VŠB – TUO
Datum: 6. 12. 2010
Národní a světová historie Seminární práce Leónidás a bitva u Thermopyl
Osobní číslo: vav0040
Jméno: Petr Vavroš
Král Leónidás se stal legendou především díky své statečné smrti u Thermopyl roku 480 př. n. l., kde jen s hrstkou bojovníků dokázal vzdorovat mnohonásobné přesile. Kdo však Leonidás ve skutečnosti byl, a jaký život vedl před tím, než ho osud zavedl k Thermopylám? Sparta, v níž se Leónidas narodil, byla velmi netypickým státem s vojenskou ústavou a správou. Obyvatelstvo spartského státu, který ostatní Řekové nazývali Lakedaimón, se dělilo do několika tříd, z nichž jen rodilí Sparťané měli plná občanská práva. Jediným zaměstnáním plnoprávných spartských občanů byla válka a obrana vlasti. Pro boj byli vychováváni, pro boj žili. Mezi Sparťany se nebylo možná přiženit, přivdat ani přistěhovat – rodiči Sparťana mohli být zase jen Sparťané. Maximální počet spartských mužů byl devět tisíc, ale kvůli neustálým válkám, které Sparťané vedli, se vždy pohyboval v číslech ještě menších. Z tohoto důvodu bylo jedním z největších společenských přestupků ve staré Spartě neoženit se a nemít děti. Neženatí muži byli považováni za bezectné, i přestože jinak pro obec vykonali mnoho dobrého. Například, když se výborný spartský vojevůdce Derkyllidés dožadoval na přítomném mladíkovi, aby mu uvolnil své sedadlo na slavnosti, chlapec ho odmítl s tím že „vždyť tys nezplodil toho, kdo by jednou podstoupil své místo mně.“ Leonidův otec, král Anaxandridés, ženatý byl, ale zůstával bezdětný. Spartští starří ho proto nutili k tomu, aby manželku zapudil a vzal si jinou. Anaxandridés však svou ženu miloval a na něco takového nechtěl ani pomyslet. Kvůli nátlaku svých spoluobčanů ale přistoupil na to, že si vezme ještě druhou manželku, která dá státu následníka trůnu. Tím se podle řeckého spisovatele a cestovatele Pausania (2. stol. n. l.) stal jediným spartským králem, který měl dvě řádné manželky. Za krátký čas králova druhá manželka porodila syna Kleomena. Hned na to ovšem otěhotněla i Anaxandridova první žena a někdy kolem roku 540 př. n. l. postupně porodila tři syny: Dóriea, Leónidu a Kleombrota.
Krutá sparťanská výchova Nezachovaly se nám žádné zprávy o tom, že by chlapci z královského rodu byli vychováváni nějakým jiným způsobem než ostatní děti. Lze proto předpokládat, že i na Leónidu ihned po narození čekala pověstná prohlídka u starších, která měla odhalit, jestli je dostatečně silný a zdravý. Leónidás „inspekcí“ prošel bez problémů a starci ho proto opět odevzdali zpět do „péče“ matky a chůvy. Do péče v uvozovkách píši proto, že mnohé ze sparťanských výchovných prostředků bychom dnes bez nadsázky mohli považovat za týrání dětí. Spartské chůvy dětem nedávaly plenky, koupaly je ve víně, krmily je jen malým množstvím potravy a často je nechávaly o samotě a ve tmě. Když bylo Leónidovi sedm let, převzal jeho výchovu stát. Prvně jmenované praktiky v péči o novorozence ovšem nebyly nic proti tomu, jak „sparťanská“ výchova pokračovala dál. Od sedmi až do dvaceti let museli spartští chlapci chodit s oholenou hlavou, bosí a s výjimkou jediného lehkého pláště také zcela nazí. Byli rozděleni do družin, v nichž trávili veškerý svůj čas. Spali společně na stelivu z rákosí, a učili se snášet zimu a tělesné nepohodlí. Podle spisovatele Plútarcha (2. stol. n. l.) se myli pouze několikrát za rok. Tělesné tresty, za jakoukoliv projevenou slabost nebo nedokonalost, byly na denním pořádku. Chlapci se také společně vzdělávali. Vědami se ovšem zabývali jen okrajově. Naučili se psát, recitovat, se staršími diskutovali o ctnosti. Učili se mluvit stručně a příhodně, proto mezi ostatními Řeky prosluli, jako „lidé, kteří nepotřebují mnoho slov.“ 2
Když Leónidás dospěl kolem roku 520 př. n. l. do jinošského věku, zemřel jeho otec Anaxandridés a Sparťané podle dávného zvyku prohlásili novým vládcem jeho nejstaršího syna a Leónidova nevlastního bratra Kleomena. Všichni ovšem věděli, že lepším následníkem trůnu by byl Anaxadridův druhorozený syn Dórieos, který nad ostatní Sparťany vynikal svým rozumem i odvahou. Dórieos považoval své nejmenování králem za velkou křivdu, a proto ze Sparty odešel a založil nové město v Itálii, kde však brzy po té zemřel. Kleomenova třicetiletá vláda byla bouřlivá. Vedl mnoho válek se sousedy, vměšoval se do politiky okolních řeckých měst, nedbal starých vojenských nařízení a spáchal mnoho bezbožných skutků. Kupříkladu když do Sparty přišli poslové perského krále Dáreia a žádali pro něj spartskou vodu a zemi (tj. poddanství), rozčílení Sparťané, v čele s Kleomenem, je shodili do hluboké obecní studně s tím, že právě zde najdou země i vody pro krále dostatek. Ke konci svého života už Kleomenes vykazoval natolik jasné příznaky šílenství, že ho Sparťané museli zbavit vlády a zavřít do vězení. Ve vězení potom spáchal sebevraždu. Protože po sobě nezanechal žádné mužské potomky, přešla v roce 488 př. n. l. vláda na Leónidu, který měl za ženu jeho jedinou dceru Gorgó. Leónidovi tehdy mohlo být kolem padesáti let. O Leónidově kralování, stejně jako o jeho mládí se nedochovaly takřka žádné zprávy. Víme však, že vládl ve vypjaté době, kdy perský král Xerxés (panoval mezi lety 485–465 př. n. l.) začal shromažďovat svou obrovskou armádu proti Řecku. Jeho úmyslem bylo především odčinit porážku vojska svého otce Dáreia u Marathónů roku 490 př. n. l. v předchozí řecko-perské válce.
Xerxova výprava proti Řecku Dáreios poslal proti Řekům asi sto tisíc mužů. Xerxés v roce 480 př. n. l. vytáhl do Řecka s vojskem, které podle antických pramenů bylo desetkrát až padesátkrát větší. Řecký dějepisec Héródotos (asi 484–425 př. n. l.) zaznamenal, že řeky, z nichž se Peršané chtěli napít, často vyschly. Obyvatelé ostrova Thassu si zase chtěli Xerxovo přátelství naklonit hostinou, kterou uspořádali pro něj i jeho vojsko. Po jídle ovšem děkovali bohům za to, že Xerxés nemá ve zvyku jíst dvakrát denně, protože v takovém případě by byli úplně zničeni. Xerxés s oblibou nechával pořádat přehlídky svého vojska. Při jedné z nich se zeptal přítomného Řeka Démárata, jestli s myslí, že je možné, aby někdo perskému útoku odolal. Démáratos mu však odpověděl, že i kdyby se vzdali všichni ostatní, v Řecku je jeden národ – spartský – který se mu nepodrobí nikdy. Královi vysvětloval, že Sparťané žijí v chudobě a jediné, co mají, je svoboda: „Budou s tvým vojskem bojovat, i kdyby jich bylo jen tisíc. Jejich pánem je zákon a před ním mají daleko větší úctu než tvoji lidé před tebou. Konají to, co jim ukládá zákon: neutíkat z bitvy před žádným množstvím nepřátel, nýbrž vytrvat v šiku a buď zvítězit, nebo padnout.“ „Jen tisíc?“ podivoval se Xerxés. „Proti takovéto armádě? To je tlachání zoufalců,“ vysmál se mu král. Zanedlouho však měl poznat, že Démáratos mluvil pravdu. Řekové se proti Peršanům snažili shromáždit co nejvíce posil, ale příliš se jim to nedařilo. Severořecká města se přidávala ke Xerxovi jedno za druhým, protože král sázel na osvědčenou taktiku shovívavosti vůči poddajným a krutosti vůči neústupným. Řekové se sešli na strategické 3
poradě v Korinthu a dohodli se na obraně Thermopyl, kde měl být zpomalen postup Xerxova vojska s tím, že mezitím Řekové zaútočí na perské loďstvo v soutěsce u mysu Artemísion. Spartský král se svou válečnou výpravou proti Peršanům neváhal. Podle historika Diódóra Sicilského (1. stol. př. n. l.) si Leónidás vyžádal od eforů pouhé tři stovky Sparťanů a tisíc ostatních Lakedaimonských. Hérodotos však mluví o tom, že k Thermopylám šla třístovka Sparťanů jako předvoj, protože ostatní spartské zdržel svátek karnejí (přibližně konec srpna), během něhož bylo zakázáno vyrážet do boje – a díky němuž také Sparťané zmeškali bitvu u Marathónu roku 490 př. n. l. Tři sta Sparťanů si Leónidás vybral osobně z nejlepších svých spoluobčanů, kteří již měli syny – to proto, aby v případě porážky bylo zajištěno pokračování jejich rodů. Sparťané vyzbrojeni dlouhými kopími, bronzovými štíty s písmenem lambda (jako Lakedaimón) a meči, odění do pověstného červeného pláště, který „nejrychleji zazáří a nejpomaleji se špiní“ potom rychle vyrazili směrem k Thermopylám ve středním Řecku. Thermopylská úzká soutěska byla výborně zvoleným místem bitvy, místo totiž z jedné strany ohraničovaly vysoké hory a z druhé strany moře, takže zde Peršané nemohli využít ani svou početní převahu, ani jízdu. V thermopylském průsmyku stála starobylá tvrz s obrannou zdí, kterou Leónidás a jeho muži provizorně opravili a čekali na příchod barbarů. Podle Hérodota průsmyk bránilo tři sta spartských těžkooděnců, a z ostatních měst dalších asi pět tisíc mužů. Spisovatelé Diódóros a Pausániás uvádějí čísla o něco málo větší. O velikosti perského vojska se dodnes mezi historiky vedou spory. Podle Héródota bylo Peršanů a jejich spojenců několik miliónů, ale i pokud by byly přesné ty nejnižší odhady moderních historiků (cca 100-200 tisíc), stále museli Řekové u Thermopyl čelit mnohonásobné přesile.
Slavná bitva u Thermopyl Když perská armáda dorazila k Thermopylám, Xerxés vyslal napřed hlídku, aby zjistila kolik Řeků je a co dělají. Když se perští zvědové přiblížili k řeckým pozicím, nemohli uvěřit svým očím. Neviděli celé vojsko, které bylo skryto za obnovenou hradbou pevnůstky, ale jen necelé tři stovky Sparťanů. Někteří z nich se cvičili, jiní leštili své zbraně, další si česali a zdobili vlasy. Peršanů si přitom vůbec nevšímali. Udivení zvědové se proto ihned vrátili zpátky a hlásili to králi. Král chování Řeků nedokázal pochopit a tak celé čtyři dny vyčkával. Z dálky jim předváděl svou sílu a předpokládal, že je tím vyděsí a donutí k útěku. Pátého dne k Řekům poslal hlasatele. „Složte zbraně!“ volal na ně. „Přijď si je vzít!“ odpovídali mu Sparťané. „Buďte rozumní,“ zkoušel to dál hlasatel. „Jakmile perské vojsko vystřelí šípy, zakryjí slunce jako mrak!“ „To je dobře!“ volal na něj Sparťan Diénekés „Alespoň se nám bude ve stínu lépe bojovat!“ Když hlasatel neuspěl, král Xerxés se velmi rozzlobil nad drzostí svých protivníků a poslal na Řeky vojáky s rozkazem, aby je zajali živé a přivedli před něho. Myslel, že je snadno porazí, ale Řekové Peršany bez velkých potíží odrazili. Další den tedy král vyslal proti Řekům svou elitní bojovou jednotku, kterou nazýval „nesmrtelní“. Nesmrtelní proto, že za každého padlého vojáka byl připraven náhradník, který ihned zastoupil jeho místo, takže se zdálo jako by neubývali. Tato jednotka byla složena výhradně z Peršanů, kteří měli na asijské podmínky poměrně dobrý výcvik i zbraně. Proti Řekům však nepořídili o mnoho lépe než jejich kolegové o den dříve. Sparťané na ně dokonce několikrát nasadili svůj pověstný černý humor. Z ničeho nic se k nepřátelům obrátili zády a dali se na předstíraný útěk. Rozradostnění barbaři se vrhli s křikem a prudkostí za nimi, a když už 4
je téměř dostihli, Sparťané se otočili, zapřeli do země svá kopí a rozeběhnutí Peršané se na ně sami nabodávali. Peršané se pak pokoušeli průsmyk dobýt po jednotlivých oddílech „i všelijak jinak“, ale příliš se jim nedařilo. Král Xerxés bojům osobně přihlížel a dokonce prý třikrát vyskočil z trůnu v obavě o osud svého vojska. Byl na rozpacích, co má dělat a nakonec dal rozkaz k ústupu. Krále Xerxa ale v této těžké chvíli zachránila náhoda. Na perskou stranu přeběhl jistý Epialtés z Mélie a plánoval vyměnit osud svých soukmenovců za zlato od Xerxa. Bydlel totiž poblíž a dobře znal místní krajinu, včetně horské stezky, kterou bylo možné Thermopyly obejít. Navrhl králi, že mu tuto stesku za patřičnou odměnu ukáže. Xerxés měl radost, že má konečně šanci dostat se Řekům na kobylku, Epiata bohatě odměnil a poslal s ním své vojáky. Řecké horské hlídky o perských vojácích v horách okamžitě informovaly Leónida. Spartský král však ani za této situace nepokládal za čestné opustit stanoviště, k jehož obraně ho sem vyslala obec. Možná si také vzpomněl na delfskou věštbu, podle níž měl padnout buď on, anebo Sparta – a něco takového nemohl riskovat. Nechtěl ovšem, aby jistou smrt podstoupili i spojenci, proto je odeslal domů. V Thermopylách tak k ránu zůstali jen Sparťané, sedm set statečných mužů z nedalekých Thespií a čtyři stovky Thébanů. Brzy ráno dal Xerxés rozkaz k útoku. Vyděšeným perským vojákům, se ale do boje proti Řekům příliš nechtělo. Jejich velitelé je museli pobízet biči, takže zepředu byli masakrováni od Řeků a zezadu ušlapáváni od svých tlačících se spolubojovníků. Řekům se čtyřikrát podařilo zahnat Peršany na útěk. Potom jim ale vpadly do zad oddíly nesmrtelných, které v noci přešly hory, a Řekové museli ustoupit na kopec u tvrze. Když zlámali svá kopí, bránili se meči. Když přišli o meče, bojovali rukama i zuby. Proti množství perských šípů se však ubránit nemohli. V krvavé řeži na kopci padl i Leónidás. Ve zběsilém boji o jeho mrtvolu se Řekům povedlo zabít dva Xerxovi bratry. Za nedlouho na to thermopylské bojiště utichlo. Král Xerxés po bitvě procházel Thermopylami, rozzloben kvůli smrti bratrů i tisíců svých mužů. Mezi mrtvými Sparťany nechal vyhledat Leónidovo mrtvé tělo a pro výstrahu potrestal alespoň to: dal mu useknout hlavu a nabodnout ji na kůl. Smrtí ale Leónidův příběh nekončí. Po bitvě u Thermopyl dostali Lakedaimoňané věštbu z Delf, že mají u Xerxa žádat náhradu za smrt svého krále. Vypravili tedy k Peršanům poselství. Král se Sparťanům vysmál a řekl, že patřičnou náhradu vyplatí Řekům vojevůdce jeho pozemního vojska Mardónios, až k tomu bude vhodný čas. Myslel patrně, že to bude právě on, kdo Řekům zasadí konečnou porážku, ale věci nakonec dopadly jinak. Za necelý rok po bitvě u Thermopyl, v roce 479 př. n. l. se střetli Řekové s Mardóniovým vojskem u Platají. Perský velitel v bitvě padl a Řekové zde dobyli rozhodné vítězství „nejkrásnějšího ze všech, o nichž víme.“ Vítězství, odměnou za něž byla svoboda...
5
Literatura Diodorus Siculus: Library (www.perseus.tufts.edu) Herodotos: Dějiny. Academia. Praha 2004. Kol. autorů: Nejstarší řecká lyrika. Svoboda. Praha 1981. Pausániás: Cesta po Řecku. Svoboda. Praha 1973. Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů I. Odeon. Praha 1967. Šílený T.: Řecké starožitnosti. Jednota českých filologů. Praha 1926. Xenofón: Řecké dějiny. Svoboda. Praha 1982. Zamarovský, V.: Řecký zázrak. Mladá fronta. Praha 1972.
6
