Přátelé a kamarádi, tentokrát budu pokračovat úvodem z knihy KOPÁNÍ ZLATA…., abych Vám vysvětlil, proč jsem vůbec dostal nápad vydat se za zlatem a že podstatou mého života mezi zlatokopy nebylo zlato najít a zbohatnout, ale vyslechnout si spoustu storry, ve kterých se o zlatě povídá a co všechno dokáže zlato s člověkem udělat. Jsem opravdu na začátku vyprávění a rád bych Vás poprosil o názor, kolik stránek by se Vám líbilo přečíst na „jeden zátah“. Dostal jsem informaci, že dvě až tři stránky stačí. Když jsem zhruba zhlédl počet napsaných stránek všech mých knih, tak pokud bych dal na naše webovky dvě až tři stránky, máte co číst pár desítek let. Pochopitelně budu dávat k dobru pouze ty nejzajímavější příběhy, stejně je to pořád moc. Začnu tedy se šesti až sedmi stránkami a budu čekat na Vaše vyjádření. Pro naše dnešní vyprávění jsem vybral část knihy s úvahou, co to vlastně zlato je a jak se k němu stavíme my, lidé. Ale nejenom zlato umí s člověkem zacloumat, ale také touha po majetku a bohatství. Nový Zéland s přáteli v roce 2008 Poprvé jsem se opravdu setkal s pravým zlatem při své první cestě na Nový Zéland. Předcházela tomu skutečnost, že do té doby jsem podle názoru mé ženy, neustále někam utíkal a ona tomu vůbec nebyla nakloněna. Snažil jsem se jí přesvědčit, aby se vydala na jednu z výprav do jiného kouta světa se mnou, doposud se mi to však nedařilo. Chvilku před mým návratem z Austrálie v roce 2008 jsme s Jarkem dostali nápad, že by mohli prožít společnou dovolenou naše rodiny. Svatba Jarkova syna, který přesídlil na Nový Zéland a našel si tam partnerku, byla pádným důvodem něco podobného zrealizovat. Po příletu domů jsem ženě oznámil, že jsme pozvaní na svatbu, což je pro ni velice zajímavá informace, asi jako pro každou ženu. Příležitost vidět nevěstu, krásné svatební šaty, rozmáchlá slova oddávajícího o velké lásce a věrnosti, vždy dojmou ženu až k slzám a to bývá ten pravý okamžik romantiky, který jim zůstává v mysli na dlouhou dobu. Když jsem ji oznámil, že na svatbu musíme na Nový Zéland, řekla, že jsem se naprosto zbláznil. Romantika ale přece jenom vyhrála a za chvíli se zeptala, jaké šatičky by si měla na svatbu koupit. Už bylo napůl vyhráno a jen tak na okraj jsem vysvětlil, že z Česka neexistuje delší let, než na Nový Zéland a že by bylo dobré se tam tedy chvilku zdržet. Jen tak mimochodem jsem řekl, že bychom mohli pronajmout obytný automobil a trochu se po jižním ostrově Nového Zélandu rozhlédnout. Že bych ji dostal „pod širák“, to bych si nedovolil ani vzpomenout a ukázka fotek naprosto nového a luxusně vybaveného „obytňáku“, rozptýlila její pochybnosti o strastiplné cestě. Svatba tedy vyhrála a
mohl jsem zrealizovat nejen odlet, ale i vlastní itinerář na téměř tří týdenní pobyt na úplně opačné straně zeměkoule. Cílem našeho letu přes Soul a Auckland, a zároveň výchozím místem cesty, mělo být jedno z největších měst jižního ostrova, Christchurch. Nový Zéland je místem, kde se dotýkají dvě tektonické desky zemského povrchu, a proto je jeho povrch na rozdíl od rovinaté Austrálie velice různorodý. Na vcelku malé ploše se člověk ocitá na úrovni hladiny Pacifického oceánu a po pár kilometrech na vrcholcích ledovcových hor vyšších jak čtyři tisíce metrů. O rozmanitostech fauny a flóry snad ani není potřeba se zmiňovat, protože jsou světově známé. Ostrovy Nového Zélandu jsou zeměpisně umístěné zhruba na stejných rovnoběžkách jako naše Česko, pouze s tím rozdílem, že na jižní polokouli. Je tu tedy klimaticky velice podobné počasí a jediné, co mě pěkně štvalo, byla voda ve dřezu našeho „obytňáku“. Tohle musím trochu vysvětlit, protože při řešení malého problému jsem se nejenom potrápil, ale také se nasmál, jak jednoduché a přitom zajímavé nástrahy nám vesmír připravuje. Když jsem po jednom obědě pomáhal umývat nádobí……………….……………… Tak to byla pohádka, děvčata by mě za tuhle lež ukamenovala. Takže jinak. Když jsem si jednou po sobě umýval hrnek od kafe, nashromáždila se mi v dřezu voda, a protože odtéká volně do tanku v podlaze obytňáku, na můj vkus jí to trvalo moc dlouho. Stejně jako doma jsem rukou roztočil hladinu vody, protože potom vznikne v odtoku vír a voda vytéká z umyvadla daleko rychleji. Roztočím tedy vodu ve dřezu a ta potvora nejen že neodtékala, ale vyrobený vír se mi okamžitě zastavil. „Co to tady máte za blbou vodu, vůbec mi nechce vytéct ze dřezu“, volám na Jarka. „Spíš bych se měl já zeptat tebe, co to piješ za hnůj. Tady je voda stejná jako u vás, jenom s tím rozdílem, že tady je naprosto čistá a můžeš se napít z každého potoka “, odpovídá mi Jarek rozvalující se lehátku vedle obytňáku. Nedalo mu to a přišel se podívat, jakej že to sajrajt piju. Roztočil jsem rukou vodu a ukazuji mu, co mi ta voda ve dřezu tropí za hlouposti. Rozesmál se a povídá. „Hochu, zapomínáš, že jsi na jižní polokouli. Nemůžeš roztáčet vodu doprava, aby ti rychle odtekla, ale doleva. Tady působí odstředivá síla otáčení zeměkoule na druhou stranu, než na severu“, smál se mi Jarek a já nevěděl, jak rychle ven z ostudy. „Občas mě sere, že jsi Čech. Kdybys byl australák, nevěděl bys, že na severu je to obráceně a nemohl bys na mě sekat machra“, snažím omluvit svojí nevědomost a rázem si vzpomínám, že už jsem se s tímhle problémem jednou v Austrálii setkal. „Jsem australák, ale přeonačenej. Buď rád, někteří rodilí ausies jsou hodně divní, obzvlášť pomíci“, povídá a já se dál neptám a tohle téma si nechávám na delší večer u ohýnku.
Takže zpátky k zajímavým novozélandským ostrovům. Náš itinerář vycházel z předpokladu, že stihneme projet celý jižní ostrov směrem na jih po jeho západní straně, kterou lemují při pobřeží vysoké hory až téměř k jižnímu cípu a východní stranou zpět do Christchurch. Nejprve trochu na sever do Hanmet Springs /horké prameny/ a potom na jih do Reefton, Hokitika, Franc Josef a Fox Glacier /ledovce/ , Wanaka, Queenstown, Milford Sound /mořská zátoka/ a potom na sever do Mount Cook /nejvyšší hora/, Tekapo, Fairlie a přes Geraldine zpět do Christchurch, to byla plánovaná trasa. Obsahovala téměř všechny atraktivní lokality jižního ostrova. Druhý den po svatbě „malého“ Jarka s Kate jsme opustili ubytovnu, kterou nám Jarek sehnal od svého kamaráda. Ten koupil nádherný historický dům z devatenáctého století a já měl pocit, že to musel být úplně první dům, postavený při osídlování New Zealand. Masívní kamenná anglikánská stavba nesla rysy anglického stavitelství a byla převážně z masívních kvádrů. Z převážné míry asi proto, že počasí je zhruba stejné jako v Anglii. Ostrovy Nového Zélandu jsou jižněji než Austrálie, která mě svým teplým počasím fascinuje, proto je klima těchto ostrovů velice podobné střední a severní Evropě. V zimě je to na lyžovačku, v létě na opalovačku. Ale s důležitou výjimkou. Nikdy nevíte, kdy vás přepadne déšť a toho je tu hodně, stejně jako v Anglii. V anglikánském domě jsme spali v apartmánu jako pro královský manželský pár, tak honosně byl totiž apartmán zařízený. Pokoj i celý dům měl však jednu menší chybičku, která mi ale nevadila. Obojí bylo naprosto původní a od doby svého vzniku naprosto nedotčené. Snad ani hadrem, ani čisticím prostředkem. Pocit byl stejný jako moje zkušenosti z návštěv hradů a zámků v Česku. Nádherné, ale nepraktické, strojené a nepodléhající požadavkům doby. Já jsem měl z našeho ubytování radost a neustále jsem prolézal všechny přístupné místnosti „zámečku“ a podivoval se nad záchodem z roku jedna, koupelnou z roku dva a kuchyní z roku tři. Nádherné schodiště vrzalo tak, že okamžitě vzbudilo celé osazenstvo domu, které tvořili studenti, dělníci a také samotná majitelka. Při obcházení domu jsem si uměl naprosto přesně představit, jak by se daly zchátralé a chybějící části ozdobných stavebních prvků opravit nebo doplnit. Tady by se Václav Klimt, akademický sochař a malíř, se kterým jsme opravovali zámeček v Žatci, vyřádil. Za domem jsem však objevil něco, co mi vzalo dech. V poměrně moderní stavbě stálo za výlohou ze skla několik překrásných historických i současných motocyklů, kterých byl majitel domu sběratelem, a kterého jsem za dobu svého pobytu bohužel nepoznal. Přesto nám majitelka dovolila jejich bezprostřední prohlídku. Bezesporu to byly velice cenné kousky a spoustu z nich jsem nikdy neviděl a ani neznal jejich značky. Následující den jsme přestěhovali všechny osobní věci do obytného auta a dalších čtrnáct dní
cestovali po ostrově a nevynechali snad jedinou odbočku k přírodním krásám ostrova. Hned první zastávka na Hanmed Springs byla nádherně relaxační a celý den jsme se váleli v horkých léčivých pramenech. V městečku Franz Josef jsme chtěli vyletět helikoptérou na ledovce Fox Glacier a Franz Josef, ale kvůli počasí se nám výlet nepodařil. Nevýhodou helikoptéry je, že je citlivá na poryvy větru a tentokrát bylo poryvů požehnaně. Domluvili jsme se, že hory objedeme, což byla pochopitelně záležitost několika dní, ale my vše zvládneme při zpáteční cestě, kdy navštívíme nejvyšší horu Mt Cook s trekem na Fox Glacier z druhé strany. Jedno ráno při snídani měl Jarek omotanou hlavu fáčem a nebylo mi zcela jasné, co v noci dělal. V pubu jsme nebyli, alkohol nepožívali ani po večeři a v noci jsme na žádném treku nebyli, že by ho na něm pomlátila nějaká větev. S fáčem na hlavě mi začal vysvětlovat, že v noci se obytné auto tak kývalo, že si obouchal hlavu o roh skříně. Začal jsem tušit, odkud vítr fouká, ale nevěděl, jak to zahrát do autu. Chvíli jsem dělal hlupáka, aby Maruška, která snad spala, nebyla pohoršená, ale stejně to Jarek vzápětí vykecal. Při přemýšlení, jak z celého problému ven, jsem si vzpomněl na svá mladá svobodná léta, kdy jsme jezdili na závody s obytným autobusem a zároveň přepravníkem závodního auta. Když s některým z nás jela jeho „drahá polovina“, v noci se odehrával rituál, který si užíval pouze ten dotyčný. I když se člověk snažil provádět pohyby pomalu a mírně, stejně péra vozu podléhala opakovaným pohybům a vůz se dost citelně pohyboval ze strany na stranu. Ostatní tiše trpěli a dělali, že spí. Jindy jsme přepravovali závodní auto na náklaďáku a v kabině spal ten, co s sebou měl babu. My ostatní byli přece jen galantní a nechali jsme mu „první třídu“. Náklaďák se v noci tak rozpohyboval, že všichni, co jsme spali ve spacácích na korbě a dlouho dělali, že se nic neděje, nakonec skončili u zadní sajtny a tiše zvraceli z korby. Tentokrát to ale tak hrozné nemohlo být, věk přibývá a do spaní si už člověk dá těžko kecat, tak nevím proč ten Jarek tak vyváděl. Měl přeci spát. Pro odpoutání pozornosti od jejich probdělé noci jsem začal vyprávět, jak jsme se s Katkou poznali, jak mi při diskusi se svým kamarádem nenápadně nastavila svůj výstřih, který mě dostal, a večer na vyhlášení vítězů závodu mi po drinku usnula na rameni. Ani jsem se nehnul a ani se nedivil, že hned usnula. Po jejím celodenním postávání v mrazu u stolku rozhodčích bych já byl už dávno mrtvý. Spolujezdec Jirka se mému uvěznění s Katkou na rameni posmíval a po chvíli jsem ho požádal, jestli by jí nemohl chvilku hlavu podržet, že si potřebuji odskočit na záchod. Stoupl si k nám, vzal její hlavu do obou dlaní a já se pomaličku odsunul. Po návratu vidím Jirku, jak stále stojí před Katkou a v předpažených dlaních drží její hlavu. Ta spokojeně spala, aniž si všimla výměny „polštáře“. „Pěkně vám to sluší, už si jí můžeš nechat“, posmívám se tentokrát já jemu. Teprve teď mu došlo, že naletěl jako ten převozník v pohádce. Kačka ale stejně zůstala mě, přesto že to po dalším závodě ve Valašském Meziříčí vypadalo naopak. Byli jsme s Jirkou pozváni ke Katčiným rodičům na oběd. Taková oťukávačka, s kým že to jejich dcera vlastně chodí. Při vystoupení z auta a přivítání, se celá rodina vrhla Jirkovi „kolem krku“ a teprve po vytrvalém máchání rukama Katkou jako že „né“, že to není ten pravý, soustředili pozornost na mě. Taťka od třech dětí skoro o třicet let starší moc obdivu nesklidil a celá rodina úprkem zapadla do domu. S Jirkou jsme si sedli na zahradu pod pavilon a čekali, jak dopadne domácí porada. Bylo mi jasné, že to Katka nebude mít lehké. A také neměla, tři dny se pak bála jít domů a přespávala v práci. Nicméně sedíme pod tím jejich pavilonem na zahradě, hlavy opřené v rukách a rozhlížíme se kolem. Najednou z Jirky vypadlo. „Hele, až starý vytrčí kopyta, budeš docela v balíku. Ten barák je pěknej, takovej udržovanej a na
pěkným místě“. „Jirko, ty si vůl“, povídám. „Případná tchýně je mladší o deset a tchán skoro o patnáct let jak já. Ty mi budou ještě chodit plivat na hrob“, ukončil jsem bizarní hovor. Všichni se ale zachovali skvěle, včetně babičky. Maminka donesla svíčkovou, tatínek knedlíky, babička polívku a strýc slivovičku na připití. A tak nám to zůstalo dodnes. Občas zažíváme úsměvné chvilky, když třeba dojedeme na návštěvu a tchán volá do baráku. „Maminko, mladí přijeli“, přitom součet našich roků je díky mě možná vyšší, než jejich. Věkem jsem nejblíže babičce, která šéfuje celé rodině. Takže jsem její oblíbenec, a když spolu stojíme na balkóně nad dvorem a povídáme si, volává dolů na mého tchána. „Jarku, umej Fandovi auto a dolej mu tam benzín, když už sem jeli takovou dálku“. Mě nechají válet se, asi abych jim ještě chvíli vydržel. Jarek ale musí být naštvanej, protože máme snad největšího džípa v Česku, tedy mimo Hummera. Přivítací ceremoniál při návštěvě Moravy je vždy naprosto stejný. Tchán na nás čeká v garáži, protože v ní něco neustále kutí. Fanda s Kačkou jdou do baráku a my dáme v garáži „půlku“ /česky frťana/slivovice na přivítání a jedno pivko. Než probereme novinky z Moravy i Česka, padne druhá, a když vyneseme všechny věci z auta, přivítá mě babička další „půlkou“. Za chvilku přijde tchýně s nějakou dobrůtkou, protože je výborná kuchařka a k tomu opět „půlečka“. Z garáže dorazí tchán s druhým pivem a další „půlkou“ a po příchodu strýce musím ochutnat jeho vynikající, jakou jsem ještě nepil. Takže jsem do dvaceti minut „na plech“, jdu spát a po probuzení se všechno opakuje až do soboty do večera, kdy musím přestat, abych mohl v neděli odpoledne za volant. Oni si myslí, že jsem nějakých „chabr na tělo“ protože nic nevydržím a proto ani nemusím nic dělat, abych se nevysiloval. Kačka mi dokonce říká, že mě mají raději než jí, ale to jenom žárlí. Prostě jenom chtějí, abych jim vydržel alespoň do švestek. Když jsem dovyprávěl, jak to chodí na Moravě, odkud pochází i Jarek, sundal s úsměvem fáč z hlavy, zatlačil bouli, označil mě za sedmilháře, zakázal sex v obytňáku a vzápětí jsme posnídali výborné novozélandské buchty. Ve Wanaka jsme si neodpustili navštívit „kulturní středisko“ domorodých Maurů s představením jejich kultury a hlavně bojového tance Haka. Samotný výraz tváře domorodých Maurů je velice naštvaný a pramení z toho, že Maurové byli od nepaměti bojovný národ. Nedivím se, že ve spojení s bojovým tancem Haka se jim dařilo nepřátele zahnat na útěk. Já si při představení sedl do první řady a schytal jsem všechny bojové výpady Maurů na plné pecky. Přesto, že jsem
věděl, že tam ještě nikoho neutloukli, jistý pocit hrůzy jsem si prožíval. Maurové měli opravdu psychologicky svůj tanec vymakaný a svědčí o tom i fakt, že i dnes novozélandský ragbyový tým před vlastním zápasem tento tanec provozuje. Nevím, jestli díky tanci, ale na světě jsou nejlepší. V Queenstown jsme navštívili ledový bar, který je včetně výzdoby sochami, opravdu celý z ledu. Na návštěvu do mínus třiceti vám půjčí ovčí kožich s kapucí a pro vnitřní zahřátí nabízí místní domorodou kořalku, po které se každému postaví všechny chlupy snad i na tom kožichu. Na břehu jezera, kde Queenstown leží, jsem obdivoval nádherné, ručně malované obrazy novozélandské přírody od místního umělce a litoval jsem, že si některý z nich nemohu pro jeho vysokou cenu koupit. Prodavačka se však jen tak nedala a nabídla mi slevu. Ani potom pro mě nebyl obraz cenově dostupný, a protože podle řeči poznala, že jsem cizinec, zeptala se, odkud jsem. Když jsem hrdě oznámil, že z Česka, rozzářila se jako pěťák a že prý její babička byla z Česka a vzápětí strhla cenovku z obrazu. Oznámila mi zhruba pětinu původní částky, asi podle toho, že se předtím jako pěťák rozzářila. To už byla cena i pro mě vyhovující a „památka na New Zealand“ změnila majitele, snad aby se alespoň někdo z její rodiny podíval do Česka. Z Queenstownu jsme se vydali do vzdálené Milford Sound, ústí řeky a zároveň velké mořské zátoky s tuleni a delfíny. Výlet zátokou až k oceánu zpestřila návštěva skutečného podmořského světa přímo v zátoce. Zajímavostí byly nesmírně velké mouchy o rozpětí křídel přes půl metru, které se vyskytují pouze zde. „Nebo taky pěkně kecaj, pro prachy od turistů jsou schopní jim nakukat cokoli“, pochybuji o existenci téměř mimozemských potvor. Při zastávce na jednom z horských jezer jsme se přeplavili lodí na nádhernou horskou farmu. Osedlali jsme několik koníků a vyrazili na horskou koňskou túru. Koníci byli vychovaní a hlavně zkušenější, než jejich jezdci, tedy když vynechám průvodce a současně šéfa výpravy. Jeho černý hřebec byl vůdcem pro konvoj koňských klisen, které ho naprosto odevzdaně následovali. Chvíli jsem Jarkovi líčil, jak jsem v mladším věku sedlal koníky a protože jeho odezva ve znalosti koňských zvyků byla nulová, začal jsem i trochu přehánět, stejně to nepoznal. Kobyla pode mnou šla slepě za vůdcem a na moje pokyny absolutně nereagovala. Vlastně reagovala, když jsem byl patřičně důrazný, ale proč zasahovat do čehokoli, co fungovalo samo. To jenom aby Jarek viděl. Cestu znala a sama vybírala na stezce nejméně riziková místa. Párkrát jsem se chtěl podívat z hřbetu koně do hlubokého srázu pod koňskou stezkou a dal jsem povel k chůzi podél srázu, ale kobylka se bála ještě víc jak já a zcela evidentně se rizikové chůze naprosto stranila. Měla víc rozumu, jak já. Kdybych šel po stezce stejně jako klisna, závratě bych nedostával, ale já byl ještě skoro o dva metry výš než ona, a to byl ten problém. Z tří set metrového srázu byl rázem tři sta dvou metrový, to už se těžko skousává. Při návratu z hor na farmu jsme byli všichni značně vyčerpaní a bolaví, my i koně. Lépe řečeno naše zadky a koňské hřbety. Jenom velitel výpravy a jeho hřebec nejevili nejmenší únavu a naopak při jednom z mírnějších klesání se hřebec dal do klusu. Naše klisničky byli v přemýšlení pomalejší a teprve když byl hřebec značně daleko, jaly se ho následovat. Kamenem úrazu bylo naše jezdecké umění, kdy při poklusávání kobylek bylo nad naše schopnosti správné vysedávání, a naše bolavé zadky se střetávaly s koňským hřbetem v protichůdném pohybu. „Aůůůůůůůůůů………..“, a vzápětí bylo hůř.
Klisničky se rozhodly hřebce dohnat a přesto že před chvílí vypadaly na brzké uhynutí, daly se do trysku. Jakákoli rádoby koordinovaná snaha předcházejícího klusu o co nejlepší estetický dojem, se rázem změnila v naprostý „estetický chaos“. Došlo to tak daleko, že už se nedal absolutně uhlídat pohyb vlastních končetin a soustředili jsme se pouze na jakékoli udržení se na hřbetu koně. Naštěstí trysk trval pouze pár desítek metrů a než se stačil šéf ohlédnout, kde že se touláme, klisny už opět pouze cválaly a my dělali, jako že máme vše pod kontrolou. Otočit se o pár okamžiků dříve, asi by smíchem spadl z koně. Nakonec by nás mohl i podezírat, že mu chceme koně uhnat, což by bylo vzhledem k našim schopnostem naprosto zrůdné. Ze západního pobřeží zpět přes Queenstown jsme se vydali na nejvyšší horu Nového Zélandu Mt Cook a odtud „kosmickým vozítkem“, jakousi terénní šestikolkou, dál do hor a pěším trekem k ledovci Fox Glacier. Můj první ledovec mě zklamal svojí špinavostí. Vůbec jako ledovec na první pohled nevypadal, ale po vyprávění o jeho vzniku a dalším působení bylo jasné, že špinavý být musí. Jenom na jeho spodním okraji, kde se odlupují a do jezera padají tající ledové kry, je vidět bílá až namodralá čistá barva ledovce. Namodralá barva vzniká ozářením ledu slunečními paprsky a je o to modřejší, čím méně je v ledovci vzduchových bublinek. Čím větší váhou tlačí sníh na ledovec, tím více vzduchu z něj vytlačí a ledovec je pak krásně modrý.
Z ledovců jsme se vraceli do Christchurche přes Fairlie, naší poslední plánovanou zastávku. Na ovčí farmě, vzdálené několik desítek kilometrů od Farlie v horách, žijí příbuzní nevěsty Kate, kteří nás při svatbě pozvali na návštěvu. Dorazili jsme někdy po setmění, kdy stejně jako v Austrálii není během chvíle vidět na krok. Tma tmoucí, a protože neexistující města nejsou zdrojem rozptýleného světla, aby člověk viděl alespoň trochu na cestu, málem jsme se zabili o první šutr. Podle navedení sousedů, ke kterým jsme zabloudili, jsme odbočili na jakousi cestu a zůstali stát na jejím konci prostě proto, že dál už nevedla. Několik desítek metrů od auta jsme proti obloze viděli jakousi stavbu, z jejíchž dveří nás přivítala Jane společně se svou kamarádkou. Zavedla nás přes malou rampu do dřevěného domu, kde jsme v obydlené místnosti s dřevěnou podlahou zasedli k malé večerní párty. Místnost byla na můj vkus překrásně zařízená a měl jsem si co prohlížet. Kůže z ledního medvěda, kterou ulovil manžel od Jane při své výpravě na severní pól, železa na divokou zvěř, krásný starý historický nábytek a uprostřed vyřezávaný stůl a kolem velká kožená křesla. Jane, asi sedmdesátiletá, ale čiperná paní nás srdečně přivítala a hned se zeptala, co si kdo z nás dá k pití. Po objednávce přistoupila k lanu u jedné stěny místnosti, visícímu ze stropu. Původně jsem si myslel, že lano je okrasnou dekorací stylově zařízeného obýváku, ale ona po laně vyručkovala do dvoumetrové výšky, kopla do dřevěných dveří, kterých jsem si předtím nevšiml, a zmizela za nimi. Pak nám z lednice za dveřmi podala každému pití, které jsme si objednali. Zůstal jsem docela zkoprnělý ze sportovního výkonu staré paní, ale hlavně jsem si řekl, že Novozélanďané jsou asi ještě línější než Australáci. Za celý život si nepostaví schody z obýváku do kuchyně a lezou do ní po laně. A co teprve manžel od Jane, to musí být sakra machr, když je ještě o deset let starší jak ona. Za chvíli nás byla plná místnost. Sešli se totiž další přátelé Jane a pochopitelně jsme pro ně byli exotická návštěva. Kačka, která se učila anglicky v Perthu zhruba před rokem, ale anglicky moc nemluvila, se tady najednou rozpovídala jako o závod a vyprávěla a vyprávěla. Já se skamarádil s Lloydem, farmářem ze sousední farmy, ale ten měl se mnou docela honičku. Já mu rozuměl každé druhé slovo, protože tady stejně jako v Austrálii huhlají, ale hlavně mi polovina slovíček utíkala. Občas jsem mu odpovídal něco, co absolutně nesouviselo s jeho otázkou, ale zrovna tyhle slovíčka jsem znal, tak jsem měl potřebu mu je sdělit. Kdyby nás někdo poslouchal, asi by se řehtal jako kůň. Lloyd to asi také tak bral a shovívavě a s úsměvem jsme tlachali jako staří kamarádi. I když každý o něčem jiném. V závěru večera přitáhla Jane z kuchyně velký pytel a vysypala na podlahu spoustu starého
oblečení. Každý si prý máme vybrat něco na sebe a uděláme si maškarní bál. To vše pochopitelně při hudbě, a když jsme na sebe ponatahovali vše, do čeho jsme se vešli, řehtali jsme se jeden druhému. Na závěr nás Jane požádala, abychom jí my Češi zazpívali českou hymnu, a oni nám na oplátku zazpívají jejich novozélandskou. Tak jsme tam všichni stáli jako maškary, někteří ve vycpaných podprsenkách nebo spoďárách a v parukách a naprosto vážně zpívali naší hymnu a oni svojí a přes ty maškarády to bylo tak trochu dojemné a hezké ukončení mezinárodního, česko-australskonovozélandského večera. Když jsme se po rozloučení odebrali do obytňáku na kutě, Jane rozhodně zamítla takové rozhodnutí a řekla, ať jedeme za ní. Objeli jsme dům druhou stranou a asi po dvou stech metrech jsme odbočili kousek od silnice pod les. Tam stál nádherný dům, pochopitelně ve tmě, proto jsme ho neviděli. A já blbec jsem si myslel, že bydlí tam, co jsme dosud pařili. Až druhý den jsem viděl, že náš „party haus“ byl původní shed na střihárna ovcí, ve kterém měli udělanou takový malý „party room“, aby si nedělali bordel doma. Ráno šla Jane do práce a až se prý vyspíme, máme za ní přijet. Po dotazu kde jsou klíče, abychom mohli zamknout dům, odpověděla, že zamykat nemusíme, že se u nich nekrade. Když jsem pak viděl otevřenou garáž, na ponku flinty včetně nábojů, přišlo mi to opravdu nezvyklé. U nás už by někdo těmi flintami postřílel polovinu města nebo je prodal teroristům. Pravda je, že měli dva psy jako stodoly. Vyspali jsme se v posteli, ve které určitě spávala Jane jako dítě, a ta postel nebyla jenom tak malá. Ale spalo se v ní jako v bavlnce, takže jsem chroupání červotočů v jejích pelestech neslyšel. Při snídaní jsem si všiml, že nad krbem visí pavučiny jako záclony. Jarek viděl, jak na ně koukám, a povídá. „V létě se tu netopí, sundají je, až začnou na zimu topit v krbu. Tady se nejdřív žije a pak teprve uklízí“. Takováto životní filozofie se mi opravdu líbila a po návratu domů jsem s radostí pozoroval, že i Katka alespoň trochu přehodnotila své neustálé uklízení. V průběhu cesty po Novém Zélandu jsme se ještě dostali i do malého zlatokopeckého městečka. Zcela logicky z něj byl udělaný skanzen přesně podle dávné doby. Banka, pošta, obchody i záchod na konci ulice, který mě naprosto uchvátil. Na otevřené latríně, aby z ní bylo vidět na náves, sedělo na šesti otvorech v prkně několik „uživatelů“. Pan starosta s paní starostovou vedle poštmistra, bezdomovce a strážníka. Jedna díra byla volná, aby bylo zřejmé, na čem všichni sedí. Chvilku jsem se snažil představit si, jak takové nedělní dopoledne na „návsi“ mohlo vypadat. Copak starostová, ta spustila sukni a šla, zadek si asi tenkrát neutíral nikdo, ale chlapi si museli nejdřív stoupnout a pak teprve natahovat kalhoty. A co když třeba některému vypadla peněženka z kapsy kalhot na zem, to se přece občas stává. Když se pak pro ni ohnul, mohl vzápětí zjistit, že si ty peníze v peněžence znovu vydělává /hi,hi, to byl vtip/. Parní lokomotivou z místního nádraží jsme odjeli do lesa ke skalám, narýžovat si zlaté šupinky. Tam na nás čekali dva zarostlí zálesáci, každému turistovi přidělili pánev a na ní nasypali lopatku hlíny. Zhruba ukázali, jak točit s pánví a zanechali nás osudu. Co bylo zajímavé, přesně v okamžiku, kdy jsem si řekl, že se na to můžu vyflajznout, se vrátili a finálové tři pohyby pánví, na které potom opravdu zůstalo pár šupinek, si nechali pro sebe, aby všechny ohromili. Ty nám dali do ampulky s vodou a po mém dotazu, za kolik peněz ty šupinky jsou, mi jenom odpověděli, že takovým fofrem, jaký jsem předvedl, bych nevydělal za celý den ani na oběd. Tohle byl můj první okamžik, kdy jsem se setkal se zlatem, ale rozhodně mě za srdce nevzal. Spíš jsem jenom začal přemýšlet o možnosti poznat všechno, co se děje kolem rýžování zlata.
