NÁRODNÍ DIVADLO BRNO - ČINOHRA TISKOVÁ ZPRÁVA 17. 6. 2009 PREMIÉRA: Jan Karafiát - BROUČCI 19. 6. v 18 hodin
Statutární město Brno finančně podporuje Národní divadlo Brno, příspěvkovou organizaci. Partner inscenace:
www.ndbrno.cz obsahuje výběrová řízení pro dodávky zboží a služeb
Jan Karafiát (1846–1929)
BROUČCI Dramatizace: Roman Groszmann Jazyková úprava: Martin Dohnal Režie: Roman Groszmann Dramaturgie: Martin Dohnal Scéna a kostýmy: Sylva Marková Hudba: Richard Mlynář Pohybová spolupráce: Hana Charvátová Korepetice: Richard Mlynář
Premiéra 19. června 2009 v Mahenově divadle
Osoby a obsazení Brouček .............. Petr Panzenberger Tatínek .................. Bedřich Výtisk Maminka ........... Tereza Groszmannová Beruška............... Henrieta Hornáčková Kmotřička........... Drahomíra Hofmanová Kmotříček........... Jaroslav Kuneš Verunka.............. Sandra Riedlová Janinka .............. Jindřich Světnica Brouček z roští senior Vladimír Krátký Brouček z roští junior Jakub Šafránek Verunek I ........... Vratislav Běčák Verunek II ........... Karel Růžička j. h. Zlatohlávek ........ Jaroslav Knesl j. h. Maličcí broučci . Kryštof Grygar j. h. ............................ Samuel Rusňák j. h. ............................ Matyáš Slavík j. h. ............................ Oliver Golda j. h. ............................ Evelína Kaločová j. h. ............................ Kristýna Kučerová j. h. Chudobka – hlas .............. Jana Hlaváčková Chudobek – hlas ...... Ladislav Lakomý
Evangelický farář Jan Karafiát (1846-1929) napsal v Čáslavi podstatnou část Broučků, které je možné považovat za pokračování výchovné činnosti na jiné, múzičtější úrovni, jejíž vnitřní harmonie se elegantně snoubí s hlásáním Řádu. Uznání Řádu je pak důvodem zúčastněnosti, jež se projevuje pokorou a odevzdaností, která je pro někoho výrazem zaslepenosti, pro jiného znakem jasnozřivé vidoucnosti. Broučci vyšli poprvé v roce 1876 anonymně, v grafické úpravě velmi a velmi skromné, bez ilustrací, v ceně třiceti krejcarů, s názvem Broučci pro malé a velké děti. V literatuře se traduje, že Karafiát je vydal vlastním nákladem, ale existuje i indicie, že knížečku finančně podpořila slečna Joan Denistoun Buchanan of Auchentorley (1819 – 1912), tedy šlechtična, s kterou se Karafiát seznámil ve Skotsku; výrazem úcty k ní je mimo jiné i dedikace Broučkovy pozůstalosti, knihy, jež je volným navázáním na práci předcházející. Dílo vyšlo péčí nakladatelství Václava Horkého v příliš nenápadné a obchodně šedivé podobě, což asi byl jeden z důvodů, proč kniha neskutečně dlouho ležela v proslulém knihkupectví J. Bašteckého jako neprodejný kus alias ležák, který je ideální ubytovnou pro prach. Mimochodem, Jan Baštecký (1844 – 1922) předtím, než si zřídil knihkupectví, působil jako evangelický učitel a vytvořil množství chrámových písní, parafrází a náboženských básniček pro děti. Pro vyvedení knihy z hlubin zapomnění se musel zjevit její „zvěstovatel“, a tím byl Jan Herben (1857 – 1936), spisovatel, jenž se snažil vnikat pod povrch lidového života slováckého, hlouběji chápat národní svéráz moravský, o čemž svědčí sbírky literárních obrázků a povahokreseb Moravské obrázky (1889), Slovácké děti (1890) a Na dědině (1893), nejvíce však staletá kronika tereziánské doby Do třetího a čtvrtého pokolení (1892), mající mnoho skvělých míst autentických popisů zvláštností venkovského života, nepostrádající poezii i kouzla naivního. (Pro děti napsal svěží a jiskřivou knihu Bratr Jan Paleček; 1902.) Právě Herben objevil knihu v roce 1893 v knihkupectví Bašteckého a vzbudila v něm prý úžas a nadšení, a to nejenom v hájemství skvostů české literatury dětské. Existuje ovšem i odlišná verze: Broučky v knihovně Jana Herbena našel, přečetl a superlativy oplýval novinář a spisovatel Gustav Jaroš (1867 – 1948), píšící především své výtvarné stati pod pseudonymem Gamma (ale i pod jménem Adam Kříž) a který kdysi vyvolal velké naděje burleskou Sláva (1891) a sbírkou próz Publikáni a hříšníci (Arne Novák tvrdí, že naděje ani zdaleka nenaplnil). Ať tak či onak, všechny stopy osudového setkání s Broučky vedou do okruhu časopisu Čas: Herben jej založil a vedl jako šéfredaktor, Jaroš do něj přispíval mravokárnými a interpretačně vyhrocenými výtvarnými kritikami. Čas vycházel od roku 1886, věnoval se „veřejným otázkám“, 1889 se stal týdeníkem, od 1901 deníkem, vycházel do 1. světové války s beletristickou přílohou „Besedy Času“. Duchovním vůdcem byl T. G. Masaryk, přispíval do něj útočnými polemikami J. S. Machar, ale třeba i znamenitý divadelní kritik J. Vodák. Literárně se Čas klonil k realismu, nejvíce stranil písemnictví ruskému, zavrhoval formalismus typu umění pro umění, zcela nepřátelský postoj prokazoval vůči eklekticismu. Podle Arneho Nováka „stál na stanovisku kritického revizionismu celého národního bytu českého, vyhýbal se zbytečnému nadšení, odkrýval rány veřejného života, nešetřil osob ani oblíbených předsudků, miloval mluvu drsně pravdivou, střízlivě prostou, leckdy s pošklebkem sarkastickým“. Tolik místa věnujeme Času proto, že právě on se stal požehnanou kolébkou nového zrození, vpravdě vzkříšením příběhů broučků, a to prostřednictvím recenze, kterou v Herbenově týdeníku 2. září 1893 vydal Jaroš; kupodivu však nepodepsanou. Recenze byla saturována takovou dávkou euforie, která se dostavuje jen tehdy, když se recenzent plně identifikuje se světem posuzovaného díla. Koneckonců francouzsky píšící švýcarský literární vědec a myslitel Jean Rousset byl přesvědčen, že vnímatelná konstrukce každého uměleckého výtvoru je spjata s určitým „mentálním světem“, a tudíž její analýza vyžaduje bezprostřední ztotožnění interpretovo. Chutnost Jarošovy recenze vybudila obrovský zájem, který způsobil bleskurychlé vyprodání první edice a následující druhé vydání v roce 1894, i když se jednalo spíš o reedici vydání prvního. Následovala vydání další, ale vždy bez jména autora, přestože Herben inicioval pátrání, jež přineslo jenom skrovný poznatek, že tvůrcem je jakýsi evangelický farář ze zapadlé vísky na Valašsku. Mezitím Karafiát přeložil knihu do angličtiny a němčiny pro své přátele z evangelických (či reformních) církví; opisy v těchto jazycích neunikly pozornosti českých kruhů, které v širší české společnosti rozšířily domněnku, že se jedná o mistrovský překlad z anglického originálu záhadného anglického spisovatele. Teprve poté, co Karafiát doložil své autorství, hrdě se hlásiv k češství, začalo dílo od desátého vydání (1912) vycházet s jeho jménem. V roce 1989 vyšlo 84. vydání a do dnešních dnů je jich už kolem sta. Mezi léty 1969 a 1971 se prodalo neuvěřitelných 280 000 výtisků. Významný teoretik literatury pro děti a mládež Zdeněk Zapletal mimo jiné o Broučcích napsal: Byli a jsou přijímáni souhlasně i nesouhlasně, nadšeně vyzvedáni i polemicky odmítáni podle toho, na kterou ze složek díla se klade důraz. Takováto nejednoznačnost a přímo názorová
protichůdnost, vedoucí až k ostrým polemikám, pochopitelně nebyla dílem náhody. Svědčí, mimo jiné, o vnitřní rozpornosti Karafiátova básnického podobenství, do jehož ideově umělecké struktury spolu s mnoha průkopnickými rysy pronikly také prvky určitého konzervatismu, patrné nejvíce ve spisovatelově fatálním přesvědčení o tom, že člověku je dáno žít v poslušnosti a odevzdání do vůle boží. V tomto až moralistním momentu zajisté tkví omezenost Karafiátovy práce, vzdalující ji místy činorodosti dnešního dětství, zatímco její poetická obraznost, citlivý přírodní lyrismus, ušlechtilý humanismus si nadále uchovávají nepomíjející platnost. Čtenářsky i posluchačsky stále přitažlivé zůstávají postavičky malých hrdinů, broučků a berušek, které při všech svých světlých stránkách nejsou zbaveny pravdivých lidských vlastností: považují za samozřejmou povinnost obětavou a nezištnou práci pro druhé, jejich vzájemné vztahy jsou prostoupeny duchem porozumění, úcty a lásky, mají však i svoje slabosti a chyby a také svoje vlastní nevlídné osudy, včetně tragického konce odpovídajícího zcela řádu života. I jazykově, svým jadrným básnickým slohem šťastně spojujícím hovorovost lidové řeči s vytříbenými biblismy je dílo Jana Karafiáta pozoruhodné. To všechno, myslím, jsou dostačující důvody, proč nechceme a ani nemůžeme Broučky přezírat, odpírat je dnešním dětem. Naopak, naším cílem je, aby je dále a znovu četly – po svém a nově, očima i srdcem současného mládí. Režisér Roman Groszmann, tvůrce velké imaginace, se rozhodl inscenovat Broučky na scéně Mahenova divadla jako lidovou hru s folklórními ohlasy, jako velkou parafrázi, v níž jsou zabudované odkazy k lidovým zvykům a obyčejům prostřednictvím řeči dialogické, řeči narativní a také zpívané. Řeč narativní je svěřena dvěma chudobkám, Chudobce a Chudobkovi, kteří jsou spodobněni na scéně v nadživotní velikosti a vykládají si Broučkův příběh, prostřednictvím hlasů velkých „bardů“ činohry Mahenova divadla – Jany Hlaváčkové a Ladislava Lakomého. Groszmann zachovává Karafiátův svět v úplnosti, jeho křesťanský aspekt nezeslabuje, ale naopak zesiluje. K jedné odchylce však přece jen došlo, totiž že Janinka neumírá, neboť je pojata jako věčný princip, na něhož se smrtelnost nevztahuje. Proto také Janinku hraje Jindřich Světnica, neboť jeho tvář připomíná larvu nebo zámotek (doufám, že se neurazí), tedy něco, z čeho se rodí nový život dál a dál. Vynikající scéna a kostýmy Sylvy Markové vyjadřují nádherný svět, který je silný v kramflecích, svět nenarušený, zdravý, životem kypící. Groszmann také napsal texty písní a přiměl znamenitého hudebníka Richarda Mlynáře, trombonisty orchestru Moravského divadla v Olomouci a skladatele značného diapazonu, aby je zhudebnil. Ten zkomponoval písničky, kterými si divák může připomínat inscenaci formou CD i v době, kdy už bude po divadelní smrti, ale které mají šanci žít i mimo prostředí divadla jako výtvor, který pozoruhodně koresponduje s živelností a kouzlem české a moravské lidové kultury.
ROMAN GROSZMANN nar. 1977 autor divadelní adaptace a režisér
Rodák z východoslovenské Rožňavy po gymnáziu působil v letech 1995 –1997 jako herec v Divadle Jozefa Gregora Tajovského ve Zvoleni (Cena Literárního fondu za Truffaldina v Goldoniho Sluhovi dvou pánů). 1997 – 2000 studoval na Akadémii umení v Banskej Bystrici herectví a režii. Studium ukončil v roce 2001 absolventskou režií Marivauxova Sporu. V letech 2000 – 2004 vystudoval herectví na Divadelní fakultě JAMU, kde absolvoval v titulní roli ve Smočkově Podivuhodném odpoledni dr. Zvonka Burkeho. Od roku 2004 je zde doktorandem téhož oboru a od roku 2006 pedagogem herectví v ateliéru Evy Jelínkové. V roce 2004 spoluzakládal v Olomouci divadlo Tramtárie, kde režíroval Williamsovu Tramvaj do stanice Touha a autorský projekt Jak se hovnivál chtěl stát motýlem, který vznikl pod jeho vedením. V roce 2005 nastudoval na Malé scéně Mahenova divadla hru chorvatského autora Mira Gavrana Lásky George Washingtona. Na podzim 2006 se stává šéfem činohry Moravského divadla Olomouc. Už jeho první inscenace v této funkci, kterou je hra Mariny Carr U kočičí bažiny, vzbudí zasloužený zájem diváků a pozornost divadelní kritiky. V Olomouci režíruje Williamsovu Kočku na rozpálené plechové střeše, Fixní ideu Leonida Andrejeva. Významným Groszmannovým počinem bylo uvedení monodramatu Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu, které připravil ve spolupráci s dramaturgem Janem Šotkovským. Nastudoval Feydeauova Dámského krejčího, Shakespearova Othella, úspěšně zvládl úskalí muzikálového žánru v Pokrevních bratrech Willyho Russella. Jeho zatím poslední olomouckou inscenací je Tančírna, kterou připravil pro Moravské divadlo ve spolupráci s Janem Šotkovským a Miroslavem Urbanem. V brněnském divadle Buranteatr, které plynule navázalo na olomouckou Tramtárii, se vrátil k Williamsově Tramvaji do stanice Touha a uvedl hru Barbory Vaculové Žumpa. V činohře Národního divadla Brno nastudoval vlastní verzi Goldoniho Náměstíčka.
SYLVA MARKOVÁ nar. 1977 výtvarnice scény a kostýmů
Brněnská rodačka se během studia na gymnáziu se stala členkou divadelního sdružení Divadlo Dům, kde výtvarně spolupracovala na několika inscenacích. V letech 1997 – 2002 studovala scénografii na DiFa JAMU pod vedením doc. Miroslava Meleny. V roce 2006 úspěšně dokončila doktorské studium na téže škole. Jejím školitelem a vedoucím disertační práce byl prof. Bořivoj Srba. Od roku 1997, kdy v Západočeském divadle v Chebu mělo premiéru její první představení Rozhlasová hra Tomáše Svobody, pro které ve spolupráci s A. Maloněm navrhla a zrealizovala scénu a loutky, spolupracovala a spolupracuje s řadou divadel v Brně, Praze, Plzni, Českých Budějovicích, Zlíně, Ostravě a Olomouci. Ve Studiu MARTA byla autorkou výtvarného řešení Čechovových Tří sester, které režíroval Aleš Bergman.
Často spolupracuje na operních představeních. S režisérkou Magdalenou Švecovou to byly v roce 2004 u příležitosti mezinárodního janáčkovského festivalu inscenace Janáčkových děl Počátek románu a Rákoš Rákocy uvedené na scéně Městského divadla v Brně. V Divadle J. K. Tyla v Plzni se podílela na inscenacích Massenetova Werthera v režii Daniela Balatky, Dvořákovy Rusalky v režii Jiřího Nagyho a Verdiho Nabucca, které režíroval Darius Etemadieh, v Bezbariérovém divadle Barka s režisérkou Kristianou Belcredi na představení opery Martina Kuxe Hradby a na Gilbertově a Sullivanově díle Ruddigore čili Čarodějčina svatba v Divadle Reduta. Sylva Marková byla autorkou výtvarného řešení hry Briana Friela Tanec na konci léta v Městském divadle Zlín v režii Ivana Baladi. Velmi častá je spolupráce Sylvy Markové s Moravským divadlem Olomouc, především s režisérem Romanem Groszmannem, pro něhož vytvořila už jeho první olomouckou inscenaci, kterou byla hra Mariny Carr U kočičí bažiny. Následovaly Williamsova Kočka na rozpálené plechové střeše, Groszmannova a Šotkovského verze monodramatu Františka Pavlíčka o Boženě Němcové Dávno, dávno již tomu uvedená v olomouckém Divadle hudby, Dámský krejčí Georgese Feydeaua, Fixní idea Leonida Andrejeva, muzikál britského autora Willyho Russella Pokrevní bratři, Shakespearův Othello anebo Tančírna ve verzi Romana Groszmanna, Jana Šotkovského a Miroslava Ondry. V Moravském divadle Olomouc také spolupracovala s režisérem Alešem Bergmanem na inscenaci Bulgakovova Molièra a s Miroslavem Ondrou na Goldflamově hře Doma u Hitlerů. Sylva Marková je autorkou výpravy původní opery hudebního skladatele Ondřeje Kyase a libretisty Pavla Drábka Společná smrt milenců v Šinagawě, kterou v brněnském Divadle Polárka uvedl v únoru 2009 soubor Ensemble opera diversa v režii Tomáše Studeného. S touto inscenací se mohli rovněž setkat diváci pražského Divadla Kolovrat. První práce v ND Brno Sylvy Markové byla výprava k inscenaci hry Mira Havrana Lásky George Washingtona, kterou na Malé scéně Mahenova divadla režíroval Roman Groszmann. V roce 2008 následovala úspěšná Groszmannova inscenace Náměstíčko.
RICHARD MLYNÁŘ nar. 1963 autor scénické hudby
Narodil se ve Šternberku, na ostravské konzervatoři vystudoval hru na trombón a od roku 1985 působí jako trombonista v orchestru Moravského divadla Olomouc. Jeho hlavní doménou je hra na klavír, a to zejména v jazzové oblasti. V letech 1991 – 1999 koncertoval například s anglickým saxofonistou Richardem Handem, s brněnským houslistou Janem Beránkem, sólově hrál v České republice i v zahraničí. V letech 2004 – 2005 absolvoval jako pianista evropské turné muzikálu Jesus Christ Superstar v americké produkci. Od roku 2005 spolupracuje s Městským divadlem Brno na inscenacích muzikálů (Hair, Jesus Christ Superstar, Jazz Side Story). Jako pianista vystupuje také s Moravskou filharmonií Olomouc a nově vzniklým big bandem B Side Band v Brně. Hra na klavír přivedla Richarda Mlynáře také k činnosti skladatelské a aranžérské. V těchto oblastech vyniká vysokou profesionalitou. Jako autor je vyhledáván mnoha sólisty a komorními ansámbly. Za všechny jmenujme saxofonový kvartet Bohemia, Brněnské hornisty, Komár String Trio. V současnosti se věnuje zejména scénické hudbě, píše také ale vážnou hudbu, především komorní, hudbu pro děti a rovněž jazzové skladby. Aranžuje pro B Side Band, Brass 6, Moravskou filharmonii a Moravské divadlo Olomouc. V Moravském divadle se velkou měrou podílel na Groszmannově úspěšném nastudování muzikálu Willyho Russella Pokrevní bratři. Richard Mlynář je autorem četných skladeb pro klavír. Z jeho komorních skladeb jmenujme Komorní suitu pro saxofonový kvartet Bohemia, Míjení pro smyčcové trio. Je rovněž autorem Mše pro soprán a hornové kvarteto a vokální Rockové mše. Z jeho četné tvorby pro dětské posluchače se zmiňme o jeho baletech Zimní královna, Malá mořská víla a Byl to sen. Napsal hudbu k řadě rozhlasových inscenací, z divadelních jmenujme například O svatém Františkovi, Miláčka Ornifla, scénickou hudbu ke hře Milana Uhdeho Zázrak v černém domě a Groszmannovu inscenaci Náměstíčko (MS Italia ’90) v Mahenově divadle. Napsal rovněž hudbu ke krátkému filmu režiséra Patrika Hartla Sedmnáct hodin, dvacet pět minut. Ve výčtu jeho činností nelze opominout další oblast, v níž si získal renomé, a tou je hudební režie a střih
(vydaná CD: William Hill Funky Little Crustaceans, James Pellerite Visions, dreams & memories – režie, Lada Fedorová: Romance z Andalusie – střih, master). V roce 1997 získal za svou činnost v oblasti kultury Cenu města Olomouce. Je otcem dvou synů, kteří se rovněž profesionálně věnují hudbě.
S ČINOHROU NDB A SPOLEČNOSTÍ AVIATIK SERVIS NA PRÁZDNINY BALÓNEM! Diváci, kteří do 19.6. navštíví Mahenovu činohru nebo si zakoupí vstupenku v již zahájeném předprodeji na červen nebo na příští sezónu, mají možnost zúčastnit se soutěže o let balónem! Let balónem se uskuteční 23. 6. 2009 v 19 hodin, poletí se z centra města tam, kam nás vítr donese. Letu se zúčastní ředitel Daniel Dvořák a za soubor činohry poletí herci, kteří získali největší počet hlasů v letošní Ceně diváka - to znamená Eva
Novotná a Zdeněk Dvořák za nejlepší výkony v hlavní roli a Dana Pešková-Milfajtová a Jan Grygar za nejlepší výkony ve vedlejší roli. Diváci budou slosováni na společenském setkání po premiéře Broučků a jeden z nich získává 2 letenky a může vyletět balónem na prázdniny s ředitelem a herci NDB! Let poskytuje společnost AVIATIK SERVIS (www.balon.cz), která byla také jedním z partnerů Ceny diváka činohry NDB. Věříme, že tímto své diváky činohry potěšíme a snažíme se pokračovat v hesle "za hranice všedních dnů s Mahenovou činohrou Národního divadla Brno".
