Nenechat si ujít příležitost

Nenechat si ujít příležitost Josef Berka

To ráno začalo stejně blbě jako každý jiný. Ne, nestěžuju si, už sem si zvyk na ty rána plný smradu z popelnic a otevřenejch kontejnerů plnejch shnilejch zbytků. Už mě ani nebolí ty otlačeniny a kručící žaludek hned po tom, co votevřu voči a vstanu do toho hnusnýho dne. Rozhlídl jsem se kolem a zjistil, že v protějším koutě v hromadě papírovýho odpadu si dneska ustlal Josh. Necítil jsem ani radost ani odpor. Toho chlapa prostě ignoruju. Je na tom stejně jako já a když je na tom někdo stejně blbě jako já, není důvod ho nenávidět nebo ho milovat. Prostě ho beru na vědomí. Josh není špatnej chlap, prostě jen dost chlastá, teda to asi každej z naší společenský vrstvy, co? Che. Von se teda snaží bejt přátelskej, ale já nejsem takovej ten kámoš pro všechny. Aspoň přátele si můžu vybírat. Teda jenom kámoše. Josh ještě chrápe jak na lesy a já cítím chlast. Jenže to bude asi z mýho huberťáku, já totiž taky nejsem žádnej abstouš. Co jinýho než chlast člověku zbejvá, když už mu nic jinýho nezbejvá. Pocítil jsem krutou žaludeční křeč. Vstal jsem pomalu a vykročil k popelnici. Vypadá dost slibně, v těchhle končinách už jsem dost dlouho nepobejval. Díky tomu hajzlovi nahoře, že sem zavedl mý kroky řízené démonem Alkoholem a nějakou vyšší mocí. Aspoň že mi dopřeje kus žvance. Zanořil jsem se do hromady odpadků a začal je pěkně třídit. Hm, ty lidi jsou ale marnotratný. Hele, prasklá žárovka, plechovka od rajčatovýho protlaku, bohužel prázdná. Chvilka pátrání přinesla svý plody: kus chleba a sýr. Na ten si zřejmě brousila zuby ta odporná krysa, co se mi mihla pod rukama. Aspoň trochu se mi zlepšila nálada. A okamžitě se zhoršila, když jsem za zády zaslechl táhlé zakňourání. Josh se probral k životu. Ulice se utápěla v jasném slunečném dni. Automobilový provoz dosáhl své špičky a nervózní potrubování se rozléhalo ulicemi v celém městě. Muž kolem čtyřicítky si rozepnul knoflík u límečku košile a otřel si zpocené čelo. Oči mu těkaly po chodníku. Dneska asi vyjde naprázdno. Smířil se s tím a otočil se na cestu domů. Pěkně se projde, než dorazí na okraj města. Mohl by jet městskou hromadnou dopravou, ale při představě být namačkán v autobuse narvaném k prasknutí, vklíněný mezi desítky upocených ubožáků, vdechující vzduch plný potu a páchnoucích nohou a odéru levných voňavek, byl rád, že se může projít. Tady v centru moc nepořídí. Měl dát na její radu. Porozhlédne se v okolí jejich domu. Joshe jsem dneska vůbec neviděl, což mě zase tak nepřekvapilo, jenže se neukázal ani včera a předevčírem a to u něj nebylo zvykem. Poslední dobou se držel poblíž mě. Možná ve mě našel nějakou autoritu nebo co já vim. Já tyhle psychologický kecy nikdy moc nežral. Jenže když se nevobjevil tak dlouho, už mi to začalo bejt podezřelý. Mohlo by mi to bejt šumafuk, aspoň je vo jeden krk míň, ale za těch pár dní, co jsme je strávili ve stejnejch papírovejch krabicích jsme k sobě trochu našli cestu. Je to trochu moc básnický, prostě jsem ho přestal ignorovat a začal ho brát trochu vážně. Vono ve dvou se to líp táhne. Jenže Josh tu prostě není a nevobjevuje se. Možná ho sebrali, možná ho nějakej grázl vodkrágloval, kdo ví. Ne, že bych po něm slzel, to ne. Možná, že rychle chcípnout by bylo mnohem lepší a příjemnější, než pomalu dodělávat v papírovejch krabicích a žrát zbytky z kontejnerů. Možná našel svý štěstí, třeba něco našel a prodal. Kdo ví? „Mladý muži, nechtěl byste práci?“ zavolal na Joshe nějaký muž. Josh se otočil a zkoumavě se na cizince zadíval. Ten mezitím přišel blíž, ale zastavil se v uctivé vzdálenosti. Sledoval Joshovy ruce vnořené do koše na odpadky na rohu ulice. Fascinovaně sledoval ty černé umatlané ruce a otrhané oblečení. V Joshovi se po dlouhé době probudilo něco jako stud. Vytáhl ruce z nádoby a trochu mimoděk je otřel do kabátu. Pak se vyčkávavě zadíval do

tváře toho muže. Byl hladce oholen, modré oči, výrazný nos, tenká ústa téměř bez barvy. Nějakej nóbl pán, pomyslel si Josh a zmocnil se ho neklid. „No, práci bych chtěl,“ řekl trochu váhavě s otázkou v hlase. „Vo co by jako šlo?“ Prohlížel si potenciálního chlebodárce ostražitě. „Jestli de vo nějaký prasečiny, tak to teda ne. Já nejsem žádná štětka.“ Mužovým obličejem proběhl prchavý záblesk pobavení. Tvář mu však okamžitě ztuhla do neutrální pózy. Jen oči žily. „To v žádném případě,“ pronesl klidným hlasem. „Hledám pomocníka. Mám velký dům se zahradou a můj minulý pomocník musel odcestovat v naléhavé záležitosti. Hledám někoho na práce na zahradě, mírnou údržbu domu a podobně. Samozřejmě nabízím ubytování, stravu a něco peněz, když budu spokojený s vaší prací.“ Slova probíhala Joshovi hlavou, ale zprvu mu nedávala žádný význam. Pak si uvědomil, že se mu otvírají dveře do jiného života. Snad jen okamžik se rozmýšlel a okamžitě přikývl. Muž se pousmál, jen na chviličku. Pak se představil: „Já jsem Martin Corney.“ Josh si jméno okamžitě zafixoval a představil se také: „Josh Green.“ Měl nutkání mu podat ruku, ale pak si uvědomil, že vzhledem ke svému vzhledu a čistotě svých rukou, by to zřejmě nebylo tím nejlepším gestem. „Jsem vyučený zahradník,“ dodal, aby dodal své osobě na vážnosti a aby ujistil toho dobrodince, že si nevybral špatně. „Víte, to že žiju takhle…,“ muž jen nepatrně mávl rukou a Josh pochopil, že o tom nechce nic vědět. Nakonec byl rád, že mu nemusí vysvětlovat, co jej dovedlo k jeho pádu na dno. Nerad na to vzpomínal. Corney se otočil a vydal se směrem k vilové čtvrti na okraji města. Josh se jako pejsek vydal poslušně za ním. Přijal s radostí tu roli podřízeného. Urazili asi pět set metrů, když Corney zabočil na příjezdovou cestu k obrovské vile s obrovskou zahradou. Tak tady bude práce jak na kostele, pomyslel si spokojeně Josh, no aspoň se nebudu nudit. Zastavil se a pozorně si prohlížel stavbu. Bílý dům a hnědá střecha, prostě taková klasika, ale nádherná. Obrovská okna, velká garáž, altán v zahradě. „Pane Greene,“ vyrušil ho z pozorování domu Corney, “pojďte dovnitř, ještě budete mít příležitost si to tady prohlédnout.“ Josh se zaculil a vyběhl za ním po kamenných schodech do vstupní haly. Okouzleně sledoval přepychové vybavení interiéru. Pán domu zabočil do menší chodby. Otevřel dveře do jednoho pokoje a vpustil Joshe dovnitř. „Tak tady by byl váš pokoj,“ pronesl jen tak nevzrušeně Corney a sledoval Joshovu reakci. Málem se mu podlomila kolena a najednou s absolutní jistotou cítil, že se mu to jen zdá, že se každou chvíli probudí v hromadě krabic a pak bude celý den bloumat po ulicích v těsném závěsu za Andym a vzpomínat s bolením u srdce na ten nádherný sen. Pro jistotu se štípl. Neprobudil se. „Ve skříni máte šaty, koupelnu máte vlastní, tak se neostýchejte,“ mírně popíchl hostitel stále nedůvěřivého Joshe a aby dokázal pravdivost svých slov, otevřel šatník a Josh zíral na spousty různých šatů vyskládaných na poličkách, na letní bundu pověšenou na ramínku, troje boty na dně skříně. „Teď vás nechám, abyste se mohl umýt,“ mírně to slovo zvýraznil, „a převléci. Trochu si odpočiňte a pak bych rád vás viděl v hale.“ S kamennou tváří odešel z pokoje a nezapomněl za sebou zavřít dveře. Josh tu stál jak solný sloup a najednou si uvědomil, že zhluboka vdechuje ten provoněný vzduch, jako by se chtěl vydezinfikovat zevnitř. Stál a zíral a stále nemohl uvěřit tomu, že je to pravda. Pak najednou se s tím smířil a vešel do koupelny. Do odtokového otvoru vany nacpal zátku a pustil vodu. Rozhlédl se a s pocitem pána světa si do koupele přilil levandulovou pěnu do koupele. Sledoval, jak zprudka dopadající voda vytváří na hladině bělostné chomáče pěny a vdechoval s rozkoší voňavou páru. Pak se uviděl v obrovském zrcadle a nemohl se poznat. Zarostlý špinavý vagabund odporný na první pohled na něj zíral s vytřeštěnýma očima. Rychle ze sebe shodil zbytky oblečení a skočil do horké vody. V hlavě mu explodoval pocit úplného štěstí. Voda přibývala a jeho tělo se stávalo

lehčím a lehčím. Když hladina dosáhla přepadu, zavřel oba kohoutky. Nechal se kolébat vodou a myšlenky mu volně plynuly sem a tam. Pak sáhl po mýdle a pečlivě se vymydlil. Koupelová pěna vztekle zasyčela a počala se ztrácet, protože prohrávala bitvu s nemilosrdnými mydlinami. Ještě si namočil hlavu a březovým šamponem si umyl hlavu. Pak vstal a důkladně se opláchl čistou vodou. Zabalil se do obrovské froté osušky. S pocitem zhnusení se zadíval na balík jeho starých šatů vydávající nakyslý puch potu, alkoholu a zbytků jídla. Pak znova pohlédl do zrcadla. Viděl jen matné obrysy v zamlženém zrcadle. Přistoupil blíž a cípem osušky setřel kapičky zkondenzované vody. Uviděl čistého pětatřicátníka se širokými rameny, celkem pěknou postavou a blonďatou kšticí. Musel přiznat, že pěkně prokoukl a ani nemohl uvěřit, že ta hromada zapáchajícího prádla patřila ještě před půlhodinou jemu. Konečně se přestal obdivovat, odhodil osušku na topení a vešel zpět do svého nového pokoje. Ze skříně vytáhl švestkově modré bermudy a bílé bavlněné tričko s krátkým rukávem. Pan Corney už čekal v hale. Pocítil uspokojení, když uviděl, že vybral opět dobře. Ten muž, co právě teď přicházel se ani trochu nepodobal tomu špinavému individuu, které před chvílí přivedl. Zálibně jej sjel pohledem a opět nasadil svou kamennou masku. Josh, který si všiml hodnotícího pohledu se trochu zapýřil a někde v břišní krajině pocítil záchvěv nervozity. Doufal, že nepůjde o sex. Corney se o poznání vlídněji usmál a ukázal Joshovi rukou směrem ke křesílku naproti němu. Josh se v rozpacích posadil. „Jak vidím, koupel vám udělala dobře,“ pronesl do ticha Corney a zamnul si bradu. „Ještě by to možná chtělo kadeřníka, ale zlepšení je ohromující.“ Josh přijal komentář s rozporuplnými pocity. Na jedné straně ho pochvala těšila, na druhé straně měl obavy, co se z toho všeho vyklube. Corney zřejmě zaznamenal náhlou nejistotu. „Nemějte obavy, žádná nepříjemná překvapení a podmínky vás nečekají. Očekávám od vás dobře odvedenou práci a poslušnost. Nejprve byste mohl posekat trávník před domem. To pro dnešek bude stačit. Večeře je v osm hodin. Pojďte, ukážu vám, kde máme nářadí.“ Vstal a Josh zamířil za ním. Vyšli z domu a obešli jej. V zadní části se krčila dřevěná bouda, v níž se ukrýval traktůrek, sekačka na trávu a celkem solidně vybavená dílna pro truhláře. „Benzín je tady,“ ukázal na rudý kanystr a tím zřejmě považoval prohlídku za ukončenou. Beze slova odešel. Josh stál uprostřed dílny a inhaloval vůni rozehřátého dřeva a oleje. Pak vytáhl sekačku, nalil do nádrže benzín a nastartoval. Obzor se pomalu zbarvil do pomerančova. Čerstvě posečený trávník vydával zvláštní nahořklou vůni. Ve vzduchu byla cítit voda. Josh věděl, že bude v noci pršet. Najednou si vzpomněl na Andyho, na svého souputníka. Bylo mu trošku líto, že tu není s ním. Měl ho rád. Ty jeho zamračené pohledy a hrané nepřátelství, ale v jádru to byl fajn chlap s dobrým srdcem. Josh to tak cítil a taky mu plně důvěřoval. Umínil si, že až se trochu zabydlí, vydá se Andyho najít a trochu mu v rámci možností pomoct. V domě to vonělo. Seděl na posteli a pročítal nějaké staré časopisy, co objevil na skříni. Jen ony dávaly vědět, že před ním zde pobýval ještě někdo další, zřejmě ten pomocník, co musel odcestovat. Pár filmových magazínů, nějaký denní tisk a dva pornočasopisy. Do těch raději ani nenahlížel, alespoň prozatím ne. Odložil je na stranu. Podíval se na budík tikající na nočním stolku. Za pět osm. Ještě pět minut. Josh nervózně poposedl a zahloubal se do článku pojednávajícího o neutěšené hospodářské situaci našeho státu. Kupodivu ho to zaujalo a pak když zvedl znova oči, budík již ukazoval osm hodin. Rychle vstal, odhodil noviny a vyrazil k hale. V břiše už mu pěkně kručelo. Do nosu ho udeřila zvláštní masitá vůně, trochu dosladka, troška exotiky. Ústa měl najednou plná slin. Vešel do jídelny a tam se už na stole kouřilo z talířů. Pán domu jej beze

slova uvítal pokývnutím hlavy a ukázal mu místo po své pravici. Josh usedl a uchopil příbor. Omáčka s rýží mu voněly přímo pod nos. Corney zřejmě uvážil, že je čas a prolomil dusivé ticho:„Dobrou chuť.“ Josh se pustil do jídla. Musel se krotit, aby nehltal jako vlčák, ta omáčka byla opravdu znamenitá, ale nebyla to ta vůně, co cítil když sem přicházel. Příliš se tím nezabýval, byl rád, že může svému žaludku po dlouhé době poskytnout něco teplého a určeného jen jemu. Za chvíli měl prázdný talíř. Corney jedl mnohem pomaleji. Josh způsobně seděl a čekal, dokud nedojí. Konečně muž dovečeřel a otřel si ústa ubrouskem. „To bylo moc dobré, to jste vařil vy?“ zeptal se Josh. Corney neznatelně přikývl. „Ještě odnesu večeři své manželce,“ oznámil jen tak mimochodem a zvedl se od stolu. Josh na něj udiveně zíral. Corney si jeho tázavého pohledu povšiml a věcně dodal: „Moje žena je upoutána na lůžko, těžce stoná.“ Tím považoval celou věc za vysvětlenou a odebral se do kuchyně. Pak prošel kolem Joshe stále sedícího u stolu s kouřící miskou v ruce. Joshe do nosu opět udeřila ta lákavá exotická vůně. „Nějaká specialita?“ zeptal se zvědavě. Corney se vůbec nenamáhal odpovědět a vyšel z jídelny. Bylo slyšet jak prochází halou a vystupuje po schodech. Pak někde zavrzaly dveře a bylo ticho. Uf, to bylo těsný, málem mě dostali ti šmejdi. Mám docela jasnou představu, co by se mnou udělali. Už jsem viděl pár kámošů, co se jim dostali do rukou a můžu říct, že už jim to bylo jedno. Tenhle gang má už o popularitu postaráno pěknou řádkou mordů. A vlastně se nic neděje. Ti mrtví nikomu nechyběj a když se k tomu náhodou nachomejtnou poliši, radši si hleděj svýho, nechtěj si pálit prsty se skupinou teenagerů, jejichž papínkové a mátinky vysedávaj v obrovskejch kancelářích a řídí chod všeho. Jen ať se mladý pobavěj, mládí vpřed! Tentokrát jsem měl fakt kliku. Možná, že Josh takový štígro neměl a už ho někde hlodaj krysy. Chudák Josh. Vystrčil jsem hlavu z hromady papírovejch odřezků a prozkoumal okolí. Čistej vzduch. Srdce mi trochu zpomalilo a dech zklidnil. No dneska už v tý hromadě zůstanu. Co kdyby se vrátili… Josh už u Corneyho vypomáhal týden a jeho život mezi popelnicemi s odranými přáteli, které pomalu neznal ani jménem, pomalu začal blednout a mizet z jeho snů. Pomalu přivykal na pravidelnou stravu, na každodenní koupele, na různorodou práci, kterou zastával. Zvykal si na podivné chování pána domu a na mrazivé ticho v domě narušované jen dunivým odbíjením obrovských hodin stojících v hale. A tím, jak si zvykal na nové poměry začal víc přemýšlet o záhadách tohoto domu. Nejvíce zvědavý byl na manželku pana Corneye. Ještě ji za celou dobu ani nespatřil, ba ani nezaslechl zakašlání z horního patra. Dokonce začal pochybovat, jestli nějaká paní Corneyová vůbec existuje. Možná je Corney jen starý blázen věřící svému bludu, který si vymyslel. Josh se velmi pozorně díval po místech v domě, kam měl přítup, jestli někde neuvidí svatební fotografii nebo jen náznak toho, že tu žije ještě žena. Uklízení obstarávala paní Burkeová. Docházela každé ráno přesně v deset hodin a poklidila celý dům. Ozval se zvonek. Josh trochu nadskočil, ale pak si vzpomněl, že to je právě paní Burkeová, aby provedla pravidelnou obrodu domu. Pan Corney časně ráno odjel do města , takže Josh byl zřejmě jediný, kdo mohl paní Burkeové otevřít. Vyšel ze svého pokoje, prošel halou a došel ke vstupním dveřím. Podíval se špehýrkou, jak ho instruoval jeho zaměstnavatel. Uviděl šedivou pečlivě učesanou hlavu paní Burkeové. Otevřel jí a s úsměvem ji pozdravil. Oplatila mu široký úsměv: „Vám také dobré ráno, Joshi. Jak se máte? Pan Corney není doma?“ Vešla dovnitř. Josh zavřel a pomohl jí z kabátu. Paní Burkeová jen tak mezi vodopádem slov poděkovala a pokračovala bez vyčkání na odpověď: „Tak jakýpak nepořádek jsme to tady dneska natropili.

Budu muset utřít prach, pravda, je středa, asi bych měla vyluxovat.“ Prošla halou a hodnotila náročnost dnešního úklidu. Pak namířila do kuchyně a Josh se ploužil za ní. Rád se zdržoval v její blízkosti, sálalo z ní takové mateřské teplo. Sotva vešla do kuchyně, teatrálně spráskla ruce: „Božínku, co se to tady zase dělo? Pan Corney zase experimentoval, že?“ Otočila se s otázkou k Joshovi. Nepočkala ani na odpověď: „Nebo snad pustil k vaření i vás, Joshi? No, vypadá to tak, to bych se ale divila, Martinovi, tomu chlapci, co tu byl před vámi, dovolil chopit se vařečky asi až po dvou týdnech. A to ještě jen výjimečně. Ten chlapec byl moc hodný, bůhví, kde je mu konec.“ „Kdepak, já nevařil,“ ohradil se Josh a chystal se zeptat na svého předchůdce. Paní Burkeová však pokračovala: „No jistě, že ne, vždyť to říkám. Až po dvou týdnech, tak to dělává. Ale stejně, jídlo pro svou ženu vaří jen pan Corney.“ Na chvilku ztichla, protože se musela sehnout, aby sebrala ze země kapesník, který jí vypadl z kapsy. „Už jste ji viděla?“ využil nenadálého ticha Josh. „Koho? Jo paní Corneyovou? Kdepak, nikdy. Uklízím tady už tři měsíce, ale ji jsem nikdy neviděla. Do pokoje, kde leží, nikdo cizí nesmí. Pan Corney ji zamyká a v jejím pokoji uklízí sám. A já nejsem žádná zvědavá ženská, abych ji chtěla vidět. Prý trpí nějakou vzácnou chorobou, nemůže vůbec na světlo. Její pokoj je prý úplně zatemněný. Vůbec nemůže z postele. Chudák pan Corney, co on se o ní nastará. Musí jí vařit speciální jídla, je hrozně obětavý, nemyslíte?“ tázavě na Joshe upřela oči. Přikývl. „No, pustím se do toho,“ povzdychla si s hranou lítostí, ale vyzařovala z ní radost, že se vrhne na horu nádobí a na chuchvalce prachu nastlaných na vysokých dubových skříních, na různobarevné koberce a zaneřáděná umyvadla. „Já půjdu taky za prací,“ podotkl Josh a neochotně odcházel. Ještě od ní chtěl pár věcí zjistit, ale nechá to na jindy. Musí totiž seškrábat starý, kdysi snad zelený, nátěr na dřevěném altánku v zahradě. Bude ho totiž natírat na modro. Tak zněl úkol na dnešní den. Josh se těšil, protože okny se do domu dralo dopolední slunce a dávalo tušit, že dnešní den bude opravdu nádherný. Josh otevřel dveře ven a vyšel do krásného voňavého dne. Zašel do kůlničky, vzal si brusný papír, špachtli, brusný kotouč a vrtačku. Ještě si našel roušku a ochranné brýle. Pak se vydal směrem k altánu. Podíval se směrem k domu a teprve teď si uvědomil, že jedno okno je neustále zatažené nějakým černým závěsem. Tak tam zřejmě leží nebohá paní Corneyová. V duchu ji politoval, ale pak se pustil do práce. Zvuky týraného dřeva se nesly okolím. V okně s tmavým závěsem se něco pohnulo. Jen trochu. Josh to ale nemohl vidět. Byl příliš zabraný do práce. „Musíš být trpělivá drahá,“ řekl Corney své manželce. Sklonil hlavu k jejím šeptajícím ústům. Chvíli naslouchal a pak přikývl. „Však se dočkáš, má drahá,“ uklidňoval ji a položil jí svou mozolnatou ruku na svoji. „Je to pro mne tak těžké,“ zašeptala a vyčerpaně zavřela oči. „Slyšet, jak chodí po domě. Je opravdu pěkný.“ „Jak to víš?“ vyhrkl znepokojeně Corney a tázavě se zadíval na její tmavou tvář, jejíž přirozená hněď momentálně přecházela do béžova. Její bledost byla děsivá. „Podívala jsme se na něj oknem,“ vysvětlila unaveně a zavřela oči. „Nemohl mě vidět,“ dodala a zhluboka vydechla, „moc se těším.“ Sledoval, jak se její hruď pomalu zdvihá a zase klesá. „Jen si odpočiň, miláčku, naber síly.“ Pohladil ji po tváři nyní již uvolněné spánkem. Pak pomalu vstal a vyšel z pokoje. Potichu, aby ji nevzbudil za sebou téměř bezzvučně zamkl. Pak sešel po schodech dolů. Josh ležel v posteli a zíral do tmy. Dnes, ačkoli udělal tolik práce a cítil se unavený, nedokázal usnout. Neustále se převaloval, počítal si do tisíce, pak si představoval piknik na rozkvetlé letní louce, obracel oči v sloup, což mělo mít za následek uvedení do nějakého

zvláštního alfa rytmu, podobného spánku. Nic nezabíralo. Trochu ho bolelo celé tělo. Možná byl příliš dlouho na slunci. Zavrtal se více pod peřinu. Přemýšlel o tom, jak se jeho život změnil. Jak se z otrhaného tuláka vyšvihl na pomocníka a údržbáře bez starosti o holé přežití. Co mu vlastně scházelo? Ženský. Při té představě se usmál. Zcela plasticky si vybavil platinovou blondýnu oblečenou do ničeho, jak sedí v jeho vaně a láká ho k sobě naznačujícími posunky. Představa najednou zmizela, jako by stržena průvanem. Vzpomínka na tu neznámou nemocnou o patro výš, jej zase donutila přemýšlet o tajemství tohoto domu. Vůbec nevychází z pokoje, to si s ní její manžílek příliš neužije. Žádné společenské večírky, rauty, žádné návštěvy přátel, prostě nic. Jen jeden den za druhým plynou a pomíjejí. O sexu mezi nimi asi také není žádná řeč. Není divu, že starý Corney je takový podivný patron. Trošku Joshe děsily jeho prázdné oči, bezcitná hladce oholená tvář. Josh začínal být nervózní. Chci usnout, poručil si, ale bylo to ještě horší, měl pocit, jako by už nikdy spát nemusel. Představu, že by si četl zavrhl okamžitě. Ale co kdyby si prohlédl nějaké ty pornočasopisy po svém předchůdci? Nechá to na jindy, ale vzpomínka na toho neznámého jej vyburcovala. Kdopak to asi byl? Jak byl starý? Jak vypadal? Odkud sem přišel? A kam odešel? Jen blázen by dobrovolně opouštěl tenhle dům, tohle útočiště, v kterém mohl žít. Jen blázen anebo někdo, kdo dobře věděl, proč odtud má odejít.Josh se neklidně převaloval celou noc a každou další hodinu naslouchal rachotivému bití hodin z haly. Až k ránu na chvíli usnul. Zdály se mu děsivé sny, budil se z nich zbrocený potem. Nejhorší však bylo, že si ani jeden nezapamatoval. Ráno byl jako přetažený. Tak tahle noc, řekl si v duchu nad snídaní, byla nejhorší v tomhle domě. A myslel si, že už ho nic horšího nemůže potkat. To ho trochu potěšilo. Ten den byl fakt krásnej. Kdybych nebyl tam, kde jsem, řek´ bych, že je krásný žít, ale neřeknu to.Tenhle můj život totiž stojí za starou bačkoru. Vyšel jsem na obhlídku. Dneska jsem se zatoulal do nóbl čtvrti, kde si pupkatý prasata polejvaj trávníky šampáněm a cpou se k prasknutí. A jsou to ty nejsobečtější a nejhorší parchanti, jaký byste pohledali. Chodil sem kolem plotů a nakukoval do popelnic před vraty. Sem tam se na mě zpoza plotu rozeřval nějakej čokl, ale mě nevyděsili. Já už viděl horší zvířata – lidi. Šel sem takhle podél plotu a koukal na ten barák, takovej velkej, hnědobílej, s velkou zahradou. Někdo tam patlal barvu na altán. Zastínil sem si voči rukou, aby mě to pitomý slunce alespoň na chvíli přestalo oslepovat. Ten chlápek u altánu mi přišel povědomej, ten jeho postoj, ty vlasy. V hrudníku se mi usadil pocit štěstí. No jasně, byl to Josh. Takže nezhebnul, prevít jeden, a já vo něj měl strach. „Hej, Joshi,“ křikl sem na něj. Otočil se a překvapeně na mě vejral.s hubou dokořán. Pak mu zapálilo a on se vydal po tom golfovém trávníčku směrem ke mně. „Andy?“ v hlase se mu ozvala otázka a pochybnost. „Jo, sem to já, kámo,“ koukám, že sis nějak polepšil, co?“ zazubil jsme se a snažil se, aby to neznělo závistivě. „No, měl jsem štěstí,“ pokrčil trochu nejistě rameny, snad i s trochou studu a pocitu provinilosti. „Tak to je dobrý, já už myslel, že seš tuhej.“ Stáli jsme tam a čuměli na sebe. Ticho začínalo bejt neúnosný. „Tak já zas pudu,“ přetrh sem tu trapnou chvilku. „Hm,“ kývl a já šel. Ušel sem pár kroků a uslyšel, jak volá moje jméno. Otočil sem se. „Andy, zastav se tady občas, dám ti něco k jídlu, přijď sem třeba dneska po setmění.“ „Děkan, kámo,“ řek sem mu na to a šel dál. Nechtěl sem mu to ještě ztěžovat. Každej z nás tu svou káru musí táhnout sám. Možná ho eště někdy navštívím. Kdo ví. Cítil se dost provinile, když tak viděl Andyho mizet za rohem. V žaludku mu ležel zvláštní kámen. Otočil se, aby zapomněl, ale pořád ho měl v mozku, toho ušoupanýho chlapa s modrýma očima, se slepenými vlasy. A on ho nechal jít. Jenže by mohl mít problémy s Corneym, kdyby je spolu viděl. Nemuselo by se mu to líbit. Trochu si uklidnil svědomí, že Andyho vyzval, aby zašel na nějaké jídlo. Něco mu musí dát. Teď se ale musí vrátit k práci, ten altán se sám nenatře.

Po večeři odešel do svého pokoje. Zapnul si malou stolní televizi a sledoval hlavní večerní pořad. Zvuk ztlumil tak, že měl možnost naslouchat tomu, jak Corney prochází domem, kontroluje, zda je všechno v pořádku. Pak konečně odkráčel po schodech nahoru. Josh zaslechl klapnout dveře. Ještě chvíli vyčkal, až dům pohltilo absolutní ticho. Pak vstal z postele a přes halu se vkradl do kuchyně. Otevřel lednici. Oslnilo ho jasné světlo. Lednice zela prázdnotou, jen krabice džusu a dvě vajíčka dávala najevo, že tato skříň je určena na jídlo. Josh si znechuceně odfrkl. V hlavě mu ležela starost, co dá svému starému známému Andymu, když už ho pozval na večeři. Zavřel lednici a zamyslel se. Pak si vzpomněl na mrazák ve sklepě. Bude tam určitě spousta masa a nějaké té chybějící flákoty si Corney ani nevšimne. Pomalu se vrátil přes halu do pokoje. Vzal si baterku a teplákovou bundu, ve sklepě bude zima. Pak přešel ke dveřím do sklepa. Doufal, že nejsou zamčené. Nahmatal kliku a stiskl ji. Dveře se s tichým vrznutím otevřely. V horním pokoji otevřela žena oči. Pomalu scházel dolů a dával pozor, aby nešlápl vedle. Jak sestupoval níže, od nohou začínal pociťovat ledové mrazení. Konečně dosáhl hliněné udusané podlahy. Do nosu se mu cpal vlhký zápach hnijícího ovoce. Tahle podzemní část domu sloužila jako zeleninový a ovocný sklep, jako skladiště zbytečných krámů, skladiště uhlí, jako centrum vytápění celého domu. Obrovský kotel v rohu místnosti dominoval celému prostoru. Vypadal pěkně zrůdně a staromódně. Úplně na opačné straně stál velký mrazák.Josh slyšel hučení chladicího agregátu až k němu. Zamířil k němu. Z naprostého soustředění na cestu jej vyrušilo zaharašení někde u kotle. Stočil rychle pruh světla baterky na místo, odkud zvuk vycházel. Třeštil oči, ale neviděl nic, co by mohlo hluk způsobit. Vydal se ke kotli. Hluk se ozval znovu a byl o něco silnější. Najednou ho přimrazila rána. Průvan zřejmě zabouchl dveře do sklepa. Burácení rezonovalo místností. Josh se modlil, aby Corney ránu nezaslechl. Pak bylo ticho. Tedy ne tak docela. Něco se pohybovalo uvnitř kotle. Něco zvláštního. Opatrně přistoupil ke dvířkům, zatáhl za páku a rychle je otevřel. Z tmavého otvoru na něj s pištěním vyrazila obrovská krysa. Zlostně bleskla očima a zmizela někde ve tmě. Ještě chvíli bylo slyšet rychlé capkání a pak bylo pět ticho. Josh se sehnul, aby se podíval do otvoru dvířek, jestli tam třeba nemá hnízdo s mladými. V tuhle roční dobu se v kotli netopilo, a tohle bylo místo pro založení rodinky jako dělané. Rošt byl zakryt vysokou vrstvou popela, ale žádné doupě neobjevil. Jen úplně vzadu jej upoutalo něco našedlého. Strčil tam ruku a prohrábl popel. Zmateně pozoroval oblý kus hmoty, který mu zůstal v ruce. Copak to tady pálili, pomyslel si a pozorně si prohlédl ten zbytek. Vypadá to jako kus kosti. Že by nějaká pytlačka? Z přemítání ho vyrušil tichý zvuk nad jeho hlavou. Dostal strach, že se Corney probudil. Zhasl baterku a čekal. Dveře sklepa se pomalu otevřely. Josh zcela jasně slyšel, jak zrezlé panty protestují proti otevření. Ani nedýchal. Pak slyšel, že se dveře zase zavírají. Ještě dost dlouho sedel na bobku bez hnutí. Pak rozsvítil baterku a rychle přeběhl k mrazicímu pultu. Položil baterku na podlahu a otevřel víko. Pohlédl do mrazáku a uviděl úhledně naskládané balíčky masa. Sehnul se, aby vytáhl jeden z nich. Příliš velké kusy, chtěl najít něco menšího. Zapamatoval si, jak jsou balíčky naskládané, aby je mohl zase vrátit na původní místo. Nechtěl, aby Corney pojal jakékoli podezření, až sem ráno půjde pro maso na specialitu pro svou chorou manželku. Když měl pocit, že ví, jaký systém je v umístění balíčků, sáhl po nich a nadzvedl jich asi pět, vytáhl je ven a položil na podlahu. Když se podíval zpět do mrazáku, vytřeštil něvěřícně oči a zalapal po dechu. Rychle zamrkal, snad aby se přesvědčil, že nespí. Nespal a ty oči na něj stále zíraly. Zamrzlé oči ze zamrzlé tváře. Ústa mírně pootevřená s výrazem překvapení. Hlava ležela v mikrotenovém pytli na dně mrazáku, odříznutá těsně pod bradou. Ledové krystalky obalily vlasy a vytvořily bělostnou pokrývku hlavy. Joshovi se z úst vydralo tiché zaúpění. Pak na

jeho hlavu dopadla těžká lopata na uhlí. Joshovi z úst vylétlo další zaúpění tentokráte s trochou překvapení. Zvrátil oči a zhroutil se na podlahu. Ve světle vycházejícím z mrazicího prostoru se zjevila postava brunátného Corneyho. V ruce držel lopatu a z její ostré hrany odkapávala na hliněnou podlahu rudá krev. Díval se na bezmocnou postavu a pak se otočil nazpět. Vyšel po schodech a rozsvítil světla. Pak se vrátil dolů. Vymetl popel z kotle a připravil na podpal. Pak podpálil noviny a zastrčil je pod borové třísky. Ozvalo se hladové zapraskání a oheň vzplanul. Přihodil pár kusů dřeva a zavřel dvířka. Vrátil se k mrazáku a naskládal pečlivě zpět balíčky masa. Pak mrazák s nehnutou tváří zavřel. Pod Joshovým tělem se mezitím vytvořila kaluž rudé tekutiny, prýštící ze středně velkého otvoru na temeni hlavy. Corney jej chytil za ruce a táhl směrem ke kotli. Joshovy nohy za sebou nechávaly krvavé stopy. Pohodil bezvládné tělo vedle rozpalujícího se kotle. Přihodil dvě lopaty uhlí a pak odkráčel do rohu sklepa. Přinesl si malou motorovou pilu, pár nožů a sekáček na maso. Pak si přitáhl řeznický špalek. Odněkud vyčaroval i bělostnou zástěru. Otevřel dvířka do ohniště a chvíli sledoval dovádějící plameny ohně. Věděl, že má spoustu času. Celou noc na to, aby tělo vykostil, naporcoval a nepotřebné zbytky spálil. Noc byla ještě mladá. Tak se do toho pustil. „Už je to,“ řekl klidně. Upřela na něj oči. „Ano, vím, ještě jsme to neplánovali, ale nedalo se nic dělat, prostě čmuchal.“ „Je to škoda, zbytečně brzo,“ zasípala nemohoucně. „Nevadí, drahá,“ snažil se jí ukonejšit. „Dneska ti udělám něco čerstvého.“ Vycenil zuby: „Tvé oblíbené kousky.“ I ona se s námahou slastně usmála. „Jsi můj miláček.“ Položil svojí bílou ruku na její hnědé čelo. „Máš horečku,“ konstatoval. Usmála se na něj a odhalila tak dvě řady bělostných do špiček zpilovaných zubů. Pak ji dlouze políbil. Podíval se s lítostí na fotku na nočním stolku. Oni dva před patnácti lety. To ještě byla Nufrima zdravá a muži z jejího kmene by dali celou úrodu za to, aby se mohli stát jejími muži. On však tenkrát na své cestě do Afriky svou Nufrimu okouzlil natolik, že s ním dcera náčelníka okamžitě uzavřela posvátný svazek. Po pár letech mezi domorodci se přestěhovali do jeho vlasti. Jen tuhle fotku, kterou tenkrát udělal ten prostoduchý chlapec z vesnice předtím, než se stal slavnostní večeří, měli na památku těch báječných chvil mezi jejími lidmi. Spoustu věcí se tam naučil, přinejmenším starat se o svou manželku, krmit ji. Až do smrti… Čekal jsem tam celou noc. Josh se neobjevil. Asi na mě zapomněl. Nezlobím se na něj. Díval jsem se do oken a v noci jsem viděl světlo vycházející ze sklepních oken. Svítilo se tam až do časnýho rána. Stejně tam žijou blázni. Kdo jinej by v květnu topil, to mi povězte. Mám hroznej hlad. Ještě se zajdu podívat jednou k tomu domu. Třeba si Josh vzpomene při snídani. Kouk sem přes plot a ten altán ještě nebyl hotovej. Z domu vylez nějakej nóbl pán. Chvíli mě sledoval a pak se ke mně vydal. Otočil sem se a odcházel. Neměl sem náladu na nějaký výstupy. „Hej, pane, nechcete práci?“ ozvalo se za mejma zádama. Zastavil jsem se a otočil se. „No, to bych chtěl, ale všiml jsem si včera, že už tady ňákýho pomocníka máte.“ V tváři mu jen letmo prolétl záblesk paniky. „Jo, ten chlapík. Dneska v noci utekl a něco si odnesl, ale nic cenného, prostě jen asi nedokázal snést ten pravidelný rytmus. Vy to dokážete, za jídlo a stravu, že?“ „Jasan,“ kývl sem a v duchu si pomyslel, že Josh je pěkný hovado, když opustil takovej skvělej flek s jídlem a noclehem. Zas skončí na ulici, to je mi jasný. „Já to teda beru, šéfe, to víte, některý lidi prostě neumí popadnout příležitost za pačesy. Ale to já umim.“ A to já teda jo, to se můžete spolehnout.Když mě tak vedl do domu, mihla se mi hlavou otázka, jak to,že jsem Joshe v noci neviděl zdrhat. Ale okamžitě sem na to zapomněl, když mi ukázal můj novej bejvák. Prostě boží, já mám dneska vážně štěstí. Ještě, že Josh byl takovej vůl…