„Život je promarněný dar, pokud ho člověk neprožil tak, jak po tom toužil“. Rumunský básník Mihale Emineska
Nahlédnutí do Solné komory Horní Rakousko, Salzbursko a Štýrsko 2. - 6. 9. 2014 Krásná příroda a blankytně modrá jezera lemovaná alpskými štíty oslovila i rakouské panovníky. Zamilovali si ji a nalezli zde odpočinek od všedních dní. Něco tu však přece jen tenkrát k dokonalosti chybělo – současná síť cyklostezek…
Solná komora se rozkládá na území tří rakouských zemí, jak je uvedeno v nadpise. Je to kombinace překrásné hornaté krajiny, křišťálově čistá jezera a malebná města a obce. Zde Keltové jako první na světě začali využívat přírodní zásoby soli. Za ideální výchozí bod pro poznání Solné komory se považuje jezero Wolfgangsee, kterému místní říkají také Abersee; je dlouhé 10 km a max. hloubka je 114 m. Proto jsem vybral jako výchozí bod a místo dočasného ubytování penzion Riga nedaleko obce
Sankt Wolfgang im Salzkammergut (549), která má 3000 obyvatel a je perlou Solné komory, asi 50 km od Salzburgu. Začátkem prázdnin, kdy jsem byl nemocný, zde bylo 12 přátel a po skončení pobytu jsem všechny pozval na zhodnocení zájezdu a společenské posezení k nám na terasu. Bylo patrné, že se zájezd všem líbil, což mne potěšilo. Věřil jsem, že se tam letos také podívám, ale sám. Dříve jsem však chtěl uskutečnit plánovaný přejezd Švýcarska na kole od Ženevského jezera na hranici s Francií k Bodamskému jezeru na hranicích Německa a Rakouska. Obrátil jsem se s žádostí na své přepravce Cargo Jičín a Autospol Strakonice, zda bych v pondělí 1.září mohl cestovat do blízkosti Švýcarska k jezeru Maggiore nebo do Coma. Nemohl jsem odjet později, neboť jsem se musel vrátit do středy 10. září domů, abych mohl odjet s přáteli 11.9. do Beskyd na přechod Javorníků. Toto se nepodařilo a tak jsem využil nabídku Jirky Matese z Carga, který nabídl na úterý 2.9. kamion
do Linze, což je v blízkosti Solné komory v Rakousku. Původně plánovaný odjezd v úterý večer z Hradce Králové se změnil na večerní cestu vlakem z Jičína do Týniště nad Orlicí, kde na mne na nádraží čekal řidič Pavel Valenta se svým osobním autem a odvezl ke svému kamionu, který stál v Třebechovicích před továrnou vyrábějící Orsil a sdělil, že odjíždí domů spát a odjedeme až zítra ráno v 5 hodin. 3.9. st Vyspal jsem se v kamionu a v půl páté už jsem začal snídat moučníky s červeným Tramínem. Pavel přišel včas a stačil ještě ohřát vodu na kávu a pro mne na čaj a úderem páté hodiny jsme odjížděli. Nevěřil jsem svým očím, kudy jsme s velkým naloženým kamionem projížděli; po úzkých cestách lesem ještě za tmy, místa mého mládí, kam jsem chodil do lesa s rodiči na houby, kolem cihelny na Starých Holicích, kde jsem o prázdninách jako brigádník pomáhal svému otci vyvážet cihly z pece, kolem mého rodného domu v Ostřetíně; poté cestou na Chrudim, kde nedaleko bydlela má žena Jitka, obcí Kočí s krásným dřevěným kostelíkem, který maloval její otec a visel v domě rodičů. V Chrudimi
jsem nastoupil do prvního svého zaměstnání jako mladý inženýr atd. Zde se k nám připojil druhý kamion jedoucí na stejné místo vykládky v rakouském Traunu u Linze, jehož řidič bydlí v Horní Rovni, 4 km od mého rodiště a zná tak mnoho mých přátel z mládí. A tak jsem si říkal: jak je ten svět malý… Venku sice pršelo, ale to nevadilo v naší pohodě a celou cestu jsem si s řidičem Pavlem povídal a také poslouchal jeho životní zkušenosti. Bezpečností přestávku za Českými Budějovicemi jsme využili k malému občerstvení a já dokonce k přestrojení do cyklistického oblečení, neboť jsem měl v plánu po zastavení v místě vykládky ihned pokračovat po rakouských silnicích a cyklistických stezkách do plánovaného místa penzionu Riga nedaleko městečka Bad Ischel. Traun – Wels 15 km – Lambach 30 km – Gmunden 57 km – Traurikchen 68 km - Ebensee (445) 74 km – Bad Ischl (469) 91 km – Sankt Wolfgang (549) 109 km – Radau (500), penzion Riga 115 km Za drobného mrholení a teploty 19 st.C jsem se rozloučil s oběma řidiči a po cyklostezce jel do Welsu a po málo frekventované a už po skoro oschlé silnici pokračoval jsem lesem do městečka Lambach, kde jsem poprvé zastavil na mostě přes řeku Traun a fotil za zády rozsáhlý benediktýnský
klášter a v dálce nad řekou velký kostel s třemi věžemi v Stadl – Pauře. Před malou útulnou vesničkou s kostelem a klášterem v Traukirchen jsem nemohl pokračovat tunelem, ale naštěstí jsem jel po staré silnici kolem jezera Traunsee a znovu fotil. Také dále pokračovala pěkná asfaltová cyklostezka podél řeky Traun, na které se plavilo mnoho vodáků do městečka Ebensee a dále do Bad Ischlu. Počasí se stále zlepšovalo a tak jsem se vydal až na okraj jezera Wolfgangsee a odtud zpět po cyklostezce a nakonec po úzké silnici s malým provozem do osady Radau, kde je penzion Rega. Měl jsem štěstí, když jsem zde potkal švagrovou majitelky penzionu, která
za 15 minut přijela a já se mohl ubytovat. Nebyl jsem předem ohlášen, ale vstřícnost majitelky mi zajistil deníček z předchozí návštěvy přátel, který zpracoval Mirek Jiran a já ho předal majitelce a poděkoval za pohostinnost, kterou jim při nedávném pobytu poskytla. Byl jsem na penzionu jediným hostem a tak mne po večeři pozvala na láhev červeného vína, kde jsem si opakoval svou už chabou němčinu. Několikrát zavzpomínala na moji partu a pamatovala si hlavně jméno Luboš. 4.9. čt – Radau – Bad Ischl (469) 7 km – Bad Goisern (504) 18 km – Gosauzweg, odbočka na Gosau 28 km – Gosau 39 km – Gosausee (933) 46 km – Hallstadtt (532) 67 km – Obertraun 74 km – Kopenpass (690) 77 km – Aussee (659) 82 km –Altausee (719) 84 km - Pass Pöischen (993) 95 km – Bad Goisern (502) – Bad Ischl 115 km – Radau 121 km; nastoupáno 1500 km.
Vstával jsem po sedmé hodině a bohatě posnídal. Teprve po rozplynutí ranní mlhy, skoro až v 9 hodin jsem opustil penzion. Skoro 7 km dlouhý byl sjezd do Bad Ischlu, kde jsem si koupil jen „tekutiny“ na cestu, neboť slunce začalo hřát od samého rána. Pokračoval jsem po cyklostezce kolem kostelíka v obci Lauffen do Bad Goisernu, kde jsem si v informačním středisku vyzvedl cyklistickou mapu, abych mohl zapůjčenou stejnou mapu vrátit Mirkovi. Hned vedle je velký katolický kostel, ale stejně by zavřený jako nedaleko odtud evangelický kostel. Zastavuji a zdravím se se sympatickou dvojicí mladých lidí na kolech ze Zvolena, kteří si stěžovali na deštivé počasí v předcházejících dnech. Dnes vyrážejí do hor, neboť je slunečno a teplo, minimálně 20 st. C a teplota stále šplhá nahoru, nefouká; ideální cyklistické počasí. Proto jsem odložil skoro vše, co jsem mohl. Pokračoval
jsem proti toku řeky Traun a později už jel podél jezera Halltstättersee až na křižovatku, kde
jsem odbočil vpravo a začal stoupat podél bystré řeky Gosaubach až do obce Gosau.
Zde se otevřelo široké údolí, odkud už v dálce jsem viděl vysoké hory v oblasti Dachstainu. Pokračoval jsem zprvu pohodlnou, mírně zvlněnou cestou s malým provozem aut k jezeru Gosausee. Posledních 1.5 km, kde silnice definivně končí, jsou už jen čtyři záchytná parkoviště, ale stoupání silnice je extrémní, asi 20 %. A tak jsem jel na nejmenší
převod, abych to vůbec zvládl. Nikde žádný jiný cyklista, ale turistů, kteří přijeli auty a dokonce i jeden autobus, bylo mnoho. Od jezera je překrásný pohled na majestátní kulisu hor Dachsteinu včetně ledovce Hoher Dachstei (2915). Pro mne to byla opravdová lahůdka. Vzpomínal jsem, jak jsme zde s mladším synem Štěpánem před více jak 22 roky zkoušeli výzbroj a
výstroj před naší první cestou do Himálají. Tehdy jsem tam slavil své 50. narozeniny. Poté se mi to
podařilo ještě několikrát, tzn. slavil jsem na okruhu kolem Annapurny „60“ s Jitkou a „70“ let nedávno s devíti přáteli z Čech, Moravy a Slovenska. Mnozí turisté se chtěli se mnou fotografovat a také jsem musel odpovídat na nejrůznější jejich dotazy; hlavně dokud jsem přijel a kolik je mi let – nevěřícně kroutili hlavou a zvali mne na víno . Všichni byli velmi přátelští, cítil jsem se dobře a dolů se mi ani nechtělo. Zde jsem také vzpomenul na Sáru, která v této chvíli asi dělá státní zkoušku, aby se stala právničkou. Dokonce jsem načerpal čerstvou pramenitou horskou vodu u studánky do bidonu na kole, abych doplnil to, co jsem nahoru vypotil. Vzpomínal jsem i na své přátele doma, kteří v Solné komoře byli před dvěma měsíci, ale tuto nádheru si nechali ujít; snad
příští rok . Sjezd dolů byl velice pohodlný a cestu jsem si moc vychutnával. Občas jsem i zastavil, abych si vyfotil překrásné dřevěné domky vyzdobené květinami, kolem posekaná tráva a stejně upravené a voňavé jsou zdejší louky, na kterých se občas pasou krávy; voněl heřmánek a já se radoval – idylka jako v pohádce. Brzy jsem se vrátil k jezeru a jen několik minut trvala cesta po silnici či cyklistickém chodníku do „pravěkého Hallstadttu“, kde je nejstarší solný důl. Na úzké cestě podél jezera jsem potkával mnoho Japonců a stejně jako oni stále jsem fotil. Nádherné jsou zde dřevěné staré domy ve stráni nad jezerem plnékvětin, všude vonící hospůdky a bary. Dominantou městečka jsou dva kostely. Zastavil a obědval jsem na náměstí s kašnou, proti mně byl obrovský hotel „U zeleného
stromu“, vedle kostel a u něho přístaviště lodí po jezeře; také jedna z možností, jak se dostat na druhou stranu jezera. Zdejší pohodu jsem si vychutnával s ostatními turisty až do morku kostí. Zde jsem se rozhodoval, zda se
vrátím jako přátelé zpět nebo se pokusím celé jezero objet na
kole. Zvítězila druhá, obtížnější varianta. Do Obertraunu byla cesta snadná, skoro rovinatá, ale poté následovalo asi 3 km dlouhé stoupání. Ještě, že zde kladli nový asfaltový povrch a museli jsme déle čekat, než projelo jen málo aut v protisměru. Jeden kilometr
před Aussee začalo nekonečně dlouhé stoupání až do výšky 993 m n.m. v Pötschen Höhe, kde jsem měl neskutečnou žízeň, ale vydržel jsem sjet až do Bad Ischlu. Dolů jsem skoro letěl rychlostí až 60 km za hodinu a vychutnával jsem si ten sladký pocit po té námaze do kopce. V Bad Ischlu jsem se potkal poprvé s rodinkou Čechů, také na kolech. Fotil jsem velký farní kostel jako dominantu města. Je zde císařova vila „Kaiser villa“ Františka Josefa I. uprostřed parku a slavná císařská cukrárna Zauner. Při cestě zpět na penzion v Radau jsem se odměnil nákupem červeného a bílého vína ke grilovanému kuřeti a ještě chlazeným pivem na začátek k česnekové sýrové pomazánce z domova; tolik energie jsem asi ani nevydal . Překrásný a plně využitý den mi dodal novou sílu do života. Zde připomenu slova rumunského básníka Mihale Emineska: „Život je promarněný dar, pokud ho člověk neprožil tak, jak po tom toužil“. A dnes se
mi ho podařilo nepromarnit. S majitelkou penzionu jsem večer předjednal opakování pobytu v příštím roce, opět na začátku prázdnin, tj. 2.-5.7., event. o den déle, neboť bude svátek, Den upálení mistra Jana Husa. Zájemci, na kole silničním, trekovém, horském či pěšky, hlaste se už nyní; max. počet 16 osob. Program bude pro všechny kategorie, večery s kytarou. Moc přejedený a opojený dobrým vínem jsem večer rychle usnul, když jsem dopisoval tyto řádky. 5.9. pá – Radau – Russbach 3 km – Schwarzensee 7 km – St. Wolfgang 18 km – Strobl 24 km –St. Gilgen (545) 37 km - Fuschl am See 45 km – Meeresspiegel (769) 47 km – Thalgau 55 km – Mondsee (493) 64 km – Unterach (477) 78 km – Attersee – Weissenbach am Attersee (560) 83 km – Bad Ischl (469) 102 km – Radau (penzion) 109 km; nastoupáno 1200 km. Odpočatý a dobře najedený už v 8 hodin jsem opustil penzion, abych se zahřál k jezeru
Schwarzensee. Pouhých 800 m je stoupání 17% a tak za necelé půl hodiny jsem přijel dolů po šotolině k jezeru, kde jsem
fotil jak jezero, tak i restauraci, kde teprve uklízeli po včerejších hostech. Na hladinu jezera postupně začaly padat první kapky deště a tak jsem navlékl pláštěnku a návleky na boty a vrátil se do vsi Russbach, odkud jsem pokračoval do městečka St. Wolfgang, abych si ho prohlédl. Je to pohádkové romantické lázeňské město na břehu jezera. Jeho srdcem je překrásný poutní kostel sv. Wolfganga z 15. st. s nádherně dekorovanou kazatelnou a pozdně gotickým oltářem; je to též
poutní místo. Slabý déšť neměl dlouhého trvání a teplota byla 18 st.C. Asi nejlepší místo v Solné komoře, které jsem mohl potkat. Zajímavou atrakcí je historická loď „Kaiser Franz
Josef I.“, stále sloužící plavbě po třpytivě modrém jezeře Wolfgangsee. Další atrakcí, kde bylo mnoho turistů, je strmá zubačková dráha o rozchodu 1000 mm na Schafberg (1782), kam vystoupá dýmající parní lokomotiva za 45 minut, tj. o 1190 m výše, odkud je nádherný výhled na sedm jezer Solné komory; největší jsou Attersee a Mondsee. Jízdné nahoru a zpět stojí 32 €, pouze nahoru 22 €. Cesta pěšky trvá asi 3 hodiny. Vrátil jsem se do Stroblu a odtud po silnici mírně s kopce do
městečka Mozarta St. Gilgen, kde je i jeho muzeum. Opět jsem byl u Wolfgangsee, kde je možná vyjížďka lodí po 10 km dlouhém jezeře, 2 km širokém každou hodinu. Čekalo tu mnoho Arabů i Židů, i když se nemají rádi, vraceli se ale lodí společně . Zde tvořil svá nejkrásnější díla sám Mozart, neboť zde se narodila jeho matka. Je tu mimo jiné tradice ručních šitých klobouků a bot. Dovolím si citovat i Mozartovo motto: Pokud jsem zcela sám sebou a nikdo není na blízku a nic mě netíží. pak je příležitost, aby myšlenky skvěle a naplno plynuly. Líbila se mi též malá, ale nápaditá fontána. Pokračoval jsem směrem na Salzburk a tak jsem musel asi 5 km stoupat stále nahoru, abych 2 km sjel do vsi Fuschl am See kolem kostela, kde je stejnojmenné jezero. Odtud následoval dlouhý a příkrý výjezd na Pass ve výšce 769 m n.m.; pro mne byl mnohem náročnější než
ranní výjezd k jezeru Schwarzensee. Odměnou pro mne byl krátký, ale rychlý sjezd po super silnici do Thalgau, kde rychlost byla opět vyšší než 60 km za hodinu, kde jsem potkával mnoho cyklistů, ale převážně na silničních kolech. Byla to opět cyklistická lahůdka, ale asi by nebyla pro Mirka . Na kostelních hodinách právě odbíjely poledne a poprvé od rána vyšlo slunce. Odměnil jsem se nákupem chlazených piv na oběd, který jsem si dopřál v překrásném parku na pobřeží jezera Mondsee, na jehož obzoru byla kulisa hor, bohužel ale v mírném oparu. Více jak hodinu jsem si zde užíval odpočinek a lehký oběd na lavičce mezi květinami a vodotryskem, hned u přístavu. Skoro 15 km jsem jelsnadno podél jezera do Unterach am Attersee, kde se ke mně připojil
mladší cyklista na horském kole. Pokračovali jsme společně a prohodili pár slov u jezera Attersee, které bylo dnes již páté v pořadí, které jsem měl možnost poznat. Zdejší jezera jsou oázou odpočinku a klidu; velké louky, čistá voda, nádherná krajina. Na odbočce do Bad Ischlu jsme se rozloučili a já pokračoval lesem po široké silnici téměř bez provozu s mírným táhlým stoupáním podél bystré řeky Hölbach. Byla opět vysoká oblačnost a teplota jen 20 st.C. Do Bad Ischlu už byla silnice samá zatáčka a prudce klesala. Už potřetí jsem projížděl tímto městem, dříve střediskem Dunajské monarchie, kde Císař František Josef vládl celé říši. V roce 1914 zde byla vyhlášena 1. Světová válka mezi Rakouskem a Srbskem. Při návratu na penzion jsem si v Supermarketu opět nakoupil pivo a víno na večerní hodování, které začalo poměrně
brzo, neboť v 16 hodin už jsem byl na penzionu. K večeru se obloha překvapivě vyčistila a slunce ozářilo hory, na které jsem se díval přímo z okna svého pěkného pokoje. 6.9. so – Radau – Bad Ischl 7 km – Gmunden 40 km – Lambach 66 km – Wels 84 km Nemohl jsem se dočkat rána a tak jsem vstal a snídal už v půl šesté, abych za hodinu se vydal na cestu domů. Za příznivého počasí a téměř poloprázdnou silnicí a občas po souběžné cyklostezce jsem už před desátou hodinou dojel do Welsu, odkud jsem za půl hodiny mohl odjet vlakem domů. Trochu jsem koketoval s myšlenkou dojet až na hranice do Summerau, abych nemusel platit drahou jízdenku na hranice Rakouska, kam to bylo dalších 86 km, tzn. celkem 170 km. Nakonec zvítězila má lenost a raději jsem si koupil v pekárně linecké cukroví, čerstvé pečivo a pivo a víno do vlaku. Na vlakovém nádraží ve Welsu jsem zaplatil jízdné jen na hranice 14.5 € za sebe a 12 € za kolo do Prahy, což je 742 Kč. V kupé jsem měl přátelskou sympatickou dvojici starších manželů, kteří jeli skoro na hranice blahopřát své dceři
k narozeninám, zatím co já jsem ve vlaku obědval a ještě si s nimi povídal. Český rychlík na trase z Linze do Prahy byl skoro poloprázdný a naplnil se trochu až v Českých Budějovicích. Zde jsem si musel na doporučení průvodčího dokoupit místenku na kolo za 35 Kč, poloviční jízdenku pro sebe z Budějovic do Prahy za 111 Kč a jízdné pro kolo z Prahy do Jičína 35 Kč. Celkem to bylo 923 Kč; cestu tam jsem měl zdarma. Z Domažlic do Prahy jsem měl příjemnou společnost mladé dvojice, která studovala společně v Anglii (přítelkyně žijící a pracující v Praze byla Angličanka) a společně s přítelem se vraceli z dovolené na Šumavě, kde jezdili na horských kolech. Skoro jsem ani nestačil vystoupit v Praze na hlavním nádraží, odkud jsem rychle přejel na Masarykovo nádraží a pokračoval přes Nymburk do Jičína, kam jsem přijel v19.20 hodin.
Každý konec je novým začátkem. A tak i já se těším ve čtvrtek 11.9. s přáteli do Beskyd na přechod Javorníků. Je mnoho způsobů jak ztratit čas, ale ani jeden, jak ho vrátit zpět. Goethe: „Zestárnout není umění, umění je to snést.“ V Jičíně Iv a n
8.9.2014
PS: za vložení fotek děkuji Mirkovi, neboť má Jitka je po návratu z Bílých Karpat nemocná.
