Měla by církev učit desátky?

1

Měla by církev učit desátky? Russell Earl Kelly, Ph.D.

Teologické závěry týkající se jedné „tabu“ doktríny. Russell Earl Kelly, Ph.D. Autor knihy Odhalení učení Adventistů sedmého dne

Writers Club Press New York Lincoln Shanghai

2

Copyright © 2000, 2007 Russell Earl Kelly, Ph.D. Všechna práva vyhrazena Zdrojwww.tithing-russkelly.com

Český překlad umístěn: www.jesus.707.cz/cz.htm Překlad: Lubomír Zimmer 2012

Neoznačené citáty jsou citovány podle Českého studijního překladu, označené KR podle Kralické Bible, označené B21 podle Bible 21 století. Dále citáty podle Anglického překladu: KJV King James Version, ASV American Standard Version, NAS New American Standard, NIV New International Version, TLB The Living Bible, DBY Darby’s Version.

Tuto knihu věnuji s vděčností a láskou Ralphu a Edně Barlettovým, mým duchovním kmotrům. Ralph je osvědčený evangelista, povolaný a zmocněný Bohem, a umí výtečně získávat duše pro Pána. Zvláštní dík patří mojí milované manželce Janice, která nejen inspirovala studium na dané téma, ale také strávila mnoho hodin korekturou. Toto revidované vydání věnuji Davidovi Yeubanksovi, Chris Loganovi, Ronu Shouldisovi, Paulovi Eilersovi, a Jonathanu Kithcartovi, - neúnavným vojákům v boji pro obnovu království a principu - dávání v Nové smlouvě. - 2007

3

OBSAH Úvod Část první: Definice a dávání desátků před zákonem Kapitola 1 Původ a definice desátků Kapitola 2 Genesis 14; Abraham, Melchisedech a arabské zvyky Kapitola 3 Genesis 28; Jákobův obchod s Bohem Část druhá: Desátky pod židovským Zákonem Kapitola 4 Numeri 18; Předpis a zákon ohledně desátků Kapitola 5 Leviticus 27:30-34; „Je to svaté Pánu“ Kapitola 6 Desátky nahrazovaly dědictví půdy Kapitola 7 Jak velké desátky? 10%, 20%, nebo 23 1/3%? Kapitola 8 Deuteronomium 12 a 14; zvláštní fakta ohledně desátků Kapitola 9 Chudí desátky nedávali; Ježíš desátky nedával Kapitola 10 1 Samuelova 8:14-17; 1 Paralipomenon 23-27; králové, desátky a daně Kapitola 11 2 Paralipomenon 31; Král Chizkijáš (Ezechiáš); obnovené desátky; 720 př. n. l. Kapitola 12 Nehemiáš; Kontext Malachiáše Kapitola 13 Malachiáš; Služebníci, kteří okrádali Boha Kapitola 14 Matouš 23; Lukáš 11; Ježíš zmiňuje desátky pod židovským Zákonem Kapitola 15 Lukáš 18:12; Chlouba farizejů ohledně desátků Část třetí: Nová smlouva a Zákon Kapitola 16 Skutky 15 a 21; Kompromis a zmatek Kapitola 17 Židům 8 a 2 Korintským 3; lepší Nová smlouva Kapitola 18 Křesťan, židovský Zákon a „zákon“ Kristův Část čtvrtá: Důležité verše po období kříže 4

Kapitola 19 Židům 7; Nejvyšší kněžství Krista zrušilo desátky Kapitola 20 Efezským 2:14-16; Koloským 2:13-17; nařízení Zákona skončilo na Golgotě Kapitola 21 1 Petrova 2:9-10; kněžství všech věřících odstranilo desátky Kapitola 22 1 Korintským 9; 1-19; Pavel odmítl své nižší „právo“ na finanční podporu Kapitola 23 1 Korintským16; dávání potřebným svatým Kapitola 24 1 Timoteovi 5:17; hoden dvojí cti Kapitola 25 Různé námitky Část pátá: Něco nového a lepšího nahradilo desátky Kapitola 26 Chafer a Walvoord ohledně novozákonního dávání Kapitola 27 2 Korintským 8 a 9; kázání, kde jsou ukázány principy dávání pod milostí Kapitola 28 Skutky 20:16-35; opomíjené kázání a příklad kazatelům Část šestá: Světská historie, etika a shrnutí Kapitola 29 Světská církevní historie desátků Kapitola 30 Principy desátků pro církve, které učí desátky: literární satira Kapitola 31 Zvěstování evangelia zůstává naším povoláním Bibliografie O autorovi

5

Úvod „Každý ať dá, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem nebo z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.“ (2 Korintským 9:7) Z Nového zákona je jasné, že křesťané by měli dávat i za cenu oběti, aby naplnili potřeby toho tajemného živého organismu Kristova těla, což je jeho skutečná církev, ve které jsou povoláni ke službě. Dávání křesťana je důležitou součástí „nové přirozenosti“, kterou věřící mají v Kristu. Křesťané nedávají kvůli nějakému přikázání nebo pod hrozbou nějakého prokletí, ale proto, že dávání je součástí jejich nové přirozenosti. Tato kniha plně podporuje takovýto druh dávání jako svobodné ochotné dávání a jako reakce víry, která je motivována láskou a Duchem svatým. Nicméně autor je stejně tak přesvědčen, že kázání povinných deseti procent (takzvaný desátek) z příjmu, bez ohledu na okolnosti, je nebiblické a způsobuje v těle Kristově více škody než užitku. Mnoho církví učí, že desátky jsou povinné a křesťané musejí dávat deset procent ze svého hrubého příjmu církvi. Jiní zase učí, že principy dávání v Nové smlouvě těchto deset procent z hrubé mzdy nepředepisují. Ti, kteří vyučují desátky, se většinou vysmívají těm, kteří s nimi nesouhlasí, říkají o nich, že nevěří Bibli anebo že nejsou vyspělí křesťané. Pozice v církvích, jako pastor, diakon nebo učitel v nedělní škole, jsou většinou odepřeny těm, kteří neučí desátky, navzdory tomu, že jsou na tu práci dostatečně kvalifikováni a vynikají získáváním lidí pro Krista. Desátky jsou už dlouho „tabu“, o kterém se mezi konzervativními církvemi příliš nemluví. Příliš mnoho informovaných profesorů na seminářích mlčí, zatímco tiše sledují, jak ostatní v nižším postavení píší denominační literaturu, která povzbuzuje k dávání desátků. Jejich literatura na úpravu textů ignoruje přijaté výklady biblických principů ohledně dávání. Zatímco je shoda mezi evangelikály, co se týče inspirace Bible, Trojice, Božství Krista a plánu spasení, aktivní diskuse pokračuje ohledně moderních proroků nebo role Izraele v proroctvích a duchovních darech. Nicméně mezi mnoha konzervativními charismatiky a evangelikálními církvemi se nikdo neodvažuje položit otazník nad tím, jestli jsou desátky pro křesťanskou církev přikázány. V květnu roku 1999, jako odpověď na můj dotaz, jaký materiál a knihy by bylo nejlépe použít ohledně desátků, Dr J. David Carter, vedoucí specialista ohledně správcovství pro Lifeway Christian Resources Southern Baptist Convention, mi doporučil, abych použil knihu Partners With God, Bible Truths About Giving, (Partneři s Bohem, Biblická pravda o dávání) od Bobby Eklunda a Terry Austina, „jako platformu pro tvé další studium.“ (J. David Carter, Lifeway, vedoucí specialista na správcovství, dopis pro Russell E. Kelly, 17. května 1999) V textu ohledně kopírovacích práv se uvádí: „Tato kniha je textem používaným pro kurz 05104 ohledně učení baptistů, který se používá při kurzu církevního studia.“ (Bobby Eklund a Terry Austin, Partners With God, Bible Truths About Giving Partneři s Bohem, Biblická pravda o

6

dávání. Convention Press: The Sunday School Board of the Southern Baptist Convention, 1994, copyright page.)

Kniha Partneři s Bohem má 142 stran, ale pouze strany 63-79 jsou věnovány tématu desátků. Eklund začíná svoji diskusi ohledně desátků tím, že útočí na všechny, kdo s ním nebudou souhlasit. Na straně 63 svoji lekci začíná tím, že uvádí pravdivý příběh jedné matky, která zabila své dvě mladší děti a poté spáchala sebevraždu, jelikož se chybně domnívala, že má smrtelnou rakovinu. K tomu Eklund napsal: „Tato tragická a extrémní událost nám ilustruje důležitou pravdu: věřit lži vede k zármutku a destrukci.“ „Lež (satanova) jednoduše prohlašuje, že desátky jsou starozákonní praxí, která již v Nové smlouvě pro křesťany neplatí. Tento svod uvrhl mnohé křesťany do finanční svázanosti a urval kus porce finančních prostředků církvi.“ (Tamtéž str. 63) Znovu, je již minulostí pro konzervativní křesťany, aby veřejně diskutovali a zkoumali učení ohledně desátků, přičemž by používali biblických principů výkladu k tomu, aby se dosáhlo shodného názoru ohledně tohoto důležitého učení. Čeho se bojíme? Copak není objevování pravdy Božího Slova mimořádně důležité pro růst církve? Duch svatý si zajisté nepřeje, aby církev tuto věc ignorovala! Jelikož na obou stranách, v církvích, které zastávají ať už jeden nebo druhý názor ohledně tohoto učení, jsou velké počty nových příchozích, jsem přesvědčen, že důvodem finančního úspěchu je evangelizace a nikoliv desátky. Jak jsem již předtím prohlásil, tato kniha není určena k tomu, aby zrušila dávání křesťanů ze svobodné vůle, ale aby pomohla naplnit zdravé novozákonní potřeby. Zabývá se otázkou:„Je dávání v církvi ze zákona nutností, přesností a nátlakem, ANEBO je to reakce víry, která vychází ze srdce?“ Z Písma je jasné, že poznání pravdy nás osvobozuje od svodu (Jan 8:32). Tím, že církev tuto věc opomíjí, se tak ve skutečnosti okrádá o Boží požehnání a posvěcení (Jan 17:17). Jak už tomu je v každém biblickém učení, jeden každý křesťan má individuální zodpovědnost poznávat to, co Bible osobně říká. To je záměrem této knihy oproti onomu totalitnímu dozoru. Každý text od Genesis až po Zjevení, který se nějak vztahuje na desátky nebo desetinu, je zde zahrnut, skrze pohled na koncept „zákona“ a „smlouvy“. Dále jsou uvedeny novozákonní principy, týkající se dávání peněz a vlastnictví, a velice důležitý přehled rané církve ještě před sněmem v Nice, s mnoha klíčovými citáty na dané téma od přijatých církevních historiků raných církevních organizací.

Následující seznam zahrnuje texty, obsahující biblické slovo desátek. Genesis 14:17-20 Genesis 28:20-22 Leviticus 27:30-34 Numbers 18:19-28 Deuteronomium12:1-19 Deuteronomium14:22-29 Deuteronomium26:12-13 1 Samuelova ………………..

Amos 4:2-6 2 Paralipomenon31:1-12 Nehemjáš10:37-38; 12:44; 13:5, 12 Malachiáš3:7-10 Matouš 23:23; Lukáš 11:42 Lukáš 18:9-14 Židům 7: 1-19

7

Ralph Bartlett, Bohem povolaný evangelista, kterému je tato kniha věnována, získal pro slávu Boží doslovně tisíce duší. Jako já, i on vyrůstal pod učením církví, které měly za svůj základ učení ohledně zákonu desátků. Jak smutné ale je to, že tomuto muži není umožněno, aby učil v nedělní škole, jen z toho důvodu, že věří, že desátky nejsou novozákonní naukou! Jaké to plýtvání Božími dary a povoláními, jež On vložil do své církve pro její vzdělání! Církev Boží v tomto národě a ve světě trpí kvůli tomuto druhu hříchu nepoužívání svých obdařených a talentovaných. Snad tato kniha tuto chybu napraví. Russell Earl Kelly, 2007

Kapitola 1

Původ a definice desátků

Co je to biblický desátek? Tohle slovo je tak běžné mezi konzervativními křesťany, že si každý myslí, že ví, co přesně znamená. Nicméně v chápání desátku nastává problém hned na začátku této knihy, kvůli vážnému nesouhlasu ohledně definice slova „desátek“. Jak hebrejské, tak i řecké slovo pro „desátek“ je jednoduše „desetina“. Nicméně, kromě tohoto jednoduchého vyjádření, existuje spousta těžkostí ohledně popsání obsahu desátku. Kdyby mělo dojít k soudu, obě strany by se musely předem dohodnout, co je obsahem desátku myšleno. Aby toho bylo docíleno, uvedu zde čtyři definice „desátku“. I když se mnozí přiklání k té třetí definici, tato kniha bude používat tu čtvrtou a tou je definice podle židovského Zákona. A dokonce i tato čtvrtá definice bude pro mnohé problémem, jelikož mají svůj vlastní dlouhodobý tradiční pohled na to, co desátek v sobě zahrnuje.

Pohanská tradice a všeobecné vysvětlení První pojem týkající se obsahu „desátku“ je všeobecný, který v této knize používat nebudeme. Americká encyklopedie vysvětluje všeobecně, že desátek je „desetina z produktu nebo jiného příjmu, placená dobrovolně nebo pod nátlakem zákona pro dobro náboženských institucí, podporu kněží a pastorů, a pomoc nuzným.“ (Encyclopedia Americana, 1996 tamtéž „Tithedesátek“) Toto vysvětlení nerozlišuje mezi církevními desátky podle církevního zákona a osobními desátky z prodeje a zemědělskými desátky. Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství): „Poblíž dávného Východu nacházíme původ posvátných obětí a placení desetiny z uvedeného zboží nebo majetku jejich božstvu. 8

Často odevzdávána králi nebo královskému chrámu, tato „desetina“ nebyla vždy přesná, ale jen přibližná. Tato praxe je známa již z Mezopotámie, Sýrie, Palestiny, Řecka a směrem na západ až k fénickému městu Kartágu. (Encyclopedia of Religion, Mircea Eliad, editor, 1987, s.v. “tithe” Reprinted by permission of the Gale Group.) Westminster Dictionary of the Bible – (Biblický slovník): „Desetina příjmu zasvěcená Bohu. Oddělení určité části produktu z průmyslu anebo z válečné kořisti na počest jejich božstvu bylo již odpradávna praktikováno pradávnými národy. Obyvatelé starověké Lýdie obětovali desátek ze své kořisti (Herod. I,89). Féničané a Kartaginci posílali desátek každoročně Tyrianu Herkulesovi. Tyto desátky mohly být pravidelné nebo občasné, dobrovolné nebo pod nátlakem zákona.“ (John D. Davis, ed., Westminster Dictionary of the Bible (Philadelphia: Westminster Press, 1964), s.v. “tithe”) Vidíme zde, že desátek je pohanského původu a byl zde o mnoho století dříve, než byl vydán židovský desátek podle Zákona. V Genesis 41:34 Josef povzbuzoval Egypťany, aby navýšili desátek ze své úrody a tím pokryli nadcházející hubené roky. V Genesis 14 byl Abraham zavázán dát desátek z válečné kořisti podle arabského válečného zvyku. V době Nového zákona přijímala římská říše desátek jako deset procent z obilí a dvacet procent z plodů ovocných stromů od všech svých podmaněných národů, včetně kmene Juda. I když těchto plných deset procent z „válečné kořisti“ nebylo zahrnuto do židovského Zákona, dodatečné jedno procento je zmíněno v Numeri 31:25:47, a bylo spojeno s desátkem ve verši 20. Desátek jako všeobecná sbírka Druhá definice „desátku“ je nejpoužívanější mezi nevelkými nebo liberálními církvemi, kde jsou desátky zahrnuty mezi dobrovolnou sbírku. Členové jsou povzbuzováni, aby začali dávat malým procentem a pomalu pak toto procento navyšovali podle svých možností. V těchto církvích je jen velmi malá anebo vůbec žádná zmínka o povinném dávání deseti procent z hrubého příjmu jako požadavku podle zákona. Mnoho liberálních církví považuje dobu od Adama po Mojžíše za mytologii a věří, že Pentateuch (z řeckého Pět knih, tj. 5 knih Mojžíšových nebo také židovsky Tóra) byl napsán až po vyhnanství, tak většinou k tomuto tématu přistupují spíše jako k všeobecnému principu, než k určitému textu. Mnozí z těch, kteří tento postoj zastávají, preferují používání „desátku“ z "čistého" příjmu, avšak s určitým omezením. Tvrdí, že chudí desátky dávat nemusejí, ale jsou vyžadovány od lidí, kteří mají pravidelný výdělek ze své práce. Také ať už více či méně říkají, že podpora církve není vyžadována od těch, kteří mají nízký důchod od státu nebo jsou v sociální péči. Povinností rodičů je v první řadě zajistit nezbytné jídlo, oblečení a výdaje na bydlení pro rodinu. Desátek jako desetina z hrubé mzdy Třetí definice „desátku“ je vyučována mezi více konzervativními a fundamentálními církvemi. Pro tyto církve „desátek“ patří k „hrubému“ příjmu a očekává se, že je platí každý člen, ať už je na jakékoliv sociální úrovni, chudý či bohatý. Z tohoto příjmu církve platí své evangelisty a zaopatřuje sociální programy, některé menší církve také používají desátek na stavební fondy a 9

k placení svých dluhů. Tito zastávají postoj, že desátek je neměnitelný biblický vzor, nebo také neměnitelný věčný morální princip, který odráží Boží charakter a který předcházel Zákonu vydanému skrze Mojžíše, a tudíž není zrušen příchodem Nového zákona. Přesná desetina se podle nich očekává z hrubé mzdy od každého křesťana a k tomu se ještě očekávají dobrovolné dary, jako přídavek k dodržování zákona desátku. Bez výjimky musí být nejdříve dán desátek Bohu, bez ohledu na vlastní potřeby, ať už bydlení, děti, léčivo, jídlo, topení, oblečení, to vše je pro ně méně důležité. Církev je podle nich povinna učit desátky, jelikož je to biblický příkaz. Tato dnes již běžná definice desátku je v této knize odmítnuta a vyvrácena, jelikož neobsahuje přesnou biblickou definici, záměr a limit opravdového biblického desátku. Jak už jsme zmínili v úvodu, tato kniha používá mnoho konzervativních zdrojů, aby demonstrovala, že tato definice nebo vysvětlení desátku je formální a škodlivá pro církev, která by měla používat principy mnohem lepší, které jsou zaznamenané v Nové smlouvě.

Co byly desátky podle nařízení Izraeli Čtvrtá definice „desátku“ je přesná definice, tak jak je uvedena v židovském Zákoně ve Staré smlouvě. Biblická desetina bylo nařízení židovského Zákona pro dobro celého národa izraelského pod Starou smlouvou. Celý desátek byl dán kmeni Lévi, zaprvé jako náhrada za ztrátu jejich půdy podle dědictví a zadruhé, za jejich službu pro své bratry v levitském kněžství domu Áronova, kteří jako jediní sloužili jako kněží. Desetina z prvního desátku byla zase na oplátku dána levity kněžím, kteří sloužili u oltáře. Hlavní desátek nebyl používán na stavbu domů, které sloužily k uctívání. Jelikož i prach pohanské země znesvěcoval, originální desátek se skládal výhradně ze zvýšené produkce Bohem posvěcené půdy Izraele a ze zvýšené produkce zvířat, která se pásla na území Izraele. I když desátek mohl být vyměněn za peněžní hodnotu, samotný desátek se nikdy neskládal z peněz! Druhý a třetí desátek byl dáván proto, aby opatřil jídlo pro příležitost oslav a jídlo pro vdovy, sirotky a cizince v nouzi.

Biblický obsah desátku Překvapivý biblický fakt je ten, že chudí desátky neplatili, ale naopak, z desátků přijímali. Jedna kapitola, která se týká chudých, tuhle pravdu zvlášť popisuje. Tento fakt je jasně vyjádřen v Zákoně a v záměru desátku. Ježíš desátek nedával, ani nezhřešil tím, že desátek nedával, jelikož byl chudý a nevlastnil půdu ani zvířata, která by ho živila. Chudí dávali pouze dobrovolné dary podle svých možností. Ze seznamu v této kapitole je jednoduché dokázat, že obsah každého desátku, zaznamenaného v židovském Zákoně, byl přijímán pouze od vlastníků půdy a pastevců ze země Izrael. Tohle byla velmi neočekávaná a přece jednoduchá a jasná pravda, kterou odkrylo studium Bible společně s všestrannou konkordancí. Také, ať už se to zdá podivné nebo ne, biblické dávání 10

desátků se týkalo téměř výhradně pouze společnosti, která se živila zemědělskými plodinami a stády zvířat. Biblická společnost (v Americe) vyjmenovala následující obory v Izraeli té doby: pekaři, výrobci svíček, tesaři, výrobci oblečení, najatí farmáři, najatí pastýři, najatí služebníci, zlatníci, zedníci, kováři, hudebníci, malíři, výrobci voňavek, lékaři, sochaři, vojáci, koželuhové, učitelé a výrobci stanů. A přesto ŽÁDNÁ Z TĚCHTO PROFESÍ ani produkty těchto profesí nejsou zahrnuty v seznamu desátků nebo v dávání desátků! Proč ne? Tyto zdroje uvádějí spoustu peněz z hlavních daní, chrámových daní, poctu cizím dobyvatelům a samozřejmě, dobrovolné dary. Je nemyslitelné se domnívat, že by je Bůh jednoduše zapomněl vyjmenovat v tom seznamu věcí, ze kterých se měly dávat desátky. Musíme také pamatovat na to, že platil židovský Zákon „prvorozeného“ podle práva dědictví. Například v rodině se čtyřmi syny, tento zákon z jejich půdy „vyhnal“ během dvou až tří pokolení všechny ostatní, kromě prvorozeného, jelikož měl dostat dvojitý díl ze všeho dědictví (Deut 21:17). Ti, jejichž pozemky zůstaly příliš malé, aby mohli zaopatřit svoji rodinu, museli svůj podíl prodat příbuzným s větším dědictvím. Dále museli pracovat jako najatí dělníci na půdě svých příbuzných nebo se odstěhovat do města, kde pracovali v některém z jejich obchodů. Například 1000 akrů pozemku by bylo rozděleno čtyřem synům na menší pozemky 400, 200, 200 a 200 v první generaci; 160; 80; 80 a 80 po dvou generacích; 32; 16; 16 a 16 po třech generacích. Tohle neustálé rozdělování půdy mělo za následek, že desátek z této půdy zůstal stejný, avšak počet osob, který desátek z půdy platil, se radikálně změnil. Verše ohledně desátků, které ukazují na jejich omezený obsah Leviticus 27:30,32: „Celý desátek země, ať ze semene země či z ovoce stromů, patří HOSPODINU. Je to svatá věc pro HOSPODINA… Celý desátek ze skotu a bravu, všechno, co prochází pod pastýřskou holí, každý desátý bude svatou věcí pro HOSPODINA.“ Numeri 18:27-28: „Váš dar pozdvihování vám bude počítán jako obilí z humna a jako plný výnos z lisu. Tak přineste i vy Hospodinův dar pozdvihování ze všech svých desátků, které přijmete od synů Izraele, a dejte z toho HOSPODINŮV dar pozdvihování knězi Áronovi.“ Deuteronomium 12:17: „Ve svých branách nesmíš jíst desátek ze svého obilí, z nového vína a oleje…“ Deuteronomium 14:22-23: „Jistě dávej desátek ze vší úrody svého semene, to, co přináší pole, rok co rok. Na místě, které on vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno, jez PŘED HOSPODINEM, svým Bohem, desátek ze svého obilí, z nového vína a oleje a z prvorozených svého skotu a bravu, aby ses naučil bát HOSPODINA, svého Boha, po všechny dny.“

11

Deuteronomium 26:12: „ Když budeš třetího roku, v roce desátků, dokončovat odvod všech desátků ze své úrody, poskytneš je levitovi, přistěhovalci, sirotku a vdově, aby ve tvém městě jedli do sytosti.“ (B21) 2 Paralipomenon 31:5-6: „Když se ten příkaz rozšířil, synové Izraele přinášeli velké množství prvotin obilí, nového vína, oleje, medu a vší úrody pole. A také přinesli velký desátek ze všeho. Synové Izraele a Judy, kteří bydleli v judských městech, také přinášeli desátek ze skotu a bravu a desátek ze svatých věcí posvěcených HOSPODINU, jejich Bohu, a dávali to na velké hromady.“ Převzato z Wycliffe Bible Commentary, Charles F. Pfeiffer a Everett F. Harrison, vydavatelé, Moody Press, 1972. Použito se svolením. Poznámka k 2 Paralipomenon 31:6: „Desátek ze svatých věcí může zde znamenat všeobecný výraz a může znamenat procento z obětin, které se staly majetkem kněží.“ (Num 18:6; srovnej s Lev 6:16-7:36) Zatímco některé komentáře tohle nazývají „vsuvka zákoníka“, RSV naprosto opomíjí druhé slovo desátek v tomto verši.“ Nehemjáš 10:38: „Prvotiny ze svého těsta, ze svých darů pozdvihování, z ovoce každého stromu, nového vína a oleje budeme přinášet kněžím do komor domu našeho Boha a desátek ze své země lévitům. Lévité totiž budou vybírat desátek ve všech našich venkovských městech. Nehemjáš 13:5: „… zřídil velkou komoru. Předtím tam byly dávány přídavné oběti, kadidlo, nádoby, desátek z obilí, nového vína a oleje, přikázané lévitům, zpěvákům a vrátným a dávky pro kněze.“ Malachiáš 3:10: „Přineste celý desátek do skladu, ať je potrava v mém domě.“ Matouš 23:23: „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu…“

Desátky nebyly věčným morálním principem Tradice není automaticky morálním principem pouze proto, že je velmi stará, veřejná a rozšířená. Fakt, že desátky byly přítomné v pohanské službě modlám ještě předtím, než byla napsána Bible, z toho nečiní morální princip. Modloslužba, uctívání nebeských těles, obětování dětí, chrámová prostituce, čarodějnictví a magie jsou stejně tak velmi staré praktiky, velmi běžné a velice rozšířené v pohanské kultuře. Praxe dávání můžeme nalézt i v přírodě, avšak nikoliv určitý počet procent. Desátky nebyly nejnižším množstvím vyžadovaným od všech Izraelitů pod Starou smlouvou Pouze ti Izraelité, kteří se živili jako farmáři a pastevci v zemi Izrael, byli požádáni, aby dávali desátky podle židovského Zákona. Jejich zisk přišel z Boží ruky. Ti, jejichž zisk přišel skrze jejich vlastní řemeslo a umění, nebyli žádáni, aby dávali desátek ze svého produktu ani 12

z peněz. Chudí a potřební, kteří desátky nedávali, ale z desátků přijímali, dávali dobrovolnou oběť. Desátky nebyly totéž, co prvotiny Prvotina byla velmi malá část z první sklizně a prvorozeným byl první potomek ze zvířete. Prvotina byla tak malá, že se vešla do košíku, který byl držen v rukou (Deut 26:1-4,10; Lev 23:17; Num 18:13-17; 2 Par 31:5a). Prvotiny a prvorozené oběti šly přímo do chrámu a bylo požadováno, aby je zkonzumovali výhradně sloužící kněží pouze uvnitř chrámu (Neh 10:3537a; Ex 23:19; 34:26; Deut 18:4). Desátky nebyly nikdy z peněz Jeden z argumentů, který má podpořit myšlenku, že desátky jsou nepotravinové, je ten, že peníze prý nebyly všeobecně k dispozici a potraviny proto musely být používány většinou jako platidlo. Tento argument není biblický. Již první kniha Genesis obsahuje výraz „peníze“ v 32 verších a toto slovo se objevuje 44krát ještě předtím, než je desátek poprvé zmíněn v Leviticus 27. Také výraz šekel se objevuje často od Genesis po Deuteronomium. Ve skutečnosti již mnoho staletí před tím, než Izrael vkročil do Kanánu a začal dávat desátky z Boží svaté země, byly peníze nezbytnou každodenní součástí. Například peníze ve formě stříbrných šekelů byly placeny za otroky (Gen 17:12+); půdu (Gen 23:9+); svobodu (Ex 23:11); pokutu u soudu (Ex 21 celá kap.;22 celá kap.); chrámové poplatky (Ex 30:12+); slib zasvěcení (Lev 27:3-7); daň na hlavu (Num 3:47+), alkoholické nápoje (Deut 14:26) a manželské věno (Deut 22:29). Podle Genesis 47:15-17 bylo jídlo použito jako poplatek pouze poté, co byly vyčerpány peníze. O bankovních a lichvářských zákonech čteme v Božím Slově v Leviticus ještě před desátky. A proto argument, že peníze nebyly ještě dostatečně rozvinuté, je falešný. A přesto obsah desátků nikdy nebyl z peněz nepotravinových výrobků a obchodů. Příklady mnohých autorit, které se na této definici desátků shodují Biblický Slovník Anchor: Raný judaismus a křesťanství říkají: „Zatímco ve Starém zákoně se desátky vztahují na určitý zemědělský produkt, rabínský a patristický výklad inklinuje k tomu, zahrnovat všechny zemědělské produkty, a nakonec i (mnohem později) všechny formy příjmu, na které se vztahuje desátek.“ Alfred Edersheim: „A je pozoruhodné, že Zákon považoval Izrael za lid převážně zemědělský – žádný příspěvek od nich nebyl vyžadován z obchodu nebo ze zboží.“ (Alfred Edersheim, The Temple, Its Ministry and Services, Wm. B. Eerdmann’s, Grand Rapids, chap. 19, str. 379. Faussetův Biblický slovník: „Desátek ze všeho produktu stád a dobytka patřil Hospodinu.“ (Andrew Robert Fausset, Fausset’s Bible Dictionary, CD-ROM (Seattle: Biblesoft, 1999), s.v. “tithe.”)

13

Nelsonův Ilustrovaný biblický slovník: „Zákon Mojžíšův detailně popisuje, co desátek obsahuje. Leviticus 27:30-32 prohlašuje, že desátek z půdy se skládá z úrody země a ovoce ze stromu. Navíc se od Židů vyžadovalo každé desáté zvíře z jejich stáda … nikde nečteme, že by Nová smlouva výslovně přikazovala křesťanům, aby dávali desátky…“ (David I. Eggenberger, ed., New Catholic Encyclopedia (New York: McGraw-Hill,1967), s.v. “tithe.”) Nový Ungerův biblický slovník: „Desetina ze všeho produktu ze stáda a dobytku byla prohlášena za svatou Hospodinu způsobem, abych tak řekl, nájemného, jelikož vlastník země je ve skutečnosti Hospodin, na oplátku za výtěžek ze země… i když zákon nespecifikoval různé druhy ovoce a stromy, ze kterých se měly dávat desátky, Mišna (Maaserot 1.1) říká: „vše co je k jídlu, vše co bylo skladovatelné a vyrostlo ze země…“ (Převzato z New Unger’s Bible Dictionary, Merrill Unger, Moody Press, 1986, s.v. “tithe.” Used by permission.)

Kapitola 2

Genesis 14: Abraham, Melchisedech a arabské zvyky Melchisedech a Abraham: Postoj, který zastávají zastánci desátků Genesis 14 je první zmínkou o desátku v Písmu. Je zde Abraham, dávající desátek záhadnému Melchisedechovi. Jelikož tato událost v Abrahamově životě předchází dobu vydání Staré smlouvy o více jak čtyři století, tak ti, kteří učí desátky, používají verše 18-20 jako údajný důkaz. Jejich postoj říká, že jelikož desátky, podobně jako svatba a další „morální“ zákony, ve skutečnosti byly zde ještě před zákonem, pak jsou to tedy „věčné principy“, které nebyly nijak zrušeny, když byl židovský Zákon nahrazen na Golgotě Novou smlouvou. Pro mnohé Melchisedech uctíval toho pravého živého Boha, který byl uctíván od doby Noeho až do doby Abrahama, kdy přišel do Kanánu. Eklund, Jižní baptista, píše: „Myšlenku přinést desátek Bohu můžeme nalézt už v první knize Bible (Gen 14:20;28:22). Byla praktikována Abrahamem čtyři sta let před Mojžíšem. Přinášet desetinu svému božstvu byla běžná praxe v mnoha starověkých společnostech. Člověk vždy používal číslo deset jako základ pro vyčíslení. Číslo deset ve skutečnosti reprezentuje úplnost, a proto desátek symbolizoval dávání všeho, co máme, Bohu.“ (Eklund, 64) Takovéto neúplné krátké domněnky a závěry nejsou žádným dokumentem, který je vyžadován ve většině denominací ke studiu Písma. Máme přijmout za platné „společenské zvyky v mnoha starověkých společnostech“? Je zde (záměrně) vynecháno vysvětlení toho, kdo Melchisedech opravdu byl, co znamenal titul „nejvyššího“ toho času v historii Izraele, není zde ani proč Melchisedech dopustil, aby král Sodomy (Gen 14:17„sodomský král“) 14

jednal jako jeho vyslanec, není zde (záměrně) zmíněno, co vlastně bylo obsahem té kořisti, ze které byl desátek dán, není zde popsán význam jména „Jahve“ (verš 22, v českých překladech Hospodin), jestli dal Abraham desátek ze svých osobních věcí, proč Abraham dal zbývajících devadesát procent kořisti králi Sodomy, anebo proč je v této kapitole tolikrát zmiňován král Sodomy. Má zde zvídavý žák prostě přijmout dnešní učení ohledně této pasáže bez jakýchkoliv otázek? Příběh Genesis 14 Abychom pochopili, proč je v této kapitole desátek zmíněn, Bůh tuto událost zaznamenal velice detailně, jelikož nechtěl, aby tato událost byla vytržena ze svého historického kontextu. Musíme pamatovat na to, že vyvrcholení příběhu je na konci vyprávění, a ne uprostřed. Než začnete tento příběh číst, je moudré zvážit princip výkladu Písma. „Příběh ve svém širším významu slova je záznam událostí v určitém časovém období a účastníků, jejichž příběhy jsou zde zaznamenány, na začátku, uprostřed a na konci… Čtenáři příliš často věnují více pozornosti nějaké morální či duchovní pravdě u některé biblické postavy, než příběhu samotnému. Takový podklad k výkladu Bible v jakémsi zdůrazňování mravokárného příkladu pro každou pasáž v příběhu, je to, co ničí jednotné poselství oné zprávy v Bibli.(William C. Kaiser, Moises Silva, vydavatelé Úvodu k biblickému výkladu: Hledání významu An Introduction to Biblical Hermeneutics: The Search for Meaning (Grand Rapids: Zondervan), 69-71.) Asi 2000 let př.n.l čtyři králové městských států z celého povodí řek Tigridu a Eufratu zaútočili na východ od řeky Jordán na městské státy na jižním konci Mrtvého moře. Jejich vůdcem byl Kedorlaómer z Elamu (verš 1). Po dlouhé cestě, zhruba 1000 - 1400 km západně od Mezopotámie, porazili pět králů menších městských států, kteří vládli jen pár kilometrů od sebe u jižního konce Mrtvého moře (Genesis 14:2-3). Po dvanácti letech služby se těchto pět králů vzbouřilo (verš 4). Ti čtyři králové z Východu se tedy vrátili. Jižně od Damašku porazili četné krále městských států na východě, jihu a jihozápadě od Mrtvého moře, až dorazili k En-Gedi, tedy asi dvacet kilometrů jižně od Salemu. Místo toho, aby pokračovali směrem k Hebronu, Mamre a Salemu, vrátili se zpět na jih a bojovali s těmi pěti králi (verše 5-7). Kedorlaómer znovu zvítězil. Vzal také Abramova synovce Lota s celým jeho majetkem, a se všemi zajatci a kořistí ze Sodomy a Gomory se vracel zpět domů (pravděpodobně tou stejnou cestou na východ, verše 8-12). V té době Abraham (Abram) žil poblíž Hebronu, který se nachází přibližně uprostřed mezi Salemem a Sodomou (verše 13, 24). Když Abraham uslyšel, že Lot byl zajat, vzal 318 svých vycvičených služebníků, spojil se s Emorejci (kteří s ním byli ve smlouvě) a honil nepřítele (verše 13-14, 24). V nočním útoku porazil nepřátelské síly, zachránil Lota a získal zpět všechny zajatce a zboží z oblasti Sodomy a Gomory (verše 15-16). Na své zpáteční cestě se Abraham zastavil těsně u Salemu (Šálemu, což je pravděpodobně

15

Jeruzalém). Tam byl uvítán novým králem Sodomy, který šel společně s Melchisedechem, králem Sálemu, knězem Boha Nejvyššího. Melchisedech přinesl chléb a víno, aby dal najíst Abrahamovi a jeho mužům. Pak Melchisedech Abrahamovi požehnal (verše 17-20). Poté Abraham poctil Melchisedecha tím, že mu dal desetinu z válečné kořisti, která byla ukradena ze Sodomy a Gomory (verš 21; Židům 7:4). Král Sodomy naléhal, aby si Abraham ponechal majetek z kořisti a jemu ať navrátí pouze lidi, kteří byli vzati z oblasti, ve které kraloval (verš 21). Abraham však králi Sodomy řekl, že slíbil HOSPODINU (Jahve), kterého označil jako Bůh Nejvyšší (hebrejsky El Elyon), že si z kořisti nic neponechá (verše 22-23). Abraham řekl, že nechce, aby se král Sodomy chlubil tím, že ho učinil bohatým (verše 23-24).

Záměr Genesis 14 v této knize Záměrem této kapitoly je poukázat na to, že Melchisedech nám nedává žádný legitimní příklad dávání desátků před dobou Zákona, který by mohl být použit pro křesťany pod Novou smlouvou. I když můj závěr zastávají také mnohé křesťanské denominace, stojí za povšimnutí, že toto je také originální přesvědčení Scofi eld Reference Bible, vedoucí školy, jako je Dallas teologický seminář, Moody Biblický institut, Wheaton Univerzita, a velmi uznávaných autorů, jako Craig Blomberg, Lewis Sperry Chafer, Walter Elwell, Theodore Epp, John MacArthur, Charles Ryrie, Charles Swindol, Merrill Unger a John Walvoord. Tito konzervativní evangeličtí učenci zastávají učení, že historický Melchisedech nebyl nikdy použit k schválení desátku do židovského Zákona pod Starou smlouvou a nemůže být ani použit ke schválení desátku v Novém zákoně, po Golgotě. Ukážeme si, že v Genesis 14 není žádný „věčný princip“, který by byl platným zákonem i pro církev. Dostatečné důkazy ohledně tohoto pohledu existují ve spisech výše uvedených autorů, které se dnes používají jako učebnice v mnoha školách a seminářích. Abychom pochopili skutečný význam desátku z tohoto příběhu, je nejprve nutné, aby se přestalo s vytrháváním veršů 18-20 z historického kontextu, jako nějakého důkazu, a začalo se s výkladem celé kapitoly podle zdravých zásad výkladu. Je zvláštní, že mnozí konzervativci jako Jerry Falwell, John Hagee a osobnosti TBN (americká televizní stanice), kteří podporují desátky, přijímají dispenzační eschatologii (tj. období v historii, v němž se Bůh k lidské bytosti vztahuje různými způsoby podle různých biblických smluv), ale přitom odmítají dispenzační principy dávání. Abrahamův desátek byl z válečné kořisti, nikoliv z osobního majetku Genesis 14:16: „Donesl zpět všechen majetek, také svého bratra Lota s jeho majetkem přivedl zpět, také ženy a lid.“ 14: 20: „… dal desátek (množné číslo) ze všeho.“ Židům 7:4: „Hleďte, jak veliký je ten, jemuž i patriarcha Abraham dal desátek z kořisti.“

16

Abrahamův desátek byl jasně z válečné kořisti, lupu, který byl vzat ze Sodomy a Gomory. Nebylo to ze svaté země Izraelské (pozdější), ani to nebylo z určitého jídla a stáda z (pozdější) svaté zaslíbené země; neodpovídalo to tedy popisu desátku, jak to bylo vymezeno v židovském Zákoně (viz Kapitola 1). Podobně jeho desátek nepodpořil ani opravdové levitské kněžství. Na desátek měli levité nárok, jelikož opustili vlastnictví půdy, aby mohli sloužit Jahvemu. Abraham, jakožto vedoucí své domácnosti, byl sám knězem, a jako takový stavěl oltáře a klaněl se Bohu přímo (Gen 12:7,8;13:4,18;15:9-18). Kněze Melchisedecha tedy nepotřeboval k tomu, aby se za něho před Bohem přimlouval. Konal stejně jako arabští vůdcové v dnešní době; jako kněz rodiny dával charitativní příspěvky chudým jako projev služby Bohu na všech svých kočovných cestách. Správný výklad 20. verše by měl začít od 16. verše a nikoliv od 18., a měl by pokračovat alespoň do 21. verše. Když Abraham dosáhl předměstí Salemu, vlastnil válečnou kořist. To zahrnuje všechen majetek, který poražený nepřítel vzal z regionu Sodomy, plus všechna rukojmí, včetně Lota. Je jasné, že Abraham daroval ze své štědrosti svůj "desátek" Melchisedechovi. Jako vítězný král měl Melchisedech nejdříve, a jako vůbec první, nárok na deset procent z kořisti. Nicméně, není žádný náznak v Písmu, že Abraham kdy dal Melchisedechovi desátek ze svého osobního majetku, ať už v tomto okamžiku, nebo kdy později. Melchisedechův vyslanec byl král Sodomy Genesis 14:1: „Po jeho návratu z pobití Kedorlaómera a králů, kteří byli s ním, vyšel mu vstříc sodomský král do údolí Šáve, což je Královské údolí.“ Je nepochopitelné, že opravdový král-kněz pravého Boha umožnil králi, který vládl nad nemorálním městem Sodomou, aby šel jako první a působil jako jeho vyslanec. Nemůžeme zapomenout na připomenutí Božího popisu v kapitole 18, verš 20, že "křik Sodomy a Gomory je velký a jejich hřích je velmi těžký". Král Sodomy je často ignorován jako klíčová osoba v tomto historickém záznamu Genesis 14. Zatímco tři verše (18-20) zmiňují Melchisedecha, čtyři verše zmiňují tohoto nástupce krále Béra. (21-24) Zatímco poslední tři verše obsahují výroky Abrahama ke králi Sodomy, není zde zaznamenáno ani jedno mluvené slovo z úst Abrahama k Melchisedechovi samotnému. Zaměřením a vyvrcholením příběhu je Abrahamovo prohlášení králi Sodomy, a ne jeho desátek Melchisedechovi! Vzhledem k tomu, že k incidentu došlo kousek od paláce tohoto krále-kněze Melchisedecha, král Sodomy jistě musel jednat jako Melchisedechův osobní zástupce, jeho vyslanec. A přece nic nenaznačuje, že by tam došlo k nějakému nesouhlasu nebo nevhodnému chování. Melchisedech byl semitský kanaánský král a kněz Genesis 14:18: „Také Melchisedech, král Sálemu, přinesl chléb a víno…“ 17

Židům 7:6 říká: „Tento pak, jehož rod není počten mezi nimi" (KR) (Pozn. překladatele: „KR – odpovídá překladu, který zde používá R.E.Kelly. „jehož rod není počten mezi nimi“ a také odpovídá předcházejícímu verši, kde je poukázáno v podobenství z příběhu onoho kněze na Kristovo Božství. Židům 7:3: „Bez otce a matky, BEZ RODOKMENU, BEZ NAROZENÍ a úmrtí, podoben Božímu Synu zůstává knězem navždycky.“ Ne že by onen kněz neměl narození ani rodokmen, ale Duch svatý v Bibli ZÁMĚRNĚ tento rodokmen vynechal, aby byl připodobněn k Božímu Synu Ježíši Kristu. Kontextem celé kapitoly je, že nejsme spaseni ze skutků zákona, (7:19) ale z víry v Krista Ježíše, který přinesl lepší, (7:19) Novou smlouvu, jejímž stínem je podobenství „řádu Melchisedecha“ (bez otce, bez matky atd.), jenž si podle novozákonního výkladu protiřečí se Zákonem (7:5), vydaným později Mojžíšem; Pavel tedy mluví o pravém opaku toho, co někteří dnes vyučují o desátcích, a tak naprosto slepě přehlížejí smysl celé kapitoly. Kolik z nás, Čechů, také ví, že jednou z věcí, kterou proti Janu Husovi v Kostnici předložili jako obvinění, byl jeho postoj proti desátkům? Viz knihu od Jiřího Doležela „Nové dějiny desátků“.) I když existuje hodně spekulací, samotný text neposkytuje žádné důkazy, že Melchisedech byl někdo jiný než samozvaný pohanský král-kněz, podobně jako stovky dalších v jeho době a v jeho okolí kolem roku 2000 př. n.l. The Wycliffe Bible Commentary "Název této tajemné osoby znamená buď "král spravedlnosti"

nebo "můj král je spravedlnost" nebo "můj král je Zedek". Zedek je hebrejské slovo pro 'spravedlnost' a také jméno kanaánského božstva. Melchisedech byl kněz-král Salemu, což je zkrácený tvar pro "Urusalem", "město míru" identifikovaného se slovem Jeruzalém. "Šalom" je hebrejské slovo pro 'mír', a 'Shalem' byl pravděpodobně kanaánský bůh pokoje. Tento králkněz poznal Abrama jako významnou osobnost a proto dodal občerstvení a jídlo pro tohoto unaveného válečníka a jeho muže. Tyto dary byly znamením přátelství a pohostinnosti.“(Wycliffe Comm., s.v. “Gen. 14.”) Ačkoli tento komentář je zveřejněn Moodyho tiskem a používá autory z mnoha denominací, je především baptistický. Kopie autora je od společnosti Southwestern, Nashville, Tennessee a na seznamu je přes 20 Jižních baptistů a nezávislých baptistů, kteří sem přispěli nějakým komentářem. Předchozí citát otevřel moje oči k tomu, abych udělal rozsáhlý výzkum ohledně naprosto zde ignorovaného fénického a kanaánského chrámu pantheonu (Pantheon: antický chrám všech bohù). Zvláštní je, že toto tvrzení pochází z Komentáře znovu publikovaného pro Southwestern Company (Jižní baptisté), skrze Moody Press v roce 1968. Kapitola o Genesis je napsána Kyle M. Yatesem, Th. D., Ph. D., profesorem Starého zákona na Baylor Univerzitě ve Waco, Texas, což jsou jižní baptisté. Pokud, jak tvrdí Yates, Melchisedech uctíval kanaánská božstva, jako byl Zedek a Salem, pak logicky musí El Elyon být také kanaánské božstvo! The New Bible Commentary (Nový biblický komentář) "Není na něm nic záhadného i přes různé výklady, které někteří lidé ohledně Židům 7:3 mají. On byl král některého ze 18

semitských rodů, které okupovaly Salem předtím, než ho Jebúsejci obsadili. Nikdy nebyl naprostý zánik poznání Boha ve světě, a tady vidíme, že Bůh zachoval o sobě určité povědomí.“ (F. Davidson, ed., New Bible Commentary (London: Inter-Varsity Press, 1953), s.v.“Gen. 14.”) Matthew Henry komentář "Většina z nás, rabínských autorů, dospěla k závěru, že Melchisedech byl Sem, syn Noeho, který byl král a kněz těm, kteří z něj pocházeli, v souladu s patriarchálním modelem. Ale to není vůbec pravděpodobné… Nejčastější názor je, že Melchisedech byl kananejský kníže, který vládl v Salemu, a tam zachoval pravé náboženství, ale pokud ano, proč je jeho jméno zmíněno jen zde v celém příběhu o Abramovi, a proč Abram měl své vlastní oltáře a nezúčastňoval se oltářů svého souseda Melchisedecha, který byl větší než on? Zdá se to nevysvětlitelné." Matthew Henry, Matthew Henry Komentář na celou Bibli, CD-ROM (Seattle:Biblesoft, 1999), s.v. “Gen. 14.” Melchisedech nemohl být doslovně „ztělesněný Kristus“, jak také někteří vyučují. Jestliže by Melchisedech byl jakýsi „ztělesněným projevem“ Ježíše Krista před Jeho zrozením z panny, a pokud by Ježíš Kristus předtím žil na zemi jako kněz-král, taková událost by byla konkurencí významu Kristova narození tak, jak ho známe! Ale my víme, že Kristův příběh, a ne Melchisedechův, je ten, ve kterém se Bůh stal člověkem a osobně žil mezi jeho stvořenými bytostmi. Je velmi důležité pochopit rozdíl mezi HISTORICKÝM Melchisedechem Genesis 14 a PROROCKÝM Melchisedechem jako PŘEDOBRAZEM z Žalmu 110 a Židům 7. "Negativní" rysy historického Melchisedecha jsou zde obráceny a stávají se „pozitivními“ rysy Ježíše Krista, jehož PŘEDOBRAZEM byl Melchisedech v Žalmu 110 a Židům 5-7. Pro plnou diskusi k tomuto tématu viz komentář k Židům 7:1-3 v pozdější kapitole. Kromě toho, pokud by Melchisedech byl pravý ctitel Hospodina, pak on a nikoliv Abraham by byl Boží volbou pro začínající vyvolený národ. Melchisedech byl již jako král-kněz ve velkém městě v Kanánu! Taková logika však ničí celý biblický důraz a důležitost Abrahama! Bůh nalezl Abrahama v Ur a Haran, protože nemohl najít v Kanánu muže víry! Kdo tedy byl Melchisedech? Odpovědí na tuto otázku je skoro stejně jako počet teologů, kteří o něm diskutují. Nemožnost správně identifikovat historického Melchisedecha vede právě k jeho symbolickému použití pisatele listu Židům. Nicméně pro účely této diskuse o desátku, tam prostě není dost pádný důkaz, který by bezvýhradně tvrdil, že jeho přijetí desátku musí být vykládáno jako pozitivní důkaz, že novozákonní křesťané by měli dávat desátky. Kdyby Bůh chtěl tuto pravdu zjevit, pak by to jistě zdůraznil v Nové smlouvě, a to zejména v pasážích, jako Židům 7 a 1 Korintským 9. A přesto ani Mojžíš ve Starém zákoně, ani Nový zákon nepoužívá Melchisedecha jako příklad dávání desátků pro Židy nebo křesťany.

19

Melchisedechův „Jeruzalém“ bylo semitské kanánské město I když podvědomě chceme spojit Melchisedechův Jeruzalém s Jeruzalémem Davida, který vznikl až o více než tisíc let později, prostě to není tento případ. Na deskách v Tell Mardích v Sýrii (asi 2300 př.n.l) je jméno "Urusalimu"a stovek dalších míst a osobních jmen v regionu. Název pravděpodobně původně znamenal "založil bůh Shalemu", bohyně (úsvitu?) z Amorejských, choť Zedeka, tedy Jupitera. Když sem dorazili Jebúsejští, nemohli vybrat lepší umístění, protože vyšší místo nad Cedronem bylo již obsazeno chrámem Kanaánců, který Jebúsejci nechtěli přemístit. Archeologové tvrdí, že Jebúsejská pevnost se datuje nejméně 2000 let před naším letopočtem, což je doba odpovídající našemu příběhu o Abrahamovi a Melchisedechovi. (Unger’s, s.v. “Jebusité a archaeologie”) Vzhledem k tomu, že jméno "Jeruzalém" bylo známo před usídlením Jebúsejců, s nevětší pravděpodobnností tento název původně odkazoval na vysoký kopec, kde byl chrám Melchisedecha vedle údolí Zedek. Jebúsejci jsou zmíněni již v Numeri 13:29. Jejich město nazývali "Jebus" nebo "Jebusi". David tuto oblast později zabral a pojmenoval ji „Město Davidovo" (Jozue 15:8, 18:16, 28; Soudcům 19:10; 2 Sam 5:8; 1 Par 11:4). Očividně tento originální název "Jeruzalém" získal znovu na důležitosti až za Davida. Opět opakuji - Sálem byl název kanaánského boha. Cílem této diskuse je, že místo, které Melchisedech nazval "Salem", bylo jeho pohanské kanaánské bydliště a nebylo to v té době Boží svaté město. Dokonce samotný termín "Zion Sion" byl původně jebúsejský název pro jejich pevnost (2 Sam 5:7). "Nejvyšší Bůh" byl také společný název pro oba kanaánské tituly "El" a "Baal" (V české Bibli modla Bál - KR) 14:18-20 „…Melchisedech, král Sálemu, který byl knězem Nejvyššího Boha, a požehnal mu těmito slovy: "Požehnán buď Abram od Nejvyššího Boha, Stvořitele nebe i země! Požehnán buď Nejvyšší Bůh, jenž ti tvé nepřátele vydal do rukou!" Abram mu tehdy ze všeho dal desátek.“ Učebnice pro semináře o principech výkladu nám připomíná: "Dobrá interpretace by neměla záviset tak velmi na domněnkách, které nedovedou obstát samy o sobě a potřebují pomoc teoretického vykonstruování .... Kontrolovalo naši teorii o historické situaci čtení o tomto textu anebo tuto teorii podporoval samotný text? (Kaiser, 127.) Tvrzení, že Melchisedechův "Nejvyšší Bůh" musí být právě Jahve, spočívá na pevných historických důkazech, nebo se opírá o to, co by tlumočníci a komentátoři chtěli, aby to znamenalo? Bylo by také chybou použít Židům 7 jako "typické" použití pro změnu „historického“ významu Genesis 14. Je nesmírně důležité pro správné pochopení Genesis 14 uvědomit si, že "Nejvyšší Bůh" nebo "Bůh Nejvyšší" (hebrejsky "El Elyon") bylo společné kanaánské (B21) označení pro Bála a dokonce i jeho otce, El. Opět platí, že ani struktura vět, ani kontext neodkazují výlučně tento název jen k Jahvemu samotnému, tak jak uvádějí závěry většiny komentářů. Je

20

politováníhodné, že "El Elyon" byl "přeložen", nebo spíše pouze "přepsán", a ponechán jako "El Elyon". (Poznámka překladatele: Ve Strongově hebrejském slovníku pro Bibli krále Jakuba King James Bible je tento název „El“ v hebrejštině pod číslem 410'el (ale); zkráceno z 352; síla; mocný; zvláště Všemocný (ale také se používá pro jakékoliv božstvo): KJV-- Bůh (bůh), dobrý, veliký ,modla, síla.“) Tato chyba snadno mate čtenáře a vybízí je k závěru, který není zřejmý v samotném výroku. Zatímco obyčejný kanaánský čtenář by zde rychle identifikoval označení "El" nebo "Baal", současný člověk ze Západu dospěje k závěru, že tento pojem zde identifikuje Hospodina. Podobný problém byl eliminován biblickými překladateli, kteří moudře rozhodli ponechat původní název "Bál", místo aby ho přeložili jako "Pán". Fausset’s Bible Dictionary (Faussetův biblický slovník) komentuje název„El Elyon“ takto: "Féničané takto pojmenovali svého hlavního boha podle Sanchoniathona v Ensebu.Praep. Event. Nepochybně podle primitivního poznání. "(Fausset’s, s.v. “Melchizedek.”) International Standard Bible Encyclopedia: (Encyklopedie pro ISV překlad Bible) „Stejně jako El Elyon, "Bál" (Babylonský "Bel"), nejvyšší bůh Kanaánu, byl také nazýván "Pán" "mistr" a "vlastník nebe a země". (James Orr, ed., International Standard Bible Encyclopedia (ISBE), CD-ROM (Seattle:Biblesoft, 1999), s.v. “Bůh, Jména Elohim, El,” také s.v. “Baal.”) Alespoň z pohledu Melchisedecha je název "Baal" stejně tak logický, ačkoli je obvykle ignorován význam „El Elyon". Aby se tato jména ještě více zapletla, jsou také zdroje, které tvrdí, že "Elyon" byl dědeček "El" a že aramejská smlouva z osmého století na kamenných deskách dokonce popisuje "El" a "Elyon" jako dvě odlišná božstva. Chtěl bych vyzvat kohokoliv, kdo má zájem o tuto studii, aby se účastnil výletu do rozsáhlé knihovny a učinil výzkum náboženství Féničanů a Kenaánců. Daniel, kniha pojednávající o proroctví pohanům, označuje Boha v aramejštině téměř pouze jako "Nejvyššího Boha" nebo "Nejvyššího" (Da 3:26; 04:17, 24, 25,32, 34, 05:18, 21). Lucifer plánoval sedět na trůnu "Nejvyššího" (Iz 14:13-14). "Nejvyšší Bůh" je název, který se vztahuje na všechny národy, nebe a celou zemi – nejen na Izrael. (Porovnej 2 Sam 22:14; Žalmy 7:17,18:13;21:7, 47:2, 83:18, 87:5, 91:1-2, 9, 92:1, 8, 97:9).

Název "El Elyon" mohl prozradit Melchisedecha jako toho, kdo neznal Jahveho Za prvé, Melchisedech neznal Boha jako "Jahve", neboli "Pán, Hospodin". Je důležité si uvědomit, že Melchisedech sebe nazýval knězem "El Elyon","Nejvyššího Boha" ve verších 18-20 a NENAZÝVAL SE kněz "Jahveho“, Hospodina, jak Abraham svého Boha představil králi Sodomy ve verši 22. Ti, které si Pán vyvolil, znali jeho jméno! "Jahve" - „Hospodin“, je zvláštní jméno, jehož prostřednictvím se Bůh poprvé zjevil v Genesis 2:4 Adamovi a Evě. Bůh promluvil ke Kainovi jako „Jahve“ ve verši 4:6, k Noemovi v 5:29, 6:3, 7:1, 8:20 a 9:26; k Nimrodovi v 10:8-9; k lidem babylonské věže v 11:5 a k Abramovi v 12:1. Jméno "Jahve" se vyskytuje 21

více než 160x v knize Genesis samotné. Ctitelé všech věkových kategorií, zejména v době Abrahamově, byli velmi přesní ohledně JMÉNA boha, ke kterému se modlili. Vzhledem k této skutečnosti Písma, je téměř nepředstavitelné, že Melchisedech by mohl být pravým knězem pravého Boha a přitom by neznal jeho zvláštní jméno! Proto věřím, že Melchisedechova nevědomost o skutečném jménu Jahve, ho diskvalifikuje jako kněze pravého Boha, od doby Noeho. Za druhé se mohl Melchisedech identifikovat jako semitský Kanaánec tím, že sebe nazývá knězem "El Elyona", "Boha nejvyššího". Jak bylo uvedeno, tento výraz "nejvyšší Bůh" byl téměř všeobecně používán nehebrejskými semitskými lidmi, aby tím označili své pojetí "Bála" i jeho otce "El" ( býk-bůh a otec kanaánského antického chrámu všech bohů). "El" hebrejské slovo nejčastěji překládané v našich Biblích jako "Bůh", je slovo použité jako obecný odkaz a nemusí znamenat nutně jméno. "El" může stejně dobře znamenat "bůh" s malým "b", "síla přírody" nebo dokonce "anděl" (Ex 34:14; Deut 32:12; Soudců 9:46; Iz 44:10). "El" (ve Strong je 410) a jeho kořen slova, UWL (ve Strong je 193) a Ah-yil (ve Strong 352), to vše v podstatě znamená "síla" a "moc". Jak již bylo zmíněno, jakýkoli kanaánec by okamžitě spojil "El Elyon" buď s "El" nebo "Bál"- namísto hebrejského „Jahve“. (Augustus Hopkins Strong, Biblesoft’s New Exhaustive Strong’s Numbers and Concordancewith Expanded Greek-Hebrew Dictionary, CD-ROM (Seattle: Biblesoft, 1999), s.v.O.T. 193, 332, 410.”) Až do 14. kapitoly Genesis se Bůh identifikoval jako "Elohim" a "Jahve". Následně se identifikoval jako "všemocný" v 17:1, 35:11, 43:14 a 48:3. Bůh se představuje v Genesis jako "Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův". Nehebrejský prorok Balám identifikoval skrze zjevení izraelského Boha jako Jahve, Všemohoucí a Nejvyšší ve verších 24:13-16. S odvoláním na všechny národy, Mojžíš nazval Boha "Nejvyšší" v Deuteronomium 32:8. Jde o to, že zatímco On je ten pravý, Nejvyšší, Bůh nedal přednost tomu, aby byl identifikován jako El Elyon v Pentateuchu! Ačkoli Genesis 14, Numeri 24 a Deuteronomium 32 mají v Pentateuchu pouze tři způsoby použití pro výraz "Nejvyšší", toto jméno pro Boha se objevuje znovu až po více než 1000 letech, kdy je David pronesl v druhé Samuelově 22:14, po jeho dobytí Jeruzaléma od jebúsejských v 5:7. Jinými slovy, kromě prohlášení Abrahamova, že jeho Nejvyšší byl vlastně "Jahve" v Genesis 14:22 a odkazu Mojžíše národům v Deuteronomium 32:8, toto jméno pro Boha, El Elyon, mělo velmi malý význam pro patriarchy, jako byl Adam, Noe, Abraham, Izák, Jákob a Mojžíš. Když David začínal používat El Elyon znovu, obvykle mu předcházelo oslovení "PÁN". Tak Melchisedech použitím titulu „Nejvyšší“ pro svého boha, prozradil sám sebe jako kanaánského kněze, který neznal Boží speciální smluvní jméno Jahve. Masoretes přidal mnoho století po Kristu: Tak MLK z Melech, ZDK z Zedek, a SLM Sálem, měli jiné výslovnosti a další významy v semitském (fénickém, kanaánském, filistinském, moabském atd. náboženství.)

22

Abrahamův desátek Mechisedekovi byl arabský válečný zvyk 14:20-21 „…vydal tvé protivníky do tvé ruky. Nato mu Abram dal desátek ze všeho. Sodomský král Abramovi řekl: Dej mi lidi a majetek si vezmi.“ Jak je doloženo v první kapitole, původní desátek nevznikl v Bibli. Byla to známá pohanská praxe z Fénicie, Egypta, Kanaánu, Mezopotámie a zemí kolem Úrodného půlměsíce. To byla povinná obvyklá daň pro pohanského boha či panovníka. Římská říše pokračovala v této tradici tím, že vyžadovala po svých poražených podmaněných národech, jako byl Izrael, aby jim odevzdali první desátek z pozemků! Ze srovnání diskusí na verš 21, Abrahamův desátek Melchisedechovi byl v poslušnosti tohoto starého arabského válečného zvyku a nebyl to příkaz od Jahveho. Je zřejmé, že arabský válečný zvyk byl konkrétně v tom, že deset procent z válečné kořisti bylo dáno místnímu králi-knězi, zatímco devadesát procent patřilo vítězi. Za třetí, Písmo nám neříká, že Abraham odhalil pravé jméno nevyššího Boha Melchisedechovi. Hlavní myšlenka a vyvrcholení příběhu se nalézá ve verších 21-24, ne ve verších 18-20, kterým je dávána příliš velká pozornost. Proč? Protože Boží "vítěz" v tomto textu ve Starém zákoně je Abraham a nikoliv Melchisedech! Přestože Abraham musel určitě mluvit s Melchisedechem, v Písmu není zaznamenáno ani jedno mluvené slovo Abrahama k Melchisedechovi! Podivné, pokud opravdu Bůh jejich setkání považoval za tak důležité. Stručně řečeno, velké zjevení, že Abrahamův Nejvyšší byl ve skutečnosti "Jahve", nebylo poskytnuto ani ve chvíli, kdy se Abraham bránil nabídce králi Sodomy ve verši 22. Toto opomenutí jména "Jahve" u Melchisedecha, je důležité. Těm, kteří spěchají, aby z Genesis 14 učili desátky, uniká, že jako kněz "Nejvyššího" (El Elyon), Melchisedech neznal Boha jako "HOSPODINA, PÁNA"(Jahve), Boha smluv s Abrahamem a Izákem. Nebyl kněz "PÁNA Nejvyššího". Byl to jen Abraham, který identifikoval Boha jako "PÁNA" Nejvyššího. (Poznámka překladatele: Anglické Bible používají velká písmena pro „PÁN“ tam, kde je použito hebrejské slovo „Jahve“. Abraham byl POVINEN zaplatit speciální jednorázovou desátkovou daň z válečné kořisti. Zatímco tyto kořisti obvykle patřily nepříteli, v tomto případě patřily spojenci Melchisedechovu, vyslanci a příteli, králi Sodomy (a těm, které reprezentoval). Většině z nás bylo řečeno, že Abraham dal dobrovolný desátek Melchisedechovi - ale žádný důkaz pro to v Božím slově neexistuje. Mnohé komentáře teologú udávají protichůdné důvody "proč" Abraham dal desátek. Dal desátek proto, že chtěl dát dobrovolně dar, aby tím poděkoval Bohu a vzdal čest Melchisedechovi? Nebo dal desátky, protože byl povinen dát desátky, aby dodržel starý arabský válečný zvyk? To je jasně v rozporu s výkladem deseti procent ve verši 20, který tvrdí, že tak učinil ze "svobodné vůle" a přitom interpretovat devadesát procent ve verši 21 jako "arabské válečné zvyklosti". Řešení tohoto rozporuplného výkladu je rozhodující pro správné pochopení Abrahamova desátku a prostě musí být učiněno všechno, aby pravda vyšla na povrch. "Bylo to knězi Boha nejvyššího, kterému dal Abraham desátek z kořisti jako projev vděčnosti, a na počest božským nařízením. "(verš 20) je v rozporu s 23

"V souladu s válečnými zvyky, které stále existují mezi arabskými kmeny, si Abram mohl ponechat ono znovunabyté zboží, a jeho právo uznal i král Sodomy" (verš 21). (Robert Jamieson, A. R. Fausset and David Brown, Jamieson, Fausset, and BrownCommentary, CDROM (Seattle: Biblesoft, 1999), s.v. “Gen 14:20-21.” Bylo to "na počest božským nařízením" nebo "podle válečného zvyku"? "Toto kněžské přijetí Abram oplácel tím, že mu dal desetinu ze všeho, tj. z celé kořisti odebrané nepříteli. Dávat desátky bylo praktické potvrzení božského kněžství Melchisedecha, neboť desátek byl v souladu s obecným zvykem, jako oběť předložená božstvům."(verš 20) je v rozporu s "Král Sodomy požádal jen o svůj lid a chtěl nechat zbytek kořisti Abramovi."(verš 21) C. F. Keil and F. Delitzsch, Keil and Delitzsch Commentary on the Old Testament, CDROM(Seattle: Biblesoft, 1999), s.v. “Gen. 14:20-21“. Ctil Abraham Melchisedechovo „božské kněžství" nebo král Sodomy uznával arabský válečný zvyk tím, že řekl Abrahamovi, aby si nechal zbytek kořisti? "Jako oběť zasvěcená a oddaná nejvyššímu Bohu, a proto byla vložena do rukou Melchisedecha, jeho kněze. "(verš 20) je v rozporu s "Kde právo je pochybné při rozdělování, je moudrost spíše prohloubit věc vzájemným ústupkem, než se přít. Král Sodomy měl původní právo na osoby a zboží, a bylo by sporné, zda Abramovo druhotné právo, které mu umožňovalo uchvátit pro sebe vše, by neanulovalo jeho titul a nezrušilo jej; ale aby zabránil hádkám, král Sodomy činí tento férový návrh (V. 21). "(Henry, s.v. “Gen. 14:20-21.”) Copak dal Abraham deset procent jako dobrovolné "věnování" Bohu, a měl také ještě zároveň "právo“ na devadesát procent, podle arabského válečného zvyku? "Tím, že dal desátky, Abram uznal Melchisedechova Boha jako pravého Boha a Melchisedechovo kněžství jako pravé." (verš 20) je v rozporu s "Podle arabského zákona, který platil v čase Abrama, jestli někdo obdržel kořist, odevzdával pouze osoby, ale měl právo, aby si zbytek nechal pro sebe "(verš 21). (New Bible Comm., s.v. “Gen. 14:20-21.”) Buďte k sobě a Božímu slovu zde upřímní! Zdravý rozum nám říká, že deset procent z verše 20 nemůže být definováno jako dobrovolný dar Abrahama, jako svobodné uctívání Nejvyššího Boha, pokud devadesát procent podle verše 21 je řízeno arabským zákonem! S největší pravděpodobností zřejmým důvodem, proč Abraham dal desátek Melchisedechovi, byl povinný arabský válečný zvyk, který vyžadoval desetinu válečné kořisti dát místnímu králi. Abraham si nezvolil svobodně dát desátky, aby mohl prohlásit Melchisedecha za kněze svého Boha – jinak by odůvodnění ve verši 21 bylo rozporné. Tento fakt prostě nelze ignorovat. 24

Pravidlo válečné kořisti za Mojžíše a Davida. Numeri 31:21 „Kněz Eleazar řekl vojákům, kteří vytáhli do boje: Toto je ustanovení zákona, které přikázal Hospodin Mojžíšovi…“ (Verše 22-25 pojednávají o obřadu očištění kořisti a lidí po bitvě podle verše 19.) …………………. Numeri 31:25 „Hospodin řekl Mojžíšovi…“ (Verše 25-54 mluví o rozdělení kořisti po bitvě) Numeri 31:27-28 „A rozdělíš ty kořisti na DVA DÍLY, jeden mezi vojáky, kteříž byli vytáhli na vojnu, a druhý mezi všecko shromáždění. A vezmeš díl na (PRO) HOSPODINA od mužů bojovných, kteříž byli vyšli na vojnu, jednu duši z pěti set, buďto z lidí neb z hovad, neb z oslů, neb z ovcí.“ (KR) (1/500 z poloviny, tedy 1/1000 z celé kořisti; tj. 0,1% šlo kněžím) Numeri 31:29-30 Z jejich polovice to vezmete, a dáte Eleazarovi knězi obět vzhůru pozdvižení HOSPODINOVI. Z polovice pak té, kteráž jest synů Izraelských, vezmeš jedno z padesáti, buďto z lidí neb z volů, neb z oslů, neb z ovcí, a tak ze všelijakých hovad, a dáš to Levítům, držícím stráž příbytku HOSPODINOVA.“ (KR) [1/50 z poloviny; tedy 1/100 z celku; tj. 1% levitům] Zatímco je nám vždy připomínáno, abychom správně porovnávali "jablka s jablky", a ne "jablka s hruškami", většina komentátorů ignoruje toto jednoduché dětské pravidlo v diskusi o desátku z Genesis 14:20. Podle ARABSKÉHO zvyku byl desátek z kořisti DESET procent (10%) Podle ŽIDOVSKÉHO zákona byl však desátek z kořisti jen JEDNO procento (1%) pro levity (Numeri 31:27,28) a pouze jedna desetina procenta (0,1%) pro kněze (Num 31:29,30). Ve skutečnosti, pokud Boží mluvené slovo k Mojžíšovi v Num 31:25 má hodnotu jako "nařízení" a přispívá k obřadu ve verši 21, pak tyto verše obsahují předpis židovského Zákona, který stanovuje tuto daň z kořisti na pouhé jedno procento a ne deset procent (10%), které arabská tradice vyžaduje v Genesis 14:20! Kněží ještě přijali 1/10 z toho, co obdrželi levïtové. Proto, když srovnáme desátky z kořisti podle arabského zvyku s desátky z kořisti podle židovského Zákona, zjistíme, proč ani Mojžíš, ani Zákon neodkazoval k Abrahamovi jako k příkladu zákona o desátcích – byly totiž naprosto JINÉ! Také je pozoruhodné, že kněží obdrželi "desátek" jako jednu desetinu z desátku levitů, arabský zvyk deseti procent z kořisti jako daňový desátek z Genesis 14 je však v židovském Zákoně výrazně snížen na pouhé jedno procento. Viz také 1 Samuelova 30:20-35 pro příklad Davidova rozdělení válečné kořisti. Genesis 14 je diskuse o tom, jak Abraham reagoval na arabský zvyk platit desetinu z válečné kořisti místnímu králi-knězi. Jelikož žil v pohanské zemi, tak dodržoval pohanská pravidla. 25

Protože žil v pohanském prostředí, podřídil se pohanskému zvyku. Genesis 14 není diskuse o desátku v rámci židovského Zákona. Pokud bychom chtěli porovnat řádně "jablka s jablky", pak srovnatelná diskuse by měla vést k jednomu procentu v Num 31 a jiných textech Starého zákona, které odkazují na válečné kořisti. Pouze nesprávný přístup "jablka s hruškami" změní předmět od desátku z válečné kořisti k desátku levitů. Abraham se vzdal svého práva podle tradičního zákona a navrátil devadesát procent Abraham si nezvolil dát desátek Melchisedechovi proto, že by on byl kněz Boha nejvyššího. Ale Abraham byl povinen podle dlouhodobého arabského válečného pravidla odevzdat desátek z válečné kořisti. Protože není žádná souvislost mezi tímto desátkem a tím, který je zakotven v židovském Zákoně, židovský zákon nikdy necituje Genesis 14, a dokonce se o něm ani nezmiňuje, aby podpořil takovéto desátky. To je zvláštní, opravdu, protože většina moderních „desátkových advokátů“ ignoruje Zákon jako základ, přejdou nejdříve k Melchisedechovi, a pak zase zpět k Leviticus 27 a Malachiáši 3, aby našli peníze místo potravin. Oni také káží desátek počínaje Melchisedechem v Genesis 14, místo pro ně více nebezpečného textu o Melchisedechovi v listu Židům 7. Král Sodomy následoval starou tradici, když požádal o vrácení osob, které mu byly ukořistěny. Je zřejmé, že kanaánský zvyk povoloval Abrahamovi, aby si ponechal zboží a vrátil pouze osoby. Proto jakmile Abraham nabídl desetinu kořisti Melchisedechovi, král Sodomy trval na tom, aby si Abraham ponechal zboží, devadesát procent pro sebe (verše 20-21). Verš 21 prostě musí být zahrnut v jakékoliv diskusi, když se mluví o verši 20. Genesis 14:22 „I řekl Abram králi Sodomskému: Pozdvihl jsem ruky své k Hospodinu, Bohu silnému nejvyššímu...“ (KR) Tímto prohlášením začíná dramatické vyvrcholení příběhu a skutečný klíč celého příběhu v Genesis 14. Abraham prohlásil věrnost "Jahvemu“, svému HOSPODINU, o kterém on věděl, že je skutečný "Nejvyšší Bůh" (verš 22). Odmítl to, co bylo zvykem, devadesát procent z kořisti (verše 23-24). 14:23-24 „…že z ničeho, co je tvé, nevezmu ani šňůru nebo řemínek u sandálů, abys neřekl: Já jsem učinil Abrama bohatým. Nechci nic, pouze to, co snědli mládenci, a podíl mužů, kteří šli se mnou: Anér, Eškól a Mamre, ti ať vezmou svůj podíl.“ (KR) Kapitola 14 vyplývá z Božího zaslíbení z víry v kapitolách 12 a 13 a předchází Boží zaslíbení z víry v kapitolách 15 až 17. Když si Abraham nezasloužil požehnání, získal bohatství (z milosti) od faraóna (kapitola 12) a Abimelecha (kapitoly 20, 21). Avšak když on vlastně udělal něco k získání bohatství v kapitole 14, vše vrátil. Abraham měl příležitost, aby se stal náhle velmi bohatým SKRZE SVÉ VLASTNÍ SKUTKY, tím, že by si ponechal bohatství Sodomy a pěti králů od jihu Mrtvého moře. Přesto Abraham odmítl získat bohatství takovým způsobem, VRÁTIL VŠECHNO, ne jen deset procent! Tato událost ukazuje na to, že Abrahamovo ospravedlnění, posvěcení a majetek, VŠE záviselo na víře, a ne na zvycích a zákonu.

26

Abraham zde představil Boží smlouvu milosti, ne Staré smlouvy ze zákona. Arabský zvyk týkající se válečné kořisti požadoval hold desátku a dovolil Abrahamovi ponechat si devadesát procent a stát se tak okamžitě hodně bohatým. Nicméně, i když žil pod tlakem arabského zákona, Abraham odmítl požehnání prostřednictvím ustanovení tohoto zákona. Záměrně odmítl příležitost požehnání arabského zákona, protože věděl, že Bůh je plně schopen ho požehnat působením milosti a víry v jeho životě. Ponechání si devadesáti procent by znamenalo ponechání si pozemských statků patřících králi Sodomy. Bůh měl lepší požehnání připraveno pro Abrahama, které je věčné. Opět platí, že Genesis 14 je příběh s vyvrcholením na konci příběhu, ne ve středu. Vrchol nezahrnuje ani Melchisedecha, ani desátek. Místo toho zahrnuje Abrahamovu jistotu, že Bůh naplní svůj slib milosti skrze víru, a ne vojenským dobytím, nebo dodržováním arabského zákona. Námitka: Jak může být Melchisedech předobraz Krista, když nebyl příbuzný se Semem nebo Abrahamem a byl kanaánský? Bible má mnoho pojmů a jmen, které mají negativní význam a vzápětí z nich dělá velmi pozitivní duchovní význam. (1) Jeruzalém měl svůj semitský kanaánský název dlouho předtím, než jej Izraelité obsadili a tak název "Jeruzalém" se původně nevztahoval k Davidovu městu míru. (2) Semitští kanaánští Jebúsejci vládli v Jeruzalémě 1000 let předtím, než nazval David jejich pohanskou tvrz horou Sion (2 Sam 5:7). Teprve později se "hora Sion" stala velmi svatým termínem pro Izraelce i křesťany. (3) Bronzový had, kterého udělal Mojžíš v Numeri 21:8-9, aby připomněl Izraeli jeho vzpouru, se stal symbolem Božího uzdravení. (4) V Abakukovi je babylonská armáda líčena jako Boží armáda, která bude trestat Izrael. (5) Pohanský král Kýros z Persie je nazván "můj pastýř" u Izaiáše 44:28, protože ho Bůh používal k tomu, aby vysvobodil Izrael. (6) Ježíšův kříž byl změněn ze symbolu hanby a hříchu v symbol vítězství a života v Židům 12:2. (7) Vzhledem k tomu, že samohlásky a značky byly přidány do hebrejského jazyka až mnoho století po Kristu, trojice písmen MLK v jazyce kananejském často nejvíce odkazovala na MoLoK (viz Amos 5:26 v hebrejštině). Pozn. překladatele: V Strongově konkordanci Heb. je to pod 4432: (překládám volně) Molek (Mo‘-lek) od slova 4427, Molek (tj. král) hlavní božstvo amonitských KJV – Molech. Am.5:26 Roháček: „Ale ste nosili stán svojho Molocha a Kijjúna, svoje obrazy, hviezdu svojho boha, ktoré ste si pripravili.“ A také Kralická: 5:26 „Nýbrž nosili jste stánek Melecha vašeho a Kijuna, obrazy vaše, hvězdu boha vašeho, kteréžto věci sami jste sobě zdělali.“ Podle Wikipedie: „Moloch, Molech nebo Molek je jméno boha, který byl uctíván ve starověkých kulturách Blízkého východu. Jeho jméno je odvozeno ze semitského kořene m-l-k(ch) a znamená totéž, co „král“. Jeho uctívání údajně vyžadovalo lidské oběti a zvláště pak děti. Tyto oběti pak byly páleny na oltářích. To vedlo v pozdější době k přenesení významu a dnes výraz moloch označuje nenasytný kolos „požírající“ vše okolo sebe. Vzhledem k synkrezi, panující ve staroblízkovýchodní mytologii, docházelo ke ztotožňování Molocha s ostatními božstvy starosemitského panteonu, jako Kemoš, Ba'al apod.“ Asi je vám už jasný důvod zničení těchto národů ve Starém zákoně, včetně Sodomy a Gomory. Socha Molocha s hlavou býka bývala bronzová, dutá, a uvnitř hořel oheň, takže nabývala dojmu, že je rozpálená do 27

červena, děti zde byly páleny zaživa. Leviticus 18:21 „Nikoho ze svého potomstva nenecháš provést ohněm Molekovi.“ Titul Abi-Melech, filistinský král z Geráru, kterému Abraham sloužil v Genesis 20,2, pravděpodobně znamená "Můj otec je Molok". Shrnutí: Abrahamův desátek není pro křesťany příklad, který by měli následovat. Někteří věří, že tato pasáž ukazuje, že desátek je přikázán i církvi v Novém zákoně, protože existoval ještě před Zákonem, stejně jako manželství bylo před Zákonem. Ale tohle srovnání není platné. Manželství sice předcházelo Zákon, bylo do něj ale zařazeno, a bylo také opakováno i po době Zákona. Nicméně desátek, zachovávání soboty, zdržování se od nečistých potravin také předcházely Zákonu, byly v něm zahrnuty, ale nebyly opakovány po Golgotě jako přikázání křesťanské církvi. Abrahamův desátek z válečné kořisti byl: Za prvé: Nebylo to přikázání HOSPODINA, ale dodržování společného pohanského zvyku. Za druhé: Nebylo to z jeho vlastního osobního majetku, ale jen z válečné kořisti od nevěřících. Za třetí: Nebyl to desátek ze svaté země podle Zákona židovského; vrátil 100% kanaánským. Za čtvrté: Nebylo to prostředkem bohatství skrze dodržování arabského zákona. Za páté: Není citováno na podporu dávání desátků pro Židy ani křesťany. Za šesté: Není podmínkou pro přijetí Božího požehnání, zaslíbeného skrze víru v okolních kapitolách. Za sedmé: Nebylo to pro HOSPODINA, Boha Abrahama, Jahve, ale pro pohanského kněze, který neznal a neuctíval Boha jako PÁNA. Melchisedech pravděpodobně uctíval Bála jako Nejvyššího Boha a vlastníka nebe a země. Jako kananejský kněz-král, Melchisedech pravděpodobně uctíval modlu Bála a jako ostatní pohanští kněží obětoval děti a podporoval krvesmilstvo (tj. sexuální aktivitu mezi blízkými příbuznými) a sex se zvířaty jako součást pohanského rituálního uctívání. Při placení tohoto povinného holdu by bylo politováníhodné, aby tento Abrahamův desátek, jako pohanské zdanění, byl použit k podporování takového hříchu. (Viz Leviticus 18 a Deuteronomium 18: 9-14). Jeden současný teolog poukázal na to, že verše 22 až 25 představují slib. Jestliže Abram udělal tento slib předtím, než zachránil Lota, pak desátek, který dal Melchisedechovi, může být také vysvětlen jako slib ze svobodné vůle. Viz David Croteau, Ph.D. diplomová práce, 2005., SEBTS.

28

Kapitola 3

Genesis 28 Jákobův obchod s Bohem Genesis 28:20-22 „Potom Jákob učinil slib: Jestliže bude Bůh se mnou, bude mě chránit na této cestě, kterou se ubírám, a dá mi chléb k jídlu a oděv k oblékání, takže se vrátím v pokoji do domu svého otce, bude Hospodin mým Bohem a ten kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, bude domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, ti jistě dám desátek.“ Jákobův slib desátku před Zákonem není příkladem pro církev. Tato událost je druhým záznamem před vydáním židovského Zákona, kde je zmínka o desátku. Jednoznačně se nejedná o desátek z válečné kořisti jako v Genesis 14. Mohl by být věnován na pomoc chudým, Jákob, stejně jako Abraham, nereaguje (a ani nemůže) na příkaz od Hospodina, aby desátky šly na konkrétní služebnost ve svaté službě, protože formální zákon byl ještě několik staletí v budoucnosti. Jákob, věrný svému charakteru, udělal Bohu unáhlený slib. Slíbil, že dá Bohu desetinu všeho svého majetku. Jákobův slíbený desátek však byl podmíněn - Bůh mu musí nejdříve požehnat a pak ho přivést v pokoji zpátky do domu Izáka. Jákob stanovil podmínky, ne Bůh. Jákob udělal slib desátku; Bůh ho o to nežádal. I když Bůh velmi požehnal Jákobovi v Cháran, není v životě Jákoba žádná další zmínka o desátku (nebo v knize Genesis). Ve vší upřímnosti k danému tématu se musíme ptát sami sebe: Komu Jákob dal ty desátky? Nestačí jen říci, že je dal Bohu. Bůh nesestoupí doslovně z nebe, aby tyto desátky přijal! Podobně jako Abraham, i Jákob byl obklopený pohanskými kanaánskými knězi-králi. Pokud by jim dobrovolně dal desátek, byl by tím ve skutečnosti podporoval modlářství, obětování dětí, sex se zvířaty a chrámovou prostituci! Tam ještě nebylo žádné Bohem určené levitské kněžství, které by je mohlo obdržet. Ani tam nebyl chrám v Jeruzalémě, jak bylo slíbeno a přikázáno později v knize Deuteronomium. Jako hlava své vlastní rodiny, Jákob, stejně jako všichni patriarchové od Adama až po Zákon, byl sám knězem a nepotřeboval hierarchii kněžství. Pokud jsou lidé stále ochotni přijmout onu extrémní liberální kontroverzi, že Abraham a Jákob jsou pouze mytologické tradice psané až poté, co měl severní Izrael chrám v Bet-el, pak je moje otázka platná. Jákob tedy, jako hlava domácnosti ještě před Zákonem, sloužil jako svůj vlastní kněz. On stavěl oltáře Hospodinu a obětoval na nich (Gn 35:1, 10). Požádal o "jídlo a oblečení na sebe". Slíbil dát Bohu "desetinu" ze "všeho, co mi dáš". Jákob slíbil dát Bohu desetinu jídla a oblečení? Jak by to dělal? Nevíme. Možná, že Abraham, Izák a Jákob postavili a zasvětili svatyně Hospodinu (Jahvemu). Tam by pak mohli přinést jídlo pro chudé a potřebné. Víme, že Jákob si postavit oltář v Bet-el. 29

Jak desátek Abrahamův, tak i Jákobův desátek jsou zcela vytržené z kontextu Starého zákona. Zatímco je pochybné, jestli Abramův dar mohl být ze svobodné vůle (14:21-24), je jasné, že Jákobův dar byl skutečně slib ze svobodné vůle. Avšak musí být připomenuto, že podle Zákona Izrael později považoval i prach z pohanské země za nečistý, a vyžadoval ceremoniální (slavnostní) očištění. Ať už Jákob dal desátek z čehokoliv, pocházelo to z pohanského Háran, takže nesplňoval přesnou definici desátků danou podle Zákona. Možná to je důvod, proč jeho desátek se nepoužívá jako příklad v Zákoně. Samozřejmě, že neexistuje žádný zákaz v knize Genesis, aby zdroj desátku byl ze svaté země. Opět, komu Jákob (a Abraham), dali desátek, když putovali jako kočovníci? Kromě nepodložených tvrzení, že Melchisedech byl věrný a pravý král-kněz, sloužící Hospodinu-Jahvemu, nejsou nikde podobná tvrzení o některých z dalších králů-kněží na území, ve kterém Jákob a Abraham žili. Kromě jejich vlastních svatyň byly všechny ostatní svatyně a králové-kněží jasně pohanští, stejně jako chrám měsíčního boha v Háran.

Kapitola 4 Numeri 18; Předpis a zákon ohledně desátků Když je Genesis 14 vyřazen jako kandidát na podporu biblického desátku, pak jedinou další alternativou je biblický židovský Zákon. Proto desátek musí spadat do jedné ze tří kategorií zákona. Desátek musí být buď součástí přikázání, součástí obřadů nebo součásti rozsudků (soudů). "Přikázání" vyjadřovala spravedlivou Boží vůli (Ex 20:1-26), "rozsudky" řídily společenský život Izraele (Ex 21:1 až 24:11) a "obřady" řídily náboženský život Izraele (Ex 24:12 až 31:18). Tyto tři prvky vytvářely onen "zákon", jehož výraz je obecně používán v Novém zákoně. Je jasné, že desátek spadal do kategorie "obřadů". Numeri 18 je přesné legislativní znění vyhlášky, která obsahuje desátek. Stejně jako každá osoba, studující historii jakékoli záležitosti, by měla začít u jejího původu, tak i legitimní studie desátku by logicky měla začít přesným zněním vyhlášky samotné. Bohužel, jen velmi málo křesťanů ví, kde má otevřít své Bible na přesném místě o vyhlášce desátku - Numeri 18! Protože tato kapitola bude dále často v této knize připomínána, je nutné, aby studenti desátku byli s ní velmi dobře obeznámeni. Důležitá učebnice na seminářích pro pochopení biblických zásad říká, že "nejvíce nauky musí spočívat na vedoucích (řídících) pasážích. Tyto pasáže (hlavní doktríny), které můžeme nazvat řídící pasáže, mohou také sloužit jako hraniční čára (limit) pro tlumočníky, když hledají rady o správném výkladu textů, které jsou textově nebo významově podobné. Tyto řídící pasáže obsahují největší množství materiálu na jednom místě pro jednotlivé doktríny. V jistém smyslu představují sebekontrolní funkci Písma, zvláště důležité je to pro ty protestanty, 30

kteří typicky odmítají vnější omezení (např. církví nebo podle tradice) svých výkladů bible." (Kaiser, 201-02.) Když budete pečlivě číst Numeri 18, věnujte zvláštní pozornost slovům, které jsem označil kurzívou, protože všechna hrají důležitou roli v této knize. Numeri 18:1 „Hospodin řekl Áronovi: Ty a tvoji synové a dům tvého otce s tebou ponesete vinu spojenou se svatyní, ty a tvoji synové s tebou ponesete vinu spojenou s vaším kněžstvím.“ Muž, jako kněz své rodiny, a kněžství prvorozených, které bylo aktivní od doby Adama, je teď mezi Izraelity zrušeno. Už Izraelci nemohou individuálně stavět oltáře a obětovat na nich přímo Bohu tak, jak to konali všichni otcové Izraele. 18:2 „Také své bratry z pokolení Léviho, z kmene svého otce, přiveď s sebou. Připojí se k tobě a budou ti sloužit, zatímco ty a tvoji synové s tebou budete před stanem svědectví.“ Kmen Lévi byl oddělen od ostatních kmenů. A dům Áronův uvnitř domu Léviho byl dále oddělen a měli sloužit jako kněží. Ačkoli odděleni, ostatní levité nebudou kněžími, ale budou pouze pomáhat kněžím. 18:3 „Budou konat službu pro tebe a službu celého stanu. Avšak k předmětům svatyně a k oltáři se nepřiblíží, aby nezemřeli ani oni ani vy.“ Opět platí, že nekněžští levitové jsou jen asistenty kněze. Pokud vstoupí levitové do svatyně a svatyně svatých, musí zemřít, spolu s kněžími, kteří by jim dovolili vstoupit. 18:4 „Připojí se k tobě, aby se starali o Stan setkávání a o veškerou službu Příbytku. Nikdo nepovolaný (cizí osoba) se k vám ale nepřiblíží.“ (B21) 18:5 „Vy budete konat službu svatyně a službu oltáře, aby na syny Izraele již nedopadlo rozhořčení.“ (opět ČSP - pozn. Překlady občas měním z toho důvodu, aby odpovídaly překladu, který zde uvádí autor knihy) 18:6-7 „Hle, vzal jsem vaše bratry Lévijce zprostřed synů Izraele jako dar pro vás, jako ty, kteří jsou dáni Hospodinu, aby konali práci stanu setkávání. Ty a tvoji synové s tebou dbejte na své kněžství ohledně všech věcí oltáře a ohledně toho, co je uvnitř za oponou, a tak služte. Jako darovanou službu vám dávám vaše kněžství. Když by se někdo jiný (cizí) přiblížil, bude usmrcen.“ Vyhláška o smrti se opakuje ještě jednou na připomenutí všem, že pouze kněží se mohou "přiblížit" do Boží přítomnosti, pro přímé uctívání. 18:8 „Hospodin promluvil k Áronovi: "Hle, já sám jsem ti svěřil do péče své obětní příspěvky se všemi svatými dary od synů Izraele. Věčným ustanovením (předpisem) jsem je dal jako kněžský podíl tobě a tvým synům.“ (B21)

31

Tato kapitola (a ne Leviticus 27 nebo Malachiáš 3) je důležitým základním nařízením, nebo zákonem, který definuje, jak budou kněží a levité podporováni Izraelem podle Starého zákona. Tohle slovo se používá často v této kapitole. 18:9 „ svatosvatých darů, z ohnivých obětí, ti připadne toto: Každý jejich dar, který mi přinášejí jako svatosvatý - každá jejich moučná oběť, oběť za hřích i oběť odškodnění to připadne tobě a tvým synům. (B21) 18:10 Budeš ho jíst na nejsvětějším místě; každý mužského pohlaví ho bude jíst. Bude to pro tebe svaté.“ (ĆSP) Pouze kněžím (nikoli levitům) je povoleno podílet se na obětovaných věcech. Musí se JÍST uvnitř na nejsvětějším místě svatyně/chrámu a nelze je vzít domů pro zbytek jejich rodiny. 18:11 „Také toto ti připadne: Obětní příspěvek, který synové Izraele darují při všech obětech, které mi nabízejí zvedáním. To jsem dal věčným ustanovením (předpisem) tobě a tvým synům a dcerám. Smí to jíst každý, kdo je ve tvém domě čistý. (B21) 18:12-13 „Všechen nejlepší olej a všechno nejlepší víno i obilí, jejich prvotiny, které odevzdávají HOSPODINU, jsem dal tobě. Prvotiny všeho, co ve své zemi vypěstují a co přinesou Hospodinu, připadnou tobě. Smí to jíst každý, kdo je ve tvém domě čistý.“ 18:14 „Všecko oddané (zasvěcené) Bohu v Izraeli tvé bude.“ (KR) 18:15-19 „Všechno, co otvírá lůno ze všeho tvorstva a co se přináší HOSPODINU (PÁNU), ať z lidí či ze zvířat, bude patřit tobě. Avšak prvorozené z lidí jistě vykoupíš a také prvorozené z nečistých zvířat vykoupíš. Jistě ho vykoupíš od věku jednoho měsíce podle svého výměru pěti šekely stříbra podle šekelu svatyně; ten je dvacet gér. Avšak prvorozeného býka, prvorozenou ovci či prvorozeného kozla nevykoupíš; jsou svatí. Jejich krví pokropíš oltář a jejich tuk obětuješ jako ohnivou oběť, jako příjemnou vůni HOSPODINU (PÁNU). Jejich maso bude patřit tobě -- jak hrudí z mávané oběti, tak i pravá kýta bude patřit tobě. Všechny dary pozdvihování ze svatých darů, které synové Izraele přinášejí HOSPODINU, jsem dal tobě a tvým synům i tvým dcerám s tebou jako věčný příděl. Je to věčná smlouva soli před HOSPODINEM pro tebe a pro tvé potomstvo s tebou.“ Potrava a příjmy kněží z těchto textů: Uvedené části obětovaných zvířat a potravin (verš 11). Prvotiny - olej, víno a obilí (verše 12-13). Všechny oběti ze slibu a zasvěcené (verš 14). Prvorozená zvířata (verš 15). Peníze za vykoupení prvorozených lidí a nečisté zvěře (verše 15-17). Zvířecí kůže obětovaných zvířat (verš 18). Pouze desetina desátku (verše 25, 26) 18:20 „HOSPODIN řekl Áronovi: V jejich zemi neobdržíš dědictví ani ti nebude patřit podíl uprostřed nich. Já jsem tvůj podíl a tvé dědictví uprostřed synů Izraele.“

32

OMEZENÍ: Výměnou za jejich službu Bohu nebylo kněžím dovoleno vlastnit a dědit půdu v Izraeli. Podle Jozue 21:9-19 měli žít ve třinácti kněžských městech, která byla kolem Jeruzaléma. Ale i když tam bydleli, pozemky zůstaly ve vlastnictví ostatních kmenů. 18:21-24 „Hle, synům Léviho jsem dal do dědictví celý desátek v Izraeli jako náhradu za jejich službu, kterou vykonávají, službu při stanu setkávání. Synové Izraele se již nepřiblíží ke stanu setkávání, aby nenesli trest za hřích a nezemřeli. Lévijci budou vykonávat službu při stanu setkávání, oni ponesou jejich vinu. To je věčné ustanovení (nařízení) po všechny vaše generace. Proto neobdrží dědictví uprostřed synů Izraele. Protože desátek synů Izraele, který budou přinášet HOSPODINU (PÁNU) jako dar pozdvihování, jsem dal Lévijcům do dědictví, proto jsem o nich řekl: Uprostřed synů Izraele neobdrží dědictví.“ Příjmy levitů, kteří pomáhali kněžím: Celý desátek (z toho dali jednu desetinu kněžím) (v. 21) Prodej obětních zvířat na chrámovém tržišti (později) Zisk ze směny peněz v chrámu (později) OMEZENÍ: Ačkoli přijali celý první desátek, levitové nesloužili Izraeli jako kněží, ani v Izraeli nemohli zdědit nebo vlastnit půdu (verš 24). 18:25-28 „HOSPODIN (PÁN) promluvil k Mojžíšovi: Promluv k Lévijcům a řekni jim: Když přijmete od synů Izraele desátek, který jsem vám od nich dal jako váš dědičný podíl, přineste z něj Hospodinův dar pozdvihování, desátek z desátku. Váš dar pozdvihování vám bude počítán jako obilí z humna a jako plný výnos z lisu. Tak přineste i vy Hospodinův dar pozdvihování ze všech svých desátků, které přijmete od synů Izraele, a dejte z toho Hospodinův dar pozdvihování knězi Áronovi.“ Překvapivé a šokující pro mnohé je, že ti nejdůležitější kazatelé neboli služebníci Starého zákona NEOBDRŽELI desátky. Oni dostali jen jednu desetinu z desátku od svých levitských pomocníků. Chrámový šekel a dobrovolné oběti byly určeny na náklady, na výstavbu a údržbu chrámu a nákup zvířat pro obětování lidu. [Pokud mnoho (někdy i tisíce) obětovaných zvířat bylo koupeno od levitů a později od farizeů, pak skutečně bylo potřeba hodně peněz.] 18:29-32 „Ze všech svých darů přineste celý Hospodinův dar pozdvihování, ze všeho to nejlepší, to, co je z toho svaté. Dále jim řekni: Když budete přinášet to nejlepší z něj, bude se to Lévijcům počítat jako výnos humna a jako výnos lisu. Můžete to jíst na jakémkoliv místě, vy i váš dům, protože je to vaše mzda jako náhrada za vaši službu při stanu setkávání. Neponesete za to hřích, když z toho přinesete to nejlepší. Tak neznesvětíte svaté dary synů Izraele a nezemřete.“ Levité měli zacházet s desátky, které získali, jako by byly jejich vlastní zemědělské a měli dát desetinu z těchto desátků kněžím. Kněží desátky nedávali. Kněží museli sníst jídlo, které obdrželi, ve svatém místě v chrámu, ale levité mohli jíst ze všech svých desátků, kdekoli chtěli. 33

Existuje mýtus, že desátky byly vždy tím NEJLEPŠÍM. To ale není biblická pravda! Vlastně, jídlo jako desátek pro levity bylo každé DESÁTÉ (z pytlů obilí, košů ovoce atd.) a ne nutně to nejlepší; také zvířecí desátky levitům bylo každé DESÁTÉ zvíře, ne to nejlepší (Lev 27:3233). Avšak když levitové dávali desetinu z desátku kněžím, pouze tato část měla být ta NEJLEPŠÍ.

Shrnutí: Desátek byl nařízení (zákon) v samém srdci židovského Zákona a Numeri 18 je přesné znění tohoto usnesení. Za prvé: Platit desátky bylo přikázáno pouze izraelskému národu. Téměř každý verš v kapitole odkazuje na vnitrostátní Izrael podle zvláštních smluvních podmínek. Tato vyhláška nebyla nikdy rozšířena mimo Starou smlouvu národa izraelského, tedy ani do církve. Za druhé: Pouze Aronovi kněží z levitů mohli "přijít blízko" nebo "přiblížit se", aby obětovali u oltáře, vstoupili do svatyně a dotkli se nádob a nábytku uvnitř svatyně (verše 1, 2b, 4, 7). Přímé uctívání Boha bylo provedeno pouze „v zastoupení", přes kněze. Nebylo kněžství věřících; kněží jako hlavy rodin byli odstraněni příchodem Staré smlouvy; a dokonce i většina levitů nemohla přímo uctívat Boha. Důvod pro zdůraznění těchto pasáží bude jasný během následujících kapitol této knihy, které se týkají toho, jak kněžství věřících ovlivňuje desátek. Viz také velmi důležitou diskusi k verši Židům 7:19. Za třetí: Levité, kteří obdrželi celý první desátek, vykonávali pouze úkoly pro kněze. I oni musejí zemřít, pokud se "přiblíží" k Bohu (verše 2a, 3, 4, 6). Viz bod 6. Za čtvrté: Ani kněží ani levité nemohli vlastnit nebo dědit majetek (verše 20, 23, 24, 26). Desátky nahrazovaly veškerá práva vlastnictví na dědictví. Tato klíčová část Starého zákona o desátku je diskutována v samostatné kapitole v této knize. Za páté: I když neobdrželi celý desátek, dostali kněží oběti z pozdvihování, prvotiny ze země, prvorozené z čistých zvířat, oběti ze slibů a peníze od prvorozených vykoupených mužů a nečistých zvířat (verše 8-19; Neh 10:35-37b). Jakékoli rozšíření desátků a obětí by mělo zahrnovat i tyto. Za šesté: Pouze levité obdrželi desátek, nikoliv kněží (verše 21-24). Desátek jim byl zaplacen pro jejich službu, povinnost vůči „pomazaným“ kněžím. Levité NEVYKONÁVALI samotný uctívací rituál. Tento aspekt je také dnes zapomenutý ve snaze zavést desátek pro křesťany. Za sedmé: V Numeri 18 kněží, potomci Árona, ti, kteří vlastně vykonávali obětní rituál, nedostávali desátky! Oni dostali jen jednu desetinu (1/10) z jedné desetiny (1/10), která byla dána levitům za všechnu ostatní formu služeb (verše 25-32; Neh 10:38). A proto kněží dostali jen jedno procento (1%), nebo také "desátek z desátku"(verš 26). Tento aspekt je také naprosto ignorován bez platných biblických principů. Za osmé: Desátky se skládaly pouze z potravin (verš 31). Viz celou diskusi v první kapitole k definici slova "desátek". Je to další neoprávněná změna Slova Božího, aby se Zákon Staré smlouvy převedl na něco, čím ho Bůh vůbec neměl v úmyslu učinit.

34

Za deváté: Vzhledem k tomu, že část podílu kněze byla vždy přinesena zpočátku do SKLADIŠTĚ (obilnice), Bůh jim dovolil, aby JEDLI „na jakémkoliv místě, vy i váš dům“ (18:31). To souhlasí s Nehemiášem 10:37b, který Izraeli nařídil, aby desátky snesli do levitských měst a nikoliv do skladiště chrámu v Jeruzalémě. Proto Malachiáš 3:10 se vztahuje pouze na tuto "desetinu z desátku“, což byla část přinesená z levitských měst do skladiště (obilnice). Za desáté: Tyto pokyny jsou jednoznačně v kontextu starozákonních "zákonů" nebo také vyhlášek. Desátek nebyl ani mezi morálními "přikázáními", ani mezi civilními "rozsudky" zákona. Termín vyhláška/zákon, je použit čtyřikrát už jen v samotné této kapitole (verše 8, 11, 19, 23). To je také kontext Malachiáše 3:7 a 4:4, který je často ignorován. Za jedenácté: Tato základní kapitola musí být důkladně studována všemi vážnými studenty Bible se zájmem o předmět desátku. Za dvanácté: Po prostudování Numeri 18 je velmi obtížné pochopit, proč Eklund řekl: "Přes všechno to, co Ježíš vykonal v náš prospěch, nezrušil Boží nárok na desátek. Praxe Staré smlouvy ohledně desátku není součástí právního systému."(Eklund, 67.) Ve skutečnosti desátek byl "srdcem" slavnostního bohoslužbního systému! Desátek nahradil dřívější systém rodinného kněžství a byl základem při vytváření opatření pro samotnou existenci levitského kněžství, aby náboženské, ceremoniální a kultovní ustanovení zákona bylo přikázáno. (Num 3:6-13; 18:1,2).

Kapitola 5 Leviticus 27:30-34, „Je to svaté Pánu“ 27:30 „Celý DESÁTEK ZEMĚ, ať ze semena země či z ovoce stromů, patří Hospodinu. Je to svatá věc pro HOSPODINA. 27:31 Pokud by někdo chtěl vykoupit něco ze svého desátku, přidá k tomu pětinu. 27:32 Celý DESÁTEK ZE SKOTU a bravu, všechno, co prochází pod pastýřskou holí, každý desátý bude svatou věcí pro HOSPODINA. 27:33 NEBUDE se zkoumat, jestli je dobrý či špatný, ANI ho nezamění. Pokud by jej přece zaměnil, bude svatý ten první i vyměněný. Nemůže být vykoupeno. 27:34 Toto jsou příkazy, které dal HOSPODIN Mojžíšovi pro syny Izraele na hoře Sínaj.“ Klíčové fráze "svaté Hospodinu", se objevují ve verších 30 a 32. Ti, kteří věří, že novozákonní křesťané by měli i nadále následovat svoji vlastní (značně upravenou) definici desátku, používají tento výraz jako svůj nejsilnější argument pro jejich „věčnou přirozenost“.

35

Například Eklund píše: "Nejzákladnější důvod pro desátek je skutečnost, že Písmo jasně učí, že desátek je Páně. [Cituje Leviticus 27:30 a 32] Bůh vlastní všechno na nebi i na zemi (viz Žalm 24:1). Proto desátek patří zřetelně Jemu. Bůh dovolí muži užívat devět desetin, ale desátek je posvátný a nesmí být opomenut. Desátek je "svatý Hospodinu", je ustanoven, aby byl použit pouze Bohem.“ (Ibid., 67.) The Encyclopedia of Southern Baptists (Encyklopedie Jižních baptistů), sv.II, desátek je pro Eklunda základní. Poté, co prohlásil, že desátek je "základní v celé řadě tradic", ignoruje pak všechny ostatní pohanské zákony a zvyklosti těchto jiných tradic a říká: "Rané dodržování desátku před Zákonem (např. Gen 14), je důkazem toho, že dávání desátků je součástí základního morálního charakteru lidí, kteří skutečně uctívají Boha." Základním principem ale není „věčný morální zákon", jak je řečeno Williamem Kaiserem. "Zákon se nezakládá na povaze Boha, ale na jeho konkrétních výrocích při speciálních příležitostech a nazývá se ceremoniální zákon .... přikázání o sobotě je jediné v Desateru přikázání, kde se mísí morální a ceremoniální (obřadní) aspekty. Je morální tím, že říká, že Bůh je vlastníkem všech dob a má proto nárok na část našeho času v uctívání Boha. Ale je také ceremoniální, ve kterém se vysvětluje sedmý den v té době. "(Kaiser, 187-188.) Stejně jako sobota, je dávání morální aspekt, protože Bůh je vlastníkem veškerého stvoření a je zde také opravdu ceremoniální aspekt v tom, že se v zákoně uvádí výslovně přesných deset, dvacet, nebo dvacet tři procenta. Třetí přístup římskokatolického teologa Tomáše Akvinského (i když odmítnut protestanty) je jen variací prohlášení Kaisera. Oba, Kaiser i Tomáš Akvinský došli k závěru, že "deset procent" z desátku podle nařízení nebyl morální zákon a není součástí věčných principů Boha. Akvinský tvrdí, že desátek byl jen částečně morální, protože přirozený rozum řekne člověku dát a byl také částečně justiční, protože božská instituce církve měla pravomoc vyhlásit přesné procento." (Summa Theologica, sv. 3, Druhá část druhé části) Kontext veršů 30-34 Autor této knihy nesouhlasí s prohlášením Eklunda z mnoha biblických důvodů. Fráze "To je Pánovo" a "To je svaté Hospodinu" nemůže být chápána v tom smyslu, že "To je věčný mravní princip, který již existoval před formálním zákonem". Proč? Protože tyto věty jsou velmi časté v knize Leviticus a platí pro mnoho dalších obřadů, u kterých téměř všechny církve správně předpokládají, že skončily na Golgotě, když Ježíš řekl: "JE DOKONÁNO". V souvislosti s verši 30-32 desátek je "svatý Hospodinu", protože (1) pochází ze svaté zaslíbené země izraelské, (2) je dán posvěceným levitům výměnou za jejich pozemky a dědictví, a (3) levitští kněží nahradili kněžství věřících kultovního kněžství v rámci dočasného obřadu pod Starou smlouvou. V důsledku toho ti, kdo přijímali desátek, neměli být vlastníci půdy. Proto žádný z těchto důvodů se pro prohlášení desátku za svatou věc dnešním křesťanským církvím, které vyučují desátek, nezamlouvá! Wycliffe Bible Commentary (publikováno Jižními baptisty) umisťuje desátek do stejné kategorie jako nařízení pro zvířata, když říká: "Desátky patřily Pánu a podléhaly stejným pravidlům ohledně vykoupení, jako čistá zvířata, která byla pro tento účel vyhrazena (verše 910). " (Wycliffe Comm., s.v. “Lev. 27.”) Desátkoví zastánci velmi často odkazují na Žalm 24:1 ve prospěch desátku, jako by

36

byl přímo k němu připojen. "Hospodinu patří země a vše, co je na ní, celý svět a všichni jeho obyvatelé." David ale nespojuje desátek s Žalmem 24:1. Ve skutečnosti slovo "desátek"se nikde neobjevuje v jakékoli písemnosti krále Davida! I když je pravda, že Bůh je Stvořitel, který udělal a vlastní všechno, je také pravda, že desátky z Leviticus 27 se nesměly přijímat od novověrců, od neizraelitů, z nečistých zvířat, z neposvěcené země v Izraeli, ani od poskvrněných oblastí mimo Izrael. Desátek byl pouze věcí Staré smlouvy! Jednoduše neexistuje zde nějaký univerzální věčný princip, který by byl zaveden, nebo že by se něco takového dalo odvodit z kontextu Písma samotného. Každé seriózní tvrzení, že desátek je třeba dodržovat, protože je součástí věčného Božího zákona, který odráží jeho věčnou povahu, určitě musí být nejprve prokázán a to jinak než onou metodou, než „korekturou (úpravou) textu“ nebo jednoduchým argumentem způsobu "protože JÁ to říkám". Upřímní zastánci „desátků v Nové smlouvě“ by měli vstoupit do rozšířené diskuse a obhájit své postavení se zdravou úvahou. Nicméně, zřídka jsou nějaké pokusy o podporu jejich tvrzení bez použití metody „korektury textu Písma svatého“. Vezměme v úvahu následující: Za prvé: Při použití správné zásady výkladu k vysvětlení této pasáže, doslovný text sám o sobě omezuje obsah desátku na "celý desátek země" (verš 30) a "desátek ze skotu" (verš 32). To je podrobně popsáno v první kapitole podle definice a omezení desátku. Židovský zákon o desátku nikdy nešel za produkty země Izraele, aby zahrnoval výrobky nebo zisk z některých mnoha dalších zaměstnání v Izraeli. Desátky byly vždy jen potraviny, a nikdy peníze. Za druhé: Většina tzv. platičů desátku dnes platí pouze ze svého hrubého příjmu. Zaměňují tak doslovnou biblickou definici za vlastní definici vymyšlenou člověkem. Webster’s Dictionary (W. Biblický slovník) tak převažuje nad Biblí. Za třetí: Současní zastánci desátků zdůrazňují to NEJLEPŠÍ, zatímco verše 32 a 33 konkrétně tohle zakazují ohledně stáda. Bůh požadoval každé desáté zvíře, ať už je to nejlepší, nebo není nejlepší, aby bylo dáno levitům pro celý desátek. Avšak Bůh dal příkaz, aby levité dali to nejlepší ze svého "desátku z desátku“ kněžím (Nu 18:29-30). Za čtvrté: Ve verši 34 kontext omezuje desátek pouze pro národ Izrael pod židovským Zákonem. Je pozoruhodné, že i když existuje mnoho textů jako Žalm 24:1, který prohlašuje Boží vlastnictví po celé zemi, ani Bůh, ani Izraelci nikdy nepoužili toto světové vlastnictví principu jako povolení získat svaté desátky z pohanských zemí nebo od neizraelitů. Za páté: Desátky původně mohly přijít z jakékoli části země Izrael, používané Izraelci. Avšak Alfred Edersheim uvádí, že tento požadavek byl později spíše omezen, než rozšířen. [Dnešní kazatelé tuto definici rozšířili; Židé naopak její význam omezili.] Po návratu z vyhnanství byla země rozdělena do tří různých zón svatosti. Druhý a třetí desátek nesměl přijít do chrámu od země za Jordánem. Zatímco izraelská půda, která byla zabrána králem Davidem [správné], části Egypta [nebiblické], a část Babylonu [nebiblické] by mohla být použita pro menší desátky místním levitům, většina ostatních zemí byla považována za znesvěcené a neschopné produkovat přijatelné svaté desátky pro svatý chrám v Jeruzalémě. (Alfred Edersheim, Sketches of Jewish Social Life, Updated Edition (Peabody:Hendrickson Publishers, 1994), 3-19.)

37

Kontext předcházejících veršů 28 a 29 Leviticus 27:28 „Všeliká pak věc posvěcená, kterouž by někdo slibem posvětil HOSPODINU ze všech věcí, kteréž má, buď z lidí aneb z hovad, aneb z pole dědictví svého, nebude prodávána, ani vyplacována; nebo všecko, což takovým slibem posvěceno jest, věc nejsvětější bude HOSPODINU.“ (KR) 27:29 „Nikdo z lidí zasvěcených zkáze, nebude moci být vykoupen; jistě bude usmrcen.“ Jde o to: Z těchto veršů je zřejmé, že fráze "to je nejsvětější Hospodinu" neznamená "je to věčný morální princip". "Každá oddaná věc je NEJSVĚTĚJŠÍ PÁNU (verš 28), povyšuje tuto svatost na ještě vyšší úroveň než desátek, který je jen svatý Hospodinu! Lidé, jako Achan, kteří byli na základě zákazu oficiálně usmrceni za svoje hříchy, jsou tzv "nejsvětější Hospodinu". (Wycliffe Comm., s.v. “Lev. 27:28.”) "Nejsvětější HOSPODINU“znamenalo, že odsouzený zločinec již nemohl být vykoupen a byl absolutně nenávratně darován Bohu. (Adam Clarke, Adam Clarke’s Commentary, CD-ROM (Seattle: Biblesoft, 1996), s.v.“Lev. 27:30-34.”) Albert Barnes říká, že někteří dokonce přeložili tuto posvěcenou "nejsvětější" věc jako "prokletí". (Barnes, s.v. “Lev. 27:28-29.”) (Pozn. překl. Není třeba chodit daleko, u nás v České republice se této „chyby“ dopustil Ekumenický překlad; verš 28 překládá „Jenom nic klatého…“ místo „posvěceného“.) Člověk se dokonce mohl dostat pod takový slib tím, že slíbil, že dokončí předsevzetí; nicméně, tohle mohlo pouze znamenat celoživotní zasvěcení se určité věci. (Jamieson, s.v. “Lev. 27:28-29.”) I když Izrael neobětoval lidi, jeho vláda měla zavedený trest smrti. (Viz Jozue 6:17; 7:13-26, Deut 25:19; 1 Sam 15,3). Opět jde o to, že pokud desátek, který je pouze nazýván jako "svatý Pánu“, odráží věčný morální princip, tak jak tedy vysvětlíte ono "nejsvětější Pánu" z předchozích veršů? Samozřejmě, že to je extrémně vzácné (ne-li neexistující), vysvětlit v kázání o „svatosti desátku“, co znamená "nejsvětější" z předchozích veršů, jako kontext oné kapitoly. Metoda „korektury textu Písma svatého“ je zde pro ně nezbytná, jen aby mohli ignorovat tento kontext. Kontext kapitoly 27 Kromě desátku tato kapitola obsahuje i další věci, které jsou "svaté Pánu". Leviticus 27:2 nazývá všechny oddané [slibem] jako „svaté Pánu"; 27:14 popisuje zasvěcené domy jako „svaté Pánu“; 27:21 popisuje zasvěcená pole jako "svaté Hospodinu“, jako pole Jemu propadlé; stane se majetkem kněze. (B21) "Tyto věci byly „svaté", protože, stejně jako desátek, patřily levitskému knězi (z domu Áronova) pod židovským Zákonem! Nebyly svaté kvůli nějaké vlastní zděděné věčné kvalitě. Všechny verše kapitoly 27 jsou "nařízení" nebo "zákon" o "zasvěcení" [slíbu] věcí, jež odvozuje svůj základ z příkazu samotného, což je Numeri 18. Když levitské kněžství nahradilo předchozí kněžství věřících a přijímalo desátky výměnou za dědictví pozemku, všechny věnované věci, včetně desátku, patřily jim a byly tedy "svaté Hospodinu". Židovská encyklopedie, Encyklopedie Judaica, dokonce tvrdí, že tento druh desátku byl dobrovolný. A zatímco desátek v Leviticus 27:32-33 se vyskytuje v kapitole zabývající se

38

posvátnými dobrovolnými dary různého druhu, prvorozené ve verších 26-27 je výjimka v zákoně. (Cecil Roth, ed., Encyclopedia Judaica (New York: MacMillan, 1972), s.v. “tithe.”) Kontext knihy Leviticus: "Buďte svatí, neboť Já jsem svatý" Kniha Leviticus je jednoznačně nejvíce slavnostní, náboženská a kultovní kniha židovského Zákona. Slovem kultovní mám na mysli "konkrétně a výhradně zabývající se národem Izraelským pod Starou smlouvou." Slova "svatost" a "nejsvětější" jsou zde hlavním tématem každé kapitoly. Pokud jde o nečisté jídlo a obřady, Bůh řekl: "Vždyť já jsem Hospodin, váš Bůh! Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý, a neposkvrňujte se žádnou havětí plazící se po zemi."(11:44). "Buďte svatí, neboť já HOSPODIN, váš Bůh, jsem svatý!"(19,2). Pokud jde o všechny jeho vyhlášky nebo přikázání, Bůh řekl: "Proto se posvěťte a buďte svatí vždyť já jsem Hospodin, váš Bůh! Zachovávejte má pravidla a plňte je. Já jsem Hospodin, váš Posvětitel."(20:7-8). Proto základem každé vyhlášky židovského Zákona, včetně desátku, je zásada, že "Bůh je svatý". Protože Bůh je svatý, věci, které On popisuje jako svaté podle zákona, jsou svaté v kontextu toho zákona. Tedy je zde jasné, že to neznamená, že vše, co je pod zákonem, je "věčný morální princip", který je třeba dodržovat i po skončení Starého zákona (Žd 8:6). Opět platí, že fráze "To je Páně" a "Svaté Hospodinu" jsou běžné termíny v knize Leviticus. "Svaté" věci Bohu v Leviticus zahrnuje i všechny jejich církevní svátky a posvátné dny (11 krát v kapitole 23), svatyni (4:6), korunu nejvyššího kněze (8:9), Boha a jeho lid (11:4, 19,2), lněné oděvy nejvyššího kněze (16:4), mírovou oběť (19:8), ovoce nového stromu čtvrtého roku (19:24), Boží jméno (20:3), kněží (21:6) a konečně desátek (27:30,32). Jako "nejsvětější“ věci Bohu jsou v Leviticus označeny: mouka z vnitřní části zrna kněžím a oběť za hřích (Lev 2:3, 6:17), oběť za odškodnění (7:1), vnitřní místnost svatyně (16:2) a osoby čekající na trest smrti (27:28-29) – věci, které jsou ještě více svaté než desátky! Konečně, nejčastější rozdělení zákona (pro studijní účely) je na přikázání, soudy a obřady. Kniha Leviticus je téměř celá sbírkou "nařízení" nebo "zákonů" pro náboženský život Izraele. Leviticus dává pokyny pro kněze týkající se obětování, zasvěcení, smíření, náboženských slavností, zákonů o jídle, zákonů vykoupení, zasvěcených věcí, a konečně desátku. Mýlí se ten, kdo si vybírá pouze desátek, přičemž odmítá téměř všechna ostatní přikázání jako pouhou Starou smlouvu! Takový prostě používá špatné principy výkladu! Opět platí, že Numeri 18 (zejména verše 20 a 21), a ne Leviticus 27 ani Malachiáš 3, je základní kapitolou, která se zabývá pádnými důvody desátku. Biblický desátek NEBYL věčný morální princip dosahující na věčnost s Bohem. Pravý biblický desátek začal jako příkaz k národu izraelskému v Numeri 18! "Princip", kterému nás učí, je náboženská vyhláška židovského Zákona. Opět platí, že desátek byl výměnou za dědictví pozemku a byl zaplacením služby levitům-zaměstnancům a Áronovým kněžím. Desátek byl "nařízením" Starého zákona, které přikazovalo Izraeli vrátit Bohu část toho, co si zabrali ze zvláštní zaslíbené země Kananejské. I když, v jistém smyslu, Bůh vlastní celou zem, požadoval desátky jenom z velmi zvláštní země Kananejské, kterou konkrétně vybral a konkrétně ji požehnal. Nejenže byl desátek důležitou "součástí" Starého zákona, byl základní částí, která působila, aby všechny ostatní věci fungovaly. Je zřejmé, že nařízení desátku ustanovilo a financovalo 39

levitské kněžství (Žid 7:9-11). Toto na oplátku umožňovalo, aby fungovaly každodenní náboženské rituály národa. Proto je nemožné oddělit desátek od jeho kontextu v knize Leviticus.

Kapitola 6 Desátky nahrazovaly dědictví půdy Numeri 18:20-21 „HOSPODIN řekl Áronovi: V jejich zemi neobdržíš dědictví ani ti nebude patřit podíl uprostřed nich. Já jsem tvůj podíl a tvé dědictví uprostřed synů Izraele. Hle, synům Léviho jsem dal do dědictví celý desátek v Izraeli jako náhradu za jejich službu, kterou vykonávají, službu při stanu setkávání.“ …………. Numeri 35:1-3 „HOSPODIN promluvil k Mojžíšovi v moábských stepích u Jordánu naproti Jerichu: Přikaž synům Izraele, aby dali Lévijcům ze svého dědičného vlastnictví města k bydlení. A také dejte Lévijcům pastviny okolo měst. Města budou pro ně k bydlení a jejich pastviny budou pro jejich dobytek, jejich stáda a pro všechna jejich zvířata.“ ……….. Jozue 21:2-3 „A promluvili k nim (k Eleazarovi a Jozuovi) v Šílu v kenaanské zemi: HOSPODIN přikázal prostřednictvím Mojžíše, aby nám byla dána města k bydlení a jejich pastviny pro náš dobytek. Synové Izraele tedy dali Lévijcům ze svého dědictví podle HOSPODINOVA příkazu tato města a jejich pastviny.“ Desátek byl dán levitům a desátek z tohoto desátku kněžím, jako jejich dědictví místo pozemku, protože sloužili Bohu! TEČKA! Boží plán byl, aby nevlastnili žádnou půdu, protože On bude jejich dědictvím prostřednictvím vlastnictví desátku. To se určitě změnilo v naší moderní společnosti, kdy pracovníci evangelia obvykle vlastní a dědí majetek, často mají velké bohatství získané z církví, kterým slouží, a přesto požadují ještě celý desátek pro sebe. Vzhledem k mnoha opakováním v Písmu, musíme předpokládat, že Bůh věděl, že někteří nakonec zapomenou na tento fakt o desátku ve Staré smlouvě. Je stejně tak důležité zopakovat tuto skutečnost v rámci této knihy, ze stejného důvodu. Zatímco ti, kdo podporují desátek, často citují Genesis 14:18-20, Leviticus 27:30-34 a Malachiáše 3:8-10, jiní, kteří odmítají desátek jako součást Nové smlouvy, citují Numeri 18:20-26, Deuteronomium 12:11-12, 14:27-29, Ef 2:13-17, Koloským 2:14 a Židům 7:5,12,18 a 8:6. Ale klíčový text "vedoucího" dokumentu je v Numeri 18:20-26. "Dědictví" a "země" jsou dva z nejdůležitějších pojmů Staré smlouvy. Zatímco západní náboženské myšlení mluví o spasení, pokud jde o milost a víru, hebrejská mysl je v tomto smyslu zaměřena na dědictví a půdu. To jsou také hlavní myšlenky v učení o desátku, protože

40

Bůh označil Izrael, jeho území a jeho lid, jako svoje jedinečné unikátní dědictví. "Vždyť jsi je oddělil pro sebe za dědictví ze všech národů země, jak jsi řekl prostřednictvím svého otroka Mojžíše, když jsi vyvedl naše otce z Egypta, Panovníku Hospodine.“ (1 Král 8:53). Výměnou za jejich službu Bohu, bylo levitům a kněžím odepřeno dědictví pozemku v Izraeli. Tato pravda byla šestkrát zopakována v sedmi verších v Numeri 18:20-26! "Ne dědictví!" pravidlo pro ty, kteří dostávali desátky, je zopakováno v Deuteronomium 12:12, 14:27, 29; 18:1-2; Jozue 13:14, 33; 14:3;18:7 a Ezechiel 44:28. Na chvilku si sedněte a přečtěte všechny výše uvedené verše! Je zřejmé, že Bůh chtěl, aby bylo zcela jasné, proč levité a kněží dostávali desátek z Izraele. Kdykoliv byl zmíněn důvod pro jejich přijetí desátku, Bůh také uvedl, že jim nebylo přiděleno žádné dědictví nebo vlastnictví půdy. Levité a Áronovo kněžstvo vždy patřili mezi chudé v zemi. Neměli se stát bohatými, ale měli žít den ze dne v očekávání, že Izrael přinese desátek, který je udrží při životě a který oni budou dávat dál pro chudé v zemi. Když Pavel říká v prvním listu Korintským 9:14, aby "ti, kteří evangelium zvěstují, z evangelia žili", měl tím jasně na mysli zásady evangelia milosti a víry. Na rozdíl od mnohých bohatých náboženských vůdců dnes - po téměř 300 let do doby níkajského (též nicejského) koncilu v roce 325 - drtivá většina církevních biskupů, presbyterů a jáhnů žila asketické životy sebezapření a chudoby, aby lépe sloužila chudým v církvi. Plně rozuměli tomu, co Pavel myslel. Deuteronomium 14:29 „ Ať přijde Lévijec, protože s tebou nemá podíl a dědictví, i příchozí, sirotek a vdova, kteří jsou ve tvých branách, a nechť jedí a nasytí se, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal v každém díle tvých rukou, které konáš.“ Bůh tím vlastně říkal levitskému knězi, že "ti, kteří kážou Zákon, by měli ze zákona také žít.“ To znamená, že budou žít jako chudí v zemi, kteří denně závisejí na Bohu. To znamená, že budou odmítat bohatství tak dlouho, dokud tam budou chudí, kterým měli pomoci [přerozdělením desátků a obětí, které dostali]. Několik protestantských denominací začalo následovat římské katolíky a poskytovat zdarma fary a domy určené pro důchod svých pastorů. To může být částečná snaha aplikovat tuto zásadu, ale není jasné, zda je těmito denominacemi zakázáno vlastnictví majetku a bohatství. Zejména v církvích, které silně obhajují desátek, ale nechtějí kázat skutečnosti z tohoto textu o odmítnutí „dědictví“, vyvstává pokrytecký problém. Velmi často ti stejní pastoři, kteří trvají na kázání přesného desátku, osobně mají velké bohatství, vlastní majetek a dědí půdu. Používají jen určitou ČÁST židovského Zákona, aby sobecky vyučovali desátky, ale pak ignorují větší část ohledně toho stejného nařízení. I když zákon káží, porušují ho tím, že ho káží jen částečně (Mal 2:9). Pokud jde o levitská a kněžská města (Numeri 35; Jozue 21): Ačkoli tato území byla obsazena kněžími a levity (oni museli někde žít), stále patřila rodu, ve kterém existovala. Proto pozemky nesměly být trvale ve vlastnictví, ani se nedědily. Za zmínku stojí skutečnost, že tato země byla konkrétně pro jejich "dobytek" a "zvířata", která přijali jako desátky. Zatímco nesloužili v chrámu (střídali se 24 hodin denně v průběhu celého týdne), mnozí byli evidentně na pastvinách a pásli svá zvířata. Viz také 2 Par 31:15-19 a Nehemiáš 10:37-38; 13:10. 41

Kapitola 7 Jak velký desátek? 10%, 20%, nebo 23 1/3%? Byl biblický desátek jen 10%, nebo to mohlo být 23 1/3%? Byl tam jeden desátek, dva desátky, nebo tři? Diskuse o těchto otázkách nebyla původně částí této knihy, až se ukázalo, že jen jedna jediná odpověď je přijatelná pro většinu těch, kteří učí desátek jako součást Nové smlouvy. Většina příležitostných čtenářů Starého zákona dospěje k závěru, že tam byly přinejmenším dva, a možná tři oddělené desátky, dvacet nebo dvacet tři a třetina procent (23 1/3%) za rok, a nikoli pouze jednou deset procent (10%). Po dva tisíce let teologové byli rozděleni ohledně toho, zda se jednalo o samostatné desátky nebo byly nějak sloučeny do jednoho nebo dvou desátků. Tuto pozici "více desátků" zastává Adam Clarke, Albert Barnes, Matthew Henry, Jamieson, Fausset a Brown, Bruce Metzger, Charles Ryrie, židovský Talmud a nejvíce židovští spisovatelé, jako Josephus Flavius (pozn. Josephus Flavius byl mimo jiné i svědkem zničení třetího chrámu). Charles Ryrie spojuje druhý a třetí desátek do jednoho. "Dva desátky byly nutné: roční desátek pro levity (Lev 27:30; Num 18:21) a druhý desátek přinášeli do Jeruzaléma na svátky, slavnosti Hospodinovy (Deut 14:22). Každý třetí rok však byl druhý desátek stále doma pro chudé (Dt 14,28)." (Ryrie, s.v. “Mal. 3:8.”) McClintock a Strongova encyklopedie, desátek, oddíl I, poslední paragraf, také činí závěr, že existovaly pouze dva desátky. Moje jediná námitka je, že pokud by to byla pravda, pak bychom museli dospět k závěru, že neexistovaly žádné svátky každý třetí rok, jelikož by se na ně nepřineslo žádné jídlo. Pro ty, kteří věří, stejně jako autor, že celý desátkový systém nahrazují v Nové smlouvě principy milosti dávání, není důvod být dogmatický ohledně toho, který postoj je zde v pořádku. Nicméně, ti kteří věří, že desátek se očekává i od křesťana Nové smlouvy, tvrdí, že desátek byl přinesen jenom „JEDEN“, deset procent a je to pro ně „JEDINÉ“ přijatelné vysvětlení. Tento postoj má pro ně velmi zjevné důvody! Jelikož je obtížné požadovat od průměrných členů církve deset procent, bylo by mnohem obtížnější požádat je o dvacet, nebo dokonce o dvacet tři a jednu třetinu procenta! Proto ti, kteří hájí „přesný desátek“, se často staví do nekompromisního postoje, a učí, že Stará smlouva vyučuje pouze jeden desátek, deset procent. Všimněte si tónu poznámky Eklunda. "Pojem tří samostatných desátků byl v různých komentářích po dlouhou dobu. Přesto musíme zůstat věrni Písmu a ne tradici biblických tlumočníků. Někteří využili myšlenku tří různých desátků jako prostředek, který činí z tradičního desátku velmi zastaralou doktrínu, která podle nich neplatí pro věřící pod Novou smlouvou. To se provádí tak, že se o desátku pro levity hovoří jako o vládní dani, o slavnostním desátku jako o staromódním

42

rituálu a o sociálním desátku jako o dávání chudým. A protože daň a sociální financování jsou vybírány vládou, předpokládá se, že desátek již není nutný."(Eklund, 66.) V odpovědi na tuto poznámku Eklunda: za prvé, je neprofesionální útočit na ty, kteří s ním nesouhlasí a vinit je z "tradice biblických tlumočníků" a obviňovat je, že nejsou "věrni Písmu". Takový nadřazený přístup jednoduše nepřesvědčí učence, aby udělali ústupek ze svého dobře prostudovaného učení. Za druhé, mnoho Eklundových vlastních denominačních seminárních učenců a učebnic zastává opačný postoj, právě ten, který on kritizuje. Když říká "my", chybuje, když si myslí, že jeho vlastní denominace s ním zcela souhlasí. Za třetí, jeho diskuse naznačuje postranní motiv, zatímco mluví o jednom desátku. První každoroční (levitský) desátek, Numeri 18: Jako dědictví pro levity Numeri 18:20-21 „Hospodin řekl Áronovi: V jejich zemi neobdržíš dědictví ani ti nebude patřit podíl uprostřed nich. Já jsem tvůj podíl a tvé dědictví uprostřed synů Izraele. Hle, synům Léviho jsem dal do dědictví celý desátek v Izraeli jako náhradu za jejich službu, kterou vykonávají…“ Tento desátek byl již podrobně diskutován v předchozích kapitolách. Na rozdíl od druhého a třetího desátku, byl náhradou za dědičné právo k pozemkům v Izraeli a zaopatřoval základní výživu pro levity a Áronovy kněze z kmene Lévi, jak již bylo popsáno v Numeri 18. Druhý každoroční (svátkový) desátek: Deut 12:1-19 a 14:22-26 Deuteronomium 12:6-7 „Tam (později to byl Jeruzalém) přinášejte své zápalné oběti a obětní hody, své desátky a dary pozdvihování svých rukou, své slíbené a dobrovolné oběti i prvorozené ze svého skotu a bravu. Tam jezte vy i vaše rodiny před HOSPODINEM, svým Bohem, a radujte se ze všeho zisku svých rukou, protože ti požehnal HOSPODIN, tvůj Bůh.“ („Radujte se“ je dále ve verších 12 a 18) Deuteronomium 14:23 „Na místě, které on vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno, jez před HOSPODINEM, svým Bohem, desátek ze svého obilí, z nového vína a oleje a z prvorozených svého skotu a bravu, aby ses naučil bát HOSPODINA, svého Boha, po všechny dny.“ („Raduj se“ je dále ve verši 26.) První desátek byl přinesen do levitských měst ["Levité totiž budou vybírat desátek ve všech našich venkovských městech.“ Neh 10:37, NAS], ale druhý každoroční desátek byl přinesen do Jeruzaléma na slavnosti, které byly doprovázeny množstvím shromážděných. Na rozdíl od prvního desátku, VŠICHNI JEDLI části tohoto desátku, spolu s levity i ostatní Izraelci se svými rodinnými příslušníky a služebníky. Také, na rozdíl od prvního desátku, to byl desátek, jehož nedílnou součástí byla RADOST a oslava v přítomnosti HOSPODINA. Tím se výrazně liší od prvního desátku. Třetí roční desátek (chudým): Deuteronomium 14:28-29 a 26:12-13 Deuteronomium 14:28-29 „Vždy po třetím roce přines celý desátek ze své úrody toho roku a zanech jej ve svých branách. Ať přijde Lévijec, protože s tebou nemá podíl a dědictví, i příchozí, sirotek a vdova, kteří jsou ve tvých branách, a nechť jedí a nasytí se, aby ti HOSPODIN, tvůj Bůh, požehnal v každém díle tvých rukou, které konáš.“ Deuteronomium 26:12-13 „Až v třetím roce, roce desátku, dokončíš odvádění celého desátku ze své úrody a dáš to lévitovi, příchozímu, sirotkovi a vdově, aby jedli ve tvých 43

branách a nasytili se, řekni před HOSPODINEM, svým Bohem: Vyklidil jsem z domu to, co bylo svaté, a dal jsem to lévitovi, příchozímu, sirotkovi a vdově, zcela podle tvého příkazu, který jsi mi dal. Nepřestoupil jsem tvé příkazy a nezapomněl na ně.“ Na rozdíl od prvního desátku, ten desátek třetího roku byl výslovně určen pro všechny chudé, potřebné, včetně neizraelců, tedy i cizinců! Účastnili se ho levité, vdovy, sirotci, i pohanští cizinci. Také, na rozdíl od druhého desátku, který šel do Jeruzaléma, třetí desátek zůstával ve městech,"v tvých branách", doma. To nemohl být stejný desátek, jako ten první nebo druhý. Důsledky dvou nebo tří desátků Tyto texty, Deuteronomium 12:6-7; 14:22-29, 26:12-13, představují skutečné dilema pro ty, kteří učí desátek v Nové smlouvě. Za prvé, pokud jsou tyto verše jen upraveným zněním součásti původní desátkové vyhlášky nalezené v Numeri 18, pak by Deuteronomium mělo mít přednost před knihami Leviticus a Numeri. To by znamenalo, že těm, kdo platí desátky, by mělo být povoleno účastnit se hostiny z těch desátků, které přinášejí do církve! [Jak by ale jedli peníze?] V opačném případě by bylo nedodržování tohoto zákona porušením biblického zjevení ohledně desátku. Za druhé, pokud církev přiznává, že druhý desátek byl „slavnostní“ desátek, pak musí také učit minimálně dvacet procent, které očekává od členů církve. Jedná se o naprosto ztracenou – opakuji, ztracenou situaci! Matthew Henry je jedním z těch, kteří si myslí, že pro novozákonního křesťana by měly platit dvacetiprocentní desátky. Vlastně dodává k tomu i královský desátek a činí z toho tři desátky ve výši nejméně třiceti (30) procent! "Myslíte si, že desetiny, dvojité desetiny (desátky), které Boží zákon určil na podporu církve, jsou příliš těžké a zdráháte se je platit; ale pokud máte krále, musíte vydat další desátek z vašich nemovitostí, který bude vybrán s větší přísností, pro podporu královské důstojnosti".(Henry, s.v. “1 Sam. 8:15.”) Přesto moderní zdanění v naší době je ve skutečnosti ještě mnohem více než třicet procent. V Ježíšově době by zdanění vypadalo takto: 10% ŘÍŠE: jídlo, válečná kořist jako daň pro Řím, 20% ovoce, Gen 14:20 10% + PROVINCIE: Daň králi Herodesovi, DPH: 1 Sam. 8:14-17 10%: NÁBOŽENSKÁ: potravinové desátky, Num 18:20-26 10%: SLAVNOSTI: desátek z jídla, Deut 12:6-7, 14:22-23 3 a 1/3%: desátek pro CHUDÉ (10% každý třetí rok): sociální péče, Deut 14:28 -29, 26:1213 PLUS: silniční daně, daně ze stavby mostů, chrámový šekel, dary ze svobodné vůle a mnoho dalších náboženských a královských daní CELKEM MINIMÁLNĚ 40% CELKOVÉHO ZDANĚNÍ Existují dobré důvody, proč nesouhlasit s Eklundem a přijmout pravdu o dvou nebo třech samostatných desátcích. Za prvé, je velmi obtížné interpretovat Písmo jinak. Levitové zaslouží podporu a pravděpodobně krmili chudé ze všech tří desátků, jelikož sekulární vládní sociální systém tehdy neexistoval. Copak naše vláda od nás na daních nebere alespoň deset procent na soudní příspěvky a aby ochránila své lidi? Pamatujte si, že tyto texty popisují teokratickou vládu (kde vládne Bůh). Za druhé, svátky byly také důležité jako národní shledání rodin, byly četné a dlouho trvaly a byly pro ně přiděleny vládní finanční prostředky. 44

Pokud by si občané Izraele spočítali všechny náklady na každou náboženskou a národní slavnost v průběhu celého roku, zjistili by, že je na ně vynakládáno dalších nejméně deset procent. Každý třetí rok byl desátek doplňkový, pro chudé. Dnes naše vláda, ne naše církve, od nás bere více než 3 a jednu třetinu procenta na zdravotnictví, obecní byty a další sociální programy (pozn. V USA roku 2011 35% z výplat, 21% v roce 2000 a 10%v roce 1960, podle inf. TrimTabs Investment) Musíme také pamatovat, že žádné desátky nesměly být vybírány každý sedmý rok, každý padesátý rok (Letnice) a také když bylo sucho a hladomor. Díky pozdější římské okupaci mohlo být od tohoto principu zcela upuštěno. Na závěr, dvacet tři a třetina procenta není přehnané, ve srovnání s množstvím zdanění požadovaném dnes, které poskytuje stejné druhy služeb jako za teokratické levitské vlády za Staré smlouvy. John MacArthur, extrémně populární americký pedagog, autor, evangelista a osobnost rádia souhlasí. "Takže když někdo řekne, že Židé dávali deset procent, není to pravda. Abychom si to ujasnili, Židé dávali dvacet tři procenta. To bylo na chudé lidi, vdovy a lidi, kteří neměli nic k jídlu. A tak byli financováni lidé, kteří řídili vládu, což byli levité; zaopatřovali národní svátky prostřednictvím svátkového desátku, pro blaho tohoto programu. To vše bylo financování pro národní věc. Všechny tyto tři desátky byly zdaněním a nebylo to tedy ono dobrovolné dávání ze svobodné vůle Bohu. Desátek byl vždy zdaněním, aby programy vlády mohly fungovat: kněžský program, národní náboženské programy a sociální programy.“ (Převzato z God’s Plan for Giving, (Boží plán pro dávání John MacArthur, Moody Press, 1985, strana 76. Použito se svolením.) International Standard Bible Encyclopedia říká: "Tam je zřejmý zdánlivý rozpor mezi zákony v Leviticus a Deuteronomium. Je to harmonizované v židovské tradici, a to nejen teoreticky, ale i v praxi, tím, že uvádí desátky ve třech různých desátcích, které jsou pojmenovány: první desátek, druhý desátek a desátek pro chudé, který je také nazýván třetí desátek; (Tob 1:7-8, Ant, IV, iv, 3, viii, 8, viii, 22). Podle tohoto vysvětlení byl první desátek dán levitům (z kterého sami museli dát desátky kněžím), ze zbývajících devíti desetin musel být oddělen druhý desátek a spotřebován v Jeruzalémě. Ti, kteří žili daleko od Jeruzaléma, si mohli vyměnit tento druhý desátek za peníze. Těmito penězi však mohlo být koupeno jen jídlo, pití nebo masti. (Ma `aser Sheni 2:1;. porovnej s Deut 14:26). Desátek ze skotu patřil k druhému desátku, a měl být používán ke svátku v Jeruzalémě (Zebhachim 5:8). Ve třetím roce měl být druhý desátek dán výhradně levitům a chudým. Ale podle Josepha Flavia (Ant, IV, viii, 22) "desátek chudých“ byl vlastně třetí desátek. Kněží a levité, pokud měli půdu, byli také povinni dát desátek chudým (Pe'ah 1:6). " (ISBE, s.v. “desátek.”) [Je pravda, že některé části této citace jsou matoucí.] Třetí desátek ukazuje na to, že od levity se očekávalo, že bude mezi chudými. Izraelovo zacházení s cizinci, sirotky a vdovami bylo nesmírně důležité. Poté, co byl tento desátek nejdříve uveden v Exodus 22:21 a desetkrát v Deuteronomium, je zmíněn v žalmech, Izaiáši, Jeremiáši, Ezechieli, Zachariáši, a velmi důležitý text o desátku je v Malachiáši 3:5 - celkem 21krát Bůh přikázal Izraelcům ve Starém zákoně, aby pečovali o potřebné; to nebyla nějaká možnost, ale příkaz! Opět platí, že třetí rok desátek zůstal ve městech, místo aby byl odveden do chrámu, do skladu v Jeruzalémě. Kromě levitů patřil i všem ostatním, kteří neměli dědictví. Bůh určil

45

zodpovědné náboženské představitele, aby pečovali o potřebné. Znovu zdůrazňuji, jednou z podmínek pro příjem desátku bylo, že příjemce nevlastnil pozemek v Izraeli. Dáváním části desátku chudým a potřebným, Izraelita demonstroval svůj ZÁVAZEK DODRŽOVAT CELÝ ZÁKON. Dnes neexistuje žádný platný biblický princip, který umožňuje církvi učit pouze jeden ze tří typů desátků na podporu své služby, a pak ignorovat národní svátkový desátek a desátky třetího roku pro chudé a potřebné. (Pozn. překl. Gal 5:3 „A znova dosvědčuji každému člověku, který se dává obřezat, že je povinen zachovat celý Zákon.“ Pavel zde jasně ukazuje svedeným Galatským, že si nelze vytrhávat pouze některá přikázání ze Zákona; pokud dodržujete jedno, jako platné pravidlo pro dnešní církev, jste povinni zachovávat celý Starý zákon.) Stejně jako ostatní zákony, desátek byl kompletní balíček se třemi neoddělitelnými částmi, které nelze oddělit od kontextu celého židovského Zákona.

Kapitola 8 Deuteronomium 12 :1-19; Deuteronomium 14:22-26 Zvláštní fakta ohledně desátků Desátky se nezačaly vybírat, dokud Izrael nebyl v zaslíbené zemi Deuteronomium 12:1 „Toto jsou ustanovení a nařízení, která budete zachovávat a plnit v zemi, (hebrejsky:eretz) již dal HOSPODIN, Bůh tvých otců, tobě, abys ji obsadil, po všechny dny, co budete živi na zemi.“ (NIV překlad říká V ZEMI: hebrejské slovo adamah) Deuteronomium 12:5-6 „…ale vyhledejte místo, které HOSPODIN, váš Bůh, vyvolí ze všech vašich kmenů, aby si tam učinil jméno a tam přebýval, a tam choď. Tam přinášejte své zápalné oběti a obětní hody, své desátky a dary pozdvihování svých rukou, své slíbené a dobrovolné oběti i prvorozené ze svého skotu a bravu.“ Deuteronomium 12:19 „Měj se na pozoru, abys nezanedbával Lévijce po všechny dny, které budeš žít ve své zemi.“ (NAS; ve své zemi: hebrejské slovo adamah) Uvědomujete si, že během svého 40tiletého putování pouští Izrael neplatil desátky? Desátek ze Staré smlouvy židovského Zákona byl nedílně spojen se zemí Kanaán. Proto nebyly desátky během 40 let na poušti. Je to logické, protože žádný kmen neměl dědictví a levitům nebyly vzhledem k tomu dávány desátky, protože tam nebylo dědictví, ze kterého se desátky dávaly. Podle Deuteronomium 12:1 ustanovení a nařízení o dávání, včetně desátku, nezačalo dříve, dokud Izrael nebyl ve skutečnosti ve své zemi, a mělo trvat tak dlouho, dokud Izrael zůstal v této zemi.

46

Ve Sketches of Jewish Social Life (Náčrt židovského společenského života) vědec Starého zákona a hebrejštiny Alfred Edersheim věnoval první dvě kapitoly, které stojí za přečtení, diskusím o svaté zemi Izrael. Po návratu ze zajetí byla země rozdělena do tří různých zón "svatosti". Jen desátky z nejsvětější půdy (zóny) mohly být uvedeny do chrámu. Desátky z méně posvěcených zemí a zón uvnitř Izraele mohly být poskytnuty pro místní oltáře a chudé. Ale protože i "prach" z pohanských zemí znesvěcoval, je jisté, že žádný chrámový desátek nesměl pocházet z "poskvrněné" země. (Edersheim, Sketches, 3-19.) Opět platí, že i když Bůh skutečně vlastní všechno, nebesa, zemi a všechny, tato skutečnost není nikdy použita jako důvod pro desátky. Boží speciální zaslíbená země byla země Kanaán. Izraelské svaté dědictví byla pouze země Kanaán. Zatímco jedenáct kmenů rozdělilo tuto svatou zemi na dvanáct (nebo třináct) sekcí, dědictví levitů byl desátek ze země Kanaán. Opět platí, že Stará smlouva brala pojem desátku jako část Starého zákona, jako svaté dědictví. Je nebiblické oddělit desátek od svaté země, ze které vzešel. Legitimní desátek musel pocházet pouze ze země Kananejské Když Leviticus 27:30 říká: "všechny desátky země jsou svaté", znamená to "ZEMI KENAÁNSKOU" poté, co ji Bůh posvětil, ne jen jakoukoliv zemi! Boží Slovo neříká, ani nenaznačuje, že by všechny desátky byly "ze země Spojených států" nebo z "pozemku Velké Británie" atd. Není to svatý desátek jen proto, že je ze "země" jako takové, je to jen tehdy svatý desátek, pokud pochází ze "země posvěcené, z Izraele". Mojžíš se modlil v Deut 26:15: "Shlédni ze svého svatého příbytku, z nebes, a požehnej svému lidu Izraeli i zemi, kterou jsi nám dal, jak jsi přísahal našim otcům, zemi oplývající mlékem a medem.“ Úcta k zemi byla i důvodem, proč Kristovo tělo nesmělo zůstat na kříži přes noc. "Jestliže někdo spáchá hřích, za který je hoden rozsudku smrti, ať je usmrcen; pověs ho na strom. Nenech jeho mrtvolu na stromě přes noc, ale jistě ho pohřbi v ten den, neboť na pověšeném je Boží kletba. Neznečisti svou zemi, kterou ti HOSPODIN, tvůj Bůh, dává do dědictví." (Deut 21:22-23) Desátek měl přestat v době, kdy byli Izraelité vyhnáni ze své země Deuteronomium 12:19 „Měj se na pozoru, abys nezanedbával Lévijce po všechny dny, které budeš žít ve své zemi.“ (NKJV, NAS, NIV a RSV, všechny překládají „dokud budeš žít ve své zemi.“) Jak již bylo zmíněno podle Deuteronomium 12:19, pokud Izrael žil ve své zemi, měl dávat desátky levitům místo jejich dědictví půdy. Nicméně pokud by Izrael měl být nějak vypuzen ze své země Kananejské, a ztratil by tak své dědictví, pak levita by také ztratil dědictví desátku z posvěcené země. Proto by desátek měl přestat. Po zajetí bylo tohle ustanovení protiprávně upraveno, aby zahrnovalo i pozemky, na nichž Izraelci žili v Babylonu a Egyptě, ale i ty nižší desátky byly nedostatečně svaté na to, aby byly přineseny do Jeruzaléma, a tak zůstaly v místních synagogách pro chudé. Základní představa, že pohanský prach znesvěcoval, se nikdy nezměnila, pokud jde o chrámové desátky z levitských měst v Izraeli.

47

Druhý desátek se mohl jíst jen v Jeruzalémě Deuteronomium 14:23 „Na místě, které on vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno, jez před Hospodinem, svým Bohem, desátek ze svého obilí, z nového vína a oleje a z prvorozených svého skotu a bravu, aby ses naučil bát Hospodina, svého Boha, po všechny dny.“ Původně musel být druhý roční desátek přinesen pouze do města Jeruzaléma pro všechny ke konzumaci. To bylo proto, aby se zabránilo falešnému uctívání. Po rozdělení národa však severní Izrael vytvořil své vlastní bohoslužby ve střediscích Bet-el a Dan, a došlo k falešnému uctívání. Amos 4:4 je toho příkladem, včetně použití desátku při falešném uctívání. Druhý desátek mohl být vyměněn za peníze a za ně se mohly koupit i alkoholické nápoje 14:24-26 „Bude-li však místo, které si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí, aby tam umístil své jméno, od tebe příliš daleko, takže tam nebudeš moci donést desátky z toho, čím ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal, můžeš je zpeněžit. Peníze zavaž, vezmi s sebou a vydej se k místu, které si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil. Za ty peníze tam pořiď vše, nač budeš mít chuť - hovězí, skopové, víno, pivo nebo cokoli budeš chtít. Jez to tam před Hospodinem, svým Bohem, a raduj se s celou svou rodinou.“ Deuteronomium 14, verše 22-26 jsou jednou z nejpodivnějších pasáží v Bibli. Nést jídlo jako desátek bylo považováno za fyzickou zátěž, pokud někdo žil příliš daleko od Jeruzaléma, což také dokazuje, že desátky nebyly peníze, které by tuto zátěž vytvářely! Bůh skutečně povolil nákup vína nebo kvašených nápojů (pivo) na oslavu. Alkoholici rádi objevují tyto texty a snaží se ospravedlnit svoje zvyky. Nicméně, toto v žádném případě neopravňuje opilost nebo zneužití alkoholu. Tyto texty popisují radost při bohoslužbách, nikoli osobní zneužívání. Způsob výroby byl jiný než dnes a obsah alkoholu byl proto mnohem nižší než v naší době. Místní voda byla často znečištěná a nebezpečná k pití. Písmo poskytuje v mnoha textech varování před zneužíváním alkoholu, a proto tedy nemůžeme zneužívat ani tvrzení o nedostatku přístupu k nezávadné pitné vodě. Jíst a pít desátek (14:23) na "místě" v přítomnosti Páně není běžná praxe, ale bylo to vyhrazeno pro zvláštní příležitosti – byl to druhý, svátkový desátek. Význam těchto textů je v radosti a ve vzdávání chvály Bohu za Jeho požehnání. Bůh nedovoloval dávání desátku každého sedmého roku a každého jubilejního padesátého roku (letnice), aby dopřál svaté zemi odpočinek. Exodus 23:11 „…ale sedmého ji necháš ladem a nebudeš ji sklízet. Budou z ní jíst chudí z tvého lidu a to, co po nich zbude, sežere polní zvěř. Tak naložíš i se svou vinicí a olivovým hájem.“ Leviticus 25:11-12 „Padesátý rok budete mít milostivé léto; nebudete zasévat, nebudete sklízet to, co samo vyroste, a nebudete sbírat víno z neobdělaných vinic. Neboť je to milostivé léto; bude pro vás svaté. Budete jíst úrodu přímo z pole.“ Čtěte Exodus 23:9-11 a Leviticus 25:3-7,11,20-22. Při těchto speciálních "sedmičkách" nebyla země oseta ani sklizena. To bylo ponecháno pro levity a chudé a najaté pracovníky, aby z toho jedli zadarmo spolu s vlastníkem pozemku. Bylo by správné zeptat se, kolik církví, které učí desátek, také učí své členy, aby NEDÁVALI desátky každého sedmého a 48

padesátého roku. Jaký princip dává těm, kteří podporují desátek, autoritu odstranit aspekty desátku, popisované v této kapitole? Když byl desátek uložen poprvé, nebyl v Izraeli civilní král, ani zvolení činitelé na podporu zdanění Ze začátku dobrovolné dary a desátky zaopatřovaly potřeby Izraele. S Božím schválením se věci radikálně změnily, když Izrael odmítl (pohrdl) Boží pravidlo skrze ustanovené soudce, a Bůh jim dal krále, tak jak chtěli. Od toho okamžiku, který zahrnuje většinu Izraelské starozákonní historie, byly za výběr a přerozdělení desátků odpovědné politické orgány .

Kapitola 9 Chudí desátky nedávali; Ježíš desátky nedával Chudí desátky nedávali Deuteronomium 26:12-13 „Až v třetím roce, roce desátku, dokončíš odvádění celého desátku ze své úrody a dáš to lévitovi, příchozímu, sirotkovi a vdově, aby jedli ve tvých branách a nasytili se, řekni před Hospodinem, svým Bohem: Vyklidil jsem z domu to, co bylo svaté, a dal jsem to lévitovi, příchozímu, sirotkovi a vdově, zcela podle tvého příkazu, který jsi mi dal. Nepřestoupil jsem tvé příkazy a nezapomněl na ně.“ (viz také 14:28-29)

Malachiáš 3:5 „Přiblížím se k vám (ke kněžím) se soudem (proti nim)… a těm, kdo lživě přísahají, těm, kdo utlačují za mzdu najatého, vdovu a sirotka, křivdí příchozímu a nebojí se mě, praví Hospodin zástupů.“ 1 Timoteovi 5:8 „Jestliže se někdo nestará o své vlastní a hlavně o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.“ Stará smlouva nepřikazuje chudému, aby dával desátky! Ve skutečnosti naprostý opak je pravdou! Židovský Zákon přikazoval lidem Izraele a zejména kněžím, z desátků krmit a starat se o chudé, vdovy, sirotky, cizince a levity. Chudí tak dostávali z desátků, darů, paběrků a štědrosti Izraele. The Code of Jewish Law (Kodex židovského zákona) říká: "Ten, kdo má sotva dostatečně, aby zaopatřil své vlastní potřeby, není povinen poskytovat podporu, protože jeho vlastní výživa má přednost před jiným." (Solomon Ganzfried, Code of Jewish Law, Translated by Hyman E. Goldin (Spencetown, New York: Hebrew Publishing, 1961), 1-111.) Židovská Mišna obsahuje další výjimky z chudých osob. Bohužel, je až příliš obvyklé najít velké církve s 49

velkými budovami, a s mnoha chudými, kteří poskytují desátky nad rámec svých prostředků, ze strachu před trestem prokletí z Malachiáše 3:9. Požadovat od chudého, aby platil desátky z dávek sociálního zabezpečení, které dostává a z různých sociálních jistot, je ostuda. Mnozí z chudých, kteří platí desátek, jsou pak nuceni záviset ještě více na sociálních dávkách, protože církev nedává zpět chudým víc, než co od nich obdrží. Takové zacházení je útisk chudých a moderní skandál. V Stewards Shaped by Grace Rhodes Thompson píše: "Někteří nesouhlasí s tím, že lidé jsou příliš chudí, aby dávali desátky. Ale moje zkušenost ve třetím světě [Indie] a v centru města St. Louis mi ukázala lidi, jejichž chudobu jsem vědomě nebo nevědomky pomohl vytvořit a na jejichž vysvobození od ní, se stále dostává příliš málo mého času a zdrojů. Ježíšova kousavá slova zákoníkům a farizeům v prvním století platí po celá staletí až po dnešek: „I vám zákoníkům běda, neboť zatěžujete lidi neúnosnými břemeny a sami se těch břemen ani jedním svým prstem nedotýkáte.“ (Lukáš 11:46) Když jsem sledoval chudé lidi v St. Louis, kteří měli v zimě jen jednu volbu, buď maso, nebo teplo, nemohl jsem na ně vložit břemeno desátku, které by je přinutilo vzdát se i toho, což by ohrozilo jejich zdraví a život." (Rhodes Thompson, Stewards Shaped by Grace (St. Louis: Chalice Press, 1990), 122.) Dr. James Kennedy má pravdu, když píše v nedatovaném široce distribuovaném čtyřstránkovém článku s názvem "Desátek" od Coral Ridge Ministries: "Ti, kteří byli chudí, nedávali desátky, ale obdrželi je buď přímo od milujících sousedů a přátel, nebo prostřednictvím služby duchovenstva. Každý dar, daný chudou osobou byl dar ze svobodné vůle a nikoliv desátek. Desátek je Boží daň, vyžadovaná od těch, kteří se obohacovali prací chudých. To se nevyžadovalo u těch, kteří byli na podpoře, nebo kteří žili ze svých úspor. Naší první ekonomickou povinností je zaopatřit základní potraviny, oblečení a bydlení pro naše rodiny. Desátek nebyl na to, aby nám nedovolil poskytnout základní, fyzickou podporu pro ty, kteří jsou členy naší domácnosti.“ (1 Tim 5:1-8; Mat 15:3-9) (James Kennedy, Tithe, Coral Ridge Ministries, undated 4-page position mailer(1999?). Zákon ohledně paběrků (zbytků) Deuteronomium 24:19 „Když budeš sklízet svou žeň na poli a zapomeneš na poli snop, nevracej se, abys ho vzal. Bude patřit příchozímu, sirotkovi a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při všem díle tvých rukou. 24:20 Když budeš srážet svou olivu, neprohlížej po sobě větve. To bude patřit příchozímu, sirotkovi a vdově. 24:21 Když budeš sbírat víno ze své vinice, nepaběrkuj po sobě. To bude patřit příchozímu, sirotkovi a vdově.“ Desátek ze země nezahrnoval celou zem. Bůh přikázal vlastníkům půdy nesklidit „rohy“ pole a nezvednout to, co spadlo na zem poté, co bylo sklizeno. Tyto svaté paběrky byly pro chudé. Pokud jde o zákon těchto paběrků, Edersheim napsal: "Podle zákonů Bikurim Terumot, co mělo být ponecháno v rozích pole pro chudé, bylo vždy odděleno předtím, než byl desátek dán." Dodal, že chudý člověk s méně než pěti ovcemi nemusel přinášet prvotiny z vlny. (Edersheim, Temple, 378.) Chudí určitě nedávali desátky z těchto paběrků! Vzhledem k tomu, že levita měl být chudý služebník Boží, bez pozemku, dědictví nebo osobního bohatství, byl často umístěn na začátku seznamu pro potřebné a chudé. Jako takový, on a jeho domácnost obdrželi desátek (Deut14:29,16:11,14;26:11-13). Nicméně, seznam kvalifikovaných 50

desátkových příjemců zahrnoval také další nevlastníky půdy, jako cizince, sirotka a vdovu. Jak již bylo zmíněno dříve, cizinec, sirotek a vdova jsou součástí opakujícího se tématu v Pentateuchu a v knihách hlavních proroků. Jako chudí nevlastníci půdy dostávali desátky, ale nebyli osvobozeni od určitých obětí. Vyhlášky zákona o menších obětech od chudých Leviticus 14:21 „Jestliže je chudý a jeho prostředky nestačí (na dva beránky), vezme jednoho beránka k oběti za vinu jako mávanou oběť, aby za něj vykonal obřad smíření, a jednu desetinu jemné mouky namísenou s olejem k přídavné oběti a log oleje.“ Leviticus 27:8 „Pokud je zchudlý a nestačí na tvůj výměr, postaví ho před kněze a kněz mu vyměří cenu jeho zasvěcení. Kněz mu vyměří podle toho, na co stačí prostředky toho, kdo učinil slib.“ Kromě příjmu z desátků byla chudým také dovolena menší požadovaná oběť a měli dovoleno platit menší výkupné poplatky. Chudí měli mnoho dalších speciálních zákonů na jejich ochranu. Bylo jim vždy povoleno obnovit majetek (Lev 25:25-28); byla pro ně vyžadována rovná spravedlnost (Ex 23:6, Přísl 31:9), Izraelita jim musel otevřít své dveře a volně jim půjčovat bez úroků (Deut 15:7-8,11; Lev 25:35-36), oblečení, dané jako zástava pro úvěr, muselo být vráceno před západem slunce (Deut 24:12), a mzdy jim měly být vyplaceny denně před západem slunce (Deut 24,15; Mat 29:8; Jakubův 5:4 „Slyšíte? To křičí mzda, kterou jste odepřeli dělníkům, kteří dřeli na vašich polích! Volání ženců došlo sluchu Hospodina zástupů!“) Tyto zákony se vztahují k Izraelci a cizinci (Deut 24:14). Izraeli bylo přikázáno, aby věnovali zvláštní dary chudým během svátečních dnů (Ester 9:22) a každý sedmý rok všechna půda ležela ladem a byla k dispozici chudým (Lev 25:6). Totéž platí o každém padesátém jubilejním roku; veliký Jubilejní svátek byl zejména pro chudé a potřebné (Lev 25:8-16 a 23-35, 27:16 -25, Num 36:4, Ez 46:17). Bůh ctí velikost oběti v dávání více než je hodnota věcí, která je na to vynaložena (Marek 12:42-44). On činí zřejmé, že utlačování chudých je hřích (Deut 10:19, Přís 14:31, Jer 22:1617; Ez 16:49, Amos 2:6-7, 4:01, 5:12, 6:04, Zach 7:9-10; Mal 3:5-6). Bůh jistě potrestá ty, kteří utiskují chudé (Iz 3,14-15;10:1-2,11:4) a spravedliví budou známi podle jejich zacházení s chudými (Deut 12:13, 15:11, Ž 140:12-13; Přís 19:17; 31:20, Jer 22:16) Jakpak by mohl uniknout bohatý náboženský vedoucí před Bohem? „Hospodin vejde v soud se staršími svého lidu a s jeho knížaty: Vy jste vyplenili tu vinici, to, co jste vyrvali chudému, je ve vašich domech." Josef a Marie přinesli tu menší oběť podle zákona. Lukáš 2:22-24 „A když se naplnily dny jejich očišťování podle Mojžíšova zákona, přinesli jej do Jeruzaléma, aby ho postavili před Pána, jak je napsáno v Pánově zákoně: ‚Každý mužského pohlaví, který otevírá lůno, bude nazván svatý Pánu‘,[Lev. 12:6-8] a aby dali oběť podle toho, co je řečeno v Pánově zákoně, ‚párek hrdliček nebo dvě holoubata‘.“ Ježíšovi rodiče nebyli určeni k tomu, aby platili desátky. Byli to chudí tesaři, od nichž se nevyžaduje, v případě, že nevlastnili pozemek, aby dávali desátky z úrody půdy. Při předkládání malého Ježíše v chrámu nebyla z důvodu chudoby vyžadována obvyklá oběť prvorozeného jehněte. 51

Ježíš nedával desátky Ježíš neplatil desátek! Rouhání? Vůbec ne. Název této kapitoly je překvapením pro většinu obhájců desátků. Jednoduchý důvod pro toto pravdivé prohlášení se nachází v biblické definici desátku, jak je popsáno v první kapitole. Bible jasně učí, že pouze izraelští vlastníci půdy a izraelští pastevci uvnitř Izraele byli povinni dávat desátky ze své úrody. Tato jednoduchá pravda vylučuje všechny nevlastníky půdy, všechny obchodníky a všechny, kteří neměli příliš štěstí, aby si mohli dovolit zvyšování zásob zvířat pro život v Izraeli. Tato úzká definice desátku nebyla nikdy změněna mezi Židy po více než tisíc let, a platila ještě v době Ježíše. Ježíš neplatil desátek se svými učedníky. Matouš 12:1-2, Marek 2:23-24; Lukáš 6:1-2 Matouš 12:1-2 „V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali trhat klasy a jíst. Když je uviděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se v sobotu dělat nesmí.“ Ježíš se nepovažoval za osobu povinnou platit desátky! Ježíš byl tesař a mnoho z jeho učedníků byli rybáři. Pokud žádný z jeho dvanácti učedníků nebyl zemědělec nebo pastevec, pak po žádném z nich nevyžadoval zákon platit desátky, pouze dávali svobodné dary. Kromě toho, tato příhoda s paběrky (zbytky na poli) stojí za zmínku. Za prvé, protože to nebyl sedmý rok, ani milostivé léto, musí se tento incident vztahovat na paběrky podle zákona. Za druhé, zákony paběrků byly konkrétně pro chudé. Za třetí, farizeové nekárali Ježíše a jeho učedníky za to, že nejsou příliš chudí na to, aby si dovolili tyto paběrky sbírat. Za čtvrté, farizeové nekárali Ježíše a jeho učedníky za to, že neplatí desátek ze sklizně! Obviňovali je z toho, že pracovali v sobotní den. Na závěr, protože chudí nevlastní půdu, a protože chudí vlastně obdrželi desátky, Bůh nežádal, nebo nepožadoval, aby chudí ve Starém zákoně dávali desátky. Oni nevlastnili zemědělskou půdu, ani (v podstatě) neměli stádo dobytka, a protože Bůh je plný milosti a milosrdenství, není v rámci jeho božského svatého charakteru vyžadovat desátky po chudém a obrat tak jeho rodinu o základní životní potřeby. Není jediný text Starého zákona, který přikazuje chudým dávat desátky. Bůh se spokojil s jejich obětmi ze svobodné vůle. Ti, kteří říkají chudým, aby dávali deset procent svého hrubého příjmu do církve, a způsobují tak, aby byli zbaveni základních potřeb, prostě nevyučují ani principy milosti Staré nebo Nové smlouvy ani dobrovolné dávání. .

52

Kapitola 10 1 Samuelova 8:14-17; 1 Paralipomenon 23-27; Králové, desátky, a daně 1 Samuelova 8:7 „HOSPODIN řekl Samuelovi: Uposlechni lid ve všem, co ti řekl, protože nezavrhli tebe, ale zavrhli mě, abych nekraloval nad nimi.“ 1 Samuelova 8:14 „Vezme vaše nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým otrokům. 15 Bude brát DESÁTKY z vašeho zrní a vašich vinic a dá je svým dvorním úředníkům a otrokům. 16 Vezme vaše otroky a vaše služky, vaše nejlepší mládence a vaše osly a podrobí je práci pro sebe. 17 Bude brát DESÁTKY z vašeho stáda a stanete se jeho otroky.“ Během přibližně 300 let období knihy Soudců, není desátek v Bibli uveden. Každý člověk dělal to, co je správné v jeho vlastních očích (Soudců 17:6, 21:25). Nebyla tam žádná centrální vláda, žádné organizované uctívání, a většina levitů (kteří nevlastnili žádnou půdu) se stala tuláky a žebráky mezi různými kmeny Izraele. Uctívání pohanských bohů bylo běžné. Během období soudců bylo několik kmenů v otroctví sousedních zemí. Levité sice plnili své úkoly, jejich příjem desátku byl však pravděpodobně velmi kolísavý, nebo dokonce neexistoval (Num 3, 4, 8 a dále). Pobírání desátků bylo také ojedinělé během panování cizích králů, cizí okupace a během doby pohanského odpadnutí. Některé rodiny dokonce používaly levity jako rodinné kněze. Když Izrael žádal, aby nad nimi vládl král, jako u jejich sousedů, Bůh prohlásil, že odmítli Jeho panování a nahradili je pomazaným králem. Od starověku až po starou římskou říši, politický vládce shromažďoval daňové desátky potravin, zvířat, a dokonce podmaněné lidí, aby finančně zaopatřil svoji vládu, zaplatil vládní výdaje, vládní budovy a postavil a provozoval národní armádu. Král Šalomoun dokonce ještě používal nucené práce Izraelců i neizraelců a mnoho občanů pracovalo každý třetí měsíc na farmách krále a na královských projektech bez výplat. Desátky byly daně! Dokonce i Židé to přiznávají! Jakmile se Izrael stal národem ovládaným králem, PRVNÍ DESÁTEK se stal součástí národního zdanění, které bylo vybíráno a přidělováno králem podle jeho potřeb. První Samuel 8:10-17 říká, že král, kterého měl Bůh "pomazat" jako svého zástupce, od nich začne brát to "nejlepší" a "desetinu", která dříve patřila jen Bohu. "Desetina" byla považována za "královský podíl". Deset procent už ale byla staletá tradice mezi kanaánskými sousedy Izraele a mezi okolními národy. Později, jak o tom svědčí reformy krále Davida, krále Ezechiáše a místodržitele Nehemiáše, politici pod dohledem vybírali a distribuovali desátky. Musíme si 53

uvědomit, že podle Ezdráše a Nehemiáše ta nejlepší a první desátková daň šla na dobytí a ovládnutí Peršanů. Desátky, které tito dva vůdcové vybírali, byly pro ně jen druhořadé. Použití levitů za krále Davida 1 Paralipomenon 23:2 „Shromáždil všechna izraelská knížata, kněze a lévity. 3 Spočítali lévity od věku třiceti let výše a jejich počet, hlava za hlavou, byl třicet osm tisíc mužů [38 000]. 4 Z nich bylo dvacet čtyři tisíc vedoucích [24 000] nad službou HOSPODINOVA domu, šest tisíc [6 000] správců a soudců.“ (státní a náboženští) 1 Paralipomenon 26:29 „Z Jishárců: Kenanjáš a jeho synové byli jako správci a soudci nad Izraelem pro službu mimo svatyni. 30 Z Chebrónců: Chašabjáš a jeho bratři, tisíc sedm set [1 700] udatných mužů, byli dozorci nad Izraelem na západ od Jordánu pro veškeré dílo Hospodinovo i pro službu králi. 31 Z Chebrónců: předák Jerijáš; (co se týče Chebrónců, totiž jejich rodopisu otců: ve čtyřicátém roce Davidova kralování se hledalo a našli se mezi nimi udatní hrdinové v gileádském Jaezeru) 32 jeho bratrů, udatných mužů, bylo dva tisíce sedm set [2 700] předáků rodů. Ty král David ustanovil nad Rúbenovci, Gádovci a polovinou kmene Manasesova pro všechny záležitosti Boží i záležitosti královy.“ (státní a náboženští) Král David použil desátky přijímající levity jako jádro své vlády. Pro případ, že jste vynechali moje poslední prohlášení, zopakuji to - Král David použil desátky přijímající levity jako jádro své vlády. Co nám to říká o tom, jak byl desátek použit během Bohem požehnaného panování Davida a Šalomouna? David jasně převzal kontrolu nad levity, bez ohledu na desátky, které mohli dříve shromáždit. Ve skutečnosti nejsou za Davida žádné desátky uvedeny. Desátky byly s největší pravděpodobností zahrnuty jako další součást královských placených daní přímo pro něj, stejně jako v okolních zemích. Protože Bůh jako vládce byl nahrazen králem, stalo se to královskou odpovědností vládnout levitům a kněžím. Tento princip byl později použit k legitimizaci "božského práva králů" vybírat desátky, aby se podporovala státní církev. Je pozoruhodné, že ani Bůh, ani nikdo z Jeho proroků nikdy proti tomuto uspořádání mezi církvemi a státem nic nenamítali. Bylo srovnatelné s tím, které vzniklo za krále Davida. Levité byli jen částečně církevními pracovníky David znovu zorganizoval práci levitů jako pracovníků chrámu podle řádu pod svou politickou autoritou. Levité sloužili v 24 divizích, z nichž každá sloužila v chrámu jen jeden nebo dva týdny za rok (1 Par 24, celá kap.; Lukáš 1:5-6). Během stavby chrámu David rozdělil 38 000 levitů takto: 24 000 stavebních správců, 6 000 finančníků a soudců, 4 000 vrátných a 4 000 hudebníků (1 Par 23:4-5). Povinnosti 38 000 levitů (příjemců desátků) jako nábožensko/politických pracovníků: 24 000 chrámových pracovníků (23:4) 54

6 4 4 4

000 občanských a náboženských soudců a úředníků (23:4, 26:29-31) 000 občanských a náboženských strážců (23:5; Neh 13:22) 000 zpěváků (23:5) 600 dříve sloužících vojáků (1 Pa 12:23, 26; 1 Pa 27:5)

Zatímco někteří kazatelé chtějí, abychom si mysleli, že levité obdrželi desátek, protože byli pracovníky na plný úvazek pro Boha, klamou nás! Podívejte se na výše uvedený seznam! Jako chrámoví zaměstnanci a vedoucí pracovníci chrámu, byli určitě odborníky v řemeslech a živnosti! Byli také politiky a vojáky. Po stavbě chrámu, kdy pravděpodobně mnoho z 24 000 levitů mělo na starosti stavební dohled, nadále sloužili králi v jiných rolích. První Paralipomenon, kapitola 26 je velmi zajímavá kapitola pro ty, kteří chtějí vědět, jak byl použit jejich desátek. Zatímco sloužili pouze zhruba dva týdny ročně při náboženské činnosti v chrámě, po zbytek času mnoho levitů sloužilo jako jádro královských úředníků. Levité byli zároveň i politickými vůdci a vládci Ve své politické roli jako sluhové krále, byli součástí vlády. Vláda skládala z "vedoucích, kněží a levitů" (23:2). Bylo tam 6 000 levitů, kteří sloužili jako vládní soudci a pokladníci v levitských městech: 1700 jich soudilo a shromažďovalo příjmy v jedné oblasti země, 2700 v jiném regionu. Jistě David (a Šalamoun) by byli Bohem nebo proroky napraveni, kdyby použili desátky nesprávně. Duch svatý řídil jejich rozhodnutí, jako inspirovaných pisatelů Písma. Přesto Písmo zaznamenává, že levité byli pro vnější obchod nad Izraelem (1) "pro všechny záležitosti Boží" a (2)"záležitosti královy" (26:32). Porovnej také Ezdráš 2:40-42, 61; Neh 7:43-45; Neh 8:9, 10:28, 39; 12:44-45. Teokracie spojovala civilní a náboženskou daň z příjmů Bůh umístil všechny tyto verše v našich Biblích, aby nám připomněl, že levité byli veřejně oficiální činitelé státu a desátky byly součástí státního zdanění na jejich podporu. Je obtížné pro některé pochopit, že výše uvedené "politické" pozice byly podporovány z desátků pro výživu levitů. Umožnilo to králi, aby využil svého prvního daňového desátku pro jiné účely. Využití levitů bylo jednoduchou záležitostí dobrého politického řízení peněz králem. Je ještě obtížnější pochopit, jak křesťané, kteří učí desátky, si dovolí ignorovat tuto Starou smlouvu v souvislosti s desátkem jako politickou daní. Celkové zdanění se včetně desátku snadno přiblížilo čtyřiceti (40) procentům, což je srovnatelné s naší moderní společností. Kromě zcela náboženských povinností, levité (kteří obdrželi celý desátek) prováděli normální vládní pozice, jako jsou soudci, finančníci, úředníci, sčítání lidu, genealogové (obor ohledně rodů), stavební a městští policisté a pracovníci v sociálních službách! Dokonce i Židovská encyklopedie, encyklopedie Judaica, souhlasí s tím, že desátky byly politické daně. "Jak se můžeme poučit z 1 Sam 8:15, 17 a z Ugarit, desátek byl také použit jako královská daň, kterou si král mohl vynutit a rozdat svým úředníkům. Tuto dvojí roli desátku jako královská daň na straně jedné a jako posvátný dar na straně druhé, je třeba

55

vysvětlit tím, že chrámy, na které byl desátek přidělen, byly královské chrámy (srov. Amos 7:13), a proto nemovitosti a poklady v nich měl král k dispozici.... " "Jak je dobře známo, králové řídili poklady paláce a chrámu podobně, což je pochopitelné, protože oni byli zodpovědni za udržování chrámu a jeho služeb... Je logické, že desátek, který původně byl náboženským poplatkem, byl nasměrován k soudu, a byl proto pod dohledem královských úřadů." ( Judaica, s.v. “tithe.”) Wycliffe Bible Commentary říká: "Toto [1 Sam 8:14-17] je jediný odkaz ve Starém zákoně o vymáhání desátků králem. Nicméně, na Východě to nebylo neobvyklé pro příjmy panovníka, aby pocházely částečně z desátků, jako například v Babylonu a Persii."( Wycliffe Comm., s.v. “1 Sam. 8:14-17”) Keil and Delitzsch Commentary říká: "Všechny jejich majetky si také [král] vzal k sobě: dobré (tj. nejlepší) pole, vinice a olivové zahrady si vzal a dal je svým služebníkům; bral desátek ze setby a vinic (tj. produkty, které přinesly) ... a zvýšil desátek se stáda .... "(Keil, s.v. “1 Sam. 8:14-17”) I když tato akce nebyla zpochybněna Božími proroky jako by byla mimo přikázání Staré smlouvy, žádná křesťanská církev by nechtěla, aby politici takto zacházeli s jejich financemi. Přesto vzor Starého zákona by je k tomu měl donutit, aby tak učinili. Protože však desátek není nařízení Nové smlouvy, nemáme pokyny týkající se jejich výběru a přerozdělování. Stručně o desátku v knize Amos 4:2-6 Ámos 4:2-5 „Panovník Hospodin přísahal při své svatosti, že hle, přicházejí na vás dny, kdy vás vyzvedne na hácích, váš konec bude na rybářských háčcích. Vyjdete trhlinami, každá před sebou, budete uvrženy na Harmón, je Hospodinův výrok. Jděte do Bét-elu a bouřete se, do Gilgálu a rozmnožte vzpoury. Ráno přineste své oběti, třetího roku své desátky. Palte oběti díků z kvašeného, vyhlašujte dobrovolné oběti, rozhlašujte je! Vždyť to jste si zamilovali, synové Izraele, je výrok Panovníka Hospodina.“ Desátky byly přineseny do Bet-el a Dan k modloslužbě. Jednalo se o královské kaple v severním, izraelském království. Protože většina levitských kněží se přestěhovala na jih do Judska, uctívání Izraelců bylo zcela falešné. Dodržování desátku zde byl jen další způsob, jak "hřešit ještě víc". Proto Bůh opovrhoval takovými akcemi, které byly konány proti Jeho vůli. Ospravedlňovali zde svůj motiv desátků stejně, jako farizeus v Lukáši 11:42.

56

Kapitola 11 2 Paralipomenon 31; král Chizkijáš (Ezechiáš); obnovené desátky; 720 př. n. l. 2 Paralipomenon 31:2-3 „Chizkijáš (Ezechiáš) ustanovil oddíly kněží a lévijců podle jejich oddílů, každého podle jeho služby, kněze i lévijce, pro zápalné i pokojné oběti, aby sloužili, vzdávali díky a chválili v branách Hospodinova tábora. Určil též králův podíl z jeho majetku pro zápalné oběti: Pro zápalné oběti ranní a večerní, zápalné oběti pro soboty, novoluní a svátky, jak je psáno v Hospodinově zákoně.“ Tato poněkud nejasná kapitola o desátku je spojena s Nehemiášem a nabízí nám zázemí pro Malachiáše 3:10 tím, že popisuje použití desátků a život mimo chrám jak kněží, tak levitů. Od Deuteronomium 26:13 až do 2 Paralipomenon 31:5 není v Písmu slovo desátek uvedeno. Tak to šlo od soudců, přes království králů Saula, Davida a Šalomouna, až po pokus o reformu krále Ezechiáše těsně před 700 př.n.l. – přibližně 800 let! Když je desátek opět zmíněn, desátky jsou nařízeny, shromažďovány a ukládány králem, politickými orgány, které přenesly politickou autoritu na kněze. Chrámové uctívání, dodržování Zákona a desátek, to vše trpělo pod zlými králi, kteří často platili poplatek jiným národům a často uctívali falešné bohy. Ezechiášův předchůdce zavřel chrám a klaněl se Bálovi. Král Ezechiáš musel začít znovu v následování Davidovy tradice jmenováním kněží a levitů a rozdělil je do 24 jednotek (oddílů), které se střídaly po týdnu v chrámě (31:2; 1 Pa 24). Dokonce se vzdal ze svého královského podílu toho nejlepšího, desátkové daně (srov. 1 Sam 8:14-17). 2 Paralipomenon 31:4 „Přikázal lidu, obyvatelům Jeruzaléma, aby dávali podíly kněžím a lévitům, aby se posilnili v Hospodinově zákoně.“ Touto částí, (kterou byste již měli znát, jestli čtete tuto knihu) se rozumí desetina zemědělské produkce a stád z Izraele levitům, kteří zase dali desetinu z desátku kněžím (Num 18:21-26). Ezechiáš pochybil, když velel těm, kteří žijí v Jeruzalémě, aby svoje desátky přinášeli přímo do chrámu, protože Jeruzalém nebyl levitské kněžské město (viz Jozue 21:9-19). Desátek byl tak dlouho opomíjen, že tento detail zákona byl zapomenut. 2 Paralipomenon 31:5-6 „Když se ten příkaz rozšířil, synové Izraele přinášeli velké množství prvotin obilí, nového vína, oleje, medu a vší úrody pole. A také přinesli velký DESÁTEK ze všeho. Synové Izraele a Judy, kteří bydleli v judských městech, také přinášeli DESÁTEK ze skotu a bravu a DESÁTEK ze svatých věcí posvěcených Hospodinu, jejich Bohu, a dávali to na velké hromady.“ Tyto texty ukazují, že obyčejní lidé poslouchali svého krále a pravděpodobně nevěděli, že zákon rozděloval tyto oběti do dvou různých směrů. Zatímco všechno prvorozené, prvotiny a oběti ze slibu měly jít kněžím v Jeruzalémě, lidé měli přinést všechny desátky do levitských 57

měst pro kněze a levity společně, aby potřebné části byly pak přineseny do chrámu pro ty, kteří sloužili v rotaci (Neh 10:35-38, 12:44, 47). 31:7-9 „Třetího měsíce počali zakládati těch hromad, a měsíce sedmého dokonali. Přišed pak Ezechiáš s knížaty, a vidouce hromady ty, dobrořečili Hospodinu a lidu jeho Izraelskému. I tázal se Ezechiáš kněží a levítů o těch hromadách.“ Něco nedávalo smysl. Nebyl to stejný chrám, který Šalomoun stavěl? Co dělal Šalomoun se vší tou potravou a zvířaty? Kam je Šalomoun dával? Už někdy takovýto problém nastal? Král musel požádat kněží a levity o radu. Přikázal král lidem, aby svoje desátky přinesli přímo do chrámu? K velkému zklamání těch, kteří špatně učí z Malachiáše 3:10, verše 15 až 19 objasňují, že jen malé množství z desátků bylo vlastně přineseno přímo do chrámu v Jeruzalémě (viz Neh 10:37, 38). V tomto bodě je potřeba učinit přehled kněžských měst a 24 oddílů, ale to rozvineme více v následující kapitole. V rychlosti, za prvé, jak je uvedeno výše, kněží a levité měli trvale žít v jejich určených městech (viz Jozue 20, 21 a Num 35) a Jeruzalém NEBYL levitské město. Za druhé, kněží a levité byli rozděleni do 24 oddílů, které se střídaly ve službě (jak se většina domnívá) pouze jeden týden v Jeruzalémě (srov. 2 Par 23:8). Tohle znamená, že naprostá většina kněží a levitů měla trvale žít mimo Jeruzalém. Proto rozum učí, že desátky by měly být přineseny NIKOLIV DO CHRÁMOVÉHO SKLADIŠTĚ (OBILNICE), ale do levitských měst, kde kněží a levité žili! Bohužel pro mnohé, tyto skutečnosti z Jozue 21 a Nehemiáše 10:37-38 znamenají, že odpadá argument o desátku, používaný v Malachiáši 3:10, o kterém bude ještě řeč později. 2 Paralipomenon 31:10.13 „Jemuž odpověděl Azariáš kněz nejvyšší z domu Sádochova, řka: Jakž počali těch obětí přinášeti do domu Hospodinova, jedli jsme a nasyceni jsme, a ještě zůstává hojně; nebo Hospodin požehnal lidu svému, že toho tak mnoho pozůstalo. Tedy rozkázal Ezechiáš nadělati špižírní při domu Hospodinovu. I nadělali, a snášeli tam věrně oběti a DESÁTKY, i věci posvěcené, a nad tím byl za správce Konaniáš Levíta, a Simei bratr jeho, druhý.“ 13-14 „Jechiel pak a Azaziáš, Nachat a Azael, a Jerimot a Jozabad, Eliel, Izmachiáš, Machat a Benaiáš, přivzati za úředníky od Konaniáše a Simei bratra jeho, podlé poručení Ezechiáše krále, a Azariáše knížete domu Božího. Chóre pak syn Imny, Levíta, vrátný brány východní, byl nad tím, což dobrovolně obětovali Bohu, aby rozděloval oběti Hospodinovy a věci svatosvaté.“ Zatímco král požádal jak kněží, tak levity, aby pracovali s hromadami desátků, jen hlavní kněz odpověděl. Zajímalo by mě, proč. Je možné, že věděl, že i lidé žijící v Jeruzalémě měli přinést desátky do levitského města, jak Nehemiáš později přikázal v Nehemiáši 10:37? Pokud opravdu VŠECHNO z desátků bylo přineseno do skladu v Jeruzalémě, pak by se Ezechiáš mýlil! To by znamenalo, že Ezechiáš a velekněz Azarjáš neměli Zákon pozorně přečtený, tak jako Nehemiáš v Neh 10:29. Ezechiášovo přikázání by proto bylo vybočením, omylem a ne normou! Nicméně, z kontextu těchto textů vyplývá, že většina z desátků NEBYLA přinesena do chrámu. Ačkoli desátkoví učitelé rádi nazývají Boží církve skladištěm pro desátky, byl to král Ezechiáš a Azarjáš, nejvyšší kněz, a ne Bůh, kteří nejdříve nesprávně přikázali, aby (některé) desátky byly přineseny lidmi přímo do skladiště v Jeruzalémě! Jeden sklad byl dům pokladů 58

pro válečné kořisti a bohatství. Další sklad (spíše sklady) byl pro prvorozené, prvotiny, které byly konzumované kněžími, přisluhujícími v týdenní rotaci. Samozřejmě, ti levitové při svém týdenním střídání, když sloužili v chrámě, rovněž potřebovali místo na svoje jídlo z desátků (Neh 12:44,47). Vezměme v úvahu toto; pokud král Šalomoun stavěl skladiště potravin uvnitř Jeruzaléma pro desátky v jeho době hojnosti, pak král Ezechiáš by již měl Šalamounovy sklady k použití v jeho mnohem méně hojné době. 31:15 „Jemuž ku pomoci byli Eden, Miniamin, Jesua, Semaiáš, Amariáš a Sechaniáš po MĚSTECH KNĚŽSKÝCH, muži hodnověrní, aby rozdělovali bratřím svým DÍLY, jakž velikému, tak malému,“ Num 34, Jozue 21, 2 Par 31:15,19 a Nehemiáš 10:37-38, 13:10, všechno nám připomíná, že levité a kněží žili v "poskytnutých" předměstích v určených levitských městech. Nehemiáš 10:38 správně říká, "a desátek ze své země lévitům. Lévité totiž budou vybírat desátek ve všech našich venkovských městech" a je správné, když Nehemiáš 10:39 říká, že kněží dostali desetinu desátku od levitů, ne v Jeruzalémě, ale ve venkovských městech. "Když budou lévité vybírat desátek, bude s lévity kněz, syn Áronův. Lévité pak přinesou desátek z desátku do domu našeho Boha, do komory skladu.“ Konečně Nehemiáš 10:39 správně uvádí, že levité (s kněžími) přinesli části desátků do chrámu pro kněze (a levity), kteří v něm denně sloužili) - "Lévité pak přinesou desátek z desátku do domu našeho Boha, do komory skladu.“ TOHLE JE KONTEXT MALACHIÁŠE 3:10! Opět platí, že zdravý rozum nám říká, že většina DESÁTKŮ byla přinesena do venkovských měst pro distribuci dvaceti třem z 24 oddílů, které právě v tu chvíli nesloužily v chrámě a pro zbytek rodin těch mužů, kteří byli právě pryč celý týden v chrámu. Rozdělování bylo řízeno levity. 2 Paralipomenon 31:16 „(Mimo ty, kteříž z pokolení jejich byli pohlaví mužského, od tříletých a výše), každému vcházejícímu do domu HOSPODINOVA ku povinnostem denním, podlé úřadů jejich, a podlé služby jich i podlé třídy (oddílů) jejich,“ (KR) Slovo "mimo" znamená, že ti levité, určení k rozdělování desátků ve verši 15, je nemuseli rozdělovat pro ty, kteří v současné době sloužili v chrámu, protože jim bylo dáno od těch ve verších 5 a 6. Tento text je jasný: jediná část desátku nezbytná pro chrám stačila k nakrmení kněží a levitů pro jejich konkretní týden. Jejich manželky, dcery a mladší muži jedli z desátků ve svých městech. Je velmi pravděpodobné, že i tato výjimka ze zákona, přikázaná Ezechiášem, byla opravena pod Nehemiášem a každý kněz a levita přinesl svoji vlastní část desátku z měst, když šel do služby. 2 Paralipomenon 31:17-18 „Rodokmeny kněží byly podle domu jejich otců a lévité od věku dvaceti let výše podle jejich služby, podle jejich ODDÍLŮ. Do rodokmenů byli zapsáni se všemi svými malými dětmi, svými ženami, syny a dcerami, v celém shromáždění, protože věrně posvětili svatyni.“ 31:18 „Rodové seznamy zahrnovaly celé rodiny - manželky, nemluvňata, syny i dcery, celé to množství. Ti všichni se museli svědomitě posvěcovat, aby byli svatí.“ (B21) Tyto texty jsou srozumitelnější v jiných překladech. Je tu ještě jedna připomínka, že král David rozdělil kněží a levity do 24 různých oddílů nebo divizí, aby se střídali při službě v chrámu.

59

2 Paralipomenon 31:19 „Synům Áronovým, KNĚŽÍM, žijícím NA POLÍCH PASTVIN JEJICH MĚST, pro každé jednotlivé město byli jmenovitě určeni muži, aby dávali podíly všem mužského pohlaví mezi kněžími a všem, kdo byli zapsáni mezi lévijci do rodokmenů.“ Jozue 21, 2 Par 31:19, Nehemiáš 10:37 a 13:10 učí, že všichni kněží a levité trvale žili mimo chrám 23 z 24 týdnů, B21 uvádí "na obecní půdě na předměstích", NAS říká "pozemek pastvin"; NKJV říká "obecní půda", NIV uvádí "zemědělské pozemky". "Myslel jsem, že od okamžiku, kdy obdrželi desátek, měli by být na plný úvazek jako služebníci v chrámu!" To je MÝTUS, kazatelé chtějí, abychom si to mysleli! Vlastně většina z nich museli být PASTEVCI! Když právě nebyli v chrámě, kde vykonávali rituály, zpěv, hlídání nebo opravy, tak se starali o zvířata, která dostali ve formě DESÁTKŮ! Zastav se a přemýšlej na okamžik! POKUD každé DESÁTÉ zvíře bylo dáno levitům – KDO se tedy staral o tato zvířata? „Města budou pro ně k bydlení a jejich pastviny budou pro jejich dobytek, jejich stáda a pro všechna jejich zvířata.“ (Numeri 35:3) To nás znovu přivádí do 1 Par 23:4: „Z nich bylo dvacet čtyři tisíc vedoucích nad službou Hospodinova domu, šest tisíc správců a soudců.“ Odkud si myslíte, že 24 000 levitů získalo všechny dovednosti, potřebné pro stavbu, údržbu a dohlížení na rekonstrukci a údržbu chrámu? Nemohli by je vykonávat, pokud by o tom nic nevěděli! Co takhle navrhnout, že tahle odpověď je pravděpodobně "tabu". Jediným logickým závěrem je, že mnozí vykonávali tyto dovednosti obchodníků ve svých levitských městech, zatímco nebyli v chrámě. Levitové a kněží byli také používáni jako občanští i náboženští soudci a vladaři v panství krále Davida, i po jeho smrti. Bible NEŘÍKÁ, že kněží a levité nepracovali mimo chrám. Pokud by to byla pravda, pak král David udělal hroznou chybu v 1 Par 23:4. To by z nich také udělalo více či méně vyžírky, kteří by pracovali jen jeden týden z dvaceti čtyř. Důkaz textu, který je často dáván v Num 18:21-24 (který čte jen málo lidí), jen učí, že mají desátek v místě pozemku dědictví. Logika učí, že, stejně jako ti, kteří MĚLI pozemky jako dědictví a mohli sloužit i při jiné profesi, tak i kněží a levité, kteří NEMĚLI pozemky za dědictví, mohli sloužit i při jiném povolání. Dlouho předtím, než přišel Ježíš, se kněží a levité odlišovali od průměrného Žida politikou, bohatstvím, rituálem, snobstvím a čistou nafoukaností. Vidíme to nejlépe na Ježíšově podobenství o dobrém Samaritánovi. Zatímco oni řídili mnohé ze Sanhedrinu (soudní systém), duchovní vakuum, které zanechali tím, že neučili Zákon, bylo naplněno synagogami pod vedením většinou nekněžských a nelevitských rabínů. (pozn. překladatele: Sanhedrin - z řeckého synedrion tj rada. Podle tradice byla tato rada sestavena původně Mojžíšem ze 70 starších Izraele podle Numeri 11:16. Později vznikla Malá a Velká rada. Sanhedrin bylo shromáždění dvaceti tří (Malý Sanhedrin ) nebo sedmdesáti jednoho soudců (Velký Sanhedrin, ). Byl to nejvyšší soud, jmenovaný v biblické zemi izraelské.“(Wikipedie). Sanhedrin za doby Ježíše byl sestaven ze sekty saduceů a farizeů a zasedal údajně denně (kromě sobot a svátků) v „chrámové komnatě“. Od nich pocházela různá ustanovení a zákony. Mimo jiné to byli oni, kdo se dohodli na zradě Ježíše s Jidášem. Ježíš stanul před touto „veleradou“ starších v Lukáši 22:66, kde proti němu stáli falešní svědkové. Pod římskou 60

okupací ale neměli takovou moc, aby někoho odsoudili k smrti, tak Ježíše museli poslat k Pilátovi. Něco podobného oné původní radě, která byla za doby Mojžíše naplněna Duchem Božím, vidíme v knize Zjevení 4:4, kde je u Božího trůnu v nebi 24 starších na trůnech „čtyřiadvacet starších, oblečených do bílých šatů“.) Tito rabíni, kteří šli příkladem Pavlovi a nejstarší církvi, obvykle měli za nemravné, aby někdo učil Zákon za účelem získat z toho peníze. Moje pointa je tato: samotná existence škol proroků ve starozákonní době a synagog DOKAZUJE, že kněží a levité dosud trávili čas mimo chrám (23 z 24 oddílů) a učili Boží Slovo! Stručně řečeno, desátek v Nehemiáši je opět obnovená politická daň, přikázaná a vymáhaná králem (31:4). Opět tam nebyl žádný protiklad k pojmu politické kontroly desátků. Pokud by tyto texty byly aplikovány na křesťanské církve, pak příjemce desátků by měl sloužit u oltáře pouze 1 týden z 24 týdnů – zvláštní to skutečnost!

Kapitola 12 Nehemiáš: Kontext Malachiáše Nehemiáš: Kontext desátku podle prohlášení Malachiáše Zatímco mnoho čtenářů chce otevřít tuto knihu přímo u této kapitoly a začít posuzovat mé připomínky k Malachiáši 3:8-10, snažil jsem se nejdříve povzbudit průměrného čtenáře, aby se seznámil s jeho kontextem z knihy Nehemiáš. Zatímco Malachiáš obsahuje slovo desátek pouze jednou, Nehemiáš buď používá toto slovo, nebo na ně odkazuje sedmkrát ve třech kapitolách (10:37,38, 12:44,47, 13:5,10,12). Proto by měl být text o desátku v Nehemiáši vyžadován jako studie pro kontext desátku v Malachiáši. Naléhavě žádám čtenáře, aby velmi pečlivě přečetli všechny mé diskuse, týkající se odkazů z Nehemiáše na Malachiáše 3:7 ještě předtím, než učiní jakékoli závěry o smyslu Malachiáše 3:8-10. Ezdráš, Nehemiáš, Ageus, Zachariáš a Malachiáš pokrývají dobu 536–400 let před naším letopočtem a měly by se studovat společně. Sedmdesát let zajetí trvalo od roku 606 do roku 536 před naším letopočtem. Pod Zorobábelem a prorokem Ageem byl chrám přestavěn roku 519 před n.l. a za Nehemiáše byla zeď Jeruzaléma dokončena v roce 445 před n.l., což nás přivádí ke kapitole desáté, kde je desátek poprvé zmíněn. (Sčítání lidu, popsané v Ezdráši 2 a Nehemiáši 7, mohlo vytvořit opětovné použití židovského Zákona ohledně desátku.) V 7:3942 se vrátilo více než 4 000 kněží, zatímco v 7:43-45 a 8:18-19 se vrátilo méně než 400 levitů. V 7:46-60 a Ezdráši 8:20 se vrátilo více jak 600 neizraelitů, chrámových služebníků (Netinejských) a 7:67 uvádí dalších 245 mužských a ženských zpěváků z neznámého zdroje. S výjimkou těch, kteří se dobrovolně rozhodli žít v Jeruzalémě, plném sutin a těch, kteří byli 61

přinuceni losem (jeden z deseti), aby tam žili, podle jedenácté kapitoly Nehemiáše, musíme si uvědomit, že Jeruzalém NIKDY neměl být trvalým příbytkem kněží a levitů! Jak levitská města a 24 oddílů ovlivnilo zákon o desátku Ty byly již zmíněny v poslední kapitole o 2 Par 31. Když budete studovat Nehemiáše, je velmi důležité, abyste sledovali pozadí kontextu levitských měst a 24 oddílů kněží a levitů. Ptáte se: "Proč jsou tato dvě témata důležitá ve studii desátku?" Odpověď bude šokovat hodně upřímných věřících. Vzhledem k účelu a umístění levitských měst, Malachiáš 3:10, kde se říká "přineste všechny desátky do skladu (také obilnice)", nemůže znamenat to, co většina „učitelů“ desátků říká, že znamená. Nehemjáš 10:30 „…se připojili ke svým bratrům a svým vznešeným předákům a vstoupili pod PROKLETÍ a pod přísahu, že budou žít podle Božího ZÁKONA, který byl vydán prostřednictvím Božího otroka Mojžíše, a že budou zachovávat a plnit všechny příkazy HOSPODINA, našeho Pána, jeho nařízení a jeho ustanovení.“ Knihy Nehemiáš a Malachiáš byly psány v historicky stejné době. Čtyři prokletí Malachiáše jsou tato prokletí Staré smlouvy, nebo také židovského Zákona, když oni společně utvrdili svoji smlouvu přísahou. Nehemjáš 10:32-33 „Jestliže národy země přinášejí zboží a jakékoliv obilí v sobotní den, aby je prodávali, v sobotu, ve svatý den, nebudeme od nich nic brát. V sedmém roce se zřekneme úrody a vymáhání jakéhokoliv dluhu. Přijímáme pro sebe také závazek, že budeme dávat třetinu šekelu za rok pro službu domu našeho Boha.“ Podle Edersheima byl tento chrámový šekel, a ne desátek, největším zdrojem příjmů chrámu. Každý Žid a každý obřezaný služebník i novověrec byl povinen zaplatit chrámový šekel. Po zakoupení obětních zvířat pro všechny slavnosti hostin, novměsíců a sobot, tam byly ještě peníze, které zbyly pro civilní potřeby, jako jsou hradby a opravy silnic. Jednoduše, lidé souhlasili se zdaněním pro potřeby chrámu. Nehemjáš 10:34 „Na předkladný chléb, ustavičnou přídavnou oběť, na ustavičnou zápalnou oběť, na oběti o sobotách, o novoluních, na svátky, na svaté dary, na oběti za hřích k získání smíření pro Izrael a veškerou službu domu našeho Boha.“ Tento jednoduchý text ukazuje, že kněží a levité se účastnili ruční práce se dřevem, které přinášeli do chrámu. Střídali se podle svých určených oddílů. Pro kněze a levity to znamenalo jeden týden z 24, kdy na ně přišla řada, aby sloužili v chrámu (2 Pa. 23:8). Nehemjáš 10:35 „Nechali jsme také padnout losy mezi kněžími, lévity a lidem na dodávky dřeva, aby je přinášeli do domu našeho Boha podle rodin v určený čas, rok co rok, aby bylo zapalováno na oltáři Hospodina, našeho Boha, jak je napsáno v zákoně. 36 Budeme přinášet také PRVOTINY ze své země a prvotiny ze všeho ovoce každého stromu rok co rok do HOPSPODINOVA DOMU; 37 budeme přinášet do domu svého Boha kněžím, kteří slouží v domě našeho Boha, PRVOROZENÉ ze svých synů a zvířat, jak je napsáno v zákoně, a prvorozené ze svého skotu a svých ovcí, 62

38 prvotiny ze svého těsta, ze svých darů pozdvihování, z ovoce každého stromu, nového vína a oleje budeme PŘINÁŠET KNĚŽÍM, DO KOMOR DOMU NAŠEHO BOHA a desátek ze své země lévitům. Lévité totiž budou vybírat desátek ve všech našich venkovských městech.“ Tento seznam souhlasí se seznamem nalezených ve vyhlášce Numeri 18. Kromě jejich části desátku, kněží, kteří právě prožívali svůj týden přisluhování v chrámu, měli spoustu jídla z prvotin a prvorozeného (dobytka) z obětí, které byly přikázány, aby byly přineseny do chrámu v Jeruzalémě. Do tohoto seznamu bylo přidáno mnohem více jídla z obětí a dobrovolných obětí. Avšak žádná z těchto položek nebyla přidělena pro levitské služebníky, kteří sloužili vedle nich jako pomocníci, chrámová stráž, zpěváci atd. Nehemjáš 10:38 „…a DESÁTEK ze své země lévitům. Lévité totiž budou vybírat DESÁTEK ve všech našich venkovských městech.“ (Srovnej Num 18:21 „Hle, synům Léviho jsem dal do dědictví celý desátek v Izraeli jako náhradu za jejich službu, kterou vykonávají, službu při stanu setkávání.“) To může být jeden z nejvíce zdrcujících textů v celé Bibli pro ty, kteří věří, že všechny desátky by měly být dány pouze do chrámového skladu (podle nich do církve). Tento jediný příkaz vrhá velké světlo na skutečný význam Malachiáše 3:10: "přineste všechny desátky do skladiště (obilnice)". Vzhledem k tomu, že Boží slovo je přesné, pak buď Nehemiáš 10:37-8 nebo Malachiáš 3:10 byl drasticky "vytržen z kontextu". NKJV říká "zemědělské komunity" a NAS a RSV mají "ve venkovských městech". TOHLE JE VELMI DŮLEŽITÉ! Zatímco verše 35-37 říkají, že prvotiny a prvorozené bylo přivedeno "kněžím" do "domu Páně" v Jeruzalémě, verš 38 jasně říká, že DESÁTEK patřil levitům na jejich polích! Tak přesně v poslušnosti zákona, přinesli Židé pod Nehemiášem prvotiny a prvorozené do chrámu pouze pro ty kněze, kteří sloužili svou rotaci (Neh 10:35-38), ALE přinesli desátky levitům k jejich činnosti, aby zbytek dali kněžím v levitských městech (Neh 10:29, 37,38). Velmi důležitá levitská města v Nehemiáši 10:37 Numeri 35:2-3 „Přikaž synům Izraele, aby dali Lévijcům ze svého dědičného vlastnictví města k bydlení. A také dejte Lévijcům pastviny okolo měst. Města budou pro ně k bydlení a jejich pastviny budou pro jejich dobytek, jejich stáda a pro všechna jejich zvířata.“ Z pochopitelných důvodů je to potřetí, co je tento text citován v této knize. Numeri 35, Jozue 20, 21, 1 Par 6:48-81; 2 Par 31:15-19 a Nehemiáš 10:37, 11:29 a 13:10, všechny texty podávají důkaz, že kněží a levité nežili trvale v Jeruzalémě. I když nemohli dědit půdu, žili jako farmáři a chovali dobytek ve 48 městech, roztroušených po celém národě. Těchto 48 měst je vyjmenováno v Jozue 20, 21 a první Par 6. Poté, co občanská válka rozdělila národ po smrti Šalomouna, většina levitských měst přestala existovat a levité se přestěhovali do Judy, který měl 13 kněžských měst (Jozue 21:9-19; 2 Pa 11:13-14; 13:10-12). Ačkoli přesné podrobnosti nejsou známy, levité (včetně kněží) obsadili nedědičné pozemky v okolí města, které stále patřilo kmeni, ve kterém se nacházelo. Lze jen spekulovat, že: (1) buď 13 kněžských měst bylo značně velikých k ubytování nekněžských levitů z ostatních 35 měst, 63

nebo (2) nekněžští levité pak měli další města v Judovi a Benjaminovi, které jim nahradily ty ztracené. Z těchto textů vyplývá fakt, že kněží a levité netrávili všechen svůj čas bohoslužbou. Oni také chovali a pásli zvířata na jejich „půjčené“ zemi kolem levitských měst. Tak obyčejným srovnáním zjistíme, že vzor služebníků na plný úvazek ve Staré smlouvě prostě není pravdou! Biblická fakta o levitských městech dokazují, že u kněží a levitů se nikdy nepočítalo s trvalým pobytem v Jeruzalémě a jeho okolí. Ačkoli pozoruhodná města jako Hebron a Jericho byla levitská města, Jeruzalém jím nebyl! Drtivá většina kněží i levitů žila v levitských městech mimo Jeruzalém. Nehemjáš 10:39 „Když budou lévité vybírat DESÁTEK, bude s lévity kněz, syn Áronův. Lévité pak přinesou DESÁTEK Z DESÁTKU DO DOMU NAŠEHO BOHA, do komory skladu.“ (Srovnej Numeri 18:26 „Promluv k Lévijcům a řekni jim: Když přijmete od synů Izraele desátek, který jsem vám od nich dal jako váš dědičný podíl, přineste z něj Hospodinův dar pozdvihování, desátek z desátku.“) Za prvé, kněží neměli přijímat desátky od lidu v chrámě, ale v levitských městech! Abychom pochopili Malachiáše 3:10, pak to stojí za opakování. Kněží měli přijímat desátky od lidu ne v chrámě, ale v levitských městech! Ve skutečnosti je měli přijímat od levitů, a ne přímo od lidí. Když byly desátky v levitských městech přijaty levity, kněží si oddělili svůj podíl, jejich desetinu z desátku. Levité pak byly odpovědni za přinesení této desetiny desátku, podílu kněží, do chrámu v Jeruzalémě (a kněží je jistě doprovázeli). To ale není to, co „vykladači“ Malachiáše 3:10 učí! Za druhé, tento verš jasně uvádí, že podle Numeri 18:26 správně patří do skladu v chrámě pouze "desetina desátku", kněžský "podíl" ze zákona! Ačkoli načasování a přesné informace budou následovat, tento verš požaduje, aby Malachiáš 3:10 byl chápán pouze jako příkaz nečestným kněžím, aby „přinesli CELÝ NEZBYTNÝ PODÍL KNĚŽÍ, desetiny z desátku, do skladu." Proto místo toho, aby jim bylo přikázáno donášet desátky do chrámu, bylo obyčejným občanům přikázáno, aby desátky nosili do levitských měst. Také místo toho, aby desátky nosili kněžím, bylo občanům přikázáno, aby desátky nosili levitům. Levité potom hned dávali kněžím jejich podíl a oni (ne lidé) byli odpovědni za přinášení jejich dílu do chrámu. Opět to ukazuje, že dnešní běžný výklad Malachiáše je špatný. Vzhledem k tomu, že Malachiáš 3:10 neodkazuje na to, že 90% (nebo více), tedy převážná část desátku, zůstala v levitských městech pro levity (a jiné kněze, kteří nesloužili), PAK by Malachiáš 3:10 neměl být používán jakýmkoliv způsobem, aby přikazoval křesťanům, aby přinesli všechny jejich takzvané „desátky“ do takzvaného „skladiště“ v církvi. (Přečtěte si diskusi na 2 Par 31:15-19). Nehemjáš 10:40 „neboť do těchto komor budou synové Izraele a synové lévitů přinášet dávky z obilí, nového vína a oleje. Tam jsou nádoby svatyně, KNĚŽÍ, kteří slouží, vrátní (LEVITÉ) a zpěváci. Nebudeme zanedbávat dům svého Boha.“

64

Vzpomeňme na verše 35-38, "oběť" od "dětí Izraele" jsou prvotiny, zatímco "oběť" od "synů Léví" je "desetina z desetiny“ pro kněze a „desátek“ pro levity, kteří právě slouží. Podle 2 Par 31:15-19, podíl levitů jsou denní porce. Nehemjáš 11:1, 3 „Knížata lidu bydlela v Jeruzalémě; ostatek lidu nechal padnout losy, aby přivedl jednoho z deseti, aby bydlel v Jeruzalémě, svatém městě, a ostatních devět aby zůstalo v jiných městech.“ …v judských městech každý bydlel na svém vlastnictví, ve svých městech: Izraelci, kněží, lévité, chrámoví nevolníci (Netinejští podle KR) a synové Šalomounových otroků.“ Nehemjáš 11:20, 21 „Ostatní Izraelci, kněží a lévité, byli ve všech judských městech, každý na svém dědictví. Chrámoví nevolníci bydleli na Ófelu; Sícha a Gišpa byli nad chrámovými nevolníky.“ Křesťané vyučující desátky nechtějí, abyste si přečetli výše uvedené texty. Chtějí, abyste si mysleli, že kněží a levité trávili všechen svůj čas službou v chrámě. Ve skutečnosti oni trávili většinu svého času pasením zvířat a prací v polích. Jeruzalém byl ještě v troskách po devadesáti letech, kdy se vrátili zpět do země. Není prostě žádný logický způsob, jak porovnat starozákonní kněze s novozákonními kazateli. Opět platí, že by bylo pošetilé posílat jídlo z desátků jinam, než tam, kde lidé žili. Jen jejich vůdce a speciální pracovníci trvale žili v Jeruzalémě (11:4-17). Nehemjáš 11:23 „Existoval o nich totiž královský příkaz, pevný předpis o zpěvácích s každodenním určením.“ Nehemjáš 11:36 „Z lévitů některé judské skupiny patřily Benjamínovi.“ Jak bude vidět také v následujících textech, malá část z levitského desátku byla přinesena z jejich měst a použita k nasycení zpěváků, kteří byli ten týden právě ve službě. Opět pamatujme, že levité žili jak u Judy, tak i u Benjamína. To je naprosto odlišné od tvrzení, že všechny desátky byly drženy v chrámě po celou dobu! Co jsou tyto "divize" (skupiny) z levitů? Velmi důležitých 24 divizí z kněží a levitů S levitskými městy úzce souvisí skutečnost, že kněží a levité byli rozděleni králem Davidem do 24 divizí. Každá divize byla sestavena z několika domů, nebo rodin. Viz 1 Par 24 pro kněží a kapitoly 25 a 26 pro levity. Každá divize (jednotka) sloužila v chrámu pouze jeden týden z dvaceti čtyř a v závislosti na tom, kolik rodin bylo v divizi, každá rodina tedy sloužila v chrámě pouze dva nebo tři dny během toho týdne. Viz také Ezdráš 6:18, 1 Paralipomenon 28:13, 21; 2 Paralipomenon 8:14; 23:8, 31:2, 15-19, 35:4, 5, 10; Neh 11:30, 12:24. Biblická fakta o rozdělení kněží a levitů do 24 divizí prokazují, že nesloužili na plný úvazek v chrámu. Navíc, pouze kněží nad třicet let a levité nad dvacet let byli kvalifikováni sloužit. Proto by bylo nepraktické přesunout zbytek rodiny do Jeruzaléma pouze na jeden týden. A tak většina rodiny, včetně žen a zaměstnanců, zůstala v levitských městech. Opět platí, že naprostá většina kněží a levitů žila mimo Jeruzalém v levitských městech (23 z 24 divizí, plus 65

ženy, děti a zaměstnanci), a jelikož DESÁTEK měl být hlavním zdrojem jejich POTRAVY, pak zdravý rozum nám říká, že základní desátek ZŮSTAL v levitských městech, kde kněží a levité žili! Nehemjáš 12:27-29 „Při posvěcení hradeb Jeruzaléma vyhledali lévity ze všech míst, aby je přivedli do Jeruzaléma…Ti, kteří patřili k zpěvákům, se shromáždili z Jordánské roviny, okolí Jeruzaléma a z netófatských dvorců, z Bét-gilgálu, z polností Geby a Azmávetu, protože zpěváci si postavili dvorce okolo Jeruzaléma.“ Je zde potřeba ještě jiného důkazu, že levité nežili v Jeruzalémě? Nehemjáš 12:44 „V onen den byli určeni muži nad KOMORAMI pro poklady, DÁVKY (oběti), PRVOTINY a DESÁTKY, aby do nich vybrali za městská pole PODÍLY PODLE ZÁKONA pro kněze a lévity, protože Juda měl radost z kněží a lévitů, kteří STÁLI VE SLUŽBĚ.“ Nehemjáš 12:47 „Ve dnech Zerubábela a ve dnech Nehemjáše celý Izrael dával PODÍLY zpěvákům a vrátným, KAŽDODENNÍ PODÍL. Posvátné dary dávali lévitům a lévité dávali posvátné dary synům Áronovým.“ Jedná se o extrémně důležité texty pro porozumění desátkového systému v Nehemiáši a Malachiáši. Za prvé, pořadí důležitosti položek ve skladu jsou (1) oběti (2) prvotiny a (3) desátky. Ve dnech Ježíše chrámový šekel a truhlice (pokladu) opatřovaly většinu finančních prostředků. Za druhé, když zákon byl přísně dodržován, "podíly z desátků" byly denně přineseny z levitských měst, jak bylo požadováno od každé divize. Za třetí, levité, kteří „stáli ve službě“, nejsou VŠICHNI levité nebo kněží - byli to jen ti, kteří aktivně sloužili v chrámě. Vzhledem k tomu, že u zasvěcení zdi kolem Jeruzaléma (náš kontext) bylo potřeba více služebníků, pak bylo zapotřebí více denních podílů. To by nemělo být vykládáno jako nesouhlas s 10:37-38 a 2 Par 31:15-19. Ti jmenovaní měli pouze zodpovědnost za to, že bylo dost desátkového jídla uvedeno do skladu k nasycení kněží a levitů, kteří v současné době sloužili. Text neodkazuje na velké masy kněží a levitů, kteří zůstávali ve svých městech. Nehemjáš 13:4-5 „Předtím však kněz Eljašíb, URČENÝ NAD KOMORAMI BOŽÍHO DOMU, příbuzný Tóbijáše, mu zřídil velkou komoru. PŘEDTÍM tam byly dávány přídavné oběti, kadidlo, nádoby, DESÁTEK z obilí, nového vína a oleje, přikázané lévitům, zpěvákům a vrátným a dávky pro kněze.“ Zatímco Nehemiáš byl v Babylonu, všechno, čeho dosáhl v kapitolách 10-12 se zastavilo (verš 6). Tento text má všechny přísady potřebné k tomu, aby se stal KONTEXTEM Malachiáše 3:8-10! Za prvé, byl tam sklad, určený pro skladování obětí prvotin a denních podílů z desátků pro kněze a levity, kteří sloužili během své týdenní rotace. Za druhé, Eliašib, velekněz, VYPRÁZDNIL tento sklad a dovolil Tobiášovi, nepříteli Nehemiáše, aby jej obsadil. Za třetí, odpovědnost za tento hřích dopadla na kněze pod vedením velekněze. Nehemjáš 13:8-9 „hrozně se mi to nelíbilo. Vyhodil jsem všechny věci Tóbijášovy domácnosti ven z komory a řekl jsem, aby vyčistili komory. Pak jsem tam vrátil nádoby Božího domu, přídavné oběti a kadidlo.“ Všimněte si, že DESÁTKY NEBYLY uvedeny mezi položkami, které přivezl zpět do skladiště! DESÁTKY BYLY TEDY UKRADENY KNĚŽÍMI! Porovnejte Malachiáše 3:8, 66

"Což smí člověk okrádat Boha? Ale vy mě okrádáte! Ptáte se: Jak tě okrádáme? Na desátcích a darech pozdvihování.“ Velmi jasně kněží, a NIKOLIV OBYČEJNÍ LIDÉ, byli vinni z okrádání Boha tím, že brali a nechávali si tyto desátky a oběti pro sebe! (Nezapomeňte, 10:38!) Nehemjáš 13:10 „Dozvěděl jsem se, že lévitům nebyly dávány podíly, takže všichni lévité a zpěváci, kteří konali službu, utíkali na svá pole.“ Nehemiáš si všiml, že chyběly denní podíly desátků, které byly uloženy, aby živily sloužící levity. Všimněte si, že neřekl, že chyběly podíly kněží! Podivné, opravdu! Protože neměli nic k jídlu, tak se levité vrátili na svá pole. Opět platí, že KNĚŽÍ ukradli části desátků, které patřili LEVITŮM. Proto levité šli zpět domů a pokračovali v hospodaření (jak tomu bylo po zbytek roku). Nehemjáš 13:11-13 „Vedl jsem při proti správcům a řekl jsem: Proč je Boží dům opuštěn? Shromáždil jsem je a ustanovil jsem je zpět na jejich místo. Všichni Judejci přinesli DESÁTEK z obilí, nového vína a oleje do skladů. Za skladníky nad sklady jsem určil kněze Šelemjáše, písaře Sádoka a z lévitů Pedajáše, a k ruce jim byli Chánan, syn Zakúrův, vnuk Matanjášův, protože byli považováni za věrné. Na nich bylo, aby rozdělovali svým bratrům.“ Levity povolal zpět na jejich pracovních místa a odcizené desátky pro jejich stravu bylo třeba nahradit. Přestože nám není řečeno, co se stalo Eliašibovi, v porovnání veršů 4 a 13 logika říká, že Nehemiáš jej nahradil. "Vládcům" bylo pak přikázáno, aby dali pokyn občanům nahradit části desátků, nutné k výživě těch, kteří právě sloužili - což byla dočasná jednorázová výjimka, 10:37-38. Proto diskuse o Nehemiášovi a desátcích končí nahrazením jednoho dozorce skladu čtyřmi věrnými a spolehlivými osobami, které zastupují jak kněze, tak i levity. Jako podobenství Mesiáše, Nehemiáš se stal doslovně prvním mesiášským předobrazem v Malachiáši 3:2-3: „Kdo vydrží den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se ukáže? Vždyť on je jako zlatníkův oheň a pradlákův louh. Posadí se jako zlatník a čistič stříbra, pročistí syny Léviho, přečistí je jako zlato a stříbro a budou HOSPODINU přinášet spravedlivé přídavné oběti.“ Při několika příležitostech Nehemiáš očistil chrám, kněze i levity a dal vše na starost těm, kteří mohli doslova nabídnout oběť spravedlnosti. Historické události Nehemiáše prostě musí být zahrnuty v každém pochopení knihy Malachiáše. Pokud Nehemiáš 13 je kontext Malachiáše 3:8-10, pak to dává smysl. Kněží, kteří už byli prokleti Bohem třikrát v Malachiáši, NEJSOU ti, kteří mají být litováni, protože dostávají další kletbu. Ukradli desátky ZE SKLADIŠTĚ a odepřeli je levitům! Proto Bůh říká KNĚŽÍM v Mal 3:10, aby přinesli "CELÝ“ desátek, který patřil do prázdného skladu, zpátky do toho skladu, a to zejména část, kterou ukradli levitům. Tak máme v Nehemiáši prostou historickou událost, která je s největší pravděpodobností kontextem Malachiáše 3:8-10, zejména s ohledem na potřebné vyčištění kněžství z Malachiáše 3:1-4. SOUHRN: V Nehemiáši existují četné rozdíly mezi desátkem ve Staré smlouvě a tím, co je falešně prezentováno dnes, jako desátek Nové smlouvy.

67

Za prvé, systém Staré smlouvy by nemohl fungovat v naší společnosti. Mnoho malých církví, které dávají celý tzv. desátek pro pastora, nemají dostatek jiných pracovníků, kteří by obdrželi devadesát procent (90%) z desátku a pastor na plný úvazek by nemohl přežít pouze z jedné desetiny celého desátku. Tak, zatímco zkreslená forma desátku je vyučována v zájmu podpory pastora, pastor dostává sto procent (100%) desátku místo pouhých deseti procent (10%) z desátku. Opět srovnejte Num 18:20-24 s 18:26 a Nehemiáš 10:37-38 a 39. Za druhé, opět je ignorován obsah desátku. Nehemiáš žil přinejmenším 1200 let poté, co obsah desátku byl poprvé popsán v Numeri 18 a Leviticus 27. Zatímco musely existovat stovky dalších povolání, je desátek stále vyžadován pouze od vlastníků pozemků, kteří měli farmu či stádo zvířat. Je to stále jen desátek z obilí, vína a oleje. I když tento vzorec byl později upraven farizei tak, že zahrnoval i malá políčka ze zahrádky s kořením, v žádném případě biblické desátky neoznačují výrobky a peníze získané z řemesel a z pozemků, které by nevlastnili. Za třetí, politická autorita měla stále na starosti bohoslužby, přikazovala dávat desátek a delegovala duchovní vůdce. On je Boží pomazaný vládce teokracie. Církevní a státní jednota je pravidlo podle Starého zákona, v němž byl desátek použit. Persie, která si je podrobila pod svoji moc, přijala první desátek jako jejich válečnou daňovou kořist. Za čtvrté, většina učitelů desátků potřebuje, aby jejich shromáždění bylo biblicky neznalé kontextu těch, kteří obdrželi desátky ve Staré smlouvě. Jak se dá oddůvodnit desátek pro ty, kteří, kromě dvou týdnů ze čtyřiceti osmi, žili na venkovských polích jako zemědělci a pastevci (ale nevlastnili je). Jistě všichni nežili v Jeruzalémě a nesloužili na plný úvazek v chrámě (lež, které chtějí, abychom věřili).

Kapitola 13 Malachiáš: Služebníci, kteří okrádali Boha

ÚVOD Pokud jste již četli předchozí dvě kapitoly o 2 Paralipomenon 31 a Nehemjáši, budete mnohem lépe připraveni pro studium Malachiáše. Tato kapitola nám dá důkaz z Božího slova, že text o desátku z Malachiáše 3:8-10 byl vykládán a používán nesprávně většinou církevních křesťanů. To nám ukáže, že ti, kteří jsou obviněni z okrádání Boha, jsou přisluhující kněží a ne obyčejní lidé. Proto ti prokletí v Malachiáši 3:9 jsou kněží, kteří jsou prokleti za porušení Staré smlouvy. Ve srovnání s Numeri 18:21-24 a Nehemiášem 10:37-38, byl obvyklý výklad citátu "Přineste celý desátek do skladu" zvrhnut do strašlivé lži, s čímž se pro poslušnost pravdy Boží a pro dobro církve Kristovy musí okamžitě přestat.

68

I když kniha Malachiáše má jen čtyři krátké kapitoly, mnozí ji nikdy nepřečtou najednou. Pro přehlednost vás prosím, abyste pečlivě a s modlitbou četli. Zatímco budete číst, položte si tyto otázky: "Ke komu Bůh mluví v této části? Kdy začal mluvit k této skupině osob? Změnil svého adresáta z jedné skupiny osob na druhou? Pokud ano, jaké důkazy jsou tam pro to, že přestal mluvit k jedné skupině a mluví teď k úplně jiné?" Prosím, zastavte se teď a přečtěte si celou knihu Malachiáše. Autor se domnívá, že Malachiáš by měl být rozdělen pouze do tří sekcí: Jako první část, 1:1 1:5, je úvod. Bůh chtěl, aby celý Izrael, celý Jákob slyšel tuto zprávu, protože všichni se podíleli buď přímo, nebo nepřímo na příčinách a důsledcích oné zprávy. Druhá část, 1:6 1:14, kde si Bůh stěžuje, je hlavní stížnost proti arogantním a nečestným kněžím. Tato část má zásadní význam pro pochopení zbytku knihy, protože poskytuje základní důvody pro všechny ostatní problémy v knize. Třetí část, 2:1 - 4:6, je Bohem konkrétně adresována kněžím. Ačkoli zbytek Izraele je nepřímo ovlivněn činností kněží, Bůh nemění svého adresáta poté, co začíná v 2:1. Tato kapitola se pokusí přesvědčivě odhalit důvody pro tento přístup. Pokud je to pravda, pak je tento výklad zničující pro obvyklou logiku prezentovanou ve prospěch desátku ve většině křesťanských církví. Je proto zvláště důležité zjistit skutečný význam Malachiáše 3:8-10. Malachiáš 1:1 - Břímě slova Hospodinova Izraeli skrze Malachiáše První část Malachiáše je přímo určena "Izraeli" (1:1), "Judovi v Izraeli" (2:11) a "kněžím" z Izraele (1:6, 2:1). Od Sínaje po Golgotu byl desátek přikázán zvláštnímu národu Božímu, Izraeli, a POUZE Izraeli (Lev 27:34, Numeri 18:23-24; Deut 12:5-6, 11; Žid 7:5). Dokonce i desátky od proselytů-novověrců (obrácených nežidů) nesměly vstoupit do chrámu. DŮLEŽITÉ! V MALACHIÁŠI 1:6 BŮH ZAČÍNÁ MLUVIT ZVLÁŠTĚ KE KNĚŽÍM, SLUŽEBNÍKŮM, A NE K LIDEM. NÁSLEDUJTE CESTU ZÁJMENA "VY", ABYSTE URČILI, ZDA A KDY PŘESTANE MLUVIT KONKRÉTNĚ KE KNĚŽÍM!

HŘÍCHY KNĚŽÍ, 1:6-14 Malachiáš 1:6 „Syn ctí otce a otrok svého pána. Jestliže jsem otec, kde je úcta ke mně? Jestliže jsem Pán, kde je bázeň přede mnou? -- praví HOSPODIN zástupů vám KNĚŽÍM, kteří opovrhujete mým jménem. Ptáte se: Jak opovrhujeme tvým jménem? Mal. 1:7 Přinášíte na můj oltář poskvrněný chléb. Ptáte se: Čím tě poskvrňujeme? Tím, že říkáte: HOSPODINOVÝM stolem je možno pohrdat. Mal. 1:8 Když přinášíte k oběti slepé zvíře, což to není zlé? Když přinášíte chromé a nemocné, což to není zlé? Jen to přines svému místodržiteli! Zdalipak si tě oblíbí, zdalipak tě milostivě přijme? -- praví HOSPODIN zástupů. Mal. 1:9 Nuže, jen si hledejte přízeň Boha, aby se nad vámi smiloval! Toho se mu od vás dostalo -- cožpak vás milostivě přijme? -- praví HOSPODIN zástupů.

69

Mal. 1:10 Kéž by tak někdo z vás zavřel dveře, abyste nadarmo nezapalovali oheň na mém oltáři! Nemám ve vás zalíbení, praví Hospodin zástupů, ani přídavnou oběť od vás si neoblíbím. Mal. 1:11 Neboť od východu slunce až na západ velké bude mé jméno mezi národy a na každém místě bude přinášeno kadidlo mému jménu a čistá přídavná oběť, neboť mé jméno je velké mezi národy, praví Hospodin zástupů. Mal. 1:12 Ale vy ho znesvěcujete, když říkáte: Panovníkův stůl je poskvrněný, jeho ovocem, jeho potravou je možno pohrdat. Mal. 1:13 Říkáte také: Hle, jak otravné! -- a ošklíbáte se nad tím, praví Hospodin zástupů. Přinášíte ukradené, chromé a nemocné; to přinášíte jako přídavnou oběť. Takovou oběť mám od vás se zalíbením přijmout? -- praví Hospodin. Mal. 1:14 Proklet buď ten, kdo jedná lstivě -- má ve svém stádu samce, učiní slib, ale obětuje Panovníkovi poškozené -- neboť jsem velký král, praví Hospodin zástupů, mé jméno vzbuzuje bázeň mezi národy.“ Slovo z Malacháše 1:6 a 2:1, je velmi specificky určeno nepoctivým služebníkům, kněžím Staré smlouvy! Tyto dva verše, 1:6 a 2:1, jsou KLÍČEM k pochopení celé knihy Malachiáše. Tyto dva verše vlastně OBRACÍ NA RUBY to, co většině z nás bylo říkáno po celý život. Když budete studovat zbytek Malachiáše, nezapomeňte na kontext těchto dvou veršů. Bůh kárá konkrétně svoje služebníky kněze, a ne lidi. První "vy" v Malachiáši 1:6 odkazuje na kněze. Jsou vinni zneuctíváním Boha, a že opovrhují Jeho jménem. (1:7-8) Bůh kárá služebníky za to, že Mu dávají to, co nikdo jiný nechce. Tím jsou služebníci vinni, že nedbají na "stůl Páně". Všimněte si, že Bůh neříká, že „nemohli mít" odpovídající oběť, kterou by Mu předložili. Není žádný důvod k závěru, že služebníci byli nuceni dávat poskvrněné potraviny, protože neměli nic jiného, co by mohli dát. (1:9) Bůh kritizoval pouze KNĚZE (a ne lidi) za to, že mu dávali nepřijatelnou oběť. Řekl, že jejich místodržitel by nepřijal takovou oběť z chromých a nemocných zvířat na svůj stůl. Je to proto, že místodržitel věděl, že tito kněží měli spoustu dobrých zdravých zvířat pro oběti z prvorozených a z jejich podílu na zvířatech z desátků. Proč je to pravda? Protože Nehemiáš nařídil lidem, aby tyto oběti přinesli, a tak toho byla přijata taková spousta, že sklady nestačily (viz Neh 10:35-38; 12:44, 47, 13:4, 5, 12, 13). (1:10) Bůh se velmi zlobí na kněze v Malachiáši. Řekl jim, aby zanechali veškeré pokrytecké úcty. Nebyl spokojený s kněžími a nebude přijímat od nich žádné nesmyslné oběti. (1:12) Kněží jsou obviněni ze znesvěcování Božího jména. Jejich nechutné oběti odhalovaly jejich naprosté, hříšné pohrdání Bohem. (1:13) To je velmi zajímavý text. KJV říká, že "to, co bylo roztrháno“; NIV "zraněné", NAS, NKJV a TLB upřednostňuje "uloupeno" nebo "odcizeno"; a RSV říká "vzaté násilím". Pokud to bylo ukradeno, pak to znamená, že kněží nějak vzali "více", než je jejich právo. Vzhledem k tomu, že prvorozené, prvotiny a oběti šly přímo k nim, kněží by je nemohli ukrást (Neh 10:35; 37-38). Nicméně, kněží vzali část z podílu levitů ze skladu (Neh 13:10-11). (1:14) Ti, kdo čtou pouze část o prokletí v 3:9 Malachiáše, si neuvědomují, že slovo prokletí bylo předtím používáno Malachiášem čtyřikrát v proklínání kněží! Tohle první prokletí Malachiáše 1:14 je velmi zřetelně uvedeno na kněze, služebníky Starého zákona. Kněží již „MĚLI" přijatelná obětní zvířata, která dostávali v desátcích a obětech. Bůh je neomlouval, 70

protože lidé již řádně platili desátky! Přestože kněží nemuseli dávat desátky, očekával se od nich SLIB svobodné vůle, oběť z desátků a darů, které obdrželi. Jejich hřích byl v tom, že slibovali Bohu to nejlepší, a pak mu dali to nejhorší!

POTRESTÁNÍ KNĚŽÍ, 2:1 AŽ 4:6 Malachiáš 2:1 „A nyní o VÁS KNĚŽÍCH je tento příkaz: 2 Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás KLETBU a vaše požehnání změním v KLETBU. Ano, již jsem ho změnil v kletbu, protože si to neberete k srdci. 3 Hle, okřiknu vaše potomstvo, rozmetám VÝMĚTY (LEJNA B21) na vaši tvář, výměty (LEJNA) z vašich svátečních obětí, a odstraní vás spolu s nimi.“ (2:1) Kvůli své důležitosti ke zbytku Malachiáše, se tento verš stává největším klíčem k jeho významu! Již podruhé Bůh zřetelně ukazuje, že On konkrétně hovoří ke kněžím! Protože tam není žádný jiný text, který by nějak naznačoval kdekoliv jinde v knize Malachiáše, že by Bůh změnil hlavního adresáta svého slova, pak je pouze ten závěr, že Bůh mluví i po zbytek knihy ke stejné skupině. Druhá kapitola pokračuje Božím odsouzením KNĚŽÍ. Poté, co v 1:6 - 1:14 popisoval některé z jejich hříchů, teď popisuje jejich trest. (2:2) Kolik kazatelů ignoruje tento text, když káží o prokletí z 3:9? Mohlo by to být proto, že tento druhý, třetí a čtvrtý výskyt slova prokletí v Malachiáši je opět zaměřen proti služebníkům samotným? Nic nemůže být z tohoto textu jasnější. (2:3) "Bůh rozmetá hnůj, odpad, lejno – na vaše kněžské tváře!" Tento verš ukazuje míru hněvu Božího nad kněžími. On je jednoznačně nelituje, že nemají desátky a oběti prvorozených. KNĚŽÍ PORUŠILI SVOJI ZVLÁŠTNÍ SMLOUVU S LÉVI, 2:4-10 Mal. 2:4 „I poznáte, že jsem VÁM poslal tento příkaz, aby byla upevněna má SMLOUVA S LÉVIM, praví Hospodin zástupů. Mal. 2:5 MÁ SMLOUVA s ním byla život a pokoj. Dal jsem mu je k bázni. Bál se mě a děsil se před mým jménem. Mal. 2:6 Pravdivý zákon byl v jeho ústech, zvrácenost nebyla nalezena na jeho rtech, v pokoji a podle práva chodil (levítský kněz) se mnou a mnohé odvrátil od provinění. Mal. 2:7 Neboť rty KNĚZE uchovávají poznání a z jeho úst se vyhledává poučení, neboť je (KNĚZ) POSLEM Hospodina zástupů. Mal. 2:8 Vy jste se však odvrátili od cesty, mnohé jste poučením přivedli k pádu, zkazili jste (kněžskou)LÉVIJSKOU SMLOUVU, praví Hospodin zástupů. Mal. 2:9 Také já jsem vás učinil opovrženými a poníženými před vším lidem, tak jako jste vy nezachovávali mé cesty a při poučení jste stranili lidem. Mal. 2:10 Což nemáme všichni jednoho otce? Cožpak NÁS nestvořil jeden Bůh? Proč jednáme věrolomně jeden vůči druhému a znesvěcujeme SMLOUVU svých otců?“

71

(2:4-7) Neměli bychom zapomínat na tyto verše, když čteme kapitolu 3, verš 7, což je bezprostřední kontext pro desátek v textu 3:8-10! I když je pravda, že Boží smlouva s celým Izraelem ZAHRNOVALA jeho specifickou smlouvu s kněžími kmene Lévi, JEDINÁ KONKRÉTNÍ SMLOUVA uvedená v knize Malachiáš, je Boží smlouva s KNĚŽÍMI! Tyto verše o Boží smlouvě s Léví nám připomínají, že když národ Izrael zhřešil, Bůh činil kněze primárně odpovědné za to, že nežili před nimi spravedlivým životem a za to, že neučili Jeho slovo správně, jak tomu bylo, když byl národ ještě mladý. (2:8) KNĚZ měl být Božím POSLEM k Jeho lidu. Jméno MALACHIÁŠ v hebrejštině znamená MŮJ POSEL. Toto slovo (v Strongově je to pod 4397) se vyskytuje více než 200 krát ve Starém zákoně a je často překládáno jako "anděl". (2:9) KNĚŽÍ si zaslouží Boží opovržení. Vybírali si a rozhodovali mezi sebou, kterou část zákona budou dodržovat a učit. (Zní vám toto vybírání si a rozdělování zákona povědomě?) (2:10) Všimněte si změny zájmena "vy" na "my" a "nám". Hospodin dočasně přestal mluvit, a nyní hovoří Malachiáš. Jelikož jméno Malachiáš znamená můj posel, pak je velmi pravděpodobné, že sám byl knězem. To znamená, že "my" znamená "my kněží". Pokud však Malachiáš (jako prorok) mluví za celý Izrael, pak "my" znamená celý národ. Tento text by pravděpodobně mohl patřit buď do 2:1-9 nebo 2:11-12. Avšak protože slovo smlouva bylo použito v 2:5, a 2:8 pak odkazuje na smluvní specifikaci Boží s kněžími, pak tedy není žádný důvod věřit, že Malachiáš náhle přešel k obecné smlouvě s celým Izraelem. Ve zprávě Malachiáše 2,10 je poselství pro kněze: "Což nemáme všichni jednoho otce? (kněží a zbytek Judy) Cožpak nás nestvořil jeden Bůh? Proč jednáme věrolomně jeden vůči druhému a znesvěcujeme smlouvu svých otců?"To nás přivádí k hříchům Judy. JUDA A IZRAEL ZNESVĚTILI BOŽÍ JMÉNO, 2:11-12 Malachiáš 2:11-12 „Juda byl nevěrný, ohavnost se páchala v Izraeli i v Jeruzalémě, neboť Juda znesvětil Hospodinovu svatyni, kterou on miluje, když se oženil (Juda) s dcerou cizího boha. Hospodin ať vyhladí ze stanů Jákobových každého, kdo to páchá, toho, kdo bdí, a toho, kdo odpovídá, i toho, kdo přináší přídavnou oběť Hospodinu zástupů.“ (2:11) Většina komentářů k veršům 2:10 nebo 2:11 říká, že Bůh změnil adresáta, a od mluvení jen ke kněžím, se obrací ke všem z domu Judova. Důvodem pro tuto změnu má být zmínka o Judovi a Boží odsouzení rozvodu, kterého se všechen Juda dopustil. Viz Ezdráš 9-10 a Nehemiáš 13. Vzhledem k tomu, že ani tyto, ani moje závěry nejsou neomylné, rozhodl jsem se nesouhlasit a prezentovat své důvody. Za prvé, verše 11 a 12 jsou o "třetí osobě", to je, že Bůh stále mluví KE KNĚŽÍM, a mluví o Judovi a celém Izraeli. Hříchy, kterých se kněží dopustili, také spáchal zbytek národa. Bůh činí kněží, duchovní vůdce, odpovědné za duchovní blaho celého národa. To bylo jasné ve verších 4-9. V Ezdráši 10 jsou kněží očišťováni předtím, než je očišťován zbytek národa. Za druhé, i když je zcela evidentní, že Bůh v Mal 1,6 a 2,1 změnil svoje publikum od národa ke kněžím, není zde odpovídající zájmeno "vy" vysloveno, jako například: "A nyní, ó Judo, tohle je teď pro tebe“ na znamení, že jeho publikum se mění.

72

(2:12) Pokud kněží a zbytek Judy nedají pryč své pohanské manželky a nevrátí se ke svým izraelským ženám, bude jim odepřen přístup do chrámu pro uctívání a budou počteni jako neizraelité.

BŮH POKRAČUJE VE SVÉ ŘEČI KE KNĚŽÍM Malachiáš 2:13 „A ještě toto činíte: Zakrýváte Hospodinův oltář slzami, pláčem a nářkem, zatímco on již nehledí na přídavnou oběť, nepřijme ji od vás se zalíbením. 14 A ptáte se: Proč? Protože Hospodin je svědkem mezi tebou a ženou tvého mládí, vůči níž jsi byl nevěrný, ačkoliv ona je tvou družkou, ženou tvé SMLOUVY. 15 Ten, kdo má ostatek ducha, to nebude dělat. A co udělal ten jeden, když hledal potomka od Boha? Mějte se na pozoru ve svém duchu, vůči ženě svého mládí ať není nikdo nevěrný. 16 Neboť nenávidím propuštění, praví Hospodin, Bůh Izraele, a toho, kdo přikrývá násilí na svém oděvu, praví Hospodin zástupů. Mějte se na pozoru ve svém duchu a nebuďte nevěrní.“ (2:13) Druhá osoba, která oslovuje "vy," je Bůh, který mluví přímo ke kněžím. Nejdříve ve verších 10-12 se kněží provinili tím, že se rozvedli se svými manželkami a nekárali hřích. Nyní "znovu, podruhé" ve verši 2:13 Bůh kárá pokrytectví kněží, že i nadále obětují, zatímco žijí v otevřené vzpouře. Tento text má velký význam pro kněze, protože oni byli ti, kteří doslova plakali nad oltářem. Judský a izraelský lid neměl přímý přístup k oltáři a nemohl doslova "pokrývat oltář Hospodinův slzami". Podle Nehemiáše byl Bůh více nespokojen s kněžími, než se zbytkem lidí, pro jejich sňatky s pohankami (Neh 13:23-30). (2:14-16) Bůh hájí izraelské manželky.

BOŽÍ SOUD KNĚŽSTVÍ Malachiáš 2:17 „Unavujete Hospodina svými řečmi. "Jak ho unavujeme?" ptáte se. Tak, že říkáte: "Hospodinu se líbí kdejaký zločinec; takové má zřejmě v oblibě!" Také se ptáte: "Kde je ten Bůh soudu?" (B21) Malachiáš 3:1 Hle, posílám svého POSLA a připraví cestu přede mnou. Panovník, kterého hledáte, vstoupí náhle do svého CHRÁMU, posel smlouvy, jehož si přejete, hle, přijde, praví Hospodin zástupů. (ČSP) 2 Kdo vydrží den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se ukáže? Vždyť on je jako zlatníkův oheň a pradlákův louh. 3 Posadí se jako zlatník a čistič stříbra, PROČISTÍ SYNY LÉVIHO, PŘEČISTÍ je jako zlato a stříbro a budou Hospodinu přinášet spravedlivé přídavné oběti 4 a HOSPODINU bude přídavná oběť Judy a Jeruzaléma příjemná jako za dnů dávných, jako v letech pradávných.“

73

(2:17) Tento text, spolu s 2:13, by měl být dostatečným důkazem toho, že Bůh zde nemluví obecně k lidem, ale nepřestal mluvit přímo na kněze. Tento text je pouze opakováním výsměchu kněží, který házeli na Boha v kapitolách jedna a dva. Boží odpověď na otázku: "Kde je Bůh soudu?" je v následujících verších určena KNĚŽÍM. (3:1) Boží rozsudek pročištění začne od Jeho domu, Jeho chrámu, s Jeho kněžími, kteří mají primární odpovědnost učit pravdu. Kazatelé, kteří učí desátky, tyto texty použili mnohokrát správně prorocky, když zde učili o Janu Křtiteli a Ježíši Kristu. Nicméně, i když tyto aplikace jsou pravdivé, protože vycházejí ze zásad vícenásobného naplnění, NEJSOU primárním zaměřením kontextu. Na principu vícenásobného naplnění (řecky: apotelesmatic) mají tyto texty alespoň tři možná naplnění. Jeho první naplnění je zřejmé těm, kteří jsou obeznámeni s Novým zákonem. Ježíš sám citoval tyto texty v odkazu na Jana Křtitele, který připravil cestu pro Jeho službu a Jeho činnost při očištění chrámu (Mal 4:5; Mat 3:03, 11:10-11, Marek 1:2-3, Lukáš 1:76, 3:4, 7:2628; Jan 1:6-7, 23, Iz 40:3-5). Druhé naplnění je HOSPODIN (PÁN) sám, protože zájmeno v textech se vztahuje k Bohu, který přichází v hněvu a v ohni. Je to Mesiáš, a nikoliv Jan Křtitel, který se zjevil jako očišťující oheň, aby pročistil a opravil levitské kněžství při svém prvním příchodu. Je to velká mesiášská naděje Izraele, očekávajícího Mesiáše, který vytvoří čisté chrámové uctívání při Jeho příchodu ve slávě na konci věků. „Pamatuj na ně, Bože můj, že poskvrnili kněžství a smlouvu kněžskou i levitskou (sňatkem s pohany). Tak JSEM JE OČISTIL ode všeho cizího. Stanovil jsem kněžské i levitské služby, každému jeho úkol. Určil jsem také pravidelné dávky dřeva a prvotin. Pamatuj na mě, Bože můj, v dobrém. (Nehemjáš 13:29 -31 B21) Bez ohledu na to, jak pravdivá ta dvě dříve zmíněná naplnění jsou, bezprostřední historický KONTEXT místa ukazuje buď na doslovného kněze, jménem Malachiáš, kněze Ezdráše nebo místodržícího samotného, používajícího jméno "Malachiáš" jako pseudonym. Mnohá (jestli ne všechna) proroctví o Mesiáši mají předhistorický mesiášský kontext naplnění v lidech, kteří žili v době, kdy tato proroctví byla pronesena. Pokud skutečně Malachiáš byl fyzická osoba (srov. Ageus 1:13), pak on je ještě stále mluvčím Boha a místodržícího. Byl to kněz (Ezdráš) a místodržící (Nehemiáš), kteří měli doslovně očistit znesvěcené kněžství a obnovit kněží k jejich smlouvě (Ezdráš 9-10; Neh 13:8-13, 29- 31). Nesmíme ignorovat historický kontext knihy Malachiáše v knize Nehemiáše. I v prvních verších třetí kapitoly jsou stále Božími adresáty kněží, což začalo ve verších 1:6 a pokračuje dále v 2:1. Ve verších 2:17, kdy se kněží posměšně zeptali: "Kde je Bůh soudu?", odpověděl jim Bůh a řekl jim, že Jeho soud (s nimi) začne v chrámě (3:1). Jsou to "synové Léví" (a ne lidé), kteří musí být očištěni (3:3)! (3:4) Teprve poté, co Bůh "očistil syny Léví, a očistil je jako zlato a stříbro, aby mohli konat oběti Hospodinu, oběť v spravedlnosti", teprve pak "oběť Judy a Jeruzaléma bude příjemná Hospodinu."

74

DALŠÍ HŘÍCHY KNĚŽÍ Malachiáš 3:5 „PŘIBLÍŽÍM se k vám se SOUDEM a budu rychlým svědkem proti ČARODĚJŮM, CIZOLOŽNÍKŮM a těm, kdo LŽIVĚ PŘÍSAHAJÍ, těm, kdo UTLAČUJÍ za mzdu NAJATÉHO, vdovu a sirotka, křivdí příchozímu a nebojí se mě, praví Hospodin zástupů.“ Aby mohl být správně pochopen desátek v textu Mal 3:8-10, musí být připojen k jejich kontextu. Proto, pro účely porozumění desátku v Malachiáši, byla celá předchozí diskuse potřebná k vyjasnění kontextu 3. kapitoly, a zejména veršů 5-7. Opět platí, že od Mal 1:6 do 4:6 se kontext zabývá především kněžími, a ne celým národem. Je obvykle shoda na tom, že Malachiáš a Nehemiáš bydleli na stejném místě ve stejném období v dějinách; a že obě tyto služby skončily přibližně roku 400 př. n.l. Nicméně, není tak docela možné datovat Malachiáše, aniž by se to obešlo většinou bez kontroverzní diskuse. Učenci činí vzdělané odhady o různých termínech, které jsou často založeny na jejich domněnkách. Například: odehrála se ona desátková a obětní loupež, zatímco Nehemiáš nebyl přítomný v Jeruzalémě, nebo poté, co obdrželi přebytek? Jsou tito zloději obyčejní občané Judy, nebo jsou zloději kněží, kteří buď zadrželi některé z desátků ze skladu, nebo nedali levitům jejich podíl z desátků za Nehemiáše v 13, 10-11? SLEDUJTE PROSÍM POZORNĚ TUTO DISKUSI. V Nehemiáši, v kapitolách 10-13 byli lidé pod tlakem Nehemiáše, aby přinesli prvotiny, prvorozené, oběti, desátky a chrámový šekel. Dali tak moc, že bylo nutné vybudovat další sklady. Z následujících důvodů je autor přesvědčen, že ti, kdo si zaslouží soud v kapitole 3, verš 5, jsou opět levitští kněží, a ne národ jako celek. Za prvé, máme zde jednoduchý argument ukazující na to, že Malachiáš se mohl ocitnout na scéně ihned po Nehemiáši 10-12 (možná během Nehemiáše 13:1-11) a je zde popis hříchů kněží v hromadění desátků, nedávání Bohu toho nejlepšího, a nezajišťování potravin pro jejich levitské asistenty a další potřebné, kteří jsou uvedeni ve verši 5. To vysvětluje Nehemiáše 13:10 „Dozvěděl jsem se, že lévitům nebyly dávány podíly, takže všichni lévité a zpěváci, kteří konali službu, utíkali na svá pole.“ Za druhé, někteří učitelé prosazující desátky vyučují o tom, že Malachiáš popisoval situaci v Judovi buď před, nebo dlouho poté, co Nehemiáš vynucoval desátky v kapitolách 10-13. Tento předpoklad pak ale z kněží dělá OBĚŤ místo zlodějů! Ale dělat z kněží oběti, je v rozporu s celou knihou Malachiáše. Například neexistuje žádný náznak, že kněží jsou nevinní, protože nemohou přinášet oběti Bohu. Opak je pravdou! Bůh řekl, že zadrželi to nejlepší z obětí (1:14) „má ve svém stádu samce, učiní slib, ale obětuje Panovníkovi poškozené“. Za třetí, není důvod se domnívat, že Nehemiáš by pouze požadoval, aby tento povinný desátek nastal jen jednou. Když známe knihu Nehemiáš, musíme dospět k závěru, že on pokračoval v této praxi i každý další rok. Za čtvrté, kněží byli obviněni z čarodějnictví. Jako odpovědní náboženští vůdcové byli špatným příkladem. Oni řekli, že "Hospodinovým stolem je možno pohrdat" (1:7, 12; 2:8). Kněží byli také obviněni z cizoložství, protože si vyměnili hebrejské ženy za ženy pohanské a byli proto pokáráni Ezdrášem i Nehemiášem (Ezdráš 10; Neh 3:28-30). Také se dopustili falešné přísahy (1:13-14).

75

Za páté, opomenutí ze seznamu ve verši 5 může poskytnout dobrý důvod pro závěr, že tento text je určen pouze levitským kněžím. V zákoně jsou levité často jako první na Božím seznamu, jako osoby hodné desátků, protože se jim nedostalo pozemků jako dědictví, sloužili Bohu výměnou za zrušené kněžství prvorozeného, a jsou označováni jako nejchudší v Izraeli. Zákony o desátcích v Deuteronomium 14:27-29 a 26:12-13 mají oba na seznamu příjemců desátků: "LEVITÉ, cizinci, sirotci a vdovy ". Ten stejný seznam platí, když byl desátek přinesen na svátky (Deut 16:11, 14). Nicméně, některé texty zmiňují sirotky, vdovy a cizince a vynechávají levity. (Viz Deut 10:18; 24:14,19-21; Žalm 94:6, 146:9, Jer 7:6;. 22:3, 7; Zach 7:10). Pokud se Malachiáš 3:5 týká celého národa, který hřeší tím, že utlačuje chudé, protože jim nepřináší desátky, tak PROČ kněží NEJSOU zahrnuti do seznamu těch, kteří potřebují desátky? Logika velí, že kněží musí být spíše ti, kteří UTLAČUJÍ, než ti, kteří jsou UTLAČOVÁNI! Za šesté, tak daleko, jak kniha Malachiáše jde, jsou to kněží (ne obyčejní lidé), kteří dostali hrozné odsouzení od Boha! Byli shledáni vinnými z celé řady hříchů, včetně prokletí za krádež (1:6, 14). "Proklet buď ten, kdo jedná lstivě -- má ve svém stádu samce, učiní slib, ale obětuje Panovníkovi poškozené" Nehemiáš 13:11, se musí v první řadě vztahovat na chrámové kněze, jako na ty, kteří jsou vinni z krádeže desátků (pouze podílů od levitů). "Protož domlouval jsem se na starší, řka: Proč jest opuštěn dům Boží?" (Neh 13:11 KR) – byl opuštěn hladovými levity ve verši 10. (Pozn.„dílové levítům nebyli dáváni“). Malachiáš 3:6-7 „Neboť já Hospodin jsem se nezměnil, ani vy jste nepřestali být synové Jákobovi. Ode dnů svých otců jste se odvrátili od mých ustanovení a nezachovávali jste je. Vraťte se ke mně a vrátím se k vám, praví Hospodin zástupů. Ptáte se: Jak se máme navrátit?“ (3:6) Tento text je často vykládán v tom smyslu, že Bůh se nemění a bude vždy vyžadovat přesně deset procent desátku od svých lidí, ať už jsou Jeho lidé národ Izrael podle Starého zákona, nebo křesťanská církev pod Novou smlouvou, i úplně nejchudší a nejpotřebnější věřící. Avšak kontext naznačuje něco zcela jiného. Protože Bůh je spravedlivý a nebude trestat spravedlivého s vinným, pak on bude soudit hříchy kněží (3:1-4) a již do značné míry tak učinil (2:1-17) tím, že je proklel čtyřikrát. Bůh se nemění, pokud jde o soud (2:17 - 3:4). On dal konečnou odpovědnost za potřebné do rukou kněží (3:5) - a Bůh se nezmění a neoprostí ony provinilé kněze od jejich povinností. Proto v této souvislosti "Bůh se nemění" znamená to, že On se nikdy nemění v posuzování hříchu! Bůh drží svůj slib smlouvy o požehnání i kletbě. (3:7) Je naprosto nečestné ignorovat kontext veršů 1-7 a začít vyučovat desátky z verše 8! Opět kladu otázku: "Mluví zde Bůh ještě s kněžími, nebo najednou změnil adresáta a mluví v tomto verši k celému národu?" I z verše, který říká „Ode dnů svých otců…"můžeme upřímně konstatovat, že Bůh mluví k Izraelcům, a nikoliv k církvi. Druhá věta: "od mých USTANOVENÍ a nezachovávali jste je", poskytuje klíč k tomu, kdo je zde Božím publikem. Už jste někdy přečetli přesné znění ustanovení, které stanovuje desátek? Toto ustanovení je v Numeri 18, a je základní kapitolou o desátku. "Ustanovení" a "předpisy" se v této kapitole vyskytují pětkrát (verše 8, 11, 19, 23). 76

Celý židovský Zákon (Stará smlouva) se skládal z přikázání, ustanovení, předpisů a soudů. "Ustanovení" byla kultovní slavnostní bohoslužba, "předpisy" podrobně popisují každý aspekt kněze při službě ve svatyni. Všimněte si, že Bůh NEŘÍKÁ: "Vy jste odešli od mých přikázání a soudů“. Porovnej Nehemiáše 10:29. Ať už Bůh mluví jen ke kněžím, nebo k celému národu Izraele, mělo by být naprosto jasné, že verše 8-10 je třeba chápat a vysvětlovat v souvislosti s Božími ustanoveními nebo pravidly židovského Zákona! Ustanovení jsou obřadní, slavnostní, uctívající zákony pro kněze ve Staré smlouvě. Desátek je jeden z těchto 'ustanovení"a není morálním "přikázáním"! Mal. 3:7 "Jak se máme vrátit?" ptáte se. (B21) Mal. 3:8 „Smí snad člověk okrádat Boha? Vždyť vy mě okrádáte! "Jak tě okrádáme?" ptáte se. Na desátcích a obětech!“ UPOZORNĚNÍ! Pokud ZAČNETE své čtení této kapitoly (nebo této knihy) od tohoto verše, poškozujete své vlastní znalosti z Božího slova, nejste v souladu s kontextem Božího slova a pravděpodobně nebudete rozumět skutečnému významu Malachiáše 3:8-10! Žádám vás, abyste, prosím, přestali a vrátili se zpět a alespoň četli celý článek až do tohoto bodu (nejlépe 2 Paralipomenon 31 a také knihu Nehemiáš). POKUD však odmítáte vrátit se a přečíst mé předchozí diskuse z Malachiáše až do tohoto bodu, pak ještě potřebujete vědět o kontextu Malachiáše, levitských městech a harmonogramu prací kněží a levitů v chrámě v Jeruzalémě. Proč? Protože tato tři témata dávají základní kontext praxe desátků v Božím slově. Hlavní část této souvislosti je bezprostředně kniha Nehemiáš. Jestliže je kdokoliv zcela upřímný k Božímu slovu, ale nezná knihu Nehemiáše, pak to zřejmě vážně změní to, co jste si pravděpodobně mysleli, že Bible učí o desátku. Nehemiáš se zabývá desátkem daleko více, než to dělá Malachiáš, a dává nám co nejpřesnější nejpravděpodobnější kontext 3:8-10. Zapněte si vaše bezpečnostní pásy! Následující diskuse bude pro některé divokou jízdou. Často jsem vyzval čtenáře, aby zvážili velmi důležitou otázku z Mal 1:6 "Ke komu zde Bůh mluví?" Opět: "Kdo je ten "vy" a "my" z Malachiáše 3:8?" Přestože je zde sekundární aplikace k lidem všeobecně, Bůh je stále konkrétní a mluví ke kněžím. Verš 7 končí tím, že se kněží ptají Boha: "Jak se máme vrátit k poslušnosti Tebe?" V souvislosti se ptají: "Co my kněží musíme udělat, abychom se navrátili k dodržování Tvých slavnostních obřadních uctívání?" Verš 8 nezačíná ve vakuu! Začíná Boží odpovědí na otázku, kterou se ptali kněží v 3:7. Upřímnost k Božímu slovu vyžaduje, abychom nezačínali studium Bible až veršem 8. Bůh říká KNĚŽÍM, že ONI ho oloupili v desátcích a obětech! Ptáte se: "Kde Bible říká, že zde Bůh mluví jen kněžím?" A já odpovídám: (1) Bůh jasně začal mluvit ke kněžím v 1:6, (2) důrazně pokračoval mluvením ke kněžím v 2:1, (3) musí stále mluvit k nim o oltáři v 2:13, (4) jasně ještě mluví k nim od 2:17 do 3:4, pak (5) Bůh stále konkrétně uvádí hříchy kněží 3:8! Ptám se: "Kdy Bůh PŘESTAL mluvit ke kněžím? Břemeno důkazu musí padnout na ty, kteří říkají, že Bůh náhle změnil své posluchače od kněží k obyčejným občanům.

77

Kdo doposud oloupil Boha v souvislosti s Malachiášem 3:8? Za prvé, badatelé Bible prostě nemohou ignorovat Malachiáše 1:13-14, které je jasně určeno kněžím od 1:6. Říká: "Přinášíte ukradené, chromé a nemocné; to přinášíte jako přídavnou oběť. Proklet buď ten, kdo jedná lstivě -- má ve svém stádu samce, učiní slib, ale obětuje Panovníkovi poškozené…“ Bible KJV říká "vydřeno" (u nás KR), NAS říká "vzato loupeží", NKJV říká "ukradené", RSV říká "vzato násilím" a TLB říká "ukradeno". Bůh říká, že kněží "ukradli" buďto více než svoji desetinu desátku, více, než byl jejich podíl obětí, anebo obojí! Malachiáš také poukazuje na to, že kněží okradli Boha tím, že mu slíbili to nejlepší a pak to nedodrželi. Za druhé, když srovnáme Nehemiáše 10:37 a 12:44, 38, 47 s 13:4, 5, 10, 11 je jasné, že velekněží ukradli podíl levitům z desátku, protože všechno ostatní bylo po ruce k nahrazení. Nelze popřít, že kněží ukradli desátek, který patřil levitům! "Dozvěděl jsem se, že lévitům nebyly dávány podíly, takže všichni lévité a zpěváci, kteří konali službu, utíkali na svá pole."(Neh 13:10) Kritik ale říká: "Ne! Ne! Máte to všechno špatně! Kněží jsou zcela nevinní! Lidé jsou vinni, že nepřinášeli desátky kněžím! Lidé jsou vinni z okrádání Boha!" Odpovím na tuto námitku otázkou: "Kde něco takového vidíte od Malachiáše 1:6 po 3:7?" V celé knize Malachiáše to jsou KNĚŽÍ, KTEŘÍ BYLI DAREBÁCI, oni jsou viníci, lupiči - a teď, najednou, z ničeho nic říkáte, že oni jsou ti, komu je ubližováno? Jak se může někdo vůbec dostat do takového rozporu s Písmem? Bůh již zde PROKLEL kněze ČTYŘIKRÁT za to, že Ho okrádají a za to, že nepřinášejí to, co by měli. Kněží zde nejsou nevinné oběti, jak by mnozí kazatelé chtěli, abychom si mysleli. Kněží jsou "zloději" a "podvodníci", kteří již mají desátky a oběti (Nehemiáš 10:38; 12:44, 47), nedávají ale Bohu to nejlepší a nesdílejí se s levity v Nehemiáši 13:10 a s potřebnými v Malachiáši 3:5. Fráze "desátky a oběti", "desátky" PLUS "oběti." A neznamená to, (jak mnozí učí), že každý musí dát nejdříve desátky a potom teprve mohou být dány oběti. To je lež! Ve skutečnosti desátky nikdy nebyly vyžadovány od každého (především ne od chudých) a legitimní desátky mohly pocházet pouze ze země národního Izraele (viz kapitola jedna). Pouze zemědělci a pastevci dávali desátky, když Bůh dal úrodu. Všichni ostatní jen dali ze své svobodné vůle. Malachiáš 3:9 „Naprosto zlořečení jste, protože mne loupíte, vy pokolení všecko.“ (KR) Malachiáš 3:9 „Kletbou jste prokleti, protože mě okrádáte, vy celé pokolení VAŠE (z vás).“ (volně přel. podle NAS) "Konečně," řekne učitel desátku: "Musíte uznat, že TEĎ v tomto verši Bůh mluví k CELÉMU NÁRODU a ne ke kněžím!" Odpovídám: "Jaký je kontext? Až do tohoto bodu je zájmeno „vy“ téměř výlučně použito na kněze, kteří dostávali prokletí, které Bůh na ně uvalil kvůli jejich vině. Dospěli jste k závěru, že TEĎ se zájmeno „vy“ najednou vztahuje k lidem, a že lidé najednou ublížili kněžím? První čtyři kletby byly uvaleny na nepoctivé kněze v 1:14 a 2:2. Tito služebníci byli obviněni z okrádání Boha a dostali to nejdelší a nejdrsnější pokárání v Malachiáši (1:6-2:9). Oni Ho zneuctili, opovrhovali Jeho jménem (1:6). Oni Ho oloupili tím, že neobětovali to nejlepší (1:7-8)). Jejich uctívání bylo nepřijatelné (1:8). Bůh žádal, aby jeden z nich zastavil tohle pokrytecké uctívání a zavřel dveře chrámu (1:10). Byl unavený z jejich nepoctivosti (1:13-14), a označoval je jako podvodníky a podrazáky (1:14). Dokonce i 78

jejich děti byly ovlivněny jejich hříchem a byly pokárány (2:3). Bůh dokonce slíbil, že jim na obličej rozmaže lejna během jejich náboženských svátků (2:3). "Ale," namítne učitel desátku, "verš 9 jasně říká, "tento celý národ". Já odpovídám: "Podívejte se na verš lépe." Z nějakého dobrého důvodu si mnoho odborných překladatelů hebrejštiny myslí, že verš 9 by se měl přečíst doslovně takto "celý tento národ Z VÁS" I když "z vás" se neobjevuje ve verzi King James, objevuje se ve více doslovných překladech jako je NAS a RSV (a také velmi populární NIV). Účel přidání "z vás" by byl nejasný až do chvíle, kdy rozlišujeme celý národ od národa "z vás kněží" a odděluje je tak od zbytku národa! Možný kontextový biblický předchozí případ je vidět při krádeži desátků přisluhujícím levitům od Eliašiba v Nehemiáši 13:7-10, kde byli zapojeni i jiní kněží. Opět platí, že hlavním bodem je, že Bůh označoval kněze jako zloděje (alespoň až do tohoto místa), místo toho, aby jim vyjadřoval soustrast. Pokud Malachiáš 3:9 pokračuje prokletím v 2:2, pak tohle je k tomu jako dodatek.„pošlu na vás kletbu a vaše (kněží) požehnání změním v kletbu. Ano, již jsem ho změnil v kletbu, protože si to neberete k srdci.“ Dokonce i oběti kněží byly prokleté „A ještě toto činíte: Zakrýváte Hospodinův oltář slzami, pláčem a nářkem, zatímco on již nehledí na přídavnou oběť, nepřijme ji od vás se zalíbením.“ Malachiáš 2:13 Kněží potřebovali opravdu vážné očištění. „Posadí se jako zlatník a čistič stříbra, pročistí syny Léviho, přečistí je jako zlato a stříbro a budou Hospodinu přinášet spravedlivé přídavné oběti“ 3:3 Že by najednou Bůh tak rychle přestal mluvit ke kněžím, které proklel a najednou by se jich zastával jen o pár veršů dál (jak někteří tvrdí)? Co je přesně tohle prokletí z Malachiáše 3:9? Deuteronomium 27:26 říká: „Proklet buď ten, kdo nenaplní slova tohoto zákona a nesplní je. A všechen lid ať řekne: Amen.“ (Citováno v Galatským 3:10) Tato kletba je prokletí Staré smlouvy. Opakuji, že prokletí Malachiáše 3:9 byla kletba Staré smlouvy! Národ slíbil Bohu, že bude plnit úplně každou část zákona, nebo jinak že souhlasí s tím, že se dostanou pod prokletí. Malachiášovo publikum v Nehemiáši 10:28-29 obnovilo tento slib Staré smlouvy a opět žádali Boha, aby je umístit pod kletbou, pokud nesplní každý díl zákona. Nová smlouva nás učí, že Ježíš Kristus přišel jako druhý Adam (Řím 5:17-19), a jako zosobněný Izrael (Mat 2:15), aby žil dokonalý život bez hříchu a plnil každou část zákona (Židům 10:9). Vírou je Jeho dokonalá poslušnost připsána věřícímu (Řím 3:24-26; 2 Kor 5:21). Proto křesťané nejsou a ani nemohou být pod žádným prokletím ať Staré nebo Nové smlouvy, protože křesťané mají dokonalou bezhříšnost Kristovu, která je považována jako jejich poslušnost Bohu. Jak můj dobrý přítel Jonathan Kithcart poukazuje tak dobře, "Proč by Kristus zemřel, aby nás vykoupil z kletby zákona, a pak by se najednou otočil a umístil nás zpátky do toho stejného prokletí? To je šílené, člověče!" (Jonathan Kithcart, můj dobrý přítel, je autorem knihy Did the Apostle Paul Teach Tithing to the Church? - Učil apoštol Pavel desátky pro církev?, nezodpovězená výzva známým evangelistům, aby vstoupili do dialogu o desátcích.) Přátelé, to je hrozný HŘÍCH, který lpí na křesťanských kazatelích, když prokletí Malachiáše 3:9 vezmou z historického kontextu Starého zákona a používají je jako železnou palici nebo žhavé železo, a ohrožují jím členy církve za to, že neplatí desátky! Pouze Izraelité mohli být

79

prokleti za takový hřích, protože oni byli jediní, kteří požádali Boha, ať je prokleje, pokud se jim nepodaří zcela zachovat Jeho zákon. Bůh nikdy nevstoupil do takové smlouvy s církví. Apoštol Pavel v listu Galatským 3 pojednává o "prokletí zákona". Poté, co citoval Deuteronomium 27:26 ve verši 10, verš 12 říká, že zákon není založen na víře. Stejně tak desátek není založen na víře. Jako Boží vyvolení křesťané Nové smlouvy nejsme pod kletbou ze žádného důvodu! Jak bychom mohli být? Jsme již teď vítězové a naše životy jsou již skryté s Kristem v Bohu (Řím 8:37, Kol 3:1-4). Písmo je jasné (viz také Řím 8:1,33; Židům 10:14; Ef 1:7). Věřte Božímu Slovu pro Církev! Věř, že "Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.‘" (Galatským 3:13). Osvoboď se od lží těch, kteří tě chtějí vystrašit prokletím, které již bylo zrušeno! Pokud jde o verše 8-10, J. Vernon McGee napsal: "Bůh chce, abys dával tolik, kolik jsi schopen dát. Pro některé lidi to je méně než deset procent. Ale já jsem toho názoru, že velmi mnoho lidí v této bohaté společnosti by mělo dávat Bohu více."(str. 84) "Opět vám připomínám, že dnes nejsme pod desátkovým systémem. Existuje mnoho pokorných věřících s velmi nízkým příjmem, pro které by bylo příliš mnoho dávat desetinu."(str. 85). "Neexistuje dnes žádná taková věc jako místo pro dávání, kterému by se říkalo "skladiště". To není tak docela způsob, jakým dáváme, protože Izrael dával desátky ve formě produktů země." (str. 86) (Malachi, Through the Bible Commentary Series, J. Vernon McGee, Malachi 3:8-10,Thomas Nelson Publishers, 1991) Ještě jeden komentář o prokletí Malachiáše 3:9. Existují pouze tři texty, ve kterých Ježíš sám zmínil desátek. A věřte tomu nebo ne, Ježíš skutečně vložil prokletí (běda) na desátkové POPLATNÍKY, protože zbytek jejich života byl pokrytectví. To dokazuje, že neexistuje nic takového, jako automatické požehnání pro plátce desátků! Viz Mat 23:23 a Luk 11:42 a 18:12. Mal. 3:10 „Přineste celý desátek do skladu, ať je potrava v mém domě. Vyzkoušejte mě takto, praví Hospodin zástupů, zdali vám neotevřu nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání, dokud nebude dostatek.“ Co znamená "Přineste všechny desátky do skladu (obilnice)"? Po více než čtyřicet let jsem měl pocit, že něco není v pořádku s obvyklým výkladem tohoto verše, ale nemohl jsem na to "ukázat prstem". Ačkoliv si povrchní kazatel, student nebo laik na první pohled myslí, že tento verš nepotřebuje výklad (vykládá sám sebe), je vlastně velmi daleko od takového úsudku. Člověk musí pochopit inspirovaný biblický kontext Malachiáše a Nehemiáše, aby pochopil Malachiáše 3:10. Vlastně kromě tohoto jediného verše, Bůh NIKDY nikomu nepřikázal přinést všecky desátky do skladu v Jeruzalémě. To je třeba znovu říct: "Kromě tohoto jediného verše Bůh nikdy nikomu nepřikázal, aby VŠECHNY desátky přinesl do skladu v Jeruzalémě." Ve skutečnosti právě opak je pravdou! Pečlivě zvažte následující instrukce z Božího slova. Byly vlastně tři různé desátky, vyžadované Starým zákonem, ale do skladiště měla být přinesena jen malá část toho prvního desátku. Proto je něco špatného s učiteli, kteří učí desátky podle Malachiáše 3:10. PRVNÍ DESÁTEK pro levitské zaměstnance, služebníky kněží, NEMĚL být přinesen do chrámového skladu.„Hle, synům Léviho jsem dal do dědictví CELÝ DESÁTEK v Izraeli jako náhradu za jejich službu, kterou vykonávají, službu při stanu setkávání.“ (Numeri 80

18:21).„Pod jeho vedením byli (levíté) Eden, Minjamín, Jéšua, Šemajáš, Amarjáš a Šekanjáš v kněžských městech, aby vydávali poctivě svým bratrům (desátky) podle oddílů, jak velkému tak i malému.“ (2 Paralipomenon 31:15) „Synům Áronovým, kněžím, žijícím na polích pastvin jejich měst, pro každé jednotlivé město byli jmenovitě určeni muži, aby dávali podíly všem mužského pohlaví mezi kněžími a všem, kdo byli zapsáni mezi lévijci do rodokmenů.“ (2 Paralipomenon 31:19) „Prvotiny ze svého těsta, ze svých darů pozdvihování, z ovoce každého stromu, nového vína a oleje budeme přinášet kněžím do komor domu našeho Boha a DESÁTEK ze své země lévitům. Lévité totiž budou vybírat DESÁTEK VE VŠECH NAŠICH VENKOVSKÝCH MĚSTECH.“ (Nehemjáš 10:38 ČSP, NAS a RSV překlad říká: venkovská města, příměstí) Bůh přikázal, aby Izrael přinesl VŠECHNY první desátky levitům (nekněžím), kteří žili ve svých levitských městech – a Jeruzalém nebyl levitské město (viz Jozue 21:9-19). Levité NEŽILI trvale v blízkosti chrámu v Jeruzalémě. Čtyři z předchozích textů činí nám naprosto jasné, že levité přijali CELÝ desátek, všechny desátky, ve svých městech, ne kněží v chrámu. Poté co levité přijali desátky, jak kněží, tak levité spotřebovali většinu z nich MIMO Jeruzalém. Co tito levité, kteří dostávali desátky, DĚLALI většinu svého času? V chrámě byl levita asistentem kněží, vrátným, zpěvákem, stavitelem nebo řemeslníkem všeho druhu. MIMO chrám to byli pastevci (Nu 35:2), a také byli učitelé, politici, soudci, a očividně získali své dovednosti jako řemeslníci a dozorci řemeslníků. V 1 Par 23:2-4 jsme zjistili, že z 38 000 bylo celkem 24.000 stavitelů a řemeslníků, a 6000 bylo státními soudci a dozorci. Tito přijali CELÝ desátek a žádný z nich nesloužil jako kněz! Šokující, opravdu! Také fakta o levitských městech a o pracovním rozvrhu (24 divizí) v chrámu svědčí o tom, že 95% z desátku zůstalo tam, kde žilo 95% kněží a levitů. Proto Numeri 18:21, 2 Par 31:15-19; a Nehemiáš 10:37-38 jasně poukazují na to, že Malachiáš 3:10 nemůže odkazovat na VŠECHNY desátky, včetně těch, které patřily levitům. DRUHÝ DESÁTEK, svátkový desátek, NEBYL přinesen do skladiště v chrámu. Deuteronomium 12:17-18 „Ve svých branách nesmíš jíst DESÁTEK… Ale jez je před Hospodinem, svým Bohem, jenom na místě, které Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí -- ty i tvůj syn, tvá dcera, tvůj otrok, tvá otrokyně i Lévijec, který je ve tvých branách, a raduj se…“ Můžete si přečíst o tomto desátku v Deut 12,6-19 a Deut 14, zejména verš 23. Tento svátkový desátek byl přinesen na určené "místo", to znamená do "Jeruzaléma", při jedné ze tří národních náboženských slavností, z kterých měli užitek VŠICHNI. Vzhledem k tomu, že desátek byl vždy jídlo, bylo konzumováno všemi lidmi v ulicích, když Izrael slavil. Proto ani druhý desátek nebyl přinesen do skladovacích prostorů chrámu. TŘETÍ DESÁTEK, desátek pro chudé, NEBYL přinesen do chrámu v Jeruzalému také. Deuteronomium 14:28-29 "Vždy po třetím roce přines celý DESÁTEK ze své úrody toho roku a zanech je VE SVÝCH BRANÁCH. Ať přijde Lévijec, protože s tebou nemá podíl a dědictví, i příchozí, sirotek a vdova, kteří jsou ve tvých branách, a nechť jedí a nasytí se, aby ti HOSPODIN, tvůj Bůh, požehnal v každém díle tvých rukou, které konáš."

81

Můžete také číst o tomto desátku v Deut 26:12-13. Tento desátek byl věnován každý třetí rok a Bůh konkrétně přikázal, že měl být zanechán "uvnitř v branách" města, kde žil ten, kdo tento desátek přinesl, pro použití levitům a všem ostatním potřebným. Proto ani třetí desátek nebyl přinesen do Jeruzaléma, a už vůbec ne do skladu. Jste zmateni? Kolikrát jste už slyšeli, jak kazatelé, učící desátky, poukazují na tyto tři desátky, zatímco káží o Malachiáši 3:10? Malachiáš 3:10 v této chvíli již není tak zřejmý sám o sobě, že? Je zřejmé, že "VŠECHNY" (nikoliv celé) desátky NIKDY nebyly přineseny do "SKLADIŠTĚ". Vzhledem k tomu, že to nikdy nebyla pravda, pak jak je vůbec možné, že dnešní církev tohle používá jako svůj základní příklad pro jejich "skladiště desátku"???? Skutečný význam Malachiáše 3:10 je zjeven tím, co Bůh skutečně přikázal, aby bylo přineseno do skladu v Jeruzalémě. Co se týče potravin desátků, objevíme, že sklad v Jeruzalémě byl jen dočasným úložištěm pro neustálé nahrazování a používání potravin pro obživu kněží a levitů, kteří se střídali ve službě v chrámu po dobu jednoho týdne služby. Pokud opravdu chcete vědět přesně, co znamená Malachiáš 3:10, když říká "Přineste celý desátek do skladu," pak pečlivě čtěte a studujte následující tři sady textů, Numeri 18:9-32; Nehemiáš 10:35-38; 12:44, 47, a 2 Par 31:15-19. Za prvé, Nehemiáš 10:35 (také Numeri 18:12-13) přikazuje lidem přinést "prvotiny" ze sklizně "do DOMU HOSPODINOVA, rok co rok". Za druhé, Nehemiáš 10:36 (Numeri 18:15-18) přikazuje lidem, aby přinesli "prvorozené" ze všech čistých zvířat do "DOMU našeho Boha", kněžím. Za třetí, Nehemiáš 10:38 velí lidem, aby přinesli "první" a nejlepší z těsta, z ovocných stromů, nového vína a oleje do „komor domu našeho Boha“ kněžím. Za čtvrté, VŠIMNĚTE SI ZMĚNY! Nehemiáš 10:38 (Numeri 18:21-24) jasně přikazuje lidu, aby desátky NEPŘINÁŠELI DO SKLADU, ale levitům v jejich levitských nebo také venkovských městech, kde levité (a kněží) s rodinami žili, zatímco „čekali“ na svoje střídání, jako zpěváci či vrátní v chrámu. "Desátek ze své země lévitům. Lévité totiž budou vybírat desátek ve všech našich venkovských městech."Tento fakt dává smrtelnou ránu obvyklému výkladu Malachiáše 3:10! Protože většina z kněží a levitů nezůstávala v chrámu, lidé normálně do chrámu desátky nepřinášeli. Za páté, Nehemiáš 10:38 (Numeri 18:26) velí levitům, aby "desetinu z desátků, to jest desátky z desátků" přinesli z levitských měst do DOMU našeho Boha, do komor SKLADU". "Když budou lévité vybírat desátek, bude s lévity kněz, syn Áronův. Lévité pak přinesou DESÁTEK Z DESÁTKU do domu našeho Boha, do komory skladu." Všimněte si, že lidem není obvykle veleno "přinést" jakoukoli část desátku přímo do chrámu, protože za to byli zodpovědní levité a kněží! 10:35 - Prvotiny země do chrámového skladiště pro kněze 10:36 - Prvorozené ze stád do chrámového skladiště pro kněze 10:37 - První chleba, víno a olej do chrámového skladiště pro kněze 10:38 - 1/10 z celého desátku do chrámového skladiště pro kněze 10:37 - CELÝ DESÁTEK DO LEVITSKÝCH MĚST PRO LEVITY

82

Jak vyplývá z porovnání všech těchto textů, lidem bylo přikázáno, aby desátek přinesli do levitských měst (ne do chrámového skladiště), a levitům a kněžím bylo přikázáno, aby malou část desátku pro kněze přinesli do chrámu. Proto jak může být Malachiáš určen všem lidem? Vlastně, ani všechny části pro kněze nebyly přineseny do chrámu. Nehemiáš 10:38 neříká "kdy". Vzhledem k tomu, že kněží a levité sloužili v chrámu pouze jeden týden z dvaceti čtyř, podíly desátku, které šly do skladu, byly skutečně velmi malé. Nehemiáš 12:44 a 47 doplňuje chybějící údaje o tom, "kdy" byly poskytnuty podíly těmto kněžím a levitům, kteří pracovali jejich jeden týden při chrámu. „V onen den byli určeni muži nad komorami pro poklady, dávky, prvotiny a desátky, aby do nich vybrali za městská pole podíly podle zákona pro kněze a lévity, protože Juda měl radost z kněží a lévitů, kteří stáli ve službě.“ Vzhledem k tomu, že kněží a levité sloužili v chrámu pouze jeden týden z dvaceti čtyř, ti, kteří nebyli zaměstnáni jako političtí činitelé a soudci, oficiálně žili dalších 23 týdnů rozptýleni po celé zemi na svých nedědičných pozemcích jako zemědělci, pastevci, nebo jako ti, kteří pracují v mnoha řemeslech, potřebných k údržbě chrámu. Nehemiáš 12:44 vysvětluje, že to bylo nutné, aby byly přineseny potraviny (z desátků) pro ty kněží a levity, kteří právě sloužili, když na ně přišla řada. Měli přinášet "podíly podle zákona pro kněze a levity" do chrámového skladu. Když Nehemiáš 12:47 říká: "Ve dnech Zerubábela a ve dnech Nehemjáše celý Izrael dával podíly zpěvákům a vrátným, každodenní podíl. Posvátné dary dávali lévitům a lévité dávali posvátné dary synům Áronovým", to opět odkazuje pouze na denní "podíly", které byly přineseny z levitských měst do skladu pro ty, kteří sloužili (viz též 2 Par 31:16). Tato "dávka" byla z celého desátku levitů a z desetiny desátku kněží. Nicméně (a to je důležité), bilance desátků byla vedena v levitských městech, kde většina kněží a levitů žila! Opět platí, že by nedávalo smysl dávat potraviny na jedno místo, zatímco lidé žili v jiném místě (viz 2 Par 31:15-19). Jak by kněží jedli desetinu desátku, když by jedli levité celý desátek? Odpověď je opět nalezena v Numeri 18 a Nehemiáš 10:35 -38. Nejméně jednou ročně každá rodina přinesla prvotiny a prvorozené kněžím, ale ne levitům! Zdravý rozum by naznačoval, že každý přinesl svůj vlastní desátek potravinářského podílu ze svého domovského města. "No," ptáte se, "pokud CELÝ desátek šel levitům do jejich měst a nešel do chrámového skladu v Jeruzalémě, co tedy Malachiáš 3:10 znamená? Vzhledem k tomu, že Malachiáš 3:6-7 nám už připomněl, že Bůh se nemění ve svém smluvním vztahu s Izraelem, pak musíme dojít k závěru, že Bůh nedělal ani změnu zákona, vyhlášky o desátku, jak to nacházíme v Numeri 18:21-24, tak dlouho, dokud Stará smlouva byla v platnosti. Zbývá jediný logický závěr, který je v souladu s důkazy, že Bůh zde stále mluví jen s kněžími, protože 1:6 a zejména 2:1 říká: "A nyní o vás kněžích je tento příkaz." Kněží pomáhali levitům při vybírání desátků podle Nehemiáše 10:38: "Bude s lévity kněz, syn Áronův. Lévité pak přinesou desátek z desátku do domu našeho Boha, do komory skladu“. Všimněme si, že nikoliv vše najednou, ale den po dni, nebo také dle potřeby pro ty, kteří byli na řadě při službě, nebo pro ty, kteří „čekali“. Co se stalo s desátky, které byly "přineseny" v Nehemiáši 12:47? Ty byly z chrámu odcizeny veleknězem či jinými kněžími (Neh 13:7-10) a musely být nahrazeny (Neh 13:11-12) tak, aby levité mohli opět pomáhat kněžím (Neh 13:11). Pokud Nehemiáš 13 je kontext Malachiáše 3, pak kněží ukradli část podílu desátku, určeného levitům! 83

Ať už Nehemiáš 13 je kontext nebo ne, "přineste desátky do skladiště" bylo přikázáno nikoliv lidem, ale levitům a kněžím v Nehemiáši 10:38. Proto, "přineste všechny desátky do skladu" je určeno pouze levitům a kněžím (nebo přesněji nepoctivým kněžím) a odkazuje pouze na denní podíly pro sloužící v chrámu. Drtivá většina desátků MUSELA zůstávat v kněžských a levitských městech (předměstích), kde naprostá většina kněží a levitů bydlela. Křesťané vyučující desátky nemohou přijmout tento závěr. Přijetí této skutečnosti by bylo přiznáním, že až na tu jednu divizi aktivně sloužící, 90% části podílů levitů, CELÝ svátkový desátek a všechny desátky pro chudé zůstávaly MIMO chrámové skladiště. Ještě horší je pro ně přiznat, že většina z desátků zůstávala v levitských městech, kde většina levitů a kněží trvale žila se svými rodinami. I kdyby desátky v Nové smlouvě byly správné (samozřejmě, že nejsou), pak skutečný význam Malachiáše 3:10 zakazuje jeho použití k příkazu obyčejným členům církve, aby VŠECHNY svoje desátky přinášeli do tzv. "skladiště církve“. Vzhledem k tomu, že Malachiáš 3:10 neznamená, že by Izrael měl přinést CELÝ desátek do skladu, PAK kazatelé by to neměli citovat tak, aby to znamenalo, že křesťané by měli přinést CELÝ desátek do církve.

CÍRKEV NENÍ SKLADIŠTĚ Křesťané vyučující desátky mluví hodně o "skladišti" církve. Aby to ospravedlnili, provádí kejkle s řeckým slovesem thesaurizo z 1 Kor 16:2, přeloženo jako "skladující", aby zmanipulovali řecký text. Fráze doslovně zní "sám umístit, skladovat". Text nenazývá církev "skladiště", ale pouze říká přispěvateli, co dělat s darem. Mnozí komentátoři dokonce říkají, že to znamená "uložit až doma", bez významu pro církevní budovu (která, mimochodem, ani neexistovala, když Pavel psal 1 Korintským) nebo pastorační podporu. Pavel použil stejné řecké sloveso thesaurizo v 2 Korintským 12:14, kde říká: "Neboť nemají synové rodičům pokladů shromažďovati, ale rodičové synům.“ (KR) Alespoň, pokud se jeho týče, řekl Pavel Korintským, že on, jako pracovník evangelia, musí pracovat v zájmu zajištění potřeb chudých v církvi. Opakoval tuto myšlenku ve Skutcích 20:35. Křesťanské pojetí církve jako skladiště je žalostně nebiblické. V souvislosti s Malachiášem, byl sklad především odpovědností politických autorit, místodržitele, aby bylo vše zaopatřeno. Bohatství v chrámu ovládali králové. Písmo zaznamenává sedmkrát, že králové rozdali bohatství z Božího skladiště v chrámu a ze svého skladu královského (1 Král 14:25-26;15:18, 2 Král 12:18; 14:14, 16:8, 18:14-15, 20:13-19, 24:13). Přáli byste si, aby vaše vláda mohla tohle také udělat? Z těchto důvodů, při správném vysvětlení kontextu Malachiáše, nelze aplikovat chrámový sklad na „skladiště církve". Za prvé: Z diskuse výše víme, že sklad v Jeruzalémě neobsahoval celý desátek. Protože většina kněží a levitů požadovala přinášet desátek do levitských měst, kde oni a jejich početné rodiny žili, většina z toho byla držena tam. Jídlo šlo na místo, kde lidé žili. Podle 2 Par 31:1519 a Nehemiáše 12:44 a 47, pouze potřebná denní porce (nebo týdenní pro každou divizi) byla přinesena z levitských měst do chrámu, k nakrmení těch, kteří v současné době sloužili ve své rotaci. To byla jen velmi malá část CELÉ desetiny levitů a "desetiny z desátku" kněží (Neh 10:37-38).

84

Za druhé: I když starozákonní sklady byly považovány za majetek náboženského státu, o většině církví v dnešní době to neplatí. Za třetí: Zatímco starozákonní sklady získaly politickou podporu sbírat své desátky, většina církví v Nové smlouvě nikoliv. Za čtvrté: Zatímco starozákonní desátky byly potravinové, církve pod Novou smlouvou vybírají peníze, které nikdy nebyly zahrnuty do biblické definice desátku. Za páté: Zatímco starozákonní svátkový desátek a desátek pro chudé zaopatřoval potraviny pro potřebné (chudé), většina církví Nové smlouvy shromažďuje právě od nich všechny jejich tzv. "desátky", většinu si nechávají pro sebe a nezapojují se do sociální péče o potřebné. Za šesté: Zatímco starozákonní sklad zaopatřoval obživu pro své národní kněžství, Nová smlouva učí, že všichni věřící jsou kněžími. Za sedmé: Zatímco starozákonní sklady podporovaly kněžské oběti podle zákona, dnešní vůdci novozákonní církve mají nové úřady podle nových zásad. Za osmé: Zatímco většina starozákonního skladu byla pro podíly kněží z prvotin, prvorozeného, chrámové daně a obětních slibů, tento vzor není následován církvemi pod Novou smlouvou. Za deváté: Zatímco desátek Staré smlouvy byl zvláštní fond z dobrovolných obětí na stavby a údržbu, mnoho církví Nové smlouvy umístilo všechny potřeby do celkového programu a správně odstranilo princip desátku Staré smlouvy. Za desáté: Vzhledem k tomu, že ortodoxní Židé nezpracovávají nebo nemají sbírku v sobotu, je velmi pochybné, že by první židovští křesťané tuto tradici změnili a nakládali by s penězi v církvi ve sváteční den. Přesto křesťané shromažďují většinu svých peněz v neděli. Za jedenácté: Zatímco starozákonní chrám, podobně jako pohanský, se stal nelegitimním bankovním skladem (pokladnicí), novozákonní církev se nesmí používat jako obchodní banka, sklad nebo pokladna. Mal 3:10-11 "aby bylo jídlo v mém domě." Opět platí v souladu s Božím slovem, že desátky v Izraeli byly potraviny a jen potraviny! "Přineste desátky, ...aby tam byla potrava" znamená přesně to, co říká! Ačkoli peníze existovaly, Boží slovo nikdy nezahrnuje peníze v primárním popisu položek desátků! Přesto to je přesná biblická definice "desátku". Mal 3:10 "... a zkuste mne nyní ..." "Zkuste mne" (NAS, NIV, RSV). Učitel desátku zde odvážně říká: "Toto je jediné místo v Božím slově, kde se nám přikazuje, abychom Boha vyzkoušeli", jako by to nějak dokazovalo, že učení o desátku je novozákonní učení! Pokud by to bylo tak důležité, tak proč Duch svatý nevedl žádné novozákonní pisatele, aby tohle jasně zopakovali? Bůh nepotřebuje "testovat" novozákonní věřící z jejich poslušnosti jakékoli části ze Starého zákona, kterou vydal. Věřící jsou umrtveni zákonu (Řím 7:04). Když Pavel potřeboval jídlo pro potřebné v Jeruzalémě, řekl: "Neříkám to jako příkaz, nýbrž skrze horlivost druhých chci vyzkoušet také ryzost vaší lásky."(2 Kor 8:8) To je přístup k dárcovství (dávání) v Nové smlouvě. Tento "test" (oproti prokletí) se nijak neliší od záměru požehnání Bohem, kde říká Izraeli, aby zachovávali všechno v zákoně, aby mohli být požehnáni. "Test" spočíval v tom poslechnout nařízení Staré smlouvy, aby byli požehnáni! 85

Bůh také zkoušel charakter svých spravedlivých dětí ve Starém zákoně, aby se ukázalo, jak se budou chovat k chudým! Když už tedy novosmluvní církev reaguje pozitivně na testování Boha - ptám se vás, je to v souladu s tím, co Bůh rozhodl pro použití desátku ve Starém zákoně? - anebo tím zadržuje většinu peněz pro své vlastní platy? - anebo tato církev říká shromáždění, aby nejdříve "vyzkoušeli Boha" tím, že dají desátek a POTOM "vyčítají Bohu" to, že nezbylo téměř nic na chudé? (Př 14:31“Kdo utlačuje chudého, tupí jeho Tvůrce; kdo se však smilovává nad nuzným, ten ho ctí.“)? Je povolání církve "opravdu poznávat Boha" ukázáno tím, že "pomáháme získat právo chudému" (Jer 22:16; „Pomáhal získat právo chudému a nuznému, tehdy bylo dobře. Neznamená toto znát mě?)? Příliš mnoho církví je přesně takových jako Sodoma, plní hojnosti, ale chudým nepomáhají (Ez 16:49„Hle, toto byla zvrácenost tvé sestry Sodomy: Vznešenost, nasycenost chlebem a utěšená bezstarostnost, to měla ona i její dcery, ale ruku chudého a nuzného neposilovala.“) Po testování Boha a přijímání hojnosti štědrosti, bylo od Izraele očekáváno, že se postará o chudé podle Malachiáše 3:5. Jakpak tvoje církev prošla tímto „testem“? (Zach 7:9 „Toto praví Hospodin zástupů: Suďte pravdivým soudem a prokazujte jeden druhému milosrdenství a slitování.“) Křesťané nejsou "prověřováni" v poslušnosti židovského Zákona. Opak je pravdou. Ve Skutcích 15:10 Petr nazývá ty, kteří se snaží umístit pohany pod Zákon, jako ty, co "pokoušejí Boha". Dopis nazývá tuto snahu „matením evangelia“ ve Skutcích 15:24. (B21) Malachiáš 3:10-12 „zdali vám neotevřu nebeské průduchy…“ „Kvůli vám okřiknu žrouta a nezničí vám výnos země; ani réva na poli vás nepřipraví o plody, praví Hospodin zástupů. Budou vás blahoslavit všechny národy, neboť budete oblíbenou zemí, praví Hospodin zástupů.“ Deuteronomium 28:12 „Hospodin ti otevře svou hojnou pokladnici, nebesa, aby dal tvé zemi ve svůj čas déšť a požehnal každé dílo tvých rukou. Budeš půjčovat mnohým národům, ale sám si nebudeš půjčovat.“ Tato 28. kapitola obsahuje požehnání a kletby Staré smlouvy, uvedené v Malachiáši 3. Tato požehnání desátku jsou stejná! Starosmluvní požehnání a prokletí, které byly obnoveny lidmi Malachiáše v Nehemiáši 10:29-30, poskytují kontext Malachiáše. "Pokladnicí nebes" se odkazuje na déšť (Gen 7:9; 2 Král 7:02,19). Viz také Leviticus 26:2, 3 a Deuteronomium 26:12. V zemi často postižené hladem a suchem, byla největším požehnáním "pokladnice nebes" v podobě deště. Izrael byl v první řadě národ, jehož bohatství a úspěch závisel na jeho stádech a zemědělských produktech. Bůh slíbil, že nebude stačit komora pro uchování potravin z bohaté sklizně. Poslušnost kněží by vedla k požehnání půdy všech. Člověk by si řekl: "Když Bůh mluví pouze ke kněžím, kteří nemohli trvale vlastnit nebo dědit zemi, tak proč se jim slibuje bohatá sklizeň, pokud přinesou svoji desetinu desátku do skladiště?" Pokud země a Izraelci, kteří ji obdělávali, nebyli požehnáni, pak ani nemohli dát desátky levitům a levité by zase neměli žádné desátky, aby je přinesli kněžím. Všichni se radovali nebo trpěli spolu. Stejně jako když prezident osloví senátory s odkazy na "vaše státy (spojené státy), vaši občané, váš průmysl a vaše farmy", tak i Bůh zahrnuje lid i kněží ve svém

86

požehnání. I když to může být poněkud obtížné, vidět to v přesném znění těchto textů, je ještě obtížnější uvidět přesně to, kde Bůh PŘESTAL mluvit přímo ke kněžím po 2:1. S odkazem na Numeri 35:2; 2 Par 31:15-19; a Nehemiáše 10:37 a 13:10, je také důležité vědět, že Bible neříká, že levité nejsou také zemědělci nebo pastevci, ale pouze říká, že země (půda), ve které žili, obdělávali a pásli stáda, patřila kmeni, ve kterém žili a nemohla být darována jako dědictví. Malachiáš 3:13-15 „Protivili jste se mi svými slovy, praví Hospodin. Ptáte se: Co jsme mluvili proti tobě? Říkáte: Sloužit Bohu je k ničemu! Jaký zisk z toho máme, že zachováváme jeho řád, když chodíme před Hospodinem zástupů ve smutku? Nuže, nazýváme domýšlivce šťastnými -- nejenže se dobře daří těm, kdo páchali ničemnost, ale provokovali Boha, a unikli.“ Přečtěte si ještě jednou 1:6-14; 3:13 zní jako přepracování 1:6-10, kde kněží arogantně pohrdli Jeho jménem tím, že zadržovali ty nejlepší oběti zvířat (z desátků prvorozených) pro sebe, a tím, že Mu obětovali to, co bylo ukradeno, chromé, nebo špatné. Verš 14 je podobný marnosti v 1:12 a pokárání v 3:7. Verš 15 napodobuje verše 2:7-8. Znovu, protože kněží nenaplnili své povinnosti, celý Izrael následoval jejich příklad. Malachiáš 3:18 „Znovu budete vidět rozdíl mezi spravedlivým a ničemou, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu neslouží.“ Malachiáš 2:9 „Také já jsem vás učinil opovrženými a poníženými před vším lidem, tak jako jste vy nezachovávali mé cesty a při poučení jste stranili lidem.“ Ačkoliv verše 16 a 17 jsou srovnatelné pro všechny z Judy v Ezdráši 9:4, verš 18 je jasně pro kněze. Kněží jsou jasně vinni ze stranickosti a z toho, že se "nebojí Hospodina", proto bylo vhodné 3:16. Dokonce prohlásili v 1:13 "Hle, jak otravné! (únavné)" to znamená uctívání Boha! Je povinností kněží "rozlišit mezi spravedlivým a zlým". POTÉ, co byli očištěni v chrámu podle 3:2-5, teprve pak "mohou obětovat Hospodinu oběti v spravedlnosti" (3:3). Malachiáš 3:19 „Neboť hle, přichází den planoucí jako pec a všichni domýšlivci i všichni, kdo páchají ničemnost, se stanou strništěm. Ten přicházející den je spálí, praví Hospodin zástupů, nezanechá z nich kořen ani větev. 22 Pamatujte na zákon mého otroka Mojžíše, který jsem mu dal na Chorébu, ustanovení a nařízení pro celý Izrael. 23 Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. 24 On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nepřišel a nestihl zemi klatbou.“ (3:19) Jedná se opět o potrestání zlých kněží od 3:2, "Kdo vydrží den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se ukáže? Vždyť on je jako zlatníkův oheň a pradlákův louh (louh běliče)". (3:22) Tento text je poslední připomínkou, že všechno v knize Malachiáš je v kontextu Starého zákona, zákona, který byl nahrazen. (3:23) myšlenka souhlasí s 3:1, kdy Bůh přijde do chrámu, aby očistil kněžství. Jedno z naplnění se týkalo Jana Křtitele, který byl posel Boží a syn kněze. 87

(3:24) kniha Malachiáše se uzavírá, aniž by bylo uvedeno, že Bůh údajně přestal mluvit přímo ke kněžím z 2:1 "A nyní, ó kněží tohle přikázání je pro vás." Mají-li být křesťanští kazatelé upřímní při jejich výkladu Božího slova, musejí přestat klamat svoje méně informované členy církve a také přestat s tím, aby si ostatní mysleli, že Malachiáš 3:8-10 znamená přesně opak toho, co opravdu učí. Dnešní kazatelé zaujali nebiblický postoj podobný nepoctivým kněžím v Malachiáši. Svým chováním skrývají učení o kněžství všech věřících, aby mohli vybírat desátky. Zcela ignorují biblickou definici "desátků". Žádají ostatní, aby všechny desátky byly přineseny do církve, a ignorují Nehemiáše 10:37. Přitom nedávají největší procento z desátku k dispozici chudým, jak Bible učí. A my se pak divíme, proč Starý zákon končí slovem "prokletí". Poznámka: Autor této knihy si plně uvědomuje, že hlavní změny byly provedeny v průběhu 400 let, které oddělují Malachiáše a knihu Matouše. Ačkoli je velmi pravděpodobné, že římská říše jmenovala velekněze a kněze a obešla levity tím, že vzala desátek a přerozdělovala ho podle svého uvážení. Tyto změny však nebyly schváleny Bohem, neměly změnit způsob, jakým Bůh chtěl, aby byl desátek řízen, počínaje Mojžíšem až do Nehemiáše.

Kapitola 14 Matouš 23; Lukáš 11; Ježíš zmiňuje desátky pod židovským Zákonem Matouš 23:23 „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbali jste závažnější věci Zákona: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba udělat a tamto nezanedbávat.“ Lukáš 11:42 „Ale běda vám farizeům, protože odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních bylin, ale nedbáte na právo a lásku Boží. Toto jste měli činit a ono neopomíjet.“ Matouš 23:23 a Lukáš 11:42 jsou těmi jedinými „novozákonními“ texty k dispozici pro ty, kteří učí desátky. Na podporu desátků Eklund přiznává: "Nový zákon nezaznamenává, že by Ježíš praktikoval desátky. Nicméně čteme o mnohých obviněních vznesených proti Ježíšovi od farizeů. Kdyby se Ježíš dopustil zanedbání desátku, samozřejmě by tato obvinění byla zveřejněna. Ježíš mohl prohlásit desátek za neplatný. Ve skutečnosti by to posílilo jeho odsouzení farizeů. Udělal však velmi jasné, že desátky byly stále očekávány." (Eklund,76) Další učitel desátků píše: "Co říkáte lidem, když říkají, že desátek je pouze ve Starém zákoně? No, že nečetli Bibli! Potřebují číst [citáty z Mat 23:23]. "(Clifford A. Jones, Sr., From Proclamation to Practice, A Unique African-American Approach to Stewardship (Valley Forge: Judson Press, 1993), 118.) 88

Nicméně pro vyvrácení důkazů desátku pro novozákonní věřící, seminární učebnice o principech výkladu úmyslně vybrala Matouše 23:23 pro ilustraci opaku. "Písmo samotné nám nabízí způsob, jak roztřídit, které příkazy i nadále mají význam pro náš život, a které jsou již neplatné tím, že Bůh jejich použití prohlásil za ukončené. I když je zákon jen jeden, učíme v Bibli rozlišovat alespoň tři různé aspekty tohoto jediného právního předpisu. Ježíš autorizoval takový postoj, když použil tento koncept v Matouši 23:23, že některé věci v zákoně jsou "závažnější" než ostatní. Je to právě toto hodnocení a stanovování priorit v rámci zákona, které stanoví morální aspekt práva výše než jeho civilní a ceremoniální aspekty. V tomto verši jsou spravedlnost, milosrdenství a věrnost těžší a závažnější, než pravidla pro desátek z koření, evidentně proto, že odráží povahu a charakter Boha " (Kaiser, 279.) I když inspirované osoby určily čtyři evangelia jako tzv."Nový zákon", většina myslících křesťanů si uvědomuje, že ve skutečnosti Nová smlouva začala až od okamžiku, kdy Kristus zemřel na Golgotě. Krev Krista, krev Nové smlouvy, nebo zákona, zpečetila a schválila Novou smlouvu a ukončila tím Starou smlouvu, nebo také židovský Zákon, jednou provždy. Když Ježíš zvolal "Je dokonáno!" chrámová opona v jeruzalémském chrámě se roztrhla odshora až dolů a vystavila dříve nejsvětější místo na očím všech, kteří se dívali. V té chvíli v mysli Boha ten celý starý systém s obětmi a jeho zákony, jeho kněžství a jeho obřady, přestal mít význam (Židům 9:24-26). Proto Matouš 23 a Lukáš 11 jsou ještě události v kontextu Starého zákona, nikoliv Nového. Nemohou tedy být správně nazvány příklady Nové smlouvy.

Lukáš 11:41 „Raději dejte to, co je uvnitř, jako almužnu, a hle, všechno vám bude čisté“. 1. V Lukáši 11:41 je očištění svědomí dosaženo skrze almužnu chudému, v porovnání s nařízeným dáváním podle zákona. Galatským 4:4-5 „Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, a abychom přijali synovství.“ 2. Ježíš se NARODIL pod plnou poslušností židovskému Zákonu. Ježíš ŽIL v plné poslušnosti židovskému Zákonu, tak jak bylo požadováno. Ježíš i ZEMŘEL v plné poslušnosti židovskému Zákonu, který byl stále od Židů vyžadován! Časový kontext Matouše 23:23 je čistě ještě zákon, a není tak součástí Nové smlouvy milosti pro církev. Ježíš dokonale dodržoval zákon. On dokonale poslouchal všechna přikázání, soudy a obřady, které se na něho vztahovaly. Poslechl všechny sociální a slavnostní (ceremoniální) části zákona, jak Mojžíš učil ve Staré smlouvě. Přikazoval zástupům i svým učedníkům poslouchat zákoníky a farizeje. Tím, že na sebe vzal lidství jako Žid pod působností zákona, Ježíš povzbuzoval ostatní Židy, aby přísně dodržovali židovskou smlouvu. Tak on NAPLNIL KAŽDOU ČÁSTEČKU ZÁKONA DOKONALE. Ježíš musel být bez hříchu, aby vykoupil ty, kteří byli pod prokletím zákona. Porovnej Jan 8:46; Římanům 3:20 a Židům 4:15. Matouš 23:1-2 „Tehdy Ježíš promluvil k zástupům a ke svým učedníkům: „Na stolci Mojžíšově usedli učitelé Zákona a farizeové.“ 89

3. Ježíš říkal svým učedníkům o hříchu a prokletí, které uvedl na farizeje (kteří dávali desátek). Neadresoval zde nic pro církev pod Novou smlouvou. Verše 1 až 3 jsou zásadní pro správné pochopení verše 23. Matouš 23:2-3 „Na stolci Mojžíšově usedli učitelé Zákona a farizeové. Proto udělejte a zachovávejte všechno, co by vám řekli, avšak podle jejich skutků nečiňte; neboť mluví, ale nečiní.“ 4. Ježíš odsuzoval zákoníky a farizeje kvůli jejich nadřazené pozici vykladačů zákona. Všimněte si, že kněží se to zde netýká. Tohle je kontext veršů 2-12 předtím, než nad nimi začne vyslovovat běda (prokletí). Mluvil KE svým žákům O nepoctivosti jejich vykladačů židovského Zákona. Nediskutoval zde o záležitostech týkajících se Nové smlouvy pro církev. On je „ponižoval“ nebo také „pokořoval“ osmi „běda“ z veršů 13-37. 5. „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci…“ Sledujme slovo "vy" ve verši 23. Je naprosto jasné, že "vy" se vztahuje na zákoníky a farizeje! "Vy" se nevztahuje na Ježíšovy učedníky, nebo na církev! Zákoníci a farizeové byli ti, kteří usedli na stolici Mojžíšově – nikoliv jeho učedníci. Oni vykládali zákon - nikoliv jeho učedníci. Farizeové byli pokrytci ohledně dávání desátků! Alfred Edersheim vysvětlil, jak ve skutečnosti farizeové platili menší desátek než ostatní. Když John Hyrcanus (135-100 př.n.l.) schválil nový zákon, který vyžadoval, aby kupující zaplatil desátek a ne prodávající, farizeové se usnesli, že obchodovat budou pouze v rámci svých vlastních společenství nebo také chabura. A tak, zatímco jiní zaplatili určitý desátek pokaždé, když došlo ke koupi při obchodu (výměně), farizeové prohlašovali, že všechny koupě, kromě té první, jsou „zdarma", oproštěny od těchto dodatečných desátků (str. 215). Kromě toho rabíni vyřadili sami sebe z židovského místního zdanění. A tak, zatímco typický občan platí nejméně deset procent navíc (10%) v místním židovském zdanění, farizeové měli tohle „navíc“ zaplatit na desátcích, ale neplatili - a přitom se chlubili svými desátky (str. 52). Proto ve skutečnosti farizeové platili dvěma různými způsoby méně desátků než ostatní, kteří se nechlubili. (Edersheim, Sketches, 52, 215.) 6. "Pokrytci": zákoníci a farizeové (kazatelé v Ježíšově době) byli ti pokrytci - ne Ježíšovi učedníci. Oni byli ti, kteří zveličovali zákon, až se stal břemenem. A oni byli ti, kteří odmítali poslechnout zákony, které sami zveličili! Ježíš zde nekáral své učedníky! 7. "protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu..." Tímto "vy" jsou stále zákoníci a farizeové podle "Běda vám zákoníci a farizeové!" Jako vykladači zákona oni to přehnali tak, že desátek zahrnoval i běžné zahradní koření, které zákon nikdy v úmyslu neměl. Mišna a Talmud (ne Bible) definují desátky jako "všechno jedlé, vše, co bylo uloženo do země, nebo vyrostlo ze země." Farizeové se chlubili svou úzkostlivou poslušností k obřízce, dodržování soboty a desátkům. Chtěli, aby si Židé o nich mysleli, že mohou dodržovat tyto tři obřady ještě lépe, než co od nich očekává zákon. Úzkostlivé počítání drobného koření byl jejich způsob, jak se mohli pochlubit. Nicméně, zatím co je citován právě tento text ve snaze dokázat, že Ježíš učil desátky pro církev, pravděpodobně neexistuje žádná církev na světě, která by přikazovala svým členům doslova přinést desátky ze zahradního koření. 90

8. „Ale zanedbali (vy) jste závažnější věci Zákona: právo, milosrdenství a věrnost (víru).“ Ježíš říkal zákoníkům a farizeům, že právo (soud), milosrdenství a víra jsou „závažnější věci zákona“, důležitější než desátek. Proč? Protože právo (soud), milosrdenství a víra, to všechno jsou morální zásady a část Božího věčného charakteru, zatímco desátek byl pouze ceremoniální zákon nebo vyhláška ze Zákona, který byl menšího významu (ne tak závažný). Je neuvěřitelné, jak většina křesťanů, vyučujících desátky, cituje tento verš a přitom vynechává kontext "zákona". Učí, že Ježíš učil desátek v Nové smlouvě, po uplynutí doby Zákona, a vyhýbají se tak historickému kontextu verše v této kapitole a smlouvě. Ve skutečnosti VŠECHNO v Matouši 22 a 23 je v souvislosti s "věcmi zákona". Herodiáni se zeptali: "Je dovoleno dát daň císaři, nebo ne?" (Mat 22:17). V další diskusi Ježíš pohrozil saduceům tím, že citoval ze zákona (Mat 22:32 srov. Exod 3:6.). Dále, jeden z farizeů se zeptal: "Mistře, které je největší přikázání v Zákoně?" (Mat 22:36). V kapitole 23 pokračuje tato diskuse o "věcech zákona" aktuálním dialogem. 9. „Tomuto jste se měli věnovat a tamto nevynechávat.“ (B21) Opět jsem nikdy neslyšel o církvi, která by vyžadovala, aby její členové dávali desátky "z máty, anýzu a kmínu" v poslušnosti příkazu Ježíše v Matouši 23:23 „Tomuto jste se měli věnovat“. To platilo farizeům, protože oni, jako vykladači zákona, zveličili Zákon, aby zahrnoval i počítání malého koření. Pokud tento verš má být vykládán jako příkaz Ježíše pro křesťany, aby dávali desátek z peněz (což z textu vůbec nevyplývá), pak by to mělo také být interpretováno jako Ježíšův příkaz pro církev, aby desátky byly také ze zahradního koření dle zákona (což z textu jasně vyplývá). Přesto přibližně 1600 let poté, co byl desátek prvně stanoven a omezen pouze na potravinářské výrobky, tento verš stále omezuje desátek na potraviny i v Ježíšově době." Zákon se nezměnil (Lev 27:30-34). Desátky pocházely ze zrna pšenice, ale ne ze zlata! New Unger’s Bible Dictionary (Biblický slovník) říká: "Mišna uvádí, že desátek obsahuje vše, co je k jídlu, vše, co bylo uloženo do země, nebo vyrostlo ze země. Farizeové [nikoliv Bůh] již v době Ježíše upravili zákon, aby zahrnoval i ty nejmenší kuchyňské byliny, jako je máta a kmín."(Unger’s, “tithe”) The New Bible Dictionary- Nový biblický slovník souhlasí: "K těmto poměrně jednoduchým zákonům v Pentateuchu, který řídil desátky, byly přidány [od farizeů] spousty dalších maličkostí, které změnily krásný náboženský princip v těžké břemeno. Tyto komplikované dodatky jsou zaznamenány v Mišně a talmudské literatuře. Tato nešťastná tendence v Izraeli nepochybně přispěla k přesvědčení, že přijetí s Bohem může být zaslouženo prostřednictvím takových rituálních obřadů, jako je desátek (Lukáš 11, 42) bez poddání se mravnímu zákonu spravedlnosti, milosrdenství a víře (Mat 23, 23). Dospěl k témuž závěru jako Unger, když uvádí: "Odkaz na desátek v Novém zákoně z máty, anýzu a kmínu (Mat 23, 23; Lukáš 11, 42) ilustruje rozšíření Mojžíšova zákona v Talmudu, že "vše, co je ke konzumaci .... a co roste ze země ", z toho musí být přinášeny desátky." (New Bible Dictionary. (London: Inter-Varsity, 1962), “tithe”) Matouš 5:23-24 „Jestliže tedy přinášíš (žide) svůj dar na oltář a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech tam před oltářem svůj dar a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem, a pak přijď a obětuj svůj dar“ 91

Matouš 8:4 Ježíš mu řekl: „Hleď, abys o tom nikomu neřekl. Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal (židům), jim na svědectví.“ 10. Ježíš pouze přikázal Židům dodržovat zákon Mojžíšův, aby se ukázali kněžím. Jestliže Matouš 23:23 se bude používat učiteli desátků k vymáhání desátků pro církev, pak 5:23, 24 a 8:4 by také měly být použity k tomu, aby se pokračovalo v chrámových obětech. Všechny tři koncepty jsou čistě židovským zákonem. 11. Ježíš nemohl přikázat nežidům, aby se po uzdravení ukázali kněžím a nepřikázal jim, aby šli a nechali za sebe obětovat nebo aby donesli desátek. Proč? Nemohl to udělat, protože by tím překročil Zákon! (pozn. To dokazuje, že Zákon nebyl dán pohanům) Pohané nebyli vedeni židovským Zákonem a nebylo povoleno na základě Zákona ani novověrcům dát se obřezat nebo dávat desátek. Desátky by nebyly přijaty, i kdyby je přinesli křesťané z pohanů! Aby to bylo legitimní, desátky musely pocházet pouze od plně kvalifikovaných Izraelitů a pouze z vnitřního Izraele! Proto Matouš 23:23 není platný pro církev, pro křesťany z pohanů. 12. Je snadné ukázat, že VŠECHNY „běda“ v Matouši, kapitole 23, jsou proti zákoníkům a farizeům. Přesto učitelé desátků dnes chtějí ignorovat každé slovo každého běda proti farizeům a chtějí zatížit církev desátky z Matouše 23:23. To je velmi špatná interpretace (výklad). Ono „VY“ z Matouše 23:23 není pro církev! Mat 23,13 Běda: VY zavíráte království nebes před lidmi 14. Běda: VY vyjídáte domy vdov a okázale dlouho se modlíte 15. Běda: VY, když někoho získáte, učiníte z něho syna pekla (EP) 16. Běda: VÁM, slepí vůdcové! VY blázni 23. Běda: VÁM, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu 25. Běda: VY čistíte číše a mísy zvnějšku 27. Běda: VY se podobáte obíleným hrobům 29. Běda: VY hadi, plemeno zmijí! 13. V ostrém kontrastu s Malachiášem 3:9, kde je kletba na kněze hebrejské, kteří kradli desátky, které slíbili dát Bohu (1:14), Ježíš třikrát zmínil desátek, a bylo to vždy, když PROKLÍNAL TY, CO DÁVALI DESÁTKY!!! I pod Zákonem, pokud něčí život nebyl v pořádku před Bohem, desátky byly k ničemu! Srovnej Mat 23:23, Luk 11:42, 18:12. 14. Když Eklund napsal: "Kdyby Ježíš se dopustil zanedbání desátku, samozřejmě že tato obvinění by byla zveřejněna“, tím odhalil své nepochopení ohledně definice desátku, tak jak bylo důkladně vysvětleno v první kapitole. Farizeové neobviňovali Ježíše z toho, že neplatí desátky, neobviňovali ho, protože nebyl kvalifikován k tomu, aby desátky dával. Ježíš a jeho učedníci nebyli povinni dávat desátky, protože byli chudí. Případ, kdy jeho učedníci dostali hlad a začali trhat klasy a jíst je, je zaznamenán třikrát (Mat 12:1-12, Marek 2:23-24 a Lukáš 6:1-2). Pokud byl desátek vyžadován od všech osob a ze sklizně všech druhů potravin, pak bychom mohli očekávat, že farizeové obviní Ježíše a jeho učedníky z nezaplacení desátků z obilí, které právě „sklízeli“ a jedli. Nedostatek takového obvinění dokazuje, že žádný takový zákon nebyl aplikován na chudé lidi, kteří takto „sklízeli“ v polích. Porovnej Leviticus 19:10.

92

Opravdový biblický desátek je úzce omezen na jídlo a čistá zvířata, ze země získané dědictvím (zaslíbená země). Také proto se opravdové biblické desátky nikdy nerozšířily na řemesla, obchod a rybaření. Protože Ježíš nebyl žádný zemědělec, ani pastevec, nebyl mezi těmi, kteří byli požádáni, aby dávali desátky. Jako od chudého tesaře se od Ježíše pouze požadovalo dávat dar pozdvihování ze svobodné vůle - a On dobrovolně dal všechno.

Kapitola 15 Lukáš 18:12; Chlouba farizejů ohledně desátků Sebespravedlivý farizeus Lukáš 18:9 „A těm, kteří spoléhali na sebe, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: 10 „Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník. 11 Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník. 12 Postím se dvakrát týdně a DÁVÁM DESÁTKY ze všeho, co získávám.‘ 13 Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, projev milost mně hříšnému.‘ 14 Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen.“ Slovo "desátek" se v evangeliích objeví jen dvakrát, (když spojíte Matouše 23:23 a Lukáše 11:42), v obou případech v rámci odsouzení určeném farizeům, KTEŘÍ DÁVALI DESÁTEK, pro jejich pokrytectví. Farizeus v Lukáši 18 myslel, že je spravedlivější než jiní, a proto jimi pohrdal (verš 9). Když řekl: "Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník," chlubil se svou vlastní spravedlností skrze půst a dávání desátků (verš 11). Zatímco hříchy výběrčích daní možná okrádaly i Boha, farizeus zhřešil více, poněvadž vyvyšoval sám sebe. Jeho postoj prezentoval jeho skutky jako službu Bohu. Stejně jako mnozí dnes, se bláhově domníval, že jeho velké příspěvky překryjí jeho hříchy. Byl to právě ten výběrčí daní, a nikoliv onen nábožný člověk, který šel domů ospravedlněn po své upřímné modlitbě "Bože, buď milostiv mně, hříšnému" (verš 13). Ježíš neudělal ani pozitivní, ani negativní prohlášení o desátku. Co ale objasnil, bylo to, že spravedlnost si nemůžeme zasloužit půstem, desátky, ani jakýmikoli dobrými skutky. Tento příběh nás učí, že Bůh přijímá ty, kteří se pokoří, ale odmítá ty, kteří se povyšují (verš 14). Kromě těchto

93

odsouzení farizeů, evangelium, inspirované Duchem svatým, nezaznamenává žádný jiný případ, kdy Ježíš zmínil desátek. Marek a Jan toto slovo dokonce nepoužívají vůbec. "Dejte všechno, co máte chudým." Lukáš 18:18-23 „Jeden z předních mužů se ho otázal: „Dobrý učiteli, co mám učinit, abych získal věčný život?“ Přikázání znáš: Abys nezcizoložil, nezabil, neukradl, nevydal křivé svědectví; cti svého otce i matku.“ On řekl: „To všechno zachovávám od svého mládí.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: „Jedno ti ještě schází: Prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.“ Když to uslyšel, velice se zarmoutil, neboť byl velmi bohatý.“ Kdykoli k Němu přišli bohatí lidé, Ježíš měl větší zájem o jejich chování k chudým, než o jejich desátky. Ježíš řekl bohatému mladému vůdci: "Prodej všechno, co máš a rozdej chudým.“ Toto výrok Ježíš citoval velmi často a jeho rada byla vzata doslovně mnohými vedoucími rané církve v prvních třech staletích, protože oni neměli žádnou touhu po bohatství, které by bylo v rozporu s jejich asketickým životním stylem. Všimněte si, že Ježíš neřekl: "Prodej všechno, co máš, zaplať desátky kněžím, a zbytek dej chudým."Proč ne? Co se stalo s desátky? Mnozí dnes by očekávali, že Ježíš řekne: "Dej to do církve." Avšak místo toho, aby podporoval desátek, Ježíš řekl bohatému mládenci, aby dal VŠECHNO, ne do chrámu, ale chudým. Bohatému vládci, jehož peníze byly jeho bohem, Ježíš přikázal, aby dal všechno. "Dám polovinu toho, co mám, chudým" Lukáš 19:2 „A hle, byl tam muž jménem Zacheus. Ten byl vrchním celníkem a byl bohatý. 8 Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Hle, polovinu svého majetku, Pane, dám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, vrátím mu to čtyřnásobně.“ 9 Ježíš mu řekl: „Dnes se dostalo záchrany tomuto domu, protože i tento člověk je syn Abrahamův.“ Tento příběh Zachea je velmi podobný příběhu bohatého mládence. Zacheus dobrovolně slíbil Ježíši: „Hle, polovinu svého majetku, Pane, dám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, vrátím mu to čtyřnásobně.“ Všimněte si opět absence desátku. Polovina z jeho značného bohatství byla přislíbena přímo CHUDÝM, a nikoliv do chrámu [nebo do církve - kostela]. Bůh od bohatých očekává, že dají větší procento 2 Korintským 8:12-14 „… vždyť to, co se počítá, je ochota. Dar je vzácný podle toho, co člověk má, ne podle toho, co nemá. Nejde mi o to, aby se druhým ulehčilo a vy se octli v nesnázích, ale jde mi o ROVNOST. V tuto chvíli vaše hojnost doplní jejich nedostatek, aby zase jejich hojnost mohla doplnit váš nedostatek. Tak nastane ROVNOST.“ (B21)

94

Tyto verše jsou uváděny často v této knize, protože se dotýkají samotného srdce Nové smlouvy ohledně principů dávání. Bohatí mají větší odpovědnost vůči Bohu za své peníze, než chudí! Bůh jim požehnal nadáním, aby vydělávali peníze, a očekává, že použijí tyto schopnosti pro Něj. Nicméně, nikdo si nemůže koupit Boží přízeň. Na rozdíl od bohatého mládence, Zacheus neměl takový problém s penězi (peníze mu nebyly bohem), tedy Ježíš mu umožnil nechat si alespoň druhou polovinu jeho bohatství. Bůh žehná některým lidem, kteří zvládnou správně zacházet s bohatstvím. Pozorujeme to na Zacheovi, Nikodémovi i Josefu z Arimatie. Církev vždy potřebuje Bohem poskytované finanční prostředky od bohatých, aby tak pomohli financovat její misii. Místo toho „prodej vše, co máš“, ale stále více dnešních církví vyzývá své členy takto: "Dej hodně nebo vše, co máš, církvi“. Ježíš ale jasně řekl: "Rozdej to chudým!" Kolik z příjmu církve dnes jde na podporu chudých? Znovu se zeptám: "Je-li prokletí Malachiáše 3:8-10 určeno těm, kdo hromadili desátky a zanedbávali chudé (Mal 3:5), pak jaký druh trestu si zaslouží dnešní novozákonní církev, která se stává bohatou a zanedbává chudé?“ „Jak bychom tedy unikli my, kdybychom opomíjeli takovéto spasení? Na počátku je zvěstoval sám Pán a nám je potvrdili ti, kteří jej slýchali“ (Žid 2:3). Církev má dnes větší odpovědnost za pomoc chudým, než starozákonní Izrael.

Kapitola 16 Skutky 15 a 21 Kompromis a zmatek Skutky 15 a 21 jsou klíčové dokumenty týkající se desátku, protože je zde popsán boj vůbec první církevní rady, aby vyřešila to, jak by se měl Zákon vztahovat na Židy i na pohany. Dosavadní kompromis udržoval židovské křesťany pod plnou soudní působností Zákona s jeho pokračujícím působením v jeruzalémském chrámě, a samozřejmě zde musely být i desátky, které odevzdávali do chrámu (nikoliv do církve). NICMÉNĚ tohle osvobodilo křesťany z pohanů od jakékoli soudní působnosti Zákona vůbec. Proto žádná část Zákona, včetně desátku, nebyla nikdy potom kladena na nežidovské věřící. Pavel měl pravdu! (pozn. Pavel měl unikátní službu: jeho slova jsou součástí novozákonních přikázání Nové smlouvy pro křesťana: 1 Kor 14:37 „Považuje-li se někdo za proroka nebo duchovního člověka, ať uznává, že to, co vám píšu, je Pánovo přikázání.“) Jeruzalémská církev pod vedením Jakuba a Petra se mýlila! Kompromis Jakuba a církve v Jeruzalémě způsobil později rozkol v rané církvi, který nakonec vedl k rozdělení, a koneckonců k smrti, když o několik století později formalistická zákonická část židovsko-křesťanské církve odmítla Pavla a všechny jeho spisy. Skutky apoštolské 15:1 „Potom přišli někteří z Judska a začali bratry učit: "Pokud se nedáte obřezat podle Mojžíšova způsobu, nemůžete být spaseni."(B21) 95

Po návratu do Antiochie v Sýrii z jeho první misionářské cesty, neoprávněná delegace křesťanských farizeů z Jeruzalémské církve přišla do Antiochie, aby "doplnila" učení Pavla a Barnabáše. Trvali na tom, že věřící z pohanů musí být obřezáni podle Mojžíšova zákona, aby byli spaseni. Pro ně nechat se obřezat znamenalo, jako kdyby někdo dodržoval celý Mojžíšův Zákon. (Což je samozřejmě nesmysl.) Skutky apoštolské 15:2 „Pavel a Barnabáš s nimi proto vedli nemalý spor a hádku, a tak bylo rozhodnuto, že Pavel, Barnabáš a někteří další půjdou s touto otázkou za apoštoly a staršími do Jeruzaléma.“ (B21) Po vášnivé diskusi o postavení, jaké má zaujmout židovský Zákon v křesťanské nauce, z níž nevzešly žádné uspokojivé dohody, byli Pavel a Barnabáš pod tlakem, aby pokračovali v diskusi v církvi v Jeruzalémě. Skutky apoštolské 15:5 „Povstali však někteří věřící ze sekty farizeů a říkali, že pohané se musí obřezávat a že se jim má přikázat, ať zachovávají Mojžíšův zákon.“ Křesťané z farizeů udržovali v jeruzalémské církvi všechny svoje vazby s judaismem a židovským chrámem. Je zřejmé (z kapitoly 21), že stejně tak i většina ostatních. Chtěli přikázat celé církvi, jak Židům, tak nežidům, aby byli plně pod jurisdikcí židovského Zákona a plně dodržovali jeho učení. Byli to na prvním místě Židé, na druhém farizeové a teprve na třetím křesťané. Skutky apoštolské 15:6 „Apoštolové a starší se tedy sešli, aby tu věc zvážili.“ Přibližně roku 52, dvacet let po Golgotě, se tato zakládající církev v Jeruzalémě dosud nezamýšlela nad tím, jakou úlohu má hrát Zákon v životech křesťanů z pohanů. Tito křesťané ze Židů se cítili pohodlně, když přidávali křesťanské učení vedle všech svých židovských tradic. Nejpravděpodobnější bylo, že křesťané z pohanů, kteří byli členy církve, nebyli obřezáni a tato věc teď vyvstala na povrch – něco se v této věci muselo podniknout. Skutky apoštolské 15:7 „Po velikém dohadování vstal Petr a promluvil k nim: "Bratři! Sami víte, že Bůh z nás už dávno vybral mě, aby pohané slyšeli slovo evangelia z mých úst a uvěřili. 8 Bůh, který zná lidská srdce, jim tehdy vydal svědectví, když jim dal Ducha svatého tak jako nám. 9 Vírou očistil jejich srdce a neučinil žádný rozdíl mezi námi a jimi. 10 Proč tedy teď pokoušíte Boha? Proč nakládáte učedníkům jho, které nemohli unést ani naši otcové ani my? 11 Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše." (B21) Apoštol Petr, druhý ve vedení vedle Jakuba, připomněl církvi, že byl osobně svědkem toho, jak pohané jednoduše skrze víru a bez dodržování zákona přijímají Ducha svatého. Došel k závěru, že Zákon nefunguje jako způsob spásy, vzhledem k tomu, že jak Židé, tak i pohané přijali Ducha svatého skrze víru. Proto vkládat křesťany z pohanů pod jho Zákona, by se rovnalo pokoušení Boha! Židé i pohané jsou spaseni skrze milost, a nikoliv skrze Zákon. Ptám se, není logické říci, že pokus umístit věřící pod jho desátku, je také pokoušení Boha? 96

Skutky apoštolské 15:12 „Celé shromáždění zmlklo a poslouchali Barnabáše a Pavla, kteří vyprávěli, jaké divy a zázraky skrze ně Bůh konal mezi pohany.“ Protože si někteří mysleli, že Bůh nemůže žehnat pohanům, kteří nedodržují židovský Zákon, Pavel vyprávěl mnoho skvělých zkušeností Božího požehnání, seslaného na neobřezané křesťany z pohanů. Skutky apoštolské 15:19-21 „Proto soudím, abychom pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nečinili potíže. Napišme jim však, ať se vyhýbají modloslužbě, smilstvu, masu zardoušených zvířat a krvi. Mojžíš má přece odedávna kazatele po všech městech, kde ho čtou v synagogách každou sobotu." Poté, co připomíná židovským křesťanům, že Bible prorokovala, že pohané se stanou součástí Božího lidu (verše 13-18), Jakub (církevní vedoucí) prohlásil, že židovští křesťané by neměli "činit potíže" křesťanům z pohanů tím, že by od nich očekávali, že budou dodržovat židovský Zákon. TO JE NESMÍRNĚ DŮLEŽITÉ! Zatímco tito židovští křesťané NEchápali, že oni také již nejsou vázáni dodržovat tento zákon, DOŠLI KE SPRÁVNÉMU ZÁVĚRU, že křesťané z pohanů NEJSOU vázáni nic z toho dodržovat! Přátelé, TOHLE ZAHRNUJE I DESÁTKY! Pokud vůbec tito židovští křesťané dávali desátek (myslím si, že ano), pak ho dávali PRO CHRÁM, protože se chybně cítili stále vázáni dodržováním celého Zákona. Toto rozhodnutí bylo dělícím a nebezpečným kompromisem. Udržovalo to židovské křesťany stále pod Zákonem, protože do milosti nebyla přidána jen některá přikázání, ale celý Zákon. Když dnešní kazatelé prohlašují souhlasně s Pavlem v Římanům 3:21 a 22, že Boží spravedlnost se zjevila z víry „bez Zákona", a pak k tomu opět přidají některé části (například desátek), PAK JSOU TO PRÁVĚ TITO KAZATELÉ, KTEŘÍ PÚSOBÍ ROZDĚLENÍ V CÍRKVI! (pozn. 1 Kor 11:19;12:25) Čtyři zákazy určené křesťanům z pohanů ve verši 20, nebyly jim dány kvůli židovskému Zákonu, ale proto, že byly zvláště urážlivé pro židovské křesťany. To se více týká pohanských praktik při uctívání model, než biblických zákazů (pozn. „poskvrněno modloslužbou“). Skutky apoštolské 15:22 „Potom apoštolové a starší s celou církví usoudili, že s Pavlem a Barnabášem pošlou do Antiochie muže, které mezi sebou vybrali. Poslali Judu zvaného Barsabáš a Silase, přední muže mezi bratřími.“ Buď naprostá většina církve hlasovala pro a zcela umlčela bývalé farizeje, kteří začali tuto diskusi, nebo židovští farizeové dočasně v této chvíli odešli pryč. Všimněte si také, že církevní představitelé nevydali žádné rozhodnutí bez konzultace a dohodě s tělem církve. Skutky apoštolské 15:23-28 „Po nich poslali tento dopis: Apoštolové, starší a všichni bratři zdraví bratry z pohanů v Antiochii, Sýrii a Kilikii. Slyšeli jsme, že vás někteří od nás ZNEPOKOJILI A ZMÁTLI (pozn. V angl. bibli je zde vyvraceli nebo rozvraceli vaše duše), když vám říkali, že se MUSÍTE dát obřezat a zachovávat Zákon. K ničemu takovému jsme je nepověřili. My shromáždění jsme se svorně shodli (pozn. jednomyslně), že k vám pošleme své zástupce spolu s našimi milovanými, Barnabášem a Pavlem, kteří pro jméno našeho Pána Ježíše Krista nasadili své životy.“

97

Může být něco ještě jasnějšího? Apoštolové, starší a členové církve (doslovně tělo církve) je "k ničemu takovému nepověřili“(pozn. nenařídili (ČSP), že křesťané z pohanů "musí dodržovat zákon". Očekávání toho, že nežidé budou dodržovat zákon, je srovnáváno s "podvracením (zmatením) vašich duší". Dokonce to dali písemně, aby to Pavel mohl ukázat církvím, které navštíví. To bylo 100% rozhodnutí, "jednomyslně" od všech přítomných, vůbec první zaznamenané církevní rady! Ale církev 21. století zvrátila tento dopis a stále více a více velí členům církve "dodržovat Zákon", alespoň desátek! Skutky apoštolské 15:27-29 „Posíláme tedy Judu a Silase a oni vám totéž oznámí ústně. Neboť tak usoudil Duch Svatý i my, že nebudeme na vás klást žádné jiné břemeno než tyto nezbytnosti: zdržovat se masa obětovaného modlám, krve, masa zardoušených zvířat a smilstva. Jestliže se těchto věcí budete chránit, dobře uděláte. Buďte zdrávi.“ Jen pro případ, aby si církev v Antiochii nemyslela, že Pavel zapomněl odevzdat tento dopis, církev v Jeruzalémě poslala dva ze svých členů osobně ověřit, že tento autentický dopis byl doručen. Prorocký výrok inspirovaný Duchem svatým mohl přidat Boží požehnání. Zakončení dopisu "žádné jiné břemeno" se opakuje. Břemeno křesťanů z pohanů neobsahuje dodržování zákona! Tento opakovaný důraz platí i pro naši generaci. Skutky apoštolské 15:30-32 „Byli tedy propuštěni a sestoupili do Antiochie; tam shromáždili množství věřících a odevzdali jim dopis. Když jej přečetli, zaradovali se z toho povzbuzení. Juda a Silas, kteří sami také byli proroky, mnohým slovem povzbudili a posílili bratry.“ Když křesťané z pohanů slyšeli, že se od nich neočekává, že budou zatíženi dodržováním židovského Zákona, "zaradovali se z toho povzbuzení", které jim to přineslo. Přesto dnes se věřící z toho nemohou radovat, když je jim připomínáno prokletí Zákona z Malachiáše 3:8-10. Tato pravda, "žádné jiné břemeno", byla potvrzena Bohem skrze Judu a Silase, skrze jejich úřad proroka. Jakou jasnější výuku bychom ještě měli požadovat od Božího Slova?! Skutky apoštolské 21:17 „Když jsme došli do Jeruzaléma, bratři nás tam vřele přijali.“ Stalo se to přibližně v roce 60, osm let po církevní radě zaznamenané ve Skutcích 15, na závěr misijní cesty. Víme z listů Římanům, Galatským a 2 Korintským, že židovsko-farizejští křesťané z jeruzalémské církve, kteří původně způsobili Pavlovi ty potíže ve Skutcích 15, ho sledovali od církve k církvi. Obvinili Pavla z toho, že nedal pokyn křesťanům, aby dodržovali židovský Zákon. Skutky apoštolské 21:18-19 „Druhého dne šel Pavel s námi k Jakubovi, kde se shromáždili všichni starší. Pavel je pozdravil a vyprávěl jim postupně všechno, co Bůh skrze jeho službu vykonal mezi pohany.“ Pavel ohlásil úspěch svého misijního úsilí představitelům církve v Jeruzalémě. Všimněte si, že Jakub je stále vedoucím v církvi. Skutky apoštolské 21:20 „Když to uslyšeli, oslavovali Boha a jemu řekli: „Vidíš, bratře, kolik tisíc Židů uvěřilo a všichni jsou horliteli pro Zákon.“ 98

TOHLE JE MIMOŘÁDNĚ DŮLEŽITÝ TEXT! Je zřejmé, že židovsko-farizejští křesťané nakonec převzali církev v Jeruzalémě a oklamali s nimi i Jakuba. Jaká škoda! Téměř třicet let po Golgotě židovští křesťané v Jeruzalémě byli ještě zcela odhodláni dodržovat židovský Zákon! Pokud jde o desátky, tam není absolutně žádný způsob, jak pochopit tohle prohlášení, aniž bychom dospěli k závěru, že tito křesťané stále platili desátky do CHRÁMU. Takže třicet let po Golgotě nebyla taková věc, jako učení desátků, na podporu církevního vedení! 21:22 „Co teď? Nepochybně se musí sejít shromáždění, neboť uslyší, že jsi přišel.“ Církevní vůdcové vůbec nebyli znepokojeni tím, co Pavel kázal křesťanům z pohanů ohledně Zákona. Oni věděli, že záměrně řekl židovským křesťanům, že i od nich již není požadováno žít v poslušnosti Starého zákona. Pavel se nedokázal přimět k výuce rozvratné, rozdělující kompromisní doktríny, jak čteme ve Skutcích 15. Protože co je dost dobré pro pohany, aby se osvobodili od zákona prostřednictvím víry, pak by to mělo být dost dobré i pro Židy. Pro Pavla byla spontánní poslušnost "zákona Ducha života v Ježíši Kristu" (Řím 8:2) více než dostatečná pro nové stvoření v Kristu, "PROTOŽE Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5:5) Skutky apoštolské 21:23-25 „Udělej tedy to, co ti říkáme: Máme tu čtyři muže, kteří na sebe vzali slib. Ty vezmi s sebou, dej se očistit s nimi a zaplať za ně, aby si mohli dát oholit hlavu. A všichni poznají, že na tom, co se o tobě doslechli, nic není, nýbrž že i sám řádně žiješ, zachovávaje Zákon. Pokud jde o pohany, kteří uvěřili, usoudili jsme a napsali jim, aby nic z toho nezachovávali kromě toho, že se mají vystříhat masa obětovaného modlám, krve, zardoušeného a smilstva.“ Pozorně si přečtěte tyto verše znovu. Zastavte se a přemýšlejte velmi vážně! Nenechte si ujít plný dopad těchto veršů na desátek! Téměř šedesát let po Golgotě KŘESŤANŠTÍ církevní vedoucí přikazují Pavlovi, aby VEŠEL DO CHRÁMU, OČISTIL SE, OBĚTOVAL OBĚTI, A PŘESVĚDČIL ZBYTEK CÍRKVE, ŽE VĚRNĚ ZACHOVÁVÁ ŽIDOVSKÝ ZÁKON! Ptám se vás velmi jednoduše – JSTE opravdu upřímně přesvědčeni, že tato církev učila své členy platit DESÁTKY CÍRKVI? Bylo to kompromisní, rozdělující, zákonické jednání od této církve, která měla evangelium jen tak nějak na půl správně. Alespoň pochopili, že křesťané z pohanů nejsou povinni dodržovat zákon Mojžíše (jehož součástí je dávání desátků). I když ta samá církev dávala velké dobrovolné příspěvky ze svobodné vůle ve Skutcích 2:44-46, o třicet let později je primárně dává na podporu židovského chrámového systému a proto nemohla prakticky učit ani dávání desátků do církve. Skutky 2:44-46 nejsou příkladem desátků, protože ještě uctívali Pána v chrámě. To by nebylo povoleno, pokud by přestali chrám finančně podporovat. Skutky apoštolské 21:26-29 „Potom Pavel vzal ty muže k sobě a na druhý den se s nimi dal očistit. Vešel do chrámu a oznámil, kdy skončí dny očišťování a bude přinesena oběť za každého z nich. Když se těch sedm dní chýlilo ke konci, spatřili ho v chrámě Židé z Asie. Pobouřilicelý zástup, vztáhli na Pavla rucea křičeli: „Muži Izraelci, pomozte! Toto je ten člověk, který všude všechny učí proti tomuto lidu, proti Zákonu a proti tomuto

99

místu. Nadto ještě přivedl do chrámu Řeky a znesvětil toto svaté místo.“ Viděli s ním totiž předtím ve městě Trofima z Efezu a domnívali se, že ho Pavel přivedl do chrámu.“ V 1 Korintským 9:20 Pavel napsal: „A stal jsem se ŽIDŮM JAKO ŽID, ABYCH ŽIDY ZÍSKAL. Těm, kteří jsou pod Zákonem, byl jsem jakoby pod Zákonem -- i když sám nejsem pod Zákonem -- abych získal ty, kteří jsou pod Zákonem.“ Bohužel, když se člověk pokusí "všem být vším, aby zachránil aspoň některé“ (1 Kor 9:22), ostatním, přinejmenším, se mohl zdát jako "nic nikomu" tím, že hraje na obě strany. Pavel učil pravdu a nechal na věřících Židech, aby z toho vyvodili své vlastní závěry. Nyní jeho vlastní životní styl (Židovi Žid) ho v těchto věcech (alespoň pro ostatní) přivedl zpět k tomu, aby nechal za sebe obětovat v chrámě, aby uklidnil rozdělené církevní vůdce. (Jak jinak můžeme upřímně vysvětlit verš 26?) Když Židé (nekřesťané) ho poznali, obvinění se na něj rychle nahrnula. SHRNUTÍ: Apoštol Pavel byl téměř ubit k smrti mimo Jeruzalémský chrám. Byl zatčen, poslán do vězení a později do Říma, jen proto, že převážně židovská křesťanská církev v Jeruzalémě mu PŘIKÁZALA, aby vstoupil do chrámu, nechal za sebe obětovat, a pokračoval v dodržování Starého zákona. Dnes, téměř o dvacet století později, jsou křesťanské církve a denominace, které opět PŘIKAZUJÍ členům církve dodržovat ten stejný židovský Zákon. Ať už to má podobu dodržování soboty, nečistých a čistých pokrmů, přikázaných církevních svátků, nebo desátků, je to stále špatně a je to rozdělující.

Kapitola 17 Židům 8 a 2 Korintským 3 Lepší Nová smlouva Zcela nová smlouva Co byste si mysleli o právníkovi, který by se pokoušel argumentovat v případu u soudu ve Spojených státech, pomocí ústavy a zákonů, řekněme, Anglie nebo Číny? Pravděpodobně byste mu řekli: "Musíš si dělat legraci!“ Je to tak? Ale když se snažíme učit Novou smlouvu za použití zákonů a tradic určených pro Starou smlouvu národa izraelského, děláme přesně to samé! Starý zákon, a to zejména zapsaný v knihách Exodus a Deuteronomium, je sbírka zákonů pro národní Izrael během toho období dějin. Teologové Gordon Fee a Douglas Stuart napsali ve své seminární učebnici: "Starý zákon není náš zákon. Starý zákon představuje Starou smlouvu, kterou již nejsme povinni dodržovat. Proto nelze ani uvažovat o tom, jestli se tato smlouva dnes vztahuje i na nás. Musíme předpokládat, že ve skutečnosti žádné z ustanovení zákona není pro nás závazné, pokud není How to Read the Bible For All It’s Worth (Jak číst Bibli pro všechny, aby to uvedeno v Nové smlouvě. To znamená, že pokud Starý zákon je nějak upraven nebo využit v Novém zákoně, není už přímo závazný pro Boží lid (srov. Řím 6:14-15)" (Gordon Fee a Douglas Stuart stálo za to) Grand Rapids: Zondervan, 1980), 137.) 100

Občas, kvůli základním radikálním změnám, národ sám potřebuje zrušit svou ústavu a vytvořit novou. Když se toto děje, KAŽDÝ zákon, předpis, rozhodnutí, nařízení, pravidlo, postup a mandát jsou zcela vymazány z knihy původní ústavy. Je to, jako by původní ústava nikdy neexistovala, dobré i špatné zmizí. Ten národ pak vezme to NEJLEPŠÍ ze staré ústavy (sbírky zákonů). Pročistí to, zjednoduší, ustanoví, dá nový základ, a začíná znovu. Bůh přesně tohle udělal! K nutné radikální změně došlo na Golgotě. V Kristu, Bohu skončila, byla zrušena takzvaná Stará smlouva a s ní každý zákon, přikázání, nařízení, rozsudek a pravidlo, vydané skrze Mojžíše na hoře Sinaj! Protože každý typ, symbol a stín byl dokonale naplněn v Ježíši Kristu, "spravedlnost" dříve ukázaná v Zákoně, je nyní zjevena v Ježíši Kristu (Řím 3:19-20 srov. 3:21-22). Opět platí, že "spravedlnost", která byla požadována Zákonem, byla naplněna v Kristu. Bůh dále vzal to NEJLEPŠÍ z tohoto Starého zákona, a znovu jej USTANOVIL v kontextu Ježíše Krista a Golgoty. Nicméně, "přepracování" se nestalo formou "tohle nebudeš dělat". Místo toho to bylo ve formě výsad, toho, co bude dělat "nové stvoření v Kristu". To nejlepší především obsahovalo Boží věčné morální principy lásky, spravedlnosti, milosrdenství a víry (Lukáš 11:42; Mat 23:23). Když si otevřeme naše Bible, musíme nejdříve prosit Boha, aby vedl naše chápání Jeho Slova. Dále musíme nastavit sami sebe mentálně do pozice textu, který se chystáme číst. Je to Stará smlouva nebo Nová smlouva? Je to židovský Zákon nebo jiné zjevení Starého zákona? Je to před Golgotou nebo po Golgotě? Pokud je text před Golgotou, vrhá jen dočasný "stín", základní výuku, která skončila na Golgotě; nebo obsahuje věčný princip, který předcházel stvoření a byl znovu prohlášen po Golgotě do novozákonní církve? Miliony poctivých upřímných křesťanů nepochápou Boží slovo, protože se jim nedaří poznat rozdíl mezi Starou a Novou smlouvou! Toto rozdělení je v Bibli z nějakého důvodu! Jaký je ten důvod? Třebaže člověk a ne Bůh, se rozhodl začít "Nový zákon" evangeliem Matouše, Marka, Lukáše a Jana - z pohledu Božího ale "Nová smlouva" byla oznámena při poslední večeři Kristem a začala až po Jeho smrti na Golgotě. Matouš, Marek, Lukáš a Jan obsahují spojující záblesky spojení nebo "rozhraní" těchto dvou období; obsahují záblesky Nové smlouvy, ale většinou obsahují Starou smlouvu. V okamžiku Kristovy smrti, když zvolal: "Je dokonáno!", chrámová opona se roztrhla odshora dolů a odhalila tak nejsvětější místo celému lidstvu. V té chvíli levitský kněz přišel o práci (a s ní i jeho dávání desátku z desátků) v mysli Boží. Konečně se každý věřící stal knězem, díky přímému přístupu k Bohu a k nejsvětějšímu místu v nebi. Pryč byly také oběti, chrámové oběti, rituály, svátky, zákony o jídle, všechny kultovní obřady a s nimi související desátky. Desátek dnes nepodporuje žádný z těchto tří hlavních přístupů k zásadám výkladu. Za prvé, stoupenci REFORMOVANÉ TEOLOGIE rozdělují Zákon na morální přikázání, slavnostní (ceremoniální) předpisy a civilní soudy. Rozpoznávají a odmítají desátek jako ceremoniální předpis. Za druhé, zastánci DISPENZAČNÍ TEOLOGIE také rozdělují Zákon na přikázání, předpisy a soudy. Nicméně, oni to vidí jako nedělitelný celek, zamítají celý Zákon, a začínají znovu, když Bůh sám některé jeho věčné morální principy zahrnul do Nové smlouvy po Golgotě. Například Unger říká: "K pochopení evangelia se nesmí zaměňovat království nabídnuté Izraeli, s církví Kristovou. Kristus naplnil Zákon, zemřel pod Zákonem a nás od Zákona 101

osvobodil. Proto pro pochopení evangelia dotyčný musí očekávat, že Zákon byl změněn až po kříži (Mat 10:5-6, 15:22-28, Marek 1:44) ... Pro pochopení Nové smlouvy také je třeba mít na paměti, že v plném rozsahu se zjevení o milosti nachází v epištolách, a ne v evangeliích (pozn. Sk 2:42 Vytrvale zůstávali v učení apoštolů, tj v epištolách)... Evangelia nepředkládají nauku církve." (Unger’s, s.v. “New Testament” Nová smlouva) Mnozí zastánci třetího přístupu k zásadám výkladu mezi reformovanou teologií a dispenzační teologií, také zamítli desátek z důvodu jeho kultovního použití. Apoštol Pavel vedl spor s těmi, kteří chtěli přidat určité prvky z židovského Zákona do předpisů "milosti skrze víru". Protestanté zdůrazňují, že to znamená "milosti pouze skrze víru" – plus nic! Přidáváním prvků, jako je dodržování soboty, obřízka, nečisté potraviny a desátek, se ve skutečnosti oslabuje evangelium tím, že je do něj přidán tento kultovní zákon. Pavel se chlubil, že nezamlčel nic důležitého v kázání celého (plného) evangelia, ale ani jednou nezmínil desátek! (Pozn: Sk 20:27: „neboť jsem nic nezamlčel, ale oznámil vám veškerou Boží vůli“) Lepší smlouva s lepšími zaslíbeními Židům 8:6 „Nyní však dosáhl význačnější služby, tak jako je i prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních.“ Když diskutujeme o desátku nebo o mnohem důležitějších věcech Nové smlouvy, nemluvíme zde o "pozměněné" Staré smlouvě - , je to opravdu "NOVÁ" smlouva, s „význačnější službou"; je to "lepší smlouva", která je "založena na lepších zaslíbeních“. Nemohu pochopit, proč tento prostý fakt je pro některé tak obtížně pochopitelný. To znamená, že dávání milosti je vynikající služba, že udělování milosti je součástí lepší smlouvy, a udělování milosti je založeno na lepších zaslíbeních. Bůh neviděl za správné v dokumentech Nové smlouvy znovu ustanovit desátky. Židům 8:7-8 „Neboť kdyby ona první smlouva byla bez vady, nehledalo by se místo pro druhou. Neboť kárá svůj lid a říká: „Hle, přicházejí dny, praví Pán, kdy uzavřu s domem Izraele a s domem Judy smlouvu novou.“ "První smlouva" byl CELÝ Zákon, jak je uveden skrze Mojžíše z hory Sinai. Nicméně, tam bylo něco v nepořádku s lidmi Starého zákona. Všechen Izrael slíbil: "Všechno, co Hospodin promluvil, budeme dělat." (Ex 19,8) Celý Izrael řekl: "Amen" dvanáctkrát, když jim bylo čteno dvanáct kleteb (Deut 27:15-26). Pavel napsal: "Zákon však není z víry, nýbrž: ‚Kdo ty věci bude činit, bude v nich živ. Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.‘"(Ga 3:12-13) Jakmile se Izraeli nepodařilo dodržovat Zákon vlastním úsilím, tak upadl pod Boží kletbu. Přestože byli pod Božím prokletím, jejich záchrana by přišla, kdyby se vložili skrze svou víru v Boží milosrdenství, které by jim otevřelo dveře pravdy, aby uviděli Ježíše Krista. "Zákon není z víry"- to zahrnuje i desátek! Desátek bylo přikázané nařízení. Ve skutečnosti to fungovalo jako prazákladní vyhláška celé Staré smlouvy! Desátek byl ustanovením zákona, který podporoval a umožnil samotnou existenci levitského kněžství, jehož prostřednictvím Bůh řídil (režíroval) zbytek Zákona, jeho oběti a všechny jeho další obřady a soudy (Num 3 a 18). 102

Židům 8:9 „ne podle smlouvy, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; nezůstali totiž v mé smlouvě, a já jsem je zanechal, praví Pán.“ Nová smlouva je zjevně odlišná, protože "není podle smlouvy, kterou jsem uzavřel s jejich otci". To není prázdná fráze - to znamená přesně to, co říká! Zákon říkal „Proklet buď ten, kdo nenaplní slova tohoto zákona a nesplní je. A všechen lid ať řekne: Amen." (Deut 27:26, Gal 3:10) Selhání Izraelity v dávání desátků jej umístilo pod kletbu smlouvy Starého zákona (Mal 3:9). Nicméně křesťan nemůže být proklet zákonem Staré smlouvy. Když Pavel řekl: "Kristus NÁS vykoupil z prokletí zákona" (Ga 3,13), ukazoval i na své kolegy, židovské křesťany, kteří kdysi byli pod tímto prokletím. . Židům 8:10-12 „Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich, protože se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy a jejich nezákonnosti již nikdy nevzpomenu.“ Bůh řekl: "Dám své zákony do jejich mysli a zapíši je na jejich srdcích." Boží zákony Nové smlouvy jsou věčné morální zákony, které odrážejí Jeho charakter. Věčné zákony jsou jasně patrné v mysli a srdci každého pravého věřícího. Zatímco aspekt "dávání" může být věčný, výraz "deset procent" je jednoznačně kultovní a není zjevený Duchem svatým po Golgotě jako věčný princip. Chcete-li, můžete znovu zvažovat, jestli je „dávání“ morální nebo přirozené, avšak „deset procent" je jasně kultovní a není evidentně z mysli a srdce člověka. Tyto texty také naznačují, že Nová smlouva je spíše kněžství věřících, než organizovanou skupinou služebníků podporovaných desátky, kteří vyučují ostatní. Židům 8:13 „Když mluví o ‚nové smlouvě‘, prohlašuje tu první za zastaralou. Co však zastarává či stárne, je blízko zániku.“ Před dvěma tisíci lety bylo napsáno, že zákony Staré smlouvy byly již "zastaralé a stárnoucí" (NAS), byly "zastaralé a stárly věkem" (NIV), byly "již vetché" (TLB). Galatským 4:30-31 říká, že Stará smlouva byla "vyhozena (vyhnána)". Boží slovo je na toto téma jasné. Od „žádné slávy“ k „vše převyšující slávě“ 2 Korintským 3:7-11 „Jestliže se služba smrti vyrytá literami do kamenů udála v takové slávě, že synové Izraele nemohli pohledět Mojžíšovi do tváře kvůli slávě jeho obličeje, která pomíjela, jak by nebyla mnohem slavnější služba Ducha? Neboť jestliže byla sláva v službě odsouzení, mnohem více oplývá slávou služba spravedlnosti. Neboť vskutku to, co v tomto případě mělo slávu, JIŽ NEMÁ SLÁVU vzhledem k této vše převyšující slávě. Neboť jestliže skrze slávu přišlo už to, co pomíjí, oč slavnější je to, co zůstává.“ Dopad, jaký tyto verše mohou mít na křesťanské společenství, pokud směšuje desátek Staré smlouvy s principy dávání v Nové smlouvě, může být ohromující. Všimněte si průběhu slova "sláva" v těchto verších. Ačkoli Stará smlouva byla "slavná" a Mojžíš nesl tuto "slávu" na 103

svém obličeji - tato "sláva" měla pominout (verš 7). Neměla by služba Ducha svatého být "mnohem slavnější"? (verš 8) "Sláva" služby, která přináší spravedlnost (nezaslouženou), bude samozřejmě převyšovat "slávu" služby, která byla odsouzena (verš 9). Zatímco stará služba byla "slavná", nová služba je "mnohem slavnější" (verš 11). Ve skutečnosti, když jsou srovnávány obě tyto "slávy", Stará smlouva má tak mnohem méně slávy, že nemá "už žádnou slávu", v porovnání se „vše převyšující slávou“ (verš 10). Páni! Jaké to prohlášení! Pochopili jsme to v plnosti? Použití zásad Staré smlouvy může přinést "slavné" výsledky, ale jasně stanovené zásady Nové smlouvy jistě vyprodukují mnohem více slavnějších výsledků! To je to, co Bible učí! Proč nemůžeme věřit a prohlašovat, nárokovat si tato "mnohem převyšující slavná" zaslíbení z Božího slova, pokud jsou tyto pravdy aplikovány na desátek? 2 Korintským 3:14 „Avšak jejich myšlení otupělo. Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy tentýž závoj neodkrytý, protože pomíjí jen v Kristu.“ „Křesťanský“ desátek upadá do pasti, popsané ve verši 14. Aby někdo mohl učit desátek, musí se vrátit zpět do textů před Golgotou jako Genesis 14, Leviticus 27, Malachiáš 3 a Matouš 23. Tak obhájci desátku stále stojí před Golgotou na Staré smlouvě, a nevidí změny přinesené skrze zjevení Krista. "Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy tentýž závoj neodkrytý.“ Vzhledem k tomu, že Židům 7 učí "příkaz brát podle Zákona desátek od lidu“ (7:5), pak když se změnilo kněžství, ruší se předchozí nařízení pro jeho slabost a neužitečnost“ (7:18) a rouška by měla být odejmuta skrze pravdu nejvyššího kněžství Kristova a kněžství každého věřícího (Žid 7:5,12,18). 2 Korintským 3:16 „Kdykoli se však člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn.“ 2 Korintským 3:18 „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.“ Křesťanská církev se musí naučit důvěřovat zásadám (principům) milosti a víry Nové smlouvy, aby prosperovala a byla milá Bohu. Desátek odhaluje nedůvěru k lepším zásadám a vede k závislosti na zastaralých principech. Zatímco satelitní křesťanské vysílání tráví obrovské množství času tím, že žádá o desátky, drtivá většina lidí kanál okamžitě přeladí na jiný. Příliš mnoho ztracených duší zůstává daleko od církve kvůli její chamtivosti, a protože jejich duchovní potřeby nejsou naplněny. Spatřováním Krista je nám zaručeno, že se změníme z „žádné slávy“ Starého zákona do postavení slávy v Nové smlouvě. Pokud členové církve začnou vnímat soucit vůči ztraceným ve světě kolem sebe, dávání se zvýší spontánně, bez ohledu na příkazy v procentech. Problém je, že příliš mnoho pastorů se cítí v bezpečí pro stanovená procenta, která žádají, a mají strach odstranit závoj Staré smlouvy a udělat krok víry k té Nové smlouvě, která má mnohem slavnější principy. MARTIN LUTHER KÁZAL PROTI DESÁTKU V kázání z 27. srpna 1525 Dr. Martin Luther (1483 - 1546) použil ten stejný výklad Staré smlouvy/Nové smlouvy proti desátku, prezentovaný v této knize. Jeho poznámky nebyly 104

mimo kontext ani to nebyly jen nějaké náhodné poznámky o Zákonu a desátku. Dr. Luther mluvil přesně na toto téma, protože jeho kázání mělo název: Jak mají křesťané pohlížet na Mojžíše. Celý dokument si můžete vyhledat a je k dispozici pomocí internetového vyhledavače. Několik výňatků: "Mojžíšův zákon se váže pouze na Židy a ne na pohany. Zde Mojžíšův zákon má své místo. Už to není pro nás závazné, protože to bylo dáno jen lidu Izraele. A Izrael přijal tento zákon pro sebe a své potomky, zatímco pohané byli vynecháni.""Mojžíš nemá nic co dočinění s námi. Pokud bych měl přijmout jen jedno přikázání Mojžíše, musel bych přijmout celého Mojžíše (pozn. tj. celý Zákon).""Nebudeme jej považovat za našeho zákonodárce – pokud nesouhlasí s oběma zákony – Novým zákonem a přirozeným zákonem (přirozené právo).""Ani jedno sebemenší období v Mojžíšovi se nevztahuje na nás.""Ale ta ostatní přikázání Mojžíše, která se nevztahují na přirozenost, pohané nedodržují. Ani tato se nevztahují na pohany, jako DESÁTKY a další stejně ušlechtilá, která bych si přál, abychom je měli také."

Kapitola 18 Křesťan, židovský Zákon a „zákon“ Kristův Když kazatel stojí za kazatelnou a trvá na tom, že křesťané musí zaplatit deset procent svého hrubého příjmu do církve, je to proto, že kazatel není zakořeněn v biblických základech o smlouvách, Zákonu, národním Izraeli a církvi. On nečiní to, že "správně rozděluje slovo pravdy“ (2 Tim 2:15). On káže "jiné evangelium" a "převrací evangelium" (Gal 1:6-7). Zatímco Pavel řekl, že "plně kázal evangelium" a že "nezadržel nic, co by bylo ku prospěchu", desátek nepodpořil ani jednou (Řím 15:19, Skutky 20:20)! Pokud epištola Židům není napsána Pavlem (jak si mnozí myslí), pak slovo "desátek" se nikdy neobjevilo v jeho spisech. Tato přímočará tvrzení jsou plně podporována zdroji, jako jsou New Scofi eld Reference Bible, Lewis Sperry Chafer, Walter Elwell, Theodore Epp, John MacArthur, a Merrill Unger. Bez ohledu na to, kolik let někdo kázal omyl, nikdy není pozdě se vrátit k základům, znovu prostudovat zákon a smlouvy a kázat pravdu Božího slova. Požehnání čeká. Křesťané nejsou pod zákonem, který by jim říkal co dělat v každé oblasti života. Zatímco mnozí kazatelé snadno souhlasí s těmito slovy, mnozí s nimi nesouhlasí a přijímají jiné stanovisko, kde se předmětem stává desátek. Oni prostě nechápou principy "zákona Krista“ a nového stvoření, které vedou ke spontánnímu dávání zcela od srdce, a zcela mimo zákon. New Scofield Reference Bible Poznámky ohledně Zákona: Galatským 3 1: Zákon je v rozporu s milostí. Pod milostí uděluje Bůh spravedlnost, kterou podle zákona vyžadoval (Ex 19:5, Jan 1:17, Řím 3:21; 10:3-10; 1 Kor 1:30). 2: Zákon je sám o sobě svatý, spravedlivý, dobrý a duchovní (Řím 7:12-14). 3: Před zákonem celý svět je vinen, a zákon je tedy nutností, službou odsouzení, smrt a Boží prokletí (Řím 3:19; 2 Kor 3:7-9; Gal 3:10). 105

4: Kristus nesl prokletí zákona a vykoupil věřící, a to jak z prokletí, tak i z moci zákona (Gal 3,13; 4:5-7). 5: Zákon ani neospravedlňuje hříšníka, ani neposvěcuje věřícího (Gal 2:16, 3:2-3,11-12). 6: Věřící je mrtvý zákonu a je z něj i vykoupen, takže již není pod zákonem, ale pod milostí (Řím 6:14, 7:04, Gal 2:19; 4:4-7; 1 Tim 1,8-9). 7: Podle Nové smlouvy milosti je princip poslušnosti Boží vůle vložen do srdce a mysli (Žd 10,16). Takto je život věřícího osvobozen z anarchie vlastní vůle tím, že je "podroben zákonu Kristovu" (1 Kor 9:21), a tento nový "zákon Kristův"(Gal 6:2, 2 Jan 5) je jeho radost, když skrze přebývajícího Ducha je spravedlnost zákona (Nové smlouvy) naplněna v něm (Řím 8:24; Gal 5:16-18). "Přikázání se používají v křesťanských Písmech k výchově ve spravedlnosti (2 Tim 3,16; Řím 13:8-10; Ef 6:1-3, 1 Kor 9:8-9)." (Scofi eld, s.v. “Gal. 3.”) Aplikací komentářů Scofielda ohledně desátku, jsem dospěl k tomuto závěru: 1: Místo vyžadování desátků pod milostí, Bůh uděluje schopnost dávat, jak si přejeme v našich srdcích. 3-4: Zatímco zákon dává prokletí na ty, kteří ho neplní a tedy i na ty, kteří nedávají desátky, Kristus toto prokletí odstranil. 5: Dávání desátku ani neospravedlňuje ani neposvěcuje. 6: Věřící je mrtev ke všemu, co zákon říká. 7: Věřící se řídí vůlí Boží přebývající v něm. Jak již bylo zmíněno, církvím, které hlásají desátek na základě textů židovského Zákona, se nepodařilo učinit rozdíl mezi Zákonem a milostí, Starou a Novou smlouvou a mezi Izraelem a církví. Za prvé, kážou poselství desátku věřícím, kteří jsou mrtví Zákonu (Řím 7:4). Za druhé, hlásají slabý a již neúčinný Zákon, který skončil na Golgotě (Žid 7:18). Za třetí, hlásají Zákon, který nemá vůbec žádnou slávu, a proto nemá žádnou moc k oživení církve (2 Kor 3:10). Za čtvrté, hlásají Zákon, který byl zrušen a smazán, přibit na kříž, zrušen a už dávno se vytratil, protože byl zastaralý (2 Kor 3:11; Ef 2:15, Kol 2:14, Židům 7:18; 8:13). Desátek, jako součást židovského Zákona, je nyní učení bezduché, bez probuzení. Desátek činí z dobrého křesťana zákoníka pod strachem z hněvu a prokletí Božího, pokud on/ona „nezaplatí". To žene mnohé pryč z církví, protože jsou příliš chudí, aby dali deset procent ze svého hrubého příjmu. To také připravuje mnohé dobře kvalifikované chudé členy o pozice církevních vůdců. Na druhé straně, církve, které hlásají principy evangelia dávání pod milostí, prospívají finančně na základě svobody evangelia. Křesťan a Zákon: Theodore Epp Níže jsou uvedeny výňatky o zákonu z velmi vynikající knihy, kterou napsal Theodore Epp, Moses, Volume III, Great Leader and Lawgiver –(Mojžíš, svazek III, velký vůdce a zákonodárce.) Epp byl zakladatel rozhlasového vysílání Zpět k Bibli. (Odkazy na Písmo jsou mezi citáty vynechány.) "Z těchto Písem (Galatským 5:18; Řím 6:14-15) je jasné, že židovský Zákon, jako zákon takový, nemá absolutně nic společného s přispěním k posvěcení. Naopak, být osvobozený od otroctví zákona, umožňuje Duchu svatému, aby efektivně fungoval ve věřících."

106

"Takže to je důkaz z Písma, že křesťan není pod židovským Zákonem. To vše bylo dosaženo, protože Kristus naplnil veškeré požadavky obou - morálního i ceremoniálního zákona." "Křesťan není pod židovským Zákonem v žádném smyslu. Ale celý zákon je nezbytnou součástí Písma, a jako takový je užitečný pro všechny věřící." "Ale i když máme čerpat užitek ze všech Písem v tom, že z nich čerpáme cenná poučení, ne všechny biblické pasáže jsou napsány zvlášť pro nás." "Křesťanův životní vzor není Zákon. Pokud křesťan není pod Zákonem, co je jeho životním vzorem? V podstatě vzorem pro křesťana je plnit vůli Boží skrze milost, která ho uschopňuje, je distribuována v Kristu Ježíši, našem Pánu skrze Ducha svatého." "Správný vzorec pro poznání Krista, je pro věřícího uveden v Římanům 8:1-4. Tam je odkaz na Mojžíšův zákon, který odhalil hrůzu hřícha, učinil hřích přestoupením a vyhlásil smrt jako trest za hřích." "Nyní, když máme Ježíše Krista jako Spasitele, máme nový životní princip "Zákon Ducha života v Kristu Ježíši". Protože Bůh stanovil nový princip pro věřícího, je věřícímu umožněno žít život vítězství. Proto, když je věřící vysvobozen z židovského Zákona, spravedlnost tohoto zákona je opravdu již naplněna v něm skrze Krista (8:4)." "Věřícím je přikázáno "naplnit zákon Kristův". "Nést jeden druhému břemena" označuje povahu zákona Kristova. Zákon Kristův je opravdu Zákon lásky." "Takže i když člověk dnes už není vázán židovským Zákonem, jsou určitá přikázání Boží, která jsou v platnosti i dnes... "abychom milovali jeden druhého a věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista." Tento zákon lásky není sám o sobě nový zákon, protože to bylo i v srdci systému Starého zákona, ale „milovat tak, jak miloval Kristus, je nový princip" (Theodore H. Epp, Moses, Vol. III, Great Leader and Lawgiver (Lincoln: Back to the Bible, 1976), 178-87.) Abych shrnul mé pochopení Eppa, pokud desátek, který je vzat pouze ze Zákona, nepřispívá ani k ospravedlnění ani k posvěcení, pak nepůsobí vůbec žádný prospěch ani v křesťanském životě! Pouze tehdy, když věřící je uvolněn z povinnosti zákona (přesně deseti procent), Duch svatý je schopen pracovat efektivně. Pokud milujeme, jak Kristus miloval, a dáváme tak, jak Kristus dával, pak není nutné desátek ani zmiňovat. Desátek byl určen na Boží příkaz na podporu levitů za jejich služby výměnou za pozemky podle dědictví. Desátek nebyl založen na nějakém velkém příkladu lásky, kterou by ostatní kmeny chtěly projevit levitům. Ve skutečnosti historie ukazuje, že levitští kněží byli často opovrhováni. Desátky nebyly nikdy použity jako misijní fond pro obrácení neizraelitů.

Novosmluvní "Zákon" Kristův Slovo "zákon" se v Novém zákoně ne vždy vztahuje na židovský Zákon. Mnohé použití slova "zákon" plete mnoho křesťanů, kteří vážně studují Bibli. Například, "nový zákon lásky" NENÍ židovský Zákon Staré smlouvy! Scofield říká: Nový "zákon" Kristův je božská láska, (1) byl napsán na obnovené srdce skrze Ducha svatého (Řím 5:5; Žid 10,16), 2) a z proudící moci Ducha svatého, (3) je nenucený a spontánní, je předmětem Boží lásky (2 Kor 5:14-20; 1 Tes 2:7-8), (4) je to zákon svobody (Jak 1:25;2:12), (5) je v kontrastu s vnějším Mojžíšovým zákonem: a) Mojžíšův zákon požaduje milovat (Lev 19,18; Deut 6:5, Lukáš 10:27), b) Kristův "zákon" JE láska (Řím 5:5, 107

1 Jan 4:7, 19-20), c) a tak zabírá místo vnějšího zákona tím, že ho naplňuje (Řím 13:10, Gal 5:14), d) zákon psaný v srdci podle Nového zákona (Žid 8:8)." (Scofi eld, s.v. “2 John 5.”) Unger říká: "(1) Tato kategorie zahrnuje doktríny a pravidla milosti, určené vykoupenému Božímu dítěti v této době. Je třeba pečlivě poznamenat, že křesťan není pod Zákonem. (2) Milost mu udělila veškeré výhody, které kdy bude potřebovat (Jan 1:16, Řím 5:01; 8:1, Kol 2:9-10). (3) Být "podroben" Kristu (1 Kor 9:20-21) neznamená, že křesťan je bez zákona. (4) Znamená to však, že jako ten vykoupený milostí, má povinnost, nebo spíše laskavé privilegium, nedělat to, co se nelíbí Bohu, ale plnit to, co Ho potěšuje na základě projevu spontánní vděčnosti za svoji záchranu skrze milost."(Unger’s, s.v. “Law of Grace.”– Zákon proti milosti) Pokud jde o desátek, něco nemůže být ve stejnou chvíli jak "spontánní", tak i "nařízené" nebo "očekávané". Nová smlouva "zákon lásky" není srovnatelná s pojetím zákona Staré smlouvy. Zodhiates Hebrejsko-řecký klíč ke studiu Bible "Evangelium, nebo metoda evangelia ospravedlnění se nazývá (1) "zákon víry" oproti "zákonu Mojžíše“ (Řím 3:27), (2) "zákon ducha života" oproti Zákonu, tj. síly, nadvlády hříchu a smrti (Řím 8:02), (3) "královský zákon" (Jak 2:8), protože (4) je to zákon Kristův, který je náš Král, (5) je to "dokonalý zákon svobody" (viz Jak 1:25; 2:12), který osvobozuje věřícího z područí ceremoniálních obřadů (slavností) a otroctví hříchu proti židovskému Zákonu, který nepřivedl nic k dokonalosti (Žid 7:19, 10:1)". (Zodhiates’ Hebrew-Greek Key Study Bible, 1984 ed., s.v. “nomos: law 3, lexical aids 3551.”)

Je nelogické učit desátek, když formalistický židovský Zákon byl nahrazen lepším zákonem nebo principem – LÁSKOU! Neexistuje žádné "nebudeš dělat to a tamto“ ale konáme z důvodu přetékající spontánní reakce živé VÍRY. To proto, že opravdový věřící je naplněn Duchem svatým. Dávání, stejně jako všechno ostatní v životě věřícího, má být odpověď z čisté víry a ne ze Zákona! Od stínu, který vrhal Zákon, ke Kristu, jenž je Slovo Římanům 3:21-22 „Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i Proroky, Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista pro všechny a na všechny ty, kdo věří. Není totiž rozdílu.“ „Stín“ Starého zákona říká: "Tvé slovo jsem schoval ve svém srdci, abych proti Tobě nehřešil" (Ž 119:11), a "Tvé slovo je lampou pro mé nohy, je světlem na mé stezce.“ (Ž 119,105). Ve Starém zákoně neboli židovském Zákoně, Boží Slovo reprezentovalo jeho úroveň spravedlnosti, to jest jeho standard soudu. Jeho slovo nejlépe reprezentovalo Jeho dokonalý charakter a moudrost. To slovo úzce souviselo s židovským Zákonem ve všech jeho přikázáních, ustanoveních a soudech. Nicméně, „podstata“ Nové smlouvy ukazuje, že to "Slovo" je vlastně "Ježíš Kristus", a ne židovský Zákon! "Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh."(Jan 1:1) "Neboť v něm tělesně přebývá veškerá plnost Božství." (Kol 2,9) "[Bůh] na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky." 108

(Žid 1:2) Ježíš Kristus, živé Slovo, ne židovský Zákon, je nyní skryt v srdci věřícího (Gal 2:20, Kol 1,28)! Kristus je nyní světlo (lampa) věřícího (Jan 1:9), a nikoliv Zákon. Větší sláva Božího "zákona lásky" v osobě přebývajícího Ducha svatého, nahradila psaný zákon (Žid 8:813; 2 Kor 3:3-6, Jan 16:13-15). Boží standard soudu je nyní Ježíš Kristus! To znamená, že výsledek soudu (řecky bema) věřícího je určen už nyní, ne podle toho, jak budeme reagovat na Zákon, ale jak budeme reagovat na Ježíše Krista (Jan 16:8-9; 2 Kor 3:18; Žid 9:26-28). Židovský Zákon, tak dobrý jaký byl, jen sloužil jako stín pravdy v porovnání s Ježíšem Kristem (Žid 8:5, 10:1, Kol 2:17). Zjevení Boha v Kristu byl celek Božího zjevení sebe sama člověku. Proto pouze čtením Staré smlouvy společně se zákonem Nové smlouvy, může člověk vše správně pochopit (2 Kor 3:13-14). Co Bůh chce, aby člověk pod Novou smlouvou věděl, teď odhaluje skrze Ježíše Krista (Žid 1:1-2). Matouš 5:17-19 "Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale NAPLNIT. Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno NAPLNÍ. Kdokoli by zrušil jedno z těchto nejmenších přikázání a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího. Ale kdokoli by je plnil a učil, ten bude v nebeském království považován za velikého.“ (B21) Tyto texty jsou uváděny často těmi, kteří chtějí dokázat, že jsme stále povinni dodržovat židovský Zákon - alespoň desátek! Pokud však tento text dokazuje, že desátek stále existuje, pak ale dokazuje nejen to, ale MNOHEM VÍCE! Z citátů a příkladů ve zbytku této kapitoly vidíme, že Ježíš odkazuje na CELÝ ZÁKON a ne jen na tzv. věčné "morální" části Zákona. Pokud tento citát znamená, že některá část Zákona je stále v platnosti, pak to musí znamenat, že CELÝ Zákon je ještě v plné síle. Přesto, pokud je mi známo, žádný křesťan (nebo Žid, v tomto případě) dnes nepředstírá, že žije pod celým židovským Zákonem. Za prvé, my prostě nemůžeme postavit celou naši teologii "zákona" na Matouši 5:17-19 a ignorovat tak všechny ostatní stejně inspirované texty, které se na první pohled zdají v rozporu s Matoušem 5:17-19. Zákon desátku se změnil již dříve: posun od teokracie (bohovlády) k monarchii (vládě kněží) změnil desátkové zákony, když se přesunul první desátek od levitů a kněží ke králi (a znovu k nim byly přiřazeny další desátky 1 Sam 8:14-17). Již v Žalmu 110:4 (Ty jsi kněz navěky na způsob Malkísedeka) Boží Slovo nám činí jasné, že Mesiáš změní zákony kněžství, které byly také zahrnuty do původního Božího plánu v Exodus 19:5-6. Jeremiáš 31:31 prorokoval novou smlouvu (uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu), ve které budou zákony změněny. Mnohé texty z Nové smlouvy, které byly před chvílí uvedeny – že věřící nejsou "pod zákonem", jsou "umrtveni zákonu" atd., atd., atd. nesmí být jednoduše ignorovány jen proto, že někdo nerozumí Matouši 5:17-19. Za druhé, pro upřesnění: "Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno NAPLNÍ." Ježíš prohlásil, že jeho vlastní výklad zákona má vyšší standard. "Slyšeli jste, že bylo řečeno (v Zákoně), „Já vám však říkám" se objevuje ve verších 21-22, 27-28, 31 až 32, 33-34, 38-39, 43-44 jako nové a větší zjevení Boží vůle. Ježíšova prohlášení v Janovi 14:6 a 16:8-9 jsou rozhodně zákon naplňující a zákon měnící prohlášení: "Já jsem ta cesta, pravda a život: Nikdo nepřichází k

109

Otci než skrze mne " a "Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. Hřích, že nevěří ve mne.“ Evangelia nám ukazují svým způsobem, jak Ježíš velmi rychle "NAPLŇOVAL" Zákon ve všem, co dělal: Matouš samotný používá slovo "NAPLNIL, NAPLŇUJE, NAPLNILO“ velmi často: narození z panny (1:22„naplnilo se“), povolán z Egypta (2:15 „naplnilo se“), nářek v Ráma (2:17„naplnilo se“), nazýván Nazaretský (2:23„naplnilo se“), opustil Nazaret (4:14„naplnilo se“), nesl naše nemoci (8:17„naplnilo se“), Duch Boží na něm (12:17 „naplnilo se“), Izrael oslepen (13:14„naplňuje se“), učí v podobenstvích (13:35„naplnilo se“), vítězný příchod na oslici (21:4„naplnilo se“); naplnění proroctví (26:54,56 „naplnila se“ 2x), 30 stříbrných (27:9 „naplnilo se“), házeli los o jeho šaty (27:35 „naplnilo se). Když Římanům 8:4 říká, aby "spravedlnost zákona byla naplněna v nás", požadavky Matouše 5:17-19 jsou splněny. Když Římanům 10:4 říká, že " Kristus je konec Zákona k spravedlnosti pro každého, kdo věří“, cíl Matouše 5:17-19 je dosažen. Když Římanům 7:4 říká, že jsme "zemřeli Zákonu skrze tělo Kristovo“, Zákon nemá již žádnou pravomoc nad věřícím. Za třetí, Ježíš zcela NAPLNIL Zákon. On uspěl tam, kde Adam selhal (Řím 5:17-19). Ještě důležitější je, že přišel jako zosobněný Izrael (Přemožitel s Bohem), dokonale poslouchal spravedlivé požadavky zákona a zemřel jako dokonalá oběť za hřích podle Zákona, což ukončilo nutnost obětování (Žid 9:26-28, 10:1-3, 7-10).

Kapitola 19 Židům 7 Nejvyšší kněžství Krista zrušilo desátky

Význam a důležitost Židům 7 7. kapitola listu Židům je nesmírně důležitá, protože je to jediná zmínka o desátku v Nové smlouvě po Golgotě! Přestože hlavním tématem této kapitoly není diskuse o desátku, Židům 7 velice čerpá z Numeri 18, což je vyhláška o zřízení kněžství a desátku. Srovnává smrtelné (lidské) Áronovo kněžství, které bylo částečně udržováno principy desátku, s Kristovým kněžstvím podle Melchisedecha, které je věčné a je podporováno principy neomezené věčné milosti a Boží moci. Zatímco se slovo "desátek" nachází ve verších 2, 4, 5, 6, 8 a 9 této kapitoly, nikde jinde se toto slovo v Novém zákoně po Golgotě neobjevuje! Z tohoto důvodu je těžké pochopit, jak a proč bibličtí zkoumatelé předmětu novosmluvního dávání, ignorují tuto významnou kapitolu. Je to podivné, že když mnozí o této kapitole hovoří, zastavují se před veršem 12 (pozn. 110

„mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona“). Tím, že ignorují tuto kapitolu při studiu desátku, jsou ta základní pravidla řádného studia Bible odložena stranou. Proto z důvodů uvedených v předchozím odstavci a kvůli poctivosti vůči Božímu slovu, musí být v této kapitole použití slova „desátek“ důkladně prozkoumáno a zahrnuto do jakékoliv rozumné diskuse o desátku. Tři klíčové texty, ve kterých je uveden desátek To je cíl této kapitoly, přesně a poctivě spojit celou Židům 7 (zejména verše 5, 12, 18) do logického a správného závěru, že Nová smlouva učí, že desátek není platná doktrína pro křesťana. Účelem je odhalit biblickou pravdu a přesunout věřící ze zákonického přístupu k dávání k nadřazenějším principům Nové smlouvy. Historický kontext listu Židům Dopis Židům byl napsán pro přípravu židovských křesťanů v Jeruzalémě na těžký náboženský kulturní šok, který se blížil. Brzy poté, co byl tento dopis napsán, v 70. letech, římská armáda pod vedením Tita zničila město. Chrám byl zničen a jeho oběti přestaly. Židé nesměli ani vstoupit na ruiny, aby jej znovu nevybudovali. V důsledku toho nejvyšší kněz a další kněží nesměli provádět jakékoliv obětní služby. Kořen problému v Jeruzalémě Vzhledem k významu Skutků 15 a 21, byla tomu v mé knize věnována celá kapitola. Konkrétní problém se týkal toho, že bylo mnoho židovských křesťanů, kteří se stále na prvním místě považovali za Židy, a teprve potom za křesťany. To je zřejmé z činnosti zaznamenané ve Skutcích 15, 18:18 a 21:17-26, tam nebylo pro židovské křesťany v Judeji žádné ulehčení zachovávání zákona. Je historický fakt, že většina židovských křesťanů v Jeruzalémě nikdy neopustila židovský Zákon, později založili vlastní křesťanskou sektu a odmítli Pavla jako bludaře (heretika, kacíře). Plný dopad významu a přesunu evangelia od židovského Zákona se tak pro mnohé židovské křesťany nikdy neuskutečnil. Realizace změny této více než tisíc let staré tradice nemohla nastat rychle, pokud se to týká židovských křesťanů. Pavlovy dopisy Římanům, Galatským, Efezským, Filipským a Koloským se především snažily vysvětlit přechod od zákona k milosti. Skutky 21:17-26 mají zásadní význam pro pochopení kontextu epištoly Židům. Pokud jde o desátky, není legitimní důvod věřit, že téměř 40 let po Golgotě židovští křesťané přestali platit desátky pro CHRÁMOVÝ SYSTÉM. Ve skutečnosti historie zaznamenává, že tito židovští křesťané i nadále dodržovali zákony svatých dnů, různé oslavy, rituály a pokračovali ctěním nejvyššího kněze. Galatským 4:10 ukazuje, co tuto církev učili. Proto je také logické předpokládat, že oni, jako poslušní Židé, také cítili povinnost platit desátek, a to nikoliv do církve, ale levitskému systému! Jeden významný církevní historik, Williston Walker, souhlasí: "Raná jeruzalémská křesťanská společnost byla věrná účasti v chrámě, v poslušnosti k židovskému Zákonu, ale 111

navíc měli svoje vlastní speciální služby mezi sebou skrze modlitbu, vzájemné napomínání a "lámání chleba" denně v soukromých domech. Tohle "lámání chleba" sloužilo dvojímu účelu. Bylo to pouto společenství a prostředek podpory potřebným". (Williston Walker, A History of the Christian Church, 3rd ed., (Charles Scribner’s Sons: New York, 1970), 22.) Všimněme si, že neříká "na podporu duchovenstva“ s výjimkou jejich služby pro ty nejchudší. Problém, který onen dopis musel vyřešit Pro pisatele epištoly Židům bylo důležité přesvědčit církev v Jeruzalémě, že jejich současné pozemské město Jeruzalém, s jeho chrámem, nejvyšším kněžstvím, obětmi a podporováním její struktury, již není nezbytnou součástí Božího plánu pro církev! Musí se okamžitě odpoutat od své nezralé víry v závislosti na městu Jeruzalém, chrámu a nejvyšším kněžství. Jinak, když to vše bude záhy, nanejvýš během několika let, zničeno, jejich duchovní život tím utrpí těžkou devastaci. Aby prolomili toto spojení, musí židovští křesťané přestat s chozením do chrámu za účelem svátků, slibů a obětování. Musí také okamžitě zastavit přijímání levitského nejvyššího kněžství jako legitimního a přestat platit desátek na podporu chrámového systému. Opatrná formulace dopisu Židům byla nutná z důvodu nesprávného učení židovských křesťanů. Protože stále přijímali legitimitu židovského chrámu a kněžství, musel pro ně také nadále platit zákon, který přikazuje dávat desátky. Tak desátek hraje důležitou část v odhalení židovského kněžství v listu Židům, kapitole 7. Jak Kristovo nejvyšší kněžství řeší problém Ježíš Kristus je uveden v listu Židům jako odpověď na všechny jejich bezprostřední problémy. "V Kristu" věřící má lepší zemi, lepší město, lepší svatyni, lepší nejvyšší kněžství, lepší kněžství, lepší oběti – a tedy lepší finanční podporu systému! Lepší země, město a svatyně jsou pro církev ty nebeské. Lepší velekněz je Kristus. Lepší kněží jsou všichni věřící (nikoli jen pastor nebo vyučující). Lepší oběti jsou od věřících, jsou to chvály a díky. Lepší finanční systém je milostivé dávání, motivované láskou, místo strachu a zákona. Pouze pochopením těchto pravd by židovští křesťané přežili kulturní šok, který nastal po roce 70 n. l. Melchisedech byl klíčovou postavou k pochopení nejvyššího kněžství Ježíše Krista Židům 7:1 „Tento Melchisedech, král Sálemu, kněz Boha Nejvyššího, který se setkal s Abrahamem, když se navracel od porážky králů, a požehnal mu.“ "Historicky" řečeno, Melchisedech byl "král Sálemu" přibližně 2000-1970 let př.nl. Autor listu Židům používá Melchisedecha jako "předobraz", a ne "historickou postavu". Pro podrobný rozbor historického Melchisedecha viz kapitolu v této knize o Genesis 14. Jak je podrobně uvedeno v Genesis 14, "Nejvyšší Bůh" (El Elyon a jeho aramejský ekvivalent) byl obyčejný nehebrejský název pro jednoho z "bohů", který bydlel na návrší. Nejdůležitějším zjevením Genesis 14 je, že pojem "Nejvyšší Bůh" byl ve skutečnosti "Hospodin (Jahve) Nejvyšší Bůh". Možná, že pisatel listu Židům byl inspirován použitím pohanské verze titulu 112

(spíše než Abrahamovým způsobem) za účelem posílení argumentu, že Bůh a Kristovo královské nejvyšší kněžstvo není výlučně hebrejské, což by vyžadovalo použití titulu "Jahve". Tento rozdíl se mnohým ztrácel v diskusi o desátku z Genesis 14. Židům 7:2 „a kterému také Abraham oddělil ze všeho desátek, je nejprve podle překladu ‚král spravedlnosti‘, dále pak i král Sálemu, což znamená ‚král pokoje‘.“ Poté, co zachránil Lota a vzal zpět zboží odcizené z oblasti kolem Sodomy, Abraham dal Melchisedechovi desetinu z válečné kořisti (také verš 5). "V první řadě" byl Melchisedech historická postava „podle překladu", avšak nikoli ve skutečnosti. V hebrejštině "melchi“ znamená „král", "zedek" znamená "spravedlnost", a "salem" se vyvinul později do významu slova "mír". Proto Melchisedech byl obvykle, podle interpretace svého jména, označován jako "král spravedlnosti" a také "král míru". Oba tyto tituly jsou ve Starém zákoně vhodné pro Mesiáše. Historicky vzato, i když Melchisedech nebyl ve skutečnosti "král spravedlnosti“ nebo "král míru“ (což je ve skutečnosti Kristus), byl touto osobou pouze podle překladu. V řečtině zde chybí použití určitého členu před názvem. Abraham dal Melchisedechovi desátek "ze všeho". Verš 4 tohle limituje na válečnou "kořist". Ve skutečnosti podle Genesis 14 si Abraham neponechal absolutně nic z této válečné kořisti. Až na to, co jeho osobní armáda spotřebovala, zbytek byl dobrovolně navrácen jejich majitelům v Sodomě a Gomoře prostřednictvím krále Sodomy. Bůh požehnal Abrahamovi tak, že nepožadoval nic jiného. Ani nechtěl dát králi Sodomy příležitost, aby se chlubil, že učinil Abrahama bohatým. Židům 7:3 „bez otce, bez matky, bez rodokmenu, nemá ani počátek dnů ani konec života; a tím je připodobněn Synu Božímu a zůstává knězem navždy.“ Melchisedech byl "bez otce, bez matky, bez rodokmenu". Historicky ho tyto skutečnosti diskvalifikovaly jako hebrejského kněze. Také ve starověkém světě mohl tento termín pouze znamenat, že jeho rodiče byli neznámí, "bez významu" nebo dokonce že byli otroci. Když Izraelita, který požádal, aby sloužil jako kněz a měl pohanské rodiče nebo pohanskou ženu, byl považován za někoho "bez otce a bez matky". Jak v Ezdráši 2:61-62, tak v Nehemiáši 7:63-64 je záznam, že někteří si činili nárok na kněžství, ale v rodokmenu nebyli nalezeni zapsáni, protože se stali „nečistými“ (pozn. manželkami z pohanů) a byli proto vyloučeni z kněžství. Žádné záznamy neidentifikovaly Melchisedechova otce, matku, nebo jiné předky. Kvůli tomuto nedostatku v genealogii by Izraelité nikdy nepřijali historického Melchisedecha jako krále nebo kněze. To, že „nemá ani počátek dnů ani konec života“ je třeba chápat jako "předobraz", ale ne doslova. Proč? Protože Melchisedech nebyl Ježíš Kristus žijící v těle před jeho narozením z panny. Ježíš MĚL kořeny v rodokmenu i podle svého Božství i podle svého lidství! Jako Bůh on vždy existoval. Jako člověk často prohlašoval, že ho Otec poslal. Jako syn Davida, je jeho fyzický rodokmen (genealogie) zaznamenán v evangeliu Matouše a Lukáše. Není pochyb o jeho původu nebo rodokmenu. Proto legálně (skrze zákon), by Ježíš Kristus nikdy nemohl být přijat jako velekněz, protože nebyl z Aronova potomstva. NICMÉNĚ, jako "předobraz" jej tyto neexistující „pověřovací listiny“ Melchisedecha vlastně učinily věčného a neomezeného

113

smrtí (proti Áronovu kněžství), a duchovně jej učinily nadřazeným nad Zákonem a jeho kvalifikací pro přijetí do kněžstva. "A tím je připodobněn Synu Božímu.“ Historický Melchisedech NEBYL Syn Boží, ale "je PŘIPODOBNĚN Synu Božímu". Jeho jméno, titul a nedostatek genealogie z něj dělá předobraz Krista – nikoliv doslovně jako osoby! Kristus je "podle řádu" nebo také podle přirovnání "jako" připodobněn (verš 3), nebo v "podobenství" nebo podle "podobnosti Melchisedechovy“ (v. 15). Ne řád Melchisedecha jako kněze a krále, ale život Krista je doba, kdy Bůh vzal na sebe tělo a osobně žil mezi svými stvořenými bytostmi. Nicméně, občas někdo pomocí popisu z Židům 7:1-3 učí, že Melchisedech byl vlastně Kristus v předem vtělené formě. Takové tvrzení zničí i význam vtělení Krista a nutnost pro povolání Abrahama. Bohužel, tato diskuse zmátla a rozhněvala mnohé, kteří četli mé první vydání této knihy. Já však prostě nemohu vycouvat z tohoto velmi důležitého principu. MUSÍME si uvědomit rozdíl mezi "historickým" Melchisedechem v Genesis 14 a "prorockým" Melchisedechem ze Žalmu 110 a Židům 7. "Z Egypta jsem povolal svého syna", ten syn "historicky" znamená "národ Izrael", ale "prorocky" znamená Ježíš Kristus (Oz 11:1 srov. Mat 2:15). "Panna počne“ - "historicky" znamená manželku Izaiáše a dítě, ale "prorocky" odkazuje k Marii a Ježíši Kristu (srov. Iz 7:14-16 a Mat 1:23). Za prvé se "historický" Melchisedech objevil v Genesis 14. Za druhé se objevil Melchisedech "prorocky", když ho David zmínil v Žalmu 110 o téměř tisíc let později a za třetí je "prorocky" uveden v listu Židům 7. To je důležité! "Negativní" vlastnosti Melchisedecha jsou skutečně obráceny a stávají se „pozitivními“ vlastnostmi Krista v Žalmu 110 a Židům 5-7. Negativně řečeno Melchisedech uctíval pouze pohanské pojetí boha s názvem "El Elyon, Bůh Nejvyšší". Neznal Boha "Jahve, Hospodina", Boha Abrahamovy rodiny. Také negativně neexistuje záznam jeho rodiny. Bez osvědčené genealogie by nikdy neměl nárok později pod Starým zákonem, ať už jako levitský kněz, nebo jako legitimní král jednoho z dvanácti kmenů Izraele. Genealogie (rodokmen) Genesis ho nespojuje s Abrahamem, Noem, ani nikým jiným! Žalm 110 a Židům používají Melchisedechova "negativa" jako "pozitiva". Zatímco PÁN (Jahve) byl exkluzivní smluvní Bůh Abrahamův a Izraele Staré smlouvy, v Nové smlouvě Bůh rozšířil zvláštní znalosti o sobě i mimo národní Izrael. Když se Bůh dal poznat jako "Bůh Nejvyšší" pro všechny národy, Melchisedechův nezaznamenaný rodokmen slouží k ilustraci, že Kristus byl věčný, existoval před svým vtělením a byl nadřazený nad Zákonem. První důkaz, že Melchisedech je větší: Abraham dal desátek Melchisedechovi Židům 7:4 „ Hleďte, jak veliký je ten, jemuž i patriarcha Abraham dal desátek z kořisti.“ První důkaz toho, že Melchisedech byl nadřazený Abrahamovi a židovskému Zákonu (pozn. který přišel až později) je to, že Abraham dal desátek jemu. Slovem "hleďte“ (pozn. také považte) autor Židům začíná pokládat základy pro své zásadní prohlášení ve verši 18, že celý levitský systém uctívání, včetně jeho velekněžství a desátku, byl "zrušen" neboli "anulován". Nyní „považte“, začíná prezentace čtyř důkazů, které dokazují hebrejskému mysliteli, že Melchisedechovo kněžství nahradilo to Aronovo. Tento seznam důkazů se nachází ve verších 4-10 a závěr začíná ve verši 11.

114

Je důležité poznamenat, že "desátek" je důležitou součástí každého použitého důkazu! Melchisedech byl větší než levitští kněží, protože Abraham mu "dal desetinu z nejvybranější kořisti". Zatímco Abrahamův desátek byla první zmínka o desátku předtím, než začal Zákon, tato kapitola Židům je jediná zmínka o desátku potom, co byl Zákon ukončen na Golgotě. V Židům 7 je desátek uveden pouze jako prostředek k pochopení Melchisedecha před i po židovském Zákonu. Jak je vidět v Genesis 14, Abraham uznal Melchisedechovu autoritu, když dal očekávanou desátkovou daň z válečné kořisti. Melchisedechovo vládní působení mohlo dosahovat k Mamre a Hebronu, kde Abraham žil. Protože je zřejmé, že žádný židovský zákon o desátku tehdy neexistoval, Abraham následoval dlouho zavedený semitský kanaánský zvyk, uznávaný většinou biblických komentářů v jejich diskusi o Genesis 14:21. On platil povinný hold svému semitskému králi. První klíčový verš se zapojením desátku 7:5 „A vskutku ti ze synů Léviho, kteří přijímají kněžský úřad, mají příkaz brát podle Zákona desátek od lidu, to jest od svých bratrů, ačkoliv i oni vyšli z beder Abrahamových.“ To je důležitý verš pro pochopení zbytku kapitoly, protože závěry uvedené v 7:12 a 7:18 mají vliv na tohle základní nařízení. "Synové Léví" připomíná čtenářům, že levitští kněží dlužili hodně za svoji existenci a pravomoc právě výsadě přijímat desátky. Pisatel Židům napřed připomíná svým čtenářům, kde autorita levitských kněží vznikla, než se prokáže, že Kristova autorita je vyšší a nahrazuje tu dřívější! "Podle Zákona" stanovuje spojení mezi "desátkem" a židovským Zákonem. Ačkoliv se v listu Židům slovo "desátek" ani "zákon" před 7. kapitolou nevyskytuje, v této kapitole se "desátek" vyskytuje 7x (verše 2, 4, 5, 6, 8 a 9) a "zákon" se vyskytuje také 7x (verše 5, 11, 12, 16, 19 a 28). „Desátek“ se nenachází nikde jinde v Novém zákoně po Golgotě! Hlavním účelem této kapitoly Židům je demonstrovat změnu právního systému, který stanovil levitské kněžství. Jak již bylo zmíněno, jak při prvním, tak i při posledním biblickém výskytu slova „desátek“ se vyskytuje Melchisedech! Proto, aby se správně porozumělo této kapitole, je třeba dodržovat zásadní spojení mezi desátkem a Starým zákonem. Slovo "zákon" nejdříve používá v 5. verši, rozhodně proto kontextem nemůže být výlučně jen desátek! "Příkaz" se týká zvlášť Numeri 18. Ti, kdo studují Numeri 18 s cílem podpořit učení desátku pod Novou smlouvou, jsou nuceni to opustit a věnovat se jiným, více nejasným veršům. Avšak ten, kdo má čas na studium Numeri 18 brzy zjistí, proč desátek není vhodný pro věřící pod Novou smlouvou! Jelikož Numeri 18 ve skutečnosti obsahuje "přikázání", "nařízení" nebo také "předpis" o desátcích, měla by být pečlivě studována každým seriózním studentem bible s cílem zjištění přesně toho, co říká Bible. I v naší společnosti musí každý zákon, který vytváří pracovní pozici, mít patřičnou "provizi", tedy zdroj příjmů pro výplatu té osobě za její služby. Proto "provize" je samotným základem, který postaví tuto osobu do pozice, která je vytvořena zákonem. Numeri 18 je "postavení" nebo "ustanovení provize" židovského Zákona, který stanovil levitskému kněžství celou jeho 115

podporu, včetně desátku. Tohle propojení vysvětluje, proč je tak často v listu Židům, kapitole 7 uveden desátek. Tohle "nařízení" nebo "zákon" o desátku, který zaopatřoval stravu levitům, zrušil staletou tradici, ve které byl muž hlavou domácnosti a rodinným knězem. Vyhláška o desátku přiměla Izrael k podpoře levitského systému pomocí desátků a obětí. To se také vztahovalo na trest smrti na kohokoliv, kdo se snažil "přiblížit", aby přímo uctíval Boha. Druhý důkaz, že Melchisedech je větší: Melchisedech obdržel desátky a požehnal Abrahamovi 7:6-7 „Avšak ten, který nepochází z jejich rodokmenu, obdržel desátek od Abrahama a požehnal tomu, který měl zaslíbení. Není sporu, že nižší přijímá požehnání od vyššího.“ Druhým důkazem, že Melchisedech byl nadřazený Abrahamovi a židovskému Zákonu je to, že Melchisedech přijal desátky od Abrahama a požehnal mu. Použitím běžné hebrejské logiky spisovatel listu Židům uvádí, že když historický Melchisedech přijal desátky od Abrahama, takové přijetí ukazuje, že prorocký Melchisedech (Kristus) byl větší než Abraham. Melchisedech byl větší než Abraham, protože Melchisedech mu požehnal. Přesto nebyl ani Izraelita, ani levita, a ani nepocházel z Abrahama (z jeho rodokmenu) (verš 6). Ten, který udílí požehnání, je větší než ten, který to požehnání přijímá. (Tohle také ničí ten argument, že Melchisedech byl "Sem", syn Noeho) Třetí důkaz, že Melchisedech je větší: Melchisedech obdržel desátky a je věčný 7:8 „A zde přijímají desátek smrtelní lidé, tam však někdo, o němž se svědčí, že žije.“ Třetí důkaz, že Melchisedech byl větší než Abraham a židovský Zákon, je ten, že Melchisedech přijal desátky, přičemž je věčný, ale levité přijímali desátky a umírali. Melchisedech byl větší než Levi, protože Levi je smrtelný, zatímco prorocký Melchisedech je věčný a stále žije. "Smrtelní" lidé jsou ti levitského kněžství. Předobrazně řečeno, Melchisedech byl věčný a neměl počátek. Vzhledem k tomu Genesis neříká nic o jeho nedostatku rodokmenu nebo věčných atributech, ale Žalm 110 svědčí, že on žije dál. Melchisedech z Žalmu 110:4 je jasně "Mesiáš". Historicky vzato, zatímco levitské kněžství dostalo svou autoritu přijímání desátků z židovského Zákona, Melchisedech přijal desátky z vlastní autority (řádu) jako kanaánský kněz a král. Nicméně, autor listu Židům záměrně ignoruje historický aspekt "kanaánského kněze-krále" a staví svůj argument na skutečnosti, že Melchisedechova prorocká autorita byla vlastní a věčná. Důraz je kladen na věčnost a nadřazenost Ježíše Krista. Čtvrtý důkaz, že Melchisedech je větší: levitští kněží mu „dali“ desátek 7:9-10 „Lze také říci, že skrze Abrahama dal desátek i Lévi, který přijímá desátky. Vždyť byl ještě v bedrech otcových, když mu Melchisedech vyšel vstříc.“ Čtvrtý důkaz, že Melchisedech byl nadřazený Abrahamovi a židovskému Zákonu je ten, že levitští kněží, skrze Abrahama (v bedrech otcových), dali desátky Melchisedechovi. Abraham byl pradědeček Leviho. Abraham jako zástupce (nebo zástupně) reprezentoval celé zaslíbené 116

símě, včetně kmene Levi. Tento důkaz je silnější pro východní biblické myšlení než pro západní společnost. Závěry z předložených důkazů: Melchisedechovo kněžství nahradilo kněžství Lévi. 7:11 „Kdyby tedy byla dokonalost skrze levitské kněžství -- neboť na jeho základě lid dostal Zákon -- proč by ještě bylo potřeba, aby povstával jiný kněz podle řádu Melchisedechova a nebyl jmenován podle řádu Áronova?“ "Kdyby tedy" začíná podávat závěry z důkazů předložených ve verších 4-10. Na základě levitského kněžství Izrael "přijal zákon", to znamená celý židovský Zákon! Protože se jedná o diskusi o desátku, zdravý rozum učí, že "zákon" musí také obsahovat desátek. Použitý řecký výraz zde znamená, že zákon byl "zlegislativněn" a "nařízen" prostřednictvím kněží. Poté, co byl zahájen Bohem, tento "právní předpis" zákona o desátku a jiných obětech zaopatřoval a umožňoval samotnou existenci levitského kněžství, a vzápětí levitské kněžství dalo celý zákon Izraeli. "Kdyby tedy byla dokonalost" (nebo kdyby jí bylo možno dosáhnout přes levitské kněžství), tento výraz znamená, že něco chybělo. Problém byl v tom, že nic, vůbec nic, v systému právních zákonů, které založily jejich kněžství nebo vyplývaly ze služby jejich kněžstva, nebylo schopno vyprodukovat dokonalost, kterou Bůh vyžadoval! To zahrnovalo i desátek! Všechny finanční podpory na světě nikdy nevytvoří, a nemohou vytvořit morální kněžství (nebo duchovenstvo). Proto zde bylo nutné další, větší kněžství. Ve Skutcích 15:5-22 apoštolové v Jeruzalémě, židovští křesťané, nevyžadovali od Pavla, aby učil pohany dodržovat Zákon včetně desátku. Nicméně, vzhledem k nedostatku duchovního poznání stále požadovali, aby oni i další židovští křesťané i nadále dodržovali všechny zákony. Tato chyba způsobila velké množství problémů, kterým čelil Pavel a snažil se je opravit ve svých dopisech, a to zejména Římanům, Galatským, Efezským, Koloským, a 2 Korintským, kapitola 3. Toto nepochopení vlivu evangelia na židovský Zákon také způsobilo situaci v církvi, která byla předmětem tohoto dopisu Židům. Jelikož všechny čtyři "důkazy" ve verších 4-10 obsahují desátek, je proto logické učinit závěr, že "zákon", o kterém se diskutuje ve verši 11, musí být rovněž zákonem o desátcích v Numeri 18. To je především pravda, neboť použití slova "zákon" tak i "přikázání" v listu Židům odkazuje na desátek. Ve verši 5 byl desátek vybrán z celého Zákona, protože nejlépe umožňoval levitskému systému existovat. Levitský systém, podobně jako lidské organizace, byl prostředkem na jejich podporu. "Podle řádu Melchisedechova" - Pisatel Židům se tím vrací znovu k žalmu 110, k diskusi o důsledku pochopení a uplatňování Kristova spasitelného velekněžství řádu Melchisedechova (místo levitského řádu). Druhý klíčový text 7:12 „Neboť mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona.“ "Mění-li se", tak začíná tento řecký text - zdůrazněním. Řecké slovo me-ta-ti-the-nees, je přítomné pasivní příčestí. Je to proměna, transpozice, převedení, změna z jednoho do druhého (Strongova 3346). V použití v Písmu to znamená velkou změnu. Slovo popisuje Jákobovy 117

kosti, které putovaly z Egypta do Kanaánu (Skutky 7:16), odpadnutí Galatských od evangelia (Gal 1:6), Enochovo vytržení do nebe (Žid 11:5) a zapírání Krista (Juda 4). Následující verše objasňují, že touto velkou "změnou" v kněžství bylo jeho celkové zrušení a nahrazení. "Nutně nastává" (komentář najdete k verši 18). "I změna zákona" To je zajímavá fráze, protože řečtina zde vynechává určitý člen „ten“. Zatímco většina verzí sem tento určitý člen vkládá, ASV verze ho vynechává. Přestože v řeckém překladu se objevuje se slovem "zákon" ve verších 5, 11,19 a 28, chybí ve verších 12 a 16. Vzhledem k tomu, že židovský Zákon nemůže znamenat obě strany "změny", je zřejmé, že slovo "zákon" ukazuje zde na "princip". Kontext vede k závěru, že "princip", který je zde změněn, je židovský Zákon. Na druhé straně "princip" je ten věčný, který se neřídí žádným souborem zákonů. Následující texty dále objasňují tento princip. V okamžiku, kdy Kristus zemřel, bylo "[levitské] kněžství" změněno tím, že bylo zrušeno. Opona v chrámě byla roztržena a krev velikonočního beránka byla nahrazena Kristovou krví. Výsledek změnil dějiny světa! Velekněžství Áronovo bylo nahrazeno Melchisedechovým velekněžstvím Ježíše Krista a kněžství ostatních kněží bylo nahrazeno novosmluvní doktrínou "kněžství všech věřících". (viz 1 Petr 2:5 9; Zj 1:6, 5:9) Co bylo tedy přesně "změněno"? Zákon, nebo nařízení, které zavedlo levitské kněžství, a především primární právo desátku! Ani změna velekněžství, ani změna v pravidelném kněžství nebyla v židovském Zákoně učena. Tento „princip", který nyní stanovil úřad Ježíše Krista (a také věřících jako kněží), není odvozen z jakéhokoli psaného zákona a to včetně desátku! Místo toho jsou principy milosti a víry propojeny s věčnou povahou Boha, který nahrazuje zákon. Jakákoli změna v kněžství sama o sobě musela provést nezbytné změny ve všech zákonech, které řídily a podporovaly kněžství, zejména desátek. 7:13-14 „A ten, o němž se toto říká, patří k jinému kmeni, z něhož nikdo nesloužil u oltáře. Je přece dobře známo, že náš Pán pochází z Judy, a vzhledem k tomuto kmeni Mojžíš nic neřekl o kněžích.“ Ve větě "A ten, o němž se toto říká," pisatel Židům začíná vztahovat všechny důkazy a závěry společně na osobu Ježíše Krista. Tato "změna zákona" není menší, ale katastrofální pro celý levitský systém! Ježíš byl z pokolení Juda, kterým bylo zakázáno Zákonem, aby se oficiálně stali kněžími. Nakonec autor objasňuje, že mluvil o Ježíši Kristu, a ne o historickém Melchisedechovi. "Mojžíš nic neřekl" o změně kněžství od Leviho do jiného kmene (pozn. Judy). Zatímco velké části Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium popisují finanční podpůrnou strukturu levitů, jejich pravomoci a povinnosti, absolutně nic se neříká v Zákoně o tom, že by mělo být financováno kněžství z Judy. Důvody jsou: za prvé, Kristovo kněžství je zcela nové a mimo zákon. Za druhé, desátek není vyžadován k podporování "kněžství každého věřícího". A za třetí, struktura Nové smlouvy pastorů, učitelů, evangelistů a diakonů je cizí systému Staré smlouvy. Proto nemůže být zákon legitimně používán k diktování toho, jak by měla Nová smlouva fungovat! Myšlenka dávání pod milostí je ještě lepší než základní myšlenky Starého zákona o dávání obětí ze svobodné vůle. 118

Klíč k Židům 7 se nachází ve verších 13 a 14. NIC, co je řečeno v Židům 7:1-12 o Melchisedechovi, neodkazuje na "historickou" osobu, ale VŠECHNY odkazují na "předobraz" nebo na "prorockého" Ježíše Krista! Při pokusu použít tohle na historického Melchisedecha, to prostě nedává vůbec smysl – například že desátek Leviho (pozn. ještě, tak říkaje „v bedrech otcových“), je desátek knězi kanaánskému. Tyto texty se nesnaží potvrdit platnost (ani neplatnost) Abrahamova desátku. Místo toho připravují místo pro nutnost zrušení desátku jako součásti celkové podpory systému levitského kněžství ve verši 18 (pozn. Tím se ruší předchozí nařízení). "Historický" Melchisedech z Genesis 14, byl PRO IZRAEL NEGATIVNÍ: (1) Melchisedech přijal desátky z důvodu dlouhodobě zavedené válečné kořisti, podle semitského kanaánského zákona. (2) Melchisedech přijal desátky, protože on byl řídící kněz-král Abrahama a regionu, přes který Abraham cestoval. (3) Melchisedech uctíval „El Elyona“, což byl velmi známý název pro pohanského Bála. Izrael tehdy neuctíval Boha tímto jménem, až o 1000 let později - poté, co král David dobyl Jeruzalém od jebúsejských. (4) Melchisedech uctíval Salem (Shalim), bohyni úsvitu, a Zedeka (Tsadeq, Jupiter), boha spravedlnosti - dva velmi časté nižší bohy v kanaánském Pantheonu. (Pantheon: chrám zasvěcený všem bohům) (5) Melchisedech ctil El Elyona jako "boha národů" známého pohanům; Melchisedech neznal Boha Jahve, Boha smlouvy s Abrahamem (Deut 32:8). (6) Melchisedech neměl záznam v genealogii (rodokmenu), kterým by dokázal, že byl Izraelita nebo levitský kněz, proto neměl předpoklady být knězem. (7) Melchisedech neměl záznam o svém narození či úmrtí, tedy nemá žádný právní důkaz, že by mohl být otcem kněží v Izraeli. "Prorocký,(předobrazný)" Melchisedech, Ježíš, byl POZITIVNÍ PRO VŠECHNY NÁRODY: (1) Ježíš přijal desátky jako důkaz, že byl větší než Abraham. [Jelikož Ježíš byl také símě Abrahamovo, znamená to, že Melchisedech byl vyšší než Ježíš? Samozřejmě, že ne!] (2) Ježíš obdržel desátek, protože byl "jako" Syn Boží, "předobrazně" (3) Ježíš, který byl JAHVE Izraele, přetlumočený Melchisedechův kananejský titul, se stal titulem pro pravého Boha Nejvyššího, (4) Ježíš je ten pravý Bůh míru, o kterém si Melchisedech myslel, že ho uctívá; Ježíš je pravý Bůh spravedlnosti, o kterém si Melchisedech myslel, že ho uctívá. (5) Ježíšova Nová smlouva přesahuje Izraelskou Starou smlouvu a odhaluje skutečného Boha jako "Boha národů", "nejvyššího Boha," a tím se tyto semitské kanaánské NEGATIVNÍ věci ohledně Melchisedecha stávají POZITIVNÍMI kvůli Ježíši. (6) Stejně jako historický Melchisedech, Ježíš podle svého božství (nikoliv podle lidství) neměl rodokmen, protože on je věčný Bůh, nicméně na rozdíl od historického Melchisedecha má podle svého lidství genealogický záznam (rodokmen) v Bibli, a to jak na straně své matky, tak i svého (adoptivního) otce.

119

(7) Ježíš, podle svého božství je Bůh věčný, ale na rozdíl od historického Melchisedecha Bible zaznamenává jak Jeho zrození, tak i smrt. Další úvahy: (1) Abrahamův desátek byl před židovským Zákonem; nebyl však před kanaánským zákonem. Je snadné dokázat, že neizraelité všude kolem v semitském světě dávali válečnou kořist desátků dlouho předtím, než židovský Zákon vůbec existoval. (2) Proto velmi časté prohlášení, že to Abram dal "dobrovolně", je nebiblické – není to uvedeno v Bibli. (3) Podíl kořisti Abrahamova válečného desátku není ze židovského Zákona. Numeri 31:21 a 26-29 popisuje vyhlášku ze zákona, která omezuje válečnou kořist desátku pouze na jednu tisícinu (0,1%), místo desetiny (10%). (4) Vzhledem k tomu, že ten "historický" Melchisedech je takový jen "výkladem", ten "předobrazný" je takový ve skutečnosti. (5) Vzhledem k tomu, že historický Abraham vrátil 90% kořisti králi Sodomy, prorocký Ježíš by nikdy takovou akci ani nezvažoval. (6) Zatímco historický Melchisedech byl jen "podobný Synu Božímu“, prorocký Ježíš BYL Synem Božím. (7) Co se týče Léviho desátku Melchisedechovi: Za prvé, i kdyby byl Melchisedech opravdovým knězem Jahveho, Lévi by mu normálně dal pravý desátek pouze 1%, což je desetina z jedné desetiny pro kněze, a proto jeho dar je předobrazný. Za druhé, podle Num 31, Léviho desátek z válečné kořisti Aronovu kněžstvu byl pouze 0,1%, to znamená, jedna tisícina; proto jeho desátek skrze Abrahama je opět pouze předobrazný. (8) Vzhledem k tomu, že Židům 7:13-14 vylučuje historického Melchisedecha, pak Levi nikdy nezaplatil desátky skrze Abrahama "historickému" Melchisedekovi! Zaplatil je "předobraznému" Melchisedechovi, Ježíši Kristu. Je chybou použít Židům 7 jako popis předobrazného Melchisedeka s cílem změnit doslovný význam Genesis 14. Židům 7:13 „A ten, o němž se toto říká, patří k jinému kmeni, z něhož nikdo nesloužil u oltáře,“ nemůže "doslovně" změnit Genesis 14, protože Židům 7:14 říká, že Ježíš vyšel z Judy (což není pravda o historickém Melchisedekovi). (9) Předobrazný Lévi dal desátek předobraznému Melchisedekovi, to jest Ježíši Kristu, pokaždé, když předal svou desetinu z desátku kněžím. Je to proto, že Ježíš je ten pravý velekněz všech věřících bez rodokmenu, protože je věčný. Poukázal jsem na slovo desátek, že by se to mohlo týkat, za prvé 1/10 nebo 10% pohanské kořisti ze Sodomy a Gomory; za druhé zákona o válečné kořisti 1/1000 (0,1%), nebo za třetí, 1/10 z 10%, (1%), což Levi byl povinen dát Áronovým kněžím. Proto výše desátku je v diskusi v listu Židům 7 bezvýznamná. 7:15-16 „A je to ještě mnohem zřejmější, povstává-li podle podobnosti Melchisedechovy jiný kněz, který není podle zákona tělesného nařízení, nýbrž podle moci neporušitelného života.“ I když bylo "zřejmé", že Mojžíš nemluvil nic v Zákoně o knězi z pokolení Juda, je ještě „mnohem zřejmější", že Mojžíš v Zákoně nemluvil nic o knězi podobném Melchisedechovi, 120

který byl (i myšlenka na to je absurdní) pohan! Zatímco by bylo téměř nemožné snažit se vysvětlit finanční podporu izraelského kněžství Judy z židovského Zákona, bylo by absolutně nemožné se snažit vysvětlit podporu pohanského kněžství s kořeny mimo dědictví Izraele, například to Melchisedechovo. Tento závažný problém může být vyřešen pouze skoncováním s celým židovským Zákonem, nebo alespoň s tou částí Zákona o zřízení kněžství. "Který není podle zákona tělesného nařízení" je třeba vykládat v kontextu, kam patří přikázání o desátku uvedené ve verši 5. To přispívá k prohlášení, že "vzhledem k tomuto kmeni Mojžíš nic neřekl o kněžích" mimo Levi, a zajisté nikoliv mimo samotný Izrael. Autor listu Židům nyní vzal čtenáře mimo hranice židovského Zákona pro odpověď na legitimitu velekněžství Krista! Je zřejmé, že Kristovo kněžství, kněžství věřících a služba pastorů, učitelů a dalších církevních pracovníků se NEŘÍDÍ pokyny v židovském Zákoně! "Nýbrž podle moci neporušitelného života" Jaké to prohlášení! "Přikázání", "zákon", nebo (lépe) "princip", který autorizuje a umožňuje Kristovo kněžství, aby fungovalo, pochází z Jeho božského věčného charakteru, který předchází zákon. Tato poznámka je čerpána z Žalmu 110:4, kde je prohlášení o tom, že Kristus je kněz "na věčné časy" na způsob Melchisedecha. Z tohoto důvodu nemůže selhat! Z tohoto důvodu i my jako věřící kněží nemůžeme selhat! Církev bude vítězná! Opět platí, že v základní souvislosti jde především o odkaz na "kněžský úřad, který má příkaz brát podle Zákona desátek od lidu" z verše 5 (což je odkaz na Numeri 18:19-28)! Rozšířením se to však týká všech aspektů levitského systému, včetně oblékání, rituál pomazání, jak vykonávat oběti atd. Vzhledem k tomu, že Levi měl obřad ze zákona podle Num 18 o zřízení jeho kněžství a podpoře desátku a jiných obětí, Kristovo větší kněžství žádné nepotřebuje! Kristus má moc, autoritu Boží! Principy dávání pod milostí jsou motivované láskou k Bohu, a převyšují formalistické dávání vynucené principy podpory, jako desátku. Kristus je veleknězem církve, což znamená každého věřícího. Nyní každý věřící je osobně knězem - nedává desátky jiným kněžím, ale jako sami kněží, dává oběti chvály a díkůvzdání. Kristus je hlava a kněžství věřících je Jeho tělem, to znamená, že jeho "moc" proudí do nás a stává se naší silou. Proto církvi není třeba použít slabý Židovský zákon s desátky, aby dosáhla svých cílů; má věčnou "nezničitelnou" životní moc milosti a víry od Ježíše Krista! 7:17 „Neboť se o něm svědčí: ‚Ty jsi kněz na věčnost podle řádu Melchisedechova.‘ Žalm 110:4, je zde znovu uváděn a je klíčovým bodem celé knihy Židům. Je přímo citován, nebo se na něj odkazuje pětkrát (5x) v kapitole 7, a osmkrát (8x) v Židům 5:6, 10; 6:20; 7:11, 17, 20, 21, 28). Nejdůležitější text 7:18 „Tím se sice ruší předchozí nařízení pro jeho slabost a neužitečnost“ "Sice" (Řecky: men ... de ... konstrukce) Bůh odstranil něco, co tam bylo od doby Mojžíše (pozn. Kralická bible překládá složení - Stalo se zajisté složení onoho předešlého přikázání). On odstranil obřady z levitského systému, s cílem vytvořit větší věčné kněžství Ježíše Krista.

121

"Tím se sice ruší předchozí nařízení" Kontext této kapitoly odkazuje na Numeri 18, jako "předchozí nařízení", které je uvedeno ve verši 5! Závěrečné prohlášení tohoto verše je klíčovým prohlášením o této kapitole. Zda někdo chápe či nechápe desátek, je zcela vedlejší. Co říká Písmo? Co znamená verš v jeho kontextu? Tyto otázky musí být zodpovězeny upřímně. Když je desátek skutečně zahrnut v tomto verši, pak křesťané pod Novou smlouvou se musí čestně vypořádat s takovým závěrem. Opět platí, že Numeri 18 je to "přikázání v Zákoně" od 7:5, které pokládá podpůrnou strukturu a popis obecné povinnosti levitského kněžství. Numeri 18 je základní statut, který upřesňuje základní použití vůbec prvního desátku pro levity, kteří sloužili ve stánku, a pro kněze, kteří obětovali před oltářem. Jak již bylo zmíněno v diskusi o verši 5, první použití "zákona" a "přikázání" v knize Židům, je v kontextu desátku. Je zcela nelogické učit, že Židům 7:18 zrušilo každé přikázání, vztahující se na levitské kněžství, kromě desátku! Ve skutečnosti tím, že by se zrušil nejdříve desátek (jeho hlavní finanční podpora), kněžství by skončilo. Domino efekt ze zrušení desátku srazí dolů všechny ostatní pravomoci a funkce levitského kněžství. To je přesně důvod, proč má desátek tak důležitou roli v Židům 7. Komentáře od známých biblických učenců o kapitole Židům 7 Zvažte to, co někteří známí bibličtí komentátoři a učitelé říkají o výsledcích Židům 7:5, 7:12 a 7:18. Souhlasí s tím, že Kristus zrušil celý systém, strukturu, nebo nařízení z levitského kněžství, to jest vše, co k němu bylo připojeno! Po přečtení této kapitoly a závěrů níže, je velmi obtížné pochopit, jak jakákoliv logicky smýšlející osoba, rozhodnutá kázat Boží pravdu církvi v Nové smlouvě, může přesto říci, že desátek je učením Nové smlouvy! William Barclay: Zákon o desátcích je stanoven v Numeri 18:20-21. Tam je řečeno Aronovi, že levité nebudou mít žádné území v zaslíbené zemi stanovené pro ně, ale místo toho že obdrží desátý díl ze všeho pro jejich službu... Od začátku až do konce židovské kněžství bylo závislé na fyzických věcech...celá tato vymoženost z ceremoniálního zákona byla odstraněna v kněžství Ježíše. (William Barclay, Daily Study Bible Series: The Letter to the Hebrews (Philadelphia: Westminster, 1976), s.v. “Heb. 7:5-19.”)

Albert Barnes: Velké množství zákonů tvoří kodex značně rozsáhlého významu, který byl udělen za účelem regulace kněžství ve vztahu k náboženským obřadům, které měli dodržovat nebo nad nimi dohlížet. Z toho vyplývá, že když byl jejich úřad nahrazen "naprosto jiným úřadem", zákon, který je spravoval, také zmizel, nebo přestal být závazný. (Barnes, s.v. “Heb. 7:12-18.”) Adam Clarke: Je zde naprosté zrušení bývalého zákona, vzhledem k levitskému kněžství. (Clarke’s, s.v. “Heb. 7:18.”)

122

Louis H. Evans Jr.: Oběti měly být poskytnuty lidmi prostřednictvím desátků, přinesených kněžím. Zajímavé srovnání je zde naznačeno mezi levity a Synem. Levité byli závislí na poslušnosti dávání desátků Izraelci, Syn však není závislý na žádném z lidských zdrojů. To je další faktor o nadřazenosti Syna nad levitským kněžstvím. (Louis H. Evans, Jr., The ommunicator’s Commentary: Hebrews (Waco: Word, 1985), s.v. “Heb. 7:18.”)

Matthew Henry: Změna levitského kněžství také znamená změnit celou ekonomiku. Tak blízký byl vztah mezi kněžstvím a zákonem, tato dispenzace však nemůže být stejná pod jiným kněžstvím; nové kněžství musí být podle nového nařízení, spravovaného jiným způsobem, a podle pravidel odpovídajících jejich charakteru a druhu. (Henry, s.v. “Heb. 7:18.”) Jamieson, Fausset a Brown: Předpokládají převod kněžství, což s sebou nese také změnu zákona, který je neoddělitelně spjat s kněžstvím: obojí spolu jak stojí, tak i padá. A jak levitské kněžství a zákon jsou neoddělitelné, tak je zrušen i zákon. (Jamieson, s.v. “Heb. 7:18.”) A. M. Stibbs: Také kněžství mělo tak zásadní význam ve Staré smlouvě mezi Bohem a jeho lidem (celý vztah byl ustanoven v závislosti na jejich službě), že jakákoli změna v řádu kněžství musela nutně znamenat i změnu v celé ústavě; to neznamená nic jiného než novou a vskutku lepší smlouvu. (New Bible Comm., s.v. “Heb. 7:18.”) "Rušící" (řecky:-athetesis – Strong. je to pod 115)(pozn: athetesis: rušící platnost, zrušení, odložení), je vůbec první slovo v této řecké větě v zdůraznění. Podle řeckého lexikonu Thayera, má ještě silnější význam, "zrušit", "zaniknout", "odhodit pryč", "stornování", "odstranění" a "odmítnutí". (Thayer’s, s.v. “atheteesis.”) V Židům 9:26 athetesis znamená, že Kristus se zjevil jednou, aby "odstranil" hříchy, skrze obětování sebe samotného. "Nařízení pro jeho slabost a neužitečnost“(řecky: asthenes kai anootheles). Bible jasně říká, že všechny zákony, týkající se levitského kněžství (včetně desátku), se ukázaly být "bez síly a bez užitečnosti, nebo bez výhody". Zatímco NAS a RSV říká "pro jeho slabost a neužitečnost", NIV překlad říká "protože bylo slabé a zbytečné" a TLB parafráze zní "protože nefungovalo“.(Další texty používají toto slovo pro"prospět"viz 1 Kor 15:32; 1 Tim 4:8.;2 Tim 3:16; Tit 3:8, 5:9, Jak 2:14, 16) Jednoduše řečeno, právní předpisy, které založily levitské kněžství s jeho detailními funkcemi včetně desátku, nezpůsobily tu duchovní zralost, kterou Bůh chtěl, aby poskytly. Přesto je zvláštní, jak mnoho konzervativních křesťanů se vyhýbá Leviticus 27,1-29 jako Staré smlouvě, ale přitom dodržují jen posledních pět veršů o desátku (27:30-34) jako platné pro církev pod Novou smlouvou. Je to, jako by posledních pár veršů neexistovalo v kontextu poslední kapitoly i celé knihy Leviticus. Když někdo čte celou knihu Leviticus v kontextu, pak chápe, že všechno, co je tam řečeno o desátku, je také řečeno o dalších věcech v kapitole 27, což novozákonní křesťané téměř vždy vynechávají. 123

Je také zvláštní, jak mnoho teologů se může shodnout na tom, že Židům 7:18 odkazuje na zrušení všech přikázání vztahujících se na levitské kněžství, a pak z ničeho nic vzkřísit desátek jako "silnou", "užitečnou" a "nezbytnou" novozákonní doktrínu. Desátek se stal bezmocnou a neužitečnou doktrínou 1: Desátek, spolu se všemi ostatními levitskými obřady, nedokázal vyprodukovat duchovní dokonalost a vyspělost ve věřících, kterou Bůh vyžadoval. (7:11, 19, 9:9, 11; 10:1) 2: Vzhledem k tomu, levitské obřady (včetně desátku) se ukázaly jako slabé a neužitečné, byla tam neodmyslitelná potřeba Nové smlouvy (7:19, 22; 8:7-13;10:1-9). 3: Desátek Staré smlouvy nebyl motivován milostí, láskou nebo břemenem za ztracené duše. Podle židovského Zákona nezáleželo na tom, zda člověk platil desátek z upřímné touhy, nebo s nechutí, aniž by byl veselý. Člověk musel dávat bez ohledu na postoj nebo stav svého srdce. 4: „Neuzavřeš smlouvu s nimi ani s jejich bohy.“ (Exodus 23:32, také Deut 7:2) Desátek nebyl nikdy použitý k evangelizaci. Izraelskému národu bylo nařízeno NESDÍLET svoji smlouvu s jiným národem; tato smlouva jej od nich odlišovala. (Num 18:19-21; Lev 27:34; Mal 3:6-9) I dnes Židé nejsou zaměřeni evangelizačně, nepokoušejí se ostatní obrátit. 5: Desátky omezovaly kněžství. Pouze jedna část jedné rodiny v jednom kmeni se mohla "přiblížit" do přítomnosti Boží – z domu Áronova. Levité a kněží nebyli podporováni k vytvoření nezávislé základny pro evangelizaci jiných národů. Dnes mnoho církví zcela ignoruje jasný význam verše 18. V praxi nahrazují desátky, přijímající aspekt levitského kněžství, nikoliv kněžstvím věřících, ale desátky přijímacími pastory a učiteli. Příliš mnoho ignorují Novou smlouvu ohledně zásad dávání podle milosti, a trvají na tom, aby pastorům byl vyplácen desátek podle příkazu židovského Zákona. Pastoři si pak nechávají více než deset procent z celkového desátku, a také vlastní a dědí majetek - vše v rozporu se Zákonem samotným. Přitom jak církve, tak i pastoři "odkládají" lepší principy dávání na základě milosti Boží podle "nezničitelné moci", a vracejí se k "slabým" a "neužitečným" principům desátku. 6: Desátek příliš často dostává větší prioritu než evangelizace. Osobně jsem znal pastory, kteří kážou o desátku každý měsíc, ale členové nemají žádné břímě za duše, nejsou vytrénováni k získávání duší a církve jsou slabé, umírající nebo mrtvé. Kázání desátku není biblická složka, která zaručuje úspěšný růst církve! 7: Nový zákon jasně ukazuje, že desátek, spolu s obřízkou, dodržováním sobot a dodržováním potravinového zákona, se stal neužitečným znamením vychloubačných samospravedlivých farizeů a zákoníků. 8: Není náhodou, že pouze tři způsoby použití slova "desátek" a "desátky", které jsou uvedeny v evangeliích, zaznamenávají pokrytectví a selhání zákonických Židů, kteří se chlubili „úspěchy“ svých desátků. Ježíš skutečně proklel desátkové poplatníky pro jejich pokrytectví. 9: I v církvi dělá desátek více škody než užitku. Za prvé, církevní vedoucí představitelé bývají bohatšími plátci desátků, zatímco lepší duchovní vůdci, kteří nemohou tolik dávat, třeba kvůli nemoci v rodině a jiným ztrátám, jsou vynecháni z vedoucích rolí. Bible neučí, že finančně schopní jsou také nejlepšími duchovními vůdci. Ani to Bible neučí, že neschopnost dávat diskvalifikuje jedince, aby měl v církvi určitou službu. Neexistuje žádné ospravedlnění, když někdo přidává věci do Bible, když učí, že členové církve musí dávat deset procent ze svého příjmu. Vynechávání těch finančně méně šťastných zbavuje církev jejich Bohem daných darů 124

služebnosti a příslušných vůdčích schopností. Výsledkem je nevyvážené vedení, duchovně slabé. 10: Desátek je také víc ke škodě než k užitku v církvi, když jeho vyžadování negativně ovlivňuje veřejnou pověst církve. Upřímně řečeno, formalistické přísné kázání desátku má za následek špatnou pověst a slabé svědectví těchto církví. 11: Nejdůležitější důvod toho, že desátek dělá víc škody než užitku, se týká evangelia. Výuka desátků, které by naplnily finanční potřeby, vlastně okrádá církev o Boží požehnání, které by přišlo, kdyby místo toho používala Duchem schválené zásady Nové smlouvy. Tito pastoři a církve, které učí desátek, nikdy nezažijí větší úspěch z ruky Boží, jaký by měli, kdyby nahradili desátek kázáním o získávání duší pro Krista. Úspěch novosmluvní církve dokazuje, že v prvním století chudí, ženy, děti a otroci byli motivováni touhou vidět duše získané pro Pána. Jejich dárcovství bylo motivováno láskou, a ne Zákonem. 12: Velké evangelizační hnutí, velké probuzení a velké rostoucí církve (ať už desátky vyučují, nebo ne) se vyskytují pouze tehdy, když jsou členové církve zatíženi břemenem za ztracené. Síla je v zásadách evangelia, ne v zásadách zákona. Upřímní věřící, s břemenem pro ztracené duše, budou dávat z lásky ke ztraceným, bez použití zákonického popichování. Církve, které nerostou, jsou církve bez břemene za ztracené. 13: Vzhledem k tomu, že desátek je zahrnut v rámci Židům 7:18, je třeba dojít k závěru, že výuka desátku je ekvivalentní k výuce duchovně "slabé" a "neužitečné" doktríny. 7:19 „vždyť Zákon nic nepřivedl k dokonalosti -- uvádí se však lepší naděje, skrze niž se přibližujeme k Bohu.“ 7:25 „Proto také může dokonale zachránit ty, kteří skrze něho přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.“ "Zákon nic nepřivedl k dokonalosti" Je jasné, že ani dokonalá oběť, ani dokonalé přátelství, ani dokonalý systém dávání nebyl proveden v rámci židovského Zákona Staré smlouvy. "Vždyť" tím uzavírá myšlenku z verše 18, Bůh nahradil staré lepším; odstranil všechny ty slabé neužitečné zákonické principy a nahradil je lepšími zásadami milosti. Přijetí pravdy o Kristově velekněžství přináší "lepší naději" než naděje desátku a levitského kněžství. Ta "lepší naděje" je osoba Ježíše Krista (6:19, 9:24). Kdyby si židovští křesťané v Jeruzalémě tento fakt uvědomili, pak by mohli hledět za hranice fyzického chrámu ke Kristu. Mohli být konečně volni od levitského kněžství a jeho Zákona. Autor listu Židům se snaží zastavit své čtenáře od podpory a závislosti na chrámových službách. Musejí přijmout své vlastní kněžství jako věřící, a přijmout Ježíše Krista jako velekněze. To byl klíč k úspěchu. Bohužel však historie zaznamenává, že nikdy nepřijali pravdu a nakonec to vedlo k sebedestrukci. "Přibližujeme“ (přistupujeme, také 7,25) je další přímý odkaz na původní zákon o desátku v Num 18, který používá podobné terminologie čtyřikrát (verše 3, 4, 7 a 22). Hebrejský termín (V Strong je O.T. 7126) je běžný termín a může znamenat "přístup, přiblížit, přiblížit či představit jako oběť". Zrušení levitského kněžství s jeho zákazy o "přiblížení" se k Bohu, otevřelo cestu ke kněžství každého věřícího. Před Golgotou se pouze levitští kněží mohli "přiblížit" k Bohu, trestem za neposlušnost byla smrt! Nyní každý věřící "přistupuje směle k trůnu milosti" (4:16). My se "přibližujeme" kvůli naší "lepší naději". Bůh nás zachraňuje 125

navždy, protože jsme se "přiblížili" jako věřící-kněží (7:25). Přibližujeme se blízko, ne s desátky a skutečným obětním beránkem, ale s krví Ježíše Krista a svým, Kristu vydaným vítězným životním stylem. Prostřednictvím Kristovy krve jsme se "přiblížili" v plné jistotě víry, s čistým svědomím (10:22). 7:20-21 „A tím více, že se to nestalo bez přísahy -- neboť oni vskutku jsou kněžími bez přísahy, kdežto on s přísahou od toho, který mu řekl: ‚Přísahal Pán a nebude toho litovat: Ty jsi kněz na věčnost podle řádu Melchisedechova.‘ 7:28 „Neboť Zákon ustanovuje za velekněze lidi mající slabosti, ale slovo přísežného ujištění, které bylo dáno po Zákonu, ustanovuje Syna, který se stal dokonalým veleknězem na věčnost.“ "Přísaha (slib)" odkazuje k diskusi z 6:13-20. Kristovo kněžství bude mít úspěch, protože Bůh je schopen splnit svou přísahu a naplnit jeho potřeby. A vzhledem k tomu, že Kristus je velekněz církve, a jejími členy jsou všichni věřící jako kněží, pak je církvi zajištěn úspěch. Proto církev není závislá na jakémkoliv "přikázání v zákoně" (desátek nebo cokoliv jiného), aby byl zajištěn její další úspěch. Úspěch byl zajištěn přísahou Boha Otce, Bohu Synovi! Jaká nádherná myšlenka! Kázání Krista přineslo mnoho úspěšných církví, škol a služebností, které neuplatňují jako nezbytnou součást učení desátky. Našli lepší principy milosti. ‚Přísahal Pán a nebude toho litovat" je ze Žalmu 110:4 citováno ještě jednou. Nicméně poprvé je zde citována první část textu a vynechána ta druhá. To zdůrazňuje, že Bůh nemá v úmyslu se někdy kvůli úspěchu vrátit k obřadům levitského kněžství nebo jakékoliv jejich části. Jeho sliby (přísahy-zaslíbení) Kristu jsou navěky. Židům 7:22 „tím spíše se stal Ježíš také ručitelem lepší smlouvy.“ Pokud jde o Melchisedecha, podrobná diskuse o něm se zde uzavírá. Po kapitolách 5, 6 a 7 ani on (ani desátek) nejsou už uvedeni v Božím slově. Po Golgotě diskuse o Melchisedechovi i desátcích začínají i končí v knize Židům. Kontext byl učiněn a prokázán Písmem skrze deduktivní uvažování z Písma. Vzhledem k tomu, že levitské kněžství bylo omezené, slabé a smrtelné, nemohlo přivést k dokonalosti, co se týče hříchu a spasení. Proto bylo „lepší", co Ježíš, jako Melchisedech, velekněz prorokoval v Žalmu 110, že z nutnosti bude vyměněno i se zákony, které je řídily (včetně desátku). To byla jediná cesta k dokonalosti spasení, kterou Zákon nemohl dát. Shrnutí: 1: Desátek je neoddělitelný od "přikázání v zákoně", které zaopatřovalo, určovalo a oddělovalo levitské kněžství (7:5). 2: Desátek se používá v každém ze čtyř důkazů k prokázání, že Kristovo kněžství je lepší než židovský Zákon (7:4-10). 3: Metody Starého zákona k uctívání Boha skrze desátky, oběti a levitské kněžství, selhaly (7:11). 4: Selhání starého systému znamenalo potřebu zcela nového systému služeb a uctívání (7:11). 5: Změna kněžství musí přinést i zcela nové principy služby a uctívání (7:12). 126

6: Vzhledem k tomu, že Kristus pocházel z Judy, je zřejmé, že nic v zákoně, co souviselo s levitským kněžstvím (včetně desátku), nemohlo být převedeno do nového kněžství Krista (7:13-14). 7: Žalm 110 je předobrazem nového kněžství podle nežidovského Melchisedecha. Tato skutečnost činí ještě více zřejmým, že nic v zákoně o levitském kněžství (včetně desátku) nemělo být převedeno na Kristovo kněžství (7:15). 8: Proto je třeba konstatovat, že Kristovo kněžství podle řádu Melchisedecha není řízeno nějakým souborem zákonů, daným lidem. Jeho kněžství se řídí mocí Věčného Boha (7:16-17). 9: Staré přikázání, které financovalo, řídilo a popisovalo úkoly levitských kněží, bylo neužitečné, bylo slabé a nerentabilní (7:18). 10: Člověk se může stát duchovně dokonalým jen díky uplatňování zásad lepší naděje (7:19). 11: Vzhledem k tomu, že levitské kněžství bylo nahrazeno velekněžstvím Krista a kněžstvím všech věřících, znamená to, že všichni věřící, jako kněží, kteří nevyžadují desátky, se mohou přiblížit k Bohu v uctívání (7:19). 12: Úspěch kněžství Kristova a Jeho církve je stejně jistý, jako přísahy (sliby-zaslíbení) Boží (7:20-27).

Kapitola 20 Efezským 2:14-16; Koloským 2:13-17 Nařízení Zákona skončilo na Golgotě Desátek byl nařízením židovského Zákona Numeri 18:23-24 „Lévijci budou vykonávat službu při stanu setkávání, oni ponesou jejich vinu. To je věčné ustanovení po všechny vaše generace. Proto neobdrží dědictví uprostřed synů Izraele. Protože desátek synů Izraele, který budou přinášet Hospodinu jako dar pozdvihování, jsem dal Lévijcům do dědictví, proto jsem o nich řekl: Uprostřed synů Izraele neobdrží dědictví.“ Malachiáš 3:7 „Ode dnů svých otců jste se odvrátili od mých ustanovení a nezachovávali jste je…“ Jak již bylo výše zmíněno v kapitolách o Numeri 18, Deuteronomium 12 a Malachiáš 3, desátek byl zákonem nebo vyhláškou židovského Zákona. Přesné znění zákona o desátku samotném je v Numeri 18 a používá slovo "ustanovení (B21)" ve verších 8, 11, 19 a 23. Numeri 18:20-21 obsahuje nejpřesnější znění účelu desátku, jaké můžeme nalézt v celé Bibli. Desátky byly potravinářské výrobky ze země Izraelské, které byly určeny jako vyrovnání 127

levitům za jejich službu Bohu, jako náhrada za ztrátu jejich dědického práva k pozemkům v Izraeli. Ti, kteří často citují Malachiáše 3:8-10, obvykle vynechávají Boží pokárání Izraele kvůli porušení "ustanovení" nebo "zákonů" v Mal 3:7. Efezským 2:12 zrušilo ustanovení zákona Efezským 2:12-15 „V té době jste byli bez Krista, oddělení od společnosti Izraele, cizí pokud jde o smlouvy zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Nyní jste ale v Kristu Ježíši! Kdysi jste byli vzdálení, ale teď jste díky Kristově krvi blízcí. On sám je náš pokoj; on spojil oba tábory (pozn. Židy a pohany) v jedno a zbořil hradbu, která je rozdělovala. Vlastním tělem zrušil nepřátelství, totiž Zákon spočívající v přikázáních a předpisech, aby z těch dvou stvořil sám v sobě jednoho nového člověka. Takto nám přinesl pokoj.“ (B21) Pokud jde o zrušení příkazů židovského Zákona včetně desátku, Efezským 2 jasně učí: 1: Pohané byli daleko od Boha (verše 11-12). 2: Krev Kristova je přivedla blízko (verš 13). Jako věřící-kněží, se i oni mohli "přiblížit" k Bohu přímo. 3: Kristus z Židů a pohanů učinil jeden celek (verš 14). 4: Nicméně, On nás neudělal jedno tím, že by nutil pohany dodržovat přikázání zákona (verš 14). 5: Místo toho On zbořil tu zeď, která rozdělovala obě skupiny věřících (verš 14). 6: Zeď, která nás rozdělovala, byla "Zákon, spočívající v přikázáních a předpisech“(verš 15). 7: Kristus zničil oddělující nepřátelství (verš 16). Židovský chrám měl sérii hradeb, které oddělovaly lidi, vytvářely nerovnosti a kulturní rozdíly. Ta první zeď byla mezi veleknězem a dalšími kněžími; druhá zeď oddělovala kněze od levitů; třetí zeď oddělovala levity od ostatních Židů, čtvrtá zeď oddělovala židovské muže od židovských žen a pátá zeď oddělovala všechny Židy od pohanů. Výrazné výstražné znamení hlásalo smrt každému pohanovi, který by si dovolil přejít za tyto zdi na vymezené místo v chrámě, aby uctíval Hospodina. "Přikázání" zákona definují alespoň dvě z těchto nejdůležitějších zdí; Šalomounův chrám měl zřízeny i další zdi a Zákon sám dokonce sloužil jako rozdělení (Marek 12:1; Neh 9:13; Ez 20:11-12). Různé obřady, omezená uctívání pro ženy, nemocné, osoby s chybějícími částmi těla, osoby ze smíšených rodokmenů, osoby s ceremoniálním poskvrněním plus mnoho dalších, kteří byli vyloučeni z plného uctívání a přijetí. Desátkový obřad byl jeden z mnoha obřadů, které dělaly ostré rozlišení mezi Židem a pohanem, a nutně musí být zrušen, pokud má být církev sjednocena do jednoho duchovního organismu. Desátky byly potraviny, obdržené od Židů, vlastníků půdy a pastevců uvnitř posvátné země Izraele. Přikázání definovala každodenní život každého Žida a definovala všechno, čím kněz byl a co dělal. Desátek a jeho přidružené oběti byly zařazeny ve vyhlášce levitského kněžství. Finančně vzato, desátek "vytvořil" kněžství, umožnil jeho existenci! Na oplátku zase kněží přijali, 128

spravovali, kontrolovali a dohlíželi nad ostatními obřady, jako je obřízka, svátky, a každý jiný výrazný židovský zvyk. Pohané nebyli kvalifikováni podle přikázání jako desátkoví poplatníci! Podle Staré smlouvy pohané nesměli být nikdy zcela považováni za Boží lid; nemohli dědit Boží zaslíbenou zemi a tak ani neměli svatou zem, ze které by mohli platit desátky. Dokonce i pohané, kteří byli obřezáni jako novověrci (proselyté), byli vždy považováni za ty "u brány", a ne za plné Židy. Desátek proselyta nemohl přijít do chrámu. Židovský kněz by neměl nikdy přijmout takzvané "desátky" od člověka, který nebyl Žid nebo z pozemku, který byl považován za poskvrněný a pohanský. Proto musí být desátek zahrnut mezi ty obřady, které byly zdí mezi Židy a pohany. Koloským 2:13-17 zrušilo zákon s přikázáním Koloským 2:13-17 „I vás, když jste byli mrtvi v proviněních a neobřízce svého těla, spolu s ním obživil, když nám všechna provinění odpustil a vymazal rukou psaný záznam, který svými ustanoveními svědčil proti nám a který nám byl nepřátelský; odstranil jej z našeho středu tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil vlády a autority a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm. Ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli svátku, novoluní nebo sobotám. To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.“ Epištola Koloským popisuje herezi podobnou gnosticismu, která kombinovala některé pohanské praktiky s některým nařízením podle smlouvy Starého zákona. Falešní židovskokřesťanští učitelé (a možná i další) se pokoušeli vnutit tyto praktiky nežidovským křesťanům. To převracelo evangelium. Ve své diskusi o desátku Wycliffe Bible Dictionary of Theology říká: "Mlčení novozákonních spisovatelů, zejména Pavla, o tom, co se týká současné platnosti desátku, lze vysvětlit na základě toho, že doba milosti již nemá místo pro zákon o desátcích, stejně tak jako již nemá místo pro zákon o obřízce.“ (Everett F. Harrison, Geoffrey W. Bromiley, and Carl F. Henry, editors., Wycliffe Dictionary of Theology, Orig. Baker’s Dictionary, 1960 (Peabody: Hendrickson, 1999),s.v. “tithe.”

Pokud jde o zrušení příkazů židovského Zákona, Koloským 2 učí: 1: Křesťanu, který byl znovuzrozen v Ježíši Kristu, jsou odpuštěny všechny viny (verš 13). 2: Boží odpuštění zahrnuje vymazání "rukou psaného záznamu, který svými ustanoveními svědčil proti nám“. NAS čte: "zrušil potvrzení o dluhu sestaveném z ustanovení, která byla proti nám“ (pozn. volně přeloženo). NIV čte: „zrušil psanou sbírku zákonů s jeho předpisy, které byly proti nám“. RSV čte: "když zrušil to pouto, které stálo proti nám s jeho právními nároky "(verš 14). 3: Ježíš duchovně "přibil" na kříž hříšníkovo prokletí a vinu z těchto "přikázání", "dekretů", "nařízení" nebo "právních požadavků". (verš 14). 4: Tím zvítězil nad protivníky (verš 15). 5: V důsledku těchto skutků Kristových nemáme soudit jeden druhého, konkrétně pokud jde o obřady, nečisté pokrmy, soboty a svátky (verš 16).

129

6: Tyto obřady byly jen pouhé nedokonalé a dočasné stíny budoucích věcí (verš 17). (Žid 10:1) 7: Realitou a podstatou, na které obřady poukazovaly, je Ježíš Kristus (verš 17). I když je jisté, že neznámá gnostická hereze přispěla k problému v církvi v Kolosis, je jasné, že zde byla také nějaká směs principů židovského Zákona. Křesťané ze Židů a z pohanů se s největší pravděpodobností navzájem obviňovali z porušování vzájemné tradice ohledně potravinových zákonů a svátků. Musíme si uvědomit, že každá kultura měla svůj vlastní soubor vyhlášek, a to nejen Židé. Tento problém trápil rané církve, protože se nerozhodli, co dělat se všemi obřady židovského Zákona od času Golgoty. Tento problém je konfrontován ve Skutcích 10, 15, 21, Řím 14, 1 Korintským 8, Galatským 2-4, Efezským 2, Koloským 2 a v celé epištole Židům. Opět je důležité upozornit na dvojí standard a zmatek nad nařízeními zákona, které existovaly v Jeruzalémě ještě nejméně třicet let po Golgotě. Viz kapitola o Skutcích 15 a 21. Pavel měl pravdu! Židovsko-křesťanští církevní představitelé v Jeruzalémě, včetně Jakuba a Petra, se mýlili také tím, že nevyřadili z nutnosti dodržovat Zákon také židovské křesťany! Tato církev tím, že nutila Pavla vejít do chrámu, nepřímo způsobila Pavlovo uvěznění v Jeruzalémě (pozn. Tím Pán zabránil tomu, aby Pavel tento obřad dokončil) a později uvěznění v Římě. Z následujících důvodů je třeba, aby desátky byly zahrnuty do seznamu zrušených vyhlášek podle listu Koloským. 1: Jak reformovaná teologie, tak i teologie dispenzační interpretují zákon přikázání jako zrušený na Golgotě; třetí teologický přístup jej také hodnotí jako kultovní a nikoliv jako věčný princip. 2: Druhý "svátkový desátek" byl zásadní pro potravinové a nápojové oběti při "slavnostech" z verše 16. Tam by byli účastníci bez jídla a pití, nebýt desátku. 3: Stejně jako byla obřízka součástí Koloským 2:8-11, VŠECHNA nařízení jsou zahrnuta do "stínu" ve verši 17 a Židům 10:1. 4: Dispenzační teologie (tj. období v historii, v němž se Bůh k lidské bytosti vztahuje různými způsoby podle různých biblických smluv) učí, že židovský Zákon, přikázání Staré smlouvy a soudy jsou součástí jednoho nedělitelného zjevení, které patřilo starosmluvnímu Izraeli. Pouze ty zákony, které jsou přepracovány v zásadách a znění Nové smlouvy, byly předány křesťanské církvi. 5: Vzhledem k tomu žádné z přikázání, včetně desátku, nemohlo být dokonale dodržováno, to vyústilo v "rukou psaný záznam, který svými ustanoveními svědčil proti nám“. Každý tak přijal vlastní rukopis viny. Nikdo (kromě Krista) nemohl duchovně ani fyzicky být poslušný každého nařízení Zákona, ať se týkalo potravinového nařízení, svátků nebo každého nařízení ohledně dávání. Všechny tyto obřady byly jen "stínem budoucích věcí" (2:17, Židům 8:5; 10:1). 6: Řecké slovo dogma, překládané v Efezským a Koloským jako "předpisy" (pozn. „ustanovení“ v CSP a NIV) a "dekrety" v (NAS) je přeloženo jako "obřady". V KJV překladu Bible překladatelé zřejmě dali slovu jeho běžnější význam "učení", ale uznali jeho kontext a vztah k „ustanovením“ ve Staré smlouvě.

130

7: Desátek nebyl zmíněn jako "výjimka" z pravidla ve vyhlášení jeruzalémských církevních představitelů v knize Skutků. Shrnutí Efezským 2:15 říká, že Kristus "zrušil" příkazy a ustanovení. Koloským 2:14 říká, že "zrušil" nebo "vymazal" ustanovení. Vzhledem k tomu, že desátek byl základní vyhláškou, která umožnila praktický každodenní provoz služeb ve svatyni a jeho svátky, musí být zahrnut v té části náboženského života Izraele, kterou Kristus ukončil. To je logický princip výkladu. Pokud někdo tomu rozumí tak, že se jedná o zrušení jen části z celého židovského Zákona nebo dokonce o nezrušení jen jedné ceremoniální nebo kultovní součásti Zákona, činí dávání desátků doktrínou v Nové smlouvě těžko pochopitelnou. Konečně, tam, kde se desátek nachází v Božím slově, je obvykle obklopen jinými náboženskými „obřady", takže téměř všichni křesťané snadno pochopí, že byl "přibit na kříž" a není již v Nové smlouvě použitelný.

Kapitola 21 1 Petrova 2:9-10 Kněžství všech věřících odstranilo desátky

(Originální záměr celkového Božího plánu) Exodus 19:6 „Nyní tedy, budete-li mne opravdu poslouchat a budete-li zachovávat moji smlouvu, budete mým zvláštním vlastnictvím mezi všemi národy, i když moje je celá země. Ale vy budete mým královstvím kněží a svatým národem. Toto jsou slova, která budeš říkat synům Izraele.“ (Dočasný záměr celkového Božího plánu) Numeri 18:7 „Ty a tvoji synové s tebou dbejte na své kněžství ohledně všech věcí oltáře a ohledně toho, co je uvnitř za oponou, a tak služte. Jako darovanou službu vám dávám vaše kněžství. Když by se někdo jiný přiblížil, bude usmrcen.“ (Znovuzavedení Božího originálního záměru) 1 Petrův 2:9-10 „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky‘ toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Vy, kdysi ‚Ne-lid‘, jste nyní lid Boží; vy, kdysi ‚Neslitovaní‘, jste však nyní došli slitování.“ Učení Nové smlouvy o "kněžství věřících" je další důležitou doktrínou, která ruší praxi desátku. Ve snaze dokázat toto tvrzení, je nutné vysledovat historii pojmu kněžství. Každá z 131

následující citací kurzívou je ze Scofildových poznámek New Scofi eld Reference Bible k 1. epištole Petra 2:9. "Než přišel zákon, hlava každé rodiny byla rodinným knězem.“ (Gen 8:20, 26:25, 31:54) Patriarchové byli kočovní pastevci, kteří se stěhovali tam, kde byla dobrá pastva. Žili pod působením soudní pravomoci mnohých pohanských válečníků, jako byli Egypťané, Filištínští, Amonitští, Moábští a další Kanaánští. I když museli občas platit daně místnímu králi-knězi, muž jako hlava rodiny byl současně i rodinným knězem. Každý muž postavil svůj vlastní oltář a obětoval přímo Bohu za sebe a za svou rodinu. Protože tam nebyla ještě žádná sociální struktura na pomoc chudým, každý rodinný kněz vzal na sebe pomoc těm, kteří byli méně požehnaní než on sám. "Když byl zákon navržen, slib dokonalé poslušnosti spočíval v tom, že celý Izrael MĚL BÝT pro Boha "královstvím kněží“ (Ex 19,6), ALE Izrael porušil zákon, a Bůh omezil tuto kněžskou službu pouze na Aronovu rodinu z kmene Levi, aby sloužili Izraeli, což představuje typické kněžství.“ (Ex 28:1) Jinými slovy, levitské kněžství, stejně jako celý Starý zákon, nikdy nebylo Božím konečným cílem pro Izrael. Ještě před Desaterem byly dány obřady a rozsudky (soudy) zákona, Bůh prohlásil svoji konečnou touhu, aby se Izrael stal "královstvím kněží". (Ex 19:5-6) Avšak místo vývoje od rodinné hlavy kněžství ke kněžství každého věřícího, Izrael se neosvědčil a ztratil tak Boží původně zamýšlené univerzální kněžství. Levitské kněžství byla vlastně odbočka kvůli hříchu Izraele v uctívání model, zatímco Mojžíš byl na hoře kvůli obdržení Desatera. Tento smutný příběh se nachází v Exodus 32. Výsledkem hříchu Izraele bylo omezené levitské kněžství s vyhlášením smrti každému, kdo by se odvážil "přiblížit" se přímo k Bohu skrze obětování. Exodus 25:2 „Promluv k synům Izraele, aby pro mě vybrali dar; od každého, koho podněcuje srdce, vyberete můj dar.“ Exodus 30:16 „Vezmeš stříbro smíření od synů Izraele a dáš ho na službu stanu setkávání. Bude pro syny Izraele jako připomínka před Hospodinem na usmíření pro vaše duše.“ Co by se stalo, kdyby Izrael nebyl zhřešil uctíváním zlatého telete? Sled událostí není obtížné si představit. 1: Izrael by se okamžitě stal "královstvím kněží", a tak by naplnil Exodus 19:5-6. 2: Pokud by byli všichni kněží, pak by zdědili i zemi stejně. Desátky by nenahrazovaly dědictví země. 3: Vzhledem k tomu, že by miliony kněží pomáhali Áronovi a jeho rodině, nikdo by nebyl pryč z domova tak dlouho, aby vyžadoval výživu z desátku. 4: Přikázání o desátku by nikdy nebylo vydáno v Numeri 18. 5: Služba plnění úkolů nekněžskými levity, by byla sdílena všemi kněžími, všemi lidmí.

132

6: Dobrovolné oběti a chrámový šekel by poskytly dostatečné finanční prostředky. To byl Boží plán předtím, než Lévijci byli vybráni, aby nahradili všechny své bratry. (Moje spekulace) "V církevním věku jsou všichni křesťané bezpodmínečně představeni jako 'království kněží“ (1 Petr 2:9; Zjev 1:6), rozdíl, kterého Izrael nedokázal dosáhnout skutky. Kněžství každého křesťana je tedy právo od jeho znovuzrození, stejně tak jako se každý potomek Árona narodil ke kněžství.“ (Žid 5:1) Desátek není uveden v knize Exodus, která přidělila kněžské povinnosti pouze Áronovi a jeho synům, ale nepsala podrobně o systému nebo o pomocnících. Vzhledem k tomu, že tři kněží nemohli zvládnout miliony uctívačů, logika velí, že bude následovat více zúčastněných v kněžství. V původním Božím záměru to mělo být kněžství každého věřícího (Ex 19:5-6), aby se tak k Němu přiblížili. Nicméně když Izrael zhřešil, bylo pro tento účel dočasně nahrazeno levitským kněžstvím a na jejich podporu bylo přijato desátkové nařízení v Numeri 18. Proto byl přijat desátek, jen jako ustanovení zákona POTÉ, co Bůh nahradil záměr všeobecného kněžství velmi omezeným kněžstvím z pokolení Lévi. Vzhledem k tomu desátek nebyl nařízením Božím, dokud levité nenahradili ono původní univerzální (všeobecné) pojetí kněžství. Neexistuje žádný pádný důvod se domnívat, že desátek by měl existovat v rámci křesťanského pojetí návratu k původnímu Božímu plánu pro univerzální kněžství věřících! Věřící dnes stojí ve stejné pozici, v níž Bůh původně chtěl mít celý Izrael, jak je to zaznamenáno v Exodus 19:6. "Hlavní výsadou kněze je přístup k Bohu. Podle zákona pouze velekněz mohl vstoupit do "svatyně svatých" a to ještě jen jednou za rok (Žid 9:7); ale když Kristus zemřel, opona, jako obraz lidského těla Kristova (Žid 10:20), byla roztržena, takže nyní věřící společně s veleknězem Kristem mají přístup k Bohu na nejposvátnější místo (Žid 10:19-22). Velekněz je tam zástupně (Žid 4:14-16, 9:24, 10:19-22).“ Nejen, že každý věřící nahradil levitského kněze, ale má stejné výsady jako Áronův velekněz. Áronovo kněžství bylo rozhodně nadřazeno levitskému systému a vyhlášce o desátcích. I když rozšíření tohoto konceptu zrušení desátků se zdá divné většině z nás, je to proto, že jsme postavili systém platů, budov a závislostí mimo to, co je učeno nebo zahrnuto v Nové smlouvě. I když apoštol Pavel byl veliký evangelista, který založil mnoho domácích církví, pracoval pro svoji obživu jako výrobce stanů a nikdy si nějak vážně nestěžoval. Ve skutečnosti tomu dával přednost. (Viz kapitoly k 1 Korintským 9 a Skutky 20). Novozákonní věřící při výkonu svého kněžského úřadu obětuje čtyřnásobně: (1) svoje vlastní živé tělo (Řím 12:1; Filemonovi 2:17; 2 Tim 4:6; Jak 1:27, 1 Jan 3:16), (2) chválu Bohu,"přinášejme stále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno“ (Žid 13:15; srovnej Ex 25:22 "Tam se s tebou budu setkávat ") (3) svůj majetek (Řím 12:13; Gal 6:6,10; Tit 3:14; Židům 13:26; 3 Jan 5-6), (4) svoji službu, tj. "konat dobro" (Žid 13,16) Novozákonní kněz je také přímluvce (Kol 4:12; 1 Tim 2,1) (Ibid., s.v. “1 Pet. 2:9.”) 133

Je důležité si uvědomit, že v Nové smlouvě je Kristus veleknězem a každý věřící knězem (1 Petr 2:9-10; Žid 10:19-22; Zj 1:6). Hlavním učitelem církve není ani kněz, ani kazatel, ale Duch svatý (Jan 14:15-17, 16:12-14). Bůh řekl: "Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce (pozn. do srdce)" "A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, protože „mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich.“ (Žid 8:10-11) Věřící jako kněz je v srdci Nové smlouvy! Místo odpovědnosti, kterou měli kněží za výuku židovského Zákona, má každý věřící odpovědnost za svoje duchovní hledání Boží vůle. Každá funkce prováděná starozákonním knězem, který obdržel desátek, je NYNÍ prováděna každým věřícím. Opět platí, že věřící-kněz, a ne pastor-učitel, nahradil kněze ze Staré smlouvy! Co tato pravda dělá s vyhláškou židovského Zákona o desátku, by mělo být samozřejmé. "Pastor-učitel" zastává v novozákonní církvi zcela nový úřad, který není v nařízeních Starého zákona pro kněze (Žid 7:14-15). Tento úřad NEEXISTUJE KVŮLI ustanovením židovského Zákona, ale na základě principů milosti a víry (Žid 7:16). Vzhledem k tomu, že propojení není lineární (přímočaré), neexistuje žádné ospravedlnění pro toho, kdo přesouvá zákon o desátku od kněží Starého zákona na pastory-učitele. Ve skutečnosti existuje biblické ospravedlnění pro NEpřenášení desátkové povinnosti ze Starého zákona pastorům-učitelům Nové smlouvy (Žd 7:14-19). Desátek není také zahrnut v seznamu kvalifikací starších a diakonů, jako byli Timoteus a Titus. Novosmluvní pastor-učitel má více společného se starozákonním prorokem, a později rabínem, než s knězem. Mnozí proroci Staré smlouvy nebyli levitové. Sloužili ve víře, v závislosti na ustanovení Božím a na práci vlastních rukou. Proto je chybou jednat tak, jako by pastor Nové smlouvy zaujal to místo, kde levitský kněz Staré smlouvy skončil, a proto, z toho důvodu musí dostat kněžský "desátek". Jedna důležitá konečná poznámka musí být o doktríně kněžství věřících. Nejstarší církevní otcové, církevní historici dávají dostatek důkazů o tom, že neexistoval žádný rozdíl mezi laiky a duchovenstvem téměř po dvěstě let. Když pak došlo k nadřazené hierarchii duchovenstva, kdy byl místní biskup (dohližitel) transformován na "biskupa-kněze", tehdy byla nauka o kněžství věřících potlačena a pak se začalo objevovat v církevní historii duchovenstvo placené na plný úvazek, což otevřelo dveře k tomu, aby desátek později znovu vešel na scénu na podporu nebiblického exkluzivního "kněžství" v církvi. Bohužel i protestantské církve berou svoje kazatele a pastory jako "kněze" a očekávají od nich kněžské funkce konané pro laiky. Není přirozeně nic špatného na tom, když je někdo placen, podporován dobrovolnými obětmi, při službě na plný úvazek. Původní zastánci desátku v církvi (jako byl Cyprián) tak učili na základě mylného předpokladu, že starozákonní kněžství s jeho rituály bylo nahrazeno rovnocenným kněžstvím věřících.

134

Kapitola 22 První Korintským 9; 1-19 Pavel odmítl své nižší „právo“ na finanční podporu 1 Korintským, kapitola 9, je velmi důležitá pro ty, kteří hledají pravdu o desátku v Nové smlouvě. Proč? Proto, že se zaměřuje na "právo", „moc“ nebo "autoritu" (řecky exousia) pracovníků evangelia na odměnu za práci. Pokud by byl desátek skutečně zákonem Nové smlouvy na podporu pracovníka evangelia, pak by tohle byla nejvhodnější kapitola na podepření této doktríny. Tento dopis byl napsán přibližně v polovině prvního století, asi 20-30 let po Golgotě. Tak dlouho, jak židovské synagogy dovolovaly křesťanům uctívat Boha s nimi v sobotní den neboli šabat, je římské úřady považovaly pouze za odbočku judaismu. Nicméně, ti křesťané, kteří odmítli být připojeni k judaismu, byli považováni za nelegální a byli pronásledováni, až se křesťanství stalo pronásledovaným náboženstvím kolem 80. roku. Přibližně do roku 260 našeho letopočtu se většina církevních setkávání konala v úkrytu v domech, na opuštěných místech, v katakombách nebo jeskyních – kdekoliv se shromáždění mohlo konat, aniž by je našli Římané, kteří neustále hledali viníky spiknutí na svržení Římské říše. Tato historická data jsou důležitá, protože naše moderní myšlení chce, abychom si představovali "církve" tak, jak je známe a uznáváme dnes, což není pravda. S výjimkou státem schválených synagog židovského vyznání, první křesťané žádné nápisy na dveřích neměli a žádné budovy neprohlašovali za vlastní. Předmět podpory služebníka evangelia na plný úvazek je centrem verše 14. Zatímco teologové a někteří pracovníci evangelia na plný úvazek obvykle používají tento text na podporu desátku, církevní historici většinou s tím nesouhlasí. Můj výzkum ukázal, že církevní historici, bez ohledu na denominaci, často souhlasí s tím, že je velmi nepravděpodobné, že by křesťanští vůdci dostávali živobytí na plný úvazek jako náhradu za službu církvím. Za prvé, stejně jako Pavel, téměř všichni (ne-li všichni) pokřesťanštění rabíni, zákoníci a právníci by odmítli celkové živobytí za výuku Božího Slova, protože tradiční židovské zákazy byly proti tomu. Ti, stejně jako Pavel, by trvali na tom, aby se sami uživili. Stejně tak křesťanští bývalí kněží považovali desátky za patřící výlučně jen židovské službě uctívání v chrámu, jak je popsáno v mé kapitole o Skutcích 15 až 21. Za druhé, římská vláda považovala za svou věc znát profesní stav svých občanů, za účelem posouzení daně a identifikace revolucionářů. Měli by podezření na někoho, kdo by neměl žádnou živnost, a přitom by se nezdálo, že je žebrák. Nemohlo se říct římským úředníkům, že jeho výživa je poskytována členy křesťanské církve. Člověk musel mít legitimní a evidentní řemeslo, aby nebyl v podezření a nebyl uvězněn! The Lion Encyclopedia of the Bibles: "Je pravděpodobné, že nějaká forma společenství (cech) řemesel vznikla poměrně brzy, a to zejména ve městech, kde různá řemesla, jak se zdá, měla své zvláštní čtvrti. Bible zmiňuje tesaře, hrnčíře, zlatníky i oddělení voňavkářů"..." v době Nového zákona byly v římské říši známé spolky řemeslníků. Ale museli mít licenci, aby se 135

úředníci ujistili, že to není jen krytí nežádoucí politické aktivity. " (Pat Alexander, ed., Lion Encyclopedia of the Bible, Orig. Eerdman’s Family Encyclopedia of the Bible, 1978, 3rd ed. (Batavia: Lion Publishing, 1987), 218.)

Jak se tato diskuse týká desátku? Hodně, opravdu! Za prvé, Písmo nezaznamenává po Golgotě žádný desátek pro podporu křesťanského duchovenstva na plný úvazek. Za druhé, pokud by taková podpora duchovních existovala, pak by je římské úřady zatkli za vedení nelicencovaného (nebo nelegálního) náboženství. Po roce 80 bylo mnoho zatčených a popravených za vedení nezákonného náboženství a za obranu víry. Za třetí, ačkoli Cyprian (roku 250) volně používal slovo "desátek" a neúspěšně ho obhajoval, on byl, jako učedník Tertulliána, velký asketa. Cyprián se vzdal svého světského majetku, když byl pokřtěn, a byl velmi přísný na sdílení všech desátků a darů s chudými. Za čtvrté, žádný z prvních takzv. „církevních otců“ neřekl, že desátky byly použity na podporu služby na plný úvazek. Za páté, desátek nebyl vynucován jako církevní zákon po více než 700 let po Golgotě. Dokonce i Cyprián také řekl, že biskupové (pozn. přesněji dohližitelé) obdrželi podporu podle své důstojnosti a zásluhy. 1 Tesalonickým 2:9 „Jistě pamatujete, bratři, na naši těžkou práci a lopotu, jak jsme dnem i nocí pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám vyhlásili evangelium Boží.“ 2 Tesalonickým 3:8 „Ani jsme u nikoho nejedli zadarmo chléb, ale dnem i nocí jsme s námahou a úsilím pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž.“ Skutky apoštolské 20:34 „Sami víte, že pro potřeby mé a těch, kteří byli se mnou, sloužily tyto ruce.“ První Korintským, kapitola 9, je dobrým příkladem předchozí diskuse. Pavel, při práci ve svém řemesle výrobce stanů (Skutky 18:3), příjímal příležitostnou pomoc od jiných církví – až přišel do hašteřivé církve v Korintu. 1 Korintským 9:1-2 „Což nejsem svoboden? Nejsem apoštol? Nespatřil jsem Ježíše, našeho Pána? Nejste vy mým dílem v Pánu? Nejsem-li pro jiné apoštolem, pro vás jím přece jsem, neboť pečetí mého apoštolství jste vy v Pánu.“ Pavel a jeho společníci byli napadeni kvůli jejich údajně nedostatečnému pověření. Poté, co byl vyslán z Antiochie, místo z Jeruzaléma, on a Barnabáš s sebou vzali další pomocníky, jako Timotea a Tita. Otázka pověření nebyla zřejmě vyřešena, protože je to opět uvedeno v druhém listu Korintským, kapitola 3. "Což nejsem svoboden?“ řekl později, když poukazoval na svou svobodu přijmout nebo odmítnout jakoukoli kompenzaci za svoji službu, zejména jako apoštol, který viděl Pána. 9:3-6 „Toto je má obrana proti těm, kteří mne posuzují: Což nemáme právo jíst a pít? Což nemáme právo mít s sebou věřící manželku, jako i ostatní apoštolové a bratři Pána i Kéfas? Či jenom já a Barnabáš nemáme právo nepracovat?“

136

Zdá se, že Pavel odpovídal na falešná obvinění, že chtěl tak velkou podporu, aby mohl přestat pracovat pro svou obživu a mohl žít převážně z církevní podpory. Evidentně někteří z apoštolů z Jeruzalémské církve dostali nějakou částku pro své misijní úsilí. Ve verších 3-6 Pavel pouze tvrdí (nežádá), že má oprávnění, nebo právo, aby přijímal podporu, stejně jako ostatní měli svá práva (která by ale odmítl). 9:7-11 „Kdopak kdy koná vojenskou službu na vlastní náklady? Kdo vysazuje vinici, a nejí její plody? Nebo kdo pečuje o stádo, a nepije z mléka stáda? Říkám to jen podle lidského úsudku? Nepraví to i Zákon? V Mojžíšově zákoně je přece napsáno: ‚Nedáš náhubek volu, který mlátí obilí.‘ Má tu Bůh na mysli jen voly, nebo to říká hlavně kvůli nám? Vskutku pro nás bylo napsáno, že ten, kdo orá, má orat v naději, i ten, kdo mlátí, má mlátit v naději, že dostane svůj podíl. Jestliže jsme u vás zaseli duchovní věci, bude to něco mimořádného, když budeme sklízet vaše tělesné věci?“ Ve verších 7 až 13 Pavel tvrdil, že povolání může kompenzovat své pracovníky podle principů, jimiž se řídí to konkrétní povolání. Voják dostane malý plat, ale dostává válečnou kořist (pozn. v tehdejší době). Pěstitel hroznů jí hrozny, které vysadil. Pasák pije mléko od stáda. Volu, který mele obilí, je dovoleno jíst obilí, zatímco ho mele. 1 Kor 9:12 „Jestliže se jiní podílejí na tomto právu vůči vám, neměli bychom tím spíše my? My jsme VŠAK tohoto práva NEVYUŽILI, nýbrž všechno snášíme, abychom nekladli žádnou překážku evangeliu Kristovu.“ Po ustanovení svého práva na poskytnutí kompenzace za službu evangelia, Pavel pak končí svým velkorysým "VŠAK" prohlášením, které je tak často ignorováno těmi, kteří trvají na tom, že pracovníci evangelia na plný úvazek by měli očekávat, že budou podporováni prostřednictvím desátků nebo jiným způsobem. Alespoň pro Pavla svoboda kázat evangelium bez překážek, převyšovala jeho právo očekávat, že bude podporován. S tímto textem v mysli, jsem v jednom z mých článků poznamenal, že "Pavel upřednostňoval pracovat sám na své živobytí před přijetím podpory na plný úvazek." Někdo to komentoval: "Myslel jsem, že Pavel upřednostňoval kázat evangelium na plný úvazek." Stojím si za svým prohlášením. Za těchto okolností Pavel upřednostňoval "raději" nekázat na plný úvazek! Jeho doba prostě nenabízela tuto volbu! Za prvé, musel by se zaregistrovat u římského sčítání s legální adresou svého bydliště. Za druhé, jako bývalý židovský rabín by Pavel považoval za hřích přijmout peníze za výuku Božího Slova. Pavel přijímal peníze pouze proto, že byl chudý, a ne proto, že byl služebníkem evangelia. Za třetí (podle kontextu), Pavel nechtěl "zabránit" kázání evangelia tím, že by obdržel podporu od ostatních, pokud by taková podpora mohla být použita proti němu pomlouvačným způsobem. Přijetí podpory od kohokoliv, by v Korintské církvi ohrozilo jeho službu. 9:13 „Nevíte, že ti, kdo konají chrámovou službu, jedí z pokrmů chrámu, a ti, kdo slouží při oltáři, mají s oltářem podíl na obětech?“ Abychom pochopili Boží slovo, musí se většina z nás nejdřív zbavit předsudků, že všichni kněží a levité byli služebníci pro Boha na plný úvazek. Vlastně po většinu roku více než 95% 137

kněží a levitů (23 z 24 jednotek) NEBYLO v jeruzalémském chrámě, ale byli "ve svých polích" se svými manželkami, dětmi a služebníky (Num 35:2; 2 Par 31:15-19; Neh 10:37,38, 11:20, 12:44,47, 13:10). S výjimkou nejvyššího kněze nežili v Jeruzalémě, protože to nebylo levitské město (Jozue 21), ve kterém jim zákon přikazoval, aby žili. Podle Edersheima, kněží příjímali živobytí od 24 jednotek levitů, svoje desetiny z jejich desátků. (Temple, Edersheim, 102-103.) Všechny prvotiny, prvorozené, oběti ze slibu, zvířecí kůže a části obětí šly POUZE těm kněžím, kteří právě "mleli obilí" - sloužili v chrámu. Dnes, kdy mnozí pracovníci evangelia chtějí následovat Pavlův příklad v získávání duší pro Krista, málokdo chce následovat jeho příkladu sebeobětování pro evangelium. Nebyl nikomu nic dlužen a nikomu nebyl zavázán (kromě kázání evangelia). Pavel neměl v úmyslu vyžadovat desátky pro sebe nebo pro ostatní! Prostě neviděl desátek jako součást Nové Boží smlouvy - plánu volnosti a svobody. Také nesmíme zapomenout, že v době, kdy byl tento dopis napsán, židovští křesťané v Jeruzalémě se stále fanaticky věnovali židovskému Zákonu, a proto ještě museli dávat desátky do chrámu, viz Sk 21:20. 9:14 „Tak i… (tedy tím stejným způsobem)“ Je několik hlavních mluvčích desátku, kteří používají 1 Korintským 9:13 a 14 jako svůj nejsilnější argument pro křesťanský desátek. Ignorují spojení mezi 9:7-14 a zaměřují se pouze na verše 13 a 14. Klíčovým slovem v jejich argumentaci je vůbec první řecké slovo ve verši, které znamená "tím stejným způsobem". VÝKLAD VĚTŠINOVÝ: To první slovo ve verši 14 odkazuje na všechny verše 7 až 13. Princip, nebo výklad je: "Každá skupina (sekulární i duchovní) má "právo" na podíl z té činnosti, v níž působí. " Všech šest těchto příkladů ukazuje, že každý je podporován zásadami činnosti, ve které pracuje. "Stejným způsobem" pracovníci evangelia žijí podle zásad evangelia, podle něhož pracují. Verš 14 je konečný závěr všech veršů 7-13, které přechází od světského k Zákonu a k evangeliu. Ve verši 15 "tato práva" (NIV) opět odkazují na vše, uvedené ve verších 7-13 a ne pouze na verš 13. Je zvažován celý kontext veršů 9:7-13 a téměř všechny komentáře zde souhlasí. Udělejte si vlastní výzkum. VÝKLAD MENŠINOVÝ: Verš 14 je pouze závěr, který s ním úzce spojuje verš 13. Verš 13 jasně uvádí, že chrámoví pracovníci byli podporováni desátky. Novozákonní pracovníci evangelia nahradili starozákonní pracovníky. Proto pracovníci evangelia by měli být podporováni "tím stejným způsobem" nebo "s použitím stejných principů“ jako pracovníci pod Starou smlouvou. V září 2005 Allan Meyer představil tuto logiku slovy: "Jsme blíže tomuto výkladu“ a uzavírá slovy "jednej s 1 Kor 9 upřímně, nebo vypadni z kuchyně". Svůj výklad hermeneutiky shrnul v únoru 2006, kdy řekl: "Ve stejném principu. Tento princip… procházející celým Starým zákonem, kdy Boží síla byla obstarána skrze desátek, je třeba použít v kontextu Nového zákona, jako způsob, kterým budou pracovníci Boží v Novém zákonu zaopatřováni."

138

PROTIDŮKAZY: Tento argument je sebezničující, protože mnoho dokazuje! To proto, že Numeri 18 není exkluzivní odkaz na desátek, ale zahrnuje VŠECHNY formy podpory levitů, které učitelé desátku rozhodně nechtějí připustit! Když tvrdí, že pracovníci evangelia se mají platit "stejným způsobem", kterým starosmluvní kněží byli placeni v Numeri 18, pak si nevědomky otevřeli dveře dokořán pro skutečné principy nalezené v Numeri 18. Ve skutečnosti je to velmi dobře, že doslovně nenásledují ŽÁDNOU z těchto zásad (principů) ve Starém zákoně! Viz moje kapitoly o Numeri 18 a zásady pro církve vyučující desátek. Je více než špatné říkat: "Byl to desátek, který podporoval Boží zaměstnance v období Starého zákona", protože kněží získávali většinu své podpory z jiných věcí, než z desátků byly to dobrovolné oběti, oběti ze slibů a běžné oběti (Numeri 18:1-19). Kněží obdrželi pouze jednu desetinu z levitského desátku (desátek z desátku). (Num 18:25-28, Neh 10:37-38) Jak již bylo dříve uvedeno, "moderním" levitským ekvivalentem v křesťanských církvích nejsou služebníci, a nejsou placeni. Je také nesprávné považovat kazatele Nové smlouvy jako náhradu kněží pod Starou smlouvou. Přijetí starozákonních zásad "stejným způsobem", by nutilo církev také kopírovat všechny ostatní levitské a kněžské podpory, principy nalezené ve Starém zákoně. Tato logika by ve skutečnosti bránila misijní podpoře a církve by musely zrušit učení o kněžství všech věřících a museli by (pozn. podle Zákona) usmrtit všechny ty, kteří by se snažili uctívat Boha přímo.

Klíčový verš 9:14 „Tak i Pán nařídil, aby ti, kteří evangelium zvěstují, z evangelia žili.“ Tento text je citován některými pracovníky evangelia více než jakýkoli jiný text, aby prokázali, že si zaslouží podporu na "plný úvazek" za svoji službu. Vzhledem k tomu, že několik lidí, kteří si přečetli moje první vydání této knihy, dospělo k nesprávnému závěru, že jsem proti podpoře pracovníků evangelia na plný úvazek, musím zde pečlivě uvádět své chápání Písma. Moje výtka patří těm, kteří překrucují Písmo a učí, že všichni služebníci by měli být na plný úvazek, protože Bible to učí. Moje předchozí kapitoly o 1 Par 23-26, 2 Par 31, Neh 10-13 a moje pojednání o levitském městě v Jozue 21 mě přesvědčilo, že ani kněží, ani levité nepracovali jako služebníci "na plný úvazek". Biblická, rabínská i světská historie potvrzuje tu skutečnost, že mnoho kněží, levitů a rabínů se živilo různými obchody, řemesly a v politických pozicích, uvnitř i vně událostí Božího slova. NEJSEM PROTI SLUŽBĚ NA PLNÝ ÚVAZEK! Jestliže církev může podporovat služebníky a misionáře na plný úvazek, bez chybného učení, ať tak činí; pak se modlím, aby jim Bůh bohatě žehnal. Jsem však proti všem, kteří učí, že služba na plný úvazek je biblický příkaz (jehož se Pavel rozhodl neuposlechnout). A jsem ještě více proti těm, kteří učí, že služebníci na plný úvazek musí být podporováni tzv. "desátkem"! Bible NEŘÍKÁ, že kněží a levité by neměli pracovat mimo chrám. Bible ŘÍKÁ, že desátky a oběti dostali za práci, kterou odváděli v chrámu, jako náhradu za to, že nemohli dědit pozemky (Num 18:20-24)! To je obrovský rozdíl. Pokud by kněží a levité mohli náboženské práce provádět jen na plný úvazek, pak král David udělal hroznou chybu v 1 Par 23:4. Zároveň by to z nich udělalo vyžírky, kteří by pracovali jen jeden týden z dvaceti čtyř. Stejně 139

jako ti, kdo MĚLI pozemky z dědictví, mohli pracovat i v jiné profesi, tak i kněží a levité, kteří neměli pozemky z dědictví, mohli sloužit i v jiném povolání. Rozdíl je v "dědictví země" a ne "na plný úvazek". Kdo si myslíte, že pásl zvířata obdržená z desátků? Kde si myslíte, že obdrželi dovednosti k údržbě a dohlížení při stavbě a údržbě chrámu? Jak mohli spravedlivě jednat jako civilní soudci a vykonávat chrámovou službu na tržišti a u stolů penězoměnců? Dlouho předtím, než žil Ježíš, kněží a levité se oddělovali od průměrného Žida politikou, majetkem, rituálem a domýšlivostí. Vidíme to nejlépe na Ježíšově podobenství o dobrém Samaritánovi. Zatímco oni řídili Sanhedrin (soudní systém), duchovní vakuum, které utvořili tím, že nevyučovali Zákon, bylo nahrazeno synagogami pod vedením většinou nekněžských a nelevitských rabínů. Tito rabíni šli příkladem Pavlovi a rané církvi, protože převážně považovali za hříšnou věc učit zákon pro finanční zisk. Moje pointa je v tomto: samotná existence škol proroků a synagog ve starozákonní době DOKAZUJE, že kněží a levité netrávili čas mimo chrám tím, že by učili Slovo Boží! Ti, kteří učí, že 1 Korintským 9:14 přikazuje službu na plný úvazek, zcela ignorují vyšší princip evangelia nalezený ve verších 12 a 15. Verš 14 vzbuzuje otázky, jež je třeba správně zodpovědět dříve, než se nakonec rozhodne o jeho správném použití. Jaký je původ tohoto citátu? Vzhledem k tomu, že verš 14 nemá jiný podobný verš v Písmu, žádná jasná aplikace není možná. Křížové odkazy v mnoha Biblích podle Pokladnice znalostí Písma (Treasury of Scripture Knowledge) pošlou čtenáře do Matouše 10:10 a Lukáše 10:7, které končí Ježíšovými slovy: "Dělník je hoden své mzdy.“ (Jerome Smith, Treasury of Scripture Knowledge, CD-ROM (Seattle: Biblesoft, 1999), s.v. “1 Cor. 9:14.”) Mnoho jiných odkazů rovněž souhlasí s tím, že tento verš odkazuje na Matouše 10:10 a Lukáše 10:7. Například je to také křížový odkaz v Adam Clarke’s Commentary, Barnes’ Notes, Jamieson, Fausset, and Brown Commentary, Robertson’s Word Studies, and the Wycliffe Bible Commentary. (Biblické komentáře) Je-li uveden citát Ježíše z Matouše 10:10 a Lukáše 10:7, pak co to má vůbec společného s desátkem na podporu služebníků evangelia? Desátek zde nikde není vidět, není ani naznačen v Matouši 10 ani v Lukáši 10! Matouš 10 obsahuje rady pro dvanáct učedníků, když je Ježíš vyslal, a Lukáš 10:1-17 obsahuje podobný návod pro sedmdesát učedníků. Obě pasáže popisují dočasné evangelizační úsilí, stejně jako moderní evangelizační misijní výpravy vysílají (převážně neplacené) pracovníky do měst. Obě pasáže také popisují život pracovníků evangelia, kteří si s sebou nebrali jídlo, a bez přístřeší, bez peněz zcela záviseli na milosti Boží denně dodávané svobodnými dobrovolnými obětmi od těch, kterým bylo slouženo. Také zaopatření pro pracovníky evangelia podle Matouše 10 a Lukáše 10 je srovnatelné spíše se starozákonními proroky, než se starozákonními kněžími a zákonem desátků. Když učedníci sloužili s Ježíšem, jejich životy byly přesně takové, jak je popsáno v Mat 10 a Lukáši 10. Stejně jako vůl mlel obilí a kněží a levité sloužili svůj týden v chrámu, i oni přežívali z darů ostatních. To byla ještě nižší úroveň než ta, kterou Pavel následoval během svých let misijní služby. Desátek rozhodně nepřichází v úvahu na podporu pracovníků na plný úvazek. Co se rozumí pod výrazem "ti, kteří evangelium zvěstují, z evangelia žijí“? Je-li tato věta vyjmuta z kontextu, je použita jako důkaz textu pro povinnou podporu pracovníků evangelia. 140

Nicméně, tato věta samozřejmě uzavírá bezprostředně předcházející text. Proto, pokud předchozí věty skutečně odkazují na Matouše 10 a Lukáše 10, pak to nemůže být použito na podporu desátku. Věta v KJV, "ti, kteří hlásají evangelium, by měli žít z evangelia," se překládá jako "živobytí z evangelia" v NAS; "příjem na živobytí z evangelia" v NIV a "podle evangelia" v RSV. Řecky je to doslova ho kurios (Pán) dieetaxen (určil) tois (ty) to (ti, kteří káží evangelium) ek tou euangelliou (z evangelia) zeen (žít)." Někteří překladatelé řeckého slova"zoee" mají dojem, že toto slovo exkluzivně (výlučně) odkazuje na plný úvazek, což je velmi daleko od jeho skutečného významu. Toto klíčové řecké slovo je činný rod, neurčité sloveso. "Zoee" (Strongova 2198) se vyskytuje na více než 140 místech v Novém zákoně a je nejčastěji překládáno jako sloveso "žít", přídavné jméno "živý," podstatné jméno "život", a příčestí "živi". "Zoee" je nejčastěji přeloženo jako "život" sám, opak "smrti". (Porovnej 1 Kor 7:39, 15:45, 2 Kor 1:8, 3:3, 4:11, 5:15, 6:9,16; 13:4) Při zkoumání 140 použití tohoto slova v Písmu, není žádné ospravedlnění toho, kdo trvá na tom, že toto slovo musí být vykládáno v tomto textu jako ekvivalent výrazů "obživa", "povolání", "profese", "obchod", "řemeslo" nebo "práce". (Strong’s, s.v. “zoee, N.T. 2198.”) Jako biblická skutečnost, zoee zdaleka není nejlepší slovo pro "živobytí". Pokud by Pavel měl v úmyslu nesporně zprostředkovat představu o "živobytí", nebo "zaměstnání", měl mnohem lepší slova, ze kterých si mohl vybrat. Bios (Strongova 979) se vyskytuje 11krát a znamená "živobytí" v Lukáši 15:12. Sloveso ergazomai (Strongova 2038) se vyskytuje 37krát jako druh práce, kterou vykonává Ježíš a Otec v Janovi 5:17. Ergasia (Strongova 2039) se vyskytuje 6krát a znamená "řemeslo" nebo "povolání" ve Skutcích 19:25. Ergates (Strongova 2040) se vyskytuje 17krát a je přeloženo "dělníci" a "zaměstnanci". Technee (Strongova 5078) se vyskytuje 3krát a označuje prostředky pro "živnost, dovednost nebo povolání" v textu Pavla, kde mluví o tom, že pracoval jako výrobce stanů ve Skutcích 18:3. Meros (Strongova 3313) znamená "řemeslo" ve Skutcích 19:27. Pointa je v tom, že několik těchto řeckých slov mnohem lépe vyjadřuje myšlenku na plný úvazek, povolání, řemeslo, obchod, ve kterém se vydělává na živobytí. "Život", alespoň v 1 Korintským 9:14, odkazuje spíše na zásady evangelia milosti a víry, než na životní styl povolání. 1 Korintským 7:20 - je velmi zajímavé podívat se na tento text v této diskusi o desátku. "Jeden každý v povolání (Strongova 2821) tom, jímž povolán jest, zůstávej.“ V tomto kontextu Pavel učil, že bychom měli zůstat, kde jsme pouze v případě, že naše zaměstnání nebo životní situace není nemorální a nespravedlivá. To dává smysl, když se na to díváme z toho pohledu, že naše povolání bylo povolání od Boha. Autor tohoto tvrzení, Pavel, dělá to ještě zajímavějším, protože Pavel zůstal ve svém světském "povolání" výrobce stanů i tehdy, když následoval svoje duchovní povolání jako evangelista. Takový přístup by určitě zabránil doktríně desátku. "Evangelium" je nejdůležitější slovo v 9:14, a nikoliv "žít". Ti, kdo káží, by měli z principu "evangelia" záviset na "evangeliu", aby se uživili."Z evangelia" znamená "z víry", a ne ze Zákona! To je další důvod, proč vyloučit pravidlo desátku pro podporu pracovníků evangelia. Nejsou to "pracovníci zákona", ale "pracovníci evangelia"! Evangelium, a nikoliv zákon, je "ek pisteoos eispistin," tj. že přichází " z víry "a vrací se zpět "do víry" (Řím 1:17). Evangelium neobsahuje žádnou část zákona! Je to čistě VÍRA OD ZAČÁTKU DO KONCE! Přesto je ohromující, kolik církví "evangelia" správně trvá na tom, založit každou 141

novozákonní doktrínu evangelia na textech po Golgotě - kromě desátku. Avšak Bůh neřekl, že "všechno v evangeliu je od víry k víře - kromě desátku". Učedníci v Matoušovi 10 a u Lukáše 10 nebyli pro svou obživu závislí na principech desátku, když sloužili Ježíši. Místo toho byli závislí zcela na zásadách evangelia a dávání ze svobodné vůle. Čím lépe sloužili Božímu lidu, tím lépe jim Boží lid dával z lásky a uznání. 9:15 „Jáť jsem však ničeho toho neužíval. Aniž jsem toho proto psal, aby se to při mně tak dálo, anoť by mi mnohem lépe bylo umříti, nežli aby kdo chválu mou vyprázdnil.“ Většina komentářů systematické teologie a knihy o biblických principech interpretace jsou psány služebníky evangelia, kteří dostávají živobytí na plný úvazek jako pracovníci evangelia. Proto lze logicky očekávat, že téměř každý komentátor interpretuje verš 14 jako podporu pracovníků evangelia na plný úvazek. Pravdivá objektivita je ztracena. Například, jeden komentátor říká: "Pán jmenoval, přikázal, zřídil, že by to mělo být tak "dietachee". Toto slovo zde znamená, že učinil tento zákon, nebo ho vyžadoval."(Barnes, s.v. “1 Cor. 9:14.”) Druhý říká: "Stejně jako Bůh přikázal kněžím v chrámě, tak i Pán Ježíš dal příkaz pro ty, kteří hlásají evangelium, aby žili z evangelia. Pavel byl evidentně obeznámen s Ježíšovými slovy v Matoušovi 10:10 a Lukáši 10:7, ať už v ústní nebo písemné formě. Jeho argument ohledně výplaty služebníků je kompletní pro všechny časy. " (Robertson’s, s.v. “1 Cor. 9:14.”) A třetí říká: "ten stejný Pán Kristus, který nařídil ty obřady ve Staré smlouvě, tak je nařídil i v Novém zákoně (Mat 10:10)." (Jamieson, s.v. “1 Cor. 9:14.”) Existují dva důvody, proč pochybovat o předchozích třech závěrech. Za prvé, pokud Matouš 10 a Lukáš 10 představují neměnné "přikázání" smlouvy a "nařízený zákon" pro pracovníky evangelia, pak je novosmluvním pracovníkům evangelia přikázáno žít ze dne na den, jako chudákům, v naprosté závislosti na charitě těch, kterým slouží v poslušnosti v principech evangelia (ne zákona). Oněch 12 a 70 byli všichni Židé. Židovská tradice citována z Didache a další zdroje v této knize ukazují, že evangelistům bylo dovoleno být závislými na darech jenom dva nebo tři dny v každém místě, než se přesunuli jinam, nebo se věnovali svému řemeslu. Za druhé, pokud verš 14 je přímý příkaz zahájit službu na plný úvazek, pak tedy Pavel záměrně neposlechl tento přímý příkaz Ježíše ve verši 15. "Jistě pamatujete, bratři, na naši těžkou práci a lopotu, jak jsme dnem i nocí pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám vyhlásili evangelium Boží." (1 Tes 2:9) "Ani jsme u nikoho nejedli zadarmo chléb, ale dnem i nocí jsme s námahou a úsilím pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž." (2 Tes 3:8) Pavel udělal přesně opak toho, co někteří říkají, že Ježíš údajně přikázal u Matouše 10 a Lukáše 10, aby kázali bez překážek. Místo toho Pavel vložil svou naprostou víru v principy evangelia "svobody", a ne ve své "právo". Pro Pavla principy evangelia "svobody" převažovaly nad jeho „právem evangelia“ přijímat živobytí za službu evangeliem. On odmítl svoje legitimní právo s cílem získat více duší pro Krista. Pavel by raději byl mrtvý, než aby nechal někoho si myslet, že sloužil Kristu pro světský zisk. Pavel neuposlechl příkazu přímo od Krista tím, že odmítl svoje právo na podporu? Ve skutečnosti Kristus "ustanovil" pracovníkům evangelia žít každý den z principů "evangelia", které výrazně nahrazují principy zákona. Ti, kteří z verše 14 vyvozují cokoliv jiného než principy evangelia, jako třeba zákon o desátcích, jsou prostě nedbalí kontextu. 142

1 Korintským 9:16-17 „Když hlásám evangelium, není to má chlouba; je to pro mne nutnost, a běda mi, kdybych ho nehlásal. Pokud to činím z vlastního popudu, mám odměnu, pokud ne, je mi svěřeno správcovství.“ Předchozí diskuse o "právu" být placen za kázání Krista, včetně verše 14, zcela dokazuje, že pro Pavla tohle jistě nebyla jeho motivace. Po argumentaci a dokázání, že on měl "právo" být placen, kdyby toužil trvat na takovém "právu", Pavel potom však toto právo neuplatnil! Pavel měl hodně žalobců v Korintu. Prokázat svoji pointu bylo pro něho důležitější, než "obsah" argumentu. Pavel neměl v úmyslu přijímat na plný úvazek podporu, ale přijímal občas pouze omezenou částečnou podporu (protože byl chudý člověk) z jiných církví. Pro Pavla, bývalého židovského rabína, byl desátek stejně cizí jako všechny ostatní principy zákona, které měly být nahrazeny zásady evangelia. Nesloužil Bohu proto, že na sebe hleděl jako na vojáka, farmáře, pastevce, vola při mletí obilí, nebo levitského kněze (verše 7-13). Ne! Řekl, že "nutnost je na mne vložena", NAS říká: "je to pro mne nutnost" (pozn. CSP stejně tak). Jeho povolání kázat bylo "zřeknutí se, posvátná důvěra, správcovství", což se odráží ve více známém termínu Pavla jako „otrok Krista“. Z Pavlova pohledu čím více byl volný z povinností, tím více mohl kázat evangelium bez překážek v celé jeho síle. 9:18-19 „Co je mi tedy odměnou? To, abych při službě předkládal evangelium zdarma, abych nevyužil svého práva, které mám v evangeliu. Neboť, ačkoliv jsem ode všech svoboden, učinil jsem se otrokem všech, abych jich co nejvíce získal.“ I když Pavel nevylučuje možnost úplné podpory pro jiné pracovníky evangelia, určitě to ale nevyučuje. Stejně jako Pavlovo prohlášení ve verších 15-19, by to mělo být výkřikem z horského vrcholu od mnoha kazatelů evangelia. Potřebujeme méně těch, kteří si stěžují („nárokují práva") a více těch, kteří jsou motivováni „svobodou“ a tím, čeho se dá dosáhnout, když jsou odstraněny překážky. Pavel nekázal, protože byl placen a byl jako správce pod pozemským zaměstnavatelem (9:17). Přečtěte si verš 18 znovu. "Co je mi tedy odměnou? To, abych při službě předkládal evangelium zdarma, abych nevyužil svého práva, které mám v evangeliu." Jeho odměnou BYLA schopnost kázat ZDARMA, bez jakýchkoliv poplatků! Jeho odměna byla "nevyužít" svoje "právo" na dostávání mzdy! Zastav se a přemýšlej o tom! Proč Pavel odmítl plat? Kromě tří bodů ve verši 12 - za čtvrté, jeho kultura a tradice jako Žida očekávala od ostatních, že se naučí řemeslu a uživí sami sebe. Za páté, chtěl sloužit a poskytovat ostatním, ne aby jiní sloužili a poskytovat jemu (9:19). Nade vše Pavel chtěl být více efektivní v získávání duší pro Krista. Být svobodný od vyžadování platu od ostatních „abych jich co nejvíce získal“. To byla jeho motivace (9:19). Ať už byla oběť nebo úsilí jakékoliv k získání ostatních pro Krista, dokonce odmítnout i své právo na plat, Pavel byl připraven takovouto oběť učinit. (9:20-27) Living Bible stojí zde za přečtení (pozn. volně překládám): „A to [odmítnutí podpory] má skutečnou výhodu; nejsem povinen poslouchat někoho jen proto, že vyplácí moji mzdu; přesto jsem se svobodně a šťastně stal služebníkem kohokoliv a všech, tak abych je získal Kristu." I když můžeme mít méně velkých církví, o to mnohem více můžeme mít tisíce malých církví. 143

V 1 Korintským 9 Pavel potvrdil, že by nedopustil, aby se peníze staly problémem, kvůli kterému by bylo bráněno jeho kázání evangelia. I když jemu, jako apoštolu a služebníku evangelia, i jako chudé osobě, skutečně patřilo obdržet určitou podporu za jeho službu pro Krista, (desátek není uveden jako jedno z těchto "práv") nechtěl to. Pavel by jistě odmítl desátek, stejně jako odmítl pravidelné dobrovolné dary, které byly v rozporu s jeho svobodou v Kristu. Další komentáře ohledně Matouše 10 a Lukáše 10 Mnoho pracovníků evangelia cituje 1 Korintským 9:11-14 a "dělník je hoden své mzdy" z Matouše 10:10, Lukáše 10:7, nebo 1 Tim 5:18, aby prokázali, že musejí být zcela podporováni církví. Nicméně, celý kontext Matouše 10:10 a Lukáše 10:7 je nemožné zpracovat do takového závěru. Matouš 10:8-11 „Uzdravujte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte démony -- zadarmo jste přijali, zadarmo dejte. Neopatřujte si do svých opasků zlato ani stříbro ani měď; neberte si na cestu ani mošnu ani dvě košile ani sandály ani hůl, neboť dělník je hoden své obživy. Do kteréhokoli města nebo vesnice vejdete, vyptejte se, kdo v něm je toho hoden; a tam zůstaňte, dokud neodejdete.“ Lukáš 10:4-7 „ Neberte si měšec ani mošnu ani sandály; s nikým se cestou nepozdravujte. Do kteréhokoli domu vejdete, řekněte nejprve: ‚Pokoj tomuto domu!‘ A bude-li tam syn pokoje, váš pokoj na něm spočine; ne-li, navrátí se k vám. V tom domě zůstávejte, jezte a pijte, co vám dají, neboť hoden je dělník své mzdy. Nepřecházejte z domu do domu.“ Pokud jde o Matouše 10:8-9, Wycliffe Bible Commentary (Biblický slovník-komentář) říká: "Ty služby měly být prováděny zdarma, bez poplatku, neboť i jejich autorita byla obdržena tímto způsobem. Tyto pokyny se vztahují pouze k této specifikaci mise na dobu určitou." (Wycliffe Comm., s.v. “Matt. 10:8-9.”) Pokud je to pravda, tak jak mohou ti, kteří vyučují desátky říci, že 1 Korintským 9:14 zmiňuje Matouše 10:8-11 a Lukáše 10:4-7? Také podle raného dokumentu Didache, po "určité době" měli pracovníci evangelia buď odejít anebo se zaměstnat stejně jako Pavel. Přesto, kolik evangelistů nebo kazatelů dbá na více jak dva pokyny v Matoušovi 10 a Lukáši 10? Ctí někdo kontext tím, že ignoruje ostatní body? Kontext neučí ani desátek, ani podporu služebníků na plný úvazek! Co se týče 1 Korintským 9:14. Pokud jde o tyto citáty převážně od církevních HISTORIKŮ z mnoha denominací, neměly by být ignorovány. Ať se jim to zdá těžké jakkoliv, teologové musejí přiznat, že jejich vlastní historici mají pravdu, když tvrdí, že desátek nebyl v rané církvi ani učen, ani praktikován. Tyto následující citace rozhodně neumožňují dát prostor pro učení desátku, jak to vidíme v mnoha křesťanských církvích dnes. Robert Baker, A Summary of Christian Histor (Přehled dějin křesťanství) Tato Jižní baptistická (Southern Baptist) učebnice uvádí: "Vedoucí [před rokem 100] obvykle pracovali vlastníma rukama pro své materiální potřeby. Nebyl žádný rozdíl mezi 144

duchovenstvem a laiky.“ Později dodala: "Nejdříve se biskupové nebo presbyteři zabývali světskou prací, aby si opatřili živobytí, a své povinnosti v církvi vykonávali, až když nebyli v práci. " (Robert A. Baker, A Summary of Christian History (Nashville: Broadman, 1959), 11,43.) Kodex židovského zákona Kodex židovského zákona (Code of Jewish Law) říká, že chudý učenec, který studuje zákon, by měl být zaveden do zaměstnání a dáno mu vyšší místo, vzhledem k tomu, aby se zjistily jeho kvality, jestli dovede být úspěšný. "I když učenec zchudne, měl by si najít nějaké povolání, a to i podřadné, aby nezávisel na ostatních." (Code, 1-114.) H. E. Dana, The New Testament World (Svět Nového zákona) Tato Jižní baptistická (Southern Baptist) učebnice uvádí: "Mezi Židy byl profesní život omezen. Jedno široce rozsáhlé povolání bylo povolání rabína, dá-li se to vůbec povoláním nazvat, většina rabínů měla nějaký obchod nebo světskou práci pro živobytí, a zároveň věnovali svůj volný čas studiu a výuce zákona… každý židovský chlapec se učil nějakému řemeslu. Rabínská tradice prohlašuje: "Kdo neučí svého syna nějakému řemeslu, je jako kdyby ho vychovával lupičem." (Str. 149) "Ti, kteří pracovali na společném obchodu, se často organizovali do obchodní jednoty, srovnatelné s našimi moderními odborovými organizacemi. Proto byly cechy pekařů, kovářů, valchařů, a prakticky každý obchod známý v tom období… Je pravděpodobné, že tam byl i cech výrobců stanů, a z toho může být rozumně předpokládáno, že Pavel byl jeho členem (str. 217). " "Převládající využívání stanů [těmi, kteří cestovali] učinilo z výroby stanů lukrativní povolání. Ten, kdo patřil do stejného obchodu-cechu, náboženského kultu, nebo kdo měl jakýkoli jiný osobní vztah k jakémukoli rezidentovi z lokality, byl téměř vždy vítán, více či méně, v soukromém domě... To byl převažující způsob, jakým byli vůbec první křesťanští misionáři zaopatřováni… (srov. 2 Janova 10-11, 3 Janova 5-8)" (Str. 221) (H. E. Dana, The New Testament World, 3rd. ed., rev. (Nashville: Broadman, 1937),149, 217, 221.)

Dana udělal další kuriózní prohlášení na str. 127 "Kněží ale jen zřídka přišli do styku s lidmi." Pokud je to pravda, tak co dělali, když zrovna nesloužili jeden týden z 24 v chrámu? Didache aneb Výuka dvanácti Odstavec XI: "Teď, když jde o apoštoly a proroky podle učení evangelia, tak konej; ať každý apoštol, který k vám přijde, je přijat tak, jako by to byl sám Pán, a on bude bydlet s vámi jeden den, a v případě potřeby další den také, ale pokud zůstane tři dny, je to falešný prorok. Když apoštol pokračuje dál, ať si nebere nic jiného než chleba, až dosáhne svého ubytování: v případě požádání o peníze, je to falešný prorok... Ale kdo by řekl: "Dej mi peníze nebo jiné věci, "nebudeš takového poslouchat; ale pokud tě požádá, abys dal pro druhé, kteří jsou v nouzi, takového ať nikdo nesoudí." (Henry Bettenson, ed., Documents of the Christian Church, 2nd ed. (New York: Oxford UP, 1963), “Didache,” or “Teaching of the Twelve,” 64-65.)

Alfred Edersheim,Sketches of Jewish Social Life (Nástin židovského společenského života) "Tak přicházíme k tématu této kapitoly ...my teď chápeme, jak tolik učedníků a následovníků Pána získávalo své živobytí – nějakým řemeslem; jak se ve stejném duchu Mistr sám snížil 145

k řemeslu svého adoptivního otce; a jak největší z Jeho apoštolů získával svůj chléb prostřednictvím práce svých rukou. Pravděpodobně následoval, stejně jako Pán Ježíš, řemeslo svého otce. Neboť to byl princip, často vyjadřovaný, je-li to možné, "aby neopouštěl řemeslo svého otce "(str. 169). Navíc, i když jeho původ je neznámý, římské právo vyžaduje, aby syn následoval v obchodě svého otce (během života Martina, raného mnicha). "A ta samá láska k poctivé práci, stejný duch mužné nezávislosti, a obava, aby nedošlo ke střetu se zákonem, používaná jako koruna nebo ukázka, byla charakteristická u těch nejlepších rabínů" (str. 172). "Neboť ve skutečnosti, až na několik výjimek, všechny vedoucí rabínské autority pracovaly v nějaké živnosti, až nakonec se to stalo pro ně docela přetvářkou, aby se nemuseli zapojit do nějaké tvrdé fyzické práce... "(str. 173) (Edersheim, Sketches, 169, 172, 173.) Jamieson, Fausset a Brownův komentář "Příjem duchovenstva byl ze začátku z darů při večeři Páně. Na „hostinu lásky“ každý věřící, podle svých schopností, donesl dar; a když náklady z hostiny byly uhrazeny, správce odložil část pro sebe, starší církve a diakony; a přebytek dal vdovám, sirotkům a chudým.“ (Tertullian, d. 220, 'Apology"1 Kor. 3:9). „Opět platí, že podpora byla v poměru k důstojnosti a zásluhám starších církve, správců a diakonů.“ (Cyprian, po Kr. 250, c.. IV. ep. 6). "(Jamieson, s.v. “1 Cor. 9:14.”) George E. Ladd, Wycliffe Bible Commentary (Biblický komentář Jana Wyclifa) [Skutky 18:1-4] "Pro židovské rabíny bylo obvyklé, že nedostávali odměnu za svoji výuku, a proto Pavel, který byl vychován jako rabín, se naučil řemeslo - výrobu stanů. Apoštol se v Korintu nepustil hned do evangelizace, ale připojil se k Akvilovi a jeho manželce Priscille a během týdne společně vyráběli stany. O sobotách se věnoval kázání v synagogách." (Wycliffe Comm., s.v. “Acts 20:34” and “Acts 18:1-4.”)

[Skutky 20:34] "Pavel připomněl Efezským, že svým zvykem dělat stany nejen že živí sebe, ale i ty, kteří byli s ním. Citoval slova Pána, která nejsou zaznamenána v žádném z evangelií, o blahoslavenství dávání. Hlavním cílem dávání v rané církvi bylo poskytování prostředků pro chudé bratry, a ne na podporu kázání evangelia, jak je tomu dnes." Lenski, R.C.H., The Interpretation of St. Matthew’s Gospel (Výklad evangelia Matouše) „I když všichni apoštolové byli Židé, původně odevzdávající desátky, ani jediným slovem žádný z nich ani nenaznačil, že by i v Nové smlouvě křesťané mohli nalézt v dávání desátků užitečné metody ve svých příspěvcích pro církev. Tento silný zápor je znovu silně potvrzen úplně jinou metodou, když Pavel vybízel církve, aby udělaly větší sbírku, 1 Kor 16:1 a dále, 2 Kor 8:4 a dále. "Vykladačsky, dogmaticky a eticky je Nový zákon proti desátku, jako by to byla nějaká úprava v Nové smlouvě. Touha po tom mít více peněz, a to mít více peněz v církvi a pro církev, nesmí oslepit naše oči ke způsobům získání více peněz." (str. 907-909) The Lion Encyclopedia of the Bible (Encyklopedie Bible) "Řemesla byla ve veliké úctě u Židů té doby. Řemeslníci byli osvobozeni od pravidla, že každý musel povstat, když přišel učitel. Většina zákoníků pravděpodobně uměla řemeslo. 146

Spisy rabínů zmiňují výrobce hřebíků, pekaře, výrobce sandálů, hlavního stavitele a krejčí." (Lion, 218.) The New Bible Commentary [Skutky 18:3] "Bylo považováno za vhodné, aby rabín vykonával manuální povolání, proto, aby neměl peněžní zisk ze svého posvátného učení." [1 Tes 2:9] "Jeho metoda [pracovat ve dne v noci] nejen že odrážela touhu být finančně nezávislý na těch, jimž sloužili, ale také je to oddělovalo od běžných náboženských kšeftařů těch dnů, a byli tak novověrcům dobrým příkladem." [2 Kor 11:8] "Pavel ve skutečnosti ukazuje, že vůbec nedostal mzdu za kázání evangelia. Pokud to, co mu bylo dáno pro jeho podporu v jiných církvích, by mělo být považováno za "zisk", pak je tedy velmi efektivně „okradl", jelikož to nebylo pro něho osobně, ale pro Korintské." (New Bible Comm., s.v. “Acts 18:1-4,” 2 Thess. 2:9,” and “2 Cor. 11:8.”) Philip Schaff, Dějiny křesťanské církve, díl II (History of the Christian Church, Volume II) "V apoštolské církvi nebylo kázání a vyučování svěřeno určité třídě lidí, ale každý obrácený mohl hlásat evangelium nevěřícím, a každý křesťan, který měl ten dar, se mohl modlit, vyučovat a kázat ve sboru. Nový zákon nezná duchovní aristokracii nebo šlechtu, ale nazývá všechny věřící "svatými", třebaže mnoho z nich nedosáhlo tohoto povolání. Ani neuznává nějakou zvláštní třídu kněžství, která by byla, na rozdíl od ostatních lidí, prostředníky mezi Bohem a laiky. Je jen jeden velekněz, Ježíš Kristus, a On jasně učí univerzální (všeobecné) kněžství, stejně jako univerzální královský majestát věřících. Dělá to v daleko hlubším a vyšším smyslu než Starý zákon, a v jistém smyslu není až do dnešního dne ještě plně využit. Celé tělo Kristovo se nazývá "duchovním" zvláštním lidem, dědictvím Božím." (str. 124) "S povýšením určité třídy duchovenstva [které se objevilo ke konci třetího století], byla tendence oddělit je od světského podnikání, a dokonce i od sociálních vztahů… začali čerpat podporu z církevní pokladny, která byla plněna dobrovolnými příspěvky a týdenními sbírkami v den Páně. Po třetím století jim bylo zakázáno vykonávat jakékoliv světské podnikání nebo dokonce přijmout jakékoliv jiné pověření." (str. 128) Na stránkách 387-427 Schaff pojednává o askezi. V univerzální církvi asketové obdrželi větší vážnost a s nadšením vyhledávali mučednickou smrt. (str. 391) "Tento asketický princip však nebyl přijat jako správný princip odříkání a mravů. Více méně převládal ve starověké a středověké církvi." (str. 392) "Tento ortodoxní nebo katolický asketismus vychází z doslovných výkladů a přespříliš zdůrazňovaných určitých částí Písma." (str. 393) "Mezi tyto skutky [přehánění] bylo započteno mučednictví, dobrovolná chudoba a dobrovolný celibát. Všechny tři, nebo alespoň poslední dva z těchto činů se dávaly do souvislosti s pozitivními křesťanskými ctnostmi, jako myšlenka vyšší dokonalosti - na rozdíl od plnění každodenních pravidelných povinností nebo běžné morálky.“ (str. 395) "Základna, ze které bylo na tyto konkrétní ctnosti tak silně naléháno, může být jednoduše pochopena. Nemovitosti - majetek, který je tak úzce spojován se sobeckostí člověka a váže ho k zemi, a sex - představují pevnou překážku k dokonalosti, ve které je Bůh sám náš majetek, a Kristus sám je naše láska a radost." (str. 395) "[Židovští křesťané] Ebionité (pozn. Ebionité z hebrejského ‫( אביונים‬Evionim) »chudí«) z chudoby učinili podmínku spásy." ("Ebionité" je hebrejské slovo pro chudé.) 147

"Doporučení pro dobrovolnou chudobu bylo založeno na doslovném výkladu rady Páně bohatému mládenci. K tomu se přidaly konkrétní příklady chudoby Krista a jeho apoštolů a společný majetek v první křesťanské církvi v Jeruzalémě. Mnoho křesťanů, a to nejen mezi askety, ale i duchovní, jako byl Cyprián, proto zanechalo při svém obrácení (konverzi) všechen svůj majetek chudým." (str. 396) (Schaff, 118, 128, 391, 392, 393, 395, 396.)

Kapitola 23 1 Korintským 16; Dávání potřebným svatým 1 Korintským 16:1-3 je citováno skoro tak často jako 9:14, aby se ukázalo, že křesťané by měli podpořit svoji církev prostřednictvím desátků a darů. Přesto kontext těchto veršů neobsahuje jediné slovo o desátcích, penězích na "podporu" místní církve, platech nebo udržování organizace. 1 Korintským 16:1 „Pokud jde o sbírku pro svaté: jak jsem přikázal galatským sborům, tak učiňte i vy.“ "Pokud jde" znamená, že Pavel přechází k dalšímu problému korintské církve. Ten se již dříve, téměř v každé kapitole, zabýval jinými jejich problémy. Není proto překvapením, že Korintští měli také problémy týkající se dobrovolných darů potřebným. Ti, kteří tvrdí, že desátek nebyl uveden v Novém zákoně proto, že to nebyl problém, prostě podceňují problémy v církvích. Je vysoce nepravděpodobné, že problémy, které Pavel řeší v každé kapitole, by existovaly, pokud by církev byla věrná v dávání, jak to argument mlčení předpokládá. "Pokud jde o sbírku pro svaté" "Svatí" jsou konkrétně ti potřební v Jeruzalémě (verš 3). Hladomor byl v biblické historii běžný jev v celé Palestině. Skutky 11:27-30 hovoří, že byl "veliký hlad po celém světě; ten skutečně nastal za císaře Klaudia“, přibližně v roce 47 našeho letopočtu. Křesťanské sbory se rozhodly při tomto hladomoru v Judei pomoci těm, kteří na tom byli nejhůře. Skutky 11:29-30 říkají: "Proto si všichni učedníci určili, každý podle svých možností, co pošlou ku pomoci bratřím bydlícím v Judsku. Také to učinili a sbírku poslali starším, prostřednictvím Barnabáše a Saula.“ Skutky 12:25 zaznamenaly, že Barnabáš a Saul přivezli tuto sbírku poprvé osobně. Pavel pravděpodobně přinášel pomoc při hladomoru při několika zpátečních cestách do Jeruzaléma. V Římanům 15:25-26 napsal: "Nyní však jdu do Jeruzaléma s pomocí pro svaté. Makedonští a Achajští (Korintští) uznali totiž za dobré uspořádat nějakou sbírku pro chudé, kteří jsou mezi svatými v Jeruzalémě." Galatským 2:9-10 se zmiňuje o sbírce: "Když tedy poznali tu milost, která mi byla dána, podali Jakub, Kéfas a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy 148

církve, mně i Barnabášovi pravici na důkaz společenství, abychom my šli mezi pohany a oni mezi obřezané. Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé, což jsem právě i já sám pilně činil." 2 Korintským 8:4 popisuje silné sebevydání Makedonské církve: "Nás velmi naléhavě prosili o tu milost, aby se mohli účastnit na službě pro svaté." 2 Korintským 9:1 pokračuje takto: "O této službě pro svaté je zbytečné, abych vám psal." Proto každý princip "dávání" v 2 Korintským 8 a 9 se vztahuje k této "sbírce pro svaté", kteří se potýkají s hladomorem v Judei. Křesťané v Makedonii "prosili o tu milost, aby se mohli účastnit na službě pro svaté“ a učinili tak i "nad své možnosti". (2 Kor 8:1-6) Nejméně tři z Pavlových společníků, Štěpán, Fortunatus a Achaikus, se "odevzdali službě pro svaté". (1 Kor 16:15-18) Proto je jasné, že "svatí", nebo "souvěrci v Judei" jsou tím JEDINÝM zaměřením v kontextu 1 Korintským 16:1! Tato zátěž (břemeno), kterou sdíleli vůdci v Jeruzalémě i Pavel, je buď v popředí, nebo v pozadí, ale často v knize Skutků i v mnoha Pavlových listech. Situace v Jeruzalémě byla opravdu velmi vážná. Mnoho Židů (zvláště saduceové) reagovalo na křesťanství nepřátelstvím, krutostí a zbavením základních potřeb pro křesťany, jak jen to bylo možné. Je také velmi pravděpodobné, že první prostředky ze Skutků 2:46 byly vyčerpány a církev potřebovala obnovit svou finanční základnu. Pavel dal pokyny církvi, že to je jejich povinností pomáhat souvěrcům v nouzi. Proto diskuse v prvním listu Korintským 16 se nevztahuje na shromažďování církevních fondů, ale pouze na sbírku na podporu chudých. "Sbírka (tees logeias)" Pavlovi čtenáři věděli přesně, co měl na mysli slovem "sbírka", takže to nemusel vysvětlovat (2 Kor 9:1) Nicméně, o téměř 2000 let později, je 2. verš často oddělen od kontextu veršů 1 a 3. Potřeby chudých jsou proto dnes zastíněny potřebami místní církve. To je v rozporu s prioritami Staré i Nové smlouvy. Co přesně bylo shromažďováno "pro svaté"? Byly to peníze, potraviny, nebo peníze i jídlo? Řecké slovo logeia (Strongova 3048) se nachází pouze dvakrát v Bibli, jako "sbírka" ve verši 1 a jako "shromáždění" ve verši 2. Mohlo by to být shromažďování téměř čehokoliv. Pavel a Lukáš (ve Skutcích) nikdy přesně neurčili, co "sbírka" obsahovala. Skutky 11:29 to nazývá "pomoc", Skutky 24:17 říká: "almužny" a "oběti"; Řím 15:25-28 čte "příspěvek", "materiální věci" a "ovoce sbírky" (pozn. ovoce toho skutku). 2 Korintským 8 a 9 používá termíny jako "dar" (8:4) „milost" (8:19),"štědrou hojnost" (8:20),"tuto službu" (9:12); "štědrost" (9:13) a "sdílení" (9:13). Sbírka obsahovala pravděpodobně potraviny, a ne peníze, z těchto důvodů: Za prvé: Pavel nikdy nepoužíval žádný termín pro "peníze", zatímco popisoval „sbírku". Ve skutečnosti Pavlovy spisy nikdy neodkazovaly na "peníze" nebo "stříbro" v pozitivním slova smyslu! Kromě Lukášova citátu Pavla ve Skutcích 20:33, jeho dopisy ani neobsahovaly toto samotné slovo! 1 Timoteovi 3:3 používá slovo aphilarguros, "hrabivý" a 1 Timoteovi 6:10 používá slovo philarguros (chamtivost). Ani Pavel nepoužil termín používaný tehdy pro jejich peněžní měnu! Je třeba konstatovat, že Pavel měl silnou averzi vůči penězům. (Viz argurion (Strongova 694) a aphilarguros(866), kerma (2772), nomisma (3546), philarguria (5365), chalkos (5475), a chrema (5536).) Pavel nikdy nepoužil některé ze specifických názvů peněz: lepton (3015); kodrantes (2835); assarion (787); drachma (1406), mina (3414); talanton (5007). 149

Za druhé: Za peníze si v době hladomoru nekoupíte dost jídla. Muži doprovázející Pavla by museli mnohem více chránit zásoby potravin, víc než peníze. Zjevení 6:6 říká: „Mírka pšenice za denár a tři mírky ječmene za denár. Olej a víno nezdražuj.“ V našich podmínkách to znamená, že denní mzda vystačí pro jednu osobu k jídlu. Za třetí: Existují přímé a nepřímé narážky na potraviny v několika verších jako odkaz na "sbírku": a) Skutky 11:29 "pomoc" (řecky: diakonia) znamená původně "diakoni" nebo "pomocníci-služebníci" potravin, b) Skutky 24:17 "Po několika letech jsem přišel, abych odevzdal svému národu almužny a přinesl oběti." "Almužny" je výzva k "milosti" pro hladové chudé. Porovnejte Lukáš 11:41. c) Skutky 24:17 "oběti" mohlo by to být jídlo, i něco jiného, d) 2 Kor 8:15 "jak je napsáno: ‚Tomu, kdo nasbíral mnoho, nepřebylo, a ten, kdo nasbíral málo, neměl nedostatek." To je citát z Exodus 16:18 v odkazu na potraviny, e) 2 Kor 9:6 "Toto však vězte: Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet; a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet." f) 2 Kor 9:9 "jak je napsáno: ‚Rozsypal a dal nuzným, jeho spravedlnost zůstává na věčnost." To by mohl být odkaz na setí, g) 2 Kor 9:10 „Ten, který poskytuje semeno rozsévajícímu a chléb k jídlu, opatří a rozmnoží vaši setbu a dá vyrůst plodům vaší spravedlnosti.“ h) Pavlova cesta lodí by trvala mnohem déle díky sbírce z potravin, než kdyby vezl peníze, i) sbírka není nazvána peníze. Za čtvrté: Náboženští Židé nezpracovávají nebo nevybírají peníze při jejich sabatu dodnes – a první křesťané, kteří uznávali neděli jako svatý den, mohli mít podobnou nechuť. 16:2 „V první den týdne ať každý z vás doma dá stranou tolik, kolik bude moci uložit, aby se sbírky nemusely konat teprve tehdy, až k vám přijdu.“ „V první den týdne“ Ačkoli křesťané tradičně přinášejí příspěvky pro místní církev v neděli, tento text se ve svém historickém kontextu vůbec nezabývá podporou jejich vlastní místní církve. Může to pouze nabádat věřící k tomu, aby si doma odložili příspěvky "pro chudé" každou neděli! Nic však není uvedeno o přinášení desátku nebo oběti na podporu církevního rozpočtu! Pavel NEŘEKL: "V první den týdne ať každý z vás přinese své desátky a oběti na rozpočet místní církve". Taková manipulace s textem ignoruje jeho kontext. "Dá stranou" (para heautoo tithetoo), doslova "sám na místo". Tento výraz nemá jednoznačný překlad. NAS překlad říká "dát stranou a uložit"; NIV zní: "odložit peněžní částku," a RSV říká "dát něco stranou". Nicméně, tyto rozdíly jsou nepodstatné, protože podpora vlastní místní církve zde není zahrnuta v původním kontextu. Neexistuje žádný přesvědčivý důvod domnívat se, že je k tomu nutná společná bohoslužba. Zde je potřeba osobní jednání. Věřící jsou instruováni, aby nejvyšší prioritou ve svém rozvrhu týdne učinili zaopatření pro chudé. Ať už tohle „dát stranou“ bude pro ně těžké, nebo velmi jednoduché. "Uložit" thee-sau-ri-zoon, je aktivní příčestí slovesa thesaurizo (Strong 2343), což jednoduše znamená "ukládat". Příčestí je přeloženo "uložit" v KJV, "a uložte" v NAS, "ukládejte" v NIV, a "uložte to" v RSV. Jeho forma podstatného jména je thesauros (Strongova 2344). Toto podstatné jméno se vyskytuje jedenáctkrát v Novém zákoně, ale pouze třikrát mimo evangelia. Jedná se o "dary" mudrců (Mat 2,11); poklady srdce (Mat 12:35, 6:19, 21, Lukáš 6:45), poklady v nebi (Mat 6:20;19:21, Mar 10:21, Lukáš 12:33), a veškeré moudrosti a poznání Krista (2 Kor 4:7, Kol 2:3). Ve svých osmi novozákonních výskytech, slovesný tvar odkazuje na "hromadění pokladů na zemi“ (pozemské bohatství) (Mat 6:19), "hromaďte poklady 150

v nebi“ (nebeské hodnoty) (Mat 6:20), "Tak je to, když někdo hromadí pro sebe, ale nebohatne v Bohu."(Lukáš 12:21), "shromažďuješ hněv ke dni hněvu" (Řím 2:5), "nemají děti shromažďovat pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti" (2 Kor 12:14), "nashromáždění zlata a stříbra v posledních dnech na svědectví proti vám" (Jak 5:3), a Boží "nynější nebesa a země uschovány k ohni“. (2 Petr 3:7) Důležitým bodem této studie je, že slovo používané v 16:2 se obvykle překládá jako "poklad" v KJV, nejčastěji to však nejsou peníze. Přesto někteří učenci tvrdohlavě prohlašují, že thesauros se zde pouze vztahuje k církvi jako pokladnici, nebo skladišti pro peníze. Došli k tomuto závěru nikoliv z kontextu a uznávaných zásad výkladu, ale z pohanské řecké BANKOVNÍ praxe, kde byl chrám úschovnou, místem zabezpečeným proti krádeži. Široká škála výkladu existuje v komentářích, například: Adam Clarke’s Commentary: (Adam Clarke komentář:) "On to pak měl přinést prvního dne týdne, s největší pravděpodobností do církve nebo shromáždění, aby to mohlo být dáno do společné pokladny." (Clarke’s, s.v. “1 Cor. 16:2.”) Matthew Henry Komentář: "Způsob, jakým se sbírka měla konat: Každý měl odložit (verš 2), do své vlastní pokladnice nebo fondu pro tento účel. Význam je v tom, že měli ušetřit čas od času něco, a tímto způsobem vytvořit částku pro tyto dobročinné účely... Někteří z řeckých otců správně informují, že tato rada byla dána z důvodu těch chudších, kteří byli mezi nimi. Měli střádat týden od týdne a neměli to přinést do společné pokladnice, to znamená, že jejich příspěvky na podporu jejich bratrů nebyly tak náročné, a přesto mohly snadno růst." (Henry, s.v. “1 Cor. 16:2.”)

The New Bible Commentary: "Měl buď odložit jednu část doma, částku úměrnou tomu, co obdržel, nebo to měl přinést do centrální pokladny církve." (New Bible Comm., s.v. “1 Cor. 16:2.”) Wycliffe Bible Commentary: "Doma“ je odkaz na domov; dávání měla být soukromá záležitost... Tento systém by způsobil revoluci v dnešní současné církvi! Pavlova pečlivost v peněžních záležitostech by měla být zaznamenána. Nikdy si nečinil nárok na peníze pro sebe a ani neměl přání nakládat s finančními prostředky pro ostatní, pokud o tom byla nejmenší pochybnost..“ (Wycliffe Comm., s.v. “1 Cor. 16:2.”) Pohanské řecké chrámy byly bezpečné „pokladnice“, kde pohané ukládali své cennosti, ale „nedali“ je bohům. Někteří si také myslí, že židovský chrám mohl být použit v pozdějších letech jako banka. Myšlenka použití chrámu jako banky byla v tom, že bohové by seslali pomstu na kohokoliv, kdo by něco z jejich chrámů ukradl. V žádném případě by křesťanská církev neměla být používána jako dočasný skladovací prostor nebo banka, kde by Bůh ochraňoval naše finanční bohatství, abychom je později použili pro vlastní osobní potřebu. [Přesto některé církve prodávají dluhopisy.] Žádný koncept nenazývá novozákonní církev "pokladnicí“ nebo „skladištěm". Dávají tak (pozn. nezdravě) větší důraz na pohanský řecký význam slova thesaurus než na starozákonní význam skladiště. Viz komentář k Malachiáši 3:10. Matouš 27:6 „Velekněží vzali ty stříbrné a řekli: „Není dovoleno vhodit je do chrámové pokladny [corban: 2878], protože je to cena za krev.“

151

Marek 12:41 „Ježíš se posadil proti pokladnici [gazophulakion: 1049] a pozoroval, jak zástup vhazuje do pokladnice měděné mince. A mnozí bohatí vhazovali hodně.“ Jan 8:20 „Tato slova řekl u pokladnice [gazophulakion:1049], když učil v chrámě. A nikdo ho nezajal, protože ještě nepřišla jeho hodina.“ Zvláštní je, že u tří výše uvedených textů řecký Nový zákon nepoužívá stejné řecké slovo pro "státní pokladny" v chrámě (nebo kostele), které bylo používáno Řeky pro jejich chrámové pokladny - snad aby se zabránilo pohanskému srovnávání. Pokud by Pavel chtěl vyjádřit myšlenku pokladny v církvi, ve srovnání s tou v židovském chrámě, pak by musel použít buď corban (Strongova 2878) (podle Mat. 27:6) nebo gazophulakion (Strong. 1049) (podle Marka 12:41,43; Jan 8:20) pro "pokladny" místo thesauros. Obě slova corban a gazophulakion ukazují k místnosti v chrámu, kde kněží zůstávali, kde byly veřejné záznamy, kde se vedla evidence a kde bylo třináct truhel pro sbírky peněz na chrámové služby a pro chudé. Bylo by jednoduché říct křesťanům, že církev dnes slouží v takovéto funkci - nicméně, Pavel neudělal takové srovnání. A tedy protože thesauros neznamená "pouze" "pokladnici" nebo "sklad", teologové by neměli trvat na tom, že to musí znamenat "pokladnici, nebo pokladníka místní církve". Je třeba připomenout, že se jedná o ranou církev prvního století, která se většinou scházela v domech a později v jeskyních a katakombách. Neměli zvláštní církevní budovy, ani ještě neměli organizovaný systém zaměstnaneckého vedení. I když to může být pravda, že pohanští Řekové používali svoje uctívací centra pro ukládání bohatství, řecká uctívací centra byla bezpečná a chráněna vojáky! Zajištěná křesťanská uctívací centra neexistovala, když Pavel psal 1. list Korintským. Církve se ani nemohly dohodnout na vedení, natož na jiných církevních úřadech. (1 Kor 1:12, 9:1-3; 2 Kor 3:1-6) Tyto praktiky, které se vyvinuly v pozdějších stoletích, kdy se církev stala politickým a sociálním zařízením, by se neměly vkládat do původního originálního textu. 2 Korintským 12:14-15 „Hle, to jsem potřetí připraven k vám přijít. A nebudu vám na obtíž. Nehledám to, co je vaše, nýbrž vás. Neboť nemají děti shromažďovat [thee-sau-rizein] pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti. Já velmi rád vynaložím všechno, ano sám sebe vydám pro vaše duše. Když vás více miluji, mám být za to méně milován?“ V 2 Korintským 12:14-15 Pavel použil frázi "shromažďovat" v přesně opačném významu, než jak někteří interpretují 1 Korintským 16:2. Pavel tady rozhodně NEMĚL na mysli pokladnice v církvi! Zatímco Pavel a další církevní starší jsou tito "rodiče", členové církve a nově obrácení jsou jako "děti". Pasáž od 12:10 do 12:21 zahrnuje základní problém výplaty za poskytnuté služby. Odráží se zde ty stejné myšlenky, vyjádřené v 1 Korintským 9:15-18 a ve Skutcích 20:33-35. Pro Krista to měl Pavel za "potěšení", mít potřebu (základní životní potřeby), mimoto ho to činilo "silnějším-mocnějším" (12:10). Je pravda, že ostatní církve pomohly Pavlovi se základními životními potřebami, když on sloužil druhým podle 12:13, ale to neznamená, že v tom pokračovaly i nadále. Jak jsme viděli v citacích na konci poslední kapitoly, raní „církevní otcové“, stejně jako Pavel považovali za čest být chudými pro Krista a mnoho z nich velmi oceňovalo sebezapírající životní styl.

152

Při třech cestách do Korintu Pavel odmítl vůbec jakoukoliv pomoc od velkých shromáždění. V 2 Korintským 12:14-15 "shromažďovat" znamená, že místo aby přijímal peníze od církve, Pavel by "utratil vše, co měl“ pro účastníky církve - peníze, zdraví i vitalitu! O Pavlovi bylo řečeno, že je prý chytrák, že jeho přístup ke Korintským byl "lstivý“ a „se lstivostí“ je prý podvedl jako někdo mazaný"(12:16). Měl na mysli to, že tím jak odmítl, aby si sám pro sebe vzal nějaký "zisk" přijetím mzdy (řecké prostředky denní dávky) (12:17-18), odzbrojil svoje žalobce (12:20). Stejně tak je zřejmé, že Pavel neměl v úmyslu, aby stejnou frází "dát stranou“ v 1 Korintským 16, byl myšlen jakýkoliv pastorační příspěvek. "Odložit peněžní částku" (NIV). Proč NIV překládá "odložit peněžní částku" místo „uložit“? "Peníze" jsou spíše chudou parafrází než překladem! Pavel, který byl vzdělaný a inspirovaný svatým Duchem, jistě dobře znal všechny běžné výrazy pro peníze, a jistě by je použil v případě, že opravdu chtěl říct peníze! Viz předchozí diskusi o "sbírce". Zatímco argurion, nejčastější slovo pro "peníze", se v Novém zákoně vyskytuje 21krát, Pavel nepoužil žádný z těchto termínů pro "peníze" v tomto textu! „Tak jak mu Bůh dal prospěch“ (KJV) (pozn.volně překládám) „Kolik bude moci uložit“(CSP) „podle toho, jak prospívá“ (NAS, NKJV); „v poměru s jeho příjmem“ (NIV); ho ti ean euodootai doslovně znamená „to, z čeho má úrodu.“ Deuteronomium 15:11 „Nuzný totiž nevymizí ze země. Proto ti přikazuji: Jistě otvírej svou ruku pro svého bratra, pro chudého a nuzného ve své zemi.“ Skutky apoštolské 11:29 „Proto si všichni učedníci určili, každý podle svých možností, co pošlou ku pomoci bratřím bydlícím v Judsku.“ 2 Korintským 8:12-14 „Neboť je-li ochota dát přiměřená tomu, co člověk má, a ne tomu, co nemá, je vítaná. Neměla by jiným přinést úlevu a vám soužení, ale mělo by to být na základě vyrovnání. V nynější době váš přebytek pomůže jejich nedostatku, aby jejich přebytek zase pomohl vašemu nedostatku, a tak aby nastalo vyrovnání, (rovnost).“ 2 Korintským 9:7 Každý ať dá, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem nebo z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.“ Tato jednoduchá věta "Tak jak mu Bůh dal prospěch" obsahuje v řečtině podmíněnou část ean, což znamená "v případě, že" a naznačuje nejistotu. Slovo euodontai doslovně znamená "šťastnou (dobrou) cestu" a odkazuje na ty, s kterými život zachází dobře. Proto by každý člověk měl odložit pro chudé podle toho, jak je sám v životě požehnán. Myšlenka dobrovolně dávat podle toho, jak prosperuje, je v Písmu běžná. Avšak na rozdíl od obecného použití, tento výraz nemá absolutně žádný kontextový odkaz na desátky, ani na podporu místních církví a platů. Je naprosto jasné, že "podle prospěchu - možností" není příkaz, kolik dát do CÍRKVE, ale na CHUDÉ SVATÉ! (pozn. svatí jsou všichni věřící „v Kristu“) Avšak ti, kdo učí desátek, ignorují kontext a v tomto textu spolu s dobrovolnými obětmi na podporu církve zahrnují i povinný desátek. Ve skutečnosti v prvním století novozákonní církve šla na chudé drtivá většina příspěvků, a ne pouze nějaké zbytky. Také v rámci principů Nové smlouvy je příspěvek ze svobodné vůle reakcí víry. Introduction to Biblical Interpretation (Úvod do biblické interpretace), seminární učebnice, říká:

"Stejně jako chudí lidé v těch dnech mohli nabídnout méně nákladné oběti (Lev 12; viz Lukáš 153

2:24), tak i křesťané by proto neměli vyžadovat stejnou úroveň dávání od všech dnešních věřících. Ve skutečnosti Nový zákon nepropaguje žádné určité procento dávání. Inspiraci dávání v Novém zákoně můžeme lépe vystihnout tím, co R. Sider nazývá "postupný desátek", což znamená, že čím více člověk vydělá, tím vyšší procento by měl dát na Boží dílo, a zejména na pomoc chudým.“ (1 Kor 16,2; 2 Kor 8:12-15) (William W. Klein, Craig L. Blomberg, and Robert L. Hubbard, Jr., Introduction to Biblical Interpretation Dallas: Word Publishers, 1993), 415.)

1001 věcí, které jste kdy chtěli vědět o Bibli, J. Stephen Lang, (1001 Things You Always Wanted to Know about the Bible) "Nová smlouva žádá štědré dávání přiměřené našemu ročnímu příjmu. Od bohatých křesťanů se očekává, že by měli jít štědře na pomoc méně šťastnějšímu bratru ve víře."(J. Stephen Lang, 1001 Things You Always Wanted to Know About the Bible (Nashville: Nelson, 1992), 321)

The Complete Book of Bible Answers (Kompletní svazek biblických odpovědí) Ron Rhodes: "Nevěřím, že křesťané jsou dnes pod systémem desátku, deseti procent. Nejsme vůbec povinni dávat toto procento. V Novém zákoně není jediný verš, kde by Bůh konkrétně žádal, abychom dávali deset procent svých příjmů do církve... máme dávat podle svých schopností. Pro některé to bude znamenat méně než deset procent, zatímco u osob, kterým Bůh požehnal materiálně více, to znamená mnohem více než deset procent."(Ron Rhodes, The Complete Book of Bible Answers (Peabody: Harvest, 1997), 296.)

Baker’s Evangelical Dictionary of Biblical Theology (Bakerův evangelický slovník biblické teologie) "Slovník Pavla a jeho učení naznačují, že dávání je dobrovolné a že neexistuje žádný pevný procentní podíl. Po vzoru Krista, který dal dokonce svůj život (2 Kor 8:9), měli bychom radostně dávat podle toho, jak jsme se rozhodli (2 Kor 9:7), podle svých možností (1 Kor 16,2), s vědomím, že budeme sklízet v poměru, v jakém jsme zaseli (2 Kor 9:6) a že budeme nakonec skládat účty z našich skutků.“ (Řím 14:12) (Walter A. Elwell, ed., Baker’s Evangelical Dictionary of the Bible (Grand Rapids: Baker, 1996), s.v. “tithe.”

Ve Skutcích 3:6 Petr řekl: "Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" Pryč jsou dny, kdy většina duchovenstva mohla říci s Petrem "nemám stříbro a zlato". A ještě více pryč je jejich schopnost říci "ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, vstaň a choď!" To je minulost, aby se církev vrátila do základních postojů Nové smlouvy k chudým. Postoj rané církve k dávání a k chudým se výrazně lišil od moderního pojetí. Priority jsou obráceny! Příliš často největší podíl příspěvků musí jít na zaplacení zbytečných stavebních nákladů a na velké platy, zatímco chudí jsou ignorováni. A příliš často novinové titulky ukazují spíše církevní finanční skandály, než skutky dobročinnosti pro chudé. Povinné dárcovství nemůže produkovat úroveň dávání, která je spontánní výzvou Ducha svatého, když je evangelium kázáno s mocí a autoritou! Když se Petr a Jan modlili, všichni byli "naplněni Duchem svatým a směle mluvili Boží slovo. Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.“ (Skutky 4:31-34) Věci, které dali, společně rozdělovali. Petr ale nekázal o desátku - ani tady, ani nikde jinde v záznamech Nového zákona; kázal evangelium Ježíše Krista! Historie dokazuje, že povinnému desátku se ani po mnohých staletích nepodařilo 154

vyprodukovat morální a duchovní požehnání v Izraeli Staré smlouvy (Žid 7:11,18;10:1,2). Na druhé straně, zatímco církev prvního století byla složena hlavně z žen, dětí a otroků, stále se rozhojňovala a rostla. Tyto zásady dávání z Nového zákona, které jsou dobrovolnými obětmi, nás vracejí k původnímu Božímu plánu, dříve než tam byli dočasně vsunuti levité, aby nahradili kněžství věřících. "Každý z vás, první den v každém týdnu, by měl odložit určitou sumu peněz v poměru k tomu, co jste vydělali, a použít je jako oběť." (Offering Envelope, Lifeway Envelope Service, Nashville, TN (still available in 2000).)

Výše uvedený překlad 1 Korintským 16:2 se v současné době objevuje napsaný na obálkách pro sbírky, poskytovaných službou Envelope Lifeway v církvích Jižních baptistů (Southern Baptist). Je smutné, že zatímco káží konzervativní dodržování doslovné správnosti Božího Slova, tento druh změny Božího Slova se vloudil na obálky pro sbírku v církvích. Tento překlad nebyl nalezen v žádné legitimní verzi Bible. Přesto je to zřejmý odkaz na specifikaci desátku z peněz, které ale biblický text neučí. 1 Korintským 16:3 „Až budu u vás, pošlu s potvrzujícími dopisy ty, které uznáte za hodné, aby odnesli váš dar do Jeruzaléma.“ Opět platí, že protože byl hlad podle kontextu "sbírky", s největší pravděpodobností to znamená, že příspěvky byly "jídlo", a ne peníze. "Ochrana" jídla byla větší starostí přispívajících církví, než krádež. Každá církev byla požádána, aby poslala několik lidí spolu se "sbírkou". Titus a další "bratr" dobrovolně přispěli pomoci se sbírkou (2 Kor 8:16-18). Tento nejmenovaný "bratr" byl vybrán církví, aby cestoval s nimi (8:19). Pavel diskrétně upozornil Korintské na důsledky, kdyby nedávali tak, jako ostatní církve. Poslal tyto muže, aby se zabránilo tomu, aby je nenašli nepřipraveny (2 Kor. 9:1-6). Pokud by sbírkou byly jen peníze svěřené Pavlovi, pak ti z Makedonie by nevěděli, kolik bylo dáno. Nicméně pokud sbírky byly zásoby potravin, pak vizuální kontrola lodních zásob by odhalila tohle množství. S největší pravděpodobností každá církev poslala zástupce pro různé účely. Za prvé, zajišťovali, aby zásoby potravin byly vodotěsné a bezpečí na palubě lodi. Za druhé, každý chránil vlastní zásoby před obecnou krádeží. Za třetí, pohanští konvertité se stali příkladem práce Pavla mezi pohany, když přišel do Jeruzaléma. Také je možné, že byla nějaká nedůvěra mezi makedonskou a korintskou církví (2 Kor 8:20-24).

155

Kapitola 24 1 Timoteovi 5:17-20 Hoden dvojí cti 1 Timoteovi 5:17-20 „Starší, kteří zastávají dobře svůj úřad, jsou hodni dvojí cti, zvláště ti, kteří se namáhají kázáním a vyučováním. Neboť Písmo praví: ‚Volu, který mlátí, nedáš náhubek‘ a ‚hoden je dělník své mzdy‘. Žalobu proti staršímu nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Ty, kteří hřeší (starší), kárej přede všemi, aby i ti ostatní měli strach.“ Verše 17 a 18 byly uvedeny v mnoha komentářích jako texty v Božím slově, které hovoří o platu pro služebníky evangelia. Prohlašují, že správný výklad je "hodný dvojího platu", nebo "dvojí plat". Nicméně, autor této knihy silně nesouhlasí s takovým závěrem z následujících důvodů: Za prvé: Znalci řečtiny, kteří přeložili nejrespektovanější verze překladů, odmítli přeložit "dvojí čest" jako "dvojí plat". I když toto řecké slovo může znamenat i "cenu", nejlepší překlady Bible překládají "čest". Například slovo "čest" je nalezeno v KJV, NAS, NIV, RSV, NKJV a v římskokatolickém New American Version. Parafrázované verze používají více svobody, Phillips říká: "hoden úcty a adekvátní (odpovídající, přiměřené) mzdy". Living Bible říká „hoden dvojité cti a dobrého finančního ocenění" (pozn. volně překládám). Amplified Bible říká "dvakrát hoden cti [a přiměřené finanční podpory]". Opět, je divné, že i když někteří ze znalců řeckého jazyka uvádějí v jiné své psané literatuře, že je tím míněn "plat", stále ale odmítají použít toto slovo v renomovaných překladech, které překládají společně s dalšími. Plně si však uvědomujeme, že ve svém kontextu je "čest" správný překlad. Za druhé: v kontextu "dvojí cti" v 5:17 se jedná o pokárání pachatelů v církvi, a ne o "příjem". Verše 1-16 a 19-20 jasně hovoří o disciplíně. Hlavním určujícím faktorem musí být bezprostřední kontext. 5:1 Staršího [starší muž] nekárej [pamatuj na jeho čest]. 5:3-16 Prokazuj úctu osamělým vdovám. [čest je větší než pokárání] 5:17-18 Starší, kteří zastávají dobře svůj úřad, jsou hodni dvojí cti 5:19-20 Ty, kteří hřeší (sloužící), kárej přede všemi 5:21 abys toto zachoval bez předpojatosti 5:22 Na nikoho nevkládej ruce ukvapeně (pozn. v angl. nebuď ukvapený v disciplíně) (pamatuj na jejich čest) 5:24 Hříchy některých lidí jsou zjevné ještě dříve, než přijde soud Disciplinární sekvence cti začíná slovy "Staršího nekárej" (verš 1) a končí "kárej starší, kteří hřeší, přede všemi" (verš 20) "Starší" v prvním verši je pravděpodobně starší člen sboru, který je starším kvůli cti z důvodu svého věku a zkušeností. Po projednání opatrného přístupu ke kárání spoluvěřících v církvi (verše 1-2) a zvláštního pravidla pro ctění vdov (verše 3-16), 156

pisatel navazuje na nepříjemné, ale nutné pokárání duchovních vůdců církve (verše 19-20). Nejprve však připomíná všechna dvojí čestná postavení osoby, o které se chystá diskutovat (verše 17-18). Zatímco obyčejný starší (věkem starší člověk) je hoden jedné cti, starší, který káže Boží slova, je hoden "dvojité cti" – první je čest z důvodu jeho věku a druhá čest kvůli jeho službě Slovem. Abych tak nějak nově zformuloval předchozí závěr: jelikož všichni členové církve jsou "čestní" (1 Kor 12:23-24), všichni si zaslouží čestnou a opatrnou výtku. Starší osoby mají být pokárány se ctí, s respektem k jejich věku a zkušenostem. Nicméně, starší vedoucí a vyučující starší jsou hodni dvojí „cti", to je "dvojí opatrné výtky". To je ten kontext, ne plat! Vzhledem k tomu, že starší jsou hodni dvojí cti, ti, kdo je chtějí kárat, na ně musí být "dvojnásobně" opatrní a neměli by je kárat mezi čtyřma očima, ale před dvěma nebo třemi svědky (verš 19). Ti starší, kteří pokračují ve svém hříchu, mají být pokáráni před celou církví (verš 20). V kárání církevních vedoucích, jak se zdá, je vynecháno kárání mezi čtyřma očima. Srovnejte tyto zásady s těmi v Matouši 18:15-17. Za třetí: Pokud by byl pro slovo "cti" ve verši 17 zamýšlený význam "mzda" nebo "plat", pak by inspirovaný spisovatel jistě použil jiné slovo než "čest" (timees). Podívejte se na diskusi o "životě" (zoee) v 1 Korintským 9:14. Za čtvrté: Řecké slovo pro "čest", jak je používáno v 17. verši a ve zbytku Nového zákona, neznamená "mzdu" nebo "mzdy". Jak bylo uvedeno, podstatné jméno v 5:17 je timees (Strong. 5092). To se vyskytuje 38krát v KJV Novém zákoně: 28krát jako "čest," 8 krát "cena", jednou jako "součet" a jednou jako "vzácný", ale NIKDY jako "mzda". Při použití slova "cena" to neznamená "mzdu" nebo "plat", ale "hodnotu". Timees je zde: "cena krve" (Mat 21:6,9), "ceny prodávaných věcí" (Skutky 4:34) a "cena pozemků" (Skutky 5:2-3), "cena hrobu v Šechemu" (Sk 7:16) a "cena knih" (Skutky 19:19). Věřící jsou "koupeni za cenu"(1 Kor 6:20; 7:23). V ŽÁDNÉM z těchto případů není timees přeloženo jako "odměna" za provedenou práci. Timees je "hodnota", "význam" nebo "důležitost" osoby nebo věci, koupené nebo prodané. Slovesný tvar "čest" (Strong. 5091) se vyskytuje 21krát v Novém zákoně. S výjimkou samotného Matouše 27:9, kdy Jidáš přijal "timees-cenu" (podstatné jméno) za Ježíše, toto slovo znamená pouze "čest" nebo "respekt". Z celkového počtu 59 výskytů tohoto slova v Novém zákoně v KJV není nikdy přeloženo jako "mzda" nebo "plat". Proto je nesprávné učit, že to musí být vykládáno jako "mzda" nebo "výplata" v 1 Timoteovi 5:17. Za páté: Pokud jde o bezprostřední souvislosti, řecké slovo pro "čest" se nepoužívá jinde v listu Timoteovi s významem "platit" nebo "mzda". Timoteovo řecké jméno je kombinací slov "čest" a "Bůh". Bůh i Pavel viděli Timotea jako velmi čestného a hodnotného pro Boha. Ve svém pastoračním dopise Timoteovi Pavel použil podstatné jméno timees čtyřikrát. "Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému moudrému Bohu čest a sláva na věky věků. Amen."(1:17) "Všichni, kdo jsou pod jhem jako otroci, ať pokládají své pány za hodny veškeré úcty, aby Boží jméno a učení nebylo tupeno."(6:1). "On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí nespatřil a nemůže spatřit. Jemu buď čest a věčná moc. Amen."(6:16) Slovesný tvar se používá jednou v 5:3,"cti vdovy". Za šesté: Chcete-li rozšířit bod 3 - pokud autor prvního listu Timoteovi chtěl jasně vyjádřit význam pojmu "mzda" nebo "plat", jsou mnohem lepší slova, která by mohl použít. Řecké slovo pro "práce" v 5:17 je sloveso kopiao (Strongova 2872), ale neznamená výlučně "práce 157

na živobytí". To slovo znamená pouze "rostoucí únava, stát se unaveným". Ergazomai (Strongova 2038, 2039, 2040) je obyčejné sloveso pro "pracovat pro získ" a vyskytuje se v Novém zákoně 41krát. Bez modifikace (obměny) jako je například "najal", dokonce i jeho podstatné jméno pro dělníka, ergates, nemusí nutně znamenat toho, kdo je placen. Opět platí, že misthos (Strongova 3408) je obvyklé slovo pro "odměnu, mzdu, plat" a bylo by vhodnější pro použití v 5:17, pokud by se jednalo o "plat". Za sedmé: Proč by Pavel říkal církvi, aby Timoteovi dali dvojí plat, když on sám odmítl jakýkoliv plat (1 Kor 9:12,15; Skutky 20:33-35)? Copak nebyl jeho společník Timoteus adresátem příkazu: "Ve všem jsem vám ukázal, že takto máme pracovat, ujímat se slabých a pamatovat na slova Pána Ježíše, neboť on řekl: ‚Blaženější je dávat než brát"? (Sk 20:35) Za osmé: Proč byly dány dva příklady v 5:18? Musíme si uvědomit, že kontext v Timoteovi se týká disciplíny, zatímco kontext 1 Korintským 9 se týká toho být hoden cti přijímat nějakou podporu (což odmítl). V 5:18 je vůl poctěn, zatímco mlátí obilí. Důraz se zde klade na skutečnost, ŽE se ctí, a ne JAK! Citace jsou zahrnuty k připomenutí církvi, aby CTILI staršího, když se chystají k napomínání. Také, ačkoli Pavel uzavřel 1 Korintským 9:12 a 9:15 tím, že on i jiní mají určité legitimní "právo" na náhradu za svoji práci ve službě, neřekl, že má na mysli „dvojí platy“ pro všechny. To by bylo to poslední, co by Pavel řekl o mzdě! Pamatujte si, že ačkoli v 2 Korintským 11:8 Pavel přiznal, že obdržel určitou "mzdu" (opsonion Strong. 3800), toto řecké slovo znamená pouze "příděl vojáka" nebo denní holé životní potřeby, zatímco pokračoval ve svém řemesle jako výrobce stanů. Skutečný důraz 1 Tim 5:18 je na "dvojí důstojnost" vola. Zatímco mu byl sundán náhubek, když nepracoval, byl dvakrát hoden toho, aby mu náhubek nebyl sundán, zatímco pracoval. Tak vůl "oral v naději", že jeho potřeby budou naplněny. Pokud by Pavel chtěl na tomto místě učit desátek, byl by citoval Numeri 18:20-26 a přirovnával by křesťanské pracovníky k levitskému systému, místo aby odkazoval na mlácení obilí volem. Za deváté: "Dělník (ergatees) je hoden (axios) své odměny (misthos)", opět ve svém kontextu poukazuje na dvojí čest, a ne na „dvojitý plat“. Myslete hlouběji. Proč by diskuse o čestné disciplíně (verše 1-16 a 19-20) byla přerušena připomínkou, jak vysoký plat by služebník měl dostat (verše 17-18)? Taková myšlenka je absurdní! Je pravda, že i slovo "mzda" není jediná definice, která může být přiřazena k misthos ve verši 18 (Strong. 3048)! Z 29 výskytů pouze 5 by mohlo znamenat "mzdu nebo "plat", zatímco zbytek prostě znamená "odměnu". Ve skutečnosti Pavel použil misthos dvakrát v 1 Kor 9:17-18 jako "odměnu" při svém odmítnutí mzdy! Misthos je "odměna" věřícího v nebi a "odměna", kterou Kristus s sebou přináší. V rámci 1 Timoteovi 5:17-18 je starší "odměněn" "dvojí ctí", neboli dvakrát opatrně kvůli disciplíně! Služebník je hoden jedné cti, když je kázněn, protože je věkem starší křesťan, a je hoden dvojí cti, když je kázněn, protože je služebník v církvi. Deuteronomium 24:14-15 „Neutlačuj najatého dělníka, chudého a nuzného ze svých bratří ani příchozího, který je ve tvé zemi, ve tvých branách. V týž den mu dej jeho mzdu, ať nad ní nezapadne slunce, protože je chudý a pozvedá k ní svou duši. Ať nevolá proti tobě k HOSPODINU a nedopadne na tebe trest za hřích.“

158

Mnohé komentáře a odkazy říkají, že Pavlův odkaz na "Písmo" v 1 Timoteovi 5:18 musí znamenat Deuteronomium 24:14-15. Přesto i zde tyto verše ukazují k nejchudším zemědělským pracovníkům, kteří žili z hubeného výdělku ze dne na den a museli být vyplaceni na konci každého pracovního dne. Vůbec se to netýká finančně zabezpečených obchodníků hodných dvojího platu. Porovnejte Leviticus 18:13 a Jakub 5:4. Za desáté: Pokud Pavel měl na mysli „dvojitou mzdu" v 1 Tim 5:17, proč by citoval odkazy na chudáky, kteří nevlastnili nebo neměli nic? Jak je možné použít tyto chudáky, nemajetné lidi bez koruny, k dokazování toho, že člověk by měl dostat dvojí plat? Za jedenácté: 1 Timoteovi 6:1 „Všichni, kdo jsou pod jhem jako otroci, ať pokládají své pány za hodny veškeré úcty, aby Boží jméno a učení nebylo tupeno.“ Pokud "hodný dvojí cti" v 5:17 znamená "hodný dvojího platu", pak co znamená výraz "za hodny veškeré úcty" jen o devět veršů později v 6:1? Určitě Pavel neříkal, že křesťanský otrok by měl dát svému pánovi VŠECHNY své peníze, které hromadí! Tak kontext a použití slov v 1. listu Timoteovi nepodporuje překlad "dvojího platu". Za dvanácté: 1 Timoteovi 6:5 „ustavičné třenice mezi lidmi, kteří mají porušenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a kteří se domnívají, že zbožnost je pramenem zisku. Takovým se vyhni.“ Timoteovi je řečeno, aby se „vyhnul“ takovým, kteří si myslí, že náboženství nebo zbožnost je prostředek k zbohatnutí (6:3-5). To by bylo hodně podivné následování „dvojího platu“! Za třinácté: 1 Timoteovi 6:6-8 „Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má. Nic jsme si přece na svět nepřinesli a je jasné, že si z něho také nemůžeme nic odnést. Máme-li však jídlo a oděv, spokojíme se s tím.“ Pavel řekl služebníkům (duchovenstvu), aby se spokojili s holými potřebami. I to je v rozporu s výkladem "dvojité mzdy" v 5:17. Jejich "velký zisk" není dvojí plat, ale zbožnost sama, která se spokojí s tím, co má. Za čtrnácté: 1 Timoteovi 6:9-11 „Ti, kdo chtějí být bohatí, upadají do pokušení a do léčky a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které je vtahují do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zlého je láska k penězům; a někteří, kdo se po nich pachtili, zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí. Ale ty, Boží člověče, před tím utíkej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.“ Pavel varoval Timotea před hromaděním bohatství. Přesto dnes mnozí služebníci bohatých církví jsou sami o sobě velmi bohatí. Za patnácté: 1 Tim. 6:12,14 „Bojuj dobrý boj víry… Abys zachoval ten příkaz bez poskvrny a bez úhony až do zjevení našeho Pána Ježíše Krista." Pavel doporučuje Timoteovi, aby "bojoval dobrý boj víry" a musí být „bez úhony – tj. bez pokárání". Z kontextu tento "boj" přinejmenším obsahuje varování "Nenechte se chytit do peněžních záležitostí a touhy po bohatství." Bohužel, dnes služebníci musejí být příliš často pokáráni za své finanční záležitosti. Za šestnácté: 1 Tim 6:17-19 "Těm, kteří jsou bohatí v nynějším věku, přikazuj, ať nesmýšlejí povýšeně a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v živého Boha, který nám všechno štědře poskytuje k požitku; ať konají dobro, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří, sdílní, a tak si shromažďují pěkný základ pro budoucnost, aby se chopili skutečného života." „Bohatí v nynějším věku“ jsou označeni jako "oni", a ne "my", služebníci evangelia. 159

Za sedmnácté: Pavel upozornil, že služebníci evangelia "ať konají dobro, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří, sdílní“.(1 Tim. 6:18) Jejich "bohatství"je sdílet se s ostatními. Za osmnácté: 1 Tim 6:19 "a tak si shromažďují pěkný základ pro budoucnost, aby se chopili skutečného života." Služebník evangelia "shromažďuje“ "poklady nahoře", ne světské bohatství, ale "dobrý základ pro budoucnost“. To je stejné slovo thesaurizoon, popsané v 1 Korintským 16:2! Za devatenácté: Desátek není v těchto pasážích ani naznačen. Autor neřekl, že církev je pastorovi dlužna podporu na plný úvazek prostřednictvím desátku. Stejně jako v 1 Kor 9:14, další "zlatá příležitost" učit desátek byla zcela ignorována. Na závěr, Pavel nečekal, že jeho nejlepší žák, Timoteus, bude následovat nižší normy než on sám. Jako farizeus, advokát a učitel zákona, byl Pavel učen odmítnout platbu za učení ctěného židovského Zákona. Ale učit evangelium Ježíše Krista byla mnohem větší čest než výuka Zákona. Vzhledem k tomu, že Timoteus doprovázel Pavla již od velmi mladého věku, je velmi pravděpodobné, že Pavel se stal jeho náhradním otcem a naučil ho vysoce důležité řemeslo výroby stanů. 1 Timoteovi 5:17, 18 neučí, že služebník by měl obdržet dvojí plat za své služby. Vzhledem k tomu, že Timoteus byl mezi těmi, kteří "byli se mnou" ve Skutcích 20:31-35, byl mezi prvními svědky toho, jak Pavel pracoval ve dne v noci po tři roky při výrobě stanů, aniž by požádal církev v Efezu o peníze nebo jídlo. Pavel zakončil své kázání na rozloučenou tím, že řekl svým spolupracovníkům, včetně Timotea, aby následovali jeho příkladu práce s cílem pomoci potřebným v církvi (Sk 20:35). Je nemožné učinit ten závěr, že Pavel nyní žádá církev platit Timoteovi dvojitý plat! Tvrzení, že Pavel chtěl, aby Timoteus a církevní představitelé přijímali "dvojí plat", je v rozporu s přesvědčením kázání evangelia. V 1 Korintským 9:12 odmítl "právo" na náhradu škody, "abychom neučinili překážku evangeliu Kristovu". V 9:15 uvedl, že nejen že nepřijal podporu, ale neměl ani v úmyslu ji začít přijímat; a ve skutečnosti, by on "spíše zemřel", než aby popřel svoji chloubu, že káže zdarma. Proč by Pavel očekával, že Timoteus bude konat jinak a nebude následovat jeho vlastní příklad?

Kapitola 25 Různé námitky Námitka: Kniha Skutků ukazuje, že všichni prvotní křesťané dali mnohem více než desátky a stali se tak příkladem pro ostatní. Charles Stanley, prominentní baptistický televizní řečník a autor v Atlantě, Georgii tvrdí, že dávání desátku se projevuje už v prvních kapitolách Skutků apoštolů. On také říká, že rozdíl mezi "nebýt pod zákonem, ale pod milostí" znamená "neoperovat na základě minima, ale na základě lásky k Bohu" (Audio MA146, Klíč k finančnímu požehnání).

160

Skutky 2:44-46 „Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval. Denně zůstávali jednomyslně v chrámě, po domech lámali chléb a přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce.“ Za prvé: Tohle je příklad dobrovolného radikálního dávání ze svobodné vůle a není příkladem desátku v rané církvi. Za druhé: Pastor Charles Stanley nežije to, co káže, nežije ve společném domě a nedělí se rovným dílem se všemi chudými. Za třetí: Radikální prodej majetku a společný život je vidět na počátku knihy Skutků. Bylo to Boží úvodní "zahájení-(nakopnutí)" evangelia slávy a nebylo po úvodních událostech obvykle později opakováno. Za čtvrté: Tyto události nemají absolutně nic společného se zákony desátků, protože většina židovských křesťanů po celém Jeruzalémě nikdy nepřestala platit desátky chrámovému systému. (Sk 15 až 21) Za páté: Není zde žádný důvod domnívat se, že by chudí měli něčím přispět. Právě ti bohatší následovali zásady evangelia a dávali podle svých možností. Za šesté: Je velmi pochybné, že by mnozí z těch, kteří obhajují tento názor, následovali samotný příklad tzv. „desátku“ výše uvedeného, tím, že by prodávali všechen svůj majetek a sdíleli ho společně se všemi. Za sedmé: Stanleyho definice rozdílu mezi zákonem a milostí o desátku je povrchní. Naštěstí nepoužívá podobné principy při výkladu dalších biblických učení. Za osmé: Když byl pryč ten první velký příliv peněz, církev Jeruzalémská brzy vyčerpala prostředky a dokonce musela požádat ostatní církve o pomoc při hladomoru. Co by se stalo dnes, pokud by členové církve "prodali [všechen] svůj majetek a zboží" a žili až do vyčerpání prostředků? Poznámka: Tuto kapitolu je třeba chápat v kontextu mého výkladu v kapitole 16 o Skutcích 15 a 21. Námitka: Desátek není uveden, protože to nebyl problém. Na stejné audiokazetě, jak je uvedeno výše, Charles Stanley také říká, že všechny rané církve prvního století našeho letopočtu přijaly a praktikovaly desátek. To by přirozeně zahrnovalo křesťany z pohanů stejně jako židovské křesťany. Jeho logika je taková, že jelikož žádný novozákonní pisatel neobvinil žádnou fyzickou osobu nebo jakoukoliv církev z toho, že nedává desátky, to prý dokazuje, že všichni dávali desátek. Vzhledem k tomu, že všichni dávali desátek (podle jeho prohlášení), nebylo nutné řešit problém, který neexistoval. Tak ticho, nebo absence argumentů prý dokazuje, že desátek byl věrně dodržován. Jinými slovy, "žádné texty" jsou "texty". Tato pozice také předpokládá, že židovští křesťané přešli z desátku chrámovým kněžím k desátku do církve, a že křesťané z pohanů přijali tento židovský Zákon, zatímco odmítli ostatní obřady, jako bez vlivu na Novou smlouvu. Zatímco prý (prvotní křesťané) nepochopili různé části evangelia, tito první křesťané platili desátky (jak říká) na podporu církevních pastorů a misionářů. 161

Toto tvrzení ticha musí být odmítnuto z následujících důvodů: Za prvé: Církevní historikové (a pravděpodobně i teologové) většiny denominací normálně odmítli tento druh argumentu. Za druhé: To "ticho" je způsobeno tím, že Nový zákon neobsahuje jediný odkaz nebo příkaz pro každého křesťana, aby dával desátky. To představuje významné dilema pro ty, kteří podporují desátek. Kromě citování textů ze Starého zákona, které jsou buď pohanského původu (např. v Genesis 14), nebo pouze odkazují na národní Izrael podle židovského Zákona, nemají žádné texty pro použití z Nového zákona po Golgotě. Za třetí: Pokud desátek byl opravdu učením Nové smlouvy, pak to musí být jen "tiché" učení, které NEBYLO po Golgotě podporováno ani jediným textem. To je trapné, protože většina konzervativců, kteří obhajují desátek, také trvá na tom, že všechny doktríny (učení) Nového zákona, by měly platit od Golgoty. Za čtvrté: Pokud "argument ticha" je hlavní obranou desátku, pak je to špatný argument. Tento přístup prostě nemůže obstát sám o sobě. Za páté: Ve skutečnosti tam nebylo žádné "ticho" od židovských křesťanů. To je nezvratné ze Sk 15 a 21, z celé epištoly Římanům, Galatským i Židům, a většina církevních historiků tvrdí, že mnoho (ne-li většina) židovských křesťanů si prostě přidalo křesťanství k judaismu. Ti pokračovali v pravidelných bohoslužbách v chrámě a podporovali chrám finančně, včetně desátku. Je zřejmé, že mnozí židovští křesťané chtěli přinutit všechny křesťany dát se obřezat, dodržovat všechny právní předpisy a platit desátky chrámu (Skutky 15:1-5; Gal 2:4). Za šesté: Židovští křesťané, kteří dávali desátek, nedávali jej do církve, ale do chrámu, protože se ještě považovali v prvé řadě za Židy, a jako takoví mají povinnost zachovávat celý židovský Zákon. Porovnej Skutky 15; 21:21-24; 28:17. Prostě není žádný jiný způsob, jak vysvětlit Skutky 21:21-24, kromě toho, že tato církev byla poslušná židovského Zákona a chrámu zhruba ještě po dobu 30 let po Golgotě. Za sedmé: Také tam nebylo žádné "ticho" od křesťanů z pohanů. Církev v Jeruzalémě je osvobodila z nutnosti zachovávat všechny součásti židovského Zákona včetně desátku. Porovnejte Sk 15:19-30; 21:19-25. Za osmé: Někteří v Izraeli byli v době Starého zákona pokáráni Bohem za neplacení desátků. Bůh by jistě pokáral církev za ten stejný hřích, pokud by se ho církev dopustila. Přesto, zatímco Pavel, Petr, Jan, Jakub a Juda kárali církev za velmi širokou škálu hříchů, včetně nedávání na chudé, nikdy je nenapravovali za nedávání desátku. To je nepředstavitelné, pokud byly desátky legitimní doktrínou. To je obzvláště nepochopitelné, že by církev v Korintu byla vinna tolika jinými hříchy, a přesto by i nadále platila desátky. Za deváté: Stejně tak závažný problém podle Pavla bylo selhání Korintu ve sbírce na pomoc chudým svatým v Judei. Je nepravděpodobné, že by byli věrní desátku a přitom nevěrní v dávání chudým spoluvěřícím. Za desáté: Ve skutečnosti, dříve i nyní, je neschopnost podpořit Boží program obvykle prvním znamením nevěry - ne posledním! Proč by nezdar na podporu církve byl jeden z nejposlednějších spáchaných hříchů, který by si vyžadoval pokárání? To znamená, že základní předpoklad je nelogický. Za jedenácté: Podle 1 Korintským 9:15-19 Pavel odmítl desátky nebo jakoukoliv nabídku na plný úvazek proto, aby bylo plně kázáno evangelium bez překážek. Ani Pavlovo jednání nebyla neposlušnost příkazu Krista v 9:14. Ve Skutcích 20:26-35, na konci Pavlovy 162

misionářské služby, stále odmítal plat a pracoval sám na své živobytí. Navíc, on nutil i ostatní kazatele následovat jeho příkladu. Za dvanácté: Tvrzení „nebyl to problém", ignoruje silný "problém" zákona, nalezený především ve Skutcích, Římanům, Galatským, Efezským, Koloským a Židům. Židovský Zákon byl problém! Vzhledem k tomu, že desátek bylo tak snadné zjistit, bylo to především vynucováno v Mišně (pozn. Mišna - záznam ústní tradice judaismu. Obvykle má formu zapsaných výroků a pouček tana'im, židovských učenců období do 2. století.) Zákoničtí židovští křesťané se snažili vnutit církvi židovský Zákon. Písmo zaznamenává, že dodržování soboty, obřízka, dodržování slavností a potravinářské zákony byly mezi praktikami zákona, které se pokusili vnutit církvi. Pokud by desátek nebyl vnímán jako výhradní povinnost určená levitům a Áronovým kněžím, pak každý židovský křesťan, který býval farizeem, by se jistě pokusil vnutit nějaký desátek také církvi. Samotný fakt, že judaisté (pozn. judaisté – termín převážně křesťanský, na základě Galatským 2:14 pro zákonické jednání mezi křesťanskými Židy – v tomto případě dokonce Pavel napomenul přede všemi apoštola Petra za to, že se začal (ze strachu) stranit stolování s pohany, ačkoliv tak ze začátku konal. Tedy vidíme, že i apoštol Petr jedl „nekošer“ jídlo spolu s křesťany z pohanů.) se nesnažili vnutit desátek církvi spolu s jinými právními předpisy, je silným argumentem proti desátku v rané církvi. Za třinácté: Onen údajný "argument ticha" mnohem lépe zapadá do tvrzení, že desátek se pro novozákonní věřící nevyučoval. Kromě 7. kapitoly Židům, která činí závěr, že desátek byl zrušen spolu se všemi ostatními kněžskými obřady, se toto slovo po Golgotě ani jednou nevyskytuje v inspirovaných spisech. Za čtrnácté: Argument "ticha" ignoruje skutečnost, že Pavel a ostatní církevní představitelé pocházejí z tradice, která jim zakázala vzdát se řemesla (obchodu) a očekávat, že budou podporováni ostatními. To trvalo staletí, než tato tradice byla vymazána povýšením duchovenstva nad laiky a odstraněním biblického učení o kněžství všech věřících. Prosím, dovolte mi teď trochu satiry, za pomoci mojí Living Bible jako vodítka pro Galatským 3:1-5: Gal. 3:1 Ó hloupí kazatelé, kdo na vás umístil zlé kouzlo, že byste neměli poslouchat celou pravdu o desátku a dalších zrušených a vymazaných nařízeních židovského Zákona? Význam ukřižování byl před vámi jasně uveden. Co si myslíte, že bylo přibito na kříž spolu s Ním při Jeho ukřižování? Co si myslíte, že se stalo se zákonem obřadů, když byla roztržena ta opona? Gal. 3:2 Chci, abyste mi odpověděli na jednu závažnou otázku. Byli jste naplněni Duchem kvůli vaší poslušnosti židovského Zákona, nebo z důvodu své víry? Neměla by tato logika, která se již neopakuje pod principy víry, platit pro VŠECHNY zákony? Gal. 3:3 Vaše logika je pošetilá. (Úplně jste zešíleli: podle Living Bible). Začali jste svou křesťanskou zkušenost tím, že jste obdrželi Ducha skrze víru. Potřebovali jste Ducha, protože Zákon vám nikdy nedal duchovní život v každém slova smyslu! Jak se teď vrátíte k Zákonu se snahou dosáhnout duchovní zralosti skutky zákona? Jak může teď církev učit spasení

163

milostí skrze víru, a pak se učit finančnímu úspěchu opětovným použitím židovského zákona desátku? Gal. 3:4 Pokud je taková ta vaše logika, pak jste zbytečně mařili svůj čas! Jste vyřazeni z principů, které jste se dozvěděli z evangelia. Zákon není z víry. Gal. 3:5 Bůh bude konat zázraky finanční, i jiné, jen "pokud věříte v Krista a plně v něj budete důvěřovat". Námitka: Jelikož novozákonní standardy jsou vyšší než normy Starého zákona, desátek je "minimum" jako začátek. Tato námitka je rovněž odmítnuta z následujících důvodů: Za prvé: Je to další argument „mlčení“, který se snaží, aby se zabránilo významnému dilematu, že po Golgotě, po uplynutí doby Zákona, neexistují žádné specifické texty, které by přikazovaly novozákonnímu křesťanovi dávat desátek. Za druhé: I když princip výkladu zní dobře, předpoklad je špatný. Zatímco je pravda, že principy Nové smlouvy jsou vyšší než principy Staré smlouvy, nesmí to však vést k závěru, že všichni křesťané by měli začít dávat na desetiprocentní úrovni. Za třetí: Chybný předpoklad je, že VŠICHNI Izraelité pod židovským Zákonem byli žádáni, aby dávali desátky a začali deseti procenty. Ve skutečnosti pouze vlastníci půdy a pastevci země byli povinni dávat desátky a začít deseti procenty. Ve skutečnosti desátek byl cíleným nařízením, které vložilo břemeno na vlastníky pozemků, přičemž se to netýkalo stovek obchodníků a řemeslníků, kteří dávali jen dobrovolné oběti. To je přesně ten důvod, proč mnoho Židů ve středověku přestalo se zemědělstvím a šli do bankovnictví a obchodu. Za čtvrté: Chyba tohoto předpokladu odhaluje, proč principy dávání Nové smlouvy jsou ve skutečnosti vyšší, než desátky Staré smlouvy. Jakmile byl vlastníkem pozemku odevzdán desátek, od ostatních, všech těch, kteří žili na tomto pozemku a z něho byli i živeni, nebylo požadováno vůbec nic. Najatí nádeníci už byli pokryti desátkem majitele. Tento nevyhnutelný problém desátku je zdůrazněn v diskusi na 1 Korintským 16:2. Zatímco bohatý člověk pod Starou smlouvou mohl PŘESTAT dávat deset procent a přitom splňovat požadavky židovského Zákona, ten stejný bohatý člověk přestupuje vyšší principy Nové smlouvy, když se zastaví na deseti procentech! Vyšší princip ROVNOSTI Nové smlouvy očekává, že VŠICHNI věřící dají dobrovolně, spontánně, protože mají nový charakter a chtějí obyčejně dát více než normálně. I když všichni dávají spontánně z ochotného srdce "nad deset procent", bohatý by měl dát více než chudý. (2 Kor 8:12-15) Tento princip dávání, aby nastala rovnost, je vyšší standard dávání milosti. To nefunguje na principu zákona. Ani to nevede k tomu, aby chudý byl „proklet“ za to, že není schopný uhradit minimálně deset procent. "Rovnost dávání" nedrží chudé, aby zůstali „daleko“ od uctívání, aby se tak předešlo tomu, že se stanou „podívanou“ za to, že nedávají hodně. Naopak, Nová smlouva umožňuje chudým mít nějakou míru sebeúcty, vědět, že oni dali to, co mohli, aniž by zbavili svoje rodiny jídla a přístřeší (opět 2 Kor 8:12-15). Za páté: Nová smlouva nahrazuje zákon desátku s mnoha obecnými zásadami, které se pohybují od nuly procent do sto procent. I když mohou dát ve skutečnosti méně než deset 164

procent, i chudým je řečeno, aby občas dali nad své možnosti (2 Kor 8:2-3). "Možnost", ne "donucování", je princip nebo motivace Nové smlouvy! K tomu můžeme přidat "lásku" a "touhu“ vidět spasené duše - z nichž ani jedno nebylo motivací pro zákon desátku. Za šesté: Zatímco Nová smlouva je plná zásad "dávání ze svobodné vůle", neobsahuje přesně určené procento, protože nejsme už pod zákonem, ale pod milostí. Námitka: Desátek nebyl formou zdanění Eklundova námitka: "Desátek nebyl formou zdanění. Ve Starém zákoně Židé pod vedením králů platili kromě desátku daně (viz 1 Sam 17:25; 2 Král 23:35; Ezdráš 4:13,20; Neh 5:4). Před nástupem monarchie nebylo potřeba zdanění. Izrael fungoval jako teokracie a tam nebyla žádná vláda, vyžadující financování." (Eklund, 66.) Argument, že desátky nebyly formou zdanění, protože "Izrael fungoval jako teokracie a tam nebyla žádná vláda vyžadující financování" je v rozporu jak s normálním rozumem, tak s většinou teologických autorit. Předchozí kapitola v této knize, "králové, desátky a daně“ popisuje tuto námitku. Za prvé: Teokracie je forma vlády, ve které je Bůh nejvyšším civilním vládcem. Je to přímá vláda Bohem. Teokracie JE vláda. Jako každá vláda, i teokracie potřebuje prostředky na financování svých orgánů, které spravují zákon a spravedlnost. V teokracii popsané v Pentateuchu (pět knih Mojžíšových), levité prováděli „vládní“ povinnosti a přitom byli trvale podporováni desátky a obětmi. Za druhé: Mnoho biblických autorit vidí desátek jako daň nebo desátek jako formu zdanění, včetně Encyclopedia Judaica a Eklundův vlastní Holmanův biblický slovník a konkordance. (Holman Bible Dictionary and Concordance (Giant Print) (Nashville: Holman,1999), s.v. “tithe.” (Poznámka: Toto je vydání Jižních baptistů (Southern Baptist). Liší se od úplného Biblického Holmanova slovníku, kde desátek není definován jako forma daně.) Za třetí: Tento argument, že desátek "není daň" ignoruje vztah církve-státu jako charakter desátku Starého zákona. I když od krále Saula po krále Chizkijáše, stovky let, desátek není v Bibli uveden, je zřejmé, že král David a král Šalomoun převzali odpovědnost získat desátky a přerozdělit je lévijcům jako vládní činitelé oficiálním náboženským vůdcům. Navíc, proroci si nestěžovali, že by to porušovalo Mojžíšův Zákon o základním účelu desátku. Závěr Tato kniha dokončila vyčerpávající studii každého textu o desátku v Bibli. Každý křesťan může a měl by si vzít nějaký čas, pro kontrolu tohoto učení osobně. Přečtěte si v případě potřeby texty v několika verzích. Buďte jako ti Berijenští a neberte nic jen na základě toho, co někdo jiný říká. Berijenští "přijali Slovo se vší dychtivostí a denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak." (Skutky 17:11) Obstarejte si úplnou Biblickou konkordanci a dívejte se na slova "desátek" a "desetina". Když si zkontrolujete každý odkaz v kontextu, zjistíte, že se tato slova nevyskytují v Novém zákoně po Golgotě, s výjimkou listu Židům, kapitoly 7. Nová církev měla obrovský úkol předat evangelium celému světu. Přesto ode dne Letnic až po poslední slova Zjevení, se nevyskytuje ani jedno slovo, které by v nejmenším znamenalo, že se od křesťana, žijícího pod milostí, očekává nějaký druh desátku. 165

Mnoho teologických příruček ukončuje svoji diskusi o desátcích podobným prohlášením jako The Oxford Companion to the Bible. "Nový zákon nikde výslovně nepožaduje desátek pro podporu služby ani místa na shromažďování." (Bruce M. Metzger and Michael D. Coogan, Oxford Companion to the Bible (New York: Oxford UP, 1993), s.v. “tithe.”)

Nová katolická encyklopedie říká: "Žádný zákon desátku se nenachází v Novém zákoně, i když princip na podporu církve je stanoven v Mat 10:10 (viz také Lukáš 10:7) a v 1. Korintským 9:13-14. " (New Catholic Encyclopedia, s.v. “tithe.”) Člověk by si byl téměř jist, že protestanti i katolíci by určitě podporovali a očekávali desátky podle biblických základů, kdyby to byl pro ně legitimní příjem.

Kapitola 26 Chafer a Walvoord ohledně novozákonního dávání Lewis Sperry Chafer, zakladatel teologického semináře v Dallasu, autor osmisvazkové Systematické teologie (Systematic Theology) a jeden z předních mluvčích pro konzervativní křesťanství, napsal výborný článek o novozákonním dávání ve své knize Hlavní biblická témata (Major Bible Themes). Tento článek je zde se svolením otištěn v plném rozsahu. Sperryho literatura je vyžadována, aby byla čtena v mnoha konzervativních školách teologie. Hlavní biblická témata (Major Bible Themes) Lewis Sperry Chafer, revidováno Johnem Walvoordem "Dávání peněz, které křesťan získal, se stává důležitým aspektem věřícího pro službu Bohu. Vlastní já a peníze jsou stejné kořeny mnohého zlého, a ve vydávání peněz, jako i v jejich nabývání a držení, se od křesťana očekává, že bude stát v milosti a na svém vztahu k Bohu (2 Kor 8:1,7). Tento vztah předpokládá, že on sám sebe nejdříve odevzdal Bohu v naprosté obětavosti (2 Kor 8:5) a opravdové oddanosti Bohu; sebe a všechno co je a co má (1 Kor 6:20; 7:23; 1 Petr 1:18-19) – svůj život, svůj čas, sílu i schopnosti, svoje ideály i svůj majetek. V záležitostech týkajících se poskytování peněz, princip milosti zahrnuje uznání svrchované Boží autority ve všech věcech, co křesťan je a co má, a je v rozporu s právním řádem starozákonního desátku, který byl součástí Zákona, než byl tento Zákon odstraněn. (Jan 1:1617; Řím 6:14,7:1-6, 2 Kor 3:1-18; Gal 3:19-25,5:18, Ef 2:15; Kol 2:14) I když některé principy zákona byly přeneseny a znovu prohlášeny za platné i pod milostí, desátek ani zachovávání soboty nebylo na věřícího nikdy vloženo. Vzhledem k tomu, že den Páně (neděle) nahradil právní Sabbath (sobotu) a byl přizpůsoben zásadám milosti (na rozdíl od soboty), tak i desátek byl nahrazen novým systémem dávání, který se dokáže přizpůsobit učení milosti, protože desátek tak nemohl učinit. 166

Křesťanovo dávání pod milostí, jak ukazuje zkušenost svatých v Korintu, je shrnuto v 2 Korintským 8:1-9:15. V této pasáži zjišťujeme: Za prvé: Kristus byl jejich vzorem. Pán vydává sám sebe, (2 Kor 8:9) je to vzor pro všechny - vydávat sebe pod milostí. Nedal desetinu, dal VŠECHNO. Za druhé: Jejich dávání bylo dokonce z velké chudoby. Nápadná kombinace vět popisuje zkušenost Korintských v jejich dávání (2 Kor 8:2): "Ve veliké zkoušce soužením", "jejich překypující radost", "jejich hluboká chudoba“ přetékaly "do bohatství štědrosti". Stejně tak, pokud jde o osvícenost v čase velké chudoby, je třeba připomenout ony "dvě drobné mince vdovy" (Lukáš 21:1-4), kterou pochválil Pán Ježíš; nedala jen část, ale "všechno, co měla". Za třetí: Jejich dávání nebylo z přikázání [1 Kor 8:8], ani z nutnosti [2 Kor 9:7]. Pod zákonem byla desetina přikázána a jeho platba byla nutností, pod milostí Bůh neusiluje o dar, ale jako výraz úcty od dárce. Pod milostí není uložen žádný zákon, ani žádné stanovené procento, a i když je pravda, že Bůh působí v Jemu poddaném srdci chtění i činění (Filip 2:13), On má radost jen z toho daru, který je dán s radostným srdcem, nebo doslovněji, s "radostí". (2 Kor 9:7) Pokud se mluví o tom, že musíme dát peníze, ať už s radostí, či nikoliv, musíme také říct, že nejde o částku, která je poskytnuta, ale spíše o Boží požehnání, které doprovází stanovený cíl. Kristus nakrmil pět tisíc lidí z pěti chlebů a dvou ryb. Existuje velké množství důkazů k prokázání, že všude tam, kde děti Boží naplnily svoje oprávnění dávání pod milostí, jejich štědrost vyústila do "hojnosti ve všech věcech", která je učinila "hojné ke každému dobrému skutku", protože Bůh je schopen udělit i milost dávání, aby "přetékala" na každého věřícího (2 Kor 9:8). Za čtvrté: První křesťané nejdříve odevzdali Bohu sami sebe. Přijatelnému dárcovství předchází kompletní vydání sebe sama (2 Kor 8:5). To naznačuje důležitou pravdu, že dávání pod milostí, jako bylo dávání pod Zákonem, je omezeno na určitou třídu lidí. Desátek nebyl nikdy uložen Bohem nikomu jinému než národu Izraele (Lev 27:34, Num 18:23-24; Mal 3:710). Tak je křesťanské dávání omezeno na věřící a je nejpřijatelnější, když je dáno věřícím, který svůj život poddal Bohu. Za páté: Křesťané v rané církvi také dávali systematicky. Podobně jako u desátků, je navržena systematická pravidelnost v dávání pod milostí. "V první den týdne ať každý z vás doma dá stranou tolik, kolik bude moci uložit, aby se sbírky nemusely konat teprve tehdy, až k vám přijdu."(1 Kor 16,2) Tento příkaz je určen pro "každého člověka" (každého křesťana), a tak se nikdo nemůže vymlouvat; a dávání může být z toho, co je „podle možnosti“. Za šesté: Bůh zaopatřuje dárce. Bůh zaopatří dávání pod milostí neomezeným zdrojem (2 Kor 9:8-10; Lukáš 6:38). V této souvislosti lze vidět, že ti, kteří dávají až desetinu, jsou obvykle ti, kterým se dařilo v časných věcech, ale protože věřící již nemá žádný vztah k zákonu (Gal 5:1), je zřejmé, že tato prosperita je spíše naplněním slibu pod milostí, než naplněním slibů podle zákona. Žádná požehnání tedy nejsou závislá na přesném desátku. Požehnání jsou udělována, protože srdce se vyjádřilo skrze dar. Je zjevné, že žádný dar nebude Bohu dán ze srdce, které by On nejdříve laskavě neomilostnil – přijal, nebo schválil. Neexistuje zde žádná možnost navrhovat lidem, aby zbohatli. Nemůžeme navrhovat lidem, aby dávali kvůli tomu, aby zbohatli. To musí být ze srdce, a Boží odpovědí bude propůjčené duchovní bohatství, anebo časné (vezdejší-světské) požehnání, což zvolí On. 167

Za sedmé: Opravdové bohatství je od Boha. Korintští křesťané byli bohatí v nebeském bohatství. Může být člověk, který je bohatý na tomto světě, avšak není bohatý v Bohu. (Lukáš 12:21) Všichni tito jsou vyzváni, aby od Něho nakoupili zlata, které je již očištěné v ohni (Zj 3:18). Skrze absolutní chudobu Krista v Jeho smrti, mohou všichni být bohatí. (2 Kor 8:9) Je možné, aby byli bohatí ve víře (Jak 2:5) a bohatí na dobré skutky (1 Tim 6:18). Ale v Kristu Ježíši věřící obdrží "bohatství Jeho milosti" (Ef 1:7) a "bohatství Jeho slávy"(Ef 3,16). (Lewis Sperry Chafer, Major Bible Themes, Revised, John Walvoord (Grand Rapids:Academie Books, 1974 ed.), 25355.

Kapitola 27 2 Korintským 8 a 9; Kázání, kde jsou ukázány principy dávání pod milostí „Každý ať dá, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem nebo z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.“ (2 Korintským 9:7) Mladá novozákonní církev měla samozřejmě velkou finanční potřebu. Čím méně času misionáři museli strávit ve své práci, aby si vydělali na živobytí, tím více času mohli věnovat šíření evangelia. Tyto sbory se aktivně podílely na nejdůležitějším úkolu, který byl kdy dán lidstvu – šíření evangelia Ježíše Krista. Ačkoli misionáři potřebovali finanční podporu, je třeba připomenout, že to bylo především proto, že se rozhodli být chudí a podporu si zasloužit. Skutky apoštolské 14:23 „V každém sboru jim ustanovili starší…“ Titovi 1:5 „Proto jsem tě zanechal na Krétě, abys dal do pořádku to, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti přikázal.“ Nebyl jen jeden "starší" nebo "dozorce", ale mnoho lidí v každém městě a v každém domě, kde byla shromáždění, kde byla Bible studována a kde se kázalo. (Skutky 11:30; 14:23;15:4, 6, 23; 16:4, 20:17; Tit 1:5; Jak 5:14; 1 Petr 5:1,5) Bylo by nemožné platit na plný úvazek tak mnoho starších v církvi. 2 Korintským, kapitoly 8 a 9 detailně popisují, jak apoštol Pavel použil principy evangelia k získání potravy pro chudé svaté v Jeruzalémě. Nicméně, nic tam nenasvědčuje tomu, že podpora byla vybírána pro misii nebo na platy církevního vedení. ZA PRVÉ: Dávání v církvi je zcela "z milosti". Žádná kapitola v Bibli nepoužívá slovo "milost" častěji než 8. kapitola 2 Korintským! Thayer upřesňuje slovo "milost" jako "ta, která poskytuje radost, potěšení, rozkoš, sladkost, šarm a příjemnost.“ (Thayer, “charis.”) Jak bohaté slovo, když je použito k dávání. Proto ti, kteří dávají 168

na Boží dílo, ve skutečnosti přijímají milost Boží. Bůh nám dává milost, abychom dali, a pak Bůh nám dává ještě větší milost, když my dáme. A. Boží MILOST, která byla dána (8:1) B. MILOST, aby se mohli účastnit na službě pro svaté. (řecky "prospěch" (NAS); "výsada" (NIV), "dar" (KJV) (8:4) C. dílo milosti (NAS - CSP), "akt milosti" (NIV) (8:6) D. dílo milosti (NAS), tato MILOST dávání (NIV) (8:7) E. MILOST našeho Pána Ježíše Krista (8:9) F. Ale MILOST Bohu (řecky "díky") (8:16) G. s touto MILOSTÍ (řecky "obětí" (NIV), "s touto milostivou prací" (NAS) (8:19) H. A Bůh je mocen rozhojnit při vás každý dar MILOSTI (9:8) I. nesmírnou MILOST Boží, která je při vás (9:14) Všechny výše uvedené texty popisují vztah křesťana k milosti a dávání. Je to milost od Boha, a je založena na příkladu Kristově. Na rozdíl od Zákona, který přikázal dávat, Nová smlouva dává milost a je milost od začátku do konce. Je to akt, který sdílí Bůh s dárcem. Nikdo nemůže dát více, než Bůh sám. ZA DRUHÉ: Dej nejdříve sám sebe Bohu Vzhledem k tomu, že nevěřící není motivován k tomu, aby dával, musí nejdříve přijmout Ježíše Krista jako svého osobního Pána a Spasitele. 2 Korintským 8:5 „…ale dali sami sebe nejprve Pánu". Dokud se nepřipojí k rodině Boží skrze obrácení, je stále pod odsouzením a v jeho životě milost nemůže vládnout (Jan 16:9). ZA TŘETÍ: Odevzdejte se k poznání Boží vůle Křesťan musí hledat a poddávat se vůli Boží. "Dali sami sebe nejprve Pánu a skrze Boží vůli i nám.“ (8:5) Pokud jde o věc dávání, musíme se snažit poznávat Boží vůli v našem životě v této oblasti, jako v každé jiné oblasti našeho života. V kontextu "i nám" znamená, že souhlasí s Pavlem při žádání o pomoc na svaté při hladomoru v Judsku. ZA ČTVRTÉ: Dejte jako reakci na Kristovo dávání "Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: ačkoli byl bohatý, stal se kvůli vám chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli."(8:9) "Díky Bohu za jeho nevýslovný dar."(9:15) Křesťané, kteří se poddávají Boží vůli, spěchají, aby znali Slovo Boží, a ti, kteří jsou naplněni Duchem svatým, jsou proměňováni den ze dne k následování Kristova příkladu. Tento příklad zahrnuje každou část jejich života, včetně dávání. ZA PÁTÉ: Dejte z upřímné touhy "Chci vyzkoušet také ryzost vaší lásky." (verš 8) Pavel jim připomněl, že v minulosti byli "první, kdo s tím začali“ [mající touhu dát NAS] (verš 10). "je-li ochota"(verš 12), znovu

169

zdůrazňuje touhu. Tento princip se opakuje v kapitole 9, verš 7, "jak si předsevzal v srdci". Věřící, který je v Boží vůli, by měl samozřejmě mít upřímnou touhu dávat. Pod zákonem byla upřímná touha motivem pro dobrovolné oběti, ale netýkalo se to desátků. Bůh přikázal desátek a očekával, zda to bylo dáno z upřímné touhy nebo ne. Levitové a kněží neměli dědictví a zasloužili si svůj podíl v souladu s podmínkami Starého zákona. ZA ŠESTÉ: Dávejte, nikoliv kvůli přikazu "Neříkám to jako příkaz" (8:8), "Nepřikazuji vám to" (NIV). "Řeknu vám o tom své mínění.“(8:10) "Každý ať dá… ne se zármutkem nebo z donucení." (NAS) (9:7), "ne s lítostí anebo z povinnosti“ (B21) Z těchto odkazů je jasné, že neexistuje žádný náznak jakéhokoli donucení, dožadování se nebo přikázání, aby bylo dáváno podle principu milosti. Scofield napsal o druhém listu Korintským 8 a 9: "V rozporu se zákonem, který dávání vyžadoval jako duchovní požadavek, dávání křesťana je dobrovolné a je to zkouška upřímnosti a lásky." (Scofi eld, s.v. “2 Cor. 8 and 9.”) Chafer souhlasí: "Milost je v rozporu s principem starozákonního systému desátku... Desátek byl nahrazen novým systémem dávání, které je přizpůsobeno učení milosti... Pod milostí Bůh nehledá dar, ale výraz oddanosti od dárce. Pod milostí není uložen žádný zákon a žádná míra není stanovena." (Chafer, 253-54.) Podle Nového zákona křesťan poslouchá Boha, protože má novou přirozenost, je novým stvořením a Duch svatý je jeho učitelem. "Když mluví o ‚nové smlouvě‘, prohlašuje tu první za zastaralou. Co však zastarává či stárne, je blízko zániku." (Žid 8:13) "Přikázání" dávat je nyní nahrazeno "upřímnou touhou" nového stvoření. Křesťan dává spontánně, protože tato touha je součástí nového stvoření. ZA SEDMÉ: Dejte podle svých možností, nebo dokonce nad své možnosti "Dosvědčuji, že dali podle své možnosti, ba i nad možnost; sami od sebe" (2 Kor 8:3). "Nyní ji také dokonejte, aby stejně tak, jako jste pohotově chtěli, jste to i dokonali z toho, co máte."(8:11) Neboť je-li ochota dát přiměřená tomu, co člověk má, a ne tomu, co nemá, je vítaná" (8:12). "V první den týdne ať každý z vás doma dá stranou tolik, kolik bude moci uložit, aby se sbírky nemusely konat teprve tehdy, až k vám přijdu." (1 Kor 16,2) Stewards Shaped by Grace, Rhodos Thompson, říká: "Boží milost zjevená v těchto církvích [v Indii] byla doplněna dobrovolnou reakcí lidí [2 Kor 8:3]. Přesně tak! Nikoliv formalistické, zákonické reakce na úžasnou Boží milost! To je důvod, proč to Pavel psal [2 Kor 9:7]. Boží milost samozřejmě povzbuzuje, ale nenutí rozhodnutí provést. Nicméně, když víra reaguje na milost, Boží moc v akci uvnitř tohoto života… nebo uvnitř církví...je schopna udělat mnohem hojněji, než vše, o co lidé mohou požádat Boha nebo si představit. (Ef 3:20) To co nemůžeme udělat, nebo si ani nemůžeme představit, co by se skrze to mohlo stát, to Boží milost dělá skrze naši víru. " (Thompson, 113.) ZA OSMÉ: Dávejte, aby nastala rovnost 2 Kor. 8:13 „Nejde mi o to, aby se druhým ulehčilo a vy se octli v nesnázích, ale jde mi o rovnost.“ (B21) 170

8:14 V tuto chvíli vaše hojnost doplní jejich nedostatek, aby zase jejich hojnost mohla doplnit váš nedostatek. Tak nastane rovnost.“ 1 Timoteovi 6:17-18 „Těm, kteří jsou bohatí v nynějším věku, přikazuj, ať nesmýšlejí povýšeně a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v živého Boha, který nám všechno štědře poskytuje k požitku; ať konají dobro, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří, sdílní.“ Zatímco někteří prostě nejsou schopni dát víc, jiní si mohou dovolit více, než starozákonních deset procent. Okolnosti se liší domácnost od domácnosti. Bůh tomu rozumí. Nezapomínejme to pořekadlo "málo je hodně, pokud je v tom Bůh". Bůh může dělat více s vdovinými dvěma haléři nebo s hořčičným semínkem, které jsou dány s upřímností, než s miliony, daných jen proto, aby si koupili Jeho přízeň. Princip milosti "dávání, aby byla rovnost" se vztahuje na poskytování toho, čeho je člověk schopen. To neznamená, že každý musí poskytnout stejné procento. To znamená, že ti, kteří prosperují, by měli dát mnohem více – tak, až se jim pěkně prohne šeková knížka - "Dej, až to zabolí!" Když ti, kteří jsou prosperující, dají více, a ti, kteří jsou chudí, dávají méně (ale tolik, kolik mohou), výsledkem je "rovnost" podle toho, co každý byl schopen dát. Novozákonní principy dávání pod milostí jsou spravedlivé; v tom, že nejsou nastaveny na stejnou formální úroveň pro všechny. Zatímco některé rodiny mají dobré příjmy a malé výdaje, jiní mají nízké příjmy a vysoké výdaje. Příklad první: Rodina, která dá deset procent z 200.000 dolarů, bude mít mnohem více přebytku, než zbývající rodiny se stejným počtem rodinných příslušníků, kteří dají deset procent z 20.000 dolarů. Podle moderních definicí o "desátku", to je nespravedlivá formální zátěž. Příklad druhý: Jsou-li dvě rodiny, které si stejně vydělají 40.000 dolarů, ale jen jedna z nich bude mít dům bez nájmu, zaplacené náklady a pojištění, jak by mohli dát stejnou částku? Co by bylo břemenem pro jednoho, nebude pro druhého. Příklad třetí: Jsou-li dvě rodiny se stejným příjmem, ale jedna by měla neúnosně velké účty za lékařskou péči, bude Bůh očekávat, že dají stejnou částku? Podle zásad dávání pod milostí odpověď zní "ne". Zákon desátku však neumožňoval výjimky vlastníkům půdy a od nevlastníků půdy a řemeslníků nevyžadoval desátky vůbec! Tyto příklady ukazují, proč principy milosti jsou lepší než desátky. Desátek nebyl nikdy "nadřazeným" principem, který produkoval většinu příjmů ve Starém zákoně. Po Golgotě neexistuje žádné přikázání, kolik máme dávat. Bůh nemá touhu způsobit, aby byli někteří „ve velké tísni“ nebo pod "břemenem" (KJV), kvůli tomu, jak mnoho musejí dát (8:13). Větší zátěž dávání padá na ty, kteří jsou schopni platit více (1 Tim 6:17-18). ZA DEVÁTÉ: Dejte pro touhu po ztracených duších I když to není specificky uvedeno v těchto dvou kapitolách, bylo to, a mělo by být důvodem pro všechna duchovní dávání. Když Pavel řekl: "Běda mi, kdybych nekázal evangelium“ (1 Kor 9:16), mluvil o svém povolání a zatížení pro duše. Každý křesťan potřebuje vizi ztracených a umírajících příbuzných, přátel a lidí ve světě, jak jdou na cestě do pekla bez Krista. Starozákonní princip desátku však neměl evangelizační dosah na ztracený svět a nežidy kolem něj. Jak může být proto nazýván nadřazeným principem, když tam nebylo břímě za ztracené?

171

ZA DESÁTÉ: Dejte radostně 2 Korintským 8:2 „Ve veliké zkoušce soužením se rozhojnila jejich překypující radost a jejich hluboká chudoba do bohatství štědrosti.“ Tajemství církve makedonské a jejich bohaté štědrosti v dávání, je: (1) velká zkouška soužení, (2) bohatá radost a (3) hluboká chudoba. "V Kristu" měli bohatou radost, která nemohla být vymazána ani pronásledováním nebo chudobou. Byla to velká radost z evangelia, která v nich vyvolala touhu, aby dali nad rámec toho, co bylo očekáváno od smrtelného člověka. "Bůh miluje radostného dárce "(9:7). Šťastní a radostní křesťané jsou také "dávající" křesťané. Když se káže evangelium, přichází uvědomění odpuštění hříchů a ujištění o spasení - Boží pokoj a radost proměňuje životy a praxi dávání. ZA JEDENÁCTÉ: Dávání je výsledkem duchovního růstu Nejen, že dali "podle svých možností", ale dali "nad svoji možnost", to znamená, že oni sami byli na nějakou dobu bez některých svých potřeb (8:3). "Nás velmi naléhavě prosili o tu milost, aby se mohli účastnit na službě pro svaté." (8:4) To je obrázek opravdového novozákonního dávání! Co víc by si mohl žádat pastor církve, když je potřeba peněz? Církev vlastně "prosila" (NAS) Pavla, aby jim dovolil dát nad jejich možnosti! "Ale jako se ve všem rozhojňujete, ve víře, v slovu, v poznání, ve vší horlivosti i v lásce, kterou jsme ve vás vzbudili, tak se rozhojňujte i v této milosti." (8:7) Dávání je normální výsledek duchovního růstu. Křesťan, který je napájen přímo duchovním pokrmem, roste duchovně a dává v souladu se svou novou přirozeností. ZA DVANÁCTÉ: Dávání produkuje více duchovního růstu "A Bůh je mocen rozhojnit při vás každý dar milosti, abyste měli vždycky ve všem úplný dostatek a měli hojnost pro každý dobrý skutek". (9:8) Bůh, "Ten, který poskytuje semeno rozsévajícímu a chléb k jídlu, opatří a rozmnoží vaši setbu a dá vyrůst plodům vaší spravedlnosti. Vším způsobem budete obohacováni k veškeré štědrosti, která skrze nás působí vděčnost Bohu." (9:10-11) Když dáváme na Boží dílo, On slibuje, že zaopatří naše „potřeby“. To znamená, že nás učiní "spokojenými" v tom, co "potřebujeme", ve srovnání s tím, co "chceme". Účelem tohoto zaopatření je, že pak můžeme "přetékat v každém dobrém skutku," to je, mít právo na plnění Božího díla s tímto zaopatřením. Filipským 4:15 „Víte i vy, Filipští, že se v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, se mnou žádný sbor nepodílel v příjmech a vydáních, jen vy jediní;“ Filipským 4:19 „Můj Bůh naplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.“ Nádherný slib v listu Filipským 4:19 není bezpodmínečný slib, který platí pro všechny věřící. Nemůžeme ignorovat kontext veršů 14-18. Pavel udělal tento konkrétní slib jen těm ve

172

Filipech, protože zaopatřili jeho potřeby. Křesťané, kteří odmítají přispívat na potřeby Božího lidu, nemají žádný nárok na slíbené požehnání ve verši 19! Dávání je kruh: Bůh dává jako první, my dáme jako druzí, pak Bůh dává víc, a tak můžeme i my dát víc. Boží duchovní požehnání se zastaví tehdy, když my přestaneme být duchovním požehnáním pro ostatní. Vzhledem k tomu, že nemůžeme dát víc než Bůh sám, tento kruh by měl pokračovat v rozšiřování a zahrnovat více a více lidí! Naše potřeby (ne naše chtění) budou splněny na zemi a dárci budou hromadit duchovní požehnání zde na zemi i v nebi. Bůh bude nadále obohacovat věřící po celou věčnost v nebi s Ním.

ZA TŘINÁCTÉ: Dávání vychází z hlásání evangelia "Když se osvědčíte v této službě, budou oni slavit Boha za to, že se podřizujete Kristovu evangeliu, které vyznáváte, a za štědrost, kterou s nimi a se všemi sdílíte." (9:13) Kruh se vrací do svého začátku k milosti Boží a evangeliu. Text neříká "poslušnost, která doprovází vaše kázání a dávání desátku". Církev, která se řídí principy dávání milosti, bude požehnána. Když se zvěstuje Kristus (což je Boží velký dar pro nás), dáváme sami sebe, a pak dáváme dál, když máme břemeno za ztracené duše. Opět platí, že kázání Krista dává vzrůst církvi! Kázání desátku káže "neprospěšný" starozákonní princip, který byl zrušen (Žid 7:5,12, 18). Zatímco církve, které pravidelně hlásají desátek, aniž by kázaly Krista, nebudou růst, církve, které hlásají pravidelně Krista bez výuky desátku, porostou. Je to tak jednoduché!

Kapitola 28 Skutky 20:16-35 Opomíjené kázání a příklad kazatelům Pavel chtěl, aby ostatní následovali jeho příkladu - nedostával jako platbu za službu evangelia desátky ani jakoukoli jinou podporu. Pokud je to správný závěr ze Skutků 20, pak Pavlova tvrzení v 1 Korintským 9:16-19 nemohou být interpretována jako výjimka z obecného pravidla. Osobně Pavel upřednostňoval to, že jeho princip "svobody" se stal nadřazeným principem, který je důležitější než princip "práv". I když jsem osobně v minulosti dostával podporu na plný úvazek, teď jsem nucen se domnívat, že jejím přijetím, alespoň podle Pavla, jsem následoval nižší princip svých „práv“, místo vyššího principu "svobody", kdybych kázal evangelium bez nátlaku těch, kteří přispívali nejvíce na moji obživu. Byl jsem, stejně jako mnoho dalších, služebníkem přijímajícím denominační výplatu, a tak bylo ode mne očekáváno, že budu učit a kázat jejich denominační doktríny. To je nepříjemné téma, přinejmenším. Každý vážný žák Bible se nakonec setká v Božím slově s takovým učením, které mu bude napoprvé těžké přijmout. Odpověď na mou otázku, 173

"měli by kazatelé dostávat plat na plný úvazek?" byla zarážející pro toho, kdo tento plat dostával. Odpověď mnou otřásla, a měla by otřást samotnými základy systému moderní církve. To byla jedna otázka, zda byl desátek novozákonním principem používaným na podporu služby evangelia. Nicméně, moje studie mě nakonec zavedly do 1 Korintským 9 a do studie "práva", kde se tvrdí, že služebníci evangelia mají přijmout finanční podporu. Dále, křížové odkazy a komentáře mě dovedly do Skutků 13:1-3, 18:1-4, 20:16-35, 2 Kor 11:7-9; 2 Kor 12:13-15; Fil 4:15-19; 1 Tes 2:9-10 a 2 Tes 3:6-15. I když jsem jako křesťan četl tyto texty mnohokrát během čtyřiceti let, tak jsem nikdy nedokázal "dát dohromady" celý obrázek. Mé závěry následují. Historické uspořádání Skutků 20 Sk 20:16 „Pavel se totiž rozhodl minout Efez, aby se nezdržel v Asii, neboť spěchal, aby se dostal na den Letnic do Jeruzaléma, bude-li to jen trochu možné.“ Historické uspořádání Skutků 20 je důležité. Událost se stala přibližně v letech 58-60 našeho letopočtu, což je nejméně dvacet osm let po Golgotě a poté, co církev byla založena o Letnicích. Po více než deseti letech služby Pavel právě dokončil svou třetí a poslední misijní cestu. Nejméně tři z těchto roků zabírala neustálá služba v Efezu, kde byla jeho základna (20:31). Když Skutky 20 spojíme s 1 Korintským 9, vyvstane z toho silné poselství evangelia o prioritách a etice služebníků evangelia. Kázání bylo výslovně určeno kazatelům (20:17-18, 28) Sk 20:17 „Z Milétu poslal vzkaz do Efezu a zavolal si starší církve.“ Pavel chtěl dosáhnout Jeruzaléma do letnic a neměl čas čekat na další loď. Poslal napřed pro starší z oblasti Efezu, aby přišli a setkali se s ním v Milétu, na západním pobřeží. Tyto texty obsahují kázání, určené zejména vedoucím představitelům církví, starším! "Starší" jsou také nazýváni "dohlížitelé", jsou to pastýři "stáda", církve Boží (20:28), pastoři různých církví v okolí Efezu. Vše co Pavel říkal, bylo o falešných učitelích, zneužívajících stádo, a o morálce, zvláště s nimi související. Pavlův příklad (20:18, 20, 26-27, 35) 20:18 „Když k němu přišli, řekl jim: „Vy víte, jak jsem od prvního dne, kdy jsem vstoupil do Asie, byl s vámi po celý čas 20:20 jak jsem nic nezamlčel z toho, co by vám prospívalo, ale všechno jsem vám oznámil, když jsem vás učil veřejně i po domech.“ Ještě před předložením problémů, které ho tížily, Pavel uvedl jako řešení svůj vlastní příklad. Pozorovali jeho chování a životní styl po tři roky v průběhu všech ročních období (verš 18); pozorovali ho, jak prohlašuje plné evangelium na veřejnosti (verše 20, 27), a viděli, jak se choval ke všem spravedlivě (verše 26, 31), a věděli, že on měl být příkladem pro ně ve všem, co dělal (verše 20, 35). Podle svých nejlepších schopností Pavel následoval vzor Krista. Proto žádal svoje spolupracovníky, aby následovali jeho příkladu. 174

Pavlovo kázání na rozloučenou 20:22-24 „A nyní, hle, jsa spoután Duchem, jdu do Jeruzaléma a nevím, co mne tam potká, kromě toho, že mi Duch Svatý v každém městě dosvědčuje, že mne čekají pouta a soužení. Avšak v žádném ohledu si necením své duše víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: dosvědčovat evangelium o Boží milosti.“ Pavel plně věřil, že to je jeho poslední rozloučení s vůdci mnoha domácích církví, které založil. Cítil se přesvědčován Duchem svatým, že je to jeho poslední misijní cesta. Tedy jako kázání na rozloučenou, jim jistě řekl to nejdůležitější, co měl na mysli k zabezpečení církve v budoucnosti, až tu nebude. Musejí si nejdříve uvědomit, že evangelium o Boží milosti je ta nejvážnější věc; nelze k tomu přistupovat lehkovážně. Pavel připustil možnost mučednictví, je-li to nezbytné, aby byla zachována celistvost evangelia a aby naplnil svoje povolání (verš 24). Varování před falešnými učiteli (Sk 20:28-31,33) 20:28 „Dávejte pozor na sebe a na celé stádo, v němž vás Duch Svatý ustanovil za strážce, abyste pásli Boží církev, kterou si získal vlastní krví.“ 29-31 „Já vím, že po mém odchodu k vám vejdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou. Proto buďte bdělí a mějte na paměti, že jsem po tři roky dnem i nocí nepřestal se slzami napomínat jednoho každého z vás.“ Pavlovou první starostí bylo to, že po jeho odchodu učitelé falešných doktrín povstanou jak zvenku, tak i zevnitř církve. Z dosavadních zkušeností věděl, že přijdou po něm jiní a budou kázat „jiné“ evangelium (Ga 1:6-7). "Mějte se na pozoru," řekl, "draví vlci" z oblasti Efezu, a "muži, kteří budou mluvit převrácené věci" v církvi, nebudou šetřit stádo a strhnou učedníky za sebou (verše 28-30). Boží dědictví bude dostačující 20:32 „A nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás zbudovat a dát vám dědictví mezi všemi posvěcenými.“ Jak dojemné to je! Poslední čtyři verše Pavlova kázání na rozloučenou vyjadřují obavy, že jejich peníze půjdou špatným směrem! Jistě by Pavel raději ukončil svoji službu v Efezu lepším tématem. Možná se bál, že draví vlci, které právě zmínil, zvrhnou kázání evangelia a strhnou stádo za sebou. Musí být nějaká souvislost mezi těmi, které Pavel varoval, a tím, kam jdou peníze. Jen o tom přemýšlej! To bylo nesmírně důležité poslední kázání pro některé z jeho nejbližších spolupracovníků v evangeliu. On už je nikdy znovu neviděl, a ze všech věcí nejvíce, je varoval před falešnými učiteli. Naznačil, že starší mají obavy o svou finanční budoucnost, ale 175

Pavel jim řekl, že Bůh "je schopen vybudovat a dát jim dědictví", a pak dal svůj vlastní příklad, svůj postoj k bohatství. Zdá se, že Pavel nahlédl do budoucnosti a viděl bohaté církevní vůdce a jejich chudé členy ve všech dobách. Řešení představovalo zůstávat v centru Boží vůle, aby tak dovolili Božímu slovu je zbudovat a pamatovat na naše "dědictví", které máme v Kristu. Pavel si vybral spíše svoje právo na svobodu, než finanční podporu Skutky apoštolské 20:33-34 „Nezatoužil jsem po stříbře, zlatě ani oděvu nikoho z vás. Sami víte, že pro potřeby mé a těch, kteří byli se mnou, sloužily tyto ruce.“ 1 Korintským 9:18 „Co je mi tedy odměnou? To, abych při službě předkládal evangelium zdarma, abych nevyužil svého práva, které mám v evangeliu.“ Pavel využil své vyšší "právo" odmítnout odpovídající podporu, která by mu dovolila mít více času na evangelizování. On tak odmítl svoje nižší "právo" na finanční podporu, kterou se jiní evangelizační pracovníci evidentně rozhodli přijmout. Pavel byl zřejmě tak pracovitý a efektivní ve výrobě stanů, že jeho spolupracovníci v evangeliu nemuseli žádat o podporu z církve. Kupodivu Pavlovi spolupracovníci měli více času evangelizovat, protože jejich vůdce pracoval dlouhé hodiny ve dne v noci. Představte si to - Pavel, ne církev, zaopatřoval "nezbytnosti" pro svoje spolupracovníky v evangeliu. [Kolik je v tomto směru takových, jako byl Pavel?] I když je pravda, že výběr principu svobody zahrnuje více obětí na naší straně, je také pravda, že přináší větší odměnu za získané duše. V tomto verši, opakuji, je velmi upřímný a úžasný přístup, který uvedl George E. Ladd v komentáři Wycliffe Bible: "Pavel připomněl Efezským, že svým zvykem dělat stany nejen živil sám sebe, ale poskytoval vše pro potřeby druhých, kteří byli s ním. On citoval řeči Pána, které nejsou zaznamenány v žádném z evangelií, o blaženosti dávání... Hlavním cílem dávání v rané církvi bylo spíše poskytnout vše pro potřeby chudých bratří, než dávat na podporu kázání evangelia, jak je tomu dnes." (Wycliffe Comm., s.v. “Acts 20:34.”) Kdo by měl dát co a komu? Skutky apoštolské 20:35 „Ve všem jsem VÁM (církevním vedoucím) ukázal, že takto máme pracovat, ujímat se slabých a pamatovat na slova Pána Ježíše, neboť on řekl: ‚Blaženější je dávat než brát.‘“ Pavel byl znepokojen tím, že příliš mnoho peněz šlo v církvi špatným směrem! Když používal svůj vlastní život jako příklad k následování pro ostatní, řekl: "Takto máme pracovat, ujímat se slabých". Řecké slovo pro "pracovat" znamená těžkou práci a dřinu. Proto apoštol Pavel ve svých úplně posledních slovech, určených velké skupině církevních starších na samém konci své misijní kariéry, řekl, aby následovali jeho příklad, tvrdě pracovali a pomáhali chudým. Robertson říká, že "ujímat se" nebo "pomáhat" znamená dělat to osobně. (Robertson’s, s.v. “Acts 20:35.”)

176

Zde se vyučuje přesný opak doktríny desátku! Místo toho, aby ostatní povzbuzoval k dávání desátků, aby se mohl tím živit, Pavel žádal, aby církevní starší tvrději pracovali, aby podpořili chudé členy církve! Pavel ve svých posledních slovech svého úplně posledního kázání cituje Efezským Ježíšova slova, která nejsou zapsaná nikde jinde. Někde v nepsané tradici Ježíš řekl: "Blaženější je dávat než brát" (viz Jan 21:25). Jak mnohokrát jsme slyšeli tato slova používaná při sbírce v církvi! Přesto, jak velká část z té sbírky jde na chudé, což Ježíš i Pavel s takovou vážností preferovali? Je nemožné učinit z této kapitoly takový závěr, že Pavel chtěl desátky, oběti nebo jiné věci, které by mu opatřovaly pravidelnou podporu pro živobytí. Je také jasné, že Pavel dává přednost tomu, aby starší a pracovníci evangelia následovali jeho příkladu. Pavel upřednostňoval princip evangelia "vyšší cesty svobody" před "nižší cestou privilegia“. Znovu opakuji, že nejsem proti podpoře duchovních a misionářů na plný úvazek, pokud taková podpora přichází "bez podmínek" a není výsledkem falešné doktríny desátku. Pavlova pracovní morálka Skutky apoštolské 18:3 „a protože měl stejné řemeslo, zůstával u nich a pracoval; byli [řecky: technee] totiž výrobci stanů.“ Pavel trval na práci na živobytí. Apoštol byl farizeus z kmene Benjamin (Skutky 23:6, 26:5; Fil 3:5). Byl učitelem Mojžíšova zákona, vycvičen pod Gamalielem (Skutky 22:3), a byl proto sám rabín; nicméně se živil tím, že vyráběl stany. Wycliffe Bible Commentary, "To bylo obvyklé pro židovské rabíny, že nepřijímali plat za svoje učení, a proto Pavel, který byl vychován jako rabín, se vyučil výrobě stanů. Apoštol se hned nepustil do evangelizace v Korintu, ale připojil se k Akvilovi a Priscile a k jejich zaměstnání v průběhu týdne. V sobotu se věnoval kázání v synagoze.“ (Skutky 18:1-4) (Wycliffe Comm., s.v. “Acts 18:1-4.”) New Bible Commentary "I od rabínů se očekávalo, že si budou vydělávat na živobytí tím, že budou dělat manuální práce, a nikoliv výukou zákona jako prostředkem zisku; a tak se Pavel živil výrobou stanů. (New Bible Comm., s.v. “Acts 18:1-4.”) Skutky apoštolské 18:5 „A když Silas a Timoteus sestoupili z Makedonie, věnoval se Pavel zcela hlásání slova a dosvědčoval Židům, že Ježíš je Mesiáš (Kristus).“ Málo křesťanů si uvědomuje, že Pavel nekázal pro své živobytí! Skutky 18:1-4 se odehrály během druhé misijní cesty, ale Pavel stále pracoval ve světské práci pro své živobytí! On šest dní v týdnu pracoval a jeden den kázal. I když Skutky 18:5 se ve většině verzí překládá tak, že to vyvolává dojem, že Pavel na chvíli přestal pracovat a kázal na plný úvazek. To jsou jen dohady o tom, co slovo "zcela" znamená v kontextu. (pozn. Výborně zde překládá naše Kralická Bible: rozněcoval se v duchu, Sk.18:5) Věřím, že překlad King James verze je zde nejlepší. Řecké slovo je sun-eicheto (Strongova 4912), které může také znamenat "přinutit" nebo také "zcela zaujmout". Poté, co byl v "depresi" z výsledku v Aténách, byl Pavel nadšený dobrými zprávy od Silase a Timotea. On byl určitě "uchvácen" novým plamenem, aby byl svědkem pro Krista. Nicméně tam není žádný přesvědčivý důvod, buď v rámci kontextu nebo přesvědčení Pavla, nebo v rozmanitých definicích slova "zcela", který by dokazoval z textu, že Pavel někdy pracoval dlouhou dobu na plný úvazek jako pracovník evangelia. (Viz suneicheto v Strong. 4912) 177

Je jasné, že Pavel osobně nikdy neměl v úmyslu přestat vykonávat manuální práci a stát se na plný úvazek placeným služebníkem! Jeho přísná výchova, úcta k tradici a pracovní morálka přiměly jej, aby tvrdě pracoval v týdnu, od rána do večera. Tesalonickým Pavel řekl: "Jak víte, nikdy jsme nepoužili lichocení ani jsme nebyli chtiví zisku -- Bůh je svědek!" (1 Tes 2:5) Nechtěl být v pozici, kdy by mohl být obviněn z kázání pro finanční zisk. "Nehledáme ani slávu od lidí, od vás ani od jiných. Jako Kristovi apoštolové můžeme užívat vážnosti, avšak byli jsme mezi vámi něžní, jako když žena chová vlastní děti."(1 Tes 2:6,7) I když Pavel měl právo požádat o finanční pomoc, "však" toto právo neuplatnil, a naléhal na ostatní, aby následovali jeho příkladu (1 Kor 9:12, Skutky 20:35)! Místo toho Pavel využil své svobody v evangeliu a svobodně se rozhodl pracovat. "Jistě pamatujete, bratři, na naši těžkou práci a lopotu, jak jsme dnem i nocí pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám vyhlásili evangelium Boží. Vy i sám Bůh jste svědky, jak jsme se svatě, spravedlivě a bezúhonně k vám věřícím chovali." (1 Tes 2:9-10) Při plnění tvrdé fyzické práce Pavel říkal, že byl "oddaný, upřímný a bezúhonný" mezi věřícími. The New Bible Commentary (Nový biblický komentář) říká: "Tato politika [pracovat ve dne v noci] nejen že odrážela touhu být finančně nezávislí na těch, mezi nimiž sloužili, ale také je to odlišovalo od běžných náboženských kšeftařů v těch dnech, a ukázalo dobrý příklad." (Ibid., s.v. “1 Thess. 2:8-10.”) Jak úžasné prohlášení! 2 Tesalonickým 3:6-14 „Přikazujeme vám, bratři, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který žije neukázněně, a ne podle toho, co jste od nás převzali. Vždyť sami víte, jak nás máte napodobovat, protože jsme mezi vámi nebyli neukáznění. Ani jsme u nikoho nejedli zadarmo chléb, ale dnem i nocí jsme s námahou a úsilím pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom k tomu neměli právo, ale takto jsme vám dali sami sebe za vzor, abyste nás napodobovali. Neboť když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám toto: Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí. Slyšíme totiž, že někteří mezi vámi žijí neukázněně, vůbec nepracují, ale zabývají se tím, do čeho jim nic není. Takovým přikazujeme a vyzýváme je v Pánu Ježíši Kristu, aby s tichostí pracovali a jedli vlastní chléb. Vy však, bratři, neochabněte v konání toho, co je správné. Jestliže někdo neposlouchá naše slovo v tomto dopise, dávejte si na něho pozor a nestýkejte se s ním, aby se zastyděl.“ Vzhledem k tomu, že Pavel již dříve řekl, jak pracoval ve dne v noci (1 Tes 2:9-10), je vhodné tedy dojít k závěru, že ono opakované prohlášení v jeho druhém dopise platí zejména, i když ne výlučně, pracovníkům evangelia, kteří přestali manuálně pracovat pro svoji obživu (3:8 výše). Pavlova rada "abyste se stranili každého bratra, který žije neukázněně" v 3:6 je silná, zejména pokud se vztahuje na kazatele. To proto, že oni by měli následovat jeho příkladu (3:7). Žádný z Pavlových spolucestujících nejedl něco zadarmo; tvrdě pracovali nocí i dnem, aby se zabránilo tomu, že by byli někomu na obtíž (3:8). Udělali to, ne proto, že neměli žádné legitimní právo na odměnu, ale pro příklad křesťanské svobody pro ostatní, kterou je třeba následovat (3:9). Ve skutečnosti Pavel nařídil, že nikdo by neměl jíst, pokud je líný a nepracuje (3:10). On osobně označoval ty, kteří odmítli pracovat, jako ty, co „vůbec nepracují, ale zabývají se tím, do čeho jim nic není.“ Takových by se měli vyvarovat (3:11-13). Samozřejmě, že desátek je zcela cizí těmto diskusím.

178

Pavel osobně odsoudil to, aby schopné, zdravé osoby byly závislé na podpoře ostatních. Byl to inspirující názor? Snad jen pro jeho čas? Není vhodný pro naši dobu svobody? V listu Galatským 6:2-6 je opět diskutována obecná pracovní morálka. I když bychom si měli pomáhat navzájem a nést těžká břemena (řecky baree), máme osobní odpovědnost nést svou vlastní část (řecky phortion). Tak to je podle Pavla a jeho pracovníků evangelia! Pavel se chlubil tím, že nezatěžoval církve pro peníze na svou obživu Pavel se často chlubil, že on nežádal o peníze a nebyl na obtíž církvím. Proto měl mnohem větší svobodu kázat evangelium s plným přesvědčením. 2 Korintským 11:7-14 „Nebo jsem se dopustil hříchu, když jsem sám sebe pokořoval, abyste vy byli vyvýšeni, když jsem vám zvěstoval Boží evangelium zadarmo? Jiné sbory jsem oloupil, když jsem přijal mzdu (denní dávka pro vojáka), abych vám sloužil. A když jsem byl u vás a měl jsem nedostatek, nikomu jsem nebyl na obtíž, neboť můj nedostatek doplnili bratři, kteří přišli z Makedonie. Ve všem jsem se zachoval a budu se chovat tak, abych vám nebyl zátěží. Jakože je ve mně Kristova pravda, tato má chlouba nebude v achajských krajích umlčena. Proč? Protože vás nemiluji? Bůh to ví. Ale co činím, budu činit i nadále, abych nedal možnost těm, kdo chtějí příležitost, aby v tom, čím se chlubí, byli shledáni stejnými jako my. Neboť takoví lidé jsou falešní apoštolové, lstiví pracovníci, kteří se přestrojují za apoštoly Kristovy. A není divu; vždyť sám Satan se přestrojuje za anděla světla.“ Ve svých připomínkách k 2 Kor 11:8, New Bible Commentary říká: "Pavel ve skutečnosti naznačuje, že vůbec nedostal mzdu za kázání evangelia. Pokud to, co mu bylo dáno na jeho podporu v jiných církvích, mělo být považováno za "mzdu", pak by je ve skutečnosti "okradl", jelikož ta služba nebyla jim, ale Korintským." (Ibid., s.v. “2 Cor. 11:8.”) Řecké slovo pro "mzdu" je opsoonion a znamená "denní dávky" a jsou to ty, které byly poskytnuty římským vojákům. Spíše než přijímat zaopatření od Korintských, jako duchovní rodič Pavel cítil, že to byla jeho povinnost pečovat o své vlastní potřeby, ale nejen to, cítil, že jeho povinností je spíše starat se o jejich potřeby – než by bylo jejich povinností, aby se starali o jeho potřeby (2 Kor 12:14; Skutky 20:35). Pavel pracoval na pomoc potřebným Jakubův 1:27 „Zbožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa.“ Pavel obdržel pouze dočasnou částečnou podporu od Filipských v Makedonii, ne proto, že by mu dlužili nějaký desátek nebo oběť, ale protože byl v nouzi. Naproti tomu řekl církvi v Korintu, Tesalonice a Efezu, že odmítl být pro ně zátěží. Vyjádření v první a druhé Korintským, týkající se dávání, jsou v rámci poskytování pro potřebné – jak členů církve, tak i jinak. Pravé křesťanské náboženství není nalezeno v systému desátku k podpoře hierarchie církevního duchovenstva, ale v pomoci potřebným. Alespoň pro Pavla platilo, že každý haléř daný na platy je haléř, který není dán chudým. Pracovník evangelia by si měl (alespoň podle 179

ideálu Pavla) vydělávat na vlastní živobytí a sám dávat chudým. Časy se opravdu změnily, ale stejně tak i sociální okolnosti. Raná historie ukazuje, že církevní dávání proudilo od těch, kteří měli více, k těm, kteří měli méně. Nicméně, dnes obrovské katedrály, módní domy, auta a oblečení duchovenstva se vysmívají slovům Ježíše. Petr byl chudý a sdílel to, co měl s těmi, kteří byli chudší, než byl on sám (Skutky 3:6). Jedním z důkazů velké moci vzkříšení bylo, že prvotní církev byla plně schopna starat se o své vlastní chudé. Jako potřebná osoba, Pavel získal podporu od Filipských, protože ostatní církve nepřispěly. "Hlavní" církev v Jeruzalémě zjevně nedala Pavlovi pokyn k získávání desátků a obětí pro jejich podporu. Místo toho jen požádali Pavla, aby Pavel udělal sbírku na chudé (Ga 2:9-10). Závěr Jen proto, že někdo má "právo" jednat určitým způsobem, neznamená to, že je toto "právo" nutností! Kristus měl "právo" bránit se proti falešným žalobcům, ale často ho odmítl použít. Máme "právo" zabrat nejbližší parkovací místo a nechat seniory jít delší cestu, ale to neznamená, že bychom tak měli činit. Pavel chtěl, aby ostatní následovali jeho příkladu a neuplatňovali svoje "práva", kvůli svobodě kázat evangelium v celé jeho síle. Opět je škoda, že konzervativní komentář Bible musí přiznat, že "hlavním cílem dávání na začátku rané církve bylo poskytovat vše pro potřeby chudých bratří, a ne na podporu evangelistů, jak je tomu dnes." (Wycliffe Comm., s.v. “Acts 20:34.”) Pavlovy "církve" (spíše "shromáždění věřících") se scházely v domácnostech, ne v ohromných, drahých budovách. Místo chození "od domu k domu", kde by Pavel chodil a sloužil, tak jak to dělal ve Skutcích 20:20, drtivá většina peněz daných věřícími jde dnes spíše na zaplacení budov a na platy, než pro chudé. Pro většinu věřících slovo "církev" přináší myšlenky spíše na budovy, než na shromáždění věřících. (Církev po domech viz Skutky 2:46, 5:42, 20:20, Řím 16:5, 2 Tim 3:6; Tit 1:11). Co Nová smlouva dělá s desátkem, je evidentní. Pravdou je radikální změna od tradice a života podle zásad židovského Zákona. Pavlovy poslední dopisy byly psány 30-35 let po Golgotě. Přesto neřekl ani slovo o desátku. Při diskusi o "věci dávání a přijímání", nazval tyto dary "příjemnou vůní, obětí vítanou, Bohu milou" a opět není o desátcích žádná zmínka (Filip 4:15-18). Na druhou stranu Pavel při psaní Timoteovi vyjádřil obavy před chamtivostí, lakomství a láskou k penězům. Pavel řešil problém starších a diakonů ohledně finančních záležitostí proto, že takový problém konkrétně existoval.

180

Kapitola 29 Světská církevní historie desátků Účelem této kapitoly je ukázat, že první církevní představitelé se nepokoušeli zavést desátek po dobu nejméně 200 let po Golgotě. Během tohoto období církevní představitelé byli raději extrémně chudí a převážně asketi, než aby byli živeni propracovaným systémem desátků a darů. To je jasně vidět v tom, že nejen inspirovaní pisatelé Nového zákona, ale ani ti, kteří je následovali jako představitelé církví, neučí desátek pro církev. "Církev" byla po mnoho staletí velmi daleko organizačně spojeného systému. Konkurenční křesťanská centra vznikla v Římě, v Efezu, v Antiochii v Sýrii, v Jeruzalémě, Caesarei i v severní Africe. Poté, co začaly barbarské invaze ve 4. století, římská říše přenesla své hlavní město do Konstantinopole, kde císař Konstantin chránil a podporoval církev v Konstantinopoli jako nejbohatší a nejvlivnější církev na mnoho let dopředu. Většina církevních historiků by se zasmála myšlence na doktrínu desátku, protože doktrína desátku NEBYLA v rané církvi vůbec ani předmětem diskusí. Z umístění prvních církevních koncilů vyplývá, že Řím nebyl tehdy dominantní. V prvním Nicejském koncilu v roce 326 bylo třeba diskutovat o božství Ježíše Krista; při druhém koncilu v Konstantinopoli roku 381 bylo nutné diskutovat o božství a osobě Ducha svatého. To bylo následované koncilem v Chalcedonu (451), druhým Konstantinopolským (553); třetím Konstantinopolským (681); druhým v Nicei (787); čtvrtým Konstantinopolským (869) a konečně prvním koncilem v Římě roku 1123 našeho letopočtu. Někdy v polovině třetího století desátek začínal být pouze „návrhem“ Cypriána v malé oblasti Severní Afriky. A Cyprián neměl autoritu nad jinými oblastmi rozdělené církve. Desátek se stal církevním zákonem až pět set let po Golgotě. Zavedení desátku začalo díky rozpadu učení o kněžství všech věřících a vzniku autority biskupů-kněží. Novozákonní učení týkající se církve a principů dávání tehdy zakusilo drastickou změnu od konce prvního apoštolského století do poloviny třetího století. Prvním stupněm úpadku bylo odstranění duchovních darů laiků. Druhým stupněm bylo uznání biskupů jako vyšší třídy než ostatní (dříve si byli všichni rovni) starší v církvi. Třetí stupeň úpadku nastal, když biskupství byl dán vysoký kněžský status s duchovní mocí nad laiky. Čtvrtý stupeň - biskupové, starší a (někdy) i diakoni byli vyzváni, aby přestali se světskou prací a odevzdali se na plný úvazek církvi. Desátek byl pátým stupněm tohoto doktrinálního úpadku. Místo kněžství všech věřících, které nahrazovalo starozákonní kněžství, církev se postupně připodobnila starozákonní hierarchii. Biskup se stal podobným starozákonnímu nejvyššímu knězi, starší církve (presbyteři) starozákonním kněžím a diakoni starozákonním levitům. Následovali vzor starozákonních kněží v udělování odpuštění, které bylo kontrolováno kněžími. Tak určitý typ desátků byl zaveden do církve až po nejméně 200-300 letech úpadku v učení, kdy se začalo uctívat podle starozákonního vzoru. Dokonce však i tehdy, a pak ještě po mnoho staletí, nebyly desátky vynucovány.

181

Nekřesťanští Židé Významná autorita judaismu, Alfred Edersheim, udává několik důležitých bodů, které dokazují, že v raném církevním věku desátky neexistovaly. Připomíná nám židovské zvyky, které byly následovány alespoň židovskými křesťany, apoštoly a učedníky. Za prvé, desátky nebyly univerzální ani v Izraeli, jelikož se nevztahovaly na řemeslo a obchod. „Je podivuhodné, že zákon považoval Izrael za zemědělský lid – žádné příspěvky nebyly vyžadovány z řemesla nebo obchodu.“ (Edersheim, Temple, CD-ROM, chap. 19.) Za druhé, vhodné desátky mohly pocházet pouze ze svaté země Izrael (str. 15-17). Za třetí, většina Židů považovala za hřích činit si obchod z výuky zákona. „Potom, co se týče zaměstnání v běžném životě, byla skutečně pravda, že každý Žid byl vázán naučit se nějakému řemeslu, nebo obchodu. Ale tohle ho nemělo odvést od studia; právě naopak. Bylo považováno za znesvěcení – alespoň to tak bylo prohlášeno – využít toho, co se někdo naučil (učení), pro světské účely, ať už pro zisk nebo slávu. Veliký Hillel prohlásil (Ab. I.13): „Ten, kdo si nechá přisluhovat korunou (Tora – pět knih Mojžíšových), ten vyhasne.“ Za čtvrté, od rabínů jako byl např. Pavel, nebylo očekáváno, že se budou živit učením zákona. „Neboť ve skutečnosti, kromě pár výjimek, všechny vedoucí rabínské autority pracovaly při nějakém řemesle, dokud se to nestalo přetvářkou, být zaměstnán v těžké fyzické práci…“ (str.173) A za páté, poctivá práce byla považována za ctnost. „A tato láska k poctivé práci, ten stejný postoj mužné nezávislosti, ta stejná bázeň z překročení zákona, kdyby to člověk použil jako „korunu nebo jako zisk“, byla jistě charakteristikou těch nejlepších rabínů.“ (p.172) (Edersheim, Sketches, 15-17, 118, 173, 172) Edersheim nedává ve své diskusi místo pro závěr, že rabíni by mohli vyučovat Boží zákon, aby si tím vydělávali na živobytí. Tato velmi silná tradice mezi Židy jistě byla i mezi židovskými křesťany v církvi, zvláště mezi bývalými rabíny, jako byl Pavel. Později, poté co Židé byli vypuzeni ze země Izraelské, byl židovský Zákon upraven, co se týče desátků. Co se týče otázky: „Kolik máme dávat na dobročinnost?“, odpověď ve sbírce zákonů židovského Zákona zahrnovala „desátky“, které se staly důležitějšími než almužny. Prvního roku bylo požadováno, aby člověk dal desátek ze svého kapitálu; poté měl dát desátek z čistého zisku. Mohl si ale vybrat, místo toho dát pětinu ze svého kapitálu každý rok, ale nikdy více než pětinu. „Peníze z desátků (oddělené pro dobročinné účely) nesměly být použity pro jakýkoliv jiný náboženský účel, jako třeba nákup svíček pro synagogu; ale muselo to být dáno chudým.“ Nicméně existovaly výjimky v tomto pravidle. Desátky mohly být výjimečně použity k zaplacení obřízky, věna pro chudý pár, aby se mohli vzít, a pro vyhledávání partnerů mezi chudými (str. 1-112). Od židovského učence bylo očekáváno, že buď bude umět, nebo se bude učit nějakému řemeslu, aby se vyvaroval zahálky. V případě, že pracovník neuměl nebo neměl řemeslo, komunita mu ho opatřila anebo zaopatřila zprostředkování řemesla nebo jeho výuku a pomáhala té osobě, jak jen to bylo možné, aby si zaopatřil obživu, třeba obchodem. (str. 1-114) Také ti nejchudší nemuseli dávat desátky, ani dávat na dobročinné účely. „Ale ten, kdo má sotva na zaopatření svých vlastních potřeb, není povinen dávat na dobročinné účely, neboť jeho vlastní zaopatření je důležitější než těch druhých.“ (str. 1-111) (Code, 1-112, 1-114, 1-111.)

182

Židovští křesťané (zvláště kolem Jeruzaléma) Téměř každý historik rané církve se shoduje v tom, že do roku 70 židovští křesťané v Jeruzalémě věrně chodili do chrámu v poslušnosti židovského Zákona, a jako věrní Židé podporovali chrám desátky a dary, kromě toho, co dávali na podporu církve. Skutky 21:21-24 k žádnému jinému závěru vést nemohou! Židovští křesťané pouze přidali svůj nový druh judaismu do již různorodého judaismu v té době. I když saduceové je nepřijímali, farizeové je neodmítali a schvalovali jejich vysokou morálku uvnitř judaismu. Židovští křesťané tak tak unikli, když byl chrám zničen v roce 70. Konečné vyhoštění Židů z Jeruzaléma pod vládou Hadriana v roce 132-135 ukončilo veškerou naději židovských křesťanských vedoucích. (Nicméně křesťané z pohanů měli v tomto novém římském městě vlivnou církev.) Od zničení Jeruzaléma až do konce čtvrtého století „Nazarejští“ byli uznáni malou skupinou židovských křesťanů, kteří byli stále pod Zákonem Mojžíšovým, ale neodmítali společenství s křesťany z pohanů. Později se rozdělili na farizejské Ebionity (»chudí«), Esenské Ebionity a Elkasejské, apoštola Pavla měli za falešného učitele a nakonec ani nebyli uznávanou křesťanskou církví. Tito židovští křesťané nikdy nepřestali učit, že přísná poslušnost židovského Zákona je nezbytná k dosažení spasení. Tak pro mnoho židovských křesťanů desátky nikdy neopustily duchovní oblast židovského Zákona. (Qualben, 73-74. Schaff, 428-434.) Druhé a třetí století apoštolského věku univerzální církve Je jednoduché dokázat z Písma, že žádný z apoštolských otců po Golgotě, jako byl Pavel, Jan, Juda a Lukáš, neučili desátky. Několik kapitol v této knize demonstruje, že v Písmu po Golgotě neexistovalo žádné učení desátků. Druhá a třetí generace církevních vedoucích (mezi 100 - 200 lety) byla téměř naprosto oddána asketickému životu (sebezapírání) nebo napůl asketickému životnímu stylu, kázali evangelium, bránili evangelium a pomáhali chudým a potřebným. Sami si udělejte na toto téma výzkum! Zapírali světské radosti a tím se chlubili. Stavění velkých církevních budov a shromažďování peněz, aby mohli být finančně nezávislí, bylo zcela cizí jejich životnímu stylu. Doslovně si vyložili slova určená boháči v Matouši 19:21 „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej chudým, a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.“ A Pavlova slova starším ve Skutcích 20:35 „Ve všem jsem vám ukázal, že takto máme pracovat, ujímat se slabých a pamatovat na slova Pána Ježíše, neboť on řekl: ‚Blaženější je dávat než brát.‘“ První generace církevních otců často zmiňovala, že Večeře Páně je příležitost dát chudým. Dávání almužny bylo považováno za lepší než půst a modlitba. Nicméně desátky v tom nebyly zahrnuty! Ověřitelná přítomnost dobrovolných sbírek v jejich spisech spolu s ověřitelnou nepřítomností desátků v jejich spisech, představuje skutečné dilema pro ty, kteří zastávají desátky a trvají na tom, že to byla platná doktrína církve již od samotného začátku. Obstarejte si kopii desetisvazkového díla Ante-Nicean Fathers (Ponicejští otcové) a tato věc se vám ujasní! Učitelé desátků proto necitují nejranější církevní vůdce, aby potvrdili svoje učení. Robert Baker (Jižní baptista) napsal: „Vedoucí (před rokem 100) většinou pracovali svýma rukama pro své materiální potřeby. Nebyl žádný rozdíl mezi duchovenstvem a laiky.“ Později

183

dodal „Raní biskupové (dohližitelé) nebo starší se účastnili světského zaměstnání, aby si obstarali živobytí a své církevní povinnosti plnili ve svém volnu.“ (Baker, 11, 43.) Alfred Edersheim (anglikán) ve své knize Sketches of Jewish Social Life (Náčrt židovského společenského života) věnoval celou kapitolu židovské pracovní morálce. „Tak… abychom se dostali k tématu této kapitoly… teď již chápeme, jak tolik učedníků a následovníků Pána získávalo obživu skrze nějaké řemeslo; jak sám Mistr ve stejném duchu svého adoptivního otce převzal řemeslo (tesaře); a jak největší z Jeho apoštolů si vydělával na chleba prací svých rukou - pravděpodobně následoval svého otce, tak jako Pán Ježíš pokračoval v řemesle svého otce. Neboť to byl princip, často následovaný - „neopouštět řemeslo svého otce“ (Edersheim, Sketches, 169.)

Lars P. Qualben (luterán) tohle vysvětluje detailně v A History of the Christian Church (Historie křesťanské církve) „Místní církev měla starší a diakony, kteří zaopatřovali a vedli práci sboru, spravovali charitu, starali se o nemocné, a starali se, aby pravidelně probíhala setkání (shromáždění). Činnost rané církve se nesoustředila v úřadě a v zákoně, ale ve zvláštních darech Ducha svatého. Vyučování, kázání a služba přisluhování byla doprovázena „obdarovanými“ lidmi ve shromáždění. Starší mohl také vyučovat, kázat a vysluhovat svátosti, avšak nekonal tak proto, že byl starší, ale proto, že byl znám tím, že je „obdarovaný“. Nikdo z těchto „obdarovaných lidí“ nezastával nějaký církevní „úřad“, který by byl legální nebo nějak uzákoněn. Kázání, vyučování a vysluhování svátostí nebyly legálně vázány k nějakému specifickému úřadu. Evangelium mohlo být kázáno a svátosti vysluhovány v přítomnosti kteréhokoliv z věřících, kteří se shromáždili ve jménu Páně.“ „Ke konci prvního století nastala změna. Všeobecná nedůvěra ve zvláštní dary Ducha svatého, touha po větší určité organizaci a požadavek ochrany před falešným učením vyústil v postupném přesunu kázání, vyučování a vysluhování svátostí od „obdarovaných lidí“ k místním starším…“ „Během druhého a třetího století se odehrála další důležitá změna. Místo vlády skupiny starších, začala být místní církev vedena jedinou vůdčí osobností, které byl udělen titul „biskup“… volba biskupa se stala uzákoněným pravidlem a pouze „biskup“ měl to právo kázat, vyučovat a vysluhovat svátosti…“ (Qualben, 94.) Philip Shaff komentuje církevní růst před tím, než nastalo veliké pronásledování, které pak následovalo. „Téměř ke konci druhého století měli křesťané své bohoslužby většinou v soukromých domech, na pustých místech, u hrobů mučedníků nebo v sklepení katakomb. Tohle vyvstalo z jejich chudoby, z jejich utlačované a ilegální situace, jejich lásky, tichosti a samoty a jejich odporu proti pohanské vychytralosti.“ (str. 198) „První stopy zvláštních budov pro uctívání se objevují ve spisech Tertuliána, kde mluví o chození do církve v jeho současném období. Klement z Alexandrie zmiňuje dvojí význam slova ekklesia. Kolem roku 230 Alexander Severus udělil křesťanům právo na místo v Římě… po polovině třetího století se v plné míře začalo se stavěním církevních budov…“ (stránky 199-200). „Tak nalézáme již ve třetím století základy naprosté hierarchie; i když se jedná o morální hierarchii, bez nějaké vnější moci nad svědomím druhých… spolu s vyvýšením duchovenstva (ve třetím století) se objevila i myšlenka oddělit je od světského zaměstnání, a dokonce i od společenských vztahů… dostávali svou podporu ze společné církevní pokladnice,do které se ukládaly dobrovolné sbírky a týdenní sbírky v Pánův den. Po třetím století již jim nebylo

184

dovoleno mít účast ve světském zaměstnání ani při správě majetku.“ (týká se to Cypriána v Severní Africe) (str. 128) (Schaff, 128, 198, 199-200.) Mnozí přednicejští (před rokem 325 n.l.) církevní otcové, jejichž spisy stále existují, až do doby Cypriána nepsali ani nijak nezmiňovali nucené desátky. Jsou to: Klement z Říma, Mathetes, Polykarp, Ignátius, Barnabáš, Papias, Justin, Pastýř Hermas, Tatián, Theophilus Antiochijský, Athenagoras, Klement z Alexandrie, Tertullián, Minucius Felix, Commodianus, Origen, Hippolytus, Caius a Novatium. V úsilí podpořit myšlenku desátků ranou církví McClintock a Strong Encyclopedia of Biblical, Theological, a Ecclesiastical Literature ve skutečnosti potvrzují moje prohlášení. Pod slovem desátky se říká: „Tato povinnost byla podle církevní literatury vydána již v raném období. Apoštolské zákony (3. století), apoštolská ustanovení (3. století), sv. Cyprian (rok 258) a práce Ambrose (rok 397), Chrysostom [rok 407], Augustine [rok 430] a jiní otcové obou stran církve (východní i západní, ale nikoliv řecké) tím oplývají.“ Co se týče tohoto zdroje, slovo „oplývají“ je přehnané, „již v raném období“ také přeskočilo prvních 200 let po Golgotě. (Viz Cypriánovo období) Klement Římský (rok 95) začal psát téměř ve stejném čase, kdy zemřel apoštol Jan. Jeho spisy slovo „desátek“ ani neobsahují. Napsal „On (Bůh) má radost z toho, když jsou Mu dávány dary a je Mu konána služba, a to nikoli bezmyšlenkovitě nebo nepravidelně, ale v určité časy a hodinu.“ (První dopis Korintským, kapitola 40). Mučedník Justin z oblasti Samaří (rok 150) napsal: „A bohatší mezi námi pomáhají chudším… když naše modlitba končí, je přinesen chléb, víno a voda, a prezident (rektor či vedoucí církve) podobně koná modlitby a díkůvzdání podle svých schopností, a lidé souhlasně říkají Amen; a nastává rozdělování každému, a účast na tom, za co byly konány díky, a těm, kteří nejsou přítomni, je jejich část poslána po diakonech. A ti, kterým se daří dobře, dávají z ochotnosti, podle toho, jak si každý usmyslí; a co je posbíráno, je uloženo prezidentem, jenž se stará o sirotky a vdovy a o ty, kteří skrze nemoc nebo jakýkoliv jiný důvod jsou v nouzi, a o ty, kteří jsou v poutech anebo jsou cizinci, zdržující se mezi námi.“ (První obhajoba kap. 67). V prvním století byl „prezidentem“ myšlen církevní vedoucí, který byl pouze schopným správcem a nemusel to být nezbytně pastor nebo učitel Slova. Justinovy spisy obsahují slovo „desátek“ čtyřikrát: dvakrát z Matouše 23:23, aby ukázal, že Židé neměli v lásce Krista, a dvakrát z Genesis 14:20, když dokazoval, že Melchisedech nevyžadoval obřízku (Dialog s Tryphem, kap. 17, 19, 33, 112). Didache aneb Učení dvanácti (150-200?) bylo objeveno v pozdějším 19. století u židovského kláštera Nejsvětějšího církevního pohřebiště u Konstantinopole. Není jisté, jestli je skutečně autentické, představuje skutečnou normu nebo je jen odnoží. Zdá se, že je to židovskokřesťanský dokument asi z poloviny druhého století a představuje některé zajímavé představy o tom, jak proroci a církevní vedoucí byli zaopatřováni. Odstavec XI:... „Teď co se týče apoštolů a proroků podle učení evangelia, tak čiň: ať každý apoštol, který k vám přijde, je přijat tak, jako by to byl sám Pán, bude bydlet s vámi jeden den a v případě potřeby také další den, ale pokud zůstane tři dny, je to falešný prorok. Když apoštol pokračuje dál, ať si nebere nic jiného než chleba, až dosáhne svého ubytování: v případě požádání o peníze, je to falešný prorok... Ale kdo by řekl: "Dej mi peníze nebo jiné věci", nebudeš takového poslouchat; ale pokud tě požádá, abys dal pro druhé, kteří jsou v nouzi, takového ať nikdo nesoudí." 185

Odstavec XII se může (ale také nemusí) vztahovat na obyčejné cestovatele (poutníky). Místo mezi odstavci 11 a 13 by mělo být zvažováno. „Ať každý, který přichází ve jménu Páně, je přijat a zkoušen.. „Pokud si přeje bydlet s tebou, a je řemeslník, nechť pracuje a jí. Pokud žádné řemeslo nemá, použij zdravý rozum, aby s tebou žil jako křesťan bez zahálky. Pokud není ochoten tak učinit, je to „Krista handlíř“. Takového se vyvaruj.“ Odstavec XIII: Ať každý opravdový prorok, který s tebou chce žít, je „hoden svého pokrmu“ podobně i učitel, jako pracovník „hoden svého pokrmu“. A proto vezmeš a dáš prorokům každou prvotinu z produktu vinného lisu a humna, z vola a ovce. Neboť proroci jsou vaši velekněží. Pokud nemáš proroky, dej to chudým…“ Odstavec XV: „Zvolte si proto dohližitele a diakony hodné Pána, muže, kteří jsou mírní, ale ne chamtiví, opravdové muže a vyzkoušené; neboť oni vám také slouží službou proroků a vedoucích.“ (Didache, 64-65.) I když mnozí, kteří učí desátky, citují odstavec XIII a XV aby dokázali, že raná církev učila desátky a pohodlně ignorují odstavec XI a XII, velice podvádí, když tak činí! Odstavce XI a XII dokazují, že v odstavci XIII a XV nemůže být za žádných okolností míněno učení desátku. Slovo desátek tam ani není. Také když se církev nakonec snažila učit desátek, nedala celý desátek diakonům, kteří by měli podle uvážení odstavce XV nahrazovat levity. Tento neautorizovaný dokument je datován do poloviny druhého století kvůli tomu, že vyzdvihuje biskupy, ale již předtím tato autorita jim byla vnucena Cypriánem. Je ale přesto zajímavé, že prvotiny odpovídají přesně popisu z Numeri 18 a nejsou to stejné, co desátky. Zdá se, že ani tohle by nebylo podporováno církví, jelikož se jednalo o malé množství, ale pokud si chtěl někdo udržet svůj obchod, bylo třeba to dát. Je zajímavé si všimnout, že odstavec XIII říká, že pokud někdo nemá proroka v církvi, pak ať tyto prvotiny dá chudému. Ireneus (150-200) (dohližitel z Lyonu ve Francii a učitel známého Hippolytuse), zcela jasně neučil desátky. „A pro tento důvod Pán namísto toho (přikázání) „nezcizoložíš“ zakazoval i chlípnost (chtíč); a namísto přikázání „nezavraždíš“ zakázal hněv; a namísto zákona, rozkazujícího dávat desátky, přikázal sdílet celé naše vlastnictví s chudými; a nejen milovat naše bližní, ale dokonce naše nepřátele; a nejen abychom dávali svobodně, ale abychom dali i těm, kteří nám berou naše zboží“ (Proti herezím, kniha 4, kap. 13). Ať už je zde cokoliv dobrého, tohle vyučuje přísný asketismus. „Neboť s Ním není nic bez záměru, ani ne bez významu, ani bez plánu. A z tohoto důvodu své desátky ze svých statků (Židé) zasvětili Jemu, ale ti, kteří přijali svobodu, oddělili všechny své majetky pro Pánův záměr, dávajíce radostně a svobodně a to nikoliv nejmenší části svých cenností, jelikož mají naději lepších věcí (po tomto životě); jako ta chudá vdova se zachovala, která vhodila celé své jmění do pokladnice Boží“ (Proti herezím, kniha 4 kap 18). Znovu, jsou zde ukázány chudoba a asketismus. Ireneus jasně vyučoval, aby církev dávala chudým. Jeho život a spisy ukazují, že věřil, že duchovní vedoucí by měli žít tak skromně, jak je to jen možné. Tertullián (150-220), plodný spisovatel z Kartága v Severní Africe, jehož spisy neučí desátky. Žil přísným extrémně asketickým životem, pro nějž chudoba byla ctností, což nenechává žádný prostor pro učení o desátcích. Jelikož učil, že veškeré sbírky by měly být dány chudým, Tertulián by neučil, že církevní vedoucí by měli být podporováni desátky. Slovo „desátek“ použil pouze při citátu Matouše 23:23, aby přirovnal Marcionovo pokrytectví

186

s farizeji (Marcion, kniha 4, kap.27) a v Genesis 14:20, kde podobně jako mučedník Justin argumentoval, že Melchisedech nebyl obřezán (Kniha 5, kap.9). Tertulián také napsal: „…naši prezidenti a starší, kteří se prokázali svými zásluhami, lidé, kteří získali tuto poctu nikoliv za cenu, ale charakterem. Každý přináší nějaký skromný peníz jednou za měsíc aneb kdykoliv si přeje, a pouze pokud je ochoten a schopen; je to dobrovolná sbírka. Jsou to zbožné fondy; za ně jsou podporováni a pohřbíváni chudí…“ (Apologie 39, 118). Z toho je jasné, že alespoň ke konci druhého století neexistovaly žádné desátky, které by podporovaly duchovenstvo na plný úvazek. Cyprián (200-258) následoval Tertuliána v Kartágu (Severní Afrika) a pravděpodobně byl prvním vlivným vedoucím, který navrhl (neúspěšně), aby desátky podporovaly duchovenstvo na plný úvazek. Musíme pamatovat, že v Cypriánově době již nastalo odpadnutí od učení apoštolů. Duchovní dary nebyly většinou u „laiků“ uznávány, ale byly uznávány pouze u určité třídy duchovenstva. Úřad biskupa byl uznán vyšším než starších a presbyterů, a každý biskup měl duchovní autoritu nad laiky v církvi skrze svátostní systém. Jeho církev také chybně připodobňovala biskupa ke starozákonnímu veleknězi, presbytery ke starozákonním kněžím, a diakony ke starozákonním levitům. Cyprián pouze udělal to, o čem si myslel, že je dalším logickým krokem a trval na tom, že duchovenstvo by mělo přestat se světskou prací a záviset na podpoře desátků. V západní církvi byl teď starozákonní systém kněžstva, obětin (darů) a odpuštění, kontrolován takzvanými křesťanskými veleknězi, křesťanskými knězi a křesťanskými levity. Takový je kontext Cypriánova působení! A přesto všichni zastánci desátků, které jsem četl, poukazují na Cypriána jako na údajný hlavní důkaz, že raná církev hned od raného věku učila desátky. Cyprián byl pouze biskupem v Africe a neměl větší autoritu mimo pole své působnosti. Ti, kteří citují Cypriána, aby podpořili teorii rané církve, která učila desátky, by měli vložit své citáty do tohoto omezeného pole působnosti podle kontextu! Nicméně Cypriánovy desátky stále nejsou žádným „důkazem“, že raná církev učila desátky. I když Cyprián nebyl tak asketický jako jeho oblíbený učitel Tertulián, byl to asketa, který se vzdal svého značného bohatství při křtu. Zatímco se zastával toho, aby biskupové (dohližitelé), presbyteři (starší) a diakoni přijímali desátky a zasvětili se na plný úvazek církvi, nijak nenaznačil, že by měli žít nad poměry chudých (Dopis 65 par. 1) Při jedné příležitosti, v dopise 4 řekl, že „Celá tato malá suma, která byla vybrána“, byla dána duchovenstvu a oni ji rozdali těm, kteří měli nouzi. Každý, kdo čte Cypriána, se jistě obeznámil s jeho častým citátem Kristova rozkazu mladému boháči „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej chudým, a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.“ Cypriánovo chápání bylo takové, že církevní vedoucí si měli vzít jen minimum a zbytek rozdat chudým. Sami si přečtěte Cypriána. Uspořádání svatých apoštolů (kniha 2, část 4) je fiktivní záznam pocházející pravděpodobně z třetího nebo čtvrtého století. Nebyl přijatý církví, teprve až o mnoho století později. Jak se v něm hovoří o desátcích, poukazuje na vývoj tohoto učení, podobný tomu Cypriánovu. „O správě prostředků posbíraných na podporu duchovenstva a pro chudé.“ „Nechť biskupové považují takové jídlo a ošacení za dostatečné, podle nezbytnosti a slušnosti. Ať nezneužívá Pánův majetek jako někdo jiný, ale užívá jej s mírností; „neboť dělník je

187

hoden své mzdy.“ Ať není rozmařilý ve svém stravování, nebo v libosti marného příslušenství, ale nechť se spokojí s tím, co je nezbytné pro jeho živobytí.“ „O prvotinách a desátcích, a o tom jak jich biskup má užívat, neb distribuovat ostatním.“ XXV. Ať užívá těch desetin a prvotin, které jsou dány na Boží příkaz, jako muž Boží; ať také správným způsobem rozdílí dobrovolné sbírky, jež jsou přinášeny na chudé, sirotky a vdovy, nemocné a cizince v nouzi, jako by to byl Bůh sám, kdo kontroluje jeho účet a kterému poskytl tuto dispozici (směrnice, pokyny). Rozděluj těm, kteří mají potřebu v spravedlnosti, a ty sám užívej těch věcí, které patří Pánu, ale nezneužívej jich, jez z nich, ale sám je všechny nejez: spoj se s těmi, kteří jsou v nouzi a tak se prokážeš jako bez úhony před Bohem. Neboť jestli je sníš všechny sám, budeš Bohem kárán...“ „Neboť účastníci církve mají být i církví podporováni, jako levité, prezidenti a služebníci Boží; tak jak je to popsáno v knize Numeri ohledně kněží…“ „To co bylo jako prvotiny, desátky, oběti a dary, jsou teď obětiny (při mši ap.), které jsou prezentovány svatými biskupy Pánu Bohu, skrze Ježíše Krista, který za ně zemřel. Neboť to jsou vaši velekněží, místo kněží jsou presbyterové a místo levitů jsou diakoni; stejně tak jak jsou vaši předčitatelé, vaši zpěváci, vrátní, diakonky, vdovy, panny, a vaši sirotci: ale ten, který je nad tím vším, je ten Nejvyšší kněz.“ XXVI. „Biskup je služebník Slova, strážce poznání, prostředník mezi Bohem a vámi při vašem uctívání. Je to učitel zbožnosti; a v autoritě je hned po Bohu, on je váš otec, který vás znovu počal k adopci synů skrze vodu a Ducha. On je váš vůdce a správce; on je váš král a vladař; on je hned po Bohu, váš pozemský Bůh, jenž má právo být vámi ctěn.“ XXVII. „A proto bratři a sestry, přinášejte své oběti a obětiny biskupovi, tak jako veleknězi, ať už sami nebo skrze vaše diakony; a nejen to, ale přinášejte i vaše prvotiny, vaše desátky, a vaše dobrovolné oběti. Neboť on ví, kdo je v potřebě a každému dává tak, jak je to vhodné, tak aby někdo nedostal almužnu dvakrát nebo i vícekrát ve stejný den, nebo stejný týden, zatímco jiný by nedostal nic.“ (Můj komentář k Uspořádání svatých apoštolů: Při pokusu použít starozákonní jazyk, jsou zde vidět značné rozdíly. Za prvé, místo levitů teď přijímá desátek přímo „velekněz“. Za druhé, biskup si má vzít pouhé zaopatření na přežití z desátků a obětin. Za třetí, biskup je přímo zodpovědný za rozdávání desátků a obětin chudým. Za čtvrté, toto nové „kněžské“ uspořádání systému neodkazuje na Abrahamův desátek Melchisedechovi v Genesis 14, aby ospravedlnilo svou doktrínu „před zákonem“ ani k vyjádření „je to svaté Pánu“ v Leviticus 27:30 jako „věčnému principu“. Zjevně, ospravedlnění znovuzavedení desátku do této určité „rané“ církve, i kdyby se jednalo o dobrovolnou sbírku, a povýšení kněze a „velekněze“, bylo výsledkem odpadnutí od novozákonního učení, kde jsou všichni věřící nazváni kněžími. A proto je jednoduché pochopit, proč moderní protestanté, kteří učí desátky, se neobracejí i na tento dokument, aby potvrdili své učení desátků jako legitimní doktrínu. Tento dokument byl dokonce odmítnut i římskokatolickou církví, protože až do konce šestého století se desátky nestaly církevním zákonem.)

188

Shrnutí historických důvodů pro odmítnutí desátku Desátky nemohou být uznány jako platná doktrína nalezená v rané pobiblické historii, z následujících důvodů, jež byly podporovány mnoha uznávanými autoritami v této kapitole i jinde v této knize. Za prvé: Je jisté, že židovští křesťané v Palestině pokračovali v přinášení desátků do chrámu (pozn. podle některých autorit se jednalo jen o určitou skupinu, nikoliv o všechny) jako část své poslušnosti Zákona (Skutky 15 a 21), alespoň do roku 70 (pozn. do zničení chrámu). Pobiblická historie dokazuje, že většina z nich nikdy neopustila Starý zákon, odmítla plné společenství s křesťany z pohanů, odmítla Pavla, později se rozdělila na různé strany a zanikla koncem čtvrtého století. Za druhé: Židovští křesťané, jako např. Pavel, kteří byli vycvičeni v přísné tradici židovského Zákona, by nikdy nepřijali podporu plného úvazku za vyučování starozákonních posvátných spisů, které poukazují na Krista. Za třetí: Židovští křesťané pohlíželi na desátky jako na věc Zákona, když oznámili křesťanům z pohanů, že jej nemusí dodržovat (Skutky 15 a 21). Za čtvrté: Židovští křesťané byli učeni, aby si na své živobytí vydělávali řemeslem a nezáviseli na charitě. Jak židovští, tak i křesťanští učenci byli podporováni komunitami jejich řemesla. Za páté: V historii jsou zaznamenány světská řemesla a obchody mnoha rabínů a raných církevních vedoucích. Mnoho církevních historiků poukazuje na fakt, že mnoho církevních vedoucích bylo podporováno vlastním řemeslem (spíše než desátky). Tohle je zdokumentováno mnoha poznámkami v této knize, zvláště v kapitole k 1 Korintským 9, Skutky 20, a v této kapitole. Za šesté: Církev byla ze začátku považována jako „bez licence (nebo také nelegální)“ a byla zakázána zákonem (byla psancem) až zhruba do roku 80 po Kr. Římané požadovali, aby všichni obyvatelé registrovali své zaměstnání a prokázali tak svoji obživu. Po více jak dvě stě roků po Golgotě, kdokoliv, kdo by tehdy prohlašoval, že je kazatelem evangelia na plný úvazek, byl by zatčen jako rebel, který nemá zřejmé prostředky podpory, jako je např. řemeslo. Za sedmé: Jelikož křesťané byli místy zabíjeni davy a vládou po více jak první tři století, je nepravděpodobné, že by se takto vedoucí otevřeně odhalili jako církevní vedoucí na plný úvazek, tím, že by neměli očividné řemeslo. Za osmé: Když byl sepsán Nový zákon, velmi málo, pokud vůbec nějaké církve byly organizované tak, že by v nich vládl biskupský systém, který vyžadoval podporu služebníků na plný úvazek. Tyto církve byly příliš prosté, příliš malé, příliš chudé, a křesťané se často museli schovávat před autoritami, aby se mohli setkávat. Církevní budovy zhruba do roku 200 neexistovaly, jelikož by ani nebyly tolerovány, a začaly se rozmáhat až po roce 260, než byly znovu zničeny v roce 303 (Schaff, 63.) Pronásledování bylo v římské říši velmi rozšířeno. Za deváté: Raná církev nedělala rozdíl mezi „učeným duchovenstvem“ a „laiky“ po několik století. Duchem obdaření členové kázali a i jinak sloužili, což bylo později zredukováno pouze na vybrané a organizované „duchovenstvo“, konající svou službu na plný úvazek. Například tam byl obdarovaný „správce“, další osoba „kázala“ a jiný obdarovaný „učil“ Slovo. Tento fakt by zamezil desátkům, když spousta laiků používala své duchovní dary. 189

Za desáté: Je velmi pravděpodobné, že i otroci zastávali funkci vedoucích jako starší a dohližitelé v rané církvi. Významný učenec F.F.Bruce říká, že „Biskup Pius v římské církvi kolem poloviny druhého století, pokud nebyl otrokem sám, byl v každém ohledu bratrem otroka; a Callistus, biskup té stejné církve počátkem třetího století, byl bývalý otrok“. (F. F. Bruce, The Spreading Flame (Waynesboro: Pater Noster Press, 1958), 192) Otroci jistě nepřijímali desátky pro své živobytí! Za jedenácté: Pravděpodobně jeden z největších mimobiblických argumentů proti desátkům v přednicejské církvi je církevní postoj ke křesťanské etice, ctnostem, chudobě a asketismu. Bez obalu „chudoba byla zvažována jako ctnost, a zvláště mezi duchovenstvem!“ Zatímco ještě zůstávaly vzpomínky na apoštoly a učedníky, na zázraky konané v prvním století, a zatímco očekávali brzký návrat Ježíše Krista, církev v době před Konstantinem (před rokem 325) byla více méně charitativní organizací, která přijímala obětiny, aby sloužila chudým, vdovám a sirotkům ve společnosti. Viz Philip Schaffův detailní komentář v mé kapitole věnované 1 Korintským 9. Církev od čtvrtého po osmé století Církev v prvních několika stoletích používala své peníze velmi odlišně než dnešní typická církev. Williston Walker podává zprávu, že v roce 251 měla církev v Římě pod vedením biskupa Grainelia zhruba 30 000 členů a podporovala zhruba 1 500 lidí, kteří na ni byli závislí. To je jeden závislý na 20 členech! (Walker, 83.) I když Cyprián se snažil vnutit myšlenku, aby církevní pracovníci neměli světské řemeslo, Walker komentuje, že „v polovině třetího století se od výše postaveného duchovenstva očekávalo, že celý svůj čas zasvětí práci ve službě, a přece i biskupové občas měli světské řemeslo, a to ne vždy chvályhodného charakteru. Níže postavené duchovenstvo mohlo mít stále řemeslo“. (Ibid., 84.) Je zajímavé, že Schaff zmiňuje církevní „budovy“ až v letech 260-303. Není jasné, do jaké míry církevní budovy existovaly před touto dobou. Křesťané byli obviňováni téměř z každé katastrofy, která je postihla, obviňováni byli z hladomoru, zemětřesení, potopy, prohry ve válce a z nájezdů barbarů; bezbožní obyvatelé velmi často trestali církev jako svého obětního beránka a velmi rychle by zničili jakoukoliv viditelnou církevní budovu. Encyclopedia Americana říká, „Nebylo to (desátky) praktikováno v rané křesťanské církvi, ale postupně se stávalo známým kolem šestého století.“ (Americana, s.v. “tithe.”) Tohle prohlášení předpokládá neúspěch Cypriána v Severní Africe a pravděpodobně to znamená, že desátky nebyly praktikovány způsobem „vynuceným církví nebo světským zákonem“ až do šestého století. Catholic Encyclopedia (Katolická encyklopedie), pouze vydání z roku 1912 říká: „Na začátku bylo (zaopatření) podporováno spontánně těmi, kteří byli věrní. Postupem času nicméně, když se církev rozmáhala a různé instituce povstaly, vytvořily si zákony, které zajistily stálý příjem duchovenstva. Placení desátků bylo přejato ze Starého zákona, a tito spisovatelé o tom hovoří jako o božském nařízení a závazku svědomí. Nejranější positivní zákonný systém na dané téma je obsažen v dopise biskupů přijatém v Tours roku 567 a v Zásadách koncilu Maconského roku 585.“(The Catholic Encyclopedia, Vol. XIV, 1912, s.v. “tithe.”)

190

Encyclopedia Americana a The Catholic Encyclopedia ignorují všechny reference Cypriána a Constitutions of the Apostles jako neplatné, a tím se ve skutečnosti shodují s předpokladem v této knize, že raná církev neučila desátky! Když byly desátky poprvé představeny církvi, byly dobrovolné a byly založeny na špatném srovnání novozákonních biskupů s velekněžstvím starozákonním. O několik století později církev získala bohatství formou pozemků. Nejdříve bohatí vlastníci půdy darovali půdu pro farnost, ale ponechali si právo jmenovat biskupy a ponechali si zisk a desátky ze země. A proto se desátků brzo začalo zneužívat. Nakonec ale církev získala natolik světskou autoritu, aby znovu nabyla jmenování svých vlastních kněží a biskupů, spolu s desátky, které si nechávali. Církev velmi rychle vlastnila čtvrtinu až polovinu půdy v mnoha evropských zemích a nařizovala odevzdávat desátky od těch, kterým svoji půdu pronajímala. Historikové většinou souhlasí, že ne dříve jak v roce 567, tj. 537 let po Golgotě, se v historii objevil první pokus církve vnutit desátky lidem skrze svoji vlastní autoritu! Koncil Tours v roce 567 a koncil Maconský v roce 585 vydali regionální dekret o desátcích a exkomunikaci pro neplatiče desátků, ale nedostali schválení od krále, aby se desátky vybíraly civilními dekrety. Je velmi významné poznamenat, že desátky nezačaly dříve, než se církev stala mocnou ve světské oblasti. Dokonce ještě v této pozdní době byly desátky jen potravinové. Nakonec římská církev dokonce odmítala vysluhovat poslední pomazání, pokud jí nebyl v poslední vůli dán majetek nebo pozemek. Kolem roku 774 až 777 francouzský král Karel Veliký zničil království Ariana Lombarda, které oddělovalo jeho říši od severní Itálie. Po porážce Lombardů jeho vláda zahrnovala i severní Itálii a Řím. Citací židovského Zákona na církevním sněmu, papež nakonec přesvědčil krále, aby dovolil nucené zemědělské desátky na podporu rychle rostoucích církevních farností. V roce 785 se papež Hadrián pokusil vnutit desátky Anglii a Sasku. Jako ocenění za tuto podporu církve, papež korunoval v roce 800 na vánoce, Karla Velkého za svatého římského císaře, a tím učinil oficiální „Svatou“ říši římskou. Roku 906 král Edgar legálně vnutil potravinové desátky Anglii. Roku 1067 a 1078 na církevním koncilu v Gerony a 1215 při 4. Lateránském koncilu, byly desátky stále více zaváděny na všech pozemcích pod křesťanskou vládou. Všichni občané, včetně Židů, museli odevzdávat desátky římskokatolické církvi. Obyčejný sedlák dával první desátek ze země svému světskému vládci nebo statkáři (vlastníku půdy, kterým byla často církev) a druhý desátek cele církvi. Roku 1179 3. Lateránský koncil vydal dekret, že pouze papež může některé lidi osvobodit od povinnosti dávat desátky, a ten od nich oprostil křížové výpravy (křižáky, nebo křižácké rytíře). Po několik století se právo vybírat desátky pohybovalo mezi církví a světskou autoritou – v závislosti na tom, kdo měl v tu chvíli větší moc. Papež Nevinný III. (1198-1216), aby posílil a očistil církev, nařídil, aby desátky na podporu církve byly nadřazeny nad zdaněním, zakázal laikům jakoukoliv činnost v církevních záležitostech a zakázal čerpat plat z více než jednoho církevního zaměstnání. Teolog Tomáš Akvinský se zastával desátků: „Během vydání Nového ustanovení, autorita církve ustanovila placení desátků“ (Summa Thelogica, Sv.3, druhá část druhé části). Nepoužil Genesis 14 ani Melchisedecha, aby podpořil svůj argument. Přísné zemědělské desátky vyžadované od Židů se staly bolestnými v Anglii a v německých zemích. Počátkem 14. století nebylo Židům ani dovoleno vlastnit půdu v mnoha zemích. 191

Tohle vytlačilo Židy pryč ze země a mnozí proto přešli na bankovnictví a obchodování, jelikož z těchto zaměstnání se nevyžadovaly desátky. Roku 1372 se bouřili i duchovní Židů v Německu, aby nemuseli platit desátky papežovi. Za nedlouho poté, co byla Bible přeložena do jazyka, kterým mluvili obyčejní lidé, Otto Brumfels roku 1524 prohlásil, že Nový zákon neučí desátky. Později v tomto století papež Gregory VII, aby kontroloval světské vlastnictví desátků, znovu zakázal, aby obyčejní lidé vlastnili desátky. Roku 1714 anglický anglikán vymáhal odevzdávání zemědělských desátků od římských katolíkům a presbyteriánů, pro podporu irské církve. Brzy na to začalo povstání ve Francii. Jedním z raných úspěchů francouzské revoluce bylo zakročení proti privilegiím a postavení římskokatolické církve. V roce 1789 byly desátky ve Francii zrušeny vládou. Další povstání proti desátkům následovala. Během roku 1836 a 1850 byly v Anglii desátky většinou zrušeny. Později byly desátky změněny na placení nájmu v hotovosti. Roku 1868 následkem rozruchu, který začal již koncem roku 1830 a který rozpoutali odpůrci, bylo zrušeno povinné placení desátků pro farnosti na vydržování církve, a bylo učiněno dobrovolným. Nicméně desátky z pronájmu nebyly zrušeny, až roku 1936 v Anglii. V Kanadě teprve roku 1868, 4. koncil Quebecký (Quebec: místo a stát v Kanadě) prohlásil, že desátky jsou povinné. Na nějakou dobu byly desátky povinné ve francouzských zemích Nového světa, až do doby, kdy bylo toto území prodáno při Louisianské koupi. Roku 1871 byly desátky zrušeny v Irsku. Roku 1887 skončily v Itálii. V Západním Německu se obyvatelé museli formálně zřeknout církevního členství, aby nemuseli platit povinné církevní daně. Jinde, jako ve Východní ortodoxní církvi, desátky nikdy nepřijali a jejich členové je nikdy nepraktikovali. Římskokatolická církev však stále nařizuje desátky v zemích, kde jsou schváleny zákonem, a někteří protestanté stále považují desátky za povinné. Dnes většina náboženských institucí upustila od povinných desátků, zvláště v USA, kde po americké revoluci nebyl systém desátků nikde opravdově zaveden. Nicméně členové určitých církví, včetně Mormonů a Adventistů sedmého dne, jsou žádáni, aby dávali desátky, a někteří křesťané v jiných církvích dávají desátky dobrovolně. Jižní baptisté definují desátky tak, jako že se od druhých „očekávají“ a některé její církve se snaží učinit desátek požadavkem pro členství v církvi (kromě těch, kteří musí dávat desátky, aby mohli zastávat určitou vedoucí funkci v církvi). Pro další studium většina knih o církevní historii v krátkosti popisuje historii desátků od biblických časů. Když Evropa pomalu odmítla církevně-státní zdanění a božské právo králů, odmítla také nucené desátky pro státem podporované církve. Historie zjevuje, že desátky se staly „církevní“ doktrínou až poté, co si římskokatolická církev podala ruce se světskou a politickou mocí. Nicméně, stejně tak jako desátky pod Starou smlouvou nikdy neměly za následek duchovní růst v Izraeli, tak ani tehdy nevedly k duchovnímu růstu, když je použili křesťané. Jak římští katolíci, tak i protestanté jsou vinni z utlačování a pronásledování, pokud se týká státem vynucovaných zákonů. A podobně jako starozákonní desátky v národním Izraeli, nic dobrého nevzešlo z takových pokusů vnutit je druhým. Poznámka: Historický zdroj materiálu této kapitoly pochází z následujících: Encyclopedia Americana; Encyclopedia Britannica; The Catholic Encyclopedia (1912 and New); Baker, A Summary of Christian History; Durant, The Reformation; Latourette, A History of the

192

Christian Church; Qualben, A History of the ChristianChurch; Schaff, History of the Christian Church, Vol. 2; and Walker, A History ofthe Christian Church. Viz Bibliography.

Kapitola 30 Principy desátků pro církve, které učí desátky: Literární satira „My vyučujeme biblické principy desátků“, je slyšet z mnoha kazatelen. „Opravdu?“ ptám se. Tato kapitola je psána těm, kteří potřebují pomoc, aby mohli následovat principy desátků v Božím Slově. I když, upřímně, neznám žádnou církev, která by některé z těchto přikázání dodržovala, Boží Slovo přece přikazuje, aby jeho starozákonní lid dodržoval VŠECHNA jeho přikázání. PRINCIP #1: Pouze pastoři (starší a dohližitelé) mohou fungovat jako kněží a vysluhovat všechny svátosti smíření. Zaměňte si 1 Petrovu 2:9, 10; Zjevení 1:6 a 5:10 za Numeri 18:1, 5 a 3:12. PRINCIP #2: Desátky musí jít pouze do jedné rodiny ve sboru, která jako jediná může vykonávat všechny povinnosti ohledně uctívání, a stavby a udržování církevní budovy (Numeri 18:1-4). PRINCIP #3: Pouze praotec této rodiny a jeho synové mohou zprostředkovávat služby pro shromáždění jako kněžská rodina. Jsou ti jediní, kterým je dovolen přístup do budovy samotné. Také jsou jediní, kterým je dovoleno přistoupit k Bohu a požádat Ho zástupně o odpuštění. Numeri 18:1 „ Hospodin řekl Áronovi: Ty a tvoji synové a dům tvého otce s tebou ponesete vinu spojenou se svatyní, ty a tvoji synové s tebou ponesete vinu spojenou s vaším kněžstvím.“ PRINCIP #4: Důležité! První celý desátek musí jít pouze pro služebníky levity, bratry vedoucích. Tento princip je vždy ignorován! Numeri 18:21-23 „Hle, synům Léviho jsem dal do dědictví celý desátek v Izraeli jako náhradu za jejich službu, kterou vykonávají, službu při stanu setkávání. Synové Izraele se již nepřiblíží ke stanu setkávání, aby nenesli trest za hřích a nezemřeli. Lévijci budou vykonávat službu při stanu setkávání, oni ponesou jejich vinu. To je věčné ustanovení po všechny vaše generace. Proto neobdrží dědictví uprostřed synů Izraele.“ 193

PRINCIP #5: Shromáždění musí dovolit levitům (služebníkům a kněžím), aby žili na pozemku, který jim poskytne zdarma navždy, ale přitom zůstane ve vlastnictví obyčejných členů. Numeri 35:2-3 „Přikaž synům Izraele, aby dali Lévijcům ze svého dědičného vlastnictví města k bydlení. A také dejte Lévijcům pastviny okolo měst. Města budou pro ně k bydlení a jejich pastviny budou pro jejich dobytek, jejich stáda a pro všechna jejich zvířata.“ PRINCIP #6: Celý desátek, jenž náleží služebníkům rodu Lévi, musí být přinesen nikoliv do církevní budovy, ale do měst levitů, kde všichni levité musejí žít a většinu času budou trávit na farmách se svým stádem. (Num 35; Jozue 20,21). Nehemjáš 10:38-39 „…desátek ze své země lévitům. Lévité totiž budou vybírat desátek ve všech našich venkovských městech. Když budou lévité vybírat desátek, bude s lévity kněz, syn Áronův. Lévité pak přinesou desátek z desátku do domu našeho Boha, do komory skladu.“ PRINCIP #7: Služebníci-levité, kteří přijímají celý desátek, nesmí sloužit jako pastoři (starší, dohližitelé nebo kněží) a nesmí vstupovat do budovy, ve které probíhá uctívání. Desátky přijímající levité musí pracovat pouze jako tkalci (Num 3:25,26), stavitelé interiéru (Num 3:31), stavitelé stanových kolíků a nádobí na vaření (Num 3:36), vojáci (1 Par 12:26), stavitelé a řemeslníci (1Par 23:4), dozorci a soudci (23:4), strážci a vrátní (23:5), zpěváci a hudebníci (23:5), pekaři (23:29) a státní zaměstnanci (26:29-32). Numeri 18:2 „Také své bratry z pokolení Léviho, z kmene svého otce, přiveď s sebou. Připojí se k tobě a budou ti sloužit, zatímco ty a tvoji synové s tebou budete před stanem svědectví.“ PRINCIP #8: Pouze pastoři (starší, dohližitelé, kněží) mohou vstoupit do budovy, ve které probíhá uctívání. Všichni ostatní, včetně levitů, kteří přijímají celý desátek, musí být usmrceni, pokud se pokusí Boha uctívat přímo. Numeri 18:3-4 „Budou konat službu pro tebe a službu celého stanu. Avšak k předmětům svatyně a k oltáři se nepřiblíží, aby nezemřeli ani oni ani vy. Připojí se k tobě a budou konat službu stanu setkávání a všechnu práci stanu. Nikdo jiný se k vám nepřiblíží.“ Numeri 18:7 „Ty a tvoji synové s tebou dbejte na své kněžství ohledně všech věcí oltáře a ohledně toho, co je uvnitř za oponou, a tak služte. Jako darovanou službu vám dávám vaše kněžství. Když by se někdo jiný přiblížil, bude usmrcen.“ Numeri 18:22 „Synové Izraele se již nepřiblíží ke stanu setkávání, aby nenesli trest za hřích a nezemřeli.“ PRINCIP #8: Pastoři (starší, dohližitelé, kněží) musí jíst svou porci obětin uvnitř církevní budovy (Num 18:8-18). Musí jíst prvorozené z čistých zvířat a prvotiny uvnitř v církevní budově (Neh 10:35-37). Nemohou si to vzít domů, aby to sdíleli se svou rodinou. Desátky nejsou to stejné jako prvotiny.

194

Nehemjáš 10:35-37 „Nechali jsme také padnout losy mezi kněžími, lévity a lidem na dodávky dřeva, aby je přinášeli do domu našeho Boha podle rodin v určený čas, rok co rok, aby bylo zapalováno na oltáři Hospodina, našeho Boha, jak je napsáno v zákoně. Budeme přinášet také prvotiny ze své země a prvotiny ze všeho ovoce každého stromu rok co rok do Hospodinova domu; budeme přinášet do domu svého Boha kněžím, kteří slouží v domě našeho Boha, prvorozené ze svých synů a zvířat, jak je napsáno v zákoně, a prvorozené ze svého skotu a svých ovcí.“ PRINCIP #9: Pastoři (starší, dohližitelé, rodiče) si ponechají všechny zasvěcené věci a všechny výkupné peníze (Num 18:14,15,16). PRINCIP #10: Služebníci levité, kteří slouží vedoucím, nemohou vlastnit nebo dědit půdu. Numeri 18:23 „Lévijci budou vykonávat službu při stanu setkávání, oni ponesou jejich vinu. To je věčné ustanovení po všechny vaše generace. Proto neobdrží dědictví uprostřed synů Izraele.“ PRINCIP #11: Když budou desátky odevzdány třídě levitských služebníků, ti musí odevzdat pastorům (starším, dohližitelům, kněžím) desetinu z desátku, který přijmou Tato desetina desátku nesmí být použita k žádnému jinému účelu. (Dnes ignorovaný koncept.) Numeri 18:26-28 „Promluv k Lévijcům a řekni jim: Když přijmete od synů Izraele desátek, který jsem vám od nich dal jako váš dědičný podíl, přineste z něj Hospodinův dar pozdvihování, desátek z desátku. Váš dar pozdvihování vám bude počítán jako obilí z humna a jako plný výnos z lisu. Tak přineste i vy Hospodinův dar pozdvihování ze všech svých desátků, které přijmete od synů Izraele, a dejte z toho Hospodinův dar pozdvihování knězi Áronovi.“ Nehemjáš 10:38 „…prvotiny ze svého těsta, ze svých darů pozdvihování, z ovoce každého stromu, nového vína a oleje budeme přinášet kněžím do komor domu našeho Boha a desátek ze své země lévitům. Lévité totiž budou vybírat desátek ve všech našich venkovských městech.“ PRINCIP #12: Výměnou za přijímání svých desátků, pastoři (starší, dohližitelé, kněží) nemohou vlastnit nebo dědit pozemky. Buďte opatrní, abyste tento princip nezanedbávali! Numeri 18:20 „Hospodin řekl Áronovi: V jejich zemi neobdržíš dědictví ani ti nebude patřit podíl uprostřed nich. Já jsem tvůj podíl a tvé dědictví uprostřed synů Izraele.“ PRINCIP #13: Pastoři (starší, dohližitelé, kněží) neplatí desátky. Avšak to nejlepší z toho, co přijímají (desetinu z desátku), obětují Bohu (18:29). Numeri 18:29-30 „Ze všech svých darů přineste celý Hospodinův dar pozdvihování, ze všeho to nejlepší, to, co je z toho svaté. Dále jim řekni: Když budete přinášet to nejlepší z něj, bude se to Lévijcům počítat jako výnos humna a jako výnos lisu.“ PRINCIP #14: Kněží mohou jíst desátek kdekoliv (18:31,32), ale prvotiny a obětiny musí jíst uvnitř církevních budov.

195

Numeri 18:31-32 „Můžete to jíst na jakémkoliv místě, vy i váš dům, protože je to vaše mzda jako náhrada za vaši službu při stanu setkávání. Neponesete za to hřích, když z toho přinesete to nejlepší. Tak neznesvětíte svaté dary synů Izraele a nezemřete.“ PRINCIP #15: Jak pastoři, tak i jejich služebníci levité budou normálně pracovat v jejich církevní budově jen jeden týden z 24. Zbytek doby musejí trávit chovem zvířat (z desátků) nebo učením se řemesla, potřebného pro jejich církevní budovy nebo vůdce. 1 Par 24-26; 28:13, 21; 2 Par 8:14; 23:8; 31:2, 15-19; 35:4, 5,10; Ezdráš 6:18; Neh 11:19, 30; 12:24; 13:9, 10; Luk 1:5 PRINCIP #16: Veškeré útraty za církevní budovu a její správu musejí být placeny daní z hlavy a dobrovolnými sbírkami, nikoliv z desátků. Desátky mohou být použity pouze na podporu levitů a kněží. Ex 30:13-15; 35:2, 3, 21, 22; Num 3:47-50; 1 Par 28 PRINCIP #17: Desátky jsou vždy pouze jídlo. Lev 27:30, 32; Num 18:27, 28; Deut 12:17; 14:22, 23; 26:12; 2 Par 31:5,6; Neh 10:37; 13:5; Mal 3:10; Mat 23:23; Luk 11: 42 PRINCIP #18: Chudí členové církve desátky nedávají. Církevní programy musí těmto chudým sloužit. Lev 14:21; 25:6, 25-28, 35,36; 27:8; Deut 12:1-19; 14:23, 28, 29; 15:7, 8, 11; 24:12, 14, 15, 19, 20; 26:11-13; Mal 3:5; Mat 12:1,2; Mar 2:23, 24; Luk 2:22-24; 6:1, 2; 2 Kor 8:12-14; 1Tim 5:8; Jak 1:27 PRINCIP #19: Válečná kořist získaná církevními členy může být rozdělena podle těchto biblických principů: (1) 10% místnímu knězi-králi a 90% jmenovanému králi Sodomy (Genesis 14:16-24); (2) 1% kněžím a 1% levitům podle nařízení zákona z Numeri 31:21, 2730) nebo (3) ne jako normální desátky, válečná kořist může být odevzdána na církevní budovu (1 Par 26:26-27). PRINCIP #20: Desátky nesmějí být použity pro evangelizaci nečlenů církve. Ex 23:32; 34:12, 15; Deut 7:2 PRINCIP #21: Druhý desátek musí být přinesen do města, kde je umístěna centrála církve. Tento druhý desátek musí být konzumován těmi, kteří uctívají Boha na ulicích během oslav. Pokud je vzdálenost pro cestovatele příliš velká, tento desátek se může vyměnit za kvašené pivo a alkoholické víno pro konzumaci podle kalendáře církevních oslav. Není to pro výplaty. Deut 12:1-19; 14:22-26 PRINCIP #22: Každého třetího roku musí být připraven třetí desátek pro chudé uvnitř domovů členů církve k nakrmení chudých, což se vztahuje i na levity a kněží. Tento desátek není určen pro výplaty. Deut 14:28, 29; 26: 12, 13 196

PRINCIP #23: Každého sedmého a padesátého roku nebudou levitům přinášeny žádné desátky z pole. (pozn. milostivé léto Páně – Letnice) Ex 23:11; Lev 25:4, 11 PRINCIP #23: Pastoři (starší, dohližitelé) fungující jako kněží, kteří slouží duchovním smířením v církvi, musí nést plnou zodpovědnost za úpadky v církvi. Prokletí Malachiáše jsou na ně namířena v případě, že jakkoliv zneužijí desátky. (Viz Mal 1:6 až 3:5) Malachiáš 1:6 „Syn ctí otce a otrok svého pána. Jestliže jsem otec, kde je úcta ke mně? Jestliže jsem Pán, kde je bázeň přede mnou? -- praví Hospodin zástupů vám kněžím, kteří opovrhujete mým jménem. Ptáte se: Jak opovrhujeme tvým jménem?“ Malachiáš 1:14 „Proklet buď ten, kdo jedná lstivě -- má ve svém stádu samce, učiní slib, ale obětuje Panovníkovi poškozené -- neboť jsem velký král, praví Hospodin zástupů, mé jméno vzbuzuje bázeň mezi národy.“ Mal 2:1-2 „A nyní o vás kněžích je tento příkaz: Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu. Ano, již jsem ho změnil v kletbu, protože si to neberete k srdci.“ Malachiáš 3:3 „Posadí se jako zlatník a čistič stříbra, pročistí syny Léviho, přečistí je jako zlato a stříbro a budou Hospodinu přinášet spravedlivé přídavné oběti.“ PRINCIP #24: Koření ze zahrady musí být opatrně váženo a spočítáno, aby se ujistilo, že desátky jsou zaplaceny správně. Matouš 23:23; Lukáš 21:42 (ignorujte Matouše 23: 2, 3; Lukáš 21:41) PRINCIP #25: V protiřečení si s Malachiášem 3:9, někteří novozákonní plátci desátků, kteří jsou moderními farizeji, mohou obdržet běda nebo prokletí, i když dávají desátky. Matouš 23:23; Lukáš 11:42; 18:12

Jižní baptisté a desátky: I když se srdcem považuji za opravdového baptistu v souladu s jejich literaturou, vydanou v letech 1644 až 1923, nesouhlasím se změnou, která nastala během několika posledních let. Navíc věřím, že události, které se dějí mezi J. baptisty, se dějí i mezi mnoha jinými konzervativními církvemi. Povzbuzuji každého čtenáře, aby zkoumal svou církev tak, aby zjistil, kdy přesně začala učit desátky. Věřím, že většina denominací, která povstala mimo prostředí evropských církví, sjednocených se státem, neučila desátky po mnoho let. Pokud je to pravda, pak je to sebeusvědčující. Podle Encyclopedia of Southern Baptists (Encyklopedie Jižních Baptistů), desátek, jako daň vložená na americké osadníky k podpoře státní církve, byla velmi potlačována zvláště baptisty. Říká se, že věnovali velmi malou pozornost dobrovolným desátkům, hlavně proto, že „V 197

polovině 18. století byly veškeré ostatní zájmy utlumeny díky mohutnému a velmi úspěšnému období probuzení, které přidalo velké počty lidí do církví, ale které vložilo větší důraz na evangelizační činnost, než na systematickou dobročinnost.“ Když ono úspěšné evangelizační úsilí po nějaké době ochablo, byl čas soustředit se více na principy dávání. V dodatku je přiznání, že desátky nebyly standardem dávání od prvního vyznání roku 1644. Tento článek pokračuje: „Mnoho církví bylo ve skutečnosti definitivně proti tomu, čemu se říká „námezdní služba“ a svým kazatelům proto nic neplatili. Kazatelé, kteří byli alespoň trochu podporováni, dostali jídlo nebo zemědělské produkty, jako tabák nebo příležitostně whisky, které mohly být vyměněny za peníze. Alespoň do začátku 19. století, většina baptistických služebníků – kazatelů, pracovala ve světských zaměstnáních.“ A proto místo věčného morálního principu dávání, musely se mezi Jižními baptisty objevovat velmi pomalu desátky. Jejich Encyklopedie vypráví o jednom laikovi, který hájil pozici desátků v roce 1890, ale tento návrh byl odmítnut na mítinku roku 1894. Po první světové válce „několik propagačních hnutí“ několika denominací se pokoušelo laiky přesvědčit, aby dávali desátky. I když silná kampaň začala mezi Jižními baptisty v roce 1921, nepodařilo se jim vložit texty o desátcích do vydání Faith and Message (Víra a poselství) z roku 1925. Od té doby mítink (veřejné shromáždění) velice agresivně propagoval desátky znovu, počínaje rokem 1947. Vydání Faith and Message z roku 1963 již zjevuje nějaký pokrok, když poprvé vsunul texty o desátcích, ale stále se v něm nevyskytovalo slovo desátek. Oficiální prohlášení Jižních baptistů ve Faith and Message je široce distribuováno a všemi čteno. Tento dokument stále neobsahoval slovo desátek! Nicméně, kromě tohoto vnějšího prohlášení je zde ještě kontrolní, a přece téměř nezmámý (pro většinu farníků) Stewardship Position Paper, přijatý v červnu roku 1997. List Position (Postoj) přináší nynější hlavní postoj a prohlášení vedoucích vrchních dozorčích. Je to jasně úsilí urvat autoritu místní církve a určit své vlastní doktrinální postoje v principech dávání. Je to právě Position Paper, a nikoliv Faith and Message, který MUSÍ být následován všemi vedoucími v učení a vydavatelství, jako například v literatuře pro nedělní školu. A jelikož je zakázáno z něj částečně citovat, shrnu zde to, co se v něm říká. První ze sedmi článků říká, že desátky jsou jasným biblickým postojem, který musí být použit jako základ pro všechny zaměstnance denominace, kteří píší denominační literaturu jako vedoucí. (Budete se muset hodně překonat, abyste to byli schopni číst sami). Jinými slovy, ukrytý za oficiálně distribuovaným Faith and Message, právě Position Paper ovlivňuje zaměstnance, kteří produkují neoficiální literaturu, aby vyučovali desátky. Nicméně zatímco desátky jsou „férová hra“, vedoucí mítink se neopováží vydat svůj postoj k jiným rozdělujícím učení, jako například výklad Bible, prorocký výklad, biblický výklad, anebo o hierarchii, která kontroluje vedení. Referujíc k desátkům, pátý článek z Position Paper používá slovo standard šestkrát a šestý článek používá slovo „očekává se“, jednou. Denominační zaměstnanci jsou tak povinni, aby učili desátky a „nesmí“ jej nahradit žádným jiným přístupem k dávání. A proto neoficiálně jsou desátky tím jediným přijatelným standardem a očekáváním v dávání. Každý, kdo čte Faith and Message, uvidí v Position Paper znásilnění svědomí, což je proti přirozenosti baptistických církví. I když bylo mnoho baptistických prohlášení víry od toho prvního v roce 1644, trvalo to více jak 300 let, než se v něm poprvé v roce 1963 v Faith and Message objevily texty jako Genesis 14:20, Leviticus 27:30-32 a Malachiáš 3:9-10! Proč? 198

Předešlé vydání z roku 1925 neobsahovalo žádné texty o desátcích! Znovu se ptám „proč?“ i když brožury o desátcích se vyskytují na poličkách církví Jižních baptistů, slovo desátek se stále nevyskytuje v revidovaném vydání Faith and Message z roku 1998! Proč? A přesto internetový vyhledávač o církvi Jižních baptistů vám poskytne články ohledně některých jejich církví, které již požadují, aby členové církve dávali „desátek“. Snažil jsem se neúspěšně, aby jakýkoliv vedoucí Jižních baptistů šel se mnou do otevřeného dialogu ohledně desátků. Jak už jsem předtím řekl, mám podezření, že podobné věci se dnes dějí v mnoha konzervativních církvích. Vím, že jiní baptisté si osvojili velice silné prohlášení pro desátky a osobně vím, že Asemblies of God (Sbory Boží), Church of God (Církev Boží) a mnohé letniční církve jsou vybízeny svými upřímnými členy k dialogu. Proč, proč, proč se konzervativní křesťané bojí vyjít na veřejnost a o této věci veřejně diskutovat? V rozporu s Position Paper za prvé desátky nikdy nebyly „standardem“ pro chudé a pro řemeslníky a obchodníky – pouze pro vlastníky půdy a pastevce. Za druhé, originální desátek levitským pomocníkům kněží nikdy neobsahoval to „nejlepší“ nebo „první“ – byla to „desetina“ (Lev 27:30-32). Pouze levité dali to „nejlepší“ kněžím, desetinu z jejich desátku (Num 18:25-28). Za třetí, Nová smlouva požaduje jiné a lepší „standardy“ dávání z milosti od doby, kdy se kněžství změnilo od Áronova kněžství na kněžství každého věřícího (Žid 7:5,12,18). Za čtvrté, znovu, jelikož desátky nebyly nikdy minimem nebo „začínajícím bodem“ ve starozákonním dávání, pak to tak nemá být ani v Nové smlouvě. Za páté, desátky jasně nebyly „očekávány“ od chudých nebo od pohanů v novozákonní církvi (2 Kor 8:1214;9:7; Skutky 15:5,10,19,10). Za šesté, samotná jejich definice desátku, podle které je to nepotravinový příjem, je nebiblická.

Kapitola 31 Zvěstování evangelia zůstává naším povoláním Římanům 1:16-17 „Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale i pro Řeka. V něm se zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je napsáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.“ 1 Korintským 1:18 „Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží.“ 2 Korintským 3:18 „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.“ Evangelium JE „Ježíš Kristus“ – Jeho existence ještě předtím, než přišel na tento svět, zrození z panny, život, smrt, vzkříšení, nanebevstoupení a přímluva – nic víc, nic míň! (Srovnej také Řím 1:1-5; 1 Kor 1:17-18; 1 Kor 15:1-4). Všechno, co zahrnuje principy dávání, co je přidáno k evangeliu z Nové smlouvy, je pouze „ovoce“ evangelia a pokrm pro duchovní růst. „Proti 199

takovým není žádný zákon“ (Galatským 5:23) znamená, že není žádný „zákon“, který by rušil nebo potlačoval ovoce Ducha. Všechno, včetně desátků, co je přidáno k evangeliu ze Starého zákona, bez znovu-autorizace v Nové smlouvě, není ani evangelium, ani jeho ovoce. Galatským 1:6-7 „Divím se, že se od toho, který vás povolal Kristovou milostí, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Není jiné evangelium, ale jsou někteří, kteří vás uvádějí ve zmatek a chtějí Kristovo evangelium překroutit.“ Z listu Galatským, kapitol 2-4 je jasné, že tyto „překrouceniny“ byly přidány ze Starého zákona do evangelia, které kázal Pavel. Mrtvá nebo umírající církev nemůže být probuzena kázáním zákona, ať už je to zákon desátků anebo desatero přikázání se svým „nebudeš“. Poselstvím probuzení MUSÍ být Kristus Golgoty! V porovnání s mocí Ducha a evangelia, zákon naprosto ztratil svou slávu a moc (2 Kor 3:10). Trvalé probuzení a narůstající dávání přijde do církve jen tehdy, když pastor a jeho církev slyší a reagují na evangelium a na vše, co se v něm říká o lásce Krista. „Evangelium je mocí Boží“ a zjevuje Boží spravedlnost „od víry k víře“; „nikoli od víry k zákonu“; ani od víry a zákona k víře a zákonu“. Pavel byl zaopatřován cele skrze víru a důvěřoval v Boží schopnost, že pro něho vše potřebné zaopatří. Když Filipští viděli Pavlovu potřebu, poslali mu pomoc znovu a znovu (Fil 4:16). Když je kázán Kristus, věřící uvidí „potřeby“ světa, ztraceného bez Krista. Také uvidí a budou zápasit o potřeby evangelizačních pracovníků a svých spoluvěřících. Inspirován Duchem svatým, Pavel řekl Filipským: „Můj Bůh naplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.“ (Fil 4:19) Tohle je podmíněné, ale zato jisté zaslíbení, avšak pouze pro ty, kteří vidí potřebu Božího lidu a reagují tím, že dávají z lásky, která je v nich stvořena skrze evangelium. Podle Nové smlouvy proudí věčné duchovní bohatství, nikoliv fyzické, z poznání a lásky Boží v Kristu. Když se Písmo vykládá Písmem, tento „stonásobný nárust“ nejsou peníze. Mojžíš zanechal své bohatství (pozn. v Egyptě) a vybral si jiné. „Za větší bohatství než poklady Egypta pokládal pohanu Kristovu, neboť vzhlížel ke své odplatě.“ (Židům 11:26) Pán je „štědrý ke všem, kdo ho vzývají“. (Řím 10:12) Pavel řekl opravdovým věřícím: „Už jste nasyceni, už jste zbohatli.“ (1 Kor 4:8) Bohatství Boží milosti sestupuje od Pána, nikoliv jako peníze, ale v jistotě v Něm „máme vykoupení skrze jeho krev -- odpuštění našich provinění podle bohatství jeho milosti“. (Efezským 1:7) Milost, dobrota, láska a moc proudí z Božího bohatství k věřícímu skrze věčnost (Ef 2:4,7;3:16). Tohle bylo to poselství bohatství kázané Kristem (Řím 3:8; Kol 1:27). Koloským 2:2 popisuje církev a věřícího, kteří „navzájem spojeni v lásce byli dovedeni do celého bohatství plné jistoty porozumění, k plnému poznání Božího tajemství, Krista.“ Svobodná demokratická společnost bude dávat více než společnost, která je nucená k práci. Apoštol Pavel nepřijímal ani desátky ani podporu na plný úvazek. Použil svoji svobodu evangelia, aby odmítl výplatu, a přesto byl podle historie nejúspěšnějším zakladatelem církví a evangelistou. Podobně křesťanská církev se svojí svobodou v Kristu dá více a bude sloužit více než starozákonní Izrael. Bůh zachraňuje, žehná a naplňuje věřícího svým Duchem svatým čistě kvůli víře věřícího v Ježíše Krista. Poté co je naplněn Duchem, pokračuje v používání principů milosti, a nikoliv zákona, aby naplnil potřeby církve (2 Kor 8:1-15; 9:6-8; 1 Kor 16:1-2; Gal 3:1-5). Když je kázán Kristus, každá doktrína musí být ve světle společenství s Ním. Křesťan neposlouchá Boha proto, aby se Mu zalíbil. Místo toho křesťan poslouchá Boha, protože je 200

spasen, protože jeho přirozenost je změněna, protože studuje, aby poznal Boží vůli, a protože je poddaný Duchu svatému. Věřící, kteří jsou proměňováni do Kristovy podoby skrze zdravé učení, chtějí dávat tak, jak dal Kristus. S břemenem pro ztracené duše reagují dáváním z upřímné touhy a podle svých nejlepších schopností. Dávají své životy, svůj čas, i své peníze.

Bibliografie Alexander, Pat, ed. Lion Encyclopedia of the Bible. Orig. Eerdman’s Family Encyclopedia of the Bible, 1978. 3rd ed. Batavia: Lion Publishing, 1987. Baker, Robert A. A Summary of Christian History. Nashville: Broadman, 1959. Barclay, William. Daily Study Bible Series: The Letter to the Hebrews. Philadelphia: Westminster, 1976. Barnes, Albert. Barnes’ Notes. CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1999. Bettenson, Henry, ed. Documents of the Christian Church. 2nd ed. New York: Oxford UP, 1963. Bruce, F. F. The Spreading Flame, Grand Rapids: Eerdman, Waynesboro: Pater Noster Press, 1958. Chafer, Lewis Sperry. Major Bible Themes. Dallas Theological Seminary, 1926. Revised, John F. Walvoord. Grand Rapids: Zondervan, 1974. Clarke, Adam. Adam Clarke’s Commentary. CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1996. Dana, H. E. The New Testament World. 3rd ed., rev. Nashville: Broadman, 1937. Davis, John D. ed., Westminster Dictionary of the Bible. Philadelphia: Westminster Press, 1964. Davidson, F., ed. New Bible Commentary. London: Inter-Varsity, 1953. Durant, Will. The Story of Civilization: Part VI, The Reformation, A History of European Civilization from Wyclif to Calvin: 1300-1564. New York: Simon and Schuster, 1957. Edersheim, Alfred ---. Sketches of Jewish Social Life: Updated Edition. Peabody: Hendrickson, 1994. ---. The Temple, Its Ministry and Services, CD-ROM, Packard Technologies, chapter 19. Eggenberger, David I., ed. New Catholic Encyclopedia. New York: McGraw-Hill, 1967. Eklund, Bobby, and Terry Austin. Partners with God: Bible Truths About Giving. Nashville: Convention Press, 1994. Eliad, Mircea, ed. Encyclopedia of Religion. New York: MacMillan, 1987. 201

Elwell, Walter A., ed. Baker’s Evangelical Dictionary of the Bible. Grand Rapids: Baker, 1996. Epp, Theodore H. Moses, Vol. III, Great Leader and Lawgiver. Lincoln: Back to the Bible, 1976. Evans, Louis H., Jr. The Communicator’s Commentary: Hebrews. Waco: Word, 1985. Fausset, Andrew Robert. Fausset’s Bible Dictionary. CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1999. Fee, Gordon, and Douglas Stuart. How to Read the Bible For All Its Worth. Grand Rapids: Zondervan, 1980. Ganzfried, Solomon. Code of Jewish Law. Translated by Hyman E. Goldin. Spencetown, New York: Hebrew Publishing, 1961. Harrison, Everett F., Geoffrey W. Bromiley, and Carl F. Henry, editors, Wycliffe Dictionary of Theology. Orig. Baker’s Dictionary, 1960. Peabody: Hendrickson, 1999. Henry, Matthew. Matthew Henry’s Commentary on the Whole Bible. CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1999. Holman Bible Dictionary and Concordance (Giant Print), Nashville: Holman, 1999. Jamieson, Robert, A. R. Fausset and David Brown., Jamieson, Fausset, and Brown Commentary. CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1999. Jones, Clifford A., Sr. From Proclamation to Practice, A Unique African-American Approach to Stewardship. Valley Forge: Judson Press, 1993. Kaiser, William C., Jr., and Moises Silva. An Introduction to Biblical Hermeneutics: The Search for Meaning. Grand Rapids: Zondervan, 1994. Keil, C. F., and F. Delitzsch. Keil and Delitzsch Commentary on the Old Testament. CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1999. Kennedy, James, Tithing, Coral Ridge Ministries, undated 4-page circulated pamphlet. Klein, William W., Craig L. Blomberg, and Robert L. Hubbard, Jr. Introduction to Biblical Interpretation. Dallas: Word Publishers, 1993. Lang, J. Stephen. 1001 Things You Always Wanted to Know About the Bible. Nashville: Thomas Nelson, 1999. Latourette, Kenneth Scott. History of Christianity, Vol. 1. New York: Harper and Row, 1975. Lenski, R.C.H., The Interpretation of St. Matthew’s Gospel. Luther, Martin, sermon August 27, 1525, How Christians Should Regard Moses. MacArthur, John F. God’s Plan for Giving. Chicago: Moody Press, 1985. McClintock and Strong’s Encyclopedia of Biblical, Theological, and Ecclesiastical Literature, CD-ROM, Seattle, Biblesoft. McGee, J. Vernon, Malachi, Thomas Nelson, 1991 Metzger, Bruce M. and Michael D. Coogan. Oxford Companion to the Bible. New York: Oxford UP, 1993. New Bible Dictionary. London: Inter-Varsity, 1962. Orr, James, ed. International Standard Bible Encyclopedia. CD-ROM, version 3.0B. Seattle: Biblesoft, 1999. PC Study Bible’s Greek-Hebrew Dictionary and Englishman’s Concordance. CDROM, Seattle: Biblesoft, 1999. 202

Pfeiffer, Charles F. and Everett F. Harrison, editors. Wycliffe Bible Commentary. Chicago: Moody Press, 1962. Nashville: Southeastern, 1968. Qualben, Lars P. A History of the Christian Church. New York: Thomas Nelson, 1942. Rhodes. Ron. Complete Book of Bible Answers. Eugene: Harvest House, 1997. Robertson, Archibald Thomas. Robertson’s Word Pictures in the New Testament (Volumes 1-4). CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1999. Copyright: Broadman Press 1985. Roth, Cecil, ed. Encyclopedia Judaica. New York: MacMillan, 1972. Ryrie, Charles C. Ryrie Study Bible: Expanded Edition. Chicago: Moody Press, 1995. Schaff, Philip. History of the Christian Church, Volume II, Ante-Nicean Christianity, A.D. 100-325. Copyrighted by Charles Scribner’s Sons, 1910. Reprinted by Wm. B. Eerdmans Publishing: Grand Rapids, 1995. Scofi eld, C. I. New Scofi eld Reference Bible. Revised by E. Schuyler English, chairman, 1967. New York: Oxford UP, 1967. Smith, Jerome. Treasury of Scripture Knowledge. CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1999. Strong, Augustus Hopkins. Biblesoft’s New Exhaustive Strong’s Numbers and Concordance with Greek—Hebrew Dictionary. CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1999. Thayer, Joseph Henry. Thayer’s Greek-English Lexicon of the New Testament. CDROM. Seattle: Biblesoft, 1999. Grand Rapids: Zondervan, 1962. Thompson, Rhodes. Stewards Shaped by Grace. St. Louis: Chalice Press, 1990. Unger, Merrill F., ed. New Unger’s Bible Dictionary. Chicago: Moody. Revised and upgraded, 1985. CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1999. Walker, Williston. A History of the Christian Church. 3rd ed. New York: Charles Scribner’s Sons, 1970. Youngblood, Roland F. Nelson’s Illustrated Bible Dictionary. CD-ROM, Seattle: Biblesoft, 1999. Copyright: Thomas Nelson, 1986. Zodhiates, Spiros, Zodhiates’ Hebrew-Greek Key Study Bible, Chattanooga: AMG Publishers, 1984 ed.

203

O autorovi Poté, co se stal bakalářem teologie, Russell Earl Kelly sloužil církvím v Georgii, Tennessee, Jižní Karolíně a Severní Dakotě, než opustil službu na plný úvazek v osmdesátých letech. I když je částečně slepý od roku 1988, nikdy nepřestal s důkladným studiem Bible a kázáním. Vždy byl velmi vážným biblickým studentem a rád zkoumá učení jiných denominací. V srpnu roku 2000 Russell naplnil svou životní touhu, když se stal doktorem filozofie (Ph.D.) v Covingtském teologickém semináři v Rossville, Georgii. Tato kniha vznikla z jeho diplomové práce. Má dvě děti, jednu nevlastní dceru a momentálně (v roce 2006) pět vnoučat. Russell je baptista. Russell Earl Kelly 6610 Skyview Dr SE Acworth, Ga 30101-6512 [email protected]

978-0-595-15978-9 0-595-15978-8

204