MĚSTO BEZ DROG: Církev nemůže všechny zachránit, ale usilovně se o to snaží „Závislost na drogách je hřích, zároveň se však jedná také o nemocného člověka, který se ocitl v nouzi. Může se spoléhat na milosrdenství Boží možná více, než ostatní“. Následující text popisuje, jak se ruská pravoslavná církev v Petrohradě podílí na rehabilitaci lidí závislých na drogách. Nejedná se o mesiášství, nýbrž o tvrdou práci Denní stacionář pro lidi závislé na drogách se v rámci petrohradského biskupství nachází přímo v Alexandro-něvské lávře, tedy nejstarším a nejznámějším klášteře v ruské „severní metropoli“. Jedná se o jedno z mála zařízení podobného typu, které ruská církev provozuje. Stacionář lze podle slov vedoucího eparchiálního Koordinačního centra pro boj s narkomanií a alkoholismem kněze Maxima Pletňova označit za unikátní. Člověk, který v něm prošel rehabilitací, není odtržen od společnosti, zůstává žít ve stejném prostředí, kde žil jako nemocný, jen se v něm učí žít bez drog či alkoholu.
„Touto činností se zabývám již více než 20 let. Za tuto dobu ve mně uzrála myšlenka, že nejsme mesiáši a nemůžeme zachránit všechny. Mesiášský komplex, tj. že k nám přijde člověk, my ho zachráníme a proběhne zázrak, to se bohužel neděje zase tak často. Závislost představuje bio-psycho-socio-duchovní jev, který má minimálně čtyři úrovně, a aby léčba byla úspěšná, musí se pracovat na všech zaráz. Pomáháme lidem získat také pomoc od Boha, velmi dobře ale víme, že se jedná o nemoc, a ta má svůj vývoj. Neúspěchy jsou přirozenou součástí jejího průběhu,“ říká kněz. Rehabilitační program „Městský remorkér“ počítá s tříměsíční délkou a najednou se do ní může začlenit 12 osob. Žádná omezení, ani věková, stacionář nepřipouští. V samotném základu programu leží patristická tradice boje s vášněmi, nejefektivnější směry současné psychoterapie a přímý kontakt s lidmi, kteří se ze závislosti vyléčili. Toto vše se podle psychologa Olega Bogačova dá nazvat „symfonií radosti a svobody“.
1/5
www.rodon.cz
„Soustředíme se více než řada dalších pravoslavných organizací na psychoterapii, jedná se o únavné a dlouhé lopotění, archeologii duše. Nepřipravujeme na rehabilitaci, rehabilitujeme. Jsou u nás především ti, kteří si sáhli na dno, ti, které všichni opustili. Do rehabilitačních center chodí často ti, kteří právě začali být závislí a potřebují si překopat život. U našich pacientů často nemáme ani co překopávat,“ říká Bogačov. Ve stacionáři pracuje pět kněží, čtyři lektoři (psychologové) a sekretář. Podle Bogačova, který je odborníkem na kulturu a dějiny, klienti během rehabilitace navštěvují místní chrámy, muzea či koncerty a další kulturní akce. „Žijeme v takovém městě, že by bylo hříchem nikam nechodit, městské prostředí má také terapeutický účinek“, dodává. Stacionář v klášteře má otevřeno po celý rok a za pomoc se nic neplatí. „Jedná se o principiální přístup a budeme se ho držet co možná nejdéle. Ti lidé jsou závislí, prošli si v životě lecčím, mají ho rozvrácený ‒ brát od nich peníze za pomoc by bylo nesprávné,“ zdůrazňuje otec Maxim. Hlavní je nikoho neurazit Charitní fond „Diakonie“, který zřídila petrohradská metropolie ruské pravoslavné církve, se zabývá jak rehabilitací a adaptací narkomanů, tak bezdomovci, boji proti AIDS atd. Své zkušenosti zprostředkovávají všem, kdo se chce věnovat rehabilitaci narkomanů. Jeden z hlavních projektů se nazývá „Autobus milosrdenství“. Každý den vyráží jeho spolupracovníci, tj. ti, kdo zvládli překonat svou závislost na drogách, na cestu, a rozdávají bezdomovcům teplé jídlo, čisté oblečení a pomáhají jim s nemocemi. Jídlo pro bezdomovce připravují přímo v klášteře, za měsíc dobrovolníci rozdají více než tisíc obědů.
„Náš princip je jednoduchý ‒ dát jídlo všem. Vždycky mám něco v zásobě, vždycky každému něco dám, ať už chléb nebo nějaké pečivo“, říká Sergej Kostrikov, jeden z osádky autobusu. Ve sněhu se před autobusem tvoří fronta. „Přicházejí různí lidé, je důležité být citlivý. Lidé jsou urážliví, někteří 2/5
www.rodon.cz
poměrně hodně… dokážou se pořádně urazit! Někdy je zapotřebí vyslechnout si, co kdo potřebuje, občas, když mají problémy, tak je vyřešit. Někdo potřebuje sociální služby, někdy přichází alkoholici… jindy zase narkomani, to je má práce, vím, co udělat. Jsou i tací, kteří zatím chodí jen na jídlo. Ale hlavní je nikoho neurazit“, říká. Každý večer k němu přichází zhruba padesát lidí. Sergej sní o tom, aby každá čtvrť Petrohradu měla alespoň jeden takový autobus. Zatím je jenom jeden, a to na celou šestimilionovou metropoli. „Když se na ty lidi dívám, vím, že Bůh existuje“ „Chtěl jsem se chovat jako dospělý. Nebýt jako všichni okolo. Proto jsem začal brát drogy. Svoboda, rozšířené vědomí… Později jsem drogy bral proto, abych v sobě zahnal pocit viny a lítost sám nad sebou. Aktivně jsem začal brát drogy už ve dvanácti, alkohol jsem poprvé zkusil už v devíti letech. Jedl jsem, píchal si a díval se na televizi. Taky jsem chodil do práce, seděl jsem tam na židli a nic nedělal. Drogy nepomáhají žít ‒ bez nich to je na nic a s nimi taky. Ztratil jsem ženu, s dítětem se nevídám. Předtím jsem se zajímal o hudbu, sportoval jsem… pak jsem žil jako zvíře. Abych se z toho dostal, štípal jsem v klášteře dříví“, říká jeden z obyvatel bytu, který financuje fond „Diakonie“. Majitel bytu Alexandr Jarockij ho fondu pronajímá. Žije v něm dvacet osob, především ti, kdo si prošli základní kola rehabilitace a snaží se vrátit do běžného života. Podle slov ředitelky „Diakonie“ Jeleny Rydalevské projde „domem na půli cesty“ ročně zhruba padesát lidí, kteří potřebují socializaci. „ Přibližně 80 procent zůstává bez alkoholu a drog. Ti, kteří to nezvládnou, se velmi rychle vrací zpátky. Je důležité nejen dosáhnout remise, ale i změnit kvalitu života. Ta se mění prakticky u všech“, dodává. „Denní program je jednoduchý: vstává se v 7 hodin, ranní modlitba, a všichni jdou do práce. Vzájemně se podporují, žije zde dvacet lidí, vzájemně se znají. Hned první měsíc si všichni najdou práci a vše si kompletně hradí“, říká jeden z konzultantů. „Jezdíme do chrámu, právě jsme si tu zařídili kikbox, chodíme do muzeí… Klienti se snaží obeznámit s životem za střízliva. Nejdříve jim je zatěžko zajít do obchodu, udělat si seznam na nákup věcí, které potřebují. Přirozeně dělají spoustu chyb, ale učí se na nich a s těmito zkušenostmi se snaží navázat styky s vnějším světem“, dodává.
3/5
www.rodon.cz
Ředitel Ermitáže Michail Piotrovskij dal souhlas k tomu, aby chodili do muzea zadarmo. Známá vedoucí konírny jim za to, že se o koně starají, dovoluje jezdit na nich. A. Jarockij říká, že lepší nájemníky nemohl sehnat: „Byla to dobrá volba, správné řešení. Jsem vděčný osudu, že nás svedl dohromady. Když pozoruji, co se tady děje, přesvědčil jsem se o tom, že Bůh existuje. Náboženství představuje velkou oporu, kterou pravoslaví poskytuje těm, kteří jsou bez pomoci. Jednoduše řečeno: pokud chcete dobře pronajmout byt, pronajměte ho narkomanům a alkoholikům“. Jeden ze stálých obyvatel bytu říká: „Ta nemoc má takovou vlastnost, že ani nepozoruješ, že se řítíš na dno. Když si to uvědomíš, již není nikdo, kdo by ti podal ruku. Už není kam padat. Nejhorší období je, když se musíte naučit znovu žít. Když už dokonce i rodiče kvůli tomu neustálému řádění ztratili víru a přestali pomáhat, jsi odkázán jen sám na sebe. Hlavní je pokusit se stát znovu samostatným. Tady jsou pro to dobré podmínky“, usmívá se. Dnes v Rusku funguje více než 4000 církevních sociálních organizací a projektů. Je mezi nimi i na 70 rehabilitačních center pro narkomany, 14 center resocializace, 13 ambulantních center, 34 konzultační centra. Každý rok se v Rusku otevře minimálně deset nových center pro narkomany. Právě probíhá sjednocování všech církevních rehabilitačních center do jedné sítě. (překlad vlastní, upraveno) Originál: „Город без наркотиков: Церковь не может спасти всех, но очень старается“ vyšel 10. října 2016 na ria.ru. Zdroj: ria.ru 4/5
www.rodon.cz
Autor: Alexej Michejev
5/5
www.rodon.cz
