Zloději ponožek
Milí čtenáři, také se vám občas stane, že vám v zásuvce zůstane pouze jedna ponožka a ne a ne k ní najít druhou do páru? Pak máte doma určitě lichožrouta!! Poslední dobou se tato stvoření stala celkem populární. Určitě doma nějakého máte, a pokud ne vy, tak někdo z vašich známých. Možná jste to zatím jen nezjistili, protože lichožrouti disponují maskovacími schopnostmi, aby zůstali lidem skryti. Lichožrouti nejčastěji žijí v zásuvkách s prádlem, v prádelních koších, ve skulinách za obrazy a na dalších nenápadných místech, ale nám se podařilo najít také ty, kteří žijí v naší škole. Jednoho dne se totiž sedmákům začaly během vyučování ztrácet ponožky! No uznejte sami, že sedět celý den ve škole bez ponožek a pak jít domů naboso, není nic příjemného. Navíc byli sedmáci vystaveni posměchu spolužáků z ostatních tříd. Proto se pustili do rozsáhlého výzkumu, jehož výsledky vám přinášíme v této publikaci. Zjistili, že lichožrouti se museli přizpůsobit moderní době, proto dnes žijí nejen ve škole, ale i v knihovně a na dalších nečekaných místech. Pozor tedy, nikde nejsou vaše ponožky v bezpečí! Abyste zbytečně nepřicházeli o své oblíbené ponožky, sestavili jsme následující příručku, kde najdete všechny zatím známé lichožrouty žijící ve Znojmě a také několik zajímavostí z jejich života.
Kolektiv autorů VII. A a VII. C Základní škola a Mateřská škola, Znojmo, Pražská 98 únor 2016
Seznam zatím prozkoumaných lichožroutů přebývajících ve Znojmě
Adolf Dirťák Já se jmenuji Adolf po mém strýci, Dirťák proto, že jím pouze špinavé ponožky, dirt znamená z angličtiny špína. Jsem bílý, protože jím jen bílé špinavé ponožky. Také rád chodím do knihovny. Můj táta je Fiflouš, moje máma Fiflína. Tento život mě baví.
Anděla Clausová Anděla Clausová je ten nejštědřejší lichožrout, jakého znám. Není to takový ten obyčejný lichožrout, který vám ukradne ponožky a zlostně se vám směje, když je nemůžete najít. Anděla vám totiž vždycky koupí o Vánocích nové. Jistě jste uhádli, že je pojmenovaná po svém otci - Santa Clausovi. A nedostala po něm jen příjmení, ale dokonce i vzhled (červený svetřík, vánoční čepice) a chování (všude s sebou nosí dárečky a zvoneček). Já osobně mám Andělu moc ráda, protože mi velmi mile připomíná Vánoce.
Arnoštka Arnoštka je malá lichožroutka. Nosí riflové šaty s barevnými knoflíky. Moc ráda si dělá na hlavě dlouhý copánek. Má šedou barvu pleti a červená očka. Velmi ráda si hraje v lese se zvířaty. Její oblíbené místo k odpočinku je mechové lůžko a někdy i vlčí hřbet. Oblíbené jídlo Arnoštky jsou pochopitelně tmavé ponožky ze šuplíku.
1
Bambulka Zimní Bambulka je lichožroutka, jejímž nejoblíbenějším ročním obdobím je zima. Proto neustále nosí čepici a šálu. Své jméno dostala právě podle bambulky, kterou má na čepici. A proč má příjmení Zimní? Protože má nejraději sníh, zimu a teplé zimní ponožky. Bambulka neustále chodí všude pozdě, a proto nosí na ruce hodinky, ale jinak je milá, přátelská a ráda se směje.
Barvička Duhová
Je mi 6 let. Bydlím u paní kadeřnice, která má dvě neposlušné děti, co si nedávají pozor na svoje věci a tudíž ani na ponožky. Jsem milá, hodná, poslušná a jsem také velká parádnice. Nejraději mám ponožky paní kadeřnice, protož vždy voní po kadeřnickém salónu, kam si také občas zajdu.
Běloba Jmenuji se Běloba, protože jsem se zapomněla schovat před dětmi ve školce. A ty děti zrovna kreslily na černý papír bělobou zasněženou zimní krajinou. Když jsem zrovna jedla dětské ponožky, tak jsem si nevšimla, že jsem si sedla do palety s bílými barvami, které nejdou vyprat. No a tak jsem přišla ke svému jménu Běloba.
2
Čórka Temnot Tento lichožrout pochází z popelnice u Vracovic a bydlí na kopečku se svým nic netušícím dřevorubcem Jakubem, kterému se ztrácejí ponožky, ale vůbec neví proč. Tak takhle bydlí Čórka. A proč se jmenuje Čórka, to je zřejmé, on o tom ale nerad mluví.
Čisťulka Jmenuji se Čišťulka, protože mám ráda úklid. Nesnáším špínu a prach, bláto a všechno, co je špinavé. Jsem bílá a čistá. Když se dotknu něčeho špinavého, musím si dát rychle něco k snědku, jako třeba bílou ponožku, po které jsem opět bílá, čistá, zářivá, voňavá a usměvavá jako před tím.
Dark Tento lichožrout se jmenuje Dark a nejraději má ponožky tmavé barvy. Ze všech ponožek mu nejvíc chutnají ty černé. Nejraději krade ponožky ve tmě nebo v noci, a proto nosí na sobě černý plášť. Také má černý nos, aby ho ve tmě při krádeži nikdo neviděl. Proto se jmenuje Dark, v překladu tma.
3
Dlouhonožka Mé jméno je Dlouhonožka. Jmenuji se tak, protože mám dlouhé nohy. Nemám je tak od narození. Pod krkem rád nosím mašličku, která mi dodává trošku elegance. Na mé hlavě se vždy nachází červená čepice. Jsem tmavě šedého zbarvení, avšak končetiny mám černé. Jím výhradně podkolenky, případně dupačky. Z celého srdce nenávidím svou stravu propocenou, proto nežiji v rodinném domě, ale toulám se po různých obchodech.
Duhovka Jmenuji se Duhovka. Jmenuji se tak proto, že mám na sobě spoustu barev. Také proto, že bydlím u lidí, kteří mají rádi všechno barevné. Mají barevná trička, kalhoty a hlavně ponožky. Vždy, když odjedou do práce, mám ponožkovou hostinu. Žije se mi u nich moc dobře.
Elsa Vánoční Ahoj, určitě tě zajímá, proč se jmenuji Elsa Vánoční. Začnu tedy u mého příjmení. Mé příjmení má už léta dlouhou tradici. Údajně náš předek byl lichožrout Ježíšek Vánoční. To koukáte co? Ano, mám opravdu ušlechtilý rodokmen. A teď k mému jménu. Když mám v naší rodině postavení přirovnatelné k postavení princezny, mám i princeznovské jméno. Moji rodiče vybírali ze seznamu jmen pro princeznu. Určitě se ale neopičím po princezně Else z Ledového království. Jsem o celých 100 let starší.
4
Jodie Jodie je malá fiflenka, která pobývá nejčastěji se svou rodinou. Má krásné dlouhé růžové vlásky, které jsou spleteny do copu. Velké kulaté oči překrývají dlouhé fialové řasy. Ráda nosí dlouhé šaty, splývající až k zemi. Šaty jsou ozdobeny růžovým páskem. Barvu má nejraději růžovou, nebo také fialovou. Tělo má ve tvaru ponožky, krásně kulaté a tmavé, protože se ráda opaluje.
Knihomol trojoký Aktuálně žije v knihovně, je šedě zbarvený, to je maskování, když se skrývá v prachu na knihách. Dále má ještě šátek a zástěru, ne že by vařil, ale proto, aby se neumazal, když jí ponožky. Tři oči má, protože odmala jedl staré ponožky s oky, jedl je tak moc, že mu to třetí oko narostlo. A knihomol je proto, že moc rád čte knihy, v knihovně se nic jiného dělat nedá, tak je to jasné. A jelikož má tři oči, jde mu to mnohem snadněji, může totiž číst tři knížky naráz.
Květinka Jmenuji se Květinka. Miluji květiny, tedy spíš ponožky se vzorem květin. Já a moje rodina jsme se zabydleli v díře za obrazem u staré květinářky. Takže je jasné, proč mi rodiče dali takové jméno. Pokaždé, když mám chuť na ponožky, musím se proplížit kolem květináče. Cítím se jako dobrodruh, ale za tu námahu chuť ponožek opravdu stojí.
5
Mašlinka Jmenuje se Mašlinka, protože ji nikdy nikdo neviděl bez mašle. Nosí ji den co den a nesundá si ji nikdy, ani na spaní. Mašličku dostala od své babičky, se kterou také bydlí.
Marie a Matěj Milující se sourozenci, kteří rádi pojídají ponožky. Nejraději mají šedé, takže tmavé. Jsou to gurmáni, to znamená, že jsou hodně vybíraví. Oba jsou také hodní a přátelští. Nejzajímavější na nich je, že nejradši mají tmavé proužkované nebo tmavé puntíkaté ponožky, protože sami jsou také takoví.
Minie de Forestflower Já jsem Minie, nejsem ledajaký lichožrout, jsem lichožrout, který chodí rád do lesa a sbírá květiny. Proto se mi říká Minie de Forestflower. V lese se mohou vyskytovat také ponožky! A víte proč? Bydlí tam jeden mužík, který je neustále ztrácí. Jeho ponožky jsou tak chutné! Akorát že nosí i modré a ty já nerada... Někdy, když mám čas, ukradnu mu je rovnou z nohy.
6
Modroočko pruhovaný Víte, proč se jmenuji zrovna Modroočko pruhovaný? Myslím, že to ví skoro každý... Modroočko, protože mám modré oči, a pruhovaný, protože mám černo-bílé pruhy po celém těle. Rád jím barevné ponožky, ale nejradši ty pruhované. Jsou moc dobré. Kdybyste byli tak hodní, mohli byste mi nějakou pruhovanou ponožku donést. Děkuji.
Nikee Moudrý lichožrout se čtyřma očima. Má rád ponožky Nike. Z jedné příhody mu i nohy zakrněly. Čte staré knihy ze skládky, kde i žije.
Norbert Norbert je jméno, které od pradávna používali lichožrouti. Toto jméno znamená inteligenci, čest a statečnost. Norbert vyrůstal v knihovně, a proto je také velmi chytrý.
Obito Jsem Obito, mé jméno je vymyšleno podle toho, jak jsem obrovský. Mám rád velké ponožky, zelené nebo hnědé. Žiji na půdě u jedné velké rodiny.
7
Páskovec Ahoj, moje jméno je Páskovec. Ptáte se snad, proč zrovna Páskovec? To je výborná otázka! Jmenuji se Páskovec hned ze dvou důvodů. Jak vidíte, mám pásku přes oko, což je první z důvodů. No, druhý důvod je můj labužnický zlozvyk. Já totiž nejím jen ponožky, ale i pásky. A nikomu jinému nechutnají. No jo, co dodat, jsem prostě výjimečný!
Peřiňka Jmenuji se Peřiňka, protože mám na hlavě peří a žiju v peřině. Večer vždycky vylezu a jím ponožky společně s mojí rodinou. Nad čistými ponožkami jsou i knížky, které si čteme každý večer. Miluji chlupaté a růžové ponožky. Mají tak krásně jahodovou chuť. Všechny růžové ponožky ze 7. C mi moc chutnají.
Pruháček Pruháček se jmenuje proto, že má rád pruhované ponožky. Bydlí v domečku, který je z ponožek. Na Pruháčkovi jde poznat snadno, kolik mu je let, a to tak, že kolik má pruhů na sobě, tolik mu je let. Pruháček má na sobě zrovna 10 pruhů, to znamená, že je mu 10 let.
8
Puntičkář Já se jmenuju Puntičkář. Proč se tak jmenuju? Protože rád jím puntíkaté ponožky, i různě barevné, ale hlavně puntíkaté. Žiji v obchodě, kde každý měsíc dovezou novou zásilku ponožek. To má potom celá moje velká rodina obrovskou oslavu se spoustou voňavých, jemných a nadýchaných ponožek.
Purple Stripes Jmenuji se Purple Stripes, protože mám na sobě fialové proužky. Ty proužky mi dodávají energii, takže když mám chuť zaběhnout někomu do šuplíku, zmáčknu si na fialovou a sním naráz klidně až 20 ponožek za minutu. Mám moc rád své kamarády a nejlepší je, když si všichni uděláme ponožkohostinu, to se potom máme všichni dobře.
Sir Poženoh z Podkolenek Já jsem v lichožroutím světě, velmi vážená ponožka. Řídím britskou společnost, která vlastní řetězec luxusních restaurací s delikatesami mezi ponožkami. Pro letošní sezónu připravujeme delikátní dupačky.
9
Střapatka pruhovaná Já jsem Střapatka pruhovaná, ptáte se proč? Nosím krásné dlouhé a střapaté vlásky. Pruhovaná jsem, protože mám na sobě proužky z bílé a černé barvy, mí kamarádi říkají, že občas nosím smůlu, někdy zase štěstí, právě podle těch mých černobílých proužků. Černá přináší smůlu a bílá zase naopak to štěstí. Doufám, že mě a mým kamarádům nachystáte nějaké ponožky, já bych prosila ty pruhované a nejlépe s černou a bílou barvou, protože ty mám právě ze všech nejraději.
Super Móďa Já se jmenuji Super Móďa a nejsem jen tak ledajaký lichožrout! Já jsem totiž módní policie. Pomáhám se svým týmem nejen všem lichožroutům, ale i vám, lidem. Až vám zmizí ponožka, buďte v klidu! Znamená to, že byly buď roztrhané, špinavé, staré, nebo už nejsou v módě.
Šátečkovka copatá Já jsem Šátečkovka copatá, ale říkej mi Copinka. To ale neznamená, že mi můžeš říkat Topinka! Proč Šátečkovka copatá? Na hlavě nosím šátek a od malička si každý den pletu copánky. Nejraději mám bílé, šedé a černé ponožky. To ovšem neznamená, že když najdu růžovou, nebo fialovou, tak že ji nesním. Ráda pěstuji kytičky a starám se o zvířátka. Nechceš si zkontrolovat, jestli ještě máš ponožky?
10
Trhanec Já jsem Trhanec. Říkají mi tak, protože jsem na jedné straně roztržený. Když jsem byl malý, měl jsem zlého otce, který mě bral jako nejhezčí a nejchutnější ponožku, a proto se mě snažil sníst. Naštěstí mě můj bratr zachránil tím, že mě ukryl do knihovny mezi knížky. Přežil jsem pouze s malou dírkou u stehna a v knihovně žiji dodnes.
Vlněnka Můj lichožrout se jmenuje Vlněnka, protože nejraději pojídá vlněné ponožky. Na barvě jí nezáleží, důležitý je materiál. Je to velice dobrá obchodnice. Ponožky, které nejsou vlněné, směňuje s ostatními lichožrouty za již zmiňované. Ráda a často jí. Tato záliba jde vidět na její postavě. Především na podzim a v zimě, kdy je dostatek těchto ponožek. Horší je to na jaře a v létě, kdy pojídá ponožky z jiných materiálů. Ty jí způsobují zažívací potíže.
Záplata Já jsem Záplata. Ptáte se proč? Protože jednou jsem šel na nebezpečnou výpravu do šuplíku a tam se stala tragédie! Přišel člověk a všiml si otevřeného šuplíku, já jsem se snažil vylézt, ale nestihl jsem to. Skřípl mi chobot a od té doby na něm nosím záplatu.
11
Jak to vlastně začalo orbert je jméno, které od pradávna používali lichožrouti. Toto jméno znamená inteligenci, čest a statečnost. Norbert vyrůstal v knihovně, a proto je tak chytrý. Tehdy ještě lichožrouti dosahovali výšky dva metry, ale to netrvalo to navěky, protože se nedaleko jejich města rozvíjel kmen lidí. ……… Jednou se lidé rozhodli zaútočit na město lichožroutů. Nikdo nepřežil až na Norberta, všude okolo něj ležely mrtvoly a trosky domů, které lidé zničili. Jako by toho nebylo dost, Norbert se strachy zmenšil. Naštěstí nezpanikařil a začal přemýšlet, jak se pomstít a jak vrátit vše, co ztratil. Vzpomněl si, že v mládí četl knihu, kde bylo něco o klonování, což znamená, že by mohl vytvořit hodně dalších jedinců stejných jako je on. Hned se pustil do vytváření klonovacího stroje. Po měsíci úmorného testování a nekonečné práce se Norbertovi podařilo sestrojit klonovací stroj. Hned vstoupil do stroje a zmáčkl zelené tlačítko start. Ze zadní části stroje vylezl lichožrout, Norbert se zaradoval a zmáčkl tlačítko víc a držel ho do té doby, než vzadu za ním stálo nejméně sto lichožroutů. Potom vylezl ze stroje a prohlásil: „Moji milí přátelé, je na čase, abychom se pomstili lidem. Lidé nám totiž vzali naše domovy a teplo, tak my jim je vezmeme také. A jelikož jsem tady ten měsíc žil jenom díky tomu, že jsem jedl ponožky, a docela mi chutnaly, a protože lidem dávají teplo, tak je jim budeme krást. A budeme je jíst, ale vždy jen jednu, nesmíme se přežírat.“ Ozval se bouřlivý potlesk a lichožrouti se pustili do práce.………………………… A tak Norbert svou statečností, inteligencí a čestností zachránil lichožrouty před vymřením.
Jakub Dvořáček, VII. A 12
Copinka a pohádka o Locice ednou když se Copinka vydala do knihovny, tak celou cestu tam přemýšlela, co by si mohla půjčit za knížku. Žádný nápad prostě neměla. Když stála před policí s knihami, hledala vhodnou knihu, která by ji bavila. A pak ji uviděla! Pohádku o dívce Locice. Uviděla na obalu knížky tu dívku s dlouhými vlasy, které jí visí ze zdi nad gaučem a spouští se dolů, moc se jít to líbilo, tak si knížku půjčila. Moc spěchala domů, aby si knihu přečetla. Když přišla domů, vyšplhala po zdi a šla do pokoje, tam si lehla na postele a začala číst. Večer kolem sedmé hodiny přišla maminka z práce a zavolala Copinku, aby jí šla pomoct s večeří. Copinka dočítala poslední stránku knihy, a jakmile ji dočetla, šla pomáhat mamince. K večeři vařily vývar ze zelených ponožek a šedé ponožky na smetaně, k tomu pily džus z orandžových ponožek. Po večeři se Copinka umyla, protože jako jedna z mála Lichožroutů má ráda vodu. A potom spát. Brzy usnula a zdál se jí nádherný sen. „Chcete, abych vám ho vyprávěla?“ ………… Bylo, nebylo za sedmero ponožkami a sedmero domečky žila, byla dívka jménem Lopinka (kdybyste nevěděli, je to složení jména Locika a Copinka). Měla moc dlouhé vlasy, a proto si je každý den musela česat a pořádně o ně pečovat. Žila ve zdi nad gaučem se zlou macechou, která ji neměla ráda a nepouštěla ji ven. Jednou, když macecha odešla, tak se Lopinka rozhodla, že uteče. Zahákla si vlasy za hák ve zdi a spustila se dolů. Jen co dopadla na zem, uviděla, jak se macecha vrací domů, schovala se pod gauč. Jen co macecha vylezla nahoru, tak Lopinka vylezla a utíkala směrem ke dveřím. Jenže princ ze zdejšího království zrovna jel na koni a Lopinka mu vběhla do cesty. Kdyby princ nebyl zdatný jezdec, tak by to s Lopinkou nedopadlo dobře. Princ zastavil a zeptal se Lopinky: „Jsi v pořádku?“ A Lopinka mu odpověděla: „Ano jsem.“ Princ řekl: „Pojedeš se mnou na zámek, náš doktor tě prohlédne.“ „Ne!“ důrazně odmítla Lopinka. „ Ale ano.“ Namítl princ, a tak Lopinku posadil na koně a sedl si za ni. Jen co dojeli na zámek, Lopinka dostala nové šaty. Jak tak macecha přišla domů a viděla, že Lopinka tam není, okamžitě ji začala hledat, ale marně. Po pár měsících na zámku se konala svatba. Lopinka a princ Vilém. Brzy se jim narodila malá lichožrouťátka, a jestli nezemřeli, tak žijí za sedmero ponožkami a sedmero domečky dodnes. Když se Copinka probudila, nevěděla, jestli to byla skutečnost, nebo sen. A když zjistila, že to byl sen, chtěla mít podobnou budoucnost jako dívka jménem Lopinka.
Valentina Šubová, VII. C 13
Proč má Dlouhonožka dlouhé nohy? menuji se Dlouhonožka. Proč mám tak dlouhé nohy? Kdysi dávno, když moje bydliště bylo ještě v rodinném domě, jsem si vždycky rád chodil číst. To jsem ještě nevěděl, jak mě to poznamená! Jednoho deštivého dne jsem se šel poohlédnout po nějaké nové knížce, už jich tam moc nezbývalo, ale pár se jich tam ještě našlo. Nejvíce mě zaujala knížka s nápisem „Červená Karkulka“. Vzal jsem ji a začetl se. Zrovna když se vlk chystal sníst Karkulku, mě ze čtení probudily kroky ozývající se z chodby. Svůj objev jsem nemohl nedočíst, a proto jsem se ho snažil odtáhnout celou knihu pryč. Bohužel, knihy vždy čtu na poličkách, na které se špatně leze, natož aby se z nich dalo pohodlně slézt. Odtáhnout knihu a bezpečně slézt bylo téměř nemožné. Přesto jsem ji tam nenechal. Asi jsem se špatně soustředil, protože rozevřená kniha mi spadla a já s ní. Ve vzduchu se mi podařilo chytit se jí, ale jakmile jsme dopadli, cítil jsem, že mé nohy jsou uvězněné v zavřené knize. Zřejmě se zavřela, když padala. Nemohl jsem je z ní dostat, když jsem se snažil, nohy se mi vytahaly do současné podoby. Naštěstí mi přišel na pomoc Pásovec. Mám teď nezvykle dlouhé nohy, ale za tu knížku to stálo.
Natálie Lazarová, VII. A 14
Jak jsme s Dlouhonožkou potkali potkana
ednoho slunného odpoledne jsme si s Dlouhonožkou vyrazili na svačinu. K našemu neštěstí majitelé domu, ve kterém s nimi potají žijeme, si zrovna svoje ponožky třídili. Nikde nebyla žádná pohozená. Měli jsme opravdu velký hlad, tak jsme se vydali na půdu zjistit, zda tu není alespoň nějaké staré oblečení. Prohledali jsme to tu celé. Našli jsme jen pár starých gramofonových desek, staré golfové náčiní a několik také starých zaprášených knížek. Jedna z nich byla malinká a byl na ní nápis „Kapesní kniha vtipů“. Strčil jsem si ji do kapsy, protože pár vtipů na nudné dny přeci nikomu neuškodí, ba právě naopak. Najednou jsem uslyšel dusot pacek s dlouhými drápky škrtajícími o dřevo. Zpoza rohu se rychle vyřítila krysa. No, popravdě to byl potkan. Zakřičel jsem na Dlouhonožku a utíkali jsme, co nejrychleji to jen šlo. Potkan běžel za námi. Zaběhli jsme za roh a před potkana jsme shodili štos starých papírů, což nám pomohlo, protože na nás už nemohl. Rychle jsme utíkali směrem domů s nezapomenutelným a nebezpečným zážitkem, ale jedno víme jistě: Hledat jídlo na půdě se opravdu nevyplácí.
Iveta Chabinová, VII. A
15
Jak se Elsa naučila číst ednoho krásného dne si mladá lichožroutka Elsa řekla: „Proč vlastně my lichožrouti neumíme číst? Musím to napravit. Zajdu do městské knihovny a půjčím si pár knih pro začínající čtenáře.“ A tak se Elsa vydala do knihovny. Po cestě si musela dávat pořádný pozor, aby ji nikdo neviděl, či dokonce nezašlápl. ………………Konečně Elsa dorazila do knihovny. Jen se třemi malými modřinami. Na ty však Elsa nebrala ohled a hned se dala do hledání knížek. Strávila v knihovně několik hodin. Našla několik knížek, ale žádná ji nenaučila základům. Samozřejmě, že i v knihovně žije jedna lichožroutka. Jmenovala se Knihomolka a měla v zálibě čtení knížek a samozřejmě i sbírání lichých ponožek. A ještě jedna zajímavost, když nastalo období nedostatku ponožek, Knihomolka přešla na knížkovou dietu. ………………………………………………………………………………………………. Když se Elsa potulovala v oddělení pro mladé čtenáře, narazila na Knihomolku a ta ji pozvala k sobě do bytu. Knihomolčin malý byteček se nacházel za velkým obrazem zasněžené krajiny. Nabídla Else čaj a obě dvě si spolu začaly povídat. A pak se to stalo. Knihovnice se asi rozhodla pro řádný vánoční úklid a pokusila se vytřít prach i na obraze bílé krajiny. Chtěně či nechtěně obraz shodila a první co uviděla, byly samozřejmě její ztracené liché ponožky a později i obě dvě lichožroutky. Začala honička po celé knihovně. Lichožroutky se pokusily knihovnici setřást v oddělení hororů, ale marně. Knihovnice by zvládla proběhnout celou knihovnu i poslepu. Jestli si říkáte, proč se lichožrotky nezbarvily tak, aby nebyly vidět, hned je tu odpověď. Při takovém stresu na svou výjimečnou schopnost úplně zapomněly. Při probíhání regálů s odbornou četbou si Elsa vzpomněla na jejich výjimečnou schopnost. Zakřičela na Knihomolku a hned obě dvě změnily svou barvu. Konečně si mohly oddechnout a vrátit se do Knihomolčina bytu. Když přišly na místo, kde bílý obraz visel, nic tam nebylo. Ani liché ponožky ani křesla. NIC. A tak se Elsa rozhodla, že Knihomolce pomůže najít nový nábytek. Netrvalo to až tak dlouho. Stačilo jen sebrat knihovnici adventní věnec, stříbrné řetězy a baňky ze stromečku. A nábytek byl nastěhovaný. ……………………………………………………… Jelikož lichožrotii nechtějí zůstat nikomu nic dlužni, musela Knihomolka Else její laskavost oplatit. A tak Elsu naučila číst. Trvalo to opravdu dlouho. Vzpomeňte si, jak dlouho to trvalo vám, než jste se naučili číst. Elsa musela ke Knihomolce docházet na pravidelná doučování. No a uběhl rok a Elsa o sobě mohla říct, že je dobrá čtenářka. Zuzana Sedláková, VII. C
16
Kniha o zázračném lese městské knihovně jsou obvykle knihy o přírodě, zvířatech apod. A lichožroutka jménem Minie de Forestflower je miluje! A tak se, stejně jako každý den, pustila do čtení. ……………… ……………………………… Jednoho krásného dne v listnatém lese, kde zářilo slunce a zpívali ptáčci, bydlil mužík, o kterém nikdo nic neví, ani jak se jmenuje. Žije tam i jeden lichožrout, který mu rád krade a jí ponožky. Bydlí v jednom pařezu, kde má zásobu ponožek. Ale nikdo neví , kde bydlí mužík. Lichožrout se rozhodne ho pronásledovat a dostat se k němu domů. Jenže zjistí, že spává u jednoho stromu. Pomyslí si: „To musí být stašné!“ Však to také je strašné. V noci, když bývá zima, se nemá čím přikrýt, přes den nemá vodu ani jídlo. Jednou začalo silně pršet a foukat vítr. Lichožrout mohl zalézt do svého pařezu, ale co on? Bylo mu ho líto, ale lichožrouti splývají s okolím, takže nejde vidět a nemůže to nijak napravit. …………………………………………………………………. O měsíc později zjistí, že mužík sbírá ze země peníze, co najde, a chodívá si kupovat stravu. Nakonec se vše spraví a pokračuje dál ve svém životě. ……………………………………. Když Minie de Forestflower dočetla a zavřela knihu, chtěla to zkusit také. Tak se vydala do lesa a opravdu tam bydlil mužík. Jeho ponožky jí moc chutnaly! Po cestě zpět uviděla nádherné květiny, a tak si jednu utrhla a nasadila na hlavu. Od teď do lesa chodí častěji a pravidelně. Marie Špačková, VII. C
17
O kouzelné Knize přání nám jednu moc štědrou lichožroutku. Jmenuje se Anděla Clausová. Samozřejmě musí něco jíst, takže vám krade ponožky, jako každý jiný lichožrout. Avšak vždy o Vánocích vám to vynahradí. Koupí vám nové! ……………… Jednoho dne se její otec - pan Claus - rozhodl, že koupí Anděle nějaký velmi originální vánoční dárek. Vybral si proto knihu. Ale ne ledajakou! Ta kniha byla totiž kouzelná. „Šťastné a veselé! Tady máš ode mne takový malý dáreček.“ řekl pan Claus. „Díky! Taky pro tebe něco mám,“ mrkla na něj Anděla. Pan Claus našel v krabici celé balení ponožek. Měl z toho velikou radost. Když ale rozbalila dárek Anděla, byla tak nadšená, že nebyla schopná ani poděkovat. Zírala na knihu s němým úžasem. …………………………………………………………………………….. Poté šla do svého pokoje – prádelního koše. Otevřela knížku a ta začala mluvit! Řekla: „Ahoj, Andělo! Jsem Kniha přání. Splním ti tvé tři prosby.“ Anděla byla v šoku: „Ach, děkuji…“ Kniha se tedy zeptala: „Co by sis přála?“ …………………………. První přání byly stříbrné rukavičky. Anděla si je přála už od malička. Druhým přáním byl nos. Doopravdický nos, kterým lze cítit různé vůně i pachy. Kniha jí sice přičarovala obrovský frňák, ale Anděle to vůbec nevadilo. ……………………………………. … „A jaké je tvé poslední přání? Dobře si ho rozmysli!“ radila jí kniha. …………………….. „Z celého srdce bych si přála nějaké kamarádky.“ zasnila se Anděla. V tu ránu se v prádelníku objevilo asi pět lichožroutek všech tvarů a velikostí. A tak se Anděla Clausová seznámila s ostatními lichožroutkami.
Simona Pevná, VII. C
18
Lichožroutí výprava do knihovny Ednoho
dne
se
kamarádky
Copinka,
Bambulka
a Mašlinka rozhodly, že půjdou na průzkumnou výpravu do knihovny, aby zjistily, jestli lidé vůbec vědí, že existují. A tak se vydaly na cestu. Šly parkem, přes náměstí, ulicemi, až došly ke knihovně. Otevřely dveře a vešly. Nejprve šly do oddělení pro dospělé, ale tam nic nenašly. Tak se vydaly po schodech nahoru, do dětského oddělení. A tam našly knihu, která se přímo jmenovala Lichožrouti. Copinka, Bambulka i Mašlinka se tak lekly, až přišly o chuť na ponožku paní knihovnice. Bambulka otevřela knihu a lichožroutky začaly hned číst. Za chvíli Mašlinka vykřikla: „Holky, pojďte sem! Jsou tady i další díly!“ s Copinkou
rychle
Bambulka
běžely
k Mašlince a všechny začaly číst. Když holky dočetly knihy, vrátily je na původní místo a hned běžely přes ulice, náměstí a park povědět ostatním lichožroutům, že jsou odhaleni a o jejich existenci se již ví. Samozřejmě, že tu ponožku paní knihovnici vzaly, třeba se bude hodit na později.
Lucie Veškrnová, VII. C 19
Mašlinka a knihovnice ašlinka bydlela u řidiče dodávky, která doplňuje do knihovny knihy. Už u něho ale nebydlí, protože poztrácel všechny ponožky a byl líný si je dokoupit Když byla Mašlinka ještě malá, byla hodně zvědavá. Nyní už tak zvědavá není, protože jednou se Mašlinka svezla s řidičem dodávky až do obchodu a měla velký strach. Už nikdy nechtěla nic takového zažít! Tak tedy: Jednoho dne se Mašlinka rozhodla, že zjistí, kam ten řidič pořád jezdí, a tak si mu vlezla do tašky. Nesla se v tašce až k autu, které bylo naloženo knihami. Řidič hodil tašku do kufru a zabouchl dveře. „Co to?“ lekla se Mašlinka. Řidič nastoupil do auta a to se rozjelo. Házelo to s ní až hrůza. Byla celá vylekaná, ale po chvilce se uklidnila. Vedle ní ležely knížky s nápisem: „Zvědavá holčička“, tak začala číst. Kniha byla zajímavá, protose do ní Mašlinka začetla a četla ji tak dlouho, dokud auto nezastavilo. Najednou vyšel řidič a otevřel dveře. „Rychle se musím schovat!“ řekla si. Splynula s knihou jako chameleon a řidič ji odnesl až do knihovny. V knihovně bylo celkem světlo, ale nikde nikdo. Tak si Mašlinka tu knihu dočetla. Neměla vůbec strach, jak byla zabraná do té knihy. „Bouch!“ najednou bouchly dveře a v nich se objevila taková malá paní. Mašlinka se schovala za knihu a vyčkávala, co se bude dít dál. Osoba si všimla, že se za knihou něco vrtí. Přišla tedy ke knize blíž. „Ahoj, kdo jsi?“ řekla. Vůbec se Mašlinky nebála. „Jmenuji se Mašlinka a jsem lichožroutka,“ dodala tiše Mašlinka. „A vy?“ „ Já se jmenuji Eva a jsem knihovnice,“ řekla Mašlince. Mašlinka se usmála. Neměla už vůbec trému, a tak si povídaly celé dopoledne, dokud nepřijel řidič, aby dovezl další knížky. Když se Mašlinka rozloučila s Evou a slíbila jí, že se přijede zase podívat, nastoupila do auta a schovala se mezi knihy. Zanedlouho se vrátila domů a dlouho na tuto příhodu s úsměvem vzpomínala. Adéla Sapíková, VII. C 20
Nebezpečná vánoční výzdoba dyž jsem seděl doma v naší díře za obrazem a venku krásně padal sníh, zaslechl jsem ránu, jako když spadne malý předmět z umělé hmoty. Nakouknul jsem zpoza obrazu a uviděl rodinku, se kterou tu bydlíme, jak zdobí stromeček. Posadil jsem se na rám obrazu a sledoval, jak se rodina baví. Zdají se být opravdu šťastní. Jsou spolu krásní. Chvíli jsem takhle ještě seděl, ale potom jsem zahlédl něco zajímavého. Vysoko na stromku visela pěkná ozdoba. Byla to malá vánoční ponožka. Byla červená a uvnitř ní byly malinkaté umělé dárečky. Celá ozdoba byla velká asi jako pingpongový míček. „Byla by to krásná výzdoba u nás v díře!“ řekl jsem si pro sebe. Počkal jsem, až rodina odejde, slezl jsem z obrazu a vydal se k stromečku. Začal jsem postupně lézt po větvích až nahoru. Ozdoba, pro kterou jsem se vydal, totiž visela skoro až na hoře. Lezl jsem dál a dál, byl jsem výš a výš a snažil jsem se nedívat dolů. Už jsem byl skoro u mé vysněné ozdoby. Už, už jsem ji měl v rukou. Chytil jsem ji za provázek a na tváři se mi vyčaroval úsměv. Ozdobu jsem si přehodil přes rameno a větev po větvi jsem lezl zpět dolů. Byl jsem už asi v polovině stromku, ale docházely mi síly. Chtěl jsem se chytit větve, ale uklouzla mi ruka a já padal z obrovské výšky na tvrdou podlahu. Už jsem myslel, že z toho nevyváznu bez zranění, ale v tu chvíli kdy jsem čekal tvrdý pád, jsem se ocitl na něčem měkkém a chlupatém. Otevřel jsem oči a uviděl, že ležím na zádech kocoura. Oddechl jsem si a podrbal kocoura za ušima. „Děkuju kocourku, právě jsi mi nejspíš zachránil život“ řekl jsem směrem ke kocourovi a pomalu mu slezl ze zad. Jakmile jsem stál pevně na zemi, pelášil jsem zpět domů i s ozdobou v ruce a když jsem doběhl k obrazu, ještě jsem se ohlédl za kocourem, který si poklidně ležel pod vánočním stromkem a odpočíval. Byl to zase jeden z těch zajímavějších a nebezpečnějších dnů. Na tohle rozhodně nikdy nezapomenu! ………………………………………………………………….. Iveta Chabinová, VII. A
21
Neštěstí v knihovně ednoho dne jsem se vzbudil velmi brzy ráno. Já lichožrout bydlím v knihovně. Ke snídani mám ponožky paní knihovnice, na oběd jsem hladový a odpoledne si dám ponožku nějakého dítěte, protože mají přednášku. Večer sním ponožku paní uklízečky. ………… Jednoho dne si takhle čtu a najednou si paní uklízečka usmyslila, že začne utírat prach v poličkách. Já z té poličky spadl. Ulomila se mi noha a sháněl jsem novou. Týden jsem ji sháněl. ……Zatímco jsem se musel při chůzi opírat o sirku, niť jsem společně s jehlou našel na zemi pod knihami. Celé dny měli všichni boty na suchý zip, až na další přednášce s dětmi jsem tu tkaničku vyvlíknul jednomu klukovi ze třetí třídy. Byl to můj zachránce. Už nikdy nebudu zalezlý někde v poličkách mezi knihami.
Jakub Krnáč, VII. C 22
Nikee alý lichožrout s několika vlasy na hlavě a čtyřma očima. Nejdřív vám vysvětlím proč Nikee. Má moc rád ponožky Nike a jí jenom je. A proč má čtyři oči? Jednou, když byl ještě malý, šel hledat nějaké ponožky, nejlépe Nike samozřejmě, a když lezl do okna nějakého bytu, uklouzla mu ruka a spadl dolů do kontejneru. Hned se zvedl a stoupl si na nějakou knížku. Otevřel ji a hned se začetl. Knížka totiž byla o zvířatech. A tak si tam četl celý večer. Vtom se ozval zvuk popelářského auta. Auto nabralo kontejner a Nikee se sunul mezi odpadky. Když se rozkoukal, uvědomil si, že se ocitl na skládce. Najednou před sebou uviděl takové zvláštní ponožky. A ony to byly silonky. Měl strašný hlad, ale silonky byly staré, zatuchlé a špinavé, nejspíš nějaké staré paní s velkýma nohama. Malý lichožrout měl ale takový hlad, že mu to ani nevadilo. Natáhl se po nich a rychle je zblajzl. Ponožky mu moc nechutnaly, ale hlad to zahnalo. Druhý den se probudil a zjistil, že má dvě oči navíc. Byl z toho celý nesvůj. Silonky totiž byly infikované. O pár měsíců později mu z těch silonek i nohy zakrněly. A tak teď žije na skládce a pořád si čte nové knížky, které lidé vyhazují. Stal se z něj velice moudrý lichožrout, který je donucen držet nikeovou dietu.
Roman Sapík, VII. A 23
Jak přišel Páskovec o oko áskovec je jediný ze své kolonie, který má pásku přes oko. Váže se k ní velmi zajímavá historka. Jednoho dne, když se Páskovec procházel po zahradě a hledal na šňůrách, co by tak zakousnul, narazil na něco neobvyklého. Bylo to asi stejně velké jako on. Mělo to pevnou vazbu a alespoň 50 stránek! Byla to kniha. Na jejím přebalu stál obrovitý nápis „Alenka v Říši divů“. Páskovci zvědavost nedala a knížku si chtěl přečíst. Otevřel ji, ponořil se do čtení, ale o chvíli později uslyšel hlasitý zvuk nastartovaného motoru, který ho vytrhl ze čtení. Podíval se nalevo a uviděl, jak se na něj řítí sekačka! Okamžitě se zvedl ze země a chtěl utéci do bezpečí, ale nemohl tu přeci nechat svoji knížku. Rychle ji chytil za desky a táhl ji pryč. Knížka byla těžká. Páskovec se bál, že to nestihne a knížku nezachrání, ale na poslední chvíli jí pohnul a uskočil. Knížka dopadla první a Páskovec o ni zakopl. Padal a padal, ale problém byl, kam nebo spíše na co padá. Pod ním byly zahradnické nůžky. A takhle, milé děti, přišel Páskovec o oko. Z celého příběhu plyne poučení: Ke čtení knížek si vybírejte bezpečná místa a vyhýbejte se ostrým nástrojům. Iveta Chabinová, VII. A 24
Jak Arnoštka zachránila knihu ednoho krásného letního dne se milovnice přírody a knih Arnoštka Lichožroutová vydala ke své milé babičce. Arnoštka si s sebou vzala jednu ze svých oblíbených knih. Původně vedla cesta polní pěšinou, kolem rybníka a přes louku, ale Arnoštka si chtěla cestu zkrátit. Šla, podobně jako Karkulka ve známé pohádce, černým hustým lesem, až narazila na velké zvíře, které na ni poulelo svá obrovská žlutá kukadla. Byla to sova Alice, která viděla lichožrouta poprvé ve svém životě: „Kdo jsi a co tu děláš?“ Arnoštka udiveně odpověděla: „Jsem Arnoštka a jdu k babičce a...“ Sova ji ale docela nezdvořile přerušila: „Co to máš za knihu? Dej to sem!“ a vytrhla překvapené Arnoštce knihu z ruky. Zamyšleně knihu zkoumala a pak přikázala: „Počkej tu, ukážu ji své mamince a pak ti ji vrátím!“ Alice vzlétla a sedla si na větev starého dubu. „Ha! Napálila jsem tě! Knihu jsi mi půjčila a co se dostane do mých spárů, to je mé!“ Potom vzlétla ještě výš, až zmizela v mlze. Arnoštka začala plakat, ale knihy se vzdát nechtěla. Třikrát zapískala a přiběhl k ní její kamarád vlk Evžen. Arnoštka mu vše řekla, nasedla mu na hřbet, pevně se ho chytila a už pelášili směrem, kde Arnoštka viděla Alici naposledy. Mezitím Alice listovala ukradenou knihou na kmenu spadlé borovice. Četba sovičku po chvíli zmohla a tvrdě usnula. Evžen se s Arnoštkou na chvíli zastavil a pravil: ,,Cítím tu prašivou zlodějku! Drž se pevně, co nevidět jsme tam!“ Za okamžik opravdu sovu objevili v koruně stromu. Vzali si opatrně zpět svou knihu a místo ní Alici podstrčili papír s velkým nápisem: Jsem moudrá sova, která krade knihy! „Děkuji!“ řekla Arnoštka a objala vlka kolem krku. Evženek byl starý dobrák od srdce, ne tak jako vlk v té známé pohádce, a s úsměvem ji odvezl až k babičce. Za jeho odvážný hrdinský čin si ho nechala babička jako hlídače před podobnými zloduchy. U večeře se jejich příběhu už jen zasmáli a smutek z tváře Arnoštky zmizel. A Alice? Ta když se probudila, uviděla smějící se dav zvířátek a měla z ostudy kabát. Dobře jí tak! Simona Kroupová, VII. A 25
Knihomol Trojoký arodil se v království bílých ponožek, v tomto království se žilo v míru a pokoji. Pak ze severu přitáhly kmeny barbarských lichožroutů a pro království to znamenalo válku. Knihomol, který už od malička měl v oblibě čtení, a to proto, že měl tři oči, takže mohl číst tři knihy naráz, uprchl do vedlejšího království a snažil se domluvit spojenectví se sousedy. Knihomolovi se povedlo díky jeho diplomatickým schopnostem zařídit několik dalších spojenců. Válku vyhráli, ale tenhle boj si vzal s sebou hodně lichožroutských životů. Knihomol si po válce otevřel malé knihkupectví, kde prodával knihy všem lichožroutům z města, také byl jedním z poradců pana krále. Sám píše knihy hlavně ty dobrodružné o různých výpravách na neprobádaná místa po celém světě. Jeho knihy se staly neprodávanějšími v celém království a na jeho nové knihy se čeká fronta před jeho krámkem. Jedním z jeho koníčků je také hraní deskových her a rybaření. Vždy se objeví na všech soutěžích týkajících se těchto koníčků.
Leoš Rejzek, Ladislav Brník, Pavel Mahr, VII. A 26
Lichožrouti všude ylo jedno nudné ráno, když náš pan domácí spustil obrovský povyk. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že se našemu člověku narodilo dítě! Okamžitě začal nakupovat ponožky a hlavně hodně dupaček. Dříve jsme my lichožrouti znali dupačky jen z odborných knih, které jsme si prohlíželi, takže nám bylo velkým překvapením, když jsme objevili v prádelním koši dupačky skutečné. A jelikož to byla desetiterčata, bylo dupaček opravdu hodně. ……………………………………………… Nám se pochopitelně dařilo dobře, ale časem vyvstal problém: co budeme dělat, až děti vyrostou? Dupačky určitě nebudou nosit celý život. Co pak budeme jíst? Tehdy nás napadlo, že se budeme každý rok stěhovat někam jinam, tedy k někomu, kdo zrovna bude mít nějaké miminko. ………………………………………………………………… Zpočátku to docela šlo, ale po nějaké době nás to přestalo bavit. Ale i tentokrát se na nás štěstí usmálo. Vedle domu našeho pana domácího jednoho krásného dne postavili kojenecký ústav! Tím pádem bylo jasné, kde se zabydlíme natrvalo.
Vojtěch Šabatka, VII. C 27
Lichožroutí bratři jednom domě u Znojma žila rodina Nerudových. Nežila sama, žila společně se třemi lichožrouty, nebo spíše se třemi lichožroutími bratry. Jeden z bratrů Ron, je neuvěřitelně líný a nejradši by celý den proležel v posteli. Má rád své hnědé triko a modré kalhoty, ale ze všeho nejradši má bílé ponožky. Druhý bratr Jack, je spíše zlý než hodný, rád schovává ponožky jen proto, aby se pak bavil tím, jak je majitelé hledají. Nosí černé triko, klobouk a jeho nejoblíbenější ponožky jsou černé. Poslední z bratrů Josh je uplně jiný než jeho dva bratři. Josh je hodný, pracovitý a daleko chytřejší než oba jeho bratři dohromady. Josh není vůbec vybíravý, když jde o ponožky, má rád všechny, co najde. …………. Jednou z rána si Jack chtěl jít pro nějaké ponožky k jídlu, když vylezl ze svého úkrytu v základech domu, šel rovnou za nosem, až ho to zavedlo do obývacího pokoje, kde byly pohozeny staré černé ponožky. Jack jen při pohledu na ně dostal obrovskou chuť na jednu z nich. Rychle ji vzal a utíkal zpátky do úkrytu. Když přišel, nechtěl se s žádným z bratrů podělit. Ron by tedy měl jít pro svoji svačinu sám, ale je moc líný radši si dál leží v posteli. Nejmladší z bratrů se chtěl také vypravit do domu, protože měl velký hlad, když tedy konečně vyrazil, něco ho zastavilo hned v hale. Lidé možná lichožroty nevidí, ale kočky ano! Josh se snažil před kočkou utíkat přes celý dům, když se najednou ocitl v kuchyni. Shodil modré koště přímo na hlavu kočky, ta se sice zpomalila, ale nezastavila a dál ho pronásledovala po domě. Zatočil tedy do ložnice. To kočka nevěděla. „Bum!“ a narazila přímo do zdi. Josh se mezitím schoval ve skříni. Když už bylo po všem a chtěl vylézt, něco se stalo, něco mu spadlo přímo do cesty! Byla to celá krabice ponožek všeho druhu, jak starých, tak špinavých, nejrůznějších barev. Josh neváhal ani chvilku a sebral vždycky jednu ponožku z páru. Když se pak Josh i s celým svým úlovkem vrátil do úkrytu, jeho bratři nevěřili vlastním očím. I když je nejmladší, dokázal přinést více ponožek než jeho velcí bratři. Jakub Adam, VII. A 28
Setkání v knihovně ednou, když už jsem opravdu nevěděla, co mám dělat, jsem se rozhodla, že zajdu do knihovny. Tam jsem se seznámila s lichožroutkou. Nevěříte? Tak já vám ten příběh povím. Byly letní prázdniny a já jsem nevěděla, co mám dělat. Kamarádka odjela k babičce. Tak jsem si řekla, že zajdu do knihovny. Přemýšlela jsem, jakou knížku si mám půjčit, a pak jsem si vzpomněla, že nám paní učitelka z českého jazyka doporučila knížku o lichožroutech. Vešla jsem dovnitř a začala jsem hledat lichožroutí knížku. Asi po pěti minutách jsem ji našla, byla tam ještě jedna knížka, kterou vytvořili žáci 7. C a 7. A z Pražské. Otevřela jsem ji a co to? Strašně jsem se lekla, protože z té knihy na mě vyskočil lichožrout. Jen co vyskočil, tak se začal vyptávat: „Nemáš šedé ponožky?“ Nevěděla jsem, jestli mám odpovědět, nebo jestli se mi to jenom zdá, ale když se zeptal po druhé: „Nemáš alespoň černé ponožky?“ Rozhodla jsem se, že odpovím: „Ne, nemám.“ „A co bílé ponožky?“ Už mě to celkem lezlo na nervy, tak jsem řekla: „Já nemám ponožky, je léto a já nemám ponožky.“ „A jak se jmenuješ?“ zeptala se. Nevěděla jsem, jestli mám odpovědět, ale on nebo ona byla rychlejší a vyskočila na poličku, kde původně ležela kniha, a důrazným hlasem řekla: „Já jsem Šátečkovka Copatá, ale můžeš mi říkat Copinko, to ale neznamená, že mi můžeš říkat Topinko. Rozhodla jsem se, že jí odpovím: „Já jsem Katrina.“ „Pěkné jméno, neřekla bys mi něco o vás?“ „Jo, klidně, ale musíš mě provést městem Znojmem. „Dobře,“ odpověděla jsem s radostí a strčila jsem si lichožroutku do kabelky, aby mě paní knihovnice neobvinila, že jsem něco ukradla. Vyšly jsme z knihovny a já začala přemýšlet, jestli to není trošku divné, že se tady procházím s živým lichožroutem, ale když se mě Copinka zeptala, kam půjdeme prvně, začalo mi to být jedno. „No, prvně bych ti mohla ukázat naši radnici.“ Myslela jsem, že mi řekne, že tam nechce, ale ona mi odpověděla: „Jo, to by bylo bezva.“ Tak jsme šly a ona mi začala vyprávět: „Takže v naší lichožroutí partě je nás víc a máme různé povahy. Já jsem taková, že se ze všeho nejraději starám o svoje vlásky. A mám kamarádku Mašlinku, ta se zase ráda parádí a taky je to moje bezva kamarádka.“ Pak jsem se jí zeptala: „A můžu se zeptat, co celý den děláte? „No tak ráno vstáváme v 5:00 a vydáváme se na takzvaný LOV PONOŽEK. Tam si nalovíme ponožky a kolem 6:00 dorazíme domů a maminka začíná dělat snídani. To míváme obvykle k pití vymačkanou oranžovou nebo žlutou ponožku a na jídlo míváme pečené růžové ponožky s cukrem, takovou jak vy říkáte, myslím, buchtu.“ Myslela jsem, že mívají třeba jenom ponožky, nebo něco takového. „Tak a jsme tady.“ Zaplatila jsem vstupenky a šly jsme nahoru po schodech. „No a potom jdeme do školky, školy, práce, nebo tak.“ Zajímalo mě, co se třeba učí. „Máme lichožroutštinu, ponožkovou, 29
barvologii, čtení, počty ponožek a to je asi vše.“ Měla jsem vykulené oči: „A to je vše? Děláš si legraci? Je to tak zajímavé.“ Chvíli na mě zírala, proč je to asi zajímavé. „My máme matiku, češtinu, angličtinu, němčinu, hudebku, tělocvik a spoustu dalších předmětů.“ Znovu na mě zírala, jako kdybych spadla z Marsu, ale už jsem jí nestihla odpovědět, protože jsme vyšly na vrcholek radnice, ona se rozběhla, vyskočila na okno a volala: „Ty jo, to úžasný támhle je řeka, že?“ Chvíli jsem se zarazila, co by to asi tak bylo, no ale tak co. „Jo, jo, to je řeka.“ Přešla k dalšímu oknu a povídá: „Jé, támhle je kostel a domy a támhle jsme před chviličkou šly.“ Byla jsem ráda, že má radost, ale chtěla toho vidět víc, tak jsme musely jít. Pak mi začala vyprávět dál: „Tak u čeho jsme to byly? Po škole máme oběd, polévku z ponožek a nějakou omáčku a maso a moje nejoblíbenější jídlo jsou zapékané ponožky s červenou ponožkou jako přílohou.“ Říkala jsem si, že to máme asi lepší, ale co? „No a po obědě míváme kroužky, anebo jdeme domů.“ „A co ty dělá za kroužek?“ Usmála se a řekla: „Já hraju na ponožkohru, učím se létat malým letadlem a potom ještě jezdím na ochočených králících.“ Zarazila jsem se. Na králících? „To jako vážně?“ „No a co děláte večer?“ „Večer ….“ Došly jsme k rotundě a ona mi řekla, že se chce chvíli posadit. Souhlasila jsem. Kolem prošla paní a pán a koukali na nás, jak kdybychom byly mimozemšťani, bylo to divné. „Večer kolem 19:00 máme večeři a jíme nějakou ponožku s příchutí rajčat, okurky, salátu no prostě příchuť zeleniny. A kolem 21:00 jdeme spát, no teda ti mladší, my starší chodíme spát kolem 22:00. Ale na tom asi tak nezáleží. A to je asi tak nějak celý náš den.“ Usmála jsem se na ni a řekla: „To je super, myslíš, že bych to mohla říct kamarádce?“ Koukla se na mě: „Jasně, ale ať máš o čem psát, tak zítra si dáme v 10:00 sraz v knihovně a já tě vezmu k nám. „Chvíli jsem byla mimo a zeptala se: „To jde?“ „A proč ne? A než se setmí a v knihovně zavřou, tak mě proveď ještě městem.“ Zvedla jsem se a řekla: „Jasně!“ Obhlídly jsme ještě spoustu památek a potom jsme spěchaly do knihovny, aby nám nezavřeli, ale bylo pozdě, tak jsem Copince podala návrh: „Pojď ke mně domů, nachystám ti postel a dám ti nějaké ponožky od sestry. Souhlasíš?“ Nejistě se na mě podívala: „No tak jo a nebude ti to vadit?“ „Jasně že ne.“ A tak jsme šly ke mně domů, já jí dala sestřiny ponožky, je na letním táboře, tak doufám, že na nic nepřijde. Kolem 22:00 jsme usnuly a spaly a spaly. Bylo ráno a já šla vařit snídani, když se Copinka probudila, měla nachystanou ponožkovou šťávu a byla moc ráda. Potom jsem se oblékla a vyrazily do knihovny. Když jsme tam vešly, dala jsem si Copinku opět do kabelky a šly jsme k té knize, co z ní včera vyskočila. Otevřela a řekla mi: „Teď si na tu knihu stoupni.“ Podívala jsem se na ni, jestli to myslí vážně, ale myslela. Stoupla jsem si na knížku a ona vedle mě. Nevím co, se mi stalo, ale probudila jsem se pod postelí a zdálo se mi, že tady mají všechno větší. Hledala jsem Copinku, uviděla jsem ji pod židlí, k té židli jsem prošla kolem zrcadla a myslela jsem, že jsem se zbláznila, vypadala jsem jako lichožroutka, neměla 30
jsem tušení, co se děje, ale Copinka mi povídá: „Vítej v našem světě, teď si můžeš vše vyzkoušet na vlastní kůži a uvidíš, že to taková legrace není.“ A jak řekla, tak to bylo. Bydlela ve starém křesle, to mělo poměrně vysoké nohy a vyskočit tam, když nevíte, jak se v tomhle těle skáče, byla fuška, ale nakonec jsem dostala lekci skákání a vyskočila jsem tam. Když jsem vešla dovnitř, byla jsem překvapená. Měli tapetu s ponožkami, židle z ponožek, no jednoduše všechno bylo z ponožek, bylo to no super, všechno bylo tak měkké. „Jdeme na lov?“ zeptala se. „Nechodí se na lov ráno?“ „Jo, chodí, ale i tak můžeme jít teď. „Tak jdeme.“ Bylo to úžasné! Sbíraly jsme ponožky, ale vždy jen jednu, tu lichou jsme tam vždycky nechali.“ Pak uvařila Copinka jídlo, měly jsme zapékané ponožky se zeleninou a vymačkanou ponožkovou šťávu. Potom jsme vyrazily do školy. Dneska jsme měly ponožkovou a lichožroutštinu. Bylo to velmi zajímavé. Po škole mě provedla městem, viděla jsem spoustu soch, staveb z ponožek a mnoho dalších věcí, na večeří už jsem musela domů, jelikož jsem nechtěla zůstat v zamčené knihovně, odvedla mě do jejich knihovny a já jsem nevěřila vlastím očím! Byly tam všichni lichožrouti, kteří jsou v téhle knížce! Ještě jsem si chvíli povídala s Copinkou a Mašlikou, ale pak jsem musela domů. Hlavou mi vrtala ještě jedna věc, tak jsem se zeptala: „Vy chodíte do školy i o prázdninách?“ Obě holky se na mě podívaly a řekly: „Ne, ne, my máme prázdniny v srpnu a září.“ „Aha, tak to jo.“ Objaly jsme se, já stoupla na knihu a za chvíli jsem byla v naší knihovně a měla jsem zase normální ruce a nohy. Když jsem šla domů, přemýšlela jsem o tom, co jsem všechno zažila. Tak teď už vím o lichožroutech vše a věřím, že opravdu existují. Jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost seznámit se s lichožrouty a doporučuji vám zamykat si šuplík s ponožkami. Ale není jistě, že se tam ty potvůrky i tak nedostanou.
Valentina Šubová, VII. C 31
Článek zveřejněný v únorovém čísle školního časopisu 5 + 4 na ZŠ Pražská
32
OBSAH SEZNAM ZATÍM PROZKOUMANÝCH LICHOŽROUTŮ PŘEBÝVAJÍCÍCH VE ZNOJMĚ
1
JAK TO VLASTNĚ ZAČALO
12
COPINKA A POHÁDKA O LOCICE
13
PROČ MÁ DLOUHONOŽKA DLOUHÉ NOHY?
14
JAK JSME S DLOUHONOŽKOU POTKALI POTKANA
15
JAK SE ELSA NAUČILA ČÍST
16
KNIHA O ZÁZRAČNÉM LESE
17
O KOUZELNÉ KNIZE PŘÁNÍ
18
LICHOŽROUTÍ VÝPRAVA DO KNIHOVNY
19
MAŠLINKA A KNIHOVNICE
20
NEBEZPEČNÁ VÁNOČNÍ VÝZDOBA
21
NEŠTĚSTÍ V KNIHOVNĚ
22
NIKEE
23
JAK PŘIŠEL PÁSKOVEC O OKO
24
JAK ARNOŠTKA ZACHRÁNILA KNIHU
25
KNIHOMOL TROJOKÝ
26
LICHOŽROUTI VŠUDE
27
LICHOŽROUTÍ BRATŘI
28
SETKÁNÍ V KNIHOVNĚ
29
ČLÁNEK ZVEŘEJNĚNÝ V ÚNOROVÉM ČÍSLE ŠKOLNÍHO ČASOPISU 5 + 4 NA ZŠ PRAŽSKÁ
32 33
Lichožroutí poezie závěrem Lichožroutů je na světě mnoho, ale já mám ráda jednoho. Podívej se na ni a dej ruce do jejích dlaní. Máme rádi i tu druhou, celou proužkovanou. Rády mají knihovny, chodí i do posilovny. Hned, když se potkají, mile se na sebe usmějí. Žerou rády ponožky, vždy od naší babičky. Chutnají jim i bačkory od naší Barbory.
Michaela Rašková, Darja Kopančuková, VII. C
Velký dík patří Veronice Kočí a Janě Hofmanové za pomoc při tvorbě titulní stránky. Děkujeme za vaše nápady a šikovné ruce! Bez vás by tato kniha nevypadala tak, jak vypadá. Kolektiv autorů VII. A a VII. C Základní škola a Mateřská škola, Znojmo, Pražská 98 únor 2016
