Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Náklady civilního soudního řízení Bakalářská práce
Autor:
Mgr. Petra Blahoušková Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
Mgr. Tomáš Hájek
Duben 2014
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Prostějově dne 30. 4. 2014
Petra Blahoušková
Poděkování: Tímto bych ráda poděkovala především svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Tomášovi Hájkovi za cenné připomínky a celkové odborné vedení.
Anotace Tato bakalářská práce se zabývá druhy nákladů civilního soudního řízení, přičemž také poukazuje na zásady jejich placení a náhrady. Cílem práce je podat ucelený přehled jednotlivých druhů nákladů řízení a přehled stávající právní úpravy k tomu nezbytné. Pozornost je také věnována principu rozhodování o vzniklých nákladech. Dalším dílčím a zároveň posledním cílem je úvaha de lege ferenda, a analyzovat její pozitivní přínos pro společnost. Klíčová slova Civilní soudní řízení Náklady řízení Soudní poplatky Odměna Placení Náhrada Rozhodnutí Annotation This thesis deals with the expenses of the civil proceedings, while also refers to the principle of pay and allowances. The aim is to provide a comprehensive overview of the different types of costs and review existing legislation necessary for this. Attention is also paid to the principle of deciding the expenditure incurred. Another partial and last objective is to consider de lege ferenda, and analyze its positive contribution to society. Keywords Civil proceedings Costs Court fees Reward Payment Replacement Decision
OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................. 7 1 NÁKLADY ŘÍZENÍ ......................................................................................................... 9 1.1 Krátký historický exkurz ............................................................................................. 9 1.2 Pojem a funkce nákladů řízení .................................................................................. 10 2 DRUHY NÁKLADŮ ŘÍZENÍ ....................................................................................... 12 2.1 Hotové výdaje účastníků a jejich zástupců ................................................................ 13 2.2 Soudní poplatky ........................................................................................................ 16 2.2.1 Osvobození od soudních poplatků ................................................................... 17 2.2.2 Výše soudních poplatků ................................................................................... 18 2.2.3 Placení soudních poplatků .............................................................................. 20 2.2.4 Vrácení soudních poplatků .............................................................................. 21 2.3 Ušlý výdělek účastníků ............................................................................................. 22 2.4 Náklady důkazů ........................................................................................................ 22 2.4.1 Svědečné ......................................................................................................... 22 2.4.2 Znalečné .......................................................................................................... 23 2.4.3 Tlumočné ......................................................................................................... 24 2.5 Odměna notáře jako soudního komisaře, správce dědictví ........................................ 25 2.6 Odměna za zastupování ........................................................................................... 26 2.6.1 Odměna advokáta za poskytování právních služeb .......................................... 26 2.6.2Paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem .................................. 29 2.7 Náhrada za daň z přidané hodnoty ............................................................................ 32 2.9 Odměna za mediaci ................................................................................................... 33 3 PLACENÍ A NÁHRADA NÁKLADŮ ŘÍZENÍ............................................................ 35 3.1 Placení nákladů řízení ............................................................................................... 35 3.1.2 Zásada zájmová .............................................................................................. 35 3.2 Náhrada nákladů řízení ............................................................................................. 36 3.2.1 Zásada úspěchu ve věci ................................................................................... 38 3.3 Náhrada nákladů při soudním smíru ......................................................................... 39 3.4 Separace nákladů řízení ............................................................................................ 40 3.5 Moderační právo soudu ............................................................................................. 40 4 ROZHODNUTÍ O NÁKLADECH ŘÍZENÍ ................................................................. 42 4.1 Opravné prostředky proti rozhodnutí o nákladech řízení ......................................... 44 5 BAGATELNÍ SPORY .................................................................................................... 47 5.1 Názory judikatury a praxe na výši částky bagatelních věcí ....................................... 48 6 ÚVAHA DE LEGE FERENDA .................................................................................... 49 6.1 Účelnost nákladů souvisejících s dopravou ............................................................... 49
ZÁVĚR ............................................................................................................................... 51 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................. 53 PŘÍLOHY .......................................................................................................................... 56
ÚVOD „Honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere.“1
Za téma diplomové práce jsem si zvolila „náklady civilního soudního řízení“. Při výběru jsem byla vedena především zájmem zpracovávat problematiku, která bude mít blízko k právní praxi, které bych se ráda v budoucnu věnovala. Jsem tedy ráda, že budu moci rozebrat problematiku, která dle mého názoru nedostává při přednáškách občanského práva procesního tolik prostoru, kolik by si z hlediska svého praktického významu jistě zasloužila, a která je velmi užitečná v každodenní právní praxi. Při psaní práce se budu držet zásad pro její vypracování určených vedoucím práce a budu se snažit propracovat danou problematiku do té míry, aby se mi podařilo vytvořit ucelenou, systematicky uspořádanou a logicky propojenou práci, obsahující všechna zásadní témata, která je z hlediska rozsahu možné do bakalářské práce zařadit. Rovněž budu vedena snahou přinést alespoň několik nových myšlenek a názorů. Věřím, že se mi, díky vypracované práci, podaří osvojit nadstandardní znalosti, které mi budou k užitku nejen v závěru studia, ale také v dalším profesním životě. Stojí přede mnou nelehký úkol, sepsat práci v požadovaném rozsahu a přitom dodržet kritéria na její obsahovou a stylistickou úroveň. Doufám, že jsem během svého studia na škole Bankovního institutu vysoké školy v Praze nasbírala dostatek zkušeností a vědomostí, abych vytvořila práci způsobilou k tomu, aby mohla být řádně obhájena. Přehled právní úpravy potřebné pro zpracování práce je uveden následně. Předně je vhodné začít nejvyšším zákonem našeho státu, tedy ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústavou České republiky, v němž již v preambuli je vyjádřeno odhodlání žít ve společnosti uznávající hodnoty lidské důstojnosti a svobody s vědomím svých povinností
1
Spravedlnost je jeden ze základních pojmů pro dobré uspořádání lidských vztahů, regulativní idea pro
uspořádání společnosti a zejména pro právo. Římský právník Ulpian vymezuje spravedlnost trojím požadavkem: „Honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere“ -„poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří.“
7
vůči druhým. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, kde je vhodné uvést právo na soudní a jinou právní ochranu, jež má své místo v hlavě páté. Toto právo staví na principu záruky každému, kdo se domnívá, že je krácen na svých právech. Důležitý je obsah čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého má každý právo se domáhat svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Pokud se domníváme, že jsou ohrožena či porušena naše práva, není možné, aby došlo k odmítnutí ze strany soudu. Povinností soudu je věc projednat a rozhodnout. Je nepřípustné nahlížet na účastníky řízení s rozdíly, jak říká čl. 37 odst. 3 Listiny, všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Právní úprava problematiky související s náklady občanského soudního řízení je obsažena především v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů účinného dne 1. ledna 1964. Nákladům řízení se věnuje hlava třetí části třetí ustanovení § 137 – 151a tohoto zákona. Je zde určeno, co je za náklady řízení považováno, principy placení nákladů, kdy soudy přiznají náhradu nákladů řízení, a dále je určeno, jak soudy o nákladech řízení rozhodují a dle jakých právních předpisů. Právní předpisy, které jsou zapotřebí k ucelení tohoto tématu, především jsou:
Zákon České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a poplatku za výpis z rejstříku trestů ve znění pozdějších předpisů;
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve zněních pozdějších předpisů;
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších novel;
Vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy;
Zákon 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů;
Vyhláška č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví;
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti k provedení zákona o znalcích a tlumočnících;
Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a změně některých zákonů;
Vyhláška č. 277/2012 Sb., o zkouškách a odměně mediátora.
8
1 NÁKLADY ŘÍZENÍ 1.1 Krátký historický exkurz O civilním procesu jako celku můžeme říci, že jeho základy byly položeny již ve starověkém římském procesu. To platí jak pro oblast civilního procesu, tak pro oblast občanského práva hmotného. Evropská právní kultura totiž převzala ze starověkého Říma mnoho právních myšlenek, zásad i právních institutů. Z doby Justiniánových kodifikací se zachovaly informace o existenci soudních poplatků, které v podstatě tvořily náklady sporu. „K úhradě těchto nákladů se odsuzovala strana, která ve sporu prohrála.“ 2 Na našem území můžeme o počátcích procesního práva hovořit od středověku. Literatura zabývající se výklady o historii práva na našem území je však co do zmínek o nákladech řízení velmi skoupá. Ze strohých poznámek lze pouze usuzovat, že každá ze stran sporu musela vynaložit náklady nutné k účasti na soudním sporu, ale k žádným náhradám nedocházelo.3 Účast a úspěch ve sporu byly v té době otázkou osobní cti. Moderní formování civilního procesu nastalo v českých zemích rokem 1627 po porážce na Bílé Hoře. Docházelo k postupnému rozdělení do té doby jednotného procesu na proces civilní a trestní. „Ve vývoji procesního práva na našem území se stalo přelomovým vydání Obecného soudního řádu č. 13/1781 Sb. z. s. Ten byl vydán císařem Josefem II. a nabyl účinnosti 1. ledna 1782 a byl účinný až do 1. ledna 1898.“ 4Šlo o úpravu velmi kvalitní, která v mnoha ohledech předčila svoji dobu. Z historického hlediska bylo pro vývoj civilního procesu u nás pravděpodobně nejdůležitější přijetí série zákonů v letech 1895 a 1896. „Byla to jurisdikční norma, tedy zákon č.110/1895 ř. z., kterým se uvozoval zákon č. 111/1895 ř. z., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních.“ 5 O kvalitě zákona svědčí také fakt, že na našem území platil až do roku 1950.
2
Schelleová I. Český civilní proces. 1. vyd. Praha: Linde Praha a. s., 1997, s. 53.
3
srov. Malý K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Linde Praha
a. s., 2003, s. 46. 4
Hora, Václav. Československé civilní právo procesní. Díl 1. Praha: Wolters kluwer ČR, a. s., 2010, s. 12.
5
Jánošíková P., Knoll V., Rundová A. Mezníky českých právních dějin. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, s. r. o., 2005, s. 150.
9
Vývoj úpravy soudního řízení pokračoval po politických změnách, k nimž došlo v roce 1948, přijetím zákona č. 142/1950 Sb. ze dne 25. října 1950, o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád). Tento předpis upravoval oblast nákladů řízení téměř shodně jako současný občanský soudní řád z roku 1963. Zákon upravoval jak povinnost platit náklady řízení, tak i povinnost jejich náhrady a dále i úpravu týkající se rozhodování o osvobození od soudních poplatků a záloh.
1.2 Pojem a funkce nákladů řízení Považuji za nutné zmínit se o institutu nákladů řízení obecně a tento pojem vymezit. Výkon soudní moci, jedné ze složek státní moci, náleží v České republice soudům. S každým občanskoprávním řízením jsou spojeny určité náklady, které je třeba vynaložit od prvopočátku až do jeho ukončení. Někdy jde o náklady poměrně nízké, někdy o náklady vysoké. Může se dokonce stát, že náklady spojené s určitým řízením převýší hodnotu toho, co bylo předmětem sporu. Jen těžko si lze představit řízení, které by nebylo provázeno náklady. Náklady řízení mají jako každý jiný právní institut svoji funkci a svůj účel. Účel tohoto právního institutu je jednoznačný. V dnešní době, snad více než kdy dříve, lze shledat hlavní důvod existence právní úpravy nákladů řízení především v dlouhých a nákladných sporů. Není proto možné požadovat po státu, aby přinášel občanům takový komfort v podobě soudních sporů, ve kterých by žádná ze stran při své porážce nepociťovala jiné újmy, nežli vynesení rozsudku. Jak již v roce 1932 napsal profesor Václav Hora, „takovýto stav by nevyhnutelně vedl k sudičství a zneužívání soudů.“6 Náklady řízení plní dvě významné funkce - funkci preventivní a funkci sankční. • funkce preventivní:7 Z výše nastíněného důvodu plní úprava nákladů řízení funkci rozdělování povinnosti. Náklady jsou rozděleny jednotlivě mezi účastníky řízení. Předchází se riziku zaplatit náklady celého soudního řízení v případě, že by žalobce ve svém sporu neuspěl. 6
Hora, Václav. Československé civilní právo procesní. Díl 2. Praha: Wolters kluwer ČR, a. s., 2010, s. 70.
7
srov. Winterová A. Civilní právo procesní. 4. Vyd. Praha: : Linde Praha a. s., 2006, s. 334.
10
• funkce sankční:8 Náklady řízení plní dále funkci sankční, jež spočívá v jistém příkoří, které musí snášet ve sporu neúspěšná strana. Toto příkoří se dá chápat jako sankce za předchozí porušení práv či povinností. Není tedy možné, aby účastníci nenesli určitou tíhu nákladů spojených s řízením. Na druhou stranu by však mělo být pamatováno i na to, aby náklady řízení netvořily zásadní překážku omezující účastníky či některé z nich v přístupu k soudu při uplatňování nebo bránění subjektivních práv. Do jisté míry je určitá ochrana účastníků zajištěna takovými instituty, jako je osvobození od soudních poplatků (§ 138 OSŘ), možnost ustanovení účastníkovi řízení zástupce, a to dokonce i z řad advokátů (§ 30 OSŘ), nebo moderační právo soudu (§ 150 OSŘ).9
8
srov. Winterová A. Civilní právo procesní. 4. Vyd. Praha: : Linde Praha a. s., 2006, s. 334.
9
Viz kapitoly dále.
11
2 DRUHY NÁKLADŮ ŘÍZENÍ Činnost soudů je spojena s různými náklady. Náklady řízení můžeme dělit na náklady, které nese stát a na náklady, které stát zásadně nenese, a které jsou nuceni vynaložit účastníci řízení, případně další osoby. Náklady, které nese stát, a jsou taktéž součástí státního rozpočtu, se nazývají: •
náklady všeobecné (obecné)10 resp. náklady v širším slova smyslu:
Jde o náklady na zabezpečení chodu celého justičního systému. Jedná se například o náklady na stavbu a provoz soudních budov, na platy soudců a pracovníků soudů. Náklady na telefonní a internetové připojení nebo na výpočetní techniku včetně doplňování soudních knihoven právnickou literaturou. Uvedené náklady nepatří do oblasti vymezené občanským soudním řádem, ale spadají spíše do úpravy předpisů správního práva. V této práci se jimi proto nebudu dále zabývat. Další máme náklady, které stát zásadně nenese. Tyto náklady musí vynaložit účastníci řízení, popřípadě další osoby, kteří chtějí bránit svá práva. •
náklady zvláštní11 náklady v užším slova smyslu:
Druhy nákladů soudního řízení jsou řešeny v řadě právních předpisů. Základním právním předpisem civilního procesního práva je občanský soudní řád. Problematika druhů nákladů řízení je zakotvena ve třetí hlavě třetí části občanského soudního řádu, jež podává v § 137 demonstrativní výčet toho, co je za náklady řízení považováno. Náklady občanského soudního řízení jsou zejména:
hotové výdaje účastníků a jejich zástupců,
soudní poplatky,
ušlý výdělek účastníků a jejich zástupců,
náklady důkazů,
10
srov. Winterová A. Civilní právo procesní. 4. Vyd. Praha: : Linde Praha a. s., 2006, s. 333 .
11
Taktéž.
12
odměna notáře,
odměna správce dědictví,
tlumočné,
náhrada za daň z přidané hodnoty,
odměna za zastupování,
odměna pro mediátora. V rámci soudního řízení vznikají však náklady také na straně soudu. Jsou to
například náklady za zpracování znaleckého posudku nebo náklady svědečného. Taktéž vznikají náklady osobám zúčastněným na jednání, např. svědci, znalci či tlumočníci vznikají náklady například v podobě ušlého zisku nebo ušlé mzdy, jízdného a podobně. Institut nákladů řízení lze rozdělit do čtyř okruhů: • druhy nákladů řízení, • placení nákladů řízení, • náhradu nákladů řízení, • rozhodnutí soudu o nákladech řízení. Při stanovování výše nákladů řízení a jejich náhrady si soudce vždy musí nejprve ujasnit, jaké náklady vznikly, kdo a jakým způsobem je zaplatil. Následně pak musí rozhodnout o jejich náhradě podle předem stanovených pravidel. Dále je dobré říci, že náklady řízení vznikají v každém stupni civilního procesu, tj. v řízení prvního stupně, v odvolacím řízení, v řízeních o mimořádných opravných prostředcích i při výkonu rozhodnutí. Pro všechna tato stádia civilního soudního procesu platí, že jsou pro ně stanoveny zvlášť soudní poplatky, zvlášť se v nich platí náklady na zastoupení i hotové výdaje.
2.1 Hotové výdaje účastníků a jejich zástupců Hotové výdaje tvoří především poštovné za doručené písemnosti soudu, jízdné, stravné, případně také nocležné a nutná vydání průvodce, pokud ho účastník nutně potřebuje a jeho ušlá mzda. Dle znění § 137 odst. 1 OSŘ patří mezi hotové výdaje účastníků také soudní poplatky. Pro jejich značnou důležitost a rozmanitost bude o nich pojednáno níže 13
v samostatné podkapitole. Právní předpisy zabývající se těmito druhy nákladů jsou zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. a. POŠTOVNÉ: Zde není o jeho výši pochyb. Ten, komu takové náklady vznikly, je prokáže podacím lístkem, nebo jiným obdrženým dokladem od poštovní či přepravní služby. b. CESTOVNÉ - JÍZDNÉ: Pokud se jedná o cestovné, zde už je situace složitější. Dle ustanovení § 30 a násl. zákona č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy má účastník právo na náhradu jízdného jen tehdy, pokud nebydlí, nepracuje a popřípadě se dočasně nezdržuje v místě, kde se řízení koná. Jestliže má účastník nárok na náhradu hotových výdajů, hradí se mu skutečné náklady na dopravu zpravidla veřejným hromadným prostředkem, pokud jsou tedy účelné a hospodárné. Účastník je musí samozřejmě prokázat. V takovém případě má nárok i na náhradu jízdného veřejným hromadným prostředkem, pokud ho k přepravě potřeboval (vedle náhrady nákladů za užití osobního automobilu mimo bydliště účastníka, může také při odstavení vozidla na okraji města použít i veřejného hromadného dopravního prostředku). V případě konání se v místě, kde se účastník zdržuje nebo pracuje, má obecně jen nárok na náhradu jízdného místním hromadným prostředkem. Pokud však s předchozím souhlasem soudu použil účastník vlastního motorového vozidla, poskytne se mu náhrada podle zvláštního právního předpisu, kterým je po zrušení zákona o cestovních náhradách zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Výše cestovních náhrad je upravena vyhláškou č. 435/2013 Sb. Ministerstva práce a sociálních věcí a je také stanovena na každý rok. V § 157 odst. 4 zákoníku práce je stanovena sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel nejméně: -
jednostopého motorového vozidla a tříkolek činí 1,00 Kč za ujetý kilometr,
-
při použití osobního automobilu 3,70 Kč za ujetý kilometr. Neprokáže-li účastník cenu pohonné hmoty, vypočte se výše náhrady z průměrné
ceny pohonné hmoty stanovené vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí. Tato vyhláška stanoví průměrnou cenu pohonné hmoty, která odpovídá údajům Českého statistického úřadu. Spotřeba pohonné hmoty silničního motorového vozidla se vypočte 14
aritmetickým průměrem z údajů uvedených v technickém průkazu. Pokud technický průkaz vozidla tyto údaje neobsahuje, přísluší náhrada výdajů za pohonné hmoty, jen pokud spotřebu pohonné hmoty prokáže technickým průkazem vozidla shodného typu se shodným objemem válců. V § 158 odst. 3 zákoníku práce činní výše průměrné ceny za 1 litr pohonné hmoty: Stanovuje prováděcí předpis. -
35,70 Kč u benzinu automobilového 95 oktanů,
-
37,90 Kč u benzinu automobilového 98 oktanů,
-
36,00 Kč u motorové nafty.
c. STRAVNÉ: Účastníci mají podle zákona právo na náhradu stravného. V praxi se náhrada stravného ve většině případů neřeší. Zákoník práce se jím zabývá především v ustanovení § 163 odst. 1 a ustanovení § 176 odst. 1. Určuje, kdy je na místě použití ustanovení § 163 (zaměstnanci v podnikatelské sféře) a v jakých případech § 176 (zaměstnanci ve státní sféře). Stravné se mění dle cenového vývoje, je tedy třeba se řídit opět vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí každoročně vydávanou. Vyhláška, která podává současnou výši stravného, je vyhláška č. 435/2013 Sb. Za každý kalendářní den je poskytnuto účastníkovi stravné podle ustanovení § 163 odst. 1 zákoníku práce (jenž odkazuje na zmíněnou vyhlášku) nejméně ve výši: -
67 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
-
102 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
-
160 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Za každý kalendářní den je poskytnuto účastníkovi stravné podle ustanovení § 176 odst. 1 zákoníku práce ve výši: -
67 Kč až 80 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
-
102 Kč až 123 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
-
160 Kč až 191 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
15
d. NOCLEŽNÉ: Pokud je účastník či jeho zástupce nucen využít nocležné, řeší se v ustanovení § 162 zákoníku práce. Tato náhrada výdajů za ubytování je poskytnuta opět v souvislosti s účastí u soudu, popř. v jiné přímé vazbě na soudní řízení za předpokladu prokázání výše. Vše, co bylo popsáno výše o hotových výdajích účastníků, platí obdobně i pro svědky, zástupce účastníka (pokud jim není advokát), opatrovníka ustanoveného účastníkovi, vedlejšího účastníka a popřípadě nutného průvodce. Z logiky věci to neplatí pro advokáty, notáře, patentové zástupce, a to v mezích jejich oprávnění stanovených zvláštními předpisy, tlumočníky ani znalce, na které se použijí zvláštní zákony. O jejich hotových výdajích bude pojednáno níže.
2.2 Soudní poplatky Civilní soudní řízení v České republice podléhá až na výjimky zpoplatnění. Úpravu dotýkající se soudních poplatků lze nalézt jednak v ustanoveních § 137 odst. 1 a § 138 OSŘ, ale především je dána zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen SP). Soudní poplatky jsou významnou součástí nákladů řízení. Napomáhají bránit zbytečným a neodůvodněným sporům a také jsou zdrojem státního rozpočtu. Vybírají se za řízení před soudy, a to v rozsahu uvedeném v sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Dále se poplatky platí za jednotlivé úkony prováděné soudy a úkony prováděné správou soudů, taktéž obsazené v sazebníku § 1 SP. Zákon o soudních poplatcích v ustanovení § 2 odst. 1 určí, kdo jsou poplatníky za řízení před soudem prvního stupně. Poplatníky tedy jsou: a) navrhovatel (navrhovatelé), není-li stanoveno jinak, b) účastníci smíru, c) žalovaný (žalovaní) uplatňující svá práva společným návrhem, d) fyzická nebo právnická osoba ohledně provedení zápisu v obchodním rejstříku, o němž rozhodl soud v řízení zahájeném bez návrhu, e) právnická osoba v řízení zahájeném bez návrhu, v němž soud rozhodl o zrušení nebo likvidaci právnické osoby, popř. o jmenování likvidátora právnické osoby, f)
notář v případě zápisu skutečnosti do veřejného rejstříku. 16
2.2.1 Osvobození od soudních poplatků Soudní poplatky nemusí platit všichni účastníci řízení a neplatí se ani za všechny druhy řízení. Zákon o soudních poplatcích totiž upravuje případy osvobození od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků rozděluje odborná literatura na věcné, osobní a individuální.12
1.
Věcné osvobození od soudních poplatků:
Zákon o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb., v ustanovení § 11 odst. 1, obsahuje přehled různých typů řízení, která jsou od soudních poplatků zcela osvobozena. Patří mezi ně například řízení ve věcech dědických v prvním stupni, ve věcech opatrovnických, péče soudu o nezletilé, důchodového pojištění, atd. 2. Osobní osvobození od soudních poplatků: Druhý odstavec ustanovení § 11 SP dále obsahuje výčet subjektů zcela osvobozených od soudních poplatků. K těmto subjektům patří mimo jiné Česká republika a státní fondy, územní samosprávné celky v případech, kdy se spor týká výkonu státní správy, který je na ně přenesen. Dále diplomatická zastupitelství cizích států, nadace nebo nadační fond ve věcech nadačního rejstříku, navrhovatel v řízení o náhradu škody na zdraví včetně náhrady škody na věcech vzniklé v souvislosti s ublížením na zdraví dále navrhovatel v řízení o určení otcovství kromě popření otcovství zahájeném na jeho návrh. 3. Individuální osvobození od soudních poplatků: Dle ust. § 138 občanského soudního řádu obsahuje výčet osvobození z důvodu sociálních, osobních či majetkových poměrů účastníka. Tímto osvobozovaným účastníkem může být prakticky kdokoliv, fyzická osoba, podnikatel i nepodnikatel, nebo právnická osoba. „Soud nesmí při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přihlížet k tomu, zda jde o fyzickou osobu podnikající nebo nepodnikající.“13Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Důvody mohou být např. nedostatečné majetkové, osobní 12
srov. Schelleová, Ilona. Náklady civilního soudního řízení. Obchodní právo: časopis pro obchodněprávní
praxi, Praha: Prospektrum, 1997, č. 7-8, s. 35. 13
Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2.10.2008, sp.zn. II. ÚS 1619/08.
17
či sociální poměry, avšak účastník je musí prokázat. Pokud ovšem v řízení své nedostatečné osobní, sociální či majetkové poměry neprokáže, musí soud své rozhodnutí o zamítnutí osvobození od soudního poplatku řádně odůvodnit. Zaplacené soudní poplatky se již z důvodů změny poměrů účastníka nevracejí. Soud může zohlednit okolnosti, pro něž by bylo možno osvobodit od soudních poplatků v rozsudku, a to ve výroku o náhradě nákladů řízení. Výjimky z povinnosti platit soudní poplatky nalezneme také v některých jiných předpisech. Jde například o zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, kde je osvobození od soudního poplatku pro řízení o odškodnění podle tohoto zákona obsaženo v § 28.
2.2.2 Výše soudních poplatků Výše soudního poplatku se stanovuje buď pevnou sazbou, nebo v procentech ze základu soudního poplatku. Všechny takovéto sazby jsou uvedeny v sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu o soudních poplatcích. Základem pro procentní poplatek je částka, o kterou v řízení jde. Pokud směřuje žaloba na více peněžitých plnění, je základem soudního poplatku součet těchto částek (to neplatí, jsou-li pro různá peněžitá plnění stanovené různé sazby - v takovém případě tvoří každé peněžité plnění samostatný základ soudního poplatku). V případě, že je základ poplatku stanoven v cizí měně, je takový základ přepočten na českou měnu podle kurzu České národní banky k prvnímu dni v měsíci, v němž vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek, aby nebyl soudní poplatek nepřiměřený, stanovuje sazebník jeho maximální výši v částce rovnající se 2.000.000,- Kč. Pokud jde o jednotlivé sazby poplatků, můžeme uvést například: 1. Za návrh na zahájení civilního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění: a) do částky 20.000 Kč je soudní poplatek 1.000 Kč, b) v částce vyšší než 20.000 Kč do 40.000,000 Kč je 5% z této částky, c) v částce vyšší než 40.000,000 Kč je soudní poplatek 2.000,000 Kč a 1% z částky přesahující 40.000,000 Kč; částka nad 250 000 000 Kč se nezapočítává.
2.
Za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jehož předmětem je peněžité plnění: 18
a) do částky 10.000 Kč včetně, soudní poplatek činní 400 Kč, b) v částce vyšší než 10.000 do 20.000 Kč včetně, soudní poplatek činní 800 Kč, c) v částce vyšší než 20.000 Kč, soudní poplatek činní 4% z této částky 4% z této částky. 3. Za návrh na zahájení řízení s návrhem na náhradu nemajetkové újmy v penězích: a) do částky 200.000 Kč včetně, činní soudní poplatek 2.000 Kč, b) v částce vyšší než 200.000 Kč, činní soudní poplatek 1% z této částky.
4.
Za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění: a) za každou nemovitost, soudní poplatek 5.000 Kč, b) za každý závod nebo za každou jeho organizační složku, soudní poplatek činní 15.000 Kč, c) v ostatních případech, není-li dále stanoveno jinak, soudní poplatek činní 2.000 Kč.
5.
Za návrho vypořádání SJM: Soudní poplatek činní 2.000,- Kč. Sazba poplatku se zvyšuje o 5.000 Kč za každou nemovitost a o 15.000 Kč za každý podnik nebo jeho organizační složku, která je předmětem vypořádání.
6. Za návrh na zahájení řízení o určení výživného, včetně jeho zvýšení, jakož i o snížení nebo zrušení výživného, jehož předmětem je peněžité plnění: a) do částky 50.000 Kč včetně, činní soudní poplatek 500 Kč, b) v částce vyšší než 50.000 Kč, činní 1% z této částky nejvýše 15.000 Kč. 7. Za schválený smír uzavřený ve smírčím řízení: a) je-li předmětem smíru peněžité plnění do částky 25.000 Kč včetně, soudní poplatek činní 500 Kč, b) je-li předmětem smíru peněžité plnění vyšší než 25.000 Kč, činní soudní poplatek 2% z této částky nejvýše 30.000 Kč, c) v ostatních případech, činní soudní poplatek 1.000 Kč. 19
8. Za žalobu na obnovu řízení za žalobu pro zmatečnost, či kasační stížnost: Soudní poplatek činní 5.000 Kč.
2.2.3 Placení soudního poplatku Zaplacení soudního poplatku je jednou z nejdůležitějších povinností účastníka, kterou musí v řízení udělat, aby se soud věcí vůbec začal zabývat. Zaplacení soudního poplatku má totiž zásadní význam pro řízení, a pokud nedojde k jeho zaplacení, bude řízení v drtivé většině případů zastaveno (popřípadě úkon neproveden). Než však soud řízení zastaví, musí k zaplacení soudního poplatku účastníka vyzvat. Pokud na zaplacení soudního poplatku nemá účastník dostatek financí, je nejlepší žádat o individuální osvobození od soudního poplatku hned v žalobě. Povinnost zaplatit soudní poplatek totiž vzniká obecně ve chvíli, kdy je podána žaloba k soudu (popřípadě opravného prostředku), pokud jde o soudní poplatek za řízení. Může ale vzniknout též rozhodnutím, jímž prohlásí soud vyrovnání za skončenéve vyrovnacím řízení, nebo schválením smíru ve smírčím řízení, či v souvislosti s rozhodnutím soudu o návrhu na předběžné opatření. Jestliže půjde o poplatek za úkon, vznikne poplatková povinnost ve chvíli, kdy dojde k sepsání podání do protokolu u soudu, či podáním návrhu na provedení úkonu. V zásadě platí, že poplatek je splatný hned ve chvíli, kdy vzniká poplatková povinnost (pro některé případy do 3 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, případně ve lhůtě stanovené soudem k zaplacení). To samé platí i pro případ placení poplatku za úkon. Účastník se zaplacení celého soudního poplatku nevyhne ani postupným rozšiřováním předmětu řízení, neboť v takovém případě platí pro část předmětu řízení, o které se žaloba rozšiřuje, stejná pravidla, jako pro soudní poplatek placený v souvislosti s podáním žaloby. Soud tedy v takovém případě poplatek doměří. Soudní poplatky se platí soudu, u kterého řízení probíhá, na jeho účet zřízený u České národní banky a jsou příjmem státního rozpočtu. Pokud poplatek nepřevyšuje částku 5.000,- Kč, lze ho zaplatit též kolkovými známkami.
20
2.2.4 Vrácení soudního poplatku Pro určité situace zákon o soudních poplatcích upravuje institut vrácení soudního poplatku. Jde především o tyto případy: - poplatek zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen, - poplatník zaplatil víc (přeplatek), než činila jeho poplatková povinnost (a to i v případě placení kolkovými známkami). - nevrací se částky menší než 50,- Kč, - bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním (platí i pro opravné prostředky). Pokud došlo k částečnému zastavení řízení ještě před prvním jednáním, postupuje se tak, jako kdyby se vracel přeplatek. Pokud je řízení zastaveno po vydání platebního rozkazu, elektronického platebního rozkazu, nebo evropského platebního rozkazu, vrací se poplatek jen, pokud došlo k zastavení řízení nejpozději v poslední den pro podání odporu nebo námitek proti takovému rozhodnutí. Poplatek se vrátí i tehdy, pokud se po včasném podání odporu nebo námitek řízení zastaví před prvním jednáním. Nakonec, aby nedocházelo k vracení poplatků a přeplatků do nekonečna, stanovuje zákon o soudních poplatcích desetiletou lhůtu, po jejímž uplynutí již nelze poplatek ani přeplatek vrátit.
2.3 Ušlý výdělek účastníků Ušlý výdělek účastníků upravuje JŘS (jednací řád pro okresní a krajské soudy) a to konkrétně ustanovení § 29 odst. 2 a 3. Subjektu (např. svědku), který musí být přítomen při jednání, náleží výše ušlého průměrného výdělku, který by mu náležel za normálních okolností při výkonu práce. Pracuje-li účastník v pracovním poměru, pro soud je závazné potvrzení zaměstnavatele o průměrném čistém výdělku dle § 351 a násl. zákoníku práce. Podle ustanovení § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Není-li však účastník v pracovním poměru či jiném pracovněprávním vztahu a přesto je 21
výdělečně činný, ušlý zisk se vypočte tak, že se základ daně, zjištěný podle posledního zdaňovacího období dle zákona č. 286/1992 Sb., o dani z příjmu (dále jen „zákon o dani z příjmu“), vydělí počtem pracovních hodin v daném kalendářním roce stanovených zákoníkem práce, jak je uvedeno v ustanovení § 29 odst. 3 jednacího řádu. Může nastat i situace, kdy nelze takto částku ušlého zisku zjistit. V takovémto případě mu přísluší částka, která odpovídá výši minimální mzdy za hodinu práce.
2.4 Náklady důkazů Náklady důkazů představují především svědečné, znalečné a náklady osob, jimž soud stanovil nějakou povinnost, která přispívá k objasnění věci. Těmito povinnostmi je myšleno zejména předložení věcí, nejčastěji listin. Tyto osoby mají stejná práva jako svědci, tedy právo na náhradu účelně vynaložených výdajů a výdajů s tím spojených, např. náhrada ušlého výdělku, ale také mají stejné povinnosti, které musí být respektované, např. dostavit se k soudu na předvolání, vypovídat pravdu a nic nezamlčovat.
2.4.1 Svědečné Svědkem může být pouze fyzická osoba podávající svojí výpověď, jež slouží jako důkazní prostředek ve fázi dokazování. Nejdříve je svědek vyzván k dostavení se k soudu. Jeho povinnost je, se na předvolání dostavit. Výpověď může odepřít jen v případě, že by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým, jak je uvedeno v ustanovení § 126 občanského soudního řádu. Úkolem svědka je na vyzvání soudu vylíčit vše, co ví o dané věci, a nic nezamlčovat. Splněním této povinnosti svědku náleží náhrada, tzv. svědečné. Svědečné je náhradou ušlého výdělku, dále jsou mu nahrazeny nutné výdaje, které musel vynaložit, např. v souvislosti s dopravou k soudu. Zaměstnavatel je povinen svědkovi poskytnout neplacené volno v době, kdy je svědek povinen dostavit se k soudu, čímž mu náleží i náhrada ušlého výdělku. Právo svědka na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku musí uplatnit do 3 dnů od provedeného výslechu, popř. ode dne, kdy se dozvěděl, že k výslechu nedojde, jak je uvedeno v § 139 odst. 1 občanského soudního řádu. Neuplatní-li toto právo ve stanovené lhůtě, právo na
22
náhradu zaniká, přičemž o těchto skutečnostech musí být osoba podávající výpověď předem vyrozuměna. Obdobně se vedle občanského soudního řádu použije ustanovení § 29 až § 32, resp. § 33 jednacího řádu. Tato ustanovení určují postup výpočtu ušlého výdělku osob, které nejsou v pracovním nebo obdobném poměru, dále náhrad jejich hotových výdajů, jako např. jízdné, stravné a nocležné. Náhradu ušlého výdělku osob pracujících v pracovním či obdobném poměru upravuje § 351 a následující zákoníku práce. Zároveň to platí i pro osoby dle § 126a občanského soudního řádu, tedy osoby fyzické, jež byly statutárním orgánem či členy tohoto orgánu právnické osoby v době vzniku skutečností, o nichž se jednání vede.
2.4.2 Znalečné Soud si může vyžádat jako další důkaz vedle svědka provedení znaleckého posudku znalcem. Osoba znalce musí být jmenována ministrem spravedlnosti a zapsána v seznamu znalců, který je veden u každého krajského soudu. Soud osloví znalce, specializujícího se na určitý obor, a vyzve ho k provedení znaleckého posudku ve stanovené lhůtě. Znalec zpracuje posudek dle požadavků soudu a v dané lhůtě ho předkládá. Řídí se zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o znalcích a tlumočnících“). Za tuto činnost mu náleží odměna dle § 17 a následující vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících ve znění pozdějších novel (dále jen „vyhláška k provedení zákona o znalcích a tlumočnících“). Jak je v tomto ustanovení uvedeno, odměna se pohybuje od 100 až 350 Kč za hodinu práce dle náročnosti a potřeby odbornosti daného úkolu. Dále mu náleží náhrada vynaložených nutných výdajů. Tyto výdaje představují cestovné, stravné, nocležné, ale také náklady, které souvisejí s nutností přibrání dalších pracovníků. O přibrání dalších osob musí vyslovit souhlas soud. Dle § 139 občanského soudního řádu soud rozhoduje o výši odměny za zpracování znaleckého posudku, a to neprodleně. Soud je vázán povinností, aby znalečné bylo vyplaceno nejpozději do 2 měsíců od právní moci usnesení, jímž soud rozhoduje o přiznání znalečného.
23
2.4.3 Tlumočné Tak jako znalec je i tlumočník jmenován ministrem spravedlnosti do činnosti tlumočníka, popř. předsedou krajského soudu, je-li k tomu způsobilý. Tlumočník má za úkol zpracovávat překlady z různých jazyků. Na stejné úrovni jsou řazeni tlumočníci pro neslyšící a hluchoslepí. Soupis tlumočníků je veden u krajských soudů. Na základě žádosti jsou pověřeni k provedení tlumočnického úkonu, přičemž o všech zjištěných skutečnostech jsou povinni zachovávat mlčenlivost, dále jsou povinni řádně a včas zpracovat překlad. Za jeho činnost náleží tlumočníku odměna a náhrada nákladů, jež musel s touto činností účelně vynaložit. Výše odměny se pohybuje dle různých kritérií. Hlavní z nich je počet stran a náročnost překladu. Podle ustanovení § 17 vyhlášky k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, náleží tlumočníkovi odměna: -
při ústním překladu z cizího jazyka do češtiny nebo naopak za jednu hodinu 100 Kč až 350 Kč,
-
při ústním překladu z cizího jazyka do cizího jazyka za jednu hodinu 150 Kč až 350 Kč,
-
při písemném překladu z cizího jazyka do češtiny nebo naopak za jednu stránku 100 Kč až 350 Kč,
-
při písemném překladu z cizího jazyka do cizího jazyka za jednu stránku 150 Kč až 350 Kč.
Výše odměny za překlad může být za jistých okolností zvýšena až o 20 % při zpracování tlumočnického úkonu zvlášť náročného nebo odborného, dále až o 10 % za překlady afrických a asijských jazyků. Až o 30 % ho lze navýšit v případě pořizování překladu, který je nahrán na nějakém zvukovém přenašeči, a až o 20 % lze navýšit odměnu v případě špatně čitelného dokumentu, který má být přeložen. Kromě těchto odměn náleží tlumočníku jako u ostatních osob, které se podílejí na řízení, náhrada výdajů, jako cestovné, tzn. doprava k jednání a zpět, náhrada ušlého výdělku za dobu strávenou provedením tlumočnického úkonu. Tlumočník má právo si vyžádat zálohy na úhrady výdajů spojených s pořízením pomůcek a použitých zařízení, které jsou
24
k provedení tlumočnického úkonu nutné. Osobně si myslím, že odměna znalce či tlumočeného 350,- Kč je adekvátní.
2.5 Odměna notáře jako soudního komisaře a správce dědictví Pokud notář provádí v dědickém řízení úkony jako soudní komisař, náleží za to notáři odměny dle vyhlášky č. 196/2001 Sb. o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví. Dnes už se ve většině případů dědické řízení nevede před soudem (notář byl ustanovován soudem, aby vykonal některé úkony v řízení o dědictví). Základ pro výpočet odměny notáře jako soudního komisaře v řízení o dědictví stanoví vyhláška v § 12 odst. 1 jako obvyklou cenu zůstavitelova majetku, který se stal předmětem dědického řízení. Provádí-li se však řízení o dědictví ohledně zůstavitelova majetku, který se objevil po právní moci usnesení, jímž bylo původní řízení skončeno, je základem odměny notáře jako soudního komisaře za úkony provedené v tomto řízení obvyklá cena tohoto majetku. Odměna se vypočítává procentní sazbou ze základu tak, že z prvních 100.000,- Kč základu činí dvě procenta. Postupně s narůstajícím základem se navyšuje i procentní odměna. Maximální výše odměny může činit 21.900,- Kč, jelikož nejvyšší částka, kterou lze do základu započítat, činí 20.000.000,- Kč. Oproti tomu nejmenší možná odměna je stanovena pevnou sazbou, a to částkou 600,- Kč bez ohledu na výši základu, pokud tento základ nedosahuje 30.000,- Kč. Odměnu, stanovenou výše popsaným postupem, může soud přiměřeně zvýšit, nejvýše však o 100 %, pokud úkony notáře v řízení o dědictví byly mimořádně obtížné nebo časově náročné, zejména provedením více nezbytných jednání ve věci, provedením úkonů na místě samém, provedením likvidace dědictví nebo použitím cizího práva nebo jazyka. Ohledně náhrady hotových výdajů notáře jakožto soudního komisaře platí, že notář má nárok na náhradu hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním úkonů. Hotovými výdaji jsou zejména cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. Způsob výpočtu náhrady cestovních výdajů je přitom totožný s jejich výpočtem pro účastníky řízení. Notáři náleží taktéž zvláštní druh náhrady, a to náhrada za promeškaný čas při úkonech, prováděných na jiném místě než v kanceláři notáře nebo v místě konání jeho 25
úředních dnů, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět a za čas strávený čekáním na provedení úkonu z důvodů na straně žadatele. Náhrada činí 50 Kč za každou započatou čtvrthodinu.
2.6 Odměna za zastupování Mezi náklady řízení patří nepochybně i odměna za zastupování. Zcela jistě jde o největší část nákladů každého řízení. To však jen v případě, že se účastník nechá zastoupit advokátem, popřípadě notářem či patentovým zástupcem, a to v mezích jejich oprávnění stanovených zvláštními předpisy, tedy zákonem č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti. Pokud se tedy nechá účastník zastoupit kýmkoliv jiným (obecným zmocněncem), nebo je zastoupen zákonným zástupcem, odměna za zastupování nepřichází v úvahu.
2.6.1 Odměna advokáta za poskytování právních služeb Advokát vykonává svoji činnost udělením plné moci pro celé řízení. Procesní plnou mocí je oprávněn provádět veškeré úkony jako účastník samotný. Stejné je to i u notáře, kterému je také udělena procesní plná moc. Je zde dále podmínka řídit se zvláštním právním předpisem, stejně tak u osoby patentového zástupce. Odměna za zastupování představuje podstatnou položku, která je účastníkem vydána, nechá-li se takto zastupovat. Není-li nutné takovéto zastoupení (např. u řízení, kde není vyžadované zastoupení advokátem), účastník může být zastoupen tzv. obecným zmocněncem, popř. zákonným zástupcem. Avšak u forem tohoto zastoupení nemůže být přiznána soudem náhrada nákladů za zastoupení. Z toho vyplývá, že se nejedná o náklad řízení ve smyslu § 137 odst. 2 občanského soudního řádu. Tomuto zástupci náleží pouze náhrada hotových výdajů a ušlého výdělku. Přiznání odměny za zastupování v soudním řízení bývá nejčastěji advokátovi. Advokát, kterého klient požádá o řádné zastupování, se dohodne s klientem na odměně, která mu bude náležet za poskytnutí právní pomoci. Tento vztah mezi klientem a advokátem se může řídit na základě smluvního nebo mimosmluvního vztahu, a to dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších novel (dále jen advokátní tarif).
26
Na základě smlouvy je smluvená částka účtována za čas strávený advokátem na práci spojené s řízením, dále může být smluvena částka za provedení konkrétních úkonů, resp. dle počtu úkonů. Dle času je odměna zvyšována vždy o každou započatou hodinu, popř. podle jiných časových dílů. Do smlouvy je možné zahrnout odhad celkové částky za právní pomoc, ale může dojít k nečekanému navýšení. Povinností advokáta, nastane-li taková situace, je upozornit klienta o zvýšení této částky. Advokátovi náleží i náhrada hotových výdajů, které mu vzniknou v souvislosti se zajištěním právní služby. Tedy výdaje spojené s dopravou k soudu a zpět, čas strávený na cestě, vyčkávání na soudní řízení, má-li zpoždění více jak 30 minut, odborné posudky, opisy, soudní poplatky, poštovné atd. Náhrada výdajů spojených s dopravou advokáta k soudu se řídí pravidelně vydávanou vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí zmiňovanou výše již několikrát. U advokátů není běžné, aby se dopravovali k soudu hromadnými prostředky, už z důvodů množství dokumentů, které potřebují k jednání, ale také často kvůli časové náročnosti se advokáti potřebují vrátit zpět do své kanceláře a dále se věnovat případu. Klient se s advokátem může dohodnout na paušální částce, která by nahradila hotové výdaje, popř. jejich část. Nedohodnou-li se na této částce, platí, že za každý úkon právní služby náleží advokátovi náhrada ve výši 300 Kč. Tato částka, nazývaná jako režijní paušál, zahrnuje především poštovné, hovorné a přepravné. Mimosmluvní odměna se řídí také advokátním tarifem. Náleží advokátovi v rozsahu za každý provedený úkon právní pomoci, resp. počtu úkonů, tedy neřeší se zde časové hledisko. Nejtypičtější placení odměny je pevnými sazbami z tarifní hodnoty.
Ustanovení § 8 advokátního tarifu stanoví, co je tarifní hodnotou myšleno, je to především: -
výše peněžitého plnění, cena věci či práva (cena pohledávky i závazku),
-
při opětujícím se plnění, je to součet hodnot těchto plnění,
-
při spojení dvou a více věcí ke společnému jednání, pro tarifní hodnotu je rozhodná hodnota té věci nejvyšší,
-
při výkonu rozhodnutí či exekuci je pro tarifní hodnotu rozhodná výše splátek v té době splatných,
-
u vypořádání podílového spoluvlastnictví se vychází z celkové ceny věci po odečtení podílu klienta, má-li dojít k přikázání věci klientovi nebo prodeji, v opačném případě 27
dochází k odečtení podílů, které náleží druhému, resp. Ostatním spoluvlastníkům, má-li dojít k přikázání věci ostatním, -
u společného jmění manželů se vychází z poloviny hodnoty všech věcí, pohledávek i závazků, které jsou ve vlastnictví obou manželů,
-
v dědických věcech je to hodnota, kterou se klient podílí na zůstavitelově majetku.
Nelze-li nalézt shodu s jednotlivými právními úkony, platí, že výše odměny náleží podle právního úkonu tomu nejbližšímu. V ustanovení § 11 advokátního tarifu jsou vyjmenovány úkony právní služby, za něž advokátovi náleží odměna: -
převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby,
-
první porada s klientem,
-
následná porada s klientem přesahující jednu hodinu,
-
písemné podání soudu či jinému orgánu ve věci samé,
-
přítomnost při úkonech v přípravném řízení, úkonech jiných orgánů, při jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to každé započaté dvě hodiny,
-
jednání se stranou, proti které vystupuje klient, a to každé započaté dvě hodiny,
-
návrh na předběžné opatření, dojde-li k němu, odvolání proti tomuto
rozhodnutí
a vyjádření se k nim, -
odvolání, dovolání, návrh na obnovu řízení, popř. stížnost proti rozhodnutí o
návrh
na obnovu řízení a vyjádření k nim, -
sepsání dokumentu o právních úkonech.
Odměna ve výši jedné poloviny za poskytnutí právní služby náleží advokátovi za úkony dle odst. 2 téhož ustanovení např.: -
návrh na předběžné opatření, kdy už došlo k zahájení řízení, návrh na zajištění důkazů či dědictví,
-
návrh na opravu odůvodnění rozhodnutí, odvolání proti rozhodnutí, nejde-li o rozhodnutí ve věci samé,
-
přítomnost při jednání, dochází-li pouze k vyhlášení rozhodnutí,
-
přítomnost při přípravě jednání.
2.6.2 Paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem 28
Pro zastupování v civilním soudním řízení platí, že i u výše mimosmluvní odměny může dojít k její proměně. V advokátním tarifu jsou uvedeny okolnosti, které mohou nastat. Zvýšení, popř. snížení mimosmluvní odměny se věnuje ustanovení §12 a § 12a advokátního tarifu. Až na trojnásobek se může zvýšit ta odměna, kdy před advokátem stojí mimořádně obtížně řešitelný úkol, zejména, kdy musí využít cizího jazyka, popř. cizího práva nebo provést právní úkony, které jsou vysoce časově náročné. Až o 20 % je snížena odměna za každého klienta, kdy advokát provádí společné úkony těchto dvou či více osob při jejich zastupování nebo obhajobě. Advokát může snížit odměnu, která mu náleží až o polovinu. Takto smluvené či mimosmluvní odměny, které ve vztahu mezi advokátem a klientem jsou placeny, nejsou důležité či rozhodné pro soud. Soud k této výši při náhradě takto placených odměn nepřihlíží. Soud bude při výpočtu odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem (notářský řád) vycházet z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.14, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zastupujícímu advokátovi může být soudem přiznána náhrada rozdílná od odměny (smluvní či mimosmluvní) dohodnuté mezi ním a klientem. Zaplacená odměna klientem svému advokátovi, může být odlišná (vyšší, ale i nižší) od náhrady, která je poté přiznána soudem ve výroku o nákladech řízení. Sazby odměn se podle této vyhlášky stanovují pro celé řízení v jednom stupni, bez ohledu na počet jednání, popř. počet provedených úkonů zástupcem účastníka. V této sazbě je zahrnuta veškerá právní pomoc, která je účastníkovi poskytnuta advokátem nebo notářem, vyjma odměny za úkony, které jsou posléze řazeny mezi náklady řízení, o jejichž náhradě rozhoduje soud podle § 147 občanského soudního řádu. Jedná se o náklady, které vznikly zaviněním (účastníků, jejich zástupců, svědků, znalců atd.) nebo náhodou, z čehož vyplývá, že za normálních okolností by nevznikly. 14
Ústavní soud rozhodl na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. prosince 2000 č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
29
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. stanovuje výše sazeb odměn. Východiskem je peněžitá částka nebo jiné plnění vyjádřitelné v penězích, které je předmětem řízení v době vyhlášení rozsudku. Příslušenství předmětu řízení není započítáváno, pouze jednalo by se o samotný předmět řízení. Předmětem řízení může být dále opětující se plnění. Odměna se stanovuje ze součtu těchto plnění, rozdílné je to u plnění na dobu neurčitou nebo na dobu delší než pět let, zde činí pouze pětinásobek ročního plnění. Vyhláška upravuje mnoho sazeb odměn pro různé druhy řízení, které náleží za zastupování účastníků. Pro představu jsou uvedeny některé z nich: Sazba mimosmluvní odměny, která připadá advokátovi, podle provedených úkonů právní služby, činí z tarifní hodnoty dle § 7 advokátního tarifu:
do 500,-Kč
odměna 300,-Kč
přes 500,-Kč do 1.000,-Kč
odměna 500,-Kč
přes 1.000,-Kč do 5.000,-Kč
odměna 1.000,-Kč
přes 5.000,-Kč do 10.000,-Kč
odměna 1.500,-Kč
přes 10.000,-Kč do 200.000,-Kč
odměna 1.500,-Kč (a 40,-Kč za každých započatých 1.000,-Kč, o které hodnota převyšuje 10.000,-Kč)
přes 200.000,-Kč do 10.000.000,-Kč
odměna 9.100,-Kč (a 40,-Kč za každých započatých 10.000,-Kč, o které hodnota převyšuje 200.000,-Kč)
přes 10.000.000,-Kč
odměna 48.300,-Kč (a 40,-Kč za každých započatých 100.000,-Kč, o které hodnota převyšuje 10.000.000,-Kč)
Pro představu a lepší pochopení problematiky ohledně výpočtu odměny advokáta a následné náhrady je v příloze č. 1 zpracován vzorový příklad.
2.7 Náhrada za daň z přidané hodnoty Součástí nákladů řízení, jak je vymezuje ustanovení § 137 odst. 1 OSŘ, je také náhrada za daň z přidané hodnoty (dále DPH). Ta patří k nákladům řízení jen v případě, jsou-li zástupcem účastníka nebo vedlejšího účastníka advokát, notář, popř. patentový zástupce v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy. Současně však také musí být tyto osoby plátci daně z přidané hodnoty podle zákon č. 235/2004 Sb. 30
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. „Někdy kolovaly mezi právníky i hodně kontroverzní názory na to, zda právě daň z přidané hodnoty může patřit k druhům nákladů řízení.“15Náhrada za DPH patří k nákladům řízení také v případě, že v řízení o dědictví provádí úkony soudního komisaře notář, který je plátcem DPH. K tomu, aby do rozhodnutí o nákladech řízení soud začlenil také náhradu za DPH, musí advokát, popř. notář či patentový zástupce, který je zástupcem účastníka, doložit, že je plátcem DPH. Děje se tak předložením osvědčení o registraci plátce DPH vydaným příslušným správcem daně, bez kterého by náhrada za DPH nemohla být do nákladů řízení zahrnuta, viz příloha. Soud nemá povinnost zjišťovat z úřední povinnosti, zda je advokát (nebo výše jmenovaní) plátce daně z přidané hodnoty. Advokát – plátce DPH odvádí daň podle DPHZ (zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy daňového předpisu, nikoli podle OSŘ, který daňovým předpisem není. Pro zvýšení odměny o příslušnou sazbu DPH je datum zdanitelného plnění, pravidla ukončení zastupování.
2.8 Odměna za mediaci Mediace je dobrovolné mimosoudní řešení sporů za pomoci třetí nezávislé osoby – mediátora. Mediátor stranám pomáhá komunikovat a pomáhá jim v překonání překážek při hledání řešení, které je pro obě strany přijatelné. Mezi hlavní výhody mediace oproti soudnímu řešení se řadí rychlost, diskrétnost a ekonomičnost. Úspěšná mediace končí uzavřením mediační dohody, která je konsenzem obou stran. Obě strany jsou tak s dohodou spokojeny. “Úspěšná mediace má jen vítěze, nikoliv poražené.“ 16 K dnešnímu dni máme v České republice 30 mediátorů.17 Mediátor je nestranná osoba, která je vázaná mlčenlivostí. Zpravidla se jedná o osoby s právním, psychologickým nebo jiným humanitním vzděláním, které s řešením konfliktů či komunikací úzce souvisí. Mediátor nerozhoduje. Mediátor umožňuje stranám
15
Článek Derka, L. Úvaha o DPH z hlediska náhrady nákladů řízení podle o.s.ř., Právní praxe v podnikání,
1994, č. 12, strana 37. 16
http://mediator-praha.cz/cs/mediace
17
http://www.amcr.cz/mediatori/
31
lépe komunikovat a vede je za pomocí specifických komunikačních technik a strategií k řešení. V případě využití tohoto postupu se uzavírá písemná smlouva mezi stranami sporu a mezi mediátorem, popř. mediátory. Smlouva o mediaci má předepsané náležitosti uvedené v § 4 zákona o mediaci, jde zejména o uvedení: -
strany konfliktu,
-
osoby mediátora (jméno, příjmení, adresa podnikání mediátora) a jeho odměny,
-
předmětu konfliktu,
-
doby mediace, např. na dobu určitou nebo neurčitou.
Je-li sjednána a podepsána dohoda o provedení mediace, dochází k provádění mediace samotné. Zde existují povinnosti, které mediátorům ukládá zákon, např. zachování mlčenlivosti, provádění mediace osobně a nestranně. Mediátor má nárok na odměnu a na náhradu nákladů, lépe řečeno na náhradu hotových výdajů souvisejících s výkonem mediace. Hotovými výdaji jsou zejména cestovní výdaje, poštovné a náklady na pořízení opisů a kopií. Mediátor může od stran konfliktu žádat přiměřenou zálohu na odměnu za provedenou mediaci a náhradu sjednaných hotových výdajů. Dále je-li plátce daně z přidané hodnoty, náleží mu i tato náhrada. V ustanovení věnujícímu se nákladům řízení je podmínkou nařízení prvního setkání s mediátorem soudem. V tomto případě nedochází k odměně smluvené mezi stranami konfliktu a mediátorem, ale je mu přiznána odměna dle vyhlášky č. 277/2012 Sb., o zkouškách a odměně mediátora, účinnou dne 1. září 2012. Výši odměny za první setkání mediátora se stranami konfliktu nařízeného soudem se věnuje ustanovení § 15 zmíněné vyhlášky. Toto ustanovení udává odměnu ve výši 400 Kč za každou započatou hodinu.
32
3 PLACENÍ A NÁHRADA NÁKLADŮ ŘÍZENÍ Důležité je ujasnit si, co je obsahem pojmu „placení“ a „náhrada“ nákladů. Přestože spolu souvisejí, ve skutečnosti se jedná o naprosto odlišné instituty, které jsou spojovány s průběhem civilního procesu.
3.1 Placení nákladů řízení Placení nákladů vznikajících v průběhu občanského soudního řízení znamená povinnost soudu, účastníků řízení nebo osob na řízení zúčastněných, prozatím zaplatit, nebo jinak vyjádřeno zálohovat náklady řízení, které takovému subjektu v průběhu řízení vznikají. Placení nákladů řízení představuje povinnost procesního subjektu v době, kdy činí určitý procesní úkon, zaplatit náklady, které jsou s takovým úkonem spojeny. Náklady řízení spojené s určitým procesním úkonem musí být v zájmu jeho realizace obvykle bezprostředně uhrazeny. Proto také mluvíme o povinnosti k placení nákladů řízení jako o povinnosti primární. Jedná se například o zaplacení soudního poplatku, který musí žalobce (navrhovatel), odvolatel, popř. dovolatel, zaplatit. Pokud by se tak nestalo, soud by až na výjimky nepokračoval v řízení a za splnění podmínek stanovených v § 9 SP by takové řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti zastavil.
3.1.1. Zásada zájmová
Placení je ovládáno zásadou zájmovou, z čehož plynou výdaje vynaložené v zájmu toho daného účastníka. Dle zákona každý účastník (hlavní i vedlejší) platí ty náklady, které vzniknou jemu samému nebo jeho zástupci v průběhu řízení. Tímto zástupcem se rozumí zákonný zástupce či zvolený zástupce, popř. opatrovník. Neplatí pro zástupce ustanoveného soudem, resp. předsedou senátu dle ustanovení § 30 občanského soudního řádu. Za takovéhoto zástupce vzniklé náklady platí stát. Pokud účastník není osvobozen od soudních poplatků, tak povinnost platit náklady má každý. Může se stát, a ne zřídka se také stává, že na jedné či druhé straně sporu vystupuje více účastníků řízení. Takový stav procesní nauka označuje jako subjektivní kumulaci nebo 33
také procesní společenství a zákon tento procesní institut upravuje v ustanovení § 91 OSŘ. V případě samostatného procesního společenství platí účastníci náklady řízení podle poměru účastenství v řízení. Nelze-li poměr účastenství určit, platí vzniklé náklady rovným dílem. Účastníci uvedení v § 91 odst. 2, tedy nerozluční společníci, platí vzniklé náklady společně a nerozdílně. Mezi typické náklady, které má povinnost platit účastník řízení, můžeme zařadit soudní poplatky, pokud od jejich placení není osvobozen, hotové výdaje v podobě poštovného, cestovného, stravného či nocležného, v neposlední řadě mezi náklady, které je účastník povinen zaplatit, patří i odměna notáře jako soudního komisaře a jeho hotové výdaje v řízení o dědictví a především se musí zaplatit vyúčtované služby advokáta, které poplatník dostane zpět až v případě, jestli mu bude přiznána náhrada nákladů řízení. V řízení o dědictví platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, dědic, který nabyl dědictví, jež není předluženo. Je-li dědiců několik, platí tyto náklady podle vzájemného poměru čisté hodnoty jejich dědických podílů. V ostatních případech platí tyto náklady stát (§ 140 odst. 3 OSŘ). Mezi náklady řízení, které je povinen platit účastník, můžeme také zahrnout zálohu na důkaz. Zálohu na důkaz skládá účastník řízení na účet soudu v případě, lze-li očekávat náklady důkazu, který účastník navrhl nebo který nařídil soud o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu.
3.2 Náhrada nákladů řízení Náhradu je možno chápat jako sekundární povinnost. Jakmile jsou náklady řízení zaplaceny a civilní proces spěje zdárně ke konci, Občanský soudní řád v této chvíli udává pravidla, jež by měla napomoci straně, která ve sporu uspěla. V podstatě jde o vyjádření spravedlnosti, neboť strana se musela domáhat u soudu, což ji stálo mnoho finančních prostředků, které by jinak nevznikly. Bylo by nespravedlivé, kdyby strana, která nezavdala příčinu k občanskému soudnímu řízení, platila náklady na uplatnění práva u soudu. Ve své podstatě by to mohlo znamenat i jakousi překážku k bránění práva, neboť kdyby neexistoval institut náhrady nákladů řízení, v některých situacích by se určitě bránění svého práva vůbec nevyplatilo. Co se oprávněných k náhradě nákladů řízení týče, je ve své podstatě úplně jedno, kdo je účastníkem sporu. Může to být fyzická osoba, právnická osoba i stát. Státu je, stejně 34
jako jiným účastníkům řízení, přiznáno právo na náhradu nákladů, které v řízení zaplatil, pokud je účastníkem řízení sám. Navíc občanský soudní řád dává státu právo na náhradu nákladů, které v řízení zaplatil za jiného, pokud povinný není osvobozen od soudních poplatků. Zde se jedná zejména o náklady na ustanoveného advokáta, kterého platí na úkor zastoupeného účastníka stát. Pokud v řízení účastník neuspěje, je povinen nahradit státu náklady na ustanoveného advokáta, a to většinou podle zásady úspěchu na věci Účastník, který ve věci neměl úspěch, musí státu zaplatit jeho náklady na řízení, které vynaložil, např. svědečné, znalečné (jde totiž o to, že svědkům a znalcům je přiznáváno svědečné a znalečné, které vždy platí stát) apod. Stát má právo i na náhradu těch nákladů řízení, které zavinili svědci, znalci a tlumočníci porušením svých povinností a které by jinak nebyly vznikly. Zde tedy vidíme, že stát má právo na náhradu všech nákladů, které v řízení zaplatil (ať už sám za sebe, nebo za jiného). Oproti tomu ale stát nemá právo na náhradu nákladů na zastoupení advokátem v případě, že je sám účastníkem. „Stát je vybaven svými organizačními a personálně zajištěnými složkami, které jsou financovány ze státního rozpočtu, a tak zde není důvod, aby přenášel výkon svých práv a povinností na soukromý subjekt, tedy advokáta. Nic mu nebrání, aby tak učinil, ale náhrada za náklady na zastoupení advokátem se nepřiznává.“18 V podkapitole níže se budu zaobírat zásadami, díky kterým je do jisté míry způsobeno, zda se jedná o řízení sporná, nesporná nebo řízení, která lze zahájit i bez návrhu. Soud je povinen před rozhodováním o náhradě nákladů poučit účastníky o tom, co tvoří náklady řízení a jaké jsou možnosti jejich náhrady. Zároveň je soud povinen z obsahu spisu posoudit, zda nějaké náklady již vznikly a v případě, že se tak stalo, poučit účastníka o tom, že tyto náklady mohou být přiznány v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Poukazuji na možnost, že soud může přiznat i náhradu nákladů, které sice vznikly, ale doposud nebyly zaplaceny. Nejvyšší soud v tomto případě judikoval, že účastníkovi může být při rozhodování o náhradě nákladů přiznána i náhrada soudního poplatku, který ještě nezaplatil.19 Šlo sice o vadný postup soudu, když soud věc projednal, aniž předtím vyzval účastníka k zaplacení soudního poplatku. Je však běžnou praxí, že soudní poplatky se vybírají až na výzvu soudu (nejsou-li zaplaceny při podání žaloby). A tak i přes to, že soudní poplatek nebyl zaplacen před vydáním rozhodnutí soudu, je nutné, aby byla náhrada tohoto nákladu požadována, neboť v případě, že by soud rozhodl o nákladech řízení
18
Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09
19
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 674/2001
35
(a nezahrnovali by i soudní poplatek), vymahatelnost náhrady takto dodatečně zaplaceného nákladu na řízení by zanikla. Tam, kde soud žalobě vyhoví a účastník je osvobozen od soudních poplatků, zaváže soud žalovaného k zaplacení tohoto poplatku v rozsudku.
3.2.1. Zásada úspěchu ve věci Náklady se ve sporném řízení hradí na základě „zásady úspěchu ve věci“, kdy se jedná o zásadu čistého úspěchu. Jejich úpravu nalezneme v ustanovení § 142 odst. 1 až 4 OSŘ. Žalobce může mít plný úspěch ve věci, tomu pak odpovídá plný neúspěch žalovaného. Může však mít pouze úspěch částečný a to samozřejmé různě veliký, kterému odpovídá částečný úspěch protistrany. Kromě toho, může být žalobce zcela neúspěšný. Z uvedeného vyplývá, že čím větší je úspěch žalobce, tím menší je úspěch žalovaného a naopak. Při plném úspěchu ve věci je přiznání plné náhrady nákladů řízení pravidlem. Toto pravidlo však nebude platit v případech, kdy soud užije svého moderačního práva, či kdy dojde k separaci nákladů. Obojí viz dále. Plný úspěch na věci má účastník tehdy, když výrok v rozhodnutí soudu se shoduje s petitem žaloby, tedy když soud žalobci plně vyhoví. Plný úspěch má žalobce například tehdy, pokud uplatnil požadavek na náhradu škody ve výši 20.000 Kč a soudem mu byla přiznána náhrada v plné výši, tedy 20.000 Kč. Nárok na náhradu nákladů řízení mají jen a pouze účastníci, i když u účastníka zastoupeného advokátem se platí náhrada k rukám tohoto advokáta, a to i v případě, že účastníkem sporu je stát. Pokud zaplatil některé náklady civilního řízení stát, může mu vzniknout právo na náhradu některých výdajů. Ve stejném duchu, jako je princip plného úspěchu v řízení, se nese i „zásada částečného úspěchu ve věci.“ To znamená, že náhrada nákladů řízení se přiznává podle toho, zda a do jaké míry měla ta která strana úspěch v řízení. Pro tyto účely se vychází z petitu žaloby (nebo změněného návrhu, připustí-li to soud), z čehož vyplývá několik možných případů řešení: A) Je-li neúspěch účastníka v řízení jen nepatrný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení (př. žaloba o zaplacení 10.000,- Kč, přisouzeno jen 9.900,- Kč, či nejčastěji dojde k zamítnutí jen části příslušenství, přičemž jistina je přiznána celá). Pro 36
neúspěch účastníka je přitom nerozhodné, zda je v postavení žalobce či žalovaného. Jen nepatrný neúspěch v řízení může mít i žalovaný (např. žaloba o zaplacení 100.000,- Kč, žaloba zamítnuta ve výši 99.000,- Kč). B) Je-li úspěch některého účastníka jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení v případě, že rozhodnutí záviselo na znaleckém posudku nebo na uvážení soudu (např. v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kdy se petitem účastník domáhá zaplacení nějaké částky a z posudku vyplývá částka jiná). C) Je-li úspěch žalobce a žalovaného přibližně stejný, soud nemusí přiznat náhradu nákladů řízení ani jednomu z účastníků. D) Je-li úspěch v řízení porovnatelný, nejde o zhruba stejné poměry a nejde ani o nepatrný neúspěch, může soud přiznat náhradu nákladů řízení účastníkům v jejich poměrné výši (př. žaloba o zaplacení 10.000,- Kč, žaloba zamítnuta ve výši 3.000,- Kč. Poměr úspěchu se v tomto případě počítá tak, že žalobce uspěl v řízení co do částky 7.000, Kč. Žalovaný uspěl v částce 3.000,- Kč. Samo o sobě by to mohlo vypadat tak, že podíl úspěchů obou účastníků je v poměru 7:3. V praxi se ovšem postupuje tak, že se podíl strany méně úspěšné odečte od podílu strany úspěšnější, tj. 70% ku 30% je 40% čistého úspěchu pro žalobce. Žalovaný tedy bude soudem zavázán zaplatit žalobci 40% jim vynaložených nákladů řízení. Samozřejmě by to šlo i naopak, kdy by měl větší úspěch v řízení žalovaný. Zde je namístě upozornit na to, že účastníkům nemusí vždy vznikat stejné náklady na řízení (např. z důvodu zvýšeného cestovného u jednoho z účastníků či nejčastěji jedna strana je zastoupena advokátem a druhá ne). Proto není vždy úplně spravedlivé rozdělovat poměr úspěchu v řízení tak, jak je ve shora uvedeném případě naznačeno. Soudy mohou tuto nespravedlnost odstraňovat v rámci aplikace ust. § 150 OSŘ.
3.3 Náhrada nákladů při soudním smíru Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení skončilo smírem (§ 146 odst. 1 písm. a) OSŘ). Účastníci řízení si samozřejmě mohou jako součást soudního smíru dohodnout také náhradu nákladů řízení. Pokud tak 37
neučiní, platí, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů řízení nárok. Nepochybně se vychází z toho, že neujednají-li účastníci jinak, smírné vyřešení věci má mít přiměřený dopad i do oblasti nákladů řízení tak, že si každý z nich ponese náklady, které mu v jeho průběhu vznikly. Tato zásada je však použitelná jen za předpokladu, že byl smírem vyčerpán celý předmět řízení. Došlo-li k uzavření smíru jen ohledně části předmětu řízení, nelze rozhodovat o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, protože takové rozhodnutí přichází v úvahu teprve v souvislosti s ukončením celého řízení.
3.4 Separace nákladů řízení Separace nákladů řízení je právní institut, který může soud, v případě splnění zákonem předvídaných okolností, použít jak v řízeních sporných, tak i nesporných. Slovo „separace“ znamená oddělení nebo izolace. Jde tedy o oddělení určité části nákladů od jejich celku. Jedná se o projev „zásady zavinění“. Možnost soudu uložit povinnost hrazení zaviněných nákladů nepostihuje pouze účastníky řízení, ale dle druhého odstavce § 147 OSŘ se vztahuje také na osoby zúčastněné na řízení, tj. fyzickým osobám uvedeným v § 126a OSŘ (statutárním orgánům právnických osob), znalcům, tlumočníkům nebo těm, kteří při dokazování měli nějakou povinnost, jestliže zavinili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly. Jedná se ať to už o zavinění (i z nedbalosti), nebo se jim z objektivních důvodů přihodila nějaká náhoda (např. nedostavili se k soudu bez omluvy ze zdravotních důvodů a zapříčinili tak náklady druhé strany). Klasickým příkladem zaviněného jednání účastníka, které má za následek separaci nákladů je, kdy se účastník bez omluvy nedostaví k jednání, které z tohoto důvodu muselo být odročeno.
3.5 Moderační právo soudu Soud má v občanském soudním řízení právo zmírnit někdy příliš tvrdé dopady výroku o náhradě nákladů řízení, které by jinak byl povinen stanovit. Zmírnění neboli moderaci může soud použít na základě ustanovení § 150 OSŘ v případě, existují-li pro takový postup důvody hodné zvláštního zřetele. Potom soud výjimečně nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Moderační právo soudu je možné brát jako jakousi 38
pomůcku, která mu dovoluje vydat takový výrok o nákladech řízení, který by byl přizpůsobený s finanční, respektive sociální situací stran. Jak vyplývá z ustanovení § 150 OSŘ, soud nemusí náhradu nákladů přiznat buď vůbec, anebo ji může přiznat jen v určité části. Hlediskem pro konkrétní rozhodnutí bude vždy uvážení soudu, zda a do jaké míry existují důvody hodné zvláštního zřetele. Stejně jako každé jiné rozhodnutí soudu o právech a povinnostech stran, i rozhodnutí o užití moderačního práva by mělo být náležitě odůvodněno. Důvody mohou být majetkové a sociální. Ustanovení § 150 OSŘ však nemá sloužit ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil.
39
4 ROZHODNUTÍ O NÁKLADECH ŘÍZENÍ Rozhodování soudu o nákladech řízení tvoří poměrně širokou oblast dílčích otázek a problémů. Prvoinstanční rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zpravidla obsaženo v jednom z výroků rozsudku, samostatného usnesení o nákladech řízení, které vydá v průběhu řízení, usnesení o zastavení řízení (o schválení smíru, odmítnutí žaloby apod.), platebního rozkazu, elektronického platebního rozkazu nebo evropského platebního rozkazu. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy konstitutivní povahu a soud je povinen ex-offo20 o nich rozhodnout, zároveň je povinen toto své rozhodnutí o nákladech řízení řádně odůvodnit. Zpravidla se výrok o náhradu nákladů řízení vyskytuje až v rozhodnutí soudu, jímž řízení končí. Soud určuje výši náhrady nákladů podle zvláštních právních předpisů tak, jak o nich bylo jednotlivě pojednáno v podkapitolách o druzích nákladů řízení. Pokud soud není schopen určit výši náhrady nákladů již při vyhlášení rozhodnutí, může vyhlásit rozhodnutí, které bude obsahovat jen základ (tento základ musí ale obsahovat kdo, komu a jak bude platit na náhradě nákladů řízení) náhrady nákladů a přesnou výši pak určí v písemném vyhotovení rozhodnutí. V každém případě jednou soud o náhradě všech nákladů řízení rozhodnout musí. Ať už bylo o náhradě nákladů rozhodnuto v meritorním rozhodnutí tj. výsledek soudního řízení ve věci samé, nebo v separátním rozhodnutí, běží lhůta k plnění vždy od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo o náhradě nákladů rozhodnuto. Jednou ze základních procesních otázek je, kdo a v jakém složení o nákladech řízení rozhoduje. Vzhledem k procesnímu charakteru těchto rozhodnutí přicházejí v úvahu celkem tři možnosti. 1. Možností je „rozhodnutí o nákladech řízení vydává soud v takovém složení, ve kterém je povolán rozhodnout ve věci samé.“21Znamená to tedy, že pokud ve věci samé rozhoduje samosoudce, rozhoduje také o nákladech řízení. Pokud zákon ukládá, aby o věci samé rozhodl senát, měl by také o nákladech řízení rozhodnout senát, a to ve stejném složení jako o věci samé. Řízení, ve kterých jedná a rozhoduje senát a způsob, jakým senát rozhoduje, vymezují ustanovení § 36 až 37 OSŘ. Senát však rozhoduje o nákladech řízení pouze v případě, že 20
Význam Ex offo nebo také ex officio je latinský výraz, který znamená z úřední moci, povinnosti, z úředního
příkazu. V právnické terminologii se obvykle jedná o soudem přiděleného obhájce. 21
Štajgr, František, a kol. Občanské právo procesní. 1. Vyd. Praha: Orbis, 1964, s. 297.
40
občanský soudní řád neukládá o určitých otázkách rozhodnout pouze předsedovi senátu (např. určení výše nákladů - § 151 odst. 4 OSŘ, rozhodnutí o složení zálohy na důkaz § 141 odst. 1 OSŘ, nebo rozhodování o tlumočném, svědečném a znalečném - § 139 odst. 4 OSŘ). Pravidlem tedy je, že senát rozhoduje pouze o povinnosti k náhradě nákladů řízení, a to vždy jen za předpokladu, že je povolán rozhodnout ve věci samé. 2. Druhou možností tedy je, že o nákladech řízení rozhoduje předseda senátu. Ten rozhoduje v případech, kdy mu to výslovně ukládá občanský soudní řád. Předseda senátu tedy rozhoduje o přiznání a odejmutí osvobození od soudních poplatků (§ 138 OSŘ), o svědečném, znalečném a tlumočném (§ 139 odst. 4 OSŘ), o povinnosti složit zálohu na důkaz (§ 141 odst. 1 OSŘ) a také o konkrétní výši nákladů v písemném vyhotovení rozhodnutí (§ 151 odst. 4 OSŘ). 3. Poslední možností je, že o nákladech řízení rozhodne vyšší soudní úředník nebo asistent soudce. Je tomu tak proto, že občanský soudní řád ve svém zmocňovacím ustanovení § 38a umožňuje, aby v některých věcech mohl samostatně rozhodovat vyšší soudní úředník, popř. asistent soudce.
41
Veškerá rozhodnutí o nákladech řízení se řadí mezi tzv. rozhodnutí nemeritorní. Je tomu tak proto, že náklady řízení nikdy nejsou vlastním nárokem a vznikají až v průběhu řízení při projednávání tohoto nároku. Mají tedy do jisté míry ve vztahu k předmětu řízení akcesorickou povahu22. V rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se soud musí vypořádat ze zákona se vzájemnými nároky na náhradu nákladů řízení všech účastníků řízení. Může tedy rozhodnout, že vůči některému nárok přizná a vůči některému nepřizná. Ale vždy se výrok musí týkat všech účastníků řízení a všech nákladů řízení (včetně nákladů státu apod.). To se týká i vedlejších účastníků řízení, kterým v případě úspěchu soud přizná nárok na náhradu nákladů řízení stejně, jako účastníkům a naopak jsou povinni pomáhat zaplatit vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit náhradu nákladů řízení vítěznému účastníkovi. Jelikož soud zpravidla rozhoduje o nákladech řízení rozhodnutím, jímž se řízení u něho končí, vypadá to tak, že jedním výrokem soud rozhodne o meritu věci a dalším výrokem (popřípadě několika výroky) o náhradě nákladů řízení. V praxi se stává, že existuje i jediný výrok meritorního rozhodnutí soudu (např. žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku X,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku Y,Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku). Někdy se však stává, že je výroků o náhradě nákladů hned několik (např. první výrok je o meritu věci, druhý výrok je o náhradě nákladů mezi účastníky, třetí výrok o náhradě nákladů vedlejšího účastníka a čtvrtý o náhradě nákladů státu), vždy je vhodnější, aby byl výrok o nákladech řízení samostatný, aby i účastník mohl, např. jednoznačně uvést odvolání proti výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
4.1 Opravné prostředky proti rozhodnutí o nákladech řízení Do výroku o náhradě nákladů řízení je řádný opravný prostředek (odvolání) vždy přípustný, vyjma bagatelních sporů (viz níže). Účastník může podat odvolání proti části výroku, nebo celému výroku o náhradě nákladů řízení. Přitom soud není vázán návrhem 22
Vztah akcesorické povahy přistupuje ke vztahu hlavnímu a na vztah hlavní je existenčně vázán.
Předpokladem je tedy existence dvou právních vztahů: vztahu hlavního jako určujícího a vztahu akcesorického, který sleduje osudy vztahu hlavního. Příkladem je zajišťovací vztah ručení, u něhož zánikem hlavního závazku mezi věřitelem a dlužníkem zaniká i závazek mezi věřitelem a ručitelem jakožto akcesorický
42
účastníka, což znamená, že může posuzovat i např. výrok celý tehdy, když účastník napadá jen část výroku. Soud není vázán ani odůvodněním odvolání. Při posuzování odvolání soud přihlédne rovněž k ust. § 147 odst. 1 a § 150 OSŘ a to i tehdy, není-li to v odvolání zmiňováno.23 Na druhé straně je však požadováno, aby účastník své podání odvolání řádně odůvodnil, neboť v případě, že tak neučiní (např. proto, aby řízení záměrně protahoval), mohou vzniknout zbytečné náklady na řízení tím, že bude řízení před odvolacím soudem odročeno, aby druhá strana měla právo v přiměřeném časovém úseku reagovat na odvolací námitky. V takovém případě by totiž nemělo být řízení zastaveno, ale mělo by se rozhodnout o náhradě nákladů na odvolací řízení dle ust. § 147 OSŘ.24 Odvolání totiž není přípustné jen v taxativně vyjmenovaných věcech ust. § 202 OSŘ. V praxi se může stát, že účastník podá odvolání jen proti výroku ve věci samé (bez výroku o náhradě nákladů řízení), nebo naopak, případně podá odvolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, či podá odvolání jen proti výroku o náhradě nákladů řízení. Pro náležitosti o odvolání a řízení o něm platí ust. § 201 a násl. OSŘ. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení. To má praktické dopady pro opravné prostředky, které nastíním hned následovně. Pokud by výrok o náhradě nákladů neměl povahu usnesení (a nevědoucímu člověku se to při čtení samotného rozsudku může zdát), znamenalo by to, že by mohli účastníci podávat i mimořádné opravné prostředky jen proti výroku o náhradě nákladů řízení. V zásadě totiž nejsou přípustné mimořádné opravné prostředky (dovolání, žaloba pro zmatečnost, žaloba na obnovu) pokud se týkají jen výroku o náhradě nákladů řízení. Tím jsem nakousnula samotnou podstatu věci. Prvním případem, ač nejde ve své podstatě o opravný prostředek dle OSŘ, je situace, kdy v rozhodnutí výrok o náhradě nákladů chybí. Pak má účastník právo do 15-ti dnů od doručení rozhodnutí podat soudu návrh na doplnění rozhodnutí (soud tak může udělat z vlastní iniciativy jen do té doby, než rozhodnutí nabude právní moci). Proti výroku o náhradě nákladů, je v zásadě přípustné odvolání. Je samozřejmé, že pokud mimořádný opravný prostředek bude mít úspěch v meritu věci a následně bude rozhodnutí změněno jakýmkoliv způsobem změněno, bude s největší pravděpodobností změněno i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změní, tak
23
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 3 Cmo 243/99
24
Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1056/99 (obdobně i
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 987/99)
43
odvolací soud vždy rozhoduje o náhradě nákladů i před soudem prvního stupně (§ 224/2 OSŘ). Posledním možným napadením rozhodnutí o nákladech řízení, které přichází v úvahu, může být ústavní stížnost, ovšem jen za předpokladu, že došlo k porušení ústavního pořádku ČR. Ústavní soud ČR však již několikrát judikoval, že rozhodnutí o nákladech řízení je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, a tak není zcela mimořádné podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nákladech řízení vyloučeno.
44
5 BAGATELNÍ SPORY Slovník cizích slov definuje tzv. bagatelu jako nepatrnou částku peněz či nepatrnou hodnotu.25 Právnický slovník říká, že termínem bagatelní věc byla do účinnosti novely občanského soudního řádu k 1. 1.2001 v soudní praxi označována žaloba, jejímž předmětem bylo zaplacení peněžité částky zpravidla nepřesahující výši spodní hranice soudního poplatku.26 Jde o řízení, ve kterém je žalováno o peněžité plnění nepřevyšující výši stanovenou zákonem. Spor, jehož předmětem je tzv. bagatelní pohledávka lze charakterizovat jako spor, jehož předmětem je peněžité plnění malé výše. Dalším znakem je, že v řízení o bagatelní pohledávku není přípustné podat odvolání, jak je uvedeno v ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu. Vyhláškou č. 64/2012 Sb., došlo ke zvýšení nebo snížení náhrad advokátů při vymáhání peněžitých plnění, jejichž výše nepřevyšuje částku 10.000,Kč. Aby se tedy jednalo o bagatelní pohledávku, vymáhané peněžité plnění nesmí být vyšší než 10.000,- Kč. Částka 10.000,- Kč nebyla vždy platná pro bagatelní spory. Změnu přivodila až novela občanského soudního řádu č. 7/2009 Sb. Do té doby částka odpovídající výše bagatelních sporů nepřevyšovala 2.000,- Kč. Hlavním smyslem institutu bagatelních věcí je zejména ulevit odvolacím soudům od „zbytečností“, které představují žaloby na nízké peněžité plnění. Dle mého názoru je potřebné se vyjádřit k výši částky 10.000,- Kč, která je dle zákonodárce bagatelní, tj. nepodstatná či zanedbatelná. S tímto názorem nemohu souhlasit. Domnívám se, že částka 10.000,- Kč je, zvláště v době dlouho trvající ekonomické krize, pro mnoho osob částkou nezanedbatelnou. Průměrná hrubá měsíční mzda roku 2013 je 24.061,- Kč27, ale je nutné si uvědomit, že se jedná pouze o průměr, kdy řada osob vydělává sotva polovinu. 28 Pro mnoho účastníků sama hranice bagatelu představuje celý čistý měsíční příjem. Navíc do soudních síní se často dostávají pro neplnění svých závazků osoby s nejnižšími příjmy, bez zaměstnání či zadlužené na více místech. Z dluhové pasti je pak cesta velmi těžká. Nelze 25
REJMAN, Ladislav. Slovník cizích slov. 2. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971, s. 43.
26
HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1488.
27
Platí ke dni 5. 6. 2013, k dispozici na
28
V roce 2009 nedosáhlo na průměrnou mzdu 66,5 % zaměstnanců. Viz např.: VAVROŇ, Jiří. Na průměrnou
mzdu nedosáhne stále více lidí [online]. Novinky.cz, 21. května 2012 [cit. 28. července 2013]. Dostupné na
45
také opomenout, že příslušenství se do zmíněné částky nezapočítává. Pokud máme žalobu o zaplacení 9.900,- Kč a vyhledáme-li pomoc advokáta, částka narůstá. Dle § 3 odst. 1 zrušené vyhlášky č. 484/2000 by se jednalo o 7.500,- Kč, k tomu připočteme paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon po 300,- Kč (například čtyři úkony – převzetí a příprava zastoupení, jednání s protistranou, podání žaloby, účast na jednání), dostaneme částku 8.700,- Kč, často také přičteme náhradu za daň z přidané hodnoty. Výsledná částka je pak téměř dvounásobná. Není proto divu, že Ústavní soud razantním způsobem zakročil a dosavadní praxi změnil.
5.1 Názory judikatury a praxe na výši částky bagatelních věcí Problematice výše částky bagatelních sporů se věnovala odborná veřejnost a zejména pak Ústavní soud. Šoljaková dochází k závěru, „že částka 10.000,- Kč pro bagatel je částkou příliš vysokou a doporučuje její snížení.“29 Ústavní soud vidí ve výši částky také problém, kdy říká, že označení sporů o částky do 10.000,- Kč jako spory bagatelní není z povahy věci přiléhavé (na rozdíl od sporů o částky do 2. 000 Kč). 30 Ústavní soud dokonce zákonodárce pokáral za to, že částka 10.000,- Kč je z pohledu vnitřní konzistence právní řádu určena nahodile.31 V pozdějším nálezu Ústavní soud jde ještě dále a shledává, že spor o částku kolem 10.000,- Kč již s ohledem na současné ekonomické poměry fyzických osob s průměrnými příjmy nelze pokládat za bagatelní,32 neboť z pohledu reálných příjmů obyvatelstva se současná „bagatelní“ částka téměř rovná průměrnému měsíčně poskytovanému starobnímu důchodu anebo polovině průměrného měsíčního čistého výdělku zaměstnance.33 S výše uvedenými argumenty naprosto souhlasím. Zastávám názor, že výše částky bagatelních sporů je opravdu vysoká. Vnímání výše bagatelu je věcí subjektivní, záleží na majetkových poměrech dotazovaného, avšak pro mnohé částka 10.000,- Kč je doslova existenční, neboť může tvořit jejich čistý měsíční příjem. Právě na tyto osoby z chudších
29
ŠOLJAKOVÁ, Ivana. Přípustnost odvolání ve sporech o částku nepřevyšující 10 000 Kč, zahájených před
1. 7. 2009. Právní rozhledy, 2010, roč. 18, č. 17, s. 631 – 633. 30
Nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08
31
Nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 498/12
32
Nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11
33
Nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 498/12
46
poměrů by měl zákonodárce pamatovat a snažit se je uchránit od případné dluhové pasti, kdy jeden dluh splácí dluhem druhým, často na základě smlouvy o půjčce a s vysokými úroky. Doporučila bych proto zákonodárci, aby výši bagatelu upravil, a to zpět na částku 2.000,- Kč.
47
6 ÚVAHA DE LEGE FERENDA Úprava nákladů civilního řízení obsahově nedoznala za desetiletí výrazných změn. Z toho je možné dovodit, že tato problematika doprovázející každé soudní řízení je náležitě propracovaná a v dostatečné míře odráží nejen zájmy účastníků týkající se jejich přístupu k soudu a možnosti dosažení spravedlnosti v přiměřené době, ale i zájmy společenské spočívající v nezbytnosti zajištění náležitého fungování jedné ze složek státní moci. Možností vedoucích k případným legislativním úpravám či změnám dané problematiky (nepočítaje různé možné úpravy sazebníků soudních poplatků, dále i úpravy odměn advokátů, notářů, patentových zástupců nebo soudních exekutorů) se proto nezdá být příliš mnoho. Do úvah o budoucí možné úpravě problematiky nákladů řízení nebo úpravě některých zvláštních právních předpisů do ní zasahujících a významně ji ovlivňujících je možné zahrnout následující:
6.1 Účelnost nákladů souvisejících s dopravou Lze se setkat s názorem, že použití motorového vozidla advokátem při poskytování právní služby v místech, které nejsou sídlem advokátní kanceláře, je třeba považovat za účelně vynaložené cestovní výdaje. Nutno si uvědomit, že se advokát v mnoha případech musí přepravovat na jednání k různým procesním soudům, kromě toho se nezbytně potřebuje ze soudního jednání co nejrychleji dopravit zpět do své kanceláře, protože musí také někdy sepisovat podání (žaloby) či jiné písemné úkony právní služby (smlouvy různého druhu) atd., zajišťovat organizačně-technický chod kanceláře, přijímat klienty, poskytovat tzv. „drobné“ právní služby, kdy věc je vyřízena při jednání poskytnutím právní rady.34 S tímto názorem lze souhlasit, avšak je dle mého názoru potřeba přece jenom
34
VRCHA, Pavel. Několik poznámek k rozhodování o nákladech řízení (zejména před soudy prvního stupně).
Soudní rozhledy, 2002, roč. 8, č. 7, s. 237 - 244.
48
rozlišovat určité faktory. Nelze také dle mého názoru bez dalšího shledat, že náklady spojené s cestou jsou vždy účelné. 35 Z praxe je mi znám neblahý jev, kdy si účastníci pro řízení na prvním stupni zvolili advokáta, který sídlí v jiné části České republiky a z tohoto důvodu náhrady za pohonné hmoty a amortizaci byly dosti vysoké. Šlo zejména o spory, jejichž předmětem byla specializovaná problematika jako náhrada škody na zdraví, autorské právo, medicínské právo apod.
Dle názoru z praxe je tento stav jasným dokladem neúčelnosti, nejraději by navrhovala, aby zákonodárci zakotvili do OSŘ povinnost pro účastníky, aby si pro řízení na prvním stupni zvolili advokáta, který má sídlo v kraji, ve kterém účastník má trvalé bydliště. Tím by se zamezilo výše uvedenému problému. Jelikož já pracuji v advokátní kanceláři, tak jsem měla vždy jiný pohled na věc. Žijeme ve svobodném a demokratickém státě, tudíž nelze nikomu přikazovat, aby si nemohl vybrat svého právního zástupce hned na 1. stupni. Je pravdou, že advokáti jezdí na soudní řízení silnými a luxusními automobily, kdy spotřeba pohonných hmot je velmi vysoká. Jak jsem se již zmínila výše, nelze nikomu přikazovat čím jezdit, avšak bylo by dle mého názoru nanejvýš vhodné, aby se zákonodárce s tímto problémem vypořádal. Navrhuji proto, aby zákonodárce přidal do OSŘ novou přílohu, ve které stanoví průměrnou spotřebu. Kdyby pak advokát či účastník přijel silnějším automobilem, automaticky by o náhradu, která by převyšovala průměrnou spotřebu, přišel. Dostal by tedy nahrazeno jen průměrnou spotřebu a zbytek by si každý hradil sám. Jestliže má advokát klienta z daleka či soud probíhá daleko od sídla advokátní kanceláře, jezdí dnes už komfortními vlaky. Náklady za cestovné jsou podstatně nižší, je šetřeno životní prostředí, což shledávám v dnešní době velmi pozitivním. I pro advokátský stav je tento postup výhodným, kdy zejména odpadnou hodiny strávené cestou, kdy tento ztracený čas mohou strávit jinou prací. Také existuje nebezpečí, že po dlouhé cestě strávené za volantem, advokát k soudnímu jednání dorazí unavený a klientovy zájmy mohou být ohroženy. Toto řešení je dle mého názoru výhodné pro všechny zúčastněné, nejvíce pak pro advokáta, protože advokát, který šetří peníze svého klienta má o budoucí klientelu postaráno.
35
Tento názor sdílí i Šíma, kdy dochází k závěru, že v některých případech je možné náklady cestovného
hodnotit jako neúčelné. Více viz ŠÍMA, Alexandr. „Účelně“ vynaložené náklady účastníka řízení při právní pomoci advokáta. Bulletin advokacie, 1996, č. 3, s. 67 – 69.
49
ZÁVĚR Cílem mé práce bylo podat ucelený přehled jednotlivých druhů nákladů řízení a přehled stávající právní úpravy k tomu nezbytné. První kapitolu jsem věnovala historické skutečnosti, samotnému pojmu a funkci nákladů řízení. Kapitola, která pojednává o historické skutečnosti, byla ztížena nejen omezenými zdroji, z nichž se daly čerpat užitečné informace, ale také v učebnicích, věnujících se historii českých právních dějin, se nenachází výklad o nákladech řízení. Druhou, rozšířenou, kapitolou práce bylo postupné rozebrání jednotlivých druhů nákladů řízení, čehož dle mého názoru bylo docíleno, neboť každému z nich je věnována jistá část. Samozřejmě jsem se nezabývala detailním rozborem jednotlivých druhů nákladů. Především z důvodu omezení rozsahu, jenž přísluší bakalářské práci. Rozsáhlejší a podrobnější analýza této problematiky by jistě stačila na zpracování diplomové, popř. rigorózní práce. V textu práce jsou ve velké míře zahrnuty právní předpisy, které je důležité brát na vědomí k utvoření komplexního obsahu Ve třetí a čtvrté kapitole pokračuji v analýze zaměřené na povinnosti platit a povinnosti hradit náklady řízení. Pozornost kladu na zásadu úspěchu ve věci a zásadu zavinění. V následující podkapitole se soustředím na případ, kdy soudy rozhodují odchylně od obecných zásad z důvodu využití tzv. moderačního práva. Pozornost je také věnována principu rozhodování o vzniklých nákladech. Poslední části mé diplomové práce je věnována bagatelním sporů. Nejprve krátce definuji pojem bagatelních věcí, následně seznamuji s novelou OSŘ provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Problematice výše částky bagatelních sporů se věnovala odborná veřejnost a zejména pak Ústavní soud. Dalším dílčím a zároveň posledním cílem je úvaha de lege ferenda, a analyzovat její pozitivní přínos pro společnost. Poukazuji, že použití motorového vozidla advokátem při poskytování právní služby není vždy účelné. Nezpochybňuji potřebu jezdit automobilem, neboť jde o nejrychlejší způsob dopravy. Nesouhlasím však s tím, aby strany hradily advokátům náklady na provoz jejich luxusních automobilů, které mají vysokou spotřebu pohonných hmot. Navrhuji proto, aby zákonodárce v zákoně stanovil průměrnou spotřebu pohonných hmot a více než tento průměr by se advokátovi nehradilo.
50
Cíl mé bakalářské práce byl splněn a věřím, že mé poznatky budou využité nejen pro mne, ale i pro širší veřejnost, neboť vypracování práce s sebou přineslo mnohá úskalí, se kterými jsem se snažila vypořádat.
51
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Bibliografie:
1.
HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, ISBN 118-110-1151-1.
2.
HORA, V. Československé civilní právo procesní. Díl 1, 2. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, ISBN 978-120-4571-7.
3.
JÁNOŠÍKOVÁ, P., KNOLL, V., RNDOVÁ, A. Mezníky českých právních dějin. Plzeň: Vyd. Aleš Čeněk, s. r. o., 2005, ISBN 699- 147-1151-2.
4.
MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Linde Praha a. s., 2003, ISBN 985-110-2251-1.
5.
SCHELLEOVÁ, I. Český civilní proces. Vyd. 1. Praha: Linde Praha a. s., 1997, ISBN 80-110-3251-3.
6.
STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2003, ISBN 80-210-3271-5.
7.
WINTEROVÁ, A. a kol. Občanský soudní řád. 3., aktualizované vyd. podle stavu k 1. 1. 2007. Praha: Linde, 2007, s. 303-333. ISBN 978-80-7201-647-1.
Periodika:
1.
DERKA, L. Úvaha o DPH z hlediska náhrady nákladů řízení podle o. s. ř., Právní praxe v podnikání, 1994, č. 12, strana 37.
2.
KOVÁŘOVÁ, Daniela. Náklady soudního řízení, zejména úprava občanského soudního řádu. DHK Daňová a hospodářská kartotéka. Praha: Linde, 2007, č.5, s. 10. ISSN 1210-6739.
3.
LAVICKÝ, Petr. Účelnost nákladů spojených se zastupováním advokátem. Právní fórum: český právnický měsíčník. Praha: ASPI Publishing, 2012, č. 5, s. 191. ISSN 1214-7966.
4.
SCHELLEOVÁ, Ilona. Náklady civilního soudního řízení. Obchodní právo: časopis pro obchodně právní praxi, Praha: Prospektrum, 1997, roč. 6, č. 7-8, s. 34-49. ISSN 1211/8278.
52
Zákony a vyhlášky:
1.
Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
2.
Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
3.
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
4.
Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a poplatku za výpis z rejstříku trestů
5.
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
6.
Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
7.
Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a změně některých zákonů
8.
Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
9.
Vyhláška č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy
10.
Vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
11.
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
12.
Vyhláška č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví
13.
Vyhláška č. 277/2012 Sb., o zkouškách a odměně mediátora
14.
Vyhláška č. 36/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících
Judikatura:
1.
Nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04
2.
Nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06
3.
Nález Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. I ÚS 1595/10
4.
Nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. III. ÚS 3448/10
5.
Nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. III. ÚS 3645/10
6.
Nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11
7.
Nález Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. I. ÚS 3296/12
8.
Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. Cpjn 201/2008
9.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 226/2011
10.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 3198/2010
11.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 21 Cdo 373/2012
12.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011
13.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3673/2012 53
Internetové zdroje:
www.usoud.cz www.nsoud.cz www.cak.cz www.ipravnik.cz www.mesec.cz www.mediator-praha.cz
54
PŘÍLOHY Vyčíslení nákladů řízení Vzorový příklad: Klient (žalobce), který bydlí v Prostějově, si zvolil pro zastupování advokáta, jenž působí též ve stejném městě. Dne 14. 3. 2014 právní zástupce žalobce podává vyúčtování nákladů zastupování.
55
56
