NAKLADATELSTVÍ HEJKAL

stransky-kniha-new2:stransky-knizka-new

9.8.2007

NAKLADATELSTVÍ HEJKAL

14:43

Page 1


9.8.2007

14:43

Page 3

Jiří Stránský

Stařec a smrt Novela


9.8.2007

14:43

Page 5

Jiří Stránský

Stařec a smrt Novela

Nakladatelství Hejkal

© Jiří Stránský, 2007 ISBN 978-80-86026-72-5


9.8.2007

14:43

Page 7

Podzim 2006 Ruce měl založeny na prsou a hleděl na krajinu psacího stolu. Původně si je založil proto, že se mu takto nejlépe rozpomínalo, a on si nutně potřeboval vzpomenout, kam uložil Standovy deníky, protože zprávu o nich slíbil dokumentačnímu středisku. Co nejdřív. Že se naskytla jedna z posledních šancí, jak to vydat. Místo soustředění však vnímal celý ten binec na stole jako souhrn jednotlivostí, z nichž každá měla nějaký svůj smysl, přestože spolu většinou a v mnoha případech zcela určitě nesouvisely. To se týkalo i obrazovky počítače, jejíž placatost nedávno zakoupená Aničkou mu nijak neimponovala, nanejvýš jako ušetřená plocha pro… třeba právě pro ten Standův deník! Prudce vstal, až to na okamžik vypadalo, že se křeslo skácí. Lekl se ne jeho pádu, ale že by mohl ublížit nedokončenému betlému, připravenému k práci na staré, neširoké a kymácivé skříňce. Vydal se ke knihovně. Přitáhl si schůdky, aby dosáhl i na nejvyšší patra. Mechanicky se soukal nahoru, ale zároveň mu bylo jasné, že vůbec netuší, kde hledat. „Sakra,“ ujelo mu bezděčně. A když už řekl nahlas tohle, ještě dodal: „Kam jsem to jen, hergot, mohl dát?“ Ještě to pořádně nedořekl, a už slyšel Milku: Sem určitě ne, tady to nikdy nebylo. Říkala jsem ti to mockrát. Všechno, co jsi posílal z lágrů, je v těch poličkách pod betlémem…

7


9.8.2007

14:43

Page 8

Nejdřív slezl (všechno potřebuje své soustředění), až pak skoro trucovitě řekl: „Díval jsem se tam, a několikrát. Měl jsem ten Standův deník v ruce nedávno… a teď ho chtěj… Že jsem se blbec vytahoval.“ Trochu ses vytahoval, to ano, především ale chceš všechny přinutit, aby na Standu nezapomněli. Samozřejmě že tam byl. V druhé polici odzdola, tlustá černá složka opásaná zavařovací gumou. Vrtalo mu to hlavou: „To není možný…“ Ucítil její smích. Je to možný. Říkám ti to už nejmíň pět let. Že si všechno musíš zapisovat. I to, co někam ukládáš. A kam… Sedl si se složkou za stůl, odstranil gumu, otevřel desky. Štosy papírů všech velikostí popsané drobounkým tužkovým písmem. Do toho mu říkala Milka: Zavolej té Julii. Slíbils mi to! Zaklapl desky levou rukou a pravou hledal mezi vrstvami poznámek mobil. Ruce měl veliké, vrásčité, jakoby opálené, jakoby upracované, neochablé. Přestože tak staré, pořád ještě nezkřivené. Pořád ještě mocné. A Milka oznamovala: Volat z mobilu na pevnou linku přijde dráž. Normální telefon Julie slyší líp než mobil, říkala ti to… A ty taky slyšíš hůř. Každou chvíli tě někdo z našich volá a ty nic a oni se pak o tebe bojí… Mobil našel, zase odložil, vstal a se smutkem v bronzové indiánské tváři se vydal do haly, kde na mramorové desce starého veškostnu stál uprostřed vyšívaného

8


9.8.2007

14:43

Page 9

ubrusu po Milčině mamince těžký telefon s kulatým chromovaným číselníkem. Při tom hlasitě říkal: „Proč tě nemůžu vidět?!“ Protože jsem už půldruhého roku mrtvá, miláčku… „Nikdy jsme si tolik nepovídali…“ Zasmála se: Protože jsme teď spolu pořád – to jsme dřív nemohli. Ani ty poslední roky… Musel si s tím pomyšlením sednout na židli vedle telefonu. „Každej den si vyčítám, že tehdy za humny, jak ti Jíra přinesl polštář, aby se ti mezi záhony líp leželo, a já myslel, že jsi mrtvá, jsem pak měl na tebe dávat větší pozor…“ Tahle chvíle i o tři neděle později její smrt v něm byly zaznamenány vteřinu po vteřině. Jak se nezhroutil, jak si k ní klekl a políbil ji na teplé rty (a podle nich poznal, že žije), jak při tom neustále věděl, že takhle už u ní klečel a líbal ji mnohokrát. A ona jako by při tom ukazovala prstem na jeho rány a ty se otvíraly a krvácely, ale žádná sama o sobě moc nebolela, jen jejich krvácející součet… A jak za ty tři neděle, pět dní po oslavě jejich společných pětašedesáti let opravdu umřela mrňavému pravnukovi Jírovi před očima, ale on, on, její muž, s nímž pětašedesát let k tomu okamžiku smrti spěla, u toho nebyl… To všechno mu tam někde uvnitř proletělo jak studený vítr, a ona, jako by čekala, až vítr zmizí, se potichu rozpovídala:

9


9.8.2007

14:43

Page 10

Tolikrát jsem ti řekla, že je zbytečné si cokoliv vyčítat – tehdy při tom usínání mezi mými záhony jsem najednou věděla, že sice neumírám, ale že se na umírání připravuju, ale nemůžu ti to říct, protože bys začal křičet, že něco takovýho si nesmím dovolit, a bylo mi proto jen trochu líto, že to odneseš, protože sis celou dobu maloval, že ty budeš na řadě první, ne já… Taky je ale zbytečné si namlouvat, že jsem nějaký duch nebo někdo tomu podobný a že – kdybys měl k dispozici tu správnou barvu – bys nastříkal vzduch kolem sebe a já se objevila… Ne, neobjevila… Jasně že to musí vědět, že si to denně nejmíň dvakráttřikrát takhle představuju, když… „Jak to teda, že…“ Nemohl to doříct – z předsíně dolehlo bouchnutí dveří a vzápětí hlas Jany: „Táto?“ Vstal a vydal se jí naproti. Milka: Buď na ni hodný, prosím tě. I když tě bude štvát… Ale to dělá jen proto, že tě má ráda a má o tebe strach. Vždycky měla přehnanou představivost… Co by se ti všechno mohlo stát… Ne abys jí o našich rozhovorech řekl, určitě by se jí něco stalo… Hleděl na tu svoji bělovlasou, napřesrok už šedesátiletou a stále pohlednou dceru, jak je udýchaná, jak se jí ulevilo, že on žije, a jak se i přesto nutí do úsměvu: „Ahoj! Volala jsem…“ Slyšel se, jak říká:

10


9.8.2007

14:43

Page 11

„Promiň… asi jsem měl ten zatracenej mobil vypnutej. Něco píšu…“ A Milka do toho šeptala: Je pořád pěkná, ta naše nejmladší. Povedla se nám… V kuchyni zničehonic ucítil, že ho pohled na Janu vytahující z ruksáčku všechny možné potraviny a kastrůlky dojímá. Včetně věcných, obyčejných slov: „V tomhle je srnčí na smetaně, v druhým ragú… tady jsou knedlíky, tady brusinky. Za sebe ti říkám, že bys to jíst neměl, ale to je tvoje věc.“ A Milka šeptala To bys teda neměl… A on jí někde za patrem odpověděl: Jo, je to moje věc, to si pište. Obě! Ale přitom nahlas říkal: „Děkuju… Já vím, že bych neměl, ale tolik těch žrádelních radostí zase nemám.“ Šli se posadit do obýváku a jeho mrzelo, že ví, co Jana řekne. A co řekne on. „Chci, abys jel na Šumavu s náma, tati. Klukům končí škola dvaadvacátého. Sjede se celá rodina… teda aspoň ta, co žije tady. A všichni chtěj, abys jel. Abys tam byl. I Anička, i kluci… Zatím je dost času, jen chci, abys o tom popřemejšlel…“ Milka do toho šeptala: Prosím tě, ještě to nekaž. Myslí to upřímně… a je to naše dcera… A on jí za uzavřenými rty odpovídal: To vím taky. Některý věci ale můžeš a jiný ne – to víš ještě líp než já…

11


9.8.2007

14:43

Page 12

Skoro zároveň ale musel Janě odpovědět: „Vloni jsem u vás na Vánoce byl a vím to. A chápu to. Ale letos bych chtěl spíš bejt sám. Ještě nevím, ale…“ Jany se to samozřejmě dotklo, proto honem dodal: „Znáš to. Nakonec vás ještě budu prosit, abyste…“ Trochu ji uklidnil. Při loučení se pak k němu přitiskla (i když jí to – v porovnání s Aničkou – moc nešlo) a jeho to dojalo, že ji pohladil po tváři a políbil na čelo a v hlavě při tom slyšel, jak její matka tiše říká: Vidíš, že to umíš! Potom tedy zavolal Julii a pozval ji na večeři k Hraběti. Pokoušela se ho přimět, aby se přiznal, proč ji zve, ale nedostala to z něho. Dlouho seděl v jednom z boxů Šenkovny sám a nevzrušeně si listoval v jídelním lístku, přestože věděl, co si dá. Trochu se usmíval. Protože mu Milka říkala: Měls ji pozvat jinam. Uvidíš, že první, co řekne, bude, jestli ti to nevadí. Že ví, že jsme sem my dva chodili často. Párkrát tu s námi byla… Ještě že jsi neobjednal ten stůl u okna. Hlavně aby tu nebyl starý pan Hrabě, ten by se ještě i dojal až do slz. Radši to nebudu rozebírat… Už se mu to párkrát stalo – neuvědomil si, že s Milkou není sám a nahlas řekl: „Neznám hospody, a to ty víš. Párkrát jsme se spolu byli najíst v číně, párkrát nás někam pozvali mladý…“ To už si všiml, že se k němu začaly pootáčet hlavy a zmlkl. Ale servírka, která si nejspíš myslela, že ji

12


9.8.2007

14:43

Page 13

volal, už u něho stejně stála a ptala se, jestli něco nechce, takže honem řekl, že to sice už říkal jejímu kolegovi, ale že mu tedy může zatím přinést jedno řezané. A Milce už za zavřenými rty s trochou ostrosti oznámil: Tys chtěla, abych ji pozval, já ne… Věděl, že se nedá. A docela se bavil, že se po něm ohlížejí, protože se usmívá jak debil a ještě dělá posunky, které si nemohl odpustit, když hovořila, jako by seděla proti němu, jako proti němu sedávala a on ji trochu zlobil, když na ni dělal ty div ne italské posunky, které dělal i teď… Slíbils mi to. Před pěti lety, jak jí vyměňovali ten kus tepny. Vyrostly jsme spolu… víš moc dobře, kolik je to let. A nedělej ty ksichty a ta gesta – začínají si o tobě myslet, že máš nějakou demenci. Taky víš, že je Julie po mé smrti vykolejená a bezradná. Celý život měla jenom mě. A pak ještě tebe. Nikdy jsem nepochopila, že se po necelých dvou letech manželství s tím sebevrahem znovu nevdala. Je mnohem krásnější a… a oduševnělejší a vzdělanější. Po všechny ty tvé kriminály byla po mém boku, pomáhala mi s dětmi… jsme její rodina! Její jediná rodina… a vždycky mě dost mrzelo, že to takhle neviděly naše děti. Sama to jednou pojmenovala: že za tebe je pro ně nedostatečnou náhradou. Komu se v životě podaří, že ho alespoň jeden člověk nikdy nezradil? Tohle Julie vlastně ani nedovedla. Nikdy jsem nepochopila, že nechtěla mít svůj vlastní život… Musel ji přerušit. I když se stisknutými rty: Pokud si vzpomínám, snad třikrát ses ji snažila dát dohromady

13


9.8.2007

14:43

Page 14

se Standou a on ti pokaždý řekl, aby ses nezlobila, ale že by se stokrát radši dvořil tobě… Proč jsi musela umřít přede mnou?! Sakra! Jsi o pět let mladší a ženské statisticky žijou o sedm let dýl než mužský! O sedm! Do toho přinášela servírka řezané pivo a číšník přiváděl Julii. Zahlédl ji nad horním okrajem půllitru stoupajícího k jeho rtům, a musel ten pohyb zastavit a vrátit, aby mohl docela spokojeně zaznamenat, že Julie je přesně ta stará dáma, která poutá pozornost, aniž by se o to musela bůhvíjak snažit. Vstal a vydal se jí naproti. A ona, ještě než došel, se začala omlouvat: „Ten taxík snad píchnul nebo co… musela jsem čekat na dalšího.“ Hřbetu její ruky naznačil políbení a přitom slyšel Milku říkat: Hádej, co teď řekne! Ucítil v těch slovech podrážděnost, takže tam uvnitř v sobě jí řekl, že to Julii opravdu sluší a že Milka moc nemluví jako její nejlepší kamarádka a nahlas dodal: „Proč sis nezavolala Huberta? Máš na něj číslo a je spolehlivý…“ Usadil ji proti sobě, ona si utřela nos a řekla: „Nevadí ti, že budeme večeřet zrovna tady?“ „Nevadí. Naopak…“ „Naopak co?“

14


9.8.2007

14:43

Page 15

„Že budeme mít společně pocit, že tu Milka je s náma. Dnes mají tvoje oblíbené medailonky na víně. A leccos dalšího, co máš ráda. Posledně jste si s Milkou dávaly jako moučník pot-pourri…“ Potěšeně (taky ale trochu udiveně z jeho nenadálé dvornosti) kývala. A Milka šeptala: Šmajchlíři! Dělal, že ji neslyší a usměvavě si prohlížel Julii při čtení jídelního lístku. Trochu ji tím znervózňoval. Moc toho nenapovídali, i kvůli Milce. I když mlčela. Ale těch večeří ve dvou či ve čtyřech, v pěti, šesti, s kamarády či příbuznými bylo za těch patnáct či kolik let, co to Hrabětovi restituovali, moc – možná stovky. Dokonce se to jednu chvíli (když si Julie pochutnávala na moučníku) snažil spočítat. Ještě před placením zavolal Huberta, takže když vyšli, už na ně čekal. Pak ho z taxíku pozoroval, jak doprovází Julii k mohutným renovovaným dveřím jejího renovovaného (jeho firmou) starého domu a jak čekal, až si Julie otevře a z otevřených dveří zamává do taxíku. Do toho mu Milka říkala: Nepamatuju se, že bys někdy způsobil, aby mě někdo někam doprovodil, byť jen pár metrů ke dveřím. Ani že bys mě sám někam doprovodil a nechal mě tam… Sotva Hubert dosedl za volant, stařec řekl: „Děkuju… určitě to paní Julii přišlo víc vhod. Taky by to trvalo mnohem dýl.“

15


9.8.2007

14:43

Page 16

Hubert mezitím auto rozjel. „Proti minule, jak jste byli na tý Traviatě, byla paní mnohem spokojenější.“ „To víš… u talíře s dobrým jídlem se asi i já tvářím spokojenějc. Na Verdim mi takový to kultivovaný nadšení moc nešlo…“ Čekal, že Milka něco poznamená, ona ale nic. O to byl zvědavější, jestli se ozve, když za chvíli řekl Hubertovi: „Zejtra nebo pozejtří bych už měl vyrazit na nákup dárků. Nepokazím ti nějaký óbrrito, Huberte?“ „Vy, mylorde? Nikdy!“ poslal úsměv prostřednictvím zpětného zrcátka. „Toho mylorda si nech!“ „Dobře víte, že už to nejde. Holt jste lord. Pro taxikáře určitě.“ „Tak s tím aspoň šetři…“ „Když se někomu říká pane doktore nebo pane… primátore… ministře, taky se s tím nešetří…“ „Vlastně nevím, proč mi tak říkáš. Už jsem se tě na to ptal?“ „Když jsem vás poprvé viděl, jak přicházíte k autu, najednou jsem věděl, že jste mylord. Že jste to slovo. A když jsem se doma podíval do slovníku, úplně jsem zařval! Jste přesně to, co je napsaný ve slovníku.“ „To, co je napsaný ve slovníku. Dobrý…“ „Ne to… tak jsem to nemyslel. To je věc… neumím se vyjadřovat.“ řekl Hubert rozpačitě. „Ale umíš. Když jsi pochopil, co je mylord. I když já žádnej mylord nejsem. Stavařský plebejci nejsou mylordi…“

16


9.8.2007

14:43

Page 17

„Jednou jsem v rádiu poslouchal toho vašeho kamaráda z vězení, toho spisovatele nebo básníka nebo co on je… Jak jsme ho jednou vezli na nádraží… Rotrekl! Zdeněk Rotrekl, ano! V jedný chvíli řekl, že někteří lidé jsou šlechtici rodem a jiní šlechtici duchem. Takže mi vlastně dal povolení, abych vám mohl říkat mylorde. A on je taky. Je to pravda, že ho tehdy odsoudili na pětadvacet let? A ten slepej generál, co ho prej málem popravili… co s váma byl na Bytízu a oba jsem vás vezl na Hrad, kde jste dostali ty metály…“ „Tomáš Svoboda.“ „Jo, ten je taky mylord. Většina vás jste mylordi…“ Milka se dál neozývala. Pokaždé ho to znervózňovalo – teď to sice ještě nebylo až tak dlouho, ale vadilo mu to. Chodil spát po půlnoci, někdy ještě později. Ale vždycky (i když se mu často moc a moc nechtělo) po procházce – ve dne do sadů, v noci hradčanskými ulicemi. Pokud chtěl (a to pokaždé nechtěl), usínal okamžitě. Společně s dávným muklovským vycepováním pocházejícím ze zkušenosti, že každé okamžitě neusnuté vteřiny je pro úlevu těla škoda, to docela fungovalo. Na televizi se večer moc nedíval, nanejvýš na zprávy či nějaký dokument o bolševické minulosti, občas na dokumenty o přírodě, dvakrát třikrát za měsíc si na DVD pouštěl filmy, které mu nosila Anička. Co mu na začátku roku svlíkli ten šedý zákal a už nepotřeboval brýle, mu obrazovka nevadila (i když si hlídal,

17


9.8.2007

14:43

Page 18

aby nepřekročil dívací čas doporučený doktory), taky mu ale nevadilo čtení, oči se po tom delším půstu nemohly nabažit, takže někdy četl hodiny a hodiny. Teď se těšil z Pamětí Winstona Churchilla a s radostí si potvrzoval obdiv k tomuhle buldokovi a nezmarovi, který pro něho a pro řadu ostatních (a samozřejmě pro všechny kluky z RAF) byl jedním z pevných bodů, jichž bylo možné se kdykoliv zachytit. Uchyloval se k Pamětem každou chvíli už od návratu z druhé basy v druhé půlce sedmdesátých let, ale až teď vlastně poprvé četl všechny díly po pořádku a čtení věnoval mnohem víc času než dřív. A kdykoliv ho rozběsnily ubohosti a mocichtivé tanečky politiků dole na Malé Straně, honem si v Churchillovi listoval, aby si našel nejvýstižnější slova a věty o tom, co musí britský politik znát a umět, aby se z něj ani jeho voličům, ani jeho politickým protivníkům nedělalo špatně. Churchill se ale nedal číst pořád, takže na stole vedle ušáku se povaloval docela slušný štos knížek. Dějiny Anglie (kvůli Churchillovi) od André Maurois (kvůli francouzskému pohledu). Jméno růže od Umberta Eca, Renesance rozumu od Jirky Krupičky z Kanady (a z lágru Vojna a z Leopoldova), poezie Karla Šiktance, Jana Zahradníčka i Jefferse, několik Hrabalů. Až po Happyend Daniely Fischerové, který dostal pod stromeček od Aničky. A – kvůli Milce i kvůli sobě – Saroyanovo O neumírání. K něčemu si někdy pouštěl muziku (od Mozarta přes Gershwina až po Leonarda Bernsteina, Glenna Millera a Ellu), nejradši klavírní koncerty, kterých měl celý

18

NAKLADATELSTVÍ HEJKAL

Recommend Documents