Náhrada škody za nesprávný úřední postup

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta ______________________________________________________

Náhrada škody za nesprávný úřední postup Bakalářská práce

Vedoucí práce: JUDr. Ing. Radek Jurčík, PhD.

Pavlína Světlíková

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Náhrada škody za nesprávný úřední postup vypracovala samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu.

V Brně dne 24. května 2006 ………………………….

Poděkování:

Děkuji Ing. Radkovi Jurčíkovi za poskytnuté informace a pomoc při řešení této bakalářské práce.

Abstrakt Práce se zabývá odpovědností za škodu způsobenou ve veřejné správě nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím. Popisuje podmínky a postup při uplatnění náhrady škody a vymezuje možnosti ochrany před nesprávným úředním postupem ve veřejné správě.

Abstrakt This bachelor work is focused on the responsibility for damages caused by public administration incorrect authoritative process and ruling. This work describes conditions and process in solving recompensation of damages and determines posibilities of protection against incorrect authoritative process in public administration.

Obsah _________________________________________________________________________

Obsah OBSAH

1

ÚVOD

2

Cíl práce Metodika

3 4

1 ODPOVĚDNOST VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ 1.1 1.2 1.3

Obecná charakteristika Odpovědnost ve veřejné správě Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

6 6 7 8

2 ZÁKON 82/1998 SB. O ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU ORGÁNY VEŘEJNÉ MOCI 9 2.1 2.2

Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobené veřejnou mocí Uplatnění odpovědnost za škodu způsobenou veřejnou mocí 2.2.1 Odpovědnost státu 2.2.2 Odpovědnost územně správních celků v samostatné působnosti 2.3 Regresní úhrada 2.4 Promlčení

10 13 13 17 20 20

3 ODŠKODŇOVÁNÍ V PŮSOBNOSTI MINISTERSTVA SPRAVEDLNOSTI 22 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7

Uplatnění nároku na náhradu škody způsobené při výkonu státní moci Podmínky a postup Nárok na náhradu Mimosoudní poskytnutí odškodnění Podání opravného prostředku Průtahy v řízení Poskytnutí pomoci obětem trestné činnosti – Zákon č. 209/1997 Sb.

23 25 26 26 27 28 30

4 ROZBOR AGENDY ODŠKODŇOVÁNÍ

32

5 ANALÝZA KLADŮ A ZÁPORŮ

36

ZÁVĚR

38

POUŽITÁ LITERATURA

42

SEZNAM TABULEK A GRAFŮ

44

SEZNAM PŘÍLOH

45

-1-

Úvod _________________________________________________________________________

Úvod Institut odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je jedním ze základních rysů právního státu, kterým Česká republika je. Mezi základní znaky právního státu patří ochrana před zásahy státu. Státní moc v právním státě nemůže být nekontrolovaná, neboť svou činností zasahuje do práv a povinností fyzických a právních osob. Za škodu, kterou právní stát svou činností způsobí, musí odpovídat. Úřady nesmějí porušovat ustanovení právního řádu a všechna jejich rozhodnutí jsou vydána na základě a v mezích zákona, jak určuje princip právnosti. Tyto požadavky musí být účinně vynutitelné. Pravomoc a kompetence orgánů veřejné moci musí být jasně a určitě vymezena ve shodě s principem právnosti. Dalším významným znakem právního státu je princip zákonnosti, který stanoví, že v případě porušení práva ze strany právního subjektu dochází k jeho postižení právem předvídatelnou sankcí. V Listině základních práv a svobod nalezneme základ této odpovědnosti, která obsahuje právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím v článku 36 odst. 3. Za základní pramen právní úpravy této problematiky v České republice můžeme označit zákon č. 82/1998 Sb., který upravuje odpovědnost státu za škodu, která byla způsobena při výkonu státní moci a také odpovědnost územních samosprávných celků při výkonu svěřených pravomocí v samostatné působnosti. Kvůli dlouhé promlčecí lhůtě je stále ještě aktuální stará úprava zákona č. 58/1969 Sb.

Odpovědnost za škodu jako taková je institut, který je doménou soukromého práva, zatímco odpovědnost za škodu způsobenou veřejnou mocí nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem je rozhodování veřejné moci, což je veřejnoprávní disciplína. Jde o mezioborový institut, přesto bude větší důraz kladen na místo a funkci orgánu veřejné moci v tomto institutu. Institut odpovědnosti za škodu dává adresátům právních rozhodnutí určitou možnost obrany proti silnější straně právního vztahu a zároveň hlídá orgány při vydávání rozhodnutí a kontroluje to, jak orgány postupují.

-2-

Úvod _________________________________________________________________________

Cíl práce Cílem této práce je zhodnotit efektivnost platné právní úpravy (zákon č. 82/1998 Sb.), která upravuje otázku odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Dále přinést ucelený a systematický pohled na tuto problematiku, zejména vymezit jednotlivé možnosti ochrany před nesprávným úředním postupem ve veřejné správě. Dílčí cíle jsou především: - vymezit pojem odpovědnost obecně, konkrétněji pak již odpovědnost ve veřejné správě a odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; - zaměřit se na současnou právní úpravu této problematiky provedenou zákonem č. 82/1998 Sb., včetně jeho důsledků; - poukázat na význam a závažnost problematiky odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; - pokusit se definovat pojem „nesprávný úřední postup“, rozlišit jeho formy, poukázat na příčiny tohoto negativního jevu ve veřejné správě; - zaměřit se na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, postup a podmínky při uplatnění nároku, pokusit se vymezit působnosti Ministerstva spravedlnosti ČR při odškodňování; - vymezit jednotlivé právní prostředky ochrany před nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve veřejné správě, zhodnotit funkčnost a účinnost systému právní ochrany před nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve veřejné správě; - podat statistický přehled a znázornit ekonomické aspekty odboru odškodňování; - upozornit na klady a zápory, příležitosti a nedostatky, které by tuto oblast mohly ohrozit a pokusit se formulovat náměty a řešení.

-3-

Úvod _________________________________________________________________________

Metodika V první kapitole se budu zabývat odpovědnosti ve veřejné správě. Nejprve se pokusím vymezit a charakterizovat odpovědnost obecně, následně pak odpovědnost ve veřejné správě a především odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.

V další kapitole se zaměřím na právní úpravu této problematiky (zákon č. 82/1998 Sb.) a jeho stručné srovnání s předchozí právní úpravou. Konkrétněji pak na předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a na odpovědnost státu a odpovědnost územně správných celků. Tato část je také zaměřena na vymezení pojmu „nesprávný úřední postup“, jehož definice je velice obtížná. Dále je poukázáno na příčiny a rozlišení možných forem, vymezení postupu při uplatnění nároku na náhradu škody, způsob a rozsah. Závěrem jsou vymezeny dopady škody na subjekty, které škodu skutečně způsobily a uplynutí doby uplatnitelnosti nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu u soudu. Společná ustanovení jsou zaměřena na novelu zákona. Průběžně jsou v této kapitole zmiňovány příklady náhrady škody.

V kapitole třetí se budu podrobně věnovat uplatnění náhrady škody u orgánu, Ministerstva spravedlnosti, který jedná jménem České republiky právě o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci a poskytování peněžní pomoci obětem trestným činům. Z tohoto důvodu tato kapitola ukazuje i na právní úpravu odškodnění v důsledku trestného činu – zákon č. 209/1997 Sb. Protože nejde o jev nijak ojedinělý a může se stát každému z nás, je popsáno jakým způsobem se lze domáhat odškodnění v souvislosti s trestným činem. Pokusím se objasnit tuto problematiku i na základě příkladů týkajících se náhrady škody.

Čtvrtá kapitola stručně pojednává o statickém přehledu počtu podaných žádostí odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti. Navazuje na ni analýza zaměřená na výhody a nevýhody této problematiky.

V závěru je snahou poukázat na nedostatky odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci a právní ochrana před nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve

-4-

Úvod _________________________________________________________________________ veřejné správě. Dále jsou stručně nastíněny možné směry řešení a zlepšení stávající právní úpravy, celkové zhodnocení efektivnosti této oblasti.

-5-

Odpovědnost ve veřejné správě _________________________________________________________________________

1 Odpovědnost ve veřejné správě 1.1 Obecná charakteristika

Právní odpovědnost je jedním ze základních institutů práva, jehož prostřednictvím jsou řešeny situace, kdy subjekt práva neuposlechne příkazu stanoveného závaznou právní normou a jeho chování je rozporu s objektivním právem. Předpokladem vzniku tohoto institutu byla otázka, jakým způsobem má společnost reagovat právě v těchto případech. Účelem tohoto institutu je odstranit důsledky, které vznikly protiprávním jednáním a nastolení stavu právního.

Odpovědnost prostupuje jak právem soukromým, tak i právem veřejným. Odpovědnostní vztahy zasahují i do několika odvětví, někdy se při odpovědnosti prolínají odvětví soukromoprávní s veřejnoprávním. A právě takový průřez odpovědností soukromoprávní i veřejnoprávní představuje právě případ odpovědnosti za škodu působením veřejné moci. Při výkonu veřejné moci vzniká totiž škoda ze vztahu veřejnoprávního.

Právní teorie rozlišuje odpovědnost objektivní, což je odpovědnost, která plyne z právních norem bez ohledu na zavinění odpovědného subjektu a odpovědnost subjektivní, což je konkrétně uložená sankce konkrétnímu subjektu práva za konkrétní porušení kdy odpovědnostní právní vztah vznikne zaviněním odpovědného subjektu.

Institut odpovědnosti za škodu představuje jednu ze záruk zákonnosti ve veřejné správě. Poslání a postavení veřejné správy vyžaduje, aby právní úprava organizace i činnosti veřejné správy garantovala zákonnou realizaci jejich cílů a úkolů. K jejímu zajištění slouží takzvané záruky zákonnosti ve veřejné správě. Obecně je lze definovat jako souhrn právních prostředků, určených k zabezpečení dodržování a zákonné realizace práva pro případ jeho porušení. Mezi další záruky zákonnosti patří kontrola veřejné správy, právo na přístup k informacím, petice, stížnosti, podněty a další.

-6-


1.2 Odpovědnost ve veřejné správě Veřejnou správou se rozumí správa veřejných záležitostí, která se realizuje jako projev výkonné moci ve státě.1 Aby veřejná správa fungovala, je třeba přítomnosti její odpovědnosti vůči ostatní subjektům, ale i tyto subjekty musí odpovídat za porušení všech norem týkajících se veřejné správy.

Zvláštním případem odpovědnosti, která má bezprostřední vztah k veřejné správě a postavení a činnosti jejich pracovníků, je tzv. odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jak již bylo zmíněno v úvodu, institut odpovědnosti za škody způsobené při výkonu veřejné moci dává adresátům správně právních rozhodnutí možnost jakési obrany proti silnější straně právního vztahu a zároveň tento institut hlídá správně právní orgány při vydávání správních rozhodnutí a kontroluje i to, jak orgány veřejné moci postupují.

Listina základních práv a svobod stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti stanoví zákon.2 Jestliže veřejná správa jedná formou veřejného práva, pak platnou právní úpravou případné odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným postupem veřejné správy při výkonu veřejné moci představuje na základě čl. 36 odst. 3 Listiny zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jestliže subjekty veřejné správy jednají formou soukromého práva jako jakékoli jiné právnické osoby, řídí se eventuální odpovědnosti za škodu tím způsobenou soukromoprávními předpisy, zejména občanským zákoníkem.

1

Polián, M. Vybrané problémy územní samosprávy [online]. Veřejná správa, č. 41, 1999 [cit 20. března 2006]. Dostupné na internetu: . 2 Fraumarová, K. Odpovědnost obcí a krajů za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [online]. Veřejná správa, č. 21, 2002 [cit. 15.dubna 2006]. Dostupné na internetu: http://www.mvcr.cz/casopisy/s/archiv.html.

-7-


1.3 Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci Za škodu způsobenou výkonem veřejné moci odpovídá jak stát, tak i územní samostatné celky, které jsou v jejich rámci samostatně odpovědnými subjekty. Stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Státní mocí je třeba rozumět v souladu s čl. 2 odst. 1 Ústavy moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Zákon č. 82/1998 Sb. je koncipován tak, že podle něj lze uplatnit odpovědnost za škodu způsobenou pouze mocí výkonnou a soudní. Škodu způsobenou mocí zákonodárnou nelze podle zákona uplatňovat.3

Tento zákon upravuje specifický právní prostředek, který má jednotlivcům poskytnout ochranu před takovým jednáním orgánů veřejné správy, které není v souladu s principy dobré správy. Účelem je především zabezpečit poškozeným účinnou náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ale také přecházet škodám. Tím je přispíváno především ke zkvalitňování výkonu veřejné moci. Smyslem není jen ochrana poškozených jednotlivců, ale také snaha zajistit, aby veřejná správa konala v souladu s právními předpisy. Z tohoto důvodu je také odpovědnost za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. koncipována jako odpovědnost objektivní, která má přispět k tomu, že poškozenému bude poskytnuta širší ochrana.

3

Červená, R. Nová právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Bulletin advokacie, č. 8, 1998, s. 25.

-8-

Zákon 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci _________________________________________________________________________

2 Zákon 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci Zákon č.82/1998 Sb. přinesl oproti předchozí právní úpravě významnou změnu - zavedl vedle odpovědnosti státu nově i odpovědnost územních samosprávných celků (nejprve se jednalo pouze obce, v současnosti jde též o kraje.) Zákon tak reagoval na změnu společenského i právního systému v naší zemi, neboť při koncipování předchozího zákona č.58/1969 Sb. byla veškerá veřejná moc soustředěna pouze v rukou státu.4

Zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je založen na principu, že stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu soudnictví a veřejné správy. Neodpovídá však ve věcech legislativy. Územní samosprávné celky odpovídají za škodu při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Stát i územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem také škodu, která vznikla nemajetkovou újmou.

Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního, nebo v řízení trestním a b) nesprávným úředním postupem.

Jde o objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (§ 2) a která je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody.5

4

Fraumarová, K. Odpovědnost obcí a krajů za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [online]. Veřejná správa, č. 21, 2002 [cit. 15.dubna 2006]. Dostupné na internetu: http://www.mvcr.cz/casopisy/s/archiv.html. 5 Vojtek, P., 15 Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 15. ISBN 80-7179-848-7.

-9-


2.1 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobené veřejnou mocí Jak již bylo uvedeno, ke vzniku odpovědnosti orgánu veřejné moci je nutné, aby byly splněny tři základní předpoklady. Bez nich by nemohlo dojít k uplatnění tohoto institutu.

1) Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup Nejdříve musí dojít k vydání aktu, v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, který je nezákonný nebo postup orgánu, který při vydáni individuálního aktu podnikal, musí být nesprávný. Nezákonné rozhodnutí je takové rozhodnutí, které je v rozporu s objektivním právem.

Pojem nesprávný úřední postup v zákoně definován není. Přistoupit k definici nesprávného úředního postupu by s sebou mohlo nést nebezpečí, pokud by nedošlo k definování všech možností. Tento postup může totiž spočívat jak v činnosti, tak i v nečinnosti příslušných subjektů, které vykonávají veřejnou moc, může také spočívat v porušení zákona, podzákonných právních předpisů, vnitřních směrnic jednotlivých orgánů nebo nepsaných povinností. Ze zákona je zřejmé, že nesprávným úředním postupem je také porušení povinností učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jedná se zejména o lhůty stanovené procesními předpisy pro rozhodování, doručení, vyhotovení rozhodnutí apod. Zákon č. 58/1969 vymezení nesprávného úředního postupu neobsahoval, jeho specifikace tak byla ponechána aplikační praxi. 6

Jednou z forem nesprávného úředního postupu je nečinnost veřejné správy. Tato nečinnost spočívá v nevydání rozhodnutí či neprovedení úkonu v zákonem stanovené lhůtě. Aby však určité opomenutí vydat rozhodnutí či provést úkon mohlo být označeno za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., musí zákon stanovit nejen povinnosti vydat, ale i lhůtu, ve které se tak musí výslovně stát.7

6

Červená, R. Nová právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. s. 30. 7 Fraumarová, K. Ochrana před nečinností veřejné správy v českém právním řádu. Praha: Linde Praha, 2004, s.152-154. ISBN 80-7201-505-2

- 10 -


2)Vznik škody Škoda způsobená při výkonu veřejném moci může mít různý charakter. Bývá většinou materiální povahy, může se ale jednat i o škodu na zdraví či na životě. Podle novely zákona se může jednat i o nemateriální újmu.

3)Příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody Odpovědnost může vzniknout jen tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, resp. nesprávný úřední postup byly příčinou vzniku škody. Neprokáže-li subjekt práva, že ke vzniku škody došlo vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem, pak nemůže být uplatněn postup ze zákona o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci.

Z výše uvedeného vyplývá, že odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je objektivní a odpovědnosti podle tohoto zákona se nelze zprostit. Všechny objektivní předpoklady vzniku odpovědnosti musí poškozený prokázat.

Následující příklad se týká nesprávného úředního postupu vedoucí k odpovědnosti státu za škodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je uvedeno v Příloze 1. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnosti zaplatit mu částku 317.461,- Kč s 19% úrokem z prodlení, z níž částku 190.724,- Kč požaduje zaplatit jako neoprávněný majetkový prospěch vzniklý bývalému Československému státu s tím, že při veřejné dražbě provozní jednotky byla žalobci prodána i část pozemku, jehož vlastníkem v té době nebyl stát. Za převod tohoto pozemku přijal stát od žalobce kupní cenu ve výši 190.724,- Kč. Vzhledem k tomu, že vlastníci později listinnými důkazy doložili své vlastnické právo k pozemku, koupil od nich žalobce kupní smlouvou část tohoto pozemku za kupní cenu 194.000,- Kč. Dále žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 126.737,- Kč, která mu vznikla zaplacením úroků za úvěru poskytnutý mu podle smlouvy o úvěru uzavřené s Č. s. v souvislosti se zaplacením kupní ceny za vydraženou provozní jednotku. V případě, že by žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněných nároků a soud této námitce přisvědčil, navrhl žalobce, aby jeho požadavek na zaplacení částky 317.461,- Kč byl posouzen jako nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu orgánu státu podle § 18 zák. č. 58/1969 Sb., jehož se stát dopustil vydražením nemovitosti, k níž neměl vlastnické - 11 -

Zákon 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci _________________________________________________________________________ právo, čím došlo ke zmenšení majetku žalobce, a to jednak úhradou dražební ceny za pozemek ve výši 190.724,- Kč a dále zaplacením úroků za poskytnutý úvěr ve výši 126.737 Kč. Dražba majetku podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, jehož vlastníkem nebyl stát, představuje nesprávný úřední postup vedoucí k odpovědnosti státu za škodu.

Druhý příklad znázorňuje případ, kdy se o nesprávný úřední postup nejedná. Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena tím, že na základě výjimky ze zákazu převodu státního majetku, udělené ministerstvem zemědělství, převedl Státní statek V., státní podnik, do vlastnictví žalobce část majetku, který byl následně rozhodnutími Okresního úřadu vydán do vlastnictví nového vlastníka. Ten se domáhal vyklízení nemovitosti, proto byl žalobce nucen zrušit výrobu zavedenou v této nemovitosti. Vznikla mu tak škoda nejméně 3,200.000,- Kč, spočívající v rozdílu mezi skutečnou cenou pozemků a staveb v době jejich vydání, kterou by žalobce mohl získat při jejich prodeji, a cenou, kterou za ně při koupi zaplatil a která mu byla vrácena, dále v nákladech na rozdělanou a nedokončenou výrobu a v ušlém zisku z nedokončené výroby, v penále za nedodržení smluv, v nákladech na likvidaci provozu a v ušlém zisku nerealizováním smluv o budoucích smlouvách. Žalobce spatřuje nesprávný úřední postup ministerstva zemědělství v tom, že výše uvedená výjimka byla udělena, aniž byly řádně posouzeny všechny okolnosti případu a aniž byla vzata v úvahu připravovaná právní úprava - zákon, pod č. 229/1991 Sb., s tím, že při správném postupu neměla být výjimka povolena, resp. rozhodnutí o ní mělo být odloženo. Státní statek V. však požádal ministerstvo zemědělství o povolení odprodeje provozu truhlárny a katru včetně strojního vybavení žalobci. Zástupce žalobce tuto záležitost projednal na ministerstvu zemědělství a byla udělena výjimka. Žalobce vzápětí uzavřel se státním statkem hospodářskou smlouvu o převodu tohoto majetku. Soud odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ministerstva zemědělství neshledal. Pro vyřizování žádostí o povolení výjimky ze zákazu převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, nebyl předepsán žádný zvláštní postup ani nebyla stanovena hlediska, z nichž by se mělo vycházet. Nebylo prokázáno, že by při udělení výjimky došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je uvedeno v Příloze 2.

- 12 -


2.2 Uplatnění odpovědnost za škodu způsobenou veřejnou mocí Jak vyplývá z výše uvedeného, za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát a územně samosprávné celky.

2.2.1 Odpovědnost státu Odpovědnost státu se nevztahuje jen na škodu, kterou způsobily orgány státu, ale i na škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby,8 při výkonu státní správy, která jim byla svěřená zákonem nebo na základě zákona. Nově byl zakotven pojem úřední osoby, který pokrývají právnické a fyzické osoby odlišné od státu, jimž byl státem svěřen výkon státní správy na určitém úseku. Jde například o fyzickou osobu vykonávající lesní stráž, mysliveckou, rybářskou, vodní stráž a fyzické osoby vykovávající funkci ředitele školy, předškolního nebo školského zařízení. Podmínkou samozřejmě je, že škoda byla způsobená právě při výkonu svěřené státní správy, jinak úřední osoby odpovídají za škodu podle obecných předpisů.9 Dále stát odpovídá za škodu, kterou způsobily orgánu územních celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

Ministerstva nebo jiné ústřední úřady, které jménem státu v odpovědnostních vztazích vystupují, stát nezastupují, ale ze zákona za něj jednají. Při určování, který ústřední úřad za stát v konkrétním případě jedná, je třeba vycházet především z vymezené působnosti ústředních úřadů. 10

Jak již bylo uvedeno výše, zákon rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti za škody způsobené veřejnou mocí, a to o nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup.

8

Hendrych, D. a kol. Správní právo, obecná část. 4 vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 521 s. 310 ISBN 80-7179-470-8. 9 Vojtek, P., Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 21 a 42. ISBN 80-7179-848-7. 10 Červená, R. Nová právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Bulletin advokacie, č. 8, 1998, s. 25.-30.

- 13 -


Nezákonné rozhodnutí Podmínkou odpovědnosti za škodu způsobené nezákonným rozhodnutím je existence rozhodnutí. Musí jít o rozhodnutí pravomocné, neboť se vychází z toho, že do okamžiku právní moci má účastník řízení procesní možnost obrany proti rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.8 Podmínka vzniku nároku na náhradu škody je stanovena podáním proti nezákonnému rozhodnutí řádných opravných prostředků, kterými jsou odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnosti.

Nesprávný úřední postup Jak bylo uvedeno výše, nesprávný úřední postup není v platné právní úpravě blíže definován a přistoupit k jeho definici je velice obtížné. Tento postup může spočívat jak v činnosti tak v nečinnosti příslušných subjektů vykonávajících veřejnou moc, může spočívat v porušení zákona, tak v porušení podzákonných právních předpisů. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nedodrží-li orgán, jenž je ze zákona povinen ve věci rozhodovat, lhůty stanovené zákonem (např. správním řádem) pro rozhodování, lhůty k doručení písemného vyhotovení rozhodnutí (stanovené např. občanským soudním řádem) nebo poruší-li obecná ustanovení procesních předpisů, která zakotvují povinností vyřizovat věci, které jsou předmětem řízení, včas a bez zbytečných odkladů, může tedy jít o nesprávný úřední postup.10

Náhrada škody Zákon ukládá poškozenému, aby svůj nárok na náhradu škody uplatnil nejprve u příslušného ministerstva či jiného ústředního správního úřadu (§ 6). Smyslem této úpravy je umožnit ústřednímu orgánu, aby nárok projednal a v případě jeho opodstatněnosti jej uspokojil, tedy aby bylo možno předcházet zbytečným soudním sporům. Tento orgán může

- 14 -

Zákon 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci _________________________________________________________________________ plně vyhovět požadavku účastníka. Nárok na náhradu škody nelze uplatnit dříve, než uplyne šestiměsíční lhůta běžící právě od uplatnění nároku poškozeným u ústředního orgánu.11 Nebyl-li nárok do šesti měsíců uspokojen, pak má poškozený právo domáhat se náhrady u soudu.

Orgány, u kterých lze uplatnit náhradu škody a) Ministerstvo spravedlnosti - v případě, kdy došlo ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, bylo-li soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, kterým soud rozhodl o opravném prostředku, nebo žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti. Této problematice se podrobněji budu věnovat v další kapitole.

b) Příslušný úřad – došlo-li ke chybě v odvětví státní správy vykonávané jejími orgány, které náleží do její působnosti, a v těch případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, kterým soud rozhodl o opravném prostředku nebo o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží od působnosti tohoto úřadu. Nepodaří-li se příslušný úřad určit, pak jedná za stát Ministerstvo financí.

c) Nejvyšší kontrolní úřad nebo Česká národní banka – pokud bylo nezákonné rozhodnutí jimi vydáno nebo u nich došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Způsob a rozsah náhrady škody Náhrada škody je v zákoně upravena v ustanovení § 27 až § 31, která se zabývají:

11

Vojtek , P. Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 83. ISBN 80-7179-848-7.

- 15 -


Tab.1: Způsob a rozsah náhrady škody Právo na náhradu

Kdo

náklady na výživu

pozůstalí po poškozeném, který zemřel v důsledku výkonu státní moci nebo výkonu pravomocí územních celků v samostatné působnosti

náklady spojené s léčením ti, kdo tyto náklady vynaložili a náklady pohřbu ušlého zisku

poškozený v prokázané výši12

náklady řízení

poškozený, pokud byly účelně vynaloženy na zrušení, změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného postupu13

náklady zastoupení -

poškozený

součást nákladů řízení14 Zdroj: vlastní práce

-

způsob výpočtu průměrného výdělku pro určení ušlého zisku stanoví vláda nařízením. Tímto nařízením je č. 116/1998 Sb., které odkazuje na zákon č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku;

-

na žádost poškozeného lze při výpočtu náhrady škody jako průměrný výdělek před poškozením použít průměrný výdělek v době před zahájením trestního stíhání, pokud je to pro poškozeného výhodnější;

-

v případě nesprávného úředního postupu náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud tyto náklady s nesprávným úředním postupem souvisejí.

12

Pokud to není možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč. 13 Náhradu nákladů řízení může uplatnit pouze tehdy, pokud neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. 14 Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování.

- 16 -

Zákon 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci _________________________________________________________________________ Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu Škoda způsobená nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se poskytuje i přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak. Při stanovení výše se přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případě nesprávného úředního postupu, konkrétně porušení povinností učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, se přihlíží ke stanovení přiměřeného zadostiučinění ke konkrétním okolnostem případu, zejména k -

celkové délce řízení,

-

složitosti řízení,

-

jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

-

postup orgánu veřejné moci během řízení,

-

a významu předmětu řízení poškozeného.15

2.2.2 Odpovědnost územně správních celků v samostatné působnosti Územními samosprávnými celky jsou kraje a obce. Územní samosprávné celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nenesou tedy obdobně jako stát odpovědnost za škodu způsobenou obecně závaznými vyhláškami. Odpovědnost územně samosprávných celků v rámci samostatné působnosti je založena na obdobných principech jako odpovědnost státu, bylo však přihlédnuto ke specifickým rysům, které s sebou výkon veřejné správy územními samosprávnými celky nese.16 Odlišnost spočívá především v tom, že obce ani kraje nemají pravomoc rozhodovat v trestních věcech, a proto zde nepřichází v úvahu jejich odpovědnost za rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření.

Jedním z nejdůležitějších důvodů proč vznikla nová úprava této problematiky je právě tato část zákona. Z ustanovení § 19 vyplývá, že územními celky v samostatné působnosti 15

§ 31a OdpŠk. Červená, R. Nová právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Bulletin advokacie, č. 8, 1998, s.34-35. 16

- 17 -

Zákon 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci _________________________________________________________________________ odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy jednak nezákonným rozhodnutím, a také nesprávným úředním postupem.

Nezákonné rozhodnutí Nezákonným rozhodnutím se i v případě odpovědnosti územních celků v samostatné působnosti rozumí rozhodnutí jako individuální právní akt, stejně jako v případech nezákonného rozhodnutí státu. Pro nezákonná rozhodnutí vydaná orgány územní samosprávy v samostatné působnosti obsahuje tato část zákona zvláštnosti. Je nutno rozlišovat, zda bylo rozhodnutí vydáno v řízení, na kterém se vztahují předpisy o správním řízení nebo v řízení, kdy se nepostupuje podle správního řádu. V řízení, na které se vztahují předpisy o správním řízení mají účastníci nárok na náhradu škody, která jim v tomto řízení vznikla. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž mělo být jednáno jako s účastníkem řízení, avšak jednáno s ním nebylo. V případě řízení, kdy se nepostupuje podle správního řádu, má nárok na náhradu škody každý, komu byla tímto nezákonným rozhodnutím způsobena škoda.

Nesprávný úřední postup Územní celky v samostatné působnosti odpovídají obdobně jako stát také za škodu, kterou způsobí svým nesprávným úředním postupem. Při srovnání s ustanovením, které upravuje nesprávný úřední postup státu, chybělo v § 22 vymezení nesprávného úředního postupu ve vztahu k porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nabízela se otázka, zda byl tento nesoulad záměrný, takže by v případě územně správních celků nebylo možné považovat za nesprávný úřední postup nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Novela zákona již stanovila, že nesprávným úředním postupem je také porušeni povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Pokud zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

- 18 -


Náhrada škody Podmínky náhrady škody, které jsou stanoveny v zákoně, se liší podle charakteru, v němž bylo zákonné rozhodnutí vydáno:

a) Pokud je nezákonné rozhodnutí územního samosprávné celku v samostatné působnosti vydáno v rámci správního řízení, jsou podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu i vymezení účastníků obdobné jako u odpovědnosti státu nezákonného rozhodnutí.

b) Bylo-li rozhodnutí vydáno postupem, který není stanoven předpisy o správním řízení, pak lze nárok na náhradu škody uplatnit tehdy, pokud bylo vykonatelné rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost příslušným orgánem.17

V souvislosti s náhradou škody způsobenou územním celkem v samostatné působnosti jeho nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, právní předpis nepředpokládá předběžné projednání nároku u ústředního orgánu, tak jak je tomu v případě škody způsobené státem. Poškozený se nejdříve obrátí se svým nárokem na územní celek s požadavkem náhrady škody. Pokud mu územní celek v jeho žádosti nevyhoví, má možnost se obrátit s žalobou na soud.

Způsob a rozsah náhrady škody Způsob a rozsah náhrady škody upravují ustanovení §27 - §31. Je ovšem možné použít jen ta ustanovení, která se vztahují k odpovědnosti územního celku. Nebudou zde platit například ustanovení o náhradě škody v případě vazby, trestu a ochranném opatření. Nárok na náhradu škody nelze přiznat, jestliže poškozený nevyužil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí vydanému ve správním řízení řádný opravný prostředek.18

17

Červená, R. Nová právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Bulletin advokacie, č. 8, 1998, s. 35. 18 Šromová, E. Odpovědnost za plnění úkolů obecního úřadu. Veřejná správa č. 21, 2005, s.21. ISSN 00278009.

- 19 -


2.3 Regresní úhrada Smyslem regresní úhrady je zajistit, aby důsledky způsobené škody dopadly na ty subjekty, jež škodu skutečně způsobily svou činností. Právo státu na regresní úhradu je upraveno v ustanovení §16 až 18. Jde o možnost státu požadovat regresní úhradu od právnických a fyzických osob, kterým byl svěřen výkon státní správy a od obcí, pokud stát za škodu jimi způsobenou odpovídá. Možnost státu požadovat regresní úhradu od jeho orgánů zákon vyloučil, protože by tak docházelo pouze k přelévání peněz v rámci státního rozpočtu. Nahradí- li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, může požadovat náhradu na úředních osobách a na územních samosprávných celcích, pokud škodu způsobily při výkonu státní správy.

Právní úprava regresní úhrady v souvislosti se vznikem odpovědnosti za škodu územního celku v samostatné působnosti je upravena v § 23 až § 25 zákona č. 82/1998 Sb. V případě, že územní celek v samostatné působnosti nahradil škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a při vydaní tohoto rozhodnutí se řídil nesprávným názorem příslušného orgánu, který v řízení zrušil původní nezákonné rozhodnutí celku v samostatné působnosti, může požadovat regresní úhradu na kraji nebo na státu. Stejně tak v případě, že ze stejného důvodu poskytl zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Nelze ale například uplatňovat regresní úhradu na úředníkovi, který se podílel na vydání rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu na příkaz nadřízeného s výjimkou případu, že se úředník uposlechnutím příkazu dopustil trestného činu.19

2.4 Promlčení Promlčením se rozumí marné uplynutí doby, kdy by mohlo být nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup uplatitelné u soudu Týká se jak vlastního uplatnění nároku, tak regresních úhrad. V zákoně je promlčení upraveno v § 32 až § 35.

19

Šromová, E. Odpovědnost za plnění úkolů obecního úřadu. Veřejná správa č. 21, 2005, s.21. ISSN 00278009

- 20 -


Tab. 2: Promlčení Doba

Od kdy

škoda dle zákona

3 roky

podmínka zrušení rozhodnutí nemajetková újma

10 let

nemajetková újmu vniklá nesprávným úředním postupem21 škoda způsobená rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nárok státu nebo územního celku v samostatné působnosti na regresní úhradu nárok územního celku v přenesené působnosti a úřední osoby na regresní úhradu promlčení neběží

neskončí dříve než za 6 měsíců

ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí ode dne kdy se poškozený o vzniklé škodě dozvěděl20 ode dne skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí23

za 6 měsíců

2 roky

1 rok

ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody

1 rok

ode dne, kdy byla zaplacena regresní úhrada

nejdéle 6 měsíců

ode dne uplatnění nároku na náhrady škody do skončení předběžného projednání

Zdroj: vlastní práce

20

nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. 21 Nesprávným úředním postupem je v tomto případě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. 23 zprošťujícím rozhodnutím, rozhodnutím jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.

- 21 -

Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti _________________________________________________________________________

3 Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti Jak již bylo uvedeno výše, Ministerstvo spravedlnosti je jeden z orgánu, u kterého lze uplatnit náhradu škody v případě, kdy ke škodě došlo v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení. Do působnosti Ministerstva spravedlnosti náleží jednat jménem České Republiky o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci a poskytovat peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Jednání Ministerstva spravedlnosti jménem státu spočívá v tom, že posoudí uplatněné nároky z hlediska možnosti jejich mimosoudního uspokojení. Nárok na náhradu škody může mimosoudně vypořádat v případech, kdy jej lze považovat za nesporný. Výsledkem tohoto neformálního projednání, které nemá povahu správního řízení, je v kladném případě úplné (či částečné) vypořádání uplatňovaného nároku a výplata odpovídající peněžní částky. V záporném případě odbor odškodňování projednání uzavře sdělením stanoviska, že nárok není možné mimosoudně vypořádat.22 Je zde také možnost podat žalobu proti České Republice – Ministerstvu spravedlnosti a vyvolat občanské soudní řízení, pokud dotyčný není s odmítavým stanoviskem srozuměn a hodlá prokazovat důvodnost tvrzeného nároku.

Ministerstvo spravedlnosti nemůže posuzovat jiné případy náhrady škody, než takové, které jsou upraveny dále uvedenými právními normami. Za základní právní předpisy, jimiž je vymezena působnost Ministerstva spravedlnosti a jsou stanoveny podmínky pro vznik nároku na poskytnutí finanční náhrady, ze kterých vychází činnost odboru odškodňování, lze považovat: -

Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů;

-

nařízení vlády č. 116/1998 Sb., kterým se provádí zákon č. 82/1998 Sb.

-

Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů;

22

Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [online], [cit. 2. května 2006].Dostupné na internetu: .

- 22 -

Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti _________________________________________________________________________ -

Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti o změně a doplnění některých zákonů; ve znění pozdějších předpisů.

3.1 Uplatnění nároku na náhradu škody způsobené při výkonu státní moci Uplatnit nárok na náhradu škody způsobené při výkonu státní moci lze v případě, pokud ke škodě došlo v občanském soudním řízení nebo v řízení trestním, v soudnictví správním, a také v těch případech, kdy stát odpovídá za postup notáře či exekutora. V ustanoveních § 9 až § 12 zákona č. 82/1998 Sb., jsou vymezeny zvláštní kategorie rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Tato rozhodnutí mají specifický charakter, proto je u nich odpovědnost státu upravena zvláštním způsobem. To znamená, že z části jsou podmínky odpovědnosti stanoveny odlišně od obecné úpravy, projevuje se i odlišnou úpravou délky a počátku běhu promlčecí doby.

Ministerstvo spravedlnosti jedná jménem České republiky o poskytnutí odškodnění v případech, kdy škoda byla způsobena:

a) nezákonným rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení nebo v řízení trestním. Jak již bylo uvedeno dříve, nárok na náhradu škody v tomto případě lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Podmínkou ale je, že poškozený jako účastník řízení využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí řádný opravný prostředek. Právo na náhradu škody mají účastníci řízení nebo ten s nímž nebylo jako s účastníkem jednáno, ačkoli jednáno být mělo v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož mu vznikla škoda.

b) rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření. Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl obžaloby zproštěn nebo věc byla postoupena jinému orgánu.

- 23 -

Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti _________________________________________________________________________ Nejtypičtější majetkovou újmou je v tomto případě ztráta výdělku (ušlého zisku) po dobu výkonu vazby, která se odškodňuje i tehdy, nebyla-li způsobena újmou na zdraví, dále jde o náklady řízení spojené především s tím, že vzetí do vazby je důvodem nutné obhajoby, a vyloučena není ani náhrada nemajetkové újmy spojené s újmou na zdraví (bolestné či snížení společenského uplatnění), je-li v příčinné souvislosti s výkonem vazby.23 Vznik nároku je ale vyloučen případě, kdy došlo k zastavení trestního stíhaní z důvodu, že obviněný nebyl odpovědný za své činy z důvodu nepříčetnosti nebo byl zproštěn obžaloby z téhož důvodu. Dále v případech trestního stíhání, které je pro milost nebo amnestii prezidenta republiky nepřípustné z důvodu nedostatku věku osoby, která není za své jednání trestně odpovědná.

Další příklad se týká žalobce, který se domáhal nároku na náhradu škody, jenž mu měla vzniknout tím, že žalovaný, kterého jako advokáta požádal o právní pomoc při uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu způsobenou mu rozhodnutím o vazbě, neodeslal žádost o předběžné projednání tohoto nároku v zákonné lhůtě Ministerstvu spravedlnosti ČR. Jednalo se o nárok na zaplacení částky, která se skládá z náhrady nákladů na nutnou obhajobu, náhrady za ztrátu z podnikání a dále náhradu za nemožnost splácení půjček, úvěrů a úroků po dobu trvání vazby. Žalobce však před vzetím do vazby měl řadu dluhů a nevytvořil v potřebném rozsahu zisk, z něhož by své finanční závazky mohl plnit, takže ani v případě, kdy by na něj vazba uvalena nebyla, své závazky by včas nesplnil. A jestliže žalobci vznikla v důsledku včasného nezaplacení splátek na půjčky povinnost uhradit věřitelům úroky z prodlení, nedošlo k tomu v příčinné souvislosti s výkonem vazby. Nebyl-li tedy nárok žalobce na náhradu škody představující jeho nesplacené dluhy z půjček a úvěrů a úroky z prodlení za dobu trvání vazby proti státu opodstatněný, nejsou předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu splněny. Majetkovou újmu poškozeného, který byl neoprávněně vzat do vazby by v tomto případě mohla představovat jen tehdy, pokud právě v důsledku vzetí do vazby nemohl svým závazkům v době jejich splatnosti dostát. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je uvedeno v Příloze 3.

Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má ten, na němž byl zcela nebo z části vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení bylo rozhodnutí o uložení trestu jako 23

Vojtek, P., Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 54-60. ISBN 80-7179-848-7

- 24 -

Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti _________________________________________________________________________ nezákonné zrušeno, nebo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. Odškodňují se zejména majetkové újmy v podobě skutečné škody a ušlého zisku (nejčastěji ušlý výdělek po dobu výkonu trestu odnětí svobody, případně ušlý zisk z užívání věci v případě propadnutí věci či majetku) nebo nemajetkové újmy spojené s újmou na zdraví (bolestné či stížení společenského uplatnění), jsou-li v příčinné souvislosti s výkonem trestu.24

Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o ochranném opatření má ten, na němž bylo zcela nebo z části vykonáno ochranné opatření, pokud bylo rozhodnutí v pozdějším řízení jako nezákonné zrušeno.

Ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, ochranná výchova, kterou lze uložit jen mladistvému, a zabrání věci. Charakter ušlého zisku může mít například ztráta příjmu za pronájem věci či za její výdělečné používání po dobu, kdy s ní poškozený nemohl disponovat v důsledku toho, že věc byla předmětem nezákonně uloženého zabrání věci. Výkon ochranného léčení či ústavní výchovy může vést ke ztrátě na výdělku po dobu výkonu a samozřejmě se odškodňuje i tehdy, nebyla-li ztráta způsobena újmou na zdraví. V případě újmy na zdraví se hradí zejména nemajetkové újmy spočívající v bolestném či ztížení společenského uplatnění.27

c) nesprávným úředním postupem orgánů státu v občanském soudním řízení nebo v řízení trestním a v případech zákonem stanovených některých úkonů notářů a soudních exekutorů. Pojem nesprávný úřední postup v zákoně definován není a přistoupit k jeho definici je velice obtížené. (více o této definici bylo pojednáno v předchozí kapitole…).

3.2 Podmínky a postup Podat žádost je oprávněna fyzická či právnická osoba, která tvrdí, že jí vznikl nárok na náhradu škody a je způsobilá vlastními právními úkony uplatňovat nárok na náhradu škody, a to bez ohledu na státní příslušnost či sídlo. Nezletilec, či osoba, která je zbavena 24

Vojtek, P., Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 58-60. ISBN 80-7179-848-7.

- 25 -

Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti _________________________________________________________________________ či omezena ve způsobilosti k právním zákonného anebo ustanoveného zástupce.

úkonům, uplatňuje nárok prostřednictvím

25

Ministerstvo spravedlnosti při rozhodování o přiznání náhrady škody neprovádí dokazování a nevydává závazné rozhodnutí. Mimosoudně může nárok na náhradu škody vypořádat v případech, kdy jej lze považovat za nesporný. V případě, ve kterých je třeba provádět dokazování, nebo takové, jejichž vyřazení odvisí od složitějšího právního hodnocení, budou ze zákona projednány a rozhodnuty v občanském soudním řízení, tedy soudem, a to na základě žaloby podané poškozeným. V soudním sporu pak Ministerstvo spravedlnosti jedná jménem žalované České republiky.

3.3 Nárok na náhradu Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem lze uplatnit přímo žalobou u soudu, což ovšem nevylučuje možnost pokusit se o mimosoudní vyřízení uplatnění požadavku na odškodnění u Ministerstva spravedlnosti.18 Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatřením se vždy nejprve uplatňuje u Ministerstva spravedlnosti. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok ministerstvem plně uspokojen.

3.4 Mimosoudní poskytnutí odškodnění Požadavek na mimosoudní poskytnutí odškodnění se podává písemně na Ministerstvo spravedlnosti, odbor odškodňování. Mimosoudní projednání není zpoplatněno. V požadavku je nutné zejména uvést: -

přesné označení poškozeného (jméno, příjmení, rodné číslo, adresa, bydliště a u

právnických osob přesný název, IČ, sídlo a v případě zastoupení je třeba předložit originál plné moci; 25

Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2. května 2006].Dostupné na internetu: .

- 26 -

Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti _________________________________________________________________________ -

výstižný popis skutečností, ze kterých je dovozováno právo na náhradu škody. Při

uplatnění požadavku náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem je třeba označit orgán v jehož postupu je nesprávný úřední postup spatřován a výstižně popsat skutečnosti, které poškozený pokládá za nesprávný úřední postup; -

charakteristika majetkové újmy, jejíž náhradu v penězích poškozený požaduje, by měla

vystihovat také popis jejího vzniku, aby bylo zřejmé, že majetková újma vznikla v příčinné souvislosti se škodnou událostí; -

datum, podpis a připojení dokladů osvědčujících rozhodné skutečnosti, což přispěje

k urychlenému projednání věci.26

Po dobu, kdy je s Ministerstvem spravedlnosti mimosoudně projednáván nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, rozhodnutím o trestu nebo ochranném opatření (nikoliv však při mimosoudním projednávání nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem), promlčecí doba ode dne uplatnění u ministerstva do skončení mimosoudního projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců, neběží. Proto zákon stanoví, že přizná-li Ministerstvo spravedlnosti náhradu škody, mělo by tak učinit do šesti měsíců od uplatnění nároku.29

3.5 Podání opravného prostředku Stanoviska, která jsou zaujatá Ministerstvem spravedlnosti k uplatněným požadavkům na náhradu škody, nejsou rozhodnutími ve smyslu zákona č71/1967 Sb. správního řádu, takže se ani nepřezkoumávají opravnými prostředky. V případě, že Ministerstvo spravedlnosti nepřizná odškodnění mimosoudně, lze se autoritativního rozhodnutí o tvrzeném nároku na náhradu škody domáhat žalobou podanou proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti, tedy cestou občanského soudního řízení. S mimosoudním projednáním odškodnění nejsou spojeny žádné sankce. Záleží na poškozeném, zda nastoupí cesta soudního řízení, jestliže nelze tvrzený nárok na náhradu škody učinit nesporným. 26

Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2. května 2006].Dostupné na internetu: .

- 27 -

Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti _________________________________________________________________________

3.6 Průtahy v řízení Průtahy v řízení jsou považovány za jeden z nejvýznamnějších problémů, s nimiž může být kterýkoliv justiční systém konfrontován.27. Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně a bez zbytečných průtahů. V zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích??? je v ustanovení § 164 až § 174 stanoveno, že fyzické i právnické osoby jsou oprávněny se obracet na orgány státní správy soudů se svými stížnostmi jen pokud jde o průtahy v řízení nebo o nevhodné chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem. Stížnost lze podat písemně nebo ústně a podává se u toho orgánu, který je příslušný k jejímu vyřízení. Orgán státní správy soudu má povinnost prošetřit skutečnosti, které jsou ve stížnosti uvedené. Stížnost musí být vyřízena do 2 měsíců, pokud se jedná o stížnosti na průtahy v řízení, tak do 1 měsíce ode dne jejího doručení orgánu státní správy soudů. V níže uvedené tabulce je podán statistický přehled o počtech podaných a přímo vyřízených stížností na průtahy v řízení dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích???, vyřízených orgány státní správy soudců, tj. předsedy a místopředsedy jednotlivých soudců a Ministerstvem spravedlnosti v roce 2002-2005:

Tab. 3 Počet podaných stížností 2002

2003

2004

2005

5059

5263

5665

5597

2899

3073

3293

3201

- důvodné

777

784

755

559

- částečně důvodné

269

315

256

242

- nedůvodné

1853

1974

2282

2400

Počet došlých stížností Stížnosti na průtahy řízení

Z tabulky je zřejmé, že během období došlo ke zvýšení počtu žádostí, které se týkají průtahů řízení.

V současné době je tento problém poměrně dost zmiňován. Příčinou

průtahů může být liknavost soudců, složitost projednávaných kauz nebo i malá kapacita 27

Kroupa, J. Rychlost soudního rozhodování [online]. Veřejná správa, č. 15, 2006 [cit. 2.května 2006]. Dostupné na internetu: .

- 28 -

Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti _________________________________________________________________________ soudů. K průtahům však dochází i ze strany účastníka řízení, jehož důsledkem vzniká zdržení.

Další uvedený příklad se týká náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, Žalobce požadoval náhradu škody, která mu měla vzniknout průtahy v soudním řízení, jež vedl o odměnu za využití vynálezu. Za 14 let trvání soudního řízení došlo podle žalobce k inflačnímu znehodnocení přisouzené částky. Nebylo ale zjištěno, že by žalobci uvedeným způsobem vznikla škoda. Nebyl ani splněn předpoklad odpovědnosti podle § 18 zákona 58/1998 Sb., neboť v řízení o odměnu za využití vynálezu nedošlo k porušení postupu soudů. Navíc inflace je jevem celospolečenským neopravňující uplatňovat náhradu škody. Vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění škoda podle občanského zákoníku nevzniká. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je uvedeno v Příloze 4.

Příklady Na závěr této kapitoly uvedu ještě dva příklady týkající se náhrady škody. V prvním případě se stěžovatel domáhal zrušení ve výroku rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba proti České Republice – Ministerstvu spravedlnosti. Stěžovatel se touto žalobou domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., a to ve výši 16 500,Kč s příslušenstvím. Stěžovateli bylo totiž sděleno obvinění za pokus trestného činu lichvy, poté však bylo obvinění jako nezákonné zrušeno usnesením Okresního státního zastupitelství. Škoda ve výši 16 500,- Kč vznikla stěžovateli zaplacením odměny za jeho obhajobu advokátovi, kterému udělil plnou moc k zastupovaní v trestním řízení. Do činnosti rozhodovacích soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud byl jejich pravomocnými rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost dle názoru Ústavního soudu v tomto případě nastala. Obecné soudu nepřiznaly stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu odst .3 zákona č. 82/1998 Sb., nevznikla ještě další škoda. Z nálezu Ústavního soudu (viz. Příloha 3) je patrné, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než ta, jež spočívá v nákladech řízení. Ústavní soud si je vědom, že obecné

- 29 -

Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti _________________________________________________________________________ soudy postupovali s tehdy platným ustanovením § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., který byl zrušen. Ústavní soud stěžovateli vyhověl.Více viz. Příloha 5.

V dalším příkladě byl stěžovatel zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu znásilnění a za dobu strávenou ve vazbě se domáhal náhrady škody – ušlého výdělku. V den vzetí do vazby však stěžovatel neměl uzavřen žádný pracovní poměr ani neměl se žádným konkrétním zaměstnavatelem nástup do zaměstnání ujednán. Uvalení vazby na osobu obviněnou z trestného činu samo o sobě nezákonným rozhodnutím není, pokud je toto rozhodnutí v souladu s trestním řádem. Stěžovatel dále tvrdil, že obecné soudy měly jeho nárok posoudit v širších souvislostech obecného nároku na náhradu škody či nároku na finanční zadostiučinění za materiální újmu. Ústavní soud konstatuje, že k porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu nedošlo a jeho stížnost se zamítá. Více viz. Příloha 6.

3.7 Poskytnutí pomoci obětem trestné činnosti – Zákon č. 209/1997 Sb. V Zákoně č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, který byl novelizován zákonem č. 265/2001 Sb., jsou stanoveny podmínky, za nichž stát poskytne finanční pomoc na částečné odškodnění těch, kterým byla v důsledku trestného činu způsobena vážnější ujma na zdraví. Škodu, která vznikla ze spáchaného činu by měl především uhradit pachatel V zákoně je proto výslovně stanoveno, že pomoc se poskytne, pokud trestným činem způsobená škoda na zdraví nebo v důsledku smrti nebyla plně uhrazena. V praxi dochází k dobrovolné náhradě škody pachatelem v případech, kdy jde o ojedinělé překročení zákona. Děje se tak spíše u nedbalostních trestných činů. Ministerstvo spravedlnosti ověří, zda jsou naplněny podmínky stanovené zákonem a poté je obětem trestných činů jménem státu v odůvodněných případech poskytována peněžitá pomoc. Fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, se považuje za oběť. Obětí se také rozumí i osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, jestliže této osobě zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. - 30 -

Odškodňování v působnosti Ministerstva spravedlnosti _________________________________________________________________________ Peněžitá pomoc se poskytne občanu České Republiky nebo osobě bez státní příslušnosti, která má na území České republiky povolen trvalý nebo dlouhodobý pobyt. V případech, kdy újma na zdraví dosáhla takové intenzity, která zpravidla vyvolává dlouhodobé zhoršení sociálních a dalších poměrů poškozeného je možno poskytnout pomoc. Aby bylo možno poskytnout pomoc co nejdříve, jako určující a rychle zjistitelné hledisko bylo stanoveno bodové ohodnocení bolestného, přičemž stát neposkytne pomoc, jestliže celková bodová výše hodnocení za bolest nedosáhne hodnoty minimálně 100 bodů. Ošetřující lékař podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společného uplatnění, jež nabyla účinnosti 1.1.2002, podává lékařský posudek, který stanoví hodnotu bolestného. Pokud vzniklá škoda nebyla oběti plně uhrazena, poskytne se peněžní pomoc, přičemž se přihlíží k tomu, zda oběť využila všech zákonných prostředků, aby uplatnila nárok na náhradu škody na pachateli nebo na jiné osobě, která je povinna škodu uhradit. Pomoc spočívá v poskytnutí jednorázové peněžité částky. Nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy se oběť dozvěděla o škodě způsobené trestným činem, lze podat žádost o poskytnutí pomoci u Ministerstva spravedlnosti. Pomoc se obětem poskytne v paušální částce 25 000 Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody obdržela. Při určení výše peněžité pomoci se přihlédne i k výdělku nebo výživnému, které oběti ujdou v budoucnosti. V případech, kdy trestným činem byla způsobena smrt a pozůstala osoba byla výživou závislá na tom, kdo zemřel, má pozůstalý možnost žádat o peněžitou pomoc v částce 25 000 Kč anebo ve výši spočívající v prokázaných nákladech spojených s pohřbem a nákladech na výživu, pokud tyto náklady nebyli uhrazeny z důchodového zabezpečení. Maximální výše pomoci však nesmí ve svém součtu překročit 150 000 Kč. Novela tohoto zákona obsahuje změny a doplnění některých ustanovení, které vyplývají z dosavadních praktických zkušeností a také z potřeb daných směrnicí Rady EU. Novela zákona počítá s tím, že nově by měli na odškodné nárok také např. rodiče zabitého dítěte. V případě úmrtí by odškodněná částka měla být paušálně 150 000,- Kč a to pro všechny pozůstalé po oběti. Horní hranice odškodného pak činí 450.000,- Kč. - 31 -

Rozbor agendy odškodňování _________________________________________________________________________

4 Rozbor agendy odškodňování Z výše uvedeného vyplývá, že žádosti vyřizuje jménem státu Ministerstvo spravedlnosti, konkrétně tak činí odbor odškodňování.

V níže uvedených tabulkách je podán statistický přehled o počtu podaných žádostí, výše uplatněné náhrady, počtu vyřízených žádostí, převody do dalšího období a počty žádostí, kterým bylo zcela či zčásti vyhověno, nevyhověno a kolik Kč bylo celkem přiznáno Ministerstvem spravedlnosti za rok 2003 – 2005:

Tab. 4: Počet žádostí za rok 2003 Šetřeno žádostí Podáno žádostí Výše uplatněné celkem v roce 2003 náhrady 1447

985

Vyřízeno žádostí celkem

Převod do dalšího obchodí

948

499

85 805 707,73 Zdroj:http:// portal.justice.cz

Celkový počet šetřených žádosti za rok 2003 byl 1447, jedná se o žádosti došlé v tomto období (985) a žádosti, které nebylo možno ukončit v předchozím období (462). Celková uplatněná částka činila 85 805 707,73 Kč. Celkem bylo projednáno a ukončeno 948 žádostí a 499 žádostí nebylo možno v tomto období ukončit a proto byli převedeny do dalšího období. Tab. 5: Způsob vyřízení v roce 2003 Vyřízeno žádostí celkem

Vyhověno zcela

Vyhověno zčásti

Přiznáno Kč

Nevyhověno

948

51

61

4 775 369,46

836

Zdroj:http:// portal.justice.cz

Počet žádostí, kterým bylo zcela vyhověno je 5,4% z celkového počtu 948 vyřízených žádostí. Z části bylo vyhověno 61 žádostem (6,4%) a nevyhověno bylo 88,2% žádostí. Celkem bylo v roce 2003 přiznáno 4 775 369,46 Kč.

- 32 -

Rozbor agendy odškodňování _________________________________________________________________________ Tab. 6: Počet žádostí za rok 2004 Šetření žádostí celkem

Podáno žádostí v roce 2004

Výše uplatněné náhrady


Převod do dalšího období

1664

1165

25 270 954 648,13

1203

461


V roce 2004 bylo šetřeno celkem 1664 žádostí. Celkem bylo v tomto roce podáno 1165 žádostí, ve srovnání s rokem 2003 přišlo na odbor odškodnění o 180 žádostí více. Zvýšil se také počet vyřízených žádostí, celkem jich bylo vyřízeno 1203. Do dalšího období bylo převedeno 461 žádostí. A celková výše uplatněné náhrady činila v tomto roce 25 270 954 648,13 Kč, ve srovnání s rokem 2003 došlo k nárůstu o 25 185 148 940,40 Kč.

Tab. 7: Způsob vyřízení v roce 2004 Vyřízeno žádostí celkem

Vyhověno zcela

vyhověno zčásti

přiznáno Kč

nevyhověno

1203

57

77

6 658 686,50

1069


V roce 2004 bylo z celkového počtu vyřízených žádosti 1203 zcela vyhověno 57 žádostem (4,7%), zčásti 77 (6,4%) a nevyhověno bylo 1069 tj. 88,9%. Ve srovnání s rokem 2003 došlo k mírnému nárůstu počtu zcela vyhověných žádostí (o 6 žádostí), zčásti vyhověno bylo v obou letech stejnému počtu žádostí (6,4%), nevyhověno bylo přibližně stejnému počtu žádostí (88%). Přiznáno bylo celkem o 1 883 317,04 Kč více. Tab. 8: Počet žádostí za rok 2005 Šetřeno žádostí celkem

Podáno žádostí za rok 2005

Výše uplatněné náhrady


Převod do dalšího období

1780

1319

135 382 823 498,33

1274

506


Ministerstvo spravedlnosti šetřilo v roce 2005 celkem 1780 žádostí, které zahrnují podané žádosti v tomto roce (1319) a žádosti, které byly převedeny z předchozího období (461). Celkem bylo vyřízeno 1274 žádostí ( 71,6 %) z celkové počtu šetřených žádostí a do dalšího období bylo převedeno 506 žádostí. Počet podaných žádostí vzrostl oproti roku - 33 -

Rozbor agendy odškodňování _________________________________________________________________________ 2004 o 148 a oproti roku 2003 o 334 žádostí. Celková výše uplatněné náhrady činila 135 382 823 498,33 Kč. Tab. 9: Způsob vyřízení v roce 2005 Vyřízeno žádostí celkem

Zcela vyhověno

Zčásti vyhověno

Přiznáno Kč

Nevyhověno

1274

46

72

6 632 345,30

1156


V roce 2005 vyřídlo Ministerstvo spravedlnosti celkem 1274 žádostí Celkem bylo vyplaceno 6 632 345,30Kč. Odbor odškodňování uzavřelo projednání 1156 žádostí sdělením stanoviska, že nárok není možné mimosoudně vypořádat. Z celkového počtu vyřízených žádostí (1274) bylo 46 žádostem zcela vyhověno (3,6%), 72 žádostem zčásti, tj. 5,7% a počet nevyhověných žádostí činí 90,8%. Ve srovnání s rokem 2004 a 2003 se procento nevyhověných žádosti pohybuje zhruba na stejné úrovni, ale žádostí, kterým bylo zcela vyhověno, bylo v roce 2004 4,7% a v roce 2003 5,4%, takže ve srovnání s těmito lety došlo ke snížení počtu zcela vyhověných žádostí. Na následujícím grafu je znázorněno počet šetřených žádostí celkem, podaných žádostí v daném roce a celkem vyřízeno žádostí během období 2003-2005: Graf 1: Počet žádostí během roku 2003-2005

počet žádostí

2000 1600 1200 800 2003 2004 rok Vyřízeno žádostí celkem

Podáno žádostí

2005 Šetřeno žádostí celkem

Zdroj: vlastní práce

- 34 -

Rozbor agendy odškodňování _________________________________________________________________________ Z grafu je zřejmé, že počet šetřených žádostí na odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti během tohoto období vrostl. V roce 2005 to je oproti roku 2003 o 333 šetřených žádostí více. Přestože počet vyřízených žádostí v roce 2004 klesl, tak v roce 2005 počet těchto žádostí je vyšší, než v roce 2003 (o 326). Roste počet podaných žádostí, které v roce 2004 vzrostly o 180 a v roce 2005 o 334 oproti roku 2003. Přesto je celkový počet podaných žádostí nižší, než se při přípravě zákona předpokládalo. Jednou z možných příčin je, že o této možnosti není ještě všeobecná informovanost.

Shrnutí Během sledovaného období došlo k růstu podaných žádostí, což je dle mého názoru způsobeno především tím, že pomalu roste informovanost o možnosti náhrady škody mezi veřejností. Přesto by měl být pro veřejnost vytvořen přehledný a dostupný systém zahrnující tuto problematiku a možnosti náhrady škody. Velký počet nevyhověných žádostí může být způsobeno neefektivností dané problematiky ze strany státu, odmítání nároků na náhradu škody je ovlivněno omezeními, které si stát vytvořil zejména ve výši náhrady. V případě, kdy Ministerstvo spravedlnosti požadavku na náhradu škody mimosoudně nevyhoví, bych proto doporučovala uvážit možnost konzultovat další postup se zvoleným advokátem.

- 35 -

Analýza kladů a záporů _________________________________________________________________________

5 Analýza kladů a záporů V závěrečné kapitole se pokusím analyzovat klady a zápory této problematiky a nedostatky, které z ní mohou plynout. Při této analýze jsem se vycházela z SWOT analýzy, kterou využívají firmy pro analýzu svých silných, slabých stránek, příležitostí a hrozeb. SWOT analýza představuje jakési shrnutí analýzy vnitřních a vnějších faktorů, které ovlivňují organizaci. V tomto případě půjde o shrnutí faktorů, které ovlivňují tuto problematickou oblast. Při dotazovaní laické veřejnosti, zda se setkali s nesprávný úředním postupem, zda vědí kde mohou uplatňovat případnou škodu a jestli už tuto možnost nároku na náhradu škody uplatňovali, se mi dostávalo záporných odpovědí.

Tab. 10: Klady a zápory Klady

Zápory

-

stát bere v úvahu

-

neprovázanost s jinými předpisy

-

zájem zákonodárců

-

nevyjasnění pojmů

-

stále větší zásluha ze strany

-

není obecná známost mezi laiky

judikatury

-

nejasnosti ohledně aplikace

úhrada i nemajetkové újmy

-

omezenost ze strany státu

-

Zdroj: vlastní práce Kladnou stránkou v této problematice vidím v určitém zájmu ze strany státu. Je vidět, že stát existenci tohoto problému začíná více brát v úvahu a začíná se zabývat možnostmi jeho zmírnění. Nejlépe by ale bylo v budoucnu jeho úplného odstranění včetně náhrady škody z již vzniklých následků. Dále je zde stále větší zásluha ze strany judikatury, protože si můžeme všimnout rostoucího počtu článku zabývajících se právě touto problematikou. Další silná stránka je zájem zákonodárců a nárok na náhradu nemajetkové újmy po novele tohoto zákona.

Zápornou stránkou je nevyjasněnost pojmů, hlavně pojmu „nesprávný úřední postup“, který v zákoně není definován. Další zápor vidím také v tom, že chybí provázanost

- 36 -

Analýza kladů a záporů _________________________________________________________________________ s jinými předpisy, které spadají do této problematiky a hlavně že tato úprava odpovědnosti není mezi fyzickými ale ani právnickými osobami příliš známa. Z důvodu neznalosti této úpravy mnohdy svůj nárok ani neuplatní. Zápornou stránkou je i omezení ze strany státu. Stát si vytvořil omezení, specifické podmínky náhrady škody, které ovlivňují možnost náhrady škody. Tato omezení se především týkají výše Kč na vyhověné žádosti.

Tab. 11: Doporučení a nedostatky Doporučení

Nedostatky

-

odstranění příčin vzniku a existence

-

zahlcení soudů žádostmi

-

kvalitnější a propracovanější nové

-

odmítání oprávněných nároků

právní předpisy

-

nízká informovanost

-

vymezit vztahy s jinými předpisy

-

dostupný a přehledný systém pro občany

Zdroj: Vlastní práce

První doporučení se týká vytvoření přehledného a dostupného systému pro občany a odstranění nedostatků a nejasností. Jelikož zde chybí provázanost předpisů, které upravují problematiku odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s jinými ustanoveními předpisů, které spadají do této problematiky, doporučovala bych vytvořit kvalitnější a propracovanější předpisy a vymezit jejich vztahy k zákonu č. 82/1998 Sb.

Nedostatky, které by mohly ohrozit soudy vidím v tom, že bychom kdybychom počítali s větší informovaností občanů a jejich znalosti této problematiky, mohlo by dojít k zahlcení soudů žádostmi a z důvodu nedostatku prostředků by mohlo dojít k odmítání nároků, které by mohly být oprávněné. Přesto tato malá informovanost občanů vede k tomu, že spousta stížností či žádostí, které jsou na podány na odbor odškodňování do této problematiky nespadá, proto je důležité vědět, jakého nároku a za jakou škodu se lze domáhat. - 37 -

Závěr _________________________________________________________________________

Závěr Odpovědnost je jedním z nejsložitějších institutů v právní vědě. Předpokladem vzniku institutu odpovědnosti byla otázka, jak má společnost reagovat v případě, že vznikne situace, kdy subjekt práva neuposlechne příkazu stanoveného závaznou právní normou a jeho chování je v rozporu s objektivním právem. Účelem tohoto institutu je tak odstranit důsledky, které vznikly právě tímto protiprávním jednáním a nastolení stavu právního. Odpovědnost ve veřejné správě je zvláštní druh odpovědnosti, ve kterém je třeba, aby v souladu s principy právního státu, kterým Česká republika je, byla přítomna odpovědnost vůči ostatním subjektům, ale i tyto subjekty musí odpovídat za porušení norem, které se týkají veřejné správy. Zvláštní druh odpovědnosti je odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Tato odpovědnost je pak specifická tím, že stát odpovídá za postupy jak státní správy, tak i územní samosprávy. Institut odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci patří do systému záruk zákonnosti ve veřejné správě sloužící k zajištění zákonné realizace cílů a úkolů veřejné správy. Fyzické i právnické osoby mají možnost se touto cestou bránit proti pochybení veřejné moci. Po zjištění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu dochází k náhradě škody, kterou subjektu stát uhradí, v případě, že škodu způsobil.

Základním pramenem této problematiky je zákon č. 83/1998 Sb., který nahradil prvotní zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. V tomto zákoně stále chybí přesná definice pojmu „nesprávný úřední postup“. Za nesprávný úřední postup lze považovat činnost i nečinnost příslušných subjektů vykonávající veřejnou moc, může spočívat v porušení zákona, nebo v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jak je uvedeno v zákoně, za škodu odpovídá jak stát, tak územně samosprávné celky. Státu odpovídá za škodu, kterou způsobily jak orgány státu, ale i fyzické a právnické osoby při výkonu státní správy. Územně samosprávnými celky jsou obce a kraje, které nesou odpovědnost obdobně jako stát. Obce ani kraje ale nemají pravomoc rozhodovat v trestních věcech, na rozdíl od státu. Jak stát tak územně samosprávné celky odpovídají za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nezákonné rozhodnutí je takové, které bylo jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným - 38 -

Závěr _________________________________________________________________________ orgánem. V případě územně správních celků je třeba rozlišovat, zda bylo rozhodnutí vydáno v řízení, ve kterém se postupuje podle správního řádu či nikoliv. Nesprávný úřední postup není v zákoně definován, což je dle mého názoru jedna ze záporných stránek tohoto zákona. Náhrada škody se uplatňuje u příslušného ústředního úřadu či ministerstva. Jestliže ale nárok nebyl do šesti měsíců uspokojen, poškozený má právo domáhat se škody u soudu. Způsob a rozsah náhrady škody jsou stanovené v zákoně, liší se u územně správních celků, kde záleží, zda bylo rozhodnutí vydáno ve správním řízení či nikoliv.

Za jeden z nejvýznamnějších problémů jsou považovány průtahy v soudním řízení. Každý má právo na spravedlivý proces bez zbytečných průtahů. V případě opoždění soudního rozhodnutí snižuje dochází ke snižování jeho hodnoty. Příčinou může být liknavost soudů, složitost jednání, malá kapacita soudů, zdržení ze strany účastníka řízení. Tento problém začíná být v souvislosti s českým soudnictvím stále více a pravidelně zmiňován.

Postup orgánu veřejné moci, který škodu způsobí, není jev nijak ojedinělý, může mít řadu negativních a nežádoucích důsledků, zejména pro subjekty, které jsou postiženy nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Proto je důležité, aby existence právních prostředků působily jak k ochraně před vznikem škody, tak i k odstranění již vzniklého nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí, včetně zajištění náhrady vzniklé škody a vyvození příslušných subjektů.

Jedním z orgánu, u kterého lze uplatnit škodu, je Ministerstvo spravedlnosti. Žádost se podává písemně na odbor odškodnění a je nutné dodržet podmínky, které mají být v požadavku uvedeny. U Ministerstva spravedlnosti lze žádat o poskytnutí odškodnění v případech, kdy škoda byla způsobena nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření a nesprávným úředním postupem. Provádí se mimosoudní vypořádání, ve kterém ministerstvo rozhoduje o přiznání náhrady škody. V případě, že Ministerstvo spravedlnosti přizná náhradu škody, mělo by tak učinit do šesti měsíců od uplatnění nároku, dochází k úplnému či částečném vypořádání uplatňovaného nároku a je vyplacena odpovídající peněžní částka. Žádosti na pomoc obětem trestné činnosti ověřuje také Ministerstvo spravedlnosti. Odškodňují se ti, kterým byla v důsledku trestného činu

- 39 -

Závěr _________________________________________________________________________ způsobena vážnější újma na zdraví. Novela zákona počítá s tím, že nově by měli nárok na odškodné i např. rodiče zabitého dítěte.

Počet žádostí, které jsou Ministerstvem spravedlnosti šetřeny, stále stoupá se zvyšující informovaností ze strany laické veřejnosti. Celková výše uplatněných náhrad v loňském roce byla přes 135 miliard Kč. Přesto bylo přiznáno jen přes 6 mil. Kč, což může být způsobeno nedostatkem prostředků ale i omezeními ze strany státu, které náhradu škody výrazně ovlivňují.

Na závěr lze konstatovat, že: -

první nedostatek zákona č. 82/1998 Sb. lze spatřovat v tom, že pojem „nesprávný úřední postup“ není v zákoně definován. To může způsobovat nejednotnost při výkladu tohoto pojmu a aplikačním procesu. Až do doby nápravy bude ze strany legislativy bude zřejmě ležet rozhodující úloha na judikatuře;

-

chybí provázanost předpisů, které upravují problematiku odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s jinými ustanoveními předpisů, které spadají do této problematiky. Do budoucna by bylo vhodné vztahy mezi těmito předpisy a zákonem č. 82/1998 Sb. vymezit, zkvalitnit a vytvořit propracovanější systém, odstranit nedostatky a nejasnosti;

-

mezi fyzickými, ale i právnickými osobami, které jsou v tomto oboru laiky, není příliš obecně známa úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Pokud je tato osoba poškozena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, svůj nárok neuplatní právě z důvodu neznalosti této úpravy. Pro občany by mělo jít o dostupný a přehledný systém;

-

počet podaných žádostí je nižší, než se při tvorbě zákona předpokládalo. Jednou z možných příčin je právě malá informovanost, zájem odborníků je stále malý i po přijetí nové úpravy v roce 1998. Na druhou stranu, pokud by došlo ke zvýšení uplatňování žádostí o náhradu škody, mohlo by se stát, že dojde k zahlcení soudní soustavy a také odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti. Potom by mohlo dojít k odmítání nároků, které by mohly být oprávněné;

- 40 -

Závěr _________________________________________________________________________ -

počet odborných článků, které se v současné době touto problematikou zabývají, bylo skutečně málo, přesto si můžeme všimnout stále větší zásluhy ze strany judikatury, která však není stručná, ale některé nejasnosti ohledně aplikace vysvětluje a předpokládám, že soudy v tom budou pokračovat.

Nezákonná rozhodnutí i nesprávný úřední postup je skutečnost, která se vyskytuje a vyskytovat bude nejen v České republice. Právním řádem by měla být zajištěna dostatečná a funkční právní ochrana všech subjektu před nesprávnými úředními postupy i nezákonnými rozhodnutími. Současně by se měl vytvářet kvalitní a účinná legislativa, čímž by k postupnému odstraňování nepříznivých důsledků z našeho systému výkonu veřejné správy.

Přes náročnost a složitost formulování skutkových tvrzení a vyhodnocení právně významných skutečností pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, nelze v této práci plně vyčerpat a objasnit tuto problematiku. Přesto věřím, že k objasnění problému úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným rozhodnutím a především nesprávným úředním postupem, přispěje i tato práce.

- 41 -

Použitá literatura _________________________________________________________________________

Použitá literatura Červená, R. Nová právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Bulletin advokacie, č. 8, 1998, s. 24-39. ISSN 1210-6348.

Fraumarová, K. Odpovědnost obcí a krajů za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.[online] Veřejná správa, č. 21, 2002. [cit. 15.dubna 2006]. Dostupné na internetu: .

Fraumarová, K. Ochrana před nečinností veřejné správy v českém právním řádu. Praha: Linde Praha, 2004, 246 s. ISBN 80-7201-505-2.

Hendrych, D. a kol. Správní právo, obecná část. 4 vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 521 s. ISBN 80-7179-470-8.

Hendrych, D. a kol. Správní právo, obecná část. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 793 s. ISBN 80-7179-671-9.

Lacina, K. Vývoj veřejné správy českého státu. Kunovice: Evropský polytechnický institut, 2005, 90 s. ISBN 80-7314-069-1.

Nález ÚS sp. zn. I. ÚS 513/02.

Nález ÚS sp. zn. II. ÚS 596/02.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [online], [cit. 2. května 2006].Dostupné na internetu: .

Polián, M. Vybrané problémy územní samosprávy. [online] Veřejná správa, č. 41, 1999. [cit 20. března 2006]. Dostupné na internetu: . - 42 -

Použitá literatura _________________________________________________________________________

Pomahač R., Vidláková, O. Veřejná správa. 1. vydání. Praha:C. H. Beck, 2002, 278 s. ISBN 80-7179-748-0.

Průcha, P. Základní pojmy a instituty správního práva. Brno: Vydala Masarykova univerzita, 1998, ISSN 80-210-2002-4.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 38/2000




Šromová, E. Odpovědnost za plnění úkolů obecního úřadu. Veřejná správa č. 21, 2005, s.21-23. ISSN 0027-8009.

Vojtek, P., Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, 214 s. ISBN 80-7179-848-7.

Volek P., Přenostil J. Veřejná správa. 1.vydání. Brno: MZLU, 2005, 161 s. ISBN 80-7157847-9.

Zákon č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů

Zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

Zákon č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů

- 43 -

Seznam tabulek a grafů _________________________________________________________________________

Seznam tabulek a grafů Tab.1: Způsob a rozsah náhrady škody ...............................................................................16 Tab. 2: Promlčení...............................................................................................................21 Tab. 3 Počet podaných stížností .........................................................................................28 Tab. 4: Počet žádostí za rok 2003 .......................................................................................32 Tab. 5: Způsob vyřízení v roce 2003 ...................................................................................32 Tab. 6: Počet žádostí za rok 2004 ......................................................................................33 Tab. 7: Způsob vyřízení v roce 2004 ..................................................................................33 Tab. 8: Počet žádostí za rok 2005 .......................................................................................33 Tab. 9: Způsob vyřízení v roce 2005 ..................................................................................34 Tab. 10: Klady a zápory.......................................................................................................36 Tab. 11: Doporučení a nedostatky .......................................................................................37

Graf 1 Počet žádostí během roku 2003-2005……………………………………………..34

- 44 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Seznam příloh Příloha 1: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2905/99 Příloha 2: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 2274/2003 Příloha 3: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1323/2003 Příloha 4: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 38/2000 Příloha 5: Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 513/02 Příloha 6: Nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 596/02

- 45 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Příloha 1 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2905/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. F., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o 317.461,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 564/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 1999 č. j. 26 Co 422/98 - 63, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 1999, č. j. 26 Co 422/98 - 63, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 3. 1998, č. j. 5 C 564/96 - 38, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 317.461,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 15. 8. 1995 do zaplacení, z níž částku 190.724,- Kč požaduje zaplatit jako neoprávněný majetkový prospěch vzniklý bývalému Československému státu tím, že dne 29. 6. 1991 při veřejné dražbě provozní jednotky - samoobsluhy v H., ul. Č. 17, postavené na pozemcích p. č. 666/1, 666/2 a 666/3 v kat. území v H., byla žalobci prodána i část pozemku dříve označeného jako p. č. 36 v kat. území H. (zčásti sloučeného do uvedených pozemků), jehož vlastníky v té době byli A. D. a J. D., a nikoliv stát, a za převod tohoto pozemku přijal stát od žalobce kupní cenu ve výši 190.724,- Kč. Vzhledem k tomu, že bratři D. později listinnými důkazy doložili své vlastnické právo k pozemku p. č. 36 v kat. území H., koupil od nich žalobce kupní smlouvou ze dne 23. 1. 1995 část tohoto pozemku (sloučeného nyní částečně též do pozemků p. č. 666/1, 666/2 a 666/3 v kat. území v H.) za kupní cenu 194.000,- Kč. Dále žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 126.737,- Kč, která mu vznikla zaplacením úroků za úvěr (k datu 31. 10. 1995) poskytnutý mu podle smlouvy o úvěru uzavřené s Č. s. v souvislosti se zaplacením kupní ceny za vydraženou provozní jednotku. V případě, že by žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněných nároků a soud této námitce přisvědčil, navrhl žalobce, aby jeho požadavek na zaplacení částky 317.461,- Kč s přísl. byl posouzen jako nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu orgánu státu (okresní privatizační komise) podle § 18 zák. č. 58/1969 Sb., jehož se stát dopustil vydražením nemovitosti, k níž neměl vlastnické právo, čímž došlo ke zmenšení majetku žalobce, a to jednak úhradou dražební ceny za pozemek původně označený jako č. p. 36 v H. (resp. jeho části), ve výši 190.724,- Kč a dále zaplacením úroků za poskytnutý úvěr ve výši 126.737,- Kč. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 11. 3. 1998, č. j. 5 C 564/96 - 38, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že pravomocným rozhodnutím finančního odboru bývalého ONV P. ze dne 12. 12. 1960, č. j. Fin.1960 - 278/4-Gu, 12/4-Gu, došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhl. č. 88/1959 Úl. k přechodu vlastnického práva k domu čp. 17 se stav. parc. č. kat. 51/1, zahradou č. kat. 51/2 a parc. č. kat. 294/3 v H., vlastnicky náležejících A. D. aj. D. každému z jedné ideální poloviny, na Československý stát. Dále bylo z protokolu Okresní komise pro privatizaci P. ze dne 29. 6. 1991 o dražebním dni, jeho přílohy a karty provozní jednotky zjištěno, že předmětem dražby byla provozní jednotka samoobsluha, maso, cukrárna a tabák v H., Č. 17, včetně pozemků č. kat. 666/1, 666/2 a 666/3 v obci a kat. území H. za celkovou cenu 8.400.000,- Kč, k níž právo hospodaření náleželo st. p. P. S. k., závod P., který předmětné pozemky koupil hospodářskou smlouvou ze dne 1. 3. 1982 od MěNV H. Z identifikace parcel ze dne 30. 4. 1993 pak vyplývá, že původní pozemková parcela č. 36 v kat. území H. byla částečně rozdělena do označených pozemků. Na základě prodeje ve veřejné dražbě, konané uvedeného dne, se vlastníkem této provozní jednotky, včetně pozemků č. kat. 666/1, 666/2 a 666/3 v obci a kat. území H., stal žalobce, jak je to zřejmé z uvedených listinných důkazů a rovněž i z bankovního příkazu k úhradě ze dne 29. 7. 1991 a z výpisu z katastru nemovitostí pro Katastrální úřad P.- západ z listu vlastnictví č. 1429 pro obec a k.ú. H., na němž je žalobce zapsán jako vlastník pozemků p. č. 666/1, 666/2 a 666/3. Kupní smlouva sjednaná mezi žalobcem jako kupujícím a bratry D. jako prodávajícími o prodeji části pozemku p. č. 36, dříve zapsaného v

- 46 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ knihovní vložce č. 17 pozemkové knihy 3266/97 pro kat. území H., nyní zčásti označeného jako parc. č. 666/1, 666/2 a 666/3, za kupní cenu 194.000,- Kč, jehož spoluvlastníky byli (mimo jiného) prodávající na základě postupní smlouvy ze dne 7. 6. 1948, pak podle zjištění okresního soudu byla uzavřena dne 23. 1. 1995. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení, jíž soud přisvědčil, když současně neshledal opodstatněným tvrzení žalobce, že vznesená námitka promlčení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), zabýval se okresní soud dále uplatněným nárokem žalobce na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu orgánu státu (Okresní privatizační komise P.). Dovodil, že původní pozemek č. kat. 36 v H. začleněný v současné době do několika pozemků, (včetně pozemků p. č. 666/1, 666/2 a 666/3), jenž nebyl „omylem socializován“, přešel do vlastnictví státu bez právního důvodu, a byl tudíž dražen legálně. Kromě toho neměl podle názoru okresního soudu žalovaný a ani privatizační komise ze zákona (§ 21 zák. č. 427/1990 Sb. a § 16 zák. č. 500/1990 Sb.) povinnost správnost údajů poskytnutých podnikem majícím právo hospodaření k draženému majetku (podnik P. P.) ověřovat a zaručovat. Okresní soud proto dospěl k závěru, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal vznik škody způsobené mu rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem dle zákona č. 58/1969 Sb., a dále též dovodil, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 1999, č. j. 26 Co 422/98 - 63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dovodil, že „právo žalobce na vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve výši 190.724,- Kč bylo ke dni podání žaloby promlčeno (§ 107 odst. 2 obč. zák.), neboť k jeho vzniku došlo v době, kdy žalobce zaplatil dražební cenu a od této doby do podání žaloby plynuly více než 3 roky“; současně nepřisvědčil žalobci, že vznesená námitka promlčení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí - s poukazem na zákonný smysl institutu promlčení - uvedl, že zákon neumožňuje soudu, aby hodnotil, za jakých okolností byla námitka promlčení vznesena; rozhodující podle jeho názoru je jen to, že námitka promlčení byla uplatněna, „a případný rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) tu nemá právní význam“. Z hlediska uplatněného nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., však odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že dražil-li by stát „prostřednictvím svých úředníků“ majetek, jehož nebyl vlastníkem, jednalo by vzhledem k privatizačním předpisům (zejména zákonu č. 427/1990 Sb.) o nesprávný úřední postup a k náhradě škody by stát byl (bez ohledu na zavinění svých úředníků) pasivně legitimován, přičemž orgánem za něj jednajícím by bylo ministerstvo financí, na nějž přešla působnost bývalého ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, pokud by ovšem byly splněny i další předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb., tj. vznik škody a příčinná souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem. K tomu však v daném případě podle názoru krajského soudu nedošlo, neboť žalobci žádná škoda, která by byla způsobena nesprávným úředním postupem, nevznikla. V této souvislosti považoval odvolací soud za rozhodující vyřešení otázky vlastnictví k předmětnému pozemku v době, kdy jej žalobce vydražil; podle jeho názoru je v posuzovaném případě třeba vycházet z toho, že i když k právnímu převodu ani k přechodu předmětného pozemku, jehož spoluvlastníky byli od roku 1948 bratři D., na stát nikdy nedošlo, a to ani rozhodnutím podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., v němž předmětný pozemek nebyl nedopatřením uveden, stát se „přesto tohoto majetku chopil a po celou dobu od roku 1960 do dražby si počínal jako jeho neomezený vlastník“. Právě na takový stav pamatuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který jako jeden z restitučních důvodů uvádí převzetí majetku státem bez právního titulu; jmenovitě jde o jeho ust. § 6 odst. 2 cit. zákona, které osobu, jíž byl majetek fakticky odňat, bez dalšího za vlastníka nepovažuje (za něj pojímá stát), a to i přes protiprávní způsob odnětí vlastnictví. Proto je dle krajského soudu nutné dovodit, že v době dražby byl vlastníkem předmětného pozemku stát a nikoliv bratři D. (jak by to jinak vyplývalo z občanského zákoníku a z obecných právních zásad), a privatizační orgán se tudíž nedopustil nesprávného úředního postupu. O návrhu žalobce na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a podává jej z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů vadně posoudily otázku vlastnictví k předmětné nemovitosti, protože je nepochybné, že žalovaný, resp. okresní privatizační komise, dražil nemovitost (pozemek původně označený jako p. č. 36 v H.), která nebyla ve vlastnictví státu. Nebyl-li totiž tento pozemek zahrnut do výčtu nemovitostí, které byly bratrům D. odňaty podle vyhl. č. 15/1959 Sb., nebyl tzv. „socializován“, jak uvedly soudy obou stupňů, a tudíž ani nemohlo dojít ke změně subjektu vlastnictví k pozemku. Ohledně této otázky je totiž třeba vycházet z právních předpisů v té době platných ((jmenovitě z občanského zákoníku, podle kterého se vlastnictví nabývalo smlouvou (§ 111 až 113), na základě zákona

- 47 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ nebo úředního výroku (§ 114), vydržením (§ 115 až 118), případně jinými způsoby uvedenými v ust. § 119 až 129)), a nikoliv z restitučního zákona č. 87/1991 Sb., který řeší případnou možnost zpětného převodu na oprávněné osoby a který byl vydán o 30 let později. Kromě toho odvolací soud ust. § 6 odst. 2 cit. zákona též nesprávně vyložil, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy stát věc převzal bez právního důvodu, aniž by však došlo k přechodu vlastnictví. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že přisvědčení námitce promlčení uplatněného nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu není v rozporu s dobrými mravy, a v této souvislosti poukazuje na to, že skutečnosti, o něž svůj nárok opírá, zjistil až po uplynutí promlčecí doby právě v důsledku nesprávného úředního postupu žalované. Má proto za to, že uplatnění námitky promlčení může být v daném případě podrobeno jejímu posouzení z hlediska souladu s dobrými mravy. V doplnění svého dovolání dále poukazuje na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, v němž uvedl, že „došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu, nebrání nic tomu, aby se oprávněná osoba svého nároku domáhala žalobou opírající se o obecné občanskoprávní předpisy. To znamená, že existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry uvedenými v rozsudku odvolacího soudu s tím, že dovolatelem navržené právní otázky nemají v posuzované věci zásadní právní význam. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.). Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ust. § 238 odst. 1 ani ust. § 239 odst. 1 o.s.ř. a kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, o němž odvolací soud nerozhodl, takže je na něj třeba hledět, jako mu nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že

- 48 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ( § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.) se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Pokud je však namítáno, že soud při hodnocení důkazů dostatečně nevzal v úvahu skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, anebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu věci. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, není dovolání přípustné a totéž samozřejmě platí i v případě, že dovolatel nebrojí proti řešení otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolání, jehož přípustnost je dovozována podle § 239 odst. 2 o.s.ř., nelze totiž podat z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení věci ( § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání současně podáno. Žalobce v projednávané věci navrhl v odvolacím řízení připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu k řešení následujících právních otázek majících podle něj zásadní právní význam: 1/ „zda v případě vydražení provozní jednotky převodem majetku státu, pokud převodce nenabyl řádně vlastnictví k ní, je možné, jako použitou v souladu s dobrými mravy, připustit námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení (nebo neoprávněného majetkového prospěchu) uplatněného tím, komu obdobné právo nesvědčilo a byl tedy pro zachování vlastních práv nucen plnit“, 2/ „zda orgán státu je odpovědný za to, že předmět vlastnického práva převodu z jeho strany na jiný subjekt je opravdu takto řádně převoditelný, tedy zda v případě převodu vlastnictví k objektu, který v jeho vlastnictví není, může z titulu nesprávného úředního postupu odpovídat za škodu tomu subjektu, kterému tímto jeho postupem vznikla“ a 3/ „zda možnou formou nabytí vlastnictví k pozemku je bez dalších právních titulů i jeho pouhá okupace s následným začleněním do pozemku jiného či pozemků jiných“. Právní otázku, „zda orgán státu je odpovědný za to, že předmět vlastnického práva převodu z jeho strany na jiný subjekt je opravdu takto řádně převoditelný, tedy zda v případě převodu vlastnictví k objektu, který v jeho vlastnictví není, může z titulu nesprávného úředního postupu odpovídat za škodu tomu subjektu, kterému tímto jeho postupem vznikla“ řešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou. Jestliže dovodil, že dražil-li by stát majetek, jehož nebyl vlastníkem, „jednalo by vzhledem k privatizačním předpisům (zejména zákonu č. 427/1990 Sb.)“ o nesprávný úřední postup podle zákona č. 58/1969 Sb., a k náhradě škody by byl - za splnění dalších předpokladů - pasivně legitimován stát podle ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb., jde o názor správný. Proto tato otázka není otázkou zásadního právního významu.

- 49 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Ohledně dovolatelem navržené právní otázky - kterou odvolací soud v dané věci řešil jako otázku předběžnou, na níž pak založil svůj závěr o tom, že žalobci žádná škoda ve smyslu ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb. nevznikla - vychází zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu z názoru, že i když k právnímu převodu ani k přechodu předmětného pozemku, jehož spoluvlastníky byli od roku 1948 bratři D., na stát nikdy nedošlo, stal se stát - i přes protiprávní způsob odnětí vlastnictví - vlastníkem tohoto pozemku s ohledem na ust. § 6 odst. 2 zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tento pozemek proto mohl být předmětem veřejné dražby podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z úsudku o převzetí předmětného pozemku státem bez právního důvodu (jeho faktickým převzetím) vyvozuje tedy odvolací soud zánik vlastnictví bratrů D. k tomuto pozemku. Právní otázku, „zda možnou formou nabytí vlastnictví k pozemku je bez dalších právních titulů i jeho pouhá okupace s následným začleněním do pozemku jiného či pozemků jiných“, však odvolací soud nevyřešil správně, přestože již byla jednotně řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/98, rozsudek NS ČR ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, uveřejněný pod poř. č. 69 v časopise Soudní judikatura č. 7/1999, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 14. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 439/98). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že tato otázka má zásadní právní význam, čímž se dovolání v tomto ohledu stává ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné; dovolání je též důvodné. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v ust. § 6 odst. 2 povinnost vydat věc oprávněným osobám i v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Od jiných restitučních skutkových podstat se tato liší potud, že postihuje případy, kdy se stát (jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), se kterým dobový právní řád spojoval přechod vlastnického práva. Převzetím bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 cit. zákona) ovšem stát nenabyl vlastnické právo k věci (nemovitosti), neboť vlastnického práva nelze (a ani v rozhodném období nebylo lze) nabýt pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); vlastníku nemovitosti však byla odňata možnost nemovitost držet, užívat ji a požívat její plody a užitky (srov. rozsudek NS ČR ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, uveřejněný pod poř. č. 69 v časopise Soudní judikatura č. 7/1999). Závěr odvolacího soudu o možném použití ustanovení § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na daný případ je proto nesprávný, a to nejen ze shora uvedených důvodů, ale též proto, že při řešení otázky vlastnictví k předmětnému pozemku nelze vycházet ze zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravujícího zvláštní právní režim pro uplatnění tzv. restitučních nároků uvedených v § 1 tohoto zákona, nýbrž je třeba aplikovat obecné občanskoprávní předpisy platné v době, kdy stát předmětný pozemek bez právního důvodu převzal. Ohledně námitky žalobce o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud dovodil, že zákon neumožňuje soudu, aby hodnotil, za jakých okolností byla námitka promlčení vznesena. S tím názorem krajského soudu se však dovolací soud neztotožňuje. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Pokud jde o výkon práva, které účastníku dává přímo právní předpis, přichází v úvahu aplikace tohoto ustanovení jen ve výjimečných případech. Dobrými mravy rozumí ustanovení § 3 odst.1 obč. zák. souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto

- 50 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Jestliže se dovolatel v dané věci „dovolává použití“ tohoto ustanovení z důvodu, že skutečnosti, o něž svůj nárok opírá, zjistil až po uplynutí promlčecí doby právě v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, pak je zřejmé, že možnost aplikace tohoto ustanovení dovozuje z okolností a důvodů, z nichž je uplatněný nárok vyvozován, a nikoliv z okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že ačkoliv žalovaná vznesla námitku promlčení ohledně celého uplatněného nároku žalobce, zkoumal soud její důvodnost jen ohledně nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu v požadované výši 190.724,- Kč s přísl. (§ 107 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), a nikoliv k celému předmětu řízení, tedy i ohledně požadavku žalobce na náhradu škody z hlediska příslušných ustanovení občanského zákoníku a podle ust. § 22 zákona č. 58/1969 Sb. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. byl naplněn, neboť právní názor, na kterém rozsudek odvolacího soudu spočívá, je nesprávný. Protože ani soud prvního stupně věc neposuzoval v souladu s tím, co bylo uvedeno, platí důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, i na rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 28. listopadu 2001 JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu

- 51 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Příloha 2 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 2274/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce JUDr. V. V., správce konkurzní podstaty úpadce C.-W., spol. s r. o., proti žalované České republice – ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, pro 46,356.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 129/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2000, č. j. 13 Co 263/2000, 13 Co 164/2000 a 13 Co 403/2000-107, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena tím, že na základě výjimky ze zákazu převodu státního majetku (§ 1 odst. 2 zákonného opatření předsednictva FS č. 364/1990 Sb.), udělené ministerstvem zemědělství dne 29. 3. 1991, převedl Státní statek V., státní podnik, do vlastnictví žalobce část majetku, který byl následně rozhodnutími Okresního úřadu v Mělníku ze dne 14. 6. 1993, 26. 4. 1994 a 29. 9. 1994 podle zákona č. 229/1991 Sb. vydán do vlastnictví ing. dr. F. K. Jelikož nový vlastník se domáhal vyklizení nemovitosti, byl žalobce nucen zrušit výrobu, zavedenou v této nemovitosti. Vznikla mu tak škoda nejméně ve výši 3,200.000,- Kč, spočívající v rozdílu mezi skutečnou cenou pozemků a staveb v době jejich vydání, kterou by žalobce mohl získat při jejich prodeji, a cenou, kterou za ně při koupi zaplatil a která mu byla v roce 1994 vrácena, dále v nákladech na rozdělanou a nedokončenou výrobu a v ušlém zisku z nedokončené výroby ve výši 7,226.800,- Kč, v penále za nedodržení smluv ve výši 2,000.000,- Kč, v nákladech na likvidaci provozu ve výši 380.000,- Kč a v ušlém zisku nerealizováním smluv o budoucích smlouvách ve výši 33,550.000,- Kč, celkem 46,356.800,- Kč. Žalobce spatřuje nesprávný úřední postup ministerstva zemědělství v tom, že výše uvedená výjimka byla udělena, aniž byly řádně posouzeny všechny okolnosti případu a aniž byla vzata v úvahu připravovaná právní úprava – zákon, který byl přijat dne 21. 5. 1991 pod č. 229/1991 Sb., s tím, že při správném postupu neměla být výjimka povolena, resp. rozhodnutí o ní mělo být odloženo.

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 1996, č. j. 13 C 129/96-10, kterým byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997, č. j. 13 Co 12/97-21, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení s tím, že v dalším řízení je třeba posoudit, zda udělení výjimky k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví lze považovat za nesprávný úřední postup. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 11. 1999, č. j. 13 C 129/96-74, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 3. 2000, č. j. 13 C 129/96-83, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 8. 2000, č. j. 13 C 129/96-100, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Státní statek V. dopisem ze dne 11. 2. 1991 požádal ministerstvo zemědělství o povolení odprodeje provozu truhlárny a katru včetně strojního vybavení v obci S. žalobci. Poté, co zástupce žalobce tuto záležitost projednal na ministerstvu zemědělství a s ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, byla výjimka udělena Ing. R. B., tehdejším náměstkem ministra pro privatizaci a alternativní zemědělství, k čemuž byl tento oprávněn organizačním řádem Ministerstva zemědělství ČR č. j. 1087/91-100. Žalobce vzápětí uzavřel se státním statkem hospodářskou smlouvu o převodu tohoto majetku. Soud posoudil

- 52 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ uplatněný nárok podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ministerstva zemědělství neshledal. Vzhledem k tomu, že pro vyřizování žádostí o povolení výjimky ze zákazu převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření státní podniky (§ 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb.), nebyl předepsán žádný zvláštní postup ani nebyla stanovena hlediska, z nichž by se mělo vycházet, záviselo povolení výjimky na úvaze osoby, jíž bylo rozhodování svěřeno. V tomto případě příslušný náměstek ministra měl k dispozici sdělení Státního statku V. o možnosti využití provozu a věc byla se žalobcem projednána. I když rozhodnutí o udělení výjimky není odůvodněno, vyřízení žádosti byla věnována náležitá pozornost a nebylo povinností žalovaného upozorňovat na stupeň přípravy zákona o půdě. Nebylo tedy prokázáno, že by při udělení výjimky došlo k nesprávnému úřednímu postupu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2000, č. j. 13 Co 263/2000, 13 Co 164/2000 a 13 Co 403/2000-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání k řešení právní otázky, zda nezajištění, aby bylo přihlédnuto k připravované právní úpravě, jmenovitě k zákonu č. 229/1991 Sb., a nezjistitelnost důvodů pro udělení výjimky, bylo nesprávným úředním postupem. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že odpovědnost žalované za škodu, která žalobci vznikla tím, že pro povinnost vydat nemovitosti získané smlouvou se státním statkem se nezdařily jeho podnikatelské záměry, není podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb. dána. K námitkám žalobce, že rozhodování o výjimce probíhalo nesystémově a bez uvažování o její důvodnosti a že vzhledem k připravovanému zákonu o půdě neměla být povolena, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v povolení výjimky ze zákazu převodu státního vlastnictví podle § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. nelze spatřovat nesprávný úřední postup Ministerstva zemědělství. Uvedl, že účelem ust. § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. (které neobsahuje žádná kriteria pro rozhodování) je umožnit zakladateli státního podniku řízení hospodářské politiky v souladu s ekonomickou reformou a opravňuje ho k povolení výjimky v odůvodněných případech. Posouzení, zda jde o odůvodněný případ, záleží na zakladateli a přezkoumání takového jeho postupu by bylo ze strany soudu nepřípustným zásahem do pravomoci zakladatele státního podniku. Žalobce sám ve prospěch udělení výjimky intervenoval u obou dotčených ministerstev a okolnost, že v době, kdy byla výjimka udělena, byl projednáván návrh zákona, později schváleného pod č. 229/1991 Sb., není v této věci rozhodné. Žalovaná jednala v rámci své pravomoci a její postup není nesprávným úředním postupem. Kromě toho, jak vyplynulo z výsledků dokazování, žalobce uzavřel smlouvu o převodu majetku jako obchodní společnost, která v té době ani právně neexistovala. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení, zda pod pojem nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. lze zahrnovat i další projevy v činnosti státních orgánů, „než jak se obvykle dosud judikují,“ tedy zda rozhodování o nakládání s majetkem ve vlastnictví státu, které se dotýká soukromých osob a může pro ně v konečném důsledku znamenat újmu, je úředním postupem, za nějž stát nese vůči těmto osobám odpovědnost. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud hodnotil rozhodování státního orgánu o výjimkách podle ust. § 1 odst. 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. obecně jako postup, na nějž nelze vztáhnout odpovědnost podle zákona č. 58/1969 Sb. a jako nesprávný úřední postup ve smyslu tohoto zákona nekvalifikoval rozhodovací proces, v němž nebylo přihlédnuto k připravované právní úpravě, a nebylo ani možno zjistit důvody, které vedly k udělení výjimky. Navrhl, aby dovolací soud, pokud dospěje k závěru, že dovolání je přípustné, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání. Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle § 242 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř.) a věc projednal poté, co byl dne 8. 10. 2003 podán návrh na pokračování v řízení, jež bylo přerušeno podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

- 53 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu sice předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně, avšak soud prvního stupně v dřívějším rozsudku i v rozsudku, který byl potvrzen napadeným rozhodnutím, rozhodl stejně – žaloba byla zamítnuta. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. O otázku po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam a která má současně zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto hlediska má zásadní právní význam otázka, zda pod pojem nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb., za nějž nese stát odpovědnost, lze zahrnovat i postup zakladatele státního podniku při udělení výjimky ze zákazu převodu majetku státu podle § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2 zákona se odpovědnosti podle odstavce 1 nelze zprostit. Předpokladem vzniku odpovědnosti podle ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb. je současné splnění tří předpokladů : 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci. Podmínkou aplikace ust. § 18 cit. zákona tedy je, že stát prostřednictvím svých orgánů vystupuje jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování. Jestliže však stát vystupuje jako vlastník a se svým vlastnictvím disponuje, jeho odpovědnost nemůže být založena aplikací zákona č. 58/1969 Sb. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, č. 141/2001). V posuzovaném případě měl Státní statek V. právo hospodaření k majetku, který byl ve vlastnictví státu. Ust. § 1 odst. 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. mu zakazovalo mj. uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví tohoto majetku (pokud se nejednalo o obvyklé hospodaření s tímto majetkem ve smyslu ust. § 67 tehdy platného hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž podle ust. § 1 odst. 2 tohoto zákonného opatření mohla být státnímu podniku jeho zakladatelem povolena výjimka z tohoto zákazu. Z toho je zřejmé, že při udělování uvedených výjimek nevystupoval orgán státu (ministerstvo

- 54 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ zemědělství) jako nositel veřejné moci (tj. jako orgán, jehož prostřednictvím stát uplatňuje veřejnou moc), nýbrž jako zakladatel státního podniku vykonávající oprávnění při nakládání a hospodaření s majetkem státu, jenž byl tomuto státnímu podniku svěřen, tedy oprávnění, jež náleží vlastníkovi, který rozhoduje o dispozicích se svým vlastnictvím. Rozhodnutí zakladatele státního podniku o tom, zda ohledně státního majetku, k němuž má tento podnik právo hospodaření, bude či nebude povolena výjimka ze zákazu uzavírat smlouvy o převodu majetku mimo obvyklé hospodaření, nemůže proto zakládat odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací soud věc posoudil správně a jeho právní názor na nesprávný úřední postup jakožto předpoklad odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb., byť v odůvodnění jen stručně vyjádřený, je správný.

Pro úplnost je třeba dodat, že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku by shora uvedená otázka mohla být rozhodující za situace, že škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, byla skutečně způsobena tím, že státnímu statku byla povolena výjimka ze zákazu převodu vlastnictví státu, tedy za situace, že existuje příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi povolením výjimky jako příčinou a vznikem tvrzené škody (a jejím rozsahem) jako následkem. V daném případě je však nepochybné, že ke ztrátě očekávaného zisku z podnikání, za nějž žalobce požaduje náhradu, došlo v důsledku toho, že po vydání nemovitosti podle zákona o půdě již žalobce nemohl užívat předmětné prostory a provozovat v nich svou podnikatelskou činnost. Příčinou vzniku škody byla tedy ta skutková okolnost, že žalobce byl nucen nemovitosti, v nichž měl svou provozovnu, vyklidit a ukončit v nich své podnikání, a nikoliv ta okolnost, že státnímu statku byla povolena výjimka ke smluvnímu převodu majetku žalobci. Pokud jde o skutečnou škodu, spočívající v rozdílu mezi kupní cenou a hodnotou nemovitostí v době, kdy přešly do vlastnictví jiného, příčinou vzniku této újmy žalobce nemůže být okolnost, na jejímž základě bylo možno nabýt věc do vlastnictví (uzavřít kupní smlouvu), nýbrž jen ta okolnost, která ztrátu majetku způsobila. Výjimka udělená státnímu statku, o níž dovolatel tvrdí, že se povolit neměla, byla pouze předpokladem pro možnost koupě předmětných nemovitostí, nemohla však být příčinou vzniku majetkové újmy žalobce. Povolením výjimky nedošlo totiž k úbytku majetkových hodnot na straně žalobce a ani ke ztrátě zisku z jeho podnikání, tj. ke vzniku škody. Proto i pro neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi postupem ministerstva či povolením výjimky a škodou, spočívající ve ztrátě nemovitého majetku a v ušlém zisku z podnikání v těchto prostorách, nemohla být založena odpovědnost státu za škodu. Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je rozhodnutí odvolacího soud správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl podle § 243b odst. 1 věty první. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. února 2004 JUDr. Marta Škárová JUDr. Marta Škárová,v.r. předsedkyně senátu

- 55 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Příloha 3 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1323/2003 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. P., advokátovi, zastoupenému advokátkou, za účasti K. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 18,469.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 144/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2003, č. j. 26 Co 419/2002 - 175, t a k t o :

I. Dovolání se od m í t á. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky. Odůvodnění: Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 5. 3. 2002, č. j. 14 C 144/99 - 143, zamítl žalobu o zaplacení částky 844.735,10 Kč s 18 % úrokem z částky 79.995,10 Kč od 1. 5. 1995 do zaplacení, s „91,25 % úrokem“ z částky 34.321, Kč od 24. 3. 1995 do zaplacení a se 17 % úrokem z částky 508.559,50 Kč od 8. 2. 1995 do zaplacení, řízení co částky 5.078.241,90 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, jenž mu měla vzniknout tím, že žalovaný, kterého jako advokáta požádal o právní pomoc při uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu způsobenou mu rozhodnutím o vazbě, neodeslal sepsanou žádost ze dne 24. 6. 1997 o předběžné projednání tohoto nároku v zákonné lhůtě Ministerstvu spravedlnosti ČR; jeho žaloba o náhradu škody proti státu byla v důsledku vznesené námitky promlčení toho nároku zamítnuta pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 3. 1999, č. j. 5 C 135/98 - 64. Poté, co řízení bylo pravomocným usnesením soudu prvního stupně pro zpětvzetí žaloby co do částky 12.546.423,- Kč zastaveno, vzal žalobce žalobu zpět ohledně další částky 5.078.241,90 Kč, takže předmětem řízení zůstal nárok na zaplacení částky 844.735,10 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 66.000,- Kč jako náhrady nákladů na nutnou obhajobu, z částky 5.904,40 Kč jako náhrady za ztrátu z podnikání, a dále z částek představujících náhradu za nemožnost splácení půjček, úvěrů a úroků po dobu trvání vazby, a to ve výši 24.114,- Kč MUDr. J. Š., ve výši 205.863,60 Kč firmě I. I., a. s., N. M. n. M. a firmě F. S., s. r. o., ve výši 96.000,- Komerční bance, a. s., ve výši 107.940,- Kč Č. s., a. s., a na úrocích z této částky 66.594,- Kč, ve výši 140.189,- Kč jako 4 čtvrtletní splátky z úvěru a na úrocích z prodlení z této částky 55.928,60 Kč a ve výši 75.960,- Kč jako 4 čtvrtletní splátky z úvěru a na úrocích z prodlení z této částky 47.050,- Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce byl usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 10. 1995, sp. zn. Nt 306/95, vzat do vazby a že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 1996, sp. zn. 7 T 25/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 1996, sp. zn. 12 To 111/96, byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby a dne 20. 9. 1996 byl z vazby, v níž se nacházel od 19. 10. 1995, propuštěn. Dále bylo ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znaleckého ústavu Č. z., s. r. o., k posouzení hospodářské činnosti obchodní firmy – N. D. a z výpovědi zástupce tohoto ústavu zjištěno, že předpokládaný obvyklý zisk žalobce při provozování podnikatelské činnosti by za období od 19. 10. 1995 do 20. 9. 1996 činil 5.904,46 Kč. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě vedeného pod sp. zn. 6 C 187/95 soud dále zjistil, že pravomocným rozsudkem tohoto soudu bylo vyhověno žalobě Ing. Z. B., kterou podal proti žalobci, o určení, že je vlastníkem nemovitosti – nákupního střediska v Bohuslavicích, neboť od kupní smlouvy o převodu této nemovitosti na žalobce dne 28. 7. 1995 (tj. před tím, než žalobce byl vzat do vazby), odstoupil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá podle § 24 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, žalobci za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie, neboť zanedbal svoji povinnost vyplývající z ust. § 16 odst. 1 tohoto zákona chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, když sepsanou žádost ze dne 24. 6. 1997 o odškodnění žalobce za nezákonný výkon vazby, kterou se podle dohody účastníků zavázal odeslat, nebyla Ministerstvu spravedlnosti ČR doručena v zákonné lhůtě, a žaloba o náhradu škody proti státu byla v důsledku vznesené námitky promlčení toho nároku

- 56 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 3. 1999, č. j. 5 C 135/98 - 64, zamítnuta. Škoda vznikla žalobci tím, že jej stát neodškodnil za vazbu, ač k ní nedošlo z důvodů, které by odškodnění vylučovaly, tedy proto, že by si žalobce vazbu zavinil sám. Za prokázanou skutečnou škodu považoval okresní soud náklady vynaložené žalobcem na nutnou obhajobu v trestním řízení, které podle jeho tvrzení činily 66.000,- Kč, a pravděpodobný ušlý zisk žalobce jako podnikatele za dobu trvání vazby vyčíslený znaleckým posudkem na částku 5.904,46 Kč. Žalovaný sice v průběhu řízení zpochybnil výši nákladů na nutnou obhajobu žalobce, avšak vzhledem k tomu, že žalobce uznal pohledávku žalovaného ve výši 102.179,40 Kč, započitatelnou proti svému nároku ve svém přípise ze dne 19. 10. 2000, nebylo třeba zkoumat, zda „celková škoda byla ve výši 71.904,40 Kč nebo nižší“. Pokud se žalobce z titulu náhrady škody domáhal zaplacení nesplacených dluhů, úvěrů a úroků z nich za dobu trvání vazby, soud prvního stupně dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi nesplněním těchto závazků žalobce a jeho vzetím do vazby, neboť všechny tyto závazky „se staly splatnými“ ještě před vzetím žalobce do vazby. Důvodem jejich nesplácení byla skutečnost, že žalobce nevytvořil zisk v potřebném rozsahu a s ohledem na závěry znaleckého posudku by jej (vyjma částky 5.904,46 Kč) nevytvořil, ani kdyby nebyl vzat do vazby. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 1. 2003, č. j. 26 Co 419/2002 175, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Dovodil, že pro posouzení rozsahu žalobci vzniklé majetkové újmy je nepodstatné, zda své závazky založil jako fyzická osoba před započetím podnikání či zda do něho byly zahrnuty, nýbrž rozhodující je to, zda by byl schopen je, v případě, že by nebyl vzat do vazby, dobrovolně plnit. Jestliže v řízení bylo zjištěno, že žalobce by si za celé rozhodné období vydělal pouze 5.904,46 Kč, pak je zřejmé, že z této částky by nebyl schopen hradit žádný ze svých závazků; je proto nerozhodné, zda splatnost dluhů žalobce nastala před vzetím do vazby nebo až poté. Navíc je třeba mít na zřeteli, že jako majetková újma žalobce by přicházely v úvahu pouze úroky z prodlení jako sankce za opožděnou úhradu splátek půjček, nikoliv splátky samotné, a totéž by platilo i ohledně částek spočívajících v nezaplacené ceně zboží; k těmto plněním byl totiž žalobce povinen z titulu existence vzniklých závazkových vztahů, na základě nichž byl povinen plnit. Jeho majetkovou újmou by se proto mohlo stát pouze příslušenství pohledávek, které by nestihl uhradit v příčinné souvislosti se vzetím do vazby. V dané věci však nelze uvažovat ani o přiznání náhrady škody spočívající v žalobcem požadovaném příslušenství pohledávek, konkrétně úroků z půjček, neboť do prodlení s jejich úhradami by se žalobce nepochybně dostal - s ohledem na jeho výdělkové možnosti a schopnosti - i v případě, že by k jeho vzetí do vazby nedošlo. Odvolací soud proto uzavřel, že mezi protiprávním jednáním žalovaného a „touto majetkovou újmou vzniklou žalobci“ není dána příčinná souvislost.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem a má proto zásadní právní význam. Poukazuje na přílohy ke znaleckému posudku, jež se týkají hospodaření a účetní evidence jeho firmy, z nichž vyplývá, že v jeho hmotném investičním majetku byla po celou dobu trvání vazby evidována nemovitost v celkové hodnotě 7.294.494,50 Kč. Tento majetek však v posudku nebyl zohledněn a soud dospěl k závěru, že původní vlastník odstoupil od kupní smlouvy v měsíci srpnu 1995, tedy v době před vzetím žalobce do vazby; nepřihlédl přitom ke skutečnosti, že původní vlastník dal souhlas žalobci k prodeji nemovitosti i potom, co od smlouvy odstoupil, a že účetně byla nemovitost evidována v účetnictví žalobce až do jeho propuštění z vazby. Dále má dovolatel za to, že soud nesprávně posoudil otázku splatnosti závazků, půjček a příslušenství za dobu trvání vazby ve vztahu k jeho podnikání a že se nevypořádal s jeho námitkami ohledně výše škody, která mu vznikla v souvislosti s porušením závazku žalovaného; v tomto ohledu odkázal na své námitky uvedené v odvolání proti rozsudku okresního soudu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

- 57 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pokud žalobce odůvodňuje své dovolání tím, že ve znaleckém posudku nebylo zohledněno, že v jeho hmotném investičním majetku byla až do jeho propuštění z vazby evidována nemovitost v hodnotě 7.294.494,50 Kč (zřejmě nákupní středisko v B.), a soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že původní vlastník nemovitosti mu dal souhlas k jejímu prodeji i potom, co od smlouvy v srpnu 1995 (tedy v době před vzetím žalobce do vazby), odstoupil, a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné. Dále dovolatel - ohledně uplatněného nároku na náhradu tvrzené škody za nesplacené dluhy z půjček, úvěrů a úroků za dobu trvání vazby - nesouhlasí s názorem odvolacího soudu na otázku splatnosti závazků, půjček a příslušenství a na otázku výše škody. Protože rozhodnutí o vazbě, s nímž žalobce spojuje vznik škody, bylo vydáno dne 19. 10. 1995, tedy před účinností zákona č. 82/1998 Sb., a téhož dne byl žalobce vzat do vazby, řídil by se uplatněný nárok žalobce na náhradu škody proti státu ust. § 5 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (srov. § 36 zák. č. 82/1998 Sb.), které odpovědnost státu zakládá za současného splnění tří podmínek: 1) vykonání vazby na tom, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno nebo jenž byl obžaloby zproštěn, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vykonáním vazby a vznikem škody. I když jde o odpovědnost objektivní (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, musí být existence uvedených podmínek prokázána a odpovědnost státu lze dovodit jen tehdy, jsou-li tyto podmínky splněny. Způsob a rozsah náhrady škody se řídí ust. § 442 obč. zák. S námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku splatnosti závazků, půjček a příslušenství za dobu trvání vazby ve vztahu k jeho podnikání, nelze souhlasit, neboť okolnost, zda dluhy se staly splatnými před vzetím žalobce do vazby nebo až poté, není pro rozhodnutí o uplatněném nároku žalobce na náhradu škody představující jeho nesplacené dluhy z půjček a úvěrů a úroky z prodlení za dobu trvání vazby významná. Odvolací soud vycházel ze správného názoru, že povinnost dlužníka zaplatit svým věřitelům dluhy vzniká z jeho závazku ve smlouvě o úvěru nebo o půjčce, tedy ze vzájemného závazkového vztahu dlužníka a věřitele založeného jejich smluvním ujednáním; povinnost dlužníka platit věřiteli úroky z prodlení

- 58 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ vyplývá ze zákona jako důsledek prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 517 odst. 2 obč. zák.). Rovněž tato povinnost dlužníka uhradit věřiteli úroky z prodlení vzniká z jejich vzájemného závazkového vztahu, založeného jejich smluvním ujednáním o splatnosti dluhu; k prodlení s plněním peněžitého dluhu dochází uplynutím doby splatnosti a právo věřitele požadovat úroky z prodlení vzniká, jakmile došlo k prodlení dlužníka. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobce na zaplacení dluhů z půjček a úvěrů proti státu by nemohl být uspokojen, ani kdyby nedošlo k jeho promlčení. Ohledně požadavku žalobce na náhradu částek představujících úroky z prodlení ze splátek na půjčky a úvěry, lze odvolacímu soudu přisvědčit, že pro jeho posouzení je rozhodující okolnost, zda by žalobce - nebýt toho, že byl vzat vazby - byl schopen své závazky z půjček a úvěrů plnit, neboť jen v případě, že by právě v důsledku vzetí do vazby nemohl svým závazkům v době jejich splatnosti dostát, mohlo by příslušenství z včas nezaplacených splátek na dluhy a úvěry představovat majetkovou újmu. Za stavu, kdy v řízení bylo zjištěno, že žalobce před vzetím do vazby měl řadu dluhů a nevytvořil v potřebném rozsahu zisk, z něhož by své finanční závazky mohl plnit, a jeho zisk z podnikání za dobu trvání vazby by činil 5.904,46 Kč, je právní názor odvolacího soudu, že ani pokud by na něj nebyla vazba uvalena, nebyl by s ohledem na svoji finanční a majetkovou situaci schopen své závazky včas splnit, správný. Důvodná není ani námitka dovolatele, že v jeho majetku byla i po dobu trvání vazby nemovitost (provozovna v B.) v hodnotě 7.294.494,50 Kč, neboť z výsledků dokazování vyplynulo, že dne 28. 7. 1995, tedy před vzetím žalobce do vazby, prodávající Ing. Z. B. od této smlouvy odstoupil, v důsledku čehož byla smlouva od počátku zrušena; s touto nemovitostí tudíž žalobce nemohl nakládat. Jestliže tedy v důsledku včasného nezaplacení splátek na půjčky a úvěry vznikla žalobci povinnost uhradit věřitelům úroky z prodlení, nedošlo k tomu v příčinné souvislosti s výkonem vazby. Nebyl-li by tedy nárok žalobce na náhradu škody představující jeho nesplacené dluhy z půjček a úvěrů a úroky z prodlení za dobu trvání vazby proti státu - v případě, že by nedošlo k jeho promlčení v důsledku porušení povinnosti žalovaného jako advokáta - opodstatněný, nejsou předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, splněny. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tudíž naplněn. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 7.500,- (odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 6., a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. dubna 2004

JUDr. Olga Puškinová,v.r. předsedkyně senátu

- 59 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Příloha 4 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 38/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce B. O., proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 46/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 1999 č. j. 44 Co 663/98-71, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 1998 č. j. 21 C 46/95-59 zamítl žalobu o zaplacení částky 149.229,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, která mu měla vzniknout průtahy v soudním řízení, jež od roku 1980 do roku 1994 vedl u Městského a Krajského soudu v Brně o odměnu za využití vynálezu. Za 14 let trvání soudního řízení došlo podle žalobce k inflačnímu znehodnocení přisouzené částky, jež vyčíslil na základě zvýšení cenového indexu od roku 1986 (rok prvního rozhodnutí soudu ve věci) do roku 1994 o 157,7 % částkou 149.229,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že řízení o odměnu žalobce za využití brzdícího ústrojí kalícího jeřábu - AO 179 038 bylo u téhož soudu zahájeno dne 20. 10. 1980 a rozsudkem ze dne 3. 6. 1986 pod č. j. 21 C 236/80-81 bylo žalovanému (K. s., n. p. B.) uloženo zaplatit žalobci 28.269,- Kčs s příslušenstvím; ohledně částky 526.011,- Kčs s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Brně toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 10. 4. 1987 č. j. 17 Co 572/87-110 změnil tak, že vedle již přisouzené částky uložil žalovanému zaplatit žalobci další částku 9.759,50 Kčs s příslušenstvím do zaplacení a co do částky 508.936,Kčs s příslušenstvím žalobu zamítl, avšak na základě stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČSR rozsudkem ze dne 31. 1. 1989 sp. zn. 6 Cz 60/88 rozhodl, že rozsudkem soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti žalovaného a zamítnutí žaloby do částky 9.759,50 Kčs s příslušenstvím a rozsudkem odvolacího soudu ohledně platební povinnosti žalovaného byl porušen zákon, oba rozsudky v uvedeném rozsahu a ve výrocích o nákladech řízení a soudních poplatcích zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Ten rozsudkem ze dne 19. 12. 1991 č. j. 43 C 167/89-217 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 169.920,- Kčs s příslušenstvím. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 1994 č. j. 17 Co 113/92-272 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované (K., a.s.) uložil zaplatit žalobci 94.628,Kč s příslušenstvím a v částce 75.301,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 1. 1995. Rozsudkem ze dne 10. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1214/96 pak Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu zamítl. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci posuzoval nárok žalobce na náhradu škody podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen "zákon"), a dovodil, že škodu je třeba vykládat jako újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi jako všeobecným ekvivalentem. Skutečnou škodou je újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného v době, kdy došlo ke škodné události, a představující majetkové hodnoty, které je nutno vynaložit na to, aby došlo k uvedení do předešlého stavu. "Jinou škodou" je pak újma spočívající v tom, že v důsledku škodné události nedošlo u poškozeného ke zvětšení (rozmnožení) majetku, které by bylo možno očekávat se zřetelem k pravidelnému běhu věcí, kdyby nedošlo ke škodné události. Nebylo proto zjištěno, že by žalobci uvedeným způsobem vznikla škoda. Kromě toho nebyl splněn ani další předpoklad odpovědnosti podle § 18 zákona, neboť v řízeních o odměnu za využití vynálezu nedošlo k porušení pořádku postupu soudů obou stupňů; žalobcem namítané průtahy v těchto věcech nelze konfrontovat s žádnou právní normou, která by postup a rychlost soudního řízení upravovala, navíc inflace je celospolečenským jevem neopravňujícím uplatňovat náhradu škody. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně mezitímním rozsudkem ze dne 4. 10. 1999 č. j. 44 Co 663/98-71 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce vůči žalované je opodstatněn, a ohledně

- 60 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ výše a splatnosti nároku, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, pokud jde o skutečnosti nutné pro posouzení základu nároku, ale nevyvodil správné právní závěry. Podle odvolacího soudu v řízení o odměnu za využití vynálezu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočívá v nedodržení ustanovení § 6 o.s.ř., neboť postup soudu v řízení, které trvalo celkem déle než 14 let, nemohl zajistit rychlou a účinnou ochranu práv žalobce. Není přitom podstatné, zda délka řízení byla způsobena subjektivními či objektivními okolnostmi na straně soudu, neboť pro náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem není rozhodující, z jakého důvodu k této nesprávnosti došlo, když zákon ani nepřipouští možnost liberovat se z této náhrady; je jen věcí státu, jaká vhodná opatření k nápravě přijme. Škoda, jež tímto způsobem žalobci vznikla, však není ušlým ziskem, nýbrž skutečnou škodou (zmenšením majetku), za níž je třeba považovat nejen to, oč se skutečně snížila hodnota věci, ale i to, o co se snížila kupní síla finanční částky. Mezi poškozením věci a "poškozením" peněz, resp. jejich kupní síly, nemůže být činěn rozdíl a argument, že inflace je obecný jev, není pro posouzení této věci podstatný. Pokud by řízení trvalo např. jeden rok, během něhož by se vyskytovala inflace, stát by za ni neodpovídal, neboť taková délka řízení by v naprosté většině věcí byla přiměřená. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval otázkou výše škody, která je dána mírou inflace za období, za něž škoda vznikla, samozřejmě s omezením daným tím, od kdy začal stát za škodu odpovídat. Toto období je pak třeba vymezit vždy dle konkrétního případu. V obecné rovině je možno počátek odpovědnosti státu stanovit na dobu, kdy bez toho, že by tomu bránily okolnosti objektivního charakteru, nebyly v rámci řízení činěny úkony směřující k rozhodnutí ve věci. Takovýmito objektivními důvody však nemohou být např. prodlevy v jednotlivých úkonech způsobené vysokou zátěží soudce jinými případy, nedostatečné personální zajištění kanceláře soudu, ani nedostatky v technickém zajištění. Soudu prvního stupně bylo proto uloženo zabývat se otázkou, kdy se v dotčeném řízení poprvé objevil stav, kdy prodleva s nařízením jednání (či jinými procesními úkony) nebyla způsobena např. krátkodobou nemocí soudce nebo jinou objektivní okolností, která nemůže být ovlivněna sebekvalitnější péčí státu o chod justice, případně kdy prodleva nebyla způsobena chováním některého z účastníků. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. Namítá zejména, že dokazování ke zjištění okolností, za jakých došlo k prodlení v původním soudním řízení, k němuž v napadeném rozsudku odvolací soud zavázal soud prvního stupně, je nutno pokládat za zjištění směřující nikoliv k výši škody, ale za zjištění podstatná pro závěr, zda takové prodlení lze pokládat za nesprávný úřední postup a zda tedy je vůbec dán zákonný předpoklad vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup. Průtahy v řízení by bylo možno pokládat za nesprávný úřední postup podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb. za předpokladu, že by k nim v rozporu s právním předpisem stanovenými postupy došlo konkrétním jednáním či opomenutím těch, kdo plní úkoly státu spočívající ve výkonu soudnictví. Taková zjištění však učiněna nebyla. Podle dovolatelky navíc sám žalobce způsobil roční průtahy nevyhověním výzvě soudu na doplnění žaloby. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu ohledně hodnocení povahy a dopadu újmy, jež měla žalobci vzniknout snížením kupní síly (inflací) peněžní částky, ke které došlo v době, kdy tato částka byla předmětem soudního sporu; již samotný pojem "snížení kupní síly", z něhož vyplývá, že za určitou částku lze opatřit menší objem nákupů, neumožňuje přijmout závěr, že by šlo o skutečnou škodu. Žalobce měl přitom možnost požadovat i poplatek z prodlení, který by paušalizoval škodu, a to ve vztahu k tomu, kdo neplní závazek (dlužník). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že soudy nižších stupňů v řízení o odměně za využití zlepšovacího návrhu porušily zákon a tím neplnily úřední povinnosti soudů v soudních řízeních, jak jim zákon ukládá. Proto žalobci náleží nárok na náhradu škody a rozhodnutí odvolacího soudu je tak plně v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

- 61 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Podle těchto ustanovení stát objektivně (bez ohledu na zavinění) odpovídá za škodu při současném splnění tří podmínek : 1) poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), 2) příslušný orgán státu se dopustil nesprávného úředního postupu a 3) škoda je v příčinné souvislosti s tímto postupem, tedy nesprávný postup orgánu státu je se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti (zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností). Ačkoliv není vyloučeno, aby k nesprávnému úřednímu postupu došlo v rámci činnosti rozhodovací, je pro odpovědnost podle § 18 zákona určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Vzhledem k velmi odlišnému stupni složitosti a náročnosti jednotlivých sporů, které jsou projednávány soudy v občanském soudním řízení, není až na výjimky (srov. např. ustanovení § 75 odst. 4 a § 191b odst. 4 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001) dosti dobře možné obecně (např. předpisem) stanovit lhůtu, v níž by soud měl věc rozhodnout. Ustanovení Čl. 38 odst. 2 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kromě jiného stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Ustanovení § 6 o.s.ř. pak ukládá soudu, aby v řízení postupoval v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. I z této úpravy je zřejmé, že zásada rychlosti soudního řízení zakládá významné právo účastníka, aby jeho věc byla soudem projednána a bylo o ní rozhodnuto bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Nejde však o hledisko absolutní, které by mohlo převážit jiné požadavky na soudní rozhodování, jimiž je např. i zmíněná povinnost soudu opřít své rozhodnutí o spolehlivě zjištěný skutkový stav věci, obzvláště v případech, kdy jsou některé skutečnosti mezi účastníky sporné. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, lze proto považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Podle § 152 odst. 1 věty první o.s.ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. Podle § 152 odst. 2 o.s.ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu. Soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku. V řízení o nároku na náhradu škody podle § 18 zákona základ věci zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti uvedených v tomto ustanovení kromě výše škody; mezitímní rozsudek lze tedy vydat tehdy, jsou-li vyřešeny otázky, zda vznikla škoda (majetková újma), dále zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu a zda mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je vztah příčiny a následku (příčinná souvislost). Vydání mezitímního rozsudku je dále podmíněno tím, že se soud vypořádal i s otázkou případného spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.) či jiných osob (§ 438 obč. zák.) a případnými důvody snížení náhrady soudem (§ 450 obč. zák.). Odvolací soud v posuzovaném případě shledal splněnými všechny podmínky odpovědnosti státu podle § 18 zákona, přičemž ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu dovodil, že doba čtrnácti let soudního řízení sama o sobě a bez zkoumání dalších okolností představuje porušení zásady rychlosti řízení; tyto závěry promítl do vydání mezitímního rozsudku, jímž vyslovil, že základ nároku je dán. Uložil přitom soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval tím, kdy se ve čtrnáct let trvajícím řízení "poprvé objevil stav, kdy prodleva s nařízením jednání" či jinými procesními úkony "nebyla způsobena např. krátkodobou nemocí soudce či jinou objektivní okolností, která nemůže být ovlivněna sebekvalitnější péčí státu o chod justice", případně kdy prodleva nebyla způsobena chováním některého z účastníků; tyto okolnosti považoval odvolací soud za významné pouze z hlediska výše škody s tím, že je třeba vymezit období, v němž stát odpovídá za škodu danou mírou inflace. Tento právní názor je nesprávný, protože právě teprve porovnáním složitosti a

- 62 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ náročnosti projednávané věci s délkou řízení a zhodnocením všech okolností, které ji ovlivnily, lze dospět k závěru, zda a nakolik byla délka řízení vyvolána samotným postupem soudu a zda tedy vůbec lze uvažovat o nesprávném úředním postupu soudu spočívajícím v porušení zásady rychlosti řízení a následně i o tom, zda a nakolik je škoda, byla-li tím způsobena, v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu. Samotná délka řízení posuzovaná izolovaně bez zmíněných souvislostí však neopravňuje k závěru o splnění jedné z podmínek odpovědnosti státu podle ustanovení § 18 zákona. Jestliže odvolací soud přesto shledal základ uplatněného nároku důvodným, což vyjádřil vydáním mezitímního rozsudku, ačkoliv zároveň uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval shora popsanými okolnostmi, jimiž byla délka řízení provázena, vydal mezitímní rozsudek za situace, kdy podmínky pro jeho vydání nebyly dány. Postupoval proto v rozporu s ustanovením § 152 odst. 2 o.s.ř., čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Kromě toho je dovolatelce třeba přisvědčit i v tom, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu o splnění další podmínky odpovědnosti žalované, jíž je existence škody. Zákon č. 58/1969 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu škodu blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle § 20 zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Rozlišuje se přitom škoda na věci, resp. majetku, a škoda na zdraví. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné (např. pohledávky, tzv. duševní vlastnictví apod.); oproti tomu pasiva (např. závazky) se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv (příp. se zvětší hodnota pasiv) takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Odměna za využití vynálezu, o kterou vedl žalobce soudní spor v letech 1980 - 1994, představuje pohledávku žalobce za tehdejším žalovaným, která vznikla využitím duševního vlastnictví žalobce. Rozhodnutí soudu o platební povinnosti tehdejšího žalovaného mělo pouze deklaratorní charakter (potvrzovalo autoritativním způsobem existenci pohledávky) a do doby, než byly peníze skutečně zaplaceny, byla součástí majetkového stavu žalobce i tato pohledávka. Protože šlo o pohledávku na peněžité plnění, je její hodnota již sama o sobě vyjádřena v penězích a není proto potřeba ji nijak převádět na všeobecný ekvivalent. Není pochyb o tom, že hodnota pohledávky, která byla žalobci přisouzena, se po celou dobu řízení nezměnila (narůstal pouze úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky) a ani inflace se její výše jako takové nedotkla (nepřinesla úbytek aktiv). Protože součástí majetkového stavu žalobce byla v roce 1980, v roce 1986 a konečně i v roce 1994 pohledávka ve shodné výši 94. 628,- Kč, nelze dovodit, že v důsledku délky soudního řízení se majetkový stav žalobce zmenšil. I když lze připustit, že za tuto částku mohl žalobce pořídit po roce 1994 jiný, menší objem hmotných předmětů než v době, již považoval za přiměřenou pro soudní rozhodnutí (rok 1986), nelze tento hypotetický rozdíl považovat za škodu, neboť taková konstrukce nevychází z vyjádření újmy v penězích, nýbrž z přepočtu peněz na hmotné předměty a zpět na peníze. Žalobcem uplatněný nárok tedy neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném právu a definována právní teorií a z ní vycházející soudní praxí. Pro úplnost je třeba dodat, že kromě náhrady škody, jak ji upravuje občanský zákoník, neobsahuje zákon č. 58/1969 Sb. žádný zvláštní způsob odškodnění za případný nesprávný úřední postup spočívající v neodůvodněných průtazích řízení. Ani jiný platný předpis právního řádu České republiky nezakládá možnost odškodnění, které by nezávisle na majetkovém stavu poškozeného a bez ohledu na skutečnou škodu stanovilo určitou satisfakci, bylo-li prokázáno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ostatně i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 1997 sp. zn. IV ÚS 215/96 publikovaném pod č. 17 ve Sbírce nálezů a usnesení

- 63 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ Ústavního soudu ČR, ročník 1997, sv. 7, díl I., v souvislosti s rozhodováním o právu účastníka soudního řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyslovil, že zákon mu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno; samotná tato skutečnost nemůže být ani důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. jsou naplněny; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 8. února 2001 JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r. předsedkyně senátu

- 64 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Příloha 5 Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 513/02 I. ÚS 513/02 Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Peška, bytem Václava III., 772 00 Olomouc, právně zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 22, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 12 Co 680/2001, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci, ze dne 3. 8. 2002, sp. zn. 14 C 90/2001, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 12 Co 680/2001, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci, ze dne 3. 8. 2002, sp. zn. 14 C 90/2001, se zrušují. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení ve výroku citovaných rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba proti vedlejšímu účastníkovi řízení, ČR - Ministerstvu spravedlnosti. Touto žalobou se stěžovatel domáhal náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu, způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to ve výši 16 500,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opíral stěžovatel o skutečnost, že mu bylo dne 25. 8. 2000 sděleno obvinění pro pokus trestného činu lichvy, poté však bylo obvinění jako nezákonné a neodůvodněné zrušeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 30. 8. 2000. Škoda ve výši 16 500,- Kč vznikla stěžovateli zaplacením odměny za jeho obhajobu advokátovi Mgr. Kamilu Andreemu, kterému udělil plnou moc k zastupování v trestním řízení. Okresní soud v Olomouci žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že škoda spočívala pouze v nákladech řízení, a stěžovateli nevznikla v souladu se zněním § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. „jiná škoda“. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, kterému odvolací soud nevyhověl a prvoinstanční rozsudek potvrdil, neboť se zcela ztotožnil s jeho odůvodněním. Stěžovatel je přesvědčen, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem má v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod každý. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v příčinné souvislosti se sdělením obvinění utrpěl škodu v té částce, kterou byl nucen vynaložit na úhradu nákladů právního zastoupení. Rozhodnutím soudu pak bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, ze dne 30. 4. 2002 (publikován ve Sbírce zákonů pod č. 234/2002 Sb.), kterým byl cit. § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zrušen. Účastník řízení – Krajský soud v Praze shodně jako i vedlejší účastník – ČR - Ministerstvo spravedlnosti ve svých vyjádřeních k obsahu ústavní stížnosti Ústavnímu soudu sdělili, že se s ústavní stížností stěžovatele ztotožňují a navrhují, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno.

II. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním

- 65 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ zákonem. Tato skutečnost dle názoru Ústavního soudu v tomto případě nastala, a proto je ústavní stížnost důvodná. Úvodem Ústavní soud poznamenává, že ústavností ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 83/1998 Sb., se již zabýval a svým nálezem ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. 18/01, (publ. pod č. 234/2002 Sb.) citované ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zrušil, když dospěl k závěru, že, má-li „každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon [čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny], pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým vznikla škoda spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo postupem zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení k naprostému vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy. Takový postup je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem České republiky a nerespektuje princip minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního práva.“ V daném případě obecné soudy nepřiznaly stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady zastoupení, jež dle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. jsou součástí nákladů řízení) jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda. Vzhledem k uvedenému nálezu Ústavního soudu je patrné, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než jen ta, jež spočívá v nákladech řízení. I když si je Ústavní soud vědom, že obecné soudy postupovaly v tomto bodě v souladu s tehdy platným ustanovením § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přesto napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu § 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovateli vyhovět, a v záhlaví uvedený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 1. července 2003 Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. předseda I. senátu Ústavního soudu

- 66 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Příloha 6 Nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 596/02 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké, soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti Františka Honců, bytem Lehárova 1820/5, Praha 4-Modřany, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem, Pravdova 1113/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2000, čj. 8 Co 1009/2000-104, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, č.j. 25 Cdo 2035/2000-118, za účasti těchto soudů jako účastníků řízení a České republiky – Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á . Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Stěžovatel uvedl, že v trestním řízení, sp. zn. 3 T 3/97, Okresního soudu v Jindřichově Hradci byl zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu znásilnění. Za dobu strávenou ve vazbě se proti vedlejší účastnici řízení domáhal náhrady škody (ušlý výdělek). Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále též „soud I. stupně“ nebo „nalézací soud“) ze dne 28. února 2000, č.j. 4C 813/98-82, bylo žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti uloženo zaplatit stěžovateli částku 78 234,- Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované strany však Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Nemůže podle něj obstát úvaha odvolacího soudu, pro nějž bylo rozhodující to, že v den vzetí do vazby stěžovatel neměl uzavřen žádný pracovní poměr ani neměl se žádným konkrétním zaměstnavatelem nástup do zaměstnání ujednán. Poukázal v této souvislosti na závěr nalézacího soudu, který dovodil, že sama skutečnost, že navrhovateli skončil pracovní poměr jediný den před tím, než byl vzat do vazby, nemůže vést a priori k závěru, že navrhovatel by po dobu vazby nepracoval a žádný ušlý výdělek by mu nevznikl. Podle stěžovatele se odvolací ani dovolací soud touto logickou úvahou neřídily a ve svém důsledku porušily stěžovatelovo základní právo na náhradu škody. Stěžovatel dále tvrdil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno i jeho základní právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny. Porušení těchto práv spatřoval v důsledku chybného postupu odvolacího soudu, který – ač sám neprováděl žádné dokazování, neboť těžiště dokazování se soustředilo u okresního soudu – zcela negoval a přehodnotil skutková zjištění učiněná soudem I. stupně. Tento postup je podle stěžovatele v rozporu s úpravou procesního postupu podle § 220 odst. 1 o.s.ř. a s judikátem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/1992, který lze vztáhnout i na řízení občanskoprávní. Stěžovatel konečně odvolacímu a dovolacímu soudu vytkl, že při posuzování nároku žalobce nevyčerpaly všechny v úvahu přicházející právní důvody, pro které by žalobci finanční plnění mělo být přiznáno. Oba soudy posoudily jeho nárok jen v úzké intenci uplatněného nároku na ušlý výdělek a

- 67 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ neposoudily jej v širších souvislostech obecného nároku na náhradu škody či nároku na finanční zadostiučinění za imateriální újmu za rok strávený ve vazbě podle § 13 a § 853 občanského zákoníku a § 20 zákona č. 58/1969 Sb. anebo podle obecného principu spravedlnosti, humánnosti a dobrých mravů ve smyslu § 3 občanského zákoníku. II. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti opatřil vyšetřovací spis Policie ČR, okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově Hradci ČVS: OVV-483/96 a spisy Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 3 T 3/97 a sp. zn. 4 C 813/98. Dne 28. srpna 1996 byl stěžovatel zadržen, bylo mu sděleno obvinění z trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. srpna 1996 byl vzat do vazby. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, č.j. 3 T 3/97-214, ze dne 30. června 1997 ve spojení s usnesením Krajského soud v Českých Budějovicích, č.j. 3 To 667/97-240, ze dne 8. září 1997 byl stěžovatel obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) trestního řádu, tj. proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal. Na základě usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. června 1997, č.j. 3 T 3/97220, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. srpna 1997, č.j. 3 To 668/97233, byl stěžovatel dne 6. srpna 1997 propuštěn z vazby na svobodu. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal náhrady škody (včetně příslušenství) spočívající ve ztrátě na výdělku za dobu strávenou ve vazbě, tj. od 28. srpna 1996 do 6. srpna 1997, podle zákona č. 58/1969 Sb. Rozsudkem ze dne 28. února 2000, č.j. 4C 813/98-82, Okresní soud v Jindřichově Hradci jeho žalobě vyhověl. Nalézací soud dovodil, že stěžovatel si vazbu ve smyslu § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb. nezavinil sám, takže odpovědnost státu za škodu není vyloučena. Nalézací soud dále zjistil, že stěžovatel v době vzetí do vazby nikde nepracoval, neboť předcházející den skončil jeho pracovní poměr. Na základě provedených důkazů učinil nalézací soud závěr, že stěžovatel by pracoval i v době, kdy vykonával vazbu. Při určení výše škody vycházel nalézací soud z tzv. pravděpodobného výdělku podle § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. a s ohledem na skutečnost, že stěžovatel se domáhal náhrady škody v nižší výši, nalézací soud jeho návrhu v plném rozsahu vyhověl. K odvolání vedlejší účastnice však Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že návrh stěžovatele zamítl. Odvolací soud konstatoval, že nebyl prokázán právní základ nároku stěžovatele, tj. nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl v okamžiku vzetí do vazby s konkrétním zaměstnavatelem ujednáno navázání pracovního poměru. Podle odvolacího soudu úvaha ve smyslu § 136 o.s.ř. je namístě pouze tam, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší (nikoli základem) uplatněného nároku a tuto výši pak soud určí podle své úvahy. Podle odvolacího soudu stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že mu vzetím do vazby vznikla škoda. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dovolací soud připustil, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání vazby nelze podmiňovat okolností, že pracovní poměr trval ke dni vzetí do vazby. K odškodnitelné ztrátě na výdělku ve smyslu ustanovení § 445 a násl. občanského zákoníku může výjimečně dojít například i tehdy, když poškozený v době vzetí do vazby sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit, a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. Tato výjimka však podle dovolacího soudu může založit nárok na odškodnění pouze tehdy, prokáže-li poškozený, že měl již uzavřenu pracovní smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu, případně alespoň že měl uzavření pracovního nebo obdobného poměru sjednáno; Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. srpna 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991. V konkrétní věci stěžovatele vzal dovolací soud za prokázané, že stěžovatel nebyl v době vzetí do vazby zaměstnán a ani neměl sjednáno uzavření nového pracovního poměru u konkrétního zaměstnavatele, případně že by se s ním alespoň dohodl na době nástupu a pracovním zařazení. Stěžovatel vznik škody neprokázal a v tomto smyslu dovolací soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení věci.

- 68 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ Na argument stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, odpověděl Nejvyšší soud tak, že stěžovatel ve skutečnosti nenapadá skutková zjištění odvolacího soudu, nýbrž jeho odlišný právní názor na předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, tedy jeho právní závěry. Dovolací soud konečně neshledal opodstatněnou ani výtku stěžovatele, že odvolací soud neposoudil jeho nárok též z hlediska nároků na náhradu nemateriální újmy podle § 13 občanského zákoníku. Z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě je zřejmé, že žalobce uplatnil nárok na náhradu újmy materiální a nikoli jiné újmy vyvolané jeho pobytem ve vazbě. Pouze k náhradě za ztrátu na výdělku se také vztahovala veškerá tvrzení žalobce i prováděné důkazy, a proto je zřejmé, že vzhledem ke skutkovému vymezení uplatněného nároku žalobcem nepřicházelo jiné právní posouzení než podle § 21 zákona č. 58/1969 Sb. a § 445 a násl. občanského zákoníku v úvahu. III. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti učiněném k výzvě Ústavního soudu odkázal Krajský soud v Českých Budějovicích zcela na odůvodnění svého rozsudku napadeného ústavní stížností. Konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v části shodné námitky, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Konstatoval, že stěžovatel nevysvětluje konkrétně, jakým způsobem se napadená rozhodnutí obecných soudů týkají jeho ústavně zaručených práv a svobod. Argumentuje sice čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 Listiny, ty však obecně odkazují na konkrétní zákonnou úpravu. V rámci ústavní stížnosti jen opakuje tvrzení a právní názory uplatněné již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Doplnil, že skutkově byl žalobní návrh stěžovatele vymezen jako náhrada ušlého výdělku za dobu vazby, nikoli jako přiměřené zadostiučinění nebo náhrada nemajetkové újmy v penězích, tedy ochrana osobnosti podle § 13 občanského zákoníku. Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti Ústavnímu soudu navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Konstatovala, že právní závěry odvolacího a dovolacího soudu vycházejí z platné judikatury. Námitky stěžovatele se podle vedlejší účastnice v podstatě shodují s námitkami uplatněnými v dovolání a směřují do způsobu hodnocení důkazů, takže je nelze s ohledem na specifické postavení Ústavního soudu relevantně uplatňovat v rámci řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal výše citovaná vyjádření účastníka a vedlejších účastníků stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce na vědomí. Ústní jednání ve věci se s ohledem na souhlasy všech účastníků i vedlejších účastníků s upuštěním od jednání nekonalo (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů v intencích stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod a dospěl k následujícím závěrům. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Základní právo na odškodnění ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny má pouze ten, jemuž byla škoda způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvalení vazby na osobu obviněnou z trestného činu samo o sobě nezákonným rozhodnutím není, pokud je toto rozhodnutí učiněno v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny, resp. v souladu s trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu tím, že osoba obviněná a později obžalovaná z trestného činu byla nakonec obžaloby zproštěna proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala. Jestliže zákon č. 58/1969 Sb. (dnes zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

- 69 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________ postupem) zakládá odpovědnost státu za škodu způsobenou vedle nezákonného též zákonným rozhodnutím o vazbě, pokud byl obžalovaný později zproštěn obžaloby, poskytuje vyšší zákonný standard ochrany práv. Jde bezpochyby o moudrý a vítaný počin zákonodárce, který si nadevše cení osobní svobody jednotlivce, nikoli však o plnění závazného pokynu podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stejně tak ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) stipuluje právo na odškodnění tomu, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními čl. 5. Ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy přitom činí výjimky z práva na svobodu a osobní bezpečnost v případech zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ani ostatní účastníci nezpochybňují, že uvalení vazby na stěžovatele bylo v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí i po celou dobu trvání vazby zákonné a ani v trestním spisu neshledal Ústavní soud žádné indicie zpochybňující zákonnost vazby vykonané na stěžovateli. Ústavní soud proto uzavírá, že ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny není na daný případ vůbec aplikovatelné. Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít tím, že odvolací soud podle tvrzení stěžovatele neoprávněně zcela negoval a přehodnotil skutková zjištění učiněná soudem I. stupně, konstatuje Ústavní soud, že ani toto ustanovení Listiny na daný případ nedopadá. Jeho obsahem je garance, že o věci spadající do pravomoci soudů bude rozhodovat zákonný soud, tj. soud místně, věcně i funkčně příslušný. Nikdo a nic přitom nezpochybňuje skutečnost, že o odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci rozhodoval zákonný odvolací soud, tj. Krajský soud v Českých Budějovicích, a v jeho rámci zákonní soudci určení k tomu rozvrhem práce. Vedle toho se s tímto argumentem stěžovatele bezezbytku vypořádal Nejvyšší soud, který přesvědčivě vysvětlil, že odvolací i dovolací soud se od skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně nijak neodchýlily ani jej nepřehodnotily. Od nalézacího soudu se lišily jen v právních závěrech, které ze skutkových okolností vyvodily. Poté, co Ústavní soud shledal, že ustanovení čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítal, nejsou na daný případ aplikovatelná, musí Ústavní soud v rovině údajného porušení práva na spravedlivý proces konstatovat, že z vlastní argumentace stěžovatele stran vzniku škody ve formě ušlého výdělku, jeho dokazování a hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů již nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Totéž platí i o jeho tvrzení, že obecné soudy měly jeho nárok posoudit v širších souvislostech obecného nároku na náhradu škody či nároku na finanční zadostiučinění za imateriální újmu. Ostatně i s tímto tvrzením se Nejvyšší soud přesvědčivě vypořádal poukazem na skutečnost, že stěžovatel v žalobě i po celou dobu řízení svůj tvrzený nárok vymezil skutkově jako nárok na náhradu škody ve formě ušlého výdělku. V občanském soudním řízení přitom platí, že žalobce musí mimo jiné unést břemeno tvrzení; soud jej v tomto k újmě druhé strany suplovat nemůže. Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci „jednoduchého“ práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by tak ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani ze spisové dokumentace se nepodává žádné zásadní porušení procesních pravidel v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce byl na soudní jednání řádně předvoláván, věc byla projednávána v jeho přítomnosti, měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, s jeho námitkami se soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích vypořádaly. Spor byl veden o podmínky vzniku náhrady škody podle předpisů občanského (nikoli ústavního) práva hmotného, jejichž posouzení je v rukou obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem. Nelze přitom říci, že by se jejich závěry ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když se obecné soudy přiklonily k té interpretaci, kterou stěžovatel nesdílel a která pro něj znamenala ztrátu pře. Ústavnímu soudu se proto nejeví právní závěry obecných soudů jako svévolné nebo vybočující z jejich ustálené judikatury zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem.

- 70 -

Seznam příloh _________________________________________________________________________

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že k porušení základního práv stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny nedošlo, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodnou zamítá. Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. května 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

- 71 -

Náhrada škody za nesprávný úřední postup

Recommend Documents