Naivní. Super. Nakladatelství Doplněk

Obal

Titul

Naivní. Super. Erlend Loe

Nakladatelství Doplněk BRNO 2012

This translation has been published with the financial support of foundation NORLA. Překlad této knihy finančně podpořila nadace NORLA.

© J. W. Cappelens Forlag, 1996 Translation © Kateřina Krištůfková, 2005 ISBN 978-80-7239-275-9

V ě no vá n í

Anybody who rides a bike is a friend of mine. Garry Fisher

DNO

Mám dva kamarády. Jednoho dobrého a jednoho špatného. A taky mám bratra. Možná není tak sympatický jako já, ale je o. k. Bydlím přechodně v bratrově bytě, zatímco on je na cestách. Je to pěkný byt. Můj bratr má dost peněz. Bůhví, čím se zabývá. Moc to nesleduju. Něco kupuje nebo prodává. A teď je na cestách. Říkal mi, kam se chystá. Zapsal jsem si to. Snad do Afriky. Dal mi faxové číslo a úkol, abych mu faxoval poštu a vzkazy. To je moje prácička. Jednoduchá a snesitelná práce. Na oplátku tady smím bydlet. Toho si cením. Právě tohle potřebuju. Trochu času na to, abych se zklidnil. Můj život byl poslední dobou zvláštní. Dosáhl bodu, kdy jsem ztratil zájem o všechno. Bylo mi 25. Před pár týdny. Můj bratr a já jsme večeřeli u našich rodičů. Dobré jídlo. A zákusky. Mluvili jsme o všem možném. Najednou jsem sám sebe pře-

7

kvapil tím, že jsem začal rodičům vyčítat, že mě nikdy nenutili pěstovat nějaký sport vrcholově. To bylo úplně nepatřičné. Řekl jsem spoustu pitomostí. Že jsem dneska mohl být profík. Mít výkonnostní křivku. A peníze. Být pořád na cestách. Ke svojí smůle jsem řekl, že jejich vinou jsem to nikdy nikam nedotáhl a že je můj život nezajímavý a nudný. Pak jsem se omluvil. Jenže to pokračovalo. Ještě ten večer jsme můj bratr a já hráli kroket. To neděláváme často. Staré vybavení na kroket shnilo pod kolnou. Objeli jsme spoustu čerpacích stanic, než jsme našli nové. Můj bratr je zaplatil jednou ze svých kreditních karet. Pak jsme odkrokovali vzdálenosti a rozestavili v zahradě našich rodičů branky a kolíky. Vybral jsem si červenou a můj bratr žlutou. Nevím, jestli jsme mívali právě tyhle barvy, když jsme byli malí. To si nepamatuju. Začali jsme hrát a dost dlouho to šlo dobře. Rychle jsem projel prvními dvěma brankami. Získal jsem úder navíc a pokračoval jsem. Měl jsem navrch. Stal jsem se pirátem o  hodně dřív než můj bratr a umístil jsem svoji červenou kouli za strom a jen jsem tak ležel a čekal na bratra a přitom jsem se smál a vtipkoval jsem. Jenže jsem příliš zpychl. Když se můj bratr začal dívat směrem ke keři, už to nebylo několik minut vůbec vtipné. Bylo na něm vidět, na co myslí. To snad není nutné, říkám. Ale věděl jsem, že na to nebude brát ohled. Položil pravou nohu na svoji vlastní kouli a  nastavil ji tím směrem, kde by podle jeho názoru přivodil úder co nejvíc škody. Dlouho mířil k okraji zahrady. Ke konci zahrady. Tam, kde tráva přestává být jenom trávou a je spíš mechem. Udělal pár opatrných zkušebních pohybů. Aby se ujistil, že bude schopen maximalizovat sílu úderu,

8

a  aby netrefil svoji vlastní nohu, což by bylo nejvíc ponižující. Pak odpálil červenou kouli sakra daleko do keře. Do středu keře. Tam, kam slunce nikdy nezasvítí. Vlastně to byl fantastický úder. Nevyčítám mu ho. Bezpochyby bych sám udělal totéž. Ale moje reakce. Ta mě překvapila. Můj plán byl po celou dobu jednoduchý a  dost zbabělý. Hodlal jsem se držet dole v brankovišti a tvářit se jakoby nic a pak jsem chtěl odpálit jeho kouli do takové vzdálenosti, jaká by mu připadala neuvěřitelná. A kdybych minul, měl bych krytá záda, protože on by ještě neměl dokončené kolo. Ale kdybych trefil, vykolíkoval bych ho rychlostí mnoha kilometrů za hodinu a celé bych to završil tím, že bych odmítl, až by navrhl, že si zahrajeme ještě jednou. Na tohle všechno jsem mohl zapomenout. Minul jsem o jednou navíc. Můj bratr se stal pirátem a moje červená koule teď ležela pod tím velkým keřem. Nevzdal jsem se. Chtěl jsem se vrátit. Plánoval jsem, že zaženu jeho kouli pod auto. To jediné mě drželo v  chodu. Že se mu dostane odplaty. Že se jeho koule nějakým způsobem zaklíní pod autem. Že se mi naskytne pohled, jak se plazí po všech čtyřech nebo po břiše, ušpiní se a začne nadávat. Ale nejdřív jsem musel dostat svoji kouli z keře. Rozhrnul jsem listy. Pak jsem si posvítil baterkou. Do středu toho velkého keře. Tam daleko uvnitř jsem zahlédl kouli. Nedalo se rozpoznat, jestli je červená, ale nebylo pochyb o tom, že je to moje koule. Můj bratr se přirozeně jen smál. Dal jsem si baterku do pusy a vplazil jsem se do keře. Bylo vlhko a nejspíš jenom několik málo stupňů nad nulou. Nenáviděl jsem

9

tenhle keř, co si jen pamatuju. Teď jsem měl brzy udeřit. Zamířil jsem. Tohle musí dopadnout dobře. Byl jsem přesvědčený o tom, že je to jen otázka vteřin, než budu mít zase navrch. Hodlal jsem to bratrovi nandat, hajzlovi jednomu. Jenže jsem potřeboval tři údery na to, abych se dostal z keře. A zatímco jsem ze sebe oprašoval listy a hlínu, pořád s baterkou v puse, odpálil mě bratr nanovo a ještě jednou mě zahnal do keře. Tohle je jeden z důvodů, proč si myslím, že je možná úplně uvnitř míň sympatický než já. Já bych ho nezahnal do keře dvakrát. Jednou, to ano. Ale sotva dvakrát. Rozsvítil jsem baterku a dostal jsem se z keře podruhé. Když mě můj bratr chtěl odpálit potřetí, minul a  místo toho jsem ho odpálil já. Ale když jsem ho chtěl zahnat pod auto, netrefil jsem kouli pořádně a úder se nepodařil. Byl jsem asi přespříliš horlivý. Nato se mnou udělal krátký proces. Vykolíkoval mě a bylo po hře. Zůstali jsme stát a chvíli jsme se hádali. Obvinil jsem ho z podvodu, a tak jsme si četli v pravidlech a hádali se dál. Řekl jsem pár věcí, které byly na hranici slušnosti. Nakonec se mě můj bratr zeptal, jestli se něco děje. Co je s tebou? řekl. Chystal jsem se říct, že nic, ale pak jsem ucítil, jak se ve mně všechno obrací. Bylo to zdrcující a hnusné. Nikdy jsem nepocítil nic podobného a nedokázal jsem nic říct. Místo toho jsem se posadil na trávu a zavrtěl jsem hlavou. Můj bratr se posadil vedle mě. Položil mi ruku na ramena. Tak jsme spolu nikdy předtím neseděli. Rozbrečel jsem se. Už léta jsem nebrečel. Mého bratra to muselo překvapit. Litoval, že byl během hry tak surový. Všechno mi připadalo nesmyslné. Úplně najednou. Můj vlastní život, životy jiných lidí, životy zvířat a rostlin, celý svět.

10

Nemělo to už žádné souvislosti. Pověděl jsem to svému bratrovi. Nebyl schopný to pochopit. Vstal a řekl, ale no tak, shit happens, to bude dobrý. Pokusil se mě dostat na nohy, bratrsky mě bouchl do břicha a zakřičel. Můj bratr provozoval bandy hokej. Křičení mu teda fakt jde. Požádal jsem ho, aby se uklidnil. Řekl jsem, že je to vážné. Můj bratr se posadil a uklidnil se. Povídali jsme si. Mluvil jsem úplně nesouvisle. Nikdo z nás moc nerozuměl tomu, co jsem říkal. Ale můj bratr mě bral vážně. To se mu musí nechat. Bylo na něm znát, že je ustaraný. Ještě nikdy mě takhle neviděl. Řekl, že denně určitě zvadnou jako kytka tisíce lidí. Většina z nich to sice možná chvilku nese celkem těžce, ale pak se to zlepší. Můj bratr je optimista. Chtěl mi pomoct. Napadlo mě, že tohle musí být dno. Obával jsem se, že jsem se nasytil dní a že už nikdy znovu nepocítím entuziasmus. Pak můj bratr řekl, že se chystá na cesty. Má odjet za pár dní a bude pryč dva měsíce. Nabídl mi, abych si půjčil jeho byt. Řekl jsem díky a pak jsme tam seděli beze slova, dokud se můj bratr nepodíval na hodinky a  nezjistil, že začaly sportovní zprávy. Zeptal se mě, jestli bych měl něco proti tomu, kdybychom šli dovnitř. Mám přece narozeniny a zbyly ještě nějaké zákusky. Druhý den ráno jsem se vzbudil s  pocitem, že věci nemůžou pokračovat tak jako dřív. Zůstal jsem ležet a přemýšlel jsem. Nešlo o kroket. Tím jsem si byl jistý. Kroket je malá věc, a tohle byla velká věc. Celkem rychle ve mně vzklíčilo tušení, že tohle přímo souvisí s tím, že je mi 25 a že to špatně zvládám. Stárnutí jsem si dávno spojoval s jistým neklidem. Většinou kašlu na prostor, ale mám problémy s časem.

11

Zatímco jsem se oblékal, došlo mi, že nepřichází v úvahu, abych tenhle den využil k tomu samému, k  čemu jsem dny obvykle využíval. Dny se musí změnit. Noci taky. Chvíli jsem se díval z okna. Pak jsem učinil rozhodnutí. Dojel jsem na kole na univerzitu a řekl jsem, že si myslím, že nejsem schopný dokončit magisterské studium. Sekretářka na katedře se mě zeptala, jestli se něco stalo a jestli mi může nějak pomoct. Její zájem mi připadal dojemný, ale neměl jsem chuť mluvit. Poděkoval jsem stručně za starostlivost a odpověděl ano na první otázku a ne na druhou. Pak jsem dojel na kole zpátky do města a zlikvidoval jsem zbytek svojí staré existence. Došel jsem do redakce novin, kam jsem občas posílal svoje materiály, a řekl jsem, že přestávám psát, na chvíli, možná navždycky. Vypověděl jsem taky podnájem, telefon a novinové předplatné. A prodal jsem svoje knihy a televizi. Zbytek mého vlastnictví našel místo v  batohu a  ve dvou papírových krabicích. Krabice jsem uložil na půdu u rodičů a batoh jsem si dal na záda a odjel jsem na kole domů k bratrovi. Tam jsem zůstal sedět a potil se. Opravdu jsem něco podnikl. Tohle nebyl vtip. Tohle nebyla komerční TV2.

12

MÍČ

Uběhlo pár týdnů. Sedím v bratrově bytě. Jednou denně scházím dolů a  kupuju si jídlo. A  když přijde pošta, otevřu ji a odfaxuju ji bratrovi. Faxové číslo je neuvěřitelně dlouhé. Stále ve mně sílí pocit, že je v Africe. Hledal jsem papírek, na který jsem si zapsal jeho adresu, ale nenašel jsem ho. Kromě toho nepodnikám skoro nic. Listuju novinami nebo ležím na pohovce a dívám se do vzduchu. Nemám žádné plány. Pocit, že většina věcí nemá smysl, je stále přítomný. Není to inspirující pocit. Snížil jsem úplně tempo. Na nulu. Myslím na to, že bych měl začít od začátku. Jak se začíná od začátku? Včera jsem si sepsal seznam toho, co mám a co nemám. Tohle mám: pěkné kolo, dobrého kamaráda,

13

špatného kamaráda, bratra (v Africe?), rodiče, prarodiče, vysokou studijní půjčku, nedokončené vysokoškolské vzdělání, foťák, hrst (půjčených) peněz, pár skoro nových běžeckých bot. Tohle nemám: plány, nadšení, přítelkyni, pocit, že věci spolu souvisí a  že nakonec všechno dobře dopadne, milou povahu, hodinky. Potom, co jsem se dneska několikrát podíval na ten seznam, jsem si všiml, že mám víc, než nemám. Mám 11 věcí. Chybí mi 6 věcí. To by snad měl být důvod k optimismu. Jenže když jsem si seznam pročetl důkladněji, došlo mi, že jsou to dost nevyvážené a špatné počty. To nevychází. Bez něčeho z toho, co mám, bych se krásně obešel, a řada věcí, které nemám, se mi jeví jako zásadní pro to, abych mohl žít tak, jak bych chtěl. Například bych kdykoli vyměnil svého špatného kamaráda za trochu nadšení. Nebo za přítelkyni. Kdykoli. Jenže stejně jako všichni ostatní moc dobře vím, že takhle to nefunguje.

14

Hrál jsem si se sčítáním čísel na seznamu. 11 + 6. To je 17. Dost vysoké číslo, když jde o podstatné věci v životě člověka. Několik vteřin jsem byl trochu pyšný. Jenže to vůbec nedává smysl. Je blbost sčítat věci, které člověk má a které nemá. A navíc jsou některé z těch věcí míň podstatné. Hodinky například. Přeju si hodinky, ale nechci tvrdit, že jsou podstatné. Jen bych je chtěl. Abych mohl líp sledovat čas. Jak jsem řekl, mám problémy se zvládnutím času a myslím si, že je lepší problémům čelit než se jim vyhýbat. Ale že by byly hodinky podstatné? To sotva. Stejné je to s běžeckými botami. Taky nejsou podstatné, ale mám je. Možná by se dalo říct, že hodinky a běžecké boty se anulují. Pak to vychází 10 + 5. To je 15. Taky poměrně vysoké číslo v téhle souvislosti. Jenže bohužel stejně nepoužitelné a postrádající smysl jako 17. Musím se pokusit myslet na něco jiného. Ležím na pohovce a klimbám, když vtom slyším, že přichází fax. Čekám, až proleze a až stroj odstřihne arch. Trvá to asi minutu. Arch padá na podlahu a já vstávám, abych ho zvedl. Je od Kima. Kim je můj dobrý kamarád. Znám ho několik let. Je to prima kluk a studuje na meteorologa. Je na praxi nebo na čem na nějakém ostrově, na severu. Jak jsem tak pochopil, je na tom ostrově sám. Odečítá hodnoty z nějakých měřičů a cosi vypočítává. Taky několikrát denně telefonuje do meteorologického institutu v osloské univerzitní čtvrti Blindern. Myslím, že je tam nahoře trochu osamělý. Pořád mi posílá faxy. Nestačím jeho tempu. Řekl jsem mu, že nejsem s to faxovat mu stejně často, jako on faxuje mně. On řekl, že je to o. k., ale já vím, že si to trochu bere. Aniž by o tom padlo jediné slovo, dohodli jsme si jakýsi systém, který spočívá v tom,

15

že on mi může faxovat tak často, jak chce, zatímco já odpovídám jenom tehdy, když se na to cítím. S takovým systémem dokážu žít. Podle faxu poznávám, že se Kim díval na švédskou ZTV. Cituje totiž švédsky: 1. Dej výpověď. 2. Vydej se na cesty. 3. Najdi si nové kamarády. Vyprávěl jsem Kimovi, jak na tom zrovna teď jsem. Pokouší se mi pomoct. To je od něj milé. Pod bratrovým psacím stolem mám krabici, na kterou jsem napsal Kim. Tam ukládám všechny faxy, které mi posílá. Krabice je už skoro plná. Od té doby, co Kim zjistil, že se nacházím na místě s faxem, se stroj nezastavil. Znovu uléhám na pohovku. Něco se musí stát. Ne bezpodmínečně něco velkého. Jenom prostě něco. Rozhoduju se, že půjdu ven a  koupím si něco, co by ve mně vyvolalo pomyšlení na něco hezkého nebo nejlíp úsměv. Procházím několik obchodů, ale nevidím nic, co by mě zaujalo. Pokouším se stanovit si několik kritérií pro to, co hledám. Z jakéhosi důvodu mě chytlo to s těmi seznamy. Seznamy jsou dobrá věc. Vytvořím si jich v nastávajícím čase spoustu. Teď si taky jeden tvořím. Po krátkém přemýšlení je zřejmé, že hledám předmět, který: je jen tak velký, abych ho snadno unesl, nestojí víc než sto korun, se dá použít mnohokrát, se dá používat jak uvnitř, tak venku,

16

se dá používat samostatně nebo společně s ostatními, mě pobídne k aktivitě, mě přiměje zapomenout na čas. Sedám si na lavičku a dívám se pozorně na seznam. Dlouho. Je to upřímný seznam. Jsem s ním spokojený. Možná takový předmět existuje, a možná ne. To není tak důležité. Zato seznam je důležitý. To je pro mě objev. Tohle má cenu. Sedím a hloubám o tom, jaké předměty splňují moje požadavky. Může jich být víc. Ale já chci jenom jednu věc. Najednou mi dochází, že hledám míč. Prostě míč. Pociťuju záchvěv horlivosti. Na míče jsem už dlouho nemyslel. Jsem rád, že mě to napadlo. Na takové věci bych měl myslet. Touhle cestou bych se měl dát. Teď už musím jenom najít míč. Jak se vybírá míč? Svět je plný míčů. Lidi je používají pořád. Ke hře a ke sportu a určitě i k jiným věcem. Jde jen o to, vybrat si ten správný. Jdu do obchodu se sportovními potřebami. Mají ohromující výběr míčů. Krásné a  drahé míče. Z  kůže a jiných solidních materiálů. Sahám na ně, ale mám dojem, že jsou moc náročné. Dostal bych strach, že bych musel podávat nějaké výkony, kdybych si koupil takový míč. Čas není zralý na kvalitní míč. Prvek soutěživosti musí být právě teď v mém životě úplně potlačen. Heslem je rekreace. Potřebuju úplně obyčejný míč. Nejlíp gumový. Jdu do hračkářství. Tady je výběr mnohem únosnější. Naštěstí mají jen pár míčů. V  několika různých velikostech a  barevných odstínech. Některé z nich potěžkávám v ruce a pár jich hážu na zem. Nakonec si prostě vyberu červený gumový míč střední velikosti. Stojí necelých padesát korun. Dostávám tašku, abych si ho měl kam dát. Pak jedu na kole domů.

17

Posílám Kimovi fax: Po dlouhé době lepší nálada. Koupil jsem si červený míč. Uléhám na pohovku a nechávám míč spočívat na svých prsou. Čekám, až nastane večer. Až se setmí, sejdu dolů na dvorek a budu házet míčem o zeď. Na to se těším.

18

Tiráž

Erlend Loe

na i v n í . su pe r .

Jako svou 386. publikaci vydal Jan Šabata Kallabova 29, 616 00 Brno, nakladatelství DOPLNĚK, Brno 2012 Z norského originálu Naiv. Super. vydaného J. W. Cappelens Forlag roku 1996 přeložila Kateřina Krištůfková Obálka a grafická úprava Kateřina Škrabalová Odpovědná redaktorka Marcela Drahošová Technická redaktorka Janina Vrátníčková Sazba Karel Hána Počet stran 224 První vydání 1081-386-2012 www.doplnek.cz e-mail: [email protected]

Reklama

V EDICI SOUČASNÉ EVR OPSKÉ PR ÓZY N AKLADATELST VÍ DOPLNĚK N ABÍZÍ I DALŠÍ TITULY: Hanne Ørstaviková – Láska Z norštiny přeložila Miluše Juříčková. Román mladé spisovatelky nastiňuje v průběhu jediného dne a noci nenaplněný, až tragický vztah matky a syna (kteří spolu nepromluví více než pár nahodilých slov). Dokonale propracovanou kompozicí, jazykovou obratností a neustále se střídající vypravěčskou perspektivou stupňuje autorka napětí, s nímž čtenář očekává vývoj děje a rozuzlení. (váz., 116 stran, 159 Kč) Marc Petit – Architekt ledových snů Z francouzštiny přeložil Karel Tabery. Smyšlený příběh židovského architekta Jákoba Levinského se odehrává v kulisách historických událostí první poloviny 20. století. Je naplněn řadou dramatických situací a překvapivých zvratů. Na jeho pozadí si autor klade otázky o smyslu umění, postavení umělce ve společnosti či vztahu politiky a společnosti. (váz., 80 stran, 49 Kč) Lars Saabye Christensen – Poloviční bratr Z norštiny přeložila Jarka Vrbová. Osudy čtyř generací obyčejné, byť netypické rodiny z Osla zaznamenává román Poloviční bratr prostřednictvím příběhu hlavního hrdiny Barnuma Nielsena, vyrůstajícího se svým starším, nevlastním bratrem Fredem v padesátých a šedesátých letech 20. století. Barnum Freda obdivuje, zbožňuje jeho sílu a neoblomnost, protože sám žádnou z těchto vlastností nemá, je naopak velmi zranitelný a zakomplexovaný. Intenzivním a naléhavým vyprávěním, které vtahuje čtenáře stále hlouběji do spleti osudových náhod, prolíná smířlivý, humorný tón a pochopení pro lidské slabosti. (váz., 560 stran, 390 Kč) Ingvar Ambjørnsen – Elling. Pokrevní bratři Z norštiny přeložila Jarka Vrbová. Další z velmi úspěšné ediční řady norských románů líčí příběh dvou bývalých pacientů psychiatrické kliniky, kteří získali od města sociální byt a za pomoci asistenta se pokoušejí zařadit do běžného života. Střetávání s každodenní realitou je pro oba přátele komplikované a přináší řadu velmi humorných situací, pod odlehčeným tónem však dobře rozumíme osamocenosti hrdinů, jejich strachu z lidí i touze po lásce a přátelství. Román se v Norsku zařadil mezi bestsellery, byl přeložen do mnoha jazyků a zpracován do filmové a divadelní podoby. (váz., 200 stran, 249 Kč)

Lars Saabye Christensen – Model Z norštiny přeložila Jarka Vrbová. Román líčí tvůrčí krizi uznávaného malíře na prahu padesátky, kterou ortel nevyléčitelné oční nemoci přetváří v hlubokou krizi životní. Protagonista příběhu se musí rozhodnout, co je pro něho v životě důležitější, zda jeho tvorba, nebo rodina a úcta k sobě samému. (váz., 270 stran, 99 Kč) Hanne Ørstaviková – Ve skutečnosti Z norštiny přeložila Miluše Juříčková. V pořadí pátý román norské spisovatelky Hanne Ørstavikové má stejně jako její předchozí knihy typickou konstelaci i atmosféru: soustřeďuje se na tíživý vztah mezi matkou a dítětem. Dítětem je tentokrát mladá studentka psychologie, jejíž soužití s matkou zkomplikovala láska k partnerovi. Dívka prožívá neúnosný, zničující tlak – nechává se ovlivňovat matčinými poznámkami a nahlodávat vlastními pochybnostmi a současně trpí tím, že nedokáže plně přitakat své lásce a postavit se za svá přání. (váz., 136 stran, 195 Kč) Lars Saabye Christensen – Beatles Z norštiny přeložila Jarka Vrbová. U  nás již známý norský autor Lars Saabye Christensen vydal roku 1984 úspěšný román Beatles. Sleduje v něm osudy čtyř kamarádů v letech 1965– 1972. Kluci milují Beatles a identifikují se s nimi; jednotlivá údobí zrání svých hrdinů autor dokonce rozčlenil do kapitol s  názvy nejznámějších písniček legendární kapely. Zpočátku bezelstně idylické až komické zážitky čtyř spolužáků postupně nabývají na vážnosti a  posouvají chlapce různými směry do těžce vydobyté dospělosti. Všechno nakonec dopadne jinak, než si představovali, zůstávají však přáteli. Beatles je román o přátelství. (váz., 594 stran, 249 Kč) Sven Regener – Ještě jedno, pane Lehmanne Z němčiny přeložila Jana Zoubková. Román Ještě jedno, pane Lehmanne, prvotina Svena Regenera (*1961), vyšel v Německu roku 2001 a stal se doslova kultovním dílem. Autor nás přivádí během podzimu 1989 do berlínské bohémské čtvrti Kreuzberg, kde jeho hlavní hrdina pracuje v hospodě. Pan Lehmann by chtěl, aby mu přátelé říkali Franku, a ne uctivě příjmením, oni to však ignorují. Brzy mu totiž bude třicet a pan Lehmann ví, že to je věk, kdy člověk začíná mít svou minulost a kdy se všichni začínají ptát, co hodlá udělat se svým životem. Být spokojený s prací číšníka, to se v tomhle městě, kde vlastně všichni chtějí být „umělci“, moc nenosí.

V knize však nejde jen o zaznamenání atmosféry, genia loci a osudů zvláštních „týpků“. Jde i o svébytný vývojový román plný vtipných a filozofujících dialogů. (váz., 216 stran, 280 Kč) Ingvar Ambjørnsen – Bílí negři Z norštiny přeložila Jarka Vrbová. Ingvar Ambjørnsen (*1956) patří k nejčtenějším norským spisovatelům současnosti. Roku 1986 vyšla jeho průlomová kniha Bílí negři – velkolepý a nelítostný román z prostředí mladých lidí, kteří se v osmdesátých letech 20. století pod tíhou okolností nebo z protestu proti měšťáctví ocitají mimo norskou většinovou společnost. Autor své hrdiny neidealizuje ani nad nimi nemoralizuje – snad i proto se stal mluvčím outsiderů. Román však čtou se zájmem nejen oni. Bílí negři bývají přirovnáváni ke Kerouacově generační výpovědi Na cestě. (váz., 352 stran, 395 Kč) Bjarte Breiteig – Fantomové bolesti Z norštiny přeložil kolektiv autorů, editorka Miluše Juříčková. Sbírka patnácti motivicky propojených novel, která vyšla v roce 1998 jako debut norského spisovatele Bjarteho Breiteiga (*1974), získala ve Skandinávii značný ohlas jako doklad literárního vidění současné generace a vstoupila do antologií a čítanek. Breiteig v ní nastavuje zrcadlo existenciálního hledání a bolesti ze ztráty blízkého člověka. V prostoru pod nekonečně proměnlivým norským nebem se autor pokouší nahlédnout na dno lidské duše. Postavy zde nemají jména, jsou otcem, synem, bratrem, pro Breiteiga nejsou důležité geografické údaje ani chronologická posloupnost vyprávění. Novely tvoří mozaiku, která zve čtenáře k tvořivé spolupráci, aby tak plně vystoupil obrys příběhu. Překlad vznikl jako absolventský projekt posluchačů magisterského studia norštiny na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. (váz., 112 stran, 195 Kč) Uwe Timm – Na příkladu mého bratra. Z němčiny přeložil Vlastimil Dominik. Tématem autobiografické knihy je osud autorova staršího bratra, který se ve svých 18 letech dobrovolně přihlásil ke zbraním SS a o rok později zemřel po těžkém zranění na východní frontě. Na základě korespondence a záznamů v jeho frontovém deníku se Uwe Timm zamýšlí nad bratrovou motivací, pokouší se život svých blízkých zobecnit jako celkem obvyklý příběh mnoha podobných německých rodin. Nehledá pro Němce alibi; naopak zcela jasně říká, že všichni o nacistických zločinech věděli, ale nikdo se na nic neptal. K výjimečnosti díla přispívá autorův střízlivý a úsporný styl vyprávění. Knihu doplňuje zasvěcený doslov Ivana Klímy. (váz., 124 stran, 209 Kč)

Thorvald Steen – Tíha sněhové vločky Z norštiny přeložila Miluše Juříčková. Osmý román norského spisovatele Thorvalda Steena nese zřejmé autobiografické rysy. Jeho čtrnáctiletý hrdina sní o jediném: být skokanem na lyžích. Lékařské vyšetření po jednom z jeho pádů však přinese šokující výsledek – chlapec má nevyléčitelnou svalovou chorobu a lékař mu s okamžitou platností zakáže jakékoli sportovní aktivity. Skočí ještě svůj nejlepší skok v životě? Současně je chlapec konfrontován s psychiatrickou nemocí své matky a zhoršující se atmosférou v rodině. Přes bolestné téma se nejedná o knihu tragickou nebo sentimentální. Steenův styl je realistický, věcný, prodchnutý okamžiky humoru a vyznačuje se laskavým odstupem. (váz., 184 stran, 259 Kč) *** Vážení přátelé, zajímá-li Vás produkce nakladatelství Doplněk, naleznete přehled naší ediční činnosti na internetové adrese: www.doplnek.cz Objednávky poštou vyřizujeme z kanceláře nakladatelství: Bratislavská 48/50, 602 00 Brno tel.: 545 242 455 e-mail: [email protected] Knihy si můžete objednat také v našem internetovém obchodě: http://obchod.doplnek.cz