MLUVENÍ DO ZDI Chrastivý zvuk z chodby byl od klíčů, v zámku pak jen slabě klaplo. Těžké dveře sklepní kobky na Špilberku zaúpěly a hned zase ztichly, aby znovu nabraly dech nebo aby hrobový klid neporušily příliš. Ještě jedno krátké zasténání a do kobky vklouzl suchý stařík. Zdeněk Brtnický z Valdštejna seděl na pryčně zcela nehybně, ale oči se mu stočily od protější zdi ke dveřím. Nu ovšem, kdo jiný v tuto dobu a bez světla. Okénko je až u stropu a zdi jsou děsivě široké. Jenom když vězeň vystoupí na stůl, spatří ždibec oblohy, jinak rozlišuje v kobce krom tmy jen větší a menší šero. Stařík tiše zakuckal. „Jen pojď dál, Jonáši,“ řekl znaveně pán z Valdštejna. „Nespím. A tebe rád vidím, nebo aspoň slyším. Přestože nosíš pouze špatné zprávy.“ Vysloužilý žalářník, věrný evangelické víře, se přišoural a bez vyzvání, zřejmě po zvyku, usedl na stoličku. „Ví o tom tvůj zeť?“ pokračoval pan Zdeněk stejně mdle. „Abych tak řekl, ví a neví. Jako by nevěděl. Protože nesmí vědět. Není zlý, ale co má dělat? Přestoupit musel, vždyť nic neumí a neuživil by rodinu. Čí chleba jí, toho píseň zpívá. Je to přesmutná píseň, dobře vím. Proto se trochu snažím alespoň já. Ale dnes nesu zprávy dobré, velmi dobré, pane z Valdštejna.“ „Nepovídej. Nejspíš se klameš, Jonáši. Nebo bych se musel pořádně štípnout do paže, abych se ujistil, že se mi to nezdá.“ „Nezdá, pane, nezdá. Vaši byli včera propuštěni.“ „Kteří naši? Myslíš mé příbuzné? Přece Vít Jindřich z Thurnu se odsud dostal již dávno a jiní, pokud vím –“ „Ne příbuzní, jakpak by. Ale ti tam od vás z Jihlavy. Jan Hynek z Velínova, Martin Leupold, Jiří Menšík a pan Topinka.“ „Znám jen první dva a upřímně jim to přeji. Čím se vykoupili?“ „Ničím, pane, žádný z nich. Pan Topinka byl konšel a ten Menšík je druhý český písař. Čeho se dopustil, to není známo ani jemu. Tak vidíte, vše se obrací k lepšímu.“ „Jenomže já vím, čeho jsem se dopustil, milý Jonáši. Mimoto mám nemalý majetek.“
205
„Však páni syndikové měli také účast na povstání a zdá se, že jsou i zámožní. Císař jim nejprve zrušil hrdelní trest, slevil něco na propadnutí majetku a nakonec je teď propustil. U vás to bude stejné. Váš příbuzný Vít Jindřich z Thurnu přece – “ „Ano, zradil. Jako jiní. Myslíš to dobře, Jonáši, já vím. Když mi změnili trest smrti na doživotní žalář, věděli proč. Kvůli jistým moravským pánům, na které musí ještě brát ohled, protože se císař dosud necítí pevně v sedle. A také z dalšího důvodu. Nikdy jsem nebyl silák. I povahu mám křehkou. Netěšily mě drsné zábavy, nemiloval jsem zbraně, nýbrž jemnou krásu věcí, umění a knihy. Nebudou si už třísnit ruce tak hloupě, jak to udělali v Praze. Je možno zemřít nenápadně, zimou a žalem. Jsou přesvědčeni, že nevyjdu z kobky živý. Také tak soudím.“ „Kéž byste se mýlil, pane. Ba určitě se mýlíte. Měl byste víc věřit. Odpusťte mi to, ale něco se mi nelíbí. Někdy chodím kolem dveří jen tak bez klíčů, myslím na nešťastníky a snažím se v duchu trpět s nimi. Slýchám nářky, slýchám proklínání. Nic takového u vás. Naslouchám. Buď úplné ticho, i bez dechu spícího, nebo jakési mluvení do zdí. Bez nadávek, klidné mluvení k nikomu. To není dobře. Nějak se toho bojím, nevím proč.“ „Jak to, Jonáši, mluvení k nikomu? Vždyť slova se od zdí odrážejí, takže mluvím k sobě. Také jiní ke mně mluví mým hlasem, hlavně má ubohá choť Kateřina. Je dobře slyšet lidský hlas. Zvláště když u okénka nahlíží a piští krysa, zažene ji to.“ „Třeba máte pravdu, milosti, ale nebyl jsem zvyklý, odpusťte starci. Co neznám, tomu nerozumím. Vím, co vidím a slyším.“ „Tak mi tedy pověz, Jonáši, po pravdě,“ zašeptal Zdeněk z Valdštejna v náhlém vzrušení, „jsem ještě živý?“ „Co to povídáte, milosti – “ zhrozil se stařík. „Vidíš. Moje milá Kateřina dosud pobývá na zámku v Brtnici a já ještě žiji, jak tvrdíš, zde v žaláři na Špilberku. Přesto někteří moji drazí thurnovští příbuzní už slídí po cenných věcech z mého majetku. Asi vědí, že vlastně již nežiji. Je to omyl? Není, Jonáši.“ „Neračte míti za zlé, pane,“ namítl bývalý žalářník nezvykle pevným hlasem. „Člověk žije, dokud myslí a cítí. Nikdy není zbytečné žít. Také já žiji, ač by se to mohlo zdát pochybné.“ 206
Jako každý večer, když usnul dům, promyslela si paní Dorota, zda je vše v pořádku a co bude třeba zařídit ráno; usedla ještě v ložnici ke stolku u zdi a pod blikavou svíčkou vzala do ruky nedokončenou kroniku svého drahého Abraháma. Jak živa se nezajímala o volby v městské radě nebo v cechu a o podobné mužské záležitosti, které teď ostatně pozbyly smysl, když se hodnostáři dosazují. Utěšuje ji samo manželovo písmo, zmínky o událostech v rodině a vůbec duše přítomného, který jí odešel navždy. Vzpomínky, nejspolehlivější a nejdražší majetek. V létě 1619 Abrahám provedl poslední zápis. Docela obyčejný, už potřetí opakovaný jinými slovy, jenom si stýskal na poměry, na nedostatek svornosti v cechu. Velmi ho to hnětlo. Také se mi občas ráno svěřil, že měl úzkostný sen, z něhož se nemohl vzpamatovat ani po procitnutí. To se nám tehdy narodilo desáté dítě, synáček Izák. Potom už Abrahám nezapsal nic, přestože byly události tak pohnuté. Ale ještě je tu jedno poznamenání, to krasopisně zanesl synek Ezaiáš, znám je zpaměti: Anno 1621, v den Voršily, což byl 21. říjen, zemřel můj milý otec Abrahám Ledčer. – Ach ano, přežila jsem to, bylo to v den narozenin a svátku našeho prvního dítěte. Musela jsem to přežít, vždyť už byl na cestě můj pohrobeček Abrahám další. Měli jsme se rádi – byl to nejlepší člověk – měl nás rád. Všichni ho měli rádi, takový pohřeb město nevidělo. Je sice možné, jak se říkalo, že se někteří dostavili proto, aby ukázali pyšným vítězům a přeběhlíkům, kolik je ve městě věrných; avšak tady tohle je svědectví nepochybné. Vzala volně vložený list a četla si bez chvatu a srdce se jí rozšiřovalo a zbavovalo tísně. Žalozpěv nad ctihodným a velmi váženým Abrahámem Ledčerem, bývalým měšťanem a soukeníkem, milovníkem mistrovského zpěvu a básnictví, jenž zemřel 21. října ve věku 47 let a 24. října Léta Páně 1621 byl důstojně a křesťansky doprovozen na místo odpočinku. Peregrinus /Poutník/: Zří každý svýma očima, jak denně smrt se dotírá bez rozdílu k lidem všem. Tak s bolestí a se žalem 207
teď vidím vskutku přesmuten, že k hrobu svému nesen ten, nebožtík je v kruhu svých. A velice rád věděl bych, jaký vpravdě byl to muž; příteli, ty víš to, služ a pověz mi, kdo, jaký byl, též jaký život tady žil, zda zbožný, věrný, bohabojný, že nářek slyšet je tak hojný, jdou v pláči, v žalu kolem már, ať muž či žena, mlád či stár, že samého mě jímá žel. Prosím, bys pravdu pověděl. Civis /Měšťan/: V Písmu svatém kdesi čteš, když s přítelem svým k hrobu jdeš, že nelze truchlit, plakat dosti, neb navždy máš už po radosti. Však totéž nyní také mne se týká velmi upřímně, pro samý pláč a naříkání nemohu o něm mluvit ani. Dělník na vinici Páně pracoval vždy odevzdaně, zpěv mistrovský též ze všech sil sám pěstoval a velmi ctil, k chvále umění a k boží slávě mnohou krásnou píseň hravě
208
v pravé víře zbásnil sám, že za ni dík mu budiž vzdán. Celé slavné bratrstvo proto vděčně za ním šlo, když zemřel, věř mi, vskutku v upřímném a velkém smutku. V životě svém politicky též byl čestný, věrný vždycky, mírný, vlídný, poctivý, má dobré jméno, každý ví; v pokoji a míru žil, špatného nic neužil, v manželství mu požehnal Bůh a mnoho dítek dal, z nich sedm je jich na živu; dá všemocný jim obživu. Počestné bratrstvo mistrů pěvců Ano, takový byl můj Abrahám. A tento žalozpěv nad ním byl také labutí písní bratrstva. Týden po pohřbu se naposled sešli a naposled skládali příspěvky; ale ty už nepřišly k dobru mistrovskému zpěvu. Odešel před spravedlivým časem, jenž bývá mužům vyměřen, aspoň unikl dalšímu trápení. Upracoval se a ustaral. Nevyčítám mu, že mě nechal s dětmi samotnou. Však stojí psáno, že pšenice odchází a koukol zůstává. Měl srdce příliš citlivé, než aby vydrželo ty strasti, co Bůh na všechny dopustil. Jeho nevinného chtěl uchránit. Však to nebylo jen tak, když ho to vzalo poprvé. Tehdy přišel pan Tobiáš Hačives a vykládal o smrti mistra Dobronera. – Jako už tolikrát odložila paní Dorota kroniku a zahleděla se na stěnu nad stolkem. Visely tam symboly Abrahámových úspěchů. Ve světle nepravidelně hořícího plamene věnec, dvě cínové konvice a další ceny měnily své stíny. Záchvěvy světla podněcovaly myšlenku, když vdoviny oči strnuly.
209
Byl tehdy ošklivý konec podzimu a zima zlá. Jásání a radování, jež od slavné korunovace krále Fridricha nebralo konce. A tu se přes město směrem na Prahu přehnali Uhři. Bylo jich jako much a nepůsobili dobře na pohled. Koně divné, pomenší a rousnaté s chomáči dlouhé srsti na hrudích a na nohách, krátké krky a hlavy, hřívu a ohony propletené; i rejtaři divocí, dlouhé černé vlasy spletené do copánků, kníry až k uším a na koncích zakroucené do špičky, u boku řinčící křivé šavle. Šla z nich hrůza, nemohla jsem se radovat. Tenkrát se mi strýček Dobroner smál a byl nad obyčej veselý. Naposled. Děti se také smály, když mě utěšoval, že válka není taneční zábava. Abych jen měla trochu strpení, že to co nevidět skončí právě dík takovým přízračným divousům, a pak že půjdu i já oslavovat v krumplovaných šatech nejen s manželem ale i s Voršilkou. Láskyplně se na ni usmál. Uplynuly snad jen tři dny, když se ti příšerní Uhři hnali zase zpátky. Někteří krmili a napájeli koně, jiní vpadli do hospod a krámů, ale pobrali jen, co bylo k jídlu. Od těch se proslechlo, že u Prahy byla prohrána bitva, sami do ní ani nedojeli, museli obrátit, protože měšťané už prchali po silnicích. Abychom se připravili na nejhorší. Za dva dny pak už přijížděli na vozech uprchlíci a s nimi padl na město strach. Muži se sice holedbali, že Jihlava se ubrání, protože je dobře připravená a v zimním nečase ji císařští nemohou dobývat ani obléhat, ale měla jsem neblahý dojem, že se tak halasně vychloubají, aby přemáhali nejistotu a přehlušili úzkost. Asi za měsíc, v prosinci, objevil se nepřítel před městem. Ano, bylo to krátce po Mikuláši a hlavně tady z naší strany, naproti na bedřichovském kopci. Poschovávala jsem honem, co se dalo, také Voršilku. Přišel mistr Dobroner, bál se o nás, že tu jsme na ráně. Radili se s Abrahámem co připravit proti koulím a ohni. Potom bylo nějaké troubení, od nich a také od nás z hradeb, prý signály, kterým vojáci rozumějí. Mistr Dobroner šel dolů k bráně, byli tam i páni z radnice. Odešel, ani neřekl sbohem a živého jsme ho už neviděli. Jak to bylo, to nám pověděl pan Hačives, slyšel to přímo z úst konšela. Císařský obrist Tiefenbach si přál jednat se zástupci města ve mlýně, a to ihned. Nikomu z pánů se tam nechtělo, nebyli si ani jisti, co mají říct a jak. Nejspíše se báli. A tu prý předstoupil starý Dobroner a sám se nabídl. Navrhl, aby s ním šli dva konšelé a někdo od vojenských, že by se důstojníci jinak urazili; on sám že za ně bude 210
mluvit. Nic si chudák neosoboval, jen spoléhal, že budou ctít jeho šediny a přijmou slova, která jim přednese jako hlas města. Páni rádi souhlasili. Dali zatroubit signál, s těmi třemi pak šel náš důstojník, jeden voják s praporkem vyjednavačů a také trubač. Ve mlýně už čekali císařští, kteří tam přijeli na koních. Stáli a hovořili ve velké světnici, rázem však zmlkli, jakmile byli uvedeni zástupci města. Žádná strana nepozdravila slovy, jenom lehce pokynuli hlavami. Nejvyšší se zeptal, zda jsou tam členové rady, a když to potvrdili, řekl jen „Prosím“. A mistr začal prý podivuhodně pevným hlasem. Mám dobře v paměti i ta slova. Abrahám si je tehdy dal opakovat a sám je říkal znovu skoro vždycky, když jsme na strýčka vzpomínali před dětmi. Asi chtěl, abychom si to všichni zapamatovali přesně a provždy. „Slovutní páni důstojníci,“ pravil, „město Jihlava chce být věrno králi Ferdinandovi na základě svobod Majestátu. A rovněž věrno sobě podle svého religionu. Je ochotno k dohodě, ale neustoupí násilí. Jako město evangelické luterského vyznání –“ „Bylo, dědku, bylo,“ skočil mu do řeči jeden z důstojníků, přimhouřil oči a posupně zkřivil ústa. „Možná že dnes ještě je, když to tak tvrdíš. Věci vzaly trochu náhlý obrat, tak je to. Nestačíš chápat. Jsi příliš starý a žiješ v minulosti. Bude pro tebe lépe, když v ní zůstaneš.“ Vytrhl kord a probodl hrdého vyjednavače. Chudák stará, přidržel se ještě souseda a než padl k zemi, pravil slábnoucím hlasem: „Není těžké umřít na správné straně. Vy si pamatujte, že je nejhorší padnout na straně nesprávné.“ Ostatní z delegace zbledli hrůzou, mysleli, že je čeká totéž, ale netroufali si utéci. Stejně by takový pokus byl marný. Jeden z našich vykoktal: „Mluvil za sebe, není člen rady. Měl to říct jinak.“ Nevěnovali mu pozornost, kdosi jen prohodil: „Jste zpupní lháři, však vám srazíme kohoutek. Zmizte.“ A tu vzali nohy na ramena, v zádech jim zazněl signál polnice a z bedřichovského kopce vyrazilo vojsko, jež na něj čekalo. Padlo sice několik výstřelů z hradeb, ale hned první útočníci snadno otevřeli bránu, protože naši páni odešli do města, ti prchající vyjednavači v rozčilení zapomněli dát bránu uzamknout a strážní byli asi také bezhlaví, že na to sami nevzpomněli. Nehlasná slova vzpomínek na chvíli zmlkla a paní Dorota se ještě hlouběji zaposlouchala do sebe. 211
