Mikroregion Šternbersko Výrobek Olomouckého kraje Broňa Millá o hanáckých tradicích. hněvotín vesnicí Olomouckého kraje

vÝtisk zdarma

záŘí 2016

Hanácké noviny

Rozhovor s olomouckým primátorem

Mikroregion Šternbersko

str. 7

Výrobek Olomouckého kraje

str. 13

Broňa Millá o hanáckých tradicích

str. 17–32

str. 40

hněvotín vesnicí Olomouckého kraje tradiční zemědělská obec hněvotín zvítězila v letošním ročníku soutěže vesnice roku Olomouckého kraje. ivO hegeR

Během září se rozhodne, zda uspěje také v celostátním měřítku. Výsledky národního kola vyhlásí ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová 17. září. „Držte nám palce,“ říká starosta Jaroslav Dvořák, podle kterého by Hněvotín nemohl uspět bez zapojení místních obyvatel. O titul Vesnice roku Olomouckého kraje letos usilovaly dvě desítky obcí. Za Hněvotínem letos zůstala Paseka následovaná Majetínem. Podle předsedy hodnotitelské komise Tomáše Müllera mezi nimi byly jen minimální rozdíly, a rozhodování o vítězi proto bylo velmi složité. „Úroveň jednotlivých obcí se v posledních letech téměř vyrovnala,“ říká předseda Müller. On sám dosáhl s Novou Hradečnou, kde působí jako starosta, na krajský titul před dvěma lety. V celostátním kole pak jeho obec získala 3. místo. Hněvotín se letos do soutěže přihlásil pošesté. V minulos-

ti se mu podařilo získat ocenění za činnost s mládeží a za kulturní život. V loňském roce skončil v kraji celkově druhý. „Můžeme se porovnávat s nejvyspělejšími obcemi v celém kraji, což je pro nás velká vzpruha. Navíc díky Vesnici roku vidíme, jak pracují jinde, a inspiruje nás to,“ konstatuje starosta Dvořák. Pro samosprávu je velkou výzvou zůstat svébytnou obcí na okraji Olomouce. Občané totiž na jedné straně mají snadný přístup ke kultuře či zdravotní péči ve městě, na druhé straně část rodičů v minulosti odvážela své děti do škol v krajské metropoli. V obecní škole pak žáci chyběli. Tento trend se ovšem podařilo otočit, takže zdejší škola je už plná. Obec se stará o instituci s oběma stupni, kterou doplňují mateřská škola a zařízení pro nejmenší děti zvané Beruška, jež je rodičům a jejich potomkům dostupné bezplatně. Prvňáčci dostávají tisícikorunu „pastelkovného“, samospráva jim hradí plavání a přespolním také náklady na dojíždění. Obec přispívá na školy v přírodě, dětské tábory i lyžařský výcvik. Samospráva klade velký důraz na práci s mládeží, spolkový život a sport. Jen na kroužky pro děti dá ročně

rození obyvatelé svou vlastní klubovnu přímo v budově obecního úřadu.

O Hněvotínu

Hněvotín leží na jihozápadním okraji města Olomouce. Ráz okolní krajiny určuje Hněvotínský potok. Jádro obce tvoří kostel sv. Leonarda, původní budova školy a řada tradičních gruntů. V obci žije 1757 obyvatel. K největším místním zaměstnavatelům patří výrobce vybavení do obchodů Wanzl a mrazírny Safi.

Historie obce

Starosta obce Hněvotín Jaroslav Dvořák s oceněním Zlatá stuha Vesnice roku Olomouckého kraje 2016. 200 tisíc korun, dalších 400 tisíc dostává sportovní klub. Místní občané se sdružují ve sboru dobrovolných hasičů a mysliveckém spolku. Obě organizace mají také po dvou oddílech mládeže, v obci působí tenisový a volejbalový oddíl, taneční skupina a mažoretky. Sport by se měl v Hněvotíně dočkat i nových investic. Obec chce zvelebit zdejší areál, který by se měl rozrůst například o in-line hřiště,

atletické dráhy a hřiště na plážový volejbal. Již dříve u vesnice vznikla z nevyužívané polní cesty speciální kilometrová fit stezka. Kromě laviček ji lemují posilovací stroje, kladiny a činky. „Mladí lidé si na ni chodí zaběhat a zacvičit, starší na zrychlenou procházku,“ dodává Jaroslav Dvořák. Podmínkou pro úspěch ve Vesnici roku je také upravená obec. Hněvotínu se v posledních deseti letech podařilo

revitalizovat 12 ulic, které dostaly nové chodníky, vozovku, veřejné osvětlení i zeleň. Zbývá opravit poslední tři ulice, přičemž na první z nich se začne pracovat ještě letos. V investicích se dostane také na seniory. Obec dosud provozuje dům s pečovatelskou službou, k němuž brzy přibude komunitní centrum pro seniory. Vznikne z velkého rodinného domu, který pro tyto účely obec zakoupila. Kromě toho mají dříve na-

Archeologické nálezy dokládají, že na území Hněvotína žili lidé již v mladší době kamenné. Jméno jí dal pravděpodobně zakladatel Hněvota. První písemná zmínka pochází z roku 1078, kdy olomoucký přemyslovský kníže Ota I. Sličný obdarovává řád benediktýnů, který založil klášter Hradisko. Panovník mu věnuje řadu vesnic a dvorů, mezi nimiž je i popluží v Hněvotíně zvaném tehdy Gnewotin. O 60 let později Hněvotín připomíná také olomoucký biskup Jindřich Zdík. Hněvotín byl po staletí tradičním dodavatelem zemědělských produktů pro Olomouc. (dokončení na straně 3)

sedmdesát osobností a tisíce absolventů Univerzita Palackého slaví 70 let od svého obnovení

Zvučná jména známá po celém světě jsou třešinkou na dortu oslav 70. výročí obnovení Univerzity palackého v Olomouci. Na absolventském setkání ocení univerzita sedmdesát nejvýznamnějších osobností. V areálu Výstaviště Flora se v sobotu 10. září sejdou

tisíce absolventů. Hrát svým spolužákům budou jazzman Emil Viklický, Jiří Pavlica s Hradišťanem nebo Leona Machálková. Slavnostní událost bude moderovat absolvent olomoucké žurnalistiky Jakub Železný. „Oslavy pojímáme především jako neformální setkání s místy a s lidmi, které absolventi poznali během studia,“ uvedl prorektor Petr Bilík. Už v pátek 9. září každá fakulta

otevře návštěvníkům své prostory. Na večer jsou pro absolventy rezervovány restaurace, bary i kluby. Sobotní program na výstavišti je pak v režii rektorátu. V symbolickém počtu „70“ se Univerzita Palackého rozhodla ocenit osobnosti, které se zasloužily o mimořádnou reprezentaci své alma mater a šíření jejího dobrého jména. Pamětní medaili a diplom na pódiu převezmou hemato-

log Karel Indrák, novinář Vít Pohanka, tenistka a psycholožka Helena Suková, emeritní rektor Josef Jařab či ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček. Mezi oceněnými budou také hlavní kaplan Armády České republiky Jaroslav Knichal, olomoucký primátor Antonín Staněk, dramatik a režisér David Drábek nebo hokejový trenér Marian Jelínek. „Jsou mezi nimi i ti, jejichž portréty přináší speciálně

AUTO ROKU 2016

připravené absolventské číslo univerzitního časopisu, a zájemci tak mohou využít příležitosti a získat autogram,“ doplnila koodinátorka setkání Eva Blažková. Vzhledem k pracovní zaneprázdněnosti si ocenění převezmou v náhradním termínu při jiné příležitosti plastický chirurg Bohdan Pomahač, fotograf Jindřich Štreit, molekulární biolog Jiří Bártek nebo chemik Lumír Hanuš.

S prvky prémiové třídy.

Nová Astra. Kombinovaná spotřeba a emise CO,: 3,4–5,4 l/100 km, 90–124 g/km. Zobrazený model je pouze ilustrativní, * Nabídka operativního leasingu při ceníkové ceně 401 600 Kč vč. DPH, 0 % akontace, 36 měsíců, 20 000 km/rok. Výše splátky je vč. DPH. V9ce na www.opel.cz

Na sobotní program v prostorách výstaviště, který ukončí ohňostroj, průběžně naváží dva koncerty v sále Reduty a ve Smetanových sadech bude pro návštěvníky připravena Swingová tančírna a filmová projekce pod širým nebem. Pro zahraniční absolventy organizátoři chystají speciální program ve spolupráci se Zahraničním oddělením (plk) UP.

měsíčně již za

4 999 Kč*

str. 2

publicistika

Hanácké noviny

Růži se žádná květina nevyrovná Už od konce června mají Olomoučané i návštěvníci města opět možnost pokochat se krásou čtyř stovek odrůd růží. Zita Chalupová

Rozárium, součást botanické zahrady Výstaviště Flora Olomouc, které vzniklo v  letech 1970–1972 z  iniciativy Rosa Klubu Českého zahrádkářského svazu, se konečně dočkalo první etapy velkorysé rekonstrukce, která trvala devět měsíců.

Plocha rozária nebyla před rekonstrukcí nijak významněji využívána, přestože leží v  atraktivní části města. Novou dominantou je vstupní objekt s  pergolou a infocentrem, do kterého se z ulice 17. listopadu vstupuje po jezdeckých schodech

nebo po bezbariérové rampě. Polyfunkční pergola je porostlá růžemi a  jsou v  ní umístěny lavice a panely. Rozárium je s okolím propojeno celkem šesti branami, které jsou přes den volně otevřeny a zamykají se jen na noc. Původní síť cest byla zachována a doplněna o zkratku u tenisových kurtů. Všechny cesty mají nový povrch, rekonstruovány byly i  vodní nádrže, které byly v  dezolátním stavu. Rozárium získalo rovněž nový mobiliář, bylo také nově oploceno. Podobu rozáriu vtiskla projekční práce renomovaného zahradního architekta Zdeňka Sendlera. Při vstupu do areálu přivítají návštěvníky dřevěné terasy určené pro sezení i  ležení, stylové stříšky, jež poskytnou stín v  parných dnech, i  pohodlné travnaté plochy pro piknik. Obnovené záhony s unikátní sbírkou růží nově doplňují informační panely, které slouží i  jako netradiční noční osvětlení, což prostoru dodává jedinečnou atmosféru. Nezbytnou součástí jsou vodní prvky a  budoucí plocha pro oblíbenou hru petanque. V  průběhu rekonstrukce byly také vybudovány kompletní inženýrské sítě. Jsou připraveny

i pro budoucí kavárnu, která by měla vyrůst v rámci druhé etapy rekonstrukce. Celé rozárium má vlastní závlahový systém. „Podařilo se nám rehabilitovat architektonicky velmi

Celý akt se symbolicky opakoval i  o  760 let později – letos při Přerovských svatovavřineckých hodech. Od Přemysla Otakara dostali listiny s  příslušnými privilegii do rukou současní radní v  čele s  primátorem Vladimírem Puchalským. „Královský“ okamžik pak náležitě připomněl průvod městem v historických kostýmech. V  neděli 7. srpna se navíc přerovské Horní náměstí proměnilo v  dějiště středověkého jarmarku, jenž lákal i na ochutnávku a prodej regionálních potravin. Návštěvníkům se přitom předvádělo několik šermířských skupin či například provazochodkyně. Na hradbách nad Spálencem čekaly pro změnu na nejmenší diváky s rodiči dobové hry a atrakce. K jejich potěše rovněž vystoupilo Loutkové divadlo Kašpárek Přerov a po-

uliční divadlo Tilia Hranice. Nechyběla ani tradiční hlavní hodová mše svatá v  kostele sv. Vavřince, který si zájemci mohli prohlédnout za odborného výkladu průvodce. To ale nebylo vše. Na přerovských slavnostech si přišli na své i ti, kteří nepatří mezi milovníky dob dávno minulých. Na náměstí Tomáše Garrigua Masaryka bavili publikum svým pěveckým a hudebním uměním finalista Česko-Slovenské superstar Miro Šmajda se skupinou Terrapie, známý multiinstrumentalista Vlasta Redl nebo Michal Hrůza s Kapelou Hrůzy. Kdo naopak zavítal do Galerie města Přerova, zúčastnil se vernisáže hodové výstavy obrazů Ivana Mládka. Mohl se na ní setkat i se samotným umělcem, který se svým Banjo Bandem obstaral její hudební doprovod.

Slavnost Rozárium v  novém zahájila oficiálně 24. června provoz zrekonstruovaných prostor olomoucké botanické zahrady. Nabídla návštěvníkům koncerty, soutěže, prezentace růží i růžových vín, divadelní či šermířská představení, ukázky prací floristů, módní přehlídky i vystoupení Josefa Zímy a Yvetty Simonové. Foto: autorka

Přerov je městem už 760 let

Historický průvod městem, šermíři, loutkové divadlo pro děti nebo známí zpěváci. Petr Komárek

To všechno bylo ve dnech 5.–7. srpna k  vidění v  rámci 14. ročníku Přerovských svatovavřineckých hodů. Přerov si zároveň připomněl významné jubileum. Před 760 lety jej totiž český panovník povýšil na město. Městská práva udělil Přerovu roku 1256 Přemysl Otakar II. Přerovští si je vysloužili za udatnost, s  jakou králi pomáhali v boji s jeho uherským protějškem Bélou IV. Přerov, předtím pouze trhová ves, tehdy mimo jiné obdržel výsadu na vaření piva či na stavbu hradeb.

V rámci oslav 760. výročí povýšení na město projel Přerovem historický průvod v čele s králem Přemyslem Otakarem II. Foto: Petr Komárek

významný prostor, který je novým bodem v  mapě veřejných prostranství města. Právě to bylo hlavním smyslem obnovy rozária, která se uskutečňuje v  návaznosti na řešení celého území uni-

kátních městských parků. Kromě toho, že má rozárium ambici stát se znovu chloubou olomouckých zahrad, umožňuje také nové propojení z  ulice 17. listopadu do centra města,“ uvedl primá-

Do unikátního programu společnosti Tesco Vy rozhodujete, my pomáháme se letos zapojilo více než 3,6 milionu Čechů. Program je zaměřený na podporu lokálních neziskových a  příspěvkových organizací. Celkem se do něj přihlásilo 648 projektů, ze kterých odborná komise vybrala 266. Ty se pak v 90 regionech České republiky ucházely o  podporu zákazníků. Symbolický šek na 30 000 Kč z Nadačního fondu Tesco převzala z  rukou ředitelky hypermarketu Tesco Olomouc Pavly Zemanové za účasti primátora města Olomouce Antonína Staňka ředitelka obecně prospěšné společnosti Centrum pro dětský sluch Tamtam Jana Fenclová. Společnost Tesco rozdělí v  rámci projektu „Vy rozhodujete, my pomáháme celkem 2,7 milionu korun. O vítězných projektech rozhodovali zákazníci obchodního řetězce, kteří

až do 7. června mohli podpořit vybraný projekt neziskové organizace ve svém okolí pomocí hlasovacího žetonu, jejž obdrželi za každý svůj nákup. V  Olomouci zvítězila a  finanční příspěvek 30 000 Kč získala společnost Centrum pro dětský sluch Tamtam, jejímž cílem je pomáhat dětem, mladým lidem a  dospělým se sluchovým postižením a jejich rodinám. Prvenství jí zajistilo celkem 9643 hlasů od zákazníků Tesco, kteří svůj žeton věnovali právě této organizaci. Finanční prostředky použije společnost na pořízení speciální rezonanční kolébky a  dalších zvukových hraček a  pomůcek, které pomohou nejmenším dětem se sluchovým postižením naučit se vnímat svět zvuků. „Pomoc komunitám v oblastech, kde působíme, patří dlouhodobě mezi hlavní pilíře našeho podnikání. Těší nás, že jsme mohli společně

tor města Olomouce Antonín Staněk. Unikátní prostor olomouckého rozária je se svou rozlohou 3,5 hektaru druhým největším svého druhu v České republice. Květinová sbírka růžové zahrady čítá na cca 400 záhonových, sadových a popínavých odrůd růží. Veřejnosti je zrekonstruované rozárium přístupné bezplatně. „Zatímco doposud byl vstup do něj i  navazující botanické zahrady symbolicky zpoplatněn, nově je pro všechny zcela zdarma. Jak je však u  podobných prostor všude ve světě obvyklé, ve večerních hodinách se bude areál zamykat, aby se zabránilo nežádoucím projevům nočního vandalismu,“ podotkl Jiří Uhlíř, ředitel Výstaviště Flora Olomouc, pod jehož správu rozárium patří. S  realizací projektu atraktivního městského parku pomohly městu evropské dotace. Plánovaná obnova rozária je rozdělena do tří etap. V  budoucích dvou fázích by v  areálu mělo vzniknout také zázemí rozária a  návštěvnické centrum. Investorem rekonstrukce je statutární město Olomouc a náklady na 1. etapu dosáhly 27,5 mil. Kč bez DPH.

Program Vy rozhodujete, my pomáháme společnosti Tesco podpoří i organizaci Centrum pro dětský sluch Tamtam v Olomouci

s našimi zákazníky prostřednictvím programu Vy rozhodujete, my pomáháme přispět i  centru Tamtam,“ řekla při předání symbolického šeku na 30 000 Kč Pavla Zemanová, ředitelka hypermarketu Tesco v Olomouci. „Prioritou města Olomouce je podpora lokálních neziskových organizací a  spolků, proto vítáme každou pomoc firem působících na našem území. Tesco je pro nás v tomto ohledu opravdovým partnerem. Jde nejen o  dobrého zaměstnavatele, ale i  společnost, které nejsou osudy našich obyvatel lhostejné. Prostřednictvím všech, kterým Tesco pomáhá, bych chtěl našemu partnerovi poděkovat,“ dodal Antonín Staněk, primátor města Olomouce. Zákazníci i  neziskové organizace se mohou na konečné výsledky podívat na stránkách pomahame.itesco.cz.

(pr)

publicistika

Hanácké noviny

Kam kráčíš, zemědělství?

Jaroslav Lád

Zemědělství a evropské dotace

Evropská unie a  následně státní úředníci čím dál více degradují naše zemědělské vzdělání a  dlouholetou praxi na prachobyčejné „lejstrování“, abychom splnili jimi požadované. To vše ve jménu dotačních titulů a  jejich oblíbených sankcí, kdy „jednou paragrafovaný úředník“ vybavený metodikou má nakonec vždy pravdu, ačkoli o  práci výkonného zemědělce nemá ani elementární představu. Zemědělství je snad jediný sektor národního hospodářství, který nemá uhrazeny své nákladové ceny, a  je existenčně závislý na dotačních titulech. To je další důvod k  závisti a  nenávisti ne-

zemědělské veřejnosti, kdy nás má společnost podporovaná médii a  samozvanými „analytiky“ jen za „žebráčky“ ručky natahující, neschopné se o  sebe postarat svou prací a  manažerskými schopnostmi. Málokdo má povědomí o  množství a  účelech zemědělských dotací a  zisku. Přitom by si každý, kdo by o  to měl zájem, mohl spočítat a následně uvědomit, jaký problém vy vznikl, kdyby se dostali k vládě ti, kteří se umí k prosperitě jen „proškrtat“.

Iluze politiků

Bohužel, značná část našich politiků žije ve své staromilské ideologické zemědělskovesnické iluzi, že velké moderní zemědělské podniky, manažersky řízené, jsou na vesnici tou hlavní škodnou. Je smutné, že významná část neznalé společnosti tyto výplody přebírá. Při dostatku kvalitních a levných potravin to ale není žádný div. „Chaloupka nízká, hrom do ní tříská,“ a  názorová roztříštěnost „pytle blech“ je asi jejich vizí venkova. Voličsky jsme svojí roztříštěností a  konzervatismem stejně naprosto bezvýznamnou skupinou obyvatel. Ano, zemědělství si prošlo i touto fází vývoje, ale je cesta zpět? Ve světě, včetně Evropy, probíhá proces úplně opačný. Proces do budoucna nezvratný, možná dnes jen účelově dočasně dotačně brzděný.

Hněvotín vesnicí Olomouckého kraje (dokončení ze strany 1) Hněvotín je historicky spjat s  výrobou olomouckých tvarůžků, podobně jako další obce v okolí Olomouce. Právě zde se totiž v chalupách původně vyráběly a  vozily nejen do Olomouce, ale také do Brna, Vídně

a Terstu. Obchodník, který skupoval tvaroh z  okolních obcí a  nechával z  něj tvarůžky vyrábět, se ovšem oženil a z Hněvotína odstěhoval do Loštic. Právě tam pak tradice tvarůžků přetrvala až dodnes. V Hněvotíně si někdejší výrobu každoročně připomínají alespoň soutěží v jejich pojídání.

Již od konce dubna probíhají na Gymnáziu v  Olomouci-Hejčíně oslavy. Připomínají, že tato střední škola má již 60 let. A pětadvacáté výročí si připomíná také její Anglická sekce. Bohatý program oslav pokračuje poslední zářijový den v olomoucké Redutě. Představí se sbor školy, který spolu s dalšími hudebními tělesy a  sólisty přednese Orffovo dílo Carmina Burana. Výtvarné nadání současných i  bývalých studentů gymnázia mohou zájem-

ci až do 27. září obdivovat v Galerii G na Dolním náměstí. Vystaveny jsou jak ukázky prací z  hodin výtvarné výchovy, tak některé maturitní práce nebo díla, která studenti vytvořili v semináři z dějin umění nebo ve výtvarném kroužku. Gymnázium Hejčín, škola s  pověstí solidního, ale náročného vzdělávacího ústavu, vděčí za svůj vznik svému prvnímu řediteli Bohuslavu Hajznerovi, vynikajícímu organizátorovi a přísnému pedagogovi. (jej)

Tvarůžky

Noviny nejen pro hanácké patrioty Vážení čtenáři, milí Hanáci,

Přestože každý z občanů České republiky pochází ve své historické podstatě od „kupky hnoje“, jsme asi jediný stát v Evropě, kde se velká část společnosti nadobro odtrhla od svých zemědělských kořenů.

Mohou snad za to evropské dotace, nově žijící lidé na venkově a jejich lobbing ovlivňující politiky? Kdo za to nese odpovědnost? Mediálně za to odpovídají, jak jinak, komunisté a  kolektivizace. Ale toto jednoduché vysvětlení je věc pro historiky, nikoli pro nás, výkonné zemědělce, kteří hospodaří na venkově, na zemědělské půdě a  v  symbióze se svými hospodářskými zvířaty a okolní krajinou. Naší snahou je vycházet s  rozumnými místními samosprávami a  potažmo i  s  vesnickými usedlíky, protože na vesnici žijeme i  my, tento způsob života jsme si zvolili. A  vybrali jsme si zemědělství, práci na venkově, v přírodě, na polích a  loukách, abychom nežili ve stresu měst. Tento důvod ale pomalu končí.

str. 3

Slavte spolu s Hejčínem!

Staří hospodáři odcházejí a s nimi vůně domova

Komunita lidí žijících na dnešní vesnici se velmi mění, staří hospodáři, jak soukromí, tak družstevní, jejichž životem bylo hospodaření na poli a  ve stájích, pomalu odcházejí a  s  nimi definitivně mizí povědomí, že chov hospodářských zvířat a polní výroba s  sebou nesou i  určitá omezení, a  současně doprovodnou vůni domova. Čím dál více se prosazují názory novovesničanů z  Beverly Hills, kterým výkonní zemědělci vadí svojí pracovitostí o sobotách a nedělích, hlukem, prachem, zeminou na komunikaci, a  dokonce i pachem stájí při chovu skotu a hnojení půdy. A  tak se není čemu divit, že tyto názory se snaží prosazovat v místních samosprávách, v  médiích. Vrcholem jsou některé poslanecké iniciativy, kdy se například snaží do zákonů propašovat vysoké pokuty za dočasné znečištění místní komunikace (zákon o  pozemních komunikacích). Neprošel tak hlasováním pozměňovací návrh poslance Jiřího Maštálky, aby pokutovat bylo možné jen v případě, že zemědělec neoznačí dočasné znečištění komunikace a  kdy technologické znečištění po ukončení denní práce či kampaně řádně neuklidí. Nedávno se jistá senátorka mediálně snaží lobbo-

vat, a  dokonce do novely zákona č. 201/2012, o ochraně ovzduší, zasít pachové semínko, které pochopitelně novovesničané bez tradičních kořenů v kupce hnoje budou intenzivně zalévat a hnojit, aby výkonný zemědělec nemohl provozovat svůj tradiční vesnický chov hospodářských zvířat. Pokud by si to přece jen dovolil, byl by za to zákonně trestaný, zvláště když bere ty „naše velké dotace“!

Nevymkla se nám evoluce z rukou?

Naši předkové domestikovali volně žijící zvířata a začali je chovat ke svému užitku. Produkce hospodářských zvířat následně umožnila hnojením rozvoj polní úrodnosti, a tím i dostatek potravy, pro jejíž výrobu tak bylo potřeba čím dál méně lidí – zemědělců. Tím nastal rozvoj řemesel a  následně lidské inteligence a ozbrojenců s nějakým tím feudálem. Doba šla evolučně rychle dopředu, a  když už byl přebytek zemědělců, řemeslníků, inteligence, ozbrojenců a feudálů, byl vymyšlen úředník a brzy po něm politik. Otázkou je, jestli se nám ta evoluce nevymkla tak nějak z  rukou. Já jsem výkonný zemědělec a jsem jím i přes to všechno rád. (Autor je členem výboru Zemědělského svazu ČR za Územní organizaci Náchod.)

držíte v  rukou nové Hanácké noviny. Po více než dvacetileté odmlce se znovu hlásí ke slovu na novinovém trhu. Co nás vedlo k  obnovení tohoto dříve známého a  oblíbeného novinového titulu? Myšlenka vydávat pro oblast Hané skutečně regionální noviny, v  nichž se dočtete o Hané, Hanácích, o všem, co k  tomuto krásném kraji patří. Samozřejmě s  patřičnou dávkou hanáckého patriotismu. Hanácký region patří svou rozlohou k  největším v  České republice. Tomu však mnohdy neodpovídá úroveň ani rozsah její mediální prezentace. Haná by si ovšem lepší propagaci dozajista zasloužila. Proto Hanácké noviny. „Jest cosi více než krásného v tomto kraji. Jest cosi, víc se to cítí, než se dá říci, cosi svatého. Hledí na nás nejen malebná krása přírody, uklidňující, očišťující, povznášející, ale dýchá na nás zároveň mravní síla Moravy. Ta malebná krása je všude…,“ napsal před mnoha desítkami let spisovatel a básník František Táborský. Haná se rozprostírá v  široké nížině jižní a  střední části Hornomoravského úvalu. Patří do ní etnografické oblasti Prostějovsko, Litovelsko, část Zábřežska, Olomoucko, Přerovsko, Kojetínsko, Hulínsko, Vyškovsko, také Malá Haná na Jevíčsku a  Konicku. Jméno Haná patří k nejstarším názvům uváděným v historické a topografické literatuře. Až do 16. století Haná nedosáhla takového krajového významu, aby zvlášť nápadně vystupovala v moravském místopisu. Jen příjmení Hanák, dosti hojně se vyskytující v urbářích, dává tušit existenci tohoto kraje. Zdá se, že teprve období baroka objevilo Hanáky a jejich kraj. Přímé pojmenování Haná najdeme například na Komenského mapě Moravy z  roku 1627; území od Vyškova k Olomouci je na ní označeno velkými písmeny NA HANÉ. Od prvních zpráv až do konce 19. století je z pramenů patrné, že Haná stále rozšiřovala své teritorium. Podařilo se jí tak daleko předčít ostatní moravské regiony. Hanou lze charakterizovat jako význačnou národopisnou oblast s  bohatou lidovou kulturou, ať už jde o  hudbu, tanec či zvykosloví. Zvláštní zmínku zasluhuje i hanácké nářečí: hanácky se mluví daleko za hranicemi samotné Hané. Synonymem hanáckého regionu vždy byla úrodnost a bohatství. A v posledních stoletích s nimi ruku v ruce i vyspělé zemědělství a potravinářství. Vážení čtenáři, v tomto vydání Hanáckých novin se snažíme nabídnout vám co nejširší paletu témat, která vám dají nahlédnout do mnoha oblastí života na Hané. Doufáme, že vás zaujmou. Přivítáme také vaše názory a připomínky. Chceme totiž, aby Hanácké noviny přinášely čtenářům radost. Na předposlední straně najdete formulář pro předplatné Hanáckých novin a také nabídku titulů nakladatelství AGRIPRINT, které Hanácké noviny vydává. Přejeme příjemné počtení!

Petr Baštan, vydavatel

str. 10

města a obce

Hanácké noviny

menší koncerty na zámeckém nádvoří Líbilo by se mi to, říká náměstkyně prostějovské primátorky Ivana Hemerková město prostějov se může pochlubit řadou významných památek, které postupně procházejí rekonstrukcí. petR KOmáReK

Již několik let se každoročně věnují značné finanční prostředky na opravy historicky cenných budov Národního domu, radnice či zámku na Pernštýnském náměstí, kterým se tak vrací krása i důstojnost. A právě nádvoří zámku by se podle náměstkyně prostějovské primátorky Ivany Hemerkové mohlo v budoucnu stát místem pro menší koncerty.

prostějov je bohatý na památky, ke které máte nejhlubší vztah? Na to je opravdu těžké jednoznačně odpovědět. Člověk si většinou památky, kterou čas tou navštěvuje nebo kolem níž denně chodí, více všímá. V tomto roce mám největší vztah asi k radnici a k Národnímu domu. Oba tyto objekty totiž prošly či procházejí velkou rekonstrukcí. A protože se to neustále děje téměř v přímém přenosu před mým zrakem, dalo by se říct, že to k nim mám největší vztah. Vnímám různé zajímavé detaily, kterých bych si jinak třeba ani nevšimla. To samé platí i pro opravené interiéry radnice, kde se občas konají prohlídky a někdy provádím i já sama. A musím přiznat, že když slyším, a slyším je často, slova úžasu nad krásou naší radnice, cítím velkou hrdost. mohou rekonstrukce památek pomoci prostějovským občanům uvědomit si, jak cenné stavby zde jsou, a tím posílit třeba i jejich patriotismus? Věřím, že ano. Když se zpřístupnila radniční věž, navštívila ji řada Prostějovanů. Bylo se tam už podívat mnoho

Náměstkyně Ivana Hemerková. mladších i starších občanů. Z tohoto pohledu si myslím, že si Prostějované skutečně uvědomí, jakou spoustu krásných věcí v našem městě máme. Ale je pravda, že když ve městě žijete, k některým věcem jste daleko kritičtější. Naproti tomu když přijede někdo zvenčí, většinou chválí, jak je Prostějov hezký. Všimne si barevných domů, kvetoucích záhonů v pásech zeleně, upravených parků, čistoty. Řekne: „Vy to máte hezké.“ A já si najednou uvědomím, že právě toho jsem si nevšimla. Z mládí si také pamatuji, kterými uličkami jsme chodili, které zahrady jsme navštěvovali a jak jsme přelézali ploty. Dnes mladí dělají zase jiné věci. Doba se vyvíjí a kamenné památky žijí svým životem. Pokud se návštěvníkům otevřou, bude to dobře. A nemusí to být jen k prohlídkám, může se tam konat i nějaká akce. Určitě není nic horšího než

sOšpO již 10 let nabízí veřejnosti průvodcovské služby

Střední odborná škola podnikání a obchodu v Prostějově je veřejnosti známá svou průvodcovskou činností, kterou vykonávají její studenti. První prohlídky proběhly již v roce 2004. Tehdy byl poprvé zpřístupněn barokní zámek v Brodku u Prostějova. Na tyto úspěšné prohlídky, které navštívily desítky zájemců, navázaly v roce 2006 prohlídky v Prostějově. Na základě dohody s Magistrátem města Prostějova zajišťovala škola v letech 2013 a 2014 pravidelnou průvodcovskou službu o letních prázdninách. „Naše škola realizuje i prohlídky na přání různých organizací v dobových kostýmech nebo s divadelními vstupy. V rámci projektu Active Citizens připravili studenti například prohlídky pro seniory nebo děti z prvního stupně základních škol. Za deset let navštívily naše prohlídky stovky zájemců. Mám

radost, že se každým rokem najdou studenti ochotní ve svém volném čase provést zájemce Prostějovem. Do budoucna naše škola připravuje další zajímavé průvodcovské trasy, které nabídnou Prostějovanům i turistům prohlídku zatím neznámých míst Prostějova,“ vysvětlil zástupce ředitele školy Marek Moudrý. Střední odborná škola podnikání a obchodu se mimo jiné dlouhodobě věnuje výuce cestovního ruchu. V rámci vzdělávacího programu marketing turismu studenty připravuje v oblasti tvorby a propagace turistických produktů. Nedílnou součástí výuky je také průvodcovská činnost. Kromě maturitního vzdělání mají studenti možnost ve škole získat osvědčení o profesní kvalifikaci Průvodce cestovního ruchu díky tomu, že je škola autorizovaným zkušebním centrem Ministerstva pro místní rozvoj. (mar)

Foto: autor

opuštěná budova. Ta jen chátrá. Je to stejné jako s obytným domem. Když v něm nežijete, chátrá, ať chcete nebo ne. U památek je tento neblahý proces ještě patrnější. Ve chvíli, kdy se z památky vytratí život, stáhne se jakoby do sebe. Spousta památek je nevyužita, nic se v nich neděje a všichni přemýšlejí, co s tím. Ne všechny památky jsou pochopitelně v majetku města. Které památky město vlastní a které nikoliv? V soukromém majetku jsou Kovaříkovy vily na rohu Olomoucké ulice a Vojáčkova náměstí a na náměstí Padlých hrdinů. Jsou to nádherné budovy, či spíše byly. Ta na rohu Olomoucké už řadu let, poté, co ji opustil školský úřad, jen chátrá. Devastace je rok od roku patrnější. Je to prostě škoda. Co se týče bývalého kláštera Milosrdných bratří, pamatuji si, jak tam v dobách

mého mládí byly laboratoře. Kdysi tam byla i ubytovna pro sestry. Ovšem tento bývalý klášter je už desítky let zchátralý. Pokud mu někdo vrátí život, bude to jedině dobře. S památkami je to složité. Bez souhlasu památkářů nemůžete rekonstruovat vůbec nic. Někdy mám pocit, že si někteří památkáři jdou po tom svém, ale jako by byli v úplně jiné době. A na druhou stranu, přijdu-li do jiného města, vidím, že mají budovy opravené. A když se po tom pídím, zjišťuji, že se souhlasem památkářů. Proč to v Prostějově někdy drhne? To mě nesmírně mrzí. Mám dojem, že když někteří majitelé památky ve svém vlastnictví neopravují nebo opravy váznou, je to dílem proto, že nenacházíme společnou řeč. A z toho je mi smutno. Na druhou stranu, když už někdo historickou budovu vlastní, musí si zákonitě klást otázku, kolik peněz do ní investovat. Samotná investice se mu nevrátí, ale co s budovou bude dál? Znáte případ, kdy se památku v soukromém vlastnictví povedlo krásně opravit? Nevím, které památky byly v soukromém vlastnictví. Mohu se vyjádřit za město, které vrátilo secesní lesk nádherné budově Národního domu včetně divadelního sálu. Nyní postupně opravuje zámek. Moje generace si pamatuje nehezkou oprýskanou budovu, která se nyní jako krásný lesklý kaštan vyloupla z ošklivé slupky. Až se dotáhnou některé detaily a okolí se upraví tak, aby se zámkem ladilo, budeme se tímto objektem chlubit. Jenže pro opravy bylo důležité rozhodnutí, čemu a komu bude objekt sloužit. Investovat miliony jen proto, aby budova stála, nemá smysl. A nám se podařilo vnést do zámku život. Je tam základní umělecká škola se svým tanečním oborem, v nádherné místnosti, kde po opravě vykoukly na světlo pů-

vodní fresky. A další aktivity sem ještě přijdou. Z toho mám opravdu radost.

Neuvažujete, že byste zámek v budoucnu zpřístupnili veřejnosti s prohlídkovým okruhem? Uvažujeme o tom, že na nádvoří zámku by se mohly konat komorní koncerty. Nemyslím tím jen koncerty vážné hudby, ale zajímavé hudební projekty, které přilákají různé skupiny lidí. Je ale třeba mít na paměti, že ne každý žánr se líbí všem. Samozřejmě, největší pozornost přitahuje masová kultura. Když budou na náměstí hrát Chinaski, bude narvané. Čím méně hvězdná kapela nebo více specifická, tím méně lidí přijde. Ovšem

zhruba 150 lidí. Domnívám se, že pro takovou skupinu by se v tomto prostoru dala realizovat celá řada zajímavých hudebních akcí. Ze zámku by se tedy mohla stát taková oáza klidu a pohody? Rockový koncert by se tam asi pořádat nemohl. Mělo by to být takové místo klidu. Uvažujeme, že se v příštím roce pokusíme obnovit koncerty řekněme dechové hudby. Ty by se mohly konat právě na zámeckém nádvoří. Navštíví je úzká skupina lidí, ne publikum napříč generacemi. A tak by to tam mohlo fungovat. Možná by se mohla zřídit amatérská divadelní scéna. Letos jsme tu červen vyhradili pro místní skupiny.

Národní dům patří ke skvostům české secese. daný okruh lidí určitě takové koncerty přitáhnou. Před dvěma lety jsme měli na náměstí večer operních melodií. Nesmírně se mi to líbilo, a když jsem tuto akci zahajovala, řekla jsem, že bych byla ráda, kdyby se stala tradicí. No, nepovedlo se, hlavně kvůli rekonstrukcím. K noblese totiž patří i prostředí. A pokud chcete operu, kde se vystupuje v kostýmech, kulisa v podobě náměstí by měla mít určitou kulturu. Mít při opeře radnici pod lešením, to není zrovna to pravé ořechové. Tak čekám na to, až se opraví nádvoří zámku. Tam na koncert přijde podle mě

Foto: autor

Návštěvnost ale byla velice malá. Kudy z toho ven? Nejde to udělat tak, že si řeknete: „Aha, tady bylo málo lidí, škrtnu to.“ To ne. Vždycky je potřeba dát lidem nějaký prostor, aby si na danou akci našli cestu. Někdy si jí všimnou a někdy o ní naopak vůbec nevědí! Osobně si myslím, že jako město musíme zlepšit propagaci pořádaných akcí. S tím by nám mohla pomoci Střední odborná škola podnikání a obchodu a její šikovní studenti, kteří jsou na takové věci zaměřeni. Doufám, že mladá generace vymyslí způsob, jak na akce pořádané městem přitáhnout nejen mladé lidi.

www.kia.com

Vítězná sestava Kia Limitovaná edice Euro 2016 se zvýhodněním až 100 000 Kč

AUTO Hlaváček a.s., Týnecká 669/5, 779 00 Olomouc, Tel.: 585 153 071, E-mail: [email protected], web: http://autohlavacek.kia.com Zcela Nová Kia Sportage. Kombinovaná spotřeba 4,2–10 l/100 km. Emise CO2 124–177 g/km. Nová Kia cee’d a cee’d SW. Kombinovaná spotřeba 3,9–8,2 l/100 km. Emise CO2 102-141 g/km. Kia Rio. Kombinovaná spotřeba 3,8–8,5 l/100 km. Emise CO2 99–147 g/km. Kia Soul. Kombinovaná spotřeba 4,2-–9,1 l/100 km. Emise CO2 128–165 g/km. Kia Picanto. Kombinovaná spotřeba 3,8–7,3 l/100 km. Emise CO2 102–130 g/km. Vyobrazení vozů je pouze ilustrativní a může obsahovat doplňkovou výbavu. Pro bližší informace o ceně a financování navštivte www.kia.com nebo kontaktujte svého prodejce Kia.

str. 14

vÝroČí

Hanácké noviny

lázně slatinice slaví 490 let letošní lázeňská sezóna ve slatinicích probíhá ve znamení kulatého jubilea. Zdejší lázně patří k nejstarším v České republice. Dávno již překročily rámec hanáckého regionu. Každoročně je navštíví kolem šesti tisíc spokojených klientů. Mimo léčebné poslání je areál lázní také střediskem zajímavých kulturních a společenských akcí nejen pro pacienty.

Trocha historie

Historie Lázní Slatinice sahá až do 16. století. Prvním „lázeňským hostem“ byl jistý vladyka Šimon z Nadějova, který byl v roce 1556 písařem zemského menšího práva markrabství moravského a také po jistou dobu zastával úřad radního písaře v Prostějově. Stejně i první důkladné vědecké pojednání o sirném slatinickém prameni pochází z 16. století. V roce 1580 proslulý moravský lékař Tomáš Jordán z Klausenburku označil ve své Knize o vodách hojitelných neb teplicech moravských zdejší prameny za léčebné. Zmiňuje položení pramene, chemické složení vody a její léčebné účinky. V archivech pánů z Lichten-

středně mineralizované vody s obsahem sirovodíku zde využívají k léčbě pohybového ústrojí, oběhového ústrojí, nemocí nervových, kožních a onkologických. Klienti sem přijíždějí na komplexní a příspěvkovou lázeňskou péči hrazenou z prostředků zdravotních pojišťoven. Připraveny jsou i pobyty pro širokou veřejnost. Je možné si vybrat z pestré nabídky speciálních léčebných nebo relaxačních programů a přijet do sirných lázní. Ubytování je zajištěno v lázeňských domech Balnea, Hanačka, Mánes nebo Penzion Majorka. Na špičkové úrovni je poskytována péče v oblasti rehabilitace. V Odborném léčebném ústavu rehabilitačním se léčí pacienti po totálních endoprotézách, po těžkých úrazech, po operacích páteře nebo s revmatologickými a neurologickými onemocněními. Lázně pamatují i na čtyřnohé členy rodiny. Pro domácí mazlíčky jsou připraveny vybrané pokoje v lázeňském domě Hanačka a v Penzionu Majorka.

Kde se vzaly léčivéprameny?

Lázně Slatinice se rozkládají pod masivem Kosíře. Kosíř je vyvýšeninou Českého masivu tvořenou zvrásněnými vrstvami devonských vápenců a spodnokarbonských slepenců, drob a břidlic. K je-

ho vrtu v roce 1941. Teprve po průzkumech v 70. letech 20. století se podařilo realizovat nové kvalitnější lázeňské zdroje přímo v areálu lázeňských objektů. Jde o tyto vrtané vodní zdroje: Zdroj Jan (vrt BJ 9) v lázeňském parku pod Hanačkou je využívaným lázeňským zdrojem od roku 1973. Zdroj sv. Jiří (vrt BJ 10) při lázeňské kotelně je lázeňským zdrojem od roku 2000. Pramen vyvěrá vedle lázeňské budovy Morava z hloubky 92 metrů a teplota se pohybuje kolem 17 °C. V roce 2010 byla před léčebným domem Morava otevřena nová fontána s názvem Lázeňská květina a pítko, kterým protéká léčivý pramen. Vše navrhl a realizoval výtvarník Pavel Surma z hořického pískovce. Zdroj Jan Adam z Lichtensteinu (Vrt BJ 12) v lázeňském parku u bývalého letního koupaliště je náhradním lázeňským zdrojem z roku 2009. Tento nejnovější vrt má hloubku 372 m. V hloubce 180 m zastihl vrt hlubinný zlom. Ten odděluje vyšší horninou kru s akumulací sirné minerální vody od kry s akumulací teplejší minerální vody s teplotou 20 °C. Tím je možné využívat minerální vodu z obou ložisek. Pramen svatý Vít vyvěrá z hloubky 41 metrů. Přístřešek nad tímto pramenem byl vybudován v roce 2004. Zároveň došlo i k úpravě jeho okolí. Pramen Zdeněk vyvěrá z hloubky 13 metrů. Je situován před mlýnem nedaleko pramene sv. Václav.

Rodinné lázně, kam se každý rád vrací

Fyzioterapie. štejna bylo v roce 1929 nalezeno podání, kterým kníže dovolil 21. 3. 1685 zřízení lázní, pokud stavební náklady nepřesáhnou 100 tolarů. V roce 1714 měly lázně již sedm pokojů. Ke stavbě modernější lázeňské budovy mělo dojít v roce 1725, ale stavba byla odsunuta kvůli výstavbě zdejšího Lichtenštejnského hospodářského dvora, která si vyžádala větších finančních nákladů, než se původně očekávalo. Stavba lázní započala v roce 1731, a to přímo u léčebného pramene, kde byly dokonce položeny základy. Nebyla však nikdy dokončena. Jedním z hlavních důvodů bylo, že stavba na mokré půdě, skoro močále, by si vyžádala daleko větší náklady. Proto byl nakonec nový lázeňský dům postaven až v r. 1733 na současném místě. Původní architekturu si můžete prohlédnout i dnes, v historické budově jsou umístěny jídelna, balneoprovoz a místnosti pro léčebné procedury.

jímu vyzdvižení do dnešní nadmořské výšky došlo vlivem horotvorných tlaků západních Karpat. Zvětralé horniny spodního karbonu si zachovala pouze zakleslá kra devonských vápenců omezená hlubinnými zlomy, které jsou výstupní cestou sirných minerálních vod v obci Slatinice. Tato akumulace podzemní vody má v deskovitém tělese čistých vápenců teplotu 18 °C. Historický pramen Sv. Václav, dříve obecní nebo lázeňský pramen, byl lázeňsky využíván od roku 1526 až do vyhloubení lázeňské-

Komfort i prvotřídní péče

Lázně Slatinice poskytují prvotřídní rehabilitaci, účinný přírodní zdroj a příjemnou rodinnou atmosféru. Pramen

Slatinické sirné prameny.

Služby poskytované v lázních Slatinice pro klienty mimo zdravotní pojištění jsou pestré. Je zde možnost čerpat pobyty ze standardní nabídky lázní nebo je možné sestavit individuální pobyt přesně podle specifikace a přání klienta. Mezi standardní pobyty se řadí sedmidenní Léčebný týden pro zdraví, Léčebný program pro seniory, Léčba lupénky, Léčebný pobyt pro muže po operaci prostaty a Wellness týden na Majorce. Z kratších pobytů je možné využít Lázeňský wellness, Slatinický wellness, Romantickou Majorku nebo Exotickou Majorku. Vedení mnoha společností si uvědomuje, že spokojený a zdravý pracovník může přinést firmě výborné výsledky, a proto zajišťují

Lázeňský dům Morava, fontána Lázeňská květina. svým zaměstnancům léčebné a rehabilitační programy. Tyto pobyty jsou sestavovány přímo na míru. Velkým úspěchem pro Lázně Slatinice je získání rekondičních pobytů zaměstnanců Škoda Auto. Realizaci těchto pobytů zajišťuje odborová organizace Kovo MB. Odpočinek nedaleko většího města s krásnou hanáckou přírodou, s možností čerpání procedur nabízejí lázně v lázeňském domě Balnea **** nebo v penzionu Majorka ***. Lázeňský dům Balnea stojí na mírném kopci Příhon a díky tomu mají hosté překrásný výhled do okolí. Tento dům má ubytovací kapacitu 54 lůžek ve dvoulůžkových pokojích a 4 apartmány s vlastním sociálním zařízením. Součástí tohoto lázeňského domu jsou restaurace s letní terasou, rehabilitační prostory a bazén. Všechny služby jsou zde pod jednou střechou. Firmám, které plánují školení a semináře, je zde k dispozici kongresový multifunkční sál pro 50 osob. Penzion Majorka je zrekonstruovaný stylový secesní dům zařízený v prvorepublikovém stylu. Ubytování je možné v šestnácti pokojích nebo VIP apartmánu. Penzion je vhodný pro uzavřené oslavy, svatby či pro firemní akce. V letošním roce byly otevřeny prostory Sauny Majorka a Privátní SPA, které osvěžily a zatraktivnily služby nejen tohoto penzionu, ale i celých lázní.

Kulturní vyžití

Lázně Slatinice dbají na spokojenost svých hostů i v oblasti nabídky kulturních programů. Samozřejmostí jsou koncerty, společenské a taneční večery, výstavy, přednášky na různá témata, nechybějí hudebně zábavné recitály, které se konají každou středu večer. Večery jsou žánrově různorodé. A tak můžete v průběhu pobytu relaxovat při poslechu klasické hudby, zanotovat si při písních Waldemara Matušky či posedět u cimbálu s dobrým vínkem. Tvořivé dílny, výtvarné semináře, škola rytmu, léčení zvukem, zdravotní procházky, využití přilehlých sporto-

višť, oblíbený terén pro cykloturistiku. To vše a mnoho dalších aktivit nabízejí Lázně Slatinice svým hostům i široké veřejnosti. Lázně jsou opředeny poutavou historií stejně jako

další zajímavá místa, která klienti navštěvují v pravidelných výletech za poznáním. Příjemnou atmosféru pobytů umocňuje klid, nádherná příroda i kraj bohatý na znovu(pr) probuzené tradice.

Slovo ředitelky Vážení přátelé, Lázně Slatinice slaví v letošním roce 490. narozeniny. 490 let je určitě dlouhá doba, na lidský věk přepočteno tak šest životů, ale kam toto období zařadit? Do téhož roku se datuje nástup Habsburků na český trůn, o deset let dříve byly otevřeny v Jáchymově doly na těžbu stříbra, o 20 let později se narodil Tycho Brahe. Každopádně v tomto období vznikly nejstarší lázně na Moravě a jedny z nejstarších v České republice, Lázně Slatinice. A takovéto krásné narozeniny je potřeba náležitě a hlavně důstojně oslavit! V březnu byla zahájena lázeňská sezóna a až do konce letošního roku se každý měsíc koná řada krásných akcí pro pacienty a návštěvníky Lázní Slatinice. Jsem ráda, že se nám letos daří plnit naše plány, které souvisejí s dalším rozvojem a zkvalitňováním našich služeb. Za největší úspěch, důstojný dárek k našim narozeninám, považuji získání akreditace. Lázně Slatinice jsou od jara letošního roku historicky první z lázní v České republice, kterým byl tento statut udělen. Na akreditační šetření jsme se chystali více než rok. Důkladná příprava se nám vyplatila, bylo to náročné, ale zvládli jsme to. Pro klienty znamená akreditace záruku špičkové kvality a bezpečnosti poskytovaných zdravotních služeb. Zařízení poskytuje léčebnou péči díky přírodnímu minerálnímu pramenu již řadu let, má tradici i zkušenosti. A právě díky kvalifikovanému personálu, který se pacientům individuálně věnuje, dosahuje úspěchů v léčbě každého jednotlivce. Akreditace je vlastně oficiální potvrzení skutečnosti, že lázně zabezpečují kvalitní a bezpečnou léčbu pacientů, a to v souladu s platnou legislativou. Lázně Slatinice drží krok s trendem současného zdravotnictví, kterým je aktivní přístup k nemocnému a naplňování jeho potřeb v oblasti psychické, tělesné i sociální. Akreditací ale pro nás nic nekončí, jde o soustavný a, dá se říci, nikdy nekončící proces, kterým se snažíme zvyšovat dosaženou úroveň poskytované péče. V lázních se ročně postarají o více než šest tisíc klientů na komplexní a příspěvkové lázeňské péči. Každoročně se také zvyšuje počet hostů, kteří investují do svého zdraví a přijíždějí na pobyty, které si hradí sami. Léčí se zde především nemoci pohybového aparátu, kožní i nervová onemocnění. Samozřejmostí je také nabídka wellness a relaxačních pobytů. Každému oslavenci je ke kulatinám vhodné sepsat gratulaci. Výhodou je, že lázním zalichotí přání, které by běžnému člověku přineslo jen velmi málo potěšení: „Milé Lázně Slatinice. Jsou dvě věci na světě, se kterými můžete určitě počítat. Že budete pořád starší a starší a že se vždy najde někdo, kdo vám to připomene! Všechno nejlepší k narozeninám!“ Ing. Irena Vašicová (výkonná ředitelka)

zemědělství

Hanácké noviny

str. 17

Hanácká osiva pro hanácké zemědělce Do prvního vydání Hanáckých novin jsme se rozhodli zařadit i příspěvek o některé z firem, která má ve svém názvu slovo Haná, hanácký. Rozhodnutí o krátké reportáži padlo na Hanácká osiva, s. r. o., z Ivanovic na Hané. Rozhovor nám poskytl jednatel Ing. Ivo Tomášek. Arnošt Dubský

Ing. Ivo Tomášek. Kdy vlastně vznikla vaše firma? Hanácká osiva, s. r. o., byla založena v  roce 1994, den zapsání do obchodního rejstříku nám s  trochou ironie vyšel na 14. 7., na pád Bastily. Společnost vznikla privatizací části krajského státního

Šestikoruna

Co se mi nestalo. Na zahrádce hospody, kam běžně nechodím (protože chodím jinam), mi účtující servírka dala spropitné. Platil jsem útratu 106 korun a měl jsem dvě bankovky, stovku a tisícovku. „Dejte mi jen tu stovku, těch šest korun mi dáte příště.“ (A pak, že Hanáci jsou lakotní.) S  povděkem jsem přijal, protože nerad rozměňuji bankovky. Vlastně to nebylo spropitné, byl to jakýsi odpustek. Jenže: rázem se z laskavosti stal pro mě závazek. Teď tam budu muset časem zajít a  nechat další útratu, plus šest korun, plus větší spropitné – když jsem tím dlužníkem. (Jak mazaní jsou ti Hanáci.) Lidé se ve svém životě nejvíc zajímají o  budoucnost. Zajímá je, jaké bude počasí, co bude zítra v kině nebo večer v televizi. Zajímá je, co budou jednou dělat jejich děti, a taky se jich na to furt ptají. Chtějí znát budoucnost z karet nebo kvůli tomu lijí o  Vánocích olovo. Chtějí vědět, co bude, jak bude. Těch šest korun, to je vlastně investice do budoucnosti. Nejistá a  titěrná, ale má šanci se vyplatit. Taková malá oboustranná radost, která běžně lidem za těch šest korun ani nestojí. (Protože by si museli nechat provrtat šest kolen.) To vše mi problesklo hlavou, když mě hřála celistvá bankovka. „Jen abych vás příště poznal...“ A tím jsem to zabil. Poučení: Nebojte se drobných investic (včetně nefinančních), nestyďte se na oplátku vracet (cokoliv, třeba i  jen úsměv) a vždy poděkujte. Jakub Kubelík

podniku Oseva Brno, oblastního závodu Vyškov, kde jsem nastoupil po absolvování agronomické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Pracoval jsem zde nejprve na pozici technologa čisticí stanice osiv Ivanovice na Hané, posléze jako vedoucí oblastního závodu Vyškov. Od roku 1992 do roku 1994 jsme řešili privatizační projekt, odkoupení čisticích stanic osiv ve Vyškově, Kroměříži, Prostějově a v Ivanovicích na Hané.

Kde se vzal název Hanácká osiva? Nad jménem jsme dlouho přemýšleli, rozhodnutí padlo nakonec na stávající název společnosti Hanácká osiva. Důvody? Haná byla, je a  jistě i bude brána vždy jako vrchol úspěšné a  kvalitní zemědělské činnosti a produkce. Naše společnost působí zejména v  oblasti Hané, proto i  z  hlediska obchodního a  marketingového se zvolení názvu Hanácká osiva podařilo dobře. V našem názvu a  činnosti je také kousek zdravého hanáckého patriotismu, který je v dnešní monopolizující se společnosti dobré udržovat. Co myslíte přesně termínem monopolizující? V  dnešní době nejen v  zemědělství působí řada monopolních společností se zahraničními i  tuzemskými vlastníky, které podstatně zhoršují podmínky pro nezávislé výrobce a  prodejce,

Hanácká osiva zásobují zemědělce hlavně sladovnickými a krmnými ječmeny, potravinářskou a krmnou pšenicí a ovsem v  tomto případě osiv. Bohužel mnozí zemědělci jsou na takovéto firmy nuceně navázáni vedle nákupu osiv i  nákupem chemie, hnojiv, zemědělské techniky atd. To je propojené s  výkupem zemědělské produkce. Jsou však také zemědělské podniky a  farmáři, kteří nám zůstávají obchodně věrni, čehož si velice vážíme.

Co všechno od vás mohou hanáčtí zemědělci získat? Náš nabídkový list zahrnuje široký sortiment zejména hlavních obilovin, jako jsou sladovnické a krmné ječmeny, potravinářské i  krmné pšenice, oves apod. Registruje-

me pokles zájmu o  pěstování ozimého žita, triticale, jejichž osiva také nabízíme. Trochu se blýská na lepší časy v  osivech luskovin v  souvislosti s opatřením proti suchu, erozi – s  greeningem. V  této oblasti také spolupracujeme např. s  firmou Kleeagro, která má ve svém portfoliu řadu osiv polních plodin i pro tyto účely. Pro ně a  např. i  pro firmu SEMO Smržice čistíme jejich osiva. Kvalitní osiva a  služby s tím spojené nabízíme zejména v  oblasti Hané, ale i  v  oblastech vzdálenějších. Úzce spolupracujeme např. s firmami AG.PreFarm, s. r. o., z Přerova, Skalagro, a. s., ze Skaličky u  Hranic a  naším velmi dob-

rým obchodním partnerem je také např. firma FYTOZ CZECH, s. r. o., z Mělníka.

Jaké další služby vaše společnost nabízí? Naší druhou hlavní obchodní činností je provoz maloprodejen se zemědělskými a  hobby potřebami ve Vyškově, Prostějově a  Ivanovicích na Hané. Zejména naše vyškovská prodejna Na sile je velice známá a  oblíbená mezi zahrádkáři, chovateli, kutily aj. Vidíme, že hlavně u  hobby zahrádkářů narůstá zájem o  naše služby. Z tohoto důvodu dokončujeme rekonstrukci vyškovské prodejny včetně dvora pro větší sortiment a  komfort zákazníků. Těšíme se na podzimní návštěvu hanáckých drobnopěstitelů, chovatelů a  hobby zahrádkářů v  nově zrekonstruovaných prostorách ve Vyškově, ale také v prodejnách v Prostějově a Ivanovicích. Děkuji za rozhovor. Foto: archiv

Hanácká osiva provozují také prodejny se zemědělskými a hobby potřebami.

Poděkování za úrodu na dožínkové pouti

To je smyslem Hanácké dožínkové pouti v Dubě nad Moravou. Arnošt Dubský

Koncem srpna se zde setkávají nejen hanáčtí zemědělci, aby společně poděkovali za úrodu, poprosili o požehnání do dalšího hospodářského roku. Akce se koná pod záštitou ministra zemědělství Mariana Jurečky. Jako každoročně zahájil Hanáckou dožínkovou pouť krojovaný průvod za doprovodu řízné dechovky z  náměstí k dubskému chrámu. Mši svatou celebroval biskup Josef Hrdlička a  celá mše se nesla v  duchu slova „děkuji“. Podle slov biskupa Josefa je třeba si stále znovu uvědomovat, za co všechno můžeme v  našich životech děkovat. Během mše také požehnal chleby jako symbol úrody a poté si každý poutník odnesl jeden chléb domů. Po mši svaté proběhl bohatý odpolední kulturní program. Ten zahájila dechová hudba Březovjané. Následoval blok vystoupení folklorního souboru Netáta a Strýci ze Strání, folklorního souboru Dunajec z Olomouce. K poslechu dále hrála cimbálová muzika Záletníci z Velké Bystřice. Kulturní program byl zakončen lidovou taneční zábavou s  dechovou hudbou Věrovanka.

Děkovná mše svatá v dubském kostele. Nezapomenutelný zážitek připravil návštěvníkům Hanácké dožínkové pouti pěvecký soubor Carmen ze Zábřehu, jehož duchovní melodie se nesly interiérem dubského kostela.Pro děti byly dubskými skauty připraveny zábavné soutěže. S  velkým zájmem se setkala výstava zemědělské techniky Jana Coufala, který otevřel v  srpnu nové Muzeum zemědělské techniky ve Velkém Újezdě. Celý program obohatila ochutnávka regionálních hanáckých potravin, například nového piva z Hanáckého pivovaru. Poděkování za úspěšnou akci patří všem organizátorům a účinkujícím. Foto: (ad)

Dožínkový věnec.

Výstava historické zemědělské techniky Jana Coufala.

Ochutnávka regionálních potravin.

Kultura

Hanácké noviny

str. 23

Na Hanou za tradiční lidovou kulturou Soubor staveb lidové architektury v Příkazech na Olomoucku nabízí kontakt s autentickým místním stavitelstvím. Návštěvníci se mohou těšit na původní selský statek vybavený lidovým nábytkem, kuchyňským náčiním, zemědělskými nástroji a mnoha dalšími předměty denní potřeby. Děti potěší stádo oveček, které se v areálu skanzenu pasou. Často se zde konají také akce, na nichž se představují tradiční řemesla, besedy u cimbálu. Muzeum bylo původně založeno kvůli záchraně čtyř špaletových stodol. Myšlenka shromáždit zemědělské nářadí a vytvořit základ národopisného muzea vznikla z  iniciativy

odborníků i rodáků už v 70. letech 20. století, mělo jít o  paralelu Valašského muzea v přírodě v  Rožnově pod Radhoštěm. Ten byl původní inspirací. „V roce 1986 nabídla zdejší rodina Kameníčkových, že by prodali svůj grunt nedaleko stodol. Tím jsme získali i obytnou část a  vlastně celou usedlost, čímž se původní záměr rozšířil. V  roce 1990 byl areál otevřen veřejnosti,“ říká vedoucí správy Vilém Švec z Národního památkového ústavu, jenž areál vlastní. Jak dodává, lidé tehdy přinášeli různé věci, které chtěli zachovat pro další generace. Ještě dnes je nosí. Muzeum si tak uchovává původní podobu hanáckého gruntu. Jsou zde zemědělské stroje, nábytek, nádobí. „Kameníčkův grunt byl časem modernizován, protože se v něm neustále bydlelo. Takže se nyní snažíme vra-

Na své přijdou i děti.

Seznamte se se starými řemesly

Čepení nevěsty na Hanácké svatbě. cet mu původní podobu z roku 1875,“ podotýká správce. V  současné době jedná obec Příkazy s vlastníkem areálu Národním památkovým ústavem o  smlouvě, která by vyřešila spolupráci mezi oběma subjekty. Jejím hlavním cílem by mělo být zvýšení atraktivity Hanáckého skanzenu a také zlepšení jeho vnímání ze strany veřejnosti. „Ve smlouvě jsou zakotveny dva cíle spolupráce. Ten dlouhodobý se zabývá směřováním Hanáckého skanzenu z pohledu celkové koncepce a  programové náplně. Krátkodobý cíl pak popisuje konkrétní formy spolupráce v  následujících dvou letech,“ vysvětluje starosta Příkaz Jaroslav Sívek a  dodává: „V rámci smlouvy bude ustaven sbor zástupců, který se bude skládat z  řad odborníků, ale také příkaz-

ských občanů, kterým velmi leží na srdci další vývoj tohoto muzea lidové architektury a  péče o  předměty, které používali při práci na poli a  na statku naši předkové.“ Dalším krokem bude založení zapsaného spolku, který se bude podílet na řízení Hanáckého skanzenu a bude zde pořádat různé kulturní a společenské akce. „Rovněž bude moci žádat o  granty a  dotace, které přispějí ke zvýšení atraktivity a  zájmu o  Hanácký skanzen, neboť region Haná si takové muzeum určitě zaslouží. Prvním konkrétním krokem spolupráce bude výstava o  velké znalkyni a  restaurátorce hanáckých krojů, naší bývalé občance paní Boženě Langové, kterou jsme naplánovali na 23. října 2016 u příležitosti jejich nedožitých 115 narozenin,“ uzavírá starosta.

V  areálu muzea se pravidelně konávají nejrůznější folklórní akce, které se váží na tradiční lidové obyčeje. Tedy například výmlat, sklizeň, dožínky. Vše se uskutečňuje ve spolupráci s  místními folklórními soubory. Byly tady také Hanácké Vánoce nebo Hanácká svatba. Hliněné dny, které probíhají pravidelně vždy na konci srpna, úzce souvisejí s  tradičním stavitelstvím. „Návštěvníci si mohou vyrobit vepřovici, zkusit nahodit hliněnou omítku. Zažívají živý kontakt s  materiálem. Kromě toho shromažďujeme staré dokumentární filmy, cílem je vytvořit takovou filmotéku hanáckého venkova, dokud žijí pamětníci, kteří filmy dokáží popsat,“ vysvětluje Vilém Švec.

V létě, o Vánocích a Velikonocích se zde konají řemeslné jarmárky, koncerty, divadelní představení. Jedna ze čtyř původních stodol slouží jako multifunkční sál pro filmové projekce, pořádání koncertů a divadelních představení. Kromě toho je možné nechat se v  muzeu také oddat, děti sem jezdívají na školu v přírodě, na exkurse, výlety či tvůrčí dílny. V  roce 2006 vznikla v  patře gruntu galerie, kde se pořádají výstavy výtvarných děl s  venkovskou tematikou, lidového umění, starých fotografií, tvorby dětí z  okolních škol, byla tu i výstava děl Josefa Mánesa a nechybí i expozice Stará škola. „Usilujeme o to, aby vždycky bylo nějaké hlavní téma a  k  němu více dílčích expozic po delší dobu, aby to vidělo co nejvíc lidí,“ uzavírá Vilém Švec. Text a foto: (jej)

Hanácká kuchyně.

Hanák z orloje olomoucké radnice S Boleslavem Vacou o rodných Příkazích, Hanáckém skanzenu i malíři Karlu Svolinském

Boleslav Vaca, příkazský rodák a Hanák tělem i duší, letos slaví devadesáté narozeniny. V loni byl oceněn jako senior roku Olomouckého kraje. To je hned několik důvodů k rozhovoru.

V Příkazích, kde jste se narodil, žijete celý život. Můžete zavzpomínat na své dětství a mládí? Narodil jsem se v  tomto domě, na gruntě rodičů mé maminky. Tatínek pocházel z  Ústína a  byl učitel. Grunt měl zdědit maminčin bratr coby jediný syn. Ale začala první světová válka a  strýc padl. Stařeček synovu smrt neunesl a  o  rok později zemřel. Po válce tu zůstala jen stařenka s  maminkou. Maminka se vdala a  chtěli s  tatínkem najít školu, kde by tatínek získal místo. Nakonec zůstali na gruntě, jenže maminka umřela, když jsem se coby poslední, čtvrté dítě narodil. A  po roce ji následovala i naše malá sestřička. Tatínek zůstal sám s  třemi dětmi a  musel hledat novou maminku. Naštěstí se objevila Marie Zlámalová, někdejší nevěsta našeho padlého strýce. Ta se nás ujala, měla nás ráda jako své vlastní děti. Ještě nám pak přibyl bratříček, takže jsme byli zase

dové architektury Hanácký skanzen v Příkazích, vlastníte několik původních hanáckých krojů. Kde se ve vás ta láska k  hanáckým lidovým tradicím vzala? Myslím, že to mám v  krvi. Už maminka a  její předkové dbali na hanácké kroje. Zachovaly se mně jeden ženský a jeden neúplný mužský kroj. V  roce 1893 se v  Příkazích konala národopisná výstava spojená také s  jízdou králů. Takové výstavy probíhaly na mnoha místech a  z  nich se pak vybíraly součásti na Národopisnou výstavu v  Praze, která se konala v roce 1895. A mnoho věcí tam pak zůstalo – posloužily jako základ budoucího Národopisného muzea. Nám se naštěstí naše kroje vrátily. Kroje se běžně nosily do poloviny 19. století, pak už jen v  rodinách, na slavnostech.

čtyři – ale my s  bratry jsme pořád chtěli, aby nás bylo jedenáct – hrozně jsme tehdy bláznili za kopanou. Rodiče hospodařili. Já jsem chodil na zemědělskou školu a  po maturitě v  roce 1945 jsem začal pracovat na gruntě. O pět let později jsem se oženil, to už nebylo možné samostatně hospodařit. Komunisti nás označili za kulaky a třídní nepřátele. Šikanovali nás různými předpisy, pokutami, dokonce i soudem. Byla to hrozná doba, doba útisku, ponižování, nesvobody, strachu… Po šesti takových letech nás nakonec vzali do kolchozu.

Takže jste zůstal zemědělcem… Byli jsme členy družstva a já jsem nejdřív byl stájník, jezdil jsem jako kočí se svými koňmi, potom s  traktorem a nakladačem. Manželka pracovala v  rostlinné výrobě. V  kolchozu jsme vydrželi až do důchodu, oba dohromady 56 let. V roce 1974 se sloučila družstva v Křelově, Příkazích, Nákle a  Unčovicích do jednoho celku – JZD Obránců míru se to jmenovalo. A  já jsem se stal vedoucím příkazského střediska. Ale dva agronomové, kteří byli sice mladší než já, zato velcí komunisti, to nemohli přenést přes srdce a hrozně mi práci ztěžovali. Takže jsem funkci složil a  pracoval jsem jako skupinář rostlinné výroby. I  manželka byla skupinář-

Boleslav Vaca mluví čistou hanáčtinou. Necvičené ucho by mělo problémy s porozuměním. Foto: archiv ka – s  tím si hravě poradila a ještě přitom dokázala sama vyjednotit přes šest hektarů cukrovky! Vrátili vám nějaký majetek po roce 1989? V  roce 1990 nám nabídli, že nám vrátí půdu i  inventář.

Grunt převzal syn, dcera má polovinu stavení (bydlíme tu všichni společně), ale už nehospodaříme. Polnosti jsou v nájmu družstva. Jste velkým milovníkem folklóru, zasloužil jste se o  vznik souboru staveb li-

Na orloji olomoucké radnice je mimo jiné Hanák sedící na bílém koni. Obecně se ví, že jste posloužil coby předloha pro tuto postavu. Jak se to stalo? Komunisti mě vždycky považovali za reakcionáře, ne za normálního člověka. Když začalo Pražské jaro v  roce 1968, pocítil jsem jakousi svobodu a založili jsme s kamarády pěvecký sbor. Měli jsme družbu se sbory z jiných měst, třeba z  Opavy, Morkovic, Žďáru nad Sázavou, dokonce i z Katovic. Takto jsme vydrželi do roku 1985, pak

začaly chybět mladé hlasy. Byl jsem taky předsedou národopisné skupiny, která se zabývala udržováním původní podoby hanáckých krojů. Dozvěděl se o  nás etnograf z Velkého Týnce Jan R. Bečák. Díky němu k nám začali jezdit filmaři, umělci, fotografové. Znal se s malířem Karlem Svolinským a  doporučil nás mu pro výtvarné studie pro olomoucký orloj. Když měl Svolinský přijet, oblékli jsme se do krojů – dvě děvčata a já. Viděl nás už připravené a povídá: To je krása, já z  toho mám trému. Ale za chvíli ho to přešlo, vytáhl nádobíčko a začal. Já jsem přišel na řadu až večer jako poslední. Posadil mě na otoman, jako že na koně. A na šimla mě přesadil až na orloji. Od Svolinského mi na památku zůstala skica, je to můj portrét, ale trochu nepodařený, dělal ho totiž podle fotografie. S  manželkou jsme taky stáli malíři Willy Zlamalovi, který dělal nástěnnou malbu do vestibulu olomouckého hlavního nádraží. Několikrát u  nás byl, taky fotografoval. Jednou – v  roce 1956 – nás zachytil coby hanáckou dvojici pro nějakou lunetu. Já jsem jako mladý hospodář a  ukazuji manželce širokou hanáckou rovinu, stojíme i  s  rodiči u  kapličky, kolem se batolí nějaké děti. Dlouho jsem pátral, kam tento obraz přišel. Až jsem ho našel v ředitelně olomouckého Vlasti(jej) vědného muzea.

kultura

Hanácké noviny

str. 25

K dějinám je třeba přistupovat s pokorou Jméno Milana Ticháka zná asi každý Olomoučan, který má rád historii a místopis svého města a jeho nejbližšího okolí. Zita Chalupová

Je autorem mnoha knih, např. Když padly hradby, Příběhy olomouckých pomníků, Ztracené adresy, Lexikon olomouckých ulic, Olomouc rodu ženského, Olomouc z  nadhledu či Olomoucké vycházky. Historika a novináře, který letos oslavil třiaosmdesáté narozeniny, jsme požádali o rozhovor.

Jak vznikl váš zájem právě o regionální historii? Každá historie je přitažlivá. Dozvídat se něco o  tom, co bylo, to mě nejvíc zajímá. Vyhrála ta regionální, protože je vlastně potvrzením té velké historie. A  dostal jsem se k ní skrze noviny, byl jsem redaktorem regionálního tisku. A  všechny své znalosti a  záliby jsem se snažil uplatnit a dokázat tak čtenářům, že všechno už bylo, jaké to může mít konce a  jaké z  toho plyne poučení. Protože mnozí lidé často zapomínají a  pak jsou překvapeni, co všechno kolem nich a  jejich babiček a  dědečků kdysi šlo. Staří lidé jsou vždycky rádi, když jim někdo pomůže vzpomínky upřesnit.

Kam až váš zájem o  regionální historii sahá? Je měs-

to Olomouc hlavním bodem vaší práce? Není to jen Olomouc. Moje vymezení povstalo z novinářské praxe, které jsem se věnoval od roku 1991. V  Hanáckých novinách na začátku devadesátých let jsme byli všichni přesvědčeni, že se obnoví krajské zřízení, že to bude Haná. Psal jsem tehdy proto hlavně o  tom, co nás všechny spojovalo. Bylo to území okresů Olomouc, Prostějov, Přerov, Vyškov a  Kroměříž, tedy to, kde se mluví hanácky. Nikdy to nebyl administrativně vymezený celek, spíš folklórně. Nám šlo o to vytvořit nějakou krajskou ideologii – dřív, než se kraj obnoví. Ovšem když k  tomu pak došlo, bylo to jinak. Olomoucký kraj nemá jednotný ráz, skládá se vlastně ze dvou částí: severní, která byla až do roku 1945 německá, pak se zalidnila lidmi odevšad – z  Valašska, Slovenska, Rumunska, Haliče… I  Hanáků tam přišlo hodně, třeba obec Velkou Štáhli osadili Týnečáci. A druhá část kraje, to je Haná, ovšem oškubaná, chybí Kroměřížsko, Vyškovsko, dá se říct, že oblast až k Brnu. Takže můj zájem se soustředil na Olomouc a její okolí. Jsou obce, třeba Štěpánov, o  kterých se bez Olomouce nedá psát, totéž třeba Velká Bystřice, Náměšť na Hané. Mají k  Olomouci velký vztah. Jak se to koneckonců zpívá v písničce Daleká, šeroká je cesta po Holomóc. Já pocházím z  Velkého Týnce. A  vždycky jsme se všichni nakonec sešli v Olomouci – na jarmarku, ve školách, na sokolských sletech.

Foto: autorka

Je pro historika, zvlášť pro toho regionálního, důležitá orální historie, tedy ptát se lidí a  zaznamenávat jejich vzpomínky a výpovědi? Je velice důležitá. Bez ní by se historici v  některých fázích výzkumu neobešli. Koneckonců, i nejstarší památky – třeba Kosmova Kronika česká – jsou bájných starců vyprávění. Kdysi lidi nebyli zvyklí si všechno zapisovat, psali tak jedenkrát za rok, když se prodal grunt. Například dějiny okupace a odboje jsou nemyslitelné bez pamětníků. Jiná věc je, nakolik je orální historie spolehlivá. Historik s tím musí umět pracovat. Každou výpověď pamět-

níka musí považovat za podnět a vše dohledat a ověřit. Lidé se často pletou, ne záměrně, jen se jim v  hlavě události pomíchají. Pamětníků si velice vážím, ale nevěřím jim. Zní to asi neuctivě, ale znamená to jen, že je vše nutné doložit. Navíc se najdou i  takoví, kteří kecají. Baron Prášil, to je stará známá postava. Ale zaplaťpánbůh za pamětníky. Lidé jsou samozřejmě různí, někteří si nepamatují nic, někteří mají fantastickou paměť, ale i ti se mohou mýlit, i když v dobré víře. Jste činný ve Vlastivědném spolku muzejním při olo-

mouckém Vlastivědném muzeu. Kdy jste se spolkem začal spolupracovat? V době, kdy jsem o spolupráci stál, neměli odvahu mě přijmout. To bylo v 70. letech, vládl tam tenkrát František Lón, kterého se všichni báli. Takže jsem se jen zúčastňoval přednášek a  exkursí. Po zhroucení režimu jsem se přidal aktivně, dvě období jsem byl předseda a  doteď působím ve výboru. Ještě chvilku to snad vydržím, dá-li Pán Bůh, pak už ne, ať mají příležitost i mladí. Spolek je velice stará a  úctyhodná instituce. Prošli jím všichni mí předchůdci, kterých si vážím a  snažím se je napodobovat. Když jsem dostával Cenu města Olomouce, napsali o mně, že „svým dílem navazuje na nejlepší tradice olomoucké vlastivědy“. A  o  to se skutečně snažím. Musím uvést několik těch předchůdců, bez kterých si svou práci nedokáži představit. Je to hlavně Ing. Josef Kšír, bez něj bych to nedokázal. Ukázal mi, jak se to má dělat, do hloubky. Byl stavební inženýr a v Olomouci znal každou cihlu. Miloval historii. Důležitý pro mě byl i  středoškolský profesor Václav Nešpor. Pocházel jako já z Velkého Týnce a  tykal si s  mým otcem. Později pracoval jako olomoucký archivář, tady udělal obrovský kus práce. Co je zachováno, je díky němu. V roce 1936 vydal Dějiny města Olomouce, které přes všechny pokusy nebyly podle mě nikdy překonány. A nesmím zapomenout na Richarda Fischera, olomouckého starostu, právníka, který milo-

V  původních Hanáckých novinách, které vycházely v 90. letech minulého století, jste pravidelně publikoval mezi lidmi velmi oblíbený cyklus Naše hanácké dědiny. Nepřemýšlíte o  tom, že byste ho mohl pro nové Hanácké noviny zase začít psát? Pokud mi budou stačit síly, kterých už ke stáru ubývá, vrátil bych se k hanáckým dědinám, a samozřejmě i městům, rád.

Jubilující fotograf Jindřich Štreit.

Foto: archiv MU Olomouc

lupracuji se Štěpánkou Biele szovou na komorních výstavách mladých fotografů v  Galerii Amadeus v Arcidiecézním muzeu,“ uvedl a  zdůraznil, že právě dlouhodobé spolupráce s  Muzeem umění Olomouc si velmi váží. „Jedna z  nejvýznamnějších institucí svého druhu v  zemi věnuje fotografii velkou pozornost a  z  toho mám upřímnou radost,“ řekl. Výstavu (Ne)známé fotografie

1978–1989, která potrvá do 30. října, doprovází stejnojmenná kniha, kterou vydalo i  díky příspěvku Ministerstva kultury olomoucké nakladatelství Fontána. Na celém projektu, vzhledem k  jeho náročnosti, spolupracovali odborníci Muzea umění Olomouc a  Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v  Opavě v  čele s  jeho vedoucím, profesorem Vladimírem Birgusem.

val historii, napsal přes sedmdesát spisů o Olomouci (vydával je vlastním nákladem). Ten pro mě znamená nejvíc – nepsal totiž „dějiny“. Zabýval se třeba finančními problémy záložny nebo tím, jak se německá společnost měnila v českou díky přistěhovaným českým živnostníkům. A v tomto spisu najdeme seznam všech oněch živnostníků. To jsou pro historika neocenitelné poklady. Fischer totiž vytvářel podklady. Totéž platí o jeho publikaci Šest let na olomoucké radnici. Jsou tam městská usnesení, problémy civilní obrany, české školství. Je to nesmírně cenné, přesné, pravdivé, doložené. Jednou se mě jedna novinářka ptala, jaký jsem učinil největší objev. Myslela si, že úkolem historika je vyvracet pravdy. Byla překvapená i zklamaná, když jsem jí řekl, že jsem neobjevil nic. A  ani jsem se o  to nepokoušel. K  historii je třeba přistupovat s  pokorou, ostychem, s  vědomím, že lidé, kteří historii tvořili, žili jiný život v jiné době. A o to jde nejvíc – přiblížit dění před třemi sty lety dnešním lidem.

(Ne)známé fotografie Jindřicha Štreita Sedmdesáti let se v září dožívá jeden z nejvýznamnějších českých fotografů Jindřich Štreit. Zita Chalupová

Olomoucké Muzeum umění při této příležitosti pořádá výstavu s názvem (Ne)známé fotografie 1978–1989, kterou si mohou milovníci tohoto umění prohlédnout v  Salonu a  Kabinetu až do konce letošního října. Výstava představuje více než dvě stě fotografií, z  nichž asi polovina dosud nebyla publikovaná. Štreitovy fotografie najdeme ve sbírkách Muzea moderního umění v  New Yorku, Victoria & Albert Museum v  Londýně, Národní galerie umění ve Washingtonu, Muzea fotografie v  Tokiu a  dalších věhlasných institucí. Svou tvorbu umělec představil na více než 1200 samostatných výstavách a  zúčastnil se celé řady skupinových výstav doma i  v  zahraničí. Přesto se podle kurátorky výstavy Štěpánky Bieleszové ještě najdou snímky, které nebyly dosud publikované. Ty tvoří první část výstavy. „Je to zhruba sedmdesát fotografií, které Jindřich Štreit uchovával několik desetiletí ve svém archivu na Sovinci,“ řekla Bieleszová.

Společně vybírali z  více než pěti set fotografií. „Probírali jsme jednu po druhé a  dlouze diskutovali, které z nich vystavíme,“ uvedl Štreit. Výsledný výběr má podle něj až intimní charakter. „Většina je tematicky zaměřená na rodiny, domácnosti, děti, na obyčejné, každodenní situace. A  důležitou roli v  nich taky hraje Olomouc. Až mě překvapilo, kolik mám fotografií s  olomouckými motivy,“ přiznal světoznámý autor. Druhá část výstavy pak představuje specifický výběr z  nejznámějších Štreitových snímků. Specifický proto, že se jedná o  dvacetimetrový pás černého papíru hustě pokrytého celkem 176 fotografiemi z  cyklu Vesnice je svět z  období let 1978 až 1988. Obří role byla téměř třicet let schovaná ve Štreitově foto-

komoře. „Z autorových vzpomínek jsem věděla, že někde existuje. Když jsme ji v  únoru poprvé v  muzeu rozbalili, bylo to pro mě velké překvapení. Některé fotografie patří mezi ikony jeho tvorby, jiné jsou skutečně neznámé,“ dodala Bieleszová. „Tyto fotografie jsem vystavil poprvé v  Bratislavě v  roce 1988. Požádal mě o  to slovenský fotograf Ľubo Stacho. Jediným kritériem výběru bylo, aby to byly mé oblíbené fotografie,“ zavzpomínal Štreit. Výstava se konala ve foyeru kina Pohraničník. Foyer měl kolem dokola dvacet metrů, stejně jako role térpapíru, na němž byly fotografie nalepené kaučukovým lepidlem. „Mně se líbil černý podklad a  bylo to pevné. V  té době jsem byl zakázaný autor, nesměl jsem vystavovat,“ připomněl Štreit

a  ocenil tehdejší slovenskou odvahu. V  Muzeu moderního umění bude vystaveno také několik velkoformátových fotografií a Štreitovy knihy. Výstavu pořádá Muzeum umění při příležitosti Štreitových narozenin, ale autor nechtěl v  souvislosti s  životním jubileem bilancovat. „Nemám na bilancování čas. Já prostě jedu,“ smál se. „Jsou samozřejmě chvíle, kdy se zamýšlím, vzpomínám, medituji, ale snažím se nepromarnit ani minutu svého života,“ vysvětlil. Předpokladem pro uskutečnění plánů je podle něj zdraví. „Všechno, co dělám, mě ohromně baví. Uvědomuji si ale, že je to možné jen proto, že stav mého těla je takový, jaký je,“ dodal s  úsměvem dlouholetý pedagog Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě. Pedagogickou činnost považuje Štreit za podstatnou součást svého života. „Kontakt se studenty je pro mě velmi inspirativní, přináší mi radost a  nová přátelství. Jsem proto moc rád, že souběžně s  mou výstavou bude probíhat komorní výstava jednoho z mých nejlepších studentů a  současného doktoranda, polského fotografa Areka Goly,“ řekl Štreit. Kromě fotografování a  pedagogické práce nachází čas i  na kurátorskou přípravu výstav. „Teď například chystám výstavu kreseb pro bruntálský zámek a také dlouhodobě spo-

str. 26

zpráve z ambasáde

Hanácké noviny

Hanáce majó svó ambasádo Dobré deň, ledi. Vico Vás na stránkách našech novéch novin. Dež jož Vás zvědavosť přenotila, abeste si kópile a  otevřele tento plátek, chco Vám v  krátkosti povědět, co Vás v něm čeká a co nemine, abeste ho mohle buďto hneď zahodit nebo pokračovat ve čteňó dál. Ešlepak vite, že me Hanáce máme e  svojo ambasádo? Nevěřite? A přece je to tak. Kdese před patnástima letama přeletěl Zdenek Brané s  Mirko Spurnikem s  očema navrch hlave, že be měle takové nápad – založet neco podobnyho, jak majó třeba na severo Zem Děda Praděda nebo o kos dál zas to Valašsky královstvi. To só přece takovy projeve chtěni trocho zbodit stary tradice a take třeba založet novy. Ledi se chcó bavit sami meze sebó a  né se jenom furt čočet do nejaké bedne a nadávat, že tam zas nic néni a  jak to stoji za psi štěk. Mešlenka to bela

dobrá a  předalo se k  ni eště pár dalšich ledi a  tak vznikla Hanácká ambasáda v  Litovle. Zdenek Brané spáchal takové pěkné pořad, kde sme se střidale s  básničkama a  povidánim o  ževotě, a  tak všelejak, k temo sem tam zahrála nejaká mozeka a meslim, že to belo takovy ovolněny a hlavně vesely. Co vim, tak leďum se to lébilo a procestovale sme s tém pulko Hané. Po nejakym čase přešil Brané s tém, že be se mo lébilo odělat takové program, jak má Bolek Polivka te Bolkovine. Že be sme si s leďma povidale, oni že be se take zapojovale do debate a to be bel vrchol lidové zábave. To ja, to be bela nirvána ! Jenomže ledi to vzale jakse po svym. Bavit se, to ja, ale né na svuj óčet! Tož to pokaždy sklóhlo do té tradični podobe. Přešle sme na sál, sedle ke stolum a vekládale sme nejaky te plke ze života, e  třeba oměle složeny povidke a  tak, sami.

Ledi pleskale, ale nezapojovale se. „Jenom to, prokrista, održte“, řikávale nám. „Pěkně se to poslóchá a me přendem na iny mešlenke“. Tož sme si řekle, že besme mohle odělat eště neco navic. No ja, ale co? Nakonec se ten náš program, keré sme nazvale „Přendite si splknót“, ostálel a  má pokaždy tak trocho sténó osnovo. Od jisté dobe s nama pravidelně hrává e  naša krásná cembálová Hanácká mozeka a tak bévá naše vestópeni poměrně pestry. Já sem eště do teho vemeslel takovy maly obohaceni – diváckó odpovědno. Ledi si mužó po čas našeho programo na léstek napsat nejakó otázko na kehokoliv z nás a me to pak na závěr vebereme a na všecke dotaze odpovime. Bévá to pěkná improvizovaná štvrťhodinka a né jednó se ledi skotečně zapojijó e do té debate, kerá tém dotazem vzniká. Takže název „Přendite si splknót“ dostává

svymo posláňó a me sme temo moc rádi. Chtěle besme, abeste si v  tech novéch novinách našle aspoň neco podlivá svyho gusta. Všecko čist nemosite, jenom to, co se Vám bode lébit. Snažele sme se, abe obsah teho hanáckyho okynka bel co névic pestré. Nandete toť básničke, pěsničke, vekládáni a spominke ze života a všelejaky další věce a plke. To všecko v  našé rodné hanáčtěně. Našém cilem je a zvostává, abe ta řeč nezanikla. Je v Česko unikátem, jak se pravi v  jedné básničce od Zdenka Branyho. No a dež be se Vám neco lébilo tak, že beste nám o tem chtěle řict, mužete se s  nama spojit přes telefón nebo přes emajl, če přes redakco a dodat aji svůj podnět, če přéspěvek. Rádi je ovitáme a zasé nekde otiskneme. Tož jož dosť planéch plku a ať se Vám to daři dobře přePetr Linduška hákat.

Hanáčtěna je světové jazek Nebo si meslite, že né? Tož vás o tém přesvěčim. Předpokládám, že všeci chodite k  pano Linduškovi do knihkopectvi. Ten, kdo nechodi, ať se chytne za nos. Protože bez dobré knižke se nedá přežet zema a ani jinši dlóhotrvajici obdobi, kery nám ževot přepravoje. Takže, kdo ste tam eště nebele, rozhodně se zastavte. Pan Linduška je nejenom dobré knihkopec, ale e  věce znalé. A  potvrdi mně, že jeden z nelepších sóčasnéch světovéch spisovatelu je americké spisovatel Robert Fulghum. A  jak že to sóvisi z  hanáčtěnó? Jednodocho. Co on napsal anglicke, temo e  ve bodete rozomět. Poslóchéte. Kdež ož se lito chéli ke konco, dó na mě (teda na pana Fulghuma) těžky filozoficky nálade. Meslim na hloboky a  hodně sókromy ledsky potřebe. Potřebe, kery dež só ospokojeny, nám přenášijó pohodo. Nerádi o  nich mlovime, abe se nám ledi nesmále. A abech se vám trocho přebléžel, povim vám o jedné takové své potřebě. A tó je řizek. To se veme kos masa, pořádně se naklepe palečkó, obali se, pak se hodi na pánvo na veškvařené špek a  osmaži, Pak se vedělá, předá se trocho mlika, sul, a  pepř – to abeste dostale pořádnó šťávo (je to teda trocho po americko). Na taliřek k  temo dáte hrášek a  bramborovó kašo. Do jedné roke vemete nuž, do drohé vidlečko, dřepnete si ke

korétko, obrátite oče k  nebi a  pochválite pána za te zázrake, kery vám přechestal, a nepřestanete, dokuď je na taliřko poslední zblo šťáve. No, brr, řikáte si. Možny to je. Ale e  ve určitě máte nejaky jidlo, kery pro vás představoje domov a  štěsti a  ke kerymo bech se já přebléžel tak akorát s  dozimetrem a  s  pyrotechnikem po boko. Tak to má bet. Jezte si svoje a já si bodo take jest svoje. Muhlo be to bet horši. Meslim, že každé má v ževotě nejaky tajny cile. Já vehližim ten nepřekonatelné řizkové zážetek. Většenó mosite pátrat v  zastrčenéch hospudkách a  maléch dědinách. Letos v  litě sem cose podobného zažel. Dal sem pět vězdiček a  velkó ketko Maud Owensové v  Payette ve státě Idaho. Řizek visel přes kraj talířka, bela k němo petrželka, dva oharke s  koprem a  volsky oko. Broskva, párátka a peprmintovy cokrlata v  ceně! A  pod taliřkem mapka Payette. Kdež sem z  té hospode odcházel, vedóci mně podal roko a  servirka mně polóbla! Dal sem ji dva dolare od ceste. Pochebojo, že be to nekdo z  méch předchudcu snědl všecko – cétil sem to eště za tře dni. Včel si asi řikáte, proč vám to to veprávim. Mám ož totiž po krk téch řeči, že svět je mizerné a  ledi nestojijó za nic. Znám jedno hospodo v Payette v Idaho, kde se mužete přesvěčet o  opako.

Pane Hanáku, jste opravdový Hanák? Šak ba. Mám to správny mino, a  občas e  to mocho na repáko. Trocho tlosté so take. Akorát spichám. To bech neměl.

nich. Vzal be do roke chábino. Ti be panečko otikale.

Otázky pro Jiřího Hanáka

Ze zasedáni Hanácké ambasáde. V pořado Přendite sisplknót vestópile (od leva) Petr Linduška, Miluška Flašarová, Jaromir Hlavinka a Zdenek Brané. V pozaďó je Hanácká mozeka.

Malá óvaha o tem, co se děje o nás e ve světě Milé čtenářo, vité o malyho zamešleni nad mezinárodni e vnitrostátni situacó. Tož čém bech začal: Tak třeba americkéma volbama. Tak teda te americky volbe, to je šou, co? Přepadá mně, že paňmáma Clintónová se do teho postila s  vervó, meslim doma došle korone na kokakolo a tak se nekdo mosi postarat, abe belo všeckyho v domácnosti dosť. A je možny, že třeba mladá Lewinská, kerá měla kdese jakése románek s  Hillařeném starém, povila svišťa a  převedla ho bábince okázat. Tož pré bábi, čém podpořiš svyho vnóčka ? To se mosi roba otáčet, abe náhodó rodina znovo nepřešla do řeči ! Copak Bill, ten si kdese v klubo hraje na ságo a  zajimá ho akorát duchod a  sestřečke z domova, kde jož pré má zajištěné pokojiček na stáři, až Hillary bode šéfovó USA. To se zasé moc nelébi temo Káčerovi Donaldovi, co chodi na čundre. No on se skotečně menoje Donald a ke všeckymo Tramp, tož mně odposťte, že ho tak trocho zesměšňojo, ale já do sóvislosti jeho ani jejich projevu nevizo. Jenom mě zajimá, pročpak asi takové boháč, keré má, na co si pomesli, leze do politike a  dobrovolně nastavoje čoňo e  řeť veřénosti. Že be přece jenom eště neměl všecko ? Že be chtěl na stáři eště trocho té moce ? Ale to meslim né, přece člověk, keré

disponoje miliardama a muže si kópit co chce a  keho chce, tak nepoleze na světlo světa, abe odkrel svy majetke a  zavdával přéčeno k  všelejakém nekalém ómelsum a  óvahám ledstva. To be mosel bet blázen. Ale vlastně jeden takové je aji o  nás! Donald Babiš je přece take takové zazobané pán a dež šil do voleb, nekeři řikale: „To je konečně ten pravé, keré nás vetahne ze srabo. Šak on jož má nahrabany dosť, tož bode poctivé a  o  korone mo nepude.“ No a jak to s ňém vepadá, vidime až včel. Né, že be nerozdával. To zasé ja, no ale z jeho kapce to néni. Je to z  našé společné pokladničke, tož to se to rozdává pěkně. No a jak se tak divám, meslim, že ten americké Donald bode nemlich to samy, jenom vic zrzavy a  zobaty. Ale možná se pleto. Já nikdá neřikám, že mám patent na rozom ! Deť vite, jak to je. Kdo nečemo rozomi, je poticho, abe ten, keré temo nehovi, o  tem mohl napsat do veřényho lesto, a  abe dostal přes pazóre on. Tak to tak troško čekám. Všecke komerčni televize, kery patřijó sice Američanum, ale vesilajó o  nás, te volbe sledojó a zpráve o nich patřijó k  tem néhlavňéšim v  českéch zpravodajstvich. Tož temo řikám terno ! Co nás má zajimat, co se děje o  nás ? Sténě je to furt to samy: Koropce, tunelářstvi, zlodějine, kde se podiváte a  do

teho vražde, teroristicky akce a  stávke učitelu za vešši plate. To vidime a slešime každé deň do omrzeni a  nepřekvapi nás jož snaď nic Proto je notny diváka zabavit hezkym divadelnim kóskem v  podáni asi tak dvóch hlavnich aktéru, v  čemž só naši bratři z  USA velci machři. Ve starši, pamatojete, co se vesilalo před pětadvacetima letama? To sme bele take bratři, ale zas s inéma Donaldama. No – me sme prostě jož takovi. Nevim ale, ešle sme na tem ekonomicke tak dobře, že tak pevné svazek s  přátelama snesem. V  poslední době sem přečtl nekolek zajimavéch knižek, ve keréch se piše, že me – teda Češi (jako české národ), sme národ vevolené. Že debe se neco se světem stalo, tož me to tade všecko přežejem. Čte se to moc pěkně, akorát mám dojem, že sme sice vevoleni, ale mám obavo, abesme za chvilo nebele veholeni. Eště se vrátim k předešlé mešlence. Všimle ste si, dež se mrknete do našé slavné a bohaté historie, jak ten náš české národ omi bet přezpusobivé? Šak me sme dneská vic američti, než ti Američani! A  eště nedávno sme bele vic sovětšti než naši bratři z  véchodo. A  před tém? Kdo oměl lepše německe, než me? Zkrátka, omime v  tem dobře chodit. Vlastně sme přeskočele Evropo! Ode dneška mužem v  klido řikat, že sme

národ kosmopolitni, né jenom evropské. Tak troško mě začéná svrbět jazek a take se mně verážijó popinke, dež jenom pomeslim, jak bodeme mlovit a meslet, až jednó – nedébože – o  nás přestane bet oprchlecká kriza. To jož bode totiž o nás bévat vic otečencu, než nás. To se meslim bodem zdravit Aláh Akbar a  v  práce bodó o každyho ponko a stolko a  sóstruho koberečke na pravidelnó modletbo. Brrr! Teho bech se dožet nechtěl! Tož sem Vám toť nastinil tak trocho černó bodócnosť, ale zasé na drohó strano: Až zas tak se ale bát nemosime. Celó dobo sem mlovil o  českym národě. Ale né o nás Hanákách. Me se totiž temo celorepublikovymo trendo dosť vemekáme. Me se smějem Pražákum a Čecháčkum (tém nechco nikeho orážet, jenom tak vezdvihojo povahe – pražákovštěno a čecháčkovštěno – jaky te povahe só, to Vám mužo popsat třeba nekde indová, dneská jož néni teho mista) pro jejich takzvanó loajalito k velkém bratrum. Me si to mužem dovolet, protože náš veleké región je všecke ževi, né Američani! A  e  dež máme včel na ornice hlavně slonečni kolektore, nic to neměni na tem, že nebet nás Hanáku, tak ten české kolotoč be se jož dávno netočel. Tož si teho važme a zachovéme si svy hanácky palece, ať se celé svět třeba zblázni.

Jak se pozná opravdový Hanák? Hanák je dobrá vosoba, netomloje, gdež nemosi, a měl be bet alespoň trocho tlosté.

Co říkáte na současnou Hanou a Hanáky? Haná be, na té Zeměkóle, měla bet vic vidět. Nemá vesokó Čomolungmo, zato pěkně rovnó placko. Gdež chceš cose vidět, nemosiš stópat na špičke. Hanáci to samy Co říkáte na současné poslance Hané v EU? No, moc mně nechebijó. Žvéčó, žvéčó, ale skotek otek. Staryho Křópala na

Líbí se Vám Hanačky? No, taková Hanačka, dež je povedená, to je radosť se kóknót. Měla be bet spiš taková kolaťéši něž tenši. No šak vite. V předko te bacóche a v zadko take.

Jste pro zavedení hanáckého jazyka na půdě parlamentu? No pravdaže. To be bela sranda, jak be tam bócale, ti tločhobi.

Založíme Hanáckou republiku? Ále, staró babičko leda. K  čemopak be to belo. Zas nejaci novi čámali, vepaseni. A  gdež, tak leda z prče. Jak to má Boliš na Valšsko. To zas já so pro každó srando.

Jak se daří Hanákům v Mohelnici? Přeměřeně až dobře.Negde to stoji za staró bačkoro, pak zas je jak v rájo. Já so spokojené, moji senečci take. A  ti drozi? Onde to. Co byste vzkázal všem Hanákům závěrem? Nebečet furt, netumlovat, nejakó si vypit, zajódlovat, děcka bóchat. Ať nás ti musulmani nepředrostó.

sport

Hanácké noviny

str. 29

Pétanque je sport i společenská zábava Když se kdysi v Brně se švagrem zúčastnil svého prvního pétanquového turnaje, ještě netušil, že jej tato hra původem z Francie nepřestane bavit skoro dvacet let. Petr Komárek

Za tu dobu sehrál litovelský rodák a patriot Petr Linduška stovky pétanquových utkání, během nichž zažil nejeden sladký pocit vítězství. Ve svém domovském městě se navíc podílel na skvělé organizaci mistrovství republiky a  nechyběl u  založení dodnes fungujícího pétanquového klubu.

Jak vlastně ke vzniku prvního pétanquového klubu v Litovli došlo? Můj švagr Jiří Valenta se kdysi v  devadesátých letech dostal na dovolenou do Francie. Viděl tam v  parku nějaké staré pány, jak si hrají s  železnými koulemi. Hned je pořídil, přivezl je sem na Hanou a s velkou slávou nám ukazoval, že toto je ten pétanque, ten slavný sport, co v parku hrají všichni Francouzi. Podělil nás koulemi a  zkoušeli jsme, jak se to hraje. Pravidla jsme sice moc dobře neznali, ale už tehdy se dalo něco vystopovat na internetu. Poté jsme začali pétanque zcela amatérsky – a asi i špatně – provozovat. Jednou jsme zjistili, že v Brně na Slatině existuje nějaký pétanquový klub, který je přímo zaregistrovaný v  orga-

nizaci ČAPEK, České asociaci pétanquových klubů. Tento klub se jmenuje SLOPE, což nás už samo o  sobě velice oslovilo. Tak jsme se jeli na jimi pořádaný turnaj podívat. Chtěli jsme se tam naučit pravidla, abychom je mohli u nás na Hané předávat kamarádům dál. Protože jsme ale měli koule s sebou, vyzval nás pořadatel, abychom se turnaje také zúčastnili. Nenechali jsme se dlouho přemlouvat a  ve dvojici s  Jirkou Valentou jsme do toho šli. Dokonce jsme zaznamenali i  nějaké vítězství nad tamními registrovanými hráči, což vyvolalo veliké ohlasy. Mám pocit, že jsme skončili na čtvrtém místě a vyhráli tričko. Byl to pro nás veliký impuls do dalšího rozvoje této hry a  zároveň sportu. Pak jsme si nechali nadiktovat pravidla, jak se registrovat v  České asociaci pétanquových klubů, a v roce 2000 jsme s velkou slávou a radostí založili v  Litovli vlastní klub. Jmenuje se KLIP a je to zkratka Klubu litovelského pétanque. To jsem vymyslel já. Co pro vás bylo největším úskalím v  pravidlech pétanque? Řekl bych, že asi nic. Možná největší, nevím, jestli se to dá nazvat úskalím, bylo jen to, že když už jsme někam vyjeli, na ty první turnaje, byli jsme z  toho trošku vytřeštění. Když nám soupeř odebral koule za prohřešek, o  němž jsme sami ani nevěděli, bylo to pro nás trochu stresující. Časem se to ale samozřejmě spravilo a  po první sezóně už jsme o  pétanque věděli skoro všechno. Musím říct, že

nás deset zákládajících členů klubu objíždělo radostně turnaje po celé Moravě. A začali jsme si tehdy klást také různé cíle. Jeden z prvních byl udělat vlastní turnaj, abychom nemuseli utrácet za dopravu a  startovné na cizích turnajích. Aby zase přijeli ostatní a utráceli u nás. Vlastní turnaj se nám poprvé povedlo zorganizovat v roce 2002.

Na který pétanquový turnaj jezdíte vy osobně nejraději? Samozřejmě jsem se nejraději účastnil našich domácích turnajů. Myslím si, že to na tom bylo i znát. Vždycky jsem se chopil mikrofonu a  turnaj jsem moderoval. Snažil jsem se být aspoň trochu vtipný a neotřelý a kvůli tomu k nám lidi zřejmě rádi jezdili. Neskromně totiž přiznávám, že jsem přitom prováděl různé legrační kousky a  mezi všemi zúčastněnými bylo veselo a na turnaji celkově panovala pohoda. Jinak když jezdím na turnaje někam do „světa“, asi mám nejraději ty ve Vojnově Městci na Vysočině. Mají tam dva typy hracích povrchů a na jednom z nich se mi mimořádně dařívá. Většinou to navíc organizuje velice příjemná parta lidí. Také velice rád jezdím na turnaje do Olomouce, kde je organizuje místní klub Kulový blesk. Za ta léta strávená u  pétanque jsem se seznámil asi s  800 registrovanými pétanquisty z  celé republiky. A  po nějakém čase už je pořádně všechny znáte. Na každém turnaji jsou totiž stále stejné tváře, stejní kamarádi.

Litovelský pétanquista Petr Linduška hází kouli při zápase na turnaji ve Vojnově Městci. Foto: zdenek.konopasek.net

Který ze zápasů, jež jste ve své pétanquové kariéře vyhrál, byl pro vás nejcennější? To nevím. Zápasů jsem už odehrál strašně moc. Získal jsem například skalpy mistrů republiky či českých reprezentantů. To však neznamená, že jsem tak vynikající hráč. Někdy to bylo pouze tím, že jsem se dostal do dobrého týmu a  podařilo se nám dosáhnout jistých úspěchů společně. Ale musím říci, že po celou svou kariéru jsem se snažil hrát především s  členy svého klubu. Možná nejlepší zápas jsem sehrál na mistrovství republiky jednotlivců s reprezentantem Janem Michálkem, shodou okolností také ve Voj-

Čeští fanoušci za námi stáli po celé Euro

Stejně jako před čtyřmi roky v Polsku, ani letos nechyběl Roman Hubník v nominaci české fotbalové reprezentace na evropský šampionát. Petr Komárek

Dvaatřicetiletý obránce Viktorie Plzeň si místenku do Francie vysloužil díky povedeným jarním výkonům. Na samotném turnaji pak odchovance olomoucké Sigmy potěšili čeští fandové, kteří se postarali o parádní atmosféru. Jak budete na Euro 2016 vzpomínat? Samozřejmě mistrovství Evropy je velký turnaj, který nehrajete každý rok. Pro hráče je to svátek. Na druhou stranu výsledky nebyly podle našich představ, takže vzpomínky zůstanou trochu smíšené.

Jak se vám líbila atmosféra turnaje, lišila se od Eura v Polsku? Čeští fanoušci dokázali vytvořit výbornou atmosféru a stáli za námi po celý turnaj. Za to bych jim chtěl poděkovat. Oba turnaje byly z  tohohle hlediska podobné, fanoušci

za námi přijeli do Polska i teď do Francie.

Můžete oba turnaje porovnat, v  čem byly stejné a v čem naopak odlišné? Jak už jsem říkal, velké turnaje jsou dost podobné. V  Polsku byla možná o trochu větší euforie, protože jsme postoupili ze skupiny.

Nebál jste se ve Francii hrozby teroristického útoku? Člověk samozřejmě vnímá co se děje. Za sebe ale můžu říct, že jsem žádné obavy neměl. Bylo o  nás skvěle postaráno, organizace včetně bezpečnosti týmů i  fanoušků byla naprosto v pořádku. Měli jsme doprovod, nosili jsme u sebe vždy akreditace. Nijak výrazně nám to ale pobyt na Euru nenarušovalo.

Sledoval jste po vyřazení zbytek Eura? Snažil jsem se odpočívat a nabrat síly na novou sezónu, ale zápasy jsem samozřejmě sledoval. Myslím, že mistrovství Evropy si žádný fanoušek nenechá ujít. Je to jednou za čtyři roky a  fotbaly většinu bývaly večer, tak jsem se díval celkem pravidelně. Koho jste favorizoval na celkové vítězství? Španělsko a Chorvatsko.

Roman Hubník (v bílém) působí ve Viktorii Plzeň. Na jaře letošního roku si zahrál i proti Sigmě Olomouc, jejímž je odchovancem. Foto: fcviktoria.cz

Euro poprvé proběhlo se 24 účastníky a s více postupujícími ze základních skupin. Je tento formát podle vás lepší? Záleží, jak se na to podíváme. Převládá ale dojem, že díky novému systému dostaly šanci menší země jako Island nebo Wales, myslím, že byly příjemným zpestřením turnaje. Pomohl vám k  nominaci na Euro i  podzim strávený v olomoucké Sigmě? Myslím, že o  nominaci se rozhodovalo především na jaře a  podle aktuální formy. S Viktorkou jsme hráli dobře,

dařilo se mi a  díky tomu mě trenéři povolali.

Sledoval jste pak Sigmu i  na jaře? Samozřejmě. Bohužel na ligovou záchranu nedosáhla.

Ano, sestoupila. Myslíte si, že by se mohla zase rychle vrátit zpátky? Pokusit se postoupit ihned nazpět není lehké, ale musí to být pro všechny jednoznačný cíl. Budu celému klubu držet palce, aby se to povedlo. Sigma je tradiční klub, který si první ligu zaslouží. Nejprve si ji ale musí vykopat.

nově Městci. Sice jsem prohrál, ale bylo to velmi těsné, snad jen o  jeden bod. Byl to zápas, který rozhodl poslední hod, při němž jsem nevyrazil jeho kouli, a on díky tomu zvítězil. Ovšem pro mě to byl asi nejlepší duel, i  proto, že jsem nebyl v  tomto zápase favoritem, což upoutalo pozornost mnoha okolostojících hráčů, cítil jsem, že mi jich spousta fandí. Ono porazit reprezentanta není tak lehké a je to o to cennější skalp. Co ale vlastně pétanque je, sport, nebo typ společenské zábavy? Vnímám to z  obou pohledů. Sport to v  každém případě je, pokud se hraje na od-

povídající úrovni. Trénink a  cvičení těla i  ducha jsou pro dobré umístění nezbytné. Na druhou stranu, my jsme s  pétanque začínali jako s hrou. Líbilo se nám, že můžeme vyrazit soupeřovu kouli nebo se dostat blíže ke košonku než soupeř. To nám dělalo obrovskou radost a hráli jsme na trávě, betonu, antuce, prostě na terénech, na kterých se normálně nehraje. Dokonce jsme hráli i  na ledě a  také jsme hráli na sněhu a do kopce. Kdyby tento rozhovor četl nějaký pétanquista, asi by mě za tohle zabil. To se totiž nedělá, pétanque se hraje v podstatě na parkových cestičkách a na písku.

Alois Hudec, olympijský vítěz 1936

Před 80 lety se konaly v Berlíně XI. Letní olympijské hry. Zlatou medaili získal za cvičení na kruzích račický rodák Alois Hudec. Jeho mistrovským kouskem byl rozpor střemhlav. Alois Hudec (1908– 1997) pocházel z Račic na Vyškovsku. Počátky výcviku budoucího mistra světa a  olympijského vítěze byly ve srovnání s  možnostmi dnešních sportovců tristní. Bratr Franta s  kamarádem postavil na zahrádce hrazdu. Později k ní přibyla i  bradla. Jako žíněnka posloužil zrytý záhonek, čerstvě rozhozená sláma nebo kupka sena. Lojza se stal členem Sokola ve čtyřech letech. Na Mistrovství světa v  nářaďovém tělocviku Alois Hudec cvičí na kruzích. v Paříži v roce 1931 získal Foto: archiv pět zlatých medailí. V  lednu 1936 byl nominován na olympiádu! Berlínský olympijský stadion překypoval diváky. Povzbuzování domácích sportovců působilo velmi depresivně na závodníky jiných národů. Když přišlo na řadu cvičení na kruzích a  Hudec obdržel za povinnou sestavu 9,4 bodu, požádal k velikému údivu rozhodčích okamžitě o opravu, za kterou obdržel 9,663 bodu. Na druhý den se mu podařila volná sestava. Alois Hudec získal zlatou olympijskou medaili za cvičení na kruzích. „Když jsem nastupoval na volnou sestavu, všechen ruch a rámus obecenstva v hledišti rázem ustal a mě to velké ticho zarazilo. Několik vteřin jsem klidně visel a pak zvolna upažením a vypnutými pažemi přešel z visu do vzporu v přednosu. Všechny stoje, rozpory a výdrže jsem cvičil přesně, v klidu a držel dvakrát tak dlouho, aby rozhodčí neměli důvod ke srážce bodů. Když jsem ohnivým švihem sestavu dokončil a zůstal nehybně stát, propuklo takové nadšení, jakého tu žádný cizinec nedosáhl,“ napsal Hudec ve vzpomínkách. Obyvatelé jeho rodné vsi na něho nezapomněli. 28. října 1992 odhalili na budově račické Sokolovny pamětní desku, kde je zlatým písmem napsáno: Zde cvičil račický rodák bratr Alois Hudec, mistr světa a vítěz ve cvičení na kruzích na olympiádě v Berlíně Dagmar Stryjová v roce 1936.

str. 30

Města a obce

Hanácké noviny

V Srdíčku mohou opět plavat lidé i kapři Rybníček Srdíčko v Račicích u Vyškova se konečně dočkal své rekonstrukce a o prvním květnovém dni byl opět předán veřejnosti. Dagmar Stryjová

Slavnostního aktu se zúčastnili společně se starostou Račic-Pístovic Lubomírem Pospíšilem senátor Ivo Bárek, hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek a Libor Vajík, výrobní ředitel společnosti Ekostavby Brno, která rybníček opravila. V rámci náročných oprav, probíhajících od září roku 2015 do dubna roku 2016, došlo k  celkové rekonstrukci vodního díla. „Předáváme rybníček do užívání veřejnosti. Bude sloužit rybářům a  Rybářskému sdružení Srdíčko k chovu a lovu ryb, občanům a  návštěvníkům obce k  rekreaci a  v  neposlední řadě bude sloužit jako požární nádrž pro zásahovou jednotku JP Račice,“ řekl starosta Pospíšil. Součástí rekonstrukce byly opravy opevnění hráze, výpustného zařízení, které podle projektu počítá se stoletou vodou, sanace hráze, odbahnění a další práce. Celkové náklady činily více než sedm milionů korun. Jihomoravský kraj přispěl Račickým necelými šesti miliony. Vlastní nákla-

Takto vypadal rybníček krátce po svém vzniku v roce 1936. Foto: archiv

Kompletně zrekonstruované vodní dílo přináší radost místním i turistům. dy obce tak mírně překročily milion korun. S  dobře odvedenou prací byli spokojeni i hejtman Hašek a senátor Bárek. Vodní dílo teď může přispět k  zadržení vody v krajině jak při dlouhodobém suchu, tak při dlouhodobých deštích. Po slavnostním přestřižení pásky a  symbolickém vypuštění prvního kapra se do rybníčku ponořil i  historicky první plavec, pětaosmdesátiletý račický občan pan Sedlák.

Z historie rybníčka

O  historii rybníčka Srdíčko vypráví Kronika městyse Račice v roce 1936.

V  srpnu přemýšleno, jak zpříjemniti pobyt v  městysi letním hostům a  jak by mělo býti postaráno o jeho úpravu. Na návrh starosty usneseno pomýšleti na ustavení okrašlovacího spolku, který v první řadě by se staral o zřízení koupaliště, kterého Račice velmi postrádaly. Opatřeny stanovy spolku a podány ku schválení zatímním výborem. Hned po ustavení se zatímního výboru bylo jednáno s  novým správcem velkostatku lesmistrem p. Františkem Lischkou o pronajmutí rybníčka pod zámkem. Při jednání starosty obce projevil pan lesmistr velký zájem pro zamýšlený podnik. Slíbil,

Foto: D. Stryjová

že bude žádost Okrašlovacího spolku u majitele panství podporovati. Jsouc jista přímluvou správce velkostatku u majitele panství, odebrala se k tomuto deputace sestávající ze starosty obce p. Al. Köhlera a Ant. Jůruje. Pan ze Schöllerů deputaci přijal a  jsa již o  žádosti zpraven p. lesmistrem, svolil, by rybníček byl Okrašlovacímu spolku najat za 20 Kč ročně. Po schválení stanov ustavil se ihned nový výbor, jehož předsedou stal se starosta obce. Spolek hned na počátku čítal 25 členů zakládajících a  89 přispívajících. Spolek ihned jal se činiti přípravy ku zřízení koupaliště. Velkosta-

tek stromy, které svými větvemi zakrývaly skoro celý rybníček, vykácel, voda vypuštěna. Nastala starost, co s bahnem, kterého bylo v rybníčku až 60 cm. Spolek očekával, že rolníci bahno z  rybníku sami vyvezou, ale byl zklamán. Rolníci neuznávali cenu bahna pro své pole a  louky a  vyváželi bahno jen pod podmínkou, že jim toto bude v rybníku nakládáno na vozy a doma z těchto i  skládáno. S  vyklízením počato dne 18. listopadu 1935. Rolníky bahno nestálo ani haléře. Při pracích vedli dozor starosta obce, vrchní str. v. v. Josef Václavek a šafář v. v. Vincenc Frič. Obtíží bylo při tom mnoho a zdálo se, že nebudou překonány. Pevná vůle opatřiti obci řádné koupaliště však zvítězila a  rybníček upraven přizděním hráze a  zřízením trojích betonových schodů. Po ukončení těchto prací napuštěn rybník ihned vodou. Celkový náklad činil asi 16 000 Kč.

Od ministerstva sociální péče dostalo se obci na intervenci poslanců Šamalíka a  Poláka podpory 3000 Kč. Obci zůstal dluh 6000 Kč, za kterýžto dluh ručí Okrašlovací spolek. Aby dluh tento byl zaplacen a  aby nadále spolek mohl se o úpravu starati, zavedla obec s  povolením zemského úřadu dávku z  přechodného ubytování. Letní hosté zaplativší tuto dávku mají pak volnost používat koupaliště po celou dobu pobytu zdarma. Z jara v roce 1936 staral se Okrašlovací spolek o  dohotovení koupaliště a  úpravu jeho okolí. Postaveny šatny, chodníky vysypány pískem a  zhotoven dostatečný počet lávek k odpočinku. Koupaliště přilákalo i  vetší počet letních hostů, kteří s úpravou a zřízením koupaliště velmi byli spokojeni. Jedinou závadou bylo deštivé počasí, které se dostavilo v červenci a srpnu. Tímto také velmi utrpěly práce žňové.

Stará pověst o založení města Vyškova V letošním roce si připomíná 875 let od první písemné zmínky o své existenci starobylé biskupské město Vyškov rozkládající se ve Vyškovské bráně na horním toku řeky Hané. Dagmar Stryjová

Poprvé se o  něm píše v  roce 1141 v  listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. K  založení Vyškova se vztahuje následující pověst, kterou nám až do dnešních dnů zanechal známý vyškovský vlastivědný pracovník Alois Procházka.

Před dávnými časy, kdy v  našich zemích vládl mocný Sámo, černaly se tmavé hvozdy na místě, kde stojí dnes Vyškov. Nebylo ani dědin v okolí a řeka vlekla se zvolna tichými, divoce zarostlými bažinami. Na jihovýchod odtud vyrůstal ze zvlněné půdy Hané příkrý vrch a na něm stál hrad Orlov. Založil jej před lety smělý lovec Jacek, který tu na vrcholku hory našel hnízdo se třemi orlíky. Podle orlů pak nazval hrad i rod svůj, jenž se tu trvale usadil. Přešla léta a  hrad obýval mocný pán Radimil z  Orlova, jehož dcera Viška stala se manželkou Sámovou. Měl sice Sámo dvanáct žen z krve slovanské a s nimi 22 synů a 15 dcer, ale ze všech nej-

milejší mu byla Viška. Urostlá postava, krása pohledu a líbeznost pohybů pojila se u ní neobvykle s odvahou a silou. Dovedla celé dny stříleti z luku, lovila divokou zvěř a  leckdy na lovu zvedla uštvané zvíře ze země docela lehce a nesla je v rukou velký kus cesty. S  posvátnou hrůzou všichni k  ní hleděli, když se zabývala kouzly nebo když s tváří nadzemsky změněnou a očima planoucíma u vytržení věštila události budoucí.

studánku, do níž přejde věštecký dar, od bohů Višce udělený. Kdykoli Moravané vytáhnou do boje proti nepříteli, bude studánka věštiti výsledek. Čeká-li je vítězství, bude voda jasná a průhledná až na dno, bude-li souzena porážka, pak zrudne voda do krvava a povrch se pokryje popelem.

Věštba se naplnila

Neblahý osud?

V  těch dobách Sámo do pole proti Avarům vytáhl a  Viška, která jindy svého manžela věrně doprovázela na výpravách válečných, odebrala se k svému otci na Orlov, aby tu očekávala dítě, které se jí mělo naroditi. Doprovázena družinou a  otcem svým Radimilem usedla jednou na nádvoří proti hradu Orlovu tváří k  východu slunce a  zachvácena věšteckým duchem s hořkým pláčem předpověděla, že se jí brzy narodí syn, ale že jemu i matce jest osudem určena smrt. Věštila i  rozkvět a  velikost říše moravské, její vzrůst i  pád a  zase opětné vzkříšení a  slavnou vládu nad zeměmi sousedními. Pak obrátila oči k hustému lesu nedaleko Orlova v údolí říčky se prostírajícímu a řekla, že tam bude místo posledního odpočinku pro ni i  pro syna jejího, jemuž určila jméno Samoš. Objímala vzrušeně otce a  prosila ho, aby dal po smrti její i  syna Samoše spáliti těla a  popel obou aby uložil do

Pohled na dnešní náměstí ve Vyškově. kamenné nádoby. Pak měl zavolati jejího bělouše, na němž tak často doprovázela svého manžela do bitev, nádobu přivázati k  sedlu a  koně volně pustiti a sledovati jeho cestu Až se bělouš zastaví v lese u vysokého dubu, označí sám místo pro mohylu. Kde třikrát pravou

Foto: Dagmar Stryjová

nohou zahrabe, tam vyprýští ze země pramen čisté vody. Na tom místě má se popel uložiti do země a  u  nasypané mohyly mají se konati o  výročí její smrti zápalné oběti za zpěvu žalozpěvů na usmíření bohů. Kouzelná moc pak způsobí, že pramen utvoří u  její mohyly

Vyškovské náměstí na počátku 20. století.

Foto: archiv

Tak věštila Viška osud sobě i  své zemi. Marně se snažil Radimil ji uklidnit, marně obětoval bohům na odvrácení zlé sudby. Po několika dnech splnila se věštba a  Viška odešla na věčnost krátce po smrti svého novorozeného syna Samoše. Zarmoucený otec vyplnil její přání. Dal snésti na nádvoří Orlova hranici vonného dříví a  spálil obě těla. Popel vložil do kamenné nádoby a  zavolal jejího bělouše. K  sedlu mu přivázal nádobu a za nářku a zpěvu žen pustil koně volným krokem. Sám pak s celou družinou za ním smutně se ubíral. Hluboko do lesa vedl je zvolna bělouš. Až stanul u starého dubu, žalostně zařičel a  třikrát zahrabal pravou nohou do země. Tu vytryskl do výše silný pramen čisté vody, ale hned se zase ztratil v zemi a  zůstala jen malá studánka. Bez dechu sledoval Radimil s družinou, jak plní se doslovně předpověď nešťastné Višky. A  tehdy se teprve rozléhal les v  dál hlasným nářkem a  kvílením žen, za něhož kladli do země popel a  vršili do výše okrouhlou mohylu, u  ní pak

obětí zápalnou slavili památku věštkyně Višky. Po smrti obou svých drahých chtěl otec býti na blízku popela jejich, i poručil mýtiti les a tvrz si tu zbudoval, kterou pak nazval jménem své dcery Viška. Na ní se usadil, opustiv staré své sídlo hrad Orlov, a  dočkal se brzy zprávy o vítězství vojsk Sámových v avarské zemi. Tehdy se poprvé projevila kouzelná věštecká moc studánky, jejíž voda prudce proudila do velké výšky a  přitom zůstala jasná a průzračná do dna. Od té doby se šířila pověst o zázračné věštecké studánce a často tu viděl bázlivý zrak, že voda v ní prudce zrudla a povrch byl popraškem popela poset. Sámo – vítěz vrátil se z boje, jímž podmanil si celou panonskou zemi. Zarmoucen nad ztrátou syna i manželky ze všech nejmilejší rozkázal vzíti ji do počtu božstev chránících zemi, aby již nikdy nebylo zapomenuto její jméno a aby šlo od rodu k rodu. Mohylu dal ozdobiti bronzovou sochou a kol tvrze vystavěl vladařské sídlo, jemuž zůstalo jméno Viška. Celý věk vládl Sámo a ve stáří 100 let zemřel. Po boku mohyly první byla nasypána druhá, pod níž uložen popel Sámův a  za deset roků třetí, jež chovala popel Radimila z  Orlova. Léta a  staletí míjela, zanikl věštecký pramen. Mohyly byly smeteny, jen pověst zůstala. A  v  místech, kde se nacházely ony pradávné mohyly a  studánka, je dnes presbytář vyškovského farního kostela.