Na co čekáme. Češi mají i po dvaceti letech pocit, že se něco musí stát

investoři: mužům už ani dolar

téma: Příběhy zpravodajský časopisšesti roku 2007

47

časopis roku 2008

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU lidí, kterým svoboda změnila život

politika: Jak nekrást ve

veřejných zakázkách

kultura: Velká literární

r e s p e k t. c z

mystifikace v Česku

Na co čekáme

SK 1,80 € (5 4,20 SK ) | DE 2,80 € | BE 3,00 €

R o č n í k X X | 16 . – 2 2 . 1 1 . 2 0 0 9 | 3 9  K č

Češi mají i po dvaceti letech pocit, že se něco musí stát

Vláda zasáhne do dostavby Temelína / Rozhovor s ministrem zahraničí J. Kohoutem

editorial 47 | 2009 Ročník XX Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–17): 800 110 022 predplatne.respekt.cz Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí internetových projektů: Martin Jazairi Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Michal Komárek, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Bára Procházková, Jaroslav Spurný, Kateřina Šafaříková, Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sacher Zahraničí: Tomáš Lindner, Jiří Sobota Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Petr Třešňák Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Jan H. Vitvar Civilizace: Martin Uhlíř Trendy: Karolína Vitvarová-Vránková Jazyková redakce: Petra Švehlová, Hana Vařáková Překlady z The Economist: Pavla Horáková, Viktor Janiš, Lucie Mikolajková Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Matěj Stránský Respekt.cz: Bohdan Bláhovec, Michal Šimčík Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Václav Cílek, Luděk Niedermayer, Viktor Šlajchrt Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Marketing: Petra Kuráková Respekt edice: edice.respekt.cz E-shop: eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Inzerce: Barbora Pokorná, tel. 233 073 169, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 13. 11. 2009 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

RESPEKT. CZ

Vše nejlepší Jak už naznačuje obálka, tímto číslem prochází dvacáté výročí znovunabytí svobody. Rozhodli jsme se přinést šest příběhů lidí, které podle nás dobře ilustrují, co této společnosti přinesla svoboda. Jde o novinářku Petru Procházkovou, politika Stanislava Grosse, topmanažerku Helenu Čackou, podnikatele a filmaře Václava Marhoula, vědce Tomáše Jungwirtha a podnikatele Vratislava Čekana. Více na str. 46–55. Minulosti se v menší míře věnuje i rozhovor s ministrem zahraničí Janem Kohoutem, který byl členem KSČ. Mimo jiné dostal otázku, co by se svou zkušeností radil svému synovi, který se narodil rok před převratem: „Aby nikdy nekonal v nesouladu s tím, co si myslí, že je správné. A aby se naopak řídil morálními a etickými hodnotami, které v  sobě má. Svoboda není jednou provždy daná. Neustále je tu nějaký ďábel pokušitel, který vás láká na scestí. Přistupovat se na to ale nesmí. Jinak člověk ztratí, o co jsem přišel já – vnitřní integritu. Ta se pak hodně obtížně získává zpátky.“ V dnešním čísle končí seriál Československo 1989. Uzavírá jej článek Petra Třešňáka o  17. listopadu 1989, jejž však pojal netradičně. Není totiž především o  studentech, kteří tehdy začali konec totalitního režimu, ale o muži, jenž velel zásahu proti nim. Michal Danišovič popisuje svoji kariéru

do zajímavých detailů, a to včetně zásahů proti demonstracím, které listopadu předcházely. „Žádný příslušník s  nimi nemohl sympatizovat,“ vzpomíná dnes na lidi, kteří vycházeli do ulic s umírněnými požadavky větší svobody a demokratických změn. „Přinášeli práci navíc, po večerech, o víkendech, o dovolených.“ Také v tom cítíte to pokání? Nepíšeme pochopitelně jen o minulosti. V tomto vydání publikujeme například článek o tom, jak tu funguje (či spíše nefunguje) zadávání veřejných zakázek. Nebo o tom, jak se vede americkému prezidentu Obamovi rok po jeho zvolení. Čtenáři našeho speciálního čísla, které stále můžete nalézt na stáncích, už vědí, že 20. listopadu slaví i Respekt. Před dvaceti lety totiž vyšlo první číslo Informačního servisu, který byl denním předchůdcem Respektu. Jsme rádi, že jsme tu pro vás už tak dlouho (za tu dobu jsme přinesli kolem čtyřiceti tisíc článků), a především že jste tu s námi tak dlouho i vy. Tak tedy vše nejlepší do dalších dvaceti let. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení vám přeje ERIK TABERY

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

f ot o kare l c u d l í n

obsah

Už je tady Havel? strana 28



6 7 8 10

anketa dopisy deset českých událostí deset událostí ve světě

komentáře

12 Na co čekáme

Erik Tabery



James de Candole



Kateřina Šafaříková, Ondřej Kundra



Marek Švehla

13 V moci kartelu

14 Bod pro Fischera

společnost

28 Seriál Československo 1989: 17. listopad

60 tvář Hudebník Bradford Cox

32 Pandemie chřipky

62 Chalupeckého cena



Petr Třešňák



Bára Procházková



The Economist



Jan Brabec

34 Marihuana téměř legální 37 úspěch Režisér Robin Kašpařík

14 Na lince Praha–Londýn

ekonomika

15 k věci S eurokomisařem Štefanem Fülem o rozšiřování EU a byrokracii



Adam Šůra



Luděk Niedermayer



Kateřina Šafaříková, Ondřej Kundra

politika

rozhovor

Jiří Sobota

téma



4

Kateřina Čopjaková

Palestina bez vůdce

46 Šest příběhů svobody redakce Respektu

The Economist o kom se mluví

kultura

Tomáš Lindner

58 Vladimir Sorokin: Den opričníka Martin M. Šimečka

Ursula von der Leyenová



Lenka Morávková

osobnosti

64 Strukturalista Jan Mukařovský



Pavel Kosatík

Vladimír Socha 69 technologie



24 26

Jan H. Vitvar

63 Oslavy revoluce

40 Česká koruna

Marek Švehla

22 Policejní akce proti extremistům



civilizace/trendy



20 Obamův rok v úřadě

Benjamin Slavík

38 Nejlepší investice jsou do žen

42 S ministrem zahraničí Janem Kohoutem Ondřej Kundra, Kateřina Šafaříková

16 Veřejné zakázky



56 Kdo je Lan Pham Thi?

Jaroslav Formánek

66 Dědictví dinosaurů

Dotykové počítače



Násilí kamery

Petr Kočí 70 eseje 71

72 73

Petr Fischer

Co zbylo po roce 1989 Ian Buruma hvězdy

Děrovací štítek Hermana Holleritha Marek Uhlíř mimochodem

Co mi listopad vzal Jiří Kratochvil

74 minulý týden

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

ondřeJ hausenblas, lektor kritického myšlení, o. s.

f oT o m AT ě j sT R á n s K ý

Vzdělat a dobře zaplatit učitele, kteří většině dětí, nejen elitě, podají učení, přemýšlení, společnou práci jako radost, jako užitek, a ne jako otravu. Školství plné inteligentních učitelů, aby se v národě za čas snížilo procento ignorantů nebo sobců, kteří nedokážou posoudit dlouhodobé důsledky svého i cizího jednání. Aby většina voličů odporovala jak socialistickým návykům, tak i konzumní zmanipulovanosti. Zlepšit vzdělávání tak, aby v žádném z dětí neotupovalo zájem o učení ani smysl pro spravedlivost a připravilo je k překonávání lži a primitivismu v médiích i politice.

f oT o g ü n T E R B A R T o š

f oT o m I l A n j A R o š

f oT o K A R E l c u d l í n

Jaké jsou naše nejvýznamnější cíle v příštích dvaceti letech?

TereZa selmbaCheroVÁ inventura demokracie Napadá mě jich hned několik: Nezávislé soudnictví. Otevřenější a transparentnější politika. Reforma vzdělání. Jasná vize zahraniční politiky. Pořádně fungující seriózní média. Cílů je prostě hrozně moc. Ale je tu ještě něco důležitějšího. Aby se něco podstatného změnilo, potřebujeme především lidi, které budou podobná témata zajímat; kompetentní občany, kteří umějí rozlišit podstatné události od banalit a dovedou se aktivně podílet na chodu věcí veřejných. My takoví zatím nejsme a ani nevíme, jak se takovými stát. Proto myslím, že naším největším cílem je pořádné občanské vzdělávání.

f oT o A R c H I v A u T o R K Y

anketa

daVid Černý

aliCe nĚmCoVÁ

výtvarník

organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě

Na Národní jsem měl 17. listopadu transparent s nápisem SVOBODU!. Jediné, co by se tam dneska hodilo, je VĚZENÍ!. Vězení pro neuvěřitelné množství našich blahobytných politiků od komunální sféry až k prezidentovi, jejichž jediným cílem je brát masivní úplatky a prodávat zemi komukoli, nejlépe Rusům. To jsme opravdu nečekali, že ruské tanky nahradí ruské banky. A proti tomu už není bojových prostředků, takže pro mne úkol asi nadlidskočeský: založení chovné stanice budoucích politiků, kteří budou spravovat tuto zemi. Asi se ale bude muset počkat na možnost genetické manipulace. Můj pohled do následujících 20 let je velice skeptický, myslím, že „blbá nálada“ se po deseti letech změnila v „zasranej humus“.

Vzhledem k cílům, které si před dvaceti lety lidé kladli, a to nejenom v této zemi, a k tomu, k čemu jsem se jako jednotlivec – nebo jsme se jako celá společnost de facto dopracovali, docházím k úvaze, že 20 let je krátká doba, během které se cíle velmi snadno mění či se vytratí a nikomu to nevadí. V rozpětí dvaceti let je významných cílů, které si lidé a vlády určí a posléze zapomínají, bezpočet. Proto aby to, co bylo smysluplné a prvořadé včera, nebylo bezvýznamné zítra anebo za 20 let, myslím, že dobré a dlouhodobě udržitelné přání do budoucna je, abychom za 20 let ještě byli schopni zprostředkovat našim duším bezpředmětnou radost.

Armáda bez extremistů ministr obrany martin Barták propustil z armády dva vojáky, kteří během své mise v Afghánistánu nosili přilby se symboly ss. jakkoli se dá namítnout, že o růstu počtu vojáků v české armádě sympatizujících s krajní pravicí informovala média už loni, novela usnadňující jejich propuštění vešla v platnost až letos v říjnu. minulý týden odebral ministr Barták hodnost i lukáši sedláčkovi, jenž cvičil neonacisty v boji zblízka pro nelegální organizaci White justice. Pokud je to začátek cesty, jejímž cílem bude armáda bez extremistů, ministr si zaslouží pochvalu.

f oT o Y o u T u B E

respekT Ani žena navíc „Pánové, toto je nová tvář ods…! Éé a pardon, dámy,“ takto mohla znít úvodní věta tiskové konference občanských demokratů, kteří minulý týden představili svůj třiadvacetičlenný tým vize 2020. mezi modrými plánovači totiž až na bývalou ministryni zdravotnictví danielu filipiovou není žádná další žena. v době, kdy je trend ve světě přesně opačný a genderové hledisko se ze škatulky politické korektnosti přesunuje do ranku přirozeného řádu věcí, skóre 22 : 1 připomíná 19. století. ods tak paradoxně svou novou desetiletou koncepcí už na začátku říká: držíme se zuby nehty staré – mužům vůdčí – pozice.

despekT 6

r e s p e k t 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa D 2 0 0 9

dopisy

Černobílý test Respekt 45/09

Spíše než obsah článku, se kterým nelze než souhlasit, mě zarazil jeho podtitulek hlásající, že „čeští vědci věří v genetickou hloupost Romů“. Jako mladý český vědec, genetik a molekulární biolog rozhodně podobným přesvědčením netrpím. Ve vlastním textu se čtenář, rozhodne-li se pod vlivem bizarního podtitulku číst dál, dozví, že těmi pomatenými vědci jsou někteří dětští psychologové (doufám, že tento názor je i v řadách dětských psychologů výrazně men-

šinový). Nicméně vysvětlení toho, kde autor článku pan Švehla přišel na genetickou podstatu „romské hlouposti“, jestli se snad k problému (nedej bože) vyjadřoval podobným způsobem i nějaký genetik, se nám nedostává. Podtitulek, který pan Švehla použil pro svůj jinak zajímavý komentář k závažnému tématu, bohužel poněkud odpovídá novinářskému trendu současnosti – zjednodušování a zevšeobecňování, kterému se řada leckdy i  kvalitních žurnalistů často neubrání. Guru českých novinářů Karel Čapek kdysi napsal, že zevšeobecňování je znakem chabého rozumu a jeho novodobí následovníci by se této pravdy měli držet zuby nehty. Pokud pro nadpis článku použijete spojení tak citlivých slov, jako jsou vědec, genetika, nízká inteligence rasy, možná to přitáhne pozornost čtenáře, ale rozhodně to nepřispěje k objektivnosti diskuse a k již tak pochroumané pověsti české vědy. Pavel Dvořák

Šifra mistra Tošovského Respekt 46/09

Domnívám se, že v článku o energetické koncepci byla pominuta ještě jedna dimenze. Platí totiž obecné pravidlo, že mezi nejvyspělejší země, a to nejen v ekonomické oblasti, patří státy, které mají spíše nedostatek různých surovin, a musí tedy produkovat nějaké jiné hodnoty. Na vývozech jakýchkoli komodit ve skutečnosti nebohatne celá společnost, ale jen několik firem a případně stát. Pokud se má tedy Česká republika stát vývozcem elektřiny, pak by měla probíhat i diskuse, jak naložit s penězi, jež zůstanou po sanaci ekologických a  jiných škod (v případě, že žádné peníze nezbudou, nevidím jediný důvod, který by Tošovského koncepci mohl obhájit). Jedním z inteligentních způsobů je vznik penzijního fondu podobně jako v Norsku. Jinak by se veřejnost měla podívat, jak fun-

gují státy vyvážející nějaké komodity, jako např. Rusko a Venezuela, a uvědomit si rizika podobného vývoje u nás. Rostislav Vodák

oprava U výše zmíněného článku se nám podařilo zaměnit v  mapce barvy označující ložiska černého a hnědého uhlí. Mapka měla správně vypadat takto:

Stráž pod Ralskem Severočeská pánev Sokolovská pánev

Hornoslezská pánev Brzkov Měčichov

uran

uran (uzavřené doly, o kterých se znovu mluví)

Rožná Jasenice

černé uhlí

hnědé uhlí

Čtenářům se omlouváme. pište na [email protected] ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

7

deset českých zpráv, které by vás neměly minout

„Myslím si, že v dané situaci je to dobrá volba. V Československu prošlo komunistickou stranou sedm milionů lidí. Já myslím, že natrvalo, na desetiletí je vylučovat z veřejného či státního života nelze.“ f ot o m i l a n j ar o š

Václav Havel k výběru eurokomisaře Štefana Füleho a jeho komunistické minulosti

1

Do Evropské komise Füle

Česko má konečně svého kandidáta do vznikající Evropské komise. V úterý vláda na svém mimořádném zasedání odsouhlasila dosavadního ministra pro evropské záležitosti Štefana Füleho. Předcházela tomu dohoda ODS a ČSSD, na nichž výběr českého kandidáta závisel. Ještě v pondělí přitom vláda musela rozhodnutí odložit, protože z testovacího hlasování mezi ministry kandidát nevzešel – byť nejvíce hlasů získal původní kandidát ČSSD a dosavadní komisař Vladimír Špidla. Když je kandidát na světě, začalo se konečně více mluvit o tom, čemu by se v komisi mohl věnovat – sám Füle si dělá zálusk na dopravu či rozšíření. Q Čtěte také rozhovor na str. 15

2

Skandální armáda

Armáda čelí skandálu: důstojníci Jan Čermák a Hynek Matonoha, nasazení v zahraničních misích, naposled v Afghánistánu, nosili na přilbách symboly jednotek SS. Ministr obrany Barták je oba z armády propustil a jejich velitele postavil mimo službu do doby, než se věc vyšetří. V poslední době nejde o jediný takový případ. Q

8

3

Teplárenský atak ČEZ

ČEZ ohlásil expanzi do teplárenství a získává enormní zájem na prolomení limitů na těžbu uhlí. ČEZ chce investovat 20 miliard a převzít části severočeské firmy Dalkia, domluven je také se skupinou J&T na koupi podílu v Pražské teplárenské a v mělnické teplárně Energotrans. Q

4

Chystá se změna volebního zákona

Podle předsedy Strany zelených Ondřeje Lišky jednají ČSSD a ODS o změně volebního zákona, která by měla přinést posun k většinovému modelu a posílit tak jejich pozice. Představitelé ODS i ČSSD shodně tvrdí, že žádná jednání na toto téma nevedou. Nicméně kuloárové informace dávají za pravdu spíše předsedovi zelených. O změnách volebního zákona se přitom na naší politické scéně diskutuje opakovaně vzhledem k tomu, že dosavadní model zpravidla vede ke vzniku slabých vlád. Q

5

Útěk vězně skončil smrtí

Po dramatické přestřelce zemřel uprchlý vězeň Pavel Tauchen, kterého předtím z policejní eskorty unesla jeho manželka Dagmar. Na útěku společně strávili třicet hodin. Čtyřčlenná eskorta, která nechala vězně uniknout, byla postavena mimo službu. Q

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

f ot o t o m ki n ě m e c

9

Policie stíhá Wolfa

Protikorupční policie začala v pátek stíhat nezařazeného poslance Petra Wolfa (dříve ČSSD), který čelí podezření z úvěrového podvodu, porušování autorských práv a falšování údajů o stavu hospodaření. Poslanci zbavili Wolfa imunity na začátku října, hrozí mu pět až dvanáct let vězení. Policie viní Wolfa ze zneužití státní dotace jeho ostravskou firmou UT 2002, která zkoumala vztah životního prostředí a ekonomického rozvoje. Q

Anežky České je prý u sv. Haštala

6

Rozvědčíci na seznamu

Seznamy 985 příslušníků komunistické rozvědky se objevily na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. U většiny lidí je možné nahlédnout do jejich osobní karty a také tam mají fotografii. Kromě známého náměstka ministra vnitra Jiřího Komorouse je v seznamech mimo jiné i jméno Elemíra Erdélyiho, který je v současné době pověřen vedením metodického, kontrolního a analytického oddělení v loterním odboru ministerstva financí. Ústav poskytl veřejnosti takovéto údaje jako první v postkomunistické Evropě. Q

7

Změny ve vládě jsou jasnější

f ot o f i l ip j a n d o u rek

Dva ministři vlády Jana Fischera jsou na cestě do Bruselu: Štefan Füle je nominován na post eurokomisaře a Ladislav Miko se vrací do pozice ředitele odboru pro ochranu přírodních zdrojů při Evropské komisi. Vše nasvědčuje tomu, že ODS, ČSSD a zelení se už s premiérem dohodli na obměně vlády. Mika nahradí jeho dosavadní náměstek Jan Dusík, ministra pro evropské záležitosti nominuje ODS, a nově se ve vládě objeví ministr-šéf legislativní rady Pavel Zářecký. Q

8

R E P R O re s pekt

10 Hrob

Při radarovém průzkumu v rámci restaurátorských prací v pražském kostele sv. Haštala byly údajně objeveny ostatky české světice Anežky Přemyslovny. Tak to alespoň tvrdí restaurátor Denis Anfilov. Pod hlavním oltářem byla totiž objevena asi půlmetrová truhla a dva kovové předměty. Ostatky Anežky zemřelé v roce 1282 jsou totiž považovány za ztracené, to, že se nachází právě v kostele sv. Haštala, prý podporuje fakt, že v něm skládala řeholní slib. Odborná veřejnost se ale zatím k nálezu staví rezervovaně, potvrdit či vyvrátit by ho měl až detailnější průzkum. Anežka byla svatořečena před dvaceti lety a tento akt se stal jedním ze symbolů odporu vůči komunismu. Q

Jančík vyhrál

↓ inzerce

Několikrát byl vyšetřován policií, v komunálních volbách propadl, bouří se proti němu někteří členové jeho vlastní strany. Přesto získal starosta Prahy 5 Milan Jančík při volbách do vedení pražské ODS nejvíc hlasů a stal se místopředsedou pražské partaje. Podle zákulisních informací získal starosta se špatnou pověstí tolik hlasů, protože delegáti stranického sjezdu chtěli zvýraznit těsné spojenectví znovuzvoleného předsedy Pavla Béma s Jančíkem a tím si usnadnit vypuzení obou mužů z pražské politiky. O správnosti této úvahy by se dalo s úspěchem pochybovat. Bém hodlá se silnou podporou svých lidí kandidovat na jaře do sněmovny. I když se v případě vítězství vzdá funkce primátora, díky silným spojencům, jako je Jančík, si vliv na pražskou ODS ponechá. Q

RESPEKT. CZ

9

deset světových zpráv, které by vás neměly minout

„Spojené státy jsou sice jednou z nejstarších kapitalistických zemí na světě a Čína jednou z nejmladších, přesto by nebylo možné mít Obamovi za zlé, kdyby se během rozhovorů naklonil k čínskému prezidentovi Chuovi a zeptal se: ,Jak vy to vlastně děláte?‘“ Týdeník Time k Obamově cestě po asijských zemích

Obama v Asii

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

1

Prezident Barack Obama vyrazil na týdenní cestu do Asie, jejímiž hlavními zastávkami budou zasedání zemí APEC, Japonsko, Jižní Korea a především Čína. Washington dnes svůj postoj vůči Číně nazývá „politikou strategického ujištění“, jejíž podstatou je uznání faktu, že bez Číny již není myslitelné řešení mnoha globálních otázek, včetně změny klimatu, šíření jaderných zbraní a hospodářské recese. Čína je zároveň největším věřitelem USA. Q

2

čtěte také str. 20–21 ↓ inzerce

Pokrok v Iráku

Irácký parlament schválil po dlouhém vyjednávání nový volební zákon, a odstranil tak hlavní překážku v cestě ke druhým demokratickým volbám po svržení Saddáma Husajna. Konání voleb je zároveň podmínkou pro plánované stažení 120 tisíc amerických vojáků ze země. Vznik zákona ohrožoval zejména spor o to, kdo je oprávněn hlasovat na území kurdského Kirkúku, na nějž si kvůli zásobám ropy činí nárok Arabové, Kurdové a Turkmeni. Dohodu nakonec ocenily všechny strany, volby by se měly konat v polovině ledna. Q

3

Jaderná Británie

Britská vláda představila plány na výstavbu deseti nových jaderných elektráren. První z nových jaderných bloků by měl být uveden do provozu v roce 2018. Británie se novým jaderným elektrárnám dlouho bránila, ke změně postoje ji však dohnala stoupající poptávka po energii v kombinaci se snahou zbrzdit probíhající změnu klimatu. Odborníci upozornili, že nové jaderné elektrárny se neobejdou bez státních dotací. Q

10

4

Medveděvovo nové Rusko

Tradiční projev ruského prezidenta Dmitrije Medveděva před oběma komorami parlamentu přinesl směrem k zahraničí smířlivou diplomacii, k domácím pak populistické sliby a nástiny změn. Medveděv v oblasti sociální politiky slíbil byty pro všechny válečné veterány či kvalitní léky zadarmo potřebným, odkud na to z krize se pomalu zvedající Rusko vezme peníze, už však neřekl. I když konkrétní reformy nepředstavil, jako svou prioritu si stanovil boj s korupcí či uklidnění situace. Opozice tvrdí, že od svého předchůdce Vladimira Putina se liší jen kultivovanější rétorikou, konkrétní kroky tedy nelze předpokládat. Q

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

Čína v Africe

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

7

Čínská vláda při setkání s africkými vrcholnými politiky v Egyptě slíbila, že většině afrických států odpustí dluhy a že zřídí fond dotovaný miliardou dolarů určený k půjčkám malým a středním podnikům po celé Africe. Q

8

5

Pomalejší kácení

Brazilská vláda oznámila, že rychlost kácení amazonského pralesa se v posledním roce snížila o 45 %, což je největší pokles od počátku satelitních měření před 21 lety. Brazílie doufá, že se jí do roku 2020 podaří kácení pralesa zpomalit o 80 %. Odlesňování dnes přispívá ke změně klimatu stejnou měrou jako veškerá doprava. Q

Korea v. Korea

Poblíž sporné námořní hranice mezi Severní a Jižní Koreou došlo k otevřené přestřelce mezi hlídkujícími loděmi obou zemí. Jedná se o nejvážnější konflikt minimálně za posledních sedm let. Americká administrativa zároveň minulý týden oznámila, že po konzultacích se spojenci v oblasti vyšle do Severní Koreje svého zvláštního vyslance, jenž má vyjednávat o severokorejském jaderném programu. Q

9

Hizballáh ve vládě

Po pěti měsících, které uplynuly od voleb, minulý týden vznikla nová libanonská vláda. Do kabinetu Saada Harírího, prozápadního syna zavražděného pětinásobného ministerského předsedy Rafíka, usednou i dva zástupci proíránského šíitského hnutí Hizballáh, které Američané či Britové pořád považují za teroristickou organizaci. Q

10 Recese

v EU (zatím) končí

f ot o m at ě j str á n s k ý

Podle čerstvých statistik se hrubý domácí produkt eurozóny vrátil po roce a čtvrt k růstu. V zemích používajících euro stoupl HDP v uplynulém čtvrtletí o 0,4 %, v celé sedmadvacítce pak o 0,2 %. Na oslavy je ale přesto brzy. Oproti více než 4% růstu ze stejného období roku 2008 jsou čísla stále nízká. Za dnešním růstem navíc stojí především masivní státní výdaje zadlužující veřejné rozpočty. Q

↓ inzerce

6

Výročí pádu zdi

V Berlíně si minulé pondělí za prudkého deště současní i bývalí státníci i statisíce Berlíňanů připomněli dvacáté výročí pádu zdi, která se stala symbolem studené války. První kostku domina, které kopírovalo někdejší průběh zdi Berlínem, shodil vůdce polského hnutí Solidarita Lech Wałeşa. Q

RESPEKT. CZ

11

komentáře VLÁDNÍ SYSTÉM V ČESKU STR. 13

VLÁDA V. POLITICKÉ STRANY STR. 14

GLOSA STR. 14

K VĚCI STR. 15

V moci kartelu

Bod pro Fischera

Na lince Praha–Londýn

Unie není nafukovací

JAMES DE CANDOLE

kateřina šafaříková, ONDŘEJ KUNDRA

MAREK ŠVEHLA

kateřina šafaříková, ONDŘEJ KUNDRA

Česko nese všechny rysy kartelového modelu v pokročilém stadiu rozkladu, způsobeném excesy vládnoucí elity.

Lídři velkých stran se při výběru nového eurokomisaře střetli s premiérem. A prohráli.

Zatímco ve střední Evropě to vypadá, že vně EU se nedá existovat, z britských ostrovů se to jeví naopak.

S novým českým eurokomisařem Štefanem Fülem o rozšiřování EU a krocení byrokracie.

Na co čekáme Ve společnosti stále převládá pocit, že se něco musí stát Erik Tabery „Tato země nevzkvétá,“ prohlásil Václav Havel ve svém prvním novoročním projevu v  roce 1990. Nepříjemná slova, která se však tehdy poslouchala tak příjemně. Hlava státu už nám nelže, nekreslí stavu země faldíčky, naopak ukazuje, jak je vychrtlá a unavená. Dnes by mohl říct: „Tato země vzkvétá,“ ale byť je to dobrá a navíc oprávněná informace, mnohé by pobouřil. Po dvaceti letech svobody jsou lidé se stávající situací podle průzkumů veřejného mínění nespokojení. Hodnocení dnešní situace vypovídá mnohem víc o stavu naší mysli než o stavu země. Hovoříme totiž o momentálních pocitech, kdy jsme pod vlivem aktuálních kauz a emocí.

Dlouhý spánek Když se vrátíme v čase, splnily se všechny základní cíle, které stanovil rok 1989. Vezměme si tehdejší hesla: „Svobodné volby!“ Máme je už dvacet let. „Havel na Hrad!“ Byl tam třináct let. „Zpátky do Evropy!“ Jsme členy nejen Evropské unie, ale i NATO. „Konec vlády jedné strany“ – také to můžeme odškrtnout, vždy jsme měli koaliční vlády, i v době opoziční smlouvy, byť se tomu tak neříkalo. „Zrušte cenzuru!“ Stalo se. Vedle toho máme i stále sílící nevládní organizace, volný trh, rozumíme si s našimi sousedy, nejsou spory o hraniční území. Velká část země je po čtyřicetileté devastaci opravená, je tu obrovské množství slušných podnikatelů, farmářů či úředníků. Tisíce mladých lidí čerpají vzdělání na nejlepších zahraničních školách a většina z nich se pak vrací zpět do Česka. Čeští vojáci slouží v nebezpečných misích za našimi hranicemi, dobrovolníci jezdí po zdejších krajích i zahraničí a pomáhají, kde to jde. Při katastrofách se probouzí pocit

12

sounáležitosti a lidé si pomáhají. Sami a bez příkazů. Přesto je velmi často slyšet, že se nenaplnila očekávání. Že se ztratil étos listopadových dní. Že nám kdosi ukradl revoluci. Vždyť se podívejte na pokleslou politiku, na rostoucí korupci, nesnášenlivost a lhostejnost lidí. Sdílíte tento pocit? Pokud ano a chcete vědět, proč je takový stav této země, nepátrejte v médiích, soudních sálech, dokonce ani ve sněmovně. Je to jednodušší, zajděte do koupelny či předsíně, kde máte zrcadlo, a dlouze se do něj zahleďte. Tam leží odpověď. Připomeňme si jiná a  velmi trefná hesla z roku 1989: „Nenechme za sebe hlasovat jiné!“ anebo „Nenechme se uspat!“. Nelze se zbavit dojmu, že revoluce nás vyčerpala natolik, že jsme si dali poměrně dlouhého šlofíka. Dnes totiž máme svůj politický stát, ale stále ještě nemáme politickou společnost.

Konec nářků Zkusme na chvíli ze všech nářků vyjmout politiky. Respektive uvědomme si, že zatímco jich je jen maximálně do tisíce, nás je přes osm milionů dospělých. Kdo má tedy navrch? Je vůbec možné seriózně mluvit o tom, že taháme za kratší konec? Že jsme ti slabší, kteří jsou nuceni se vzdát? Je zřejmé, že tu něco nehraje, že se jen na něco vymlouváme. Minulý týden přinesl řadu inspirativních debat a akcí, které pořádala organizace mladých lidí nazvaná Inventura demokracie. Toto společenství také vydalo své prohlášení, které se od jiných odlišuje něčím zásadním. V kritice totiž nemluví jen o „nich“, tj. politicích, ale i „o sobě“. Tedy o své odpovědnosti a nedostatcích. Například se tu praví: „I my rádi spoléháme na to, že

veřejná sféra si vystačí bez nás. Vyhovuje nám stav, kdy si jí vůbec nemusíme všímat: ideálně by měla být jen jakýmsi nerušivým pozadím pro naši seberealizaci a zábavu.“ Tento stav chtějí změnit. A jak známo z lékařského světa – přiznání závislosti je rozhodujícím krokem k uzdravení se. Slovenský sociolog Martin Bútora na jedné z diskusí se studenty trefně podotkl: „Zatímco před deseti lety bylo namístě říct: Děkujeme, odejděte, dnes je nutné prohlásit: Děkujeme, přijďte.“ Je načase se chytit volantu a začít řídit. Politici jsou myšlenkově vyčerpaní – někteří zaslouženě, některé vyčerpává už jen jejich existence. Každopádně si sami uvědomují – alespoň při neveřejných debatách to přiznávají –, že se dostali do pasti. Nevědí jak dál a vlastně ani moc netuší, co se od nich chce. To není omluva, jen popis reality. Když se slavilo před deseti lety, byla situace na jednu stranu chmurnější, protože tu vládla opoziční smlouva ODS a ČSSD. Zároveň to však bylo jednodušší, protože byly jasné cíle. Nejen zbavit se paktu Klause a Zemana, ale předeRESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

vším stát se součástí Evropské unie a rychle se zapojit do NATO, do kterého jsme v tom roce vstoupili.

Jak daleko Jaký je náš cíl dnes? Co vlastně chceme? Když se fotbalisté vydají na mistrovství světa, zvolí taktiku, jak zvítězit. Když se nevládní organi-

zace snaží o  prosazení myšlenek, stanoví si plán. Když chce firma proniknout na trh, vytyčí si harmonogram a cestu. Téměř každá lidská činnost potřebuje zadání a definici přibližného cíle. A ten nám dnes chybí. Teze o tom, že je třeba udržet sociální dávky, nebo naopak že je třeba snižovat daně, jsou důležité, nicméně dílčí myšlenky.

Nehledejme tedy ztracený 17. listopad 1989, protože jsme tak daleko, jak jsme sami dovolili. Jde o to najít nové zadání, a když ho nebudou chtít naplnit stávající politici, nezbude nic jiného než najít nové. Schopných lidí má tato země víc než dost. Q ČTĚTE TAKÉ str. 28–31 a téma NA STR. 46–55

V moci kartelu Po dvaceti letech demokracie trpí Česko zoufalým nedostatkem kontroly své vládní moci James de Candole

D

vacet let po sametové revoluci cítí čeští voliči spíše rozčarování. Současné ekonomické potíže vedou lidi k tomu, aby si více všímali nedostatků ve fungování zdejšího politického a  právního systému, které v  lepších časech mohli zlehčovat, nebo dokonce ignorovat jako pouhé náhodné jevy. Záměrná destrukce ekonomické hodnoty státem vlastněných firem, jako jsou České aerolinie, Lesy ČR a  České dráhy, je doprovázena neméně destruktivním pohrdáním slušností v oblasti práva a politiky. Nedávný překotný vznik nových politických stran založených, financovaných a vedených tím samým podnikatelsko-politickým propletencem, o kterém tvrdí, že jej chtějí odstranit, je pokusem o kontrolovanou změnu. Nebyl by to pokus první – lidé jako Richard Háva nebo Vladimír Johanes měli možnost učit se takové věci už před dvaceti lety. Užitečným nástrojem pro pochopení současného politicko-ekonomického systému České republiky je model kartelové strany vypracovaný politology Richardem Katzem a Peterem Mairem. Podle něho se strany stávají prodlouženou rukou státu, přičemž zdroje státu využívají k  zajištění vlastní společné existence. Takový model můžeme pozorovat ve většině evropských zemí. Jak píší Katz a Mair, „demokracie přestává být vnímána jako proces, jehož prostřednictvím občanská společnost omezuje moc státu, a místo toho se mění ve službu, kterou stát poskytuje občanské společnosti“. To, co činí Česko odlišné od zemí, jako je Německo, není sama povaha vztahu mezi stranou a  státem, ale spíše nízká kvalita služeb, které český stát poskytuje. Česko tak vykazuje všechny rysy kartelového modelu v pokročilém stadiu rozkladu, způsobeném excesy vládnoucí elity.

Privilegia Podívejme se blíže na některé z rysů české varianty modelu. Leckdo se například může podivovat nad zjevnými obtížemi, které mají politici při definování českých národních zájmů. Příčinou toho je sebevztažný charakter zdejší politiky, RESPEKT. CZ

který promyšlený a kontinuální střet myšlenek nahrazuje krátkodobými souboji mezi jednotlivci. Příkladem je výběr českého eurokomisaře: vládnoucí kartel se pohádal o kontrolu nad tímto výnosným postem a národní zájem přehlížel. Samozřejmě že se občas objeví i smysluplné spory, ale pouze v těch případech, které nemají přímý dopad na přežití kartelu, i  když samy o  sobě mohou být významné. Příkladem je americký radar nebo dostavba Temelína. Silné vnější vlivy, existující v obou těchto případech, nešly lehce absorbovat do jednoduchého sebevztažného rámce kartelu. Věcné i ideové rozdíly mezi vítězi a poraženými ve volbách jsou dnes minimální. Hlavní politické strany vlastně nikdy nejsou v opravdové opozici. Systém je nastaven tak, aby zabránil

Úpadek českých stran je důsledkem jejich nestřídmosti. vzniku alternativ jak uvnitř stran, tak v prostoru mezi nimi. Existující strany využívají své kontroly zdrojů státu k tomu, aby zablokovaly růst nových konkurenčních stran. Nezávislost státních institucí, regulačních orgánů, odborů, ale i profesionálních poradců byla podkopána systémem klientelistických privilegií udělovaných výměnou za poslušnost. Tato privilegia jsou rozšířena i v justici. Aby si provinilec užíval faktické imunity, nemusí být ani poslancem – stačí, když je členem kartelové strany. Členům kartelu jsou dokonce jako pozornost rozdávány i právnické tituly.

TOP 09, zelení Někdo může namítnout, že za opakovanými volebními úspěchy ODS a ČSSD stojí jejich zdravé stranické organizace, a nikoli kontrola zdrojů státu. Bohužel ale nelze nijak doložit, že ta spousta po-

ctivých a pracovitých místních členů má nějaký vliv na to, jak strany fungují. Legitimita stran je tím samozřejmě oslabována, což je pak důvodem jejich potřeby utrácet státní zdroje za projekty uspokojující zájmy členů. Tímto způsobem jsou umlčeni případní kritici. Současná nespokojenost ODS s Mirkem Topolánkem není důsledkem jeho ideových nedostatků, ale toho, že státní zdroje mezi členy strany distribuuje nerovnoměrně. Slovy Katze a Maira se stát stal „institucionalizovanou podpůrnou strukturou odměňující insidery a vylučující alternativy“. Sklon kartelových stran ignorovat zájmy voličů ve prospěch svých vlastních zájmů se může vymstít, pokud zajde příliš daleko. Současný úpadek českých stran je důsledkem jejich nestřídmosti. Demokratická kontrola je silně narušena. Veřejnost dává průchod své frustraci, ale jen v podobě výbuchů nespokojenosti, které skončí dřív, než se stihnou přetvořit v trvalejší politickou sílu. Samozřejmě že takové výbuchy pomáhají zmírňovat excesy kartelu a vedou k dílčím zlepšením v kvalitě služeb, které poskytuje. Přežívá ale hlavní rys systému – jeho netransparentnost a nedostatek demokratické kontroly. Volební úspěch opravdových alternativ je žádoucí, ale zároveň velmi těžko dosažitelný. Strana TOP 09 alternativu nepředstavuje – na první pohled se tak pouze jeví díky sympatické excentričnosti Karla Schwarzenberga. Bylo by ovšem moudřejší, kdybychom nezapomínali na minulost jeho nových stranických kolegů. Strana zelených naopak reprezentuje opravdovou alternativu. Vzhledem k tomu, že politicko-ekonomická struktura země je v tak vysoké míře ovládána zájmy ČEZ, jsou zelení skutečnou výzvou vládnoucímu kartelu. Kdokoli se domnívá, že tak nákladná a dalekosáhlá iniciativa jako dostavba Temelína vyžaduje seriózní veřejnou diskusi, by měl chtít zelené v Poslanecké sněmovně. Nemají sice sílu na to, aby dostavbě Temelína zabránili, aspoň však mohou kontrolovat ty, kdo rozhodují. A obnova demokratické kontroly je tím, co dnes potřebujeme. Q Autor vede firmu Candole Partners, která se zabývá politickým poradenstvím. Od roku 1992 žije v Praze.

13

Glosa

na lince praha–londýn Michaela a Andy (příjmení není důležité) jsou čtyřicátníci z britské střední třídy. Vystudovali nejlepší britské školy, vlastní dům v etnicky smíšené čtvrti Londýna a mají práci na částečný úvazek, která jim dává hodně času věnovat se dětem. Léta mají zlost na Ameriku („nic z ní nemáme, akorát nás využívá“) a své premiéry, kteří Americe „dělají ratlíky“. Taky mají sympatie pro východní Evropu, kde kdysi chvíli žili a různě se courali. Snad jako všichni Britové dodnes spřádají plány na to, jak Británii zase opustí a půjdou žít někam na východ od Rozvadova, kde je levněji a není taková „nuda“. K politice jsou velmi skeptičtí, a pokud s někým sympatizují, tak snad s levým křídlem Labouristické strany. O politice ale obvykle skoro nemluví, pokud se jich člověk neptá, a mnohem víc než premiérské souboje prožívají volbu londýnského starosty. Puzzle v podobě klasické západoevropské, levicověji laděné, středostavovské rodiny do sebe zkrátka zapadají. Až minulý týden... To pisatel této glosy vyslechl nevinný postesk, jaká je škoda, že „váš prezident Václav Klaus podepsal tu hroznou Lisabonskou smlouvu“. Pak následuje litanie na byrokracii v Bruselu, složitost a neprůhlednost jejího rozhodování. Jinak velmi distingovanému britskému debatérovi začínají najednou nabíhat žilky na spáncích při zmínce o evropském prezidentovi („co to je a jak je možné, že se to může volit nějakými politiky někde v zákulisí?“). A na závěr – „vůbec nechápu, k čemu Unii potřebujeme“, a nechuť k ní je „to jediné, v čem souhlasím s konzervativci“. V Británii by zkrátka byla chyba myslet si, že na Klausův ne-podpis čekali jen doživotní nostalgici po baronce Thatcherové. Tam kde Čech vidí civilizační kultivaci svého postkomunistického chaosu západním světem a jeho vyspělými pravidly, jimiž se přinejhorším nedá nic zkazit, vidí Brit (a to i ten Evropou zcestovalý) přívažek nesrozumitelnosti a nezodpovědnosti, který nemá chuť tahat z nějakých vlastních problémů, zvlášť pokud se sami nesnaží. Zatímco ve střední Evropě to vypadá, že vně EU se nedá existovat, z britských ostrovů se to naopak jeví, že bez Unie se dá existovat velmi dobře, dost možná i lépe. Pro Čechy je být „uvnitř“ ta nejpřirozenější věc na světě, z pohledu Britů je naopak velmi přirozené být „vně“. Je proto naprosto absurdní, že jsou to právě britští konzervativci, tedy strana se zcela jiným, specifickým pohledem na zbytek Evropy, koho si česká pravice vybrala za své největší ideové spojence v EU. Ať žije vítězství ideologie nad zdravým rozumem. mAREK švEHlA aKtuální Glosy na WWW. RespeKt.cz/Glosy

14

Bod pro Fischera ODS a ČSSD prohrály první skutečný střet s úřednickým premiérem kaTEřiNa ŠaFaříková, oNdřEj kuNdra

S

edm zajímavých adeptů na post českého eurokomisaře a stejně to nebylo dost – uspěl až ten osmý a navíc den po termínu. Nebylo odkud brát, anebo se při skvělé nabídce nedokázali politici rozhodnout pro toho nejlepšího? Ve skutečnosti ani jedno. Představitelé velkých stran se jen snažili vyřešit svůj „problém“ s premiérem.

Tak to ne Z úředníčka Fischera se v očích Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka rodí veličina, za kterou stojí 80 % veřejnosti, zatímco oni sami jsou někde v půlce této popularity. Není divu, že v něm vidí potenciální riziko pro svůj volební úspěch. Politici mluví o chystaném scénáři, že krátce před volbami premiér oznámí svoji kandidaturu – například za TOP 09 – a přetáhne jim významnou část voličů. Fischerův odsun do Bruselu a jeho nahrazení loajálním akademikem Václavem Pačesem, navrhovaným Topolánkem a Paroubkem, jim mělo vyhladit vrásky. Premiérská rošáda však měla hlubší rozměr. Politici původně počítali s tím, že Fischerův tým tu zůstane do října a nebude řešit nic důležitého. Zrušení předčasných voleb jim ale udělalo čáru přes rozpočet. Politická vláda vznikne nejdřív za osm měsíců a z úřednického ceremoniáře se tak rázem stal člověk, který může rozhodnout či nerozhodnout o klíčových věcech. A Fischer například nechce vynést verdikt v případě stomiliardové ekozakázky, neboť ji považuje za neprůhlednou, stejně tak odmítá prolomit těžební limity v severních Čechách a staví se proti vpuštění Rusů do půlbilionové dostavby Temelína. Na rychlé dokončení lukrativních plánů přitom tlačí různé firmy a lobbisté, kteří jsou v úzkém a pro veřejnost neprůhledném spojení s částí ODS i ČSSD. Jak přiznávají politici z obou stran, nahrazení Fischera Pačesem mělo zmíněné obchody uvolnit. Proto právě tady někde leží klíč k Fischerově odsunu do Bruselu. Že premiér po předběžném souhlasu, že nabídku zváží, odmítl, je dobrou zprávou pro stát. Jakkoli upachtěně výběr eurokomisaře vypadal, země se tu nezachovala nijak nestandardně. Každá evropská vláda posílá do Bruselu svého zástupce na základě nějakého kalkulu. Jenže právě proto volba Štefana Füleho vzbuzuje otázku, co vlastně ČSSD a ODS „zobchodovaly“, když výběrem nestraníka ani jedna nezískala.

Jednou z odpovědí je: plány na změnu volebního zákona. Lídři obou stran se měli shodnout na úpravě volebního systému směrem od poměrného k většinovému. Oficiálně to Paroubek ani Topolánek nepotvrdili, potichu o tom ale mluví mnozí a veřejně to řekl šéf zelených Ondřej Liška, jemuž to měl Paroubek přiznat. Logiku by to dávalo. Obě hlavní partaje mají zájem na silných, ideálně jednobarevných vládách a ČSSD po změně touží dlouho. ODS ji zatím odmítala, nicméně Topolánek mohl změnit názor. Volební systém však stále neodpovídá na otázku, proč Füle. Nabízí se jedno vysvětlení: ODS a ČSSD neměly moc času, a tak se shodly, že neškodný Füle bude eurokomisařem tak dlouho, dokud ho bude tolerovat nová vláda. Pokud se komisař stane součástí povolebních jednání, může dojít k výměně. Füle tuto variantu sám připustil: Respektu řekl, že o svém vystřídání uprostřed mandátu „slyšel“, podle svých slov tomu ale „nepřikládá váhu“.

univerzální voják Samotný Füle si vyslechl odsudek kvůli svému angažmá v KSČ, které symbolicky dvacet let od pádu komunismu vyvolává minimálně rozpaky. Füleho kritici by však měli být upřímní: když odcházel na místo velvyslance při NATO, jeho členství v KSČ nikoho nevzrušovalo. NATO přitom, na rozdíl od EU, bylo hlavním oponentem SSSR, jehož režimu se Füle učil sloužit. V NATO se také vyžaduje bezpečnostní prověrka, jež ve Füleho případě kvůli studiu na moskevském MGIMO nebyla jednoduchá. Do institucí EU se cynicky řečeno dostane každý. I Karel Ježek, bývalý novinář, diplomat, nyní vysoký úředník Rady ministrů – a vedený agent někdejší StB. Füle je v tomto smyslu jen schopný státní zaměstnanec, který by byl schopný v každém režimu. Za totality chtěl odzbrojovat svět, demokracie z něj udělala horlivého zastánce NATO – tak horlivého, že za propagaci Aliance v Litvě dostal tamní státní vyznamenání. V Bruselu bude nejdůležitější, jestli se prosadí mezi ostatními – zda bude schopen obhájit názory na své portfolio a bude ovlivňovat i témata druhých, protože komise rozhoduje v kolegiu. Tady nemůžeme Füleho šance soudit, protože dosud plnil víceméně jen úkoly druhých. Teď bude muset mít i vlastní názor a bude ho muset dovedně sdělovat. Q r e s p e k t 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa D 2 0 0 9

k věci f ot o m i l a n j ar o š

Unie není nafukovací S eurokomisařem Fülem o rozšíření EU a krocení byrokracie Proč usilujete o post komisaře pro rozšíření EU? Přišlo mi to jako logický odraz dlouhodobých preferencí České republiky a i moje diplomatická výbava, zkušenosti a kontakty se tady setkávají asi nejlepším způsobem.

Co byste v té oblasti mohl nabídnout jiného než třeba Brit nebo Francouz?

Po několikadenním ostrém střetu mezi premiérem a šéfy partají se překvapivě stal novým českým eurokomisařem veřejnosti poněkud neznámý ministr pro evropské záležitosti Štefan Füle. Zjišťovali jsme, jaké má názory a jak by je chtěl v Evropské komisi prosazovat.



Kateřina Šafaříková Ondřej Kundra

Zaprvé, ta země, která si to zkusila a do EU se nedávno dostávala, se k otázce zaklapávání a otevírání dveří staví jinak než ta, pro niž je to jen teoretická otázka. A zadruhé, země, která prošla transformačním obdobím a ví, že členství není jen o jedné přihlášce, ale že je to dlouhodobý proces, je lépe připravena čekajícím státům pomáhat.

Měl by být areál Unie rozšířen až k hranicím Iráku? Jinými slovy – jste pro vstup Turecka? To záleží na tom, jestli Turecko splní všechny podmínky, které vstup do EU vyžaduje.

Turecko musí splnit podmínky, nicméně opozice vůči němu s technickými podmínkami nijak nesouvisí. Celá věc má geopolitickou rovinu, náboženskou… Já vás tady zarazím. Nepůjdu do těchto otázek dál. Jestli chcete, abych dostal rozšíření, tak tohle je cesta, abych ho nedostal.

My nic nechceme. Ptáme se na věc, která je při spojení slov „komisař“ a „rozšíření“ namístě. Ta portfolia budou rozdělena příští týden. Nechci, aby někdo vytáhl „vy jste řekl tohleto“ a začal to používat jako argument pro to, aby Česká republika nedostala rozšíření. Čas na komentování těchto věcí bude až po rozdělení oblastí mezi jednotlivé komisaře.

Čeho se bojíte? Že francouzský politik řekne Josému Barrosovi „Füle je proturecký“, a vy pak rozšíření nedostanete? To jste řekli vy.

Měly by mít muslimské dívky svobodu nosit šátky na státních školách? Právě šátky vrátila současná turecká vláda na tamní univerzity a pro mnohé evropské vlády to byl argument, proč Turecko nepatří do Unie. Náboženské symboly, obecně řečeno, nemají podle mě ve státních školách místo. Nicméně rozhodnout by si tohle měly jednotlivé státy, ne regulace z Bruselu.

Říkal jste, že se chcete zaměřit na odstraňování byrokracie. Co konkrétně máte na mysli? RESPEKT. CZ

Mám na mysli pokračování Stoiberovy komise, jejímž členem je Pavel Telička a která má za úkol právě vytipovat oblasti, kde by se měla uvolnit byrokracie. Jestli se ptáte, zda mám v současné době nějaký konkrétní seznam toho, co by se mělo škrtnout v prvních týdnech a měsících, tak nemám.

Není to tedy jenom takové skoro povinné prohlášení, abyste získal podporu euroskeptičtějšího spektra Evropského parlamentu, který o vaší nominaci bude rozhodovat? Já to nepovažuju za nějaké formální prohlášení. Bude to věc, kterou hodlám prosazovat. Fakt, že pár hodin po potvrzení mé kandidatury nemám přesný seznam konkrétních směrnic, které bych rád zrušil, neznamená, že se k tomu nebudu stavět seriózně.

Které byrokratické věci jste odstranil jako ministr pro evropské záležitosti? Spolu s ministryní spravedlnosti jsme připravili materiál, který se týká převádění unijních směrnic do českého zákonodárství. Aby se nestávalo, že si mechanickým překlopením evropského zákona, který byl zformulován s ohledem na potřeby všech členských zemí, zbytečně zaplevelíme české zákonodárství.

Vašemu předchůdci se vytýkal nedostatek komunikace s českou veřejností. Jak chcete komunikovat vy? Sociální problematika, kterou má Vladimír Špidla, není úplně ta platforma, na které se dá mediálně zviditelnit. Je to poměrně složitá problematika, navíc státy si tu ponechávají hodně pravomocí. O tom, že je potřeba komunikovat s členskými státy a se zemí, která komisaře vysílá, jsem mluvil už při slyšení v evropském výboru sněmovny. Je to něco, na co se zaměřuji při budování svého týmu – schopnost komunikace na všech úrovních.

Co to znamená konkrétně? Budu chtít najít nějaký způsob, který bude o pravidelném dialogu s Prahou. Ale nejenom s Prahou, jedno z těch pravidelných setkání bych chtěl mít s našimi zástupci v Evropském parlamentu, považuji to za velmi důležité. V Praze by to mělo odrážet potřeby politické scény. V době fungování této vlády půjde daleko víc o komunikaci s politickými stranami, příští rok o vládu a parlament. Q

15

politika usa

str. 20

extremismus

str. 22

palestina

str. 24

o kom se mluví

Obama v plavkách

Bílá spravedlnost

Bez vůdce

Superžena Ursula

jiří sobota

kateřina čopjaková

the economist

tomáš lindner

Je to právě rok, kdy byl za obrovského nadšení zvolen Barack Obama prezidentem. Jaká je jeho podpora dnes?

Důkazy pro teroristický útok nacistů nejsou zatím jasné.

Poté, co Mahmúd Abbás ohlásil svůj odchod z prezidentské funkce, Palestina se zmítá v nejistotě a přeje si, aby zůstal.

str. 26

Německá ministryně pro rodinu Ursula von der Leyenová dokázala, že rodina je stejně důležité téma jako třeba vnitro.

Jak nekrást v zakázkách Radnice hlásí, že kvůli krizi sahají do posledních rezerv a příští rok budou muset omezovat některé služby. Ekonomové už ale před časem ukázali, kde existuje netušený zdroj peněz – v lepším nakládání s veřejnými zakázkami. Pohled do terénu potvrzuje, že mají pravdu. A řešení je to poměrně snadné, stačí jen chtít. MAREK ŠVEHLA

16

foto matěj stránský

Ještě nedávno si Jan Tichý nemyslel, že proti němu bude někdo organizovat petice, demonstrovat pod okny jeho kanceláře a posílat na něj policii. Tohle vzrušení vstoupilo do života bývalého spolumajitele a obchodního ředitele firmy na stavbu rodinných domů před rokem, kdy se stal vicehejtmanem Pardubického kraje. Přesněji řečeno to bylo poté, co se rozhodl změnit systém přidělování veřejných zakázek, který jako člen krajské rady dostal na starost. Ještě vloni krajský úřad v Pardubicích v tomto směru ničím nevybočoval. Zhruba miliarda a půl ročně se tu rozdělovala podobně, jak je zvykem na většině podobných úřadů. To znamená jen s  takovou průhledností pro občany a  otevřeností k firmám, jak předepisuje poměrně benevolentní zákon. V  praxi se tak oznámení o veřejných zakázkách vyvěšovala zásadně na chodbě úřadu místo na internetu nebo úřad nabízel účast v tendrech jen malému okruhu firem, které se pak snadno mohly o zakázky podělit. Sociální demokrat Tichý se tyhle poměry praktikované svými předchůdci, radními z ODS a lidové strany, rozhodl změnit a výsledky jsou pozoruhodné – úřad čeká, že ušetří pětinu svých peněz na investice, řádově jsou to ročně stamiliony korun. To ostatně potvrzují i  výsledky revize už rozjetých projektů, díky níž úřad dokázal ušetřit tři sta padesát milionů korun. Podrobnější pohled přitom ukazuje, že popis cesty k této úspoře může znít mnohým až podezřele jednoduše. Tichý a jeho lidé třeba snížili limit, od něhož se vypisují otevřená výběrová řízení (z dvaceti na deset milionů), a vše uveřejňují na internetu. Místo dřív obvyklých pěti uchazečů se jich teď díky tomu hlásí deset, dvanáct. To přináší pestřejší cenovou nabídku a komplikaci pro firmy,

které by si chtěly dohodnout ceny předem mezi sebou. „Když je pět uchazečů, mohou si zavolat, dohodnout se. Pokud ale uchazečů přibývá, tak tuhle schopnost ztrácejí,“ vysvětluje vicehejtman. Pardubičtí krajští radní také přestali dělat dvoukolová výběrová řízení, protože právě to je cesta, jak se mohou uchazeči předem dohodnout na ceně. Tím zrušili i losování, tento podivný, zákonem povolený nástroj, jímž se část uchazečů vyřazuje v prvním kole. Tichý také zlepšil kontrolu projektů a staveb. Najal nové lidi, kteří mají víc času uhlídat, jestli není projekt zbytečně nafouklý, a začal spolupracovat s  auditorskými firmami. „Třeba na stavbě školy jsme tím nedávno ušetřili 54 miliRESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

onů, protože jsme například včas odmítli nesmyslné žulové dlažby nebo luxusní prosklené hliníkové stěny,“ vysvětluje vicehejtman Tichý. Výsledkem však nejsou jen ušetřené peníze a větší okruh firem, který se teď v Pardubickém kraji na zakázkách podílí. Je to i protiútok nespokojených, kteří začali tvrdit, že Tichý je vzhledem ke svým bývalým podnikatelským aktivitám ve střetu zájmů. Pod hlavičkou nenápadného občanského sdružení rozjeli petiční akci za odvolání Tichého a demonstraci, na kterou přišlo asi padesát lidí. „Je to nesmysl, moje firma stavěla obytné domky a byty, to kraj nedělá,“ namítá Tichý. Protesty nakonec bez pro-

dia jsou přitom plná zpráv o tom, jak ve velkých městech a krajích vznikají důmyslně propojené struktury politiků a majitelů stavebních firem, kteří si zisky ze zakázek vzájemně rozdělují. Část peněz přitom zůstává politikům v kapsách, část putuje do stranických pokladen a nejčastěji jsou zmiňované strany, které už se stihly usadit v regionálních strukturách, tedy ODS, lidovci, ČSSD. Způsoby, jak to dělají, jsou stále známější a pozornost na sebe strhávají města s nejhorší pověstí, jako jsou Praha, Liberec, Pardubice, Brno, Budějovice (vše pod vedením ODS). Policii se však zatím sítě zlodějů veřejných peněz

Po tunelování tu máme veřejné zakázky.

blémů ustál a ve své pozici zůstává, má ale pocit, že ho články s titulky typu „O náměstka hejtmana se zajímá policie“ poškodily. „Jsou to osobní dehonestace a útoky,“ říká Tichý. „Řadě firem se náš postup nelíbí, je ale třeba mít odvahu a vytrvat.“

Nahrávka v Brně Pokud devadesátá léta byla zlatou érou tunelování privatizovaných firem, smutným fenoménem posledních deseti let je zneužívání veřejných zakázek. Velký ekonomický růst a dotace z Evropské unie přináší městům a krajům dříve netušené peníze, které se utrácí na všemožné stavby, výbavu úřadů a služby všeho druhu. MéRESPEKT. CZ

radnice vypíše zakázku, předem ji slíbí spřátelené firmě, která si pak k sobě pro formu přibere několik dalších, které nabídnou schválně vyšší cenu. U jiné zakázky se pak role firem prohodí a na každého se tak dostane. Případní další konkurenti se o zakázce buď nedozvědí, nebo jsou nějak vyřazeni (zmanipulovaným losováním, předem nastavenými podmínkami či jinak). Část provize – mluví se o desetině z ceny – jde pak do stranické pokladny a konkrétním politikům, kteří to celé s rizikem organizují. Policie brněnskou nahrávku zkoumala, nic z ní ale nevyvodila. Ledy se však hnuly na brněnské politické scéně. ODS musela do opozice a současný primátor Roman Onderka (sociální demokrat) slíbil, že nechá všechny veřejné zakázky uzavřené za ODS přezkoumat. Pak ale poněkud přibrzdil, protože by s tím prý bylo moc práce. Vyzval zastupitele, aby raději sami navrhli, kterou zakázku chtějí přezkoumat. Přes velké řeči se ozvali pouze zelení s tím, že chtějí zkontrolovat položení nové dlažby na hlavním brněnském náměstí Svobody. Šlo o zakázku za 180 milionů, která je do značné míry typická ve své neprůhlednosti. Radnice napřed v rámci předkola oslovila dvanáct firem, z nichž pak losem bez přítomnosti zástupců firem či veřejnosti vybrala jen pět. Jako vítěz s nejnižší cenou vyšel – chvíle napětí – zmíněný Přemysl Veselý. Kontrola sice našla několik porušení pravidel (například neveřejné losování či účelové dělení zakázky na opravu morového sloupu, aby se na ni nemusela vypisovat přehledná soutěž), tím to ale končí. „Je jasné, že kdyby se postupovalo jinak, město mohlo ušetřit, protože by vyjednalo lepší nabídku,“ říká radní za zelené Martin Ander. „Ale na podání policii to není. Neumíme vyčís-

Jen trocha průhlednosti a kontroly. (Tichý)

nedaří rozplést. Zčásti je to i proto, že zákon o  veřejných zakázkách dává poměrně volné pole působnosti, a pokud k něčemu dojde, policie případ odkládá s tím, že se vše odehrálo legálně. Cesta k nápravě proto zatím vede spíš přes lidi, jako je Jan Tichý, kteří na radnice a do krajských úřadů přicházejí s neobvyklým přesvědčením, že zakázky je třeba organizovat k maximálnímu prospěchu města. Ukázat si to lze i na příkladu Brna. Tam se vloni dostala na veřejnost nahrávka, na níž majitel jedné z předních brněnských firem Přemysl Veselý domlouvá s politiky ODS, kolik jim z přidělených stavebních zakázek dá do jejich kapsy. Že to takhle chodí, se v Brně říkalo už dávno:

lit, jaká škoda městu vznikla tím, že se nedělala průhledná soutěž.“ V  Brně tedy radnice vedená ČSSD, zelenými, lidovci a stranou Jiřího Zlatušky alespoň chystá změnu pravidel pro veřejné zakázky. Hodlá jít podstatně dál, než co nařizuje zákon: konkrétně zrušit losování, obálky s nabídkami rozlepovat veřejně hned po skončení termínu a i malé zakázky zveřejňovat na internetu. Předražování zakázek chtějí předejít i tak, že jako jediné kritérium stanoví cenu a  ne velikost firmy, reference nebo odborné předpoklady, jak se často stává. „Klade to pak větší nároky na radnici jako zadavatele – musí být precizně napsaná smlouva a musí zajistit dobrý technický →

17

Glosa

lišák Ševa „Myslím, že perestrojku začal v Československu Havel.“ Mlhavé vzpomínky posledního šéfa sovětské diplomacie Eduarda Ševardnadzeho na Československo roku 1989 vás brzy po stisku rukou uzemní. Gruzínský „Lišák Ševa“ zůstává pro mnohé ikonou. Jeho klíčovou roli při pádu komunismu připomíná v pracovně kus berlínské zdi s nápisem: Danke, Eduard! Ševardnadze ji návštěvníkům rád ukazuje. Je mu 81 let a ve velkém domě nad gruzínským Tbilisi je pusto a prázdno. Někdejší tvář sovětské „perestrojkové“ diplomacie tady dožívá s ochrankou a sekretářkou. K událostem starým dvacet let se Ševardnadze vrací rád. Všechno, co následovalo později, byl už jenom ústup ze slávy. Jména jako Husák, Havel či sametová revoluce mu ale povážlivě splývají. Prošedivělý bývalý diplomat obsáhle vzpomíná na klíčová jednání s Američany a pád berlínské zdi. Všechno ostatní odnesl čas. Nová československá diplomacie ho v roce 1990 zaskočila požadavkem rychlého stažení sovětských vojsk z Československa. A také tlakem na rozpuštění Varšavské smlouvy. Ševardnadze na svůj odmítavý postoj vzpomíná jen matně: „Nenazrál tehdy čas. Ještě bylo brzy,“ hlesne bez bližšího vysvětlení. V domě je smutno. Na dvoře štěká velký hlídací vlčák. Na stěnách pracovny má Ševardnadze pověšené fotografie s americkými prezidenty Reaganem a Bushem starším, britskou premiérkou Thatcherovou a s dalšími politiky 80. let minulého století. Listujeme alby starých fotografií. Ševa o sobě mluví překvapivě neosobně: „Tady je Gorbačov. A tady Ševardnadze.“ „Jednání vedli Baker a Ševardnadze.“ Jeden z hrobníků sovětského režimu se nerad opakuje. Pokud jednou něco řekl, nechce nic dodávat. Do rozhovoru několikrát zasahuje asistentka Marina. Pamět už někdejšímu sovětskému superdiplomatovi neslouží jako kdysi. „Ano, má pravdu, tohle bylo až na Maltě koncem prosince 1989,“ dodává Ševardnadze unaveným hlasem. Na reflexi komunismu nezbývá moc času. Dlouholetý šéf gruzínské komunistické strany a věznitel disidenta Gamsachurdii se prý s komunistickou totalitní ideologií vnitřně rozešel koncem 20. století. Chci se zeptat, zda úplně. Vyhaslé oči jednaosmdesátiletého politika mi napovídají, že není třeba. „Život je jako oheň – na začátku plamen, na konci popel,“ říká gruzínské přísloví. Pro Lišáka Ševu to platí dvojnásob. josEf PAzdERKA

Autor je moskevským zpravodajem ČT.

18

→ dozor,“ říká radní Ander na častou námitku, že

nejnižší cena bývá nevýhodná, protože je na úkor kvality práce.

nahřej to Každopádně lidé, kteří budou hledat cestu k nějaké rychlé nápravě českého problému se zakázkami, by neměli mít moc velké očekávání. Radních, kteří nechtějí krást, možná přibývá, systémovější řešení se však zatím nechystá. Policie nějaký průlom v odhalování nepravostí kolem zakázek zcela jistě nechystá. V Česku ani neexistuje organizace, která by měla o problému zakázek větší přehled či o něm dokázala podat obsáhlejší informace. Z politických stran má problém korupce a zneužívání veřejných zakázek nejlépe ve svém programu zpracovaný ČSSD a její expertka Marie Benešová. Detailnější vhled ale nemá, stejně jako podrobnější analýzu, která by vycházela třeba z informací od jejích stranických kolegů z regionů, jako je v úvodu zmíněný Jan Tichý. Sama přiznává, že názor si dělá hodně podle řečí z druhé ruky. „Mluvím s lidmi třeba v hospodě, zeptejte se jich, všichni to říkají,“ říká Benešová. „Kdybych byla ministryně, tak sestavím tým a začnu hledat řešení. Ale teď do šuplíku? Na to nemám čas.“ Možná nejvíc vědí o zneužívání veřejných zakázek lidé z organizace s názvem Oživení, i tam se ale celému spektru korupce věnují jen čtyři aktivisté, z toho jeden právník na částečný úvazek. Na lidi z Oživení ostatně odkazují tazatele i nejkritičtější a nejagilnější pražští zastupitelé, pokud se jich člověk zeptá na korupci v hlavním městě. Přitom právě na Prahu, kde Oživení sídlí a na jejíž problémy se nejvíce orientuje, nemá tato organizace žádného specialistu, nedokáže ho prostě zaplatit. V rámci možností proto mapují některé případy a připomínkují pražské zápolení s korupcí jako celek. Ani nikdo další se na korupci v Praze nespecializuje, přitom hlavní město na zakázkách rozděluje miliardy a o zlodějnách a korupci pražské party z ODS se vypráví úplné horory. Přestože se o korupci na radnicích a zneužívání zakázek mluví jako o jednom z kardinálních problémů dnešního Česka, nemá zdejší společnost ani nástroje, jak tento problém monitorovat. Nevyšla tu žádná kniha ani uspokojivé analýzy. Těmi ostatně nedisponuje ani česká pobočka známé organizace pro monitorování korupce Transparency International, která také penězi a lidmi neoplývá. Její experti alespoň platí za zkušené, v médiích hojně citované a letité kritiky zákona o zadávání zakázek, který podle šéfa české pobočky Transparency Davida Ondračky dává lidem na radnicích příliš prostoru. Konkrétně jde o to, že u stavebních zakázek v hodnotě do šesti milionů a u ostatních do dvou milionů není nutné vypisovat řádné výběrové řízení. V praxi je proto běžné, že radní velké zakázky rozdělí na více částí, aby soutěž vypisovat nemuseli. To se sice oficiálně nesmí, obvykle se ale najde nějaká výmluva. Příkladem může být pražský magistrát. V posledních letech si nechal udělat personální audity v řadě svých organizací (zoo, muzeu, hvězdárně), každý jednotlivý audit však zadával zvlášť. Pokud by byla zakázka za desítky milionů vypsaná najednou, město by té-

Už žádné losování a nahřívání míčků. (Brněnské náměstí Svobody)

měř jistě ušetřilo. To se ale nestalo. „Různé organizace mají různou právní podobu, proto si tendry vypisovaly samy,“ prohlásil později v MF Dnes primátor Pavel Bém. Podobný přístup je dnes přitom těžko napadnutelný. Zakázky ze zákona kontroluje na požádání antimonopolní úřad, který obvykle projíždí razítka, lhůty, na měření určité hospodárnosti zakázek, o kterou vždy jde, ale nemá a ani zřejmě nemůže mít žádné měřítko. Ondračka a jeho lidé proto navrhují, aby se do zákona zapracovala jistá hmotná odpovědnost radních za zakázky, kterou by pak stejně jako u šéfů firem mohl posuzovat Nejvyšší kontrolní úřad nebo ve finále i soud. „Minimálně by se v zákoně mělo jasně říct, že zadávání veřejné zakázky musí být hospodárné,“ říká Ondračka. S tím ale ministerstvo pro místní rozvoj jako gestor zakázkové agendy nesouhlasí. „Nevím, jak by se hmotná odpovědnost měla do zákona zakotvit,“ kroutí hlavou Jan Fiedler, který má problematiku veřejných zakázek na ministerstvu na starosti. Jeho úřad nechce ani snižovat limity, kdy se už musí vypisovat přehledné výběrové řízení. „Přineslo by to pak často vyšší náklady, než je cena zakázky,“ namítá Fiedler, byť to lidé z praxe vyvrací. Podle jeho zkušeností, které ovšem nelze nijak verifikovat, za poslední dva roky od platnosti zákona vyplývá, že města postupně sama své podmínky zakázek zpřísňují. „Hlavním problémem je asi to, že často dávají příliš přísné požadavky na dodavatele, kdy třeba na malou stavbu požadují firmu s obratem dvě stě milionů ročně, přitom by to zvládla i nějaká malá místní firma,“ říká Fiedler. Fiedlerovo ministerstvo spolupracuje s Oživením i Transparency a nějaké změny připravilo. Antimonopolní úřad by už zanedlouho měl mít pravomoc nejen udělit pokutu, ale dor e s p e k t 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa D 2 0 0 9

veřejné zakázky | politika

Ušetřili jsme čtvrtinu. (Farský)

konce plnění zakázky rovnou zakázat. Začnou také platit černé listiny s firmami, které po jednom porušení pravidel dostanou zákaz na další účast ve výběrových řízeních. Zpřísnit se má i zveřejňování menších zakázek na internetu. A konečně – podle Fiedlera dojde zřejmě i na změnu pravidel losování. Jako možnost předvýběru firem sice zůstane, každá z přihlášených firem si ale bude moci zkontrolovat osudí (oblíbeným trikem bývá nahřívat míčky firem, které „mají vyhrát“).

To je tajemství

Stojí to desítky miliard a likviduje zdravou konkurenci.

Nedá se tedy říct, že ministerstvo nic nedělá, spíš až moc osciluje mezi požadavky na přísnější zákony a lobbingem stavařů, kteří chtějí tendry rychle a  jednoduše. Každopádně ale vláda žádnou mimořádnou aktivitu proti zneužívání zakázek neplánuje. Ukazuje to třeba problém povinného zveřejňování všech dokumentů kolem zakázek, včetně všech nabídek a závěrečné smlouvy. To zatím v Česku povinné není a téměř všechny radnice toho využívají, aby občané neviděli úředníkům pod ruce. Na otázku, proč zákon zveřejňování všech dokumentů, když jde o nakládání s veřejnými penězi, prostě nenařídí, namítá Fiedler, že ani směrnice EU to nepožaduje. Češi by si ale mohli schválit přísnější pravidla. „Mohlo by se to pak brát diskriminačně a já jako ministerský úředník nemohu jít proti směrnici,“ namítá Fiedler. Češi by se taky mohli pokusit směrnici zpřís-

nit, nic takového se ale nestalo. Rozhovor nakonec ukončuje pan Fiedler poněkud tajemně. „Existuje tlak, aby se při zakázkách zveřejňovalo víc, možná se to tedy změní. Od koho? To nemůžu říct.“ Velký díl práce v boji proti zneužívání zakázek budou každopádně nadále odvádět lidé, kteří přišli na radnice s entuziasmem a chvályhodným přesvědčením, že krást se nemá. Jedním z nich je i starosta Semil Jan Farský, třicetiletý právník se zkušeností poradce Martina Jahna na Úřadu vlády ČR i ve Škodě, dnes evidentně jedna z českých hvězd mezi starosty, pokud jde o průhledné nakládání se zakázkami. Farského úřad vypisuje soutěže už od třiceti tisíc a zveřejňuje kde co – včetně celého průběhu soutěže a konečných obchodních smluv. Důležité také je, že zakázky vypisuje dlouho dopředu, aby se na ně měly možnost připravit i malé firmy. Dvoukolové zakázky nedělá vůbec a ani neomezuje uchazeče obecnými podmínkami typu kvalifikace nebo obrat firmy. Dokumentaci k projektům, kterou některé radnice draze prodávají a tím odradí malé firmy, dávají zadarmo na CD. „Zneužívání zakázek je obrovský problém,“ říká Farský. „Ročně to stojí Česko desítky miliard, likvidujeme zdravou konkurenci a obohacují se tím konkrétní lidé.“ Když se stal Farský před třemi lety starostou, zkonzultoval svá nová pravidla pro zadávání zakázek s lidmi z Oživení a podle jejich připomínek je také upravil. „Hlavní je přesvědčit firmy, že má cenu se do soutěže přihlásit,“ vysvětluje starosta. Zatím se mu to vyplácí. Zatímco u většiny radnic je zcela běžné, že ze soutěže vyjde cena téměř totožná s původním odhadem, Semily díky své průhlednosti tlačí ceny dolů, a tak nedávno například cenu opravy jedné ze svých silnic snížily z původních devíti milionů na šest a půl. Z necelých čtyřiceti milionů ročně na investice tak umí na radnici díky dobré organizaci tendrů ušetřit skoro čtvrtinu. „Těchto osm ušetřených milionů odpovídá penězům, které bychom dostávali z kraje, kdybychom se účastnili vzájemného přihrávání zakázek spřáteleným firmám,“ poznamenává Farský. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

19

f ot o pr o f i m e d ia . c z

politika | usa

Obama v  plavkách Liberální Amerika mezi euforií a zklamáním ze svého prezidenta Jiří Sobota

L

istopad je měsíc, kdy začíná slabším povahám ujíždět půda pod nohama. Tma se míchá s mlhou, vlhký chlad proniká ke kostem. V Americe tomu není jinak. Tedy samozřejmě ne každý rok je úplně stejný. Vloni touhle dobou vládlo za oceánem revoluční nadšení. Pustit si dnes noční záběry ze 4. listopadu 2008, kdy Barack Obama porazil ve volbách Johna McCaina, musí i mladým divákům na okamžik navodit pocity vyhrazené jindy vyzrálým pamětníkům. „Je úterý, 23.15,“ oznamuje třeba dramaticky na archivních záběrech jeden z nejpopulárnějších glosátorů politického dění v USA, komik Jon Stewart. „Prezidentem Spojených států se stává Barack Obama!“ Následuje erupce štěstí, při níž publikum ve studiu nadšením dupe do podlahy, zatímco sám moderátor vypadává z role, kouše se do rtů a odvrací tvář od kamery. Jon Stewart se před rokem dojetím málem rozbrečel v přímém přenosu. Jak se to zdá být dávno. Stewart, podle průzkumu týdeníku TIME nejdůvěryhodnější komentátor politického dění na amerických obrazovkách, zastává názory amerických liberálů a jádrem jeho publika jsou Američané do třiceti let. Tedy ta část voličů, která podporovala dnešního prezidenta poměrem 2 : 1, jezdila za vlastní peníze agitovat po celých Státech, dorazila k urnám v nevídaném počtu a pomohla prvního černošského prezidenta vynést do Bílého domu. Dnes zní jejich hlasy jinak nebo spíš vůbec. Když se předminulý týden konaly na východním pobřeží dvoje guvernérské volby, zůstali právě tihle voliči spolu s příslušníky etnických menšin doma (guvernéry se pak stali republikáni). „Jsme frustrovaní,“ píše na svém blogu mladá novinářka Maegan Carberryová, která podle svých slov „trávila během kampaně měsíce na cestách a přespávala, kde se dalo“. Ve vyčítavém blogu padají výrazy jako „deflace nadšení“ nebo „bezprecedentní skepse“, to všechno pramenící z neschopnosti překonat u demokratů stranické rozepře, prosa-

20

Potřebuju velký talíř, rychle.

Říkali jsme, že si budeme stěžovat. A stěžujeme si. dit práva homosexuálů nebo z vleklého procesu zavírání guantánamské věznice. Nejde jen o mladé, otrávení jsou i starší stoupenci „levicové“ agendy. Muž píšící na zdravotnickém blogu Effect Measure pod jménem Revere je podle vlastních slov „lékař, který podporuje státní program zdravotního pojištění, rychlé ukončení války v Afghánistánu, rovná práva pro gaye a lesby, nezpochybnitelné právo ženy rozhodnout se pro potrat, otevřené hranice a lidské zacházení s každým bez ohledu na to, jak je na tom s občanstvím“ (narážka na dvanáct milionů

nelegálních přistěhovalců). Revere, zjevně Obamův volič, je po devíti měsících jeho prezidentování „pořádně nas...“ Samotný Jon Stewart si nedávno poprvé vzal Obamu „na slovíčko u kamery číslo tři“, což je záběr, v němž má ve zvyku promlouvat „z očí do očí“ k natvrdlým politikům. Na jaře a v létě tam ještě vysvětloval republikánům, jaký je rozdíl mezi slovem „tyranie“ (jímž někteří z nich popisovali Obamovo vládnutí) a obratem „prohra v demokratických volbách“. Teď, poté, co Obamův mluvčí prohlásil, že se prezident nemůže věnovat problému gayů a leseb v armádě, protože „toho má na talíři opravdu hodně“, měl politický satirik k loňskému dojetí opravdu daleko. „Jste americký prezident, sakra. Když toho máte na talíři moc, prostě si vezmete větší talíř!“

Pět set slibů Do jisté míry je v Americe vlastně všechno, jak má být. Na mručení levicového křídla ObamoRESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

usa | politika 80. let překročila psychologickou hranici 10 %. V tomto bodě začíná mít vláda skutečný problém, už jenom proto, že na jaře slibovala nezaměstnanost, jež díky stimulačnímu balíčku nepřekročí 8,5 %. Rozčarování z Obamy jednoduše nevysvětluje ani server PolitiFact, který sleduje dodržování předvolebních slibů. Prezident jich během kampaně učinil zhruba 500. Z nich 53 už splnil, ve 14 případech udělal kompromis, v 17 případech se postup zadrhl, ale slib nebyl zrušen, f ot o pr o f i m e d ia . c z

vých voličů není nic překvapivého, dokonce lze říct, že ani pro ně samé. Aspoň ti starší z nich vědí, že jsou k rozčarování odsouzeni – k liberálům se hlásí podle všech průzkumů maximálně 20 % Američanů, a nemohou tedy sami nikomu zajistit volební vítězství. Každý demokratický kandidát si je nejdříve osedlá, a pak je „zradí“, tedy nevěnuje jejich agendě dostatek času nebo ji různě naředí kompromisy. „Není žádné překvapení, že nás Obama zklamal. Čekali jsme to a předvídali už během kampaně. Taky jsme říkali, že si budeme stěžovat. A stěžujeme si,“ popisuje své rozpoložení zmíněný bloger Revere, pro kterého je hlavním důvodem nesouhlasu nedostatečně radikální zdravotní reforma a zjevná ochota pokračovat v afghánské válce. Do normálu sklouzává i  zbytek populace. Preference prezidentů se obvykle pohybují někde okolo 54 % a souhlas s Obamovým výkonem už týdny osciluje kolem 52 %. S celkovým směřováním společnosti je podle průzkumu Gallupova ústavu dnes spokojeno pouze 26 % obyvatel USA, což sice vypadá hrozivě, je to však dvakrát více než v době, kdy Obama přebíral úřad, zároveň ale o 10 % méně než v létě. Kromě toho není úplně jasné, kam všechna energie vyprchala, a máte-li pocit, že odpověď znáte, ještě na chvíli přibrzděte. Samotný Gallupův ústav píše, že „důvody klesající spokojenosti není možné vysvětlit pomocí problémů, které Američané jmenují jako nejzávažnější“. Konzervativní komentátoři například tvrdí, že národ se od Obamy odvrací kvůli vysokému deficitu a strachu ze zadlužení příštích generací, jenže v průzkumech to považuje za největší problém jenom 5 % Američanů. Největší bolestí je podle nich stav ekonomiky, tam však zároveň jejich nespokojenost od zimy klesla o více než polovinu, tak proč se na prezidenta zlobit. Na druhém místě se objevuje nedostupná zdravotní péče, kde se ale spokojenost také postupně zvyšuje a vláda se pomalu blíží k prosazení slíbené reformy. Třetím největším zdrojem obav je nezaměstnanost, jež poprvé od

Reforma zdravotnictví rozdělila Ameriku. (Protest před Kapitolem, listopad 2009) na 145 slibech se prokazatelně pracuje a jenom sedm bylo porušeno. Kromě toho je tu ovšem dalších 279 slibů, k nimž se prezident ještě vůbec nedostal, na druhé straně je v úřadu teprve devět měsíců a má na krku kromě dvou válek také největší hospodářskou krizi od 30. let.

Dojem a výsledky Demokraté dokážou vyjmenovat celou řadu prezidentových úspěchů – první klimatický zákon, který prošel dolní komorou, první zdravotní reforma schválená tamtéž, úspěšné stahování z Iráku, stabilizace finančního sektoru, změny v základním školství, které chválí i republikáni. Jenže nikdo nic neoslavuje. Problémem se stále více jeví styl Obamova vládnutí,

který je vším jen ne čerstvým větrem vymetajícím zatuchlá washingtonská zákoutí. Obama nevtrhl do nejvyšších pater americké a světové politiky, aby na křídlech nebývalé veřejné podpory změnil zaběhaná pravidla hry. Právě naopak. Místo revolucionáře je tu chladnokrevný manipulátor, který nemá problém hrát s jakoukoli kartou, již mu osud přihraje. První černošský prezident je mužem nekonečných kompromisů. Ty sice, krok za krokem, přinášejí aspoň na domácí půdě své výsledky, dosahují toho ale způsobem, který kromě protivníků dokáže umořit i  většinu Obamových stoupenců. Třeba oslavovanou reformu nechal prezident sepsat samotnými zákonodárci, ti ji teď vláčí Kongresem už devět měsíců, zákon krystalizuje z pěti mnohokrát přepracovaných návrhů a  dodnes nikdo netuší, zda bude vůbec schválen a v jaké podobě. Je také docela dobře možné, že se výsledek bude od původních představ lišit do té míry, že ho levicová veřejnost ani nebude považovat za výhru. Podobně jako třeba průlomový zákon o obchodu s povolenkami, který se zcela jistě nestihne do klimatické schůzky v Kodani, bude velmi mírný, a bude ho proto provázet další zklamání voličů, jimž před rokem zářily oči nejvíce. Obamovi lidé se však v těchto případech považují za klasické politické realisty – hlavní je mít nějaký zákon, vždy ho lze časem zlepšovat. Obamova Amerika je tak ze všeho nejvíc místem handrkování různých zájmových skupin, při němž trpělivý prezident nehraje roli vůdce, ale prostředníka a jednou snad dovede jednání k nějakému závěru. Tohle se od Obamy nečekalo a v těžkých dobách to není dvakrát uklidňující, výsledky však stále mohou přebít mizerný umělecký dojem. V  jednom diskusním pořadu to nedávno dobře trefil demokratický veterán, reverend Al Sharpton. „No dobře,“ reagoval na dotírání konzervativních komentátorů, „tak už tedy víme, že Obama neumí kráčet po vodách. Pořád ale umí ze všech dnešních politiků nejlépe plavat.“ Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

21

diaGnÓZa

Piccolo Paolo opatrně vešel do ztemnělé místnosti ozářené pouze jediným paprskem pronikajícím skrz těžké závěsy. Tam, někde za těžkým dřevěným stolem, tušil rozložitou postavu muže, kterého se v tomhle městě každý bál. Již mnohokrát unikl z nastražených léček. Byť mu formálně patřil jen malý koloniál na křižovatce známé pod jménem Angelo, jeho byznys zahrnoval obchody s pozemky, vydírání nájemníků, černé herny a obchod s bílým masem. Mezi policisty se dodnes vypráví historka, jak se mu jeden z nich kdysi odvážil postavit na mostě – vzápětí jej odmrštil jeho opancéřovaný vůz. I Piccolo Paolo pocítil úzkost a neklid. Jen zuřící nelítostný souboj znepřátelených rodin ho přinutil vykonat tuhle cestu. „Co mi přinášíš, chlapče,“ zachroptěl ze tmy známý hlas. „Přeji si žít již pouze v míru a předat rodinný podnik svým synům, ty poslední události nečiní mi radost.“ „Odpusťte, done Milano, ale nikdo jiný mi teď nedokáže pomoci,“ odvážil se Paolo. „Rodolpho z té druhé famiglie mě chce připravit o všechno. Mě, který ho vytáhl z ulice! Krysy vylezly z děr, nemám již sil. V úterý v Casa Nazionale má dojít k zúčtování.“ „Známe se již spoustu let, Paolo,“ promluvil hlas zpoza stolu. Pod jeho nohama proběhlo malé koťátko, které ještě chvíli předtím něžně svíral ve svých obrovitých dlaních. „Ale až do dnešního dne jsi mě nikdy nepřišel požádat o radu či o pomoc. Buďme k sobě upřímní, pohrdal jsi mým přátelstvím. Proč ti mám teď pomáhat?“ „Nechtěl jsem se dostat do nepříjemností,“ zamumlal Paolo. „Ach tak,“ pravil sarkasticky don Milano. „Bál ses těch mazalů od novin, kdyžs byl nahoře. Chtěls, aby tě uznávali, abys vypadal, že ctíš jejich pravidla. Ale to nejde. Pamatuj si: tohle je naše věc.“ „Ano, padríno,“ slyšel se Paolo poprvé použít oslovení, které ještě nikdy nevyslovil, byť tak velela tradice, „máte pravdu. Buďte mým přítelem, prosím.“ Ucítil, jak ho najednou masitá ruka s prstenem pohladila po vlasech. „Máš ve mně přítele, synu. Dostane se ti spravedlnosti.“ Paolo povstal a políbil se s padrínem po starém zvyku na obě tváře „Jednoho dne tě vyzvu, abys mi na oplátku prokázal službu ty. Možná ten den ani nenastane. Možná ano. Stačí mi místopředseda.“ jIndřIcH šídlo

Autor pracuje v ČT.

22

Bílá spravedlnost Důkazy pro teroristický útok neonacistů nejsou zatím jasné kaTEřiNa čopjaková

Z

a pár dnů uplyne měsíc od největšího policejního zátahu na českou neonacistickou scénu, při kterém bylo zadrženo více než dvacet osob. Ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Robert Šlachta tehdy na tiskové konferenci oznámil, že se jeho detektivům v součinnosti s policií podařilo rozprášit teroristickou skupinu plánující únosy „vysoce postavených Židů“ i útoky na infrastrukturu. Noviny přinesly záběry trénujících násilníků a všechno vypadalo opravdu nebezpečně. Dnes však ze čtyřiadvaceti nebezpečných teroristů zadržených v rámci akce „Lotta, White Justice, Power III.“ zůstali ve vazbě dva a dalších šestnáct je spolu s nimi stíháno na svobodě – všichni kvůli stejnému trestnému činu: podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Pro tolik zmiňovaná obvinění z přípravy teroru prý nejsou důkazy. Dokonce podle soudu ani k uvalení vazby.

f oT o m I l A n j A R o š

milano a paolo

kde jsou důkazy Nitky, které detektivy ÚOOZ k obviněným zavedly, se vinou k neonacistickému webu White Justice a ženské organizaci Resistance Women Unity. Na prvně jmenovaném visel přibližně rok rozšiřující se seznam politiků, antifašistů, stoupenců levice, romských aktivistů, „Židů a židovských míšenců“ doplněný o fotografie, adresy i telefony. Web byl sice přístupný jen registrovaným, k heslu se však zájemce dostal po zaslání jediného e-mailu a kromě článků oslavujících pohlaváry třetí říše tím získal přístup i k praktickým návodům typu „jak vyrobit rozbušku“. Tím se však White Justice ještě nijak nevymykal z řady dalších českých nazi webů. To, co jej odlišovalo, byla nabídka podstoupit bojový výcvik pod vedením vojáka z povolání. Přibližně od roku 2006 uspořádala Bílá spravedlnost čtyři výcvikové tábory v lesích okolo Tábora, při nichž profesionální voják a jeden z jejích zakládajících členů Lukáš Sedláček proškolil asi tři desítky neonacistů. „Naučili se boj zblízka, se zbraní i beze zbraně. Diverzní činnost a guerillový boj. Ti lidé se cvičili proti živým i neživým cílům. Třeba podpalovat auta, ničit majetek a tak dále,“ řekl dnes už z armády propuštěný Sedláček deníku Mladá fronta Dnes. Lidem, kteří českou neonacistickou scénu léta monitorují, se to ale zdá víc než přehnané a Sedláčkova slova vnímají spíš jako promyšlené zastrašování a vychloubání. Podobně rezervovaný postoj je třeba zatím mít i ke dvěma klíčovým policejním důkazům možné přípravy teroru a „útoků proti infrastruktuře“. Tím prv-

Politik, nebo rošťák?

Jste v hledáčku, vzkazuje policie neonacistům. ním má být mapka vodní elektrárny v Železném Brodě nalezená v bytě táborského extremisty, pětadvacetiletého Jakuba Cvacha. Jenže Cvach se v profesním životě zabývá přípravnými pracemi staveb a podle informací sdružení Antifa je možné, že elektrárna – která mimochodem ještě ani nestojí – tvořila jednu z jeho pracovních zakázek. Druhým důkazem je sestříhané video z tzv. fight campů, na kterém desítka mladých mužů pobíhá po lese s věrnými replikami zbraní a střílí po sobě umělohmotné kuličky, trénuje ve dvojicích boj zblízka a občas si zahajluje. Problémem je, že tato videa kolují po internetu r e s p e k t 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa D 2 0 0 9

extremismus | politika Jasný vzkaz

už řadu měsíců a média na ně poprvé upozornila loni v září v souvislosti s podezřením, že v tuzemské armádě pracují lidé sympatizující s neonacistickým hnutím. Víc důkazů potvrzujících plánování teroristických činů policie nejspíš nemá. A k jejich hodnotě se dnes detektivové nechtějí vyjadřovat s tím, že vyšetřování nadále probíhá a nelze o něm mluvit. Podle zdroje z ÚOOZ jsou však důvody pro policejní embargo jiné – chybí důkazy k na tiskové konferenci avizované trestné činnosti, a tak se raději mlčí.

f ot o a n ti fa . c z

f ot o m i l a n j ar o š

Rozsáhlá razie probíhající od Prahy přes České Budějovice po Přerov se tak více než jako zátah proti nebezpečným teroristům jeví jako rozfázovaná kampaň proti pořadatelům „náckovských“ koncertů a lidem distribuujícím různé kultovní zboží s nacistickou tematikou od nášivek SS až po nálepky Národního odporu. Širším důvodem pro důslednější zatýkání neonacistů pak může být nárůst jejich akcí a s tím související druhý pokus státu o zákaz politické odnože hnutí – Dělnické strany. Všichni zadržení se totiž nejen

f ot o m i l a n j ar o š

A takhle vysoko skáče náš Lukáš. (Čeští nacisté na bojovém táboře)

Jen nechtějte důkazy. (Šlachta)

několikrát objevili na akcích pořádaných touto partají a někteří z nich jsou navíc členové jejího vedení. Jedna ze dvou vazebně stíhaných extremistů, Michaela Dupová, čelná představitelka ženského neonacistického spolku Resistance Women Unity, jenž podporuje vězněné radikály zasíláním balíčků či soustrastnými dopisy, je členkou Dělnické strany a loni byla i na její kandidátce pro krajské volby. Její kolega ve vazbě Patrik Vondrák je zase šéfem pražské odnože DS a byl na její kandidátce pro letošní neuskutečněné volby do sněmovny. Zároveň oba mají silné vazby na ilegální hnutí Národní odpor a o jejich ideologickém smýšlení nemůže být pochyb. Dupová má na zádech podle fotografií zveřejněných na internetu vytetováno heslo SS „Mojí ctí je věrnost“ a Vondrák společně s Erikem Sedláčkem organizoval nakonec zakázaný „pochodňový pochod“ neonacistů pražským Židovským Městem před dvěma lety. Matyáš Sombati, který na web White Justice přispíval pod přezdívkou Mattwou a měl se zúčastnit i jednoho z výcvikových kempů, je zase místopředsedou Dělnické mládeže. Sombati sice zatím z ničeho obviněn nebyl, při razii mu však byl zabaven počítač se seznamem členů partaje. Předseda Dělnické strany Vandas však nadále trvá na tom, že jeho strana je čistě politickým, od spojení s násilnickými radikály očištěným spolkem, a zatýkání extremistů vnímá jako účelovou šikanu ze strany státu, která má jeho partaj diskreditovat. O druhém pokusu vlády zakázat Dělnickou stranu bude Nejvyšší správní soud rozhodovat během několika týdnů. Ministerstvo vnitra tentokrát přípravu nepodcenilo – najalo známého advokáta Tomáše Sokola a návrh rozšířilo na devadesát osm stran z původních pěti. Dupová a Vondrák tak pod tlakem hrozby až pětiletého trestu odnětí svobody mohou více promluvit o struktuře české pravicové scény i samotném provázání Dělnické strany s nelegálním hnutím. Razie je navíc jasným vzkazem policie pro české neonacisty – jste v hledáčku. Q

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

23

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

politika | palestina

Bez vůdce Palestinci jsou rozděleni THE ECONOMIST

P

o pěti nešťastných letech ve funkci palestinského prezidenta Mahmúd Abbás (rovněž známý jako abú Mázin) pátého listopadu z ničeho nic vyhlásil, že se v lednových všeobecných a prezidentských volbách nebude ucházet o znovuzvolení. Na první pohled je jeho rozhodnutí ranou mírovému procesu. Už před rokem 2004, kdy se po Arafatově smrti stal jeho nástupcem, vystupoval Mahmúd Abbás jako mírotvorce, jenž dává přednost jednání před násilím, zatímco Jásir Arafat přinejmenším podle názoru většiny Izraelců tyto dva přístupy vždycky střídal. Kdo se chopí vesla po Abbásově odchodu? A jaký směr jeho nástupce zvolí? Ovšem už pár hodin po Abbásově prohlášení zavládl zmatek. V prvé řadě brzy přestalo být jasné, zda prezident Abbás skutečně odstoupí. Rezignací totiž už hrozil často. Mahmúda Abbáse rozhněvalo nedávné americké rozhodnutí polevit v předtím tak vychvalovaném tlaku na izraelskou vládu, aby zcela ustala v budování a rozšiřování židovských osad na Západním břehu, tedy v samém jádru potenciálního palestinského státu. Možná tedy jen usiloval o  získání ústupku za to, že setrvá v úřadu – a že se vrátí k jednacímu stolu. Třeba se bude snažit ještě Baracka Obamu přesvědčit, aby vydal prohlášení, že hranice palestinského státu musí odpovídat těm z roku 1967 (ovšem s tím, že se výměnou půdy umožní Izraeli udržet si některé z největších osad) a že Jeruzalém musí být pod společnou správou, přičemž se jeho východní část stane hlavním městem palestinského státu. Pár dní poté, co Mahmúd Abbás prohlásil, že toho má dost, se Benjamin Netanjahu setkal s prezidentem Obamou v Bílém domě. Jistě diskutovali o tom, jak zařídit, aby Mahmúd Abbás zůstal ve hře. Někteří poradci palestinského prezidenta ovšem trvají na tom, že tentokrát již skutečně odejde. Jiní předpovídají, že se nechá přesvědčit a že zůstane. A další zase spekulují, že by mohl odstoupit ze své funkce prezidenta Palestinské samosprávy (PA), ale ponechat si vliv coby předseda Organizace pro osvobození Palestiny, která zastřešuje celou řadu nacionalistických skupin, a jako šéf Fatahu, sekulární strany, která je už víc než půl století motorem palestinské politiky a řídí PA. Ve svém rezignačním projevu kritizoval Mahmúd Abbás izraelskou vládu za zatvrzelost

24

Odejde, nebo vydrží. (Mahmúd Abbás uprostřed)

Největší šanci propásl, když se nechopil dobré Olmertovy nabídky. ohledně osad, Američany za zklamání, které mu připravili, a palestinské islamistické hnutí Hamás za to, jak odmítlo přistoupit na podmínky spojené s vytvořením palestinské vlády národní jednoty navržené Egyptem. Ten se již více než rok snaží překonat rozpory mezi oběma znesvářenými frakcemi. Hamás roku 2006 zvítězil v posledních palestinských všeobecných volbách. O rok později krvavě vyhnal Fatah z Pásma Gazy, tedy z onoho menšího kousku navrhovaného palestinského státu. Mnoho zajordánských poslanců Hamásu se teď nachází v izraelských věznicích. I kdyby se volby uskutečnily v plánovaném termínu, Hamás tvrdí, že by se jich za stávajících podmínek odmítl zúčastnit. Fatah by zase nemohl vést kampaň v Gaze. A tak lednový termín nejspíš padne. Mluví se o tom, že náhradní možností by mohly být červnové volby. Mahmúd Abbás by zatím mohl zůstat jako dočasný prezident. Jen málo lidí má jasno v ústavních zákonech, jimiž se řídí palestinské volební a další procedury. Podle Fatahu jsou pružné. Ale Hamás argumentuje, že se Mahmúd Abbás zachoval nezákonně, když si ponechal post prezidenta PA, ačkoli mu v lednu vypršel čtyřletý mandát. Pokud se do šedesáti dnů od odstoupení prezidenta nezvolí nový vůdce PA, stává se do dalších voleb prezidentem předseda parlamentu. To by bylo ošemetné, neboť předsedou parlamentu je stoupenec Hamásu Azíz Duvajk. Jak z toho tedy čtyřiasedmdesátiletý Abbás vychází? Ačkoli větší část viny padá na bedra jeho izraelských a palestinských protihráčů, je nutno

konstatovat, že jako vůdce neuspěl. Nedokáže se rozhoupat. Nemohoucně váhal, zda podpořit nedávnou kontroverzní zprávu Richarda Goldstona o válce v Gaze. Snad největší šanci propásl letos ke konci vlády izraelského premiéra Ehuda Olmerta, když se nechopil zatím nejlepší izraelské nabídky, kterou mu Olmert soukromě předložil těsně před odstoupením. Kdyby na ni prezident Abbás kývl, budoucí izraelské vládě by možná přišlo zatěžko se z ní vykroutit. Jako jeho nástupce se zatím nikdo nehlásí. Většina jeho vysoce postavených podřízených ho stejně jako mnozí Izraelci požádala, aby odchod ještě zvážil. Nejpravděpodobnějším nástupcem by byl Marván Barghútí, kterého si váží jak Hamás, tak netrpěliví řadoví členové Fatahu, tudíž by měl větší šanci dát dohromady vládu národní jednoty – a efektivně vyjednávat s Izraelci. Háček je v tom, že se v současné době nachází v izraelském vězení, kde si odpykává pětinásobný doživotní trest za vraždu spáchanou během intifády, která začala roku 2000. Opět se začaly šířit zvěsti, že Hamás by mohl propustit izraelského desátníka Gilada Šalita, jehož už třetím rokem drží v zajetí v Gaze. Pokud by k tomu došlo, Marván Barghútí by mohl být zahrnut do výměny vězňů, při níž by mohlo z bran vězení vyjít nějakých 300–400 Palestinců. Anebo by Marván Barghútí mohl být zvolen na Abbásovo místo, ale zůstat ve vězení jako diplomatický pěšec a čekat, až z něj Izrael ještě před propuštěním vymámí nějaký veřejný slib. Ve stávající situaci tu ovšem milý, ale unavený Mahmúd Abbás může ještě docela dlouho vydržet. Q © 2009 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com. Články z The Economist přinášíme  s přispěním KPMG Česká republika.

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

o čem se mluví | politika

RESPEKT. CZ

25

politika | o kom se mluví

U

rsula von der Leyenová je aristokratická bytost. Nejen kvůli olejovým portrétům předků jejího manžela, které visí na zdi obýváku dolnosaského rodinného sídla. Ale také kvůli nadhledu a lehkosti, s nimiž zvládá život s nejvyššími ambicemi. Německá ministryně pro rodinu je totiž současně matkou sedmi děti, které všechny chodí na gymnázium. „Jsem teď zas pěkně zběhlá v latině a ve fyzice,“ vypráví o společném psaní domácích úkolů, které ji večer čeká po celodenním ministrování. A tváří se u toho tak, jak poslední čtyři roky ve své funkci neustále – usměvavě. Právě neustálá uvolněnost a přátelskost „supermatky“ von der Leyenové, která by podle běžných představ měla mít neustále kruhy pod očima a stres v očích, z ní učinily jednu z největších hvězd minulého i současného kabinetu Angely Merkelové. V žebříčku popularity ji po čtyřech letech vlády velké koalice předstihli jen prezident Horst Köhler, ministerský nováček a hezoun Karl-Theodor zu Guttenberg a právě Merkelová. Ursula von der Leyenová je jiná než ostatní politici. V pracovně jí občas pobíhali synové a dcery s novináři se procházela kolem poníků, ovcí, hnoje a kup sena na zahradě svého domu. Od té doby, kdy jí komentátoři poprvé vytkli, že svou rodinu využívá k sebeprezentaci, už ale rodinné fotografie z médií i z její osobní webové stránky zmizely. Na rozdíl od bezdětné Angely Merkelové se von der Leyenové podle německých médií podařilo něco mnohem subtilnějšího. Stala se modelem německé úspěšné ženy – má špičkové vzdělání, je konzervativní, vdaná, pracuje, stará se o početnou rodinu a ještě se svými dlouhými vlasy, štíhlou postavou a neustálým úsměvem vypadá atraktivně. Ale hlavně má jednapadesátiletá křesťanská demokratka na svědomí jednu z nejradikálnějších změn v německé politice – z rodiny udělala nikoli jen rétorický „základ státu“, ale skutečný, praktický základ uvažování o budoucnosti země. Politika ve vztahu k rodičům a dětem, kterou ještě kancléř Gerhard Schröder považoval za „zbytečný krám“, se díky Ursule von der Leyenové stala jedním z nejdůležitějších – i hospodářských – témat v zemi. Její reformy reagují na skutečnost, že Německo patří mezi země s celosvětově nejnižší porodností. Daly by se shrnout několika citáty ministryně. Věty jako – „Dnes není otázkou, jestli budou ženy pracovat, nebo mít děti. Pracovat budou. Otázkou je jen, zda při tom budou mít děti“ – vycházejí z toho, že třetina žen narozených v Německu v době populačního boomu v letech 1960–1967 zůstala bezdětná. Von der Leyenová chce, aby už „nikdo děti nevnímal jako omezení svých svobod, ale abychom vytvořili prostředí, které bude k dětem vstřícné“. Leitmotivem jejích reforem je ulehčit rodinný život vzdělaným, aktivním ženám, jako je ona sama.

Dnes vaří soused V  zemi, kde za sebou špičkoví politici mají obvykle dlouhou kariéru počínající v mládež-

26

Superžena Ursula Ministryně, která do politiky vrátila rodinu TOMÁŠ LINDNER

nických stranách, se von der Leyenové podařil málo vídaný pozdní, zato strmý nástup do politiky. Než ji Angela Merkelová v roce 2005 nominovala do své vlády, měla za sebou jen dvouletou zkušenost z ministrování v zemské dolnosaské vládě a dvouletou zkušenost na komunální úrovni. Přesto má politiku v krvi. Dnešní ministryně se narodila a vyrůstala v Bruselu, kde její otec Ernst Albrecht pracoval v prvotních institucích Evropského společenství. Albrecht pak vstoupil ke křesťanským demokratům (CDU) a od roku 1976 byl čtrnáct let úspěšným ministerským předsedou v Dolním Sasku. Ursula von der Leyenová se členkou CDU stala až v roce 1990, kdy vcelku tichého otce ve volbách porazil dravý Gerhard Schröder. „Tehdy jsme se se sourozenci naštvali a vstoupili do strany,“ vzpomíná. (Jeden z jejích čtyř sourozenců je gene-

rálním ředitelem mediálního koncernu Modern Times Group, vlastnící českou TV Prima.) „Otec je skvělým rádcem,“ vyprávěla v rozhovoru o počátku politické kariéry von der Leyenová. „Máme společný základní pohled na svět a tím je prostě tolerance,“ vzpomínala. Za styčné body rodinného „obrazu světa“ považovala křesťanský pohled na člověka, důraz na dobrovolnou, veřejně prospěšnou práci a víru v to, že každý je sám svého štěstí strůjcem. Současně si během několika let strávených s  manželem, špičkovým lékařem, ve Spojených státech uvědomila vzácnost německého sociálního státu – s malými dětmi zde byli v zajištění kvalitní zdravotní péče i vzdělání odkázáni jen sami na sebe a na své peněženky. Na druhou stranu von der Leyenová dodnes vzpomíná na – v pečovatelských evropských státech nevídanou – pomoc sousedů s vařením RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

o kom se mluví | politika v době, kdy se tehdejší matce tří dětí narodila další dvojčata. Dnes její stárnoucí otec Ernst Albrecht ještě víc přispívá k  pověsti ministryně-superženy, „supermatky“, ale i „superdcery“, jak ji v profilu kdysi popsal deník die tageszeitung. Ernst Albrecht totiž poslední dva roky trpí Alzheimerovou nemocí a devítičlenná rodina von der Leyenových se přestěhovala na jeho pozemek, aby o něj pomáhala pečovat.

Tradiční rodina? Nikdy nebyla Reformy Ursuly von der Leyenové vychází z poznatků demografů, podle nichž snižující se porodnost v západních společnostech není nevyhnutelným přírodním zákonem. Dá se ovlivnit politickými rozhodnutími, o čemž svědčí už jen skutečnost, že Němky mají v průměru 1,3 dítěte, zato Švédky 1,7 a Francouzky 1,9 dítěte. Určujícím rozdílem v těchto zemích přitom není množství peněz, které stát vydává na mateřskou dovolenou, ale to, zda dokáže zajistit slučitelnost zaměstnání a mateřství. Právě proto se křesťanská demokratka ve svých reformách inspirovala ve Francii a ve Švédsku. Základem nové německé politiky je – podle francouzského vzoru – vytvoření sítě jeslí se schopnými vychovateli. V roce 2013 by mělo být v jeslích místo pro každé třetí dítě mladší tří let (na počátku reforem pro méně než deset procent) a každé dítě by mělo mít na celodenní péči také právní nárok. Druhým základním prvkem reformy je – podle švédského vzoru – zajiš-

tění toho, aby se ženy během mateřství nestaly závislými na příjmu svých manželů. Místo dosavadní dvouleté paušální mateřské proto minulá vláda prosadila rodičovskou mzdu, která se odvíjí od předchozího platu matek. Po 14 měsíců pobírají 67 procent původní mzdy – tak dlouho ovšem pouze v případě, že se o dítě minimálně dva měsíce starají oba rodiče. Ministryně tím nabourala tradiční německou představu o výchově dětí coby ženské povinnosti. Zpočátku proto narazila na odpor především ve své vlastní straně. Konzervativní – pře-

Rodina je v německé politice stejně důležité téma jako průmysl či vnitro. devším mužští – politici hovořili o  pohřbení tradiční rodiny a o povinném „plenkovém voluntariátu“ mužů. Tradicionalisty zvedala ze židlí její prohlášení, která srovnávala pomoc státu s péčí o děti s dopravní infrastrukturou: „Platíme přece také autobusy, silnice a železnici, aby zaměstnanci mohli jezdit do práce, a neříkáme lidem, aby je financovali ze svého. Tak proč bychom nepomáhali i s výchovou dětí.“

Rozhodnutí, zda zplodit dítě, je sice soukromým rozhodnutím mladých lidí, ale stát by k němu podle ministryně ve vlastním zájmu měl připravit co nejlepší podmínky. Na námitky, že tím ničí tradiční rodinu, odpovídala, že tato tradiční rodina prakticky nikdy neexistovala. I před sto lety oba rodiče pracovali na polích a o dítě pečovali početní sourozenci či dnes už v západních společnostech neexistující rozvětvená rodina. Nakonec von der Leyenová reformy prosadila i s podporou Angely Merkelové a vládních partnerů ze sociální demokracie. Její úspěch je tak skvělou ilustrací metody, kterou Merkelová nedávno ve volbách dokázala sociálním demokratům přivodit historickou porážku. Reformy, jež prosadila, totiž byly dlouhodobým cílem sociálních demokratů – CDU teď získala politické body (reformy v průzkumech schvalovaly dvě třetiny Němců) tím, že převzala a uskutečnila část programu svých největších soupeřů. Křesťanská demokracie se tím pádem opět stala volitelnou i mezi mladými ženami z velkých měst a SPD náhle chyběla jakákoli programová alternativa. Další politické kroky ministryně – například podpora výstavby vícegeneračních domů nebo boj proti dětské pornografii na internetu – už zůstaly ve stínu její velké snahy zvrátit rychlý úbytek Němců. Jestli se její reformy skutečně projeví i ve statistikách demografů, se ukáže až za deset patnáct let. Jedno už ale Ursula von der Leyenová dokázala: rodina je v německé politice podobně důležité téma jako průmysl nebo vnitro. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

27

společnost pandemie chřipky

str. 32

drogy

str. 34

úspěch

str. 37

Dejte si dvojku

Téměř legální

Zlínský horor

bára procházková

the economist

jan brabec

Zatímco média denně informují o pandemii prasečí chřipky, ministerstvo tvrdí, že nás čeká pouze období chřipky sezonní.

Dlouhodobá únava z celosvětové války proti drogám přivádí na scénu možnosti legalizace konopí.

Díl dvacátý:

Student Robin Kašpařík slaví se svým filmem Seance světový úspěch.

Seriál: Československo

1989

Listopad náčelníka Danišoviče Poslední díl seriálu o roku 1989 věnujeme dni, který spustil revoluci. Armádě ozbrojenců, jež v pátek 17. listopadu brutálně zasáhla proti pokojným demonstrantům, tehdy velel muž, jehož kariéra je pro konec komunismu příznačná.

PETR TŘEŠŇÁK

28

foto karel cudlín

Drobnému a přívětivému čtyřiašedesátníkovi slouží paměť skutečně skvěle. Když v  kanceláři své bezpečnostní agentury Zenit vzpomíná na dětství, založení rodiny, přihlášku do komunistické strany nebo nástup do služeb Veřejné bezpečnosti, sype z rukávu jedno datum za druhým. A pokud náhodou neví, stačí otevřít sektorovou skříň v rohu kanceláře. Vyskládané diáře za několik desítek let prozrazují, stejně jako pečlivě upravený účes, že tenhle muž má ve věcech dokonalý pořádek. „Podřízení se vždy nejvíc báli právě mé paměti,“ dodává s úsměvem a otevírá koženkový diář s číslem 1989 vyraženým na přední straně. Datum, které hledá, má pro Čechy zásadní význam. Policejní kordony drtící demonstranty s květinami a svíčkami ze dvou stran, drsné komando červených baretů bijící každého, kdo jim přišel pod ruku, panika a křik. Je to dost zážitků, ale v záznamech Michala Danišoviče je nenajdeme. Události z pražské Národní třídy 17. listopadu 1989 tu připomíná jen nevinná poznámka: „15.00, bezpečnostní opatření Vyšehrad.“ Přitom to byl životní zlom: podplukovník Danišovič tehdy poprvé v kariéře dostal příležitost velet opravdu velké akci. Zásah proti deRESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

monstraci českých studentů se mu ale vymkl z rukou a v důsledku přinesl konec komunismu v Československu.

Práce navíc Narodil se v chudé rodině v malé slovenské vsi, rodiče mu brzy zemřeli a truhlářský učeň a vášnivý chovatel poštovních holubů se o sebe musel od puberty starat sám. Těžká léta ho nakonec přivedla ke vstupu do komunistické strany a po vojně, strávené v Praze, se dal do služeb Veřejné bezpečnosti. Právě vrcholilo pražské jaro, ale pochůzkáře z Letné reformní otřesy míjely. „Cítil jsem změnu, lidi si z nás začali dělat legraci, což nebylo nic příjemného,“ vzpomíná Danišovič na euforický rok 1968. Po okupaci země jeho kariéru zásadně urychlila loajalita k novému prosovětskému vedení. Prvního září 1968 nastupoval do důstojnické školy, následovalo studium práv a rychlý postup. Po letech strávených na pražských obvodech a u kriminálky byl nakonec Michal Danišovič na jaře 1989 jmenován náčelníkem pražské Veřejné bezpečnosti. Pro novopečeného šéfa to nebyly lehké časy. Už od srpna předchozího roku oživovaly život v hlavním městě protirežimní demonstrace, které se zmatená komunistická policie pokoušela potlačovat. Danišovič sice kolegy z StB neměl moc

v lásce, protože to byli „podrazáci“, rozhánění demonstrantů si ale vyzkoušet stihl. Poprvé v roce 1988, když v roli zástupce pražského náčelníka převzal spoluvelení při zásahu na Staroměstském náměstí během výročí 21. srpna (šéfovi selhávaly nervy). „Žádný příslušník s nimi nemohl sympatizovat,“ vzpomíná dnes na lidi, kteří vycházeli do ulic s umírněnými požadavky větší svobody a demokratických změn. „Přinášeli práci navíc, po večerech, o víkendech, o dovolených,“ vzpomíná Danišovič na dobu před převratem. Začátkem podzimu 1989 si zajel odpočinout do lázní a na dovolenou. Jen co se po návratu rozkoukal, pozval ho na schůzi nadřízený důstojník ze středočeské správy. Psal se 16. listopad a podplukovník Danišovič se dozvěděl, že nazítří bude poprvé osobně velet „mimořádným bezpečnostním opatřením“ v Praze.

Zabránit a nezasahovat Nápad uspořádat manifestaci v den 50. výročí nacistického zásahu na českých kolejích vznikl mezi odvážnějšími vysokoškoláky, kteří už v průběhu roku 1989 přicházeli s požadavky omezených reforem a zkoušeli vydávat necenzurované časopisy. Měla to být výjimečná demonstrace. Po sérii nepovolených protestů, které organizovali disidenti a které režim potlačoval silou, usilovali

studenti o to získat pro svůj průvod oficiální povolení. Sami neměli šanci, spojili se proto s předáky pražského Socialistického svazu mládeže, kteří slíbili, že se pokusí kulaté razítko vyjednat. „Dlouze jsme se dohadovali o tom, jestli má cenu vůbec se bavit se svazáky, nakonec zvítězil názor, že ano, aby akce měla větší dosah,“ vzpomínal později v knize Sto studentských revolucí jeden z organizátorů Vlastimil Ježek. Obávaný šéf pražské KSČ Miroslav Štěpán nejprve nechtěl o  povolené demonstraci ani slyšet. Souhlasil až ve chvíli, kdy mu svazáci zaručili, že se pietní pochod nevydá do centra města, ale pouze na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy. Studenti stáli o pokojný průběh bez policejních obušků a  sešli se pro jistotu i s představiteli disentu a domluvilo se, že opozice zůstane tentokrát stranou, aby režimu nedala záminku k zásahu. Ačkoli byla demonstrace úředně schválená, komunistická policie ji nemohla nechat proběhnout bez kontroly. Příprava na manévry však probíhala chaoticky a odrážela fakt, že mocenské struktury váhají, jak se vlastně k povolené demonstraci postavit. Důstojník, který podobným zákrokům obvykle velel, odjíždí na služební cestu, úkol padá na muže, který nemá s tak velkou akcí zkuše- →

Ptal jsem se, jak to celé zastavit, když nemáme zakročit. Nikdo nevěděl. (Danišovič)

Poslední tažení proti komunismu. Policejní stát už kromě perzekuce jednotlivců není schopen ani zorganizovat rozsáhlejší pouliční akci. RESPEKT. CZ

29

společnost | výročí → nosti. A především se shora ozývají značně roz-

poruplné instrukce. Šéf pražské KSČ jedná s šéfem komunistů Milošem Jakešem a shodnou se, že z „politických důvodů“ nesmí dojít 17. listopadu k obvyklému násilnému zákroku vůči demonstrujícím. Na poradě u ministra vnitra je ale zároveň domluvena druhá polovina rozkazu – za každou cestu zabránit tomu, aby se dav dostal do centra Prahy. Michal Danišovič ten z dnešního pohledu podivný úkol přijal bez výhrad. „Nezasahovat a zároveň nepustit do centra, to nedávalo smysl,“ připouští dnes. „Ale takový byl rozkaz.“ Policejní praktik se prostě pochybnostmi netrápil a večer před osudným datem odcházel na „soudružské posezení v restauraci Zlatý rožeň“, jak připomíná jeho neomylný diář. S konzumací oblíbeného vína to nepřehnal a druhý den byl v práci už před půl šestou. Volal mu náměstek ministra a chtěl vypracovat seznam sto padesáti nejpilnějších příslušníků VB, kteří zasahují během demonstrací a zaslouží si prémie. Během dopoledne stihl Danišovič ještě přijmout návštěvu příbramského vojenského prokurátora a odjet na kontrolu chodovského okrsku Veřejné bezpečnosti. Pak zavolal domů ženě a ujistil ji, že počítá s večerní oslavou dvacátých narozenin jejich syna. V 15.00 přešel chodbou pražského policejního ředitelství do malé místnosti, které vévodil bílý služební telefon s červeným lvíčkem uprostřed. Horká linka operačního štábu, která během následujících devíti hodin nepřestane vyzvánět.

přesčas Po dvaceti letech víme o zásahu na Národní třídě snad všechno. Fotografie, filmové záběry a vzpomínky na nečekanou tvrdost namířenou proti pokojným studentům (z nich drtivá většina byla členy komunistického svazu mládeže), které šokovaly apatickou českou společnost a odstartovaly změnu režimu, se v médiích připomínají už týdny před aktuálním výročím. Příběh velitele zásahu Michala Danišoviče je dokresluje připomínkou, že rozbuškou konce komunismu v Československu nebyla jen jeho surovost, ale také neschopnost. Podobně jako socialistické hospodářství znamenalo v realitě vymetené pulty obchodů, policejní stát nebyl kromě perzekuce jednotlivců schopen realizovat rozsáhlejší pouliční

Přežil na ramenou kamaráda. (Rímský)

Chovatel holubů, jemuž se to vymklo. (Danišovič)

akci. „Na operační kombinace nebyl čas,“ říká dnes o průběhu zásahu jeho velitel. „Všechno se seběhlo hodně rychle.“ Nedlouho předtím, kdy v budově naproti hotelu Fórum usedal do křesla velitele řídícího štábu, se nedaleko odtud shromáždilo třicet příslušníků Oddílu zvláštního určení. Šlo v podstatě o vycvičené protiteroristické komando, potlačování demonstrací se ale jeho členové účastnili pravidelně. Jenže v jiné roli než dnes – v civilu a ve dvojicích vytahovali z davu „nejaktivnější jedince“ a předávali je hlídkám u policejních antonů. Během posledního zásahu, 28. října 1989, byli dva jeho členové demonstranty zraněni. Zpráva sepsaná velitelem o pár dní později navrhuje napříště „zvážit možnost psychologického účinku nasazení příslušníků OZU v oděvu vzor 60 nebo 80 v baretech a s rukávovou páskou SNB, vyzbrojených bílou gumovou tyčí“. První příležitostí ukázat speciální

jednotky ve strach nahánějících stejnokrojích byl právě 17. listopad, kdy byl OZU nasazen do akce vedle běžných těžkooděnců. Třicítka československých „comandos“ se speciálním výcvikem a ve značně pomstychtivé náladě byla přiřazena k pohotovostnímu pluku a nepodléhala přímému velení muže, který celou dobu zásahu seděl o několik kilometrů dál izolovaný v kukani operačního štábu. „Když se demonstranti vydali z Albertova po plánované trase na Vyšehrad, blahopřáli jsme si, že se scénář plní,“ vzpomíná Danišovič na počátek demonstrace. Jenže, jak je dnes notoricky známo, z ohlášené trasy se účastníci po dvou hodinách místo rozchodu vydali do centra. Na velitelství v tu chvíli nastal zmatek. Danišovič neměl informace z terénu a značně zaostával v rozhodování. „Neustále mi někdo telefonoval,“ vzpomíná bývalý náčelník, „zkuste se při tom soustředit na hlášení z radiokomunikace. ↓ InzERcE

video fotogalerie on-line rozhovory analýzy víCE rEspEkTu Na

30

r e s p e k t 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa D 2 0 0 9

výročí | společnost Jiná kategorie frajerů

A když jsem vydal rozkaz, hned zas někdo volal, takže jsem ani neslyšel, jak mé pokyny tlumočili.“ Protichůdné instrukce se měnily v neřešitelný rébus. „Ptal jsem se, jak je máme zastavit, když nesmíme zakročit? Ale nikdo mi to nebyl schopný vysvětlit,“ vzpomíná Danišovič. Dav skandující hesla o svobodě se mezitím vydal po nábřeží směrem k Národnímu divadlu. V obavách, aby se demonstrující studenti nerozhodli jít k Pražskému hradu nebo budově ÚV KSČ, nechal Danišovič přehradit policejním kordonem most u Národního divadla. Protestující zatočili na Národní třídu. Hrozilo, že dojdou na symbolicky důležité Václavské náměstí, a velitel proto poslal další těžkooděnce do poloviny trasy k obchodnímu domu Máj. V centru města se pomalu schylovalo k dramatu, Danišovič odešel z řídícího centra na večeři a zavolal ženě, že musejí synovy dvacetiny bohužel oslavit bez něj. Zdrží se dnes v práci déle.

„Prožíval jsem obrovskou radost,“ vzpomíná na chvíle, kdy o pár kilometrů dál podplukovník večeřel, účastník demonstrace, filmař a později jeden ze studentských vůdců revoluce Igor Chaun. „Dvacet, možná třicet tisíc lidí, kteří jdou městem a chovají se naprosto svobodně. To byl výjev, který nezapomenu. Na všech předchozích demonstracích, kde jsem byl, jsme měli strach, kdy do nás policajti vlítnou, ale tenhle dav se choval úplně bezstarostně. Demonstrace byla přece povolená.“ Rozhodnutí vydat se mimo schválenou trasu sice spoustu lidí odradilo, ale několik tisíc jich došlo na Národním třídu. „Všichni měli obrovskou snahu nevyvolat žádný náznak konfliktu, nedat žádnou záminku k  zásahu,“ popisuje Chaun strategii průvodu zastaveného policejním kordonem. Velitel, který mezitím stále dostával útržkovité zprávy do svého štábu – kromě večeře jej během večera neopustil –, se mezitím ocitl pod tlakem. Ve tři čtvrtě na osm volal Danišovičovu nadřízenému důstojníkovi šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán, který získával zprávy o vývoji manifestace od StB, a žádal okamžitě zasáhnout všemi prostředky. Policisté se rozhodli držet původních instrukcí, ale Danišovič pod tlakem okolností vydal svůj klíčový rozkaz – nařídil sevření davu zezadu, takže z Národní třídy se nedalo odejít. „V jednu chvíli se kordon posunul a natlačil se na nás,“ vzpomíná Kryštof Rímský, který byl tehdy ve svých čtrnácti letech jedním z nejmladších účastníků demonstrace. „Nedalo se skoro dýchat, šířila se panika. Mě naštěstí vzal na ramena kamarád, který stál vedle mě.“ Stres zesílil ve chvíli, kdy se do zákroku naplno vložili muži z Oddílu zvláštního určení. „Viděl jsem je šplhat dolů přes garáže, a protože jsem měl zkušenosti s  bojovými sporty, okamžitě jsem pochopil, že tohle je úplně jiná kategorie frajerů než ti kluci se štíty,“ vzpomíná Igor Chaun na dojem, který přítomnost komanda v červených baretech vyvolala. Šéf zvláštního oddílu později vypověděl, že jeho muži se před demonstrací vůbec nedozvěděli, že existuje rozkaz nezasahovat. „Byli naprosto nepříčetní a mlátili všechny kolem sebe,“ dodává Kryštof Rímský. „Podle mě byli snad něčím sjetí. Takové oči jsem potom viděl už jenom u fotbalových fa-

noušků, kteří se do bitek dopovali amfetaminem.“ Policie otevřela po straně únikovou mezeru do Mikulandské ulice a prchající lidi bila hlava nehlava, až postupně dav rozprášila. „Mně se podařilo uniknout a dojít o pár ulic dál do Blatničky, kde popíjeli kamarádi,“ vypráví Igor Chaun, „říkal jsem jim, kluci, děje se něco hroznýho, ale oni se smáli, ať si objednám něco k pití. Vůbec jsem jim to nedokázal vysvětlit.“ Zatímco tisíce účastníků a svědků do noci řešily, co brutální zákrok znamená pro budoucnost, velitel zpackané akce usínal spokojeně. Pozdější vyšetřování a analýza radiozáznamů potvrdily těžko uvěřitelnou věc – Michal Danišovič, zavřený v řídícím štábu s uchem na bílém telefonu, se o násilí při akci, které velel, během večera vůbec nedozvěděl. V chaosu, hluku a vypadávající technice se k němu zpráva o bití demonstrantů a čtyřech desítkách zraněných prostě nedostala. Ve 23.00 odjížděl domů s pocitem, že se mu podařilo úspěšně splnit nesplnitelný rozkaz.

Epilog Byl to zásadní omyl. Veřejné pobouření nad brutálním zákrokem spustilo nejen změnu režimu, ale i volání po potrestání viníků. Podplukovník Danišovič byl 8. prosince zatčen a dva měsíce strávil ve vazbě. U policie vydržel – ovšem mimo službu – až do června 1990. „Prostě mě v tom bordelu zapomněli vyhodit,“ říká dnes s úsměvem. Od známé závodní lékařky si ještě stihl nechat napsat ozdravný pobyt ve Františkových Lázních a právě tam ho zastihla hodinová výpověď. Danišovič se odvolal, protože jeho noví šéfové překročili zákonnou lhůtu dvou měsíců, během kterých se smí provinilec vyhodit okamžitě a bez náhrady. Vyhrál a od policie odcházel s šesti platy odstupného a služební rentou, kterou pobíral až do penze. Po roce bez práce („každý se mě bál zaměstnat“) si založil bezpečnostní agenturu, která úspěšně funguje dodnes. Jeho soudní proces se táhl deset let a Danišovič od něj odešel s tříletým podmíněným trestem. Odstěhoval se na venkov a konečně se mohl vrátit k dětské vášni, kterou mu léta v uniformě neumožňovala – chovu poštovních holubů. Q čtěte také téma na str. 46–55

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

31

společnost | pandemie chřipky

Dejte si dvojku Jak čelit očekávanému ataku prasečí chřipky BÁRA PROCHÁZKOVÁ

Z

atímco místní média každý den varují před evropským tažením prasečí chřipky a hlásí počty mrtvých v jednotlivých zemích, české ministerstvo zdravotnictví vytrvale mluví o zbytečné panice. „Čeká nás pouze běžné období chřipek,“ komentuje katastrofické scénáře o  nastupující pandemii mluvčí ministerstva zdravotnictví Vlastimil Sršeň. Je to pravda? A pokud ne, na co se tedy máme připravit?

Sousedi za vodou Hubert Hrabcik má důvod být v klidu. Hlavní rakouský hygienik spokojeně počítá zvyšující se počty očkovaných, ve sklepě ministerstva zdravotnictví leží antivirotika pro polovinu obyvatel a jsou podepsány dodávky vakcín pro sto procent Rakušanů. Jeho český kolega Michael Vít mezitím nervózně kličkuje před opakující se

32

otázkou, kdy konečně dorazí vakcína i k nám. A celý týden pro jistotu není k zastižení. Očkování proti prasečí chřipce samozřejmě nepředstavuje generální spásu. Spousta lékařů ho považuje za zbytečné a další varují před alergickými reakcemi. Pro většinu populace je ale dostatek vakcín každopádně klíčovým bodem, od nějž se v době, kdy rostou zprávy o počtu nakažených (minulý pátek 486), odvíjí jejich klid. České úřady se v této situaci snaží vykroutit ze známého faktu, že zaspaly a vypsaly výběrové řízení na dodávku vakcín až v době, když už jiné vlády přijímaly balíčky s prvními dávkami. Právě Rakousko vypracovalo na doporučení Světové zdravotnické organizace svůj pandemický plán už v roce 2005 a o rok později uzavřelo smlouvu s americkou firmou Baxter (která mimochodem vyrábí vakcíny na Kolínsku). Když se pak v polovině května objevily ve světě první ataky me-

xické (neboli prasečí) chřipky, zvedl hlavní rakouský hygienik v klidu telefon a dal znamení k zahájení výroby. Podobný program měly připraveny i vlády v Nizozemsku nebo v Kanadě. „Vakcína vás ochrání na 85 procent,“ vyvrací kritiku odpůrců očkování profesor pro sociální medicínu z vídeňské univerzity Michael Kunze. První dávka vakcíny by měla dorazit na konci listopadu i k nám. Očkování tady dostanou chronicky nemocní se srdečními a plicními obtížemi a zdravotnický personál, celkem téměř milion lidí. „Počet vakcín určitě stačí,“ tvrdí mluvčí ministerstva zdravotnictví Vlastimil Sršeň. Epidemiologové však nesouhlasí a tvrdí, že je nutné očkovat minimálně 30 procent obyvatelstva, aby populace mohla novým virům úspěšně čelit. Argumenty nabízí právě rakouský a německý scénář. Ministerstvo kontruje, že v  těchto zemích byla v  létě nákaza

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

pandemie chřipky | společnost větší. Čísla však říkají opak: nemocnost u sousedů se dá srovnat. V Rakousku zatím zemřeli dva pacienti a v Německu třináct, což v poměru k počtu obyvatel přibližně odpovídá jedné oběti v Česku. Podobně se dají srovnat i dlouhodobá čísla u běžné sezonní chřipky: v Německu ročně umírá osm tisíc lidí, v Rakousku osm set až dva tisíce a u nás experti hovoří o dvou tisících. V této situaci Čechům nezbývá nic jiného než se spolehnout na sebe. Pokud ale někdo není na seznamu lidí, kteří mají být podle údajů zdravotních pojišťoven očkováni, má u nás smůlu. Mluvčí českého ministerstva zdravotnictví sice tvrdí, že vakcína je pod kontrolou státu všude na světě, ale opět je to vedle. „Jistě že se dá vakcína koupit. Očekáváme vlnu Čechů, kteří se k nám přijedou očkovat. Už k nám jezdí první Němci z Bavorska, za osm eur vakcínu dostanou,“ vzkazuje z Vídně epidemiolog Kunze.

kládá, protože dramatická vlna prasečí chřipky s největší pravděpodobností během zimních měsíců odezní, případně si na ni místní populace zvykne. Při vysokém počtu nemocných však hrozí ochromení normálního chodu země. „Některé služby jako zásobování nebo doprava mohou úplně zkolabovat,“ vysvětluje primář českobudějovické nemocnice Václav Chmelík. A co na to ministerstvo? „Žádná pandemie netrvá věčně, za tři týdny je pryč,“ odpovídá mluvčí Sršeň.

Nedostatek informací o reálném nebezpečí umocňuje paniku.

Populace si zvykne A  jaký scénář na nás ve světle alarmujících zpráv, které bez dalších komentářů citují údaje o počtu mrtvých na celém světě, čeká? V první řadě platí, že nikdo z oslovených nechce z údajů o tažení mexické chřipky světem (zatím má na svědomí 6500 mrtvých) nic zásadního vyvozovat. „Počítáme s tím, že se nemocnost u pandemické chřipky navýší ve srovnání s běžnou chřipkou přibližně třikrát,“ říká za Česko Jan Kynčl ze Státního zdravotního ústavu. Onemocnět by sice mohlo v průběhu dvou až tří týdnů až 30 procent obyvatel, ale odpovídající nárůst úmrtí nikdo nepředpo-

Prasečí chřipka ale přesto vyvolává strach. Připomeňme, že na rozdíl od běžné nákazy napadá především mladé lidi, a protože v populaci proti nemoci zatím nejsou protilátky, šíří se bleskovou rychlostí. „Nový virus rychle napadá plíce. Běžná chřipka jde spíš na srdce. Často nestačí, abychom pacienta napojili na umělé dýchání, plíce totiž úplně selžou. Je to také otázka počtu přístrojů v nemocnicích,“ říká prezident Německé společnosti nemocniční hygieny a profesor z univerzity v Greifswaldu Axel Kramer. To je alarmující zpráva především proto, že české úřady tvrdí, že žádné nebezpečí nehrozí.

Nedostatek srozumitelných informací o reálném nebezpečí samozřejmě umocňuje paniku a  komplikuje práci už tak přetíženým lékařům. „Po zprávě o první oběti v Karlových Varech začaly na testy do nemocnice chodit pacienti i po jednom zakašlání. Ani si doma nevzali obyčejný lék proti teplotě. Takové chování by mohlo přetížit zdravotnický systém,“ upozorňuje primářka infekčního oddělení v karlovarské nemocnici Jaroslava Poustková. Mediální strašení ale může mít i své výhody. „Pokud mají lidé strach, dodržují základní opatření a  nákaza se nešíří tak rychle,“ vysvětluje epidemiolog Kynčl. To ale nestačí. Proč tedy vlastně ministerstvo kritizuje média za šíření poplašných zpráv a zároveň nenabízí jinou možnost, jak se dostat k informacím? „Máme webovou stránku,“ oznamuje Sršeň. Její obsah není nijak strhující – zahrnuje především rady, jak si mýt ruce a jak v případě nakažení omezit kontakt s okolním. Web sám o sobě navíc nikdy hlad po informacích nezažene. Což dokazuje i přetíženost infolinek, které zavedla ministerstva v  Rakousku nebo v  Německu. S touto službou se však u nás nepočítá. „Web stačí,“ trvá na svém mluvčí Sršeň. Ke slovu tedy přicházejí selské rady: je nutné si pořádně mýt ruce, nechodit na místa plná lidí a při prvních příznacích chřipky si lehnout. „Pokud budeme konzumovat antioxidanty jako rajčata nebo červené víno, které podporují tvorbu krve a pomáhají vylučovat škodlivé látky z těla, budeme mít proti nemoci lepší imunitu. A nakonec i lepší náladu,“ říká hygienik Kramer. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

33

společnost | drogy

Takřka legální f ot o pr o f i m e d ia . c z

V důsledku všeobecné únavy z boje proti drogám se v mnoha zemích obtížněji prosazují protidrogové zákony The Economist

K

linika přírodní medicíny“ s názvem Zelená úleva v bohémské čtvrti San Franciska není jen tak obyčejné zdravotnické zařízení. Pokud vám vrtá hlavou, jaká úleva se zde poskytuje, napoví vám její logo – list konopí. Za necelou hodinu a poplatek 99 dolarů tu pacienti mohou obdržet lékařské potvrzení, na jehož základě smějí v Kalifornii kouřit marihuanu bez obav z postihu. Ve státě, který byl průkopníkem zákazů kouření tabáku, je nyní kouření marihuany snazší než téměř kdekoli jinde na světě. Kalifornie a její síť lékařů se vstřícným postojem ke konopí jsou nejnápadnějším důkazem opatrného celosvětového posunu k liberálnější drogové politice. Většina zemí je sice stále vázána trojicí konvencí OSN, které zakazují prodej a držení narkotik, avšak zákony se stále více uvolňují, či přímo ignorují. Platí to dokonce i ve USA, kde Obamova administrativa oznámila, že registrované výdejny lékařské marihuany už nebudou podrobovány raziím federálních úřadů. Počínaje „šlehárnami“ ve Vancouveru až po dekriminalizaci držení drog pro vlastní potřebu v Mexiku se zdá, že americký kontinent je najednou tolerantnější. V Evropě, kde je drogová politika obecně méně přísná, dekriminalizovalo držení drog už sedm zemí a zbývající čím dál méně dodržují své – teoreticky tvrdé – předpisy. Stává se z „boje proti drogám“ fikce? Reformátoři jsou odvážně naladěni. Zpráva sepsaná v letošním roce bývalými prezidenty Brazílie, Kolumbie a Mexika vyzvala k hledání alternativ k prohibici. Britská expertní skupina Transform zveřejnila 12. listopadu zprávu, v níž

Legalizace má svoje výhody, přinese daňové zisky...

nastiňuje, jak by bylo možné drogy zákonně regulovat. Navrhuje individuální způsob regulace pro každou látku od konopí až po crack, ať už prostřednictvím lékařských předpisů, prodeje v lékárnách nebo konzumace v zařízeních se zvláštním oprávněním. To je však stále ještě hudba budoucnosti. Debatu o regulaci je nicméně slyšet stále hlasitěji než diskusi o prosazování zákazů. Například ve 13 státech USA je povoleno kouření marihuany z  léčebných důvodů. Ve většině z  nich platí o něco přísnější podmínky než v Kalifornii, kde

může být indikací k zapálení jointu třeba i nespavost, migréna či posttraumatický stres, pokud navštívíte toho správného lékaře. „Na světě není člověk, který by nebyl vhodným kandidátem,“ prohlašuje Keith Stroup, zakladatel zájmového uskupení Národní organizace pro reformu zákonů o marihuaně, které existuje již od roku 1970. „Systém léčebného užívání, který zavedli v Kalifornii, je de facto formou legalizace.“ I v jiných částech Spojených států nasvědčuje řada známek tomu, že prohibice polevuje. Asi 14 států dekriminalizovalo držení marihuany pro ↓ inzerce

34

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

drogy | společnost tina si odpykává trest za drogovou kriminalitu, třebaže většinou závažnější povahy než pouhé držení jointu. V  Evropě úřady narážejí na podobné nesnáze: obtížné vymáhání zákona a přetížené soudy a věznice. Přísné tresty doporučované zákony v mnoha evropských zemích se tudíž ukládají málokdy. Šéf londýnské policie nedávno prohlásil, že kvůli přetížení soudů vyváznou pachatelé nejrůznějších přestupků s pouhou důtkou nebo blokovou pokutou.

centra pro drogy a drogovou závislost, výzkumné skupiny financované z evropských zdrojů (viz graf Kde vás plácnou přes ruku). Tresty jsou navíc ve skutečnosti kratší, než politici s oblibou prohlašují. V Dánsku byla nedávno zvýšena maximální délka trestu za standardní drogové přečiny ze šesti na deset let, avšak skutečně odpykaná průměrná doba trestu je dvacet měsíců. Ještě překvapivější situace je ve Velké Británii, kde můžete za držení konopí jít až na pět let do vězení. Ve skutečnosti však ve vězení skončí pouhých 0,2 pro-

V Evropě se doporučované přísné tresty ukládají málokdy.

centa z lidí zatčených za přechovávání marihuany – zbytek většinou vyvázne s výstrahou. Těch několik málo přechovávačů omamných látek, kteří skončí za mřížemi a mezi nimiž jsou převážně recidivisté nebo lidé podezřelí z obchodování s drogami, si odsedí v průměru tři měsíce.

f ot o pr o f i m e d ia . c z

osobní potřebu (zdravotní či jinou), i když většina si stále zachovává možnost uložit pokutu ve výši 100 dolarů. Nové Mexiko, Rhode Island a Massachusetts udělují neziskovým společnostem licence k pěstování marihuany pro léčebné účely. V některých státech dokonce zvažují radikální možnost drogu zcela zlegalizovat. Návrhy zákonů, které by konopí zlegalizovaly, se projednávají ve výborech legislativních sborů Kalifornie a Massachusetts. V Oregonu by měl být takovýto návrh zákona předložen v nejbližší době.

...a úleví přeplněným věznicím.

Důvody náhlé popularity konopí jsou kromě jiného finanční. Poslanec kalifornského zákonodárného sněmu Tom Ammiano, který letos předložil návrh zákona o legalizaci marihuany, poukazuje na to, že pokud by byla marihuana zdaněna, mohla by díky dani z  maloobchodního obratu ve výši 50 dolarů za unci přinést do státní pokladny každoročně 1,3 miliardy dolarů. Kromě zisku pro státní peněženku by se navíc ulevilo policii i přelidněným věznicím. Kalifornská nápravná zařízení praskají ve švech kvůli 170 tisícům trestanců, z nichž téměř pě-

Shovívavé státy evropské Ačkoli v  řadě evropských zemí uživatelům drog stále hrozí vězení, ve skutečnosti tam skončí jen zlomek z nich. Takové jsou alespoň závěry nového průzkumu Evropského monitorovacího

V jiných evropských zemích jsou mírnější už samotné zákony. Držení drogy pro vlastní potřebu, byť i té nejtvrdší, není považováno za trestný čin ve Španělsku, Portugalsku, Itálii, → ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

35

→ České republice a v pobaltských státech. Po-

dobný přístup mají i v některých spolkových zemích Německa a některých švýcarských kantonech. Obzvlášť liberální je Portugalsko: místo pokut nebo alternativních trestů pro uživatele drog (například odnětí řidičského průkazu) jim představitelé zákona obvykle zabaví jejich zásoby, nařídí jim léčení a převýchovu. Od zahájení tohoto programu v roce 2001 se zvýšil počet lidí, kteří se chtějí léčit ze závislosti, ale nedošlo ke zjevnému nárůstu užívání drog. Podobných experimentů si zřejmě všimli i v Bílém domě. Šéf Úřadu pro národní politiku kontroly drog Gil Kerlikowske se horečně snaží distancovat od debat o legalizaci konopí či jiných drog. (Jak se vyjádřil 23. října, legalizace marihuany je „předem ztracený případ“.) Je však zjevné, že volba Baracka Obamy, který v minulosti označil válku proti drogám za „totální prohru“, ovlivnila drogovou politiku ve Spojených státech i jinde na americkém kontinentě. Za Bushovy vlády byly zavírány výdejny lékařské marihuany bez ohledu na zákony států, v nichž byly provozovány. Změna politického klimatu ve Washingtonu umožnila Kanadě, aby k  marihuaně začala přistupovat liberálněji. V  Britské Kolumbii zvolili nový přístup i k tvrdším drogám: lidé závislí na heroinu mohou dostat dávku na předpis a brát heroin pod lékařským dozorem. Směrem na jih pak volba prezidenta Obamy zjevně přinesla dramatické výsledky. Mexiko v srpnu dekriminalizovalo držení malého množ-

Kde vás plácnou přes ruku Postihy za držení a přechovávání psychotropních a omamných látek pro osobní potřebu v procentech, ����

Odnětí svobody �

Podmínečné Pokuty odnětí svobody ��

��

��

Veřejně prospěšné práce ��

Jiné*

���

Nizozemsko Francie Německo Rakousko Polsko Chorvatsko Lotyšsko Slovensko Dánsko Česká rep. Anglie a Wales Portugalsko * Domluva, nařízená léčba, pozastavení stíhání

ZDROJ: EMCDDA

ství omamných a psychotropních látek od konopí až po crack, aby tak usnadnilo svým federálním agentům možnost dopadnout obchodníky s drogami. V Mexiku se o to původně pokusili už v roce 2006, ale na poslední chvíli jim v tom zabránily halasné protesty z řad Bushovy administrativy. V srpnu vyhlásil argentinský Nejvyšší soud, že je neústavní stíhat lidi

za držení drog. Měsíc nato vydal podobné usnesení i Nejvyšší soud v Kolumbii. V současnosti se údajně pro dekriminalizaci rozhodují Brazílie a Ekvádor. Uvidíme, zda tyto kroky pomohou zastavit krveprolití, které zaplavuje celý region. Ve městě Ciudad Juárez, zpustošeném drogovými válkami, byly jen letos zavražděny zhruba 2000 lidí, což z tohoto mexického příhraničního města dělá jedno z  nejnebezpečnějších míst na světě. Ačkoli dekriminalizace držení drog pro vlastní potřebu může v některých směrech pomoci, nedokáže se vypořádat s organizovaným zločinem, který drogový trh stále drží pevně ve svých rukou. Avšak váhavé kroky Ameriky směrem k legalizaci drog by společně se shovívavějším přístupem vůči uživatelům mohly vést ke změně. Šéf washingtonského Institutu pro politická studia Sanho Tree uvedl, že údajně až 70 procent příjmů mexických kartelů pochází z prodeje marihuany severnímu sousedovi. Čím vyšší bude objem legálně produkované marihuany, tím to budou mít kartely obtížnější. Jestliže si kalifornští hippies přejí legalizaci, drogovými válkami unavení obyvatelé těch nejchudších barrios v Mexiku po ní přímo dychtí. Q © 2009 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com. ↓ inzerce

Cestujte s Respektem! Předplaťte si Respekt na dva roky a získejte roční dálniční známku na rok 2010 ZDARMA! K čtyřletému předplatnému získáte navigaci GARMIN jako dárek! Kompletní nabídku předplatného najdete na predplatne.respekt.cz. Objednávejte také na predplatne@ economia.cz nebo 800 11 00 22. Nabídka je časově omezená a platí pro nové nebo navýšené předplatné.

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ

36

800 110 022

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

f ot o m at ě j str á n s k ý

úspěch

Zlínský horor Student režie Robin Kašpařík slaví se svým filmem Seance světový úspěch JAN BRABEC Kdepak motorové pily... (Kašpařík)

N

a filmových školách se speciálně nevyučuje, přesto je mezi diváckou obcí obrovsky populární: horor. Kdo by si nepamatoval sevřené hrdlo a rychle tlukoucí srdce při sledování dramatických scén proslulých filmů Psycho, Mlčení jehňátek či Spalovač mrtvol. A v tomto „našlapaném“ žánru se náhle doslova přes noc prosadil neznámý student režie na zlínské univerzitě Robin Kašpařík (23). Jeho osmnáctiminutový snímek Seance slavil úspěchy na všech hororových festivalech světa od Hollywoodu až po Kapské Město.

Strašidelná videopůjčovna „Když jsem jako malý kluk koukal na všechny ty strašidelnosti jako třeba Noční můru v Elm Street, netušil jsem, že se mně jednou něco takového také podaří udělat,“ říká Robin Kašpařík. Pochází z malého pětitisícového městečka Rosice nedaleko Brna a tam až na nějaké to kopání do mičudy s kamarády či hraní na indiány v blízkém lese moc vzruchu nebylo. Ale ve chvíli, kdy si jeho otec zkraje 90. let otevřel na tehdejším poměrně odloučeném maloměstě videopůjčovnu, objevil malý Robin úplně nový a magický svět. „Doma jsme měli hromady filmů a já jsem jako očarovaný koukal snad úplně na všechno. Nejvíc mě ohromily právě horory. Začalo mě bavit prostřednictvím filmu odkrývat nějaké tajemství a přitom pociťovat strach a napětí. Ale je to takové regulované napětí a strach, asi jako horská dráha,“ říká Robin. „A  jako všechny oblasti umění má i horor své jednodušší verze, kde tečou potoky krve či se zjevují příšery, ale točí se také daleko složitější příběhy s nějakým opravdovým poselstvím. A  někdy jdou i  docela hluboko: dotýkají se třeba takových otázek, jako je rasismus či domácí násilí,“ vysvětluje Robin Kašpařík, z něhož se postupně stal milovník a znalec majstrštyků světového hororu. „Rád taky vyRESPEKT. CZ

hledávám i  všelijaká zapomenutá zákoutí a  podobně,“ doplňuje. „Čechy s  těmi svými pobořenými hrady a zámky jsou pro horory úžasnou kulisou.“

Místo pily seance Nabitý přečtenou a zhlédnutou inspirací, Robin nejenže založil v  Rosicích filmový klub s pravidelným filmovým promítáním, ale pustil se i do svého vlastního díla: nejdříve se spolužáky ze základní školy natočili na obyčejnou kameru film o dramatu tří lidí uvízlých ve tmě odpadové roury a promítli ho sousedům. „Všichni na mě koukali jako na nějakého exota. Horor tady tradici moc nemá, v Americe

Porotcům se netradiční atmosféra dávné minulosti bez všelijakých zrůd líbila. tím ale úplně žijí: pořizují si kostýmy svých oblíbených monster nebo poslouchají speciální hororovou rozhlasovou stanici,“ popisuje Robin. Přesto se mu díky pochopení rodičů splnil životní sen: stal se studentem režie. „I když horor třeba jako vyučovací předmět neexistuje, tady na škole je svobodné prostředí a dá se debatovat o čemkoli. Takže se učím, jak vyrobit skvělý film,“ říká. A jako novopečený student také hned jeden udělal. Jmenoval se Bez dechu, byl o studentovi medicíny, kterého nechtěně pohřbí zaživa, a hráli v něm už i profesionální herci jako Jan Budař, Stanislav Zindulka či Jiří Krytinář. „Moc se mi ale nepovedl. Byl příliš komplikovaný,“ hodnotí sebekriticky Robin Kašpařík. Na druhý pokus se už připravoval pořádně:

začal sbírat nové zkušenosti třeba coby asistent u legendy českého hororu Juraje Herze, a tak jen přípravy jako vypracování scénáře a rozbor a rozkreslení jednotlivých scén a záběrů mu trvaly jeden rok. „Prostě jsem chtěl udělat takový retro horor se všemi kulisami, které mám rád: mlhou, plápolajícími svícemi, ponurým zámkem, pustými chodbami a tajemnými zvuky,“ říká. Vhodné kulisy si vyhlédl pomocí místního úřadu v opuštěném zámku ve svém rodišti, ke spolupráci pak získal nejen spolužáky a populární herce místní regionální scény, ale také slavného Pavla Nového a Kláru Jandovou. „Všichni byli ohromní: pracovali bez nároku na honorář,“ prozrazuje. Přesto výroba osmnáctiminutového studentského filmu přišla na dvě stovky tisíc, hlavním sponzorem se stal Robinův otec. „A protože jsem chtěl, aby se film dostal i na nějaký festival, pracoval jsem celé léto na brigádách a poslal asi dvacet přihlášek po tisícikoruně snad do celého světa, třeba Kanady, USA, Británie, Mexika a Indie,“ líčí Robin Kašpařík. Film se odehrává v době baroka a jeho osou je hamižná touha po penězích, jdoucí doslova i  přes mrtvoly: pomocí okultní seance chce správce a lékař právě zemřelé šlechtičny získat její zatím neobjevený majetek. Drama včetně vraždy a  děsivých, přízračných scén oživlé mrtvoly dokreslují romantické klavírní tóny a strašidelné zvuky. A přesně to se ostříleným porotcům už zmíněných šestnácti festivalů, kam byl film nominován, zalíbilo: netradiční a neopakovatelná atmosféra dávné minulosti bez tradičních a  už trochu obehraných motorových pil či všelijakých zrůd. „Žádné peníze to ale neznamená, jen příslib distribuce a povzbuzení do další práce,“ usmívá se Robin Kašpařík. „Nápadů mám plnou hlavu, začínám už přemýšlet o filmu podle povídky Stephena Kinga. Samozřejmě – půjde zase o horor.“ Q

37

ekonomika ZASTOUPENÍ ŽEN

str. 38

ČESKÁ KORUNA

Zlatá investice, zn.: žena

Ta naše koruna česká

ADAM ŠŮRA

LUDĚK NIEDERMAYER

Nejen výzkumy dokazují souvislost mezi úspěchem podniků a vyváženým zastoupením žen v nich.

str. 40

Dnešní pozice české koruny je silná. Argumenty pro její „odchod do důchodu“ však zaznívají stále častěji.

Studie opakovaně ukazují souvislost mezi výdělky podniků a vyváženým zastoupením žen a mužů v jejich vedení. Teď vznikají plány, jak na tom vydělat. Adam Šůra

Ještě před pár lety se to zdálo jako bláznivý nápad. Po pádu banky Lehman Brothers, startu finanční krize a při stále silnějších diskusích o neudržitelnosti současného finančního modelu postaveného na divokém riskování se ale Jamesi Breidingovi začalo zdát, že tentokrát by mohl uspět. A začal své kolegy z malé švýcarské investiční společnosti Naissance Capital přesvědčovat, že je třeba založit zvláštní fond s cílem investovat po celém světě do společností, kde mají ve vedení silné zastoupení ženy. Nejedná se o žádnou novinku. Podobné pokusy, založené na studiích dokládajících souvislost mezi vysokou výnosností podniků a vyváženým zastoupením obou pohlaví v jejich vedení, už finanční svět zažil. Ani jeden z nich nebyl zatím úspěšný. Finanční krize prý ale znamená podle zakladatelů Breidingova fondu nazvaného Women’s Leadership Fund (WLF) novou šanci. „Tradiční investiční modely jsou zpochybněné a investoři daleko víc než před krizí hledají nové způsoby investic,“ říká projektový manažer fondu Daniel Tudor. A připomíná kritiku příčin světové finanční krize zaměřující se dost často na skutečnost, že dozorčí rady a vrcholné managementy zkrachovalých bank a fondů, složené převážně z mužů, se až příliš snadno nechaly ovládnout „maskulinní“ vidinou rychlého zisku za každou cenu. „Po světě teď koluje bonmot, že kdyby Lehman Brothers byli Lehman Sisters, nemuseli tak špatně dopadnout,“ glosuje Daniel Tudor osud kdysi úspěšné banky, jejíž bankrot po sérii riskantních investic odstartoval finanční krizi ve Spojených státech. „Tahle atmosféra teď našim záměrům hraje do karet,“ dodává.

Budujeme značku Jak to má vlastně fungovat? WLF se ve svých materiálech opírá o data konzultantských spo-

38

f ot o pr o f i m e d ia . c z

Zlatá investice, zn.: žena

Solidní dojem především. (Sarkozy s Anne Lauvergeonovou, francouzskou vládkyní „atomu“ – šéfkou nukleární společnosti Areva)

lečností McKinsey a Catalyst, které na základě několik let trvajících výzkumů finančně nejúspěšnějších evropských společností pokaždé došly k závěru, že horní čtvrtina těch úplně nejlepších má na rozdíl od spodní čtvrtiny vždy vyšší zastoupení žen na vrcholných manažerských pozicích nebo v dozorčích radách. A dosahuje dvakrát lepších výsledků. Kromě standardních kritérií, jako je finanční úspěšnost podniku, chce proto WLF RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

lákat investory právě na „ženskou otázku“, která slibuje zvláštní bonus. Aby fond předešel neúspěchům podobných projektů z minulosti, pozval si do vlastní správní rady světové celebrity, jež mu mají zajistit známost a dobré PR. V radě zasedá manželka bývalého britského premiéra Cherie Blairová, bývalé premiérky Kanady a Nového Zélandu nebo třeba vrchní tisková mluvčí známého humanitárního fondu Billa a Melindy Gatesových Heidi Sinclairová. „Ten základní problém je, že když přicházíte s něčím novým, musíte se dvakrát tolik starat, abyste investory přesvědčili solidním dojmem,“ říká Daniel Tudor. Špatná image byla podle Tudora příčinou neúspěchu předchozích podobných projektů, jako byl třena fond Amazone Euro. Ten začínal před třemi lety s 18 miliony eur, nyní má tři. „Analyzovali jsme si jejich strategii a podle nás udělali jedinou chybu, že od začátku dostatečně chytře nepropagovali svůj záměr a svou značku. Tomu chceme předejít,“ dodává. Jeho fond teď disponuje 50 miliony dolarů (vkladatelkami jsou prý převážně movité ženy) a první investice hodlá rozjet v prosinci. V hledáčku má firmy ve Skandinávii, Německu a USA, kde je mužsko-ženská „diverzita“ ve firmách největší.

selský rozum Otázka zní: začne mít firma lepší výsledky, když tam ve vedení zasedne více žen, nebo je to spíš tak, že firmy s výbornými výsledky a dobrou firemní kulturou si v poslední době najímají víc ženy, ale stejných výsledků by dosahovaly i bez nich? „Selský rozum by mohl potvrzovat tu první verzi,“ říká Štěpán Jurajda, ředitel pražského ekonomického výzkumného ústavu CERGE-EI. Je to jednoduché: ženy tvoří polovinu lidstva, talenty mají v genech stejné jako muži a firma, která si rovnoměrně vybírá mezi oběma pohlavími, prostě lépe využívá lidské zdroje. „Studie tohle por e s p e k t. c z

tvrzují u firem, které byly okolnostmi donuceny nabírat víc ženských zaměstnanců,“ říká Jurajda. „Aktuální debata se ale dnes vede o větším zastoupení žen ve správních radách a vrcholovém managementu. A tam zatím i ty nejlepší studie s nejlepšími daty nedokázaly silný vliv manažerek na úspěšnost firem potvrdit ani vyvrátit.“ Pozornost vědců teď směřuje do Norska, kde tamní vláda nařídila firmám ve světě dosud nevídané kvóty: v dozorčích radách firem musí povinně zasedat čtyřicet procent žen. Kvóty zatím platí rok, což je podle Jurajdy krátká doba: „Teprve až se za několik let systém usadí, budeme mít víc jasno,“ říká. Do té doby by prý zastoupení žen v podnicích jako jedno z hlavních kritérií pro investice do akcií nedoporučoval. Podobný názor má Monika Laušmanová, která v České spořitelně vede úsek zabývající se odhadováním a řízením finančních rizik. „Byla bych hodně opatrná, jestli bych do něj vložila peníze. Přece jenom spíš posuzuju podniky podle finančních výsledků. Ale je to pro mě úplně nová věc, která rozhodně stojí za zkoumání.“ Příběh Moniky Laušmanové přitom ukazuje, že při důsledně uplatňovaném ekonomickém myšlení je férové zastoupení mužů a žen pro firmy jasnou výhodou.

proti proudu V České spořitelně pracovala už osmým rokem a pomalu ji začínalo štvát, že o vánočních svátcích dostávali všichni zaměstnanci i zaměstnankyně jako dárek fotbalová trička, reklamám na její podnik dominovali muži, a když se konal sraz vrcholového managementu spořitelny, těch pár žen manažerek se v záplavě šéfů úplně ztrácelo. „Nejdřív jsme se začaly jako ženy hloučkovat a říkat si, že to přece není normální,“ vzpomíná paní Laušmanová. Z neformálních setkání potom vykrystalizovala iniciativa s cílem dát ženám ve spořitelně silnější hlas. „I když je vedení firmy složené výhradně z mužů, získaly jsme jejich podporu,“ dodává Laušmanové kolegyně Vera Budway, která jako šéfová oddělení lidských zdrojů teď řídí ve spořitelně program, který sleduje, aby ženy měly na stejných pozicích platy srovnatelné s muži, a motivuje ženy, aby se hlásily do interních výběrových řízení na manažerské pozice. „Argument, kterým jsme přesvědčily vedení, byl jednoduchý: takhle prostě firma víc využívá potenciál, který má,“ říká paní Budway. Snaha České spořitelny však v tuzemských podmínkách představuje spíš výjimku. Jak vyplývá z aktuálního žebříčku zkoumajícího rovnost mezi muži a ženami sestaveného Světovým ekonomickým fórem, ze 134 zemí klesla Česká republika za poslední rok z 69. na 74. místo. Pohybuje se tak ve středu tabulky společně s Rumunskem, Venezuelou nebo Vietnamem. Pokles si Česko podle analytiků Světového ekonomického fóra vysloužilo hlavně kvůli stále nižšímu zastoupení žen v politice a ve vedoucích firemních funkcích. Ve srovnání se skandinávskými státy jsme na tom až pětkrát hůř. „Vím, že je to v Česku strašně nepopulární myšlenka, ale dokud se u nás nezavede nějaký druh kvót jako ve třeba ve Skandinávii, tak se u nás ta situace nezmění,“ říká Monika Laušmanová z České spořitelny. „Jinak by to vyrovnávání trvalo třeba i sto let a na tom by tahle země jenom tratila.“ Q

audiT

high-tech Vasila blaženého Ruský prezident Dmitrij Medveděv označil v projevu „o stavu federace“ ruskou ekonomiku za zastaralou, žijící pouze z vývozu surovin a vyjmenoval (mimo jiné) několik oblastí priorit. 1. Rusko má investovat do energeticky úsporných technologií, jádra, informačních, vesmírných a farmaceutických technologií. 2. Zaútočil na státní korporace a nařídil vládě zmenšit velikost státem kontrolovaného sektoru. 3. Místo archaické společnosti, kde vůdce rozhoduje o všem, se má Rusko stát zemí chytrých, svobodných a zodpovědných jedinců. V poslední době se opět rozmáhá obor zvaný „kremlologie“, tedy nauka o tom, jaké jsou skutečné vztahy uvnitř ruské (sovětské) vládnoucí kliky. Na jedné straně stojí ti, kteří poukazují na to, že kritická řeč nebyla namířena pouze směrem k ruské dumě, ale hlavně směrem k Vladimiru Putinovi, který seděl v první řadě (jako Václav Klaus v Rudolfinu). Řeč prý byla plná toho, co má a musí udělat vláda, a předsedou vlády je přece Putin. Spekuluje se i tom, že Medveděv chce druhý termín, jenže prezidentem chce být znovu také Putin, takže rivalita mezi nimi prý poroste. Skeptici tvrdí, že Putin s Medveděvem si hrají na hodného a zlého policajta a že Medveděv má sice spoustu nápadů, ale nikdy nenaznačí, jakou cestou je uskutečnit. Nechme spekulace kremlologům. Ruskému prezidentovi lze i bez kremlologů poradit, aby s tou modernitou začal v sále, kde projev pronesl. Samé zlato, jantar, zrcadla, mramor, třpytivé lustry, červené koberce. Mezi kágébáckými ksichty vousatí popové v černém. Hnusný načančaný kýč. Pravoslavné podnikatelské rokoko. V estetice někde mezi trůnem tureckého paši a saúdskoarabskou olejářskou dynastií se ale žádná modernita nikdy nezrodí. Z tohoto prostředí nevzejde ani nový Bill Gates, ani Nokia, ani Google. Modernita do Ruska nepřijde bez politické plurality, občanské společnosti a svobodného tisku. Modernita potřebuje svobodné, kreativní prostředí, konkurenci názorů a postojů. A svobodný tisk, který přináší investorům přesné informace. O tom Medveděv též mlčel. A bez zahraničního kapitálu také žádná modernita ani privatizace nebude. V tom případě musí dát Rusko najevo, že se k investorům bude chovat slušně a omluví se některým zahraničním investorům za neurvalé zacházení. Pro začátek by stačilo, kdyby ruští prokurátoři přestali nosit uniformy.

•

•

jAn mAcHáčEK KaŽdý den noVý audit Jana macHáČKa na WWW.RespeKt.cz

39

neVidiTelnÁ ruka

Více než třetina světového obchodu se zbožím a téměř polovina výměny služeb na zeměkouli. Tak obrovský podíl připadá na ekonomiky Spojených států a Evropské unie dohromady. Jde sice o čísla vycházející z „předkrizového“ období, tento kombinovaný hospodářský prostor je přesto schopen vytvořit přes šedesát procent světového HDP. Je čas těch možností využít. Nedávný masivní hospodářský propad nelze v případě transatlantického trhu chápat jako katastrofu. Naopak. Jde o jedinečnou příležitost ke zlepšení prostředí, které by mělo přispět ke konkurenceschopnosti vůči asijským zemím. Nejde jen o společnou nápravu chyb, které vedly k finančním a hospodářským zvratům v čerstvé minulosti. Důležitější je pohled kupředu. Nedostatek spolupráce v různých odvětvích a nedostatečný institucionální rozměr transatlantického trhu brzdí jeho potenciál. Existují tři oblasti, v nichž by důsledná spolupráce měla být imperativem. Kontrola a regulace finančních trhů je jednou z nich a představuje také přirozenou oblast spolupráce ve světle nedávných obtíží. Bez fungujících a důvěryhodných finančních trhů lze hospodářsky pouze přežívat a už vůbec ne financovat různé dluhy. Posílit by jistě potřebovala i důvěryhodnost finančních institucí. USA a EU dohromady zajišťují, podobně jako v případě HDP, také kolem šedesáti procent celosvětových přímých zahraničních investic. Druhou oblastí je koordinace pravidel a regulace nových technologií, které se stanou důležitými faktory budoucího hospodářského rozvoje. Jedná se například o optické a informační technologie a nanotechnologie. Vývoj společných pravidel by byl rozhodně levnější a méně problematický než jejich pozdější řešení. Oblast duševního vlastnictví a harmonizace záležitostí patentů pak po společném postupu přímo volá. Nižší náklady a snižování škod vznikajících v důsledku zcizování a pirátské výroby – to všechno je obrovský potenciál pro zvýšení konkurenceschopnosti společného trhu vůči zemím, pro něž je tato oblast prázdným pojmem. Ekonomiky USA a EU představují největší a nejvíce integrovaný hospodářský prostor na zeměkouli a po jeho větším využití v podobě zcela propojeného trhu volala už iniciativa vzešlá za španělského předsednictví EU v roce 1995. Je načase ji znovu oživit. EvŽEn KočEndA

Autor je profesorem ekonomie na Univerzitě Karlově.

40

Ta naše koruna česká Éra tuzemské měny byla mimořádně úspěšná, přesto musí skončit LudĚk NiEdErMayEr

V

názoru na polistopadovou ekonomickou transformaci se politici příliš neshodnou. Jedna téměř bezvýhradná poklona by se ale přece našla. Česká koruna se osvědčila nejen jako vhodná pro úspory (v cizích měnách Češi dosud prakticky nespořili). Díky její rostoucí síle jsou v Česku také dovozové zboží či oblíbené zahraniční dovolené mnohem levnější než před 20 lety. Díky růstu ekonomiky si ho navíc můžeme koupit podstatně víc. Cesta k silné koruně však nebyla zadarmo a pomalu je načase si říct, jak dlouho svou dobrou službu ještě zvládne.

f oT o K A R E l c u d l í n

Šance pro transatlantický trh

s fixním kurzem na věčné časy Erodující ekonomika východního bloku postavila lídry nových demokratických zemí před klíčové rozhodnutí. Už tehdy bylo jasné, že otázka národní měny rozhodne do značné míry o budoucím úspěchu či pádu, jasný návod k úspěchu přitom neměl nikdo. Čeští kapitáni centrálně plánované ekonomiky problém notorického nedostatku západní měny řešili po svém – zavedením systémů rozdílných směnných kurzů podle účelu peněz (nejméně dostávali dovozci a nejvíce platili turisté) a omezením možnosti jejich nákupu. Komunisty spravovaný systém povolení, kdo smí a kdo si nesmí koupit drahocenné dolary či marky, se stal jedním ze symbolů tehdejšího režimu. Pro úspěch ekonomické transformace však bylo nutné umožnit podnikatelům marky či dolary na nákupy zboží z ciziny koupit, stejně tak jako, alespoň symbolicky, umožnit lidem si pár marek či šilinků na víkendový výlet za „železnou oponu“ legálně směnit. Zatímco někteří ekonomové veřejnosti předestírali vizi marky za pár korun, chladná kalkulace, která musela počítat se značnou zastaralostí ekonomiky a její malou schopností vyrábět konkurenceschopné zboží, však mířila spíše k násobně vyšším kurzům známým od veksláků z pražských bulvárů. Po třech devalvacích koruny v roce 1990 vstoupila nakonec československá měna do ekonomické reformy v lednu 1991 s kurzem 28 korun za dolar a režimem pevného kurzu ke koši měn nejdůležitějších pro náš zahraniční obchod. Vysoká míra znehodnocení sloužila jako podpora firem (přinesla vyšší ceny za vývozy a naopak zdražení dovozů) a stabilita směnného kurzu měla zabránit růstu inflace.

Při nákupech se silná koruna hodí.

Není divu, že k podobné politice se uchýlila řada transformujících se zemí. Mechanismus zafungoval přesně podle učebnic makroekonomie. Inflace po dvou měsících začala klesat a vývoz, podpořený slabým kurzem, již v roce 1993 převýšil dovoz. Koruně, zejména té české, se podařilo úspěšně přečkat i pro ni nepříznivý okamžik dělení státu a fixní kurz, původně zamýšlený jen na prvotní období ekonomické transformace, překvapivě bez větších potíží přežíval další roky. Do problémů se dostal až koncem roku 1995 a nebylo to tlakem na devalvaci koruny, ale na rozdíl od ostatních zemí v regionu, které se potýkaly spíše s problémem oslabování své měny, česká koruna naopak sílila. Koruna opepřená slušnou politickou stabilitou a vysokými úroky (díky inflaci kolem 8–10 %) se pomalu stala atraktivní měnou pro r e s p e k t 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa D 2 0 0 9

česká koruna | ekonomika zahraniční investory. Aby se však neutrhla ze řetězu a její kurz nápor vydržel, musela centrální banka jen za první tři roky po rozdělení Československa šestadvacetkrát zvýšit devizové dolarové rezervy. Základní dilema bylo přitom stále stejné – uvolnit kurz koruny tak, aby se řídil pouze samotným (a nevyzpytatelným) trhem, anebo zachovat jeho fixní podobu (hrozící naopak nezvládnutím inflace). Zlom přišel v únoru 1996, kdy ČNB přistoupila k dlouho odkládané změně kurzového režimu a stanovila, že kurz nechá volně plout v rozmezí 15 %.

Asijská zteč Koruně se od té chvíle lépe dýchalo, brzy se ale na obzoru objevil zcela nový problém. Rychle rostoucí česká ekonomika vyžadovala stále více zboží z dovozu a v roce 1996 dosáhl deficit zahraničního obchodu astronomických 150 miliard korun. Ke všemu se přidala krize devizových trhů v jihovýchodní Asii a Češi si mohli poprvé naplno vyzkoušet, co znamená propojenost světových trhů. Asijští investoři přesunuli během okamžiku svou pozornost z Asie do Evropy a ztečí vzali právě oslabený devizový trh v Česku. Po několika dnech boje na záchranu koruny a jejího polofixního kurzu centrální banka i vláda rezignovaly a v květnu 1997 ČNB oznámila, že kurz české koruny bude nadále určovat již celkem funkční finanční trh. Finální bilance nakonec nevypadala nijak hrozivě. Z kurzové krize léta 1997 se koruna vynořila s kurzem mírně nad 19 korun za marku, což představovalo ztrátu jen jednotek procent proti předkrizovým úrovním. Ve stejnou dobu navíc politici začali mluvit o  privatizaci českých bank a posílení role zahraničních investic v Česku, což byl právě ten impulz, který tuzemské hospodářství potřebovalo. Tak jako koruna proplula úspěšně předchozími nejistými časy, ani v tomto případě nehodlala „slábnout“ (k malé radosti vývozců). Opakujícím se problémem se pro ekonomiky stala

nikoli hrozba znehodnocení koruny, ale naopak posilování směnného kurzu. Přínosy tohoto vývoje jsou známy stejně jako jeho náklady. K těm prvním patří jistě vysoká kredibilita koruny mezi obyvateli i podniky, levné úvěry a tím také velmi omezený ekonomicky nebezpečný fenomén výpůjček v cizí měně, který dnes drtí například Maďarsko. Na rozdíl od jiných zemí v  našem regionu Češi znají inflaci pouze z opatření typu růstu regulovaných nájmů či občasných změn daní.

Zasloužený důchod Odvrácenou stranou je neustálý tlak na konkurenční schopnost firem, které čelí růstu mezd, související s rostoucím bohatstvím spo-

Argumenty pro „odchod české koruny do důchodu“ sílí. Silnější a silnější Kurz koruny vůči euru, respektive jeho předchůdci ECU

�� �� �� �� ��

ECU/EUR

�� �� �� �� �� ����

�� ����

�� ����

�� �� �� �� �� ���� ���� ���� ���� ����

�� ����

ZDROJ: ČNB

lečnosti a přitom klesajícími příjmy z exportu zboží (či tlakem na ceny díky stále levnějším dovozům). Zatímco po zmíněné kurzové krizi koruny v roce 1997 stálo tehdy ještě neexistující euro 38 korun, před propuknutím loňské globální krize stálo 23 korun. Je až překvapivé, jak dobře se ekonomika s tímto tlakem vyrovnala. Přispěl k tomu především příliv nových investic a zkušenosti manažerů, kteří v posledních letech podniky řídí. Vstupem do Evropské unie v roce 2004 se Česko zavázalo k zavedení eura. Jak známo, především pravice ale dosud váhá, a dokonce odmítá stanovit pevné datum, kdy by v českých peněženkách mělo euro korunu nahradit. Skepse současných členů eurozóny k přijímání nových zemí na Česko na druhou stranu alespoň zatím žádný tlak na plnění tohoto slibu nečiní. Zdánlivě tento postup podporuje i zkušenost s plovoucí korunou. Vždyť minulá léta přinesla neočekávaně vysoký ekonomický růst bez vysoké inflace a Česko se rychle přibližovalo našim západním sousedům. Argumenty pro „poslání osvědčené české koruny“ do důchodu jsou přesto velmi silné. Jde především o značné výkyvy směnného kurzu. V minulých letech jsme jich zažili celou řadu a všechny poškodily naši na exportu postavenou a stále více se zeměmi EU provázanou ekonomiku. Zároveň nárůst bohatství naší země (hrubý domácí produkt se od roku 1997 více než zdvojnásobil) snižuje potřebu velkého posilování kurzu k omezení inflace. Řada firem přitom dává už dnes najevo, že plovoucí koruna jim činí značné potíže a snižuje ochotu vlastníků v naší zemi investovat. České „eurodiskusi“, která se v posledních dnech opět pomalu rozbíhá, však budou spíše dominovat politická témata, z nichž klíčová je obava z  obtíží (rozumějme ztráty popularity) spojených se snižováním zhruba dvojnásobného schodku státního rozpočtu, než je ten „maastrichtský“. A to naděje koruny na zasloužený odpočinek ke škodě naší země oslabuje. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

41

rozhovor

Temelín si pohlídáme S ministrem zahraničí Janem Kohoutem o „třech K“ a o věcech, které nemůže komentovat I když ho do úřednické vlády nominovala ČSSD, jejímž je i dlouholetým členem, v pohledu na zahraniční politiku se s ní často rozchází. Podporuje americký radar, odmítá o něm referendum a ruskou účast v dostavbě Temelína vidí jako riziko. Za největší problém však považuje, že tu zahraniční politika dlouhodobě funguje na principu „moje výhra je tvoje prohra“. „To bych chtěl rozhodně změnit,“ nastiňuje svoji prioritu na další měsíce vládnutí šéf české diplomacie Jan Kohout.

Ondřej Kundra, Kateřina Šafaříková FOTO milan jaroš

Výběr eurokomisaře vypadá hodně nesrozumitelně. Nejdřív byli ve hře kandidáti stran, pak premiér, šéf ČNB, opět premiér, kandidáti stran, nakonec nečekaně zvítězil ministr pro evropské záležitosti… O co se především hrálo? Spekulovat se dá různě. Jisté je, že jméno pana premiéra bylo to jediné, na kterém se ČSSD a ODS dokázaly od začátku shodnout. Jaká byla motivace předsedů stran k tomu, že Jana Fischera navrhli a prosazovali, však dokážu těžko odhadnout. Podle mne to nebyl vůbec špatný nápad, práci komisaře by jistě dělal výborně.

Nakolik Jan Fischer souhlasil s tím, že by šel do Bruselu? Řekl, že nabídka je to pro něj velice zajímavá a lákavá, ale že cítí zodpovědnost za svůj tým a za tuto zemi a chce, aby vláda dovládla pod jeho vedením. Na mě to působilo velmi přesvědčivě a věrohodně.

Takže není pravda, jak tvrdí ODS a ČSSD, že jim na post přikývl? Nemám žádný důvod zpochybňovat premiérovu interpretaci, že nikdy nedal jasný souhlas se svou kandidaturou. Ztotožňuji se s tím, že

42

je důležitější, aby zůstal předsedou vlády, protože vláda má před sebou ještě řadu úkolů.

Vaše vláda zastavila nebo odkládá projekty za desítky miliard, na jejichž rychlou realizaci tlačí různé ekonomické nebo lobbistické skupiny, které mají vazby na zdejší strany. Ať už jde o dokončení ekologické superzakázky za sto miliard nebo půlbilionovou dostavbu Temelína. Spojujete tlak politiků na Fischerův odsun do Bruselu s urychlením těchto zakázek? Sám premiér k tomu řekl, že si nemyslí, že v pozadí jeho nominace byly až takové vazby a souvislosti, ale že nějakou roli v motivech jednání těch stran to mohlo hrát. Podle mě se rozhodl správně. Najít pro tuto zemi úspěšného a věrohodného premiéra je mnohem těžší a důležitější než najít eurokomisaře.

Jaký máte vlastně přístup k Janu Fischerovi? Není divné, že na schůzce, kde se jednalo o eurokomisaři, jste s premiérem a šéfy stran nebyl vy jako ministr zahraničí, ale ministr vnitra? Přístup mám dobrý, nemůžu si stěžovat. Telefony si zvedáme, kdykoli je potřeba, mlu-

víme spolu okamžitě. I volbu eurokomisaře jsem sledoval docela zblízka. Pokud jde o tu schůzku s Mirkem Topolánkem a Jiřím Paroubkem, nebyl jsem ten den v Praze.

Jak ovlivňuje jednání premiéra jeho hlavní poradce Vladimír Mlynář? Prý místo něj chodí na klíčové porady s politiky, často si bere na vládě slovo... Jednání řídí pan premiér a nikdo jiný, ať už jde o porady ekonomických ministrů nebo zasedání vlády. Pan Mlynář se jich zúčastňuje, vstupuje do debat, což mu z titulu funkce náleží, ale rozhodnutí činí předseda vlády. Rozhodně nelze říct, že by role pana Mlynáře byla rolí jakéhosi dalšího ministra. Že by překračoval meze toho, co je namístě.

Záruku nemáte nikdy v ničem

Když se podíváme na poslední velká témata české diplomacie – vojenské mise v zahraničí, radar, Lisabon, teď eurokomisař –, proč je u nás zahraniční politika předmětem tak ostrého politického střetu? Definoval jsem si pro sebe tři pilíře české zahraniční politiky, taková „tři K“ – kontinuita, kredibilita, kreativita. Jenže patří k tomu RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

→

RESPEKT. CZ

43

rozhovor → ještě jedno, které jste zmínili – konsenzus.

Řekli nám jasně, že je to jenom na nás. Nabídka tady je, informace o tom, jak by nový systém měl vypadat, též, zbytek – tempo a míra zapojení – je už naše věc. Tenhle přístup Američanů nám dává větší prostor, ale i větší zodpovědnost. Teď je to jen na našem rozhodnutí.

Ten ale není v rukou ministra zahraničí, já pro něj pouze můžu vytvořit předpoklady. Když to vezmu trochu obecněji, česká politika pořád funguje na principu „moje výhra je tvoje prohra“. Zahraniční politika se proto u nás častěji než jinde stává předmětem takovýchto hrátek.

Co to znamená? Že když řekneme nejdříve ANO, a pak NE, tak nás Spojené státy hbitě nahradí nějakým jiným státem?

To jste jinými slovy zopakoval, na co se ptáme. Jak si ale analyzujete důvody, které k tomu vedou?

Znamená to, že když se nějak rozhodneme, budeme to držet. To je to jedno „K“ – kredibilita. Když se pro něco rozhodneme, nesmíme ani kouskem ustoupit, nebo nebudeme kredibilní. Budeme v mezinárodních vztazích nedůvěryhodní a nemůžeme čekat, že nám ostatní vyjdou vstříc, až budeme něco potřebovat my.

To nejsem asi schopen nějak dešifrovat. Moje vysvětlení je, že u nás neexistuje platforma, kde by se vedla diskuse o zahraniční politice ještě předtím, než se vede přes média nebo v parlamentu. Nějaký uzavřenější formát, kde se může spousta věcí vysvětlit, prolomit neporozumění a krajní postoje. Já bych to chtěl dělat.

Jiří Paroubek naznačuje, že by i tak o pozměněném protiraketovém systému měla rozhodnout veřejnost v referendu. Jste pro?

Jak? Pravidelným setkáváním se zahraničněpolitickými experty hlavních stran – Lubomírem Zaorálkem, Alexandrem Vondrou, Karlem Schwarzenbergem, Pavlem Svobodou a dalšími. Prvně jsem je pozval okamžitě po návštěvě amerického viceprezidenta Joea Bidena, který sem přijel představit nový obranný štít USA. Všichni ode mě dostali vstupní informaci, co se chystá, jak USA uvažují, jakou roli bychom v obranném deštníku mohli sehrát.

Problém je, že zahraničněpolitičtí experti mají často jiný názor než lídři stran, speciálně v případě ČSSD to platí doslova. Socialistický šéf zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Jan Hamáček byl pro vyslání dalších vojáků do Afghánistánu, Jiří Paroubek ale řekl zásadní ne, a Hamáček svůj pohled neprosadil. Kde máte záruku, že dohoda expertů se přetaví do souhlasu lídrů stran, a tedy do toho kýženého konsenzu? Záruku nemáte nikdy v ničem. Jenže to neznamená, že se člověk nemá snažit. Trpělivým vysvětlováním, dodáváním informací, tím, že odideologizuje debatu. Moje zkušenost je taková: když se obrazně řečeno vypnou televizní kamery a není zrovna před volbami, debata je mnohem klidnější a věcnější.

Kde už jste debatu odideologizoval? Myslím, že v případě radarového konceptu. Polarita, která byla předtím ve věci radaru, tu už taková není. Neříkám, že ta věc je hotová nebo že je bezpečně na dobré cestě, ale rozhodně už není tak vyhrocená. Daří se jí držet v rovině principů české zahraniční politiky – těmi jsou členství v NATO, transatlantická vazba, členství v Evropské unii, energetická bezpečnost, sousedské vztahy, rozšiřování EU o země západního Balkánu a dále, nově i projekt Východního partnerství. Tedy držet ji mimo politické emoce na stránkách tisku.

Máme to chápat tak, že případná česká účast na novém systému protiraketové obrany už

44

Jan Kohout *1961 Před svým jmenováním na post ministra zahraničí v úřednické vládě Jana Fischera působil na stejném ministerstvu jako náměstek Karla Schwarzenberga. V letech 2004–2008 vedl stálou misi Česka při Evropské unii. Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Od roku 1986 do roku 1989 byl členem KSČ, nyní je v ČSSD. Je rozvedený, má syna Martina a dceru Barboru.

Jsem pro to, aby veřejnost byla o bezpečnostních aspektech státu kvalifikovaně informovaná, ale zároveň si myslím, že zodpovědnost volených zástupců je v tom, aby činili právě taková rozhodnutí, která si vyžadují bezpečnostní aspekty státu. Ve zkratce asi takto: nevidím v této chvíli důvod, proč by nějaké referendum mělo být.

Klíčová je energetická bezpečnost

Nedávno jste vyhostili dva ruské špiony, kteří se tu měli nestandardně zajímat o největší energetickou zakázku současné Evropské unie – půlbilionový tendr na dostavbu Temelína. Znamená to, že tímhle tahem ustala jejich aktivita? K tomu se nebudu vyjadřovat.

nebude předmětem ostrého sporu mezi ODS a ČSSD?

To není zrovna uklidňující zpráva pro českou veřejnost.

Nemůžu vyloučit, že opět nedojde k nějakému boji. Ale přístup je teď racionálnější. Poté, co USA od původního konceptu protiraketové obrany odstoupily, opadly emoce. Bavíme se s politiky společně o tom, jaké jsou skutečné hrozby, jaká je naše možnost participace, kterou nikdo nebude zpochybňovat. Že to bude primárně alianční systém, že se od nás čeká více zodpovědný přístup. Že je to věc, na které je možné se shodnout. Tempo a míra zapojení do nového systému budou záviset na vývoji systému samotného a naší politické debaty. V tuto chvíli ale není nikdo, kdo by věc odmítal od samého počátku.

Jsou prostě věci, které nejsou určeny uším veřejnosti. Co můžu udělat, je ubezpečit vás, že ve spolupráci s ostatními orgány státní správy dělá ministerstvo zahraničních věcí vše potřebné k tomu, aby suverenita rozhodování České republiky byla zachována.

Ani Jiří Paroubek?

Tady vás odkážu na veřejnou část zprávy kontrarozvědky BIS, která to popisuje.

Ani Jiří Paroubek. Osobně jsem s ním o tom mluvil. Žádné apriorní odmítání z jeho úst nezaznělo.

Jisté je, že Američané nám už nějakou účast na „radaru II“ nabídli a že jsme s tím předběžně vyslovili souhlas. Požadují po nás nějakou záruku, že od svého slova neodstoupíme, jako to již jednou udělala ČSSD?

V kuloárech se mluví o tom, že jste v poslední době vyhostili, respektive neumožnili zde působit několika dalším špionům. Můžete to vyloučit? Ke konkrétním záležitostem se nebudu vyjadřovat.

Kolik tu dnes působí ruských špionů a o co mají největší zájem?

Ta mluví zhruba o sto padesáti lidech, především v souvislosti s energetikou, telekomunikacemi, veřejnými zakázkami. Nemám důvod tomu nevěřit. Obecně řečeno, ten zájem souvisí s ekonomickými projekty, takže z toho si to můžete odvodit, o co jde přesněji. RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

rozhovor Energetický velvyslanec Václav Bartuška tvrdí, že kvůli plánované dostavbě Temelína, kde je jedním z favoritů na vítěze Kremlem kontrolovaný Rosatom, bude Česko vystaveno lobbingu, který si nedovedeme představit. Jak tomu „nedovedeme představit“ máme rozumět? Z hlediska strategického i objemu peněz se jedná o zásadní zakázku. Čili ty zájmy tady budou silné a lobbing už začal. Zatím tady byly dvě návštěvy – vicepremiér Žukov a viceprezident Biden. V obou případech šlo ale o pozitivní lobbing, kdy se nám snažili dávat informace o svých národních firmách a jejich výhodách. Pro nás je důležité, aby ta zakázka byla co nejvýhodnější pro Českou republiku.

Co to znamená? ČEZ jako o hlavním kritériu pro získání zakázky mluví o cenově nejvýhodnější nabídce, což nahrává Rosatomu. Musí být zohledněna i jiná kritéria, jako jsou zahraničněpolitické zájmy, energetická bezpečnost, diverzifikace zdrojů, abychom v dodávkách, cestách i zdrojích nebyli závislí jen na jedné zemi nebo subjektu. Na tu zakázku nelze pohlížet jen čistě technickým pohledem. Všude ve světě souvisí atomová energie a atomové elektrárny s bezpečnostními a strategickými zájmy daného státu. Všude se proto vlády snaží do těch projektů nějak vkládat.

V plynu a ropě jsme hodně závislí na Rusku. Většina zdejších jaderných reaktorů je rusko-sovětské výroby, palivo do nich bude obohacovat ruská firma TVEL. Velvyslanec Bartuška říká, že si dál nemůžeme dovolit prohlubovat tuhle závislost – s ohledem na Rusko jako nevyzpytatelného partnera, který přes energie nestandardně ovlivňuje politické dění v zemích, které považuje za svoji sféru vlivu. Vnímáte to stejně? Celý ten proces je hodně citlivý, každé slůvko v tom může sehrát velkou roli. Já jsem proto trochu opatrný v tom, co říkám. Ty věci jsou v rozběhu. Teď není žádný uchazeč diskvalifikován, protože konkrétní nabídky ještě nejsou na stole.

Tak jinak. Považujete dostavbu Temelína Rosatomem za diverzifikaci, která Česku garantuje zvýšení energetické bezpečnosti? Z mého pohledu ne zcela. Jasné je, že vláda, ve které působím, chce do věcí v souvislosti s Temelínem vidět, rozumět jim, být informována. Budeme se tomu věnovat.

Jak konkrétně? Budeme chtít do toho mluvit, vyhrazujeme si možnost do procesu zasahovat včetně možnosti zohledňovat různá kritéria, nejen ta cenová. Jakým způsobem to bude uskutečněno, to je věcí další diskuse.

Šetříme na všem

Zdejší zahraniční politika roky označovala jako svoji prioritu podporu lidských práv od Kuby přes Barmu až po Zimbabwe. V poslední RESPEKT. CZ

době jako by se tohle téma úplně vytratilo z vaší agendy. Přehodnotili jste dosavadní priority? Ne, zůstává to přítomné ve všech našich konáních a jednáních. Stejně tak pokud jde o projekty a peníze na ně. To téma se pro nás nestalo menším, jen se objevila jiná aktuální témata, která vystupují do popředí, jako třeba věci kolem Lisabonské smlouvy, eurokomisaře a podobně. V případě Kuby se chceme pokusit o jednu novou věc: přidat jeden tón.

Co tím máte na mysli? Evropská unie nemá ve vztahu k ostrovu jednotnou strategii, každému členskému státu včetně Česka umožňuje, aby dělal vlastní politiku při dodržování obecných principů, jako je podpora lidských práv. Naším partnerem byla dosud jen kubánská demokratická opozice. Rozhodli jsme se, že se pokusíme přidat komunikační kanály ve vztahu ke kubánské společnosti a samotnému režimu. Mám tím na mysli i setkávání s představiteli vlády. Samozřejmě že při tom budeme upozorňovat na porušování lidských práv a budeme žádat konkrétní informace o vězněných lidech – o jejich zdravotní situaci, potřebách a tak

lionů korun, budeme muset propustit sto až dvě stě lidí. Doteď jsme měli z pohledu rozvojové spolupráce osm prioritních zemí včetně Zimbabwe. Kvůli úsporám tu síť budeme muset o dvě zredukovat, z pohledu potřeby lidských práv jsme Zimbabwe vytipovali jako nejméně naléhavou zemi, protože má vládu národní jednoty a postupně jde nahoru. Hrajeme o každý milion a zrušení velvyslanectví v Harare představuje úsporu, byť je to v řádu několika milionů ročně.

Vaši zaměstnanci si stěžují, že kvůli nevýhodnému kontraktu s ČSA musí létat do Bruselu či do Varšavy za dvacet tisíc, i když by letenka šla v době nízkonákladových společností pořídit za tři tisíce. Nestálo by spíš za to začít šetřit na tomhle místě? Šetříme na všem. Jde to od novin přes služební cesty po výdaje na bydlení v zahraničí. Věřte mi, že pro mě není nic příjemného zavírat ambasády. Raději bych je jako ministr zahraničí s pompou otevíral. Co se týká letenek, nemůžu říct, že to tak není, nebo že to tak je. Ty informace nemám, nicméně slibuji, že se na to podívám, a jestliže zjistím nějaké předražení, sjednám nápravu.

Už ne

O lidských právech se chceme bavit i s kubánským režimem. dále. Touhle cestou se ale nově pokusíme zástupcům režimu předávat informace, jak se tu zhroutil totalitní režim, co obnáší přechod k demokracii, proč se mnohonásobně vyplatí.

Co si od toho slibujete? Chceme zkusit dostat informace k širší skupině lidí, kterou jsme dříve nezasahovali, a nějak ji pozitivně ovlivnit.

Jak jste si definovali hranici, kde už rozšíření informovanosti přechází do legitimizace tamní komunistické diktatury? To budeme řešit případ od případu. Teď jsme na začátku. Uvidíme, jak to bude fungovat, a podle toho se po čase rozhodneme, jestli v tom budeme pokračovat, nebo ne.

Nejde však jen o Kubu. Říkáte, že jsou pro vás lidská práva nadále prioritou, zároveň jste ale nedávno zrušili naše zastoupení v Zimbabwe, kde česká ambasáda – jak nedávno v Praze řekla jedna z vůdkyň tamní opozice Trudy Stevensonová – patřila k zásadním oporám demokratické opozice. Stevensonová označila odchod Čechů ze Zimbabwe za „katastrofu“. Jak to jde dohromady? Ekonomické důvody. Příští rok na tom budeme finančně bídně, přespříští rok je pro nás naprosto strašidelný. Bude nám chybět v rozpočtu ministerstva zahraničí tři sta mi-

Váš syn se narodil rok před pádem totality. Ptal se vás někdy na vaši komunistickou minulost? Samozřejmě, ptal. Já jsem mu žádné pohnutky neskrýval. Když jsem mu vysvětloval důvody, řekl jsem mu, že ve mně zvítězila jistá zbabělost a že to beru jako jedno ze svých velkých selhání. Dlouho jsem se s tím musel vnitřně vyrovnávat a už nikdy bych to nechtěl zopakovat.

Co byste mu dvacet let po pádu komunismu poradil, kdyby se jednou ocitl v podobné situaci, aby se nezlomil jako vy? Aby nikdy nekonal v nesouladu s tím, co si myslí, že je správné. A aby se naopak řídil morálními a etickými hodnotami, které v sobě má. Svoboda není jednou provždy daná. Neustále je tu nějaký ďábel pokušitel, který vás láká na scestí. Přistupovat na to se ale nesmí. Jinak člověk ztratí, o co jsem přišel já – vnitřní integritu. Ta se pak hodně obtížně získává zpátky.

Do vlády vás nominovala ČSSD. Část jejích politiků nyní uvažuje o povolební vládní spolupráci s KSČM, byť třeba nepřímé. S ohledem na to, co říkáte, dělal byste ministra zahraničí i v kabinetu postaveném na komunistické podpoře? První instinkt je říkat ne, samozřejmě. Druhý je to zvážit… Absolutně bych na to nepřistoupil, pokud by to mělo znamenat jakousi změnu konstant, pokud jde o zahraniční politiku a poměry ve vnitřní politice země. Například odklon od transatlantických vztahů, oslabení evropské integrace nebo spojeneckých závazků v rámci NATO. A protože mezi sociální demokracií a KSČM nevidím styčné body, spíš je ta odpověď „ne“. Q

45

f ot o m i l a n j ar o š

téma

Příběhy svobody Každý z nás posledních 20 let prožil jinak. Šest osudů, které jsme k aktuálnímu výročí vybrali, docela dobře ilustruje, čím česká společnost prošla. Petra Procházková

Vratislav Čekan

Návrat válečné zpravodajky

Podnikatelská hvězda 90. let

str. 46

str. 51

Stanislav Gross

Václav Marhoul

Vzestup a pád mladého politika

Režisér a bývalý šéf Filmového studia Barrandov

str. 48

Z Národní do války Petra Procházková

str. 53

46

Tomáš Jungwirth

Helena Čacká

Nejúspěšnější český fyzik

První dáma pražské burzy

str. 50

str. 55

Jan brabec

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

N

ikdy netušila, že něco takového zažije: kolem ní zběsilá střelba, mohutné výbuchy, oblaka prachu a  vyděšené výkřiky. Ona sama se pak mezi hromadami sutin rychle proplétá v ochranné vestě a s přilbou na hlavě směrem k centru boje a s kamerou na rameni zblízka snímá zprávu celému světu – postup ruských tanků přes barikády mrtvých a raněných těl. Zhruba tak probíhal jeden ze všedních pracovních dní válečné zpravodajky Petry Procházkové v polovině 90. let. A zažila jich opravdu požehnaně: za konflikty na východ od našich hranic vyrazila jako novinářka Lidových novin krátce po revoluci a během dlouhých jedenácti let prošla snad všemi válečnými dramaty na území bývalého Sovětského svazu. Nejenže tak měla unikátní možnost z první ruky poznat, co komunistický režim vlastně znamenal, ale na-

RESPEKT. CZ

víc se jí splnil dávný sen: být svým vlastním pánem, a navíc zrovna tam, kde se něco opravdu hodně důležitého děje.

Absolutně svobodná „Díky svému tak výjimečnému povolání jsem byla takřka absolutně svobodná. Vždyť kdo by chtěl dělat válečnou reportérku a všechno včetně zdraví a  života denně riskovat,“ říká dnes o svém příběhu Petra Procházková (45). Vraťme se ale na začátek, před 17. listopad 1989. V té době budoucí reportérka uklízela železniční vagony za sto jedenáct korun denně, poslouchala Svobodnou Evropu a ráda ve volném čase chodila s přáteli do hospod, kde s oblibou popíjela „zelenou“. Zkrátka zažívala podobně jako celá řada jiných poměry tehdejšího komunistického Československa. Právě ji vyhodili z časopisu Květy, kde se jako čerstvě vystu-

dovaná novinářka snažila psát o ne tak úplně poplatných tématech – třeba o  neutěšených pracovních podmínkách pracujících žen v textilkách. Podepsala Několik vět a pilně docházela na protivládní demonstrace během takzvaného Palachova týdne, kde ji policisté jednou nemilosrdně ztloukli a obvinili z napadení veřejného činitele. „Přesto to byly docela veselé časy nabité nějakou novou předzvěstí,“ vzpomíná Petra Procházková. Osudného 17. listopadu, jak prý bylo jejím tehdejším zvykem, vstala v jedenáct hodin dopoledne, s kamarádkou si uvařily polévku z pytlíku od „Vitany“ a vyrazily na „demošku“ pod okny svého bytu na pražském Albertově, odkud se pak šlo směrem na Národní třídu. „Kamarádce tam rozbili brýle, mně se podařilo uprchnout,“ popisuje pověstný dramatický střet s policejním kordonem. →

47

→

Po bezprostředních hektických revolučních dnech pak nastoupila do tehdy se nově rodícího svobodného tisku – už zlegalizovaných Lidových novin. Tam prý nejdříve tehdejšímu šéfredaktorovi Jiřímu Rumlovi „vařila kafe“ a seznamovala se s  novými lidmi. Postupně pak začala psát o nově otvíraných „ženských tématech“, o kterých se dřív mlčelo – třeba o umělém oplodnění či o tehdejší neutěšené situaci romských žen nebo postižených. „Přestávalo mi to ale stačit, já měla celoživotní touhu cestovat a objevovat,“ popisuje Petra Procházková. V té době dostala nabídku na místo dopisovatelky Lidových novin v tehdejším rozpadajícím se a dramaty nabitém Sovětském Svazu. I když neuměla rusky ani anglicky, v roce 1992 okamžitě vyrazila do Moskvy a to bylo – jak se později ukázalo – fatální rozhodnutí: ze tří měsíců se totiž stalo dlouhých jedenáct let putování z jednoho válečného konfliktu do druhého. „Začátek byl ale šílený: v Moskvě jsem nikoho neznala, bylo to hnusné depresivní město, v bytě byli švábi a já neměla žádné spojení se světem. Celé měsíce jsem probrečela,“ popisuje. Časem se však v novém prostředí adaptovala a začala se jí otvírat novinářská cesta do „útrob“

„Začátek v Moskvě byl šílený. Měsíce jsem proplakala.“ tehdejšího Ruska – řada čtenářů si dodnes pamatuje její strhující reportáže z bojů o moskevský parlament. Hned nato vyrazila do Abcházie a připadala si jak z filmu: lítala mezi střelami a bombardováním skrz bojovou frontu z jedné strany na druhou a prý se tehdy „strašně bála“: Popisovala vypálené a vyvražděné vesnice, zaznamenávala příběhy po zuby ozbrojených vojáků, kteří ještě před pár dny byli třeba pokojnými rolníky. „Působilo to všechno strašně silně a postupně začíná být problém zachovat si novinářskou nezávislost a objektivitu. Prostě vidíte, jak obrovská země drtí jednu maličkou, zastrčenou zemičku,“ vzpomíná Petra Procházková.

Balancování na hraně Mezi západními, luxusně vybavenými reportéry představovala s Jaromírem Štětinou jisté unikum: místo mobilu měli zastaralý přenosný telefonní přístroj a těžkou kameru, místo hotelu s teplou vodou podstupovali noclehy ve vybombardovaných barácích. „Z počátku nás měli za takové dva blbce. My jsme ale měli tu ctižádost být stejní, ne-li lepší než oni,“ vypráví. A zřejmě se jim to povedlo: v roce 1994 založili vlastní agenturu Epicentrum a postupně začali vedle českých médií pracovat pro britské BBC a německé ARD. A že to bylo občas opravdové balancování na hraně, dokresluje příhoda Petry Procházkové během konfliktu v Čečensku: za rozhovoru s ruským řidičem transportéru najeli

48

f ot o i s i fa

téma na povstaleckou minu a řidič vzápětí s utrženýma nohama zemřel. Petře Procházkové se nic nestalo. Hodně drsně působí i její časosběrně zaznamenávaný příběh těhotné čečenské ženy, která v krátkém období pokusu zavést v Čečensku islámské právo šaría byla odsouzena k veřejné popravě zastřelením za vraždu manžela kvůli milenci. Ve vězení čekala na svůj porod a zároveň na svou smrt – až se jí šťastnou náhodou během bombardování podařilo utéct.

Na ose Praha–Kábul–Vrbová Lhota Při kontaktu s takovými osudy není divu, že se časem Petra Procházková ocitla na pokraji nervového zhroucení. A do toho ji v roce 2001 ruské úřady vyhostily ze dne na den jako nežádoucí osobu ze země. „Přijela jsem do Čech jenom s kabelkou, všechno drahé zařízení jsem musela nechat v Moskvě, neměla jsem zkrátka vůbec nic. Nikoho jsem neznala a nic neuměla, kamarádi si už žili vlastním životem,“ popisuje krušné chvíle. I když se Petra Procházková čas od času na chvíli vracela domů, vlastně až teprve tehdy měla poprvé možnost se na chvíli zastavit. Česko procházelo velkými změnami: mělo za sebou tzv. opoziční smlouvu, velké korupční skandály, ale také členství v NATO a chystalo se do Evropské unie. Nic z toho vlastně k uším reportérky předtím nedolehlo. „Neměla jsem přehled, světové agentury žádné zprávy o tak malé zemi nepřinášejí,“ říká Petra Procházková. „A když jsem se vrátila, zdálo se mi v Čechách všechno malé a  malicherné, noviny přinášely jen takovou nesrozumitelnou sebestřednou hatmatilku. Postupně jsem ale objevovala všechny ty místní proměny k lepšímu.“ Po jisté rekonvalescenci a pomoci od Šimona Pánka z Člověka v tísni přišla nová výzva – teroristický útok na Spojené státy a následně vypuknuvší válka s fundamentalistickým Tálibánem v Afghánistánu. Petra Procházková tam stráví dalších pět let života. „Elektřina nefunguje, často není co sehnat k jídlu, někdy i za velkých mrazů není čím topit. Obstarat pro rodinu základní potřeby vám trvá půl dne,“ líčí. „Děti tam pracují už od útlého věku a jejich ruce pak vypadají, jako kdyby jim bylo osmdesát. Muži toho moc neumí, vždyť byli nepřetržitě dvacet let ve válce. A tak pro mě mají obrovskou váhu afghánské ženy: takové věci snáší velmi statečně a jsou schopné neuvěřitelných obětí. V té totální bídě a nedostatku jednají racionálně, nelitují se a mají to v hlavě srovnané. To je asi ze všech těch válek můj největší zážitek,“ říká Petra Procházková. V roce 2006 se kvůli zdravotním potížím se svým manželem – Afgháncem – vrátila domů a  zakotvila ve svém rodišti, v  malé vesničce Vrbová Lhota asi třicet kilometrů od Prahy. „Místní nás přijali vcelku dobře,“ říká. Hlavně se prý věnuje tříletému synovi Zafarovi, stará se o uprchlíky, píše novou knihu o Rusku a články do novin a pomáhá sbírat peníze na oční rohovky a léčbu slepých Afghánců. „Vlastně vedu spokojený život,“ říká Petra Procházková. „Jen se mi po tom všem spatřeném utrpení, hladu a bídě zdá, že my tady si moc neuvědomujeme, v jakém blahobytném luxusu nyní žijeme.“ Q

Homo politicus Stanislav Gross Jaroslav spurný

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

N

ěkteří mu věštili velkou budoucnost a byly chvíle, kdy se zdálo, že se ta věštba plní. Ale pak se to nějak zvrtlo. „Naposled jsem ho viděl před pár lety na břevnovském posvícení,“ vzpomíná disident a první porevoluční náměstek na ministerstvu vnitra Jan Ruml na muže, jehož závratnou kariéru nepřímo pomohl spustit. „Bylo dopoledne a  on – tehdy premiér – vozil na prázdném kolotoči své děti. Jinak nikde nikdo. Jen v mlze stála ochranka, opodál vládní limuzíny. Působilo to přízračně, stejně jako celá jeho politická kariéra.“ Rumlova vzpomínka se týká Stanislava Grosse, člověka, který v české svobodné politice po listopadu 1989 urval pár nej: stal se nejmladším poslancem a nejmladším premiérem její dosavadní historie. Do nečekaných politických výšin jej přitom vynesla opozice proti ministru Rumlovi a dalším lidem z „nekompetentního vedení“ nového vnitra.

Vedl jsem hladovku Sedmnáctý listopad prožil Gross na vojně v Olomouci. „Založil jsem s několika kamarády vojenské fórum, diskutovali jsme s politruky, vedl jsem hladovku posádky a vydali jsme prohlášení, že armáda nepůjde proti studentům,“ vzpomínal Gross na ty bouřlivé časy v rozhovoru pro Respekt v roce 1996. Čerstvější vzpomínku nabídnout nemůžeme. Od chvíle, kdy tento časopis před šesti lety odhalil, že domácí rozpočet premiéra Grosse možná doplňují příjmy z prostituce, s námi politik nekomunikuje – pokud nepočítáme právní pře. Vojenský mundúr Gross svlékl na jaře 1990, a to už byl členem sociální demokracie. „Nevěřil jsem na všeobjímající OF, věděl jsem z poslechu Svobodné Evropy, jak to funguje na Západě, a pochopil jsem, že budoucnost mají strany. Sociální demokracie odpovídala mým životním hodnotám,“ vzpomíná Gross ve stejném rozhovoru na počátek své stranické kariéry. Brzy po návratu z  vojny se stal šéfem Mladých sociálních demokratů a  roce 1992 byl zvolen poslancem sněmovny – tehdy nejmladším. „Nepatřil mezi ty, kteří měli o problematice bezpečnosti největší přehled,“ vzpomíná jeho tehdejší kolega z výboru, jen o málo starší Tomáš Svoboda (ODA). „Ale nešlo přehlédnout, že na sebe stahoval všechny, kterým nějak nevoněl Ruml, Fendrych a další z vnitra,“ dodává Svoboda. Z těchto lidí si Gross vytvořil solidně fungující síť spolupracovníků, do které už tehdy podle vzpomínek Svobody nebo dalšího kolegy, Jana Klase (ODS) patřili vlivní policisté. „Působil na mě, že ví, co chce,“ vzpomíná Klas. Co to bylo? „Neumím to popsat přesně, ale jako by si jasně uvědomil, že kritika vedení vnitra mu přinese úspěch, což v tehdejším rozložení sil a při pár poslancích, které měli v parlamentu sociální demokraté, nebyla samozřejmá úvaha,“ dodává Klas.

Svatba a vnitro Když Miloš Zeman obvinil v roce 1996 Rumlovo vedení vnitra, že chce „udělat z  České republiky policejní stát“, doložil to několika RESPEKT. CZ

téma dokumenty, jejichž bezcennost či falzifikace se ukázala při prvním podrobnějším zkoumání. Přestože to tehdy nikomu nepřišlo na mysl, z dnešního pohledu se zdá velmi pravděpodobné, že jedním z iniciátorů operace byl Stanislav Gross. Jedním z tvůrců materiálu ze Zemanova „kufříku“ byl totiž Mikuláš Tomin, který se na dalších osm let stal jedním z nejbližších Grossových spolupracovníků, a když se později Gross stal ministrem vnitra, jmenoval Tomina šéfem své inspekce. Nevíme přesně, kdo všechno tvořil zmiňované Grossovy policejní rádce v době jeho opozičně-poslaneckých začátků. Nikdo se tím tehdy nezabýval, nikdo si to nepamatuje. „Gross působil jako figurka v rukou Zemana, nikdo jej nebral moc vážně,“ říká Jan Ruml. Jenže všichni se mýlili. Když se Stanislav Gross stal v roce 1998 místopředsedou Poslanecké sněmovny, vnímali to ostatní ještě jako odměnu za loajalitu k Zemanovi. „Mezi dospělé do vlády jej nevezme,“ tvrdil tehdy dnešní místopředseda ODS Petr Nečas, podle nějž byl Gross „homo politicus“ s velkou budoucností.

Věštili mu velkou budoucnost, ale nějak se to zvrtlo. Gross se kromě vymezení vůči Rumlovu vnitru v politických otázkách nijak zvlášť neprojevoval. Když se debatovalo o vstupu do Aliance, byl proti referendu. Zatímco většina pravicových politiků vášnivě diskutovala o výroku tehdejšího ruského ministra zahraničí Jevgenije Primakova, že „Rusko bude souhlasit se vstupem Česka do Aliance, pokud se nezařadí do vojenských struktur“, jako o útoku na českou suverenitu, Gross médiím sdělil, že Primakov má na svůj názor právo a že to je vlastně od Moskvy vstřícný krok. Nikde v médiích nenajdeme žádné další Grossovo vyjádření k tuzemské zahraniční politice, nebo dokonce ekonomice. Média si příliš Grosse nevšímala a kromě jeho půtek s Rumlem zaregistrovala v minulé dekádě především jeho svatbu s provozní šéfovou sněmovních restaurací Šárkou Bobysudovou. Nebyla to ovšem špatná intuice: obojí bylo pro Grossovu kariéru klíčové.

Dospělost V roce 2001 vzal Zeman Grosse mezi „dospělé“. Mladý sociální demokrat se stal ministrem vnitra. Zeman – jak se jeví s odstupem času z různých svědectví – tak vyřešil spor svého šéfporadce Šloufa s tehdejším ministrem vnitra Grulichem o obsazení postů ve vedení policie. Grulich si Zemanovi postěžoval, že do vedení policejního sboru přece nemá Šlouf co mluvit, a stálo jej to místo. Nastoupil Gross a podle vý-

roku odvolaného Grulicha se od něj čekalo, že půjde Šloufovi na ruku. Nevíme, jestli šel, nebo nešel, nicméně krátce po Grossově nástupu do vedení vnitra se mimo pozornost většiny médií udála v policii malá revoluce: bylo odvoláno sedm šéfů klíčových útvarů, většinou mladých lidí, kteří přišli do policie po listopadu. Nahradili je předlistopadoví „odborníci“ typu Václava Jakubíka, bachaře s kontakty na komunistické rozvědčíky. Grossova reorganizace ochromila práci protikorupční policie, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), stejně jako inspekce a vedení celostátní kriminálky. Faktem je, a tento časopis o tom mnohokrát psal, že od roku 2001 klesla výkonnost především protikorupční policie téměř na nulu a všechny důležité korupční kauzy – do nichž mohl být namočen i šéf rezortu, jako třeba Unipetrol, stíhačky gripen, biolíh, Čepro –, byly zameteny pod koberec. Když se je pokusil po smrti mafiánského bosse Františka Mrázka v roce 2006 vyšetřit Kubiceho ÚOOZ, byl to začátek jeho konce. Gross sice už byl mimo politiku, ale jím zrežírovaná změna policie (pro kterou tehdejší lídr opozice Mirek Topolánek razil název Grosstapo) stále funguje, i když ji opustilo mnoho Grossových lidí. Stanislavu Grossovi se podařilo do značné míry oživit ducha, který ovládal policii před rokem 1989, a ten tam už zůstal – alibismus, posluhování, sbírání zásluh, morální úpadek. V létě 2004 se Gross stal premiérem. Ani pečlivé studium médií, ani vzpomínky účastníků a  pamětníků nedokážou odhalit, proč zrovna on, přesněji řečeno, proč vůbec padl Vladimír Špidla. Kuloárové vysvětlení, že Gross byl pro korupčníky v řadách politiků a hlavně lobbistů daleko větší zárukou prosperity, je pravděpodobné. Stejně tak je pravděpodobná indicie, že politicky poměrně opatrný či možná prozíravý Gross post premiéra a vůdce klientelistické kliky vlastně odmítal, ale přesvědčila jej manželka. Při kontaktech Šárky Grossové na někdejší majitelku bordelu a dobovým žargonem řečeno „vlivnou podnikatelku“ Libuši Barkovou a skrze ni na svět rodiny Kočků, mafiánského kmotra Mrázka a dalších vlastně vyjdou obě spekulace nastejno. Gross skončil jako premiér na jaře 2005 po známém skandálu, kdy nedokázal vysvětlit, kde vzal peníze na byt, a hlavně objevu, že představitelka podsvětí Barková se dala do podnikání s paní Šárkou. O  dva roky později se Grossovi podařila skvělá „trefa“. Prakticky v přímém přenosu, za účasti médií, propral zhruba sto milionů korun – obchodem s akciemi, které kdysi jeho přítel získal za tři sta tisíc od známého miliardáře. Akcie pak koupil Gross za podezřele půjčených třináct milionů a prodal je obratem za milionů zhruba sto. Někteří analytici a  komentátoři spekulují, že Gross tímto způsobem pročistil část úplatků, které mohl získat jako vlivný politik. Od chvíle svého zázračného obchodu tráví bývalý premiér poměrně dost času ve svém novém luxusním bytě v osmém poschodí věžáku v rezidenčním komplexu zvaném Hidden Bay v Miami na Floridě. Q

49

V

 životě Tomáše Jungwirtha, jednoho z  nejúspěšnějších českých fyziků, patří 17. listopad 1989 k datům, na které se nezapomíná. Byl tehdy se svojí budoucí ženou na Národní třídě. Až do závěrečných minut, kdy policejní kordony neprodyšně sevřely demonstranty a  stlačovaly dav až na hranici ušlapání. „Viděli jsme to mlácení okolo. Celý rok předtím jsme brali demonstrace tak trochu jako studentskou recesi, honili jsme se s policií a nechali na sebe stříkat vodní děla,“ vypráví Jungwirth, který v době listopadových událostí studoval ve čtvrtém ročníku Matematicko-fyzikální fakulty UK. „Tentokrát to ale bylo jiné.“ Po návratu domů si mladý pár naladil Svobodnou Evropu a slyšel zprávu, že při potlačování demonstrace policisté zabili jednoho studenta. „Byli jsme z toho v depresi a nevěděli jsme, kam se hnout,“ vzpomíná Tomáš Jungwirth. „Měli jsme pocit, že s touhle zemí už nechceme mít nic společného.“ Úlevu přinesla vysokoškolská okupační stávka a akce, které s ní souvisely. Události, jež zásadně změnily život budoucího vědce, už nešly zastavit. Dnes najdeme Tomáše Jungwirtha v jedné z budov Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR. V plášti, přezůvkách a se zakrytými vlasy s ním vstupujeme do strohé místnosti, kde na betonovém bloku pevnějším než základy samotné budovy spočívá elegantní přístroj: elektronový litograf, jenž pomocí paprsku elektronů „kreslí“ v  polovodičových vrstvách pokusné elektronické obvody o rozměrech stotisícin milimetru. Chrání jej zvláštní plynová „sprcha“, která sráží na zem mikroskopické nečistoty. Atmosféru dokresluje tlumené světlo s oranžovým nádechem a šumění automatiky, která zaznamenala náš příchod a upravuje teplotu zpět na původní hodnotu. Vybudování celého pracoviště, skládajícího se z několika laboratoří a řady různých aparatur, stálo sto milionů korun. Ve světě najdeme jeho obdobu jen v těch nejprestižnějších oázách vědy. S některými Tomáš Jungwirth spolupracuje, je mimo jiné profesorem Nottinghamské univerzity v Británii. V porovnání s bezčasím husákovského Československa, kdy se přístroje často flikovaly svépomocí a bádat se jezdilo maximálně do Moskvy, je to jistě příjemná změna k lepšímu.

Těžké časy Jako student Tomáš Jungwirth budoucnost příliš neplánoval. „Neviděl jsem to tak, že bych nutně musel být fyzik nebo nějaký vědátor, ale matfyz byla škola, kam jsem se mohl dostat. Měli jsme s bratrem omezené možnosti,“ vzpomíná vědec a jako příčinu zmiňuje rodiče, kteří veřejně nesouhlasili s okupací Československa sovětskou armádou. „Řešili jsme tehdy jedno po druhém. Vystudovat gympl, dostat se na vysokou a dál se uvidí.“ Ani začátkem 90. let nebyla ovšem cesta k vědecké kariéře právě snadná. Jungwirth dokončil školu, oženil se a nastoupil do fyzikálního ústavu, nejprve jako praktikant na místo vytvořené úřadem práce, později v rámci náhradní vojenské služby. Žádnou výplatu nedo-

50

f ot o m i l a n j ar o š

téma

Na hranicích fyziky Tomáš Jungwirth martin uhlíř

stával, pouze stravné. Rodina už v té době měla dítě a přečkat tu dobu pro ni vůbec nebylo jednoduché. Těžké časy ovšem zažívala celá česká věda. Stát jí dával zhruba stejně peněz jako za komunismu, jenže značnou část „pozřela“ tehdejší velmi vysoká inflace. Vstup do Evropské unie nebyl ještě na pořadu dne a o přílivu financí z Bruselu, který zažíváme v současné dekádě, si vědci mohli nechat jen zdát. Také grantový systém se teprve rodil. V roce 1994 se Jungwirthovi otevřela možnost úniku z turbulentních českých poměrů, odjel se ženou a dětmi na univerzitu v americké v Indianě. „Po odborné stránce mi to hodně pomohlo, ale byla to pro nás i existenční záležitost. Přijeli jsme z Prahy, kde jsme žili z ruky do úst, do strašně příjemného univerzitního městečka, úplně ideálního pro mladou rodinu.“ Pobyt trval jen pár měsíců, ale jakmile to bylo možné, mladý vědec se do USA vrátil a řadu let pak pobýval převážně za oceánem. Spolu s kolegy pracuje Jungwirth v oboru zvaném spintronika. Vědci se tu pohybují v oblastech, které jsou na samé hranici možností současné fyziky. Jejich poznatky se přitom mohou zajímavým způsobem uplatnit v elektronice. V minulých letech se počítače zmenšovaly a  zároveň se prudce zvyšovala jejich RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

výkonnost. Nejmenší součástky počítačových procesorů se však již přiblížily rozměrům, kde přestává platit klasická fyzika a nastupuje fyzika kvantová. A je tu ještě další důvod, proč další zahušťování mikroskopických tranzistorů na čipu už brzy nebude možné: „Počítačová součástka už není kus materiálu, ale jen několik atomových vrstev – už to nepůjde dál dělit, museli bychom rozdělovat jednotlivé atomy,“ vysvětluje Jungwirth. Spintronika nabízí možnost, jak problém obejít: všechny nejdůležitější prvky počítače – paměť, hard disk a procesor – spojit do jedné součástky, jednoho nehybného srdce počítače. A to díky tomu, že by se zároveň využilo elektrického náboje elektronů i jejich magnetického momentu, takzvaného spinu. Tomáš Jungwirth dospěl na tomto poli k několika zajímavým objevům, které vzbudily velkou pozornost po celém světě a udělaly z něj jednoho z nejcitovanějších českých fyziků.

Mírný pokrok V  současnosti se Jungwirth pohybuje mezi Prahou, britskými univerzitami v Cambridge a Nottinghamu a pravidelně jezdí přednášet i do Texasu. Nejvíc času však tráví v Česku. Vrátil se sem i  díky tomu, že situace na domácím vědeckém hřišti se postupně během RESPEKT. CZ

druhé půle 90. let měnila k lepšímu: stát začal být štědřejší a česká věda až do letoška trvale bohatla. „Nebyl žádný zlomový bod, ale člověk sledoval, že se to pomalu zvedá,“ vzpomíná Jungwirth. Dospěl pozvolný vzestup do fáze, kdy zdejší pracoviště konkurují Americe, Německu či Japonsku? To zatím ne. Výjimky existují, ale jako celek česká věda v  takovém srovnání neobstojí. Citovanost, tedy zájem vědecké komunity o práce českých odborníků, sice roste, nedosáhla však zatím ani světového, natož pak evropského průměru. Co do počtu udělených patentů je na tom Česká republika ještě hůře, potácí se na samém chvostu Evropy. Jeden z nejdůležitějších důvodů, proč Česko zatím nepatří k  vědeckým „tygrům“, spočívá podle Jungwirtha v tom, že tu zatím stále ještě není zvykem vypisovat na vedoucí místa mezinárodní konkurzy a hledat pomocí nich osobnosti se světovým renomé. Obvykle se říká, že takového vědce není z čeho zaplatit, je to ale spíš výmluva; stačilo by soustředit platy několika lidí, kteří odcházejí do důchodu. „Málokde si to zatím troufli udělat. Najednou by totiž ten najatý člověk měl třikrát víc peněz než ostatní,“ říká Jungwirth. Naštěstí i v těchto končinách české vědy dochází k pozitivním posunům. Před několika lety začala akademie těm nejlepším vědcům udělovat velmi štědrou podporu, takzvanou akademickou prémii, která oceněným dává po několik let značnou nezávislost. Tak velkorysý přístup není příliš obvyklý ani v západní Evropě. Loni byl jedním ze dvou oceněných právě Tomáš Jungwirth, kterému peníze z  akademické prémie umožňují nakoupit drahé přístroje a přilákat do Česka mladé perspektivní vědce. Celkově se dá říci, že uplynulých dvacet let v české vědě odráží vývoj v celé společnosti: pozvolný vzestup, který brzdí setrvačnost zažitých zvyků a  malá ochota rozhodnout se pro radikální změny tam, kde něco nefunguje. V poslední době je však už dosažený mírný pokrok najednou ohrožen: „Až donedávna jsem na ten vývoj hleděl s optimismem. Letos jsem zažil takový první psychický náraz, kdy jsem si řekl, jestli se tu někdo nezbláznil a nechce tu všechno zavřít,“ naráží Jungwirth na hrozbu, která se vynořila před několika měsíci: stát chce Akademii věd ČR odebrat značné množství peněz a přesunout je na ministerstvo průmyslu. Akademii, která soustřeďuje velkou část toho nejlepšího, co v české vědě je, tak hrozí obrovské potíže. Následující roky mohou rozhodnout, zda se určitý příliv mozků, který nyní zažíváme, zase změní v odliv. Jisté ale je, že bez listopadu 1989 by se nám o tom, čeho jsme dnes svědky, mohlo jen zdát. „Vůbec si neumím svoji profesi představit v poměrech, které tu byly,“ říká Tomáš Jungwirth. „Pro mě je úplně základní podmínkou možnost cestovat a spolupracovat s kolegy ze Západu. Občas mě tu štve spousta věcí, třeba postoje prezidenta nebo to, jak se k  nám zase dere Rusko přes naftu... Ale když by to člověk chtěl srovnat s tím, jak se nám žilo za komunismu, zjistí, že to ani nejde, je to úplně nesrovnatelné.“ Q

f ot o č tk

téma

Čekání na Čekana Vratislav Čekan Tomáš Sacher

S

tylový černý oblek s nablýskanými lakýrkami, mercedes a chování sebevědomého manažera. S touhle – dnes tak běžnou – manažerskou výbavou Vratislav Čekan na začátku 90. let doslova uhranul Česko. Listopadové události sleduje ze zahraničí a  vrací se teprve ve chvíli, kdy je takříkajíc „po všem“. Nad kolotočem jeho fotbalových úspěchů, nekontrolovatelných privatizací a obdivu, s jakým byly přijímány názory tohoto muže doslova na cokoli, zůstává ale dodnes rozum stát. Stejně strmě, jako se dostává nahoru, přitom hvězda Vratislava Čekana v polovině 90. let mizí. Teprve dnes, dvacet let po svém návratu z emigrace, přitom Vratislav Čekan, jak sám říká, objevil „skutečné kvality života“. →

51

téma →

To jsme prostě neměli „To sebevědomí, ten rozhled a hlavně úplně nový způsob myšlení, než jsme tady znali. To nás ohromilo,“ rozpřahuje ruce Jiří Steinbroch a  přifukuje do zamlžené místnůstky další dávku cigaretového kouře. Tady v kanceláři v útrobách vršovického stadionu Bohemians 1905 působí pan Steinbroch poslední čtyři roky jako sportovní ředitel a jak říká, za své původní povolání v bance už by fotbal nikdy neměnil. Právě Československá spořitelna ho ale na konci 80. let k fotbalu přivedla, když jako šéf její žižkovské pobočky zasedl coby finanční expert ve výboru žižkovské tělovýchovné jednoty. „Fotbal se stejně jako všechno ostatní dělal trochu na koleně. Jednota zajišťovala jen holý provoz oddílů a  o  nějakém rozpočtu nebo investicích se vůbec nedalo mluvit,“ vzpomíná na své angažmá předlistopadový bankéř. Takhle to na Žižkově fungovalo až do jednoho podzimního dne roku 1991, kdy na stadion za panem Steinbrochem přišel sebevědomý muž v lakýrkách a předestřel šokující návrh. „Řekl nám, že vydělal v Německu ohromné peníze a že nalije desítky milionů do obnovení prestiže klubu. Že se porozhlížel i po jiných týmech, třeba v rodné Příbrami, nakonec se ale rozhodl být mecenášem právě pro Viktorku.“ Pan Steinbroch prý, podobně jako ostatní tělovýchovní funkcionáři, zprvu Čekanovi nevěřil, když ale do čerstvě založeného „eseróčka“ začal pumpovat první peníze, propadl všeobecnému nadšení. „Byla to naprostá bomba. Jako první v  Česku třeba udělal tribunu pro VIP. Bylo to sice jen pár oplocených laviček, kde se při zápase podávaly chlebíčky, pivo a  kafe, ale ani to do té doby nikdo neznal,“ vzpomíná pan Steinbroch. Ještě víc šlo přitom podle něj o samotný Čekanův přístup k fotbalu jako něčemu, do čeho je potřeba investovat a co může samo na sebe vydělávat. „Tu obchodnickou logiku jsme v sobě prostě neměli,“ říká Steinbroch. Vedle podnikatelského ducha budil Čekan nadšení i svým vystupováním, kterým prý daleko převyšoval většinu zástupců rodící se porevoluční smetánky. Pan Steinbroch dodnes vzpomíná, jak na rozdíl od většiny podnikatelů, kteří „nosili barevné ponožky a  odpudivá saka“, měl Čekan styl, jehož součástí byl kromě perfektně padnoucího obleku časem i  lehce ojetý rolls-royce či aukční kladívko, s jehož klepáním udržoval pořádek na klubových poradách. Manažerské chování i  sebejistotu v  riskantních obchodech získal Vratislav Čekan v Německu, kam ještě jako student psychologie emigroval devět let před revolucí. O detailech německé kariéry sám Čekan nikdy příliš nemluvil, z uklízeče v restauraci se ale podle vlastních slov vypracoval na majitele pojišťovny s dvěma stovkami zaměstnanců.

Kouzelný vrch Fotbalová Viktorka začala v Čekanových rukou růst do netušených rozměrů. Zatímco ještě na podzim doku 1991 jí hrozil sestup do regionální

52

divize, pak díky Čekanovým penězům nakoupila hráče, postoupila do vyšší ligy a způsobila doslova senzaci vyrovnaným soubojem s londýnskou Chelsea na pronajatém stadionu v severočeském Jablonci (žižkovský stadion neměl potřebné parametry). Spolu s klubem přitom rostl i Vratislav Čekan, který v dobových rozhovorech vystupoval jako blazeovaný znalec všeho a školil novináře jak z podnikatelského chování, tak například i z toho, jak by měla vypadat česká zahraniční politika. Záběr Vratislava Čekana ale zdaleka nekončil jen u fotbalu. Se stejnou razancí jako do oživování žižkovské legendy se pustil i do podnikání. Počátkem 90. let přišel s nápadem přeměnit pražský kopec Vítkov na „Kouzelný vrch“ s podzemními hotely, kulturním centrem

„Jeho sebevědomí, rozhled a úplně nové myšlení nás ohromily.“ a obří lanovkou, která by návštěvníky nabírala přímo na Václavském náměstí. Pražské radní to nadchlo, po čase však kvůli pochybnostem nad možným financováním od plánu ustoupili. Čekan se pak vrhl na ještě zajímavější podnikatelskou příležitost – počínající privatizaci socialistického hospodářství.

Tunel na odbyt Když v roce 1992 ohlásila tehdejší vláda premiéra Václava Klause výprodej státních firem, bylo ve hře zhruba šestnáct tisíc podniků. Některé měl stát prodat přímo, o podíl ze dvou tisíc vybraných firem se měli ucházet všichni Češi prostřednictvím kuponových knížek v kuponové privatizaci. „Při prodeji záleželo na mnoha faktorech, především na tom, zda existovali konkrétní zájemci. Samotná firma vždy musela předložit plán dalšího rozvoje a podle toho jsme se rozhodovali,“ vysvětluje logiku výprodeje tehdejší ministr pro privatizaci a správu státního majetku Tomáš Ježek. Právě to byla šance pro Vratislava Čekana. V té době totiž spolupracoval se státním podnikem zajišťujícím téměř monopolní výrobu a prodej elektroinstalačního materiálu v Československu, Elektroodbytem. „V té firmě jsem měl kamarády a pomohl jsem jim zajistit dodávky součástek ze Švýcarska,“ popisoval Vratislav Čekan cestu k privatizaci. Jeho nabídka na odkup celé firmy za 305 milionů korun daleko převýšila ostatní zájemce, a když dostala zelenou také od státního Fondu národního majetku, zdálo se, že firma se může těšit na po-

dobný vzestup, jaký v té době zažívali na fotbalovém Žižkově. Pro vysvětlení, proč se tak nikdy nestalo, a  proč podnik naopak o  dva roky později zbankrotoval, existují dva různé scénáře. Vratislav Čekan dodnes tvrdí, že státní privatizátoři zatajili skutečný stav podniku zatížený početnými dluhy a  dovolili jeho rozkradení zaměstnanci. Úřední pohled naopak přisuzuje vytunelování firmy samotnému Čekanovi a jako důkaz k tomu dává i skutečnost, že ještě před zaplacením a převzetím Elektroodbytu začal podnikatel rozprodávat lukrativní nemovitosti firmy, v některých případech dokonce sám sobě. Fond národního majetku podal na Čekana žalobu, a přestože důkazy v Čekanův neprospěch se zprvu zdály přesvědčivé, podobně jako v drtivé většině ostatních podezřelých privatizací policie po pár měsících případ odložila. „Děravé zákony, nezkušení policisté a také zoufalý nedostatek úředníků ve Fondu národního majetku, kteří privatizace nezvládali,“ krčí dnes nad touto bilancí rameny Tomáš Ježek. Třísetmilionovou částku brzy poté překryly zprávy o bankovních tunelech, které probíhaly zhruba na stejném principu jako Čekanův Elektroodbyt a za něž Češi zaplatili odhadem na tři sta miliard korun.

Trochu si užít To, že slíbené peníze za Elektroodbyt nikdy nezaplatil, vyšlo z pohledu Vratislava Čekana najevo v nejméně vhodnou chvíli. Právě na konci roku 1994 totiž podnikatelská celebrita ohlásila vstup do řad sociálních demokratů, kde mu nadějně se rozjíždějící politickou kariéru slibovala zajistit i přízeň tehdejšího stranického šéfa Miloše Zemana. Spolu s propuknutím kauzy se ale sociální demokraté od fotbalového bosse odvrátili a on se poté stáhl do ústraní. V roce 1996 prodal fotbalový klub Viktoria Žižkov a od té chvíle o něm tehdejší spolupracovníci z Viktorky nic nevědí. „Jako by se vypařil, nepřišel se podívat na fotbal ani jako obyčejný divák,“ krčí rameny Jiří Steinbroch. Pátrání po dalším osudu Vratislava Čekana tak zprvu vypadá dosti beznadějně. Nad jeho dnešním životem krčí rameny i právníci, kteří až do roku 2001 vypořádávali závazky po Čekanových firmách. Nakonec ale vnáší jasno Čekanův starší sourozenec Václav, dnes podnikatel s obuví v Rožmitále pod Tremšínem. „Bratr je na Floridě, koupil tam barák a chce tam zřejmě i podnikat,“ říká. Sám slavný podnikatel pak vysvětluje, že je to trochu jinak. „Jsem tu jen na dovolené a do Čech se brzy vrátím,“ říká z Floridy do telefonu Vratislav Čekan. „Co se ale týče podnikání, k té minulosti už se nechci vracet. Devadesátá léta byla nepřehlednou dobou a všichni jsme dělali chyby. Teď je tu světová krize a na pozici tygra, jakou Česko v 90. letech zastávalo, budeme možná ještě s vděkem vzpomínat,“ říká sedmapadesátiletý muž. „Pro mě už každopádně dnešní podnikatelský svět není. Zbyly mi dodnes nějaké peníze a řekl jsem si, že je čas věnovat se rodině a také si je trochu užít.“ Q RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

f ot o m at ě j str á n s k ý

téma V době listopadových událostí tady už devětadvacetiletý Marhoul konformní okolí hravě přerůstal. Pohyboval se tehdy mezi nejkreativnějšími mladými umělci doby: podílel se na projektech divadel sdružených do Pražské pětky a  výstavách skupiny Tvrdohlaví. Připravoval právě film Kouř jako produkční na volné noze. Tomáš Vorel si ho prosadil do týmu, přestože už nebyl zaměstnancem Barrandova, odkud odešel po necelých dvou letech praxe. „Nemohl jsem prostě pracovat na idiotských filmech,“ říká. Společenská atmosféra ho ubíjela. „Měl jsem pocit, že se profesně i  lidsky utápím,“ vzpomíná. S emigrací přitom flirtoval jen krátce na vysoké škole. „Neuměl jsem si nakonec představit, že bych opustil kamarády a rodiče, svoji zemi,“ vysvětluje. V den 20. výročí okupace se alespoň na dovolené v Jugoslávii pokusil o symbolickou akci. Rozhodl se dobýt nejvyšší kótu jadranského ostrova, kde pobýval, a ozdobit ji československou vlajkou a  transparentem s nápisem „Smrt komunismu“. Těsně před vrcholem jej ovšem zastihla nepropustná mlha a on musel svůj diverzní plán vzdát. „Jsem pověrčivý a viděl jsem v tom znamení shůry. Bolševik měl na své straně i počasí,“ říká. Zúčastňoval se přesto opozičních protestů, které se v průběhu roku 1989 už tu a tam změnily z kritických petic v pouliční demonstrace.

Z lídra stávky ředitelem

Vzlety a pády Václav Marhoul Jan Gregor

RESPEKT. CZ

J

eště 17. listopadu 1989 večer nahlížel Václav Marhoul na budoucí vývoj v  Česku skepticky. Brutální zásah, který probíral s kamarády v Mánesu, byl pro něj potvrzením, že státní moc to tu má stále pevně v rukou. Ani východní Němci kempující na pražské ambasádě nebo pád berlínské zdi ho nenaplňovali optimismem: „Pořád jsem si myslel, že perestrojka je jen takový humbuk. Netušil jsem, že bude mít takové erozní účinky.“ Nebylo to poprvé ani naposled v jeho pozoruhodné kariéře produkčního, vrcholného manažera, producenta, galeristy a režiséra, kdy prokázal špatný odhad. Občasnou naivitu ale vždy vyvažoval zápalem pro věc a pevným morálním kodexem čtenáře foglarovek a ctitele skautských myšlenek.

Na hektický konec roku 1989 vzpomíná jako na dobu neuvěřitelného chaosu. Sám přitom rozhodně nekrotil temperament. Na nedělní zakládající schůzi Občanského fóra v  Činoherním klubu vystoupil prý jako jediný s příspěvkem, kterému nikdo netleskal. Protestoval proti účasti protagonistů pražského jara. „Dodnes si za tím stojím, ale bylo to samozřejmě naivní, netušil jsem, jak moc jsou osmašedesátníci součástí disentu,“ vzpomíná Marhoul. Nikdy se netajil názorem, že tehdejší KSČ měla být postavena mimo zákon. Podobně radikální výstup si zopakoval o dva dny později na Barrandově na shromáždění všech zaměstnanců svolaném vedením. Když slyšel funkcionáře na pódiu rozprávět o „nutnosti pokojného dialogu“ či „oprávněném zásahu pořádkových sil“, zatmělo se mu před očima: „Prodral jsem se z desáté řady k mikrofonu a vyhlásil jsem, že Barrandov vstupuje do stávky. A za patnáct minut už jsem tam řídil stávkový výbor.“ Angažmá v  Občanském fóru dobrovolně ukončil na sklonku roku. Na rozloučenou s revolučním kvasem uspořádal pro novopečenou hlavu státu Václava Havla tři dny po jeho zvolení tzv. prezidentský Silvestr v domě DKK na Smíchově. Týdny na nikotinu a kofeinu a nedostatek spánku se Marhoulovi málem staly osudným. V lednu na následky přechozené boreliózy ochrnul a byl šest týdnů na kapačkách. Úspěšně se vyléčil a vrátil se k natáčení Kouře. Později kultovní film v té době kiny prošuměl. Začátek devadesátých let znamenal pro branži velkou krizi. Lidé tehdy do kin více méně přestali chodit. A za téhle situace kývl mladý produkční na →

53

téma

„Naše skepse jen zakrývá nedostatek sebeúcty.“ → nabídku, aby se zúčastnil konkurzu na ředitele

Barrandova. Uspěl a na měsíc přesně rok po sametové revoluci se filmovým ateliérům postavil do čela. Hluboce zadlužené ateliéry prakticky bez zakázek léčil šokovou terapií – propustil 1700 zaměstnanců a zrušil výrobu filmů, na které nebyly peníze. Na rozdíl od většiny státních podniků si na vládě prosadil privatizaci pomocí přímého prodeje: „Kuponovce jsem nevěřil. Měla špatně připravený právní rámec,“ vysvětluje. Filmařská obec vnímala převedení majetku do rukou akciové společnosti AB Barrandov jako velmi kontroverzní, byť mezi novými majiteli podílů byly známé osobnosti typu Miloše Formana, Miroslava Ondříčka nebo Theodora Pištěka. Nová společnost měla neobvyklou strukturu vedení – každý z 24 akcionářů měl stejně velký podíl.

Nejsme švejci „Byl jsem idealista a myslel jsem, že podnik lze řídit demokraticky,“ tvrdí dnes Marhoul. Mezi jednotlivými podílníky skutečně brzy vyrašily spory o strategii vývoje bývalého státního molochu, Marhoulovi odpůrci nabyli vrchu a v dubnu 1994 jej odvolali z funkce. Ten odmítl nabízené trafiky, stáhl se z pražského vrchu a začal kout plány na návrat. Peníze nakonec získal od ambiciózní leasingové skupiny 1. Silas, později přejmenované na Moravia Steel. Ta vykoupila podíly dosavadních vlastníků a Marhoula učinila o pár měsíců později majoritním akcionářem. Na Barrandově začal energicky, restrukturalizoval ho na holding, přemýšlel o vybudování multimediálního zábavního parku Orbis Pictus. Marhoulovo vizionářské megalomanství se ale střetlo se zájmy investorů, kteří se v té době chystali ovládnout Třinecké železárny. Ti po sporech s energickým ředitelem navýšili jmění firmy a v květnu 1997 jej opět a definitivně sesadili. Barrandov se ještě dlouho potácel v problémech, na přelomu tisíciletí ho ovšem začaly čím dál častěji vyhledávat zahraniční štáby a jeho finanční situace se stabilizovala. Marhoul si tedy s  sebou stigma hrobaře komplexu nést nemusí: „Za chybu považuju dnes hlavně to, že jsem si v počátcích nenechal většinu. Dnes už jsem stoprocentně svým pánem a nechtěl bych k sobě společníka, ani kdyby měl třeba jen půlprocentní podíl,“ říká o své produkční společnosti Silver Screen. V jejím rámci mimo jiné vytvořil po komedii Mazaný Filip svůj druhý celovečerní film Tobruk, intimní válečné drama o  prožitcích československého praporu v libyjské poušti za druhé světové války. Film rozvířil debaty o zapomenutých hrdinech a české národní mentalitě. „Já odmítám myšlenku, že jsme národem

54

švejků,“ říká Marhoul, jinak též major aktivních záloh v české armádě, fanoušek historie a organizátor vzpomínkových akcí. „Za první světové války naši vojáci hrdinně bojovali za císaře pána na italské frontě proti desetinásobné přesile. Často se shazuje Pražské povstání, že už o nic nešlo. Ale vezměte si, že šest let úspěšně přežíváte válku chýlící se ke konci, a pak seberete pušku a jdete se nechat zabít,“ dodává. Naše skepse, sebeironie a  humor zakrývají podle něj nedostatek sebeúcty.

Natlakovaný papiňák Jiná věc podle Marhoula je, že se lidé po dvaceti letech stále často bojí projevit svůj názor. Při svém turné s Tobrukem po celé republice mluví o tom, jak se k vojákům zachoval minulý režim. „Třikrát se mi stalo, vždycky na venkově, že za mnou po filmu přišli lidé tajně mi gratulovat, jak odvážně jsem to řekl. Oni se to ještě i dnes bojí říci veřejně,“ diví se. Iluze o postkomunistickém vývoji neměl režisér nikdy. Počítal s průvodními nemocemi nového systému. Vadí mu populismus, absence politické kultury a zpochybňování principů občanské společnosti. „Je nebezpečné, co všechno si lidé nechají líbit výměnou za pohodlný a konzumní způsob života. Ale on se ten papiňák naplní a znovu prdne,“ říká s tím, že prý ho natlakuje do nebes volající korupce a arogance politiků. Dvě velké mobilizace – Děkujeme, odejděte a televizní krize – podle něj ukázaly, že lidé se sebou nenechají donekonečna orat. Marhoulova kariéra v posledních dvaceti letech měla vzlety i  pády. Rok před dosažením padesátky je ovšem evidentně na vrcholu. Úspěch Tobruku mu prý nyní zaručí dvouletý klid na práci na vysněném dalším scénáři. Jde o adaptaci amerického románu, k němuž se v těchto dnech snaží sehnat práva. Jeho název nechce zatím zmiňovat. Ze stejné pověrčivosti, která mu před dvaceti lety u Jaderského moře napovídala, že komunismus nepůjde jen tak porazit. Q

Žena mezi mamuty Helena Čacká michal komárek

E

legantní ředitelskou kancelář v sedmém patře Burzovního paláce zdobí neobvyklý doplněk: do stěny vedle prosklené boční zdi je zapuštěna obruč, která slouží jako držák pro velký šedý míč. „Výborně se na tom míči sedí, jenom jsem zpočátku nevěděla, kam ho dát, aby se nepletl pod nohama,“ vysvětluje Helena Čacká. „Pak jsem si ale uvědomila, že s takovými předměty si umí lehce poradit v každém pořádném fitku. A nechala jsem tam dát tu obruč.“ V prostředí, kde manažeři v drahých oblecích dohlížejí na milionové obchody, vypadá obruč s  míčem jako nepatřičný vetřelec, ale Helena Čacká se stereotypním představám o tomto světě vymyká. Dnes je jednou z mála českých topmanažerek – je členkou Burzovní komory a ředitelkou společnosti UNIVYC, která má na starosti vypořádání burzovních obchodů. Ale živila se už i  jako lyžařská instruktorka nebo cvičitelka aerobiku. Během mateřské doRESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

f ot o kare l c u d l í n

téma

volené taky šila plachty na surfová prkna a původní profesí je chemička. „Po listopadu ’89 se otevřel úplně nový svět a mě ohromně bavilo tu možnost využít,“ shrnuje jednoduše svoji zkušenost žena, kterou revoluce zastihla jako třicátnici a matku dvou dětí.

Divadlo nebude Ráno 18. listopadu 1989 se Helena Čacká chystala s kolegy z Ústavu geologie a geotechniky Československé akademie věd na volejbalový turnaj. „Byli jsme hrozně naštvaní, že náš nejlepší smečař nedorazil, ale když s dvouhodinovým zpožděním přišel, odpustili jsme mu,“ vzpomíná. Smečař byl totiž jako jediný z  akademického volejbalového týmu předchozí večer na Národní třídě a svým kolegům podal podrobnou zprávu o tom, co se tam dělo. „Vůbec jsem netušila, že může přijít nějaký zlom. A vůbec jsem si nedovedla představit, jak by mohl vypadat. Jasně – poslouchali jsme Hlas Ameriky RESPEKT. CZ

a Svobodnou Evropu, měli jsme režimu plné zuby jako všichni normální lidé, se kterými jsme se stýkali, ale zvykli jsme si přemýšlet spíš o tom, že nějakým způsobem musíme žít a přežít,“ popisuje Helena Čacká. „Měla jsem za sebou docela fajn období života na mateřské dovolené se dvěma dětmi. Upínala jsem se na to, že mám zajímavou práci. Život nějak přicházel, žila jsem ho a horizonty, ve kterých jsem přemýšlela, byly strašně krátké. Zpětně si říkám, že tahle ztráta perspektivy byla nástupem rezignace a beznaděje. Ale tehdy jsem si to nechtěla připustit,“ popisuje Helena Čacká. Následující den vyrazila s dětmi na Václavské náměstí. „Dceři bylo šest, synovi devět let, manžel byl na služební cestě, tak jsem s nimi šla sama. A velmi rychle jsem se začala bát – všude spousta lidí, spousta policistů. A dcera si tedy na revoluční atmosféru pamatuje především tak, že jsme nedošli na divadelní představení, které jsem jí slíbila. Četli jsme si doma a každý z nás po svém přemýšlel, co se to vlastně děje.“ Že se děje něco, u čeho nechce chybět, pochopila Helena Čacká brzy. „Ty krátké horizonty se najednou rozpadly. Přestala jsem mít chuť si něco nalhávat,“ vysvětluje, proč opustila akademii věd, která jí už nepřipadala tak atraktivní jako dřív. Nejprve ještě navázala na něco vyzkoušeného – už několik let vedla po večerech kurzy aerobiku, nyní se stala profesionální cvičitelkou. A pak viděla ten inzerát v novinách: „Bylo to oznámení o rekvalifikačním kurzu pro finanční trhy a burzu. Nic jsem o tom pochopitelně nevěděla, takže mi to přišlo zajímavé.“ S  nulovými znalostmi o  finančních trzích Helena Čacká rozhodně nebyla sama – tuhle věc tady totiž neznal prakticky nikdo. „Na prvním kurzu byli tehdejší šéfové bank, na druhém lidé jako já – učitel, matematik, technik, chemik, prostě lidé, kteří si řekli, že vyzkouší něco úplně nového,“ popisuje Čacká. „A někteří z nás pak opravdu tu burzu zakládali.“ „Jsem tady na burze už sedmnáct let a samozřejmě jsem měla i období, kdy jsem chtěla odejít a prožívala krizi. Ale ještě mám před sebou několik projektů, které chci dodělat,“ říká Helena Čacká ve své kanceláři. Sedí při tom v pohodlném křesílku, ale míč z obruče alespoň pohodila na zem a občas si s ním pohrává nohou. „Je pravda, že mám potřebu dělat i jiné věci, že mám pořád pocit, že jsem toho v mládí strašně moc nestihla. Tak samozřejmě stále chodím cvičit a v poslední době jsem se třeba začala učit španělštinu. A taky už vím, co bych mohla dělat, až tady skončím – nechala jsem podle svých představ zrekonstruovat několik půdních bytů, některé jsem prodala, některé si nechala. To mě baví – výsledek se dostaví za dva tři roky, změna je vidět na první pohled a celý projekt mám pod kontrolou.“ A zřejmě nezůstane jen u půdních bytů. Nedávno si Helena Čacká koupila starou chalupu na Šumavě. „Je na krásném místě a já už jasně vidím, jak by se dala upravit. A těším se na to.“ Na finančních trzích zažila divoké počátky, kdy burza byla během nástupu kuponové privatizace druhořadou institucí. „Bylo tu všechno naprosto nestandardní, neplatila pravidla běžná na západoevropských trzích, ideou kupo-

nové privatizace bylo, aby každý obchodoval se svými akciemi sám, nikoli prostřednictvím burzy, nefungoval žádný burzovní dohled… Byl to skutečný ,Divoký východ‘, kdy bylo poměrně snadné zmanipulovat cenu akcií prostě tak, že se dva aktéři domluvili na obchodu za určitou cenu – nerozhodovala masa obchodů, nebyly kontrolní mechanismy,“ líčí Čacká. „Postupně se nám podařilo standardní pravidla nastavit a vlastně zbývá poslední zásadní věc: vytvořit centrální depozitář cenných papírů.“

Tah na bránu V jedné oblasti máme ale podle Čacké ke „standardním pravidlům“ stále dost daleko – a to v tom, jak muži přijímají v práci ženy. „Jsem shodou okolností v manažerské funkci v převážně mužském světě finančnictví, tak to vidím dost vyostřeně. Hodně mužů u nás stále nemá rádo ženu jako šéfku a nelíbí se jim, když se žena v práci projevuje žensky‛. Uznávají pouze svoje vlastní pravidla,“ popisuje. Čacká tomu říká „lov na mamuta“: když muži zahlédnou mamuta, začnou mlátit zbraněmi a vyřítí se dopředu, bez ohledu na to, co při tom pošlapou. „Říkají tomu také ‚drive‘ nebo ‚tah na bránu‘,“ dodává. „A uvažování na téma, zda není možné mamuta chytit nějakým efektivnějším, k okolí šetrnějším a méně heroickým způsobem, považují za ‚ženské‘ a ‚slabé‘. Zjistila jsem, že abych mezi nimi úspěšně přežila, musím se jejich metodám přizpůsobovat. Funguje to, ale necítím se v tom dobře. Mám pocit, že naše společnost stále nevstřebala ženy na jiných místech než u plotny a u dětí.“

„Hodně mužů u nás stále nemá rádo ženu jako šéfku.“ Není to jediná negativní zkušenost, kterou má Helena Čacká za sebou. Občasné pochybnosti o tom, zda se jí v práci podaří prosadit projekty, na kterých jí záleží, se protnuly i s krizí osobní. „Přišla i doba, kdy jsem byla na pokraji totálního psychického i fyzického vyčerpání,“ připouští se sympatickou otevřeností. „Pamatuji se, jak jsem jednou jela autem po Praze a náhle jsem měla pocit, že se všechny věci kolem mě smršťují a vytvářejí těsnou klec, a samu sebe jsem viděla v té kleci. Nebylo jednoduché to zvládnout.“ Tahle zklamání přesto nijak zásadně neovlivňují její pohled na to, co v posledních dvaceti letech prožila. „Jsem každopádně naprosto nadšená,“ říká. „Jsem šťastná, že jsem mohla být u toho, když se společnost začala měnit, že mě to zastihlo krátce po třicítce a mohla jsem do toho jít ještě naplno. Vytvářet něco nového, mít na věci vliv a vidět jasné výsledky toho, co si naplánuji. To je úžasný pocit.“ Q

55

kultura literatura

str. 58

tvář

str. 60

výtvarné umění

str. 62

oslavy výročí

Karneval neřesti

Ven ze zničeného života

Kocovina s Chalupeckým

Jak ne(o)slavit revoluci

Martin M. Šimečka

benjamin slavík

jan h. vitvar

lenka morávková

Román Den opričníka je literárním zjevením temné budoucnosti Ruska.

Tvůrčí smršť hudebního workoholika Bradforda Coxe.

Spolu s udělením Ceny Jindřicha Chalupeckého Jiřímu Skálovi je namístě klást si otázku, proč ji dostal.

str. 63

Než jít na hudební mejdan na Národní třídě, je lepší letět rovnou do New Yorku.

Dračí kličky Za nedávnou literární událostí zřejmě stojí někdo úplně jiný než česká Vietnamka Lan Pham Ti jaroslav formánek

Hledejte mě v Kuala Lumpuru. (Údajná Lan Pham Thi)

56

Na podobnou knihu místní dlouho čekali. A když se první literární svědectví o Češích napsané zdejší Vietnamkou konečně objevilo, recenzenti jásali a knížka šla na odbyt. Podzimní literární událost v podobě knihy Bílej kůň, žlutej drak se však začíná pomalu drolit. Vše nasvědčuje tomu, že oslavovanou publikaci nenapsala devatenáctiletá Lan Pham Thi, ale někdo úplně jiný. V době, kdy jako důkaz existence slouží emailová adresa, teď místo čtení musíme pátrat, jak to všechno bylo. Zatím toho moc nevíme.

Všechno e-mailem Jsem Češka. Narodila jsem se tady. A nejspíš tu i umřu, říká devatenáctiletá autorka. A vzápětí dodává: Jsem Vietnamka. Pro všechny. Navždy. Mezi těmito póly osciluje v autobiograficky laděném díle Bílej kůň, žlutej drak a takhle jej nabízejí internetová knihkupectví. Půvabná spisovatelka Lan Pham Thi se svou prvotinou o místní vietnamské komunitě vyhrála letošní 14. ročník Literární ceny Knižního klubu. Podle osobního medailonku v knize, ale i hesla z databazeknihy.cz, se narodila vietnamským rodičům v roce 1990 v Sokolově. To ale není jisté, protože už brzy po vydání knihy (Respekt ji nadšeně recenzoval v  čísle 39) se objevily zprávy, zpochybňující totožnost autorky. Přišel s nimi novinář Zdenko Pavelka z Práva. Na základě stylistických i obsahových nesrovnalostí textu dospěl k závěru, že za vietnamskou dívkou, jejíž fotografie se na čtenáře usmívá z  knižní záložky, se někdo skrývá. Jak říká, „autorem by mohl být muž, Čech, asi ne mladší než padesátník, který má blízko k pražskému novinářskému prostředí, možná nepříliš úspěšný spisovatel, jenž zná prostředí vietnamské komunity“. Pochybnosti v něm vyvolaly románové věty například o „nabroušených žiletkách“ nebo „televizní kameře, která vrčí“. Tak mladá autorka údajně nemůže mít podobné životní zkušenosti, sahající daleko do minulosti. Podle Pavelky však jeho tezi napovídá i skutečnost, že s Lenkou Pham, jak se spisovatelka podepisuje na svém blogu, se nikdo nikdy fyzicky nesetkal. Což platí

jak o zaměstnancích nakladatelství Knižní klub, tak i novinářích, kteří se spisovatelkou dělali rozhovor. Všichni s ní komunikovali pouze přes její blog nebo e-mailovou adresu. Navrhnout schůzku nebylo nikdy možné. V rozhovorech Lan Pham Thi sděluje, že od letošního ledna žije v Malajsii, kde na univerzitě v Kuala Lumpuru studuje environmentální management a informatiku. Ověřit si její totožnost u rodičů nelze. Jak sama říká v Lidových novinách i na iDnes.cz, zrovna se odstěhovali do Spojených států. „Podmínkou soutěže je, aby dosud nepublikované dílo bylo napsané česky. Každý rok tak dostáváme rukopisy z Ameriky, Kanady, Evropy a letos k nám poštou dorazil i text z Malajsie,“ vysvětluje editor knížky Bílej kůň, žlutej drak Jindřich Jůzl pravidla literárního klání Knižního klubu. „Když jsem se dozvěděl, že za nejlepší vybrali text od Lan Pham Thi, autorce jsem to přes e-mail oznámil, v  elektronické podobě jsme jí poslali smlouvu na vydání knížky, kterou podepsala a  poslala zpět,“ popisuje Jůzl běžný postup, který se oproti předešlým létům tentokrát v něčem přece jen lišil. Spisovatelka odmítla přijet a na začátku září převzít cenu i přes naléhání nakladatelství a nabídku, že jí letenku z Kuala Lumpuru zaplatí. Prý se lekla nečekané popularity. Informace o jejím životě, studiu a zálibách proto Knižní klub získal přes e-mail. Pod fotografií publikovanou v  knížce (všechny své portréty, tedy i ty zveřejněné na blogu, si Lan Pham Thi fotí sama) stojí, že se narodila v Sokolově roku 1990 a vystudovala střední školu v Písku, kam je ostatně děj románu situován. Jůzl ještě dodává, že žila ve Františkových Lázních, kde její rodiče podnikali. Potíž je v tom, že nic z toho neplatí.

Daleká Praha Začněme pátrání v  archivu sokolovské matriky: nikdo s takovým jménem se v roce 1990 v tomto městě nenarodil. Toto příjmení nefiguruje ani v  záznamech obecního úřadu ve RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

Františkových Lázních, kde se eviduje vydání občanského průkazu nebo pasu. Spisovatelka přitom v rozhovorech tvrdí, že jezdí po světě s českým pasem. Bezvýsledné je i pátrání v archivech základních škol ve Františkových Lázních, kde měla vyrůstat. Obdobně vyzní i hledání informací o rodičích Lenky Pham. Na lidi, kterým se podle jejích slov obchodování v Česku přestalo dařit, a otec proto neodolal výhodné nabídce z USA, si ve Františkových Lázních nikdo nepamatuje. Nezná je ani předseda pobočky Svazu za Asia

realitě Českých Budějovic. V  případě knihy není až tak důležité, kde autor čerpal inspiraci a proč místa zaměnil. Mohlo by to ale něco vypovídat o existenci spisovatelky, která podle všeho za sebou pečlivě zametá stopy. Ovšem ani v českobudějovických středních školách nikdo s tímto jménem loni nematuroval. Nezbývá než zkusit štěstí v Malajsii. Po telefonickém dotazu na studijním oddělení University of Malaya v Kuala Lumpuru, kde by měla Lan Pham Thi dle vlastních slov studovat, je ale výsledek stejný jako dosud. Nemají tam žádnou

Sejdeme se za mořem Ve většinové společnosti úspěšná kniha měla odezvu i ve vietnamské komunitě. Jak říká Eva Pechová z Klubu Hanoi: „Cenili si toho, že to je odvážná autorka, která se nebojí pojmenovat problémy, jež v soužití Čechů a Vietnamců existují.“ Ale i  tady se zároveň vyskytly pochybnosti o jejím původu. Podle Vietnamců jsou totiž v knížce líčeny některé rituály a zvyky, které se v komunitě žijící v Česku nepraktikují. Čeští Vietnamci jsou ale prý každopádně

O cestě do USA si mohou nechat jedině zdát.

Dragon Bazar v  nedalekém Chebu pan Dặng Xuân Durớc, byť v místní vietnamské komunitě je stěhování do Spojených států výjimečná událost. Což potvrzuje i Eva Pechová z občanského sdružení Klubu Hanoi, která dodává, že do USA míří z Česka jen opravdu bohatí Vietnamci. Podobně vezme za své i druhá část oficiálního životopisu mladé autorky. V jihočeském Písku se nachází jedno gymnázium a sedm středních odborných škol. V žádné z nich ale jméno Lan Pham Thi nepřipomíná studentku, jež tady měla před rokem maturovat. Stejné je to i na radnici. Jak řekl zpravodaji deníku Právo místostarosta Tomáš Dušek: „Po této mladé dívce jsem se ptal, ale nikdo ji tu nezná. Přijde mi to zvláštní, protože tolik spisovatelů v Písku nemáme a ona navíc napsala o našem městě knihu.“ Nechme teď stranou, že kontury románu o životních osudech mladé české Vietnamky, která žije s rodiči na malém městě a potýká se s korupcí i rasově motivovaným nepřátelstvím, nerámuje Písek, ale vše odpovídá mnohem spíš RESPEKT. CZ

studentku se jménem Lan Pham Thi, která by se navíc prezentovala českým pasem. Respekt mimochodem nebyl jediný, kdo v těchto končinách hledal. Když se o úspěšném knižním debutu dozvěděl český velvyslanec v Kuala Lumpuru Jan Füry, chtěl spisovatelku poznat, a proto ji pozval na ambasádu. Začátkem října na jeho sekretariát dorazila e-mailová odpověď. Lenka Pham v ní sice vyjadřuje potěšení z možné schůzky, ale protože se nachází v České republice, pozvánku přijmout nemůže. Prý se ozve, až opět přijede do Malajsie. V tu dobu ji přitom hledala místní média a dostávala zprávy opačné: pokud chcete přímý rozhovor, přijeďte za mnou do Kuala Lumpuru. Kličkování nás vede k poslední pochybnosti. Respektu se totiž za pomoci přizvaného specialisty podařilo lokalizovat IP adresu, odkud e-maily údajně zasílané z Malajsie do místních médií skutečně chodily. Laikům nesrozumitelná číselná řada 94.113.117.68 mluví v počítačové komunitě jasnou řečí: malajsijské e-maily byly odeslány z Prahy.

rádi, že o jejich komunitě někdo napsal, a totožnost autorky je pro ně druhotná. Literární historik a  člen poroty Knižního klubu Pavel Janáček je však přísnější. „Kdyby se ukázalo, že autorem knihy je Čech, byly by zklamány naděje, že jsme byli vyzváni ke kulturnímu a literárnímu dialogu s lidmi z Vietnamu, kteří spolu s  námi dnes tvoří českou kulturu. Dialog zůstane, ale ti ‚cizí‘‛ budou opět pouze tématem, nikoli subjektem.“ Otázky, kdo tedy skutečně Lenka Pham je, proč si vymyslela fiktivní životopis či zda někoho kryje, zatím zůstávají ve vzduchu. Jde o českou Vietnamku, která za každou cenu chrání své soukromí? Anebo za touto dívkou skutečně stojí Čech nebo Češka, kteří chtěli přitáhnout pozornost k vietnamské komunitě? Respekt poslal sporné autorce nabídku k rozhovoru, jenž by se mohl uskutečnit v Kuala Lumpuru. Tedy přesně to, co Lan Pham Thi doporučuje pochybujícím novinářům. Odpověď z „pražské Malajsie“ zatím nepřišla. Q

57

kultura | literatura

Karneval neřesti Román Den opričníka je literárním zjevením temné budoucnosti Ruska

L

etos v létě se v Moskvě konala mamutí konference ruských analytiků a různých poradců vlády s názvem Co si myslí Rusko. Komentátor Washington Post David Ignatius, který je poslouchal, s jistým zděšením potom napsal, že prezident Barack Obama si měl přečíst román Bratři Karamazovi, protože „Rusko Vladimira Putina řeší ten samý rébus, který Dostojevskij popsal už před 130 lety“. Ignatius však měl Obamovi doporučit jiného autora a jiný román: Den opričníka od Vladimira Sorokina. V této knize je už totiž ten rébus vyřešen. Sorokin se dnes ve svých 54 letech řadí mezi velikány ruské literatury, jeho romány jsou překládány do mnoha jazyků a v samotném Rusku vyvolávají vášně: Putinova mládež proti nim organizuje protestní pochody, mnohem více čtenářů je však miluje a obdivuje. Sorokinův styl a literární myšlení nejlépe popsal autor sám v textu pro Le Nouvel Observateur: „Na pustý ostrov bych si vzal Tisíc a jednu noc, protože pohádky a legendy jsou moje vášeň. A pak Tolstého Vojnu a mír a samozřejmě kompletní spisy Rabelaise.“ Den opričníka, který právě vyšel česky ve velmi dobrém překladu Libora Dvořáka, je krvavou pohádkou o Rusku, napsanou se smyslem pro tolstojovskou epiku a pro rabelaisovskou fantazii, v níž svět je jedním karnevalem hrůzy a neřesti. Děj se odehrává až v roce 2028, ale číst se má dnes, protože krev už teče v reálu a „homo putinus“ alias opričník Pařez má našlápnuto již léta. Nezkušený čtenář by mohl podlehnout dojmu, že autor je šílenec posedlý středověkou imaginací, jenže to by byl hluboký omyl. Sorokin je v rozhovorech nebo esejích západoevropsky civilní, šílená je sama skutečnost, spisovatel z ní jen vytahuje na světlo to, co chce zůstat skryto.

pařezův opojný den O ději románu se už psalo hodně, takže jen stručně. Rusku vládne Gosudar a opričnina je jeho věrná pěst (založil ji v 16. století car Ivan Hrozný a KGB byla vystavěna podle jejího vzoru). „Zákon a pořádek, to jsou věci, na nichž vždy spočívala a spočívat bude svatá Rus, z Šedého popela zrozená,“ říká Gosudar. Vše „hnisající, nepřáteli otrávené“ nechal odtéci, medvěd má opět „mocné drápy“ a jeho „řev se dnes celým světem nese“. Rusko má totiž konečně za sebou éry zmatků – „Zmatek Rudý, Zmatek Bílý, Zmatek Šedý“ a prožilo „Obrodu“. Opričník Pařez vypráví archaickou ruštinou zážitky jednoho typického dne, kdy stihne se

58

Vladimir sorokin: den opriČníka Přeložil Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, 176 stran

svým týmem dobýt a spálit sídlo vnitřního nepřítele, na něhož Gosudar ukázal, oběsit jeho majitele, znásilnit jeho ženu a děti poslat na převýchovu. Vzápětí spěchá ve svém automatizovaném „medáku“ čínské výroby (neboť „je třeba se s Čínou přátelit, Gosudar náš moudrý je“) a s hlavou vlkodava na kapotě na divadelní zkoušku vykonat ideologický dozor, kde za úplatek upustí od pronásledování jedné z hereček. Tím úplatkem je droga z „akvária“, milimetrová rybka sterleď (čínské výroby), která se sama zavrtá do žíly a putuje do mozku (zdá se, že Sorokin předvídá využití nanotechnologií). Poté letí na čínsko-ruskou hranici zkasírovat celníky pro potřeby opričniny, nechá se odvézt do hlubokých lesů za věštkyní, navštíví Gosudarovu melancholickou manželku, kterou trápí, že ji „náš divoký lid“ nenávidí (Pa-

pokud se vize knihy naplní, řada rusů raději zvolí ostrovní samotu. řez zná důvod, neboť „panovnice naše způli je Židovka“), a večer završí sexuálními orgiemi opričníků, po nichž ubodají Gosudarova zetě, který u nich hledal ochranu před svým rozzlobeným tchánem. Děj teče rychlým proudem, kniha se však zavrtává do mozku čtenáře jako ta rybka sterleď především díky neutuchajícímu proudu detailů, jež se postupně skládají v anatomii ruského státu. Výjimečnost této knihy spočívá v tom, že každý z těchto detailů se dá citovat jako přímý odkaz na současnost, těhotnou temnou budoucností. Z věží Kremlu zmizely „ďábelské pentagramy“ a již „dvanácte let“ na nich září opět zlatí „samoděržavní orli dvouhlaví“. V Rusku se také již dávno zbavili „supermarketů cizozemských“ a nahradili je „Lidovými stánky“, v nichž jsou z každého zboží jen po dva druhy, „aby lid si tak vybrat mohl“ a usídlil se v něm „vnitřní klid, jistotou zítřka prodchnut“. Moderní technologie zajišťují dokonalý přehled o každém Rusovi, včetně „rozměrů údů a vnitřních orgánů“, a Pařez to vítá, neboť „jsme ve své vlasti, tak co bychom se styděli“. Rusko se uzavřelo, „Gosudar vystavěl Stěnu velikou, aby ohradil nás od nevíry a puchu pekelného … protože jedině my, pravo-

slavní, jsme na zemi církev uchovali jako tělo Kristovo“, cestovní pasy byly spáleny a pálí se i knihy, ovšem jen „škodlivé, nemravné a kacířské“, Tolstoj je ušetřen, neboť „klasika ruská je státu prospěšná“. Co se týče geopolitiky, „Číňani nás chtěli u krku vzít, ale naše Pokladnice přežila rejdy jejich“. Nicméně Čína je i na Rusko příliš velká, bez znalosti čínštiny „to dnes naprosto nejde“, z Pekingu vede až do Paříže desetiproudá dálnice, pod níž jezdí „podzemní vlaky stříbřité“ a je to „moc pěkná podívaná“. Zato Evropa „už to má za sebou, jen kyberpunkové arabští po troskách jejích se hemží“ a v roce 2021 Gosudar usvědčil francouzského velvyslance „z podněcování ke vzpouře, z Ruska ho vyhnal a vilu obsadila opričnina“. Nedávno Gosudar „třetí rouru zavřel“, protože ti „sračkošlapkové evropský zase Dvoru Chateau Lafite nedodali“.

putin první Jako každou výjimečnou knihu, i tuto lze číst na několik způsobů. Čtenář se může nechat vést pádícím dějem, může se opájet úžasným jazykem, může s rozkoší dešifrovat záplavu odkazů na literaturu a historické postavy i současníky, může obdivovat literární mechanismus, v němž vše do sebe postupně zapadá. Ohromující zážitek však prožije až v okamžiku, kdy na sebe nechá působit všechno najednou a stane se svědkem i účastníkem literárního zjevení. Že při tom pocítí mrazení v zádech a existenciální úzkost? To je přece smyslem literatury. Sorokin je prorok temných zítřků, jejichž kořeny už prorůstají ruskou zem. Na zmíněné konferenci v Moskvě řekl předseda ruské Unie nevládních organizací Modest Kolerov, který pomáhal Kremlu v letech 2005–2007 zakládat rusofilské nevládky v sousedních státech, že Putinovým příchodem k moci nastal „poprvé v ruských dějinách sociální a bezpečnostní konsenzus v souladu s přáním většiny“. Díky tomu se podařilo odvrátit další „národní sebevraždu“, jakou Rusko zažilo už v roce 1917 (hle, „Zmatek Rudý“) a v roce 1991 (hle, „Zmatek Bílý“). Jistě, Rusko se může vydat i jinou cestou, než kterou popsal Sorokin, a kdoví, možná budeme mít v roce 2028 na východě našeho západního spojence (možná právě proti Číně). Pokud se však Sorokinova vize naplní, najde se jistě dost čtenářů, kteří by si vzali Den opričníka s sebou na pustý ostrov, aby jim připomínal, že ostrovní samota je pořád lepší než život v Rusku. Q mARTIn m. šImEčKA

r e s p e k t 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa D 2 0 0 9

literatura | kultura

Takhle běžel Zátopek? Když koncem listopadu 2000 zemřel Emil Zátopek, zpráva se stala hlavní informací francouzských televizních stanic a námětem procítěných novinových nekrologů. Zvláštní vztah Francouzů k legendární české „supící lokomotivě“ (Zátopek měl Francii rád a do Paříže jezdil na mítink deníku L’Humanité, kde vytvořil jeden ze světových rekordů) o pár dnů později potvrdila další událost. Fotbaloví kouzelníci okolo Zinedina Zidana, tehdy mistři světa i Evropy, před utkáním na Stade de France drželi za Emila minutu ticha. Není divu, že loni publikovaná kniha Courir o fenomenálním běžci z Moravy od spisovatele Jeana Echenoze vzbudila ve Francii velký zájem (viz Respekt 38/09). V překladu nazvaném Běhat se příběh Emila Zátopka nyní dostává i k českému čtenáři.

Echenoz několikrát zdůraznil, že nejde o biografický příběh, ale o románovou poctu Zátopkovi, tedy volně zpracované vyprávění o části jeho života. Vymezil ji nacistickou okupací v roce 1939 a vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Zátopka tak nejprve představuje jako mladého sportovního ignoranta pracujícího ve zlínských Baťových závodech, při jejichž popisu se nelze vyhnout vzpomínce na Svatoplukův Botostroj. „Tempo ale bylo strašlivé, vzduch nedýchatelný, rytmus příliš rychlý, i nejmenší nepřesnost trestaná pokutou, i maličké zpoždění následuje srážka z už tak ubohého platu.“ Stejně schematicky jsou popsané i historické události – válka, krutá 50. léta, strach z StB, rok osmašedesátý. Český čtenář se zkrátka neubrání dojmu, že Echenoz své interpretace čerpá z pohledů na dobové fotografie, z jediného pramene v podobě krátkého hesla v encyklopedii, jež ale rozohňují autorovu fantazii až k zjev-

ným nesmyslům. Dozvíme se tak třeba, že Praha byla v srpnu 1968 obsazena pěti sty tisíci vojáky anebo že nastupující normalizátoři poslali Zátopka angažujícího se v pražském jaru do Jáchymova na uran. Kniha o Emilu Zátopkovi českému čtenáři nepřináší nic nového a otázkou je, proč byla přeložena. Navíc neohrabaně, se stylistickými anachronismy a nedostatky typu „z kop vytěžené země“, „se mu zadaří narušit rytmus běhu“. Pokud si někdo chce v tyto dny připomenout legendárního atleta – zemřel 21. listopadu –, vhodnější bude sáhnout po docela bohaté domácí produkci. Například po emotivně strhující a do českých reálií přesně vsazené povídce Oty Pavla Jak to tenkrát běžel Zátopek. Q jARoslAv foRmánEK

Jean eChenoZ: bĚhaT Přeložila J. Šotolová, Mladá fronta, 102 stran

Pochopit nemožné Autobiografická próza Amose Oze sice začíná klasickou formulí „narodil jsem se“, ovšem čtenáři posedlí fakty, mějte se na pozoru. Příběh o lásce a tmě totiž tvoří předivo interpretovaných vzpomínek a představ, které se neustále pohybují mezi minulostí a přítomností. Spíše než v přímce se tak vyprávění pohybuje v kruhu a rozšiřuje záběr otázek, aniž by nabízelo snadné odpovědi. Ústředním bodem je sebevražda spisovatelovy matky, když jejímu jedinému dítěti bylo dvanáct let. Oz o ní až dosud nepsal, a nyní si vytyčil úkol téměř nadlidský: pochopit prameny jejího zoufalství. Vyvraždění rodné židovské komunity na Ukrajině, vykořeněnost dívky – vyrůstající v buržoazní rodině v Rovně a studující historii a filozofii v Praze – v zemi plné písečných dun

a velbloudů, postavení ženy v chudších čtvrtích Jeruzaléma v době, která nepřála ženám-spisovatelkám... Přitom právě ona vášnivě ráda vyprávěla malému Amosovi příběhy – a patrně odtud pochází první slovo názvu knihy, která vypovídá o kdysi potlačené lásce k oběma rodičům i k celé zemi, stejně jako o tmě ve smyslu nevědomosti. Příběhu nechybí dějinné pozadí. Někdejší idealismus básníků-dělníků-revolucionářů, reformátorů a čtenářů Marxe a Freuda tu Oz konfrontuje se závěry tzv. nových historiků, k jejichž generaci patří – a kteří zpochybnili nejednu základní sionistickou tezi. Bolestný vztah mezi Araby a Židy tedy vidí jako napětí mezi dvěma oběťmi, pronásledovanými a vykořisťovanými moderní Evropou (konkrétně Velkou Británií). Vždyť Evropa zůstala pro jeho rodiče „zakázanou zaslíbenou zemí“ – toužili po její kultuře, ale syna učili pouze hebrejsky, aby ho ani nenapadlo pokukovat po

smrtonosném kontinentu. A zároveň svým způsobem obdivovali průkopníky v Galileji, kteří oproti nim – beznadějným intelektuálům – byli „silní, dobrosrdeční, mlčenliví a zamyšlení“. Zde se Oz s lehkou ironií uchyluje ke stereotypu tzv. nového Žida, aktivního hrdiny, po jakém volala izraelská budovatelská literatura. Ostatně narážek na spisovatele píšící hebrejsky, na otcovy a strýcovy knihy i na pozdější debaty o literatuře v kibucu je text plný. Je v prvé řadě příběhem rodícího se spisovatele, který svou látku našel v tom, co důvěrně zná. A Ozovi příznivci začnou alespoň tušit, proč se v jeho prózách tak často objevuje postava zraněného, tajnůstkářského dítěte. Q HAnA ulmAnová Autorka je amerikanistka působící na FF UK a NYU v Praze.

amos oZ: příbĚh o lÁsCe a TmĚ Přeložil M. Žantovský, Paseka, 472 stran ↓ InzERcE

r e s p e k t. c z

59

f ot o pr o f i m e d ia . c z

kultura | tvář

Ven ze zničeného života Tvůrčí smršť hudebního workoholika Bradforda Coxe Benjamin Slavík

N

ejsympatičtější, nejproduktivnější a nejchválenější rachitik mezi současnými hudebními umělci se určitě jmenuje Bradford Cox. Zrovna teď, když frontman americké indierockové kapely Deerhunter vydal pod svým sólovým projektem Atlas Sound album Logos, je ideální čas předložit jeho zevrubnou vizitku. Pokud chceme zjistit, co se dnes děje na scéně alternativního divného popu plného ruchů a zkreslených zvuků, nelze dělat, že Coxe nevidíme. Za poslední dva roky vydal s oběma projekty celkem čtyři desky a alternativní kritici jimi pravidelně plní první místa výročních žebříčků.

Ve světě blogerů

Bradford James Cox Skladatel, textař a hudební všeuměl se narodil v roce 1982 ve městě Athens v americkém státě Georgia. Po otci a matce má francouzsko-velšský původ. Od dětství trpí tzv. Marfanovým syndromem, vážným genetickým onemocněním, které se projevuje poruchami ve vývoji kostí, svaloviny a srdce. Za svoje hudební hrdiny označuje dvě – nijak zprofanovaná – jména: Cindy Wilson z kapely B-52’s a Lauru Carter z lokální punkové skupiny Bar-B-Q Killers. Vlastní hudbu nahrává od dvanácti let s použitím magnetofonu značky Atlas Sound, podle kterého později pojmenoval svůj sólový projekt. Se skupinou Deerhunter debutoval na uznávaném labelu Kranky v roce 2005. Od té doby vydal řadu ceněných alb jako Cryptograms; Microcastle nebo sólovou nahrávku Let the Blind Lead Those Who Can See but Cannot Feel.

60

Americké město Athens ve státě Georgia – kde se Bradford Cox narodil – se může zase po letech chlubit dalším kulturním artefaktem: vlastně prvním od roku 1983, kdy místní kapela R.E.M. nahrála svůj debut Murmur. Desky skupiny Deerhunter Cryptograms nebo Microcastle se za pár let v žebříčcích alternativní hudby vedle něj rozhodně nebudou muset krčit. V osobní pokladnici Bradforda Coxe, ze které loví esenciální nahrávky, jsou hlavně My Bloody Valentine, The Fall, Liars, Kraftwerk, David Bowie, The Birthday Party, Lee Hazlewood, Pavement a všechny tváře vysoké soulové školy Motownu. Sám se občas baví jako DJ: jeho playlisty jsou zápas moderny a popové a rokenrolové klasiky, který končívá nerozhodně. Všechny si můžete zadarmo stáhnout na jeho blog u: http:// deerhuntertheband.blogspot.com/, kde n ajdete také zhruba dvě stovky nealbových písniček, které nahrává, ale oficiálně nevydává. Bradford Cox je zásadní jméno scény, pro kterou už nejsou klíčové velké hudební časopisy typu Q, Mojo nebo Rolling Stone, nýbrž fanziny a blogy. Když se rozhodne dát ven novou píseň, tak ji jako první nemá BBC nebo MTV, ale pošle ji na servery typu Stereogum nebo Pitchfork. Kanály distribuce jsou již dávno změněny a obří instituce se více než plánováním budoucnosti zabývají škrtáním toho, co by mohly v budoucnu nepotřebovat. Blogosféra a komunitní servery o Coxovi píšou v podstatě neustále, což je další důkaz o jeho postavení na scéně. A určitě si nikde nepřečtete, že je to normální, se životem srovnaný muzikant, který dělá skvělá alba. Kdyby netočil samé oceňované nahrávky, měl by desetinu současných

kamarádů. Narodil se s  Marfanovým syndromem, což je nemoc, projevující se ztrátou svalové hmoty, která vás fyzicky zdeformuje, udělá z vás zrůdu: vystouplé kosti a ruce široké jako vodovodní trubky nevypadají nic moc. Když mu bylo šestnáct, celý rok se nehnul z nemocniční postele. Jeho dospívání bylo plné depresí a potkávání osobních démonů. Neměl kamarády, nikoho, s kým by se mohl bavit o fotbale a holkách. Terč konstantního posměchu, psychické i fyzické šikany. Jedna skladba z prvního alba projektu Atlas Sound je o chlapecké prostituci a sebeubližování. „V pubertě si o mě děti típaly cigára, byl jsem pro ně zrůda, která se nemohla bránit.“ Na někoho, kdo by s takovým backgroundem tvořil pozitivně, by se musela přilípnout nálepka „pokrytec“. Bradford Cox je v tomhle ohledu v pohodě: minimálně zpočátku je jeho hudba ze všeho nejvíc intimní psychopatický křik. Také je potřeba dodat, že Cox neví, co je volný čas. Kromě hraní a nahrávání nedělá skoro nic jiného. Sedí v obýváku, brnká na kytaru, vymýšlí elektronické ruchy, hraje si s notebookem a improvizuje. Tohle dělá v podstatě od dvanácti let.

Bolestný chaos Pro Bradforda Coxe je hudba něčím jako pro ostatní lidi sezení u psychologa nebo masáže. Je to terapie, která zajišťuje, aby normálně fungoval. To vylučuje stagnaci: od naprostého zvukového a emocionálního negativismu došel za pár let ke slazenému psychedelickému folku. Jako ideál syrovosti či prostě řev blázna, kterému se nedá pomoci, bývají nejčastěji prodávány živé nahrávky a demoverze britské skupiny Joy Division. Když v roce 2005 vyšel debut Deerhunter Turn It Up Faggota, reklamní pracovníci měli důvod zamyslet se nad etikou, protože lhát by se nemělo. Deska zněla jako extrémní noisový jam postpunkové kapely s nějakou metalovou sebrankou. Její vznik byl tříletou procházkou peklem. „Tu desku už nikdy nechci slyšet. Je to maximální koncentrace mého negativismu,“ říká o ní tvůrce. Řekněme si, že jde o obraz člověka, který se nikdy nechce podívat do zrcadla: až budete chtít slyšet zhudebněný duševní chaos, pusťte si tohle. Jediná škvíra ven z  deliria byla v  pokusu urovnat zmatek. Práce byla úspěšná, ale trvala skoro tři roky. Alternativní hudební kritika albu Cryptograms (2008) jednoznačně tlesRESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

kala. Stále šlo o hudbu psychicky nalomeného, ale konečně už léčitelného člověka. Takového, se kterým si promluvíte a shodnete se na tom, že s jeho stavem je potřeba něco dělat.

nakreslit sám sebe

krásná dospělost Najednou nebyl problém vrátit se do Deerhunter a napsat a nahrát Microcastle (2008), desku, která je pro mnohé příručka indierockové architektury: jasné melodie, čitelné struktury a průzračné vokály. Najednou je tady schopnost vyměnit depresi za melancholii. Bradford Cox dospívá: opouští pubertu, smiřuje se s okolním světem, přijímá konvence, ale současně odmítá zahodit osobitost. Souhlasí s tím, že na sebe není potřeba upozorňovat formou, věří tomu, že vy-

f oT o P R o f I m E d I A . c z

Následovala doba, kdy Deerhunter dostali poprvé chvíli volno, protože Cox si chtěl namalovat svobodný autoportrét. Podle jeho slov: „Udělat něco, co bych s rockovou kapelou nikdy nemohl.“ Potřeba nahrát materiál, v němž ho nebude rušit vliv spoluhráčů. Znělo to jako nebeský folk ztracený v mlze zpívaný odevzdaným vokálem. Atlas Sound hraje proti Deerhunter: potichu, méně srozumitelně a více zkresleně. Track

se vyrovnanější osobou. Řekl svá traumata a konečně dokázal s klidným výrazem vyjít na ulici a koupit si noviny. Už se nemusel schovávat.

Mistr deprese s radostí ze života.

je klidně postaven na šumu kytarového efektu, do kterého Cox odevzdaně recituje. Pokud má název desky shrnovat emoci desky, tak Let The Blind Lead Those Who Can See But Cannot Feel (Nechte slepé, ať vedou ty, kteří vidí, ale nic necítí) z roku 2008 nemá chybu. Atlas Sound se hodil zejména fanouškům, kteří chtěli o svém idolu vědět všechno. Velikost jeho boxerek se naštěstí nedozvěděli, ale zbylé informace byly vyčerpávající. Jeho debut se totiž rovná od hlavy k patě vysvlečený Bradford Cox. Traumata posbíraná za celý život, zabalená v balíčcích a ochotně servírovaná. Skladby o tom, jak mu bylo, když cítil, že se dotýká smrti, ale nebyl schopen uronit slzu; sám o tom mluví jako o době, kdy byl naprosto paralyzován a myslel si, že je to konec. „To se týká doby, kdy jsem hodně jel v drogách. Byl jsem zbavený všech instinktů, vůbec nic by mě nerozbrečelo. Bál jsem se sám sebe.“ Dále intimně vypráví o svém jediném přátelství s někým, kdo to viděl úplně jinak; s někým, komu byl ukradený, což ho prý bolelo víc než vypálený kroužek po cigaretě na předloktí. Vydání debutu Atlas Sound bylo zásadní především v tom, že se s ním Cox dostal do stavu, kdy se sezení s psychiatrem najednou zlomí a stav se začne lepšit: Bradford Cox nejen odlehčil batohu svých avantgardních nápadů, ale stal r e s p e k t. c z

modelování detailů upoutá každého stejně jako brutální zvuková vlna, již nejde přeslechnout. Hodně lidí mluvilo o tom, že přesně takhle to dopadne, když kdysi ošklivá holčička vyroste do slečny na vdávání. Komunita věrných se ale zlobila: měla problém, že jejich radikálové jsou najednou skupinou pro všechny. Deerhunter ovšem nejsou z těch, kdo by na staré fanoušky kašlali, a tak k dílu přihodili bonusový disk Weird Era Cont., kde to vrzalo a skřípalo jedna radost. Deskou opět zněla uvolněná mysl a nechuť k omezením. Byl to ale pouhý bonusový disk. Další rozhodnutí bylo, že Deerhunter půjdou zase spát, protože notebook byl plný nápadů pro Atlas Sound. A dnes už není třeba se bát ani poslechu Atlas Sound: druhá deska Logos si s sebou nenese nic děsivého. Na internetu se objevují fotky, kde se rachitik směje od ucha k uchu. Dříve chtěl být sám v pokoji bez plakátů idolů, dnes zpívá „I don’t want to die alone“. A navíc vyšel soundtrack k dětskému filmu Spika Jonzeho Where The Wild Things Are. Stojí za ním zpěvačka Karen O ze skupiny Yeah Yeah Yeahs – módní záležitost, do které si pozvala neméně módní kamarády a k nim Bradforda Coxe. Mistr deprese se tak oklikou ocitl na desce, kde je hlavním motivem dětem předhozená radost ze života. Q Autor je redaktorem časopisu Živel.

CoolTura

don G. v nedbalkách Kdo přišel první s tím, že v každém záporném hrdinovi se musí skrývat alespoň špetka dobroty? Romantická víra v člověka (zdroj moderních idealismů) je součástí naší výbavy, ovšem Mozart jí netrpěl. Ani jeho libretista Lorenzo da Ponte. Jejich děvkař a vrah don Giovanni nemá od začátku jediný světlý okamžik, a pokud je něčím sympatický, pak jen tím, jak trvá na svém a nekaje se ani tváří v tvář smrti. V té jednoduchosti je něco osvobozujícího, skoro komického. Stejně jako v tom, že zlo je nakonec potrestáno, v nové inscenaci Christophera Aldena dokonce vtipně: nedočkáme se kamenného hosta ani pekelných plamenů. Zavražděný komtur docela jednoduše vstane, odzpívá si svoje, načež místo fúrií nastoupí několik malých dětí a jedno z nich šoupne dona G. do komturovy rakve. Christopher Alden nastudoval Dona Giovanniho s mladým ansámblem Opery města New Yorku. Nehledá v něm skryté významy, naopak, stejně jako v Janáčkově Věci Makropulos, kterou u nás vloni inscenoval v Národním divadle, zvýrazňuje jednotlivé motivy s až krutou doslovností a dotahuje je do konce: jde-li o sex, ukazuje sex. Jde-li o smrt, ukáže smrt. Rodilý Newyorčan Alden je známý tím, že klasické operní kusy vypráví divadelním jazykem, na který současný divák slyší. Jeho výrazem je brutalita, vypjatá smyslnost, ale také jednoduchost, účelovost a smysl pro humor. Zelenočerná šachovnice ozářená neonovým křížem na zdi má v sobě něco sterilního. Proměňují ji jen různé konstelace židlí, zpěváků, světel. Proti chladnému povrchu kontrastují částečně obnažená lidská těla, hlavně mužská – don Giovanni a Leporello odehrají velkou část druhého aktu ve spodním prádle. Jde přece hlavně o vášně: o lásku (Elvíra), pomstu (Anna) a vášeň hazardního hráče (don G.). Aldenovi se podařilo z opery, která měla premiéru 28. října 1787 v Praze, vytáhnout velmi současné téma. Jeho don Giovanni je hrdinou naší doby. Je v něm osamělost člověka, který nedokáže s druhými lidmi navázat vztah jinak než tak, že je využívá. Je to hazardní hráč, jehož potěšení je přímo úměrné výšce sázky. Operu ale můžeme chápat také myticky: jako koloběh narušení a obnovy řádu. Tak vyznívá závěr. Nepořádek na scéně je uklizen, rakev odnesena. Účinkující se usazují na svoje původní místa včetně oživlého komtura. A na jedné nenápadné postranní židličce se nakonec vynoří i nezničitelný don G. mAgdAlÉnA PlATzová příští týden píše Jan GReGoR

61

kultura | výtvarné umění

Kocovina s Chalupeckým f ot o kare l c u d l í n

Výtvarníkem roku je Jiří Skála, otázka zní proč Jak to ovšem vypadá, o nějakou komunikaci s veřejností ceně ani nejde. Na ceremoniál se sice pořadatelům podařilo sezvat zmíněné trio Havel-Reed-Vega, s výjimkou Havla, spoluzakladatele ocenění, však během večera ani nedostali prostor k tomu, aby svou přítomnost nějak vysvětlili. Proč nemohl někdejší aktér Warholovy Factory něco říct na mikrofon a místo toho musel přihlížet sebemrskačskému představení v režii Michala Pěchoučka? Jako kdyby přijel Jack Nicholson na karlovarský festival, v tichosti si sedl v Thermalu do první řady a po projekci zesměšňující českou kinematografii zase v tichosti odešel. Není divu, že se zpráva o večeru následující den nedostala na titulní stranu ani jednoho z deníků (MF Dnes přitom její významnou část věnovala Botticelliho výstavě ve Frankfurtu).

Taková hra

A teď se pekelně soustřeďte. (Skála uprostřed)

H

rozen fotografů blesky oslňuje Václava Havla. Za ním kráčí Lou Reed s  malým fotoaparátem. Kdosi ho náhle odstrčí, protože mu brání ve výhledu na bývalého prezidenta. Suzanne Vega ignorují úplně všichni. Stejně jako šest mladých výtvarníků, kvůli kterým se dnešní Cena Jindřicha Chalupeckého koná. Začíná výtvarný večírek roku, ale ještě než se někdo stačil napít, provází ho těžká kocovina.

Komunikovat i s pozornými Čtvrteční vyhlášení jubilejního dvacátého ročníku soutěže ukázalo, že Chalupeckého cena se dostala do kritické fáze. Je to paradox: v době, kdy mladá výtvarná scéna ožívá a staví se na vlastní nohy, kdy nehledě na státní podporu vzniká spousta akcí a galerií organizovaných na vlastní pěst (sice amatérsky, ale s obrovskou energií), dává veřejnosti prestižní ocenění pro autory do pětatřiceti let zprávu, že tu panuje ubíjející nuda. Všechny projekty, které jsou do ledna v pražském DOXu k vidění v rámci výstavního finále, jsou z jiného světa. Jsou překomplikované, unavené, do sebe uzavřené, všechny vyvolávají v divákovi pocit, že na něj někdo hodil těžkou deku. Nejvíc instalace Jiřího Skály (1976): soubor textů, ve kterých se zabývá vlastním vztahem k umění tak krkolomně, že autor těchto řádků marně hledal důvod, proč s tím Skála vůbec chodí před lidi. Právě Skála se ve čtvrtek stal čerstvým laureátem Chalupeckého ceny. Důvod? „Porota oce-

62

nila soustředěný a důsledný přístup práce Jiřího Skály, který si nárokuje plnou pozornost diváka, ale zároveň se vyznačuje vůlí komunikovat,“ zní verdikt. Ta věta je neuvěřitelná. Ať už v porotě zasedá kdokoli (a letos je plná dost významných jmen, rektorem VŠUP Pavlem Liškou počínaje a  německou kurátorkou Suzanne Altmannovou konče), vyzdvihuje fakt, že má Skála chuť komunikovat, ačkoli k tomu potřebuje soustředěného diváka. A kdo ne? Je snad normální, že když chcete někomu něco říct, tak chcete, aby vás poslouchal. Je to stejné, jako kdyby hudební soutěž zpěváka ocenila za to, že i když je jeho muzika náročná, baví ji ho dělat. Celý problém Chalupeckého ceny totiž není ve výtvarnících, ale právě v ceně samotné. Chybí v ní člověk, který by porotě řekl, že její verdikt sice zní vznešeně, ale nemá žádný smysl. Tedy že pravděpodobně nemá smysl ani výběr laureáta. A který by také soutěž vedl nějakým jasným směrem. Má oceňovat nové přístupy? Pak teď vybrala autora, který řeší otázky aktuální v konceptuálním umění 70. let. Má tleskat lidem, kteří už mají něco za sebou a jsou takzvaně „hotoví“? Pak ocenila Skálu, který se stále hledá. Má se řídit především dílem, které je vidět na výstavním finále? Pak sáhla po nejslabší instalaci. Má tak jako většina cen kalkulovat s tím, že laureát svou osobností pomůže cenu popularizovat navenek? Pak zvítězil introvert, který o smyslu svých děl těžce komunikuje i sám se sebou.

Čtvrteční ceremoniál v DOXu pojal Michal Pěchouček (sám laureát z roku 2003) jako záměrně trapnou frašku, která měla ústy zhmotněného Chalupeckého ukázat, že celá cena je jenom taková hra, při níž je prestiž prázdným slovem, protože na co si tu vlastně hrajeme. Tahle výchozí pozice by měla svou logiku ve chvíli, kdyby měla cena tak silný zvuk, že by stálo za to ji posadit zpátky na zem, aby si její aktéři uvědomili, že se nemají brát příliš vážně. Jenže Chalupeckého cena takový zvuk nemá, s výjimkou listopadového předávání o ní celý rok vůbec není slyšet. A může si za to jenom sama. Proč třeba někdo ze Společnosti Jindřicha Chalupeckého nereagoval na nedávnou provokativní akci Ondřeje Brodyho s Markem Medunou, při níž pomočili Chalupeckého hrob? Dotklo se to nějak pořadatelů, nebo to vzali jako normální způsob výtvarného vyjádření? Nevíme. Proč se cena vůbec nehlásí k aktivitám jejího loňského laureáta Radima Labudy, který právě teď v pražské Meetfactory uspořádal pozoruhodnou performanci Last Rover, v jejímž středu stojí automobil, který si koupil za peníze obdržené za ocenění? Proč na webu soutěže hned druhý den nebylo ohlášeno Skálovo vítězství? Protože ceně chybí jasné vedení. Na jaře si měl podobné záležitosti kolem ceny vzít na starost kurátor Jiří Ptáček, nakonec ale z toho pro nespecifikované komunikační problémy sešlo. Teď se mluví o tom, že tímto člověkem bude teoretička Lenka Lindaurová, již však zrovna neprovází pověst organizačního talentu. Cena se každopádně příští rok koná v Brně, které se o ni už pár let s Prahou střídá. Bude zajímavé sledovat, jestli se nejdůležitější výtvarné ocenění v Česku odpíchne směrem ke hladině, nebo bude dál klesat ke dnu. Pak by si ho zdejší scéna nezasloužila. Q Jan H. Vitvar

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

oslavy výročí | kultura

Jak ne(o)slavit revoluci Než jít na hudební mejdan na Národní třídě, to radši letět do New Yorku

P

ostavit se k oslavám 17. listopadu se vztyčenou hlavou a vyjít z toho se ctí je určitě výzva. Cesty mohou být různé a výsledky tomu odpovídající. Jednou z nich bude trdlující Roman Holý s coververzemi undergroundových skladeb na Národní třídě a  druhou třeba festival Perfoming Revolution v New Yorku. I když je 17. listopad oslavou demokracie, jako bychom opět neměli na výběr.

Americký sen Oslavy dvaceti let od pádu komunismu vyvrcholí v úterý na Národní třídě hudební estrádou Mejdan pro všechny showdruhy. Akce neodrazuje jen názvem, ale i hudební dramaturgií. Samozřejmě: zástupci starší generace Vladimír Mišík, Vlasta Třešňák, Vladimír Merta, Pavel Zajíček či Michal Ambrož tu mají jasné místo a nepotřebují točící diskokoule k tomu, aby měli co říct. Stejně legitimní je tu přítomnost mladé generace zastoupené Vladimirem 518 a jedovatým Jamesem Colem, kteří jazykem streetu fackují současný politicko-ekonomický systém. Jako pěst na oko ovšem působí Monkey Business, kteří jsou tahounem celého večera a kteří akci propagují na plakátech vylepených po celém městě. Tihle pouťoví baviči mají zřejmě uvolnit atmosféru a dodat starým hitům moderní oblek. Jejich masová taškařice přitom nechtíc ukazuje druhou stranu mince kapitalismu a demokracie s klíčovým okruhem peníze–poptávka a visačkou s krédem „ubavit se k smrti“. Jak vidí svou přítomnost mezi kritiky režimu sám Roman Holý? „Také se o to snažíme. Na příští rok chystáme poměrně dost politicky angažovaný videoklip a hostování Vlasty Třešňáka na naší nové desce spolu s obalem se Stalinem vnímavějším napoví.“ Ať už večírek na Národní třídě dopadne v úterý jakkoli, trpkou pachuť vyvolává už pře-

dem. Jak se lze takové situaci vyvarovat, ukazují při stejné příležitosti v New Yorku. Výročí pádu komunistických režimů tam oslavuje festival Performing Revolution in Central and Eastern Europe, který začal minulý týden a bude pokračovat pět měsíců. Organizátoři z něj jakékoli masové maškarády vyškrtli a vsadili jen na kvalitu a novátorské pojetí: sestavili tak bohatý hudební, divadelní, filmový a výstavní program, že opět můžeme jen zasněně hledět směrem na západ. V rámci hudební části festivalu se minulý týden odehrál třeba velký koncert Music From Behind The Curtain, na kterém vystoupily kapely, jejichž tvorba zůstává navždy spjatá s odporem k totalitním systémům (polští Dezerter, rumunští Timpuri Noi, maďarští Kontroll Csoport, ale i čeští Psí vojáci a slovenští Bez ladu a skladu). Nejdůležitější hudební událostí v  New Yorku pak bude čtvrteční světová premiéra hry The Velvet Oratorio, kterou realizovala Untitled Theater Company #61. Hra je výsledkem spolupráce mezi scenáristou Edwardem Einhornem, dramaturgyní Karen Ottovou a skladatelem a  režisérem Henrym Akonou. Text oratoria je založený na vládních dokumentech USA, souvisejících československo-sovětských dokumentech a rozhovorech s novináři, diplomaty a běžnými lidmi, kteří byli v ulicích během listopadu ’89. Děj zároveň částečně vychází z Havlových dramatických textů. „Havel pro nás zůstává zásadní osobou sametové revoluce, a proto jsme se rozhodli použít osudy Ferdinanda Vaňka během událostí 17. listopadu. Myslím, že v dnešní době stále spousta zemí trpí v posttotalitních režimech, a z toho důvodu považuji vaši revoluci za velmi inspirativní. Zároveň některé nedávné zásahy americké vlády vybízejí k  otázce, zda i  my jako

Američané se zde nemůžeme něčím poučit,“ přibližuje scenárista Edward Einhorn. V dalších sekcích najdete spoustu poutavých uměleckých projektů, které pracují s tématem revoluce, ať na metaforické nebo pseudo/dokumentární úrovni. Mezi radikální umělecké experimenty patří taneční představení Taylora Maka Lily’s Revenge nebo prezentace slovinského divadelního projektu Noordung 1995– 2045, který se zaměřuje na „postgravitační umění“ a perfomanci v kyberprostoru. Festival představuje také filmové snímky a site specific projekty, tedy projekty vytvořené pro dané místo, jako Dancing with the Berlin Wall německo-turecké choreografky Nejly Yatkinové, která ukazuje berlínskou zeď, stěžejní symbol rozdělení světa, jako součást všední reality. Festivalu se účastní i čeští tvůrci. Divadlo Archa připravilo multimediální divadelní hru Šance 1989 aneb Window of Opportunity, která dokumentární formou zkoumá otázku svobody v demokracii a totalitě. Na několika zajímavých projektech se podílí také český režisér a scénograf Pavel Dobruský. Jedním z nich je The Velvet Weapon autorky Deborah Brevoortové, jejíž dokumentární drama vychází z rozhovorů se 43 vůdčími postavami revoluce. Dobruský také režíroval loutkohru Revolution! a taneční performanci Sametová – Velvety. Na otázku, zda tato představení uvidíme i v Česku, autoři nejistě krčí rameny. Zatím je tady k tomu zřejmě nikdo nevyzval. Jak je vidět, pád železné opony neznamená automaticky i pád úzkoprsého myšlení. Pražská verze oslav 17. listopadu ’89 tak bohužel – co se týče hudebního programu – spíš než k vyjití do ulic motivuje k tomu zůstat demonstrativně doma. Q Lenka Morávková Autorka je hudební publicistka.

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

63

seriál | česká inteligence

Za sklem

Jan Mukařovský repr o re s pekt

pavel kosatík tímco Mukařovský se – pro Černého ne zcela srozumitelně – skryl pod ochranou kolektivu, Pražského lingvistického kroužku. Za druhé světové války, kdy český vzdělanec podle Černého měl tak jako vždy jít příkladem a zapojit se do odboje, se Mukařovský na sedm roků odmlčel. Jejich životy se však rozešly zejména po únoru 1948, kdy režim, který Mukařovského vyzdvihl, Černého zlikvidoval.

Svět, to jsou struktury

Dílo se má nadále zkoumat jen samo o sobě, bez vztahu k prostoru a času. (Jindřich Štýrský)

64

V

  dějinách české kultury není člověka hodnějšího opovržení než Jan Mukařovský, jeho jméno je hanebnost sama, nikdo si nenamlouvej opak, není možné v něm zachránit ani učitele ani vědce ani Čecha ani člověka.“ Sotvakdy se v  českém jazyce zrodila strašnější kletba než tato, pocházející z  pamětí Václava Černého. O jejich pisateli je známo, že uměl křivdit – zvlášť oponentům o tolik odlišným, jako byl jeho o čtrnáct let starší univerzitní kolega. Černý šel světem jako španělský hidalgo a sváděl své literární zápasy před publikem sám, za-

Humanisticky orientovaní vědci záviděli přírodovědcům průzračné pravdy jejich nauk od doby, kdy Newton vylíčil vesmír prostě a jasně jako kulečník – a nepřestali o ně usilovat ani poté, co Einsteinovy a další objevy tuto představu zkomplikovaly. Mít tak metodu, která by zafungovala stejně za všech okolností! Jedním z nejheroičtějších pokusů o nalezení této metody se v minulém století stal strukturalismus. Když pozitivisté o jednu až dvě generace dřív navršili dosažené poznání a klasifikovali je do oborových škatulek, ukázalo se, že jít dál touto cestou znamená zopakovat příběh pohádky Hrnečku, vař! i s odpovídajícím koncem. Strukturalisté proto přestali jednotlivosti vršit a začali se ptát po jejich účelu; na tomto základě je pak řadili do nových hierarchií. Místo prvků teď řešili vztahy mezi nimi a z takových vztahů nově vzniklé celky. Celý vesmír se tím proměnil v síť struktur a směrem k citlivému uchu se rozezpíval. Z vědeckého bádání vymizely náhody, skončily pitvy jednotlivin, najednou se daly řešit celé systémy, vyvíjející se v prostoru a čase. První strukturalisté nastoupili v oblasti vědy o jazyce a zkoumali jak vzájemné vztahy mezi jeho prvky (třeba hláskami), tak vztahy těchto prvků k označované skutečnosti. O generaci dříve vědec, který četl román, dumal o  tom, čeho chtěl autor dosáhnout, jak postupoval a nakolik svůj záměr splnil. Stavěl se na jeho místo, vciťoval se do něj a psychologizoval. Objektivita tím byla téměř vyloučena, každý nakonec objevil něco jiného podle odlišné hloubky svého vcítění. Ale strukturalisté nyní řekli, že zkoumat se má jen dílo samo bez vztahů k prostoru a času, stejně jako si přírodovědec počíná při průzkumu kamene z hvězd, lidského těla nebo neznámého záření. Nová a silná teorie slibovala, že dokáže vysvětlit všechno bez rizika, RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

Že spolek zformovaný kdysi ruskými utečenci nepůjde v nových poměrech udržet, bylo zřejmé. Útoky proti němu se navíc brzy rozrostly o spílání z řad progresivní stalinské lingvistiky. Jako první její hvězda nastoupil N. J. Marr, pavědec lysenkovského typu, který tvrdil, že úspěchy stalinské politiky se odrážejí ve stále kvalitnějším jazyce. Když pak Marra v  Kremlu zavrhli a  do jazykovědy autorsky vstoupil sám generalissimus, ukázalo se, že ať marristé nebo strukturalisté, pomýlení a potenciálně vinní jsou teď všichni. Ještě dřív než k  němu z  Moskvy dorazilo předvídatelné obvinění, učinil tehdy Mukařovský zvláštní krok. Ve stati otištěné v roce 1951

že by vědec něco vlivem své osobnosti zkreslil. Ať cholerik nebo bohém, každý zjistí totéž. Na místo osamělého badatele tím i do humanitních věd vstoupil kolektiv.

Nejdůležitější část Mukařovského strukturalistické kariéry se odehrála na půdě špičkového meziválečného intelektuálního seskupení, Pražského lingvistického kroužku. První členská schůzka v roce 1926 sice ještě proběhla bez jeho účasti, v dalších letech se však Mukařovský stal na české půdě nejpilnějším členem. Zatímco práce ruských exulantů Romana Jakobsona nebo knížete Nikolaje Trubeckého založily slávu kroužku za hranicemi země, těžiště Mukařovského práce leželo mezi tehdejší českou avantgardou. Zvláštní bylo, že Mukařovský se o její texty ze začátku vlastně nezajímal, rozebíral texty Karla Hynka Máchy a dalších autorů 19. století. Básníky z okruhu Devětsilu, nespokojené s myšlenkovou úrovní svých manifestů, přesto uchvátil. Dodal jim estetickou teorii, kterou do té doby postrádali. Uvěřili mu, že i v jazyce a literární tvorbě se uplatňují podobné zákonitosti, které spatřovali například v deterministicky chápaných dějinách. A tak Jindřich Honzl, Karel Teige, Vítězslav Nezval a hlavně Vladislav Vančura v sobě pod Mukařovského vlivem objevovali „utajené filology“ – a začali strukturalisticky psát, nejdříve stati, a pak i krásnou literaturu. Zmíněný Václav Černý později členy Pražského lingvistického kroužku obvinil, že se při tom všem proměnili i v jakousi juntu, která dosazovala své členy do vlivných pozic na univerzitách a dávno před politickými procesy konala veřejné debaty o tvorbě ideových nepřátel, na kterých se rozdělovaly „dílčí popravčí úkoly“. Mukařovský sám však vnímal činnost kroužku úplně jinak. V dopisech si pochvaloval, že kroužek zavedl nový druh vědecké spolupráce, „místo pouhé kooperace kolaboraci“, při které všichni závazně vycházejí ze stejných myšlenkových předpokladů a průběžně si kontrolují průběh i výsledky své práce. Dobrovolně přijatá řehole a přísnost s ní spojená přivolávaly, jak Mukařovský věřil, budoucnost, v níž jednou budou stejně přísně kolektivisticky spolupracovat všichni.

Velký obrat Jakkoli se mohly u některých členů kroužku vyskytnout mocenské ambice, před rokem 1938 se sotva mohly přenést ze světa disputací někam jinam. Válka a to, co přišlo po ní, však postavení kroužku změnila. Především zdecimovala řady jeho členů a spolupracovníků: kníže Trubeckoj a Vilém Mathesius ji nepřežili, Roman Jakobson v americkém exilu pochopil, že jeho návrat je nežádoucí. Rusko-českého literárního historika Alfreda Bema hned po „osvobození“ Prahy zatkla NKVD. Když to Mukařovský v červnu 1945 oznamoval v dopise dalšímu členu Bohuslavu Havránkovi („Jeho paní u nás na fakultě žádala, aby se ho fakulta zastala, což je ovšem zcela nemožné“), Bem už byl ve skutečnosti několik týdnů mrtev, oficiálně spáchal sebevraždu. RESPEKT. CZ

Ubývání etiky

f ot o č tk

V kroužku

desátých let okolo dvaceti, však největší škodu napáchali lidé typu Mukařovského. Jim, a ne Gottwaldovi, studenti do té doby věřili a z jejich zrady vyplynulo, že nyní je možné doopravdy všechno: když člověk nečeká až na obvinění sovětských bezpečnostních poradců, ale zneuctí se sám, nejenže nezahyne jako Záviš Kalandra, ale začne sbírat jednu mocenskou funkci za druhou. Už v roce 1948 se Mukařovský stal rektorem Univerzity Karlovy, po abdikujícím Karlu Englišovi, později ho postavili do vedení Ústavu pro českou literaturu ČSAV, v čele Československého výboru obránců míru reprezentoval režim na mezinárodních kongresech atd. Řada jmen těch, kdo potom Mukařovského napodobili, je dlouhá.

JAN MUKAŘOVSKÝ (1891–1975)

Literární vědec, estetik. Od roku 1926 člen Pražského lingvistického kroužku. Profesor estetiky na bratislavské (1934) a pražské (1938) univerzitě. Jeho strukturalistické teoretické myšlení mělo velký vliv na českou avantgardu. 1948–1953 byl rektorem Univerzity Karlovy, 1952–1962 stál v čele Ústavu pro českou literaturu ČSAV atd.

obrátil o sto osmdesát stupňů, popřel platnost objektivní strukturalistické teorie a s ní i svou vědeckou minulost. Navigován stalinskými citáty se pak přihlásil k nejprimitivnějšímu dělení vědy: dobré a špatné, reakční a pokrokové, válečnické a bojující za mír. Přesně v duchu „logiky“ probíhajících politických procesů (že totiž každý čin podezřelého může jeho postavení jenom zhoršit) vylíčil Mukařovský i své dřívější pokusy o sloučení strukturalismu s marxismem jako snahu zahalit podloudnou podstatu svého učení – až bude zahalena úplně a bude tím moci škodit co nejvíc. Člověk, který před čtvrtstoletím tvořil „kosmické zákony“ literární vědy, nyní podepsal tvrzení, podle kterého v  díle jde jen o ideu, která se v něm hlásá. Tedy o to, slouží-li potřebám dělnické třídy v jejím boji. Dobrá kniha se od špatné nově lišila jen tím, na čí straně autor stál. Pokud si dnes představujeme ponurý čas po únoru 1948, vnímáme jako lidi odpovědné za tehdejší marasmus hlavně prominenty z vedení komunistické strany. Mezi vzdělanci a hlavně mezi studenty, lidmi, kterým bylo počátkem pa-

Mukařovského lze za jeho chování odsuzovat a psát o něm donekonečna, jako to dělal Václav Černý, že to byl „protektorátní zalezlík“, „opatrnický vyčkavač“, „slizký hoch“ atd. Zajímavější otázka však je, zda Mukařovský skutečně klíčové rozhodnutí svého života učinil ze strachu o existenci, jak to Černý předpokládal, nebo z jiné příčiny. Mnozí, jako například esejista a posrpnový exulant Rio Preisner, usoudili, že Mukařovský v roce 1951 vlastně žádné zvláštní trauma neprožil. Jeho strukturalismus byl moderní teorií v tom smyslu, že mezi mnoha možnostmi, jak se vztahovat ke skutečnosti, připouštěl také tu, kdy člověk z  těchto vztahů vyloučí všechna etická hlediska. Právě to už ve třicátých letech na Mukařovském zaujalo například Vladislava Vančuru. Když tehdy spisovatel napsal, že podle strukturalistických představ nepatří do umění aktivistické a politické postoje, zamračili se na něj tenkrát hlavně marxisté, kteří si mysleli, že jim Vančura chce zrušit psaní podle šablony ideologie. Aby však nebylo pochyb, o co jde, spisovatel pokračoval a napsal, že ani „pravda a etický vkus nemají v řádu umění rozhodujícího místa“: bylo to tedy jinak a svět, který se tím rýsoval, se měl naopak komunistům hodit. Bude to svět abstraktních pravidel, ve kterém bude člověk hrát jen bezvýznamnou roli. Pokud, veden okolnostmi, změní světonázor, z hlediska etiky to nebude hanba, protože etika v takovém světě vůbec nemusí existovat. Kdyby se Mukařovský v padesátých letech potkal s Černým a vyslechl si jeho názor, patrně by před ním neutekl ani by na něj nevolal policii. Spíš by na něj hleděl nechápavě, přes sklo svého abstraktního světa, jehož obyvatelem se stal. Q

Ke čtení: Květoslav Chvatík: Strukturalismus a avantgarda, Praha 1970 Jan Mukařovský: Ke kritice strukturalismu v naší literární vědě, Praha 1951 Struktura a smysl literárního díla (red. M. Jankovič, Z. Pešat a F. Vodička), Praha 1966

Příště J. L. Fischer

65

civilizace / trendy PALEONTOLOGIE

str. 66

TECHNOLOGIE

str. 69

ESEJE

str. 70

VE HVĚZDÁCH

V ráji dinosaurů

Dotýkejte se, prosím

Násilí kamery

Procvakni a sečti

VLADIMÍR SOCHA

PETR KOČÍ

PETR FISCHER

MAREK UHLÍŘ

Klonovat tyranosaury sice nebudeme, ale představa, že jejich kosti musely úplně zkamenět, už neplatí.

Na trh míří přenosné počítače s dotykovou obrazovkou a jediným pevným tlačítkem – tablet PC.

Ve světě ovládaném násilím kamery je celý život pouhý obraz.

str. 72

Vynález Hermana Holleritha, děrný štítek, naučil stroje přemýšlet.

V ráji dinosaurů Možná budeme přepisovat učebnice paleontologie: v kostech tyranosaura se totiž nedávno našly stopy bílkovin, zbytky cév a červených krvinek. Naleziště východní Montany, kde dávný tvor kdysi žil, mohou nabídnout i další pozoruhodné objevy. Není divu, že se vykopávek v těchto končinách účastní pestrá směs lidí, od vědců až po dobrodruhy. Vladimír Socha

66

Stojím na malé vyvýšenině uprostřed fantastické krajiny, poseté zkamenělými kostmi starými téměř 70 milionů let. Kdysi tu žili obrovití tyranosauři, rohatí triceratopsové či obrnění ankylosauři. Rozkládalo se tu obrovské jezero, obklopené nížinou s četnými říčními rameny a močály. Putovala tudy tisícihlavá stáda ohromných dinosaurů. Zde byl jejich poslední ráj na Zemi, o několik stovek tisíc let později již na celém povrchu planety vyhynuli. Do reality mě vrací vrčení motoru ohromného trucku, doléhá ke mně z našeho paleontologického tábora Snap Creek, kde pracuji jako dobrovolný pomocník amerických paleontologů. Zdejší okolí dnes vypadá úplně jinak než koncem druhohor: z dávného ráje zůstala vyprahlá, letním žárem rozpálená pustina východní Montany. První osadníci z  východu nazvali tento kus země Badlands – špatnou, neúrodnou půdou. Tou opravdu je, ale pro paleontologa znamená tento kraj, nabízející vrstvy hornin z geologického období zvaného svrchní křída, naopak učiněné požehnání, ohromné pohřebiště dávného burianovského světa.

Sprinter tyranosaurus Lebka, kterou později s  pomocí dalších dvou členů týmu obaluji pytlovinou namočenou v sádře, je zachovaná pouze asi z jedné třetiny. Přesto je obrovská, celý sádrový obal, v němž fosilii povezeme do laboratoře, bude měřit kolem jednoho metru na šířku a vážit přes čtyři metráky. Dinosaurus, kterému lebka před desítkami milionů let patřila, byl velmi hojným stádním býložravcem spásajícím byliny i menší dřeviny. Kmínky slabších keřů a stromků doslova přeštípával svým zobákovitým koncem silných čelistí. Dosahoval délky až devíti metrů a hmotnosti dospělého afrického slona. Stojíme nad pradávným hrobem rohatého dinosaura triceratopse. Lebka je podivným způsobem „vykrojená“ a chybí jí celá horní část. Zkameněliny bývají samozřejmě často nekompletní, ale takové poškození lebky triceratopse je vzácné. Navíc jsme už neobjevili žádné další části kostry to-

hoto obrovského zvířete, jen černě zbarvená semena a větvičky jakýchsi vlhkomilných krytosemenných rostlin, památky na přírodu svrchní křídy. Snad mrtvé tělo triceratopse leželo delší dobu vydáno napospas rozkladu a zubům masožravců, proto se další kosti nezachovaly. A záhadné poškození lebky? Třeba si z mršiny ukusoval sám král dinosaurů Tyrannosaurus rex... Vedoucí týmu, paleontoložka Liz Freedmanová, krčí nad takovou hypotézou rameny. Stroj času nemáme, a tak musíme zůstat u domněnek. To se v paleontologii stává poměrně často, přesto lze říci, že dnes žijeme doslova ve zlatém věku výzkumu dinosaurů. Vědcům usnadňuje práci řada nových metod včetně počítačových technologií. Speciální programy umí z kosterních pozůstatků třeba vypočítat, jak rychle se dávný živočich pohyboval. Dříve například odborníci odhadovali rychlost, kterou tyranosaurus dokázal běžet, v širokém rozpětí asi 11 až 60 km/h, v současnosti však převládá názor, že na krátkou vzdálenost vyvinul rychlost kolem 30 km/h. To by znamenalo, že běhal rychleji než průměrně disponovaný dospělý člověk. Pomocí počítačové tomografie nahlížejí vědci do dinosauřích lebek, aniž by je museli narušit, a mohou díky tomu studovat strukturu mozku a měřit jeho relativní velikost. Tak byly například digitálně vytvořeny velmi přesné trojrozměrné modely mozku dravých i býložravých dinosaurů s dobře patrnými detaily, jako jsou čichové laloky nebo jemná struktura vnitřního ucha. Jiné metody pomáhají s hledáním fosilií: speciální penetrační radar umí nahlédnout pod zemský povrch a objevit kosti dříve, než začneme s vykopávkami. Po vrstvách, které by mohly ukrývat zajímavé nálezy, pátrají dokonce i satelity na oběžné dráze. V poslední době se tak paleontologům daří popisovat přes dvacet nových rodů dinosaurů ročně a  naše poznání druhohorních ekosystémů se každý měsíc doslova mění před očima.

„Velká holka“ z nitra skal Příběh jednoho pozoruhodného objevu se ostatně začal psát nedaleko odtud. Na jeho počátku stál RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

procesy; všichni se domnívali, že fosilní kosti skutečně „zkamení“ – z chemického hlediska se v podstatě promění v kus okolní horniny. Vzorek z  těla tyranosauřice americká badatelka v laboratoři demineralizovala (odstranila „zkamenělou“ část) a zjistila, že se zbylá hmota pod mikroskopem opakovaně smršťuje a otáčí. Naznačuje to, že kost skutečně obsahuje původní organické látky z  dinosauřího těla. Schweitzerová pak pokus se stejným výsledkem mnohokrát zopakovala. Pátrání po tkáních dinosaurů, něčem, co měl dávno zničit zub času, tím nekončilo. V roce 2007 vědkyně zkoumala fosilie tří různých dinosauřích rodů, a nalezla v nich dokonce stopy sedmi odlišných druhů bílkovin. Patří k nim kostní protein osteokalcin (hraje důležitou roli při tvorbě kosti), kolagen (základní hmota pojivové tkáně; zpevňuje například cévy a tepny, najdeme jej ve chrupavce, šlachách, kostech, kůži a dalších částech organismu), a dokonce snad i původní hemoglobin (červené krevní barvivo, rozvádí po těle kyslík).

mohou za jistých okolností fosilizaci uniknout, budeme muset přepsat učebnice paleontologie. A jaké okolnosti uchování tkání nahrávají? Důležitou roli zřejmě hraje prostředí, v němž se mrtvé tělo dinosaura rozkládalo. Ideální je písčitý sediment, který do značné míry tlumí rozkladné chemické pochody v těle. Podle Hornera se kosti tyranosauří dorostenky mohly uchovat v tak zázračně neporušeném stavu právě díky tomu, že je přikryl písek, nikoli vlhký jíl. Paleontologie také může získat úplně nové metody, jimiž bude moci zkoumat příbuzenské vztahy mezi vyhynulými a  žijícími živočichy. Nalezené bílkoviny tyranosaura se podobají bílkovinám současných ptáků – konkrétně kura (zkrátka obyčejného kuřete, slepice či kohouta) a pštrosa. Jiné z nich kupodivu odpovídají bílkovinám nynějších mloků a žab. V budoucnu se možná dočkáme zajímavých poznatků o vzájemné příbuznosti různých tvorů. Kuriózní je, že Mary Schweitzerová byla kdysi kreacionistkou a věřila, že svět byl stvo-

f ot o v l a d i m í r s o c ha

muž, se kterým jsme se na Snap Creeku setkali osobně: známý paleontolog Jack Horner, vitální šedesátník s pozoruhodnými schopnostmi nalézt dinosauří fosilie i tam, kde by je nikdo nečekal. Horner byl vedoucím skupiny, jež ve zdejším souvrství Hell Creek v roce 2000 objevila fosilní pozůstatky mladé samice tyranosaura. Jeden z členů týmu právě obědval u skalního výchozu, když jeho pozornost upoutal vystupující kousek kosti. Ve skalní stěně vysoko nad zemí se ukrývala částečně dochovaná kostra, kterou se podařilo vyprostit až po odstranění mnoha metráků horniny. Části fosilie musely být dokonce transportovány vrtulníkem. Nález začala zkoumat molekulární bioložka Mary Schweitzerová ze Severokarolínské univerzity. Už prvním letmým pohledem údajně zjistila, že šlo o březí samici – v průřezu kosti totiž rozpoznala medulární kost, strukturu, známou dnes u ovulujících samic ptáků. „Panebože, je to holka a je těhotná!“ vykřikla prý tehdy badatelka vzrušeně.

V píscích by pravěké kosti nemusely úplně zkamenět.

Poslední cesta. (Lebka triceratopse míří do laboratoře)

To nejlepší ale mělo teprve přijít: výzkumnice tvrdila, že 68 milionů let staré kosti vydávají pach, jako by i po této nesmírné době nesly čichovou stopu původních organických látek. Náznak, že se nemusela mýlit, přišel v roce 2005. Tehdy se objevila studie, jejíž autoři tvrdí, že v pradávném vzorku našli pozůstatky krevních cév, krevní buňky podobné červeným krvinkám a jakousi vazivovou hmotu. Až do té doby přitom nikdo nevěřil, že by tak jemné části prastaré zkameněliny mohly přečkat fosilizační RESPEKT. CZ

Mnozí odborníci se k výsledkům své kolegyně stavěli od začátku s velkou skepsí. Tvrdili například, že nalezené bílkoviny mohou být kontaminací, že pocházejí ze současných bakterií. Výzkum stále pokračuje a určité pochybnosti přetrvávají – některé závěry, k nimž Schweitzerová dospěla, však opakovaně potvrdily nezávislé laboratoře. Řada vědců proto začíná tábor skeptiků opouštět. Pokud se definitivně potvrdí, že bílkoviny dinosaurů, a dokonce i zbytky krevních buněk,

řen relativně nedávno. Pádné argumenty v podobě desítky milionů let starých fosilií jí však údajně otevřely oči.

Nevděčná role Dinosauři byli jednou z nejúspěšnějších skupin obratlovců v historii planety. Během své 170 milionů let dlouhé existence osídlili téměř celý druhohorní svět včetně polárních oblastí. Nový pohled na tyto tvory přišel koncem 60. let minulého století z USA. V té době si paleontolog John →

67

Zbloudilá kulka Název proslulého Remarqueova románu se do češtiny přepisuje jako Na západní frontě klid. Přesný překlad původního německého titulu ale zní Na západě nic nového. Těmito slovy by se také dal charakterizovat současný stav boje o budoucnost základního výzkumu v Česku, pokud odvážně zařadíme naši zemi mezi ty západní. Premiér, který je ze své funkce předsedou Rady pro výzkum, vývoj a inovace, měl donedávna jiné, lisabonské starosti. To byl zřejmě důvod, proč se nezúčastnil posledního kulatého stolu o vědě. Oficiální zdůvodnění, zmiňující jako problém několik klidných a vtipných demonstrací mladých vědců a studentů, snad nemyslel předseda vlády dvacet let po sametové revoluci úplně vážně. Akademie věd ČR se smiřuje s desetiprocentním škrtem v rozpočtu na rok 2010. Dobré je, že se snížení podařilo oproti původnímu návrhu zmenšit na polovinu. Jako takové se dá přežít a s mírně zvrácenou logikou, že každá krize je i příležitostí, je šancí pro akademii hledat, jak ušetřit bez ztráty výkonu. Špatné je, že tento škrt nejspíš není plánován jen pro příští rok, kdy by snad bylo možno jej akceptovat jako příspěvek akademie k šetření v době krize, ale i na léta následující. Z dlouhodobého rozpočtového výhledu navíc nezmizela, údajně administrativní chybou, padesátiprocentní redukce rozpočtu akademie, původně navržená zmíněnou radou. Výhled pro naši nejproduktivnější vědeckou instituci se tedy momentálně pohybuje mezi mírným přiškrcením a praktickou likvidací. Představitelé vysokých škol, jako přirození vědečtí partneři akademie, váhají a nejsou jednotní. Na jedné straně snaha některých členů rady postavit podle hesla Rozděl a panuj! školy proti akademii slaví částečný úspěch, vyjádřený například vlažnou podporou akademie od České konference rektorů. Na druhou stranu si řada vysokoškolských pedagogů včetně děkanů a prorektorů uvědomuje, že v akademii se bojuje i o ně a českou vědu vůbec, a nebojí se to říci nahlas. Ještě před koncem roku by měl premiér jmenovat nové členy rady. Rozhodující bude, zda se jimi konečně stanou lidé respektovaní zdejší i mezinárodní vědeckou komunitou. Neméně důležitý bude nový status rady i to, zda se do jejího názvu vrátí slovo věda. Jen s takovou radou je šance na trvalejší příměří mezi vědci a vládou. A na to, že akademii nakonec zbytečně neskolí zbloudilá kulka, jako hrdinu Remarqueovy knihy. PAvEl jungWIRTH příští týden píše eRiKa HníKoVá

68

→ H. Ostrom povšiml značné podobnosti kostry

praptáka archeopteryxe a tehdy nově objeveného dravého dinosaura deinonycha. V následujících letech se Ostrom a jeho spolupracovníci podíleli na tzv. dinosauří renesanci; pomohli vyvrátit zastaralé dřívější názory, prezentující dinosaury jako hloupá a pomalá zvířata, předem odsouzená k evolučnímu nezdaru. Dnes již téměř s jistotou víme, že ptáci jsou vlastně malí opeření dinosauři, kteří se jako jediní dožili současnosti (proto nepřekvapuje podobnost tyranosauřích a ptačích bílkovin). Můžeme také říci, že mnozí dinosauři byli pravděpodobně teplokrevní, podobně jako dnes ptáci a savci. Všichni se pak pružně přizpůsobovali měnícímu se prostředí. Naši savčí předkové žili po celou dobu své druhohorní existence v jejich stínu a plnili poněkud nevděčnou úlohu malých, převážně nočních tvorů nacházejících se na nižších stupních potravních řetězců. Trochu nevděčnou úlohu plníme v táboře na Snap Creeku také my. Dobrovolní pomocníci paleontologů to někdy v odlehlých lokalitách nemají lehké. Činností, které musejí zvládat, je poměrně hodně – od celodenního hledání fosilií na nových místech přes klasický „digging“, tedy vykopávání zkamenělin, až po vytváření mohutných sádrových obalů, jež chrání zkameněliny při transportu. Zmíněnou lebku triceratopse nakonec vyzvedávalo všech 40 členů našeho týmu; na ohnutém plechu z auta jsme ji táhli provazy až k přistavenému jeřábu a truckům, pro nesjízdnost terénu zaparkovaným asi 200 metrů daleko. (Na místní poměry to byla neobvyklá koncentrace lidí. Zdejší okres Garfield County je snad nejopuštěnější částí Montany – a s výjimkou Aljašky možná i celých Spojených států.) Naše čtyřčlenná skupina „dinosauřích nadšenců“ z Česka si práci s americkými paleontology přes veškerou dřinu užívala. Všechny náklady kromě stravy jsme si platili sami. Odměnou byl nejen pocit, že jsme na jednom z nejúžasnějších nalezišť světa, ale také cenné zkušenosti z terénu i kontaktu s dalšími obyvateli kempu. V paleontologickém táboře najdeme pestrou směsici lidí, setkávají se tu profesionální paleontologové, studenti, učitelé, inženýři i dobrodruzi všeho druhu. Zážitkem je také úžas z neuvěřitelných časových škál. Tak třeba kost velikosti mobilního telefonu, kterou jsem našel v krajině příkrých srázů, narušujících souvrství Hell Creek: vydrolila se někde v horní části kopce vysoko nade mnou. Je krásně zachovaným krčním obratlem thescelosaura, menšího býložravého dinosaura o délce asi čtyř metrů a hmotnosti dvou dospělých osob. Na vrchní straně obratle je hezky viditelná rýha, představující zřejmě kanálek pro míšní nervy. Nevíme, jak dinosaurus žil a jakým způsobem zahynul, ale známe stáří vzorku. Vždy si vybavím srovnání, se kterým přišel Michael Crichton, autor Jurského parku: Představme si, že by se 70 let dlouhý lidský život smrskl do jediného dne. Od smrti thescelosaura by pak uplynulo celých 2600 roků. Před tak dlouhou dobou nebyl starověký Řím víc než malá osada s dřevěnými chatrčemi. A nebo jinak: Celé dějiny lidské civilizace od konce poslední doby ledové by se

do doby, po kterou dinosauři obývali tuto planetu, vešly asi 15 000krát. V posledních dnech našeho pobytu jsme odkrývali kostru mláděte kachnozobého dinosaura (zřejmě rodu Edmontosaurus), který zde žil jen asi 300 tisíc let před koncem druhohorní éry. Byl to mohutný býložravý dinosaurus, jehož charakteristické zakončení čelistí budí dojem jakéhosi kachního zobáku. Právě tento asi šestimetrový dinosauří adolescent mohl být jedním z posledních obyvatel dávno zaniklého ráje, který skončil pádem obřího meteoritu do oblasti dnešního Mexického zálivu. Nebýt této přelomové události v dějinách naší planety, jež odstartovala či přinejmenším urychlila zánik dinosaurů, savci by se zřejmě ještě dlouho neujali vlády nad suchozemskými ekosystémy. Vývoj člověka by tak byl výrazně zpožděn a možná by se dvounozí primáti s velkým mozkem neobjevili na Zemi vůbec. Q Autor je externí doktorand na Přírodovědecké fakultě UK.

f oT o P R o f I m E d I A . c z

žÁdnÁ VĚda

Příbuzný kuřat. (Lebka tyranosaura)

Jurský park ZůsTÁVÁ fikCí pomineme-li otázku po smyslu takového konání, nebylo by přece jen technicky možné klonovat dinosaury? odborníci to vylučovali, nález zachovalých dinosauřích tkání je ale překvapil. potíž je v tom, že buňky staré byť jen desítky tisíc let uchovají pouze necelé jedno procento řetězce dNa, takže klonování i relativně nedávno vyhynulých živočichů není reálné. v kostech dinosaurů starých desítky milionů let se původní dědičná informace nedochová vůbec nebo jen ve zcela nepatrných a naprosto nevyužitelných útržcích. z nalezených bílkovin sice lze odhadnout, z jakých genů vznikly, ale na rekonstrukci celé dNa to ani zdaleka nestačí. Navíc, ani kdyby se nějakým zázrakem podařilo získat kompletní nepoškozenou živou buňku, nevíme, jak informace genetického kódu „oživit“, vytvořit z nich životaschopné embryo, a poté i živého tvora.

r e s p e k t 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa D 2 0 0 9

technologie

Dotýkejte se, prosím Petr Kočí

J

ako by nestačilo, že dnes máme počítač v telefonu, v autě, v ledničce a v televizi, chtějí ho inženýři namontovat i  do poznámkového bloku či kuchyňského prkénka. Jsou přesvědčeni, že práce a  zábava s tablet PC, tedy s přenosným počítačem, s nímž člověk komunikuje prostřednictvím velké dotykové obrazovky, po které lze dokonce i psát perem, může být příjemnější než hrbit se nad laptopy a notebooky. Není to úplně nový nápad. Už na začátku 90. let se na trhu objevily první přenosné počítače s  dotykovou obrazovkou. Byly to stroje těžké, bachraté, pomalé – a brzy upadly v zapomnění. Výrobci dospěli k závěru, že je to slepá ulička. Nyní se však oklikou přes chytré telefony, ovládané především dotyky prstů na obrazovku, a  lehké, k  internetu neustále připojené netbooky vývoj stáčí zpět k tablet PC.

Psát si poznámky z přednášek tužkou na monitor? Proč ne: na trh míří tablet PC, přenosné počítače s dotykovou obrazovkou. Nemají klasické notebooky úplně nahradit; například novinářům se asi vždy bude lépe psát na obyčejné klávesnici – pokud se nenaučí své texty počítačům diktovat. Jsou ale i povolání, kde je lehký přístroj praktičtější: pojišťovací agent zaznamenávající v terénu pojistnou událost vlastně jen vyplňuje formulář a kreslí situační plánky. To se dělá snadněji s dotykovou obrazovkou. Také studentům na přednáškách může být příjemnější psát si rychle poznámky perem na displej než ťukat do klávesnice. „Už mě nebaví čekat. Chci tablet na surfování po webu. Musí stát pár šupů a  být jednoduchý jako facka,“ napsal loni Michael Arrington na webu TechCrunch. S  kolegy se chopil pájek a  katalogů počítačových součástek vyráběných v Číně. Za pár týdnů představili prototyp počítače s  dvanáctipalcovým dotykovým displejem a jediným tlačítkem (vypnuto/zapnuto). Běží na něm upravený operační systém Linux (který je zdarma) a prohlížeč Firefox (rovněž zdarma). Díky rozmachu webových aplikací RESPEKT. CZ

lze s tímto jednoduchým vybavením provádět vše, co běžný uživatel od počítače chce, tedy nejen číst a  psát e-maily (pomocí klávesnice, která se vám však zobrazí přímo na displeji) a  prohlížet webové stránky, ale také vytvářet a upravovat delší texty, tabulky či obrázky, komunikovat s  kamarády hlasem a  obrazem, pouštět si video. CrunchPad má být doplňkem vašeho počítače, který je neustále po ruce, po zapnutí naběhne za pár vteřin a díky větší obrazovce se s ním pracuje pohodlněji než s chytrým telefonem. Původně se měl prodávat nanejvýš za 300 dolarů (5250 korun). Poslední, dosud nepotvrzená zpráva z  počátku listopadu však říká, že asijský partner těsně před zahájením výroby zvýšil cenu tak razantně, že Arrington musel projekt zastavit. Na slibný trh si brousí zuby také Apple. Je to logické: před dvěma lety přišel s iPhonem a  vydělal miliardy. Teď by to rád zopakoval právě s  tabletem, tedy „počítačem příliš velkým do kapsy, ale dost malým na to, aby se vešel do kabelky“. Ačkoli firma zatím nic oficiálně nepotvrdila, zaručené zprávy o  novém přístroji přicházejí ze všech stran. Aniž by jej kdokoli viděl, časopis Fortune v srpnu odhadl, že bude stát kolem 600 dolarů (10 500 korun) a  že se ho příští rok prodají dva miliony kusů. Oproti CrunchPadu by měl navíc Apple Tablet nabídnout i připojení k internetu prostřednictvím mobilní datové sítě a spouštění stovky tisíc aplikací naprogramovaných pro iPhone. Měl by také konkurovat elektronickým čtečkám knih. S  odvážnějším, možná však trochu překombinovaným nápadem přišel Microsoft. Koncem září se dostaly na veřejnost první fotografie zařízení jménem Courier, připomínajícího sešit v kožených deskách – nemá totiž jen jeden, ale rovnou dva dotykové displeje, které se otevírají jako kniha. Na levém si například můžeme otevřít adresář a vpravo web s mapami. Prostým přetažením kontaktu z levé na pravou „stránku“ se zobrazí jeho poloha. Zatímco Microsoft a  Apple připravují univerzální počítače, Francouzi vyrobili jakési chytré kuchyňské prkénko. Počítač QooQ vypadá jako ostatní tablet PC, stojí ale na čtyřech nožkách, takže mu neublíží, když se vám na linku vylije čaj. Je propojený s  internetovou aplikací, která nabízí recepty a  umožňuje i vymýšlení jídelníčků či automatické vytváření seznamů na nákup. QooQ poslouží i jako rádio, zobrazovač rodinných fotografií a meteostanice. Do budoucna se nabízí rozšíření funkcí o kuchyňskou váhu. Q

filip škoda

69

eseje

Násilí kamery f ot o ar c hi v

Lidské vnímání začíná mít i v nejbanálnějších záležitostech filmový rozměr Petr Fischer

je bývalým komentátorem BBC a Hospodářských novin. V současnoti je šéfem kulturní redakce ČT.

Ve filmu Martina Marečka Auto*Mat se objevuje několik sugestivních scén, v nichž si režisér nahlas uvědomuje sílu média, které používá k výpovědi. Filmová kamera tu slouží jako vyjednávací nástroj, čisté machiavelistické politikum. Pražský primátor Pavel Bém, který běžnými způsoby nekomunikuje, je před kamerou najednou nebývale vstřícný a ochotný. Hraje ideál politika, čímž mimo jiné dokazuje, že ví, co to je, jen se tak obvykle nechová. Režisér a štáb si s radostí vychutnávají pocit moci, který jindy patří výhradně politikům. Stačilo by brát kameru všude s sebou, mít politiky neustále pod dohledem, a všechno by časem běželo směrem k lepšímu... Martin Mareček, vyděšen touto svůdnou a zároveň strašidelnou zkušeností, nakonec postupně odešel z centra svého filmu Auto*Mat, přikrčil se v roli pozorovatele na okraji a nechal „hrát“ výhradně samo sociální hnutí bojující proti automobilismu v Praze. Režisér přestal být hlavním hrdinou filmu, protože, jak sám kdesi prohlásil, „už neměl kontrolu nad obrazy“, o něž mu šlo především. Logicky: stal se jedním z obrazů, které chtěl sestavovat a míchat dohromady, hledat jejich vnitřní souvislosti, a dostal se tím do pozice předmětu kamery, která přímo na něm vykonávala svou násilnou práci. A velmi rychle tak zjistil, že kamera obscura není ani neutrální, ani milá a přátelská. Mediální doba, která se denně probírá v novinách a v televizi, začala až ve chvíli, kdy se naplno prosadilo násilí kamery a kdy zároveň přestalo být vnímáno jako násilí, jinými slovy: když se toto násilí stalo neviditelnou, a tudíž zcela neproblematickou součástí života, což se mimo jiné také projevuje v kritickém přístupu k filmu. O mediálním násilí (filmu či televize), často politicky motivovaném, se dnes hovoří téměř výhradně v souvislosti s postprodukcí: ve spojení se střihem a montáží. Například filmy Michaela Moorea brané jako propagandistické manipulace; snímky Jana Špáty, vydírající obrazem skrze hypertrofované probarvování hudby; televizní publicistika, výběrově využívající na-

70

točené rozhovory v délce desítek minut v krátkých čtvrtminutových klipech. Běžné každodenní násilí kamery vnímáno není, výjimkou jsou záběry skrytých objektivů, avšak ty jsou považovány za násilné pro tichost a nepřiznanost své práce, nikoli proto, že (něco) zabírají.

Pohledem Druhého Da Vinciho „camera obscura“, sen, který byl naplněn až o mnoho století později, měla původně vydávat záznamy faktů, měly být zachycením světa takového, jaký je; byla vynalezena ve fantazii polyhistora jako pomůcka vědce, který odhaluje a  popisuje řád světa, měla být také rozvíjejícím nástrojem malíře,

Záběry nás samých nás přitahují a děsí zároveň. který barvami a liniemi zachycuje duši pozemského univerza. Zatímco lidské pohledy jsou vždycky individuální a jedinečné, protože se lišíme nejen očima, jejich fyziologickým uzpůsobením, ale rovněž místem a úhlem pohledu (umístěním a  ostřením objektivu), záznam vznikající uvnitř kamery je univerzální. I tento záznam závisí na pohledu diváka a na postavení kameramana, ale obrazy, které v temné komoře vznikají, mají všeobecnou platnost. Není to totiž pohled jedinečně lidský, kamera zaznamenává vidění „oka“ druhého. A  i  my lidé se v pohledech kamery ukazujeme tak, jak nás vidí druzí, a to navíc všichni druzí najednou! Vidění kamery je tedy pohledem Druhého, jemuž se dost dobře nemůžeme vzepřít, protože žijeme všichni pod jeho potenciálním, ale také stále aktuálním dohledem (aristotelská dvojice možnosti a uskutečnění tu přestává být užitečná). Naše vlastní záběry, přesněji záběry, na nichž jsme sami předměty, nás přitahují a děsí právě

proto, že nás předvádějí tak, jak se neznáme. Camera obscura není zrcadlo, nabízející reflexi živoucího. Neodráží na citlivou desku, povrch filmu (do systému jedniček a nul) prostě to, co je, nýbrž předvádí neviděné, tedy jakýsi mediální přízrak, který neumíme při nejlepší vůli dopředu ani následně ovládnout, ačkoli se o to odborníci na mediální sebeprezentaci intenzivně snaží. Říkávalo se, že kamera bere lidem, zvířatům a  věcem auru, připravuje je o  světelnou část duše, ale každodenní násilí kamery je možná namířené přesně opačným směrem: kamera duši teprve nalézá, konstruuje či vytváří, a to tím, že nás předvádí jako jiné, druhé. Rimbaudovské motto (post)moderny – „já je někdo jiný“ – zachycuje nejlépe ze všech právě filmová kamera.

Pouhý obraz Rozpor mezi tím, jak se vidíme vlastníma očima v zrcadle, a tím, jak nás vidí oko Druhého, vnáší do lidské existence nejistotu a zájem zároveň. Obojí je třeba uspokojit, a tak se také děje. Náš obraz jakožto obraz-druhého je natolik fascinující, že se mu věnujeme s až narcistickou láskou. Podlehnout není obtížné. Množení obrazůdruhého v  nekonečných proudech fotografií a videí způsobuje, že se s ním postupně identifikujeme. Já se stává obrazem já, který chceme vidět, protože tak nás prostřednictvím násilí kamery vnímají ostatní. Podivný pocit režiséra Marečka – totiž že není jako jeden z obrazů svého filmu schopen režisérsky ovládat obrazy, které sesbíral – se rodí z typově stejného zážitku „únosu já“. Úkrok stranou, který režisér udělal, aby zachránil sám sebe a tím i svůj film, patří zase k důležitým obranným mechanismům. Jeho podstatou je snaha vytrvat v napětí mezi vlastním obrazem a já, tedy mezi univerzálním pohledem kamery a pohledem vlastních očí. Na první pohled to vypadá velmi jednoduše, stačí se postavit a říci teď, ve skutečnosti je to ten nejtěžší boj ze všech, jaké můžeme v mediální době vést. Nenápadné, protože neviditelné a nevnímané násilí kamery se postupně rozprostřelo po celém prostoru a lidské vnímání začíná mít i v těch nejbanálnějších záležitostech filmový rozměr. Filmová je literatura, divadlo i politika; filmově se díváme na lidské utrpení, srážku aut, radost ze sportu; filmovýma očima vidíme přírodu i vesmír; filmově prožíváme mezilidské vztahy. Ve světě ovládaném násilím kamery je celý život pouhý obraz… Vzepřít se filmovosti, a přitom ji nepřehlédnout, jedině v tomto napětí ještě může vznikat originální realita. Q RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

Co zbylo po roce 1989? f ot o pr o f i m e d ia . c z

Rétorika idealismu zcela nevymizela, pouze se přesunula zleva doprava Ian Buruma

je spisovatel, žije v New Yorku a přednáší na Bard College. Znají ho i čeští čtenáři z knihy Západ očima nepřátel (2005, spolu s Avishaiem Margalitem), na Slovensku vyšel v překladu jeho Zrod moderního Japonska. Burumovo zatím poslední dílo se jmenuje Smrt Thea van Gogha a hranice tolerance.

Když byla před dvaceti lety zbourána berlínská zeď a sovětské impérium se hroutilo, cítili nespokojenost pouze zarytci, kteří věřili v komunistickou utopii. Pár lidí samozřejmě dál lpělo na možnostech toho, co bylo kdysi označeno za „reálný socialismus“. Jiní kritizovali triumfálnost „nového světového pořádku“, jak ho přislíbil George H. W. Bush. A způsob, jímž západní Německo převálcovalo trosky svého východoněmeckého souseda, se jevil téměř jako akt krutosti. Přesto bylo dobré v roce 1989 žít (s výjimkou Číny, kde byli demokraté potlačeni). Mnozí z nás měli pocit, že vidí úsvit nové liberální éry, v níž se budou svoboda a spravedlnost šířit jako čerstvé květy po celé zeměkouli. O dvacet let později víme, že nám to nebylo dáno. Evropské demokracie sužuje xenofobní populismus. Sociálnědemokratické strany se scvrkávají, zatímco pravicoví demagogové slibují, že ochrání „západní hodnoty“ před islámskými hordami. A ekonomické debakly z uplynulých několika let jako by potvrzovaly nedávné varování Michaila Gorbačova, že „také západnímu kapitalismu, zbavenému starého soupeře a vykreslujícímu sebe samého jako nesporného vítěze a ztělesnění globálního pokroku, hrozí, že zavede západní společnost i zbytek světa do další historické slepé uličky“.

Úpadek levice Momentálně se zdá, že mezi těmi, kdo v roce 1989 prohráli, figurují i liberálové v „progresivním“ americkém smyslu tohoto slova. Komunisté vždy sociálními demokraty opovrhovali a naopak. S příslovečnou vaničkou komunismu však bylo vylito i mnoho sociálnědemokratických ideálů zakořeněných v marxistickém pojetí sociální spravedlnosti a rovnosti. Tento proces probíhal už před pádem berlínské zdi v podobě radikalismu volného trhu thatcherovsko-reaganovské éry. Společnost, jak kdysi slavně prohlásila Margaret Thatcherová, neexistuje. Počítají se jen jednotlivci a rodiny. Všichni ať vystupují pouze sami za sebe. RESPEKT. CZ

Pro mnoho lidí to mělo nádech liberalizace – osvobození se od přeregulovaných trhů, nadutých odborů a třídních privilegií. Proto se tomu také říkalo neoliberalismus. Radikalismus volného trhu však podkopal roli státu při budování lepší, spravedlivější a rovnější společnosti. Liberálové nejeví zájem ani tak o spravedlnost jako spíše o větší efektivitu, vyšší produktivitu a konečný účet. Ve stejné době, kdy si neoliberálové neurvale klestili cestu starými sociálnědemokratickými pořádky, plýtvala levice energií na kulturní politiku, „identitu“ a ideologický multikulturalismus. Demokratický idealismus býval kdysi doménou levice, včetně sociálních

Veškerá politika odvozená z marxismu ztratila důvěryhodnost. demokratů a liberálů. Ve Spojených státech to byli demokraté jako John F. Kennedy, kdo prosazoval svobodu po celém světě. Na sklonku 20. století se však pro mnoho levičáků stalo důležitějším zachránit kulturu „třetího světa“ bez ohledu na to, jak byla barbarská, před „neokolonialismem“ než podporovat rovnost a demokracii. Lidé na levici byli ochotni hájit i brutální diktátory (Castra, Maa, Pol Pota, Chomejního atd.) jednoduše proto, že se tito vůdci stavěli proti „západnímu imperialismu“. V důsledku toho veškerá politika, která se odvozovala – jakkoli volně – z marxismu, ztratila důvěryhodnost a v roce 1989 konečně zahynula. To byla přirozeně katastrofa nejen pro komunisty a socialisty, ale i pro sociální demokraty, neboť ti ztratili ideologickou základnu pro svůj idealismus. A bez idealismu se politika stává jistou formou účetnictví, správou ryze materiálních zájmů.

To vysvětluje, proč si Italové a  později i Thajci zvolili do čela země podnikatelské magnáty. Doufali, že lidé, kteří dovedli nahromadit tak velké osobní bohatství, dokážou udělat totéž i pro své voliče.

Čekání na novou vizi Rétorika idealismu přesto zcela nevymizela. Pouze se přesunula zleva doprava. I tento posun začal u Reagana s Thatcherovou, kteří přejali Kennedyho podporu demokracie ve světě. Jakmile levice opustila jazyk internacionalismu – demokratické revoluce, národního osvobození atd. –, zaujali její místo neokonzervativci. Jejich prosazování americké vojenské síly jakožto pěsti demokracie bylo možná pomýlené, hrubé, arogantní, nevědomé, naivní a hluboce nebezpečné, ale zároveň bylo nesporně idealistické. Lákadlo revolučního elánu přetáhlo některé bývalé levičáky na stranu neokonzervativců. Většina liberálů však byla neokonzervativci hluboce zděšena, aniž ovšem dokázala nalézt soudržnou odpověď. Jelikož tedy liberálové ztratili vlastní zápal pro internacionalismus, jejich společnou reakcí na neokonzervativní radikalismus bylo volání po „realismu“, nevměšování se do záležitostí druhých a stažení se ze světa. V mnoha případech je to možná moudřejší postup, ale zároveň je jen stěží inspirativní. Není tedy divu, že levicový internacionalista typu francouzského ministra zahraničí Bernarda Kouchnera nalezl jistý druh útočiště pro svůj idealismus v konzervativní vládě Nicolase Sarkozyho. Poprvé od dob Kennedyho administrativy jsou USA jednou z mála liberálních demokracií na světě, které mají středolevou vládu. Dokáže prezident Obama stát v čele cesty k nové éře sociálního a politického idealismu? Zdá se to nepravděpodobné. Například jeho snaha o zajištění lepší zdravotní péče pro Američany není ani tak inovací, jako spíše pokusem zavést poměry, které většina Evropanů i Japonců dávno pokládá za samozřejmé. A i za to už ho jeho nepřátelé označují za „socialistu“. Obama není ani socialista, ani politický účetní. Má některé skromné ideály a možná z něj ještě bude znamenitý prezident. K oživení liberálního idealismu je však zapotřebí soubor nových nápadů, jak prosazovat spravedlnost a svobodu ve světě. Reagan, Thatcherová a Gorbačov asistovali u konce ideologie, která kdysi nabízela naději a inspirovala skutečný pokrok, avšak jejím výsledkem bylo otroctví a masové vraždy. Stále čekáme na novou vizi, jež povede k pokroku, ale tentokrát se – jak doufáme – obejde bez tyranie. Q © Project Syndicate, 2009

71

ve hvězdách

Procvakni a sečti

1929

Herman Hollerith naučil stroje přemýšlet Marek Uhlíř f ot o ar c hi v

D

ata ze sčítání lidu v roce 1790 zpracoval příslušný americký úřad za sedm měsíců. Když proběhl sběr dat k dalšímu sčítání v roce 1860, měly už Spojené státy desetkrát tolik obyvatel a vyhodnocení výsledků trvalo neuvěřitelných sedm let – nejvíc času přitom nezabral sběr dat, ani jejich analýza, ale přepisování dat z tazatelských archů do sběrných listů. Vzhledem k tomu, že sčítání lidu nesloužilo jen vědcům a statistikům, ale například se podle něj měnilo rozložení křesel ve Sněmovně reprezentantů, bylo nutné urychleně najít řešení. Našel ho Herman Hollerith, autor vynálezu, který předznamenal existenci dnešních počítačů. Zemřel právě před osmdesáti lety.

Osvícen průvodčím Mladý Herman byl inteligentní a nadaný mladík, po střední škole získal v devatenácti letech titul důlního inženýra na Columbijské univerzitě. Dobová fotografie ukazuje muže s bystrým pohledem tmavých očí a navoskovaným knírem. Když pracoval na sčítání roku 1880, uvědomoval si velmi dobře neudržitelnost stávajícího způsobu práce s daty. Pracnost, zdlouhavost a chybovost ručního zpracování ho přivedly k úvaze, že jakákoli informace může být převedena na číselný kód a zaznamenána takovým způsobem, který by umožňoval rychle najít požadovanou informaci a pracovat s velkým množstvím dat najednou. Všechny jeho pokusy však troskotaly na tom, že nemohl přijít na vhodný způsob záznamu tohoto kódu na papír. Jakékoli formy zápisu ručně nebo psacím strojem byly pomalé, i když jistě rychlejší než používané zapisování a přepisování celých slov a vět. Legenda praví, že moment osvícení přišel v  okamžiku, kdy Hollerith viděl průvodčího označovat platnost jízdenky procvaknutím odpovídajícího čísla. Sledoval proto tuto stopu a  při rešerších se seznámil s  objevem děrované karty, nesoucí informaci pro řazení vláken pletacích strojů na hedvábí, se kterým přišel na začátku 19. století Francouz Joseph-Marie Jacquard. Navrhl proto následující postup: všechny proměnné sledované ve sčítání (jako pohlaví, rok narození, počet dětí atd.) budou reprezentované číselným kódem, zaznamenaným na papírový štítek pomocí děrovačky – jakéhosi psacího stroje, který do štítku s předtištěnými řadami a sloupci čísel vyseká otvory nesoucí kódovanou informaci. Školená písařka mohla tímto způsobem vyplnit až 300 karet za hodinu.

72

Nebyl to jeho první patent...

...ale rozhodně nejúspěšnější.

Jakákoli operace s daty (tedy například „vyhledat všechny karty žen narozených před rokem 1850“) se dala provést třídičkou štítků, která pomocí změn elektromagnetického pole na děrovaných polích vytřídila odpovídající karty. A nakonec, tabulátor děrných štítků mohl s vybranými štítky provést další operace, například spočítat, kolik mají tyto ženy dohromady dětí.

Štítky pro Osvětim Nebyl to jeho první patent – v mezidobí sčítání lidu z let 1880 a 1890 vymyslel elektromagnetické a podtlakové brzdy pro vlakové soupravy –,

ale byl rozhodně nejúspěšnější. Svůj vynález děrného štítku přihlásil Hollerith nejen do soutěže úřadu pro sčítání lidu, ale také ho zpracoval jako svou dizertaci na Columbijské univerzitě, s níž tentýž rok obhájil doktorský diplom. Téměř vzápětí dostal za objev i první cenu na Světové výstavě. Sčítání lidu z roku 1890 bylo díky automatizaci zpracování dat hotové za tři měsíce, což kromě času ušetřilo i pět milionů dolarů z veřejných rozpočtů. Okamžitý úspěch způsobil, že na tabulkový způsob sběru dat přešly i další země amerického kontinentu i Evropy. Aby mohl uspokojovat rostoucí poptávku, založil Hollerith v roce 1896 společnost Tabulating Machine Company a dále pracoval na zdokonalení metody. V roce 1924 byla společnost přejmenována na International Business Machines Corporation, IBM, dnes světoznámou technologickou korporaci. Když Hollerith v roce 1929 umíral, nemohl tušit, že dal své jméno nejen hollerithskému štítku, ale také nejsilnějšímu symbolu hrůz technokratické zvůle. V roce 2001 našel polský badatel náhodou na straně 50 telefonního seznamu osvětimského tábora linku na „HollerithBüro“. Několik set tisíc lidí, kteří se stali oběťmi průmyslově organizované sériové vraždy, mělo ve svém záznamu razítko s nápisem „Hollerith Erfasst“, znamenající, že jejich data jsou i na automaticky zpracovatelné kartě. Jak ukázalo další pátrání, v roce 1939 společnost IBM dodala nacistickému Německu na klíč připravený systém evidence dat o vězních koncentračních táborů, který pak po celou dobu války provozovala polská dceřiná firma IBM, podřízená nejdříve centrále v New Yorku, posléze pobočce v Ženevě. Pomocí vynálezu Hermana Holleritha byly na děrných štítcích firmy IBM zaznamenány kompletní údaje o vězni – nacionále, pracovní zařazení, profesní dovednosti, sloužící třeba k vyhledávání karet vězňů s určitými dovednostmi – ale i smutně proslulé číslo vytetované na předloktí. Technici firmy IBM zakódovali v příslušné kolonce úmrtí vězně jako „6“ a tábor Osvětim jako „001“; polští železničáři vypověděli, že provoz vlaků s transporty do vyhlazovacích táborů byl řízený děrnými štítky. K odhalení ostudné role společnosti IBM v roce 2001 přispěl podstatnou měrou Michael Zamczyk, který přežil krakovské ghetto a po své emigraci do USA pracoval pro IBM osmadvacet let. Vedení IBM se nikdy od temného místa své historie nedistancovalo. Q Autor je spolupracovníkem Respektu.

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

f oT o A R c H I v A u T o R K Y

jeden den v životě

mimoChodem

Co mi listopad vzal

hlavně zachovat klid

P

o další probdělé noci a neustálém nervózním kontrolování svého pětiměsíčního miminka napojeného na infuzi a dva vývody z malého bříška vstávám před šestou do ponurého rána. Plním pokyny sestry, dneska jedné z těch starších, která se nikdy nenamáhá klepat a zdržovat pozdravem. Spolu s kolegyní se pak snaží odebrat mému synovi krev, ve stejný okamžik ale vypadává elektrický proud a okolo nás se rozlije tma. Jonášek pláče a sestry s jehlou v jeho ručičce čekají, až naskočí náhradní zdroj. Není to poprvé ani naposledy. Jsme v Čechách, na vyhlášené urologické klinice v Praze. Stejná sestra mě znovu zpraží pohledem, když mě po sedmé ranní vidí zase v posteli. V pokoji je ale zima, do snídaně daleko, vysílený malý pacient pospává, není nic moc co dělat. Zdá se však, že jsem podcenila důležitost dnešní vizity, která se blíží před snídaní. Dnes ji místo sympatických doktorů z oddělení má pan přednosta kliniky, zřejmě postrach okolí. Od sester dostávám varování, že musím pokoj řádně uklidit a vyvětrat, jinak bude pan doktor rozladěný a nepříjemný. Nevěřím svým uším, platím za nadstandardní pokoj 800 Kč denně, abych měla s malým synem po těžké operaci alespoň trochu soukromí, nikoho tedy svými věcmi neomezuji. V pokoji rozhodně není nepořádek, sterilní standardy a představy stárnoucího profesora však asi nesplňuje. Ohrazuji se, zároveň však uklízím teploměr a léky ze stolku a kočárek podle pokynu sester schovávám do koupelny. Při vizitě se dobře naladěného přednosty optám na pár věcí ohledně stavu mého syna a dostane se mi překvapivé rady, ať moc nepřemýšlím a raději si čtu. Pak čelím otázce, jestli nejsem učitelka, ty že jsou s dotazy nejhorší. Nejsem. Už zase jsem ale zaskočena způsobem jednání, nedávám však nic znát a slušně pokračuji v konverzaci. Uvnitř pěním, mám chuť říci něco od plic, ale pohled na bezmocné miminko mě drží u zdi, důležité je, aby se uzdravilo, pověstí problémové matky bych mu asi moc sympatií na oddělení nezískala. Snídaně je stejná jako vždy, chleba a marmeláda, takže bez zásob z domova by mě přepadl r e s p e k t. c z

hlad za hodinu. Když se snažím ležící dítě nakojit v předklonu nad postýlkou, jako obvykle mě vyruší uklízečka, která mě obetře mokrým hadrem a prohodí několik dobře míněných slov. Pak se rozhostí klid. Někteří malí pacienti odcházejí do nemocniční školy, jiní si hrají na chodbě. Syn pláče, nedá se utišit, dochází mu infuze. Na pokoji není zvonek, rychle tedy vybíhám na chodbu a přivolávám sestru. Zjišťujeme, že nožička, v níž má Jonášek už pár dní zavedenou infuzi a která je kvůli tomu přivázána k dlaze a postýlce, je mírně proležená. Chce se mi brečet, ale snažím se všemi silami ovládnout. Pořád se snažím vyzařovat aspoň trochu dobrou náladu a věřím, že to miminko vycítí. Odpoledne přichází dětská lékařka a rozhoduje, že podávání infuzí ukončí. Jonášek už bude muset získat veškeré tekutiny jen kojením. Jsem ráda, že to tady umožňují, v jiných nemocnicích se bojí oné neznámé, kdy matka neumí přesně „vykázat“ množství dítětem vypitého mateřského mléka a lékaři tak nemohou určit příjem a výdej tekutin pacienta. Jedna z ochotnějších sester mi dokonce pomáhá dát miminko do náručí; je to se dvěma hadičkami trčícími z tělíčka a odvádějícími moč do zavěšených plastových pytlíků na bocích postýlky stále dost komplikované, ale zdá se mi to jako úžasný obrat k lepšímu. Po týdnu můžu syna pochovat. Večer přichází po celodenním operování očividně unavený Jonáškův ošetřující lékař. Je to usmívající se sympaťák jak z amerického seriálu. Má o stav dítěte živý zájem. Staví se zase zítra, promluvit s ním je balzám na mou unavenou duši. Přeje nám dobrou noc a radí mi, ať se taky jdu sama projít ven. Pravda, jsem na nemocničním pokoji už týden. Večer se domlouvám s manželem, který přišel na návštěvu, zítra našeho synka pohlídá a já půjdu na pár minut na čerstvý vzduch. Společně se snažíme naše miminko uspat, moc to nejde. Jonášek pak usíná a manžel odchází před desátou z nemocnice, po chodbách se plíží, aby ho nenachytal pan přednosta. Q

V polovině osmdesátých let jsem jel do Prahy na pozvání společenství kolem samizdatového Obsahu. A pak jsem už pravidelně jezdíval na takzvané kvartály zakázaných spisovatelů. Dnes už vím, že to byla má nejšťastnější léta. I když to tenkrát překrývala úzkost ze Státní bezpečnosti (úzkost implantovaná mi v dětství po otcově emigraci). A zůstal mi z těch „kvartálů“ kaleidoskop vzpomínek. Třeba jak jsme s Honzou Trefulkou měli přespat u Karla Pecky v Nerudovce a místo toho jsme si s ním do rána povídali v převalujících se mračnech z jeho cigaret. Anebo jak jsem Lence Procházkové předával k jejím narozeninám kytici (březen 1986) a přitom jí hloupě vysvětloval, proč se mi nelíbí její romány. Anebo jak jsme se v tenkrát velice hlučném bytě Ivana Klímy setkali s redaktory z Revolver Revue a natáčel to Originální videožurnál. Anebo jak na setkání na Hrádečku přijela z exilu překvapivě spisovatelka Sylvie Richterová a v tom nádherném dni odcházejícího léta (září 1987) tam tančila se Zdeňkem Urbánkem. Anebo jak jsme jeli do Bratislavy za Mirem Kusým a jak tam Milan Šimečka (červen 1988?) přednesl svou optimistickou řeč o pádu komunistického režimu a o tom, jak se Havel stane prezidentem. A jak nás tím velice pobavil. A jak tam pak jeho syn Martin přivezl ještě spisovatele Dominika Tatarku. Anebo jak v bytě Honzy Trefulky četl Milan Uhde (březen 1987) svou hru Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl. Anebo jak nám cestu na Hrádeček (září 1988) zatarasily vozy esenbáků a jak jsme rychle vzali do zaječích. Anebo jak jsme jeli do Pukance za spisovatelem Ivanem Kadlečíkem a čekal nás tam už scenárista Jiří Křižan a na závěr velice vzrušené diskuse (snad červen 1989) nám zahrála cikánská kapela. Anebo jak se na Hrádečku (září 1989) zakládalo družstevní nakladatelství Atlantis a byly nás už tam takové houfy, že jsme dřepěli i na zemi. Anebo jak jsme v nepředstavitelně našvihaném bytě Jana Lopatky v prosinci 1989 (to už však nebyl kvartál, ale setkání samizdatových a exilových spisovatelů a přidružených nespisovatelů a nespisovatelek) sledovali v televizi abdikační řeč Gustáva Husáka. A krátce poté se taky rozsypal literární disent. A tak vzal za své i můj pocit štěstí, že já, bázlivý introvert, smím někam a k něčemu přináležet. Dneska už samozřejmě vím, že to bylo jen takové výjimečné a iluzorní štěstí, protože spisovatel ve skutečnosti nemá (ba přímo nesmí!) nikam a k ničemu přináležet. A tak, že mi to štěstí listopad oprávněně vzal. jIří KRATocHvIl

vERonIKA mAláTová napište nám sVŮJ Jeden den na [email protected]

příští týden píše Jan BalaBán

73

minulý týden

Uplynulo dvacet let od chvíle, kdy padla berlínská zeď. Teploty vystoupaly na dvanáct stupňů Celsia. Nový, tři metry vysoký hraniční kámen oddělil české území od Moravy na břehu Pilské nádrže u Žďáru nad Sázavou. Po roce klesla nezaměstnanost. Na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti se křtilo Svatomartinské víno. Zemřel Otomar Krejča (87). V Plzni přepadla mladá žena Dagmar Tauchenová (28) vězeňskou eskortu převážející k  nemocničnímu vyšetření jejího muže, odsouzeného kasaře Pavla Tauchena (42), a s pistolí v ruce si na strážcích vynutila jeho volnost; poté oba unikli, ale když je policejní komando o  pár hodin později obklíčilo v Hajanech na Strakonicku, vypukla přestřelka, při níž prchající muž zemřel a jeho žena byla těžce zraněna. V Praze hráli Tom Jones a Jerry Lee Lewis. Země střední a východní Evropy dosáhnou západního standardu během 25 let, prohlásil v Hospodářských novinách šéf Erste Bank Andreas Treichl. Kontrola zjistila, že prostým přelepením etikety zvýšili v plzeňském Tesku trvanlivost prodávaných mrtvých kuřat

zemských domácností nevychází se svými příjmy a že si Češi víc pojišťují majetek než život. Nové evropské nařízení zakázalo chemické konzervanty a dochucovadla v potravinách EU. Chomutovská primátorka Ivana Řápková požádala o soudní omluvu a milion korun odškodného od Západočeské univerzity za to, že vyšlo najevo, že má od této školy právnický diplom, i když si nikdo z  učitelů nepamatuje, že by jí dával zkoušku či zápočet nebo ji kdy spatřil; Řápková říká, že všechny potřebné věci jí do indexu (který primátorka ztratila a nemůže najít) dával jeden – už rok mrtvý – pedagog. Co je na tom divného? Taková byla v Plzni pravidla, odpověděl šéf ústecké krajské kriminálky Petr Martínek na údiv Hospodářských novin, že mu plzeňská právnická fakulta před časem uznala dvacet let staré zkoušky z jeho studia ekonomie v Sovětském svazu, díky čemuž mohl kriminalista vystudovat pětiletý právní obor v polovičním termínu. Mladá fronta Dnes varovala své čtenáře, že britské kočárky Maclaren mohou svým dětským pasažérům amputovat prstíky, jak se také už ve dvanácti

z 10. na 14. listopad. Generálním ředitelem Czech Coal se stal bývalý generální ředitel ČEZ Bulgaria Luboš Pavlas. V Praze skončil Komiksfest. Evropská komise upozornila Česko, že pokud do roku 2013 nesníží schodek svých rozpočtů pod tři procenta HDP, přestane dostávat evropské dotace; „Brusel dává Čechům nůž na krk,“ komentovaly požadavek komise na menší zadlužení Lidové noviny a ministerstvo financí jej označilo za „obtížně splnitelný“. Areály jsou postavené a náklady na celou akci by asi byly menší, podpořil předseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS) úvahy svého stranického kolegy a primátora Liberce Jiřího Kittnera, aby jeho město opět zažádalo o možnost pořádat lyžařské mistrovství světa; poslední taková akce skončila i se státní, bezmála čtvrtmiliardovou podporou ve schodku osmdesáti milionů korun. Měli bychom spíš opravit chodníky a investovat do mateřských školek a nových parků než pořádat další megalomanskou a nesmyslnou akci, glosoval Kittnerův nápad představitel liberecké opozice Jiří Korytář. Statistika odhalila, že třetina tu-

případech stalo. Sněmovna schválila zákon povolující krajská referenda. Za vedení tajného teroristického výcviku členů neonacistické organizace White Justice byl z armády propuštěn voják Lukáš Sedláček; vyhozeni byli i dva vojáci, kteří na misi v Afghánistánu nosili na svých helmách symboly jednotek SS. Za jeho podíl na česko-německém smíření udělil německý prezident Horst Köhler profesoru Tomáši Kostovi Velký kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo. Českým eurokomisařem byl jmenován Štefan Füle. Lehkým perem by se chtělo napsat, že pochopíme, oč jde, teprve až nám třeba zakážou knedlíky, protože v  Bruselu (respektive v německo-francouzském kondominiu) usoudí, že jsou nezdravé, neboť se po nich tloustne, vysvětlil v Lidových novinách význam ztráty české suverenity ve prospěch Evropské unie poradce prezidenta republiky Václava Klause a šéf jeho tiskového odboru Petr Hájek. Meteorologové upozornili občany, že sněžit bude až na Mikuláše. Q [email protected]

jančíkova ods

V ODS začali stoupat k moci kontroverzní politici jako starosta Milan Jančík. V čem tkví jeho nepostradatelnost a kdo má dnes v partaji navrch?

74

f ot o aer o f i l m s

f ot o g ü n ter bart o š

připravujeme třicátníci

Česká kultura reflektuje životní krizi lidí, kterým již není dvacet.

RESPEKT 4 7 | 16 . – 2 2 . l i s t o pa d 2 0 0 9

Užívejte si

naplno

Aktuální číslo vždy v pondělí ráno ve vaší schránce Přístup do elektronického archivu zdarma Pravidelné informace o dalších aktivitách Respektu (nové tituly Respekt Edice, akce Respekt Institutu) Mimořádné nabídky, akce a dárky pouze pro předplatitele

ČASOPISY S PRODANÝM NÁKLADEM OD 25 000 DO 50 000 KS

HVĚZDA ROKU 2008

Platí do vyčerpání zásob. Nabídka platí pro nové předplatitele, kteří do 15. 12. 2009 objednají a uhradí řádné roční předplatné týdeníku Respekt. Akce se nevztahuje na studentské předplatné se slevou 49 %.

Vyberte si svůj dárek! Každý nový předplatitel dostane CD Járy Cimrmana České nebe nebo DVD s filmem Grand Torino jako bonus! adresa objednavatele

adresa pro doručování (pokud se liší)

název organizace:

název organizace:

jméno a příjmení:

jméno a příjmení:

IČO, DIČ: IČO, DIČ: ulice, č.p.:

ulice, č.p.:

obec, PSČ:

obec, PSČ:

telefon:

telefon:

e-mail:

e-mail:

Způsob platby:

faktura

platební karta

složenka

Vyplněný kupon zašlete na adresu: Economia, a. s., úsek distribuce, Dobrovského 25, 170 55, Praha 7 Vyplněním kuponu souhlasím bezplatně s tím, aby údaje, poskytnuté v rozsahu tohoto kuponu, byly po dobu 10 let zpracovány v souladu se zákonem č.101/2000 sb. v platném znění, o ochraně osobních údajů ve znění pozdějších předpisů, společností Economia, a. s., se sídlem Praha 7, 170 55, Dobrovského 25, jako správcem k nabízení výrobků a služeb správce, k průzkumu trhu, analýzám, organizování dalších akcí, zasílání informací prostřednictvím SMS zpráv, e-mailů, jakož i dalších elektronických prostředků. Tento souhlas je udělován dobrovolně a může být kdykoliv odvolán na adrese správce. Souhlasím se zasíláním obchodních sdělení elektronickou poštou

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ

ano

ne

800 110 022