Ukázky | Próza | Michal Sýkora: Modré stíny /ukázka/
Michal Sýkora: Modré stíny /ukázka/ Jednoho listopadového rána uklízečka nalezne docenta Ondřeje Chalupu zastřeleného v jeho pracovně. Souvisí vražda s jeho dlouhodobou snahou o odvolání univerzitního kvestora kvůli podivným machinacím při rekonstrukci historické univerzitní budovy? Proč vrah riskoval a střílel přímo v budově? Kdo všechno měl důvod přát si smrt svérázného, ale čestného docenta?
Michal Sýkora: Modré stíny
Host 2013 440 stran
27. září oslavila vrchní komisařka Marie Výrová pětapadesáté narozeniny. Bez humbuku — popřála jí dcera, pár přátel a její tým se složil a koupil jí velkou fotografickou knihu o Bobu Dylanovi. Chlapci (a děvče) vědí, jak mě potěšit, smála se Marie šťastně. I dcera věděla, co jí udělá největší radost, a nadělila jí objemnou krabici Dylanových The Original Mono Recordings, v provedení „Deluxe“, čehož Marie využila k tomu, aby si znovu připomněla Dylanovy desky z šedesátých let, které z její diskotéky v posledních letech v podstatě vytlačily mistrovy nahrávky současné, Time out of Mind, Love and Theft, Modern Times a zejména Tell Tale Signs, které jí taky nadělila Tereza, a to hned v třídiskové verzi, v krásné krabici s knihou a s gramodeskou. Pětapadesáté narozeniny. Nikdy předtím o svém věku moc neuvažovala, ale letos jí konečně došlo, že už na ni roky doléhají. Tereza si žila vlastním životem, a byť spolu byly v pravidelném denním telefonickém kontaktu, většinu času se neviděly. Manžel byl už šest let po smrti. Takže pokud se nevěnovala nějakému případu, čas trávila buď doma s Dylanem, nebo s několika málo přáteli, co jí ještě zbyli. I to patřilo k věku, zvykat si, že se vám ve schránce nečekaně objeví parte se zprávou, že někdo, s kým jste ještě před čtrnácti dny seděli v kavárně, „náhle a nečekaně“ zemřel. Jako by to někdy bylo jiné než náhlé a nečekané.
Televize, barevné magazíny, média vůbec se v ní snažila vzbudit pocit, že po padesátce ženu čeká příchod šťastného, činorodého, možná i trochu mondénního „podzimu života“. Měla by se scházet u kávinky s kamarádkami, stejně jako ona šťastnými, že už mají klimakterium za sebou, měla by obrážet lázně a lovit tam sympatické vdovce, měla by se vyfiknout a jezdit na zájezdy, koneckonců má jen po padesátce a čeká ji možná ještě třetina života. Jenomže letos v létě na ni dolehlo právě to možná.
Za svou kariéru objasnila devatenáct vražd. Nekonečná brutalita, se kterou se musela stále setkávat, se jí
dotýkala čím dál tím víc. Prostě zjistila, že si na to nedokáže zvyknout. Poslední velký případ, čtyřnásobná vražda z loňského podzimu, představoval zlom. Čtyři vraždy, k tomu ještě další dvě úmrtí, na Kristýnu stříleli a nakonec mladý Kubík skončil v nemocnici s přeraženou rukou. Když vše rozlouskli, Marie se poprvé v životě nervově zhroutila. Prostě to neunesla — tu zlobu, malichernost a krutost. Vzala si volno, čtyři dny byla zavřená doma a jen brečela, neschopná vyjít mezi lidi. S pomocí své dlouholeté kamarádky psycholožky Kláry Šamberkové se z toho nakonec dostala, ani to nebylo tak těžké, ale letos v létě se to všechno vrátilo. To, že ji možná nemusí žádný další život čekat. To, že příště může její parte oznamovat, že „náhle a nečekaně“ přišel konec.
Řešili případ těžkého ublížení na zdraví v nedalekém Hněvotíně. Hanácké vesnice většinu roku spaly v poklidném rytmu ročních dob, ale když se v nich něco semlelo, tak už to stálo za to a jinak mírní a klidní vesničané uměli předvést, co vše se skrývá za pestře natřenými fasádami jejich domů s truhlíky na oknech a květinovými předzahrádkami. Cestou z obvyklé prázdninové letní „vesnické zábavy“ čtveřice mladíků znásilnila svou kamarádku. Nestačil jen vynucený sex, ještě ji museli zmlátit a zkopat. Když Marie pročítala lékařskou zprávu, soucitem jí do očí vhrkly slzy: těžce poraněné genitálie, zlámané všechny prsty na pravé ruce, vyražených pět zubů a levé oko, jehož sítnice utrpěla natolik devastující poranění, že je už nešlo zachránit, a hlavně těžký hematom na mozku s fatálními důsledky pro mentální i životní funkce. Neurolog byl rozhodně velmi skeptický, pokud jde o šance, že by mohla fungovat jako dřív. Dívka byla v kómatu, takže nemohla útočníky identifikovat, ale ti na ní a v ní nechali takové množství spermatu, slin a kožních epitel, že nikdo nepochyboval, že agresory dopadnou.
Edelweiss byl s rodinou na Krétě, Kristýna někde na horách, dokonce i plukovník Vitouš si dopřával letní oddech na chatě s vnoučaty, takže vyšetřování řídila sama Velká Sova za asistence nerudného kapitána Barana a zbytku týmu. Rozhodli se, že všem, o nichž se vědělo (či předpokládalo), že se vesnické zábavy zúčastnili, odeberou vzorky DNA, které porovnají s DNA ze spermatu a dalších stop z těla oběti. Mělo to být jednoduché, rutinní vyšetřování. Marie bez problémů získala posily, aby rychle a efektivně zvládli celou vesnici.
Jenže vše málem skončilo děsivým masakrem. Nedlouho po zahájení odběrů zavolal Milan Purkyně Marii do domu majitele místního pneuservisu. Jeho sedmnáctiletý syn měl pravačku v sádře. Šlo o čerstvý úraz, a když forenzní specialista dr. Kaplan pročetl zprávu z pohotovostní ambulance olomoucké nemocnice, odvedl si Marii stranou a sdělil jí, že jde o typické poranění ruky, když někoho zmlátíte: zlomené články prostředníku a prsteníku, zlomené zápěstní kůstky. Přivolaný policejní lékař dr. Anděl se s klukem nepáral. Přinutil ho svléknout se a na penisu objevil řadu oděrek typických pro násilnou penetraci. Kluk se rozklepal a během pěti minut měla Marie jména dalších tří, kteří se na znásilnění podíleli. Zatčení proběhlo okamžitě.
V tu chvíli kapitán Baran na ulici narazil na žalem a zoufalstvím zdrceného dívčina otce, jenž zrovna přijel z nemocnice, a ve snaze povědět mu něco konejšivého mu řekl to, co by se stejně během chvíle dozvěděl (jsme přece na vesnici): jeden z pachatelů se přiznal a právě zatýkají zbytek celé party. Baran to vnímal jako pochopitelný akt sounáležitosti, ale také se snažil dokázat rodině oběti, že policie koná a že se dočkají potrestání pachatelů. Jenže otec, maje stále před sebou obraz své dcery na jednotce intenzivní péče, si spravedlnost představoval jinak. Nikdo netušil, že je předsedou místního mysliveckého spolku a že má doma ve skříni celý arzenál loveckých zbraní. Během pěti minut vrazil do domu majitele pneuservisu. Jeho syn se už oblékl a zrovna se jej chystali vyvést ven. Střetli se v předsíni, dlouhé úzké chodbě. Jako první šla Velká Sova s majitelem pneuservisu, jemuž vysvětlovala další zákonný postup. Za nimi vedl strážmistr Pacák násilníka s náramky na rukou a průvod uzavírala plačící matka, kterou se Milan Purkyně bezúspěšně snažil držet stranou. Dívčin otec rozkopl dveře a octil se dva metry od kluka, který dceři zničil život. Venku pálilo červencové slunce, v úzké předsíni vládl chlad a přítmí. Než si kdokoliv stačil uvědomit, co je ta temná silueta ve dveřích zač, myslivec vystřelil.
V úzkém uzavřeném prostoru výstřel zaduněl, jako by rovnou odpálili celý dům. Zpětný ráz brokovnice
vystrčil myslivce ven ze dveří a to asi ostatní zachránilo. Majitel pneuservisu schytal výstřel z bezprostřední blízkosti do krku a obličeje — rána jej odmrštila zpět, až povalil svého syna a při pádu strhli i manželku. Marii výstřel odhodil stranou na zeď a v šoku nevěděla, jestli krev všude kolem je nebo není její. Chodbu zaplnil modrý kouř a křik a ve dveřích se znovu objevil střelec. Pacák měl jasno, pokud si může vybrat, násilníka chránit nebude. Srazil Marii k zemi, částečně ji kryl vlastním tělem, takže druhý výstřel směřoval do prostoru a pár broků skončilo v paži Milana Purkyněho. V tu chvíli útočník upustil pušku a vycouval ven ze dveří, kde se pomalu sesul k zemi, protože jej zezadu do ramene a stehna střelil Karel Baran.
Otevřenými dveřmi se slunce marně snažilo proniknout modrými chuchvalci kouře do předsíně. Pacák se zvedl ze země a pomohl Marii vstát. V hlavě jí pískalo a z levého ucha vytékal pramínek krve. Celý svět se zahalil do tenkého pískotu v obou uších, přes který nepronikaly žádné další zvuky. Viděla, jak Pacák otvírá ústa, ale žádná slova neslyšela. Viděla, jak na zemi leží majitel pneuservisu téměř bez tváře a jak se mu z rozcupovaného krku zvedají krvavé bubliny — jak se zvětší a pak prasknou — ale neslyšela ani jeho chrčení ani hysterický jekot jeho ženy, které pár broků strhlo kůži z čela, ale jinak se jí nic nestalo. Všude po stěnách viděla rozcákanou krev, po vykachlíkované podlaze se v krvi válely zbytky zubů a jazyk majitele autoservisu dr. Kaplan našel až v nejzazším rohu u skříně na nářadí. Milan Purkyně se sbíral z podlahy a tiskl si zraněnou paži. Jen sedmnáctiletý násilník vše přečkal bez úhony. Nešetrně se vyprostil zpod chrčícího otce, obvaz sádrové dlahy byl nasáklý jeho krví. Světlo ve dveřích zastínila mohutná postava Karla Barana. Trvalo to ale jen moment, protože při pohledu, jaký se mu naskytl, okamžitě couvl a raději zajistil zbraň útočníka.
V nemocnici skončili všichni. Velká Sova a Pacák na ušní klinice, myslivec, Purkyně i násilníkova matka na traumatologii. Majitel pneuservisu zemřel dřív, než dorazila záchranka. Klukovi na chirurgii pro jistotu znovu zrentgenovali ruku a vyměnili sádrovou dlahu. Trvalo deset dní, než se Marii vrátil sluch. Chvíli si poležela v nemocnici, pak ji propustili „do domácího léčení“. Ticho v jejím bytě bylo k uzoufání. Chodila kolem své sbírky desek a cédéček a snažila se nemyslet na možnost, že by si žádné z nich už nikdy nemohla pustit.
Během té doby ji přišel pantomimicky navštívit postupně celý tým, až to Marii dojímalo. Uvědomila si, jak je má všechny ráda. Davida Kodeta, mladého sympaťáka, který nastoupil společně s Kristýnou, v mnohém se jí vyrovnal, jen si zatím nedokázal vypěstovat ty správné detektivní návyky a způsoby uvažování. Milana Purkyněho, pohledného třicátníka, který byl vždy jako ze škatulky a který při nástupu pečlivě tajil, že je homosexuál, a pak byl překvapený, že to všichni vědí a nikomu to nevadí, a dokonce i proslulý homofob plukovník Vitouš, přezdívaný Nejvyšší, se tvářil, že o ničem neví. Ve srovnání s Kodetem byl Purkyně naivnější, jako by se na svou práci ani nehodil. Marie oceňovala jeho pečlivost a smysl pro detail. A svým způsobem si oblíbila i strážmistra Pacáka, nepovýšitelného pětačtyřicátníka, jehož nešlo pověřit žádným úkolem, který by vyžadoval takt a složitější vzorce uvažování. Pacák nosil delší umaštěné vlasy a knír, za jaký by se nemuseli stydět ani bavorští pornoherci. Před dvěma roky od něj odešla žena s dětmi a Marie následně musela zvažovat možnost, že jej z útvaru vyhodí, protože Pacák — tedy kromě toho, že ještě víc zanedbával osobní hygienu — začal pít a flákat práci. Nicméně loni v zimě se mu nějakým zázrakem podařilo svým retrošarmem obloudit sympatickou padesátiletou vdovu a ta velmi záhy dokázala strážmistra zkultivovat a zklidnit. Dokonce se jednoho dne ve dveřích nesměle zjevil i blonďatý elév, mladý rotný Kubík, jehož přeložení loni v zimě zařídil sám Edelweiss hned poté, co Kubíka propustili z nemocnice, kde skončil, když si jej Edelweiss vzal na výpomoc při zatýkání vražednice. Kubík si přestupu k týmu detektivů velmi vážil a ochotně plnil všechny úkoly, kterými jej pověřili, ve strachu, aby jej zas nepřeveleli zpět k uniformovaným.
Tři členové týmu v pracovní neschopnosti přiměli Nejvyššího ukončit dovolenou, a tak s láhví v ruce záhy také přišel narušit ticho, jež Marii obklopovalo. Následoval jej opálený Edelweiss i horským vzduchem ošlehaná Kristýna. Jediný Baran se nedostavil, což Marii ani v nejmenším nemrzelo. Kapitán byl o pět let starší než Edelweiss, dokonale holohlavý, nerudný chlap, jenž z důvodů, kterým nerozuměla, od samého začátku vystupoval negativisticky vůči ní i Edelweissovi, inteligentnějšímu, kultivovanějšímu a díky harmonickému rodinnému životu i vyrovnanějšímu než on.
Když konečně nastoupila do práce, na oddělení panovala mrazivá atmosféra: s uraženým Baranem, jenž se pošetile domníval, že by mu všichni měli být vděční a oslavovat jej jako hrdinu, když zachránil tři své kolegy, nikdo nemluvil, neboť členové týmu sdíleli přesvědčení, že by se nic nestalo, kdyby Baran držel hubu a nevytahoval se před otcem oběti, který má sám nyní na krku obvinění ze zbytečné vraždy.
Marie se z incidentu záhy vzpamatovala fyzicky, psychicky však ne. Před lety ji málem zabil vrah, jemuž se při zatýkání neúspěšně a nerozumně pokusila zabránit v sebevraždě. Tehdy si řekla, že bude opatrná, že podobný nesmyslný zásah nikdy nebude opakovat, protože neviděla důvod, proč riskovat život jen proto, aby vrah místo v rakvi skončil před soudem. Jenže jak ležela v nemocnici, došlo jí (a žádný rušivý hluk zvenčí nenarušoval chod myšlenek), že přesvědčení (nebo víra), že ji zvýšená opatrnost ochrání, byla klamná a bláhová. Nikdy nedokáže předvídat všechny eventuality, v životě je tolik náhodných faktorů, že prostě není možné zabránit tomu, aby se zas v budoucnu neobjevil zoufalý otec s brokovnicí odhodlaný ztrestat toho, kdo jediné dceři zničil život.
Marie předpokládala, že jednou zemře, ale najednou jí došlo, že to může být kdykoliv, během vteřiny, dřív, než si stačí uvědomit, co se děje. Děsilo ji, jak se během vteřiny může změnit lidský život. Jako to znásilněné děvče — jednu chvíli se baví a pije s kamarády, hned nato ji čtveřice opilých kluků, kteří ji znají odmala, zatáhne do příkopu a tam se na ní jeden po druhém ukojí. Ani jeden z nich nedokázal při výslechu říct, proč ji tak zbili. Nikdo z těch čtyř nedokázal říct, kdo s tím začal a proč. Přiznali se, že do ní kopali, že ji bili, že se úmyslně strefovali do genitálií, ale když se jich zeptali proč, jen krčili rameny. Jen jeden se pokusil tu hrůzu zdůvodnit — chtěli jí pohrozit, co ji čeká, jestli je práskne. A výsledek? V nemocnici leží holka v kómatu a nikdo netuší, jaké následky si bude nadosmrti nést. Její otec sedí za vraždu. Další otec je mrtvý a jeho žena je hospitalizovaná na psychiatrii. A k tomu tři zranění policajti.
Ta náhodnost, ten chaos, to nepředvídatelné řetězení příčin a následků, to Marii děsilo. Jako by na ni dolehla tíha, že žije v absurdním světě, kde se může stát cokoliv. Připomínalo jí to loňský případ v jiné vesnici nedaleko Olomouce, kde také zřetězení malicherných příčin a hrozných následků vyústilo v sérii nesmyslných vražd. Byly doby, kdy Marie dokázala chápat pachatele některých zločinů. Ale teď už o všech hrůzách kolem sebe uvažovala jen jako o zbytečnostech. Zbytečnost bylo to správné slovo. Jak loni ve Štěpánově, tak teď v Hněvotíně šlo vždy o něco esenciálně zbytečného, naprosto pomýleného. Marie, připravená o možnost útěchy a relaxace s Bobem Dylanem, si uvědomila, že právě tenhle aspekt její práce ji nejvíc děsí. A ještě víc by ji děsilo, kdyby nedokázala s oběťmi a jejich rodinami soucítit.
Začala špatně spát, začaly ji přepadat úzkostné stavy, probouzely ji děsivé sny, v nichž z ní unikaly poslední známky života ve formě praskajících krvavých bublin. Začala docházet na terapii ke Kláře Šamberkové. Probíraly se vším možným, zkoumaly vzpomínky na minulé případy, vrátily se k prvnímu vražednému útoku tenkrát před lety a Marie spočetla, kolik vlastně viděla lidí, jejichž život ukončila násilná smrt. Provazy, dráty, nože, sekyra, střelné zbraně, automobily, dokonce jednou i mačeta, kterou žárlivý manžel přeťal své ženě krční tepnu, to vše lze úspěšně použít k tomu, abyste jiného člověka v hrůze a bolesti připravili o život. Ublížení na zdraví se ani nebyla s to dopočítat. „Může se s tím člověk setkávat a nenést následky?“ ptala se Marie psycholožky. „Dá se to vydržet?“ — „Člověk vydrží všechno a ty to, Marie, ustojíš,“ ujišťovala ji Klára. Naštěstí si toho roku mohla dopřát klidný podzim. Jenže jednou to muselo skončit.
V úterý 29. listopadu se Marie Výrová probudila jako vždy něco po páté, nedospalá, unavená, ale neschopná znovu usnout. Tak jen tak ležela v posteli, dopřávala si relaxaci, kterou ji v rámci autogenního tréninku naučila Klára, a poslouchala Dylanovy Tell Tale Signs. V sedm vstala a začala se chystat do práce, když zavolal Nejvyšší, že došlo k vraždě.
Tak už je to zase tady, pomyslela si Marie. Klidný podzim to ráno skončil.
