.gr/1388/ immigration-2010 [15. července 2014]. Public Issue. 12. dubna 2013. Politiko varometro 119 – Idiko thema 2: I stasis ton Ellinon politon apenandi stin Evropi ke ti Germania [online]. Dostupné z: http://www.publicissue.gr/ 2247/var-apr-2013-special_issue2 [14. července 2014]. The Guardian. 9. června 2013. IMF and Greece: Institutional Monstrous Failure [online]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/commentisfree/2013/jun/09/imf-greece-institutional-monstrous-failure [15. července 2014]. The New York Times. 5. října 2013. As Germans Push Austerity, Greeks Press Nazi-Era Claims [online]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2013/10/06/world/europe/as-germans-push-austerity-greeks-press-back.html?pagewanted=all&_r=1& [15. července 2014]. To Vima. 20. února 2012. Tsipras, A. Afti pu mas kyvernun den eine toso Ellines [online]. Dostupné z: http://www.tovima.gr/politics/article/?aid=444620 [20. července 2014]. To Vima. 25. října 2013. I ekthesi tu Konstandinu Doxiadi gia tis polemikes apozimiosis [online]. Dostupné z: http://www.tovima.gr/society/article/?aid=536525 [15. července 2014]. Trading Economics. 2014. Greece GDP Growth Rate (2000–2014) [online]. Dostupné z: http:// www.tradingeconomics.com/greece/gdp-growth [5. července 2014]. Ypurgio esoterikon. 2014. Výsledky řeckých voleb [online]. Dostupné z: http://ekloges.ypes.gr [14. července 2014]. Evolution of the Greek Economic Crisis and Its Consequences Since 2009, Greece has faced serious economic challenges. It has tried to resolve them together with the Troika. As of 2014, the Greek economy seems to be inching toward recovery. This paper analyses the causes of the economic crisis in Greece, the evolution of the crisis, and its impact on Greek politics and society. It opposes the current tendency to interpret the Greek crisis as a simple economic slump. It argues that the origins of the Greek crisis can be traced back to the foundations of the Greek political system. Secondly, the paper focuses on the methods chosen by the Troika and the Greek state to resolve the Greek economic crisis. It claims that they have been unsuccessful, since they severely burdened Greek society and led indirectly to radical changes in the Greek party system that have given rise to populist and extremist political parties. Keywords contemporary Greece, economic crisis, Troika, political extremism, populism

105 | Reports

Pátá evropská konference Evropské společnosti novořeckých studií, Soluň, 2.–5. října 2014 Nicole Votavová Sumelidisová

Ve dnech 2. až 5. října 2014 Evropská společnost novořeckých studií uspořádala svou 5. konferenci, a to ve spolupráci s katedrami filologie, historie a archeologie Filozofické fakulty Aristotelovy univerzity v Soluni, katedrami balkanistiky, slavistiky, orientalistiky a hudební vědy Makedonské univerzity a Fakultou humanitních studií Řecké mezinárodní univerzity. Konference byla věnována památce Isabel Garcíi Gálvez († 2012) z univerzity La Laguna (Tenerife). Místem konání byla Soluň, Grand Hotel Palace, který poskytl vhodné zázemí pro sedm paralelně probíhajících sekcí. Téma konference Kontinuita, diskontinuita a zvraty v řeckém světě (1204–2014) – ekonomika, společnost, dějiny, literatura bylo záměrně vybráno tak, aby umožnilo účast odborníků zastupujících různé vědní disciplíny. Tematickou různorodost dokládají názvy jednotlivých sekcí, jako např. Kontinuita, diskontinuita a zvraty v literatuře nebo divadle, Otázky historie a teorie jazyka, Didaktika řečtiny jako cizího jazyka, Proměny náboženského a politického paradigmatu, Digitální realita aj. Podobně jako na předcházejících konferencích ESNS prezentovali i zde své příspěvky nejen renomovaní neogrecisté, ale i začínající vědci. Velká část programu patřila doktorandům, kteří v některých případech vystupovali v jedné sekci se svým školitelem, a posluchačům tak dali možnost zajímavé konfrontace. V tomto směru konference navázala na předchozí čtyři setkání (poslední proběhlo v Granadě r. 2010) s jejich pozitivy i negativy: široký tematický záběr a interdisciplinární charakter, možnost vyslechnout příspěvky renomovaných odborníků i příležitost pro mladé badatele, a jako logický důsledek kolísavá úroveň příspěvků. Nicméně základním přínosem je, tak jako v minulosti, setkání a komunikace zástupců neogrecistiky, byzantologie a jiných oborů z různých zemí s různými, nebo naopak velmi obdobnými problémy, které se týkají především, ale nejen fungování těchto oborů na vysokých školách. Za českou grecistiku se konference zúčastnili Pavlína Šípová (Η μητέρα του σκύλου. Η συνάντηση του Παύλου Μάτεσι με τον Pavel Kohout σε μια σκηνή της Πράγας), Kostas Tsivos (Ο ελληνισμός της Τσεχοσλοβακίας – Από τη μια ρήξη στην άλλη) a Nicole Votavová Sumelidisová (Η γυναίκα και το γυναικείο σώμα στην ελληνική και τσεχική υπερρεαλιστική ποίηση του μεσοπολέμου). Sborník příspěvků v online podobě bude k dispozici na internetových stránkách Evropské společnosti novořeckých studií www.eens.org.

106 | Reports

Konference byla ukončena valnou hromadou společnosti a volbami do správní rady. Účastníci valné hromady se věnovali aktuálním otázkám spojeným se situací neogrecistiky v Evropě, ať už je to hrozba uzavření některých kateder, vznik řecké a kyperské pobočky ESNS nebo podoba budoucí, šesté, konference. Diskusi vyvolala například otázka užitečnosti takto tematicky široce pojaté konference, nicméně z debaty vyplynulo, že většina účastníků upřednostňuje stávající interdisciplinární charakter a chtějí jej i do budoucna zachovat. Propojování vědních disciplín je ostatně trendem doby a nepochybně přináší možnost komplexního pohledu na otázky, které nás zajímají. Předsedou Evropské společnosti novořeckých studií byl opět jednomyslně zvolen Konstantinos Dimadis, novým místopředsedou je Vassilios Sabatakakis (Švédsko), tajemníkem Tudor Dinu (Rumunsko), pokladníkem Alceste Sofou (Francie) a dalšími členy správní rady Moschos Morfakidis-Filactós (Španělsko), Anastasia Danaé Lazaridis (Švýcarsko), Ana Chikovani (Gruzie), Tatiana Markaki (Nizozemí). Z České republiky byla zvolena Markéta Kulhánková do revizní komise.

Kriarasovo století Kateřina Bočková Loudová

Dne 22. srpna 2014 zemřel v Soluni ve věku sto osmi let jeden z nejvýznamnějších grecistů 20. století Emmanuil Kriaras. Byl světově uznávaným filologem, jehož zásluhy ve výzkumu zejména pozdně byzantské a raně novořecké literatury, zásluhy lexikografické a rovněž nezanedbatelný podíl na prosazení dimotikismu včetně zavedení monotonického systému byly již za jeho života vyznamenány mnoha cenami, řády i čestnými funkcemi, a to jak v Řecku, tak v zahraničí. Již v roce 1977 mu byla ve Vídni udělena významná Herderova cena německé nadace Alfreda Toepflera (Alfred Toepfler Stiftung) za celoživotní dílo. Zastával funkci čestného předsedy Řecké společnosti srovnávací literatury (Ελληνική Εταιρεία Γενικής και Συγκριτικής Γραμματολογίας) a Všeřecké filologické společnosti (Πανελλήνια Ένωση Φιλολόγων), byl čestným členem Centra řeckého jazyka v Soluni (Κέντρο Ελληνικής Γλώσσας) a emeritním profesorem Aristotelovy univerzity v Soluni, kde mu v roce

107 | Reports

2006 bylo u příležitosti jeho stých narozenin uděleno také nejvyšší čestné vyznamenání této instituce, tzv. Zlatý Aristoteles (Χρυσός Αριστοτέλης). Emmanuil Kriaras prožil život na pozadí významných historických událostí, jichž byl sám nepřímým či přímým účastníkem, někdy dokonce spolutvůrcem. Narodil se v roce 1906 v Pireu, v chudých poměrech námořnické rodiny. Přestože, jak píše ve svých pamětech, měli doma pouze několik námořnických příruček a jeden román,¹ dokázal si najít cestu a lásku ke vzdělání především díky své matce, která i přes trvalou hmotnou nouzi rodiny velmi dbala na vzdělání Emmanuila i jeho bratrů Pavlose a Evangelose. Kriaras prožil dětství a mládí na Krétě ve městě Chania (od roku 1914). Přestože se jeho rodina ve 30. letech přestěhovala natrvalo do Atén, byla to právě Kréta, která zanechala v mladém Kriarasovi nesmazatelnou stopu, jež se později projevila jeho dlouhodobým odborným zájmem o krétskou literaturu. Zcela zásadní a formující vliv na Kriarasovu dimotikistickou orientaci měla také Psycharisova návštěva Kréty v roce 1925 během jeho poslední návštěvy Řecka. Kriaras byl tehdy díky finanční podpoře stipendijního fondu (Ακαδημαϊκό οικοτροφείο) již studentem Filozofické fakulty aténské univerzity (studia v letech 1924–1929) a Psycharisovým velkým obdivovatelem, třebaže se nakonec nestal bezvýhradným zastáncem Psycharisova řešení jazykové otázky. Tento obdiv ještě zesílil poté, co měl Kriaras možnost osobně s Psycharisem diskutovat či se účastnit jeho přednášek. Během univerzitních studií, v roce 1926, Kriaras navštěvoval také sérii přednášek Manolise Triandafyllidise k jazykové otázce, zblízka rovněž sledoval činnost Dimitrise Glinose a Aleka Delmuzose, dvou hlavních představitelů tzv. vzdělávacího dimotikismu.² Všechny tyto osobnosti mu pomáhaly utvářet si názory na jazykovou otázku, k jejímuž řešení měl svým podílem teprve přispět. Vědecká kariéra Emmanuila Kriarase začala v tehdy právě založeném Středověkém archivu aténské Akademie (Μεσαιωνικό Αρχείο της Ακαδημίας Αθηνών), kde pracoval celých dvacet let (1930–1950), roku 1939 se stal jeho ředitelem. Již jako zaměstnanec archivu obhájil na aténské univerzitě v roce 1938 disertační práci s názvem Eseje o pramenech Erotokrita (Μελετήματα περί τας πηγάς του Ερωτοκρίτου). Ovšem jeho pokusy vstoupit na akademickou půdu jako neogrecista končily opakovanými neúspěchy – přes veškerá doporučení nezískal místo odborného asistenta na aténské univerzitě v roce 1938, neuspěl ani později v letech 1944 a 1948 při pokusu získat místo na Katedře novořecké filologie soluňské univerzity.³ Nezdar na půdě novořecké filologie nasměřoval mladého Kriarase ještě více ke studiu byzantské 1 2 3

Kriaras (2009: 25). Ibid., 48–52. Ziogas (2001: 22).

108 | Reports

literatury a toto „vyhnanství v byzantské oblasti“,⁴ jak sám nazývá svou tehdejší situaci, ho přimělo k rozhodnutí předložit Akademii návrh na vytvoření soupisu pozdně byzantského a pobyzantského lexika v lidové řecké literatuře (1100–1669). V roce 1956 tak začaly první přípravy na tvorbu slovníku a také první potíže se zajištěním ekonomické podpory pro takto ambiciózní projekt. I přes veškeré nesnáze finančního charakteru se Kriarasovi podařilo s podporou jeho spolupracovníků do roku 1997 vydat 14 svazků Slovníku středověké lidové řečtiny 1100–1669 (Λεξικό της μεσαιωνικής ελληνικής δημώδους γραμματείας 1100–1669). V roce 1997, během těžké nemoci své ženy, pak svěřil Emmanuil Kriaras další vedení prací na slovníku svému dlouholetému spolupracovníkovi a příteli, profesoru Ioannisovi Kazazisovi z Centra řeckého jazyka v Soluni.⁵ Kriarasova univerzitní a pedagogická kariéra začala až v roce 1950, kdy už jako renomovaný vědec získal na Aristotelově univerzitě v Soluni místo profesora na Katedře středověké řecké filologie (Έδρα της Μεσαιωνικής Ελληνικής Φιλολογίας). Odtud byl v lednu 1968 stejně jako mnoho jiných propuštěn jako odpůrce vojenské junty, což ho podnítilo k intenzivní práci na Slovníku středověké lidové řečtiny, takže již v roce 1969 byl vydán jeho první svazek. Kriaras však nikdy nezůstal uzavřen pouze ve světě byzantské či raně novověké řečtiny. Věren svým ideálům z mládí, věnoval se po celý svůj život také výzkumu novořeckých autorů, kteří měli nějaký vztah k dimotiki, a její propagaci. Po pádu pravicové diktatury v roce 1974 Kriaras „silně pociťoval nutnost více bojovat za prosazení dimotiki“.⁶ Stal se členem komise, jež měla upravit Triandafyllidisovu gramatiku z roku 1941 (Νεοελληνική γραμματική /της δημοτικής/) pro potřeby školské výuky, v roce 1982 vedl komisi, která převedla do dimotiki hlavní právní kodexy a listiny a později i řeckou ústavu z roku 1975. Za Papandreovy vlády pak v roce 1982 předsedal rovněž komisi, která Ministerstvu školství předložila konkrétní návrh na zavedení monotonického systému. Jeho činnost v této oblasti vyvrcholila sestavením Nového řeckého slovníku soudobé dimotiki (psané i mluvené) (Νέο ελληνικό λεξικό της σύγχρονης δημοτικής γλώσσας /γραπτής και προφορικής/) z roku 1995. V pozadí, avšak nikoliv ve stínu úspěšné Kriarasovy vědecké dráhy stála jeho žena Ekaterini Striftu-Kriara. Kriaras opakovaně zdůrazňuje, že to byla právě ona, 4 5

6

Kriaras (2009: 273). Emmanuil Kriaras věnoval Centru řeckého jazyka veškerý svůj přípravný materiál ke slovníku až po písmeno Ω. Pod vedením profesora Kazazise vznikly od roku 2006 další 4 svazky slovníku (15.–18.), poslední, 18. svazek (προβιδιάζω – ραβέντι) byl vydán v roce 2012. Centrum dále připravilo dvojdílný Stručný slovník středověké lidové řečtiny 1100–1669 (Kazazis – Karanastasis et al. (eds.) 2001, 2003) zahrnující výběr lexika z prvních 14 svazků (A – παραθήκη). Kriaras (2009: 277).

109 | Reports

kdo ho podporoval v každém jeho vědeckém záměru, a že za veškeré své životní úspěchy vděčí právě jí.⁷ Vzali se v roce 1936 a jejich manželství bylo natolik harmonické, že se Kriaras během těžké nemoci a po následné smrti své ženy v roce 2000 z aktivního veřejného i vědeckého života zcela stáhl. Veškerou energii soustředil v tomto období na uspořádání svého vědeckého archivu. Vydal 14 svazků obsahujících jeho korespondenci s významnými osobnostmi a vzdělanci 20. století,⁸ svou autobiografii⁹ či biografii své ženy.¹⁰ V roce 2010 pak Kriaras přijal nabídku profesora Kazazise, aby bylo na webovém portálu Centra řeckého jazyka v Soluni (www. greek-language.gr) zveřejněno v digitalizované podobě jeho souborné dílo. Záměr byl dokončen o dva roky později a díky němu má odborná grecistická obec volný přístup k téměř kompletnímu Kriarasovu dílu¹¹ včetně plného znění jeho Slovníku středověké lidové řečtiny. Přestože si Kriaras uskutečnil, jak sám píše, „sen svého vědeckého života“,¹² ve kterém ho i v těžkých obdobích posilovala láska k vědecké práci, sklonek jeho života silně poznamenala osobní osamělost a životní deziluze. „Nemoc mé ženy mě přesvědčila o tragičnosti lidského života. Po jejím odchodu už jen přežívám... Svůj život vnímám jako tragickou zkušenost,“¹³ píše Kriaras ve svých pamětech z roku 2009. „Neděsí mě smrt. To, co mě děsí, je neznámá cesta ke smrti. To, čeho se bojím, je nemoc.“¹⁴ O pět let později pak Emmanuil Kriaras odchází tiše a bez bolesti, na zástavu srdce. Přál si být pohřben na milované Krétě. Jeho ostatky jsou uloženy na městském hřbitově v Chanii. Bibliografie Kazazis, Ι. Ν. – Karanastasis, Τ. Α. et al. (eds.) 2001, 2003. Epitomi tu Lexiku tis meseonikis ellinikis dimodus grammatias 1100–1669 tu Emmanuil Kriara I, II. Thessaloniki. [Καζάζης, Ι. Ν. – Καραναστάσης, Τ. Α. & ομάδα συνεργατών (επιμ.) 2001, 2003. Επιτομή του Λεξικού της μεσαιωνικής ελληνικής δημώδους γραμματείας 1100–1669 του Εμμανουήλ Κριαρά, τόμ. Aʹ, Βʹ. Θεσσαλονίκη.] Kriaras, E. 2001. Pragmatosis ke onira. Stathmi mias porias. Thessaloniki. [Κριαράς, Ε. 2001. Πραγματώσεις και όνειρα. Σταθμοί μιας πορείας. Θεσσαλονίκη.]

7 8 9 10 11

Ibid., 238ff., 278, 280. Viz např. Kriaras (2001), Kriaras (2007), Kriaras (2010). Kriaras (2009). Kriaras (2008). Některá Kriarasova díla dosud nemohla být kvůli právům nakladatelství zveřejněna online. Pro kompletní soupis Kriarasovy bibliografie do roku 2008 viz Ziogas (2008). 12 Kriaras (2009: 279). 13 Ibid., 278. 14 Ibid.

110 | Reports Kriaras, E. 2007. Allilografia. Epistoles logion tu ikostu eona. Thessaloniki. [Κριαράς, Ε. 2007. Αλληλογραφία. Επιστολές λογίων του εικοστού αιώνα. Θεσσαλονίκη.] Kriaras, E. 2008. Mnimi Ekaterinis Striftu-Kriara. Spondi ston tafo tis syndrofu. Thessaloniki. [Κριαράς, Ε. 2008. Μνήμη Αικατερίνης Στριφτού-Κριαρά. Σπονδή στον τάφο της συντρόφου. Θεσσαλονίκη.] Kriaras, E. 2009. Makras zois agonismata. Athina. [Κριαράς, Ε. 2009. Μακράς ζωής αγωνίσματα. Αθήνα.] Kriaras, E. 2010. Selides pnevmatikis porias. Grammata pros Ellines ke xenus 1945–2000. Thessaloniki. [Κριαράς, Ε. 2010. Σελίδες πνευματικής πορείας. Γράμματα προς Έλληνες και ξένους 1945–2000. Θεσσαλονίκη.] Ziogas, Chr. P. 2001. Emmanuil Kriaras: Viografika – Ergografika. Thessaloniki. [Ζιώγας, Χρ. Π. 2001. Εμμανουήλ Κριαράς: Βιογραφικά – Εργογραφικά. Θεσσαλονίκη.] Ziogas, Chr. P. 2008. Emmanuil Kriaras. Thessaloniki. [Ζιώγας, Χρ. Π. 2008. Εμμανουήλ Κριαράς. Θεσσαλονίκη.]

111 | Reviews

Kateřina Králová. Στη σκιά της Κατοχής. Οι ελληνογερμανικές σχέσεις την περίοδο 1940–2010. Μετάφραση Κώστας Τσίβος. Αθήνα: Αλεξάνδρεια, 2013, 408 σελ. ISBN: 978-960-221-579-1. Κωνσταντίνος Τσίβος

Το θέμα των ελληνογερμανικών σχέσεων επανήλθε με έντονο τρόπο στην ευρωπαϊκή επικαιρότητα. Αυτό οφείλεται όχι μόνο στη συγκυρία της ελληνικής κρίσης, των επιπτώσεών της και του ρόλου που διαδραμάτισε σε αυτήν η γερμανική ελίτ και ο γερμανικός Τύπος, αλλά και στο ότι οι ελληνογερμανικές σχέσεις και κυρίως η επαχθής κληρονομιά της ναζιστικής κατοχής δεν διερευνήθηκαν επαρκώς μέχρι σήμερα. Σημαντική συμβολή στη διαλεύκανση των διμερών σχέσεων Ελλάδας – Γερμανίας από την εποχή του Βʹ Παγκοσμίου Πολέμου μέχρι σήμερα έρχεται να προσφέρει με την επισταμένη και νηφάλια έρευνά της η ιστορικός κ. Κατερίνα Κράλοβα. Το υλικό του βιβλίου της προέκυψε μετά από πολύχρονη έρευνα σε αρχεία δύο ηπείρων και πέντε χωρών. Η έκδοση του βιβλίου της Τσέχας ιστορικού από έναν τόσο γνωστό εκδοτικό οίκο της Αθήνας (Αλεξάνδρεια) αποτελεί ασφαλώς γεγονός ξεχωριστό και τιμά ιδιαίτερα τη συγγραφέα, η οποία την τελευταία δεκαετία παρακολουθεί ανελλιπώς τις ελληνικές εξελίξεις. Παράλληλα η έκδοση του βιβλίου στα ελληνικά αποτελεί και ένα τολμηρό εγχείρημα, γιατί τα αποτελέσματα της έρευνάς της αμέσως θα γίνονταν – όπως και έγιναν – αντικείμενο κριτικής και σχολίων από γνωστούς επιστήμονες που ασχολούνται με τη νεότερη ελληνική ιστορία. Στο επίκεντρο του βιβλίου βρίσκεται ο τρόπος με τον οποίο η ελληνική κοινωνία διαχειρίστηκε την κληρονομιά της ναζιστικής κατοχής. Ιδιαίτερη αναφορά γίνεται στο θέμα της (μη) τιμωρίας των ναζί εγκληματιών όπως και στο ζήτημα-ταμπού του ελληνικού δωσιλογισμού σε συνδυασμό με την ανοιχτή – ακόμα – υπόθεση καταβολής αποζημιώσεων στα εκατοντάδες χιλιάδες θύματα της ναζιστικής κατοχής στην Ελλάδα. Εξετάζονται όχι μόνο οι πολιτικές και οικονομικές διαστάσεις των διμερών σχέσεων Ελλάδας – Γερμανίας τα τελευταία 70 χρόνια, αλλά και οι κοινωνικές τους συνδηλώσεις και κυρίως οι νομικές τους διαστάσεις. Οι δικαστικές προσφυγές των θυμάτων της ναζιστικής κατοχής στην Ελλάδα εναντίον των κυβερνήσεων της Βόννης παλιότερα και του Βερολίνου τώρα μαρτυρούν ότι το θέμα των αποζημιώσεων παραμένει επίκαιρο, ενώ υπερβαίνει το στενό πλαίσιο των ελληνογερμανικών σχέσεων. Η έρευνα της κ. Κράλοβα συμπορεύεται με τη γενικότερη τάση των σύγχρονων ιστορικών να δίνουν έμφαση στις κοινωνικές πλευρές της ιστορίας και η συνεισφορά της έγκειται ακριβώς στην υπογράμμιση της σημασίας των νομικών πτυχών των διμερών σχέσεων μεταξύ κρατών και εθνών. Η προσέγγιση των δύσκολων νομικών θεμάτων γίνεται με τρόπο λιτό και κατανοητό για το μέσο αναγνώστη.

112 | Reviews

Το βιβλίο διαιρείται σε πέντε κεφάλαια, εκ των οποίων το πρώτο είναι αφιερωμένο στην ανάλυση των ελληνογερμανικών σχέσεων από την εποχή του μεσοπολέμου έως τη λήξη της ναζιστικής κατοχής στην Ελλάδα, ειδικότερα στη στάση των κατοχικών αρχών ως προς το λεγόμενο «εβραϊκό ζήτημα», που οδήγησε σχεδόν στην εξαφάνιση των πολυάριθμων εβραϊκών κοινοτήτων. Παράλληλα εξετάζονται τα αίτια που οδήγησαν στην εμφάνιση του καταστροφικού λιμού της περιόδου 1941–1942 όπως και τα αντίποινα που εφάρμοσαν οι γερμανικές κατοχικές δυνάμεις εναντίον του άοπλου ελληνικού πληθυσμού με αποτέλεσμα την καταστροφή περίπου 1.500 χωριών και οικισμών της ελληνικής επικράτειας. Η συγγραφέας εξετάζει επίσης τον ενεργό ρόλο που διαδραμάτισαν στην καταστροφή της χώρας και οι ντόπιοι συνεργάτες των ναζί. Το δεύτερο κεφάλαιο αναλύει την πρώιμη μεταπολεμική περίοδο, δηλαδή την εποχή που η Ομοσπονδιακή Γερμανία προσπαθεί να κλείσει τις πληγές του πολέμου γνωρίζοντας μια τεράστια οικονομική ανάπτυξη, προσπαθώντας ταυτόχρονα να κερδίσει μια νέα θέση στη μεταπολεμική Ευρώπη. Κι ενώ η Ομοσπονδιακή Γερμανία αποκαθιστά σταδιακά τις διπλωματικές της σχέσεις με χώρες της Δυτικής Ευρώπης, την ίδια στιγμή η Ελλάδα σπαράσσεται από τα δεινά του Εμφυλίου Πολέμου. Η νικηφόρα έκβαση του Εμφυλίου για τη συντηρητική παράταξη θα διαδραματίσει καθοριστικό ρόλο όχι μόνο στις εσωτερικές εξελίξεις, αλλά και στην κατεύθυνση της εξωτερικής πολιτικής της Ελλάδας, καθώς το μεταπολεμικό ελληνικό καθεστώς συγκαταλέγεται μεταξύ των πρώτων που επιζήτησαν αποκατάσταση σχέσεων με την Ομοσπονδιακή Δημοκρατία της Γερμανίας. Η σημαντικότερη συνεισφορά της συγγραφέως στην εξέταση των ελληνογερμανικών σχέσεων εντοπίζεται στο τρίτο, τέταρτο και πέμπτο κεφάλαιο του βιβλίου στα οποία εξετάζονται ενδελεχώς ζητήματα που σχετίζονται με τη δίωξη και τιμωρία των ναζί εγκληματιών πολέμου, με τη σταδιακή παραχώρηση των σχετικών αρμοδιοτήτων στα όργανα δίωξης της Ομοσπονδιακής Γερμανίας. Ιδιαίτερης προσοχής χρήζει η περίπτωση του Μαξ Μέρτεν, ο οποίος μετά από γερμανικές πιέσεις στην ουσία απελευθερώθηκε, την ίδια στιγμή που στις ελληνικές φυλακές κρατούνταν χιλιάδες αντιφασίστες αγωνιστές, μεταξύ δε αυτών και ο θρυλικός Μανώλης Γλέζος. Στα ως άνω κεφάλαια εξετάζεται επίσης το επίμαχο θέμα της αποπληρωμής του αναγκαστικού κατοχικού δανείου και της καταβολής αποζημιώσεων στα θύματα της γερμανικής κατοχής. Αναλύονται οι σχετικές δικαστικές προσφυγές τόσο των ελληνικών μεταπολεμικών κυβερνήσεων όσο και Ελλήνων ιδιωτών, με γνωστότερη αυτή των κατοίκων του μαρτυρικού Διστόμου. Οι εξελίξεις αυτές εξετάζονται υπό το πρίσμα της διαιρεμένης Ευρώπης και της διχοτομημένης Γερμανίας, διχοτόμηση που λειτουργούσε ως άλλοθι παραπέμποντας την οριστική επίλυση των επίμαχων αποζημιώσεων στην – τότε ακόμα πολύ αβέβαιη – προοπτική της επανένωσης των δύο Γερμανιών. Η επανένωση της Γερμανίας γέννησε νέες ελπίδες για το ενδεχόμενο

113 | Reviews

εξεύρεσης μιας οριστικής λύσης μεταξύ των δύο χωρών, προοπτική η οποία δεν ευοδώθηκε με αποτέλεσμα το θέμα των αποζημιώσεων και του κατοχικού δανείου να αιωρείται μέχρι σήμερα, ρίχνοντας βαριά σκιά στις διμερείς σχέσεις Ελλάδας και Γερμανίας. Παράλληλα καθίσταται ζήτημα εσωτερικής πολιτικής αντιπαράθεσης μεταξύ των αντιπάλων πολιτικών δυνάμεων τόσο της Ελλάδας όσο και της Γερμανίας Επιγραμματικά θα λέγαμε ότι το βιβλίο της κ. Κράλοβα, τόσο στην ελληνική όσο και στην τσεχική έκδοσή του (σύντομα δε και στη γερμανική) καθίσταται χρήσιμο εργαλείο για όσους ασχολούνται με τη νεότερη ελληνική ιστορία ή όσους επιθυμούν να ειδικευτούν στη σύγχρονη ελληνική πραγματικότητα.

Νίκος Σιγάλας. Ο Ανδρέας Εμπειρίκος και η ιστορία του ελληνικού υπερρεαλισμού ή μπροστά στην αμείλικτη αρχή της πραγματικότητας. Αθήνα: Εκδόσεις Άγρα, 2012, 368 σελ. ISBN 978-960-325-980-0. Νicole Votavová Sumelidisová

Παλιές ερωτήσεις με καινούριες απαντήσεις του Νίκου Σιγάλα Ο κύριος σκοπός της μελέτης του ιστορικού Νίκου Σιγάλα Ο Ανδρέας Εμπειρίκος και η ιστορία του ελληνικού υπερρεαλισμού ή μπροστά στην αμείλικτη αρχή της πραγματικότητας είναι η αξιολόγηση καινούριων τεκμηρίων για το έργο του Ανδρέα Εμπειρίκου και επομένως μια επαναθεώρηση του θέματος της εισαγωγής του υπερρεαλισμού στην Ελλάδα. Όπως αναφέρει ίδιος ο συγγραφέας της μελέτης, έναυσμά της αποτέλεσε η εύρεση αρχειακού υλικού, επιστολών και γραπτών δοκιμιακού τύπου του Ανδρέα Εμπειρίκου σε παραπεταμένες βαλίτσες της μητέρας του στα έτη 2004 και 2006. Πρόκειται για επιστολές γραμμένες στην Αθήνα, στο Λονδίνο, στο Παρίσι, στη Λωζάνη και σε άλλα μέρη και κείμενα που μας παρέχουν πληροφορίες για θέματα οικογενειακά, αλλά και για τα πρώτα βήματα του ποιητή στο χώρο της λογοτεχνίας και της ψυχανάλυσης, τις σκέψεις και τις αντιλήψεις του. Σημαντικό είναι ότι μας διευκολύνουν την κατανόηση των συμφραζομένων της εισαγωγής του υπερρεαλισμού στην Ελλάδα. Κύριος στόχος του Νίκου Σιγάλα ήταν η αναθεώρηση της θέσης των περισσότερων ιστοριογράφων του ελληνικού υπερρεαλισμού (με πρώτο τον

114 | Reviews

Μario Vitti) για το απολίτικο και συνεπώς ‘ακρωτηριασμένο’ κίνημα, για το ρόλο που έπαιξε ο Νίκος Καλαμάρης (Νικόλαος Κάλας, Νικήτας Ράντος) και το έργο του στην ιστορία του κινήματος και για τη σχέση του με τον Ανδρέα Εμπειρίκο. Όπως επισημαίνει ο συγγραφέας, η Ελλάδα είναι ένα ιδανικό εργαστήριο για την εξέταση του προβλήματος λόγω του περιορισμένου αριθμού εκπροσώπων του κινήματος που είναι μια προϋπόθεση για την αποτελεσματική εστίαση σε ένα άτομο και στις σχέσεις του με τα άλλα μέλη. Αυτή η πρόσβαση δίνει στη μελέτη τη δυνατότητα να αξιοποιήσει και το υποκειμενικό στοιχείο χωρίς όμως να χάσει τον αντικειμενικό της χαρακτήρα. Ως κομβική για την εξέλιξη του ελληνικού υπερρεαλισμού θεωρεί ο Σιγάλας τη σχέση (την οποία όμως ακολούθησε ρήξη) του Ανδρέα Εμπειρίκου με το Νίκο Καλαμάρη. Στο πρώτο κεφάλαιο Ιστοριογραφία και ιστορία του ελληνικού υπερρεαλισμού ο Σιγάλας εστιάζει στις απόψεις του Mario Vitti που έγιναν ευρέως δεκτές και στις οποίες βασίστηκαν και αρκετοί άλλοι μελετητές. Ο Σιγάλας θεωρεί υπερερμηνεία του προβλήματος της πενίας των θεωρητικών κειμένων για τον υπερρεαλισμό τη θέση του Vitti ότι οι Έλληνες υπερρεαλιστές ήταν απρόθυμοι να υπερασπίσουν θεωρητικά το κίνημα. Επίσης θεωρεί λανθασμένη τη θέση του για τον απολίτικο υπερρεαλισμό και επισημαίνει ότι o Vitti δεν πήρε υπόψη όλες τις πηγές, όπως π.χ. τη συνέντευξη της Ανδρομάχης Σκαρπαλέζου με τον Εμπειρίκο (Μάρτιος 1967) στην οποία ο ποιητής ανέφερε ότι «παλαιότερα είχε απόλυτα προσχωρήσει στο μαρξισμό». Εσφαλμένη αποδείχτηκε και η άποψη του Vitti ότι ο Καλαμάρης από πλευράς των θεωρητικών κειμένων δεν εντάχτηκε στο πλαίσιο του κινήματος (αυτό προκύπτει από το γεγονός ότι ο Vitti βασίζεται σε λάθος χρονολογία της αναχώρησης του Καλαμάρη στο Παρίσι). Σημαντική ήταν, όπως αναφέρει ο Σιγάλας, η επίδραση που είχαν οι απόψεις του Vitti σε άλλους μελετητές, όπως στο Νίκο Καγιαλή που στη μελέτη του δίνει κεντρικό ρόλο στο Νίκο Καλαμάρη και στις μεσοπολεμικές κριτικές του, αλλά δεν τον θεωρεί μέλος των υπερρεαλιστών, το έργο των οποίων αποσιωπά ουσιαστικά. Ο Παντελής Βουτουρής στη μελέτη Η συνοχή του τοπίου. Εισαγωγή στην ποιητική του Ανδρέα Εμπειρίκου (1997), σύμφωνα με το Σιγάλα, δέχεται τη θέση του Vitti και, συγκρίνοντας τον ελληνικό υπερρεαλισμό με το γαλλικό, επισημαίνει ότι δεν συσχετίστηκε με την πολιτική. Ο Σιγάλας, επίσης, ασκεί κριτική στους μελετητές του ελληνικού υπερρεαλισμού επειδή «αναζητούν στα έργα του Εμπειρίκου τη θεμελίωση της αποκλειστικής σχέσης του υπερρεαλισμού με την αυτόματη γραφή» (σ. 64). Εδώ πρέπει να ειπωθεί ότι ο Βουτουρής όχι μόνο δεν παραμελεί τις άλλες μεθόδους, αλλά αντίθετα τις αναφέρει και επομένως τις εντοπίζει στο έργο του Εμπειρίκου (υπερρεαλιστική μεταφορά, αντικειμενικό τυχαίο κ.ά.) και αμφισβητεί την αυτόματη γραφή ως μέθοδο που χρησιμοποίησε ο Εμπειρίκος στην Υψικάμινο.

115 | Reviews

Στο τέλος του πρώτου κεφαλαίου αναφέρεται ως κομβικό το ζήτημα της υπερρεαλιστικής ιδεολογίας, δηλαδή της σχέσης της απελευθέρωσης του έρωτα με την επανάσταση, του φροϋδισμού με τον ιστορικό υλισμό, και επισημαίνεται η ανεπαρκής ενασχόληση της νεότερης έρευνας με το θέμα αυτό, με εξαίρεση τις μελέτες του Γιώργου Κεχαγιόγλου και του Αλέξανδρου Αργυρίου, οι οποίες πρώτες άρχισαν να μειώνουν την ισχύ της επιχειρηματολογίας του Vitti. Η λύση που προτείνει ο Σιγάλας είναι να επιστρέψουμε σ’ αυτές «και να ξεκινήσουμε και πάλι από κει, εξετάζοντας τις πηγές που διαθέτουμε». Στη συνέχεια παρουσιάζεται η ιστορία της εισαγωγής του υπερρεαλισμού στην Ελλάδα με εστίαση στην περίοδο 1935 έως 1938, δηλαδή από την έκδοση της πρώτης υπερρεαλιστικής συλλογής στα ελληνικά, της Υψικαμίνου του Εμπειρίκου, έως την αναχώρηση του Καλαμάρη για το Παρίσι. Τα γεγονότα εξετάζονται, όπως αναφέρει ο Σιγάλας, από τη σκοπιά του Εμπειρίκου και ως σημαντικό αναφέρεται ήδη το έτος 1933, οπότε, όπως μαθαίνουμε από τις πηγές που πρόσφατα βρέθηκαν, ο Εμπειρίκος είχε έντονες και καθημερινές σχέσεις και συναντήσεις με τους Γάλλους υπερρεαλιστές στο Παρίσι. Επίσης αυτό είναι το έτος της ρήξης του με τον πατέρα του και της αποχώρησής του από τις οικογενειακές επιχειρήσεις. Κείμενα αυτού του έτους, δηλαδή επιστολές, ποιήματα (δημοσιευμένα το 1998 στο περιοδικό Πολίτης από τον Γιώργη Γιατρομανωλάκη) και μανιφέστα (το μανιφέστο Rien ne va plus δημοσιευμένο στα Γράμματα για τον πατέρα, τον αδερφό του Μαράκη και την μητέρα, 2009), δηλώνουν μια έντονη ενασχόληση με το μαρξισμό. Ο συγγραφέας μας δίνει μια εικόνα του δικτύου σχέσεων που με αφορμή το ενδιαφέρον για τον υπερρεαλισμό υπάρχουν γύρω από τον Εμπειρίκο: η φιλία με τον Καλαμάρη, τον Εγγονόπουλο και τον Ελύτη, αλλά και με το Δημαρά και άλλους, πολλοί από τους οποίους συγχρόνως επικοινωνούν με τη γαλλική υπερρεαλιστική ομάδα του Μπρετόν. Ο Σιγάλας, και αυτό είναι πολύ σημαντικό, καταφέρνει να εντάξει τις πληροφορίες αυτές σε ένα ευρύ πλαίσιο της διεθνούς εξέλιξης του υπερρεαλισμού αναφερόμενος στη ρήξη με την Τρίτη Διεθνή και ιδιαίτερα στις παγκόσμιες διαστάσεις (διεθνείς εκθέσεις που μία απ’ αυτές πραγματοποιήθηκε και στην Πράγα) που παίρνει το κίνημα στη δεκαετία του ‘30. Μ’ αυτόν τον τρόπο υποστηρίζει την άποψη του Νάσου Βαγενά πως ο υπερρεαλισμός δεν έφτασε στην Ελλάδα με καθυστέρηση (βλ. το άρθρο του Ο υπερρεαλισμός στην Ελλάδα και ο μύθος της καθυστέρησης στο Ειρωνική γλώσσα, 1994), αλλά περίπου την ίδια εποχή όπως σε άλλες ‘μικρές χώρες’, όπως η Τσεχοσλοβακία, Σερβία ή Ρουμανία. Στη συνέχεια αναφέρονται σημαντικά γεγονότα όπως η διάλεξη Περί σουρεαλισμού που έδωσε ο Εμπειρίκος το 1935 στη Λέσχη Καλλιτεχνών στην Αθήνα (που επίσης βρέθηκε πρόσφατα και εκδόθηκε από τον Γιώργη Γιατρομανωλάκη το 2009), η οργάνωση ζωγραφικής έκθεσης, βεβαίως μικρότερων διαστάσεων από αυτές της

116 | Reviews

Πράγας ή του Λονδίνου, παρόλα αυτά πρωτοποριακής για την Ελλάδα. Επίσης επισημαίνεται η συστηματική προσπάθεια του Εμπειρίκου και του Καλαμάρη να ενισχύσουν το δεσμό των νεότερων ποιητών με τον υπερρεαλισμό. Η αναφορά σημαντικών γεγονότων κλείνει με τη διαφωνία του Καλαμάρη με τον Εμπειρίκο και την αναχώρηση του πρώτου από την Ελλάδα. Εξίσου θετικό είναι ότι ο Σιγάλας δίπλα στον πρωτοποριακό ρόλο στο πεδίο της ποίησης υπογραμμίζει και το ρόλο του Εμπειρίκου στο χώρο της ψυχανάλυσης. Εδώ επισημαίνει την ανοιχτή προσέγγιση του υπερρεαλισμού από την παρισινή ψυχανάλυση και ιδιαίτερα την επιρροή που άσκησε στον Εμπειρίκο ο ψυχαναλυτής Jean Frois-Wittmann που όπως και ο Εμπειρίκος συνδύασε την ψυχανάλυση με το ενδιαφέρον για τον υπερρεαλισμό και τη μαρξιστική ιδεολογία. Ίδια προσέγγιση, δηλαδή ένταξη των γεγονότων που αφορούν τον ελληνικό υπερρεαλισμό σε διεθνάς πλαίσιο, συνεχίζεται και στο δεύτερο κεφάλαιο Ο υπερρεαλισμός και η επανάσταση. Εδώ αναλύεται η διάλεξη του Εμπερίκου Περί σουρεαλισμού και ο Σιγάλας ασχολείται ιδιαίτερα με την πολιτική διάσταση της διάλεξης και αποδεικνύει ότι ο ελληνικός υπερρεαλισμός αναφέρεται στα προβλήματα που απασχολούν και το διεθνή χώρο την εποχή εκείνη. Δηλαδή τη συμβατικότητα ή μη του υπερρεαλισμού με το μαρξισμό. Ο Εμπειρίκος, όπως αναφέρει ο Σιγάλας, επιδιώκει να πάρει μια στάση στο θέμα αυτό. Από εδώ αρχίζει το πιο ενδιαφέρον μέρος της μελέτης που αποτελεί και τη μεγαλύτερη συνεισφορά του. Ο Σιγάλας επιδιώκει να συνδυάσει τις απόψεις και τις θέσεις του Εμπειρίκου και του Καλαμάρη για την ψυχανάλυση με τη μαρξιστική τους ιδεολογία. Πρώτα εξηγεί το ρόλο του υπερεγώ στη φροϋδική θεωρία, δηλαδή του στοιχείου της ανθρώπινης προσωπικότητας που οικοδομείται πάνω στο αίσθημα ενοχής βασιζόμενου στην απωθημένη επιθυμία και που ασκεί τεράστια βία στο υποκείμενο προκειμένου να το υποτάξει στις ανάγκες του δικαίου και της κοινωνίας. Η ενοχή και επομένως και η αγχώδης προσπάθεια του υποκειμένου να απαλλαγεί απ’ αυτήν είναι όμως η προϋπόθεση και η πηγή της εξέγερσης, της επανάστασης κατά της εξουσίας (που στο χώρο της ψυχανάλυσης εκπροσωπείται από το υπερεγώ). Μπορεί όμως να συνδυαστεί η ψυχανάλυση με την πολιτική ιδεολογία; Για τον Φρόυντ το υπερεγώ είναι αναγκαίο και δεν μπορεί να μετατραπεί, επίσης ο ιδρυτής της ψυχανάλυσης ποτέ δεν παραβαίνει το χώρο της για να εισχωρήσει σε χώρο πολιτικής. Αντίθετα ο Εμπειρίκος πιστεύει πως η ψυχανάλυση και τα επιτεύγματά της μπορούν να συντελέσουν στην αλλαγή του χαρακτήρα της κοινωνικής εξουσίας (το υπερεγώ δεν είναι δεδομένο και αμετάβλητο). Ο Εμπειρίκος βλέπει τον υπερρεαλισμό ως «το καθαυτό όχημα της ανατροπής της τυραννίας που ασκεί πάνω στον άνθρωπο το υπερεγώ». Άλλη, κομβική διαφορά ανάμεσα στη θεωρία του Φρόυντ και τις στάσεις του Εμπειρίκου είναι το ότι ο ποιητής αρνείται την αναγκαιότητα της αρχής της πραγματικότητας και θεωρεί απαραίτητη την κατάργησή της και την

117 | Reviews

οικοδόμηση μιας ποιητικής υπερπραγματικότητας που θα χωρέσει ένα μεγάλο μέρος του ασυνειδήτου. Εδώ όμως, όπως σωστά αναφέρει ο Σιγάλας, ο Εμπειρίκος ως ψυχαναλυτής δείχνει μια ασυνέπεια στις απόψεις του και αυτός ίσως ήταν και ο λόγος για τον οποίο η διάλεξη έμεινε ανέκδοτη την εποχή που ξεκίνησε η σταδιοδρομία του Εμπειρίκου ως ψυχαναλυτή. Σε σύγκρουση έρχονται οι απόψεις του Εμπειρίκου (όπως και οι απόψεις των Γάλλων υπερρεαλιστών) και στο κοινωνικό και πολιτικό επίπεδο. Μόνο δύσκολα μπορεί να εφαρμοστεί η αναζήτηση απόλυτης απελευθέρωσης της προσωπικότητας από τους καταναγκασμούς του υπερεγώ τη στιγμή που η Τρίτη Διεθνής ζητά απόλυτη υποταγή στην ιδεολογία (υποταγή που αφορά και το χώρο της τέχνης). Γι’ αυτό ο Εμπειρίκος στο μέλλον τείνει περισσότερο προς έναν ιντιβιντουαλιστικό αναρχισμό σε ατομικό επίπεδο παρά σε λύση σε επίπεδο κοινωνικό που επιφέρει και μια υποταγή σε δόγματα. Το τρίτο κεφάλαιο Κάλας – Εμπειρίκος εστιάζει στη σχέση των δύο ποιητών. Αναλύονται οι διαφορές τους σχετικά με την προσέγγιση της ψυχανάλυσης ως μεθόδου που οδηγεί στην κοινωνική απελευθέρωση. Ο Καλαμάρης, όπως εξηγεί ο Σιγάλας, επηρεάζεται από τις στάσεις του Otto Rank, του μαθητή του Φρόυντ, που θέτει υπό αίρεση την πρωταρχικότητα του οιδιπόδειου και έρχεται με τη θεωρία του τραύματος της γέννησης και της επιθυμίας επιστροφής στη μητέρα. Ο Καλαμάρης, παίρνοντας υπόψη τις θεωρίες του Rank, αγνοεί τη σημασία της ενοχής και απαιτεί τη ριζοσπαστικοποίηση της πατροκτονίας, δηλαδή το τελειωτικό (αν και συμβολικό) ξεπάστρεμα του πατέρα. Ο Σιγάλας εξηγεί την τάση αυτή του Καλαμάρη αναφερόμενος στα ιστορικά συμφραζόμενα: Ο Καλαμάρης έκδωσε τη μελέτη του Foyers d᾽ incendie όταν είχε ήδη φύγει για το Παρίσι, δηλαδή το 1938, την εποχή που «εξαντλείται η αντίσταση των δημοκρατικών στην Ισπανία, ξεσπά κι ολοκληρώνεται η σταλινική τρομοκρατία και φτάνει στην ακραία κορύφωσή της η δύναμη των φασιστικών κινημάτων και η αποθέωση των αρχηγών τους» (σ. 212 και 213). Αυτές οι πατρικές-αρχηγικές φιγούρες, όπως γράφει ο Σιγάλας, είναι για τον Καλαμάρη οι μεταμορφώσεις του οιδιπόδειου. Ο Καλαμάρης διαμόρφωνε τις θέσεις του για τη μαρξιστική ιδεολογία στηριζόμενος στη θεωρία του Rank η οποία τους παρείχε έναν πολύ πιο βίαιο χαρακτήρα σε σύγκριση με τη ‘χαρμόσυνη’ και ‘απελευθερωτική’ επαναστατική βία του Εμπειρίκου που βασίζεται στην απελευθέρωση του εγώ από το αυταρχικό υπερεγώ. O Σιγάλας ακόμη θέτει το ερώτημα, μήπως κάποια στιγμή συμβολικός πατέρας για τον Καλαμάρη έγινε ο Εμπειρίκος που τον μύησε στην ψυχανάλυση και στον υπερρεαλισμό, και επομένως έπρεπε να δολοφονηθεί συμβολικά (ρήξη ανάμεσα στους δύο ποιητές). Στα επόμενα υποκεφάλαια ο συγγραφέας ασχολείται λεπτομερειακά και με βάση το αρχειακό υλικό με τη ρήξη ανάμεσα στον Εμπειρίκο και τον Καλαμάρη το 1938,

118 | Reviews

με την αναζήτηση των αιτιών της και με την επόμενη προσπάθεια για συμφιλίωση μέσω επιστολών του Καλαμάρη από το Παρίσι όπου ο ποιητής και κριτικός εγκαταστάθηκε και ξανασυναντήθηκε με το γαλλικό υπερρεαλιστικό κύκλο πριν αναχωρήσει για τη Λισαβόνα και την Αμερική. Από την Αθήνα όμως, όπως φαίνεται, έμειναν χωρίς ανταπόκριση. Απόπειρα απάντησης ήταν μάλλον το λυρικό κείμενο του Εμπειρίκου Τα τεκταινόμενα που γράφεται το Φεβρουάριο του 1940 και που αναφέρεται στον ‘Iβάν’ όπως οι φίλοι αποκαλούσαν τον Καλαμάρη. Τελευταίο θέμα που αναλύεται στη μελέτη του Νίκου Σιγάλα είναι «η εγκατάλειψη της αριστερής αντιπολίτευσης από τον Εμπειρίκο του 1937 και η στροφή προς μια ιντιβιντουαλιστική θεωρία με ελευθεριακά στοιχεία» (σ. 278). Ο συγγραφέας την συσχετίζει με την επίδραση που είχε στον ποιητή ο εμφύλιος πόλεμος στην Ισπανία και η ακραία βία των επαναστατών, κυρίως των αναρχικών, αλλά και ο βίαιος τρόπος με τον οποίο οι σταλινικοί επιχειρούσαν να ελέγχουν τις άλλες παρατάξεις εντός του δημοκρατικού κινήματος (αναρχιστές, τροτσκιστές). Ο Σιγάλας αναφέρει την ενδιαφέρουσα απεικόνιση των γεγονότων του ισπανικού εμφυλίου στο πεζό Τα κείμενα (στο Γραπτά ή προσωπική μυθολογία), όπου ο Εμπειρίκος ερμηνεύει την πραγματικότητα παρανοϊκά-κριτικά και συσχετίζει την εξουσία με το υπερεγώ και την καταπίεση που ασκεί στο ασυνείδητο. Η ιδεολογία του Εμπειρίκου την εποχή εκείνη χάνει τον κατεξοχήν πολιτικοκοινωνικό χαρακτήρα της και μεταφέρεται σε ένα χώρο ατομικό με επίκεντρο την πίστη στην ερωτική απελευθέρωση των ανθρώπων που θα αποτελέσει και την απελευθέρωση από το υπερεγώ. Στα Συμπεράσματα ο Σιγάλας αναφέρει τη σχέση Εμπειρίκου και Καλαμάρη ως «ερμηνευτικό κλειδί της ιστοριογραφίας του ελληνικού υπερρεαλισμού» (σ. 309). Τα θεωρητικά κείμενα του Καλαμάρη ήταν γνωστά από την έκδοσή τους, αλλά του Εμπειρίκου βγήκαν πρόσφατα στο φως και αδιαμφισβήτητα επιβεβαιώνουν ότι ο ποιητής από την αρχή της ενασχόλησής του είχε διαμορφώσει μια δική του μεταψυχολογική θεωρία που προσπάθησε να τη συνδυάσει με το μαρξισμό καταλήγοντας όμως σε ένα επίπεδο ατομικό. Η μελέτη του Νίκου Σιγάλα αποτελεί μια πολύπλευρη και πρωτοποριακή εικόνα της εξέλιξης του υπερρεαλισμού στην Ελλάδα τα κρίσιμα έτη 1935 έως 1938 με σημείο αναφοράς τον Εμπειρίκο και το έργο του στο χώρο της τέχνης, της ψυχανάλυσης και της μαρξιστικής ιδεολογίας. Βάρος δόθηκε στις σχέσεις με τους ομοϊδεάτες του στην Ελλάδα (κυρίως με το Νίκο Καλαμάρη) και στο Παρίσι, και στον παραλληλισμό της τοπικής εξέλιξης με τη διεθνή. Πρωτοποριακή είναι η σύνδεση της ψυχαναλυτικής θεωρίας με το μαρξισμό και η προσέγγιση της μαρξιστικής ιδεολογίας με βάση διάφορες ψυχαναλυτικές θεωρίες στις οποίες στράφηκαν ο Εμπειρίκος και ο Καλαμάρης: το οιδιπόδειο και το αίσθημα ενοχής που πρέπει να ξεπεραστεί μέσω εκπλήρωσης των επιθυμιών (Εμπειρίκος) και αντίστοιχα η απαίτηση της

119 | Reviews

εξουδετέρωσης του οιδιπόδειου που καταλήγει σε μια βίαια μορφή της επανάστασης (Καλαμάρης). Ο Νίκος Σιγάλας έδειξε ότι παίρνοντας υπόψη τα ευρήματα των τελευταίων χρόνων (το αρχείο του Εμπειρίκου) είναι απαραίτητη μια επανεξέταση της εισαγωγής του υπερρεαλισμού στην Ελλάδα με ένταση στο θέμα της ψυχανάλυσης και της θεωρίας της κοινωνικής επανάστασης. Η επανεξέταση αυτή μπορεί να φέρει στο φως νέα στοιχεία, να οδηγήσει σε νέες απόψεις και να μας δώσει επιτέλους μια πλήρη εικόνα των γεγονότων. Αυτός είναι και ο σκοπός που επιδιώκει η μελέτη του Νίκου Σιγάλα την οποία μπορούμε να θεωρήσουμε μια αρχή της αναθεώρησης της ιστορίας του ελληνικού υπερρεαλισμού.

Μαρία Σαμπατακάκη (επιμ.). Ζαννιά Κότσικα είναι τ’ όνομά μου. Αθήνα: Τόπος, 2010, 152 σελ. ISBN 978-960-6863-91-2. Μαρία Σαμπατάκη (επιμ.). Ο τελευταίος του Κάισλινγκεν: Στα στρατόπεδα εργασίας των Ναζί. Αθήνα: Τόπος, 2014, 94 σελ. ISBN 978-960-499-093-1. Βάσια Αρβανίτη

Ιστορία από τα κάτω Ήδη από τον Ηρόδοτο οι μαρτυρίες, γραπτές και προφορικές, αποτελούν αναπόσπαστο εργαλείο της ιστορικής έρευνας. Τα βιογραφικά κείμενα των αυτοκρατόρων, των στρατηγών, των πολεμάρχων, των πρωταγωνιστών δηλαδή της ιστορίας, έγιναν τα σημεία αναφοράς των μετέπειτα ιστορικών έργων. Πώς βιώνουν όμως το ιστορικό και κοινωνικό γίγνεσθαι οι απλοί άνθρωποι και πώς συμμετέχουν σε αυτό; Την οπτική των αφανών ηρώων της καθημερινότητας, των σιωπηρών πλειοψηφιών, την αναδεικνύει η προφορική ιστορία. Η προφορική μαρτυρία, η προσωπική ματιά, οι αφηγήσεις των προσωπικών βιωμάτων προσφέρουν πολύτιμο υλικό που σε συνδυασμό με άλλες συμβατικές ιστορικές πηγές και καταγραφές δίνουν μια πολυπρισματική οπτική του παρελθόντος. Επίσης εκπληρώνεται ένα κατεξοχήν πολιτικό αίτημα: να δοθεί φωνή στις παραγκωνισμένες κοινωνικές ομάδες, να ακουστούν οι «αποσιωπημένες ιστορίες» τους, να «εξανθρωπισθεί» η ιστορική επιστήμη και να ειπωθεί μια λαϊκή ιστορία, μια «ιστορία από τα κάτω».

120 | Reviews

Δύο τέτοιες μαρτυρίες, μια προφορική και μια γραπτή, επιμελήθηκε και μας προσφέρει σε δύο βιβλία από τις εκδόσεις Τόπος η σημαντικότατη ιστορικός Μαρία Σαμπατακάκη. Στο πρώτο βιβλίο, με τίτλο Ζαννιά Κότσικα είναι τ’ όνομά μου, η Ιωάννα Κότσικα, γεννημένη το 1912 στην ορεινή Αρκαδία, αφηγείται τη ζωή της έξι μήνες πριν πεθάνει. Και είναι η διήγησή της πυκνή, παραστατική, αποκαλυπτική με ένα λόγο πηγαίο και δωρικό, εμπλουτισμένο με λαϊκή σοφία που προσδίδει στο κείμενο και λογοτεχνική αξία. Η επιμελήτρια παραθέτει τη μαρτυρία γλωσσικά και υφολογικά ακέραια με μόνο τεχνικού τύπου παρεμβάσεις για να διευκολύνει την ανάγνωση. Η αφηγήτρια μας δίνει τη δική της εκδοχή για την πραγματικότητα που κλήθηκε να ζήσει. Μεσοπόλεμος, 2η σταφιδική κρίση, μετανάστευση από το χωριό στην Αθήνα, Μεταξάς, 1940, Εμφύλιος. Σχεδόν ακούμε μέσα μας τη φωνή της Ζαννιάς ενώ διαβάζουμε το κείμενο και μπρος μας προβάλλεται η ιστορία ιδωμένη από τη γυναικεία σκοπιά, τη σκοπιά της κόρης, της συζύγου, της μητέρας με τον αντιηρωισμό και την πρακτικότητα που τις διακρίνει. Μέσα από το προσωπικό αντικατοπτρίζεται μια συλλογική στάση ζωής. Γυναίκες που η θέση τους ήταν στην αφάνεια πάλεψαν με τη φτώχεια και την ανέχεια, εγκατέλειψαν τα χωριά τους, έστησαν τη ζωή τους από την αρχή, για να την βρουν διαλυμένη και να την ξαναρχίσουν μια φορά ακόμα και εντέλει να διεκδικήσουν αθόρυβα τη χειραφέτησή τους: Ετήραγα την κυρία Ανδρομάχη και την εζήλευα. Είχε ανάστημα. Εψώνιζε στα μανάβικα κι άμα της εδίνανε σκάρτο πράμα, τους το γύριζε πίσω. Είχε δικό της καπελάδικο. Επήγα κι εγώ κι έμαθα την τέχνη. Εδούλεψα. Έκαμα και κομπόδεμα. Ήθελα να ’χω εφόδια. Να μη βρίσκομαι στην ανάγκη τ’ αντρός μου. Με το χέρι απλωμένο. Είναι μεγάλη σκλαβιά η ζητιανιά. Κι ας είν’ κι απ’ τον άντρα σου. Θέλει σε κρατάει, θέλει σε διώχνει. ’Κείνος κάνει το κουμάντο... Η Ζαννιά έζησε μια πολυτάραχη εποχή και μέσα από τη διήγησή της αποκαλύπτεται «μια ζωή στο παρασκήνιο, αυτή που υπάρχει αλλά δεν καταγράφεται ποτέ» σημειώνει η Μαρία Σαμπατακάκη στο κατατοπιστικότατο εισαγωγικό της σημείωμα. Η έκδοση συμπληρώνεται από το κριτικό προλόγισμα του εκδότη Άρη Μαραγκόπουλου στο οποίο επιχειρεί να εντάξει το κείμενο στη λογοτεχνική παράδοση των βιβλίων Ιστορία ενός αιχμαλώτου (1929) του Στρατή Δούκα, και Συναξάρι του Ανδρέα Κορδοπάτη (1972) του Θανάση Βαλτινού. Το δεύτερο βιβλίο-μαρτυρία με τίτλο Ο Τελευταίος του Κάισλινγκεν λόγω της θεματικής του αλλά και λόγω της ιστορικής συγκυρίας δεν θα μπορούσε να περάσει απαρατήρητο.

121 | Reviews

Ο Παύλος Μώτος, εμποροϋπάλληλος στην Αθήνα, τον Αύγουστο του 1944 και δύο μήνες πριν την Απελευθέρωση, συλλαμβάνεται σε ένα μπλόκο από τις Δυνάμεις Κατοχής. Κρατείται χωρίς αιτιολογία στο στρατόπεδο Χαϊδαρίου και τελικά μαζί με εκατοντάδες άλλους στέλνεται όμηρος σε στρατόπεδο καταναγκαστικής εργασίας στο Ράιχ, στο Γκάισλινγκεν της Βάδης-Βυρτεμβέργης (Κάισλινγκεν το σημειώνει ο Μώτος στο ημερολόγιο του). Ένα χρόνο μετά, ενώ έχει απελευθερωθεί από τους Συμμάχους και περιμένει να διευθετηθεί η επιστροφή του, καταγράφει ημερολογιακά τα δεινά που υπέφερε καθ’ όλη τη διάρκεια της ομηρίας του. Ο Παύλος Μώτος δεν παρουσιάζεται σαν κάποιος ήρωας, και η αφήγησή του δεν είναι σαν τις ιστορίες αντίστασης και αυτοθυσίας που έχουμε συνηθίσει. Στάθηκε όμως ανυπάκουος απέναντι στους κρατούντες του όχι από ιδεολογία αλλά από ένστικτο επιβίωσης. Καταγράφει πως «ο εχθρός», Γερμανίδες χωρικές, συμπαραστάθηκαν στους κρατουμένους. Η σκέψη των δικών του ανθρώπων, της γυναίκας του, του παιδιού του, και η ελπίδα του να τους ξαναδεί, του έδινε κουράγιο να συνεχίσει να αναπνέει μέσα στις πιο αντίξοες συνθήκες. Στο αεροπλάνο της επιστροφής ο Μώτος σημείωσε στην τελευταία σελίδα του ημερολογίου τα σαράντα τέσσερα ονόματα συγκρατουμένων που γύρισαν μαζί. Στάθηκαν τυχεροί. Η μαρτυρία του αυτή φυλάχτηκε ως κειμήλιο από την οικογένειά του ώσπου ο γιος του, Λευτέρης Μώτος, να την παραδώσει στα χέρια της ερευνήτριας Μαρίας Σαμπατακάκη με την επιθυμία να γίνει μια έκδοση. Η ιστορικός προσέγγισε το υλικό της όπως πάντα με δέοντα σεβασμό και ερευνητική διάθεση αλλά κυρίως έχοντας επίγνωση της μεγάλης ιστορικής ευκαιρίας που είχε μπροστά της, ευκαιρίας που δεν άφησε να περάσει ανεκμετάλλευτη. Μέσω αυτής της μοναδικής στα ελληνικά χρονικά μαρτυρίας έφερε στο προσκήνιο μια αποσιωπημένη ιστορική πτυχή, αυτή του συστηματικού και μεθοδικού εκφασισμού της εργασίας από το εθνικοσοσιαλιστικό καθεστώς. Στο ιστορικό επίμετρο της έκδοσης η ιστορικός επιχειρηματολογεί ότι μεταπολεμικά οι θηριωδίες και οι φρικαλεότητες του ναζιστικού καθεστώτος που ήρθαν στο φως αρχικά, ίσως δικαίως, επισκίασαν τη ναζιστική αντίληψη για την εργασία και τη συστηματική και μεθοδική εκμετάλλευση των αιχμαλώτων και αντιφρονούντων εργατών-σκλάβων. Ωστόσο αργότερα οι λόγοι που η επίσημη και θεσμικά αναγνωρισμένη ιστορική αφήγηση «αγνόησε» τα συγκεκριμένα γεγονότα δεν ήταν τόσο αθώοι. Αφενός εξυπηρετήθηκαν τα συμφέροντα της οικονομικής ολιγαρχίας, αφετέρου το σύστημα «μεταλαμπαδεύτηκε» από τους αποχαρακτηρισμένους πια θιασώτες του καθεστώτος στη μεταπολεμική Γερμανία με τους «φιλοξενούμενους εργάτες», τους γνωστούς γκασταρμπάιτερ, χάρη στους οποίους επιτελέστηκε το «οικονομικό θαύμα». Εξαιτίας της σημερινής ιστορικής συγκυρίας πληθαίνουν στην Ελλάδα της κρίσης οι εκδόσεις που αναψηλαφούν το ελληνογερμανικό παρελθόν και τις

122 | Reviews

ελληνογερμανικές σχέσεις. Το βιβλίο όμως Ο Τελευταίος του Κάισλινγκεν με τη μαρτυρία του Παύλου Μώτου, που αριστουργηματικά επεξεργάστηκε και ιστορικά τεκμηρίωσε η Μαρία Σαμπατακάκη, διεκδικεί ιδιαίτερη θέση ανάμεσά τους καθώς νηφάλια αναδεικνύει ζητήματα, δυσάραστες αλήθειες που παραμένουν δραματικά επίκαιρες και σήμερα.

Neograeca Bohemica

ISSN 1803-6414 Vydala Česká společnost novořeckých studií, z. s., Arna Nováka 1, 602 00 Brno. Graficky upravil a sazbu z písma Skolar PE provedl Vít Boček. Vytiskl Tribun EU, s. r. o., Cejl 892/32, 602 00 Brno. Náklad 100 výtisků Počet stran 124 Brno 2014

Neograeca Bohemica 2014

Recommend Documents