Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Náhrada nákladů řízení v občanském soudním řádu
Bakalářská práce
Autor:
Nicole Seidl Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
JUDr. Ondřej Kuchař
Nicole Seidl
Duben 2015
1
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou, resp. diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
podpis autora V Praze, dne 30.4.2015 Nicole Seidl
2
Poděkování: Děkuji vedoucímu práce za projevenou trpělivost s časovým harmonogramem vypracování práce. Dále bych ráda poděkovala Bankovnímu institutu vysoká škola Praha, za získané znalosti, které jsem mohla uplatnit jak při tvorbě této práce, tak i v zaměstnání.
3
Anotace: Vypracovala jsem práci zabývající se náklady řízení podle platné zákonné legislativy. Dále se zaměřuje na problematiku jejich náhrady. Toto téma má rovinu spíše teoretickou a tak je také moje práce vytvořena. Opírá se naučnou literaturu vycházející ze zákonů aktuálně platných pro dané téma. Práci lze rozdělit do dvou částí. První část se zabývá popisem jednotlivých nákladů řízení, z nichţ velkou část zahrnují odměny. V daném tématu jde o nejrozsáhlejší kapitolu rozdělenou podle účastníků řízení, jímţ jsou nahrazeny. Druhá část zahrnuje náhrady nákladů při různých moţnostech řízení. Na samí závěr jsem připojila zhodnocení aktuálního stavu legislativy autorem a osobní náhled do moţného budoucího vývoje.
Klíčová slova: -
náklady řízení, legislativa, zákon, odměna, náhrada
Annotation: I wrote out this thesis focuses on cost of proceedings on the basis of actual valid statutory legislation. Furthermore this thesis focuses on issues of legislation substitution. This topic has rather theoretical level and the same level is my thesis built on. Thesis relies on educational literature issued on actually valid laws for given theme. This thesis can by split into two parts. First part is focused on description of each cost of proceeding in which the largest part consider remuneration. In the given theme this is the largest chapter which is split by proceeding parties to whom the remuneration is rewarded. Second part covers remunerations of cost in different options of proceedings. At the end I attached summary of actual state of legislation by author and personal view into possible future development.
Keywords: 4
-
remuneration, cost of proceeding, legislation, law, remuneration, reward
Obsah
1. Úvod 2. Náklady řízení 2.1 Pojem nákladů řízení ve znění současné legislativy 2.2 Druhy nákladů řízení 2.2.1 Hotové výdaje účastníků a jejich zástupců 2.2.2 Soudní poplatek 2.2.2.1 Osvobození od soudních poplatků 2.2.3 Ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců 2.2.4 Náklady důkazů 2.2.5 Odměna notáře jako soudního komisaře 2.2.6 Odměna správce dědictví 2.2.7 Odměna za zastupování, je-li zástupcem advokát, notář nebo patentový zástupce 2.2.8 Další méně časté náklady jako náhrada za daň z přidané hodnoty nebo náhrada hotových výdajů insolvenčního správce 2.3 Placení a náhrada nákladů 2.3.1 Zásady náhrady nákladů 2.3.2 Náhrada nákladů sporného řízení 2.3.3 Náhrada nákladů nesporného řízení 2.3.4 Zmírňovací (moderační) právo soudu 2.4 Rozhodnutí o nákladech řízení 3. Právní pomoc v přeshraničních sporech 4. Vlastní zhodnocení současné legislativy náhrad nákladů řízení 5. Závěr
5
1. Úvod
V průběhu soudního řízení dochází ke vzniku výdajů jak na straně státu, tak na straně účastníků řízení či případně jiných osob, které jsou na soudním řízení zúčastněné. Soudní ochrana práv však musí být spojena s přiměřenými náklady, neboť státní moc je ve smyslu čl. 36 Listiny1 a čl. 6 Úmluvy2 povinna zajistit kaţdému právo na soudní ochranu. Situace, které by pro nutnost vynaloţit náklady řízení (především ve vztahu k soudnímu poplatku) znamenala překáţku, pro níţ není moţno bránit svá práva, jsou řešeny institutem osvobození od soudního poplatku. Efektivnost soudní ochrany tedy mimo jiné znamená i její dostupnost pro kaţdého, jehoţ práva jsou ohroţena či porušena. V případě rozhodnutí o nákladech řízení se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, nýbrţ je jim řešena otázka, jenţ se podstatným způsobem dotýká zájmů a poměrů subjektů vystupujících v řízení. Předkládaný text se se zabývá náklady řízení v civilním procesu. První část je věnována pojmu nákladu řízení podle současné legislativní úpravy a věnuje se druhům nákladů řízení podle § 137 odst. 1 OSŘ, a to zejména hotovým výdajům účastníků a jejich zástupců, soudním poplatkem včetně osvobození od soudního poplatku, ušlým ziskem účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočném, odměnou za zastupování mediátorem, odměnou soudního komisaře a správce dědictví a náhradou za daň z přidané hodnoty a hotových výdajů insolvenčního správce, a placení náhrady nákladů řízení, včetně rozhodnutí o nákladech řízení. Další část je zaměřena na placení a náhradu nákladů řízení, zásad, které je ovládají a zmírňovací (moderační právo soudu). V souvislosti s problematikou nákladů řízení nelze opomenout ani právní pomoc v přeshraničních vztazích, které je věnována předposlední kapitola. V závěru je ponechán prostor i pro vlastní zhodnocení
1
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“, Listina základních práv a svobod vyhlášená pod č. 2/1993 Sb. 2 Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v části Právo na spravedlivé řízení stanoví: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“ Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, sdělení FMVZ č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
6
současné legislativní úpravy, a to jak z hlediska nákladů řízení v soudcovských komentářích, tak vlastní zhodnocení úpravy dle lege lata, včetně případných změn dle lege ferenda?. Při psaní bude postupováno od obecného ke konkrétnímu a pouţita metoda systematická
a
deskriptivní
s vyuţitím
dostupné
relevantní
literatury,
komentáře,
soudcovského komentáře a judikatury. Zvolené téma se neustále aktualizuje. Není moţné předpovědět, jak dlouho budou pouţité zdroje platné. Většina náhrad nákladů řízení je odvislá od současného stavu ekonomiky státu. Proto beru jako “bernou minci“ práce hlavně zásady, podle kterých se dané téma řídí. Dané téma jsem jistě mohla rozšířit o data současného stavu. Ty však uvádím jen u soudních poplatků, aby si čtenář mohl o této kapitole udělat jasnější přehled. Částečně jsem se odklonila od původního zadání práce. Původní myšlenka byla zmapovat historii nákladů řízení. Tuhle ideu jsem však musela, z důvodu nedostatku podkladů, opustit. Ve většině specializované literatury je dané téma pouze nastíněno a nelze z nich tak mnoho vyčíst. Mohla bych, samozřejmě historii této problematiky odvodit z vývoje základních práv v daných obdobích i tak by se, ale nejednalo o ucelený obraz. Přistoupila jsem k nastínění tématu ze současnější perspektivy. Kapitolu týkající se historického vývoje jsem nahradila aktuálnějším tématem řešení přeshraničních sporů. Upřímně doufám, ţe provedené změny byly k prospěchu konečného přínosu práce. Povaţuji tyto změny za větší přínos pro náhled do aktuálnosti ideje nákladů řízení.
7
2. Náklady řízení 2.1. Pojem náklady řízení z hlediska současné legislativy
Soudní řízení je vţdy spojeno s výdaji, které mají různorodou povahu. Náklady nezbytné k činnosti soudní soustavy lze označit jako tzv. všeobecné náklady (obecné náklady), které nese stát a stávají se součástí státního rozpočtu, např. náklady na platy soudců či na stavbu a provoz soudních budov. Všeobecnými náklady stát zajišťuje existenci soudní moci jako jedné ze svých funkcí a rovněţ tak zabezpečuje naplnění práva jednotlivců na soudní ochranu. Soudní řízení je dále spojeno i s dalšími náklady tzv. náklady zvláštní – náklady řízení, kdy tyto náklady řízení zásadně nenese stát, nýbrţ účastníci řízení a případně i další osoby. Účastník řízení (včetně toho, který na základě protiprávního jednání jiného musí bránit svá ohroţená či porušená práva), je tak nucen vynaloţit určité výdaje, jenţ jsou s řízením spojeny. Jedná se o náklady vznikající přímo účastníkovi řízení tj. soudní poplatek, ztráta na výdělku, odměna advokáta apod. a dále náklady, které vznikají v konkrétním řízení i dalším osobám, jenţ jsou na řízení zúčastněny. V řízení vznikají také náklady i státu, a to zejména v případě nákladu důkazů, coţ však nebrání tomu, aby účastníkovi, který náklady vynaloţil, mu mohly být nahrazeny podle výsledku řízení či v jiných odůvodněných případech. Z tohoto důvodu je třeba přesně odlišovat, kdy jde o placení (vynaloţení) a kdy se jedná o hrazení nákladů, neboť se jde o odlišné právní pojmy, jak bude uvedeno dále. (Winterová, Macková 2014, str. 297) Úprava nákladů řízení v civilním procesu plní dvě významné funkce, a to preventivní a sankční funkci. Funkce preventivní se týká rozhodování o nákladech řízení a účastníky řízení nutí, aby dopředu pečlivě zváţili, zda do daného sporu vstoupí, neboť pokud by přístup k soudnímu řízení byl bez nutnosti vynaloţení jakýchkoli nákladů, neslo by to v sobě riziko jeho zneuţívání v podobně např. zbytečného nebo svévolného souzení. Právní úprava nákladů řízení obsahuje i určitě sankční prvky, jenţ se promítají zejména v moţnosti separace nákladů 8
řízení tam, kde by vzniknout nemusely, avšak vznikly především pro zavinění některé osoby § 147 odst. 1 a odst. 2 OSŘ, jak bude pojednáno dále, čímţ se zde promítá povaha typického soudního řízení – řízení sporného, jenţ slouţí k ochraně soukromých práv. Náhrada nákladů řízení má však i reparační charakter, neboť účastníkovi ve věci úspěšnému se tak dostává náhrada toho, co v řízení účelně vynaloţil, aby dosáhl úspěchu ve věci. (Zahradníková 2013, str. 254) Na tomto místě tedy lze zdůraznit, ţe legislativní úprava nákladů řízení představuje významnou právně politickou otázku, kdy se jedná nejen o pravidla určení jejich výše a náhrady, ale je třeba mít na paměti, ţe nesprávné určení náhrady nákladů můţe vést i kupříkladu k tomu, ţe soudní spory mohou být vedeny právě kvůli náhradě nákladů a nikoli pro věc samu. (nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10, nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II ÚS 3011/11).
9
2.2. Druhy nákladů řízení
OSŘ nevymezuje pojem nákladů řízení, vyjmenovává jen jejich druhy. Druhy nákladů řízení jsou upraveny v § 137 odst. 1 OSŘ demonstrativním výčtem, který obsahuje výčet toho, co lze povaţovat za náklad řízení. Za takový náklad řízení lze povaţovat pouze výdaj, který byl zaplacen v bezprostřední souvislosti s řízením. „Výčet možných nákladů v ustanovení § 137 OSŘ je jen příkladný a mezi náklady řízení patří i jiné, zde neuvedené náklady, pokud vznikly účastníku v souvislosti s určitým konkrétním řízením a jinak by mu nevznikly. Souvislost těchto nákladů s určitým řízením musí prokázat ten, kdo se domáhá jejich náhrady.“ (Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. Sp. zn. 5 Cmo 228/1996)
Náklady řízení lze podle § 137 odst. 1 OSŘ rozdělit zejména na: Hotové výdaje účastníků a jejich zástupců Soudní poplatky Ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců podle§ 22 OSŘ Náklady důkazů Tlumočné Odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje Odměna správce pozůstalosti a jeho hotové výdaje Odměna za zastupování – advokátem, notářem, patentovým zástupcem Odměna pro mediátora za nařízení prvního setkání s mediátorem § 100 odst. 3 OSŘ Náhrada za daň z přidané hodnoty
10
2.2.1 Hotové výdaje účastníků a jejich zástupců
V případě hotových výdajů účastníků a jejich zástupců jde o výdaje, které jsou spojeny s řízením. K těmto výdajům lze přiřadit především poštovné, jízdné (včetně místního jízdného), nocleţné, stravné a jsou zde zahrnuty i soudní poplatky. Tento výčet však nelze chápat taxativně, neboť se jednotlivé výdaje mohou lišit, a to dle povahy řízení a potřeb účastníků a jejich zástupců. Podmínky pro výpočet a rozsah těchto nákladů jsou stanoveny v § 29 - § 33 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „JŘ“. Jedná se o ustanovení prováděcího předpisu, který mimo jiné upravuje i nutný výdaj a ušlý výdělek průvodce účastníka v závaţných případech, a to především v případech, kdy účastník trpí těţkou tělesnou chorobou či vadou. Za hotový výdaj se dále povaţuje i to, co účastník zaplatil za znalecké posudky, odborná vyjádření, fotokopie, překlady apod. V případě, ţe je zástupcem účastníka advokát, notář nebo patentový zástupce, jsou tyto hotové výdaje upraven zvláštním právním předpisem § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sluţeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“, o čemţ bude pojednáno dále. (Winterová, Macková 2014, str. 298 - 299) Jízdné přísluší pouze účastníkovi, jenţ nebydlí či nepracuje v místě, kde se řízení koná nebo pokud byl předvolán z místa, kde se dočasně zdrţuje, přičemţ se hradí se i místní přepravné. Rozsah nároku na jízdné je vymezen tím, ţe jsou hrazeny skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje hromadným dopravním prostředkem. V případě, ţe účastník pouţije motorového vozidla, je mu hrazena částka stanovená podle § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZP“.3 Pokud se účastník kvůli zdravotním důvodům musí dostavit k jednání jiným neţ veřejným hromadným 3
Výpočet výše jízdného bylo dříve upraveno zvláštním zákonem, zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, který však byl zrušen ZP. Výši jízdného tak je nyní upravena v hlavě II – IV ZP, konkrétně § 157 a násl. ZP. Zákoník práce však na tomto místě upravuje pouze základní náhrady za pouţívání silničních motorových vozidel v minimální výši. Ta můţe být upravena (zvýšena), v současnosti prováděcím předpisem vyhláška č. 472/2012 Sb., na základě zmocňovacího ustanovení § 139 odst. 1 OSŘ. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s.378
11
prostředkem, bude se tento rozsah náhrady nákladů opět řídit ustanovením ZP. Výše nákladů vynaloţených na nocleţné a stravné jsou upraveny v § 156 ZP. Pokud to zdravotní stav účastníka vyţaduje např. z výše zmíněné těţké choroby či vady, můţe být k soudu doprovázen průvodcem, kterému náleţí náhrada nutných výdajů a ušlého zisku stejně jako účastníkovi řízení. Účastník řízení se dále můţe nechat v řízení před soudem zastoupit, OSŘ upravuje zastoupení účastníků zákonným zástupcem, (např. rodičem), dále zastoupení na základě plné moci, (např. advokátem nebo notářem) a zastoupení na základě rozhodnutí (tzv. opatrovník ad hoc). Hotové výdaje zástupců účastníků a rozsah jejich náhrady se řídí stejnými pravidly, jakými se řídí rozsah náhrady hotových výdajů účastníků. Je zde však jedna výjimka, kterou představuje advokát či notář, kterému účastník udělil plnou moc podle § 25 a § 25a OSŘ, o kterém bude pojednáno níţe. (Winterová, Macková 2014, str. 298-299). S účinností od 1. 9. 2012 přibyly mezi náklady řízení i výdaje na odměnu, kterou účastník zaplatí mediátorovi, pokud je nařízena mediace4 podle zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci. Výše odměny mediátora je stanovena na základě § 10 odst. 3 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci prováděcím předpisem, kterým je vyhláška č. 277/2012 Sb., o zkouškách a odměnách mediátora. (Jirsa 2014, str. 378)
4
Mediaci lze nařídit ve sporném řízení v rámci přípravného jednání podle § 114 odst. 3 písm. d) či obecně v jakémkoli řízení podle § 100 odst. 2 OSŘ. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s.378
12
2.2.2. Soudní poplatky
Soudní řízení v České republice podléhá soudnímu poplatku,5 který se vybírá za jednotlivé úkony nebo za řízení. Soudní poplatek nepředstavuje jen určitý příspěvek účastníků do státního rozpočtu k činnosti soudu, ale je rovněţ i ochranou proti zbytečnému či šikanoznímu sudičství. (Winterová, Macková 2014, str. 299) Problematika soudních poplatků je upravena v zákoně o soudních poplatcích, zákon č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „SP“. Z hlediska teorie můţeme soudní poplatek zařadit mezi procesní podmínky, jelikoţ nezaplacení soudního poplatku brání v pokračování řízení, respektive rozhodnutí soudu v meritu věci a řízení proto musí být podle § 9 SP soudem zastaveno. Soudní poplatek se stává nákladem řízení v okamţiku, kdy vzniká poplatková povinnost. V případě poplatku za řízení (mimo tohoto i poplatky za úkony) tato poplatková povinnost vzniká zásadně podáním obţaloby či jiného návrhu na zahájení řízení.6 Do nákladů řízení však lze zahrnout jen soudní poplatek, který je fakticky zaplacený, nikoli dosud nevyměřený nebo vyměřený jen částečně a nezaplacený (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 674/2001). Pokud není poplatek zaplacen, je poplatník usnesením soudu vyzván, aby jej zaplatil, kdy po marné uplynutí lhůty k jeho zaplacení je řízení zastaveno. Poplatníkovi svědčí moţnost zaplacení poplatku ještě v průběhu lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení, v případě, ţe poplatek zaplatí, soud I. stupně usnesení o zastavení řízení sám zruší. Sazby jednotlivých poplatků uvádí sazebník, jenţ je přílohou výše zmíněného zákona o soudních poplatcích. (Winterová, Macková 2014, str. 299)
5
Soudní poplatek se zpravidla platí v kolcích, který však lze akceptovat pouze do výše 5 tis Kč podle § 8 odst. 4 SP, s výjimkou poplatku za návrh u elektronického platebního rozkazu. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s.376 6 Soudní poplatek je vybírán za ţalobu a ve stejné výši i za odvolání, o zastavení odvolacího nebo dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku rozhoduje soud prvního stupně, kdy proti jeho rozhodnutí je přípustné odvolání. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s.377
13
Ukázka několika sazeb: Za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehoţ předmětem je peněţité plnění a) do částky 20 000 Kč
1 000 Kč
b) v částce vyšší neţ 20 000 Kč do 40 000 000 Kč
5% z této částky
c) v částce vyšší neţ 40 000 000 Kč 2 000 000 Kč a 1% z částky přesahující 40 000 000 Kč; částka nad 250 000 000 Kč se nezapočítává
Za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jehoţ předmětem je peněţité plnění a) do částky 10 000 Kč včetně
400 Kč
b) v částce vyšší neţ 10 000 do 20 000 Kč včetně
800 Kč
b) v částce vyšší neţ 20 000 Kč
4% z této částky
Za návrh na zahájení řízení s návrhem na náhradu nemajetkové újmy v penězích a) do částky 200 000 Kč včetně
2 000 Kč
b) v částce vyšší neţ 200 000 Kč
1% z této částky
Za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehoţ předmětem není peněţité plnění a) za kaţdou nemovitost
5 000 Kč
b) za kaţdý podnik nebo za kaţdou jeho organizační sloţku
15 000 Kč
c) v ostatních případech, není-li dále stanoveno jinak
2 000 Kč
14
Za návrh na zahájení řízení o úschově za účelem splnění závazku, podle předmětu úschovy a) peníze do 25 000 Kč včetně
250 Kč
b) peníze v částce vyšší neţ 25 000 Kč
1% z této částky
c) za kaţdou movitou věc
750 Kč
d) za kaţdý cenný papír
150 Kč
Příklad č. 1: bude podána ţaloba o 50 000 Kč. Soudní poplatek je nyní 2 000 Kč, po účinnosti novely bude 2 500 Kč. Po podání ţaloby se ţalobce rozhodne vzít svůj návrh zpět. Nyní dostane zpět celý zaplacený poplatek (2 000 Kč), po novele pouze 1 500 Kč. Příklad č. 2: bude podána ţaloba o 1 000 000 Kč. Soudní poplatek je nyní 40 000 Kč, po účinnosti novely bude 50 000 Kč. Při soudním jednání se obě strany dohodnou na řešení problému a místo vyčkávání na rozsudek uzavřou před soudem smír. Nyní se v uvedeném případě poplatek nevrací, po novele bude uvedený poplatek vrácen poníţený o 20 %, tj. bude vrácena částka 40 000 Kč (ze zaplacených 50 000 Kč).
15
2.2.2.1 Osvobození od soudních poplatků
Jak bylo zmíněno výše, soudní poplatky představují ochranu proti zbytečnému sudičství. Důsledné zpoplatnění soudního řízení by však mohlo vést k nepřiměřeně tvrdému dopadu zákona, coţ by v konečném důsledku představovalo překáţku v přístupu k soudu.7 Tyto neţádoucí důsledky pomáhá zhojit institut osvobození od soudních poplatků v případě, ţe účastník prokáţe, ţe mu jeho sociální poměry či důvody obecného zájmu svědčí pro to, aby byl poplatkové povinnosti zproštěn.8 Tyto jednotlivé případy osvobození od soudních poplatků tj. osvobození věcné a osobní upravuje výše zmíněný zákon o soudních poplatcích. Další případy osvobození od soudních poplatků upravují i jiné předpisy, např. vyhláška č. 72/1993 Sb., o osvobození na úseku soudních poplatků, ve znění pozdějších předpisů nebo zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů. (Winterová, Macková 2014, str. 299) Z hlediska rozlišení osvobození od soudních poplatků se jedná o osvobození věcné, osobní a individuální (někdy téţ označováno jako soudní). Věcné a osobní osvobození od soudních poplatků vyplývají přímo ze zákona, o individuálním osvobození pak rozhoduje soud. Věcného osvobození upravuje § 11 odst. 1 SP a jde o taxativní výčet věcí, které poplatkové povinnosti vůbec nepodléhají, a to bez ohledu na povahu subjektů, či jejich majetkové poměry, např. věci péče o nezletilé, opatrovnické nebo pozůstalostní v prvním stupni řízení. (Winterová, Macková 2014, str. 300) Osobní osvobození je upraveno v následujícím § 11 odst. 2 SP a jedná se opět o taxativní výčet subjektů, jenţ nemusí ve zde uvedených povinnostech hradit soudní poplatek, v některých případech je zde však zohledněno procesní postavení subjektů, osobního osvobození od soudních poplatků se týká např. České republiky a státních fondů a 7
Tradičně se institut osvobození od soudních poplatků označuje jako „právo chudých“, neboť OSŘ dává účastníkovi moţnost se domoci práva i přes jeho nemajetnost. Jedná se o vyjádření ústavněprávní zásady přístupu k soudům, která vyplývá z čl. 96 odst. 1´Ústavy (všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva) a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (všichni účastníci jsou si v řízeni rovni). SVOBODA, K., SMOLÍK P., LEVÝ J., ŠÍNOVÁ R., a kol. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, 1398 s. Beckova edice komentované zákony. s.483 8 I v případech, kdy účastník řízení není od soudních poplatků osvobozen, můţe podle § 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, poţádat soud jako správce daně o posečkání s placením soudního poplatku nebo povolení splátek. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s.376
16
navrhovatele řízení o náhradu škody z pracovního úrazu a nemoci z povolání. (Winterová, Macková 2014, str. 300) Individuální osvobození od soudních poplatků je závislé na posouzení a rozhodnutí soudu, neboť jeho účelem je podle § 138 OSŘ ochrana účastníků ve zvláště tíţivých sociálních poměrech. Tato ochrana se nedotýká jen fyzických osob, nýbrţ i osob právnických, neboť Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, ţe nezkoumání poměrů právnických osob (obcí) pro účely osvobození od soudních poplatků je porušením principu rovnosti účastníků. (nález Ústavního soudu z 3. září 1998, sp. zn. IV ÚS 13/98) a obecné soudy se dále přiklánějí k názoru, ţe lze osvobodit i fyzickou osobu – podnikatele (Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997 sp. zn. 11 Cmo 18/1997 Rc 6/1998). Při posuzování návrhu k osvobození od soudních poplatků je soud vţdy povinen zkoumat dva předpoklady, a to zda jsou u konkrétního účastníka poměry odůvodňující osvobození9 a zda se nejedná v případě řízení, ve kterém má být poplatek zaplacen o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Tyto dva předpoklady musí být splněny kumulativně, aby mohl být účastník od poplatku osvobozen. (Jirsa 2014, str. 384 – 385) Individuální osvobození od soudních poplatků je dále významné i pro případné zvýhodnění účastníka, jemuţ bylo přiznáno. V souvislosti s tímto lze uvést, ţe ustanovit účastníku splňujícího podmínky pro přiznání individuálního osvobození od poplatků, pokud je to třeba k ochraně jeho zájmů, lze soudem ustanovit zástupcem i advokáta, a to na ţádost jeho zástupce. A dále takovému účastníkovi podle § 141 odst. 1 OSŘ nelze ani uloţit povinnost k sloţení zálohy na náklady důkazu, který navrhl nebo soud nařídil o skutečnostech jím uvedených nebo v jeho zájmu. A rovněţ podle § 148 odst. 1 OSŘ mu nelze ani uloţit náhradu nákladů, které vznikly státu. Dále účastník, jenţ byl od soudních poplatků osvobozen, neplatí ani hotové výdaje zástupce a ani odměnu za zastupování a podle § 138 odst. 3 OSŘ tyto náklady nese stát. K tomu, aby soud přiznal individuální osvobození od soudních poplatků, je nezbytné, aby byl tento návrh účastníkem podán současně se ţalobou (návrhem na zahájení řízení) či kdykoli během řízení, a to aţ do jeho skočení pravomocným rozsudkem. Soud poté o osvobození od soudních poplatků rozhodne usnesením, proti kterému
9
Soud zkoumá celkové poměry navrhovatele, nikoli jen to, zda momentálně má či nemá k dispozici finanční prostředky, které by k úhradě poplatku mohly slouţit. Jestliţe např. navrhne osvobození ţena na rodičovské dovolené s příjmem plynoucím pouze z rodičovského příspěvku, nemusí to automaticky znamenat její osvobození, je-li zároveň zjištěno, ţe vlastní nájemní byt, který pronajímá a z nájmu ji plyne slušný příjem. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s. 385
17
je moţno se odvolat. Osvobození lze přiznat jak v plném rozsahu, tak v částečném a má zpětné účinky. (Winterová, Macková 2014, str. 299 – 301).
2.2.3 Ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců
Problematiku ušlého výdělku10 účastníků a jejich zákonných zástupců opět upravuje jednací řád pro okresní a krajské soudy § 29 - § 33 JŘ. Náhrada za ztrátu na výdělku účastníka, jenţ je v pracovním nebo obdobném poměru, představuje čistý výdělek a jeho výši účastník prokazuje potvrzením od svého zaměstnavatele. Způsob výpočtu ušlého výdělku se provádí podle § 29 odst. 2 JŘ a podklady pro tento výpočet ztráty na výdělku účastníka se provádí podle průměrného výdělku vypočteného podle ZP, konkrétně hlavy XVII, kdy jeho výši prokazuje zaměstnanec potvrzením od zaměstnavatele. Z tohoto potvrzení musí vyplývat, jakou část pracovní doby účastník zamešká a zda a v jaké výši mu bude za tuto dobu zkrácena mzda. Pokud je účastník výdělečně činný v jiném neţ pracovním či obdobném poměru, pro přiznání náhrady a jejího výpočtu je rozhodující částka, která se vypočítá ze základu daně z příjmu fyzických osob dělená příslušným počtem pracovních hodin v kalendářním roce. Výše daňového základu se prokazuje na základě posledního platebního výměru správce daně, v případě, ţe je nemoţné daňový základ takto prokázat, vychází se podle § 29 odst. 3 JŘ z částek, které jsou pevně stanoveny. Těmito stejnými pravidly se bude řídit i určení výše ušlého výdělku zákonného zástupce v případě jeho zastoupení účastníka řízení. (Winterová, Macková 2014, str. 302)
2.2.4. Náklady důkazů
V případě nákladů důkazů se jedná nejčastěji o svědečné a znalečné a dále se můţe např. jednat o nálady související s odborným vyjádřením, či náklady, které jsou spojené s účastí u místního ohledání, např. cestovné nebo ušla mzda. Pro uplatnění práva na náhradu 10
Ušlý výdělek účastníka je příjem, kterého by mohl dosáhnout, pokud by nebylo řízení v jeho věci. Nejčastěji jde o mzdu, která účastníkovi ujde v souvislosti s s jeho účastí u soudu. Pokud se účastník náhrady těchto nákladů domáhá, musí především doloţit, jaká mzda mu ušla. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s.379
18
nákladu důkazu je důleţité dodrţet lhůtu, jenţ činí 3 dny od výslechu11 (splnění povinnosti), v opačném případě dochází k jejímu zániku podle § 139 odst. 1 a 3 OSŘ a soud je povinen o této povinnosti svědka nebo jinou fyzickou či právnickou osobu poučit. Svědečné se vztahuje nejen na výdaje svědka, ale od 1. 7. 2009 i na bývalé statuární zástupce právnických osob a členy kolektivních statutárních orgánů podle § 126a OSŘ. Pokud se svědek, který je v pracovním či obdobném poměru účastní soudního jednání, jedná se podle § 202 ZP o výkon občanské povinnosti, za který nelze ţádat náhradu mzdy nebo platu od zaměstnavatele, není-li něco jiného dohodnuto kolektivní smlouvou. Zpravidla nic takového však dohodnuto nebývá, a soud tak na sebe přebírá povinnost k vyplacení zaměstnanému svědkovi to, co by mu jinak jeho vyplatil jeho zaměstnavatel, pokud by nebylo jeho účasti u soudu.12 (Jirsa 2014, str. 392) Pokud soud znalečné v plné výši nepřizná, musí toto usnesení odůvodnit. (nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I ÚS 586/05.) Znalci za podání znaleckého posudku přísluší odměna13 podle § 16 - § 27 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, (podrobnosti stanovuje vyhláška č. 37/1967 Sb.,), a vedle toho rovněţ náhrada cestovních a jiných výdajů podle § 28 výše této vyhlášky (Jirsa 2014, str. 380) Znalec má rovněţ nárok na náhradu ušlé mzdy tj. obdobně jako svědek (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 11 Tvo 17/2009.) Výše znalečného je třeba stanovit bez zbytečného odkladu po podání znaleckého posudku a vyplatit do 2 měsíců od právní moci usnesení, kterým se znalečné přiznává. V případě, ţe účastník zaplatí odměnu znalci za posudek na zakázku, který je následně pouţit v řízení podle § 127a OSŘ, spadají tyto náklady na vyhotovené písemného posudku mezi hotové výdaje účastníka. Pokud
11
Pokud svědek nesdělí v této uvedené lhůtě soudu poţadovanou výši svědečného a nedoloţí ţádost, která odpovídá potvrzení mzdové účtárny svého zaměstnavatele, právo na svědečné zaniká, jelikoţ tato 3 denní lhůta je prekluzivní. Jestliţe je svědečné uplatněno po lhůtě (opoţděně), nelze mu jej přiznat, to však platí jen za předpokladu, ţe byl o prekluzi soudem řádně poučen. V případě, ţe se tak nestalo, lhůta nemůţe začít běţet, neboť její počátek je vázán na splnění poučovací povinnosti ze strany soudu. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s.392 12 Zaměstnavatel je vţdy na základě předvolání k soudu povinen svědka uvolnit, není však povinen zaměstnanci vyplácet mzdu nebo plat za dobu, po kterou zaměstnanec nepracuje. Odpovídající náhradu za něj zaplatí soud, který při tom vychází z potvrzení z mzdové účtárny o průměrné hodinové mzdě. Svědek by si měl proto předem od zaměstnavatele obstarat potvrzení, po jakou dobu nebude vykonávat práci v důsledku plněné svých občanských povinností. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s.392 13 Odměna znalce se stanovuje za odpracované hodiny částkou 100 – 350 Kč za hodinu práce podle obtíţnosti, , která můţe být v případně revizního posudku zvýšena o 10 %, v případě zvláště obtíţného posudku o 20 % a o 50 % při spěšném znaleckém posudku nebo pro úkony provedené v jiné neţ pracovní dny. Kromě odměny můţe soud znalci přiznat i náklady na znalecký posudek jako jsou cestovné nebo pořízení kopií. Znalečné je vţdy soudem přiznáno na základě vyúčtování, které podává znalec zároveň s podáním posudku. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s.393
19
„soukromý“ znalec doplní posudek v průběhu řízení ústně, jeho odměna bude určena soudem a jedná se jiţ o znalečné podle § 139 odst. 2 OSŘ. (Jirsa 2014, str. 380)
Tlumočné nelze zařadit mezi náklady důkazů, neboť se jedná o náklady s právem na pouţití mateřského jazyka při soudním jednání.14 Z hlediska tlumočeného je však třeba rozlišovat, zda se jedná o ustanovení tlumočníka z důvodu zabezpečení práva účastníka jednat ve svém mateřském jazyce či se s účastníkem dorozumět prostřednictvím komunikačního systému s neslyšícími nebo hluchoslepými osobami. V těchto případech jsou takové vzniklé náklady na tlumočném hrazeny státem a nelze je dát k náhradě účastníkům řízení. Ovšem jiná situace nastává u tlumočeného, v případě, ţe dochází k jeho vynaloţení v souvislosti s dokazováním, kupříkladu provedením důkazu výslechem svědka nehovořícího česky či listinou, jenţ je v cizím jazyce. Takové náklady jsou posuzovány jako náklady dokazování. Při rozhodování o tlumočném je soud vázán vyhláškou č. 37/1967 Sb., s sazby za tlumočné jsou uváděny § 17 této vyhlášky15 (Winterová, Macková 2014, str. 302 – 303).
2.2.5. Odměna notáře jako soudního komisaře
V řízení o pozůstalosti vystupuje notář a koná úkony jako soudní komisař. Výše jeho odměny je upravena zvláštním právním předpisem, a to vyhláškou č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů. Základní odměna pro notáře je určena cenou aktiv pozůstalosti a samotná výše odměny se stanovuje procentní sazbou. Jelikoţ notář 14
Čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod stanoví: „Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jimž se vede jednání, má právo na tlumočníka.“, usnesení č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 15
Sazby za tlumočné podle § 17 jsou 100 – 350 Kč za hodinu tlumočnického výkonu, pokud se však jedná o tlumočení, které je zvlášť náročné na přesnost či z asijských nebo afrických jazyků apod., můţe být podle § 22 této vyhláška odměna zvýšena o 10 aţ 50 %. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s.380
20
vystupuje jako soudní komisař, přísluší mu i náhrada hotových výdajů, a to podle § 2 a § 19 této vyhlášky č. 196/2001 Sb. V průběhu řízení o pozůstalosti, a to před jeho skončením, je notář oprávněn podle § 89 JŘ poţádat o sloţení zálohy na odměnu a na hotové výdaje dědice. Nejedná se však o povinnost, která je uloţena rozhodnutím soudu, a tedy ji není moţno vynutit, pokud však dědic či dědici zálohu poskytnuli, soud je povinen v rozhodnutí provést zúčtování o náhradě nákladů pro notáře a o takové odměně zpravidla rozhoduje usnesením, jenţ je řízení o pozůstalosti ukončeno. Pro přiznání náhrady nákladů notáři je nezbytné, aby notář vykonal všechny potřebné úkony, které je povinen provést, aby řízení o dědictví mohlo být ukončeno a svou odměnu a hotové výdaje vyúčtoval. Podle § 107 a § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „ZŘS“, poté soud musí svým rozhodnutím určit povinnost dědici či dědicům k náhradě odměny a hotových výdajů notáře. (Winterová, Macková 2014, str. 303). „Pokud soud rozhodne, že dědictví připadá státu, je povinen zaplatit odměnu notáře a jeho hotové výdaje za stát příslušný okresní soud, který notáře pověřil, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o dědictví.“ (Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 14 Co 225/1993 Rc 24/2000) Odměna notáře jako soudního komisaře se určuje dle Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, ve znění pozdějších změn a předpisů, takto: HLAVA I ODMĚNA NOTÁŘE JAKO SOUDNÍHO KOMISAŘE §11 Odměna notáře, který byl soudem pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o dědictví, 12) (dále jen "odměna notáře jako soudního komisaře") za úkony provedené v řízení o dědictví, které bylo zastaveno, činí 400 Kč. §12 (1) Základem odměny notáře jako soudního komisaře za úkony provedené v řízení o dědictví, které není uvedeno v § 11, je obvyklá cena zůstavitelova majetku, 13) který se stal předmětem řízení o dědictví. (2) Provádí-li se řízení o dědictví o zůstavitelově majetku, který se objevil po právní moci usnesení, jímţ bylo původní řízení skončeno, je základem odměny notáře jako soudního komisaře za úkony provedené v tomto řízení obvyklá cena tohoto majetku. §13 Odměna uvedená v z prvních 100 z přebývající částky aţ
§ 000 do
500 21
12 Kč 000,--
odst. 1 základu 2,0 Kč základu 1,2
činí %, %,
z přebývající částky aţ do 1 000 000,-Kč z přebývající částky aţ do 3 000 000,-Kč z přebývající částky aţ do 20 000 000,-Kč nejméně však 600 Částka nad 20 000 000,-- Kč se do základu nezapočítává.
základu základu základu
0,9 0,5 0,1
%, %, %, Kč.
§14 (1) Odměnu stanovenou podle § 11 nebo vypočtenou podle § 13 můţe soud přiměřeně zvýšit, nejvýše však o 100 %, pokud úkony notáře v řízení o dědictví byly mimořádně obtíţné nebo časově náročné, zejména provedením více nezbytných jednání ve věci, provedením úkonů na místě samém, provedením likvidace dědictví nebo pouţitím cizího práva nebo jazyka. (2) Bylo-li v řízení o dědictví činno více notářů nebo pokud notář provedl jen některé úkony v řízení o dědictví, náleţí mu podíl odměny stanovené podle § 11 nebo vypočtené podle § 13, popřípadě zvýšené podle odstavce 1, odpovídající rozsahu jeho činnosti. Došlo-li k odnětí věci notáři, 14) nepřísluší tomuto notáři ţádná odměna. NÁHRADA HOTOVÝCH VÝDAJŮ Náhrada hotových výdajů v souvislosti s notářskou činností §16 Notář má nárok na náhradu hotových výdajů účelně vynaloţených v souvislosti s prováděním úkonů. Hotovými výdaji jsou zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vloţení či získání dat z centrálních informačních systémů. §19 Náhrada hotových výdajů v souvislosti s úkony notáře v řízení o dědictví (1) Na hotové výdaje vynaloţené v souvislosti s úkony notáře v řízení o dědictví se obdobně pouţije§16. (2) Výše náhrady cestovních výdajů se řídí zvláštním právním předpisem.
22
2.2.6. Odměna správce pozůstalosti
Podle § 156n. ZŘS a 1670n OZ můţe být v řízení o pozůstalosti ustanoven správce pozůstalosti, kdy tímto správcem můţe být i notář (nikoli však ten, který je v daném pozůstalostním řízení soudním komisařem). Odměna správce pozůstalosti je opět upravena vyhláškou č. 177/1996 Sb. Tato odměna se zásadně vypočítává z obvyklé ceny zůstavitelova majetku a o odměně správce pozůstalosti a jeho hotových výdajích rozhoduje soud po skončení řízení o pozůstalost. Náklady řízení nese dědic, který dědictví nabyl a které není předluţeno, v ostatních případech jsou pak tyto náklady hrazeny státem. (Winterová, Macková 2014, str. 304)
2.2.7. Odměna za zastupování, je-li zastupujícím advokát, notář nebo patentový zástupce
Odměna, která přísluší advokátovi, notáři či patentovému zástupci za zastupování, můţe být buď smluvní, nebo tarifní. Advokátovi či notáři náleţí nejen odměna za zastupování, ale i náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas. Tyto náhrady upravuje jiţ výše zmíněný advokátní tarif a soudci jsou povinni ji vypočítávat, a to podle § 13 AT a § 14 AT. Advokátovi náleţí zvláštní povinnost uloţenou advokátním tarifem, a to upozornit svého klienta při sjednávání smluvní odměny o tom, ţe výše takové smluvní odměny se při rozhodování soudu o nákladech řízení určuje podle advokátního tarifu o mimosmluvní odměně podle § 1 odst. 2 AT. Toto sdělení je velmi důleţité, jelikoţ je klient takto srozuměn s tím, ţe pokud v řízení bude dosaţeno plného úspěchu a soud mu přizná náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, pak ponese případný rozdíl mezi odměnou 23
sjednanou s advokátem (notářem) a náhradou, která mu bude přiznána bez náhrady. Advokát můţe být účastníkovi řízení i ustanoven soudem, a to v souvislosti s výše zmíněným individuálním osvobozením od soudních poplatků podle § 30 odst. 2 a § 138 OSŘ. Pokud se tak stane, bude odměna jako náhrada nákladů pro takového advokáta stanovena rovněţ podle advokátního tarifu o mimosmluvní odměně a tato odměna bude poté hrazena státem. V případě, ţe bude účastníkovi takto zastoupenému advokátem v řízení přiznána náhrada nákladů je podle § 138 odst. 3 OSŘ účastní, kterému byla náhrada nákladů v řízení uloţena povinen hotové výdaje advokáta a jeho odměnu za zastupování nahradit státu. Jestliţe je účastník řízení zastupován patentovým zástupcem podle § 25b OSŘ je součástí nákladů i odměna pro patentového zástupce a pro určení jeho odměny je soud vázán obdobně zvláštním předpisem, který stanovuje odměny a náhrady advokátů, a to podle § 137 odst. 2 OSŘ. (Winterová, Macková 2014, str. 304 -305). Rozdíl mezi hotovými výdaji účastníka a advokáta (patentového zástupce, notáře), spočívá v tom, ţe advokátovi (na rozdíl od účastníka) náleţí podle § 13 AT tzv. paušální náhrada hotových výdajů. Tato je mu hrazena vţdy a za kaţdý úkon právní sluţby v průběhu celého řízení, či ještě před zahájením samotného řízení, a to při převzetí zastoupení a sepisu ţaloby. Smysl této paušální platby je v tom, ţe je náhradou běţných nákladů, které advokátovi v souvislosti s poskytováním právní sluţby vzniknou, např. náklady na pořízení listin či poštovné. Advokátovi však mohou vzniknout i náklady mimořádné, např. doručení zvláštní kurýrní sluţbou, zda dojde k jejich nahrazení, se bude posuzovat podle § 142 OSŘ, respektive § 146 OSŘ a soud vţdy bude zkoumat účelnost těchto mimořádně vynaloţených nákladů. (Jirsa 2014, str. 378) S otázkou zastupování souvisí i náklady řízení v tzv. bagatelních sporech. Jedná se o náklady právního zastoupení ţalobcům, jejichţ podnikatelský záměr se zakládá na tom, ţe ve velkém skupují pohledávky, s úmyslem, ţe přisouzené náklady řízení právního zastoupení tzv. přísudek budou představovat jejich zisk. Soudy s ohledem na „sériovost“ a jednoduchost jednotlivých kauz, kdy není nutné zastoupení advokátem, a náklady právního zastoupení tak nejsou účelné, tyto náklady v některých případech přestaly přiznávat. (Jirsa 2013, str. 378). Tento názor částečně podpořil i Ústavní soud: „řízení v takzvané bagatelní věci, jež bylo zahájeno „formulářovou“ žalobou proti spotřebiteli, má být výše odměny za zastupování žalobce advokátem určena jen jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny.“ Formulářovou ţalobu zde Ústavní soud definuje: „Zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře; základ právní 24
argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami.“ (Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/11, nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/2011). Náklady právního zastoupení tak nemusejí být pro neúčelnost přiznány, tento závěr však nesmí vést k tomu, ţe se soud bude dopouštět libovůle a je třeba, aby vţdy pečlivě zváţil kaţdé rozhodnutí v konkrétní věci, ve které je neúčelnost posuzována. Zároveň však musí dbát na to, aby nedocházelo k porušování práv, neboť uvedená nákladová rozhodnutí v těchto bagatelních věcech mohou mít negativní dopad na chování některých osob, jenţ programově neplní své závazkové povinnosti a dluhy ve velké míře. (Jirsa 2014, str. 379)
2.2.8. Náhrada za daň z přidané hodnoty a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce
O náhradě za daň z přidané hodnoty lze mluvit v okamţiku, kdy je zástupcem advokát, notář či patentový zástupce, a to podle § 137 odst. 3 OSŘ. Náhrada za daň z přidané hodnoty DPH je určována z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů a její výše se řídí zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Náhradu za daň z přidané hodnoty lze přiznat, pouze pokud je přeloţeno osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně podle § 14a AT, a to bez výzvy ze strany soudu. V případě přeloţení tohoto osvědčení nemusí být výslovný návrh na její přiznání, jelikoţ soud o přiznání této částky rozhoduje ex offo. (Winterová, Macková 2014 str. 305). Pokud je advokát nebo jiné osoby plátcem daně z přidané hodnoty je třeba, aby o tom zaloţil osvědčení do spisu, jestliţe poţaduje, aby mu náhrada byla přiznána. Právo na náhradu daně z přidané hodnoty přísluší nejen advokátovi, který svou činnost vykonává samostatně, ale i advokátovi, jenţ je společníkem právnické osoby (plátkyně DPH) a dále i ten, který je u plátce této daně zaměstnán. (Jirsa 2014, str. 380).
25
Otázku odměny a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce upravuje § 38 a § 39 zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. (Winterová, Macková 2014, str. 305).
2.3. Placení a náhrada nákladů
S ohledem na problematiku placení a náhrady nákladů řízení je třeba rozlišovat dvě specifické oblasti, a to povinnost platit náklady řízení a povinnost hradit náklady řízení. Platit náklady řízení se označuje jako povinnost primární a je k ní povinen kaţdý účastník soudního řízení. Týká se těch nákladů, které účastníku vznikly a kterou plní průběţně podle toho, jak náklady v průběhu soudního řízení vznikly.16 Plnění této povinnosti však neznamená, ţe vynaloţené náklady nemohou být později účastníku řízení nahrazeny, coţ platí především ve sporném řízení, pokud byl účastník řízení v plném rozsahu úspěšný, např. soudní poplatek ze ţaloby, který je vţdy placen zásadně ţalobcem, kdy poplatková povinnost vzniká okamţikem podání ţaloby. Pokud nedojde k uhrazení soudního poplatku ţalobcem, soud ţalobce vyzve, aby ho zaplatil, a to do lhůty, kterou stanoví podle § 2, § 4 a § 9 SP. (Winterová, Macková 2014, str. 305)
Druhá povinnost hradit náklady řízení má naopak sekundární charakter, neboť nastupuje po zaplacení nákladů. V této povinnosti je především promítnuta sankční role nákladů řízení a jejím smyslem je nahrazení nákladů řízení uloţené soudním rozhodnutím jinému (účastníkovi nebo státu), který je zaplatil. Vztah mezi povinností platit náklady řízení a povinností hradit náklady řízení hraje zásadní roli při soudním rozhodování o nákladech 16
Kaţdý z účastníků platí veškeré náklady vznikající na jeho straně v průběhu řízení sám. Konkrétní náklady upravuje § 137 odst. 1 OSŘ a § 29 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb. Vedle vlastních nákladů tak účastník platí také náklady, které vzniknou na straně jeho zástupce, a není přitom rozhodné, o jaký typ zastoupení v konkrétním případě jde – zda se jedná o zákonného zástupce nebo zástupce, který byl v zastupování v řízení zmocněn na základě plné moci, stejně jako zda se jedná o profesionální osobu (advokáta) nebo osobu jinou. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s. 396
26
řízení a tyto dvě povinnost ovlivňují některé obecné zásady a pravidla. Jedná se o zásadu zájmovou, zavinění a zásadu úspěchu ve věci. Prvně zmíněná zásada zájmová je spojena s povinností placení nákladů řízení a naopak se nespojuje s povinností hradit náklady řízení, neboť jsou z ní vyvozeny povinnosti k placení nákladů řízení. Platit náklady řízení je povinen ten, kdo procesní úkon činí nebo v jehoţ zájmu je tak činěno, např. náklady, které jsou spojeny se sepsáním a doručením ţaloby jsou hrazeny ţalobcem. Zásada zájmová je promítnuta rovněţ do rozhodování soudu ohledně povinnosti sloţení zálohy na náklady důkazů, a to podle § 141 odst. 1 OSŘ takových, jenţ byly navrhnuty účastníkem nebo které nařídil soud o skutečnostech jim uvedených či v jeho zájmu. (Winterová, Macková 2014, s. 306).
2.3.1.Zásady náhrady nákladů Základní zásadou, která ovládá náhradu nákladů v sporném řízení, je zásada úspěchu ve věci, neboť pouze ve sporném řízení je z povahy takového řízení moţno vyvozovat úspěch nebo neúspěch účastníka řízení. Náhrada nákladů řízení tak zásadně náleţí tomu účastníku řízení, kdo ve věci plně uspěl, a to proti účastníku, jenţ naopak ve věci nebyl úspěšný. Další zásadu představuje zásada zavinění, která se uplatňuje při rozhodování o náhradě nákladů u obou typů řízení tj. sporného, tak nesporného a jejím smyslem je sankční náhrada nákladů řízení, jenţ by při řádném průběhu nevznikly.17 Ty jsou uloţeny soudním rozhodnutím tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuţ se přihodila náhoda, která je zavinila, a to podle § 146 odst. 2, § 147, § 148 odst. 2 OSŘ. Náhradu nákladů lze uloţit v souladu se zásadou zavinění účastníkům, dále jejich zástupcům, svědkům, znalcům a jiným osobám, kterým byla při dokazování uloţena povinnost, za podmínky, ţe jejich zavinění zapříčinilo vznik nákladů řízení. Navíc lze uloţit i náhradu nákladů vzniklých náhodou, a to účastníkům a jejich zástupcům, pokud se tato náhoda přihodila jim. Ačkoli se náhoda, která se účastníku nebo jeho zástupci stala, posuzuje jako náhoda nepředvídatelná, jako taková se však stala příčinou nákladů, jenţ byly vynaloţeny zbytečně. Vymezení rozsahu těchto nákladů se stanovuje tak, 17
Jedná se o tzv. zásadu procesního zavinění, podle které je k náhradě nákladů řízení povinen ten, kdo zavinil, ţe řízení muselo být zastaveno a soud je povinen toto zavinění zkoumat, v případě, ţe jim bylo řízení zastaveno. Je oprávněn přezkoumávat pouze procesní stránku věci, hmotnou se nezabývá. K zastavení řízení z důvodů procesního zavinění můţe docházet např. § 96 OSŘ z důvodu zpětvzetí návrhu, § 107 OSŘ pro překáţky postupu řízení či § 104 OSŘ pro nedostatek podmínek řízení. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s. 416
27
ţe se jedná o náklady, které byly potřebné pro účelné uplatnění práva, avšak došlo ke zmaření účelu, na který byly tyto náklady vynaloţeny, zaviněním nákladů řízení se tedy týká porušení procesních povinností. Jelikoţ soud o náhradě zaviněných nákladů rozhoduje zvlášť a samostatně v okamţiku jejich vzniku, můţeme hovořit o tzv. separaci nákladů,18 neboť jde o rozhodnutí, které je nezávislé na výsledku soudního řízení. (Winterová, Macková 2014, str. 306 – 307).
2.3.2 Náhrada nákladů sporného řízení
Rozhodování o náhradě nákladů v případě sporného řízení je zaloţeno na zásadě úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 OSŘ, respektive § 142 a OSŘ. Z těchto ustanovení lze vyvodit následující pravidla, kterými je soud při rozhodování o nákladech řízení vázán:
1. Právo na náhradu nákladů je přiznáno účastníkovi, jenž ve věci dosáhl plného úspěchu, povinnost náhrady nákladů nese ten účastník, který nebyl ve věci úspěšný. Úspěch ve věci je posuzován dle toho, v jakém rozsahu ve svém konečném meritorním rozhodnutí soud vyhověl ţalobnímu petitu. Rovněţ lze o úspěchu ve věci hovořit i v případě ţalovaného účastníka, neboť ten byl věci úspěšným, pokud ţaloba proti němu byla zamítnuta v plném rozsahu. A to z důvodu, ţe v průběhu řízení můţe dojít k dispozičnímu úkonu, kterým je rozsah uplatněného nároku ţalobcem oproti nároku uvedenému v původnímu ţalobním petitu změněn, např. částečným zpětvzetím ţaloby či změnou ţaloby. Pokud k takové případné změně ţaloby dojde, je pro posouzení úspěchu ve věci rozhodující stav po změně ţalobního petitu. (Winterová, Macková 2014, str. 307)
18
Typickým případem separace nákladů řízení můţe být např. nedostavení se účastníka k jednání bez omluvy, přičemţ je u jednání nutný jeho výslech, protistrana a její zástupce tedy podniknou cestu do místa jednání zbytečně a zbytečně vynaloţí svůj čas. SVOBODA, K., SMOLÍK P., LEVÝ J., ŠÍNOVÁ R., a kol. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, 1398 s. Beckova edice komentované zákony, s.508
28
2. Meritorním rozhodnutím může být přiznán i přibližně stejný úspěch a neúspěch oběma procesním stranám. V takové situace se nejeví jako účelné přiznání práva na náhradu nákladů obou stranám a podle § 142 odst. 2 OSŘ tak zpravidla soud rozhodne, ţe ţádný z účastníků není oprávněn na náhradu nákladů. (Winterová, Macková 2014, str. 307). 3. V případě přiznání částečného úspěchu ve věci se tato skutečnost
může promítnout do soudního rozhodnutí o nákladech, a to dvěma způsoby. Pokud úspěch a neúspěch není přibliţně stejný, pak soud náhradu nákladů rozdělí poměrně. Tento poměr rozdělení náhrady nákladů zákon přesně nestanovuje. Judikatura se k této problematice staví způsobem, kdy nepřizná náhradu nákladu tomu účastníkovi, který neuspěl více neţ protistrana. Účastníku, jenţ ve sporu zvítězil, větší měrou soud přizná náhradu nákladu v takovém rozsahu, který odpovídá poměru jeho vítězství sníţeného o poměrnou část jeho neúspěchu. Soud můţe i v případech částečného úspěchu ve věci rovněţ rozhodnout, ţe nepřizná právo na náhradu nákladů nikomu. (Winterová, Macková 2014, str. 308). V této situaci se jedná jak o odraz reálného výsledku ve věci, tak o prevenci, kdy se účastníci nemají ţalovat o více, neţ jim skutečně náleţí podle hmotného práva. Je nesmyslné, aby si vynaloţené náklady platili navzájem, proto část, která se překrývá, se odečte. Pokud tedy ţaloba zní např. na 100 tis Kč, je vysouzeno 80 tis Kč, byl ţalobce v 80 % úspěšný a zbylých 20 % neúspěšný, tj. 80 % nákladů tedy hradí ţalobci ţalovaný, a 20% pak ţalovanému ţalobce. Obojí se následně navzájem odečte 80 % - 20 % = 60 %. Pokud by úspěch obou stran byl stejný tj. ţalobce vysoudil polovinu a ţalovaný se polovině ubránil, není náhrada přiznána nikomu. Tedy niţší úspěch ţalobce ve věci znamená, ţe ţalovaný, který je v řízení úspěšnější, vede k tomu, ţe získá i poměrnou část nákladů řízení. (Svoboda, Smolík, Levý, Šínová, 2013 str. 495 - 496).
29
4. Zvláštní případ přiznání nákladů se týká situace, kdy má účastník
pouze částečný úspěch ve věci, přesto mu může soud přiznat plnou náhradu nákladů. Tato moţnost je však podmíněna tím, ţe účastníky neuspěl ve věci jen v nepatrné části.19 Dále je přiznání nákladů v plné výši moţné i v případě, kdy je podle § 136 OSŘ rozhodnutí o výši plnění závislé na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. Jde o případy, kdy se prokáţe právní základ nároku, avšak zjištění jeho výše je spojeno s obtíţemi či je dokonce nemoţné, např. určení náhrady nemajetkové újmy podle § 2951 odst. 2 OZ. (Winterová, Macková 2014, str. 308)
5. Možnost přiznání náhrady nákladů neúspěšnému odpůrci vůči
navrhovateli je rovněž připuštěna, ačkoli se tak stává pouze výjimečně podle § 143 OSŘ. Právo neúspěšného ţalovaného na náhradu nákladů řízení20 s tak děje v případě, kdy podle § 143 OSŘ odpůrce svých chováním nezavdal příčinu k podání návrhu, a to např. podle § 1143 OZ, kdy hmotné
19
O nepatrný úspěch ve věci lze mluvit v případě, kde se poměr plnění ve vztahu k celku blíţí nule (zpravidla pod 10 %). Můţe však jít i o případ, kdy sice není rozhodováno zásadně přesně podle návrhu účastníka (pokud nejde o peněţité plnění), avšak v zásadě je mu vyhověno (např. reálné rozdělení spoluvlastnictví k pozemku je provedeno s ohledem na terén jen lehce jinak, neţ poţaduje účastník). SVOBODA, K., SMOLÍK P., LEVÝ J., ŠÍNOVÁ R., a kol. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, 1398 s. Beckova edice komentované zákony. s. 496 20 Rozdíl mezi právem neúspěšného ţalovaného na náhradu nákladů řízení a moderačním právem soudu spočívá v síle a míře. § 143 OSŘ umoţňuje přiznání nákladů neúspěšnému, § 150 OSŘ umoţňuje pouze sníţení povinnosti tomu, komu by vznikla a nikoli ji přenést. Nadto se musí jednat o úspěšného ţalobce a neúspěšného ţalovaného a nelze ji tudíţ uţít na ţalobce neúspěšného. Ten totiţ nese riziko, neboť je pánem sporu. SVOBODA, K., SMOLÍK P., LEVÝ J., ŠÍNOVÁ R., a kol. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, 1398 s. Beckova edice komentované zákony, s. 501
30
právo nepředpokládá jiný způsobem řešení právního vztahu mezi účastníky neţ prostřednictvím soudního řízení, ačkoli na straně odpůrce nedošlo porušení jeho povinností. (Winterová, Macková str. 308). Jako další případ aplikace lze uvést nájemce bytu, pokud pronajímatel ţádá výpověď nájemce s přivolením soudu, drţitele v dobré víře bona fidei possessor či nesplatný dluh v době zahájení řízení. (Svoboda, Smolík, Levý, Šínová 2013, str. 501 – 502).
6. Pokud řízení skončilo smírem21, nebude podle § 146 OSŘ náhrada nákladů podle zásady úspěchu ve věci přiznána, jestliţe v něm o náhradě nákladů nebylo ujednáno něco jiného, nebo pokud bylo zastaveno (a nejedná se o případ podle § 146 odst. 2 OSŘ.) (Winterová, Macková 2014, str. 308)
K přiznání náhrady nákladů řízení o splnění povinnosti je třeba, aby ţalobce zaslal ţalovanému výzvu k plnění, a to ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním ţaloby podle § 142a OSŘ.
22
Výjimka z tohoto pravidla se vztahuje na případy v § 142a odst. 2 OSŘ, kdy lze
přiznat náklady řízení i při nezaslání výzvy, pokud zde jsou „důvody hodny zvláštního zřetele“, např. dluţník, který má vůči svému věřitele jiţ několik pohledávek a nikdy dobrovolně nesplnil či je dluţník bez trvalého bydliště nebo si nepřebírá poštu. (Svoboda, Smolík, Levý, Šínová 2013, str. 497-498)
Právo na náhradu nákladů řízení je přiznáno účastníkům i v řízení proti státu, která byla podle § 35 OSŘ zahájena na návrh nejvyššího státního zástupce nebo státního
21
Zákon rozlišuje smírčí řízení podle § 67 a násl. OSŘ a uzavření smíru v průběhu nalézacího řízení podle § 99 OSŘ, coţ je důleţité rozlišovat zejména v souvislosti se soudním poplatkem, neboť v případě smírčího řízení platí soudní poplatek oba jeho účastníci, v případě smíru ţalobce. V případě uzavření smíru si strany řeší otázku nákladů mezi sebou dohodou, a to zpravidla tak, ţe ţádný nebude mít právo na jejich náhradu, a soud o nich rozhoduje jen tehdy, pokud se na jejich náhradě účastníci nedohodnou. Zpravidla pak rozhodne tak, ţe náhradu řízení nepřizná ţádné straně. SVOBODA, K., SMOLÍK P., LEVÝ J., ŠÍNOVÁ R., a kol. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, 1398 s. Beckova edice komentované zákony, s. 504 22 § 142a OSŘ upravuje tzv. předţalobní výzvu. Jedná se o novinku, která byla zavedena do našeho právního řádu „vyslyšením“ dluţníků ve smyslu toho, ţe je věřitelé často ţalují bez toho, aniţ by je předtím vyzvali k plnění a zneuţívají drobné pohledávky ke generování nákladů řízení. Nejedná se však o tzv. zesplatnění výzvou podle § 143 OSŘ, dluh je nesporně splatný jiţ dříve, ale zákonodárce usoudil, ţe nelze po občanech spravedlivě ţádat, aby měli v kaţdou jednotlivou chvíli povědomost o svých pohledávkách, zatímco povinnost věřitele je předsoudně vyzvat je snadná. SVOBODA, K., SMOLÍK P., LEVÝ J., ŠÍNOVÁ R., a kol. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, 1398 s. Beckova edice komentované zákony, s.500
31
zastupitelství, respektive podle § 35a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.23 (Winterová, Macková, 2014, str. 309)
2.3.3 Nesporné řízení
Problematika právní úpravy nákladů v nesporném řízení je upravena zvláštním zákonem, kterým je výše zmíněný zákon o zvláštních řízeních soudních, a to v § 23 ZŘS, který zde představuje lex specialis, proto bude OSŘ pouţito pouze subsidiárně a z těchto důvodů se v nesporném řízení se pouţije modifikovaně i zásad placení a náhrady nákladů. Placení nákladů řízení je stejně jako v případě řízení sporného i u řízení nesporného postaveno na zásadě zájmové, kdy procesní úkon činí, nebo v jehoţ zájmu je činěn, má povinnost platit náklady takto vzniklé. Podle § 11 odst. 1 ZSP se však v případě soudního poplatku se však tato povinnost uplatní pouze tehdy, pokud nepatří dané sporné řízení mezi řízení, která jsou od soudních poplatků osvobozená. Přiznání náhrady nákladů v případě nesporného řízení je odůvodněno okolnostmi případu, podle výsledků řízení však nemůţe být podle § 23 ZŘS přiznána náhrada v řízení, které je moţno zahájit i bez návrhu a dále ve statusových věcech manţelských a partnerských. Zásadu zavinění lze uplatnit při rozhodování o náhradě zaviněných nákladů jak v řízení sporném, tak i v nesporném. (Winterová, Macková 2014, str. 309 - 310)
2.3.4. Zmírňovací (moderační) právo soudu
23
zákon č. 201/2002 Sb., O úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů
32
Moderační právo soudu řeší případy, kdy se objeví okolnosti, které nemohou být zákonem výslovně předvídány, a tedy by nebylo spravedlivé po účastníkovi ţádat plnou náhradu nákladů řízení za existence takových okolností.24 Toto zmirňovací pravidlo upravuje § 150 OSŘ a jedná se o výjimečné pravidlo při rozhodování soudu o nákladech řízení v případech, kdy by důsledné uplatnění pravidla zásady úspěchu ve věci a zásady zavinění znamenaly nepřiměřeně tvrdý dopad zákona. Jeho smysl spočívá v tom, ţe soud můţe náhradu nákladů účastníků buď zcela, nebo částečně nepřiznat, a to i přesto, ţe by mu toto právo podle pravidel v § 142, § 143, § 145 - § 148 OSŘ náleţelo. Obecně tak moderační právo slouţí k řešení situací, ve kterých není spravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájí svá porušená nebo ohroţená práva či právem chráněné zájmy obdrţel náhradu nákladů, jenţ jím při této činnosti byly účelně vynaloţeny. Soud se při svém rozhodnutí ohledně částečného či úplného nepřiznání náhrady nákladů opírá o to, zda v daném případě jsou dány „důvody zvláštního zřetele hodné“, které spočívají především v posouzení majetkových či sociálních poměrů účastníků. Judikatura k důvodům pro uţití moderačního práva např. uvádí podíl obou stran ke vzniku a průběhu sporu (rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 1805/2001), osobní poměry účastníka a nedostatečná znalost procesního práva jeho zástupce, který není advokátem (usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 2281/2001) či nízký příjem (usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 2124/2001). Výjimečná povaha moderačního práva tak vyţaduje, v případě, ţe bude soudem pouţito, bylo v daném případě i náleţitě v rozhodnutí zdůvodněno. (Svoboda, Smolík, Levý, Šínová 2013, str. 512 – 514)
24
Moderační právo se ve zvýšené míře uplatňuje v řízeních např. při zrušení společného nájmu bytu, o neplatnosti ukončení pracovního poměru nebo náhradu škody v pracovně právních věcech. SVOBODA, K., SMOLÍK P., LEVÝ J., ŠÍNOVÁ R., a kol. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, 1398 s. Beckova edice komentované zákony, s.512
33
2.4. Rozhodnutí o nákladech řízení
V otázce rozhodnutí o nákladech řízení soud rozhoduje ex offo z úřední povinnosti i bez návrhu (bez ohledu na to, zda se účastník náhrady domáhá či nikoli). V případě, ţe se účastník vzdá svého práva na náhradu nákladů, soud rozhodne, ţe účastníci nemají na náhradu nákladů právo. Náhrady nákladů se však můţe účastník i výslovně vzdát, v tomto případě o náhradě nákladů soud bude sice rozhodovat, ale nepřisoudí je. (Nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 892/08). Jestliţe soud rozhoduje o nákladech řízení v konečném rozhodnutí25 ve věci, je výrok o nákladech řízení jedním z výroků, které jsou obsaţeny ve výrokové části meritorního rozhodnutí (rozsudku či usnesení), coţ však nevylučuje, aby soud o nákladech řízení rozhodl samostatným usnesením. Děje se tak především v případech, kdy výše nákladů řízení není v době rozhodování v meritu věci určena definitivně či ve sloţitých případech výpočtu rozsahu a náhrady nákladů řízení. Pokud je o náhradě nákladů řízení rozhodováno soudem usnesením, je takové usnesení vykonatelné aţ po právní moci, nedojde zde k uplatnění obecného pravidla, které stanoví, ţe usnesení je vykonatelné bez ohledu na právní moc, respektive uplynutím lhůty k plnění, která počíná běţet od doručení usnesení. (Winterová, Macková 2014, str. 310)
Podle § 145 OSŘ je spolu s náhradou nákladů řízení přiznána i náhrada nákladů předběţných opatření, zajištění důkazů či zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv duševního vlastnictví. Soud o nákladech řízení nerozhoduje pouze při 25
Konečné rozhodnutí musí výrok o náhradě nákladů obsahovat, pokud chybí, je soud zpravidla nucen vydat doplňující rozhodnutí, coţ je postup nevídaný, který proces zbytečně prodluţuje. JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014 s. 431
34
ukončení řízení, nýbrţ i v jeho průběhu, např. osvobození od soudního poplatku či povinnost sloţit zálohu na náklady důkazů. Rozsah náhrady nákladů se obecně vymezuje tak, ţe podle § 142 odst. 1 OSŘ a § 151 odst. 2 poslední věta OSŘ musí jít o náklady, které jsou potřebné pro účelné uplatňování nebo bránění práva, potřebnost vynaloţených nákladů je posouzena soudem v rámci rozhodování o náhradě nákladů. Účastník, který byl zastoupen advokátem a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení je oprávněn ţádat po účastníkovi, kterému byla uloţena povinnost hradit náklady řízení, aby vyplatil jeho advokátovi náhradu, čímţ jsou advokáti chráněni před případným zdlouhavým vymáháním odměny za zastupování od klientů jimi zastoupených účastníků. (Winterová, Macková 2014, str. 310).
Zvláštní případ představuje řízení podle § 920 OZ, podle kterého je soud na návrh těhotné ţeny oprávněn uloţit pravděpodobnému otci dítěte povinnost k předem poskytnuté částce k zajištění úhrady nákladů na výţivu na dobu 2 let a nákladů, které jsou spojeny s těhotenstvím a porodem. Protoţe se zde nepředpokládá, ţe vţdy musí následovat řízení ve věci samé, soud o náhradě těchto nákladů rozhodne usnesením, kterým rozhoduje o návrhu samotném. Ačkoli není tento postup v zákoně zvláště upraven, vychází z letité praxe soudů. (Jirsa 2014, str. 414). Pro rozhodnutí o náhradě nákladů předběţného opatření je naprosto irelevantní, zda s ním byl navrhovatel úspěšný. I zde soud totiţ vychází ze zásady úspěchu ve věci samé podle § 142 OSŘ, či případně ze zavinění podle § 146 odst. 2 a odst. 3 OSŘ, přičemţ i zde bude uplatněn postup podle § 143 OSŘ v případě, ţe byl pouţit soudem při rozhodování o nákladech samotného řízení. Totéţ platí u náhrady nákladů v souvislosti se zajištěním důkazu podle § 78 OSŘ nebo zajištěním předmětu důkazního prostředku podle § 78b - § 78e OSŘ. Pokud tedy bude např. při podání návrhu na zajištění důkazu navrhovatel zastoupen advokátem, náklady spojené se zastoupením budou přiznány jen tehdy, pokud v následném řízení ve věci samé bude navrhovatel s ţalobou úspěšný. (Jirsa 2014, str. 415)
35
3. Právní pomoc v přeshraničních sporech
S problematikou hrazení nákladů řízení je spojena i právní pomoc v přeshraničních sporech, a to v podobě osvobození od soudních poplatků, ustanovení tlumočníka nebo bezplatného zástupce. Vstupem České republiky do Evropské unie 1. 5. 2004. Česká republika musí jako členský stát Evropské unie zajišťovat poskytování bezplatné právní pomoci a všechny povinnosti, které ji vyplývají ze směrnice Rady 2003/8/ES ze dne 27. 1. 2003, usnadnění přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením společných minimálních pravidel pro poskytování právní pomoci v těchto sporech, dále jen „směrnice Rady 2003/8/ES“, tato směrnice byla do českého právního řádu promítnuta zákonem č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie, ve znění pozdějších předpisů. Principy právní úpravy vycházejí z této směrnice Rady 2003/8/ES a obsahují tak rozsah i způsob, jakým má být v přeshraničních sporech poskytována právní pomoc. (Winterová, Macková 2014, str. 311)
Právní pomoc je poskytována nejen občanům České republiky při uplatnění svých práv a nároků v ostatních zemích Evropské unie, ale i občanům ostatních zemí Evropské unie, v případě, ţe uplatňují svá práva a nároky u našich soudů. Přístup k poskytování právní pomoci (včetně bezplatné právní pomoci) ve věcech s mezinárodním prvkem26 je upraven 26
Mezinárodní prvek je v soukromoprávních vztazích dán tehdy, pokud existuje ve vztahu k zahraničí 1. subjekt právního vztahu (např. účastník právního vztahu je cizí státní příslušník nebo bydlí v zahraničí, právnická osoba byla zaloţena podle cizího práva), 2. skutečnosti právně významní pro vznik a existenci právního vztahu (např. nastala nebo má nastat v zahraničí) 3. předmět právního vztahu (jedná se o nepřímý předmět právního vztahu tj. věci a práva a nehmotné výsledky lidské činnosti , jiţ se týká chování účastníků právního vztahu, pokud je tento předmět umístěn v cizině), 4.právní vztah, který právně souvisí nebo je právně závislý (akcesorický) na jiném právním vztahu, pokud se tento vztah řídí cizím právem. KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2009. ISBN 978-80-7239-231-5. s.18
36
v řadě dvoustranných mezinárodních smluv o právní pomoci, např. Haagská úmluva o civilním řízení (vyhlášena pod č. 72/1966 Sb. m. s.) a jiných mnohostranných mezinárodních smluv, např. Úmluva o mezinárodním přístupu k soudům (vyhlášena pod 58/2001 Sb. m. s.) Otázku podávání ţádosti o právní pomoc ve věcech občanských, obchodních a právních na území jiné smluvní strany je upraveno v Evropské úmluvě o předávání ţádostí o právní pomoc (vyhlášena pod č. 110/2000 Sb. m. s.) (Winterová, Macková 2014, str. 311)
Tyto mezinárodní smlouvy upravující právní pomoc vycházejí ze stejného principu, tj. Česká republika má povinnost příslušníku jiného smluvního státu poskytnout právní pomoc, a to za stejných podmínek a ve stejném rozsahu, v jakém by ji poskytnula vlastnímu státnímu příslušníkovi. Podobný princip je stanoven rovněţ i v § 10 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, a to v případech, kdy není poskytování bezplatné právní pomoci upraveno mezinárodní smlouvou. V tomto případě však zákon váţe poskytování bezplatné právní pomoci na (materiální) vzájemnost ze stranu státu druhého. (Winterová, Macková 2014, str. 311)
Rozsah a způsob bezplatné právní pomoci není v mezinárodních smlouvách upraven, stanovují jen to, ţe pro státní příslušníky druhých (jiných států) musí být zajištěna stejně, jako by se jednalo o vlastní státní příslušníky. Stanovení minimálních společných pravidel se v rámci Evropské unie tak obsahuje směrnice Rady 2003/8/ES. V případě přeshraničních sporů27 v rámci Evropské unie bude pouţito zákona č. 629/2004 Sb., který upravuje zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech s účinností od 14. 12. 2004. Právní pomoc je zásadně poskytnuta zahraničním oprávněným osobám, kterou je podle § 2 odst. 1 tohoto zákona např. osoba, která má místo trvalého pobytu nebo se obvykle zdrţuje na území jiného členského státu neţ České republiky, pro řízení před českými soudy nebo českých občanům, cizincům pobývajícím na území České republiky nepřetrţitě 90 dnů anebo cizincům se statutem azylantů (tuzemská oprávněná osoba) pro řízení před soudem jiného členského státu neţ je Česká republika. Český soud poskytuje právní pomoc zahraničním oprávněným osobám, před 27
Zákon č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie vymezuje přeshraniční spor v §1 odst. 1 tohoto zákona jako: „Přeshraničním sporem v rámci Evropské unie (dále jen „preshraniční spor“) se pro účely tohoto zákona rozumí spor vyplývající z občanských nebo obchodních vztahů, jehož účastník má místo svého pobytu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „členský stát“), než ve kterém působí soud, který spor rozhoduje (dále jen „procesní soud“)“. PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vyd. V Praze: CH. Beck, 2013. Academia iuris. ISBN 978-80-7400-504-6. s. 5
37
nímţ se dané řízení vede. Tuzemským oprávněným osobám je právní pomoc poskytnuta podle předmětného zákona pro řízení před soudem jiného členského státu, neţ je Česká republika Ministerstvem spravedlnosti ČR. (Winterová, Macková 2014, str. 312)
Právní pomocí, která se zahraniční oprávněné osobě českým soudem poskytuje, se podle § 30 a § 31 OSŘ rozumí ustanovení tlumočníka pro řízení, osvobození od soudních poplatků a od zaplacení záloh na náklady důkazů, náhrada nezbytných cestovních nákladů z místa pobytu ţadatele (nebo z místa, kde se obvykle zdrţuje v členském státě EU) k soudu v případě, ţe je osobní přítomnost ţadatele nutná pro zajištění rovnosti účastníků nebo nezbytná (podle rozhodnutí soudu) vzhledem ke sloţitosti věci. Poskytnutí právní pomoci se zásadně vztahuje rovněţ i na tzv. navazující řízení, jimţ se rozumí řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích, dále řízení o uznání rozhodnutí, prohlášení vykonatelnosti a řízení vykonávací a exekuční. (Winterová, Macková 2014, str. 312)
Případy poskytnutí právní pomoci rozhoduje český soud na návrh ţadatele, a to bezodkladně. Pokud však ţadatel nesplňuje zákonem předepsané předpokladu anebo dané řízení není ve smyslu § 1 zákona č. 629/2004 Sb., přeshraničním sporem, soud jej můţe odmítnout. Náklady na právní pomoc v přeshraničních sporech zásadně nese stát, ačkoli soud, který o poskytnutí právní pomoci rozhoduje (nebo soud, u kterého probíhá výše zmíněné navazující řízení) můţe rozhodnout, ţe je zahraniční oprávněná osoba povinna státu zcela nebo zčásti nahradit náklady, jenţ stát vynaloţil na poskytnutí právní pomoci. Jedná se o případy, kdy nebyly splněny podmínky pro poskytnutí právní pomoci, neboť ţadatel neuvedl přesné nebo úplné údaje či došlo podstatnou měrou ke změně finančních a sociálních poměrů ţadatele, a to zejména v důsledku úspěchu v předmětném přeshraničním sporu. (Winterová, Macková 2014, str. 313)
O poskytnutí právní pomoci pro tuzemské oprávněné osoby zajišťuje právní pomoc v řízení před soudem v jiném členském státě neţ je Česká republika Ministerstvo spravedlnosti ČR. To přijímá ţádosti o poskytnutí právní pomoci a předává je příslušnému orgánu v zemi, před jejímţ soudem se předmětné řízení vede. Ţádost o poskytnutí právní pomoci můţe být Ministerstvem ČR zamítnuta v důsledku nesplnění zákonných předpokladů 38
pro její poskytování podle § 9 odst. 4 zákona č. 629/2004 Sb. V případě, ţe příslušný zahraniční orgán ţádost zamítne nebo rozhodne, ţe tuzemská oprávněná osoba je povinna zcela nebo částečně k náhradě nákladů poskytnutých na právní pomoc, pak můţe opět Ministerstvo spravedlnosti ČR rozhodnout, ţe je ţadatel povinen státu nahradit zcela nebo částečně náklady, jenţ byly vynaloţeny na překlad ţádostí a písemností, které k ní byly obligatorně připojeny. Zákon č. 629/2004 Sb. předpokládá, ţe příslušné vzory a ţádosti pro předávání ţádostí příslušným orgánům v zahraničí vydá Ministerstvo spravedlnosti ČR příslušnou vyhláškou. Touto vyhláškou se rozumí vyhláška č. 279/2006 Sb., kterou se vydávají vzory ţádosti o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie. (Winterová, Macková 2014, str. 313)
Zahraničnímu účastníku podle § 3 odst. 1 zákona č. 629/2004 Sb., je poskytována právní pomoc v podobě ustanovení zástupce, ustanovení tlumočníka včetně zajištění listinných důkazů předloţených tímto účastníkem z cizího jazyka (vyjma slovenštiny) do českého jazyka, osvobození od soudních poplatků, osvobození od povinnosti sloţit zálohu na náklady důkazů, náhrady nezbytných cestovních výdajů vzniklých v souvislosti s jeho cestou z místa jeho trvalého pobytu nebo místa, kde se obvykle v členském státě zdrţuje, do sídla procesního soudu. Tuto obecnou úpravu poskytování právní pomoci v řízeních, kdy jejich účastníkem je fyzická osoba z jiné členské země Evropské unie podle zákona č. 629/2004 Sb., doplňují také speciální pravidla pro poskytování právní pomoci, která jsou odůvodněná zvláštní povahou těchto věcí, v řízeních ve věcech vyţivovacích povinností podle nařízení č. 4/2009. (Jirsa 2014, str. 391)
39
4. Vlastní zhodnocení současné legislativy náhrad nákladů řízení
Jak bylo zmíněno výše, legislativní úprava nákladů řízení představuje významnou právně politickou otázku, a to nejen s ohledem o na určení jejich výše a náhrady. Zmiňované nálezy Ústavního soudu28 uvádí, ţe nesprávné určení náhrady nákladů můţe vést i kupříkladu k tomu, ţe soudní spory mohou být vedeny právě kvůli náhradě nákladů a nikoli pro věc samu.
To se dotýká se především stále aktuální a medializované problematiky výše zmíněné účelnosti vynaloţených nákladů na právní zastoupení v bagatelních věcech, které jsou zahájeny formulářovou ţalobou. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, kterou byla zrušena tzv. přísudková vyhláška včetně komentáře § 137 odst. 2 a § 151 odst. 2 OSŘ. K posouzení účelnosti vynaloţených nákladů lze uvést i nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11, který k dané věci zaujal toto stanovisko:
„Na posuzování účelnosti nákladů právního zastoupení nelze rezignovat a rozhodnutí o přiznání nákladů omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou účelné vždy, a to již jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Ne každé zastoupení účastníka v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje nutnost zkoumání účelnosti nákladů vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem a je otázkou, zda soud zhodnotí 28
nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10, nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II ÚS 3011/11
40
zvítězivším účastníkům předestřené náklady jako náklady účelné, respektive důvodně vynaložené. Účelnost nákladů řízení působí jako podmínka pro přiznání jejich náhrady, která působí v procesním právu jako pojistka proti zneužívání tohoto institutu.“
Jak se zmiňují autoři soudcovského komentáře Jirsa a Janek, soudy se účelností vynaloţených nákladů řízení v zásadě zabývají v souvislosti s náklady právního zastoupení. V konkrétním případě se tedy musí řešit, zda bylo nezbytně nutné (účelné) se nechat v dané věci zastoupit advokátem. (V praxi zatím nedošlo k výskytu případů, kdy by účastníci jednání k soudu létali například z Ostravy do Prahy letadlem den předem a v souvislosti s tím se ubytovali v pětihvězdičkových hotelích.) Jedná se o důsledek trendu, který se objevil v posledních letech, kdy některé subjekty soudní řízení a v nich přisouzené náklady pojaly jako jistý druh podnikání. (Jirsa 2014, str. 404) K tomuto se opakovaně a kriticky vyjádřil Ústavní soud, kdy judikoval, ţe náhrada nákladů řízení nemůţe být aplikována jako svým způsobem sankční mechanismus (nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12), který se týká neúčelného zastoupení advokátem České televize při vymáhání tzv. koncesionářských poplatků a ve výše zmíněném nálezu29 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 dále uvádí:
„Vzniklý svébytný systém vymáhání pohledávek, záměrně produkující neúměrně vysoké náklady soudního řízení, který poškozuje či likviduje ve sporu neúspěšné dlužníky a naopak zajišťuje významný prospěch osobám, podílejícím se na neuplatňování především bagatelních pohledávek a vymáhání s nimi souvisejících nákladů řízení, znamená nepřípustné sankciování neúspěšné strany v řízení v rozporu s principem proporcionality a dochází tak v důsledku něj de facto k ukládání sankce bez zákona.“
K tomuto stanovisku Ústavního soudu se opět Janek a Jirsa v soudcovském komentáři vyjadřují, ţe na otázku účelnosti vynaloţených nákladů je třeba nazírat i z jiného úhlu pohledu, neboť nelze paušalizovat a konstatovat, ţe v ţádné bagatelní věci nejsou náklady na zastoupení advokátem účelně vynaloţeny. Jinak by se soud dopouštěl libovůle, která není přípustná. O náhradě nákladů soud vţdy rozhoduje ad hoc, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem kaţdé souzené věci. Do problému náhrady nákladů řízení by měla vnést světlo 29
Nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12
41
velká exekuční novela provedená zákonem č. 396/2013 Sb., neboť se jí zavedl nový § 142a OSŘ o povinné předţalobní upomínce. (Jirsa 2014, str. 405)
5. Závěr
Předkládaný text se zabývá právní úpravou nákladů řízení v civilním procesu. První část se věnuje pojmu nákladů řízení z hlediska platné legislativy. Náklady řízení představují výdaje, které jsou spojeny s řízením a lze je rozdělit na náklady všeobecné, které jsou hrazeny státem a stávají se součástí státního rozpočtu a náklady zvláštní neboli náklady řízení, které jsou placeny účastníky řízení a případně i dalšími osobami s řízením spojenými.
Další část popisuje jednotlivé druhy nákladů řízení podle § 137 OSŘ. V případě hotových výdajů účastníků a jejich zástupců se jedná o výdaje spojené s řízením a k těmto výdajům lze přiřadit především poštovné, jízdné, nocleţné a stravné. Patří sem i soudní poplatky, které představují ochranu proti šikanoznímu či zbytečnému sudičství. Soudní ochrana práv však musí být spojena s přiměřenými náklady, neboť státní moc je ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy povinna zajistit kaţdému právo na soudní ochranu. S problematikou soudních poplatků je tudíţ spojen i institut osvobození od soudních poplatků, pokud účastník prokáţe, ţe mu jeho sociální poměry či důvody obecného zájmu svědčí pro to, aby byl poplatkové povinnosti zproštěn. Jedná se o případy osvobození věcné, osobní a individuální.
Mezi náklady řízení přibyly s účinností od 1. 9. 2012 i výdaje na odměnu, kterou účastník zaplatí mediátorovi, pokud je nařízena mediace podle zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci. Další náhrada nákladů řízení představuje ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců jako příjem, kterého by mohl účastník dosáhnout, pokud by nebylo řízení v jeho věci. V případě náhrady důkazů se jedná o svědečné a náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku těch, kterým byla soudem při dokazování uloţena nějaká povinnost, náklady na znalečné a odborné vyjádření a rovněţ i tlumočné. V případě tlumočeného je třeba rozlišovat 42
dvě situace. Pokud dochází k jeho vynaloţení v souvislosti s dokazováním, např. provedením důkazu výslechem svědka nehovořícího česky, jsou tyto náklady posuzovány jako náklady dokazování a hradí je účastník. Naopak v těch případech, kdy se jedná o ustanovení tlumočníka z důvodu zabezpečení práva účastníka jednat ve svém mateřském jazyce či se s účastníkem dorozumět prostřednictvím komunikačního systému s neslyšícími nebo hluchoslepými osobami jsou takové vzniklé náklady na tlumočném hrazeny státem a nelze je dát k náhradě účastníkům řízení, neboť se jedná o náklady s právem na pouţití mateřského jazyka při soudním jednání.
Odměna notáře jako soudního komisaře náleţí notáři při projednávání pozůstalosti a jeho základní odměna je určena cenou aktiv pozůstalosti a výše odměny se stanovuje procentní sazbou. Aby byla notáři náhrada nákladů přiznána, musí vykonat všechny potřebné úkony, terými bude projednání pozůstalosti ukončeno a svou odměnu a hotové výdaje poté vyúčtovat. Odměna správce pozůstalosti můţe náleţet i notáři, který však danou pozůstalost jako soudní komisař neprojednával. V případě, ţe se účastník nechá v řízení před soudem zastupovat advokátem, notářem nebo patentovým zástupcem, je povinen jim uhradit odměnu za zastupování. Náhradu za daň z přidané hodnoty lze ţádat v okamţiku, kdy je zástupcem advokát, notář či patentový zástupce, náhrada za daň z přidané hodnoty je určována z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů a lze ji přiznat pouze tehdy, pokud je přeloţeno osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Insolvenční správce je rovněţ oprávněn ţádat odměnu a náhradu jeho výdajů, které upravuje insolvenční zákon.
V otázce placení a náhrady nákladů řízení je třeba rozlišovat dvě specifické povinnosti, kterými jsou povinnost platit náklady řízení a povinnost hradit náklady řízení. Povinnost platit náklady řízení je povinen plnit kaţdý účastník soudního řízení ohledně nákladů, jenţ mu v souvislosti s řízením vznikly. Povinnost hradit náklady řízení nastupuje po zaplacení nákladů. V této povinnosti se promítnutá sankční role nákladů řízení a jejím smyslem je nahrazení nákladů řízení uloţené soudním rozhodnutím jinému (účastníkovi nebo státu), který je zaplatil. Vztah mezi povinností platit náklady řízení a povinností hradit 43
náklady řízení má zásadní význam při soudním rozhodování o nákladech řízení. Tyto dvě povinnost jdou pak ovlivněny zásadami náhrady nákladů, kterými jsou zásada zájmová, zásada zavinění a zásadu úspěchu ve věci. Zásada zájmová je spojena s povinností placení nákladů řízení a nikoli s povinností hradit náklady řízení, neboť je z ní vyvozena povinnost k placení nákladů řízení. Platit náklady řízení je povinen ten, kdo procesní úkon činí nebo v jehoţ zájmu je tak činěno. Zásada úspěchu ve věci představuje základní zásadu, která ovládá náhradu nákladů v sporném řízení, neboť pouze ve sporném řízení je z povahy takového řízení moţno vyvozovat úspěch nebo neúspěch účastníka řízení, a tedy náhrada nákladů řízení zásadně náleţí tomu účastníku řízení, kdo ve věci plně uspěl proti účastníku, který ve věci nebyl úspěšný. Zásada zavinění se uplatňuje při rozhodování o náhradě nákladů u řízení sporného i nesporného. Jejím smyslem je sankční náhrada nákladů řízení, které by při řádném průběhu nevznikly a jsou ukládány soudním rozhodnutím tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuţ se přihodila náhoda, která je zapříčinila.
Sporné řízení je ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, soud přizná plnou náhradu nákladů. Pokud účastník dosáhl ve věci jen částečného úspěchu, soud porovná míru úspěchu obou stran a dle toho rozhodne, zda náhradu nákladů rozdělí poměrně či stanoví, ţe právo na náhradu nákladů se nepřiznává nikomu. Soud můţe přiznat plnou náhradu nákladů účastníkovi i v případě, ţe měl úspěch ve věci jen částečný, pokud se jeho neúspěch týká jen nepatrné části věci. Výjimku ze zásady úspěchu ve věci představuje právo na náhradu nákladů řízení v případě, ţe ten, který ve věci neuspěl, nemusí náklady řízení hradit. A to za podmínky, ţe svým cho2váním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.
Nesporného řízení se v otázce placení nákladů řízení řídí zásadou zájmovou, podle které ten, který procesní úkon činí, nebo v jehoţ zájmu je činěn, má povinnost platit takto vzniklé náklady. V případě soudního poplatku je však tato povinnost uplatněna pouze tehdy, pokud dané sporné řízení nepatří mezi řízení od soudních poplatků osvobozená. Přiznání náhrady nákladů v případě nesporného řízení je odůvodněno okolnostmi případu. Podle výsledků řízení však nemůţe být přiznána náhrada v řízení, které je moţno zahájit i bez návrhu a dále ve statusových věcech manţelských a partnerských. Zásada zavinění se
44
uplatňuje v případně nesporného řízení při rozhodování o náhradě zaviněných nákladů stejně, jako v řízení sporném.
Zmírňovací (moderační) právo soudu slouţí k řešení situací, ve kterých není spravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájí svá porušená nebo ohroţená práva či právem chráněné zájmy obdrţel náhradu nákladů, jenţ jím při této činnosti byly účelně vynaloţeny. Soud se při svém rozhodnutí ohledně částečného či úplného nepřiznání náhrady nákladů opírá o to, zda v daném případě jsou dány „důvody zvláštního zřetele hodné“, které spočívají především v posouzení majetkových či sociálních poměrů účastníků.
V otázce rozhodnutí o nákladech řízení soud rozhoduje ex offo i bez návrhu a přiznání nákladů řízení se můţe účastník i vzdát. Spolu s náhradou nákladů řízení je přiznána i náhrada nákladů předběţných opatření, zajištění důkazů či zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv duševního vlastnictví. O nákladech řízení soud nerozhoduje jen při ukončení řízení ale i v jeho průběhu, coţ se týká osvobození od soudního poplatku nebo povinnost sloţit zálohu na náklady důkazů. Soud o nákladech řízení zpravidla rozhoduje v konečném rozhodnutí ve věci a jeho výrok o nákladech řízení jedním z výroků, které jsou obsaţeny ve výrokové části meritorního rozhodnutí.
Problematika nákladů řízení je spojena i s otázkou právní pomoci v přeshraničních vztazích, neboť se právní pomocí zahraniční oprávněné osobě českým soudem podle § 30 a § 31 OSŘ rozumí např. ustanovení tlumočníka pro řízení, osvobození od soudních poplatků a od zaplacení záloh na náklady důkazů či náhrada nezbytných cestovních nákladů z místa pobytu ţadatele. Přístup k poskytování právní pomoci ve věcech s mezinárodním prvkem je upraven v řadě dvoustranných mezinárodních smluv o právní pomoci. Vstupem České republiky do Evropské unie vznikla České republice jako členskému státu Evropské unie povinnost zajišťovat poskytování bezplatné právní pomoci a všechny povinnosti, které pro ni vyplývají ze směrnice Rady 2003/8/ES, která byla do českého právního řádu promítnuta zákonem č. 629/2004 Sb. o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie. Mezinárodní smlouvy upravující právní pomoc jsou zaloţeny na principu, který stanoví, ţe je Česká republika povinna příslušníku jiného smluvního státu poskytnout 45
právní pomoc za stejných podmínek a ve stejném rozsahu, v jakém by ji poskytnula vlastnímu státnímu příslušníkovi. Právní pomoc je zásadně poskytnuta zahraničním oprávněným osobám, kterou je např. osoba, která má místo trvalého pobytu nebo se obvykle zdrţuje na území jiného členského státu neţ České republiky.
Závěr předkládaného textu je věnován zhodnocení současné legislativy náhrady nákladů. Legislativní úprava nákladů řízení je významnou právně politickou otázkou, neboť nesprávné určení náhrady nákladů můţe mimo jiné vést k tomu, ţe soudní spory mohou být vedeny právě kvůli náhradě nákladů a nikoli pro věc samu, coţ se dotýká zejména účelnosti vynaloţených nákladů na právní zastoupení v bagatelních věcech. K této problematice se opakovaně vyjadřoval a kriticky postavil především Ústavní soud, kdy konstatoval, ţe náhradu nákladů řízení nelze aplikovat jako svým způsobem sankční mechanismus. Světlo do této problematiky by však měla vnést velká exekuční novela provedená zákonem č. 396/2013 Sb., zavedením institutu povinné předţalobní výzvy.
46
Použitá literatura a zdroje Literatura JIRSA J., a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Vyd. 1. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, 601 s. ISBN 978-80-87109-51-9. KORECKÁ, V. a kol. Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu. 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2011. 847 s. Judikatura. Přehledy judikatury; sv. 71.ISBN 978-807357-637-0. KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2009. 462 s. ISBN 978-80-7239-231-5. PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013. xxx, 304 s. Academia iuris. ISBN 978-80-7400-504-6. SVOBODA, K., SMOLÍK P., LEVÝ J., ŠÍNOVÁ R., a kol. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, 1398 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 97880-7400-506-0. WINTEROVÁ, A., a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. Část první, Řízení nalézací. 7., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde Praha, 2014, 621 s. ISBN 978-80-7201-940-3. WINTEROVÁ, A., a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6., aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, 711 s. ISBN 978-80-7201-842-0.
47
ZAHRADNÍKOVÁ, R., a kol. Civilní právo procesní. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, 565 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7380-437-4.
Právní předpisy Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Usnesení č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Sdělení FMVZ č. 209/1992 Sb., Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém Zákon č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sluţeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů Vyhláška č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů směrnice Rady 2003/8/ES ze dne 27. 1. 2003
Judikatura Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/11 48
Nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/2011 Nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I ÚS 586/05 Nález Ústavního soudu z 3. 9. 1998, sp. zn. IV ÚS 13/98 Nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10 Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II ÚS 3011/11 Nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 892/08 Nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 Nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2124/2001). Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1805/2001 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 674/2001). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 11 Tvo 17/2009 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997 sp. zn. 11 Cmo 18/1997 Rc 6/1998 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. Sp. zn. 5 Cmo 228/1996 Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 14 Co 225/1993 Rc 24/2000
49
Seznam použitých zkratek
OSŘ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ZSP zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů JŘ vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů AT vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sluţeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů SP zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů ZP zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů OZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ZŘS zákon č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů
50
