Nanebevzetí Lazarovo (Lk 16,19-31) – 16. září 2012
Introitus: 1 J 1,5-7 (BK) První čtení: Ž 14 (JB) Kázání: Lk 16,19-31 (ČEP) Poslání: 1 Pt 3,8-9 (BK) Požehnání: Nu 6,24-26 (BK) Písně: 288, 215, 689, 693, 616
19
Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. 20 U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, 21a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. 22 I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. 23A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. 24 Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ 25 Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. 26 A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ 27Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, 28 neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ 29 Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ 30 On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ 31 Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“ (Lk 16,19-31)
Sestry a bratři! Často se v mé blízkosti v posledním čase mluvilo o podobenství, které jsem právě přečetl. Na strašnické střední generaci, v mém jabloneckém sboru, také s několika bratry vikáři… Dokonce i jeden advokát mladší generace, přemýšlivý a kultivovaný muž, který není křesťan, i ten se mě nedávno zvídavě dotazoval,
jakpak to bylo s boháčem a Lazarem. Řada lidí mezi vámi zde i na jiných místech tedy, zdá se mi, cítí, že Ježíšovo podobenství nějak promlouvá do naší situace. Tato poptávka mě přiměla, abych si znovu důkladně přečetl Ježíšovo vypravování. Pokusím se nepřeslechnout jak jednotlivé jemné narážky příběhu, tak i jeho celkový smysl a jeho zvěst o spravedlnosti Páně. Brzy jsem si uvědomil, že podobenství nejen ukazuje, jak vynikajícím vypravěčem byl Ježíš. Vidím v tomto Ježíšově příběhu i různé ironické momenty, notnou dávku sarkasmu. Celé vypravování sleduje dva muže, jejich zacházení se svěřenými hřivnami, s časem, který jim byl vyměřen na této zemi a potom také jejich „život po životě“. Jenom jeden z nich má jméno, a není to jméno ledajaké. Lazar nebo spisovněji Eleazar znamená totiž doslovně: „Bůh je pomoc.“ Boháč naproti tomu žádné jméno nemá. Snad proto, že jeho život je přes všechnu vnější nádheru dosti jednotvárný, jeden den jako jiný, každý den skvostné hodování i luxusní roucho. Dni a roky našeho boháče plynou v tupé spokojenosti a nic nemůže jeho spokojenost zkomplikovat ani zvrtnout. Jeho blahobyt se zdá být zajištěn před každým vratkostí osudu. Obléká na sebe, jak nám dosvědčí také poznámka ekumenického překladu, purpur a kment. Vzhledem k tomu, že obléknutí do purpuru bývá v biblických knihách nápadně spojováno s korunovací panovníka, můžeme v boháči z podobenství tušit krále nebo přinejmenším nějakého knížete. Vypravování takového podobenství na veřejnosti by tak bylo ještě odvážnější, než bychom tedy na první pohled mysleli: prorok kázající toto podobenství by si koledoval o podobné maléry jako někdo, kdo před třiceti lety vykládal prostořeký vtip na poměry. Ten anonymní velmož – co dělal vlastně tak špatného, že se po smrti dostal do takových neblahých, nepěkných míst? I když si nemusíme dělat iluze o původu jeho zazobanosti, povšimněme si, že neběží o nějakého lichváře, tuneláře, tyrana služebnictva nebo někoho, kdo používá při získávání svého bohatství nečestných prostředků. Ne. To, co definuje boháčovo špatné počínání, je nejprve život plný prázdných radovánek, ke kterým se navíc strojí do krásných šatů. Dá se říci, že ve svých hostinách a radostech promarnil boháč svůj život, který měl spravovat moudřeji a střízlivěji. Problematičnost boháčova chování vynikne o to ostřeji, že za vraty jeho paláce sedává chudák a mrzák Lazar. Ten má k bezdomovcům dnešního času dosti daleko. Je to nepochybně chudý invalida, který neměl štěstí a kterému chybí také střecha nad hlavou. Podobenství Lukášova evangelia zobrazuje hořkou realitu starověké Římské říše: žádné pojištění, žádná organizovaná sociální péče, žádný invalidní důchod pro Lazara, který nejspíš ne vlastní vinou živoří za
plotem paláce. Dávný městský stát by snad ještě vzal Lazarovu nouzi za svou, špinavost a chudobu svého žebráka by občané města vnímali jako svou vlastní ostudu a projevovali by o žebráka jakousi starost. V časech Říma je však už Středozemí příliš velké, příliš globální: leccos můžeš, ale nikoho nezajímáš. Lazar zůstává odkázán jen na milosrdenství mocného jednotlivce, ale právě toto milosrdenství mu boháč z podobenství za celý život ani náznakem neprojeví. Dokonce i psi, pro židovské publikum samo sebou nečistá zvířata, projevují zájem a soucit větší než majitel paláce: přibíhají a olizují Lazarovy rány. „I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahámovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben.“ Písmo o pohřbu chudáka nic nepraví: není těžké vidět za úsečností těchto vět smutný konec chudého – jáma pro spodinu na okraji hřbitova, hrob beze jména. Jeho tělo je k nenalezení, ale posmrtný osud o to slavnější: spočine v klínu Abrahámově – tak jako na starověkých hostinách odehrávajících se oproti našim zvyklostem u stolu na zemi, kde se hosté krmí vleže na boku, spočine nejvzácnější host v těsné blízkosti hostitele – Boháč v pořadí Ježíšova vypravování vydechne duši až později, po Lazarovi, protože se může díky své zazobanosti dožít vyššího věku – a je na rozdíl od nešťastného Lazarova konce slavně pohřben. Boháčův pohřeb slavnostní a Lazarův chudinský znamená poslední tečku za pozemskou existencí jednoho i druhého, poslední slovo, které tento svět připojí k jejich štěstí nebo neštěstí na tomto světě – tak jako slavný francouzský bonmot říká: „Honosné pohřby neslouží k tomu, aby se spustil nebožtík, ale aby se vytáhli pozůstalí.“ Na posmrtný osud Lazara i boháče nemají totiž pohřební okolnosti už žádný vliv; na Boží úradky ani na Abraháma, hostitele ponížených a dobrých duší na věčnosti už slavný pohřeb boháčův ani zapomenutí, do kterého upadl po smrti Lazar, nedělají žádný dojem. Po smrti se situace Lazara i boháče úplně obrací. Boháč si v bolestech a v ohni protírá zrak a spatřuje v jakési kosmické dimenzi Lazara poctěného přítomností v náruči Abrahámově: tak blízko, že spolu mohou všichni hovořit – a zároveň v nedosažitelné dálce, odděleni propastí, která ukazuje nezměnitelnost tohoto jejich osudu, nemožnost se setkat. „Abraháme, pošli Lazara, ať ochladí mé rty kapkou vody ze špičky svého prstu,“ volá boháč na praotce Abraháma. Nejeden komentátor tu vidí pokračování boháčova velkopanského postoje, který si odnesl už ze svého života: Lazar jako by snad i ve věčných příbytcích prodléval jen proto, aby boháči posluhoval a občerstvoval ho. Ve skutečnosti bohatcovo zoufalé volání působí jiným dojmem: jako jasné vědomí toho, co nastalo, i jako vědomí důvodů, proč to nastalo. Nenacházíme tu žádnou udivenost „jak jsem se mohl já, tak hodný a dobrý človíček, dostat do
těchto strašlivých míst“!?!? Boháč by teď špendlíčkem hrabal, aby mu byl dopřán aspoň takový úděl, jaký byl za života na zemi přiřknut Lazarovi. Je ale pozdě. – Mohlo by nás už při počátečních větách Ježíšova podobenství napadnout: Věděl boháč nebo nevěděl, že hned za vraty jeho paláce trpí nouzí otrhanec Lazar? Provinil se sobeckou lhostejností k tomu, co se děje za dveřmi jeho domu, nebo se provinil arogantní lakotou? Zlou posměšnou myšlenkou „ať si ta otrhaná veš tam vzadu u popelnic pojde, když si neumí život zařídit tak šikovně jako já“? Snad oba dva tyto hříchy projevil za svého života v nějaké míře boháč z podobenství – lhostejnost i sprostou, násilnickou necitelnost. Všimněme si přece, že boháč se na pekelném místě nemusí naivně ptát: „Kdopak je, otče Abraháme, ten chlapík, který spočívá na tvém klíně místo mě?“ Boháč totiž ihned Lazara poznává, potkává v něm žebráka, který trpěl nouzí několik kroků od jeho hodovní síně, a trpce také vidí, proč byly po smrti rozdány karty právě takto. Vidí teď, že si sebelépe situovaný milionář nekoupí za své paláce a purpurové oděvy věčnost ani Boží přízeň po smrti. Promluva „otce Abraháma“ k boháčovi je svým tónem vlídná, ve svém obsahu však neúprosná. „Vzpomeň si, synu,“ říká Abrahám (a v originálním textu říká doslovně „mé dítě“!), „vzpomeň si tedy, že tobě se dostalo za života všeho dobrého a Lazarovi všeho zlého.“ Tvrdost, která působí z takového až obchodnicky vyvažovaného pojímání spásy – dařilo-li se ti na zemi zle, bude ti nyní sladce a naopak – tato tvrdost je však v příběhu Ježíšově tvrdostí zaslouženou. Boháč odmítl ve své nadutosti udělat cokoli proto, aby tvrdost pozemských bolestí svého bližního zmírnil. Věřil za života, že to je tak správné, když někteří mají nadbytek a jiní nic než cáry a hlad. Věřil, že „takový je prostě neměnný běh světa“. Věřil, že má právo si užívat a rozhazovat svůj majetek, jak se mu zachce – je to přece jeho majetek! Ať se Lazar trochu snaží místo povalování se za plotem, ať si vydělá na svůj palác a na svoje lahůdky k večeři – a nebudou mu pak muset pejskové lízat jeho hnusné vředy! Boháč Lazara neobdaroval ani drobky, ani zbytky, které by spadly z jeho stolu: a nyní ve věčnosti se proto bude muset obejít bez milosrdně podané kapky vody. Nezměnitelnost jeho škaredého posmrtného údělu představuje tvrdou, ale důslednou odpověď na boháčovo pozemské smýšlení: na jeho cynickou důvěru ve věčný běh světa, který se nehodí nějakými pošetilými a marnými skutky zlepšovat. Co je silné, ať prosperuje, co je slabé, ať zahyne, říkal si asi, když každý den pořádal ve svém paláci honosný večírek. Nikdy si nepoložil otázku o samozřejmosti nebo zaslouženosti svého bohatství, nikdy neuvažoval, jestli na tom není něco špatně, když Lazarové trpí nedostatkem. Po smrti je mu
podávána štědrá a milosrdná ruka právě tak málo, jako byl ochoten jí zaživa podávat sám. „Je-li tomu tak, otče Abraháme, pošli tedy za mými pěti bratry odtud z posmrtného života Lazara, aby je varoval a oni se po svém dokonání nemuseli dostat sem za mnou do pekelných muk,“ volá tedy boháč. Je-tu přece jen v boháčově řeči přítomný prvek jisté neomalenosti, i když neomalenosti způsobené nepředstavitelnou bolestí trápení v pekelném ohni. Pro Lazara, místo aby se těšil z blaženého pobývání v náruči Abrahámově, která mu má vynahradit jeho smutný život na zemi, naplánoval teď otřesený boháč jiný program: má jako strašidlo, jako duch vyburcovat pět boháčových bratrů, zřejmě stejných dárečků jako byl předtím on sám, aby mysleli na zlé konce a napravili se, dokud je čas. Vyvolávání duchů a vyptávání se duší zesnulých mimochodem Mojžíšův zákon ostře odsuzuje (Lv 19,31; 20,6; Dt 18,11). A také Abrahám tuto boháčovu prosbu odmítá jakožto nepatřičnou. Sázka na to, že nějaký přízrak nebo duch napraví smýšlení někoho zatvrzelého, je pochybná: byl by to přece právě jenom přízrak, duch, strašák; jenom temné a pochybné vidění. Žádný chvályhodný a zaručený zdroj morálního jednání, nic, co by nás živé mělo učit správnému vztahu k Bohu a k bližním. „Mají přece Mojžíše a proroky, ať je poslouchají,“ ukončuje diskusi přes pekelnou propast otec Abrahám. Slýchají to v synagógách a kostelech, čtou to v Písmu, měli by to vědět tak jako tak, jak mají zacházet se svým bohatstvím a jak se mají chovat ke svým znevýhodněným Lazarům, říká Abrahám. Toto jim má říci jejich rozumnost a soudnost, ne nějaký otřes z nočního přízraku dávno zemřelého žebravého Lazara, naznačuje Abrahám. Vidění ducha, vidění umrlce na rozdíl od velkolepého zdroje poznání o Bohu, které máme v Písmu, nepředstavuje orientaci v lásce k Bohu ani k druhým. Jistě už mnozí z nás někdy užasli nad některými z našich známých nebo kolegů, u kterých se jejich důvěra v horoskopy, v okultní jevy nebo třeba ve vyvolávání duchů dokáže snoubit s překvapujícím sobectvím a bezcitností. Kristův příběh o boháči a Lazarovi, s vážným jádrem, ale v nejednom momentu vypravovaný s ironickým tónem, by nás neměl vybízet k nějakým širokodechým úvahám o detailech osudů dobrých i zlých duší po smrti; bylo by příliš odvážné podpírat jím učení o pekelných mukách nebo středověké katolické učení o očistci. Jistě z něho smíme čerpat naději, že smrt nepřerve naději chudého Lazara na to, jak mocnou pomocí je Bůh, naději, že „Bůh pomáhá“. Smíme z něho čerpat naději, že „Mojžíš a proroci“, zkrátka a dobře Písmo svaté, představuje jistější povzbuzení k činění dobra než všetečné hledání
životní orientace v nějakých znameních a zázracích. Úsilí o spásu totiž představuje každodenní namáhavý zápas, celoživotní vytrvalostní běh, při kterém máme své úsilí prozíravě rozložit a plánovat. Tím hlavním není naivní vyhlížení nějakého intenzivního zážitku Boží přítomnosti, jak ho malují adventistické brožurky, ale celoživotní promyšlená starost o osud světa, každodenní jednání ve světě inspirované Kristovým obrazem Božího království. Výzva podobenství o boháči a Lazarovi spočívá v nemarnění času ke změně světa, která nemusí a snad ani nemá být velikášským plánováním dalekosáhlých světových převratů, ale třeba jen drobnou pomocí; vírou, že i drobná pomoc bližnímu v nouzi může znamenat ve svých důsledcích mnoho. Starobylý komentář k Bibli kralické upozorňuje na „kratičkost života lidského, v němž nad časnými věcmi šafáři tolik jsme“: pouze správcové tedy, ne nadutí a požitkářští majetníci jako boháč před Lazarem. Podobenství nám ukazuje jako Bohem chtěné a požehnané užívání svého života k tomu, abychom nezůstali sobecky vězet v tom, co je nám dáno, ale užívali to v ohledu na lásku k Bohu i k bližnímu. „V těchto dvou příkazech (tedy v lásce k Bohu i k bližním) je celý zákon a proroci,“ vyučuje přece Ježíš (Mt 22,40). Nad chvályhodnou snahou člověka alespoň nedostatečně a po lidsku prospět svému bližnímu tak, jak to ve své nadutosti opomněl učinit boháč z našeho podobenství, se ovšem klene perspektiva víry v konečné vítězství Božího království, „v náruč Abrahámovu“ pro ponížené a ublížené, jak jí legendárně opisuje ve svém příběhu Kristus, v definitivní bytí dobrých a vyvolených v blízkosti Boží i po životě plném rozporů a nespravedlností. Neodolám, abych své dnešní kázání neuzavřel kratičkou básní švýcarského reformovaného faráře a básníka Kurta Martiho: to by se tak některým pánům líbilo / kdyby se smrtí zůstalo vše stejné / panství pánů / otroctví otroků / by bylo navždy potvrzeno / … kdyby na věčnosti / oni zůstali pány v drahém soukromém hrobě / a jejich otroci / zůstali otroky v levných řadových hrobech / přijde zmrtvýchvstání / které bude jiné, zcela jiné, než jsme mysleli / přijde zmrtvýchvstání, které je / povstáním Boha proti pánům / a proti pánu všech pánů: smrti Amen!
