nám. J. Palacha 2, Praha 1, tel.: ,

KFS FF UK

nám. J. Palacha 2, Praha 1, tel.: +420 221 619 227, e-mail: [email protected]

NFA/ Národní filmový archiv, jeho historie, úkoly, aktivity, výpůjční řád, ceník služeb viz www.nfa.cz a další pojmy, s nimiž je možné se při návštěvě této instituce setkat: FIAF/ Fédération Internationale des Archives de Film – Mezinárodní federace filmových archivů vznikla v roce 1938 v Paříži jako výsledek snah o spolupráci při stanovování jednotného postupu při evidenci filmových materiálů. Její členové pracují v komisích (prezervační, dokumentační, historické aj.), což umožňuje jejich vzájemnou obeznámenost v oblasti získávání, zpracování, uchovávání a využívání audiovizuálních materiálů a koordinaci jejich úsilí. NFA je členem FIAF od roku 1946, kongres, pravidelné setkání členských zemí uspořádal třikrát (1958, 1980, 1998). Filmová kopie, její charakteristika a technické vybavení: kopie filmová – filmový pás se stříbrným nebo barvivovým pozitivním obrazem. Podle toho, zda (ne)obsahuje zvukový záznam, rozlišujeme kopie němé a kombinované. K. f. se zhotovuje kopírováním negativu obrazu, někdy i kopírováním filmového pásu s pozitivním obrazem (kopie inverzní). Každá distribuční kopie je vybavena úvodním pásem, dějovou částí a koncovým pásem, při čemž úvodní pás obsahuje pás ochranný, určovací a synchronizační a koncový pás pak filmový pás vybíhací, kontrolní, určovací a rovněž ochranný viz oborová norma ON 19 80 16. kopie distribuční – pozitivní kopie filmu určená k promítání v kinech. Rozeznáváme kopie formátu 70 mm, 35 mm a 16 mm, kopie klasické (poměr stran obrazu 1 : 1,37), kopie rozšířené (poměr 1 : 1,66), kopie širokoúhlé (1 : 2,35). Dále kopie se světelným (optickým) a magnetickým záznamem zvuku (jednostopým i vícestopým), kopie černobílé a barevné. kopie duplikační (duppozitiv) – filmová kopie sloužící k výrobě duplikátních negativů. Pořizuje se vždy z originálních negativů. Vzhledem k tomu, že jde o zabezpečovací materiál ovlivňující kvalitu velkého počtu dalších kopií, musí se s ním zacházet stejně jako s originálním negativem, který je materiálem výchozím. film pozitivní černobílý – skládá se ze čtyřech vrstev: podklad tvoří triacetát celulózy, ten podvrstva spojuje s želatinovou emulzní vrstvou (látka citlivá na světlo, po fotografickém zpracování je v ní uložen obraz a záznam zvuku), následuje ochranná vrstva. Rozdíl u

barevného filmu je pouze v želatinové emulzní vrstvě, která se skládá ze tří emulzních vrstev, z nichž každá po fotografickém zpracování obsahuje dílčí barevný obraz. film bezpečný – označení pro kinematografický film, jehož citlivá vrstva je nalita na těžce zápalné a špatně hořlavé podložce, která je buď z acetylcelulózy nebo z polyesteru film úzký – souhrnné označení všech druhů filmových materiálů o šířce pásu od 16 mm do 8 mm (standard je 35 mm). Všech formátů f. ú. se užívá pro natáčení amatérských filmů, proto jde zároveň o slangové označení pro amatérský film vůbec, film 16 mm a Super 8 mm se však objevuje i v profesionální kinematografii. film širokoúhlý – souhrnný název souboru výrobních technologií kinematografického filmu, jež jsou charakterizovány výsledným obrazem na promítací ploše s poměrem šířky k výšce větším než 1,37 (systémy CinemaScope, Vista Vision, Cinerama aj.) šot filmový – velmi krátký, obsahově zhuštěný snímek, obvykle zpravodajského určení. Š. zachycuje událost několika výraznými záběry ve filmovém týdeníku nebo zpravodajství. délka filmu – jeden ze základních technických údajů filmu, uvádí se v metrech, včetně úvodních a závěrečných titulků. Po znásobení příslušným koeficientem dostaneme dobu v minutách a sekundách, potřebnou k promítnutí filmu. frekvence obrazová – veličina vyjádřená počtem obrázků naexponovaných nebo promítaných za sekundu. Je-li frekvence obrazu při snímání menší než při promítání, pohyb se zrychlí a naopak. Standardní rychlost je 16 obr./s pro němý film a 24 obr./s pro zvukový film. podložka filmová – fólie zhotovená z průhledné, dokonale čiré umělé hmoty. Původně se používalo nitrocelulózy, která má sice dobré mechanické vlastnosti, ale snadno se vzněcuje. Od roku 1960 proto platí všeobecný zákaz používání nitrocelulózových filmových podložek (krátce nitrát) k výrobě filmů pro veřejné promítání. Pro filmové materiály byla vyrobena bezpečná podložka, jejíž podstatu tvořil acetát, posléze triacetát celulózy a nakonec polyester. Podložka musí odolávat zvýšené teplotě v promítacím přístroji, zachovávat dostatečnou pružnost, nesmí měnit rozměry a vytvářet v citlivé emulzní vrstvě jakékoliv změny, musí umožňovat snadné provádění slepek. Oproti nitrocelulózové podložce vykazuje triacetátová větší chemickou stabilitu a delší životnost, a to min. 300 let. (Pro každý archiv představuje překopírování filmů na hořlavých materiálech na materiály bezpečné prioritu, jde však o velmi finančně náročný proces.) záznam zvuku - optický vzniká fotografickou cestou - magnetický vzniká elektromagnetickou cestou v magnetickém polevu blank – filmový pás bez obrazové informace, používaný jako pomocný materiál, nejčastěji k ochraně filmu na začátku a na konci dílu

děrování (perforace) – otvory normalizovaných rozměrů a umístění, ražené na okrajích filmových pásů všech šířek. D. zajišťuje opakovatelný pohyb filmu v kameře, v kopírovacím nebo promítacím stroji. Podle tvaru otvoru se rozeznává d. negativní, standardní 35 mm pozitivní, cinemascopické, standardní 16 a 8 mm, Super 8 mm. slepka – výsledek spojování filmu pomocí filmového lepidla. Před vlastním slepením se z filmu musí odstranit v místě slepky želatinová citlivá vrstva, neboť princip je založen na naleptání podložky obou slepovaných částí a vzájemném přeložení přes sebe. Polyesterové podložky se mohou také svařovat, a to vysokofrekvenčním ohřevem nebo ultrazvukem. středovka – váleček ustálených rozměrů (dříve ze dřeva, dnes z umělé hmoty), který slouží jako jádro, na něž je navinutý svitek filmu po dobu jeho uskladnění titulky – každá úplná kopie filmu zpravidla obsahuje titulky úvodní a závěrečné; jde-li o film zahraniční, může být opatřen českými podtitulky; němý film má vysvětlující titulky mezi jednotlivými záběry, proto je nazýváme mezititulky. Titulky mohou být ražené, leptané, kopírované nebo elektronické. Možné nedostatky filmového materiálu, dané už výrobou nebo pozdějším poškozením či degradací: stav kopie technický – kvalita kopie určená mírou opotřebení povrchových ploch, stavem děrování, kvalitou obrazové části, stavem optické zvukové stopy nebo magnetického záznamu zvuku, počtem slepek, délkou jednotlivých dílů a hodnotou smrštění filmového pásu asynchronnost – časový nesoulad mezi dvěma či více informacemi (obrazovými a zvukovými), které mají být sdělovány současně. Výsledkem je rozpad audiovizuálního vjemu. dýchání obrazu – nepravidelné rozostřování obrazu na promítací ploše, jehož příčinou je zpravidla změna polohy filmového pásu vzhledem k předmětové rovině promítacího objektivu. Může však jít rovněž o závadu vzniklou již při snímání nebo kopírování. neklid obrazu – označení pro nepravidelnou stabilitu polohy jednotlivých obrazů na filmovém pásu vůči otvorům děrování a pro rušivý pohyb promítaného obrazu proti promítací ploše poškození filmové kopie – zhoršení technického stavu f. k. Míru opotřebení stanoví norma a jeho klasifikace se pohybuje od 1 do 4. Má-li kopie stav 4, nelze ji promítat veřejně. smrštění filmu – změna rozměrů filmového materiálu, projevující se především v podélném směru zmenšením délky filmového pásu a tím i rozteče otvorů děrování. S.f. bývá příčinou neklidu obrazu a je způsobeno především jeho vysycháním, jemuž lze zabránit vhodným skladováním a pečlivým ošetřováním filmové kopie.

šum – rušivý signál vznikající zčásti v elektronických částech zařízení pro záznam zvuku vlivem náhodných nerovnoměrností při proudění elektronů, zčásti v magnetické vrstvě nosiče záznamu Restaurování: restaurování – proces, který minimalizuje degradaci filmového díla a vrací mu co možná nejblíže jeho původní podobu po stránce obsahové i technické. Filmový restaurátor restauruje to, co je zachyceno na filmovém pásu, tedy naraci příběhu a jeho střihovou kompozici. Tuto fázi nazýváme rekonstrukce. V druhé fázi jde přímo o restauraci filmového pásu, tedy o odstranění či zmírnění jeho mechanických poškození (rýhy, zapršení, nečistoty aj.). Zvláštní problém představuje restaurování barevných materiálů (virážovaných, tónovaných, kolorovaných), neboť je obtížné dosáhnout původní barevné podoby díla. virážování – chemický postup, v jehož rámci organická barviva, rozpustná ve vodě, obarví želatinovou vrstvu černobílé kopie jednou barvou. Vizuální změny jsou pak zjevné pouze ve světlých částech, které neobsahují redukované stříbro. tónovaní – chemický proces, při němž se stříbro ve vyvolaném obraze nahrazuje barvivy, tzn. konkrétního barevného tónu (např. modrá se užívala pro noční scény) dosáhne celý obraz, a to včetně tmavých míst. kolorování – ruční vybarvování jednotlivých filmových okének (někdy s pomocí šablony) Vybavení střižen: stůl převíjecí – jednoduché zařízení sloužící k převíjení filmů. Nejčastěji jde o dva kruhové talíře s trnem uprostřed, na který se filmový kotouč nasazuje otvorem středovky. Podle polohy talířů se s. p. dělí na horizontální, vertikální nebo se šikmým uložením talířů. stůl stahovací – mechanické zařízení, které umožňuje synchronní pohyb až čtyř kinematografických pásů v obou směrech s plynule regulovatelnou rychlostí s pohonem ručním nebo elektrickým. stůl střihací – technické zařízení, na němž střihač ve střižně jednak skládá obrazové záběry do významové jednoty, jednak je synchronizuje se zvukovou složkou. S. s. rovněž umožňuje pracovní projekci jednotlivci, což vede k jejich využívání filmovými historiky či badateli z řad veřejnosti. V druhém případě ovšem projekce probíhá pod vedením profesionální manipulantky. depozitář filmů – prostory pro skladování filmového materiálu. Zvlášť se skladují hořlavé a nehořlavé (bezpečné) filmové kopie, a to při konstantní teplotě a vlhkosti vzduchu. NFA má

úložné sklady mimo Prahu na Hradištku (pro bezpečné filmy) a na Třebsíně (pro filmy hořlavé), na pražské pracoviště jsou dvakrát týdně kopie dováženy podle potřeb a ukládány v tzv. příručních skladech na nezbytně nutnou dobu. Půjčování filmů: Prvořadým úkolem každého národního filmového archivu je zabezpečení sbírky jeho domácí kinematografie. Je-li pak filmová kopie v dobrém technickém stavu a existuje k ní zabezpečovací materiál, je možné ji dále využívat. NFA má práva na české hrané filmy do roku 1964 (dále Bonton a od roku c1992 jednotlivé soukromé produkce) a na české nehrané filmy do roku 1964 (dále Krátký film a od roku c1992 jednotlivé soukromé produkce). Rovněž je budována zvláštní sbírka zahraničních filmů, k nimž jsou zakupována práva na dobu určitou, po niž je možné je uvádět nejen v rámci programu archivní promítací síně Ponrepo, ale na území celé ČR na základě objednávky a při splnění technických podmínek, jež vyžaduje filmová projekce. Zahraniční filmy, které má NFA ve svých sbírkách, ale k nimž nemá zakoupena práva, může podle pravidel FIAF zapůjčovat mimo archiv pouze školám s filmovou výukou, uvádět studijně na vlastní půdě nebo jednou ročně veřejně v rámci programu archivní promítací síně, dostupné na základě roční legitimace. Další podrobnosti viz www.nfa.cz.

-Briana Čechová-