Muj rok v zenske veznici

Piper Kermanova

#

o

Muj rok v zenske veznici

Piper Kermanovaˊ

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

ORANGE IS THE NEW BLACK. MY YEAR IN THE WOMEN’S PRISON Copyright © 2010, 2011 by Piper Kerman Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2014 Translation © Ester Včelišová, 2014 ISBN 978-80-247-5318-8 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-9456-3 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9457-0 (elektronická verze ve formátu ePUB)

#

o

Muj rok v zenske veznici

Larrymu, mojí matce, otci a Pop Rozezvoňte zvony, které ještě zvoní. Zapomeňte na dokonalou úlitbu, všechno praská, a tak se dovnitř dostává světlo. — Z písně Anthem od Leonarda Cohena

JEDNA Z DESETI NEJLEPŠÍCH KNIH ROKU 2010 „Oranžová je nová černá je jako estrogenem nabitá verze Dostojevského Zápisků z mrtvého domu. Hlavní hrdinka je pomalu, ale jistě vtahována do světa krásných, zajímavých duší, do světa transsexuální divy, spolubydlící pocházející z oblasti Karibiku, nebo latinskoamerických babiček. Objeví se i pár politicky angažovaných postav – radikální pacifistka nebo jeptiška, které se proti vší pravděpodobnosti také podařilo dostat do rozporu se zákonem. Je to fantastický příběh ze „Sibiře“ americké války proti drogám, znamenité a zábavné čtení, provázející čtenáře všemi těmi nečekanými zvraty a momenty, až do konce, než se Kermanová vrátí navždy domů, k Larrymu.“ — Elle „Fascinující.“ — O: The Oprah Magazine „Deset let poté, co se krátce po ukončení studií na univerzitě Piper Kermanová zapletla s drogovou dealerkou, byla zatčena. V knize Oranžová je nová černá Kermanová představuje – bez sebelítosti a s notnou dávkou talentu – život v base, něco mezi Caged Heat a Ocelovými magnoliemi.“ — Vanity Fair 8

ORANŽOVÁ JE NOVÁ ČERNÁ

„Kermanová nás vtahuje dovnitř, ukazuje každý detail (ano, i ženy si musí dřepnout a zakašlat)… Od této knihy je nemožné se odtrhnout právě proto, že byste to mohli být i vy. Nebo vaše nejlepší kamarádka. Nebo vaše dcera.“ — Los Angeles Times „Nádherně napsáno… předurčeno k tomu, stát se klasikou tohoto žánru.“ — Columbia Journalism Review „Kermanová ani nefňuká, ani nepoučuje. Zaměřuje se na popis skutečných zážitků, drásavých i veselých, a osobností žen, se kterými tyto zkušenosti sdílela.“ — Boston Sunday Globe „Upřímně, je to opravdu vtipná kniha přinášející vhled do problematiky.“ — Salon „Nenechte se oklamat názvem: toto je seriózní kniha, která detailně líčí život v ženské věznici – kriticky, ale s empatií a respektem ke všem spoluvězeňkyním Piper Kermanové, které neměly zdaleka takové možnosti jako ona. Oranžová je nová černá se klidně může připojit k současným nejlepším knihám o zkušenosti z americké věznice. — Dave Eggers, autor knihy Zeitoun a spoluautor knihy Přežít spravedlnost: kniha rozhovorů s lidmi neprávem odsouzenými k smrti „Ve svých pamětech Kermanová líčí rok, ve kterém se naučila vydrhnout si celu pomocí dámských maxi vložek, opravit rozvody nebo si udělat vězeňský cheesecake – během čehož si vytvořila přátelské vazby s mnoha nejrůznějšími ženami.“ — NPR 9

ORANGE IS THE NEW BLACK

„Intenzivní, odhalující.“ — Entertainment Weekly (Must List) „Poutavý, meditativní pohled na život za mřížemi.“ — Booklist „Originální pohled do vězňovy duše.“ — The Onion A. V. Club „Nemůžu přestat myslet na tuto skvělou knihu a na ty štědré, milé ženy, se kterými strávila Piper Kermanová čas ve vězení. Nikdy bych nečekala, že budu vyzdvihovat monografii o vězení a že se sama tak ponořím do příběhu plného laskavosti, přátelství, věrnosti a lásky. Nikdy jsem nic takového nečetla a musím říct, že se k této knize budu znovu a znovu vracet.“ — Ayelet Waldman, autorka knihy Bad Mother and Daughter’s Keeper

10

POZNÁMKA AUTORKY Tato kniha je mou pamětí a vychází z mé vlastní zkušenosti. Všechna jména (a v některých případech i některé typické charakteristiky) lidí, kteří žili nebo pracovali ve věznici, kde jsem byla držena, byla změněna kvůli zachování soukromí těchto osob. Výjimkou je sestra Ardeth Plattová a Alice Gerardová, které mi laskavě dovolily použít jejich pravá jména.

11

KAPITOLA 1

Pu˚ jdesˇ se mnou?

P

rostor výdeje zavazadel na mezinárodním letišti v Bruselu byl velký a vzdušný, s mnoha jezdícími pásy nekonečně kroužícími stále dokola. Pobíhala jsem od jednoho k druhému a zoufale se pokoušela najít svůj černý kufr. Vzhledem k tomu, že byl plný peněz z prodeje drog, jsem byla zřejmě více znepokojená, než by člověk byl za normálních okolností kvůli ztrátě zavazadla. Tou dobou, v roce 1993, mi bylo 24 let a pravděpodobně jsem vypadala jen jako jedna z mnoha, jako nervózní mladá žena na služební cestě. Svoje oblíbené martensky jsem hodila přes palubu ve prospěch krásných, ručně dělaných semišových lodiček. Měla jsem na sobě černé hedvábné kalhoty a béžové sáčko. Typická jeune fille, ani trochu nevyčnívající z davu. Jedině snad, kdyby si někdo povšiml mého tetování na krku. Dělala jsem vše přesně podle instrukcí. Mým úkolem bylo dávat pozor na zavazadlo putující z Chicaga přes Paříž, kde jsem musela přestoupit na jiné letadlo, až sem, do Bruselu. Jakmile jsem dorazila do Belgie, začala jsem se shánět po svém černém kufru ve výdeji zavazadel, ale nikde jsem ho neviděla. Potlačujíc příliv paniky, zeptala jsem se svou lámanou francouzštinou, co se stalo s mým zavazadlem. „Stává se, že zavazadla jsou omylem přiřazena 13


k jinému letu,“ odpověděl zřízenec pracující ve výdejně. „Počkejte na další várku z Paříže – je pravděpodobné, že tam své zavazadlo najdete.“ Byl snad můj černý kufr a jeho obsah odhalen? Bylo mi jasné, že převážet takové množství neohlášených peněz je nelegální, natož pak převážení peněz pro drogového dealera z východní Afriky. Byla jsem prozrazena? Chystá se mě někdo právě zatknout? Možná bych se měla pokusit uniknout. Nebo bylo zavazadlo opravdu jen zpožděno a objeví se na běžícím pásu s příletem dalšího letadla? To by znamenalo, že bych tady měla nechat bezprizorně ležící kufr s obrovským obnosem peněz, které náleží člověku, jenž by mě pravděpodobně mohl zabít pouhým zvednutím telefonu. Usoudila jsem, že tato druhá možnost mě děsí víc, proto jsem se rozhodla počkat. Další letadlo z Paříže konečně dorazilo. Přitočila jsem se ke svému novému „příteli“, zřízenci, který začal zavazadla třídit. Nicméně, věřte mi, je těžké flirtovat, když jste k smrti vyděšení. Zahlédla jsem svůj kufr. „Mon bagáž!“ zvolala jsem francouzsky, celá v extázi. Přehnaně afektovaně jsem zřízenci děkovala za jeho pomoc a proplula jsem automatickými dveřmi do haly, kde už na mě čekal můj přítel Billy. Bezděčně jsem prošla přes kontrolu. „Už jsem se začínal bát, co se stalo?“ ptal se mě Billy. „Dostaň mě urychleně do taxíku,“ zasyčela jsem. Skoro jsem nedýchala, dokud jsme zcela neopustili prostor letiště a nebyli na cestě napříč Bruselem. Moje promoce na Smith College se konala před rokem touto dobou, jednoho krásného jarního dne, jak se na Novou Anglii sluší. Na dvoře, za záře slunečních kropenatých paprsků a vyhrávání dud, nabádala guvernérka Ann Richardsová mě a mé spolužačky, abychom šly a náležitě světu ukázaly, co v nás je. Moje rodina na mě byla patřičně hrdá a všichni naprosto zářili, když jsem si přebírala diplom. Čerstvě rozešlí rodiče se chovali naprosto příkladně, mí důstojní prarodiče byli potěšeni, že vidí na svém nejstarším vnoučeti tu slavnostní pokrývku hlavy, a můj malý bratr byl naprosto znuděný. Cílevědomější a spořádanější spolužáci byli přihlášení do nejrůznějších postgraduálních programů, nebo 14


nastupovali na absolventská místa do neziskovek, nebo se vraceli zpět domů – což během první krize za Bushe nebylo nic neobvyklého. Já nicméně zůstala v Northamptonu, v Massachusetts. Specializovala jsem se na divadlo, vůči čemuž byli můj otec i dědeček velice skeptičtí. Pocházím z rodiny, která si velice cení vzdělání. Jsme klan lékařů, právníků a pedagogů, s pár zdravotními sestrami, básníky nebo soudci. Po čtyřech letech studií jsem se tehdy cítila jako diletant, nekvalifikovaná a nemotivovaná pro život zasvěcený divadlu. Neměla jsem ale ani jiný náhradní plán. Žádná alternativní škola, žádná vidina smysluplné kariéry. Nebyla jsem líná. Naopak, vždy jsem tvrdě dřela a během práce při studiu v restauracích, barech a nočních klubech jsem si pokaždé získala přízeň šéfů i spolupracovníků díky humoru, roztomilosti a ochotě brát dvojité směny. Lidé, které jsem poznala při práci na těchto místech, mi byli často bližší než ti, které jsem znala ze školy. Byla jsem ráda, že jsem si vybrala Smith, vysokou školu plnou chytrých a dynamických žen. Školu jsem dokončila a splnila vše, co se ode mě požadovalo, ale něco mě stále táhlo za bezpečné školní břehy. Toužila jsem po zážitcích, zkušenostech, experimentování a zkoumání. Bylo načase, abych začala žít svůj vlastní život. Byla jsem vzdělaná mladá dáma z Bostonu, která toužila po bohémské alternativní kultuře a neměla žádný jasný plán. Neměla jsem ani potuchy, co dělat se svou potlačovanou touhou po dobrodružství, nebo jak svou tendenci riskovat proměnit v něco produktivního. V mém myšlení nebyla ani kapka vědeckého nebo analytického zaměření – čemu jsem přikládala hodnotu, bylo umění, úsilí a emoce. Pronajala jsem si byt se svou spolužačkou z divadelních studií a s její přiblblou, umělecky založenou přítelkyní. Našla jsem si práci jako obsluha v jedné mini pivnici. Sblížila jsem se se svými kolegy číšníky, barmany a hudebníky, všichni jsme byli přibližně stejně staří a oblékali se téměř výhradně do černé. Pracovali jsme, chodili na party, koupali se bez plavek, sáňkovali, souložili, sem tam se někdo zamiloval, nechávali jsme se tetovat. 15


Užívala jsem si vše, co mi Northampton a přilehlé údolí mohly nabídnout. Naběhala jsem kilometry a kilometry po zdejších polních cestách, naučila jsem se, jak s rukama plnýma půllitrů chodit po strmých schodech, užívala si nesčetné romantické úlety s přitažlivými dívkami a chlapci a o svých volných dnech v průběhu léta a podzimu jsem cestovala do Provincetownu, abych prozkoumala místní pláže. Přišla zima a já začínala cítit neklid. Přátelé z vysoké školy mi vyprávěli o svých slibně se rozjíždějících kariérách, o životech v New Yorku, Washingtonu a San Francisku a já začínala přemýšlet o tom, co jsem celou tu dobu dělala já. Věděla jsem, že zpět do Bostonu se už nevrátím. Milovala jsem svou rodinu, ale rozvod rodičů bylo něco, co jsem naprosto odmítala, a snažila jsem se vyhýbat všem situacím, kdy bych musela čelit důsledkům rozvodu. Zpětně by možná byl skvělou volbou lístek na cestu vlakem po Evropě, nebo dobrovolnictví v Bangladéši, ale já tehdy zůstala. Do mých společenských kruhů se dostala také parta neskutečně stylových a úžasných leseb, kterým bylo lehce přes třicet. Tyto sofistikované ženy ve mně vzbuzovaly pro mě netypický stud, ale když se některé z nich nastěhovaly přímo do sousedního bytu, spřátelily jsme se. Mezi nimi byla i Nora Jansenová, žena ze středozápadu s chraplavým hlasem a s kšticí kudrnatých, pískově hnědých vlasů. Nora byla menšího vzrůstu a vypadala tak trochu jako francouzský buldoček, nebo možná bílá Eartha Kitt (poznámka překl. – americká zpěvačka, herečka, tanečnice a kabaretní hvězda). Všechno kolem ní bylo zvláštní – její výstřednost, její chraplavý hlas a vtipkování, způsob, jakým nakláněla hlavu, když se na vás dívala svýma jasnýma hnědýma očima zpod té husté kštice vlasů. Také to, jakým způsobem držela vždy přítomnou cigaretu, zápěstí volné a připravené ke gestikulaci. Měla svůj hravý, všímavý styl, kterým vždy přiměla lidi se uvolnit, a když vám věnovala svou pozornost, cítili jste se, jako by ten vtip vyprávěla soukromě jen pro vás. Nora byla jediná z té skupiny starších žen, která mi věnovala svou pozornost. Nebyla to vyloženě láska na první pohled, ale pro mě, dvaadvacetiletou ženu 16

*


v Northamptonu prahnoucí po dobrodružství, se Nora stala objektem milostného zájmu. A potom, na podzim roku 1992, zmizela. Znovu se objevila po Vánocích. Pronajala si velký byt jen sama pro sebe a vybavila si ho stylovým uměleckým nábytkem a naprosto zabijáckou stereo soupravou. Všichni ostatní šetřili a žili se spolubydlícími, zatímco ona rozhazovala peníze takovým způsobem, který přitahoval pozornost. Nora mě pozvala na drink. Jestli to bylo rande? Pravděpodobně ano, protože mě vzala do baru hotelu Northampton, což byla místní špička. Seděly jsme v hotelovém salonku natřeném na světle zeleno a všude kolem byla bílá síťovina. Nervózně jsem si objednala margaritu se solí, nad čímž Nora pozdvihla obočí. „Potřebuješ trochu ochladit?“ okomentovala to a objednala si skotskou. Je pravda, že lednový vítr dělal ze západního Massachusetts trochu nehostinné místo. Měla jsem si objednat něco tmavého v menší skleničce – ledová margarita najednou vypadala trochu směšně a dětinsky. „Co to je?“ zeptala se Nora a ukazovala na malou plechovou krabičku, kterou jsem položila na stůl. Krabička byla žluto-zelená a původně v ní byly citronové bonbony. Napoleon, dívající se směrem na západ, byl snadno identifikovatelný podle klobouku a zlatých epolet. Krabička sloužila jako peněženka jedné ženě, kterou jsem znala z vysoké. Chodila do vyššího ročníku a byl to ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkala. Byla ironická, zvědavá a laskavá a jednoho dne, když jsem obdivovala tuhle krabičku, mi ji věnovala. Velikostně se perfektně hodila pro krabičku cigaret, řidičák a pár drobných. Když jsem chtěla vyndat peníze, abych zaplatila za drink, Nora mé gesto zamítla. A kde že vlastně byla tolik měsíců? Zeptala jsem se jí na to a poté, co si mě přeměřila, mi začala klidně vysvětlovat, že se přes přítele své sestry dostala do podniku pašujícího drogy a byla vyslána do Evropy, 17


kde podstoupila trénink a zasvěcení do fungování této drogové organizace z podsvětí pod vedením jednoho amerického dealera. Pak sem propašovala nějaké drogy a byla za svou práci štědře odměněna. Zůstala jsem stát, jako bych byla přikovaná do země. Proč mi Nora tohle říká? Co když to půjdu oznámit na policii? Objednala jsem si další drink, napůl přesvědčená, že Nora si celou věc vymyslela a jedná se jen o ten nejpotrhlejší způsob svádění, jaký jsem kdy viděla. Nořinu mladší sestru jsem předtím jednou potkala, když přijela na návštěvu. Jmenovala se Hester, působila tajemně až magicky, měla osobité kouzlo a nosila takové peříčkové tretky z kuřecích kostí. Domnívala jsem se, že je to jen wiccanská heterosexuální verze své sestry, ale ukázalo se, že podle všeho je to milenka drogového bosse ze západní Afriky. Nora popisovala, jak se se svou sestrou vydala do Beninu za tímto drogovým bossem jménem Alaji, který se svým vzhledem až pozoruhodně podobal MC Hammerovi. Nora u něj zůstala jakožto host, byla svědkem a součástí rituálů místních šamanů a nyní byla považována za jeho švagrovou. Všechno to znělo tak temně, děsivě, divoce – a, věřte nevěřte, připadalo mi to také velice vzrušující. Nemohla jsem uvěřit, že někdo jako ona, někdo s tolika děsivými a podivnými tajnostmi, si vybrala mě. Odhalením svých tajemství si mě k sobě Nora připoutala a odstartovala tak tuhle tajnou známost. Nedá se říct, že by byla klasická kráska, ale oplývala vtipem a šarmem a byla mistryní nenucenosti. Pravdou je, že jsem vždy zabírala na lidi, kteří po mně šli s jasným odhodláním. Nora byla ve svém svádění vytrvalá a trpělivá. Jak plynuly měsíce, stále více jsme se sbližovaly a já už věděla, že několik místních kluků, které jsem znala, tajně pracovali pro Noru. Skočila jsem po hlavě do toho nezákonného dobrodružství, které pro mě vztah s Norou představoval. Když byla delší dobu v Evropě nebo jižní Asii, nastěhovala jsem se do jejího bytu a starala se o její dvě milované černé kočky, Edith a Dum-Dum. Nora většinou zavolala v náhodnou hodinu uprostřed noci z druhé strany zeměkoule, aby se ujistila, že se její kočky mají dobře, přičemž se telefonní spojení často přerušovalo či 18


to v telefonu divně šumělo. Všechno jsem držela v tajnosti – dokonce i přesto, že jsem byla podrobována nesčetným dotazům svých zvědavých přátel. Svět drog byl pro mě zcela abstraktní záležitostí. Neznala jsem nikoho, kdo by bral heroin; utrpení drogové závislosti bylo něco, o čem jsem nepřemýšlela. Jednoho jarního dne se Nora vrátila domů s novou bílou miatou – kabrioletem a kufrem plným peněz. Vysypala peníze na postel, nahá se po nich válela a chichotala se. Byla to dosud její největší výplata. Zanedlouho jsem se projížděla v její miatě a Lenny Kravitz mi na kazetě vyhrával: „Půjdeš mou cestou?“ Navzdory (nebo možná díky) bizarní romantické situaci mezi mnou a Norou jsem pocítila potřebu vypadnout z Northamptonu a začít něco dělat. Spolu s kamarádkou Lisou B. jsme se rozhodly, že dáme výpověď v pivnici, vezmeme své úspory a na konci léta vyrazíme do San Franciska. (Lisa nevěděla nic o Nořiných tajných aktivitách.) Když jsem o těch plánech řekla Noře, odpověděla, že by bylo skvělé mít byt v San Francisku, a navrhla, že poletíme společně a poohlédneme se tam po nějakém bydlení. Byla jsem šokovaná tím, že její city ke mně byly tak silné. Pouhý týden před plánovaným odletem Nora zjistila, že se musí pracovně vrátit do Indonésie. „Proč nejedeš se mnou, abys mi dělala společnost?“ navrhla mi. „Nebudeš muset dělat vůbec nic, jen si užívat.“ Nikdy jsem nepřekročila práh Spojených států. Ačkoli jsem předpokládala, že začnu nový život v Kalifornii, tato nabídka byla neodmítnutelná. Chtěla jsem dobrodružství a Nora mi ho nabízela. Těm chlápkům z Northamptonu, kteří ji na podobných exotických cestách vždy doprovázeli, se nikdy nic nestalo. Ve skutečnosti se vraceli s úžasnými příběhy, které si mohla vyslechnout vždy jen vybraná skupina lidí. Racionálně jsem došla k tomu, že mi nemůže způsobit žádnou újmu, když pojedu a budu Noře dělat společnost. Dala mi peníze, abych si koupila letenku ze San Franciska do Paříže, a řekla mi, že letenka na Bali na mě bude čekat u přepážky indonéské letecké společnosti Garuda Air, na pařížském letišti Charlese de Gaulla. Znělo to jednoduše. 19


Nora kryla svou ilegální činnost tím, že se svým kumpánem, chlápkem s kozí bradkou Jackem, rozjíždí nový umělecký a literární časopis – sice trochu pochybné, ale vždy si to udrželo masku neurčitosti. Když jsem vysvětlovala svým rodičům a přátelům, že se stěhuji do San Franciska, abych pracovala a cestovala pro tento časopis, byli překvapeni a na mou novou práci se tvářili trochu podezřívavě. Otázky jsem ale zdárně odrážela a zvykla si na závoj tajemna, kterým jsem se musela permanentně zastírat. Když jsem s Lisou opouštěla Northampton, cítila jsem, jako bych konečně začínala žít svůj život. Cítila jsem se připravená na cokoli. Jely jsme nonstop z Massachusetts až ke hranicím Montany, jedna z nás vždy řídila a druhá se zatím trochu prospala. Zastavily jsme až uprostřed noci, abychom se vyspaly. Probudil nás neuvěřitelný, zlatavě nádherný východ slunce. Nepamatuji si, že bych někdy byla šťastnější. Pak už jsme uháněly přes Wyoming a Nevadu, přes Bay Bridge až do San Franciska. Musela jsem stihnout letadlo. Co všechno bych mohla potřebovat na cestu do Indonésie? Neměla jsem nejmenší tušení. Sbalila jsem si jednu malou tašku, kam jsem dala dvoje černé silonky, pouzdrové šaty, ustřižené modré džíny, tři trička, červenou hedvábnou sukni, černou minisukni, svůj běžecký úbor a pár černých kovbojských bot. Byla jsem tak vzrušením bez sebe, že jsem si zapomněla vzít plavky. Hned po příletu do Paříže jsem zamířila k přepážce letecké společnosti Garuda, abych si vyzvedla letenku na Bali. Tam mi ale oznámili, že o mně nic nevědí a žádnou letenku pro mě nemají. Začala jsem vyšilovat a celá vyděšená si objednala kávu v letištní restauraci, abych si promyslela, co budu dělat. Časy mobilních telefonů a e-mailů v té době ještě patřily budoucnosti a já neměla nejmenší tušení, jak bych se s Norou mohla spojit; pořád jsem předpokládala, že muselo dojít jen k nějakému komunikačnímu šumu. Nakonec jsem se sebrala a šla k novinovému stánku, kde jsem zakoupila pařížského průvodce a následně se ubytovala v levném hotelu, který ležel v centru šestého arrondissementu. (Moje 20


jediná kreditní karta měla velice nízký limit.) Ze svého malého pokoje jsem nicméně měla výhled na vrcholky pařížských střech. Zavolala jsem Jackovi, Nořině starému příteli a nyní také obchodnímu partnerovi ve Státech. Tenhle sarkastický, nadřazený chlápek posedlý prostitutkami vskutku nebyl mým oblíbencem. „Zůstala jsem trčet v Paříži. Nic z toho, co mi Nora řekla, nevyšlo. Co mám dělat?“ ptala jsem se ho. Jack nezakrýval, že ho otravuji, ale nakonec se rozhodl, že mě v tom nenechá. „Najdi pobočku Western Union. Zítra ti tam pošlu peníze na letenku.“ Peníze nepřicházely několik dní, ale mně to vlastně ani nevadilo; užívala jsem si Paříž a nasávala do sebe její půvaby plnými doušky. Ve srovnání s Francouzkami jsem si připadala jako teenager, takže abych to napravila, koupila jsem si nádherné černé háčkované punčochy, které jsem si pak vesele oblékla k minisukni a martenskám. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli v Paříži zůstanu nadobro. Byla jsem v sedmém nebi. Když jsem po otravných třinácti hodinách konečně přistála na Bali, s překvapením jsem zjistila, že na mě na letišti čeká můj bývalý kolega z pivnice, Billy. Tyčil se nad místními a na jeho pihovatém obličeji se rozléval široký úsměv. Leckdo by mohl Billyho považovat za mého bratra kvůli jeho blonďatým vlasům a zářícím modrým očím. „Nora už na tebe čeká přímo v resortu. Určitě si to tady zamiluješ!“ řekl mi. Při setkání s Norou v tom luxusním pokoji, kde jsem se ocitla, jsem se tak trochu styděla. Přece jen, nebyla jsem na podobné podmínky zvyklá. Ona se ale chovala, jako by bylo vše zcela normální, běžné a v naprostém pořádku. Na Bali zrovna probíhal festival boha Dionýsa: dny a noci naplněné koupáním, jídlem, pitím a tancem s partou gayů, kteří patřili k Noře, a přívětivými místními lidmi, kteří byli více než ochotní pomoci nám utratit všechny peníze. Přidali se k nám také mladí Evropané a Australané, na které jsme narazili v místním plážovém baru. Chtěla jsem navštívit tržiště, abych si koupila plavky a sárong, které jsem nakonec 21


vyměnila za dřevěné vyřezávané masky a stříbrné šperky. Další radovánky představovaly také prohlídky chrámů, paragliding nebo potápění – místní instruktoři v potápění obdivovali mou elegantní modrou rybku, kterou mám vytetovanou na krku, a na oplátku mi nadšeně ukazovaly svá tetování. Slavnosti narušovaly akorát napjaté telefonáty mezi Norou a Alajim nebo Norou a Jackem. Princip, na kterém tenhle byznys fungoval, byl prostý. Alaji ze západní Afriky najímal lidi ze Spojených států, kteří pro něj pašovali drogy (obvykle prostřednictvím obleků, do jejichž podšívek byl zašit heroin) do všech koutů světa. Lidé jako Nora a Jack byli jednoduše subdodavatelé, kteří měli na starost převoz obleků do Států, kde proběhlo anonymní předání koncovému zákazníkovi. Bylo pouze na nich, jak si převoz zařídí – mohli si například najmout „kurýry“ a ty vytrénovat, jak bezpečně obleky přepravit přes všechny kontroly, a platit jim ze svého za jejich „výlety“. Nora a Jack samozřejmě nebyli jediní, se kterými Alaji spolupracoval; Nora momentálně soupeřila s Jonathanem Bibbym, „dealerem umělcem“, jak si sám říkal, který ji tehdy na začátku pro tento byznys trénoval. Míra napětí, které jsem na Noře pozorovala, se odvíjela od toho, kolik kšeftů jí aktuálně bylo přiděleno a také zda všechny budou schopni s Jackem zdárně zrealizovat. Zdálo se, že se všechny faktory mohou měnit z minuty na minutu. Tato práce vyžadovala opravdu velkou míru flexibility a točilo se v ní opravdu hodně peněz v hotovosti. Když nám začaly docházet peníze, dostala jsem za úkol vyzvednout novou hotovost od Alajiho z různých bank, aby to nebylo podezřelé. To byl vlastně sám o sobě trestný čin, ale mně to tenkrát vůbec nedocházelo. Pak jsem byla poslána za jistou záležitostí do Jakarty, kde jsem se měla sejít s jedním zainteresovaným kurýrem. Byl to mladý gay z Chicaga, vymydlený a perfektně oháknutý; z přepychového hotelu byl ale pořádně znuděný. Během dlouhé úmorné cesty napříč městem, kdy jsme uvízli v dopravní zácpě, jsme pozorovali štěkající štěňata v klecích, která se nabízela k prodeji přímo u silnice, a také mnoho různých typů lidí, kteří 22


byli v téhle asijské metropoli k vidění. Přímo uprostřed dopravní zácpy ležel na silnici žebrák prosící o almužnu. Jeho kůže chytala od slunce odstín dočerna a neměl nohy. Začala jsem spěšně stahovat okénko, abych mu dala pár rupií z těch nepočítaných tisíců, co jsem u sebe měla. Můj společník zalapal po dechu a zasunul se co nejhlouběji do svého sedadla. „Nedělej to!“ zakřičel na mě. Podívala jsem se na něj, znechucená a zmatená jeho reakcí. Náš řidič mi vzal peníze z ruky a hodil je z okna na zem žebrákovi. Dále jsme v cestě pokračovali v tichu. Měli jsme mraky času. Potloukali jsme se po plážových barech, bazénech a pohraničních nočních klubech. Spolu s Norou jsme chodily po nákupech, občas zašly na kosmetiku nebo prozkoumávaly ostatní části Indonésie – jen tak ve dvou, jako na dámské jízdě. Během výletu na Krakatoa jsme si najaly průvodce, aby nás doprovázel na túře do hor, které byly pokryty hustou, vlhkou džunglí. Bylo horko a dusno. Zastavili jsme u jezera, do něhož se vlévala řeka, abychom se naobědvali. Nad jezerem čněl vysoký vodopád. Poté, co jsme si zaplavaly, samozřejmě bez plavek, mě Nora vyzvala – a byla to vlastně dvojitá výzva, mám-li být přesná –, abych skočila z vodopádu, který byl navíc přes deset metrů vysoký. „Viděl jsi tady někdy lidi skákat?“ zeptala jsem se našeho průvodce. „Ale ano, madam,“ řekl a usmíval se. „A ty jsi to někdy zkoušel?“ „To ne, madam!“ řekl a stále se usmíval. Nic naplat, výzva je výzva. Nahá jsem se začala pomalu pohybovat po skále k místu, které se jevilo pro skok jako nejvhodnější. Vodopád hlasitě šuměl a daleko pode mnou vířila matná, neprůhledná zelená voda. Byla jsem vyděšená a najednou bylo jasné, že to je opravdu špatný nápad. Skála byla kluzká, a když jsem se pokoušela udělat krok zpět, uvědomila jsem si, že skok dolů je ještě tou lepší možností; nebylo cesty zpět. Sebrala jsem všechnu odvahu, skočila do prázdna a ječela až do chvíle, než mě spolkla zelená hladina. Z vody jsem se vynořila se smíchem, v radostném 23


rozrušení. Pár minut nato už padala vodopádem i Nora. Když se i ona objevila nad hladinou, celá zadýchaná mi řekla, že jsem blázen. „Copak ty by ses k tomu sama neodvážila, kdybych byla moc vyděšená a neskočila?“ zeptala jsem se, trochu překvapená. „Ani náhodou!“ odpověděla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Noru nelze považovat za příliš důvěryhodnou. Indonésie byla něco jako neomezená studnice zážitků a zkušeností, ale v pozadí jsem cítila něco temného, hrozivého. Nikdy jsem se nesetkala s takovou chudobou jako na Jakartě, s tak otevřeným pracovním kapitalismem v ohromných továrnách, přičemž velká zvířata z ropných korporací vysedávala v hotelových lobby a nalévala se alkoholem. Mohli jste klidně strávit na baru příjemnou hodinku konverzací s postarším Britem a hovořit s ním o krásách San Franciska a jeho ohařích, kteří vyhrávali psí medaile, a když jste si na odchodu chtěli vzít jeho vizitku, zcela s klidem vám vysvětlil, že je překupník se zbraněmi. Když jsem za soumraku vyjela výtahem až na vrchol Jakarta Grand Hyatt, abych si zaběhala na běžecké dráze, která lemovala střechu, uprostřed níž se rozkládala bujná zeleň, slyšela jsem muslimské modlitby rozléhající se celým městem od mešity k mešitě. Po těch mnoha týdnech jsem pociťovala smutek i úlevu zároveň, když jsem se s Indonésií loučila. Musím říct, že po domově se mi už opravdu stýskalo. Čtyři měsíce jsem byla permanentně na cestách s Norou, přičemž ve Státech jsme se zdržovaly jen příležitostně pár dní. Žily jsme v neustálém napětí, avšak i přesto to někdy byla šílená nuda. Neměla jsem nic na práci, kromě toho, že jsem Noře dělala společnost, když zrovna neobchodovala se svými „mulami“. Byla jsem nucena sama bloumat ulicemi podivných měst a cítila jsem se odpojená od normálního světa. Zdálo se mi, jako bych neměla na světě své místo, a postrádala jsem smysl svého počínání. Rozhodně to nebylo dobrodružství, jaké jsem si představovala. Lhala jsem své vlastní rodině ve všech aspektech života a ze své adoptivní drogové „rodiny“ mi začínalo být špatně a cítila jsem se vyčerpaná. 24


Během jednoho krátkého pobytu ve Státech, při návštěvě mé reálné a velice podezřívavé rodiny, mi zavolala Nora s tím, že nutně potřebuje, abych se s ní setkala v Chicagu. Letiště O’Hare je známé jako „bezpečné letiště“, a ať už to znamená cokoli, právě zde to bylo drogami přímo nabité. Setkaly jsme se v Kongresovém hotelu na Michigan Avenue. Taková díra, pomyslela jsem si. Byla jsem zvyklá na hotely třídy Mandarin Oriental. Nora mi stručně vysvětlila, že potřebuje, abych hned zítra odletěla s určitým obnosem v hotovosti do Bruselu, kde měly být tyto peníze předány. Alaji to po ní chtěl a ona to teď chtěla po mně. Nikdy po mně nic nechtěla, až doteď. Hluboko uvnitř jsem cítila, že jsem s tím už dávno vlastně souhlasila, ačkoli to nikdy nezaznělo nahlas, a teď nemůžu odmítnout. Měla jsem strach, ale souhlasila jsem, že to udělám. V Evropě vše začalo dostávat ještě temnější nádech. Pro Noru bylo čím dál tím těžší udržet své obchody a někdy se vědomě dostávala do opravdu riskantních situací. V Belgii se k nám přidal její obchodní partner Jack a od té chvíle šlo všechno rychle z kopce. Moje mínění o Jackovi bylo, že je to chamtivý, chlípný, nebezpečný bastard, ale bohužel jsem viděla, že Nora mu věří mnohem více než mému úsudku. Byla jsem vyděšená a nešťastná a v době, kdy jsme se všichni tři přesouvali z Belgie do Švýcarska, jsem čím dál častěji utíkala do samoty a mlčení. Zatímco Nora s Jackem plánovali obchody, já se sama potloukala po Curychu. Třikrát za sebou jsem si pustila film Piano, vděčná, že alespoň na chvíli můžu od všeho utéct a ocitnout se v jiném čase na jiném místě spolu s postavami ve filmu. Když mi Nora celkem nevybíravým způsobem oznámila, že po mně chce, abych pro ni nadále převážela drogy, bylo mi jasné, že jsem pro ni nadále zbytečná, pokud jí nezačnu pomáhat vydělávat peníze. Poslušně jsem „ztratila“ pas a nechala si udělat nový. Nora mě vybavila brýlemi, perlami a párem ošklivých mokasín. Pomocí make-upu se snažila zamaskovat rybu, co jsem měla vytetovanou na krku. Také mi bylo řečeno, abych si nechala udělat nějaký konzervativně vyhlížející účes. 25


Lapena v sobotním odpoledním lijáku jsem se pokoušela najít kadeřnictví, kde by z přerostlých blonďatých kadeří udělali něco reprezentativního. Na pátý pokus jsem se celá mokrá vpotácela do malého salonu. V těch čtyřech předchozích vždy na recepci seděla nějaká arktická, švédská blondýna, zatímco teď se mě někdo zeptal měkkým, známým akcentem: „Mohu Vám nějak pomoci?“ Skoro jsem se rozbrečela, když jsem uviděla toho chlapce, který otázku vyslovil – sladký mladý jižan jménem Fenwick, značně podobný Terence Trent D’Arbymu. Pomohl mi z promočeného kabátu, posadil mě do křesla, dal mi horký čaj a také nový účes. Byl zvědavý, ale naprosto taktní, když jsem se zakoktávala při vysvětlování své přítomnosti v jeho salonu. Povídal mi o New Orleans, hudbě a Curychu. „Je to skvělé město, jen nás tady trápí problém s heroinem. Potkáváš lidi, co se jen tak válí na ulici, úplně mimo.“ Cítila jsem hanbu a hrozně jsem chtěla jet domů. Když jsem odcházela, vřele jsem Fenwickovi děkovala. Byl to jediný člověk za poslední měsíce, se kterým jsem se spřátelila. Stačil by jediný telefonát a rodina by mě jistě zachránila ze šlamastyky, do které jsem se vlastním zaviněním dostala. Nikdy jsem jim ale nezavolala. Byla jsem přesvědčená, že se z toho musím dostat sama. Sama jsem si tohle nežádoucí dobrodružství přivodila a stejně tak se z toho musím i sama nějak vymotat. To byl můj závěr, ačkoli jsem si, celá zkamenělá strachem, uvědomovala, že to celé může skončit hodně špatně. Nora spolu s Alajim přišli s velice komplikovaným a riskantním plánem, podle něhož jsem měla přímo uprostřed curyšského letiště provést výměnu kufrů s drogami a penězi. Naštěstí ale drogy, které jsem měla doručovat, nikdy nedorazily a já se tak jen těsně vyhnula tomu, stát se přímým drogovým dealerem. Zdálo se, že je to jen otázka času, než se stane nějaká pohroma a všechno mi to přeroste přes hlavu. Bylo mi jasné, že z toho musím pryč. Když jsme se vrátili do Států, nasedla jsem na první letadlo do Kalifornie, které ten den odlétalo. Už z bezpečí západního pobřeží jsem přerušila veškeré vazby s Norou, spálila mosty a udělala tlustou čáru za svým zhýralým životem mezi kriminálníky. 26

KAPITOLA 2

Vsˇ echno se zmeˇnilo beˇ hem okamzˇiku

S

an Francisko se pro mě stalo vítaným útočištěm – možná jsem blázen, ale v tu chvíli bylo pro mne podstatné, že jsem zase mezi lidmi. Mezi co nejvíce lidmi. Našla jsem si bydlení v Lower Haight spolu se svým starým známým a bývalým spolupracovníkem z pivnice Alfiem, který nyní také pobýval v San Francisku. Potýkala jsem se s posttraumatickým stresem. Připadala jsem si jako kouřící porouchaná vesmírná družice, která skrz atmosféru spadla zpět na Zemi. Když nebyl poblíž Alfie, sedávala jsem v kuchyni na podlaze a přemítala o tom, co jsem udělala, udivená tím, kam až jsem byla schopná zajít a kde jsem vzala odvahu ke všem těm dobrodružným cestám. Slíbila jsem si, že se už nikdy nevzdám vlastního úsudku a vlastní individuality, pro nic a pro nikoho. Poté, kolik času jsem strávila za hranicí zákona, mi chvíli trvalo, než jsem se opět dostala do normálního života. Byla jsem příliš dlouhou dobu zvyklá na život s pokojovou službou, v exotických končinách a s vždy přítomnou úzkostí. Naštěstí jsem měla pár přátel z vysoké školy, kteří mě vzali pod svá křídla a ukázali mi život, v němž se chodilo do 27


normální práce, pořádaly se grilovačky, hrál se softball a provozovaly se normální, smysluplné aktivity. Dokonce jsem přestala kouřit. Vždycky jsem se strachovala o peníze, proto jsem si našla hned dvě práce. Vstávala jsem časně zrána, abych stíhala otvíračku v hospodě a kabaretu Josie, a vracela se domů pozdě večer, až po práci hostesky v nóbl italské restauraci, která se nacházela na druhém konci města. „Opravdovou“ práci jsem ale dostala až u produkční televizní společnosti, specializující se na teleshoppingové pořady. Moje práce spočívala v přesvědčování kolemjdoucích, aby si přímo na ulici vyzkoušeli různé cvičební přístroje, nebo si nechali strhnout chloupky na obličeji. Vše mělo být uzpůsobeno potřebám takzvaných „céčkových“ celebrit. Procestovala jsem celou zemi, abych natáčela lidi, kteří chtěli být méně tlustí, méně chudí, méně vrásčití, méně osamělí nebo méně chlupatí. Zjistila jsem, že se dokážu dát do řeči s kýmkoli, ať už je to Bruce Jenner, nebo postarší mamča s knírkem. S každým jsem během krátké chvíle dokázala najít společnou řeč – sama jsem totiž chtěla být méně chudá, osamělá a také méně chlupatá. Postupně jsem se vypracovávala a z holky pro všechno jsem se stala skutečnou producentkou. Starala jsem se o přípravu, natáčení i editaci před vysíláním. Milovala jsem svou práci, navzdory tomu, že jsem byla neustále terčem vtípků přátel, kteří si ze mě utahovali, zda pro ně mám nejnovější noční krémy proti vráskám a podobně. Randila jsem, ale stále jsem se po vzplanutí s Norou cítila trochu vyšťavená a nedůvěřivá. Nevadilo mi být po většinu času single. Příležitostné bláznivé aférky mě stejně akorát rozptylovaly od práce. O svých zážitcích s Norou jsem nikdy s novými známými nemluvila a lidí, kteří o tom věděli, bylo jen velmi málo. Jak čas plynul, moje vnitřní napětí se začalo postupně rozpouštět. Pomalu jsem se přestávala bát možných následků a začínala mít pocit, jako by to celé byla prostě jen jedna bláznivá životní epizoda. Měla jsem pocit, že díky tomu už vím, co to znamená riskovat, že znám realitu života i z těch nejtemnějších stránek. Naučila jsem se, jak je důležité vždy zůstat věrná sama 28


sobě, za každé situace. Během svých cest jsme poznala nejrůznější typy lidí s různou mírou sebeúcty. Já už svou cenu znám. Dá se říci, že ze svých zážitků s Norou jsem si odnesla dávku moudrosti a poučení. Po tom všem jsem teď měla sakra štěstí. Dobrá práce, skvělí přátelé, úžasné město na žití, naplněný společenský život. Přes společné přátele jsem poznala Larryho. Byl to jediný člověk, který se stejně jako já i ve volném čase zapáleně věnoval práci – a navíc taktéž miloval San Francisko. Larry provozoval tiskovou agenturu jménem AlterNet, v rámci neziskové mediální instituce. Pokaždé, když jsem celá vyčerpaná večer vylezla ze střižny, mohla jsem se spolehnout, že si se mnou Larry zajde na pozdní večeři či drink. Larry byl vždycky pro každou špatnost. Co takhle si náhodně koupit lístky na nějaký hudební festival? Larry byl pro. Vstát v neděli časně zrána, jít do kostela a pak vyrazit na šestihodinový pěší výlet po městě se zastávkami pouze za účelem osvěžit se koktejlem Bloody Mary? Larry byl Žid, ale jistě, klidně šel do kostela metodistické církve a s přesnou výslovností zpíval jejich písně. Nebyl to můj jediný mužský, hetero sexuální kamarád, ale sdíleli jsme stejný smysl pro humor a brzy se z nás stala nerozlučná dvojka. Jakožto Larryho nová lesbická nejlepší kamarádka jsem měla přehled o všech jeho milostných aktivitách do nejmenších detailů. Poskytovala jsem mu objektivní pohled na věc a vůbec jsem ho nešetřila, když jsem hodnotila jeho pokroky v milostném životě. On se mnou na oplátku zacházel jako s královnou. Jednou odpoledne zastavil před mou kanceláří kurýr, který mi přivezl pravý preclík z Filadelfie, doplněný pikantní hořčicí. Hned mi bylo jasné, že je to pozornost od Larryho, který byl v těchto končinách na výletě. Jak sladké, pomyslela jsem si při pře žvykování té dobroty. Pak se ale stalo něco znepokojujícího. Larry se upnul na jednu z žen, kterou sváděl, a začal být velice patetický, což zapříčinilo, že s ním najednou přestala být zábava. Nebyla jsem zdaleka jediná, kdo si toho všimnul. „Vždyť ho stejně jenom vodí za nos!“ prohlašovali ostatní přátelé. 29


Schválně jsme si ho neustále dobírali, ale mělo to pramalý účinek. Tak jsem se rozhodla vzít věci do vlastních rukou a v rámci zachování Larryho důstojnosti jsem ho v jednom špinavém nočním klubu začala líbat přímo na jeho překvapená, roztřesená ústa. To si získalo jeho pozornost. A moji jakbysmet. Co jsem si sakra myslela? Několik měsíců jsem předstírala, jako by se nic nestalo, a snažila si udělat pořádek ve svých pocitech. Larry nebyl jako ti muži, se kterými jsem se sem tam v minulosti zapletla. Měla jsem ho ráda. Na druhou stranu to byl menší, až příliš úslužný týpek, samá ruka samá noha, s velkýma modrýma očima, úšklebkem a mimořádně objemnými vlasy. V minulosti jsem byla zvyklá spát jen s vysokými, exotickými, hezkými narcistickými muži. Ve skutečnosti jsem ani neměla zájem randit s muži, a tenhle nebyl ještě k tomu vůbec můj typ! Jenže to můj typ vlastně byl. Larry byl úplně můj typ! Dokonce i po tom trapném polibku jsme byli i nadále nerozlučitelní, ačkoli byl Larry, pochopitelně, trochu zmatený. Vůbec na mě ale netlačil, nevymáhal po mně žádné odpovědi ani vysvětlení, jen klidně vyčkával. Když jsem si vzpomněla na ten moment s preclíkem, uvědomila jsem si, že už tehdy byl do mě Larry zamilovaný. A já byla zamilovaná do něj. Během pár měsíců se z nás stal opravdový, oficiální pár, navzdory skeptickému přístupu našich přátel. Pravdou je, že to byl ten nejméně komplikovaný vztah, jaký jsem kdy měla. Být s Larrym mě činilo tak šťastnou. Když za mnou celý rozrušený a nesvůj přišel s tím, že mu nabídli práci v časopise na východě Spojených států, ani mě to nijak nevyvedlo z rovnováhy. Rozhodnutí se zdálo tak zřejmé a přirozené, že jsem o tom ani nemusela přemýšlet. Skončila jsem se svou milovanou prací a přestěhovala se s Larrym na východ – rozhodně ten nejlepší risk v mém životě. Larry a já jsme přistáli v New Yorku v roce 1998 – on v tu dobu pracoval jako redaktor pánského časopisu a já jako nezávislá producentka – a usadili jsme se v bytovce bez výtahu ve West Village. Jednoho teplého 30


květnového odpoledne zazvonil zvonek u dveří. Ten den jsem pracovala z domova a od rána se ještě nepřevlékla z pyžama. „Kdo je?“ zeptala jsem se do domovního telefonu. „To je slečna Kermanová? Tady důstojníci Maloney a Wong.“ „Ano?“ Byla jsem zvědavá, co místní policisté shánějí v našem domě. „Můžeme si s vámi chvíli pohovořit?“ „O co jde?“ Začala jsem být podezřívavá. „Slečno Kermanová, myslím, že bude lepší, když si promluvíme osobně.“ Maloney a Wong, velcí muži v civilu, vystoupali po schodech pět pater až ke mně do bytu a posadili se v obýváku. Celou dobu mluvil jen Maloney, zatímco Wong se na mě lhostejně díval. „Slečno Kermanová, jsme důstojníci z celního úřadu. Jsme zde, abychom vám oznámili, že jste byla u federálního soudu v Chicagu obviněna z pašování drog a praní špinavých peněz.“ Podal mi list papíru. „Je třeba, abyste se dostavila k soudnímu jednání v uvedeném termínu. V případě vaší nepřítomnosti budete rovnou vzata do vazby.“ Tiše jsem na důstojníka zamrkala. Žíly ve spáncích mi začaly pulzovat, jako bych právě uběhla mnoho kilometrů tou největší rychlostí. Hluk uvnitř v hlavě stále zesiloval a děsil mě. Nechala jsem svou minulost dávno za sebou a držela ji v tajnosti přede všemi, i před Larrym. Byla jsem lapena a v koncích. Sama jsem byla v šoku z toho, jak výrazně se můj strach projevoval. Maloney odložil papír stranou a jakoby nic se mě zeptal: „Chcete učinit prohlášení, slečno Kermanová?“ „Asi bude lepší se nejdřív poradit s právníkem, nemyslíte, důstojníku Maloney?“ Vpotácela jsem se do Larryho kanceláře, přičemž jsem se doma jen stěží zvládla převléci z pyžama. Zmateně blábolíc jsem ho vytáhla ven na Východní dvacátou druhou ulici. „Co se děje? Ty se na mě nějak zlobíš?“ ptal se Larry. 31


Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem nebyla schopná ze sebe vypravit kloudné slovo. „Byla jsem obviněna u federálního soudu z praní špinavých peněz a pašování drog.“ „Cože?“ Larry se tvářil pobaveně. Rozhlížel se kolem, v domnění, že jsme součástí nějakého šprýmařského pouličního natáčení. „Je to tak, Larry. Byli u mě federálové, před chvílí odešli. Potřebuju si zavolat. Potřebuju právníka. Můžu použít tvůj telefon?“ Ale počkat, možná to není dobrý nápad. Možná jsou všechny telefony, které nějak souvisí s mou osobou, včetně všech telefonů u Larryho v práci, napíchnuté. Každá bláznivá, paranoidní věc, kterou mi kdy řekla Nora, se najednou drala napovrch a křičela v mé hlavě. Larry se na mě díval, jako bych dočista zešílela. „Potřebuju použít nějaký cizí telefon! Čí telefon si můžu půjčit??“ O pár minut později jsem stála u únikového východu u Larryho v práci a v ruce držela telefon jeho kolegy. Zavolala jsem svému známému do San Franciska, největšímu právnickému esu, které jsem znala. „Wallace, tady je Piper. Před chvílí se před mými dveřmi objevili dva federálové a řekli mi, že jsem byla obviněna z praní špinavých peněz a pašování drog.“ Wallace se zasmál. To byla reakce, na kterou jsem si později, kdy se o mé prekérní situaci dozvěděli mí přátelé, zvykla. „Wallace, já mluvím sakra vážně! Nemám ponětí, co teď budu dělat, jsem úplně v háji!! Musíš mi pomoct.“ „Odkud mi voláš?“ „Z únikového východu.“ „Jdi a najdi nejbližší telefonní budku.“ Vrátila jsem se zpátky k Larrymu do kanceláře. „Potřebuju najít telefonní budku.“ „Zlato, co se to tady sakra děje?“ Larry vypadal podrážděně, vyděšeně a trochu otráveně. „To já vážně nevím. Teď musím najít tu telefonní budku. Pak se vrátím za tebou.“ 32


Později, když si vyslechl zhuštěné (a pravděpodobně ne příliš srozumitelné) vysvětlení situace, byl Larry nezvykle potichu. Nekřičel na mě kvůli tomu, že jsem mu neřekla o své kriminální minulosti a o tom všem, co jsem dělala, než se naše cesty spojily. Ani mi nevyčítal, že jsem bezohledný, nezodpovědný, sobecký idiot. Vybrala jsem své úspory, abych zaplatila všechny výdaje za právníka. Ani potom Larry nezmínil nic o tom, že jsem zničila život sobě, a vlastně i jemu. Řekl jen, „My to vyřešíme. Bude to dobré. Všechno bude dobré, protože tě miluju.“ Tímto dnem započala dlouhá mučivá výprava napříč labyrintem amerického trestního práva. Wallace mi pomohl najít právníka. Uvědomovala jsem si, že to je konec života takového, jak jsem ho znala. Zaujala jsem, řekla bych, pro mě obvyklý postoj v situacích, kdy mi vše přerůstá přes hlavu a mám strach: uzavřu se do sebe a řeknu si, že do takové situace jsem se dostala pouze vlastní vinou, ne vinou nikoho jiného. Proto si musím vše i sama vyřešit. Já na to ale nebyla sama – moje rodina a můj velkorysý partner byli celou dobu se mnou. Larry, moji rodiče, bratr a prarodiče – ti všichni při mně celou dobu stáli, ačkoli byli zděšení a zklamaní mou dosud skrývanou kriminální minulostí. Otec přijel do New Yorku, abychom spolu absolvovali nesnesitelnou čtyřhodinovou cestu do Nové Anglie, kde trávili léto prarodiče. Ani zdaleka jsem se necítila drsně, nezávisle nebo rebelsky. Všechno, co jsem cítila, bylo, že jsem vědomě ublížila a zklamala všechny, na nichž mi nejvíc záleželo, a nevděčně zahodila svůj život z okna. Seděla jsem v obývacím pokoji prarodičů, plná studu a hanby. To, co jsem udělala, bylo mimo jejich chápání. Hodiny a hodiny mě vyslýchali a já se jim to marně pokoušela nějak smysluplně vysvětlit. „A co jsi proboha udělala s těmi penězi?“ zeptala se mě nakonec babička zmateně. „No, babi, víš, já to všechno vlastně vůbec nedělala kvůli penězům,“ zněla má chabá odpověď. „No to snad ne, Piper, pro pána krále!“ vybuchla. Nejenže jsem byla hanbou a zklamáním, ale byla jsem ještě ke všemu pěkný idiot. 33


Babička samozřejmě neřekla nahlas, že jsem idiot. Ve skutečnosti nikdo z nich za celou dobu neřekl ani to, že bych byla zklamáním. Ani nemuseli. Věděla jsem to moc dobře. Je až neuvěřitelné, že celá moje rodina mi říkala jen to, že mě miluje. Báli se o mě a chtěli mi pomoct. Když jsem odjížděla, babička mě pevně objala, přejíždějíc mi svýma drobnýma rukama po hrudníku. Ačkoli rodina i těch pár přátel, kterým jsem o tom řekla, brali mou situaci vážně, stejně tak podvědomě pořád pochybovali, že taková „pěkná blonďatá dáma“ jako já by mohla opravdu jít do vězení. Můj právník se ale nezdráhal mi závažnost situace připomenout. Obvinění u federálního soudu vzešlo ze selhání mé bývalé milenky Nory, která zvorala jednu drogovou operaci. Nora, Jack a třináct dalších lidí, z nichž jsem některé znala, některé ne, a mezi nimiž byl dokonce i africký drogový boss Alaji, se proti mně spojili. Nora a Jack byli ve vazbě a někdo mezitím prostě ukazoval prstem a diktoval jména. Ať už to mezi námi skončilo, jak to skončilo, nikdy bych si nepomyslela, že mě Nora práskne, aby si zachránila vlastní kůži. Když mi ale můj právník ukázal důkazní materiály žalobce, zahrnovaly detailní prohlášení, ve kterém Nora popisovala, jak jsem převážela špinavé peníze po Evropě. Ocitla jsem se náhle v novém světě, kde můj osud zpečetilo „obvinění z komplotu“ a „povinné minimum trestu“. Dozvěděla jsem se, že obvinění z komplotu neboli spiknutí, se nesnaží identifikovat konkrétní akty protiprávního jednání, nýbrž obviňuje celou skupinu lidí, kteří měli v plánu spáchat trestný čin. Tento druh obvinění obvykle stojí jen na svědectví jednoho z nich, nebo hůře, „tajného informátora“, což je samozřejmě zběhlá krysa, která souhlasila, že bude svědčit proti ostatním výměnou za vlastní imunitu. Obvinění z komplotu je oblíbené u žalobců, protože je tak pro ně mnohem snazší dokázat vinu a donutit obžalované, aby se přiznali: když jeden zapírá, je snadné přesvědčit ostatní, aby proti němu vypovídali. Tento jednotlivec tak nemá u otevřeného soudu téměř šanci. Pod obviněním z komplotu bych i já byla souzena za celkové množství drog, které se 34


v celé operaci protočily, nikoli za svou nicotnou roli, kterou jsem v celé téhle věci hrála. Povinné minimum trestu bylo ve Spojených státech součástí „války proti drogám“ na konci dvacátého století. Bylo vyhlášeno kongresem v roce 1980 a týkalo se především trestných činů souvisejících s drogami. Uplatňovalo se bez přihlédnutí ke specifickým okolnostem daného případu. Federální zákony byly rozsáhle kopírovány státními zákonodárnými složkami. Obvyklá délka trestů mě děsila: deset, dvanáct, dvacet let. Povinné minimální tresty za drogové trestné činy byly hlavním důvodem, proč počet vězňů stoupl od roku 1980 na neuvěřitelných 2,5 milionu lidí, což je téměř 300% nárůst. Dle statistik je nyní zavírán každý stý dospělý Američan, což je mnohem více než v jiných zemích světa. Můj právník mi taktně, ale jasně vysvětlil, že pokud budu chtít jít k soudu a bojovat proti obvinění z komplotu, budu sice nejspíš jedna z nejodvážnějších klientů, se kterými kdy pracoval – se sociálním cítěním a s příběhem; ale když prohraju, riskuji, že dostanu maximální trest, což by znamenalo nejspíš více než desetiletí pod zámkem. Pokud ale doznám vinu a neudělám žádnou chybu, půjdu sice také do vězení, ale na mnohem kratší dobu. Zvolila jsem si tu druhou možnost. Musela jsem podstoupit několik bolestných rozhovorů s Larrym a se svou stále se vzpamatovávající rodinou, ale nakonec to bylo jen mé rozhodnutí. Právník mým jménem tvrdě a chytře vyjednával a podařilo se mu docílit toho, že mi bylo povoleno doznat se k praní špinavých peněz, nikoli ke komplotu. Za to jsme mohli požadovat minimální trest třiceti měsíců ve federální věznici. Na Halloween roku 1998 jsme s Larrym odjeli do Chicaga v kostýmu „teenagerů“; možná jsem tím jen maskovala své zoufalství. Ten večer jsme si vyrazili s přáteli Gabem a Edem, kteří neměli ani páru o mém obvinění a mysleli si, že jsem v Chicagu pracovně. Druhý den ráno jsem se celá bledá oblékla do svého nejlepšího kostýmku a spolu s Larrym jsme vyrazili směrem k federální budově, kde se konal soud. Tam jsem vyřkla slova, která zpečetila můj další osud: „Vinna, Vaše ctihodnosti.“ 35


Krátce po mém doznání se stalo něco nečekaného. Alaji, drogový boss ze západní Afriky, byl zatčen v Londýně na příkaz ze Spojených států. Můj nástup k výkonu trestu byl najednou odložen – na dobu neurčitou, – dokud nebude Alaji předán soudu. Chtěli, abych proti němu vypovídala v civilu, ne v oranžové kombinéze. Nemělo to konce. Strávila jsem téměř šest let pod federálním dohledem. Každý měsíc jsem se musela hlásit svému kurátorovi, což byla mladá žena s bujnými kudrnatými kadeřemi, která sídlila v kanceláři v budově federálního soudu v Pearl Street na Manhattanu. Jednou měsíčně jsem se musela dostavit ke kontrole. Musela jsem projít bezpečnostním rámem dole v budově, vyjet výtahem až nahoru, zapsat se a čekat v zašlé místnosti vyzdobené poučnými a inspirativními plakáty, které mě upomínaly, že mám být vytrvalá a používat kondomy. Často jsem tam byla sama, jen někdy mi dělali společnost černí nebo latino muži, kteří mě tiše pozorovali, nebo jen tupě zírali před sebe. Příležitostně se objevil i jeden běloch s mohutným krkem, ověšený množstvím zlatých šperků, který se na mě díval s překvapením ve tváři. Jednou za čas se tam objevila i nějaká další žena, nikdy ne bílá, většinou s dítětem. Tyto ženy mě vždy zcela ignorovaly. Když se konečně objevila moje slečna Finneganová, mohla jsem odtamtud zmizet a následovat ji do její kanceláře, kde jsme se obvykle na pár minut posadily. „Takže… něco nového ve vašem případu?“ „Ne, ne.“ „No… je to běh na dlouhou trať.“ Pokaždé mi, s až skoro omluvným výrazem, udělala test na drogy. Vždy jsem byla čistá. Nakonec slečna Finneganová odešla studovat na právnickou fakultu a já byla přesunuta ke stejně mírné slečně Sanchezové. Měla dlouhé umělé nehty v odstínu barbie růžové. „Jste můj nejméně problematický případ!“ říkala mi nadšeně každý měsíc. Za ta léta čekání jsem den co den přemýšlela o vězení. To, že jsem byla odsouzena, jsem po celou tu dobu držela v tajnosti téměř přede všemi, koho jsem znala. Bylo to tak nesnesitelné, tak zdrcující. 36


Všechno bylo moc nejisté na to, abych někomu řekla, co se děje. Vzhledem k tomu, jak se mé vydání spravedlnosti pozdrželo, by bylo příliš divné říct přátelům: „Jdu do vězení… jednoho dne, nevím kdy.“ Cítila jsem, že bude lepší, když o tom prostě pomlčím. Ti přátelé, kteří to věděli, o tom také milosrdně mlčeli. Snažila jsem se ze všech sil zapomenout na tu všudypřítomnou tíhu a soustředit se na práci a prozkoumávání různých částí New Yorku s Larrym a našimi přáteli. Potřebovala jsem peníze, abych mohla zaplatit všechny ty vysoké soudní výlohy, proto jsem pracovala i s klienty, které mí hipsterští kolegové shledávali nepřitažlivými a nepřijatelnými – velké telekomunikační společnosti, petrochemičky, velké temné holdingové společnosti. S nikým jiným kromě Larryho jsem příliš nekomunikovala. Jen jemu jsem mohla odhalit svůj strach a stud. S lidmi, kteří nevěděli pranic o mé kriminální minulosti a o vězení, které mě jednoho dne čeká, jsem najednou nemohla být sama sebou – byla jsem příjemná, okouzlující, ale také rezervovaná, nepřítomná a jakoby lhostejná. Dokonce ani s přáteli, kteří o tom věděli, jsem se necítila úplně v pohodě – pokaždé jsem vše pozorovala jakoby zpovzdálí, jako by najednou na ničem z toho, co se děje v přítomném okamžiku, nezáleželo, vzhledem k tomu, co mělo přijít. Někde na obzoru číhala devastace mého života, jako nájezd kozáků či nepřátelských indiánů. Jak roky plynuly, rodina už pomalu začínala věřit tomu, že budu nějakým zázrakem ušetřena. Moje matka tou dobou trávila hodně času v kostele. Já sama si ale nikdy ani na minutu, ani ve fantazii, nedovolila uvěřit, že by něco takového bylo možné. Hluboko uvnitř jsem věděla, že mě vězení nemine. Byly doby, kdy jsem byla ztracená v depresích. Vykoupením ale pro mě bylo to, že moje rodina i Larry mi stále dávali najevo lásku a přízeň, i navzdory tomu, jak šeredně jsem to podělala; ani mí přátelé, kteří o tom věděli, se ke mně nikdy neotočili zády; jen díky tomu jsem mohla nadále fungovat v pracovním i společenském životě. Strach o budoucnost se pomalu zmenšoval, a čím více času uplynulo, 37


tím víc jsem přestávala své vyhlídky na pobyt ve vězení a na další život vidět tak černě. Hlavním důvodem byl Larry. Když jsem byla obviněna, byli jsme zamilovaný pár čerstvě přestěhovaný do New Yorku a příliš jsme nepřemýšleli o budoucnosti vyjma toho, kam se přestěhujeme, když se ten chlápek, jehož byt jsme si pronajímali, náhle objevil a chtěl se nastěhovat zpět. Když vyšla na povrch má kriminální minulost, kdo by Larryho mohl vinit, kdyby mi řekl: „Já s tímhle svinstvem nechci mít nic společného. Myslel jsem si, že jsi roztomile bláznivá, ne děsivě bláznivá!“ Kdo by si byl pomyslel, že ten hezký židovský chlapec takhle dobře stráví informace o tom, že jeho ex-lesbická přítelkyně, anglosaská protestantka, je také zločincem odsouzeným k výkonu trestu? Kdo by čekal, že můj extrovertní, neposedný, hyperaktivní přítel bude tak trpělivý, tak schopný, tak pohotový? Že když budu brečet a utápět se v zármutku, bude mě podpírat a utěšovat? Že bude střežit mé tajemství, jako by bylo jeho vlastní? Že když budu sklíčená a bude mě pohlcovat sebelítost do svých temných hlubin, tak on bude za mě bojovat, aby mě přitáhnul zpátky, i za cenu, že to budou těžké a dlouhé bitvy – dny a noci strávené se mnou doma? V červnu roku 2003 jsme byli v Massachusetts v rodinné chatě na pláži. Byl nádherný slunečný den a Larry a já jsme pluli na kajaku kolem Pea Island po malé zátoce. Ostrov byl klidný a opuštěný. Zaplavali jsme si a pak se posadili na útes a jen se dívali do dálky na třpytící se zátoku. Larry si něco mumlal směrem ke svým plavkám a já ho po očku pozorovala a přemýšlela, proč se chová tak divně. Najednou vytáhl z plavek igelitový sáček a z něj pak vyndal kovovou krabičku. „Pipes, chtěl bych ti dát tyhle prsteny, protože tě miluju a chci, abys je měla u sebe, protože pro mě znamenáš hrozně moc. Je jich sedm, za každý rok, co jsme spolu. Nemusíme se brát, když nebudeš chtít. Jen bych chtěl, abys je měla…“ Samozřejmě že si nemůžu pamatovat doslova, co mi tehdy Larry řekl. Byla jsem tak překvapená, užaslá, dojatá a nadšená, že šla všechna slova mimo mě. Zvolala jsem jen: „Ano!“ V krabičce se ukrývalo sedm 38


zlatých prstenů, tenkých jako konopný papír, připravených k tomu, aby se na sebe navrstvily. Larry měl prstýnek i sám pro sebe. Tenký stříbrný kroužek, se kterým si nervózně pohrával na prstě. Moje rodina byla nadšená. Larryho rodiče také, ale navzdory délce našeho vztahu toho o své budoucí snaše příliš nevěděli. Vždycky ke mně byli milí a přívětiví, ale já se děsila, jaká asi bude jejich reakce, až se dozví o mém tajemství. Carol a Lou se od mých rodičů, bývalých hipíků, dost lišili: oba dva byli oblíbenci na střední škole, kteří nechtěli nijak vybočit z hlavního proudu. Stále žili na venkově, kde vyrůstali, a účastnili se fotbalových zápasů a večeří pořádaných advokátní komorou. Nemohla jsem očekávat, že by pochopili mou mladickou fascinaci volností, dobrodružstvím a zakázanými věcmi. Natožpak to, že jsem se zapletla do mezinárodního drogového kartelu, nebo to, že mě v dohledné době uvězní. Teď už ale uplynulo pět let od doby, kdy jsem byla obviněna. Larry považoval za důležité, abychom jeho rodičům řekli, co se děje. Rozhodli jsme se, že si to nacvičíme na jiných lidech, a měli jsme v úmyslu zvolit taktiku, kterou Larry nazval „řekni pravdu a utíkej“. Reakce byly víceméně pořád stejné – přátelé se nejdříve hlasitě smáli, takže jsme je museli přesvědčovat, že to myslíme vážně. Pak byli zděšeni a dávali najevo, že o mě mají starost. Ačkoli reakce přátel byly vlastně dobré, velice jsem se obávala, že s budoucí tchýní a tchánem to neproběhne tak hladce. Larry zavolal svým rodičům a oznámil jim, že s nimi potřebujeme o něčem důležitém mluvit. Osobně. Vypravili jsme se za nimi jednoho srpnového večera. Přijeli jsme pozdě a hned jsme pojedli klasickou letní večeři – steak, kukuřičný klas, velká šťavnatá rajčata, výborný broskvový koláč. S Larrym jsme seděli naproti sobě. Carol a Lou vypadali nervózně, zatím však nikoli vyděšeně. Myslím, že předpokládali, že se děje něco se mnou, ne s Larrym. Larry nakonec ticho protrhnul se slovy: „Špatné zprávy, ale nikdo nemá rakovinu.“ Pak to ze mě všechno vypadlo. Řekla jsem jim celý příběh, s občasným přerušením od Larryho, jehož vsuvky nebyly příliš srozumitelné, ale alespoň už to bylo venku. 39


Carol, sedící vedle mě, mě vzala za ruku, pevně ji stiskla a řekla: „Byla jsi mladá!“ Lou se s touto zásadní novou informací snažil vyrovnat tím, že přepnul do módu právníka. Ptal se mě na obvinění, advokáta, na soudní řízení a také na to, co pro mě může udělat. A byla jsem také závislá na heroinu? Krásná ironie Larryho rodiny spočívala v tom, že když se přihodila nějaká bezvýznamná drobnost, bylo to pro ně jako potopení Titaniku. Oproti tomu, když opravdu o něco šlo, zachovali se jako lidé, které by každý chtěl mít vedle sebe, když se stane nějaká pohroma. Čekala jsem smršť obviňování a následné popření, a místo toho jsem se dočkala vřelého objetí. Británie přislíbila, že vydá Alajiho americké spravedlnosti, ale namísto toho ho osvobodila. Můj právník mi vysvětlil, že jako Nigérijec byl občanem britského Commonwealthu, a těšil se tak určité ochraně pod britskými zákony. Trocha internetového průzkumu odhalila, že Alaji je v Africe bohatý a mocný byznysmen – gangster, proto je zřejmé, že má konexe na to, aby se zbavil takových otravných věcí, jako je třeba dohoda o vydání stíhané osoby. Nakonec se americký státní zástupce v Chicagu rozhodl, že pokročí v mém případu. Jakožto přípravu na svůj soudní proces jsem sepsala osobní prohlášení pro soud a také přiznala barvu u zbylých přátel a kolegů, abych je mohla požádat o sepsání dopisů popisujících mou osobu z hlediska charakteru, žádajících soudce o shovívavost. Bylo to neuvěřitelně ponižující a stálo mě to mnoho přemáhání, přijít ke všem těm lidem, které jsem znala roky, přiznat konečně svou situaci a ještě je požádat o pomoc. Jejich hromadné reakce byly fantastické; byla jsem připravená na odmítnutí a věděla jsem, že každý z nich by měl tisíc důvodů, proč s tím nemít nic společného. Místo toho jsem ale byla zavalena laskavostí a účastí a brečela u každého dopisu, který kdokoli z nich napsal, ať už v něm bylo popisováno mé dětství, přátelství, nebo 40


pracovní morálka. Každý z nich popsal to, co se mu zdálo důležité a co mě ukázalo v nejlepším světle, což byl přímý kontrast k tomu, jak jsem se cítila: hluboce nehodně. Jedna z mých nejmilejších kamarádek z vysoké, Kate, napsala soudci: Věřím, že její rozhodnutí účastnit se trestné činnosti bylo částečně zaviněno tím, že se cítila opuštěná a hledala své místo na světě. Od té doby, co si prošla těmito zkušenostmi, se její vztahy s ostatními lidmi změnily, zesílily. Věřím, že nyní už ví, že je dobré mít ve svém životě pouze lidi, kteří ji milují… Datum mého odsouzení se přiblížilo. Zatímco mi v průběhu těch šesti let stále znělo v hlavě klišé „co tě nezabije, to tě posílí“, učila jsem se porozumět té otřepané a stále omílané pravdě, kterou ukrývalo. Bylo třeba nalít si čistého vína a uvědomit si, co mě čeká. Nebyla jsem na to sama. Moje rodina, přátelé, mí kolegové – všichni tito dobří lidé se mnou zůstali a nezřekli se mě navzdory tomu, jak zkaženě, divoce a bezohledně jsem se chovala v minulosti, ani navzdory mému zatvrzelému samotářskému způsobu, jakým jsem se vyrovnávala s problémy. Vzhledem k tomu, že všichni ti lidé mě nadále milovali a chtěli mi pomoct, jsem možná nebyla až tak špatná, jak jsem se sama cítila. Možná ve mně bylo stále něco, co si zasloužilo jejich lásku. S Larrym jsme opět letěli do Chicaga, kde jsem se setkala se svým právníkem Patem Cotterem, přesně den před vynesením rozsudku. Doufali jsme v kratší dobu než třicet měsíců. Ukázala jsem Patovi možnosti, co si vezmu na sebe na soudní řízení: jeden hladký kalhotový kostým, který jsem nosila, když jsem dělala tvůrčí producentku; námořnické propínací šaty ve vojenském stylu, což byl nejspíš nejkonzervativnější kousek oblečení, který jsem vlastnila; a jako bonusová volba tu byl sukňový kostýmek z padesátých let, který jsem vydražila na eBayi – světle béžový, s jemným modrým vzorem okenní tabulky. 41


„To je ono,“ zvolal Pat a ukázal na sukňový kostým. „Chceme docílit toho, aby soudce viděl vlastní dceru, neteř nebo sousedku, když se na tebe podívá.“ Tu noc jsem nemohla spát. Larry přepínal kanály na hotelové televizi, až se zarazil u jednoho, kde cvičil jógu uhlazený, hezký jogín, pózující na nějaké havajské pláži. V hloubi duše jsem si přála, abych si s ním mohla vyměnit místo. Dne 8. prosince roku 2003 jsem stála před soudcem Charlesem Norglem, s malou skupinkou sedící za mnou v soudní síni, kterou tvořila rodina a přátelé. Než soudce vynesl rozsudek, učinila jsem soudní prohlášení. „Vaše ctihodnosti, více než před deseti lety jsem učinila špatná rozhodnutí, a to na praktické i morální úrovni. Chovala jsem se sobecky, bez ohledu na ostatní, vědomě jsem porušila zákon, lhala své milované rodině a distancovala se od svých skutečných přátel. Jsem připravena čelit následkům svého jednání a přijmout trest, který mi uložíte. Je mi opravdu líto, co jsem způsobila, a jsem si vědoma, že mé potrestání je spravedlivé. Ráda bych při této příležitosti poděkovala svým rodičům, svému snoubenci a svým přátelům a kolegům, kteří zde jsou dnes se mnou a kteří mě celou dobu s láskou podporují. Omlouvám se jim všem za bolest a nepříjemnosti, které jsem jim způsobila. Vaše ctihodnosti, děkuji Vám, že jste vyslechl mé prohlášení a uvážíte můj případ.“ Byla jsem odsouzena k patnácti měsícům ve federální věznici. Slyšela jsem, jak Larry, moji rodiče a kamarádka Kristen někde za mnou tiše poplakávají. Byl to skoro až zázrak, že jsem nedostala delší trest. Byla jsem už vyčerpaná vším tím neustálým čekáním a chtěla jsem si těch patnáct měsíců odbýt co nejrychleji. Utrpení mých rodičů bylo i přesto mnohem horší než všechny ty deprese a únava, které mi působilo to dlouholeté čekání. To ale nebralo konce. Tentokrát jsem čekala na to, až pro můj výkon trestu bude určena konkrétní věznice. Cítila jsem se, jako bych čekala na 42


rozhodnutí z pracovního pohovoru. Z celého srdce jsem doufala, že půjdu do Danbury v Connecticutu! Kdekoli jinde by totiž bylo téměř nemožné vídat Larryho a rodinu v nějakých přijatelných časových intervalech. Druhá nejbližší federální ženská věznice totiž byla ve východní Virgínii, vzdálená něco málo přes 800 kilometrů. Když konečně dorazila tenká obálka, ve které mi federální maršál sděloval, že budu umístěna do federální nápravné instituce v Danbury 4. února roku 2004, značně se mi ulevilo. Snažila jsem se dát si všechny své záležitosti do pořádku, než na více než rok zmizím. Přečetla jsem pár knih na Amazonu o tom, jak přežít vězení, ale všechny byly určeny mužům. Jela jsem navštívit své prarodiče, ve strachu, jestli ještě budu mít příležitost se s nimi znovu setkat. Zhruba týden před tím, než jsem měla nastoupit k výkonu trestu, jsme si s Larrym a malou skupinkou přátel vyrazili do baru na Šesté ulici. Bylo to něco jako rozlučka. Byli to naši dobří přátelé, kteří celou dobu věděli o mém tajemství a snažili se mi všemožně pomáhat. Strávili jsme skvělý večer – vyprávěli si různé příběhy, pili tequillu. Zábava se začala pořádně rozjíždět a já nevynechala žádnou příležitost dát si s někým panáka tequilly. Noc se přehoupla do časného rána a všichni se začali pomalu rozprchávat do svých domovů. Každého jsem objala tak silně, jak jen to dívka opilá tequillou dokáže, a při každém tom objetí jsem si uvědomovala, že to znamená skutečně sbohem. Nevěděla jsem, kdy zase někoho se svých přátel znovu uvidím a co všechno se za tu dobu změní. Dala jsem se do pláče. Nikdy jsem se nerozbrečela před nikým kromě Larryho, ale teď jsem plakala a plakala, až začali vzlykat i moji přátelé. Museli jsme vypadat jako šílenci, jak jsme tak seděli ve tři hodiny ráno v baru, objímali se a brečeli jako želvy. Nemohla jsem přestat, jen mi tekly slzy proudem, jak jsem se s každým loučila. Trvalo to snad věčnost. Vždycky jsem se na minutu uklidnila, ale pak jsem se otočila, uviděla další přátele, se kterými jsem se ještě nerozloučila, a začalo to nanovo. V tu chvíli šel stranou veškerý stud. Cítila jsem neskonalý smutek. 43


Druhý den odpoledne jsem se s těmi nateklými štěrbinami namísto očí ani nemohla poznat. Nikdy jsem snad nevypadala hůř, ale cítila jsem se alespoň o trochu lépe. Můj právník, Pat Cotter, mi dal před odchodem do vězení jednu radu: „Piper, myslím si, že pro tebe bude ve vězení nejtěžší snášet hloupá byrokratická pravidla prosazována hloupými byrokraty. Zavolej mi, kdyby ses dostala do potíží. A nedělej si tam žádné přátele.“

44

KAPITOLA 3

#11187-424

D

ne 4. února roku 2004, více než deset let od doby, co jsem spáchala onen trestný čin, mě Larry zavezl do ženské věznice v Danbury v Connecticutu. Předchozí noc jsme strávili doma; Larry mi připravil výbornou večeři o několika chodech a pak jsme se spolu v posteli stočili do klubíčka jako kočky a brečeli. Nyní jsme se snažili co nejrychleji přečkat tohle pošmourné ráno, které zrcadlilo cestu do neznáma. Jak jsme tak projížděli tímto federálním resortem do kopce směrem k parkovišti, kolem ohromné budovy obehnané zpustle vypadajícím, trojitým plotem s ostnatými dráty, pomyslela jsem si, že jestli tohle má být zařízení s minimální ostrahou, jsem pěkně v háji. Larry zaparkoval na jednom z ohraničených parkovacích míst. Dívali jsme se na sebe a v našich doširoka otevřených očích se zračil strach. Skoro v tentýž okamžik vedle nás zastavil bílý pickup s policejními houkačkami na střeše. Stáhla jsem okýnko. „Dnes není návštěvní den,“ řekl strážník. Svěsila jsem bradu, abych zakryla strach. „Jsem tady, abych nastoupila k výkonu trestu.“ „Oh, dobrá tedy,“ řekl a odjel. Jestli vypadal překvapeně? V tu chvíli jsem si nebyla jistá. 45


Nechala jsem v autě všechny své šperky – sedm zlatých prstenů; diamantové náušnice, které jsem dostala od Larryho k Vánocům; prsten se safírem od babičky; pánské hodinky z 50. let, které jsem ze zápěstí téměř nesundávala; všechny ostatní náušnice, které jsem měla v několika dalších dírkách a které vždycky tak rozčilovaly mého dědu. Na sobě jsem měla džíny, tenisky a tričko s dlouhým rukávem. S hranou statečností jsem řekla: „Jdeme na to.“ Vstoupili jsme do haly. Nezúčastněně vyhlížející žena v uniformě seděla za vysokým stolem. Bylo tam několik židlí, skříněk, telefon a barel s vodou. „Jsem tady, abych nastoupila k výkonu trestu,“ zahlásila jsem. „Vydržte.“ Žena zvedla telefon a v rychlosti někam zavolala. „Posaďte se.“ Sedli jsme si a seděli tam po dobu několika hodin. Byla doba oběda. Larry mi podal sendvič s paštikou z jater, který připravil ze zbytků po včerejší večeři. Neměla jsem hlad, ale rozbalila jsem sendvič z potravinářské fólie a nešťastně ukusovala každé sousto této gurmánské delikatesy. Jsem si téměř jistá, že jsem byla první absolventkou Seven Sisters, která pojídala kachní játra a popíjela dietní kolu v hale federální věznice. Na druhou stranu, jeden nikdy neví. Konečně vešla do haly výrazně méně příjemně vyhlížející žena s velkou jizvou, která se táhla po celém jejím obličeji a krku. „Kermanová?“ vyštěkla. Já i Larry jsme náhle byli na nohou. „Ano, to jsem já.“ „A kdo je tohle?“ zeptala se. „To je můj snoubenec.“ „No, bude muset odejít, než vás odvedu.“ Larry se tvářil pobouřeně. „Taková jsou pravidla. Jen se snažíme předcházet problémům. Máte u sebe nějaké osobní věci?“ Podala jsem jí tenkou obálku. Byly v ní instrukce ohledně mé kapitulace, pár úředních dokumentů, dvacet pět fotografií (trapně stejné číslo jako počet mých koček), seznam s adresami mých přátel a rodiny a šek na 290 dolarů, který jsem dle pokynů měla přinést. Bylo mi jasné, 46


že budu potřebovat nějaké peníze na svém vězeňském kontě, abych mohla telefonovat a kupovat si… něco? V tuto chvíli jsem si nedokázala představit co. „Tohle si s sebou nemůžete vzít,“ řekla a podala šek do ruky Larrymu. „Ale já sem minulý týden volala a bylo mi řečeno, že ho mám s sebou přinést!“ „Tady váš snoubenec to bude muset poslat do Georgie, kde to zpracují a teprve pak vám peníze vloží na účet,“ odpověděla žena a tvářila se, že o tom nelze dál diskutovat. „Kam že se to má poslat?“ zeptala jsem se a začínala být vzteklá. „Hej, máš tady adresu do Georgie?“ houkla žena přes rameno na tu druhou, která seděla u vysokého stolu. Zatím se dál probírala obsahem mé obálky. „Ohledně těch fotek. Máte tam nějaké nahotinky?“ Zvedla obočí a její už tak křivý obličej nabyl ještě zrůdnějšího tvaru. Nahotinky? To myslí vážně? Dívala se na mě s výrazem, který říkal: Vážně musím procházet všechny ty fotky, abych zjistila, jestli jsi hanebné děvče? „Ne. Žádné nahotinky,“ řekla jsem nakonec. Tři minuty od chvíle, co jsem se vydala spravedlnosti, a už se cítím ponížená. „OK, jste připravená?“ Přikývla jsem. „Dobrá, rozlučte se se svým snoubencem. Vzhledem k tomu, že nejste manželé, může to chvíli trvat, než vás bude moct navštívit.“ Udělala spíš symbolický krok stranou. Hádám, že nám to mělo poskytnout soukromí. Podívala jsem se na Larryho a zabořila se mu do náručí. Držela jsem se ho, co nejpevněji to jen šlo. Neměla jsem ani ponětí, kdy ho zase uvidím a co všechno se může během následujících patnácti měsíců stát. Vypadal, jako že se každou chvíli rozbrečí; zároveň se v jeho tváři zračil i vztek. „Miluju tě, tolik tě miluju!“ zašeptala jsem, s obličejem stále zabořeným do jeho hezkého svetru v barvě ovesné kaše, který jsem pro něj sama vybírala. Pevně mě držel a řekl, že mě také miluje. „Zavolám ti, hned jak budu moct,“ zaskřehotala jsem zastřeným hlasem. 47


„OK.“ „Zavolej, prosím, mým rodičům.“ „OK.“ „A pošli co nejrychleji ten šek!“ „Jo, já vím.“ „Miluju tě!“ Když odcházel z haly, mnul si oči hřbetem ruky. Tvrdě práskl dveřmi a rychle mířil k parkovišti. Spolu s bachařkou jsme ho sledovaly, jak nastupuje do auta. Jak se Larry vzdaloval, můj strach narůstal. Bachařka se ke mně otočila a zeptala se: „Připravená?“ Zůstala jsem tam sama, jen s touhle ošklivou ženou a s tím vším neznámým, co na mě čeká. „Hm, jsem.“ „Dobrá, tak pojďme.“ Vedla mě dveřmi, kterými před chvílí vyšel Larry. Pak jsme zabočily vpravo a blížily se k tomu zle vyhlížejícímu, vysokému plotu. Plot se skládal z několika vrstev, které byly od sebe vždy odděleny branou. Těmi jsme byly postupně vpuštěny pomocí bzučáku. Naposledy jsem se ohlédla přes rameno za svobodou. Další brána zabzučela a já jí prošla, obklopena ostnatými dráty. Nic nebylo tak, jak jsem si to představovala. Vůbec se to nepodobalo tomu, jak byly popisovány věznice s minimální ostrahou. Začínalo mě to tady pěkně děsit. Došly jsme ke dveřím budovy a opět byly bzučákem vpuštěny dovnitř. Prošly jsme malou chodbou do ošklivé vydlážděné místnosti, osvětlené pouhou žárovkou. Vypadalo to tady staře, zašle, sterilně a prázdně. Dozorkyně ukázala na celu s lavičkami přišroubovanými ke zdi a kovovými krytkami na všech hranách, které byť jen vzdáleně připomínaly ostrý předmět. „Počkejte tady,“ řekla a prošla dveřmi do další místnosti. Sedla jsem si na lavičku na opačnou stranu ode dveří. Zírala jsem na malé okýnko, které bylo tak vysoko, že jsem skrze něj mohla vidět 48


jen mraky. Přemýšlela jsem, kdy zase uvidím něco hezkého. V duchu jsem přemítala nad následky svého jednání v dávné minulosti a vážně jsem nechápala, proč teď nejsem na útěku někde v Mexiku. Kopala jsem nohama ve vzduchu a přemýšlela o svém patnáctiměsíčním trestu, což nikterak nepomáhalo potlačit paniku. Urputně jsem se snažila nemyslet na Larryho. Po chvilce jsem to vzdala a zkoušela si představit, co asi právě teď dělá. Marně. O tom, co se bude dít, jsem měla jen velmi mlhavou představu. Věděla jsem ale, že budu muset být statečná. Ne statečná ve smyslu mít odvahu riskovat a vrhat se do nebezpečných věcí nebo v touze si dokázat, že nemám strach. Budu muset být opravdu, opravdu statečná. Dost statečná na to, abych dokázala být zticha v situacích, které vyžadují mlčení, dost statečná na to, abych si dokázala nejprve vše promyslet, než něco řeknu nebo udělám. Dost statečná na to, abych si dokázala uhájit svou pravdu a nenechala se k ničemu zmanipulovat nebo donutit. Dost statečná na to, abych to tu přečkala v klidu. Měla jsem pocit, že uplynula věčnost, zatímco jsem se pokoušela být statečná. „Kermanová!“ Nebyla jsem zvyklá na to, že na mě někdo pokřikuje jako na psa, proto mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, že to znamená „hni sebou“. Rychle jsem vyskočila a vykoukla z cely. „Tak jdeme.“ Bachařka tak skřehotala, že pro mě bylo opravdu obtížné porozumět tomu, co říká. Vedla mě do vedlejší místnosti, kde se bavili její dva kolegové. Oba to byli bílí, plešatí muži. Jeden z nich byl nezvykle velký; řekla bych, že měřil něco přes dva metry; ten druhý byl oproti tomu velice malý. Oba dva na mě zírali, jako bych měla tři hlavy. „Dobrovolná kapitulace,“ řekl jim můj ženský doprovod na vysvětlenou. Pak se pustila do papírování. Mluvila se mnou, jako bych byla naprostý idiot, a vůbec se neobtěžovala s tím, aby mi něco vysvětlila. Kdykoli mi odpověď trvala trochu déle, nebo jsem ji požádala, aby otázku zopakovala, opovržlivě si popotáhla, nebo hůře, začala napodobovat mé neverbální reakce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem pěkně vynervovaná a pociťovala jsem návaly 49


vzteku, což byla na druhou stranu vítaná změna emocí oproti strachu, který mě vnitřně celou dobu svíral. Bachařka nepřestávala s vyptáváním, dokud nevyplnila celý formulář. Snažila jsem se být soustředěná, ale oči jsem nemohla odtrhnout od okna, zdroje přirozeného slunečního světla. „Pojďme.“ Následovala jsem ji na konec chodby. Otevřela skříň s oblečením a podala mi dvoje bombarďáky, levnou nylonovou podprsenku, dvoje elastické khaki kalhoty do pasu, top, taktéž v khaki odstínu, a ruličku ponožek. „Jakou máte velikost bot?“ „41.“ Podala mi pár modrých plátěných pantoflí, přesně takových, jaké prodávají u každého stánku v čínské čtvrti. Ukázala mi toaletu a umývací prostor za plastovým sprchovým závěsem. „Svlékněte se.“ Odkopla jsem tedy své tenisky, sundala si ponožky, džíny, tričko, podprsenku i kalhotky. Bylo mi chladno. „Zvedněte ruce nad hlavu.“ Dala jsem ruce nahoru a odkryla tak podpaží. „Otevřete pusu a vyplázněte jazyk. Otočte se, sedněte si na bobek, roztáhněte si půlky a zakašlejte.“ Nikdy bych si na něco takového nemohla zvyknout. Tenhle dril měl odhalit zakázané předměty pašované v různých tělesných otvorech – bylo to celé tak nepřirozené. Nahá jsem se otočila opět čelem k bachařce. „Oblékněte se.“ Žena uložila mé osobní oblečení do krabice – prý bude posláno Larrymu, něco jako když posílají příbuzným věci mrtvých vojáků. Ta odporná a nepohodlná vězeňská podprsenka mi naštěstí seděla. Překvapivě mi bylo i všechno to ostatní khaki vězeňské oblečení. Ta ženská to měla vážně v oku, to se jí muselo nechat. Během následujících pár minut už jsem byla celá ve vězeňském mundúru. Zdálo se, jako by její výraz trochu změknul. Když mi snímala otisky prstů (zvláštně intimní proces, u kterého se člověk ještě zašpiní), zeptala se mě: „Jak dlouho jsi s tím chlápkem?“ „Sedm let,“ odpověděla jsem trochu mrzutě. „A on ví, co jsi byla zač?“ 50


Co jsem byla zač? Co o tom tahle ženská může vědět! Hladina vzteku v mé hlavě opět stoupla a já podrážděně řekla: „Je to více než deset let stará záležitost. On s tím nemá nic společného.“ Zdálo se, že ji to trochu překvapilo, což jsem považovala za své morální vítězství. „No, nejste manželé, což znamená, že se asi nějakou dobu neuvidíte, minimálně do doby, než bude jeho jméno zaneseno na návštěvní seznam.“ Fakt, že nemám ani páru, kdy Larryho uvidím, mě srážel na kolena. Dozorkyně byla zcela lhostejná k mým pocitům, kterým jsem nyní musela čelit po ráně, již mi svými slovy uštědřila. Momentálně byla zaměstnána tím, že tady zřejmě nikdo neuměl zacházet s fotoaparátem, kterým se dělaly identifikační fotografie vězňů. Nikdo se k tomu neměl a chvíli trvalo, než mě někdo z nich konečně vyfotil. Na fotce jsem vypadala jako sériová vražedkyně Aileen Wuorno sová z filmu Zrůda. Měla jsem nepřirozeně zdviženou bradu a vypadala jsem prostě šíleně. Později jsem zjistila, že na téhle fotce vypadal naprosto každý jako násilník, vrah, nebo naopak vyděšeně a zoufale. Vlastně jsem hrdá na to, že můžu říct, že moje fotka spadala do té první kategorie, ačkoli jsem se cítila spíš na tu poslední. Identifikační kartička byla červená a obsahovala čárový kód a nápis „Federální vězeňský úřad Ministerstva spravedlnosti Spojených států – VĚZEŇ.“ Kromě mé zbrusu nové nelichotivé fotky bylo na kartičce ještě mé nové registrační číslo, napsané velkými číslicemi: 11187–424. Poslední tři číslice označovaly můj okrsek – severní Illinois. Prvních pět číslic bylo unikátní, mně přidělené číslo, má nová identita. Stejně jako mi v mých šesti letech rodiče říkali, abych si zapamatovala telefonní číslo na tetu a strýčka, snažila jsem se i nyní vrýt si své nové číslo do paměti. 11187–424, 11187–424, 11187–424, 11187–424, 11187–424, 11187–424, 11187–424, 11187–424, 11187–424, 11187–424. Po komedii s identifikační kartou mi dozorkyně řekla: „Pan Butorsky vás očekává, ale nejprve si zajděte na ošetřovnu.“ Ukázala na malou místnost. 51


Pan… kdo? Šla jsem a stále zírala z okna na ostnaté dráty a myslela na svět za nimi, ze kterého jsem byla vyrvána, než přišel lékař – kulatý Filipínec, – aby se na mě podíval. Prošel se mnou velice stručný lékařský dotazník, což šlo rychle, protože jsem se těšila víceméně dokonalému zdraví. Řekl mi, že mi potřebuje udělat test na tuberkulózu, k čemuž bude potřebovat mou paži. „Krásné žíly!“ zvolal se skutečným obdivem. „Žádné známky po vpiších.“ To řekl zcela bez nádechu ironie, za což jsem mu byla vděčná. Pan Butorsky byl rozložitý, zhruba padesátiletý muž s knírkem, s vodnatýma, přimhouřenýma modrýma očima. Na rozdíl od ostatního vězeňského personálu, se kterým jsem se zatím měla možnost setkat, z něj vyzařovala inteligence. Pohupoval se na svém křesle a skláněl se nad papíry, které měl rozložené před sebou na stole. Byl to můj spis, který federálové zakládají lidem, jako jsem já. Má sloužit k popisu základních faktů ohledně skutkové podstaty trestného činu, historie trestných činů, rodinné situace, užívání návykových látek, pracovní historie a dalších podstatných věcí. „Kermanová? Posaďte se.“ Díval se na mě pohledem, o kterém jsem byla přesvědčena, že na něm musel hodně pracovat, aby vypadal chladně, pronikavě a zkoumavě. Posadila jsem se. Několik vteřin si mě jen mlčky měřil pohledem. Seděla jsem se vztyčenou bradou a ani se na něj nepodívala. „Jak vám je?“ zeptal se. Bylo překvapivé, že se tady někdo zajímá o to, jak mi je. Vnitřně jsem pocítila vděk. „Jsem v pořádku.“ „Opravdu?“ Přikývla jsem a v duchu se rozhodovala, zda je to vhodná situace k tomu něco říct nebo udělat. Pan Butorsky se díval z okna. „V dohledné době zařídím, aby vás umístili do hořejšího tábora,“ začal. Můj mozek se mírně uvolnil a napětí v žaludku lehce povolilo. Po jeho vzoru jsem se podívala z okna a pocítila značnou úlevu, že nebudu muset zůstat tady dole. 52


„Budu zde vaším poradcem. Víte, pročetl jsem si váš spis.“ Ukázal na složku ležící na stole. „Trochu neobvyklé. Poměrně velký případ.“ Vážně? Uvědomila jsem si, že nemám nejmenší ponětí o tom, jestli to byl, nebo nebyl velký případ. Pokud jsem byla zločincem toho vyššího levelu, kdo potom budou moje spolubydlící? „Také vím, že už je to dlouhá doba, kdy jste do toho případu byla zapojena,“ pokračoval. „Je to vážně docela neobvyklé. Můžu říct, že jste od té doby asi značně dospěla,“ podíval se na mě. „No, myslím, že ano,“ zahuhlala jsem. „Podívejte, pracuji tady už deset let. Díky mě to tady všechno funguje. Je to vlastně moje věznice a neděje se tady nic, o čem bych já nevěděl.“ Byla jsem až v rozpacích z toho, jakou jsem cítila úlevu: nelíbilo se mi, že by tenhle muž – nebo jakýkoli jiný zdejší zaměstnanec – měl být mým ochráncem, ale v tuto chvíli byl pan Butorsky asi jedinou bytostí připomínající člověka, se kterou jsem se tady setkala. „Máme tady nejrůznější typy žen. Je potřeba, abyste své spoluvězeňkyně neustále sledovala. Některé jsou bezproblémové. Nikdo tady s vámi nebude zametat, pokud je nenecháte. Ženy se nám tu příliš neperou. Spíše žvaní, pomlouvají, roznášení klepy. Jste tu nová, takže si nejspíš budou povídat i o vás. Některé možná o vás začnou říkat, že si myslíte, že jste lepší než ostatní. Nebo řeknou: ‚No jo, tahle slečinka má peníze.‘“ Cítila jsem se z toho nesvá. Takže takhle to bude? Budu tady za domýšlivou bohatou mrchu? „Také tady narazíte na lesby. Jsou tu, ale nebudou vás obtěžovat. Některé se s vámi budou chtít spřátelit – ale stačí, když se od nich budete držet dál! Chci, abyste pochopila, že není potřeba, abyste tady provozovala lesbický sex, abyste přežila. Já jsem konzervativní muž a podobné věci tady nestrpím, nemusíte mít strach.“ Ze všech sil jsem se snažila, abych se nezačala šklebit. Zdá se, že můj spis až tak detailně zase nečetl. „Pane Butorsky?“ „Ano?“ 53


„Zajímalo by mě, kdy mě bude moct přijít navštívit můj snoubenec a moje matka?“ Nedokázala jsem ve svém hlase zcela ovládnout ufňukaný podtón. „Oba dva jsou uvedeni ve vašem spise, je to tak?“ Můj spis detailně popisoval všechny členy mé rodiny včetně Larryho. „Ano, oba dva tam jsou, stejně tak i můj otec.“ „Každý, kdo je ve vašem spise uveden, je oprávněn vás zde navštívit. Mohou za vámi přijít tento víkend. Ujistím se, že váš návštěvní list už mají v návštěvní místnosti.“ Postavil se. „Stačí, když se s nikým nebudete příliš družit a budete v pořádku.“ Sebral ze stolu můj spis a odešel. Šla jsem si od dozorce vyzvednout své nové hygienické a osobní potřeby: dvě prostěradla, povlak na polštář, dvě vlněné přikrývky, dva levné bílé ručníky a žínku. Všechny tyto věci byly zmuchlané v síťovém pytli na prádlo. K tomu jsem vyfasovala ošklivý hnědý kabát s rozbitým zipem a svačinový sáček, který obsahoval krátký a tlustý mini kartáček na zuby, několik malých tubiček zubní pasty, šamponu a pár obdélníčkových hotelových mýdel. Můj transport do vězeňského tábora se neúprosně blížil a s ním i všechno to neznámé. Čekala na mě bílá dodávka. Řidička, žena středního věku v civilním oblečení v army stylu a s brýlemi, mě srdečně zdravila. Měla udělaný make-up a uši ozdobené malými zlatými kroužky. Vypadala jako jedna pěkná italská Američanka jménem Ro z New Jersey. Vypadá to, že jsou tu i sympatičtí dozorci, pomyslela jsem si, když jsem se šplhala na zadní sedadla. Žena zavřela dveře a povzbudivě se na mě usmála. Působila rozverně. Podívala se na mě skrze sluneční brýle poodhrnuté na nos. „Jsem Minetta. A jsem taky vězeňkyně.“ „Aha!“ Byla jsem vyjevená z toho, že vězeňkyně řídí a má make-up! „Jak se jmenuješ? Myslím teda příjmení. Tady si všichni říkají příjmením.“ „Kermanová,“ odpověděla jsem. 54


„Poprvý v lochu?“ „Jestli jsem tady poprvé?“ byla jsem trochu zmatená. „No jo, jestli jsi prvně zavřená.“ Přikývla jsem. „Jak to zatím zvládáš, Kermanová?“ zeptala se mě, když jsme se blížily k malému kopci. „Není to tady tak špatný, budeš v pohodě, uvidíš. Však my se o tebe postaráme. Všichni tady jsou v pohodě, jen musíš dávat bacha, aby tě hned nevokradli. Na jak dlouho to máš?“ „Na jak dlouho?“ zakňourala jsem. „No na jak dlouho tě odsoudili?“ „Ah tak! Na patnáct měsíců.“ „To není tak zlý, to uteče, ani se nenaděješ.“ Obloukem jsme se blížily k zadnímu vchodu dlouhé, nízké budovy, podobající se základní škole ze 70. let. Minetta zastavila hned vedle rampy pro handicapované. Následovala jsem ji směrem k budově, svírajíc svůj pytlík na prádlo. Prorážela jsem si cestu chladným vzduchem, zatímco zima pronikala mými tenkými podrážkami. Viděla jsem malou skupinku žen v identických hnědých kabátech, jak kouří a ruce se jim třesou zimou. Všechny vyhlížely hrubě, depresivně a všechny měly na sobě stejné černé těžké boty. Všimla jsem si, že jedna z nich byla v pokročilém stádiu těhotenství. Co ta těhotná žena dělá tady, ve vězení? „Kouříš?“ zeptala se mě Minetta. „Ne.“ „Tak to máš dobrý. Půjdem zjistit, jakou ti přidělili postel, aby ses mohla ubytovat. Tady je jídelna.“ Ukázala vlevo, na prostor pod schody. Celou dobu mluvila a vysvětlovala mi, jak to v Danburském federálním vězeňském táboře funguje. Zdaleka ne vše jsem ovšem postřehla. Následovala jsem ji nahoru po schodech. „… televizní místnost. Tady je vzdělávací místnost a tady kancelář ND. Dobrý den, pane Scotte! ND, to je nápravný důstojník. Je celkem v pohodě. Zdravím, Sally!“ usmála se na vysokou bílou ženu. „Tohle je Kermanová, je tady nová. Dobrovolná kapitulace.“ Sally na mě soucitně 55


pohlédla se slovy: „Jsi v pořádku?“ Beze slov jsem přikývla. Minetta pokračovala. „Tady jsou další kanceláře, nahoru a dolů po schodech jsou pokoje.“ Přitočila se ke mně s vážným výrazem ve tváři. „Tam dolů nesmíš, to je mimo tvoje kompetence, rozumíš?“ Přikývla jsem, ale nerozuměla jsem vůbec ničemu. Ženy proudily všude kolem mě, černé, bílé, latino, různého věku. Můj nový domov byl plný kolektivního hluku. Všechny měly na sobě khaki uniformy, značně odlišné od té, kterou jsem měla na sobě já, a těžce vypadající pracovní obuv. Došlo mi, že moje oblečení svou jinakostí vyloženě bije do očí a každému říká, že jsem tu nová. Podívala jsem se dolů na svoje plátěné pantofle a zachvěla se zimou, přestože jsem měla na sobě ten hnědý kabát. Jak jsme pokračovaly směrem nahoru do hlavní haly, přišlo se se mnou pozdravit pár dalších žen se standardní otázkou: „Hm, jsi tady nová… jsi v pohodě?“ Zdálo se, že je to opravdu zajímá. Nevěděla jsem, jak bych na to měla odpovědět, ale snažila jsem se alespoň o chabý úsměv a pozdrav. „Tady je kancelář poradců. Kdo je tvůj poradce?“ „Pan Butorsky.“ „Aha. No, myslím, že se zrovna uvnitř prokousává papírováním. Vydrž, zjistím, kam tě umístili.“ Zaklepala s jistou dávkou respektu. Otevřela dveře a strčila do nich hlavu. „Kam jste dal Kermanovou?“ Butorsky jí dal zřejmě postačující odpověď, protože dveře opět zavřela a zavedla mě do cely číslo 6. Vstoupily jsme do místnosti, jejíž vybavení tvořily tři palandy a šest vysokých kovových skříněk. „Hej, Annette, tohle je Kermanová. Je tady nová, dobrovolná kapitulace. Annette se o tebe postará,“ obrátila se zpět ke mně. „Tohle je tvoje postel.“ Ukázala na jednu prázdnou horní palandu s obnaženou matrací. Annette se posadila. Byla to malá, tmavá žena kolem padesátky, s krátkými, hřebíkovitými černými vlasy. Vypadala unaveně. „Ahoj,“ zachraptěla s výrazným akcentem z New Jersey. „Jak je? Jak že se jmenuješ?“ „Jmenuje se Piper. Piper Kermanová.“ 56


Zdálo se, že Minettina úloha zde končí. Vřele jsem jí poděkovala a nikterak jsem se nesnažila skrývat vděk. Pak odešla. Zůstala jsem v pokoji s Annette a druhou ženou, která mlčela. Byla hubená, plešatá a vypadala o dost starší, možná tak na sedmdesát. Položila jsem svůj pytel na prádlo na postel a rozhlížela se po místnosti. Kromě paland a skříněk byly všude kolem věšáky s oblečením, ručníky a síťovkami. Připomínalo mi to kasárna. Annette vstala z postele, čímž se ukázalo, že je vysoká jen něco málo přes metr a půl. „To je slečna Luz. Mám svý věci roztahaný i ve tvý skříňce. Počkej, udělám ti tam místo. Tady je nějakej toaleťák – radši ho nos všude s sebou.“ „Díky.“ Pořád jsem měla u sebe svou obálku s dokumenty a fotkami. Vložila jsem do ní i darovaný toaletní papír. „Vysvětlili ti, jak to funguje se sčítáním?“ zeptala se mě. „Se sčítáním?“ začínala jsem si připadat jako naprostý idiot. Byl to pocit, jako bych byla celý život zvyklá na domácí vzdělávání a pak by mě vhodili do ohromné státní školy. Peníze na oběd? Co to je? „Sčítání. Počítají nás pětkrát denně. V tom čase musíš být tady nebo někde jinde, kde v tu dobu zrovna máš být. Hlavní sčítání je ve čtyři, další o půlnoci, ve dvě ráno, v pět ráno a v devět večer. Přidělili ti přesměrovávací autorizační kód?“ „Přesměrovávací autorizační kód?“ „No jo, budeš ho potřebovat, pokud si budeš chtít zavolat. Dali ti telefonní list? NE? Musíš ho vyplnit, abys mohla volat. Toricella ti ale možná dovolí si zavolat i bez něj, když ho poprosíš. Určitě ti pomůže, když před ním sehraješ trochu slzavý divadýlko. Zkus se ho zeptat po večeři. Ta je po sčítání ve čtyři, což je vlastně už za chvíli. Oběd je v jedenáct a snídaně od čtvrt na sedm do čtvrt na osm. Na jak dlouho to tady máš?“ „Na patnáct měsíců… a ty?“ „Na padesát sedm měsíců.“ Jestli existuje nějaká vhodná reakce na tuto informaci, tak mě bohužel žádná nenapadla. Co asi mohla tahle italiano dáma středního 57


věku ze střední třídy z New Jersey udělat, že dostala padesát sedm měsíců ve federální věznici? Byla to snad samotná Carmela Soprano? Padesát sedm měsíců! Věděla jsem ale, že ptát se kohokoli na důvod zatčení je přísně zapovězeno. Všimla si, že nevím, co říct, a proto promluvila místo mě. „No jo, je to dlouhá doba,“ řekla s kapkou ironie v hlase. „To je,“ souhlasila jsem. Začala jsem si vyndávat svoje věci z pytle na prádlo. V ten okamžik Annette vykřikla: „Nestel si tu postel!!!“ „Cože?“ znepokojeně jsem se na ni otočila. „My se o to postaráme,“ řekla. „Ale… ne, to není nutné, udělám si to sama.“ Otočila jsem se zpět k tenkým vlněným přikrývkám, které jsem dříve vyfasovala. Annette přistoupila až těsně k mé posteli. „Zlato. My. Se. O. To. Postaráme.“ Zněla velice neústupně. „My víme, jak na to.“ Byla jsem totálně zmatená. Rozhlédla jsem se po pokoji. Všech pět ostatních postelí bylo velice úhledně ustlaných, přičemž slečna Luz i předtím Annette ležely na ustlané pokrývce, nikoli pod ní. „Ale já si přece zvládnu ustlat postel,“ zkoušela jsem protestovat. „Poslyš, nech nás to udělat. My prostě už víme, jak to udělat, abychom prošly kontrolou.“ Kontrolou? Nikdo mi nic neřekl o žádné kontrole. „Kontroly se provádí, kdykoli se Butorsky rozhodne je udělat – a že umí být pěkně šílený,“ řekla Annette. „Klidně vyleze na skříň, aby zkontroloval prach nahoře na žárovce. Bude se ti procházet po posteli. Je to blázen.“ „Takže si musíme perfektně ustlat každé ráno?“ Annette se na mě zadívala. „Ne, my spíme na permanentně ustlané posteli.“ „Vy nespíte v posteli?“ „Ne, tady se spí na posteli.“ Chvíli bylo ticho. 58


„Ale co když chci spát normálně v posteli?“ Annette na mě popuzeně pohlédla jako matka na šestileté zlobivé dítě. „Heleď, jestli chceš, tak směle do toho – ale budeš jediná v celý věznici!“ Tento druh sociálního nátlaku byl pro mě nepřekonatelný; následujících patnáct měsíců se nebudu moct zachumlat pod přikrývku! Pokoušela jsem se to pustit z hlavy – představa stovek žen spících na perfektně ustlaných postelích byla pro mě zkrátka moc divná a v danou chvíli nepochopitelná. Navíc se odněkud začal ozývat mužský hlas. „Čas sčítání, čas sčítání, sčítání, dámy!“ Podívala jsem se na Annette, která vypadala nervózně. „Vidíš to červený světlo?“ Venku v chodbě před strážnicí byla obrovská červená žárovka, která momentálně svítila a blikala. „Světlo se rozsvítí vždycky během sčítání. Radím ti, abys v tý době byla radši hezky tam, kde máš bejt, a nehejbala se z místa, dokud sčítání neskončí.“ Ženy proudily po chodbě sem a tam a dvě mladé latino spěšně vstoupily k nám do místnosti. Annette se postarala o seznámení. „Tohle je Piper.“ Jen zběžně se na mě podívaly. „A kde je ta, co spí tady?“ Zeptala jsem se a ukazovala na prázdnou postel pode mnou. „Ta pracuje v kuchyni, takže je i na sčítání tam. Však ji brzo poznáš.“ Annette se zašklebila. „Pssst! To je sčítání, bez mluvení, prosím!“ Všechny jsme bez hlesu stály u svých postelí a čekaly. Celá ta ohromná budova byla najednou úplně ztichlá; jediné, co jsem v tu chvíli mohla slyšet, bylo rachocení klíčů a dusot těžkých bot. Konečně vtrhl do pokoje dozorce a… spočítal nás. O pár sekund později přišel jiný muž a opět nás spočítal. Když odešel, všichni si sedli na své postele. Moje postel byla ale stále neustlaná a nepřipadalo mi vhodné sedat si na holou matraci, proto jsem se opřela o svou, také dosud prázdnou, skříňku. Minuty ubíhaly. Ty dvě latino ženy začaly něco ve španělštině šeptat slečně Luz. 59


Náhle jsme uslyšely: „Přepočítávání, dámy!“ Všichni byli v tu ránu zpátky na nohou. „Vždycky to zvoraj,“ syčela si Annette mezi zuby. „Co je na tom tak těžkého?“ Znovu nás spočítali, tentokrát už zřejmě úspěšně. „Doba večeře je tady,“ zahlásila Annette. Bylo půl páté odpoledne, což byla dle newyorských standardů naprosto nepředstavitelná a nepřípustná doba pro večeři. „Jsme až poslední.“ „Co tím myslíš, poslední?“ Přes rozhlas začali vyvolávat čísla: „A12, A10, A23, jíst! B8, B18, B22, jíst! C2, C15, C23, jíst!“ Annette se dala do vysvětlování. „Nejprve vždycky hlásí přednostní ubikace – ty jdou k jídlu jako první. Pak jdou dolní buňky, v pořadí dle toho, jak se jim vedlo při kontrole. Cely jdou vždycky až poslední. Vždycky jsme na tom při kontrole nejhůř.“ Nahlédla jsem ze dveří a uviděla ženy proudící po chodbě a přemýšlela, co jsou asi přednostní ubikace, ale místo toho jsem se zeptala, „Co je vlastně k večeři?“ „Játra.“ Poté, co jsem povečeřela játra s fazolemi ve špinavé jídelně, která by hravě strčila do kapsy i tu nejhorší školní jídelnu, jsem pozorovala ženy rozličných tvarů, velikostí i vzezření, jak proudí zpět do hlavní haly a anglicky či španělsky na sebe povolávají. Zdálo se, že každý je v hlavní hale z nějakého důvodu. Všichni posedávali ve skupinkách na schodech nebo jen tak na zemi. Došlo mi, že bych tam zřejmě měla jít i já, a snažila jsem se tvářit, že jsem neviditelná, a jen jsem poslouchala, o čem se ženy kolem mě baví. Ani za mák jsem ale nemohla přijít na to, o co tady jde. Nakonec jsem se nesměle zeptala ženy vedle sebe. „Bude se rozdávat pošta, zlato!“ odpověděla. Vysoká černoška vstala ze země a vypadalo to, jako by rozdávala různou drogerii. Někdo po mé levici pokynul směrem k ní. „Gloria jde domů!“ Zírala jsem fascinovaně na Glorii, jak se snažila někomu 60


věnovat malý fialový hřeben. Jít domů! Myšlenka na odchod byla pro mě vítaným povzbuzením. Gloria vypadala tak pěkně a tak šťastně, když při odchodu rozdávala svůj vězeňský majetek. Cítila jsem se hned trochu lépe, s vědomím, že je to opravdu možné. Jít domů. Pryč z tohoto příšerného místa. Opravdu moc jsem zatoužila po tom fialovém hřebenu. Vypadal jako jeden z těch hřebenů, které jsme jako holky nosily v zadní kapse u džínů na střední škole, abychom si kdykoli mohly upravit ofinku. Hypnotizovala jsem ten hřeben pohledem, příliš nesmělá na to, abych se pro něj drala a žadonila o něj. Najednou byl pryč, ukořistěn jinou ženou. Nějaký dozorce, kterého jsem viděla poprvé, se vynořil z kanceláře. Vypadal jako homosexuální pornohvězda, s krátkým černým ježkem a uhlazeným knírkem. Začal vyvolávat: „Pošta! Pošta!“ a jal se rozdávat obálky. „Ortizová! Williamsová! Kennedyová! Lombardiová! Ruizová! Skeltonová! Platteová! Platteová! Platteová! Moment, Platteová toho tady má víc. Mendozaová! Rojasová!“ Ženy si vždy s úsměvem na tváři vzaly svou obálku a šly se s ní uklidit někam do ústraní, aby si mohly dopis v klidu přečíst – pravděpodobně si každá našla kus nějakého toho soukromí. To byl pro mě zatím na tomto místě zcela nepředstavitelný výraz. Hlavní hala se pomalu vylidňovala, až zůstaly jenom ty, kterým žádná pošta nepřišla. „Snad zítra, dámy!“ oznámil naoko soucitně dozorce a s prázdným poštovním pytlem odešel. Plížila jsem se kolem budovy a cítila se zranitelná, ve svých plátěných pantoflích, které mě tak okatě prozrazovaly jako nováčka. Měla jsem hlavu plnou nových informací a poprvé po mnoha dlouhých hodinách jsem byla na chvíli sama se svými myšlenkami, které se okamžitě stočily k Larrymu a rodičům. Musí být celí bez sebe. Musím vymyslet, jak jim dát co nejdříve vědět, že jsem v pořádku. Velmi nesměle jsem se přibližovala ke dveřím kanceláře poradců. V ruce jsem svírala modrý telefonní list, který mi dala Annette, s vyplněnými telefonními čísly, na která budu chtít v budoucnu volat. Číslo na Larryho, mou rodinu, nejlepší kamarádku Kristen a mého právníka. 61


V kanceláři se svítilo. Jemně jsem zaklepala a zevnitř se ozvalo pokynutí. Opatrně jsem vzala za kliku. Poradce jménem Toricella, který se vždy tvářil mírně překvapeně, na mě zamrkal svýma malýma očkama, evidentně otráven mým vyrušením. „Pane Toricello? Jsem Kermanová. Jsem tady nová. Bylo mi řečeno, že bych si měla jít s vámi promluvit…“ Podvědomě jsem ustoupila a nervózně polkla. „Děje se něco?“ „Řekli mi, že mám přinést svůj telefonní list… ale… nemám přidělené přesměrovávací autorizační číslo…“ „Já ale nejsem váš poradce.“ Hrdlo jsem měla úplně stažené a slzy nebylo potřeba předstírat – z očí mi náhle samy vytryskly. „Pane Toricello, říkali, že byste mě možná mohl nechat zavolat mému snoubenci, abych mu řekla, že jsem v pořádku?“ prosila jsem. Podíval se na mě, až nakonec zabručel: „Pojďte sem a zavřete dveře.“ Moje srdce se rozbušilo dvakrát tak rychleji, než je jeho normální tep. Vzal telefon a podal mi sluchátko. „Řekněte mi číslo, vytočím vám ho. Dávám vám dvě minuty!“ Telefon začal vyzvánět. Zavřela jsem oči a v duchu podněcovala Larryho, aby to zvednul. Jestli promeškám tuhle příležitost slyšet jeho hlas, nejspíš to nepřežiju. „Haló?“ „Larry! Larry, to jsem já!“ „Zlato, jsi v pořádku?“ Úleva v jeho hlase byla značná. Nemohla jsem udržet slzy. Za žádnou cenu jsem ale nechtěla své dvě minuty probrečet. Popotáhla jsem. „Jsem v pořádku, vážně jsem. Je mi fajn. Miluju tě. A díky, že jsi sem dneska se mnou jel.“ „Ale, zlato, to je přece samozřejmost. Jsi vážně v pořádku, neříkáš to jen tak?“ „Ne, vážně mi nic není. Pan Toricella mě nechal zatelefonovat, ale jinak ti ještě nějakou dobu moct volat nebudu. Ale poslouchej, můžeš 62


mě o víkendu přijít navštívit! Jsi na mém návštěvním listě, který by už měl být zaevidovaný.“ „Miláčku! Přijdu tedy v pátek.“ „Může přijít i moje máma, zavoláš jí, prosím tě? A taky tátovi. Zavolej jim hned, jak spolu domluvíme. Řekni jim, že jsi se mnou mluvil a že jsem v pořádku. Že jim ještě nějakou chvíli nebudu moct zavolat. A pošli ten platební příkaz.“ „Ten příkaz už jsem poslal. Zlato, vážně jsi v pořádku? Budeš v pořádku? Řekla bys mi, kdybys nebyla?“ „Vážně jsem. Jsem na pokoji s jednou ženou z New Jersey. Je to Italka. Je moc milá.“ Pan Toricella si odkašlal. „Miláčku, už musím jít. Měla jsem jen dvě minuty. Moc tě miluju a hrozně mi chybíš!“ „Já miluju tebe. Mám o tebe takovou starost.“ „Neboj se. Budu v pořádku, přísahám. Tolik tě miluju. Přijď o víkendu za mnou. A zavolej mamce a taťkovi!“ „Jasně, zavolám jim hned teď. Můžu pro tebe ještě něco udělat, lásko?“ „Miluju tě! Už musím jít, zlato!“ „Taky tě miluju!“ „Přijď v pátek a díky, že jim zavoláš… miluju tě!“ Zavěsila jsem. Pan Toricella se na mě díval s náznakem soucitu v těch jeho malých prasečích očkách. „Poprvé zavřená, že jo?“ řekl. Poté, co jsem mu poděkovala, jsem vyšla zpět na chodbu a utírala si nos do rukávu. Byla jsem vyčerpaná, ale o poznání spokojenější. Můj pohled se stočil dolů k zapovězeným buňkám. Začala jsem studovat nástěnky s informacemi o událostech a pravidlech. Nebyla jsem z toho moc moudrá. Rozpisy do prádelny, schůzky vězeňkyň se zaměstnanci, povolení k háčkování a rozpis víkendových filmů. Tento víkend se měli promítat Mizerové II. Snažila jsem se vyhýbat jakémukoliv očnímu kontaktu. Přesto mě pravidelně zastavovaly spoluvězeňkyně se slovy: „Ty jsi tu nová? Jak to 63


jde, zlato? Jsi v pohodě?“ Většina z nich byla bílá. Bylo to něco jako kmenový rituál, který jsem později viděla nesčetněkrát. Když přišel nějaký nováček, jeho kmen – bílí, černí, latino nebo nějaká jiná národnost, které se označovali jako „ostatní“ – se okamžitě začal zajímat o jeho situaci, o to, aby se správně ubytoval a vůbec o správnou aklimatizaci. Pokud byste spadali do „ostatních“ – indiáni, Asiaté, Arabové –, pak jste se dočkali přímo uvítacího výboru, sestaveného z těch nejvlídnějších a nejsoucitnějších žen. Ostatní bělošky mi přinesly mýdlo, normální kartáček na zuby a pastu, šampon, nějaké známky a psací potřeby, instantní kávu, plastový hrnek a také zřejmě tu nejdůležitější věc vůbec – gumové žabky do sprchy, abych nechytla plíseň. Ukázalo se, že jsou to ty nejdůležitější položky, které by si člověk jako první zakoupil ve vězeňské kantýně. Nemáte peníze na zubní pastu a mýdlo? Velice nepříjemné. Můžete jen doufat, že se s vámi podělí ostatní vězeňkyně. Chtělo se mi brečet pokaždé, když mě některá z přítomných dam obdarovala nějakou užitečnou věcí s ujištěním: „To bude v pohodě, Kermanová.“ Tolik rozporuplných myšlenek mi leželo v hlavě a v žaludku. Byla jsem někdy v životě více ztracená než tady v Danbury? V situaci, kdy jsem v podstatě nikdy nevěděla, co říct, a absolutně si neuměla představit následky, pokud udělám nějaký chybný krok. Představa nadcházejícího roku pro mě byla jako cesta přímo do Hory Osudu, ačkoli jsem velice rychle zjistila, že ve srovnání s ostatními je mých patnáct měsíců jako nic a že si vlastně vůbec nemám na co stěžovat. I když jsem věděla, že bych si vážně neměla stěžovat, cítila jsem se jako bez duše. Žádný Larry, žádní přátelé, žádná rodina, nikdo, s kým bych si mohla promluvit a kdo by mi dělal společnost, rozesmál mě, o koho bych se mohla opřít. Pokaždé, když mi nějaká náhodná žena s několika chybějícími zuby dala kostku mýdla nebo deodorant, zmítala jsem se mezi radostí a zoufalstvím ze ztráty svého života, takového, jak jsem ho znala. Ještě nikdy jsem nebyla takhle odkázaná na laskavost cizích lidí. Mé spoluvězeňkyně naštěstí zatím laskavostí oplývaly. 64


Mladá žena, která pro mě sehnala žabky, se představila jako Rosemarie. Měla mléčně bílou pleť, krátké, kudrnaté hnědé vlasy a silné brýle, za kterýma se ukrývaly nezbedné hnědé oči. Její přízvuk mi byl velmi povědomý – vzdělaný, ale se silným závojem dělnické třídy z Massachusetts. Znala se s Annette, která mi řekla, že je to taky Italka. Rosemarie mě už několikrát přišla pozdravit a teď za mnou dokonce přišla přímo do cely číslo 6, aby mi dala něco ke čtení. „Byla jsem na tom úplně stejně jako ty, taky jsem byla ze všeho vyděšená. Neboj, budeš v pohodě,“ ujistila mě. „Ty jsi z Massachusetts?“ zeptala jsem se nesměle. „Můj bostonskej přízvuk je teda asi pěkně chabej. Jsem z Nawhwoodu.“ Zasmála se. Ten přízvuk popravdě způsoboval, že jsem se cítila lépe. Začaly jsme se bavit o baseballovém klubu Red Sox a o její dobrovolnické práci na poslední Kerryho senátorské kampani. „Na jak dlouho tu jsi?“ zeptala jsem se nevinně. Rosemarie se zatvářila pobaveně. „Padesát čtyři měsíců. Za podvod v internetové aukci. Ale půjdu do výcvikového programu, takže když to vezmu v úvahu…,“ začala vypočítávat, jakého zkrácení trestu by mohla dosáhnout. Byla jsem opět v šoku. Jednak kvůli tomu, jak klidně mluvila o svém zločinu, a jednak kvůli délce jejího trestu. Padesát čtyři měsíců za podvod na eBayi? Společnost Rosemarie mi byla příjemná a blízká – ten přízvuk, láska k baseballistovi Mannymu Ramirezovi, její předplatné Wall Street Journal, všechno tohle mi pomáhalo myslet na jiné věci a jiná místa než na to, kde jsem se právě nacházela. „Dej mi vědět, kdybys cokoli potřebovala,“ řekla mi. „A nemusíš se stydět, když se budeš potřebovat někomu vybrečet na rameni. Já brečela nonstop celej svůj první tejden tady.“ Svou první noc ve vězeňské posteli jsem přečkala bez pláče. Pravdou je, že jsem na to ani nepomyslela, byla jsem příliš v šoku a příliš unavená. Ještě během dne jsem se opatrně vplížila do jedné z televizních 65


místností a přikrčila se ke zdi. Právě ale běžela reportáž ze soudního řízení s Marthou Stewartovou, takže mi nikdo nevěnoval pozornost. Očima jsem prozkoumávala obsah knihovny, která přetékala Jamesem Pattersonem, V. C. Andrewsem a různými romantickými romány. Konečně jsem narazila na starý výtisk Pýchy a předsudku a vrátila se s ním do postele – tedy na postel, samozřejmě. Vděčně jsem se nechala vtá hnout do mnohem přívětivějšího světa Anglie za hannoverské dynastie. Moje nové spolubydlící mě nikterak neobtěžovaly. V deset hodin večer náhle zhasla všechna světla a já odložila Jane Austinovou na skříňku. Rozhlížela jsem se po cele a naslouchala pravidelnému zvuku Annettina respirátoru – těsně po svém příchodu do Danbury prodělala infarkt a od té doby musela na noc používat tento přístroj, aby mohla dýchat. Slečna Luz, ležící na své posteli, skoro jako by byla neviditelná, se zotavovala z léčby rakoviny prsu, kvůli čemuž neměla na své malé hlavě žádné vlasy. Začínala jsem nabývat dojmu, že nejnebezpečnější věcí, kterou může člověk ve vězení udělat, je onemocnět.

66

KAPITOLA 4

Oranzˇ ovaˊ je novaˊ cˇ ernaˊ

D

ruhý den ráno jsem se měla spolu s osmi dalšími nově příchozími ženami zúčastnit informační schůzky, která se konala v nejmenší z televizních místností. Ve skupině byla i jedna z mých spolubydlících, oplácaná Dominikánka, která působila zároveň rozmrzele i ochotně. Všimla jsem si jejího malého tetování na paži, zobrazujícího tančícího Mefista a písmena JK. Pokusně jsme se jí zeptala, jestli to má být zkratka pro Ježíše Krista – snad aby ji ochránil před rozjařeným ďáblem? Podívala se na mě, jako bych se dočista zbláznila, protočila oči a řekla: „To jsou iniciály mýho přítele.“ Po mé levici seděla o zeď opřená mladá černoška, ke které jsem z neznámého důvodu pocítila náhlé sympatie. Ani její pocuchané africké copánky a agresivně semknutá čelist nedovedly zakrýt, že je velmi mladá a velmi hezká. Zeptala jsem se jí, jak se jmenuje, odkud je a kolik měsíců dostala. Snažila jsem se volit takové otázky, na něž jsem předpokládala, že je přijatelné odpovědět. Jmenovala se Janet, byla z Brooklynu a dostala šedesát měsíců. Zdálo se, že si myslí, že jsem divná, když se s ní bavím. Malá bílá žena na druhé straně místnosti byla na druhou stranu velmi hovorná. Byla asi o deset let starší než já a vyhlížela přátelsky, trochu 67


jako čarodějnice, s rozcuchanými červenými vlasy, hákovitým nosem a záhybovitou kůží. Vypadala, jako by žila na horách nebo u moře. Byla zpátky ve vězení kvůli porušení pravidel po podmínečném propuštění. „Seděla jsem dva roky ve východní Virgínii. Tam to vypadalo jako areál nějaký velký školy, dokonce i jídlo se dalo. Tady je to pěkná díra.“ Říkala to nicméně vcelku zvesela a já byla v šoku, že někdo, kdo se krátce po propuštění vrací do vězení, může být tak optimisticky naladěný. Další běloška tady byla také za porušení podmínky a působila zahořkle, což mi ostatně dávalo větší smysl. Zbytek skupiny byl namíchán z černošek a latino žen, které se opíraly o zeď a zíraly do stropu nebo na podlahu. Všechny jsme měly na sobě totéž oblečení a ty pitomé plátěné pantofle. Musely jsme se podrobit nesnesitelné pětihodinové prezentaci, kde se mluvilo o financování celého tohoto vězeňského komplexu, o telefonování, odpočinku, zásobování, bezpečnosti, vzdělávání, psychiatrické péči – zkrátka o všech aspektech této profesionální instituce, která z nějakého záhadného důvodu měla velice nízkou životní úroveň vězňů. Přítomní řečníci se dali rozdělit do dvou kategorií: smířlivé a povýšenecké. Do první z nich spadal vězeňský psychiatr doktor Kirk, což byl pohledný muž tak mého věku. Klidně by to mohl být manžel jedné z mých kamarádek. Doktor Kirk nás rozpačitě informoval, že je zde přítomen na pár hodin každý čtvrtek a že nám opravdu není schopen zajistit žádnou duševní hygienu ani jiné služby, pokud se nejedná o případ nouze. Byl to jediný poskytovatel psychiatrické péče pro čtrnáct set žen v danburském komplexu a jeho primárním posláním bylo předepisování léků. Pokud jste se chtěli nadopovat léky na uklidnění, doktor Kirk byl váš člověk. Do povýšenecké kategorie patřil pan Scott, nafoukaný mladý nápravný důstojník, který trval na tom, že si s ním zahrajeme trapnou hru na otázky a odpovědi ohledně základních pravidel týkajících se dobrého chování, a také nám stále opakoval, že nemáme provozovat lesbické aktivity. Nejhorší ze všech byla ale žena z ošetřovny, jejíž nepříjemné vystupování mě zaskočilo. Stroze nás informovala, abychom raději neplýtvaly 68


jejich časem, protože stejně vždycky přijdou na to, že simulujeme. Sami vždy určí, jestli jsme nemocné či nikoli a zda potřebujeme lékařskou péči. Sdělila nám, že dokud nebudeme v ohrožení života, není třeba náš fyzický stav řešit. V duchu jsem děkovala za to, že jsem byla obdařena tak dobrým zdravím. Když tady někdo onemocní, je v háji. Když tato zástupkyně zdravotnických služeb odešla, rudovláska utrousila: „Prokristapána, tu musel někdo pořádně nasrat!“ Další přišel na řadu drsně vyhlížející muž s enormně hustým obočím. „Zdravím vás, dámy. Jmenuji se Richards. Jen jsem vám chtěl říct, že je mi líto, že jste tady. Nevím, co vás sem zavedlo, ale ať už se stalo cokoli, přál bych si, aby to bylo jinak. Vím, že vám asi není moc příjemné tady právě teď sedět, ale vězte, myslím to vážně. Vím, že máte rodiny a děti a že byste měly být doma se svými blízkými. Doufám, že váš pobyt tady nebude moc dlouhý.“ Po těch hodinách, kdy s námi všichni jednali jako s nevděčnými a nesvéprávnými spratky, byl tenhle muž první, kdo ukázal trochu empatie. Všechny jsme díky tomu trochu ožily. „Kermanová!“ Nějaká vězeňkyně strčila hlavu do dveří. „Uniformy!“ Měla jsem štěstí, že jsem nastoupila k výkonu trestu ve středu. Nové uniformy se rozdávaly vždy ve čtvrtek, takže pokud jste nastoupili v pondělí, mohli jste za těch pár dní pěkně zasmrádnout, v závislosti na tom, jak hodně se potíte, když jste ve stresu. Následovala jsem vězeňkyni dolů chodbou až do malé místnosti, kde se přidělovalo oblečení. Dostala jsem čtvery elastické khaki kalhoty a pět khaki splývavých košil ze smíšeného materiálu, které měly na předních kapsách napsaná jména svých předchozích majitelek; Marialinda Maldonadová, Vicki Frazerová, Marie Saundersová, Karol Ryanová, Angela Chevascová. Dále jsem dostala: jednu sadu bílého termoprádla; svrbivou vlněnou čepci, šálu a palčáky; pět bílých triček; čtyři páry ponožek; tři bílé sportovní podprsenky; desatery bombarďáky (které, jak jsem zjistila, po pár vypráních pozbývají elasticitu); a obrovskou noční košili, které jsem se musela smát – všichni tomu hábitu říkali muu-muu. 69


Nakonec se mě dozorce, který mi celou dobu beze slova podával oblečení, zeptal: „Jakou máte velikost bot?“ „41.“ Podal mi červeno-černou krabici od bot, která obsahovala moje nové vlastní černé těžké boty s okovanou špičkou. Takhle nadšená z bot jsem nebyla od doby, kdy jsem objevila ty krásné lodičky s otevřenou špičkou značky Manolo Blahnik ve slevě za 50 dolarů. Tyhle krásky oproti tomu vypadaly pevně a vysílaly ke mně jakýsi příslib síly. Okamžitě jsem se do nich zamilovala. Vrátila jsem ty strašné plátěné pantofle s úsměvem přes celý obličej. Teď ze mě byla opravdová otrlá kriminálnice. Cítila jsem se o poznání lépe. Vrátila jsem se zpět do malé televizní místnosti. Všichni ostatní tam stále byli a otráveně se podrobovali nekončícím proslovům. Hezkého muže z technického oddělení právě střídal Toricella, poradce, který spolupracoval s Butorskym a který mi předchozí večer dovolil zavolat Larrymu. Začala jsem mu sama pro sebe říkat „Mumlal“. Jeho mroží vizáž tomu přímo nahrávala; nikdy jsem ho neslyšela zvýšit hlas, ale nebylo lehké odhadnout, jakou má zrovna náladu. Informoval nás, že nás nyní svou přítomností poctí správkyně věznice Kuma Deboo. To upoutalo mou pozornost: Nic jsem nevěděla o pozici správce, velkého šéfa, což byla v tomto případě ještě ke všemu žena – velká šéfka, navíc s tak neobvyklým jménem. Za těch prvních dvacet čtyři hodin, co jsem tady, jsem o ní ještě neslyšela ani slovo. Bude se podobat výstřední Wendy O. Williamsové, nebo spíš Sestře Ráchel? Ani jedno. Správkyně Deboo vplula do místnosti a posadila se čelem k nám. Byla jen o zhruba deset let starší než já, vytáhlá a evidentně v kondici, s olivovou pletí a celkově dobrým vzezřením, pravděpodobně původem ze Středního východu. Na sobě měla staromódní kalhotový kostým a otřesné šperky. Mluvila s námi neformálním způsobem a měla jsem z ní pocit, že kariéra je pro ni prioritou číslo jedna. „Dámy, jsem správkyně této věznice Kuma Deboo a jsem zde, abych vás přivítala v Danbury, ačkoli vím, že to není zrovna vytoužené 70


místo ani jedné z vás. Po dobu vašeho pobytu zde jsem zodpovědná za to, aby se vám dobře dařilo. Odpovídám taktéž za vaši bezpečnost. Mým úkolem je dohlédnout na to, abyste si zde v poklidu odbyly svůj trest. A tady, dámy, mé pole působnosti končí.“ Chvíli vykládala něco o naší osobní odpovědnosti a pak spustila na téma sex. „Pokud by na vás někdo v této instituci vyvíjel nějaký sexuální nátlak, vyhrožoval vám nebo vám jakkoli ubližoval, chci, abyste s tím šly přímo za mnou. Jsem tady každý čtvrtek kolem oběda. Můžete za mnou přijít a říct mi o všem, co se vám stalo. Zde v Danbury máme nulovou toleranci pro sexuální prohřešky.“ Řeč tady byla o dozorcích, nikoli o záškodnických lesbách. Sex a moc šly zkrátka za vězeňskými zdmi ruku v ruce. Spousta z mých přátel vyjádřila již dříve obavy, že mnohem větší nebezpečí než spoluvězeňkyně by ve vězení pro mne mohli představovat právě dozorci. Rozhlédla jsem se kolem sebe po svých spoluvězeňkyních. Některé vypadaly vyděšeně, ale většina z nich spíš značně lhostejně. Správkyně Deboo ukončila svůj proslov a odešla. Jedna vězeňkyně nadhodila: „Vypadá mile.“ Jiná žena, která už v minulosti v Danbury seděla, ji ale hned utřela: „Ale, slečno Slicková. Nemysli si, že ji ještě někdy uvidíš, teda kromě těch patnácti minut každej čtvrtek. Hezky se to poslouchá, ale ona není ta, kdo tady tím hejbe. Ty kecy o nulový toleranci? Dámy, pamatujte si, že to vždycky bude jenom jejich slovo proti vašemu.“ Všichni nově příchozí do federální věznice jsou celý první měsíc svého pobytu vhozeni do jakéhosi očistce a jsou označováni jako P&O – přijímací a orientační fáze. Jakožto P&O nemůžete nic – nemůžete mít práci, nemůžete se účastnit výukových lekcí, nemůžete se jít ani najíst, dokud nebudou po jídle všichni ostatní, nemůžete říct ani slovo, pokud vám někdo poručí, abyste šli uprostřed noci odhazovat sníh. Oficiální verze je, že se čeká na doručení výsledků vašich lékařských testů, z toho záhadného místa na druhém konci světa, kam se posílají. Teprve pak 71


může váš vězeňský život opravdu začít. Nic, co zahrnuje nějaké papírování, nejde ve vězení vyřídit rychle (kromě povolení k zavření někoho na samotku) a vězni s tím nemůžou vůbec nic dělat. S ničím nemůžou nic dělat. Existuje zde závratné množství oficiálních i neoficiálních pravidel, zákonů a zvyků. Buď se je rychle naučíte, nebo budete čelit důsledkům jako: že si o vás budou všichni myslet, že jste idiot, všichni vám budou říkat, že jste idiot, uděláte si zle u nějaké vězeňkyně, uděláte si zle u někoho z dozorců, nebo dokonce u svého poradce, budete nuceni k tomu, abyste drhli umývárny, budete jíst nepoživatelné zbytky, protože nic jedlého na vás nezbyde, dostanete „napomenutí“ (nebo hlášení o přestupku) do záznamu nebo budete rovnou posláni do zvláštní ubytovací jednotky – ZUJ (jako třeba na samotku, do díry nebo na oddělení se zvýšenou ostrahou). Když se zeptáte na cokoli týkající se něčeho jiného než oficiálních pravidel, dostane se vám odpověď: „Zlato, copak nevíš, že tady se nekladou otázky?“ Vše ostatní – neoficiální nepsaná pravidla – buď odpozorujete, dojdete k nim dedukcí, nebo se poptáte lidí, o kterých si myslíte, že jim můžete věřit. Být P&O pro mě představovalo zvláštní kombinaci zmatku a jednotvárnosti. Toulala jsem se kolem budovy vězeňského tábora, lapena do pasti nejen federály, ale i počasím. Bez práce, bez peněz, bez osobních věcí, bez možnosti si zatelefonovat. Byla jsem nikdo. Díkybohu za knížky a nějaké papíry a známky, kterými mě podarovaly mé spoluvězeňkyně. Nemohla jsem se dočkat víkendu, až uvidím Larryho a matku. V pátek sněžilo. Starostlivě vyhlížející Annette mě vzbudila taháním za nohu. „Piper, svolávali všechny P&O, aby šli odklízet sníh! Vstávej!“ Zmateně jsem se posadila. Ještě byla tma. Kde to jsem? „KERMANOVÁ! KERMANOVÁ! HLAŠTE SE V KANCELÁŘI NÁPRAVNÝCH DŮSTOJNÍKŮ, KERMANOVÁ!“ Annette se na mě znepokojeně dívala. „Musíš tam okamžitě jít, dělej, obleč se!“ 72


Vklouzla jsem do svých nových okovaných bot a hlásila se v kanceláři nápravných důstojníků, rozcuchaná a s nevyčištěnými zuby. Nápravný důstojník, který měl zrovna službu, byla maskulinní blondýna. Vypadala, že si mě dá ke snídani po svém ranním triatlonovém tréninku. „KERMANOVÁ?“ Přikývla jsem. „Svolávala jsem všechny P&O už před půl hodinou. Máme tady sněhovou kalamitu. Kde jste sakra byla?“ „Spala jsem.“ Podívala se na mě, jako bych byla žížala kroutící se po dešti na chodníku. „Vskutku. Koukejte si vzít kabát a jít odhrabovat.“ A co bude se snídaní? Vzala jsem si své termoprádlo a ten ošklivý kabát s rozbitým zipem, abych se vydala ven, vstříc svým spolupracovnicím, šlehána mrazivým větrem. Slunce pomalu začalo vylézat nad obzor a tma se překulila do pološera. Nebylo tam ani dost lopat pro každou z nás a ta, kterou jsem dostala já, byla rozbitá. Nikdo se ale nesměl vrátit dovnitř, dokud nebyla práce hotová. Měli jsme víc soli než silničáři. Jedna z přítomných P&O byla malá Dominikánka kolem sedmdesátky, která uměla sotva slovo anglicky. Daly jsme jí svoje šály, zabalily ji do nich a ukryly ji před větrem do průchodu – příliš se bála vrátit se dovnitř, ale nepřicházelo v úvahu, aby byla s námi v tom mrazu a odhazovala sníh. Od ostatních jsem se dozvěděla, že dostala čtyřletý trest kvůli tomu, že na její telefon chodily vzkazy, které předávala svému příbuznému, drogovému dealerovi. Zajímalo by mě, jestli měl ten státní zástupce, který to spunktoval, z takového zářezu radost. Bála jsem se, že sněhová kalamita odradí Larryho od cesty z New Yorku až sem, ale neměla jsem žádnou možnost, jak to zjistit, a tak nezbývalo než čekat, až začnou návštěvní hodiny, a mezitím se dát trochu do pořádku. Čerstvě vysprchovaná jsem si oblékla uniformu, o které jsme se domnívala, že je nejméně nelichotivá. V zářivkovém světle jsem stála v sešlé umývárně a dívala se do zrcadla na ženskou tvář, která 73


najednou vypadala nějak nepovědomě. Vypadala jsem neupraveně a ve svých očích nežensky – žádné šperky, žádný make-up, prostě bez příkras. Na kapse mé khaki košile byla cizí jména. Co by si Larry asi pomyslel, kdyby mě teď viděl? Čekala jsem před velkou návštěvní místností, uvnitř které bylo na stěně namontováno velké červené světlo. Když vězeňkyně zahlédla svou návštěvu, jak se blíží k budově vězeňského tábora, nebo když uslyšela své jméno vyvolávané rozhlasem, mohla projít dvojitými dveřmi do návštěvní místnosti, přičemž se vždy rozsvítilo červené světlo, aby nápravný důstojník, který měl zrovna službu, věděl o jejím příchodu. Nápravný důstojník také mohl vězeňkyni sám do návštěvní místnosti přivést. Po zhruba hodině čekání přede dveřmi návštěvní místnosti jsem se šla projít po hlavní chodbě, znuděná a značně nervózní. Když jsem uslyšela, jak z rozhlasu zní mé jméno – „Kermanová, dostavte se do návš těvní místnosti!“ –, rozeběhla jsem se zpátky. Dozorkyně s kudrnatými vlasy a jasně modrými očními stíny už na mě čekala přede dveřmi. Rozpřáhla jsem ruce a rozkročila nohy, aby mě mohla prohledat. Přejížděla mi prsty kolem límce, podprsenky a pásku. „Kermanová, to je vaše poprvé, že jo? Už tam na vás čeká, tak do toho!“ Otevřela a prostrčila mě dveřmi do návštěvní místnosti. Místnost byla vybavena vratkými stolky a skládacími židlemi, které teď byly zaplněné tak z půlky. U jednoho z nich seděl Larry a v očích se mu zračila nervozita a očekávání. Jakmile mě spatřil, vyskočil na nohy. Šla jsem rychle k němu a objala ho. Byla jsem tak ráda, že vypadal šťastně z toho, že mě vidí. Na chvíli jsem se znovu cítila sama sebou. Objímání a líbání (bez jazyka!) s návštěvníky bylo povoleno jen na začátku a na konci každé návštěvy. Někteří dozorci tolerovali podání ruky, někteří ne. Pokud měl dozorce zrovna špatný den, týden, nebo celý život, všichni jsme to pocítili právě v návštěvní místnosti. Pracovaly tam také dvě vězeňkyně, které asistovaly nápravnému důstojníkovi, což znamenalo, že trávily dlouhé hodiny pouze v jeho přítomnosti. Nezáviděníhodné. 74


Larry a já jsme se posadili naproti sobě. On na mě jen zíral a usmíval se. Začala jsem se trochu stydět a zajímalo mě, jestli na mně Larry pozoruje nějaký rozdíl. Pak jsme si začali povídat a snažili se přitom zakrýt tu neskutečnou tíhu, která hmatatelně ležela ve vzduchu. Vyprávěla jsem mu, co všechno se událo od chvíle, kdy mě tenkrát opustil ve vězeňské hale a on mi zase popisoval, jak se po svém odchodu cítil. Řekl mi, že mluvil s mými rodiči a že se mě matka chystá zítra navštívit. Vyjmenoval mi, kdo všechno mu volal, aby se zeptal, jak se mi daří, a aby požádal o zapsání na návštěvní listinu. Náš kamarád Tim mi založil webovou stránku, www.thepipebomb.com, a Larry mu pomáhal se správou (včetně vytváření FAQu). Povídali jsme si několik hodin (návštěvní hodiny byly v pátek od tří do osmi) a Larryho zajímaly veškeré detaily z mého dosavadního pobytu ve vězení. Jak jsme tak společně seděli u toho vratkého stolku, mohla jsem na chvíli vydechnout a přestat být neustále ve střehu, což se za ty poslední tři dny stalo jakousi nutnou rutinou. Na chvíli jsem dokonce skoro zapomněla na to, kde jsem, ačkoli jsem Larrymu líčila vše, co jsem zde zatím zažila. Cítila jsem se s Larrym tak dobře a milována, posilněná tím, že jednoho dne odsud odejdu a všechno bude jen minulostí. Nesčetněkrát jsem Larryho ujistila, že budu v pořádku. Řekla jsem mu, ať se rozhlédne kolem sebe – vypadají ostatní vězeňkyně opravdu tak zle? Usoudil, že ne. Bylo tři čtvrtě na osm, což byl čas, aby se Larry a ostatní návštěvníci pomalu začínali připravovat k odchodu. Všechno ve mně se stáhlo. Musela jsem opustit tu láskyplnou bublinu, kterou jsme si s Larrym vytvořili kolem našeho stolku. Neuvidím ho celý další týden. „Dostala jsi mé dopisy?“ zeptal se mě. „Ne, ještě ne, nic mi nepřišlo. Tady běží čas trochu jinak… všechno je… zpomalené.“ Loučení bylo těžké nejen pro nás. U vedlejšího stolku se batole odmítalo pustit své matky, když se ho otec snažil od ní odtrhnout. Návš těvníci i vězeňkyně nervózně přešlapovali z nohy na nohu při snaze se 75


co nejrychleji rozloučit. Bylo povoleno své blízké na rozloučenou obejmout a pak už jsme se jen s ostatními vězeňkyněmi dívaly, jak postupně mizí ve dveřích. Ty zkušenější z nás si už začaly rozvazovat tkaničky u bot, aby se připravily na prohlídku. Bylo přece třeba se ujistit, jestli se někdo z nás nepokouší dovnitř něco propašovat. Tento rituál, který jsem za následující rok podstoupila snad stokrát, byl pokaždé stejný. Sundat si boty, ponožky, košile, kalhoty, trička. Rozepnout si podprsenku a ukázat prsa. Nechat si prohlédnout chodidla. Pak se otočit zády k dozorkyni, dřepnout si, roztáhnout si půlky a zakašlat – to mělo odhalit případné pokusy něco dovnitř pronést. Vždycky jsem to brala tak, že je to něco za něco, ale některé ženy to snášely tak špatně, že se raději vzdaly návštěv, aby to nemusely absolvovat. Já bych to bez svých návštěv nepřežila, takže jsem vždy zatnula zuby a nějak to přežila. To byl prostě vězeňský systém, který říkal: Chceš být v kontaktu s vnějším světem? Potom se připrav na to, že budeš muset na požádání ukazovat zadek. Již znovu oblečená jsem se vracela zpět hlavní halou a v paměti si znovu vybavovala všechno, co mi Larry řekl. Někdo na mě zavolal: „Hej, Kermanová, když se rozdávala pošta, zaznělo tam tvý jméno.“ Když jsem přišla k dozorci, který poštu rozdával, podal mi šestnáct dopisů (včetně těch od Larryho!) a půl tuctu knížek. Ti tam venku mě museli vážně milovat. Druhý den měla přijít moje matka. Mohla jsem jen hádat, co si těch předchozích sedmdesát dva hodin protrpěla, a měla jsem obavy, co si asi pomyslí, až uvidí ten vysoký plot s ostnatými dráty – ten na první pohled v člověku vážně dokázal vyvolat pěkný strach. Když se z rozhlasu ozvalo mé jméno, jen stěží jsem dokázala zůstat klidná. Prolétla jsem dveřmi do návštěvní místnosti a očima hledala matku. Když jsem ji spatřila, bylo to, jako by všechno kolem nás ustoupilo do pozadí. Jakmile mě uviděla, propukla v pláč. Za těch třicet čtyři let si nepamatuji, že bych na ní někdy viděla takovou úlevu. Následující dvě hodiny jsem strávila tím, že jsem se matku snažila přesvědčit, že mi nic není; že mi tady nikdo neubližuje, ani mě neobtě 76


žuje; že jsou ke mně spolubydlící milé a pomáhají mi; že mi dozorci nedělají nic špatného. Jen přítomnost ostatních návštěvníků, přičemž mnozí z nich měli s sebou malé děti, mi připomínala, že existuje okolní svět. Ve skutečnosti jsme byli jen jedna z milionu amerických rodin, které se, stejně jako my, musely přizpůsobit vězeňskému systému. Matka náhle ztichla a pozorovala malou holčičku, která si hrála se svými rodiči u vedlejšího stolku. Snažila se být statečná, ale já věděla, že bude brečet celou cestu domů. Hodiny trávené v návštěvní místnosti se staly jednou z nejvíce uklidňujících činností v mém novém životě. Byly to jediné chvíle ve vězeňském táboře, kdy se zdálo, že čas plyne rychle. Za dveřmi návštěvní místnosti jsem mohla na chvíli zapomenout na to lidské mraveniště na druhé straně. Uvědomovala jsem si, jak strašné pro mou rodinu je, vidět mě v té khaki uniformě, s minimálním povědomím o tom, co všechno tam zažívám, obklopena dozorci, cizími lidmi a neustále hlídána. Každý týden jsem musela Larrymu i matce znovu a znovu slibovat, že to zvládnu, že jsem v pořádku. Cítila jsem se před nimi a jejich obavami mnohem provinileji a zahanbeněji, než když jsem stála tváří v tvář soudci – a že mě to soudní řízení tehdy docela slušně položilo. Vězeňský tábor měl svůj zaběhnutý rytmus různě se střídajících vln rozruchu a klidu, jako je tomu třeba na střední škole. Nejrůznější typy žen neustále proudily chodbami, utvářely stálé skupinky, tu někam pospíchaly, tu se loudaly, velmi často na něco nebo na někoho čekaly, a především neustále štěbetaly, čímž vznikala nepopsatelná změť zvuků, hlasů, různých přízvuků a emocí vyjadřovaných v různých jazycích. Jindy zas celý komplex spočinul v klidu a tichu… v ospalých deštivých dnech, nebo když byla většina vězeňkyň na svých pracovních stanovištích. Po práci si zase šly zdřímnout, háčkovaly nebo hrály karty. Každý večer v deset hodin zhasla všechna světla. Ztichlými chodbami jen sem tam bloudila nějaká žena ve své muu-muu noční košili, když 77


šla z umývárny nebo se na poslední chvíli rozhodla zanést své dopisy do poštovní schránky. Tyto zbloudilé se pak mohly orientovat například podle tlumeného světla vycházejícího z televizní místnosti – vždycky se našel někdo, kdo chtěl tajně sledovat noční televizní pořady. V celém tom systému činností – čas na jídlo, rozdávání pošty, práce, prohlídky a kontroly, proviantní dny, čas na telefonáty – jsem stále trochu tápala. Každým dnem jsem se učila a dávala si vše dohromady. Dopisy a dobré knihy – ohromné množství dobrých knih – se ke mně valily z vnějšího světa. Téměř každý den zavolal ten dozorce se vzhledem homosexuální pornohvězdy při rozdávání pošty moje jméno. Pokaždé mi předal plastový koš přetékající knihami a tvářil se vždy napůl znechuceně a napůl rozpačitě. Celé osazenstvo vězeňského tábora mě pozorovalo při přebírání zásilek s občasnými poznámkami: „Snažíš se udržovat ve formě?“ Na jednu stranu byly mé spoluvězeňkyně ohromeny tím, že se o mě někdo tam zvenčí tak zajímá, ale na druhou stranu to byl jen důkaz mé jinakosti, toho, že jsem prostě divná: „To je ta knihomolka.“ Annette a pár dalších žen byly nadšeny novým přílivem knih a s mým svolením si je půjčovaly. Jane Austinová, Virginia Woolfová a Alenka v říši divů mi skvěle posloužily jako intelektuální společníci uvnitř v hlavě, ale v reálném životě jsem byla velice osamělá. Občas jsem se pokoušela s někým spřátelit, ale stejně jako všechno tady to bylo složité; bylo tolik situací, ve kterých nováček jako já mohl jednoduše šlápnout vedle. Jako třeba v jídelně. Vypadalo to tam jako v bufetu na střední škole – a kdo má na školní jídelnu příjemné vzpomínky? Obrovská místnost pokrytá linoleem byla zaplněna stoly se čtyřmi připevněnými otočnými židlemi, v řadách podél obou stěn s okny, z nichž bylo vidět na hlavní bránu do tábora, parkovací místa, rampu pro vozíčkáře a opuštěný nepoužívaný basketbalový koš. Snídaně bývala vždy poklidná, protože na ni chodilo jen několik vězeňkyň, převážně starších žen, které ocenily ten téměř meditativní mír a klid, který panoval v jídelně v půl sedmé ráno. Na snídani 78


jste nikdy nemuseli čekat – popadli jste tác, plastový příbor a šli rovnou k pultu, kde vám jídlo naservírovaly spoluvězeňkyně, které pracovaly v kuchyni. Některé se tvářily netečně, jiné byly družné. Obvykle se podávaly nějaké cereálie, ovesné vločky, nebo když byl šťastný den, vařená vejce. Většinou byl pro každého připraven jeden kus ovoce, jablko nebo banán, sem tam i tvrdá broskev. Velké nádoby s vodnatou kávou byly umístěny vedle studených nápojů, což byla voda nebo něco jako slabá instantní limonáda. Navykla jsem si chodit na snídaně, kde jsem mohla nerušeně sedět, pozorovat ostatní vězeňkyně a dívat se na východ slunce skrze na východ situovaná okna. U oběda a večeře to bylo jiné: ženy čekaly ve frontě, která se táhla podél celé zdi a někdy dokonce až ven ze dveří, a hluk byl téměř nesnesitelný. Shledávala jsem tento jídelní proces velice nervujícím. Vždy jsem se snažila se svým podnosem rychle zamířit k prázdné židli, nebo ještě lépe, k prázdnému stolu. Přisednout si k někomu cizímu bylo vysoce riskantní. Mohli jste se setkat se zarytým mlčením nebo štiplavým: „Tady je obsazeno.“ Dalo se ale narazit i na upovídané jedince, kteří se vás rádi na něco ptali. V takových případech mě pak často Annette varovala: „Od týhle se drž radši dál, Piper. Ani nestačíš mrknout a bude tě všude pronásledovat, aby od tebe vyžebrala něco z tvýho proviantu.“ Annette měla něco jako přirozený mateřský instinkt a pomáhala mi orientovat se ve všech psaných i nepsaných zákonech jako zapamatovat si, kdy jsou sčítání nebo kdy si můžu zajít do prádelny. Byla ovšem vrcholně podezřívavá ke všem ostatním vězeňkyním, které se neřadily do skupiny bělošek střední třídy. Ukázalo se, že když tady byla Annette nová, nechala se lapit mladou dívkou, která využívala starší ženy, aby jí za vlastní peníze nakupovaly proviant, čehož vždy docílila hraním na city. Dívka byla notoricky známá tím, že se vždy nalepila na nováčky. Kvůli tomu, že se Annette hned zpočátku takhle spálila, začala být krajně podezřívavá. Annette mě také přizvala, abych s ní a její skupinkou Italek hrála společenské hry. Ostatní mě jen s nechutí tolerovaly, protože 79


jsem byla vážně špatný hráč. O pár stolů vedle se věnovaly hrám také černošky (obvykle hrály dámu), které u toho byly mnohem divočejší; Italky také vytušily, že u toho všechny podvádí. Annette mě představila Nině, jedné ženě ze skupinky Italek. Byla přibližně v mém věku a stejně jako Annette si mě vzala pod svá ochranná křídla. Právě se vrátila z měsíčního pobytu na samotce (odmítla odhrnovat sníh) a čekala, až se bude moct vrátit zpět do své původní buňky. Nina oplývala pouliční inteligencí a stejně jako Annette byla obezřetná, když šlo o ostatní vězeňkyně. „Všechny to jsou úplný magorky – je mi z nich zle.“ Měla za sebou těžký život a byla důvtipná, neskutečně zábavná a překvapivě tolerantní k mojí naivitě. Chodila jsem za ní jako pejsek. Ochotně jsem naslouchala jejím radám, jak se nezaháčkovat s ostatními vězeňkyněmi, a taky mě vážně začalo zajímat, jak poznat, kdo tady není magor. Vycházela jsem dobře s některými dalšími P&O (a dokonce jsem si pamatovala jejich jména): ta tetovaná latina z našeho pokoje, která dostala jen šest měsíců za to, že byla chycena s šesti gramy kokainu, který schovávala v autě (nechápu to); zemitá rusovláska, která neustále omílala, jak to ve východní Virgínii bylo mnohem lepší než tady v Danbury. Pak tu byla malá Janet z Brooklynu, která ke mně konečně začínala být trochu vřelejší, ačkoli mě zřejmě stále považovala za divnou, protože se chovám přátelsky. Byla to jen dvacetiletá vysokoškolačka, která byla odsouzena za dealování drog. Byla celý rok zavřená v nějakém vězení v Karibiku, než si pro ni přišli federálové. Teď si tu má odsedět šedesát měsíců – čtvrtinu ze svého dosavadního života má strávit za mřížemi. Jednoho dne si ke mně na obědě přisedla nějaká jiná Janet, padesátiletá, vysoká, přímočará a trochu zvláštní. Jak jsem ji tak pozorovala, přemítala jsem, jaký je asi její příběh – něčím mi připomínala mou tetu. Janet na tom byla jako já – žena ze střední třídy, která si odpykává trest za drogovou životní epizodku. Dostala dva roky za držení marihuany. Při rozhovoru byla přátelská, ale ne vlezlá a vždy plně respektovala 80

Muj rok v zenske veznici

Recommend Documents