NADACE ŽIVOT UMĚLCE
1
umělci ocenění za kalendářní rok 2015
NADACE ŽIVOT UMĚLCE vedle pomoci při průběžném řešení sociálních a zdravotních problémů věnuje velkou část podpory významným umělcům seniorům. Nadace od roku 1993 uděluje Ocenění SENIOR PRIX jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost hercům, tanečníkům, operním, populárním i sborovým zpěvákům, orchestrálním i sólovým umělcům.
Slavnostní předávání probíhá každoročně v komorní atmosféře v přítomnosti oceněných umělců a jejich příbuzných a blízkých. Stejně tak se pravidelně koná předvánoční setkání držitelů Ocenění SENIOR PRIX, které výstižně charakterizoval pan Vlastimil Brodský slovy „My se máme možnost setkávat a vidět jen na hřbitovech, nebo v krematoriu, upřímně děkuji NADACI ŽIVOT UMĚLCE za možnost sejít se i někde jinde“. Národní dům na Smíchově tak každoročně přivítá kolem 350 umělců z různých oborů a nabídne neopakovatelnou vánoční atmosféru.
Děkujeme zejména společnosti INTERGRAM, která nám umožňuje realizovat Ocenění SENIOR PRIX a následnou péči o její držitele. 2
P
Jan Antošík
operní zpěvák – hlasový obor tenor 3
o vyučení v učebním oboru zvítězila láska k divadlu. Zpěv studoval u prof. Rudolfa Vaška. První angažmá nastoupil v roce 1964 v opavském Slezském divadle, kde setrval 2 sezóny. Opavské divadlo se však mělo rušit a přijel sbormistr divadla z Ústí nad Labem, který ho přesvědčil pro přechod do tohoto divadla. Divadlo v Ústí nad Labem procházelo zrovna rekonstrukcí, takže se hrálo pouze po zájezdech a málo. Jezdil tedy často domů do Ostravy a chodil na představení opery. Byl osloven režisérem M. Nekvasilem, se kterým se znal z hodin zpěvu u prof. Vaška a ten mu doporučil přijít na konkurz do ostravské opery. Na základě úspěšného předzpívání nastoupil do skupiny 1. tenoru sboru roku 1967 a zůstal členem souboru až do roku 2000. Díky svému hereckému a tanečnímu nadání, spolehlivosti a flexibilitě účinkoval také v souborech činohry a baletu, v opeře zpíval malé sólové role.
T
ento všestranný umělec zahájil svoji kariéru jako lidový zpěvák a dudák „na volné noze“. Založil a vedl soubor INKLEMO, který povstal v učňovském středisku téhož jména a stal se mnohonásobným laureátem celostátních festivalů malých jevištních forem (jak se tomu tenkrát říkalo) a dokonce byl v roce 1965 vyhlášen jako nejlepší soubor „zájmové umělecké činnosti“ Prahy, bez ohledu na žánry. Nejznámější pořad (ale i jiné) „Jak se chodí za holkama“ uvádělo např. i Divadlo Na Zábradlí a v Mladé frontě vyšla i knížka stejného názvu. Píše texty pro zpěváky (mj. i pro svého syna Václava Noida Bártu) i pro děti (např. písničky k televizní pohádce Princezna ze mlejna, knihy Muzikantské pohádky a další). Dostal hlavní cenu na přehlídce profesionálního zábavního umění v roce 1980 v Ústí nad Labem. Byl zakladatelem souboru Chorea Bohemica Praha, režisérem a scénáristou Československého státního souboru atd. Spolupracuje s dětským fondem UNICEF na projektu „Galerie talentů“.
Václav Bárta zpěvák, režisér, scénárista
4
Vilém Berousek artista
5
V
ystupoval v duetu se svojí manželkou v několika vynikajících a obtížných artistických disciplínách (např. jako duet Beros nebo duet Vilas). Jako odborník na cirkusové umění pomohl své rodině založit soukromý cirkus Bernes, který byl ale zakrátko znárodněn včetně celého fundusu a bohužel po Sametové revoluci nedostala rodina majetek zpět.
J
an Böhm vystudoval střední zemědělsko-technickou školu, obor agronom – zootechnik. Od mládí se aktivně věnoval hře na klavír, akordeon, kytaru a zpěvu. Pěveckou techniku získával nejprve u profesorky Konzervatoře v Praze paní Nováčkové, poté u Dr. Kráčmara, sólisty opery divadla v Českých Budějovicích. Na jeho doporučení se účastnil úspěšně výběrového řízení do sboru opery v tomto divadle a tím si splnil svůj životní sen – být divadelním zpěvákem. Od 1. 1. 1971 se stal členem operního sboru, kde účinkoval celých dlouhých 39 let. Pro své pěvecké kvality a zkušenosti byl po čase pověřen funkcí chorovoda tenorové skupiny. Za svého dlouholetého působení si na jevišti Jihočeského divadla zazpíval mnoho oper a operet, kde kromě sborových partů ztvárnil i drobné role. Snad nejraději vzpomíná na operetu Země úsměvů a Čardášovou princeznu. Jeho první nastudovanou operetou se stal Netopýr. Za svou uměleckou kariéru se potkal s celou řadou dirigentů a operních režisérů. S velkou láskou vzpomíná na inscenaci opery Rigoletto, v režii paní Inge Švandové. Určitou dobu spolupracoval i s baletním souborem. Velkou oporu měl ve své ženě, protože i ona působila, a dosud působí, jako flétnistka v orchestru Jihočeského divadla. Jejich dcera Veronika rovněž neporušila rodinnou tradici a dnes je z ní vynikající sólová klavíristka. 6
Jan Böhm
operní zpěvák – hlasový obor tenor 6
J
Jana Brejchová herečka
7
ana Brejchová je jednou z nejvýznamnějších českých hereckých osobností druhé poloviny 20. století. Hlavní oblastí jejího působení byl od počátku film. Debutovala už jako třináctiletá v dětské roli ve snímku Olověný chléb. Role ve filmových dramatech Vlčí jáma, Morálka paní Dulské, Probuzení a Vyšší princip jí přinesly první velké úspěchy nejen doma, ale i v zahraniční (Stříbrná plachta festivalu v Locarnu 1960). V šedesátých letech se stala výraznou tváří filmů tzv. nové vlny, především snímků Evalda Schorma. Široký rejstřík jejího herectví později obsáhl jak veselohry (např. Ženu ani květinou neuhodíš, Hodíme se k sobě, miláčku nebo muzikál Noc na Karlštejně), tak psychologicky vypjaté role, např. ve filmech Mladý muž a bílá velryba, Zánik samoty Berhof či nedávno v Hřebejkově Krásce v nesnázích. Hrála také v mnoha televizních filmech a seriálech (Pan Tau, Arabela, F. L. Věk, My všichni školou povinní aj.). „Za dlouholetý umělecký přínos českému filmu“ jí bylo v roce 2004 uděleno státní vyznamenání Medaile Za zásluhy II. stupně a v roce 2010 cena Český lev.
O
d dětství vystupovala se svými rodiči a dalšími členy rodiny na tzv. volných žebřících. Později, když se provdala, věnovala se v duetu s manželem parterní akrobacii, v níž se jako duet Vlades stali známými v artistických kruzích i u diváků prakticky na celém světě. Vystupovala v obtížné roli tzv. obermanky a i přes vážný úraz byla vždy perfektní interpretkou.
Marie Doubková artistka – volné žebříky, parterní akrobacie
8
V
Helena Eser-Koudelková baletka
9
roce 1948 byla přijata na Taneční konzervatoř, po jejímž absolvování získala angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Zde strávila jednu a půl sezóny, načež přijala nabídku Luboše Ogouna na místo sólistky baletu v Armádní opeře Praha. Po zániku tohoto souboru nastoupila v roce 1955 jako sólistka baletu do plzeňského divadla, kde pod vedením Jiřího Němečka a poté Luboše Ogouna odtančila například Zaremu v Bachčisarajské fontáně, Odilii v Labutím jezeru, Zlou královnu ve Sněhurce, Macechu v Popelce či paní Vodičkovou ve Veselých paničkách windsorských. Z plzeňského divadla odešla v roce 1961 na místo šéfky a sólistky pražského revuálního divadla Alhambra. V televizi účinkovala v oblíbeném písničkovém pořadu Vysílá studio A, na němž se začala podílet i jako choreografka. Choreografie rovněž připravovala pro Waldemara Matušku, Evu Pilarovou, Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou, Václava Neckáře a další naše přední zpěváky v divadle Rokoko. Jako tanečnice se objevila například i ve slavném filmovém muzikálu z roku 1964 Kdyby tisíc klarinetů. V roce 1966 získala angažmá na pařížské revuální scéně Ex Nouvelle Eve, po návratu z ročního působení založila vlastní taneční skupinu Mercedes balet, se kterou společně se svým tehdejším manželem Josefem Kaftanem a tanečnicemi Martou Beránkovou a Danou Skálovou projezdili do roku 1969 prakticky celou západní Evropu. Po rozpuštění skupiny se usadila ve Švýcarsku, kde žije dodnes. Ve čtyřiceti letech zahájila dráhu manekýny a fotomodelky, v pětapadesáti pak založila v Curychu svoji soukromou modelingovou školu, která vychovala řadu úspěšných profimodelek. S přehlídkovým molem se rozloučila ve svých šedesáti osmi letech.
V
operním sboru plzeňského divadla začala účinkovat už jako studentka gymnázia v roce 1948, na přání rodičů se však přihlásila ke studiu na pedagogické fakultě. Učitelkou se ale nestala, protože během studia úspěšně absolvovala konkurz do sboru českobudějovického divadla, kde se postupně propracovala až k sólovým rolím. Po svatbě s hercem Františkem Juřičkou přešla na jeden rok do Horáckého divadla v Jihlavě, v roce 1960 však získala angažmá jako sólistka operety v Plzni, kde poté působila přes čtyřicet let. Za tu dobu vytvořila řadu významných rolí, ale i ty rozsahem menší byly v jejím podání výrazné a osobité. Ztvárnila například Denisu v Mam´zelle Nitouche, Adélu v Netopýrovi, Wandu v Rose Mary, Jadwigu v Polské krvi, Zenobii v Gasparonovi, titulní roli v Paní Marjánce či svou obzvlášť milovanou Hortensii-Bubulínu v Řeku Zorbovi. Úspěchy slavila rolí paní Briceové roku 2000 v muzikálu Funny Girl a s aktivní dráhou se loučila v březnu 2003 v muzikálu Šakalí léta. S divadlem však zůstává stále v kontaktu a plzeňští diváci na ni nezapomínají. Jejím dalším velkým návratem na plzeňské jeviště by se mělo stát její letošní účinkování v roli paní Bohaté v muzikálu Hello, Dolly!, dokonce pod režijním vedením jejího syna Tomáše Juřičky. Manželem Marie Grafnetterové byl herec, novinář a rozhlasový režisér František Juřička, s nímž prožila i těžká normalizační léta, kdy jako disident musel opustit svoji profesi a byl i vězněn. V hereckých stopách svých rodičů se úspěšně vydali i dcera Lucie Juřičková a syn Tomáš Juřička. 10
Marie Grafnetterová-Juřičková operetní pěvkyně – hlasový obor soprán
10
Aloise-Valerie Hantigová artistka – perské tyče
11
A
loise-Valerie Hantigová vynikala v akrobatickém vystoupení a později byla členkou dívčí skupiny perské tyče. Během této spolupráce reprezentovala tehdejší Československo v průběhu 11 let na celém světě. Po tragickém pádu dostala důchod za výsluhu let, nemohla už vystupovat a byla zaměstnána jako pomocná pracovnice v cirkuse.
P
etr Herrmann patří k divadelním a filmovým hercům, jejichž dráha začínala už v dětství. Poprvé se objevil v Krškově jiráskovském snímku Mladá léta, později v jeho pohádce Labakan, ale Herrmannovou nejvýznamnější dětskou rolí byl jeden z hlavní čtveřice chlapců v Zemanově Cestě do pravěku. Získaná praxe mu později umožnila nastoupit přímo k divadlu. Stal se hercem věrným středočeskému regionu. Prošel divadlo v Mladé Boleslavi, řadu sezón strávil v Městském divadle v Kolíně, odkud v roce 1987 přešel do Středočeského divadla v Kladně. Všude uplatňoval svůj výrazný herecký projev i zajímavý jevištní zjev. Filmografii jeho „dospělých“ postav zahájil Hoblův film Za pět minut sedm a prozatím ji uzavírá Menzelovo Obsluhoval jsem anglického krále. Koncem devadesátých let začal Petr Herrmann spolupracovat s nově vzniklým Divadlem na Fidlovačce – hrál už v jeho zahajovací inscenaci, v muzikálu Šumař na střeše.
Petr Herrmann herec
12
V
Miroslav Hoffmann zpěvák, textař a skladatel - žánr country
13
roce 1968 spoluzaložil společně s Marko Čermákem, Tomášem Linkou, Ivanem Mládkem, Pavlem Králem a Václavem Limberkem legendární country kapelu White Stars (dnes skupina Paběrky). Tato skupina pak společně se skupinou Greenhorns a Spirituál kvintetem nahrála legendární countryovou dlouhohrající desku Písně amerického západu. V roce 1970 pak odešel společně s Tomášem Linkou do skupiny Greenhorns, kterou tvořili také Jan Vyčítal, Michal Tučný, Josef Šimek, Marko Čermák. V těchto původních Greenhorns (dočasně komunisty přejmenovaných na skupinu Zelenáči) účinkoval, až do roku 1990, kdy většina členů skupiny Zelenáči odešla z kapely a založila skupina Zelenáči Mirka Hoffmanna, která účinkuje dodnes. V současné době však již Miroslav Hoffmann nekoncertuje.
P
avel Chrastina vystudoval gymnázium a začal hrát na klavír, později na basovou kytaru. Během studií na Vysoké škole elektrotechnické v Poděbradech se seznámil s kytaristou Petrem Kaplanem a koncem padesátých let spolu založili skupinu Samuel’s Band, která patřila mezi první rock’n’rollové skupiny v Československu. Školu nedokončil a později se v Praze stal členem skupiny EP-Hifi se zpěvákem Pavlem Sedláčkem. V roce 1963 patřil mezi zakládající členy skupiny Olympic. V krátké éře šedesátých let spolu s Petrem Jandou vytvořil řadu písní, které se staly hity. V roce 1969 se se skupinou Olympic rozešel. Vystudoval FAMU, obor režie dokumentární tvorby, pak se živil jako režisér a scenárista v televizi, v pražském i ostravském studiu. V roce 1980 emigroval do Austrálie, kde žil až do roku 1991, následující tři roky strávil v USA, v Kalifornii. Do Čech se vrátil v roce 1994. Konec šedesátých let byla neuvěřitelně plodná doba, kdy vznikly ve spolupráci se skupinou Olympic a s Petrem Jandou hity, které se hrají, zpívají a vysílají dodnes: Dej mi víc své lásky, Snad jsem to zavinil já, Želva, Krásná neznámá a další. V nekonečných odchodech a návratech skupiny Olympic včetně muzikálové verze se tyto písně staly symbolem grandiózního nádechu české mládeže před ponorem do dvaceti let normalizace. 14
Pavel Chrastina skladatel, hudebník
14
B
BorisJoneš
sbormistr, dirigent, korepetitor 15
oris Joneš je absolventem konzervatoře hudby v Praze – obor varhany absolvoval v roce 1952 a dirigování v roce 1955. Je tomu více jak 60 let, co byl angažován, ještě během studia, jako dirigent do tehdy operetního a operního Městského divadla na Kladně. Poté přešel do opery v Ústí nad Labem a po dalších osmi letech do Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Zde byl angažován v různých funkcích jako: korepetitor, tajemník opery, dirigent, sbormistr. Dirigoval 70 titulů v 1500 operních, operetních i baletních představeních, z velké většiny zpaměti. Po ukončení aktivní činnosti s přítelem píše noty na počítači v takové kvalitě, že pražské Národní divadlo z nich hraje Smetanova Dalibora a Tajemství, Velká pařížská opera s Jiřím Bělohlávkem z nich hrála Martinů Juliettu, kterou později Jiří Bělohlávek uvedl koncertně s orchestrem BBC v Londýně; Česká filharmonie a Berlínská filharmonie pak uvedly suitu z této opery.
B
oris Krajný studoval obor klavírní hra na Konzervatoři Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži a na pražské AMU u Františka Maxiána, uměleckou aspiranturu absolvoval u Ivana Moravce. Byl sólistou Pražského komorního orchestru, poté sólistou České filharmonie. V roce 1975 obdržel čestné uznání v soutěži královny Alžběty v Bruselu. V roce 1976 zvítězil v soutěži v italské Senegálii. V roce 1982 získal za nahrávku klavírních koncertů francouzských autorů Grand Prix du Disque Paris. Od roku 1992 je pedagogem pražské AMU. Boris Krajný vystoupil na koncertech v rámci hudebních festivalů po Evropě. Samostatně koncertoval i na jiných kontinentech. Spolupracoval mimo jiné s Pražským komorním orchestrem, s Českou filharmonií, se Státní filharmonií Brno atd. V roce 1990 provedl v československé premiéře 2. symfonii (The Age of Anxiety) Leonarda Bernsteina. V roce 1993 poprvé provedl Koncert g moll pro klavír a orchestr Antonína Dvořáka v Jižní Africe. V sezóně 1999–2000 přednesl 4. klavírní koncert (Inkantace) Bohuslava Martinů v New Yorku a v Kuala Lumpuru. Na gramofonové desky nahrál Boris Krajný kompletní klavírní dílo a koncerty pro klavír Maurice Ravela. Dále pořídil snímky děl Johana Sebastiana Bacha, nahrál Klavírní koncert č. 3 Bély Bartóka, skladby Ludwiga van Beethovena, Fryderyka Chopina, Alberta Roussela, Arthura Honeggera, Francoise Poulenca, díla Antonína Dvořáka, Sergeje Prokofjeva, Erwina Schulhoffa, Césara Francka, Clauda Debussyho a dalších. Boris Krajný natáčel pro firmy Supraphon, Panton, Pavanne, Bonton, Rosa, Harmonia mundi.
Boris Krajný klavírista a pedagog
16
R
Jarmila Krátká
operní pěvkyně a pedagožka – hlasový obor soprán 17
odinné prostředí přivedlo Jarmilu Krátkou k hudbě. Po absolvování gymnázia v Bučovicích přišla Jarmila Krátká do Brna, kde začala studovat Pedagogickou fakultu brněnské univerzity a souběžně s tím i zpěv u Elišky Plašilové-Čapkové. Brzy začala veřejně vystupovat v činohrách, operetách i operách a mezi jejími prvními jevištními partnery byl Oldřich Nový. Po ukončení pedagogické fakulty a absolutoria Konzervatoře byla angažována do Zpěvohry Státního divadla Brno. Projevovala se jako pěvkyně příjemného, nosného hlasu kovového zabarvení a přitom křehkého až dívčího zjevu. Od roku 1960 se Jarmila Krátká začala objevovat v profesionální opeře, kde byla od roku 1970 angažována a zde pracovala s významnými dirigenty – Františkem Jílkem, Václavem Noskem, Jiřím Pinkasem, Janem Štychem a dalšími. Bohatá byla také její koncertní činnost a spolupráce s Československým rozhlasem a Československou televizí. Za roli Popelky ve Veselohře na mostě Bohuslava Martinů získala v roce 1984 Velkou cenu Pařížské akademie. Od roku 1969 začala Jarmila Krátká učit na JAMU. Mezi její úspěšné žáky v činohře patří např. Karel Mišurec, Dagmar Havlová-Veškrnová, Pavel Zedníček. Z operního oboru je velice úspěšná Jitka Zerhauová a Regina Renzowa. Pro vyučovací proces na katedře syntetických divadelních žánrů napsala učební text Kapitoly z metodiky výuky zpěvu pro potřeby muzikálového a činoherního herectví. Od roku 1976 byla prorektorkou JAMU. V letech 1983–1990 tamtéž působila jako vedoucí katedry zpěvu. Jarmila Krátká zasedala v mnoha porotách uměleckých soutěží. Za všechny alespoň Intepretační soutěž ministerstva kultury Československé republiky, v pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech nebo v Mezinárodní pěvecké soutěži Franze Lehára v Komárně. Jarmila Krátká je rovněž zakladatelkou Burzy mladých talentů.
L
ubomír Krejčiřík měl cestu ke svému vytouženému povolání opravdu nesmírně komplikovanou. Obecnou školu absolvoval zčásti ve složitých válečných letech, ve vesnických základních školách, v letech 1943–1948 v Perné a 1948– 1952 v Dolních Dunajovicích. Protože jeho otec byl politickým vězněm, Lubomír Krejčiřík musel v roce 1952 nuceně nastoupit jako žák do Učiliště Státních Pracovních Záloh Brno, neboť podle tehdejších zákonů a nařízení se nejprve musel stát pracovním kádrem, dělníkem a vyučit se soustružníkem. Teprve po vyučení se v Učilišti Státních Pracovních Záloh Brno v roce 1954 mu bylo umožněno studovat hru na lesní roh na Konzervatoři v Brně u profesora Františka Šolce. Po úspěšném absolutoriu Konzervatoře absolvoval Vojenskou prezenční službu jako radista v Jaroměři v letech 1959–1961. Od roku 1958 byl členem zpěvoherního orchestru divadla Reduta – Národní Divadlo Brno vedeného šéfdirigentem Emanuelem Punčochářem. Hudební fakultu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně úspěšně absolvoval v letech 1961–1966. Členem Filharmonie Brno ve skupině lesních rohů byl od roku 1968 do roku 1998, kdy odešel do důchodu. 18
Lubomír Krejčiřík hráč na lesní roh
18
F
František Křupala operní pěvec – hlasový obor bas
19
rantišek Křupala absolvoval Státní hudební konzervatoř v Brně, obor varhany, ve třídě prof. Josefa Černockého. Paralelně studoval v téže hudební instituci zpěv, a to ve třídě prof. Redlichové. Do sboru opery Národního divadla byl angažován v lednu 1968, kde se záhy zapojil díky svým vynikajícím hudebně-pěveckým dispozicím do všech klíčových operních titulů repertoáru. Jako sólista účinkoval např. v Brittenově Peteru Grimesovi, či Rossiniho Lazebníku Sevilském. Po dobu svého působení v Národním divadle spolupracoval s takovými dirigenty, jakými byli Jaroslav Krombholz, Jan Hus Tichý, Zdeněk Košler, Josef Kuchinka, a operními režiséry, např. Václavem Kašlíkem, Karlem Jernekem či Ladislavem Štrosem. Režiséry operních inscenací byl pro své vynikající pohybové schopnosti a fyzickou kondici (československý reprezentant v lehké atletice) hojně využíván v aranžmá operních inscenací. Se souborem opery Národního divadla se zúčastnil dnes již legendárních zahraničních hostování, zde můžeme uvést např. skotský Edinburgh, italské Reggio Emilia, první zájezd opery Národního divadlo do Japonska, hostování v Moskvě apod. Je rovněž důležité neopomenout jeho spolupráci s Československým rozhlasem. Po dobu svého působení v opeře Národního divadla byl příkladem profesionála, jehož umělecký a lidský přístup ke svěřeným úkolům byl silným zdrojem inspirace pro ostatní, zejména mladší kolegy. Po odchodu do penze zůstával a stále zůstává pěvecky činný a aktivně se účastní hudební života.
N
a cestu k divadlu byla zlákána poetikou E. F. Buriana. V roce 1957 proto nastoupila do herecké školy, ve které byl jedním z pedagogů E. F. Burian, který si ji vybral do hereckého ročníku. Běh školy po dvou letech přerušila Burianova smrt a posluchači pokračovali ve studiu na divadelní fakultě AMU. Alena Livorová-Hesounová ukončila DAMU v roce 1961 a jejím prvním angažmá se stalo Městské divadlo v Kolíně. Po několika letech přešla na rok do příbramského divadla, aby se v roce 1965 vrátila do Prahy. Nastoupila do souboru Maringotka, který nově zakládala při Státním divadelním studiu Zuzana Kočová s cílem navázat na Burianův odkaz. Alena Livorová-Hesounová patřila k předním členům souboru; zvlášť vysoce byl hodnocen její výkon v titulní roli Terezky baladické hry Bosorka od Zuzany Kočové. Zánik souboru v roce 1973 se přibližně kryje s dobou, kdy rodinné důvody přiměly Alenu Livorovou-Hesounovou k odchodu ze scény. Tím intenzivněji se začala věnovat pedagogické činnosti na pražské DAMU, práci se slovem a hlasové výchově. Mezi její odchovance dnes patří už několik hereckých generací.
Alena Livorová-Hesounová herečka
20
U
Marie Málková-Grossmanová herečka
21
ž v době svých středoškolských studií se v rodném Vysokém Mýtě věnovala divadlu a recitaci. V letech 1958 až 1962 vystudovala herectví na pražské DAMU v silně obsazeném ročníku prof. Miloše Nedbala. Po absolutoriu byla angažována do tehdy mladého Divadla Na zábradlí. Zde prožila legendární éru spjatou se jmény Václava Havla a Jana Grossmana, který se stal jejím manželem. Příchod tzv. normalizace znamenal pro Zábradlí konec slavného období. Marie Málková se ocitla mimo angažmá a hostovala na různých pražských i mimopražských scénách včetně Národního divadla. V osmdesátých letech nastoupila spolu s Janem Grossmanem do tehdejšího Divadla S. K. Neumanna v Praze-Libni, v roce 1992 přešla za Grossmanem na Zábradlí a po jeho smrti se znovu vrátila do Libně. Od roku 2002 hostuje v několika pražských divadlech a za její výkony jí byla udělena už třikrát Cena Alfréda Radoka. Věnuje se také pedagogické práci na pražské DAMU, kde před deseti lety získala docenturu.
Z
deněk Mikuš absolvoval Konzervatoř v Brně – obor hry na housle v roce 1964. Do Moravského divadla v Olomouci nastoupil po úspěšném absolutoriu konzervatoře v témže roce. Při tomto náročném zaměstnání a v plném vytížení člena operního orchestru, který musí v krátké době dokonale zvládnout celý repertoár divadla, souběžně vystudoval hudební fakultu Janáčkovy akademie múzických umění a po úspěšném absolutoriu v roce 1971 se díky svým nesporným uměleckým kvalitám stal zástupcem koncertního mistra operního orchestru Moravského divadla v Olomouci. Po dvou letech, pro své vynikající a mistrovské umění, byl jmenován prvním koncertním mistrem operního orchestru Moravského divadla Olomouc. Tuto významnou a umělecky odpovědnou funkci zastával až do roku 2001. Do důchodu odešel v roce 2009. Zdeněk Mikuš byl vynikajícím a virtuózním houslistou, výborným člověkem a spolehlivým partnerem po všech stránkách. Byl a v podstatě do současné doby zůstává jednou z nejvýraznějších a nejreprezentativnějších osobností Moravského divadla v Olomouci. Obrovskou měrou se zasloužil o vysoké renomé tohoto divadla v nelehké konkurenci podobných kulturních institucí v České republice. Na jeho uměleckou činnost se v Moravském divadle Olomouc vzpomíná dodnes, protože od té doby, podle svědectví a vzpomínek nejen kolegů, ale i dalších ohlasů z publika, divadlo prozatím nemělo lepšího koncertního mistra – nejen jako umělce, ale i jako člověka. 22
Zdeněk Mikuš houslista
22
A
Arnošt Moulík dirigent
23
rnošt Moulík v Hudebním divadle v Karlíně a ve Státním divadle v Brně nastudoval a provedl nesčetnou řadu operet a muzikálů (např. Někdo to rád horké, Cikáni jdou do nebe, Bídníci a Jesus Christ Superstar). Má také mnoho rozhlasových a televizních nahrávek. Absolvoval mnohá úspěšná turné i v cizině. Roku 1963 odešel do angažmá do Státního divadla v Brně, kde působil jako šéfdirigent a vedle klasických operet nastudoval řadu nových muzikálů jako My Fair Lady, West Side Story, aj. Roku 1986 se vrátil do Hudebního divadla v Karlíně a převzal umělecké vedení symfonického orchestru i Orchestru Karla Vlacha. Angažoval se zde hlavně jako dirigent muzikálový – poprvé se setkal s muzikálovým režisérem Petrem Novotným, kterému je věrný dosud. Od ledna 1997 nastupuje do funkce šéfdirigenta i v Hudebním divadle Karlín. V Karlíně nastudoval po svém návratu muzikály Superhvězda Mařenka (operetní hudba), Hello, Dolly!, Někdo to rád horké (Sugar), Klec bláznů, (Řek) Zorba, Viktor – Viktorie, Chicago, West Side Story; z operet Straussova Netopýra. Převzal dirigování My Fair Lady a byl s tímto muzikálem na turné Hudebního divadla Karlín v Japonsku (2000). V rozhlase, televizi a pro gramofonové společnosti natočil řadu snímků. Je jedním z nejžádanějších českých muzikálových a operetních dirigentů, který je uznáván také v zahraničí. Obdržel Diplom Oldřicha Nového (Národní divadlo v Brně, 2002).
L
adislav Mrkvička studoval na pražské DAMU v letech 1958 až 1962. I když ho přijetí stálo nemalé úsilí, byl těsně před absolutoriem za účast na studentském majálesu ze školy vyloučen. Teprve po dvou letech získal angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče; na jednu sezónu (1967 až 1968), plnou krásných hereckých příležitostí, se „zastavil“ v tehdejším Divadle Vítězného února v Hradci Králové a pak už se stal členem Divadla S. K. Neumanna v Praze-Libni. V roce 1977 přijal angažmá v Divadle Na zábradlí, kde byl výraznou tváří inscenací Evalda Schorma. Po Sametové revoluci odchází do Národního divadla, kde se jeho oborem stávají charakterově nejednoznačné postavy, Taboriho Rudá tvář, Ďábel v Zázračném mágovi, Menenius v Coriolanovi nebo Jiráskův Otec. Ladislav Mrkvička od mládí působí také ve filmu (první jeho výraznou rolí byl rotmistr Vyskočil v Atentátu), řadu rolí ztvárnil v rozhlase, v dabingu i před televizní kamerou. Tam do paměti vstoupil např. jako Ezop, Robespierre, v postavách žokejů v seriálu Dobrá voda a v dramatu Dostih nebo v současnosti jako Kinztl v seriálu Policie Modrava.
Ladislav Mrkvička herec
24
J
Jaroslav Novák violoncellista
25
aroslav Novák se do kontaktu s opravdovým hudebním životem dostal zdánlivou a nesmírně komplikovanou paradoxní oklikou. Neboť od svých patnácti let se musel živit, v těch letech bohužel neměl jinou možnost, jako pouhý ladič foukacích harmonik. V osmnácti letech byl však přijat pro svůj nesporný talent ke studiu violoncella na Státní Konzervatoř v Praze. Okamžitě zaujal své profesory nesmírnou pílí, zaujetím a horlivostí, s jakou přistoupil i ke zvládnutí hudebně – teoretických předmětů. Byl oporou zároveň i pro své mladší spolužáky. Organizoval malé komorní soubory a sám úspěšně účinkoval ve smyčcovém kvartetu. Po úspěšném ukončení studia byl po konkurzu přijat do violoncellové skupiny orchestru tehdejšího Smetanova divadla a zároveň na hudebních školách, později na Lidových školách umění působil jako oblíbený a zkušený pedagog. V roce 1963 byl po úspěšném výběrovém řízení přijat jako člen operního orchestru Národního divadla v Praze, kde posléze působil po celý svůj aktivní umělecký život – celých 43 let. Svou spolehlivostí a nezpochybnitelnou uměleckou úrovní vždy patřil k oporám skupiny violoncell operního orchestru Národního divadla a byl pro všechny mladší kolegy spolehlivou oporou a příkladným vzorem nejen profesně, ale i lidsky.
N
a housle se začal učit hrát v devíti letech u významného místního učitele Zdeňka Macka, který vychoval mnoho výborných houslistů. Ve čtrnácti letech byl přijat na konzervatoři v Kroměříži a ukončil ji v roce 1963. Po maturitě zahájil studium na AMU v Praze u docenta Josefa Pešky, později u profesora Jiřího Nováka, primária Smetanova kvarteta. Již za studií na AMU hrál v komorním orchestru Pražští komorní sólisté. Jeho první angažmá bylo v Symfonickém orchestru FOK. V roce 1972 se členy orchestru spoluzaložil smyčcové kvarteto, které od roku 1975 nese jméno Kocianovo po významném houslistovi Jaroslavu Kocianovi. Členové kvarteta využili později možnosti hrát pouze v kvartetu, odešli z orchestru a stali se komorním souborem nejprve Státní filharmonie Teplice a později komorním souborem České filharmonie. Od té doby se Kocianovo kvarteto stává významným souborem doma i ve světě. Navštívilo asi 35 zemí světa, hrálo ve všech významných metropolích. Současně také kvarteto nahrávalo pro zahraniční firmy – japonskou Nipon Columbia, německou Orfeo, francouzskou Praga a českou Supraphon a pro rozhlas v Ženevě, Loganu, Paříži a v Praze. Kvarteto nahrálo všechna kvartetní díla W. A. Mozarta a P. Hindemitha. Za nahrávku Hindemithových kvartetů dostalo Kocianovo kvarteto cenu francouzské Akademie Charlese Crose. Do roku 2000 nahrálo kvarteto cca dvacet CD s díly významných skladatelů – Dvořáka, Haydna, Brahmse atd. Činnost v kvartetu Jan Odstrčil ukončil v roce 2000 ze zdravotních důvodů. 26
Jan Odstrčil houslista
26
B
Boris Páč violoncellista
27
oris Páč byl v roce 1959 přijat po úspěšných přijímacích zkouškách na Státní konzervatoř v Brně do oboru hra na violoncello. Přesvědčil především svou bezproblémovou technikou, hlubokou muzikálností a hlubokou teoretickou přípravou. V roce 1965 byl přijat na základě vynikajícího absolventského koncertu do violoncellové třídy profesora Bohumila Herana a profesora Karla Krafky na hudební fakultu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kterou absolvoval v roce 1970. V témže roce založil se svými vrstevníky Kvarteto města Brna, kde působil až do roku 1991. Kvarteto města Brna podniklo v těchto letech první koncertní cesty do Rakouska a do Německa, hrálo v četných zemích Evropy – včetně skandinávských států, koncertovalo v USA a ve Španělsku – a na velkých mezinárodních festivalech ve Vídni (Wiener Festwochen), Varně, Berlíně (Berliner Festtage), Madridu, v Trondheimu, v České republice např. na Pražském jaru, Mezinárodním hudebním festivalu Brno, na Janáčkově máji v Ostravě, na Mezinárodním festivalu Český Krumlov a dalších. V roce 1971 se stal Boris Páč 1. zástupcem koncertního mistra violoncell Filharmonie Brno a na této pozici setrval až do svého odchodu do důchodu. Mezi léty 1990–1998 působil v mezinárodním komorním souboru Elmau Trio (Rakousko). Boris Páč byl v sedmdesátých letech činný i pedagogicky na brněnské konzervatoři.
V
roce 1955 absolvoval pedagogickou fakultu v Brně, kde studoval hudební výchovu u Františka Lýska a byl členem jeho Brněnského dětského sboru. Po studiích vyučoval hudební nauku na středních školách v Pardubicích, Chrudimi a Ostravě. V Chrudimi založil na škole swingový orchestr, také v Pardubicích vedl kapelu při místním jazz klubu. Krátce hrál v brněnském Orchestru Erika Knirsche a od roku 1963 řídil při Parku kultury a oddechu v Ostravě kvintet a sextet. Roku 1970 převzal Ivo Pavlík vedení ostravské rhythmandbluesové skupiny Majestic a přejmenoval ji na Orchestr Ivo Pavlíka. Hvězdou souboru byla Věra Špinarová. Vedle cílevědomé umělecké činnosti (Letní ukolébavka, česká verze Gershwinova Summertime na LP Andromeda v podání Špinarové tria Ivo Pavlík – varhany, Ivo Durczak – basová kytara a Waldemar Svatoš – bicí) se Ivo Pavlík nebránil hraní k tanci v zahraničních podnicích. K úspěchům zpěvačky a jejího uměleckého i životního partnera patřilo 3. místo na Bratislavské lyře 1975 a alba Věra Špinarová 3 (1979) a Meteor lásky (1982). Na nich už měl Pavlíkův orchestr stoprocentní podíl, zatímco na Andromedě a Životopisu (1977) se prostřídalo více doprovodných těles. Po rozchodu manželského páru se Ivo Pavlík upnul na svůj nový pěvecký objev, zpěvačku Heidi Janků, s kterou spolupracuje dodnes.
Ivo Pavlík klavírista
28
E
Elen Radičeva operní zpěvačka – hlasový obor soprán
29
len Radičeva pochází z Bulharska. V roce 1960 se odstěhovala do Prahy za manželem, který byl docentem na Právnické fakultě UK. Elen Radičeva absolvovala Hudební akademii v Sofii, obor hudební teorie a zpěv. V roce 1961 byla na studiu operních pěvců v Miláně u profesora Valdomira Baddjaliho. V Praze pokračovala ve studiu operního zpěvu u profesora Konstantina Karenina. Na základě konkursu byla přijata v roce 1964 do sboru Národního divadla v Praze a od roku 1965 je stálou členkou Státní opery v Praze (dříve Smetanovo divadlo). Od roku 1990 je členku Svazu výtvarníků ČR. Zúčastnila se mnoha kolektivních a samostatných výstav v ČR i v zahraničí. V letech 1990–1996 se účastnila představení s „Operama team“ s produkčním Giuseppe Raffou v Španělsku, Rakousku a Německu. V letech 1996–2003 se účastnila zájezdů s „Arena oper“ s produkčním Andre Béchírem v titulech Nabucco, Carmen, Aida a Turandot. V roce 1999 se účastnila turné do Izraele se Straussovou operetou Noc v Benátkách. Představení provedl pražský operetní tým s dirigentem Přemyslem Charvátem. Elen Radičeva zpívala sólový part Agrocoli. Od začátku devadesátých let se účastnila Opern Air – Gars v Rakousku každé léto po dobu patnácti let. Intendantem byl Karel Drgáč. I v současné době se účastní zájezdů do Belgie, Rakouska a Německa s díly Carmina Burana a Beethovenovou 9. symfonií. Věnuje se i výuce zpěvu a její žáci hostují jako sólisté v Olomouci, Ústi nad Labem, Liberci, Bratislavě, Meiningenu a Praze. Potřebné zázemí má Elen Radičeva ve své velké rodině, kde jsou její velkou radostí čtyři vnoučata a tři pravnoučata.
V
roce 1963 absolvuje Střední výtvarnou školu v Praze, poté Státní konzervatoř hudby v Praze – obor skladba a kytara u prof. Štěpána Urbana a dále absolvuje obor skladba na AMU v Praze. Jeho symfonie Hirošima získává 2. cenu v 1. ročníku celostátní skladatelské soutěže ministerstva kultury. V roce 1975 odjíždí na 5 let do Finska, kde pomáhá založit obor kytara na konzervatoři středního Finska. Kromě toho koncertuje po celém Finsku a skládá mnoho nových skladeb. Po návratu v roce 1980 se stává profesorem Státní konzervatoře v oboru kytara. V roce 1981 zakládá obor kytara na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. V roce 1982 zakládá obor kytara na AMU v Praze. Mezi jeho absolventy jsou taková jména jako Marek Velemínský (Pražské kytarové kvarteto), či dnes jeden z nejslavnějších kytaristů světa Pavel Steidl. Štěpán Rak byl i konzultantem špičkových umělců, mezi něž patří např. Vladimír Mikulka nebo prof. vysoké školy v Grazu Martin Mysliveček. V roce 1985 má Štěpán Rak koncert ve slovutné Wigmore Hall v Londýně a mezinárodní kytarové a hudební časopisy jej mají často na titulních stránkách. Koncertuje, realizuje mistrovské kurzy a přednášky po celém světě. Jeho pětiprstová technika hry pravou rukou se doslova stává legendou a ve světě se vžil i termín – Rakovo tremolo. V té době vzniká mnoho nových celovečerních skladeb jako např. Terra Australis, Chvála Čaje, Dávné tance, S kytarou kolem světa atd. Společně s Alfredem Strejčkem pak vytvářejí i literárně-hudební projekty jako Vivat Carolus Quartus, Jan Hus, T. G. Masaryk, ale i pořady typu Hledání Lásky, Cesty Naděje a další. K dnešnímu dni mají tito umělci na svém kontě 23 celovečerních projektů, s nimiž projeli 33 zemí čtyř kontinentů. V roce 2000 byl Štěpán Rak jmenován historicky prvním vysokoškolským profesorem kytary České republiky. Titul mu udělil Václav Havel. V roce 2003 vychází společná kniha Jaroslavy Urbanové a Štěpána Raka KYTARA, MÁ LÁSKA. Je věnována velké osobnosti, zakladateli české kytarové školy, profesoru Štěpánu Urbanovi. Skladby Štěpána Raka jsou dnes běžným repertoárem světových umělců. Mnohé z nich se staly i povinným repertoárem pro mezinárodní soutěže, jimž mnohdy prof. Štěpán Rak i sám předsedá. Štěpán Rak je osobností, která si své posluchače podmaní intenzitou prožitku, interpretačním mistrovstvím a absolutním splynutím interpreta a skladatele v jedné osobě, s duší hudby. 30
Štěpán Rak kytarista
30
E
Evžen Rattay violoncellista
31
vžen Rattay studoval na Pražské konzervatoři u Bohuše Herana a Bedřicha Jaroše a na AMU u Saši Večtomova a Stanislava Apolína. V devatenácti letech hrál v Rudolfinu Dvořákův cellový koncert s orchestrem. V roce 1970 dostal 1. cenu v soutěži o Beethovenův Hradec. Ve školním roce 1962–63 založil se spolužáky smyčcové kvarteto, které později začalo hrát pod jménem dirigenta Václava Talicha. S tímto souborem pak hrál 35 let až do roku 1997, kdy musel soubor nedobrovolně opustit. Jako člen Talichova kvarteta a částečně i jako sólista procestoval celý svět (odehrál více než 3000 koncertů) a natočil mimo jiné řadu kvarterních kompletů včetně Mozarta, Beethovena, Bartóka či Smetany a Janáčka. Tyto nahrávky dostaly řadu ocenění např. Grand Prix du Disque de l´Académie Charles Cros, či Zlatou desku Supraphonu aj. Sólově nahrál všechny svity J. S. Bacha, sonáty a variace L. van Beethovena a také komplet sonát A. Vivaldiho a CD Best of cello s populárními a virtuosními skladbami. Hrál s mnoha orchestry včetně České a Brněnské filharmonie, Filharmonií Liege, Symfonickým orchestrem Johanessburg, Symfonickým orchestrem Muncie Indiana USA aj. Spolupracoval i s amatérskými orchestry, např. s Hodonínským symfonickým orchestrem. S kvartetem či sólově provedl řadu československých premiér jak českých tak i zahraničních skladatelů (Sluka, Kalabis, Klusák, Kokonnenův cellový koncert, skladby G. Crumba nebo Morise Ohany a mnoho dalších). Vedl komorní či violoncellové kurzy doma i v zahraničí. Kromě běžného repertoáru hrál i hudbu, která byla dříve vyhrazena jiným nástrojům, např. jazz nebo folklor, což dokumentuje CD Cello-party, natočené souborem Violoncelli da camera. Působil také v Kvartetu Rafael, v Sukově kvartetu a v Triu Antonína Dvořáka a spolupracoval s mnoha dalšími soubory či klavíristy i dirigenty doma i v zahraničí.
B
ěhem studia gymnázia v Brně na Slovanském náměstí se zúčastnil Soutěže tvořivosti mládeže ve zpěvu, členem poroty byl jeden z profesorů JAMU. Jeho vítězství v této soutěži znamenalo přijetí ke studiu operního zpěvu na JAMU Brno. Během studia ztvárnil operní role v divadelním studiu Marta: Escamilio (Carmen), Vodník (Rusalka), Catullus (Pomsta Catullova), Figaro (Figarova svatba), Mícha (Prodaná nevěsta), Mudroch (Počátek románu) a další. Účinkoval v Divadle na hradbách – Sykoš (Veselohra na mostě). V letech 1960–1962 přerušil studium na JAMU, aby odsloužil povinnou vojenskou službu a to v Armádním uměleckém souboru v Praze (sólový a sborový zpěv). V roce 1964 absolvoval JAMU rolí Oněgina (Evžen Oněgin). V letech 1964–1970 angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde vystupoval v těchto rolích Renato (Maškarní ples), Kníže Otokar (Čarostřelec), Přemysl (Šárka), Oddávající (Madame Butterfly), Escamilio (Carmen), Nabucco (Nabucco), Tonio (Komedianti), Velký brahmín (Afričanka), Alfo (Sedlák kavalír) a další. V letech 1970–1973 byl členem sboru s povinností sóla v Theater Regensburg v Německu. V letech 1973–2007 člen sboru Janáčkova divadla Brno, kde vystupoval jako člen sboru např. v operách Nabucco, Aida, Prodaná nevěsta, Rusalka, Jakobín, Carmen, Tannhauser). Zúčastnil se četných zájezdů tohoto souboru do Evropy či Japonska. Koncertoval se sborem Brněnských Madrigalistů a s Pražským komorním sborem v ČR i Evropě. Účinkoval na letních produkcích Opernfestspiele St. Margarethen v Rakousku. Vyučoval klavír na základní umělecké škole v Brně-Petrově. V současné době si v kruhu rodiny užívá zaslouženého důchodu. Rád si poslechne své oblíbené skladatele – Richarda Wagnera nebo Richarda Strausse.
Petr Růžička
operní zpěvák – hlasový obor baryton 32
Eva Slezáková operní zpěvačka – hlasový obor soprán
33
V
roce 1952 ukončila studium na gymnáziu maturitní zkouškou. Od roku 1954 byla externí členkou Pěveckého sboru Československého rozhlasu. V roce 1960 úspěšně vykonala konkurz na plný úvazek do skupiny 1. sopránů, kde setrvala až do svého odchodu do starobního důchodu v roce 1992. Zpěv studovala soukromě u profesorů: pí Židové, Ungrové a Chalabalové. Byla oblíbenou a spolehlivou členkou sboru, kde se starala i o zápisy do kroniky tělesa. V posledních letech pak byla navíc ještě archivářkou notového materiálu.
O
úrovni jeho umělecké práce svědčí nejen desítky ocenění, která získal se svými soubory na prestižních světových podiích a hudebních festivalech, ale i množství vynikajících zvukových snímků, realizovaných nejen za jeho více než čtvrt století trvající působení v Československém rozhlase. Dokladem jeho činorodosti a pedagogických schopností je mimo jiné i skutečnost, že dokázal po mnoho let vést současně dokonce dvě špičková tělesa, vedle dětského rozhlasového sboru i Pražský dětský sbor, který založil v roce 1948. Pozoruhodná je také sama délka jeho umělecké kariéry, zapsaná dokonce do Guinessovy knihy rekordů – jako sbormistr Pražského dětského sboru působil nepřetržitě 61 let a před tím ještě tři roky řídil Mostecký dětský sbor, který založil v roce 1945. Za roky jeho umělecké práce prošlo jeho sbory přes sedm tisíc zpěváků. Čestmír Stašek je absolventem katedry hudební výchovy Karlovy univerzity, soukromý žák prof. Polívky (klavír), prof. Krajse (varhany), O. Jeremiáše (skladba), Prof. V. B Aima (sborový zpěv, dirigování), prof. Koláře (trubka). Od roku 1945 je činný jako pedagog – obor hudebně výchovné předměty na mateřské a základní škole, gymnáziu, konzervatoři, katedře hudební výchovy UK, v kursech a seminářích, odborný asistent Pedagogické fakulty UK, sbormistr Mosteckého dětského sboru (1945–1948), Dětského pěveckého sboru Čs. rozhlasu (1973–1989), smíšeného sboru mládeže Mikrochor Praha, Smíšeného sboru rodičů a přátel Pražského dětského sboru a donedávna zejména Pražského dětského sboru (1949–2009), organizátor (předseda komise dětského sborového zpěvu České hudební společnosti), autor mnoha odborných článků, publikací a učebnic. V roce 1990 mu udělil Český hudební fond cenu Františka Lýska. 34
Čestmír Stašek sbormistr a pedagog
34
J
Alfred Strejček herec, recitátor a moderátor
35
e sice pražský rodák, ale „léta studijní“ prožil mimo své rodiště. Nejprve středoškolská studia v Kutné Hoře, kde se už začala rýsovat jeho životní dráha. V letech 1960 až 1964 absolvoval brněnskou JAMU a poté se vrátil do Prahy. Během šesti let vystřídal Divadlo Jiřího Wolkera, soubor Maringotka, Krejčovo Divadlo za branou a Divadlo E. F. Buriana. V roce 1970 si „odskočil“ do Státního divadla v Brně zahrát si Romea a potom nastoupil znovu do Divadla E. F. Buriana. Zde byl členem až do roku 1988, kdy se rozhodl plně se věnovat uměleckému přednesu (už dřív pravidelně spolupracoval jako recitátor s Violou a s Lyrou Pragensis). Dosavadním vrcholem jeho práce je pořad Vivat Comenius, jehož příprava trvala tři roky. Uvedl ho zatím ve 30 zemích světa v pěti jazykových mutacích a získal za něj i ocenění společnosti UNESCO. Svou vytříbenou práci se slovem Alfred Strejček uplatňuje také v rozhlase, a to nejen jako přednašeč, ale také jako moderátor.
M
iroslav Šafář vystudoval hru na hoboj nejprve na Konzervatoři v Brně a posléze na hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Po úspěšném konkurzu od roku 1961 působil jako sólohobojista a vedoucí skupiny hobojů v Moravské filharmonii Olomouc, se kterou absolvoval řadu koncertů doma i po celém světě. Úspěšně se věnoval i sólové a komorní hře s mnoha významnými českými hudebníky. Přes dvacet let byl Miroslav Šafář členem Dechového kvinteta Moravské filharmonie Olomouc, se kterým absolvoval nespočet koncertů v České republice, ale i po celé Evropě. Dechové kvinteto Moravské filharmonie Olomouc realizovalo množství nahrávek, jak pro český rozhlas, tak pro gramofonové firmy. Jejich nahrávky jsou dodnes příkladnou ukázkou stylovosti, virtuozity a především hlubokého chápání autorských záměrů. V oblasti pedagogické činnosti působil Miroslav Šafář jako externí profesor hry na hoboj na Konzervatoři v Kroměříži a později i na hudební fakultě Janáčkovy akademie v Brně. Jako pedagog byl nesmírně oblíben pro svůj vřelý přístup ke studentům, pomáhal řešit jejich problémy – ať umělecké, nebo dokonce i osobní. Jeho žáci působí v předních českých orchestrech. Po odchodu do důchodu v roce 2006 stále vyučuje na Základní umělecké škole v Plumlově.
Miroslav Šafář hobojista
36
P
Jaroslav Šaroun klavírista
37
rofesor AMU Praha a emeritní člen České filharmonie, absolvoval na Státní konzervatoři a na hudební fakultě AMU Praha skladbu. Jako korepetitor působil 3 roky v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, 12 let na Státní konzervatoři, rok v Národním divadle Praha a od roku 1966 na hudební fakultě AMU na katedře dirigování. Docentem komorní hry byl habilitován v roce 1990 a v roce 1999 jmenován profesorem pro obor klavír. Pianistou České filharmonie byl v letech 1976–2012. Rozsáhlá byla jeho spolupráce s orchestry FOK, SOČR, ČSNO, PKO a PKF, s profesionálními i amatérskými sbory s Madrigalisty M. Venhody a studiovými ansámbly, s divadlem ABC, Lyrou Pragensis, s českými i zahraničními umělci, ponejvíce s pěvci. Jaroslav Šaroun byl též doprovazeč interpretačních soutěží hudebních či baletních (Pražského jara, Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka), konkurzů do orchestrů, divadel a sborů. Věnoval se i nahrávání v rozhlase (přes sto titulů), také pro nahrávací společnosti, účinkoval i v přímých přenosech v rozhlase a televizi. Interpretoval skladby soudobých autorů na Týdnech nové tvorby, akcích Přítomnosti a na koncertech klubů přátel hudby.
S
tanislav Šárský se ke studiu herectví na pražské DAMU dostal teprve po skončení základní vojenské služby. Ještě před absolvováním přijal angažmá v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově, odkud v roce 1967 nastoupil do Státního divadla v Ostravě. Stal se jedním z jeho předních členů. Na dva roky (1993–1995) sice odešel do Prahy do osamostatnělého divadla Rokoko, ale pak se znovu do Ostravy vrátil. Působil tam až do roku 2003, kdy tehdy už Národní divadlo moravskoslezské opustil a přešel do Švandova divadla v Praze. Od sezóny 2013 až 2014 je členem Moravského divadla v Olomouci, kde k jeho posledním významným rolím patří Polonius v Hamletovi a von Swieten v Amadeovi. Šárského herectví využíval příležitostně také film a ostravské televizní studio. Jeho prvním významným úkolem byla účast v seriálu Kamenný řád, z dalších titulů připomeňme např. snímky Balíček, Smrt guvernéra, Herec nebo Hotel Woodstock. Za soustavnou práci s poezií byla v roce 2004 Stanislavu Šárskému udělena poděbradská Křišťálová růže. 38
Stanislav Šárský herec
38
H
Ivan Štědrý hudebník, hudební skladatel, redaktor, dramaturg
39
udba ho přitahovala od dětství. Hrál na klavír, později i na vibrafon a klarinet a v šestnácti letech založil vlastní taneční a jazzový orchestr. V roce 1963 absolvoval Pražskou konzervatoř. Byl žákem E. Špačka a V. Vlasáka na bicí nástroje, dr. M. Kostohryze na klarinet a B. Kabeláčové na klavír. Působil jako studiový hráč na bicí nástroje (zvl. vibrafon a xylofon), spolupracoval s FISYO, FOK a dalšími pražskými orchestry. Vyučoval na Lidové konzervatoři (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka), jako odborný redaktor spolupracoval s Pantonem při jeho první gramofonové produkci. Jako absolvent státní konzervatoře se dobře vyznal v různých hudebních oborech. A tak začal spolupracovat s Československým rozhlasem jako externí hudební redaktor a dramaturg a podílel se na vzniku exkluzivního okruhu pořadů, které byly směrovány pro vyspělejší posluchače. Tam také začala jeho spolupráce se Zdeňkem Svěrákem, Jiřím Šebánkem a Miloněm Čepelkou (v rozhlasové Žatvě získal cyklus Nealkoholická vinárna U pavouka první cenu). Do roku 2011 měl na rozhlasové stanici Praha pravidelné pořady věnované české a světové swingové hudbě (v letech 2002–2005 hudební pořad Svět se baví, 2003–2004 Swing evergreeny, 2004–2005 Hudební návraty, 2008 Čas ke snění, 2009–2010 Melodie pro dlouhé večery, 2011 pořad pocta Karlu Vlachovi), dosud spolupracuje s radiem Classic. Ivan Štědrý patřil k zakladatelům divadla Járy Cimrmana, kde dodnes působí jako klavírista. Od roku 1976 byl dramaturgem Hlavní redakce hudebního vysílání Československé televize. Tam např. připravoval cykly Pro hudbu dveře dokořán, Hudební studio M, Hudební kronika a Návštěva v muzeu populární hudby, kde představil řadu českých skladatelů (A. Jindra, L. Korbař, B. Nikodém, J. Traxler, K. Hašler a další). Ve spolupráci s orchestrem Ferdinanda Havlíka se naučil spojovat loutky se „živáčky“. To vyústilo v pořad Z Prahy do Monte Carla (výroční cena ČST, na které se podílel celý soubor Divadla S+H). S libretistkou Helenou Philippovou vytvořil loutkový swingový muzikál pro dospělé Spejbl versus Dracula (1974), který byl po tři roky hrán s úspěchem v Praze i na zájezdech Divadla S+H v zahraničí. V roce 2014 byla obnovena premiéra (swingový muzikál v Divadle S+H). Jeho písně interpretovali například J. Zelenková, N. Urbánková, V. Preiss, K. Černoch, K. Štědrý, H. Štáchová a M. Kirschner, texty pro něj napsali R. Kraus, M. Čepelka, J. Štaidl, Z. Svěrák, A. Linhart a další.
J
an Štych studoval dirigování na Akademii múzických umění. V letech 1960–1964 působil v ostravské opeře a poté do roku 1974 v Brně, kde dirigoval velkou řadu významných operních i baletních titulů. Od roku 1974 byl angažován v pražském Národním divadle. Nastudoval zde opět mnoho oper, např. B. Martinů Tři přání, Verdiho Falstaffa a Donizettiho Lucii z Lammermooru. Od roku 1991 působil současně v Národním divadle a také v Janáčkově opeře v Brně. Úspěšně dirigoval také ve Státní opeře Praha (např. Pucciniho Turandot, Toscu, Verdiho Trubadúra). Často řídil opery Mozartovy, Smetanovy i Dvořákovy. V Brně vedle italského repertoáru studoval i dirigoval také opery Janáčkovy. V Praze a Brně nastudoval téměř všechny balety Stravinského (včetně Svěcení jara) i balety autora Prokofjeva. V Brně měl možnost natočit v rozhlase mnoho hudby operní i symfonické, zejména hudbu současných skladatelů. Jan Štych je bezesporu vynikajícím operním dirigentem s mimořádným citem pro dění na jevišti a vypracování dramatických situací.
Jan Štych dirigent
40
H
Hana Talpová herečka a zpěvačka
41
ana Talpová studovala původně zpěv v Brně na konzervatoři a v Praze na konzervatoři, vzdělání si pak doplnila v Praze na HAMU, kterou absolvovala v roce 1963 v oboru operní zpěv a herectví. První dva roky své všestranné umělecké kariéry strávila v Liberci, kde byla sólistkou opery v Divadle F. X. Šaldy a uvedla se zde hlavní rolí v opeře Carmen. Čtyřicet let pak patřila ke stěžejním osobnostem Hudebního divadla v Karlíně, kde působila v letech 1966–2005. Odehrála zde přes 70 rolí, např. v muzikálech Divotvorný hrnec, Hello, Dolly, Zvonokosy nebo Cabaret. Vystupovala také v řadě dalších muzikálů i operet, jak moderních, tak i klasických. V roce 1966 se zároveň zúčastnila festivalu moderní opery v Benátkách a v roce 1967 pak absolvovala koncertní turné v Itálii. Kromě divadelního herectví se nadále prosazovala jako zpěvačka, jejím oborem byl především šanson, v šedesátých letech také protestsongy. Natočila jednu singlovou desku a podílela se na natočení a vydání několika LP desek, např. Český šanson, zúčastnila se hudebních festivalů (Bratislavská lyra, Děčínská kotva) a pravidelně natáčela pro rozhlas i televizi. V roce 1973 získala od hudebního vydavatelství Panton ocenění Zlatý štít. Významné bylo též několikeré hostování v Semaforu, například v Člověku z půdy, v Čarodějkách, později i v semaforské skupině Josefa Dvořáka v Tanečních hodinách. Jednou z významných rolí byla postava babičky ve stejnojmenném muzikálu v Divadle Jiřího Grossmanna. V roce 2005 odešla ze stálého svazku Karlínského divadla do penze, později ale přijala nabídku k hostování v divadelní společnosti Háta. Před filmovou a televizní kamerou vytvořila kolem padesáti rolí, např. Pěnička a Paraplíčko, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, Světáci, Šílený kankán, Vítr v kapse, Anděl s ďáblem v těle, Hříšní lidé města pražského, Náhrdelník, Arabela ad. Od šedesátých let také dabuje. V roce 2013 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Své letité zkušenosti z jevištní práce zúročila Hana Talpová i v pedagogické činnosti, koncem osmdesátých let začala vyučovat na Lidové škole umění, později byla profesorkou na Konzervatoři Jaroslava Ježka. V současné době stále vyučuje na Mezinárodní konzervatoři Praha.
V
její rodině bylo samozřejmostí věnovat se hudbě. V Praze začala chodit do soukromé hudební školy Jaroslava Ptašinského a to do výuky hry na klavír. V roce 1949 se přestěhovali do Mariánských Lázní a tam pokračovala ve studiu na hudební škole v klavírní třídě pana učitele Emila Vlka. Náhoda tomu chtěla, že v té době v Mariánských Lázních maminka objevila bývalou sólistku vídeňské opery a protože paní Jožka Valentová ráda a dobře zpívala, začala u ní studovat zpěv. Ze základní školy šla na gymnázium, z kterého po dvou letech přešla na Státní konzervatoř v Praze na studium operního zpěvu. Ředitelem konzervatoře byl v té době Dr. Václav Holzknecht, osobnost, která tuto školu vedla tak, že se řadila mezi nejlepší v Evropě. Začala učit v Mníšku pod Brdy a v Dobříši. Po dvou letech vzhledem k manželově profesi (ekonom) od roku 1961 nastoupila do operety divadla J. K. Tyla v Plzni, kde ztvárnila drobné i větší sólové role (např. Děvče z předměstí apod.). V roce 1963 na pozvání šéfa opery prof. Bohumíra Lišky přešla do souboru opery, kde zazpívala drobné i větší sólové party. Po roce 1990 zastávala záskokově za onemocnělého inspicienta opery inspici, kterou následně po odchodu do důchodu v roce 1997 vykonávala až do konce roku 2003. Souběžně s působením v divadle J. K. Tyla v Plzni se od roku 1970 věnovala pedagogice, výuce hry na klavír a zpěvu v Kulturním středisku města Plzně. Od roku 2000 vyučovala na základní umělecké škole ve Stodě sólový zpěv až do roku 2003. Od té doby až do současnosti vyučuje sólový zpěv na Základní umělecké škole v Holýšově. K její radosti vychovala několik pedagogů působících v ZŠ i ZUŠ, např. Irenu Krejčovou-Výrutovou, Bedřišku Koželuhovou, Jana Frauze. 42
Josefa Valentová
operní pěvkyně – hlasový obor soprán a klavíristka 42
Dušan Vančura zpěvák, kontrabasista, textař, hudební aranžér a překladatel
43
J
eho původním občanským povoláním je inženýr-elektrotechnik. Od roku 1964 spolupracuje se skupinou Spirituál kvintet, jejím stálým členem se stal v roce 1969. Krátce také působil ve skupině Brontosauři.
H
rát na housle začala Marie Ventová v devíti letech. Nejprve u soukromého učitele, již po jednom roce udělala úspěšné přijímací zkoušky do hudební školy. Několik let jí učila prof. J. Ulvrová, po několika letech přešla do třídy prof. M. Macháčka. Po skončení osmiletky začala studovat Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol. V posledním ročníku Pedagogické školy pro vzdělání učitelů byla přizvána hrát v Orchestrálním sdružení plzeňských učitelů, kde mezi hráči na dechové nástroje byli mnozí profesionální hudebníci, členové operního orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Orchestrální sdružení dirigoval tehdejší šéf opery prof. Bohumír Liška, který jí v krátkém čase nabídnul příležitost hrát v operním orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Po konkurzu v lednu 1960 byla jako osmnáctiletá přijata jako řádná členka operního orchestru. Její nástup do divadla nebyl úplně jednoduchý, musela si doslova a bez přehánění „vybojovat“ souhlas vedení Pedagogické školy a s tím i nadřízeného vyššího školského orgánu, protože po skončení studia se s ní počítalo jako s učitelkou na prvním stupni národní školy. Při zaměstnání pak úspěšně vystudovala plzeňskou konzervatoř. V operním orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni, s přestávkou dvou mateřských dovolených, hrála takřka 40 let. V orchestru se také seznámila i se svým nastávajícím manželem. Do důchodu odešla po odpracování příslušných let a v současné době se především věnuje malým vnoučatům a ve svém volném čase dodnes i charitativní činnosti.
Marie Ventová houslistka
44
R
Oldřich Vlach herec
45
odák z Pošumaví, projevoval své herecké nadání už během středoškolských studií. Na první pokus však na DAMU přijat nebyl, „čekací doba“ se mu však vyplatila. Dostal se do ročníku legendárního pedagoga, profesora Miloše Nedbala. Absolvoval v roce 1966 a byl spolu s několika dalšími spolužáky přijat do Divadla Na zábradlí. Zde zažil vrchol legendární Grossmanovy éry, ale setrval zde i dál, až do roku 1990, takže byl spolutvůrcem dalšího slavného období této scény, spjatého s režisérem Evaldem Schormem (pod jeho vedením hrál např. Hamleta). Novým působištěm Oldřicha Vlacha se pak stalo Divadlo na Vinohradech, kde vystupuje dodnes. Jeho nejvlastnějším oborem se postupně staly městské i venkovské lidové typy, jak dokázal vynikajícím výkonem v postavě Fány v Landovského Hodinovém hoteliérovi. Také galerie jeho filmových a televizních figur a figurek je tohoto druhu; připomeňme např. jeho role v televizních snímcích Smrt krásných srnců, Fany, Život na zámku nebo v seriálu Zdivočelá země.
T
ento vynikající artista s manželkou a dalšími členy rodiny vystupoval v efektivních akrobatických disciplínách (např. na odrazovém můstku) a později se věnoval drezúře. Byl známý v uměleckém světě nejen jako dokonalý interpret, ale také jako zodpovědný a oblíbený kolega. 46
Mihai Voican artista – odrazové můstky, drezúra
46
J
Jan Vondrák houslista
47
an Vondrák vystudoval hru na housle na Státní Konzervatoři v Praze ve třídě prof. Zdeňka Kolářského (1953–1958). Již v době svého studia projevoval výjimečný smysl pro komorní a orchestrální hru - jako spolehlivý a přizpůsobivý hráč na jakémkoliv orchestrálním postu. Jeho hra byla vysoko ceněna nejen pro vysokou a samozřejmou virtuozitu, ale i pro schopnost tvořit houslový tón mimořádné kvality a barvy, pro hudební kvality a schopnost neokázalého a přesto intenzivního kontaktu nejen se spoluhráči, ale také s publikem. Od 1. 4. 1961, po úspěšném výběrovém řízení, se stal řádným členem operního orchestru Národního divadla v Praze, později operního orchestru Státní opery Praha. Z větší části této doby účinkoval Jan Vondrák jako naprosto spolehlivý a všemi kolegy respektovaný vedoucí II. houslí. Pro všechny členy operního orchestru, ať Národního divadla, nebo Státní opery, byl výborným kamarádem, milým společníkem a spolehlivou oporou nejen v oblasti umělecké, ale i lidské. Doslova „vynikal“ svou skromností, neokázalostí a noblesou, s kterou dovedl řešit některé komplikované situace, které mohou být tak obvyklé v prostředích, ve kterých se pohybují umělci naprosto různého založení a temperamentu. Byl vyhledávaným členem mnoha komorních souborů jakéhokoliv obsazení, se kterými absolvoval velký počet koncertů nejen u nás, ale i po celém světě. Pro svou takřka neomezenou a veskrze důkladnou znalost veškerého operního repertoáru, byl doslova studnicí vědomostí nejen pro členy orchestru, ale často i pro některé dirigenty.
L
ibuše Voráčová vystudovala Vyšší hudební školu v Kroměříži ve třídě prof. Michálka a Winklera. V roce 1961 po dokončení školy udělala konkurs do Moravské filharmonie Olomouc na 1. hoboj. V roce 1963 byla přijata na hudební fakultu AMU v Praze, do třídy prof. Františka Hantáka. Dálkové studium jí umožnilo velice úspěšnou tříletou externí spolupráci ve Spolkové republice Německo, jako sólistka světoznámého Kölner Kammerorchester, pod slavným dirigentem Helmutem Müller Brühl. S tímto orchestrem absolvovala nespočet koncertů po celém světě, natočila mnoho vynikajících nahrávek pro gramofonové firmy nejen Spolkové republiky Německo. AMU absolvovala v roce 1968 koncertem F . Kramáře se Symfonickým orchestrem FOK, a sólovým recitálem ve Velkém sále Rudolfina. Po deseti letech úspěšného účinkování v Moravské filharmonii Olomouc vyhrála výběrové řízení na post sólohobojisty Východočeského státního komorního orchestru (dirigent L. Pešek), později Komorní filharmonie Pardubice, kde účinkovala 25 let. V roce 1972 s kolegy z Východočeského státního komorního orchestru založili Dechové kvinteto, později Nové dechové trio, ve kterém působila 25 let, a mimo mnoha koncertů v celé České republice pro Rozhlas Hradec Králové natočili přes 30 nahrávek, mnoho z nich jako premiéry. Od roku 1996 působila dalších pět sezón ve Filharmonii Hradec Králové. Na Konzervatoři v Pardubicích působila jako profesorka hoboje až do roku 2012. Řada jejích vynikajících žáků hraje v předních českých orchestrech. Je často zvaná jako porotkyně do různých národních i mezinárodních soutěží dechových nástrojů.
Libuše Voráčová hobojistka
48
L
Gabriela Vránová herečka
49
ásku k umění získala už v dětství, v rodinném prostředí. Její kroky proto zákonitě vedly ke studiu herectví na brněnské JAMU, kterou absolvovala v roce 1960. Jejím prvním angažmá se stalo Státní divadlo v Ostravě. Po dvou letech přijala nabídku pražského Divadla na Vinohradech, kde působila plných 42 let. Vytvořila zde celou řadu významných rolí, např. Blanku v Králi Janovi, Markétku ve Faustovi, Maryšu, Noru, Paní profesorovou v Loupežníkovi, Paulu Krausovou v Kočičí hře atd. V současné době se na vinohradskou scénu pohostinsky vrátila. Vynikající byl také její nedávný výkon v dramatu U kočičí bažiny v Činoherním klubu. Početná je i řada jejích filmových a televizních rolí. Velký ohlas měly především její postavy z televizních seriálů, jako jsou např. Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Chalupáři, My všichni školou povinní, Náměstíčko nebo Doktoři z Počátků. Podstatným rysem její osobnosti je také hluboký vztah k poezii a mluvenému slovu vůbec. Uplatňovala jej i ve své dlouholeté pedagogické činnosti na Pražské konzervatoři. Ostatně i sama se prosadila jako spisovatelka a výběr jejích poetických fejetonů se pod názvem Magnetický vítr dočkal již dvojího vydání.
S
voji operní kariéru začala už v 18 letech, kdy po studiu zpěvu na Pražské konzervatoři nastoupila do rodící se liberecké opery, kam ji angažoval tehdejší šéf opery Milan Zuna. Po osmi letech působení v liberecké opeře získala široký operní repertoár – v paměti zůstává zejména její Smetanova Libuše. Po krátkém působení v Opavě přešla Jadwiga Wysoczanská v roce 1954 do Státního divadla v Brně. Už zde naplno uplatnila své oborové rozpětí, sahající od sopránových rolí lyrických až k dramatickým, a to jak v českém, tak ve světovém repertoáru. Obdobně tomu bylo i v pražském Národním divadle, jehož sólistkou se stala v roce 1960 a zůstala mu věrná třicet let. Vynikala mj. v Mozartových operách, kde vedle Hraběnky, Fiordiligi a Paminy zpívala i dvě hlavní role v Donu Giovannim, Annu i Elvíru. V šedesátých letech slavila také velké úspěchy v zahraničí, především jako Dvořákova Rusalka na Holland Festivalu 1962/63. Po celou dobu své profesionální kariéry se rovněž věnovala koncertní tvorbě, mezi její nejvýznamnější výkony patří Beethovenova 9. symfonie na Pražském jaru, Dvořákovo Rekviem nebo Novákova Bouře. Všestrannost Jadwigy Wysoczanské byla dlouhodobou posilou opery Národního divadla. Vždyť která sopranistka může říci, že k jejím rolím patřily Verdiho tragické hrdinky Aida a Amélie, stejně jako mladodramatické postavy Smetanovy a Dvořákovy, anebo Julietta Bohuslava Martinů. 50
Jadwiga Wysoczanská-Štrosová operní pěvkyně – hlasový obor soprán
50
J
Evžen Zámečník houslista, dirigent, skladatel a pedagog
51
ako houslista byl členem operního orchestru Národního divadla v Brně a členem Státní filharmonie Brno. V Národním divadle působil i jako dramaturg, posléze byl v letech 1994–2002 ředitelem brněnské konzervatoře. Kromě rozsáhlé činnosti skladatelské – připomeňme aspoň opery Fraška o kádi, Ferda Mravenec, Brouk Pytlík, Rychlé Šípy – byla zásadní jeho činnosti interpretační, spojená s četnými rozhlasovými nahrávkami. V prvé řadě to byl známý dechový soubor BRNO BRASS BAND, jehož byl Evžen Zámečník zakladatelem, dirigentem a uměleckým vedoucím, a s nímž absolvoval bezpočet koncertů a nahrávek v čs. rozhlase i v zahraničí. Jako ředitel brněnské konzervatoře založil a dirigoval Symfonický dechový orchestr konzervatoře, který proslul rovněž jak svou činností koncertní, tak i rozhlasovými nahrávkami. Aktivním členem Klubu moravských skladatelů byl až do své dlouhodobé nemoci.
SPRÁVNÍ RADA:
DOZORČÍ RADA:
Prof. Jiří Hlaváč – předseda, pedagog HAMU, hudebník,
Cyril Jeníček – předseda (do 10. 8. 2015), hudebník, zástupce Svazu
zástupce Asociace hudebních umělců a vědců
autorů a interpretů
Mgr. Vojtěch Jouza – hudebník, člen České filharmonie,
Dana Chytilová – zpěvačka, zástupkyně uměleckého sdružení ARTES
zástupce UNIE – Odborového svazu orchestrálních hudebníků ČR
Miroslav Svoboda – předseda (od 30. 9. 2015), člen operního
RNDr. Jan Komín – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů
sboru Státní opery Praha, zástupce UNIE – Odborového svazu
Zděnka Krišková – členka operního sboru ND Praha, zástupkyně UNIE –
profesionálních zpěváků ČR
Odborového svazu profesionálních zpěváků ČR
MgA. Petr Nouzovský (od 11. 8. 2015) – hudebník, člen Asociace
Marek Vašut – herec, zástupce Herecké asociace
hudebních umělců a vědců
Josef Zeman – moderátor, scenárista, hudební dramaturg, zástupce Uměleckého sdružení ARTES
VÝKONNÝ APARÁT NADACE: Ing. Dagmar Hrnčířová – výkonná ředitelka Lýdie Soldánová – tajemnice
SEZNAM OCENĚNÝCH UMĚLCŮ ZA ROK 2015: str.
str.
str.
Antošík Jan
3
Livorová-Hesounová Alena
20
Šaroun Jaroslav
37
Bárta Václav
4
Málková-Grossmanová Marie 21
Šárský Stanislav
38
Berousek Vilém
5
Mikuš Zdeněk
22
Štědrý Ivan
39
Böhm Jan
6
Moulík Arnošt
23
Štych Jan
40
Brejchová Jana
7
Mrkvička Ladislav
24
Talpová Hana
41
Doubková Marie
8
Novák Jaroslav
25
Valentová Josefa
42
Eser-Koudelková Helena
9
Odstrčil Jan
26
Vančura Dušan
43
Grafnetterová Marie
10
Páč Boris
27
Ventová Marie
44
Hantigová Aloise-Valerie
11
Pavlík Ivo
28
Vlach Oldřich
45
Herrmann Petr
12
Radičeva Elen
29
Voican Mihai
46
Hoffmann Miroslav
13
Rak Štěpán
30
Vondrák Jan
47
Chrastina Pavel
14
Rattay Evžen
31
Voráčová Libuše
48
Joneš Boris
15
Růžička Petr
32
Vránová Gabriela
49
Krajný Boris
16
Slezáková Eva
33
Wysoczanská-Štrosová Jadwiga 50
Krátká Jarmila
17
Stašek Čestmír
34
Zámečník Evžen
Krejčiřík Lubomír
18
Strejček Alfred
35
Křupala František
19
Šafář Miroslav
36
51
Fotografie: Archiv NADACE ŽIVOT UMĚLCE, Adéla Zapletalová, foto archív ČTK
f 54
Grafický design: HANA FISHER
www.hanafisher.cz www.hanafisher.cz
NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné náměstí 23, 110 00 Praha 1 tel.: 224 142 295
[email protected] www.nadace-zivot-umelce.cz 56
