Mytologie jako inspirace spisovatelů
sir Thomas Malory (asi 1408 – 1471): Artušova smrt Kniha první Vyprávění o Artušově narození, a jak se stal řečený Artuš králem Kapitola pátá Jak Artuš byl zvolen králem, a o divech a zázracích meče vytaženého z kamene zmíněným Artušem Tehdy stála říše u velikém nebezpečí po dlouhou dobu, neboť kdekterý velmož, mocný lidmi, zesílil, a nejeden se považoval za krále. V té době se odebral Merlin k arcibiskupovi z Canterbury a poradil mu, aby dal svolat všechny velmože z celého království a všechny svobodníky nosící zbraň na Vánoce do Londýna pod trestem klatby. A protože se Ježíš té noci narodil, aby se stal králem všeho lidstva, že jistě ze své veliké milosti učiní zázrak a ukáže, kdo se má po právu státi králem této země. A tak arcibiskup podle rady Merlinovy dal poslat pro všechny velmože z celého království a pro všechny svobodníky nosící zbraň, aby se dostavili na Boží narození do Londýna. A mnozí z nich se přísným postem očišťovali od skutků života, aby Bůh tím milostivěji jejich modlitbu vyslyšel. A tak časně, dávno ještě než nastal den, byli všichni stavové v největším chrámu londýnském na modlitbách - byl-li to či nebyl-li to sv. Pavel, o tom francouzská kniha zmínky nečiní. Když pak bylo po jitřní a když i první mše byla skončena, spatřili na chrámovém dvoře, právě naproti hlavnímu oltáři, veliký čtverhranný kámen podobný mramoru a uprostřed něho bylo cosi jako ocelová kovadlina zvýši jedné stopy a uprostřed ní vězel krásný nahý meč a kolem bylo zlatými písmeny vyryto: KDO ZDE Z KAMENE A Z KOVADLINY VYTÁHNE TENTO MEČ, JE KRÁLEM CELÉ ANGLIE PO PRÁVU I RODEM. Tu se lid podivil a pravil o tom arcibiskupovi. „Přikazuji vám," zvolal arcibiskup, "abyste setrvali v chrámě a nevycházeli, nýbrž dále se modlili k Bohu, aby se nikdo nedotkl meče, dokud nebude po velké.“ A tak, když už byly všechny mše odslouženy, vyšli velmožové, aby popatřili na ten kámen s mečem. A spatřivše nápis, někteří zkusili štěstí, ti totiž, kdož by byli rádi dosáhli trůnu. Ale žádný z nich ani jím hnouti, ani jej povytáhnouti nedovedl. „Ještě zde není ten, kdo dobude meče,“ řekl arcibiskup, „ale nemějte pochyb, že nám jej Bůh dá poznati. A toto vám radím," pokračoval, „vybeřme deset rytířů dobropověstných a ti nechť hlídají meč.“ A tak se i stalo. I bylo rozhlášeno, že každý může zkusiti štěstí, kdo by chtěl získat ten meč. Pak na Nový rok uspořádali baroni klání a sedání, aby všichni rytíři, komu by bylo libo, se mohli zúčastniti her. Toto vše bylo nařízeno za tím účelem, aby se velmožové a lid nerozjeli. Doufalť arcibiskup, že Bůh mu dá poznati, komu se má dostati meče. A tak na Nový rok, když služby Boží byly skončeny, vyjeli baroni do pole, jedni na klání, jiní k turnaji.
Stalo se tehdy, že i pan Ector, jenž měl veliké statky nedaleko Londýna, se vypravil, aby se účastnil rytířských her, a s ním jel i jeho syn pan Kay a jinoch Artuš, jeho soukojenec. Pan Kay byl pasován na rytíře předtím na Všechny svaté. Cestou pohřešil pan Kay svůj meč. Zapomnělť jej v otcovském domě, i prosil jinocha Artuše, aby mu proň dojel. „S radostí!“ odpověděl Artuš a spěšně ujížděl zpět. Když přijel domů, paní i všichni domácí byli již odjeli na turnaj. Tu rozhněvav se Artuš, pravil sám k sobě: „Pojedu na kostelní nádvoří a vezmu ten meč, který tam vězí v kameni. Můj bratr, pan Kay, nemůže přece dnes zůstati bez meče!“ Když tedy přijel na kostelní nádvoří, seskočil a koně přivázal ke sloupku. A vešed do stanu a nenalézaje tam žádného rytíře, ježto všichni byli na hrách, uchopil meč za jilec a prudce jím trhnuv, snadno jej vytáhl z kamene. Pak vzal koně a jel svou cestou, a když přijel k panu Kayovi, odevzdal mu ten meč. Sotvaže pan Kay meč spatřil, ihned ho poznal. I rozjel se k svému otci, panu Ectorovi, a pravil: „Vizte, pane, tu je ten meč z kamene, a proto se stanu králem této země já.“ Pan Ector zhlédnuv meč obrátil koně a jeli k chrámu. Tam sesedli, všichni tři, a vstoupili dovnitř. A ihned kázal panu Kayovi, aby přísahal na knihu, jak k tomu meči přišel. „Pane,“ odvětil pan Kay, „bratr Artuš mi jej přinesl.“ „A jak ty jsi ho dostal?“ zeptal se pan Ector Artuše. „Pane, povím vám to. Jel jsem domů bratrovi pro meč, ale nikoho jsem tam nenalezl, kdo by mi ho dal. Domníval jsem se, že dnes pan Kay nemůže býti bez meče, spěšně jsem tedy zajel sem a meč jsem z kamene vytáhl docela lehce.“ „Zdalipak jsi nalezl nějaké rytíře, kteří hlídali ten meč?“ zeptal se pan Ector. „Nikoliv,“ odpověděl Artuš. „Pak jsem si jist,“ řekl pan Ector Artušovi, „že králem této země budete vy.“ „Proč já,“ podivil se Artuš, „a z jaké příčiny?“ „Pane,“ odvětil pan Ector, „poněvadž Bůh tomu tak chce, neboť nikdy nikdo neměl vytáhnouti ten meč, jedině ten, kdo se má po právu státi králem této země. Nyní mi ukažte, dovedete-li ten meč zase vsunouti tam, kde byl, a opět jej vytáhnout.“ „To věru není umění,“ děl Artuš. To řka, vsunul meč do kamene, načež se pan Ector pokusil jej vytáhnouti, ale nepodařilo se mu to. Kniha třetí Vyprávění o svatbě krále Artuše Kapitola první Jak král Artuš pojal za choť Gueneveru, dceru Leodegranse, krále země Cameliardské, s níž dostal Kulatý stůl Na počátku, když náhodou a milostí Boží byl Artuš zvolen králem, většina baronů nevěděla, že je synem Uthera Pendragona, až teprve když jim to Merlin otevřeně vyjevil. Přesto však z té příčiny mnozí králové a velmožové zvedli proti němu velikou válku, leč král Artuš všechny je přemohl, poněvadž se po většinu dnů svého života řídil radami Merlinovými.
Tak se stalo, že se jednou král Artuš obrátil na Merlina se slovy: „Moji baroni mi nedopřávají klidu a nutí mě, abych se oženil, avšak já nechci pojmouti za choť žádnou jinou pannu, jen tu, kterou ty mi poradíš a schválíš.“ „Je správné, abyste se oženil,“ řekl na to Merlin, „protože muž tak velkomyslný a neohrožený jako vy, neměl by zůstávati bez ženy. Nuže, znáte nějakou krásnou pannu, kterou milujete více než ostatní?“ „Ano,“ odvětil král Artuš, „miluji Gueneveru, dceru krále Leodegranse ze země Cameliardské, který má ve svém domě Kulatý stůl, jejž dostal darem, jak jsi mi vyprávěl, od mého otce Uthera. Tato panna je nejváženější a nejspanilejší dáma, kterou znám a kterou bych vůbec kdy mohl nalézti.“ „Zajisté, pane můj,“ vece Merlin, „co do krásy a spanilosti patří mezi nejpůvabnější ženy na světě, kdybyste ji však tak horoucně nemiloval, našel bych vám pannu takové krásy a dobroty, že byste v ní jistě nalezl zalíbení a potěšení, ovšem kdyby vaše srdce nebylo již pevně rozhodnuto. Je-li však mužovo srdce již rozhodnuto, nerado se odvrací.“ „Máš pravdu,“ přisvědčil král Artuš. V ústraní však Merlin krále varoval, že sňatek s Gueneverou mu nebude na prospěch, a prozradil mu, že Lancelot ji bude milovati a ona jeho. Potom vyzval Artuše, aby s ním vypravil poselstvo, které by požádalo o ruku Gueneveřinu. I učinil tak král a Merlin se odebral k Leodegransovi a přednesl mu přání svého krále, že si přeje pojmouti jeho dceru Gueneveru za manželku. „Lepší poselství se k mému sluchu nikdy nedoneslo,“ zvolal král Leodegrans, „že tak znamenitý král a statečný a urozený si přeje pojmouti moji dceru za choť. Kdybych věděl, že se mu zavděčím, dal bych mu s ní mnohé země, on však má dosti zemí a jiných mu netřeba. Ale pošlu mu dar, který ho jistě daleko více potěší, dám mu Kulatý stůl, jejž mi kdysi daroval jeho otec, Uther Pendragon. Má-li být plně obsazen, sto padesát rytířů musí k němu zasednout. Já sám mám sto dobrých rytířů a padesát se mi jich nedostává. Tolik právě jich padlo za mého kralování.“ I svěřil král Leodegrans svou dceru Gueneveru Merlinovi a s ní odevzdal mu i Kulatý stůl a k ochraně jim dal průvod sta rytířů. A tak vesele jeli s královskou nádherou po vodě i po zemi, až dojeli k Londýnu. sir Thomas Malory, Artušova smrt, Praha 1960, s. 25, 33 – 36, 111 – 114.
Johann Wolfgang von Goethe (1749 – 1832): Faust (1. díl vyšel 1808, 2.díl vydán posmrtně 1832) Prvý díl tragédie NOC Vysoko klenutý, úzký gotický pokoj. Faust neklidně na své židli před pulpitem. FAUST Ach, s právy filosofii a medicínu jsem studoval a také teologií já pohříchu se prokousal a teď tu, blázen, stojím, žel, a ani za mák jsem nezmoudřel. Titul majstra, ba doktora mám, vodím křížem a sem a tam své žáky za nos po deset let a dovedu jedno jen povědět: je nemožné, bychom cokoli znali! Tím hořem se mi srdce spálí. Sic chytřejší jsem než ti hňupi doctores, škrabáci, kněžouři et professores, z pochyb a svědomí nemám já strázně, z ďábla a pekla necítím bázně, však zato se trmácím pořád v smutku, nenamlouvám si, že znám co vskutku, nenamlouvám si, že poučovat
dovedu lidi či polepšovat. Jsem bez statku, jsem bez jmění a svět mne nezná, necení tak ani pes by nežil dál! A tak jsem se na vědu magie dal, zda by mi duchů zjev a ret nejeden taj moh povědět, bych nemusil v potu tváře víc o věcech mluvit, z nichž neznám nic, abych to všechno vyzvěděl, jaký je světa vnitřní tmel, abych všech životů semena zočil a za pouhé slovo je nezašantročil. Ó, na mou bídu naposled, ty kdybys, ouplňku můj, shléd, jenžs o půlnoci tolikrát zde u pultu mne vídal stát, nad haldou papírů a knih, truchlivý druhu, bys mne stih! Ach, kéž bych tam, kde hor je štít směl ve tvém milém světle jít, s duchy se vznášet kol strží a skrytů, po lukách vlát v tvém šerosvitu, vědění setřást kouř, ten čpavý, a v rose tvé se napít zdraví!
Faust tedy vyvolává duchy. Potom si ve chvíli volna vyjde se svým fámulem (pomocníkem) Wagnerem na procházku za město. Tam se k nim nápadně snadno přidá černý psík a oni ho vezmou s sebou domů. Když se Faust se psem ocitne ve své studovně sám, pokusí se jej zaklínat. Pes však vzápětí nabyde svou pravou podobu: je to Mefistofeles, ďábel. (...) MEFISTOFELES Klanět se vám, čest pro mne veliká. Vy jste mi zatopil, můj pane přeučený. FAUST Tvé jméno? MEFISTOFELES Na to by se neměl ptát, kdo k slovu chová pohrdání, kdo věcí podstatu chce znát, na hony vzdálen jalového zdání.
FAUST U vás, vy páni, zvukem jména též tvářnost duše bývá vyjádřena; a je to vaše pravá tvář, ať zní to Belzebub či škůdce nebo lhář. Nu dobrá, a kdos ty? MEFISTOFELES Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná. FAUST To je mi hádanka. Co říct mi má?
MEFISTOFELES Jsem duch, jenž stále popírá! A právem; neb co vzniká, vše, by zahynulo, hodno je; proto by bylo líp, nic kdyby nevznikalo. A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo hříchem či zkázou, zkrátka zlem, tam já v svém pravém živlu jsem. (...) Že z hlavy brouky vyhnat chci ti, co kavalíra mne tu máš v hedvábném plášti, v rudém šatě a na něm prýmky v samém zlatě, na čapce péro kohoutí, kordisko nabroušené v pase; a radu-li chceš přijmouti, choď si tak rovněž v brzkém čase, bys volný, ničím nepoután, poznával život ze všech stran. FAUST Mne v každém šatě sevře zoufání, v něž těžký život pozemský se zvrací; jsem příliš stár, bych směl jen hrát si, jsem příliš mlád, bych směl být bez přání. čeho že od světa smím žádat? Jen odříkat se máš! Jen strádat! To je ten věčně stejný zpěv, jenž v uši všem se zarývá, jímž chrčí, pokud proudí krev, každičká chvilka chraptivá. Zrána se v slzách probouzím, neb trpkou úzkost cítím ze dne, jenž mi svým celým trváním, jak vím,
ni jedné tužby nesplní, ni jedné, leč předtuchu vší slasti hřejivé mi samovolně zepsuje a ztrhá a vše, co v prsou hárá, tvořivé, pošklebnou střízlivostí zmrhá. Pak úzkostně mi na lože je jít, noc nadejde-li se sny svými, neb mně, mně nedaruje klid: já budu soužen viděními. Bůh, jenž mi v prsou přebývá, vzruší mé nitro nejvnitřnější, však, nechť i nad mou duší vládu má, nic nedokáže v sféře vnější; a tak mi život těžkým břemenem; mně hořko být; jen smrti dychtiv jsem. MEFISTOFELES A přec jen bývá nevítána; všem. FAUST Ó, blažen, komu v bitev gloriole kol skrání vavřín zkrvaven se vine, kdo po zběsile protančeném kole v objetí milenčině zhyne! Ó žel, že vznešeného ducha moc mě nesklátila, zázrak v mroucím oku! (...) MEFISTOFELES S tím hořem nahrál sis už dosti, jež jako sup ti život užírá; nejhorší chátra jistotu ti dá, žes člověk v lidské společnosti. Leč tak tomu není, já nehodlám svrhnout tě mezi tu sebranku tam. Já mezi duchy nejsem mocný duch; ale jestliže chceš, abych byl tvůj druh při putování živobytím, dobrá, já se ti poddán cítím a od této chvilky již jsem tvůj, jsem tvůj tovaryš, a jestliže vhod se ti zdám, budu tvůj sluha, tvůj chám. FAUST A na mně co zas ty si vyžádáš? MEFISTOFELES Ach, na to ještě dlouhou lhůtu máš.
FAUST Ne, ne! Neb čert je egoista a zbůhdarma se dozajista nebude starat o zisk náš. Podmínky řekni; jasně, co a jak. Takový sluha, to není jen tak. MEFISTOFELES Zde poslušen chci býti tvého slova, bez dechu ve všem po vůli ti být. Až onde shledáme se znova, mně ty máš stejným oplatit. FAUST Což, onde, o to nedbám již. Až tento svět mi rozdrtíš, svět onen zroď se nebo ne! Zde z této země prýští moje slasti, zde toto slunce svítí na mé strasti; jenom až smím to všechno střásti, co chce, nechť potom nastane! Ta novina mi lhostejná je, zda lásky tam a zášti říš a zdali též ty cizí kraje cos mají jako hloub a výš. MEFISTOFELES Pak smíš se toho odvážiti. Jen vejdi v smlouvu, abys v tomto žití všechny mé čáry, zkouzlen, zřel. Dám ti, co člověk ještě neviděl. FAUST Co můžeš dát, ty nebožácký ďase! Což lidský duch, vzňat po vznešeném jase, kýms, jako tys, byl chápán kdy? Leč krmi dej, jež rozlačňuje vždy, a zlata rudého dej poklady, jež na dlani se roztekou jak rtuť, dej hru, při níž se nevyhrává, či dívku, kterou tisknu na svou hruď, zatímco s druhem mým už znamení si dává, dej světlo slávy božsky krásné, jež meteorem vzplá i zhasne! Ukaž mi plod, jenž, než je střesen, hnije, či strom, jenž den co den vždy znova zelený je! MEFISTOFELES Ty nezlekáš mne tímhle vším, takové poklady ti opatřím.
Leč jednou přijde, brachu, čas, že v pohodlí si chceme pochutnati. FAUST Kdybych se lenochem kdy za pecí měl státi, v tu chvíli, libo-li, mě sraz! Když obelžeš mě lichotkami, bych sebou sám byl spokojen, když tvoje rozkoše mě zmámí to poslední buď pro mne den! Toť sázka má! MEFISTOFELES Já přijímám. FAUST A ještě druhou ruku dám! Když okamžik mě zvábí k slovu. Jsi tolik krásný! prodli jen pak si mě sevři do okovů, ó, pak chci rád být utracen! Pak nechať umíráčkem zvoní, pak čas tvé služby dobíhá, stůj, orloj, rafije se skloní, to uplynula doba má! MEFISTOFELES Jen rozvaž to, my nezapomenem. FAUST A to jsi také v právu svém; já lehkovážně nepodjal se toho. Jak spočinu, já sluha jsem, ať tvůj - což dbám! - či vlastně koho. MEFISTOFELES Dnes při doktorském hodokvase má služebnost už počíná se. Leč o maličkost musím poprosit: pro strýčka příhodu, pár řádeček chci mít. FAUST Pedante, musíš písemně to míti? Nepoznals mužů? Slovo nestačí ti? Což není na tom dost, že slovo mé má řídit navěky mé živobytí? zda neproudí vše, stále proměnné, a já mám v poutech slibu žíti? Nám v srdce však ten blud je položen, nikdo ho nechce oželeti. Šťasten, kdo věrnost má v své hrudi jen:
necouvne nikdy před obětí! Leč tam, kde s pečetí a s písmem pergamen, toť přízrak, před nímž musíme se chvěti. Vždyť slovo sotva z pera může a rozhodčí jsou vosk a kůže. Co na mně, zloduchu ty, chceš? Pergamen, papír, mramor, spěž? Mám perem, pisátkem, mám dlátem psáti? Mně lhostejno, ty volbu máš. MEFISTOFELES Jak překotně se necháváš řečnickou vášní strhovati! Vždyť cedulička stačí též, kapičkou krve se tam podpíšeš. FAUST Jestli to všechno je, co chceš, nu dobrá, komedie platí. MEFISTOFELES Krev, to je zcela zvláštní šťáva. FAUST Neboj se, že bych smlouvě nedostál; v tom, co jsem ti tu podepsal, má vůle jest, má síla pravá. Já příliš vysoko se vzpjal, však do tvé třídy patřím jen. Ten mocný duch mnou pohrdal, svět přírody mi uzamčen. Myšlení přetrhlo se v kusy, vědění se mi dávno už hnusí. Nechť v jícnu planoucích orgií vášnivé smysly se upijí! Nechť zázraky všude vítají nás, leč našim kouzlům se odkryjí! Vpadněme činem v šumící čas, v rachotu dějin zazni náš hlas! K požitkům bolestný žár, k rozmrzelosti zdar ve stálém střídání se druž! Je bez oddechu činen celý muž.
Johann Wolfgang von Goethe, Faust, Praha 1965, s. 23 - 76. Přeložil Otokar Fischer.
