Moje Vídeň zcela osobně

1

Moje Vídeň – zcela osobně

Vídeň neodmyslitelně patří do mého života. Narodila jsem se v Horním Rakousku, nicméně utvářela mě Vídeň, tohle nádherné město, kde jsem studovala, promovala a kde vždycky budu mít svůj byt. Moje matka, bratr, můj prapradědeček, synovci a neteře a také různé tety jsou všichni Vídeňáci, díky čemuž byl můj život od dětství radostný. U nás doma zněl smích a zpěv i ve chvílích, kdy v jiných rodinách propadali trudnomyslnosti a všechno brali z té horší stránky. Můj otec byl dirigent a nadaný houslista, bratr a synovec zpívali v proslulém Vídeňském chlapeckém sboru, moje neteř je flétnistka, všichni umíme číst noty a každý v rodině hraje na nějaký nástroj. Doma se muzicíruje i dnes. Známe akustiku všech kostelů a koncertních sálů našeho města a víme, kde se vaří nejlepší káva. Řekla bych, že jsme rodina s opravdovou starou vídeňskou tradicí.

K Vídni mám lepší vztah než mnozí spisovatelé mé generace. Část roku pobývám v Paříži, a tak neustále srovnávám tyto dvě metropole, dva kulturní světy, a naučila jsem se tedy lépe oceňovat přednosti své vlasti. Právě proto, že doma nejsem neustále, vím, jak je tu hezky, a po každém návratu si to znovu a znovu uvědomuji. 5

V_rytmu_valciiku.indd 5

27.4.2016 12:12:32

Můj vztah k Vídni by se dal nejlépe přirovnat k manželství mých rodičů, které bylo šťastné a harmonické, k rozvodu se u nás nikdy neschylovalo. Mnoho měsíců v roce býval můj otec na koncertních turné, a to bylo dobře. „Právě proto, že jsme tak často bývali odloučeni, vyhnuli jsme se mnoha hádkám,“ říká moje matka. „Když se lidi od sebe nehnou ani na krok, pomalu jeden druhého už ani nevnímá. Ale takhle si člověk stále všímá, co se mu na tom druhém líbí!“

A přesně tak je to se mnou a Vídní! Už ve Schwechatu, na letišti, si s potěšením říkám, že jsem doma. Je tam mnohem menší nával než v Roissy či Orly nebo třeba na Kennedyho letišti, kde se obvykle čeká celé hodiny ve frontě na pasovou kontrolu. Člověk se nemusí bát nějaké nečekané stávky, která bez předchozího varování vyžene ze silnice před letištní halou všechny taxíky a autobusy. U nás jen pohodlně přejdete po elegantní naleštěné žulové podlaze příletové haly k východu a za překvapivě krátkou chvíli jste doma, dokonce ani zavazadla se neztratí. A tohle všechno považují ve Vídni za naprosto normální! S požitkem se nechávám dovézt domů, vždycky po Ringu, kolem Opery, protože ta Opera je moje, ačkoli za svou ji určitě považují i ostatní Vídeňáci. Jenže můj strýček nechal budovu obnovit, jen jemu vděčíme za to, že ta nádherná stavba do dnešních časů zdobí Ringstrasse neboli Okružní třídu. Trojnásobný doktor Udo Illig byl totiž ministrem obchodu a průmyslu v době, kdy se Rakousko konečně dočkalo státní smlouvy. „Pokrokové“ kruhy se chystaly bombardováním poničenou stavbu strhnout a nahradit ji dalším betonovým silem. Když si můj strýček prohlédl na ministerstvu plány nové Opery, dostal svůj proslulý záchvat vzteku. „Jen přes mou mrtvolu!“ řval tak hlasitě, že se sekretářky schovávaly pod 6


27.4.2016 12:12:32

psací stoly (někdy totiž také házel židlemi), a když se uklidnil, začal s obnovou staré budovy všem a všemu navzdory, takže nám naše krásná Opera zůstala zachována.

Měla jsem ho hrozně ráda, toho malého, energického muže, který vždycky věděl, co chce, a většinou to také dostal. Maloval, restauroval starožitnosti, učil mě znát barvy i hvězdy, dlouhé hodiny mi přednášel o dějinách umění a trpělivě vysvětloval zajímavé detaily nádherných, sluncem prozářených vídeňských barokních paláců. Znal všechny stavitele, malíře, všechny duchovní velikány. Celé hodiny dokázal citovat Goetha. Německou literaturu znal prakticky nazpaměť. Dokud stál v čele ministerstva, byly rakouské pokladny plné. Pro svou zemi byl ochoten přinést jakoukoli oběť, ale na sobě neuvěřitelně šetřil. Tak například odmítl služební byt, zbytečné náklady zkrátka nesnášel. Spokojil se s jedním pronajatým pokojem v Siebensterngasse, stravoval se velmi skromně a celou dlouhou, tehdy spoře osvětlenou cestu na ministerstvo chodil pěšky. Pracoval tam často celé noci. A na konci týdne pak jezdil domů do Štýrského Hradce do svého městského paláce. Nikdy nechodil na plesy a recepce, dokonce i do divadla se vydal jen málokdy, což velmi trápilo jeho hezkou světlovlasou ženu Kristýnu, která by se tu a tam ráda blýskla ve velkém světě. Ale měla to marné. „Nesnáším tu přehlídku ješitnosti“, znělo vždycky strýčkovo poslední slovo, a tak zůstávali doma. Zato chodil strašně rád do muzea a do Dorothea, kde dražil obrazy, které později, když už byl v penzi, restauroval na hradě Schlainingu. Ten hrad byl jeho sídlem ve stáří. Kolikery krásné prázdniny jsem tam u něj strávila! Ve svém prvním románu Hrad mám, hledám prince jsem ho s chutí zvěčnila. 7


27.4.2016 12:12:32

Mé dětství vlastně hraje důležitou roli ve všech mých knihách. Tak třeba bez Vídně bych nikdy nemohla napsat svou knížku Konečně přes čtyřicet. Měla jsem štěstí, že mě obklopovali příbuzní a známí, kteří zůstali dlouho mladí, protože si uměli užívat života. Byli plní optimismu a často se chovali výstředně jako moje teta Klára, která zemřela ve třiadevadesáti letech. Ta byla, panečku, studnicí inspirace! Teta Klára byla dcerou majitele velké stavební firmy. Poslušně se vdala za společníka svého otce, ačkoli o lásce nemohlo být mezi nimi ani řeči. Po svatebním obřadu ženich zmizel. Kam? To se nikdy nedověděla. Ale ráno po svatební noci ho našla opilého do němoty přede dveřmi ložnice. Teta Klára to nesla důstojně. Za čtyři roky už byla vdovou a rozhodla se, že si svůj život užije. „Manželovi jsem byla věrná,“ sdělila mi, když mi bylo sotva dvanáct, „ale pak jsem měla vždycky tři milence naráz. S jedním jsem byla, druhý právě přicházel a třetí odcházel.“ Třicet let měla milence, který byl majitelem velké banky, a mezitím si tu a tam dopřávala příjemné chvilky s různými ctiteli z téže branže. Ve Vídni existují pořád ještě banky, které patří po celé generace jedné rodině. Nebudu ovšem jmenovat. Dědečkové dnešních majitelů byli vesměs milenci mé půvabné tety Kláry, jež byla ztělesněním pravé krásné Vídeňačky. Sbírka milostných dopisů, kterou po její smrti našli užaslí příbuzní, by se mohla vydat rovnou tak, jak byla. Vyskytovala se v ní mnohá známá jména, dopisy byly seřazené podle let, pečlivě utříděné a převázané modrou hedvábnou stuhou. Obsah zmíněných dopisů byl na pohřbu tety Kláry tématem rozhovorů číslo jedna. Byla to úchvatná slavnost!

Teta Klára se pyšnila plavými vlasy a jemnou světlou pletí, oblou postavou a bujným poprsím. Měla drobné ruce a nohy, vlasy vždycky nádherně nakadeřené a modré oči jemně nalí8


27.4.2016 12:12:32

čené. V jejím bytě nikdy nechyběly květiny, vždycky to tam vonělo koláči a kávou. „Víš, já nežárlím na přítelovu rodinu nebo na manželku,“ svěřila se mi jednou. „Já ho nechci každý den. Chci ho vidět jen tehdy, když má dobrou náladu, nikam nespěchá a touží jenom po mně. Pokud se objeví ve dveřích s unaveným výrazem, hned ho zase pošlu pryč. Ať si ten svůj všední obličej předvádí rodině. Já s ním chci trávit jen hezké chvíle. V opačném případě raději žádné!“ Když jsem přišla do věku nešťastných lásek, přirozeně mě utěšovala, jak jen mohla. Vždycky pro mě měla spoustu času, vyptávala se na sebemenší podrobnosti a vůbec ji zajímalo všechno, co se týkalo mužů a lásky. „Ale holčičko, neplač přece,“ domlouvala mi, „všechno bude zase v pořádku. A pamatuj si: I nešťastná láska je krásná!“

Teta Klára mi nikdy nedávala peníze. Jen jednou mě opravdu překvapila. Seděly jsme tenkrát v jejím krásném pokoji a pily kávu. Já jsem v té době byla učitelkou v jedné malé vesnici a vyprávěla jsem tetě, jak se mi tam daří. Pozorně mě poslouchala. Najednou řekla: „Jestli se chceš vdát, tak v tom hnízdě nemůžeš zůstat navěky. Tam nenajdeš nikoho, kdo by se k tobě hodil!“ „Proč ne?“ „Protože tam zkrátka žádný takový muž není!“ Moc jsem tomu sice nerozuměla, bylo mi tehdy devatenáct a v tom věku si dívky myslí, že ten pravý nejspíš spadne z nebe, třeba do Taufkirchenu přímo na náměstí, proč by ne? Ale teta Klára měla samozřejmě pravdu, a když jsem opravdu z té školy odešla a rozhodla se, že pojedu do Paříže, protože jsem byla zvědavá a chtěla poznat něco nového, stála při mně. Sáhla do svého psacího stolu, vytáhla krabici, otevřela ji a vtiskla mi do ruky bankovku. „Tady máš,“ řekla. „To, co děláš, má smysl!“ 9


27.4.2016 12:12:32

Teta Klára podporovala jen to, co podle ní mělo smysl. A co mohlo mít větší smysl než vzdát se jistého zaměstnání a vydat se do světa za dobrodružstvím? Dala mi spoustu dobrých rad do života. Všechny jsem si je vzala k srdci a hodně mi prospěly. „Nikdy neupozorňuj druhé lidi na nějaké své nedostatky,“ zněla její hlavní zásada. „Nikdy neříkej: Mám moc velké uši, nebo: Moje brada je moc špičatá. Lidé si toho nevšimnou. Ale když jim to budeš sama vytrubovat, tak to hned začnou všem vykládat. A když pak někdo řekne: Ta je ale hezká, viďte?, druhý namítne: Ano, ale má nohy do O. Sama to povídala!“ Teta Klára si nikdy nestěžovala na své stáří. Věty jako „Dělají se mi vrásky. Stárnu,“ jsem od ní nikdy neslyšela. Nestarala se, jak je kdo starý. To téma ji prostě nezajímalo. A když o tom přece jen někdo mluvil, řekla mi potom: „Jak jsou ti lidé povrchní! Na nějaké té vrásce přece vůbec nesejde.“ Teta Klára o sebe pečovala až do smrti. Vždycky byla skvěle oblečená, učesaná a nehty na rukou a nohou měla pečlivě upravené. Ale nikdy o tom nemluvila. Být elegantní a pěstěná bylo zkrátka normální. Zdejší ženy nestárnou, napsal uherský hrabě Fekete v 18. století o Vídni. Dámy, kterým je hodně přes čtyřicet, ba i padesátnice, se oblékají jako patnáctileté dívky a daří se jim nalézt muže, kteří se obdivují jejich půvabu. Když bylo tetě Kláře padesát, byla pořád mladá. Ani v šedesáti se necítila stará, v osmdesáti ještě měla ctitele a připadalo jí to docela normální. Měla jiskrnou duši, milovala život, v její společnosti se člověk nikdy nenudil – a o to šlo. Přesně zapadala do vídeňské tradice věčně mladých žen – Fanny Elsslerové, v šedesáti ještě půvabné, s okouzlujícím dekoltem (jak napsal obávaný kritik Hanslick), Marie Esterházyové, ctitelky Josepha Haydna, krásné i ve vysokém stáří (jak víme od Metternicha), Marie Geistingerové, nepřekonatelné v roli Offenbachovy Krásné Heleny a tak mladistvé, že si ubírala 10


27.4.2016 12:12:32

dvacet let věku, na což se přišlo až po její smrti. Nebo Adély Straussové, poslední manželky krále valčíků, černooké krásky s pletí barvy slonové kosti, která i ve svých sedmdesáti letech uchvacovala muže a Vídeň ji nazývala věčně mladou, orientální princeznou. „Vídeň je moje nejmilejší město,“ prohlásila jistá anglická novinářka, která procestovala celý svět. „Ve Vídni člověk v šedesáti ani zdaleka nestojí jednou nohou v hrobě. V šedesáti jste tu uprostřed života. A s penzí přichází nové jaro. V šedesáti se ještě jednou vdáte, a když si v osmdesáti uvědomíte, že tu nebudete věčně, pak se teprve začnete opravdu bavit! Ve Vídni člověk zůstává stále mladý. A protože tomu věří, také se to vyplní!“ Ještě zářivějším příkladem než milovaná teta Klára je samozřejmě moje matka. Jakýkoli strach ze stáří potlačuje v zárodku, i proto jsem svou knihu Konečně přes čtyřicet věnovala právě jí. Pokud ve svých devětaosmdesáti letech zrovna nejede na cestu kolem světa nebo neletí sama do Ameriky, sedne si a píše, protože v pětaosmdesáti začala svou novou životní dráhu jako spisovatelka. Je spoluautorkou různých knih, velmi zajímavých projektů. Publikovala povídky a vzpomínky z dětství. Jeden velký deník koupil její Příběhy pro mou vnučku, psané na pokračování, a také pro tuhle knížku napsala milostný příběh, ten nejdojemnější ze všech. Moje matka je Vídeňačka s vídeňským zdravým střízlivým pohledem na svět, díky němuž působí ženy v tomto městě tak mile. Vděčím jí za všechno. Za svůj vnitřní klid, za víru v budoucnost a dobro na světě, za svůj humor i talent. Vždycky mi byla a dodnes je největším příkladem, darovala mi mé dětství a mládí a udělala ze mě šťastného člověka. Jak často jsem za ní chodila pro útěchu, celá zoufalá, zdrcená hloupostí světa. A moje matka? Řekla mi jediné slůvko, a všechno se v dobré obrátilo. Uvedu jen malý příklad, kdy šlo o milostný 11


27.4.2016 12:12:32

nezdar v době mého dospívání, v tom složitém věku, kdy člověk ještě nic neví, nic neumí, nic zatím neprožil a zdá se, že ho sebemenší potíž zdrtí. Bylo mi šestnáct a chodila jsem s chlapcem. Měla jsem ho ráda a všechno bylo naprosto bez problémů – až do chvíle, kdy na mě začal naléhat. Chtěl se mnou za každou cenu strávit noc. Ale já byla ještě panna a neměla jsem na něco takového ani pomyšlení. Nějaký čas to ještě šlo, ale pak mě začal vydírat. „Když se se mnou nevyspíš,“ prohlásil jednou, „donutíš mě, abych šel do bordelu!“ Z toho slova se mi udělalo špatně. V duchu jsem viděla krásné ženy, svůdné, nahé, jež se jako hadi vinou kolem mého přítele. Viděla jsem hříšná lože z hedvábí, stříbrné kbelíky na šampaňské a ty necudné ženštiny se vším svolné – nemohla jsem tu strašnou představu snést. V noci jsem skoro nespala a potom jsem se svěřila matce. Vůbec ji to nevzrušilo. „Chce do bordelu?“ prohodila. „Výborně. Tak ať si tam jde. Stojí to spoustu peněz a nakonec bude hrozně zklamaný.“ Přesně tak to dopadlo. Což mi stejně nezabránilo v tom, abych se s ním rozešla. Ale pointou je reakce mé maminky. Několika slovy mě zbavila strachu, v mé duši se zase rozhostil mír a já si začala hledat nového, trpělivějšího přítele. Ano, pravou Vídeňačku hned tak něco nevyvede z míry. Však bude zase dobře, řekne si a příliš se nevzrušuje. A většinou má pravdu. O tom je i historka z mého prvního plesu. Je to typický vídeňský příběh, hlavně tím, jak chaoticky začíná a šťastně končí. Svůj první ples jsem totiž málem propásla. Ale snad abych spustila od začátku. Můj první ples byl hrozně vznešený. Konal se v Žofiiných sálech, pod záštitou spolkového prezidenta, a já jsem byla jednou z předtančících. Celé týdny jsme zkoušeli čtverylku, všechno bylo velmi vznešené, tanečníci měli bílé rukavičky, 12


27.4.2016 12:12:32

přítomni byli i rodiče, vozili nás na zkoušky a po nich zase odváželi, co by si člověk mohl přát víc? A pak přišel poslední den. Večer se konal ples. Protože jsme žili v Horním Rakousku, ve Vídni jsme bydleli u tety Inky (vídeňská zkratka pro Josefínu – Finka – Inka). Můj strýček totiž neměl čas ani místo, aby nás vzal k sobě, a dědeček tehdy zrovna onemocněl. Jméno tety Inky bylo krátké, ale o to větší měla trpělivost. Mohli jsme u ní dělat všechno, co jsme chtěli, a ještě nám báječně vyvařovala. Na její moučníky do smrti nezapomenu. Tak tedy nadešel onen velký den. Teta Inka odjela na venkov, už ani nevím proč. Moje matka šla v poledne ke kadeřnici, otec do kavárny a já jsem si vyzkoušela plesové šaty. Tak jsem zjistila, že spodnička není dost tuhá. To přece není problém, pomyslela jsem si. Vyperu ji a naškrobím a do večera bude dokonalá. A hned jsem se do toho pustila. Doma mě rozmazlili. Maminka se o všechno starala sama, čistila boty, prala prádlo, žehlila šaty a blůzy, za což jsem jí samozřejmě byla strašně vděčná. Ve svých sedmnácti letech jsem ještě nikdy neprala, natož abych škrobila, takže jsem neměla tušení, jak dlouho může prádlo schnout. Vybavovala jsem si, že se vždycky mokré pověsilo ven a pak už se přineslo suché. A přesně to jsem měla v úmyslu udělat. Spodničku jsem statečně vyprala v ruce, ponořila ji do tekutého škrobu a pak jsem ji, těžkou a nasáklou vodou, pověsila ven na bledé zimní slunce. Spokojená se svým výkonem jsem se šla vykoupat. Spodnička byla opravdu nádherná. Měla tři řady volánů a spotřebovala se na ni obrovská spousta látky. Byla jako kolo a při tanci plula kolem nohou jak obláček. Věděla jsem, že pevný, drahý len se nesmí nechat úplně uschnout. Moje matka sundávala ze šňůry ještě vlhkou a pak ji nesmírně trpělivě a namáhavě žehlila, dokud nebyla tuhá jako prkno. Teprve pak dávala spodnička šatům správný tvar. Plesové šaty se musely vlnit jako květ zvonce. Proto se pás sešněrovával, 13


27.4.2016 12:12:32

jak to jen šlo. Moje šaty byly z nádherného třpytivého hedvábného brokátu, bez ramínek, s všitým korzetem. Byly na nich šňůrky, háčky, patentky a poutka, obléknout si je bylo utrpení, ale co na tom? Co jde snadno, toho si člověk neváží. Pro krásu se musí něco vytrpět. Protože látka byla měkká, potřebovala podpěru. Spodnička musela být tak tuhá, aby bylo možné postavit ji na podlahu. Když držela jako poklop na konvici, byla perfektní. Pak přestála bez úhony i tu nejdelší plesovou noc, při valčíku se vznášela až do pěti hodin do rána jako krinolína, jen sezení v ní bolelo. Člověk tvrdě spočinul na tuhých volánech, které škrábaly na stehnech – ale kdo by na plese seděl? Já ne! Protancovala jsem vždycky celou noc a tentokrát to bude také tak. Bylo domluveno, že se pro mě rodiče zastaví v půl osmé. V osm se vpouštělo dovnitř, ples začínal v devět. V pět hodin jsem se rozhodla spodničku donést dovnitř. Když jsem ji sundávala ze šňůry, srdce se mi zastavilo. Byla úplně mokrá, tak mokrá, jako když jsem ji tam věšela. Pět hodin na lednovém slunci za chladného zimního dne jí zjevně nestačilo. Co jsem to udělala? A co mám dělat teď? Bez spodničky nebude žádný ples. To bylo jasné. Nesmím ztrácet čas! Dala jsem se tedy do žehlení. Byla to hrůza! Dlouhé minuty jsem tiskla žehličku stále na totéž místo, abych získala tuhý a suchý kousíček. Žehlička syčela, škrob páchl, kolem mě a žehlicího prkna se tvořila oblaka páry, vlasy mi v pramíncích visely do obličeje, když jsem namáhavě kousek po kousku proměňovala těžkou mokrou látku v tuhý vysněný výtvor. Šlo to mnohem pomaleji, než jsem si myslela, a nevím, kolik času uteklo, ale náhle se otevřely dveře a já jsem slyšela, jak někdo zalapal po dechu. „Proboha!“ ozval se hlas mé matky. „Co se to tu stalo?“ Za oblaky páry jsem rozeznávala rodiče, oba elegantně oblečené a zjevně zděšené. Stáli ve dveřích, matka ve fialkově 14


27.4.2016 12:12:32

modrých večerních šatech, otec ve smokingu. Držel ruku na klice a hleděl na matku, která vypadala, že se každou chvíli rozpláče. „To už je půl osmé?“ nadhodila jsem co možná bezstarostným tónem. „Tři čtvrtě. Co se tady děje?“ „Vyprala jsem spodničku a ona dost neuschla.“ „Cože? Ale proč? Byla přece úplně čistá. Ještě jsem ji doma naškrobila.“ „Ale nebyla dost tuhá.“ „Susanno,“ matka klesla na nejbližší židli, „s tebou si teda člověk užije. Celé odpoledne jsem se na tebe těšila a myslela si – teď si obléká šaty na svůj první velký ples, teď se češe. Teď už je hotová, už na nás čeká. Představovala jsem si, jak tu stojíš ve svých krásných plesových šatech, malovala jsem si, jak všichni tři v klidu společně jdeme na ples, konečně jednou včas. A místo toho? Ty tu stojíš napůl nahá, a jak se zdá, nikdy nebudeš hotová!“ „Ale ano,“ vyhrkla jsem, abych zakryla paniku, „mám dvě třetiny. Ten zbytek už půjde rychle.“ „Potřebuješ ještě aspoň půl hodiny,“ podívala se maminka na hodinky, „a v osm budou pouštět dovnitř!“ „Ples začíná v devět!“ „Ale ty ho zahajuješ!“ „Žehlím, jak nejrychleji můžu! Prosím tě, hlavně mě teď neznervózňuj.“ Matka se podívala na otce s prosbou o pomoc. Pustil kliku a vytáhl z kapsy stříbrné pouzdro na cigarety. „Susi,“ podotkl, „nemůžeš čekat, že teď matka začne žehlit!“ „Přesně tak,“ dala mu maminka zcela nečekaně za pravdu, přestože jindy by mi žehličku vytrhla z ruky a řekla: Nech to na mně! Zmiz a dej se do pořádku. „Ne,“ pokračovala matka, „jen si to teď hezky vypij sama. Tolik jsem se na ples těšila! 15


27.4.2016 12:12:32

Nechci se rozčilovat. Nenechám si ten krásný večer zkazit.“ Vstala. „Víš co? Půjdeme napřed a ty dorazíš za námi. Až tam budeš, tak tam budeš.“ „Báječný nápad,“ odtušil otec a zapálil si cigaretu. „Tak ahoj, Susi. Uvidíme se později.“ A moji rodiče odtamtud odpluli, jako kdyby to byl jejich první ples, ne můj. Mému vyděšenému tanečnímu partnerovi, který na nás od sedmi čekal ve foyeru, sdělili, že se jistě co nevidět objevím, a tak to také bylo. Poslední třetina šla skutečně rychleji, prací se získává cvik, a deset minut po osmé byla moje spodnička tuhá jako karton, jen gumička v pase byla ještě vlhká. Ale to mi nevadilo. V půl deváté jsem byla hotová, vlasy vyfénované, punčochy a střevíčky na nohou, plesové šaty zašněrované přesně tak, jak se patří. V předsíni před zrcadlem jsem se zkusmo otočila kolem dokola. Moje námaha nebyla marná. Šaty perfektně seděly a mé dlouhé vlasy na nahých zádech – vypadalo to dobře! Připadala jsem si náhle jako princezna. Popelko, sbohem! Rychle kabát! A už jsem utíkala bílým zimním večerem špatně zametenými ulicemi v tenkých a vysokých střevíčcích s přezkou po hlavní třídě Landstrasse směrem k Žofiiným sálům.

Doběhla jsem bez dechu ve tři čtvrtě na devět. Klaus, můj tanečník, mě rychle vyvlekl po schodech a už jsem stála v řadě spolu s dalšími páry, které zahajovaly předtančením, jako by se nic nestalo. Rozdávaly se bílé hedvábné květiny. Zasunovaly jsme si je do vlasů. Pak zazněly první tóny Vyzvání k tanci, které nikde nepůsobí tak povznášejícím dojmem jako ve Vídni. Pánové se před námi uklonili, nabídli nám rámě a v párech jsme vkráčeli do rozzářeného sálu. Parket byl hladký jako zrcadlo, vzduch se chvěl a voněl po růžích, pyšní rodiče tvořili špalír, prostě nezapomenutelný okamžik. 16


27.4.2016 12:12:32

Byla jsem tak rozčilená, že jsem sotva dýchala. Poprvé jsem vystupovala na veřejnosti. Ale jakmile jsme stanuli v řadě ve velikém sále a začali čtverylkou, úplně jsem se uklidnila. Vychutnávala jsem si každý krok, každou otočku, figuru, všechno šlo bezvadně. Pak přišel zahajovací valčík, úplná nádhera. Byl to překrásný ples. Přesně takový, jaký by vysněný první ples ve Vídni měl být. Do pěti hodin do rána jsme skoro bez přestávky tančili, i moji rodiče vydrželi do tří. A to byl jen první z mnoha plesů, které následovaly. Ples v Opeře, Novoměstský ples, Ples filharmoniků, Ples mediků, Měšťanský ples, Hornorakouský ples – a my jsme se do sebe zamilovali, Klaus a já. Navždy už patří k mým plesovým vzpomínkám. Některé plesy a taneční zábavy se konaly v neděli večer. Takže po posledním valčíku jsme v pět hodin ráno chodívali pěšky hlubokým sněhem k Západnímu nádraží, kde jsem stíhala vlak o půl šesté, který mě o půl osmé dovezl do Lince. Ve tři čtvrtě na osm jsem byla ve škole (ve vlaku jsem se převlékla) a vyučování jsem přestála bez přílišné únavy. Moje první plesová sezona se skládala z mnoha protancovaných a probdělých nocí. Bylo to božské! V zásadě šlo o nevinnou zábavu. Tajné polibky na rozloučenou v dobře vytopeném kupé vlaku byly krásné. Ale tancování bylo důležitější. Kroužení po parketu, vznášení se a splývání s hudbou, pocit, že člověk žije – to patří k Vídni. Plesová sezona byla pro mě důležitější než letní a vánoční prázdniny a moc dobře chápu, že se ve Vídni kdekdo málem utancoval k smrti. Z tohoto důvodu bych se ráda narodila před sto devadesáti lety. S největším potěšením bych žila v biedermeieru, protože ve Vídni se sice vždycky tančilo víc než v jiných městech, ale právě v tomto období byl tanec králem. Jeho Veličenstvu se zřizovaly odpovídající paláce. Dnes už sotva někdo ví, že 17


27.4.2016 12:12:32

Vídeň byla světově proslulá nádherou svých tanečních sálů. Mnohé vypadaly podobně jako zlatý sál Hudební jednoty, jen byly ještě větší. Tančilo se v pohádkových palácích, jako byl Apollonův sál v Brillantengrundu v dnešní Zieglergasse, který tvořilo třicet šest sálů a vešlo se do něj deset tisíc lidí. Každý sál byl jinak zařízený – třeba jako labyrint tvořený plůtky z keřů, s palmami, růžemi, s umělými jeskyněmi a vodopády. Jiný vypadal jako turecký pavilon s hedvábnými závěsy a otomany, a kdo dostal hlad, mohl se také na úrovni najíst – majitel, Sigmund Wolfssohn, koupil pro své hosty za šest set tisíc zlatých stříbrný servis.

U Technického muzea stálo známé Schwenderovo Koloseum s Divadelním, Amorovým a Květinovým sálem. Schwenderův „Nový svět“ ovšem trhal všechny rekordy. Obrovský zábavní park mezi hietzingskou Hauptstrasse a Lainzerstrasse se starým zámkem a s protější kopií granadské Alhambry, jejíž terasy pojaly dohromady deset tisíc lidí. Tančilo se, bratři Straussové hráli valčík. Dnes ovšem tu bývalou nádheru připomíná jen Neue Welt Gasse, Novoměstská ulice. To však nebylo všechno. Ve druhém okrese stál obrovský Odeon a v centru se rozkládala celá podzemní pohádková říše s mnoha sály, které sahaly od domu číslo 3 v Annagasse až k Metrokinu v Johannesgasse. Každý sál byl zasvěcen jinému světadílu, v Africkém sále podpírali strop sloni v nadživotní velikosti. Ve velkolepé knize Marcela Prawyho Johann Strauss, dějiny světa v rytmu valčíku je celá jedna kapitola s obrázky věnována vídeňským tanečním sálům, jimž nebylo na celém světě rovno. Biedermeier by se měl správně nazývat dobou valčíků, protože se tančilo večer co večer. Každý hostinec měl taneční parket, pořádaly se plesy, zahradní slavnosti, věnečky, každý výčep měl svůj orchestr, již jmenované pohádkové paláce byly 18


27.4.2016 12:12:32

dennodenně přeplněné, stejně jako Dommayerovo a Ungerovo kasino, Sperl a také Žofiiny a Dianiny lázně, které se v zimě měnily v taneční sály.

V moderní Vídni se z cukráren se zmrzlinou stávají přes zimu obchody s koberci nebo kožichy. Ve staré Vídni se každý lokál, který měl rovnou podlahu, měnil v zimě na taneční sál. Biedermeier byl dobou osvobození po téměř třicetiletých Napoleonových dobyvačných válkách. Celé Evropě ten muž naháněl strach a hrůzu. Když konečně bezpečně seděl na Svaté Heleně a Vídeňský kongres až na menší konflikty zajistil Evropě na devětadevadesát let mír, začala doba překypující radosti ze života. Ani den neminul bez tance. Jak to ty dámy, které po celý týden denně tančí, vydrží a přitom stále vypadají svěže a jsou veselé mysli, to nechápu, napsal Friedrich Reichardt ve svých Dopisech z Vídně. Každý mladý muž, který netančí, a přesto má buď manželku, nebo milenku, je k politování, domníval se spisovatel Rautenstrauch. Natolik se žádná nepřekoná, aby se kvůli němu zřekla tance. Muž si tedy častěji musí dát líbit pohled na svou ženušku v rukou nejvyhlášenějšího darmošlapa, protože podle ní: „On božsky tančí!“ A Rautenstrauch k tomu dodává: Německé tancování je škodlivé hřmotné řádění, které uhasí každou vášeň. Štýrský tanec strašně vyčerpává a každý rok dochází k bezpočtu případů, svědčících o tom, jak snadné je utancovat se ve Vídni k smrti… Také o maškarních plesech si myslil své, vždyť Vídeňačky si nebyly ochotny nechat ujít ani ty nejpřeplněnější podniky: Jakkoli ženy a dívky rády leží v posteli a hoví si v peřinách, stejně rády zapomenou na spánek a všechno příjemné pohodlí, sotva se začnou reduty. Ta něžná, jemná stvoření, jež… na sebeméně ostrém vzduchu dostávají křeče, vrhají se náhle 19


27.4.2016 12:12:32

do tlačenic zcela kromobyčejných a jejich subtilní postavy to docela dobře snášejí. Čím více se mačkají, tím prý je to krásnější, a čím větší je kde nával, tím více si přejí mít to štěstí pobývat právě v oné společnosti! V biedermeieru dobyl vídeňský valčík svět. Byl považován za tanec vesmíru, neboť se při něm člověk točí kolem své osy a také kolem celého sálu, stejně jako se točí Země kolem své osy i kolem Slunce. Byly tři druhy valčíku – sousedská, šoupák nebo pomalý valčík. Tančil se obvyklý valčík nebo vídeňský čili rychlý valčík. Není divu, že Vídeňačky byly většinou temperamentní. Ve Vídni se také tančíval langaus, nesmrtelný valčík, který byl nakonec policejně zakázán, protože prý působil chrlení krve, souchotě a smrt.

Přes všechny výstřelky však valčík dobyl svět svou krásou. Francouz comte de la Garde rozšířil jeho slávu až do Paříže. Na Vídeňském kongresu viděl, jak se valčík správně tančí, a zamiloval se do toho pohledu. Po odchodu hlav států, napsal, začaly orchestry hrát valčík. V okamžení se zdálo, jako by celým nespočetným shromážděním projela elektřina. Rakousko je vlast valčíku, v celé zemi a především ve Vídni získal tento tanec díky hudebnímu sluchu jejích obyvatel onen půvab, který je mu vlastní… právě tam je třeba si dobře všimnout, jak pán v taktu vede a v rychlém kroužení nadzdvihuje svou dámu; ta se poddává sladkému kouzlu a jistá závrať propůjčuje jejímu pohledu neurčitý výraz, násobící její krásu. Přesto lze jen stěží pochopit moc, kterou valčík působí. Jakmile zazní první jeho tóny, tváře se rozjasní, oči ožijí a všemi prostupuje blažené chvění. Tvoří se půvabné kroužky, dávají se do pohybu, točí se dokola, předhánějí se, zatímco přihlížející, které jejich věk odsoudil k nečinnosti, si podle rytmu podupávají do taktu a v duchu se kochají vzpomínkou na to, co už je jim odepřeno. 20


27.4.2016 12:12:32

Museli byste vidět tamní úchvatně krásné ženy, celé se třpytící květinami a diamanty, stržené neodolatelnou hudbou, opírající se o paži svých tanečníků a podobné oslnivým meteorům; lesklé hedvábí, průsvitná tkanina jejich šatů za nimi vlála a opisovala půvabně rozvlněné oblé křivky, a pak konečně: onu svého druhu extatickou blaženost, jíž dýchaly jejich půvabné tváře, když je únava přiměla opustit vzdušné oblasti a načerpat nové síly ze země. Tato radost končí teprve s nocí; až paprsky vycházejícího slunce jako by mohly tu veselou, oslnivou společnost přivést k cíli. V roce 1848 se jen o vlásek podařilo odvrátit to, k čemu došlo po první světové válce, kdy byli Habsburkové vyhnáni ze země a krásné Rakousko–Uhersko bylo rozdrobeno. Revoluce byla tehdy sice poražena, ale radost ze života se načas vytratila. Mladý Strauss předvídal, že po celý rok bezstarostně tančící předbřeznová Vídeň se už nemůže vrátit, napsal Philipp Fahrbach ve svých vzpomínkách na starou Vídeň v roce 1883. Době vojenského panství a tuhého centralismu stačil jediný prvotřídní orchestr, a ten musel vést Strauss. Měly teprve přijít lepší časy – byli tu ještě Joseph a Eduard. Lepší časy přišly dřív, než se čekalo. Již po osmi letech se mladý císař František Josef rozhodl udělat z Vídně druhou Paříž, strhnout staré opevnění a na náspu vybudovat vídeňská Champs Elysées. Tehdy přišla doba nové Okružní třídy, Ringu, epocha neuvěřitelného rozmachu, neboť nepodařená revoluce poskytla zemi milosrdnou lhůtu téměř sedmdesáti let, dost dlouhou na to, aby mohla vzniknout nová, takzvaná Zlatá Vídeň. Biedermeier přinesl světu hudbu, módu a nábytek, a to vše se stalo nesmrtelné – jen si zkuste sehnat v Americe třeba biedermeierskou skříň. Auto by přišlo levněji! Také v Evropě je všechno, co alespoň trochu připomíná biedermeier, přemrštěně drahé. 21


27.4.2016 12:12:32

Zlatá Vídeň nám dala Operu, divadlo Burgtheater, radnici, parlament. Nádherné domy gründerské doby, půvabné stavby secese. Proslulý vídeňský blahobyt se znovu vzmáhal, ba co víc: opojení z vydělávání peněz ovládalo město. Císař František Josef sice prohrál bitvy u Solferina a Hradce Králové, v roce 1873 došlo ke krachu na burze, při němž spekulanti (nová vídeňská profese) přišli o majetek – ale národnímu hospodářství to nemohlo uškodit. Rakousko bylo po Rusku druhou největší říší v Evropě. Trh byl obrovský a rakouské výrobky prosluly svou kvalitou. Před první světovou válkou se dělala kariéra ve Vídni, ne v Americe. Zlatá Vídeň zářila jako slunce a přitahovala k Dunaji nejslavnější malíře, básníky, spisovatele, hudebníky, lékaře a vědce. A zase se tančilo a muzicírovalo, zpívalo a hrálo divadlo a Eduard, Joseph, ale především Johann Strauss dobývali svým talentem svět. Vídeň byla vždycky městem hudby a žádný Francouz, Angličan, Ital, Španěl či Američan se nemohl považovat za vzdělaného, dokud nenavštívil Operu ve Vídni. Zpěv, tanec a hra na alespoň jeden hudební nástroj či dva patřily ve Vídni ke všeobecnému vzdělání, nejen k výchově nejvyšších vrstev. Od dob Marie Terezie byla nařízena povinná školní docházka, a pokud nějaké dítě projevilo talent, bylo všemožně podporováno, mělo stipendia a bezplatnou výuku a pomáhalo se mu na cestě do světa. Philipp Fahrbach, císařský kapelník a skladatel mnoha valčíků a polek, byl synem ševce. Ve čtyřech letech se začal učit psaní, čtení, počítání a také italštině a novořečtině. V pěti už se mu dostalo výuky hry na flétnu a klarinet. V šesti hrál z listu, psal své první skladby a přitom se učil psát kurentem, latinkou a frakturou. Ještě v téměř dětském věku byl angažován Johannem Straussem starším jako klarinetista a poznal život v orchestru. V šestnácti už byl slavný a bohatý. 22


27.4.2016 12:12:32

V žádném městě na světě se nekladl takový důraz na hudbu jako ve Vídni. Kdo nebyl muzikální, neměl čistý hlas a neuměl hrát na několik nástrojů, nemohl se stát učitelem. Ještě v době, kdy jsem chodila do školy, bylo nejtěžší přijímací zkouškou na učitelský ústav celodenní přezkoušení z hudby. V Rakousku vládlo přesvědčení, že děti může dobře vychovávat jen múzicky nadaný člověk, že život bez hudby není opravdovým životem. Dokonce mnozí zaměstnanci dostávali místo podle toho, nakolik byli muzikální. Sluha, který nehrál na housle, nebyl příliš žádaný. Služebnictvo totiž často při domácích plesech tvořilo orchestr. A tak se skoro ve všech vídeňských rodinách hrálo na flétnu, na housle a klavír, což vzbuzovalo obdiv světa a kritiku některých sousedů. Tak si Heinrich Levitschnigg v knize Vídeň, jaká byla a je v roce 1860 hořce stěžoval na skutečnost, že lidé ve Vídni často cvičí na různé nástroje. Neustále se někde procvičovaly stupnice, nebyl dům, kde by se nezpívalo: Smrt zlodějům spánku a vrahům uší! Blažení hluchoněmí! Kdyby bylo po jeho, zavedl by zákony, které by majitelům domů přikazovaly „v případě, že v jejich domech lomozí hudební nedoukové, vyvěsit na bránu tabuli s varovným nápisem: Zde řádí klavírní neštovice! Nebo: Zde se prošmidlává do blázince!“ Ale Vídeňákům, jako ostatně všem Rakušanům, prostě nejde hudbu zakázat. Hudební sluch, který udělal takový dojem na hraběte de la Garde při Vídeňském kongresu, mají ve Vídni dodnes. Ani v současné době není v žádném jiném evropském městě slyšet tolik dobré hudby jako ve Vídni. V každém kostele se slouží krásné mše se sborem a orchestrem. A kdo tomu nevěří, ten ať si zajde v neděli do kostela sv. Augustina. Velká mše v jedenáct dopoledne je opravdovým uměleckým požitkem. V Paříži ani v Notre Dame jsem něco takového nezažila. Ve Vídni se každý večer konají koncerty, a i když 23


27.4.2016 12:12:32

opera už není to, co bývala, tu a tam člověk zažije blažené chvíle, z nichž pak ještě celá léta žije. Ostatně, všechno se může zase vylepšit. *** Má Vídeň je neoddělitelně spjatá s hudbou. Stejně tak neoddělitelná je však také od Dorothea. Pro mě je to nejkrásnější aukční dům na světě a úžasná pokladnice, ve které je stále ještě možné za neuvěřitelně málo peněz vydražit obrazy, nábytek, lampy, koberce a šperky. V Paříži udělali chybu, že zbořili starý aukční dům, palác Drouot. Nebyl sice ani z poloviny tak elegantní jako Dorotheum, ale podstatně krásnější než bezduchá nová budova, která tam teď stojí. Uvnitř jsou neonová světla a nízké chodby, jež působí šedivě a zanedbaně. S Vídní se vůbec nemůže srovnávat, protože tam ještě panuje císařská nádhera. Když jsem ve Vídni, abych psala, celé dny pracuji a nevycházím z domu, a tak se nevyhnutelně dostavují chvíle velkého vyčerpání. Hlava je prázdná. Všechno vypadá černě. Nic mě nenapadá. A jsem stále unavenější. Já snad tu knihu nikdy nedopíšu, říkám si. Co dělám pak? Jezdívám si odpočinout do Dorothea. Dopřeji si taxíka, vydám se do prvního okresu, projedu Hofburgem, protože tahle cesta je nejhezčí, a jakmile vstoupím do Dorothea, pocítím úlevu. Už vstupní hala mě navrací do života – světla, obrazy, krásné šperky v zasklených vitrínách, i v zimě je tam vždycky dobře vytopeno, prostě stačí projít dveřmi a jsem zase v pořádku. Pak už stoupám po širokém mramorovém schodišti, vychutnávám jeho úměrné proporce a štukování, jde se po něm vzhůru snáz než po nových schodech, všechno je promyšlené a vyvolává smyslový požitek. Dorotheu vděčím za veliký dárek, za zásnubní prsten mé babičky, který se ztratil po válce v Maďarsku. Jak se prsten 24


27.4.2016 12:12:32

dostal do Vídně, je dodnes hádankou. Ale raději vám to budu vyprávět od začátku. V listopadu minulého roku se v Dorotheu konala velká aukce šperků. Vydala jsem se tam, protože jsem si chtěla koupit kuchyňský stůl. Hned jsem si jeden, který se mi líbil, vyhlédla, poznamenala jsem si jeho číslo a chtěla se vydat domů. Ale náhle jsem se rozhodla, že si jen tak pro potěchu prohlédnu šperky, které se za týden měly dražit. Byly nádherné. Brože, náušnice a náhrdelníky z posledních dvou set let. Brilianty, rubíny, smaragdy, náramky z perel a korálů, miniatury, třpytivé moře pod sklem ve světle reflektorů, a náhle se mi zatajil dech. V malé vitríně ležel prsten – světlý zářivý safír se zakulacenými rohy, starý brus, obklopený brilianty, také postaru vybroušenými, to vše zasazené do bílého zlata. Zírala jsem na prsten. Něco tak krásného, říkala jsem si v duchu, jsem snad ještě nikdy neviděla. Kromě toho mi připadal známý. Ale odkud? Krátce jsem pohlédla na vyvolávací cenu. Vůbec nebyl drahý. Ovšem dost drahý na neplánovaný výdaj před Vánocemi. Jela jsem domů. A v noci se mi zdálo o prstenu mé babičky. Když jsem se probudila, náhle jsem věděla, kde jsem ten šperk už viděla. Na starých rodinných fotografiích. Na její ruce. Hned po snídani jsem vyhrabala staré fotky. Píchlo mně u srdce – byl to stejný prsten. Stejně měkké zakulacené zasazení, stejně staromódní uspořádání kamenů, jaké se už dnes nikde nevidí. Stejná velikost. Je to možné? Babička ten prsten dostala při zásnubách. Tehdy ještě Maďarsko patřilo k Rakousku. Později její vlast připadla k Rumunsku a existuje dopis, ve kterém babička prosí mou matku, aby se nějak pokusila za ní přijet a odvézt drahocenné šperky, které vlastní, do Vídně a zachránit je tak pro rodinu. Byla dcerou známého lékaře, šéfa jedné nemocnice. Zdědila mnoho vzácných věcí, na kterých jí velmi záleželo. Mé matce se nikdy nepodařilo navštívit ji. Hranice byly 25


27.4.2016 12:12:32

stále neprostupnější, časy čím dál horší a moje babička musela své šperky prodávat, kousek po kousku, aby neumřela hlady. Byla jsem ráda, že si ty šperky nechala, alespoň vlastnila něco, co jí pomohlo přežít. Ale toho zásnubního prstenu mi bylo moc líto. Ten bych byla ráda měla. Jsem totiž nenapravitelná romantička. Jako její jediné vnučce by mi byl připadl! A teď jsem ten prsten viděla v Dorotheu! Ale byl to opravdu stejný prsten? Odpoledne mě to neodolatelně táhlo do prvního okresu. Jakmile jsem stála před tou malou vitrínou, moje nervozita byla tatam. Zeptala jsem se odhadce, jak je ten prsten starý. Podíval se pod lupou na punc. „Pochází z doby před první světovou válkou. Rakousko-Uhersko.“ „Mohu si ho zkusit?“ „Ale jistě!“ Padl mi naprosto přesně, dokonce vypadal, jako by byl vyrobený na můj prst. „Myslíte, že jeho cena půjde hodně nahoru?“ Vrátila jsem mu prsten, ačkoli bych si ho nejraději byla nechala navždycky. „Je to možné. Teď před Vánocemi všechno stoupá na dvojnásobek. Počkejte raději do nového roku, to bude levněji.“ Zavřel vitrínu a šel. Stále ještě jsem se nerozhodla, že si prsten koupím. Ale v den aukce jsem byla přesně ve čtyři na místě. Aukční sál se zaplnil do posledního místečka. Všechny židle byly obsazené, lidé stáli podél stěn, přede dveřmi, v chodbě, dokonce vpředu u licitátora. Ceny šperků šly prudce nahoru. Malé biedermeierské brože dosáhly desetinásobku vyvolávací ceny, při každém kousku se vymrštilo deset dvacet rukou. Prsteny byly dražší než brože, a zajímalo se o ně tedy méně lidí. Do aukce se ovšem zapojili obchodníci, kteří kupují, jak známo, na aukcích šperky na prodej. Dobře jsem věděla, že proti takovému obchodníkovi nemám šanci. První prsten byl prodán za trojnásobek vyvolávací ceny. Druhý za dvojnásobek. 26


27.4.2016 12:12:32

Pak jsem si začala se „svým“ prstenem povídat. Ke komu chceš, řekla jsem mu v duchu, k nějakému obchodníkovi, který tě hodí do sejfu anebo dál prodá klenotníkovi, pro kterého nebudeš nic znamenat? Nebo ke mně, kde budeš milován, pojedeš se mnou do Paříže na večírky a knižní veletrhy? A určitě se dostaneš i do televize, tam můžeš zářit a třpytit se, a hlavně – dostaneš se do rodiny, do které patříš. Pak jsem ještě vyslala modlitbičku ke své zemřelé babičce, a už ho vyvolávali. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem neslyšela nic jiného. Konečně jsem se odvážila zvednout oči. Jeden jediný muž držel ruku nahoře, dokonce v mé řadě. „Žádná další nabídka?“ zaznělo sálem. „Tak tedy poprvé, podruhé…“ Zvedla jsem ruku.

Abych to zkrátila, ten muž v mé řadě neměl o prsten zvláštní zájem. Koupil už oba předešlé, víc nenabídl, naopak se na mě přátelsky usmál. A dřív než jsem pochopila, co se stalo, přiklepli ten prsten mně za cenu jen o zlomek vyšší, než byla ta vyvolávací. Byla jsem tak šťastná, že mě úplně opustily síly. Nejradši bych se rozbrečela. Ale nějak se mi podařilo vstát, protlačit se dopředu a zaplatit za prsten. Nasunula jsem si ho na prst a po cestě domů jsem se sama pro sebe bez ustání usmívala. „Co je ti,“ zeptala se matka, která o tom všem nic nevěděla, protože jsem se nikomu ani slůvkem nezmínila. „Zjevil se ti snad nějaký duch?“ A tak jsem jí to celé vyprávěla. Ale to ještě není všechno. Chtěla jsem vědět, kdo prsten do Dorothea přinesl. Nebylo snadné to zjistit. Zachovává se absolutní diskrétnost a nikdy se nesdělují jména těch, kteří prodávají své šperky. Ale já jsem nebyla zbytečně čtyři roky novinářkou. A tak jsem se dověděla, že šlo o starou dámu, která pocházela ze Sedmihradska. Odtamtud byla i moje babička. Tím se uzavřel kruh – a tím končí i tento typický vídeňský 27


27.4.2016 12:12:32

příběh. Ano, Vídeň ke mně byla vždycky vlídná. A přestože se v ní mnohé změnilo, ačkoli se tu už denně netančí, ačkoli zmizely kočáry, jezdci na koních, nosítka a podzemní i nadzemní nádherné paláce, je i dnes Vídeň často skutečně pohádkovým městem!

28


27.4.2016 12:12:32

Moje Vídeň zcela osobně

Recommend Documents