Měl jsem to životní štěstí, že mně bylo umožněno jako rekultivátoru celý svůj profesní

PROMĚNY Mostecka

Předmluva Vážení čtenáři. Krajinný ráz podkrušnohorské oblasti Ústeckého kraje se již dvě staletí významně mění. Velmi dlouho to bylo pouze k horšímu. Nyní již desítky let i k lepšímu. Především díky rekultivaci. Nejvíce to je vidět na těžce postiženém Mostecku. Na první pohled jsou tyto proměny jen těžce postižitelné, neboť mají vícegenerační časovou dimenzi a probíhají v rozsáhlém území uvolněném horníkům k těžbě nejcennější energetické suroviny našeho státu, kam se celé generace místních odnaučily chodit. Tato území se tak stávají na dlouhou dobu, často několika desítek let, rozsáhlým důlním pracovištěm, ne nepodobným „měsíční krajině“. Zdá se, že se tam ve prospěch budoucí krajiny moc neděje. Ale zdání klame. Před zahájením vlastní těžby je zde zachraňována ornice, skrývkové zeminy jsou naváženy na výsypky tak, aby vyhovovaly projektovaným způsobům následné rekultivace. A na plochách uvolňovaných z procesu těžby pak otěže na řadu let přebírají rekultivátoři. Jejich úkolem je dokompletovat nápravná opatření tak, aby tato území, horníkům dočasně propůjčovaná k těžbě, opět sloužila nejen přírodě, ale společenství obyvatel této oblasti. Těžební devastace podkrušnohorké oblasti Ústeckého kraje mají dlouhou historii. Jejich rozmach je zaznamenáván již od poloviny 19. století, které bylo věkem páry, kdy uhlí nahradilo kritický nedostatek dřeva, neboť i Krušné hory byly prakticky vykácené. Tehdy se naše oblast stávala energe-

tickým zázemím průmyslového a tím i sociálního rozvoje nejen Českého království, ale i ostatních zemí tehdejšího mocnářství. I nejeden honosný palác ve Vídni mohl být vyšperkován díky ziskům z této těžby. Místním zůstávala rozvrácená krajina. Mnohé se od té doby významně změnilo. Myslím že je namístě, abych v těchto souvislostech ocitoval názor prezidenta Václava Havla uplatněný v diskuzi při jeho návštěvě Mostecka v roce 2001, že „...tato země se již podobá krajině pozemské“a že „dosud republika z této oblasti více brala, nežli jí dávala, což by jí nyní měla vynahradit“. První náznaky rekultivací sice zaznamenáváme již z přelomu 19. a 20. století. Její rozmach byl však vyvolán teprve rozsáhlým rozvojem povrchové těžby v poválečném období extenzivního rozvoje těžkého průmyslu a plýtváním energiemi, doprovázené velkoplošnou destrukcí zemědělských pozemků a krajiny. Každý černý mrak má však i světlé okraje. Tato situace vytvořila živnou půdu pro nutnost nápravy. Rekultivace se tak postupně stala koncepční, technologickou, ale i ekonomickou součástí těžby. Na první pohled se zdá, že probíhá pomalu. Přirovnal bych to k přesunu známé národní památky, mosteckého děkanského kostela. Kdo z vás pamatuje jeho transfer, mně potvrdí, že když jsme se na jeho přepravu probíhající průměrnou rychlostí asi 2,5 cm za minutu dívali, zdálo se, že na kolečkách stojí. A přesto byl za necelý měsíc takto převezen na nové místo vzdálené od původního 841 metrů. Často doprovázím místní i zahraniční ex-

kurze a seznamuji je s proměnami naší krajiny vyvolanými jak těžbou, tak následnou rekultivací. Ta má dnes podobu nových lesů, parků, polí a vinic, nových rybníků a jezer, zahrádkářských osad, hřišť a sportovišť. A co je zajímavé. Novou podobou obnovených částí krajiny bývají po srovnání s fotodokumentací stejného území před a po rekultivaci udiveni nejen přespolní, ale i Mostečtí. Mládež dřívější „měsíční krajinu“ znát nemohla a senioři často již zapomněli, jak to zde dříve vypadalo. Sejde z očí, sejde z mysli. Měl jsem to životní štěstí, že mně bylo umožněno jako rekultivátoru celý svůj profesní život pomáhat léčit nemocnou podkrušnohorskou krajinu. Tak, aby i po ukončení těžby úspěšně sloužila nejen přírodě, ale i lidem. Hlavní odměnou účastníkům tohoto ozdravného procesu je uspokojení, které není nepodobné dobrému pocitu lékaře z uzdravení pacienta. Bylo by škoda, kdyby se zapomnělo, kolik úsilí stálo, než se v průmyslové pustině Velebudické výsypky zrodil známý mostecký hipodrom, v místech bývalého lomu Vrbenský sportovně rekreační objekt Matyldy a ve Vtelně na okraji nového Mostu doslova pohádkově nádherná příměstská zóna Benedikt. Jen málokdo pamatuje „měsíční krajinu“ výsypek tam, kde se dnes díky známému vinaři Váňovi každoročně rodí tuny výborných Rekultivace 2

hroznů, za jejichž tekuté produkty si od nás i ze zahraničí již řadu let přiváží zlaté medaile. Díky rekultivaci získává i Litvínov zelené zázemí, které je vhodným protipólem krušnohorského masivu.A to nám dnes nedaleko za kostelem dorůstá v místech uhelného lomu nejen Mostecké jezero, ale rozsáhlá perspektivní příměstská zóna, která je ukázkovým příkladem toho, že i devastace území má své „přednosti“ vyplývající z mimořádně velké disponibility nejrůzněji využitelných pozemků. K obdobné nápravě dochází nejen na Mostecku, ale i na Chomutovsku, Teplicku a Ústecku. A že se nejedná o maličkosti, je zřejmé z přiloženého grafu, který znázorňuje dlouhodobý průběh výměr těžebních a rekultivačních ploch v celé těžební oblasti Ústeckého kraje za období 1950 až 2010. Je z něho zřejmé, že výměra rekultivací již převýšila plochu důlních provozů! Jako přímý účastník tohoto přerodu vnímám potřebu s těmito proměnami krajiny seznamovat široký okruh spoluobčanů. Rekultivace není jen odborným problémem, ale i věcí veřejnou. V předchozích dvou letech jsem proto v Mosteckých listech postupně zveřejňoval obsažný seriál s rekultivační tematikou, který je bohatě ilustrován originální fotodokumentací. Obrazové sdělení má mnohem větší vypovídací hodnotu

než sebelepší text. Moji snahou bylo, aby měl nejen informativní, ale i dokumentární úroveň. Podle nevšedního zájmu, který tento seriál vzbudil, věřím, že se to podařilo. Velmi rád jsem proto přijal nabídku vydat tento soubor jako mimořádnou publikaci pro potřebu široké mostecké veřejnosti, zejména učitelů, školáků, studentů i všech návštěvníků Mostecka. Být rekultivátorem je sice radostné, ale někdy i dost nevděčné. Dlouhá léta si museli svá místa na slunci vybojovávat. Když se jim něco nezdaří, jsou terčem kritiky. A když odvedou bezchybnou práci s dobrým výsledkem, který je od normální přírody k nerozeznání, tak to mnozí komentují moudrostí o mocné přírodě. Ano. Příroda je mnohem mocnější, nežli si dovedeme představit. Dokázala by sice každou výsypku časem nějak ozelenit. Je však pouze ekologem. Pojmy ekonomie, sociologie a humanita jsou jí cizí. V nově vzniklé divočině by měla domácí práva zvířata, a ne lidé. Dodnes na tato témata, bohužel, obtížně diskutujeme s mnohými ekologisty. Rád bych proto touto publikací poděkoval všem, kteří se na jejím vydání podíleli, a hlavně těm, kteří rekultivaci dlouhodobě realizují. Ing. Stanislav Štýs, DrSc. litvínovský rodák a mostecký občan

Pro současnou tvář Mostu a jeho okolí má rekultivace krajiny poškozené těžbou hnědého uhlí podobný význam, jaký má bible pro literaturu. Je základním stavebním prvkem určujícím další vývoj města. Bez rekultivace a revitalizace území by severočeské sídlo nemohlo být v současnosti spojováno se závodním okruhem pro automobily a motocykly, s koňskými dostihy ani se stráněmi porostlými vinnou révou. Nebýt obrovských zásob uhlí pod městem, patřil by dnes Most jistě mezi nejkrásnější evropské destinace a jeho urbanistická hodnota by aspirovala na zařazení mezi památky světového dědictví Unesco. Tím, že se Mostecko stalo energetickou základnou

celého státu, ale město utrpělo nenávratné škody, kvůli eskalaci těžby uhlí byla drtivá většina původních staveb srovnána se zemí. Vzniklo nové město s panelovou zástavbou, obklopené krátery povrchových lomů a hrozivými siluetami velkorypadel. Ve velmi krátké době se region stal synonymem měsíční krajiny. Právě rekultivace výrazně napomohly tomu, že po letech plýtvajícího drancování energeticky cenné suroviny se krajina Mostecka opět zaceluje, uzdravuje a zelená. Nad bývalými šachtami rostou stromy a prohání se lesní zvěř, vznikly zde parky, pole, rybníky, zahrádkářské osady, hřiště a sportoviště. Jedno z největších důlních pracovišť - lom

Ležáky - se proměňuje v Mostecké jezero, jež se stane součástí rozsáhlé rekreační, oddychové a sportovní zóny. Tato proměna je důkazem, jak rozmanitě lze využívat dříve devastovaných pozemků. Všichni obyvatelé Mostu i celého regionu pozitivní změny v rázu krajiny, zejména ale obrovský posun v kvalitě životního prostředí přivítali a těší se z nich. Stejného názoru je i stále početnější skupina návštěvníků města, a to jak tuzemských, tak zahraničních turistů. Mostecko se přesto stále nemůže zbavit nálepky špinavého, zakouřeného a životu nebezpečného kraje. Přisuzují mu ji ti, kteří na sever Čech dosud nezavítali, nebo zde už nejméně deset let nebyli. O Rekultivace 3

skutečném stavu Mostu a jeho okolí by se měl každý přesvědčit sám, zprostředkovaný zážitek se tomu osobnímu nikdy nevyrovná. Most přitom má místním i turistům co nabídnout, vznik řady atrakcí umožnily právě rekultivace. Na plochách bývalých výsypek uhelných lomů se rozkládá automobilový závodní okruh, dostihové závodiště hipodrom, rekreační areál u jezera Matylda, relaxační příměstská zóna Benedikt či oddychový areál u přesunutého chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Jen málokteré město se může pochlubit třemi perfektně připravenými tratěmi pro kolečkové bruslaře, na nichž se v  případě příznivých klimatických podmínek mohou

v zimě prohánět i běžci na lyžích. Vodním plochám ke koupání, kterých má Most hned několik, bude v  budoucnu dominovat právě Mostecké jezero, svou rozlohou zastíní i známé jezero Máchovo. Zvu vás nyní na kratičký výlet do historie i současnosti Mostecka. Podívejme se, jak některá místa vypadala před lety a jak vypadají dnes. Abychom pochopili současnost, je potřeba poznat a pochopit minulost. JUDr. Hana Jeníčková náměstkyně primátora města Mostu

Rekultivace Většina z nás ještě pamatuje Mostecko v podobě, která bývala nazývána měsíční krajinou a černým trojúhelníkem středu Evropy. Nejinak tomu bylo i v jiných částech Severočeského hnědouhelného revíru od Kadaně po Ústí. Díky rekultivacím, které nám nespadly z nebe,ale musely být často tvrdě vybojovány, se vytěžené části tohoto území stávají krajinou, kterou mladí za rekultivaci ani nepovažují. Jsou bohužel dosud i takoví, kteří ji vidět nechtějí. K významnému předělu krajiny Mostecka dojde zanedlouho napuštěním Mosteckého jezera a dolesněním okolních výsypek. Tato rekultivace v okolí Mostu však není izolovanou záležitostí. Je součástí dlouhodobé projektové vize, která vznikala na přelomu padesátých a šedesátých let díky malé skupince nadšenců v nově založeném rekultivačním oddělení Báňských projektů Teplicích. A tehdejší koncepce obnovy těžbou rozvrácených území navazovala dokonce na počátky rekultivačních snah, které se datují již od roku 1908, kdy byla v nedalekém Duchcově ustavena první rekultivační expozitura. Česká rekultivace je proto již stoletá. A to stojí za to, abychom jí v letošním roce věnovali zaslouženou pozornost. Požádali jsme proto pamětníka počátků poválečných rekultivací inženýra Stanislava Štýse, který se touto problematikou zabývá již přes polovinu století, o zpracování tohoto tématu do volného seriálu článků, kterými nás seznámí s minulostí, současným stavem i budoucností českých rekultivací, se způsoby jak jsou tyto rozsáhlé práce koncipovány a prováděny a s řadou významných rekultivačních akcí Mostecka. Těžba a rekultivační osmičky České osudové osmičky se táhnou od Přemysla Otakara a Karla IV. Odhalují i skryté souvislosti rekultivační historie? zřízena Rekultivační expozitu▪▪ 1908 ra Zemské zemědělské rady království

▪▪

Českého 1938 neúspěšný návrh rekultivačního zákona a návrhu na zřízení Rekultivač-

ní družstevní společnosti 1958 zahájeny práce na Generelu rekultivací, který vytyčil strategii rekultivační obnovy celé těžbou postižené krajiny 2008 zahájeno napouštění nového krajinného fenoménu Mostecka – Mosteckého jezera I když se v revíru s těžbou začalo již mnohem dříve, pravděpodobně již na počátku 15. století, průmyslový rozmach zazna-

▪▪ ▪▪

Krajina před rekultivací a po rekultivaci

menala až ve druhé polovině století devatenáctého. Především po prodloužení železnice pod Krušnými horami mezi Ústím a Chomutovem v  roce 1870. Do té doby byla podkrušnohorská pánevní oblast využívána hlavně zemědělsky, přičemž hlavní energickou surovinou tohoto období bylo dřevo, jehož zásoby v našich lesích se silně ztenčily. Krušné hory byly v té době z velké části bezlesé a dřevo bylo stále vzácnější a dražší.. A tak přišlo ke slovu uhlí. Jeho stále se zvyšující těžba se stala hnacím motorem průmyslového rozvoje, a to nejen v prostoru České kotliny, ale i na celém území tehdejšího Rakousko Uherského mocnářství. V naší oblasti uhlí tak zachránilo zbývající porosty Krušných hor a umožnilo jejich následné dolesnění. A protože nic není zadarmo, stalo se tak za cenu postupné intenzivní devastace krajiny pod Krušnými horami. Rekultivace 4

Mapový přehled o potřebu rekultivace z roku 1906 V roce 1954 vyšel Obecný horní zákon, který vytvořil vhodné podmínky pro hlubinnou a později i povrchovou těžbu. To se samozřejmě projevovalo i v  rozsahu a intenzitě devastace krajiny. Dobový tisk nás seznamuje s  nespokojeností především sedláků, kterým tak ubývala půda, výrobní základna potravin. Nejstarší zpráva o rekultivační snaze pochází proto již z  roku 1892, kdy byla připravena pro Říšskou radu ve Vídni osnova zákona o povinné rekultivaci. Doba však zřejmě dosud nedozrála a proto tento zákon přijat nebyl. Současník F.Bernau situaci na Mostecku v tomto období popisuje v roce 1896 následovně: “Dojem kvetoucí někdy roviny jest nejsmutnější. Všude učadlé komíny uhelen, všude hořící, nesnesitelný puch vyvinující haldy mouru. Nekonečné uhelné vlaky na tratích drah všemi směry krajinu protínající poučí nás o spoustách uhlí zde těženého.Ostatně nebude průmysl hnědouhelný ještě asi tak brzy ve svém vývoji omezen, neboť je dosud dosti neprohledaných ploch, jež poskytnou

hojného výtěžku. Ale postupem doby kdy celkově ještě ušetřené pozemky zpustošeny a půda nastávajícím dolováním podzemního svého bohatství bude zbavena, tu jeviti budou Severozápadní Čechy přehrozný obraz spousty a budou připomínat budoucímu pokolení „rozkvět“ průmyslových odvětví, jež zatím snad báječným rozvojem sil elektrických stane se zbytečným“ Již z přiložené historické mapy vypracované Zemskou zemědělskou radou v  roce 1906 je zřejmý velký rozsah devastací v  naší oblasti. Je dokladem iniciativy, na základě které Vídeň rozhodla v roce 1908 o zřízení rekultivační expozitury pro náš revír

Napouštění Mosteckého jezera

se sídlem v  Duchcově, kde byla v  té době těžba nejrozvinutější – a proto i největší destrukce území. Toto pracoviště bylo iniciátorem prvních rekultivací v revíru, z nich část byla prováděna doly a částečně vlastníci pozemků. Dokladem takovéto rekultivace je dokumentární fotografie pořízená na prvním řezu lomu Maxim Gorkij v prostoru nedaleko bývalé obce Břežánky, na které je vidět zavezená propadlina vytěžené komory s následným překryvem vrstvy ornice. Rekultivace však stále nebyly uzákoněny. Až v roce 1938 se o to pokusilo Ministerstvo zemědělství s  podporou Živnobanky, avšak opět bezvýsledně. Současně s  návrhem tohoto zákona bylo prosazováno založení Rekultivační družstevní společnosti, které by majitelé dolů bezplatně na 30 let pronajali těžbou opuštěnou a devastovanou půdu s  povinností její rekultivace. Snahou bylo současně s rekultivací řešit i tíživou sociální situaci vyplývající z nezaměstnanosti. Tuto iniciativu přerušilo válečné období. Průmyslový rozvoj poválečných let si žádal neustále více uhlí, které bylo v té době dominantním palivo-energetickým zdrojem našeho státu. Byl logicky i nositelem stá-

le se zvyšujících záborů půdy a devastace krajiny. V roce 1957 byl vydán nový horní zákon, který všem zestátněným těžebním podnikům rekultivaci všech těžbou narušených a pro těžbu nepotřebných pozemků již jednoznačně ukládal. Rekultivace dílčích pozemků byly v revíru zahájeny již na počátku padesátých let. Teprve od roku 1998 byly vytvářeny dlouhodobé koncepční předpoklady pro postupnou obnovu větších krajinných celků, a to pracemi na tzv. Generelu rekultivací, jak byl nazván celorevírní program obnovy těžbou postižených území. Byl v  té době světovým unikátem a pro mnohé státy se stal vzorem jak strategicky a dlouhodobě zajišťovat rekultivační obnovu. Tento dokument vytvořil předpoklady nejen pro postupnou rekultivaci těžbou uvolňovaných ploch, ale i pro to, aby se s rekultivací počítalo již v procesu těžby, a to jak v technologických, tak finančních souvislostech. Idea toho strategického dokumentu byla v  předmluvě technické zprávy vyjádřena mimo jiné takto: „ Vstupujeme do nové doby pozitivního přetváření přírody, kdy si člověk přírodu nejen chrání a bere si od ní co potřebuje, ale kdy

Jediný dokument téměř stoleté zemědělské rekultivace hlubinnou těžbou devastovaných pozemků. První skrývkový řez dolu Maxim Gorkij

napravuje i to, čím se na ní v minulosti provinil a perspektivně dbá nejen toho, aby se v budoucnu omezil na devastaci co nejmenší, ale aby cílevědomě vytvářel krajinu nejen krásnou a zdravotně nezávadnou, ale i ekonomicky účelnou“ Tyto zásady byly rekultivačními pracovníky půl století uváděny v  život. Záchranou nejen veškeré ornice, ale i potenciálně úrodných nadložních zemin a vhodným tvarováním výsypek již během jejich stavby vytváří podle těchto zásad dodnes těžba co nejvýhodnější podmínky pro následnou rekultivaci. A rekultivátoři pak z  výsypek „vyrábějí“ nové pole, ovocné sady a vinice, nové lesy, parky a lesoparky, ale i různá sportoviště, zahrádkářské osady. A ve zbytkových lomech jsou zpravidla zřizovány rybníky, koupaliště a jezera. Příklady z okolí Mostu snad není nutno ani vyjmenovávat. Jsou jich desítky.

neolitu. Bylo zde dostatek vody a hlavně rozsáhlé Komořanské jezero plné ryb. Krajina byla jako lesostep velmi přístupná ve které nemuseli bojovat s  lesem,a navíc se zde naši dávní předci setkali i s  velmi úrodnými půdami. Jako celek se však v poledovém období jednalo o jezerní krajinu lesostepní povahy. S  rozvojem kolonizace tohoto území byla spojována nutnost rozšíření zemědělsky využívaných pozemků, čemuž dopomohlo mimo jiné i vysušení Komořanského jezera. Historici nám toto území charakterizují jako intenzivně obhospodařovanou zemědělskou oblast. A teprve na to navazovalo období těžby, která je zde průmyslově organizována již půl druhého století – a podle současných předpokladů se zde bude částečně těžit ještě do poloviny století našeho. Z toho je zřejmé, že těžba je zde již nenávratně v závěrečné čtvrti svého působení. Z předchozího můžeme odvodit, že jsme zhruba před padesáti léty vstoupili do posttěžebního rekultivačního období,

Rok 2008 nepochybně vstoupí do historie Mostecka tím, že bylo započato se zavodněním prostoru po vytěžení uhelného pilíře pod historickou částí Mostu, kde do tří let vznikne vodní dílo, jehož plocha hladiny převýší rozlohu známého Máchova jezera. Společně s rekultivovaným okolím výsypek a lomových svahů zde vzniká významný turisticky a rekreačně atraktivní prvek mostecké krajiny, který se brzy stane novým geniem loci tohoto územím. To se navíc již nyní stává důležitou rezervní zónou rozvoje bytové výstavby. Kruh času a historické paměti Mostecké pánve se tak uzavírá. Archeologové nám zjistili, že se zde lidé natrvalo usadili díky dobrým podmínkám k  životu již v  období Rekultivace 5

Historická těžba na Mostecku

jehož délka zhruba o dvacet let přesáhne časový horizont těžby. Ke každé této vývojové etapě krajiny Mostecka lze připsat charakteristické genius loci. Jezerní i zemědělské období se vyznačovalo zřejmými přednostmi. Během období těžby převažuje koloniální charakter, kdy se přírodní bohatství této oblasti pro její obyvatele stalo mnohem více pohromou nežli předností. Díky rekultivaci však máme našlápnuto, abychom svým synům a vnukům krajinu předali v  mnohem lepším stavu než-li v jakém jsme ji převzali od svých otců: jako krajinu ekologicky hodnotnou, zdravotně nezávadnou, sociálně revitalizovanou a navíc esteticky působivou tak, aby jim byla vhodným prostředím pro bydlení, práci i pro efektivní využívání volného času V příští části se seznámíme s pojmem české školy rekultivací. Text a foto Stanislav Štýs

Česká rekultivační škola Rekultivace je víceoborový proces řízených úprav silně poškozeného území, jejichž smyslem je uvedení narušených pozemků do společensky žádoucího stavu. Vychází z geologie, půdoznalství, hydrologie, klimatologie, botaniky, zoologie, mikrobiologie, hydrobiologie,krajinné ekologie, a zasahuje především do sfér hornictví, zemědělství, lesnictví, vodního hospodářství, meliorace, stavebních oborů, sociologie, územního plánování, prognostiky, ekonomiky a poslední dobou stále výrazněji do problémů spjatých s turistikou, rekreací a s využíváním volného času.

„Rekultivačním výrobkem“ nejsou jen hospodářsky či sociálně využitelné pozemky, ale současně i určitý prostor krajiny, který je pro přírodu součástí ekosystémů a pro lidi životním prostředím. V těchto souvislostech lze mluvit i o renaturalizaci a resocializaci. V praxi současného období je uplatňován i široký pojem revitalizace . Rekultivovaná území neslouží jen jejich majitelům, ale současně i všem uživatelům daného územního prostoru. Rekultivace má proto i povahu věci veřejné, neboť kvalita veřejného prostoru je podmínkou spokojenosti obyvatel a harmonie v krajině generuje i harmonii v člověku. Není vůbec jednoduché vměstnat celou tematiku české rekultivační školy do jedné stránky Mosteckých listů. Pro obyvatele podkrušnohorské těžební oblasti je to však zásadní téma, a proto se o to pokusme.

Zákonné garance

Základní zákonnou rekultivační normou je u nás horní zákon, který přikazuje těžebním společnostem veškerá těžbou narušená území rekultivovat, přičemž za rekultivaci považuje odstranění škod na krajině komplexní úpravou území a územních struktur. Doly pro to musí vytvářet podmínky již během těžby, a to především záchranou ornice a dalších potenciálně úrodných nadložních hornin a správným tvarováním výsypek již během jejich sypání . Horní zákon považuje rekultivaci za koncepční i technologickou součást těžby, a proto těžařům přikazuje spolu s  plány těžeb vypracovávat i plány likvidace důlních škod. Na horní zákon navazuje řada zákonů dalších, kterými jsou upravovány dílčí povinnosti na úsecích zemědělských, lesnických a vodních rekultivací, územního plánování, a ochrany přírody a krajiny.

Zajištění dostatku financí pro rekultivace

Rekultivace nejsou levné. V  širokém průměru přijde jeden hektar na milion. Jsou ale ekologicky i společensky nutné. Proto není ani jejich financování ponecháno na libovůli, ochotě či náhodě. Jsou zákonnou povinností těžebních společností, které musí financovat průběžné rekultivace již během těžebního procesu, a navíc musí vytvářet finanční rezervu pro rekultivace, které budou prováděny v období po ukončení těžby. V předlistopadovém období doly vytvářely fondy škod a náhrad, ze kterého se financovaly každoročně i rekultivace. A protože se netvořily ony rezervy pro dokončení rekultivací po ukončení těžby ( např. pro rekultivaci lomu Most, který ukončil těžbu již v  roce 1999, ale rekultivace zde bude probíhat nejméně do roku 2020 ve finančním objemu cca 2 mld Kč), stát nyní část těchto rekultivací dotuje . Je to těch 15 miliard Kč, které vláda nyní postupně uvolňuje pro urychlení rekultivací v  hnědouhelných revírech Ústeckého a Karlovarského kraje.

Musí být vždy určen způsob rekultivace a zvolit takové rozmístění v  krajině, aby to odpovídalo jejímu perspektivnímu využívání v období po doznění těžby. Pro oblast Severočeského hnědouhelné pánve (SHP) jsme vycházeli z  vhodné kombinace zemědělských, lesnických a hydrologických rekultivací, při respektování zájmů rekreace a sportu, ekologie krajiny a ochrany přírody, a různé výstavby. Menší části území se nechávají přírodnímu vývoji jako divočina. V SHP tak postupně vzniká ekologicky cenná, ekonomicky potenciální, esteticky efektivní a rekreačně hodnotná krajina, ve které budou dominovat lesy a všestranně využitelná jezera. Když to doplníme vhodným teplým klimatem, tak zde již v polovině tohoto století budou dominovat funkce rekreační. Jak vidno rekultivace jsou dlouhodobým procesem. Je to dáno hlavně dlouhou “životností“ těžby, která přetrvává staletí. Není žádoucí, aby se např. po dvaceti létech rozhodovalo o zrušení nového lesa, neboť ten vyzrává do dospělosti celé století.A výsledná mozaika krajiny by neměla vznikat náhodně či surrealisticky, spíše jí bude slušet realistická podoba. V  rekultivační praxi

tuto stabilitu zajišťují generely rekultivací, které jsou územně technickým podkladem pro zákonné zajištění garance koncepční dynamické stability na bázi stavebního zákona, který upravuje zásady výstavby i dlouhodobého územního plánování. Rekultivační strategie se tak dostává do sféry obecně závazných územních plánů.

Realizační koncepce rekultivací Pro českou rekultivační školu je podstatné, že rekultivace začíná již v procesu průzkumů, projektování a pak vlastní těžby. Horníci tak již v tomto období vytvářejí vhodné podmínky pro následnou rekultivaci. Říkáme tomu etapa důlně technické rekultivace. Teprve pak přicházejí ke slovu rekultivátoři ( zpravidla lesníci, zemědělci, přírodovědci, meliorátoři apod.), kteří zprvu technickými a později biologickými metodami rekultivační cyklus dokončují. Tato část rekultivačního cyklu je nazývána etapou ekotechnické rekultivace. Důlně technickou etapu zpravidla zahajují důlní geologové , kteří při průzkumu zjišťují i úrodyschopnost různých nadložních hornin. Na to navazují projektanti, kteří naprojektují postupy skrývek tak, aby se pro

Územní strategie rekultivací.

Výsypka bývalého lomu Třískolupy u obce Počerady

I když se vždy rekultivují jednotlivé výsypky či vytěžené prostory lomů, musí být vše organizováno tak, aby v revíru po ukončení těžby vznikla krajina s perspektivně žádoucími vlastnostmi. A to není jednoduché. Rekultivace 6

Výsypka lomu Šmeral v sousedství Mostu

rekultivaci využila nejen ornice, ale i ostatní potenciálně úrodné zeminy, hlavně spraše ( spíše známé jako cihlářské hlíny). A jak je to pak v  praxi realizováno můžete vidět z  vyhlídky lomu Vršany. Provádí se tam nejen separátní odkliz ornice, ale i spraší, které jsou zde na prvním skrývkovém řezu těženy velkým kolesovým rýpadlem. Po kolejích se pak spraše odvážejí na vnitřní výsypku lomu J.Šverma – kde tak vznikají velmi dobré stanoviště pro biologickou rekultivaci. Horníci pro následnou rekultivaci zajišťují i vhodnou lokalizaci a stavbu výsypek. Výsypky tak slouží nejen k bezpečnému uložení skrývkových hmot, ale z  hledisek tvaru a stability i zvolené koncepci rekultivace a následného využívání krajiny. Po ukončení těžby zůstávají v  krajině zbytkové lomy,

pro jejichž zasypání již nejsou k  dispozici zeminy. Po zavodnění tak vznikají lomová jezera. Již běhen závěrečných fází těžby se v  tomto případě provádějí takové úpravy, které by stabilizovaly obvodové svahy, izolovaly prostor proti průsakům cenné vody, připravily vhodné území pro dobudování pláží . Ekotechnická etapa rekultivací časově navazuje na předchozí fáze rekultivačního cyklu. Představuje rozsáhlý soubor technických a biotechnických úprav, mezi kterými převládají: terénní úpravy prováděné většinou buldozery za účelem tvarových úprav výsypek, základní půdní meliorace , kdy jsou podle potřeby vylepšovány povrchové vrstvy výsypek (např. bentonitem jako na Střimické

Jižní část bývalého lomu Ležáky - Most

výsypce, kde převládaly extrémně kyselé a minerálně chudé obtížně rekultivovatelné zeminy), záchrana a následné využití ornice, která se využívá hlavně při zemědělské rekultivaci, hydrotechnické úpravy, jejichž uplatnění přichází v úvahu při výstavbě nových vodních toků, jezer a rybníků, a někdy i ekologicky žádoucích mokřadů, hydromeliorační práce, které znamenají podle potřeb odvodňování nebo naopak závlahy, stabilizace svahových částí rekultivovaných území, výstavba obslužných komunikací. Většinou se jedná o lesní a zemědělské cesty, ale i o komunikace v parcích a lesoparcích, o cyklostezky apod., agrotechnické práce při tvorbě nových polí, luk, ale i v souvislostech se zakládáním ovocných sadů a vinic, lesnické činnosti potřebné pro zakládání nových lesů a lesoparků ( vlastní výsadba a následná ochrana kultur a jejich pěstební péče, sadovnický sortiment prací spojených se zakládáním parkové či okrasné zeleně, doprovodné zeleně podál komunikací a vodotečí, hřišť a sportovišť apod. Podrobněji se s  náplní těchto technologických souborů seznámíme v příštích dílech tohoto rekultivačního seriálu.

ké akademie zemědělské, která sdružila skupinu odborníků z  příslušných ministerstev, výzkumných ústavů, bývalých okresů a krajů a ze všech těžebních oblastí – a to již v  padesátých létech. Mezi prvními výsledky této komise dominovaly návrhy na zákonnou úpravu rekultivací a návrhy na zpracování prvních generelů rekultivací pro všechny těžební oblasti. Těžební organizace navázaly dlouhodobou spolupráci s několika výzkumnými ústavy a vysokými školami, ze které po několika desítkách let vzešly podrobné technologické normativy – metodické pokyny pro praxi . A ty jsou odborným východiskem pro realizaci rekultivací dodnes, i když jsou v  souladu s  novými poznatky a společenskou poptávkou neustále upřesňovány. Významné nóvum současného období je skutečnost, že způsob rekultivací může aktivně ovlivňovat i veřejnost, a to v  rámci posuzování vlivů koncepcí či jednotlivých záměrů na životní prostředí, tzv.EIA/SEA. O koncepci české rekultivační školy je značný zájem i za hranicemi. A to nejen mezi odborníky, ale podle návštěvníků Mostecka i mezi laiky. Naši odborníci ji zavádějí i v zahraničních revírech. Je to především tím, že se daří díky aktivní spolupráci dolů s komunální sférou rekultivaci orientovat tak, aby zde mohla probíhat resocializace – která představuje návrat člověka do obnovené

krajiny. Názornými příklady zde jsou bytová výstavba na několika výsypkách v  bezprostředním okolí Most, hipodrom a golf na Velebudické výsypce, autodrom na výsypce bývalého lomu Vrbenský, příměstský areál Benedikt v areálu stejnojmenného lomu ….. Jestliže byly v  minulém období v  rámci rekultivací přednostně prosazovány ekonomické tendence (s prioritou zemědělských akcí), pak v  současném společenském klimatu převládá orientace na vyvážený vztah územních podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel daného území. Výsledky teorií prověřuje život. V  těchto souvislostech je jistě zajímavé shlédnout několik fotodvojic, které jsem pořizoval z  jednoho místa vždy v  období zahajování rekultivace a po několika desítkách let. Příště se seznámíme podrobněji s  problematikou rekultivační tvorby lesů, parků a lesoparků.

Text a foto Stanislav Štýs

Široká tvůrčí spolupráce a koordinace

Jižní svah vnější výsypky lomu Jan Šverma v místech zaniklé obce Bylany

Česká rekultivační škola vznikala za účasti široké spolupráce mnoha institucí a odborných individualit. I když to začalo již před stoletím, základy školy českých rekultivací byly tvořeny v návaznosti na rozmach těžby až po druhé světové válce. Významnou roli v tom sehrála rekultivační komise ČesRekultivace 7

Bývalý lom Vrbenský – úsek Matylda v Souši

Lesnické rekultivace Zasaď strom, postav dům a zploď syna Lesy nejsou jen stromy. Za les považujeme celý lesní ekosystém, jehož složkami jsou geologické, půdní, hydrologické, a klimatické faktory, včetně toho hlavního: souboru rostlin v čele se stromy a celé palety živočichů. S lesy to je, bohužel, jako se zdravím. Jejich význam si v plném rozsahu uvědomujeme teprve tehdy, když se nám jich nedostává. Dokladem jsou dnešní pustiny zemí Předního východu a horských pohoří kolem Středozemního moře. Na vlastní kůži jsme si to zažili i na příkladu emisně poničených lesů v Krušných horách. Lesnické rekultivace mají proto významné postavení v rámci obnovy těžbou postižených území. Základní funkce lesů Lesy jsou: velmi cenné krajinné ekosystémy s vyrovnanou ekologickou stabilitou. vyhledávaným místem pro oddych, rekreaci. sport a turistiku, houbaření a pro regeneraci tělesných i duševních sil, společně s  planktonem oceánů jsou největší částí plic naší planety a hlav-

▪▪ ▪▪ ▪▪

▪▪ ▪▪

ním zdrojem atmosférického kyslíku. Navíc vážou velké množství škodlivin z  ovzduší a známý skleníkový plyn oxid uhličitý, nejúčinnějším stabilizačním činitelem, chrání půdu proti jejímu ničení erozí, účinným regulátorem klimatu, neboť snižují teplotní a vlhkostní extrémy a sílu větru, čímž kladně působí i na své

▪▪

▪▪

okolí, nejúčinnějším regulátorem odtoku srážkových vod. Největší zásobárnou vody v naší krajině nejsou přehrady, ale lesní půdy. Ty napájejí prameny a studánky a zpomalují odtok. Extrémní povodně u nás počaly vznikat až po středověkém odlesnění našich pohraničních hor, zdrojem dřeva, bez kterého si náš život

Podzimní panoráma na výsypce bývalého lomu Šmeral VII Rekultivace 8

ani nedovedeme představit. Ne všechny národy mají to štěstí, charakteristickou složkou české přírody, nádherné krajiny našeho domova, kde nešumí jen bory…. Lesnictví je prvním odvětvím lidského hospodářství, kde se začaly uplatňovat myšlenky trvale udržitelného rozvoje. Obnova lesů má u nás již dlouhou tradici. Neberme to jen jako básnickou nadsázku, ale historie lidských civilizací nás učí, že:  l V lůně lesů srdce vlasti se ozývá. Lid bez lesů je národ, který umírá…. V  těchto souvislostech si připomeňme nedávnou trpkou zkušenost z  Krušných hor, kde šlo o státem organizovaný vandalismus, o politiku „po nás potopa“, o bezohlednou arogancí mocných minulého režimu, neboť odborníci včas varovali. Marně.

▪▪

Lesnické rekultivace Pánevní oblast pod Krušnými horami byla

v poledovém období velmi dlouho krajinou močálů, bažin a jezer. Teprve později byla s  postupem její kolonizace odvodňována a měněna v  intenzivní zemědělskou krajinu, která se vyznačovala pouze 2% lesnatostí. Zdravá krajina by měla mít alespoň třetinu ploch lesů. Dnes je území České republiky pokryto lesy ze 34%. Rekultivací se v  pánevní části významně lesnatost zvyšuje a po ukončení těžby se zde bude pohybovat kolem 40% – což bude ve spojení s novými vodami tvořit významný rekreační potenciál tohoto území. Podívejme se alespoň encyklopedicky na to co je náplní lesnických rekultivací, co je zapotřebí udělat, aby se výsypkové pustiny proměnily v nové lesy. povrch musí být zpravidla ▪▪ Výsypkový tvarově upraven, podle potřeby odvodněn, stabilizován a vybaven novými

V nových rekultivačních lesích již hospodaří i myslivci

▪▪

▪▪

lesními cestami. Základním předpokladem úspěšnosti rekultivační „výroby lesa“ je cílená tvorba vhodných půdních podmínek. Většinu výsypkových substrátů lze zalesňovat přímo. Mnohé však vyžadují vylepšení kvality povrchu, což se dělá za pomoci různých melioračně hodnotných zemin – např. slínů, bentonitu, rašeliny, různých kompostů apod. Pro každou výsypku musí být vyprojektován co nejvhodnější výběr dřevin.

Z  dřevin přípravných a průkopnických to jsou: břízy, olše, jeřáby, topoly,vrby,akáty. Z druhů hlavních to jsou: duby, javory, jasany, lípy modříny a některé druhy borovic. záleží na zajištění dostatečného ▪▪ Pak množství kvalitních sazenic, kterých

▪▪

je zapotřebí zpravidla na jeden hektar deset tisíc. Pro představu o rozsahu lesnických rekultivací je vhodné připomenout, že jen v rámci našeho revíru již bylo při rekultivaci za posledních padesát let vysazeno cca 140 milionů sazenic. Jen pro zalesnění bezprostředního okolí budoucího Mosteckého jezera je zapotřebí asi 500 000 mladých stromečků. Vlastní výsadba se pak provádí zná-

▪▪ ▪▪

mým způsobem do jamek, do kterých se podle potřeby přidávají meliorační příměsi a prostředky výživy rostlin. Pak ale následuje několikaletá péče o vysazené kultury, která spočívá ve vylepšování uhynulých sazenic, v likvidaci plevelné vegetace sečením, okopávkou a jen v nouzi nejvyšší i chemickými postřiky. Nové výsypkové lesní kultury zpravidla brzy přilákají zvěř, která si ráda pochutnává na šťavnatých stromečkových mláďátkách. Jde hlavně o zvěř srnčí a o zajíce. Dříve to byli i nenasytní divocí králíci. Stromečky musí být proto proti tomuto okusu řadu let každoročně před zimním obdobím chráněny různými ochrannými nátěry. Nebo mechanickými pomůckami. Nejlepší zkušenosti však jsou s  oplocováním menších ploch.

Celý tento rekultivační cyklus trvá řadu let. Na každé výsypce to je odlišné. A záleží i na tom co kdo považuje za dokončenou rekultivaci. Za les u nás bývá považován porost v němž stromy dosahují výšky alespoň 5 metrů, a který je natolik zapojený, že si již dokáže vytvořit vnitřní porostní mikroklima, sám se již vypořádává s  plevelnou konkurencí a dokáže odrůstat i okusu zvěří.

Zalesněné výsypky bývalého lomu Ležáky-Most již nyní vytváří pěkné okolí Mostu.

V rekultivačních porostech se toho zpravidla dosahuje běhen 10 až 15 let, přičemž průměrné náklady na rekultivační „výrobu“ lesa se pohybují kolem jednoho milionu korun na hektar.

jejich porostní vyzrálosti, dospějí nejdříve za několik století. I tak by však mohly být v období postupné urbanizace české krajiny tyto pravé mostecké pralesy nejen vzácnou přírodní laboratoří, ale i zajímavým a turisticky cenným lákadlem.

Příště se seznámíme s návaznou problematikou rekultivačních parků a lesoparků. Text a foto Stanislav Štýs

V poválečném období doly na Mostecku založily v rámci svých rekultivačních programů hektarů nových lesů, a přitom vysadily celkem cca lesních sazenic.

Nové mostecké pralesy? Na území České republiky máme řadu chráněných lesů se statutem pralesů. Nejznámější je Boubínský. Skutečné pralesy to však nejsou, neboť se vesměs jedná o lesy, ve kterých v minulosti již k zásahům člověka docházelo. V naší oblasti však máme jedinečnou příležitost určitou část těžbou postižených území ponechat přirozenému vývoji – ovšem za předpokladu jejich ochrany před nežádoucími zásahy člověka. A protože žijeme v  geobotanickém pásmu smíšených lesů, tato území by postupně samovolně zarostla. Zprvu bylinami a trávou, odolnými a nenáročnými keři a pak pionýrskými a postupně i dalšími stromy. které odpovídají místnímu klimatu: javory, lípami, habry, jasany, duby… Nutno však počítat s tím, že do tzv. klimaxového stadia, laicky řečeno do doby

Rekultivace 9

Letecký snímek části rekultivačního porostu na vnější výsypce bývalého lomu Obránci Míru – Kopistské výsypky

Rekultivační parky a lesoparky Přírodu bychom měli svým synům a vnukům předávat v lepším stavu, než v jakém jsme ji přebírali od svých otců. Trocha historie snad neuškodí Pokud byla středověká města sevřena v krunýři hradeb, nebylo v nich pro parky místo. Podobné to bylo se středověkými hrady. Významný zvrat v tomto vývoji přinesla až na přelomu 15. a 16. století renesance. Zámky té doby ztratily funkci středověkých hradů a v jejich okolí již byly zakládány po italském vzoru první okrasné zahrady a parky. V období baroka k nám pak přichází móda zahrad francouzských, charakteristických složitými obrazci záhonů a stříhaných stromů. Až potud se jednalo více o okrasné zahrady nežli o parky. Radikální zvrat přináší přelom 17. a 18. století, kdy k nám z Anglie, kde louky s volně roztroušenými skupinami stromů a keřů a pásy živých plotů učinily z anglického ven-

kova přírodní park ještě dříve, než jeho zásady proklamovali teoretici zahradní architektury. K rozvoji a oblibě anglických parků přispěla i osvícenecká filosofie – především Voltaire a Rousseau. Mnohé barokní zahrady byly v tomto období rušeny, rozšiřovány a přestavovány na přírodě blízké anglické parky. V našem okolí to byly např. zámecké parky Jezeří, Červený Hrádek, Duchcov, Teplice, Bílina a později i Litvínov. Lesoparky vznikaly mnohem později, a to postupným zpřístupňováním příměstských lesů nejdříve v lázeňských oblastech a později i kolem dalších měst. Příkladem mohou sloužit Karlovy Vary, kde bylo rozšiřování příměstských lesů podporováno pokrokovými léčebnými metodami lázeňských lékařů již od konce 18. století. Klasickými příměst-

skými lesy, které mají charakter lesoparků, jsou u nás v okolí Mostu lesy Hněvína, Širokého vrchu, Resslu a Špičáku. Teprve nyní se zde díky rekultivaci rodí řada nových parků a lesoparků na výsypkách.

Všechno špatné pro něco dobré V pánevní části Mostecka vytvořila příroda v  podobě mohutné uhelné sloje ohromnou konzervu sluneční energie, která je dosud hlavním energetickým zdrojem českého národa. Těžba má však ohromné nároky na krajinný prostor, který se na přechodnou dobu stává důlním pracovištěm. Jakmile však těžba skončí, jsou tato těžbou postižená území uvolňována do procesu rekultivace. Vedle problémů má Mostecko oproti jiným oblastem i podstatnou výhodu, neboť je zde mimořádně velká disponibilita ploch,

Vstupní areál do parku Hrabák před zahájením rekultivace a po jejím dokončení.

Rekultivace 10

které mohou být v okolí sídel rekultivačně upravovány tak, aby opět sloužily nejen výrobě a bydlení, ale i obyvatelům – v podobě lesů a lesoparků. Nejvýrazněji se to projevuje v  okolí Mostu, které je kolem dokola tvořeno vytěženými prostory v podobě výsypek a zbytkových lomů. Výrazná většina z nich je postupně rekultivována na příměstské lesy, lesoparky a parky s  přednostní funkcí krátkodobé rekreace. Každý černý mrak má světlé okraje.

Příměstské parky a lesoparky V  těchto souvislostech již dlouho vycházíme z  toho, že poptávka po parcích a lesoparcích se bude dlouhodobě zvyšovat, a to především v souvislostech s růstem populace, zvyšováním produktivity práce, a z  toho vyplývajícího růstu volného času,

▪▪ ▪▪

Zelený věnec Autodromu

z potřeby trávit volný čas ve zdravém, ▪▪ akrásném a dostupném prostředí. Příměstské parky a lesoparky byly až dosud v okolí Mostu zakládány v rámci rekultivačních aktivit tam, kde končila těžba, a to postupně během posledních padesáti let. Nejznámější z  nich je park Hrabák, založený na počátku šedesátých let minulého století na vnitřní výsypce lomu Hrabák 5. Málokdo si již pamatuje, že na ploše dnešní zahrádkářské osady byla původně lesní školka, kde se pěstovaly sazenice pro zalesňování okolních výsypek. Další z  rekultivačních akcí jsou zalesněné svahové části Velebudické výsypky, na které byl postupně budován nejmodernější český dostihový areál hipodrom, jehož součástí je i parková a lesoparková úprava.

▪▪

▪▪

část Velebudické výsypky dnes ▪▪ Značná slouží golfistům. Celý tento golfový

▪▪

▪▪ ▪▪

areál, který se nyní začíná rozšiřovat o dalších 18 jamek, je koncipován tak, že má v  podstatě charakter lesoparku až parku. Nikomu z Mosteckých nemusíme představovat nádherný příměstský sportovně rekreační areál Benedikt, jehož okrajové části na svazích bývalého stejnojmenného hnědouhelného lomu jsou dnes úspěšně proměněny v příměstský park. Výsypky bývalého lomu Slatinice jsou částečně rekultivačně upraveny na známé mostecké vinice. Jejich větší část je však zrekultivována do podoby lesoparku. V sedle mezi Širokým vrchem a Resslem býval lom Ovčín. Toto území, které je dnes vyhledávané sportovci a zá-

▪▪ ▪▪

▪▪

jemci o výstavbu rodinných domků, je atraktivní hlavně díky vysokému podílu vysoké zeleně. Zelení je ověnčen i celý areál autodromu včetně jezera Matylda, kde se dříve proháněly bagry a důlní vláčky lomu Vrbenský-úsek Matylda. Severní příměstská zóna Mostu je dosud v  rekultivační rozpracovanosti. Roku 1999 zde byly vytěženy poslední tuny uhlí. V nejnižší části tohoto území vzniká Mostecké jezero, okolní svahy lomu jsou již několik let postupně zalesňovány tak, aby v  kontaktu s  jezerem vznikl cca 400 hektarový lesopark. Součástí zeleně tohoto areálu bude i připravované arboretum, orientované přednostně na druhy stromů, které daly před desítkami milionů let vzniknout uhelné sloji a na přímé potomky památných stromů. Zatím byl vysazen

Parkově upravené okolí Hipodromu

▪▪

„základní strom“ nedaleko přesunutého děkanského kostela metasequoia čínská (Metasequoia glyptostroboides Hu et Cheng ), která má velmi blízko ke svým třetihorním předkům. V rámci nápravných aktivit byly z prostředků dolů založeny i městský centrální park Šibeník a park Střed – a to jako akce tzv. náhradních rekultivací. Park Šibeník je díky své rozloze, vitalitě a umístění v centru města nejdůležitějším parkem Mostu, a má našlápnuto stát se mosteckou „stromovkou“. Park Rekultivace 11

Střed je, bohužel, velmi poničen a čeká na svoji generálku.

Věřme, že naši synové a vnuci se budou řídit stejnou zásadou, která je úvodním motem tohoto článku.

Závěrem Založením parků a lesoparků práce nekončí. Zakládají se motykou a dalších mnoho desítek let se vychovávají sekerou a pilou. Připomeňme v  této souvislosti, že hrabě Emanuel Silva-Tarouca nádherný Průhonický park založil v roce 1885 a budoval jej až do své smrti roku 1936. I každý lesník ví, že stromy, které sází, budou kácet nejspíše až jeho pravnuci.

Příště přejdeme na tematiku pro Mostecko velmi aktuálních hydrologických rekultivací. Text a foto Stanislav Štýs

ěh příb í n v pr

Hydrologické rekultivace vody není života. Voda je drahocenná a pro člověka ničím nenahraditelná surovina. ▪▪ Bez sladké vody nejsou nevyčerpatelné. Je proto nezbytné tyto udržovat, chránit a podle možností rozhojňovat. ▪▪ Zásoby Pro zachování vodních zdrojů má zásadní význam rostlinstvo, především les. ▪▪

Trocha teorie snad nezabije Nám, suchozemcům, se to ani nezdá, ale 71 % povrchu Země tvoří slaná voda moří a oceánů, která představuje 97 % celého vodstva na naší planetě. Z toho vyplývá, že sladká voda tvoří jen 3 % vodních zdrojů Země, přičemž 69 % pro nás životně důležité vody je v  ledovcích obou polárních oblastí, a dalších 30 % jí je ukryto v  podzemí. Na sladkou povrchovou vodu nám proto zbývá jen 1 % - to znamená jen jedna setina veškeré sladké vody. Známý slogan „voda je život“ brát doslova nemůžeme. Význam vody to však nesnižuje. Vše nasvědčuje tomu, že život ve vodě vznikl a že voda je základní podmínkou všech životních forem. Lidské tělo jí obsahuje zhruba 70 %. Již ztráta 20 % tělesné vody je pro nás smrtelná. Vodě přikládali nenahraditelné postavení nejen pro člověka, ale i pro celou přírodu, mudrci všech věků. Voda měla významné

postavení společně se zemí, ohněm, kovem a dřevem již před pěti tisíci léty u zakladatelů taoistické tradice v  období čínského císaře Fu-si. Za základní element své kosmologie ji považoval iónský filozof Thalés z Milétu. Elementy voda – oheň – země – vzduch vždy dominovaly v pohledu na svět budhistickému, islámskému i křesťanskému myšlení. Na úspěšném využívání vodních zdrojů byla postavena i starodávná kultura Sumerů v  oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris. Hospodaření s jejich vodními zdroji umožnilo Babyloňanům úspěšně pěstovat např. obiloviny, vinnou révu a další zemědělské plodiny, které se teprve mnohem později rozšířily i do našich oblastí.

Širší souvislosti Pro nás, kteří jsme navyklí na to, že nám voda z  kohoutku teče kdy si vzpomeneme a v  libovolném množství je důležité, že to je především výsledkem vyspělé kultury a technologie vodního hospodářství. Především v  zájmu našich vnuků a pravnuků

Zvodnělé poklesy po těžbě hlubinného dolu Julius III.

by nás to nemělo ukolébat. Území České republiky leží na rozvodí tří moří : Severního, Baltského a Černého. Všechny naše významné toky odvádějí vodu na území sousedních států. Důsledkem toho je naprostá závislost našich vodních zdrojů na tom, co na naše území naprší. Co to pro nás znamená? Měli bychom s vodou nejen šetřit a co nejméně ji znečišťovat, ale starat se o to, aby u nás více pršelo a srážkovou vodu na našem území co nejdéle zadržovat. Především v rybnících, mokřinách, v přehradních nádržích a jezerech – ale i tzv. transformací rychlého povrchového odtoku v pomalý odtok podpovrchový. V  tom jsou přeborníky lesy. Především lesní půda, která dokáže díky ohromnému objemu kořenové hmoty a drenážování vstřebat ohromné množství vody. Ta pak umožňuje, aby prameny nevysychaly ani v dobách, kdy právě neprší. Tyto faktory nabývají na významu i v kontextu se stále zřetelnějšími změnami klimatu, které souvisí v dlouhodobých časových

Rekultivace 12

Jedna z nejvyhledávanějších rekultivačních akcí Mostecka vznikla úpravou bývalého povrchového dolu Benedikt úsecích s astronomickými faktory, a poslední dobou i s  vysokou produkcí tzv. skleníkových plynů, jejichž stále se zvyšující přítomnost v  atmosféře způsobuje oteplování a tím i vysoušení zemského povrchu. Vědci se proto shodují v tom, že již v našem století bude hlavním problémem životního prostředí a lidské populace voda. Již nyní k ní nemá dostatečný přístup pětina lidstva. A to nejen díky přirozené cykličnosti přírody, ale i díky ničení horských lesů, nevhodnému zemědělství a v neposlední řadě i válečným devastacím. Ročně umírají 3 miliony lidí na choroby způsobené nedostatkem vody, a z  toho je 90 % dětí mladších pěti let. Zásoby sladké vody na Zemi se stále snižují a rozdíly mezi jejími zdroji a spotřebou se významně prohlubují. Je to samozřejmě i tím, že počet obyvatel Země neustále roste. Když jsem se narodil, lidská populace do-

sáhla dvou miliard. Jen za mého života se počet obyvatel více než ztrojnásobil!

Voda a rekultivace A jak to vše souvisí s  naší rekultivací? Velmi úzce. S  výjimkou horské části patří pánevní úsek Mostecka k  oblastem s  nadprůměrnými teplotami a podprůměrnými srážkami. Důlní vody zde musí být neustále odčerpávány, jinak by došlo k zaplavení důlních pracovišť. Těžba proto krajinu nutně vysušuje. Již z  minulých článků tohoto seriálu víme, že rekultivace mají u nás tři základní podoby : zemědělskou, lesnickou a hydrologickou. V  souvislostech s  vodou v  krajině mají významnou roli nové lesy, ale především nové vodní akumulace, které se částečně tvoří v místech poklesů po těžbě hlubinné (např. nové jezero mezi obcemi Braňany a Mariánské Radčice), ale přede-

vším v  místech, kde skončila povrchová těžba – v tzv. zbytkových lomech. V těchto souvislostech má nejen Mostecko, ale i celá podkrušnohorská pánevní krajina, ohromnou šanci. Povrchové doly zde budou postupně dožívat pravděpodobně do poloviny tohoto století. Zůstanou po nich ohromné terénní deprese o celkové kubatuře cca 3 mld. m3. Již nyní se v rekultivačních stu-

diích počítá vesměs s jejich postupným zavodněním. Stanou se ohromnou zásobárnou všestranně využitelné vody, cennou nejen v  oblastním, ale i v  celostátním měřítku. Tyto tendence mají logiku i v  objektivitě přírodních podmínek v podkrušnohorských pánvích, které mají akumulační charakter, jsou dostatečně zásobovány vodou z Krušných hor, a které byly před kolonizací oblastí jezer, rybníků a mokřadů.

Závažnost těchto aspektů lze nejlépe posoudit v kontextu s faktem, že na území České republiky je v  současné době 111 velkých vodních nádrží o kubatuře 3,311 mld. m3 vody, a 24  028 ostatních vodních nádrží a rybníků s obsahem 0,625 mld. m3 vody. Celkem to je 24 144 vodních nádrží a rybníků s objemem 3,936 mld. m3 vody.

Historická šance rekultivací V rámci rekultivací vznikaly až dosud vodní plochy jak na poddolovaných pozemcích (např. v  prostoru mezi Duchcovem a Osekem, v  jižním sousedství Chomutova, v  prostoru bývalé obce Dolní Jiřetín), tak na výsypkách (např. výsypky lomů Merkur, Bílina, Obránců míru aj.), a hlavně ve zbytkových malolomech (Gustav I, Leontýna, Osvobození, Otakar, Rudý Sever). Nověji se jedná o větší jezera v  bývalých lomech Benedikt, Matylda a Barbora. Celkem mají tyto vody rozlohu zhruba 400 hektarů.

Zatím největší a nejúspěšnější hydrologickou rekultivací v revíru je jezero Barbora, které zaplňuje prostor bývalého stejnojmenného lomu na Teplicku.

Panoráma Flájské přehrady, která je naším největším dodavatelem kvalitní pitné vody

Další ze zbytkových lomů, se kterými se počítá k zavodnění, však budou výrazně hlubší a budou mít větší výměry vodních hladin. Jedná se postupně o lomy Chabařovice, Ležáky-Most, Vršany-Šverma, Československé armády a Libouš. Není od věci když

připomeneme, že na Sokolovsku k  tomu přibudou jezera v  lomech Medard-Libík a Jiří-Družba. V  Severočeské hnědouhelné pánvi tak postupně vzniknou jezera o výměře vodní hladiny cca 4.000 hektarů a objemu 1,7 mld. m3 vody. Na Sokolovsku se bude jednat o vodní plochy 1.800 hektarů s kubaturou 0,6 mld. m3. Ve starých důlních dílech pod Krušnými horami do poloviny tohoto století vzniknou vodní nádrže o celkové kapacitě 2,3 mld. m3 vody, což odpovídá 60 % současné celostátní kapacity všech vodních nádrží a rybníků. Jen sokolovská jezera Medard a Jiří budou např. disponovat kapacitou 0,637 mld. m3 vody, což odpovídá současné běžné kapacitě všech nádrží známé vltavské kaskády, která začíná Lipenskou přehradou na Šumavě a končí přehradou Vrané nedaleko Prahy. Rekultivační příprava je již desítky let koncepčně orientována tak, aby v  pánevní oblasti vznikla krajina s úměrným podílem lesů, zemědělsky využitelných území, vodních ploch a území vhodných pro přírodu a různou výstavbu – krajina ekologicky produktivní, ekonomicky potenciální, dob-

Voda z Krušných hor nám zurčí cestami nesčetných potůčků ře obyvatelná a současně využitelná nejen pro místní, ale v kontextu s okolními celky Krušných hor a Českého středohoří i pro nadregionální rekreaci. A v  těchto souvislostech lze připomenout, že krystalizačními jádry úspěšné rekreace jsou vodní plochy a lesy. Tento rekultivační program je ovšem dlouhodobý a nadgenerační. Bude však mít dominantní význam pro tvářnost a charakter celé podkrušnohorské oblasti – srovnatelný se středověkými úpravami Jižních Čech, které z  původních mokřin doslova vykřesaly současnou nádhernou a vyhledávanou jihočeskou krajinu. V příští části našeho seriálu ještě vodní téma neopustíme. Seznámíme se s  konkrétními hydrologickými rekultivacemi Mostecka – především však se záměrem zavodňovaného zbytkového lomu Ležáky, v  jehož prostoru vzniká nový dominantní povrch mostecké krajiny – Mostecké jezero. Text a foto Stanislav Štýs

Rekultivace 13

Hydrologické rekultivace

ěh příb ý h dru

Sportovně rekreační areál Benedikt V minulém článku tohoto seriálu jsme se seznámili s životodárnou, ale i krajinotvornou funkcí vody a s jejím uplatněním v rámci dlouhodobé rekultivační proměny v těžebních oblastech pod Krušnými horami. Rád bych na to navázal podrobnějším seznámením se třemi vodními díly řešenými v rámci rekultivací na Mostecku, a to ve zbytkových prostorech bývalých lomů Benedikt, Vrbenský–Matylda a Ležáky–Most. Začalo to Benediktem, takže tento článek věnujeme jemu. Benedikt jako zdroj uhlí V sousedství Vtelna bylo uhlí těženo tzv. selským dobýváním již v polovině 19. století. První záznam o tom je v  horní knize Horního úřadu v Hrobech ze 4.4.1845. Píše se v ní, že osecký klášter na tomto ložisku vlastní dvanáct důlních měr, které pokrývaly celé území budoucího lomu. Až do roku 1875 zde zřejmě probíhala pouze jednoduchá hlubinná těžba. Teprve v  roce 1957 se zde však otevřel povrchový důl – lom, který zde těžil až do roku 1963. V podloží uhelné sloje se zde vyskytovaly jíly bohaté na hliník a titan. Od původního záměru jejich průmyslového využití se však upustilo. V létech 1954 až 1963 se na Benediktu vytěžilo celkem 1 744 00 tun uhlí. Většina nadložních zemin se zde ukládala na sousední pozemky v  západním sousedství lomu, a tato vnější výsypka byla dosypána v roce 1960. Vytěžený prostor zůstal proto z větší části nezasypán.

Co s ním ? Jednalo se o území v  těsném sousedství

nové zástavby Mostu. Již jeho územní plán z  roku 1962 počítal s  dodatečným zavezením zbytkového lomu Benedikt a s následným zastavěním obytnými bloky pro cca 10 až 15 tisíc obyvatel. Po revizi tohoto územního plánu, kdy již bylo zřejmé že Most nebude mít sto tisíc obyvatel, však bylo od toho upuštěno. Následovala snaha lom zavést postupně městskými odpady a zeminami z  přebytečných výkopů z  města – a následně prostor zalesnit. V  roce 1964 však byla na Báňských projektech v  Teplicích vypracována srovnávací studie, a to ve dvou alternativách: buď celé území o výměře 37,3 hektarů zalesnit, nebo zde založit v  hlubší části vodní nádrž o ploše hladiny 18,8 ha a zbytek zalesnit. Po mnoha složitých jednání a konzultacích zvítězila varianta „mokrá“ s  okolním lesoparkovým zalesněním.

Rekultivace O způsob rekultivace vnější výsypky se spory nevedly. Již od roku 1961 zde byly proto prováděny terénní úpravy tak, aby

Prudké svahy lomu Benedikt v období technické etapy rekultivací a pohled na stejné území po ukončení biologické části rekultivace

mohly být svahy o výměře 5,93 ha zalesněny. Na náhorní plošině o  rozloze 22,78 ha byla provedena rekultivace zemědělská s  překryvem nové orniční vrstvy, protože zde byly v této době na Mostecku dostatečné zásoby zachráněné ornice. To vše proběhlo do roku 1965. S  prostorem vlastního lomu to bylo složitější. Nejen že musel být zajištěn zdroj vody o žádoucí kvalitě. Projektanti se dlouho nemohli dohodnout s  hydrogeology na tom, jestli zde bude možné vybudovat dostatečně účinné těsnění, neboť bylo zřejmé, že jsou zde značně propustné horniny, kterými by napuštěná voda stále unikala. Do řešení bylo zapojeno několik výzkumných a projektových ústavů. Výsledkem bylo rozhodnutí vodní nádrž vybudovat. Avšak za předpokladu vybudování těsnící clony z  jílocementového betonu o síle 70 cm, a sice v  délce 613 metrů , zapuštěnou až do hloubky 25 metrů, do vrstvy nepropustných podložních jemnozrnných tercierních jílů. Jinak by voda z  nádrže unikala pod zemí směrem ke Vtelnu.

Rekultivace 14

Kladně byl ověřen i další důležitý předpoklad. A sice reálnost zajištění vhodného zdroje vody z  průmyslového přivaděče. První napuštění této nádrže bylo proto uskutečněno čistou vodou přitékající potrubím průmyslového přivaděče do Mostu až z  Ohře. Kladně byla ověřena i možnost úspěšného ozelenění svahů lomu. Ani tento problém však nebyl vzhledem ke sterilitě zemin a prudké svážnosti svahů jednoduchý, neboť se zde jednalo o ekologicky extrémní a erozí ohrožované stanoviště. V  té době bylo zdejší ovzduší navíc silně kontaminováno vysokými koncentracemi průmyslových škodlivin, což omezovalo rekultivátory ve výběru vhodných druhů keřů a stromů. Vše však bylo úspěšně dořešeno do roku 1967. Pak následovaly projekční práce, kterými přispěl pražský projektový ústav Hydroprojekt. Vlastní realizace rekultivací započala zbytkového lomu započala v  roce 1970 rozsáhlými a náročnými terénními úpravami, výstavbou těsnící hydrogeologické clony,

a v  roce 1073 povážkou orničních zemin na plochy určené k ozelenění – a nato byla realizována vlastní výsadba stromů a keřů. Pěstební práce spočívající v  likvidaci konkurenční vegetace a ochraně před okusem zvěří zde pak probíhaly 12 let až do roku 1985, kdy na to navázaly mostecké Technické služby.

Čert však nikdy nespí Vzhledem k  extremitě stanovištních podmínek, hlavně na svazích orientovaných k  jihu, docházelo k nadměrnému přehřívání povrchu a k  vysoušení zemin – a proto i ke značným úhynům vysázených kultur. Pamatuji, že jsme v  prvních létech po výsadbě podstatnou část stromů zachránili po dohodě s  mosteckými požárníky, kteří tam několikrát během suchého období přijeli s hadicemi cvičit. Stromky pak měly možnost rychleji zakořenit a prorůstat do hlubších vrstev, odkud mohly odebírat více vláhy. Dosadby pak byly prováděny výhradně s  použitím vesměs teplomilných keřů a stromů.

Současný pohled na sportovně rekreační areál Benedikt z ptačí perspektivy

Další obtížný problém se týkal vody. Přes důkladnou těsnící clonu voda z nádrže sice nepronikala. Nacházela si však cestičky úniku na jiných místech. Zvláště tam, kde se vyskytovaly přepálené a rozpukané jíly – porcelanity. A navíc. V oblasti Vtelna nespadne ročně v  dlouhodobém průměru ani 500 mm srážek Je zde proto velmi teplé klima, takže se zde z vodní hladiny ročně vypaří asi 750 mm. Na vyrovnání tohoto rozdílu přírůstek ze srážkové a ani z podzemní vody nestačí. A navíc docházelo k význam-

nému zvyšování ceny užitkové vody. Bylo proto nad síly uživatele tohoto areálu, města Mostu, aby dotoval stále se zvyšující nároky na přiváděnou vodu.

Konec dobrý – všechno dobré Mostečtí v  těchto souvislostech naplnili známé pořekadlo, že co nás nezabije, to nás posílí. Bylo rozhodnuto část dosud zaplavené plochy zasypat, čímž se zmenšila plocha vodní hladiny a proto i velikost výparu do té míry, že došlo k  vyrovnání bilance při-

rozeného přítoku vody s  výparem z  hladiny. Vznikly zde dvě menší nádrže, jejichž výška hladin je již dlouhou dobu poměrně stabilizovaná. A zavezená plocha byla velmi účelně využita ke zřízení několika sportovišť a velmi atraktivního dětského areálu. Obvodová komunikace je navíc upravena tak, aby sloužila nejen pěším, ale i cyklistům a kolečkovým bruslařům. Atraktivitě přispívají i restaurace, které účelně doplňují funkčnost a dokreslují architekturu tohoto krajinného celku. Benedikt je navíc známý

pečlivě udržovanou zelení – což z něho dělá velmi hodnotný a intenzivně využívaný městský sportovně rekreační areál, jakým se může pyšnit jen málokteré město. Dnešní Benedikt je nejen mimořádně úspěšnou rekultivační akcí a dokladem úspěšné obnovy krajiny dočasně propůjčené těžbě, která se stala vzorem pro řadu dalších v  revíru. Je výsledkem příkladné spolupráce rekultivátorů s  řadou výzkumných a projektových organizací, a hlavně s  městem, které již v  roce 1965 začlenilo vytěžený prostor lo-

Dva až neskutečně odlišné pohledy pořízené ze stejného místa: před zahájením rekultivace a současný stav

Dva až neskutečně odlišné pohledy pořízené ze stejného místa: před zahájením rekultivace a současný stav Rekultivace 15

mem Benedikt v rámci územně plánovacích aktivit do nového intravilánu a cíleně veškeré činnosti v tomto území aktivně podporovalo. Příště se seznámíme s problematikou rekultivačního přerodu bývalého lomu Vrbenský v další příměstský sportovně rekreační areál Mostecka, známý pod názvem Matylda, v jehož prostoru probíhají v současném období významné změny k lepšímu. Text a foto Stanislav Štýs

Hydrologické rekultivace

ěh příb í třet

Sportovně-rekreační areál Matylda Příměstský areál Matylda, jehož centrem je rekreačně koncipovaná vodní nádrž, je lokalizována v prostoru bývalého hnědouhelného lomu Matylda a na území zlikvidované části obce Souš. I tato akce má svoji historii a mnoho souvislostí, které by neměly upadnout v zapomnění, vyplývajících z polohy v krajině, těžební problematiky, vývoje rekultivačních poznatků a ze současných tendencí, ještě intenzivněji a rychleji revitalizovat rekultivovaná území. Jezero Matylda je další z perel jezerního náhrdelníku, který vzniká hydrologickým využitím zbytkových lomů v celé podkrušnohorské oblasti. Je dalším z lomových jezer, která se stanou již v tomto století velmi cenným ekologickým, sociálním i ekonomickým potenciálem nejen této oblasti, ale i celého státu. O současných i budoucích jezerech Mostecka již byla zveřejněna řada základních údajů, které netřeba opakovat. Zaměříme se proto přednostně na okolnosti, které byly až dosud v pozadí, zahalené závojem času a jsou zakryté za oponou běžných informací. Proč Matylda? Nezní to ani místně, ani česky či slovansky. Jméno Matylda je staroněmeckého původu. Je složené z  výrazů maht – což znamenalo „moc“ či „sílu“, a z  hildi, což je výraz pro „boj“. Nic veselého, ani něžného. Snad proto se jménem Matylda pyšnily i korunované hlavy. Jednou z  nich byla např. Matylda Skotská, manželka anglického krále Jindřicha I. Stejným jménem obdarovali i svoji dceru, pozdější císařovnu Matyldu Anglickou. Dalšími královnami byly i Matylda Flanderská a Matylda Savojská. Naše Matylda má však přízemnější rodokmen. Novým šachtám dávali zpravidla jména majitelé, a to po svých manželkách či dcerách. Je-li tomu tak i v  našem případě, pak tak

zřejmě učinil i c. k. vládní rada Ing. Gustav Bihl, který byl centrálním ředitelem první Mostecké společnosti pro dobývání uhlí ve Vídni, jež soušské doly provozovala, a po němž zůstala v  Mostě i pohledná památka v podobě secesní vily ve stylu alpské architektury, postavené na Zahražanech, v  ulici Jana Žižky.

Pozor na mamutí kel V podkrušnohorské oblasti byly velmi dlouho vhodné podmínky nejen pro přírodu, ale i její obyvatele. Během posledního milionu let zde existuje – s výkyvy v dobách ledových – vhodné klima. V  pánevní oblasti byl vždy dostatek vody, vznikly zde úrodné půdy a člověk lovec, rybář a později i země-

dělec zde nemusel příliš bojovat s tehdy ještě nepřátelským lesem. Proto zde žijí lidé již od dob kamenných, přes období bronzové i dobu železnou. Doklady zde v  podobě archeologických nalezišť zanechali Keltové, Germáni a později i Slované. Významným prvkem Mostecka bylo Komořanské jezero, které až do 19. století bylo největším přírodním jezerem České kotliny. V jeho okolí byly vhodné přírodní podmínky, a to nejen v  teplých časových úsecích mezi ledovými dobami, ale i v časech, kdy se ledovec přiblížil až k  severním výběžkům Krušných hor. A právě během posledního zalednění, kdy zde panovala severská tundra, se tu dařilo chladnomilné zvířeně v čele s dlouhosrstými chobotnatci, srstna-

Území lomu Matylda v létech 1968, 1978 a 2008 Rekultivace 16

tými nosorožci, s jeskynními medvědy a žili zde sobi a losi. A jistě není nezajímavé si uvědomit, že i v  prostoru dnešní Matyldy si majestátně vykračovali během poslední doby ledové, to znamená ještě před dvaceti tisíci léty, mamuti, na kterých si pravděpodobně pochutnávali naši dávní předci.

Souš = suché místo nad jezerem Četné archeologické nálezy dokládají, že naši předci úspěšně využívali výhod suchého a nezaplavovaného území mezi Komořanským jezerem a severním úpatím Resslu a Širokého vrchu. Území Souše bylo soustavně osídleno nejméně již posledních deset tisíc let. Dlouho se zde dařilo rybářům a zemědělcům. Komořanské jezero se však stále více zanášelo a zarůstalo. Ve třicátých letech 19. století bylo uměle odvodněno, vodní plochy vystřídaly louky a pole. Mezitím zde však bylo objeveno uhlí. První zmínka o dobývání v  Souši je již z  roku 1811. Od roku 1824 bylo uděleno „kutací právo“ místnímu rychtáři a v  roce 1830 majiteli soušské cihelny, zahražanskému velkostatkáři Bertschovi. Těžba se zde rychle rozvíjela. Již koncem 19. století těžilo v  prostoru Souše 13 hlubinných dolů: Beust, Ludmila, Münzer, Josefina, Johana,

Eleonora, Sebastian, Leopold, Carolina, Gregori, Hugo, Anna a Matylda. V prostoru Souše byla uhelná sloj nehluboko pod povrchem, a bylo to přímo u železnice, která umožňovala odbyt uhlí. Proto zde došlo již koncem 19. století k  rychlému rozvoji těžby, a tím i obce Souš. Ještě v roce 1846 zde bylo pouhých 55 domů s 247 obyvateli. V roce 1880 se jejich počet zvýšil na 1 804, a v roce 1930 dokonce již na 4 751.

Lesk a stíny uhlí Soušský důl Matylda existoval již od roku 1886. Dlouho těžil jen hlubinně, takže více než polovina uhlí v těženém území stále zůstávala nevytěžena. 1. dubna 1918 byl proto otevřen lom Matylda, který využíval již dříve hlubinně exploatovaná území. Dlouho se zde těžilo parními rypadly a doprava byla vybavená 59 parními úzkorozchodnými lokomotivami BS 200, které zde jezdily až do roku 1974. Těžba lomu Matylda byla proto doprovázena mimořádně velkými exhalacemi. A to nejen z důlní dopravy, ale i v důsledku četných záparů a ohňů. A když k tomu přidáme exhalace z komořanské elektrárny, která byla dlouho vybavena pouze nízkými komíny a jen primitivními odlučovači popílku, pak se

Lom Matylda v období důlně technické přípravy na rekultivaci (1980) a v roce 2005

nedivme, že v Souši byly rekordně nejvyšší koncentrace popílkového spadu v  rámci revíru a celého státu. V  padesátých létech minulého století jsem tam často jezdil na motorce – a bez ochranných brýlí to nešlo. V té době zde ročně na jeden čtvereční kilometr padalo až 6 000 tun popílku! Dnešní hygienická norma povoluje v přepočtu max. 15 tun na km2 za rok, a ve skutečnosti je této koncentrace málokdy dosahováno. To znamená, že oproti situaci před padesáti léty je v prostoru areálu Matylda zhruba jen jedna tisícina průmyslové prašnosti. Zakladatelé Souše neměli dlouho tušení o tom, že jejich domy stojí na uhlí. Toto bohatství ovšem místním nikdy nepatřilo. Výjimkou byl soušský rychtář. Poválečný rozmach energeticky extenzivního průmyslu vedl v  celém státě ke stále se zvyšující potřebě energií. Bylo to řešeno rychlým zvyšováním těžeb, a to i za cenu

likvidace desítek sídel. Souš, na kterou od severu tlačila vnější výsypka lomu Obránců míru a od západu postupující fronta lomu Matylda, tak postupně zanikla v létech 1961 až 1968 – téměř celá, s výjimkou malé části pod Hněvínem, která se tak stala městskou částí Mostu. Období rekultivace a oživení Rekultivace má v  prostoru „Matyldy“ již stoletou tradici. Z  důlních deníků je např. známo, že: 4. března 1910 došla dodávka sazenic černé borovice, javoru aj. k  osázení prostorů propadlin a byla zahájena výsadba ... 13. července 1915 sto ruských zajatců, které si tehdy šachty od eráru pronajímaly za 20 haléřů na den, bylo zaměstnáno na rekultivačních pracích a na depu ... 13. května 1931 došlo na Matyldu 16

▪▪

▪▪ ▪▪

500 sazenic stromků pro rekultivaci devastovaného území ... Tyto výsadby byly realizovány vesměs jižně od silnice vedoucí z Mostu do Souše, a to zalesněním „pinkoviště“, které vzniklo dřívější hlubinnou těžbou. Všechny tyto porosty byly později před postupem lomu Matylda opět vykáceny. Nová éra rekultivací zde začínala v  padesátých létech minulého století –roku 1957 provedena lesní výsadba výsypky Karolina, která však byla později rovněž z větší části zlikvidována lomem Matylda. Generel rekultivací navrhoval v  celém území lomu Matylda vybudovat sportovněbranný areál s vodní nádrží, autodromem a okolními lesy a lesoparky. Tuto strategii respektovala i báňská koncepce a technologie, neboť bylo zapotřebí nejen zbytkový lom, ale i okolní výsypky vhodně vytvarovat a stabilizovat – a to ještě jako

součást hornických činností. Původně se zde počítalo s mnohem větší vodní nádrží, aby se na šířku jezera vešlo 6 osmiveslic. To bohužel nevyšlo. V severním sousedství zde totiž zůstalo značné množství nezavalených důlních děl, do kterých by se mohla voda z velkého a hlubokého jezera Matylda provalit. Území mezi silnicí a severním břehem se proto ještě dosypalo těsnící výsypkou. Na jižní straně směrem k  autodromu začal výsypkový svah ujíždět, a proto sem byla přivedena kolej až z  lomu J. Šverma, po které se dopravilo dodatečné množství zemin pro vytvoření stabilního svahu. A těmito zeminami se zavážely i hlubší partie lomu tak, aby tvořily těsnící vrstvu dna budoucího jezera. Proto je jezero Matylda pouze max. 4 m hluboké. Teprve pak nastupovali rekultivátoři. 1986 – zahájeno zalesňování v okolí budoucí nádrže. 1987 – zahájeny práce na výstavbě jezera Matylda, a sice: terénními úpravami území zpevňováním okolí a břehů nádrže výstavbou přívodního potrubí z Komořan, kde bylo napojeno na průmyslový přivaděč vody z Ohře výstavbou skluzu do nádrže a bezpečnostního přelivu úpravou záchytného příkopu mezi autodromem a jezerem

▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪

Pohledy na stejné území z druhé strany, a to v létech 1965, 2005, 2008

Rekultivace 17

▪▪ výstavbou pláží.

obvodové komunikace a

Výsledkem je jezero napuštěné v roce 1992, s hladinou o výměře 38,7 ha a téměř 60 hektarovým okolním zalesněním. V současné době zde probíhají další úpravy, orientované na revitalizaci tohoto území, a to o celkovém finančním objemu 152 mil. Kč. Jedná se celkem o rekonstrukci obvodové komunikace (vybavené pro pěší a bruslaře) výstavbu nové přístupové komunikace výstavbu nového parkoviště pro 100 aut úpravu pláží a sportovišť novou úpravu celé břehové linie v délce 3,5 km cyklotrasu podél jezera Matylda. A tak se kruh uzavírá. Území rybářů, zemědělců a horníků se díky dlouhodobým rekultivacím stává v kontextu s autodromem velmi kvalitním příměstským sportovně-rekreačním areálem – nejen místního a celostátního, ale i mezinárodního významu. Příště se seznámíme s  problematikou komplexní rekultivace a revitalizace území po těžbě lomu Ležáky – Most, jehož centrem bude Mostecké jezero. Text a foto Stanislav Štýs

▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪

ěh příb ý t čtvr

HYDROLOGICKÉ REKULTIVACE MOSTECKÉ JEZERO UŽ SE TEN MOSTECKÝ RYBNÍK NAHÁNÍ ....

Předehra V  předchozích článcích orientovaných na hydrologické rekultivace jsme si podrobněji vysvětlili, co voda pro nás znamená, a seznámili se podrobněji s areály Benedikt a Matylda. Byla to jakási předehra pro dnešní téma, které hýbe Mosteckem, neboť nové Mostecké jezero se stane významným mezníkem ve vývoji zdejší krajiny. Není náhodou, že se v městských anketách roku 2009 napouštění jezera stalo největší raritou i nejdůležitější událostí minulého roku. Máme na co navazovat. Král český a císař římský Karel IV. zařadil již ve 14. století do návrhu svého zákoníku Majestas Carolina pasáž „O ústrojích rybníků na naše útraty, aby království České mělo hojnost ryb a výparů“. Všimněte si toho „na naše útraty“, což znamenalo za peníze českého království. A bez rozsáhlé výstavby jihočeských rybníků by byly jižní Čechy ještě dlouho bažinatou a jen těžko dostupnou krajinou. Jedním z těchto rybníků je i Máchovo jezero, založené v roce 1366. Voda, a to nejen jako přírodní, ale i estetický prvek, patří do krajiny našeho českého domova – což je poeticky vyjádřeno i v  textu naší hymny. Ne náhodou zazněla

při nedávném loučení s  nezapomenutelným Waldemarem Matuškou v  podání jeho nejbližších píseň jemu nejmilejší, „Když se ten Tálinskej rybník nahání ...“. A nyní jsme se dočkali toho, aby se začal „nahánět“ i ten náš Mostecký.

Jak jej pokřtít? Několik slov k  názvu. Naše nové jezero vzniká v místech, kde stávala historická část Mostu. Je proto logické, že by mělo být spojováno s tímto místním názvem. Od počátku bylo většinou pojmenováváno jako „jezero Most“. Když už, tak by to mělo být „Mostecké jezero“. Také neříkáme „jezero Mácha“. Doporučuji však vyzvat spoluobčany k  návrhům, z nichž bude možno rozhodnout se pro to pravé. Až dosud byla u nás i v zahraničí jezera vzniklá ve vytěžených prostorech pojmenovávána podle názvu lomů. V  našem okolí to jsou např. Matylda, Benedikt, litvínovský Pavel, na Teplicku Barbora, na Ústecku Milada, na Chomutovsku Kamencové jezero, u Hrádku nad Nisou Kristýna, u Sokolova Michal, budoucí Medard a pod. V  prostoru našeho města však těžilo postupně několik desítek malých dolů (např. Svatý Pavel, Grahlova uhelná huť, Zlatá

trojka a desítky dalších). Nověji to pak byly lomy Ležáky a Most. Město Most utrpělo ve svém vývoji mnoho ran. A vždy se z  nich vzkřísilo. Bylo to především několik požárů, z  nichž ty z  let 1515 a 1820 byly téměř likvidační. Byly to i rány další: pobělohorská emigrace, třicetiletá válka, morová epidemie v  roce 1680, velký průval kuřavky roku 1895 – a nakonec rozhodnutí politického byra ÚV KSČ z roku 1962 a následné Usnesení vlády č. 180 z 25. 3. 1964, o vytěžení uhelného pilíře pod historickou částí města – což znamenalo jeho likvidaci. Tohle vše je spojeno s motivy apokalypsy a následného vzkříšení. Myslím, že by novému jezeru slušel název „Mostecké jezero Fénix“, což by symbolizovalo aspekt zániku a vzkříšení.

Koncepce a realizace Jakmile bylo rozhodnuto o ukončení těžby v roce 1999, vyvstal problém, „co s dírou“. V minulosti revír počítal i s možností zbytkový lom Most zasypat vnitřní výsypkou, zeminami z  nadloží lomu Bílina. Od této varianty bylo upuštěno nejen pro vysokou nákladovost, ale hlavně z  toho důvodu, že

Severní část lomu Most v Bílině byl zájem co nejvíce nadloží nasypat do vlastního vytěženého prostoru a tím zmenšit kubaturu zbytkového lomu. A v prostoru lomu Most a ani v  blízkém okolí již nebyly k dispozici zeminy pro jeho zasypání. Nejednalo se o maličkost, neboť by k tomu bylo zapotřebí asi 200 milionů kubíků zemin.

Trojice stoletých snímků bývalých lomů Evžen, Richard a Jan v sousedství Mostu Rekultivace 18

Město Most se proto rozhodlo pro tzv. „mokrou variantu“, což znamená zaplavení. Projekt na to byl vypracován ve třech variantách. Varianta „suchá“ předpokládala pouze nezbytně nutné zaplavení (s plochou hladiny 19,5 ha) a s minimálním objemem vody (1,2 mil. m3). Protipólem byla tzv. varianta hluboká s hladinou jezera 439 ha a

objemem vody 197 mil. m3. Jednalo by se o průtočné jezero, což bylo nutno spojovat i s možností přítoků nečistých vod a s rizikem zhoršování kvality vody, neboť tehdy se počítalo s napouštěním i připouštěním vody z řeky Bíliny. Nakonec byla vybrána jako optimální varianta projektová, která předpokládala vznik neprůtočného jezera o takové velikosti vodní hladiny, ze které by se výpar vody rovnal přirozenému přítoku z vlastního povodí. Tato alternativa vyšla

vítězně i v rámci procesu „EIA – hodnocení vlivů na životní prostředí“, odsouhlasena i ministerstvem životního prostředí a byla dopracována do současné velikosti s maximální hloubkou jezera 75 m, objemem vody téměř 70 mil. m3 a velikostí hladiny o výměře 311 hektarů, která bude oscilovat kolem kóty 199 m n. m., s výkyvy do 30 cm. Této relativní stability bude dosaženo s pomocí čerpací stanice nadbytečných vod, která by vodu podle potřeby z jezera opět

odčerpávala do Bíliny. Zdárná výstavba tohoto jezera byla podmíněna především dostupností kvalitní vody a zajištěním proti jejím únikům, zajištěním trvalé stabilizace okolních svahů lomu, výsypek a břehové linie. Předpokladem úspěchu je i vhodné rekultivační ozelenění okolí jezera. Po ukončení těžby lomu Most zde zůstalo území o celkové výměře 1 264 ha. S výjimkou vlastní vodní plochy o

výměře 311 ha je oněch zbývajících 953 ha postupně rekultivováno. Na svazích hlavně zalesněním a na vnitřní výsypce zatravněním, kde tak vznikly rozsáhlé plochy vhodné k nejrůznějšímu využití. Celé toto území bude samozřejmě zpřístupněno výstavbou veřejných i účelových komunikací.

Zdroje vody Od samého počátku se počítalo se zdrojem vody ze sousedního toku Bíliny a s  přilepšením důlními vodami z  dolu Kohinoor. Ukázalo se však, že kvalita vody v  Bílině není dosud taková, abychom se v  ní mohli bez obav koupat. A samočisticí funkce vod tohoto jezera by sice fungovala, ale pomalu a dlouhodobě. Druhým problémem byla rychlost napouštění jezera, neboť v  Bílině musí být zachován minimální průtok cca 1,8 m3 vody za vteřinu – což by neumožňovalo odběr vody po celý rok, ale jen během jarního tání sněhu na Krušných horách, to znamená max. 120 až 150 dnů v roce. Plnění jezera by se tak protáhlo nejméně na 7 let. K podstatnému vylepšení této situace došlo, když vláda rozhodla o urychlení revitalizace těžbou narušených území a do tohoto procesu postupně uvolňuje pro podkrušnohorské oblasti 15 miliard Kč. Projekt byl proto dopracován tak, aby se využilo potrubního přivaděče čisté vody z  Ohře, který vedl do Komořan. Ten se jen prodloužil o necelých 5 km, takže jím do našeho jezera přitéká dostatek kvalitní vody pro první naplnění jezera, a to v rozmezí 0,6 až 1,2 m3 vody za vteřinu. Jezero se tak začalo napouštět 24. října 2008. Přilepšením je kvalitní voda čerpaná z hlubinného dolu Kohinoor, odkud do jezera přitéká ročně 3,5 mil. m3 vody. Kvalita vody v jezeře je navíc důkladně jištěna výstavbou clony proti možným průnikům kontaminovaných vod z průmyslového okolí, která je zahloubena až do nepropustných podložních vrstev.

I tak se v jezeře vykoupáme pravděpodobně až v roce 2012. To však uteče jako voda.

Voda nesmí unikat Protože se zde velmi dlouho těžilo, bylo toto území protkáno velkým množstvím důlních děl, která vytvářejí cesty pro komunikaci podzemní vody. Rovněž uhelná sloj, která zde dosud nebyla úplně dotěžena, je velmi propustná a navíc se zde vyskytují vrstvy silně propustných písků. Kdyby zde nedošlo k utěsnění všech takovýchto míst, mohlo by pak docházet k unikání vody z budoucího jezera. Proto zde byl proveden velmi podrobný hydrogeologický průzkum, podle kterého byla všechna místa možných úniků vody důkladně utěsněna – a to na dně i po okrajových částech jezera. Začalo se již během posledního období těžby takzvanou sanační skrývkou. Nadložní zeminy s vhodnými těsnicími vlastnostmi byly odváženy na místa nedotěžené uhelné sloje, kde vytvořily mohutnou těsnicí vrstvu. Navíc se zde těsnění na potřebných místech provádí stavebním způsobem, a to trojnásobnou hutněnou navážkou jílů (viz foto). Možnému průsaku vod z popílkové skládky Venuše bylo zabráněno těsnicím a stabilizujícím tělesem výsypky v prostoru bývalé obce Konobrže. Projektanti byli poučeni z  výstavby areálu Benedikt, kde si voda našla cestu a musela být každoročně draze doplňována.

Stabilita především Každý důl narušuje stabilitu území. Zvláště důl povrchový. Těžba v prostoru Mostu nebyla výjimkou. Jedná se zde nejen o svahy vlastního lomu, ale i o výsypky. Proto byly nadložní zeminy na sousední Střimickou výsypku sypány již během provozu tak, aby vznikl stabilní svah. Byly zde nasypány dvě stabilizační etáže. Tyto svahy pak byly buldozery srovnávány do přijatelného sklonu. Stabilita těchto svahů je zde navíc zajišťo-

Dvojice snímků lomu Most v létech 1980 a 2009 Rekultivace 19

sanům, lípám, dubům, modřínům a poslední dobou i borovicím. Celý tento úsek výsypkové krajiny se stává velmi cennou, zdravou a krásnou příměstskou zónou, která vytvoří spolu s jezerem jedinečnou sportovně-rekreační oblast.

Vzkříšení krajiny Každý černý mrak má světlé okraje. I těžbou devastované území má vedle problémů své přednosti, kterých plnými doušky využíváme. V okolí Mostu je mimořádná disponibilita volných ploch, jejichž využití si můžeme naprogramovat, jak se říká, „k obrazu svému“. Zcela mimořádnou předností tohoto území je rozsáhlá díra po těžbě, která umožňuje vznik hlubokého jezera. Čím je vodní nádrž hlubší, tím více vody se do ní vejde a tím účinnější zde bude tato voda mít samočistící schopnosti. To skýtá záruku, že se zde nebude vyvíjet nežádoucí množství řas a sinic, které v mělkých nádržích omezují a znepříjemňují koupání. Proto mají horská hluboká jezera stále průzračně čistou vodu. A kdo chodí za vodou na Barboru, která je rovněž 70 m hluboká, dá mi jistě za pravdu. Ob-

dobná je situace na jezeře Kristýna v Hrádku nad Nisou, které před desítkami let vzniklo rekultivací stejnojmenného hnědouhelného lomu. Máchovo jezero bylo ve středověku budováno v místě rozsáhlé těžby písku jako mělký „Velký rybník“. Dnes bojuje se zabahněním, zarůstáním a s  neobvykle rychlým rozvojem řas a sinic, kterých zde přírodovědci napočítali 408 druhů. Rozloha této vodní plochy se zarůstáním zmenšila z původních 350 ha na dnešních 284 ha, hygienická a tím i rekreační kvalita vody se zde rychle zhoršuje a je na hranici únosnosti. A to především proto, že se jedná o mělkou nádrž. Druhou předností našeho území je nebývale velká rozloha těžbou uvolňovaných ploch. Ta na jiných místech v okolí Mostu umožnila vznik hipodromu, autodromu, Benediktu, Matyldy, lesoparku Hrabák, několika zahrádkářských osad, hřišť, letiště, golfového areálu, ale i lesů a lesoparků a známých mosteckých vinic. Na výsypce za kostelem byl dokonce umístěn i nový hřbitov. Nyní k tomu přibude i areál vyuhleného lomu LežákyMost s rozlohou přes 1 200 hektarů, s velkou vodní plochou, rozlehlými lesy a plochami pro nejrůznější využití. Nebudou to jen pláže

V západní části budoucího jezera již nyní vzniká kotviště lodí vána výstavbou tzv. suchých poldrů, které v případě nadměrných srážek regulují odtok vody. A významné je i zalesňování těchto výsypek, neboť stromy svými kořeny zpevňují povrch a účinně brání vodní erozi. Stabilizovány musí být důkladně i břehy, jejichž délka dosahuje téměř 10 km! Je zde prováděno kombinované zpevnění geotextilií s překryvem jemného kameniva a hydroosev krytý speciální textilií. V místech, která budou vzhledem k velké rozloze jezera nejvíce namáhána vlnami, jsou břehy zpevňovány kamenným záhozem, velkými kameny a vlnolamy. Na vhodných místech se počítá

s písečnými plážemi, již dnes je ve výstavbě i budoucí kotviště lodí (viz foto).

Rekultivační oživení Jen čtvrtina území bývalého lomu Ležáky bude zaplavena. Ostatní plochy jsou postupně rekultivovány, a to především lesnicky s  doplňkem zemědělských pozemků a zatravněných území se skupinami stromů. Vzniká tak mohutný lesní komplex, který propojí Most s  Litvínovem. Tyto výsypky jsou postupně rekultivovány několik desítek let a v úseku nad děkanským kostelem jsou již stabilizovány vitálním lesním porostem. Velmi dobře se zde daří břízám, javorům, ja-

Tato současná hladina se zvýší ještě o 20 metrů Rekultivace 20

První stopy jezerního života

s vazbou na zatravněné plochy a přístaviště. Počítá se zde s  příměstským parkem, jehož součástí bude miniaturní připomínka starého Mostu. V přípravě je zde výstavba unikátního arboreta s  uplatněním druhů stromů, jejichž předchůdci umožnili v období třetihor vznik uhelné sloje a přímých potomků historicky cenných a známých stromů. Počítá se zde s  výstavbou pravoslavného kostela s prostorem pro infrastrukturu volného času a s dostatkem ploch pro satelitní sídliště rodinných domů ...

To vše původní město nenahradí. Náhradou bylo zbudováno město nové, o jehož architektonické hodnotě lze sice diskutovat, ale bude takové, jak si je dotvoříme. Oproti městu původnímu však bude mít ohromnou přednost. A to v rekultivovaném okolí, jehož úroveň se dokončením úprav bývalého lomu Most ještě více zhodnotí. A to jak ekologicky, tak z  hlediska našich potřeb pro účelné využívání volného času. Voda a zeleň jsou krystalizačním jádrem rekreace a je jen na nás, jak tuto jedinečnou a doslova historic-

Povrch těsnící vrstvy je řádně hutněn

Svahy jezera se postupně zalesňují a za několik let budou jeho zeleným zázemím

kou šanci „chytneme za pačesy“. Mnoho záleží na tvůrčí spolupráci mezi dnešním správcem tohoto území, to znamená Palivovým kombinátem Ústí, s. p. a statutárním městem Most. Jsem rád, že funguje. V těchto souvislostech považuji za velmi nadějné vyjádření Mostečana, který má k řešení této problematiky velmi blízko. A sice mosteckého architekta Ing. arch. Jiřího Haranta, jehož citací z  časopisu OKH toto svoje povídání zakončím: „ ... dalším divem Mostecka dnes vidím rekultivaci krajiny všeobecně ... a v neposlední řadě se těším na budoucí jezero Most, kterému osobně velmi fandím a vidím do budoucna tuto lokalitu nadějně ... Myslím, že spousta mladších Mostečanů a rozhodně lidí nežijících v této oblasti dnes vůbec nepozná, která část krajiny je přirozená a do které již zasáhla ruka člověka.“ Text a foto Stanislav Štýs

Přítok vody z Ohře je zárukou kvality

V zimě láká nezamrzlá část rodícího se jezera takováto hejna racků Rekultivace 21

Vinohradnické rekultivace Mostecka

Víno je nejen běžnou součástí našeho života, ale doslova doprovází a ovlivňuje dějiny. Má své nezastupitelné místo v historii lidstva. Posvátný význam vína, jeho použití při liturgiích a časté zmínky o něm v  Písmu svatém z něho udělaly víc než zemědělský produkt. Ani vinařství proto není pouhým odvětvím zemědělské výroby, je současně i neodmyslitelnou složkou naší kultury. Vinice jsou v našem povědomí spojovány se zdravou a krásnou krajinou a jsou ceněnou složkou našeho životního prostředí. O to víc bychom si jich měli cenit v  krajině Mostecka, jejíž image je dosud spojováno s  rozsáhlou těžbou uhlí a s  tím související devastací krajiny. Historické ohlédnutí Vinná réva je jednou z  nejstarších kulturních plodin. Pěstováním vinné révy se zabývali již před deseti tisíci léty v Mezopotámii. Sumerové, Babylóňané a Asyřané měli vinařství dobře organizované již kolem roku 3000 př.n.l. Nejstarší vinařský zákon vydal již babylonský král Chammurabi. Zkušenými vinaři byli již před pěti tisíci léty staří Egypťané. Víno pak hrálo důležitou roli v životě Řeků, kteří jej šířili i do svých kolonií na pobřeží Černého a Středozemního moře, až do keltské Galie. Od Etrusků jej

pak převzali Římané, kteří vinice šířili i na sever od Alp, hlavně do Rakouska a jižního Německa. Víno bylo tak vzácné, že jej pak (obdobně jako Číňané bource morušového) císař Domitianus roku 91 zakázal vysazovat za hranicemi říše a dokonce i v  římských koloniích. Tento zákaz zrušil až roku 281 císař Probus. Tehdy římská posádka z Vindobony „Legio Decima Gemina, Pia Fidelis“ vybudovala opěrný bod na Římském kopci pod Pálavou a vysadila tam první vinice. Archeologické nálezy vinařských nožů a

Dvojice záběrů vždy na stejnou část Čepirožské výsypky, pořízených s odstupem 25 let

Dobré víno tvoří dobrou krev, dobrá krev je předpokladem dobré nálady, dobrá nálada přináší dobré myšlenky, dobré myšlenky dávají vzniknout dobrým skutkům, dobré skutky dělají člověka člověkem,

Lidová moudrost

semen vinné révy potvrzují rozvinuté vinařství v  oblasti Velkomoravské říše (893906). Do českých oblastí se víno šířilo dvěma cestami. Podle pověsti zaslal moravský kníže Svatopluk českému knížeti Bořivojovi a jeho ženě Ludmile sud moravského vína při příležitosti narození jejich syna Spytihněva. Ludmile zřejmě zachutnalo, a proto nechala vinnou révu u Mělníka vysadit již v 9. století. Druhá cesta vína vedla od západu, odkud se k nám rozšířilo ve spojitosti se západním křesťanstvím. Výsadby vinic podporovala církev, jeho šiřiteli se staly kláštery. Na pozvání Slávka Velikého, nejvyššího komořího v českém království a purkrabího v Bílině tak přicházejí do naší oblasti cisterciáci z Waldsassenu a v roce 1196 zakládají Osecký klášter. Cisterciáci byli podle svého hesla Ora et labora (modli se a pracuj) nejen pracovití, ale i iniciativní. Podíleli se na rozvoji zemědělství, průmyslu a těžby. Neopomněli ani vinice, které zakládali hlavně na Rekultivace 22

Mostecku. Jedna z nejznámějších oseckých vinic byla založena na svazích mezi obcemi České Zlatníky a Braňany. Na rozvoji vinařství se pak podíleli i mostečtí minorité-kapucíni. Těm bylo dokonce za to, že v období morové epidemie otevřeli chudákům vinné sklepy, umožněno zřídit v  prostoru svého kláštera vinárnu. Ale vraťme se na počátek 13. století. První zpráva o mosteckém vinařství je již z roku 1209. Mosteckým vínem se již ve 13. století čile obchodovalo a platil se jím desátek. O výrazné šíření vinic se pak postaral český král a císař Karel IV., když nechal dovézt révu z  francouzského Burgundska. S  Buškem z Velhartic pak poznával i její kvalitu. Proto již 12.5.1358 vydal nařízení o zakládání vinic pro Prahu a královská města – tedy i pro Most. Praví se v něm mimo jiné : „Chtějíce z vlastní vůle a naší nekonečné laskavosti, jakož i s  pomocí Boží, zlepšiti stav našeho království a všech jeho obyvatel, nařizuji : .... Zakládat vinice na všech horách obrácených k  poledni .... Každý,

kdo takové hory vlastní, má začít se zakládáním do 14 dní po vydání tohoto privilegia .... Vinicím nesmí nikdo škodit, ať urozený nebo neurozený. Kdo bude přistižen ve dne při škodě na hroznech nebo révi, pěšky nebo na koni, či děláním cesty přes vinici, propadne pravou rukou. .... Kdo byl dopaden v noci, ten propadne hrdlem a jeho majetek připadne purkmistrovi. .... Byl-li zloděj na vinici zabit, pak ten, kdo ho zabil, nic víc nepropadne než dva haléře, kteréž na tělo zabitého položiti má.“ Pražský purkmistr Niklas von Bernecke udělil toto „Pražské viniční právo“ na císařův příkaz 24. února 1374 i Mostu. Na Mostecku tak dochází k  rychlému rozvoji vinařství. Samotný cech mosteckých vinařů měl tehdy 500 členů. Do Saska se víno vyváželo jako „Himmelwein“, a koncem 16. století vlastnilo 80 % mosteckých obyvatel vinice. Prudký obrat však nastal v  období po pražské defenestraci, kdy císařští vyplenili město. Třicetiletá válka pak

zanechala město i vinice v  katastrofálním stavu. Další ranou byla tzv. malá doba ledová, hladomor a morová epidemie v roce 1680. Po dlouhé době pak sice k  obnově vinic dochází, místní vinařství však nedokázalo konkurovat importu levnějšího vína ze slunných krajin. Ránu z milosti mu zasadila první světová válka. Jako vzpomínka na vinařství zde zůstaly na svazích mosteckých vrchů pouze kamenné terasy.

Vzkříšení Mostecko bylo během posledních dvou staletí spojováno hlavně s  těžbou uhlí. Od nepaměti však bylo hlavně úrodnou zemědělskou oblastí, vybavenou dobrými půdami, dostatkem vody a vhodným klimatem. V roce 1956 jsme na výsypce bývalého dolu Lotta-Marie v  rámci rekultivace založili první pokusné zemědělské a lesní plochy. A k tomu i několik sazenic vinné révy. Zpočátku jsme nevěřili svým očím, jak se jim dařilo. K jejímu většímu uplatnění jsme však neměli pro nedostatek zkušeností odvahu. V šedesátých létech se na mosteckém státním statku objevil vinař a v  nedalekých Chrámcích vzniklo 41 ha vinic. V roce 1973 byla dosypána Čepirožská výsypka. Po konzultacích s  bratislavským výzkumným ústavem vinařským a pracovníky mosteckého státního statku bylo ředitelstvím dolů

Pohled na část Čepirožské vinice z ptačí perspektivy

schváleno, do rekultivačního programu tehdejšího dolu Ležáky zařadit i vinici. Terénní úpravy a návoz orniční vrstvy na upravený povrch výsypky provedl specializovaný rekultivační podnik a vlastní výsadbu dodavatelsky v  rámci Státního statku Most organizoval vinař Ing. Ivan Váňa, který od roku 1978 na těchto vinicích s  úspěchem dodnes hospodaří. Na Čepirožské výsypce bylo založeno celkem 35 hektarů vinic, na pozemcích pod Špičákem dalších 35 hektarů. Mostecké vinařství tak mělo v roce 1983 celkem již 112 hektarů vinohradů, Most se stal největším českým vinařským městem a mostecké vinařství největším výrobcem vín z  vlastních hroznů v  Čechách. A poslední dobou k  tomu přibyly nové vinice na historických terasách Hněvína a na Širokém vrchu.

Čert však nikdy nespí Úspěšnosti výsypkové vinici připravil dvě neočekávaná překvapení. Přesto, že vinice výborně rodila, víno kolem roku 1980 přestalo chutnat. Objevit viníka nebylo jednoduché. Do jeho sedmiletého hledání byla zapojena řada našich špičkových chemiků, pěstitelů i výrobců vín. V té době bylo ovzduší Mostecka z různých zdrojů „obohacováno“ o mnoho průmyslových exhalací. Některé z  nich ulpívaly na povrchu bobulí vinných hroznů, což ovlivňovalo proces vý-

Zajímavý pohled na vinici pod Špičákem

roby vína, hlavně červeného. Po několikaletých výzkumech se došlo ke starému receptu : postřiku vápenného mléka a modré skalice – tzv. Bordeauxské jíše. Kvalitu bílých vín to významně zlepšilo, vín červených jen částečně. Vyřešila by to radikální filtrace bentonitem či aktivním uhlím – ovšem za cenu ztráty barvy a chuti. I nyní se aktivní uhlí a bentonit používají k odkalení moštu, který pak již kvasí čistý. Teprve koncem minulého století to vyřešila důkladná ekologizace průmyslových exhalací, hlavně odsíření elektráren. A mostecká vína opět začala plodit na vinařských přehlídkách uznání a medaile za vína archivní, vína jakostní a za košer vína, jejichž kvalita musí odpovídat těm nejpřísnějším požadavkům. Druhým z  nepříjemných překvapení byla stabilita výsypky. Vinice se pro dostatek sluníčka u nás zakládají na jižně orientovaných, pokud možno prudkých svazích. Výsypky jsou geologicky velmi pestré, což projektantům při volbě sklonu svahu komplikuje život. Na čepirožské vinici se to projevilo již dvakrát. Prvně v osmdesátých létech minulého století a podruhé nedávno. Pokaždé však byla příslušná část vinice stabilizována a dosázena do původní výměry.

Část nové vinice po obnovení stability svahu Čepirožské výsypky Tramín. Mostecké vinice se vyznačují dobrou úrodností. Každoročně dávají zpravidla 5 až 6 tun hroznů z hektaru. Letos např. očekávají produkci asi 350 tun hroznů, ze kterých vyrobí zhruba 200 tisíc litrů vína, a z toho asi 40 000 litrů kvalitního košer. Mostečtí vinaři disponují moderní technologií výroby vín a jejich vinné sklepy pojmou 500 tisíc litrů tohoto lahodného produktu. A aby se špičková vína uchovala třeba i pro příští generaci, je archivováno ve sklepních prostorách druhého podzemního podlaží mosteckého děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie na 15 tisíc lahví.

Konec dobrý – všechno dobré Společnost České vinařství Chrámce dnes sklízí na 64 hektarech mosteckých vinic, a na dalších 10-ti hektarech má založené nové výsadby. Z toho polovina je na výsypkách. Dlouho se zde úspěšně uplatňují odrůdy Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Rulandské šedé a Chardonay, dále Zweigeltrebe, Svatovavřinecké a Modrý portugal. Současná tvrdá konkurence nutí k vysoké kvalitě, takže mostečtí vinaři předpokládají orientaci na velmi kvalitní odrůdy Rulandské šedé, Rulandské modré, Chardonay, Sylvánské zelené, Muškát moravský a na osvědčený Rekultivace 23

A co závěrem? Dobré dílo se podařilo. Především úspěšnou spoluprací rekultivátorů a vinařů. Tisícileté zkušenosti prokazují, že v  přiměřených dávkách je víno lékem. A jestliže léčí lidi, pak mostecké vinice léčí i postiženou krajinu, pomáhají novému obrazu a revitalizaci Mostecka. Již Starý zákon uvádí : Pijte víno, ale s mírou;/ užívejte ho, ale nezneužívejte;/ buďte moudří a zůstaňte střízliví. Koncem minulého století jsem seznamoval přítele, spisovatele Jaromíra Tomečka, s re-

kultivacemi. Jako jihomoravana, milovníka a znalce vína jej okouzlila vinice na Čepirožské výsypce. Když jsem jej požádal o doslov k publikaci Proměny měsíční krajiny, kterou jsme zpracovali společně s Liběnou Helešicovou, tak vyhověl. Z jeho doslovu vám předkládám část, týkající se vína : „Vinohrad v této krajině je v současnosti novum. A já bych pochyboval, že by tu mohlo vyzrát do plnosti takové víno jako bílý burgund nebo rýnský ryzlink. Stál jsem mezi grafty a těšil svůj zrak kvetoucí révou. Uvědomoval jsem si : V tomto místě dala země člověku uhlí, tedy světlo a teplo, a nyní mu dává víno, zprostředkovalo to umění rekultivace. Hladil jsem hlavy révy a vzpomínal na verš přítele Branislava : Rozhrabával jsem rukou hlínu, slyšel hlas matky, jak se hněvá: - tys ale dítě umazané! Nakonec co z hlíny se stane, známe-li lásku maminčinu ... Jedenkrát vyrůstá z ní réva, prstýnek lehce zelenavý. Na révě zrají hrozny vína. Dnes nad sklenkou mě napomíná prst stínu trochu mihotavý ... A z dětství hlína voní z vína.“ Text a foto Stanislav Štýs

Rekultivace a revitalizace Střimické výsypky

Proč Střimická výsypka? V jejím středu existovala déle než sedm století zemědělská obec Střimice, kde vedle běžných plodin kdysi úspěšně pěstovali chmel a víno. Ta v roce 1959 zanikla. Do roku 1976 byly do tohoto území dopravovány nadložní zeminy z lomu Maxim Gorkij I v sousedních Braňanech – a následně z lomu Ležáky-Most. Celé toto území bylo překryto 115 miliony kubíků výsypkových zemin. Název Střimická výsypka se tak stal součástí historické paměti tohoto území. Úvodem Dnes si jen málokdo dovede představit, že území mezi mosteckým děkanským kostelem a obcí Braňany bylo ještě nedávno klasickou „měsíční krajinou“. Ta se nepředstavovala jen pohledově, ale i hlučností důlní mechanizace. Šlo hlavně o dálkové pásové dopravníky, které nepřetržitě odvážely miliony kubíků skrývkových zemin z  lomu Ležáky-Most na Střimickou výsypku. Nevím jak jiným, ale mně to připadalo, hlavně v noci, jakoby nedaleko po trati bez přestání projížděl rychlík. Dnešní pohled na toto území je v porovnání s nedávnou minulostí k nepoznání. A to díky rekultivaci. Hned za areálem kostela vyjedete směrem na Braňany na oboustranně zalesněnou výsypku. Pod Špičákem se

Na letišti si přijdou na své i „civilní“ návštěvníci

otevře pěkný pohled na nové vinice. Plochý pozemek po levé straně kamenolomu byl původně zrekultivován zemědělsky, avšak zánikem mosteckého Státního statku zaniklo i jeho obhospodařování, takže se zde již téměř dvě desítky let vyvíjí příroda bez lidského přispění – a mostecký územní plán s tímto pozemkem počítá pro budoucí výstavbu příměstského sídliště rodinných domů. Když pak vyjedete na náhorní část této výsypky, po levé straně narazíte na končící skládku mosteckých odpadů, která je jíž v procesu rekultivace. Vpravo se otevře pohled na rozsáhlý zemědělsky obhospodařovaný pozemek, na němž bylo vybudováno náhradou za Libkovické, Mostecké letiště. Cesta na Braňany pak vede pěknou krajinou s bujnými mladými lesy, vodní plochou po těžbě bentonitu a zemědělskými rekultiva-

cemi. Ještě nedávno nám to, že projíždíme výsypkovou krajinou, připomínalo jen občasné zvlnění silnice. I to však, díky finanční dotaci státu na revitalizaci těžbou poškozených území, nedávno zmizelo.

Historické poohlédnutí V  prostoru mezi obcí Braňany a městem Most byla situována zemědělská obec Střimice. Archeologové prokazují, že toto území bylo osídleno již v pozdní době kamenné, a to nositeli kultury řivnáčové, která je datována do období cca 3000 až 2700 let př.n.l. a kultury se šňůrovou keramikou (2700 až 2300 let př.n.l.). Známé jsou též nálezy ze starší doby bronzové, a to z období únětické kultury (2000 až 1500 let př.n.l.). Předpokládá se, že v tomto území pak žili Keltové, po kterých nastoupili

Rekultivace 24

Germáni, do jejichž etnika se prolnula cca v 7. století raná vlna příchodu Slovanů, ve 13. století doplněná německým etnikem během známé kolonizace. Obec Střimice byla historicky poprvé zmiňována v  roce 1278. Statisticky nejvyššího počtu - 661 obyvatel - bylo ve Střimicích dosaženo v roce 1930. Rok nato se zde narodil náš slavný rodák, majitel evropského fotbalového trůnu, vynikající sportovec Josef Masopust. Dlouhou dobu na tomto území žili sběrači a lovci, pak zemědělci. Po nich štafetu využívání tohoto území převzali horníci. Již v roce 1833 působil u Střimic hlubinný důl

Mariahilf. Roku 1873 zde byl otevřen další důl Josef. Ze zemědělců se tak postupně stávali horníci. V blízkém okolí Braňan a Mostu se rychle rozvíjela povrchová těžba. U Braňan to byl v roce 1922 lom Ignis, který byl roku 1946 přejmenován na lom Svoboda a v roce 1952 na Maxim Gorkij I. A právě ten začal po roce 1959, kdy byla likvidována obec Střimice, skrývku ukládat do tohoto prostoru. Vznikla tak výsypka, která vyplnila celý volný prostor mezi Mostem a Braňany. Později na to navázalo sypání skrývky z  lomu Ležáky, takže zde bylo přesypáno území o rozloze 395 ha, do kterého se vešlo 115 milionů kubíků zemin. Uhlí, které bylo

Jižní části Střimické výsypky po zemědělské a lesnické rekultivaci

Mostecké letiště občas hostí i takovéto pestré akce

největším stimulem rozvoje a rozkvětu Střimic, se nakonec stalo příčinou jejich zániku.

Rekultivace Skrývkové zeminy byly na Střimickou výsypku z lomu Maxim Gorkij I dopravovány k zakladači Z 1200, který je vhodně ukládal v tzv. úpadním režimu. Tak vznikla výsypka s rovnou náhorní plošinou ve výšce 330 m nad mořem. Rekultivace tohoto území předpokládala na plošině zemědělskou a ve svazích lesnickou rekultivaci. Tak se také stalo. Rekultivační práce zde byly postupně prováděny od roku 1976. Pro vznik polí bylo využito jako melioračního substrátu bentonitu, který byl před převrstvením ornicí zaorán do výsypkových zemin. A svahy

výsypky byly osázeny smíšeným lesním porostem. Ve vzájemné kombinaci lesů a polí byly rekultivovány i ostatní části výsypky, přes kterou byla vystavěna místní silnice Most – Braňany. Do tohoto příměstského prostoru vhodně zapadá jezírko, vzniklé zaplavením zbytkové jámy po těžbě bentonitu.

Letiště Místní aeroklub původně využíval letiště v  prostoru mezi obcemi Mariánské Radčice, Libkovice, Jenišův Újezd, Braňany a Konobrže – a to od roku 1946. Není bez zajímavosti, že z něho byl v roce 1948 unesen letoun Fairchild UC-61, a to do Bavorska. I v tomto případě se uhlí stalo příčinou jeho

zániku. Bylo na poddolovaném území, které postupně klesalo – a navíc byla přes původní vzletovou a přistávací dráhu postavena silnice Braňany – Mariánské Radčice. Všechno špatné je pro něco dobré. Pro výstavbu nového letiště byla zvolena zemědělsky rekultivovaná část Střimické výsypky. Jeho výstavba probíhala v  létech 1988 až 1996, kdy bylo slavnostně otevřeno velkým leteckým dnem za účasti mistra světa v letecké akrobacii, Petra Jirmuse. Na Střimické výsypce tak vzniklo nové letiště, které má ve srovnání se starým Libkovickým, výrazně lepší parametry. Vedle provozních budov to jsou především dvě vzletové a přistávací dráhy 1130 x 100 m a

30 m. Provoz mosteckého letiště je velmi pestrý. Vedle vnitrostátních letů jsou zde organizovány vyhlídkové lety, letecký výcvik na kluzácích, aktivní jsou zde výsadkáři, jsou zde každoročně organizovány dětské dny a řada závodů a soutěží nejen místního, ale i celostátního a evropského významu – např. mistrovství Evropy v letecké akrobacii, v přesném létání ..... Mostečtí letci mají ve spolupráci s  městy Most a Litvínov a s Ústeckým krajem další plány. Společně vytvářejí podmínky pro rozšíření a modernizaci mosteckého letiště. Došlo by tím ke zdokonalení letecké dopravy, sportovního i zájmového využití tohoto území. Pro Mostecko to bude znamenat

Dvojice záběrů na stejnou část Střimické výsypky z let 1975 a 2000 Rekultivace 25

další stupínek od rekultivace k  revitalizaci těžbou dotčených území. A tak, až si vyjedete po silnici z Mostu na Braňany, vzpomeňte, že místní uhlí dalo lidem světlo, teplo a elektřinu. Pak bylo příčinou ohromné destrukce celého území. Následná rekultivace doplněná letištěm se již nyní úspěšně podílí na celkové revitalizaci Mostecka. Společně s  hipodromem, autodromem, golfovým areálem, Matyldou, Benediktem, vinicemi, parky a lesoparky – a hlavně s Mosteckým jezerem, bude krystalizačním jádrem budoucnosti rekreačního Mostecka. Text a foto Stanislav Štýs

Revitalizace krušnohorských lesů Nejeden čtenář nad tímto titulkem zakroutí hlavou. Podíváme-li se od Mostu na zelený smrků a břízek, snadno podlehneme dojmu, že Krušné hory jsou již z  nedávné ekologické katastrofy uzdravené, že jsou v  zelené pohodě. Tak proč je léčit? Když už, tak jen pro zlepšení kondice rehabilitovat. Každý lesník vám však potvrdí, že desetitisíce hektarů krušnohorských lesů, hlavně v klimaticky krušném výškovém pásmu horských smrčin, je dosud vážně nemocných – i když jejich atraktivita v podobě turistických funkcí velmi rychle zregenerovala. A netýká se to jen stromů, ale celého komplexu lesního prostředí, které odborníci nazývají lesním ekosystémem. Jeho složkami jsou geologické prostředí a půda, vodní a klimatický režim a vše živé : počínaje půdními mikroorganizmy a konče stromy a jeleny. Krušnohorské ekosystémy během minulého století vážně onemocněly ekologickou bezohledností mocných. A málo se ví, že tato nemoc je dosud přiživována. Stále ještě hlavně průmyslovými exhalacemi, zejména nadměrnou produkcí kysličníků dusíku, což podporuje kyselost půd a umožňuje vznik nadměrného množství přízemního ozónu. A v  tomto případě platí dvojnásobně, že

Memento!

„všeho moc škodí“. A tak onemocnění krušnohorských lesů prošlo z  fáze „akutní“ do etapy „chronické“, která si vyžádá dlouhodobou léčbu. masív krušnohorských svahů, projíždíme-li od Litvínova pohlednými porosty věkovitých bučin a pak dále z  Klínů k  Flájské přehradě za oboustranného doprovodu „kanadských“

Co pro nás lesy znamenají Až donedávna platilo, že lesy jsou především továrnou na dřevo. Myslivce zajímá navíc zvěř a ostatní hlavně pěkné prostředí, možnost houbaření a sběru borůvek, malin, brusinek a ostružin. Není toho málo, ale zdaleka to není všechno. Co by bylo bez lesa? Les je doslova podstatnou součástí našeho života. Jeden hektar listnatého lesa „vyfiltruje“ z ovzduší 30 až 70 tun jemného polétavého prachu za rok, „vypotí“ 10 až 30 tisíc litrů vody denně, čímž zvlhčuje a osvěžuje ovzduší nejen v lese, ale i v širokém okolí. Každý z  listů je neocenitelnou továrnou na kyslík. Hektar dospělého lesa navíc váže ve dřevě 125 tun kysličníku uhličitého jako hlavního skleníkového plynu. A protože je CO2 jako hlavní skleníkový plyn v  zorném poli současné pozornosti, stojí zato připomenout, že od počátku průmyslové revoluce, to je cca od roku 1750, se jeho obsah v naší atmosféře zvýšil o 35 %. A v současném období lidé do atmosféry vypouštějí každoročně 8 miliard tun uhlíku – z  čehož je 5 miliard tun opět vázáno ve formě CO2 vegetací. U nás by zvyšování teplot tolik nevadilo, kdyby nebylo následoRekultivace 26

váno nedostatkem vláhy, nebezpečím sucha a klimatických extrémů. V létě je v lese o 1 až 3 stupně chladněji a v zimě o 1 až 3 stupně tepleji než ve volné krajině. Lesní půdy jsou tím nejúčinnějším regulátorem vodního režimu, neboť zpomalují povrchový odtok, napájejí prameny a významně omezují povodně. Stromy navíc zpomalují proudění větru, tlumí hluk a ničí choroboplodné zárodky. Šum lesa s ptačím zpěvem průkazně působí kladně na lidské zdraví. Listy stromů dokáží zfiltrovat nepříznivé složky slunečního záření, takže lesní prostředí kladně působí i na náš zrak. Lesní porosty v krajině plní funkci přírodní klimatizace. V  těchto souvislostech není nepodstatné si uvědomit, že člověk je na návštěvě u stromů. Někdy se k  nim chováme tak, jakoby tomu bylo naopak. Již před 300 miliony let

a později během třetihor rozsáhlé lesy vyprodukovaly tak velký nadbytek dřeva, že jej mikroby nedokázaly zpracovat. Jejich největší část zůstala v organické formě a během dalšího vývoje se změnila v uhlí a ropu. A z této „nadprodukce“ žije naše vyspělá civilizace. I kyslík, na kterém jsme existenčně závislí, byl nejdříve vyprodukován zelenými rostlinami Země – přičemž hlavní podíl na trvalém uvolňování kyslíku mají stromy, neboť jsou schopny během svého růstu produkovat více energie než spotřebovávají, a to díky převaze fotosyntézy nad dýcháním. O významu lesů by nám mohli vyprávět lidé mnoha pouští, které většinou vznikly vykácením či zpustošením lesů. Nejedna kultura Předního Východu a Afriky tak zanikla. A tak lze jen souhlasit s básnickou moudrostí, že „v lůně lesů srdce vlasti se ozývá / lid bez lesů je národ, který umírá.“

Středověký lesní porost v Krušných horách

Mladá kultura náhradních porostů

po exploataci těžbou rud

Lesy Krušných hor O vývoji lesů v  poledovém období máme celkem dobrou představu díky nálezům pylových zrn, uložených ve vrstvách rašeliny. Zpočátku se skladba lesů projevovala pouze v závislosti na vývoji přírodních podmínek, teprve později ve vazbě na kolonizaci území a umělou výsadbu a obnovu lesů. Během poslední doby ledové vládla v Krušných horách sporá vegetace severské tundry. Teprve po ústupu posledního ledovce, před deseti až dvanácti tisíci léty, se zde usídluje bříza a částečně borovice. Později se k nim přidává smrk, který postupně doplňovaly jedle, buk a v  níže položených úsecích i habr a dub. V Čechách bylo původně osídlováno hlavně Polabí a Poohří, kde člověk lovec a později zemědělec nemusel s  lesy příliš „bojovat“, neboť se zde díky teplému klimatu příroda vyvíjela jako lesostep.

V  těchto pralesích rostly hlavně smrky, jedle a buky. Ve vyšších partiích převládal smrk a v nižších pásmech buk. Teprve během 12. a 13. století zde dochází k  zakládání sídel, k rozvoji těžby a zpracování rud a horského zemědělství – což se projevovalo postupným atakem na místní pralesy. Již od 16. století se zde začíná projevovat nedostatek dřeva, které bylo do té doby navíc i jedinou energetickou surovinou. Již od poloviny 18. století se zde vykácené holiny začaly osazovat novým lesem. Na většině ploch smrkovým, pouze na jižních svazích a v nižších patriích bukovým. Od počátku 19. století však v  Krušných horách převládaly čistě smrkové monokultury. Jejich hlavní výhodou je rychlý růst, významná produkce dřeva. Nevýhodou malá odolnost vůči nepříznivým vlivům průmyslových škodlivin a hmyzím škůdcům , hlavně kůrovci.

Imisní kalamita Krušné hory však byly až do počátku 12. století stoprocentně přirozeně lesnaté.

Již dříve jsme si vysvětlili, že lesy jsou ohromně životaschopné. V  rámci přírod-

ních procesů se o sebe umí postarat. Jejich hlavním nepřítelem se stal až člověk. A to jako pastevec, zemědělec a později člověk industriální. Přirozená obranyschopnost lesů původně nepočítala se škodlivinami obsaženými v kouři. Ty poškozují asimilační orgány stromů, listy a jehlice, a významně mění vlastnosti půdy a vodního režimu. Nevýhodou stromů je, že před imisemi nemohou utéct. Hlavním zdrojem průmyslových emisí je spalování uhlí v  elektrárnách. Ještě počátkem šedesátých let minulého století se v nich u nás vyrábělo 90 % elektřiny. Nyní tento podíl klesl na 60%. Velká většina těchto továren na výrobu elektřiny je umístěna v  podkrušnohorské oblasti. Přitom elektrárny byly do devadesátých let vybaveny pouze nedokonalými odlučovači popílku, takže z  jejich komínů odcházelo ohromné množství plynných zplodin. Z nich nejvíce škodily oxid siřičitý (SO3) a oxidy dusíku (NOx), ze kterých v atmosféře vzniká ozón. Ten je v  současném období považován v  evropském měřítku za  nejvýznamnější plynnou škodlivinu, poškozující lesy. Další významnou složkou průmyslových emisí je fluor, který neprodukují jen elektrárny, ale i řada dalších průmyslových podniků. V  poválečném období byly nadměrným výskytem kouřových škodlivin v  Krušných horách postiženy desetitisíce hektarů lesních porostů – a to hlavně ve vysokých polohách. Především proto, že tam byly čistě smrkové porosty, a smrk patří k nejméně odolným druhům vůči kouřovým škodlivinám. V  nižších polohách byly smrky přimíšeny do bukových porostů. Pokud odumíraly, neznamenalo to zničení, ale pouze „prosvětlení“ těchto porostů , které nyní úspěšně regenerují. Hlavní problematikou Rekultivace 27

Začátky obnovy lesů nad Novou Vsí v Krušných horách oblastí proto zůstávají vyšší horské partie Krušných hor, neboť tam je ponejvíce směrován kouř z vysokých komínů elektráren. Během posledních deseti let minulého století došlo k  významné ekologizaci všech velkých elektráren. Především bylo zdokonaleno odlučování popílku a oxidu siřičitého, jehož emise se tím snížily o 90 %. Méně účinná byla redukce oxidů dusíku (proto škody ozónem). To se poměrně rychle a významně projevilo snižováním škod na lesích a umožnilo to lesníkům ustoupit od výsadby břízy a smrku pichlavého (jakožto náhradních dřevin) a přejít k  výsadbám cílových druhů : smrku, buku a javoru klenu – jako hlavních dřevin krušnohorské oblasti. Ještě však vyhráno není. Nejen u nás, ale i jinde v Evropě se stále dosud projevují tzv. „nové kouřové škody“, které zpravidla vyplývají ze společného působení řady negativních příčin, jako jsou : průmyslové imise, klimatické výkyvy, extrémní kyselost půd a řada dalších stresových faktorů. A to jsme dosud nedošli k problematice živočišných škůdců, mezi kterými v  Krušných horách dominují nadměrně přemnožení jeleni, bez jejichž významné redukce jen těžko krušnohorské lesy obnovíme.

krušnohorských lesů jsou nesporně průmyslové emise. Ty musí být proto neustále minimalizovány u svých zdrojů : elektráren, tepláren, továren, v dopravě, v domácnostech. V  těchto souvislostech lze jen vítat současnou modernizaci uhelných elektráren, které budou vykazovat výrazně vyšší energetickou účinnost a ekologickou prevenci. Výsledkem bude i snížení produkce emisí. Optimálním řešením by byla bezodpadová výroba energie, a to na bázi využití energie slunce a větru. Tyto technologie však zatím nestačí, takže ještě několik desítek let bude u nás využívána sluneční energie nepřímo, v podobě „uhelné sluneční konzervy“.

Hlavní způsoby řešení

Druhým problematickým okruhem je extrémní okyselování lesních půd v Krušných horách. Základní příčinou je imisní „obohacování“ lesních půd o sloučeniny síry a dusíku. K tomu přispívá „kyselý“ geologický podklad a vysoké srážky, které navíc z půd vymývají životodárné živiny. Tento problém přetrvává i přesto, že došlo k významnému snížení imisní síry, jako důsledek odsiřovacích technologií v  elektrárnách. Kvalitu lesních půd lze v Krušných horách dlouhodobě zlepšovat uplatňováním tzv. melioračně hodnotných dřevin, mezi kterými vyniká buk. Hodně lze vylepšit optimalizací vodního režimu v půdě, to znamená v tomto případě odvodňováním. Hlavní metodou zde však zůstává meliorační vápnění lesních porostů, a sice dolomitickým vápencem s co nejvyšším obsahem hořčíku. A vzhledem k tomu, že lesní půdy jsou v Krušných horách minerálně chudé a v důsledku extrémní kyselosti navíc ochuzované o živiny vyplavováním, je účelné nové výsadby podle potřeby přihnojovat pro vylepšení startovacích podmínek mladých stromečků.

Každé řešení problému vychází z jeho pojmenování. Základní příčinou ohrožení

Jako odezva na odsíření elektráren byla

ukončena výsadba dočasných náhradních výsadeb břízy a smrku pichlavého. Těchto porostů je zde asi 40 tisíc hektarů. Před lesníky je úkol změnit tyto porosty (které splnily dočasně svoji půdoochrannou a vodoregulační funkci) do podoby porostů se zastoupením smrku, buku, horského javoru – a dle podmínek i modřínu a jedle. Jak lesníci říkají – cílových hospodářsky cenných dřevin. To ovšem předpokládá dostatečnou výrobu sazenic v lesních školkách – s přednostním využitím jejich geneticky vhodného původu a dobře přizpůsobený výsadbový materiál získaný ze semen či řízků odolných jedinců dané oblasti. Obnova lesů v Krušných horách však naráží na zdánlivě jednoduchý, ale velice obtížně

řešitelný problém. Na neúnosně vysoké stavy jelení zvěře, která způsobuje mimořádně vysoké ztráty v  lesních kulturách. Škody působí především na listnatých dřevinách v  čele s  bukem, který by měl být pro své meliorační vlastnosti maximálně podporován. V  těchto souvislostech Ústav pro hospodářskou úpravu lesů nedávno vypracoval studii „Vliv zvěře na lesní ekosystém Krušných hor“, a to na rozloze 110 tisíc hektarů. I tato studie potvrzuje to, co místní lesníci vidí jako na dlani. Přemnožená zvěř mnohokrát převyšuje přirozené stavy a významně se podílí na škodách, které snižují efektivitu obnovy lesa v Krušných horách. Jeleni stromy poškozují hlavně okusem mladých sazenic, loupáním, ohryzem kůry a vytloukáním. A nejedná se o maličkosti.

V tomto porostu náhradních dřevin jsou již zastoupeny tzv. cílové druhy, a to buk a javor klen

Nové výsadby buků jsou na zalesňovaných plochách okusem poškozovány ze dvou třetin! A přitom buk je i melioračně cennou dřevinou, kterou bychom měli v Krušných horách maximálně podporovat. Zmíněná studie v  těchto souvislostech konstatuje, že podle zákona by mělo být v  Krušných horách maximálně 1 200 kusů jelení zvěře. Myslivci v roce 2005 uvedli, že zde sečetli 3 420 jelenů. Stejný rok jich však odstřelili 4 440 kusů. A výše citovaná studie uvádí skutečný stav 6 816 kusů – což je téměř desetinásobek přirozeného počtu jelení zvěře v  Krušných horách, který vychází na optimálních 700 kusů.

nade vše. Jako novopečený absolvent lesnické fakulty s „umístěnkou“ na lesní závod v  Dubí jsem byl v  roce 1954 pověřen výkupem bukvic na východním Slovensku. Vagony jsem je odesílal do Krušnohorské oblasti pro nové zalesňování. Z  celé akce nezbylo po několika létech skoro nic – v lese prakticky všechno stačili „spořádat“ jeleni. Rád bych věřil, že se to nebude opakovat, neboť požadavek na žádoucí redukci skutečných stavů jelení zvěře je v  zájmu úspěšné obnovy krušnohorských lesů zcela opodstatněný. Jejich stavy musí odpovídat úživnosti honitby, a ne naopak.

Z  vlastní lesnické praxe mohu potvrdit, že jelenům chutnají svěží listy sazenic buku

V  období vlády římského impéria byl v podhůří Krušných hor sice již „čilý“ ruch, ale krušnohorská oblast měla charakter neprůchodných pralesů. Pylové analýzy nám napovídají, že v  těchto pralesích dominovala směs smrku, buku a jedle. Během 12. a 13. století se v  Krušných horách začíná s  těžbou stříbrných, cínových, olovnatých, měďnatých a železitých rud. Lesy nejenže překážely. Spojilo se tedy užitečné s  nutným – člověk lesy mýtil jak pro zakládání nových osad, polí a luk, tak pro těžbu a hutě. Dřevo bylo v  té době jedinou energeticky využitelnou surovinou, a tak není divu, že lesů stále ubývalo, až z Krušných hor skoro vymizely. Již během tohoto kolonizačního období dosáhla likvidace pralesů kritických rozměrů. Prvně se zde setkáváme se zákonnou snahou lesy chránit. Již za vlády Karla IV. se v návrhu zákoníku „Maiestas Carolina“ hrozí mimořádně přísnými tresty, a to až upálením toho, kdo by lesy bez povolení vypaloval. Teprve od poloviny 18. století se začíná les uměle obnovovat. Ve svahových, jižně orientovaných krušnohorských terénech, hlavně výsadbou buku a na náhorních částech skoro výhradně smrkem.

Závěrečné shrnutí

Smíšený porost smrků pichlavých, břízy a jeřábu Rekultivace 28

Během 19. století se postupně v podkrušnohoří rozvíjela těžba uhlí. Původně byla hlubinná. Zpočátku se využívalo pouze kusové uhlí, proto se mour pálil na popel, který se využíval jako hnojivo. Dalšími zdroji kouře byly odvaly hlušin a komíny mnoha nových továren. Bedřich Bernau o této situaci již v roce 1898 píše, že „ ... vzduch škodlivými miasmy prosycený na všechen organický život zhoubně účinkuje.“ A to se v roce 1880 v celém podkrušnohoří těžilo zhruba „jen“ 6 milionů tun uhlí. V  poválečném období pak roční těžba uhlí v  osmdesátých létech dosáhla 79 milionů tun a jeho většina se spalovala v  neodsířených elektrárnách a v dalším průmyslu. K odsiřování kouře došlo až v průběhu devadesátých let minulého století. Od té doby se však zvyšují emise výfukových plynů aut, které dávají navíc vzniknout přízemnímu ozónu a ten je prudkým rostlinným jedem. Celý tento vývoj byl doprovázen stále větší produkcí kouřových škodlivin. Nejvíce tím trpěly smrkové lesy ve výškových partiích sousedních Krušných hor, které postupně téměř vyhynuly. Smrk však jako velmi citlivá dřevina usychal dokonce v časovém předstihu, a to i v nížinách. Z okolí Mostu lze uvést dva příklady. Kouřovým exhalacím podlehl již v  padesátých létech smrkový porost na Červeňáku u Braňan. A v  tomto období uschly dokonce i mnohem odolnější borovice černé v  prostoru mezi Mostem a Souší. Pro lepší ilustraci tehdejší situace dovolte malé argumentační odbočení do Generelu rekultivací SHR z roku 1959. V kapitole o emisní problematice se tam mimo jiné uvádí : „ ... Koncentrace popílku v  ovzduší dosahuje podle výsledků Krajské hygienickoepidemiologické stanice v  Ústí nad Labem

v některých částech SHP rekordních výšek. Krajské město Ústí nad Labem je zamořeno obrovským množstvím popílku, které činí 3 300 t / km2 / ročně. V centrální části pánve (Komořany) spadne za rok na 1 km2 4 609 t. V Trmicích dokonce 5 159 t (15 kotlů staré kotelny trmické elektrárny vůbec nemá odlučovače). V  ČSR není dosud zákonné normy, která by určovala mezní koncentrace popílku v  ovzduší. Sovětské normy však připouští v těchto případech pouze 100 t ročně na 1 km2. ...“ A to bylo v době, kdy na nás ze všech plakátů a novin útočilo heslo „Sovětský Svaz – náš vzor“. Ale zpět ke stromům. Odolnější listnáče mají oproti jehličnanům tu výhodu, že se zbavují škodlivin z imisní zátěže každoroční výměnou svých asimilačních orgánů – listů. Proto bukové porosty krušnohorských svahů sice dočasně ztratily plodnost, ale přežily. A dokonce těží z toho, že po vyhy-

nulých smrcích a borovicích stromy získaly větší prostor pro rychlejší růst. Nejvíce se imisní problémy projevovaly na vrcholcích krušnohorského masívu, kde se k  imisní problematice často přidávají extrémní klimatické situace, hlavně mrazy a námraza. Lesníci tomu všemu čelili zakládáním nových porostů na imisních holinách. Až donedávna se tato území zalesňovala výhradně velmi omezeným sortimentem tzv. náhradních dřevin, které se vyznačují relativní odolností vůči průmyslovým imisím. I tyto porosty byly po celou dobu své existence vystaveny ataku imisních škodlivin z ovzduší i půdy, takže pouze přežívají. Břízy již začínají být přestárlé a smrk pichlavý na zrašeliněných a často přemokřených půdách začíná poslední dobou hynout také. Lesníky čeká nesmírně náročný úkol - extrémně překyselené lesní půdy včetně jejich vodního režimu zmeliorovat a co nejrychleji všechny porosty náhradních dřevin převést do podoby kvalitních lesů s  druhovou skladbou,

která je vlastní tomuto horskému území. Druhovou kostrou obnovených krušnohorských lesů se tak stává smrk ztepilý, buk, částečně javor klen, modřín – a nadějné jsou i mladé výsadby jedle, která by zde neměla chybět. V těchto souvislostech je velmi důležité hlavně buk a případně i jedli jako stinné dřeviny uplatňovat do krytu podsadeb přípravných porostů. Za situace, kdy jsou zde půdy stále extrémně kyselé, přemokřené, ochuzované o rostlinné živiny, kdy jsou nové výsadby silně ničeny vysokými stavy jelení zvěře a kdy do Krušných hor posíláme sice již výrazně méně, ale i tak dost civilizačních imisí, to je úkol, který bude nejen lesníky zaměstnávat ještě několik desítek let. Sami by to nezvládli. Je nezbytné, aby přiložili ruku k dílu všichni, v jejichž silách je další snižování produkce škodlivých imisí – především z elektráren, dalších průmyslových podniků a z dopravy. A na závěr dva příklady, kterými mohu dokumentovat, že ekologickou katastrofu

bylo možné za předpokladu výstavby neodsířených elektráren s vysokou pravděpodobností předvídat. Přitom bylo možné včas uplatnit princip předběžné opatrnosti a tím ekologické devastaci v  Krušných horách předejít důslednější ekologizací elektrárenských technologií. Již v padesátých létech minulého století bylo dostatek věrohodných důkazů o fytotoxicitě kouřových škodlivin uhelných elektráren a o jejich vlivech na vegetaci a ekosystémy. V  prosinci 1959 byl vydán Generel rekultivace Severočeské hnědouhelné pánve. Ve svazku II. textové části v kapitole B 458 (str. 77 až 89) je zpracována velmi přesná předpověď, k čemu by došlo plánovanou výstavbou uhelných neodsířených elektráren. A to nejen v  souvislostech s  předpokládanými katastrofickými dopady na lesní ekosystém Krušných hor, ale i na zdravotní stav obyvatelstva. A obdobných varovných prognóz bylo tehdy více. Vláda na takováto varování odborníků reagovala dne 9.4.1958 vydáním

Věřím, že toto rozzářené krušnohorské zimní panoráma přispěje ke šťastnému a spokojenému prožití celého vánočního období a k úspěšnému vykročení do příštího roku! Rekultivace 29

v podstatě proklamativního usnesení č. 305 o vyhlášení východního Krušnohoří za státně důležitou oblast, vyžadující mimořádné péče z  hlediska zdravotního, lesnického, zemědělského a vodohospodářského. Jaká to ironie. A ještě jeden příklad. Počátkem šedesátých let jsem se zúčastnil schůzky s  několika pracovníky tehdejšího TERPLANU Praha, autory prvního územního plánu SHP. Zpracovali jsme zcela zřetelnou prognózu situace, která by nastala výstavbou neekologických elektráren v  Tušimicích, Prunéřově, Počeradech a v  Ledvicích. Již tehdy bylo zřejmé, že takové zatížení kouřovými škodlivinami krušnohorské lesy neunesou. Dopis byl adresován ÚV KSČ a vládě. Pokud vím, “zástupci lidu” na něj jednoduše nereagovali. A k  tomu snad ani není třeba žádného komentáře. Text a foto Stanislav Štýs

SPORTOVNÍ AREÁL AUTODROM PŮVODNĚ VZNIKL JAKO REKULTIVAČNÍ AKCE O mosteckém autodromu toho bylo již napsáno tolik, že je těžko něco dodávat. A přece. Ne všichni si uvědomují, že dříve, než se stal sportovním areálem, byl rekultivační akcí. Stal se nadstandardní součástí dlouhodobé a systematické obnovy území dotčeného těžbou uhlí. A to zčásti na vnější a zčásti na vnitřní výsypce bývalého hnědouhelného lomu Vrbenský-Matylda v Souši nedaleko Mostu, která měla být podle původního perspektivního rekultivačního programu částečně zalesněna, a na terasách, kde dnes stojí autodrom, měly být vysazeny ovocné sady. Později byla tato koncepce upřesněna a sady nahradila výstavba multifunkčního sportovně branného areálu. Nakonec však zvítězil AUTODROM v kombinaci s centrem bezpečné jízdy – POLYGONEM. Předmětné území výsypky, na kterém je lokalizován autodrom, bylo v minulosti extenzivně zemědělsky využívaným pozemkem mezi zástavbou obce Souš a severním okrajem kopce Ressl. I zde se vyskytovalo uhlí. Původně bylo těženo hlubinně, a to od roku 1886 dolem Matylda. Rubalo se zde

komorováním, které na povrchu zanechalo stopy v  podobě trychtýřovitých propadlin – tzv. pinek. Území bylo mírně svažité a využívané extenzivními ovocnými sady. To vedlo rekultivační koncipienty k  tomu, aby se již v původním výhledovém plánu z šedesátých let minulého století navrhovala

rekultivace v  kombinaci ovocných sadů a lesa. Později se v  této oblasti výrazně zhoršila kvalita ovzduší, zejména důlními exhalacemi z otevřeného, na Matyldu navazujícího lomu Vrbenský, který byl vybaven pro

Pohled z ptačí perspektivy na zrekultivované území bývalého lomu Vrbenský-Matylda v roce 2007

Rekultivace 30

transport uhlí i zeminy parními lokomotivami, kde navíc na mnoha místech hořela a čoudila hlubinou „rozvrtaná“ a lomem odkrytá hnědouhelná sloj. K tomu bylo nutno přičíst nárůst průmyslových exhalací z  několika nových elektráren. To všechno vedlo rekultivátory ke koncepční změně, ke které přispěl i zájem mosteckých „svazarmovců“ o nový branně sportovní areál – ten byl poté v upřesněných rekultivačních plánech situován do míst dnešního autodromu. V roce 1976 došlo k výrazné proměně plánů. Most měl totiž za sebou bohatou historii motoristického sportu. Již v  roce 1947 byl odstartován první rychlostní závod motocyklů kolem mosteckého pivovaru. Od roku

1953 se zde jezdily závody automobilů, a od roku 1979 i evropská soutěž Intersérie. Před zprovozněním nynějšího autodromu po druhé světové válce v Mostě odstartovalo celkem 35 automobilových a 22 motocyklových závodů. Zcela zřetelně pamatuji, že v roce 1976 mě navštívila skupina svazarmovců se žádostí, abych jim vybral někde na výsypkách vhodné místo pro výstavbu nového speciálního automobilového rychlostního okruhu. V  době přesunu mosteckého děkanského kostela se díky partě nadšenců zrodila další odvážná myšlenka, přesunout tehdejší mostecký automobilový okruh na bezpečnější místo. Nabízely se k tomu okolní výsypky. Na Velebudické však již tehdy vzkvétala idea výstavby moderního dostihového areálu – HIPODROMU. Nejlépe tedy k umístění automobilového závodiště odpovídala právě „dosypávaná“ výsypka lomu Vrbenský – Matylda. Ta byla sypána s  pomocí rýpadel v  dlouhých, tvarově monotónních terasách, které odpovídaly představě takovéhoto speciálního areálu. Slučovalo se to i s koncepcí sportovně branného areálu, s jehož výstavbou se na tomto území počítalo. Návrh nového rychlostního okruhu jsme proto nově zařadili do upřesněné rekultivační koncepce. Toto území bylo k tomu vhodné i dostatečnou disponibilitou plochy o výměře 140 ha a poměrně dobrou stabilitou.

Nadšení projektanti byli i mimořádně rychlí, autodrom se proto začal stavět již v  roce 1978. Metodika financování však neumožňovala z  rekultivačních prostředků realizovat jeho výstavbu celou. V  rámci rekultivací se zde však provedly rozsáhlé terénní úpravy, hydrotechnické práce, jejichž rozsah byl dán nutností maximálně stabilizovat toto území. Část výsypky byla povezena vrstvou ornice a následně zatravněna a ozeleněna stromy a keři. Součástí rekultivační etapy výstavby autodromu byla i výstavba obslužných komunikací včetně tunelu, kterým se do celého areálu vjíždí. Exkurzním návštěvníkům se chlubím, že projíždíme zřejmě jediným rekultivačním tunelem na světě. Na vlastní dráze byla v  rámci rekultivačních prací provedena pouze stabilizace a příprava území. Všechny ostatní objekty pak již byly stavěny pod hlavičkou Autodromu. V roce 1982 se zde jel již první závod. Statisícové návštěvy v té době nebyly zvláštností. Během krátké doby tak vznikl první závodní automobilový okruh v  Československu,

Účelné sypání vnitřní výsypky lomu Vrbenský stabilizovalo severní výsypkový svah budoucího autodromu - 1970

který byl v  té době prvním i ve střední a východní Evropě. Teprve později došlo k výstavbě brněnského Masarykova okruhu, Hungariaringu a Sachsenringu. Významnou progresivní injekcí pro zdokonalení sportovních i bezpečnostních parametrů byla privatizace Autodromu Most, který byl v roce 2000 přeměněn v akciovou společnost, která v roce 2008 přešla plně do soukromé sféry. Ta v roce 2003 využila příležitosti, že vláda České republiky rozhodla o náhradě za důlně ekologické škody minulých období a z  výnosů privatizace umožňuje uvolňovat 15 miliard Kč – a sice pro zintenzivnění rekultivací s  přesahem do urychlení resocializace těžbou postižených území v  Ústeckém a Karlovarském kraji. Tomu odpovídala i možnost využít části těchto finančních prostředků k  výstavbě Polygonu Most, a to na ploše 13-ti hektarů, se kterými rekultivační koncepce počítala pro výstavbu sportovně-branného areálu. Pro tyto účely bylo nezbytné provést nejen další rozsáhlé terénní úpravy, ale především důkladnou hloubkovou stabilizaci

Terénní úpravy výsypky pro budoucí autodrom - 1978

Letecký detail současného stavu výsypky - využití pro výstavbu polygonu této části výsypky. Teprve v návaznosti na to byly dostavěny ostatní složky této stavby. Tato první rekultivační etapa zde byly realizována během roku 2004, a to ve finančním rozsahu 120 mil. Kč. Byly tím vytvořeny předpoklady pro finalizaci akce druhou etapou, ve které byly dokončeny kluzné plochy pro nácvik zatáčení z kopce a do kopce na umělém svahu, rovinné kluzné plochy s  možností nácviku vyhýbacích manévrů, příčné vodní bariéry,velká kluzná plocha s  hydraulicky ovládanou uhýbací deskou, aquaplaningový modul, malá kruhová dráha s kluznou plochou pro nácvik jízdy a brzdění v zatáčkách. S dalším zdokonalením se ještě počítá, ale již dnes je mostecký Polygon nejmodernějším výcvikovým a testovacím areálem a centrem bezpečné jízdy ve střední Evropě, kde je možné simulovat nepříznivé podmínRekultivace 31

ky na silnicích a učit řidiče jejich předcházení a zvládání. Celý areál mosteckého autodromu je názorným příkladem toho, jak účelně koncipovat příměstskou rekultivaci. Vedle hipodromu, areálu Benedikt, řady hřišť a sportovišť, areálu vodní plochy Matylda a nově i areálu Mosteckého jezera, se mostecký autodrom stal další perlou sportovně rekreačního „náhrdelníku“ města Mostu – a významným prvkem, který zapadá do regionové koncepce rekultivační obnovy uhelnou těžbou devastovaných ploch, s  hlavní orientací na sport, rekreaci a cestovní ruch. V  těchto souvislostech je zvlášť cenné územní propojení celého areálu mosteckého autodromu s okolní lesnickou rekultivací a s  rekultivačním jezerem Matylda, což je nejlépe vidět na snímku z ptačí perspektivy.

A tak, až půjdete fandit rychlým a odvážným na autodrom, či prověřit své řidičské schopnosti na polygonu, vzpomeňte i toho, jak se tyto areály rodily. Výchozím médiem bylo uhlí, jeho těžba a vznik rozsáhlých výsypek. Hnací silou vzniku těchto akcí byla nejen původní idea, ale především iniciativní spolupráce těžařů, rekultivátorů, sportovních organizátorů a zástupců města, která dokázala původní rekultivační záměry na této výsypce usměrnit tak, aby zde ve finále vznikl moderní závodní okruh i společensky efektivní testovací centrum bezpečné jízdy. I tato akce dokazuje, že v souvislosti s těžbou a dočasnou devastací krajiny netřeba „plakat nad rozlitým mlékem“. Vezme-li se to za správný konec, každý černý mrak má světlé okraje. Text a foto Stanislav Štýs

Ekomiliardy urychlují obnovu krajiny

Poslední dvě století z Podkrušnohoří více odcházelo a méně se k nám vracelo. Je ironií, že těžba bohatých ložisek nerostných surovin v podobě mohutné hnědouhelné sloje, která jsou významnou složkou našeho národního bohatství, která se stala stimulem průmyslového rozvoje české kotliny a která se podílela i na reprezentační výstavbě Prahy a Vídně, byla příčinou rozsáhlé devastace přírody a degradace životního prostředí obyvatel celé této těžebně-průmyslové oblasti.Nyní se nám alespoň část vrací, a to v podobě finanční injekce, o které vláda před osmi léty rozhodla, že bude ze státní kasy uvolněna pro urychlení a zkvalitnění obnovy těžbou postižené krajiny pod Krušnými horami. Dodejme však, že toto splácení dluhu nespadlo z nebe. Předcházelo mu zpracování několika odborných studií, řada jednání a především iniciativa Hospodářské a sociální rady Mostecka, jejíž výslednicí bylo usnesení vlády č. 50 ze dne 16. ledna 2002. Tím byla uvolněna částka 11 miliard Kč z privatizačních výnosů, jako účast státu na nákladech spojených s revitalizací krajiny narušené činností státních hnědouhelných podniků před jejich privatizací, resp. jako náhrada za nevytvořené finanční rezervy pro rekultivaci na období po ukončení těžby. Pro porovnání. Obdobnou situaci řeší naši sousedé i v rámci hnědouhelného hornictví na území bývalé Německé demokratické republiky, kde se na obdobně prováděné revitalizaci těžbou opuštěných území podílí ze 75 % spolková vláda a z 15 % vlády příslušných spolkových zemí. V létech 1991 až 2008 tak byla v oblastech revírů Dolnolužického a Středoněmeckého provedena nápravná opatření v přepočtu za 230 miliard Kč, z nichž 172 miliard uvolnila spolková vláda a 58 miliard vlády spolkových zemí Brandenburg, Sachsen, Sachsen-Anhalt a Türingen. Anamnéza problému Minulý režim nám zanechal řadu zátěží. Vedle podnikatelské pasivity, ztráty iniciativy a tendence „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“ to bylo zaostávání výrobního potenciálu, zchátralý bytový fond a v neposlední řadě i zdevastovaná příroda s mnoha ekolo-

gickými zátěžemi. S těmi se vyrovnáváme dodnes – a dosud zdaleka nejsme u konce. Nejviditelněji se tyto problémy projevují v  našich těžebně-průmyslových aglomeracích Mostecka, Sokolovska a Ostravska. Těžební státní podniky zde zanechaly specifickou ekologickou zátěž, neboť v  rámci

Důl Richard, který byl v roce 1901 přeorientován na povrchový lom, těžil již před stoletím „za branami“ města Mostu

privatizace noví majitelé od státu převzali nejen těžební lokality, ale i rozsáhlá území určená k dokončení rekultivací, na něž ještě nemohla být vytvořena potřebná finanční rezerva.

vatizační zákon, který akceptoval zásadu, podle které byly staré ekologické zátěže státních podniků z  předprivatizačního ob-

dobí uznány za dluh státu. Ten je postupně dodnes likvidován financováním asanačních prací z veřejných prostředků. (výnosy privatizace). Tento zákon však zcela nelogicky za ekologickou závadu považoval pouze znečištění horninového prostředí, podzemních vod, staveb a skládky škodlivých odpadů. Diskriminačním způsobem z  toho vynechal devastaci těžbou narušeného území. A to i v případě, kdy těžba již doznívala, takže nebylo možné vytvořit dostatečné finanční rezervy na rekultivaci všech území uvolněných z těžby. V návaznosti na tuto rozpornou situaci bylo postupně v  létech 1993 až 2001 zpracováno několik studií, které na tento nedostatek upozorňovaly. Avšak teprve česká vláda na svém ústeckém zasedání v roce 2002 přijala usnesení, v němž odsouhlasila postupné vy-

Zřetelným příkladem nám může být lom Ležáky-Most, který byl jako součást hnědouhelných podniků privatizován v  roce 1993 a těžbu ukončil již v roce 1999. Podle novely horního zákona musí být finanční rezervy na úplné dořešení rekultivací generovány teprve od roku 1994. Již z  toho je zřejmé, že během takto krátkého období nemohly být vytvořeny dostatečné finanční prostředky pro komplexní rekultivaci a revitalizaci tohoto území, s výměrou přesahující 1 200 ha a s očekávanými náklady na obnovu v řádu miliard Kč. Již v roce 1992 byl u nás vydán první priRekultivace 32

Sokolovská uhelná a.s. věnuje významnou pozornost komplexní úpravě vytěženého území lomu Medard-Libík

čleňování částky 15 miliard Kč z privatizačních výnosů pro obnovu těžbou dotčené podkrušnohorské krajiny. V  návaznosti na to byla vypracována „Koncepce řešení ekologických škod vzniklých před privatizací hnědouhelných těžebních společností v  Ústeckém a Karlovarském kraji“, vládou byla jmenována meziresortní řídící komise, která posuzuje s případně schvaluje projekty zařazované do této akce, a komise pro posuzování nabídek uchazečů pro zpracování projektů a realizaci dílčích akcí tohoto program (podle zákona 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů). Řídící agenda s  tímto revitalizačním programem spojená je zajišťována Ministerstvem průmyslu a obchodu, financování má na starosti Ministerstvo financí a odborný dohled zajišťuje Ministerstvo životního prostředí.

▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪

Původně se předpokládalo, že budou takto

financovány pouze rekultivační práce prováděné v  rámci těžebních podniků. Díky iniciativě krajů bylo dodatečně umožněno, aby se z těchto prostředků financovaly mimo klasických rekultivací i akce, umožňující urychlení společenské revitalizace krajiny. Hlavně se to týká obnovy komunikací, budování a revitalizace vodních děl, sportovních a rekreačních areálů, cyklotras, naučných stezek, zakládání parků, lesoparků, zooparků a arboret, stabilizace a odvodňování výsypek a tím přípravy území pro výstavbu na výsypkách. Do akce se proto vedle těžebních podniků zapojily i desítky obcí a úřady Ústeckého a Karlovarského kraje.

Realizace programu Celá tato akce je řešena a realizována v souladu se zmíněnou „Koncepcí“, zpracovanou podle rekultivačního programu dolů a návrhů dalších žadatelů o zařazení záměrů a projektů do tohoto programu Výzkumným ústavem pro hnědé uhlí. Tato koncepce původně obsahovala 366 akcí. Po aktualizaci se nyní jedná o 524 dílčích projektů v So-

kolovské i Severočeské hnědouhelné pánvi. Z toho bylo již 252 projektů postupně meziresortní komisí schváleno. Ministerstvo financí až dosud na 177 projektů uzavřelo na základě veřejných výběrových řízení realizační smlouvy, a to v  celkové výši 10,2 miliardy Kč. Některé z  projektů tohoto programu již byly realizovány, na většině z  nich se však dosud pracuje. Dlouhodobé jsou hlavně lesnické rekultivace, vyžadující několikaletou pěstební péči o založené kultury. Každá akce zařazená do tohoto programu je realizována v režimu již zmíněného zákona o veřejných zakázkách jako řádná stavba v souladu se schváleným projektem a postup prací je detailně sledován za účasti zástupců příslušných ministerstev, pověřených supervizorů a místních orgánů na pravidelných kontrolních dnech. Financování tohoto programu je koncipováno tak, aby nemohlo být zneužíváno. Prostavěné finance totiž nedostává žadatel (důl, kraj, město, obce), ale výhradně podle množství a kvality provedené práce realizátor. Podrobná informace o realizaci dílčích akcí by se nevešla ani do celého čísla Mosteckých listů. Proto alespoň telegraficky:

Před dokončením je rekultivace lomu Chabařovice, kde vzniká díky „ekomiliardám“ v sousedství krajské metropole rekreační zóna Milada

Na Sokolovsku je největší pozornost věnována dotěženému dolu Medard-Libík, v  jehož centru vznikne rozsáhlé jezero se zalesněným okolím. V prostoru velkolomu Jiří-Družba probíhají velkoplošné rekultivace na vnější Podkrušnohorské výsypce. Na výsypce lomu Silvestr vznikne v sousedství Sokolova příměstský lesopark a Smolnická výsypka bude téměř celá zalesněna. Severočeská hnědouhelná pánev je v porovnání se Sokolovskou rozsáhlejší, ekologických zátěží je zde více. Tomu odpovídá Rekultivace 33

i větší rozsah nápravných opatření. V  sousedství Kadaně se jedná o velkoplošné lesnické a zemědělské rekultivace, doplněné novými komunikacemi a odvodňovací soustavou. Největší koncentrace nápravných akcí je v  mostecké části. Urychleně se zde rekultivují rozsáhlé plochy výsypek lomů Československé armády a Obránců míru – hlavně zalesněním. Rozsáhlé plochy výsypek lomů J. Šverma a Vršany jsou zalesňovány a díky výskytu úrodných ornic a spraší v  této oblasti vzniká i značný podíl nové orné půdy. Všechny výsypky mezi Mostem a Litvínovem jsou zalesňovány a k lomu Ležáky-Most se ještě vrátíme. Jezero Matylda se z těchto prostředků již dočkalo lepší obvodové komunikace. V bílinské části revíru jsou urychlovány rozsáhlé lesnické a zemědělské rekultivace na výsypkách lomu Bílina, přičemž se i zde buduje řada nových komunikací, aby se zlepšila dostupnost v tomto území. A v ústecké části revíru to jsou rekultivace bývalého lomu Chabařovice, kde vzniká příměstský areál s jezerem Milada. To se díky řadě dalších revitalizačních akcí stává příměstskou rekreační zónou naší krajské metropole. Nápravná opatření v  prostoru lomu Ležáky-Most se týkají zbytkového lomu a okolních výsypek, jejichž výměra přesahuje 1 200 hekta-

rů. Z toho vodní plocha Mosteckého jezera bude mít 311 ha, hloubku 70 m a objem 70 mil. m3 vody. Většina okolních výsypek je zde zalesňována, kdežto bezprostřední sousedství vodní plochy se upravuje tak, aby zde vznikla sportovně-rekreační příměstská zóna. V rámci akce 15 ekomiliard jsou zde realizovány tyto rekultivační aktivity : Odklizení nepotřebné báňské technologie, která by jinak omezovala výstavbu celé akce, výstavba přivaděče vody z Ohře, který se napojuje na hlavní zdroj průmyslové vody v Komořanech, a zajištění doplňkového přičerpávání čistých důlních vod, těsnění dna jezera v místech, kde by jinak mohlo docházet k únikům vody do propustných vrstev a starých důlních děl, úprava břehové linie, jejímž cílem je zabránění narušení a stabilizace břehů jezera, součástí je i výstavba obvodové komunikace v délce 9,5 km. sanace a zajištění stability okolních svahů lomu, řešené vhodnými terénními úpravami, aplikací kamenných žeber a výstavbou odvodňovací drenáže a podzemní těsnicí stěna v  severní části svahů, nutná jako ochrana před možnými průsaky podzemních kontaminova-

▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪

Litvínovská uhelná a.s. využívá „ekomiliard“ k urychlení lesnických rekultivací vnitřní výsypky bývalého lomu Obránců míru.

ných vod z areálu skládek chemických závodů. A to vše asi za 1 400 milionů Kč. Revitalizační aktivity v okolí jezera: Významnými stavbami bude zcela nová komunikační struktura silnic, obslužných komunikací, lesních a parkových cest a cyklotras. Dominantní dopravní stavbou zde bude nová silnice Most – Mariánské Radčice, úprava prostoru pro přístaviště lodí, pás vysoké zeleně, který pohledově i funkčně odcloní prostor Mosteckého jezera od průmyslové části území, nejméně 10 m nad úrovní vodní hladiny bude vybudována v jižní části pobřežní oddychová zóna – s  pláží, pobřežním korzem a promenádou. Součástí bude upravená plocha pro výstavbu klubů, diskotéky, stylových restaurací, penziónů a obchodní vybavenosti. I toto území bude komunikačně zpřístupněno. V  návaznosti na upravené okolí pře-

▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪

▪▪

▪▪ ▪▪

sunutého kostela Nanebevzetí Panny Marie bude postupně budován areál s  názvem „Středisko Starý Most a arboretum“. Bude zde umístěn tzv. MiniMost, městský park paměti, arboretum, připravená je již i výstavba unikátního pravoslavného kostela. Na to bude navazovat územní příprava pro areál sportu, oddechu a případnou individuální výstavbu. Celé území bude účelně propojeno strukturou biocenter a biokoridorů, kterými dojde k  intimnímu propojení okolní přírody s příměstským sportovně-oddechovým střediskem.

A to celé asi za 1 100 milionů Kč. Pro rekultivaci a revitalizaci celého území postiženého činností lomu LežákyMost bude zapotřebí 2 500 milionů Kč. Jsou to významné finanční prostředky, které stát vrací do regionu. Nejsou však darem, ale splácením dluhu. Vždyť stát z  naší

Okolní svahy jezera jsou již v předstihu řadu let ozeleňovány zalesněním. Takto je to vidět z ptačí perspektivy

Přívodní kanál, kterým přitéká voda do rodícího se Mosteckého jezera, jehož rekultivaci má na starosti Palivový kombinát Ústí, s.p.

oblasti v  podobě uhlí a energie až dosud odčerpává mnohonásobně více. A dluhy se v  kulturní společnosti mají splácet. Co člověk zničil, musí napravit. Kulturní úroveň státu nutno hodnotit nejen podle toho, co poskytuje současné generaci, ale hlavně podle toho, co zanecháme příštím pokolením ve sféře hmotných a duchovních statků. K tomu samozřejmě patří i krajina, která je nám základem životního prostředí – a v našem případě i prostorem pro společensky žádoucí využívání volného času, kterého budou mít lidé stále více. Věda a technika zmnožila naše síly natolik, že bude i nadále hnací silou při zvyšování produktivity a výRekultivace 34

konnosti, což povede ke zkracování pracovní doby a k prodlužování doby volna. Proto nejen areál Mosteckého jezera, ale mnoho dalších, které jsou realizovány z  akce „15 ekomiliard“ v  Podkrušnohoří, úzce souvisí s prevencí závislostí a kriminality, pohodou obyvatelstva, přispějí k podpoře cestovního ruchu a v budoucnu i k rekreační atraktivitě celé širší oblasti. Také přidá na přitažlivosti pro nové investory, bez kterých nelze předpokládat vzrůst pracovních příležitostí a snižování nezaměstnanosti, která je dominantním problémem naší současnosti. Předností je i průhlednost celé akce „15

ekomiliard“. Každý se o tom může přesvědčit, neboť veškeré údaje o koncepci, o podrobném obsahu jednotlivých akcí, o finančních objemech, o výsledcích výběrových řízení a vybraném realizátorovi, o způsobu čerpání prostředků nikoliv dotačním způsobem, ale fakturací skutečně provedených prací a o způsobech systematické kontroly jsou ve stále aktuální podobě zveřejněny na internetu pod adresou www. 15miliard.cz. Celá tato akce již probíhá několik let. Další průběh je závislý na víceleté realizaci hlavně biologických opatření, především

pěstební péči o založené lesní porosty. A samozřejmě na postupném vyčleňování finančních prostředků státu.

Názory občanů Ústeckého kraje Dnes již existují věrohodné sociologické průzkumy, které s velkou pravděpodobností zjišťují názorovou úroveň obyvatelstva.

Hospodářská a sociální rada Ústeckého kraje nechala takovýto sociologický průzkum zpracovat u nezávislé a renomované agentury Factum Invenio, s. r. o., která jej na téma „Názory občanů Ústeckého kraje na vybrané ekonomické a sociální problémy regionu“ vydala v říjnu 2009. Z tohoto průzkumu jednoznačně vyplývá, že

lavním problémem naší oblasti je ▪▪ hdlouhodobá, neúměrně vysoká neza-

▪▪ ▪▪

městnanost, za největší pozitiva považují obyvatelé kraje okolní přírodu, historické památky a zlepšující se stav životního prostředí, obyvatelé vidí ve svém okolí jasné zlepšení v  rekultivaci krajiny. Dominantní většina obyvatel preferuje rekultivace lesnické, výstavbu rekreačních oblastí, výstavbu parků a hřišť v okolí měst.

Tento sociologický průzkum jednoznačně potvrzuje úspěšnost jak dosavadní rekultivační strategie v  severočeské i sokolovské oblasti, tak koncepce revitalizací v  rámci programu „15 ekomiliard“.

Jednou z prvních revitalizačních akcí dokončených kolem jezera je umístění sousoší Sv. Jana Nepomuckého, které dříve stálo v historické části Mostu.

Úprava břehových částí a těsnění dna patří mezi nejdražší práce na této akci

Z dálky to moc vidět není, ale do budoucího jezera nepřetržitě přitéká každou sekundu téměř 1m3 vody – ve dne, v noci, v létě i v zimě.

Z  dosavadního průběhu realizace tohoto programu je však zřejmé, že objem 15 mili-

ard sice významně obnovu těžebních oblastí urychluje, neumožní však v potřebném rozsahu obnovu resocializačních prvků krajiny. Těžbou nebyly v dobývacích prostorech devastovány jen přírodní složky tohoto území, které se nahrazují dlouhodobě rekultivací, ale i významné prvky příměstské, technické a dopravní infrastruktury – která musí být v  uvolněných a zrekultivovaných prostorech opět budována. V těchto souvislostech je revitalizační program ve zmíněných uhelných revírech našich německých sousedů velkorysejší a významně rozsáhlejší. Řada analýz a studií prokazuje, že náš program 15 ekomiliard by měl být v souvislosti s výraznější potřebou urychlení obnovy normálního života v  těžebních oblastech navýšen o dalších alespoň 10 miliard Kč. Vzhledem k tomu, že jsem se od počátku jako soudní znalec aktivně zúčastňoval zpracování přípravných studií pro řešení těžebních ekolo-

Celé toto území bude řádně komunikačně zpřístupněno Rekultivace 35

gických zátěží, mohu potvrdit, že výše 15 miliard Kč určených pro revitalizaci v Ústeckém a Karlovarském kraji neodpovídala objektivní potřebě, ale dobové konstelaci a politické vůli. Výpočty předchozích studií, které jsem zpracoval v roce 1993 jako přípravu pro privatizaci dolů a pak v létech 2000 a 2001 pro Ministerstvo průmyslu, prokázaly, že náklady na realizaci odstranění těžebně ekologické zátěže v hnědouhelných revírech reálně představují 25 miliard Kč (bez DPH a nákladů na zpracování projektů). Příště se seznámíme s  problematikou rekultivace a proměn v prostoru Velebudické výsypky. Text a foto Stanislav Štýs

Globální oteplování a rekultivace Ještě nám z paměti nevymizela železná opona, dělící desítky let Západ od Východu. Nešlo jen o Berlínskou zeď, která byla viditelným symbolem rozděleného světa. Poslední dobou nám roste zeď nová, budovaná odlišnostmi pohledu na příčiny a řešení globálního oteplování, které je považováno společně s hladomory za hlavní problém lidstva. Úvodem Že k  významnému oteplování dochází, uznávají všichni. Ekologicky orientovaná fronta v  čele s  americkým politikem Albertem Gorem předpokládá, že urychlené oteplování způsobuje člověk produkcí tzv. skleníkových plynů, jejichž emisi je proto nutné maximálně snížit, a to i za cenu radikálních zásahů do ekonomiky a současného způsobu života. Na druhé straně této pomyslné barikády se formuje skupina liberálních ekonomů a dalších vědců, v čele s  prezidentem Václavem Klausem, kteří vycházejí z  přesvědčení, že oteplování je důsledkem lidmi neovlivnitelných příčin, že příspěvek lidských aktivit je v  tomto případě pouze doplňkový, a že preventivní opatření na úseku radikálního omezová-

ní produkce skleníkových plynů by byla neúměrně nákladná, že by zabrzdila další rozvoj nejen vyspělých, ale hlavně rozvojových zemí, což by bylo nepřijatelným zásahem do liberálního a demokratického pojetí ekonomického a společenského vývoje. Řešení problematiky globálního oteplování se již řadu let věnují tisíce vědců ze 130 států, kteří ji zpracovávají v  rámci agendy „Mezinárodního panelu pro klimatické změny – IPCC“. Skeptici a odpůrci těchto oficiálních dokumentů se nyní sdružují pod taktovkou Václava Klause v  rámci Centra pro ekonomiku a politiku, které se pracovně nazývá „Pražský svazek“. Oponentura každé vědecké práce je velmi žádoucí. Doufejme jen, že to nepovede k  vyhrocování

Lesy jsou nejúčinnějším regulátorem vody v krajině. Záběr z rekultivace Kopistské výsypky, která je evropsky chráněným územím NATURA

neřešitelných odlišností, k repetici „studené války“ a ke dvoukolejnosti, protože politici a všichni ostatní potřebují jasná doporučení.

Vývoj klimatu Přirozená proměnlivost klimatu je dána periodicitou odchylky dráhy Země kolem Slunce (100  000 let), změnami náklonu zemské osy (41  000 let) a rotací kolem zemské osy (23  000 let). Především tyto Milenkovičovy cykly jsou příčinou změn v  dopadu slunečního záření na naši planetu. Sledujeme i jedenáctileté cykly, a lidé vnímají i „sedm let bohatých a sedm let hubených“. Teploty atmosféry jsou však ovlivňovány i dalšími příčinami. Jsou to hlavně skleníkové plyny, kterými sluneční záření prochází až na zemský povrch, avšak vyzařované teplo do kosmu již nepropouštějí. Jsou podmínkou života na naší planetě, která by jinak zamrzla. Jestliže skleníkové plyny atmosféru oteplují, oblačnost a aerosoly ji naopak ochlazují. A voda otepluje i ochlazuje. Ke klimatickým výkyvům dochází neustále. Změny podnebí jsou přirozené a život na Zemi se jim neustále přizpůsobuje. Jinak bychom tu již nebyli. Vědci dokumentují jen během čtvrtohorního období (2,6 mil. let) asi 50 teplých a chladných fází. Během chladných výkyvů bylo vždy značné množství vody vázáno v  3 až 3,5 km silných ledovcích polárních zón, takže pobřežní území bylo obnaženo až o 150 metrů. Během teplých výkyvů dob meziledových část ledovců roztála a hladina moří se opět zvedla. „Potop světa“ bylo proto na naší planetě Rekultivace 36

již několik desítek. A vše nasvědčuje tomu, že nyní žijeme v  klimaticky teplém výkyvu, v době meziledové, po které přijde další doba ledová. Jen během posledního půlmilionu let došlo třikrát k částečnému zalednění a třikrát k  oteplení s  následným ústupem ledovce. Přitom docházelo k poměrně náhlým přechodům, kdy průměrné roční teploty stouply z -2 až -3°C za pouhé 2 až 3 tisíce let na úroveň našeho současného klimatu (8 – 10°C). Naše meziledová doba, v  níž nyní žijeme, začala před 10 tisíci léty. Tající led tehdy uvolnil tolik vody, že to zvýšilo hladinu moří o 120 metrů. Současné období je pro náš život nejpříhodnější za posledních 400 000 let, což umožnilo rozvoj současné civilizace. I v  klimaticky mimořádně vyrovnaném období však dochází k nemalým teplotním výkyvům. Na přelomu prvního a druhého tisíciletí (950 – 1300) registrujeme příjemné středověké oteplení, kdežto v období 1300 – 1850 u nás panovala „malá doba ledová“, doprovázená nejen utrpením válek , ale i hladomorů a morových ran. A teprve od poloviny 19. století se teploty zvyšovaly natolik, že roky 1998 až 2004 byly označeny za nejteplejší na severní polokouli během celého minulého tisíciletí. Většina se shoduje v tom, že na tomto zvyšování teplot se významně podílel skleníkový efekt vyvolaný lidmi. Skleníkové plyny jsou plyny v  atmosféře, pohlcující tepelné vyzařování, čímž se ohřívá spodní vrstva atmosféry a zemský povrch. Jsou to : vodní pára, CO2, CH4, N2O, freony a ozón. Oproti roku 1780 se jejich

koncentrace v  atmosféře zvýšila u CO2 o 29%, CH4 o 143% a N2O o 11%. Bez výskytu skleníkových plynů by průměrná teplota při povrchu Země byla –18°C. Skleníkový efekt je proto nezbytným předpokladem života na naší planetě. V období let 1906 až 2005 se teplota vzduchu na Zemi zvýšila o 0,75°C. Předpokládá se, že od poloviny 20. století je zvyšování teplot dosahováno hlavně za přispění zvýšeného výskytu skleníkových plynů. Mezinárodní panel pro klimatické změny odhaduje, že se do roku 2100 současná průměrná teplota zvýší o 1,8 až 4,0°C a hladina oceánů stoupne o 28 až 58 cm. Jednoznačně hodnoty uváděny nejsou, neboť nevyplývají z  přesných výpočtů. Jsou výslednicí počítačových programů a údajů, které do nich lidé vkládají - což je kritizováno skupinou skeptiků, kteří tuto prognózu zpochybňují pro zaujatost ve prospěch katastrofických scénářů. Mnoho nejasností vyplývá i z  různých názorů na zdroj CO2. Obecně se má za to, že největší podíl na zvyšování emisí CO2 má průmyslové spalování fosilních paliv : uhlí, ropných produktů a zemního plynu. Němečtí vědci z Evropské akademie v Tübungenu však např. prokázali, že každému zvýšení obsahu CO2 v  ovzduší předchází zvýšení teplot, což vede k oteplování moří a následně k uvolňování CO2 z vody – přičemž dokládají, že množství takto uvolněného CO2 je shodné s  množstvím, které klimatologové přičítají přírůstku vzniklému spalováním fosilních paliv. Je načase, aby

řešitelé i skeptici zasedli k  jednomu stolu. Situace se podobá střetu dvou náboženství.

vodních akumulací. Pak by darů slunce a moří využilo dvojnásobně.

Důsledky globálního oteplování

I u nás při koncepci rekultivací již desítky let vycházíme z  přesvědčení, že našim následovníkům nejvíce prospěje, bude-li krajina nejen pěkná na pohled a současně i ekologicky hodnotná, ale bude-li i vhodným místem pro bydlení i odpočinek. Proto se většina výsypek zalesňuje, proto ve vytěžených prostorech vznikají přednostně jezera. A protože lidí přibývá a jejich nároky rostou, tak lesy a jezera doplňují i rekultivace zemědělské. A především : bude-li zde dostatek vody, nemusíme se bát stepí či pouští a ani nedostatku potravin. Pak by byly zvýšené teploty a obsah CO2 ve vzduchu spíše požehnáním než hrozbou.

Z nesčetných zpráv a dokumentů je zřejmé, že bude v  průběhu tohoto století docházet v  návaznosti na zvýšené oteplování k  tání ledovců, ke zvýšené extremitě klimatických jevů, ke zvyšování hladiny moří a k záplavám, k  suchým extrémům s  růstem pouští a následnými hladomory, k  šíření nemocí klíšťaty a komáry a většímu výskytu infekčních nemocí, že může dojít k narušení oceánského proudění, že by musely být stamiliony lidí evakuovány z přímořských oblastí do vnitrozemí, že by to stálo stovky miliard dolarů ročně .... O kladných aspektech oteplení se zpravidla nemluví. Pravděpodobně by se významně zlepšily podmínky pro osídlení rozlehlých a dosud téměř neobydlených území Sibiře, Grónska a Kanady. Vlivy na ekosystémy by se nejen v mírném pásmu, ale i v severských oblastech výrazně zlepšily. Za předpokladu dostatku vody by globální oteplování mělo významně kladný vliv na intenzivnější fotosyntézu, růst rostlin a zvyšování výnosů hospodářských plodin. Lze reálně předpokládat, že tato situace by nastala i v  naší zemědělské oblasti.

Vše nasvědčuje tomu, že v  tomto století bude v  našich podmínkách dominantním problémem životního prostředí VODA. Aktuálním se to stává především v České kotlině, kam z okolí nic nepřitéká – a naopak vše odtud řekami odtéká do okolních moří. A proto je nesmírně důležité, abychom rozsahem i skladbou lesů maximálně zpomalili odtok povrchových vod, zvyšovali retenční schopnost krajiny a vytvořili co nejvíce akumulačního prostoru, který by pojal nejen vody z jarního tání, ale i z přívalových dešťů, které zvyšování teplot doprovázejí.

stability vznikl. Již nyní k  zakládání biocenter a biokoridorů dochází. Je to důležité i v  souvislosti s  fragmentací naší krajiny. V  rámci rekultivací pod Krušnými horami již struktura biocenter a biokoridorů řadu let vzniká – a některá jsou tak ceněna, že mají regionální úroveň. Zalesněná Kopistská výsypka v severním sousedství Mostu má dokonce statut „Evropsky chráněného území“. Vše nasvědčuje tomu, že na základní klimatickou variabilitu naší planety jako lidé tzv. nemáme. Chceme-li v nových podmínkách přežít, musíme se jim přizpůsobovat. Oděvem, obydlím, výživou – celým způsobem života. Dnes nikdo nedokáže přesvědčivě prokázat, kam se až křivka oteplování vyšplhá, jaký bude mít časový průběh. A už vůbec ne, jestli je v našich silách tomu za-

bránit. Zní to ironicky, ale nejvíc vědců se shoduje v přesvědčení, že žijeme v teplém meziledovém období, a že v  dlouhodobé tendenci naše klima směřuje k  další době ledové. Nikdo však neví, kam až oteplování dojde a jak dlouho to ještě potrvá. Na to dosud nikdo program nenašel. Řešení tohoto dilematu má dvě cesty : Pokusit se omezit rychlost oteplování snižováním skleníkového efektu omezenou produkcí emisí skleníkových plynů a zvýšenou vazbou CO2 v  ekosystémech. Že je to možné, dokládá příklad právě probíhající modernizace Elektrárny Tušimice, která bude znamenat podstatné snížení u oxidů síry o 57%, oxidů dusíku o 59%, prachových částic o 39% a CO2 o 31%.

▪▪

Jak může pomoci rekultivace? Koncepce našich rekultivací je v  dlouhodobém souladu s  tendencemi, jak se bez neúnosných výdajů připravovat na alternativu, kdy by významné oteplení postihlo i naši zeměpisnou zónu. Existují i předpovědi, že by se k nám mohlo nastěhovat subtropické podnebí. Poučme se například z  Řecka, které by na tom bylo ideálně, kdyby mělo dostatek lesů jako regulátorů srážkových vod a jezer jako

S globálním oteplováním a ochranou biodiverzity v  krajině souvisí účelnost vytvářet „Územní systém ekologické stability“, který je tvořen strukturou biocenter a biokoridorů. Ty jsou vhodným prostředím pro ohrožené i běžně se vyskytující druhy rostlin a živočichů. Ne každý vlastník souhlasí s tím, aby na jeho pozemku vzniklo biocentrum nebo biokoridor. A rekultivace jsou vhodnou příležitostí, aby postupně v  celé těžební oblasti účelný systém ekologické

Letecký pohled na zalesněné výsypky a jezero zřízené ve vytěženém prostoru lomu Barbora Rekultivace 37

podmínky, které usnadní adap▪▪ Vytvářet taci – přizpůsobit se dopadům změn

▪▪ ▪▪

klimatu. A v  těchto souvislostech lze mimo jiné využít možnosti vhodné struktury rekultivací těžbou dotčených území, kdy lze uplatnit oba aspekty řešení : zvyšovat retenci a akumulaci vody v krajině, což souvisí s eliminací negativních vlivů bouří, přívalových dešťů i povodní, a s prevencí před nedostatkem vody, přednostně uplatňovat takové způsoby rekultivací, které přispějí k  maximální vazbě CO2 a uhlíku v rámci fotosyntézy rostlin – hlavně lesy, parkové lesy a louky. Text a foto Stanislav Štýs

Rekultivace Velebudické výsypky

Velebudická výsypka je známá hlavně tím, že zde v těsné blízkosti nového Mostu vznikl moderní dostihový areál, pokřtěný na Hipodrom. Na věhlasu této zrekultivované výsypky začíná mít svůj podíl i vznikající golfový areál. A jen málokdo ví, že na terase této výsypky vznikla první úspěšně využívaná průmyslová zóna Mostecka. Na první pohled se zdá, že k tomuto tématu již není co dodat. Jako přímý účastník zrodu této výsypky a její rekultivace bych se však přesto rád o to pokusil. V kontextu s nutností měnit image Mostecka to považuji za důležité. Není to tak dávno, co byl Most obklopen lomy a pustými výsypkami, které připomínaly více měsíční povrch nežli pozemskou krajinu. Mladí si to jen obtížně představují, neboť „měsíčních krajin“ rychle ubývá. A pamětníci zapomínají, neboť platí, že „sejde z očí, sejde z mysli“. Připomeňme si takovýto přerod krajiny na příkladu Velebudické výsypky, kde se během poloviny století již dvakrát změnil Genius loci tohoto území. Původní zemědělská krajina se změnila v důlní pracoviště, a nyní již působí jako atraktivní příměstská zóna lesoparkové povahy, vybavená cenným sportovně rekreačním potenciálem. Anamnéza Na počátku historie Velebudické výsypky byla hnědouhelná sloj, která vznikala v období třetihorního miocénu zhruba před dvaceti miliony let. Až do poloviny 19. století však bylo hlavní energetickou surovinou dřevo. S rozvojem industrializace a páry jej ubývalo, bylo stále dražší, a tak lidé zjistili, „že ten levnější kámen hoří“. Roku 1860 byl blízko bývalých Ervěnic otevřen hlubinný důl Robert. Jeho těžba však přestávala stačit poptávce, a tak byl založen nový povrchový důl Robert II, který byl po válce v roce 1946 přejmenován na důl Jan Šverma. Ten-

to lom byl urychleně rozšiřován a modernizován. Jestliže v roce 1941 vytěžil 1 milion tun uhlí, v roce 1987 to bylo již 10 milionů tun. A tomu musel odpovídat i rozvoj skrývky nadložních zemin. V roce 1941 zde bylo skryto pouze 0,5 mil. m3, kdežto v roce 1987 bylo dosaženo maximálního výkonu 27 mil. m3 . Část těchto zemin je opět ukládána do vytěženého prostoru. Skrývkovými zeminami tohoto lomu byl v  souladu s  rekultivační potřebou vhodně vytvarován i prostor bývalého lomu Matylda. Ale protože během těžby nebyl dostatečný výsypkový prostor

Parková úprava

Stavba výsypky

ve vlastním lomu, musela být značná část skrývkových zemin zakládána na vnější výsypky. V našem případě to byla v létech 1950 až 1953 Hořanská výsypka a v létech 1953 až 1955 Bylanská výsypka. Obě jsou již úspěšně zalesněny. V létech 1955 až 1995 byly skrývkové zeminy sypány na Velebudickou výsypku. Odváženy byly podnikovou elektrifikovanou železnicí, přičemž na výsypkových etážích na to navazovalo celkem 26 km provozních kolejí.Ukládány byly dvěma kolejovými zakladači typu Z1650/51 a Z1650/56. Velebudická výsypka byla vyprojektována pro uložení 260-ti mil. m3 výsypkových zemin s ročním ukládáním 9 mil. m3, a to do území katastrů bývalých zemědělských obcí Velebudice, Skyřice, Židovice, Kamenná Voda a Stránce. I v  tomto území se od roku 1800 těžilo uhlí. Původně hlubinně a později lomem Mariana, který těžbu ukončil v  roce 1958. Ve skutečnosti se na Velebudickou výsypku uložilo celkem 242,3 miliony m3 nadložních Rekultivace 38

zemin. Sypání zde probíhalo postupně ve čtyřech etážích, takže zde došlo k převýšení původního území až o 75 m, a to na ploše 784 ha. V jižním sousedství nového Mostu tak vznikl i nový kopec – který se zpočátku podobal více měsíční než pozemské krajině. Diagnóza Výsypka po nasypání nebyla pěkná na pohled a svými vlastnostmi nepřispívala ani ekologickému potenciálu přírody, ani potřebám obyvatel. Její základní předností byla velikost. Kterému městu spadne do klína téměř 800 hektarů k  libovolnému použití? Druhou předností je její umístění v těsném sousedství města. Po nasypání se však Velebudická výsypka „pyšnila“ i řadou negací. Především to byla nepříznivá geomorfologie a malá stabilita, která se řadu let i desetiletí projevuje sesuvy a poklesy terénu. V  prostoru výsypky nebyl ustálený vodní režim a celé toto území bylo tvořeno nestandardní směsí zemin většinou třetihorního původu – z nichž zde převládají jílovce a jíly, doplňované písky a částečně i sprašemi. Zcela chyběly půdy. A takovémuto prostředí odpovídá i nestandardní mikroklima, charakteristické přehříváním a vysoušením povrchu. A všem těmto vlastnostem výsypkového stanoviště odpovídá v  prvním období jen velmi sporá přirozená vegetace a postupné osídlování zvířenou, která zde využívá dočasný téměř stepní charakter. Geologové, půdoznalci, hydrologové, klimatologové, botanici, zoologové i ekologové takováto území nazývají iniciálním stádiem geologického prostředí, půdy, vodního režimu, mikroklimatu, rostlinných a živočišných společenstev. Na první pohled by

se dalo přirovnat ke krajině během doby ledové v blízkosti zalednění. Naštěstí žijeme v  klimaticky příznivém období, které nám umožňuje i takovouto výsypkovou krajinu nejen vyléčit, ale i účelně využít. Terapie Projektanti rekultivací vycházeli ze stavu pacienta, v  tomto případě výsypky. Měli výhodu v  jistotě, která vycházela z  předchozích zkušeností s  rekultivací. Ty jsou již propracovány z  koncepčních i technologických hledisek do té míry, že je možné úspěšně zrekultivovat jakékoliv výsypkové stanoviště. Je to jen otázkou nákladů a času. Vycházelo se především z  toho, že se jedná o výsypku v těsném sousedství města. A druhým koncepčním „motorem“ byla snaha představitelů zemědělské společnosti EQUI Bořeň - Svinčice, která je specializována vedle běžné zemědělské činnosti na uznaný chov anglického plnokrevníka a českého teplokrevníka, a současně i na rovinové i překážkové dostihy a parkur. Z jejich počáteční iniciativy se ve spolupráci s městem, těžební společností, s projektanty pražského Hydroprojektu a francouzskými dostihovými specialisty zrodila v  sedmdesátých létech minulého století strategie využívá-

Úpravy před tribunou

ní Velebudické výsypky, která vycházela z  koncepce výstavby příměstského parkového, sportovního a rekreačního areálu, jehož součástí by byly areál Hipodromu, golfový areál, lesnická rekultivace hlavně svahových částí výsypky, zemědělská rekultivace orientovaná na zázemí Hipodromu

▪▪ ▪▪ ▪▪ ▪▪

možností využití tohoto prostoru ▪▪ s k výstavbě řady dalších volnočasových zařízení. Málo se ví, že na terase této výsypky byla úspěšně založena první průmyslová zóna Mostecka. Krajinářsko – urbanistické řešení Urbanistická studie z  roku 1986 upřesnila předchozí záměry a řešila již rekultivaci Velebudické výsypky jako krajinně architek-

▪▪

tonický příměstský celek – s dominantním umístěním dostihového areálu. Rekultivace celé výsypky byla navržena v tomto členění : 1. Dostihový areál se zatravněnými tribunami pro 40 tisíc diváků, s 1 800 m dlouhým dostihovým oválem a přímou dráhou pro rovinové dostihy o délce 1  200 m se rozprostírá na ploše o velikosti 82 ha. Vlastní dráha je speciál-

ně upravena tak, aby nebyla ani příliš tvrdá, ani měkká. Je vybavena regulační závlahou a drenáží, které umožňují dostihy za každého počasí. Významnou předností mosteckého Hipodromu je i tréninková dráha s pískem i trávou, která je umístěna na vyšší terase výsypky o výměře 43 ha. 2. Doprovodnému zázemí Hipodromu je zde vyčleněno území o rozloze 148 ha.

Je zde umístěn stájový komplex a různá speciální kolbiště. Počítá se s řadou dalších způsobů využití tohoto území : arboretum, bobová dráha, střelnice, obora, vzdělávací a zábavný park – to vše je však dosud na papíře, ale jinak se začínat nedá. Úspěchem by bylo dokončení rozpracované parkurové haly s vnitřním kolbištěm o rozměrech 35 x 60 metrů – čímž by dosáhla republiko-

Velebudická výsypka v r. 1964 před zahájením první fáze rekultivací – terénních úprav

Povrch výsypky po nasypání Rekultivace 39

Jedné letní neděle v roce 1964 jsem se dopoledne vydal na nedalekou Velebudickou výsypku s cílem „lovu beze zbraní“. Při záběru sypajícího zakladače na mě někdo z něho volal, že to je zakázané. Raději jsem rychle obrátil. Cestou se mi podařilo ještě několik záběrů „měsíčních krajin“, z  nichž jednu si nyní prohlížíte. V  místě současné tribuny mě něco přimělo k otočení. Zahlédl jsem dvě postavy, jak mě sledují, a když jsem se otočil, zmizely přískokem za bezové keře. To se několikrát opakovalo. Jdu dál – a před okrajem výsypky se přede mnou objevili dva uniformovaní příslušníci s namířenými samopaly. S kamennou tváří mě začali vyslýchat, kdo jsem, co tam dělám, abych se legitimoval ... A já přitom neměl u sebe ani „občanku“. Vzali mě tedy mezi sebe, a z okraje výsypky jsem dole viděl asi pět „esenbáckých“ aut. Do smíchu mi nebylo. Celou cestu ani nepromluvili. Když jsme došli pod výsypku k prvnímu autu s označením VB, tak mě strčili známým chvatem na zadní sedadlo. A vtom se otočí šofér a překvapeně vyhrkne : „Ježíšmarjá, vždyť to je inženýr Štýs, co tu dělá rekultivaci!“. Vyklubal se z  něho manžel jedné z  mých spolupracovnic. Nebýt toho, jednoduše bych z toho nevyšel. Pak jsem se dozvěděl, že jim ze zakladače oznámili nekalou činnost fotografujícího amerického špióna. A tak se na mě řádně připravili obsazením celého okolí výsypky.

vě špičkové úrovně, s možností pořádat i významné mezinárodní akce. 3. Golfový areál s lesoparkem má v tomto území vyčleněnou plochu o výměře 152 ha. Na menší rozloze je zde v provozu již několik let devíti jamkové hřiště. V  současné době vrcholí přípravy k  rozšíření golfového areálu o dalších 18 jamek. Pravděpodobně od roku 2012 bude mít Mostecko k dispozici moderní 27 jamkový golfový areál, který uspokojí jak širokou veřejnost, tak i amatérskou a profesionální špičku. 4. Zemědělské a lesní pozemky na této

Krásná část golfového areálu

výsypce zaujímají výměru 360 ha. Zalesněny jsou především všechny příkré svahy, kdežto zemědělsky využitelné pozemky byly vytvořeny s  pomocí terénních úprav a převrstvením orničními zeminami. Díky lesním porostům a zatravněným plochám je na území výsypky vytvořen funkční systém ekologické stability, zemědělské pozemky jsou vhodným zemědělským zázemím, dostihový a golfový areál s  řadou doplňkových objektů zde vytvářejí cenný prostor pro sport a společensky účelné využívání volného času.

Přestože se na dalších místech výsypka dosypávala až do roku 1995, vlastní rekultivace byly na svazích první etáže zahájeny rozsáhlými terénními úpravami a výsadbou lesních dřevin již v roce 1965. Tyto listnaté porosty nejen že zpevňují půdu a obohacují ji kořenovým systémem a každoročním opadem listí, ale i vytvářejí esteticky působivé sousedství města, obzvláště v partiích upravených do podoby lesoparku. Dnes se do těchto lesů již chodí na houby. Rekultivace prostoru současného dostihového areálu byla zahájena již v  roce 1973. V té době se již pravidelně scházela

Rekultivace 40

přípravná komise pro výstavbu Hipodromu, která vybrala vhodné a dobře přístupné místo pro dostihový ovál. Potíž byla v tom, že zde byl extrémně členitý výsypkový terén, jehož vyrovnání dodatečnými terénními úpravami by bylo pracné a nákladné. Vysoké navážky by znamenaly i prodloužení doby sedání povrchu a stabilizace tohoto území. Ujal se toho iniciativně důlní provoz. Vystavěli novou kolej a přivezli do tohoto prostoru dostatečné množství zemin na vyrovnání povrchu zakladačem, čímž celou akci nejen urychlili, ale i výrazně zlevnili o mnoho milionů korun. Již od počátku se počítalo s tím, že podstatná část Velebudické výsypky bude věnována golfu. A to nejen proto, že tento druh sportu již není výsadou vyvolených. Především pro zcela mimořádnou plošnou disponibilitu a příměstskou polohu Velebudické výsypky. V  roce 1993 byla v přímém sousedství Hipodromu zahájena výstavba první

Cvičná část golfového areálu

části šesti jamkového golfového areálu, který byl později rozšířen na devíti jamkový. V  současné době se v  sousedství rozbíhá výstavba 18-ti jamkového hřiště. Problém je v  dvoukolejnosti dvou mosteckých golfových klubů. Pokud najdou společnou řeč, může spojením těchto dvou hřišť na Velebudické výsypce vzniknout moderní golfová „sedmadvacítka“. Věříme, že v tomto sporu zvítězí zdravý rozum a zájem o rozšíření podmínek pro rozvoj sportu a turismu Mostecka. Nejen dostihy a golf Již nyní se Velebudická výsypka stává prostorem, který obohacuje život Mostecka. Jen na akce Hipodromu chodí během roku na sto tisíc návštěvníků. Na golfovém hřišti jsou každoročně pořádány desítky turnajů a lze reálně předpokládat, že se mostecký golfový areál dostane mezi několik českých špičkových. Má na to reálně našlápnuto. V  prostoru Hipodromu jsou každoročně i

mimo dostihů organizovány desítky sportovních a společenských aktivit. Pořádají se tam srazy řady podniků, slety čarodějnic a mnoho dalších. O jedné z  těchto aktivit bych se přeci jen rád zmínil. O loňském celosvětovém srazu majitelů a přátel vozů Citroën 2CV – známých „kachen“ – nejen u nás proslavených scénami ve filmech o četníkovi ze Saint Tropez, kde s ním ho-

tové zázraky prováděla novopečená řidička, řádová sestra Klotylda. A kdo nezaspal, mohl loňského srpna těch 3 300 pestře vyfešákovaných „kachen“ vidět v  prostoru Hipodromu. A nejen kachen, ale i osm a půl tisíce jejich majitelů a fanoušků ze čtyř desítek států. Měli k dispozici zhruba padesátihektarové zázemí Hipodromu. Po celý týden jsme se mohli s kachnami setkávat u

Pohled z ptačí perspektivy

Lesoparková úprava

přesunutého kostela, u napouštěného jezera, na Hněvíně. Při pohledu na to barevné mezinárodní, perfektně organizované a vesměs slušné hemžení, jsem tuto akci chtě nechtě přirovnával k jakémukoliv mistrovství světa. Zásluhu na tom mají především pořadatelé, společně s vedením Hipodromu. Ale základní podmínkou úspěšnosti takovéto světové akce, která výrazně zviditelnila republiku a hlavně Mostecko, je úspěšně rekultivované území Velebudické výsypky, které se každým rokem zřetelněji podobá krajině anglického lesoparku. A co závěrem? Kdykoliv přijdu s nějakou exkurzí či delegací na Hipodrom, diskuse začíná dotazy, jak to v současném „klimatu“ funguje ekonomicky, neboť je zřejmé, že se na takovýchto akcích vydělává až zprostředkovaně

Rekultivace 41

– ve společenské sféře. To, že Hipodrom vyvíjí pestrou paletu činností, není zdaleka jen atraktivitou vlastního areálu, ale především zásluhou iniciativního manegementu, vstřícného přístupu akcionářů a pochopení řady sponzorů. K  celkové rekultivaci Velebudické výsypky lze zdůraznit, že základem úspěšnosti je vhodná volba cílového využití daného prostoru v kombinaci sportovně – rekreačních, lesnických a zemědělských alternativ. To se kladně projevuje ve sférách ekonomických, sociálních a v  konečném výsledku i ekologických efektů. Hipodrom i golf již nyní sehrávají důležitou úlohu při změně dlouhodobě negativního image Mostecka, o jehož pokračování se dosud „starají“ mnozí fotografové, filmaři – a s  nezodpovědnou lehkostí i mnozí novináři a publicisté. Vr-

cholem je, když se takovéto desinformace objevují i v  publikacích pro mládež. Podíváte-li se do učebnice zeměpisu pro 8. a 9. ročník základních škol, zjistíte, že Mostecko je „Krajina zcela převrácená naruby, jakoby přenesená z jiné planety. Vodní toky změněné ve stoky, lesy zcela zadušené jedovatými zplodinami četných komínů. Dusí se však nejen lesy, ale i lidé. Katastrofální stav životního prostředí zvyšuje počet onemocnění a zkracuje život ...“ Je jen na nás, abychom se takovýmto smyšlenkám všestranně vzpírali. Nikdo to za nás neudělá. Vymýšlet si nemusíme, argumentů je po ruce víc než dost. Jen na Mostecku jsou desítky akcí a tisíce hektarů úspěšně zrekultivovaných území. A Velebudická výsypka je toho nejlepším dokladem. Text a foto Stanislav Štýs

REKULTIVACE LOMU OBRÁNCŮ MÍRU

Lom Obránců míru své nadložní skrývkové zeminy ukládal do prostoru severně od Souše, na tzv. Kopistskou výsypku. Ta je dnes celá úspěšně lesnicky zrekultivována a patří dokonce mezi evropsky chráněná území, v rámci systému NATURA 2000. Je tak zajímavým územím, že se k němu vrátíme samostatně později. Jakmile se lom Obránců míru rozvinul natolik, aby mohl být již vyrubaný prostor opět zasypáván, byly sem odváženy nadložní zeminy sousedního lomu Československé armády, a tato vnitřní výsypka, která zatím vyplnila jen jižní část zbytkového lomu, je nyní intenzivně rekultivována. Severní část tohoto území bude dodatečně zaplavena současně se zbytkovým lomem Československé armády. Rekultivace vnitřní výsypky lomu Obránců míru probíhá již od roku 1973 postupně tak, jak byly části tohoto území dosypávány. Na 180 hektarech zde byla rekultivace již dokončena a v současné době je v rekultivační rozpracovanosti dalších téměř 400 ha. Do ukončení rekultivace bude toto území jen omezeně přístupné. Rekultivační práce, které zde probíhají jsou však natolik zajímavé, že stojí zato, abychom se s nimi a s dlouhodobými proměnami tohoto území podrobněji seznámili. Proměny krajiny Komořanska Toto území bylo pro člověka mimořádně přitažlivé již od pravěku. Archeologové zde prokazují přítomnost usazených rybářů aov-

ců již v  době kamenné. Příroda zde našim předchůdcům nabízela v podobě ryb a zvěře štědré dary. A tak krajina Komořanska byla až do poloviny 19. století jezerní rybář-

skou oblastí, jejímž přirozeným centrem bylo mělké Komořanské jezero, které bylo největším v  Čechách. Vyplňovalo prostor pod úpatím Krušných hor mezi Ervěnice-

mi, Komořany, Souší, Mostem, Dolním a Horním Jiřetínem. Rychle se však zanášelo a zarůstalo, takže vodní plochy ubývalo a stále větší část tohoto území se měnila v mokřiny a bažiny. Ve třicátých létech 19. století bylo proto rozsáhlou meliorační akcí vysušeno, a celé území tak získalo charakter zemědělské krajiny. Ne nadlouho. Během druhé poloviny 19. století, a hlavně po výstavbě železnice z  Ústí do Chomutova, se zde usídlila těžba bohatých ložisek kvalitního hnědého uhlí, které nahradilo méně výhřevné a stále dražší dřevo a stalo se tak energetickým zdrojem rychle se rozvíjejícího průmyslu. Zemědělci přecházeli do šachet, zemědělské obce se měnily v hornické a zemědělská krajina v  industrializované území, v němž prim hrála těžba uhlí. Zprvu hlubinná a později povrchová.

hydrogenací vyráběla jakási náhražka ropy a následnou frakcionovou destilací benzin. Celý lom byl proto urychleně modernizován a rozšiřován. Na skrývce a uhelných řezech byla nasazována výkonná velkorýpadla, skrývka i uhlí byly odváženy elektrifikovanou širokorozchodnou provozní železnicí a od října 1942 byl dán do provozu zakladač, který začal se stavbou vnější výsypky. V poválečném období bylo ve zkapacitnění tohoto lomu pokračováno, takže v roce 1968 zde

Lom Obránců míru Léta první světové války předchozí rozmach těžby dočasně utlumila. Bohaté ložisko velmi kvalitního uhlí u Komořan však lákalo. Proto se zde již v  roce 1919 buduje nový povrchový důl, lom „Neulange“, který začal skrývat nadloží v  červnu roku 1921 a uhlí těžit v říjnu stejného roku. 17. října 1922 byl přejmenován na lom „Quido IV“. Po druhé světové válce se krátce pyšnil názvem „Prezident Beneš“, a krátce nato – 22.7.1951 byl opět přejmenován na „Obránců míru“.

Tato rekultivačně cenná a úrodná spraš (cihlářská hlína) z prvního řezu lomu Vršany se po kolejích vozila na vnitřní výsypku Obránců míru pro zemědělskou rekultivaci. Rekultivace 42

Do roku 1941 se v něm těžilo malou a nevýkonnou mechanizací za účasti řady většinou stavebních externích firem. Válečné hospodářství nacistického Německa však potřebovalo co nejvíce uhlí, ze kterého se

35 let starý rekultivační porost je nejstarším ze zalesněných ploch vnitřní výsypky Obránců míru

bylo vytěženo rekordních 5,8 mil. tun uhlí. Lom Obránců míru se tak stal nejmodernějším a největším lomem revíru. Lomem byly zabírány pozemky západně od obcí Záluží, Dolní Jiřetín a vnější výsypkou, později pojmenovanou Kopistská výsypka, v prostoru mezi aglomerací chemičky a obcí Komořany. Vytěžený prostor lomu Obránců míru byl postupně zasypáván, a to skrývkou

Srny jsou překvapeny nejen důslednou ochranou lesních kultur oplocením, ale i otravným fotografem.

sousedního lomu Československé armády (ČSA), neboť provoz místního lomu byl ukončen v  roce 1985, když se značná část důlní mechanizace přestěhovala na lom ČSA.

Rekultivační návraty krajiny Nejdříve zde byly dosypávány a do rekultivace uvolňovány obvodové části vytěženého lomu. A na nich byla zahájena rekultivace již v roce 1973. U Komořan bylo 28,7 ha zúrodněno pro zemědělské využití, a na ploše cca 150 ha byl založen les. Tyto rekultivace byly již ukončeny. V současné době na výsypce Obránců míru rekultivační specialisté s  pomocí řady realizátorů zajišťují rekultivaci na celkové ploše 394 ha, z nichž na 91 hektarech jsou „vyráběna“ pole, na 114 hektarech les. Území o výměře 189 ha je řešeno účelově jako zatravnění a krajinářský park. Výstavba jezera zde bude řešena společně pro lomy Československé armády a Obránců míru,

Obnovenou krajinu si poslední dobou oblíbily i skupiny divokých husí, které jako by tušily, že v místech rýpadla bude jednou velké jezero

přičemž současná koncepce předpokládá výstavbu jezera s  hladinou o výměře cca 750 ha. Plochy zemědělské jsou řešeny dislokovaně a jsou účelně oddělovány lesními celky. Vzhledem k  tomu, že místní zeminy výsypky nebyly vhodné pro přímé zúrodnění, bylo pro tento účel využito 258 000 m3 spraší z  prvního řezu lomu Vršany, které jsou velmi vhodným substrátem pro rekultivační tvorbu nové orniční vrstvy. Přesto, že zde byla biologická část rekultivačního cyklu zahájena nedávno, vitalita jetelotravních směsek i obilovin zde potvrzuje úspěšný průběh půdotvorného procesu.

Pohled na předpolí lomu Obránců míru od bývalé obce Dřínov –před vysušením Dřínovského jezera. 1959

Významná plocha této výsypky je určena Rekultivace 43

k  zalesnění. I nové lesy jsou zde v plošné kombinaci se zemědělskými pozemky řešeny tak, aby výsledná krajina odpovídala integraci ekologických, ekonomických a sociálních funkcí – aby sloužila nejen přírodě, ale i lidem. Při výsadbách je používána pestrá paleta dřevin, především listnatých, jejichž výskyt odpovídá místní fytogeografické zonalitě. Jsou to hlavně duby, lípy, jasany, javory, modříny, borovice a na méně vhodných místech i dřeviny přípravné a průkopnické, např. lípy, jeřáby, topoly, vrby a řada dalších, včetně keřů. Mladým kulturám je zde věnována až desetiletá pěstební péče a ochrana před okusem zvěří. Nejedná se přitom o maličkost. Jen na této výsypce již byly vysázeny asi tři miliony stromků a keřů.

Již dříve jsme si vysvětlili, že severní část zbytkového lomu Obránců míru bude hydrologicky řešena společně s  rekultivací lomu ČSA. S tím je svázána i problematika úpravy blízkého okolí tohoto jezera. Předpokládá se, že zde vznikne jakýsi krajinářský park, jehož základem by bylo trvalé zatravnění, vhodně rozčleněné a doplněné skupinami stromů a keřů. Celý rekultivovaný prostor dosud není veřejně přístupný. Každý, kdo má zájem o to, jak probíhá regenerace krajiny po těžbě, se však může zúčastnit hornického SAFARI, které těžební společnost Litvínovská uhelná, a.s. organizuje s trasami po těžebních i rekultivovaných lokalitách. Text a foto Stanislav Štýs

MOSTECKÝ PŘESUNUTÝ KOSTEL získal pečeť NÁRODNÍ KULTURNÍ PAMÁTKY 8. února 2010 schválila vláda České republiky nařízení, kterým se Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě s účinností od 1. července 2010 prohlašuje za národní kulturní památku.Náš přesunutý kostel, který v sobě slučuje historickou, církevní, architektonickou, ale i technickou a kulturní mimořádnost, se tak zařazuje do společné řady s Řípskou rotundou, s palácovými zahradami pod Pražským hradem, Křivoklátem či Karlštejnem. Touto vládní pečetí došlo k dovršení rekultivace v minulosti zdevastovaného kulturního svatostánku, který je významnou pamětní stopou královského města Mostu a současně symbolem jeho zániku a vzkříšení. 495 let nás dělí od chvíle, kdy lehl popelem a 46 roků od propasti, ke které měl jen krůček. A tak si připomeňme slova významného mosteckého rodáka a básníka Georga Bartholda Pontana z Breitenbergu z roku 1655 : „Znovu se z popela zdvihlo to město i s chrámem ... Kolik už bylo těch zkoušek, jež měly Most zničit, a přesto nikdy se nedal a kvetl.“ Poohlédnutí Na slovanskou pohraniční tvrz, výhodně umístěnou na Hněvíně, upozorňuje již známý kronikář Kosmas. Pod úpatím této mostecké geologické dominanty vznikla osada,

Těsně před dojezdem kostela na nové místo

a v polovině 13. století zde Přemysl Otakar II. založil královské město, které se úspěšně rozvíjelo a prospívalo z obchodu a rudného bohatství nedalekých Krušných hor. Stalo se nejbohatším podkrušnohorským obchod-

Transportní vůz na dráze pod kostelem

ním centrem a po výstavbě hradu na Hněvíně i opěrným střediskem královské moci. V létech 1253 až 1257 zde byl založen farní kostel, který byl původně gotickou basilikou. Dokládá to papežská listina Bonifáce III. z roku 1296. Město však bylo 11. března roku 1515 postiženo zhoubným požárem, kterému podlehl i farní kostel. Díky podpoře krále Vladislava II. Jagelonského a vydáním mimořádných odpustkových listů papežem Leem X. byly získány prostředky na rychlou obnovu nejen města, ale i nového farního kostela. Již 20. srpna 1517 byl proto položen základní kámen k  výstavbě nového, na svou dobu velkorysého kostela, pro kterou mostečtí získali architekta Jakoba Heilmanna ze Schweinfurstu. Ten měl v  té době rozestavěný kostel v  nedalekém saském Annabergu. Jakob Heilmann při stavbě mosteckého chrámu navázal na škoRekultivace 44

lu pražské kamenické huti, na zkušenosti Petra Parléře a Benedikta Rieda. Díky tomu dnes můžeme obdivovat působivou trojlodní architekturu interiéru mosteckého kostela s  vtaženými pilíři a nádhernou krouženou klenbou, což ve střední Evropě dovršilo

vývoj pozdně gotického slohu. Mostecký chrám lze v  těchto souvislostech řadit do stejné umělecké úrovně s  dílem Benedikta Rieda na Pražském hradě a v Kutné Hoře. Most byl obohacen o výjimečnou stavbu,

Netradiční interiér svatostánku připravovaného ke stěhování

jejíž velkorysost odpovídala nejen vydatné odpustkové sbírce, ale i významu královského města. Náš rodák ze Širokého vrchu o tomto farním kostele napsal : Velebný a obrovský, přesto přívětivý je náš chrám boží, zasvěcený Marii, patronce města, který svou vznešeností ustupuje jen tvému chrámu, ó Svatý Víte. Ke vstupu vítá pět prostorných bran. Ze čtrnácti mocných pilířů vyrůstá do výšek, v němž hoří, pod umně krouženými klenbami, kadidla u osmnácti oltářů, věnovaných vděčným městem. ... A nad tím vším stříbrné zvuky skvělé stavby varhan lahodí sluchu a vyjasňují mysl.

Stahování černých mračen Kostel nad propastí

Ukázka důsledného vyztužení sloupů před transferem

Při zakládání Mostu nikdo netušil, že město stojí nad nehluboko uloženou mohutnou hnědouhelnou slojí. Teprve roku 1603 získal mostecký měšťan Jan Weidlich císařské privilegium na dobývání uhlí v  blízkosti Mostu u Havraně. V té době se ještě přikládalo dřevem. To však bylo stále vzácnější a dražší. Ubývalo i lesů v  sousedních Krušných horách. A tak se nejen na Mostecku a v Podkrušnohoří, ale i v celých Čechách a postupně i ve všech průmyslových oblastech monarchie, přešlo na uhlí. Tento rozmach byl podpořen výstavbou posledního úseku ústecko-teplické dráhy z  Duchcova do Chomutova z roku 1870. Od té doby kolem Mostu rostly nové hlubinné a později i povrchové doly jako houby po dešti. Poválečné období našeho státu tento vývoj jen urychlilo. Extenzivní rozvoj průmyslu žádal stále více uhlí. Státní plánovací komise proto ukládala každým rokem vyšší těžby. V  Mostě působil jako největší lom Ležáky, a ten koncem padesátých let již kle-

Detail zajištění ochrany žeber vzácné kroužené klenby pal na vrata Mostu. Možným odtěžením asi 100 milionů tun uhlí pod historickou částí Mostu se zabývaly nejen těžební, ale i státní a stranické orgány. Politické byro KSČ rozhodlo 2.10.1962 o vytěžení tohoto uhlí, o zrušení starého Mostu a výstavbě nového Rekultivace 45

Mostu. O záchraně mosteckého děkanského kostela pak v roce 1964 rozhodla vláda. Několik let pak trvalo, než se odborníci dohodli na nejvhodnějším a technicky uskutečnitelném řešení jeho přemístění na okraj nového Mostu.

Každý černý mrak má světlé okraje Zpracováním projektu, řízením realizace přípravných prací a vlastního přesunu byla pověřena Transfera, účelová organizace Ministerstva kultury ČSR. V úvahu přicházely v podstatě dvě alternativy : ponechání

Hlavní technické údaje přesunu Výška budovy kostela 29,7 m (bez rozebrané věže) Šířka budovy kostela 31,5 m Délka kostelní budovy 60 m Výška kleneb 7,2 m Váha zdiva vlastního kostela  600 t Celková váha přesouvaného objektu 12 000 t Přesun probíhal po obloukové dráze o poloměru 548,5 m po dráze ve sklonu 12,3 ‰ na vzdálenost 841,1 m při rychlosti 1,2 až 3,2 cm/min. Použito bylo 53 speciálních transportních vozů o max. únosnosti 500 t Transfer proběhl ve dnech 30. září až 27. října 1975

kostela na původním místě, nebo jeho přemístění mimo dobývací prostor lomu Most. Ponechání kostela na nevytěženém uhelném pilíři neznamenalo jen ztrátu 2,7 milionů tun nevytěženého uhlí, ale především riziko z  možného prohořívání sloje a narušení stability pilíře i kostela. A navíc, co s kostelem ve vytěžené krajině, kilometr za městem. Zvítězila varianta přemístění kostela na území mimo těžbu. Lákala i alternativa rozebrání kostela a jeho „složení“ na novém místě, což by ovšem ohrozilo jeho památkovou hodnotu. Zvítězila proto alternativa přemístění objektu jako celku, a sice po pružné dráze.

Současný interiér kostela s vzácnou renesanční křtitelnicí a barokním oltářem

Roky 1969 až 1974 byly využity k  dokumentaci a demontáži vnitřního vybavení kostela, které bylo uskladněno v  bývalé

Do prostoru nad emporou a pod visutým svorníkem byly umístěny třetí varhany

Pod nádherným krajkovím kroužené klenby se až dech tají

mostecké věznici. Byl zde proveden důkladný archeologický a stavebně historický průzkum a celý objekt byl důkladně zpevněn tak, aby byl připraven na vlastní přesun. Především byla zpevněna historická klenba a sloupy. Celá budova byla vyztužena tuhou prostorovou ocelovou konstrukcí. Následovala úprava dráhy přesunu, která vedla i přes bývalý lom Boží požehnání, který byl využit jako městská skládka odpadů. Transportní dráhu tvořily železobetonové panely, na které byly poskládány 8 m dlouhé dvojice svařovaných nosníků, ukončených kolejemi. Tato technika byla dlouhá jen 160 m, proto musela být za kostelem demontována a před kostelem opět pokládána. Přesun se uskutečnil po čtyřech kolejištích. Kostel byl „naložen“ na 53 transportních Rekultivace 46

Kostel v obklopení českých světců

Ukázka ze série barokních plastik apoštolů z dílny Johanna Adama Dietze

Chronologie záchrany mosteckého děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie vozů o maximální únosnosti 500 tun, z nichž každý byl nahoře ukončen hydraulickým válcem . A protože kostel jel po prohýbající se dráze, každý z těchto vozíků byl napojen na systém automaticky regulované nivelace, který udržoval transportní rovinu v toleranci ± 1 mm. Tento systém obsahoval asi 5 km hadic a 10 km propojovacích kabelů a byl v té době nejrozsáhlejším, jakého kdy bylo ve světě použito. V  kostele tak bylo výškově sledováno celkem 500 míst na zdivu i na zpevňující konstrukci. Vše bylo řízeno počítačem, který za dobu přesunu přijal a vyhodnotil na 9 milionů informací. Trasa přesunu byla dlouhá 841,1 metru, rychlost přesunu se pohybovala v rozmezí 1,2 až 3,2 cm za minutu. A celý transfer proběhl ve dnech 30. září 1975 až 27. října 1975. Trval celkem 500 hodin a 1 minutu čistého času, přičemž bylo dosaženo průměrné rychlosti kostela 2,8 cm za minutu. Tato rychlost byla řízena počítačem, realizována byla za kostelem čtyřmi hydraulickými válci které kostel tlačily. Před kostelem byly rovněž instalovány stejné trakční válce, které kostel brzdily, protože jel s kopce o spádu 12,28 ‰.

Přesunem to však neskončilo V roce 1980 byl kostel převeden z majetku římsko-katolické církve do vlastnictví státu a jeho uživatelem se stalo Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v  Ústí nad Labem. Několik let zde probíhaly další průzkumné a reinstalační práce. Teprve po rekultivaci jeho bezprostředního okolí, při které byl kostel i důstojně zpřístupněn, byl v  roce 1988 tento objekt opět otevřen pro veřejnost pod názvem Kulturní památka Most. Jako kulturní památka byl určen k  prohlídkám návštěvníků, pro výstavní a koncertní účely. Byla v  něm instalována vybraná díla severočeského umění 14. až

18. století, která zde v  integraci s  nádherným gotickým prostorem vytvářejí mimořádně působivý celek. Jen pozvolna se však z  Kulturní památky stával opět historicky cenný objekt děkanského kostela Nanebevzetí panny Marie. Teprve v roce 1991 byly zahájeny práce na obnově barokního oltáře, v  roce 1992 byly zrestaurovány původní velké varhany. A v  roce 1993 došlo opět k vysvěcení kostela litoměřickým biskupem ThDr. Josefem Kouklem. Římsko-katolická církev požádala v roce 1996 stát o navrácení děkanského kostela do svého vlastnictví v restituci – což není dodnes uzavřeno. Dlouho se osamělý kostel jevil jako něco, co k městu nepatří, co je prostorově vyčleněné a od života nového města odtržené. Teprve poslední dobou začínáme v plném rozsahu chápat tento objekt jako historickou spojnici obou Mostů. K jeho oživení zcela jistě přispěje plánovaná výstavba kolem vznikajícího Mosteckého jezera ve vytěženém prostoru lomu Ležáky – a v neposlední řadě i skutečnost, že toto vrcholné dílo světového významu, které je nejcennějším památníkem bývalého královského města, získává status národní kulturní památky. Text a foto Stanislav Štýs

29.10.1962 Politické byro ÚV KSČ v souvislostech s rozhodnutím zlikvidovat starý a postavit nový Most, uložilo Severočeskému Krajskému národnímu výboru „provedení průzkumu kulturních památek starého Mostu a vypracování návrhů na jejich dokumentaci... Zvláštní pozornost bude věnována zejména otázce zachování gotického kostela.“ 24.8.1964 Ministerstvo školství a kultury ve své zprávě pro schůzi vlády uvádí, že s Předsednictvem vlády projednalo urychlené zařazení zprávy o návrhu záchrany děkanského kostela v Mostě na pořad jednání vlády. 18.11.1964 se v Usnesení vlády ČSSR č. 612/64 rozhodlo o záchraně kostela. 14.5.1965 Společná porada Ministerstva školství a Ministerstva paliv rozhodla vypracovat technickoekonomické studie k záchraně děkanského kostela v Mostě , a to ve variantách přesunu kostela jako celku a jako částečnou demolici se zachováním podstatných částí; ustavit pracovní skupinu expertů, jejímž předsedou byl jmenován akademik Stanislav Bechyně. Od roku 1969 byl předsedou této komise člen korespondent ČSAV Alois Myslivec 17.1.1967 Předsednictvo vlády doporučilo záchranu kostela přesunem (po zhodnocení třinácti variant záchrany). Září 1967 Báňské projekty Teplice zpracovaly technicko-ekonomickou studii „Zdůvodnění přemístění děkanského kostela v Mostě“. Březen 1968 Báňské projekty Teplice zpracovaly projektový úkol přesunu kostela, a sice po tuhých drahách. Květen 1968 Dr. Wünsch v komisi expertů seznámil s doporučením francouzského experta Prévosta kostel přesunout po pružné dráze. 16.11.1969 Ve vládní komisi expertů byla k realizaci odsouhlasena studie realizovatelnosti zpracovaná Transferou, organizací Ministerstva kultury, speciálně zřízenou pro akci záchrany děkanského kostela. 4.3.1970 Vláda svým Usnesením č. 48/70 ze dne 4.3.1970 na základě zhodnocení alternativ způsobů záchrany, studií realizovatelnosti a doporučení komise expertů rozhodla o způsobu přesunu kostela. 12.5.1970 Vláda svým Usnesením č. 103/70 ze dne 12. května 1970 znovu rozhodla o záchraně a způsobu přesunu kostela do prostoru středověkého špitálu a kostela Sv. Ducha, a vytvořit tak historickou dominantu nového Mostu.

Rekultivace 47

REKULTIVACE DOLU ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY O tomto dolu čteme a slýcháme poslední dobou velmi často. Výhradně však jen v souvislostech s těžbou a s tzv. „limity těžby“, které vláda počátkem devadesátých let minulého století vyhlásila především pro ochranu sídel. Důl však není jen těžba. Jeho součástí jsou i opatření k zahlazování negativních důsledků na krajinu, které shrnujeme pod pojem rekultivace. Během posledních padesáti let byly naše rekultivační metody ve spolupráci praxe s řadou výzkumných pracovišť soustavně zdokonalovány. Jsou nejen u nás, ale i ve světě známé a uznávané pod pojmem „Česká škola rekultivací“. Ta je koncepční technologickou i ekonomickou součástí těžby a vychází ze zásady, že má být prováděna nejen ve prospěch přírody, ale současně i pro lidi. Klasickou ukázkou je rekultivační řešení okolí Mostu. Podívejme se na to, jak je koncepce rekultivační obnovy uplatňována v rámci Dolu Československé armády. Aktuálnost této problematiky je zřejmá i z názorové extremity, kterou lze dokumentovat alespoň dvěma citacemi uvedenými v rámečku. Začíná to těžbou Důl Československé armády má již stoletou historii. Těží soustavně již od roku 1901. Původně až do roku 1947 pod názvem Hedvika, krátce na to jako Důl President Rooswelt a od roku 1958 jako Důl Československé armády (ČSA). Od roku 1926 zásoboval uhlím novou, v  té době největší československou – Ervěnickou elektrárnu, kterou stát postavil k pokrytí sílícího hladu po elektřině a pro zajištění energetické bezpečnosti státu. Důl Hedvika těžil nehluboko uloženou tři-

cetimetrovou uhelnou sloj, a to postupně v  pěti navazujících lomech, které po sobě nezanechaly žádné vnější převýšené výsypky. Nadložní zeminy se ukládaly vesměs do vytěženého prostoru vlastního nebo sousedního lomu. Tak např. na části vnitřní výsypky lomu Hedvika II byl v létech 2. světové války postaven zajatecký pracovní tábor č. 12 a část současných Krušnohorských strojíren Komořany. Teprve později, kdy se přešlo k  těžbě s  větší mocností nadloží, byly skrývkové zeminy zakládány i na vnější výsypky : Albrechtickou, Kopistskou, Hornojiřetínskou a Růžodolskou. A

v současné době byl nejdříve ve vytěženém lomu Obránců míru a nyní i v  lomu ČSA vytvořen dostatečně velký vytěžený prostor, takže jsou skrývkové zeminy sypány pouze na vnitřní výsypku.

vy. A v okolí měst je dávána přednost tvorbě území pro volnočasové využití : hřiště, sportoviště, zahrádkářské osady, parky a pod. Lom ČSA působí vesměs na území mimo větší zástavbu, avšak v  silně industrializované a hustě osídlené oblasti. A to v území, z  něhož zemědělci postupně odešli. Proto zde dominuje rekultivační tvorba nových lesů a asanační a příměstskou funkcí a ve zbytkových lomech postupně vznikají nová jezera. Tato strategie rekultivací vychází i z toho, že podkrušnohorská oblast je vybavena velmi příjemným klimatem, atraktivním sousedstvím Krušných hor a na druhé

straně Českého středohoří. A když k  tomu přidáte vysokou lesnatost a rozlehlá jezera s čistou vodou, tak z toho v dlouhodobé prognóze vychází území s reálným předpokladem rekreačního využití. A v takovéto dlouhodobé vizi je zde koncipována i rekultivační strategie Dolu Československé armády. Za předpokladu, že těžba Lomu ČSA nepřekročí stanovený územně ekologický limit, bude výměra rekultivací tohoto lomu a všech výsypek dosahovat úctyhodné výměry 4 540 hektarů. Z toho na 1 720 hektarech již byla rekultivace na vnějších výsypkách (Hornojiřetínská, Kopistská, Růžodolská) a vnitřních výsypkách (ČSA a Obránců míru)

Statistiky prokazují, že v  období let 1901 až 2006 bylo lomem ČSA vytěženo celkem 320 milionů tun velmi kvalitního uhlí a odbagrována jedna miliarda a sto padesát milionů metrů krychlových skrývky. Další postup Lomu ČSA je limitován usnesením vlády č. 444/91 Sb., vyhlášením územně ekologického limitu, který chrání Horní Jiřetín s částí Černice. Takže nedojdeli ke zrušení tohoto vládního usnesení, lze předpokládat, že těžba Lomu ČSA skončí cca v roce 2020.

Západní část výsypky ČSA je účelně využívána jako řízená skládka

Po dlouholeté stabilizaci výsypky bude možné zatrubněnou Bílinu opět převést do otevřeného koryta

Strategie rekultivační obnovy

Vnitřní výsypka lomu ČSA před a po rekultivaci (nádrž Hedvika)

V  revíru jsou uplatňovány tři hlavní způsoby rekultivací. Ve volné krajině to jsou lesní, zemědělské a hydrologické alternatiRekultivace 48

Vnitřní výsypka lomu ČSA před a po rekultivaci zalesněním

„Mostecko – dříve stará zemědělská krajina, dnes bizarní skrumáž mrtvé zeminy výsypek, obřích kráterů uhelných dolů, vlajících plamenů nad rafineriemi, absurdních komunikací a pošetilých měst. Krajina, jejíž paměť byla vymazána. To vedlo k desintegraci a posléze ke ztrátě osobnosti krajiny, ke zrušení genia loci, k navození chaotického stavu.“ Jiří Sádlo v publikaci „Archeologie a krajinná ekologie“, 1994

ukončena, v současnosti se pracuje na rekultivacích o výměře 880 hektarů, takže zbývá ještě zahájit rekultivace na ploše 1 940 hektarů – postupně tak, jak budou jednotlivé pozemky uvolňovány z procesu těžby. Zdaleka největší výměru z  výše uvedeného – 3 530 hektarů - budou mít nové lesy a lesoparky a výměra vodní plochy dosáhne 750 hektarů. Lomové jezero ČSA vznikne v místech, kde bývalo původní Komořanské jezero – v  území pod zámkem Jezeří. Rekultivátoři již nyní, obohaceni o cenné zkušenosti z  výstavby předchozích lomových jezer (hlavně ve vytěžených lomech Barbora na Teplicku, Chabařovice v sousedství Ústí nad Labem a Ležáky–Most u Mostu) zajišťují pro toto jezero přípravnou dokumentaci. Základním problémem zde bude dostatečný zdroj kvalitní vody a zabezpečení stability nejen břehů jezera o délce 8 km, ale i širšího území – především ve vztahu ke Krušným horám.

„Snad nejhůř dopadá krajina, která prošla technickou rekultivací. Nekonečné řady smrčků a potoky sevřené betonovými koryty jsou smutným mementem toho, co dokáže člověk krajině provést a potvrzují bonmot profesora Sádla, že rekultivace jsou pokračováním těžby jinými prostředky.“ Jan Rovenský,  Greenpeace Deník,  pátek 11. prosince 2009

Sestupme však z  nadhledu do konkrétního území Lomu ČSA a podívejme se podrobněji na jednotlivé objekty a rekultivační akce.

Jezero ČSA Bude bezesporu dominantní složkou tohoto úseku podkrušnohorské krajiny. Zbytkový prostor lomu ČSA bude max. 130 m hluboký a po jeho zaplavení bude mít jezero plochu vodní hladiny asi 700 hektarů. Vejde se do něho 274 milionů kubíků vody. Ta bude hlavním problémem. Pokud by se mělo jezero napouštět jen z místních zdrojů, trvalo by to mnoho let. I zde se však nabízí možnost využít přivaděče pro dotaci vody z Ohře, obdobně jako v případě Mosteckého jezera. Ať tak či onak, lze reálně předpoklá-

Stav území lomu ČSA po ukončení rekultivace. Ostatní zelení v okolí jezera se rozumí lesoparková úprava krajinného rázu. dat, že i toto lomové jezero bude vynikat čistotou vody, že se stane krystalizačním jádrem vodních sportů a rekreace. S  touto prognózou počítají i rekultivátoři, kteří k  tomu již dnes vytvářejí podmínky vhodnou rekultivací okolních výsypek. V  širokém pásmu kolem jezera se počítá s tvorbou rozvolněného lesoparku, jehož základem bude zatravnění se skupinovou výsadbou stromů a keřů. Je to zřejmé i z přiloženého plánku.

Vnitřní výsypka ČSA Významná část bude upravena již známým lesoparkovým způsobem, s doplňkem lesních a travnatých ploch. V  západní části tohoto území je padesátihektarová plocha využívána jako kvalitně řízená skládka odpadů. Západní svahy lomu o výměře 23 ha byly vyčleněny pro účely přirozeného sukcesivního vývoje vegetace, kdy část tohoto území je využívána jako střelnice. Velmi účelně je na vnitřní výsypce řešen Rekultivace 49

vodní režim. Již nyní zde můžeme vidět dvě vodní nádrže : horní Hedviku a spodní Marcelu. Obě budou propojeny a napájeny odbočkou z přeložky Vesnického potoka a z Marcely bude voda odtékat do řeky Bíliny. Budou mít nejen běžné funkce. Výjimečnost této soustavy je v tom, že se zde počítá s protipovodňovým opatřením formou rozlivu do části výsypky, čímž by se v případě tzv. bleskových povodní podle potřeby minimalizoval odtok do Bíliny.

Mosteckým není nutné dopodrobna dokreslovat absurditu těchto názorů. Snad jen tolik, že v  celém revíru se za posledních 50 let nikdy „technická rekultivace“ nedělala. Vždy byla realizována v souhře techniky a ekologie, smrky se v  rámci našich rekultivací zásadně nepoužívají! Takže mluvit o „nekonečných řadách smrčků“ není hodné ani laika, natož představitele Greenpeace, a totéž platí o „potocích sevřených betonovými koryty“. Za padesát let se žádný takový potok v revíru v rámci rekultivací neobnovil, chaotičnost v naší podkrušnohorské krajině vidí ten, kdo se na ni dívá černými brýlemi a jen z rychlíku.

Růžodolská výsypka po nasypání a v procesu lesnické rekultivace Další z vodohospodářských částí revitalizace výsypky lomu ČSA v prostoru tzv. koridoru je zrušení potrubí, kterým nyní v tomto úseku dosud protéká řeka Bílina. Voda zde opět poteče otevřeným korytem, které je koncipováno meandrovitě, s  biologicky i esteticky účinným doprovodem břehových porostů. Lze reálně předpokládat, že se tím výrazně zlepší územní systém ekologické stability a estetika krajinného rázu tohoto území.

Kopistská výsypka Kopistská výsypka byla v  létech 1949 až 1963 zakládána v  prostoru mezi obcemi Souš – Komořany – Kopisty. Bylo zde uloženo 197 milionů kubíků nadložních třetihorních jílů, a sice na ploše 323 hektarů. Od roku 1964 zde probíhala rekultivace. Vzhledem k tomu, že se zde jednalo o mimořádně členité a málo stabilní území, bylo nutné provést základní terénní úpravy. Pak následovalo zalesnění s následnou pěstební péčí. Jako přípravné dřeviny zde byly použity ponejvíce topoly. Hlavní porost je zde tvořen výhradně domácími listnatými druhy : duby, javory, jasany, lípou, habrem –

s  vysokým podílem keřů s  půdoochrannou a půdotvornou funkcí (hlavně ptačí zob, pámelník, zimolez a j.). Celou tuto zalesněnou výsypku již obhospodařují Státní lesy. Je mimořádně ekologicky hodnotným územím, a je proto tzv. regionálním biocentrem a dokonce Evropsky chráněným územím v rámci soustavy NATURA 2000.

Hornojiřetínská výsypka Tato vnější výsypka o výměře 412 ha navazuje západní částí na zástavbu Horního Jiřetína a vyplňuje prostor až k silnici Most

Vodní plochy výsypek ČSA jsou samozřejmě domovem i racků...

Kopistská výsypka před a po lesnické rekultivaci

Rekultivace 50

Hornojiřetínská výsypka po nasypání a v procesu řízené sukcese

– Litvínov. Sypána byla dvěma zakladači v  létech 1954 až 1965, které zde uložily celkem 64 milionů kubíků třetihorních jílů. Tato výsypka byla považována za dočasnou, neboť měla být opět odtěžena postupujícím lomem ČSA. Tomu byla uzpůsobena i její rekultivace. Byly zde provedeny pouze dílčí terénní úpravy a částečné zalesnění – s předpokladem, že volné plochy postupně samovolně zarostou přirozenou vegetací. Jednalo se nikoliv o klasické zalesnění, ale ozelenění s omezenou životností na několik desítek let. V  současné terminologii se tomuto způsobu říká řízená sukcese. Rekultivační práce zde probíhaly postupně v létech 1969 až 1983.

Růžodolská výsypka Je lokalizována v  dlouhém územním pásu od Litvínova až po Střimickou výsypku u Mostu. Byla sypána jediným zakladačem a lopatovými rýpadly v létech 1967 až 1995, a to na ploše 372 hektarů, na které bylo uloženo 120 milionů kubíků nadložních zemin. Vzhledem ke své poloze a kvalitě výsypkových substrátů byla celá určena k zalesnění. To po terénních úpravách je dosud postupně, jak byly části výsypky dosypávány, realizováno od roku 1972. Na posledních etapách zde pěstební péče probíhá dodnes. Tento lesní porost je zvláště cenný tím, že plní asanační funkce v  sousedství Litvínovské chemičky. A dnes si dosud málokdo uvědomuje, že je novou lesní spojkou mezi Litvínovem a Mostem. I zde byly při výsadbě uplatňovány výhradně dřeviny, které jsou v podkrušnohorské oblasti považovány za domácí a zdomácnělé. : duby, javory, jasany, lípy, ale i výborně prosperující modříny – a samozřejmě i pestrá paleta keřů. Text a foto Stanislav Štýs

Jako první si výsypku ČSA oblíbili mufloni

Rekultivace 51

PROMĚNY KRAJINY VRŠANSKA (I. část) Nejvyšší těžbu Mostecka realizují v současné době horníci na lokalitě, která vznikla propojením až donedávna dvou samostatných velkolomů Vršany a Jan Šverma. Tato perspektivní lokalita má ve svém předpolí ještě přes 300 milionů tun uhelných zásob, které nejsou blokovány žádnými územními limity, ani obcemi. Průběžně s těžbou zde probíhají rekultivace, jejichž krajinotvorná podoba je pro celou životnost lomu koncipována již nyní. To znamená s perspektivou, která přesáhne polovinu tohoto století. Je to nutné. Má-li být někde založen les, měli bychom mu garantovat alespoň stoletou životnost, kterou potřebuje ke svému „dozrání“. A s tvorbou vodních děl by měly být požadavky na jejich existenci ještě náročnější. Nezapomíná se zde ani na rekultivační obnovu produktivních polí. Místní zemědělci mají o ně již nyní mimořádný zájem.Lidí v globalizovaném světě rychle přibývá, což se zcela jistě projeví v požadavcích na výrobu potravin i v evropském prostoru. Rekultivační koncepce zde navíc počítá s dostatečnou tvorbou ploch využitelných pro sport a rekreaci, neboť problematika účelného využívání volného času bude během příštího období společensky stále aktuálnější. Koncepce rekultivační obnovy Vršanska je přitom učebnicová i v souvislostech s tvorbou ekologicky efektivní krajiny. Důležité přitom je, že tyto perspektivy neexistují jen na papíře. Jejich realizace plynule následuje těžbu a první plody obnovy Vršanska jsou ve vytěženém prostoru již zcela zřetelné. Úvodem Při výjezdu z  mostecké čtvrti Čepirohy směrem na Žatec míjíme správní budovy těžební společnosti Vršanská uhelná, a.s., která těží uhelná ložiska dnes již propojenými lomy Vršany a Jan Šverma v  západním sousedství Mostu. Jedná se o území na

severu ohraničeném známým „Ervěnickým koridorem“, na jihu silnicí Hošnice-Bylany a v ostatních úsecích sídelními útvary Most, Vysoké Březno, Malé Březno, Hošnice, Strupčice a Vrskmaň. Původně bylo toto území osídleno mno-

hem hustěji. Od pradávna tuto žírnou část Mostecka využívali naši předchůdci, kteří zde založili řadu zemědělských sídel. A to již v  dávných dobách, kdy nemohli ani tušit, jaké bohatství zde nashromáždila příroda během předchozích desítek milionů let v podobě uhelných ložisek. A tak již na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století těžbě lomu ČSA ustoupila původně rybářská obec Ervěnice. A postupně v souvislostech s uvolňováním předpolí lomů to byly další obce – Nové Sedlo nad Bílinou, Slatinice, Vršany, Holešice a Hořany.

rozvrácené krajiny lze k léčbě zcela logicky přirovnat. V těchto souvislostech je krajina Vršanska v  porovnání s  jádrovým územím Severočeské hnědouhelné pánve mimořádná. A to jak vývojem přírodních složek krajiny, tak jejím osídlením a využíváním. Odlišuje se již geologickým vývojem, který

se zde projevil odlišnou tvorbou uhelné sloje a nadložních hornin. Uhlí je zde uloženo v několika slojových vrstvách. A geologicky pestrá je i skladba nadložních hornin, neboť je dána kombinací písků, jílů, písčitých jílů a ve vrchním horizontu i hlinitých zemin sprašového původu, které jsou vhodným půdotvorným substrátem, na němž se v  poledovém období za součinnosti vhodného klimatu vyvinuly velmi úrodné půdy černozemního typu. Toto území nebylo pravděpodobně nikdy porostlé souvislým lesem. A to spolu s  vhodným klimatem a nedalekými vodními zdroji přilákalo naše předchůdce již v  prehistorickém období doby kamenné. Nejméně od neolitu bylo Vršansko využíváno zemědělsky. Tento vývoj potvrzují i historici. Sousední Bylany byly například prokazatelně osídleny již v  době římského

Těžištěm těžby v  této krajině je lom Vršany, a proto se snad neprohřešíme, budeme-li toto území v  následujících souvislostech a snad i z  pietních důvodů, nazývat Vršanskem.

Anamnéza krajiny Vršanska

I když se v tomto období vnitřní výsypka lomu J.Šverma dosud sype, podél západního okraje se v předstihu již řadu let vysazují pásy lesních dřevin, které tento těžební prostor odcloňují od okolních sídel

Chceme-li kohokoli léčit, je dobré znát podmínky jeho růstu i dlouhodobého vývoje. Platí to i o krajině. Vždyť rekultivaci těžbou Rekultivace 52

Charakteristický pohled na porubní frontu lomu Vršany. V pozadí výsypky propojeného lomu J.Šverma a v podhůří Krušnohorského masívu město Jirkov

Pohled z ptačí perspektivy na předpolí lomu Vršany se skrývkou černozemních orničních zemin a na selektivní těžbu potenciálně úrodných spraší, kolejovou dopravou odvážených na konečný povrch vnitřní výsypky lomu J.Šverma

Letecký pohled na úspěšně zrekultivovanou vnější výsypku lomu Vršany v sousedství obce Malé Březno. Tento nový krajinný prvek původně ploché a pouze zemědělsky využívané krajiny významně přispěl k atraktivitě tohoto území.

Pohled z úspěšně zalesněných svahů vnější výsypky lomu Vršany na sousední obec Strupčice

Nejen úspěšně zrekultivovaná, ale i nově osídlená vnější výsypka bývalého lomu Slatinice (Čepirožská výsypka), kde tak v krátké době vznikla nová moderní mostecká čtvrť rodinných domů „Pod Resslem“

Aktuální záběr z posklizňové kultivace nových zemědělských pozemků na vnější výsypce Vršany

impéria. I ostatní obce Vršanska byly zakládány již od raného středověku. Sakrální stavby zde měly vesměs románský původ. Sedláci v tomto území pěstovali žito a pšenici, ale také chmel, a na vhodných místech i vinnou révu. Rostlinná výroba zde byla doprovázena živočišnou. Celé toto území bylo a dodnes je, s  výjimkou části území uvolněné pro těžbu, intenzivně využíváno zemědělsky. A proto se svým charakterem podobá více krajině dolního Poohří, nežli oblasti Severočeské hnědouhelné pánve.

tu. To bude po hornické exploataci tohoto území hrát větší roli než doposud, neboť se stane vedle rekreačních aglomerací Mosteckého jezera a jezera v  lomu ČSA součástí rozsáhlé sportovně rekreační aglomerace Mostecka.

ných lomů ve zkratce takto:

ru sousedního lomu Slatinice, s  výjimkou let 1985 až 1992, kdy byla sypána vnější výsypka Malé Březno, neboť ve slatinickém prostoru došlo k havarijnímu sesuvu zemin. Vnitřní výsypka lomu Vršany byla založena teprve v roce 1993. A protože v roce 1996 došlo k propojení s lomem Jan Šverma, tak je významná část skrývky lomu Vršany nyní ukládána na vnitřní výsypku tohoto lomu.

ňovány všechny úrodné zeminy vrchního humózního profilu (ornice). A protože je jich zde dostatek, tak to umožňuje realizaci i významného podílu intenzivní zemědělské rekultivace.

Druhou důležitou charakteristikou Vršanska je, že se jedná o území, které je situováno v  bezprostředním sousedství města Mos-

Stručně k těžbě V  dobách největšího rozvoje těžby se v tomto prostoru počítalo i s lomem Bylany, který by významně změnil podobu tohoto území. Z  toho sešlo. Takže postup exploatace celého vršanského prostoru, ve kterém bylo lomy Jan Švema, Slatinice a Vršany až dosud vytěženo přes 600 milionů tun uhlí, probíhal v  technologické souhře tří uvede-

Dvojice záběrů pořízených ze stejného místa na jižní svah vnější výsypky lomu J.Šverma v létech 1960 a 1990 jistě nepotřebuje další komentář (mostecká část Čepirohy)

Nejdelší historii zde má lom Jan Šverma, který byl v severní části otevřen již v roce 1919, a to pod názvem Robert. Dlouhou dobu nadložní zeminy sypal na vnější výsypky (Hořanská, Bylanská, Velebudická), které jsou již zrekultivovány. V  současné době těžba tohoto lomu končí a vytěžený prostor je zasypáván hlavně skrývkou lomu Vršany. Dalším z  lomů vršanské oblasti byl lom Slatinice, který byl založen po vytěžení malolomů Hrabák V  a VII v  Čepirozích, a sice v roce 1958. Těžil až do roku 1986. V souvislosti s rozvojem tohoto lomu byly zlikvidovány obce Hořany a Slatinice. Skrývka byla ukládána do prostoru lomů Hrabák (kde jsou dnes lesopark Hrabák a nová mostecká čtvrť „Pod Resslem“), později na vlastní vnitřní výsypku. Nejmladším z  těchto tří lomů je velkolom Vršany. Prvotní odkliz zde byl zahájen v  roce 1978. Nadložní zeminy byly až do roku 1998 zakládány do vytěženého prostoRekultivace 53

V současné době těží tento těžební komplex ročně cca 10 milionů tun uhlí a zhruba 20 milionů m3 skrývky. Převážná část uhlí o průměrné výhřevnosti 11 MJ/kg zásobuje nedalekou Elektrárnu Počerady. Vzhledem ke značným zásobám uhlí v bezkonfliktním předpolí lze předpokládat těžbu nejméně do poloviny tohoto století. V  kontextu s  rekultivační problematikou je účelné připomenout, že její první fáze probíhá již současně s těžbou, což výrazně podporuje následující průběh rekultivačního cyklu: Na celé těžbou dotčené ploše jsou v předstihu před postupem skrývkové fronty zachra-

Kvalita následných rekultivací souvisí i s tím, že selektivně jsou zde celým prvním skrývkovým řezem skrývány potenciálně úrodné čtvrtohorní zeminy sprašového původu. Jejich lokalizace na konečném povrchu výsypek pak umožní, aby zde v rámci rekultivací opět po překrytí vrstvou orničních zemin vznikl velmi produktivní černozemní profil – podobný původním zemědělským stanovištím této oblasti. Důlní provoz se podílí již během těžby vhodným způsobem sypání výsypek jejich tvarováním v souladu s následnou koncepcí rekultivace, čímž následnou rekultivaci nejen zlevňuje, ale i urychluje. Pozn. : Druhá část tohoto článku s  obsahem strategie, metod a výsledků dosavadních rekultivací vyjde v  zářijovém vydání Mosteckých listů. Text a foto Stanislav Štýs

PROMĚNY KRAJINY VRŠANSKA (II. část)

V minulém čísle Mosteckých listů jsme se seznámili s první částí „Proměn krajiny Vršanska“. Po stručném úvodu o přírodní genezi a historickém osídlení tohoto území jsme se dozvěděli informace o těžbě v lomech Jan Šverma, Slatinice a Vršany a o tom, co dělají horníci již během těžby a sypání výsypek pro usnadnění následných etap rekultivačního cyklu. O nich více v této stati. Nesporně zajímavá je i problematika ekonomického vyjádření ekologických funkcí původního a zrekultivovaného území, které lze přirovnat k ekologické stopě těžby. I v tomto článku vycházíme z osvědčené zkušenosti, že obrazové sdělení má zpravidla větší vypovídací hodnotu než jakýkoliv text. Rekultivace začíná těžbou Na první pohled to tak nevypadá. Podmínky pro kvalitní rekultivaci však musí být alternativně vytvářeny již během těžby, a to podle požadavků na způsob rekultivace a v souladu s koncepcí budoucího využití celého území. Když to velmi zjednodušíme, tak pro obnovu zemědělských pozemků nutno sypat výsypky stabilní, s rovným povrchem a na jejich povrch by měly být ukládány zeminy s nejvyšší úrodností. Pro zalesnění lze využít i svahů výsypek, přičemž je však nutné, aby byly nasypány do stabilního sklonu. Lze přitom vycházet z  poznatku, že lesní dřeviny nejsou tak náročné na kvalitu půdy jako polní plodiny. Pro dílčí vodní plochy musí být vytvořeny prohlubně, pokud možno s  možností přítoku a odtoku vody. A to podle potřeby i na výsypkách. Teprve zbytkový lom, pro jehož zasypání již není dostatek zemin, bývá zpravidla určen k „výstavbě“ jezera.

Národ, který ničí půdu, ničí sebe Povrchová těžba se bez záboru pozemků neobejde. Má-li být postaven dům nebo

fabrika, vždy to začíná záborem pozemků a destrukcí půdy. Hnědouhelná těžba je mimořádná tím, že je velkoplošná a na jednom ložisku přetrvává desítky let až staletí – a tím i řadu generací. Pro nezasvěcené to tak nevypadá, přesto se v  tomto případě jedná pouze o zábor dočasný. Základní podmínkou rekultivačních návratů půdy do těžební krajiny je záchrana úrodných a zúrodnitelných zemin. V  případě Vršanska se jedná o ornici a podorniční, snadno zúrodnitelné spraše. Lomy Vršanska až dosud zachránily 16,3 miliony m3 kvalitních spraší a 2 miliony m3 orničních zemin. Zhruba polovina spraší (8,2 mil. m3) a významná část zachráněné ornice (1,3 mil. m3) byly až dosud využity při rekultivacích. A v  současné době je v  tomto území uloženo 8,1 mil. m3 spraší a 0,7 mil. m3 ornic na několika přechodných skládkách. Z nich se podle každoroční potřeby odebírá tolik, kolik je zapotřebí pro rekultivace a přidává podle rychlosti postupu lomu. Je to vybilancováno tak, že lomy vršanské oblasti zachrání potřebné množství ornice a spraší,

aby to stačilo pro kvalitní rekultivaci všech těžbou postižených území. Významně je to ovlivněno značnými zásobami nejen ornice, ale i spraší, které zde obsahují ohromné množství rostlinných živin. Jen na území Vršanska jsou v nich obsaženy takové zásoby fosforečných, draselných, hořečnatých a vápenatých živin, které lze vyjádřit cenou umělých hnojiv ve výši několika miliard Kč.

Rekultivační strategie Vršanska Obnova půdy a územních struktur Vršanska vycházejí z  přesvědčení, že výsledná efektivnost rekultivací je dána tvorbou ekologicky vyrovnané, zdravotně nezávadné, ekonomicky potenciální, esteticky působivé a rekreačně hodnotné krajiny, která bude příštím generacím vhodným životním prostředím. Tomu odpovídá i územní struktura rekultivací v  blízkosti statutárního města Mostu. Tohoto perspektivního cíle lze dosáhnout vhodnou kombinací nových polí, lesů, vodních ploch a území přednostně určených rekreaci a sportu. Takováto koncepce je významně ovlivněna předpoklady, že o kvalitní prostředí a potraviny bude stále zájem, že voda bude v kontextu s oteplováním stále žádanější, a že lidem bude přibývat volného času, pro jehož využívání by měly být vytvářeny vhodné podmínky již nyní. I když je přiložená mapka jádrového území budoucí krajiny Vršanska jen schematická, je z ní zřejmá vhodná územní struktura, tvořená 1 100 hektary zemědělských pozemků, 1 536 hektary nových lesů, 511 hektary vodních ploch a 1 631 hektary ploch pro účelné využívání volného času a nerušený vývoj Rekultivace 54

nových ekosystémů. Celkem po lomech Šverma, Slatinice a Vršany vznikne nová krajina o výměře 4  778 hektarů. Až dosud bylo v tomto území rekultivačně obnoveno 2 382 hektarů, z toho 439 ha zemědělských, 745 ha lesů, 64 ha vodních ploch a 1 133 ha ploch ostatních. Těžba i rekultivace zde jsou v polovině své životnosti. Velkolom Vršany není ve svém dalším vývoji blokován žádnou věcnou ani administrativní překážkou, takže bude uzavírat éru hnědouhelného hornictví nejen Mostecka, ale v rozsahu všech pánevních území pod Krušnými horami.

Podrobně je zde nemůžeme pojednat, proto alespoň telegraficky:

Metody rekultivací Vršanska

U lesních kultur se vychází z poznatku, že se jedná o oblast, kde se nejlépe daří dubům, javorům, jasanu, lípě, a z  tzv. pionýrských dřevin topolu, olši, vrbám, jeřábu, bříze a

V  rámci lomů Jan Šverma, Slatinice a Vršany je využíváno v podstatě všech až dosud známých rekultivačních „technologií“.

Zemědělské rekultivace kladou velký důraz na dokonalou terénní úpravu výsypek a na zkvalitnění povrchu překryvem úrodných a snadno zúrodnitelných zemin. Během prvních let rekultivačního cyklu zde jsou uplatňovány plodiny na tzv. zelené hnojení a víceleté travní nebo jetelotravní směsky, které svým kořenovým systémem významně obohacují půdu o humus a živiny.

Stejné úseky vnitřní výsypky Vršany v letech 1992 a 2010

respektování klasických hydrotechnických zásad. Na Mostecku získali rekultivátoři zkušenosti s  Benediktem, Matyldou a nejnověji s lomovým jezerem v prostoru bývalého lomu Ležáky – Most, které budou jistě využity při vzniku jezera Vršany.

Ekologická stopa těžby Svah vnější výsypky lomu Vršany u obce Malé Březno. Foto v letech 1986 a 2010 řadě teplomilných keřů. V posledních létech jsou za významné rekultivačně vhodné dřeviny považovány i modřín a některé druhy borovic. Založit novou lesní kulturu na výsypce vyžaduje několikaletou pěstební péči, vyjádřenou doslovným bojem se zaplevelením, a ochranu před zvěří, pro kterou jsou mladé

stromečky v  tomto prostředí doslova pochoutkou. Musí být proto chráněny odpuzujícími nátěry nebo dočasným oplocením. Hydrologické rekultivace jsou uplatňovány roztroušeně řadou malých vodních ploch, které mají v krajině především ekologické funkce. A v konečné etapě životnosti lomu výstavbou velké vodní nádrže – při

Zábory území pro těžbu, i když jsou dlouhodobé, jsou dočasné. To je při stanovení ekologické stopy, jakou po sobě těžba zanechává, podstatné. Hesenské ministerstvo rozvoje, bydlení, zemědělství, lesnictví a ochrany přírody vydalo již v  roce 1992 směrnici, podle které lze vypočítat index ekologické úspěšnosti rekultivace, a to na základě bodového hodnocení různých druhů kultur (biotopů) před těžbou a po rekultivaci. Na tuto me-

Stejné úseky vnitřní výsypky Vršany v letech 1992 a 2010 todiku navázal v  roce 2004 Český ekologický ústav, který vypracoval obdobnou klasifikaci pro podmínky České republiky, orientovanou na ekonomické hodnocení ekologických funkcí území. Tato metoda každý druh pozemku ohodnocuje nejen bodově, ale i korunově. Nejméně intenzivně obhospodařované zemědělské pozemky (160,- Kč/m2), více již pozemky s  řídkou vegetací (440,- Kč/m2), ještě více vodní plochy (707,- Kč/m2) a nejvíce listnaté lesy (806,- Kč/m2). Aplikujeme-li tyto hodnoty na celkovou výměru pozemků Vršanské uhelné, a.s., která činí 4  778 ha, pak lze vypočítat hodnotu ekologických funkcí původního, významně zemědělského území před záborem a porovnat ji s ekologickou hodnotou ekologických funkcí tohoto území po dokončení rekultivace – za předpokladu, že se zde kultury v krajině změní podle rekultivační prognózy na 1 100 ha zemědělských, 1 536 ha lesních, 511 ha vodních a 1 631 ha ostatních ploch. Jestliže hodnota ekologických funkcí původního zemědělského území před záborem je 764.480,- Kč, pak hodnota ekologických funkcí pestré krajiny po rekultivaci dosáhne 2,492.933,- Kč, čímž se v tomto případě hodnota ekologických funkcí po dokončení těžby a rekultivací v porovnání s původním stavem zvýší na 326 %!

Přehledná situace rekultivační perspektivy území exploatovaného lomy Jan Šverma, Slatinice a Vršany. Stav po dokončení těžby a dokončení rekultivací

Rekultivace 55

Ve světě, kde se téměř všechno přepočítává na peníze, se i ekologové snaží cenu „služeb přírody“ vyjádřit v  ekonomických veličinách. Před několika lety skupina amerických ekologů, ekonomů a geografů odhadla, že příroda každoročně lidem poskytuje hodnotu 33 bilionů dolarů, což je dvojnásobek hodnoty celoroční světové výroby. Tržní mechanizmus není schopný přesného výpočtu ekologických hodnot přírody, které jsou penězi nedocenitelné. Přesto je takovéto přirovnání pro nás určitým vodítkem a v  našem případě srozumitelnou metodou vyjádření ekologických dopadů těžby a rekultivací na Vršanskou část Mostecka. Díky rekultivaci, která je plastickou operací devastovaného území, lze i velkolomovou těžbu považovat z  hledisek vlivů na krajinu za vratný zásah. A i když lze souhlasit se známou pravdou, že „ ... do stejné řeky dvakrát nikdy nevstoupíš“, tak se v  našem případě jedná o změnu, díky které krajina Vršanska i z  hledisek krajinně ekologických hodnot vstoupí „ ... do řeky čistší a zdravější.“ Text a foto Stanislav Štýs

VÝSYPKY JAKO STAVENIŠTĚ DÁ SE NA HALDÁCH STAVĚT ?

Není to tak dávno, kdy šel z výsypek strach. Byly nevyužitelným odpadem a v prostoru území připomínaly měsíční krajinu, i když se čerstvé výsypky spíše podobají povrchu Marsu. Dlouho byly „Enfant terrible“ naší krajiny. Těžba postupně likviduje v celém dobývacím prostoru nejen pole, lesy, vody, ale i stavby a technickou infrastrukturu. Rekultivace pro těžbu již nepotřebných území proto vedle lesních výsadeb, obnovy zemědělských pozemků a hydrologických struktur krajiny počítá i s možností obnovy pozemních, dopravních a vodních staveb, pro které se výsypky stávají vhodným rozvojovým a zastavitelným zázemím. Úvodem Často se setkávám s  dotazy, jestli je možné na výsypkách stavět, jak rychle probíhá jejich stabilizace natolik, aby výstavbu nepoškozovalo narušování stability v  důsledku sedání výsypky. A zvláště účastníci exkurzí jsou překvapeni ukázkami pohledné moderní výstavby v rekultivovaném území. V těchto souvislostech má především Most

značnou výhodu, která se zde projevuje ve značné disponibilitě výsypkových ploch, které jsou postupně v územním plánu řazeny mezi rozvojová zastavitelná území. Největší „výsypková výstavba“ v okolí Mostu byla až dosud realizována na výsypce lomu Slatinice, kde v novém okrsku Pod Resslem stojí již stovky rodinných domů.

Prvními stavbami na výsypkách zde však bylo několik montovaných objektů na vnitřní výsypce bývalého lomu Hrabák pod kremací (viz fotodvojici č. 1), neboť takovéto konstrukce snášejí i značné sedání základové zeminy. Na zakládání jsou méně náročné menší a lehké stavby. Dokladem je velkoplošný areál stovek garáží a čerpací stanice na vnitřní výsypce bývalého lomu Hrabák 7 a obchodní centrum OBI na vnitřní výsypce lomu Most. Na výsypkách se však stavělo i v  areálech hipodromu a autodromu, na Ovčíně, na Benediktu a v  areálu letiště na Střimické výsypce. Další výstavba bude postupně probíhat na vnitřních výsypkách lomu Ležáky-Most, v  prostoru Slatinické výsypky Pod Resslem, na Ovčíně a v  lesoparku Hrabák. Rodinná výstavba umístěná do prostoru již dříve zalesňovaných výsypek má tu přednost, že je již od počátku obklopena zpravidla nejméně třicetiletými lesními porosty.

Dnes si jen málokdo dokáže představit, že tyto fotografie byly pořízeny ze stejného místa v letech 1962 a 2009. Jedná se o území bývalého lomu Hrabák 7 v prostoru pod mosteckou kremací. profilem jílových třetihorních plastických zemin. Zvláště jsou-li dlouhodobě zásobovány ze svého okolí podzemní či povrchovou vodou. Rychle se naopak stabilizují

výsypky s  malou sypnou výškou, zvláště jsou-li tvořeny písčitými či štěrkopískovými substráty, které snadněji vysýchají, čímž se jejich vlastnosti jako základové půdy vý-

Výsypky jako staveniště Nelze stavět vždy a všude. Záleží na mnoha podmínkách a okolnostech, mezi nimiž dominují mocnost výsypky, druhy zemin a stáří výsypky.

Velebudická výsypka je tvořena převahou třetihorních jílů. Nutno počítat i se značnou mocností výsypky. Zakládání staveb zde musí být proto věnována značná pozornost.

Nejdéle se stabilizují výsypky s  mocným Rekultivace 56

Esteticky efektní a funkčně účelná stavba na vnitřní výsypce bývalého lomu Benedikt je pohlednou součástí stejnojmenného příměstského areálu.

Záběr ze sídliště na výsypce bývalého lomu Ovčín v blízkosti autodromu

A nejnovější mosteckou stavbou umístěnou na vnitřní výsypce bývalého lomu Ležáky-Most je pravoslavný dřevěný kostelík, jehož konstrukční součásti jsou v pozadí snímku rumunskými stavaři právě vykládány z jednoho ze tří kamionů (7.10.2010). Trasa přesunu z rumunského Poienile Izel do Mostu: 1192 km, 25 hodin čisté jízdy, váha cca 50 tun. Most se bude již zanedlouho pyšnit dalším světovým unikátem, dvěma přemístěnými kostely. razně zlepšují. V  mosteckých podmínkách jsou výsypky pro účely výstavby zpravidla stabilizovány nejdříve po dvaceti až třiceti letech. Mnohé v těchto souvislostech záleží na stabilní situaci v kontextu s širším okolím. To ovšem neznamená, že by se na výsypkách nedalo stavět i dříve. Je to však stavebně složitější a samozřejmě i nákladnější. Základovou půdu lze stabilizovat buď příměsí nebo navrstvením stabilizujících zemin, důkladným odvodněním, vibračním hutněním, aplikací geotextilií, základové desky, pilotáží či injektáží. Vždy však záleží na výsledcích inženýrsko-geologického průzkumu a samozřejmě na charakteru stavby. U zděných budov se připouští rovnoměrné sedání do 50 mm, stavby montovaných konstrukcí

Pohled z ptačí perspektivy na část nového sídelního okrsku „Pod Resslem“

jsou odolnější a zvládají sedání základové půdy až do 100 mm. Dost však teorie. Tu přenechme projektantům a stavařům. Tento článek má rozptýlit zakořeněné představy o problematické výstavbě na výsypkách. Ty jsou opravdu mimořádným staveništěm se specifickou základovou půdou. Dosavadní zkušenosti s  výstavbou na výsypkových staveništích však prokazují, že přistupuje-li se při výstavbě se znalostí věci, mohou se stát cenným zázemím pro rozvoj nových sídel. Text a foto Stanislav Štýs

Rekultivace 57

Střimická výsypka, na jejíž náhorní plošině bylo vybudováno letiště, je z hlediska možné výstavby, přestože je značně převýšená, poměrně výhodná. Převládají zde třetihorní písčité, poměrně stabilní zeminy.

Rekultivační proměny Litvínovska Sesterské město Mostu – Litvínov – je známé coby město chemiků a hokeje. Proč se tedy bavit o těžbě a rekultivaci? Litvínov vznikl na rozmezí Severočeské uhelné pánve a mohutného masívu Krušných hor. Jeho počátky sahají do pravěkého období keltského osídlení. Podle písemných dokladů je však známé teprve od poloviny 14. století pod jménem Lutwinov. Bylo původně zemědělským sídlem, později proslulo významnou textilní manufakturou. A s uhlím je spojováno teprve zhruba od poloviny 18. století, kdy bylo toto nové médium v nastupujícím období páry využíváno jako energetický zdroj za dřevo, kterého rychle ubývalo a bylo každým rokem dražší. V té době ovšem nebyla technika na takové výši, aby se těžily kvalitní, hluboko uložené části sloje, takže se s těžbou začínalo tam, kde bylo uhlí jen nehluboko pod povrchem. A jednou z takových oblastí bylo i území v okolí Litvínova, kde postupně vznikla řada povrchových lomů a hlubinných dolů. Litvínov se proto na čas změnil v hornické město. V současném období zde však éra těžby doznívá v podobě rekultivačních a resocializačních aktivit, které významně přispívají ke zlepšování ekologické stability krajiny a zkvalitňování životního prostředí obyvatel. Litvínovská éra „černého zlata“ V Severočeské uhelné pánvi je uhelná sloj vyvinutá v mocnostech od 20 do 40 metrů. V prostoru Litvínovska je sloj osm až 15 m mocná a uložena je v hloubce 30 až 200 m. Nejblíže k povrchu má v tzv. výchozovém pásmu, v bezprostřední blízkosti krušnohor-

ských svahů. V  období, kdy se těžilo ručně, zde proto vznikala zprvu řada malých povrchových dolů – lomů, a později i hlubinných dolů, které již mohly těžit jižněji orientovanou kvalitnější uhelnou sloj až ve stametrových hloubkách.

Ukázka z interiéru lesního porostu v prostoru bývalého lomu S. K. Neumann

Ve východním sousedství Litvínova, u Horního Lomu, otevřel v  roce 1845 sklářský mistr z  Oseka Fiedler postupně dva lomy, Theodor I a II. Nedaleko pak byly postupně otvírány lomy Klement I a Klement II, Maria I a Moritz. Z hlubinných provozů to pak byly doly Anna, Marie, Vilém, Mo-

Rekultivace 58

ritz, Theodor a Pluto. V  západním sousedství Litvínova byl již v  roce 1870 otevřen důl Antonín, později důl Kníže Nebes (po 2. světové válce přejmenovaný na Partyzán Slánský a v  roce 1951 na Rudý Sever). V  letech 1948 až

1962 se zde těžilo i povrchovým způsobem – lomy Rudý Sever I a II. A v jižním sousedství Litvínova byl v roce 1880 otevřen důl Pavel II a později u Louky Pavel I. Velkými těžebními kapacitami vládly pak doly Vítězný Únor a Kolumbus. Je samozřejmé, že těžba těchto lomů a dolů se i na Litvínovsku projevovala svými typickými destrukcemi v  dotčeném území. Pokud se jednalo o malolomy, tak po nich zůstaly dnes již zarostlé výsypky a zbytkové vytěžené prostory. Hlubinné doly zde těžily většinou tzv. „komorováním“, které se na povrchu území projevovalo pinkami a rozsáhlými poklesy. Z  lomů se kvality přírodního i životního prostředí nejvíce do-

Plánovaná revitalizace bývalého lomu Rudý Sever mezi Chudeřínem a Hamrem

Úspěšně zrekultivované území na poddolovaných pozemcích dolu Pavel (foto z r. 2005) tkly lomy S. K. Neumann v Horním Lomu a lomy Rudý Sever v Hamru, jejichž ukončení však proběhlo již v poválečném období, kdy byla běžně prováděna rekultivace. Ta dokázala jizvy po těžbě těchto lomů poměrně rychle zahojit. Podívejme se proto na tyto dva lomy podrobněji.

Lom S. K. Neumann Jedete-li z  Horního Lomu do Oseka, směrem do pánve a Českého středohoří se vám otevře pohled přes zalesněný lom S. K. Neumann. Pamětníci si však tento prostor

pamatují ještě jako povrchový důl, který svým provozem v severní části narušil území natolik, že zde byl na určitý čas přerušen i provoz na sousední silnici. Toto území má však výrazně delší hornickou tradici. Právě zde byl v  roce 1845 otevřen malolom Theodor, v roce 1881 důl Anna, roku 1887 hlubina Theodor a roku 1894 důl Marie. V  letech 2. světové války (1942) zde byl znovu otevřen lom Marie II, který byl po válce, 19. října slavnostně přejmenován na Důl S. K. Neumann. Jeho

Růžodolská výsypka před rekultivací (foto z r. 1985) provoz byl však zanedlouho, v roce 1954, zrušen právě pro zmíněné narušení stability tohoto území. V  letech 1956 až 1959 zde probíhala intenzivní sanace celého území lomu S. K. Neumann. Byla řešena tak, že v sousedství, v  místě starého malolomu Klement, byl otevřen další lom S. K. Neumann II, jehož skrývkou byl zavážen sanovaný lom. Bylo do něho převezeno 1,8 mil. m3 nadložních zemin, a to nákladem 28,6 mil. Kčs. Tím bylo území lomu S. K. Neumann stabilizoRekultivace 59

váno a připraveno k následné obnově. Vlastní rekultivace zde pak byla zahájena v  roce 1956 terénními úpravami, kdy zde buldozery přemístily 122  948 m3 zemin. Celé území pak bylo v  rozsahu cca 60 ha zalesněno, a to vesměs listnatými dřevinami v  tomto základním druhovém sortimentu: olše, bříza, topoly, javor, jasan, lípa, dub – s příměsí řady dalších doplňujících stromů a keřů. Do roku 1975 zde probíhala tzv. rekultivační pěstební péče, která byla ukončena předáním celého lesního areálu do majetku lesního závodu Litvínov.

Lomy Rudý Sever V poválečném období republika žádala stále více uhlí, na jehož těžbu hlubinné doly nestačily. V celém revíru začínala mít proto převahu produktivnější těžba povrchová. Bylo tomu tak i na hlubině Rudý Sever v  Hamru, kde se těžilo v  letech 1870 až 1965. Již v roce 1948 zde bylo proto mezi Chudeřínem a Hamrem otevřeno první ze dvou křídel lomu Rudý Sever. Říkejme mu Východní lom. Po jeho vytěžení byla otevřena druhá část tohoto lomu – západně od provozních budov hlubiny Rudý Sever (kde

Povrch Hornojiřetínské výsypky po rekultivaci dnes sídlí KOVOŠROT). Odklizem z tohoto západního lomu byl zavezen lom první. Západní lom byl hlubší (50 m) a po exploataci byl zasypán již s  pomocí zakladače skrývkovou zeminou s  významnou převahou třetihorních jílů přiváženou z  lomu Obránců míru. Západní lom ukončil svoji existenci v roce 1962. Rekultivace obou lomů Rudý Sever probíhala odlišně: Východní lom mezi Hamrem a Chudeřínem byl celý zalesněn a v depresích vznikly vodní plochy. Na části vnější výsypky byl původně založen ovocný sad, který byl později zrušen a toto území dodatečně zalesněno. Celý tento prostor má však i důležitou vodohospodářskou funkci. Pro případ stoleté vody by sloužil jako zádržné území. Lesnická rekultivace zdárně probíhala od počátku šedesátých let minulého století, takže zde

vznikl smíšený les s  převahou listnatých dřevin, kde dominují břízy, topoly, jasany, javory, lípy, modříny, habry a borovice. V současné době zde probíhá příprava rozsáhlého revitalizačního záměru nazvaného „Rekreační plocha Nové Záluží“, který je schválen k  realizaci v  rámci vládního programu „15 miliard Kč pro revitalizaci“, a to s  předpokládaným nákladem přes 180 milionů korun. Tento projekt předpokládá rozsáhlé úpravy vodního režimu v  tomto území, rekonstrukci lesních porostů a jejich zpřístupnění tak, aby mohl tento prostor sloužit obyvatelstvu jako hodnotný příměstský lesopark. Západní lom Rudý Sever byl zasypán do původní úrovně terénu a určen k zemědělské rekultivaci. Ta úspěšně proběhla, i když zde vlivem poklesů dodatečně vznikaly mokřiny. Celý tento pozemek byl přesto doRekultivace 60

Plánek sídliště rodinných domů „Nové Záluží“

Výstavba infrastruktury budoucího stavebního souboru „Nové Záluží“ na vnitřní výsypce lomu Rudý Sever (foto z r. 2010) časně zemědělsky obhospodařován. V současné době bylo toto území určeno územním plánem města Litvínova k  zástavbě novým obytným souborem s názvem „Nové Záluží“. Urbanistická studie předpokládá, že zde bude v  několika etapách postaveno celkem 103 rodinných domů. V současném období jsou zde ve výstavbě inženýrské sítě. Po mostecké čtvrti „Pod Resslem“ to bude druhá výstavba významného obytného souboru na výsypce. V okolí Litvínova však probíhala těžba i na mnoha dalších místech:

V  jihozápadním sousedství to je především Hornojiřetínská výsypka, která leží v  předpolí lomu Československé armády. Její významná část byla proto pouze dočasně pomístně ozeleněna způsobem, kterému se nyní říká řízená sukcese. Ostatní části byly klasickým způsobem zalesněny. V jihovýchodním sousedství se k Litvínovu přimyká rozsáhlá Růžodolská výsypka. I ta byla celá zalesněna. Na jihu navazuje na výsypky lomu Ležáky-Most a lomu Bílina. Tento nový rekultivační komplex již

nyní umožňuje přímé propojení Litvínova s  Mostem lesním prostředím. Na několika místech zde dosud probíhá rekultivační pěstební péče a v  programu je zde i výstavba sítě cyklostezek. A když už jsme u cyklostezek, tak další z nich je schválena v rámci vládního programu „15 miliard Kč pro revitalizaci“. Je situována po jižním okraji Litvínova, většinou po těžbou ovlivněných pozemcích od lomů Rudý Sever až po zrekultivovaný areál S. K. Neumann – s předpokládaným nákladem 17 mil. Kč. Rekultivace 61

Těžbou devastované území bylo účelně využito k výstavbě sportovního areálu, vlastní lom zalesněn (foto z r. 2005)

Závěrem Těžba a následná rekultivace postiženého území jsou během na dlouhou trať. Nejzřetelnější to je u velkolomů, které existují po dobu několika generací. Litvínov měl v  těchto souvislostech určitou výhodu v tom, že jeho okolí bylo ovlivňováno většinou jen doly a malolomy, takže zde rekultivační obnova probíhá poměrně rychle. A navíc na ni již nyní navazuje její následná etapa. Tu nazýváme revitalizací či resocializací. Jejím smyslem je přiblížit rekultivovaná území blíže k člověku.

Jsem upřímně rád, že mi bylo umožněno celý proces této obnovy jako chudeřínskému rodáku po dobu více než poloviny století v  dresu rekultivátora absolvovat. A že mohu být i nadále přímým účastníkem resocializačního procesu, který se významně v celém revíru podílí na urychlování obnovy v těžebních oblastech Ústeckého a Karlovarského kraje. V  rámci této mimořádné „revitalizační injekce“ tak bylo až dosud k  realizaci schváleno 274 projektů ve výši 13,5 miliardy Kč. Text a foto Stanislav Štýs

Kam kráčíš krajino Mostecka?

Při koncepci prognózy vývoje krajiny Mostecka vycházíme z přesvědčení, že civilizační úroveň každé společenské etapy bude v budoucnu hodnocena nejen podle toho, co poskytovala přítomným generacím, ale hlavně podle toho, co zanechala svým potomkům. A to nejen ve sférách hmotných a duchovních statků, ale především v komplexní oblasti krajiny a životního prostředí. Úvodem Mluvíme-li o krajině Mostecka, pak je účelné upozornit na to, že její součástí jsou i Krušné hory, západní výběžky Českého středohoří a zemědělská krajina v  jižní části tohoto území. Při koncepci rekultivací k  tomu její koncipienti vždy přihlíželi. Avšak hlavním předmětem pozornosti našeho zájmu je pánevní část Mostecka bohatá mocnou uhelnou slojí, těžbou, rozsáhlou devastací území – a následně i rekultivací. Až dosud jsme se mohli v  předchozích článcích tohoto seriálu seznámit s  historií rekultivací, s jejími odlišnostmi při obnově

Matylda láká nejen plavce

zemědělských pozemků, lesů, parků a lesoparků, s obnovou vodního režimu krajiny a se specifickými způsoby řešení obnovy území v  okolí sídel, kde jsou přednostně uplatňovány rekultivace sloužící lidem pro efektivní využívání volného času. Po desítkách let zkušeností jsou metody jednotlivých způsobů rekultivační obnovy již natolik propracované, že lze jakékoliv devastované území upravit do žádoucí podoby. Je to jen otázka času a nákladů. To však nestačí. Není možné jednotlivé výsypky upravovat sólově, bez ohledu na širší územní celek. Mozaiku rekultivací nutno

časoprostorově řešit tak, aby výsledkem nebyl surrealistický, ale realistický obraz krajiny. Toho lze dosáhnout jen velkoplošnou a dlouhou krajinotvornou koncepcí, prognózou v  časovém dosahu až do ukončení těžby. Časy se mění a lidé v krajině již nevidí jen prostor k výrobě potravin či dřeva. Rostou požadavky na území jako základnu životního prostředí, které by umožňovalo účelné využívání volného času.

Křišťálová koule nestačí Rekultivace probíhá v malých dávkách a postupně, neboť časově následuje těžbu. Zdálo by se proto, že je pouze technickou a biologickou problematikou. Z malých kousků se však skládá postupně celek, takže se v podstatě jedná o rehabilitaci nemocné krajiny, o krajinotvornou činnost, která je realizována postupně v návaznosti několika generacemi. Každá z nich přináší dílčí změny odpovídající novým poznatkům a požadavkům doby. Avšak celkové pojetí rekultivační obnovy musí probíhat v rámci určité koncepce, která musí mít i prognostickou dimenzi. A tou jsou dlouhodobé studie nazývané generely rekultivací – s náplní úplného zahlazení důsledků těžby na krajinu. Horníci si první celorevírní prognózu těžby vypracovali již koncem padesátých let minulého století. A to byl odrazový můstek i pro rekultivátory, kteří již v letech 1958 až Rekultivace 62

1960 vypracovali v Báňských projektech v  Teplicích první celorevírní dlouhodobý program nazvaný Generel rekultivací SHD. Byl prvním nejen v republice, ale i na světě. Vytvořil projekční předpoklady pro záchranu ornic a dalších potenciálně úrodných zemin a pro jejich uplatnění v procesu rekultivace. A především na stovkách map určoval, kde má být prováděna zemědělská, lesnická či hydrologická rekultivace. Konzultovali jsme tyto návrhy s tehdejšími národními výbory, se zemědělci, lesníky, vodohospodáři, s  rybáři a řadou dalších. A již tehdy to nebylo jednoduché. Zemědělci chtěli nejvíce polí, lesníci zase lesů a rybáři co nejvíc rybníků. Tyto generely se pak v  příštím období několikrát aktualizovaly a postupně se stávaly

Rybářská pohoda na Benediktu

podkladem pro územní plánování. Přitom docházelo i ke změnám v poměru jednotlivých způsobů obnovy. Dříve převládaly ve volné krajině požadavky na rekultivace zemědělské, v okolí sídel na vytváření vhodné příměstské zóny s využitím vodních areálů, lesoparků, sportovišť a hřišť. Most je v tomto směru přímo školním příkladem. V současném období je kladen mimořádný důraz na tvorbu ekologicky vyvážené a esteticky účinné krajiny a na resocializaci rekultivovaných území – což představuje např. obnovu silniční sítě na zrekultivovaném území, vytváření podmínek pro výstavbu na výsypkách, úpravy území pro využívání volného času. Během let se situace v  těžbě velmi zpřesnila, takže až na výjimky se ví, kde, jak a kdy se bude těžit – a to v časovém horizontu

což povede k růstu produktivity a s tím souvisejícímu snižování pracovní doby a růstu volného času. A pro to je nutné vytvářet vhodný prostor. Lesy a vodní plochy jsou osvědčenými krystalickými jádry rekreace. A v okolí sídel lze cílevědomou rekultivací vytvářet atraktivní příměstské zóny vybavené prvky s  vysokým volnočasovým potenciálem: nebýt lomu Jan Šverma, nevznikla by Velebudická výsypka s  hipodromem a golfovým areálem, nebýt lomu Benedikt, nemohli by se Mostečtí pyšnit nádherným příměstským prostředím, nebýt lomu Vrbenský v Souši, nevznikl by zde ani mostecký autodrom a ani jezero Matylda.

▪▪

K této dvojici, která dokumentuje krajinotvornou funkci rekultivací, je účelné jen dodat, že fotky byly pořízeny v letech 1987 a 2010. až do uzavření dolů. To je důležitým východiskem i pro rekultivační projektanty, kteří již mohou uplatňovat strukturu obnovy tak, aby odpovídala nejen současným, ale i budoucím požadavkům na vybavenost krajiny ve vhodném poměru lesa, polí a vodních a rekreačních ploch.

Koncepční východiska Prognostici různých oborů často selhávají se svými předpověďmi již během druhé generace. Rekultivátoři se mohou pyšnit tím, že realizace obnovy úspěšně probíhá již třetí generaci, v souladu se zásadami vytýčenými prvním generelem rekultivací SHR před padesáti lety. Vždy jsme vycházeli z  přesvědčení, že cílem rekultivace musí být ekologicky vyvážená, ekonomicky efektivní, zdravotně nezávadná a esteticky působivá krajina. A ta je zpravidla tvořená vhodným poměrem lesních, zemědělských, vodních a rekreačních způsobů rekultivace. Při konkretizaci těchto zásad a jejich uvádění do života se vždy vychází z přírodních charakteristik rekultivovaného území a okolních krajinných celků,charakteru těžby a intenzity devastace území,souboru sociál-

ně ekonomických poměrů. Při uplatňování první zásady je vycházeno především z  geomorfologie širšího území, jehož centrem je pánevní část, která je na severu ohraničena Krušnohorským masívem a na jihu nádherným Českým středohořím. Druhou, prakticky neovlivnitelnou veličinou je teplé a mírné podnebí. Pánevní část tohoto území má navíc významný hydrologický potenciál. Při vysokém podílu lesnických rekultivací bude mít tato oblast vysoký turisticky rekreační potenciál. Pozůstatkem povrchové těžby v krajině jsou nejen vnitřní, ale i vnější výsypky a zbytkové lomy. Vnější výsypky zvyšují dynamiku reliéfu a zbytkové lomy jsou cenným disponibilním prostorem pro tvorbu četných jezer. Opět tedy nové lesy a vody – což se promítne do rekreačního potenciálu tohoto území. Třetím - a pravděpodobně nejdůležitějším aspektem vývoje jsou demografické, sociální a ekonomické tendence. Lidé budou potřebovat i nadále krajinu jako prostředek k  výrobě potravin – proto podíl zemědělských rekultivací. Dalším aspektem je rozvoj vědy a aplikace jejích výsledků v praxi,

▪▪ ▪▪

Podobně bychom mohli pokračovat: na Ústecku jezerem Milada, na Teplicku areálem Barbora, na Sokolovsku jezerem Medard. A to nám nezbývá prostor pro vyjmenování desítek sportovišť, hřišť, zahrádkářských kolonií a dalších akcí s volnočasovým, společensky efektivním potenciálem.

Každý černý mrak má světlé okraje Žijeme obklopeni informacemi všech typů sdělovacích prostředků, z nichž čiší negace, násilí a deprese, což je negativní složkou svobody. I na Mostecko neustále jezdí fotografové, filmaři a novináři s cílem ukazovat jen to „černé“. Ti kteří mají snahu seznámit se i s  rekultivacemi a realitou, jsou dosud v menšině. Rekultivátoři jsou však optimisté. Umějí „vyléčit“ jakýkoliv pozemek i celou nemocnou krajinu. Mají za sebou tisíce hektarů nových lesů, polí, nových vodních ploch, ovocných sadů a vinic. A poslední dobou přibývají nové rybníky a jezera. Na několika stovkách hektarů vyrůstají na výsypkách pravé pralesy – což je celostátní unikát, neboť pravým pralesem u nás nejsou ani Rekultivace 63

porosty na Boubíně. Mnohé z  rekultivačních ploch jsou i ekologicky a ochranářsky tak cenné, že jsou chráněny nejen státem, ale i Evropou. Málokdo dosud ví, že mezi Evropsky významné lokality NATURA 2000 byla např. zařazena zalesněná vnější výsypka lomu Obránců míru, tzv. Kopistská výsypka, která představuje zalesněné území v prostoru mezi Souší, Komořany a chemičkou. Málokdo si dosud uvědomuje, že Litvínov je již s  Mostem propojen novými lesními komplexy na výsypkách. Všechno však něco stojí. V  těchto nových porostech je již plno zvěře. Výjimkou nejsou ani jeleni. Ti v noci přecházejí silniční spojku Most – Litvínov, kde se oslněni reflektory aut stávají příčinou nehod. Silničáři by proto měli hlavně úsek nad chemičkou vybavit výstražnými značkami „pozor zvěř“. Nejsme už jen průmyslovou krajinou. Chceme-li si odpovědět na otázku, odkud a kam kráčíš mostecká krajino, je třeba se poohlédnout hodně dozadu : Pokud tuto krajinu obývali lovci a rybáři, bylo Mostecko územím jezer, mokřin a bažin. Příchodem zemědělců se tato krajina postupně měnila v žírné, intenzivně využívané zemědělské území se zanedbatelnou lesnatostí. Přibližně posledních 200 let zde dominuje těžba, energetika a průmysl. Posledních 100 let se zde postupně devastovaná část území mění díky dobré proporcionalitě lesnických, zemědělských, hydrologických a rekreačních rekultivací v  nový typ postindustriální krajiny, jejíž základní charakteristikou budou vysoký podíl vodních ploch a lesů, mírné a teplé klima. Toto pánevní území se proto postupně stává opět jezerní krajinou s vysokým volnočasovým potenciálem.

▪▪ ▪▪

Mohlo by se zdát, že zde platí okřídlené „kruh se uzavírá“. To je však nepřesné. Vývoj zde neprobíhá v kruhu, ale v progresivní spirále. Vše nasvědčuje tomu, že pánevní oblast pod Krušnými horami bude po doznění těžebního období vybavena opět vysokým podílem vodních ploch. Nebude však pouhou jezerní, ale vyhledávanou rekreační krajinou. Což vůbec nevylučuje funkce sídelní a výrobní, neboť lze předpokládat, že pokud zde budou svůj domov nacházet další výrobní kapacity, budou vesměs natolik ekologizovány, aby nebyly v rozporu s požadavky na kvalitu životního prostředí. Závěrem dovolte alespoň dvě citace: „Rekultivačné práce Severočeského hnědouhelného revíru vojdú do historie našich národov, tak ako vošli iné vynikajúce ľudské krajinárske diela, počnúc českými rybníkmi v  jižných Čechách, resp. vodnými dielami v  okolí Banskej Štiavnice. Ide o rozsiahly experiment novej tvorby krajiny z  krajiny mesačnej“ 1988 Prof. Ing. Dušan Zachar, DrSc, světově uznávaný vědec – meliorátor „České zkušenosti s  rekultivací krajiny při intenzivní a často necitlivé báňské činnosti se mohou stát cenným přínosem a příspěvkem při vstupu České republiky do Evropské unie, neboť podobné problémy má i řada dalších států Evropy.“ 2004 Dušan Ondrejička, tiskový mluvčí Delegace Evropské komise Text a foto Stanislav Štýs

Vydalo:

Statutární město Most Radniční 1/2, 434 01 Most Náklad: 500 ks