Milan M. Buben. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. III. díl,. svazek: Žebravé řády

Milan M. Buben

Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích

III. díl, . svazek: Žebravé řády

Nakladatelství LIBRI Praha 

Kniha vyšla s laskavou podporou Mons. Lic. Dominika Duky, OP, biskupa královéhradeckého.

© Milan M. Buben,  Illustrations © archiv autora a citovaná literatura,  © Libri,  ISBN --- ISBN -- - (soubor) ISBN -- - (. sv.) ISBN --- (II. díl, . sv.) ISBN ---X (II. díl, . sv.)

Obsah

Dominikáni /11 Organizace a struktura řádu /15 Dějiny řádu /18 Generální magistři /42 Řádoví světci a blahoslavení /45 Papežové /54 Dějiny řádu v českých zemích /54 Provinciálové /66 Praha — konvent u sv. Klimenta na Poříčí /70 Praha — konvent u sv. Klimenta na Starém Městě pražském /70 Praha — konvent Na Františku na Starém Městě pražském /72 Praha — konvent u sv. Máří Magdaleny na Újezdě /74 Praha — konvent u sv. Jiljí /75 Olomouc — konvent s kostelem sv. Michala, pak Neposkvrněného Početí Panny Marie /78 Brno — konvent s kostelem sv. Michala a s rezidencí v Těšanech /81 Litoměřice — konvent u kostela sv. Michala, pak u sv. Jakuba /84 Hradec Králové — konvent u kostela Panny Marie /85 Znojmo — konvent s kostelem sv. Kříže /86 Jihlava — konvent s kostelem Povýšení sv. Kříže, resp. u sv. Ignáce /91 Turnov — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /93 Jablonné v Podještědí — konvent s chrámem sv. Vavřince /94 Sezimovo Ústí — konvent s kostelem sv. Dominika /96 Louny — konvent s kostelem Panny Marie /96 Nymburk — konvent s kostelem Narození Panny Marie, pak Panny Marie Růžencové /97 Kolín — konvent s kostelem Panny Marie /98 Uherský Brod — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /99 České Budějovice — konvent s kostelem Obětování Panny Marie /101 Těšín — konvent s kostelem Narození Panny Marie /105 Písek — konvent s kostelem Narození Panny Marie /106 Opava — konvent s kostelem sv. Václava /107 Cheb — konvent s kostelem sv. Václava /110 Beroun — konvent s kostelem sv. Klimenta /112 Chrudim — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /112

)

Plzeň — konvent s chrámem sv. Ducha, pak sv. Markéty a posléze Panny Marie Růžencové /113 Šumperk — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /118 Klatovy — konvent s kostelem sv. Vavřince /119 Hřídelík — pokus o zřízení konventu /120 Ústí nad Labem — konvent s kostelem sv. Vojtěcha /120 Boskovice — konvent s kostelem sv. Dominika /121 Nové Dvory u Kutné Hory — rezidence s kaplí sv. Anny /123 Chomutov — řeholní dům s kostelem sv. Ignáce /124 Třeboň — řeholní dům s kostelem sv. Jiljí /124 Sídelní biskup v českých zemích /125 Významní členové řádu /125 Kulturní a historický přínos /127 Minorité /131 Organizace a struktura řádu /132 Dějiny řádu /134 Generální ministři /155 Řádoví světci a blahoslavení /159 Papežové /163 Dějiny řádu v českých zemích /163 Praha — konvent s kostelem sv. Jakuba Apoštola na Starém Městě a s kolejí Ferdinandeum /168 Brno — konvent s kostelem sv. Janů (sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty), loretánskou kaplí a Svatými schody /177 Litoměřice — konvent s kostelem sv. Jakuba /181 Kadaň — konvent s kostelem sv. Michala /182 Opava — konvent s kostelem sv. Ducha /183 Hradec Králové — konvent s kostelem sv. Jana Křtitele, později sv. Anny /186 Znojmo — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /189 Most — konvent s kostelem sv. Vavřince, později sv. Františka Serafinského /190 Benešov — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /191 Cheb — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /193 Jihlava — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /194 Olomouc — konvent „U sv. Františka“ s kostelem Panny Marie /196 Olomouc — konvent s kostelem sv. Petra, později sv. Jakuba /197 Praha — klášter sv. Anežky Na Františku; konvent s kostelem sv. Františka a Panny Marie nebo sv. Barbory /198 Krnov — konvent s kostelem Narození Panny Marie s poutním domem ve Cvilíně /200 (

Stříbro — konvent s kostelem sv. Máří Magdaleny /204 Vysoké Mýto — konvent s kostelem sv. Petra a Pavla /206 Bechyně — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /206 Žatec — konvent s kostelem sv. Petra a Pavla /207 Čáslav — konvent s kostelem Panny Marie /207 Valtice — konvent s kostelem sv. Michaela Archanděla /208 Plzeň — konvent s kostelem Matky Boží /208 Nový Bydžov — konvent s kostelem neznámého zasvěcení /209 Jindřichův Hradec — konvent s kostelem sv. Jana Křtitele /210 Uničov — konvent s kostelem sv. Kříže /212 Uherské Hradiště — pokus o založení konventu /214 Mladá Boleslav — konvent s kostelem sv. Bonaventury /214 Český Krumlov — konvent s kostelem Božího Těla a Panny Marie Bolestné, později Nanebevzetí Panny Marie /215 Strážnice — pokus o založení konventu /217 Pardubice — konvent (hospic) s kostelem Zvěstování Panny Marie /217 Bystřice pod Pernštejnem — pokus o založení řeholního domu /219 Horažďovice — konvent s kostelem sv. Michaela Archanděla /219 Jílové u Prahy — rezidence staroměstských minoritů s kaplí Panny Marie Loretánské /220 Veliš — pokus o založení konventu /222 Významní členové řádu v českých zemích /223 Kulturní a historický přínos /223 Františkáni /227 Organizace a struktura řádu /229 Dějiny řádu /231 Generální ministři od roku 1517 /244 Řádoví světci a blahoslavení /246 Papež /253 Dějiny řádu v českých zemích /253 Nejvyšší řádoví představení v českých zemích /260 Brno — konvent s kostelem sv. Bernardina /265 Brno — konvent s kostelem sv. Máří Magdaleny /267 Brno — konvent s kostelem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a s kaplí Neposkvrněného Srdce Panny Marie /268 Olomouc — konvent s kostelem Neposkvrněného Početí Panny Marie Opava — konvent s kostelem sv. Barbory /272 Jemnice — konvent s kostelem sv. Víta a sv. Modesta /274 Plzeň — konvent s kostelem Panny Marie Nanebevzaté /276 Plzeň — konvent sv. Františka s kostelem Všech svatých /279

/268

)

Praha — konvent s kostelem sv. Ambrože /279 Tachov — konvent s kostelem sv. Máří Magdaleny a sv. Alžběty /280 Cheb — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /282 Cheb — hospic s kostelem sv. Anny /283 Český Těšín — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /283 Znojmo — konvent s kostelem sv. Bernardina /284 Znojmo — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /285 Kadaň — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků /286 Krupka — konvent s kostelem Všech svatých /290 Jindřichův Hradec — konvent s kostelem sv. Kateřiny /291 Valtice — konvent s kostelem Archanděla Michaela /294 Bechyně — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /296 Uherské Hradiště — konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /298 Horažďovice — konvent s kostelem Archanděla Michaela /300 Praha — konvent s kostelem Panny Marie Sněžné /301 Kroměříž — konvent s kostelem sv. Jana Křtitele, pak Nejsvětější Trojice, nejnověji u sv. Jana Křtitele /310 Uničov — pokus o založení konventu /313 Žďár nad Sázavou — pokus o založení konventu /313 Votice — konvent s kostelem sv. Františka Serafínského /313 Veliš — pokus o založení konventu u kostela sv. Františka při hradě Veliš /316 Příbor — pokus o založení konventu /317 Turnov — konvent s kostelem sv. Františka /317 Slaný — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /319 Dačice — konvent s kostelem sv. Antonína Paduánského /322 Hájek u Červeného Újezda — konvent s kostelem Panny Marie Loretánské a sv. Vavřince /324 Hostinné — konvent s kostelem Neposkvrněného Početí Panny Marie a Nejsvětější Trojice /328 Vysoké Mýto — pokus o založení konventu /329 Hroby u Tábora — pokus o založení hospice /329 Moravská Třebová — konvent s kostelem sv. Josefa /330 Hořovice — rezidence s kostelem Nejsvětější Trojice /332 Bruntál — pokus o založení hospice /333 Zásmuky — konvent s kostelem Stigmatizace sv. Františka /333 Hejnice — konvent s kostelem Navštívení Panny Marie /335 Hustopeče — pokus o založení konventu /337 Krahulčí u Telče — údajný pokus o založení konventu při poutním kostele sv. Jana Nepomuckého /338 Skalka u Mníšku pod Brdy — rezidence s poutní kaplí sv. Máří Magdaleny /338 (

Praha-Spořilov — rezidence s kostelem bl. (dnes sv.) Anežky /340 Čtyři Dvory u Českých Budějovic — konvent s kostelem sv. Vojtěcha /341 Liberec — konvent sv. Antonína Paduánského s kaplí Panny Marie Andělské /341 Prusiny — filiální dům s kostelem sv. Jakuba staršího /341 Významní členové řádu v českých zemích /342 Kulturní a historický přínos /344 Hyberni /347 Organizace a struktura řádu /347 Dějiny řádu v českých zemích /348 Kvardiáni /356 Významný člen řádu v českých zemích Kulturní a historický přínos /358

/357

Kapucíni /359 Organizace a struktura řádu /362 Dějiny řádu /363 Generální vikáři /372 Generální ministři /373 Řádoví světci a blahoslavení /376 Dějiny řádu v českých zemích /381 Nejvyšší řádoví představení v českých zemích /391 Praha — konvent s kostelem Panny Marie Královny Andělů a poutním kostelem Narození Páně s loretánskou kaplí /395 Brno — konvent s kostelem sv. Františka Serafínského, pak Nalezení sv. Kříže /404 Mikulov — konvent s kostelem sv. Františka Serafinského a loretou v kostele sv. Anny /408 Olomouc — konvent na předměstí, později s kostelem Zvěstování Panně Marii /410 České Budějovice — konvent s kostelem sv. Anny /412 Roudnice nad Labem — konvent s kostelem sv. Václava /413 Most — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /414 Vyškov — konvent s kostelem Panny Marie Andělské /415 Valtice — pokus o založení konventu /416 Znojmo — konvent s kostelem sv. Jana Křtitele /416 Hustopeče — pokus o založení konventu /417 Moravský Krumlov — pokus o založení konventu /417 Moravská Třebová — pokus o založení konventu /418 Jihlava — konvent s kostelem sv. Františka Serafínského /418 )

Praha — konvent s kostelem sv. Josefa na Novém Městě, hospic /419 Litoměřice — konvent s kostelem sv. Ludmily /421 Horšovský Týn — konvent s kostelem sv. Víta, Václava a Vojtěcha /422 Náchod — pokus o založení konventu /423 Sušice — konvent s kostelem sv. Felixe z Cantalice /423 Chrudim — konvent s kostelem sv. Josefa /424 Sokolov — konvent s kostelem sv. Antonína Paduánského /425 Kolín — konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /426 Rumburk — konvent s kostelem sv. Vavřince a s loretánskou kaplí /429 Bruntál — pokusy o založení konventu /431 Opočno — konvent s kostelem Narození Páně /431 Fulnek — konvent s kostelem sv. Josefa Pěstouna Páně /432 Žatec — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /434 Zákupy — konvent s kostelem Ran sv. Františka /435 Třebíč — konvent s kostelem Proměnění Páně /436 Mnichovo Hradiště — konvent s kostelem sv. Tří králů a kaplí sv. Anny /437 Krasonice (u Jihlavy) — pokus o založení konventu /440 Hodonín — pokus o založení konventu /440 Kyjov — konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje /440 Mělník — hospic s kostelem Čtrnácti sv. pomocníků /442 Český Brod — hospic s kostelem sv. Máří Magdaleny /443 Ondřejovice-Javorná (Jeseník) — pokus o založení hospice při kapli Panny Marie Bolestné /443 Mariánská u Jáchymova — Konvent s kostelem Panny Marie /444 Prostějov — hospic s kostelem sv. Barbory, dnes sv. Cyrila a Metoděje /445 Náměšť nad Oslavou — hospic s kostelem Panny Marie Andělské /446 Javorník (nebo Jeseník) — pokus o založení hospice /447 Liberec — hospic s kostelem sv. Máří Magdaleny /448 Blatnice pod Svatým Antonínem — pokus o založení řeholního domu u poutní kaple sv. Antonína Paduánského /448 Újezd u Uničova — konvent s kaplí Panny Marie Neposkvrněné /448 Sídelní biskup v českých zemích /449 Významní členové řádu v českých zemích /449 Kulturní a historický přínos /451 Poděkování /454 Literatura /455 Seznam zkratek /467 Terminologický slovníček /468

( 

Dominikáni

■ Ordo Fratrum Praedicatorum, Ordo Praedicatorum S. Dominici, Sacer Ordo Praedicatorum, Řád bratří kazatelů, Bratři kazatelé, Kazatelský řád Zkratky O. P., O. Praed. Řehole Sv. Augustina s vlastními konstitucemi (nejstarší z roku  s prvky premonstrátských stanov). Patroni řádu Panna Maria, sv. Dominik a další řádoví světci a blahoslavení, zejména pak sv. Tomáš Akvinský a sv. Petr Veronský. Spiritualita a zaměření Řád byl založen na principu pravdy poznané sv. Dominikem „pro kázání a pro spásu duší“. Jeho hlavním cílem je hlásání evangelia a nejvyšší povinností každého dominikána je kázat, studovat a hledat nové a stále účinnější cesty evangelizace, vést k víře nebo k jejímu prohlubování. Řádová spiritualita je teocentrická, kristologická, kontemplativní, monastická, kněžská, apoštolská a doktrinální. Veškerá činnost členů řádu musí směřovat k Božímu slovu. Mimořádný důraz je proto kladen na studium a vědeckou práci. Největší řádovou autoritou je sv. Tomáš Akvinský. Každý dominikán je prostředníkem a nástrojem v rukou Božích. Zvláštní pozornost je věnována Kristu, zvláště pak Božskému Srdci Páně a eucharistii. Důraz je kladen na slavení liturgie (řád má vlastní mešní ritus) a na modlitbu. Ta je buď veřejná (liturgická), jako dědictví kanovnického života sv. Dominika v Osmě (liturgia horarum = liturgie hodin, chórové modlitby breviáře), nebo osobní. Nechybí ani adorace Nejsvětější svátosti. Mimořádné místo v řádové spiritualitě zaujímá kontemplace, která má přinést ovoce při apoštolátu. Sv. Dominik nabádal své spolubratry, aby rozjímali i na cestách. Tuto ideu shrnul sv. Tomáš Akvinský v programu řádu — contemplata aliis tradere (tj. rozjímané předávat jiným). Monastický prvek je zastoupen zachováváním evangelních rad. Nevyznačuje se však příliš tvrdou disciplínou, ale spíše prostotou v odívání a v ubytování. Je cestou pro ty, které Bůh povolal, aby byli pro svět znamením.  )

Dominikán

( 

Kněžský aspekt je vedle běžných povinností zastoupen především ve vysvětlování pravd víry a v upevňování ve víře. Pastorace sice nepředstavuje žádnou doménu v řádovém životě, nicméně od dob osvícenského absolutismu sloužili dominikáni v duchovní správě i na inkorporovaných farách. Nejvýznamnějším prvkem života dominikánů je apoštolský způsob života (vita apostolica) po vzoru apoštolů v prvotní církvi. Vychází z vidění sv. Dominika, v němž mu sv. Petr předal hůl a sv. Pavel knihu evangelií s tím, že ho poslali do světa, aby hlásal slovo Boží. Neustále kázat, šířit pravdy Božím slovem i příkladem, to je shrnutí ducha, spirituality a poslání bratří kazatelů. Ve světle šíření pravdy je třeba vidět i doktrinální prvek v životě řádu. Každý klášter měl mít svého učitele, který pak dohlížel na studium bratří, protože apoštolát dominikánů je naukový. K těmto aspektům dominikánské spirituality přistupuje ještě zvláštní úcta k Panně Marii a k růženci. Podle tradice předala Bohorodička sv. Dominikovi růženec, aby mu pomohl šířit plnější chápání jejího Syna. Řád, zasvěcený Panně Marii, patří k největším šiřitelům modlitby růžence. V řádu je předepsána denní modlitba růžence a antifona Salve Regina. Protože je v řádu dominikánů každý bratr samostatným a zodpovědným členem řádu, má v životě každého jedince nezastupitelné místo kajícnost a snaha o dokonalost. Kdo pozná propastný nepoměr ve vztahu Já × Bůh, ten se pak snaží o nápravu a připravení duše pro přijetí odpuštění a Boží milosti. Všechny tyto prvky jsou pak spojeny v jeden harmonický celek. Jde zejména o apoštolský způsob života, společný život, zachovávání evangelních rad, společnou (chórovou) liturgii, ustavičné studium, modlitbu, chudobu a o vytrvání v řeholní observanci. Základním principem dominikánské spirituality je spojení kontemplativního života s vedením duší (tj. apoštolátem). Znak Původní variantu znaku tvořila stříbrná špice (někdy poněkud snížená) v černém poli. Podle řádového podání má představovat rozevřený černý plášť (cappa nigra), který dominikáni nosí přes bílou tuniku. Později byla do snížené špice vložena červeně vázaná kniha, na níž sedí černý pes (někdy zpět hledící), který drží v pravé tlapě modrou kouli a v tlamě hořící pochodeň. Nad psem palmová ratolest a lodyha lilie, navzájem zkřížené a přecházející do černých polí štítu. Vše převýšeno zlatou osmihrotou hvězdou. Štít podložen stříbrno-černě čtvrceným liliovým křížem, na němž je zavěšen růženec a na jehož horním rameni spočívá zlatá koruna s devíti perlami (heraldická hraběcí koruna). Nad korunou devisa VERITAS.  )

Někdy bývá zlatá koruna ve štítě a zkřížená palmová ratolest s lodyhou lilie jí procházejí. V barokním refektáři konventu u sv. Jiljí v Praze je ztvárněn řádový znak ve své vrcholné formě. Ve stříbrném štítě leží na červené knize se zlatými přezkami bílý pes s černýma ušima a s odvrácenou hlavou, který drží v tlamě hnědou pochodeň s červenými plameny, obklopujícími říšské jablko převýšené zlatou hvězdou. Černý plášť, vytvářející ve štítě stříbrnou špici, vychází ze zlaté papežské tiáry, která spočívá uprostřed na štítu. Heraldicky vpravo od ní je zlatý patriarší procesní kříž a červený kardinálský klobouk s deseti třapci na každé straně, vlevo pak ven točená berla a infule, vše zlaté. Štít provázejí vpravo zelená lodyha lilie s pěti bílými květy a vlevo zelená palmová ratolest. Figura knihy představuje poslání řádu (nebo také spis sv. Dominika ohněm neporušený), figura psa pak připomíná vidění těhotné matky sv. Dominika (psík zapalující pochodní svět, který je zobrazen [země]koulí). Také naráží jako mluvící znamení na latinské „Domini — canes“, tj. psi Páně, a vyjadřuje věrnost Kristovi. Zlatá koruna symbolizuje vládu Božího království, o něž se opírají symboly mučednictví (palmová ratolest) a čistoty pravdy a Panny Marie (lodyha lilie). Zlatá hvězda připomíná vidění kmotry sv. Dominika na jeho čele při jeho křtu. Od konce  . století až do počátku . století se objevuje ve štítě i černo-stříbrný štenýř, na němž je stříbrno-černý čtvrcený liliový kříž, někdy převýšený zlatou osmihrotou hvězdou. Protože řádový znak značně varioval dobově i provenienčně, byla na generální kapitule konané roku  v Bologni schválena deklarace, která prohlásila původní řádový znak za autentický pro celý řád (Caput XII., De Stemmate Ordinis Declaratio, ). Hesla VERITAS (Pravda) CONTEMPLATA ALIIS TRADERE (Rozjímané předávat jiným) LAUDARE, BENEDICERE, PRAEDICARE (Chváliti, blahořečiti, kázati) Oděv Bílý hábit (tunika) přepásaný koženým řemenem se zavěšeným (na levé straně) patnáctidesátkovým růžencem, bílý škapulíř a límec téže barvy s kapucí. Na cesty mimo dům a v zimě do chóru černý plášť (cappa) s kapucí. Vše vlněné. Bratři-laici (kooperátoři, spolupracovníci) mají škapulíř s kapucí černý. Řádový oděv jednoznačně navazuje na oděv kanovníků katedrály v Osmě, kde byl sv. Dominik podpřevorem. Škapulíř pak symbolizuje zasvěcení Panně Marii. ( 

O RG A N I Z A C E A S T R U K T U R A Ř ÁD U Řád kazatelů má v rámci církve autonomní postavení, je řádem exemptním. Řeholní kněží stojí mimo diecézní klérus, jsou spolupracovníky biskupa, nikoliv jeho podřízenými. Nejvyšší výkonnou, legislativní a soudní autoritou řádu je generální kapitula (capitulum generale), která se v počátcích (do roku   ) scházela každoročně, později již méně často a dnes jedenkrát za tři roky. Skládá se z převorů jednotlivých provincií a dalších volených nebo jmenovaných zastupitelů. Dříve muselo být každé rozhodnutí schváleno třikrát po sobě jdoucími kapitulami, než získalo platnost zákona, což představovalo pojistku před zbrklými závěry. V letech, kdy nebyla svolána generální kapitula, se scházeli dvakrát ročně tzv. generální definitoři, kteří pak činili méně závažná rozhodnutí. Generální kapitula volí magistra řádu, který jí pak předsedá. Vzhledem k demokratickým a zastupitelským zvyklostem v řádu nemá magistr výsadní postavení, ale v rámci generální kapituly je jen první mezi rovnými (primus inter pares). V čele řádu stojí (generální) magistr (magister generalis), který je podřízen jen papeži. Býval volen doživotně, ale mohl ze zdravotních důvodů rezignovat. Dnes je volen generální kapitulou na devět let a má právo kohokoliv z bratří přímo řídit. V řízení řádu mu pomáhá rada (generální rada), jejíž členové se nazývají asistenti. Těch je dnes deset (po jednom pro apoštolský život a pro studia a osm pro regionální oblasti: Afriku, Latinskou Ameriku, Asii a Pacifik, USA, Pyrenejský poloostrov, Itálii a Maltu, západní Evropu a Kanadu, střední a východní Evropu). Generální magistr sídlí v Convento Santa Sabina, Piazza Pietro d’Illiria , Aventino,   Roma. Důležitým úřadem je úřad generálního prokurátora (procurator generalis), který má na starosti jednání se Svatým stolcem. Existuje od dob počátku schismatu v západní církvi, kdy se Řím stal sídlem generálního magistra. Středním článkem v řádové organizaci jsou provincie, tedy spojení konventů jednoho administrativního celku, přičemž tato území se nemusí shodovat s hranicemi konkrétního státu. Každá provincie musí mít alespoň tři konventy (jsou-li jen dva, pak je zřízena viceprovincie). Ještě menšími organizačními útvary jsou generální vikariáty nebo provinciální vikariáty. V čele stojí provinciál (prior provincialis), který je v současnosti volen provinciální kapitulou na čtyři roky s možností být zvolen dvakrát po sobě. Provinciál má také svou (provinciální) radu. Provinciální kapitula se skládá z převora a jednoho či dvou volených zástupců z každého konventu provincie. Není zákonodárným shromážděním (nemůže měnit stanovy), ale řídí a upravuje život řádu v dané oblasti podle místních potřeb. Do roku   se scházívaly každoročně, pak (do ) ve dvouletém cyklu, později jedenkrát za čtyři roky. Provinciální kapituly volí také definitory (důvěr )

Bratr laik řádu sv. Dominika

( 

níky, zástupce), kteří vytvářejí orgán přijímající např. stížnosti na provinciála s možností jeho odvolání. Na generálních kapitulách mívali kdysi dokonce více pravomocí než samotní provinciálové. V rámci provincie probíhají vizitace jednotlivých konventů. Výjimečně je může vykonat i generální magistr. Základní složkou struktury řádu je konvent (z latinského conventus = sejití, tedy místo, kde řeholníci čerpali síly pro další cesty), který je samostatnou správní jednotkou. V něm v duchu bratrské lásky dominikáni společně žijí, modlí se a pracují. Konvent musí mít nejméně šest řeholníků, z toho alespoň čtyři kněze. V čele konventu stojí převor (prior), který je, s výjimkou zvláštních okolností, volen nejvýše na dvakrát tři roky. Převor klášter formálně vede a zastupuje ho navenek. Má svou (konventní) radu a má od generální kapituly právo udělovat jednotlivým bratrům dispens, tedy osvobodit je od některých povinností, kterým pro plnění jiných povinností nemohou dostát (např. chórových modliteb, jsou-li na cestách apod.). Představený konzultuje s každým členem konventu jeho přeložení do jiného kláštera, nejde-li o disciplinární opatření. O věcech právní povahy nerozhoduje převor sám, ale vždy celý konvent. Zástupcem převora je podpřevor (subprior). V každém konventu jsou mezi jeho členy rozděleny úkoly a funkce (officia conventus). Jsou to zejména: syndicus conventus (správce majetku), sacrista maior (hlavní sakristián), bibliothecarius (knihovník), archivista (archivář), chronista (kronikář), magister conversorum ac postulantium (zhruba: představený laických bratří), popř. infirmarius (špitálník) a receptor hospitum (přijímá a hostí přátele a nemocné). O vzdělání komunity pečuje lector. V každém konventu působí tzv. generální kazatel (praedicator generalis), což je titul udělovaný a přiznávaný vynikajícím a zasloužilým kazatelům. V čele menších řádových domů stojí buď superior, nebo vikář. Při všech konventech je zaveden III. řád sv. Dominika pro laiky. Dominikáni přijímají od  . století řeholní jméno a dělí se na kněze (Patres, P.), původně bratry, na trvalé jáhny a laické bratry (fratres), kterým se ale dnes říká bratři spolupracovníci (kooperátoři). Ti vypomáhají v konventu ve funkcích vrátných, kostelníků, kuchařů apod. Každý dominikán složením řeholních slibů slibuje poslušnost generálnímu představenému a odevzdává se do služeb a pro potřeby řádu jako celku. V každém konventu je klauzura, tedy místo, kde bratři v soukromí a bez zásahů zvenčí studují, modlí se a spí. Mlčení (silentium) je předepsáno pro určité prostory kláštera a také v určitých časech (pro kontemplaci a studium). Bratři společně stolují a odpočívají. Uchazeč o vstup do řádu kazatelů si musí podat žádost o přijetí. Pak je pozván do tzv. přednoviciátu, který trvá asi půl roku. Během této doby postulant (kandidát, čekatel) tráví přibližně jeden víkend v měsíci v klášteře, kde pozorováním a rozhovory získává všeobecné informace o životě v řádu. Pak následují  )

psychologické testy a přijímací pohovory, při nichž se hodnotí zejména chování, zbožnost, schopnost společného života a zdravotní stav adepta. Souhlasí-li komunita, je přijat do noviciátu (podmínkou je dovršení věku  let), který trvá jeden rok. Začíná obláčkou (oblečení řeholního roucha) a přijetím řeholního jména (znamení změny života). Po dobu noviciátu, z něhož může kdykoliv odejít, studuje pod dohledem celé komunity cizí jazyky, dějiny řádu, stanovy řádu, liturgii a výklad Písma. Pak skládá první řeholní sliby (na jeden, dva či tři roky), přičemž je možné další tři roky opakovat, ale jen jednou. Až poté (tedy nejméně po — , resp. — letech v klášteře) může požádat o slavné sliby, tedy poslušnosti (představený = prostředník Boží vůle), čistoty (láska ne k jednomu, ale ke všem) a chudoby (rezignace na osobní majetek ve prospěch komunity). Má-li se stát nově přijatý řeholník knězem, zahajuje studium teologie, má-li být spolupracovníkem, ujímá se přidělené funkce. V některých konventech jsou zřízena domácí řádová studia (studium provinciale), která řídí lector primarius studii provincialis. Tam, kde je studium generale (v Praze zrušeno roku ), stojí v čele regens studii generalis. Dříve užívali řádoví kněží zvláštní titulaturu podle dosaženého vzdělání: lector, baccalaureus a magister s. theologiae. Dnes působí dominikáni ve značném počtu jako vysokoškolští učitelé (fakulty teologické, filosofické, právnické nebo pedagogické) nebo vyučují náboženství a občanskou nauku na středních školách. D Ě J I N Y ŘÁ D U Řád kazatelů byl založen sv. Dominikem, po němž dostal i jedno ze svých jmen. Ještě než se světec narodil někdy v letech — na tvrzi v kastilské vsi Caleruega,  km jihovýchodně od Burgosu, měla jeho matka vidění, v němž pes s hořící pochodní v tlamě vyskočil z jejího klína a pochodní zapaloval zemi. Dostalo se jí výkladu, že se dítě stane šiřitelem (zapalovatelem) lásky a pravdy víry, tedy že počala kazatele, který svým štěkotem svatého učení probudí ze spánku hříšné duše a že bude šířit po světě oheň, který na zemi přinesl Ježíš. Proto si také dominikáni říkali „Domini canes“, tj. psi Páně. Při křtu pak spatřila kmotra na čele dítěte hvězdu, která svým světlem ozářila celý svět. Pes s pochodní (žár víry) a hvězda (světlo pravdy) se pak staly atributy sv. Dominika. Otcem sv. Dominika byl Felix de Guzmán a matkou bl. Jana z Azy. Dominik (Domingo) byl jejich třetím synem a byl určen pro duchovní dráhu. Nejprve byl vzděláván svým strýcem, který byl arciknězem. Od čtrnácti let studoval v katedrální škole v Palencii, kde v době hladu prodal své knihy, aby mohl pomoci těm nejpotřebnějším. Asi ve  letech se stal knězem a pak kanovníkem kapituly katedrály v Osmě (El Burgo de Osma), kde se později stal jejím podpřevorem. ( 

Jeho horlivosti si všiml tamější biskup Diego (Didacus) de Azabes (de Acebes, z Azeveda), který ho přibral roku  jako člena poselstva kastilského krále Alfonse VIII. Jejich úkolem bylo dojednat v Dánsku sňatek kastilského prince s tamější princeznou. Na své pouti se setkali s dvojím nebezpečím. Na jihu Francie to byli albigenští a v německých krajích pak kočovný kmen Kumánů. Albigenští (nazvaní podle města Albi, v jehož okolí se rozšířili) nebo také kataři (z řeckého katharoi = čistí) byli sektáři žijící ve . století v jižní Francii a v severní Itálii. Toto bludařské učení se tak rozšířilo, že v roce  měli kataři dokonce svůj vlastní koncil. Tito heretici vyznávali dualismus: dobrý Bůh (Stvořitel) poslal na svět Ježíše Krista a stvořil duchovno (Nový zákon), zatímco zlý bůh (ďábel) stvořil hmotný svět a lidská těla (Starý zákon). Obě božstva měla podle jejich učení stejný vliv ve světě. Nejedli maso, vejce, nepili mléko, neuznávali manželství (při spojení těl prý nelze dojít spásy), války ani trest smrti. Neuznávali ani světskou moc, církevní hierarchii, mši svatou, kříž a ani svátosti (zejména křest, zpověď a eucharistii). Dělili se na dvě kasty. Příslušníci nižší kasty se nazývali nedokonalí nebo věřící (credentes). Ti se směli ženit, podporovali členy vyšší kasty a zavazovali se k přijetí křtu až před smrtí. Pokud se však nemocný pokřtěný uzdravil, existovalo nebezpečí, že začne hřešit, a tak byl nabádán k sebevraždě, nebo jej ostatní zardousili. Dokonalí (bonihomines, electi, perfecti) nebo také čistí přijímali duchovní křest a jenom na ně se vztahovala přísná pravidla života. Umrtvovali svá těla častými půsty i pouštěním žilou. Ve svém blouznění došli až tak daleko, že tvrdili, že Kristus není Bohem, ale andělem, že neměl pravé tělo a že jen předstíral smrt a zmrtvýchvstání. Vraždu katolického kněze či mnicha pokládali za ctnostný a bohulibý skutek. Sv. Dominik, který se po setkáních s pohany a heretiky při modlitbách ptával: „Pane, co se stane s hříšníky?“, se rozhodl bludaře přesvědčovat. V Toulouse, centru albigenské hereze, strávil celou noc s hostinským, kterého až k ránu přesvědčil a přiměl k návratu k pravé víře. V roce  doprovázel znovu biskupa Diega na jeho cestě pro nevěstu do Dánska, ale cestou obdrželi zprávu, že princezna zemřela, takže ze sňatku sešlo. Ke králi poslali posla a sami se vypravili do Říma k papeži Innocenci III., aby ho požádali o povolení opustit Osmu a hlásat evangelium mezi pohanskými a krutými Kumány. Papež ale nesouhlasil, protože krize, kterou vyvolali kataři, byla důležitější a naléhavější. Hereze zachvátila všechny vrstvy obyvatelstva, včetně šlechty, která začala zabírat církevní majetek. Svatý stolec vysílal mezi bludaře misionáře a také své legáty, ale ti, protože vystupovali s okázalostí, neměli úspěch. Nic nepořídili ani cisterciáci. Sv. Dominik, biskup Diego a cisterciáci se v červnu  v Montpellier dohodli, že se bludařům musí přiblížit alespoň způsobem života, a tak začali chodit pěšky, bez peněz a jen se snažili vykládat a vysvětlovat pravdy pravé víry, a to především  )

v největších střediscích hereze (Toulouse, Béziers, Carcassonne). Po jedné disputaci s kacíři došlo ve Fanjeaux po vzájemné dohodě ke zkoušce ohněm. Obě strany napsaly své argumenty a písemnosti byly vhozeny do ohně. Zatímco spis bludařů shořel, Dominikův vymrštily plameny zpět, a to celkem třikrát po sobě. Ani tento zázrak ani nesčetná kázání nemohla však zlomit zaběhnutou praxi tehdejší církve. Biskup Diego zemřel v prosinci  a cisterciáci po neúspěších rezignovali a odešli. Sv. Dominik se svým společníkem Vilémem Claretem zůstali sami ve vsi Prouille u Fanjeaux, kde shromáždili několik obrácených žen, které se modlily za zdar Dominikova díla. Pro ně tam pak koncem roku  světec založil klášter, který se stal nejenom kolébkou dominikánských mnišek (II. řád), ale i základnou pro další misie. Ačkoliv již roku  prohlásil aragonský král Petr II. katary za nepřátele státu a nařídil je upalovat, Svatý stolec byl mnohem trpělivější. Teprve když byl dne  . .  albigenskými zavražděn papežský legát Petr z Castelnau, ztratil i Innocenc III. trpělivost a vyhlásil proti bludařům kruciátu, do jejíhož čela byl postaven hrabě Šimon z Montfortu. Odpovědnost byla připsána hraběti Raimondu VI. z Toulouse. Křížová výprava, která přerostla ve feudální válku (—) mezi severními a jižními velmoži, přinesla vedle mnohého utrpení a četných obětí i připojení Languedocu k francouzské koruně. Kataři však zmizeli až koncem . století. Sv. Dominik nehlásal válku, ale lásku ke Kristu a k bližnímu po celém kraji (Toulouse, Béziers, Montréal, Tréville, Castelnaudary, Lavaurs, Verfeuil, Carcassonne, Pamiers, Saissac, Boulbonne, Causerans, Castres, Fanjeaux). Odmítl biskupský úřad v Béziers, ale od roku  působil jako generální vikář v Carcassonne. Chtěl zůstat nesvázán církevním úřadem. Dominik viděl, jak malý úspěch měla hrubá síla při obracení kacířů, a nabyl přesvědčení, že mnohem účinnější musí být horlivé kázání slova Božího. V roce  zorganizoval Dominik spolek obránců víry a církve nazvaný Milites (Jesu) Christi, tj. Vojáci (Ježíše) Krista. Cílem bylo hájit slovem i skutkem víru proti nevěřícím. Časem se z tohoto společenství vyvinul III. řád sv. Dominika. V dubnu  odešel sv. Dominik k biskupu Fulkovi do Toulouse, které bylo právě dobyto křižáky. Biskup, bývalý cisterciácký opat, vzal sv. Dominika a několik jeho druhů pod ochranu jako misionáře. Petr Seila daroval komunitě dům, do něhož se svým bratrem Tomášem vstoupil. V červnu  vydal toulouský biskup Fulk(o) dokument, jímž potvrdil své diecézní schválení slovy: „My Fulk, … ustanovujeme bratra Dominika a jeho druhy za kazatele v naší diecézi… Chtějí putovat pěšky a kázat Boží slovo v evangelní chudobě jako řeholníci.“ Biskup Fulko zároveň převedl na nové společenství se souhlasem kapituly jednu šestinu desátků diecéze. K založení řádu však bylo zapotřebí víc. Dominik nařídil bratrům studovat a spolu s biskupem Fulkem odjet do Říma na IV. lateránský koncil a k papeži ( 

se žádostí o potvrzení řádu. Koncil, za účasti  biskupů a více než  opatů a převorů, byl zahájen v listopadu  a ve svém . kánonu jasně stanovil, že pro řeholní komunity nesmějí existovat žádné jiné řehole než Benediktova a Augustinova. Tím se koncil bránil vzniku nových řeholí a řádů. Papež Innocenc III. vzal proto klášter v Prouille v ochranu a doporučil Dominikovi, aby se svými druhy přijal některou z již existujících řeholí. Po návratu do Toulouse vybral Dominik spolu se šestnácti druhy dne . .  řeholi sv. Augustina, jež svou obecností nejlépe vyhovovala novému společenství. Nebyla podrobná, ale obecná a kladla důraz na bratrskou lásku a modlitbu. Tuto řeholi, kterou sv. Dominik poznal již jako kanovník, pak později doplnili dalšími předpisy inspirovanými stanovami řádu premonstrátů. Protože stávající dům byl malý, biskup Fulko daroval komunitě v červenci  kostel sv. Romana (St. Romain) s přilehlými budovami. Dále jim svěřil kostely v Pamiers a kostel Panny Marie de Lescure mezi obcemi Sorèze a Puylaurens, kde však konventy nevznikly. Bullou Religiosam vitam eligentibus ze dne . .  potvrdil papež Honorius III. nový řád, další bullou Gratiarum omnium ze dne . .  označil jeho členy za bratry kazatele (fratres praedicatores) a . .  již hovoří o „kazatelském řádu“. Poprvé v dějinách církve se tak z pověření papeže stala integrální součástí života nějakého řádu složka dosud vyhrazená biskupům (kázání Božího slova). Nový kazatelský řád byl určen na pomoc biskupům a stal se prvním apoštolským řádem v dějinách církve. Svou povahou to však byl zpočátku spíše řád řeholních kanovníků. Při svém pobytu v Římě měl sv. Dominik na svátek Stolce sv. Petra (. . ) v chrámu sv. Petra vidění, v němž mu apoštol Petr předal hůl a apoštol Pavel knihu evangelií se slovy: „Jdi a kaž!“ Někdy tou dobou se také, podle tradice, měl ve Věčném městě sejít se sv. Františkem. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie ( . . ) rozeslal šestnáct bratří do světa (sedm do Paříže, čtyři do Španělska, dva do Prouille), dva ponechal v Toulouse a sám se s jedním bratrem vrátil do Říma. Udiveným bratřím řekl: „Když se zrno rozhází, vzejde z něj úroda, zůstane-li na hromadě, shnije!“ Dne . .  povolil Honorius III. členům nového řádu kázat po celém světě a nazval ho Řádem kazatelským. Sv. Dominik přednostně zřizoval konventy v universitních městech (Paříž, Bologna, Palencie, Montpellier, Oxford apod.), kde do řádu přijímal universitní studenty. V Paříži byl dominikánům roku  přidělen hospic a kostel sv. Jakuba, kde vzniklo převorství Saint-Jacques. Podle patrocinia bývali pak dominikáni, a to nejen v Paříži, zváni i jakobíni. Sv. Dominik přijal v Římě do řádu Reginalda z Orléans, děkana kolegiátní kapituly v Orléans a profesora práva, který povznesl konvent v Bologni, založený jako první v Itálii roku  sv. Dominikem. Mezi květnem  a červnem  )

 vizitoval sv. Dominik v Itálii, jižní Francii, Španělsku, v Paříži a pak zase v Bologni. Další konventy byly založeny v Segovii ( jako první ve Španělsku a v Madridu pro sestry), v Orléans () a pak i v Montpellier, Lyonu, Bayonne, Limoges, Remeši a v Métách. Od konce října  do května  pobýval sv. Dominik v Římě, kde provedl reformu kláštera sv. Sixta, který převzaly sestry, zatímco bratři dostali darem od papeže Honoria III. dům a baziliku sv. Sabiny (Chiesa di S. Sabina) na Aventinu. Chrám byl postaven již kolem roku  na základech antického Titulus Sabinae, tedy čestného (slavného) jména matrony Sabiny, později ztotožněné s umbrijskou světicí a mučednicí († kolem , přenesení ostatků roku ), patronkou Říma, žen v domácnosti a dětí. Do kláštera byli řeholníci uvedeni v únoru . Tamějších  korintských sloupů patří k nejlépe zachovaným v Římě. V zahradě dodnes roste pomerančovník, jenž podle tradice zasadil sám sv. Dominik, když tam žil. Tam měl také světec sen, v němž Panna Maria chránila členy řádu pod svým pláštěm. V chrámu je dodnes k vidění také kámen, kterým mrštil ďábel po modlícím se sv. Dominikovi, přičemž na oltáři rozbil desku relikviářového sarkofágu. U sv. Sabiny přijal sv. Dominik do řádu sv. Hyacinta a bl. Česlava. Na letnice  byla do Bologně svolána první generální kapitula řádu. Tam byly dohodnuty důležité zásady, které platí dodnes. Nejvyšší moc v řádu náleží kapitule, a nikoliv magistrovi. Tomu do rukou však skládají slib poslušnosti členové řádu. Šlo tedy o osobní svaz (poprvé v dějinách církve), kdy postulant vstupoval do řádu (jako celku), a nikoliv do některého kláštera (nebyl vázán na místo — stabilitas loci), čímž byla zajištěna mobilita dominikánů. Rovněž bylo stanoveno, aby řád nevlastnil žádné statky a nepožíval důchodů, protože by správa majetků bránila členům řádu v kazatelské činnosti. V život byla uvedena zásada sine redditibus, sine possessionibus (tj. bez ponechání si čehokoliv, bez majetku). Řád se měl spoléhat jen na Boží prozřetelnost a na dary věřících. Proto bylo také zpočátku tak málo dbáno na listinný materiál, který byl v té době důležitý hlavně při vlastnictví majetku. Kapitula také rozhodla o organizaci konventů a o způsobu jejich vizitací. Stanovila rovněž jednací řád generálních kapitul a vydala ustanovení týkající se studia (každý konvent by měl mít alespoň jednoho lektora). Vyčerpaný Dominik nabídl kapitule svou rezignaci, ale ta byla odmítnuta. Také druhá generální kapitula (konec května ) se konala v Bologni a vstoupila do dějin řádu tím, že zřídila provincie. Bylo jich ustanoveno osm (španělská, provensálská, francouzská, lombardská, římská, uherská, anglická a německá). Musely mít alespoň pět až šest konventů při ideálním počtu řeholníků jeden plus dvanáct (Kristus s apoštoly). Pozoruhodná je především jasná strategie řádu, protože došlo ke zřízení provincií, které ještě stanovené požadavky nesplňovaly. Do roku  přibyly ještě provincie polská, řecká, skandinávská a provincie ve Svaté zemi. ( 

Sv. Dominik pak odcestoval do Lombardie, ale vyčerpání ho donutilo k návratu do Bologně. Tam po generální zpovědi před dvanácti bratřími dne . .  zemřel opásán železným řetězem kajícníka. Truchlícím bratřím řekl: „Neplačte, po smrti vám budu užitečnější než za živa.“ Byl pohřben v řádovém kostele sv. Mikuláše (dnes San Domenico na stejnojmenném náměstí) v Bologni. Pohřbu se zúčastnil jako papežský legát kardinál Hugolin, který pak Dominika jako papež Řehoř IX. dne . .  v Rieti kanonizoval. Roku  došlo ještě k translaci jeho ostatků do postranní kaple. U jeho hrobu došlo k řadě zázračných uzdravení. Je zajímavé, že se nedochoval žádný autentický portrét světce. Sv. Dominik je všeobecně pokládán za tvůrce modlitby růžence. Podle legendy se mu v blízkosti Toulouse zjevila Panna Maria a sama jej modlitbu naučila. Pak se tato mariánská pobožnost začala prostřednictvím dominikánů šířit po celém křesťanstvu. Dominikáni také patřili, vedle cisterciáků, premonstrátů a servitů, mezi šiřitele modlitby Zdrávas Maria. Od minoritů převzali i svátek Zasnoubení Panny Marie (. .), který pak šířili po Evropě a později i v Mexiku a v Jižní Americe. Sv. Dominik přinesl do církve nové impulsy. Konventy byly zakládány jen ve městech, kde bylo více hříchů a více možností žít z almužen. Někde se dominikáni přímo podíleli na zakládání měst. Jejich konventy byly stavěny na obvodu města, při hradbách (často i jako součást fortifikací), u bran nebo u řek. Pro řádové kostely se stal charakteristický dlouhý presbytář, kde bratři vykonávali své chórové modlitby. Sv. Dominik, původně jmenovaný do čela řádu papežem Honoriem III., ale na první generální kapitule v roce  řádně spolubratry zvolený, se zasloužil o širokou oblibu svého řádu. Jeho krédo (mluvit buď s Bohem, nebo o Bohu) bylo všeobecně přijato a řád se rychle šířil křesťanským světem. Některé dominikánské konventy se později staly světoznámými. Roku  založil sv. Dominik v Benátkách klášter sv. Jana a Pavla (SS. Giovanni e Paolo), kde byl v letech — postaven druhý největší chrám ve městě, který se stal nekropolí benátských dóžat. Milánský kostel Santa Maria delle Grazie, přestavěný po roce   a pojmenovaný podle milostného obrazu Panny Marie Milostiplné (v levé boční kapli), je pozoruhodný zejména tím, že v refektáři kláštera se nachází světoznámá nástěnná malba Leonarda da Vinci z let   —  Poslední večeře Páně. V Římě je to pak především kostel S. Maria sopra Minerva, který řádu daroval papež Alexander IV. ( —). Jde o jediný gotický kostel v Římě. Tato unikátnost má několik důvodů. Jednak v období gotiky procházelo papežství krizí (včetně avignonského exilu) a v Římě se nestavělo. Dalším důvodem se stala i skutečnost, že Řím, jako kolébka klasického umění, pohlížel na gotiku s pohrdáním. V chrámu jsou pohřbeni Fra Giovanni z Fiesole (—

), zv. Beato Angelico (Fra Angelico), dominikán a jeden z nejvýznamnějších renesančních  )

malířů, papežové Lev X., Klement VII. a Pavel IV. a také sv. Kateřina Sienská († ). Klášter byl hlavním sídlem řádu ve středověku, v renesanci i za katolické reformace, ale po sjednocení Itálie byl zabrán vládou, která tam zřídila ministerstvo financí. Chrám je však dodnes ve správě Řádu kazatelů. Irští dominikáni sídlí dodnes v klášteře při bazilice S. Clemente, kam přišli poté, co byli ve své vlasti postaveni Angličany mimo zákon a vyhnáni. Unikátem je klášter Batalha (česky = bitva) v portugalské provincii Beira. Jeho chrám Panny Marie Vítězné (Maria da Victoria) patří k nejkrásnějším a nejvýznamnějším křesťanským stavbám. Je  metrů dlouhý a přes  metry vysoký, je postaven z vápenatého pískovce jako mistrovské dílo gotiky. Král João I. učinil před bitvou s kastilským králem Juanem I. u Aljubarroty ( . .  ) slib, že v případě vítězství, které mělo rozhodnout o nezávislosti Portugalska, založí klášter — a jeho jméno onu bitvu dodnes připomíná. V chrámu jsou pohřbeni králové João I., Alfonso V., João II. a infant Henriquez, zv. Jindřich Mořeplavec. V klášteře jsou tři křížové chodby a studniční stavení zdobí unikátní renesanční kašna, tvořená třemi mísami nad sebou. Největšího rozmachu dosáhli dominikáni ve . století, a to i navzdory morové ráně z let  — , která způsobila drastický pokles počtu členů řádu. Přesto měli dominikáni v roce  celkem  provincií se  konventy. Prestiž řádu stoupala. V roce  kreoval papež Innocenc IV. kardinálem Huga di Santo Caro (de Saint-Chere), který jako první z dominikánů získal purpur. U papežského dvora se dominikáni stávali kaplany či penitenciáři, a dokonce tradičně i magistry Sacri Palatii (tj. učiteli (správci) posvátného paláce), tedy teology papežského paláce, kteří pak byli členy papežské rodiny. K tomu přispívali především vynikající mužové, jež řád církvi a světu dal. Prvním byl sv. Albert Veliký (Albertus Magnus), narozený kolem roku  v rytířské rodině u Lauingenu v Bavorsku nedaleko Dillingen. Na studiích v Padově se setkal s Jordánem Saským a s dominikány a tam také ve  letech vstoupil do řádu. Teologická studia dokončil v Kolíně nad Rýnem, kde byl vysvěcen na kněze. Od roku  přednášel filosofii a teologii na různých universitách. Roku   se stal mistrem na teologické fakultě v Paříži, ale v roce   byl povolán do Kolína, kde pak vedl až do roku  studium generale. Tam byl jeho nejvýznamnějším žákem sv. Tomáš Akvinský. V letech  —  působil jako provinciál německých zemí, avšak z této funkce byl uvolněn, aby se mohl věnovat vědě. Na výslovné přání papeže Alexandera IV. se v roce  stal biskupem v Řezně, ale když zjistil, že se na tento úřad nehodí, odebral se do Říma, aby požádal papeže Urbana IV. o zproštění biskupského úřadu. Svatý otec mu vyhověl roku  a jmenoval ho papežským legátem pro Německo a Čechy a jako kazatele křížové výpravy. V letech  — učil ve Würzburgu, pak ve Štrasburku a od roku  v Kolíně. V rozmezí let — byl důvěrným spolupracovníkem papeže Řehoře X. a císaře Rudolfa Habsburského, jimiž byl pověřován ( 

uskutečňovat různé diplomatické mise. V roce  se zúčastnil II. lyonského koncilu. Zemřel dne  . .  v dominikánském klášteře sv. Kříže v Kolíně nad Rýnem a byl pochován v tamější románské bazilice sv. Ondřeje. Zanechal po sobě obrovské vědecké dílo ( foliových svazků) ze všech vědních oborů vrcholného středověku (přírodní vědy, matematika, filosofie, teologie, biblistika, dogmatická teologie). Mimořádně důležitými jeho spisy jsou především Komentář k sentencím Petra Lombardského, Komentář k Psedo-Areopagitovi a Teologická suma. Dokázal přizpůsobit své době učení Aristotela a prohloubil přírodovědné poznatky (vytvořil např. první popis evropské flóry). Proto se mu dostalo přízviska „Veliký“ a čestného titulu doctor universalis (učitel všech věd). Roku   povolil papež Innocenc VIII. jeho úctu v konventech kolínské a řezenské diecéze. Dne . .  prohlásil papež Pius XI. bl. Alberta za svatého a zařadil ho mezi učitele církve. Konečně v roce   jmenoval Pius XII. sv. Alberta svým breve Ad Deum patronem přírodovědců a studentů. Památka se slaví  . listopadu. Lebka sv. Alberta Velikého je uložena v rodném Lauingen a lopatka v Řezně. Největším zjevem řádu kazatelů se však stal sv. Tomáš Akvinský (Aquinas). Narodil se kolem roku  nejspíše na hradě Roccasecca u Aquina, severně od Neapole. Jeho otec, hrabě Landolf z Aquina, byl spřízněn s císařským rodem Hohenstaufů. V pěti letech byl Tomáš dán na výchovu do benediktinského kláštera v Monte Cassinu, později (asi od ) začal studovat filosofii v Neapoli. Nemravný a zhýralý život spolužáků ho přivedl v šestnácti letech ke vstupu do řádu kazatelů (uvádí se rok  ). Rodina se ale postavila rozhodně proti jeho volbě, a tak ho bratři Landulf a Rinaldi unesli a uvěznili na rodném hradě. S pomocí jeho sester se mu podařilo po osmnácti měsících uprchnout do Neapole, kde roku  složil řeholní sliby. Ještě téhož roku se na pařížské universitě stal žákem sv. Alberta Velikého, který ho učil tři roky a s nímž odešel do Kolína nad Rýnem, kde pak studoval další čtyři roky. Jako student se příliš neprojevoval a spolužáci si ho dobírali jako „mlčícího (němého) vola“. Sv. Albert však prorocky oponoval: „Tento vůl jednoho dne zabučí (zařve) tak, že to zazní v celém světě.“ Po studiích přijal kněžské svěcení, roku   začal vyučovat na universitě v Paříži a v roce   získal titul mistra teologie. Celý život učil, vědecky pracoval a psal. V letech  — pobýval v Římě, kam byl povolán papežem Urbanem IV. jako odborník při jednání Sv. stolce s byzantským císařem. Žil v klášteře sv. Sabiny. V letech — přednášel teologii opět v Paříži a poté pomáhal při zřizování dominikánského studia generale v Neapoli. Papež Řehoř X. ho vyslal na II. lyonský koncil, ale cestou zemřel dne . .  v cisterciáckém opatství Fossanuova (Fossa Nuova) u Terraciny na jih od Říma. Jeho ostatky byly dne . .  přeneseny do dominikánského kostela v Toulouse a po francouzské revoluci () do kostela sv. Sernina v témže městě. Roku  prohlásil Tomáše Akvinského papež Jan XXII. bez beatifikačního procesu za svatého (quot scripsit articulos, tot miracula fecit, tj. „kolik napsal  )

pojednání, tolik zázraků vykonal“). V roce   byl papežem Piem V. prohlášen učitelem církve a roku  Lvem XIII. za prvního učitele církve. Zároveň stanovil jeho učení za závazné pro celou církev. Sv. Tomáši se dostalo několika výjimečných titulů: doctor angelicus (andělský učitel — v  . a . století), doctor communis (obecný učitel, tj. učitel všech a všude), doctor egregius (vynikající učitel) a doctor eximius (znamenitý učitel). Část jeho ostatků je uložena v římském řádovém kostele Santa Maria sopra Minerva. Památka se slaví . . (tj. přenesení ostatků). Sv. Tomáš Akvinský představuje nejenom vrchol scholastiky, ale především vrchol katolické teologie. Měl úžasné a hluboké vzdělání, jakož i obdivuhodnou schopnost abstraktního myšlení v logickém systému. Rozum a zjevení, ústřední téma scholastiky, docházejí v jeho pojetí k harmonickému sjednocení (syntéza víry a lidského rozumu). Celé jeho učení je od . století nazýváno tomismem a nově uchopené v . století pak novotomismem. Ve třinácti komentářích vypracoval vytříbené pojetí Aristotela. Nejvýznamnějším jeho spisem je Summa theologiae (theologica), kterou psal v letech —. Ještě předtím ( ) napsal Summa contra gentiles (Suma proti pohanům), kde vyložil důležité články víry. Pozoruhodné jsou i spisy O dokonalosti řeholního života (obhajoba žebravých řádů) a O jednotě rozumu (proti zkreslené interpretaci Aristotelovy nauky). Dalším vynikajícím mužem řádu byl sv. Raymund z Peñafortu (Raimundo de Peñaforte), který se zapsal do dějin jako brilantní právník. Narodil se nejspíše roku  na katalánském hradě Peñaforte. Uvádí se však i Barcelona, popř. Villafranca del Panadés u Barcelony. Po studiích církevního a světského práva v Bologni se stal knězem a posléze () kanovníkem kapituly při katedrále v Barceloně, kde dosáhl hodnosti probošta a také úřadu generálního vikáře diecéze. V roce  vstoupil jako pětačtyřicetiletý do dominikánského řádu. V roce  byl papežem Řehořem IX. povolán do Říma jako papežský penitenciář a zároveň byl pověřen, aby shromáždil a uspořádal všechny papežské listiny a dekrety. Kodifikoval církevní právo a jeho Decretalium (-lia) Gregorii P. IX. libri V. (tj. . díl sbírky Corpus iuris canonici) se stalo oficiálním kodexem kanonického práva. Napsal i důležité dílo o trestním právu (Summa casuum), jakož i spis Summa de poenitentia (tj. Suma /pojednání/ o pokání), který vyšel tiskem poprvé v Římě roku . Ve Věčném městě pobýval v letech — , pak byl arcibiskupem tarragonským ( —) a v letech —  magistrem řádu kazatelů. Uspořádal řádové stanovy po stránce právní a poté rezignoval. Působil i jako zpovědník aragonského krále Jakuba I. (—). Se sv. Petrem Nolaskem (Nolascus) založil (respektive mu sestavil pravidla) roku  řád mercedářů (podle zasvěcení Panně Marii Milosrdné, španělsky de Mercede), zaměřený na vykupování křesťanů z mohamedánského otroctví. Aby mohli být obráceni na víru Židé a Mauři, založil řadu škol s výukou orientálních jazyků. Zbytek života prožil v Barceloně, kde, téměř stoletý, dne . .  zemřel. Byl pohřben v kapli (dnes sv. Raimun( 

da) katedrály sv. Eulalie v Barceloně a jeho hrob byl svědkem četných zázraků. Kanonizován byl papežem Klementem VIII. roku  a jeho památka se slaví . ledna. Jako magistr upřesnil z právního hlediska stanovy řádu (nejstarší statuta byla přijata na generální kapitule již roku ). I když byly dílčími způsoby upravovány v letech  ,   a , platily v podstatě až do roku . Je zajímavé, že usnesení generálních kapitul, která postupně dávala vznikat řádovým statutům, nebyla pak schvalována papeži a řád o to ani nežádal. Oficiálně by tedy žebravý řád kazatelů měl být stále odnoží řeholních kanovníků. Pátý magistr řádu, Humbert z Romans, propracoval po své rezignaci řádovou spiritualitu a sjednotil liturgické knihy. Vlastní řádový mešní ritus schválila generální kapitula v roce   a papež Klement IV. bullou Consurget In Nobis ze dne . .  ho potvrdil. Tento ritus platil až do liturgické reformy provedené II. vatikánským koncilem. V roce  bylo stanoveno, že lze jako možnost inkorporovat i v nové liturgii staré zvyklosti dominikánského ritu. Roku  pak vyšel v latině nový řádový misál a lekcionář. Po roce   vzniklo nepřátelství velké části diecézního kléru vůči žebravým řádům, zvláště pak dominikánům. Důvodem byla exempce, tedy možnost členů řádu kázat, zpovídat, vyučovat, pohřbívat a vybírat almužny bez kontroly biskupů, čímž kazatelé ve městech silně konkurovali farnostem a ekonomicky je oslabovali. Papež Bonifác VIII. bullou Super cathedram z roku  omezil, ale nezrušil privilegia žebravých řádů. Svatý otec potvrdil žebravým řádům právo svobodně kázat, ale ne v době, kdy kázali farní kněží či biskup. Ve farních kostelech směli působit jen se souhlasem faráře nebo biskupa. Navíc museli řeholníci odevzdávat jednu čtvrtinu příjmů z pohřbů místním farářům. Nástupce Bonifáce VIII., Benedikt X., sice tuto bullu zrušil, ale Klement V. ji na koncilu ve Vienne roku  znovu potvrdil. Rivalita mezi žebravými řády a diecézním klérem se pak táhla celým  . stoletím. Nevraživost způsobilo i privilegium dominikánů přednášet teologii ve vlastních konventech a na universitách (studium generale v Paříži, Oxfordu, Bologni, Montpellier, Kolíně nad Rýnem a na dalších místech). Na II. lyonském koncilu ( ) vznesli mnozí biskupové požadavek na zrušení žebravých řádů. Koncil potlačil některé menší řády, v nejistotě ponechal karmelitány a augustiniány, ale roli minoritů a dominikánů upevnil. Ztráta možnosti působit ve farních chrámech si vynutila potřebu stavět vlastní velké kostely. V roce  vyslal francouzský král sv. Ludvík IX. bratry kazatele Jakuba a Ondřeje z Longjumeau do Konstantinopole, odkud do Paříže přivezli vykoupenou (za neuvěřitelných   livrů) Trnovou korunu Ježíše Krista. Krátce byl v roce  papežem dominikán Petr z Tarantaise (od  kardinál-biskup v Ostii), který přijal jméno Innocenc V. Proslul jako vynikající teolog a všestranný učenec. Proto se mu také dostalo titulu famosissimus doctor. Pokřtil tři vyslance mongolského chána Kublaje. V roce  byl blahořečen.  )

Od roku  se množily útoky proti dílu sv. Tomáše Akvinského. Generální kapitula v roce  učinila první kroky na jeho obranu, v roce  stanovila povinnost podporovat a hájit jeho teologii „alespoň jako názor“, aby pak v roce  vyhlásila Tomášův teologický systém za „spolehlivý a obecně přijímaný“. Navzdory všem útokům prestiž dominikánů neutrpěla. Na královských dvorech působili bratři jako zpovědníci (Francie, Anglie, Španělsko a Portugalsko), rádcové, vyslanci, rozhodčí soudci, vykonavatelé poslední vůle, popř. jako vyjednavači. Nepřekvapí proto, že pro svou teologickou vyspělost byli pověřeni i inkvizicí. Je třeba zdůraznit, že inkvizice jednala ve své době v nejhlubším přesvědčení, že brání čest Boží, čistotu víry, jednotu církve a poklid celé společnosti, přičemž inkvizitoři byli současně hluboce přesvědčeni, že osoby, které upadly do hříchu hereze, zachraňují před věčným zatracením. Tehdy nešlo o problém svobody svědomí, jak je chápán dnes, ale o problém svobody aktu víry. Je nutné také rozlišovat mezi inkvizicí státní (např. španělskou v . století, zaměřenou proti Maurům a Židům) a církevní. Ta byla vedena význačnými teology (od . století především dominikány a minority, teprve od konce . století jezuity), kteří měli rozhodnout, zda je obžalovaný skutečně bludařem, či nikoliv, a případně ho předat k potrestání. Šlo o nesporný pokrok, protože dosud stíhal herezi stát (bez soudu), který se cítil být každým bludem rozvracen. Dominikáni a minorité přesvědčovali spíše silou argumentů a ukazuje se, že většina sporů skončila osvobozujícím výrokem. Inkvizici (z latinského inquisitio = vyšetřování, stíhání), resp. Inquisitio haereticae pravitatis (tj. vyhledávání kacířské nepravosti), lze datovat od roku , kdy toulouská synoda nařídila biskupům zřídit v každé farnosti komisi pro vyhledávání heretiků. Již roku  ji papež Řehoř IX. biskupům odňal a svěřil ji žebravým řádům. Papežové zřizovali svoji vlastní inkvizici tam, kde to bylo bludy nejvíce zamořeno. Přitom si ji panovníci sami vyžadovali, např. český král Přemysl II. Otakar v roce   pro potlačení mrskačů a bekyní. Jinde zase byla zřízena, ale nevyvíjela činnost (Anglie, Malta apod.). Církevní inkvizice spočívala v pátrání, usvědčování, poučení, výzvě k odvolání, a teprve po odmítnutí docházelo k předání kacíře světské moci k potrestání. Upalování neměla církev nikdy ve svém zákoníku a inkvizice nesměla uložit trest smrti. Za tresty odpovídaly světské instituce. Nebývá často zdůrazňováno, že obvykle bývala ukládána pokání — nošení kříže, pouť či konfiskace majetku. Trest smrti pro heretiky zavedl pro Svatou říši římskou roku  císař Friedrich II. (pro Lombardii již  ) a ve Francii sv. Ludvík IX. v obavě před zničením společenských hodnot, víry a posléze i státu. Inkvizici kritizovali osvícenci (ač genocida za francouzské revoluce překonala inkvizici), protestanté (ač Luther, Melanchton a Kalvín ji schvalovali a zřizovali si své vlastní tribunály) a komunisté (navzdory ještě horší praxi Stalina či Mao Ce-tunga). ( 

Úřad inkvizitora byl odpovědný, nebezpečný a nevděčný. Tak byl Konrád z Marburgu, generální inkvizitor pro Německo, který proslul svou přísností, dne . .  u Marburgu a. d. Lahn přepaden a ubit. V roce   byl zavražděn albigenskými bl. Vilém Arnault, inkvizitor z Toulouse, i se svými dvěma společníky. Se svým průvodcem byl později ( ) zákeřně zabit v severní Itálii i sv. Petr Veronský. Ve  . století byl zase v Avignonu uvězněn anglický dominikán omas Waleys, který se odvážil napadnout mylné názory týkající se soukromého zjevení papeže Jana XXII. (Ti, kteří zemřou v milosti, se nebudou těšit z blaženého patření dříve než při soudném dni.) V žaláři strávil jedenáct let. Rozporuplnou postavou byl dominikán a inkvizitor Robert, původně albigenský heretik, který roku  vydal během několika dnů světské moci k upálení  bludařů. Rozvášněný dav proto zaútočil a zapálil dominikánský klášter v Toulouse. Papež Innocenc IV. posléze Roberta sesadil a dal odsoudit k doživotnímu žaláři. Tentýž pontifik schválil dekretem ze dne  . .   používání tortury (útrpného práva), čímž legalizoval praxi světské moci v jižní Francii a v severní Itálii. Mučení však mělo probíhat jen podle přísných předpisů. Dominikáni se ujímali inkvizice jen pro obranu víry a obracení heretiků. Jinak je však tato činnost odváděla od jejich původního poslání. Od  . a  . století byly vedle bludařů stíhány inkvizicí i čarodějnice. Církev dlouho (do  . století) odmítala pověru, že člověk se může pohlavně stýkat s nečistými silami. Ke změně přispěli albigenští, kteří učili, že ďábel je roven Bohu. Proces začínal obvykle udáním (obžalovaný nevěděl, kdo to je), následoval výslech svědků (často i zločinců), výslech obviněného (včetně mučení), zjišťování dalších podezřelých a hledání ďáblova znamení na těle. Obviněné se často přiznávaly i bez mučení. Dnes se má za to, že šílené představy o stycích s ďáblem vyvolávaly drogy z rostlin, které si jako léčebné připravovaly tehdejší ženy. Věřily totiž tomu, co říkaly. Čarodějnické procesy probíhaly hlavně ve Švýcarsku, Nizozemsku, ale především v Německu, kde se v  . století staly téměř masovým jevem. Oproti tomu ve Skandinávii, na Rusi, v Polsku a na jihu Evropy, tedy tam, kde žilo nábožensky jednotné obyvatelstvo, se čarodějnické procesy téměř nevyskytly. Největšího rozšíření pověrečné víry v čarodějnictví bylo dosaženo v Německu. Dne . .   vydal papež Innocenc VIII. bullu Summis desiderantes affectibus, v níž ustanovil za inkvizitory Heinricha Institorise (pro Horní Německo) a Jacoba Sprengera (pro Porýní mezi Kolínem a Mohučí). Oba dominikáni vstoupili do dějin svým kontroverzním dílem. Jindřich Institoris (přibližně   ve Schlettstadtu v Alsasku —   na Moravě) hlásal již roku   křížové tažení proti Jiřímu z Poděbrad a roku   byl poslán papežem Alexanderem VI. jako inkvizitor proti českým bratřím. Na jedné z cest mezi Olomoucí a Brnem zmizel beze stopy (bezesporu byl zavražděn). Měl rozsáhlé zkušenosti z pronásledování valdenských, husitů i čarodějnic a ka )

cířů všeho druhu v Bavorsku, Rakousku, v Čechách a na Moravě. Oproti tomu Jakub Sprenger (kolem   v Rheinfeldenu —   ve Štrasburku) byl spíše teoretikem, který působil jako profesor teologie v Kolíně nad Rýnem, kde byl i převorem konventu. V roce   vydali ve Štrasburku knihu Malleus maleficarum (německy Hexenhammer, česky Kladivo na čarodějnice), která znamenala počátek honů na čarodějnice. Spis je jakýmsi průvodcem inkvizitorů a skládá se ze tří dílů. První dva popisují rejdy čarodějnic a třetí pak proces s nimi. V Německu vyšla nejméně šestnáctkrát, ve Francii jedenáctkrát, v Itálii dvakrát a v Anglii šestkrát. Knihu přijali kladně i protestanti, zejména pak Martin Luther a Jan Kalvín. Od  . století již není za hony na čarodějnice zodpovědná inkvizice. Iniciativu převzala světská moc, tj. vrchnostenské a královské soudy. Tam, kde byla inkvizice v rukou státu (např. v Německu), byla mnohem tvrdší, a naopak tam, kde byla pod kontrolou církve (např. v Itálii), byla mnohem mírnější. Papež Pius V. dokonce v Církevním státě čarodějnické procesy zakázal a nařídil dát knihu Kladivo na čarodějnice na index zakázaných knih. Rovněž v katolickém Španělsku se sporadicky objevily čarodějnické procesy jen v Baskicku, a to ještě na nátlak místních civilních soudů. Čarodějnická mánie byla podnícena i oživením antiky, která přinesla návrat starých mystérií a magií. Svou roli však sehrálo i dobové přesvědčení, že v ženě existovalo zlo od stvoření. Hony na čarodějnice podporovali misogyni, udavači, kořistníci a sadisté. V roce   zreorganizoval papež Pavel III. římskou inkvizici pod názvem Sanctum officium (italsky Santo Ufficio, česky Svaté oficium), které se zabývalo jen vyhledáváním odpadlíků. K překonání předsudků přispěla především kniha Cautio criminalis seu de processibus contra gagas liber (Kniha o obezřetnosti ve věcech trestních aneb o procesech proti čarodějnicím), která vyšla v Německu roku  anonymně. Jejím autorem byl P. Friedrich von Spee, S. J. (  v Kaiserswethu u Düsseldorfu —  v Trevíru), který působil dlouhá léta jako zpovědník čarodějnic jdoucích na smrt na hranicích. Tento vzdělanec (studoval v Trevíru, Fuldě a ve Würzburgu a přednášel morální teologii na řádových kolejích v Paderbornu a v Kolíně) nevěřil, že výpovědi při mučení jsou pravdivé, a nevěřil proto ani dalším udáním. Jezuité věděli, že je autorem této knihy, a jen mu vytýkali (jako projev neposlušnosti), že kniha vyšla (celkem dvakrát) bez vědomí představených. Friedrich von Spee ale tvrdil, že zapůjčený rukopis kdosi vydal tiskem. Faktem zůstává, že v některých německých zemích byly po vyjití knihy procesy buď zastaveny, nebo alespoň zmírněny. V roce  se von Spee nakazil při ošetřování válečných zajatců morem a zemřel. Čarodějnické procesy jsou tedy záležitostí novověkou, ne středověkou pověrou. V Nizozemsku od roku  neproběhl žádný proces. V Anglii došlo k poslední popravě roku  a od roku  byly čarodějnické procesy úplně zruše( 

ny (stejně tak ve Skotsku), ve Francii skončily tyto procesy v roce  a poslední čarodějnice, popravená v Evropě, zemřela roku  ve švýcarském protestantském kantonu Glarus. Zvláštní místo zaujímá neblaze proslulá tzv. španělská inkvizice. Ta byla zřízena roku   se souhlasem papeže Sixta IV. v Kastilii královským párem Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským a byla iniciována hlavně židovskými konvertity, kteří toužili odhalit jen naoko obrácené a formálně pokřtěné židy (tzv. maranos) a mohamedány (tzv. moriskové). Mnohdy totiž zastávali vysoké funkce a zevnitř rozvraceli církev i stát. Mezi skutečnými konvertity byli např. Juan kardinál de Torquemada, Tomás de Torquemada (původně zpovědník katolických Veličenstev a první velkoinkvizitor), Diego Deza (druhý velkoinkvizitor), Hernando de Talavera (arcibiskup z Granady), Juan Pacheco markýz z Villena (velmistr řádu sv. Jakuba), Pedro Giron (velmistr řádu Calatrava a arcibiskup primas z Toleda) nebo tajemníci koruny Fernando Alvarez, Alfonso de Avila a Hernando de Pulgar. Jejich zásluhou byl vydán dne . .   královský edikt Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské, podle kterého měli Židé buď do . . téhož roku přijmout křest, nebo odejít ze země. Podle těžko ověřitelných odhadů se jednalo o  —   lidí, kterým dala vláda k dispozici lodě. Po roce   bylo ve Španělsku povoleno dvojí vyznání: katolické a islám. Maurové se však s vítězstvím reconquisty nikdy nesmířili a bránili se přijetí křesťanství. V roce   bylo odhaleno spiknutí morisků, které počítalo s arabskou intervencí. Důsledkem byl dekret ze dne . . , kterým byli ze země vypovězeni všichni Arabové. Jejich počet se odhaduje na  . Španělská inkvizice však měla pravomoc jen nad pokřtěnými, s výjimkou biskupů a členů exemptních řádů. Středověk totiž chápal svobodu tak, že nikdo nemůže být k víře nucen, ale jakmile ji přijme, nemůže ji odložit. Papež Sixtus IV. nebyl zaváděním inkvizice nijak nadšen, ale odpor Říma ustal po zavraždění inkvizitora Pedra Arbuése z Epily (blahoslaven , kanonizován ) dne . .   při mši v Zaragoze. Nicméně v roce   byla zřízena generální inkvizice (Consejo de la Suprema y General Inquisión) jako nejvyšší odvolací tribunál, kterému podléhaly provinční tribunály. Prvním generálním inkvizitorem byl jmenován dominikán Tomás de Torquemada ( — ), který, ač sám židovský konvertita, vstoupil do všeobecného povědomí svou neústupností a tvrdostí. Proti některým praktikám španělské inkvizice vystoupil i jinak neblaze proslulý papež Alexander VI., sám rodilý Španěl. Přesto nelze říci, že by španělská inkviziční praxe byla horší než jinde v Evropě. Proces probíhal podle přísných pravidel a výsledným výrokem mohl být osvobozující výrok, napomenutí, smíření, nošení kajícího oděvu na určitou dobu, zabavení majetku, vyhnání z bydliště, uvěznění, zmrskání, galéra (na deset let), upálení in effigie (tedy obrazu nebo figuríny) či upálení in persona. Poprava nebyla vůbec  )

pravidlem, ale výjimkou. Tortura směla být použita jen jednou a pověstné auto da fé (actus fidei) nebylo hromadným upalováním, ale slavnostním prohlášením rozsudku s udělením rozhřešení, včetně procesí, mše svaté s kázáním, po němž následovalo smíření kajících obžalovaných, eventuálně i poprava. V průběhu . století se španělská inkvizice stala z nejhorší evropské instituce svého druhu tou nejmírnější. Zemi uchránila před zhoubnými náboženskými válkami, které později zpustošily Francii, Čechy a Německo. Generální inkvizitor označil dokonce víru v čarodějnictví za pověru a jemu podřízení inkvizitoři museli zasáhnout na severu země, kam pronikla ze zahraničí čarodějnická vlna. Inkvizice se zastala i karmelitána sv. Jana od Kříže, vězněného jeho řádovými představenými, jakož i dominikána Bartolomea de Las Casas, který protestoval proti genocidě Indiánů v Americe. Vyšetřováním inkvizice prošli bez úhony i zakladatelé řádů — sv. Jan z Boha (milosrdní bratři) a sv. Ignác z Loyoly (jezuité). S inkvizicí se seznámila i sv. Terezie z Avily. Španělská inkvizice byla jakousi směsicí církevní a královské instituce. Postupně slábla její síla až do úplné bezmocnosti. Definitivně byla zrušena královským dekretem ze dne  . .  . Všeobecného odsouzení se španělské inkvizici dostalo na základě spisu kanovníka Juana Antonia Llorente Historie critique de l’Inquisition d’Espagne, který vyšel v Paříži —. Autor byl sekretářem inkvizičního tribunálu v Logroño koncem . století. Dostal se s inkvizicí do sporů a nakonec utekl do Paříže. Tam se stal svobodným zednářem a ve svém tendenčním pamfletu uvádí počty obětí španělské inkvizice v číslech, která se jeví současnému historickému bádání jako trojnásobně přehnaná. Patrně záměrně nerozlišoval mezi upálenými za živa (in persona) a upálenými obrazně (in effigie). Mnohem méně kontroverzní kapitolou řádu kazatelů jsou misie. Protože měli právo kázat a zpovídat kdekoliv, byli dominikáni misionáři téměř všichni a všude. Přitom obohatili vědomosti západní Evropy o nové poznatky. Tak např. Ricoldo z Montecroce napsal Itinerarium (Cestovní deník), v němž uvedl své etnologické a náboženské postřehy ze života Tatarů, Kurdů a muslimů. Cílem dominikánů byla i Svatá země. Při vizitaci tamní provincie ztroskotala u palestinských břehů loď s magistrem řádu Jordánem Saským, který přitom zahynul. Burchard z Monte Sion napsal kolem roku  Popis Svaté země (Descriptio Terrae Sanctae), který se pak stal na více než tři sta let klasickou příručkou geografie a topografie Palestiny a Blízkého východu. Tyto cesty podnítily studium orientálních jazyků, jimž bylo vyučováno zejména v Barceloně a ve Valencii. Dominikáni pronikli do Mezopotámie, Sýrie, Skandinávie ( do Finska), severní Afriky (Maroko před  , Tunisko před ) a také na Rus ( sv. Hyacint v Kyjevě). Dostali se i do Albánie, Gruzie (první konvent před ), Byzance, na Krétu a Kypr, kde setrvali až do příchodu Turků. Podíleli se na obrácení divokých Kumánů. V Uhrách byl roku  ( 

jmenován biskupem eodor jako vůbec první dominikán zapojený do církevní hierarchie. Za nájezdu Tatarů ( ) však byly zničeny dva uherské konventy, kde našlo smrt  bratří. V Polsku padlo za oběť tatarské invazi pět konventů a mučednickou smrt nalezl mezi jinými sv. Sadok. Pro tyto iniciativy byla založena zvláštní Kongregace putujících bratří, v čele s generálním vikářem, která začala od roku  (nebo  ) působit v oblastech na hranicích s islámem nebo pohanstvím. Svého vrcholu dosáhla již okolo roku , kdy měla zřízeny své misijní stanice v Turecku, Gruzii, Turkestánu, Persii a Indii. Po pádu Konstantinopole došlo v letech  —  k potlačení této kongregace, ale po obnovení působila (od roku  pod názvem Kongregace pro Východ a Konstantinopol) až do roku  . Století čtrnácté znamenalo pro řád krizi, i když počátek tohoto věku tomu nenasvědčoval. V roce  měl řád  provincií s  konventy. Navíc byl toho roku zvolen papežem Niccolo Boccasino, který byl v letech — magistrem řádu, od roku  kardinálem-knězem a od roku  kardinálem-biskupem v Ostii. Přijal jméno Benedikt XI. a jeho pontifikát trval necelých devět měsíců (. .  — . .  ). Zemřel v Perugii, kde byl v chrámu sv. Dominika pohřben. K jeho blahořečení došlo dne  . . . Pokles kázně v řádě způsobilo několik faktorů. Bylo to především papežské schisma, které rozdělilo i řád kazatelů na dvě obedience — avignonskou a římskou. Řádové schisma trvalo až do roku   a způsobilo ztrátu dosavadního výsadního postavení pařížské university a konventu sv. Jakuba. První příznaky krize se objevily kolem roku , naplno propukla kolem roku  a největší hloubky dosáhla v letech  — , tedy po epidemii hlízového moru ( ), kterému podlehlo např. ve Florencii  bratří, v Pise , v Lucce , v Basileji  a v Montpellier přežilo nákazu ze   dominikánů jen  bratří. Konventy se vyprázdnily, byť následně jejich počet vzrostl (v roce   v  provinciích bylo   konventů). Došlo ale ke zhroucení observance a společného života v klášterech. Rychlé doplňování stavů v konventech ještě krizi v řádu prohloubilo, protože do něho vstupovali méně kvalitní jedinci. Dalším důvodem byla skutečnost, že od  . století začaly dominikánské kláštery vlastnit pozemky, dědičné nájmy, roční důchody a pevné zdroje příjmů. Byly zaznamenány i snahy o získání poct či ocenění a též vyšší bytové kultury bratří. Ke krizi přispěla i změněná role magistra řádu. Ta byla jednak zvýšena změnou stanov v roce  , kdy bylo schváleno, že se generální kapituly nebudou již napříště scházet každoročně, ale jedenkrát za dva nebo tři roky. Na druhé straně byla role magistra oslabena vytvořením nové funkce kardinála-protektora řádu. Poprvé se tak stalo roku , kdy papež Řehoř XI. jmenoval do této funkce kardinála Viléma z Aigrefeuille. Pravomoci kardinálů-protektorů nebyly nikdy přesně vymezeny, ale jednotliví protektoři zasahovali v dalších stoletích do interních záležitostí řádu. Jednali v podstatě jako „alter magister“ (tj. druhý  )

magistr) a tento dualismus trval až do roku , kdy převzal nad řádem dohled papež Lev XIII. Zajímavou osobností  . století byl Mistr Johann Eckhart (kolem — v Kolíně nad Rýnem). Jeho domovským klášterem byl Erfurt, kde byl novicem, řeholníkem, převorem a posléze vikářem pro Durynsko. Mimoto vyučoval postupně v Paříži, Štrasburku a v Kolíně. V letech  — byl provinciálem saským. Je pokládán za jednoho z nejduchaplnějších německých mystiků, kterému se podařilo skloubit scholastické myšlení s lidovou zbožností. Sklouzl však do panteismu, když nedostatečně rozlišoval mezi bytím Boha a bytím stvořených bytostí. Po jeho smrti odsoudil papež Jan XXII. bullou In argo dominico ze dne . .  řadu jeho pouček a tvrzení jako nepodložených a podezřelých z hereze. Nicméně na něj navazovali další dominikánští myslitelé, zejména Johannes Tauler (—) a bl. Heinrich Seuse (Suso). Neutěšený stav řádového života vyvolal zákonitě pokusy o reformu. První pokus učinili po roce  toskánští bratři, zvaní spirituálové. S dalším pokusem přišel v roce  Štěpán Lacombe († přibližně  ), provinciál v Toskánsku a zástupce magistra v Itálii. Jeho příklon k avignonskému papeži však učinil konec jeho snahám o reformu. Významnou reformní osobností byl bl. Raymond z Kapuy, zpovědník sv. Kateřiny Sienské a v letech — magistr římské obedience, který se na počátku papežského schismatu usadil v římském konventu Santa Maria sopra Minerva. Na severu Itálie zaváděl přísnou observanci bl. Jan Dominici, který byl rovněž ovlivněn Kateřinou ze Sieny. Století patnácté přineslo řádu mnoho změn. Protože původní přísná chudoba byla ve změněných společenských poměrech již nepraktikovatelná, povolil papež Martin V. roku   jednotlivým konventům nabývat nemovitý majetek a stálé platby, ale jen v případech potřeby. Proto také došlo k opuštění principů ustanovení z dob počátků řádu, která zdůrazňovala, s poukazem na nedostatek financí, maximální prostotu a skromnost řádových staveb. Dochází také k rušení společných dormitářů a ke zřizování individuálních cel. Rovněž udělování dispenzí, původně napomáhajících uskutečňování poslání řádu, se stávalo privilegiem některých členů řádu. V tomto století bylo také v řádu zavedeno řeholní jméno. Vzrostl i význam kardinála-protektora, zejména v letech  —  za kardinála Caraffy (v letech  —  dokonce ve funkci generálního vikáře s plnou pravomocí nad řádem), který v řádu výrazně prohloubil reformu. Začaly také vznikat teologické koleje s právem udělovat akademické tituly. Nastupující renesance podnítila mezi dominikány zájem o knihy a začaly vznikat rozsáhlé a cenné knihovny, např. v konventu u sv. Marka ve Florencii. K další výrazné změně došlo počínaje rokem  , kdy se doživotně začali stávat členy provinciálních kapitul magistři posvátné teologie. Tato výsada byla ( 

navíc ještě zdůrazněna tím, že až do roku   se provinciální kapituly scházely každoročně, pak již jen v oprávněných případech jedenkrát za dva roky. K významné události došlo přibližně roku  , kdy v Douai obnovil Alan de la Roche staré mariánské bratrstvo a přejmenoval ho na růžencové. Tato praxe se začala rychle šířit Evropou a řád dominikánů převzal od samého počátku za bratrstva odpovědnost. V roce   pak získal magistr řádu nad bratrstvy pravomoc. Řádová generální kapitula vyhlásila roku   (a pak znovu roku   magistr Torriani) tuto činnost za součást duchovní služby každého člena řádu. Každé růžencové společenství mělo svůj oltář a obraz znázorňující patnáct tajemství. Původní růžencový obraz je dnes chován v chrámu sv. Ondřeje (pohřebiště sv. Alberta Velikého) v Kolíně nad Rýnem. V řádu však docházelo i k silnému pnutí. Odpor ze strany nereformovaných dominikánů přiměl observantní konventy, aby se sdružovaly do kongregací, z nichž první vznikla v Německu. Jinou kongregaci vytvořil roku   Savonarola u sv. Marka ve Florencii. Oproti observantům stáli konventuální bratři, čímž vznikl jakýsi řád v řádu. Obdobný vývoj byl i u menších bratří, ale na rozdíl od nich nedošlo u dominikánů k trvalému rozdělení řádu. Disciplína v nereformovaných klášterech byla velmi nízká, ale konventuálové ji postupně začali sami zpřísňovat. Vedla je k tomu skutečnost, že observanti si pro reformy získali podporu veřejnosti a také panovníci jim přáli. I observanti však museli ustoupit v otázce absolutní chudoby. Bullou Considerantes ze dne . .   a znovu pak roku   zmírnil papež Sixtus IV. původní přísnou chudobu, zrušil styl žebrání a povolil držbu statků a majetku na celý řád. Tím zajistil ukončení neustálých starostí se zajišťováním základních prostředků nezbytných pro život i výkon služby. Zároveň došlo k oživení řádu a k velkému sblížení observantů s konventuály. Jednota řádu tak byla zajištěna, přičemž podstata chudoby jednotlivých členů řádu zůstala zachována. Rozporuplnou osobností  . století se stal Girolamo (Jeroným) Savonarola. Narodil se dne . .   ve Ferraře. Studoval artistickou fakultu a pak medicínu. V roce   však odešel do Bologně, kde vstoupil do dominikánského kláštera. Po studiu a vysvěcení na kněze se vrátil roku   do rodného města, ale v roce   byl poslán do kláštera sv. Marka ve Florencii. Emotivně kázat se naučil až kolem roku  . Kritizoval všeobecnou zkaženost tehdejších mravů i zesvětštělé služebníky církve. Měl obrovský úspěch a v roce   byl zvolen převorem kláštera sv. Marka. Zavedl přísnou a tuhou kázeň a sám šel příkladem. K jeho reformám se přidávaly další řádové domy a Svatý stolec mu povolil roku   spojit tyto konventy v kongregaci. V roce   vytáhl francouzský král Karel VIII. s armádou, aby si vymohl svůj dědický nárok na neapolské království. Savonarola pak v králi spatřoval nástroj trestající ruky Boží a reformátora církve. Nekrvavým převratem byl svržen Pietro Medici a Savonarola pak postupně nastolil teokratickou republiku, resp. quasi  )

království, v jehož čele měl stát Ježíš Kristus, král Florencie. Prosadil řadu tvrdých opatření (uzavření hostinců, nevěstinců, zákaz hazardních her, lechtivých zábav a tanců). Tyto kroky, stejně jako jeho profrancouzská orientace, mu způsobily mnoho nepřátel. Mezi ně patřil i papež Alexander VI., který měl v Itálii vlastní politické ambice a navíc se stal také terčem kazatelovy kritiky. Papež ho povolal do Říma, ale když se nedostavil, zakázal mu roku   kázat. Pro opakující se neposlušnost vůči Svatému stolci papež Savonarolu svým breve z .

.   exkomunikoval. Začalo vyjednávání, které nebylo úspěšné. Savonarola se rozhodl exkomunikaci ignorovat a o Vánocích   sloužil u sv. Marka mši a v únoru následujícího roku již kázal. Savonarola navíc vyzval papeže ke zkoušce ohněm. Za Alexandera VI. se přihlásil jistý františkán, ale Savonarola se nedostavil, čímž značně pozbyl na vážnosti. Florencie byla v politické izolaci, vznikla hospodářská krize, která ukončila Savonarolovu křesťanskou utopii a vyústila ve vzpouru lidu. Dne . .   byl klášter sv. Marka přepaden a Savonarola se dvěma spolubratry (Dominikem a Silvestrem) zatčen a uvězněn. Papež Alexander VI. žádal, aby byl Savonarola souzen v Římě, ale nebylo mu vyhověno. V procesu byli všichni tři dominikáni odsouzeni k trestu smrti oběšením, přičemž jejich těla měla být pak spálena a popel vhozen do řeky Arno. Rozsudek byl vykonán na náměstí před vládním palácem dne . .  . V Savonarolově případu je zajímavé sledovat roli jinak neslavně proslulého papeže Alexandera VI. Ač byl Savonarolou napaden, jednal umírněně a korektně. Savonarolu pokládal nejspíše za blouznivce, který se zapletl do politiky, jíž nerozuměl. Exkomunikoval ho z církve pro neposlušnost vůči církevním autoritám a pro absenci pokory. Zkoušku ohněm zakázal v souladu s učením církve, která již od raného středověku pokládala ordály za pověru. Přesto nelze Savonarolovi upřít čisté úmysly a reformní úspěchy. Řád dominikánů usiluje od roku 

o jeho blahořečení. Dějiny řádu v . století jsou ve znamení misií a protestantské reformace. Na počátku tohoto století měl řád  provincií, zatímco na jeho konci  , když sice zanikly severské provincie (protestanti) a provincie v Palestině (Turci), avšak nové provincie byly ustaveny ve španělských koloniálních državách. Misie probíhaly na obrovských územích Afriky a také Goy, Cejlonu, Siamu a Malajska. V roce   dorazili první dominikánští misionáři do Západní Indie (od roku   tam byla zřízena první americká řádová provincie), v roce 

 vstoupil Kašpar od Sv. Kříže na území Číny a od roku   působili dominikáni i na Filipínách (provincie zřízena roku  ), odkud pak putovali i na Formosu a do Japonska. Francouzští kazatelé pracovali na ostrovech Guadeloupe a Martinique, Italové v Mezopotámii a v Kurdistánu. Mezi misionáři zaujali zvláštní místo sv. Ludvík Beltrám ( — ), apoštol Nové Granady (dnešní Kolumbie), a bl. Bartolomeo de Las Casas. Ten se narodil roku   ve španělské Seville a v roce   přicestoval do Nového světa jako ( 

kolonizátor. Záhy se vrátil do Evropy studovat teologii. Zpět do Ameriky přijel již jako kněz a v roce   se zřekl svých pozemků. Začal spolupracovat s dominikány v boji za práva Indiánů. Ve své snaze pomoci domorodému obyvatelstvu navrhl dovážet na práci černochy z Afriky. Portugalci to již nějaký čas dělali, ale Bartolomeo přispěl k rozšíření této praxe. Později se za tento postoj veřejně omluvil a distancoval se od něj. Do řádu kazatelů vstoupil v roce  . Celkem sedmkrát cestoval do Španělska, aby tam u královského dvora protestoval proti genocidě Indiánů. Jeho nejznámější dílo o krutém útlaku a vyvražďování Indiánů je Brevissima relacion de la destruycion de las Indias. Karel V. mu nakonec dal za pravdu a roku   zakázal zotročování Indiánů. Vzhledem ke vzdálenosti od Madridu však bylo dodržování těchto tzv. Nových zákonů jen velmi vlažné. Později se Bartolomeo de Las Casas stal biskupem v mexickém Chiapas, kde byl podroben ze strany místních úřadů a mocných latifundistů šikanování. Proto odjel roku   do Španělska a zde roku 

 svůj úřad složil. Od svého návratu až do smrti v červenci   v Madridu se věnoval vědecké práci, v níž se zabýval převážně indiánskou otázkou (Historia de las Indias). Dominikáni pronikli i do Arménie (.—. století), působili na Velkých Antilách, v Chile a v Peru, kde poslední Inka, Atahualpa, přijal dokonce křest od P. Vincence Valverde, O. P. Bezprostřední podnět k propuknutí protestantské reformace zavdal svou činností lipský dominikánský kazatel Johann Tetzel. V roce   vstoupil na území braniborského kurfiřta, kde z pověření magdeburského arcibiskupa hlásal plnomocné odpustky, jejichž výnos měl sloužit podle rozhodnutí papeže Lva X. na podporu dostavby baziliky sv. Petra v Římě. Svou horlivost však Tetzel přehnal a jeho obchodování s odpustky přerostlo v nemorálnost. To pohnulo Martina Luthera k sepsání jeho proslulých  tezí, aniž by tušil cokoli o politickém pozadí celé odpustkové kampaně. Celá polovina získaných peněz byla předem určena na zaplacení dluhů Albrechta Braniborského u augsburského obchodního domu Fuggerů. Protestantismus zasadil řádu dominikánů tvrdou ránu. Zanikly tři provincie (Anglie, Skotsko a Skandinávie),  klášterů a mnoho členů řádu ztratilo životy. Postiženo bylo celkem  provincií, z nichž  dokázalo s obtížemi přežít. Torzo saské provincie (7 konventů) bylo nakonec roku  připojeno k německé provincii. Do roku 

 měl řád celkem  generálních studií, ale pak postupně ztrácel své pozice (Oxford, Cambridge a také některá vysoká učení v Německu). Reformací byl ale posílen vliv bratří v Itálii, Francii a ve Španělsku. Řada dominikánů odpadla a opustila řád, který se proti reformaci postavil rozhodně a neohroženě. To však někdy vedlo až k nerozvážnostem. Revolučním fanatismem ligistů opojený mladý dominikán Jacques Clément se rozhodl, že Francii osvobodí od „kacířského“ krále Jindřicha III., který se klonil k hugenotům, s nimiž se nako )

nec spojil a s pomocí vojska svého hugenotského švagra Jindřicha Navarrského oblehl Paříž. Clément se vetřel do jeho tábora a roku   krále úderem dýky zabil. Po této vraždě přestoupil Jindřich Navarrský ke katolickému vyznání a jako Jindřich IV. se stal králem Francie jako první z dynastie Bourbonů. Tridentského koncilu se zúčastnilo téměř dvě stě dominikánských arcibiskupů, biskupů, teologů a vyslanců panovníků. Podíleli se na práci na novém katechismu, misálu, breviáři a na dalších dokumentech. Koncil stanovil, že absolutní chudoba se vztahuje jen na františkány a kapucíny. Reformy koncilu uvedl do praxe papež sv. Sixtus V., vlastním jménem Antonio (Michele) Ghislieri. Narodil se dne . .   v Bosco Marengo u Alessandrie v Piemontsku. Jako dítě navštěvoval dominikánskou klášterní školu v nedalekém městě Voghera. Studoval převážně v Bologni a v roce   byl vysvěcen na kněze. Od roku 

 byl biskupem v Nepi a Sutri (severně od Říma), v roce 

 se stal biskupem v Mondovi v jižním Piemontu a téhož roku byl kreován kardinálem. Byl také generálním inkvizitorem v Lombardii. Na podnět sv. Karla Borromejského byl ., resp. . .   zvolen papežem. S železnou vůlí uskutečňoval reformní dekrety Tridentského koncilu. Žil asketicky a vzorný způsob života vyžadoval i po ostatních. Říkalo se o něm, že chtěl celý Řím změnit na klášter. Zakročoval proti prostituci a býčím zápasům. V roce   vydal Římský katechismus (Catechismus Romanus), Římský breviář ( ) a bullou Quo Primum ze dne  . .   i Římský misál, který platil až do roku . Reorganizoval úřady kurie a věnoval pozornost nově zakládaným kongregacím. Roku   prohlásil sv. Tomáše Akvinského učitelem církve a bullou Regnas in excelsis ze dne  . .   exkomunikoval anglickou královnu Alžbětu I. Úspěšně zorganizoval Svatou ligu, jejíž flotila pod velením Dona Juana d’Austria vybojovala dne . .   velké vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta (řecky Naupaktos) a zničila tak mýtus o neporazitelnosti tureckého loďstva. V Korintském zálivu bylo zničeno  lodí a   muslimů zahynulo. Křesťanští námořníci dosáhli tohoto vítězství pomocí modlitby růžence, a proto papež Řehoř XIII. roku   zavedl svátek Panny Marie Růžencové (. .). Papež Pius V. zreformoval také penitenzierie a ustanovil zvláštní kolegia zpovědníků (penitenzieri minori) pro římské baziliky, přičemž Kolegium baziliky Panny Marie Větší (Santa Maria Maggiore) svěřil dominikánům. Pius V. zemřel v Římě dne . .   a byl pohřben v Sixtinské kapli baziliky Santa Maria Maggiore. V roce  se část ostatků sv. Pia V. dostala do katedrály v Alessandrii. Papež Klement X. ho dne . .  beatifikoval a papež Klement XI. kanonizoval (. . ). Památka se slaví . dubna. I jako papež si Pius V. ponechal bílý hábit dominikánů a tentýž oděv pak po něm nosili již všichni následující pontifikové. Důležitým krokem bylo založení řádové koleje sv. Tomáše v Římě v roce  , dnes, byť na jiném místě, známé jako Angelicum. ( 

Do dějin . století vstoupil ještě další dominikán — Giordano Bruno. Narodil se kolem roku 

 v Nole v Campagni. V patnácti letech vstoupil v Neapoli do dominikánského řádu, kde získal rozsáhlé vzdělání. Upadl však do bludu a tajně prchl z kláštera v Římě. Dal se do služeb anglické protikatolické vlády, později přešel ke kalvinistům do Ženevy. Ti jej však pro jeho panteistické názory také vyvrhli ze svého středu. Neměl štěstí ani mezi luterány. Když pojal úmysl vrátit se do kláštera, odvolal své panteistické názory. Nesouhlasil s Aristotelem a tím i se sv. Tomášem Akvinským. Inkvizice ho vlákala do Benátek, kde byl . .   zatčen. Byl obviněn nejen z hereze, ale dominikáni ho vinili i z vraždy převora římského konventu, který byl po Brunově útěku nalezen utopený v Tibeře. Více než sedm let trval jeho proces v Římě, a když tvrdošíjně odmítal odvolat své bludy, byl římskou inkvizicí jako odpadlík odsouzen. Dne . . , nezávisle na Svatém roce, byl v Římě na Campo dei Fiori připoután ke sloupu a s jazykem v kleštích upálen (od roku  stojí na náměstí jeho pomník). V . století se zvětšovaly intervaly konání generálních kapitul, které se scházely po roce   víceméně jen pro volby generálních magistrů. Tato praxe ještě zvýšila moc nejvyšších představitelů řádu. Ta byla v souladu s barokními zvyklostmi ještě posílena příslušnou pompou. Došlo k přestavbě komplexu u Santa Maria sopra Minerva, kde sídlil magistr řádu, řádová kurie, správa římské provincie, kolej sv. Tomáše a od . století i slavná knihovna Casanate. Pro potřeby magistrů bylo postaveno i letní sídlo poblíž Palestriny, kde trávili magistři řádu letní měsíce pravidelně od roku . S nástupem absolutismu ztráceli dominikáni na evropských dvorech postupně svůj politický vliv, ačkoliv ve Španělsku působili jako královští zpovědníci až do roku . Přibližně od roku  udělovala Katolická Veličenstva řádovým magistrům titul španělského granda. Nově zakládané konventy byly v období baroka sice také zakládány při městských hradbách, ale ne již jako součást opevnění. Neobjevují se již také dlouhé chóry gotických chrámů, které bývaly někdy stejně dlouhé jako loď. Od druhé poloviny . století poklesla účast dominikánů na misiích, a to v důsledku nedostatku kněží. V roce  musel dokonce nejvyšší představený řádu dovolit, aby za převory mohli být voleni i ti členové řádu, kteří nesplňovali podmínku předepsaných dvanácti let po složení slavných slibů. Toto století však přineslo i ztráty. V Anglii, kde byli dominikáni podle černého pláště zváni Blackfriars (tj. černí fráteři), byl ještě na konci předcházejícího století v roce  oběšen ct. Robert Nutter a jeho tělo pak rozčtvrceno. Ve věznici Newgate zemřel roku  David Joseph Kemeys a ve skotském žaláři roku  Patrick Primrose. V roce  také došlo ke zničení řecké řádové provincie Turky. Oproti tomu roku  byla ve filipínské Manile zřízena dominikánská universita sv. Tomáše. Až ve . letech . století, po předcházejících marných pokusech, se podařilo dominikánům trvaleji působit v Číně.  )

Poslední vůlí z roku  odkázal řádovému vedení Jeroným kardinál Casanate, O. P. svou osobní knihovnu čítající více než   svazků a také finanční prostředky na postavení nové budovy u Panny Marie sopra Minerva, kde měla být knihovna uložena. Tato knihovna, zvaná Bibliotheca Casanatense, představuje po vatikánské knihovně největší knižní soubor v Římě. Dnes čítá více než   knih a  rukopisů, avšak nenáleží již řádu, protože ji v . letech . století italská vláda zkonfiskovala. Zatímco na počátku . století měl řád dominikánů provincií, na jeho konci to bylo  provincií (již bez Francie) a asi   členů. Dne . ., resp. . .  byl v konklave zvolen papežem Pietro Francesco (Vincenzo Maria) Orsini, O. P., který přijal jméno Benedikt XIII. Narodil se dne . .   v Gravině u Bari a do řádu vstoupil roku . Od roku  byl kardinálem a od roku  arcibiskupem v Beneventu. Byl to muž svatého života, který vstoupil do dějin tím, že v Římě založil nemocnici San Gallicano, zakázal loterii a dal postavit Španělské schody. Zemřel dne . .  a byl pohřben v chrámu Santa Maria sopra Minerva. Druhá polovina . století přinesla řádu jen samé potíže a pohromy. Po roce  zakázaly dvory ve Vídni, Neapoli a v Madridu řeholníkům obracet se na magistra řádu. Panovníci v Rakousku, Rusku, Francii a na Sicílii zrušili řadu konventů. Jen ve Francii došlo v letech  — ke snížení počtu bratří kazatelů o celou třetinu. V roce  byli ve Francii dominikáni pod vlivem galikanismu donuceni přijmout vlastní národní (!) stanovy, které magistr Boxadors odmítl přes nátlak schválit. Rušením klášterů byl řádový život natolik paralyzován, že došlo i k ochromení misií. Rozmezí let —  bylo vyplněno sérií katastrof a pohrom, které začala francouzská revoluce. Přitom paradoxně řada dominikánů změnu režimu uvítala. Ve Francii se dominikánům také říkalo Les Jacobins (jakobíni), a to podle kláštera sv. Jakuba v Paříži. V tamní knihovně řeholníci povolili jedné revoluční frakci (klubu), aby se tam scházela. Odtud také označení této strany — jakobíni. Svatojakubský konvent se pak stal i místem soudního dvora, odkud rozsudky smrti šířily revoluční teror. Rozčarování dominikánů přišlo pozdě a v roce  zrušilo Národní shromáždění všechny řehole. Následoval buď exil, nebo věznění, popř. poprava. Revoluční nákaza se šířila Evropou i zámořskými državami. V letech  až  došlo k faktické likvidaci dominikánských konventů ve Francii, Belgii a v Německu, kde provincie formálně zanikla roku  . V Itálii zbylo ze   domů jen  a v neapolské provincii z původních   konventů přežilo jen  . V roce  oddělil španělský král Karel IV. s papežským souhlasem provincie své říše od jurisdikce magistra v Římě. Tato odluka trvala až do roku . Po Napoleonově invazi v roce  padlo mnoho dominikánů mučednickou smrtí. V roce  byly v zemi zrušeny všechny řeholní domy s méně než  členy ( 

a v roce  zrušil španělský parlament všechny řády. Obdobný krok učinila i vláda v Portugalsku již roku  . Navíc po roce  zničily války za nezávislost v Jižní Americe většinu tamních provincií a revoluční vlády rušily kláštery. Stabilní prostředí řádového života tak zůstalo zachováno jen v Irsku, Anglii, Nizozemí, Dalmácii, Ekvádoru, Chile, Argentině, na Filipínách a v USA, kam přišli první angličtí dominikáni roku  . Z Marylandu odjeli do nově osidlovaného státu Kentucky, kde v roce  došlo ke zřízení provincie sv. Josefa. Zajímavé bylo působení dominikánů na Rusi. V roce  se bratři z litevské provincie ujali v Petrohradě správy kostela sv. Kateřiny, kde kázali polsky, německy, francouzsky, litevsky a lotyšsky. I když byla litevská provincie roku  rozpuštěna, v Petrohradě zůstalo  — kněží. Ti však museli roku  odejít a byli nahrazeni světskými knězi. K postupnému zlepšování neutěšeného stavu začalo docházet přibližně od roku  . Zasloužil se o to především ve Francii P. Jean Baptiste Henri Lacordaire (—), který své obnovitelské snahy, zahájené roku  , korunoval obnovením francouzské provincie dne  . .  . Toho roku měl řád  členů. Za obnovitele řádu je pokládán Vincent Jandel, který se vrátil k reformě Raimunda z Capuy. Začal s jednotlivými konventy, aby pak mohl obnovovat celé provincie. Jandelův promyšlený program oživil ducha a morálku příslušníků řádu. V roce   byla zřízena tzv. říšská provincie v Rakousku a v roce  byly obnoveny provincie ve Španělsku a v Belgii. Přitom probíhaly misie v Indočíně, Číně, východní a jižní Africe, Austrálii a na Trinidadu. Povzbuzením pro dominikány bylo to, že papež Lev XIII. prohlásil sv. Tomáše Akvinského roku  za patrona katolických škol. Zbytek . století a počátek . století proběhl ve znamení pokračujícího postupu nepřátel církve proti řádu kazatelů. V roce  zabrala násilně italská vláda klášter Santa Maria sopra Minerva v Římě, včetně casanatenské knihovny. Nejvyšší představitelé řádu se pak museli tísnit v malém obydlí u kostelíčka sv. Šebestiána. Z Francie byli dominikáni nakrátko vypuzeni v roce  a pak znovu roku . Vyhnáni byli i z jediných dvou domů v Německu během tzv. Kulturkampfu a také z Mexika, kde na základě ústavy z roku  došlo k pronásledování církve. Naproti tomu založil roku  P. Marie-Joseph Lagrange (

—) Biblickou školu sv. Štěpána v Jeruzalémě (dnešní název: École Biblique et Archéologique), která se zabývá výchovou mladých badatelů a učenců v oblastech biblistiky a palestinologie. Škola vydává časopisy Revue biblique (od ) a Études bibliques, oba se světovým renomé. Velký podíl na této pověsti měl L.-H. Vincent, který zasvětil celý svůj život stavebnímu vývoji Jeruzaléma. Škola se zabývá archeologií Svaté země, což dokládá objev ředitele školy P. Rolanda de Vaux, O. P., který spolu s ředitelem Jordánské památkové péče G. L. Hardingem zahájil koncem listopadu   výkopové práce, jež skončily objevením kumránského  )

kláštera, v němž byly napsány rukopisné svitky, nalezené roku   v jeskyních u Mrtvého moře. V roce  zreorganizoval magistr řádu Hyacinth Cormier římskou kolej sv. Tomáše, přemístil ji na Via San Vitale a změnil její jméno na Collegium Angelicum (Collegio Angelico). Tam také vybudoval nové sídlo generalátu, avšak v roce  přesídlil magistr řádu a jeho kurie ke sv. Sabině, kterou v roce  koupil, spolu s klášterem San Sisto e Domenico, magistr de Paredes od italské vlády. Angelicum sídlí v současných prostorách na Esquilinu od roku  a dne . .  povýšil papež Jan XXIII. kolej na Papežskou universitu sv. Tomáše v Římě. V roce  měl řád  bratří ( biskupů,    kněží,  kleriků a noviců a   bratří laiků) žijících v  provinciích se  sídly (  konventů a  misijních stanic). Řád spravoval tři university (Řím, Freiburg, Manila), jednu vysokou školu biblistiky (Jeruzalém),  gymnázií a  far, přičemž vydával  periodik. V roce  se dominikáni vrátili po  letech do Oxfordu a roku  do Cambridge. Těžké ztráty ( mučedníků) utrpěl řád za občanské války ve Španělsku. Za druhé světové války ztratilo život více než sto dominikánů. Komunismus ve střední a východní Evropě zcela potlačil tamní řádový život a totéž potkalo bratry kazatele i v Číně po roce  . Roku   se poprvé konala generální kapitula řádu mimo Evropu, a to ve Washingtonu, D. C., USA. V roce   získal belgický dominikán P. Henri Pire Nobelovu cenu za humanitární práci při zakládání vesnic pro uprchlíky a přesídlence. Druhého vatikánského koncilu se zúčastnilo téměř padesát dominikánských biskupů a teologů. Podle jeho závěrů byly přijaty upravené stanovy (), k jejichž definitivnímu schválení došlo v roce  . Nový řádový misál byl vydán roku  a nové řádové proprium Liturgie hodin roku . Od roku  vydává řád měsíční bulletin Informazioni Domenicane Internazionali. Dnes řád spravuje dvě university (Řím a Manila) a téměř deset studijních institutů. Má kolem   bratří. G E N E RÁ L N Í M A G I S T Ř I 11. 1216—1221 12. 1222—1237 13. 1238—1240 14. 1241—1252 15. 1254—1263 ( 

sv. Dominik, Španěl, † 6. 8. bl. Jordán Saský (Iordanus de Saxonia), Němec, utonul u pobřeží Sýrie 13. 2. sv. Raymunud (Raymundus) de Penafort, Španěl, rezignoval, † 7. 1. 1275 v Barceloně ct. Jan (Ioannes) z Wildeshausenu, Němec, rezignoval ct. Humbert (Humbertus) de Romans, Francouz

16. 1264—1283 17. 1285—1291 18. 1292—1294 19. 1296—1298 10. 1300 11. 1301—1303 12. 1304—1311 13. 1312—1317 14. 1318—1323 15. 1324—1332 16. 1333—1341 17. 1342 18. 1343—1345 19. 1346—1348 20. 1349—1350 21. 1352—1366 22. 1367—1380 23. 1380—1399

bl. Jan (Ioannes) z Vercelli, Ital Munio de Zamora, Španěl, sesazen papežem Mikulášem IV., pak biskup v Palencii, † 1300 v klášteře S. Sabina v Římě Štěpán z Besançonu (Stephanus Bisuntinus), Francouz bl. Niccolo Boccasino (Nicolaus Boccasini), Ital, pak kardinál a papež Benedikt XI. (1303—1304) Albert (Albertus) de Chiavari, Ital, † po 3 měsících Bernard de Jusix (Bernardus de Iusico), Francouz Aimeric z Piacenzy (Aymericus Giliani), Ital, rezignoval Berengar (Berengarius) de Landora, Francouz Hervé (Hervaeus) de Nedellec, Francouz Barnabáš Cagnoli z Vorcelli, Ital Hugo de Vaucernain (Vaucemain), Francouz Gerard Daumar de la Garde (de Adaumario), Francouz, zvolen 18. 5., kreován kardinálem 20. 9. 1342 Pierre (Petrus) de Baumes-les-Dames (de Palma), Francouz Garin (Garinus) de Gy-l’Évêque (de Gyaco), Francouz, zemřel na mor Jan (Ioannes) de Moulins, Francouz, pak kardinál Simon z Langres (Lingoniensis), Francouz, pak biskup v Nantes, † 1384 Elias Raymond, Francouz, po schismatu magistrem avignonské obedience bl. Raimund z Capuy (Raymundus de Vineis, Capuanus), Ital, † 5. 10.

Avignonská obedience a) 1380—1389 Elias Raymond, Francouz b) 1391—1393 Mikuláš z Troie (Nicolaus de Troia), Ital c) 1394—1397 Mikuláš (Nicolaus) z Valladolidu (Vallisoletanus), Španěl d) 1397—1418 Jan (Ioannes) de Puinoix, Francouz, rezignoval a stal se biskupem 24. 1401—1414 25. 1414—1425 26. 1426—1449 27. 1450 28. 1451—1452 29. 1453—1462 30. 1462—1465 30. 1465—1473

omas Paccaroni, Ital Leonard (Leonardus) Dati, Ital Bartoloměj (Bartholomaeus) Texier, Francouz Pierre (Petrus) Rochin, Francouz, v úřadu jen 25 dní Guy (Guido) Flamochet, Francouz Martial(is) Auribelli, Francouz, úřadu zbaven Piem II. Konrád (Conradus) de Asti, Ital, donucen rezignovat Martial(is) Auribelli, po rehabilitaci v úřadě podruhé  )

31. 1474—1480 32. 1481—1483 33. 1484—1485 34. 1486 35. 1487—1500 36. 1501—1506 37. 1507 38. 1508—1518 39. 1518—1524 40. 1525—1528 41. 1530—1531 42. 1532—1538 43. 1539—1540 44. 1542—1544 45. 1546—1552 46. 1553—1557 47. 1558—1570 48. 1571—1578 49. 1580—1582 50. 1583—1589 51. 1589—1600 52. 1601—1607 53. 1608—1612 54. 1612—1628 55. 1629—1644 56. 1644—1649 57. 1650—1669 58. 1670—1677 59. 1677—1686 60. 1686—1720 61. 1721—1725 62. 1725—1747 63. 1748—1755 64. 1756—1777 65. 1777—1798 (

Leonard (Leonardus) Mansueti (de Mansuetis), Ital Salvo (Salvus) Cassetta, Ital, zvolen 10. 6., † 15. 9. Bartoloměj (Bartholomaeus) Comazzi (Comazio), Ital, † na mor na slavnost sv. Dominika Barnabáš (Barnabas) Sansoni, Ital, v úřadě jen v červnu a červenci Jáchym Torriani (Ioachim Turrianus), Ital Vincenc Bandelli (Vincentius Bandello), Ital Jan (Ioannes) Clérée, Francouz, v úřadě od června do srpna omas de Vio, řečený Kajetán (Gaetano, Caietanus), Ital, od 1517 kardinál, † 1534 Garcia de Loaysa, Španěl František (Franciscus) Silvestri, Ital Pavel (Paulus) Butigella, Ital Jan (Ioannes) du Feynier, Francouz Augustinus Recuperati, Ital Albert (Albertus) de las Casas, Španěl Francesco (Franciscus) Romeo, Ital Stephanus Usodimare, Ital Vincenc Justiniani (Vincentius Giustiniani), Ital Seraphinus Cavalli, Ital Paolo (Paulus) Constabile, Ital Sixtus Fabri, Ital, sesazen papežem Sixtem V. Hippolytus M. Beccaria, Ital Hieronymus Xavierre, Španěl Augustinus Galamini, Ital, od 1611 kardinál Seraphinus Secchi, Ital Mikuláš (Nicolaus) Ridolfi, Ital, sesazen papežem Urbanem VIII. omas Turco, Ital Jan Křtitel Marini (Ioannes Bapt. de Marinia), Ital Ioannes- omas de Roccaberti, Španěl, pak arcibiskup ve Valencii Antonín (Antonius) de Monroy, Mexičan, od 1685 arcibiskup v Compostele Antonín (Antonius) Cloche, Francouz Augustinus Pipia, Ital, od 1724 kardinál omas Rippoll, Španěl Antonín (Antonius) Bremond, Francouz Ioannes- omas de Boxadors, Španěl, od 1775 kardinál Balthasar de Quiñones, Španěl

30. 1798—1806 66. 1806—1814 30. 1814—1819 30. 1819—1825 67. 1825—1831 68. 1832—1834 69. 1834—1835 70. 1835—1838 71. 1838—1844 72. 1844—1850 30. 1850—1855 73. 1855—1872 30. 1872—1879 74. 1879—1891 75. 1891—1904 76. 1904—1916 77. 1916—1925 78. 1926—1929 79. 1929—1946 80. 1946—1954 81. 1955—1962 82. 1962—1974 83. 1974—1983 84. 1983—1992 85. 1992—2001 86. 2001—

Pius Iosephus Gaddi, Ital, generální vikář Pius Iosephus Gaddi, Ital, jmenován Piem VII. Pius Iosephus Gaddi, Ital, generální vikář, † 1819 řád řízen čtyřmi papežem jmenovanými generálními vikáři Ioachim Briz, Španěl, jmenován Lvem XII. ve španělské části řádu František-Ferdinand Jabalot, Ital, zvolen v římské části řádu Benedictus-Mauritius Olivieri, Ital, jmenován papežem Řehořem XVI. omas-Hyacinth Cipolletti, Ital, jmenován Řehořem XVI. Angelo-Domenico Ancarani, Ital Vincentius Ajello (Ajella), Ital Alexander Vincent Jandel, Francouz, generální vikář Alexander Vincent Jandel, Francouz, jmenován Piem IX. Iosephus M. Sanvito, Ital, generální vikář Iosephus M. Larocca, Španěl, zvolen korespondenčním způsobem Andreas Frühwirth, Rakušan, pak kardinál bl. Hyacinth Maria Cormier, Francouz, zvolen 21. 5., † 17. 12. Ludovicus eissling, Nizozemec Bonaventura Garcia de Paredes, Španěl Martinus-Stanislaus Gillet, Francouz Emmanuel Suárez, Španěl, † 30. 6. při autonehodě v Salmes, Francie Michael Browne, Ir, pak kardinál, † 31. 3. 1971 Aniceto (Anicetus) Fernández, Španěl Vincentius de Couesnongle, Francouz Damian Aloys Byrne, Ir Timotheus Radcliffe, Angličan Carlos Alfonso Azpíroz Costa, Argentinec, zvolen  . . Ř Á D O V Í S V Ě T C I A B L A H O SL AVE NÍ

Řád dominikánů (tedy I. řád) dal církvi celkem dva učitele církve, přes šedesát svatých a více než sto šedesát blahoslavených. Nejdůležitější jsou: — sv. Dominik (/ , Caleruega, Stará Kastilie, Španělsko — . . , Bologna, Itálie), zakladatel a patron řádu, patron Bologně, kajících, vzýván proti krupobití a horečce, svatořečen Řehořem IX. dne . .  , svátek . .; )

— sv. Petr Veronský (kolem  , Verona, Itálie — . .   ve Farze u Milána, Itálie), kněz, řeholník, kazatel, mučedník, patron dominikánů, Coma, Cremony, Lombardie, Modeny, šestinedělek, ochránce proti bolestem hlavy, bouři, blesku a nepohodě, vzýván za dobrou úrodu. Narozen v rodině albigenských sektářů, studia v Bologni, kde poznal sv. Dominika a kde v šestnácti letech vstoupil do řádu. Horlivý kazatel, zavražděný heretiky nebo najatými vrahy bludařů. Pohřben v milánském kostele sv. Eustorgia u Porta Ticinese, kde původně spočívaly ostatky sv. Tří králů, než je roku  převezl Rainald z Dasselu do Kolína nad Rýnem. Kanonizován papežem Innocencem IV. již  . .  . Památka . ., dnes . .; — sv. Hyacint ( na hradě Lance u Opole, Polsko —  . .   v Krakově, Polsko), kněz, řeholník, kazatel, provinciál a zakladatel klášterů, patron Polska, Litvy, Pruska, Pomořanska, Ruska, Krakova, Kyjeva, Vratislavi, vzýván v nebezpečí utonutí a proti manželské neplodnosti. Mladší bratr bl. Czesława. Beatifikován Klementem VII. roku  , kanonizován . .   Klementem VIII. Památka  . . (diecéze Zhořelec, Berlín a Gurk-Klagenfurt a v řádovém kalendáři . .); — sv. Sadok a druhové (kolem  — . .  / v Polsku), misionář, zakladatel kláštera v Sandoměři. Zavražděn se  druhy Tatary v chrámu při zpěvu Salve Regina, první mučedníci řádu, kult schválen pro řád Piem VI. dne . . , památka . .; — sv. Wichmann z Arnsteinu (kolem  v Sasku — . .  v Neuruppinu, Braniborsko), převor (biskup) a mystik, od  probošt premonstrátské kanonie Panny Marie v Magdeburgu. Roku  biskupem v Brandenburgu, ale papežem nepotvrzen. Do Magdeburgu uvedl dominikány a sám do jejich řádu později vstoupil. Od   převorem konventu v Neuruppinu, který založil jeho bratr. V letech  — napsal řadu mystických spisů. Památka . .; — sv. Tomáš Akvinský (kolem  na hradě Roccasecca u Neapole, Itálie — . .  v opatství Fossanuova, Itálie), největší teolog všech dob, učitel církve (  Pius V.,  ho Lev XIII. prohlásil za prvního učitele církve), patron dominikánů, katolických vysokých škol (od ), teologů, studentů, knihkupců, výrobců tužek, ochránce proti nepohodě. Čestné tituly: doctor angelicus, doctor eximius, doctor egregius, doctor communis. Svatořečen Janem XXII. roku  bez beatifikačního procesu. Památka . .; — sv. Raymund z Peñafortu (kolem  nejspíše na hradě Peñaforte v Katalánsku, Španělsko — . .  v Barceloně, Španělsko), znamenitý právník, papežský penitenciář a magistr řádu (— ), patron Barcelony a učitelů církevního práva, kanonizován Klementem VIII. dne . . . Památka . .; — sv. Albert Veliký (kolem  v Lauingen, Bavorsko —  . .  v Kolíně nad Rýnem, Severní Porýní-Vestfálsko), řeholník, provinciál, biskup, církevní učitel, doctor universalis, polyhistor své doby. Patron teologů, přírodovědců, ( 

studentů a horníků. Povolení kultu Innocencem VIII. roku   pro konventy kolínské a řezenské diecéze. Dne . .  svatořečen Piem XI. a zároveň prohlášen učitelem církve. Památka  . .; — bl. Jindřich Suso (. .  v Ueberlingen na Bodamském jezeře —  . .  v Ulmu, Bádensko-Württembersko), řeholník a mystik, syn rytíře z Bergu a švédské šlechtičny, podle jejíhož rodného hradu Saussen přijal jméno. Ve třinácti letech vstoupil do řádu a byl ovlivněn svým učitelem v Kolíně M. Eckhartem. Jako apoštol procestoval velkou část Německa. Od roku  převor konventu v Kostnici. Autor spisů Knížka o věčné moudrosti a Knížka o pravdě. Bičoval se, na těle nosil železné řetězy a na hruď si železem vypálil jméno Ježíš Kristus. Měl vidění a extáze. Byl pohřben v křížové chodbě dominikánského kláštera v Ulmu. Dne . .  povolil Řehoř XVI. jeho uctívání jako blahoslaveného. Památka . . (dříve  . .); — sv. Vincenc Ferrerský — Ferrerius (. .  /  ve Valencii, Španělsko — . .   ve Vannes, Francie), řeholník a kazatel, patron Valencie a Vannes, pokrývačů, drvoštěpů, slévačů olova, v Bretani ochránce koní, vzýván proti bolestem hlavy, epilepsii, horečce, nemocem všeho druhu a také za dobrý sňatek, plodnost a šťastnou smrt. V sedmnácti letech vstoupil v rodném městě do řádu. Po studiích (Valencie, Barcelona a Lérida) vysvěcen roku  na kněze. Stal se rádcem krále aragonského a roku  papežským zpovědníkem a magistrem Sacri Palatii v Avignonu. Za papežského schismatu stál na straně avignonské (Klement VII. a Benedikt XIII.). V zájmu jednoty církve se neúspěšně pokusil Benedikta XIII. přemluvit k odstoupení. Měl zjevení, v němž ho Kristus spolu se sv. Františkem a Dominikem vyzvali, aby šel kázat do světa slovo Boží. V listopadu  se vydal z Avignonu na kazatelskou pouť, která trvala dvacet let. Procestoval celou Francii, Savojsko, severní Itálii, Švýcarsko, Španělsko, Nizozemí a navštívil i Anglii a Irsko. Jeho cesta byla provázena četnými zázraky a svými kázáními získával do lůna církve odpadlíky, Židy a Maury. Uvádí se   mohamedánů,   Židů a   kacířů. V každém případě je pokládán za jednoho z největších kazatelů všech dob. Na kostnickém koncilu se postavil proti schismatu a všem reformám (tedy i proti Husovi). Je pohřben v katedrále St.-Pierre v bretaňském Vannes. Kanonizován Kalixtem II. dne . . 

. Památka . .; — sv. Antonín Florentský ( ve Florencii, Itálie — . .   tamtéž), vlastním jménem Pierozzi, řeholník, provinciál, arcibiskup florentský ( — ). Patron v neštěstí, vzýván proti horečce. Roku   založil ve Florencii klášter sv. Marka, který freskami vyzdobil Fra Angelico. V době morové rány a za zemětřesení rozdal celý svůj majetek chudým. Napsal průkopnické dílo z dogmatiky a morálky (Summa moralis) a především snad nejrozsáhlejší středověkou kroniku (Summa chronica). V klášteře sv. Marka byl i pohřben. Kanonizován Hadriánem IV. dne . .  . Památka . . (. . v řádovém kalendáři);  )