Motto Je-li strom mrtev, pak list, který se domnívá být naživu, je prostě k smíchu. Je-li Bůh mrtev, nemůže člověk přežít. Osho

1

Motto „Je-li strom mrtev, pak list, který se domnívá být naživu, je prostě k smíchu. Je-li Bůh mrtev, nemůže člověk přežít.“

Osho

Mandala s modlitbou w

2

Předmluva Všude proti nim zvedali ploty - železné, písemné – pro volnou chůzi i volné jednání bylo stále méně prostoru. Bauman1 hovoří o mechanismu zapečetění obětí a popisuje podmínky, které byrokracie vytváří, aby likvidace nepohodlných byla úspěšná: 1. podmínka - cílová skupina musí být a zůstat v kompetenci pouze jedné specializované byrokracie a žádné jiné instituce. To vede k tomu, že mizí pravděpodobnost jakéhokoliv vnějšího zasahování do byrokratického procesu. 2. podmínka - nedotčené skupiny nepřispěchají cílové skupině na pomoc. Odvolání postižené skupiny je posuzováno jako porušení pravidel byrokracie a vede k ještě horším následkům. 3. podmínka – než se může byrokraticky organizovaná moc spolehnout na spolupráci skupiny, která má být zničena či poškozena, je třeba tuto skupinu účinně „zapečetit“. To znamená fyzicky vyčlenit - to zajistí změna působiště, bydliště apod. a  psychologicky vydělit, to zajistí jednoznačné diskriminační definice a důraz na výjimečnost skupiny a zároveň je to podmínkou hladkého průběhu fyzického vyčlenění – to pak probíhá bez povšimnutí, ostatní je již dávno odstranili ze svého srdce a své mysli. Duchovní izolace se dosahuje těmito postupnými kroky: a) podněcování anti-nálad, využívání sociálně psychologických mechanismů, b) každá opatření musí být mířena rovnou do terče a musí být prohlubováno vše negativní, c) proces separace musí provázet „křiklavé ticho“. Jestliže je bezduché plnění jakýchkoli úkolů pod rouškou pouhého funkcionálního článku s odstupem od konečných výsledků zárukou vyrovnanosti byrokratického, racionalitou specializovaného úkolu vedeného úředníka, závisely tehdy oběti na tom, jak byrokratičtí úředníci poznali svůj úkol !?! Tyto skutečnosti bezezbytku zasáhly současné klienty DSP Hagibor v období dětství, mládí, uprostřed bezpečí milující rodiny a jistot plynoucích z generacemi budovaných rodinných firem. Z pozice mnohaletého působení v roli dobrovolného terapeuta v oblasti procvičování a rehabilitace kognitivních funkcí a trenéra paměti mám vždy ty negativní prožitky účastníků kurzů na  paměti při koncipování konkrétních cvičení. Kromě neosobních cvičení různé náročnosti se také zaměřujeme na jednotlivé druhy paměti. Velmi oblíbená jsou cvičení zaměřená na epizodickou či procedurální paměť, vedená do období dětství. Zde je v procesu cvičení signifikantní jedna odlišnost od práce s ostatními skupinami seniorů. Je to velmi výrazná citová vazba k osobám vystupujícím ve vyprávění. Tatínek, který učil jezdit na kole, dědeček na prázdninové zahrádce, sourozenci a rodiče na letním bytě, otec v rodinném podniku, maminka při pečení, mají do nejmenšího detailu popsán konkrétní oděv, konkrétní výraz obličeje, citace dialogů jsou velmi 1

Bauman, Z.: Modernita a holocaust. Slon. Praha 2003

3

obsažné, doslovné. Vždy s radostí pozoruji, jak příjemné rozpoložení klientům taková cvičení přinášejí, jak se v myšlenkách ocitají v oněch šťastných dobách, ještě před….., jak si je s radostí a notnou dávkou humoru opět doslova prožívají. Ukončení takového cvičení však bývá doprovázeno tichým ponořením do vlastních myšlenek, ty jsou nezřídka i verbálně vyjádřeny a týkají se dalšího osudu postav příběhu. S vědomím závažnosti ztrát a jejich doživotní převahy nad jakkoli velkými a seberadostnějšími zisky u těchto osob mne zajímalo především to, co považují osoby s prožitkem holocaustu za kvalitu života.

Z minisondy na toto téma uskutečněné v roce 2010 v DSP Hagibor v Praze vyplýruji, jak příjemné taková života nejprve v obecné poloze, pro lidstvo jako vá, že rozpoložení sami seniořiklientům nazírají kvalitu citají v oněch šťastných dobách,věkové ještě před….., takové, pro všechny skupiny, teprve pak v poloze pro seniory. Nejčastěji frekoru opět doslova prožívají. Ukončení takového ventované kategorie obecné kvality života pak byly uváděny těmito pojmy: mír, bezponořenímpečí do vlastních myšlenek, ty jsou ne-k ostatním kulturám, kontrola nad svým životem, rodin i jednotlivců, tolerance dalšího osudu postav příběhu. zdraví, přístup k lékařské péči, relativní dostatek, práce a finance, voda, potraviny, přístup ke vzdělání a zdrojům informací. doživotní převahy nad jakkoli velkými a se-života pro sebe samotné, vyjádřili těmito pojmy: Co senioři považují za kvalitu mne zajímalouchování především to, co považují osobysociální kontakty - ne osamocenost, soběstačnost zájmu rodiny a přátel, ta. a nezávislost v rozhodování, zachování vlastní autonomie do co nejvyššího věku, netrpět nedostatkem, kontrola nad svým životem, uznání podílu na spoluvytváření ěné v roce 2010 v DSP Hagibor v Praze vyplýhodnot v předchozích letech, umožnění užívat společné hodnoty, pomoc v adaptaota nejprveciv na obecné pro lidstvo jako nové poloze, technologie, v pobytových zařízeních pak kvalita prostředí a odbornost eprve pak vpersonálu, poloze pro důstojná seniory. Nejčastěji frekpéče v závěrečné etapě života, služby pouze potřebné, nepřevota pak byly uváděny nezneschopňovat, těmito pojmy: mír, respekt bezpečovávat, k osobnosti, nenutit do nežádoucích kontaktů tatním kulturám, kontrolacitových nad svým životem, a navazování vazeb – ty si přejí od své rodiny. 2) ní dostatek, práce a finance, voda, potraviny, cí. V převážné většině byly dotazovány osoby shodné s těmi, které zařadila autorka ta pro sebepublikace samotné, do vyjádřili pojmy: svého těmito výzkumu, avšak v jiném časovém období a nezávisle na miniální kontakty - nena osamocenost, sondě téma kvalitasoběstačnost života. Pojmy se vztahem ke kvalitě života deklarované sení vlastní autonomie do co nejvyššího věku, niory korespondují se zjištěními výzkumu autorky této publikace v tom smyslu, že ým životem,pojímání uznání podílu spoluvytváření kvalityna života vychází z jimi uznávaných hodnot, z nichž tou nejvyšší je ní užívat společné pomoc v adapta- míru. uváděnahodnoty, rodina žijící v podmínkách zařízeních pak kvalita prostředí a odbornost etapě života, „Ničivé služby pouze potřebné, nepřemožnosti současného člověka jsou tak velké, že zejména kolektivní násilí mezi k osobnosti,lidskými nenutitskupinami do nežádoucích se stává kontaktů vážnou hrozbou pro všechny.“ Upozorňuje na trvalou hrozbu ejí od své rodiny. Sokol 23).

y osoby shodné s těmi, nebezpečí které zařadila Největší proautorka budoucnost pravděpodobně představuje to obohacev jiném časovém obdobídimenzi, a nezávisle na mininí o osobní vlastní energii, kterou tak přesvědčivě odhalily Milgramovy se vztahemake kvalitě života deklarované se- lidech se skrývá latentní Eichmann - Milgram Zimbardovy pokusy. V obyčejných umu autorky publikace tom smyslu, jej této objevil. Steinervhovoří o efektužespáče, probouzejí jej latentní okolnosti jakmile klíč uznávaných hodnot, nichž tou nejvyšší je zapadne dozzámku. íru. Respondenti, které autorka publikace zařadila do výzkumu, spadají do poslední jsou tak velké, že zejména násilí mezi generace, kterákolektivní může autentické svědectví podat. Svědectví o opakovaném transferu ou pro všechny.“ Upozorňuje na trvalou hrozbu 4

st pravděpodobně představuje to obohace-

hodnot v obdobích pre, peri (zde hlavně smrštění na minimum základních lidských hodnot obdobích perimorální (zde hlavně smrštění na minimum základních potřeb) av post je tak pre, trvalou výtkou proti jakýmkoli útokům na lidskélidských hodnopotřeb) a post je tak trvalou morálnítématu výtkoupodtrhuje proti jakýmkoli na lidské hodnoty a lidskou důstojnost. Závažnost fakt, žeútokům sami dotazovaní kladou ty a lidskou Závažnost tématu podtrhuje fakt, že samii dotazovaní kladou velký důraz důstojnost. na smysl podání svědectví – varování pro současné budoucí lidstvo. velký důraz na smysl podání svědectví – varování pro současné i budoucí lidstvo.

Pojistky, které poskytuje pluralitní demokracie se pro některé druhy problemakteré poskytuje pluralitní demokracie se propoznání některé –druhy problematikyPojistky, sociálního soužití totiž jeví jako nedostatečné. Stačí u každého jinak tiky sociálního totiž jeví jako poznání – u každého jinak hluboké a jinaksoužití argumentované – ženedostatečné. bytost člověk Stačí se nesmí podvolovat organizohluboké a jinak argumentované – že bytost člověk se nesmí podvolovat organizovanému zlu?? vanému zlu?? PhDr. Diana Chrástková PhDr. Diana Chrástková

k příjemné rozpoložení klientům taková v oněch šťastných dobách, ještě před….., ět doslova prožívají. Ukončení takového řením do vlastních myšlenek, ty jsou neo osudu postav příběhu.

votní převahy nad jakkoli velkými a seímalo především to, co považují osoby

roce 2010 v DSP Hagibor v Praze vyplýjprve v obecné poloze, pro lidstvo jako pak v poloze pro seniory. Nejčastěji frekak byly uváděny těmito pojmy: mír, bezkulturám, kontrola nad svým životem, tatek, práce a finance, voda, potraviny,

sebe samotné, vyjádřili těmito pojmy: ontakty - ne osamocenost, soběstačnost stní autonomie do co nejvyššího věku, otem, uznání podílu na spoluvytváření vat společné hodnoty, pomoc v adaptaeních pak kvalita prostředí a odbornost života, služby pouze potřebné, nepře2 nosti, nenutit do nežádoucích kontaktů Chrástková, D. Minisonda. Kvalita života dle seniorů DSP Hagibor. 2010 Chrástková, D. Minisonda. KvalitaPortál. života Praha dle seniorů J.: Filosofická antropologie. 2002. DSP Hagibor. 2010 své rodiny. 2323 )Sokol, Sokol, J.: Filosofická antropologie. Portál. Praha 2002.

by shodné s těmi, které zařadila autorka m časovém období a nezávisle na miniahem ke kvalitě života deklarované seutorky této publikace v tom smyslu, že

5 5

Poděkování Velmi ráda bych na tomto místě poděkovala všem seniorům, kteří mi nejen věnovali svůj čas, ale navíc mi otevřeli svá srdce, aby mi sdělili své postoje a názory, podělili se o své prožitky, bolesti, zklamání i své lidské zkušenosti. Velmi si toho cením. Velký dík náleží PaedDr. Kateřině Tlusté, která je pro mne nejen kolegyní, ale také naslouchající a citlivou duší, a v mnohém i učitelkou a inspirátorkou. Velmi si vážím její empatie, citu pro text i ochoty pomoci. Její moudrá duše prosvětluje život svému okolí hudbou, zpěvem a smyslem pro humor. Velmi si cením praktické a  profesionální pomoci PhDr.  Diany Chrástkové, jejíž široký záběr odborných aktivit je téměř nepochopitelný. Dlouholetá podpora, kterou poskytuje našemu pracovišti se netýká pouze tohoto projektu. Děkuji kamarádce Romaně Ryšavé a panu Mgr. Karlu Cudlínovi za laskavé propůjčení fotografií a svolení k jejich zveřejnění. Současně děkuji seniorům, jejichž fotografie publikace obsahuje, za souhlas s jejich uvedením. Rovněž děkuji výtvarnici a malířce paní Ivetě Číhalové za svolení použít na titulní stránku této publikace její nádhernou mandalu. Vřelý dík za podporu a důvěru náleží ředitelce DSP Hagibor, paní Mgr. Eleně Jaroševské. V neposlední řadě chci poděkovat svému manželovi Jiřímu, který je mi oporou v časech dobrých i těžkých, a který mi neustále dodává odvahu, jistotu a lásku. Bez něj bych nebyla tím, kým jsem.

Zvláštní poděkování Zvláštní poděkování patří fotografům a autorce Mandaly, za snímky dokreslující tvář této publikace. Snímky označené: u vyfotografoval Mgr. Karel Cudlín, www.respekt.cz v vyfotografovala, snímek na titulní straně Romana Ryšavá, www.romanarysava.cz w vytvořila Čihalová Iveta, http://cihalova.wz.cz S poděkováním nesmím zapomenout na vedení a klienty DSP Hagibor, www.dsphagibor.cz

6

7

Obsah Předmluva Poděkování Zvláštní poděkování Úvod Odborné teoretické zázemí k předmětu výzkumu Viktor Emanuel Frankl Smysluplnost života Sebetranscendence a spiritualita Metodologie výzkumu Cíle výzkumu Hypotézy Výběr respondentů Dotazník Hodnoty dobra - ctnosti Definice dobra Definice lásky Hodnoty v koncentračním táboře Sedm ctností Ctnosti podle E. Eriksona Hodnoty z pohledu Desatera Vztah „člověk – Bůh“ Vztah „člověk – lidé“ „Největší přikázání“ v křesťanství Vztah „člověk – Bůh“ Vztah „člověk – lidé“ Zlo, neboli neřesti Definice zla Smrt Reakce na nespravedlivou smrt Nicholas George Winton Winton Train Příběhy Wintonových dětí Paní Susanne Paní Eva K. Analýza dat z dotazníkového šetření Paní Hana Pan Gustav Dílčí závěry a interpretace výsledků Životní příběhy Paní Eva Pan Gustav Úvaha pana Gustava o životních hodnotách Úvaha pana Gustava o lásce Paní Renka Paní Hilda 8

3 6 6 10 11 11 11 12 13 13 13 13 14 15 17 17 18 18 19 20 22 22 23 23 23 24 24 25 25 26 27 27 27 30 32 37 37 37 39 39 40 41 44 45 47

Paní Dora Úvaha paní Dory nad životními hodnotami Paní Věra Vyznání paní Věry Anonimní ukázka dotazníku Obsahová analýza dokumentů zvolených jako teoretické zázemí pro výzkum Vina z přežití Psychologie lidí v koncentračním táboře Ponížení a ztráta důstojnosti Hledání smyslu a podávání svědectví Smysl života i v utrpení Ztráta identity Ztráta identity byla nástupem do transportu završena: Apatie namísto šoku Hlad Pud sebezáchovy versus metapotřeby Víra v Boha Láska Sebetranscendence Humor Umění Hudba Divadlo a hudba Tanec a hudba Štěstí a náhody Náhody Pravda Situační morálka Spravedlnost Svoboda Svoboda versus majetek Čas Naděje Závěr Dosažené výsledky výzkumu je možno využít mnoha způsoby: Doslov Rodina jako hodnota Seznam použité literatury Jiné zdroje Přílohy Životní příběh paní Marie Životní příběh paní Hildy Ukázka úvahy paní Dory Fotografie

47 48 48 49 50 51 52 53 53 54 55 55 56 56 56 57 58 59 59 61 61 61 61 62 62 62 63 64 64 65 66 67 67 69 70 72 72 74 75 76 76 77 79 81 9

Úvod Čtenáři se dostává do rukou text, který původně vznikal jako má diplomová práce nezbytná k ukončení vysokoškolského studia. Když jsem uvažovala o tom, co bude předmětem mého zkoumání, věděla jsem, že se chci věnovat zkoumání životních zkušeností seniorů, s nimiž se setkávám při své běžné každodenní práci. Při volbě tématu jsem kladla zvláštní zřetel na hodnoty seniorů, kteří prošli zkušeností holocaustu a transformace hierarchie hodnot v průběhu života. Snažila jsem se nejen zmapovat klíčové životní okamžiky, ale ukázat i princip daných změn a odhalit spouštěcí mechanismus (katalyzátor) startující transformaci v žebříčku životních hodnot. Současně bylo mým cílem zprostředkovat svědectví o  holocaustu, což se ukázalo být hlavní motivací těchto přeživších svědků - mých respondentů. V průběhu svého výzkumu jsem přicházela na to, jak mně samotné jeho obsah ovlivňuje život a mění i jeho hodnoty. (Mnohem raději bych ale namísto slova „výzkum“ použila termín „ponor do duší“, do citů lidí, kteří mají přímou a nezprostředkovanou zkušenost účastníků holocaustu.) Stávalo se, že vypovídající přeživší mi sami spontánně odpovídali - vlastně jakoby mimoděk - na mé ještě ani nahlas nevyřčené otázky. Zabývat se všemi těmi životními příběhy a zkušenostmi, prostudovat odbornou literaturu, autobiografické materiály, dokumenty, svědectví doby atd… to už člověka nikdy nemůže ponechat stejným jako byl předtím. Nyní, s odstupem dvou let, které uběhly poté, co jsem se tomuto výzkumu věnovala, si mohu své poznání zpětně potvrdit. Dnes vím už také jistě, že jsem se od té doby posunula o kousek dál a z úhlu pohledu svých dnešních zkušeností bych již nejspíš vše pojala trochu jiným způsobem. Zpočátku jsem měla i jisté pochybnosti o vhodnosti veřejně svou práci publikovat. Nakonec však rozhodlo to, že jsem si vzpomněla na nejčastější výroky seniorů, kteří, říkali: „Je dobře, že se na to ptáte, chci teď na konci života o tom mluvit, aby se to dostalo k uším a srdcím všech lidí, kteří slyší a cítí. Je to důležité svědectví a jsem rád (ráda), že mohu přispět. Alespoň tak mám pocit, že vše utrpení, které jsme prožili, mělo nějaký smysl“. Díky tomu se tedy osměluji předat tyto řádky širší skupině čtenářů a  žádám je o shovívavost, jelikož nejsem spisovatel a v žádném případě si nevyhrazuji právo domnívat se, že můj úhel pohledu je jediný možný, nebo že z tohoto výzkumu na relativně malém vzorku respondentů mohu vynášet jakékoliv soudy či závěry všeobecně platné a jakkoli je generalizovat. Pokud tento text alespoň částečně přispěje k probuzení většího pochopení mezi lidmi, tolerance a vzájemného porozumění, ale také k úctě nejen k lidem přeživším holocaust, ale ke  všem utlačovaným skupinám, k  potřebě zastat se jich a  pomoci, potom cítím, že měla taková práce význam a je mi ctí Vám ji předložit. Naše současná generace žije v době, kdy máme mír. Mír neboli ŠALOM ale není samozřejmost – je to dar. Život je také dar. Ale prožívat svůj život v míru - jako dar, to většinou neumíme. Někde ve vnějším světě neustále pátráme po něčem, co by nám umožnilo prožívat pocit štěstí a jen chvilkově si připustíme, že to štěstí je uvnitř nás, tady a teď. Alena Siegelová 10

Odborné teoretické zázemí k předmětu výzkumu

Viktor Emanuel Frankl V chápání labyrintu duše seniorů se zkušeností holocaustu mi byla velkou pomocí literatura Viktora Emanuela Frankla, kterého potkal podobný osud. Frankl si s tímto údělem nejen svérázně poradil, ale navíc dokázal zprostředkovat své prožitky širší i odborné veřejnosti jak ze svého subjektivního pohledu, tak i s odstupem a objektivitou profesionála. Tyto dvě polohy se v jeho případě nejen nevylučují, ale naprosto unikátně snoubí. „Kdo se táže po smyslu života, klade otázku špatně. Otázky nám pokládá život a na nás je, abychom na ně odpovídali.“ V. E. Frankl byl rakouský psycholog, neuropsychiatr a filosof židovského původu, který byl v  letech 1942-45 vězněn v  koncentračních táborech. Byl profesorem neurologie a  psychiatrie a  zakladatelem logoterapie (neboli třetího vídeňského směru psychoterapie). Podle Frankla je podmínkou naplnění lidské existence a  zachování duševního zdraví - hledání smyslu života. V roce 1929 začíná používat rozdělení hodnot na zážitkové, tvůrčí a postojové. Již při příchodu do Osvětimi měl pod kabátem rukopis své knihy „LÉKAŘSKÁ PÉČE O DUŠI“, na kterém dlouho pracoval. Bohužel se jej musel vzdát, jako ostatně všeho ostatního. Po celou dobu v různých lágrech si „v duchu“ přeříkával jednotlivé pasáže své knihy, nebo si představoval, že přednáší na univerzitě svým studentům o útrapách vězňů v koncentračních táborech z pohledu odborníka – psychiatra. Později připouští možnost, že mu tento přístup pomohl přežít. Zkušenosti z koncentračního tábora shrnuje ve své knize „ČLOVĚK HLEDÁ SMYSL“, kde čtenáře ve druhé části uvádí do základů logoterapie. V roce 1945 se snaží zrekonstruovat svou ztracenou knihu. Po osvobození se Frankl navrací do Vídně, kde se dovídá o smrti své ženy a rodinných příslušníků. Snaží se přenést přes toto utrpení a  ztrátu prací. Diktuje v  pouhých devíti dnech knihu „PSYCHOLOG PROŽÍVÁ KONCENTRAČNÍ TÁBOR“.

Smysluplnost života Vůli lidského hledání smyslu života Frankl popisuje jako jednu z  nejlidštějších lidských potřeb. „Je to právě vůle ke smyslu, která se v současnosti stává dalekosáhle frustrovanou. Stále častěji se dnešních lidí zmocňuje pocit nesmyslnosti, který se vyskytuje společně s pocitem „vnitřní prázdnoty“ – jedná se o jev, který jsem charakterizoval a nazval „existenciální vakuum“, Projevuje se zejména ve formě nudy a netečnosti. Zatímco v této souvislosti znamená nuda ztrátu zájmu – zájmu o svět-,znamená netečnost, nedostatek iniciativy, iniciativy něco ve světě změnit, něco zlepšit.“ (Viktor E. Frankl, Psychoterapie a  náboženství. Hledání nejvyššího smyslu. 2006, str. 67) 11

Smysl nemůže být dán, ale vychází z morální úvahy. Musí být hledán. Nemůže být vypracován – protože „co se dá vytvořit, to je buď subjektivní smysl, pouhý pocit smyslu, nebo – nesmysl.“ (Frankl V. E., 1998, str. 18). Smysl je na jedné straně subjektivní (každý má jiný smysl), ale také relativní (stojí v nějaké relaci k osobě a situaci – která je jedinečná). Smysl musí být nalezen a musí i existovat možnost jeho nalezení. Vůle ke smyslu může být i velkou motivační hodnotou. Frankl i jeho následovníci zjistili, že existenciální frustrace (ztráta smyslu) je spojena s agresí, regresí a objevují se tendence k úchylkám a únikovým reakcím. Smysl nemůže být dán, protože to by směřovalo k  moralizování. Hodnotám se nemůžeme učit, ale musíme je žít. My nemůžeme dát smysl životu někoho jiného, ale jen svému. Druhým můžeme dát jen příklad. „Na otázku po posledním smyslu lidského utrpení, lidského života nemůže už být intelektuální, nýbrž pouze existenciální odpověď: Neodpovídáme slovy, nýbrž odpovědí je celá naše existence.“ (Frankl V. E., 1997, str. 19). Frankl uvádí tři cesty k nalezení smyslu, které jsou shodné se třemi osobními hodnotami: 1. Něco dělat, tvořit - hodnoty tvořivé - uskutečňují se tvůrčí činností 2. Něco prožít, někoho milovat - hodnoty zážitkové - uskutečňují se v prožívání, jsou realizovány v přijímání světa (např. vnímání krásy přírody či umění) 3. Zaujetí stanoviska, postoje - hodnoty postojové - člověk se staví k omezení svého života, vůči nezměnitelnému osudu Poslední z těchto bodů se vztahuje hlavně na situace utrpení. Albert Einstein řekl: „Kdo pociťuje svůj život jako bezesmyslný, ten je nejen nešťastný, ale také stěží schopen života.“ (Frankl V. E., 1997, str. 21). Člověk může přežít ve vypjatých situacích pouze tehdy, když žije pro něco – toto přežití nemůže být samo o sobě hodnotou, protože být člověkem znamená být zacílen na něco, co není on sám. Velký význam klade Frankl na smysl lásky. Ta je milostí (jsme milováni bez našeho přičinění), kouzlem (zvyšuje u milujícího rezonanci pro plnost hodnot) a zázrakem (zrodí se z ní dítě). Lidská existence dle výše popsaného nemůže být nikdy bezesmyslná, „život člověka má svůj smysl až do „in ultimus“ – tedy pokud dýchá.“ (Frankl V. E., 1996, str. 62)

Sebetranscendence a spiritualita Sebetranscendence je podstata lidské existence. Být zaměřen na něco nebo někoho, čemuž se člověk věnuje, co miluje nebo čemu slouží (Bohu), ale co není on sám. Lidské bytí je narušeno v té míře, v níž tuto sebetranscendenci neuskutečňuje nebo neprožívá. Volání transcendence naslouchá člověk ve svědomí. Být religiózní chápe logoterapie jako klást si otázku po smyslu života. Frankl vidí, že celost člověka je založena právě duchovnem, které ji nejen tvoří, ale i zakládá a zaručuje. „Jen jsem viděl, k čemu se schyluje, a udělal, co jsem mohl, abych pomohl.“ 12

Metodologie výzkumu

Cíle výzkumu § Hierarchie hodnot seniorů s prožitkem holocaustu § Výzkum vlivu prožitku holocaustu na transformaci životních hodnot § Zjištění dalších příčin transformace hodnot u seniorů s prožitkem holocaustu

Hypotézy Při výzkumu jsem vycházela z těchto hypotéz: § Základní hodnoty vštípené v  dětství výchovou si člověk nese po  celý život, pokud není okolnostmi donucen k jejich přehodnocení. § Hodnotový žebříček se v průběhu života může přetransformovat na základě hlubokého prožitku, ať negativního nebo pozitivního. § Senioři s prožitkem holocaustu byli v průběhu života konfrontováni se svými hodnotami, byli „donuceni“ hledat smysl svého života a téma životních hodnot, co bylo a je pro ně aktuální. § Tito senioři na sklonku života mají vysokou potřebu hovořit o svých osobních hodnotách a  pocitech, o  hodnotách společnosti, potřebu rekapitulace životní cesty, její pochopení a smíření se svým životem, pojmenování jeho smyslu a tím i přijetí vlastní konečnosti. § U seniorů s prožitkem holocaustu, kteří se nedokázali během života vyrovnat s prožitými útrapami a tomuto tématu se vyhýbali, je pojmenování preference osobních životních hodnot obtížná. § Židům ve velké většině pomáhala přežít útrapy 2. svět. války jejich silná víra v Boha

Výběr respondentů Cílová skupina zkoumaného vzorku osob jsou senioři s  prožitkem holocaustu, a to jak přeživší koncentrační tábory, tak tzv. ´ukrývané děti´, přímí účastnící bojů, tak i senioři, kteří uprchli před nacismem do jiné země, zachránili se, ale dopad na jejich životy byl obrovský, když po návratu zjistili, že zbytek rodiny nepřežil. U většiny z nich se rozvinul tzv. posttraumatický stresový syndrom. Vzhledem k tomu, že pracuji v Domově sociální péče Hagibor, zařízení Židovské obce v Praze (dále jen DSPH), jehož obyvatelé jsou senioři s prožitkem holocaustu, byl výběr respondentů poměrně jednoduchý. Oslovila jsem všechny tyto ´přeživší´ seniory, kteří byli ochotní podat svědectví a také schopní spolupráce. Dále jsem oslovila seniory se stejnou životní zkušeností bydlící ještě ve svých domácnostech, eventuálně v domácnostech svých dětí, kteří pravidelně či nepravidelně navštěvují DSPH buď v  rámci nabízených terapií, aktivizací, či volnočasových aktivit. Výhodou byl 13

již dříve navázaný vztah, který v  každém případě umožnil díky vzájemné důvěře otevřeně hovořit o tématech, která jsou pro většinu lidí velmi intimní. Počet obyvatel DSPH se pohybuje kolem 60 osob, počet pravidelně docházejících seniorů na aktivity do DSPH je zhruba 20, celková zkoumaná skupina tedy v součtu činí cca 80 seniorů, ovšem do  tohoto jednoduchého součtu dvou čísel ještě vstupuje jeden proměnný prvek, který zamíchává pomyslnými kartami se součty. V  DSPH je několik lůžek vyhrazených na krátkodobé či dlouhodobé pobyty, které jsou využívány např. z důvodu akutní potřeby zvýšené péče (např. po úrazech či po nemoci – určených k rekonvalescenci). Dále se jedná o seniory, kteří žijí v kruhu svých blízkých rodinných příslušníků, jsou odkázání na  jejich pomoc a  tito rodinní příslušníci jsou dočasně mimo domov (např. služební cesta do zahraničí, či dovolená). Tím se zkoumaná skupina postupně rozšiřovala. V  neposlední řadě ke  zvětšování výzkumného vzorku paradoxně přispěla i úmrtí. Na místo zemřelých seniorů nastoupili další senioři, kteří byli vhodní pro výzkum, čímž se rozšířil i počet seniorů, které jsem mohla využít. Absurdita je tedy v tom, že jednotlivá úmrtí rozšiřovala výzkumný vzorek, namísto, aby jej snižovala…

Dotazník Dotazník byl sestaven jak z otevřených, polootevřených, tak uzavřených otázek. Důvodem bylo získat co nejvíce informací týkajících se daného tématu i přes náročnější zpracování u otevřených otázek. O tom jsem se přesvědčila během provedeného předvýzkumu, kdy jsem zjistila, že mnoho zajímavých informací vyplyne právě z otevřené otázky. Proto byly otevřené a polootevřené otázky nakonec v dotazníku použity ve větší míře než uzavřené, i přes větší časovou náročnost. Dotazník původně obsahoval baterii celkem 20 otázek, struktura dotazníku byla do jisté míry chronologická, ale jednotlivé položky na sebe nutně nenavazovaly. Důvodem bylo to, aby nedošlo k „zamrznutí“ odpovědí v případě, že by respondent neuměl nebo nechtěl na některou z položek odpovědět (některé otázky se týkaly citlivých a velmi osobních informací). Otázky, které se týkaly nejcitlivějších témat (např. násilná smrt blízkých osob za 2. svět. války atd.) nebyly v dotazníku vůbec použity, protože se domnívám, že by to byla velmi neetické a neprofesionální. Jelikož jsem ovšem chtěla získat co nejvíce informací a citový otřes mívá velký vliv na transformaci životních hodnot, ponechala jsem jako poslední položku v dotazníku prostor k vyjádření se k tomu, co v dotazníku chybělo a respondent vnímá jako důležité sdělit. Z téhož důvodu jsem se rozhodla jako další výzkumnou metodu využít interview a životní příběh. Tím se pochopitelně omezil počet respondentů, především pro velkou časovou náročnost výzkumu. Domnívám se, že to bylo šťastné rozhodnutí, protože mi to umožnilo jít daleko hlouběji v  dané problematice. Ostatně – potvrzuje to i  fakt, že v  některých případech respondent uváděl, že tuto informaci dosud nesdělil ani svým nejbližším (např. aby jim nezpůsobil bolest). Návratnost dotazníků byla velmi vysoká z toho důvodu, že jsem je osobně respondentům předala a požádala je o vyplnění. Ve většině případů jsem přímo dotazník vyplňovala dle odpovědí respondenta. Během předvýzkumu jsem zjistila, že baterie otázek je příliš obsáhlá, respondenti jsou ke  konci unaveni a  některé odpovědi jsou si velmi podobné, proto jsem otázky zredukovala do kratší podoby. Tato druhá verze 14

byla přehlednější, praktičtější a především se vešla na jednu stranu formátu A4, což mi umožnilo často vyplnit dotazník s respondentem během jednoho sezení. Důvodem byl především věk respondentů, kdy nejstarší paní bylo v době výzkumu 99 let, nejmladší seniorce 72 let. Průměrný věk činil 87,3 let. Konkrétního výzkumu se nakonec zúčastnilo celkem 30 seniorů, 25 žen a 5 mužů. Vzhledem k tomu, že dotazník byl respondentům předáván s vysvětlením osobně, nebyl k němu záměrně přiložen žádný průvodní dopis, který by v tomto případě spíše odváděl respondentovu pozornost a zkracoval by dobu pozornosti a koncentrace na vyplnění samotného dotazníku. To vše opět vzhledem k vysokému věku respondentů, k jejich zdravotnímu i psychickému stavu. Důraz byl kladen především na pohodu a klidné prostředí. Bylo velmi důležité, aby se respondent nacházel v optimální kondici. Skloubit tyto požadavky s mým osobním pracovním harmonogramem (vedu s klienty pravidelné skupinové programy, které nelze vynechat ani časově měnit, jelikož na ně dojíždějí i senioři ze svých bytů) se nakonec ukázalo jako úplně nejtěžší na celém výzkumu. Respondent musel být odpočatý, nasycen, zdravotně stabilizován, navíc jsem mu nechtěla nabourávat jeho zaběhnutý program (návštěvy rodiny, kadeřník, pedikúra, programy v denním stacionáři atd.) To byl také důvod, proč jsme v několika případech dotazník vyplňovali během více než jednoho sezení. (Provádět výzkum po mé pracovní době, tj. po 16. hodině, bylo možné jen v několika případech, protože senioři byli vzhledem k vysokému věku opravdu unavení a těšili se na večeři). Pokud jsme se domluvili na  konkrétním čase, velmi často se stávalo, že klient na  to zapomněl a domluvil si ještě jinou akci na stejnou dobu, nebo onemocněl, případně byl odvezen do nemocnice, ve třech případech zemřel dříve, než jsme dotazník stihli vyplnit. Přes to všechno byla spolupráce s respondenty velmi zajímavá a přínosná. Některé odpovědi z dotazníku jsou na ukázku uvedeny v publikaci na str. 29 - 30 a 50 - 51. Zde jsou vypsané hodnoty, které uváděli oslovení senioři Židovské obce v Praze, převážně klienti Domova seniorů Hagibor, ve svých vyprávěních, příbězích a dotaznících jako důležité životní hodnoty.

Hodnoty dobra - ctnosti Zde jsou vypsané hodnoty, které uváděli oslovení senioři Židovské obce v Praze, převážně klienti Domova seniorů Hagibor, ve  svých vyprávěních, příbězích a  dotaznících. Nejčastěji preferované hodnoty byly použity ve výzkumu pro škálování. A: AKTIVITA, AMBICE, ASKETISMUS, ASERTIVITA B: BÁZEŇ BOŽÍ, BEZPEČÍ, BLAHO, BLÍZKOST, BODROST, BRATRSTVÍ, BUDOUCNOST, BŮH, BYDLENÍ, BYSTROST, BYTÍ C: CESTOVÁNÍ, CÍL, CÍLEVĚDOMOST, CIT, CITLIVOST, CTIŽÁDOST, CTNOST Č: ČEST, ČETBA, ČINORODOST, ČISTOTA D: DAR, DÍTĚ, DĚTI, DOBRO, DOBROTA, DOCHVILNOST, DOJETÍ, DOMOV, DUCHOVNÍ POSELSTVÍ, DŮSTOJNOST, DUŠEVNÍ ROVNOVÁHA, DOBRÁ SMRT, DOSTATEK, DRUŽNOST, DŮVĚRA 15

EDUKACE, EKONOMICKÉ ZAJIŠTĚNÍ, EKUMENISMUS, EMANCIPACE, EMPATIE, ENERGIE, ENTUZIASMUS, ETIKA, EVANGELIUM, EXISTENCE F: FAIR PLAY, FANTAZIE, FINANCE G: GALANTNOST, GRAMOTNOST H: HARMONIE, HOJNOST, HUMOR, HRAVOST, HRDOST, HUDBA CH: CHÁPAVOST, CHARAKTER, CHARISMA, CHRABROST I: INDIVIDUALITA, INSPIRACE, INTELIGENCE, INTUICE, INFORMACE J: JÍDLO, JISTOTA, JUDAISMUS, JSOUCNO K: KAMARÁDSTVÍ, KLID, KLID DUŠE, KNIHA, KOMUNIKACE, KRÁSA, KULTURA, KOREKTNOST, KOŘENY RODU L: LÁSKA, LASKAVOST M: MATERIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ, MATKA, MICVA, MILOST, MILOSRDNOST, MÍR, MÍRUMILOVNOST, MORÁLKA, MOUDROST, MRAVNOST, MYSL N: NADĚJE, NÁHODA, NAPLNĚNOST ŽIVOTA, NĚHA, NESOBECKOST, NEZÁVISLOST, NEZIŠTNOST O: OBDIV, OBĚTAVOST, OBEZŘETNOST, ODDANOST, ODPOVĚDNOST, ODPUŠTĚNÍ, ODVAHA, ODŘÍKÁNÍ, OHLEDUPLNOST, OCHOTA, OPTIMISMUS, OSOBNÍHO RŮST, OTEC, OTEVŘENOST P: PENÍZE, POCIT ŠTĚSTÍ, POCTIVOST, POHODA, POHOSTINNOST, POCHOPENÍ, POCHOPENÍ UNIVERZA, POKORA, POMOC, POROZUMĚNÍ, POZNÁNÍ, PRÁCE, PRACOVITOST, PRAVDA, PRAVDIVOST, PRAVDOMLUVNOST, PROŽÍVÁNÍ, PŘÁTELSTVÍ, PŘÍMOST, PŘÍRODA R: RADOST, RESPEKT, RITUÁL, RODIČE, RODINA, ROZHODNOST, ROZUM, ROZVOJ, RYZOST S: SAMOSTATNOST, SEBEDŮVĚRA, SEBEKÁZEŇ, SEBEOVLÁDÁNÍ,SEBEREFLEXE, SEBEÚCTA, SEBEURČENÍ, SEBEVĚDOMÍ, SCHOPNOST, SÍLA, SKROMNOST, SLUŠNOST, SMĚLOST, SMRT (DŮSTOJNÁ, RYCHLÁ A BEZBOLESTNÁ), SMYSLUPLNOST, SOBĚSTAČNOST, SOCIÁLNÍ CÍTĚNÍ, SOLIDARITA, SOUCIT, SOUDRŽNOST, SOUKROMÍ, SOUNÁLEŽITOST, SOULAD, SOUROZENCI, SPOKOJENOST, SPOLEČENSTVÍ, SPOLEHLIVOST, SPORT, SPRAVEDLNOST, SRDEČNOST, STATEČNOST, SVÉBYTNOST, SVĚDOMÍ, SVOBODA, SYTOST Š: ŠIKOVNOST, ŠLECHETNOST, ŠTĚDROST, ŠTĚSTÍ T: TALENT, TEPLO, TOLERANCE, TOUHA, TRPĚLIVOST, TRADICE, TVOŘIVOST U: ÚCTA, ÚČAST, UKÁZNĚNOST, UMĚNÍ, UMÍRNĚNOST, UPŘÍMNOST, ÚSILÍ, UVÁŽLIVOST, UVĚDOMĚLOST, UZNÁNÍ, UŽITEČNOST V: VĚDOMOST, VELKOMYSLNOST, VELKORYSOST, VĚRNOST, VIDĚT MOTÝLA, VÍRA, VÍRA V  BOHA, VÍTĚZSTVÍ, VLASTENECTVÍ, VLÍDNOST, VNITŘNÍ SÍLA, VODA, VOLNOST, VŮLE, VÝCHOVA VYROVNANOST, VZDĚLÁNÍ, VZTAH S BLÍZKÝM ČLOVĚKEM Z: ZABEZPEČENÍ, ZÁZEMÍ, ZÁZRAK, ZDVOŘILOST, ZDRAVÍ, ZEMĚ, ZNALOST, ZRALOST Ž: ŽIVOT, ŽIDOVSTVÍ E:

16

Definice dobra Zde jsou uvedeny doslovné citace výzkumného vzorku již zmíněných seniorů – respondentů na otázku, co je dobro: § Dobro je v  každém činu, kterým člověk pomáhá slabším. Dobro je, když se někdo zastane člověka, který je napaden, nebo pomlouván. § Dobro činí člověk, který pomáhá druhému v nouzi (penězi, potravinami, oblečením, vyslechnutím..) § Dobro je, když někdo pomůže starému člověku… § Dobro je lidská vlastnost, která má mnoho podob. § Dobro je možno projevovat různými způsoby - např. pomocí jinému tvoru. § Dobro zpříjemňuje jakékoliv lidské soužití. § Dobro má tvořivý charakter. § Dobro je spojeno s láskou – vzájemně se vyvolávají – láskou se stáváme lepšími. § Dobro je pozitivní chování člověka k člověku, zvířeti, přírodě, které prospívá. § Dobro je to, co přejeme milovanému člověku. § Dobro je třeba dobrý skutek, záslužný čin, obětavost, dobrosrdečnost, laskavost, milé chování, přívětivost a ochota atd. § Dobro je pro lidi velmi důležité, je to také základ charity. § Dobro je vlastnost, která se nachází v každém slušném člověku. § Dobro znamená pomáhat chudým, nemocným, osiřelým, zaostalým, diskriminovaným, chronicky nemocným, slabším atd. § Dobro je to, co si představujeme, že Bůh od nás očekává, že máme konat. Je to pocit blaha, které pociťujeme, když vykonáme něco pro druhého člověka (trpícího, potřebného) nebo pro ostatní tvory. § Dobro je třeba krásné přátelství nebo láska. § Dobro je to, co prospívá pozitivně lidstvu. „Dobro je to, co je potřeba konat.“ Tomáš Akvinský

Definice lásky Zde jsou uvedeny doslovné citace výzkumného vzorku seniorů na otázku, co je láska § „Hluboký cit člověka k partnerovi, k zemi, k životu, k přírodě, k dětem, k rodině, ke všemu živému, k práci, k literatuře...“ § „Láska má mnoho podob – milenecká, rodičovská, mateřská atd. Těžko se bez ní člověku žije – je zřejmě výsadou člověka, ale i u zvířat ji můžeme pozorovat - jako reakci na jednání člověka. Láska je lákavým tématem pro hudbu všeho druhu – v hudbě lidové, zábavné, vážné...“ § „Láska je cit- nejvznešenější, nejkrásnější a nejlidštější.“ § „Láska je to, co nás drží při životě a čemu se učíme celý život.“ § „Láska je krásný cit, nádherný pocit a díky lásce máme krásné vztahy.“ § „Je to poměr jednoho člověka k druhému člověku. Nejkrásnější láska je láska 17

matky k dítěti. Známe také lásku k vlasti, k zvířatům, ke knihám atd.“ § „Říká se, že láska je jen slovo, ale to říkají jen skeptici. Láska je vlastně dar od Boha a mnoho lidí si toho neumí vážit. Kdo dobře ví, co to slovo skutečně obnáší, umí lásku nejen brát, ale také rozdávat a žít v lásce. Je to pocit pohody a  štěstí. Láska je také mateřství. Dítě lásku mateřskou potřebuje od  narození vlastně po celý svůj život. Láska je také k vlasti.“ § „Láska je vztah člověka k člověku, zvířeti, k situaci, k věci... Láska je cit. Může být velkorysá, vášnivá, klidná, povznášející, dobromyslná, tichá, bezděčná, něžná...“ § „Láska je někoho milovat. Je láska nebeská, všepřenosná, nezměrná. Upřímná víra je také láska.“ (Úvahu na téma láska od pana Gustava (96 let) naleznete v příloze)

Hodnoty v koncentračním táboře Při rozhovorech se seniory jsem si uvědomila, že rozlišují různé hodnoty v různých situacích, což je pochopitelné. Jinak tedy vypadá preference hodnot v  době míru a  zcela jinak v  době „pobytu“ v  koncentračním táboře. Pro zajímavost tedy přikládám seznam hodnot, které senioři v době války považovali za nejdůležitější. Byl nashromážděn jednak z vyprávění seniorů přeživších holocaust, jednak z jejich autobiografických knížek. „Být čistý, udržovat čistotu kolem sebe, udržovat pohodu a dobré vztahy, mít informace (např.: co se stalo s rodinnými příslušníky, kdo viděl naposledy blízkého člověka…), mít práci = neumřít hladem, mít známosti, dostávat povolené balíčky (půl kilogramu), nemít blechy a vši, vážit si každého okamžiku života, nacházet střípky štěstí i v těžkých podmínkách, neztrácet hlavu ani uprostřed katastrofy, vyvarovat se ztráty naděje, mít víru v  přežití, víru ve smysl života, víru v budoucnost, mít lásku, mít smysl života, mít přátelství, mít vlasy. Přežít den, mít kousek chleba, zachovat si rozum, mít znalost jazyků, být schopen úniku z reality do vzpomínek a do představ, vyvarovat se ztráty naděje, zachovat si klidnou hlavu. Také důslednost, řád, umění, hudba, kniha, solidarita, víra v Boha, vzdělání, umění prožití okamžiku, umět snít atd …“ Uchopit pojmy hodnot a zařadit je do konkrétních kategorií se mi zdálo jako nezbytné, současně však velmi těžké. Jednu možnost nabízí středověk, kdy nejdůležitější hodnoty byly sestaveny do seznamu sedmi nejdůležitějších ctností.

Sedm ctností 1. Pokora (humilitas) Víra. Skromné chování, nesobeckost, mající respekt. Mít důvěru, když se očekává, nikoliv neúměrně velebit sám sebe. Je to pocit, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost 18

či závislost na vyšší požadavky. Vyrůstá z pocitu vlastní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí. 2. Štědrost (liberalitas) Láska, charita, velkorysost, ochota dávat, uskutečňování šlechetných myšlenek nebo činů. Štědrost je vyváženým středem mezi rozhazovačností a lakotou. Potlačená chamtivost a egoismus. Nepřítomnost žádostivosti a neulpívání na vnímaném objektu. 3. Přejícnost (humanitas, charitas) Laskavost, lidskost, obdiv, charita, soucit, přátelství bez předsudku a bez příčiny. 4. Mírumilovnost (patientia) Trpělivost, schopnost snášet, otužilost, shovívavost, vyrovnanost. Shovívavost a odolnost snášet utrpení dosažené sebeovládáním, umírněností a  zdrženlivostí. Vyřešení konfliktu mírumilovně, i když se druhá strana uchýlí k násilí. Schopnost odpustit, smilovat se nad hříšníky. Laskavost je vyvážený střed mezi hněvem a slabošstvím. 5. Cudnost (castitas) Zahrnuje přísnou mravní čistotu, prospěšnost a dosažení čistoty myšlenky pomocí vědomého zdokonalování. Cudnost, zdrženlivost, bezúhonnost, čistota duše. 6. Střídmost (frenum) Sebekontrola, zdrženlivost a umírněnost, vnímání plnou myslí, sebeovládání, „uzda“. 7. Činorodost (industria) Úsilí, pracovitost, píle, přičinlivost, iniciativa. Horlivá a důkladná přirozenost v činění a konání. Energická pracovní morálka. Hospodařit dobře s časem, sledovat vlastní činnosti a vyvarovat se lenivosti. (Z Wikipedie, otevřené encyklopedie) Seneca považuje za  jediné dobro ctnost a  pohrdání rozkošemi. Při čemž ctnost a rozkoš definuje takto: „Ctnost je něco vysokého, vznešeného, nepřemožitelného a neúnavného“ Z jeho díla vyplývá, že za ctnost považuje laskavost, cudnost, shovívavost, odpuštění, umírněnost, štědrost, přičinlivost, velkorysost, šetrnost, trpělivost, statečnost, moudrost a spravedlnost. Tomáš Akvinský rozlišuje čtyři ctnosti přirozené - moudrost, spravedlnost, statečnost a uměřenost (nazývají se kardinální ctnosti) - jako základ přirozeného zákona (lex naturalis), který odráží věčný zákon Boží (lex aeterna). Nad nimi však stojí tři božské čili teologické ctnosti křesťanské - víra, naděje a láska - které vždy pocházejí z Boží milosti.

Ctnosti podle E. Eriksona Ctnosti se dle Eriksona rozvíjí v souladu s rozvojem osobnosti člověka. Na každém stupni vývoje se musí jedinec vyřešit základní psychologický rozpor. Po jeho vyřešení získává ctnost a pokračuje v rozvoji osobnosti. Etapy lidského života a rozvoj ctností dle Eriksona § 0-1 rok díky péči matky získává dítě základní pocit důvěry v  životě, ctností 19

získanou v tomto období je naděje § 1-3 roky rozpor mezi pocitem autonomie a studu v závislosti na požadavcích okolí § 3-6 let (předškolní věk) konflikt mezi vlastní iniciativou a pocity viny, vyvíjí se svědomí § 6-12 let člověk konflikt mezi snaživostí v práci a pocitem méněcennosti „vstup do života“ ctností je kompetence § 12-19 let (věk dospívání) hledání vlastní identity v konfliktu s nejistotou ohledně své role mezi lidmi, ctností je věrnost § 19-25 let (mladá dospělost) jedinec je připraven splynout s druhou osobou objevuje hranice své intimity, ctností je láska § 25-50 let (dospělost) pocit generavity (touha tvořit) se dostává do  konfliktu s pocitem osobní stagnace, ctností je schopnost pečovat o někoho nebo něco § od 50 let (pozdní dospělost, stáří) pocit osobní integrity (vyrovnanosti) která se projeví přijetím vlastního života je v konfliktu s pocitem zoufalství a strachu ze smrti, ctností je moudrost.

Hodnoty z pohledu Desatera „Je psáno, že počátkem moudrosti je bázeň Boží. Pokud moudrost není postavena na tomhle, tak to není žádná moudrost, ale jen světské vědění nebo poznání“. (Červená kráva, Karol Efraim Sidon, 2002, str. 71, 72) Celá Tóra neboli Pět knih Mojžíšových, které jsou součástí Bible, respektive jejího Starého zákona, obsahuje celkem 613 micvot (hebrejsky přikázání, množné číslo), které Bůh nařídil Izraeli. Těchto 613 přikázání se dělí na 248 „pozitivních přikázání“ (např. „Cti svého otce i matku…“) a 365 „negativních přikázání“ (zákazů, např. „nezabiješ“). Micvot - Boží přikázání - jsou centrem Tóry a jejich dodržování je základem judaismu. Slovo „micva“ (hebrejsky přikázání, jednotné číslo) znamená v překladu nejen příkaz či přikázání, ale i všeobecně dobrý čin (dobrý nebo milosrdný skutek). Číslo 248 odpovídá dle tradice počtu kostí a  důležitých orgánů v  lidském těle, takže každá část těla má dodržovat micvot. Číslo 365 je počet dní v roce a znamená, že v žádném dni v roce nemáme porušovat zákazy ustavené Bohem. Desatero přikázání je po věky uznávaným jádrem celé Bible. Uvažujeme-li o etickém hodnotovém systému dnešního světa, konkrétně evropské oblasti, kde žijeme, nemůžeme přehlédnout odkaz křesťanského (potažmo židovského, z něhož vychází) náboženství v uplynulých stoletích. V jeho centru nacházíme učení Desatera přikázání. Písemně je Desatero obsaženo na  dvou místech Starého zákona: ve  20. kapitole Exodu (2. knihy Mojžíšovy) a v 5. kapitole Deuteronomia (5. kniha Mojžíšova). Mojžíš během putování pouští přináší z hory Sinaj přímo od Hospodina dvě kamenné desky smlouvy mezi Bohem a židovským lidem - Desatero. 20

Desatero se tak stává i do budoucna pro lidstvo základním hodnotovým měřítkem, a to zejména v židovském i křesťanském náboženství. Říká se, že moudrý člověk je ten, který umí klást správné otázky. Pro Židy jsou komunikace a kladení správných otázek velmi důležité. Rabín Sidon vysvětluje, že bez otázky by nebyla odpovědˇ. Na potvrzení důležitosti komunikace uvádí: „Myslím, že komunikace prochází vším. Když si vezmeme třeba Desatero, tak některé příkazy se týkají vztahu člověka k Bohu, tedy komunikace s Bohem, a druhá část se týká komunikace s bližním. Vlastně Desatero jen vyznačuje pravidla této komunikace, tedy rozhovoru. Kromě toho je také velice důležitá komunikace sama se sebou, tedy to, co nazýváme vnitřním rozhovorem. Toto jsou tři základní kameny, které učí pravidlům dialogu nebo rozhovoru.“ (Červená kráva, Karol Efraim Sidon, 2002, str. 89) Celé znění Desatera (Exodus 20:1-17): 1 Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: 2 „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. 3 Nebudeš mít jiného boha mimo mne. 4 Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na  nebi, dole na  zemi nebo ve vodách pod zemí. 5 Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující . Stíhám vinu otců na  synech do  třetího i  čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, 6ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. 7 Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. 8 Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. 9 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. 10 Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. 11 V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a  oddělil jej jako svatý. 12 Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. 13 Nezabiješ. 14 Nesesmilníš. 15 Nepokradeš. 16 Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. 17 Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

21

Vztah „člověk – Bůh“ První část Desatera se zabývá příkazy týkajícími se vztahu člověka a Boha. Lidé mají věřit v jediného Boha, který je nehmotný, a proto si jej nesmějí zpodobňovat jako hmotného boha. To je třeba chápat v souvislosti s pohanskými modlami sousedních národů Židů. Židé se od  nich měli oddělit a  odlišovat především monoteismem spočívajícím ve vyznávání jediného, všemocného a neviditelného Boha. Tento Bůh jim též nařizuje, aby světili jím posvěcený, sedmý den, sobotu (hebrejsky „šabat“). Dnešní svět je z  hlediska náboženství rozdělený na  věřící a  ateisty. V  evropské kultuře vyznávají dodnes věřící lidé monoteismus, ať už jde o křesťany, o židy a nebo o muslimy. Jak židé, tak křesťané světí sedmý den jako den, ve kterém nepracují a věnují se návštěvě buď kostela (křesťané) a nebo synagogy (židé). Rozdíl je v tom, že židé vnímají jako sedmý den sobotu, zatímco křesťané neděli (kterou ctí jako den vzkříšení Ježíše).

Vztah „člověk – lidé“ Druhá část Desatera se zabývá příkazy týkajícími se vztahu člověka a dalších lidí. Je všeobecně známější, více přijímaná a její hodnoty tvoří základy etiky i v dnešní společnosti. Příkaz „Cti svého otce i matku…“ se stal jednou ze základních hodnot rodin. V širším pojetí jej můžeme chápat i jako úctu k starším lidem obecně. Příkaz „Nezabiješ“ je základní hodnotou ve vztahu lidí k sobě navzájem. Zachování a nedotknutelnost lidského života stojí téměř ve všech světových kulturách na špici životních hodnot. Příkaz „Nesesmilníš“ je určen jak muži tak ženě a chrání opět především rodinu a její funkci pokračování rodu v jediné linii obou rodičů. Obsahuje v sobě princip věrnosti v lásce k jednomu partnerovi i princip posvátnosti monogamního manželství. Na druhé straně je právě tento příkaz z druhé části desatera asi nejčastěji porušován a relativizován. Určitým paradoxem je, že se k jeho dodržování společnost často utíká nikoli z důvodů mravních, ale spíše kvůli obavám jak z nechtěného početí, tak z nákazy pohlavními chorobami. Dodržování příkazu „Nepokradeš“ a „Nebudeš dychtit po domě (ani po jiném majetku) svého bližního (včetně jeho manželky)“ nám dává záruku nedotknutelnosti majetku (a  manželky, případně manžela) druhého člověka, a  tedy ochrany jeho základních lidských – majetkových, osobních i  rodinných práv. Příkaz „Nebudeš dychtit“ – je vlastně zesílením a prohloubením příkazu „Nepokradeš“ a lze jej chápat i ve smyslu „nebudeš závidět“. Týká se tedy již více nežli skutků - oblasti našeho nitra, myšlenek a vnitřních mravních hodnot. Příkaz „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ znamená ochranu proti lži jako takové, a tedy opět se zde jedná o lidská práva a o jejich neporušení. V dnešní době je bohužel i jeho význam velmi relativizován a dá se říci všeobecně porušován. 22

Lež, podvod i další druhy „křivých svědectví“ jsou tak rozšířeny, že je s nimi jaksi předem počítáno. Souhrnně – celý soubor deseti pravidel lidského chování má nadčasový význam. Dá se říci, že zejména druhá část Desatera tvoří základ hodnotového systému lidí a to nehledě na jejich víru či ateismus – až doposud.

„Největší přikázání“ v křesťanství Křesťanství převzalo z judaismu Starý zákon včetně Tóry, a tedy i Desatero přikázání. Křesťanský Nový zákon navíc shrnuje Desatero do dvou hlavních příkazů, jak je nacházíme v Matoušově evangeliu ve 22. kapitole: § 36 „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ § 37 On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ § 38 To je největší a první přikázání. § 39 Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ § 40 Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Vztah „člověk – Bůh“ V prvním přikázání – podobně jako v Desateru – nacházíme víru v jediného Boha společně s tou největší láskou k němu.

Vztah „člověk – lidé“ Ve druhém přikázání jde o souhrn všech příkazů, které již známe z druhé části Desatera. Myšlenka „Miluj svého bližního jako sám sebe“ je vyvozena z předpokladu, že každý člověk má největší lásku sám k sobě. Jedná se o souvislost se základním instinktem sebezáchovy, sebe-ochrany i sebelásky v pozitivním slova smyslu, který je každému člověku dán. Odtud pochází i poměrně známé úsloví: „Co sám nechceš, nečiň druhému“ a nebo: „Jak bys chtěl, aby se druzí chovali k tobě, tak se chovej ty k nim.“ Hodnoty Desatera, třebaže pocházejícího ze starověku, mají nadčasovou platnost a některé z nich dodnes vytvářejí základní hodnotový systém lidstva. Jsou to např. příkazy „nezabiješ“, „nepokradeš“, „nepromluvíš křivého svědectví“, na  kterých stojí i ochrana lidských práv a právní systém. Z tohoto hlediska je tedy význam Desatera neoddiskutovatelný a dá se říci – i věčný. Poznámka: Žid (s  velkým Ž = příslušník židovského národa), žid (s  malým ž = příslušník židovského náboženství), čerpáno z: TLUSTÁ, K., Úvahy nad Desaterem - dosud nepublikováno.

23

Zlo, neboli neřesti Níže uvedený seznam vznikl vypsáním z dotazníků a rozhovorů všeho, co vnímali senioři v koncentračním táboře jako nejtěžší zlo. A: ANTISEMITISMUS B: BEZCHARAKTERNOST, BEZNADĚJ, BEZMOC, BEZPRÁVÍ, BEZOHLEDNOST, BÍDA, BOLEST C: CYNISMUS D: DĚTI BEZ MATEK E: EGOISMUS F: FANATISMUS, FALEŠ, FAŠISMUS H: HANBA, HLAD, HLOUPOST, HNĚV CH: CHAMTIVOST, CHUDOBA K: KRÁDEŽ, KRUTOST, KŘIVDA L: LAKOTA, LHOSTEJNOST, LEST, LEŽ M: MÉNĚCENNOST, MOC N: NACISMUS, NEDODRŽENÉ SLIBY, NEJISTOTA, NENÁVIST, NEMOC, NEPOCHOPENÍ, NEPRAVDIVOST, NEROZHODNOST, NESVOBODA, NETEČNOST, NEÚCTA, NEVĚRA, NEZÁJEM O: OBAVY, ODLOUČENÍ, ODSOUZENÍ, OPOVRŽENÍ, OTUPĚNÍ P: PEKLO, PODLOST, POHANA, POLITIKA, POMLUVA, PONÍŽENÍ R: RASISMUS, ROZLOUČENÍ S: SMŮLA, STRACH, SMRT Š: ŠIKANA T: TÝRÁNÍ U: ÚZKOST V: VÁLKA, VĚZNĚNÍ, VRAŽDĚNÍ, VYLOUČENÍ X: XENOFOBIE Z: ZABITÍ, ZÁVIST, ZBABĚLOST, ZIMA, ZKLAMÁNÍ, ZLO, ZLOMYSLNOST, ZLOST, ZOUFALSTVÍ, ZPRONEVĚRA, ZRADA, ZTRÁTA IDENTITY Ž: ŽAL, ŽÁRLIVOST

Definice zla Zde jsou uvedeny doslovné citace výzkumného vzorku seniorů na otázku, co je zlo: § Zlo je činit člověku škodu. § Zlo se projevuje mnoha způsoby – například pomlouváním, týráním… § Zlo je součástí života, bez něhož bychom nebyli schopni určit dobro. Je to dvojice, která k sobě patří. § Zlem často bojujeme proti jinému zlu. Otázka je, jestli je to správné…je to dle přísloví „na hrubý pytel hrubá záplata“. § Zlo je negativní postoj, druhy zla jsou různé (ublížení člověku, zvířeti, přírodě…) § Zlo je špatný čin a špatné vlastnosti. § Zlo se rodí ze závisti. Někdo se užírá a snaží se uškodit kde může, a má z toho radost. To je zlo. Od takového člověka je dobré držet se co nejdále. 24

§ Zlo je ubližovat jiným z rasových, náboženských, nebo jiných důvodů. § Zlo je to, co musíme překonávat, kdekoliv se objeví. Nikdy bychom mu neměli ustupovat a podlehnout. Zlo je nepřítel všeho dobrého. Zlo nesmí nikdy zvítězit. Nacisté byli natolik vychytralí, že dokázali udělat např. i z nenávisti vysokou morální hodnotu. Je až neuvěřitelné, že se k takovému pokřivení hodnot snížilo tolik, mnohdy i velmi vzdělaných lidí. „Nenávist ke všemu židovskému byla vydávána za ctnost, ryzí projev árijského pudu sebezáchovy, žádná protižidovská pomluva, předsudek nebo nařčení nebyly dost malé, aby je Němci dnes a denně nešířili.“ (Lustig, 3x18 (portréty a postřehy), 2002, str. 31)

Smrt Smrt se jako jediná objevovala jak v hodnotách dobra, tak i v hodnotách zla, což je samo o sobě na první pohled velmi zajímavé. Ovšem postupně lze rozlišit, že smrt mají v seznamu zla ti senioři, kteří se dosud nedokázali smířit s vlastní smrtelností, nebo dosud nepřijali násilnou smrt svých blízkých v době války. Naopak ti, kteří našli smysl života i přes svůj těžký osud, přijali život i s jeho těžkostmi, se nejen mohou přesto všechno radovat z každodenních drobných radostí života v seniorském věku, ale navíc si klidnou a bezbolestnou smrt přejí a jsou na ni připraveni. Na smrt je možno pohlížet z mnoha úhlů: smrt jako vyvrcholení života, smrt jako milosrdenství, smrt jako únik, smrt jako trest, smrt jako součást života, smrt jako zlo, smrt jako dobro, smrt jako přechod…

Reakce na nespravedlivou smrt Arnošt Lustig popisuje svoji reakci na  otcovu nespravedlivou smrt (byl zabit 28.září 1944 v Birkenau). V uších mu zněla melodie z „Netopýra“ se slovy, že šťasten je ten, který zapomene to, co již nelze změnit. Uvádí, že nebýt kamarádů, jistě by tenkrát nepřežil ani on. Kamarádi jej násilím přivlekli zpět do baráku. Navzdory svým zdravotním obtížím byl do  poslední chvíle svého života tento člověk plný optimismu a  humoru, kterým sršel, kamkoliv zavítal. Byl to oblíbený a milý společník jak mezi mladými studenty, tak i mezi seniory. Je velmi záslužné, že se po celý svůj život snažil mladé generaci předat ty opravdové hodnoty podáváním svědectví z období 2. světové války. „Bylo mi sedmnáct. Přišel jsem ze světa, kde se dobro odměňovalo a zlo trestalo. Stál jsem u sloupů s dráty nabitými elektřinou, pod zataženou oblohou a hodinu nebo dvě zpíval. Stát u drátů bylo zakázáno. Odmítl jsme se vrátit do baráku, protože mi bylo jedno, jestli žiju nebo ne. Asi třicet metrů odtamtud byly plynové komory. Z komínů šlehaly plameny. Naštěstí se mnou byli kamarádi. Celý život jsem měl na kamarády ohromné štěstí. Přitáhli mne zpátky do baráku a riskovali tím život, protože po setmění se za to střílelo.“ (Lustig, A., Odpovědi, 2001, str. 11) 25

Nicholas George Winton Je-li mým úkolem psát o hodnotách seniorů, kteří prošli těžkou zkušeností druhé světové války, těžko mohu vynechat člověka, kterého si za jeho lidský čin váží snad všichni, kteří se s jeho nezištným činem seznámili. Tímto člověkem není nikdo jiný, než Nicholas George Winton. Sir Nicholas George Winton (* 19. května 1909, Londýn) je britský humanitární pracovník, který v  roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí Sir Nicholas George Winton u z  území ohroženého Československa před transportem do  koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království. Nicholas Winton se narodil v  rodině německo-židovského obchodníka. Rodiče na své židovské víře příliš nelpěli a také malého Nicholase nechali pokřtít. Během dovolené v zimě 1938 se zapojil do záchrany židovských dětí z Československa, kterým pomáhal dostat se do Anglie až do vypuknutí války. Po „křišťálové noci“ si mnozí lidé v různých organizacích uvědomili, že Židé pod vládou nacistů jsou v přímém ohrožení života a upravili svoji taktiku – namísto záchrany celých rodin se snažili dostat ze země alespoň děti tím, že jim našli adoptivní britské rodiny. V prosinci 1938 učitel Martin Blake požádal svého přítele Nicholase Wintona, který se zrovna chystal na dovolenou do švýcarských Alp, aby namísto lyžování odjel do Prahy a pomohl pražské kanceláři organizovat dětské transporty. Pro každé dítě do věku 17 let bylo nutné získat náhradní rodinu v Británii a kauci ve výši asi 50 liber, potom již nebyl problém získat pro ně britské vízum a povolení k pobytu. První Kindertransport (dětský transport) z  Prahy byl vypraven 14. března 1939 s pouhými dvaceti dětmi. Nejpočetnější byly transporty červencové (každý více než 100–200 dětí). Poslední dětský transport byl vypraven 2. srpna 1939, kdy celkový počet zachráněných dětí dosáhl 669. Za své nejsmutnější zážitky z té doby Winton považuje dojmy z utečeneckých táborů, kde byli lidé z obsazeného pohraničí, a ještě horší prý byla chvíle, když se dozvěděl, že poslední transport 1. září, který měl být nejpočetnější, už nevyjede. Z dětí, které jím měly odjet, většina holocaust nepřežila. Přestože Nicholas Winton svůj čin nepovažuje za nic výjimečného a nikdy o něm 26

sám nemluvil, náhoda v roce 1988 způsobila, že se o transportech ohrožených dětí z Prahy do Londýna dozvěděla jeho žena Greta tím, že nalezla seznamy dětí a příslušné dokumenty na půdě v domě, kde Wintonovi bydleli. Předala vše historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s „jeho dětmi“ v pořadu televize BBC That’s Life (TAKOVÝ JE ŽIVOT). Pozornost veřejnosti se k němu ale upřela až po dalších deseti letech, když jeho příběh znovu připomněl režisér Matěj Mináč ve  filmu „VŠICHNI MOJI BLÍZCÍ (1999)“, dokument „SÍLA LIDSKOSTI – NICHOLAS WINTON (2002) A DOKUMENT S HRANÝMI REKONSTRUKCEMI NICKYHO RODINA (2011)“. Mezi zachráněnými „Wintonovými dětmi“ byly rovněž dvě klientky DSP Hagibor. Obě dvě patřily shodou okolností k nejstarším zachráněným dětem. Paní Susanne se rovněž zúčastnila akce „Winton Train“, která se uskutečnila v  září 2009 na  počest dětí, kteří se již do posledního vlaku nedostaly. Paní Eva se bohužel pro svůj zdravotní stav nemohla vzpomínkové cesty zúčastnit. Vydání této publikace se nedožila. (Zdroj: http://as.wikipedia.Olg/šili/Nicholas_Winton)

Winton Train Dne 1.září 2009 v 9.01 vyjel z pražského hlavního nádraží vlak Winton Train na svou čtyřdenní cestu. Mimořádná souprava projela trasu, kterou by přesně před 70 lety absolvovaly děti z posledního Kindertransport, který zmařilo vypuknutí války. Winton Train (česky Wintonův vlak) byl speciální historický vlak vypravený 1. září 2009 z pražského hlavního nádraží, který dojel 4. září 2009 na nádraží Liverpool Street Station v Londýně. Jízda byla připomínkou 70. výročí činu sira Nicholase Wintona, který v roce 1939 odvezl z protektorátu Čechy a Morava do Londýna 669 převážně židovských dětí, aby je tak uchránil před nacistickým režimem. Poslední, nejpočetnější a nacisty nepovolený transport měl vyjet právě 1. září 1939. Ve Winton Trainu jeli, kromě 22 za války zachráněných dětí, i studenti a novináři. V Londýně na nádraží vlak přivítal osobně sir Nicholas Winton.

Příběhy Wintonových dětí Paní Susanne Jednou ze zachráněných Wintonových dětí je také klientka Klubu Hagibor paní Susanne. Do transportu se dostala s velkou dávkou štěstí. Vždyť byly vybírány jen děti do 16 let a mladé Susanně bylo tehdy 15 let a 10 měsíců. Susanne dnes žije v  Londýně. Otec Susanny byl německý Žid, navíc socialista 27

a novinář; tahle kombinace ho katapultovala mezi první jména na černé listině nacistických pohlavárů. Utekl s rodinou z Berlína do Prahy, ale nepomohlo to. „Jednou, v dubnu 1939, mi maminka řekla, že půjdeme na Václavák. Že tam uvidím tátu, který se v té době už skrýval. Ale že mu nesmím říkat táto, aby to někdo nezaslechl. Tatínek měl tehdy nalepený plnovous, sluneční brýle a divnou čepici. To bylo naposledy, kdy jsem ho viděla.“ Susanne se narodila v Berlíně. Otec byl redaktorem Socialistického listu. Byl dobře obeznámen s politickou situací v té době v Německu, proto se ještě před válkou všichni přestěhovali do  České republiky. V  ČR navštěvovala německou školu, ale měla možnost učit se i češtinu, kterou dodnes nezapomněla. (Jenom v písemném styku preferuje angličtinu nebo němčinu). Její spolužačkou byla Helena Zmatlíková. Měla mladšího bratra, který byl stejně jako Susanne zachráněn Nicolasem Wintonem. Jako dítě byla p. Susanne (dle svých slov) hyperaktivní a neposlušná. Ještě před válkou vstoupila do organizace, která sdružovala socialistickou mládež. Válku strávila v  Anglii, kde se stala oblíbenkyní paní Wintonové, která se jí hodně věnovala údajně proto, že jako nejstarší zachráněné dítě měla jiné potřeby, než ostatní děti. Obstarávala jí ošacení atd. Později se z nich staly velké přítelkyně. Dodnes se k ní rodina Nicolase Wintona hlásí jako ke své rodinné přítelkyni. Paní Susanne se též zúčastnila oslavy 100- ch narozenin Nicolase Wintona. 1.září vyjela paní Susanne opět Wintonovým vlakem do Anglie, aby se připojila k ostatním, kteří chtěli tímto uctít památku dětí, které se již do posledního vlaku nedostaly, ale také pro připomenutí tohoto velkého příběhu. 1. září 2009 krátce před odjezdem paní Susanne odpovídá na dotazy zvědavců. Na otázku „Jak vypadalo loučení na nádraží v roce 1939?“ odpovídá: „...a víte, že vůbec nevím! Já si ani nedokážu vybavit, kdo mne na to nádraží tenkrát vyprovodil. Myslím, že tam asi musela být maminka, ale nevybavuje se mi to. Vím jenom to, že jsem se těšila a jedinou starost jsem měla, jestli budeme bydlet ve stanech. Jezdili jsme totiž často s mládeží pod stan a to se mi líbilo. Ani ve snu by mne nenapadlo, že své rodiče již nikdy neuvidím!“ Rodiče paní Susanne se časem dostali do  některé severské země, odkud dětem poslali pohlednici, pak už o  nich jejich děti nikdy neslyšely. Později (v  roce 1947) se však paní Susanne dozvídá o tom, jakým způsobem její matka za velmi dramatických okolností zemřela (v  roce 1943). Loď, na  které se její matka plavila najela na minu (před fašisty rodiče emigrovali do Norska, ovšem Norsko je vydalo). Dnes žije paní Susanne v Londýně. Občas přijede do Prahy za svými přáteli a srší dobrou náladou, je neuvěřitelně vitální a zvídavá. Její bratr již nežije. Na otázku, proč se rozhodla zúčastnit se projektu Winton Train odpovídá: „Když moje kamarádka Maggie, kterou znám už skoro osmdesát let, přiletěla až z Chicaga, tak jsem jí přece nemohla říct, že nepřiletím z Londýna!“ Paní Susanne je veselá, optimistická a plná energie. Její věk by jí nikdo nehádal. Před nástupem na vzpomínkovou cestu je však daleko více dojatá, než byla tehdy: „Když jsem dnes uviděla vlak, rozplakala jsem se“ Paní Susanne se vrátila do Čech poprvé v roce 1984. Zjistila, že má doma sestřenici, která prošla několika koncentračními tábory. Od roku 1995 se do Čech vrací pravidelně a tráví půl roku v Čechách a půl roku v Anglii. Na obou místech má spoustu známých. Je jimi doslova obklopena. (Zdroj: www.sibik.cz/index.php?vyber=text&detail=34) 28

A  jak odpovídá paní Susanne na  otázky v  dotazníky se můžete dočíst v malé ukázce: u JAKÉ HODNOTY BYLY PRO VÁS OSOBNĚ DŮLEŽITÉ PŘED VÁLKOU? Být částí společenství, skupiny (např. od 12 do 15 let jsem byla něco jako skaut –to bylo pro mne velmi důležité – někam patřit). Tak to mám ostatně i dnes. u KDE JSTE PROŽIL (A) 2.SVĚT. VÁLKU? V Anglii jako Wintonovo dítě. Nejdříve jsem byla přidělena mladému manželskému páru, ale oni byli chvilku po  svatbě, prožívali líbánky a  co s téměř dospělou slečnou? Cítila jsem se tam tak trochu nadbytečná. Oni si pravděpodobně mysleli, že dostanou nějakou malou holčičku. Zažádala jsem tedy o  přeřazení do  jiné rodiny a tím jsem to vyřešila i za ně. Hodně jsem se spřátelila s  maminkou pana Wintona a  staly jsme se přítelkyně. Ona byla moc milá a měla mne ráda, kupovala mi oblečení a tak. u CO BYLO PRO VÁS NEJTĚŽŠÍ? Pro mne bylo nejtěžší to, že jsem se po válce dozvěděla všechny hrůzy, co se staly! A také to, že rodiče nepřežili a už je nikdy neuvidím! u CO VÁM POMÁHALO PŘEKONAT NEJVĚTŠÍ ÚTRAPY? Pomohlo mi to, že jsem byla mladá a silná. Také mi velmi pomáhalo přátelství ostatních lidí.To bylo pro mne velmi důležité. u BYL(A) JSTE VĚŘÍCÍ PŘED 2.SVĚT. VÁLKOU? Ne u BYL(A) JSTE VĚŘÍCÍ BĚHEM 2.SVĚT. VÁLKY? Ne u JSTE VĚŘÍCÍ NYNÍ? Ne, ale je to moc hezká pohádka…, já nejsem věřící, ale je mi dobře v kruhu těch, co věří… u POMÁHALA VÁM VÍRA V NĚCO JINÉHO? (pokud ano, jaká) Ano, víra v život. Život jde dál! u JAKÉ HODNOTY BYLY PRO VÁS OSOBNĚ DŮLEŽITÉ BĚHEM 2.SVĚT. VÁLKY? Pro mne to byli lidé okolo mne a jejich přátelství. To mi zůstalo do dnešního dne. Přátelství je pro mne jedna z největších hodnot! u CO BYLO PRO VÁS NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PO SKONČENÍ VÁLKY? Zjistit, co se stalo s rodiči (to se mi povedlo až v roce 1947). 29

JAKÉ HODNOTY JSOU PRO VÁS DŮLEŽITÉ DNES? Přátelství, zdraví, energie a láska. u JAKÉ HODNOTY VÁM BYLY PŘEDÁNY JIŽ V DĚTSTVÍ V RODINĚ A PŘETRVALY U VÁS JAKO ZÁSADNÍ DO DNEŠNÍHO DNE? Přátelství a komunikace. (Dodnes velmi mnoho a ráda mluvím…) u UVĚDOMIL (A) JSTE SI, ZDA U VÁS V URČITÉ DOBĚ DOŠLO KE ZMĚNĚ HODNOT? (POKUD ANO, JAKÝCH A KDY?) Ano, po válce jsem si uvědomila, že materiální věci pro mne nemají tu hodnotu jako dříve. Důležitý je charakter a vlastnosti, ne věci. u MYSLÍTE, ŽE PŘINESLA 2. SVĚTOVÁ VÁLKA PRO LIDSTVO TAKÉ NĚCO POZITIVNÍHO. POKUD ANO, CO? Válka nic pozitivního nepřinesla, ale cizí lidé k sobě měli mnohdy blíže a uměli si navzájem pomáhat. To se potom zase pomalu vytratilo. Lidi vždy stmelí nějaká těžká doba nebo katastrofa. u CO JE PODLE VÁS POTŘEBA ZMĚNIT ( ZAJISTIT, UDĚLAT), ABY SE JIŽ NIKDY NIC PODOBNÉHO NEOPAKOVALO? Bylo by potřeba vyměnit lidstvo na této zemi za moudřejší. u UVEĎTE PROSÍM TŘI PRO VÁS NEJDŮLEŽITĚJŠÍ HODNOTY V SOUČASNOSTI? Přátelství, dobrá nálada, zdraví, jistota v sebe a okolí a zabezpečení základních životních potřeb. u PROČ JSTE NEUPRCHLI DO CIZÍ ZEMĚ, KDYŽ BYLO DOSTI INFORMACÍ O TOM, CO SE DĚJE…? Uprchli jsme všichni! Nejdříve z Německa (tatínek byl antifašista), později já s bratrem do Anglie a rodiče do Norska, které je bohužel vydalo… u CO SOUDÍTE O  SVÉM ŽIVOTĚ DNES, KDYŽ SE OHLÉDNETE NAZPĚT? V ČEM VIDÍTE JEHO HLAVNÍ SMYSL? I přesto, že jsem v životě dělala chyby, byla jsem velmi samostatná a zvládla jsem to! u

Paní Eva Paní Eva také patřila mezi děti, jimž se říká Wintonovy, protože se zachránila právě v jednom z Wintonových vlaků. (Pozn.: Paní Eva se vydání publikace nedožila.) V době prováděného výzkumu bylo paní Evě 89 let. Už jako osmnáctiletá se ale za 2. světové války starala o české děti, které navštěvovaly tamní Československou exilovou školu. Budoucí manžel mladé Evy v této škole učil a ona sama v ní pracovala jako zdravotní sestra. „Já jsem jela s nimi, abych je trošku usměrňovala a starala se o ně. Já už jsem byla dospělá. Můj mladší bratr byl přihlášený na další turnus, ale začala válka, a pan Winton už nemohl nic dělat.“ Dnes paní Eva vzpomíná, jak v květnu roku 1939 oslavila osmnáctiny a za pár dní na Wilsonově nádraží již nastupovala do vlaku do Anglie. Patřila v něm k nejstarším. Doma zůstali rodiče a  oba bratři, které čekal koncentrační tábor. Již po  pár dnech v Anglii psala domů, aby si ji vzali zpátky, ale pak zjistila, že má v pase napsáno: Cesta zpátky nežádoucí. Čs. exilovou školu ve Velké Británii zřídila Benešova londýnská vláda po okupaci Československa. Chodily do ní děti československých politiků a diplomatů, ale i děti 30

baťováků a zaměstnanců dalších čs. firem v Anglii. A také tzv. Wintonovy děti, tedy děti ze židovských rodin v Československu, které před smrtí v plynových komorách zachránil tehdy třicetiletý makléř Nicholas Winton. Zvláště o ty menší děti se v Čs. exilové škole starala mladá Eva. „Chodila jsem s nimi k doktorovi do města, protože jsme bydlili na vesnici, a starala jsem se, aby se pořádně myly za krkem a za ušima. Byly tam taky malé děti, které potřebovaly i takovou mateřskou péči. Dvě malé holčičky vždycky přišly, zaklepaly a říkaly: ošetřovatelko, já jsem se přišla na vás podívat.“ Rodina Evy za války zahynula. V Anglii pak, právě v exilové škole, poznala svého budoucího manžela. Učil tam češtinu a francouzštinu. „Manžel byl původně ve Francii, učil v Dijonu. Nejdřív tam byl jako dítě, od patnácti let, udělal tam maturitu. A potom tam v roce 1938 přijel jako vedoucí české skupiny. A pak odtud utíkal do Anglie. Oni nejdřív nevěděli, kam jedou. Nasadili je do lodí, co se v nich vozí uhlí, a jeli na Gibraltar. Teprve tam se dozvěděli, že pojedou do Anglie.“ Vojenský tábor, kam nakonec nastávající manžel zamířil, byl nedaleko Čs. exilové školy. Škola si ho od armády „vypůjčila“ jako profesora francouzštiny na zkoušky maturantů. Nakonec v ní ale zůstal celých pět let. A jak exilová škola vypadala? „Ta škola původně byla v takovém sídle. Nebyl to zámek, ale velká budova, která se na školu nehodila. Byla tam zima, voda tam netekla, špatně se to dalo vytopit, takže ty děti dost strádaly. A my taky, s nimi.“ Obecnou školou a  později i  gymnáziem, které bylo součástí Čs. exilové školy ve Velké Británii, prošly během války stovky dětí. Některé z nich se po válce vrátily do Československa. Mnoho dětí tu ale ztratilo své rodiny a zůstaly ve Velké Británii. Dnes žijí po celém světě. (Zdroj: http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/eva-krusinova-se-za-valky-starala-o-deti-v-cs-exilove-skole-v-britanii) A jaké hodnoty jsou pro paní Evu důležité? „Zdraví, přátelství a vzájemná úcta mezi lidmi.“ Co pomáhalo mladé Evě překonávat nejtěžší chvíle? „Víra, že se sejdu se svými blízkými!“ Na otázku, zda si v určité době uvědomila změnu hodnot odpovídá: „Ano, dřív pro mne měli hodnotu peníze, ale během války se to zcela změnilo!“ A co soudí o svém životě dnes, když se ohlédne nazpět? „Když jsem byla mladá, byla jsem blbá. A vždy mi vadila lhostejnost ostatních lidí.To mi zůstalo dodnes. Smysl svého života vidím ve svých dvou dětech...“

31

Analýza dat z dotazníkového šetření JAKÉ HODNOTY BYLY PRO VÁS OSOBNĚ DŮLEŽITÉ PŘED VÁLKOU? odpovědělo nejvíce respondentů rodina (celkem 15 ze 30, tedy 50%). Na tuto otázku uváděli respondenti v průměru 2 různé hodnoty (limit jim nebyl zadán). Na druhém místě byla nejčastější odpověď přátelství a láska (celkem 11 ze 30). Třetí nejčastěji uváděnou hodnotou bylo vzdělání a škola (celkem 9 z 30). Poté byl velký propad mezi četností hodnot, některé hodnoty se vyskytovaly dokonce jednotlivě, některé obdržely 2, výjimečně 3 hlasy (např. umění, práce, domov). 2 respondenti uvedli, že před válkou nad životními hodnotami vůbec nepřemýšleli, protože byli příliš malí. CO VÁM POMÁHALO PŘEKONAT NEJVĚTŠÍ ÚTRAPY? ODPOVĚDĚLO: § 9 respondentů - naděje a víra, že bude lépe (že se uvidí opět s rodinou atd.) § 9 respondentů - přátelství § 7 respondentů - rodina § 4 respondenti - láska § 4 respondenti - mládí a síla Ostatní uváděné hodnoty mají nízkou četnost (nejčastěji se vyskytují 2 x). Jsou to: knihy, silná vůle, hudba, štěstí a náhoda, práce, mládí a síla, umění. VÍRA V BOHA Byl(a) jste věřící před 2. svět. válkou? Odpovědělo 14 respondentů z 30 – ANO, 13 NE, 3 NEVÍM. Byl(a) jste věřící za 2. svět. války? Odpovědělo 15 respondentů ANO, 12 respondentů NE, 3 respondenti NEVÍM. Jste věřící nyní? Odpovědělo 18 respondentů ANO, 10 respondentů NE, 2 respondenti NEVÍM. Z tohoto celkového skóre lze usuzovat na skutečnost, že i když před válkou věřil v Boha přibližně stejně velký počet respondentů jako za války, a víra v Boha se časem jaksi „ukotvila“ a zesílila, je zcela patrný jistý „zmatek“ v této víře. Ten je zřejmý až při pohledu na konkrétní dotazníky, kdy je nejzajímavější fakt, že jen málo z respondentů uvádí stejnou (ať už kladnou či zápornou) odpověď na  všechny tři otázky. Není bez zajímavosti, že nikdo z respondentů neuvádí, že jim nejvíce pomáhala překonat nejtěžší útrapy víra v Boha. Z toho lze usuzovat na hledání cesty seniorů k víře a k Bohu. 12 respondentů uvedlo, že jim za války víra v Boha velmi pomáhala. JAKÉ HODNOTY BYLY PRO VÁS OSOBNĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ BĚHEM 2. SVĚT. VÁLKY? 12 respondentů odpovědělo rodina, 8 vítězství nad fašismem (jinými slovy svoboda), 7 přátelství, 5 láska, rovněž 5 charakter, jenom 3 uvádí život. Po 2 „bodech“ získávají jídlo, vzdělání, četba, mít se kde umýt, přístup na WC. To je velmi zajímavé vzhledem k tomu, že nebyly uspokojeny základní lidské potřeby, přesto jsou pociťovány jako důležitější hodnoty vyšší. 32

Citát: „Maslow dále určuje jistý celek hodnot, hodnot bytí, které staví nad a  mimo uskutečnění sebe samých. Jsou charakteristikami reality, a nikoliv citů nebo emocí. Tyto hodnoty, které označuje za  „metapotřeby“, jsou mimo jiné pravda, krása, dobro, jednota, transcedence dichotomií (překonání rozporů ve vyšší syntéze), vitální energie, jedinečný charakter osoby, dokonalost a  nutnost, vzájemná závislost, spravedlnost, řád, prostota, bohatství srdce, milost, smysl pro hru a humor, nezávislost a smysl pro život (Maslow, 1970 a 1976).“ (Soudobé teorie vzdělání, Bertrand, Y. str. 32.) CO BYLO PRO VÁS NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PO SKONČENÍ VÁLKY? 12 respondentů ze 30 odpovědělo - zjistit informace o tom, co se stalo s rodinou, 8 respondentů uvádí založení nové rodiny, 7 respondentů uvádí začít nový život, 4 respondenti uvádí domov, a rovněž 4 dokončit školu (vzdělání). (Někteří respondenti uvádějí 2 - 3 hodnoty současně, všechny byly zahrnuty do  výzkumu). Překvapivě pouze 1 respondent zmiňuje jako důležitou hodnotu - mír. Je možno si to vysvětlit tím, že po tolika letech čekání na mír lidé již chtěli začít konečně žít nový život a mír a svoboda (1 respondent) byly pro ně v tu chvíli samozřejmostí.Většina respondentů hleděla s nadějí do budoucnosti a nechtěli již ze života promarnit ani minutu. Pouze u 2 respondentů je zřejmá ztráta chuti do života. Uvádějí, že již pro ně nebylo důležité nic, rodina byla vyvražděná. JAKÉ HODNOTY JSOU PRO VÁS DŮLEŽITÉ DNES? Odpovědělo 12 respondentů rodina, 11 zdraví, 10 přátelství, 9 hodnoty charakterové, 4 lásku, 4 mír, 3 potřebu užitečnosti, 2 vzdělání, 2 dobrou smrt, 2 pravdu, 2 peníze a materiální zabezpečení. Z výše uvedeného je patrné, jak hodnota zdraví postupně nabývá s věkem na důležitosti a nastupuje do popředí, přičemž hodnota rodiny a potřeba přátelství je stále velmi důležitá. UVĚDOMIL (A) JSTE SI, ZDA U VÁS V URČITÉ DOBĚ DOŠLO KE ZMĚNĚ HODNOT? POKUD ANO, JAKÝCH A KDY? Odpovídá 16 respondentů ano. Některé odpovědi respondentů na tuto otázku: § „Po válce pro mne ztratily hodnotu materiální věci“ § „Když jsem se dozvěděla, že můj otec zemřel na pochodu smrti, změnily se mi všechny dosavadní hodnoty“ § „Úplně – chtěla jsem studovat medicínu, ale po  návratu z  Osvětimi (3 roky pozn. autorky) jsem nesnášela pohled na krev a mrtvé“ § „Ano, ale hodnoty se mi změnily až po manželově smrti, po válce jsem si nic takového neuvědomovala“ § „Ano, uvědomila jsem si, že nejen rodina je příbuzenstvo, ale celé lidstvo, a to je potřeba mít na paměti“ § „Ano, vím, že se mi během života hodnoty změnily, ale probíhalo to nepozorovaně“ § „Ano pro mne ztratily hodnotu materiální věci, jedinou hodnotou najednou byly lidské životy“ 33

§ „Ano, po válce (asi po třech letech – to jsem již měla odstup) jsem si to srovnala v hlavě a uvědomila jsem si, že materiální věci nemají hodnotu, jsou jen prostředkem k životu“ § „Ano, v jednom bodě. V politickém náhledu na život“ § „Ano, když jsem po válce začala chodit do zaměstnání“ § „Ano, dvakrát. Poprvé když mne odvezli do Německa (totální nasazení), podruhé když jsem se opět setkal s rodiči. Uvědomil jsem si, že nemohu jen brát, ale musím i sám dávat. Také jsem si uvědomil, že jsem to já, kdo řídí svůj život a bere za něj odpovědnost“ § „Ano, probíhalo to plynule během života, válka to urychlila, také urychlila dospívání“ § „Ano, dříve pro mne měly hodnotu peníze, ale během války se to zcela změnilo“ § „Ano, během války. Dříve pro mne byla důležitá rodina, za války bylo důležité přežít, dnes je pro mne důležitá pravda“ § „Smrt mé sestry byl ten předěl“ § „Válka byla ten katalyzátor zralosti života“ Ostatní respondenti uvádějí , že hodnoty se jim během života nezměnily, nebo si toho nevšimli. Změna hodnot Vystihuje ji tato citace: „Zima 1944 definitivně uzavřela moje dětství i dospívání. Mizely poslední zbytky důvěřivé dětské víry v dobro, spravedlnost a pravdu. Je to zvláštní, že jsem právě tohle prožívala v poslední válečné zimě.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 189) CO JE PODLE VÁS POTŘEBA ZMĚNIT (ZAJISTIT, UDĚLAT), ABY SE VÁLKA JIŽ NIKDY NEOPAKOVALA? Zde jsou odpovědi 22 respondentů, ostatní se k otázce neuměli vyjádřit. Cituji: § „Aby veškeré lidstvo vymřelo a začalo znova“ § „Je potřeba vyměnit lidi na této zemi“ § „Změnit politiku“ § „Výchovou změnit egoismus, změnit politiku, předávat svědectví z války mladým lidem“ § „Národy se musí mezi sebou domluvit“ § „Nic, nejde to“ § „To ví jenom Bůh“ § „Poučit se, mít dobrý charakter a mít schopné lidi ve vládě“ § „Nic, lidé jsou nepoučitelní“ § „Musí se zvolit ti správní lidé, aby budoucnost byla dobrá“ § „Slušnost“ § „Šoa se již nikdy opakovat nemůže, jiné genocidy se dějí na  různých místech světa pořád a lidstvo si s nimi poradit neumí“ § „Šířit zásadu lásky mezi lidmi“ § „Lidé se nikdy nepoučí“ § „Výchovu, ale je to těžké…“ § „Podávat svědectví o tom, co se stalo jako varování“ § „Nevím“ 34

§ „Aby lidé uznali, že je lepší spolu komunikovat, než válčit“ § „Stále deklarovat víru v dobro, víru v lidskost a víru v život. Stále a vždy deklarovat, že všichni (Židé, Arabové i křesťané) jsme potomci Abrahámovi“ § „Vychovávat děti. Vštěpovat jim pravé hodnoty“ § „To je těžké, leccos se stále opakuje. Zlepšit výchovu mládeže směrem ke slušnosti“ CO SOUDÍTE O  SVÉM ŽIVOTĚ DNES, KDYŽ SE OHLÉDNETE NAZPĚT? V ČEM VIDÍTE JEHO HLAVNÍ SMYSL? odpovědělo 20 respondentů: § „Dělala jsem chyby, ale byla jsem samostatná, to jsem zvládla dobře“ § „Že jsem žila zbytečně. Manžel mi brzy zemřel, bylo mi 67 let.“ § „Štěstí, že přišel rok 1989, i když pak přišlo i rozčarování“ § „Snažila jsem se něco udělat pro druhé lidi“ § „Vztah s mým mužem a 2 děti, které jsem vychovala“ § „Nevidím žádný smysl svého života“ § „ V pracovitosti“ § „V pomoci, kde je třeba“ § „Že jsem vychovala 2 děti, a ty zase má vnoučata“ § „V lásce, hudbě a umění“ § „Po válce jsem byla nešťastná. Byla jsem úplně sama a nechápala jsem, proč jsem přežila, když tolik hodných lidí nepřežilo. Dnes si myslím, že bych měla, pokud jsem schopna, informovat další generace o svých zkušenostech“ § „Nic dobrého“ § „Byla jsem lékařka, to mne celoživotně naplňovalo“ § „Udělala jsem v životě spoustu blbostí, které nemohu zpětně změnit, ale vcelku jsem žila krásný život, mám skvělou rodinu a jsem šťastná“ § „Nevidím žádný smysl!“ § „Nevím, snad jsem byla potěšením pro rodinu.“ § „Hlavní smysl vidím ve své rodině“ § „Když jsem byla mladá, byla jsem blbá. Vadila mi lhostejnost ostatních lidí. Smysl svého života vidím ve svých dvou dětech“ § „To, že jsem přežila“ § „Že jsem byla celý život slušná ke svému okolí (to se vyplácí). Poznala jsem celý svět. Je potřeba si vzít příklad ze světa. To naši politici nedělají. Výjimkou byl Havel. Takové politiky potřebujeme. Také Masaryk. Z nich si máme vzít příklad“ Z výše uvedených odpovědí jednoznačně vyplývá, že ne všichni respondenti našli smysl svého života, respektive - ne všichni dokázali dát svému životu smysl. 10 respondentů se k  otázce smyslu svého života nechtělo nebo neumělo vyjádřit vůbec. Nebylo by bez zajímavosti udělat průzkum, jak by odpovídali na stejnou otázku senioři z běžné populace bez zatížení prožitkem holocaustu. Bylo by pro ně snadnější formulovat smysl svého života, anebo naopak, přemýšleli nad smyslem svého života méně, protože je k tomu okolnosti tolik nenutily? Interview Anglické slovo interview je složeninou (inter = „mezi“ a view = „názor, pohled“) naznačující, že jde o interpersonální kontakt. 35

Interview je výzkumnou metodou, která umožňuje zachytit nejen fakta, ale také hlouběji proniknout do motivů a postojů respondentů. (P. Gavora, 1996, str. 65). Při interview je možno sledovat i  některé vnější reakce respondenta a  podle nich potom pohotově usměrňovat další průběh kladení otázek. (J. Skalková a kol., 1983, str. 92 in P. Gavora, 1996, str. 65). Interview nabízí větší pružnost a volnost než dotazník. Otázky, které respondent nepochopil je možno přeformulovat jinými slovy, a tím se dobrat odpovědi. Také je možno klást doplňující otázky. Formu interview jsem uvítala v případech, kdy jsem viděla, že respondent byl potěšen zájmem o dané téma a chtěl pokračovat dalším vyprávěním, anebo naopak v případě, kdy metoda dotazníku nebyla pro respondenta příjemná. Výhodou je blízký osobní kontakt, nevýhodou je větší časová náročnost jak při samotném dotazování, tak i při zpracování a vyhodnocování odpovědí. Někdy se stávalo, že měl respondent při vyplňování dotazníku zájem „dovysvětlit“, proč odpovídá na uvedenou otázku způsobem, kterým odpovídá. Potom se metoda interview sama nabízela jako navazující a doplňující. V mnoha případech bylo zřejmé, že oslovený senior využil možnosti hovořit na téma životních hodnot k jisté rekapitulaci svého života, a to buď vědomě nebo nevědomě. Každopádně jsem si během těchto rozhovorů čím dál více uvědomovala přínos nejen pro můj výzkum, ale současně i přínos pro seniora, který byl až překvapivě často potěšen zájmem o svou osobu. Tím získalo interview druhou polohu, která byla neméně zajímavá a důležitá. Domnívám se, že senior v takto vysokém věku a s takovými životními prožitky, jako osoby s prožitkem holocaustu, má ještě větší potřebu rekapitulace svých životních postojů a hodnot, než je tomu u běžné populace ve stejné věkové skupině. Navíc tato metoda přispívá k dalšímu prohloubení vztahu mezi respondentem a  dotazovatelem, což je v  tomto případě velmi důležité, protože se oba aktéři v podstatě každodenně setkávají a kvalitní péče o seniory takto specificky postižené je – a měla by být - založena i na kvalitním vztahu. Interview se nejčastěji odehrávalo v pokoji seniora, případně v dalších prostorách DSPH (např. v knihovně, když byla volná) a to z důvodu nerušení vnějšími podněty a hlukem. U seniorů je výběr vhodného prostředí pro interview velmi důležitý, protože v takto vysokém věku se velmi lehce nechá senior vyrušit, zapomene myšlenku, kterou chtěl říci, nedokáže se opakovaně zkoncentrovat a velmi rychle se unaví, pokud by se rušení mělo opakovat. Této situace jsem si byla vědoma a snažila jsem se zmiňovaná rizika co nejvíce eliminovat. Interview jsem se souhlasem dotazovaného buď nahrávala na zvukový záznam, nebo jsem si během rozhovoru dělala poznámky a bezprostředně poté jsem zaznamenala zjištěné odpovědi. Druhou možnost jsem volila buď v případě, že senior s nahráváním nesouhlasil, nebo bylo zřejmé, že by jej nahrávání brzdilo v otevření se, rovněž v případě, kdy se nečekaně naskytla přirozená situace pro interview a bylo potřeba využít příležitost i za předpokladu, že interpretace nebude doslovná. V takovém případě jsem ihned po skončení interview co nejpečlivěji zaznamenala zjištěné informace s co možná nejpřesnější původní formulací, aby nedocházelo ke zkreslení z důvodu časové prodlevy. Po skončení interview jsem získala velké množství informací, které jsem se snažila seřadit do kategorií a tyto kategorie následně vyhodnotit. Základní problémy s validitou odpovědí při interview jsou podobné jako u dotazníku. Uznává se, že čím je větší spontánnost respondenta při tomto kontaktu, tím je validita odpovědí vyšší. (J. Švancara a kol., 1980, str. 69 in P. Gavora, 1996, str. 70). 36

Paní Hana Z rozhovoru s paní Hanou vyplývá spousta zajímavých skutečností. Jednou z nejmarkantnějších asi je, že paní Hana ještě i  ve  svém věku stále hledá svou vlastní identitu. Nejlépe je to patrné v jejím vztahu k Bohu a k náboženství jako takovému. I když sama sebe označuje za ateistku, ve skrytu své duše v Boha doufá a dokonce se i modlí. Zajímavé je i to, že celý život trpěla jako Židovka tím, že strávila šest let v koncentračním táboře, ale současně její židovství ji po celý zbytek života paradoxně pomáhalo. Tato její ambivalence se promítá do celé její osobnosti, čemuž pochopitelně odpovídá i její psychický stav. Jednoznačně ale zdůrazňovala během celého rozhovoru, že pro ni je nejdůležitější hodnotou její rodina a také zdraví.

Pan Gustav Poté, co jsem dělala rozhovor s panem Gustavem, mi tento muž následující den sdělil, že jej rozhovor inspiroval k  hlubšímu zamyšlení nad životními hodnotami a v podstatě sám navrhl, že by je písemně zpracoval k případnému využití pro diplomovou práci. Nadšeně jsem souhlasila. V tu dobu jsem netušila, kolik hlubokých filosofických debat bude na toto téma následovat, a jak budou pro mne přínosné co se týče vhledu do „duše“ seniora, který prožil 2. světovou válku na východní frontě společně se svou manželkou. V této nelehké životní etapě přišli o svou malou dcerku, ale přesto nezatrpkli a dokázali vzít život do svých rukou s velkým odhodláním bojovat za správnou věc. A to jak v přeneseném významu, tak i fyzicky se zbraní v ruce. Ukázalo se, že takovéto zamyšlení nad hodnotami je velice důležité nejen  pro něj, jakožto člověka na sklonku svého života, ale také pro celé jeho okolí, protože velmi často zaváděl rozhovory na téma životních hodnot. Domnívám se, že bude pro čtenáře velmi zajímavé přečíst si celou úvahu nad životními hodnotami a přesvědčit se, že, že i v tak vysokémvěku může mít člověk velmi mladistvé a moderní názory, přitom prodchnuté jistou nadčasovostí a současně nadhledem nad situací. (viz. str. 41 - 44)

Dílčí závěry a interpretace výsledků Během výzkumu se potvrdila předpokládaná hypotéza, že základní hodnotový žebříček si člověk nese svým životem v podstatě od dětství. Jeho základy byly dány výchovou a prostředím, ve kterém se člověk pohyboval. Jak se shodli respondenti, během období dětství nad svým žebříčkem hodnot příliš neuvažovali. Vše se jim zdálo být dané a automatické, nebyl důvod nad větším hloubáním. Polovina dotázaných seniorů uvedla, že nejdůležitější hodnotou v tomto období byla rodina. Potom následují hodnoty vztahu (přátelství, později láska), na třetím místě vzdělání (škola). Lze předpokládat, že ke stejnému výsledku bychom došli v jakékoliv jiné komunitě. 37

Přelom přichází až s  obdobím 2. světové války, kdy dochází k  zajímavé změně hodnot, která ovšem není na první pohled zcela zřejmá. Jedná se o změny ve víře v Boha. 14 respondentů uvedlo, že před válkou věřilo v Boha a současně 17 respondentů uvedlo, že po válce věřilo v Boha. Čistě matematicky bychom mohli vyvodit, že válka pouze 3 respondenty přivedla k přehodnocení vztahu k Bohu, a to směrem k víře. Pravda je ovšem jiná. Téměř všichni respondenti (až na malou výjimku) uváděli, že během války se jim víra v Boha zcela změnila. Ti, co před válkou věřili, za války víru ztratili, a  naopak ti, co před válkou nevěřili, začali v  Boha doufat, začali se modlit a mnozí z nich si víru uchovali dodnes. V každém případě prožití útrap za  války v  koncentračním táboře zcela jistě bylo oním spouštěcím mechanismem, který vedl k nutnosti přehodnocení jejich dosavadního vztahu k Bohu. Že byla tato transformace u každého individuální, je více než pochopitelné. Zajímavý je také fakt, že během války zůstávají stejné preference hodnot jako před válkou, tedy hodnota rodiny je stále na první pozici. Objevuje se nová důležitá hodnota – vítězství, jinými slovy potřeba svobody. Hodnota vztahu (přátelství a láska) nadále zůstává jako důležitá, ale přidává se nová hodnota – důležitost morálky a charakteru. To je rozhodně potvrzením domněnky, že lidé, kteří byli vystaveni útrapám holocaustu, byli přinuceni nejen konfrontovat se se svým stávajícím žebříčkem hodnot, ale současně začali přemýšlet o  smyslu všeho dění kolem nich a  ptát se, jakou roli v tom celém hrají oni sami. Po válce zůstává hodnota rodiny stále mezi nejpreferovanějšími hodnotami. Důležité pro všechny respondenty bylo zjistit, co se stalo s rodinou, dát ji opět dohromady, eventuálně založit rodinu novou. Hodnota rodiny zůstává pro seniory, kteří přežili holocaust, i v současnosti nadále aktuální. Vyrovnává se jí pouze hodnota zdraví, což je i vzhledem k jejich věku pochopitelné. Potřeba vztahová (přátelství, láska) zůstává nadále mezi preferencemi. Nově se objevuje hodnota „dobré“ smrti. Jedno z nejzajímavějších zjištění ovšem bylo zcela nepochybně to, že 16 respondentů si uvědomilo změnu ve svém žebříčku hodnot. Nejčastěji uvádějí, že předělem byla buď válka, nebo smrt někoho blízkého. Velmi překvapivě ovšem vyznívá rekapitulace odpovědí na otázky smyslu života, kdy 4 senioři doslovně přiznávají, že smysl svého života nevidí v ničem, 10 respondentů na tuto otázku nedokázalo odpovědět vůbec. Pouze 12 respondentů dokázalo formulovat, v čem vidí smysl svého života.

38

Životní příběhy

Paní Eva Paní Eva si během věznění v  koncentračním táboře pravidelně psala deník. Ten byl mnohem později vydán pod názvem TEREZÍNSKÝ DENÍK 1941-1945. SVĚDECTVÍ O  ŽIVOTĚ A  SMRTI V  TEREZÍNSKÉM GHETTU. Deníkové zápisy Evy ležely dvacet let bez povšimnutí v  jedné staré truhle. Sešity popsané německým těsnopisem objevily děti paní Evy. Deník poté s  manželem přeložili do  češtiny a  poté přepsali na  psacím stroji. Nakonec se deník dočkal knižního vydání - vyšel nejdříve v USA, později v Německu a v roce 2009 v České republice. „Deník ale není pouhou – byť mimořádně působivou - dokumentací osudu jedné české Němky židovského původu, přibližuje niterné pocity mlav dého člověka konfrontovaného s tragédií svých nejbližších a  perzekucí celé židovské komunity. Tíživá realita vystavuje zkoušce Evin žebříček životních hodnot a formuje ho. Vedle strachu o fyzické přežití zní z deníku úpěnlivé: Budeme ještě schopni žít na svobodě jako lidé?“ (Terezínský deník, Předmluva, str. 7, Vojtěch Blodig a Ondřej Klípa) Paní Eva působí velmi skromným dojmem. Uvnitř této drobné a křehké dámy se ale ukrývá obrovská vnitřní síla. Je neuvěřitelné, co všechno musela překonat a přitom zůstala milá, vstřícná a  neztratila víru v  člověka. Na  dotaz, jak se vyrovnala s tím, co prožila, říká: „Já neumím nenávidět a pomstít bych se také nikomu neuměla…“ Jak Eva popisuje konec války, kdy šel z Terezína do Polska jeden transport za druhým, je uvedeno v následující ukázce: „…nakonec jsem zůstala zcela sama. Jako první šel v říjnu Otta, pak mí rodiče. Tehdy jsem se hlásila do transportu dobrovolně, šla jsem až k Lagerkommandantovi Rahmovi a prosila ho, aby mě pustil do Polska s rodiči. Marně. Byla jsem však již naprosto zlomená a apatická. Můj život ztratil smysl, můj deník ztratil smysl a já jej přestala psát.“ (Terezínský deník, str. 157) Z  dotazníku paní Evy vyplývá, že po  celou dobu jejího života byly nejdůležitějšími hodnotami přátelství, láska, rodina, vztahy mezi lidmi a naděje, že bude lépe. Na otázku uvědomění si změny hodnot odpovídá: „Pro mne věci ztratily hodnotu, jediné hodnoty jsou pro mne lidské životy! Několikrát jsem přišla o vše, co jsem měla ráda a dnes vím, že to není důležité.“ 39

Paní Eva definovala ve své knize důležitou hodnotu jak pro sebe, tak pro budoucí generace - nepodléhat lákavým slibům. To se vymstilo nejen jí a její rodině, ale v podstatě všem, kteří stále věřili, že to nakonec ti fašisti nemyslí tak zle…Současně však vyslovuje obavu, že se lidé nikdy nepoučí. Přesto však říká: „Dnes si myslím, že bych měla, pokud jsem schopná, informovat další generace o svých zkušenostech.“ Paní Eva nakonec měla štěstí v neštěstí. Během války přišla o celou blízkou rodinu, ale nakonec skončil její příběh ´happyendem´, když se po válce po šesti letech setkala se svým snoubencem. Jemu se povedlo emigrovat do Anglie a vyřídil i pracovní místo Evě, ale protože nebyla plnoletá, nedostala povolení od úřadu. Že ale nebylo vše tak růžové, dokládá malý dovětek v dotazníku: „Po válce jsem byla nešťastná, byla jsem úplně sama a nechápala jsem, proč jsem přežila, když tolik hodnotných lidí nepřežilo…“ a také ukázka z její knihy z července 1943: „V poslední době jsem poprvé začala pochybovat, zda se s Richardem kdy uvidíme, a když už, zda mezi námi bude vše nezměněné. Mamka je o  tom sice skálopevně přesvědčena, ale čtyři roky jsou hrozně dlouhá doba. Richardovi je třiatřicet let. Může tak dlouho čekat? Mně je dvaadvacet, což už je u dívky dost vysoký věk. Co budu dělat?Někdy jsou okamžiky, kdy pochybuji o sobě samé, kdy mám strach, že zůstanu sama. Čtyři roky jsem tak pevně věřila, a nikdy mě nenapadla možnost, že již nejsem zasnoubena.“

Pan Gustav

v

40

Pan Gustav se v  podstatě již v  dětství zamiloval do  sestry svého spolužáka (jí bylo asi 8 let) a  tuto dívku si také na začátku druhé světové války vzal za ženu. Celý život ji miloval a když v roce 1994 ovdověl, byla to pro něj těžká životní zkouška. Ale mezi tím pochopitelně byl jejich život vyplněn opravdu velmi bohatě a je docela obtížné, pokusit se jej stručně vepsat do pár řádků. Ale přesto: pan Gustav se rozhodl pro studium medicíny, kterou stihl dostudovat velmi těsně před nástupem Hitlera. Jeho žena už bohužel takové štěstí neměla a  museli začít z  Rakouska prchat dříve, než dokončila 4 semestr medicíny. Vzhledem k tomu, že pan Gustav získal po  otci československé občanství, rozhodli se svou ženou uprchnout před Hitlerem

do Prahy. V Praze nějakou dobu pracovali a bydleli v podnájmu. Brzy však začalo být i v Praze pro Židy nebezpečno, proto se rozhodli pro útěk do Polska a později přes Polsko dále na východ. Jejich cesta nebyla vůbec lehká, a to nejen pro různé strasti během války, kvůli postupující frontě atd., ale také i pro to, že v tu dobu již měli malou dcerku, která jim ve věku ani ne jednoho roku umírá. To byla pro oba manžele těžká doba. Stále jsou nuceni prchat před postupující frontou dále do Ruska, kde se na krátký čas setkávají s částí své rodiny (s matkou manželky, a její nejstarší dcerou a dvěma dětmi). Poté se pan Gustav dozvídá z radia, že se Češi mohou hlásit jako dobrovolníci do Československé zahraniční armády. Nezaváhá ani na  chvilku a  ihned odjíždí na  několikatýdenní výcvik. Když zjišťuje, že se mohou hlásit i ženy, brzy za ním přijíždí manželka a nastává etapa jejich života ve vojenské uniformě. Pan Gustav sloužil až do konce války jako vojenský lékař v bojových liniích na frontě a jeho žena jako ošetřovatelka. Během války se jim předčasně narodilo ještě jedno dítě, které se ovšem udusilo přímo při porodu. Jejich armáda postupovala přes Buzuluk až na naše území, kde postupně osvobozovala jednotlivá města. Když se v květnu 1945 dostali až do Prahy, zjistil pan Gustav, že rodiče byli odesláni transportem do koncentračního tábora Terezín, odkud byli ihned přemístěni dalším transportem neznámo kam. Vzhledem k tomu, že se již nikdy nepovedlo vypátrat jejich další stopy, je více než pravděpodobné, že vzhledem ke svému věku byli posláni rovnou do Osvětimi do plynu (rodičům již bylo téměř 60 let…). Zdrcený Gustav zjišťuje, že z  velké rodiny přežila jen malá část, která se zachránila útěkem do  Izraele. Po  válce dostali v  Praze byt (ve  kterém bydlí pan Gustav dodnes) a  oba s  manželkou začali pracovat ve vojenské nemocnici. Jeho manželka si udělala ošetřovatelský diplom, poté co volila mezi obnovením studia medicíny, nebo založením rodiny. Nakonec vyhrála rodina a manželům se narodili brzy za sebou dva synové. Dnes má pan Gustav opět rodinu, kterou tvoří také dvě vnučky, které jdou ve šlépějích svých předků a profese lékaře se zde vysloveně dědí. Pro pana Gustava je rodina velmi důležitou hodnotou. On sám říká, že důležitá je také bezpodmínečná láska a přátelství. Důkazem toho, že pan Gustav je přes svůj vysoký věk schopen nejen přemýšlet o svých hodnotách, ale dokonce také pružně měnit postoje, je následující citát: „Na stará kolena zjišťuji, že se stále mám co učit, pochopil jsem, že člověk se také musí naučit milovat i sám sebe, a že to není sobectví, ale nutnost…“ Jeho neutuchající optimismus a chuť do života je stálým příkladem nejen ostatním seniorům, kteří se s ním velmi rádi setkávají, ale také i zaměstnancům Domova sociální péče Hagibor, pro které je až nepochopitelné, kolik energie je v tomto člověku. Možná to bude částečně i jeho životním mottem, které zní: „Nikdy nepřestávej začínat a nikdy nezačínej končit“ Dokladem toho může být také zahájená výstava jeho obrazů, nebo sál praskající ve švech u příležitosti oslavy jeho neuvěřitelných narozenin, kde si nejen s chutí zatancoval, ale vydržel zpívat pevným hlasem do pozdních odpoledních hodin.

Úvaha pana Gustava o životních hodnotách „Hodnota je vlastně relativní pojem. V podstatě existují přinejmenším dva druhy hodnot. Jednak materiální hodnoty a lidské hodnoty. K materiálním hodnotám lze počítat např. pěkný 41

byt, auto, drahé oblečení a  dostatek peněz ke  splnění různorodých přání (k  cestování atd.) Avšak zde se chci zmínit především o lidských hodnotách, což je daleko těžší. To není z důvodu podceňování materiálních hodnot, ale chci se zde vyjádřit především k lidským hodnotám, protože ty bývají často podceňovány a  tím také přispět k  jejich případné popularizaci. Jde např. o Lásku, přátelství, spolehlivost, toleranci, sociální cítění, radost z dávání dárků, trpělivost, snášenlivost, atd.. Řekl bych, že komu takové hodnoty jsou dány, je snadněji je používat, než o nich psát. Civilní kuráž jako odvaha vystoupit proti nějakému bezpráví bez ohledu na možný dopad pro daného člověka. Já rozhodně nechci být lhostejný, pokud jsem svědek nějakého bezpráví. Pomluva - v Tóře je psáno, že hned po vraždě je to nejtěžší hřích. Očištění, omluva, sociální rehabilitace.... Je totiž nesnadno popisovat, jak se tyto hodnoty získávají, jak kde a kdy podle nich jednat, to musí každý člověk, který takové hodnoty a vlastnosti má, sám vycítit, protože takový člověk ani nemůže jinak. K lidským hodnotám bych na prvním místě jmenoval lásku, protože ta je ve skutečnosti královnou mezi hodnotami. Mám na mysli biblický pojem lásky, kdy bylo vysloveno přání, aby člověk miloval svého bližního jako sebe samého. To je požadavek, který já ještě zcela plnit nedovedu, už z toho důvodu, že jsou situace, ve kterých se já pramálo miluji. Snad je chyba v tom, že sám sebe ani správně milovat neumím, to znamená, že bych se v tom ohledu ještě potřeboval od  někoho přiučit. Vím jenom, že by bylo krásné, kdyby lidé se takto navzájem mohli milovat a mít se rádi. Na světě by nebylo války, lidé by své spory řešili v míru, tak jak se spory řeší například uvnitř rodiny. Jako druhou nejdůležitější hodnotu pokládám přátelství. To je velice příbuzné lásce, v podstatě nejdůležitější součást lásky. Láska přátelství vlastně obsahuje. Dále si vážím svobodu a pokládám ji za velice důležitou hodnotu.Také smysl pro spravedlnost, trpělivost, snášenlivost, pochopení pro jiné lidi, ochotu jim prominout chyby. Naopak za nepřípustné pokládám sebemenší náznak xenofobie. Pokud si dobře vzpomínám, měl jsem lidi rád již od dětství. Pamatuji si, že asi ve věku osmi až čtrnácti let jsme rád sbíral známky. Zejména u mne budily zájem cizí známky, na nichž byl zobrazen například slon, pyramidy, nebo černoši, indiáni, Číňani. To vedlo později k tomu, že jsem se začal zajímat o cizí národnosti, o jejich život, jejich dějiny a tím mi byli stále bližší a měl jsem je rád. Další důležité hodnoty pro mne jsou snaha pomáhat jiným, jak jen mohu a pochopení pro sbírky pro potřebné lidi. K tomu mne asi vedlo to, že fond organizace pro pomoc studentům při židovské obci města Graz (Štýrský Hradec), kde jsem studoval a žil se svými rodiči a prarodiči, mi později umožnil studium na univerzitě. Můj otec pracoval jako úředník s malým platem a tím pádem by mí rodiče nebyli schopni zaplatit studium medicíny a nákup drahých učebnic. To mi teprve umožnilo stipendium, které mi poskytla tato organizace z fondu, do kterého přispívali různí sponzoři. Domnívám se, že to je důvod, proč ochotně až do dnešního dne přispívám alespoň skromnou finanční hotovostí různým organizacím, jako je např. UNICEF, mezinárodnímu fondu pro děti, zoologické zahradě „na slony“, obětem povodní apod. V tomto směru také na mne zapůsobila kniha Ericha Fromma „Mít nebo být“. Je ještě mnoho jiných hodnot, které jsou pro mne zajímavé. Například, že mnohdy je daleko důležitější umět poslouchat, než mluvit. Ale shrnuto –jako nejdůležitější hodnoty se mi jeví ty hodnoty, které vedou k pomoci druhým. Také ke studiu medicíny mne vedlo silné přání umět pomáhat ostatním – nemocným. 42

Dále mne napadá ještě další lidská hodnota, a tou je tzv. civilní kuráž. To je v podstatě odvaha říci do očí i kritickou pravdu na adresu někoho nadřízeného nebo nějaké třeba vlivné osobě bez ohledu na to, že se mohu stát i objektem pomsty , nebo že daná osoba svou chybu vůbec nepřizná. Nyní bych se chtěl pokusit analyzovat otázku lidských hodnot. Jsou v podstatě tři možnosti získání hodnot: buď jsou vrozeny (uloženy v genech), ,nebo získány vlivem výchovy v rodině, ve škole atd.., nebo je kombinace obou jmenovaných faktorů. Myslím, že se smím počítat ke třetí skupině. Jsou-li oba rodiče a snad i prarodiče obdařeni takovými pozitivními lidskými hodnotami – mohou být tyto hodnoty alespoň částečně přeneseny na jejich děti. Z vlivů prostředí může hrát nemalou úlohu také náboženství. Rodiče mé matky byli hluboce věřící Židé, více než mí rodiče, ale ode všech mi bylo často zdůrazňováno, že Bůh si přeje, aby člověk dělal co nejvíce dobrých činů. V hebrejštině se to nazývá „micvot“. To na mne mělo jistě velký vliv. V deseti letech jsem vstoupil do sportovní organizace židovské obce v Grazu, která měla hebrejský název Techelet-lavan (Modro-bílá).Tato organizace měla stejné zásady jako Skaut: sport, přísný režim, v létě stanování, zpěv kolem táborového ohně, ale především- každý člen musel vykonat denně alespoň jeden dobrý čin. Jako příklad bylo uvedeno: bezpečně převést staršího člověka pes ulici, nebo pomoci takovému člověku s těžkou taškou atd. Ještě i dnes se snažím nějaký dobrý čin denně vykonat a cítím se zvlášť dobře, mám-li k tomu příležitost. Z vlivu prostředí je rozhodně důležitý vliv kamarádů. Závěrem bych chtěl zdůraznit, jak rozhodující a příjemné je pro starého člověka jednání okolí. Například personálu v domovech seniorů. V této souvislosti často myslím na 2 zaměstnankyně denního centra seniorů. Jedna z  nich byla první vedoucí denního centra seniorů, která měla takové láskyplné jednání ke každému člověku, že vždy když vstoupila do denního centra, její obličej se rozzářil milým úsměvem. Lidé někdy říkali: „sluníčko se objevilo“. Jméno té druhé, vám nechávám jako hádanku. Obě dvě mají vlastnost už jen pohledem a úsměvem rozdávat lásku. Mám lidi rád a mohu potvrdit pravdu pořekadla: „kdo má lidi rád, má mnoho sester a bratrů“. Hlavní rysy mnohých lidských hodnot existovaly uvnitř kmenů rodin už v prehistorických dobách - např. umění. Umění má pro mnoho lidí nesmírnou hodnotu. Neuvedl jsem tuto hodnotu mezi prvními, protože se mi zdálo, že mou slabostí pro umění (zejména hudbu a malování) – nic nedávám. Nehraji na žádný hudební nástroj. Pro mne osobně ale mají hudba a malování velkou hodnotu. Ne tím, že bych všemu rozuměl, jako někteří lidé, kteří dokáží odborně popsat jak kdo hrál, a co skladatel chtěl svým dílem vyjádřit, ale tím, jak na mne jejich dílo působí, jak ovlivňuje moji náladu. Dovedu však jen říci, co se mi líbilo nebo nelíbí. Některá abstraktní malířská díla, která mnohdy na velkém plátně ukazují např.dlouhou červenou čáru velký zelený kruh a přitom jsou „znalci“ uvedeni jako významná díla (pochází-li od známých jmen), a ne od školáka, který třeba namaloval něco podobného na zeď. Na takovém „uměleckém díle“ dokážou takovíto „znalci“dokonce poznat, co tím chtěl malíř vyjádřit. Nedávno jsem četl knihu od Ephraima Kišona, který uvádí, že tito „znalci“ nemohou psát, co si o  takovém obraze doopravdy myslí, protože mnozí milovníci malířství by je mohli obvinit z toho, že nerozumí modernímu umění. Já rád maluji, za  malíře jsem se však ještě donedávna nepokládal. Maluji, protože mne to baví. Některé mé obrazy se také líbí i ostatním, ale teprve po nedávné výstavě části mých obrazů jsem začal věřit, že mají hodnotu nejen pro mne, neboť několik lidí, kterým mohu důvěřovat, mi řekli, že se jim mé obrazy líbí. Od té doby začínám věřit, že jsem „také“ malíř, ovšem jen s malým „m“. 43

Hodnotu má pro mne také zpěv, mám rád zejména lidové písně a podařilo se mi již několikrát zpěvem potěšit jiné lidi. Někdy se naopak já rád přidám k ostatním. Zpěv lidových písní působí na mne jako dobré víno. Další, co má nesmírnou hodnotu pro mne i nespočet dalších lidí je příroda. Její význam je pro celé lidstvo značný. Mám rád zejména hory, moře, lesy. Když mám problémy, smutek a vůbec, když je mi těžko na duši, jsou mi hudba nebo příroda jako uklidňující lék. Myslím, že podobně to působí na skoro každého člověka. Podobné to je, když maluji. Umění zpestřuje život člověka už od pravěku, kdy na mnoha místech, zejména v jeskyních jednotlivci malovali na stěnách obdivuhodné obrazy“.

Úvaha pana Gustava o lásce Láska je nejhezčí vztah mezi dvěma živými bytostmi, zakládá se na vzájemném porozumění a vrcholné vzájemné náklonnosti, na souladu názorů, zájmů a podobnosti lidských hodnot. Nechci se šířit o všech krásných pocitech provázejících opravdovou lásku. Jednak jsou všeobecně známé, zejména těm, kteří lásku prožili a  prožívají a  nejlépe znají hřejivý pocit štěstí člověka, resp. páru, který lásku prožívá. (A mimoto jsem v „Listu Hagibor“ nedávno o lásce psal.) Chci se proto zmínit i o jiných aspektech lásky. To, co se o lásce píše, platí v podstatě o vzájemné lásce. Ta vyvolává u obou bytostí vrchol tohoto zázraku – oboustranné prožití lásky. Je-li však láska jen jednostranná, mluvíme spíše o lásce nešťastné. Někdo si může myslet, že láska existuje jen mezi mužem a ženou, ale láska také může existovat ve  všech zemích v  malém procentu mezi ženou a  ženou a  rovněž mezi mužem a  mužem. V  některých zemích je taková láska „oficielně“ uznávána, v jiných – není uznávána a dokonce trestána. Medicína takové vztahy jako realitu přírody uznává. Chci se také zmínit o lásce mezi jinými tvory než jsou lidé. K otázce, zda existuje láska ve světě zvířat, je podle mého názoru jasné, že ano. Nejnápadnější je jejich mateřská láska. Myslete např. na „opičí“ lásku u opic a jiných zvířat ve vztahu ke svým potomkům. Ale také mezi člověkem a zvířetem může existovat láska, jak je známa láska člověka k svému psovi, koni apod. Vždyť některý člověk právem říká, že miluje svého psa. Pes neovládá třetí signální soustavu, a  proto nemůže svému pánu vysvětlit, resp. povědět, že ho má velice rád, ale jeho druhá signální soustava mu vystačí, aby mu to dal najevo a aby poznal, že ho jeho pán miluje. Samozřejmě má tato láska jiné formy a projevy než u člověka, ale jeden podstatný rys je i u této lásky společný, co se snad nedá vysvětlit biologicky, ale rozumí tomu lidé, kteří připouští jakýsi „šestý smysl“. Věřím, že takový smysl byl vyvinut u pravěkého člověka, který byl daleko blíž přírodě než dnešní přetechnizovaný člověk. Znám je tento „šestý smysl“ např. u  některých psů, kde jejich pán nebo pečovatel daleko od nich zemřel a pes projevuje v tom okamžiku nevysvětlitelný neklid a vydává ze sebe hlasité zvuky, které do jisté míry připomínají hlasitý pláč člověka. Bylo hlášeno 44

několik takových případů. Těžko takové případy vysvětlit logicky. Myslím, že mozek při své činnosti vysílá nebo přijímá na určité vlnové délce „zprávy“i na větší vzdálenost. Myslím, že i u vzniku lásky mezi mužem a ženou hraje takový „šestý smysl“ svou úlohu, protože často ani nemůžete vznik lásky vysvětlit. Jsou případy, kdy se zeptáte mladé dívky, co se jí na  partnerovi tak líbilo, že se do  něho zamilovala. A  poctivá odpověď zněla: „Já ti to ani nevím. Hezký není, žádné významné postavení nemá, nevím, prostě se mi začal líbit. A když i on mi dal najevo, že i já se mu líbím, bylo mi jasné, že patříme dohromady.“ I tady mám ten dojem, že zde hrají úlohu nějaké neznámé vlivy přírody a člověk jim podlehne díky nějakému „šestému smyslu“. Ten je podle mého názoru častěji ještě zčásti zachován u žen než u mužů. Muž často váhá a není si jistý, jestli jej jeho vyvolená také miluje. A přece se nezřídka stává, že muž se konečně rozhlédne a řekne: „Já ti musím něco říct – já tě miluji“. A jako odpověď slyší: „Já jsem to věděla – nebo cítila – já tě také už dlouho miluji.“ Gustav

Paní Renka Narodila se jako jedináček. Rodiče žili v  Josefově. Ani sama neví proč, ale většinu dětství strávila u  babičky s  dědou, kteří ji v  podstatě vychovávali. Milovala je. Když začala válka, snažili se rodiče, dokud to šlo, tajně platit soukromého učitele. Později to bylo nemožné jednak proto, že to bylo velmi nebezpečné, jednak proto, že do jejich velkého domu bylo nastěhováno několik židovských rodin, takže nejenže nebylo nikde žádné soukromí, ale také byli nuceni propustit služku, bylo tedy spousta práce s  vařením a  úklidem. A mladá Renka se musela otáčet. Navíc se starala o dvě malé děti, jejichž rodiče byli odvlečeni gestapem a  již se nikdy nevrátili. Renka se těchto dětí ujala, jako by byly její vlastní, přesto, že jí bylo něco kolem 15 let. Nakonec si nacisti vzpomněli i  na  tyto děti a poslali je do plynu. Renka byla společně s  rodiči poslána transportem do  Terezína. v Zpátky se již vrátila bez otce. Ba45

bička s dědou šli do transportu později, zato však okamžitě do plynu. Tak zůstala Renka po válce sama a čekala, až se její matka, která byla ještě v karanténě, vrátí a zařídí si spolu nový život. Ale ještě ji čekalo jedno velké zklamání, a sice to, že její velká kamarádka, která celou válku přežila (nebyla Židovka), a jejíž rodina chtěla Renku přes válku u sebe ukrýt, krátce po válce umírá na tuberkulózu. Ještě Rence posílala do Terezína balíčky s potravinami. Také za to byla vyslýchána gestapem. Po válce se Rence navrátil také její milovaný strýc s velmi podlomeným zdravím, ale především zlomen psychicky. Již se nedokázal zapojit zpět do života a brzy umírá. Ani další život se však s Renkou příliš nemazlil. Jak při studiu na vysoké škole, tak i v celém dalším životě jí s železnou pravidelností házeli klacky pod nohy komunisté. To byl také hlavní důvod, proč své dceři schválila emigraci. Dnes žije její dcera v Kanadě, kde je úspěšná v hudbě, ovšem paní Renka se s ní vídá málo, svá vnoučata nevídá téměř vůbec. Jak sama říká, to je daň za svobodu. Nikdy by si neodpustila, kdyby dceři emigraci neschválila a ona by prošla takovým peklem na zemi jako její matka. Všechno ostatní je již snesitelné. Paní Renka napsala o  svém životě knihu, kterou příznačně nazvala PEVNOST MÉHO MLÁDÍ. Pevnost proto, že se narodila v Josefově, což je v podstatě město pevnost. Za války byla transportována do Terezína – také pevnosti. Po válce se opět vrací do Josefova. Celé mládí tak doopravdy prožila v pevnosti. Dnes žije paní Renka na Hagiboru. Pevnost to sice není, ale tak trochu může pro diváka zvnějšku působit. Tentokrát snad jen pozitivním způsobem. Z autobiografické knihy paní Renky byly v této práci použity poměrně často citace pro jejich velkou autentičnost, bezprostřednost a výstižnost. Tím pomáhají dotvářet obraz životních hodnot člověka přeživšího koncentrační tábor a podstatným způsobem zdůraznit preferenci lidských hodnot nejen v  době míru, ale také v  těžkém období života člověka, jakým válka bezesporu je.

Paní Hilda

u

46

Životní příběh paní Hildy je uveden v příloze. V dotazníku paní Hilda odpovídá na otázky velmi stručně, ale vyplývá z něj jednoznačně, že i přes svůj velmi vysoký věk měla své životní hodnoty přehledně srovnané a  měla v  nich jasno. Na  dotaz, co jí osobně pomáhalo překonávat největší útrapy, odpověděla, že to

byla rodina, přátelství, milované knihy a víra v Boha. Na dotaz ohledně víry uvádí jako jedna z mála, že byla věřící jak před válkou, tak za války a je věřící stále. Paní Hilda byla přesvědčena o tom, že je velice důležité, aby se lidé mezi sebou naučili komunikovat. Viděla to jako jedinou možnost předcházet dalším válkám. Jako nejdůležitější hodnotu v životě vnímala rodinu.

Paní Dora Paní Dora je rodačka z Karlových Varů. Její tatínek, byl obchodník s  obuví. Maminka, byla v  domácnosti a starala se o rodinu. Dořin o tři roky mladší bratr zemřel ve třech letech na záškrt. Od té doby chtěla být dětskou lékařkou. Stále má mladší sestru Gitu, s  níž sdílela společný osud. Za první republiky žili v Karlových Varech. Město bylo německé, takže chodila do  německých škol. Obecnou školu začala navštěvovat ve Varech, pak přešla do Mostu, kde bydlela u  babičky. Zde nastoupila na místní gymnázium. Rodiče se sestrou šli do transportu v  létě 1942, Dora pak v  září téhož roku. V terezínském ghettu byla přes rok. V  prosinci 1943 putovala celá rodina do Osvětimi. Rodiče zde v zemřeli. Doře s  Gitou se podařilo přežít. 15. července 1945 se vrátily do Prahy. Skončila válka. Doře bylo 24 let, odešla zpátky do  Varů, kde pracovala v  elektrárně. Znovu se potkala se svým chlapcem. Egon Pick měl podobný osud. Jeho tatínek zemřel v Terezíně, maminka v Osvětimi. Po válce si počeštil jméno na Pešek. Po svatbě žili v Pardubicích, kde manžel dostal v restituci továrnu na perník. Byli stoupenci sociální demokracie. Po únoru 1948 museli odejít. Továrna jim byla znárodněna. Manžel získal zaměstnání v oplatkárnách ve  Varech. V  roce 1950 se jim narodil syn Milan. Po  mateřské dovolené nastoupila Dora do podniku Restaurace a jídelny, kde pracovala jako účetní. Ve stejném podniku byl zaměstnaný také manžel. V roce 1961 se přestěhovali do Kadaně, kde dostali byt. Poměry se pozvolna uvolňovaly. Po sovětské okupaci mohli Peškovi zůstat v zahraničí, ale syn byl na vojně, takže se vrátili. Za Husákovy normalizace Dora nadále pracovala v podniku Restaurace a jídelny, a to až do odchodu do důchodu. Starala se o rodinu, manžel už byl nemocný. Po  tom všem, co prožili, chtěli mít poklidné 47

stáří. Po listopadu 1989 Dora Pešková hodně cestovala, např. byla třikrát v Izraeli. Syn Milan dostal v restituci zpět továrnu. Byl to však danajský dar, stálo ho to zdraví. (Jaroslav Rokoský, Život je ztrátový, 2009)

Úvaha paní Dory nad životními hodnotami „Co si člověk cení během života nejvíce? Tyto hodnoty jsou různé u  každého. To záleží od mnoha okolností. Velkou úlohu hraje výchova. Naše generace měla jiné ideály než dnešní mládež. Měli jsme své rodiče v úctě a domnívám se, že pro nás byli rodiče důležití a stejně tak dobrý vztah k nim. Milovali jsme školu, vzdělání, divadlo, koncerty a dobré knihy. Když jsem byla tázána, co si přeji k narozeninám, tak to byla vždy dobrá kniha. Naši mládež to většinou nezajímá. Přirozeně stárnutím se mění hodnoty, přišel čas období Hitlera a všechny ty další zlé události. Přišli jsme o  svůj domov. V  tomto období byla nejdůležitější rodina (zůstat co nejdéle pohromadě). Brzy jsme zapomněli na krásnou dobu dětství a uvědomovali jsme si, jakou cenu má holý život. Rádi jsme se vzdali drahocenných věcí, jen abychom uchránili život sobě a našim blízkým. Přišli jsme o všechno, ale nejbolestnější byla ztráta našich blízkých. Nicméně život jde dál a naštěstí člověk zapomíná na všechna utrpení. Po ztrátě naší rodiny nová rodina pro nás velmi mnoho znamenala. Děti a jejich zdraví jsou nejdůležitější a znamenají více, než cokoliv jiného. Člověk pozná, že nejdůležitější v životě není bohatství, ale zdravá a milující rodina. Bohužel to není každému přáno a část mládeže nechápe, co se odehrává v myšlení starších příbuzných. Dávají přednost povrchní zábavě a sexu. Přesto jsem přesvědčena, že dozrají a pochopí.“ Z výše uvedených odpovědí vyplývá několik velmi zajímavých skutečností. Především je velmi zajímavý postoj paní Dory k víře v Boha, a to z toho důvodu, že uvádí, že je nevěřící a nikdy se za věřící nepovažovala, ale je o ní známo, že v domově seniorů, kde bydlí, každý pátek zahajuje šábes a pronáší modlitbu jako věřící židovka. Také je za „dobrou židovku“ svými vrstevníky považována. Tento poměrně ambivalentní vztah k víře je rozhodně zajímavý. Neméně zajímavá je rovněž odpověď na otázku, „v čem vidí hlavní smysl svého života?“ Odpověď typu „to, že jsem přežila“ by mohla napovídat, že na takovou otázku vlastně nedokáže odpovědět. Možná, že hledání odpovědí je příliš bolestivé, a proto zůstávají otázky nezodpovězeny i přes vysoký věk paní Dory. „Podstatné je to, že kdo šel dál, ten v Terezíně ještě viděl sanatorium. I když to tam bylo strašné. Ale pro ty, co šli dál, tam bylo ještě dobře.“ Dora

Paní Věra Když jsem jednoho dne oslovila milou a nenápadnou (a stále se mírně usmívající) paní Věru, jestli bych s ní mohla mluvit o jejích životních hodnotách, odpověděla mi, že velmi ráda, ale že si to musí nejdříve nechat projít hlavou, abych na ni nepospíchala. Protože jsme se potkaly na zahájení výstavy obrazů paní Helgy Hoškové, ráda jsem souhlasila, že se za mnou zastaví po  chvíli, že nikam neodcházím. Za malou 48

chvíli se opravdu vrátila se slovy: „ Pro mne jsou určitě důležité tyto hodnoty – zdraví, rodina mír, ale pokud máte zájem, raději Vám své myšlenky napíšu na  papír“. Byla středa odpoledne. V pondělí ráno se paní Věra náhle objevila na chodbě Hagiboru a s úsměvem mi podávala bílou obálku se slovy: Tak tady to je…“

Vyznání paní Věry „Chtěla bych Vám povědět o své zkušenosti, kterou jsem zažila po operaci rakoviny prsu, kdy jsem cítila, že se musím vyrovnat se životem, který jsem do té doby žila (a možná i s jeho brzkým koncem). Bylo mi 40 let. Krátce předtím mi zemřela moje maminka na rakovinu. Nebyla jsem s její smrtí dosud vyrovnaná. Když jsem otevřela oči po narkóze a viděla jsem manžela sedět v rohu místnosti plakat, byla moje první myšlenka to, že musím být statečná. Tím se ve  mně odstartoval zvláštní proces. Myslela jsem nejdříve na  to, jaký byl můj život do  té doby – mé dětství a  rané mládí v  zevním blahobytu, ale také ve  stísněné a neharmonické atmosféře domova, které jsem nerozuměla a  jen jsem tiše trpěla. V  pubertě jsem vážně onemocněla tuberkulózou a  v  tomto stavu jsem vešla do  té děsivé doby německé okupace a období holocaustu. Po  ztrátě domova, rozvodu rodičů - loučení s  tatínkem (který mi byl vším), i  s  celou jeho rodinou, z  níž se už nikdo nevrátil. Pak čekání na zprávy od nich a hrůza ze zpráv, jak všichni zahynuli. Po té - zhoršení mé nemoci a  také už i  jistota, že nemohu mít děti. A léta stálého doufání v návrat tatínka a zá49

roveň starost o matku, která se nedokázala vyrovnat se svými omyly. Má snaha jí pomoci, ale současně má nedokonalá schopnost změnit náš narušený vzájemný vztah. Pak, v příliš mladém věku a  nezkušenosti, provdání se za  staršího muže – invalidu bez paže z  bojů u Dukly (člověka dobrého srdce, ale psychicky nevyrovnaného). Měla jsem snahu a dobrou vůli mu pomoci, ale nebyla jsem zralá na tak těžký úkol. Ale přesto jsme to oba i s našimi chybami nějak do té doby dožili. To byl v hlavních obrysech můj život do té doby – kdy jsem se zadívala z okna nemocničního pokoje na košatý strom a jeho větve chvějící se ve větru. Uvědomila jsem si to nesmírné bohatství v přírodě, které jsem navzdory všemu těžkému dokázala prožívat. Třeba i jen pohledem na oblaka na nebi, zralé lány polí i strniště. Moje duše se rozevřela krásám přírody a to mi zůstalo až do dnešních dnů. Pak to byly také knihy - moji nejvěrnější přátelé, později i hudba a výtvarné umění, to vše mě posilovalo a obohacovalo ve vděčnosti za život a chápání jeho duchovních poselství. To vše mne také dávalo sílu v mé snaze pomoci trpícím, pochopit chybující na mé cestě k moudrosti. To je má odpověď na vaši otázku životních hodnot. Je mi 85 let. Věra. P.S. Moje z nejmilejších knih posledních let je Filosofie Emmanuela Lévinase, vracím se stále ke knize Etika a nekonečno – chodím denně 2-3 hodiny sama do přírody, když nelze jinak, tak do Stromovky nebo na hřbitov. Stromy a oblaka mne stále okouzlují…“

Anonimní ukázka dotazníku JAKÉ HODNOTY BYLY PRO VÁS OSOBNĚ DŮLEŽITÉ PŘED VÁLKOU? Přátelství, rodina (rodiče a sestra) KDE JSTE PROŽIL (A) 2.SVĚT. VÁLKU? Lodž (Polsko), Osvětim, Bergen Belsen CO BYLO PRO VÁS NEJTĚŽŠÍ? Selekce a rozloučení s tatínkem. Také neustálá nejistota. CO VÁM POMÁHALO PŘEKONAT NEJVĚTŠÍ ÚTRAPY? Naděje, že opět budeme s rodinou. BYL(A) JSTE VĚŘÍCÍ PŘED 2.SVĚT. VÁLKOU? Ne BYL(A) JSTE VĚŘÍCÍ BĚHEM 2.SVĚT. VÁLKY? Ne JSTE VĚŘÍCÍ NYNÍ? Ne JAKÉ HODNOTY BYLY PRO VÁS OSOBNĚ DŮLEŽITÉ BĚHEM 2.SVĚT. VÁLKY? Mít co jíst, mít se kde umýt, přístup na WC. CO VÁS BĚHEM VÁLKY NEJVÍCE PŘEKVAPILO, UDIVILO? Plynové komory. CO BYLO PRO VÁS NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PO SKONČENÍ VÁLKY? Mít kde bydlet, dodělat si vzdělání, mít zázemí a zdraví. JAKÉ HODNOTY JSOU PRO VÁS DŮLEŽITÉ DNES? Přátelství a rodina – to se nezměnilo. Také pevná vůle. JAKÉ HODNOTY VÁM BYLY PŘEDÁNY JIŽ V DĚTSTVÍ V RODINĚ A PŘETRVALY U VÁS JAKO ZÁSADNÍ DO DNEŠNÍHO DNE? 50

Morální zásady jako poctivost a pravdomluvnost, také vzdělání. UVĚDOMIL (A) JSTE SI, ZDA U VÁS V URČITÉ DOBĚ DOŠLO KE ZMĚNĚ HODNOT? (POKUD ANO, JAKÝCH A KDY?) Ano, uvědomila jsem si, jak je důležité mít materiální zabezpečení, a že to není samozřejmost. Dnes je pro mne důležité nemít hlad. Asi tři roky po válce, když jsem získala jakýsi odstup, jsem si uvědomila, že materiální zabezpečení je velmi důležité. MYSLÍTE, ŽE PŘINESLA 2. SVĚTOVÁ VÁLKA PRO LIDSTVO TAKÉ NĚCO POZITIVNÍHO. POKUD ANO, CO? Doufám, že ponaučení. CO JE PODLE VÁS POTŘEBA ZMĚNIT ( ZAJISTIT, UDĚLAT), ABY SE JIŽ NIKDY NIC PODOBNÉHO NEOPAKOVALO? Předávat dál svědectví o tom, co se stalo jako varování! UVEĎTE PROSÍM TŘI PRO VÁS NEJDŮLEŽITĚJŠÍ HODNOTY V SOUČASNOSTI Zdraví, radost z rodiny, pravdomluvnost. PROČ JSTE NEUPRCHLI DO CIZÍ ZEMĚ, KDYŽ BYLO DOSTI INFORMACÍ O TOM, CO SE DĚJE…? Rodiče nevěřili, že se jim může něco stát. CO SOUDÍTE O  SVÉM ŽIVOTĚ DNES, KDYŽ SE OHLÉDNETE NAZPĚT? V ČEM VIDÍTE JEHO HLAVNÍ SMYSL? Že jsem přežila…?

Obsahová analýza dokumentů zvolených jako teoretické zázemí pro výzkum Zpracování literatury bylo stěžejní částí výzkumu. Kniha Člověk hledá smysl (V. E. Frankl) posloužila jako jisté vodítku pro výzkum hodnot. Jak už jsem zmínila, několik seniorů z výzkumného vzorku napsalo autobiografickou knihu vzpomínek. Pokud se mi povedlo získat takovýto materiál, použila jsem jej jako cenný zdroj informací. U několika seniorů byly knihy publikovány. Z autobiografického materiálu byly použity citace, které analýzu obohatily. Člověk hledá smysl Hodnota člověka Ve  své knize „ČLOVĚK HLEDÁ SMYSL“ se Frankl pokouší pojmenovat, co se vlastně odehrávalo v mysli jednotlivých účastníků lágru, a jaký dopad to mělo na jejich psychiku. Zdůrazňuje, že si to může dovolit proto, protože byl přímým účastníkem nacistického běsnění v lágrech. Domnívá se, že člověk, který v koncentračním táboře nebyl, má o poměrech v lágru velmi falešnou a zjemnělou představu. Vysvětluje, že šlo o krutý boj o přežití. Pokud byl člověk jen „číslo“, tak se potom snadno stávalo, že na seznamu, který byl určen k transportu na východ (do plynu), se člověk na poslední chvíli nechal „vyreklamovat“, a tím vlastně poslat za sebe jiné číslo. Jistě, nebyl to on, kdo vybral dalšího, ale všem bylo jasné, že za každého jednoho zachráněného musí nastoupit někdo jiný. Hodnota člověka jakoby tedy nebyla stejná, pokud je člověk jen anonymní číslo. 51

„A jednou nás – mne a sebe – zachránila moje maminka. Nikdy jsem z této záchrany nepocítila radost, jen smutek. Zůstat nepřinášelo úlevu, ale žal a špatné svědomí.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 183) Život jednoho za smrt druhého. Byla to jednoduchá matematika a nacisté to měli dobře spočítáno. Někdy se pochopitelně jednalo o šťastnou náhodu, ale výsledek byl stejný. „Mezi vězni, kteří žili v táborech mnoho, mnoho let, byli přepravováni z jednoho do druhého, takže jich nakonec poznali tucty, mohli se udržet naživu v průměru jen ti, kdo v boji o život neměli skrupulí a nezalekli se ani násilných činů, krádeží a vůbec nečestných prostředků včetně okradení kamaráda. Všichni, kdo jsme tisíci šťastnými náhodami nebo Božími zázraky, nazvěte to jak chcete, z toho vyšli živi, víme a můžeme to klidně říci: nejlepší se nevrátili.“ (Frankl, Člověk hledá smysl, str. 10) Frankl s překvapením konstatuje, že teprve v Osvětimi si uvědomil pravdivost definice Dostojevského, který definoval člověka jako bytost, která si zvykne na všechno. Dokládá to i malá ukázka: „V  Osvětimi se vězeň, pokud je ještě ve  stadiu šoku, smrti vůbec nebojí. Již první dny pobytu přestává být pro něho plynová komora hrůzou. Vidí v ní něco, co mu jen ušetří sebevraždu“.(str. 18) Nacisté se velmi snažili, aby se člověk necítil člověkem, ale snažili se mu vnutit, že je pouhé číslo. Hodnotu člověka se snažili zcela vymazat, což dokládají i následující ukázky: „Přece jsme něco víc než jen jména na štítku“, pronesla matka. „Nebo než vytetované číslo na  ruce. Všichni jsme lidé, stále ještě ano, drahá Sofie. Lidé, kteří mají jméno, domov, své blízké. To nám nemohou vzít.“ „Ale dělají to,“ řekla Hana Lowyová. „Je to způsob, jak nás chtějí zničit. Bezejmenné, bez kouska vlastního majetku. Chtějí, abychom se cítily jako nuly.“ (Holocaust, Gerald Green, 1994, str. 280.) „S Mitzi jsme nejprve čekaly ve stejném zástupu, až nám vytetují na předloktí čísla. Než jsem přišla do Osvětimi, nikoho s tetováním jsem neznala a v duchu jsem si je spojovala s dobrodružnými příběhy hrdinů z Posledního mohykána. Nebylo to bolestivé, ale strašná byla ta neodvolatelná konečnost samotného aktu.“ (Helena Lewisová, Přišel čas promluvit, 1999, str. 55)

Vina z přežití Hodně z těch, kteří přežili, se shodují v tom, že jsou pronásledováni pocity viny z přežití. Vyčítají si, že přežili zrovna oni, proč nepřežili ostatní členové rodiny atd. S touto vinou se v podstatě potýkají po celý další život. „V letech 1942-1945 jsem byl ve třech lágrech: ve velké Terezínské pevnosti-ghettu, v Buchenwaldu a v Auschwitz-Birkenau. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem to přežil. Vím, že každý z těch, co přežili, žije jen díky tomu, že někdo jiný zahynul. Mnohokrát jsem si přál, 52

abych neviděl to, čeho jsem byl svědkem. Nezažil jsem přitom to nejhorší. Nemusel jsem nikoho zabít, nikoho zradit, nemusel jsem jíst lidské maso, nemusel jsem nikoho ponižovat, o něco se ucházet na něčí úkor. Mnohokrát jsem asi musel být šílený, možná ne docela odpovědný za svoje jednání. Ale i tehdy jsem snad měl štěstí.“ (Lustig, A., Odpovědi, 2001, str. 10)

Psychologie lidí v koncentračním táboře Pokud bychom měli nějakým způsobem zmapovat psychiku lidí v  koncentračních táborech, vyčleňuje Frankl tři různá období: příchod do koncentračního tábora, vlastní „pobyt“ v táboře a odchod (propuštění či vysvobození) z tábora. Tato tři různá období jsou charakterizována jistými specifiky. První období lze nejlépe popsat jako období šoku. „Do tohoto dne jsme nevěděli nic o vyhlazovacích táborech ani o plynových komorách. V Terezíně nám řekli, že nás posílají do pracovního tábora. Když jsme odhalili pravý účel koncentračního tábora, bylo to otřesné. Brzy jsme si uvědomili, že nejhorší nejsou v Birkenau životní podmínky, ale samotný život.“ (Helena Lewisová, Přišel čas promluvit, 1999, str. 55) Frankl uvádí, že pokud by měl napsat, čím obohatila 2.světová válka lidstvo, potažmo psychologii, potom je to právě zkušenostním materiálem z  koncentračních táborů. Válka nás seznámila s chorobopisem „nemoci ostnatého drátu“ a s „psychopatologií mas“. (str. 12). Toto „obohacení“ psychologie bylo ovšem zaplaceno cenou nejvyšší. U  přeživších se velmi často setkáváme s postojem, kdy často říkají: „Nemluvíme o  své zkušenosti rádi. Tomu, kdo v  táboře byl, nemusíme nic vysvětlovat. A ten, kdo tam nebyl, stejně nepochopí, jak to v nás vypadalo a ještě i nyní vypadá.“ (str. 11).

Ponížení a ztráta důstojnosti Lustig je toho názoru, že je to proto, že člověk prožil tak obrovské ponížení, se kterým se potom ve svém životě nedokázal vypořádat, a proto raději ty nejhorší chvíle nesděluje. S tím se psychika přeživšího nedokázala vypořádat. Zdůrazňuje, že ponížení a ztráta důstojnosti jsou hned po vraždění nejhorší ze zločinů nacismu. Následující citace nejlépe dokumentují chápání obsahu pojmu důstojnosti v podmínkách holocaustu: „Důstojnost je možná totéž co naděje. Pro mne je to základní, nejdůležitější ctnost. Kráčet v lágru zpříma vám někdy pomohlo právě proto, že chtěli, abyste se ohnul, abyste cítil, jak málo znamenáte. Důstojnost je nádherná lidská vlastnost. Je výtvorem lidí, civilizace, deseti tisíc let. Je možné vzít člověku život, ale je těžké vzít mu důstojnost. Je to jako s nadějí a jinými dobrými vlastnostmi.“ (Lustig, A., Odpovědi, 2001, str. 32) 53

„Svému synovi jsem dnes řekl: ,Největším zločinem nacistů bylo, že zabíjeli Židy. Člověk má jen jeden život a ten se mu nevrátí. Ale druhým největším zločinem – téměř stejně hrozným jako vražda – bylo, jak Židy, než je zabili, ponížili.´ Chtěli, aby Židé před smrtí přiznali,že jsou méněcenní. To ponížení bylo tak obrovské, že mechanismus lidské mysli, i té nejlepší, nejotevřenější, nejvážnější, nebo téměř cynické mysli, vyžaduje, aby bylo nějak potlačeno.“ (Lustig, A., Odpovědi, 2001, str. 18) „Poslední zápas člověka není o život, vede se o důstojnost, proti ponížení. To mě zajímá ze všeho nejvíc. Viděl jsem ponížené, kteří se z toho nikdy nevzpamatovali, a byla jich většina. Zajímají mě výjimky, lidi, kteří se nedali ponížit, vzepjali se i proti svým nejhlubším instinktům a vzbouřili se, dovnitř i navenek.“ (Lustig, A., Odpovědi, 2001, str. 73, 74) „Na ranách je nejbolestnější pohana, která je provází.“ (Frankl, Člověk hledá smysl, str. 22)

Hledání smyslu a podávání svědectví Lidé, kteří přežili koncentrační tábor se táží: „Jaký to mělo smysl?“ nebo: „Můžeme to nějak pochopit?“ Někdy nenajdou odpověď až do konce života a umírají i se svými otázkami. Jindy se raději přestávají ptát, protože dospěli k názoru, že nejsou schopni ani pochopit, ani odpustit to, co se jim přihodilo. V jednom se ale shodují všichni, když říkají: „I když nevíme, proč se to stalo a jaký to mělo celý smysl, je důležité, aby se o všem dozvěděli ostatní generace jako varování, aby se již nikdy něco podobného neopakovalo!“ Cítí to jako svou povinnost a nutnost. Zvláště proto, že někteří příliš dlouho mlčeli a nechávali si vzpomínky až na stáří. Teď se ale někomu svěřit chtějí. Nejraději se svěří osobě, ke které mají důvěru, ale málokdy je to někdo blízký přímo z rodiny. Vlastní rodina většinou bývá vynechána z toho důvodu, aby své blízké nezraňovali. Byla jsem znovu a znovu překvapena, s jakou ochotou tito lidé sdělovali své zážitky, když jsem projevila zájem je vyslechnout, zvláště, když zjistili, že je to v souvislosti s výzkumem pro diplomovou práci. Téma životních hodnot je pro ně očividně živým tématem a i po tolika letech od války je stále aktuálním. Možná, že je pro mnohé v posledních letech života ještě aktuálnější než dříve. Probíhá rekapitulace života, senior, který prošel hrůzami koncentračního tábora se snaží i takovýto těžký život přijmout, pochopit a dát mu smysl. V tom se seniorům v DSPH snažíme pomáhat. Frankl říká, že otázku po  smyslu života musíme umět vidět obráceně – neptat se, co očekáváme od života my, ale co život očekává od nás. A to v jakékoliv životní situaci. „Správně pochopenou otázku smyslu života neklade člověk životu, nýbrž život člověku.“ (V. E. Frankl, Člověk hledá smysl, str. 72) Současně Frankl vysvětluje, že pravou odpovědí na otázky, které klade život, je jen odpovědnost za vlastní život. V odpovědnosti vidí logoterapie podstatu lidské existence. 54

Důkazy o tom, jak přeživší hledali odpovědi na mnohé otázky po smyslu života, a  jak se s  tím vyrovnali či nevyrovnali je možné nacházet na  téměř každé stránce jejich psaného i žitého života. „Ostatně právě ti, co v dobách zlých překročí svůj stín něčím, co posune lidství o zdánlivě nepatrný kousíček dál, je jedním z důvodů, proč má smysl žít. Aniž se jejich činy dostanou mezi oficiálně rozeznané jako hrdinské a žádný kronikář je nezaznamená, jsou to právě jejich činy, pro které se nemusíme stydět nazývat se lidmi“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 62)

Smysl života i v utrpení „Nezcizitelná duševní svoboda umožňuje člověku do posledního okamžiku nalézat příležitost k smysluplnému utváření svého života. Neboť smysl má nejen život činný, v němž člověk uskutečňuje hodnoty, nebo život naplněný prožíváním krásy přírody, umění apod., ale i život, jemuž je dána (jako právě v táboře) už jen jediná, poslední možnost mravně vysoce cenného chování, totiž způsob, jakým se člověk k zevně vynucenému omezení svého bytí staví. Tvůrčí a prožíváním hodnot naplněný život je mu dávno uzavřen. To však neznamená, že jeho život už nemá žádný smysl. Naopak, má-li život vůbec nějaký smysl, pak musí mít smysl také utrpení. Vždyť k životnímu údělu člověka patří také nutně utrpení a umírání, které spoluvytvářejí celek lidského bytí“. (V. E. Frankl, Člověk hledá smysl, str. 47)

Ztráta identity Jak se mnozí shodují, ponížení a ztráta identity začala povinností nosit na oblečení žlutou hvězdu. „Zavedli žlutou hvězdu, kterou museli nosit od šesti let věku všichni židé všude na veřejnosti. Od té chvíle nás snadno poznal každý, kdo nás chtěl urazit nebo napadnout. Také psychologický efekt propočítali přesně, s krutou nelidskostí. Hvězda nás měla označit jako psance, pro které není ve společnosti místo. Na  ulicích jsme si s  bolestí uvědomovali, jak nás lidé pozorují. Někteří rozpačitě, jiní s neskrývaným nepřátelstvím a někteří i překvapeně, když někdo z nás nevypadal na  první pohled jako žid. Někteří se od  nás odvraceli, což nás zraňovalo stejně jako úšklebky, a i když jsme někdy v pohledech chodců zachytili záblesk sympatie, byla to jenom slabá útěcha, protože i takoví lidé se nám raději vyhnuli. Vědomí, že nás tímhle označením vyloučili ze společnosti, zvyšovalo naši nejistotu a probouzelo v nás protichůdné pocity. Je žlutá hvězda znakem, který nás má pouze odlišit, nebo má být znakem ponížení? Nebo záleží na tom, kdo ji nosí? Vzali nám se všemi právy také lidství a  důstojnost? Vyjít ven bez hvězdy, je to projevem vzdoru, nebo zbabělosti? Lidé se s tím zkoušeli vyrovnat, někteří filosoficky, někteří přestali vycházet z bytu a docházelo k sebevraždám.“ (Helena Lewisová, Přišel čas promluvit, 1999, str. 18) 55

Ztráta identity byla nástupem do transportu završena: „Ohromilo nás tolik pohybujících se těl a divné, neurčité zvuky, naplňující místnost. Ale nebyl čas na přemýšlení, museli jsme si najít místo, i když se nám to v té chvíli zdálo nemožné. A přece se to podařilo, zmizeli jsme v anonymní mase, která se před námi na okamžik rozevřela a hned nás pohltila. Tehdy jsem poprvé poznala, co znamená ztratit vlastní identitu. Neměla jsem už svoje jméno, ani minulost, přestala jsem existovat. Byla jsem BA 667.“ (Helena Lewisová, Přišel čas promluvit, 1999, str. 34)

Apatie namísto šoku Po prvním stadiu šoku, se u člověka v koncentračním táboře dostaví apatie. Pozvolna dochází k  vnitřnímu odumírání. Člověk začíná být lhostejný, otupený a  je schopen snést pohled na ostatní umírající či mrtvé a po několika dnech si uvědomí, že přestává pociťovat ošklivost, děs, soucit, pobouření a zdá se mu, že jej nemůže nic dojmout. (Člověk hledá smysl, str. 20) Frankl uvádí, netečnost (jako hlavní příznak druhého období), je nutným sebeochranným mechanismem duše. (str. 24). Tím je utlumena reálná skutečnost a člověk se veskrze soustředí na jediné – na přežití. V tu chvíli se největší hodnotou pro člověka stává chléb, cigareta, horká polévka, člověk sní sen o příjemné horké koupeli, o dortech atd. Protože jsou tyto základní lidské potřeby neuspokojeny, lidem se o nich zdá ve spaní. O to horší je potom realita po probuzení. Takto popisuje ve své knize šok z prvního dne v koncentračním táboře jedna obyvatelka z domova sociální péče Hagibor. „Vůbec nevím, jak jsme přečkali tu první noc. A  druhý den se za  námi začali trousit z gheta známí, příbuzní i neznámí, ti co zde byli již věky, tedy i měsíc, půl roku, někdo i rok. A po prvních pozdravech a objetích jsme my, ti noví, pocítili jakousi nevraživost ze strany starousedlíků. Trvalo to dlouho, než nám to vůbec došlo. Proč, proč dokonce i tetička Olga, babiččina sestra, která mne vždycky milovala a já ji, je nějaká divná. Pomalu se ty skoro nezachytitelné pocity obalovaly do slov. Jak prý jsme my na tom dobře, vždyť jsme o týdny a měsíce déle spali ještě ve svých postelích, jak dobře prý vypadáme, asi jsme moc bídy neměli, máme přivezené zásoby jídla a na sobě kvalitní neroztrhané šaty. Oni už snědli své zásoby, zatímco my…styděli jsme se před nimi, pamatuji si ten pocit studu velmi přesně.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 97)

Hlad Většina přeživších uvádí, že hlad bylo to nejhorší, nesnesitelné a všudypřítomné, s čím museli po celou dobu bojovat Byl to velký vnitřní boj, který však nešlo vyhrát. Příděly chleba byly tak malé, že ani při nejlepší vůli nemohly dostačovat ani dítěti, natož dospělému, tvrdě pracujícímu člověku, který navíc neměl v mraze dostatečné 56

oblečení a byl notoricky nevyspalý. Denní výživa se skládala většinou z malého kousku chleba, řídké polévky a jednou týdně 2 dkg margarínu střídavě se lžičkou tekuté marmelády. Někdy místo marmelády bylo kolečko méněhodnotného salámu. To byla výživa opravdu nedostatečná. Pokud ale člověk nebyl zařazen do pracovní skupiny, měl příděly potravin ještě menší. Takoví lidé pak velmi rychle umírali hladem. Většina hovorů se také točila kolem jídla. Vzájemně si vyprávěli o různých lahůdkách a vyměňovali si ústně recepty na všelijaké dobroty. Frankl zmiňuje, že toto počínání dostalo speciální název – „onanie žaludku“. (str. 25) Je toho názoru, že takové počínání nejenže člověku nepřinese ni dobrého, ale navíc může tělu ještě ublížit. Pro zajímavost Frankl uvádí, že je-li podvýživa tak obrovská, že pud obživy člověka zcela pohltí, přestane se jakýmkoliv způsobem projevovat pud pohlavní. Sexuální motivy se pak neobjevují ani ve snech, na rozdíl od vyšších hnutí mysli, kde je touha po lásce zřejmá. (str. 27). „Přesto zůstala láska průzračnou kapkou vody posilující v člověku naději. Naděje často hasly dřív, než se rozhořely, ale v podmínkách apokalypsy může být i hodina života dlouhá.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 175)

Pud sebezáchovy versus metapotřeby Pudovost, která nutí člověka soustředit se pouze na základní hodnoty nutné k zachování života, vede potom zcela automaticky u převážné většiny táborových vězňů k nezájmu o cokoliv jiného. Z toho potom lze lehce pochopit absolutní nesentimentálnost v chování jedince. (str. 27). Vše, co nevede přímo k zachování života, se jeví jako zbytečný luxus. Pochopitelně, že mezi jednotlivými koncentračními tábory byl rozdíl. Ti, kteří přišli z tzv. vyhlazovacích táborů, hovoří o tom, že jediná hodnota byla přežít dnešní den, sehnat kousek chleba a trochu teplé řídké polévky. To bylo štěstí, na které se člověk plně soustředil. Na víc již nezbývala energie. Lustig uvádí, že jej v podstatě ani nepřekvapilo, když dokonce rabín ukradl jemu a jeho kamarádovi kousek vyšetřeného chleba, který si schovali na večer. Chování člověka ovládla pudovost. Nikdo, kdo netrpěl dlouhodobě hladem takovým způsobem, že organismus začíná stravovat svou vlastní svalovou hmotu, nemůže odsuzovat ani posuzovat takové jednání. Nikdo, kdo to neprožil, nemůže to pochopit. V tom se shodují všichni – jak autoři knih o  šoa, tak i  přeživší, kteří o  této své zkušenosti podávají ústní svědectví. Frankl píše, že ve vyhlazovacích táborech vládne „kulturní zimní spánek“. Z tohoto jevu jsou vyjmuty pouze dva zájmy. Jeden je politický a druhý je náboženský. Ten první – politický je pochopitelný – všichni se snažili sledovat okamžitou vojenskou situaci, aby mohli odhadnout, kdy bude konec války. Optimistické předpoklady střídala beznaděj a stále více lidí upadalo do deprese. Není bez zajímavosti, že právě zásadní optimisté šli ostatním nejvíce na nervy, jak poukazuje Frankl (str. 28). Bylo to z toho důvodu, že všechny optimistické naděje byly stále zklamávány a vedly ve svém konečném důsledku jen do hlubší beznaděje. Druhým zájmem, který byl v  táboře živý, byl zájem náboženský. Pokud někde vzklíčil, potom byl velmi vroucný a hluboký. Nově příchozí vězni byli často velmi 57

překvapeni, jak silně působí improvizované modlitby a  bohoslužby, které se tajně provozovaly někde v  koutě táborového baráku nebo v  zavřeném vagóně pro dobytek. Pochopitelně, že přítomní přicházeli po  práci, byli hladoví, promrzlí, často promáčení a velmi unavení, a přesto se do těchto provizorních modliteben dostavili.

Víra v Boha „Víra není myšlení, zredukované realitou myšleného, ale myšlení rozšířené o existencionalistu myslícího.“ (V. E. Frankl) O víře v Boha Frankl uvádí: „Na  základě odborné zkušenosti a  osobních prožitků si troufám říct, že pro převážnou většinu věřících obyvatel koncentračního tábora Bůh nezemřel“ Frankl se domnívá, že „nepodmíněná“ víra odolá, i když padne za oběť 6 milionů lidí. Je toho názoru, že s Bohem nelze vyjednávat. Nemůžeme říct: „Až do šesti tisíc nebo třeba do jednoho milionu obětí holocaustu zůstává má víra v platnosti; ale od jednoho milionu nahoru se nedá nic dělat – je mi líto – musím svou víru odmítnout.“ „… víra v Boha je buď nepodmíněná, nebo se nejedná o víru v Boha. (Viktor E. Frankl, Psychoterapie a náboženství. Hledání nejvyššího smyslu, str. 76, 77) Na rozdíl od Frankla, můžeme se dočíst v knihách A. Lustiga opačný názor: „Nebyl jsem pobožný. Bůh pro mne nebyl ani povzbuzení, ani břímě. Bůh nebyl moje naděje, tudíž ani ne moje rozčarování. V mém tehdejším životě – a nelžu vám – nehrál Bůh ani bůh žádnou roli.“ (Lustig, 3x18 (portréty a postřehy), 2002, str. 286) nebo „Co se dělo mezi životem a  smrtí v  Auschwitz-Birkenau, se vymyká každé souvislosti s  Bohem. Dělali to lidi lidem. Lidé neztráceli hrůzou jen řeč a  zůstávali až do  své násilné smrti němí, neschopní slova, ztráceli víru. Jistě ne všichni. Ale u těch, které znám, včetně mé maminky, utrpěla víra citelnou ránu.“ (Lustig, 3x18 /Portréty a postřehy/, 2002, str. 283) Možná, že pro mnohé čtenáře překvapivě se Frankl zmiňuje o tom, že citliví lidé, kteří byli již z dřívějšího života přivyklí duchovnímu životu, dokázali hrůzy táborového života přestát lépe, než jedinci, kteří od pohledu vypadali silní. Frankl to vysvětluje únikem do „říše duchovní svobody a vnitřního bohatství“. (str. 29). U těchto vnímavých lidí, lze pozorovat tendence ke zniternění. Sám Frankl vedl v duchu dlouhé dialogy se svým vnitřním já, což mu pomáhalo vymanit se z pout reality. Takový dialog Frankl považuje za rozhovor s Bohem, podobně jako Martin Buber, který vztah Já-Ty, pokládá za základ duchovní existence, který vrcholí v modlitbě. Frankl uvádí, že modlitba je vnitřní rozmluva se sebou samým a s Bohem. Již ve svých patnácti letech vymyslel pro tento dialog vlastní definici: „Bůh je partner naší nejintimnější vnitřní rozmluvy.“ (V. E. Frankl, Psychoterapie a náboženství. Hledání nejvyššího smyslu. 2006, str. 75). To znamená, že kdykoliv jsme sami se sebou, kdykoliv sami se sebou vedeme vnitřní dialog, jsme oprávněni jmenovat Boha jako svého partnera, ať jsme, či nejsme 58

věřící. Frankl se domnívá, že : „…je-li Bůh, jsem tak jako tak přesvědčen, že se nebude cítit uražen, když si jej někdo zamění se svým „Já“, a tudíž jej jednoduše přejmenuji.“ (Viktor E. Frankl, Psychoterapie a náboženství. Hledání nejvyššího smyslu. 2006, str. 76) Jak se k otázce víry vyslovují někteří přeživší si můžete přečíst v těchto ukázkách: „Byla jsem s Bohem v rozzlobeném sporu. Vyčítala jsem mu: „Kdybys byl, nemohl bys dopustit vraždění nevinných“ a přestala jsem chodit do kostela.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 58) „Nevysvětlí to nikdo, jen ti, co věří v Boha, ale pokud v Boha nevěříte, jak vysvětlíte naději v lidech, které už nečekalo nic, než zánik? Naděje je krásná. Všechno vám mohou vzít, jen naději ne.pokud vás nezabijí.“ (Lustig, A., Odpovědi, 2001, str. 27)

Láska „Láska provází člověka po  všechny časy, vždy a  všude. V  čase i  prostoru se proměňuje podle toho, kde a kým je její základní téma naplňováno. (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 175) Frankl jednoznačně vyznává lásce nejvyšší hodnotu. Lásku nechápe pouze jako lásku mezi mužem a ženou ve svém fyzickém těle, ale jako přesahující hodnotu duchovní, kterou nelze zničit ani smrtí. Uvádí, že ve vzpomínkách byl se svou ženou daleko intenzivněji, než kdy jindy tomu mohlo býti, a to přesto, že netušil, jestli jeho žena v tu dobu ještě žije, nebo ne. „Ale můj duch je nyní plný postavy, kterou držím pevně v podivně živé představě, jakou jsem v normálním životě nikdy nepoznal. Hovořím se svou ženou. Slyším, jak odpovídá, vidím, jak se usmívá, vnímám její vyzývavý a povzbudivý pohled, zářící více, než slunce právě vycházející. Tu mnou proniká myšlenka, že poprvé ve svém životě zakouším pravdu, kterou mnozí myslitelé vytěžili ze svého života jako vrchol moudrosti, a mnozí básníci opěvovali, že poslední a nejvyšší, k čemu se lidské bytí může povznést, je láska. Nyní chápu smysl toho, k čemu jako k poslednímu a nejvyššímu dospělo lidské myšlení, dychtění a víra: vykoupení tvorů láskou a v lásce! Chápu, že člověk, kterému v tomto světě nezbývá již nic, může být šťasten alespoň ve chvílích, kdy je v nejhlubším nitru oddán obrazu milovaného člověka. Člověk v nejžalostnější vnější situaci, v níž se nemůže realizovat činem, a v níž jeho jediný výkon může záležet v pravém, nehrbícím se utrpení, nalezne naplnění svého bytí v kontemplaci svého vnitřního duchovního obrazu milovaného člověka.“ (Frankl, Člověk hledá smysl, str. 30)

Sebetranscendence Frankl tvrdí, že u toho, kdo je na to připraven, vede život v koncentračním táboře k jistému zniternění. Pro člověka, pro kterého je život v přítomnosti příliš těžký, je 59

velmi časté, že se vrací ve svých myšlenkách do minulosti a prožívá naprosto obyčejné, až banální věci nebo události ve vzpomínce až neobvykle jasně. (Frankl, str. 31). Tento sklon k niternosti vedl často u mnohých lidí až hlubokému prožívání umění nebo přírody. Síla takového prožitku mohla dát zcela zapomenout na  okolní svět v přítomnosti. Mnoho autorů, kteří se věnují psychice lidí, kteří přežili šoa, se shoduje na tom, že život v koncentračním táboře u mnoha lidí působil jako urychlovač (katalyzátor) hodnot. Frankl to pojmenovává sebetranscendencí. Zde je několik ukázek z  literatury, ze kterých je zřejmé, jak válka a  těžce snesitelné životní podmínky přinutili člověka k transformaci hodnot. „Tváří v tvář smrti nebo neštěstí nabývá člověk jiného vidění; přebere si v jediném okamžiku všechny své hodnoty a dá přednost nejlepším nebo nejdůležitějším. Zanedbá zanedbatelné.“ (Lustig, 3x18 (portréty a postřehy), 2002, str. 322) „Mám dojem, řekla mi jednou matka, že právě tam jsem získala nějaké sociální povědomí. Než vypukla válka, bývala jsem povrchní, lehkovážná holka. Ale během těch tří let v koncentráku jsem se toho naučila o lidské přirozenosti, o věrnosti i o zradě neskutečně moc. Dostalo se nám tam zhuštěného vzdělání v oboru, jak se má člověk umět s věcmi vypořádat, jak má žít a dobrat se své vlastní škály hodnot. Člověk se musel rozhodnout, co je pro jeho život důležité: jestli peníze, majetek, nebo lidi, láska a přátelství. Řečeno ve zkratce: šlo o školu lidskosti.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 171) „Jistě, válka všechno urychluje. Není čas na váhání, dlouho se rozhodovat, všechno spěchá. Zítra už může být pozdě. Válka představuje tlak, který se projevuje ve všech oblastech, včetně oblasti hodnot a sexu.“ (Lustig, A., Odpovědi, 2001, str. 73) Když jsem se zeptala jedné seniorky, co jí pomohlo překonat útrapy v koncentračním táboře (Osvětim, Bergen Belsen), velmi překvapivě odpověděla: „Bylo to možné díky tomu, že většinu času jsem nebyla duchem přítomná. Mé tělo bylo v koncentračním táboře, ale moje duše byla v koncertním sále, kde jsem hrála a zpívala všechny možné světové skladby. Tuto metodu jsem naučila i ostatní spolutrpitelky a všem nám to velmi pomáhalo. Také i společně jsme přezpívali mnoho oper a operet. Věnovali jsme tomu co nejvíce času.“ Namítla jsem, že to snad lze jen do  určité doby, pokud ale člověk pociťuje tak obrovský hlad, potom na takový únik z reality pravděpodobně není síla. Odpověď ale zněla: „Naopak, hlavně, když byl hlad největší, byl tento únik nejpotřebnější a nejmilosrdnější.“ Okamžitě se mi v mysli vybavila slova V.E. Frankla, kdy říká, že ve chvílích nesnesitelných útrap (např. chůze bez ponožek s nohama plnýma mozolů rozedřených do krve a v obrovské lednové zimě) se okamžitě duchem přenesl do přednáškového sálu, kde se pokoušel studentům psychologie vysvětlit, jak člověk na takovou situaci reaguje, co to dělá s jeho psychikou a jak je možné celou situaci vědecky pojmout, čímž se dokázal zajímavým způsobem odosobnit a  dívat se na  celou věc jen jako jakýsi pozorovatel. Jedná se o možný únik duše člověka z nesnesitelné reality života. Takových možností bylo nakonec více, jak se později překvapivě ukázalo. Jednou z nich byl například humor. 60

Humor Málokoho by asi napadlo, že koncentračním táboře může existovat smysl pro humor. Ale přesto Frankl uvádí (str. 33), že humor se objevuje, byť jen v krátkých okamžicích a záblescích. Ale i tyto okamžiky významně pomáhaly v zápase o sebezáchovu a při vytváření si odstupu od těžké situace. „Ještě dnes si kladu otázku: co to je v člověku, že se i nad propastí mezi životem a smrtí mohl smát, mohl dávat druhým pocit radosti a  štěstí a  od  druhých ho také brát??! A  mohou ti, co nevědí nic o válce, o mučených a s chladným rozumem zabíjených milionech lidí porozumět tomu, že lidé v těchto krutých podmínkách zpívali, smáli se, hráli divadlo a byli diváky? Povídali si vtipy?! Je to správné tuto skutečnost sdělovat těm, pro něž holocaust, šoa, je stejná historie jako války v dávné historii? Neřeknou si: ,To teda byly fešácké koncentráky, když se tam lidé mohli i bavit!?´ Nepoškodí se takovým sdělením památka umučených milionů? Milionů, které zahynuly v plynu, při pochodech smrti, či v posledních okamžicích před osvobozením na tyfus?“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 170)

Umění Je poměrně známou skutečností, že v Terezíně se povedlo vězňům i přes náročné životní podmínky a těžkou práci ve volném čase věnovat umění. Částečně proto, že Němcům to sloužilo jako alibi v případě kontroly, částečně také proto, že do Terezína přijížděli vězni jako do svého prvního tábora, byli ještě v relativně dobrém zdraví a měli chuť a energii bojovat a udělat pro přežití vše, co bylo v jejich silách. Představu o tom, jakou roli hrálo umění v jejich těžkém životě si můžete udělat z následujících ukázek: Hudba: „Hudba nám zastupovala všechno: cit, kulturu, tradici, zaháněla hlad i smutek, otevírala poznání. Snad to bylo tím, že jsme se my všichni, interpreti i posluchači pohybovali na prahu věčnosti.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 162) „V místnosti starého sklepa s neomítnutými stěnami a s jednou slabě svítící žárovkou zněly sbory Smetanových oper, zněloVerdiho Requiem jako hudba z jiného světa, světa naděje.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 163) Divadlo a hudba: „Jak jsem jim vděčná, že právě umělci rozdávající radost si s tátou nějaký čas byli blízcí a dali u pár měsíců relativního štěstí, než nastoupil, ostatně jako většina z nich, svou poslední pouť do  Osvětimi. Nadšení a  prožitek herců, zpěváků, muzikantů a  diváků se mohly měřit s tím nejlepším, co kdy divadlo a hudba pro člověka znamenaly. Byl to velký vzájemný dar. Ti na „jevišti“ dávali ze sebe všechno svému obecenstvu Lidé vnímali tím citlivěji, čím hůře jim 61

bylo. Zaujetím a láskou dávali svou vděčnost za dar obohacení svého života spontánně najevo.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 168) Tanec a hudba: „Já jsem alespoň mohla tančit ve Velkém stínu a také se těšit na zkoušky Prodané nevěsty, a to mi pomáhalo přežít ze dne na den a věřit, že pro nás existuje nějaká budoucnost.“ (Helena Lewisová, Přišel čas promluvit, 1999, str. 42) „Nadšení nepovolovalo. Odhodila jsem dřeváky, vynikající harmonikářka začala jihoamerické tango a já jsem tančila. Kde zůstal hlad, strach a vyčerpání?Jak jsem dokázala tančit s omrzlýma nohama? Nestarala jsem se o to, nehledala jsem žádné vysvětlení, prostě jsem tančila. Když jsem skončila, objímaly mě, líbaly a nakonec mě nosily na ramenou. Byla jsem jejich ,star´“. (Helena Lewisová, Přišel čas promluvit, 1999, str. 77)

Štěstí a náhody Stupnice štěstí je velmi relativní. To, co je pro jednoho štěstí, může být pro jiného katastrofa. Frankl popisuje, jak velikému pocitu štěstí propadl on a jeho kamarádi, když zjistili, že z Osvětimi jedou do pracovního tábora Dachau. Ke štěstí stačila pouhá informace, že v Dachau nejsou „komíny“. „Měli jsme za to, a báli jsme se, že transport jede do Mauthausenu. Když se vlak blížil k jednomu z dunajských mostů, přes nějž podle údajů spolujedoucích kamarádů s dlouholetou táborovou zkušeností musí vlak jet po odbočení z hlavní trati, byli jsme stále napnutější. Kdo něco takového neprožil, nedovede si představit doslova tanec radosti, který vězňové křepčili, když zjistili, že transport jede ,jen´ do Dachau.“ (V. E. Frankl, Člověk hledá smysl, str. 34) Štěstí má mnoho podob. O jedné z nich píše A. Lustig. Vypráví, jak se jednoho říjnového dne v roce 1944 (v Birkenau) zahřál jak na těle, tak i na duši z lidské solidarity: „Nějaký muž, asi čtyřicetiletý, mi řekl: Chlapče, tobě musí být hrozná zima, pojď mezi nás.“ Říkal jsem si: „Panebože, ti lidé se mi smějí. Vždyť se sami třesou chladem.“ Nereagoval jsem. Vzali mě doprostřed hloučku, tiskli se na mě a pět minut mě pevně drželi mezi sebou. Nic jiného než tělo a své živočišné teplo neměli. Zahřáli mě a pak mi řekli: „Teď utíkej!“ Byl jsem šťasten. Byl to dotyk lidskosti, o jakém se vám může jen zdát. Když jednou dostanete takovou lekci, pochopíte, že přátelství a solidarita existují“ (Lustig, A., Odpovědi, 2001, str. 12)

Náhody Je až s podivem, jak často mnozí přeživší vyprávějí, že v jejich životě sehrála velmi důležitou roli náhoda, a to dokonce několikrát. Velmi často říkají: „To, že jsem přežil, 62

je jen náhoda, mnohokrát jsem již stál v řadě na transport do Osvětimi, ale vyreklamovali mne na poslední chvíli…“ nebo „…opět zasáhla náhoda a já jsem zcela intuitivně přešel na druhou stranu a tím jsem se (aniž bych to tušil) automaticky zařadil na stranu života, namísto smrti. To jsem pochopil až později.“ Mnozí ale vidí v náhodách zásah vyšší Boží vůle: „V něčem se v názorech na štěstí lidi shodnou. Hodně toho, co kdo pokládá za štěstí, se liší. Ale dost brzy jsem si všimnul, že štěstí a náhoda jsou sestry. A s dalšími sestrami, nešťastnou náhodou a smůlou, se míjejí jen o vlas. Pro staré Řeky bylo štěstí ještě před rozumem a zdravím.“ (Lustig, 3x18 (portréty a postřehy), 2002, str. 41)

Pravda Mnoho přeživších vzpomíná, jak dokonale dokázali nacisté manipulovat s lidmi pomocí lží. Jakoby pravda zcela ztratila svou hodnotu. Nikdy se nedalo věřit ničemu, co němci slíbili. Když se měli např. přihlásit dobrovolníci na noční směnu, byli často použiti na doplnění transportu do Osvětimi, protože bylo potřeba zaplnit všechna místa. Jindy se měli hlásit lidé do pracovního tábora a k překvapení ostatních se tam doopravdy jelo. Velmi často proto lidé, kteří přežili koncentrační tábor uvádějí, že snad nejtěžší ze všeho byla všudypřítomná nejistota. Jediná jistota byla ve stálé nejistotě. Hranice mezi pravdou a lží byla neustále smazávána. Ten přechod byl mnohdy zcela neviditelný, ale důsledky byly často velmi fatální. Většinou se jednalo o rozhodnutí mezi životem a smrtí. Jak prosté se nám to dnes může zdát a jak zrůdné současně. Jiný člověk si pohrává s osudy jiných pomocí lsti a lži. Přesto však mnozí zůstali věrni hodnotě a pravdě a mravním zásadám. Nezradily je. „Jednou z nejďábelštějších lstí nacistů, kteří tím zaměstnali své nejlepší mozky, byla skutečnost, že všechno lživě podmínili. (Zpětně je to zřejmější.) Za každým zákazem následoval příslib.“ (Lustig, 3x18 (portréty a postřehy), 2002, str. 28) „Pravda je součást všeho, co je pro člověka důležité: Cti, odvahy, čistého svědomí, sebevědomí nebo nedostatku sebevědomí, součást spravedlnosti, doslova všeho, co je lidské. Snad most je nejlepší srovnání. Přibližuje – jak řekli jiní – nutnost odpuštění. Také dané a dodržené slovo může být ( a ve skutečnosti je) podobný most.“ (Lustig, 3x18 (portréty a postřehy), 2002, str. 203-204) Dále srovnává Lustig pravdu k páteři, která nám umožňuje chodit rovně. O samotném pojmu pravdy se vyslovuje, že je „těhotný“ inspirací, která začíná a nekončí (str. 204). Pravda jako taková Lustiga fascinuje, přiznává, že má pro něj osobně obrovskou sílu. Uvádí, že bez pravdy by si připadal ještě chudší, než kostelní myš, zatímco s pravdou, i když bude mít kapsu prázdnou, se člověk může cítit nejbohatším na světě. Pravda pro něj znamená nejen poctivost, ale hodnotu, bez které se nedá žít. „Člověk potřebuje pravdu jako potřebuje slunce, kyslík, protože bez slunce a bez kyslíku odumírá.“(str. 204). 63

Nacisté velmi chytře, cíleně a lstivě využívali toho, že pro Židy byla rodina zásadní hodnotou. Rodina – to bylo opravdu to jediné, na čem lidem záleželo, na čem lpěli. Lustig výstižně uvádí, že rodina – to byl pro tatínka „vrchol kopce“. „Celé rodiny hynuly pohromadě. Zůstat s rodinou byla poslední výsada, kterou si Němci v poslední kapitole jejich „konečného řešení“ vše usnadnili. Trik, jak předejít zmatkům, panice, výzva k povolnosti a poslušnosti splnit bez odporu i poslední rozkaz, předejít vzpouře, masakrům, německým obětem na životech. ,Držte spolu. Dávejte pozor na svoje věci. Nezapomeňte si vzít mýdlo´, nabádali lidi na cestě do plynu. ,Pomáhejte si, tam (ukázali kam) si odkládejte boty, šaty, košile. Pospěšte si. Pořádek musí být.´ Domlouvali otcům a matkám, aby přiměli své děti ke kázni. ,Čím dříve se vykoupete, tím dříve budete hotovi.´“ (Lustig, 3x18 (portréty a postřehy), 2002, str. 44)

Situační morálka Lustig uvádí, že za války si osvojil takzvanou situační morálka. Tak chápe morálku, která nastupuje v případě, že zákony jsou špatné a nespravedlivé. Vyhrazuje si právo soudit sám sebe, podle okolností, za kterých se vše odehrává. V tu chvíli na sebe bere veškerou odpovědnost. Nevnímá to tak, že by si chtěl hrát na boha, ale se vší pokorou reaguje dle svého nejlepšího svědomí, které je pro něj v tu chvíli jediným „barometrem“. Přitom zdůrazňuje, že skromnost a slušnost považuje za nejvyšší ctnosti, které zahrnují mnoho „svých sester“. Zdůrazňuje také, že mravnost, je základ, bez něhož se všechno hroutí jako stavba na písku. (Lustig, 3x18, str. 292 - 293) „Být čestný znamená být krásný. Může to také znamenat být hloupý, ale vždycky je to krásné. Člověk, který byl i v lágru slušný, byl jako svatý. Je snadné krást, když máte hlad, protože jsme všichni tvůrci své vlastní morálky. Všichni víme o situační etice. Co je nutné, co je správné. Všichni jsme sami sobě Mojžíši. Zákonodárci. Nebo Kristy. Nebo Buddhy. Nevěříte-li, že pravidla morálky máte od Boha, musíte se smířit s tím, že každý si vytváří vlastní morálku. O tom, co je morální a nemorální, pak rozhoduje každý jedinec, někdy sobecky, někdy chybně, ale každému to dává smysl. Možná, že jde o situační morálku a že to situační morálka vždycky byla.“ (Lustig, A., Odpovědi, 2001, str. 32)

Spravedlnost Kdysi rabíni zařadili spravedlnost mezi nejlepší ctnosti a dali ji na první místo. Pro křesťany zase na prvním místě stála láska, která ovšem spravedlnost zahrnuje. Ale také o spravedlnosti lze říci, že zahrnuje lásku. Lustig se pokouší najít definici spravedlnosti, což se mu ovšem nedaří, nakonec konstatuje, že definovat lze pouze nespravedlnost, definice spravedlnosti dle něj neexistuje. „Lze spravedlnost definovat jako míru mezi pravdou a lží, mezi ohleduplností a bezohledností, mezi dobrým a zlým?Míru mezi svědomitým a nesvědomitým? Proč mně nestačí defi64

novat nespravedlnost, jejíž případy lze beze zbytku postihnout a popsat, proč mi chybí definice spravedlnosti?“ (Lustig, 3x18 (portréty a postřehy), 2002, str. 220) I spravedlnost má mnoho příchutí a odstínů. Uvedu zde za mnohé jeden případ, kdy se samotní vězni postavili za „svého trýznitele“, když sovětští vojáci chtěli zastřelit esesáka, který vězňům pomáhal v  jejich útrapách a  dělil se s  nimi dokonce o svůj příděl jídla: „Sovětští vojáci přijeli jako osvoboditelé, ale také jako mstitelé rozhodnutí udělat s esesáky krátký proces. A tehdy se stalo něco, co bylo přes veškerou absurditu aktem spravedlnosti. Nemocné vězeňkyně bránily svého esesáka proti svým osvoboditelům. Přesvědčovaly je, že mu vděčí za záchranu života a že teď mají odpovědnost za jeho osud. Trvaly na tom, že se mu nesmí stát žádné bezpráví, a tak Rusové nakonec ustoupili a nechali ho odejít.“ (Helena Lewisová, Přišel čas promluvit, 1999, str. 82)

Svoboda Svoboda je pro člověka jedna z nejdůležitějších hodnot. Dalo by se dokonce říci, že zásadních. Co však dělat v případě, kdy člověk o svou svobodu přijde tak, jako se to stalo lidem živořících v koncentračních táborech. Mají snad zcela podlehnout marnosti snažení a  vzdát svůj boj o  přežití? Frankl na  to odpovídá, že nikoli! Rozlišuje dva druhy svobody. Svobodu vnější (osobní, fyzickou) a svobodu vnitřní (smýšlení). Klade důraz na to, že každý člověk i v tak mezní situaci, jakou je život v  koncentračním táboře má svobodnou možnost volby. Volí mezi hodnotami. Volí svůj postoj k situaci. V tom je svobodný. Frankl vysvětluje, jak se pomocí jednoduchého triku stane lehce vnitřně svobodným v jakékoliv situaci: „Tu používám trik. Představuji si, jak stojím ve velké, teplé a krásně osvětlené posluchárně za řečnickým pultem, přede mnou se zájmem poslouchající obecenstvo v pohodlných vypolštářovaných křeslech. Přednáším o psychologii koncentračního tábora. Všechno, co mne tak trápí a skličuje, je zpředmětňováno, viděno a líčeno z vyššího hlediska vědeckosti. Tímto trikem se mi daří svým způsobem se postavit nad přítomnou situaci a bídu a vidět je tak, jako by již byly minulostí, a já se vším svým utrpením byl předmětem zajímavého , vědeckého, psychologického zkoumání, které sám provádím“. Za svou vnitřní svobodou stojí podle Frankla také schopnost rozhodování se: „Každý den a každá hodina v táboře dávaly tisícerou možnost rozhodnout se pro nebo proti propadnutí mocnostem okolí, které ohrožovaly v člověku nejvlastnější lidství, jeho nejvnitřnější svobodu, a sváděly k tomu, aby se s ní zřekl i své důstojnosti a stal se pouhou hříčkou a předmětem zevních podmínek, nechal se jimi přetvořit v „typického“ táborového vězně.“ (V. E. Frankl, Člověk hledá smysl, str. 47) 65

Svoboda versus majetek Jiný pohled na svobodu nabízí Balabán (2009, str. 27) ve své knize Domov a bezdomoví i jiné zprávy, kde odkazuje na proroka Jeremiáše, který dává za příklad řádové společenství Rekábejců. Rekábejci dle Balabána získali svobodu tím, že nic nevlastnili. Chovali se a žili jako hosté na zemi. Nestavěli pevné domy, ale spali ve stanech, nevysazovali vinice, neosévali pole, nepili víno, nic nevlastnili. Tím získali plnou svobodu, kterou pokládali za největší z Božích darů. K  podobnému postoji (více, či méně vědomě) dospělo také hodně přeživších. Zjistili, že vlastnění majetku je v podstatě omezuje v jejich svobodě. Pokud si tuto situaci uvědomili a zvnitřnili, můžeme jistě hovořit o takzvané transformaci hodnot. Na toto téma jsou také následující citáty od A. Lustiga: „Nevěřím moc ve vlastnictví, což neznamená, že nemám rád věci. Mám strach, že o všechno, co mám, zase přijdu, jak se to stalo mému pokolení a pokolení mých rodičů. Musím říci, že skutečnost mně dává za  pravdu. Ztratil jsem jistotu, kterou mají ti ostatní, kterým se po celá pokolení nic zlého nestalo, ne proto, že by byli lepší nebo horší, ale protože je toho osud uchránil. Věřím v osud. Ve štěstí, v náhodu. Vím, že musím udělat všechno, co se sluší a patří, a neodpustit si nic, ale zároveň, že to nestačí, jsou síly, větší než moje a ty, které znám.“ (Lustig, A., Odpovědi, 2001, str. 64) „Člověk potřebuje daleko méně, než si myslí. Jak zjistíme při každém otřesu, jehož následky se dají měřit jako důsledky zemětřesení, vlastníme spoustu věcí, s kterými se nedá utíkat a které v podstatě nepotřebujeme. Můžeme se jich snadno vzdát, když jde o všechno. Není to ani bolestivé, ani nám jich není tak líto, jak by se zdálo, protože materiální věci získáme vždycky znovu, jsme-li zdraví a (a živí), ale svědomí, které selhalo, je už provždy svědomím, které selhalo. Svědomí je jako oheň, který nelze utajit.“ (Lustig, 3x18 (portréty a postřehy), 2002, str. 202) Jak zásadní pro mohl mít vliv majetek na osud celé rodiny je v následující ukázce, kdy rodina nedokázala uprchnout do bezpečí, a to ani v případě, že měli informace i dostatek financí na takovou cestu. Doslova v šachu je drželo rodinné piáno, ke kterému měli až nepochopitelně nezdravý blízký vztah. Toto doslovné lpění na věci se jim nakonec stalo osudným a  celá rodina až na  nejmladšího chlapce (který si jako jediný udržel nadhled nad situací a uprchl) zemřela krutou smrtí. „V jistém smyslu byl bechstein a všechno, co reprezentoval, důvodem, který nás zadržel tady v Berlíně. Byli jsme šťastní, zajištění lidé s klavírem. Kdo by nám mohl ublížit? (Nyní jako člen kibucu, člověk, který prakticky nevlastní nic a svůj nízký plat dává ve prospěch celé komunity, chápu, jak málo potřebujeme, jak jsou materiální statky zbytečné. Nemyslím si, že by chudoba a umírání hladem bylo něco vznešeného, k tomu mám daleko. Ale být otrokem věcí? Aby něčí život závisel na klavíru či kožichu? Možná, že to vysvětluje, ale jen částečně, co nás zaslepovalo.)“ (Holocaust, Gerald Green, 1994, str. 60.) Při rozhovorech s přeživšími jsem se setkávala dosti často s přiznáním, že rodina neutekla proto, že nechtěli opustit dům, postavení atd. Spousta lidí také odpovídala, že nechtěli opustit staré rodiče, ale otázkou zůstává, jestli se neschovávají za tuto milosrd66

nou skutečnost mnozí z těch, co tímto rozhodnutím v podstatě vyřkli ortel nad svými dětmi. Těžko soudit, koho máme větší povinnost chránit? Nedospělé děti, nebo dospělé rodiče? Toto dilema si každý musel rozhodnout sám v sobě, a s tímto rozhodnutím se musí „popasovat“ ve svém svědomí až do konce života. Podívat se pravdě do očí je určitě jeden z mnoha druhů osobní statečností. Bylo to rozhodnutí z pohodlnosti, nebo to bylo rozhodnutí ve  jménu přikázání „cti otce svého i  matku svou…“ Nepřísluší nám toto rozhodnutí soudit. V každém případě zde byl důležitý bod svobodné volby. Mnoho lidí tento bod přehlédlo. Mnoho lidí jej vidět nechtělo. A  jen málo dokázalo nabízenou možnost volby využít. A to i s vědomím, že každá svobodná volba s sebou nese ruku v ruce odpovědnost za rozhodnutí. Ale i nerozhodnout se - je rozhodnutí.

Čas „Zatímco v čase je pociťována neomezenost věznění, v prostoru je pociťována omezenost vězněním“. (Frankl, Člověk hledá smysl, str. 50) Je čas vůbec hodnotou? Těžko najít jednoznačnou odpověď. V životě vězňů v koncentračních táborech ale hrál velmi významnou roli, kterou nemůžeme opomenout. Přeživší se shodují v  tom, že když byl čas vyplněn šikanou a  těžkým strádáním, neuvěřitelně se vlekl. Tak se hodina zdála delší než den a den se zdál delší, než týden. Naopak týden, kdy se relativně nic nedělo uběhl jako hodina a člověk si jej při pohledu zpět ani nedokázal vybavit. V každém případě čas hrál důležitou roli a jeho vnímání bylo rozhodně jiné, než na svobodě. „Jak je tu čas relativní. Smršťuje se a natahuje podle situace. Za jediný týden se dá prožít více štěstí, lásky i radosti než za dva roky na svobodě. Za jediný týden najdete svou životní lásku, prožijete ji a zase ztratíte. Za minuty loučení v odbavovací ratejně v kasárnách, kde sedíte se svým Romeem na slamníku na zemi, držíte se za ruce a vpíjíte si do sebe jeho tvář navždy, prožijete muka loučení všech lidských generací. Ten, o kom jste si jist, že je ten „pravý“, ten „na celý život“ – odchází. „Celý život“ trvá pár dní, týdnů a při troše štěstí i měsíců. 30 dní je 720 hodin, 720 hodin je 43 000 minut. Tehdy se to rovnalo nekonečnu. A když láska odjela, nastával nový týden, minuty, hodiny – prostě nový věk. I ten se musel žít.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 131) „ČAS hrál v epoše absolutního popření lidství významnou roli. Minuty, hodiny, dny se stávaly měsícem, jindy rokem. Čas je vždy relativní pojem, ale TAM a  TEHDY byl ještě relativnějším.“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 175)

Naděje Naděje byla hodnota, která rozhodně hrála v životě lidí v koncentračním táboře velmi důležitou roli. 67

„Naděje a víra v přežití byly důležité i proto, abychom se chtěly učit o tom, co nám naši dobrovolní učitelé předávali: o dějinách lidstva, o dějinách umění, malířství, hudby, literatury, českém jazyku či hebrejštině. Naději na to, že se to vše nedozvíme jen pro několik hodin či dnů, ale pro celý dlouhý život. Paní Rosa chtěla, aby její „štáb“bojoval o duši i rozum děvčat, ohrožených nejen fyzicky, ale též psychicky. Byl to denní namáhavý boj o děvčata, z nichž mnohá ztratila víru v lidství, ve smysl lidské existence. Jak je naučit kvalitně žít v přítomnosti? Jak je přesvědčit, že mají budoucnost?“ (Jana Renée Friesová, Pevnost mého mládí, 1997, str. 120 - 121) „Život křesťana či žida je prodchnut nadějí, ovanut věčností, obestřen doufáním, osvícen a osvětlen nebem. I kdyby to všechno vypadalo bezútěšně, i kdyby na nás padala obskurní tíha a rdousivá tíseň, nemůžeme vzdát naději – naděje, která je jistotou, že se blíží „den Hospodinův“, den rehabilitace a všenápravy, jak si přestavoval apoštol Pavel a učitel Evropy Jan Ámos Komenský.“ (Balabán, M., Domov a bezdomoví i jiné zprávy, str. 46)

68

ZÁVĚR Jako aktivizační terapeut v Domově sociální péče Hagibor jsem se seniory, kteří přežili holocaust, v každodenním úzkém kontaktu. Jejich vnitřní svět mne vždy zajímal: Co tito lidé cítí, nad čím přemýšlejí, jaké jsou jejich životní hodnoty, co jejich hodnoty během života změnilo, jakou roli v jejich životě hrála víra, láska, naděje... Co jim pomohlo vyrovnat se s traumaty... Co vidí dnes, na sklonku života jako důležité, a co jako vedlejší. V neposlední řadě mne zajímalo, jak vnímají svůj život při zpětném ohlédnutí, zda jej přijali i s jeho utrpením a zda přes to všechno dokázali dát svému životu smysl? Před samotným zahájením výzkumu jsem se rozhodla nashromáždit co nejvíce literatury na dané téma včetně autobiografických materiálů seniorů bydlících v DSPH, případně docházejících do  DSPH na  jednotlivé aktivizační programy. Není ovšem v možnostech této publikace zahrnout všechny seniory, kteří přežili holocaust, a se kterými jsem v kontaktu. Na pracovišti DSPH, kde jsem svůj výzkum realizovala, dodržujeme následující zásady: při rozhovorech se seniory přeživšími holocaust respektujeme jejich psychické trauma a nikdy záměrně sami neotevíráme téma holocaustu a dalších bolestných vzpomínek. Teprve pokud senior sám toto téma načne a cítíme jeho bytostnou potřebu o něm mluvit, nebráníme mu. Naše reakce musí být vstřícné a citlivé. Je samozřejmé, že zachováváme mlčenlivost a důvěrnost informací, pokud senior sám nesvolí k jejich zveřejnění Celá tato práce je provázána častými citacemi. Jedná se jak o  citace z  literatury, kterou sepsali sami přeživší, tak o citáty seniorů, které byly zaznamenány pro účel výzkumu, z důvodu většího přiblížení atmosféry, a tím současně zvýšení autenticity. Text tím sice nabyl většího rozsahu, redukce citací by ovšem byla na škodu věci. Kromě informací, které si tato publikace kladla za cíl zjistit výzkumem, bylo její snahou také zprostředkovat další svědectví o holocaustu, což bylo také hlavní motivací respondentů k účasti ve výzkumu. Současně též svědčí o historických skutečnostech doby, o generačním smýšlení i chování lidí žijících své životy na přelomu 20. a 21. století. Samotný sběr dat byl velmi nečekaně zajímavý pro obrovskou ochotu respondentů, s jakou se doslova vrhali do spolupráce. Pokud by někdo předpokládal, že přístup seniorů s  prožitkem holocaustu ke  spolupráci bude ovlivněn jejich prožitými útrapami, pak bych odpověděla: Ano, ale jen v pozitivním smyslu! Senioři byli velmi sdílní a otevření, shodovali se na tom, že chtějí přispět se svým vlastní svědectvím a  zkušenostmi. Bylo zcela zřejmé, že je zájem ze strany mladší generace těší. Byli vstřícní a ochotní poskytnout informace, nezaznamenala jsem ani jedno odmítnutí. To bylo velmi pozitivní. Domnívám se, že podobné rozhovory jim umožňují alespoň částečnou rekapitulaci života, což je v  seniorském období jeden z nejdůležitějších životních úkolů. Další důvod, který vedl k takto plodné spolupráci, vidím ve faktu, že ve skupině respondentů vysoce převažovali vysokoškolsky vzdělaní senioři, kteří si nejen uvědomovali důležitost podání svědectví, ale v neposlední řadě chtěli být svým příspěvkem užiteční i pro vznik právě této práce. Za to jim patří můj velký dík. Cílem výzkumu bylo zjistit hierarchii hodnot seniorů s  prožitkem holocaustu. Celý život seniora s prožitkem holocaustu provází jedna zásadní a neměnná hodnota, a tou je rodina. Na pomyslné druhé příčce by se objevilo přátelství a vztahy. Na tento 69

druhý stupeň se ovšem s věkem „dere“ ještě hodnota zdraví, přičemž nemá ani trochu v úmyslu sesadit přátelství a vztahy z jejich křesla, ale chce tam být jaksi neodmyslitelně usazena společně s nimi. To bylo asi důvodem, proč respondentům ve výzkumu činilo škálování zásadní problém, a proto jsem upustila od pokynu hierarchického uspořádání hodnot, čímž se všem respondentům očividně ulevilo. Uvědomila jsem si, že to byla pouze má utkvělá představa, mít hodnoty seniorů seřazeny vertikálně do onoho fiktivního žebříčku. Byl to úhel pohledu, který jsem musela změnit, abych pochopila, že stejnou výpovědní hodnotu má množina hodnot, byť v horizontálním postavení. Jistá hierarchie, o níž bych se měla zmínit, zde ovšem od počátku hrála významnou roli, ale zcela v jiném smyslu. Je běžným zvykem, že senioři, kteří přežili koncentrační tábor, se mezi sebou navzájem seznamují dotazem: „Odkud jsi?“ Když slyší např. odpověď: „z Terezína“ (s jasně zaznamenatelnou omluvou v hlase), tak je takovýto vrstevník nevyřčeně zařazen do „nižší kategorie“ v myšleném „žebříčku holocaustu“ (což ovšem daného člověka nijak dále nediskriminuje). Pokud však odpověď zní např.: „z Osvětimi“, je pak dotyčný přijat s velkou (nevyslovenou) úctou. Mezi odborníky se tento fenomén popisuje jako „hierarchie holocaustu“. Druhým cílem výzkumu bylo odhalit příčiny transformace hodnot seniorů s prožitkem holocaustu. Respondenti se celkem jednoznačně shodli na tom, že příčiny byly ve svém důsledku dvě, obě dvě však vždy zásadně ovlivnily celý jejich život. Ta první byla válka a veškeré útrapy s ní spojené (v podstatě dlouhodobé trauma). Ta druhá byla smrt někoho blízkého, která natolik otřásla city daného jedince, že nastartovala mechanismus změny a zapříčinila onu transformaci hodnot (např. směrem od materiálního zabezpečení k samotné podstatě lidského bytí a přemýšlení nad smyslem života). Pokud jde o vyslovené hypotézy, z výzkumu vyplynulo, že základní hodnoty vštípené v dětství výchovou si člověk nese po celý život, pakliže není okolnostmi donucen k jejich přehodnocení. Hodnotový žebříček se v průběhu života může přetransformovat na  základě hlubokého prožitku (útrapy války, smrt). Senioři s  prožitkem holocaustu byli v průběhu života konfrontováni se svými hodnotami. Mají vysokou potřebu hovořit o svých osobních hodnotách i o hodnotách společnosti, mají rovněž zřetelnou potřebu rekapitulace své životní cesty a potřebu smysluplnosti života. To vše jim také umožňuje přijmout svou vlastní smrtelnost. Během výzkumu jsem si uvědomila, že tito senioři překvapivě nevnímají jako zásadní prioritu vztah já a Bůh. Původně jsem se domnívala, že tato otázka „co mne přesahuje“ bude pro seniory, kteří přežili útrapy holocaustu a nyní se nacházejí na sklonku svého života, daleko zásadnější. Vyjádření některých z nich ve smyslu „...kdyby Bůh byl, tohle by nikdy nedopustil...“ až příliš často vyjadřuje zklamání, hořkost, nepřijetí, neodpuštění a smutek, což ovlivňuje nejen celý jejich další život, ale přeneseně i životy jejich potomků.

Dosažené výsledky výzkumu je možno využít mnoha způsoby: Pro pečující profesionály i  rodinné příslušníky, kde je velmi důležité znát co nejhlouběji a nejšířeji nejen preferované hodnoty u seniorů v této věkové skupiny 70

a  s  takto specifickou charakteristikou, ale i  pochopit jejich pohled na  svět a  jeho vnímání, přiblížit se jejich úhlu pohledu, a tyto poznatky pak využít ke zkvalitnění péče o ně. Další přínos vnímám jako možný způsob přiblížení se mladších lidí ke generaci, která prošla doslova peklem. Mnoho mladých lidí (ale často i střední generace včetně rodinných příslušníků) cítí jistou, těžce popsatelnou bázeň, úctu či respekt k prožitkům takto zkoušených lidí. Doslova kolem nich našlapují s opatrností, která ale často propast mezi nimi ještě zvětšuje. V neposlední řadě vidím jako důležité zaznamenat přímá svědectví, příběhy, hodnoty, motta, zkrátka vše, čím senioři s prožitkem holocaustu prošli, k čemu dospěli, co zvládli, co nezvládli, co pochopili či nepochopili, co přijali či nepřijali, co odpustili či neodpustili, zkrátka vše, čím žili a žijí. Domnívám se, že v době, kdy se stále objevují rasistické a xenofobní skupiny, sympatizanti myšlenek nacismu či tzv. „popírači“ holocaustu, může být podobná práce i příspěvkem k prevenci těchto negativních společenských jevů, či jedním z možných argumentů proti nim. Jako možný podnět pro další výzkum vnímám porovnání skupiny seniorů s prožitkem holocaustu a jejich hodnoty s hodnotami seniorů majoritní populace. Citát: „…hodnota naší existence je slušnost, schopnost být fér, držet slovo, na nikoho se nevytahovat a nikoho nepodceňovat včetně sebe sama. Pro člověka je nepostradatelné, aby se denně mohl najíst a napít, aby měl střechu nad hlavou a práci, která mu nepřipomíná otroctví ani oběť. Pro duchovní existenci je důležitá vůle, rozum, to chtění překonat horší sklony, které v nás, bohužel, jsou. Schopnost se dojmout tím, co je dobré nebo krásné! Člověk může být hnusnější než hnusný a – někdy - současně krásný: družností, solidaritou, nadějí v sebe i v druhé. Pro mou existenci je nejpodstatnější vlastnost slušnost.“ (Lustig, 3x18 (portréty a postřehy), 2002, str. 203)

71

Doslov Po přečtení práce Aleny Siegelové jsem dospěla k přesvědčení, že je natolik zajímavá, čtivá a přínosná, že bych ji nabídla jako doporučenou četbu všem, kdo se zajímají o lidi, o židovství, o seniory, o nedávné dějiny a důsledky holocaustu, o psychologii, sociologii… a samozřejmě i všem ostatním, protože tato kniha je výjimečná a skutečně stojí za přečtení. Autorka nám v ní předkládá dokumentární i výzkumné dílo o lidech, se kterými mnoho let jako aktivizační terapeutka pracuje, zajímá se o ně, miluje je a těší ji být s nimi a pro ně. Toto její nasazení je z celé práce patrné. Dokáže totiž čtenáře vtáhnout do „děje“ své knihy, ve které – třebaže se týká hodnot lidí přeživších holocaust – vypráví vlastně nechtěně a mezi řádky i o svých vlastních hodnotách, o svém osobitém chápání a nazírání světa.

Rodina jako hodnota V závěru práce se dočteme: „že během války zůstávají stejné preference hodnot jako před válkou, tedy hodnota rodiny je stále na první pozici“ a dále: že „celý život seniora s prožitkem holocaustu provází jedna zásadní a neměnná hodnota, a tou je rodina“. Rodina - jakožto všemi zmiňovaná přední hodnota - není žádným překvapením. Je přece všeobecně známo, že rodina bývá nejčastěji preferovanou hodnotou lidí, a to na celém světě a v celé historii lidstva. Rodina a její vztahy, to je de facto obraz života lidí a zároveň je vnímána jakožto území lásky, jistot a hodnot, míru a bezpečí. Na rodině je vlastně založen národ – a na národech pak celé lidstvo. Chceme-li poznat národ, navštivme jeho rodiny a poznáme jej – a naopak, rodinu a její podobu i charakter ovlivňuje současnost i historie národa, jeho tradice, zkušenosti, prožitky, náboženství, kultura apod. Autorce se během výzkumu potvrdila její předpokládaná hypotéza, že „základní hodnotový žebříček si člověk nese svým životem v podstatě od dětství. Jeho základy byly dány výchovou a prostředím, ve které se člověk pohyboval.“ Preference rodiny tak rovněž dokládá setrvalost hodnot, které člověku zůstávají i v krajní situaci, a rovněž jak důležité je mít právě v rodině své pevné zázemí, být sociálně začleněn, mít své předky a potomky, cítit návaznost, vzájemnou sounáležitost a bezpečí. Došlo však k tomu, že světová válka na tuto vzácnou lidskou hodnotu krutě zaútočila. Výpovědi seniorů nám dokládají, že většina z nich svou původní rodinu navždy ztratila. Děti byly násilně odtrženy od rodičů, od prarodičů, od strýců a tet, manželé od manželek. Žádné rozloučení, žádné hroby, jen milióny mrtvých. Ale co 72

se stalo potom? Uvědomme si, že dnešní senioři byli ve 40. letech minulého století ještě velmi mladými lidmi. Hodnoty přeživších se neztratily, jen možná transformovaly či změnily pořadí co do významu. Psychická traumata těch, kteří se vrátili z války, se zakládala nejčastěji na ztrátě těch nejbližších včetně domova, a tedy původního zázemí a bezpečí. Proto těmto mladým přeživším tolik záleželo na tom, aby co nejdříve po té, co se vší svou vůlí vzpamatovali z nejhoršího, zakládali rodiny nové. Hitler a jeho lidé měli plán Židy nadobro vyhladit. Nyní ale bylo na Židech, kteří válku přežili, aby Hitlerův plán definitivně překazili. A to uskutečnili zakládáním nových rodin a obnovením svých normálních životů se vším, co k tomu patří. A podařilo se! I když to vůbec nebylo lehké a brzy se u značné části z nich začalo projevovat i neblahé dědictví zážitků z války v podobě tzv. posttraumatické stresové poruchy (která ovšem v některých případech dlouhodobě ovlivňovala a dosud ovlivňuje nejen samotné přeživší, ale i jejich tzv. druhou a dokonce i třetí generaci). Naši dnešní senioři mají většinou děti, vnuky a pravnuky. Svých rodin si nesmírně cení a rodiny si zase cení jich. Založit rodinu, zplodit potomky, dát jim vzdělání, postarat se o jejich budoucnost, žít – i umírat – uprostřed své milující rodiny, v rodinné pospolitosti, to je vlastně ideálem lidstva a zejména v židovství jde o skutečně velmi chráněnou hodnotu. Když jsem nedávno hovořila s jedním mně velmi vzácných člověkem přeživším holocaust, se kterým jsme právě slavili jeho sté (!) narozeniny, řekl mi zcela jasně o svých hodnotách: „Člověk musí věřit, mít v životě jistotu, že tu něco je, co vás řídí. Moji rodiče byli velmi nábožensky založeni… Nejvíce jsem vděčný svým rodičům a manželce. Oni a moje žena – to byly hlavní osoby v mém životě. A co je pro mne nejdůležitější? Jak už jsem řekl, je to rodina. Mám dva syny, dva vnuky, jednu vnučku, tři pravnuky a jednu pravnučku, která právě studuje vysokou školu. Nejvíce mě těší pomyšlení na mou rodinu.“ Nakonec bych ráda poukázala na jedno krásné biblické proroctví o židovském národu, který měl vzejít z jednoho muže a z jeho rodiny: „I řekl Hospodin Abramovi: … Učiním tě velkým národem, požehnám ti, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Tóra, Berešit / 1. kniha Mojžíšova) Jsem přesvědčena, že se toto proroctví naplňuje i přes všechny útrapy, kterými musel v minulosti židovský národ projít. Mým hlubokým přáním je, aby se už zlá minulost nikdy neopakovala a aby tento statečný a zkoušený lid byl navždy lidem požehnaným, který i ostatním přináší jen pokoj, mír, ŠALOM. Přeji této knize zdar a jen vše dobré! PaedDr. Kateřina Hajdovská - Tlustá 73

Seznam použité literatury BALABÁN, M., Domov a bezdomoví i jiné zprávy. Pulchra, Praha 2009. ISBN 978-80-904015-5-6. BUBER, M., Já a ty. Olomouc: Votobia, 1995. Orig.: Ich und Du. ISBN 80-7198-042-1. FRANKL, V. E., A přesto říci životu ano. Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7192-848-8. FRANKL, V. E., Co v mých knihách není. Autobiografie. Nakladatelství Cesta, Brno, 1997. ISBN 80-85319-66-7. FRANKL, V. E., Člověk hledá smysl : Úvod do logoterapie. Praha, Psychoanalytické nakladatelství, 1994. Orig.: Man‘s Search Meaning, Introduction to Logotherapy. ISBN 80-901601-4-X. FRANKL, V. E., Lékařská péče o duši. Cesta 2006, Brno. Orig.: Ärztliche Seelsorge Grundlagen der Logotherapie und Existenzanalyse. ISBN 80-7295-085-1. FRANKL, V. E., Psychoterapie a náboženství. Hledání vyššího smyslu. Cesta Brno, 2006. ISBN 80-7295-088-6. FRANKL, V. E., Psychoterapie pro laiky. Cesta, 1998, Brno. Orig.: Psychoterapie für den Laien. ISBN 80-85319-80-2. FRANKL, V. E., Teorie a terapie neuróz. Grada Publishing, spol. s.r.o., Praha 1999. ISBN 80-7169-779-6. FRANKL, V. E., Vůle ke smyslu. Cesta, 2006, Brno. Orig.: Der Wille zum Sinn. ISBN 80-7295-084-3. FRIESOVÁ, J. R., Pevnost mého mládí. Trizonia, Praha 1997. ISBN 80-85573-73-3. FROMM, E., Umění být. Naše vojsko, Praha 1994. ISBN 80-206-0225-9. GREEN, G., Holocaust. X-EGEM, Praha 1, 1994. ISBN 80-85395-46-0. HAŠKOVCOVÁ, H., Fenomén stáří. Panorama, Praha 1990. ISBN 80-7038-158-2. HAŠKOVCOVÁ, H., Thanatologie. Nauka o smrti a umírání. Galén, 2000. ISBN 80-7262-034-7. JANKOVSKÝ, J., Etika pro pomáhající profese. Triton, 2003. ISBN 80-7254-329-6. KACZMARCZYK, S., KŘIVOHLAVÝ, J., Poslední úsek cesty. Návrat domů, Praha 1995. ISBN 80-85495-43-0. KOHÁK, E., Člověk, dobro a zlo. O smyslu života v zrcadle dějin. Kapitoly z dějin morální filosofie. Nakladatelství Ježek, Praha 1993. ISBN 80-901625-3-3. KOPŘIVA, K., Lidský vztah jako součást profese. Praha : Portál, s.r.o., 2006. ISBN 80-7367-181-6. KOŘENEK, J., Lékařská etika. Triton, 2002. ISBN 80-7254-235-4. KŘIVOHLAVÝ, J., Mít pro co žít. Návrat domů, Praha 1994. ISBN 80-85495-33-3. KŘIVOHLAVÝ, J., KACZMARCZYK, S., Poslední úsek cesty. Návrat domů, Praha 1995. ISBN 80-85495-43-0. KŘIVOHLAVÝ, J., Povídej, naslouchám. Návrat, Praha 1993. ISBN 80-85495-18-X. 74

KŘIVOHLAVÝ, J., Psychologie smysluplnosti existence. Grada Publishing, a.s., Praha 2006. ISBN 80-247-1370-5. LEWISOVÁ H., Přišel čas promluvit. Barister & Principál, Brno 1999. ISBN 80-85947-43-9. LUSTIG, A., Odpovědi. Rozhovory s Harry Jakešem Cargassem a Michalem Bauerem. Vydalo nakladatelství H&H Jinočany, 2001. ISBN 80 – 7319 – 001-X. LUSTIG, A., 3x18 (portréty a postřehy). Nakladatelství HAK, Praha 2002. ISBN 80-85910-43-8. ROGERS, C. R., Způsob bytí. Portál, s.r.o., Praha 1998. ISBN 80-7178-233-5. ŘÍČAN, P., Cesta životem - vývojová psychologie. Portál, s.r.o., Praha 2004. ISBN 80-7367-124-7. SIDON, K. E., Červená kráva. Rozhovory s Karlem Hvížďalou. Dokořán s.r.o., Praha 2002. ISBN 80-86569-30-6. SVATOŠOVÁ, M., Hospice a umění doprovázet. Ecce homo, Praha 2003. ISBN 80-902049-4-5. ŠIŠKOVÁ, A. , Výchova k toleranci a proti rasismu. Portál,s.r.o., Praha 1998. ISBN 80-7178-285-8. VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha 1999, Portál. ISBN 80-7178-214-9. ŽÁČKOVÁ, D., Etika v dějinách filozofie. VSAK, Praha 2004. ISBN 80-86723-06-2. Jiné zdroje RAFAEL CENTRUM, Jak se vyrovnáváme s holocaustem? Výbor z textů ze seminářů „Prix Irene“ 2003-2005. Vydala Tolerance a občanská společnost v Praze 2006. ISBN 80-86103-93-5. VRÁNOVÁ, G., Život českých Židů po druhé světové válce, Bakalářská práce Dosud nepublikováno: ARNSTEINOVÁ, H., Jedna z tisíců. Autobiografie. DENSKÝ, R., Putování po vláknech tkaniny. Autobiografie. Přeložil Vladimír Gregor. SINGER, G., Autobiografie TLUSTÁ, K., Úvahy nad Desaterem. www.stránky: http://as.wikipedia.Olg/šili/Nicholas_Winton http://cs.wikipedia.org/wiki/Winton_Train http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny http://www.terezinstudies.cz http://cs.wikipedia.org/wiki/Sedm_ctnost http://wmda.mobi/cs/Ctnost http://cs.wikipedia.org/wiki/Erik_Erikson

75

Přílohy Příloha č. 1

Životní příběh paní Marie „Narodila jsem se v Praze, v roce 1918, což je už hodně, vystudovala jsem reálné gymnázium Elišky Krásnohorské v Praze, to byla dívčí a elitní škola, takže tam jsem odmaturovala. Chodili tam slavné holky jako Milena Jesenská ale i obyčejný jako já. Ta mládež v té době byla hodně aktivní, takže jsme vydávali časopis, který měl vysokou úroveň, vedli jsme velmi živý intelektuální život, chodili jsme do divadla, na opery atd. Pokoušela jsem se také psát. Dětství bylo celkem spokojený, já jsem z buržoazní rodiny, takže jsme neměli nějaké finanční problémy, ale moc jsme neutráceli, protože jsme nebyly ani zvyklí. Ta první republika nebyla zrovna blahobyt, ale byla to taková vyrovnaná společnost, sice s mnoha problémy, ale byla to demokratická společnost. Jednu jsem chtěla napsat interwiev i s Karlem Čapkem, ale ten mě rovnou vyhodil (smích). A pak přišel Hitler, mě bylo něco kolem dvaceti, takže jsem se účastnila ilegální práce politický a ve studentské společnosti jsme vydávali časopis, který se jmenoval Svoboda. Ani to nebylo moc dobrý, to myslím, že nás i trošku zneužili ti dospělí, jak jsme byli naivní my mladí. Já jsem šla na medicínu ještě před válkou, byla jsem v prvním semestru. Celá ta ilegální činnost byla velice naivní, nezodpovědná, protože šlo opravdu o život. Psali jsme letáky, což nebyla žádná legrace a samozřejmě všichni byli pozatýkaní. Ale můj kamarád stejně starej jako já, mě bohužel jmenoval, tak dlouho ho řezali, až prostě prozradil moje jméno a oni mě sebrali. Měla jsem ale v té hrůze štěstí, protože jsme byla ten poslední člověk v té ilegalitě. Měla jsem komisaře, který byl vrah a hrozný člověk, ale nějak přece jenom jsem byla holka, tak mě nepověsili, ale poslali mě do tábora, takže jsem se dostala do Osvětimi, kde jsem byla dva roky. To by bylo na román, to nebudu vyprávět, bylo to strašný, ale měla jsem tam i kamarádky, to byla ta lepší stránka. Prodělala jsem tam skvrnitý tyfus, byla několik týdnů v bezvědomí, ale nějak náhodou jsem to přežila. Od jedné ruské kamarádky jsem se tam dokonce naučila válečnou chirurgii. Když nás evakuovali a  šel takzvaný pochod smrti, to by bylo na delší povídání, to nebudu zabíhat do detailů, tak nás naložili do náklaďáků a odvezli do Německa. To bylo v mrazech, v lednu 1945 a ty ruský holky by mě byly udusily, protože si na mě sedly, nebýt kamarádky, která mě hledala, tak se tam udusím. Po velkých peripetiích jsem skončila v ženském táboře, v lágru, kde jsem se setkala se svojí nevlastní matkou. Měla jsem jí ale moc ráda, jmenovala se Kristýna, byla to katolička. Úplně si to pamatuji, jak jsme tam přijížděli v těch dobytčácích a ona jak tam stála v noci v té tmě a čekala, jestli tam někde budu živá a našla mě skutečně, takže mě ihned schovala a já jsem přežila válku. Otce Němci popravili. Osvobodili mě Američani, to jsem měla štěstí, že mě osvobodila západní armáda, i když i Američani znásilňovali. Moje první cesta byla na fakultu, zapsala jsem se, takže jsem bydlela doma s maminkou, pokračovala jsem v tom bývalém životě, ještě za studií medicíny jsem měla syna, vdala jsem se. Bydleli jsme na Vinohradech, v Soběslavské ulici. Můj muž byl strojní inženýr, o šest let starší, taky byl za války zavřený, byl v odboji. Pracovala jsem na dětských klinikách, na pediatrii, pak jsem měla první i druhou atestaci, pak jsem šéfovala pod Petřínem na oddělení, sedmdesát pět lůžek jsme měli. Mám dva syny, starší syn je advokát, žije v Paříži, mladší je univerzitní profesor na pediatrické fakultě tady v Praze.“ (Vránová,G., Život českých Židů po druhé světové válce, 2008)

76

Příloha č. 2

Životní příběh paní Hildy Paní Hilda byla v době výzkumu nejstarší obyvatelkou Hagiboru. Bylo jí neuvěřitelných 99 let. Neuvěřitelných píšu proto, protože kdo ji znal, těžko mohl uvěřit, že tato drobná žena s vysoko položeným tenkým hláskem, která připomínala spíše dívenku, než seniorku, se nejen dožila takového věku, ale navíc v plné mentální svěžesti. Velmi čile se zajímala o své okolí a z jejího způsobu chování a vyjadřování jste mohli navnímat závan staré doby, kdy dobře vychované dívky hrály na piáno, učily se slušnému chování ve  vybrané společnosti a  připravovaly se pro život po  boku oddaného milujícího manžela. V jejím případě si však osud trochu více zařádil a vše bylo nakonec zcela jinak. Paní Hilda se narodila jako mladší ze dvou sester v dobře postavené rodině žijící v Karlových Varech. Tatínek měl velmi slušné místo v bance a vydělával dostatečné množství peněz na to, aby zabezpečil rodinu více než nadstandardně a ještě k tomu mohl finančně podporovat širší rodinu. Dětství prožila malá Hilda velmi šťastně. Nic jí nechybělo, byla obklopená láskou obou rodičů a luxusem. V době dospívání, kdy její otec povýšil v zaměstnání, se rodina stěhovala do Prahy, kde jim banka nechala na „míru“ postavit vilu na Hanspalce. Už jako malá Hilda se učila anglicky a francouzsky, doma v  Karlových varech se mluvilo německy, jak bylo běžné u  většiny obyvatelstva, ale najednou se ocitla v prostředí, kde se mluvilo česky. Rodiče ji nechali zapsat do soukromé školy a zaplatili jí i hodiny českého jazyka. Protože chodila Hilda už od dětství na judaismus, učila se též hebrejsky. (Později přidala ke svým jazykům i ruský jazyk.) Už v době dospívání Hilda zjistila svůj odpor k matematice a její láska k hudbě a divadlu rozhořela plným plamenem. Celá rodina užívala kultury v Praze plnými doušky. Dvakrát týdně chodili společně na  opery, měli předplacenou svoji vlastní loži a Hilda snila o tom, že jednoho dne bude smět vystupovat třeba na divadelních prknech. To se ovšem v té době k slušně vychované dívce nehodilo a vždy zůstalo jen při snu. Hudbu milovala, ale hraní na piáno jí moc neříkalo, považovala to ve svém případě za ztrátu času. Jako velmi mladá se vášnivě zamilovala do mladého německého chlapce, se kterým se zasnoubila ještě v  17 letech a  brzy na  to se vdávala. Její otec zajistil jejímu manželovi slušné místo s krásným platem a mladé rodině se mohlo zdát, že nic nestojí v cestě jejich štěstí. Brzy se jim narodil syn Harry. Bohužel její těhotenství bylo poznamenáno velmi tragickou událostí. Její milovaný tatínek se zadlužil, rodině nechtěl svěřit své starosti a  spáchal sebevraždu. Pro Hildu to byla obrovská rána. Tatínka milovala jako nikoho jiného na světě a teď byla zděšená. O to více se upnula na zbytek rodiny. Ovšem vzápětí přišla další rána. Její starší sestra, která se mezitím také vdala a narodily se jí dvě dcerky, zemřela náhle na španělskou chřipku. To už bylo v době, kdy se objevil na scéně Hitler. Její matka se snažila nahradit svým vnučkám maminku a se svým zetěm se jim všem podařilo včas vystěhovat do zahraničí. Všichni byli přesvědčení, že Hilda je v bezpečí tím, že má za manžela Němce. Hildě se brzy narodila také dceruška, které dala jméno Helenka. Zhruba v tu dobu jí její 77

milovaný manžel sdělil, že mu v zaměstnání doporučili, aby se rozvedl se svou židovskou manželkou, jinak, že bude mít problémy. Zažádal tedy o rozvod. Hilda, která si nepřipouštěla jinou možnost věřila, že jde pouze o formální rozvod, ale krátce na to měla dostat zprávu od jeho milenky, že byla po celou dobu jejich manželství podváděna, a že jí manžel byl nevěrný od počátku jejich manželství. Hilda si myslela, že je to jen špatný sen, že to nemůže být pravda. Pravda však byla ještě horší. Její manžel si přistěhoval do  jejich společného bytu mladou německou studentku medicíny a čekal na ukončení rozvodového řízení, aby si ji vzal. Tak také učinil. Svou bývalou manželku vystěhoval z  vily, která patřila její rodině, Hildě pronajal malý byt, který ovšem jako židovka již nesměla obývat. Krátce na to se oženil, nechal si na sebe přepsat jejich děti a manželce zakázal jakýkoliv styk se svými dětmi. Když přišlo Hildě předvolání do transportu a byla poslána do Terezína, cítila to jako vysvobození se své situace. V Terezíně přežila hlavně díky svému odhodlání vidět opět své děti. To se jí nakonec podařilo a po návratu z války sice s podlomeným zdravím, ale šťastná, že vidí své děti požádala o jejich navrácení. Její bývalý manžel v tu dobu uprchl do zahraničí i se svou novou ženou. Ještě se několikrát snažili získat alespoň Harryho, ale ten se v  té době dokázal už sám rozhodnout, s  kým chce být. Dodnes má paní Hilda se svými dětmi krásný vztah. Dnes sedává paní Hilda ve svém růžovém župánku nejraději na zahradě, kde si ne nepodobná kočce prohřívá na sluníčku své drobné tělíčko a se zaujetím čte knihu. Stále má co na čtení. Na dotaz, jak to, že ve své věku čte bez brýlí odpovídá: „Ale děvenko, vždyť jsem celý život krátkozraká, tak na to čtení žádné brýle nepotřebuji.“ Nejdůležitějšími hodnotami je pro paní Hildu rodina, přátelství a knihy. Uvádí, že po celý života pro ni byla důležitá víra v Boha. Po skončení války si uvědomila, jak je podstatné mít kde bydlet. To považovala před válkou za samozřejmost. Také sama přiznává, že si uvědomuje, že došlo ke změně hodnot ve chvíli, kdy musela nastoupit do zaměstnání. Před válkou nevěděla co to je chodit do práce, po válce to pro ni byla nutnost. Za války ji nejvíce překvapila bezcharakternost lidí a zjištění, že zklamání může člověka potkat od člověka nejbližšího – od manžela. Zajímavé je, co odpovídá paní Hilda na  otázku - Co soudíte o  svém životě dnes, když se ohlédnete zpět? V  čem vidíte jeho hlavní smysl?: „Nevidím žádný“. To je v tak vysokém věku poměrně překvapující. (Pozn.: Paní Hilda se vydání této publikace nedožila)

78

Příloha č. 3

Ukázka úvahy paní Dory

79

80

DSP Hagibor v

Zleva paní Edgara, paní Ilse a Christinne v

Paní Suzanne s přítelkyní v

Paní Dora (vpravo) v

Z leva: Pan Gustav, pan Vojtěch (Bubo), paní Eva u

81

Cestující z Winton train u

u

u

82

83

Pan Gustav u

Paní Marie v

Zleva Kateřina Tlustá, paní Susane a autorka v

84

Arnošt Lustig u

Autorka s panem Gustavem na Purimové oslavě

u

Paní Ilse v

Paní Eva v

Mgr. Mgr.Alena AlenaSiegelová Siegelová narozena narozena18. 18.2.2.1965 1965vvJeseníku Jeseníkuvvrodině rodinělékaře lékařejako jakotřetí třetíze zečtyř čtyřdcer. dcer.Do Dopěti pětilet let žila žilas srodinou rodinouvvJavorníku, Javorníku,ve veslezském slezskémpohraničí. pohraničí.Děti Dětisesečasto častos sotcem otcemúčastnily účastnily akutních akutníchlékařských lékařskýchvýjezdů, výjezdů,aatak takměla mělamožnost možnostpotkávat potkávatsesejiž jižvvútlém útlémvěku věkunejen nejen s srůznými různýmilidskými lidskýmiosudy, osudy,ale aletaké takésesejiž jižbrzy brzyzačala začalazamýšlet zamýšletnad nadsmyslem smyslemzrození zrození aasmrti. smrti. Jako Jakočtrnáctiletá čtrnáctiletáodchází odcházístudovat studovatdo doOlomouce, Olomouce,po pomaturitě maturitěodchází odcházído doPrahy, Prahy, kde kdežije žijedosud. dosud. SSmanželem, manželem,který kterýpro proninipředstavuje představujedůležitou důležitouoporu, oporu,má mádvě dvědospělé dospěléděti. děti.Dcera Dcera Veronika Veronikai isyn synTomáš Tomášzaměřili zaměřilisvůj svůjprofesní profesníživot životna nabiologii. biologii. Autorka Autorkasesepo pocelý celýživot životsnaží snažípronikat pronikatdo doduše dušečlověka člověkaaa––jak jakříká říká––„nakukovat „nakukovat pod podpokličku pokličkuŽivota“. Života“.Ve Vestředu středujejího jejíhozájmu zájmustojí stojíčlověk člověkjako jakospirituální spirituálníbytost bytostaajeho jeho vztah vztahke kevšemu, všemu,co cojejjejpřesahuje. přesahuje. JeJeabsolventkou absolventkouvysokoškolského vysokoškolskéhooboru oboruspeciální speciálnípedagogika. pedagogika.Předkládaná Předkládanáknižknižníníprvotina prvotinavznikla vzniklajako jakovyústění vyústěníjejí jejídiplomové diplomovépráce. práce. VVsoučasné současnédobě doběpracuje pracujejako jakoaktivizační aktivizačníterapeutka terapeutkavvDomově Domověsociální sociálnípéče péče Hagibor, Hagibor,kde kdesesesetkává setkávádenně denněs spozoruhodnými pozoruhodnýmiosudy osudyseniorů, seniorů,kteří kteříbyli bylinuceni nuceni během běhemdruhé druhésvětové světovéválky válkyprojít projítzkušeností zkušenostíholocaustu. holocaustu.

Grant Grant Nadace NadaceŽidosvské Židosvskéobce obcevvPraze, Praze,Maiselova Maiselova18, 18,Praha Praha11 www.kehilaprag.cz www.kehilaprag.cz