Nad úlohou mince a obchodu v raně středověkých českých zemích (diskusní poznámky) Filip Laval Text je upravenou verzí referátu pro medievistické fórum, původně sestaveného pro kolokvium pořádané pracovní skupinou Gentes trans albiam v Boulogne sur Mer v r. 2009. V tomto příspěvku, opírajícím se o klíčové písemné a archeologické doklady obchodního provozu v raně středověkých českých zemích, je kladen důraz především na zhodnocení významu nejstarších českých mincí, jejichž zavedení bylo podle názoru autora úzce spjaté s tvorbou „domácích“ vnitřně ekonomických vztahů.
V současných velkých souborných historiografických dílech se pravidelně otázka dálkového obchodu ve více či méně určitém nástinu objevuje (Žemlička 1997; Bláhová – Frolík – Profantová 1999). Petru Charvátovi (1998) vděčí české prostředí za přehled dálkového obchodu v rámci celé raně středověké Evropy. Připomeňme zde v určitém výběru písemné a archeologické prameny, které představují doklady trhu (zejména dálkového, ale i vnitřního) v raně středověkých českých zemích a poukazují zároveň na některé jeho charakteristiky. Nepřekvapí, že valná většina údajů směřuje ku Praze. Vždyť zejména Praha jako ústředí české státnosti uchovávající svou jedinečnost od raného středověku dodnes byla vždy v obecných představách spojována s dálkovým obchodem, který měl přinášet do nitra země předměty, jejichž nákup a držení spoluvytvářelo autoritu elit. Ať už se nám to líbí nebo ne, archeologie ani v tomto případě nevytváří ucelené poznání sama o sobě. Příběh o dálkovém obchodu a kontaktech českých zemí v raném středověku rámují písemné prameny. A. Písemné prameny 1. To, že dálkový obchod obecně české země nemíjel, naznačuje na okraji zvoleného časového intervalu tzv. prošetření celních poplatků v Raffelstetten datované do let 903-906 (Inquisitio de theloneis Raffelstettensis). Tento dokument vytváří obraz obchodu „středního dosahu“ a z mnoha cenných informací lze vybrat jednak údaj o trhu „Moravanů“ a také skutečnost, že jako jeden druh zboží, proudícího přes zmíněné clo, jsou zmiňováni otroci. První informace připomíná Velkomoravskou říši, která jistě neexistovala bez dálkových kontaktů a obchodu (souhrnně Poláček 2000). Zmínka o otrocích procházejících celnicí u Dunaje pod Lincem uvádí na scénu jev, který hraje nejmarkantnější roli v diskusích o dálkovém obchodu v Čechách, zvláště v Praze raného středověku. 2. Nejznámější a nejdiskutovanější svědectví přinesla ovšem relace Ibráhíma ibn Jakúba (Ibráhím ibn Jaqub, 410-420) 1 , který Prahu navštívil někdy v 60. letech 10. století. Zpráva se nedochovala než v pozdějších opisech a výtazích (Třeštík 2000, 67). Spory se vedou o to, co vlastně bylo Ibráhímovým posláním. Asi nejfrekventovanější výklad v jeho osobě vidí židovského obchodníka, který pro svého pána, Cordóbského kalífa, plnil jakési neoficiální diplomatické poslání. Není rozhodně úkolem tohoto přípěvku věnovat se rozboru a kritice notoricky známého pramene, ale stojí zato zopakovat jeho základní údaje, které tvoří rámec našich úvah nejen o obchodu v raném českém státu. Praha – Frágha - měla být podle Ibráhíma městem z kamene a vápna a největším co do obchodu. Městu Frágha vládl Bújislav 1
Používám nejdostupnější edici v Magnae Moraviae Fontes Historici (MMFH) III, ed. I. Hrbek, Brno 1969. V pasáži o Ibráhímově relaci a její interpretaci se držím výkladu D. Třeštíka (Třeštík 2000).
1
(Boleslav I.), který byl označen zároveň jako král pražský, český a krakovský. Ibrahim se zde setkal se skutečnými mincemi, přičemž lze s velkou pravděpodobností věřit v argumentaci, která vidí za Ibráhímovým termínem kinšár (popř. kirát) stříbrné denáry české provenience (Štěpková 1956; Petráň 2003). Ibrahim se v Praze setkal se Slovany a Rusy z Krakova, kteří sem přinášeli blíže nespecifikované zboží. V případě Rusů, tj. Varjagů, které např. Arabové odlišovali od Slovanů, šlo nejspíše o příchozí až z Kyjeva. Ze zemí „Turků“ do Prahy přicházeli muslimové, Židé a „Turci“, rovněž se zbožím a s „obchodnickým závažím“. 2 Co se týče Turků a zemí Turků, nepanuje shoda v názorech, zda se jedná o Maďary či snad dokonce o Chazary. V předchozích pasážích totiž Ibráhím definuje podélnou hranici Bújislavovy země tak, že určuje její sousedství se zemí Turků, v tomto případě tedy nepochybně Maďarů. Z formulací o příchozích lze patrně také vyčíst, že Slované a Rusové spíše fungovali jako dodavatelé zboží, zatímco muslimové „ze zemí Turků“, Židé a Turci, vedle dovozu nějakého zboží, též z Prahy podle Ibráhímova tvrzení vyváželi otroky, cín a kožešiny. Dvojí výskyt Turků v jedné větě zavdal příčiny vidět v jedněch Maďary a ve druhých snad Chazary. Dále Ibráhím popsal cenové poměry při nákupu životních potřeb: za 1 kinšár, tj. nejpravděpodobněji stříbrný denár lze pořídit tolik pšenice, kolik vystačí člověku na měsíc a za jeden kinšár lze rovněž zakoupit tolik ječmene, kolik vystačí jezdci na 40 nocí. A ještě za 1 kinšár lze obdržet 10 slepic. Pozorováním poodhalujícím zřejmě skutečnost, že na trhu bylo možno pořídit i předměty každodenní potřeby, tj. předměty vyráběné na místě a určené asi zejména pro lokální klientelu, je zmínka o místní výrobě sedel, uzd a málo kvalitních štítů, „jaké se užívají v těchto zemích“. Neméně hodnotným sdělením je ovšem informace o užívání nemincovních platidel v podobě lehkých šátků, „které se k ničemu nehodí“. Jejich cena byla v „každou dobu“ 10 šátků na jeden kinšár a byly běžně užívány pro nákup a prodej. Představují u nich majetek a cenu „všech věcí“ a bylo možno za ně zakoupit „pšenici, mouku, koně, zlato, stříbro a všechny věci“. 3. Legendy sepsané ke konci 10. stol. či na poč. 11. stol. informují o tom, že sv. Václav nechal na pražském trhu nakupovat chlapce, aby bylo dostatek křtěnců pro pravidelné velikonoční křty (Legenda Christiani, 66, 68) a že stále větší obchod s křesťanskými otroky nakupovanými židovskými obchodníky v Praze byl jedním ze tří hlavních důvodů, proč sv. Vojtěch poprvé opustil pražské biskupství a vydal se do Říma (Canaparius, 244). 4. V rámci svědectví písemných pramenů se ještě zastavme u dvou pozoruhodných příběhů, které zaznamenal kronikář Kosmas (Cosmas III, cap. LVI, 231, 232) a na které bylo nedávno upozorněno (Ježek 2011). 22. července r. 1124 dal kníže Vladislav I. zatknout Jakuba Apellu zastávajícího jinak neznámý úřad místopána po knížeti (post ducem vicedominus) a nechal mu zabavit též veškerý majetek. Kosmas netají svou averzi vůči Židu Jakubovi, křesťanskému odpadlíku 3 , který byl obviněn, že dal v noci rozbořit křesťanský oltář postavený v synagoze (!) a že svaté ostatky z něj hodil do záchodu. Celá věc se jeví jako předem připravený komplot, což naznačuje i Kosmas, když říká, že důvodem Jakubova pádu byla vedle skutečnosti, že tak vysokou hodnost zastával Žid, rovněž jeho obrovské bohatství – 2
Ibráhímův termín mitkal al-markatíja je překládán jako obchodnické závaží, ale vyskytuje se i názor, že se jedná o označení platidla, s nimiž cizí kupci přicházejí (Třeštík 2000, 60). V tom případě by se jednalo nejspíše o arabský dirnhem, který v dálkovém obchodu v tomto období dominoval. To by pak měnilo i popis způsobu vybírání berní v Měškových zemích, kde by se berně nestanovovaly odvažováním, ale zřejmě by zde bylo potřeba počítat s mincovním oběhem, tj. nejspíše dirhemu, jakožto jediného mincovního platidla, kterého v té době obíhalo na polském území dostatečné množství. 3 V Praze proběhlo r. 1096 násilné pokřtění Židů (Cosmas III, cap. 4, 164). Událost, kterou měla na svědomí lůza táhnoucí k Jeruzalému, zaznamenal kronikář Kosmas. Ten zachytil i to, jak si biskup Heřman, který sice s násilnými křty nesouhlasil, na smrtelné posteli vyčítá, že se mu nedařilo odvrátit pokřtěné Židy od opětovného pádu do židovství.
2
mamon nepravosti. Skutečnost, že se vše mělo odehrát v noci a že svaté ostatky měly být nalezeny v Jakubově záchodu, vyvolává dojem diskreditační akce. Toto vysvětlení podporují i následující události. Jakub Apella nebyl, jak by se dalo očekávat, odsouzen k trestu smrti, ale jeho souvěrci ho mohli vykoupit (a asi ve skutečnosti i sami sebe) složením ohromného výkupného 3000 hřiven stříbra a sto hřiven zlata. Údaji lze důvěřovat, protože se vše odehrávalo v době, kdy svou kroniku Kosmas sepisoval. Za výkupné kníže vykoupil všechny křesťanské otroky od všech Židů a napříště zakázal, aby se křesťan stal jejich otrokem. Bylo spočítáno (Polanský 2006, 106) že za tuto cenu bylo možno v Praze pořídit asi 2800 otrokůmužů anebo 1400 otrokyň, jejichž cena byla 2 x vyšší. Lze tedy generalizovat, že kníže si takto pomohl k necelé tisícovce otroků a zhruba stejnému počtu otrokyň. To je jistě ohromující, ale zároveň je třeba počítat s tím, že vybraná částka tvořila jen zlomek obnosů, které proudily pražským trhem. Současně se jedná o doklad intenzivní židovské přítomnosti v Praze té doby a je potřeba za touto přítomností spatřovat asi zejména obchodní zájmy. 5. Podobnou výpověď přináší kronikářova zpráva (ovšem zapsaná a Kosmou interpretovaná asi přibližně ve stejnou dobu, jako se udál příběh o Židu Jakubovi) o situaci r. 1091, v předvečer bratrovražedné bitvy (Cosmas II, cap. XLV, 151-153). Tehdy se žena knížete Konráda, kněžna Wirpirk, vydala potajmu do tábora krále Vratislava I. a přesvědčila ho o zbytečnosti útoku na jeho bratra – svého muže. Učinila tak se slovy poukazujícími na to, že je přeci zbytečné prolévat krev svého bratra a jeho bojovníků, když přeci ti mu všichni náleží jakožto vrchnímu vládci země. Podle kronikáře ho o věci přesvědčila tak, že mu zřejmě s jistou ironií (Ježek 2011) doporučila, aby raději šel do Prahy a pod Vyšehrad, kde „jsou Židé, mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci...“. Přitom si, alespoň v kronikářově podání, sama odpověděla tak, že přeci král nebude ničit to, co je jeho. Kronikář nám tak ve fiktivní řeči kněžny Wirpirk uchoval cenný doklad hojné přítomnosti „ze všech národů nejbohatších kupců“ a navíc bezděky vyjádřil i vlastnický vztah krále (či pražského knížete) k těmto židovským kupcům! 6. Svým způsobem vůbec nejpodstatnější předpoklad obchodu, základní osvětlení přítomnosti množství exotických kupců ve střední, severní a východní Evropě, neváhajících pohybovat se po obrovských vzdálenostech, je jev poznatelný v písemných pramenech, ale povšimnutý nejprve snad numismatickým bádáním: agio stříbra v obchodních stycích islámského světa a zemí severní, východní a střední Evropy (Štěpková 1968). B. Archeologické svědectví 1. Někdy na počátku 10. století lze zejména ve významných lokalitách pozorovat jistou koncentraci nálezů jantaru (Tomková 1998). Datování založené na archeologických situacích není dostatečně přesné, ale je třeba počítat s otevřením nového baltského spojení někdy v tomto období. 2. Severské kontakty snad mohou dosvědčovat i některé ojedinělé a náhodné nálezy. Jedná se např. o bohatě zdobený třmen nalezený kdesi v okolí knížecího loveckého dvorce uprostřed knížecího loveckého hvozdu (Košnar 1982), k podobně hodnoceným nálezům patří i stříbrný náramek od Nového Knína, jehož původ je hledán v Dánsku nebo Skandinávii. Na okraj lze zmínit, že severský původ je často přisuzován i družiníkům kněžny Drahomíry, matky sv. Václava, kteří na popud své paní měli zavraždit sv. Ludmilu. D. Třeštík v nich pak vidí spíše Varjagy, tj. Rusy arabských pramenů, kteří ku Praze přicházeli zřejmě z oblasti Kyjeva (Třeštík 2000, 58). 3. Jakákoli slova o významu archeologických poznatků pro dějiny Prahy i celé země čpí dnes nadbytečností. V posledních desetiletích evidovaná koncentrace železářské výroby 3
(Havrda – Podliska – Čiháková 2001) patří k těm poznatkům, kterým lze přičítat souvislost s obchodním provozem. Těžko si lze představit, že by veškerá produkce zdejších dílen byla upotřebena samotnými výrobci, tj. že by alespoň část produkce nebyla určena k „odbytu“. Neméně obtížná je představa, že tento „odbyt“ by se odehrával jinými cestami, než trhem. O dosahu tohoto ochodu se lze pouze dohadovat. Rámcové datování závěru železářské výroby v jádru pražské raně středověké aglomerace jakoby se shodovalo s podobně rámcovým, v posledních desetiletích upřednostňovaným datováním počátků pražských románských kvádříkových domů (Dragoun – Škabrada – Tryml 2002). Tento fenomén je obvykle vykládán jako stopa po stabilizované přítomnosti raně středověké elity - rané šlechty - v blízkosti knížecího/královského sídelního hradu. Podporou v této interpretaci je i hojná přítomnost románských kostelů po obou pražských vltavských březích. Raně středověké velmožské sídlo v modelové představě disponuje více či méně reprezentativním obytným objektem a „vlastnickým kostelem“, trvalá potíž s pražskými románskými domy i kostely spočívá v tom, že navzdory vědecké potřebě průkazné celky nevytvářejí. Písemné prameny mlčí o zakladatelích a „vlastnících“ kostelů, o románských domech nemluvě. Jednoznačné prostorové vztahy se též nedaří dohledat. A tak je třeba sáhnout i po druhé nejfrekventovanější hypotéze, obvykle podávané současně s prvou jako navzájem se doplňující, která vidí v románských domech objekty související s obchodnickým prostředím. Při výčtu archeologických objektů a památek spojených jednoznačně s kupeckým prostředím nesmíme zapomenout na Ungelt. 4. Mezi nejpodstatnější prameny k našemu tématu, které přináší mj. archeologické úsilí, patří numismatické nálezy. Převažující proud českého bádání klade počátky české mince do doby vlády Boleslava I. (Petráň 1998). Za svědka si přivolává i Ibrahima ibn Jakuba a jeho kinšáry. Za předpokladu, že vůbec uvěříme Ibráhímovu údaji o šátečcích a jejich pevnému vztahu ke kinšáru-denáru, musíme předpokládat poměrně pokročilý vývoj monetarisace směny. I před nástupem domácího mincování je třeba s výskytem mince a nějakou formou jejího užívání počítat, a to zejména řezenských denárů a arabských dirhemů. Nelze vyloučit ani obchodování s váženým stříbrem, ale zde narážíme na absenci obchodnických vážek v českých nálezech (Doležel 2007; Ježek 2002). Ze samotné absence jistě nelze učinit důkaz pro cokoli, ale zřejmé je, že např. v Polsku se těchto nálezů nachází značné množství i v raném středověku. V českých zemích se vážky objevují až v archeologických kontextech 13. století. Podobným jevem je i velmi slabý výskyt pokladů zlomkového stříbra zjevný již minulým generacím badatelů (Skalský 1953), a to zejména v kontrastu s oblastmi položenými na sever a severovýchod od českého a moravského území.
K počátkům pražského trhu mohl někdy zkraje 10. stol. přispět příchod Maďarů do Karpatské kotliny, jenž dočasně zablokoval cesty Podunajím a ty se přesunuly severněji, tj. do Čech, tedy do Prahy. Nástup nových kontaktů indikuje, byť archeologické datování není dostatečně přesné, akumulace nálezů jantaru ve významných lokalitách Čech počátku 10. století. Relace Ibráhíma ibn Jakúba patrně přináší svědectví o východní a severovýchodní expanzi raného přemyslovského státu. Výklady této expanze, přijmeme-li ji vůbec na základě stručné Ibráhímovy věty, ji pojímají jako nutnost, základní podmínku existence raného státu (Žemlička 1995), tj. skupiny knížecích ozbrojenců, kterou kníže vedl k neustále novému, „kořistnému“ hledání obživy, vždy dále od pražského centra. Co mělo tou obživou být, není přesně specifikováno. Mohl jí být jak mírový tribut vybíraný na podrobených územích, tak např. přímá kořist včetně otroků, prodávaných pak na trhu v Praze. Jiný výklad klade důraz 4
spíše na snahu o kontrolu co nejdelšího úseku významné obchodní cesty. Ať tak či onak, cítíme, že pražské ústředí se svým mezinárodním trhem hraje významnou úlohu v obou výkladových verzích. O obchodním provozu Ibráhíma ibn Jakúba poskytnul rovněž několik zásadních informací. V Praze fungoval dálkový obchod na bázi cizích platidel, popř. váženého stříbra. Z komodit, které lze s dálkovým obchodem spojovat, Ibráhím jmenuje cín, různé druhy kožišin a otroky. Podle těchto údajů tedy není žádným překvapením, že archeologie není schopna vyčlenit nějakou výraznou skupinu movitých nálezů, které by bylo možno dát do souvislosti s mezinárodním obchodním provozem. Vedle toho zmiňuje Ibráhím existenci domácího platidla, patrně stříbrného denáru, a navozuje představu funkčního vnitřního obchodu. Vzhledem k tomu, že rané státní útvary, jako byla např. „Země Měška“, jak nazývá stát prvních Piastovců Ibráhím, mohly existovat i bez vlastní mince, je základní otázkou, jaký vlastně smysl vydání domácí mince mělo. Obvykle se hovoří o „prestiži“ a o blíže nespecifikovaných ekonomických zájmech. Tvrdí se, že podstatou raných středověkých států ve střední Evropě bylo především dobře placené, vyzbrojené a cvičené vojsko. Za výzbroj vojska bylo třeba platit drahým kovem. Ukazuje na to Ibráhímova pasáž, o výplatě vojska v Měškově zemi či Povest vremennych let v příběhu, jehož si povšiml D. Třeštík, o tom, jak kníže Vladimír přestal vybírat pokuty od dopadených loupežníků a začal je popravovat, jak si přáli biskupové. To zase způsobilo nevoli u „starců“, kteří si stěžovali, že tak nastal nedostatek peněz na pořízení zbroje a koňů pro vojsko. Určitá část stříbra a jiných cenností, které byly v oběhu na území dnešního Polska a v oblastech okolo Baltu končila deponována v zemi (Warnke 1968), a ztrácela se tak z obzoru zeměpána. Pohled na situaci v Čechách je odlišný. Poklady datovatelné do 10. stol. jsou vzácné, dosud jich lze napočítat 8 (Petráň 1998, 36). Do úvah o významu mincování se vkrádá podezření, zda značný rozdíl v nálezovém obrazu nesouvisí právě se zaražením vlastní mince pražskými knížaty. Chceme-li se pokusit překročit stín obecných formulací o prestiži či o symbolických významech, které mělo mincování přinášet svým původcům, musíme si nejprve načrtnout základní okolnosti a předpoklady. 1. V Čechách podle současného stavu poznání nelze počítat s využíváním dnes známých stříbrných ložisek v 10. století (Holub 2005). 2. K zaražení mince bylo potřeba akumulovat značné množství stříbra. 3. Domácí minci vydal pražský kníže, je tedy potřeba předpokládat, že on to byl, kdo shromáždil potřebné množství stříbra pro domácí mincovní emisi, on tedy byl hlavním příjemcem zisků z mezinárodního obchodu. 4. Otázka způsobů nashromáždění stříbra je podstatná v tom smyslu, že jejím zodpovězením byl a dosud je zároveň podáván charakter raného knížectví. Jeho podstatou měl být kníže a jeho družina, kterou musel vést za stále vzdálenější kořistí, mj. za otroky. Kořistný charakter tohoto raného útvaru musel nutně ve své expanzi narazit na určitou mez. Za ní následoval očekávatelný obrat, krize, jež je ztotožňována s ději v samém závěru 1. a na počátku 2. tisíciletí, tedy s vytlačením Přemyslovců z východních oblastí, ztrátou kořistného prostoru a nástupem Piastovců. Teprve tato krize, zároveň politická a zároveň „strukturální“ měla vést k založení státnosti na pevnějších, vnitřních základech. Nicméně rozkrytí interpretačních vrstev a východisek tohoto pojetí (Ježek 2011, zejm. 635-637) ukazují, že jeho přímočarost (pražský kníže a jeho družina = lovci otroků) je nanejvýš sporná. Je zřejmé, že nejrůznější formy úzké 5
osobní závislosti, včetně té, kterou bychom bez rozpaků označili za těžkou formu otroctví (otroci se např. stávají předmětem obchodních transakcí, jsou prodáváni daleko od svých domovů, mimo křesťanský svět, třeba i tam, kde je čeká osud eunuchů), byly pro celý raný středověk a celou Evropu běžným jevem. Rovněž tak je zřejmé, že se náhledy na otroctví v průběhu času měnily, s postupem času bylo stále méně přijatelné prodávat křesťanské otroky nekřesťanským majitelům. Je otázka v jakém stadiu vývoje se na obchod s otroky napojil pražský kníže a do jaké míry respektoval církevní normy, zákazy o prodeji křesťanů do nekřesťanských rukou (písemné prameny, ať už se jedná o Václavské a Vojtěšské legendy nebo o Kosmův příběh o Jakubu Apellovi, ukazují, že v Čechách ještě po celé 11. stol. bylo přípustné, aby četná křesťanská mancipia spočívala v rukou židovských majitelů). Stejně tak není zřejmé, zda a do jaké míry území samotných Čech ještě v 10. stol. nemohlo být „lovištěm“ dosud nepokřestěných lidí, zdrojem otroků, jež mohly odplývat přes pražské tržiště pryč ze země, popř. zde zůstávat třeba právě v židovských rukou. Rovněž způsob nabývání otroků není objasněn. Svěříme-li se informaci o výboji Boleslavů na východ (Ibráhímova relace a tzv. popis hranic pražské diecéze), zůstává hypotézou, že jednou z jeho hlavních motivací byl „lov otroků“. To však nic nemění na skutečnosti, že ve střední Evropě obchod s otroky probíhal, že kvanta otroků slovanského původu skutečně končila na vzdálených dvorech a že je třeba počítat s tím, že se na tomto druhu obchodu podílel i pražský kníže. Otroci se totiž stále jeví jako nejpravděpodobnější komodita, za kterou kníže protihodnotou utržil dostatek stříbra pro vydání vlastní mince (Třeštík 2000, 63). 5. Byl-li hlavním příjemcem stříbra proudícího do Prahy kníže, pak je možno vykládat domácí minci také jako svého druhu označení – podepsání vlastního, knížecího stříbra. 6. Takovýto „podpis“ má smysl v případě, že se mince prosadí v domácím oběhu (pro dálkový mezinárodní obchod přece fungovala jiná platidla a směnné prostředky) a že 7. smyslem prosazení mince do domácího oběhu je vybírat daně, pokuty, cla atd. právě v domácí měně. Uvažujeme-li o zaražení mince jako o způsobu jak si kníže „označil“ vlastní stříbro, pak lze tento krok považovat mj. za pokus, jak trvale vyřešit starost o výplatu knížecích bojovníků. 8. Ibráhímova zmínka o nemincovních platidlech - šátečcích -, veskrze podezřelá, může nabýt nového smyslu, a to v úvahách nad mechanismy zavedení a rozšíření ražených mincí ve vnitřním trhu. 9. Dalším předpokladem funkce tohoto systému založeného na knížecím stříbře je jeho uzavřenost. Jednak směrem ven, což se asi nedařilo úplně, jak dosvědčují nálezy českých mincí na širokém území severovýchodní Evropy (nejedná se však o kvanta, která by zřejmě ohrozila domácí zásoby mince, zvláště když je teoreticky bylo možno doplňovat během 10. stol. ze stále fungujícího trhu s otroky), jednak směrem dovnitř: nekontrolovatelný přísun stříbra by způsobil vlastně inflaci, a tím vyšší výdaje knížete, neboť jeho armáda by si jistě žádala vyšší odměnu, ceny zbroje a koňů atd. by rovněž stoupaly. 10. Proto je potřeba v Praze předpokládat oddělení vnitřního a mezinárodního obchodu. Vnitřní obchod by probíhal v domácí denárové minci, mezinárodní obchod, zřejmě kontrolovaný knížetem, by mohl fungovat na bázi cizích platidel, popř. váženého stříbra. Obojí lze vyčíst v Ibráhímově relaci, v pasáži o Praze. 6
11. V častém vydávání nových typů mincí lze spatřovat nástroj sloužící k zamezení tezaurace, tj. z pohledu knížete k faktickým ztrátám (knížecího) stříbra. I to může být důvodem, proč je v Čechách dosud tak málo pokladů datovatelných do 10. století. Za jeden z nejpodstatnějších znaků státnosti lze považovat pravidelný odvod daní. Bylo by s podivem, že by se toto v „zemi Bujislava“ neodehrávalo v domácí měně, která se do oběhu dostávala díky vnitřnímu obchodu. Výše řečené úvahy tedy spějí k závěru, jenž v podstatě opisuje obecné výroky soudící, že vydání mince bylo významným státotvorným prvkem. Umožnilo totiž stabilizaci „státních“ příjmů v tom smyslu, že kníže vyňal stříbro přicházející do Prahy obecně řečeno mezinárodním obchodem (jako protihodnota za otroky?) a „odklonil ho“ do uzavřeného vnitřního oběhu. Snad obdobný příklad představuje situace na jihu jutského poloostrova v 1. pol. 9. stol., kdy došlo k vydání prvních mincí v Haithabu a Ribe. Jejich význam je sice spatřován zejména v symbolické rovině (Garipzanov 2009), v symbolickém vyjádření politické autority dánských králů jako reakce na franskou expanzi do regionu. Lze si však alespoň položit otázku, zda se nejednalo o pokus nastolit oběh domácí mince vyražené ze stříbra, jehož majiteli byli de facto dánští králové. Za území státu pak je možno považovat ty oblasti, kde se vlastní ražená mince uplatnila vstupem do směnných vztahů a v odvodu platů směřujících do opět obecně řečeno mocenského centra. Rýsuje se tak vlastně představa jakési symbiózy dálkového obchodu s vnitřním, jež významně přispěla k etablování (nejen) raného českého státu. Tuto symbiózu však v novou kvalitu obrátil pražský kníže teprve v okamžiku, kdy se odhodlal vydat vlastní minci. Můžeme se tak např. hypoteticky ptát, zda raný český stát nepřežil svou krizi na konci 10. stol. a v počátku 11. stol. (Žemlička 1995), způsobenou tlakem Piastovců, právě díky fungující vnitřní monetizované směně. Při těchto úvahách jsem si připomněl otázku, kterou si příležitostně kladu od základní školy. Proč byl tvůrce „prvního státního útvaru na našem území“ - Frank Sámo - kupcem? Literatura a prameny Bláhová, M. – Frolík, J. – Profantová, N. 1999: Velké dějiny zemí Koruny české I. do r. 1197. Paseka: Praha – Litomyšl. Canaparius: Vita et passio sancti Adalberti. In: Fontes rerum bohemicarum I, ed. F. Palacký, Praha 1873, 235-265. Cosmas: Cosmae pragensis chronica Boemorum, ed. B. Bretholz, Monumenta Germaniae Historica, Scriptores rerum germanicarum, Nova series, tom. II, Berlin 1923. Doležel, J. 2007: Na okraj nálezů středověkých skládacích vážek z českých zemí. In: Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 147-157. Dragoun, Z. – Škabrada, J. – Tryml, M. 2002: Románské domy v Praze. Praha – Litomyšl. Garipzanov, I. H. 2009: Coins as symbols of early medieval „Staatlichkeit“. In: W. Pohl - V. Wieser Hrsg., Der frümittelalterliche Staat – europäische Perspektiven. Forschungen zur Geschichte des Mittelalters, Band 16, Wien, 411-421. 7
Havrda, J. – Podliska, J. – Čiháková, J. 2001: Surovinové zdroje, výroba a zpracování železa v raně středověké Praze (historie, současný stav a další perspektivy bádání) – Sources of raw materials, the production and working of iron in Early Medieval Prague (the history, present state and future perspectives of research). Archeologické rozhledy 53, 93-118. Holub, M. 2005: Několik poznámek ložiskového geologa ke sborníku „Těžba a zpracování drahých kovů: sídelní a archeologické aspekty“. Archeologické rozhledy 57, 390-409. Charvát, P. 1998: Dálkový obchod v raně středověké Evropě (7.-10. stol.). Brno. Charvát, P. 2007: Zrod Českého státu 568-1055. Praha. Inquisitio de theloneis Raffelstettensis: Monumenta Germaniae Historica, Leges (Legum sectio II), Capitularia regum francorum, tom. II, ed. A. Boretius – V. Krause, Hannoverae 1897, 249-252, Num. 253. Ibráhím ibn Jaqub: Zpráva o Slovanech Ibráhíma ibn Jakúba, ed. I. Hrbek, Magnae Moraviae fontes historici III, Brno 1969, 410-420. Ježek, M. 2002: Odkrycia wag składanych w krajach czeskich. In: C. Buśko – J. Klápště – L. Leciejewicz – S. Moździoch edd., Civitas et villa. Miasto i wieś w średnioewiecznej Europie środkowej, Wrocław – Praha, 453-457. Ježek, M. 2011: A Mass for the Slaves: from Early Medieval Prague. In: J. Macháček – Š. Ungerman Hrsg., Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Internationale Konferenz und Kolleg der Alexander von Humboldt-Stiftung zum 50. Jahrestag des Beginns archäologischer Ausgrabungen in Pohansko bei Břeclav, 5.-9. 10. 2009, Břeclav, Tschechische Republik. Studien zur Archäologie Europas 14, Bonn: Habelt-Verlag, 623-642. Košnar, L. 1982: Raně středověké třmeny ze Zbečna a Kolína. Praehistorica 10, Varia archaeologica 3, Praha, 53-74. Legenda Christiani: Legenda Christiani – Vita et passio sancti Venceslai et sancte Ludmilae ave eius. Ed. J. Ludvikovský, Praha 1978. Petráň, Z. 1998: První české mince. Praha. Petráň, Z. 2003: Jaké mince vlastně viděl na pražském tržišti Ibrahím ibn Jákúb? Několik poznámek k počátkům českého mincovnictví. In: J. Klápště – E. Plešková – J. Žemlička edd., Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha: Lidové noviny, 209-219. Poláček, L. 2000: Der mährische Handel. In: A. Wieczorek – H.-M. Hinz Hrsg., Europas Mitte um 1000. Handbuch zur Ausstellung, Band 1, Stuttgart, 146-147. Polanský, L. 2006: Kníže a otrok. K ikonografii denáru knížete Vladislava I. Studia mediaevalia pragensia 7, 103-111. 8
Povest vremennych let: Povest vremennych let. D. S. Lichacev ed., Moskva 1950. Skalský, G. 1953: Český obchod 10. a 11. století ve světle nálezů mincí. Numismatický sborník 1. Štěpková, J. 1956: Ibrahim b. Jakúb a směnné prostředky v Praze. Časopis Národního muzea CXXV, 17-23. Štěpková, J. 1968: Agio stříbra v obchodních stycích islámského východ a zemí severovýchodní Evropy v 9.-11. stol. In: Akta I. Międzynarodowego Kongresu Archeologii Słowiańskiej III., Warszawa, 154-159. Tomková, K. 1998: Bernstein in frühmittelalterlichen Böhmen. Památky archeologické 89, 64103. Třeštík, D. 2000: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. In: L. Polanský – J. Sláma – D. Třeštík edd., Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 49-71. Warnke, Ch. 1968: Zur Problematik des thesaurierten Geldes im frühen Mittelalter. Studien zur europäischen Vor- und Frühgeschichte, Neumünster, 302-310. Žemlička, J. 1995: Expanze, krize a obnova Čech v letech 955-1055. K systémovým proměnám raných států ve střední Evropě. Český časopis historický 93, 205-222. Žemlička, J. 1997: Čechy v době knížecí (1034-1198). Praha.
9
