Název práce: Znečištění hydrosféry dopravou vlivem životního stylu 21. století

Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice II. ročník (obor DMML), st. skupina 23 Jaroslava Široká, Tomáš Tóth pracovní skupina 3 Název práce: Znečištění hydrosféry dopravou vlivem životního stylu 21. století

Prohlášení Prohlašuji, že předložená práce je naším původním autorským dílem, které jsme vypracovali samostatně. Literaturu a další zdroje, z nichž jsme při zpracování čerpali, v práci řádně cituji. Anotace Tato práce je zaměřena na znečištění hydrosféry dopravou. Klade si za cíl poukázat na katastrofické následky pro vodní ekosystém při haváriích ropných tankerů a na lhostejnost ropných společností s tímto stále se opakujícím fenoménem, v záporném slova smyslu, něco dělat. Hydrosféra: soubor zemského vodstva, tj. vody v oceánech, mořích, na zemském povrchu, pod zemským povrchem a v atmosféře ve stavu pevném, kapalném i plynném. Obsah hydrosféry je stálý. Celková hmotnost hydrosféry je 1,43.1021 kg, což je asi 0,025 % hmotnosti Země. Ropa: zemní olej, nesprávně nafta - směs nízko-molekulových a vysoko-molekulových uhlovodíků a neuhlovodíkových složek; tekutá světle žlutá až temně černá hmota s různou hustotou. Vznikla pravděpodobně rozkladem zbytků organismů pravěkých rostl. i živočichů. Ložiska r. jsou v prvohorních i mladších horninách. Největší ložiska jsou na Arabském poloostrově (asi třetina světových zásob), v Iránu, RF, ve Venezuele a v USA, nově i v Evropě (Severní moře). Dobývá se z hloubek až 6 000 m hlubinnými vrty, kterými ropa proudí na povrch vytlačována tlakem plynů nebo pomocí hlubinných čerpadel. Tam, kde tlak plynu k vytlačování ropy nestačí, lze jej zvýšit vháněním vzduchu nebo zemního plynu ze sousedního vrtu do ložiska. Z roponosných souvrství lze též ropu vytlačovat tlakovou vodou. V některých případech se ropa těží ražením důlních děl; ropa vyvěrající z hornin se odvádí do podzemních nádrží, odkud se čerpá na povrch. Zpracovává se v rafinériích řadou operací, především frakční destilací (v.t. rafinérie ropy). Ropa patří k základním energetickým i chemickým surovinám; na jejím chemické využití je založen soubor výrob souhrnně nazývaných petrochemie. Tankové lodi: cisternová loď, tanker, nesprávně nádržová loď - loď s vlastním pohonem, speciálně konstruovaná pro dopravu tekutých nákladů a plynů. Nákladový prostor je rozdělen podélnými a příčnými přepážkami na plynotěsné nádrže (tanky) s expanzními odvzdušňovacími šachtami a trubkami, které jsou zakončeny pojistnými uzávěry. Nádrže pro přepravu stlačených plynů jsou konstruované jako samostatné velkoobjemové zásobníky, vkládané do lodního tělesa. Tankové lodě mají strojovnu na zádi a ubytovací prostory v záďové nástavbě.

1

Obsah 1. 2.

Úvod................................................................................................................................................ 3 Ropa ............................................................................................................................................... 5 2.1 Historie ropy ............................................................................................................................... 5 2.2 Ropa dnes .................................................................................................................................. 5 2.3 Hledání ropy ............................................................................................................................... 6 2.4 Těžba ropy.................................................................................................................................. 7 2.5 Zpracování ropy a výrobky z ropy ............................................................................................. 7 3. Moře a oceány ................................................................................................................................ 9 4. Doprava ropy ................................................................................................................................ 10 5. Ropné havárie............................................................................................................................... 11 5.1 Používané sorbenty při ropných haváriích ............................................................................... 12 6. Budoucnost ropy ........................................................................................................................... 13 6.1 Ropná politika........................................................................................................................... 13 6.2 Špatný stav lodí ........................................................................................................................ 14 6.3 Nová technologie pro sendvičovou konstrukci stěn tankerů .................................................... 15 7. Závěr............................................................................................................................................. 16

Příloha 1

2

1. Úvod Znečištění hydrosféry může být nepřímé (prostřednictvím znečištění srážkových vod, destilace krajiny těžbou, zrychlování povrchových odtoků, nevhodnou agrotechnikou na zemědělské půdě) a přímé. Přímé se vyskytuje u povrchových i podzemních vod. Znehodnocování přírodních čistých vod nastává vypouštěním odpadních vod a škodlivých látek do toků a na ostatní místa, odkud se mohou snadno znečišťovat povrchové i podzemní vody. Fyzikální, chemické i biologické znečištění způsobuje ztrátu kvalitní vody ve větším či menším měřítku. Určité škodliviny jednotlivě nebo i v kombinaci činí vodu nepoužitelnou pro pití, domácí i průmyslové užívání, závlahu zemědělských plodin a omezuje rozvoj vodních organismů, ať již z důvodu toxicity nebo nedostatku kyslíku ve vodě. Z hlediska potenciálního ohrožení trvalého dosahu lze charakterizovat tři hlavní skupiny zdrojů znečištění hydrosféry podle původu: •

z průmyslové výroby

– ropa a ropné produkty, – detergenty, – radioaktivní látky, – anorganické a anorganické látky obecně,

•

ze zemědělské výroby

– umělá hnojiva – pesticidy, – odpadní vody ze zemědělské výroby, – produkty eroze,

•

z osídlení

– pevné odpady (skládky) , – tekuté odpady (organické látky).

Hydrosféra je v rostoucí míře ohrožována chemickým znečištěním. V menší míře má toto znečištění svůj původ přímo na řekách, mořích a oceánu. Sem patří například přibližně 60 tisíc tun ropy, které se v průměru do moří a oceánu dostane v důsledku normálního provozu lodí i z havarovaných tankových lodí (dále jen tankerů) a jiných zařízení. Významnější jsou zdroje znečištění vázané na pevninu. Vůbec největším zdrojem znečištění jsou ústí řek. Znečištěné řeky přinášejí do moří největší množství škodlivin. V důsledku toho je většina pobřežních oblastí moře a prakticky všechna uzavřená moře znečištěná. Mezi znečišťujícími látkami mají dominantní postavení živiny, především sloučeniny dusíku a fosforu. Jejich zvýšený přísun působí zásadní změny biogeochemického charakteru pobřežních vod a uzavřených moří, které se eutrofizují. S tím souvisí také to, že v hloubkách desítek až stovek metrů vznikají zcela bezkyslíkaté zóny, jako je tomu například v Baltském nebo v Černém moři. I Mimo řeky, které přinášejí tyto živiny a další škodliviny, jsou na pevnině ještě mnohé další zdroje znečištěni. Především jsou to velká města, která donedávna velmi jednoduše likvidovala své odpadní vody tak, že je odvedla do moře, pokud možno hodně daleko od pobřeží. Tato praxe se již opouští, avšak mnohá města, a to i města velmi civilizovaná v nejvyspělejších zemích, tuto praxi stále používají. Informací je o tom k dispozici velice málo, protože představitelé měst se tím jen neradi chlubí.

3

Důležitou otázkou je radioaktivní znečištění moří a oceánů. Stále ještě není plně zakázáno ukládání nízko a středně-aktivních odpadů do moře, ačkoliv se počítá s tím, že v nejbližších letech se od této metody zcela upustí. Vysoko-aktivní odpady se v moři a oceánech neukládají. Velmi nebezpečné je však znečištění, které již existuje. Pozornost vzbudily informace o rozsáhlém radioaktivním zamoření Severního ledového oceánu v důsledku vojenských operací bývalého Sovětského svazu. Zdroje povrchových a podzemních vod jsou stále ve větší míře ohroženy havarijním znečištěním. K havarijnímu znečištění vod dochází tehdy, jestliže se do nich dostane náhle a ve větším množství například ropa nebo ropné produkty, toxické látky, kyseliny, hydroxidy, chemické prostředky k ochraně rostlin, organické látky. Hlavními příčinami havarijního znečištění je selhání technického zařízení, obsluhy a zanedbání bezpečnostních opatření. Škody a ztráty vznikají především u zdrojů pitné vody, avšak poruchy ve vodním ekosystému se projeví katastrofálním úhynem ryb. Havarijní poškození vodních zdrojů obecně nelze vyloučit, je však nutno jejich počet co nevíc omezit. Například v roce 1982 bylo v této zemi registrováno 302 havárií, z toho 100 ropných [1]. Bezesporu nejhorší kontaminace hydrosféry nastává při styku ropy či ropných produktů s vodou. Ropné havárie představují dnes velice závažný problém pro vodní obal země. Obecně stačí nepatrné množství ropných uhlovodíků ke znečištění vody. Zápach i pachuť vody způsobuje již 0,001 – 1,0 mg.l-1 vody, což je často v mezích jejich rozpustnosti, která je podle druhu 1,0 – 50 mg.dm-3. Přírodními diskontinuitami na dně moří uniká asi 0,5.106.rok-1, kdy jedna tuna ropy vytvoří na hladině tenký film o ploše až 10 km2. Koncentrace 0,01.109 g.dm-3 způsobuje hynutí jiker rybích plůdků, hromadné hynutí ryb bylo pozorováno při koncentraci 0,25 g.dm-3 . Značně trpí a hyne vodní ptactvo (ztráta tepelné izolace peří). V současné době na 1 m2 vodního povrchu světového oceánu připadá 4 – 5 mg ropných látek [1]. Co pro mořský ekosystém na základě těchto čísel znamená havárie tankeru o výtlaku sto tisíc tun ropy, není složité si spočítat. Horší už je představit si praktické, katastrofální důsledky. O katastrofách tankerů a kontaminaci světových moří a oceánu pojednává i tato práce!

4

2. Ropa V průběhu tisíců a milionů let se v klidných zátokách dávných moří na naší Zemi usazovaly spolu s bahnem zbytky drobných živočichů (bakterií) a řas (jednobuněčných rostlin). V průběhu jurské doby (před asi 144 - 213 mil. let) pod tlakem nadložních vrstev za nepřístupu vzduchu při vznikání metanu a oxidu uhličitého a účinkem anaerobních bakterií z těchto zbytků pravděpodobně postupně vznikla kapalná ropa a také zemní plyn. Ropa se často nalézá v propadlých částech zemské kůry (geosynklinálách). Někdy se hromadí v pórovitých horninách (pískovcových nebo vápencových), které se chovají jako houba, a poněvadž je lehčí než voda, tak i ve vrstevních sedlech, často i v blízkosti ložisek soli. Tyto horniny jsou uloženy mezi nepórovitými, nepropustnými vrstvami, jimiž žádná kapalina procházet nemůže. Tento prostor geologové nazývají "past"(kapsa) nebo ropný rezervoár (Obr. 1). Ropa může pod zemí i migrovat. Např. v Saudské Arábii se nacházejí ropná ložiska, do nichž ropa migrovala směrem z podložních hornin na vzdálenost asi 1 500 metrů. Ropná ložiska netvoří pod zemí souvislé jezero. Buď je roztroušena mezi zrnky písku, nebo v trhlinách hornin, někdy obaluje zrnka písku tenkým obalem. Asi 85 % veškeré ropy na světě se získává z písčitých vrstev a jen 15 % z vápencových [4].

Obr. 1 ropná ložiska [4]

2.1 Historie ropy V historii se ropa začala používat již ve starověku, to je asi 4000 let př. n. l., ale používalo se jí jen jako léku nebo mazadla.V novověku se ropa používala ke svícení. Skutečná těžba začíná až v druhé polovině 19. století, téměř součastně v Rusku a v USA.. Poprvé ropu navrtal před 138 lety 27. 8. 1859 v Pensylvánii železničář Edwin L. Drake . Na počátku 20. století bylo v těžbě ropy na prvním místě carské Rusko a na druhém místě USA. Celková roční těžba byla 8,6 milionů tun (v roce 1900). Světová roční těžba několikrát prudce stoupla. Nejdříve v období první světové války (1914 - 1918), protože se začaly používat ve větším měřítku motory (automobilové a letecké). Mezi válkami neustále stoupala. Na 280 milionů tun před druhou světovou válkou v roce 1938 a na konci v roce 1945 dosáhla 370 milionů tun V roce1960 překročila jednu miliardu tun. V roce 1950 se vytěžilo 10 milionů barelů denně a v roce 1990 se těžba zvýšila dokonce na 65 milionů barelů denně [4]. 2.2 Ropa dnes Ve 20. stol. se ropa stala hlavní oporou civilizace a průmyslu. Její zásoby a obchod s ní však rovněž přispívaly k různým mezinárodním konfliktům. Používání ropy způsobovalo a stále způsobuje velmi nebezpečné a nezodpovědné znečišťování a poškozování životního prostředí na celé planetě. Dnes ropu těží 90 států. V současné době ropu těží 90 států se světová těžba se pohybuje kolem 3,8 miliardy tun ročně (u nás 0,2 miliónu tun). Asi 10 % ropy slouží jako výhodná 5

surovina pro chemický průmysl (zejména při výrobě plastů, syntetických vláken a kaučuku), zbytek pokrývá 30 % celosvětové potřeby prvotní energie. Na naší energetické spotřebě se ropa podílí 20 % [4]. Na Arabském poloostrově, na Sibiři, v Mexickém zálivu, v Severním moři, a dokonce na nejnehostinnějším výběžku Aljašky pracuje dnem i nocí přes 6500 vrtných souprav. Zdroje ropy však nezadržitelně ubývají a nejpozději v roce 2060 budou vyčerpány. 2.3 Hledání ropy Nejstarší metodou hledání ropy bylo hledání podle příznaků, jako je např. asfalt (zemní smola) - černá hmota vznikající tak, že ropa prosákla až na povrch Země, okysličila se na vzduchu a ztuhla v asfalt. Tímto způsobem vzniklo i 1/2 km2 veliké a 50 m hluboké asfaltové jezero na ostrově Trinidadu. Také výpary horkých plynů z trhlin v zemské kůře svědčily o její přítomnosti. V blízkosti nalezišť ropy hořeli tzv. věčné ohně - vznícené naftové plyny, jindy byly i nerosty nasáklé ropou nebo trhliny v zemské kůře vyplněny ztuhlou hmotou ropy, tzv. ozokeritem neboli zemním voskem. Ropa je špatným vodičem elektřiny. I této vlastnosti se využívá při elektrickém vyhledávání ropy. Nyní je úkol odhadnout kde ložiska leží na prospektorech. Všechny tyto příznaky a fakta jsou svědky přítomnosti ropy, nikoli však jejího množství (Obr. 2) Proto se ropné horizonty musí zkoumat důkladněji, zejména metodou pokusných vrtů. Vrty jsou značně husté - vzdálené od sebe 1/ 2 m až 1m. Vzorky hornin získaných z vrtů se zkoumají, aby se zjistilo jejich složení. To je práce značně zdlouhavá a hlavně nákladná. Proto se dnes používá jiných metod, hlavně geofyzikálních a geochemických (např. metody seizmické), metody ropných plynových snímků (založené na tom, že se ropné plyny dostávají do ovzduší, kde je lze zjistit) a konečně i metody bakteriologické (založené na tom, že v ropných ložiscích žijí určité druhy bakterií, jež se živí ropnými plyny a ropou samotnou a vegetují v nich). To je často velmi náročné a svědčí o skutečnosti, že na 100 nových vrtů připadá jen 33 úspěšných.

Obr. 2 Hledání ropy [4]

6

2.4

Těžba ropy

Z počátku se ropa těžila ze studní ručně vědry. Studně byly hluboké 2 - 60 m a práce v nich byla velmi nebezpečná, těžká a málo produktivní. Od poloviny 19. stol. se v USA i v carském Rusku začaly vrtat sondy a otvory, ale vrtná technika se rozvíjela jen zvolna. Na počátku 20. století však zvítězila na celém světě a stále se zdokonaluje. To znamená, že se těží ropnými vrty a na povrch je ropa vytlačována samočinně nebo pumpami. Když se dostane na povrch, může být řídká jako benzin nebo i hustá jako dehet. To závisí na jejím chemickém složení, které se různí ložisko od ložiska. Více jak 95 % surové ropy je tzv. ropa lehká s hustotou 0,82 až 0,86 gramů na centimetr krychlový. Vrtá se v hloubkách 3 000 - 5 000 m a zkoušejí se ještě hlubší vrty. Zatím nejhlubší vrty dosahují hlouběji než devět kilometrů. Ropa se těží i pod mořem, např. u Baku je 200 ropných věží v moři (dnes čerpá ropu z podmořských ložisek více než 40 zemí světa). Z ložiska se dá získat až 80 % veškeré ropy, jenže za nepříznivých podmínek to také může být procent nula. V průměru se získává 35 %, což znamená, že většina ropy zůstává po vytěžení ložiska v zemi bez šance na využití. Získat více ropy z vrtu lze také vháněním vody nebo plynu do ložiska. Při tepelných metodách těžby se pod zem vhání pára nebo chemikálie - tím se sníží hustota ropy, která se pak snadněji pohybuje póry hornin. Tyto metody jsou samozřejmě drahé. Kromě toho volbu těžební metody ovlivňuje cena ropy na trhu. Pokud ceny stoupají, je možno těžit pomocí dražší technologie i z míst, odkud by se těžba jednoduššími metodami vůbec nevyplatila nebo vůbec nedala těžit. Naopak snižování cen ropy na trzích může vést i k uzavírání dosud rentabilních ložisek, a tím prakticky ke snižování množství ropy, které lze vytěžit. Nejdražší je ovšem těžba ropy pod mořem. Průměrná cena ropného vrtu do hloubky moře 200 metrů je 5 - 8 milionů USD, to je desetkrát více, než stojí vrt na pevnině. A v podmořské hloubce 1 500 metrů vyjde jeden ropný vrt na 40 - 50 milionů USD. Přesto se podmořská těžba zatím ropným mocnostem bohatě vyplatí [2]. 2.5

Zpracování ropy a výrobky z ropy

Vytěžená ropa se nejdříve zbavuje hrubých příměsí (písku) a vody. Potom se zpracovává metodou frakční destilace, která probíhá v průmyslových destilačních kolonách (rafinériích Obr. 3). Během frakční destilace se na základě rozdílné teploty varu oddělují v destilační koloně směsi uhlovodíků s blízkou teplotou varu - frakce. Frakční destilací ropy se získávají: • plynné produkty - používají se jako chemické suroviny a paliva, např. směs propan-butan • benzin - je použitelný jak jako palivo do zážehových motorů, tak jako rozpouštědlo barev a laků • petrolej - je palivem do proudových a tryskových letadel; je rozpouštědlem; vyrábí se z něj benzin a další látky; používá se také ještě ke svícení • plynový olej - je ve směsi s petrolejem surovinou zvaná nafta, která se používá pro Dieselové motory (v traktorech a automobilech) ; uplatní se i jako topná nafta v průmyslu a v domácnostech • mazut - používá se k topení, např. v teplárnách a na lodích; dále se destiluje • asfalt - je izolačním materiálem a materiálem k úpravě vozovek • další produkty - těžké oleje, mazadla, syntetický kaučuk, dehet, umělá vlákna, kosmetické výrobky, barviva, výbušniny, umělá hnojiva atd.

7

Obr. 3 Zpracování ropy [5]

8

3. Moře a oceány Naše Země je vodní planeta. Moře a oceány pokrývají asi 71 % povrchu planety a jsou stejně důležitou složkou planetární biosféry jako pevniny. Biologická produktivita moří a oceánů je podstatně nižší než suchozemských ekosystémů, ale vzhledem k jejich veliké ploše se celkový objem jejich fotosyntetické produkce zhruba vyrovná objemu na pevninách. Největší část plochy oceánů zaujímají širé oceány, to znamená oceány s hloubkou nad 1000 m. Někdy jsou též zvány biologickými pouštěmi, protože voda zde obsahuje málo živin a proto je biologická produktivita velmi nízká. Při okrajích pevnin jsou moře šelfová, hluboká nejvýše několik set metrů, protože kontinentální šelfy se jen mírně svažují až k oblasti tzv. kontinentálních svahů. Charakter těchto moří je jiný, jsou podstatně bohatší na živiny, které mají svůj původ zejména na pevnině a jsou do moří přinášeny řekami. Oceánský ekosystém je tedy složitější, než kterýkoliv ekosystém na souši. Životu se nejlépe daří v pobřežních vodách a v blízkosti hladiny. Volný oceán představuje 90 % světového oceánu, ale žije v něm jen 10 % rostlin a živočichů. Pro oceánské ekosystémy je, stejně jako pro pevninské, rozhodující sluneční záření. Téměř žádný Život v ohromných prostorách světového oceánu by nebyl možný bez fytoplanktonu. Jedná se o miliardy jednobuněčných rostlin, žijících poblíž hladiny, které s pomocí fotosyntézy mění energii slunečního záření a oxid uhličitý za pomoci živin přítomných ve vodě v biomasu. Jejích biomasa se stává prvním článkem oceánského potravního řetězce. Současně při fotosyntéze uvolňuje do atmosféry kyslík. Z moří a oceánů získávají lidé ročně 80 - 90 milionů tun ryb a dalších mořských živočichů. Z toho 95 % se vyloví v oblastech takzvaných výhradních ekonomických zón jednotlivých států, které sahají 200 námořních mil od pobřeží. Nejbohatší je život v blízkosti pobřeží. Mělké, na živiny bohaté vody šelfových moří jsou příznivým životním prostředím pro mnohé organismy. Z mělkých vod pochází 90 % všech úlovků ryb a měkkýšů. V pobřežních krajinách však také žije 60 % veškerého obyvatelstva planety. V USA žije v pásu do 80 km od břežní čáry polovina jejich občanů. Výsledkem takového soustředění lidí je rozsáhlé znečišťování pobřeží. Pobřežní vody se staly smetištěm odpadů a stokou, do které lidé vypouštějí odpadni vody. Průmyslové podniky vypouštějí do oceánu odpad obsahující Jedovaté těžké kovy, které tráví ryby. Těžké kovy se hromadí v jejich mase, a tím je ohrožen i člověk jehož jsou potravou. Samozřejmě znečištění oceánů a moři se projevilo poklesem úlovků ryb. V Černém moři rybáři lovili 30 druhů ryb. Nyní jich zůstalo jen 5 druhů.V letech 1985 až 1994 celkový roční úlovek ryb v Černém moři poklesl z 700 000 tun na asi 100 000 tun [1]. Ohromný světový oceán je dnes znečištěný lidskou činností. K odpadům z pevnin se však přidávají stále častěji se vyskytující havárie ropných tankerů. Tyto katastrofy nabývají obrovských rozměrů a jsou zkázou pro život poblíž hladiny v okruhu tisíce kilometrů čtverečních. Proto málokterá ekologická katastrofa má tak dramatický průběh, jako ropné katastrofy na oceánech.

9

4. Doprava ropy Na světe se stává mnoho ropných havárií, jen v období 15-ti let, v letech 1970 až 1985, došlo k 186 velkým nehodám, které provázel únik minimálně 1300 tun ropy. Součastný způsob využívání ropy jako základní suroviny na výrobu benzínu a nafty se neobejde bez její přepravy obrovskými tankery (Obr. 4). Tento způsob dopravy však není bez rizika. Může stát, že tanker narazí na skalisko a začne se potápět. Ropa zbylá v tankeru se musí rychle zachytit a zajistit . K tomuto účelu jsou secvičené speciální týmy, připravené v případě havárie okamžitě zasáhnout, jinak utvoří ropa na hladině souvislou vrstvu a už je na světě ekologická katastrofa. Voda se nemůže okysličovat a neproniká pod hladinu světlo. Pak dochází k úhynu mořského ptactva a mořských živočichů. Takováto vrstva také snadno hoří. Tyto katastrofy však zastírají skutečnost, že znečištění moří ropou je rovněž způsobeno vypouštěním ropných produktů do řek nebo přímo do moří z pobřežních továren a závodů. Jedním z důležitých ropných produktů je i benzin. Avšak i jeho používání způsobuje znečištění vody. Výfukové plyny z automobilů a ostatních motorů spalujících benzin nebo naftu obsahují jedovaté plyny, jako je oxid uhelnatý, nespálené uhlovodíky, oxidy dusíku a olovo. Některé z těchto škodlivých látek reagují se slunečním světlem a vytvářejí fotochemický smog, který visí nad mnoha městy (např. nad Los Angeles a Mexiko City). Když se smísí v mracích oxidy dusíku s kapkami vody, vzniká kyselý déšť, který znečišťuje řeky a jezera a ničí lesy. Proto se v součastné době vyrábí bezolovnatý benzin a auta jsou vybavena katalyzátory, které mění škodlivé plyny na méně škodlivé.

Obr. 4 Tanková loď pro přepravu ropy (tanker) [6]

10

5. Ropné havárie Na hladině světového oceánu převáží ropu asi 2000 tankerů, což je asi o 1000 míň jak v roce 1977, kdy byl jejich počet nejvyšší. Dnešní tankery jsou však větší než v minulosti. Nebezpečí vážného znečištění životního prostředí v případě havárie je proto větší. Odborníci na ochranu životního prostředí tvrdí, že každoročně se do světového oceánu vypouští asi 3500 milionů litrů ropy. Největšími znečišťovateli jsou z většiny ropné tankery, které si v moři vymývají nádrže, nebo z nich ropa uniká po havárii. Jako příklad můžeme uvést některé ropné havárie, které se staly [3]: V březnu 1978 uprostřed vichřice plaval Lamanšským průlivem ropný tanker Amoco Cadiz. V mohutných vlnách selhalo řízení lodě. Tankeru přišel na pomoc vlečný člun, aby ho vzal do vleku, a vlečné lano se přetrhlo. Proud unášel loď ke skalám a ta se rozpůlila po prudkém nárazu. Z vraku se vylilo do moře víc jak 295 milionů litrů ropy. Ropa unášená přílivem pokryla pláže zapáchající černou pěnou. Tisíce ptáků uhynulo, na pobřeží byla vyplavená těla mrtvých ryb. Trvalo několik měsíců než Lamanšský průplav vyhlásili za čistý. 24. března 1989 ve 21.00 se obrovský supertanker Exxon Valdez plavil z Aljašky s plným nákladem ropy. Tanker Exxon Valdez byl starý jen tři roky a byl vybavený nejmodernějšími navigačními přístroji. Kapitán lodě dobře znal aljašské vody. I přesto tři hodiny po vyplutí na moře tanker uvázl na skalách a uniklo 240 000 barelů ropy . Během několika týdnů pokryly ropné skvrny 1300 kilometrů pobřeží a 1 300 km2 mořské plochy To byly příklady havárií jež se staly v minulém století. Je zde ale důkaz toho, že se i v 21.století nedá těmto haváriím zabránit. 8. listopadu 2000 několik pláží v severní části pobřeží brazilského státu Sao Paulo bylo zamořeno ropou poté, co tanker najatý společností Petrobras narazil na betonový pilíř v přístavu Sao Sebastio. Během následujících dvaceti minut unikly do moře desítky tisíc litrů suroviny. Naložený tanker připlouval z oblasti Campos Basin ve státě Rio de Janeiro, která je největším brazilským ropným polem. Při manévrování v přístavu pak došlo k havárii. Petrobras okamžitě vztyčil bariéry, které měly zabránit většímu rozšíření ropné skvrny, přesto bylo zasaženo i pobřeží. Nedaleko místa nehody se nacházejí mangrovníkové porosty, jejichž křehký ekosystém se podle ekologů zotaví ze zamoření až za čtyři roky. Ve středu 13. listopadu havaroval u španělských břehů tanker Prestige (Obr. 5), který přepravoval 77.000 tun ropy. Zpočátku uniklo do moře asi 3000 tun. První ropná skvrna z havarovaného tankeru Prestige dosáhla severozápadního pobřeží Španělska 16. listopadu, kdy loď začala při bouři nabírat vodu a hrozilo ji nebezpečí rozlomení v důsledku 10 – 15 metrů dlouhé trhliny v trupu. Ještě v pátek se zdálo, že se podaří odvrátit ekologickou pohromu tím, že tanker byl odtažen až 165 kilometrů od pobřeží na širé moře, a také díky příznivému proudění vody. Nebezpečí rozlomení dále vzrůstalo, protože na moři přetrvávalo špatné počasí s vlnami vysokými až sedm metrů. 19. listopadu 2002 se Tanker Prestige potopil 270 kilometrů od pobřeží. Hlavní ropná skvrna byla dlouhá asi 37 kilometrů. Záchranáři natáhli u pobřeží osm kilometrů plovoucích bariér a nasadili 14 pump k odsávání ropy. Podle počátečních oficiálních údajů španělských úřadů uniklo do moře 11.000 tun ropy. Ropné skvrny z tankeru Prestige zřejmě zabily několik tisíc ptáků.

11

5.1

Používané sorbenty při ropných haváriích

Zbytky volně plovoucích a rozpuštěných ropných látek lze z vody odstranit pomocí sorpčních materiálů, např. VAPEX - expandovaný perlit, CHEZACARB - aktivní saze, materiály na bázi polypropylenu - nejčastěji s názvem FIBROIL. VAPEX se používá pro zachycování ropných látek z hladiny vody. Využívá se jeho nízké specifické váhy 0,3 kg.l-1 a jeho hydrofobní vlastnosti, takže saje pouze ropné látky. Aplikace CHEZACARBU je v podstatě stejná jako u VAPEXU. Výrobce aplikuje tento prostředek také ve formě polštářů nebo rukávů, ve kterých je sorbent zašit. FIBROIL se vyrábí jak ve formě netkané textilie různé tloušťky, tak i ve formě houbovitého materiálu tloušťky několika centimetrů a různé střiže - tzv.cupky.

Obr. 5 Tanker Prestige ve vlnách neúprosného moře u Španělských břehů [6]

12

6. Budoucnost ropy Bez ohledu na nové objevy je jasné, že fosilní paliva nejsou nevyčerpatelná a také, že zejména ropa se spotřebovává mnohem větší rychlostí, než s jakou se v přírodě vytváří. Poptávka po ropě neustále roste, nehledě na vyšší ceny a zmenšující se zásoby. Vyhlídky však nejsou tak chmurné, jak se může zdát. Někteří odborníci odhadli, že ověřené zásoby ropy reprezentují jen jednu třetinu skutečných zásob skrytých pod zemí. Pomocí nových technologií bude možné podstatně zvýšit odhad zásob, které lze ekonomicky těžit. Počátkem 90. let tohoto století američtí vědci vyvinuli techniku zvanou "chemické zaplavování", která umožňuje získávat ropu z existujících nalezišť. Tato technika spočívá ve vyplavení ropy z hornin použitím chemikálie podobné saponátu. Používání této techniky bylo v minulosti omezeno pro vysokou cenu této chemikálie. Vědci ale nyní tvrdí, že nalezli levný proces, který využívá vedlejších produktů vznikajících při výrobě papíru. Domnívají, že díky této technice se mohou zvýšit potenciální zásoby USA téměř šestinásobně. Také podzemními výbuchy lze zvýšit hranici, která určuje množství ropy vyčerpatelné z vrtu. Podzemními výbuchy se totiž rozvolňuje hornina, jejíž dutinky jsou naplněny ropou, a ta může lépe téci k čerpacímu vrtu. Ostatní zdroje ropy zahrnují asfaltové písky, což jsou horniny nasycené lepkavou ropou. Získávání ropy z těchto písků je však velmi nákladné. Jiným zdrojem ropy je skupina hornin zvaná břidlice, které jsou bohaté na látku zvanou kerogen, z níž lze získávat volnou ropu. Vyčerpání ropných zásob se tedy lidstvo nevyhne. Můžeme ho alespoň oddálit? "Jistě", říkají mnozí odborníci s úsměvem, "přece snížením spotřeby". Je ovšem celkem jisté, že by se jim například většinu motoristů přesvědčit nepodařilo. Nové objevy a nové technologie znamenají naději pro budoucnost: používání alternativních zdrojů energie ve větší míře je jediným dlouhodobým řešením energetické krize, způsobené vyčerpáním fosilních paliv. K alternativním zdrojům patří sluneční energie, větrná a vodní energie, chemická energie, ale také energie atomová. Dokud takové alternativní formy nebudou k dispozici, je životně důležité šetření s existujícími zásobami a jejich smysluplné využívání. 6.1

Ropná politika

Velmi brzy začala těžba ropy ovlivňovat mezinárodní vztahy. Rozvojové země bohaté na ropu začaly vyvíjet zvýšený politický tlak skrze "Organizaci zemí exportující ropu" (OPEC Organization of Petroleum Exporting Countries). OPEC – mezinárodní organizace založená v roce 1960 v Bagdádu, se sídlem ve Vídni, byla ustanovena v roce 1960 Íránem, Irákem, Kuvajtem, Saudskou Arábií a Venezuelou. Dále se k této organizaci připojily Alžírsko, Ekvádor, Gabun, Indonésie, Libye, Nigérie, Katar a Spojené arabské emiráty. Hlavním cílem organizace OPEC je koordinace ropné politiky, zejména stanovení exportních cen ropy a koncesních poplatků ropných společností, koordinace těžebních plánů a produkčních kvót, finanční pomoc poskytovaná rozvojovým zemím. Uprostřed 70. let tohoto století většina zemí na Středním východě buď vlastnila nebo kontrolovala svůj ropný průmysl a hodlala pomocí organizace OPEC zavést "Nový mezinárodní ekonomický pořádek", který by rozvojovým zemím zajistil mnohem větší vliv na světové záležitosti. Politika zemí OPEC způsobila zemím dovážejícím ropu značné problémy a vytvořila nedostatek paliva. Ale již počátkem osmdesátých let tohoto století mnohé rozvinuté země zvýšily svoji těžbu a zavedly úsporná opatření. Tato politika v kombinaci se světovou recesí vedla k poklesu poptávky po dovozu ropy a ceny ropy tudíž klesly. Ekonomický vliv OPEC značně poklesl, především v důsledku vnitřních rozporů a zvýšení nabídky ropy ze států mimo OPEC. V současnosti OPEC zejména stanovuje maximální množství těžby a silně ovlivňuje světové ceny ropy. Také Organizace arabských zemí vyvážejících ropu (Organization of Arab Petroleum 13

Exporting Countries, OAPEC – mezinárodní regionální komoditní sdružení založené v roce 1968) usiluje o ochranu zájmů členských zemí při vývozu ropy. Členy jsou Alžírsko, Bahrajn, Egypt, Irák, Katar, Kuvajt, Libye, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Sýrie Ropa je velice důležitá pro rozvoj průmyslu a toho využily státy, na jejichž území se ropa těží. Některé rozvojové země využily příjmů z exportu na financování veřejně prospěšných projektů (budování škol a zvyšování životní úrovně obyvatelstva). Několik zemí investovalo do vývojových projektů, jako jsou nákladné závody na odsolování mořské vody v Saudské Arábii a "projekt velké umělé řeky" v Libyi, který zahrnuje navrtání obrovské zásoby vody nacházející se pod Saharou a její dopravu pomocí potrubí na pobřeží Středozemního moře. Protože je ropa takto důležitá, hrála roli také v několika ropných konfliktech, včetně konfliktu Iráku s Kuvajtem - V roce 1990 Irák tvrdil, že Kuvajt těží ropu , která patří právě jemu, a že prodejem většího podílu ropy než činila kvóta podle OPEC pomohl snížit její cenu. Kvůli těmto a ještě dalším důvodům napadl v srpnu roku 1990 Kuvajt, ale byl odsud vyhnán vojenským sborem OSN v roce 1991. Irák vypustil ropu do Perského zálivu a vytvořil tím obrovské ropné skvrny. Irácká vojska rovněž zapálila 1/2 kuvajtských ropných vrtů. 6.2

Špatný stav lodí

Podle Mezinárodní dopravní federace (ITF) nejsou příčinou častých nehod nákladních lodí zdaleka jen přírodní síly. V současné době je obřích nákladních lodí asi 1500. Stovky z nich jsou ve špatném technickém stavu, staré a nedostatečně udržované. Přitom právě lodě převážející ropné náklady trpí na moři nejvíce, stejně jako při vykládání a nakládání. Povinné prohlídky stavu lodí, které byly nedávno zavedeny, problém neřeší. Jeden či dva experti nestačí během jediného dne posoudit technický stav lodního obra, který je mnohdy delší než tři fotbalová hřiště a široký jako šestiproudá dálnice. Obvykle pátrají jen po prasklinách a únavě kovových částí. Podle současné legislativy mají členské státy EU kontrolovat 25 procent lodí, které vplují do jejich přístavů. Ale mnoho lodí se do těchto dvaceti pěti procent nevejde. Úplně nejhorší situace je u lodí, které plují pod vlajkami jiných států, jako je Libérie nebo Panama. A navíc posádka takových lodí obvykle pochází ze zemí třetího světa a nemá nejlepší kvalifikaci. Vcelku lze říci, že nákladní lodní doprava velmi výrazně pokulhává v parametrech bezpečnosti za leteckou i železniční. Velmi úporně bojují za zlepšení technického stavu lodí pojišťovací společnosti, které ztratily kvůli těmto katastrofám v posledních dvaceti letech obrovské sumy. Skutečností ovšem je, že se potápějí i lodě ve velmi dobrém technickém stavu. Např. loď Flare plující pod kyperskou vlajkou se rozlomila nedaleko kanadského pobřeží na dva kusy. O život přišlo jedenadvacet členů posádky. Leros Strength, další loď registrovaná na Kypru, zmizel ve vlnách nedaleko norského pobřeží v únoru 1997 i s dvacetičlennou polskou posádkou. Dva roky po katastrofě lodě Derbyshire málem postihl podobný osud jednu ze čtyř sesterských lodí se stejnou konstrukcí - Tyne Bridge. Objevila se trhlina na stejném místě lodě, ale Tyne Bridge dokázala doplout do Hamburku. Nová komise vyšetřující okolnosti katastrofy lodě Derbyshire spoléhá především na svědectví získaná přímo z vraku, která nyní umožňují ponorky a podmořští roboti. Byly pořízeny stovky hodin videozáznamu vraku a téměř 140 000 fotografií. Ukázalo se, že příčinou katastrofy nebyla prasklina, jaká se ukázala u lodě Tyne Bridge. Kromě přídě byl vrak doslova rozmetán na tisíce drobných kousků. Předpokládá se, že příď byla zaplavena pomalu, a proto se udržela vcelku, zatímco zbytek lodě se ponořil prudce a pod tlakem unikajícího vzduchu se rozpadl. Ani nynější podrobná šetření však zatím nedokázala bezpečně zjistit příčinu katastrofy, i když se uvádí řada důvodů. Ale přichází nová naděje jak alespoň z části omezit tyto katastrofy.

14

6.3

Nová technologie pro sendvičovou konstrukci stěn tankerů

Vývoj tankerů jde pomalu ale jistě kupředu. Je zde nová technologie konstrukce stěn tankerů, která snad sníží počet jejich potopení. Ocelové povrchy stále více používaných ropných tankerů jsou trvale vystavovány velkému mechanickému zatížení. Velmi často dochází k poškození tankerů, nebo k jejich srážkám, což vždy způsobuje velké ekologické havárie. Tím, jak co nejvíce ocelový povrch tankerů zesílit se zabývala dceřiná firma BASF - firma Elastogran, Lemförde a londýnská firma Inteligent Engineering Ltd. Výsledkem jejich vzájemné spolupráce je tzv. sendvičový systém (Sandwich Plate Systém – SPS [7] ), který podstatně snižuje riziko úniku ropy a olejů do moře a tím zabraňuje poškozování životního prostředí (Obr. 6). Současně dochází také ke snižování výrobních nákladů. Dříve používaly loděnice pro stavbu tankerů homogenní ocelové pláty, nyní dostávají pod svůj vnější plášť ještě vnitřní část. Navařené držáky, které udržují předepsanou rozteč mezi oběma vrstvami spojují obě vrstvy. V případě kolise tankerů dochází jen k poškození vnější vrstvy, vnitřní vrstva zůstává nepoškozená a zabraňuje úniku ropy nebo olejů do moře. V budoucnu se musí pomocí technologie SPS ještě více zvýšit stabilita obrovského ocelového trupu tankeru. Ocelová žebra vyztužují normálně povrch tankerů. Svařovaná místa u těchto žeber jsou však nejslabším článkem tohoto způsobu vyztužení, neboť zde často dochází ke korozi a únavě materiálu. Právě v této oblasti má co nejvíce pomoci nová technologie SPS. Velké trupy tankerů se již nebudou vyztužovat popisovanými žebry. Prostor mezi dvěma ocelovými pláty se vyplní polyuretanem. Výsledkem pak bude doslova sendvič, sestávající z oceli a kompaktního polyuretanového jádra. Nový způsob přináší s sebou celou řadu výhod. Snižují se celkové náklady na výrobu, rovněž náklady na údržbu jsou nižší a celý systém má jen málo míst, kde by mohla nastávat koroze, nebo únava materiálu. Z těchto důvodů má nový způsob výztuhy trupu tankerů dlouhou životnost. Neméně významné jsou i jeho ekologické přednosti. SPS systém podstatně snižuje nebezpečí úniku ropy a olejů do moře. Polyuretanová vrstva rovnoměrně rozděluje nárazy po celé ocelové ploše trupu a v případě větších nárazů vznikají jen nepatrné deformace na sendvičové stěně. Navíc tlumí vibrace a hluk.

Obr. 6 Sendvičová konstrukce [6]

15

7. Závěr Na naší planetě je asi 71 % vody, ale pouhá 3 procenta tvoří čerstvou vodu. Zbytek jsou ledovce na pólech a podzemní prameny. Přitom necelé 1 procento z těchto vod lze považovat za vhodné pro potřeby člověka. Na počátku 21. století je ovšem na planetě taková vodní situace, že více než 1 miliarda lidí vůbec nemá přístup k nezávadné pitné vodě a 3,4 milionu lidí ročně umírá na choroby úzce spjaté se závadnou vodou… Podle odhadu Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se to týká nejen nejchudších rozvojových zemí, ale ještě navíc asi 35 milionů obyvatel v některých státech, které nepatří vyloženě k nejzaostalejším. Jedná se například o Maroko, Irák, Gruzii a dokonce i o Bulharsko. Vědci odhadují, že zhruba 80 % látek znečišťujících moře pochází z pevniny – z průmyslu, čističek a zemědělských závodů. Do všech světových oceánů proudí nepřetržitě obrovské množství ropných látek, ať už z havárií tankerů či z běžného provozu lodí, což má katastrofický dopad na životní prostředí. Znečištění moří není možné regulovat. Oceány nemají hranice a při jejich nesmírné ploše se ani nedají kontrolovat. Důsledky takovýchto nehod jsou obrovské a vyžadují si značné finanční náklady na čistění. Vždy při havárii tankeru nebo ropné plošiny uhyne velké množstvo živočichů a rostlin. Narušení oceánského ekosystému též způsobilo pokles úlovků ryb. Svět stoji dnes před poklesem dodávky potravin z moře připadající na jednoho obyvatele planety. Ceny ryb v příštích desetiletích proto bezesporu rychle porostou. Nejlepším způsobem jak znečišťování moří omezit na únosnou míru, je snížit jeho příčiny. Nejen ve světě, ale také u nás jsme svědky bezohlednosti vůči vodnímu světu. Vždyť jen v naší republice je asi 500 km toků bez života a 5000 km je silně znečištěno. Doufejme, že oceány už brzy přestanou být považovány za jámy na odpadky, o jejichž jedovatosti a škodlivosti už dnes nikdo nepochybuje. Jediná cesta, jak ozdravit a oživit mrtvé toky, hynoucí jezera a churavějící moře je omezení příčiny jejich znečištění. No můžeme se uspokojit, protože vědci předpokládají, že éra ropy v nejbližších 100 letech skončí a lidstvo bude muset hledat nové způsoby nahrazení ropy jako paliva a doufejme, že nové palivo, které nahradí ropu, nebude natolik znečišťovat životní prostředí jako ropa dnes v důsledku své složité přepravy ropnými tankery a občasné nehodovosti ropných vrtů nebo věží. Také je možné věřit tomu, že nové palivo nebude podobně znečišťovat ovzduší jako ropa při její terciální přeměně v motorech automobilů, ale půjde například o využití solární energie a jiných ekologických zdrojů.

16

Seznam použitých informačních zdrojů: [1] MOLDAN, B. Životní prostředí – globální perspektiva. Praha: Regleta, 1994. 111 s. ISBN 80-7066-938-1. [2] JURČIŠÍN, A., HLAVŇA, V. Dopravny prostriedok a životné prostredie. Žilina: VŠDS, 215s. ISBN 80-7100-306-9 [3] Elektronickou verzi časopisu 100+1, NEWTON Information Technology, (c) 2000, [cit.2002-10-05]. Dostupné z: . [4] CBOX [cit.2001-09-25]. Dostupné z: . [5] Elektronický týdeník T+T Technika a trh, Vydavatelství CCB s.r.o., [cit.2002-09-05]. Dostupné z: . [6] CNN, 2002 Cable News Network LP, LLLP., c2002, [cit.2001-09-28]. Dostupné z: . [7] Server Referáty, c2001, [cit.2002-10-07]. Dostupné z: .

17

Příloha 1 Organization of Petroleum Exporting Countries

Většina ropy se vytěží jen v několika zemích převážně na Středním východě. Tyto země společně tvoří oligopol. Jejich rozhodnutí o tom kolik ropy vytěží a za jakou cenu ji prodají jsou klíčová. Země těžící většinu světové ropy, vytvořily kartel nazvaný Organizace zemí vyvážejících ropu – OPEC. V roce 1960, kdy byl oficiálně OPEC založen, zahrnoval Irák, Irán, Kuvajt, Saúdskou Arábii a Venezuelu. V roce 1973 se připojily další země Katar, Indonésie, Libye, Spojené arabské emiráty, Alžírsko, Nigerie, Ekvádor a Gabun. Tyto země ovládají přibližně tři čtvrtiny světových zásob ropy. Stejně jako každý jiný kartel se OPEC snaží zvyšovat cenu svého produktu prostřednictvím koordinovaného snižování vytěženého množství ropy. OPEC se snaží stanovit pro každou členskou zemi produkční limity. Členské státy kartelu by chtěly udržet vysoké ceny ropy. Ale každý člen má zároveň tendenci zvyšovat těžbu, aby získal větší podíl na celkovém zisku. Členové OPEC mnohdy se snížením těžby souhlasí, ale potom své závazky poruší. OPEC se nejvíce dařilo udržet spolupráci a vysoké ceny v letech 1973 – 1985. Cena surové ropy vzrostla ze 2,64 dolarů za barel v roce 1972 na 11,75 dolarů v roce 1974 a pak na 35,10 dolarů v roce 1981. Ale na začátku osmdesátých let se začaly členské země dohadovat o produkční limity a OPEC přestal být schopen udržovat spolupráci. Do roku 1986 cena poklesla zpět na 12,52 dolarů za barel. Dnes se členové OPEC scházejí asi dvakrát ročně, ale kartel již nemá sílu dosáhnout dohody či ji posílit. V důsledku toho se členské země rozhodují víceméně nezávisle o rozsahu své produkce a světový trh ropy je celkem konkurenční. Cena surové ropy je po očištění od inflace přibližně stejná, jako byla předtím, než vznikl OPEC. Následující článek (z The New York Times) popisující problémy, které měl OPEC v roce 1996, když OSN dovolila Iráku vrátit se zpět na světové trhy ropy.

Očekává se, že OPEC odloží opatření vůči novým iráckým dodávkám ropy Vídeň – Organizace zemí vyvážejících ropu, která se zde sešla, se dnes zdála být zaskočená neochotou svých členů vzdát se části svých podílů na trhu, přestože je pokles cen, pokud se jí nepodaří přimět svých jedenáct členů ke snížení těžby, jistý. Výsledkem bylo, že OPEC byl nucen přijmout nic neřešící rezoluci, která opravňuje Irák k těžby 800 000 barelů ropy denně bez jakýchkoli dalších škrtů. Svým rozhodnutím OSN v Květnu 1996 povolila Iráku obnovit vývoz ropy, který byl v důsledku války v Perském zálivu zakázán. Dva z největších producentů, Saúdská Arábie s 8,4 miliony barelů denně a Venezuela se skoro 3 miliony barelů denně, jednoznačně prohlásili, že nehodlají snižovat produkci ani přes žádost ostatních členů OPEC, kteří tak učinili. Zdálo se, že Saúdská Arábie zaujala znovu rozhodný postoj, při kterém považuje zvýšení produkce o 3milony barelů denně, ke kterému došlo v roce 1990 a které mělo nahrazovat iráckou těžbu poté, co na Bagdád byly uvaleny sankce OSN, za trvalé, přestože se Irák pokouší získat svůj starý podíl na rozsahu těžby zpět.

18

Irácký ministr pro těžbu ropy Amer Mohammad Rašíd prohlásil, že jeho země podepíše první prodejní kontrakty do deseti dnů. Irák oznámil že zdvojnásobí a eventuálně i ztrojnásobí svou těžbu ropy. Ministr Rašíd předpověděl rychlé zvýšení tempa růstu iráckých prodejů. Potvrzuje to fakt, že vedení mnoha ropných společností jednala s jeho poradci. Při rozhovoru s reportéry ministr řekl, že do tří měsíců by denní exporty mohly dosáhnout 1,2 milionu barelů, tedy kvóty mnohem vyšší než byl plán OPEC, to je 700 000 až 800 000 barelů denně. V případě, že jeho odhad bude správný, dodatečný výstup by mohl přispět k tlaku na pokles cen, možná až o 3 dolary za barel. Ministr Rašíd rovněž prohlásil, že považuje řešení Spojených národů za pouhý „most“ k úplnému odstranění embarga do šesti měsíců. Pak dodal, že by produkce Iráku mohla dosáhnout předválečné úrovně 3 miliony barelů denně. Dva členové Rady bezpečnosti, Francie a Rusko, se netají svou podporou úplného zrušení sankcí. Takový vývoj by byl pro Irák i pro spotřebitele na celém světě zlatým dolem, ale katastrofou pro členské země OPEC, které jsou pod velkým tlakem, jako je například Venezuela, která právě prožívá hlubokou ekonomickou krizi. Youssef M. Ibrahim The New York Times, 7. června 1996

19