Festivalová atmosféra
Festival Atmosphere
Milým kolegům a přátelům Jsem potěšen, že vás mohu přivítat na 48. ročníku MTF Zlatá Praha. Podzimní barvy města vytvářejí nádhernou kulisu programu plnému tance a hudby, při kterém se setkávají umělci, tvůrci i milovníci hudby z celé Evropy. Tnto rok se soustředíme zejména na dvě velké instituce v evropském televizním vysílání v prezentaci, ruského kanálu TV Kultura a společnosti BBC ze Spojeného království. Jako vždy jde o skutečně nadnárodní festival, který má co nabídnout a k jehož obohacení zároveň přispívá Evropská vysílací unie (EBU) i Mezinárodní hudební a mediální centrum (IMZ). EBU a IMZ se také společně zúčastní Burzy námětů, workshopu k těm nejpodstatnějším schopnostem nás všech, kteří pracujeme v médiích. Vzhledem k současnému novému významnému rozvoji tu totiž stále musíme bojovat o potřebné vysílací časy i rozpočty. Mezi další festivalové dominanty patří pocta francouzskému choreografovi Angelinu Preljocaji, všeobecně považovanému za jednoho z nejvýznamnějších choreografů současnosti. K mojí velké osobní radosti také vystoupí britský režisér Christopher Nupen, který prakticky objevil žánr intimních hudebních biografií, s nimiž začal v roce 1966 ve filmu Dvojkoncert. Tehdy s ním v Praze zvítězil. Pokud jde o Pocty, v tomto roce je tu i óda na jednoho z tanečních velikánů, – Alvina Aileyho, – který se nespokojil s pojetím tance jako pouhé zábavy, ale převedl ho do světa sociální angažovanosti, když jako jeden z prvních ve své tvorbě podporoval černošské a homosexuální komunity a způsobil tím převrat ve vývoji tance 20. století. Po velkém loňském úspěchu tu budou opět Golden Prague Premieres, na něž se těším. Dávají nám příležitosti vidět nejnovější taneční a hudební filmy z televizní tvorby, a tak se jejich návštěva rychle stává nutností nejen pro kolegy z branže, ale také pro veřejnost. A konečně prestižní možnost sledování šlépějí tolika vynikajících profesionálů či získat cenu Golden Prague zůstává jako vždy mocnou motivací.
Těším se na vás! Chris Hunt Prezident IMZ
To our Colleagues and Friends, I’m delighted to welcome you to this, the 48th ITF Golden Prague in the city of Prague. The autumnal colours of the city create a wonderful backdrop to the programme of dance and music events, bringing together artists, creatives and music lovers from all over Europe. In particular, this year we focus on two major institutions in European broadcasting with a presentation by TV Kultura Russia and the BBC from the UK. It is as ever a truly multi-national Festival, which draws to it, and is I hope enriched by, both the European Broadcasting Union and the IMZ. The EBU will also be joining the IMZ in a workshop on that most vital of skills for all of us in the media – the pitch. And there are significant slots and budgets to be won, in this important new development. Other highlights include a tribute to the French choreographer Angelin Preljocaj, commonly thought of as one of the most important choreographers today. Also appearing, to my great personal pleasure, is the British Director Christopher Nupen who practically invented the genre of intimate music biographies, beginning in 1966 with his film Double Concerto, which won the Prague prize for that year. Rounding off the Tributes this year is an ode to one of dance’s true greats – Alvin Ailey – who wasn’t content with dance being entertainment, but took it into the realms of activism, becoming a pioneer for the black and gay communities and revolutionizing the course of 20th century dance. After last year’s great success, we again have the Golden Prague Premieres to look forward to. Providing the opportunity to see the latest dance and music films ahead of network broadcast, these are rapidly becoming established as a must-see for industry colleagues and members of the public alike. Finally, the prestige of following in the footsteps of so many illustrious professionals and winning an award at The Golden Prague remains as potent as ever.
I look forward to seeing you! Chris Hunt President, IMZ
Těším se na Zlatou Prahu Exkluzivní rozhovor s tenoristou Jonasem Kaufmannem Německý operní tenorista Jonas Kaufmann se narodil 10. července 1969 v Mnichově. Ačkoliv zpíval různé hlavní role v mozartovském a wagnerovském repertoáru, je znám především svými výkony v italském oboru spinto – zejména za interpretaci Dona Josého v Bizetově Carmen, Cavaradossiho v Pucciniho Tosce, Maurizia v Cileově Adrianě Lecouvreur a titulní postavy Verdiho Dona Carlose. Už v minulých ročnících byl několikrát zastoupen v soutěžních pořadech MTF Zlatá Praha.
Jaký je Váš vztah k Praze? Poprvé jsem byl v tomto překrásném městě již jako dítě s prarodiči a dojmy z této návštěvy mi utkvěly v paměti dodnes. Před nedávnem jsem
zde nahrával své album Romantické árie a nádherné vzpomínky mám na svůj letošní pražský koncertní debut. Do Prahy se brzy vracím, 8. ledna 2012 zde budu mít koncert ve Smetanově síni. Již se na to těším.
Návštěvníci mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha mohou shlédnout záznam z vašeho letošního galakoncertu. Měl jste již možnost jej vidět? Ano, a velmi se mi líbilo, co jsem viděl. Jsem hrdý na kvalitu, které jsme všichni společně dosáhli. Na co se tedy mohou diváci těšit? Na koncertě jsem zpíval směs z italských a francouzských oper, mezi jinými árie z Tosky a Carmen z alba Romantické árie a také skladby z mého posledního alba Verismo Arias. Verismo je nesmírně cituplný styl opery a já jsem se snažil při zpěvu vyjádřit tolik emocí a vášní, kolik jen lze. Při operních představeních jste součástí souboru, na koncertu se ale veškerá pozornost soustředí na vás. Co pro vás činí koncert zvláštním? Do programu koncertního večera je z každé opery jakoby vytažena její esence. To je samozřejmě atraktivní. Přitažlivé je také to, že nemáte celý večer na to, abyste rozvinul roli. Vše musí sedět již s prvním tónem. To je sice obtížné, ale zároveň i půvabné. Získal jste během vaší kariéry již mnoho významných mezinárodních ocenění. Vaše album Verismo Arias právě získalo cenu
Gramophone za rok 2011 v kategorii recitál. Považujete takováto ocenění za přínosná ve vašem uměleckému vývoji? Každá takováto pocta je samozřejmě povzbuzující ocenění mé práce a jako taková mne těší, ovšem pro můj umělecký vývoj jsou důležitější jiná kritéria. Nejdůležitější je pro mne sebekritické zhodnocení mých možností a zde si stojím za svým i proti dobře míněným radám odborníků, jako například při interpretaci svého italského repertoáru. Jdu nekompromisně vlastní cestou, protože svůj hlas a své možnosti mohu nejlépe odhadnout sám. V současných operních inscenacích se kromě pěveckých nároků na sólisty klade stále větší důraz na to, jak zpěvák vypadá. Pomáhá vám v dnešním světě orientovaném na vizuální vjemy váš vzhled? To, jak člověk vypadá, je opravdu čím dál důležitější. Ale kvalita hlasu zůstává nejpodstatnějším hlediskem – nemůžete najít někoho se vzezřením dokonalého modelu, nasoukat ho do kostýmu a nechat zpívat. Naše fantazie se však určitě změnila, nejsme už moc schopni si představovat – když se díváte na záznam představení ze sedmdesátých let, tenorista a sopranistka se vzájemně nedotýkají, dokonce se na sebe ani nepodívají, ale nádherně zpívají o lásce. Obecenstvo jim tehdy věřilo. Dnes se protagonisté musejí dotýkat, dívat se jeden na druhého, musejí být krásný pár. Zároveň s nároky na fyzický vzhled přišel požadavek na dobrou kondici. Když jsem zpíval v Beethovenově Fideliovi, bylo tam spousta plazení a šplhání i v průběhu árií. Nejenže tedy denně rozcvičuji hlas, ale zahřívám i své tělo – – jógou, plaváním, chůzí, cyklistikou. V únoru tomu bude již šest let, co jste se při svém debutu v Metropolitní opeře v New Yorku cítil zaskočen ovacemi publika. Jak se dnes vyrovnáváte se svojí popularitou. Zvykl jste si? Opravdu zvyknout si nejde nikdy. Pak by totiž scházel podnět ke zlepšování výkonu. A úspěchu můžete dosáhnout pouze tehdy, když podáváte svůj nejlepší výkon. Proto se nechávám každý večer znovu překvapit. Ale samozřejmě jsem si na to už zvykl a nejsem užaslý, když publikum takto reaguje.
Kdykoliv zpíváte roli, tak jsou na vás kladena vysoká očekávání. Jak se s tím vyrovnáváte? V první řadě zpívám proto, že mne to baví. Když jsem na scéně, tak je mým cílem, aby obecenstvo se mnou sdílelo můj zápal, abych se dotkl lidských pocitů. Musím se stát tou postavou, kterou zpívám. Ale nesmím zapomenout, že je to pouze role. Když spadne opona, chci jít domů a žít svůj život. Jsou meditativní typy zpěváků, kteří se snaží rozvíjet své role intelektuálně, a potom tací, u kterých většina toho, co dělají, jde zevnitř. Kde stojíte vy na této stupnici? Někde uprostřed. Již předem se intenzivně snažím přijít s nápady. Chci najít vysvětlení, co pohání ty lidi na podiu, aby prováděli třeba i podivné věci. Obvykle se jedná o extrémy - a tím nemyslím patos v sentimentálním slova smyslu. Snažím se sledovat cestu člověka. Je správný dojem, že univerzální zpěváci, jako jste vy, jsou stále vzácnější? Hudební průmysl se zdá být roztříštěnější a více specializovaný. Naprosto. Hudebníci a zpěváci jsou dnes uváděni na trh více ve smyslu marketingového receptu na úspěch. Je snaha zařadit je do určité přihrádky a vytlačit je tak vysoko, aby se prostě stali ikonami, pokud jde o specifické žánry, jako jsou barokní opera nebo písně. Toto jsem cítil, již od samého začátku jako problematické. Když si jednou uděláte jméno v jednom velmi specifickém oboru, bude pro vás již velmi obtížné se z takovéto přihrádky osvobodit. Zdá se, že vy jste takovému zaškatulkování unikl. Měl jsem to štěstí, že jsem si osvojil vokální techniku, díky které jsem doma a úspěšný ve třech hlavních oblastech, a to ve francouzském, italském a německém repertoáru. Jedním z mých absolutních vzorů, co se týče interpretace a emocionálního základu, je Fritz Wunderlich. Byl jedinečný tím, jak dokázal do každého tónu vložit celou svou duši. Vzhledem ke svému předčasnému úmrtí, nedostal bohužel příležitost prokázat své obrovské repertoárové možnosti.
I am looking forward to the Golden Prague Exclusive interview with bavarian tenor Jonas Kaufmann
Jonas Kaufmann (born 10 July 1969) is a German operatic tenor. Although he has sung a variety of leading roles including both the Mozart and Wagner repertoire, he is particularly known for his performances in spinto roles such as Don José in Carmen, Cavaradossi in Tosca, Maurizio in Adriana Lecouvreur, and the title role in Don Carlos. In the past years he has been present in the competition programms of the Golden Prague – Bizet´s Carmen from the Royal Opera House Covent Garden, Massenet´s Werther and in non-competition section Puccini´s Tosca.
What is your relationship to Prague? I visited this lovely city for the first time as a child with my grandparents, and my impressions from that visit have remained engraved in my memory ever since. Not long ago, I recorded my album Romantic Arias here, and I have very pleasant memories of my Prague debut concert this year. I’m coming back to Prague soon: on January 8th I will be giving a concert in Smetana Hall. I’m already looking forward to it. Visitors to the festival can watch a recording of the gala concert you gave this year. Have you had a chance to see it? Yes, and I like very much what I saw. I’m proud of the fine quality that we were all able to achieve. What can the audience members expect? At the concert, I sang selections from Italian and French operas, including arias from Tosca and Carmen from the album Romantic Arias, as well as compositions from my most recent album Verismo Arias. Verismo is an operatic style that is enormously emotional, and while singing I tried to express as much feeling and passion as I possibly could. During operatic performances, you are part of an ensemble, but in a concert, all of the attention is focused on you. What is it that makes a concert special for you? The essence is extracted from each opera and put into the programme for the evening’s concert.
That, of course, is attractive. Another attraction is that you don’t have all evening to develop a role. Everything has to be just so, right from the first note. That is difficult, of course, but at the same time, it is appealing. In the course of your career, you have already earned many major international awards. Your album Verismo Arias just won the 2011 Gramophone Classical Music Award for best recital. Do you regard such awards as beneficial to your artistic development? Naturally, every honor of that kind is an encouraging appraisal of my work, and as such it pleases me of course, although other criteria are more important for my artistic development. I think the most important thing is my self-critical evaluation of my own capabilities. I insist on what I believe is right, in spite of the well-meaning advice of experts, like for example when working on my Italian repertoire. I go my own way without compromise, because I am the best judge of my own voice and of my capabilities. In contemporary opera productions, besides the demands placed on the soloist’s singing, there is an ever increasing emphasis on how a singer looks. Does your appearance help you in today’s world, which is oriented towards visual perception? What a person looks like is becoming more and more important, but the quality of the voice still remains the most important aspect – you can’t just find someone who looks like a supermodel, dress him up in a costume and have him sing.
Our imaginations have changed, certainly. We’re no longer very good at picturing things for ourselves – when you look at a video recording of a performance from the 1970s, the tenor and the soprano don’t touch each other. In fact, they don’t even look at each other, but they sing beautifully about love, and back then the public believed them. Today the protagonists have to touch each other and look at each other, and they have to be a good looking pair. Along with the demands for physical appearance, there arose the need to be in good shape physically. When I sang in Fidelio, there was lots of crawling and climbing in the course of the aria. So every day, I exercise not only my voice, but also my body – yoga, swimming, walking, biking… In February, it will have been six years since your debut at the Metropolitan Opera in New York, when you felt surprised by the ovation of the public. How do you deal with your popularity today? Have you gotten used to it? Getting truly used to it is never possible. And anyway, then a person would lack the stimulus for improving his performing. And you can only achieve success if you are performing at your best. So far, I have been letting myself be surprised every evening all over again. Naturally, of course, I have gotten used to it in the sense that I’m no longer astonished when the public reacts like that. Whenever you sing a role, there are enormous expectations. How do you deal with that? I sing above all else because I enjoy doing it. When I’m on stage, my goal is for the public to share my fervor, so that the people feel touched. You have to become the characters that you are singing. But one must never forget that one is just playing a part. When the curtain goes down, I want to go home and live my own life. There are meditative singers who try to develop their roles intellectually, then there are others who arrive at much of what they do viscerally. Where would you put yourself on this scale? Somewhere in between. Already in advance, I am trying to come up with intense ideas. It’s about looking for motivation, to find out what it is that is driving the person on stage to do these
peculiar things that he is doing. Usually this involves extremes – and by that I don’t mean pathos in the mushy sense of the word. I’m trying to trace the path of a person. Is the impression correct, that there are fewer people like you these days who have a very general repertoire? The music market seems to have become more compartmentalized and specialized… …absolutely; musicians including singers are being marketed today more in the sense of a recipe for success. People are always trying to stick you into a niche, and they will push you so hard that you simply have to fit in, whether it involves special genres like baroque opera or lieder. Right from the beginning, I have felt this to be a problem. Once you have made a name for yourself in a very specialized niche, you will have a hard time freeing yourself from it. You seem to have escaped being pigeonholed. I have been fortunate to have learned technique, through which I have been at home and successful in the three most important areas: in the French, Italian and German repertoire. One of my true models, as far as interpretation and underlying emotions are concerned, is Fritz Wunderlich. It was unique, the way he managed to put his entire soul into one single note. Because of his untimely death, he never had the opportunity to realize his enormous possibilities in the repertoire.
Workshop IMZ a EBU
EBU (Evropská vysílací unie) sdružuje 85 národních mediálních organizací v 56 zemích po celé Evropě. Zastupuje své členy a podporuje hodnoty i svébytné postavení veřejné služby v oblasti evropských médií i po celém světě. Sítě Eurovize a Euroradia zprostředkují zprávy, sport, kulturní akce a hudbu členům EBU a dalším mediálním organizacím. Služby členům sahají od právního poradenství, přes technickou standardizaci a rozvoj až po koprodukce a výměnu kvalitního evropského obsahu. Více informací o EBU naleznete na stránkách www.ebu.ch
Hudební a taneční skupina
Burza námětů - vyhodnocení:
Cílem Hudební a taneční skupiny EBU je sdružovat vedoucí hudebních a tanečních oddělení, diskutovat o projektech EBU v oblasti hudební a taneční kulturní dramaturgie, umožňovat navazování kontaktů a výměnu nejlepších postupů a zkušeností, informovat členy o aktuálních projektech, rozvíjet a vytvářet nové koprodukce v hudební a taneční oblasti a analyzovat, současné úspěšné programy v oblasti klasické hudby a tance. EBU (Evropská vysílací unie) a IMZ (Mezinárodní hudební a mediální centrum) během své první společné Burzy námětů na MTF Zlatá Praha vyberou k realizaci velké hudební a taneční projekty z celé Evropy, které pak vzniknou v koprodukci členů EBU a IMZ a budou vysílány pro diváky v Evropě i po celém světě v hlavních vysílacích časech v období 2012 – – 2014. Malý sál Žofín, pondělí 17. října 2011 v 14.00 a 15.30
Workshop EBU and
The EBU serves 85 national media organisations in 56 countries in and around Europe. It represents its members and promotes the values and distinctiveness of public service media in Europe and around the world. The Eurovision and Euroradio networks deliver news, sports, events and music to EBU Members and other media organizations. Services to members range from legal advice, technical standardization and development to coproduction and exchange of quality European content. For more information about the EBU visit www.edu.ch
About the EBU Music and Dance Group:
Pitching Session -
The purpose of the EBU Music & Dance Group is to bring together heads of Music & Dance Departments and discuss EBU projects in the field of Music & Dance cultural programming, to network and exchange best practices and experience, to keep members up to date on existing projects, to develop and launch new co-productions in the music and dance sector and analyze recent successful programmes in the area of classical music and dance.
During their first jointly organised Pitching session in Golden Prague, the EBU (European Broadcasting Union) and the IMZ (International Music and Media Centre) will select the next big European-scale music & dance projects /events which will be coproduced by EBU and IMZ members for prime time international audiences in 2012-2014. Small Hall Zofin, Monday 17 October at 14:00 and 15:30
Harmonogram:
Pondělí 17. října
9.00 – 19.00
Videotéka - Velký sál, Žofín Osobní projekce všech soutěžních i nesoutěžních pořadů dle vašeho výběru
9.00 – 20.00
Registrace, Informace - Foyer, Žofín
11.30 – 13:30
Zasedání výboru IMZ (uzavřené jednání) - Rytířský sál, Žofín
14.00 – 15:30
Společný Workshop IMZ a EBU „Burza námětů“ - Malý sál, Žofín EBU –( Evropská vysílací unie) a IMZ (– Mezinárodní hudební a mediální centrum) během své první společné Burzy námětů na Zlaté Praze vyberou budoucí velké evropské hudební a taneční projekty,/události, které vzniknou v koprodukci členů EBU a IMZ a budou vysílány pro mezinárodní diváky v hlavním vysílacím čase v letech 2012-2014
15.30 – 16:30
Resumé Burzy námětů - Malý sál, Žofín
17:00 – 19:00
Zasedání výboru EBU (uzavřené jednání) - Rytířský sál, Žofín
19.00
Pocta …Angelinu Preljocajovi - Malý sál, Žofín Angelin Preljocaj, francouzská choreografická hvězda, představuje vrcholy své dosavadní tvorby
Harmonogram:
Monday, October 17th
9.00 – 19.00
Video Library - Great Hall, Žofín Screening of all competition and non-competition programs of your choice.
9.00 – 20.00
Registration and Information - Foyer, Žofín
11.30 – 13:30
IMZ Board Meeting (closed session) - Knight’s Hall, Žofín
14.00 – 15:30
Workshop EBU and IMZ “Pitching Session” - Small Hall, Žofín During their first jointly organised Pitching session at Golden Prague, the EBU – European Broadcasting Union - and the IMZ – International Music and Media Centre - will select the next big European-scale music & dance projects and events which will be coproduced by EBU and IMZ members for prime time international audiences in 2012-2014
15.30 – 16:30
Pitching Session Debriefing - Small Hall, Žofín
17:00 – 19:00
EBU Bureau Meeting (closed session) - Knight’s Hall, Žofín
19.00
Tribute to …Angelin Preljocaj - Small Hall, Žofín Angelin Preljocaj, the French choreographic star, will personally present some of the best moments of his choreographic work
Pocta… … Angelinu Preljocajovi
Taneční umění z Aix-en Provence na MTF Zlatá Praha Francouzský choreograf Angelin Preljocaj se narodil nedaleko Paříže a zrpvu studoval klasický balet. Později se ale soustředil na moderní tanec, který studoval u Karin Waehnerové. V roce 1980 odešel do New Yorku, kde spolupracoval se Zenou Rommetovou a Mercem Cunninghamem. Pak pokračoval ve studiích ve Francii, kde ho mimo jiné učila americká choreografka Viola Farberová nebo Francouz Quentin Rouillier. Po ukončení studií nastoupil k Dominiquovi Bagouetovi a v prosinci 1984 založil svou vlastní společnost. Angelin Preljocaj pravidelně spolupracuje s dalšími umělci a soubory, mezi něž patří Enki Bilala (Romeo a Julie, 1990), Goran Vejvoda (Krajina po bitvě, 1997), Fabrice Hyber (Čtvero ročních období, 2005), Karlheinz Stockhausen (Eldorado – Nedělní rozloučení, 2007), Jean-Paul Gaultier (Sněhurka, 2008), Claude Lévêque (Siddharta, 2010) nebo Subodh Gupta (Suivront mille ans de calme, 2010), z uměleckých uskupení pak např. Air (Near Life Experience, 2003 ) či, Granular Synthesis („N“, 2004). Jeho inscenace figurují na repertoáru mnoha divadelních společností, pro některé z nich, zejm. pro milánskou La Scalu, newyorskou baletní scénu či balet Pařížské opery, tvoří i na zakázku. Preljocaj také natáčel krátké filmy (Pošťák, Černé myšlenky, 1991) a vytvořil několik filmů celovečerních, zejména Znak jednoty (Un trait d´union, 1992) a Zvěstování (Annonciation, 2003), za něž získal např. cenu „Grand Prix du Film d´Art“ – 2003, první cenu Vidéo-Danse (1992) a pražskou cenu Video festivalu 1993.
Od té doby spolupracoval na několika filmech, které diváka seznamují s jeho vlastní choreografickou práci: patří mezi ně Les Raboteurs (Hoblíři parket) z r. 1988 s Cyrilem Collardem podle stejnojmenné malby Gustava Caillebotta Pavillon Noire z r. 2006 s Pierrem Coulibeufem, Eldorado/Preljocaj z r. 2007s Olivierem Assayasem a Sněhurka z r. 2009. O jeho díle bylo napsáno několik knih, především Angelin Preljocaj v r. 2003, Pavillon Noir v r. 2006 a Angelin Preljocaj, topologie neviditelného v r. 2008. Během své kariéry Angelin Preljocaj obdržel řadu vyznamenání, mezi něž patří např. cena „Grand Prix National de la Danse“ – udělená francouzským ministrem kultury v r. 1992, „Benois de la danse“ za představení Le Parc v r. 1995, cena – „Bessie“ za Zvěstování v r. 1997, „Les Victoires de la musique “ za Romea a Julii v r. 1997, nebo křišťálový globus za Sněhurku v r. 2009. Preljocaj jakožto držitel francouzského Řádu umění a literatury dosáhl hodnosti důstojníka, byl jmenován rytířem Čestné legie a v květnu 2006 byl vyznamenán řádem za zásluhy Ordre du Mérite. Od října 2006 se Preljocajův baletní soubor se svými 26 stálými tanečníky usídlil v Černém pavilónu (Pavillon Noir) v Aix-en-Provence – tato budova je beze zbytku zasvěcena tanci a Angelinu Preljocajovi jakožto jejímu uměleckému řediteli. Malý sál Žofín, pondělí 17.10. 2011 v 19.00
Tribute to… … Angelin Preljocaj
The art of dance from Aix-en-Provence at the Golden Prague ITF Angelin Preljocaj was born in the Paris region of France and began studying classical ballet before turning to contemporary dance which he studied under Karin Waehner. In 1980 he went to New York to work with Zena Rommett and Merce Cunningham, after which he resumed his studies in France where his teachers included the American choreographer Viola Farber and the French choreographer Quentin Rouillier. After that he joined Dominique Bagouet before founding his own company in December 1984. Angelin Preljocaj works regularly with other artistes including: Enki Bilal (Roméo et Juliette, 1990), Goran Vejvoda (Paysage après la bataille, 1997), Air (Near Life Experience, 2003), Granular Synthesis (“N”, 2004), Fabrice Hyber (Les 4 saisons…, 2005), Karlheinz Stockhausen (Eldorado - Sonntags Abschied, 2007), Jean Paul Gaultier (Snow White, 2008), Claude Lévêque (Siddharta, 2010) and Subodh Gupta (And then, one thousand years of peace, 2010) amongst others. His productions have become part of the repertoire of many companies which have also offered him commissions, notably La Scala of Milan, the New York City Ballet and the Paris Opera Ballet. He has made short films (Le postier, Idées noires in 1991) and several full-length films such as Un trait d’union and Annonciation (1992 and 2003) and for which he was awarded the “Grand Prix du Film d’Art” in 2003, the “Vidéo-Danse” First Prize in 1992 and the Prague Video Festival Prize in 1993. Since then he has collaborated on several films presenting his own choreographic work: Les Raboteurs with Cyril Collard after the painting by Gustave Caillebotte in 1988, Pavillon Noir with Pierre Coulibeuf in 2006, Eldorado/Preljocaj with Olivier Assayas in 2007 and Snow White in 2009. Several books have been written about his work,
notably Angelin Preljocaj in 2003, Pavillon Noir in 2006 and Angelin Preljocaj, Topologie de l’invisible in 2008. In the course of his career Angelin Preljocaj has received a number of awards including: the “Grand Prix National de la Danse” awarded by the French Ministry of Culture in 1992, the “Benois de la danse” for Le Parc in 1995, the “Bessie Award” for Annonciation in 1997, “Les Victoires de la musique” for Roméo et Juliette in 1997, the “Globe de Cristal” for Snow White in 2009. He is an “Officier des Arts et des Lettres”, a “Chevalier de la Légion d’honneur” and he was appointed an “Officier de l’ordre du Mérite” in May 2006. Since October 2006, the Ballet Preljocaj and its 26 permanent dancers are installed in the Pavillon Noir in Aix-en-Provence, a building entirely dedicated to dance, with Angelin Preljocaj as its artistic director. Small Hall Zofin, Monday 17 October at 19:00
Doporučujeme (operní tématika)
We recommend (opera theme)
Adriana Lecouvreur
Mrtvé město Die tote stadt (The Dead City)
Italská opera Operia Italia
Rigoletto v Mantově Rigoletto in Mantua
Saga Jussiho Björlinga The Jussi Björling saga
Slavík a jiné bajky The Nightingale and others fables
Touha po dokonalosti Desire for perfection
Korunovace Poppey Coronation of Poppea
Vzestup a pád města Mahagony The Rise and Fall of the city of Mahagonny
Rusalka
