Jan Malý Dobrodruh. Dětství. Říkejme mu Radovan. Jeho tatínek, drobný podnikatel, byl majitelem módního vydavatelství. Prodejem módních střihů a časopisů o módě, slušně svoji rodinu uživil a tak trochu patřil k městské honoraci. V oknech domku, kde se Radovan narodil, se zrcadlilo Labe, které kousek proti proudu, přijalo do své náruče říčku Orlici. Už od malička okouzloval tatínka, maminku i obě sestřičky. Ještě ani mluvit neuměl a už je měl otočené kolem prstu. Každý udělal co mu na očích viděl. Nemusel se vůbec vztekat, dupat a vřískat jak to jiné děti dělávají, když chtějí prosadit svou. Zkrátka měl ten dar, měl charisma. Bez násilí vždycky prosadil svou vůli. Jen trochu povyrostl, pustil se máminy sukně, už začal velet partě mrňousů, i když někteří byli starší než on. Tak běhali městem, kde jezdily fiakry, a těžké vozy rozvážely uhlí, a potkat auto bylo hotové dobrodružství. Šmejdili kolem starých hradeb vojenských pevností, kolem pěchotních i ženijních kasáren a jejich cvičišť, nebo kolem jezdeckých kasáren, kde s velkou slávou občas našli ztracenou podkovu. Někdy se stalo, že: "Radovane, já ji viděl první", "ale já u ní byl dřív a sebral jsem ji". Radovan je rozsoudil, kupodivu, vždy tak, že byli oba spokojení. Hotové El Dorado ale zažívali kluci na březích Orlice i Labe. Pískaři tam ze svých pontonů, ručně dobývali z Labského dna písek, který potom splavili do náplavky, pro plavení vojenských koní. Tam ho kolečky po lávkách vyvozili na břeh, srovnali do dvou kubíkových štosů. Odtud si ho od nich kupovali zájemci. Vedle náplavky, byl na břehu vytažený starý motorový člun, ztroskotaná naděje jednoho pískaře, že člun ulehčí práci na vodě jemu i jeho kamarádům. V tom vraku si mrňata hrála nejraději. Pluli v něm do Afriky, na konec světa a ještě mnohem dál do říše fantazie. Radovan byl bez mluvení kapitánem, jmenoval své důstojníky námořníky i plavčíky a pak už se plulo. Co dalších dětských her se se na březích řek odehrálo, co pokladů po povodních se tam našlo, co dobrodružství se užilo, když řeky zamrzaly, nebo když z jara šly ledy. To je ale při tom nesměly vidět mámy, ty by hrůzou zkameněly. Ba ani tátové o tom ani zaslechnout nesměli, ti by jim řemenem zmydlily zadky na modro. "Radovanéé, poběž honem, táta nám ukáže nový remundy co přivedli od asentu", křičel Pepa a celá parta už pelášila k jezdeckým kasárnám, kde Pepův táta přebíral nově odvedené koně. Pepův táta, major, dragoun, veterinář a vrchní štolba kasárenských maštalí, rád synkovi a jeho kamarádům nové koně ukázal. Tady hrál Pepa prim, to i Radovan uznal. "Tatí a kdy ty remundy budete zajíždět"? Ptal se Pepa táty. "Zejtra kluci, na malým cvičáku, ale nechoďte tam moc blízko, aby se vám něco nestalo", odpověděl táta. Tak měli kluci na pár dní o zábavu postaráno. Dívali se, jak nejzkušenější dragouni učí chodit koně pod sedlem. Někdy měl navrch kůň, ale nakonec vždycky zvítězil dragoun, i když trochu potlučený a pochroumaný. Jindy zase přišel do party kluků Venda, co měl tátu u ženistů, se zprávou: "Zejtra budou sapéři stavět most přes Orlici, říkal táta". "Klucí, to musíme vidět, vemte si sebou svačinu, a připravte se, až se vrátíme, bude doma sekec", rozhodl Radovánek. Sotva začal Radovan chodit do školy, začala válka. Z kasáren zmizely zelené uniformy českých vojáků a vystřídala je polní šeď německé armády. Z jezdeckých kasáren zmizeli koně a ve dne v noci kolem nich zněl rachot motorů a pásů. Nejvíce si kluci užili u ženijních kasáren. Jednou, někdy i dvakrát týdně z nich vyjela kolona aut s pontony z kterých ženisté sestavovali mosty, tu přes Labe, tu přes Orlici. Jen se kluci vrátili ze školy, nesměli u toho chybět. Motali se vojákům pod nohama a vojáci, sami mladí chlapy, jim sem tam dovolili něco podržet, nebo u něčeho počkat. Někdy i pár vystřelených nábojnic kluci ukořistili. Nejblíž kolem vojáků se motal Radovan. Lapal německá slova, jako pes mouchy a co jednou uslyšel a porozuměl tomu, už si zapamatoval. Také ve škole se děti učili německy. Zatím co
pro ostatní žáky to byla otrava, nasával Radovan nové vědomosti jako houba vodu, ale to i v ostatních předmětech. Dělal rodičům radost, pořád samé jedničky. Za dva, tři roky s vojáky švadronil, jako by mezi nimi vyrostl. Ostatní kluci mu záviděli, sami uměli sotva: "Der, die, das, psí ocas", a nerozuměli ani ťuk. Když se to dozvěděl táta, vzal si kluka na paškál: "Kluku zatrápená, to kamarádíčkování s německými vojáky, musí přestat! Jsou to přeci okupanti, co by tomu řekli lidi. Nikdo by s námi, pak nechtěl nic mít. Dokonce i rodiče tvých kamarádů, by jim zakázali s tebou kamarádit a to bys přeci nechtěl,že"? Radovan, i když nerad tátu poslechl. Bylo to snad poprvé, co neprosadil svoji vůli. Na plavbě. Dva roky po skončení války opustil Radovan školu, jak jinak, než se samými jedničkami. Mamince a tátovi udělal radost. "Co teď s klukem, tatínku"? ptala se maminka. "Tady není o čem rozhodovat", na to tatínek. Tak po prázdninách, nakráčel Radovan rovnou do obnoveného gymnasia. Látku zvládal s přehledem, ale nelíbilo se mu tam. Neměl posezení, neměl stání. Teď někdy po válce, si nazul boty z toulavého telete a ty chtěly na cesty. "Táto, ten první ročník dokončím, pak z gymplu odejdu. Chci do světa a už vím kudy a kam. O prázdninách mně přihlásíš u plavby za plavčíka. Jinudy se teď do světa nedostanu". Dalo to práci, ale svojí proříznutou vyřídilkou, přesvědčil tátu i mámu, jako vždycky. Tak si s ním táta sedl a dal mu pár rad do života, tak jak to za svůj život uviděl a poznal. Nejvíce si Radovan z toho rozhovoru zapamatoval: "Nebuď škrt ani rozmařilej a vždycky měj v záloze slušnou zásobu pro nový začátek, nevíš dne ani hodiny, kdy tě potká malér". Začátkem července zajeli s tátou do Prahy na ředitelství plavby a povedlo se. Další týden už nastoupil jako plavčík na motorový remorkér "Vltavu". Za pár týdnů už se cítil a pohyboval mezi plavci jako ryba v rybníce. Věren své povaze, rychle získával kamarády, přátelé a budoval si rozsáhlé styky na lodích i mimo ně. Věděl, že musí jít s duchem doby, tak druhým rokem na plavbě, v zimním kurzu pro plavčíky, zašel za Honzíkem a povídá: "Koukej kamaráde, doba si žádá angažovanost, a taky s tím šizuňkem kuchařem co nás okrádá sami nezatočíme. Víš co založíme tady Svaz mládeže, pak s námi budou šéfové musit počítat a hovořit". Řekli a udělali. Zašli spolu na Okresní výbor a za týden byla na plavbě organizace mládeže na světě. Plavčíci a mladí lodníci, se do ní přímo hrnuli. Jako jeden ze zakládajících členů, byl Radovan zvolen do výboru. Na plavbě tak vznikla nová síla, kterou i vedení podniku při svém rozhodování, muselo brát v potaz. Kuchař co plavčíky šidil, nad kterým někdo z ředitelství držel ochranou ruku, musel odejít. Chytrý Radovan, prostě uměl prosadit svou a vždycky si uměl pořídit páku k prosazení své vůle. Radovan dobře tančil, kam přišel, hned byl středem pozornosti a zábavy. Teorii řemesla zvládal výborně a i při praktické plavbě si ho kapitáni a kormidelníci pochvalovali: "Z toho kluka něco bude", říkávali. Dva roky spluly vodou pryč. Lodnické zkoušky s vyznamenáním a lodník Radovan nabral vítr do plachet. "Bylo by škoda, ty známosti a tu oblibu nevyužít", řekl si. Rozhlédl se po Labi a po světě, a co uviděl, ho potěšilo. Poválečné Německo vstávalo z trosek, dalo se tam už ledaco sehnat a i v Čechách se už vyskytovaly zajímavé komodity. Tak se Radovan rozhodl, že začne s celníky hrát hru, "vtipnější vyhrává". Buď "lodník byl vtipný, schoval to, celník byl vtipnější, našel to", nebo "lodník byl vtipnější schoval to, celník byl vtipný ale nenašel to". Tuhle hru hrají lodníci a námořníci s celníky, co svět světem stojí, a věřte, dodnes je to neomrzelo. Tuhle hru hrálo i pár lodníků kolem Radovana. Když měli štěstí tak koupili v Děčíně či v Ústí za dvacet korun řetízek na velocipéd, v Drážďanech či v Magdeburgu ho za sto padesát marek prodali. Sto marek projásali a za padesát marek koupili pět igelitových ubrusů. Čtyři po návratu rozdali tetičkám, pátý za dvě stovky prodali. Stovku projásali a za druhou si nakoupili jídlo na další cestu a nový řetízek na kolo, když měli štěstí a sehnali ho.
Ne tak Radovan. Takové amatérské počínání, bylo pod jeho důstojnost. Zajel zpátky k ústí řeky Orlice a svolal svoji starou klukovskou partu. "Kluci jestli se vám bude hodit při výdělek, něco bych pro vás měl". To byl začátek dobře fungujícího řetězce, ve kterém ovšem, přeshraniční kurýr shrábl největší podíl. Radovan hrál tu hru s celníky a hrál ji dobře, stále se mu dařilo být chytřejší, i když pravda, někdy to bylo o fous. Však to také byl rozdíl, strčit jednu krabičku s řetízkem do kapsy a nebo někam uklidit řetízků celý kufřík. Chytří celníci, už ze zkušenosti, skoro všechna temná zákoutí na lodích znali. Vtipný a všude oblíbený Radovan, byl stále o krok před nimi, dokonce ani podezřelý nebyl. Hezký mladík, pěkně ustrojený, stále při penězích i když to nedával najevo, s jinými zájmy než jeho kolegové, lodníci. Když kotvila jeho loď ve velkém městě, místo do pobřežní hospůdky zamířil do divadla a zanedlouho už byl vítaným hostem i v zákulisí. Moc se mu teď hodila výborná znalost němčiny, kterou za války odposlouchal od vojáků. Často s herci poseděl u dobrého vínka až do rána a kotvu pomáhal vytahovat ještě ve vycházkovém. "Toho kluka jednou ty holky zničí", táhlo kapitánovi hlavou, když ho z komanda pozoroval. Skoro to uhádl. S jednou milou obdivovatelkou divadla, povil děťátko. Holčička se měla čile k světu, a hrozící malér, spláchl Radovan tajnou svatbou. I při tak nákladném životě mu peníze přebývaly a přes hranice je vozit nemohl. Ale i tady si poradil. Pomocí svého šarmu a hbitého jazyka, našel ve velkých městech důvěryhodné přátele, na jejich jména si založil konta, s dispozičním právem na sebe. Tak poslechl radu svýho táty a začal si budovat zálohu do budoucna. Také nákupčí a distributoři, na obou koncích řetězce, nepřišli zkrátka a byli spokojení. Samo sebou, takové množství neproclených věcí na černém trhu, které, nota bene, nebylo možno sehnat legálně, posléze upoutalo pozornost patřičných orgánů, jak v Čechách, tak v Německu. Když už byla na obou stranách hranic připravena past, jen ji sklapnout, Radovan oznámil: "Pánové končíme, rukuji na vojnu". Zboží přestalo proudit a zmizelo z trhu, pasti zůstaly nastražené, aby už nikdy nesklaply, jen sem tam do nich vplula malá rybka. Inu i při nepravostech musí mít jeden trochu toho štěstí. Na vojnu nastoupil Radovan s nejlepšími posudky. "Zakládající člen Svazu mládeže, aktivní, iniciativní a spolehlivý, je počítán ke kádrovým rezervám podniku". To když si vojenští páni přečetli, "šup" a už byl Radovan ve škole důstojníků v záloze. Než uplynul necelý rok napochodoval nejlepší žák ročníku, poručík Radovan, řekněme jen Radovan, zpátky ke svému útvaru a až do konce vojny tam s velkým úspěchem, zastával funkci politruka. Kdepak zůstala čekání na vycházky, nebo na opušťák? Vojna jako v bavlnce. Jeho šarm, jeho charisma a výřečnost působila jak na velitele, tak na mužstvo jako opium. Na tak pestrá politická školení, líčená jako z vlastní zkušenosti, vzpomínali někteří vojáci, ještě dlouho po vojně. Jeho velitel ho dlouho přemlouval, aby zůstal na vojně. Sliboval mu kariéru jako hrom, ale Radovan nepovolil. Ani povýšení na nadporučíka ho na vojně neudrželo. Už se těšil do civilu, na lodě a kamarády lodníky. Hned další rok se přihlásil ke zkouškám plavecké způsobilosti k řízení lodi s vlastním pohonem. Zkrátka ke kapitánským zkouškám. Po absolvování krátkého kurzu teorie a po úspěšném složení zkoušek se stal držitelem Osvědčení o plavecké způsobilosti, tedy mezi námi plavci, měl Kapitánský patent. Samozřejmě, nikdo kdo má Kapitánský patent, nemůže dělat hned z fleku kapitána. Musí se nejdříve osvědčit jako kormidelník, pod vedením zkušeného staršího borce. Právě tak i Radovan. Nastoupil jako kormidelník na Tank M 5. To pro něho bylo hotové terno. Loď vozila melasu mezi Hamburgem a Berlínem. Radovan zvětřil další příležitost, jak přijít k penězům pendlováním, mezi státy rozděleného Německa. Zaangažoval svoji starou ubrusovou síť, aby se poradili, kterou komoditu zvolit. Musí se ve Východním Německu snadno potají prodávat a zároveň musí být v Západním Německu snadno a legálně k sehnání. Detlev na to kápnul, "co
takhle zubařské zlato" povídá, "je to skladné, snadno se to převáží, každý zubař to rád koupí a stane se naším stálým odběratelem, jakmile si vybudujeme stálou síť, máme vystaráno". Ostatní na něho zůstali koukat. "To je vono, bezva nápad", pochválil Detleva Radovan. "Začneme polehoučku a uvidíme jak se to rozjede". Dali dohromady nějaké peníze. Po příjezdu do Hamburgu zašel Radovan do banky, směnil peníze a koupil zubařské zlato. Nebylo ho mnoho, pět plátků po třiceti gramech, ale pro začátek to stačilo. Jen se po něm zaprášilo, ukázalo se, že to byla dobrá volba. Na hranicích žádné problémy, distribuce bez problémů a výdělek pro všechny, víc než slušný. Radovan obnovil své návštěvy divadelních šaten v Hamburgu i Magdeburgu a s úspěchem navázal i pěkné kontakty s berlínskou bohémou. Užíval života plnými doušky a i jeho tajné konto v Hamburgu získávalo na váze. "Kdyby to tak dobře šlo ještě dva tři roky, přejdu k osobnímu bankéři", přemítal Radovan v duchu. Jenže, na jedné straně, s jídlem roste chuť a na druhé straně přeci jen vznikl problém. Šeptanou poštou "známý mého známého mi říkal" se samovolně rozšiřovala síť zubařských odběratelů a nešlo to zabrzdit. Radovanovi to začalo přerůstat přes hlavu a ztratil nad celou organizací kontrolu. Každou cestu, třikrát do měsíce, měnil v bance tolik východních Marek, že to hnulo kurzem a ty ztratily několik bodů na ceně. Zlato proudilo, už i k zubařům daleko od Labe, a stávalo se mezi zubaři veřejným tajemstvím, kde ho získat. To nemohlo zůstat bez povšimnutí patřičných státních orgánů. Rozsah už byl takový, že o utajení nemohlo být ani řeči. Tak že spadla klec. Tank M 5 cestou z Hamburgu proti proudu zakotvil na hranicích Východního Německa k celní prohlídce. Celníci na sebe nenechali dlouho čekat. Prohlídka byla důkladná, ale bezvýsledná, nikde nic. Přijelo zvláštní komando, prohlídka trvala den a půl a zase nic. Přijel tedy pán v civilu, zavolal si Radovana a povídá: "Kormidelníku, my víme, že někde na lodi, je pět kilo zlata, máme vaše snímky, jak jste ho kupoval i jak jste ho donesl na loď. Tak kde je to zlato? Podívejte, lodi nabíhá zdržení, na váš úkor. My budeme hledat, dokud to zlato nenajdeme, i kdybychom museli loď rozebrat do posledního šroubku. Tak co? Neřeknete nám to radši sám? Bude to polehčující okolnost". Tak to Radovan položil. Zlato bylo ve dvou minimaxech a v jednom lanu místo kousku duše. Celých pět kilo. "Kdopak vám ho pomáhal schovávat? Kdo z posádky o tom věděl"? Byly další otázky, ale tady už Radovan nepovolil. "Nikdo", byla jeho odpověď. I kapitán a celá posádka, se dušovali, že o ničem nevěděli. Nevěřili jim to, ale nikde žádný důkaz, musili je nechat běžet, pouze je upozornili, že budou ještě všichni důkladně vyslechnuti. Sebrali zlato, sebrali Radovana a odjeli. Tank M 5 se zdržením dvou dnů se vydal na další cestu. Vyšetřovací vazba byla dlouhá. Posádka z klepet spravedlnosti vyvázla, všichni i s Radovanem stále tvrdili, že o ničem nevěděli, ničeho si nevšimli, a i když jim to nikdo nevěřil, ostatně jejich kamarádi tomu nevěří dodnes, nechali je běžet. Jinak rozplétání sítě a cest kudy se zlato dostávalo k zubařům, trvalo půl roku. Celou tu dobu, byl Radovan ve vyšetřující vazbě. Nemařil tam čas, pilně studoval z německého trestního zákoníku paragrafy, které by se mohly týkat jeho kauzy. Jenže německá justice ho zklamala. Po skončení vyšetřování si Němci své občany potrestali sami, ale Radovana, i s obsáhlým spisem, poslali šupem do Čech. Ve spisech které přišly s ním, byla douška: "Ve Východním Německu nežádoucí". "Co s tebou Radovane"? Povídá mu vedoucí lodního provozu. "Pas máš v čudu, dokud nejsi potrestaný ani vyhodit tě nemohu, tuzemská plavba tě nechce, už jsem se tam ptal, tak co s tebou"? Radovan se podrbal na hlavě, na chvilku se zamyslil a pak, jako by to byl okamžitý nápad, povídá: "Víš co Františku, dej mně na zadokolák, na Vltavu, stejně jenom tahá čluny ze Hřenska nebo z Děčína, do Ústí nebo do Lovosic. Nebude to na furt, po soudu mně máš z krku, čert ví jakej flastr dostanu".
Tak na "Vltavu" nastoupil nový kormidelník. Už za týden, si to celá posádka pochvalovala. Nejen že Radovan byl dobrý kormidelník na kterého je spolehnutí, ale jeho aktivity mimoslužební, byly pro posádku, hotová mana nebeská. Ujmul se zásobování lodní kuchyně. Lodníci nejsou žádné fajnovky, a tak nucený výsek masa z jatek, či chutné kousky koniny, za zlomek ceny normálního masa, či ostatní levné potraviny které uměl sehnat jen Radovan přes své kontakty brzy proslavily kuchyň "Vltavy" po celé plavbě. Liboval si kuchař, kterému odpadlo shánění a nakupování, libovali si lodníci u velkých, chutných a tak levných porcí. Než proběhl překlad spisů z Německa a než se jimi naše soudní mašinérie prokousala, uplynul další půlrok. Bonviván Radovan žil vesele a naplno. Skoro, jako by čekal nějakou radostnou událost a ne den, kdy se mají posoudit jeho viny. Ať už "Vltava" kotvila v Ústí, nebo v Děčíně, trávil večery a někdy i noci ve víru zábavy, se svými přáteli z divadelního a uměleckého světa, ať už tady nebo tam. Žil vesele, žil naplno, žil tady a teď, s tím co bylo a co bude si hlavu nelámal. Přihlásil se do polooficiální soutěže v rokenrolu a týden před svým soudem, soutěž se svou přítelkyní vyhrál. Když mu vedoucí poroty, primabalerína z Teplického divadla, předávala diplom a pohár, rozbalil na ni svůj šarm. Pozvala ho do své šatny, do Teplického divadla. Za čtvrt roku po rozsudku byla svatba. V Německu padly pro celou skupinu přísné tresty, provázené tučnými nadpisy novinových článků: "Hospodářství naší země si rozvracet nenecháme, nebo: S černým trhem zlata byl učiněn rázný konec". Zato u nás byl soud s Radovanem krátký, rychlý a bez informačního šumu. Dostal půl roku na tvrdo, které si odseděl ve vyšetřovací vazbě v Německu. Byl volný, sice se záznamem v trestním rejstříku, ale volný. Jedno bylo jisté, se záznamem, u zahraniční plavby zůstat nemohl a k tuzemské jít nechtěl. Držitel Kapitánského patentu se musel po třinácti letech s plavbou rozloučit. Další kapitola života se uzavřela. V Teplicích. Láska je mocná čarodějka, hravě si poradí i se světákem a bonvivánem. Po odchodu z plavby zamířil Radovan do Teplického divadla kde začal pracovat jako kulisák. Byl to dobrý odrazový můstek pro další kariéru. Po svatbě s balerínou a se zkušenostmi ze zákulisí velkých německých divadel se záhy stal pomocným režizérem, kterého ku podivu respektovali jak herci, tak i členové vedení divadla. Vtipem a šarmem se stal duší souboru, jak v divadle, tak při oslavách malých či větších vítězství a úspěchů. Tajná konta v Hamburgu i v Magdeburgu, trpělivě čekala, ale Radovan k ním zatím nespěchal. I on měl trpělivosti na rozdávání. Tak si užíval bezstarostného života plných pět let. Lásku s balerínou pohltila rutina a dobrodružné duši začalo chybět napětí rizika. Když tu zvětřil příležitost a chytil ji za pačesy. Na celnici do Cínovce přišel hned po vojně a po výcviku mladý celník. Vyučený truhlář, student večerní průmyslovky, se beznadějně zamiloval do mladé sboristky teplického divadla. Tedy v každém případě, on si to myslil. Jak už pan doktor Plzák říkal: "Zamilovaný muž tak zblbne, až se z něj stane úplný pitomec". To se stalo našemu milému celníkovi a tak se stal pro Radovana snadnou kořistí. "Podívejte", oslovil ho v hospůdce, kde oslavovali úspěšné představení, "vidím že se vám naše Vendulka líbí, mohu vám pomoct aby jste se líbil i vy jí, ale něco by to stálo". Celník se chtěl nejdřív urazit, ale jak byl zblblý, slyšel se jak povídá: "Ale pane, vždyť vás ani neznám, a ze svého platu si moc vyskakovat nemohu". "Pojďte si támhle sednout, ať tady nestojíme všem na očích, tam to dojednáme, buď se dohodneme, nebo se přátelsky rozejdeme, co říkáte"? Celník neříkal nic, ale nechal se odvést k odlehlému stolu, jako telátko. Tam to dojednali. Celník sejme ze starých celních prohlášení neorazítkované kolky, nejméně pět, šest stovek týdně, dodá je Radovanovi a ten mu zařídí přívětivé přijetí a posléze náklonost dámy jeho srdce. Oba svůj díl úmluvy dodrželi. Novodobý Ciráno z Bergeraku dostával své kolky, které vzápětí, předával trafikantce vedle pasového oddělení. Za to napsal pár láskyplných dopisů, zařídil několik romantických schůzek ve dvou, s pozornou obsluhou, v příjemných hospůdkách kolem lázní, a povedlo se.
Ostatní už zařídila příroda. Vendulce se nakonec celník zalíbil, poznala, že se ze sboru mezi sólistky neprotančí a tak se do milého celníka zamilovala. Když už byla svatba na spadnutí, tak to prasklo. Kontrola zjistila, že babka do trafiky žádné kolky neodebírá, zato jich spoustu prodává. Přišla o trafiku a dlouho nezapírala. Ale i ta krátká doba stačila. Radovan zmizel. Zjistilo se i bez něho, odkud kolky pocházely. Podezřelých bylo mnoho, ale důkaz žádný. Aby povinnostem bylo učiněno za dost, několik celníků na Cínovci bylo propuštěno a nad případem se zavřela voda. Mezi propuštěnými byl i Vendulčin milý. Vyučený truhlář s maturitou si mohl vybírat, kam půjde pracovat. Také si vybral a dobře tam vydělával. Kamarádky vystrojily Vendulce svatbu, po které ještě pár let tančila, šťastná a spokojená, že má svého truhláře. Pár měsíců po svatbě pozorovala, že muž nějak špatně spí, pak ji ale přišla pohlednice z Norimberka a od té doby spal po večerním milování jako nemluvně. Ve světě. Radovan se objevil v Bavorsku. Nikdo neví jak a kudy se tam dostal. Přihlásil se u Cizinecké policie jako utečenec, aby prošel příslušnou procedurou, bez které na trvalý pobyt nelze ani pomyslet. O svém tučném kontu, u hamburské banky pomlčel a tak byl poslán do utečeneckého tábora do Norimberku. Byl ovšem jiná třída, než ostatní utečenci. Měl bohaté zázemí, řečí mluvil jako rodilý Němec, a hlavně byl chytrý světem protřelý kos, s kontakty po celém Německu. Nicméně uvědomil si, že v nové situaci, už mu znalost jen němčiny, stačit nebude. Rozhlédl se po táboře a objevil nic moc hezkou, malinko buclatou dívenku, která se anglicky pokoušela o čemsi domluvit s úřednicí táborové kanceláře. Byla milá, příjemná a nezkušená, hotové telátko. Už začínala trochu plakat, když k nim přistoupil a přetlumočením ji pomohl problém vyřešit. "Slečno", oslovil ji potom. "Jmenuji se Růženka", zapípala. "Slyšel jsem vás mluvit anglicky, mohla by jste mně tu řeč naučit"? "To bych neuměla, ale dovedu vás k tatínkovy, ten učil angličtinu na škole, ten vás to naučí, ale nebude to zadarmo". "No však já se s tatínkem dohodnu, jen mně k němu prosím zaveďte". Tak se Radovan začal učit anglicky a šlo mu to dobře, jako všechno. Učení bylo intenzivní, jeden žák a jeden středoškolský profesor a celé dny volného času k výuce. Při té výuce, jakoby bezděky, se o Růžence a její rodině dozvěděl celou historii, zatím co on zůstal tajemným přítelem a skoro zachráncem. Nešťastná rodin byla s Čedokem na zájezdu v cizině a Růženka, herečka provinčního divadélka, nikde žádná hlavní role na obzoru, se tvrdohlavě rozhodla, že zůstane v Německu. Její rodiče, tatínek, středoškolský profesor, dva roky před penzí a maminka v domácnosti, vystoupili z autobusu s ní a doufali, že ji přemluví k návratu. Nikdo z nich německy neuměl. Realita života utečenců v táboře na ně dopadla s razancí bucharu. Není divu, že maminka s tatínkem se na Radovana začali dívat jako na stéblo, kterého se mohou chytnout a Růženka se do něho beznadějně zamilovala. Radovan zvětřil příležitost, jak dál. Jakmile si byl jist, že už se anglicky bezpečně domluví a netrvalo to ani půl roku, slíbil rodičům, že se o Růženku postará a přemluvil je aby se vrátili domů. Poradil jim aby doma tvrdili, že celou dobu přemlouvali Růženku aby se vrátila a že se jim to nepodařilo. Poslechli ho a skutečně, po návratu jejich anabáze zůstala bez důsledků. "Růženko, jsi herečka, nic jiného neumíš, jestli nechceš třít bídu, nesmíš být prudérní. Dokážeš to"? Zamilovaná Růženka by slíbila Radovanovi i hory s horákama, neřkuli to že nebude prudérní. Ještě v táboře spolu nacvičili umělecký striptýz zamilovaného páru, popisující setkání milenců od prvního polibku až po milostné spojení těl a ukojení vášně. Podařilo se jim celé číslo vygradovat výbušnou erotikou, která nicméně nikde nesklouzla j tvrdému pornu. Svoje číslo začali předvádět v malých barech na pokraji Norimberku, ale brzy se propracovali do luxusních podniků kolem hotelu Continental. Jejich číslo bylo jako závan
svěžího vánku, mezi nudnými, stereotypickými striptýzovými výstupy. Jejich věhlas ale i jejich cena rychle stoupaly. Brzy jim byl Norimberg malý, za rok opustili Německo a rozletěli se do světa. Všechny velké metropole je chtěly vidět a ležely jim u nohou. Za tři roky začala ovšem jejich sláva pohasínat. Bylo třeba přijít s nějakou novinou. V té době spojenecké armády, zadusily Československé jaro a umělecká avantgarda prchala do ciziny, mezi nimi i spousty mladých děvčat. Protože tedy bylo z čeho vybírat, sestavili Radovan s Růženkou pestré pásmo pěti mladých striptérek, s kterým objížděli svět po štacích v kterých mívali velký sukces. Sami už v něm ale nevystupovali. Takový úspěch, jako měli se svým číslem se ale nedostavil. Neprodělávali sice, ale těch starostí, co bylo s děvčaty. Sem tam se jim některá vdala, pár jich zběhlo do luxusních nevěstinců. Stálé doplňování souboru a zacvičování nových adeptek Radovana začalo unavovat. Po dvou letech a spoustě nalétaných kilometrů, soubor rozpustil. Děvčata se rozlétla do světa využít známostí nabytých pod křídly svého principála. "Se striptýzem je konec", rozhodl Radovan. "Přesunem se někam kde je věčné jaro". Růženka souhlasila jako vždycky. Novou epochu zahájili v první polovině sedmdesátých let na Kanárských ostrovech. Radovan tam založil butik s módním a značkovým oblečením. Jak už to uměl, sotva se obchod rozběhl, začal se rozhlížet po nových příležitostech. Zajel do Německa, našel tam dvě mladé vyučené české prodavačky a jednu švadlenku, které se v Německu potácely od ničeho k ničemu a přivezl je sebou na Las Palmas. Než se děvčata stačila pořádně roz koukat prodávala každá v jednom butiku. Růženka v sobě objevila další talent, navrhovala šatové doplňky. Tak i švadlenka měla plno práce. Každý turista si chtěl z Kanárů přivézt něco na památku nebo na pochlubení a tak obchody jenom kvetly. Začaly být potřeba nové švadlenky, vlna českých utečenců už zmizela a Španělky byli příliš drahé. Co teď. Volba padla na dalekou Costa Ricu, kde bylo šikovných a levných švadlen dost. Stačilo nakoupit šicí stroje a pronajmout místnost. Tak to taky Radovan udělal. Bylo to sice od Las Palmas daleko, přes to se to vyplatilo. Začali zásobovat i další butiky. Čas od času na Costa Ricu zaletěli, Růženka s novými návrhy a Radovan zkontrolovat chod dílny která se brzy rozrostla na šedesát švadlen. To už si jich všimla konkurence a poznala, že nová firmička začíná být nebezpečná. Bylo třeba s tím něco udělat. Růženka vyčinila jedné švadlence, že špatně ušila její návrhy a zkazila spoustu látky. Brzy nato švadlenka zemřela a někdo rozšířil po dílně, že se zabila protože ji Růženka vyhubovala. Švadlenky ji přísahaly pomstu. Pak se ztratily dvě zásilky a Radovan hodil ručník do ringu. Růženka se nesměla na Costa Rice ani ukázat a o život ji šlo i na Kanárech. Radovan rozpustil dílnu, butiky prodal prodavačkám jen za symbolickou cenu a vrátili se s Růženkou do Německa. Koupili u Labe v městečku Geshacht domeček s dílnou, kde Růženka tvořila návrhy šatů a dalšího oblečení a Radovan se je snažil prodávat. Ale konkurence si ho pohlídala i tady, tak neuspěl. Po roce oznámil Růžence: "Děvče zlatý, je třeba znovu zvednout kotvy, už jsem v Hamburku dojednal nájem hospody. Tady to prodáme a zkusíme to tam". Tak hospoda "Für Hamburgische Geschichte" naproti muzeu stejného jména dostala nového pána a paní. Hosty obsluhovala většinou Růženka, Radovan měl spoustu jiné práce a jiných zájmů. Obnovoval a utužoval svoje staré známosti mezi umělci, i polo legální styky s přístavním podsvětím. Už nebyl žádný fanfarón, pašovaný alkohol přicházel do hospody jen s mírou, aby si toho policie moc nevšimla. S Růženkou vytvořili v lokále příjemné prostředí. Přes den se tam rádi občerstvili návštěvníci muzea a večer, či spíše v noci tam hlaholili mladí umělci, posílení dobrým levným mokem, alkoholem jen bůh věděl odkud a pivem z Čech.
Koncem osmdesátých let, kdy už pro něho byla cesta do Čech opět volná, nechal hospodu na starost Růžence docela a založil dovozní a vývozní společnost. Přivezl do Čech několik typů automobilů s plynovým pohonem jako vzorky a pokusil se je nabízet obchodníkům s auty. Doba však ještě na plynová auta nebyla zralá. Za celý rok prodal jen tři auta. Když mu pak nota bene jedno ukázkové auto někdo ukradl, tak ostatní vzorky stáhl zpět k výrobním firmám. Sedl do svého Mercedesu, vrátil se do Hamburgu a jako její generální ředitel, s. r. o. Dovoz vývoz zrušil. Tenhle záměr se mu moc nepodařil. Prodělal na něm. Ne mnoho ale prodělal. "Mládí je pryč", uvědomil si, "už nemám ten čich na dobré obchody, jako jsem míval". Také mu chybělo, to napětí, polo legálních, nebo nelegálních počinů. Teď když se smělo obchodovat se vším, už to nebylo ono. Také uviděl jak se v Čechách vynořili mafiáni se kterými se nemohl měřit, kterým se nedalo věřit, tak si řekl: "Konec, nechám toho, je čas na odpočinek". Zpátky na Las Palmas. "Růženko, tady v Hamburgu končíme. Je tu zima, pořád prší, už mě to tu nic nebaví". "Kam zase potáhneme Radovane, už nejsem nejmladší, na nové věci a nové lidi si budu těžko zvykat". "Ále nic se neboj. Vrátíme se do teploučka na Las Palmas. Tam to přeci znáš. Už jsem mluvil s Madlou. Přenechá nám zpátky náš butik, víš ten první. Ne že bychom ho potřebovali, peněz máme dost, ale abychom se tam nenudili, tak se budeme bavit s butikem". Na to už Růženka nic neřekla. Za pár týdnů, přenechali hospodu dalšímu nájemci a odletěli na Las Palmas. O peníze nouze nebyla. Koupili si pěkný byt na Paseo las Canteras s vyhlídkou na pláže plné naháčů. Zatím co Růženka přebírala od Madly butik na Naviere Armas, oběhl Radovan všechny své přátelé a známé: "Tak už jsme zase tady", všude hlaholil, "a už tady zůstaneme". Všude toho dobrého společníka, gurmeta, veselou kopu a výborného vypravěče, který sypal zajímavé příběhy ze svých cest jako z rukávu a kořenil je vtipnými anekdotami, rádi ve svém středu vítali. Tak tam strávili krásných pohodových sedm let. Radovan konečně zul ty boty z toulavého telete, zásoboval butik, kde Růženka prodávala. S otvírací dobou to nepřeháněli a krásně si v tom věčném jaru žili. "Růženko", řekl ji jednou Radovan, "já chci cestovat i po smrti, můj popel nasypte do moře, rok co rok objedu celý svět". Jako by svůj konec tušil. Za pár týdnů, se jednoho rána už neprobudil. Jeho přání, Růženka s přáteli splnili a jeho popel spočinul v moři, kde ho proudy unášejí širým světem. Růženka se z té rány nevzpamatovala. Na ostrovech kde ji ho všechno připomínalo nemohla zůstat. Vrátila se domů, do Čech. Časem už nikoho nepoznávala a začala čekat na Radovana. Sestřičky se o ni starají a ona čeká, těší se a čeká. Snad se probírá svými vzpomínkami a na svou lásku čeká. Nevzpomíná jenom Růženka. Jeho pár stařičkých kamarádů z města na soutoku Orlice s Labem, jeho kamarádi lodníci, teď už emeritní kapitáni, pár starých herců tu a tam, známí v Hamburgu i na ostrovech, ti všichni na charismatického přítele vzpomínají s úsměvem. Byl a je nezapomenutelný. Dokud tady budou, bude tu i on.
