MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV GEOLOGICKÝCH VĚD
Mramory olešnické skupiny (rešerše k bakalářské práci)
Marek Janča
Vedoucí bakalářské práce doc. RNDr. Rostislav Melichar, Dr.
Brno, 2011
Obsah Geografická pozice daného území........................................................................................................3 Geologická stavba, vývoj a stratigrafie................................................................................................ 4 Přehled výzkumů :........................................................................................................................... 4 Tektonika.............................................................................................................................................. 8 Nerostné suroviny a těžba.................................................................................................................. 10 Literatura.............................................................................................................................................11
Geografická pozice daného území Zájmová oblast se nachází 50 km sz. od Brna v okolí městečka Olešnice v nadmořské výšce 500– 800 m.n.m. Olešnice leží v samém cípu Jihomoravského kraje a v sz. části okresu Blansko. Studované území patří podle regionálního geomorfologického členění k Českomoravské vrchovině. Oblast spadá do Hornosvratecké vrchoviny. Člení se na 2 podcelky a to Žďárské vrchy a Nedvědická vrchovina (okrsky Kunštátská vrchovina, Vírská vrchovina, Olešnická kotlina). Hornosvratecká vrchovina tvoří rozsáhlé území s vyklenutým povrchem prořezané hlubokým údolím řeky Svratky a jejich přítoků. V blízkém okolí Olešnice je to říčka Hodonínka, nebo též Nyklovický nebo Olešnický potok. Výrazněji členitý reliéf je na západě až jihozápadě od Olešnice v povodí Tresenského potoka. Reliéf území je velmi členitý a z asi 30 % zalešněný. Území se nachází v mírně teplé klimatické oblasti MT3. Klima je mírné až mírně chladné, suché až mírně suché.
Geologická stavba, vývoj a stratigrafie Studované území patří do významné geologické jednotky na východě Českého masivu, kterou je moravikum. Moravikum spadá do moravskoslezské oblasti Českého masivu. Dělí na dílčí jednotky, dyjská a svratecká klenba. Olešnická skupina leží v severní části svratecké klenby (Mísař et al.,1983).
Přehled výzkumů : Již na přelomu 19. a 20. století bylo zájmové území, ale i celá Českomoravská vrchovina středem zájmů rakouských geologů po stránce stratigrafie, petrografie i tektoniky. Podle Lipolda (1863a) se v oblasti východní, dnešní olešnické antiklinály, vyskytují bohatá ložiska grafitu, která jsou vázána na vápence. Tektonickou stavbu řešil jako antiklinální elipsoid. Naproti tomu Rosiwal (1896) tvrdil, že krystalické břidlice tvoří synklinálu. Na styku moravika a moldanubika pracoval nejvíce F. E. Suess, který rozdělil moravikum na 2 části : severní (od Svojanova po Oslavany) a jižní (od Moravského Krumlova po Manhartsberg v Rakousku). Morávní fylity rozdělené bítešskou rulou označil jako fylity vnější a vnitřní (Suess, 1903). Po svých dlouholetých výzkumech o vzájemném poměru moldanubika a moravika dospěl k teorii, že moldanubikum a moravikum metamorfovalo prostorově odděleně a poté se moldanubikum jako přikrov přesunulo přes moravikum. Označil svrateckou a dyjskou klenbu moravika jako neúplná tektonická okna (Suess 1912), které vznikly posunem moldanubické kry přes překážky tvořené autochtonními batolity a jejich pláštěm nejméně 40–50 km. Suess (1919) zavedl název svojanovský tunel- tunelové zahýbání bítešské ruly pod antiklinálu moldanubických hornin, který považuje za důležitý důkaz moldanubického nasunutí mezi Olešnou a Svojanovem. Stratigrafii se zabýval Zapletal (1932a), který popíral existenci morávních oken a domníval se, že moldanubické přesunutí je pouze okrajové. Popřel Suessův svojanovský tunel, který je tvořen slupkami morávních fylitů, které přecházejí do svorů. Zoubek (1946a) popsal celou stratigrafickou serii vnějších fylitů (tab. 1) a stáří označil jako
silur a devon. Karbonátové horniny náležejí alespoň dvěma stratigraficky samostatným polohám, které se od sebe lithologicky liší. Mocné kvarcity (V) považoval za spodní devon a souvrství fylitů s amfibolity za část středního devonu. Bítešskou rulu považoval za variskou. Podle Svobody a Zoubka (1950) bylo stáří hornin na styku moldanubika a moravika jiné. Bítešské rule přiřadili stáří kaledonské a všechny vápence zařadili do siluru. Tab. I. Stratigrafický přehled vnější fylitové zóny západní části svratecké klenby podle Zoubka (1946a)
Souvrství čís.
VI
V
IVa
IV
Souvrství v dnešní podobě (metamorfované)
Původní povaha souvrství (před metamorfosou)
šedé grafitové fylity s amfibolitovými
bituminosní břidlice s vložkmi diabasů
vložkami, obsahující místy silně grafitické
obsahující místy polohy zvlášť bohaté
břidlice s grafitovými vložkami
na bituminostní látky
křemence a pískovce, místy s ložemi
křemenité pískovce místy s ložemi
amfibolitů
diabasů
místy vápnité fylity, fylitické a písčité
slíny, slínité vápence, písčité vápence
vápence krystalický vápenec svrchní, často se silnou
vápenec s bituminosními polohami,
příměsí dentritického materiálu, s ložemi
(nebo s vyšším obsahem bituminosních
grafitu a se slabými ložními polohami
látek), místy proložený slabými ložními
amfibolitu, v jížní oblasti místy hematitický,
žilami diabasu, místy zastoupen
brekciovitý, místy zastoupen dolomitem nebo dolomitem, místy přechází do nadloží v dolomitickým vápencem, místy přechází do
souvrství IVa
nadloží v souvrství IVa III
biotitové fylity a rohovce s podřízenými vložkami křemenců a amfibolitů
jilovité a písčité břidlice s vložkami pískovců, s hypabyssálními diabasovými intrusemi vápenec, s ložními žilami diabasu
II
krystalický vápenec spodní, místy se slabými ložními polohami amfibolitu
Ia
v jižní oblasti grafitické fylity
bituminosní břidlice
I
v jižní oblasti svory, fylity; fylitické a rohovcové ruly s vložkami amfibolitů a gabroidních hornin.
jilovité břidlice s ložními hypabyssálními diabasovými a gabroidními intrusemi.
V roce 1951 mapoval území vnějších fylitů sv. od Tišnova Vosyka S., který potvrdil, že do fylitů je zavrásněný vápenec , ale i ruly, jak to předpokládal Zapletal K. Vnější fylity jsou doprovázeny vápenci tremolitickými, tuhou, amfibolity a kvarcity. Tremolit je produkt dynamické metamorfosy. Tvoří zrna až 1 cm dlouhé (Vosyka 1951). Vápence jsou v moraviku hojně rozšířeny, jak ve vnějších fylitech tak ve fylitech vnitřních. Podle Vávřinové (1952) se jeví pásmo vnějších fylitů intensivněji přeměněné, proto jsou vápence krystalické a původní jilovité znečištěniny vystupují v krystalické formě vápenatých silikátů, zejména tremolit. V okolí Olešnice je vápenec krystalický i dolomitický, který je zpravidla šedobíle proužkovaný, středně zrnitý a proužky vápence se střídají s tmavými proužky grafitu, ale není tomu tak vždy. Vápenec obsahuje křemen, tmavou slídu, grafit, pyrit, tremolit a lupeny flogopitu. Vápence i dolomity se vyskytují v podobě čoček s intensivním detailným vrásněním. Na rozdíl od moldanubických vápenců mají morávní vápence větší křemičitý podíl a více MgCO3, tzn. že zde vystupují polohy čistého dolomitu (Vavřínová 1952). Podle Němce (1961) má v širším okolí Olešnice křemen v kvarcitech a peckách křemene ve fylitech přednostní orientaci, kalcit vyjímečně. V blízkosti Olešnice vápence vykázaly statistickou izotropii orientace kalcitu. V roce 1976 navrhli Jaroš a Mísař používání názvů olešnická série a série Bílého potoka místo starších názvů vnější a vnitřní fylity, protože to není z hlediska litostratigrafické nomenklatury vhodné. Olešnická série byla nazvána podle obce Olešnice, která leží ve středu severního uzávěru svratecké klenby. Olešnická série označována dříve jako vnější fylity leží v nadloží bítešské skupiny. Bítešská skupina se skládá z více varient tzv. bítešských rul biotitických a granáticko–biotitických, dvojslídných, muskovitických a sericitických. Vrstevní sled olešnické série začíná polohou dvojslídných svorů s granátem nebo i staurolitem. Nad touto polohou se nachází mocné souvrství grafitických fylitů, svorů a vápenců s polohami jemnozrnných rul. Svrchní část olešnické skupiny je tvořena převážně jemnozrnnými biotickými a dvojslídnými granátickými pararulami s polohami krystalických vápenců a metabazitů (Mísař et al.,1983).
Geologická mapa a profil jádra s. uzávěru svratecké klenby u Olešnice. Zachycena nejvyšší část olešnické skupiny (podle vlastní mapy upravil Mísař (1983), profil – orig. Nekovařík); 1 horniny svorové zóny, 2–10 moravikum svratecké klenby (2 jemnozrnné biotitické až dvojslídné pararuly, slabě grafitické, místy s granátem, 3 dvojslídné svory a fylity grafitické, 4 silně grafitické horniny, 5 krystalické vápence, 6 sericitické až dvojslídné kvarcity, 7 amfibolity, 8 metabazity a gabra z. od Olešnice, 9 křemenné amfibolity, metatufy a metatufity, 10 bítešské ruly), 11 směr a sklon foliace, 12 zlomy, 13 moravskoslezské zlomové pásmo
Tektonika Vnější fylitové pásmo svratecké klenby leží v podloží moldanubické i kutnohorsko-svratecké oblasti, je tedy silně tektonicky postiženo. Svratecká klenba moravika je tektonicky ohraničena ze západu, kde se stýká s moldanubickou i kutnohorskosvrateckou oblastí. Na jz. je za hranici považován náměštský zlom. Východní hranice je ohraničena sedimenty boskovické brázdy, ale moravikum dále pokračuje v podloží boskovické brázdy až k okraji hlavního zlomu brázdy (Jaroš a Mísař 1965). Na sv. je tektonicky ohraničena křetínským přesmykem od letovického krystalinika. Svratecká klenba se rozprostírá od Oslavan přes Tišnov ke Svojanovu v délce asi 60 km a největší šířce 15 km. Stavba svratecké klenby moravika je příkrovová variského stáří (Jaroš a Mísař 1974, 1976) se zapadajícími vrstvami k Z i V. Ve střední části je uložení velmi ploché. V okolí Tišnova je klenba zúžena a porušena příčnými zlomy. Dělí na se severní a jižní část. Nejsevernější část je tvořená olešnickou sérii, která je v okolí Olešnice označována jako olešnická antiklinála (Svoboda et al.,1964). Svratecká klenba se skládá ze dvou hlavních tektonických jednotek: autochtonních resp. paraautochtonních tišnovských brunnid a na ně od Z k V nasunutá alochtonní morávní jednotka (Mísař 1965). V jádru vystupuje autochtonní a paraautochtonní jednotka patřící k brněnskému masivu (tišnovské brunidy). Morávní příkrov o mocnosti 3–4 km je nasunut na tišnovské brunidy. Kontakt je viditelný po obvodu jádra klenby a je označován jako dřínovské nasunutí (Jaroš a Mísař 1974).
Geologická skica svratecké klenby moravika podle Jaroše a Mísaře (1976) znázorňující regionální rozsah tektonických a litostratigrafických jednotek. Tišnovské brunnidy : závistská dílčí jednotka : 1 – deblínská série a svratecké granitoidy, 2 – závistsko-květnická série v závistském vývoji; květnicka dílčí jednotka: 3 deblínská série a svratecké granitoidy, 4 – závistsko-květnická série v květnickém vývoji. Morávní příkrov: 5 – série Bílého potoka, 6 – bítešská rula, 7 – olešnická série; 8 – svorová zóna (incl. “klucanická série”); 9 – násun květnické dílčí jednotky na závistskou dílčí jednotku; 10 – dřínovské nasunutí; 11 – zlomové omezení svratecké klenby na J, Z, a S : A – náměštská dislokace, B – bítešská dislokace, C – svojanovská mylonitová zóna, D – křetínský přesmyk; 12 – v. ohraničení povrchových hornin svratecké klenby (z. okraj permokarbonu boskovické brázdy).
Nerostné suroviny a těžba V okolí Olešnice se těžily nerostné suroviny jako grafit, síra, stříbro a stavební kámen od nepaměti. Již v roce 1350 byly popsány stříbrné rosečské doly, které se nacházely mezi vesnicí Rozsečí a Crhovem cca 5 km od Olešnice. Zbylé kulovité jámy po těžbě nasvědčují tomu, že se zde jednalo o povrchovou těžbu. Stříbronosnou rudou zde byl galenit (Pelíšek 1949). Nejvíce zde vyskytovanou nerostnou surovinou je grafit, který je pro tuto tuhovou, kunštácko-olešnickou oblast typický. Grafitové pásy jdou rovnoběžně s pásky modrošedých krystalických vápenců. Tuha zde tvoří konkordantní vložky nebo lože v jedné hornině nebo na rozhranní dvou hornin. Vrstvy tuhy jsou zde mocné od 10 centimetrů do dvou metrů. Tuha je lesklá, lupínkovitá a měkká. Hlavními grafitickými horninami jsou zde ruly, svory, grafitické fylity, amfibolické břidlice a krystalické vápence. Tuha byla dolována u Sychotína, Petrova, Velkého Tresného, Bohuňova, Louky a Lhoty u Olešnice. Grafitové doly jsou již dnes opuštěny (Pelíšek 1948). Pelíšek (1949) při svém mineralogickém výzkumu u Olešnice našel v krystalických břidlicích a v dutinách amfibolických břidlic tyto nerosty : amfibol, skapolit, ortoklas, titanit, aktinolit, epidot, laumonit, rutil, ilmenit a pyrit.
Literatura Buday T. – Kodym, O. st. – Maheľ M. – Máška M. – Matějka A. – Svoboda J. & Zoubek V. (1961): Tektonický vývoj Československa. — , 254 s. Praha Dudek A. (1958) : Přehled geologických a petrografických výzkumů Českomoravské vrchoviny a Dolnorakouské lesní čtvrti. Ústřední Ústav Geologický. 33, 176 s. Jaroš J. – Mísař Z. (1976) : Nomenclature of the tectonic and lithostratigraphic units in the Moravian Svratka Dome (Czechoslovakia). — Věstník Ústředního Ústavu Geologického, 51, 2, 113 —122. Praha Lipold M. V. (1863a) : Die Graphitlager nächst Svojanov in Böhmen. Jahrbuch Geologischen Reichsanstalt. R–A, 13, 261—264, Wien Mísař Z. (1960) : Geologické problémy krystalinika na severovýchodním okraji Českého masivu v literatuře od roku 1850., 34, 115 s. Ostrava Mísař Z. (1965) : Regionální geologie ČSSR : geologie Českého masivu. IV, oblast moravskoslezská, 205 s. Praha Mísař Z. – Dudek A. – Havlena V. – Weiss J. (1983) : Geologie ČSSR I., 336 s. Praha Němec D. (1961) : Mikrostavba kalcitu v moraviku a přilehlém moldanubiku západní Moravy, — Věstník Ústředního Ústavu Geologického, 26, 1, 23–34, Praha Pelíšek J. (1948) : Dolování tuhy v oblasti kunštátsko-olešnické na severozápadní moravě. — Vlastivědný Věstník moravský, 3, 1-2, 78–80. Brno Pelíšek J. (1949) : Nerosty bývalých stříbrných dolů u Rozseče poblíž Kunštátu. — Vlastivědný Věstník Moravský, 4, 1, 39–40. Brno Pelíšek J. (1949) : Nerosty amfibolitických břidlic u Olešnice. — Vlastivědný Věstník moravský, 4, 3, 117–118. Brno
Rosiwal A. (1896) : Schlussergebnisse der Aufnahme des krystallinischen Gebietes im Kartenblatte Brüsau und Gewitsch. Verhandlungen Geologischen Reichsanstalt. R—A, 176—189.Wien Suess F. E. (1912) : Die moravischen Fenster und ihre Beziehung zum Grundgebirge des Hohen Gesenkes. Denk, 88, 541—631 Wien Suess F. E. (1919) : Bemerkungen zur neueren Literatur über die Moravischen Fenster. Mitteilungen der Geologischen Gesellschaft, 11, 1918, 71—128. Wien Svoboda J. s kolektivem autorů (1964) : Regionální geologie ČSSR, I, 380 s . Praha Svoboda J. – Zoubek Vl. (1950) : Zpráva o orientačním výzkumu na rozhraní moldanubické, moravské a lužické stavby. — Věstník Státního geologického ústavu Československé republiky, 25, 309–323 Vavřínová M. (1952) : MS, výzkumná zpráva, Vápence Českomoravské vysočiny. B, Moravikum. Knihovna Přf MU Brno. K-4062. Vosyka S. (1951) : Zpráva o geologickém mapování svorového pásma a vnějších fylitů sz. Tišnova. Sborník Klubu přírodovědeckého., XXIX, 12 s . Brno Zapletal K. (1932a) : Geologie a petrografie země Moravskoslezské (s ohledem na užitková ložiska), 280 s. Brno Zoubek Vl. (1946a) : Stratigrafie krystalických serií při rozhraní moravika a moldanubika v západní části svratecké klenby. Sborník Státního geologického ústavu Československé republiky, 13, 463— 481
