Nad propastí. Nad propastí. 1 of 59 I. (M)

Nad propastí

Nad propastí I. (M) Bylo mi sedmnáct, když jsme se s holkama dohodly, že pojedem na Silvestra na chatu mejch rodičů, kde jsme už několikrát strávily kus léta, a u Danky na chatě v Krušnejch, která je podstatně větší, to nešlo. Chtěla vzít i Robina a ten že sežene další kamarády, se kterejma často jezdí, nakonec nás jelo asi devět nebo deset. Do naší chatičky na Brdy, dimenzovaný pro čtyři lidi. Táta mi to dovolil s tím, že doufá, že ho nezklamu, a máma tehdy rezignovala na veškerý poučování, co můžu a co ne, ostatně vždycky jsem měla svůj pohled na věc a byla schopná se pro něj prát; asi proto mi táta tolik věřil. Byla jsem tam nakonec skoro nejmladší, s výjimkou Danky a Dáši. Všem ostatním už osmnáct bylo, z těch svejch kamarádů byl Robin nejmladší. Vzhledem k tomu, že se znaj ze skauta, tak jsem jim věřila. I Robinovi, i Honzovi. Ale připadala jsem si tam úplně zbytečná, nikoho jsem nezajímala. Vaření bylo na mně, pomáhala mi Danka a ještě jedna starší holka, Jarča se jmenovala. Bylo to celý takový nezvládnutý. Naši mi udělali velký kázání o tom, že tu chatu budem den až dva roztápět a že tam bude hrozná zima, ale mě nějak nenapadlo to říct ostatním, takže jsem byla jediná, kdo tam nemusel chodit v zimní bundě a oteplovákách. Na zemi břečka, protože jsme chodili i ve venkovních botech, a tehdy jsem nějak neměla sebevědomí na to to organizovat, aby si je všichni aspoň utírali. Tohle udělala až druhej den večer Jarča, která to tak nějak vzala pod patronát. Třetí den byl Silvestr, to už bylo teplo. I společensky to bylo tehdy hodně nepovedený. Danka s Robinem byli věčně někde zalezlí, Dáša hrála na kytaru nebo kecala s klukama - ona měla ke klukům vždycky blízko - a já akorát běhala kolem vaření čaje, mytí nádobí a tak podobně. Sešlo se několik lahví vína i tvrdýho a postupně se vypily - takže půlka lidí kecala nesmysly, některejm bylo špatně. Nebavilo mě to, byla jsem tam sama. A nemohla jsem ani jet domů, protože to byla naše chata. Od těch kluků si dneska pamatuju jen jména a podoby, ale neumím je přiřadit. Jarča chodila s Lukášem, pak tam byl ještě Petr a Aleš. Jarča to tehdy vzala do ruky, snažila se všechny zaměstnat, s ní jako jedinou se dalo bavit, ale byla jsem pro ni jen jedna z mnoha. Těžko říct, o kolik byla starší - o tři roky? Jeden z těch kluků kecal hodně nesmysly - hlavně Dáše asi -, a jeden byl dost divnej, ten se nějak strašně styděl nebo co, takže se s náma vůbec nebavil a seděl v koutě a koukal. Jen ten její Lukáš byl tak nějak normální. A s Honzou se taky dalo relativně mluvit, ale nějak to bylo blbý. A ač všichni skauti, ani jeden z nich nebyl takovej fanatik jako Robin, klidně jsme mohli zapalovat papírem. Jeden z nich nám i vyklízel kamna a topil. Tátu jsem nezklamala, ani jsem se nezpila, ani si nezačala s někým tak, abych toho pozdějc litovala. O to mu šlo asi nejvíc. I chatu jsme uklidili. Kromě rozbitýho talíře a skleničky se nestalo nic, co by se uklidit nedalo. A já se pak zapřísáhla, že už na naši chatu nebudu brát nikoho, koho neznám, a když pojedu na cizí, tak si dám hodně pozor, kdo tam je. A že si budu dávat pozor na víno. Pak jsem úspěšně odmaturovala a nastoupila na vejšku. V létě jsem ještě absolvovala krátkej románek s Liborem, což byl vyloženě omyl, ale jo, byl asi hodnej, jen si to celý představoval dost jinak než já, která jsem s ním chtěla povídat, povídat, povídat, maximálně chodit na vejlety a držet se za ruku, bylo mi protivný, když byl fyzicky blízko nebo když na mě sahal, ale nebyla jsem schopná mu to říct, takže jsme se oddalovali a oddalovali, až se jednou nikdo neozval a bylo, nějakou dobu jsem o tom přemejšlela a pak usoudila, že s jinou mu bude líp a mně bude líp samotný, asi mám nějakej problém, ale co, to nejhorší, co se mi může stát, je, že budu celej život sama, což až taková trága není, člověk má kolem sebe vždycky spoustu kamarádů. Prázdniny jsem strávila částečně doma, aspoň jsem si vydělala pár drobnejch různě po brigádách, částečně na naší chatě s našima nebo s holkama, a částečně na Dančině chatě, taky s holkama, maximálně s Robinem nebo Honzou. V listopadu jsem se dopracovala k pocitu, že nemám šanci udělat zkoušku z fyziky, i když zkouškový mělo začít až v lednu. Že když jsem hned od začátku měla pocit, že v tom plavu, tak teď už se v ní vyloženě topím a po zbytek semestru ani nemám šanci se někam posunout. Máma řekla, ať si seženu někoho, kdo mi to vysvětlí, jenže všichni, který bych o to mohla požádat, jsou někde pryč. Všechny inzeráty, co jsem našla, se týkaly středoškolský fyziky, a možnost dát si vlastní inzerát někam na matfyz jsem pořád odsouvala, nechtělo se mi tam, styděla jsem se chodit po chodbách, kde nemám co dělat. Nakonec pomohlo zmínit se před Dankou: domluvila mi jednoho z těch kluků, co s náma byli tehdy na tom Silvestru. Nejdřív jsem se tý myšlenky zděsila a ptala se, jestli to je ten Jarčin, ten na holky nebo ten z kouta, a ona se jen smála, že prej to je vidět, jak je neznám, dávám jim hned nálepky. V pondělí večer přišel vysokej brejlatej kluk v riflích a mikině, ne, nebyl to ten Jarčin a naštěstí ani ten na holky, 'my jsme se už někde viděli, ne?', Danka mu prej neřekla, že jsem to já, já říkám 'jo, viděli, na Silvestra', a on jen 'aha', taky mám dojem, že se mu to míchá, bylo tam těch lidí fakt moc.

1 of 59

Nad propastí Seznamovací kecy byly dost trapný a šlo to pomalu, asi jsme mluvili každej jinou řečí, ale když se dostal k tý fyzice, zažral se do toho, vysvětloval rukama nohama a hodně maloval, abych to pochopila, vysvětlil mi i tu matiku, co k tomu byla potřeba, kdyby takhle vysvětlovala už Nestačilová na gymplu, byla bych zřejmě úplně v pohodě, na konci mi podal ruku a na otázku, kolik za to chce, si řekl zoufale málo, máma mu dala třikrát tolik, že prej si zjistila, kolik se tak běžně platí. Viděli jsme se snad pětkrát, maximálně desetkrát, místo hodiny se mnou strávil hodinu a půl a další půlhodinu dole u vchodovejch dveří, stáli jsme v otevřenejch dveřích a kecali před zraky všech sousedů, zaujalo mě, jak plynně přecházel z fyziky do filozofie a zpátky a jakej měl v těchhle věcech přehled, a na otázku, co je zač, říkal, že studuje druhej ročník informatiky, takže tak o rok starší než já, zvláštní člověk, v některejch oblastech úžasnej přehled - má to načteno, nebo napřemejšleno? - ale takovej hrozně stydlivej, když se mu kouknu do očí, hned uhne, ale dá se s ním povídat o věcech, o kterejch se nedá mluvit s nikým jiným, maximálně s Dášou, ale tohle je něco jinýho, Dáša má poměrně jasný názory, ale s ním se dá přemejšlet. Fyzika a filozofie byly taky jediný věci, o kterejch mluvil, když se debata stočila jinam, většinou mlčel a poslouchal. Přemejšlela jsem, proč se mnou trávil tolik času navíc, a doufala, že to nedělá z povinnosti, ale nikdy nic nenaznačil, jen se mnou klidně zůstával stát dole pod schodama, naši si ze mě dělali srandu, proč si nesednem tady a mrznem tam, ale mně to nevadilo. Dokonce mi jednou přinesl knížky k tématu, o kterým jsme posledně mluvili, ale když jsem to otevřela, musela jsem to přečíst čtyřikrát, abych pochopila aspoň některý základní věci, a když jsem mu to říkala, tak se smál a říkal, že to měl taky tak. Po zkušenostech s Liborem je to přesně člověk, se kterým se dá povídat a povídat. I když si na druhou stranu nedokážu vůbec představit, že bych s ním měla chodit, tj. dát najevo ostatním, že k němu patřím. A vůbec si neumím představit, že by nějaká iniciativa přišla od něj, a já se stydím, nějak mi nepřijde vhodný, aby to iniciovala holka. Vybavuju si Dášina slova, když jsem o někom řekla, že je divnej - řekla mi, že jsem divná taky. Každej jsme jinej a se mnou to asi taky není jednoduchý. Asi jo. Těžko navazuju vztahy a jsem živel, když se pro něco nadchnu, nic mě nezastaví. S každým se snadno pohádám, jdu si za svým. Jen to kamarádství s Dášou mi vydrželo. On je taky exot a teď, když ho znám trochu víc, i chápu, že mi před tím rokem musel připadat divnej. A debaty s ním jsou taky pořád jen na obecný rovině, o něm samotným nevím vůbec, vůbec nic, když se ho na něco zeptám, odpoví maximálně pár slovama a dost mlží. Úvahy - snad filozofický - o tom, co je potřeba, aby jeden mohl s druhým chodit, resp. žít, si nechávám pro sebe. Spolu se bavíme o tom, jak by se lidi změnili, kdyby žili každej sám, kdyby místo v rodinách žili třeba v jednogeneračních skupinách nebo v něčem jiným, jak člověka ovlivňuje existenční nebezpečí a jak ho ovlivňuje nuda. Nosí mi knížky a já se stydím, že mu za ně nemám co nabídnout. A tak mu jednou přinesu tlustej román, kde jsou tyhle otázky ukrytý v příběhu, a když mi ho vrací a ptám se ho, jestli se to dalo číst, dokonce se usmál a bavil se se mnou i o tom a já zjistila, že tam našel úplně jiný věci než já. V únoru udělám zkoušku z fyziky a přemejšlím, jak tyhle seance zachovat, neztrapnit se - nic o něm nevím! - a pokud možno ani nebejt moc iniciativní, aby to špatně nepochopil. Vzhledově - ačkoli taky nejsem zrovna kráska a neřeším to - mi přijde na hranici nezajímavosti a ošklivosti. Knížky mi nechal i po zkoušce a že prej telefon a mail mám, tak ať se ozvu, až je dočtu. Jenže ještě během zkouškovýho se mi podělal počítač a když jsem tak přemejšlela, komu mám říct o pomoc, napadnul mě znova on, zkouším mu volat, ale dozvím se, že je v tanečních, zavolá druhej den zpátky a když přijde, počítač rozebere na kousky, stojím nad ním a děsím se, jestli to pak zase složí zpátky, ale nesloží a řekne mi, co mám koupit, ptám se na detaily tak dlouho, až vyměkne a řekne, že to teda koupí sám, a v úterý přinese jen účtenku a složí to zpátky a po chvíli přemlouvání to funguje, snažím se mu za to zaplatit, ale pošle mě do háje, vzpomenu si na ty taneční a ptám se ho, proč chodí až teď, když přece všichni chodili na střední, tak jen pokrčil rameny, že na střední ho to nezajímalo, a když se přímo zeptám, proč teď, tak jen pokrčí rameny a uhne pohledem, a na otázku, jestli ho to baví, taky jen pokrčí rameny. Pak si vzpomenu, jak Dáša posledně ukecávala všechny chlapy široko daleko, aby s ní někdo šel na ples, protože když se rozešla s tím - ani si už nevzpomenu, jak se jmenoval - tak zas neměla s kým jít, tak se Aleše zeptám, jestli by s náma někdy nešel, že chodíme v šesti, ne, nepokrčil rameny, nechce, stydíš se? ptám se, teď rameny pokrčí, ale je fakt, že já bych taky s neznámejma lidma jít nechtěla, ale nakonec ho ukecám. Teprve pozdějc mi dojde, že tam bude Robin a Danka a že to vlastně může bejt pěkný překvápko. Sedíme u stolu, kecáme a smějeme se, on povětšinou mlčí a poslouchá, co do tancování průměr, chvíli nám trvá, než se sehrajem, moc nevede, spíš se přizpůsobuje, ale na konci skladby už nám to většinou jde. S Honzou už jsme víc secvičený, většinou na mě vyjde on, Dáša totiž většinou na ples přitáhne svýho aktuálního partnera, a na Robina moc nárok nemám, toho má už moc let zamluvenýho Danka, choděj spolu už od prváku na gymplu a zatím jim to drží. Trochu jim závidím, já v tý době taky začala chodit s Jirkou, vůbec se v tom prváku těch dvojic vyrojilo hodně, ale zřejmě podle jeho rodičů jsem byla moc jednoduchá, zatímco s ním měli velký plány, takže na mě neměl čas a pak už jsme se ani neměli o čem bavit.

2 of 59

Nad propastí Byli jsme pak na plese ještě dvakrát, jenže Dáša s ním moc tancovat nechtěla, prej je na ni moc vysokej pravda, mezi nima je rozdíl snad pětatřicet čísel, takže zbyl víceméně na mě. Pořád moc nemluvil, jen s klukama občas o technickejch věcech, kterejm moc nerozumím, ale pak jsem ho - nikoli svou zásluhou - začala vídat na nějakejch jednodenních vejletech, který organizovala Danka s Robinem, a když se jelo k na Velikonoce na Dančinu chalupu do Krušnejch, jel s náma taky. Výborná příležitost ho poznat zase z jiný stránky, tajně jsem doufala, že nebude zas sedět v koutě, když už se známe - na druhou stranu jsem tam ani nechtěla mluvit celou dobu jen s ním - a zná i Danku a Dášu. Tam jsem zaregistrovala jeho ty jeho trapasy, nebo trapnosti, jestli jsem je dřív neřešila, nebo si jich nevšimla? Bylo mi ho líto, ale nemohla jsem s tím nic dělat, bylo mi proti mysli se o něj starat jako o malý děcko. Robin to se smíchem komentoval, že Aleš byl vždycky jinej, a víc neřešil. Když jsme se stavovali v Klášterci na velkým nákupě, plánovali, co všechno je potřeba koupit, a on pak vytáhnul celý upečený kuře, Danka na něj koukala jak na zjevení. Jak se jí ptal, kde se dá uvařit čaj. Jak to hned první večer přehnal s vínem - teda asi ho neměl moc, spíš nebyl zvyklej - a pak si sednul k Dáše, ať ho naučí hrát na kytaru, Dášu znám a bylo mi to líto, ráno zase docela dobrej hovor, když vstal hned chvíli po mně, zatímco ostatní spali do deseti. Na podzim mě popadnul nápad zkusit kurs na pokročilý tancování, Dáše jsem to ani neřekla, ale třeba by to pomohlo vyřešit ten můj problém, protože mě láká umět tancovat - a vůbec umět skoro cokoli - zjistila jsem, že tam musím mít partnera hned od začátku, že se to celý jede v párech. Dlouho jsem přesvědčovala Honzu, ale nepodařilo se, hodně se změnil za ten rok. Pak jsem přemejšlela, koho ještě přesvědčit, zkusila jsem Aleše, ten mě taky dlouho posílal do háje, ale nakonec podlehnul, mimo jiné i proto, že se tam běžně chodí v riflích a tričku. Nějak mě pořád k němu táhly ty filozofický debaty. A během těch tanečních jsem ho začla trochu víc poznávat, zjistila jsem, že trapasy jsou u něj na denním pořádku, ale neřeší je - asi že jich je tolik -, že je hodnej a pomůže, jen je potřeba mu někdy říct, co má přesně dělat, jednou jsme se sťukli tak blbě, že mu tekla z nosu krev, hledal po kapsách kapesník, ale nenašel, tak jsem mu dala svůj. Tancování nám šlo, zvykli jsme si na sebe a věděli jsme, co od sebe můžem čekat. Už jsme se znali skoro rok a dovedli jsme snáze překonat stud - chtěla jsem říct, že hlavně on, ale i já se styděla - i když jsem mu věřila, že cokoli se stane, zůstane mezi náma. Jeho chování bylo nepředvídatelný: někdy byl naučeně galantní, někdy připomínal moudrýho kluka, někdy kluka obyčejnýho a někdy malýho. Několikrát mě přidržel, když jsem měla problém s rovnováhou - a jindy zas já jeho. Zvykla jsem si i na častý ticho, ze začátku se ho snažila zamlouvat, ale pak už usoudila, že je to trapnější než ticho samotný. Zažili jsme spolu chvíle, kdy se nám tancování nedařilo, ale zkoušeli jsme to pořád a pořád znovu, a pak jsme měli spolu radost, když se nám to povedlo. Kolikrát jsem viděla, jak mu pod obroučkama brejlí stejká pot, ale nebyla jsem na tom asi o moc líp, co do fyzičky jsme na tom byli nejspíš podobně. Bylo mi trapný, jak nás mistři pořád upozorňujou na to, že jsme od sebe moc daleko, ale bylo mi to tak příjemný. Máme si bejt blízko jen proto, že to vyžaduje ten tanec, a nebude pak vidět, že to tak necejtíme? A jsem to fakt jen já, kdo se odtahuje? Po tom tělocviku si jdeme skoro pokaždý někam sednout, dáme si vínko a něco sladkýho a vyměníme knížky. Tak nějak jsem ho přijala za svýho. Tak nějak ke mně přirostl a nějak si nedovedu představit, že by tu nebyl. Připadá mi úplně jinej, snad moudřejší než hromada mejch spolužáků, kteří jsou určitě ambicióznější a nepochybně to v životě dotáhnou dál, on má naopak dar poznat podstatný a to nepodstatný - trapasy? ignorovat, brát život i s těma problémama, co k němu patřej, už mi vydrží i chvíli koukat do očí a neuhnout, oči má šedomodrý a jestli z nich něco čiší, je to snad stud, nebo pokora? Mám ho ráda, to asi jo, ale... jednou takhle cestou domů v tramvaji mi došlo, co je na něm to divný: on mluví o teoriích, o faktech, ale vůbec nemluví o lidech. Nemluví o sobě, nemluví ani o rodičích, sourozencích, kamarádech. To žije sám? To si vůbec nevšímá lidí kolem sebe? Nebo to pro něj není důležitý, nebo jen respektuje jejich soukromí? A mluví s ostatníma o mně? Co z toho vlastně vůbec plyne, jaký maj lidi v jeho životě místo, mám tam místo já? Zkouším se ho zeptat, jestli žije sám, údiv, žije s mámou, ptám se, kde je táta, prej v Děčíně, sourozence nemá. Ptám se, jestli má mámu rád, zase údiv, že prej mají korektní vztah. Zkusím na něj Dášinu drsnou otázku - taky ji nemám ráda, tak ji rovnou svedu na kamarádku - koho máš rád? chvíli na mě kouká a pak pokrčí rameny. Pozdějc mi řekne, že o tom přemejšlel, a že narazil na to, že neví, jak to poznat, že mít rád je hodně obecnej pojem a že každýho v životě má rád jinak, je jen otázka, co se počítá, v tý chvíli jsem mu to odkejvala, ale pozdějc mi došlo, že zase problém převed na neosobní rovinu a vlastně nic neřek, i když měl zase pravdu. Přemejšlím, jestli má nějakou holku, odpověď je rychlá: jestli jo, tak ji lituju, chodil by se mnou na to tancování, kdyby nějakou měl? ale možná maj jen volnější vztah. Spíš nemá. Přemejšlím, jestli někdy nějakou měl, a nevím, je fakt, že on nemá čím holky přitahovat, on prostě není chlap... nebo jak se to pozná? Dá se s ním nebo před ním - mluvit o všem, a zbejvá otázka, jestli nějakou někdy měl a jak moc nějakou chce. Otázky, který mu já položit nemůžu, minimálně ne tu druhou. Po posledním tancování před Vánocema se mnou jel až domů a před domem se nesměle zeptal, jestli mi může dát pusu, je fakt hrozně stydlivej až trapnej, kouká se mi do očí a já přemejšlím, co mu na to říct, koukám se mu

3 of 59

Nad propastí taky do očí, ale světlo lampy se mu odráží od brejlí, tak nic moc nevidím, pak poslepu nahmatá mou ruku a něco mi do ní dá, pak skloní hlavu - přece jen má přes dvacet centimetrů navíc - a dá mi suchou a krátkou pusu, nic moc, ale co bych chtěla. Po chvíli tichejch pohledů do očí mu řeknu jen dobrou noc a strčím klíče do zámku. Přemejšlím celý svátky, co by znamenalo chodit s tímhle klukem, o kterým nic moc nevím, i když ho znám už vlastně dva roky, kterej nemluví a plaše se dívá do očí, i když teď už je to lepší, přemejšlím, jestli mě s ním taky čeká to, co s Liborem, ale to asi těžko, on bude ten druhej extrém... ale chtěla jsem kluka na povídání. Dilema by bylo o dost jednodušší, kdybych věděla, co se bude dít dál - a on mě fakt nezklamal v tom, že by mě tlačil k nějakýmu tělesnu, to vůbec, držení za ruku moc nepočítám, padlo jen pár pus, pak už nebyly tak zoufalý jako ta první, je fakt, že já pořád nechtěla bejt ta iniciativní a on se asi styděl nebo nevěděl, co si může dovolit, po dvou měsících trapností jsem mu řekla, ať se nezlobí, že to s ním bylo lepší předtím, nevím, jak to vzal, ale tancovat jsme spolu chodili až do června a přišlo mi pozdějc, že už je taky klidnější. A mám i pocit, že jsme to udělali tak šikovně, že to nezaregistrovali ani naši, ani parta. II. (A) Ze školy, kde jsem si byl jen přečíst maily teď v létě, jdu rovnou domů, nemám vůbec náladu na nic jinýho. V hlavě mám velkej zmatek, klubko nití, který nelze rozmotat. Jsem naštvanej, zklamanej, nebo se ji snažím chápat? Přehrávám si všechno, co se za minulej (a vlastně i tenhle) tejden stalo, v pondělí jsem jel na sportovní kurs, povinnej od školy, nebyl tam nikdo, koho bych znal dobře, pár lidí, který jsem znal od vidění z přednášek, dvě holky, ty jsem neznal vůbec. Jak mě to celej ten tejden k Renatě přitahovalo, nikdy dřív jsem to nezažil, jak jsem měl pocit, že ona nemá nic proti, či i ji to ke mně táhne, jak jsme si několikrát večer u ohně povídali a zjistili jsme, že jsme se narodili den po sobě, oba v Praze, akorát každej v jiný porodnici, pocit, že máme spoustu společnejch věcí. Vyloženě jsme spolu rezonovali, nikdy dřív jsem to nezažil. V obrazu se mi objevuje její úsměv, krásný zelený oči i pohled na ni, když jsme se v neděli v noci, po bouřce, koupali v řece, nějak jsme se tam ocitli sami dva. Společný mlčení, který jsem si vyloženě užíval. Pocit chladu, navlhlý oblečení, na kterým jsme leželi v mokrý trávě, mohly bejt tak dvě hodiny v noci, když jsme se vrátili na chatu, naštěstí za náma nikdo nezamknul, rychle jsme zapluli každej do svýho pokoje, a ráno, když mi řekla, že s náma teda nepojede, že ještě vstávat nebude, a pak poledne, kdy mě vzbudili kantoři, že už jedou do Prahy, byl jsem tam jedinej, a jestli chci jet s nima autem. Trapnost, zmatenost, pocit, že mi utekla, neměli jsme nic domluvenýho. Chtěl jsem ji vidět, napsal jsem jí mail, a dneska jsem konečně dostal odpověď, odpověď, že to bylo fajn, že se mi omlouvá, ale z její strany to byl jen úlet, zmatení smyslů, a že rozhodně nechce pokračovat, že tím ublížila někomu jinýmu. Takže jsme na tom byli stejně, ale každej jsme to vyřešili jinak. Já jsem podle dohody přišel v úterý v sedm za Hankou ke kinu a stručně jí řek, že už končím, že to takhle dál nemá cenu, bez vysvětlení, ale po tomhle to fakt už nemělo smysl táhnout dál. Renata to udělala jinak... nabízí se otázka, jestli jsem to s tou Hankou neunáhlil... ale když ty dvě srovnám, tak určitě ne, Hance bylo teprve šestnáct, v některejch věcech mi byla blízká, ale těch bylo pomálu, většinou bylo těch pět let znát. Jenže Renatě za vztah naopak nestojím. Ach jo, jsem já to smolař. I když... když si vzpomenu, co se stalo za poslední rok, kde jsem byl před rokem, jak jsme byli s klukama v Roháčích, vlastně poprvé ne ve třech, ale v pěti, když oni s sebou vzali svoje holky, jak mi bylo trapně a letos jsme už nejeli, vlastně ani nevím, jestli jeli oni beze mě, jak se Andrea oddělala hned první den a pak už odmítla kamkoli chodit, a Petr chodil s ní jen na borůvky, Jarča si to rozmejšlela, ale párkrát s náma nahoru šla. A já jsem čuměl na Lukáše, byl najednou úplně jinej, než jsem ho znal, neměl jsem se s ním v podstatě o čem bavit. Pamatuju si svůj pocit, jestli bych si taky neměl najít holku, jenže kde? Když je člověku skoro jednadvacet, vztahově se cejtí na čtrnáct a pohybuje se v chlapský společnosti? Ale najednou to šlo, nedokážu si to rozumně vysvětlit, prostě to šlo. Holka dohozená Petrem, teda spíš Andreou, nevyšla, s tou jsme si nějak na prvním setkání nepadli do oka. Druhá Míša, svědkyně mejch trapasů, aspoň teď to tak vidím, a vůbec se jí nedivím, že to skončila, byla to křeč, i když mi s ní bylo dobře, nějak jsem byl furt napjatej, nevěděl, co si k ní můžu dovolit, a ona jen vyčkávala - dneska bych řek že i trpělivě - co udělám. Z ní mám dodneška pocit - ačkoli už je to půl roku, co to skončila, že bysme mohli bejt kamarádi, povedlo se nám dostat na tu předvztahovou úroveň a máme dohodu o kamarádství, můžu s ní bejt, můžu s ní jít do kina - jako že jsme dvakrát byli i jen sami - a nemusím nic řešit. V zimě a na jaře bylo ve firmě málo práce, vzali dalšího člověka na plnej úvazek a na nás tak zbylo práce míň, takže jsem mohl brát víc nabídek na doučování, kromě fyziky jsem si vzal na triko i matiku. Zajímavý bylo, že se mi ozývaly skoro samý holky, spíš mladší - i Hanka byla jedna z nich - ale i o dost starší. Milena, za kterou jsem

4 of 59

Nad propastí chodil až po osmý večer, když dala spát dvouletýho synka, pracovala kdesi na recepci a snažila se u toho ještě studovat VŠE, byla zvláštní, nebyla pasivní - na rozdíl od některejch z těch mladších - jen se tvářila, že jí matika v životě k ničemu nebude, jen potřebuje zvládnout tuhle blbou školu, a nechávala si ode mě spočítat příklady na písemky a na zkoušku. Připadal jsem si vedle ní hrozně naivní, netuším, o kolik byla starší, snad o pět nebo osm let, ale měla svoje kouzlo, obouchaná životem, bez iluzí, který já furt ještě mám, že se život dá zvládnout se zvednutou hlavou a bez modřin. Seděli jsme u ní v kuchyni a ona u toho dost často vařila, maso nebo polívku, a telefonovala, bylo znát, že matika je až na posledním místě. V jejím případě se nedá - aspoň na mý straně - mluvit o nějakým citu, možná by se dalo mluvit o obdivu, jak se s ničím nemazala, všechno se to seběhlo hrozně rychle, netušil jsem, co se děje, byl to šok a nějakou dobu jsem to pak zpracovával, ale za tejden jsem přišel zas a zas to samý, to už jsem se na to byl schopnej kouknout trochu objektivnějc a nenechal se do toho tak zatáhnout, pak už jsme se nikdy neviděli, řekla, že tu matiku už nebude potřebovat, a já se nevnucoval, měl jsem z toho dlouho - a mám dodnes - smíšený pocity, napadlo mě teď, jestli to považuju za úlet, a musím se tomu smát, je fakt, že mi dala ochutnat dospěláckýho života a můžu si bejt jistej, že funguju, na druhou stranu z mý strany v tom nebyl ten cit a dneska už pochybuju, že z její strany byl. Koncem června jsem si začal s Hankou, tam to bylo naopak, o pět let mladší než já a připadala mi hrozně naivní, asi já jsem jí musel připadat protřelej životem, byli jsme spolu párkrát v kině a párkrát někde na zmrzlině, víc nesměla, dost mluvila, nezažil jsem s ní to kouzelný mlčení jako s Renatou, a teď mám pocit, že jsem s ní byl jen proto, abych nebyl úplně sám, že to stejně nemělo cenu. No a teďka Renata, a její odmítnutí jako první pořádně bolí, zkouším se přesvědčit, že na ni nebudu myslet, jdu dělat věci do práce, ale hlava mi nefunguje, snažím se, seč můžu, na ni zapomenout, přemejšlím, jak dlouho tohle bude trvat... Přemejšlím - zase po roce - proč bych měl vlastně mít holku, proč bych neměl bejt sám, mít svůj klid. Nesnažit se dělat věci, na který prostě nemám, jsem pako. Co mi ta která dala. Jestli chci, aby se se mnou stala taková změna, jakou jsem loni pozoroval na Lukášovi, či co jinýho bych si od toho sliboval. Teď žiju s mámou a věřím si natolik, že bych uměl žít i sám, snad bych se naučil obsluhovat i pračku, venku na vařiči si jídlo uvařím, tak snad bych to zvládnul i doma. Představa, že bych v Roháčích kvůli holce nesměl jít nahoru a musel se s ní tejden plácat kolem chaty, mi je cizí, tak proč tam jela? Jinak snad žádný proti nemám. Jen nikdo neví, jak to skončí třeba jako teď s Renatou, pravda, znali jsme se tejden a vzali jsme to asi trochu hopem, ale s ní jsem měl pocit, že je na světě někdo, kdo mi je blízkej, někdo, s kým jde sdílet svý pocity, starosti a radosti, někdo, kdo se do mě pro každý slovo nepustí. A ten příjemnej pocit, trval pár dní, pak vystřídala studená sprcha, že tenhle blízkej člověk tu není pro mě, že to nemyslela vážně... tak co pak můžu čekat, jak to myslela, co vlastně ode mě chtěla? Jakou má ona roli v mým životě, a jakou roli já v jejím? Mileně jsem byl asi pro zábavu, Hanku jsem jen poslouchal, ale byla úplně jinde, když jsem jí něco vykládal, měl jsem pocit, že neví, o čem mluvím. A Míša... Míša si získala moje sympatie ve chvíli, kdy mi řekla, proč to tehdy skončila, že to bylo hrozně trapný, nevěděla si s tím rady, a ač do mě téměř pořád - viděli jsme se naposledy před měsícem, ale ještě v červnu každej tejden na tancování - ryje pro mou pasivitu, submisivitu, nízký sebevědomí a kdovíco ještě, je natolik férová, že si příklady vybírá z doby před i po, ale ne z tý doby, kdy nám oběma bylo trapně. Teď, když máme vymezený hranice, to je bez trapasů, získal jsem v ní první kamarádku v životě, můžu s ní mluvit téměř o všem, obecně, filozoficky úplně o všem, však taky z těch knížek, který mi přinesla nebo doporučila, jsem musel pár pěkně rozdejchávat a dlouho přemejšlet, co jí o nich vlastně řeknu, a pak jen koukal, jak otevřeně dokáže o takovejch věcech mluvit ona, zatímco já spíš mlčel. Blíží se konec srpna, v pondělí jdu na poradu do práce, prej maj nasmlouvanejch zase pár dalších projektů a budu mít fůru práce. Víkend věnuju ještě Radce a Tomovi, který musím připravit na reparáty. Na konci září zase začíná škola. Budu muset jít teď něco dělat, neřešit tu ránu od Renaty a místo toho nastudovat, co ti dva vlastně mají umět. Jenže to nejde, nesoustředím se. * Posledního srpna uklouzla babička na mokrejch schodech a zlomila si krček. Nezadržitelnej pocit, že se na mě všechno řítí, rozpis návštěv v nemocnici, kdy jdu já, kdy jde máma, kdy děda, kdy všichni. Rozpis donášek jídla a prádla dědovi. Pocit, že si nemůžu nic naplánovat, něco na poslední chvíli odvolávám, někde chodím pozdě. Zátěž na představu o vlastní spolehlivosti. Pocit, že nemám babičce co říct a ona nemá co říct mně. Že tam při návštěvách jen sedím a koukám. Cílem rozpisu je babičku podpořit, ale nevím, jak to mám udělat. Prošel jsem celou svou knihovnu - a s dovolením i máminu - a zkusil vybrat něco, co by se jí mohlo líbit, ale není toho moc a je to stejně sázka do loterie. Až uvidím Míšu - no, to asi hned tak nebude v týhle situaci - zkusím se jí zeptat, co

5 of 59

Nad propastí by mi pro babičku doporučila. Do toho mi teď dali nějakou práci v práci a občas jdu vyřídit nějaký papírování do školy a jen se děsím, že Renatu potkám, ani nevím přesně, na kterým je oboru. Do toho se mi v hlavě honěj filozofický otázky po smyslu nemoci, úrazu, co se tím má naučit babička, co děda, co máma, co já. Jaká je vlastně role doktorů a sester. Pocit, že se v těch myšlenkách topím, sám už ani nevím, co jsem kde čet, co je pravda a co jsem si vybásnil. Lenost hledat v poznámkách, který jsem si vypsal z knížek. Pocit, že je to všechno nad moje síly, že to tak jako tak nepochopím. Pocit, že se o tom nedá s nikým mluvit, že mě nikdo nepochopí, že tohle jsou prostě věci, o kterejch se nemluví. Povinnej optimismus, nedostatek odvahy po někom vůbec chtít, aby se zamyslel. Koukám na mámu, která je denně osm hodin v práci a pak ještě všude možně běhá, pravda, dostávám častějc nákupní seznamy, zkouším na ni koukat, protože pro ni by měla babička bejt podstatně bližší než pro mě. Uzavřenej pohled, kruhy pod očima, možná i větší vrstva mejkapu. Je mi jí líto? Nevím... Co bych dělal já na jejím místě, taky bych udělal rozpisy? Asi jo... A neodvratnej pocit, jestli to dělá vyloženě z lásky, nebo spíš z povinnosti, jak to cejtím já, ale netroufnu si odporovat. Další věc, na kterou se nemůžu zeptat, téma, o kterým se nemluví. Mám se stydět za to, jakej jsem, že mě nebaví tam sedět a koukat na babičku, zatímco ona kouká na mě, a drze si u toho myslet, že to stejně ani pro ni nemá požadovanej efekt kromě toho, že jí tam něco přinesu? Pohled na mámu, která dědovi nosí - nebo posílá - teplý jídlo na každej den, většinou to, co máme k večeři, kromě toho mu pere a žehlí a v neděli tam chodí uklízet, se tejden od tejdne zhoršuje. Pocit, že s tím nemůžu nic dělat dřív, než mi dá nějakej povel ona, protože zásah do jejího systému se rovná scéně, že se mám věnovat vlastním věcem. Pocit, že jsem malej kluk a vždycky asi malej budu. Pocit, že si při pohledu na ni nemůžu dovolit udělat něco pro sebe - jít na konzert, na vejlet, jít si s někým pokecat, protože bych jí tím ještě přidělával starosti; těžko říct, jestli to, že nedorazím na večeři, je pro ni taková zátěž. Pocit, že musím bejt pořád k dispozici, ale cejtím se méněcennej i ve chvíli, kdy jsem doma, čtu si nebo dělám něco do práce, protože co když jí nedostatečně čtu myšlenky a teď zrovna po mně chtěla něco jinýho. Pocit, že se jí nedá zavděčit. Sedmýho října babička umřela, den po operaci, o který všichni říkali, že se povedla. I máma, která s ní naposledy mluvila, říkala, že vypadala dobře. A já - ač jsem se při tom cejtil všelijak - si oddychnul a doufal, že se všechno vrátí do starejch kolejí, že přestane to předstírání - ty úkoly navíc mi až tak nevadily - zájmu o někoho, s kým si nemám co říct. V listopadu se k nám přestěhoval děda, máma ho přemlouvala dlouho, aby tam nebyl sám a my abychom tam nemuseli každej den jezdit. Že jsme v podstatě přišli o obývák, mě netrápilo, na televizi stejně koukám vyjímečně. Ale jeho přítomnost mi po nějaký době začla vadit, jeho představy, co bych měl dělat a kdy, naprosto odlišný od těch mejch. S mámou už jsme to za ta léta měli zajetý, tak mi tohle přišlo jako omezování svobody. Máma se pochopitelně starala víc o něj než o mě a když už se musela vyjádřit, obvykle se přiklonila na jeho stranu. A já - jak se neumím hádat - jsem začal vymejšlet, kde bejt, kde trávit čas, když nemůžu bejt v klidu doma, když si nemám kde číst, když nemůžu doma v klidu pracovat. Vyprosil jsem si židli a komp v práci, ale sdílím ji ještě s dalšíma lidma, takže zase rozpisy, rozdělaná práce všude po disketách, beru zavděk počítačovejma učebnama ve škole i mimo vyučování, občas tam sedím do půl desátý, o víkendu si někdy jdu v klidu číst do knihovny, už zase si netroufnu domů nosit knížky na nějaký citlivý témata. Z počítačový učebny odcházím dost často, až když zavíraj, to nás je tam už jen pár. Tam si mě všimne Tereza, je fakt, že jsem ji tu vídal takhle pozdě docela často, ale nikdy mě to nezaujalo. Jdeme spolu na tramvaj, z ní pak vyleze, že jde vlastně na autobus, tak jdeme zase na autobus a tam ještě dost dlouho kecáme. Teda kecáme: mluví ona a vůbec jí nevadí, že já toho moc neřeknu. Za pár tejdnů o ní vím všechno: že je z Jeseníku, tady u nás je v prváku, ale u maturity vyletěla z češtiny, zatímco je hvězda v matice, fyzice a takovejchle věcech. Zjistím, že fakt hvězda, že jí ani náhodou nestačím. Tak trochu blázen, ale to mi vyhovuje, taky se považuju za exota. Bydlí na koleji, kde komp nemá, tak proto je ve škole do večera, navíc spolubydlící nic moc. Nějak to dopadne - po Novým roce - že v úterý si jdeme někam sednout, ve čtvrtek chodím k ní na kolej, když už spolubydlící odjela domů. Ve zkouškovým tam jsme někdy i v to úterý. Je s ní fajn, mám pocit, že to jde. Není to ta silná přitažlivost, kterou jsem zažil s Renatou, je to slabší, ale drží to a drží to i z její strany. Mám trochu výčitky z toho, že mě nepřitahuje takovou silou, a tudíž i pocit, že ji zneužívám, ale pořád si myslím, že to přijde časem. Ze začátku není problém se s ní na čemkoli dohodnout, ale časem mám pocit, jako by mi přitahovala opratě, najednou je problém, když jdu tancovat s partou (ale ona jít nechce), najednou je problém, když potřebuju zůstat v úterý do večera v práci a mám čas až ve středu. Nevyhnutelnej pocit, že mi něco vyčítá. A do toho pocit, že jí něco chybí, že nemá smysl ji brát do kina, že neví - ani pozdějc - o čem to bylo, že ji to nezajímá, že se s ní nedá mluvit o vážnejch věcech, že nevidí hloubku. Že mluvím úplně zbytečně. Pocit, že už ani nemůžu bejt v tý počítačový učebně, abych mohl bejt chvilku sám. Na začátku března umřel děda. Nečekaně. Máma nemluví a po mně nic nechce. Nemůžu se zbavit pocitu, že se mu u nás nelíbilo nebo že nestrávil odchod babičky. Přemejšlím, jestli máma lituje, že ho přesvědčila jít k nám. Přemejšlím, jestli se teď vrátí atmosféra do starejch zajetejch kolejí, ale moc tomu nenasvědčuje. Nemůžu se

6 of 59

Nad propastí zbavit pocitu, že jsem mu nějak ubližoval, ať už tím, že jsem nerespektoval jeho systém, nebo tím, že jsem byl pořád pryč. Máma se mi vyhejbá i pohledem a přemejšlím, jestli mi něco vyčítá. Můžu bejt doma, ale lepší je to v době, kdy máma není doma, to jest dopoledne. Večer - v její přítomnosti - se na práci hůř soustředím, tak do těch devíti, kdy už si něco čte sama nebo kouká na televizi a už mě nechá bejt. Dvakrát se pokouším mluvit s Terezou o věcech, který přesahujou naše chápání, který ve mně probudila smrt babičky a pak dědy, ale zas ten nevyhnutelnej pocit, že o těchhle věcech se nemluví. Že ona o tom nikdy nepřemejšlela a nezájem. Jako by vůbec neviděla, že mám problém, pořád mluví o tom samým. Jako by si myslela, že na to proto zapomenu. Musel jsem to roztrhnout, i když mě to mrzelo. A zjistil, že ona na tom byla podstatně hůř, že se na mě hodně zafixovala. Připadal jsem si jak totální necita. Nejen vůči ní, ale i vůči babičce a dědovi. Výčitky, že jsem to neměl nechat dojít do tohohle stavu, že jsem to měl roztrhnout už dávno, že by ji to míň bolelo, ale já furt doufal, že ten silnej cit přijde časem - tak jako to bylo na začátku. Bylo mi hrozně, ten pocit, že jsem na světě úplně sám, že jsem takovej exot, že mě nikdo nedokáže pochopit, že s nikým nemůžu mluvit o věcech, na kterejch mi záleží. Co by se stalo, kdybych umřel ještě já... pak asi ještě máma a pak už nic. Pocit, že se z toho jinak nedá utýct. K čemu jsou vlastně vztahy, když je stejně každej jinej, když je každej sám. Vlastně se ani nedivím mámě, že zůstala sama. To jsem vůči Tereze taky tak hnusnej, jako byl táta k mámě? A to mám proto, že jsem to jednou zkusil, s ní nutně zůstat celej život? Chci vrátit Míše lístek na ples, ale ukecá mě, že mám jít, že zkoušela několik dalších lidí, ale nikdo nemůže. Stojím za kočku, nemám pevný tělo, padaj mi ruce, nechávám se vést, rychlý kroky nezvládám vůbec. Její pronikavej pohled, jo, jí nedělá problém mlčet a má podstatně lepší cit pro situaci než Tereza. Naliju do sebe pár skleniček vína - asi se ztrapním, ale to už je stejně jedno - a začnou ze mě padat otázky, který mi otravujou život, Míša na mě chvíli kouká, pak už mě nenutí tancovat a - snad ochotně - se mnou sedí u stolu. Moc toho neřekne ani ona, ani já - ale těch pár slov a chápající pohled mi stačí. Vlastně jsem jen zapomněl, že s ní jsme probírali tyhle témata, dokud to byla jen teorie, a i teď jsem schopnej ty otázky - ač jsou problém - formulovat natolik teoreticky, že se nestydím za to, že se ptám. Úžasnej pocit, že je aspoň jeden člověk na světě, kterej mi - snad - rozumí, se míchá se zábranama, abych ji neodradil, nezneužíval, s opětovným hledáním mantinelů, co si k ní můžu dovolit. O čem ještě můžu mluvit a o čem už ne, jak často ji mám vidět, abych z toho neměl výčitky a aby to ani ona nechápala jako porušení naší loňský dohody. Pravidelná analýza vlastních citů, jestli tam náhodou není nic závadnýho. Ale ona se tváří ochotně, snad i vesele, snad je i ráda, že mě vidí, nemám pocit, že bych ta setkání inicioval jen já, nebo se vnucoval. Neodbytná otázka, jak tohle dopadne, protože s Terezou jsme si ze začátku taky chodili jen někam sednout. A pak mě v nestřežený chvilce napadne: a co když, co se vlastně stane? Chtěl bych? Nechtěl. Teď sice nechci bejt sám, ale na druhou stranu se v tom topím tak, že by to stejně nefungovalo. Asi jako to nefungovalo loni. Protože jsem pako, protože jí prostě nestačím, protože ona má cit pro situaci a já ne, takže dělám jeden trapas za druhým. Přepadne mě pocit sounáležitosti s Terezou, která na tom v tomhle byla dost podobně. Ach jo... jsem to asi neměl trhat... nebo jo? "Ses zase zamyslel, viď?" směje se Míša. "Já že jsem se tě před chvilkou ptala, jestli chceš ještě něco přinýst..." "Promiň... měl jsem zůstat doma... nebo... já nevím... promiň." "Jdeme. Já jdu dneska s tebou, protože jak tě tak vidím, tak bys nemusel dojít." "Blbost... venku mě to vymrazí a budu v pohodě." Pronikavej pohled, lehce pochybovačnej, nevěří mi. Věřím tomu já? "Jdeme," povídá znova, asi mně, u stolu nikdo jinej není. "Tohle nemá cenu." "Chtělas tancovat... promiň... půjdu sám." "Si nejsem jistá, jestli bys došel." "No přece nepůjdeš se mnou." "Proč ne?" "To je blbost." "Hele, máš v sobě litr vína." "Tys mi to počítala?" "Jo." "A kolik máš ty?" "Já měla dvě dvoudecky." "Tak to je blbost, máme stejně. Možná mám o sklínku víc." "Jdeme." V autobuse, posléze v tramvaji mlčíme, připadám si trapně, ale fakt šla se mnou až domů a před domem mi řekla, ať se dám dokupy a že si o tom pokecáme příště.

7 of 59

Nad propastí III. (M) "Nic jsem z toho neměla, ach jo. Stálo to za to? Mám na to jít ještě jednou?" Nechápavě na mě kouká. "Bylo to dobrý?" "No... to já nikdy nevím takhle rychle. Trochu moc ufňukaný na můj vkus, ale třeba ještě uznám, že to bylo dobrý. Ale to je jen můj názor, chtělas na to jít ty, tak jsem myslel, že se ti to líbí." "No podle recenzí jsem právě myslela, že by to mohlo bejt dobrý i pro tebe... jaks posledně říkal... ale já byla duchem úplně mimo..." "Tos měla říct, šli bysme jindy." "Ach jo... včera jsem to nevěděla, to až v tramvaji... bylo narváno a vedle mě se nacpal nějakej pošuk a myslel si... že si může sáhnout kam chce..." přemejšlím nad každým slovem, jak to říct nějak vhodně, ale jeho pozornost to moc neupoutalo. "Nechápu." Asi jsem mu to neměla říkat. V tom filmu se ti dva taky drželi blízko - a nejen to - a tvářili se, že to je super, a mně z toho bylo zle. Na toho člověka jsem neviděla, otočit se nešlo v tom davu, navíc jsem měla ještě na zemi batoh. Přede mnou byla tyč a všude kolem mě lidi, musela jsem se jich dotejkat, jinak to nešlo. A takhle je to skoro pořád, ani nevím, jestli třeba nejela minulá tramvaj nebo co. Teď nechápu, co se ve mně dělo, že jsem se nebránila, vždyť nejsem malá holka. Ale utýct nebylo kam a nic jinýho mě nenapadalo, jen mi to bylo odporný, to je přece moje tělo, tak mi ho nechte a nesahejte na něj, ne! Nenapadlo mě, že mě to rozhodí tak, že ještě za dvě hodiny z toho budu mimo. Ani jsem mu neviděla do tváře, jak se u toho tvářil nebo aspoň co byl zač. A teď je tu se mnou tenhle člověk, kterej si naopak netroufnul sáhnout, ani když moh. Se kterým mi v tanečních furt nadávali, že jsme daleko od sebe, ale přiznám se, že mně to přišlo lepší, a Dáša mi řekla, že mám holt větší osobní prostor. Tenhle člověk, kterej snad ani není chlap, ale něco mezi, protože mluvit se s ním dá naprosto o všem. S žádným jiným klukem bych si na tenhle film jít netroufla, protože by si myslel ledacos. A Dáša ani Danka taky jít nechtěly. "Jdem si zas někam sednout?" "Dneska... mi je blbě... nevím..." ale možná by mi to pomohlo, co já vím. "A co se stalo?" Jenže hlavní nebyly ty ruce. Hlavní je ten pocit, že si to dovolí. Že se nezeptal - to je ale blbost. Že to dělal a věděl, že já ho nemůžu vidět. Že si myslel, že můj zadek je veřejnej majetek. To je fakt takovej rozdíl mezi ženskou a chlapem? I když naše společnost už udělala tolik kroků k rovnoprávnosti? Prostě jsem se narodila jako holka, tak mě budou neznámí - všichni? - chlapi vnímat jako sexuální objekt? Pro uspokojení svejch pudů? A co mu na to doma řekne jeho žena? Jestli teda nějakou má... nějakej zoufalec, se kterým si žádná nic nezačne? Zvednu hlavu a podívám se Alešovi do očí, taky je zoufalec, taky dělá takovýhle věci? I když on asi fakt ne, jeho si nějak nedovedu představit... a snad mě i pochopí... "Jak se takovej chlap dívá na ženskou? Jako na sexuální objekt?" "Hm?" tváří se překvapeně. "Jako jestli když vidíš nějakou ženskou, jestli si představuješ, co všechno se s ní dá dělat." "Jako třeba sedět u kompu a programovat? Nebo si povídat o knížkách?" usmívá se a přijde mi jak debil, kterej nic nechápe, což by mu ostatně bylo podobný. "Když vidíš cizí ženskou, v tramvaji, tak si představuješ, že s ní budeš programovat?" zkouším to polopaticky. "Cizí ženský v tramvaji obvykle nevidím, protože si čtu." "Kecáš...?" "No dobře, nevrážím do nich, ale člověk jako člověk, ženská jako chlap, občas si všimnu nějaký výraznější a přemejšlím třeba, proč je tak výrazná, jestli jí to vyhovuje, občas mě napadne, jestli se mi to líbí, ale nenapadlo mě přemejšlet, co se s ní dá dělat... ostatně, asi by mě rychle setřela..." "A proč chlapi ženský osahávaj?" vystřelím přímo. "Asi z toho něco maj. Třeba je k tomu nutěj hormony, nebo pudy, co já vím." "Cože? Jako chceš říct, že chlap je nižší vývojovej druh a neumí ovládat pudy?" Směje se. "To víš líp než já, že pudy mají svůj účel a jako takové nechtějí být ovládány." "A co z toho, když si sáhneš?" "Nechápu." "Co z toho ten chlap má, když si sáhne?" "No tak asi se mu to líbí. To víš zas ty líp, že v dlani a v prstech jsou nějaký receptory." Mám tě praštit? "A co ty receptory pošlou do mozku za zprávu? Prstům je totiž jedno, jestli si sáhnou na svůj nebo cizí zadek, jestli je holčičí nebo klučičí."

8 of 59

Nad propastí Zase se směje. "Míšo, vždyť sama víš, jak je tohle individuální, jednak od člověka k člověku, a jednak i v čase se to mění... vždyť jsme se o tom bavili, přijde na tebe slabší chvilka a hned seš citlivější, ať už je to chemicky podmíněný nějakejma hormonama nebo ne... ať už jsou ty hormony příčina, nebo následek..." "Kam směřuješ, co tím chceš říct?" "Ty mi to vykládáš jako nějakou objektivní věc, je to úchyl, chlapi jsou primitivní... to byla věc mezi váma dvěma, taky si tě moh s někým splíst, nemusel to udělat naschvál..." "On mi do tváře neviděl, já jemu taky ne... a kdyby se jen otřel, bylo by to jiný... takovejch bylo... tohle bylo vyloženě naschvál..." "Tak pročs mu něco neřekla?" "A co?" "Třeba nechte toho, pane." "Ha ha." "Michalo, na všechno musej bejt dva." "Ty seš ohromně milej." "Zkus se na to podívat z jiný stránky. Přemejšlelas o tom, co tě to mělo naučit?" Koukám na něj jak na zjevení a dlouho nemůžu najít slova. "Mě? Já se mám něco učit od úchyláka?" "Míšo, takovejch blbců ještě potkáš... a jsou i horší... tak si chceš jima kazit život?" "Já si ho nekazím." "Tak na to zapomeň. Prostě blbec." Kouknu mu v tom přítmí přímo do očí, ale vidím jen odlesk lampy od brejlí. "Když se z události nepoučíš, tak se ti to stane znova... to taky říkáš..." "A přemejšlelas o tom, jakou maj tihle lidi ve společnosti funkci? Proč se narodili, nebo kde se vzala ta jejich úchylka? Nebo proč se to stalo zrovna tobě?" "Ty seš prostě chlap," říkám zklamaně, ale co jsem od něj asi tak mohla čekat. Ještě ho obhajuje, začne teď sám? "A já jsem kráva pitomá, že to říkám zrovna tobě. No schválně, viděls někdy úchylnou ženskou?" "Definuj úchylku." "Ženskou, která obtěžuje neznámý chlapy." Směje se. "Nějakej rozdíl tam asi bude. Asi hlavně ten, že spousta chlapů to neřeší, nebo tomu spíš neříká obtěžování." "No, to je fakt," připustím za chvilku. "Ale to ty chlapy neomlouvá." "Míšo, nebudu říkat, že tě chápu, protože to je asi nad moje síly, ale věř mi, že se snažím. Můžeš si myslet, že chlapi myslej jen na jedno, můžeš si myslet, že jsou blbci. Můžeš jít do kláštera, kde ti to - snad - nehrozí. Je jen na tobě, jak s touhle jednou událostí naložíš. Z mýho pohledu se zas tak moc nestalo, někde jsem slyšel, že v takový situaci je nejlepší udělat humbuk na celou tramvaj. Když ti neublížil... mohlo to bejt podle mě horší. Můžeš to taky brát jako obdiv k tomu, jak vypadáš." "Pěkně děkuju." "A pokud by chlapi nemysleli jen na jedno, tak by asi lidstvo dávno vymřelo." Koukám na něj zas jak na zjevení. "Od tebe to fakt sedí." Šklebí se, ale nic neříká. "Mám si jako po tomhle myslet, že chlapi maj ve vínku zachránit lidstvo před vymřením a ženský se tomu musej podřídit?" "Můžeš. A můžeš se jít zahrabat." Chvíli na něj udiveně koukám, ale pak změknu. "Víš, mně ani tak nevadí, co ty chlapi dělaj, jako spíš to, jak jsou vulgární, jak si myslí, že je to veřejnej majetek... že se neuměj ovládat... nebo nechtěj? Mně ani tak nevaděj ty, co se koukaj, když to uměj zamaskovat nebo se u toho aspoň usmějou... ty si taky myslíš, že jsou ženský veřejnej majetek, na kterej se může libovolně sahat? Zrovna ty?" Kouká se v tý tmě přímo na mě, nevím, co vidí, já ten jeho pohled jen cejtím. Mlčí a mně se chce brečet. "Já fakt netuším, proč se to stalo, proč se to stalo tobě a už vůbec, co s tím mám dělat já," říká pak tiše. Touhle větou to teda korunoval. "To je ten tvůj přístup. Proč se to stalo a hlavně že se to stalo tobě, chudáčku." Přemejšlím, co dalšího bych mu řekla, ale nic mě nenapadá, tak pomalu zavírám pusu. "Promiň," řekne zas tiše. "To seš celej ty. Že jsem ti to říkala. Ach jo. Tak promiň, že jsem ti to řekla," povídám čím dál naštvanějc, ani nevím, jestli víc na něj, na sebe, že mu to vůbec povídám, nebo na toho chlapa. A on beze slova odchází, slyším jen jeho vzdalující se kroky. Chce se mi brečet ještě víc, nechci na sebe upozorňovat, takže jen nechávám slzy pomalu stejkat. Z toho, že jsem ženská, z toho, že si chlapi pořád myslej, že tu ženský jsou pro jejich potěšení. Z toho, že mi nikdo nerozumí. Dáša by mě taky poslala do háje. Z toho, že se s tím nedá nic dělat.

9 of 59

Nad propastí Za chvíli slyším další kroky a začnu se trochu třást. To je taky nápad, sedět tady v parku skoro ve tmě. V tomhle stavu. "Pojď," slyším jeho přísnej hlas. "Kam?" "Pojď," opakuje, kouknu na něj, ale naše pohledy se minou. Jde vedle mě a mlčí. Co po mně bude chtít on? Když jsme na tramvajový zastávce, kde už je světlo, s další spoustou lidí, trochu si oddechnu. Nastrčí mě do tramvaje a nastoupí se mnou - ač by měl jet na druhou stranu -, posadí mě a celou dobu nade mnou zamračeně stojí a nic neříká. Vystoupí se mnou a jde pořád tiše vedle mě. "Promiň. Jsem kráva pitomá," říkám před naším domem. Chvíli na mě mlčky kouká. "Dobrou noc," udělá krátkou pauzu, "krávo pitomá." Udiveně na něj kouknu, hodí na mě ještě jeden netečnej pohled a vydá se zpátky na tramvaj. * (A) Ještě cestou na tramvaj mám dobrej pocit, že jsem udělal správnou věc. Teda skoro, ale jsem se sebou spokojenej. Bylo to silný, přehrávám si to pořád dokola, zas jednou kontakt s realitou. Pak mi pomalu dochází, že jsem se toho chlapa vlastně zastával, i když já bych se asi studem propadnul, navíc na veřejnosti... A že si o mně asi myslela, že začnu stejně... vybaví se mi Milena, ten šok, co jsem z ní měl, a došlo mi, že jsem vůl a že jsem se s ní neměl hádat. Tak co jsem měl dělat? Mlčet? A proč to říkala mně, co já s tím mám společnýho? Ach jo, co si mám z týhle situace odnýst já? Jsme na tom podobně, Míšo... ani jeden netušíme, co nám to má přinýst... Máma nespí, jako obvykle, když přijdu pozdějc, a dneska jsem to solidně přešvih. Řeknu cosi na omluvu, vysvětlovat to nebudu, krátce se pohádám i s mámou a slíbím, že příště se pokud možno v takový situaci včas ozvu. Při tom mi dojde, že tentokrát fakt nebylo kdy a odkud se ozývat, že jsem vůbec neměl mozkovou kapacitu na to sledovat, kde je nějaká telefonní budka. Ale to je mi dneska jedno. Ještě teď mi je z toho špatně, na takovýhle situace nejsem stavěnej. Neodmyslitelnej pocit, že jsem to zvoral, že jsem to projel na celý čáře, asi tak srovnatelnej s tím, když jsem dostal kopačky od Renaty. Tam jsem taky věděl, že jsem to zvoral, ale nevěděl jsem co, ani jsem nevěděl, co jsem měl dělat správně. Ale zase - co je správně? To, co čeká ona? Proč? A co po mně vůbec chtěla, když mi to říkala? Zachoval jsem se jako pako, ale pořád nevím, co jsem měl dělat jinýho. Možná říct, že existuje nějaká elementární slušnost a ten chlap ji porušil. Společně s ní na něj nadávat. Naštval mě ten chlap? Těžko, když jsem u toho nebyl a slyšel jsem to jen zprostředkovaně. Mám se naštvat na někoho, koho absolutně neznám? Co mi neřekla? Snad jsem měl říct, že ženský nejsou veřejnej majetek, ale v tý chvíli mi absolutně vzala řeč a bylo mi hrozně stydno. Nebo jsem ji měl rovnou u kina strčit do tramvaje a nechat samotnou. Utýct. Ale to dost dobře nešlo, nebo to aspoň nešlo nenápadně. * (M) "Aleši, jsou ženský chlapům pro potěšení?" vybalím na něj místo pozdravu dlouho připravovanou otázku, kterou mi bylo blbý psát mailem nebo řešit po telefonu. Takhle aspoň vidím, jak se tváří. Zmateně. Těká očima od mýho obličeje až dolů, kouká i za někam za mě a dlouho mlčí. Je hezky, světlo, teplo, začátek května, sešli jsme se v Podbabě s cílem vyšplhat na Babu, protože už mám dost toho ustavičnýho sezení po kavárnách. A zajímá mě, jaká moudrost - nebo v uvozovkách - z něj vypadne teď. "Jo... ale chlapi ženskejm taky," odpoví, a během těch slov přesune pohled z dálky na mě. To je blbost, chce se mi říct, ty tomu věříš?, ale nestihnu to. "Přece když ti nějakej vztah to potěšení nepřináší, tak ho nerozvíjíš, ne? A vůbec nezáleží na tom, jestli seš chlap, nebo ženská." "To jsi hodně zrelativizoval. Ale co jsem od tebe mohla čekat..." "Pokud je ten vztah dobrovolnej - z obou stran - tak to potěšení přinášet musí. Pokud je z jedný strany nedobrovolnej... tak nemůže mít dlouhýho trvání... a podle mě i ten druhej to vycítí a pokud není úchyl, tak z toho to potěšení nemá." "Definuj úchylku," vracím mu s úsměvem jeho vlastní slova. "Jsem o tom přemejšlel, a úchyl je asi buď ten, kdo nechápe, že to musí bejt oboustranný, nebo takovej, kterej se přímo vyžívá v tom, že druhejm dělá něco nepříjemnýho." Věty, který z něj vycházej, jsou vznešený a krásný, ale je na něm vidět, jak o tom mluví nerad, dělá dlouhý pauzy. Ten člověk, kterej se mi před rokem a čtvrt styděl dát pusu, kde to přečet? Nebo o tom celý noci přemejšlel? Zase teorie... ale posledně se vrátil a šel se mnou domů. Směs nucený galance, studu, moudrosti a obyčejnosti. Co z toho hraje a co má v sobě?

10 of 59

Nad propastí Pokud by jeho slova šlo brát jako veřejný mínění, pokud by to tak měli skoro všichni, bylo by to asi fajn. Vlastně asi jo. Všichni mi dali pokoj, když jsem se zatvářila odmítavě. I Libor... i on. "A děkuju ti, žes mě tam nenechal. Došlo mi to teprve doma." Pokrčí rameny. "Už jsi to zpracovala? A zjistila, k čemu to bylo dobrý?" zeptá se po dlouhý chvíli ticha a kouká mi přímo do očí. "Ne. Respektive už mě netrápí ta myšlenka, že se to stalo, ale nevím, k čemu to bylo dobrý. Možná abych si něco uvědomila, ale uvědomila jsem si toho tolik, že nepoznám, co z toho bylo tak důležitý." Slabě se usmál. "Tak promiň, že jsem se choval jak blb. Taky jsem si měl co uvědomovat. Asi ani já jsem tam nebyl zbytečně." Usměju se taky. "A co sis uvědomil?" "Že je ještě víc věcí, který má každej jinak, než jsem si myslel dřív." Směju se. Jeho klasická vyhejbací odpověď. Klasickej způsob, jak mi odpovědět, aby neřek vůbec nic. Má mě to štvát? "Jedeme s partou v létě na Mácháč, pod stan, první tejden v červenci, pojedeš taky? Bude nás tam jen málo, Danka s Robinem, Dáša s... no prostě má nějakou známost, já si akorát nepamatuju, jak se jmenuje, tak jsem se chtěla zeptat, jestli bys jel taky, abych tam nebyla lichá..." "Já?" kouká na mě vyděšeně. "Já myslela, že pod stan jezdíš..." "No jasně," uklidnil se. "Tak co je za problém?" "Nechápu, jak to myslíš," povídá po chvíli přemejšlení. "Prostě jim tam nechci dělat křena." "Nechápu, proč já. Máme starou dohodu." "Dohoda platí a bude platit i tam. Co si budou myslet ostatní, mi je ukradený, ale pokud ti na tom záleží, tak jim to vysvětlím." "To si věříš." "Věřím i tobě," spiklenecky se usměju a podívám se mu do očí. "Tak dobře," usměje se taky. "Co mám vzít za knihy?" "Ottův naučnej slovník. Hlavně vem stan, já žádnej nemám." "A kdo všechno v něm bude spát?" tváří se zas vyděšeně, ale už míň. "Seš chytrej, uhodnuls. Ale jestli ne, tak ne..." "Míšo, fakt bys radši nechtěla jet s někým jiným? Stan ti klidně půjčím." "Přemejšlela jsem o tom... a právě že s nikým jiným nemám tu dohodu." "To je snad věc dvou minut, ne?" "A co ti na tom vadí?" "Nikdy jsem..." "Já taky ne," přeruším ho. "Ale všechno je jednou poprvý. Tak platí?" "Tak jo," potvrdí očima. "Tak mi ještě řekni nějaký podrobnosti." "Ty ještě nejsou, já ti pak zavolám." Jsem moc ráda, že mi na to kejvnul, čekala jsem to, čekala jsem, že se mu nebude moc chtít, je pořád hrozně plachej a drží si holky dál od těla. Ale už ho trochu znám, když se mu člověk dostane pod kůži, je hrozně milej, snad až roztomile rozpačitej, je mi s ním dobře. Nepřipadám si tak sama... i když je spíš můj brácha než cokoli jinýho, což je asi i lepší, dá se s ním o všem mluvit. *(A) Čekám u východovejch dveří, na ty závěrečný titulky už se mi dovnitř nechce. "Jsem si ani nevšimla, žes odešel," jsou od ní první slova. "Hm... jsem musel..." nechce se mi to rozebírat. "Byla to docela síla." "Právě." Jo, tvoje nápady na filmy bejvaj síla, takže se ani nedivím, že ostatní s tebou chodit nechtěj. Hodila na mě zkoumavej pohled, ale nechala to bez komentáře. "Mám o čem přemejšlet." "Kolik je?" "Deset a deset." "Tak jdem. Slíbil jsem mámě, že budu do jedenácti doma." "Aha."

11 of 59

Nad propastí Dusno, který bylo, když jsme sem přišli, už pročistil liják, takže se aspoň líp dejchá. Deštník jsem si nevzal, protože se mi na rozdíl od ostatních věcí nevešel do kapsy, ona s sebou taky nic nemá. Na zastávku to je asi dvě stě metrů a tramvaj nám právě ujíždí, snažím se nějak vydedukovat, kdy pojede další, ale v těchhle končinách to neznám, tak se to odhaduje dost špatně, zvlášť v tuhle dobu. "Seš si jistej, že je dobrej nápad jezdit v bouřce tramvají?" "Tady nebouchá." "To sem přijde. Jde to od západu." Koukám, kde se ty blesky zjevujou nejčastějc, zkouším si představit mapu Prahy, a pak dojdu k závěru, že má pravdu. "Tramvaj je Faradayova klec, takže by to mělo bejt v pohodě." "Jak - mělo?" "No tak teoreticky. Prakticky jsem to nikdy nezažil. Taky může chytnout. A taky si představ, že tramvaj jede obvykle dole po ulici a kolem ulice jsou vysoký domy, který budou asi na ráně první." "Ty se bouřek nebojíš?" Vzdychnu. "Řekněme, že v daný situaci je nejbezpečnější zalízt zpátky dovnitř. Jenže si nemůžu dovolit tu dvě hodiny čekat, až to přejde, když mám bejt v jedenáct doma. Z téhož důvodu si nemůžu ani dovolit jít pěšky, což by mi asi vadilo víc s ohledem na ten liják. Takže zbejvá jen počkat na tu tramvaj." "Jako že slib je pro tebe důležitější než život?" "To je blbá otázka. Máš lepší nápad? Strávit tu noc? Já tady v těch končinách nikoho neznám." "Já taky ne." "A jestli se něco má stát, tak se to stane, ať jedeme kterou chceme tramvají. A jestli se to nemá stát, tak to prostě nastane tak, aby se nestalo... třeba ta tramvaj nepojede nebo něco." Kouká na mě poněkud překvapeně. "Jdeme. Tipuju, že za chvilku to pojede." "Ty se fakt nebojíš?" "Pojď," řeknu, abych nemusel říkat, že se bojím, jen se uklidňuju tím, že všechno zlý je pro něco dobrý a že příště už nebudu říkat, že jsem to nezažil. A když to nepřežiju... bude to taky zkušenost. Nevypadá nadšeně, ale poslechne. Před příjezdem tramvaje ještě docela zmokneme, ale nejsme ani zdaleka sami. Je to desítka, takže Míša s ní může jet až na Mírák. Blíží se půl jedenáctá a já pevně doufám, že nebudu muset dlouho čekat na přípoj, a přemejšlím, kde přestoupit, aby byla co největší pravděpodobnost, že to do těch jedenácti stihnu - jestli volit trasu nejkratší, nebo nějakou frekventovanější. Skloním hlavu, abych se nebřinknul o tyč, a opřu se o zadní sklo, i když jsou ještě některý místa volný. Je fakt, že starší lidi snad v tuhle dobu nepojedou, ale stejně, tady mi to vyhovuje víc. Sundám si brejle a otřu si je do trička. "A co se stane, když to nestihneš a přijdeš pozdě?" "Dostanu vynadáno, ty ne?" "Naši už spěj." "Hm. Máma se asi bojí." "Na tohle by se asi hodily ty mobily." "Asi." "Uvažovals o tom?" "No... ale dokud to nemá máma, tak to je k ničemu. A je to šíleně drahý." Někde za Motolem nastoupil opilec a žebroní o cigára. Ignoruju ho, a když mluví na mě, schválně koukám jinam, za chvíli jde zas za někým jiným. Rozhlížím se kolem sebe, nastupuje čím dál víc lidí, ale beztak na Andělu vystoupí. Mám vystoupit taky a doufat, že pojede dvanáctka? Nebo mám jet až na Karlák, kde mi pojede trojka, čtrnáctka? "Moh bys zavolat mámě na pevnou," přeruší myšlenky Míša po dlouhý době ticha. "Hm." "Že jeden nikdy neví, co udělá." Kouknu jí do obličeje. Chci říct, že jsem to slíbil, ale dojde mi to dřív, než to stihnu vyslovit. A vůbec, jak to souvisí s těma mobilama? Stejně ho nemám, tak není co řešit, a ptát se tu jednoho člověka po druhým, jestli může zavolat mý mámě, mi přijde absurdní: jednak bych se snížil na úroveň toho opilce, takže by mě všichni posílali do háje, a navíc za cenu ventilace svýho vztahu s mámou... kde jeden nikdy neví, co může čekat. Když na Andělu vystoupím a ta dvanáctka brzo pojede, přijdu včas. Přes ten Karlák by to bylo kolem čtvrt na dvanáct. Přinejhorším můžu jet až na Pavlák a těch pár stanic metrem, zbytek nějak doběhnu. Venku pořád lije, pomalu mi schnou vlasy i triko na ramenou. Jo, chlapče, a to si tak zakládáš na tom, že sliby plníš. Zívnu. "Pojedeš se mnou? Prosím. Kvůli tomu..." šeptá.

12 of 59

Nad propastí Chvíli na ni překvapeně koukám, jako bych to neříkal... "Dyť je tady spousta lidí." "Ti na Andělu vystoupěj." "On nejspíš taky." "To nevíš." "A co ti může udělat? Někdo tu určitě zůstane." "Prostě když tady budeš ty, tak z tebe bude mít respekt. Ze mě ne." Ale mně zrovna nepřipomíná subtilní ženskou, která by měla problém se bránit. "Posledně ses dost rozčilovala nad tím, jakej je rozdíl mezi ženskou a chlapem. Tak přesně ten, že ženská to stihne domů do jedenácti, zatímco já budu mít průser." "Průser?" "Jo, už jsem ho měl posledně." "Jakej?" "Že... tu půlhodinu nadávání a brečení nějak přežiju. Spíš mi vadí to, že do budoucna nebudu považovanej za spolehlivýho." "Aha. A tvoje máma je vzhůru?" "Nevím. Nejspíš jo, posledně byla." "Tak já jí zavolám, že přijdeš pozdě." Chvíli na ni překvapeně koukám, než mi to docvakne. "To zas budou kecy." "Co?" "Nemáš bráchu?" "Ne." "Ach jo." Přejeli jsme Anděla, tramvaj se trochu přivyprázdnila, aby se mohla na Karláku a Pavláku zase naplnit. "Proč?" "Protože se courám s holkama." Tázavě na mě koukne. "To vadí? Cos jí řek?" "Že jdu do kina." "Sám?" "Neptala se." "No tak já jí zavolám a bude." "Ach jo. Děkuju." Opilec nevystoupil a já pomalu sbírám energii mu říct něco šťavnatýho. Že mi svou existencí v týhle desítce pěkně znepříjemnil život, protože tahle situace nemá řešení. Ale pak se sám sebe tážu, proč mě tahle situace naštvala, co se tím mám naučit... asi bych se měl přestat chovat jak malý děcko. "Ty máš holky zakázaný?" "Zakázaný ne... ale... jsou kvůli tomu vždycky blbý kecy... to ti vykládat nebudu." Na Míráku rezignuju, přestoupím s ní, holt se domů dostanu až k půlnoci, nechám Míšu zavolat a budu doufat, že máma půjde s klidem spát. Pokud ne, půjde v jednu - po tý scéně - spát i ona a na rozdíl ode mě musí ráno vstávat. Tak třeba nejsem jedinej, kdo se tím má něco naučit. IV. (A) Odjezd posunut o dvě hodiny dřív, takže vyjíždíme už v sedm, abychom se na místo dostali ještě dřív, než bude to strašný horko, co hlásej. Je nás jen pár, Honza je v USA, takže jen já s Míšou, Dáša s Tomem (což je nakonec její brácha, ze známosti prej sešlo) a nerozlučná dvojka, Danka s Robinem. Dvě kytary, aby bylo po večerech co dělat, asi to maj v rodině. Vytáhnou je už ve vlaku a hrajou moc pěkně, jsou krásně sladěný. Po příchodu do kempu rychle, s kapičkama potu na čele, postavíme stany kolem malýho ohnišťátka, který tu už je, převlíknem se do plavek a jdem se rychle zchladit do vody, kde jsme až do pěti, protože se fakt nikde jinde bejt nedá. Kolem šestý začíná bouřit, v rychlosti si dáme něco k jídlu a zalezeme do stanů, připravím si karimatku a spacák, Míša tu není, je u Dáši a u Toma a já přemejšlím, jestli sem nakonec nepůjde spát Tom nebo tady nebudu sám, ale je mi to vlastně jedno. Chvíli si čtu, ale kolem devátý mě začínaj bolet oči, knížku sbalím a usínám, venku už nebouří, ale pořád ještě dost prší; přemejšlím, jak moc by mi vadilo vyplavat a jet zejtra domů, a docházím k názoru, že ani tak moc ne. Ráno se probouzím brzo, ale už je světlo, tak si potichu najdu knížku a čtu si. Vedle mě leží Míša s rozpuštěnejma vlasama, který se válej všude kolem, spacákem je jen přikrytá a ještě dost nedbale, takže jí koukaj holý nohy. V šest vstanu, vezmu si kraťasy, namoklý sandály a jdu se podívat k vodě, je slabá mlha, všude ticho. Sednu si na pláži do písku a dál si čtu, úžasnej pocit, nikde nikdo, ve srovnání se včerejškem. Bylo

13 of 59

Nad propastí by zajímavý tady bejt při východu slunce, ale to teďka v červenci není dost reálný, a jsme i na špatný straně. "Bylo to drsný, jak jsi přišel pozdě?" ptá se tiše v úterý večer, přikrytá spacákem. "Ne... a ani ty kecy neměly takovou sílu. Nebo jsem to možná už nevnímal. Nebo mě to posunulo dál, nebo to posunulo dál mámu." "A tvoje máma ví, že tu seš s náma?" "Řek jsem s partou a to už bere, však s váma nějakou dobu jezdím. Že tu jsou holky i kluci. Že jsem ve stanu s tebou, jsem neříkal." "To by byl problém?" "To by byla voda na mlejn." "A co je za problém?" "Že si s nějakou začnu a už se z toho nevyhrabu." "Hm?" "Že si tím zkazím celej život." "Proč?" "Jsem prej moc mladej na rodinu a tak..." "A kolik ti je?" "Dvaadvacet." "No ale koukej: tamti dva jsou spolu už šest let, a jsou v pohodě, nebo by to tvý mámě takhle vadilo? Dáša... no to je zvláštní případ, ale ta je taky v pohodě. Tak proč bys ty jako nebyl? Dyť se to dneska učí na základní škole." "Nevím." "Hele, a můžu ještě otázku? Osobní? Když mám pocit, že žádnou holku nemáš - protože jinak bys tu se mnou nejspíš nebyl? - je to kvůli tomu, že se jí podřizuješ, kvůli tomu, že nechceš poslouchat blbý kecy, kvůli tomu, že jí to věříš, kvůli tomu, že žádnou nechceš, nebo spíš kvůli tomu, že žádná nechce tebe?" Jejímu výčtu se zasměju, ale pak zmlknu a dlouho jsem ticho. "Třeba proto, že jsem zjistil, že je z toho víc škody než užitku." "Cože?" šeptá do tmy. "Jaká škoda a jakej užitek?" "Zní to hrozně, viď," směju se. "Myslím tím ty emoce, co se k tomu vztahujou. Že mám pocit, že... ach jo... asi to neumím." "Sorry že se tak ptám, ale co byla tehdy ta škoda?" "U tebe... jsem byl trapnej. Zvoral jsem, co se dalo. Já se ani nedivím, žes to roztrhla, byla to spíš úleva, zvlášť když to zůstalo v podstatě bez následků. Z dnešního pohledu tam nebyla žádná škoda, ale ani žádnej užitek, dneska bych chtěl od vztahu víc." "Co víc?" "Promiň... tehdy to byl pokus, co to udělá. Nezlob se, snad to na tobě nenechalo závažný následky." "Ne," směje se. "To jsem pochopila, že to byl pokus, dokonce jsem usoudila, že první, a bylo mi tě hrozně líto. Ale přišlo mi, že když jsme to roztrhli, bylo to po všech stránkách lepší... ale ptala jsem se, co bys chtěl dneska víc." "Tak hlavně tuším, co by mělo bejt ve mně, abych do toho šel." "Co?" "To se nedá říct slovama." "Měl jsi někdy nějakou jinou?" "Hm," zkouším z toho nějak vybruslit. "A věříš na kamarádství mezi klukem a holkou?" "To je dost blbá otázka, v týhle situaci." "Já že spousta lidí tvrdí, že ne, že se to stejně zvrtne. Jedině s nějakým... teplým." "V pondělí budeš vědět." "Dokonce mě napadlo, jestli nejseš náhodou ten případ." Přemejšlím, co jí na to říct. "Promiň... jestli se tě to dotklo. Člověk musí počítat se všema variantama." "Ach jo..." přemejšlím, ale je to blbost, když se člověk pořádně zamiluje jednou, tak z toho těžko pozná, jak je na tom... to nemám jak poznat... přitažlivost u mě nefunguje na neznámý lidi, na lásku na první pohled nevěřím, Renata mě začla vážně přitahovat až po několika hovorech. "Taková věc se pozná jen statisticky, ne? A na to musíš mít dostatečnej počet vzorků." "Jako že to, jestli seš teplej, poznáš až po stovce známostí?" "No tak když se chytnu s první, tak to nemám potřebu řešit, ne?"

14 of 59

Nad propastí "No ale s první ses nechyt...?" "Pokud tě to tak zajímá, tak všechny moje známosti byly holky a dosud mě žádnej chlap nepřitahoval tak, aby mi to stálo za nějakou snahu. Takže zkušenosti tohoto druhu nemám - a nevyhledávám," snažím se ze sebe dostat úplnou odpověď, aby se v tom přestala pitvat. "Víš, co mám ten pocit? Že se skrejváš. Když se tě zeptám na něco, co se týká přímo tebe, tak mlžíš, co to jde. Nevím, jestli se stydíš za to, že seš jinej... nebo proč..." "A proč by měl o mně každej všechno vědět?" "Protože si k ničemu těžko vytvoříš vztah, takže když o tobě nebude nikdo nic vědět, tak budeš zoufale sám." "A proč zoufale? Mně to vyhovuje." "A proč? Protože jsou lidi zlí?" "Nevím. Ale vyhovuje mi to." "Máš nějaký špatný zkušenosti s lidma?" "Nevím... možná jako děcko..." "Jako děcko co?" "Míšo... nechci to rozebírat." "A týká se to dětí, nebo dospělejch?" "Dětí." "A chceš, aby nějaký tyhle dětský zkušenosti ovlivňovaly tvůj dospělej život?" "Jako proto, že kvůli nim jsem se uzavřel a už se neotevřu? A není tohle náhodou vrozený?" "To jsou teorie... Dáša by ti řekla víc. Ale mám to aj od ní, že tyhle blbý zkušenosti z dětství je potřeba dát pryč, mně se taky ostatní posmívali, taky jsem byla dost jiná..." Přemejšlím, co si o tom mám myslet. "To se nedá dát pryč, to v tobě vždycky zůstane. Máš asi pravdu, je to jen o tom, jak dovolím, aby mi vstupovaly do života, a to se děje podvědomě... takže to nemám šanci poznat. Ale každá minuta života se v tobě nějak promítne, i tenhle dnešní hovor, takže... se toho všeho nejde zbavit... je spíš otázka, co ti překáží... cokoli uděláš, investuješ do toho energii, která ti pak může chybět na jiný věci..." "A když lidi kolem sebe neznáš, co tě k nim táhne?" "Nic." "Kolik máš - dobrejch - kamarádů?" "Upřímně řečeno, nic moc. Naše stará parta se rozpadla, s klukama jsem se nepohod už před dvěma lety... škoda. Já ty vztahy nějak neumím... navazovat." "Ta parta, jak jste spolu jezdili do Roháčů?" "Jo. Mimo jiné." "A nemáš potřebu si nějaký najít?" "A kde máš hledat takovýho kamaráda? Já jsem rád, že sis ty našla mě." Směje se. "A ty pro to nemusíš nic dělat." "Teď ti třeba odpovídám na otázky." "A vůbec všeobecně děláš, co ti řeknu." "To je úhel pohledu." "Například?" "Například tys mě ukecala, abych šel s tebou tancovat, já nechtěl. Tys mě ukecala, abych s tebou posledně jel až domů, já nechtěl. Sem jsi mě taky ukecala. Takže mi není moc jasný, co ti na tom vadí." "Já si s tebou hrozně ráda povídám. Z tebe někdy padaj vyloženě perly, a vůbec je mi s tebou dobře. To ale nebyl případ tý tramvaje, tam to bylo z jinejch důvodů. A cejtím se s tebou tak zvláštně bezpečně, protože ti věřím, mám pocit, že na rozdíl od jinejch nemyslíš jen na jedno." Rozdejchávám a ptám se sám sebe, jak tomu mám rozumět. "Tak jsem se chtěla zeptat, proč mě posloucháš." "Já nemám ten dojem. Taky bych se moh zeptat, proč mě k něčemu ukecáváš." "Já taky nemám moc kamarádů, taky mám problém navazovat vztahy. A s Dášou už to není ono. Ale snažím se, aby ty vztahy šly do hloubky, abych věděla, co od tebe můžu čekat." "Když víš, co ten druhej udělá, tak ten druhej jako by nebyl... máš ho celýho v sobě." "Jo, ale lidi jsou tak komplikovaný, že se stěží do tohohle stavu dostaneš za celej život..." "Míšo, řekni mi na rovinu, kam směřuješ." "Nikam nesměřuju. Nebo směřuju k tomu, abych se o tobě víc dozvěděla." "A proč, k čemu ti to bude?" "O tom je přece vztah, že se snažíš toho druhýho poznat, ne?" "Nevím. Je fakt, že já v tom chodit neumím."

15 of 59

Nad propastí "Hele, a jestli se ještě můžu zeptat, nějak jsme to zamluvili... jaks říkal, že dneska už bys chtěl od vztahu víc, tak co konkrétně?" "Prostě... abych to cejtil." "Co cejtil?" "Ten vztah." "Tehdys to necejtil?" "S tebou... s tebou jsem řešil každou pitomost, každý slovo, abych nebyl moc trapnej, moc si dovoloval a tak. Na tebe - aspoň z mýho dnešního pohledu - mi pak nezbyla žádná mozková kapacita." "A s těma ostatníma?" "Jo, byly takový případy." "Tak proč jsi s nima něco měl?" "Protože jsem neměl moc srovnání." "Lituješ toho?" "Čeho?" "A jak daleko jsi s nima došel?" "Víš co, přijde mi, že bych se s tebou o těchhle věcech neměl bavit." "Proč?" "No, to máš pravdu... proč. Třeba proto, že balancujem nad propastí a máme tejden na to, jestli do ní spadnem, já měsíc trénoval balanc a hned druhej večer přijdeš ty a zkoušíš do mě ze srandy strkat prstem, co to udělá. Ale z nějakýho důvodu si neuvědomuješ, že jestli do tý propasti spadnu já, stáhnu tě s sebou." "Měsíc jsi trénoval balanc?" "Měsíc jsem přemejšlel o tom, co budu dělat, když." "Jako že taky myslíš jen na jedno?" Mám dojem, že absolutně nepochopila, co jsem chtěl říct, začíná to ve mně vřít, ale dělám všechno pro to, abych se uklidnil. Kam mě má posunout tahle otázka, celej tenhle hovor? "Prostě jsem přemejšlel, co dělat a čemu se preventivně vyhnout, abych pak byl schopnej se aspoň sobě podívat do očí, nejlépe ovšem i tobě." "Já to pořád nechápu. Teď kecáme a ty mi tvrdíš, že za chvilku bysme mohli...?" "Tak za prvý, co tomu brání. Za druhý, témata jsou dost citlivý a můžou snadno odhalit nějaký slabší místo nebo něco... jdou na kůži, za několik dní takovejch hovorů se může stát ledacos. A já bohužel nedokážu odhadnout, co to se mnou udělá. Já vím, že dohoda je dohoda, a jestli něco vážně nechci, tak ji v nějaký slabší chvilce porušit." "To bych ji musela porušit i já." "Jasně." "Se toho bojíš?" "Snažím se tomu zabránit prevencí, aby nedošlo k těm slabším chvilkám, ale to mi poněkud kazíš." "Já si neumím představit, že by to bylo tak snadný." "Taky jsem si to myslel." "Mám tě jako bráchu, nikdy jsem bráchu neměla... hrozně dobře se s tebou povídá, o všem... na trapnosti jsem si zvykla... a spoléhám na to, že seš slušnej..." "Tak vidíš, tak mě nepokoušej. Třeba by ses pak dozvěděla věci, který by ti ten obrázek roztrhly." "Jako fakt?" "Já nevím. Já taky neznám tvoji minulost, a taky o mně nemůžeš nic takovýho říct. Ale dobře, mám ségru, taky jsem ji nikdy neměl, a se ségrou se nespí." "A s kým se spí?" "To bys měla vědět sama." "A ty s tím máš nějaký zkušenosti?" Přemejšlím, jak se z toho vykroutit, ale dlouho mě nic nenapadá. "Já myslela, že seš takovej plachej poustevník..." Přemejšlím, co jsem udělal špatně. "Když jsem tě viděla poprvý, tak jsi tři dny seděl v koutě a s náma se vůbec nebavil..." A co se dá dělat teď. "Dobrou noc," říkám po dlouhý době ticha a nezajímá mě, co řekne teď. *(M) "Hele, a kdo tě naučil takový ty tvoje úvahy mezi fyzikou a filozofií, dávals mi něco číst, ale zajímalo by mě, kdo tě k tomu přived..."

16 of 59

Nad propastí "Třídní na průmce. Učil fyziku, tělocvik a nějaký odborný předměty a vůbec mu nevadilo tam s náma někdy zůstat odpoledne. Nebyl už z nejmladších a měl úžasnej vhled do věcí. Do tý doby mě fyzika až tak nebrala... on mě naučil ji mít rád." "A takový to smíření se vším, že tě nic nerozhodí... to máš taky od něj?" "Cože?" "Z tebe přímo vyzařuje takovej zvláštní klid." "To jsem si teda nevšim." "Já jo," směju se. "Já mám zase pocit, že mě rozhodí každá volovina, to sis taky mohla všimnout." "Jako třeba?" Chvíli přemejšlí, "letos jsi mě rozhodila tím, žes po mně chtěla jet sem, i tím výstupem v březnu... to jsem zpracovával pěkně dlouho... a možná to ještě úplně zpracovaný nemám..." "To bylo zvláštní, že ses tvářil, že je všechno vlastně v pořádku... a že já jsem hysterka, která kvůli tomu udělá takovou scénu... a ono je fakt, že... že to samo o sobě až tak nevadí... spíš to, co k tomu vede... a žes měl pravdu, že nemá smysl si takovejma blbcema kazit život... že život budu mít takovej, jakej si ho udělám... koho do něj pustím..." "To asi jo. Ale na druhou stranu, pokud v tvým životě něco bejt má a ty se tomu bráníš, tak se to bude vnucovat s čím dál větší silou." "Věříš v Boha?" "Víš co, tohle jsem hodně řešil někdy kolem patnácti. Teď - když o tom tak přemejšlím - to pro mě není podstatný. Určitě ne v takovým tom klasickým smyslu, ale nepovažuju se ani za striktního materialistu. Ty věříš?" "No, já jsem prošla takovým obdobím, kdy jsem si něco strašně přála a řešila to tak, ale z toho jsem vyrostla... dneska ne, dneska spíš věřím v to, že jsou lidi hodný, i když některý maj na sobě dost drsnou slupku." "I blbci?" "Asi i blbci. To je právě ta slupka. Jenže já s ní neumím pracovat." "Proč jsi šla na medicínu?" "Já jsem nevěděla, kam mám jít. Na základce o mně říkali, že můžu dělat cokoli, na gymplu jsem plavala v matice, ale jaks mi pak názorně ukázal, bylo to spíš učitelkou. No a příroda mě vždycky fascinovala, jak má všechno zařízený, jak všechno klape jak hodinky... a chtěla jsem dělat něco užitečnýho, ne třeba nějakou filozofii nebo tak... ale čím víc do toho vidím, tím si říkám, jak je ta příroda skvělá a jak to ti doktoři - nebo farmaceuti kazej, že ten stroj tak rozhoděj... ale pořád tu přírodu obdivuju, že si s tím poradí i tak..." "A co chceš dělat za specializaci?" "Nevím. Někde, kde to bude co nejmíň o těch farmakozásazích... na to je teď ještě brzo. Jako dost mě zajímaj psychosomatický nemoci, takový ty nemoci, který prameněj ryze z psychiky, doktoři si s nima často nevěděj rady... a víc pokazej než zachráněj... jo, jak říkáš ty, víc škody než užitku... ale ty lidi to dost často netušej, že to maj z psychiky... a doktor už vůbec ne... to je jako drsný, doktor si udělá svoje vyšetření, ale stejně o tom člověku nic neví, pokud mu to ten člověk neřekne... a že se lidi bojej o lecčems mluvit... protože se uzavíraj a doktorovi nevěřej... někdy si to ani sami neuvědomujou..." "Tak... když jdeš pokaždý k jinýmu doktorovi... a každýmu se máš svěřit... i když ho vidíš poprvý..." "Právě. A to, že to může bejt psychický, napadne jen osvícenýho doktora, kterej je v tý řadě poslední, nebo toho pacienta - a v tu chvíli se na ně vykašle. Jsou i teorie, že všechny nemoci jsou psychický, i pitomý nachlazení." "Hm. Ono to je asi všechno se vším. Takže doktoři jsou jen takoví poradci." "A za pár let nebudou vůbec potřeba, protože lidi si s tím poraděj sami." "Tomu věříš?" směje se. "Nevím. Zadáš počítači pár příznaků, ten ti vyplivne recept a bude." "Tohle si umím představit až ve chvíli, kdy se bude lidstvo kopat do zadku nudou. Umělá inteligence postupuje, ale přiblížení k lidskýmu mozku je podle mě pořád hudba hooodně daleký budoucnosti." "A co chceš ty dělat v životě?" "Tak... to neřeším. V práci po mně chtěj nějaký programování, to mi docela jde, a pokud se tak chytnu, bude to fajn... a jinak... co mi život přivane..." "A baví tě to?" "Jo. Ale když to bude z nějakýho důvodu podstatný, klidně půjdu dělat něco jinýho." "Jako že pro tebe není důležitý, co děláš?" "Asi ne." "A co je pro tebe důležitý?" "No... to je otázka... ale život není jen práce."

17 of 59

Nad propastí "To je zajímavý tohle slyšet od samotáře." "Zas takovej samotář nejsem. To bych tu asi nebyl... a taky máma... podle mě není v dnešní době tak úplně jednoduchý bejt samotář." "Říkal jsi, že tvoje máma... nikoho nemá..." "Moje máma normálně chodí do práce a tam je mezi lidma." "Jenže samotářství se podle mě neměří až tak množstvím kolegů, jako spíš hloubkou vztahů." "Nevím. Do toho nevidím. To je její věc." "Kolik ti bylo, když se vaši rozvedli?" "Hm... asi osm. Byl jsem ve druhý třídě." "To už je dávno. A od tý doby je sama?" "Já nevím. Já se jí na to neptám." "Aby ses pak jednou nedozvěděl, že se obětovala kvůli tobě." *(A) "Stejně mi připadáš tak nějak zvláštně se vším smířenej." "Možná." "Jak to děláš?" "Asi věřím... tak nějak... nevím, od koho to mám... možná z knížek... v osud, že co se má stát, to se stane. A že vztahy jsou od toho, aby jeden druhýmu něco dal, a když se to dokončí, tak ten vztah většinou zanikne, nebo se přerodí do nějaký uměle udržovaný formy... asi proto ani moc nelituju těch chyb, který jsem udělal, dostal jsem tím lekci, a pokud jsem někomu ublížil, dostal lekci i on, nejsem si tím úplně jistej, mám pocit, že ji potřeboval... i když předem jsem to samozřejmě nemoh tušit." Ticho. "A že když potřebuješ dostat nějakou konkrétní lekci, tak se ti prostě přihodí situace, nebo se ti v životě objeví člověk, kterej ti ji dá." Míša mlčí. "A většinou pak z tvýho života zase poklidně zmizí. Což není tvůj případ a přemejšlím proč, co si máme ještě dát." "Aha," říká tiše a já už taky mlčím. "A sebevědomě si myslím, že kromě toho, že jsem dostal - a vlastně pořád dostávám - lekci od tebe, tak zároveň učím něco tebe, i když netuším co." "To je jasný, třeba právě teď." "Tak mě neber moc vážně, každej to vidíme jinak." "V úterý jsi říkal, že kdyby ses tady se mnou vyspal, hodně bys toho litoval. A teď říkáš, že co se má stát, se stane, a že ničeho nelituješ. A že to bude lekce." "Míšo... to je těžký. Ale když o tom chceš mluvit takhle na plnou hubu, tak budu taky. Pokud k něčemu takovýmu dojde, bude to porušení dohody, na který mi záleží. Míšo, já si hrozně vážím toho, žes mě po tom všem, co jsem ti proved, po těch všech trapasech, nezavrhla, moc si vážím toho, že se chceš se mnou dál vídat a povídat, a pokud bych to takhle zkonil, těžko bych si to odpouštěl. Nejen kvůli tobě, i kvůli sobě, že si o sobě myslím, že jsem čestnej a povýšenej nad živočišný pudy, a že mi ten vztah s tebou nestojí za jedno ukojení. Pak je ovšem otázka, kdyby k tomu došlo, proč by se to stalo - a co by z toho plynulo - proč už se s tebou nemám vidět, proč máš bejt na mě naštvaná, jak potřebuju přehodnotit svoje hodnoty. A pak další otázky na tvý straně." "Děkuju," zašeptá po dost dlouhý chvíli ticha a já nevím, co na to říct. "Někdo - ale já teda ne - by možná řek, že to bereš moc vážně. Jedna moje kámoška třeba sex považuje za hru, příjemnou hru, myšleno pro oba, ale bez závazků. Netuším, jestli k tomu potřebuje cit nebo tomu člověku věřit, což třeba já potřebuju. A zajímavý je, že zrovna ona spoustu chlapů odmítla s tím, že jsou moc povrchní." "No jo, každej to má holt jinak." "A ještě jednu věc, já jsem u tebe svatá." "Hm?" "Že stavíš do protikladu mě a svoje - jak říkáš - živočišný pudy. Jako bych já byla nadčlověk a ty živočich." "Aha." "Jenže já jsem taky jenom člověk se svejma problémama a i když ty živočišný pudy nepociťuju, tak se upřímně děsím toho, že bych je neměla." "Chápu. Ale stejně bych radši, kdyby sis je vybíjela s někým jiným. Přišlo by mi to férovější." "A povídám si s tebou moc ráda, někdy z tebe padaj vyloženě perly." "To se dá pochopit různě." "Já jsem to i různě myslela," směje se.

18 of 59

Nad propastí Usměju se, ale to nemůže vidět. "No jo, to mám smůlu. Jestli i ostatním připadám takhle svatá, tak se tím ledacos vysvětluje. U tebe mě to trochu překvapuje, protože už o mně víš hodně, i když je fakt, že zrovna u tebe to jde ruku v ruce s tím sebepodceňováním." "Machry, ty, co se přeceňujou, taky nemáš ráda, takže si u tebe člověk nevybere." "No, to je pravda, a co se takhle nepodceňovat ani nepřeceňovat?" "To je balanc a bez zpětný vazby to nejde, musíš na to mít upřímný okolí. A stejně padáš na jednu nebo druhou stranu." "Další perla," směje se. "Ale zrovna ty jsi od tý balanční hrany už dost daleko." "Míšo, na to má každej jinej pohled, a ty o mně nikdy nebudeš vědět to, co vím já." "To máme každej, něco, co vystavujem, ať už vědomě nebo ne, a něco, co z nějakýho důvodu zůstane uvnitř, a je na nás, podle čeho se soudíme..." "Jasně. A taky když se budou podceňovat všichni, tak ti to ani nepřijde. Protože prostě moje sebevědomí srovnáváš s těma okolo." "Tyy jo, dneska fakt perlíš." "Tak dej bacha, abych nezpychnul," směju se. * Ráno mě probouzí slunce: ze stanu máme jen vnitřní moskytiéru a já vidím rozesmátou Dášu a slyším, jak se Tom s Robinem dohadují, kam tu celtu dají. Míšu nevzbudilo ani to, ale myslím, že jí za chvíli bude nesnesitelný vedro, takže se probudí sama. Hodinky ukazujou půl desátý a Dáša mi tajuplně zvěstuje, že tuhle akci provádějí proto, že jsme prý byli nevzbuditelný a že máme v deset zamluvený lodičky. Vezmu teda Míšu za ruku, která jí čouhá ze spacáku, a stisknu jí zápěstí. Zmůže se jen na "Co je?", ani neotevře oči. "Vstávej, prej jdem na lodičky a máme co dělat, abysme to stihli..." Otevře oči, ale dlouho jí to nevydrží. "Kolik je?" "Půl desátý." "A kde máme celtu?" "To bych taky rád věděl." Kluci se ukázali jako grandi, když nám tu celtu zase přidělali rychle na stan, a my se v rychlosti převlíkli, jen plavky a na to tričko. Rychle vyrážíme, do půjčovny to je docela kus. "Ty jo, já mám hlad..." "Já taky..." "To tys mi kdysi říkala, že když tělo nic nedělá, tak nic nespotřebovává, a že ve spánku je spotřeba kalorií dost nízká... tak nemůžete mít hlad, když furt spíte..." "No, my..." "Oni totiž v noci kecaj. Kdykoli se v noci probudím - jako že se mi to po tom pivu stává dost často - slyším je pořád kecat," dodává k tomu Tom a mně je trapně, že to někdo poslouchá. "No jo, ale o to dýl zas spíte ráno..." "No jo, ale vy jste snídali, my jsme to dneska nestihli, tak nám kručí v břiše." "A víte vůbec, co je to za fušku, vydržet tak dlouho vzhůru a ještě při smyslech, abych vůbec ty její otázky pochopil?" "No hele, na těžký otázky byla Míša vždycky, jen střídá oběti, kterým je pokládá. Já si s ní taky docela užila," směje se Dáša. "Taky ještě ve dvě v noci?" "Ne, po mně to chtěla za bílýho dne. Ale to je otázka, co je lepší." "No hele, jestli zase příště budete do dvou kecat, tak vymyslíme ještě lepší budíček. Nějakej účinnější... aby to fungovalo na sto procent, ne jen na padesát, jako dneska. Třeba déšť, abyste tam neměli zbytečně sucho." "No, vzhledem k předpovědi si tím nejsem až tak jistej." "To zvládnem, neboj," směje se na mě Robin a já abych se bál. Lodičku mám taky s Míšou, asi si o nás všichni myslej, že k sobě patříme, a nějak nemám ani motivaci s tím něco dělat. Jedeme kus před ostatníma, pádlujem rychle, ale každou chvíli přilítne nadávka, že už jsem ji zase postříkal. Po několika takovejch soudím, že si dělá srandu, a stříkám na ni schválně, mám výhodu - ale ne že by ona na mě nikdy necákla. Trička máme za chvíli oba mokrý, ale popravdě řečeno, máme je spíš z nějakých estetických a protiopalovacích důvodů, než tepelných. Studený mám akorát nohy, protože v loďce máme už

19 of 59

Nad propastí slušnou zásobu vody. "Počkáme na ostatní, seš moc rychlá." "Já? Ty." "Já? Ty," směju se taky. "Tak já se mezitím vykoupu." "No, a jak se pak dostaneš zpátky? Tady uprostřed? Na triko si tě nevezmu." "Umím plavat." "A tak protože jsme si půjčili loď, budeme plavat přes půl jezera a ještě za sebou táhnout převrácenou loď. Pěkně děkuju." "Nechápu." "A až se vykoupeš, co chceš dělat? Plavat na břeh? A co myslíš, že budu dělat já?" "Ty počkáš na lodi a já tam prostě zpátky vlezu." "Kolik vážíš?" Podívala se na mě podezíravě. "Sedmdesát dva." "No vidíš, já mám asi o dvě kila víc, to nehraje roli. A co se podle tebe stane, když si stoupneš, odrazíš se a skočíš šipku? Tou silou, jakou se odrazíš, se pohne ta lodička, to je zákon akce a reakce. Kdybych byl nějak podstatně těžší, tak to zřejmě ustojíme, ale takhle je ta loďka tak akorát vyvážená jako páka, takže půjdem do vody taky, já i loď, záleží, jak moc se odrazíš a na jakým místě budeš skákat a na jakým místě budeš lízt zpátky. Já bych jako proti koupání nic nenamítal, ale nedovedu si představit tady na hloubce tu loďku otáčet a pak do ní zase nalejzat, to bysme ji museli nějak dostrkat na mělčinu." Otočila se a vejrá na mě s otevřenou pusou. "Já myslel, žes tu fyziku nakonec udělala." "Nějak to jít musí. Aspoň jsem to četla." Přemejšlím, co jí na to odpovím, a ona mezitím začla pádlovat, ačkoli já po ní nic takovýho nechtěl, takže ani nepádluju, ani nekormidluju. "Kam jedem? Myslel jsem, že čekáme na ostatní." "Tak zajedem támhle ke břehu a vykoupu se tam, tam už si mě na triko vezmeš?" Musím se smát. "Hlavně asi tu loď. Ale dobře." Moje předvídavost se potvrdila, i to, že otočit převrácenou loď není taková sranda. "Tak jo. Příště se budu snažit fyzikální zákony respektovat," říká mi se smíchem, když přijížděj ostatní a jen koukaj, o co se tady snažíme. "No jestlis je doteďka nerespektovala, tak mi nezbejvá než se divit, že ještě žiješ," povídám jí se smíchem já, vylijeme loď a na chvíli si sednem na břehu, už jen v plavkách bez mokrejch triček, a oddychujem. "Vy máte zas něco extra?" slyším Toma. "Jo jo, fyzikální zákony v praxi. Zákon akce a reakce, rovnováha na páce, Archimedův zákon. Míša si přála si to osobně vyzkoušet a já té myšlence taky neodolal." "Ty seš ale kecka." "No tak když ti to nestačilo vysvětlit..." "Tak mě napadlo, když už víš, co jsem zač, myslíš, že bych zvládla Roháče?" zeptala se potutelně večer. "Schopnost plavat tam nehraje roli. Ale znalost fyziky jo. A hlavně fyzička, a možná i psychička." "No hele v Krkonoších už jsem byla. Mockrát. Jakej je v tom rozdíl?" "No... hele, fyzičku snad máš, to bylo vidět na tom tancování. Ty kopce tam jsou o něco vyšší a prudší než v Krkonoších. A nahoře jsou skály, řetězy, chvílema to je docela o hubu. A musíš brát v potaz i počasí... ale jo, snad by to šlo." "A pojedeš tam letos?" "S klukama ne, nějak jsme se neshodli už před dvěma lety." "A se mnou?" "Ty mě zase pokoušíš, co?" "No právě že to vypadá úplně v pohodě. Líp, než jsem čekala." Usměju se, i mně se tu s ní líbí a dal bych si klidně opáčko. "Hele, teď už je stejně pozdě na rezervaci chaty, tam už maj úplně plno. Leda si ji rezervovat na příští rok. Můžem zkusit jet jen tak někam dolů do kempu, ale o to to bude náročnější, jít někam nahoru, jednak na fyzičku, a jednak na počasí. Jako že to bude trvat dýl... a víc hrozí, že někde zmoknem a tak... a už jsem zažil i to, že jsme se tam nedostali za celej tejden vůbec..." "No tak když bude hnusně, tak se zrovna v kempu můžem kdykoli sbalit a jet domů." "No, to by byla škoda... ale já mám stejně celej srpen práci, tak možná v září, jestli nebude hnusně... A to mi jako věříš až tak, že bys jela jen se mnou?"

20 of 59

Nad propastí "Bych těch tvejch pár kostí snad přeprala, ne?" "Cos to řekla?" "Umíš se prát?" "Nevím... asi jak s kým... ale tebe bych snad přepral, ne?" "Já mám docela sílu... ale ty ji nemáš kde mít, není ani v kostech, ani v kůži..." "Chceš si to zkusit?" "No tak ne, už se bojím... Radši ukecám nějakýho bodyguarda, ať jede s náma." "Pak ovšem nebudeš potřebovat mě." "No ty abys mě chránil proti němu, ne?" "A co když se proti tobě spiknem? To bys pak měla ještě horší než jen se mnou!" "No jo, tak já budu radši hodná a budu doufat, že na mě budeš hodnej i ty..." V. (M) Když táta zjistil, že chci jet do Roháčů, zděsil se, jestli fakt vím, co mě čeká. Prej to zná, jako mladík tam byl pečenej vařenej, ale je to náročný, jestli prej čekám, že tam budu chodit jako po Šumavě, nebo co. Řekla jsem mu, že Aleš mluvil o řetězech, ne o lezeckým vybavení, že to tam zná, a taky že budeme asi spát někde dole a není vůbec jistý, jestli se nahoru dostaneme. Trochu ho uklidnilo, že to tam zná - řekla jsem, že tam byl už víckrát - druhak že už mu je třiadvacet - teda skoro, narozeniny bude mít asi až tam - a že je kluk, nevím, jestli by teda přepral medvěda a už vůbec nevím, jestli by mě tam nenechal někde ležet se zlomenou nohou. Nevím, jestli se táta víc bojí medvědů a vlků, nebo spíš bouřek, nebo spíš obecně, že jedeme do ciziny a jedeme jen dva. Pozdějc se uklidnil, udělal mi přednášku o proměnlivosti počasí a nutnosti brát si s sebou vrstevnaté oblečení na jakékoli počasí, pomohl mi sbalit důkladnou lékárnu s hromadou pružnejch obvazů, říkám, že první pomoc snad umím, poručil mi vzít pohorky, rukavice a čepici, dal mi k přečtení příručku horala a jediný, v čem mi udělal větší čáru přes rozpočet, bylo, že máme jet aspoň tři, že se všude říká, že do hor aspoň tři, že kdyby se někomu něco stalo, tak tři to zvládnou snáz, jeden s ním zůstane a druhej běží pro pomoc. Taky jsem dostala zákaz stanování mimo místa k tomu určená - aneb máme spát v kempu a každej den někomu říct, kam jdem a kdy se asi vrátíme, a nejlépe každej večer zavolat, že je vše OK. Za tímto účelem mi prej i od někoho půjčí mobil. A taky že chce Aleše ještě před odjezdem vidět, jinak nikam nejedu. Vzhledem k tomu, že obvykle - když jedu někam s partou - se jen zeptá kam a kolik nás bude a nic neřeší, tentokrát vyděsil i mě a já nemám odvahu se s ním hádat. Aleš se tvářil normálně... zkouším mu volat, pohorky mi potvrdil, že to bude určitě lepší, rukavice a čepici říkal že se může hodit, že tam v září nikdy nebyl, ale sněžení zažil i v srpnu, za obvazy prej bude rád, když je nebude muset tahat sám. Dohodli jsme pár dalších věcí a říkal, že mu je jedno, kolik nás pojede, pokud možno ne deset, ale tři nebo čtyři klidně, má se tam chodit potichu. Potvrdil mi i to, že to nebude úplně v pohodě, ale že si myslí, že to zvládnu, a že dobře, v pátek večer se zastaví, když je to teda nutný. Danku se mi ukecat nepodařilo, prej už má cestování dost, chodí teď na brigádu a nikam nepojede. Dášu se mi ukecat podařilo, ale Tom prej taky nemůže, takže pojede sama, musela jsem jí přísahat, že spolu nechodíme a že nám teda nebude dělat křena, ukecala jsem ji, ať vezme kytaru, abysme měli večer co dělat, teprve pak mi došlo, že nevím, jak na tom bude Dáša s fyzičkou, a poslala jsem ji koupit pohorky. Aleš mě překvapil - příjemně - když jsem mu do telefonu říkala, že s ním chce mluvit můj táta stran Roháčů, byl úplně v klidu, a taky úplně v klidu přišel, jako by se bavil se staršíma chlapama každej tejden; nebo jen neumí mluvit s holkama? To i já jsem byla nervóznější. Táta ho zatáhl do obýváku a mou přítomnost odmítl, bylo mi to blbý, ale trvalo to jen asi deset minut a když vyšli ven, tvářili se oba spokojeně, výsledek je, že jet můžu. Z Aleše se mi podařilo vypáčit, že se otázky týkaly přežití v horách a znalosti prostředí, že musel dát všanc telefonní číslo na mámu a že mě nesmí nikde nechat. Sešli jsme se v sobotu v deset večer na hlavním nádraží, Dáša v sukni mě poněkud zarazila, ale říkala, že na spaní ve vlaku je to lepší a že po horách opravdu v sukni lézt nehodlá. Všichni jsme měli velký batohy a na nohách pohorky, který by se tam nevešly, já měla dost velkou lékárničku, Dáša kytaru a Aleš stan, no jo, v tomhle stanu jsme byli na Mácháči a akorát jsme se tam vešli, a teď tam budem tři, to bude maso... Nastoupili jsme do vlaku, táta navíc přikázal lehátkový vozy, protože tyhle noční slovenský rychlíky zná - jezdíval na Slovensko k babičce - a moc jim nevěří. Máme lehátka tři nad sebou a přemejšlíme, kdo kam půjde, nakonec zůstávám dole já, uprostřed Dáša a nahoře Aleš, jestli spadne, tak aby byla větší sranda, kromě nás tu už nikdo není, asi jeli všichni už včera. V Liptovským Mikuláši máme bejt před šestou, Aleš si nastavuje budík, tam nás čeká přesun na autobus a kolem osmé bychom měli bejt v kempu, aspoň si už ten zítřek trochu užijem, i když daleko asi - po tý noci ve vlaku - nedojdem. Noc ve vlaku opravdu nebyla z nejlepších a ráno se všichni tváříme dost protivně, v Liptovským Mikuláši se

21 of 59

Nad propastí přesunem na autobusový nádraží a čekáme na autobus, čekáme skoro hodinu, Dáša stihne vsedě usnout, hlavu si položí na batoh, že jí není zima, mně docela je i v tlustým svetru, ale možná to je tím, jak jsem nevyspalá, Aleš vytáhne chleba, sýr a termosku s čajem - dobrej nápad - a najíme se, nastoupíme do autobusu, tam pro změnu usnu já, na konečný mě buděj, jdem ještě kus do kopce, ještě že tenhle náklad nebudeme s sebou tahat celej tejden, ještě není osm ráno, vůbec žádný vedro, ale zpocený jsme za ty dva kiláky docela dost, Aleš bere Dáše kytaru, pak postavíme stan, dáme na zem karimatky, rozhodíme spacáky, aby se batohy trochu zmenšily, a pokoušíme se je tam nacpat, už se vejdou, ještě že je Dáša tak malá, budu spát uprostřed, co jsem chtěla, chvíli se po tý špatný noci válíme, ti dva usli, ale mně se chce pořád vrtět, tak vylezu ze stanu ven a sednu si na sluníčko, už docela začíná hřát, přece jen ještě není ani půlka září, jsem ráda, že tu jsem, hned za kempem začínaj cestičky nahoru, škoda že jsem si Alešovi neřekla o mapu, nemám tu drzost se mu hrabat v batohu, lehnu si do trávy, škoda že odsud už není vidět to paronama hor, co bylo vidět dole u přehrady, ale stihla jsem něco nafotit skrz okýnko autobusu, nebude to nic moc, ale co se dá dělat. V jedenáct vylezla ze stanu Dáša, pořád v tý sukni, ale dost možná, že jí je v ní opravdu pohodlně, říká, že má hroznej hlad, no jo, dyť my jsme ráno jedli, když ona spala, já mám taky hlad, tak vytáhnu vařič a ešus a přemejšlíme, co jako bude k obědu, Dáša se zajde podívat, jestli je tady v kempu kuchyňka, vrátí se s tím, že opravdu nic moc, ale maj tu bufet, ten si ale necháme na horší časy, tak Dáša vytáhne nějaký pytlíkový těstoviny s omáčkou a společně to uvaříme, nejsme u toho úplně potichu, takže Aleš vyleze rozespalej ze stanu, sundá si ponožky, nechá je u vchodu do stanu a chodí tu bos, taky si to užívá. Za chvíli se vrátí, holky to je dobrej nápad, že bude kus žvance, už mi kručí v břiše, začíná vtipkovat, to je dobrý znamení, poprosím ho o tu mapu, tak ji roztáhnem a koukáme, kam by se asi tak dalo jít, ať půjdem kamkoli, dneska se budeme muset vrátit stejnou cestou, protože daleko nedojdem, ale to nevadí, najíme se, Aleš si dá kromě omáčky ještě dva krajíce chleba, sbalíme si batohy, vezmu si kraťasy, všichni si nazujem pohorky a jdeme. Fotíme všichni, mně táta speciálně pro tuto příležitost půjčil starej foťák na filmy a naučil mě s ním pracovat, ostřit a hlídat si světlo. Jdeme nahoru, nad náma se tyčej vysoký kopce, nahoře se skálama, vidíme tam maličký lidičky, ale cesta stoupá jen pozvolna, hned vedle cesty potok, kterej každou chvilku přeskakujeme, ani lidí tu moc není ve srovnání se Šumavou. Slunce svítí, jdeme jen v tričku. Ve čtyři hodiny se rozhodnem, že to otočíme, abychom měli šanci trochu napravit tu minulou noc, cestou sbíráme nějaký dřevo na oheň, dojdem zpátky do kempu a přezujem se do sandálů, Dáša říká něco o puchejřích, tak vytáhnu svou zásobu náplasti a všechno to olepíme, Aleš vytáhne cibuli a brambory - opravdu syrový brambory - a říká holky umíte bramboračku, buřty na buřtguláš nemám, dojdu do bufetu a ty buřty přinesu, tak bude dneska ten buřtguláš. A sám obyčejným nožem loupe ty brambory, Dáša mezitím oloupe a nakrájí cibuli a hází to do kotlíku, tak budeme mít dneska aspoň pořádnou večeři. Večer sedíme u ohně, Dáša hraje na kytaru, kolik je slunci let, milion nebo pět, nějací Slováci, co bydlej kousek od nás, si k nám přisednou a zpívaj s náma, je mi příjemně, i když na záda trochu zima, přinesou nám nějaký dřevo, tak máme oheň delší a Dáša hraje a hraje, Aleš zamyšleně kouká do ohně, na to mluvení on nikdy nebyl, Slováci jsou příjemní, o pár let starší než my, a taky to tu někteří znaj, jsou to čtyři kluci a dvě holky. Na pondělí naplánujem ještě večer trasu podstatně delší a musíme vstát brzo, ráno pojedem kus autobusem, abysme se nemuseli vracet stejnou cestou. Ještě teď večer při svitu baterek balíme, co se dá, abychom to ráno měli rychlejc, jdem spát kolem devátý, ale už je dávno tma. Ráno uvaříme čaj a rychle se najíme, naházíme poslední věci do batohů a vyrazíme, už to není taková pohoda jako včera, stoupání je nejdřív pozvolný, ale chvílema vysvítá, co nás čeká, Aleš říká jo, tam půjdem, to je do sedla, to není nahoru, dělaj se mi mžitky před očima, snažím se vystačit s dechem a stačit Alešovi, nechci ho zdržovat, vím co říkal minule, jedna se oddělala hned první den a pak už odmítala chodit, ale nedá se to, Dáša zaostává ještě hluboko pode mnou, každej jdeme zvlášť několik desítek až stovek metrů od sebe, Aleš sedí na lavičce u rozcestníku (pár jich tu přece jen maj, ale o dost míň než na Šumavě) a čeká, tak čekáme ještě na Dášu, stěžuje si na puchejře, tak ji zujem a zkontrolujem oblepení, na dvou místech přelepíme, ale jinak je to zalepený dobře, nedá se nic dělat, přemejšlím, jestli bysme je měli čím píchnout, sice se to dělat nemá, ale pomůže to, Aleš - !! - vyndá kdovíodkud jehlu a podá mi ji, tak jí je propíchám a bolí to už míň, sníme dohromady celou tabulku čokolády, čeká nás nejhorší úsek, jdeme dál a před druhou jsme konečně nahoře v sedle, teď už půjdeme jen dolů a večer budeme v kempu. A čím dál víc mě tlačí myšlenka, že to fakt nebyl úplně dobrej nápad tyhle dva sem brát dohromady, ale když nikdo jinej nebyl... dost možná že si to myslej taky, ale nikdo z nich o tom zatím nemluví, Dáše je asi stydno a Aleš nemluví skoro vůbec. Odlehčili jsme Dáše batoh a její věci si rozdělili, aby toho neměla tolik, Dáša zkoušela jít chvilku i bosky, ale pak si ty pohorky zase obula a já s ní šla pomalu vzadu, snad půl kilometru za Alešem. "Co budem dělat zejtra?" zkusím nadhodit, když sedíme před stanem a čekáme, až se uvaří večeře. "Já jsem plánoval jít nahoru." "Jako ještě vejš než dneska?" ozve se Dáša. "Jo, dneska jsme byli jen v sedle. Nahoře jsou skály, řetězy... ale už to není o moc vejš..."

22 of 59

Nad propastí "Leda že bych šla v sandálech..." Čekám problém a přemejšlím, co s ním. "V sandálech teda nahoru ne," povídá jasně Aleš, takovou tvrdost u něj neznám, obecně je spíš měkkej a je mu všechno jedno, "v sandálech jsi mohla jít dneska." "Mně jsi do telefonu říkal, že ty pohorky nejsou úplně nutný..." ozvu se. "Nutný nejsou, ale nahoru to chce pevný boty, no dobře, pevnej kotník není až tak nutnej, ale sandály fakt ne... stačily by nějaký pevnější tenisky." "Mám už jen ty sandále." "No ale Dáša má ty nohy do krve, taky hrozí infekce... já nevím, co s tím..." "Já taky ne," povídá Aleš. "A když bysme šli nahoru až ve středu?" ozve se Dáša. "Ve středu to teda nebudeš mít dobrý... odhaduju tak v pátek. Možná." "Já myslím, že jestli chceme jít nahoru jednou, tak bysme měli jít ve středu nebo ve čtvrtek, a jestli chceme jít dvakrát, tak bysme měli jít už zejtra, protože dva dny po sobě to nahoru nezvládnem, je to dost náročný a už se tam hraje o čas, přece jen je září, tak nemůžem přijít zpátky v devět..." "Jako že poletíme ještě rychlejc než dneska?" "No bude to náročnější..." "Tak to se bojím, že na to nemám... dneska to bylo na hranici..." A mně se vybavilo, co Aleš říkal o tom, jak tu byl posledně, to jsme se ještě neznali... že jedna holka se oddělala hned první den, pak už nikam nešla, a její kluk taky nikam nechodil, vybavuje se mi, když jsem se ho ptala, jestli mě sem vezme, jak mi říkal, že nejsem bábovka a že to zvládnu, a teď tu máme Dášu... mým přičiněním. Aleš taky mlčí. "A kdybych zejtra zůstala tady, udělala nějakej nákup, já osobně už nemám skoro žádný jídlo, a vy byste šli nahoru?" "Bys tu byla celej den sama, to je blbý," povídám. "Aspoň se dám po tom dnešku trochu dokupy, mně nevadí bejt sama." To má pravdu, ona si vždycky společnost najde. "Já jsem tvýmu tátovi slíbil," podívá se Aleš na mě, "že budeme do hor chodit tři - dobře, nějaký procházky, jako byla ta včerejší, bych asi neřešil, ale nahoru určitě, to si na triko nevezmu." A je to tady. "Tuhle jsi říkal, že posledně jste měli taky takovej problém, jak jste ho řešili?" "Posledně nás tu bylo pět." "Aha... no ve třech tahle situace fakt nemá řešení..." Dáša taky vzdychla. "Tak to necháme do rána a ráno uvidíme." "Jestli chceme jít nahoru, musíme vstávat brzo," mele si Aleš pořád svou. "No ale zejtra s Dášou nahoru nemůžeme, a bez Dáši taky ne, tak prostě půjdem až ve čtvrtek nebo v pátek." "To je daleko, to už může lejt." "No a?" řekla neprozřetelně Dáša. "Když leje, tak se nedá jít nikam, a nahoru se nedá ani den dva po dešti, protože to klouže." "No a?" "A proč jsi sem jela?" "Je tu hezky." Aleš vzdychne a mě už nezajímá, jestli se do ní pustí, nebo ne. "Já se omlouvám," nadechnu se, "je to moje vina, chtěla jsem sem jet, dostala jsem od táty podmínku, že budem aspoň tři, a ty nový pohorky mi nedocvakly... Danku jsem neukecala..." Aleš se na mě podívá a Dáša se ptá, co s tím teda budem dělat. "S tímhle asi nic moc neuděláme, promiň," říkám tiše Alešovi, "ale měla bych jednu prosbu: jestli bys byl tak hodnej a když to tady znáš a víš, co je potřeba, aby ses ujal role horskýho vůdce, abysme třeba jako dneska nemusely tahat vodu... nás to nenapadlo, tak jsme se s ní táhly od začátku, zatímco ty sis ji natočil až tam nahoře z potoka, abys nám třeba taky řek, co nás ještě čeká a jaký časování je opravdu nutný dodržet... kdy si může Dáša vzít sandály... nevím, co dalšího to obnáší..." Podíval se na mě, ale nic neřek. "Já bych měla taky jednu prosbu," ozvala se Dáša, "už nemám skoro žádný jídlo, co máte vy? Mohli bysme to dát na jednu hromadu, aby se o to staral jeden člověk, aby bylo jasný, co ještě máme, a až se bude kupovat, že by to šlo děleno třema?" "To je potřeba," povídám, "já se o to klidně postarám," zalezu do stanu a před stanem udělám hromádku jídla, co mi ještě zbylo - paštiky, lanšmíty, těstoviny, polívky, zbytek chleba, dva rohlíky, sušenky. Aleš jde se mnou a

23 of 59

Nad propastí má tu hromadu sice menší, má tam cibuli i sůl, šumáky do vody a tuny čokolády, v životě jsem neviděla tolik sladkýho na hromadě, Dáša přidává müsli tyčky, ale chleba už je málo, ještě že tady v tom bufetu chleba mají, tak se dohodnem, že ještě dneska chleba koupíme, ale jinak toho máme dost. Hromada jídla přilákala Slováky, dělají si z nás srandu a zvou nás dneska na svý ohniště, my jsme nějak na dřevo nemysleli, pozvání berem, Dáša bere jako vždycky kytaru a hraje hezky, hraje dokonce písničky, který se při troše zamyšlení vztahujou k tomu, jak jsme se odpoledne dohadovali, je fakt dobrá, jednak má širokej repertoár a jednak vidí každýmu až do žaludku... a když si dá chvíli pauzu, povídaj Slováci - už si začínám pamatovat i některý jména - kde jsme dneska byli a kam zejtra půjdem, dlouho je ticho, pak řekne Dáša, že nevíme, že se nemůžeme dohodnout, protože musíme jít tři a ona má úplně zrušený nohy, Janka říká, že oni jsou na tom podobně, že ji bolí koleno a zejtra taky nikam nepůjde a ve středu se uvidí, Aleš zavětřil a ptal se na detaily, nakonec jsme se dohodli, že my dva půjdem s nima nahoru a Dáša zůstane dole s Jankou a Peterem a půjdou třeba na borůvky nebo něco, no hurá, líp to dopadnout nemohlo. Ráno vstáváme brzo, rychle vaříme čaj, zase hodně a Aleš si naplní termosku, jinak prej žádný pití neberem, bere si akorát šumák, že prej voda tam bude. Podle všeho si vzal mou včerejší prosbu k srdci, sedí teď u mě a dbá na to, abych měla všechno, co je potřeba, dokonce ocenil, že mám i opalovací krém, odhadne, kolik budem potřebovat chleba a podobně, sbalí dvě velký čokolády a nějaký sušenky a v sedm už přešlapujem u stanů Slováků, ti už taky dobalujou a vyrážíme pěšky, zatím po rovince, obcházíme několik dolin, ale autobus prej žádnej nejede, tak nemáme jinou možnost. Zatím je zima, ale rychle se otepluje, a když začínáme stoupat - už je devět -, rychle si sundám bundu i mikinu a jdu jen v tričku, slunce začíná vykukovat za kopcema a svítí nám do očí, namažu si obličej, ale pot mi ten krém asi rychle smyje, dva z těch Slováků - Juraj a Pavol - jdou vpředu tak, že jim nestačí ani Aleš, na rovině jsme je ještě jakžtakž stíhali, ale teď už ani náhodou, jdu jak můžu, ale stejně pár stovek metrů za nima, za mnou jde ještě Lenka a Miro, ti se držej spolu, chvíli jsem se snažila s nima taky držet, ale pak jsem přišla na to, že když jdu rychlejc, tak mi to bere míň energie. Začínám chápat Aleše, proč nám včera tak utíkal a dneska je taky přede mnou, vida, tamhle už všichni seděj a říkaj, že tady si máme nabrat vodu, že vejš už voda nebude. Pořádně se napijem, Aleš rozdává čaj, tak si dám namíchanej horkej čaj s ledovou vodou, výborná teplota, dobrej nápad vzít tu termosku. Rozdělíme si tabulku čokolády, kluci říkaj, že nás čeká teď nejhorší stoupání, a to mám v batohu dva litry vody, tričko úplně promočený a Aleš varuje, že bude hůř, že jestli si ho chci vyměnit za mikinu, tak mi to radí až nahoře. Stoupání jde čím dál pomalejc, musím každou chvíli zastavit a odpočívat, jsme rozsetý snad na kilometru a sportovci asi počkaj až nahoře v sedle. Mám rozpálený tváře, hrozně funím, přemejšlím, jestli lituju, že jsem šla, jsem ráda, že tu není Dáša - po tom, jak jsem ji viděla včera - teď už Aleš zatratí jen mě, ale to se nedá nic dělat, když na to nemám. Otočím se a podívám se dolů, vidím malinký lidičky v místech, kde jsem před hodinou nebo dvěma byla ještě já, a mám najednou pocit, že jsem to dokázala, přece jen už jsem tady, už jsem za půlkou, a že snad nahoru nějak vylezu, i kdyby to mělo bejt za dvě hodiny a po čtyřech. Upiju zase trochu vody - pořád je ještě ledová - a dojdu až do příští zatáčky, už jsme hodně vysoko, už tu není ani kleč, a sedlo se nezdá tak vysoko, ale to se nezdálo, ani když jsme byli dole. Vylezu do sedla, ostatní tam už čekaj, na pokraji sil obejmu rozcestník a svezu se vedle něj. Zatočí se mi hlava, jsem ráda, že sedím, a mám potřebu si i lehnout, nebo asi spadnu. Pak mi dojde, že ležím v kamení a nevím jak dlouho, Aleš si ke mně přišel dřepnout a podává mi pití - tentokrát ten teplej čaj - a já mu jsem vděčná, že mi nenadává, říká, že jsem dost bledá, ale už se mi dělá líp, říkám, že se mi to občas stává a že to nikdy netrvá dlouho. Nalil do mě přes půl litru vody s tím šumákem, říkal, že je to lepší než samotná voda, zvlášť když se člověk tolik potí, nacpal do mě půl tabulky čokolády a říká, že už jsme v sedle a že jestli si chci sundat to mokrý tričko a vzít si místo něj suchou mikinu, tak teď je asi vhodná chvíle, nahoru už se půjde jen trochu, ale už to nepůjde tak rychle, tak se jdu kousek dál převlíknout a hned je mi líp, že prej tričko se může ještě hodit, tak mi ho pomůže přivázat na batoh, aby uschlo, dorazí Miro s Lenkou - v podobným stavu, jako jsem byla před chvílí já - a Juro se raduje, že už jsme všichni, říká něco o času a že bysme měli jít, Lenka na něj vytřeští oči, že se zbláznil, Aleš se na ni podívá, vytáhne mapu a jde s Jurem smlouvat, kudy že se půjde, nevím, o čem se tak dlouho dohadujou, ale ve výsledku nás ti dva sportovci opustěj, Aleš rozdělí zbytek čokolády mezi Lenku a Mira a ještě chvíli sedíme, už jsem vychladla, takže si beru dokonce i bundu. "Kam išli?" "Na tu naplánovanou trasu. My dáme kratší variantu, tamto bysme nedali." "Děkuju ti," koukám na něj překvapeně a v duchu ho obdivuju, jak rychle se tý funkce horskýho vůdce dokázal zhostit, a přemejšlím, jak mu to budu kompenzovat. "Tohle je vražedný tempo i pro mě, však jsem sem vylez v podobným stavu jako vy." A je moc příjemný, jak se o nás stará, nařízení, že dokud se někomu budou podlamovat kolena, tak nikam nejdem, i když bysme měli jít pak zpátky dolů, mně řekne, že kdyby se mi zas zatočila hlava, tak to mám okamžitě říct, že tam nahoře je to fakt nebezpečný, seděli jsme tam snad třičtvrtě hodiny, dali jsme si i chleba s

24 of 59

Nad propastí paštikou a okurky, i když jen trochu, druhá půlka bude prej až v sedle před klesáním, abysme neměli těžkej žaludek. Pak vylezeme ze závětří a jdeme nahoru, ze začátku to ještě jde, ale pak už musíme pomalu, dávat pozor, kam šlapem, už chápu, proč tu nemaj na rozcestníkách kilometry, ale časy, jde nám to fakt pomalu, ale zvládáme to, fakt už to není tak náročný na dech - ale o to je to nebezpečnější, v některejch chvílích stačí jednou špatně šlápnout a padáme někam hluboko, k těm malejm lidičkám, Aleš jde první a za každým těžším úsekem čeká a nabízí pomoc, od západu se žene mrak, tak přemejšlíme, jestli ještě zmoknem, no když to nebude moc, mám kapucu, ale Aleš se bojí, že pak budou skály klouzat, a teď už vím přesně, čeho se bojí, zažít tady nahoře bouřku by nebylo příjemný vůbec, ale je to jen lehkej deštíček a zastihne nás až na konci těch skal, těsně před sedlem, ze kterýho chceme jít dolů. Takže druhá půlka oběda se koná vestoje, jeden krájí, druhej drží chleby, třetí otvírá paštiku a čtvrtej maže, je mi s nima dobře, jako bych je znala celej život, a i když to dopoledne vypadalo všelijak, teď bych neměnila. Ale hlavně: byla jsem nahoře a zažila jsem to, o čem mluvil táta. I cesta dolů nám jde pomalu, cejtím, jak mám roztřesený kolena a kotníky od těch velkejch kamenů na cestě, dávám pozor na každý šlápnutí, už jdeme podél potoka, tak aspoň už můžeme vylít všechnu vodu, co máme na zádech, mám toho plný zuby, Aleš mi vysvětlil, že ani nejsme v dolině, ve který je kemp, tou cestou jdou Juro s Pavlem, my jsme si tu hřebenovku oproti nim podstatně zkrátili a dole to půjde rychlejc a hlavně bezpečnějc, Lenka s Mirem už jsou taky veselejší a taky toho maj plný zuby, po cestě padnou ještě dvoje sušenky, Lenka vytáhne pro každýho jabko a dole poslední čtyři kilometry po cestě podél silnice, kudy jsme šli už ráno. Do kempu přicházíme ve čtvrt na sedm, přijde mi to pozdě, ale sportovci tu ještě nejsou, máme o ně strach, to byla ta cesta, po který šli, opravdu tak drsná? no ještě že jsme s nima nešli, to by mě asi museli donést, Aleš se tomu směje, sundám smradlavý pohorky a ponožky, jdu se osprchovat a to, že voda teče jen vlažná, mě dneska fakt trápí ze všeho nejmíň, v čistým oblečení se nějak dopotácím do bufetu na večeři, na nějaký vaření dneska nemám, dám si gulášovou polívku a halušky, Aleš mě nutí pít a pít a pít, odpotácím se zpátky do stanu, zapnu se do spacáku a registruju už jen otázku, jestli jsem zavolala tátovi, že jsem sice živá, ale úplně mrtvá, ale nemám už sílu mu vynadat a poprosit ho, ať mu zavolá sám. * (D) "Kde máš Míšu?" ptám se ho vesele, když si přišel sednout k nám k ohni. "Spí," povídá spokojeně, "se tak trochu oddělala." "No ja pojdem o chvilku tiež," povídá Lenka a Peter se směje." "A kde sú ti dvaja?" "Ti dvaja," opakuje mechanicky Aleš, "nás hnali nahoru šíleným tempem, Michale se nahoře zatočila hlava a pak o sobě nevěděla, takže jsme se trhli a šli jinudy, a já doufám, že každou chvíli dorazí, měli by přijít z tejhle doliny." "Majú telefon?" "Telefon jo, ale nevím, jestli signál." "A to jste je nechali jít jen dva?" vzpomenu si na včerejší hádku. Přesunul pohled na mě. "Jo, oni jsou oba zkušený. Jediná možnost, jak dostat ty ostatní dolů. Jako já jít s nima, tak by mě asi na konci museli nýst, zvlášť když tady ještě nejsou." Protočím oči v sloup. Blíží se osmá, za půl hodiny bude tma. Janka jim zkouší volat, prý to zvonilo, ale položili to, do deseti minut se objevili, Pavol se zavázaným kotníkem, že prej špatně došlápnul, ale není to nic vážnýho. Taky rychle zapadli do sprchy, pak si dali nějaký jídlo a když se na chvíli připojili k nám, už nás bylo taky málo nějak se oddělali všichni. "Tak jaký to včera bylo?" ptám se ráno Míši, která už sedí před stanem a vaří vodu na čaj. "Člověče, včera fakt dobrý, dneska se nemůžu hejbat..." "Jako fakt dobrý?" divím se, není ironická? "Jo, to stoupání byl sice dost drsnej očistec, chlapci nasadili šílený tempo, ale nahoře bylo krásně, jen chvilku pršelo, cesta po těch vrškách šla pomalu, hrozně záleží, kam šlápneš, super rozhled, jsem nafotila skoro celej film..." "A společensky, jak jste to zvládli?" "Stoupání očistec, to jsme šli každej sám, teda Miro šel s Lenkou, já chtěla jít s nima, ale nedalo se to, stálo mě to spoustu energie navíc, ti vepředu šíleně hnali, protože podle plánu jsme měli jít tu jejich trasu, tak když se oddělili - a nikdo už nespěchal, tak jsme byli super parta... na to budu dlouho vzpomínat, jak jeden ve vzduchu ukrojí chleba, druhej má v jedný ruce plechovku s paštikou a druhou maže, chleba mu mezitím drží někdo jinej, kterej druhou rukou jí... jsem se i naučila trochu slovensky... jako ještě je otázka, jestli je na mě Aleš naštvanej, protože chtěl jít s těma rychlejma, ale to je asi jeho problém, můj nápad to nebyl." "Asi není, večer vypadal v pohodě a říkal něco o tom, že by ho asi museli donýst..."

25 of 59

Nad propastí "Se i rozmluvil, no mělas ho vidět, jak nade mnou stál a říkal ještě pij, ještě..." "No říkal něco, že ses tam složila..." "Prostě mám trochu nižší tlak, ta fuška a asi jsem na to pití nedbala tak, jak by si zasloužilo... ale bylo to klasicky na půl minuty, mně se to prostě občas stává." "A kam plánuje jít dneska?" "Jestli včera něco takovýho říkal, tak jsem ho neposlouchala. A jestli to bude říkat dneska, tak ho nejspíš taky poslouchat nebudu. Co tvoje puchejře?" "No tak je to lepší, ale dobrý ne..." "V sandálích to nebolí?" "No většinou ne, pokud nešlápnu na hranu." "Hele ono se to dá zřejmě dokupy až doma, to potřebuje čas. A je otázka, jestli risknem, že si ještě jeden den vezmeš na sebe pohorky, abys je trochu rozchodila. Nehnisá to?" "Já myslím že ne." "Pokud můžeš, nech si je odlepený, budou se rychlejc hojit, ale jinak to fakt potřebuje jen ten čas. Máme něco k jídlu?" "Ne, tys něco chtěla?" směju se a Míša bere peníze a jde krokem chromých koupit něco k snídani do bufetu. "No, asi bysme měli dneska udělat trochu větší nákup." Zpátky už se vrací krokem normálním a já nestačím koukat, co se do ní vejde jídla. "Holky moje, máme něco k jídlu?" ozve se ze zavřenýho stanu. "Ne, Míša všechno snědla," křičím zpátky. "Tak v tom případě mě máte na svědomí, ještě že mám v pojištění repatriaci." Míša rozepne zip a podá mu housku. "No, tak jste získaly hodinu čistýho času na shánění dalšího jídla. Dík." "Máme jich tu dvanáct, tak to by ti mohlo stačit na to, aby sis pro další došel sám." "Já nemůžu chodit..." "Já taky ne." "A lékařská prohlídka by nebyla?" "Na lékařský prohlídce se musí bejt vestoje s jednou nohou nakročenou dopředu, asi takhle." "Jo? Tak to nemám nárok, jdu spát," a zase zapne zip na stanu. "Hele zavolal jsi večer tátovi, kdyžs o tom tak mluvil? Pamatuju si to mlhavě, táta mě zabije." "To je docela škoda, když jsi přežila ten včerejšek, to jsem tě tam moh rovnou nechat." "No aspoň bych byla užitečná vlkům..." "Tak maximálně kamzíkům a ti žerou trávu." "Tak dík," Míša vleze i s pytlem housek do stanu. "Venku máme i taveňák." "A takhle kus masa by nebyl?" "Hm... leda tady z nohy... ale bojím se, že by byl hooodně tuhej." "Nedám!" "Tak dobře no... ale když nedáš nohu, tak asi budeš muset vzít luk a šípy a jít ulovit nějakýho kamzíka." "Proč já? Já nemůžu chodit!" "No tak v tom případě nepotřebuješ nohu. Dneska jednu, zejtra druhou, a budeš mít masa spoustu, akorát by to chtělo dlouho povařit a nevím, jestli na to máme dost dřeva." "A co pak, bez nohy?" "No, tady dole by se vlci možná postarali..." "Ty bys mě dala vlkům? To bys udělala?" "No, ono je fakt, že bys jim asi moc nechutnal... ale to už by byl jejich problém." "Nechutnal?" "Oni vlci žerou okousaný kosti?" "Chceš ty moje okousaný kosti ručně pocejtit?" "Dyť nemůžeš chodit... ne, vážně, máš jen namožený svaly jako já, nebo něco jinýho?" Odpověď neslyším, ale Aleš za chvilku vyleze ven a jde si namazat housku a napít se čaje. "Kam dnes půjdeme, horský vůdče?" stavím se do pozoru. "Od stanu k ohništi," slyším ze stanu. "Někam asi půjdem, to bysme na tom zejtra byli ještě hůř, jestli jste mluvily o nákupu, tak to mi přišlo jako rozumnej nápad, chtělo by to maso." "Jako že budem v kotlíku smažit řízky?" "Bys to nezvládla?" ryje i do mě. "No, to fakt nevím..."

26 of 59

Nad propastí "Tak můžeš udělat obyčo guláš, šlo by to? Cibuli ještě mám." "Míšo, umíš guláš? Já ne..." "Já umím jedině z čerstvě ulovenýho kamzíka." "Jestli bude Michala ještě chvíli takhle pokračovat, tak se nejspíš guláše dočká jako to maso, když se jí nelíbí bejt potrava pro vlky." "A kdo by ho dělal? Já to neumím," bráním se. "To si pleteš, mně se to líbilo!" reaguje Míša ze stanu. "Aha, promiň... a bejt potrava pro mě se ti nelíbí?" "No to teda nelíbí! Cos slíbil mýmu tátovi?" vykoukla Míša ze stanu. "Že když přijdem seshora, tak zavolám, nic o guláši slíbit nechtěl." "No, tak to ti věřím... takovou fantazii nemá... Takžes volal?" "Jo," usmívá se Aleš. "Tak dík." Na nákup jdem všichni, nakonec jsme se dohodli, že maso nebudeme řezat nikomu z nohy, ani lovit kamzíka, ale prostě ho koupíme, Míša přísahala, že zkusí udělat kamzičí guláš i z vepřovýho. Nakoupíme toho hodně, abychom už to do konce tejdne nemuseli řešit, hlavně zásobu chleba a housek, paštiky, jabka a banány a čokoládu, na cestu hroznový víno, nacpeme si batohy a jdem zase nahoru do kempu, pak půl dne vaříme ten guláš, Míša sedí u stanu a my s Alešem nosíme dřevo, abychom nemuseli plejtvat plynem v bombě, to využijem spíš ráno nebo na rychlou večeři, Slováci tu dneska nejsou, asi šli zase do hor. "A co zejtra?" ptám se opatrně. Odpověď žádná. "Máme ještě dva a půl dne, jaký má bejt počasí?" "Za půlku počítáš dnešek, nebo sobotu?" "No dobře, dva dny a dvě půlky." Zase ticho. "Přemejšlím, jestli chci jít ještě jednou nahoru." "Koukal jsem do mapy a dá se jít nahoru poměrně krátká trasa, bez toho bláznivýho obcházení, který nám včera sebralo tři hodiny svižný chůze. Ale Slováci jedou dneska večer domů, takže bychom museli jít všichni." "Dášo, a chtěla bys to zkusit, když to bude teda kratší? Jak to bude krátký?" "Počítal jsem to a vyšlo mi nějakejch šest sedm hodin podle rozpisu, takže máme tři až pět hodin rezervu, nahoře je to krátkej úsek, ale dle mýho názoru ten nejhezčí." "Já o tom přemejšlím. Co boty?" "No nahoře budeš potřebovat pevný, ale na to stoupání a klesání ti stačej sandále, takže se můžeš přezouvat operativně." Ve čtvrtek je Míše už od rána špatně, snažím se zjistit, o co vlastně jde, řekne mi to potichu ve chvilce, kdy jsme jen dvě, holt to přišlo dřív, než čekala, mohla na to mít i vliv ta úterní oddělávačka, odmítá kamkoli jít, nejlepší je, když bysme šli sami, ona tu bude v klidu a v teple a sama ležet, bude ráda sama, čeká, že odpoledne to už bude lepší, vyloženě nás vyhazuje, tak si sbalíme věci na vejlet tak, abysme byli kolem třetí čtvrtý zpátky, nepůjdem moc vysoko, Aleš se tváří rozpačitě, ale nic nenamítá. Jdu v sandálech, dlouho po rovince a pak mírný stoupání, všude kolem nás potok, nejsou sice hezký výhledy, ale fotím detaily, kameny na vodě, kvetoucí kytky, trávu, šišky... Aleš si ze mě dělá trochu srandu, ale lepší, než když na začátku pořád mlčel. "Mám z toho trochu blbej pocit, že jsme tam Míšu nechali samotnou..." "Hm." "A čí to byl nápad, že pojedete do Roháčů?" "Její." "A s kým jsi tu byl dřív?" "Byl jsem tu mockrát s tátou a jeho partou, no a třikrát jsem tu byl se svejma kamarádama, naposledy před dvěma lety. Pak už nebylo s kým..." "Aha... ke mně se donesla informace, že máš jen mámu..." "Jo, to říkal kdo?" "Míša." "Nejsem žádnej technologickej zázrak, takže mám mámu i tátu, ale každej žije někde úplně jinde, tak nemůžu žít s oběma." "Jasně. A můžu se tě ještě zeptat? Mě tyhle rozvedený rodiny hrozně zajímaj, profesně, uvažuju, že o tom budu psát diplomku. Jakej máš s rodičema vztah, zlobíš se na ně, že se rozvedli? A kolik ti tehdy bylo?"

27 of 59

Nad propastí "No, bylo mi asi osm, nebo sedm, nebo devět? Druhá třída. Táta prostě odešel pryč. Máma mi v podstatě nic neřekla, jen když jsem tam měl jet nebo něco. Tak do patnácti jsem jezdil pravidelně, pak už se mi tam moc nechtělo, je to daleko, takže se vidíme, akorát když má cestu do Prahy, ale je to tak nějak o ničem. V podstatě je to pro mě cizí člověk." "A máma?" "Máma není cizí člověk." "Jasně. A jakej máte vztah?" "S mámou?" diví se. "Takovej normální... férovej..." "To znamená, že jí říkáš pravdu? Všechno?" Zas na mě vyjeveně kouká. "Všechno jí říkat nemůžu, to je snad normální, ne? Ale když se zeptá, tak nelžu." "A ona ti taky nelže?" "Předpokládám. Vědět to nemůžu." "A víš třeba, jestli a kolik na tebe táta platí?" "Ne." "A táta má nějakou jinou?" "Jo." "A máma?" "Máma ne." "A nevíš, hledá někoho?" "Nevím. Nikdy o tom nemluvila." "A jak ty na ten rozvod pohlížíš, proč se to stalo?" "Já nevím." "Nikdy ses na to neptal?" "Beztak by mi nic neřekla." "A chtěl bys, aby byli spolu?" "Teď?" "A čí to byla vina?" provokuju dál a snažím se z něj vytáhnout něco víc než neurčitý odpovědi. "To je blbost, ne? Když se zeptám jednoho, tak vina bude na straně toho druhýho, ne?" vypadne z něj po delší době delší věta. Docela mě baví do něj rejt, jen přemejšlím, kde je ta hranice, za kterou už mě pošle do háje. "No, to je sice možný, ale taky se může v některejch případech stát - tvý rodiče neznám - že to naopak každej bude brát na sebe." "A myslíš jako, že - i kdybych se svědomitě ptal obou na střídačku - že se po patnácti letech dozvím, jak to bylo?" "To je zase jiná otázka. Je to pro tebe citlivý téma, když se tě na to ptám?" Podívá se na mě a pokrčí rameny. "Jinak: vadí ti, že se na to ptám?" "A proč se ptáš?" "Chtěla bych něco takovýho dělat po škole. A teď jako diplomku." "Co?" vypadá zděšeně. "Chtěla bych v životě dělat nějakou poradnu. Rodina a vztahy obecně mě berou víc než nějaká psychologie drogově závislejch nebo vězňů nebo něco. Chtěla bych bejt mezi normálníma lidma, který maj dejme tomu teď nějakej problém. A rozvody jako takový mě hrozně zajímaj, v případě, že jsou v rodině děti, pro ty to musí bejt strašná rána - já osobně to nikdy nezažila, ale zažilo to několik mejch kamarádů, každej to měl jinak doma a každej to i jinak řešil, to trauma tam je a záleží na všech zúčastněných, jak to zvládnou. Chtěla bych na tohle téma psát diplomku - udělat nějakej průzkum mezi lidma, zmapovat, jaký to je v jakým věku, i když samozřejmě závisí na spoustě jinejch okolností, jako jestli se ti dva ještě po rozvodu hádaj, jestli se vídaj, nebo jestli se v pohodě dohodli, jestli si pak někoho našli... ještě nemám přesně vymyšlený, kolik budu shánět lidí a na co se jich budu ptát... jsou na to i teorie, tak to nějak porovnat... na jednu stranu je škoda, že jsem to nezažila, tak ty otázky budu muset nějak vymyslet a nevím, kde začít, ale na druhou stranu snad pak nebudu cáklá na jednu stranu... Tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli by ti nevadilo, kdybys byl jednou z těch obětí... a možná i jednou z těch prvních, který mi budou pomáhat formulovat ty otázky..." "A jako... co bys po mně chtěla?" zeptá se po chvíli ticha. "No takovejhle nějakej výslech, podrobnější. S tím, že mi nebudeš lhát a když se trefím někam, kde to bude citlivý a nebudeš chtít mluvit, tak to prostě řekneš. A pokud natrefíme na něco, co nebudeš mít zpracovaný, tak ti můžu případně pomoct to zpracovat." "Hm?"

28 of 59

Nad propastí "To se uvidí." "Co se uvidí?" "Jestli máš něco nezpracovanýho." "Po patnácti letech..." "Jsou tací, co maj nezpracovaný problémy do smrti, i třeba padesát let. Uvidíme." "A dáš mi to pak přečíst. I s těma ostatníma případama." "Jasně." "Tak začni." "Tak znova: vadí ti, že se na to ptám? Je to pro tebe citlivý téma?" "No, vysvětlilas mi, proč se ptáš, nemluvím o tom úplně rád, ale nějak to překousnu." "A pamatuješ, jak ti vaši vysvětlili - a kdo - že už nebudou spolu?" "Pamatuju se, jak se mi stejskalo po tátovi a máma furt říkala, že přijde příště, jen to odkládala." "Jasně." "A pak mě jednou odvedla na nádraží, kde táta čekal, ale zase šla pryč ona." "Ani ti to nevysvětlila." "To se nepamatuju." "A kde žije táta?" "V Děčíně." "To je docela štreka." "Hm." "Tak to je jasný, že se s tátou moc nevídáš." "Hm." "A máma, jak ta to nesla? Nadávala na něj? Upla se na tebe?" "Nenadávala, vůbec o něm nemluvila. A je fakt, že se mi vždycky hodně věnovala." "Máš dodneška denně teplý večeře." "No a?" "Já třeba mám většinou chleba s máslem, protože máma není doma, nebo prostě dělá něco jinýho. A brácha si maže chleba taky obvykle sám." "Jako že se všichni nevidíte ani při tom jídle." "No, ve všední den to většinou nezvládnem, jen o víkendu na oběd." "Tak to my se vidíme skoro každej den u večeře." "A co říká máma, když jedeš takhle pryč? Většinou míváš dost jídla, to si zařizuješ sám?" "Jak kdy. Dost často mi do toho kecala, sbalila mi třeba celý upečený kuře, však se pamatuješ, tentokrát jsem ji poslal do háje s tím, že budem pod stanem. Ale je fakt, že jsem řek, že jedu s partou, netrouf jsem si říct, že jedu s dvěma holkama, to by s ní asi seklo. Ale nelžu." "Má něco proti holkám?" "No, těžko říct... ale dokud jsem jezdil jen s klukama, tak to bylo v pohodě, a od tý doby, co zaregistrovala v mým okolí holky, tak se ptá, jestli jdu nebo jedu s klukem nebo s holkou..." "Takže podrobnosti jí nevykládáš." "Ne, to fakt ne." "Žárlí na ně?" "Já nevím." "A jaký máš doma povinnosti?" "Hm... bejt v šest na večeři, případně pak do deseti... jednou za tejden si uklidit stůl a vysát v pokoji... občas umeju nádobí, ale to teda nepovažuju za povinnost... a když máma nestíhá, tak jdu na nákup." "Jasně. Seznam ti dá ona." "Jo." "A co budete jíst, rozhoduje taky ona." "No... mně je to jedno." "A tady taky čekáš, co uvaříme my." "Byl jsem na akcích i bez vás a hlady jsem neumřel. Pravda, guláš z kotlíku jsem měl včera podruhý v životě." "Poprvý ho dělala máma?" "Ne, táta, kdysi dávno." "Táta tě bral pod stan." "Jo, táta mě naučil spoustu těchhle věcí. I to, že se voda nabírá u pramene a netáhnu se s ní už odsdola." "Jasně. A co tě naučila máma?" provokuju. "Cože?"

29 of 59

Nad propastí "No když tě táta naučil spát pod stanem, což - zdá se - považuješ za užitečnou věc, a podobný věci, tak se ptám, jaký užitečný věci tě naučila máma." "Máma se o mě starala, v podstatě mě sama vychovala, pomáhala mi vybrat školu - teda střední - a naučila mě bejt poctivej." "Poctivej? Když jí neřekneš, že jedeš na Slovensko se dvěma holkama?" "Nechci zbytečně vyvolávat konflikty." "Říkal jsi, že máte férovej vztah." "Pokud nemá důvod se hádat." "Aha... a kdybys jí řek, že jedeš na Slovensko se dvěma holkama?" "Takhle, ona ví, že jsem na Slovensku, ví, že jsem v tomhle kempu. Každej druhej den volám, že jsem OK. Problém jsou ty dvě holky - ostatně, když jsem tu byl posledně a byly v partě dvě holky na tři kluky, neměl jsem z toho dobrej pocit. Kdyby mi tehdy někdo řek, že příště pojedu sám se dvěma holkama, asi bych si poklepal na čelo. Máma - těžko říct. Nemám pocit, že by měla něco proti holkám obecně, o holkách v práci mluví úplně v pohodě, řek bych aj objektivně, a po pracovní stránce neřeší, kdo je holka a kdo je kluk, ale mám z toho takovej divnej pocit - já se jí nesvěřuju, co s holkama mám, ví, že mi občas nějaká volá, a ptá se, s kým kam jdu, a když řeknu, že s holkou, tak se pak tváří úplně jinak, asi to řeší... vždycky o mně věděla všechno, tak se teď snaží vědět aspoň něco..." "Jasně. Bojí se konkurence." "Blbost." "Říkal jsi, že nikoho nemá." "Jestli jo, tak o tom nevím. Třeba teď má doma veget." "A s tebou doma veget nemá?" "Máme pravidlo, že nebudem domů vodit cizí lidi. Já to nedělám, a je fakt, že máma pryč teda jezdí opravdu vyjímečně. Co dělá ona v mý nepřítomnosti, netuším." "A kdo to pravidlo zavedl?" "Já ne." "Jako že se u vás za patnáct let neobjevil žádnej cizí chlap? Nebo má nějakou zkušenost, že tys na nějakýho chlapa špatně reagoval?" "Žádnej chlap u nás nikdy nebyl. Rozhodně ne v mý přítomnosti." "Fííííí..." "Co je na tom divnýho?" "No hele, kolik ti je?" "Třiadvacet." "Kolik bylo mámě, když se rozvedla?" "Uff... sedmadvacet, osmadvacet? Tak nějak." "Takže o pár let starší. Nevím, jak to máš s holkama, ale já osobně si neumím představit, že bych patnáct patnáct! - budoucích let neměla nic s žádným chlapem." "No a?" "Ty si to představit umíš?" "Hm... patnáct let je pro mě nepředstavitelná doba, ale řekněme, že dva, tři, pět let si představit umím. A když k tomu bude důvod..." "Hm..." "Taky měla na krku mě, na to jsi v těch představách zapomněla, takže měla asi trochu jiný starosti." "To je pravda. Ale stejně, patnáct let..." "A jedna špatná zkušenost. Minimálně." "Jasně. Já mám takovou teorii, že v každým z nás je ukrytá malá dušička, která nechce bejt sama, a která se právě projevuje skrze vztahy, když se ženská cejtí bejt opravdu ženská a chlap se cejtí bejt opravdu chlap, když se prostě realizujou. A tahle dušička k sobě potřebuje toho druhýho, kompatibilního, právě aby nebyla sama..." "Cože?" "No, máš pravdu, v tobě právě mám problém tuhle malou dušičku vidět... ale takovejch je víc." "No tak asi není v každým z nás." "I to je možný. Nebo ji někteří potlačujou nebo schovávaj." "Hm?" "To už jsou věci mezi nebem a zemí. Prostě věřím tomu, že každej to v sobě má, jen to někdo chce skrejvat, třeba proto, aby nebyl tak zranitelnej, někdo to má utopený hrozně hluboko třeba proto, že nemá čistý svědomí, nebo proto, že má v sobě zlost... to se těžko vysvětluje člověku, kterej o tom nic neví... a někdo to třeba skrejvá jen před někým, těžko říct. A někdo to třeba skrejvá, ale pak se objeví nějaká událost nebo člověk, a najednou to

30 of 59

Nad propastí vyleze na povrch..." "To bych si musel promyslet." "Jasně. Ale já jsem se spíš chtěla zeptat, co by se stalo, kdyby se tvoje máma dozvěděla, že seš na Slovensku s dvěma holkama." "Nestalo by se nejspíš nic, byly by jen blbý kecy." "A ty ti za to nestojej." "Za co?" "Za tu poctivost, za ten férovej vztah. Za to, že i před máminejma očima budeš dělat to, co sám uznáš za vhodný, a jí se ptát nebudeš." "Cože?" "Říkal jsi, že máte férovej vztah, říkal jsi, že tě máma naučila bejt poctivej. A teď říkáš, že ti za tu poctivost nestojej ani kecy." "Aha. Nepovažuju to za tolik důležitý, abych se hádal." "Já bych v tom případě ale neměla odvahu mluvit o férovým vztahu. Máma ti taky neříká, kde s kým co." "No a?" "Já si férovej vztah dvou dospělejch lidí představuju trochu jinak. Pro jednoho povinnost večeři uvařit, pro druhýho přijít. Pro jednoho povinnost uklízet celej byt, pro druhýho jeden pokoj. Pro jednoho povinnost všechno zařídit a vymyslet, zatímco druhej dostane jen nákupní seznam." "No a? Vždycky budu prostě o generaci mladší, ona mě vychovala, nebudu jí přece říkat, co má jak dělat." "No tak třeba můžeš uklízet ještě chodbu a obývák." "No to asi jo... ale bude to stejně špatně." "Nebo občas něco uvařit." "Haha." "A nenapadlo tě někdy jet pryč na delší dobu, třeba na nějakou zahraniční stáž? Jde to u vás?" "Ale jo, asi jde... a co si od toho slibuješ?" "Přestřižení tý pupeční šňůry... ono jako bych čekala, že to pouto bude pevnější na tý druhý straně... ale přestřihnout to asi budeš muset ty... a když to neuděláš, budeš pořád na ní závislej a ona tě bude opečovávat... ty si tam nepřipadáš v kleci?" Podíval se na mě překvapeně. "Hm... nevím..." "Jasně, bylo to tak vždycky..." "A ty si můžeš doma dělat, co chceš? Nebrat ohledy na jiný?" "No, tak nás je víc, takže víc práce a hůř se to stíhá, pravidla jsou taky daný, starám se o praní, v neděli vařím, ale chleba si u nás každej namaže sám a nikdo mu neříká, jestli v šest nebo o půl desátý." "Prostě ubytovna." "Jo, ubytovna," směju se. "A jak vidíš svou budoucnost?" "Hm?" "Plánuješ se jednou odstěhovat?" "O tom už jsem taky přemejšlel. A vychází mi, že z ekonomickýho i společenskýho pohledu by bylo výhodnější tam zůstat, ten byt je velkej." "Tak to mi prosímtě popiš podrobnějc," říkám opatrně. "No jako že je vždycky levnější platit jeden nájem než dva a za mámou bych stejně musel chodit." "A myslels to, jako že bys byl sám, nebo s někým?" "Jako obojí. Na tom nezáleží." "A když se ženský nebudou snášet? To bejvá dost častej případ." "Proč?" "Protože se dvě slepice perou o kohouta. Každá od něj čeká něco jinýho. V některejch případech to možná funguje... když se ty dvě dokážou dohodnout. Ale vzhledem k tomu, že tvoje máma má s holkama problémy, bych řekla, že to bez problému nebude." "Nevím. V tuhle chvíli si ženskou neumím představit. Ale těžko říct... máma asi nemůže čekat, že budu navždy sám." "Já myslím... já nevím, co čeká. Ale myslím, že pro to budeš muset něco udělat ty." "Nechápu." "Hele, pokud se naplní moje očekávání, že holky jsou pro tvou mámu konkurence, proto si na ně dává pozor - v tvým okolí, samozřejmě - tak jediný řešení - aspoň podle mě - je postavit se k tomu čelem, mámě oznámit, že ti to je jedno, jak se k tomu staví, a dělat si, co sám uznáš za vhodný. To je úplně přirozený, že se tomu snaží bránit, že nechce zůstat sama. Ale úkolem dětí je se osamostatnit a vylítnout z hnízda. Někdo se na to musí odstěhovat, jinej nemusí... záleží, jak si uspořádaj vztahy a povinnosti. Ale tipuju, že ty to budeš mít těžký - jak s

31 of 59

Nad propastí holkou, tak s případným odstěhováním." "Proč?" "Protože tvoje máma pak zůstane sama. Nebo jsem něco špatně pochopila?" "Vždyť ji vůbec neznáš." "Já vím. A o tobě vím taky dost málo." "Takže soudíš z nějakejch teorií." "Jo. A to málo, cos mi teď řek, na to sedí." "Hm?" "No že si tě v k sobě přivazuje tím, že doma nemusíš nic dělat, máš veškerý pohodlí..." "Jak, přivazuje?" "Brání ti v rozletu, v osamotnění se. Budeš od ženský vyžadovat servis a spousta ženskejch tě s tímhle vykopne, takže se vrátíš zase k ní." "To je blbost. Když seš sama ženská s dítětem, tak taky sama vaříš, sama pereš, sama uklízíš. A prostě to tak zůstalo i doteď... a snad nejsem tak blbej, abych se nenaučil zapnout pračku a sporák..." "Tak proč to ještě neumíš?" "Protože mi to nestálo za tu hádku. Všechno by bylo špatně. Když mi něco za hádku stojí, tak se pohádám, třeba když jsem s váma poprvý někam jel." "Hm?" "Protože tam byly holky." "Jo." "A od tý doby radši neříkáš, že jedeš s holkama." "Od tý doby obvykle říkám, že jedu s partou a budou tam holky i kluci, od tý doby to prochází. Sám se dvěma holkama jsem ještě nikde nebyl." "A můžu se zeptat, co je za problém, když jsou někde holky? Že si s nějakou začneš?" Ušklíbnul se. "Spíš že s nějakou skončím a pak se z toho nevyhrabu." Přemejšlím, co na to říct. "A už se to někdy stalo?" Podíval se na mě zase jako na úplnýho blbce. "Připadám ti zahrabanej?" "Ne... právě že mi to přijde jako úplně podružnej problém... v dnešní době... a už vůbec bych do tebe - konkrétně do tebe - neřekla, že si s nějakou bez rozmyslu začneš a skončíš..." Ušklíbne se, ale mlčí. "Mám z tebe pocit, že máš s holkama nějakou špatnou zkušenost, tak se jim vyhejbáš... nebo jestli to děláš kvůli mámě, nebo jestlis přijal ten mámin strach za svůj..." "Nechme toho," říká po dlouhým mlčení a kouká se mi do očí. A já v něm letmo zahlídla toho malýho človíčka, kterej si brání svůj píseček, a i když nic neřek, dal mi tušit, a připadal mi prostě lidskej, člověčí, že v něm fakt něco je, už se nehádá a nehraje si na silnýho, nezastává se mámy, když jí - vlastně jim oběma - dávám jednu ránu za druhou. A že ke mně nemá důvěru, to je v pořádku, je otázka, jestli s tím půjde udělat něco časem. Jdeme už dolů, cesta je jako všechny kamenitá, jsou dvě hodiny, obloha se zatahuje a Aleš nahlas přemejšlí, jestli bude pršet, do kempu to není úplně blízko, puchejře mě nebolí, ale jinak mám docela vykloktaný kotníky, přemejšlí nahlas, jestli bysme měli jít rychlejc, ale pak řekne, že má vlastně pláštěnku a že trocha vody ještě nikomu neublížila, říkal, že v úterý nahoře taky zmokli, ale pršelo jen trošku, teď jsme dole v údolí a nemělo by to bejt až tak nebezpečný. Když řeknu, že mám vykloktaný kotníky, vytáhne obvaz, vzal s sebou Míšinu lékárnu, a oba kotníky mi ováže, pak jdeme hodně rychle, ale dolů to až tak nevadí, vidím na něm, jak se potí, nabízí mi, že mi vezme i batoh, protože obloha se mračí fakt rychle, bere si pláštěnku, já si dám kapucu a chvílema i běžíme, má fakt dobrou fyzičku, ale prší celkem dost, takže do kempu přiletíme dost mokří, Míša leží ve stanu, svítí si svíčkou a čte si, už jí je prej líp, převleču se do suchýho, pak se jde převlíknout on, přemejšlíme, co s tou hromadou mokrýho oblečení, ale pak uděláme hromádku v předsíňce. Prší až do večera, ležíme všichni tři vedle sebe ve stanu, vykládám Míše, kde jsme byli a co jsme viděli, Aleš mlčí, je od nás otočenej na druhou stranu a možná i spí. Prší až do večera, takže na večeři jdem do bufetu a pak zas sedíme ve stanu, Slováci už jsou dávno pryč. Snažím se trochu hrát, ale je problém se do toho stanu nacpat, je nás tu moc a máme i moc krámů, tak zahraju jen pár písniček, zdá se mi, že ti dva stejně moc neposlouchaj, Míše je prej už dobře, Aleš kouká do blba, možná zpracovává ten můj dnešní útok... je brzo tma, tak si lehnem, ani se nenamáháme zapálit svíčku. "A co zejtra?" ptá se Míša. "Nevím, kam byste chtěly jít?" "Nahoru?" ptá se opatrně Míša. "Ty si na to troufneš?"

32 of 59

Nad propastí "Jo, mně už je dobře, zejtra to bude úplně v pohodě." "Nesložíš se tam nahoře?" "Ne... a když, tak jen na chvilku jako posledně." "No právě." "To je v pohodě, to je z nízkýho tlaku, dobře, budu se snažit víc pít, to prostě občas mívám, ale jinak jsem zdravá. Zvládla jsem to v úterý a ty říkáš, že máš nějakou trasu, která bude kratší." "No jo, ale teď prší..." "Já vím." "A ty, Dášo?" "No mě by to taky lákalo zkusit, akorát si nejsem stopro jistá, že to zvládnu..." "Hm." "Hele půjdem, a když uvidíme, že to klouže, tak se vrátíme, ne? Nebo když to Dáša nebude zvládat..." "Holky, vy mi teda dáváte zabrat..." "Proto jsi nás sem bral, ne?" "No je fakt, že u tebe jsem to moh čekat." "A nečekal?" směje se Míša. "Blbec. Jedna si zruší nohy první den, druhá vyleze na kopec a tam se složí. Tři nezkušený v jedný partě. Zejtra snad už jen jedna úplně nezkušená, ale pro jistotu mokro..." "Hele, my jsme zodpovědný samy za sebe," ozvu se. "A kdo říkal, že mám bejt horskej vůdce? A vůbec, musí to aspoň trochu oschnout... když už mám bejt ten vůdce." "A v sobotu, v sobotu by to šlo?" "Poslední bus jede snad kolem šestý, a musíme sbalit stan, umejt se... ale jestli to zejtra nepůjde, tak bych do toho asi šel." "A říkáš teda, že to nebude tak drsný jako v úterý?" "Nemělo by." Ráno už neprší, ale je docela zima a honěj se mraky. Michala si z nějakýho důvodu vzala do hlavy, že dneska nahoru jdem, a ukecává nás oba, už má sbaleno. Jdem v dlouhejch kalhotech, s sebou pláštěnky, tričko, mikinu a bundu. Aleš se tváří dost nejistě, ale ukecat se nechá. Stoupání je fakt očistec, jak Míša říkala už posledně, jdeme každej zvlášť, ale je fakt, že děláme častý pauzy, často je vidím, jak seděj na kamenech a povídaj si, Míša se směje a i Aleš se usmívá, nutí nás pít a vnucuje nám čokoládu, Michala se nechá, já odmítám, moc ji nemusím, ale jen asi do půlky stoupání, pak už v ní vidím jedinou naději k tomu, abych tam vylezla, tak si o ni i sama řeknu a ti dva se smějou. O půl jedný jsme v sedle, ale není nic vidět, asi jsme v mraku, tak zbejvá jen doufat, že až vylezem trochu vejš, budem nad ním a uvidíme, jak se mraky pod náma honěj, prej je to taky dobrej pohled, i když zdaleka ne tak fotogenickej, ale taky je možný, že celej ten vršek absolvujem v mraku a na cestu uvidíme jen pár metrů dopředu. Chvíli se dohadujem, jestli teda nahoru fakt půjdem, je to i mokrý, v mraku nic neuschne, převlíknem se do suchýho, dneska máme i náhradní oblečení, a hned je líp. Musím si vzít i pohorky, sice ještě cejtím ty puchejře, ale jsou mi příjemný ty zpevněný kotníky, a taky mám lehčí batoh. Je to fakt o hubu. Vidíme na pár metrů dopředu, nevidíme další značku, postupujem hrozně pomalu. Aleš nás obvykle nechá někde čekat a jde hledat, kudy vede cesta, když se nabídne Míša nebo já, že půjdem místo něj, dovolí to jen zřídka. Všude chodí první a je na něm vidět, jak je opatrnej, dává pozor i na nás. Dolů není vidět, když není cesta, ale musíme po kamenech, klouže to. Často je potřeba se držet rukama, někde i lezem po čtyřech, semtam žebřík nebo řetěz na držení. Míša říká, že lidí je o dost míň než v úterý. Máme všichni kapucu, do stran vidíme špatně, nálada není nic moc. Začíná drobně pršet, ale uklidňujem se tím, že bysme měli za chvíli bejt v dalším sedle, odkud půjdeme dolů, psali, že to má být hodina a půl, my už jdeme přes dvě hodiny. Pak Alešovi uklouzne noha, rovnováhu udrží, ale špatně došlápne, syčí bolestí a chce si na chvíli sednout. Odmítá ošetření s tím, že to za chvíli bude dobrý, a s Míšou se kvůli tomu pohádaj, trochu je zklidňuju. Míša trvá na tom, že se to musí hnedka zpevnit, on že se s obvazem nevejde do boty a že mu ta bota ten kotník zpevňuje dost. Nakonec mu to teda Míša obváže a jdeme dál, ještě pomalejc a teď chodí hledat cestu Míša, mě Aleš nechce pustit ani teď. Oddechnu si, když konečně dojdeme do sedla, ze kterýho vede dolů jednoznačná cesta, kterou nemusíme hledat, a není ani tolik kamenitá, takže neklouže. Můžu se přezout, v sandálech mi je najednou protivná zima, beru si tlustý ponožky, stejně budou za chvíli mokrý. Míša jde daleko vpředu, mě puchejře bolej jen málo (nahoře to bylo horší), trochu víc mě bolej nohy, už je pozdě, brzo budou čtyři hodiny, pořád drobně prší, viditelnost se pomalu zlepšuje, už vycházíme z mraku. Aleš je ještě kousek za mnou, nějak mě neláká jít s ním, nemám náladu na probourávání jeho otrávenosti, ale nechci ho nechat samotnýho vzadu. Jednou za čas Míša

33 of 59

Nad propastí někde čeká, po chvíli se mi podaří rozmluvit aspoň ji, dojdeme na rozcestí, odkud už cestu známe. Nálada se mi zlepšuje s každejma sto metrama, o který jsme blíž ke kempu, zlepší mi ji každá známá zatáčka, i když si pořád namlouvám, že už tam brzo budem, a pořád nic. Ale jsem asi jediná, komu se nálada zlepšuje. Když dojdu do kempu, Míša už přichází ze sprchy, převlečená a ptá se, jestli budem vařit nebo půjdem do bufetu. Ptám se jí, jestli rozdělá oheň, ona že prý na plynu, aspoň bychom zlikvidovali něco zásob, když zejtra jedem domů. Aleš krčí rameny, absolutně bez zájmu o nějakou komunikaci nebo večeři si vezme čistý oblečení a jde se taky osprchovat. Michala za ním kouká a taky krčí rameny, pak vytáhne vařič, ešus a nalije do něj z flašky vodu. V sobotu ráno je nálada trochu lepší. Je pořád ošklivě, rozhodnuto sbalit stan už ráno a jet někam dolů, někam jinam. Sjedeme do Liptovskýho Mikuláše, začíná zas pršet, Míša povídá něco o Alešovejch narozeninách a co s tím uděláme, Aleš už na rozdíl od včerejška odpovídá víceslabičnejma slovama a občas i celou větou. V hospůdce je teplo, jaký jsme zažili naposledy ve středu, a ještě to nebylo ono, dáme si sytou polívku a halušky, pak ještě vínko, nálada se zlepšuje každou minutou. Pak odnesem batohy na nádraží a jdem se podívat do Demänovskej jeskyně, ne že by tam snad bylo sucho, ale aspoň neprší a je dobrá nálada. Jen s těma sandálama budím něco mezi pobavením a veřejným pohoršením. * (A) Prší, celkem dost. A tady ve vlaku neprší kolmo dolů, ale ze západu na východ, jak vlak směřuje z východu na západ. Semtam mi na mikině přistane nějaká kapka, okna tu moc netěsní, ale tohle není nejhorší, o dvě okna dál je na zemi vyloženě louže. Tma, ticho, kromě drncání kol a občas ozvěny v tunelu úplný ticho, všichni ještě spěj, holky ostatně taky. Semtam se za oknem mihne svítící modrá cedule, která by mi mohla pomoct zjistit, kde už jsme, ale nestíhám je v tý rychlosti číst a vlak už dlouho nezastavil. Byl to určitě zajímavej tejden, těžko říct, co jsem od toho čekal. Ale když si vzpomenu, v jaký situaci jsem byl před odjezdem, jak jsem v práci makal, půlku jsem toho musel předělávat - bohužel vlastní vinou - nestíhal jsem, uvažoval jsem, že bychom jeli i o pár dní pozdějc, ale to zas nemohla Míša, měl jsem jiný starosti než přemejšlet, jak to tam přežiju s dvěma holkama a co od toho mám čekat. A je fakt, že jet se dvěma holkama je přece jen trochu jiný než jet se dvěma klukama. Navíc nezkušenejma, nahoře jsem měl docela strach, zvlášť když se tam Míša složila, pocit, že je všechno jen na mně. Na druhou stranu to mělo i druhou dimenzi, Dášiny písničky každej večer, Dášina ukecanost a bezprostřednost, Míšin guláš... a smích, a ten dlouhej rozhovor ve čtvrtek v noci, kdy jsme zase dali všanc kus svýho soukromí, ale je fakt, že ségra by o mně stejně věděla víc. Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech, pršelo a nemohli jsme usnout, spala jen Dáša, celta byla prohnutá a i když jsem ji šel za ten večer několikrát natáhnout, moc to nepomáhalo, kdybych se na ni přitisknul, měl bych mokrej spacák, tak jsem se místo toho tisknul k Míše, cejtil jsem její pach, a každou chvilku jsme se dotkli a hned ucukli, těžko říct, kdo z nás kdy ucuknul dřív, až se tomu Míša začala smát a ten smích jí vydržel až do pátečního poledne. V pátek to na mě padlo. Možná v tom byla i únava z těch minulejch dní, i když si to nechci připustit, snad ještě nejsem takovej stařeček. Příšerný počasí tam nahoře, pocit, že jsme nikam neměli jít, ale bylo mi líto tak v podstatě zahodit celej tejden, do toho mě ukecávala Míša, je tu poprvé, chtěl jsem jí taky vyhovět. Stejně to bylo k ničemu. Permanentní strach, že se někomu něco stane: že se Míša složí nebo Dáša začne fňukat, že dál už nejde. Nebo že někdo někde uklouzne a budeme ho dole sbírat po kouskách. Stejně nebylo nic vidět. Stejně jsem z toho nic neměl. A kotník pořád trochu bolí, i když už ne moc. Patří mi to, ještě že jsem to odnes já. Dobrej signál. Mám bejt zodpovědnej a trochu víc přemejšlet. S bolestí odcházej i výčitky. Výčitky vůči sobě a nevyřčený výčitky vůči Míše, která mě tak ukecávala. I když to je věc, kterou si těžko přiznám sobě, natož abych to řek nahlas. A nejen proto, že vím, jak se do mě umí pustit. Protože to je moje zodpovědnost. A proč, proč já mám bejt zodpovědnej za tyhle holky, respektive za jednu bláznivou, co si prostě něco umane a musí bejt po jejím? Protože jsem to slíbil jejímu tátovi? V tom případě jsem porušil slib a můžu bejt rád, že za to pykám sám. Konečně mám čas si v klidu promyslet, co mi říkala Dáša, že v každým z nás je malá dušička, ale u někoho asi není vidět, protože ji ukrejvá, a že ta dušička nechce bejt sama, chce se párovat. Když teda budu souhlasit s tím, že každej máme uvnitř citlivou dušičku, kterou moc nevystavujeme, protože je opravdu zranitelná, tak proč moji dušičku přitahujou holčičí duše? Jakej je - teoreticky - rozdíl mezi kamarádkou a kamarádem? Velkej, řekla by máma, v tom, jak to skončí. Ale já na mámu kašlu a budu sám rozhodovat, komu o sobě co řeknu a komu ne, s kým budu kam jezdit, v tom měla Dáša pravdu, taky si o tom sám rozhoduju, jen mi to zatím nestojí za hádku s mámou, bojím se jí? Čeho se bojím? Že mě vyhodí z domu? Spíš prostě nechci lejt další vodu na její mlýn, na její strach, že se s nějakou vyspím a pak už se jí nezbavím, neví o mně spoustu věcí... a myslím, že je ani vědět nemusí. Já o ní vlastně taky žádný podrobnosti nevím. Dáša se pozastavuje nad tím, že patnáct let neměla žádnýho

34 of 59

Nad propastí chlapa, je to opravdu tak divný? Mně to dosud divný nepřišlo, byl jsem děcko a děcka maj jiný potřeby. A teď jsem dospělej? Proto, že se páruju s holkama? Máma o tátovi nemluvila a nemluvila vlastně o žádnejch jinejch chlapech, se kterejma by mohla něco mít. Těžko říct, jestli s chlapama byla v době, kdy jsem byl někde mimo ze začátku dvakrát do měsíce na víkend u táty, a pak už jsem byl často někde, a dalo se to i plánovat, a taky jsem už byl dost velkej na to, abych byl sám doma. Vlastně není stará, mám dojem, že by ještě mohla mít děti. A já jsem jedináček... a byl jsem jedináček i těch osm let, co žili spolu... to je dost dlouhá doba... O životě ve svým věku asi moc nevím, ale už teď vím, že kdo sejde z očí, sejde i z mysli, i když postupně. A že je hrozně jednoduchý si do někoho, koho znám jen zběžně, vložit nějaký svoje představy, a do těch představ se zakoukat, nebo se na ně klidně i naštvat, a že je sakra těžký se tomu vyhnout. Už teď vím, že to bolí, dostat košem od člověka, na kterým mi záleží, a to z toho vztahu nemám děcko, o který se pak musím ještě spoustu let starat a který mě v mnoha věcech dost omezuje. Už teď vím, že než jít do vztahu, je mnohem jednodušší potlačit svý chlapský pudy a tvářit se neutrálně. Že city jsou čistě moje záležitost a když jim nedám šanci se projevit, tak se neprojevěj, když jim nedám šanci se vyvíjet, tak za nějakou dobu samy zemřou. Jako to bylo s Renatou. To bylo zvláštní a dodneška rád vzpomínám na to silný pouto, co mě k ní táhlo. I když to trvalo tak krátce. A taky to pouto umřelo, i když to hodně bolelo. I když hodně bolelo, když jsem po několika měsících snažení vytvořit si takhle silný pouto k Tereze musel tohle pouto sám přeseknout. Jak jsem se sám sobě dlouho nemohl podívat do očí. Ale to chci bejt pořád sám, když nechci, aby to bolelo? A je to nutný, aby to bolelo, nešlo by to bez toho? S kterou? Co všechno musíme mít společnýho, aby to bolelo co nejmíň, a zároveň to nebyla úplná nuda? Dochází mi, že si vlastně neumím představit mámu s tátou dohromady, neumím si dneska vůbec představit, co je tehdy k sobě táhlo, a už vůbec si neumím představit, že spolu spěj. Je to tím, že jsou rozvedený a že jsem je patnáct let neviděl spolu? Jak to maj v úplnejch rodinách, co vlastně děti na svejch rodičích viděj, co před nima rodiče netajej? Je fakt, že když se naši rozvedli, byl jsem ještě dost malej na to, abych tyhle věci řešil, nemám vzor, jak by se dva měli k sobě chovat... jiní maj... možná... ale jakej... jakej budu mít vzor, když máma přivede každej měsíc jinýho chlapa, kterej u nás bude bydlet? Přemejšlím, jestli mám Dáše věřit a udělat to, co mě napadá, když tak o tom přemejšlím, a sice zeptat se mámy na tohle všechno. Proč se rozvedli, proč si vlastně nikoho nenašla, táta si po několika letech našel, to považuje Dáša za normální... a co považuju za normální já? Nebo se zkusit přímo zeptat, proč máma nechce vidět v mým okolí holky, na to sice asi nenajdu odvahu, ale uvidíme, jak bude probíhat výslech ohledně Roháčů... jestli budu muset říct složení skupiny. Je mi z toho lehce špatně a domů se vůbec netěším, i když na druhou stranu se konečně pořádně umeju v teplý vodě a oholím se. Vlak zastavuje u dlouhýho perónu, modrý cedule už se pohybují pomalejc a na jedný z nich čtu Pardubice. Z našeho vagónu nikdo nevystupuje a ani venku nevidím lidi, pořád je tma. Rychle se rozednívá, tak za hoďku, hoďku a čtvrt už budem v Praze. Umeju se a půjdu si lehnout, tady se mi spí fakt špatně, těším se už na svou postel. A taky doufám, že ten projekt v práci dodělali nějak beze mě, že to po mně nemuseli moc přepisovat. Budu si taky muset přečíst maily a promazat tu kupu spamu, už teď se toho děsím. Úplně náhodou si všimnu, že tady v uličce nejsem sám, že vedle mě stojí Míša, a vůbec netuším, jak dlouho, neslyšel jsem ji přijít. Kouknu se na ni, ale taky kouká někam ven a mě si vůbec nevšímá. "Za hodinu jsme v Praze," zašeptám. "Já vím," usměje se. "Ty už seš tu dlouho, viď?" Jen se znova usměje. "Jsem pako, viď, že jsem si tě nevšim..." Zavrtí hlavou a dál kouká do tmy, tak mlčím taky, opřu se o okno a chvílema zívám, teď najednou se mi chce spát, ale na horní lehátko už nepolezu, to mi za to nestojí, za chvíli budem vystupovat. "Jsme dobrý, zvládli jsme to," povídá po dlouhý chvíli. "Jo. I když jsme měli víc štěstí než rozumu." "Myslíš já, nebo ty?" "Všichni. Že se nikomu nic nestalo." "Někdo by řek, že se asi nikomu nic stát nemělo." Koukám na ni vyjeveně a dlouho netuším, co jí na to říct. "A protože se ti asi nemá nic stát, tak budeš lézt přímo tygrovi do tlamy," nevyhnu se výčitce a jsem za to na sebe naštvanej. "Zlobíš se na mě? Kvůli tomu?" "Ne. To je moje vina, měl jsem bejt tvrdší. Jestli se dneska ještě zlobím, tak spíš na sebe." "Zlobíš. Jinak bys to neřek." "Je to moje vina," ušklíbnu se, sám to nechápu. Zase se usměje. "Promiň. Nedošlo mi, že to je takovej rozdíl."

35 of 59

Nad propastí "Jakej rozdíl?" nechápu, o čem mluví. "Jako mezi suchou a mokrou skálou, a hlavně že není vidět cesta a nejsou lidi, co by ti poradili, kudy jít." "Já to taky doteďka znal jen z teorie. Ale taky to stálo za kočku, když nebylo nic vidět. No ale hlavně že se nikomu nic nestalo, a tátovi to radši neříkej." "To buď v klidu." "Byl to zajímavej moment, ta audience u něj, měl jsem dojem, že mně věří víc než tobě." "On totiž ví, co jsem zač... a ty, jestli to ještě nevíš, tak to asi taky brzo poznáš." "No, poučil jsem se, že brát na sebe odpovědnost za někoho jinýho je hodně ošemetný." "Myslíš jako včera, vlastně předevčírem, nebo v úterý, když jsem se tam složila?" "Co do zodpovědnosti, vyjde to nastejno. Ale co do obhajitelnosti, byl horší ten pátek." "Jsem o tom taky přemejšlela, a překvapilo mě, že ses nebránil, žes mě vyloženě poslech." "Jo aha, ty ses chtěla hádat! Tak to seš drsná, žes z toho pak nevycouvala. A já blb, že to nepoznal, dodám potišejc po chvilce mlčení." "Ještě to bolí?" "Teď ne... a při chůzi trochu, přežiju to," usměju se. "Já myslím, že to bude dobrý... že s tím nemusíš nikam chodit, zlepšuje se to, večer to bylo o dost lepší než včera..." "Taky myslím, uvidíme." "A co sis z toho vzal?" ptá se potutelně. "Že tobě nemůžu nikdy věřit a mám od tebe čekat všechno." "Hm..." usmívá se, "já jsem ale chtěla říct spíš to, že si máš za svou pravdou stát." "Já vím, Míšo. Ale když si bude každej za svou pravdou stát, tak se lidi nedohodnou ani na takový blbosti, jestli maj jít nahoru nebo zůstat dole. Nebo je někde napsáno, kdo si má za pravdou stát a kdo ne? Čí pravda má přednost?" "Když všichni vědí, že ty o tom víš víc než já, a ty se budeš hájit aspoň chvilku, tak nebudu mít šanci. Takhle jsi mi tu šanci vlastně vnutil a zpětně viděno, zvlášť ve vztahu k mýmu tátovi, to bylo dost lehkomyslný." Koukám jí do očí a bolí to. Když mi dala loni košem, bral jsem to poměrně normálně, ale teď to začíná bolet. Když se do mě kdykoli pustí a nenajde na mně nit suchou, proč mě vlastně ukecávala, abych jel s ní? A k tomu se usmívá a připomene mi ty hezký chvilky a já nevím, co si o tom všem mám myslet. Jak se může tak usmívat, když mi dává kapky? Co ode mě chce? Když se jí pořád něco nelíbí, ale byl to její nápad jet. Do očí se mi derou slzy, ale naštěstí je málo světla a daří se mi je zastavit. Proč ji nemůžu normálně seřvat, že kecá blbosti? To si neuvědomuješ, co říkáš, nebo to říkáš naschvál, abys mě zmátla? Děláš to každýmu, nebo jenom mně, abys mi ukázala, jakej jsem neschopnej? Kde končí moje zodpovědnost za tebe, a proč jsem tady vlastně s tebou a neposlal jsem tě dávno do háje? A co cejtíš ty, Míšo, pohrdání? "Michalo, jestli tě tvůj táta považuje za nezodpovědný děcko, a podle toho se k tobě chová, tak už to chápu. Ale po mně tohle nechtěj. Dík," vypadne ze mě po hodně dlouhý době - až daleko za Kolínem - rozumná odpověď, ale nejsem se už schopnej na ni podívat. Zato cejtím její pohled. "Brácha by věděl, že jsem nezodpovědná," pípla. "A víš, co mi došlo? Že s tebou mám takovej zvláštní pocit bezpečí. Že seš opatrnej a zodpovědnej." "Pěkně děkuju." "Fakt." "Nech toho." "Zlobíš se na mě?" Pokrčím rameny, nevím. "Naštvala jsem tě?" "Nech toho." "Promiň," upře na mě pohled a já na ni musím taky kouknout, ale vidím ji rozmazaně. "Naštvat jsem tě nechtěla." "Nech to bejt." "Nechci, aby vzpomínky na super tejden zastínila jedna pitomá hádka kousek před Prahou." "Tak se nehádej." "Já jsem jen řekla, co si myslím." "A hádáš se dál." Už jsem schopnej se jí dívat do očí. "Co po mně chceš?" "Na to bych se tě moh zeptat taky," najdu pevnou půdu pod nohama. "Když mě k něčemu ukecáš a pak mi to vyčítáš. "To byla taková hra, kdo má silnější nervy." "To nebyla hra, Míšo. Tam mohlo jít o život."

36 of 59

Nad propastí "Tak když jsi to věděl, tak proč ses nechal ukecat?" "A proč tys mě ukecávala, když jsi to věděla taky?" "Protože jsem ti nevěřila, že jde o život." "A co mám udělat pro to, abys mi to příště věřila?" koukám jí upřeně do očí. "A co pro to uděláš ty?" Sklopila oči. "Promiň. Ale stejně jsem ráda, že jsme tam šli. Takhle poznáš lidi zblízka." Vzdychnu. "Nech toho, Michalo." "Ty se na mě pořád zlobíš." "Ne." "Ale seš dost odměřenej." Mlčím a držím se, abych jí neřek něco, čeho bych pak litoval. "Chtěla jsem ti za ten tejden poděkovat. Že to bylo fajn a že byly zase nějaký nový zážitky. Žes to se mnou vydržel a žes to vydržel s Dášou, i když sis asi leccos představoval jinak. A je mi moc líto, že jsem tě místo toho naštvala." Zavřu oči, aby se mi neleskly, a jen jí stisknu ruku. To mě teda dojala. A nejsem schopnej nic říct, ani že děkuju taky, že na tom maj obě dost velkou zásluhu. Dala mi pusu na tvář, cejtím nějaký vlhký šimrání a otevřu oči. "To se bráchovi může, ale - měl byste se oholit," cituje klasika. "Nech toho," řeknu otráveně, fakt se mi nechce nic řešit. Ona se jen usměje. VI. (D) "Dneska jsem si na tebe vzala diktafon, pevně doufám, že ti to nevadí, abych měla tvoje odpovědi zaznamenaný a mohla si je případně projíždět víckrát. Jinak slibuju, že jakejkoli výstup z toho ti dám přečíst, myslím stejně, že to bude jen diplomka, a že tam z toho bude jen málo. Ale ono mi to pomůže pochopit i další věci, který mi třeba neřekneš. Jo, a jestli to budu někomu pouštět, tak to bude jen školitel nebo kolegyně z poradny, který neznáš, a jen anonymně. Přidělím ti nějaký jiný jméno, máš nějakej nápad?" "Hm, to je jedno," netváří se ani trochu nadšeně. "Dáš si víno, aby se ti líp mluvilo?" "Ne." "Chápu." "Hm." "Nemáš zrovna velkou chuť mluvit." Podíval se na mě lehce útočně. "No pravda, co jsem od tebe čekala." Pořád mlčí. "Ale taky si vybavuju, jak jste na Mácháči s Míšou prokecali celý noci, nebo to mluvila jen ona? Brácha říkal, že kdykoli se v noci probudil, tak vás slyšel..." "O čem jsi chtěla mluvit?" povídá docela tvrdě po chvíli úplnýho ticha. "O tom, jak jsi vnímal, když se vaši rozvedli." "Já nevím, já si to nepamatuju, to je patnáct let." "Mám už na tebe připravený nějaký konkrétní otázky, ale je jich málo a pevně doufám, že s dalšíma mi pomůžeš ty," snažím se o nenucenej úsměv, abych ho nepopudila ještě víc. Kouká na mě skepticky, ale mlčí. "Říkal jsi posledně, že táta odešel, nikdo ti k tomu nic neřek, nikdo ti to nebyl ochotnej vysvětlit. Musels bejt hodně zmatenej." "Asi." "Ty si to nepamatuješ." "Jen zhruba." "A co dělala máma?" "Já nevím, to už je fakt hrozně dávno. Neměl jsem pocit, že by dělala něco jinýho než jindy." "A než táta odešel, tak se hádali?" "Hm..." poctivě přemejšlí, "člověče, pamatuju si, že něco nebylo v pohodě, ale že by na sebe křičeli, to si nepamatuju. Bylo takový dusno a moc jsem nechápal proč, zpětně vidím, že máma je dost puntičkář a vyžaduje mít všecko vcajku... zatímco táta spoustu věcí neřeší..." "A pamatuješ si tu právní stránku věci, ptal se tě někdo, u koho chceš bejt? A co bylo dřív, jestli právní rozvod, nebo ten odchod?" "Já jsem nikde u soudu ani nikde nebyl, ani nevím, že se něco takovýho konalo." "A kdes byl?"

37 of 59

Nad propastí "Asi u babičky nebo ve škole nebo někde." "Nikdo ti neřek, co se děje." "Ne. Byl jsem malej, stejně bych to nechápal." Usměju se. "Jak se to vezme, ale to teď nechme stranou." "Co?" "Nech to bejt. Měl jsi nějaký problémy, třeba ve škole, nebo s chováním?" "Nepamatuju se, to bylo ve druhý třídě." "Dvojka z chování, zlobení, snaha na sebe upozornit?" "Dvojku z chování jsem neměl a na zlobení se nepamatuju." "A co kamarádi?" "Kamarádů jsem nikdy moc neměl... dělali si ze mě spíš všichni srandu, se podívej, jak vypadám... tehdy jsem byl ještě ke všemu mrňavej..." "A ty brejle máš odmalička?" zkouším otázku, která zdánlivě nesouvisí. "Někdy od třetí třídy." "Jasně. Takže v tý době jsi je ještě neměl." "No... asi ne. Neměl. Na to oční jsem pak lítal pozdějc s mámou." "A máš furt stejný, nebo se ti to zhoršuje?" "Ze začátku nevím... v šestnácti mi dioptrie přidali a od tý doby ne. Myslíš, že to souvisí?" registruju první známku zájmu z jeho strany. "Nevím... může, ale já tomu nerozumím. To je Míšin obor." Ušklíbne se. "Tak proč se ptáš?" "Protože jsme se tak dohodli. Pro mě má smysl jen celej obraz se vším, co s tím může souviset, protože tak úplně nevím, co hledám." "Aha." "Věříš v Boha?" Kouká se na mě překvapeně. "Jak to s tím souvisí?" "Nevím, prostě mě to napadlo." "Není to pro mě podstatný." "Zajímavá odpověď. A rodiče?" Pokrčí rameny. "Nevím." "Nechceš o tom mluvit." "Nevím. Já se jich na to neptal." "A jakýs byl děcko? Hodný, nebo čertík?" "No... prej dost náročný na pozornost, i když dobrosrdečný. Nebylo to se mnou prej jednoduchý až do doby, než jsem se naučil číst." "Vzteklý?" "Nevím... to nikdo neříkal." "Takže aktivní, zatímco dneska seš spíš pasivní..." "Pasivní?" diví se. "Ne?" "Tos mě překvapila... já si pasivní nepřipadám..." "Aha...," povídám upřímně a koukám mu do očí, začíná mi bejt příjemnej, když skončil s tím útočným tónem, "když tě pozoruju v kolektivu, tak většinou mlčíš a je ti poměrně jedno, co se bude dít. V těch Roháčích jsme tě taky k některejm věcem musely dokopat, třeba že máš bejt horskej vůdce." "Kdybych byl pasivní, tak sedím doma." "Jasně," a přemejšlím, jak pojmenovat ty dva různý pohledy na pasivitu. "Nejseš pasivní v životě, ale seš pasivní ve vztazích?" "Myslíš?" kouká na mě přes brejle a začíná mi připadat hezkej i přes to strniště na tvářích. "Nevím. Všechno je relativní." Usměju se, "to určitě." A on se usměje taky. "A co puberta? Bouřlivá?" "Ne... vůbec." "Holky, alkohol, pozdní příchody domů?" "Holky jsem žádný neznal kromě dvou, co byly holky kamarádů a sem tam s náma někam jely, alkohol... k tomu jsem se v podstatě nedostal, kamarádi na to nebyli... pozdní příchody taky ne, nebylo proč..." "Kolik jsi měl kamarádů, tak nějak?"

38 of 59

Nad propastí "No... v tý době jsme měli takovou partu ze skauta, byli jsme čtyři, někdy šest... a jednoho, se kterým se dalo jít i do hloubky." "Takže tak úplně bez kamarádů jsi nebyl." "Úplně ne... takhle mimo školu to jakžtakž šlo, ve škole to bylo horší." "Asi nebylo úplně jednoduchý někomu věřit, když tě zklamal táta," zkouším těžší kalibr, jak to zvládne. "Aha," zamyslí se, "no je to možný." "Na dětství nemáš úplně dobrý vzpomínky..." "Ne... ale naši za to asi nemůžou." "A teď už je to lepší?" Pokrčí rameny. "Nevím..." "Máš kamarády?" "Mám jednoho člověka... kterýho bych mohl prohlásit za hodně dobrýho kamaráda, pak mám pár dalších, kterejm věřím, ale obecně s lidma vycházím líp, naučil jsem se, co můžu říkat nahlas, aby se s tím dalo přežít." "Uvažovals někdy o sebevraždě?" "Teoreticky," zvednul ke mně oči, dosud sklopený k minerálce. "Jak teoreticky? Že jsi sháněl návody, ale vlastně jsi je nepotřeboval?" "Ne... byly chvíle, kdy mi bylo hodně špatně, kdy jsem neměl proč žít... ale nikdy jsem nic neudělal." "Proč?" "Asi protože jsem byl moc pasivní," usměje se. "Poslední kapka nikdy nepřišla, byly to spíš dlouhodobější stavy." "Jasně. A kdy to bylo?" "Tak různě. To zoufalství trvá třeba půl roku a pak je dva tři roky klid." Ufff, překvapuje mě, že ještě žije, ale snažím se nedat na sobě nic znát. "A pamatuješ si, kdy to bylo poprvý a kdy naposledy?" "Naposledy letos na jaře... a poprvý... snad někdy v jedenácti... s tím mi tehdy pomohli kluci ze skauta." "A pak se to vrátilo." "No jo... jsem takovej typ." "Že tě snadno něco vykolejí... co třeba?" "Když někdo udělá něco ošklivýho, zradu..." "Táta odešel a to je zrada?" Zvednul ke mně oči. "Asi... ale zas je blbost odvozovat celej život z toho, že se naši nedohodli." "To jo... ale jestlis to tehdy vnímal jako zradu a pořádně nezpracoval, tak si budeš dávat do smrti na zrady pozor a budeš mít problémy s důvěrou." "No jo... každej jsme ňákej." "Jo, každej máme svoje problémy. Je otázka, jestli se jich chceme zbavit, nebo si je budeme hejčkat a zahřívat, aby jim bylo dobře." "A co budem dělat, když si nebudem řešit svoje problémy?" ptá se a zdá se, že úplně vážně. "To je dobrá otázka," usměju se, "třeba řešit problémy jinejch." "Ty nikdy nevyřešíme, protože jim nikdy nemůžem rozumět," vypadla z něj další hláška a já začínám chápat, proč s ním Míša dokáže prokecat celý noci. Zvláštní člověk... takhle vypadá nerovnoměrnej vývoj v dospělosti, měl ho i jako dítě? Asi to s ním taky nebylo jednoduchý... "Člověče, začínám si myslet, že když vyřešíš jeden svůj problém, objeví se další, kterej je teďka za tím prvním schovanej a ty ho nevidíš... takže bych se nebála, že nebudeš mít co řešit..." "Jo, na tom asi něco bude," usměje se. "A kdy ti bylo naposledy tak špatně, žes uvažoval o sebevraždě?" "V zimě..." podívá se mi do očí, jestli mi to vlastně chce říct, "když... když umřela babička a po ní i děda... no nebyly to vyloženě myšlenky na sebevraždu, spíš takový úvahy o smrti... a konečnosti... a smyslu... který vyústily v nesmysl..." "Jasně..." snažím se bejt co nejvíc chápavá, "a ještě se v tom plácáš, nebo už to je za tebou?" "No," usměje se, "to víš vždycky až zpětně, ne?" "Právě proto se ptám, jestli už to víš zpětně..." "Je to lepší, než to bylo... ale nevím, jestli by to nemohlo bejt ještě lepší..." "Jasně... chápu... to byla babička s dědou z který strany?" "Z máminy." "Takžes je vídal poměrně často." "Jo." "A co na to máma?" "Nevím..."

39 of 59

Nad propastí "Nemluvila o tom." "Ne." "U vás doma se moc nemluví." "Ne." "A tys to taky pochytil," usměju se. "Asi," směje se taky a mně je s ním příjemně, a to jsem se mu ještě nedostala moc hluboko pod tu jeho slupku. "A když od vás táta odešel, byla to zrada vůči tobě, nebo mámě?" "Nevím... asi vůči oběma..." "A teď mluví osmiletej, nebo třiadvacetiletej kluk?" pokládám s úsměvem drsnou otázku. "No... zatímco osmiletej vůbec netušil, o co jde, třiadvacetiletej už tak nějak tuší, že na rozvod musej bejt dva, a že to asi nebyla zrada v pravým slova smyslu. Že jsem prostě byl moc malej a nechápající na to, aby mi to vysvětlili. A že pro ně taky bylo těžký o tom mluvit." "Kolik ti bylo, když jsi došel k tomu, že na tom maj podíl oba dva?" ptám se zamyšleně. "Hm... patnáct, šestnáct, sedmnáct..." "Musel jsi o tom hodně přemejšlet... i takhle dlouho po tom všem." "Hm." "Osm let..." "Hm?" "Že to znamená, že to pro tebe ještě v tý době bylo důležitý." "Taková věc pro tebe bude důležitá asi vždycky." "Možná, nevím..." snažím se ho pochopit, "bohužel nepoznám, jestli to už máš zpracovaný. Mám pocit, že seš člověk, kterej jde hodně do hloubky, a tím pádem všechno, co se stane, tě taky do hloubky ovlivní... a že se toho těžko zbavuješ... a klidně to tam může zůstat i patnáct let... ale teorie říká, že když událost zpracuješ, tak už pak pro tebe důležitá není, v podstatě jako by se nestala, a to, co sis z toho vzal, si plně uvědomuješ a neaplikuješ to bezhlavě v případech, kde to nemá co dělat." "Jako třeba?" "Jestlis bral tátův odchod jako zradu, tak se třeba budeš do budoucna bát - zjednodušeně řečeno - navazovat důvěrný vztahy, protože se budeš bát další zrady. Čímž to, co ses naučil, vlastně aplikuješ v situaci, se kterou to nemá vůbec co dělat." "A jakej je v tom rozdíl? Zradit tě může kdekdo." "A co z toho plyne? Že nebudeš nikomu věřit?" "Hm... že si budu dávat pozor." A je to tady, ale snažím se nedat nic najevo. "A když se zeptám, máš nějakou holku?" Kouká na mě nedůvěřivě, asi neví, co říct. "Dobře, jinak: měl jsi někdy nějakou?" "Hm." "A na čem to skončilo, jestli to skončilo?" "Tak různě..." je na něm zase znát otrávenost. "Na nedostatku důvěry?" "To si nevybavuju. V některejch případech ani nevím." "Takže na nekomunikaci." "Kvůli tomu tady nejsem," zatvrdne. "Hm?" "Chtěla ses bavit o něčem jiným." "Všechno souvisí se vším." "Dobře, zamyslím se nad tím, ale mluvit o tom nebudu." "Proč?" "Protože... prostě nebudu," kouká mi zpříma do očí, je tvrdej, podobně jako s těma sandálama v Roháčích. * "A ještě k tý pubertě: v tom věku, někdy na konci základky nebo na začátku střední, tos byl vyloženě hodnej kluk a poslouchal mámu, nebo ses nějak bouřil uvnitř? Že puberta je o tom, že musíš překonat rodiče, jejich hodnoty, a nalézt si svoje, kterým budeš věřit." "Já si to nepamatuju. Asi jsem byl hodnej kluk, nevím. Ale nevybavuju si ani nic v tom smyslu, že bych se mámy bál nebo se jí snažil zavděčit. Ten každodenní život jsme zvládali, to se zhoršilo až před rokem, když se k nám nastěhoval děda. Ale pamatuju si, že jsem vždycky hodně čet, na základce pochopitelně mayovky a foglarovky, no a na střední jsem prohrabal knihovnu - tehdy tam začínali mít katalogy v počítači - a přečet snad všechno, co

40 of 59

Nad propastí tam měli ohledně rozvodu a vztahů. Akorát jsem si netrouf to ukázat doma, takže ty nejkritičtější knížky jsem chodil číst do knihovny a ty méně kritický strkal doma pod hromadu jinejch, aby nebyly moc na očích." "Dobrý," směju se. "To je ten pohodovej vztah." "Nechtělo se mi to vysvětlovat." "A co táta?" "Na tátu jsem se těšil. Tajně. Protože říkat mámě předem, že se těším na tátu... o tom se nemluvilo, odpovědí mi byl takovej chladnej, možná káravej pohled. "Jako děcko? Nebo v těch patnácti, když jsi o tom čet?" "Jako děcko. Kolem patnácti jsem tam přestal jezdit." "A táta byl rozmazlovací?" "Čemu říkáš rozmazlovací?" "To bejvaj ti víkendoví tatínci. Nevychovávaj, děcku všechno dovolej a koupěj, na co si ukáže. Matky jsou pak z toho obvykle zoufalý, protože jim děcko u táty obvykle ještě zvlčí." "Víš co, s tátou jsme dělali věci, který s mámou nešly. Jezdili jsme na kole, bral mě na vejlety do skal a tak. Jo, spoustu věcí neřešil, že by mě zahrnoval věcma, to si nevybavuju, a nepamatuju se ani, že já bych od něj něco chtěl. Jo, moh jsem u něj dělat některý věci, který jsem doma nesměl, typu jíst v obýváku, ale na nějaký výchovný prohřešky se nepamatuju. Bral mě do hor, pod stan, dbal na to, abych byl na všechno připravenej, bylo mu jedno, jestli jsem si večer čistil zuby, nevím, jestli to je rozmazlování... a když jsem měl domácí úkoly, tak jsem je dělal s ním." "A proč jsi tam přestal jezdit?" "No, táta měl v Děčíně malou garsonku, myslím, že tam bydlí pořád, se Simonou. Oni spolu vlastně byli i nějakou dobu před tím, ale on nás asi rozděloval... a teprve když se k němu nastěhovala, tak jsem tam přestal jezdit... byl to teda mámin nápad, ale mně to asi nevadilo... doma jsem měl počítač... a partu ze skauta, tehdy jsme často někam jezdili..." "Máma měla tátovi za zlý, že si našel jinou?" "Já se nepamatuju, že by něco takovýho řekla. Jen mi nějak naznačila, že bych tam už neměl tak často jezdit." "A tobě to nevadilo. A tátovi?" "Nevím." "A tys měl tátovi za zlý, že si našel jinou?" "Možná to byl ten popud, abych to začal řešit, abych hledal ty knížky." "Aha. A cos vyčet?" "Ty knížky mi asi trochu dorovnaly ten pohled, aby byl oboustrannej. Že na rozvod musej bejt dva a že to nejspíš nebylo tak, že by se táta sebral a odešel." "Takže do tý doby to byla spíše zrada, ale teď jsi o tom začal přemejšlet. A před mámou jsi to tajil." "Máma o tátovi nemluvila a nějak jsem došel k názoru, že se o něm prostě mluvit nesmí." "A kdo to měl po rozvodu těžší?" "Máma. Táta byl volnej jako pták a nemusel nic řešit." "A na tohle jsi přišel jak a kdy?" "Hned. Jak, to nevím. Teprve pozdějc mi došlo, že táta musel hledat novou práci a bydlení." "Mámě zůstal byt. To bylo nějak chvíli před revolucí, že jo?" "Jo. Mámě zůstal byt a já." "A ptal ses, jestli na tebe táta platí?" "Ne. Teď už je to v podstatě jedno. Ať si to vyříděj mezi sebou." "To by měly bejt peníze pro tebe." "Ale máma mě živí a platí inkaso a všechno." "Takže se jí do toho nepleteš." "Nepletu." "Potřebuje máma ochranu?" zkouším otázku z jinýho soudku, jestli ho překvapím. "To by měla vědět sama." "Já se ptám spíš na to, co si o tom myslíš ty." "Nějak si neumím představit, že by něco vědomě chtěla a neměla to. Tváří se v pohodě." "Ale hraje to, chtěl jsi dodat?" "Nevím. Já to nepoznám." "Tak obecně: měly by se holky ochraňovat, protože jsou slabší? Nebo jsou to spíš potvory? A jako myslím všechny věkový kategorie, který si vybavíš... taková obecná otázka snad nebude vadit..." "To bych si musel promyslet." "Fajn, tak si to napiš."

41 of 59

Nad propastí "A kdo to má těžší, holka, nebo kluk?" "Ten, kdo si to těžší udělá." "Říkal jsi, že s tátou se nevídáš. Nemáš zájem se vídat, ten vztah nějak navázat?" "Nevím. Nevím, co od toho mám čekat, ani jestli on by měl zájem." "A kdo by měl bejt ten první, kdo to zkusí?" Odpovědí mi je jen překvapenej pohled. * "Tak jak s tím ochraňováním, cos vymyslel?" "Že záleží na situaci. V běžnejch situacích se holka asi dovede ochránit sama, jinak by nepřežila. V běžnejch situacích by si měl každej pomoct sám." "A v těch ostatních?" "V těch ostatních - to je těžký - by asi všichni, holky i kluci, měli dělat, co je v jejich silách... ale to asi nebude jednoduchý pro nikoho z nich..." "A tvoje máma potřebuje ochranu?" "Nemám ten pocit." "Možná ji potřebuje, ale nedává ti to znát." "Jako že já bych měl bejt ten, kdo ji bude chránit? To je blbost, ne? Z toho, cos už říkala..." "A co svobodný matky, potřebujou ochranu? Nebo rozvedený?" "Asi mě prokleješ,"povídá po chvíli ticha, "ale na to, aby byla nějaká svobodná matka, musej bejt dva, a na to, aby byla rozvedená, taky. Takže dokud já nejsem ten druhej, tak mi to může bejt jedno." "No, jenže ten druhej se na to někdy vybodne. A děcko může bejt třeba malý nebo ještě nenarozený, tj. drasticky omezující. Nebo může ten druhej umřít nebo něco... nemusí to bejt jen nezodpovědnost." "Hele, nevím, kam míříš. Pokud by mi na ní záleželo, asi bych jí nějak pomoh. Pokud by mi na ní nezáleželo, i tak bych jí třeba dal pár drobnejch. Ale to není podstatný..." "Ptala jsem se na to, jestli je potřeba ženský ochraňovat." "A já ti říkám, že v běžnejch situacích ne. Čistě teoreticky může bejt i chlap na dítě sám." "Považuješ alimenty za ochranu matky?" Podíval se na mě dost překvapeně. "Ne. Za příspěvek na dítě." "Hele, a je možný tvou mámu někde veřejně vidět?" "Myslíš jako exponát v muzeu?" podařilo se mi vykouzlit jeho úsměv. "Klidně jako exponát v muzeu," usmívám se taky, "ale myslela jsem tím, jestli tam, kde pracuje, se dostává do kontaktu s veřejností, a jestli bych si ji teda mohla jít anonymně prohlídnout." Chvíli mlčí, ale ten úsměv mu zůstal. "Si myslíš, že ti po tom všem řeknu, kde pracuje, aby sis ji mohla najít?" "Takže ji ochraňuješ!" Rukou si opře hlavu a skepticky na mě kouká. "Můžu říkat cokoli a ty to můžeš chápat jakkoli, takže je vlastně úplně jedno, na co se ptáš a co já říkám." Mám to brát jako mlácení kolem sebe ve chvíli, kdy jsem ho zahnala do kouta? Mám to brát jako maximum emocí, který je ochotnej mi ukázat, s výjimkou otrávenosti, kterou mě častoval ze začátku? Nakonec se rozesměju, protože jestli jsem ho dostala, tak se z toho vykroutil poměrně šikovně. "Ale vážně, je to taky určitá forma ochrany." "Protože teď tady není, aby se mohla bránit sama. Ale jsem přesvědčenej, že kdyby tu náhodou byla, tak s tebou vyběhne tak rychle, že by tě příště vůbec nic podobnýho nenapadlo." "Je tvrdá?" "Ne... neřek bych tvrdá. Ty mi připadáš tvrdší, nebo Míša. Obě máte nějakej názor, jak by něco mělo bejt, a tvrdě - za ním jdete, nebojíte se mluvit o věcech, o kterejch já mám třeba mluvit problém. Mám pocit, že obě víte, kam chcete dojít, co to bude stát a co je pro to potřeba udělat. A jste připravený pro to bojovat. Máma mi nikdy taková nepřišla... je podstatně vlídnější, milejší, možná měkčí by bylo to slovo... " "Ale říkáš, že kdybych s ní měla tu čest mluvit, tak že bych hned zapomněla, co jsem chtěla..." "No tak ty možná ne," směje se, "ale kdyby věděla, že máš něco společnýho se mnou, nebo že ti tady vykládám takovýhle věci, tak určitě." "A jak by to udělala, když teda není tvrdá a já teda jo? A vůbec, ona neví, že mi tohle povídáš?" "Ne, a ty udělej všechno pro to, aby se to nedozvěděla, nebo to ani jeden nepřežijem." "Se jí bojíš." "Myslíš?" "No hele - umím si představit někoho, kdo je tvrdej, a tudíž nepotřebuje ochraňovat. Pak si umím představit někoho měkkýho, řekněme důvěřivýho, kterej tu ochranu naopak potřebuje, ale u toho si zas neumím představit,

42 of 59

Nad propastí že by byl patnáct let bez partnera. Takže to asi bude jinej případ..." "Škatulkuješ." "Škatulkuju, abych vůbec našla startovní čáru. Pochop, my jsme tady každej v jiný pozici. Já o sobě budu tvrdit, že jsem nezávislá a že vás oba vidím ze stejnýho úhlu, i když stoprocentně to samozřejmě pravda bejt nemůže. Ale řekněme, že jsem nezávislejší než ty. A když z toho chci udělat nějakej objektivní obraz, tak musím i přemejšlet, cos mi neřek, protože si to neuvědomuješ nebo z nějakýho důvodu neřekneš. Ty mámu škatulkovat nemůžeš, za ta léta ji znáš víc než dobře. Ale já se na začátku musím o něco opřít." "Jenže takhle tady sedáváme už dva měsíce, takže startovní čáru už bys měla mít." "V tomhle ohledu mám představu, ale potřebovala bych ji od tebe potvrdit." "Jakou?" "Tak mě napadlo, když teda já a Míša jsme tvrdý, je tvrdá i Danka?" změním téma, abych se k tomu dostala z druhý strany. Kouká na mě, nebo spíš někam za mě, a tváří se, že fakt přemejšlí. "Nevím... ona je taková nevýrazná... tak se to špatně posuzuje... spíš ne..." "A když navrhnu teorii, že když ženská má někoho, kdo ji ochraňuje, tak nepotřebuje bejt tvrdá?" Chvíli na mě zamyšleně kouká, dlouhý hmmmmm, "možná na tom něco bude, a co teda moje máma?" "Tvoje máma má tu ochranu zřejmě jinou, mám svou představu, ale dřív, než to řeknu nahlas, bych to chtěla slyšet od tebe." "Uff, ty mi dáváš. Jako že máš pro ni už připravenou škatulku a než mi řekneš, která to je, chceš slyšet, jestli se do ní hodí? To je blbost, ne?" Směju se, je chytrej. "No tak jako když to řeknu já, tak to budeš buď podporovat, nebo tomu bránit... když to řeknu, uděláš si na to názor... proto to chci slyšet nejdřív od tebe. "A já zas nevím, co chceš slyšet. Kromě toho ať řeknu co řeknu, ty si to můžeš vyložit různě." "Dobře, tak co se děje, když se mámě něco nelíbí? Třeba když přijdeš domů pozdě, nebo pro mě za mě, když jedeš někam s holkama?" "Když přijdu pozdě, tak výčitky, kde jsem byl a proč jsem nepřišel včas, že se o mě bála, když jedu někam s holkama, tak nedůvěra, blbý kecy... připadám si trochu jak mimino..." "A jak s tím bojuješ? Jak reaguješ na ty výčitky a blbý kecy?" "S tím se nedá bojovat. To se dá jen přežít." "Hm, taky názor." "A co se ti na tom nelíbí?" "Jako že když má máma blbý kecy, tak si myslíš, že je má oprávněně a že ty seš ten špatnej?" "V případě těch pozdních příchodů má pravdu, že jsem moh třeba odněkud zavolat nebo něco, někdy na to zapomenu a někdy to nejde. Teď už pracuju na pořízení mobilu, takže to třeba časem přejde. A v případě toho, s kým a kam jedu, si to vyslechnu a prostě vím, že ona ty kecy mít musí, a pouštím je druhým uchem ven, ona to ostatně i tak říká." "Prostě říká něco, ví, že ty to pouštíš druhým uchem ven, a přijde jí to v pohodě a příště to řekne znova." "Mám z toho ten pocit." "A proč to dělá? Aby v tobě vzbudila výčitky?" "Člověče, to já netuším, proč to dělá... asi z nějaký vnitřní potřeby... taky netuším, proč se mě ty ptáš na spoustu věcí, který podle mě s diplomkou nesouvisej..." * "Ještě mi řekni: říkals, že na začátku táta odešel a nikdo ti nic neřek. Jak ses potom dozvěděl, co se děje? A jak spolu vaši komunikovali, když si tě předávali?" "Poprvý mi to fakt nikdo neřek. Možná jsem to pochopil z toho, co říkali kluci ve škole, nebo mi to pak někdo řek... nevím. Každopádně nějakou dobu jsem byl asi docela zmatenej. Věci k tátovi mi sbalila máma a odvedla mě na nádraží, předala mě a zase šla, já to nechápal, ale poslechnul tátu a jeli jsme. Když to tak bylo pořád, tak jsem si zvyknul, asi mi i říkali, co se bude dít... jak dlouho tam budu a tak. Dneska to vidím tak, že si museli telefonovat, ale já nic takovýho nepamatuju - jestli si volali do práce nebo večer... a v tašce s věcma byly obálky. Táta je nechával rozlepený a byly tam - čet jsem to asi dvakrát - krátký reporty, co se dělo, nic zajímavýho, asi počítal, že to budu číst, a máma je zalepovala, to jsem rozlepil jen jednou, a byly tam úkoly, co je potřeba udělat. Taky nic zajímavýho." "Já nějak nechápu, jaks moh bejt náročný dítě, jak jsi říkal posledně, a přitom naprosto rezignovat na to, abys zjistil, co se kolem tebe děje." Podíval se mi do očí. "Hm... to je divný." "Takže to může bejt z toho? Žes byl tak zmatenej, tak zoufalej, žes najednou začal přijímat věci, jak jdou, bez

43 of 59

Nad propastí jakýhokoli úsilí se o tom něco dozvědět?" "Hele, tohle já nevím... a přiznám se, že mě to ani nebere, já jsem se sebou spokojenej. Neřek bych, že jsem se o tom nechtěl nic dozvědět. Říkal jsem ti, že na střední jsem přečet, co se dalo..." "No ale to bylo o nějakejch sedm osm let pozdějc." "Předtím jsem nevěděl, že na to jsou knížky. A dost možná bych tomu asi nerozuměl." "Rozuměl jsi jim? V patnácti?" "Všemu ne. Ale našlo se pár, kterejm bylo rozumět, a ty mi pak otevřely cestu k těm dalším." Takže nějaká puberta opravdu byla... i když si netrouf jít proti mámě přímo. "A dneska si je ještě půjčuješ? A chodíš si ještě číst do knihovny, aby máma ty knížky neviděla?" "Člověče... do knihovny si číst nechodím, to ne. Na to tak nějak nemám čas. Na doma si půjčuju, ale většinou to nejsou nějaký kritický témata, který by mohly vadit. A pokud mám pocit, že by nějaká knížka vadila, tak ji strčím doprostřed hromady." "A svěřovali ti vaši nějaký tajemství, který jsi nesměl tomu druhýmu říct?" "Nepamatuju se. Mezi náma, máma se ani neptala, jak jsem se měl, když jsem byl s tátou, pamatuju se, že jsem jí to chtěl občas říct, ale ona to nějak přerušila a už se k tomu nevrátila. Táta se občas zeptal, jak to jde, ale neptal se konkrétně, takže ani nevím, na co se ptal." "A pomlouval před tebou táta mámu nebo máma tátu?" "Nepamatuju se." "Mámy se bojíš?" "Nemám pocit, že bych se bál. Spíš nestojím o blbý kecy." "A kdo z vás je ten normální, ten zdravej?" "Hm?" "Máte prostě jinej názor na věc, máma to řeší útokem - nebo se pletu? - a ty skloníš hlavu. A nezajímá tě, kdo má pravdu?" Kouká na mě překvapeně. "Pravda má tisíc odstínů, každej ji vidí jinak. Klidně ji můžeme mít oba." "A proč seš to vždycky ty, kdo sklání hlavu?" "Mám se s ní hádat?" "A proč ne?" "To jí mám jako říct, ať zmlkne, že na ty blbý kecy nejsem zvědavej?" "Seš dospělej." "No, možná bych jednu schytal, ale spíš ne. Neumím si vůbec představit, co by se potom dělo. Ale asi bych z toho měl hodně blbej pocit." "Protože ses zachoval neuctivě?" "Protože tohle jaksi není můj způsob. To jednak. A jednak mám pocit, že mě vychovala, že tam můžu bydlet, tak si to nemůžu dovolit." "Protože bys jinak šel na dlažbu." "Možná." "Hele, ono se to dá říct i jinak, slušně. Hele mami, já už jsem velkej a budu si číst, co sám uznám za vhodný. A ještě: kdybys viděl, co v pubertě vyváděl můj brácha, jak z něj naši byli často na nervy, hrál v kapele a chodil často domů ve dvě, ve čtyři, mobily tehdy nebyly, a v dost různým stavu, občas ho musel někdo přivést... a domluvy, zákazy nebyly k ničemu, dělal si, co chtěl... sliby sice plnil, ale byl rád, když naši na slib zapomněli... a naši to taky přežili, o nějaký vděčnosti nemůže bejt řeč. Jako bys měl pocit, že když jsou vaši každej někde jinde, tak se na tebe můžou kdykoli vykašlat... jen když si dovolíš něco říct..." "Nevím, jestli jsem takovej pocit někdy měl... nevím, nemám na to povahu..." "Jako čistě teoreticky se na tebe rodiče můžou vykašlat, i když jsou dva... taky proto, že je jednou naštveš..." "Můžou, no. Nevím. Tomu my dva nemůžem rozumět..." "Ale i když je jen jeden, tak tě nemůže vyhodit z domu prostě proto, že ho jednou naštveš." "To nesouvisí s tím, kolik jich je, to souvisí s mou mámou. Ona prostě taková je, přes některý věci nejede vlak." "Přes to, co si čteš?" "No tak přes to ne, ale bez keců by se to neobešlo." "A jak nakonec dopadl tvůj příjezd z Roháčů? Musels s pravdou ven?" "Ne... nezájem." "A jak jsi říkal, že plánuješ tu stáž?" "No tak to máma ví, to by nešlo." "A byly kecy?" "No byly, bez těch by to nešlo." "Vidíš, teď mi došlo: byly ty kecy důvod pro tátu, aby odešel?"

44 of 59

Nad propastí "Hm... nechce se mi věřit, že by to byl důvod, ale je možný, že ho to otravovalo." "Tvoje máma je učitelka?" "Ne, proč?" "Já jen že učitelky maj tendenci se ke členům rodiny chovat jako k malejm dětem. Promiň." "Tak to není náš případ." "A po kom seš?" "A ty víš, po kom seš?" "Já vím, že fyzicky spíš po mámě, psychicky spíš po tátovi. Brácha zhruba naopak." "Já nevím, přece jen tátu vídám dost málo..." * "A bylo to lepší v tom období, než táta odešel, nebo pak? Teda až potom, co sis zvyknul?" "No... ono to vyšlo asi nastejno. On předtím táta byl taky často pryč a když byl doma, byl někde zalezlej." "Aha... říkal jsi, že se moc nehádali." "No, to by se asi nerozcházeli... asi to přede mnou tajili." "Měl táta jinou?" "Nevím... to by mi stejně neřekli." "A jak sis sednul s tou jeho novou ženou?" "Hm... nezájem... ona je o dost mladší... snad o deset let starší než já... nepřišla mi zajímavá..." "Byla moc přísná?" "Ne, vůbec. Ona mě vůbec neřešila, myslím, že se mě ani nesnažila zaujmout... tak mě nezaujala." "A má děti?" "Ne. Nebo aspoň oni dva žijou sami." "Jasně. Táta se možná taky bojí..." "Nevím. Takový věci mi fakt neříká." "Jasně. A ty chceš mít děti?" Vykulil na mě oči. "No teď ne..." "Já nemyslím teď." "No pozdějc asi jo... přijde mi to tak nějak... asi jedinej možnej smysl... naplnění..." "A teď budu hnusná: dovedeš si představit, že si s nějakou pořídíš děcko a pak od nich odejdeš?" zeptám se s pevným pohledem do očí a doufám, že jsem tu otázku nepoložila moc brzo. "To je těžká otázka... dělal bych to asi hrozně nerad... a pořád si dělám naděje, že to nějak půjde... beru to jako poslední řešení..." zvedne ke mně taky oči. "Tátu chápeš." "Nevím... nevím, proč to udělal." "To je pak těžký. A to ses ho neptal? Nebo ti to nechce říct?" "Nevím. Nepamatuju se, že bych se ho ptal... nějak na to nemám odvahu." "Aleši, seš dospělej chlap, aspoň podle občanky, tak máš právo tohle vědět." "Máma mi to stejně neřekne." "Součástí domácích pravidel je i mlčet o podstatnejch věcech." "Máma to neměla jednoduchý, když se mnou zůstala najednou sama, dovedeš si to představit?" "Nedovedu. Ale to s tím nesouvisí. Když je problém, je potřeba o něm mluvit." "Dášo, já si myslím, že jsme moc mladý na to, abysme tohle pochopili, abysme pochopili, co to je toho druhýho zranit - nebo zradit - na celej život." Kdyby mi to nepřišlo blbý, koukala bych na něj s otevřenou pusou. Je o rok starší než já... "To jsou jen teorie. Prostě jsou situace, kdy prostě nemáš odvahu nebo sílu mluvit, nebo jednoduše nenajdeš slova..." Kde to vzal? Jen se vcejtil do mámy, nebo to zažil takhle silně sám? "Jo, souhlas, v některejch situacích prostě nemáš odvahu mluvit. Ale pak taky ten druhej neví, co se děje s tebou, a ty nevíš, co se děje s ním, protože nikdy neznáš toho druhýho tak dokonale... takže si můžeš domejšlet, ale s jistotou to nevíš..." "No... a když si to řeknete, tak to máte taky omezený... tím, co se vejde do těch slov... nikdy nemůžeš toho druhýho pochopit úplně..." "...zvlášť když má každej svůj vlastní problém." "To taky." "A jakej je ideál tvý holky?" "Řek jsem, že s tebou o holkách mluvit nebudu."

45 of 59

Nad propastí "Pochopila jsem to tak, že se se mnou nebudeš bavit o nikom konkrétním. A ptám se tě na ideál, chci vědět, na kterejch vlastnostech ti záleží." "To se těžko specifikuje," vezme mě na milost. "Asi bych nevystál takovou, která by lhala... ale je otázka, jestli bych to poznal... asi bych měl problém i s nějakou nezodpovědnou... a nic dalšího mě nenapadá, ostatní bych asi nějak skousnul, však taky nejsem výkvět..." Usměju se. "Já se tě ptala na ideál, a tys mi řek přesnej opak." "To vadí? Chceš slyšet krásná, milá, chytrá, tolerantní? Co si pod tím představíš?" "No je fakt, že tím jsi řek podstatně míň než předtím," směju se zas. "Ale spíš je jako dobrý, co to napovědělo o tobě, že máš těch požadavků jen tak málo, že seš hodně tolerantní. Do toho spadne téměř každá, aspoň z těch, co znám." "Další požadavek je vzájemná snesitelnost. A víc o tom mluvit nebudu." "Super." "Jestli tomu dobře rozumím, byls hodně sám a v podstatě i teďka seš hodně sám... co třeba čteš, o čem sníš?" "Čtu... dneska čtu odborný knížky, podle toho jak mám čas... filozofii, psychologii, náboženství, ale vybírám si podle toho, co se dá číst... ty moc odborný mě nebavěj... občas i nějaký romány, když stojej za to... a o čem sním... o tom, že dostuduju, budu mít práci a rodinu... jestli to považuješ za snění, nevím..." * Seanci domluvenou na čtrnáctýho prosince předběžně považovuju za poslední. Mám už v podstatě hotovej povahovej profil, nějakej závěr, že rozvod samotnej na něm nenechal následky až na dvě věci, a sice velkou neochotu k vlastnímu rozvodu, a možná nemluvnost - i když to je otázka, jestli to je způsobený tím rozchodem nebo spíš nějakej takovej postoj, že o problémech není potřeba mluvit, a mám jen pár doplňujících otázek. Jo, už mě to s ním baví, už jsme dávno prolomili tu jeho nedůvěru, normálně si dáváme vínko a už se těm odpovědím nevyhejbá, jo, přesně tohle jsem chtěla dělat, ještě bych potřebovala vědět, jestli i jemu to nějak pomohlo, ale to je věc, na kterou se zeptat nemůžu, a možná by i bylo brzo. "Ahoj, tak dneska asi naposled, mám už jen pár kraťoučkejch otázek, ale zato bude každá z jinýho soudku." "Super," sundavá si bundu, vezme i můj kabát a jde ho dát na věšák. "Tak za prvý, bylo u vás doma nějaký násilí, pamatuješ se?" "No, tak občas jsem dostal... asi jako každej... nehrálo to roli." "Druhá věc, jsem ti chtěla ještě něco říct k tomu společnýmu bydlení, jak jsi říkal dávno, že to nemůže fungovat. Každá aspoň trochu zdravá ženská se tomu bude bránit. Leda taková, která by sama hledala mámu... ale stejně se bojím, že tam bude žárlivost..." "V minulosti to fungovalo. A má to spoustu výhod." "Umím si to líp představit v případě, že by to byla matka tý holky. A chybí mi tam ještě jedna věc: a sice že ty se osamostatníš. Spíš to bude fungovat v případě, že si všichni nejdřív vyzkoušíte, jaký je to bydlet sám, a teprve pak bydlet spolu. Ale hlavně: pokud by k něčemu takovýmu mělo dojít, tak byste měli bejt s mámou na jedný rovině, a ne že ty budeš poslouchat. Tak to fakt fungovat nemůže." "To je teď stejně neaktuální." "To je v pohodě... jsem to říkala jen proto, aby ses nad tím zamyslel. A ještě tu mám jednu věc: když ti k rozvodu doma nikdo nic neřek, s kým ses o tom moh bavit?" "S nikým." "To muselo bejt příšerný, ne?" Vzhlídnul ke mně. "Asi jo... už si to nepamatuju." "A jak se k tomu stavěli babičky a dědové?" "Hm... asi to v podstatě vítali." "Takže babičky a dědové ten vztah roztrhli?" "Já nevím." "A kde jste bydleli? S nima, nebo sami?" "Sami, tam kde dneska. Jedna babička nedaleko v Holešovicích, druhá babička v severních Čechách." "Takže táta se pak vlastně vrátil domů." "No úplně domů ne, nebydlel s nima, usadil se nedaleko." "A jakej jsi měl k babičce a dědovi vztah?" "Pražská babička nic moc... děda mě bral třeba do muzea nebo k vodě, když jsem tam u nich byl... jako když mě máma potřebovala někam odložit... no a do Boru jsem jezdil na tejden nebo dva o prázdninách, tam to bylo lepší, ale zase tam jsem byl v podstatě na brigádě." "A teď? Ještě žijou?" "Borští jo."

46 of 59

Nad propastí "A jaký s nima máš vztahy?" "Moc je nevídám, jen když je nějaká oslava." "A s těma pražskejma ses vídal?" "Jo, ale taky jsem si s nima neměl moc co říct." "Hm, tak to jsme na tom podobně." "A když odešel táta, bál ses, že odejde i máma?" "Nevím, to se nepamatuju." "A co bys v takovým případě dělal?" "Nevím, třeba bych zkusil jít za dědou." "Trefils tam?" "Jo." "Další věc. Co jsi mámu ty naučil?" Kouká na mě dost vyjeveně a mlčí. "Podle tvý filozofie, že každej vztah člověka něco naučí..." "A co jsem naučil tebe, když ti nesahám ani po kotníky?" Koukám na něj taky překvapeně a zareaguju až po chvíli. "To je blbost to takhle říkat. Ale když... když se to pokusím shrnout, tak to, že se nevyplatí někoho nálepkovat podle divnýho chování - budu-li hnusná -, že i takoví lidi maj svůj vnitřek, i když si ho chráněj a není úplně jednoduchý se k němu prokousat, a abych se přiznala, v čem ti nesahám ani po kotníky, je tvá ochota říkat nevím... ve chvíli, kdy jde o někoho jinýho, tvoje snaha o pochopení každýho činu, si vůbec neumím představit, že bys někoho odsoudil..." Ušklíbne se. "To je jen druhej extrém a zlatá střední cesta je někde jinde, ale mám trochu problém se na ni dostat." "Budu-li uvažovat tvým způsobem, tak ti můžu říct, že třeba ta tvoje cesta není ta zlatá střední," osvítilo mě najednou. "Hm, na tom taky může něco bejt," kouká mi upřeně do očí. Sedím proti němu v pološeru, a přemejšlím, jestli už mám ten diktafon vypnout, jestli už půjdem, ale on má před sebou ještě z půlky plnou skleničku. "Jsem si uvědomil, asi díky tobě, že s mámou už to taky není ono. Za poslední rok - nebo tak nějak - se toho strašně moc změnilo. Takže jsem ti asi vykládal, co bylo před rokem... jenže to, co je teď, v tom se neorientuju. Ona loni na podzim umřela babička, pár měsíců u nás bydlel děda, ale pak taky umřel. Za tu dobu se změnilo snad všechno, mám ten pocit. Předtím jsem měl pocit, že jsme s mámou taková dvojka, na všem jsme se dohodli, snad jen výjezdy s váma se neobešly bez keců. Teďka mi tam přijde takový divný ticho, takový prázdno, v podstatě se míjíme a mám pocit, že mámě ani nemám co říct, ale ani ona nemá co říct mně." "Co dělá tvoje máma ve volným čase? Když jsi říkal, že nikam nechodí? Jako fakt nechodí ani do kina, do divadla, na výstavy?" "Já nevím, já se jí vlastně neptám. Ale že by jako byla večer pryč nebo třeba přišla z práce nějak hodně pozdě, to se stane tak jednou, dvakrát do roka." "A co dělá, když nikam nechodí? Pořád tě obskakuje, uklízí, stará se o domácnost?" "No... tak do sedmi osmi večer. Pak si sedne buď k televizi, nebo ke knížce." "To musí bejt hrozný, když ti tak krátce po sobě umřou oba rodiče, ne?" zkusím to. Po chvíli zvedne hlavu a podívá se mi přímo do očí. "Tys to zažila?" Pálí to jako facka. Ale zdá se, že čeká, že řeknu jo, on to snad myslí vážně. Jdu domů za tmy, všude už vánoční výzdoba, někde červený santaklausové, ale někde i větvičky, chvojí, svíčky. Je tma a zima, choulím se do kabátu a napadne mě, jestli mu je taky zima a jestli by nešel se mnou, ale už je daleko, šel na druhou stranu na jinou tramvaj. Přemejšlím, jak se asi tenhle kluk chová k holce a jak miluje, jestli je vášnivej nebo něžnej, suverénní nebo nejistej, jestli se kouká do očí, nebo je má zavřený. Jsem hrozná... ale nemůžu si pomoct. Jestli tohle budu mít se všema oběťma tý diplomky... nebo má jen tu smůlu, že je první? VII. (A) Na Silvestra jedem na Dančinu chalupu do Krušnejch hor a prej nás tam bude hodně, jede i "tvrdší" jádro, který jsem viděl jednou nebo dvakrát. V Robinově autě jedu kromě Danky ještě já, Dáša a Míša, a prej jedou ještě další dvě auta. Martin prý přiveze ukázat Evu, Honza Lenku a Táňa Romana, drsně se to páruje... jedinej, kdo je tu sám, je asi Dáša a Pavla, no a my, ale to asi nikdo neví... Vyfasovali jsme společně s Míšou a Dášou - už nás tak všichni berou jako trojku - pokoj dole vedle kuchyně, aspoň nebudeme muset lítat v noci po schodech. Na letišti se uvelebily holky a já si lehnul na postel u zdi. Je teprv dopoledne, ještě máme čas jít na chvilku ven, jen se nám do auta nevešly lyže, tak se jdem jen koulovat a stavět sněhuláka.

47 of 59

Nad propastí Tma je ve čtyři, holky vařej buřtguláš a velkej hrnec čaje, my se zahříváme štípáním dříví, pak si dáme ten guláš a co kdo přivez, je toho hodně, kluci vytáhnou každej pár flašek tvrdýho, to mě vůbec nenapadlo vzít, skleničky nejsou, na hygienu se nehraje, každej si přihne a pošle dál, zábavu nekazím. První lahev putuje dokola dvakrát a je hned prázdná, kluci chtěj místo ní hned dát do kola druhou, ale Pavla s Táňou je brzdí, že do půlnoci je času ještě dost, dokopou Dášu vytáhnout kytaru a Dáša spustí, střídá rychlý a pomalý, ostatní zpívaj, já sedím a poslouchám, vychutnávám si Míšinu přítomnost, i když sedí ode mě docela daleko, hrozně jsem se na ni těšil. Když si chce Dáša odpočinout, dá kytaru Honzovi a shání se po něčem k pití, kluci jí podaj už načatou třetí flašku, to už ten čaj došel, co se tady vůbec dá pít? jdu si natočit vodu z kohoutku, sedím pod oknem sám a nechce se mi s nikým moc mluvit, Míša štěbetá s Dankou, Honza hraje na kytaru jen melodie beze slov, hezky se to poslouchá. Míša přinese buchtu a Eva koláče, já vytáhnu to upečený kuře, kterým mě jako vždycky nabalila máma, a dá se to doprostřed stolu. Už je půl devátý, Táňa začíná zase vykládat karty, tentokrát že prej na příští rok, tak ji pozoruju, jak to dělá, ale nějak nemám teďka chuť slyšet, co mě čeká. Pak si karty půjčíme a s Robinem a Martinem mastíme do půl jedenáctý mariáš, je nějaký divný ticho a dušenej smích, Dáša sedí na křesle s kytarou v ruce, ale hlava jí spadla a oči má zavřený, kluci se smějou, jak může někdo usnout uprostřed hraní, Pavla jí kytaru lehce odebere a staví ji do kouta, už po stopadesátý putuje kdovíkolikátá flaška, nic jinýho k pití tu není a přihnou si všichni, nikomu se nechce do studený koupelny si natočit vodu, Míša se snaží uvařit čaj, taky se u toho docela kymácí, zvednu se a jdu jí pomoct, ale taky mi to moc nejde. Roman dojde nahoru, přivezl prý hifi věž, něco pustí, ozvou se protesty a holky jdou vybírat, co se teda bude hrát, nakonec tam daj Olympic, pak se hádaj o hlasitost, Dáša pořád spí v sedě a vypadá spokojeně, Míša si přisedla ke mně a začla povídat, mele pátý přes devátý, ale já asi taky, odteďka budu pít jen vodu a ten čaj, umiňuju si, ale do půlnoci furt ještě zbejvá víc než hodina. Nevím, od koho přišel ten nápad, že se bude tancovat, a je fakt, že na ten Olympic by to celkem šlo. Nábytek nastrkáme ke zdi, i křeslo s Dášou, kterou to vůbec neprobudilo, a první dva páry se tam začínaj pomalu pohybovat. Míša mě taky vytáhne, jsme třetí. Nejdřív si vybíráme pomalý písničky a pomalu se vlníme, rád se k ní tisknu, ale tiskne se i ona ke mně, ostatně můj nápad to nebyl, ale jak stoupá nálada, je taky čím dál teplejc, okna zamlžený, zůstaneme tam i na jednu rychlou, Michala to rozbalí a tahá mě ze strany na stranu, je fakt dobrá a já se jen nechávám vést, jen hlídám, abysme do někoho nevrazili, ale ostatní nějak zmizeli, jsme tu sami a jsme rozjetý, po jedný rychlý následujou další dvě a Míša je fakt kreativní, teče z nás pot, snažím se, co to jde, s ní držet krok a držet ji, aby nespadla nebo nevrazila do stolu, po třech písničkách padnu na židli, sundám si mikinu a slyším potlesk, nechápu. Michala dosedne vedle mě a přihne si z flašky, kterou jí někdo podal, chci se napít vody, ale nemám sílu si pro ni dojít, tak si taky loknu. Za chvíli mě Míša ukecá znova, taky už si sundala ten tlustej svetr a má jen tričko, takže se tiskneme ještě blíž, je mi s ní hrozně fajn, a v přestávce mezi písničkama si jdu z hrnce nalít ten uvařenej čaj, vypiju snad půlku hrnce a po mně už tam nic moc nezbejvá, tak musím jít do koupelny natočit další vodu a dát to zpátky na horký kamna. Po tvářích mi stýkaj čůrky potu, ale po tom tělocviku se mi maličko zlepšuje koordinace, a umiňuju si, že už opravdu nebudu pít. Míša si mezitím našla jinýho partnera, dala mu taky do těla, ale narazila prej zadkem do rohu stolu, teď sedí na židli, skučí bolestí a Honza na vedlejší židli se jí omlouvá a říká mi, že má dost v krvi a že už do toho nejde a že to s ní není zrovna jednoduchý. Tak jdeme ještě chvíli trsat, při těch rychlejch z nás leje - jo, i Míša má mokrý fleky na tričku - při pomalejch se k sobě tisknem a oddychujem. A k půlnoci se už cejtím docela střízlivej, asi mám ještě něco v krvi, ale už chodím docela rovně. A když kluci začnou odpočítávat pět, čtyři, tři, dva, jedna, dám na "teď" Míše pusu - vlastně první od doby, co jsme spolu skončili - až to mlaskne, držím ji u sebe a ani ona se nebrání. Dášu se nám na půlnoční přípitek - to už není tvrdý - probudit nepodařilo a Pavla povídá, že ta toho vypila teda hodně, navíc s její vahou... O půl jedný jsem už docela ospalej a chci se odebrat spát, nejsem sám a Danka mě prosí, abych Dášu přenesl k ní do postele, že prej jsem toho asi jedinej schopnej. Přemejšlím, jestli spíš na zádech, nebo v náručí, nebo jako pytel brambor, ale nelze ji vzbudit, takže na zádech se neudrží, beru ji do náručí a odnesu ji na její postel, aspoň že s ní nemusím do schodů. Danka jí z batohu vyndá spacák a rozloží ho, společně ji do něj nandáme a zapnem. Danka se postará, aby ležela na boku, že prej opilci nesměj spát na zádech, protože kdyby začli zvracet, mohli by zvratky vdechnout a pak se udusit, a pak už jde spát. Lehnu si na svou postel, Míša zůstala ještě s ostatníma v kuchyni. Nevydržím spát dlouho, probudí mě strašnej smrad, Danka měla dobrej odhad. A nejhorší je, že Dáša v tom normálně leží a spí a nic neřeší, ale já nemůžu smrady spát. Otevřu okno, i když i tak je tady dost drsná zima, a

48 of 59

Nad propastí jdu - jen v mikině a slipech, tak jak spím - říct Dance do kuchyně, co se děje, jsem bezradnej. Danka tu už není, taky šla spát, Míša jde prohledat kumbál a koupelnu, přinese kýbl se studenou vodou a hadr, pošle mě, ať jdu sehnat ještě nějakou nádobu na případný další blití, na to, jak se motá, jí to překvapivě myslí, jde to vytřít, svým ručníkem se snaží podložit prostěradlo, aby to nechytla matrace, je mi z toho smradu blbě a chce se mi taky zvracet, na pokyn Míši vytírám podlahu, hledám v Dášině batohu jinou mikinu, ale větší problém je spacák, na Míšin pokyn beru hromadu poblitýho oblečení a jdu to hodit ven přede dveře, aby to tu nesmrdělo, Míša se snaží Dášu převlíct, ale ta vůbec nespolupracuje, takže to Míša nezvládá a prosí mě o pomoc, nejde nám to ani ve dvou, ale nakonec se to nějak povedlo, přemejšlíme, čím Dášu přikrejt, protože opilci prej strašně rychle vychládaj, nakonec najdeme nějakej přehoz a hodíme to na ni, ale není nic moc, tak Míša ještě navlíkne s mou pomocí Dáše svůj tlustej svetr a vrátí se do kuchyně, ale za chvíli stejně přijde zpátky a jde si lehnout. Po chvíli se situace opakuje, tentokrát je Dáša šikovná a skoro všechno jde na podlahu, na to, co skončilo na prostěradle, padne můj ručník. Mokrým náhradním tričkem jí utírám obličej, vytírám podlahu, Míša uklízí to prostěradlo a mám z ní taky dojem, že se jí zlepšuje koordinace, tak jen doufám, že se to za chvíli nebude opakovat s ní, mám taky dojem, že toho vypila hodně. Bylo mi hrozně trapně, když jsem musel asistovat u převlíkání Dáši, která šla od pasu nahoru donaha, ale nebyla jiná možnost, Míša to nezvládala. Představa, že budu takhle za chvíli bojovat s Míšou, mě děsí. Třetí vstávání byla opět Dáša, tentokrát opět s převlíkáním, aspoň že ten přehoz jsme jí prozřetelně přehodili jen do pasu, takže to neodnesl. Dám jí svou rezervní mikinu a Míša mě ukecá, ať jí dám i tu, kterou mám na sobě, že prej my dva máme spacáky, tak se zahřejem, ale Dáša spacák nemá a tady v pokoji je dost zima, chata je ještě nevytopená a navíc hodně větráme, abysme vůbec přežili. Z toho smradu se mi chce každou chvíli zvracet, Dášu tentokrát převlíkám sám, Míša někam odběhla, a když ji uložím a přikreju, dovytřu po Míše podlahu, musím běžet na záchod, už se to fakt nedá vydržet, najdu tam Míšu, když mě vidí, uvolní mi místo, chvíli se nad mísou střídáme, pak se na sebe podíváme a Míša se dá do smíchu. Jdem si vypláchnout pusu a Míša ještě odnese ven další smradlavý oblečení, máme oba jen tričko a spoďáry a je nám z toho běhání do studený koupelny a ven dost zima, ptám se Míši, jestli si chce lehnout ke mně, aby byla taky dál od toho smradu, zkoumáme, jestli nám půjdou spojit spacáky, ale zjistíme, že ne, tak to nějak zakamuflujem a zabalíme se do nich, jsme k sobě přitisknutý, nohy propletený a cejtím na ní úplně všechno, cejtím z ní i to pití, ale ona ze mě nejspíš taky, holý ruce máme nějak nacpaný do spacáku a já jen doufám, že se další honička kolem Dáši už dneska konat nebude, protože fakt netuším, co bysme jí ještě oblíkli. Za chvíli je teplo, Míša mi v náručí usíná, chvíli si to užívám, ale pak mi začne bejt nepříjemně, když nemám svůj prostor, nechci ji vzbudit, jdu zavřít okno, pak Míšu zapnu do toho spacáku, na kterým víc leží, vezmu si ten druhej a jdu si lehnout na volnou postel vedle Dáši. * (D) Ráno mě probouzí močák a hroznej smrad. Chvíli ležím, než se mi podaří otevřít oči, přemejšlím kde jsem, no jo u Danky na chatě, no jo dneska je vlastně Novej rok, ze včerejška si toho moc nepamatuju, mám na sobě nějakou hnusnou deku, sukni a cizí mikinu, nic nechápu, šíleně mě bolí hlava a je mi blbě od žaludku, co se vlastně včera dělo... na posteli vedle mě leží Míšin prázdnej spacák, je zvyklá vstávat brzo, kolik je vlastně hodin, zvednu se, jestli spí ještě Aleš nebo jsem zase poslední, zatočí se mi hlava, ale mám pocit, že jo, že Aleš ještě spí, močák už mě nenechá ležet, tak se teda zvednu, znova se mi zamotá hlava, ale za chvíli se to spraví, jdu přes kuchyň do koupelny, je tam hrozná zima, v kuchyni sedí Aleš u kamen a snaží se zatopit, kde se tady vzal, když ještě spí? Hlava mi vůbec nefunguje, ale dojdu na záchod, když jdu zpátky, už je mi líp, jen třeští hlava, je mi hrozná zima, ale on tu je jen v tričku, usmívá se, tak jak to on umí a přeje mi hezký ráno, jemu asi blbě není, hned mi zvednul náladu, zůstanu na chvilku u něj. "Tobě není zima?" "Je, proto topím, a čekám, kdy se mi probudí mikina," vtipkuje. "Aha, ta je tvoje?" stydím se. S úsměvem kejvne. "Promiň..." snažím se ji stáhnout, moc mi to nejde, a zjistím, že pod ní mám ještě jednu cizí mikinu. "Tahle je taky tvoje?" Kejvne a tu první si zrovna nandá. "Dík, je pěkně vyhřátá," říká s úsměvem. Snažím se stáhnout a vrátit i tu druhou, ale zjistím, že pod ní nic nemám, stydím se, je mi před ním hrozně trapně a vůbec si nepamatuju, jak k tomu došlo.

49 of 59

Nad propastí "Zas tak moc to nespěchá," povídá lehce v rozpacích, ale zase s úsměvem. "A co se v noci dělo? A proč je tam tak hroznej smrad?" Podívá se na mě, zvláštní chvíle, kdy se na mě dívá zespoda. "Ty si nic nepamatuješ..." "Ne," vrtím hlavou. "Trochus přebrala... teda přebrali jsme všichni, usnulas tady na křesle s kytarou v ruce, budili jsme tě na půlnoc, ale nepovedlo se, a když jsme tě přenesli do postele, začalas blít... venku máš slušnou hromádku oblečení na vyprání, nejen svýho... včetně spacáku..." povídá pomalu, zřejmě mu to je taky trapný. A mně je hrozně stydno a už chápu, proč mi je tak blbě. "Takže ten smrad je moje práce?" "Jo," kouká při tom do kamen na oheň. "Ach jo, mně je tak trapně," říkám potichu, "promiň..." "To se stane... přežilas, holky se bály, že vdechneš zvratky nebo umrzneš..." "Ach jo... jste se mnou měli práce..." "To neřeš... ostatně ještě budeš řešit, že Míša nemá co na sebe..." "Hm?" "Že tvou vinou přišla o svetr..." "Ach jo... já jí něco půjčím..." "Ty už taky nic nemáš..." Hrabal se mi v batohu, je mi hrozně trapně... proč u toho musel bejt zrovna on... nejradši bych se propadla, ale nejde to, podlahu tu maj pevnou, tak se vracím do pokoje se převlíknout, zjišťuju, že ta postava na samostatný posteli je fakt Míša, má dlouhý vlasy, v Alešově spacáku, snad je ještě poznám, no tady se teda děly věci... převlíknu si druhou mikinu, vezmu si místo ní svoje tričko, přemejšlím, jestli ji mám vrátit, nebo si ji ještě chvíli nechat, abych úplně nezmrzla, protože měl pravdu, mně tu žádná mikina ani svetr nezbyl, z toho ohejbání se mi zase zatočila hlava, Michala se pohne a já se vracím do kuchyně se s Alešem domluvit na tý mikině, klidně mi ji - zase s úsměvem - nechá, že mu stačí jedna, mně je až ke kolenům, v kuchyni začíná bejt příjemně teplo, vezme hrnec, vyleje z něj studenej čaj, dojde do něj do koupelny natočit vodu a postaví ho na kamna. Začínaj se trousit lidi seshora, Danka s Robinem se držej za ruce, všichni si stěžujou, že je bolí hlava a při pohledu na mě se smějou, že prej jsem odpadla s kytarou v ruce, nějakou dobu jsem hrála hrozně falešně a bez rytmu a pak mi tu kytaru vzali, zjišťuju, že je půl dvanáctý, ale kupodivu nikdo nemá hlad, bavěj se o Evě, která prej blila jak šakal a uvažovali, že ji odvezou do nemocnice, jenže neměl tam kdo jet, ale že je prej snad už v pohodě, teď už spí klidně... to jsem na tom byla asi podobně, ale mlčím a mlčí i Aleš a usmívá se až do chvíle, než přijde rozcuchaná Míša, projde směrem na záchod a pak se zase vrátí, má na sobě taky jen tričko a musí jí bejt zima, přemejšlím, co s tím, je mi hrozně trapně a jdu se podívat na tu hromadu oblečení před chatou, co o ní mluvil Aleš, najdu tam dvě, na jedný je můj spacák, tričko i mikina, nějaký ručníky a další věci, je mi hrozně trapně, co se mnou měli, Aleš říkal přebrali jsme všichni, ale hromady tu jsou jen dvě... ach jo... jdu za Dankou, řeknu jí, co vím, a jestli by půjčila Míše mikinu, že za to můžu já... a tak má Míša mikinu, ale není s ní moc řeč, poděkuje na půl pusy, a když se vrátím do kuchyně, Aleš rozlejvá čaj, už se neusmívá, zaleze si se svým hrníčkem do kouta, nemám odvahu tam za ním jít, teď vidím ty kruhy pod očima, jdu do našeho pokoje pořádně vyvětrat, ale pode dveřma táhne i sem do kuchyně, Aleš jde zase přiložit do kamen, už je tu relativně teplo, ale všichni jsou nabalení a někteří ještě pořád spěj, jsou debaty o tom, co se tu včera dělo, jedinej, kdo nepřebral, jsou Danka a Pavla, takže odpovídaj na otázky, co se dělo, on si to jinak snad skoro nikdo nepamatuje?, všichni se smějou nějakýmu tancování, Míša je protivná, Aleš sedí v koutě a tváří se, že neposlouchá, škoda že jsem u toho nebyla, ale jako fakt jste váleli, neřekla bych to do vás ani za střízliva, dodává Danka, musí to bejt fakt super pozorování bejt jedinej střízlivej a koukat, co dělaj ostatní pod parou, to se pak o nich člověk dozví věci... takhle se asi dozvěděli o mně, ale prej nic moc, protože jsem spala... a pochopila jsem, že to moje blití byla soukromá věc, že u toho byla jen Míša (jestli vůbec, ale Aleš mluvil v množným čísle) a Aleš... proč u toho musel bejt zrovna on? Aleš ještě jednou přiloží do kamen a pak se tiše odebere vedle do pokoje a lehne si, jak si pozdějc všimnu, stačil ještě před tím vyměnit spacáky, nebo je vyměnila Míša, když se probudila? a já furt nějak nechápu, co se stalo a co s tím mám společnýho já, proč se ráno tvářil tak v pohodě a teď je jak přejetej parním válcem, proč se Michala není schopná smát těm řečem, jestli jsem to dobře pochopila, tak to tancovala ona a hodně dobře, přišla rozcuchaná Eva taky s kruhama pod očima a taky jí ostatní říkaj, že přebrala a blila a byla zralá na nemocnici, hrozně mě bolí hlava, Michala se na mě koukne a řekne, že bych měla něco sníst, aspoň krajíc chleba, říkám že mi je blbě a že to určitě zase vybliju, ale Michala si na tom stojí, tak ji poslechnu, přece jen o tom snad něco ví, když bude za pár let doktor, ale jo, má pravdu, je mi pak o něco líp, ale hlava mě bolí pořád, někdo navrhuje, že

50 of 59

Nad propastí půjdem ven, půlka lidí je pro, že nám čerstvej vzduch pomůže, půlka lidí je proti, že to nezvládnou, tak nás jde jen pár, ale sotva vylezu pár vejškovejch metrů, už se mi zas točí hlava a sednu do sněhu, zvedá mě Michala s Pavlou, ale takový problémy má víc lidí, tak se po pár metrech zase otočíme, vrátíme se a koulujeme před chatou. Večer koluje další flaška - ona ještě nějaká zbyla? - ale je vidět, kolik lidí odmítá, Danka s Robinem kupodivu ne, ale pozdějc si všimnu, že si přihli každej jen jednou, Michala posílá se slovy já ne dál, Aleš posílá dál beze slova a já pak taky, stojím vedle něj, vypadá pořád hrozně unaveně, ačkoli vlastně celej den prospal, nemluví, pak někdo navrhne, že budem hrát flašku, první se zdekuje Michala a Aleš hned po ní, pak odmítnu i já a Danka, načež kluci řeknou, že to nemá cenu a zkoušej vymyslet něco jinýho, takže zůstávám v kuchyni s ostatníma, zatímco ti dva stihli zalézt do pokoje, přemejšlím, jestli za nima mám jít, nebo je radši nechat o samotě... V neděli ráno už je mi podstatně líp, probouzím se mezi posledníma, Aleš i Michala už maj dávno sbalenou postel, o zeď je opřenej batoh. V kuchyni pár lidí uklízí, další nahoře vysávaj. Na snídani kašlu, abych jim tu neudělala ještě drobečky, dám si jen trochu čaje, sbalím si v rychlosti postel, skoro prázdnej batoh a Danka mi přinese velkej pytel na tu hromadu před chatou, abych si tím neušpinila ještě další věci. A že mě prej Robin hodí až domů. Pak vezmu hadr, vytírám náš pokoj a pomalu se blížím do kuchyně, kde pracuje pořád ještě hodně lidí. Zkouším si u toho zpívat, aby mi tyhle protivný práce šly líp, ale moc mi to nejde. "Kde je Aleš?" ptá se Robin při vyklízení kamen. "Odjel," povídá klidně Danka, která kousek vedle něj utírá linku a dává Míše špinavý nádobí. "Proč?" "Říkal, že mu není dobře. Chtěl odjet už včera, ale zjistili jsme, že mu nic nejede, že by musel nocovat v Chomutově nebo v Ústí." "A kdy jel?" "Já nevím. Dohodli jsme se tak, že v šest odejde, aby stihnul ten vlak před osmou, ale jestli opravdu šel, to nevím, neslyšela jsem ho. Ale ráno bylo odemčeno." Začíná mi docházet - teď, když mi už hlava celkem funguje - že za to nejspíš můžu já. Že tu novoroční noc špatně unes - ale ráno přece vypadal v pohodě, až potom... kouknu na Míšu, ale ta se věnuje mytí nádobí a neříká nic. "A proč?" zeptám se. "Já nevím, včera jsem ho skoro neviděla... Nic mi neřek, jen se přišel odpoledne zeptat na ty spoje. Já se v něm nevyznám, je takovej dost... nevyzpytatelnej. Ale proti některejm," koukne na Robina, "měl tu opici jako fakt pohodovou a nekonfliktní." "No jo no," ozve se Robin. "Tak už mi to promiň." "Ono se v opici dost často ukáže, jakej je ten člověk vevnitř," ozvu se a je mi hrozně líto, že jsem u toho nebyla. "Co se bude dít, když odejdou zábrany." "A proč by zábrany neměly bejt součástí toho konkrétního člověka?" "No to už je pak filozofická otázka, co je vevnitř a co je vně. Já hrozně lituju, že jsem z toho nic neměla. Nepamatuju si vůbec nic." Danka se směje. "Tys hned na začátku usnula, s kytarou v ruce. Neprobudili jsme tě ani na půlnoc, a to jsme se docela snažili." "Já si vůbec nic nepamatuju." "No ještě aby. Přemejšleli jsme, co s tebou, ale v tom křesle by ti asi byla zima, takže tě Aleš přenášel do postele, a že s tebou měl dost problémy, protožes byla úplně bezvládná. Ani to tě neprobudilo." "A pak?" "Co pak?" "Co se dělo potom." "To já nevím, já šla chvíli po tom spát." Michala zvedla hlavu od nádobí a krátce na mě koukla. Neřekla nic. "Aha," povídám. Danka se podívala taky na Míšu, ale ta zas kouká do nádobí. "Míša, ta dost dobře tancovala." "Hm," ozve se od dřezu. "Dost divoce." "Honza říkal." "S Honzou jsi tancovala jen chvilku, jen do chvíle, než jste bourali." "Aha."

51 of 59

Nad propastí "Zato Aleše jsi odrovnala tak důkladně, že se přestal motat ještě před půlnocí." "Hm." "A proč odjel?" "Já nevím." "Tobě to neřek?" "Ne." "Já myslela, že spolu chodíte." "Ne." "Že to tak vypadá." "Ne. Už skoro dva roky ne," přitvrzuje Míša a já začínám tušit problém. Danka vypadá překvapeně a Míša demonstrativně odejde s hadrem v ruce od rozmytýho nádobí do našeho pokoje. Kolegiálně si stoupnu ke dřezu a vezmu to za ni. Poprvé mě napadne, že neodjel kvůli mně, ale kvůli ní, a trochu se mi uleví. "Jako ještě drsnější bylo tancování po půlnoci," povídá Pavla. "To bylo pomalý, někteří byli úplně mimo, ale ti, kteří se ještě drželi na nohách, tak jeli, Robin holky líbal, Martin osahával... jako nutno říct, že holky na tom byly úplně stejně... já se akorát bála, že se někdo s někým porve, ale to naštěstí ne..." "Jsi šla spát poslední?" "Jo, z tohohle důvodu. Snažila jsem se je krotit, ale jim to bylo úplně jedno..." "A Aleš? Co dělal on? Že by to byl důvod, proč odjel..." "Aleš?" přemejšlí Pavla. "Co dělal Aleš po půlnoci?" ptá se Danky. "Ten šel spát ještě přede mnou..." "No, to odpovídá. I když je fakt, že jsem ho tu ještě párkrát viděla, ale... ten v tom nejel, to je fakt. Ten exhiboval před půlnocí, jsem jako docela čuměla, že Míše stačil, a to měl v sobě dost." "Tak asi právě proto." * V pondělí večer sedím u Michaly v pokoji. "Tady jsem ti přinesla ty vypraný věci, ještě jednou se moc omlouvám..." Vezme si tašku, přebírá kousek po kousku a vyřazuje věci, který nejsou její, tlustý ponožky, dva ručníky, mikina, tričko a Dančino prostěradlo. Tak nějak jsem to tušila, jen jsem si u jednotlivejch kousků nebyla jistá. "Ach jo... tak zejtra další štace... vůbec se mi tam nechce..." "No jo... s tím ti nepomůžu..." "Já vím... kde bydlí?" "V Holešovicích, u Štrosmajeráku." "No tak to budu mít i s vyhlídkovou jízdou. Ale než tam půjdu, chtěla jsem se zeptat ještě na některý věci, který mi docvakly trochu pozdě." "Hm." "Odjel kvůli mně, nebo kvůli tobě?" "Já nevím, proč odjel." "To ti sice nevěřím, ale dobře. Pochop prosímtě, že zejtra za ním jdu a potřebuju vědět, jak se mám chovat." "No tak to ti já neporadím." "Hele, já bych potřebovala vědět, jak moc je na mně naštvanej. Jako že má důvod. Nicméně v sobotu ráno byl úplně v pohodě a změnilo se to ve chvíli, kdy ses objevila ty." Pokrčí rameny. "Má důvod bejt naštvanej na tebe?" "No... nemluvila bych o naštvání, ale jo, měl asi důvod odjet i kvůli mně. Ale do hlavy mu nevidím." "Dobře. Další věc: kdo mi oblíkal ty dvě jeho mikiny, co jsem měla ráno na sobě?" "On." "Aha." "Já jsem se pokoušela tě převlíknout po tom prvním excesu, ale nezvládala jsem to." "A kdo u toho ještě byl." "Kromě nás nikdo." "Těch excesů bylo víc?" "Tři." Uf. "A... jak... se u toho tvářil?" "No... bylo mu blbě, mně ostatně taky..." "Jako jak mu bylo, když mě musel převlíkat... ach jo."

52 of 59

Nad propastí "To se zeptej jeho. Já si jen pamatuju, že jemnej zrovna nebyl. Ono to s tebou až tak jednoduchý nebylo." "Byl naštvanej, že to musí dělat?" Pokrčí rameny. "Ono se tam smrady nedalo spát." "Jako že mě i třeba zfackoval?" "Ne. Nebo aspoň ne přede mnou. Ale občas tě třeba tahal za ruku nebo něco, jednou jsi mu ze sedu upadla." "A to mě fakt převlíkal až do naha?" "A co měl asi dělat?" Je mi stydno. Zkouším si ho představit, a kromě myšlenek na příjemný dotyky si vymejšlím jeho výraz, a dělá se mi lehce zle. "No dobře. A teď to hlavní: pochopila jsem správně, že spal v sobotu ráno vedle mě?" "Taky jsem to tak pochopila." "A proč?" "Já nevím." "Jako že jsi šla spát poslední a už tam nebylo místo?" řeknu s nadějí, ale vzápětí mi dojdou další souvislosti a už to nechápu. "Víš co, zeptej se," zarazí se, "jeho," dořekne tiše, "jestli ti něco řekne." A mně dojde, že ona je asi naštvaná na něj, spíš než on na ni, nebo ne? Tohle by dávalo smysl. I to, že pak odjel. Ale proč teda zdůrazňovala, že spolu už dva roky nic nemaj? * Sejdeme jsme se nahoře na Vltavský, kde je aspoň trochu klidu. Přijdu s velkým očekáváním, ale on je jako obvykle těžko přístupnej, úsměv nikde, jako bysme spolu neprokecali ty hodiny po kavárnách, který nás sobě tak přiblížily. "Tohle ti dlužím a ještě jednou se za všechno omlouvám," opakuju nacvičenou frázi a dojde mi, že nic dalšího jsem nenacvičila, "přebrala jsem, asi to bylo dost trapný... aspoň jak říkala Míša..." koukám se mu do očí a snažím se zjistit, co od něj mám čekat. Jak z něj vytáhnu, co se vlastně dělo a proč? "Nech to bejt, přebrali jsme všichni," říká smutně, možná otráveně. "Ty se aspoň můžeš jednoduše omluvit." "A kdo nemůže?" divím se upřímně. "Nech to bejt." Působí smutně, rozpačitě a nevyspale. "Ještě jsem se chtěla zeptat, proč jsi spal v sobotu ráno vedle mě. A proč jsi odjel dřív." "Ach jo..." přivře oči, "když Míša ležela na mý posteli, tak už nikde jinde místo nebylo, nevěděl jsem, že to bude takovej problém... promiň..." Chvíli na něj překvapeně koukám, nějak to nesedí k tomu, co říkala Míša. Nedává na sobě nic znát, a kdy jindy by měl? Nebo to byl jen úlet v opici? "To není problém... pro mě... mě jen zajímá, jak to vzniklo, co se dělo a jakou roli v tom hraju já, komu se mám za co omlouvat... a proč jsi odjel už v neděli ráno." Proč Míša neví, proč tam spal, ale přitom ležela na jeho posteli? Sváděj to jeden na druhýho... ale to není podstatný. Jakou roli v tom hraju já a co se vlastně dělo? "Tak hele, omlouvat se nemusíš, přežili jsme to. Co se týče mýho odjezdu, chtěl jsem odjet v sobotu, ale nic nejelo. Důvod s tebou nesouvisí. Nedělej si fakt starosti. Za to spaní vedle tebe se ti omlouvám." "Povídám, že to mi nevadí. Jen mě zajímá proč. V září jsme byli pod stanem a taky se to zvládlo." "Protože tam prostě bylo volno. A jestli tě můžu poprosit, tak se v tom nerejpej." Napadne mě, jestli to náhodou taky nechce zamluvit, jestli taky nemá špatný svědomí, jestli se mě nebojí... ale já bych byla ráda, mně by to bylo příjemný. A nebo ještě jinak, udělal něco, co sám nechtěl, ale byl v opici? Blbá situace, když si nic nepamatuju... a jedinej svědek je Míša, která taky zapírá... "Měl jsi se mnou dost starostí... co říkala Míša... je mi z toho trapně..." "To nám bylo všem... všichni jsme byli pod parou. Taky bych si to nechtěl zopakovat. Ale... nech to bejt." "A řekneš mi, co se dělo?" Znova ke mně skloní hlavu. V tý čepici je docela hezkej. "No... no... moc se mi nechce ti to vyprávět... bylo to trapný... dyť to říkáš..." Ale nic o tom, že by se omlouval. Zapírá, nebo nemá proč? "Mám takovou hypotézu," rozhodnu se k frontálnímu útoku. "Že se dělo něco, za co se stydíš, bylo to mezi náma a ví to jen Michala, která je kvůli tomu na tebe naštvaná. A já bych chtěla vědět, co to bylo, abych nebyla jediná, kdo to neví." Chvíli na mě kouká, relativně klidně, a pak se zhluboka nadechne. "Tak si představ, co bys dělala ty na mým místě, kdyby byl v místnosti někdo, kdo se třikrát poblil, z toho dvakrát důkladně. Smrdělo to fakt děsně, spát se při tom nedalo."

53 of 59

Nad propastí "To Míša říkala." "Fajn." "Kvůli tomu bys neodjel...?" koukám mu přímo do očí. "To je všechno, co bylo mezi náma. Odjel jsem z jinýho důvodu, o kterým s tebou nebudu mluvit," přitvrdí. "A proč teda byla Míša na tvý posteli?" "Třeba proto, aby byla dál od toho smradu," mluví už tvrdě. Koukám na něj překvapeně. Takže jestli se něco stalo, já se to nedozvím, protože zapíraj oba. Jsou domluvený? Tahle noc asi zůstane zastřená tajemstvím. Přemejšlím, jak mu to říct - teď je asi ta vhodná chvíle - protože je asi natvrdlej. Nebo to hraje? "V sobotu ráno jsme spolu mluvili - a ty jsi byl jak sluníčko, tos rozdával energii. A pak jsi úplně obrátil." "Podívej, Dášo, o tom s tebou nebudu mluvit." Provokuje mě tím, jak je tvrdej, když vím, že dokáže bejt i milej. Nejradši bych mu dala pusu a pak se otočila a odešla, ať má čas si to rozmyslet, jenže vejškovej rozdíl pětatřicet centimetrů se nedá dost rychle a nenápadně překonat. Podívám se na něj po chvíli znova a pořád vidím tu tvrdost. "Asi bych chtěla moc, kdybych to chtěla všechno smazat...?" Pokrčí rameny. "Nevím." "Aby to mezi náma bylo jako předtím." Znova pokrčí rameny. "Bylo to hnusný?" Pokrčí rameny a do toho sotva znatelně kejvne. "To není podstatný." "Co je podstatný?" "Já nevím," řekne smutně a kouká se někam za mě. "Kdyby sis o tom potřeboval pokecat, tak zavolej," nabídnu mu a instinkt říká, že mám pomalu vycouvat, abych se nevnucovala moc. Hodím na něj teda aspoň pohled a snažím se do něj vložit, co se dá. Poslední pohled na něj říká, že zase ztvrdnul. Taky je možný, že nikdy neviděl nahou ženskou, a mohlo to na něm nechat stopy. Zdá se, že tohle jsem projela. Navždy. * (M) Je mi hrozně. Tahle akce se zase nevyvedla, a to ani nebyla na naší chatě. Asi začnu trávit Silvestry postaru s rodičema u televize, nebo půjdu normálně spát. Jestli proto, že nás bylo moc, nebo proto, že bylo tolik flašek? Jsem kráva. Že jsem si to všechno nechala líbit. Že mi to vadilo teprve ráno. A teď vůbec nevím, na čem jsem. Nejradši bych ho vymazala ze života, ale asi to nepůjde tak jednoduše. Knížky, který mám od něj půjčený, preventivně uklízím na dno hromady knížek, který tu mám k přečtení, aby mi ho nepřipomínaly. Dáša mi ho taky pořád připomíná, a ještě s pocitem, že já hysterčím. Ať se do toho neplete aspoň ona... V sobotu byl celej den zalezlej, ale i tak jsem ho hlídala, abych ho nemusela vidět, abych se mu nemusela podívat do obličeje. Takže do pokoje jsem chodila, jen když jsem tam něco potřebovala, jen na chvilku. Nemohla jsem si jít taky lehnout. Párkrát jsem ho zaregistrovala, jak jde na záchod, a byly občas slyšet i takový divný zvuky, jako by tam někdo zvracel. Napadlo mě, že možná našel někde nějakou zbylou flašku, ale přišlo mi to docela divný, i když jsou prej lidi, který pijou o samotě. Trochu se mi ulevilo, když odjel. Ráno, když jsem ho slyšela potichu balit a odcházet, jsem netušila, že odjíždí domů, to mi pak řekla až Danka. Vlastně jsem ho celý ráno hledala, abych měla přehled, kde je, aby mě nemohl překvapit, abych se na něj nemusela dívat. Danka mě teprve uklidnila, že ho dneska snad už neuvidím. Ale ten jeho stín tam stejně zůstal, třeba když jsem vytírala pod tou jeho postelí. To jsem takovej zoufalec, že už k Dance na chatu nikdy nepojedu? Kvůli němu, kvůli jedný pitomý noci? Přemejšlím, jestli mě naštval, zklamal nebo co. Přemejšlím, jakou roli v mým životě hraje, a jestli ho ještě někdy uvidím. Člověk, se kterým jsem se cejtila tak bezpečně... a teď tohle. Je stejnej jako ostatní. Až na to, že... ale to je jedno. To jsou fakt všichni chlapi stejný, fakt všichni myslej jen na jedno? A co se vlastně dělo? To, co si pamatuju, bylo najednou ráno úplně jinak, takže jsem musela usnout jako první. Když vím, co dělal s Dášou - a hlavně že s ní si moh dělat, co chtěl, a ona si to ani nepamatuje - tak co dělal se mnou? Mísí se to ve mně, mám akorát chaos. Přehnala jsem to s tím pitím. Na to tancování si moc nepamatuju, to vím jen z toho, co říkaly holky. Robin se omluvil, pohled na Martina mě odradil včas a unikla jsem mu. On se

54 of 59

Nad propastí neomluvil, ale těžko říct, jestli bych mu vůbec dala šanci. Proto, že on už v tý době byl střízlivej. A věděl, že já jsem pod parou. A využil toho. Už nebudu pít. Abych nebyla snadná kořist. Nebo budu pít jen opatrně a jen mezi lidma, kterejm důvěřuju. Jemu jsem taky věřila, ach jo. V jeho přítomnosti už teda rozhodně pít nebudu, zklamal mě. Vybavuje se mi, jak mě k sobě tisknul, cejtím to ještě teď po celým těle, a je mi zle. Ten, se kterým jsem tolikrát tancovala, zažila tolik nechtěnejch doteků. Byl hodně cejtit potem i tím pitím. A probudila jsem se v jeho posteli a v jeho spacáku, všem na očím. Dáša to ví, Dáša do toho šťourá. Ach jo. Co s tím teď udělám? Budu dělat, že neexistuje? Navždy? * (A) Z nejhoršího jsem se snad už vyhrabal. Už se na to jsem schopnej podívat shora, už mě to tak nedusí. Už se jsem schopnej zeptat proč, proč se to stalo. Jestli jsem byl moc pyšnej na svou čestnost, a měl bych dělat něco s tou pejchou. Nebo jestli jsem málo spontánní, ale v tu chvíli jde proti spontánnosti ta čestnost, co jsem měl dělat? Má už Míša konečně zmizet z mýho života? A proč nezmizela dřív, dokud to šlo důstojně? Teď zmizela, i když zatím jen zvnějšku. Teď se mnou nemluví a já jen tuším proč, přesně mi to vlastně neřekla, může se zlobit kvůli něčemu jinýmu. Po stopátý si ty scény přehrávám a i když vím, že došlo k porušení dohody, nevím, kde jsem já udělal chybu. Když mám pocit, že do všeho jsme šli společně. Když přemejšlím, jak mi bylo ráno, neměl jsem v tom moc jasno, jen jsem si přehrával ty vzpomínky a přemejšlel, co z toho plyne a co vlastně já chci, najednou padla moje berlička, že s Míšou nic mít nechci, nechal jsem ji jít a měl jsem pocit, že tomu najednou nic nebrání. Jenže pořád tu byla ta stará dohoda, to si mám jako představovat, že při tancování, v hlavě navíc značně přes míru, máme smlouvat o zrušení dohody? Co mi brání se jí normálně omluvit a poprosit ji, aby na to zapomněla? Jako s Renatou, kde to teda udělala ona? I když jsem na to nezapomněl... ale když ji potkám, jen ji pozdravím a nemám s tím žádnej větší problém, myšlenky na ni za pár minut zmizí. Jak se vlastně navazujou vztahy? Tím, že se s někým domluvím, co se může a co ne? A dá se to posunout dál? A druhá zásadní otázka, k čemu má dospět Michala, proč to potřebovala ona? Ale to ví jen ona sama, teda možná. Možná je na tom stejně blbě jako já. Myšlenka, že už se nikdy neuvidíme, není tak zlá, horší je myšlenka, že to zůstane nevyřešený, že když se někde náhodně potkáme, vyleze to na povrch. Že si to budem ještě dlouho vyčítat. A chcem-li si to vyříkat, někdo musí začít, je otázka, kdy je ta vhodná chvíle a kdo by měl začít, pořád ještě čekám, že to bude první ona a že mi vysvětlí, co je přesně za problém. V pátek, po zkoušce, na kterou bylo potřeba se učit, což mi přidalo trochu odstupu od toho všeho, jsou i jiný věci na světě!, jsem večer sednul k počítači a snad hodinu a půl jí psal mail, pitomý čtyři věty, který jsem přepisoval pořád dokola a pořád se mi nelíbily, o omluvě, o tom, že bych jí to radši všechno řek osobně, pokud by měla zájem, a že chápu, že ho asi mít nebude. Pak už mi to tak lezlo krkem, že jsem to poslal, i když se mi výsledek pořád ani trochu nelíbil, a vytáhnul skripta na středeční zkoušku, spíš symbolicky, dokopat se k něčemu do práce vůbec nepřichází v úvahu, a ty skripta mám jen proto, aby to nevypadalo, že tady sedím a nic nedělám, což by u mámy vyvolalo otázku, na co myslím. Ticho po pěšině, celej víkend, přemejšlím, jestli si Míša čte maily i doma, nevím, je někde pryč?, v pondělí dojdu k závěru, že to s ní fakt asi nepůjde, že jsem to psal zbytečně, ve středu udělám další zkoušku a pak večer zavolá, tak zvláštně a dohodnem se, že se sejdem hned teď, mámě to nějak vysvětlím, ani si nedávám záležet, aby to nějak vyznělo, je mi to jedno, a v sedm vyrazím do centra, sejdeme se na Senovážným náměstí a na přivítanou jen pevnej pohled do očí a podání ruky, beze slov, ale zase mě rozhodí, a to jsem si myslel, že jsem se od ní už osvobodil, tak radši mlčím a snažím se zas dát do klidu, Míša taky mlčí, čekám, co řekne a jak to řekne, ulice mimo hlavní jsou uklouzaný a Míša má nějaký divný boty, poprvý ji stihnu zachytit, ale podruhý spadne a tváří se, že ji bolí kostrč, přemejšlím, co s ní mám dělat, ale nic mě nenapadá, tak pořád mlčím. "Psals, že bys chtěl se mnou mluvit," povídá pak. "Jo." "Psals, že by tě zajímalo, co si nepamatuješ, v tom ti asi moc nepomůžu, protože já si nepamatuju skoro nic, jen

55 of 59

Nad propastí to běhání kolem Dáši... ale chtěla bych," podívala se mi do očí, "naopak od tebe doplnit, co si nepamatuju já..." "Co? Já si toho taky moc nepamatuju..." "Tys byl prej docela střízlivej, teda ve srovnání se mnou." "Nebyl... jen jsem možná dřív přestal." "Když jsme běhali kolem Dáši, tak jsi na tom byl o dost líp než já." "To máš pravdu, to si pamatuju." "A co se dělo?" "Co si pamatuješ ty?" "Povídej ty..." "Pamatuju si, že jsme běhali kolem Dáši, pak jsme se potkali na záchodě, pamatuju si, žes mě ukecala, ať dám Dáše obě svoje mikiny, že my máme ještě spacáky, pamatuju si, že nám byla hrozná zima, tak jsme si zalezli na mou postel, dál od toho smradu, zabalili jsme se do spacáků, a... žes mi pak usnula v náručí..." jsem pořád naměkko, když si na to vzpomenu, "promiň." "Je to půl roku, co jsi říkal, že se ségrou se nespí. A že bys hodně litoval, kdyby k něčemu došlo." Vzdychnu, ale snažím se, aby si toho nevšimla. "Jo, máš pravdu. A i když jsem s tebou nespal, tak toho lituju. Což je divný, protože i ségru bych takhle zahřál, to je běžná metoda zahřívání v kritickejch situacích, i když uznávám, že tahle situace až tak kritická nebyla. Ale zato jsme měli oba upito, omlouvám se. Kdybys měla něco proti, tak by to tak nedopadlo. Měl jsem pocit, že děláš všechno dobrovolně, ne-li přímo ráda." "A co se dělo po tom, co jsem usnula?" "Potom jsem šel zavřít okno, a nechtěl jsem se s tebou mačkat na jedný posteli, tak jsem si prostě vzal ten volnej spacák, tebe zapnul do toho druhýho, a šel si lehnout jinam." "A to ti mám věřit?" "Míšo, to je na tobě, čemu budeš věřit a čemu ne, s tím já nemám co do činění," říkám po dlouhý chvíli ticha a koukám při tom do země. "A jak se dozvím pravdu?" "No, to je fakt zajímavá otázka v týhle situaci," ušklíbnu se. "Moh sis se mnou dělat, cos chtěl..." "To jsem moh i loni na Mácháči a tos to neřešila. Dokonce to byl tvůj nápad." Vykulila na mě oči. "Pokud tě opravdu tak drásá, že jsi v mé přítomnosti bez dalších svědků usnula a je otázka, co by tě probudilo, tak to vyšlo nastejno." "Jenže tam jsme nebyli pod parou, takže bys mě asi snadno probudil." Vzpomenu si na to, jak nám ostatní sundali celtu, a že Míšu neprobudilo ani sluníčko, a musím se usmát. "Toť jako otázka. Ale mám dojem, že tentokrát by tě asi taky leccos probudilo. A vůbec, co je pod parou, to se odpouští snáz, nebo vůbec?" "To je další zajímavá otázka." "Pokud vůbec, tak dík, že sis na mě udělala čas, a rozseknem to. Pokud snáz, tak... i když snáz u tebe asi těžko." "Hele, ale ségru bys ani nelíbal." "Hm..." zamyslím se, "to si nepamatuju, ty jo? Vlastně jen tu půlnoční pusu." "Cože?" "O půlnoci, to bylo chvíli po tom tancování, tos byla hodně přítulná, jsem ti prostě přede všema dal pusu. To jsem měl v krvi ještě hodně." "To holky ani neříkaly. A komus ji ještě dal?" "Pokud vím, tak jen tobě." "A cos myslel tou přítulností? Holky mluvily o divokým tancování." "Tady už vypadává paměť mně, mám to matný, takže bez záruky. Divoký tancování si vybavuju hodně špatně, asi nějaký bylo, protože co si pamatuju já, je to, že jsme se s sobě tiskli, vlnili se, oddechovali a kapal z nás pot, že jsem pořád sháněl něco k pití, ale nic tam nebylo." "No teda, ty mě dostáváš." "Mám totiž pocit, že to, co se dělo vně, tak, že to moh někdo vidět a říct nám, není až tak podstatný, jako to, co se dělo v nás. To se zjistit nedá, pokud si to nepamatujem. Takže jediný, co se dá teďka dělat, je to odpustit, ať už uděláme do budoucna cokoli. Nebo se prostě zlobit." A ona mlčí a kouká do země. "A co se dělo v tobě?" Dlouho mlčím, přemejšlím, co říct můžu a co ne, ale pak se rozhodnu bejt maximálně poctivej. "Provalily se zábrany, který vůči tobě mám, a byl jsem přítulnej, bylo mi s tebou fajn. A měl jsem takovej pocit i z tebe."

56 of 59

Nad propastí "Takže to nebylo jen kvůli zimě, já si říkám." "Hm, asi ne. Ale v tý chvíli už jsem byl rozjetej a přišlo mi, že i ty. Teprve ráno jsi mi dala najevo, že to nebylo fajn, ale to už s tím nešlo nic dělat. Omlouvám se ještě jednou, netušil jsem, že naše dohoda je ještě aktuální, když jsme ji před půlnocí porušovali oba a tvářili se u toho spokojeně. Co holky říkaly, že jsem dělal před tancováním?" "Nejdřív hrál karty a pak pospával." "Já mám taky za to, že to tancování byl tvůj nápad." "Hm. Házíš to na mě." "A co se dělo v tobě?" "Já si to nepamatuju." "Když se kvůli tomu zlobíš..." "V podstatě v plný síle jsem si to uvědomila až ráno, předtím jsem prostě plula, jak tekla řeka." Usměju se tomu přirovnání. "Pokud šlo o Dášu, taks uvažovala." "Pokud šlo o Dášu, byl jsi dost drsnej." "No jo... s ní to jinak nešlo." "Právě že jsem si nikdy dřív neuměla představit, že bys uměl bejt takhle drsnej..." "Nech toho, Míšo. Sama víš, jak to bylo. A popravdě řečeno, moje noční můra byla, že bych to musel dělat s tebou..." Překvapeně zvedla hlavu. "Teď poprosím o upřímnost já tebe: dělo se něco, co ti bylo vyloženě nepříjemný, nebo to řešíš jako porušení dohody?" najdu odvahu k těžký otázce a koukám jí do očí. "Já si to nepamatuju." "Tancování před půlnocí neřeším. Řeším to, co bylo až po Dáše, co si pamatuješ. To, co ti - aspoň jak jsem to pochopil - tak vadilo. A záleží mi na tom, odpověz mi prosím upřímně," přitvrzuju. "Nepamatuju si nic, co by mi bylo nepříjemný," kouká do země. "Ale jednak nevím, co se dělo pak, a jednak... já bych ti to asi neměla říkat... tak doufám, že to nepoužiješ proti mně... ach jo... nikdy jsem v týhle situaci nebyla a představovala jsem si to jinak... jednak že se pro to vědomě rozhodnu, včetně výběru člověka, bude tam ten cit, o kterým jsi zas mluvil ty, a jednak že si to při vědomí užiju... těžko se to vyjadřuje," zvedne ke mně oči. "Promiň, tak to je mi moc líto," říkám tiše po dlouhým mlčení. "Dík za pochopení." "Promiň, netušil jsem." "Pro tebe to byla jen hra." "Tehdy to pro mě bylo pozvolný pokračování toho, co bylo před půlnocí, a teď je to pro mě porušení dohody." "Hra bez citu?" "V tý chvíli jsem to neřešil. To ani nešlo. Došlo mi to až ráno. A můj první pocit ráno byl, že to bylo fajn, i když moje myšlenky byly samozřejmě pod vlivem. A špatnej pocit přišel až při pohledu na tebe. Pochopil jsem, že ti vadí, že došlo k porušení tý dohody, a chtěl jsem se omluvit. Ber to teda prosím jako omluvu, i když samozřejmě odčinit to nemůžu. A jednou pochopíš... promiň... že to snad nebyl takovej prohřešek." "Hra bez citu?" kouká mi upřeně do očí. "Míšo, ty jsi drsná... ale to mám za to. Ach jo," jdu do sebe a přemejšlím, co je vlastně pravda, "filozoficky řečeno, bez citu to bejt nemohlo, vždycky něco cejtíš. A tebe znám už dlouho a nemůžu říct, že by to bylo bez citu. Jenže citů je moc, a když se tam namíchaj další věci, jako hormony, alkohol a pudy, tak to je taková směsice, kterou nikdo nerozmotá, natož aby mohl upřímně říct, kterej cit tam byl. Máš pravdu, jestli jsou věci tak, chápu, že pro tebe to hodně znamenalo, pro mě to zdaleka tolik neznamenalo, víc mě ovlivnilo to, že jsi mě pak ignorovala... ale pořád si myslím, že si můžem podat ruku a říct, že je to dobrý, ať už mě chceš nebo nechceš zase někdy vidět." "Takže hra bez citu?" "Tak já budu taky drsnej: pokud bys byla pro, šel bych do toho zas, tentokrát bez alkoholu, Dáši a blití. Abych si to užil taky. A asi by to nebylo za večer." Vnímám, jak se zhluboka nadechla. "Já vím, že nemůžu, promiň." "Ale je fakt, že to není odpověď." "A jakej je v tom rozdíl, jestli to je nebo není hra, kde je ta hranice?" "Záleží na citu." "Míšo, to je hrozně individuální, a jsem si jistej, že cokoli řeknu, dá se pochopit tisícem způsobů, a že my dva to pochopíme určitě jinak. Krom toho, že v tomhle sám nemám úplně jasno." "Já že jsi to byl loni ty, kdo mluvil o citu, hlavně aby tam byl."

57 of 59

Nad propastí "Já vím, ale dneska to vidím jinak. Řeknu na rovinu, že bez citu to nebylo, ale nejsem si jistej, jestli ten cit byl takovej, jakej bych si ho představoval nebo jakej by sis ho představovala ty." "Ale šel bys do toho znova." "Říkal jsem, že by to asi nebylo za večer, a počítám, že bych měl mezitím čas to za plnýho vědomí přehodnocovat. A vůbec, proč ti záleží na mým citu, když by ti mělo záležet na tom tvým? Proč jsi neudělala nic proti tomu, zrovna ty?" "Protože jsem byla v opici." "Michalo, jestli jsem u tebe úchylák, co je na opilý holky, tak mi to je líto. Pokud jde o mě, asi bych k tomu bez tý svý opice nenašel odvahu. Ale není pravda, že bych to předem plánoval, ani že bych měl zájem na tom, abys byla opilá. A když řeknu, že bych do toho šel znova, tentokrát bez opice, tak myslím i bez tvý opice, a počítám, že seš velká a umíš říct, co jo a co ne." "A kdyby byl na mým místě někdo jinej?" zvedne hlavu. "Kdo?" "Dáša?" povídá opatrně. Dlouho mlčím a zkouším si to celý představit s Dášou. "No, večer by to dopadlo možná podobně, vzhledem k tý mý opici. Po půlnoci... nevím, jestli bych se dokázal zastavit, jak jsem byl rozjetej. A ráno..." kouknu jí do očí, "ráno... bych z toho měl depku... a musel to všechno zpracovat... co chci a co nechci... a co jsem dělal..." Vejráme na sebe a došlo mi, že jsem asi právě kápnul božskou, pochopil, jak na tom jsme, a že to - aniž bych měl v úmyslu jí to říct - pochopila i ona. A pochopil jsem i to, v jaký je situaci. A že teď má taky něco, co může použít proti mně. A jak je rozjetá... chce se mi utíkat pryč. "A kdyby to byla Eva?" Podívám se na ni ještě jednou. "Eva... taková ta tmavovlasá nakrátko?" "Jo." "Tak... nevím... tý bych se asi ráno prostě omluvil..." Jak to? Jakej vidím rozdíl mezi Evou a Dášou, proč by to bylo s Evou jednodušší? Chce se mi utíkat, protože představa, že byla na jejím místě Dáša, je pro mě hodně nepříjemná... a v tý situaci je teď ona... nejspíš... z toho se nedá vymluvit... nafackovat si... "Děkuju," řekla potichu. "Za upřímnost. A pojď si někam sednout." Chvíli na ni překvapeně koukám, ale ona se usmívá, tak to asi nepochopila. *(M) Jdeme vedle sebe a mlčíme. Pořád si přehrávám v hlavě to, co před chvílí řek, pořád přemejšlím o tom, co tím myslel, a hlavně na ten jeho výraz, jako by ani nevěděl, co říká. Na chvíli se mě zmocnil pocit, že ho mám na svědomí, když mi řek takovou věc. Co teď ode mě čeká... zvlášť když to říct podle všeho nechtěl... ale já mu taky řekla dost osobní věc. Čekala jsem, že když to řek, tak i něco udělá, aby to dokázal, ale on ne, on se za to styděl. Ani mi nekouknul do očí. Chtělo se mi brečet z pocitu, že i on má nějakej cit, svůj názor, i když je tak těžký z něj něco takovýho dostat. Chtělo se mi ho obejmout, utěšit jak malý děcko. Pocit, že tady vedle mě stojí někdo úplně jinej, než jsem myslela, než jsem doteďka znala. Člověk, ze kterýho si nejde tak utahovat. Ubylo moudrosti a přibylo obyčejnosti? Přibylo studu? Proč se tváří, že je všechno úplně v pohodě, jako by nic neřek? Číšník nám přinesl jídelní lístek dřív, než jsme si stihli sundat bundy, Aleš si ještě vestoje řekl o 'čaj do půllitru, jestli máte, nebo horkou čokoládu', já o svařák, ale vzápětí to odvolala a objednala si taky tu čokoládu. K malýmu kulatýmu stolečku si sednu proti němu, mne si ruce, má je úplně rudý. "Nemáš rukavice?" "Ne... nějak mi nedošlo, že bude taková zima a že to bude trvat tak dlouho." Přinesou mu ten čaj, přiloží ruce na skleničku, aby se zahřál, a kouká, jak se voda barví dohněda. Koukám se mu do očí a snažím se tam najít toho človíčka, kterej se pořád skrejvá, toho človíčka, co něco cejtí, a o to je zranitelnější, ale vidím tam jen stud - a možná strach. Zvedne ke mně oči, no jo, má nový brejle, bez obrouček, skoro nejsou vidět, ale hned je zase vrátí k tý obarvený vodě. Jak se mi teď bude žít, a co po mně vlastně po tomhle všem bude chtít? Takhle za světla si všimnu i kruhů pod očima. Může to mít ze zkoušek i z toho, co se stalo. Že by se ho to tak dotýkalo, i když to na sobě nedává znát? "A co s tím budem dělat?" zlomím nakonec to dlouhý mlčení dávno po tom, co mi taky přinesli čokoládu. "To nechám na tobě. Kdyby... kdyby bylo po mým, nechal bych to, jak to je, beze změny." "Myslíš, že to ještě půjde?" Podíval se mi do očí, ale nic k tomu neřek. Nějak mu po tý dlouhý hádce došla slova. A ze mě úplně vyprchalo to zklamání, naštvání, se kterým jsem sem původně šla. Zřejmě pramenilo z toho mýho pocitu, že to z jeho strany byla jen hra a že jsem jen jedno jméno v dlouhým seznamu. Stejně je to ironie - Dáša

58 of 59

Nad propastí by s ním tu hru hrála a byla by úplně spokojená; jenže on by spokojenej nebyl. A u mě si šplhnul - jestli teda nekecal - že není takovej zoufalec, že ví, co chce, že něco cejtí a proti tomu nepůjde. A já se s tím teď budu muset vyrovnat a pokud možno ho při tom moc neranit, už proto, že - i když já do toho jít nechci - si vážím jeho důvěry. "Zvenku to asi půjde," povídá po dlouhý chvíli ticha, "když už jsme u toho. A já to nějak zvládnu. Je otázka, jestli ty chceš a jestli to má smysl." To ti je přetvářka tak blízká, že říkáš, že to nějak zvládneš? Hrát něco, co necejtíš? Jenže pak si uvědomím, co bych dělala já na jeho místě, a pochopila, že mu vlastně nic jinýho nezbejvá. A došlo mi, co s tím udělám já, jak se k němu budu chovat, jestli budu schopná si z něj utahovat tak jako dřív, co se teď stane, a jak zvládnem nějaký společný chvíle, třeba pokud pojedem zas v létě pod stan jako loni. Když už se loni bál, jak to dopadne... Sáhnu do kapsy, vyndám podlouhlej papírek a po stole ho sunu k němu. "Půjdeš?" "Co to je?" zeptá se, ale ani nestihnu odpovědět. "Kdy?" "V sobotu." "Teď v sobotu?" Kejvu. "A ty chceš?" "Jo. Když to zůstane po starým." jaro 2005 - léto 2006 (základní linka); DUBEN 2011 - ČERVEN 2013

59 of 59