Veřejná diskuse PRO ZACHOVÁNÍ MEZIDRUHOVÉ PŘEHLÍDKY Milan Strotzer, odborný pracovník NIPOS, bývalý programový ředitel JH Tradice se mají rozvíjet a ne bořit aneb Neprozřetelná úvaha Učinit z Jiráskova Hronova celostátní přehlídku činoherního divadla okořeněnou inscenacemi z ostatních druhů či oblastí divadla včetně zahraničních mi připadá neprozřetelné a krátkozraké. Nejméně v tom, že hronovská přehlídka ztratí svou jedinečnou tvář a stane se jednou z mnoha. Nejsem si ani jistý, zda bude pro současné většinové návštěvnické auditorium v takové podobě nadále přitažlivý, navíc pochybuji o tom, že by případný odliv zájemců mohl být nahrazen návštěvníky z řad divadelníků řekněme konvenčnějšího divadelního smýšlení, neboť se jim na celostátní přehlídce stejně sotva kdy dostane divadla, které by jim konvenovalo. Tedy není-li to s Jiráskovým Hronovem myšleno tak, že se chce stát muzeem. Ale to jsou úvahy a spekulace. V zásadě mi přijde ke škodě ztráta výjimečnosti Jiráskova Hronova, o níž bylo permanentně usilováno čtvrt století. Myslím, že by se tradice měly rozvíjet a ne bořit. Nejen proto považuji snahu o proměnu Jiráskova Hronova za krátkozrakou. A nejde jen o to, že se patrně najde jiné místo, které na zelené louce nebo na základech kdysi vybudovaných (např. poděbradského FEMAD) vznikne jiná jedinečná celostátní mezidruhová přehlídka amatérského divadla. Za neprozřetelné a krátkozraké považuji především to, že se s takovými úvahami zaobíráme právě dnes, v období škrtů finančních prostředků z veřejných zdrojů. V důsledku to může vést jen k jedinému, a sice k tomu, že amatérské divadlo přijde šmahem nejméně o půl miliónu korun, které se sotva kdy na jeho podporu vrátí. Stačí jen vzpomenout, jak se do nenávratna vytratily prostředky někdejších okresních a krajských kulturních středisek, na které si myslely zájmové organizace amatérského divadla.
Lenka Huláková, odborný pracovník NIPOS, amatérský tvůrce Měl by být Jiráskův Hronov opět pouze činoherní přehlídkou s inspirativním programem ostatních druhů amatérského divadla, nebo zůstat tím co je, tedy celostátní mezidruhovou přehlídkou amatérského divadla s mezinárodní účasti? Případně přidejte odůvodnění proč. Celostátní mezidruhová přehlídka v Hronově je pro mne jedinečná právě mezidruhovostí. Můžou se tu potkat nejrůznější divadelníci, navzájem se inspirovat a poznávat i jiné divadlo, než kterému se sami věnují. Přicházet na chuť všem druhům divadla od pohybového přes loutkové, studentské, činoherní, venkovské až po scénický tanec, dětské divadlo a experiment a ještě mít zahraniční ochutnávku. A nebo naopak zjistit k některým druhům svou nechuť, ale nejdřív mít možnost vše zhlédnout… Pokud se z Jiráskova Hronova stane opět pouze činoherní přehlídka, pro mě půjde o krok zpátky a těžko se bude znovu nalézat takové podhoubí pro všechny druhy divadla. Jestli ale v Hronově o mezidruhovou přehlídku nemají zájem samotní organizátoři, neměla by se přesunout mezidruhová do jiného města (?) Ale
také celostátní přehlídka činoherního divadla už jedna existuje (?) Přehodit tyto přehlídky by znamenalo uskutečnit Hronov jako činoherní přehlídku v květnu a Volyni jako žatvu v srpnu (?) Při psaní odpovědi na anketní otázku mě naopak vylézají jen a jen další otázky. Jezdilo by tolik (nejen) mladých lidí na Jiráskův Hronov, pokud by šlo pouze o činoherní přehlídku? Nejezdí divadelníci na akci právě za možností vidět co možná nejpestřejší program – ze všech inscenací, které se čerstvě urodily? Petr Christov, divadelní vědec, vedoucí katedry divadelní vědy FF UK Ad Mýty a chiméry Jiráskova Hronova Jiráskův Hronov vyvolal v poslední době vlny vášní - a to převážně mezi divadelníky, kteří se hlásí k "tradiční" činoherní linii amatérského divadla. Dovolím si však podotknout, že JH zároveň zjevně vyvolává i jistou formu nostalgické amnézie, která se upíná k chimérám, které - dle mého - možná ani nikdy neexistovaly. A rozhodně nebyly při životě v posledních dvou desetiletích. Chiméra první: Ano, Jiráskův Hronov býval (ale připomeňme, že tato éra vzala za své na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ne-li dokonce o něco dříve!) vrcholnou přehlídkou výhradně činoherního divadla - s omezeným programem, s jiným systémem výběru, v určitých obdobích navíc poplatný dobovým ideologiím. Je proto dobré při úvahách o jeho možných současných podobách vycházet z předpokladu, že v posledních dvou dekádách tedy v období, kam sahá paměť většiny současných frekventantů i návštěvníků, kteří jsou zpravidla narozeni v posledních dekádách 20. století - JH (vždy) byl/je mezidruhovou přehlídkou, na níž se setkávaly/jí inscenace různých druhů a žánrů, které prošly soutěžními strukturami skrze hodnocení odborných porot (složených z profesionálních i amatérských divadelníků, divadelních kritiků či univerzitních pedagogů) na úrovni národních a regionálních přehlídek a festivalů. Chiméra druhá: Ačkoli je programová skladba JH tvořena na základě souboru inscenací vyhodnocených v rámci porot jednotlivých národních druhových přehlídek, není (a snad ani nemůže být) výběrový systém dokonalý a zcela spravedlivý, a tudíž nejedna výtečná inscenace může zůstat v nižších (tj. regionálních a národních) patrech "postupového pavouka" a v programu JH se neobjeví. V souladu s propozicemi a nastavenými pravidly se v něm navíc ani objevit nemůže, neboť se nedostane ani do širšího výběru potenciálních účastníků JH, který je generován z inscenací doporučených, příp. nominovaných porotami národních přehlídek. Jiráskův Hronov tak dlouhá léta nelze, dle mých letitých osobních zkušeností častého návštěvníka a posléze rovněž lektora regionálních a národních přehlídek, považovat za skutečný (jediný a jedinečný) vrchol současné amatérské (či snad lépe a oficiálněji "neprofesionální") divadelní tvorby (viz též můj komentář v článku "Výběr z nejlepšího není vždy to nejlepší" v AS 4/2011). Z vlastní zkušenosti dobře vím, že v posledních deseti, patnácti letech se mi obvykle dařilo zhlédnout více zajímavých inscenací (všeho druhu) na přehlídkách postupových, než jaké pak následně nabízel program JH. Chiméra třetí: Divadlo (jako obecná kategorie umění) je v očích velké části publika a mnoha divadelníků častokráte stále vnímáno pouze a omezeně prizmatem "tradiční činohry". Ta sice statisticky může stále být možná nejčastěji provozovaným typem neprofesionálního divadla, nelze ale opomíjet ani další druhové a žánrové divadelní oblasti, které zaměstnávají velké množství amatérských divadelníků: zejména je zapotřebí vzít v potaz divadlo loutkové a rovněž velmi početné soubory, které můžeme nazývat studentskými (u nichž se navíc
objevuje velmi široký žánrový rozptyl - od tradiční činohry po experimentální práci s pohybovým či loutkovým divadlem). Při pohledu na aktivity a vystupování některých "činoherních" amatérských divadelníků (a zejména jejich činovníků) rovněž zřetelně vysvítá jejich značná míra netolerance vůči jiným pohledům na divadlo a přetrvávající pocit jakéhosi "činoherního šovinismu", který - dle mého přesvědčení - neprospívá ani profesionálnímu, ani amatérskému divadelnictví. V této souvislosti stojí za připomenutí, že v žádné jiné oblasti amatérského divadla nevyvolalo nedávné zrušení statutu přímých nominací na úrovni regionálních přehlídek takovou nevoli jako právě mezi představiteli a zástupci činoherní (a hudební) kategorie, ač se přitom jednalo o dílčí a v mnoha ohledech prospěšnou technikálii. Jako by osobní zájmy či institucionální zákulisní aktivity některých amatérských divadelních aktivistů převažovaly nad vnímáním neprofesionálních divadelních aktivit jako celku. Chiméra čtvrtá: Jiráskův Hronov je tradiční zavedenou značkou, která však přes udržování jistých tradic musí nutně respektovat průběžné změny a vývoj soudobého divadla i společnosti. Podobně jako se zásadně projevily polistopadové změny též v systému a struktuře neprofesionálního amatérského divadelnictví, zdá se být nezbytné, aby se v současné době i Jiráskův Hronov dokázal stát festivalem pro 21. století, který si v sobě ponese hrdou tradici a zároveň bude odrážet rozmanitost současné podoby neprofesionálních divadelních aktivit. Ty přitom nejsou zdaleka pouze činoherní, stejně jako nejsou spjaty s žádným dalším konkrétním proudem divadla. Jiráskův Hronov by měl být festivalem pro všechny, kdo se zajímají o (amatérské) divadlo, a nabídnout jim reprezentativní pohled na aktuální produkci amatérských divadelníků v mnoha různých podobách, které dnešní divadlo nabízí. A navzdory nedávným rozohněným vášním si dovolím konstatovat, že programová skladba posledních dvou ročníků JH (tj. 2011 a 2012) se z mého pohledu alespoň částečně k výše naznačenému ideálu blíží. Každý festival (jakéhokoli druhu) totiž potřebuje jasnou tvář - a tu má JH šanci najít, když se přestane utápět v marginálních půtkách a odváží se stát festivalem, který se přihlásí k tradici a zároveň bude mít odvahu se proměnit. K tomu je zapotřebí především vzájemná důvěra všech zúčastněných, ochota přiznat si, že divadlo není uniformní a monotematické, a chuť si vzájemně naslouchat a skutečně diskutovat - bez osobních invektiv a zákulisních intrik. Divadlo je totiž na komunikaci založeno. A bez vzájemné reciproční komunikace zkrátka nemůže fungovat ani jeho nejprestižnější vrcholná přehlídka. MgA. Jonáš Konývka, ADaV DIFA JAMU v Brně Naopak! Jiráskův Hronov by se, dle mého názoru, měl snažit ještě o synergičtější propojení různých druhů amatérského divadla. Pokusil bych se odlehčit dramaturgii festivalu od takového počtu činoherních a hudebních inscenací s tím, že by se z každého druhu (tedy přehlídky) objevil přibližně stejný počet inscenací. Na JH mě totiž vždy bavila různorodost diváckých zážitků. Na jednodruhové přehlídky se můžu vydat nespočetněkrát během roku. Ale neexistuje žádná jiná ucelená a koncepční mezidruhová přehlídka, než je právě Hronov. Nejzajímavější mi totiž přijdou průběžné debaty o významu a účinku různých (a různorodých!) inscenací, potažmo i z toho vyplývající další kulturně-sociálně-intelektuální debaty "nad" u vína.
Jan Švácha, místostarosta Města Rakovníka, amatérský tvůrce Pro mě není vlastně vůbec důležité, zda jdu na činohru nebo nějaký jiný divadelní žánr. Dobré divadelní představení je pro mě zdrojem inspirace, moudrosti, seznámením s pohledem souboru na svět, zrcadlem současnosti a důkazem, že existuje přenos energie mezi pódiem a hledištěm. Z tohoto důvodu tedy neupřednostňuji činohru před loutkárnou či divadlo jednoho herce před muzikálem. S pocitem z úžasného zážitku mohu odcházet ze všech žánrů. Diskuze na téma „Činohra proti ostatním divadelním žánrům“ mi tedy připomíná žabomyší lodní bitvu v rozbouřené sklenici vody. To samé se týká i mezinárodních představení. Pokud se bude jednat o dobré a skutečně inspirující inscenace, budu rád, že té vzácné chvíli budu přítomen. Když se objeví na Hronově zahraniční představení, které mi nepřináší nic nového, kromě toho, že nerozumím řeči, ve které je hráno, přijde mi to jako promarněná příležitost. Jedna pro mě zásadní otázka na závěr: Je Kámen činohra? Děkuji za odpověď :) Jana Soprová, publicista, divadelní kritik, pedagog Zpráva o tom, že Jiráskův Hronov by měl změnit resp. omezit své zaměření, mě značně zaskočila. Za to nejlepší na festivalu totiž považuji právě možnost shlédnout během jednoho týdne to nejoriginálnější z RUZNÝCH divadelních oborů a žánrů. I když zaznívá kritika na současnou kvalitu festivalu, myslím, že právě toto diváky přitahuje a láká k diskusi. Je paradoxní, že po letech snah o rozšíření přehlídky o off program, se myšlenky vracejí k něčemu, co už je dávno přežité. Obecně řečeno, činoherní a hudební amatérské divadlo (většinou komediálního zaměření), tak jak jsem měla možnost je sledovat na jiných festivalech, přináší podle mého většinou různě kvalitní nápodobu profesionálních (regionálních) scén, ale není po tematické ani formální stránce originální ani novátorské. Domnívám se, že JH by tomto změnou ztratil svou osobitost a nové diváky (což je asi cílem této myšlenky) by stejně nezískal. Josef Brůček, fanoušek Jiráskova Hronova Národních přehlídek všech možných druhů a odrůd amatérského divadla je, domnívám se, (vyčerpávajícím výběrem) dost. Nevím tedy, proč by neměl být Jiráskův festival -festival završující vše, co amatérské divadelní umění obsahuje a umí- celostátní mezidruhovou přehlídkou. Podpoznámka: Od mládí s velkým zájmem sleduji vrcholné výsledky (tedy inscenace, chceteli představení) českého profesionálního divadla v celé jeho šíři. Přes něj jsem se dostal i k pečlivému sledování divadla amatérského divadla. Přiznám se, že kdyby Jiráskův festival byl pouhopouhou vzpomínkou na klasické divadlo klasicky hrané pro klasické (nyní televizními seriály odkojené) diváky, ztratilo by zajímavost nejen pro mě, ale věřím, že postupně i pro většinu jeho nynějších fanoušků. Jarka Holasová, pedagog ZUŠ F.A. Šporka, amatérský tvůrce Myslím si, že s touto otázkou si musíme hned položit další. Co od Jiráskova Hronova očekáváme? Pokud setkávání "jen" činoherců a hudebníků, nechť je to tedy pouze činoherní a hudební přehlídka. Pokud zůstane přehlídkou mezidruhovou, už podle názvu vzájemně se tedy mezi druhy inspirující, zajistíme tím setkávání "všech" a "napříč". Podle posledního ročníku si myslím, že JH hodně omládnul. Kdyby už neměl být tím, čím je teď, určitě bude chybět. Začne nám chybět ta různorodá sklizeň, kde se dá uvidět všechno, co se za rok (potažmo dva) urodilo. Budeme tedy zakládat přehlídku novou, pestrou jako je Hronov teď? Trochu si myslím, že je to kvůli výběru "činoherních" kusů, kvůli nominacím a
doporučením, kvůli novinkám, které před dvěma roky nebyly. Návrat k činoherní a hudební přehlídce by asi ledacos řešil, ale jen abychom s vaničkou nevylili i dítě. Jana Machalíková, lektorka Mezidruhovost na festivalu Jiráskův Hronov dává účastníkům možnost širšího rozhledu v oboru. Je to výzva k toleranci různých divadelních vyjádření. Snahy vybudovat přehlídku jen určitých druhů divadla mě přesvědčuje o tom, že té mezidruhovosti bylo ještě málo, že jsme my divadelníci stále uzavřeni ve svých oborech a že nám zatím není přirozené svobodně se vyjadřovat bez toho, aniž bychom museli volit, jaké prostředky použijeme a do jak moc populární divadelní kategorie spadneme. Štěpán Macura, amatérský tvůrce, DREJG/ DRED Jestli ono není matoucí to Jiráskovo jméno v názvu (To není výzva k přejmenování JH!). Jiráskův Hronov je dnes v podstatě tam, kam velmi opatrně rok za rokem, krok za krokem směřoval. Je mezidruhovou přehlídkou, konfrontuje, vyučuje, vyvolává vášně i debaty. Všem, kdo na tom mají podíl, za to dík. Při tom pozvolném překračování hranic ale Hronov (Jiráskův) zapomněl na budování zázemí, které by onomu překračování hranic odpovídalo. A mám na mysli zejména hrací prostory, které mnoha incsenacím spíš ubližují. Pro mnohá představení z Písku, Ústí nad Orlicí nebo Chrudimi je Jiráskovo divadlo vraždou a Čapkův sál umíráním, a platí to i pro ledacos z Děčína a odjinud. A neměl by být problém existující hronovské prostory (třeba ty četné industriální nebo openairové) na deset dnů nachystat k tomu, aby se v nich dařilo i absolutnímu experimentu, aby byl na Hronově i site-specific, aby se v komorním prostoru dala odekrát komorní loutkárna i ve čtyřech dnech po sobě, když ji z její hronovské adresy už nebude muset vytlačit jiná postoupivší inscenace. To ale znamená rezignaci na možnost, že všichni uvidí vždycky všechno, co na Hronov přijede. Model základní řada (cca 2 inscenace za den) pro všechny, inspirativní, volitelné, profilující inscenace třeba po desítkách pro ty, kdo přijdou a chtějí, je asi na místě. A pokud je to otázka peněz, vlastně mě překvapuje, že už na Hronově dávno není vedle ČEZ arénky RWE arénka, vedle Vodafone stanu, T-Mobile stage, že v České televizi jsou k vidění minuty takřka odkudkoli (Karlovy Vary, Jihlava, Zlín, Plzeň, Uherské Hradiště…) a evropsky významný Hronov (stejně jako evropsky významné DER Hradec Králové) takovou mediální platformu nemá. A při tisících souborů je u nás aktivních divadelníků asi mnohem víc než aktivních filmařů, možná i víc než aktivních filmových fanoušků. Pak by se možná našly i finanční toky pro Hronov, potažmo amatérské divadlo vůbec. A proto zpět k věci: Jiráskův Hronov má zůstat mezidruhovou přehlídkou, když už se k tomu dopracoval, musí ale připravit odpovídající zázemí inscenacím opravdu všech divadelních druhů. Alena Zemančíková, dramaturgyně, pedagog, lektor, redaktor Čro Domnívám se, že není možné vrátit Jiráskův Hronov do podoby vrcholné přehlídky pouze činoherního a hudebního divadla. Současné divadlo v Česku i ve světě má mnoho podob a dokonce je i těžké definovat, co je činohra. Už několikrát se stalo, že inscenace, postoupivší z národní přehlídky činoherního divadla nebyla činohrou o nic víc než třeba inscenace z Mladé scény. A nevím, proč bychom měli z oficiálního programu Jiráskova Hronova vylučovat třeba nejlepší loutkářské inscenace nebo různé menší perfomativní útvary, oslovující diváky jinými než čistě činoherními prostředky. Kromě toho si myslím, že každý druh amatérského divadla u nás má svou vrcholnou národní přehlídku, činohru nevyjímajíc. Inscenace oceněné na národní přehlídce zíkávají laureátství
ve svém druhu pro ten který rok a tím jejich soutěž končí. Hronov by měl být svátkem amatérského divadla v celé jeho šíři, protože právě ta šíře je největší devizou českého amatérského divadla.
Vojtěch Dvořák, ADaV DIFA JAMU v Brně Nenahraditelnost současného Jiráskova Hronova vidím především v tom, že je jediným českým divadelním festivalem, na kterém můžeme nahlédnout na současnou amatérskou scénu v celé její šíři, tedy ve všech oborech amatérského divadla. Semináře nabízejí vzdělání v různých oblastech, a to bez ohledu na to, jakému divadelnímu oboru se jejich účastníci primárně věnují. Jiráskův Hronov také umožňuje setkávání divadelníků odlišného založení a vzhledem k různorodosti inscenací současně otevírá prostor k inspirativní diskusi. Proč měnit něco tak přínosného? Obzvláště v případě, kdy už jedna celostátní přehlídka amatérského činoherního divadla existuje… Tomáš Machek a Tereza Machková Myslíme si, že by Jiráskův Hronov měl určitě zůstat mezidruhovou divadelní přehlídkou. Návrat k přehlídce činoherní by byl podle nás krokem zpět. Je skvělé, že existuje přehlídka, kde se všechny divadelní žánry a styly setkávají. Považujeme to za obohacující pro divadelníky i diváky. Daniela Weissová, Čmukaři, Turnov Rozhodně mezidruhovou přehlídkou. Co se týká mezinárodní účasti, tak jako inspirace určitě. Současná žatva je přece unikátní právě v tom, že je možné vidět v průběhu jednoho festivalu tolik různých druhů amatérského divadla. Mám pocit, že něco podobného běžné v Evropě není. Pokud toto chtějí opustit, pak si podle mě podřezávají větev sami pod sebou. Stane se to pro celou řadu, hlavně mladých lidí už nezajímavé. A je klidně možné, že rychle vznikne alternativa. Ovšem co už není jisté, kolik budou na JH dostávat peněz, pokud k odlivu dojde. Stane se z něj obyčejná přehlídka. Vladimír Hulec, divadelní kritik Podle mě je to zcela nepřijatelný návrh z dob předpotopních. Zvrátil by zcela vývoj JH, jak se profiloval nejméně od 70. let, kdy jej sleduju. Stalo by se z něj buď bezvýznamné letní lokální setkání, anebo by tam i tak prosakovaly další – aktuální – formy divadla. Kde je hranice mezi činohrou a alternativním divadlem, kde mezi alternativním a loutkovým, a mezi dětským a činoherním? Naopak – JH by se měl otevřít i nezávislým skupinám a měl by se protáhnout na 3 týdny a v ten poslední by se konala přehlídka nestatutárních (myslím bez ohledu na profi či amatérský statut) divadel. Mnohdy jde už o přežitek. Tudy by se mělo ubírat přemýšlení o podobách JH. Jan Frič, režisér Jiráskův Hronov je pro mě (jeden z) nejinspirativnější(ch) festival(ů) živého umění v České republice. Jeho sílu vidím právě v setkávání mezidruhovém. Mluvit o omezení na činohru mi přijde v 21. století naprosto scestné, když divadelní trendy jdou úplně jiným směrem. Byla by to obrovská škoda, a vlastně tak nějak pohřeb celého festivalu. Věřím, že se podaří pestrost Jiráskova Hronova udržet. Má to smysl.
Vladimír Mikulka, divadelní kritik Pod termínem „činoherní divadlo“ si lze samozřejmě představovat ledacos. V tomto případě to ovšem vypadá, že snaha vychýlit Jiráskův Hronov směrem k „činohře“ je spíš eufemismem pro pokus posílit cosi jako tradiční ochotnictví. Což by se určitě spoustě tradičně založených amatérů líbilo, ale z Hronova by to s největší pravděpodobností učinilo cosi jako skanzen. V prostředí, kde se pohybujeme, se mi to zdá natolik zřejmé, že k tomu skoro není co dodat (odhaduji, že mezi tradičními ochotníky Nadivadlo nebude zrovna rozšířenou četbou, i když je to jistě škoda). Potíž je v tom, že rubem téže mince je představa, že by se Hronov měl stát jakýmsi otevřeným festivalem, kde se nebude rozlišovat, kdo je amatér a kdo co dělá a přijede tam každý, kdo si bude chtít zahrát. Nebo ho tam vybere jakási dramaturgická rada moudrých podle svého posouzení. To by zas pro změnu – opět z mého hlediska – vedlo k tomu, že by se z Hronova stal v zásadě tuctový divadelní festival, orientovaný podle toho, kdo by se ujal dramaturgických otěží. Což je klasický čertíček, ukrytý v detailu. Vyhroceně podáno: představa festivalového programu, sestaveného, řekněme, Vladimírem Zajícem mě zrovna moc neláká. Jenže stejně tak mě zrovna moc neláká představa festivalového programu sestaveného, řekněme, Vladimírem Hulcem. V Hronově mi vždycky lezly na nervy všelijaké ZUŠky, dětská představení, amatérské taneční kousky, venkovské divadlo jako samostatná kategorie. Nic proti nim jako takovým, ale na festival se touto cestou dostává spousta mizerných (nebo únavně školských) inscenací – nikoli proto, že jsou kvalitní, ale protože zastupují jakousi kategorii, která zastoupena být musí. Líbilo by se mi, kdyby bylo výběrové síto hustší, respektive kdyby bylo možné říct třeba něco jako „v kategorii divadla dětí do čtrnácti let se letos nenašlo nic, co by si zasloužilo pozvání, a tak letos nic z této kategorie nezveme“. Ale viděno z opačné strany, systém postupových přehlídek pro různé regiony i divadelní druhy se mi zdá – navzdory všem výhradám a problémům – jako velmi užitečná věc. Právě proto, že vytvářejí charakter Hronova jako místa, kde se s jistým skřípáním zubů setkávají inscenace (a diváci), kteří se na jiném, dramaturgicky konzistentnějším festivalu nesetkají. Je to někdy rozčilující, ale je to hronovské specifikum, které by se mi zdálo trochu hloupé opustit. Jiná věc je, že obsáhlejší off program by byl sympatickým zpestřením. Ale vždyť přece ani dnes nikdo nikomu nebrání, aby v průběhu festivalu do Hronova přijel, zahrál, co sám uzná za vhodné, a zkusil na vlastní pěst přilákat hronovské publikum. Mám v tom zcela osobní zkušenost: s Inženýrem Vladimírem nebo s Antonínem Puchmajerem to tak děláme už několik let. Domluvíme si vystoupení, hronovští pořadatelé nás vlídně připíšou na plakát off programu (nic víc po nich taky nechceme), zahrajeme, vybereme dobrovolné vstupné a doufáme, že na celé akci moc neproděláme. Prostorů, kde se dá v Hronově hrát, je až překvapivě mnoho. Nemyslím si, že je všechno nutné dělat na institucionální úrovni. Martin Švejda, divadelní kritik Myslím, že pes je zakopaný v systému mezidruhovosti JH. Systém možná dobře podchycuje síť českého amatérského divadla, zároveň ale působí jako příliš těsný krunýř. A v momentě, kdy se někdo pokouší tenhle krunýř uvolnit (snaží se reagovat na to, kudy se současné amatérské divadlo ubírá), dochází k protitlakům. Nevidím do zákulisí, ale nepletu-li se, spouštěčem posledních protitlaků se stala skutečnost, jaké inscenace se loni dostaly na JH z celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla ve Volyni. A tu se ozvali oni nostalgikové "tradičního" činoherního divadla, kteří mají dojem, že na JH mají "historické"
právo. No jo, ale jak tedy proces uvolnění provést, když existuje tolik protitlaků, tolik parciálních zájmů? Pokud jde o off-program, přístup, který Vladimíre (Mikulko) nabízíš, je samozřejmě možný ale on je takto možný všude, že. Oč zajímavější by právě bylo, kdyby byl "institucionálně podchycen", rozuměj, kdyby se v řadách organizátorů a/či na Ministerstvu kultury našli osvícení lidé, kteří by pochopili, že v tomto směru by bylo dobré JH podpořit. A stačilo by přeci málo: aby JH poskytl hrací prostory, aby zaplatil vystupujícím dopravu, a třeba nabídl nějaký levný nocleh – tedy přesně to, co se děje v Hradci Králové na OAP. Taky se tomu říká "kulturní politika státu"... Alena Exnarová, lektorka, bývalá ředitelka Muzea loutkářských kultur Přiznám se, že tomu návrhu vzhledem k dlouholeté tradici JH docela rozumím. Myslím si, že právě pro tuto tradici nevzaly většinou soubory ostatních divadelních druhů (například loutkáři) Hronov tak docela za svůj a cítí se zde být víc hosty než rovnocennými partnery. Na druhou stranu je mezidruhová přehlídka jistě třeba, mimo jiné i proto, že se hranice mezi divadelními druhy rozvolnily a používané inscenační principy se někdy prolínají. Ideální by byl vznik takové přehlídky „na zelené louce“, kde by všechno začalo od začátku. Ale je mi jasné, že vzhledem k současné finanční situaci by šla taková přehlídka jen obtížně vydupat ze země. Takže vlastně nevím. Petra Jirásková, amatérský tvůrce Svět se zbláznil, nebo já zamrzám? Třicátý sedmý ročník Wintrova Rakovníka. To už je pořádné číslo. Před chvílí slavily wintrovky kulatiny a zanedlouho budou další. Díváme se na ta rostoucí číslíčka a kromě povzdechu, o kolik jsme starší a že pamatujeme wintrovky, když byly ještě táákhle malinké, se nad tím nárůstem historických záznamů mnoho nezamýšlíme. Když se ale přece jen zastavíme, otázka vpravdě filozofická se vkrádá velmi záhy. Kam to všechno směřuje? Divadelními kruhy v posledních měsících i letech otřásá podobná otázka. Diskuse je vášnivá, jak jen se na amatéry sluší, a teatrální, jak jen se sluší na divadelníky. Vždyť to tu vždycky bývalo tak pěkné, tak jsme si to užívali a teď to jde všechno do háje. (Kdyby to šlo aspoň do kopru, ale to ono ne.) Není se co divit. Už ani Hronov prostě není to, co býval. Dřív jsme si užívali semináře, které nás bavily a donutily nás vstát i po dvou hodinách spánku, vychutnávali jsme představení, která byla vtipná i smutná, ale vždycky obohacující, a před Jiráskovým divadlem jsme sedali na trávě a u sdílené lahve vína debatovali o divadelním životě. Teď jsme ze seminářů rozpačití. Jsou tam zvláštní lidi, se kterými si ne vždycky rozumíme. Řvou po ubytovnách a nemají úctu k festivalu ani jeho návštěvníkům. Představení jsou většinou totální zklamání. Jedno blbina, další snad psal někdo na drogách, v následujícím nějaké tanečky, kterým nerozumíme, a tomu poslednímu nerozumíme i bez tanečků. Před divadlem slunce praží na holý beton, na kterém se krčí pár laviček. Návštěvníci představení usedají na schody s míchaným drinkem v plastovém půllitru ozdobeném melounem a pártykonfetami. Svět se zbláznil a už to došlo až sem. Patřím k lidem, kteří mají přirozenou tendenci tíhnout k „tomu pěknému, starému“. Radši si domů pořídím dřevěný nábytek, hmoždíř a po zdech rozvěsím svazečky levandule,
než abych kombinovala moderní skleněné a kovové prvky ve sterilních barvách. Tři roky jsem odmítala zařídit si facebookový účet. Miluji papírové knihy, takže Kindle je pro mě sprosté slovo. Jenže... Krystalizujeme s věkem. Když je vám sedmnáct, není nic těžkého být optimista. Máme hlad po životě a chuť zkoušet vše nové. Kolik lidí ve vašem okolí bylo v mládí veselých a bezstarostných? Určitě skoro všichni. A jací jsou teď? No... Stejně jako není těžké být mladý optimista, není těžké být starý bručoun. Ti lidé na to většinou mají právo. Dá se to pokládat za odvrácenou stranu zkušeností, které jsou základem moudrosti. Nadávající důchodce na lavičce v parku u mě v nejlepším případě nevzbudí žádné emoce. Kdežto když vidím kamarádovu babičku, jak vystavuje fotky z turistického výletu na facebook, nebo přítelovu maminku, jak se hlasitě dožaduje instalace nové grafické karty, aby mohla hrát lepší počítačové hry, musím se usmívat. Tihle lidé se nebojí nového a jdou s dobou. Navíc daleko víc vypadají, že mají z toho svého pobytu na Zemi tak nějak pořád radost. Ano, svět se mění a divadlo s ním. Pokud jste sentimentální jako já, vždycky se vám bude stýskat po starých dobrých časech, protože už to je ve vaší povaze. Vůbec nic to ale nevypovídá o časech samotných. Perfektně to vykreslil Woody Allen ve filmu Půlnoc v Paříži: ta ideální doba je pro každého o pár let zpátky, i pro postavy „vaší“ zlaté éry. Divadlo je živý organismus a vyvíjí se. Díky Bohu za to. V přírodě když organismus přestane reflektovat změny kolem sebe a ustrne v zamražené podobě, vyhyne. To samé se stane i s divadlem, pokud se ho budeme pokoušet v zájmu krásných vzpomínek zakonzervovat. Asi je to proti mému přirozenému tíhnutí, ale nechci být jednou skuhrající nenávistná stařenka. Taky chci být ta hlava otevřená, rozumět svým vnoučatům, umět ocenit hudbu, kterou budou poslouchat, a volat jim nejnovějším telefonem. Protože lidé, kteří se odmítají pohnout z místa, ještě nikdy nikam svět neposunuli. Samozřejmě netvrdím, že všechny změny musí být nutně k lepšímu. Buďme k sobě ale upřímní a zeptejme se nejdřív sami sebe: Svět se zbláznil, nebo já zamrzám?
PROTI ZACHOVÁNÍ MEZIDRUHOVÉ PŘEHLÍDKY Magda Mikešová, amatérský tvůrce Divadlo MÁJ Praha Hronov by se měl opět stát především činoherní přehlídkou. Myslím si, že Národní přehlídka činoherního a hudebního divadla (v Třebíči, Poděbradech, Děčíně i Volyni) se nikdy nestala takovým setkáváním činoherních divadelníků jako je například pro loutkáře Chrudim a já takovou přehlídku postrádám. Není to tak, že bych nechtěla na Jiráskově Hronově vidět i ostatní druhy amatérského divadla, je mi ale líto, že právě na Hronově nemám možnost vidět víc činoherních inscenací. Hana Stuchlíková, amatérský tvůrce DS J.K.Tyl Josefův Důl Letos jsme s manželem byli na Hronovu poprvé, při přehlídce jsme zároveň absolvovali kurzy, které nás zajímali. S průběhem kurzů jsme byli oba spokojeni, daly nám nápady, inspiraci, poučení pro naši další práci v ochotnickém divadle. Byl to týden intenzivního učení a sledování různých představení. Bylo náročné absolvovat všechno a zároveň všechno vstřebat, poučit se a porozumět. Jsme trochu konzervativní, a na některá představení jsme nebyli připraveni. Vyvedlo nás z míry, co všechno se dá v divadle vidět. Jistě, alternativní projekty daly tvůrcům a protagonistům určitě hodně práce, ale na druhé straně udělat poctivé klasické představení pro "běžného" diváka je práce rovněž náročná a zodpovědná. My jsme z vesnického divadelního spolku a v Hronově jsme zástupce takových spolků více méně postrádali. Zdálo se nám, že v programu jsou zastoupeny převážně městské soubory. Vím, že nelze dělat divadlo jako za dob našich předků, prapředků, ale přece jenom jsme zastánci divadla, které diváky, ale i herce, uspokojí, poučí a pobaví. Na Vaši otázku tedy odpovídám domnívám se, že Jiráskův Hronov by měl být opět činoherní přehlídkou s možným inspirativním programem ostatních druhů amatérského divadla, měl by zůstat věren historickým tradicím ochotnických spolků. Martin Volný, amatérský tvůrce Divadla bez zákulisí Sokolov Po letech diskusí je zde jasná otázka a předmět diskuse. Za sebe si myslím, že Jiráskův Hronov měl být pouze vrcholnou přehlídkou činoherního a hudebního divadla. Ostatní druhy amatérského divadla, by měly být pouze inspirací v rámci doprovodného programu a to v omezeném počtu maximálně tří představení. Zahraniční účastníci (maximálně dva) by měly být též z oboru činoherního a hudebního divadla. Podle pamětníků byl Hronov vrcholem amatérské činohry a později i hudebního divadla. Doba tomu chtěla, že v současné době je mezidruhová a podle mnoha účastníků tím trpí. Nechci nikoho diskriminovat, ale experimentální tvorba má svůj vrchol na přehlídce Šrámkův Písek, takže se vlastně jen "vyčistí" dramaturgie. Pravda, vyvstávají otázky definice činoherní, hudební a experimentální tvorby. Toto bych nechal na programové radě. Je v ní dostatek odborníků a znalců a mě nepřísluší do tohoto procesu jakkoliv zasahovat či dokonce někomu radit. Jsem přesvědčen, že návrat ke kořenům Hronovu jen pomůže. Je mi nesmírně líto každoročních dohadů a diskuzí, které pověsti přehlídky rozhodně nepřidají. Chtěl bych vnímat Jiráskův Hronov jako opravdový vrchol amatérské činohry a hudebního divadla. O takovém Hronovu jsem slýchával od "starých" herců a návštěvníků. Bohužel, takový dnes není. Tato současná iniciativa mi dává naději, že se tak opět může stát.
Saša Gregar, předseda VSVD Jiráskův Hronov zralý k inovaci – nebo k resuscitaci? Okolo letošního činoherního finále pod firmou Piknik Volyně bylo „dusno“. Stejně dopadl Jiráskův Hronov. Z některých „zasvěcených“ výroků mohlo být i ouzko – třeba, že činoherní divadlo je „obecně na ústupu“, že nebaví a že do JH by už neměli co mluvit pánové typu prof. Císaře, neb patří do starého železa. Svět amatérského divadla že už je jinde a herecké divadlo „netáhne“… O těchto kauzách jsem letos pro AS už psal, otázku formy další existence JH je však třeba stále připomínat. Především: co s ním? Byť se vkrádá i nerudovská varianta – kam s ním? Na tu by určitě uměli odpovědět loutkáři a po letošku i tanečníci. Ale raději ji nevyslovujme, Amatérská scéna se čte nejen v nočních hodinách… A proč znovu zmiňuji volyňský Piknik? Protože mnohé, o čem je třeba uvažovat, odhalil, nutné změny Hronova totiž úzce souvisí s celkovou podobou a charakterem národní přehlídky činoherního divadla. Ve svém článku pro AS Divadelní dožínky1 jsem se pokusil nastínit „inovovanou“ koncepci JH. Respektoval jsem dvacet let budovaný pojem „divadelní žatva“ – zdálo se mi totiž, a nemám na tom co měnit ani teď, že příhodně završuje celostátní strukturu postupových a národních přehlídek amatérského divadla. Taková žatva by měla být (a dosud je) považována za žádoucí, inspirativní a reprezentativní. Jenže ouha. Reprezentativnost, inspirativnost a „žádoucnost“ bledne před statistikami, které signalizují pokles zájmu návštěvníků Jiráskova Hronova: v meziročním srovnání 2012–2011 poklesl např. zájem o ubytování (a tím i o vstupenky) už o více než jednu třetinu (!). Další rozpaky se rozprostřely nad některými programovými počiny. Zcela bez rozpaků je ovšem třeba vnímat úctyhodný a jedinečný vzdělávací program. Ten dospěl k obrovskému zájmu, především mladých zájemců o divadlo - často ovšem takových, kteří s vlastní tvorbou příliš nepočítají a hronovské kurzy považují za přitažlivou letní aktivitu, která se může hodit v životě… Jiráskův Hronov jako divadelní žatva je, zdá se, v komunikační krizi. Jak divadelníků, tak místní veřejnosti, kterou přestal být vnímat i jako „slavnost divadla“, maximálně ji zajímá doprovodný hudební program, ohňostroje, prostě pouť… A pro divadelníky se program „žatvy“ začal podobat huspenině nabízející od všeho trochu, ale žádnou pořádnou flákotu. Sporadické chutné kousíčky mají podobnou substanci jako doplňková drť rozemleté flaksy – ingredience nepoznáš podle významů, nanejvýš podle marketingové nálepky. Korunu tomu nasadila letošní programová „pětka“, která tu směs namíchala podle své subjektivní chuti – ne všichni rádi pálivé. Ale zaplať pánbůh, alespoň se přišlo na to, že tudy cesta nevede. Osudem Hronova se nejvíce zaobírá činoherní odborná rada Artamy. Ostatní obory ho berou více méně na vědomí. Zápasí totiž se svými pappenhaimskými: loutkáři nikdy nepřijali účast na JH jako vrchol sezóny. Tím je a bude pouze Chrudim. Nejinak je to s laureáty Wolkrova Prostějova či Dětské scény. Jo, jsou vyznamenáni účastí na JH, ale pak se často diví. Ještě tak nejlépe vnímají JH účastníci Šrámkova Písku, tam však, až na výjimky, nejde dnes mnohdy o „alternativu“, ale o jisté odnože činoherního divadla… K čertu s reprezentativností a (interaktivní) inspirativností! S návrhem inovace Jiráskova Hronova přišli v říjnu sami hronovští zástupci ve festivalovém výboru: vraťme JH „činoherní finále“ jako nejvyšší soutěž inscenací vzešlých z činoherních krajských přehlídek! Vraťme na JH soutěžní porotu, oceňování inscenací, režií, hereckých výkonů ad. Jistý prvek soutěživosti takovou událost jen posílí. A navíc jsou na to amatérští divadelníci, na rozdíl od profíků, zvyklí. Právě žatvou byla soutěživost, byť v dobré víře, postupně vytěsněna. Zlatý Alois ji nenahradil, ostatně i jemu odzvonilo. „Nově“ koncipovaný program Hronova by mohl nabídnout soutěžní programovou linii (dokonce možná v sevřeném časovém sledu). Zvětšil by objem činoherního divadla na JH, jak
si mnozí přejí, a zadost by se dostalo jistému specifickému postavení amatérské činohry. Takových souborů je přece v republice více než 90 % a je třeba připomenout, že se, až na výjimky, výboje, experimenty a netradiční postupy děly vždycky jinde: v 60.–80. letech minulého století je do činohry vnášely neortodoxní soubory, jejichž tvůrci často neměli možnost aktivovat moderní divadelnost jinak než amatérsky. V současnosti se pohybují v zónách jiných, poloprofesionálních či vysokoškolských. Ale většinová amatérská činohra, jejíž špička se generuje z více než stovky účastníků krajských postupových přehlídek (kdeže by ostatní obory takový kanonenfutr našly!)2, tvoří nepochybně i současný potenciál amatérského divadelního světa. A především pro ni je JH jednak sezónní výstavní síní, jednak tvůrčí dílnou. A k ní by samozřejmě měl patřit další hronovský „koš“ – žatva toho nejlepšího z vrcholných festivalů specifického divadla, výbojů či experimentů… Hronovu schází obecně vnímaná smysluplnost. Přestal být i svátkem divadla, jak po desetiletí fungoval (hlavně v představách hronovských domorodců). Divadelníkům přestal být kýženým místem pozitivní komunikace a inspirace, Mekkou, kde je dobré nejen pobýt, ale nasytit se divadlem a být třeba udiven. Rozmělňovanou neadresností přestal být i zážitkem, jaký dnes (v jiném rámci) poskytují např. hradecké Regiony, divadelní Plzeň nebo Letní Letná. Ztratil inspirativnost festivalů, kterou lze najít na Next Wave, na Čtyřech dnech v pohybu či Přeletu nad loutkářským hnízdem. Návrh hronovských považuji za seriózní. A okamžitě realizovatelný. K čemu široké diskuse? Nechť to probere odborná veřejnost – tedy odborné rady Artamy a v nich zastoupená občanská sdružení! Tento model by měl být koncipován již pro Jiráskův Hronov 2013. Vždyť krajské postupové přehlídky jsou až na jaře a teprve ony mohou naplnit rámec. Organizační principy je možné připravit přes zimu, i finanční zajištění (v úzké spolupráci s MK ČR). Svůj vliv by měla uplatnit amatérská sdružení divadelníků, spolu s Artamou by měla na tuto výzvu pružně reagovat. O tom, že je takový projekt možný, jsem hluboce přesvědčen. Záleží jen na vstřícnosti, komunikativnosti, ochotě a řídících schopnostech odpovědných.3 Tady zpět k Volyni – toto už čtvrté místo celostátního činoherního finále (vzpomeňme na Třebíč, Děčín, Poděbrady) nepřesvědčilo. Ostatní obory mají svůj tradiční, dlouho budovaný domicil, přízeň místa i divadelníků. Jsou hlasy, že by ve Volyni mohly ještě jeden dva ročníky proběhnout. Ale proč experimentovat? Argumenty časové, zda to lze tak rychle připravit, či morální, jak k tomu ta Volyně přijde, či dokonce, že se ztratí půvab „žatvy“, nejsou na místě. Jiráskův Hronov nepotřebuje inovaci, ale resuscitaci. Musí se vrátit k respektovanému festivalu, jehož podoba bude ovlivňovat, nikoliv iritovat české amatérské divadlo. Poznámky pod čarou 1 Amatérská scéna, 4/ 2012: Navrhoval jsem tři programové koše – první jako festival vítězů druhových postupových přehlídek (od činohry pdo Dětskou scénu), jako druhý koš výběrovou přehlídku nejpozoruhodnějších inscenací z přehlídek „nesystémových“, např. z Next wave, Nultý bod apod., jejíž program by navrhovali dramaturgové oslovených festivalů a konečně třetí koš, doplňkový nebo zábavný program, který by „zaklenul“ onen svátek divadla. 2
V sezóně 2011–-2012 bylo na 17 (!) krajských přehlídkách uvedeno 150 inscenací. Domnívat se můžeme, že existují mnohé další souborů, které na přehlídky nemíří. Na Piknik ve Volyni doputovalo z krajských přehlídek 16, z toho pak na Jiráskův Hronov „celých“ pět. A to včetně inscenace, kterou poslala na JH sama direktorka ochotníků, Simona Bezoušková (Tři mušketýry z Prahy, kteří u celostátní poroty propadli). Volyňská porota se rozhodla pro činohru jedinou, kroměřížské Mikve. Další vyslané inscenace mohly být klidně nominovány ze Šrámkova Písku (Kámen Praha, De facto Mimo Jihlava a Naboso Boskovice). Kámen
navíc v Písku i ve Volyni uvedl představení „stejně osobité“ poetiky -– zlé jazyky tvrdily, že kdyby Kámen vystupoval na Dětské scéně, určitě by na JH postoupil i odtud...).…). 3
Nejsem v těchto otázkách bez zkušeností, problematiku Jiráskova Hronova sleduji od 60. let minulého století: mezi léty 1978–- 2000 jsem tu měl i deset svých inscenací, byl jsem členem festivalových výborů, několik let redaktorem, jednou i šéfredaktorem Zpravodaje JH, zasedal jsem v odborné radě pro divadlo, která řešila různé inovace JH. Sám se pořádáním nejrůznějších festivalů zabývám: např. jsem 20 dvacet let organizoval mezinárodní Kocianovu houslovou soutěž, v Hradci Králové založil festivaly Jazz Goes to Town a Open Air program při Regionech a dlouhá léta byl jejich ředitelem. O mechanizsmech a managementu festivalů (či divadelních svátků) proto něco vím, ostatně jsem o tom na DAMU napsal i svou disertační práci...
PRO ZACHOVÁNÍ MEZIDRUHOVÉ PŘEHLÍDKY – reakce na předchozí článek Jan Šotkovský, dramaturg, lektor, pedagog Na článku Alexandra Gregara Jiráskův Hronov zralý k inovaci – nebo k resuscitaci? v poslední loňské Amatérské scéně mi vadí... ...neochota vyložit férově karty příznivce tzv. tradičního činoherního divadla a jeho většího proporčního zastoupení na JH (vyhýbavě obecně praví, že si to „lidé přejí“). „Pro divadelníky se program „žatvy“ začal podobat huspenině nabízející od všeho trochu, ale žádnou pořádnou flákotu. Sporadické chutné kousíčky mají podobnou substanci jako doplňková drť rozemleté flaksy – ingredience nepoznáš podle významů, nanejvýš podle marketingové nálepky. Korunu tomu všemu nasadila letošní programová „pětka“, která tu směs namíchala podle své subjektivní chuti – ne všichni rádi pálivé.“ Co se za touto slovní ekvilibristikou skrývá, těžko tušit. Zřejmě jen stesk činoherního masožravce, kterému různé loutkové přílohy a alternativní oblohy ubírají místy pro poctivý kus řízku. Takže pro pořádek. Ona „pětka“, která adresně nese za program JH zodpovědnost – narozdíl od pana Gregara vítám tento odklon od systému kolektivní neodpovědnosti, jehož jsem se už posléze odmítal účastnit – vybrala z 34 inscenací nominovaných či doporučených z celostátních přehlídek 23 inscenací. (Z 12 inscenací nominovaných či doporučených z tří podle mě nejvýznamnějších amatérských přehlídek - z Volyně, Písku a Chrudimi - jich bylo na Hronově 11.) Už z tohoto počtu a ještě více z prohlédnutí onoho seznamu k výběru je zřejmé, že manipulační prostor pro „subjektivní chuť“ komise je minimální. Soudím, že pan Gregar sám by stěží volil jinak než jen v akcentech. Ad Volyně a tolik přetřásané „selhání“ poroty – vyptával jsem se poměrně velkého počtu lidí, kteří byli ve Volyni (nikoli v porotě), které z volyňských představení po jejich soudu mohlo a mělo být na JH. Všichni hovořili o týchž dvou, maximálně třech představeních (z nichž Tři mušketýři na JH nakonec byli). Zdá se tedy, že i kdyby se na Volyni objevila vůči činohře porota výrazně vstřícnější, dočkal by se pan Gregar na JH možná nějakého kousíčku flákoty navíc, ale poctivá porce masa dle jeho představ by to beztak nebyla. ...suverenita, s níž píše: „Volyňská porota se rozhodla pro činohru jedinou, kroměřížskou Mikve.“ V čem je probůh Deus ex offo, Kleštěnec z pralesa a Uvařeno „nečinoherní“? Na jedné straně si ostatně pan Gregar stěžuje, že z Volyně dorazila činohra jediná, že „další
vyslané inscenace mohly být klidně nominovány ze Šrámkova Písku“, na druhé straně konstatuje, že na Písku jde dnes především „o jisté odnože činoherního divadla“. Takže stejně činohra, kam se člověk podívá. Z 19 představení hlavního programu JH jich podle mě bylo 10 činoherních – ovšem, jak mi napsal v jedné diskusi Michal Zahálka „Jasně, ale bojím se, že z toho by Ti potenciální zastánce "klasického ochotnictva" uznal z české sekce tak nanejvýš Mikve a Mušketýry.“ No jo, ale nejde pak především o to, že se představa onoho "klasického ochotnictva" o tom, co činohra je, s její reálnou dnešní podobou příliš nekryje? Může taková (podle mě výtečně napsaná i inscenovaná) moderní činohra, jako je boskovické Uvařeno za to, že na JH mají někteří pocit, že to je divadlo poezie? A kdyby pod stejným tvarem, jako je Deus ex offo, byl jako autor místo Macháčka napsán Ionesco, taky by pan Gregar jednoznačně prohlásil, že to žádná činohra není, že to je jen „marketingová nálepka“? Že činohra postupuje na JH nejen z Volyně, ale i ze Šrámkova Písku, je dáno prostou věcí – vyprázdněností škatulky „alternativní a experimentální“ a takřka naprostou absencí skutečného experimentu v českém amatérském divadle. Soubory se pak pro cestu na Piknik Volyně či ŠP rozhodují spíš podle vlastní chuti, zkušeností s tou či onou postupovou přehlídkou či vlastního pocitu, „jak moc jsou alternativní“. ....bohorovnost, s jakou bez jakýchkoli dalších argumentů prohlašuje, že Volyně selhala, Hronov potřebuje „nutné změny“, chybí mu „obecně vnímaná smysluplnost“, „ztratil inspirativnost“, s programovou radou se ukázalo, že „tudy cesta nevede“... Na závěr pak palba nejsilnější – JH se musí „vrátit k respektovanému festivalu, jehož podoba bude ovlivňovat, nikoli iritovat české amatérské divadlo.“ Pan Gregar zde promlouvá jako mluvčí velkého pomyslného celku a ataky silných slov nabízí jako vyslovení toho, „co přece všichni víme“. Inu, nevíme. Byl jsem na celém letošním JH, a hovoří-li pan Gregar o tom, že JH „přestal být kýženým místem pozitivní komunikace a inspirace“, nechť mluví sám za sebe. Já na sobě ani kolem sebe nic podobného nepozoroval. ...lehkost, s níž se případné otázky a problémy smetou ze stolu větou: „Argumenty časové, zda to lze tak rychle připravit, či morální, jak k tomu ta Volyně přijde, či dokonce, že se ztratí půvab „žatvy“, nejsou na místě.“ A je to. Až do mě příště někdo bude bušit argumenty, počkám si na pravou chvíli a pak mu klidně sdělím, že nejsou na místě a půjdu na pivo. A bude to. ...sebevědomí, s nímž za větu. „Záleží jen na vstřícnosti, komunikativnosti, ochotě a řídících schopnostech odpovědných“, připojí svůj profesní životopis, aby nikoho z nás nenechal na pochybách, kdo by tím pravým odpovědným mohl být. Každý máme pravda hranici vkusu jinde, pro mě je tohle už pod čarou ponoru. P.S. Nevím, jak pan Gregar a další členové iniciativy Za Hronov činohernější, já absolvoval v posledních letech celou národní přehlídku činoherního divadla pětkrát a o tom, že bude pro JH tou pravou injekcí stran divácké atraktivnosti, mám značné pochybnosti. Ale jak myslíte.
