UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra biblických věd
MOTIV REPTÁNÍ V KNIHÁCH EXODUS A NUMERI (BAKALÁŘSKÁ PRÁCE)
THE MURMURING MOTIF IN THE BOOK OF EXODUS AND IN THE BOOK OF NUMBERS (BACHELOR THESIS)
autor: Mgr. Pavla Anthová obor: Teologické nauky vedoucí práce: ThLic. Stanislav Pacner, Th.D.
Olomouc 2011
Děkuji ThLic. Stanislavu Pacnerovi, Th.D., za odborné vedení práce, mnoho cenných rad a trpělivost. Zároveň děkuji svým rodičům za velkorysou finanční podporu po celé období mého dlouhotrvajícího studia a Jiřímu Pechovi za pomoc při překladu anglických textů.
Prohlašuji,
že
jsem
předkládanou
a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Olomouci dne 13.4. 2011
práci
zpracovala
samostatně
ANOTACE Autor / Author: Mgr. Pavla Anthová Název práce / Title of thesis: Motiv reptání v knihách Exodus a Numeri The Murmuring Motif in the Book of Exodus and in the Book of Numbers Katedra, univerzita / Department, university: Katedra biblických věd, Univerzita Palackého v Olomouci Department of Biblical Sciences, Palacký University in Olomouc Vedoucí práce / Supervisor: ThLic. Stanislav Pacner, Th.D. Počet znaků / Number of characters: 80 459 Počet titulů použité literatury / Number of sources: 26 Klíčová slova / Keywords: Kniha Exodus, kniha Numeri, pouštní tradice, motiv reptání, exodus Book of Exodus, book of Numbers, wilderness traditions, murmuring motif, exodus Resumé / Summary: Práce se zaměřuje na analýzu a interpretaci motivu reptání izraelského národa zachyceného ve starozákonních knihách Exodus a Numeri. Motiv reptání je zde rozdělen do skupin podle toho, z jakých důvodů lid reptá, a zasazen do událostí geografických i teologických. Práce zachycuje chování Izraelců v tzv. pouští tradici a mapuje gradující vztah lidu a Hospodina. Analýza motivu reptání je
závislá na starozákonních knihách, a proto je v práci oddíl věnovaný charakteru knih Exodus a Numeri. Thesis is aimed at analysis and interpretation of Israelites murmuring motif which is described in books of Exodus and Numbers in the Old Testament. The murmuring motif is categorised according its causes and explained also from geographical and theological points of view. Thesis depicts behaviour of Israelites in the so-called ‘wilderness traditions‘ and development of the relationship between the Israel’s nation and its Lord. Since the analysis of murmuring motif is closely bound to the books of Old Testament the work contains chapter devoted to presentation of the book of Exodus and book of Numbers nature.
OBSAH ÚVOD........................................................................................................................7 1 VŠEOBECNÝ ÚVOD DO STAROZÁKONNÍCH KNIH EXODUS A NUMERI.......9 1.1 Kniha Exodus..................................................................................................9 1.2 Kniha Numeri................................................................................................12 2 MOTIV REPTÁNÍ V KNIHÁCH EXODUS A NUMERI.........................................15 2.1 Obecná charakteristika motivu reptání.........................................................15 2.2 Obraz Izraelitů v poušti.................................................................................17 2.3 Reptání proti nedostatku vody......................................................................19 Exodus 15, 22-27............................................................................................19 Exodus 17,1-7.................................................................................................20 Numeri 20,1-13...............................................................................................22 2.3 Reptání proti nedostatku jídla.......................................................................24 Exodus 16,1-35...............................................................................................24 Numeri 11,4-34...............................................................................................26 Numeri 21, 4-9................................................................................................28 Numeri 11,1-3.................................................................................................29 2.4 Reptání z jiných důvodů...............................................................................29 Exodus 13,17-14,31.......................................................................................29 Numeri 13-14..................................................................................................31 Numeri 16-17..................................................................................................35 Numeri 12, 1-16..............................................................................................38 ZÁVĚR....................................................................................................................39 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.........................................................................41
ÚVOD Starý zákon zůstává jednou z konstant zájmu čtenářského i badatelského, což platí dvojnásob pro zkoumání exegetická. Můžeme dokonce prohlásit, že díky nepřetržité práci teologů a biblických interpretů je celá kniha Starého zákona jedním z nejlépe zmapovaných textů ve vývoji katolické církve. Již mnoho dekád nejen exegeté, ale také studenti nejrůznějších oborů z celého světa podrobují starozákonní knihy, samostatné kapitoly či dokonce jednotlivé verše rozsáhlým analýzám. Tvrzení můžeme vztáhnout zároveň do oblasti zkoumání motivu reptání, které je jádrem naší práce. Analýza motivu reptání má ve světových odborných výkladových textech své právoplatné místo a konkrétně rozboru tématu reptání jsou věnovány monografie autorů nejrozmanitějšího zaměření a vyznání. Ovšem toto tvrzení nemůžeme aplikovat na české prostředí. Český čtenář neovládající jiný jazyk než svůj rodný si o motivu reptání příliš „nepočte“. Dílčí zmínky se objevují ve výkladech Starého zákona, jeho jednotlivých knih či v obligátních „úvodech“ spojených s první částí Písma.1 Nedostupnost podrobnějších informací o reptání v českém prostředí je jedním z motivů vedoucích ke vzniku naší práce. Pokusíme se prostřednictvím světově uznávaných autorů zprostředkovat toto zajímavé téma a odpovědět na otázky, které si může čtenář Bible v souvislosti s motivem reptání pokládat. Rozsah práce neumožňuje zaměřit se na veškerý výskyt motivu reptání ve Starém zákoně, pokusíme se tudíž zachytit téma v návaznosti na konkrétní verše obsažené v knihách Exodus a Numeri v souvislosti s tzv. pouštní tradicí. Cílem naší práce není lexikální analýza originálního textu Písma svatého, jelikož autorka k ní nemá příslušné dispozice. Z tohoto důvodu se zaměříme na výskyt motivů reptání v knihách Exodus a Numeri a jejich interpretaci. Pokusíme se odpovědět na otázku kdo reptá – zda jde o stížnosti celého izraelského národa či jednotlivců. Zaměříme se také na problematiku skutečnosti, že při kritickém čtení textů obsahujících motiv reptání není jednoznačné, proti komu je reptáno – je 1
Zmínky o motivu reptání se objevují např. v knihách RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, CHIOLERIO, M. Blaze tomu, kdo slyší tato slova či ve Výkladech ke Starému zákonu od starozákonní překladatelské komise.
7
rebelství namířeno proti Mojžíši, Áronovi anebo proti Bohu samotnému? Neméně podstatná je další otázka, kterou si může zvídavější čtenář položit: z jakých důvodů je reptáno? Lid si většinou stěžuje na nedostatek vody, jídla či ze strachu před smrtí z rukou nepřátel. Co znamená cyklicky se opakující zmínka o exodu z Egypta? V naší práci se proto pokusíme na výše zmíněné otázky najít odpověď a nabídnout tak českému čtenáři základní vhled do problematiky spojené s motivem reptání. Aktuálnost naší práce dokládají sami autoři, kteří monografie popisující motiv reptání píšou kontinuálně již téměř padesát let.
8
1 VŠEOBECNÝ ÚVOD DO STAROZÁKONNÍCH KNIH EXODUS A NUMERI Druhý vatikánský koncil potvrdil, že Bible je textem Bohem inspirovaným a klade důraz také na lidskou stránku podílu na celé knize v její závěrečné podobě.2 Víme, že Písmo svaté není kniha, která by jen tak spadla z nebe, jak věří o Koránu, tedy o posvátné knize islámu, muslimové či o Bibli Svědkové Jehovovi. 3 Starý zákon se skládá z velkého množství knih, na jejichž tvorbě se podílelo mnoho lidí, z nichž každý vnesl do textu kus své vlastní invence, zkušenosti či vzpomínky v závislosti na duchu doby, ve které žil, a svých lidských vlastnostech. Při čtení Písma svatého bychom měli dbát nejen na teologickou interpretaci textu, ale musíme zohlednit také aspekty historické a literární. Pro naši práci je stěžejním motivem reptání izraelského lidu v knihách Exodus a Numeri, ale ani tato konkrétní analýza se neobejde bez historického úvodu, který by nezahrnoval také hledisko literární a teologické. Jsme si vědomi toho, že téma a charakter práce neumožňují takový rozsah výše zmíněného bádání, jaký by si knihy Exodus a Numeri bezesporu zasluhovaly. Zcela opačným extrémem by však bylo podlehnutí vědeckému nihilismu a vědomí nemožnosti toto téma zde obsáhnout, a proto v následujících dvou kapitolách přinášíme stručnou charakteristiku dvou knih Mojžíšových. Knihy Numeri i Exodus jsou součástí tzv. Pentateuchu, tj. Pěti knih Mojžíšových, které jsou pro Starý zákon primární. 1.1 Kniha Exodus Kniha Exodus nazývaná také Druhou knihou Mojžíšovou započíná vyprávěním o utrpení izraelského lidu v Egyptě a jeho početnosti (Ex 1,7) a končí ve chvíli, kdy Hospodinova sláva přebývá v Mojžíšem postavené svatyni (Ex 40,38). Exodus navazuje ve vyprávění přímo na předcházející knihu Genesis, ale mezi První a Druhou knihou Mojžíšovou je pravděpodobně časový odskok 400-500 let. 4 „Se začátkem knihy Exodus se zásadně mění předpoklady, z nichž vyprávění vychází. V příbězích otců vystupovali jako jednající postavy neustále jednotlivci, nyní se 2
Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o Božím zjevení Dei verbum, 11. Srov. HRBATA, J. Klíč ke Starému zákonu, s. 11. 4 Srov. DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona, s. 51. 3
9
objevuje lid.“5 Tento izraelský lid je zastoupen Mojžíšem (a Áronem), ale i ti často čelí protestům ze strany anonymního izraelského lidu. Po dějové stránce popisuje Exodus v Pentateuchu
dvě stěžejní události, kterými jsou odchod z Egypta6
a vznik smlouvy. Tyto jsou pak významným krokem k sebepojetí izraelského lidu jako lidu svobodného. Hlavní postavou knihy Exodus je osoba Mojžíše, který tvoří prostředníka mezi Bohem a lidem a stává se tak předobrazem novozákonního Ježíše Krista. Mojžíš však přijímá také roli přímluvce za lid i s nasazením vlastního života (Ex 32, 30-34) a upevňuje monoteizmus.7 První část knihy Exodus (1-15) směřuje po mnoha peripetiích k vyjití z Egypta, které je těsně spjato se slavností pesach.8 Tato nejvýznamnější izraelská slavnost má však pravděpodobně předizraelské kořeny, avšak stává se památkou na tento den a opakuje se v každé generaci.9 Posléze se národ vydává na cestu do země Bohem zaslíbené, přičemž se ale na delší dobu usazuje pod horou Sínaj a zůstává zde až do konce Pentateuchu. Rolf Rendtorff k tomuto setrvávání poznamenává: „Líčení pobytu na Sínaji je nanejvýš komplexním útvarem a zároveň nejrozsáhlejším souvislým úsekem Pentateuchu (Ex 19, 1 až Nu 10, 10).“10 Je to úsek textu, ve kterém sám Bůh dává trvalé platné příkazy – Desatero, Knihu smlouvy – objevuje se zde řada kultických ustanovení či popisů zákona. Jen co je ale smlouva ustanovena, lid stvrzuje svoji poslušnost (Ex 24) a Mojžíš vystupuje pro kamenné desky k Bohu na horu, v izraelském národě se probouzí první pochybnosti a zhotovením sochy býčka (Ex 32,4) smlouvu porušují. Mojžíš ve „svatém hněvu“ rozbíjí desky zákona a spolu s lidem činí pokání, které nakonec vede k obnově smlouvy. V knize Exodus se ustanovuje tzv. pouštní tradice, která zachycuje pobyt izraelského lidu na poušti a s tím spojené těžkosti. Právě s touto pouštní tradicí je úzce spjat motiv reptání Izraelitů,11 kterým se důsledněji budeme zaobírat v dalších kapitolách. 5
RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, s. 184. „Událost exodu bývá datována do období kolem roku 1200 př. Kr.“ In VLKOVÁ, G.I. Slovo Boží a slovo lidské, s. 30. 7 Srov. HRBATA, J. Klíč ke Starému zákonu, s. 77. 8 Srov. RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, s. 185. 9 Srov. kol. autorů. Výklady ke Starému zákonu I., s. 239. 10 RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, s. 185. 11 Srov. tamtéž, s. 188. 6
10
Z literárního hlediska je kniha Exodus souborem nejrůznějších žánrů – najdeme zde prosté vyprávění (např. Ex 4), popis zákona (Ex 22) či poezii (Ex 15). „Exodus se od mnoha jiných historických knih v Bibli poněkud liší důležitou rolí, kterou v ní hraje Zákon.“12 Důraz na Zákon, jeho ustanovení a dodržování, poukazuje na roli Hospodina, kterou od nynějška bude v životech izraelského lidu zastávat. V první řadě je literárním cílem Exodu zachytit a popsat Boží činy a s dostatečnou úctou o nich podat zprávu. Raymond Dillard s Tremperem Longmanem pak vysvětlují, že „tato historie se nazývá teologickou nebo prorockou, protože se obzvlášť zaměřuje na zjevení Boží podstaty v jeho skutcích.“13 Teologické poselství knihy Exodus je velice důležité. „Díky pochodu očisty a poznávání vlastního Boha, typické pro období Izraelitů v poušti, se Exodus stává vzorem života každého člověka, cestou víry pro toho, kdo má smysl pro interpretaci vlastního hmatatelného prožitku bolesti a smrt.“ 14 Bůh vysvobozuje svůj lid z egyptského otroctví, kde trpěl velkým útlakem a nesvobodou. Posílá Mojžíše přesvědčit neoblomného faraóna, aby nechal izraelský lid odejít ze své země. Hospodin stále znovu a znovu ukazuje faraónovi svoji moc a důležitost – nejen v ranách, které na Egypt sešle, ale také rozestupením vod Rákosového moře. Izraelský lid si má díky exodu uvědomit, že je Božím lidem a že na něj Bůh myslí a drží nad ním ochranou ruku.15 U hory Sínaj dává Bůh lidu Zákon a následující události poukazují na Boží svatost a hřích lidu. 16 Na podstatu Zákona Dillard s Longmanem říkají: „Není to klíč k vybudování vztahu s Bohem, nýbrž spíše k jeho pokračování a udržování. Ve skutečnosti je vydání Zákona historicky a kanonicky obklopeno Božími milostivými činy, pohledem zpět k exodu a pohledem kupředu k dobytí a osídlení zaslíbené země.“ 17 Výsledkem událostí popisovaných v knize Exodus je lid, který se zavázal poslouchat Boha a řídit se jeho příkazy a radami, zavazuje se, že bude žít podle Boha a naslouchat mu. Zároveň jde o lid, který se zavázal Boha vroucně milovat
12
DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona, s. 58. Tamtéž. 14 CHIOLERIO, M. Blaze tomu, kdo slyší tato slova, s. 67. 15 Srov. DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona, s. 59. 16 Srov. tamtéž, s. 60. 17 Tamtéž. 13
11
a učit se ho poznávat. 18 Celá kniha je připomínkou Boží milosti, moci a trpělivosti s hřešícími lidmi. 1.2 Kniha Numeri Čtvrtá kniha Mojžíšova má svůj název odvozen podle rozsáhlých záznamů sčítání lidu a uvádění počtu obětí. Kniha Numeri ve svém vyprávění navazuje bezprostředně na knihu Exodus a po legislativní stránce taktéž na knihu Leviticus. Začátek knihy Numeri přitom obsahuje přípravu společenství na válečné tažení a nejrozmanitější kultická ustanovení (Nu 5). Druhá část knihy (Nu 10,11-20,13) popisuje pochod pouští od hory Sínaj do Kádeše, včetně zkoušek víry Izraele i útoků proti Mojžíšově autoritě. Některé pasáže v této prostřední části knihy jsou v mnoha ohledech blízké obsahu vyprávění o pobytu Izraele na poušti v Ex 15,228,27.19 Tato kniha je vůbec nejvíce z celého Pentateuchu poznamenána reptáním lidu na nejrůznější okolnosti pobytu na poušti charakteristického převážně nedostatkem vody a života vůbec, které je směřováno především k Mojžíšově osobě. Třetí část zaznamenává pochod Zajordánskem ke břehu Jordánu a poslední směrnice a opatření před vstupem do Kanánu (Nu 20,14-36,13). Poslední úsek knihy vypráví také o „konfliktech s pěti králi, jejichž zeměmi chtějí Izraelci táhnout: s édomským a aradským králem; s emorejským Síchonem a bašanským Ógem, jejichž zemí Izraelci dobudou; a konečně s moábským Balákem, který si proti Izraeli povolá věštce Bileáma.“ 20 V knize Numeri také dochází k rozhodujícímu Hospodinově výroku nad Mojžíšem a Áronem (Nu 20,1-13), ve kterém je jasně řečeno, že i tito dva musí zemřít na poušti a tedy i Mojžíšovi a Áronovi bude v budoucnu země zaslíbená nedostupná. Dochází dokonce k novému sčítání lidu (Nu 26) a ve verši 64 je prohlášeno, že „Nebyl mezi nimi nikdo z těch, kteří byli povolání do služby tehdy, kdy Mojžíš s knězem Áronem sčítali Izraelce na Sinajské poušti.“ 21 S předzvěstí Mojžíšovy smrti také souvisí prohlášení Jozua za nového vůdce (Nu 27,12-33).
18
Srov. CHIOLERIO, M. Blaze tomu, kdo slyší tato slova, s. 71. Srov. RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, s. 193. 20 Tamtéž, s. 194. 21 Nu 26, 64 (není-li uvedeno jinak, pochází biblické citace textů z ČEP, 2008). 19
12
Kniha Numeri je uzavřena otázkou kultických zvyklostí, charakteru ritu a přidělení země zajordánským kmenům (Nu 32). Z teologického hlediska v knize Numeri představuje izraelský národ komunitu pevně stmelenou předchozími zážitky a společným cílem. Na cestě do země zaslíbené se vypořádávají nejen s obtížemi nehostinné pouště, ale také s pokušením vrátit se zpět do Egypta (vzpoura Koráchovců – Nu 16). Hospodin neustále dokazuje svoji věrnost izraelskému lidu a naopak žádá jeho absolutní víru. Avšak lid se příležitostně uchyluje k narušování této věrnosti a Mojžíš stále drží roli prostředníka mezi Bohem a lidmi a praktikuje to, co bychom dnes nazvali přímluvná modlitba za druhé. „Význam Numeri spočívá v tom, že líčí přechod od staré generace, která opustila Egypt a zhřešila na poušti, k nové generaci, jež stojí na hranicích zaslíbené země.“22 A zatímco podle Dillarda a Longmana je první část knihy Numeri spíše sled vynášených soudů nad lidem a nese se v duchu reptání a rebelství, tak druhá část má veskrze pozitivní charakter. 23 Naproti tomu Dennis Olson se domnívá, že trvalým přínosem knihy Numeri je, že „funguje jako paradigma pro každou následující generaci Božího lidu. Zve každou generaci, aby zaujala místo té druhé.“24 Z literárního aspektu knihy Numeri zdůrazněme její ohlasy v jiných knihách Starého zákona (Žalmy, Kniha moudrosti, Sírachovec). Na knize Numeri dále zaujme především její druhová rozmanitost. Od počátku až do konce se čtenář setkává s mnoha různými literárními žánry: najdeme zde např. vyprávění, poezii, parodii, proroctví, modlitby, vítěznou píseň, požehnání či diplomatický dopis. Avšak žánr celé knihy je možné označit jako vzdělávací historický spis 25, ačkoli struktura je poměrně heteronomní a její jazyk nikdy nebyl „předmětem hojnějších estetických analýz.“26 Kniha Numeri se dá shrnout do následujících slov: „Poušť je časem zkoušek, ale také Boží prozřetelnosti, časem, kdy víra v Boha musí uzrát a vyrůst, nedívat se do minulosti, ale do budoucnosti. Celá generace, která oplakávala Egypt,
22
DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona, s. 75. Srov. tamtéž, s. 80. 24 OLSON, D.T. The Death of the Old and the Birth of the New: The Framework of the Book of Numbers and the Pentateuch, s. 183. 25 Srov. DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona, s. 77. 26 Tamtéž, 79. 23
13
nevejde do země, až nová generace, očištěná cestou pouští.“ 27 Právě prostřednictvím knihy Numeri můžeme sledovat postupné zdůrazňování hrůzy v Egyptě: připomínky nedůstojného života a nesvobody. Izraelský lid si má uvědomit, že právě exodem (tj. vyjitím z Egypta) začaly nové Boží dějiny!28 Při zběžném pohledu do dvou knih Pentateuchu můžeme říci, že Starý zákon „je knihou plnou napětí, která člověka vysílá na cestu pátrání po prožívané pravdě o Bohu.“29 Jedním z nejvýznamnějších prvků Tóry je předání kamenných desek Mojžíšovi, ale ve Starém zákoně je mnoho příběhů a obrazů, ve kterých si izraelský národ předává své zkušenosti s Bohem. Nesmírně inspirativní moc tradice Izraele je však často konfrontována s povrchním a destruktivním pohledem na starozákonního Boha. Přitom jde o Boha charakterizovaného mnoha přídavky: je to přikazující Pán, živý jednající Bůh, majetnický, velkorysý, trpělivý i trestající. Proto i my křesťané čteme Starý zákon tak, abychom v něm uchopili základní esenci židovství a sledujeme plnohodnotný dialog, který spolu Starý a Nový zákon vedou. Vždyť samotná spojující podstata těchto dvou sbírek – tedy vyprávění o Bohu – je tím nejobyčejnějším vyjádřením touhy po Bohu. 30 Je potřeba si uvědomit, že kvalitní výklad Bible je cíl, který je obtížné naplnit, obzvláště pak v prvních fázích studia. Aby čtenář mohl plně porozumět tomu, co Bible popisuje, je nutné se přenést o řadu století dříve a vědět, že zejména Pentateuch není dílem jediného autora 31 a že jednotlivé knihy, i když na sebe vyprávěním navazují, mohou odrážet odlišnou sociální, politickou a náboženskou situaci izraelského národa. Obě výše zmíněné knihy – Exodus a Numeri – mají řadu společných témat a
motivů,
týkajících
se
především
pobytu
izraelského
lidu
na
poušti.
V následujících kapitolách se budeme zaobírat námi již několikrát výše zmíněným motivem reptání a rebelství.
27
CHIOLERIO, M. Blaze tomu, kdo slyší tato slova, s. 74. Srov. ZENGER, E. Na úpatí Sinaje, s. 115. 29 Tamtéž, s. 55. 30 Srov. s. 11-12. 31 Dříve se předpokládalo, že autorem Pentateuchu je Mojžíš. Avšak s prohloubením historickokritického bádání je nutné tento předpoklad zcela jednoznačně vyloučit. Srov. Papežská biblická komise. Výklad Bible v církvi, s. 33. 28
14
2 MOTIV REPTÁNÍ V KNIHÁCH EXODUS A NUMERI Starý zákon je popisem vztahu mezi Bohem a Izraelem, který můžeme charakterizovat jako neustálé kolísání mezi negativním a pozitivním pólem. 32 V Pentateuchu však na první pohled dominuje negativní charakter těchto scén, zároveň jde o texty, které se velice obtížně interpretují. Nicméně badatelé mají k dispozici široký rozsah analýz a rekonstrukcí těchto textů. 33 V následující části práce se budeme zaobírat analýzou motivu reptání ve Druhé a Čtvrté Mojžíšově knize. Jednotlivé texty, které budeme zkoumat, roztřídíme do tří skupin, a to podle „prvoplánového“ důvodu k reptání: z nedostatku vody či jídla a reptání z jiných důvodů.34 Nejdříve se zaměříme na analýzu samotného motivu reptání. 2.1 Obecná charakteristika motivu reptání Pochopení motivu reptání má své kořeny v charakteru životních podmínek na poušti. Neustálé strádání a nepohodlí z důvodu nedostatku vody a jídla vede lid k reptání navzdory Boží spáse vyjádřené vyvedením z Egypta. Zjednodušeně můžeme říci, že Bůh na stížnosti reaguje naplněním potřeb lidu a příležitostně izraelský národ za reptání trestá. George Coats nastiňuje problematiku paradoxní situace – pomoc, po které následuje trest – náleží k odlišným způsobům chápání pouštní tradice.35 Naproti tomu Thomas Dozeman ve výkladu knihy Exodus dochází k závěru, že „Příběhy reptání jsou rozvíjeny jako sekvence událostí o dvou částech, které se vyvíjejí od počáteční periody zkoušení Boha (Ex 15-18), přes zjevení zákona (Ex 19-34) až po odmítnutí Božího vedení (Nu 11-21).“ 36 William Propp pak chápe tradici reptání jako podobenství namířené ke čtenářům: když i faraón a osvobození Hebrejci pochybovali o Bohu, o kolik těžší je to pro nás ( 1K 10,6; Žd 3,7-4,13)?37
32
Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 13. Tamtéž, s. 21, autor zdůrazňuje, že negativní pohled je typický pouze pro Pentateuch. Výjimkou je Joz 9,18. 33 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 2. 34 Dělení motivu reptání je převzato z knihy COATS, W.C. Rebellion in the wilderness – pro přehlednost toto dělení přebíráme. 35 Srov. tamtéž, s. 16. 36 DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 368. 37 Srov. PROPP, W.H.C. Exodus 1-18, s. 599.
15
Na základě textů můžeme dojít k několika sjednocujícím prvkům již zde v úvodu. Podmětem reptání je konzistentně lid Izraele (výjimku tvoří pouze Nu 16,11). Objektem, proti kterému se reptá, je buď Mojžíš, Áron nebo oba dohromady.38 Ty můžeme všeobecně charakterizovat jako vůdce lidu, ale v Ex a Nu se objevují zároveň verše, ve kterých lid reptá přímo proti Hospodinu (Ex 16,7-8; Nu 14, 27). Vedle tohoto tvrzení je však potřeba zdůraznit, že autorita Mojžíše a Árona, tedy postavení, které ve společnosti zastávají, je svojí existencí zaštítěna samotným Hospodinem. Celá naše analýza se dá shrnout následovně: objektem reptání je primárně lidský vůdce komunity, ačkoli tendence rozeznávat božskou autoritu přítomnou za tímto lidským vedením je v interpretaci textu nevyhnutelná.39 Lid Izraele zpravidla vznáší na své vůdce otázku uvozenou zájmenem „proč“, např. Ex 17,3 či Nu 14,3. Tato otázka je většinou reakcí na stávající situaci lidu, přičemž můžeme tvrdit, že smyslem otázky je obdržet vysvětlení. Výzvou ve formě otázky přitom lidé poukazují na svoji nedůvěru vůči Mojžíši a Áronovi, je přímo obviněním z nedostatku odpovědnosti a spolehlivosti.40 Ze strany lidu dochází ke zpochybnění Mojžíšových minulých rozhodnutí (Ex 16,3), otázky často vyznívají pouze jako rétorické, vztahují se k tomu, co již nastalo (vyjití z Egypta) nebo co teprve může nastat (smrt na poušti). Coats zdůrazňuje, že „nikdo nevznáší tento typ otázky, pokud není jasným rebelem – srov. Ex 5,15.“ 41 Jelikož lid v konečném důsledku reptá proti Bohu a zpochybňuje tak jeho pozici, jsou rebelové podrobeni tvrdému trestu smrti a Boží odezva se tak mění z asistence na soud – Nu 13-14; Nu 16; Nu 21,4-9.42 Obviněný Mojžíš a Áron na otázky odpovídají nejčastěji dvojím způsobem. Prvním z nich je padnutí tváří k zemi (Nu 14,5; 16,4; 16,22; 17,10; 20,6) – jde o jev rozšířený v celém Starém zákoně a vyjadřuje odevzdání se významnější osobě. V tradici reptání je touto významnější individualitou Bůh, avšak také to může být král (2 Sam 9,6) či je úkon vyjádřením podřízeného vztahu ženy k muži (Rt 2,10). 43 Padnutí tváří k zemi můžeme interpretovat jako vyjádření pokory a vlastního 38
Srov. COATS, G. W. Rebellion in the Wilderness, s. 27. Srov. tamtéž, s. 28. 40 Srov. tamtéž, s. 30. 41 Tamtéž, s. 37. 42 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 351. 43 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 39. 39
16
ponížení. V případě Mojžíše a Árona jde o akt směřovaný k Bohu a ne reptajícímu lidu. To, že tito dva na reptání lidu reagují padnutím na tvář je vyjádřením jejich vztahu k Hospodinovi. Druhým typem reakce na reptání lidu je prohlášení Mojžíše, že v blízké budoucnosti nastane událost, která prokáže, že Hospodin stále stojí za činy, které lid zpochybňuje (Ex 16,6-12; Nu 16,25 a dál). 44 V konečném důsledku obě formy odpovědi spojuje cíl ukázat, že autorita, kterou Mojžíš a Áron disponují, pochází od Boha. 2.2 Obraz Izraelitů v poušti Zachycení komplexního obrazu izraelského národa na poušti je jedním z našich synchronních kritických problémů. David Frankel chápe tuto etapu jako období nepřetržitého izraelského rebelství. Reptání s následným trestem Božím je pro nás jednoduše pochopitelným, větší obtíže však působí ty příběhy, které postrádají element trestu a místo toho prezentují velkorysou Boží pomoc a zaopatření lidu. Klíč k pochopení dvou odlišných portrétů izraelského národa během putování pouští nabízí právě David Frankel: raná tradice podle něj zachycuje lid na poušti buď v pozitivním ladění, nebo zcela neutrálně. Teprve pozdější tradice jsou s postupem času čím dál více negativnější a také Boží zaopatření a pomoc lidu je zachycena jako odezva na reptání. 45 Názory badatelů na skutečné důvody reptání v pouštní tradici se různí. Martin Noth, George Coats a Simon De Vries věří, že cílem motivu reptání bylo portrétovat Izraelity jako hříšníky a rebely. Coats uvádí, že hlavní příčinou stížností je exodus a že texty byly původně silně pozitivní a motiv reptání byl do nich vložen později. Brevard Childs tento koncept zpochybňuje a odmítá věřit, že pouštní tradice podávala vždy jen
pozitivní
obraz
izraelského
národa
a
naopak
zdůrazňuje,
že
je
pravděpodobnější spíše tendence opačná. Frankel přejímá Childsovu 46 teorii o dvou typech příběhů, jež pramení z raných ústních podání: I. typ příběhu: Božská pomoc lidu a jeho zaopatření, II. typ: izraelské rebelství a následný trest. Frankel věří, že reptání je prvkem vloženým do obou typů příběhů. 47 44
Srov. tamtéž, s. 39. Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 12. 46 CHILDS, B.S. The Book of Exodus, s. 254-264. 47 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 14. 45
17
Příběhy typu I portrétují přirozené potřeby Izraele a jeho stížnosti, Mojžíšovu přímluvu k Bohu a následné zaopatření. II. typ zachycuje neodůvodněnou stížnost, po které následuje trest, prosbu Izraelců k Mojžíšovi, Mojžíšovu přímluvu u Boha a následný odklad trestu. Frankel upozorňuje na zajímavý fakt, že oba typy příběhu jsou velmi podobné: stereotypní stížnosti, Mojžíšova intervence u Boha, Bůh přináší úlevu od těžkostí.48 Portrét Izraelců se různí příběh od příběhu. Lidé si stěžují vůdcům (např. Ex 16,2) nebo úpí k Bohu (např. Ex 14,10). V Nu 11 lid dokonce truchlí sám pro sebe (srov. Nu 11,10). Frankel trvá na rozlišení příběhů s motivem reptání podle toho, zda obsahují trest či ne. Pokud po reptání následuje trest, jde o příběh, který zachycuje Izrael hřešící vůči Bohu.49 Avšak je nutné položit si otázku, jaký je účel reptání v příbězích o Boží pomoci bez trestu? Příběhy s motivem reptání, po nichž nenásleduje trest (Ex 14; Ex 15, 22-26; Ex 17,1-7) jsou namířeny proti Mojžíšovi (a Áronovi), ale pomoc či zaopatření je vždy poskytnuto skrze Mojžíše a nikdy Bohem samotným.50 Je to Mojžíš, kdo háže dřevo do vody Mary, kdo rozdělí Rákosové moře, či kdo vyvedl vodu ze skály v Masse a Meribě. Účelem reptání lidu v těchto příbězích je dát najevo přirozené pochyby, které mohou nastat ohledně božské autority proroka.51 Mojžíš na tyto pochyby odpovídá konáním zázraků a fakt, že samotnými zázraky zároveň zajišťuje a zachraňuje životy Izraelců, je druhotný. Prvotním významem je, že Mojžíš stvrzuje svoji božskou autoritu: „Autoři příběhů s řečí reptání bez trestu využili tento starodávný motiv Boží pomoci za novým účelem. Portrétovali zaopatření v poušti ne jako Boží odpověď lidu, ale jako odpověď proroka těm, kdož zpochybňovali jeho autoritu. Tudíž tyto příběhy tvoří pozdější prorockou verzi dřívějších příběhů o pomoci.“ 52 Dozeman se domnívá, že jádro toho, proč po některých stížnostech následuje trest a po jiných ne, leží někde jinde: všechny příběhy zahrnující reptání bez trestu se nacházejí v situaci před zjevením na hoře Sínaj a veškeré další příběhy zachycující lid hřešící a Boha trestajícího se nacházejí důsledně po této významné 48
Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 49. Srov. tamtéž, s. 37. 50 Srov. tamtéž. 51 Srov. tamtéž. 52 Tamtéž. 49
18
události (motiv reptání představený v knize Numeri).53 Na jednotlivých textech dokazuje, že motivy reptání zachycené před událostmi na hoře Sínaj jsou testem: Bůh zkouší Izrael krizí vyvolanou kontaminovanou vodou (Ex 15,22-27) či absencí jídla (Ex 16). Oproti tomu lid pokouší Hospodina během nedostatku vody (Ex 17,17). Pak bychom příběhy obsahující motiv reptání mohli chápat jako zasvěcení, ustanovení vztahu mezi Izraelity, Mojžíšem a Bohem. 54 Právě z tohoto důvodu vedou stížnosti lidu k Boží pomoci a ne ke trestu. Avšak charakter reptání se zcela mění po ustanovení smlouvy na hoře Sínaj – po této události je stížnost chápana jako odmítnutí Boží spásy. 55 Stížnosti v Nu 11-21 již nejsou zkouškami zasvěcení, ale událostmi, v nichž lid postrádá víru v Mojžíšovo vedení a Boží záchranu. 56 Také Propp obhajuje identickou myšlenku. 57 2.3 Reptání proti nedostatku vody V naší práci se konkrétně zaměřujeme na motiv reptání v pouštní tradici, uvedený v knihách Exodus a Numeri. Nejdříve se budeme zaobírat analýzou motivu reptání spojeného s nedostatkem vody na poušti. Exodus 15, 22-27
Situace, kterou výše zmíněné verše popisují, se odehrává na poušti Šúr. Jde o okamžik bezprostředně následující za zázračným přechodem přes Rákosové moře. Reptání započíná veršem 24, a to charakteristicky – otázkou. Na první pohled se zdá, že otázka „Co budeme pít?“ je pouze vyjádřením potřeby informace, ale na druhou stranu je zřejmé, že lidé se zároveň dožadují vody a nechtějí pouze informace o vodě jako takové. 58 Otázka však nemá nepřátelskou konotaci, je spíše vyjádřením obav z budoucnosti. Na to Mojžíš reaguje prosbou 59 o pomoc v krizi. Celá situace vyznívá jako ukázka velkorysé Boží pomoci a verš 24 nelze jednoznačně interpretovat jako rebelství. Jediným styčným momentem 53
Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 350. Srov. tamtéž, s. 349-350. 55 Srov. tamtéž, s. 350. 56 Srov. tamtéž. 57 Srov. PROPP, W.H.C. Exodus 1-18, s. 599. 58 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 51. 59 Krize vyvolaná hořkou vodou je prvním případem, kdy se Mojžíš přimlouvá za izraelský lid. 54
19
s motivem reptání je úvod příběhu – verš 24a. Můžeme shrnout, že se zde střetávají dva momenty: rebelství proti autoritě Mojžíše a Boží zájem o lid zproštěný všech negativních konotací.60 Dozeman při interpretaci textu klade důraz na verš 26. Domnívá se, že příběh o hořké vodě zachycuje starší etiologický příběh, která byl přepracován v tvrzení o zákoně a uchování zdraví. Hlavním posláním příběhu je podle Dozemana propojení motivu dodržování zákona a zdraví. 61 Také Noth řadí tento text ke starším pentateuchálním tradicím. Primárním účelem textu není sdělení, že lid pil vodu a byl zachráněn. Coats se domnívá, že esenciální pro příběh je fakt, že Mojžíš zázračně přeměnil hořkou vodu ve sladkou. Přímo se nabízí srovnání s předcházejícím cyklem egyptských ran, ve kterých Hospodin vody Nilu kontaminoval a celkově narušil přírodní rovnováhu. Dozeman však chápe jako stěžejní myšlenku příběhu zmínku o zákoně a ne vodu: pokud lid bude dodržovat Boží požadavky, nemusí se bát ani nemocí (srov. Nu 21,6-8). V neposlední řadě jde také o etiologický 62 příběh o hořké vodě v Maře, který končí jejím oslazením.63 Cornelis Houtman vidí v první události na poušti skutečnost, že Bůh zde umožňuje Izraelcům ochutnat výhody života ve víře a v Hospodinově opatrovnictví.64 Exodus 17,1-7
Tato perikopa popisuje zázrak, který se objevuje i v jiných částech Starého zákona – např. Dt 8,14-15; Neh 9,15.65 Izrael se neusadil v Refídimu z vlastní vůle, ale na rozkaz Boha (v. 1). Stuart konstatuje, že Bůh opět dovedl lid na místo, kde není žádná voda (srov. Ex 15,22-27), v důsledku čehož chápe tento příběh jako další zkoušku víry. 66 Dozeman upozorňuje na velké množství otázek spojených
60
Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 52. Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 367. 62 „Etiologie (z řeckého „aitia“, příčina, a „logos“, tj. slovo, vysvětlení) je pokus vysvětlit nesrozumitelné přítomné skutečnosti či názvy minulými příčinami.“ Viz HRBATA, J. Klíč ke Starému zákonu, s. 21. 63 Geografické poznámky spjaté s příběhy reptání poukazují na zacyklení cesty první generace, jelikož k Rákosovému moři je odkazováno na počátku putování (Ex 14) i na konci (Nu 21,4-9). Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 351. 64 Srov. HOUTMAN, C. Exodus, s. 316. 65 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 59. 66 Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 388. 61
20
s autorstvím příběhu a jeho kompozicí.67 Childs shrnuje dva nejvýraznější problémy: I. dvojí jméno v příběhu (Massa a Meriba, v. 7a) a II. kombinaci legální hádky ve verši 2 s motivem reptání (v. 3) zachycené v konfliktu mezi Mojžíšem a izraelským lidem.68 Reptání je zde explicitně uvedeno ve verši 3 a poukazuje jím na podstatu celé krize. Lid výslovně reptá proti Mojžíšovi a přímo jej obviňuje, že je vyvedl z Egypta, aby zemřel na poušti. Avšak problém žízně a Mojžíšovy neschopnosti vodu zajistit je spíše druhotný. Lid dává zcela jednoznačně najevo, že jeho žízeň je zapříčiněna odchodem z Egypta. Izraelské reptání je namířeno proti tomu, že vůbec z Egypta odešli, protože jinak by zřejmě žízní netrpěli. Mojžíš na to reaguje otázkou určenou Bohu (v. 4), prosí o pomoc, aby se mohl se situací vyrovnat a poukazuje na míru rebelství lidu vyjádřením hrozby smrti. Hospodinova odpověď je podle Coatse poměrně nejasná: i přesto, že je zpochybněna Mojžíšova autorita ve věci vyvedení z Egypta, Bůh odpovídá darem vody. 69 Ptá se: „Ukazuje Hospodin, že Mojžíš měl autoritu vyvést lid, protože vydobyl vodu z kamene?“70. Nenásleduje ani žádný trest. 71 Coats upozorňuje na to, že motiv reptání byl pravděpodobně uměle vsunut k vyprávění o zázraku, které bylo primárně pozitivního charakteru.72 Což by vysvětlovalo, proč jsou v příběhu prolnuty dva zcela opačné motivy, které však byly pravděpodobně zkombinovány dlouho předtím, než byl text zaznamenán literárně. Dozeman je však jiného názoru: Izraelité se podle něj dovolávají svých legálních práv žalujíc Boha pro nedostatek vody. Mojžíšova odpověď ozřejmuje, že spor není veden vůči němu, ale vůči Hospodinu (v. 2b). Lid zpochybňuje, že měl Mojžíš exodus dobře promyšlený, když teď pravděpodobně na poušti zahynou (v. 3). Dozeman zde nenahlíží na motiv reptání jako na akt rebelství, ale zasazuje celý příběh do období „vzájemného dvoření“ před zjevením zákona. 73 Douglas Stuart zachází v interpretaci otázky „Proč pokoušíte Boha?“ ještě dál: Mojžíš dle něj ví, že protest zde představuje snahu manipulovat Bohem. 74 67
Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 388. Srov. CHILDS, B. S. The Book of Exodus, s. 306-7. 69 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 61. 70 Tamtéž. 71 Ačkoli se najdou důvody vykládat následný útok Amáleka v Ex 17,8 jako trest. Srov. LEIBOWITZ, N. Studiues in Shemot, 1:287-88. 72 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 62. 73 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 389. 74 Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 389. 68
21
Závěrečný verš perikopy (v. 7) poukazuje na její celé poselství, kterým je podle Coatse „tragický nedostatek víry Izraelitů v Boha uprostřed smrtelné krizové situace.“75 Obdobně Stuart se domnívá, že pochyby lidu o Boží přítomnosti mezi nimi, znamenají zjevný nedostatek víry i přesto, že Bůh je ve formě oblakového sloupu stále přítomen. Otázku tedy chápe jako pohrdání Božím vedením a urážkou Boha.76 Dozeman naopak chápe verš 7b jako reflexi sporu, který vyústil v teofanii (v. 6a).77 Příběh popsaný v Ex 17,1-7 ukazuje, že Mojžíš vykonal zázrak, což mohli dosvědčit starší, a ne skutečnost, že žízeň lidu byla zažehnána. 78 Mojžíš vyvede vodu ze skály před zraky starších, což potvrzuje přítomnost Boha mezi Izraelity. Dozeman zdůrazňuje, že mimo tradici P má příběh Massy a Meriby mnohem více komplexní podobu a odlišnou interpretaci: Dt 9,22; Ž 95,8 či Žd 3,7-11. 79 Dvojí jméno místa Massa a Meriba je užito pouze zde, jednotlivě se Massa objevuje např. v Dt 6,16 a 9,22 a Meriba v Nu 20,13 či Ž 81,7.80 Numeri 20,1-13
Také tato perikopa popisuje zázrak vyvedení vody ze skály a má paralelní osnovu s Ex 17,1-7. Reptání se opět týká nedostatku vody a je konkrétně zaměřeno na Mojžíše a Árona, Mojžíš apeluje na Boha, Bůh poskytuje návod k nalezení vody a Mojžíš plní instrukce před svědky. Na závěr vyprávění je etiologický výklad vzniku jména tohoto místa.81 Co tyto shodné prvky s Ex 17,1-7 znamenají? Rozdíl s perikopou v Exodu spočívá v tom, že v Numeri není žádný požadavek vody, ale pouze stížnosti. V Numeri otázky kladou důraz na exodus z Egypta, avšak charakteristika místa (a jeho neplodnost) zde hrají také významnou roli (srov. verš 5). Výčet množství plodin tvoří kontrast vůči v 5. verši marginální zmínce o žízni. Otázka ve verši 4 je pro reptání charakteristická – zpochybňuje vyjití z Egypta a přivedení izraelského národa do pouště, což je hodnoceno jako čin vedoucí ke smrti jak lidu, tak dobytka. Příčina hypotetické 75
COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 71. Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 391. 77 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 390. 78 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 37. 79 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 390-91. 80 Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 391. 81 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 71. 76
22
smrti zde není explicitně řečena, ale lze vyhodnotit, že jde o smrt z nedostatku vody. Důvodem k reptání lidu je pocit žízně, ale je pozoruhodné, že na ni si lid nestěžuje.82 V odpovědi na reptání se Mojžíš a Áron podvolují autoritě Boha. Instrukce k vydobytí vody ze skály jsou v textu Nu překvapivě shodné s Ex, Mojžíš bere hůl a svědky ke skále. Ve verši 10 je zmíněn důvod k rebelství, ale překvapivě jde o vodu, i když ve verši 5 je kladen důraz spíše na exodus. Zásadní rozdíl mezi Numeri a Exodus je, že Mojžíš zde holí do skály udeří dvakrát. „Mojžíš a Áron nebyli součástí generace, která konečně dospěla do země zaslíbené a jejich smrt nepřímo ukazuje na jejich hřích. Jejich hřích není zmíněn nikde jinde ve Starém zákoně – výjimku tvoří Dt 1,37; Ž 106,32; Dt 3,26. Všechny tři texty vykazují tendenci osvobodit Mojžíše (Áron je mimo pozornost) od tvrzení, že byl potrestán za hřích, který měl spáchat v Numeri, v Meribě. Interpretují Mojžíšův trest jako zástupnou smrt, která byla způsobena hříchy lidu.“ 83 Avšak ze samotného textu Numeri není zřejmé, co je oním hříchem, kterého se Mojžíš údajně dopustil. Ž 106,32 říká, že „jeho rty pronesly nerozvážnost“, pak by ale nutně poukazoval na verš 20,10, protože jiná slova Mojžíš v době zázraku nepronesl. Nebo jde o fakt, že Mojžíš do skály udeřil, když k ní měl dle příkazu Hospodina pouze promluvit? Dozeman upozorňuje na další možný aspekt hříchu: Mojžíš označuje Izraelity jako rebely (v. 10b) a zapomíná tak na uplatňování legálních požadavků vůči Bohu (skutečný nedostatek vody), které jsou v tento okamžik již upraveny zákonem.84 Srovnáním tohoto motivu reptání v knize Numeri a Exodus zjistíme, že motiv je v podstatě identický. Numeri přidává nové faktory: obvinění, že Mojžíš přivedl lid do pouště, která je skutečně neúrodná, a důraz na odchod z Egypta. Základem celého vyprávění v Nu je informace, že ani Mojžíši a Áronovi nebylo dovoleno vstoupit do země zaslíbené, přičemž tento trest je interpretován jako zástupný pro zasloužený trest lidu (z důvodů jejich reptání).85
82
Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 76. Tamtéž, s. 79. 84 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 391. 85 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 82. 83
23
2.3 Reptání proti nedostatku jídla Jak jsme již výše zmínili, příčinou reptání lidu na poušti nebyla pouze žízeň, ale také hlad. Obé se zároveň často objevují ve spojitosti s lítostí nad odchodem Izraelců z Egypta.86 V následující části práce budeme analýze podrobovat právě ty texty, které obsahují motiv reptání lidu z nedostatku potravy. Exodus 16,1-35
V této kapitole se Izraelci nacházejí na poušti Sín, a to v čase necelých dvou měsíců od odchodu z Egypta. Motiv reptání se objevuje již ve verši 2 a 3, přičemž třetí verši tvoří doslovně právě ono reptání. Lid je natolik zoufalý, že vyslovuje přání smrti – ovšem toto tvrzení je velmi vzdáleno od běžného postoje Izraelců očekávajících dlouhý a plný život, a proto vyslovení přání smrti chápejme spíše jako zdůraznění rebelské povahy výpovědi. 87 Lid v podstatě vyjadřuje touhu po smrti, ale jde o smrt dřívější, která by nastala v Egyptě. Tato smrt nemá lid vysvobodit z nynější krize, které čelí, protože usmrcení lidu již v Egyptě by této události logicky zamezilo.88 Přání smrti je zde vysloveno poprvé, avšak zdaleka ne naposledy (srov. Nu 14,2; 20,3). Avšak tato touha po smrti není jen vyjádřením míry zoufalství lidu, ale implicitně je také vyjádřením lítosti nad exodem. Izraelci touží po stavu, který trval před exodem – jde tedy jistě o projev rebelství. Stuart chápe odkaz na smrt z rukou Hospodina jako připomínku všech ran v Egyptě a zničení Egypťanů v Rákosovém moři – lid byl ušetřen všech těchto katastrof, ale nyní by přijali spíše vyhlazení v Egyptě či utopení.89 Z verše 3 pak také podle Notha vyplývá, že život v Egyptě je zpětně vnímán značně idealizovaně, protože otrok (jehož pozici izraelský lid v Egyptě zastával) by jen těžko jedl hrnce masa. 90 Také Dozeman chápe vzpomínku na hrnce masa jako nereálnou a táže se po vztahu Ex 16 k Nu 11.91 Samotná vzpomínka na jídlo je podnětem k reptání, protože lid je na poušti a hladoví. Pak nutně dojdeme k závěru, že příčina stížností není nedostatek jídla, ale fakt, že lid opustil Egypt. Stuart však ve své analýze této 86
Srov. RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, s. 188. Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 88. 88 Srov. Tamtéž. 89 Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 371. 90 Srov. NOTH, M. Exodus, s. 133. 91 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 381. 87
24
perikopy přichází s odlišným míněním. Domnívá se, že vzpomínka lidu na hrnce masa je sice přehnaná, ale nikoli neopodstatněná: popis izraelského příkoří pod egyptskou nadvládou o nedostatku jídla nenaznačuje nic. Naopak, tvrdí Stuart, maso bylo pro Izraelce, jakožto farmáře s dobytkem, každodenní záležitostí a měli jej pravděpodobně častěji než průměrní Egypťané. 92 Verše 6 a 7 jsou odpovědí Mojžíše a Árona na reptání. To, že je ve verši 6 zmíněno vyjití z Egypta podle Coatse jen dokazuje, že reptání je spojeno s exodem.93 Tyto jsou zároveň oznámením o zázraku chleba a masa, který nastane. Zřejmou odpovědí Hospodina na reptání je verš 12 – jméno Boha je zde zmíněno, avšak ne v souvislosti s exodem. Coats rozvíjí teorii, že motiv reptání byl původně vložen do textu s mnohem více pozitivním charakterem, kde lid Boha prosí o jídlo a ten odpovídá darem many a křepelky. 94 Pak nám dar ve 13 a 14 verši nemusí připadat jako nelogické vyhovění požadavkům rebelů. Bůh nekoná zázraky v reakci na reptání, ale dar křepelek a many je ukázkou Boží velkorysosti a také zdůrazněním jeho role v exodu. Propp se domnívá, že příběh o křepelkách a maně vychází z přírodního jevu. Na jaře křepelky migrují přes Sínaj, vyčerpáním padají k zemi a stávají se tak snadnou kořistí. Zázrak v 16,15 tak dle něj neleží v jevu samotném, ale v jeho načasování a rozsahu.95 Verše 4 a 5 oznamují příchod many a obsahují také upřesnění instrukcí o sabatu ve verši 16. Mana má ve Starém zákoně zcela pozitivní charakter – pro lid na poušti je nezbytná a Bůh ji lidu dává, zároveň je objevování se many stálou ukázkou Boží přítomnosti.96 Lid poslouchá instrukce (verš 17), pouze ve verši 20 je zmínka činů opačných, avšak bez vážnějších následků. Coats uvádí hypotézu, že zmínka o neposlušnosti části lidu má vést čtenáře ke zdůraznění hodnoty many, která zůstane přes noc uchována pouze na neděli – tedy na den odpočinku (verš 24).97 Celému vyprávění v Ex 16,1-35 dominuje motiv reptání. Ten je uspořádán do požadavku masa a chleba, avšak reflexe ve verši 3 ukazuje, že jde pouze o problém zástupný a ve skutečnosti lid reptá proti odchodu z Egypta, což 92
Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 371. Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 90. 94 Srov. tamtéž, s. 92-93. 95 Srov. PROPP, W.H.C. Exodus 1-18, s. 599-600. 96 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 95. 97 Srov. tamtéž. 93
25
potvrzuje Mojžíšova odpověď rebelům (v. 6). Stuart chápe celý příběh jako test vůle lidské víry v Boha. Nabízí originální vysvětlení stížností lidu v této perikopě: lid byl úspěšný, když reptal v Maře (srov. Ex 15,22-27) – dostal dobrou vodu k pití. Nyní je zapotřebí jídla, tak se Izraelci opět uchylují k reptání povzbuzeni úspěchem předchozí události.98 Perikopa je významná popisem instrukcí ohledně sabatu a zmínkou Božího sebeuvědomění (v. 12). Ve verších 14 a 15 najdeme etiologii slova mana, jiné vysvětlení slova najdeme ve verši 31. Narativ není svázán s žádným konkrétním místem, což je výrazný rozdíl oproti výše zmíněným textům. Numeri 11,4-34
Tato perikopa je stylizována ve vyprávění popisující odchod lidu z pouště Sínaj směrem do Kádeše. Lid zde reptá proti nedostatku masa a opět vzpomíná na Egypt, Bůh na to odpovídá darem křepelek a sesláním nemoci. Mojžíš se cítí zahlcen odpovědností, která stojí na jeho bedrech, proto Bůh věnuje část Mojžíšova ducha sedmdesáti starším. Coats předpokládá, že verše 7-9 pojednávající o maně jsou vsuvkou, která narušuje plynulý tok vyprávění mezi verši 6 a 10.99 Perikopa má řadu prvků, díky nimž můžeme nalézt určitý vztah k Ex 16 – Exodus se zaměřuje spíše na manu a chápe její dar spolu s darem křepelky jako synchronní událost. Kdežto text Numeri klade důraz na křepelky a předpokládá, že mana byla již delší dobu součástí jídelníčku Izraelitů. Perikopa v Numeri je také netypická tím, že Mojžíš zde předkládá své vlastní obvinění Hospodina (Nu 11, 10, 11 a dále) a křepelky seslané Bohem jsou v konečném důsledku spíše trestem. Počátek motivu reptání zde není snadné určit, mohlo by jít o verše 4-6. Celý lid pláče, avšak přímá řeč spojená s pláčem není určena žádné konkrétní osobě. Tento text zcela jednoznačně můžeme interpretovat jako touhu po mase, která je však opět motivována vzpomínkou na Egypt. 100 Netypické je také to, že zde není 98
Srov. STUART, D.K. Exodus, 369. Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 97. Tamtéž, s. 98 Coats říká: „Verše 7-9, 1617, 24-30 včetně čtvrtverše 12bβ musí být v této kapitole ohraničeny jako fragmenty jiných tradic, které nebyly kompletně integrovány do hlavní textové jednotky. Zbývající verše se zdají být typem J, ale jednotnost veršů je stále nejistá.“ 100 Srov. tamtéž, s. 101. Verš 5b obsahuje výčet jídel, které paradoxně masem nejsou, tzn., že seznam je zde zahrnut, aby zesílil odkaz na Egypt (tamtéž). 99
26
žádné obvinění (srov. Ex 16,3), naopak text vzbuzuje dojem, že Mojžíš zaslechl pláč lidu pouze náhodou. Nu 11,10b pak popisuje, že Bůh vzplanul hněvem a Mojžíš formou otázky obviňuje Boha. Coats vysvětluje: „Obvinění mohlo být použito s menším stupněm intenzity i před králem (2 Sam 12,21) bez toho, aniž by ukazovalo na nedostatek respektu. Ale i tak je užíváno spíše v extremní situaci. Tzn., že požadavek na vysvětlení od Boha je důležitá otázka, která koresponduje s vážností situace.“101 Mojžíš trvá na vysvětlení Božího jednání a pokud mu Bůh nevyhoví, preferuje smrt. Verš 18 představuje odpověď Boha, ale není zde jasné, zda jde o odpověď na Mojžíšovo obvinění či na pláč lidu. Přitom říká, že maso bude jejich, ale v jiném množství, než lidé čekali, což lze označit za trest, protože obrovské množství křepelek (verš 31 ukazuje, že lid sběrem masa trávil dva dny) je důsledkem jejich reptání. 102 O jaký druh trestu ve skutečnosti jde? Ve verši 19 Bůh jasně předpovídá, že maso bude dostupné na celý měsíc. Mojžíš vyjadřuje nevíru a pochyby nad tím, že by se tolik masa v poušti mohlo nalézt (srov. vv. 21-22). Tento nedostatek víry v Boží moc, který přichází po Božích zázracích provedených skrze Mojžíše samotného, se zdá nepochopitelný. Frankel se domnívá, že autor tohoto příběhu považoval poskytnutí křepelek za „první významný zázrak vykonaný pro lid.“ 103 Příběh plynule navazuje verši 31 a 32 a Bůh dokazuje svoji moc darem křepelek. O to patrnější je náhlá změna nálady v textu zprostředkovaná veršem 33. Lid zřejmě ani netuší, že toto maso má být jejich trestem. Přitom ve verši 20 Bůh lidu slibuje spíše trest nechutenství k věci, po které bezhlavě toužili, ale tento je náhle přebyt trestem jiným. Křepelka je zřejmě příčinou moru, 104 který se objevuje ještě ve chvíli, kdy lid maso jí (srov. v. 33). Coats navrhuje následující řešení problému: „v etiologii vztahu verše 4 a 34 se objevuje slovo žádostivost, ve smyslu zvrácené, nenormální touhy.“ 105 Mor byl namířen proti celému lidu, avšak pohřbena byla pouze ta část populace, která může korespondovat s onou chátrou propadají ve verši 4 žádostivosti.
101
Tamtéž, s. 102. Srov. tamtéž, s. 107. 103 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 40. 104 Srov. COATS, G.W.Rebellion in the Wilderness, s. 109. 105 Tamtéž, s. 110. 102
27
Motiv reptání je v Nu 11, 4-34 spojen s požadavkem jídla a přemíra tohoto jídla je chápána jako trest za rebelství. Vzpomínka na potravu v Egyptě je zástupným motivem k reptání proti vyjití z této nyní idealizované země hojnosti. Avšak reptání proti exodu vždy znamená veřejné odmítnutí Hospodina. 106 Proti této domněnce vystupuje Frankel, který naopak věří, že lidské utrpení je zde legitimní. Vzpomínka na život v Egyptě není idealizující, protože lid vzpomíná pouze to, co bylo volně dostupné (srov. v. 5). „V kontextu smrti na poušti jsou bídné podmínky v Egyptě preferovány, což je pochopitelná reakce.“107 Numeri 21, 4-9
Také tato perikopa je spojena s nedostatkem jídla a vody, který bezprostředně souvisí s pobytem na poušti. Verše zachycují lid v okamžiku putování směrem k Rákosovému moři, aby obešel edómské území. Verš 4 doslovně říká, že lid propadl malomyslnosti, avšak důvod tohoto stavu mysli není čtenáři znám. Nicméně zdůraznění této nálady nás může vést k přesvědčení, že řeč lidu ve verši 5 není reptáním, ale jen vyjádřením temperamentu a netrpělivosti lidu.108 Právě tento verš je stěžejní pro naší analýzu: ze zkušenosti již můžeme říci, že sled událostí, který následuje, je stejný jako v předchozích textech zachycujících reptání. Zpochybňované téma je i zde exodus. Lid reptá proti Bohu i proti Mojžíšovi (srov. v. 5), a to z více důvodů: na poušti není chléb ani voda a dostupná strava se již omrzela. Přitom o žádnou krizi hladu či žízně nejde, opravdová krize přichází až s útokem hadů,109 které Bůh na lid sešle. Zde se přímo nabízí otázka, zda útok hadů je možno chápat jako odpověď Hospodina na reptání lidu. Je snadné tuto hypotézu přijmout, protože Bůh je objektem rebelie. Na to lid připouští, že jednal hříšně a prosí Mojžíše o přímluvu 110 u Hospodina za odstranění hadů. Závěr tedy skutečně vyznívá tak, že útok byl následkem reptání. 106
Rozsah práce neumožňuje reflektovat jednotlivé vrstvy tradice, které se podílely na konečné fázi textu, proto toto téma záměrně opomíjíme. 107 FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 25. 108 Srov.COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 119. 109 Srov. tamtéž, s. 120. 110 Po Mojžíšových přímluvách následují instrukce ke stvoření bronzového hada, avšak tento příběh leží mimo motiv reptání, proto se jím zde nebudeme podrobněji zabývat.
28
Numeri 11,1-3
Jde o malou textovou jednotku, která neobsahuje motiv reptání pro nedostatek jídla či vody, avšak jelikož je bezprostředním úvodem pro motiv reptání, který jsme zmínili výše (Nu 11, 4-9), krátce jej zde představíme. Coats upozorňuje na zjevný nedostatek návaznosti textu na perikopy okolní – netýká se ani předcházejícího vyprávění o schráně smlouvy, ani navazujícího vyprávění o křepelce.111 Jde o trojverší, které je zcela samoobsažné. Je otázkou, zda v perikopě analyzovat motiv reptání, protože zde najdeme pouze zmínku o stížnosti lidu, načež se příběh ihned přesouvá k odezvě na reptání. Coats z toho vyvozuje, že „stejně jako v tradici hadů, i zde je reptání zhuštěno a použito jako celek k rozvoji vyprávění, pročež zde fundamentální složka reptání byla redukována na jedno slovo.“ 112 Hněv Boha je reakcí na stížnosti – oheň pohltí část tábora. Toto zničení poskytuje základ pro etiologii – místo je nazváno Tabéra (Spáleniště). Z tohoto důvodu je nutné etiologický princip považovat za východisko celého příběhu. Destrukce je interpretována jako trest za stížnosti lidu (srov. v. 1b) a stejně jako v Nu 21 se i zde Mojžíš u Hospodina za lid přimlouvá, aby ničení nadále zabránil. Použití motivu reptání v této jednotce nám neumožňuje hlubší analýzu. Také místo nesoucí toto jméno je obtížné lokalizovat. 113 2.4 Reptání z jiných důvodů V knihách Exodus a Numeri se však neobjevuje jen reptání vyplývající z nedostatku jídla či vody. Zkoumáním textů Druhé a Čtvrté knihy Mojžíšovy obsahující právě takovéto motivy reptání se budeme zabývat na následujících stranách. Exodus 13,17-14,31
Jde o úsek popisující odchod z Egypta, pronásledování Izraelců faraónovými vojáky a zázračný přechod přes Rákosové moře. Konflikt mezi Hospodinem a faraónem zde dosahuje svého vrcholu. Již v předchozích perikopách Bůh 111
Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 124. Tamtéž, s. 126. 113 Srov. tamtéž. 112
29
prostřednictvím ran ukázal, že má kontrolu nad přírodou – konkrétně vodou, zemí a vzduchem.114 Ovládnutí Rákosového moře je konečnou konfrontací s faraónem. Motiv reptání se objevuje pouze ve verši 11 a 12. Na závěr verše 10 úpí lid k Hospodinu, ale v 11. verši se nedozvíme proč lid pláče k Bohu, jeho slova jsou směřována Mojžíšovi. Matoucí je také struktura textu 14,10 a 14,15 – Mojžíš neúpí. Dozeman kvituje, že tato nerovnováha ve verších 10 a 15 působí, jako kdyby Bůh zapomněl na situaci a okolnosti příběhu: Hospodinova odezva je výtkou vůči Mojžíšovi přesně v okamžiku, ve kterém tento představuje ideál nezlomné víry (srov. vv. 13-14).115 Můžeme se pouze domnívat, že výtka je namířena k lidu prostřednictvím Mojžíše, aby zdůraznila jeho roli jakožto prostředníka mezi Bohem a lidem.116 Zde je na místě zdůraznit, že reptání je opět namířeno proti Mojžíšovi a ne proti Hospodinu. Coats upozorňuje na silné tóny ironie v otázce „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti?“ 117 – je zřejmé, že Izraelité nevěří, že by v Egyptě byl nedostatek místa na pohřbívání. 118 Interpretace verše nutně směřuje k tvrzení, že hrob v zemi, ze které před nedávnou dobou vyšel, by pro lid byl přijatelnější než hrob na poušti. Verš 11 je zároveň obviněním, které opět směřuje k exodu. Na výtku izraelského národa Hospodin reaguje rozdělením Rákosového moře. Tento čin bývá vnímán jako vrchol celého exodu, shrnuje vztah Hospodina k lidu i faraónovi.119 Noth k tomu podotýká: „(Událost u Rákosového moře) je považována za první čin, který ukázal na okamžik, kdy Izrael uznal, že Hospodin je ,Bůh, který nás vyvedl z Egypta.‘“ 120 Užití motivu reptání předpokládá, že exodus je záležitostí minulosti – přitom lid ve skutečnosti reptá přímo v situaci odchodu. To, že se lid zmiňuje o potenciálních hrobech v Egyptě, pak nutně vyvolává kontrast ubohosti hrobů na poušti. Není zde žádná šance, jak dostát hrobům v egyptském prostředí, tedy tomu, co by lid nyní preferoval. Zjednodušeně můžeme říci, že Izraelité litují exodu a uvědomují si, že 114
Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 298. Srov. tamtéž, s. 314. 116 Srov. tamtéž. Bůh mluví přímo v pouštní tradici k lidu pouze jedenkrát, a to když předává lidu Desatero na hoře Sínaj. To Izraelity natolik vyděsí, že žádají Mojžíše, aby přijal roli prostředníka permanentně: Ex 20,18-20. 117 Ex 14,11. 118 Srov.COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 132. 119 Srov. tamtéž, s. 133. 120 NOTH, M. Exodus, s. 104. 115
30
není možnost návratu (tedy mít hrob v Egyptě).121
Samotný exodus je zde
zachycen ve dvou kontrastních pohledech: verše 5-9 pohled faraóna, pohled izraelského lidu se nabízí ve verších 10-14.122 Co však v této perikopě lid motivuje k rebelství? Verš 12 odkazuje na tvrzení, které mělo být řečeno v době, kdy lid byl ještě v Egyptě. Avšak Coats tvrdí, že v celém Starém zákoně není text, který by do této situace vnesl ozřejmení, a tak musí otázka i nadále zůstat otevřena. 123 Můžeme se pouze domýšlet, že krizi vedoucí k reptání lidu vedl strach ze smrti způsobenou egyptskou rukou – a „vyhlídka takové smrti je horší, než myšlenka na to, že by zůstali v otroctví.“124 Shodně text interpretuje také Dozeman, který klade jádro motivu reptání do veršů 11-14: Izraelci se bojí příchodu faraóna a stěžují si Mojžíšovi preferujíc otroctví v Egyptě před rizikovou svobodou v poušti.125 Podle Coatse je příběh ve své postatě jednoznačně pozitivní – výjimku tvoří právě verš 11 a 12. Pro esenci příběhu je nejvýznamnější ukázka velkorysé Boží pomoci lidu: lid je na poušti a z nějakého důvodu strádá, reptá, Bůh odpovídá příznivě tím, že uděluje Mojžíšovi instrukce vedoucí k záchraně národa.126 Verš 31 je pak zhodnocením situace a zdůraznění úlohy nejen Boha, ale také Mojžíše. V závěru můžeme říci, že „tradice rebelství se zde objevuje jako sekundární rozvoj tradice Hospodinova vítězství u Rákosového moře.“ 127 Pro motiv reptání je charakteristické, že lid osočuje Mojžíše z nedostatku zodpovědnosti, když je vyvedl z Egypta. V této perikopě není žádná odpověď na reptání – příběh se od rebelství přesouvá přímo k Boží pomoci. Numeri 13-14
13. a 14. kapitola knihy Numeri zachycuje lid při příležitosti vyslání zvědů do země zaslíbené a jejich návrat a reflexi toho, co viděli. Následné znepokojení izraelského národa vede k pochybnostem a reptání. Vývoj popisované situace spěje ke dvoum závěrům: Káleb mluví ve prospěch dobytí, posléze se k němu 121
Srov.COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 133. Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 312. 123 Srov.COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 134. 124 Tamtéž, s. 135. 125 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 313. 126 Srov.COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 136. 127 Tamtéž. 122
31
přidává i Jozue (14,6 a dál), avšak většina zvědů je proti útoku na zem, přinejmenším z jihu. Celý příběh zachycuje kontrast mezi vírou (představovanou Kálebem a Jozuem) a nedostatkem víry (ostatní zvědové a lid), v jejímž důsledku celá generace vymře (kap. 25).128 14,2 je typickým úvodem do motivu reptání – všichni Izraelci zde doslovně reptají proti Mojžíšovi a Áronovi. Slova reptání jsou charakteristická pro všechny motivy reptání na poušti: objevuje se zde přání smrti a negace exodu. V důsledku zpráv zvědů lid ve verši 3 zpochybňuje spíše dobytí země zaslíbené, ale situace přesto nakonec vyústí ve zpochybnění exodu.129 Pro vysvětlení motivu reptání v tomto verši se vraťme k předcházejícímu vyprávění. Bůh sám iniciuje vyslání zvědů (13,1-2), zvědové jsou vyslání s konkrétními instrukcemi (vv. 17-20), mise je vykonána (verše 21-25), po návratu vyslanci podávají informace o průzkumu celému lidu. Charakter zprávy je však nepříznivý: lid v zemi je silný a mocný (v. 28), ale zároveň země nemůže uživit všechny své obyvatele (v. 32). Z verše 31 jasně vyplývá, že země je sice plodná, ale zároveň příliš dobře bráněná na to, aby ji izraelský lid mohl dobýt. Země je zkrátka na bitvu připravená. Anákovci jsou zde přirovnáni ke zrůdám, tato nadsázka je zřejmé nutná z toho důvodu, že Izraelci nemohli vědět, kdo Anákovci jsou (v Nu 13,22 je o nich zmínka vůbec poprvé v celém Písmu).130 V důsledku této informace lid pláče a úpí (14,1) – nejde zde o reptání, ale o vyjádření strachu nad nedobytností země131 a verš 3 zároveň podsouvá negativní motiv Hospodinu. Můžeme dokonce tvrdit, že argumenty ve verších 13, 31-33 vedou lid k závěru, že dobytí země není proveditelné. Poté následuje motiv reptání. 132 V reakci na reptání padají Mojžíš a Áron tváří k zemi (verš 5). Jsou to sami zvědové Jozue a Káleb, kteří reagují na strach lidu zformovaný v reptání (verš 6) – přestože patří mezi nositele zpráv, chápou dobytí zaslíbené země jako reálné. 133 Verš 9 pak reflektuje jak reptání lidu, tak povzbuzení k dobytí. Zároveň jde 128
Srov. ASHLEY, T.R. The Book of Numbers, s. 242. Srov.COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 140. 130 Srov. ASHLEY, T.R. The Book of Numbers, s. 243. 131 Srov.COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 141. 132 Timothy Ashley se domnívá, že různým označením Izraelitů v 14,1-4 (celá pospolitost – v.1a; lid – v.1b a všichni Izraelci – 2a) chce autor zdůraznit, že reptání se účastní celý lid. Srov. ASHLEY, T.R. The Book of Numbers, s. 245. 133 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 142. 129
32
o varování: „Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu.“134
Ale i přes tato
povzbuzení a varování lid stále touží po odplatě těm, kteří je do této situace dostali (srov. v. 10a). Verše 26-35 představují odezvu Hospodina na reptání, jde o trest, který je pro reptající lid absolutní – smrt. Do země zaslíbené budou moc vstoupit pouze Jozue a Káleb135 a potomci reptajících rebelů, ostatní na poušti stráví čtyřicet let jako pastevci.136 Hřích lidu je zde několikanásobný: Izraelité přáním smrti implicitně odmítli Boží spásu a péči, přičemž v řeči reptání je tento jejich nedostatek víry svalen na samotného Hospodina, lid jej viní, že je do Kanánu přivedl, aby muži zemřeli a ženy s dětmi upadly do zajetí (srov. v. 3). 137 Z textu 14,4 vyplývá, že reptající lidé nestojí tváří v tvář vůdci (Mojžíšovi), ale že jde o událost uvnitř lidu (srov. v. 4a). Mojžíš přitom ztrácí svoji autoritu natolik, že reptající lid uvažuje o návratu zpět do Egypta (v. 4b). Lid sám si chce zvolit svého vůdce, který by byl jiný než Mojžíš a Áron, které zvolil Bůh. Pozdější proroci považují spojení „návrat do Egypta“ jako synonymum pro rebelství vůči Bohu (srov. Iz 1-7, Jr 2,18, Ez 17,15). 138 Verše 11a (řeč Boha k Mojžíšovi) a verše 27 a dál (řeč Boha k Mojžíšovi i Áronovi) představují odpověď Boha na reptání. Odmítnutí vůdce veršem 4 je prakticky stejně tak špatný čin jako odmítnutí samotného Boha. Z verše 3 jasně vyplývá, že problémem pro pozadí reptání lidu je opět exodus, avšak zde poprvé se objevuje pobídka k návratu do Egypta!139 Motiv reptání zde není pouhým vyjádřením přání (např. jídla či vody, viz výše) či zpochybnění Mojžíšovy autority, ale je výzvou k tom, aby byl exodus vzat zpět. Avšak Jahve je Bůh, který vyvedl izraelský lid z Egypta. Reptání ústí k odmítnutí tohoto Boha a k možnosti volby nového vůdce, který by lid zavedl zpátky do Egypta – což zároveň znamená odmítnutí hlavní události izraelské víry.140 Není proto překvapivé, že Bůh reaguje na toto reptání odmítnutím izraelského lidu. Mojžíš se za lid opět přimlouvá – apeluje na reputaci Boha v očích jiných národů (srov. vv. 13-15). Neobvyklá je zde i zmínka o Hospodinově 134
Nu 14,9. „Tato výjimka ukazuje, že reptání není nezávislé na příběhu zvědů. Vyjmutí z trestu jasně předpokládá jejich kolaboraci, kterou kladli odpor vůči negativní zprávě.“ COATS, W.C. Rebellion in the wilderness, s. 143. 136 Srov.COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 143. 137 Srov. ASHLEY, T.R. The Book of Numbers, s. 246. 138 Srov. tamtéž, s. 247. 139 Srov.COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 146. 140 Srov. tamtéž. 135
33
opětovně zkoušené trpělivosti (v. 19), která je pravděpodobně aluzí na opakované odpouštění rebelství Izraelitů.141 Coats v důsledku tvrzení ve verši 19 poukazuje na to, že v tradici reptání hrál prvek odpuštění relativně malou roli a objevuje se primárně v textech, kde motiv reptání byl užit, aby vysvětlil neobvyklé jevy (neštěstí).142 Verš 20 explicitně tvrdí, že Hospodin lidu odpouští, a to na přímluvu Mojžíše. Avšak i přesto je dopad Hospodinova hněvu na izraelský lid absolutní, důvody pro to najdeme ve verši 22 – trest je souhrnný za všechna reptání, kterých se lid doposud dopustil. Odpuštění ze strany Boha můžeme vidět v tom, že rebelové nezemřou hned, ale mohou putovat pouští dokud nezemřou přirozenou smrtí. Hospodin zamítá práva rebelů na zemi zaslíbenou, práva které izraelskému národu náleží jako lidu Bohem vyvolenému. 143 Závažnost činu rebelů na tomto místě vyžaduje adekvátní trest. Pouze Káleb 144 bude ušetřen trestu. Důvodem této milosti již není jeho zastání možného dobytí země zaslíbené (v. 24a), ale to „že byl jiného ducha a cele se mu oddal.“ 145 Coats dále rozvíjí teorii Kálebovy identity a zdůrazňuje „pro-judskou příchuť“ tradice reptání.146 Celá tato perikopa má výrazně negativní tón: zvědové cítí, že země je příliš dobře bráněna, lid chce zpět do Egypta a odvrací se od Boha, ten lid trestá odmítnutím jeho práv a v závěru můžeme sledovat nepodařený vstup do země zaslíbené. Verš 39 je vyjádřením soudu na rebely, která byl původně oznámen pouze Mojžíšovi (v.11). Verš 40 pak popisuje iracionální jednání lidu – Izraelité seznali, že skutečně zhřešili a vyjadřují lítost, vědí, že Bůh s nimi nekráčí (v. 41) a je zřejmé, že pokud půjdou bojovat, nemůžou vyhrát. Můžeme se pouze domnívat, že rozhodnutí bojovat vychází z předchozího přání Hospodina (které je teď ale odsunuto na dobu za 40 let) a nejde o bláznivou snahu dobýt zemi teď za každou cenu.147 Lid odmítnul jít do války, když nad ním Bůh držel ochranou ruku a zajistil by jim vítězství. Porážku (v. 45) lze interpretovat také jako trest za hříchy Izraele. Dle Simona De Vriese verše 39 až 45 vysvětlují, proč Izrael nemohl 141
Srov. tamtéž, s. 147. Srov. tamtéž. 143 Srov. tamtéž, s. 149. 144 P narativ zahrnuje do výjimky Káleba i Jozua, avšak narativ J vyčleňuje pouze Káleba . Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 156. 145 Nu 14, 24. 146 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 152. 147 Srov. tamtéž, s. 154. 142
34
vstoupit do země zaslíbené z jihu a ospravedlňují zároveň porážku lidu zde popsanou.148 To, že z trestu jsou vyjmuti potomci reptajících a Káleb – vůdce Judy – dává tomuto textu prorocký charakter (srov. Joz 14,6 a 14). Coats předpokládá, že „Kalebité byli neizraelští lidé, kteří dominovali území Hebronu poté, co dobytí země skončilo, brzy však byli asimilování do judského kmene.“ 149 Numeri 16-17
Značně rozsáhlé perikopy zachycují dva příběhy: vzpouru Kórachovců a příběh Dátana a Abírama. Jádrem problému je vztah Áronova kněžství ke zbytku Léviovců – avšak Hospodin ustanovil již dříve rozdílné role kněžích a Léviovců (srov. Nu 3,5-10).150 Motiv reptání se objevuje poprvé ve verši 3, tentokráte si nestěžuje celý lid, ale pouze konkrétní skupina – „předáci pospolitosti“. Mojžíš a Áron jsou obviněni, že povýšili sami sebe nad lid. Je zpochybněno právo těchto dvou vůdců nadále plnit role prostředníků mezi Bohem a lidem. Verš 5 představuje Mojžíšovu odpověď na reptání – důvodem Áronovy absence je pravděpodobně užití jiné tradice.151 Verše 8-11 představují redundantní popis proslovu Mojžíše ke Kórachovcům, není zde však položena otázka vztahující se ke zbožnosti lidu (srov. v. 5), ale spíše jde o výčet práv Léviovců na kněžství. 152 Rebelství je zde primárně namířeno proti Áronovi, srov. v. 16,11b. Kórachovci si stěžují, že kněžství omezené pouze na Áronův rod je příliš limitující, když v celém izraelském národě jsou „všichni svatí“. Tato stížnost je podle Ashleyho reflexí předchozí perikopy (srov. Nu 15,40), ve které Izraelité poprvé použili třásně na oděvu, aby si připomínali plnění Boží vůle a „byli svatými pro svého Hospodina.“153 Frankel zdůrazňuje, že cílem příběhu není zprostředkovat negativní obraz Izraele, protože v centru jejich popisu není celý národ, ale pouze jednotlivci. 154
148
De VRIES, S.J. The Origin of the Murmuring Tradition, s. 58. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 151. 150 Srov. ASHLEY, T.R. The Book of Numbers, s. 296. 151 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 171. 152 Srov. tamtéž, s. 157. 153 Srov. ASHLEY, T.R. The Book of Numbers, s. 296.. 154 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 42. 149
35
Ve verši 12 se vyprávění obrací k Dátanovi a Abíramovi,155 ale již ve verši 16 jsou Kórachovci opět postavení do opozice vůči Áronovi. Verše 13 a 14 jsou přímým obviněním Mojžíše – ještě je do země zaslíbené nepřivedl. Zmínka o vyloupnutí očí odkazuje k Dt 16,19, kde je oslepení popsáno jako trest za braní úplatků.156 Vyplývá z toho, že Mojžíš je zde obviněn z úplatku anebo že lid jiným falešným způsobem přesvědčuje, aby pokračovali pod jeho vedením? Coats vyhodnocuje toto sdělení jako popis zneužití moci. 157 Verše 13-14 jsou odmítnutím pokračovat pod Mojžíšovým velením. Dátan a Abíram zdůrazňují, že status Mojžíše je neoprávněný. Mojžíšova autorita je zpochybněna. Jeho vedení dle reptajících postrádá Boží autorizaci již od počátku, nepřišel o ni nyní nesprávným chováním. Mojžíš na to reaguje prosbou k Bohu, aby nepřijímal dary těchto reptajících mužů a ukázal tak, že Dátana a Abírama odmítá (srov. 16,15) a zavádí test. Pálení kadidla byla kněžská funkce, přičemž nesprávné vykonání tohoto obřadu stálo Árona dva syny (srov. Lv 10). 158 Avšak Mojžíšova slova ve verši 15 příliš nekorespondují s obsahem reptání ve verších 13 a 14 – není v nich žádná zmínka o oběti.159 Verš 22 přináší opětovnou přímluvu Mojžíše a Árona za lid, se kterým chce Hospodin absolutně skoncovat. Vyprávění se přesouvá k demonstraci Mojžíšovy autority (v. 28) a verš 31 zaznamenává výsledek této demonstrace, verš 35 uzavírá příběh rebelství Kórachovců – 250 mužů bylo popraveno. Událost, která slouží k tomu, aby upevnila Mojžíšovu autoritu, je zároveň trestem pro rebely (země pohltí jak Kórachovce, Dátana i Abírama, tak i jejich obydlí, srov. v 24). Jejich smrt slouží jako potvrzení Boží autorizace Mojžíše.160 Posléze je však odstraněna také další opozice – 250 mužů,161 kteří stáli při Kórachovích. Stížnosti ze strany lidu nejsou legitimní, a proto jsou viníci potrestáni. Důvodem pro rebelství je pravděpodobně to, že Léviovci vyžadovali určitá kněžská práva také pro sebe, a proto rebelovali proti Áronovi a zpochybňovali jej. 155
Podle Coatse jde o pouhé fragmenty minulého příběhu. Dátan a Abíram jsou v 16,24 zahrnuti ke Kórachovcům, jejich příběh je podle Coatse součástí nejstarší tradice narativu J (srov. Coats, s. 163). 156 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 165. 157 Srov. tamtéž. 158 Srov. ASHLEY, T.R. The Book of Numbers, s. 296. 159 FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 44. 160 Tamtéž, s. 43. 161 Více ke skupině 250 mužů (Nu 16,2) uvádí Coats, s. 168.
36
V 16,16-17 je Áron postaven sám proti davu rebelů. Noth se domnívá, že příběh je jádrem pozdně-historické rivality, která byla promítnuta zpět do klasického období izraelské historie. Pozorujeme zde rebelství pouze několika individualit a ne celého lidu. Stížnost se netýká exodu, ale Mojžíšovy autority nad lidem. Reptání ústí v rozhodující demonstraci Boží autority v osobě Mojžíše a Árona, což zároveň vede k potrestání rebelů.162 Z kadidelnic, které nesli smrtí potrestaní muži, jsou vytvořeny pláty k obložení oltáře. Měděná vrstva na oltáři je zamýšlena jako připomínka na práva Áronova kněžství, opět předpokládající další konflikty. 163 Frankel se domnívá, že Dátana a Abírama motivuje k reptání osobní žárlivost. Pokrytectví jejich tvrzení je zdůrazněno v obvinění ve verších 13-14.164 V 17,11 má Áron vzít kadidelnici a pálit kadidlo ve středu shromáždění, aby zahnal mor, který lid již napadl. Příběh tedy podle Coatse již předpokládá konflikt Árona s kněžstvem165 a verše 16-26 předpokládají předchozí reptání. Test se zelenající se holí je použit jako prostředek pro určení osoby, kterou Bůh vyvolil jako kněžskou (v. 20-25). Tento navazující příběh předpokládá, že lid rebeloval z důvodu práva na kněžství. V odezvě na opětovné reptání lidu Bůh trestá shromáždění morem – na přímluvu Mojžíše a zvláště Árona Bůh trestání zastaví a příběh ukazuje, že Áronova kněžská práce je produktivní. 166 V rámci demokracie všechny kmeny předkládají svoji hůl, aby bylo ukázáno, že každý je možným kandidátem. Áronova hůl je uchována jako připomínka dalším generacím a zároveň je odpuštěním trestu reptajících (v. 25). Koncepty obou příběhy kladou důraz na Árona – bylo zapotřebí právě tohoto prostředníka mezi Bohem a lidem, který tuto funkci může vykonávat ze své dané role kněze. Coats ve své analýze motivu reptání neustále zdůrazňuje, že za reptáním z nedostatku jídla a vody stojí vždy zpochybňování exodu z Egypta. Hans Schmid tuto nedůvěru k exodu dává do souvislosti s deuteronomistickým varováním před zapomenutím na Boha, který vyvedl Izrael z Egypta (srov. Dt, 6,12; 8,14).167 162
Srov. tamtéž, s. 177. Srov. tamtéž, s. 183. 164 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 42. 165 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 182. 166 Srov. ASHLEY, T.R. The Book of Numbers, s. 297. 167 Srov. SCHMID, H.H. Der sogenannte Jahwist, Beobachtungen Pentateuchforschung, s. 61-82. 163
und
Fragen
zur
37
Frankel zase tvrdí, že příběh Dátana a Abírama obsahuje problematiku prorocké autority.168 Ve verších 28-30 Mojžíš upevňuje svoji prorockou autoritu. Centrálním obsahem Mojžíšovi řeči je otázka, zda Mojžíš vykonal či nevykonal všechny skutky skrz Boží prozřetelnost. Frankel se domnívá, že verše 28-30 byly do texty uměle vloženy, protože Mojžíš již k lidu promluvil ve verši 26, když jej nabádal, aby se vzdálil od stanu mužů. V tomto dramatickém okamžiku bychom očekávali, že okamžitě nastane Boží trest, o kterém Mojžíš mluví, avšak místo toho Mojžíš prosloví svoji druhu řeč. Dátan a Abírám vypadají, že trpělivě a zdvořile čekají, až Mojžíš podmínky vysvětlí!169 Jistá neobratnost textu ve verši 28-30 poukazuje na jeho pozdější přidání do perikopy, protože verš 32 dokonale navazuje na verš 27. Numeri 12, 1-16
Coats tuto perikopu ve svém výčtu textů obsahujících reptání neuvádí. Příběh Miriam a Árona však obsahuje motiv reptání již v prvním verši, a proto jej podrobíme krátké analýze. Příběh tak, jak je dnes zachován v Písmu, reflektuje nadřazenost Mojžíše jakožto proroka. Jádro reptání nalezneme již ve verši 1 – Frankel upozorňuje na fakt, že slovo „mluvit“ je zde v singuláru a femininu, což znamená, že jde o hovor pouze ze strany Miriam a postava Árona zde byla pravděpodobně sekundárně dodána.170
Vyplývá
to
také
z faktu,
že
pouze
Miriam
je
potrestána
malomocenstvím. Zdá se, že původní příběh byl prost motivu reptání, protože vztah mezi pomluvami kúšské ženy (srov. v. 1) a tím, že Miriam a Áron jsou také proroci (srov. v. 2) je obtížně pochopitelný. Frankel se také z tohoto důvodů domnívá, že podstatou příběhu o pomluvě Miriam je „znak Mojžíšovy prorocké nadřazenosti.“ 171 Stejně jako v příběhu o Dátanovi a Abíramovi i zde příběh slouží k upevnění Mojžíšovy prorocké autority. Jednotlivcům zde byly do úst vloženy řeči reptání, které vyjadřují nelegitimní zpochybnění Mojžíšovy autority. Trest byl původně odplatou za hřích, nyní však demonstruje prorocký stav Mojžíše.172 168
Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 42. Srov. tamtéž, s. 43. 170 Srov. tamtéž, s. 45. 171 Tamtéž. 172 Srov. tamtéž, s. 48. 169
38
ZÁVĚR Na počátku této práce stál pokus určit a analyzovat motiv reptání ve starozákonních knihách Exodus a Numeri. Ukázali jsme, kde konkrétně se texty obsahující řeč reptání nacházejí a na základě prací jiných autorů jsme došli k prokazatelné systémovosti textů – příběhy reptání obsažené v perikopách před zjevením Boha na hoře Sínaj a předáním desek Mojžíšovi nenesou prvek trestu, ale teprve texty po sínajské události popisují trest následující za stížnosti lidu. Tento fakt ukazuje, že Bůh u lidu svými činy nejdříve vzbudil důvěru a po jejich zaslíbení je za nedostatek víry trestal, často smrtí a nemocemi. Reptajícími jsou nejčastěji celý lid, izraelský národ, pospolitost a v marginálním poměru k nim jednotlivci (Miriam, Dátan a Abíram atp.). Bůh před zjevením na Sínaji lidským nářkům trpělivě naslouchá a vychází lidu v jejich potřebách vstříc, po darování desek se zákonem však nedostatek víry a rebelii lidu netoleruje a trestá viníky. Rebelové reptají nejčastěji z důvodu fyziologických – pro nedostatek vody či jídla, ale absenci víry vykazují i při možnosti střetu se silným nepřítelem. Netypická je krize způsobená kritikou Mojžíšova vedení a Áronovými pravomocemi. Hospodinův trest je často absolutní – smrt, objevuje se i motiv rány nemoci, ale ve velkém množství příběhů převládá prvek přímluvy. Mojžíš a Áron často vyprosí lidu mírnější trest, či jeho odklad a mimovolně tak dokazují sílu přímluvné modlitby a kompetenci k roli prostředníka mezi Hospodinem a Izraelity. Z naší analýzy vyplynulo, že lid sice jmenovitě reptá proti Mojžíšovi a Áronovi, ale skrze ně proti samotnému Bohu. Reptání konzistentně vyzývá Mojžíše, aby osvětlil své důvody pro vyvedení Izraelitů z Egypta – zde je nutné zdůraznit, že reptání se nikdy nezaměřuje na krizi hladu a žízně. Lid reptá kontinuálně, což působí místy značně neuvěřitelně. Čtenář by očekával, že po událostech spojených s egyptskými ranami a po zázračném vysušení Rákosového moře, nemůže mít lid, který byl všem těmto událostem přítomen, ne-li přímo aktérem, vůči Bohu žádné pochybnosti. Avšak opak je pravdou – z naší práce vyplývá možné vysvětlení ve faktu vzájemného zkoušení Boha a lidu, vytváření důvěry a upevňování víry. Vrcholným zpochybněním je pak veřejná snaha odmítnou Mojžíše jako vůdce a navrátit se do Egypta – tento posun je ve skutečnosti odmítnutím základní podstaty izraelské volby a důsledek
39
rozhodnutí je fatální – reptající lid zemi zaslíbenou nikdy nespatří (srov. Nu 14). Lid, který takto rebeluje musí zemřít na poušti – rozhodnutí Boha, které je odmítnutím práv jím vyvoleného národa. V naší prací jsme zachytili chování izraelského národa na poušti, systematicky jsme roztřídili řeči reptání podle jejich příčiny a podrobili jsme texty obsahující motiv reptání analýze a interpretaci. Jsme si vědomi faktu, že odborných publikací na toto téma je mnohem více, než v naší práci uvádíme, avšak pokusili jsme se zachytit myšlenky sice vyvoleného okruhu autorů, avšak vědecky uznávaného a typově různorodého. Největší přínos práce spatřujeme v tom, že jejím prostřednictvím můžeme obohatit také pouze českým jazykem mluvící čtenáře, kterých je v České republice i
přes
veškeré
kosmopolitní
tendence
školních
zařízení
značný
počet.
Zprostředkováním převážně anglickým jazykem psaných monografií užitých v naší práci nabízíme hlubší vhled na lidské reptání v Exodu a Numeri, avšak tato práce je pro svůj minimalistický obsah spíše podnětem a výzvou pro kompletní překlady celých publikací do jazyka českého.
40
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ASHLEY, T.R. The Book of Numbers. Grand Rapids, Mich.; Cambridge: William B. Eerdmans Publishing Company, 1993. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. ČEP. Praha: Česká biblická společnost, 2008. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness. The Murmuring motif in the Wilderness. New York: Abingdon Press, 1968. De VRIES, S.J. The Origin of the Murmuring Tradition. JBL 87, 1986. DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona. Přel. kol. autorů. Praha: Návrat domů, 2003. DOZEMAN, T.B. Exodus. Michigan/Cambridge, U.K.: Wm. B. Eerdmans Publishing, 2009. DREYFUS, F. Exegeze na Sorbonně, exegeze v církvi. Přel. A. Mackerle. In Fórum pastorálních teologů VII. Jak vykládat Písmo svaté. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School. Leiden, Boston, Köln: Brill, 2002. HELLER, J. Obtížné oddíly knih Mojžíšových. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. HOUTMAN, C. Exodus. Volume 2. Kampen: Kok Published House, 1996. HRBATA, J. Klíč ke Starému zákonu. Brno: Cesta, 1993.
41
CHILDS, B.S. The Book of Exodus: A Critical, Theological Commentary. OTL. Philadelphia: Westminster, 1974. CHIOLERIO, M. Blaze tomu, kdo slyší tato slova. Přel. J. Šimáčková. Praha: Paulínky, 1997. Kol. autorů. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. Kol. autorů. Výklady ke Starému zákonu I. Brno: Kalich, 1991. LEIBOWITZ, N. Studies in Shemot: The Book of Exodus. Translated by A. Newman. Repr. Jerusalem: World Zionist Organization, 1981. NOTH, M. Exodus. Přel. J.S. Bowden. London: 1962. NOVOTNÝ, A. Biblický slovník I-II. Praha: Kalich, 1992. OLSON, D.T. The Death of the Old and the Birth of the New: The Framework of the Book of Numbers and the Pentateuch. Chico: Scholars, 1985, BIS 71. Papežská biblická komise. Výklad Bible v církvi. Přel. J. Hřebík, J. Brož. Kostelní Vydří. Karmelitánské nakladatelství, 2007. PROPP, W.H.C. Exodus 1-18. New York; London; Toronto: Doubleday, 1999. RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny. Přel. J. Hoblík. Praha: Vyšehrad, 1996. SCHMID, H.H. Der sogenannte Jahwist, Beobachtungen und Fragen zur Pentateuchforschung. Zürich: 1976. STUART, D. K. Exodus. Nashville, Tenn.: Broadman & Holman, 2006.
42
VLKOVÁ, G.I. Slovo Boží a slovo lidské. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. ZENGER, E. Na úpatí Sinaje. Přel. J. Hubková. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996.
43
