KAPITOLA JEDNA Věčné dítě
Michael stál vedle mě – bylo mi tehdy asi osm a jemu sotva čtyři – opíral se lokty o parapet a bradu si držel v dlaních. Dívali jsme se z okna našeho pokoje do tmy, kde hustě padal sníh. Sypal se tak rychle, jako by andělé hráli polštářovou bitvu, a ve světle pouliční lampy se zřetelně rýsovala každá vločka. Byli jsme z toho u vytržení. Tři domy na druhé straně ulice osvětlovaly barevné žárovky, ale Whiteovi si dům ozdobili bílými a pověsili je i na Santu se sobím spřežením, který stál na trávníku. Blikající bílé žárovky lemovaly střechu, příjezdovou cestu i okna a uvnitř ozařovaly nejhustší vánoční strom, který jsme kdy viděli. Byl Štědrý večer. My jsme si stromek nekoupili a žárovky jsme nevyvěsili, protože pro nás Vánoce neexistovaly. Náš maličký dům na rohu Jacksonovy ulice a 23. avenue byl jediný v nejbližším okolí, kterému výzdoba chyběla. S Michaelem se nám zdálo, že je jediný v celém Gary, ale matka nás ujistila, že ve městě bydlí i jiní Svědci Jehovovi, kteří na Vánoce nedbají, například rodina paní Maconové, jež má dům jen dvě ulice od nás. Naznačila nám také, že to, co se
3
Jackson_strany.indd 3
12.10.11 9:36
NEJSI SÁM
nám tolik líbí, se nám líbit nemá. Vánoce se totiž neslaví z Boží vůle, ale jde o čirou komerci. Moc nás nepřesvědčila. Přípravy na Boží hod v nás vzbuzovaly radostnou náladu, i když jsme zároveň měli pocit, že sledujeme slavnost, na niž jsme nedostali pozvánku. Připadalo nám, že ze studeného šedivého světa hledíme do třpytivé výkladní skříně plné barev, která vibruje životem. Na ulici si děti hrály s novými hračkami, jezdily na nových kolech nebo tahaly po sněhu zbrusu nové sáňky. Radost, kterou jsme viděli v jejich tvářích, jsme si mohli jen představovat, protože jsme ji nikdy nezažili. Tenkrát jsme si s Michaelem u toho okna vymysleli vlastní hru. Vybrali jsme si ve světle lampy každý nějakou vločku, pozorovali, jak se snáší níž, a soutěžili, čí se dotkne země první. Dívali jsme se, jak letí zvlášť, na zemi se setkají a splynou s ostatními. Než nás to přestalo bavit, napočítali jsme jich desítky. Michael se tvářil smutně, a já dnes vím, že když jsem se na něj z výšky svých osmi let díval, bylo mi smutno zrovna jako jemu. Potom se dal do zpěvu: Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas… Pokud si vzpomínám, tehdy jsem ho slyšel zpívat poprvé, a znělo mi to překrásně. Broukal tiše, aby nás matka neslyšela, a já se k němu za okamžik přidal. Dvojhlasně jsme přezpívali Tichou noc a Little Drummer Boy (Tambor), které jsme se naučili ve škole. O tom, že se zpěv jednou stane naší profesí, jsme pochopitelně neměli tušení. Výraz v Michaelově tváři vyjadřoval ničím nezkalenou radost, protože se nám podařilo si kousek vánočního kouzla ukrást a na chvilku jsme byli moc šťastní. Potom jsme však zmlkli, protože jsme si uvědomili, že oslavu Vánoc jen předstíráme a příští ráno pro nás bude stejné jako všechna ostatní. Mnohokrát jsem četl, že Michael neměl Vánoce rád, jelikož se v naší rodině nesla-
4
Jackson_strany.indd 4
12.10.11 9:36
VĚČNÉ DÍTĚ
vily. Nebyla to pravda. Rozhodně to neplatilo od té doby, co při pohledu na dům Whiteových prohlásil: „Až vyrostu, taky si všude rozvěsím světla. Spousty světel. Budu mít Vánoce každý den.“ „JEĎ RYCHLEJI! RYCHLEJI!“ křičel Michael fistulkou. Byl horký letní den, bratříček seděl s koleny u brady v nákupním vozíku a my ho s Titem a Marlonem tlačili po 23. avenue. Utíkali jsme, seč nám síly stačily, já oběma rukama svíral držadlo a kluci běželi po mém boku. Vozík se na chodníku kymácel a nadskakoval čím dál rychleji jako boby na závodní dráze, ale my si představovali, že jedeme ve vlaku. Vždycky jsme sebrali dva, někdy i tři nákupní vozíky z blízkého supermarketu Giants a spojili je dohromady. Supermarket stál asi tři bloky od nás, naproti hřišti za naším domem, ale zákazníci nechávali vozíky na ulicích všude okolo, takže nebyl problém nějaké najít. Michael dělal „mašinfíru“. Miloval vláčky od firmy Lionel, malé, ale bytelné modely parostrojů a lokomotiv, které se prodávaly v typických oranžových krabicích. Pokaždé, když nás matka vzala vybrat si oblečení do Armády spásy, utíkal se nahoru podívat, jestli mezi dárky pro chudé děti není starý vláček od Lionela. Nákupní vozíky se v jeho fantazii proměnily ve vagony a 23. avenue v trať rovnou jako přímka. Jeho vlak se řítil s hlasitým houkáním přímo zběsilou rychlostí, žádné cestující nenabíral a zabrzdil teprve na konci 23. avenue asi padesát metrů od našeho domu. Pokud nebyl Michael na ulici a nehrál si na vlak, ležel v našem pokoji a jezdil si s drahocennou starou lokomotivou od Lionela po koberci. Rodiče si nemohli dovolit koupit mu novou ani investovat do železniční dráhy, vagonků, signálních světel a stanice. O tom, že všechno tohle bude vlastnit, snil dlouho předtím, než zatoužil stát se slavným zpěvákem. RYCHLOST. Myslím, že v dětství nás nic nevzrušovalo tolik jako rychlost. Ať jsme dělali, co chtěli, vždycky jsme závodili
5
Jackson_strany.indd 5
12.10.11 9:36
NEJSI SÁM
a snažili se jeden druhého předhonit. Kdyby otec věděl, jak jsme tím posedlí, určitě by nám jízdu na nákupních vozících i další podobné aktivity zakázal, protože jsme si při nich mohli ublížit a každé zranění pokládal za vážné nebezpečí pro naši kariéru. Když nás začaly vlaky z nákupních vozíků nudit, z bedýnek, koleček od kočárku a prkýnek z nedaleké skládky jsme si postavili „motokáry“. Tito z nás byl nejšikovnější a uměl udělat všechno možné. Neustále rozebíral hodiny a rádia a pak je na kuchyňském stole zase skládal dohromady, nebo se zájmem pozoroval Josepha, jak se vrtá pod kapotou buicku zaparkovaného u domu. Věděl, kde má nářadí, a tak jsme si ho vždycky vypůjčili, sbili ze tří prkýnek šasi s nápravami a na něj přitloukli čtvercovou bedýnku jako otevřenou kabinu. Na přední kolečka jsme připevnili kus prádelní šňůry, kterou jsme pak drželi jako otěže, abychom mohli rejdovat a zatáčet. Vozítko však bylo obratné asi jako ropný tanker, takže jsme jezdili pouze rovně. Jako dráha nám sloužila široká ulička za domem, kterou po jedné straně lemovaly trávníky zadních dvorků a po druhé drátěný plot. Často jsme si udělali dvě motokáry – Tito tlačil Marlona, zatímco já vezl Michaela – a dali jsme si závod. „Jeď, jeď, dělej, JEĎ!“ křičel Michael. Nakláněl se kupředu a povzbuzoval mě, abychom dojeli první. Marlon strašně nerad prohrával a dělal možné i nemožné, aby se mu to nestalo, takže jsme měli vždycky co dělat, abychom mu unikli. Dodnes ho živě vidím, jak se řítí po ulici s odhodlaným výrazem ve tváři, který se rychle změnil v zoufalství, když zjistil, že mě s Michaelem nemůže setřást. Tlačil jsem kárku takovou rychlostí, že blatníky skřípaly o chodník a kolečka se nakonec buď zkroutila, nebo odpadla, takže jsem ji převrhl, Michaela vyklopil ven a rozesmál se tak hystericky, že jsem se neudržel na nohou. Moc rádi jsme se taky vozili na kolotoči, který stál na školním hřišti. Jeden z nás se vždycky přikrčil u železného středového sloupku, chytil se vzpěr a ostatní ho roztočili. „Rychleji! Rychle-
6
Jackson_strany.indd 6
12.10.11 9:36
VĚČNÉ DÍTĚ
ji! Rychleji!“ křičel Michael s pevně zavřenýma očima a smál se na celé kolo. Někdy si na vzpěru obkročmo sedl jako na koně, nastavil tvář proti větru a zapomněl na celý svět. Byl by se točil donekonečna. Všichni jsme snili o tom, že pojedeme vláčkem, budeme závodit na motokárách a vozit se na pořádném kolotoči v Disney landu. PANA LONGA JSME ZNALI dávno předtím, než jsme slyšeli o Roaldu Dahlovi a jeho románu Karlík a továrna na čokoládu. Tenhle afroamerický Willy Wonka s bílými vlasy a vrásčitou černou tváří, který prodával bonbony, bydlel na 23. avenue, takže jsme se u něj cestou do školy na druhém konci Jacksonovy ulice mohli zastavit. Spousta dětí u pana Longa nakupovala, protože jeho mladší bratr Timothy chodil do naší školy a těm, kdo ho znali, prodával papírový sáček s větrovkami, lékořicovými hady, citruskami, banánky a tak dále nejvýš za pět centů, což bylo v podstatě zadarmo. Sáčky měl vyrovnané v řadě na posteli v předním pokoji a plnil je podle našich přání. Neusmíval se a skoro nemluvil, ale my jsme se na něj každé ráno moc těšili. Michael bonbony miloval a rituál u pana Longa mu rozjasnil začátek každého dne. Kde jsme na sladkosti brali peníze, to je dlouhý příběh, který si schovám na později. Všichni jsme si sáček chránili jako oko v hlavě, a když jsme přišli domů, v pokoji jsme ho před ostatními ukryli na místo, které jsme považovali za nejbezpečnější. Já měl schovávačku buď pod postelí, nebo pod matrací a kluci ji vždycky brzy objevili, ale Michael vymyslel mnohem lepší, protože jsme ji nikdy nenašli. Kdykoli jsem mu to po letech připomněl, vždycky se napůl rozpačitě a plaše, napůl pobaveně zasmál. Moc rád si hrál na krám. Přes hromádku knih ve vchodu do našeho pokoje nebo na dolní palandě položil prkno jako pult, na něj dal ubrus, vyrovnal bonbony, klekl si za něj a čekal na zákazníky. Vzájemně jsme obchodovali a bonbony si vyměňovali
7
Jackson_strany.indd 7
12.10.11 9:36
NEJSI SÁM
nebo jsme za ně platili drobnými, které nám zbyly po nákupu u pana Longa a které jsme občas našli na chodníku. Ale Michael neměl obchodování v krvi. Potvrdilo se to jednoho dne, když chtěl otec vědět, proč přišel odpoledne pozdě ze školy. „Kde jsi byl?“ zeptal se. „Šel jsem si koupit bonbony,“ odpověděl Michael. „Kolik jsi za ně dal?“ „Pět centů.“ „A za kolik je prodáš?“ „Za pět centů.“ Joseph mu vrazil pohlavek. „Přece nemůžeš něco prodat za stejnou cenu, za jakou jsi to koupil!“ To byl celý Michael: vždycky slušný a nikdy dost bezohledný. „Proč to nemůžu prodat za pět centů?“ zeptal se, když jsme byli v našem pokoji. Nechápal, o co otci šlo, a měl pocit, že facku dostal nezaslouženě. Když jsem odcházel, něco si pro sebe mumlal a rozděloval bonbony podle druhů na hromádky. Bezpochyby si pořád hrál v duchu na krám. Za několik dní ho Joseph přistihl, jak na zadním dvorku strká bonbony přes plot houfu dětí z naší ulice, které byly ještě chudší než my. „Za kolik jsi je prodal?“ začal ho vyslýchat. „Nebyly na prodej, dal jsem jim je zadarmo,“ řekl Michael. Za víc než dvacet let jsem navštívil ranč Neverland u kalifornského města Santa Ynez, který od našeho domova ležel dva tisíce devět set kilometrů. Michael utratil spoustu peněz a času, aby ho proměnil v zábavní park, a my jsme se na něj celá rodina jeli podívat. Noviny o Neverlandu psaly jako o bizarním výtvoru „divoké představivosti“ a vyjadřovaly názor, že se Michael nechal inspirovat Disneylandem. Nemýlily se, ale ve skutečnosti šlo o mnohem víc. Jakmile jsem ho spatřil, bylo mi to jasné. Neverland byl zhmotněním dětských vzpomínek. Chodníky a cestičky lemovaly šňůry bílých žárovek a stejné žárovky zdobily tudorovské sídlo, kde Michael bydlel. Svítily celý rok, aby měl
8
Jackson_strany.indd 8
12.10.11 9:36
VĚČNÉ DÍTĚ
Vánoce každý den. Mezi obchody a kinem jezdila velká parní lokomotiva s vagony a po obvodu pozemků kodrcal přes zoo malý vláček. V hlavním domě, do nějž zvala figurína komorníka v životní velikosti s podnosem v rukou, se za širokým schodištěm na konci haly nacházela herna. Tam za Supermanem a Darthem Vaderem z Hvězdných válek stál u dveří obrovský stůl, na němž se bez ustání řítily s rozsvícenými světly kopcovitou krajinou přes města, údolí a kolem vodopádů dva či tři klasické vláčky od Lionela. V domě i venku vytvořil Michael největší model železnice, jaký si člověk dokáže představit. V zábavním parku se nacházela autodráha s ostrými zatáčkami a ochrannými bariérami a za zvuků hudby se tam točil nádherný kolotoč s vyšňořenými koňmi. Stála tam také cukrárna, kde bylo všechno zadarmo, a vánoční strom, který svítil v zimě i v létě. V roce 2003 Michael řekl, že si na ranč pořídil všechno, co jako dítě neměl, ale podle mého názoru také stvořil to, co si tenkrát užil, ale jen velmi krátce, a tak to vybudoval ve velkém. Sám sebe označoval za fanatického fantastu a tohle byl jeho věčný sen. Neverland měl evokovat ztracené dětství, protože přesně tak Michael své dětství vnímal – jako něco, oč přišel. Dítě v něm tápalo v minulosti a snažilo se najít, co by ho spojilo s přítomností. Nelze říct, že odmítl dospět, protože kdybyste se ho zeptali, sdělil by vám, že si nikdy jako dítě nepřipadal. Když byl malý, čekalo se od něj, že se bude chovat jako dospělý, a tak se v dospělosti vrátil do dětství. Podobal se víc Benjaminu Buttonovi než Peteru Panovi, k němuž se sám přirovnával. Já si pamatoval spoustu chvil, kdy jsme se spolu bavili a smáli, kdežto on si je nevybavoval, což pravděpodobně souviselo s tím, že byl o čtyři roky mladší než já. S kamarádem a synovcem jsme si vzali čtyřkolky a vydali se na prohlídku. Neverland se rozkládal na tisíci hektarech půdy a zdál se nekonečný. Zelené kopečky poseté duby sahaly od jednoho horizontu ke druhému. Prašná cesta nás zavedla k tomu nejvyššímu, z nějž byl rozhled na všechny strany. Těkal jsem oči-
9
Jackson_strany.indd 9
12.10.11 9:36
NEJSI SÁM
ma od sídla k zábavnímu parku, přes jezero a zahrady k ruskému kolu a železnici, a dmul jsem se pýchou. Jen se podívej, co jsi vybudoval, vybízel jsem Michaela v duchu a později jsem mu totéž řekl i ve skutečnosti. „Místo ničím nezkaleného štěstí,“ odpověděl. To, jak se média na Neverland dívala, jenom potvrzuje, že Michaela posuzovala povrchně a v mnoha případech podle toho, co o něm někdo prohlásil. Názory na ten ranč nebyly lichotivé, ale nikdo se nenamáhal položit si otázku, proč ho postavil. Stejně jako je tomu u všech ostatních lidí, i Michaelovu osobnost formovalo rodinné prostředí. Sláva, zejména postavení idolu, vztyčily mezi ním a ostatními vysokou hráz, takže trpěl pocitem, že mu nikdo nerozumí. Abychom ho mohli pochopit, museli bychom být v jeho kůži a dívat se na svět jeho očima. V roce 2003 vzkázal fanouškům prostřednictvím komentátora Eda Bradleyho z televizní společnosti CBS: „Chcete-li mě opravdu poznat, pusťte si jednu moji píseň. Jmenuje se Dětství. Tu by si všichni měli poslechnout…“ Těmi verši chtěl vyjádřit, že je takový, jaký je, protože má za sebou určité prožitky. Znáte moje dětství? Hledám svět, z nějž jsem vzešel Pátrám ve ztrátách a nálezech svého srdce Nikdo mi nerozumí Považují mě za výstředníka Protože si pořád hraju jako dítě Ale promiňte mi… Lidé říkají, že jsem divný Protože mám rád prostinké věci A já se přitom snažím vynahradit si Dětství, které jsem nepoznal. Znáte moje dětství? Hledám ten dávný zázrak
10
Jackson_strany.indd 10
12.10.11 9:36
VĚČNÉ DÍTĚ
Jako piráti v dobrodružných příbězích O dobývání pokladů a trůnů Než mě začnete soudit, měli byste mě pochopit Nahlédněte do svého srdce a zeptejte se Jestli znáte moje dětství Lidé říkají, že jsem divný Protože mám rád dětinství A já se přitom snažím vynahradit si Dětství, které jsem nepoznal Znáte moje dětství? Hledám ten dávný zázrak Podobající se čarovným pohádkám A nejfantastičtějším snům Než mě začnete soudit, měli byste mě pochopit A poznat tu bolest, která provázela mé dětství Je pravda, že se mnoho lidí pokusilo rozkrýt mýtus popového idolu, nedívat se na Michaela skrze mediální bláto a nahlédnout do jeho dětství, ale podle mého mínění by ho museli prožít s námi, aby ho mohli poznat a pochopit. My sourozenci jsme totiž v domku na Jacksonově ulici číslo 2300 (pochopitelně ji nepojmenovali po nás, ale po prezidentu Jacksonovi) žili ve vlastním světě a měli jsme společné nejenom vzpomínky, ale také představy o hudbě a sen o úspěchu. Odtud se odvíjí naše životní příběhy i texty Michaelových písní a já si myslím, že jen tady se lze dopátrat, jaký můj bratr opravdu byl.
11
Jackson_strany.indd 11
12.10.11 9:36
Bratři pohromadě: (Ve směru hodinových ručiček od levého horního rohu) Michael mě přišel zachránit během Motown 25 – potom už zbýval jen krůček k turné Victory; Michael s rekordním počtem osmi Grammy v náručí; Turné Victory – relaxace v zákulisí za asistence kouzelníka; Show začíná!; Co nevidět začne v zákulisí boj o jídlo – uprostřed Michael.
Jackson_Pril_02.indd 9
12.10.11 9:34
Galerie: Půjdete-li po schodech k Michaelově Pamětnímu sálu, první, co uvidíte, je nápis „Děti jdoucí za svým snem“ a bratrův vzkaz.
Jackson_Pril_02.indd 10
12.10.11 9:34
