michal čagánek ZASTAVENO

michal čagánek ZASTAVENO Maitrea

INFORMACE O KNIHÁCH Zajímavé informace o autorovi Michalovi Čagánkovi a jeho tvorbě naleznete na webových stránkách http://www.prameninspirace.cz. Všechny autorovy knihy lze objednat a zakoupit prostřednictvím webové adresy http://prameninspirace.cz/obchudek/, kde naleznete kompletní nabídku autorových děl. Dále je možné autorovy knihy zakoupit v Knihkupectví NEOLUXOR (Paláci knih Luxor na Václavském náměstí), kde autor své knihy křtil.

3

Stalo se, že archeologové objevili neporušenou hrobku. Mezi ostatními předměty starými několik tisíc let byl také džbán obilí. Někoho napadlo ho zasadit a to obilí skutečně vzešlo. Anthony de Mello

4

Dávat život a sytit bytosti, ale nevlastnit. Působit, ale nevytvářet závislost. Vést bez vedení. Tomu říkáme Tajemná Síla. Lao-C´

5

Matce Zemi a Otci Slunci kteří jsou našimi skutečnými rodiči

6

-K1 Dotek věčnosti Jsi daleko silnější, než si myslíš jsi samotná Síla jsi Pramen života, jenž se otevírá každým dotekem vděčnosti Tichý. Tak by se jmenoval, kdybych mu mohla vybrat jméno. Podle toho, čím se mě nejsilněji dotkl, čím na mě nejvíc zapůsobil. Krásný, Čistý, Usměvavý, nabízejí se další jména. Usměvavý, to se mi líbí. Usměvavý nebo také Smíšek. Ano, to je ono, tak mu budu říkat. On je úspěšný autor stoupající ke hvězdám, já ztracená holka řítící se do propasti sebe sama. Nemám nic nebo mám alespoň ten pocit. Jsem sama, bez peněz a s dokonale zazděnými zadními vrátky. Už ani nevím, kde byly. Nechci to vědět. Už žádné ohlížení do bolesti. Zítra to bude den, co jsme se seznámili. Nevím, co mě čeká, nepochybuji však, že se to stane. Ráno jsem si přála umřít, teď sedím na břehu řeky a život mnou plyne jako voda. Nekonečná řada událostí v jediném okamžiku. I když mám myšlenky, nemyslím na nic. Vedle mě v trávě leží cestovní taška. Pár věcí do začátku. Kdo by chtěl víc, na břehu řeky, v první den stvořený z úniku. Prolínání světů. Myšlenky a fantazie. Fantazie myšlenek. Nechtěla jsem sedět na břehu, chtěla jsem skočit do té vody, utopit se všem na očích, aby viděli, jak jsou marní. S úsměvem vylézt na kamenné roubení, chvíli po něm jít s rozpaženýma rukama jako provazochodec, který to koupil přímo do srdce. Ať si mě fotí túristi. Ať mají rozptýlení. Ať se smějí svým karikaturním smíchem v rychlosti načmáraným na ksicht. Chtělo se mi zvracet z jejich

7

výrazů, namísto toho jsem se smála, jak se šílenec směje na jiné šílence. Neskočila jsem. Žebráci vzpínali ruce a další žebráci jim házeli drobné. Psi si chtěli hrát, měli však na krcích obojky, k obojkům vedla vodítka, k vodítkům byly připjaté ruce, které nehodlaly smlouvat. Odpadkové koše přetékaly odpadky. Restaurace přetékaly obžerstvím. Obchody přetékaly totálními slevami na vše. V novinových stáncích nabízeli marnost. Ve stáncích s hot dogy naráželi housky na kůl. V kostelech uctívali strach. Ve výkladních skříních pózovala lhostejnost. Milenci žvanili o lásce. Rodiče ukázňovali své děti. Děti se nesměly smát. Stromy trčely z betonu. V květinářství umíraly růže. Holubi vzlétali do nikam. Všichni spěchali. Nikdo si nikoho nevšímal. Nevěděla jsem, kam jdu. Kam jít, co dělat. Cítila jsem všechno a nic. Poprvé a naposled. Mít zbraň, asi bych začala střílet. Být bestie, dala bych to všem znát. Málem mě srazila tramvaj. Málem jsem začala křičet. Málem jsem poslední peníze utratila za chlast. Málem jsem přeslechla, co se snášelo z nebe. Prezentace knihy, teď a tady. Jméno autora, které jsem nikdy neslyšela. Jeho hlas, hlas přenášený interním rozhlasem, hlas snášející se odkudsi z výšky, ten hlas jsem hned poznala. V jednu chvíli jsem naprosto bezradná stála na ulici před knihkupectvím, v dalším okamžiku jsem byla v prvním podlaží Paláce knih. Jak se to stalo, nevím. Prostě jsem tam byla. Slova splývala s tichem a ticho bylo slova. Lidé neměli hranice. Prostor se rozplýval a ztrácel sám v sobě. Někdo mi podal knihu a postavil mě před autora. Vše beze slov, on se přesto usmál. V tom úsměvu bylo všechno, víc než se dá prožít za život člověka, i kdyby trval tisíc let. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jako omámená jsem procházela Městem a nevěřila. Nepotřebovala jsem věřit. Bylo to tady. Ve mně a všude. Ve vzduchu, v listí, na první stránce knihy, kterou jsem si bez myšlenek pořídila a do které on vepsal:

8

Jsi daleko silnější, než si myslíš Četla jsem jednou, dvakrát, po tisící. Dávno jsem neviděla na písmena, a přece jsem četla dál. Daleko silnější. Daleko silnější. Daleko silnější. Vtom jsem to ucítila. Ucítila jsem sílu. Ne, ne, já jsem jí byla! BYLA JSEM. x Probudila jsem se na břehu řeky. Probudila jsem se zimou. Moje dlaně byly od hlíny, na tvář se mi přilepilo suché listí. Sedla jsem si a začala plakat. „Ne, ne, ne,“ ozval se můj vnitřní hlas. Začala jsem si vzpomínat. V trávě vedle mě ležela kniha, rychle jsem po ní sáhla. Nezdálo se mi to! Nalistovala jsem věnování. Jsi daleko silnější, než si myslíš, stálo tam úhledným písmem svojí lehkostí připomínající vzdušný tah štětce zenového mistra. A pod tím: Jsi samotná síla. Ano, přesně tak jsem to vnímala. Nebylo na co čekat. První vlak, který odjížděl z Města, měl namířeno na východ. Zamířila jsem tam také. Ve vlaku bylo příjemné teplo. Krajina za oknem ubíhala jenom zdánlivě. Musela jsem se smát. Ještě před pár hodinami jsem se chtěla zabít! Spolucestujícímu v kupé se zalíbil můj úsměv. Kluk v mém věku, pořád si chtěl povídat. Co čtu tak veselého. Kam jedu? Co dělám? „Já nevím!“ bylo jediné, co jsem mohla odpovědět. „Chodíš do školy?“ „Já nevím, opravdu!“ Chudák kluk, musel mě mít za absolutního blázna.

9

Za oknem se střídala města. Prohlížela jsem si je, v mysli si opakovala jejich jména. Pořád jsem nevěděla, kam vlastně jedu. Pak jsem ho uviděla. Zákoutí na Moravě, velký nápis na barevnými ornamenty ozdobeném průčelí nádražní budovy. To zní hezky, řekla jsem si a vystoupila. x Město se mi líbilo. Ani velké ani malé. Kostely, školy, nejrůznější krámky, prostorné náměstí s historickými domy a holuby korzujícími sem a tam po kamenném dláždění. Všude plno zeleně. V informačním centru jsem se zeptala na práci. Pár minut na to jsem ji měla. V čajovně v podkroví jednoho z oněch historických domů. „S kama cestuješ?“ zajímal se mladý majitel. „Z daleka.“ Díky úsměvu jsme si hned rozuměli. „Mohla bych začít už dnes?“ „Třeba hned.“ „Tak dobře,“ souhlasila jsem nadšeně. „Jenom mi prosím tě dej ještě půl hodiny. Musím si sehnat bydlení.“ Vyslovila jsem a v tu chvíli jsem bydlela. V malé místnosti vzadu v čajovně. Pro mě představovala královský palác. x Všechno, co jsem celý život odkládala, bylo tady. Vždy mě bavilo pracovat s lidmi, tak jsem s nimi pracovala. Odedávna jsem si přála bydlet v podkroví, tak jsem v něm bydlela. Podobně jsem snila o partnerovi, který by mi rozuměl a uměl naslouchat mým snům a přáním. Právě takového jsem našla v Pavlovi. Jeho příběh byl podobný jako můj. Odešel ze školy, která ho nenaplňovala. Odešel od rodiny, pro kterou nebyl nikdy dost dobrý, a otevřel čajovnu. Dávný sen. Skutečnost. Jediná možná realita sebenaplnění.

10

Začala jsem malovat. Další z nekonečna odkládaných věcí. Malovala jsem všude a po všem. Na plátno, na papír, na dřevo, na kameny. Malovala jsem po stěnách čajovny i po lidech. Byla jsem šťastná? Byla. Byla jsem smutná? Taky, někdy. Ale jinak než dřív. Nějak šťastněji. Když bylo nejhůř, byla tady Kniha, kterou jsem mohla číst stále dokola, a v ní věnování: Jsi daleko silnější než si myslíš. A tak tomu bylo. Nechybělo mi nic a přece jsem cosi postrádala. Jako bych chodila do školy, po které má skutečný život teprve přijít. Jako bych se na něco připravovala. Na Vánoce jsem napsala domů. Po řadě týdnů první zpráva. Jenom aby věděli, že žiju. Žila jsem. Naplno a pořád. A pořád jsem myslela na Smíška. Tím způsobem, jakým člověk myslí na noční oblohu. Vidí ji a přece nedohlédne. Nečekala jsem, že bych se s ním mohla setkat. Ne jinak než se člověk setkává se Sluncem. Cítí jeho teplo na kůži a přitom je skutečné Slunce nekonečně vzdálené. A přece jsem se setkali, na místě, kde bych to čekala ze všeho nejméně. Nejdřív se v čajovně objevily jeho kaligrafie. Ještě ani nevisely na stěnách a já už jsem byla zapletená do tahů štětce. Co tah, to báseň. Začala jsem se třást. „Pavle, kdo maloval ty obrazy?“ Musela jsem to slyšet vyslovené nahlas. Řekl jeho jméno, řekla jsem: „Smíšek.“ A pak byl tady. Hodinu před začátkem vystoupení si objednal čaj. Přišel s malým děvčátkem a teď si spolu hráli. Uvědomila jsem si, že to samé děvčátko mu sedělo v klíně, když mi v Paláci knih psal věnování. Třásla jsem se. Po těle i uvnitř. Nebyla jsem schopná mluvit, myslet, myslet na nic jiného, než že je tady. Tady. Tady. Můj Smíšek, Smíšek můj. Mohla jsem si na něho sáhnout, kdybych chtěla,

11

kdybych v sobě našla tu drzou odvahu. Alespoň úsměvem jsem se ho dotkla, trochu. Musím mu poděkovat! Bouřilo mi hlavou, ústa však zůstala němá. Děvčátko se začalo smát. Smíšek udělal legrační obličej a ono se smálo. Smálo se pořád víc a víc. Smálo se tolik, že i všechno kolem něho se začalo smát. Smála jsem se! To já jsem se smála! Nebylo rozdílu mezi děvčátkem a mnou. Nebylo rozdílu mezi mnou a Smíškem. Zatím jenom na pár chvil jsem zažila Jednotu. Pokynul hlavou a jeho úsměv mě objal. Děvčátko zvedlo ruku. Něco v ní bylo. Kousek papíru a na něm, zatočila se mi hlava, několik slov, která jsem důvěrně znala, a pod nimi a dál, další dva řádky, celá básnička. Jsi daleko silnější, než si myslíš jsi samotná Síla jsi Pramen života, jenž se otevírá každým dotekem vděčnosti x Několik dalších dnů jsem probrečela. Několik dnů nic jiného než pláč. Něco takového jsem nikdy nezažila. Tak krásný večer. Nezatížená slova. Každý úsměv celé štěstí, v každém dalším zas a zas celé. Uši zalehla hudba. V srdci se prostřel pokoj. Seděla jsem a byla, jak ponorná řeka neviditelně plynoucí hlubinami přítomnosti. Během večera usnula Maličká na Smíškově klíně. Tiše ležela, pootevřená ústa vydechovala vzduch, tak jako on vydechoval básně. Svíce vydechovaly světlo a hvězdy vydechovala noc. Já jsem byla ta noc a ty básně byly ve mně. Někdy při malování jsem zažila ten pocit, tu čirou přítomnost, ale tohle! Tohle! Pro to nenalézám slov. Loučil se pozdě v noci. Nejdřív objal Pavla. „Děkuji.“

12

To nebylo poděkování za jeden večer. Bylo to poděkování za všechny večery, kterým dal Pavel svoji duši, když vařil čaj za čajem pro všechny, kdo se chtěli napít, upíjet život po malých doušcích pokoje. Na chvíli se zastavit, vystoupit z rytmu času, pohybu věcí, víření pocitů. Bylo to díky za prostor vystavěný z krystalů pohody. Za místo setkávání. Za hudbu a ticho. Za nevšední chvíle, které mnozí prožili a které by nebyly, kdyby jeden mladý muž neodešel z domu a k jinému domu nepřišel, nevstoupil dovnitř a neuskutečnil v něm svůj sen. Plakala jsem celý týden, protože mi bylo jasné, že TOHLE UŽ PROSTĚ NIKDY NEZAŽIJU. Už nikdy se nebude opakovat čajovna. Žádný Smíšek nepřijde a básně nenaplní vzduch. Žádné děvčátko mu neusne v klíně. Nikdo nikoho neobejme, tím méně Smíšek Štěstěnku. „Děkuji ti, Štěstěnko,“ řekl tu noc a vše se zastavilo. A vše se rázem rozběhlo. x Věděla jsem, že to Pavla bude bolet, a mě to taky bolelo, když jsem si balila věci, abych se rozloučila s městem, které mě skoro na celý rok přijalo za svou. Pavel mě doprovodil na nádraží. Tak úžasný klid z něho vyzařoval a já jsem přitom nejela na výlet, ale napořád. Čekala jsem, že mě bude přesvědčovat, ať si to ještě rozmyslím, vydávat se do neznáma, sama, za někým, koho vlastně ani neznám. Ne, to nebyl Pavel, cosi ve mně se ozývalo, moje staré nepoučitelné já. Vlak byl tady. Pavel mě vzal za ruce. „Děkuji,“ řekl. Nic víc. V tom slově bylo všechno. Vděčnost za společně prožitý rok, za obrazy na stěnách čajovny, které jsem malovala i za ty, které jsem otiskla do lidí. Bylo v něm „Mám tě rád“ a přání šťastné cesty i možnost návratu. Začala jsem brečet, tam uvnitř jsem se rozbrečela, najednou jsem byla tak slabá, opuštěná, tak ráda bych mu klesla do náruče. Kam

13

chci jet, co to dělám? Koho chci najít? A až ho najdu, co pak? Budu mu k smíchu, mladá bláznivá holka. Vypije si se mnou šálek čaje, vymění pár zdvořilostních frází. To bude všechno. To bude konec a Pavel je tak hodný, jak bych ho mohla opustit? A přece jsem to udělala. Ještě ten den, v tu chvíli jsem nastoupila do vlaku a ten se rozjel. x Měla jsem časopis, v něm Smíšek se svým domem. Koupil a opravil venkovský domek, na samotě Nebřehov. Jela jsem vlakem a přemýšlela, co tam asi může být bez břehů, jela jsem a v rukou jsem držela obrázek, který jsem pro něho malovala a na kterém byl on, Smíšek, jak sedí u šálku čaje a na jeho klíně Maličká. Vlak mě dovezl na malé nádražíčko v pohraničních horách. Dál jsem musela pěšky. Kolem roztroušených stavení obklopených plochami pastvin, po kamenitých cestách lemovaných polodivokými ovocnými stromy, lesem a přes louku. Přímo jsem hořela. Nedočkavostí a strachem. Jsi silnější, než si myslíš… Opakovala jsem si v duchu. Několikrát jsem se musela zastavit a odpočívat. Ten kousek cesty mě stál všechny síly. Byla jsem tak blízko, tak vzdálená! Nemohla jsem dýchat, a tak jsem dýchala jako o život. Srdce tlouklo do spánků a hlava byla kámen, který se utrhl, padá a strhává s sebou celé tělo. Stála jsem u domu. Několik posledních metrů. Stála jsem jako očarovaná. To nebyl dům, ale pohádka. Každý kámen, každý kousek dřeva, každá nepatrná prasklina ve zdech byla přesně na svém místě. Z komína se kouřilo. Za plaňkovým plotem rozkvétala zahrada. Mezi stromy se sušilo prádlo. Z domu vyběhlo děvčátko. Bylo nahé a vesele objalo velkého huňatého psa.

14

Potom se všechno zhroutilo. Z domu vyšel Smíšek. Na sobě široký slaměný klobouk, úsměv. A víc už nic. Nic! Probrečela jsem celou noc, svinutá do klubka jako raněné zvíře, sama a opuštěná, uprostřed neznámého lesa plného cizích stínů. Když jsem nad ránem konečně usnula, zdálo se mi o rodičích. Otec na mě křičel, že jsem kráva. On to věděl, takhle se nechová primářova dcera. Poslední prodavačka se bude mít v životě líp než já, jestli se nad sebou okamžitě nezamyslím a nezačnu makat. Potom se do mě pustila matka. Pan profesor Pávek seděl u kávy a vážně přikyvoval. Jiří byl můj přítel, rozhořčeně přecházel po pokoji a prohlašoval, že mě má rád a s tou svatbou, že to myslel a ještě pořád myslí vážně, čeho je ale moc, toho je příliš. A já jsem byla malá, maličká. Probudilo mě světlo. Otevřela jsem oči a uviděla velkého huňatého psa. Vrtěl ocasem a od ocasu se vrtělo celé tělo. Tak rád by se na mě vrhl a celou mě zobjímal, něco mu v tom ale bránilo. U mých nohou stál Smíšek a naléval z konve do hrníčku mléko. „Napij se,“ řekl, aniž by promluvil. A já jsem se napila. x

15

-K2 Muž a žena Jsou místa slunci zaslíbená jsou místa Muž a místa Žena jsou místa Země, místa Ráj a štěstí jimi protéká, jak ústy když se usmívá člověk na člověka Koupila jsem si sešit. V obchodě se smíšeným zbožím dole ve vesnici. Hodně silný, aby se do něho všechno vešlo. Všechny netušené věci, které v poslední době vstoupily do mého života a které si nemůžu a nesmím nechat sama pro sebe. „A co mám koupit tobě?“ zeptala jsem se Rozárky. Maličká se usmála. „Co bys mi koupila, kdybys mi chtěla něco koupit?“ Koupila jsem bublifuk a barevné křídy. Šly jsme domů a malovaly po silnici. Co krok, to obrázek. Květiny, stromy, lesní víly. Náš Zablešenec i Černá s Bílou, naše číči. Bílá skutečně bílá, Černá v modrém provedení. Taky Růža se zařadila do toho průvodu, o které si všichni myslí, že je koza, protože dává mléko a má rohy, zatímco Maličká ví, že je Růženka zakletá princezna, akorát že ji ještě nikdo nepolíbil. Ona se nepočítá. „Co ještě namalujeme?“ „Nebe! A sluníčko!“ věděla hned Maličká a už malovala. Než jsme dorazily na konec vesnice, byly křídy pryč. A to bylo dobře, protože na louce se stejně kreslit nedalo. Ale daly se na ní krásně pouštět bubliny a to jsme dělaly celou cestu až k lesu. Některé letěly s větrem a ztrácely se v dálce nad obzorem. Jiné usedly do trávy a změnily se ve chmýří pampelišek. Jiné zamířily vysoko k nebi a staly se samotným nebem. V lese jsme pouštěly

16

jahody. Z dlaní do úst. Zablešenec nás přišel přivítat kus cesty a potom nás vedl do zahrady. Pod jabloní, která je tak stará a tak krásná, že jí nemůžeme říkat nijak jinak než Stařenka, stál prostřený stůl a na něm koláč s malinami. „Nabídněte si, no tak, jenom si vemte,“ pobízel Chlupáč, jako by on sám byl strůjcem toho zázraku. Sotva jsme se posadily, odběhl spokojeně. Ve chvíli byl zpět i se Smíškem, oba se usmívali. Zablešenec se přivinul k Rozárce a nechal se hladit, Smíšek rozdával polibky. „Podívejte, co sem našel v zahradě.“ Potom vzal nůž a podal ho Rozárce. „Pustíme se do toho?“ Vůbec bych se nedivila, kdyby tomu tak skutečně bylo. Kdyby na naší samotě zrál chléb a rostly koláče, tak divuplné místo pro mě představuje. Smáli jsme se, pojídali koláč, zapíjeli domácí bezovou šťávou. Chlupáč nadšeně přecházel od jednoho k druhému a i Černá s Bílou se přišly podívat, co se to děje pod starou jabloní na kmeni obrostlé mechem a zelenými jablíčky na větvích. x Tak. Sešit mám i pero i čas na psaní je příhodný. Je příhodný podvečer, příhodně zastavený okamžik. V zahradě vycházejí první jablíčka a zatím jen jediná hvězda. Nízko nad obzorem propálila dírku do tmavnoucí oblohy. Měsíc je na svém místě. Květiny uzavřely své květy. Několik světlých oblaků plyne po cestě větru, stejný vítr rozhoupává větve stromů a dotýká se mě na tváři. Budeme spát v zahradě, stejně jako vždy za podobných nocí. Na prostranství za domem rozprostřeme deku. Druhou se přikryjeme. Víc než mluvit budeme poslouchat. Víc než hodnotit budeme vnímat. Možná uvidíme padat hvězdu a možná se začneme smát, protože nás nenapadne nic, co bychom si mohli přát. Protože máme všechno. Máme noc a rozprostřenou deku. Máme dlaň toho

17

druhého ve své dlani a zastavenou mysl toulající se po hvězdách. Přát si víc by bylo rouhání. Kdybych to nežila, nikdy bych tomu nemohla uvěřit. Kdyby mi před rokem někdo vyprávěl, že budu usínat venku pod hvězdami, že budu žít a milovat, vysmála bych se mu. Kdyby mi cikánka podobnou noc vyčetla z ruky, považovala bych ji za šílenou. Co si to vymýšlí!? Jiří by nikdy nespal pod širákem. „Aby mě žrali mravenci? Z toho sem vyrostl.“ Obdivovala jsem ho. Byl si vším tak jistý, tak pevný v kolenou. Teď vím, čím to bylo. Nechal si nohy zalít do betonu. Byl pevný v kramflecích, ale nemohl udělat ani krok stranou. Maličká už spí, jak jinak než pod nebem. Místo plyšové hračky objímá Chlupáče. x Kde začít. Je toho tolik, co touží být projeveno. Psát není stejné jako malovat. Když vezmu do ruky štětec, je spojení okamžité, můžu vzít barvy a rovnou je začít nanášet. Můžu malovat konkrétně nebo abstraktně, můžu vytvořit úplně nový svět těch nejniternějších vizí. Můžu kombinovat barvy a vytvářet jakékoliv myslitelné barevné odstíny. Můžu si hrát s tvary. Kombinovat postupy, techniky. Dokonce ani nepotřebuju znát konečnou podobu zobrazovaného, ve skutečnosti by mi to bylo spíše na obtíž. Všechno, co potřebuju, je začít. Poprvé se dotknout plátna a dovolit mu, aby se proměnilo v barevnou krajinu mé mysli. Psát je podle mě těžší, daleko těžší. Spisovatel na rozdíl od malíře nemá k dispozici barvy, vlastně nic, čím by mohl zachytit okamžitý prožitek tak, jak to umožňuje čočka fotoaparátu nebo malířská paleta. Nic kromě slov. Nebylo však na počátku právě slovo? Jak ho však uchopit, jak s ním pracovat, aby se člověku nerozpadlo v prstech jako špatně vypálený kus hlíny? Možná bych se na to mohla zeptat Smíška, pomyslela jsem si a v tu chvíli jsem znala odpověď.

18

Také tiše sedět je příběh. A jak se zdá, příběh nesmírně živý. Tím živější, čím hlubší to ticho je. Tím opravdovější, čím víc nad slovy převládá prožitek. Pokud je prožitek absolutní, je absolutní také jeho záznam, který je však záznamem pouze zdánlivě, ve skutečnosti je prožitkem samým. Psát, stejně jako malovat, znamená především prožívat. Nestačí určitou událost věrně popsat, je třeba ji znovu celou prožít. Prožitek jakékoliv situace v životě a prožitek zdánlivě nehybného ticha je absolutně totéž! Skoro jsem vykřikla vzrušením. Teď už tomu rozumím. Nezáleží ani tak na slovech samotných, která autor používá, jako na jeho rozpoložení, na jeho vnitřním stavu, který zažívá při psaní a jehož jsou slova pouhým záznamem, tak jako kardiogram pouze zaznamenává srdeční činnost. Také mě napadlo, že psaní je vlastně neviditelné malování. Autor slovy označuje místa, kde má být skutečná barva teprve nanesena. Tou barvou není nic jiného než čtenářův prožitek. x Při snídani jsem se se svým objevem svěřila Smíškovi. Poslouchal pozorně, pomalu ukusoval z krajíčku chleba a poslouchal. Občas upil malý doušek kávy z praženého ječmene, podrbal Chlupáče, podal něco Maličké nebo se od ní nechal obejmout. Ať dělal, co dělal, neustále jsem vnímala jeho pozornost. Jak se skutečně zajímá o mé myšlenky. Tak nadšeně jsem je ze sebe chrlila, že se nemohl než usmívat. Maličká s velkou chutí pojídala ovesnou placku. Občas pronesla poznámku jako: „Dobrá placička, opravdu dobrá. Musím si napsat recept.“ Nebo: „To je jasné, to je jasné. Když někdo něco dělá, tak to

19

má dělat pořádně a ne to jenom tak šimrat. To by se rovnou mohl stát šimračem.“ Ten nápad Rozárku tak pobavil, až se začala smát. Placka se rozlétla po zahradě. Chlupáč zaštěkal nadšením. Chvíli s vahou přenesenou na přední tlapy, jako by chtěl vyrazit o závod, hned zase naznačuje ústup, vše za překotného vrtění ocasem, vyzýval Maličkou ke hře. „Ahoj Šimrači,“ přijala Maličká jeho výzvu a zavěsila se mu kolem krku. „Chceš vidět, jak tě zlechtám?“ Smíšek se na ně díval s pobavením, pomalu dojídal. Já bych mohla mluvit ještě celou hodinu, hlad mě ale přiměl zmlknout. „Tak vidíš,“ usmál se Smíšek svým neodolatelným způsobem a přijal poslední doušek kávy. „Jo, myslím, že už to začínám chápat,“ měla jsem potřebu začít okamžitě reagovat. I když jsem měla plnou pusu, i když každé další slovo bylo vlastně jenom opakováním vyřčeného. Smíšek mě chvíli s úsměvem pozoroval a potom se stejně laskavým výrazem a přece důrazně, takže nemohlo být nejmenších pochyb, že to myslí naprosto vážně, dodal: „Teď už ti jenom zbývá se naučit, jak nemluvit při jídle.“ x Jak se to vůbec mohlo stát? A kdo mi zaručí, že se to skutečně stalo? Že nespím, že se mi nezdá zahrada a dům. Že se mi nezdá Smíšek. Byla jsem studentka a dcera a Jiří byl můj muž. Vůbec jsem nepochybovala, že se to stane, že budu jeho ženou. Ne proto, že bych ho milovala, ale proto, že něco vyššího rozhodlo. Budeme mít děti, nejprve malé, potom stále větší, navštěvující vybrané školy. Náš dům bude velký, s velkou zahradou, na které bude velký bazén a krátce střižený trávník jako na golf. Budu úspěšná lékařka se soukromou praxí, také Jiří bude samý úspěch. Rodiče se budou

20

usmívat na nedělních obědech, budou nám říkat zdrobnělinami našich jmen a všechno bude v pořádku. Nic nebylo v pořádku. Místo úsměvu na mě pořád někdo křičel. Nechtěla jsem hrát golf a celý život umírat v luxusní rakvi s bazénem. Sebrala jsem tašku, pár věcí, sebe. Příliš jsem toho nevěděla o světě, kam jít, co dělat, když se člověk rozhodne, pro co vlastně? Jedna z možností byla se zabít, a tak se všem pomstít. Co by ale bylo se mnou? Možná bych se vrátila zpátky, možná si ještě ničeho nevšimli, stejně jako na útěku jsem mohla být ve škole. Pak jsem to uslyšela. Hlas, který mluvil přímo ke mně. Hlas z výšky, hlas z nebe, přímo ze středu mé bytosti. Tak jsem se setkala se Smíškem. Ani potom jsem nevěděla, co dělat, co se stane, a ani jsem to vědět nechtěla. Najednou jsem cítila, že co má přijít, také přijde, a že to přijde přesně ve správný okamžik. Přišel Pavel a s ním rok provoněný čajem, vůní pastelových barev, oleje, terpentýnu. Mohla bych tak prožít celý život a nic by mi nechybělo. Měli bychom pěknou svatbu v kostele na náměstí, naše děti by rostly jako z vody, moje obrazy by plnily galerie. Možná by mě někdy v noci přepadla zvláštní úzkost, pro kterou bych neměla vysvětlení. Možná by přišly chvíle bezdůvodného pláče. Možná bych se čas od času uzavřela do sebe, většinou bych ale byla šťastná, nebo alespoň spokojená. Snad. Potom přišel Smíšek. Nemohla jsem zůstat. Musela jsem na cestu. On byl ta cesta. Nepochybovala jsem, strach jsem ale měla. Je tak snadné odmítnout. Zase jsem byla holka s cestovní taškou, tak křehká a slabá. Uvědomila jsem si, kolik je ve mně stále slz. Kolik bolesti. Pavel byl výborný, výborná náplast, rány ale nezhojil. Co bylo dál, je mimo mé chápání. Utekla jsem. Nahý Smíšek byl příliš pro můj útlocit. Tak dokonale mi vštípili stud. Tak dokonale mě naučili odvracet tvář, zavírat oči. Celou noc jsem probrečela. Nezlobila jsem se na něho, ale na sebe. Ráno jsem se ani trochu nepodobala dívce, na kterou, jak jsem doufala, se pamatuje z čajovny. On se přesto usmíval. Pozval mě

21

k sobě. Uvařil čaj. Seděli jsme na zahradě. Řekla jsem mu všechno nebo jsem alespoň měla ten pocit. On většinou neříkal nic. Najednou byla tma. „Měla bych jít,“ řekla jsem s obavou, že obtěžuji. Řekl: „Kam bys chodila.“ Zůstala jsem přes noc. Spala jsem v domě, on na zahradě. Pak bylo ráno. Připravila jsem si tašku. Rozloučím se a půjdu. Přišel, vzal moji ruku, kterou jsem mu podávala, abych řekla děkuji a sbohem, a odvedl mě do zahrady. Už včera mě tu provázel, teprve teď ale jako bych skutečně viděla. Plaňkový plot obrostlý fazolemi. Malou oázu slunečnic. Zákoutí s lavičkou pod ořechem. Houpací síť. Keříky rybízu a malin. Ze starého pařezu vyrůstající kytici chryzantém. Dřevěný altán. Ptačí budky. Několik majáků divizen. Kruhové ohniště se sedátky z nahrubo opracovaných kmenů. Záhony zeleniny a bylin. Oblázky sypané cestičky a skalky. Rozlehlé plochy trávníku plné květin. Desítky stromů, především jabloní. Také hrušně, švestky. Zdravé stromy nesly ovoce, ty, které uschly, upravil Smíšek do podoby soch. Byli tu andělé i víly, bájná zvířata, mýtické postavy s množstvím rukou. Cokoliv, co si člověk dokáže představit. Představila jsem si Smíška. Hned byl tady a držel mě za ruku. Šli jsme dál, po dřevěném můstku přes potok, který půlil zahradu a vtékal do malého rybníku. Zkusila jsem si představit Rozárku. Přiběhla a s úsměvem mě objala kolem stehen. „Ty budeš bydlet s náma?!“ Vylekaně jsem se podívala na Smíška. Mlčky přikývl. x Všechno jsem se musela naučit znovu. Věci tak samozřejmé jako je dýchání nebo chůze. Věci, o kterých se na žádné škole neučí a které by se měly učit všude. Rozárka by mohla být mojí dcerou a v určitém smyslu jí také je. Také však je mojí kamarádkou a učitelkou. Někdy jsem velká já a

22

jindy zase ona. Někdy jsme obě dospělé a někdy zas malá děvčátka. Dvě duše slévající se do jedné, když zapomenou, když se jenom tak rozběhnou po louce nebo si spolu sednou na zápraží a vzájemně si rozčesávají vlasy. Když si vypráví příběhy a je noc, oči přestanou vidět a všechno se zmenší do nepatrných teček vznášejících se ve vzduchu. Sem a tam poletují stříbrné jiskry a nejsou to ani hvězdy ani světlušky, je to čirá hladina světla, kterou je vidět až na samotné dno Bytí. A tam jsem já a je tam Maličká. Žádná z nás nemá tělo ani jméno a máme všechna jména a kdekoliv můžeme být a cokoliv tam dělat. Tu se někdy přihodí, že ne já Rozárčina, ale že ona je mojí maminkou. Drží mě za ruku a vypráví mi o Vesmíru, jako by četla z otevřené knihy. A skutečně. Její hlas má v tu chvíli všechny vlastnosti hlasů maminek, když večer před usnutím vypravují dětem o vzdálených krajích a postavách z pohádek a děti se zatajeným dechem poslouchají. Tak jako poslouchám já, když vypráví Rozárka. x „A umývat to bude kdo!?“ ječí matka v mé hlavě. „Chceš byt zas nemocná!?“ „Déšť umyl,“ neodradí mě ani na okamžik, abych si do úst nevložila kuličku rybízu. Náš supermarket. Naše zahrada. Nákupní košík, vlastní dlaně a ústa. Co jsme zaseli, to sklízíme. Čemu jsme dovolili růst, to vyrostlo. Hrstička malin, několik jahod, pár kuliček angreštu a rybízu, hrášek. Moje snídaně. Někdy tak vydržím celé hodiny. Jenom já a zahrada, jenom já a stromy. Pořád je co ochutnávat, k čemu vonět. Oči, uši, dlaně, ústa. Vše najednou polyká, vnímá, dotýká se. Nějaké další oči existují za očima, oči, kterýma vidíme ve snu a které se otevírají, kdykoliv vyjdu do zahrady nebo do lesa. Neumím to popsat, vím jedině, že je to skutečné, skutečná brána do jiného světa. Světa, kde i ta nejmenší událost, jakou je snídaně v zahradě,

23

ba jako je pouhé spočinutí mezi keříky rybízu nebo dokonce obyčejné setkání prstů se slupkou zralého plodu, dokonale zapadá do velké skládačky Vesmíru. A člověk není její nepatrnou částí, ale celkovým naplněním a smyslem. Jak mu asi chutnám? přemýšlím, zatímco si do úst vkládám další třpytivý drahokam v podobě rubínově zbarvené rybízové kuličky. Stal by se raději něčím jiným než mnou? Měl na výběr? Sama se musím smát svým úvahám. Také rybíz v mé krvi se směje: „To víš, že jsem si tě vybral. Hned jsem věděl, že k sobě patříme. Tys to nevěděla? Teď to tedy víš. Ty a já, já a ty jsme vždy byli jedno. Jedna velká šťavnatá bobule vyplňující Vesmír.“ Kde se vzal, tu se vzal, mravenec se rozběhl po mé dlani. Mnoho cest se po ní klikatí. Zvolil čáru života. Přišel až na konec, aby zjistil, že nikde nekončí, ale vede pořád dál. Po předloktí a paži, zpátky na rybízový keř a odtud všude tam, kde je třeba a kde ho čekají. x „Co myslíš, Smíšku, zbláznila jsem se, když si povídám s ovocem, když mu pokládám otázky a ono odpovídá? I s květinami rozmlouvám a se stromy. Co myslíš, jsem blázen?“ Smíškova odpověď se stane rozbuškou pro můj smích. „Mrkev je dobrý učitel.“ „Čemu se smějete, vy dva?“ přivine se ke mně Maličká. „Ale, bavíme se o mrkvi,“ řeknu a začnu se dusit smíchy. Z očí mi tryskají slzy a stékají po tvářích, Smíšek je na tom podobně. „Jóóó, s mrkví je legrace,“ pronese Maličká vážným hlasem proroka a mně exploduje břicho, velký třesk smíchu. Válím se v trávě a chechtám se, doslova jako ten blázen. Kdyby mě viděla matka, určitě by si myslela, že mám záchvat. Hned by volala otce, který by mi píchl dávku Diazepamu, abych se zklidnila a byla zase hodná holka.

24

Na okamžik jsem spatřila sama sebe v těch pravěkých dobách, dokonale uhlazenou, čistou. A prázdnou. Jak jsem to mohla vydržet tak dlouho? x Už jednou jsem si psala deník. Bylo mi deset a přetékala jsem životem. Ráda bych se někomu svěřila, ale k jediné kamarádce, se kterou jsem si doopravdy rozuměla, mi zakázali chodit. Jmenovala se Ester a propadala ze dvou předmětů. „Od té se nic dobrého nenaučíš,“ řekli mi. Nikoho jiného jsem neměla. Tak jsem začala psát. Do obyčejného notesu, obyčejným písmem, obyčejné radosti a starosti obyčejného děvčete, kterým jsem byla. Napsala jsem a dala pod polštář, že budu pokračovat, až přijde chvíle. Už nikdy jsem nepsala, protože přišel Jiří a sešit mi vzal, aby s ním k pobavení všech chodil na svých dlouhých nohách po zahradě, hlasitě se smál a četl. Já jsem byla jenom malá holka, mohla jsem jedině vzpínat ruce. Tak vysoko jsem ale nedosáhla, tak daleko jsem nedoplakala ani nedokřičela, jak oni seděli a bavili se. Právě naopak. Čím víc jsem plakala, tím víc se smáli a vzdalovali. A vzdalovala se i Laura. Na deset let se ztratila sama v sobě a byla by možná zůstala už navždy, kdyby… Kdyby je zde a je skutečnější než cokoliv, co jsem dosud žila. Nepředstavitelný sen života, který někdy za dlouhých nocí očima dokořán vstupoval do malého děvčete a naplňoval je klidem, pro který nemělo jméno mimo ticha. To bylo úplně jiné ticho, než když jsem seděla na jedné z nesčetných návštěv svých rodičů, u toho či onoho proslulého pána profesora, té či oné věhlasné paní docentky, a s rukama v klíně jsem nemluvila, zatímco uvnitř mě všechno křičelo. Plakala jsem a umírala, zatímco rodiče se smáli s přáteli, pro které jsem byla ta hodná holčička, které mohou dávat bonbóny, jako bych už byla úplně ochočené zvíře, které se klidně nechá hladit a jenom někdy ucukává, když už je bolesti příliš. Jako tehdy, když otec zase chtěl, abych vyjmenovala kosti té či oné končetiny, abych je

25

totiž vyjmenovala latinsky. Mně bylo pět let a dělala jsem to, i když jsem nechápala proč, protože to po mně chtěli, protože to po mně chtěl bůh, kterým pro mě otec byl a ke kterému jsem s nadějí upínala svoji mysl, než ji roztříštil na kusy. „No tak, Lauro, řekni hezky panu profesorovi, jak se latinsky řekne klíční kost,“ řekl otec s úsměvem vojevůdce, který dávno před bitvou dobyl vítězství a teď jenom čeká na jeho konečné potvrzení. A já, která jsem viděla, jak strašně moc lže, že mu vůbec nezáleží na tom, co si myslím nebo cítím, ale jedině na tom, co mě nesmyslně naučil pro své potěšení a pobavení druhých, jsem řekla to, co čekal ze všeho nejméně: „Řekni si to sám.“ Skutečně to zaznělo. Pak bylo dlouho ticho, alespoň mně to přišlo nekonečně dlouhé, jenom pan profesor Malvaz se smál a byl to srdečný smích člověka, který dosud úplně neodvykl pravdě. Co to ale bylo platné, když otec byl bledý jako smrt, v představách mě držel za vlasy a tahal mě za ně do výšky, jak to s oblibou dělával vždy, když usoudil, že jsem se něčím provinila. x Upekla jsem chleba. Konečně se podařil. Konečně nelepí a chutná tak, jak chutnat má. Hvězdnou nocí a vlahým ránem, úrodnou zemí a neviditelným větrem. Větrem, který ačkoliv sám není vidět, umí rozhoupat větve stromů nebo rozvlnit obilný lán. Dotýká se ho tak jako by hrál na harfu a obilí skutečně hraje, vydává zvláštní sférickou hudbu, voňavou a hemživou odletujícími částečkami hvězdného prachu a hmyzích křídel. Ty stojíš a sama jsi tím tónem, současně také hraješ a celou bytostí se usmíváš. Uchovat ten tón a vtisknout ho chlebu je ze všeho nejtěžší. Je tak snadné nechat se rozladit, začít myslet na něco jiného, zatímco ruce zpracovávají těsto. Tolik podvědomých starostí chce být vnímáno, tolik smutků touží být prožíváno. A já jsem je prožívala, každý den. Mezi lidmi se člověk musí přetvařovat, zvlášť, když jsou tvými rodiči přesvědčenými o tvém štěstí. To největší, že ses narodila

26

právě jim, další, že budeš vdaná paní, snacha pana primáře. V kuchyni je člověk většinou sám, tím spíš, když je mladou ženou, od které se neočekává nic jiného, než že bude vařit a uklízet, přinejmenším do té doby, než dostane diplom. Konečně sám, konečně můžeš odložit masku. Proč by se někdo přetvařoval před mrkví? Rozpustile se usmíval na salát, když se mu ve skutečnosti chce řvát vzteky? K čemu by to bylo dobré? A přece jsem to dělala. Kdykoliv mohl přece někdo přijít a omlátit mi mé slzy o hlavu. Nebylo by to poprvé ani naposledy. „Ty bulíš?! Ježíši, ona bulí!“ křičel Jiří na celý dům, zatímco já jsem se hanbou propadala do země. „To bude asi dojetím, ne?“ Provinile jsem přikývla. „Je ti líto prasátka?“ Zvedl naklepaný kus masa a s rozkoší ho pleskl zpátky na talíř. „Moc je nepřepal, víš, jak to mám nejradši,“ zamrkal významně, otřel si ruku o můj zadek a byl pryč. Zvyknu si, zvyknu, na řízky i na všechno ostatní, říkávala jsem si. I na zkažený dech chlapa, ke kterému necítíš lásku ani odpor, ke kterému vlastně necítíš vůbec nic, který ti přesto při každé příležitosti dýchá tak z blízka do tváře, až se ti dělají mžitky před očima a všechno tě bolí ještě další den, i na to se dá zvyknout. To si ale člověk nemůže říkat pořád, přece jenom zůstává myslící bytostí s jistou mírou nezávislého úsudku. A ten já jsem měla. To bylo nejhorší. Ten vnitřní rozpor mezi jejich samozřejmostí a mojí nutností toho, co bezpodmínečně musím udělat, pokud nechci skončit na psychiatrii. Zmizet, zmizet tomu všemu, protože jinak... Jinak zmizím sama sobě. A to jsem nechtěla. Často jsem myslela na smrt, někdy jsem si ji dokonce přála. Přesto nikdy nepřišla. Zato nemoci tu byly často, zoufalé útěky do prostoru vlastního těla, horečky a blouznění. Otec se se mnou nemazlil. Píchnul mi injekci, toto spolkni, a už běžel za svými pacienty. Co já jsem pro něho byla? Blbá holka, o kterou se musí starat.

27

V posteli jsem mohla být alespoň částečně sama sebou. Od nemocného se neočekává, že se bude usmívat a trousit zdvořilostní fráze. Nemocný se může i mračit, bez toho, aby ho někdo okřikl. Nemocný může dokonce i plakat. To jsem věděla a bohatě jsem toho využívala. Také další výhody pobyt v posteli přinášel. Klid na čtení. Moc jsem si nevybírala. Četla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku a co skýtala domácnost renomovaného kardiologa milujícího historii. Odborné i populárně naučné knihy. Otcovy válečné romány, milostné příběhy mojí matky. Někdy na mě z knihovny vypadla Příroda naší vlasti, jindy Encyklopedie vojenské techniky. Pak se stalo něco zvláštního, ten zvláštní pocit, když jsem poprvé otevřela sbírku poezie. Malá knížečka s nenápadným obalem, tajuplný název Tao. Já, která jsem dokázala přelouskat několik objemných svazků za den, jsem se nedokázala přenést přes první stránky toho uzoučkého spisku. Ne, že bych nerozuměla tomu, co se v něm psalo, ale proto že jsem tomu rozuměla tak dobře. Když se na sebe dívám jako na vše ostatní pod nebem vše pod nebem mi může být svěřeno A když pečuji o sebe jako o všechny věci světa může mi celý svět být dán do opatrování Četla jsem znovu a znovu. Každý verš nejmíň tisíckrát. V ty chvíle jsem byla dokonale uzdravená. Dostat do opatrování celý svět. Ta představa se mi líbila. Co bych udělala? Jak by vypadal takový svět? Jací lidé by v něm žili? A jak bych žila já sama?

28

x Upekla jsem chleba, tak jsem začala svůj zápis, a hle, kam jsem se dostala. Od chleba až k Tau. Kam se dostanu od Taa? Uvidíme. Slunce a oheň. To slunce nepálí, ale společně s vodou dává růst. Ten oheň nestravuje, ale spolu s proudem vzduchu dává zrát. Prastarý proces, na jehož konci se nachází voňavé zjevení v podobě pecnu chleba. Cosi, co začalo pouhým zrnem, ve kterém jen málokdo viděl víc než ono pouhé, a co dlouho hledalo v zemi, než konečně našlo vše potřebné k tomu, aby se mohlo vzdát sebe sama a změnilo se v nepředstavitelné, v potravu duše člověka, voní po kuchyni. Dopoledne jsme s Rozárkou strávily malováním. Na hlavách papírové čepice jsme se pustily do zvelebování naší chaloupky. Ne snad, že by byla málo velebná, ale proto, že jsme měly chuť malovat. A barevné křídy došly. Barvy máme dost i teď, když jsme pomalovaly celou kuchyň. Tak barevnou místnost svět nepamatuje. Jako by zahrada udělala krok směrem do domu, tolik květin vykvetlo na stěnách. Rozárka nejraději maluje lesní víly, já jsem přidala několik motýlů. Otisky rukou místo podpisu. Černá si našla čtverec slunce narýsovaný přes okno na podlahu a teď medituje se zavřenýma očima, jedině její ucho se pohybuje, jak neustále hlídá, co se děje. V kuchyni, venku na zahradě, v celém Vesmíru. Jsou slyšet ptáci, v kamnech tiše praská dřevo z mladých břízek. Tolik se snažily uchvátit naši zahradu, teď je uchvacuje plamen. Přiběhne Maličká. Hltavě se napije mléka rovnou z konve a zase odhopsá ven. Černá obchází kuchyň. Vedle své misky nalezne rozložený obal od másla. Začne ho olizovat. Vydává to zvláštní zvuk. Jako když středně velká kočka pečlivě vylizuje na dřevěné podlaze rozložený obal od másla. A už se zase vyhřívá, ve čtverci slunce promítaném přes tabulku skla na prkna podlahy. Paprsky zbarvují její kožíšek do stříbrna.

29

Bílá si ustlala na židli, její oblíbené místo. Pokud je židle právě obsazená, uvelebí se dotyčnému na klíně. Pecen chleba odpočívá na stole. V ošatce vystlané kouskem plátna vypadá skoro jako nemluvně. Co bych dělala, kdyby najednou začalo plakat? Ale to se přece nestane! Namísto toho vezmu ošatku a vyjdu s ní do zahrady. Tam se mezi stromy pohybují paže, pevné paže člověka, který se nebojí žádné práce, každou dělá rád a vždy nejlépe, jak umí. Ať drží v ruce sekeru nebo kaligrafický štětec, ať drží hrábě nebo flétnu, vždy je to proto, že je to pro danou chvíli správné. Ta správnost mu přímo odletuje z prstů jako z ohně odletují jiskry nebo semena z rukou rozsévače. Není možné vyrušit takového člověka. Je však docela dobře možné přijít a podat mu džbán vody, aby se napil. Nebo mu ukázat prvorozený chléb. A Smíšek, jako by čekal právě na tuto chvíli, odložil dláto a s ním celou sochu, na níž dosud pracoval a která přestala existovat v okamžiku, kdy jsem k němu přistoupila. Vzal ošatku, opatrně jako by v ní skutečně leželo dítě, a nastavil ji Chlupáčovi, který se přišel podívat na ten zázrak a který už nebyl psem, ale moudrou sudičkou věštící tu nejkrásnější budoucnost. Že nakrájený na krajíčky s velkou chutí bude sněden všemi, kdo jsou živi v domě, a kruh bude uzavřen. x „Proboha, nedotýkej se toho zvířete!“ ječí kdesi vzadu v mé hlavě moje matka, zatímco sypu Růžence do misky několik hrstí zrní. Než skončí s večeří, bude mléko z jejího vemínka v hrnci. Dokážu to sama. A nestane se nic víc, než že ke mně Růža otočí svoji zvědavou hlavu a nechá se drbat mezi rohy. Nikdy bych nevěřila, že by mě mohlo tolik těšit pracovat. Jako budoucí paní doktorce mi bylo souzeno dělat úplně jiné věci. Ležet ve skriptech, dělat si výpisky z objemných knih, šprtat latinská slovíčka. A hlavně nikdy nedělat nic neuváženého. Nikdy se nesmát

30

příliš nahlas. Nejíst rukama, co se dá jíst příborem. Nespat pod noční oblohou. Nemalovat. Nemilovat. Nežít. Nejraději pracuju na zahradě. Holýma rukama se hrabu v hlíně, udělám řádky, pak kladu semínka, zahrabu, zaleju, nechám, ať roste. Šplhám po stromech a obírám ovoce. Nakládám a zavařuju. Smíšek dělá všechno možné. A já mu se vším pomáhám. Učím se a je to jako zázrak, cítit, jak vyprahlým řečištěm opět svobodně proudí voda. Jak se třpytí a klokotá, napájí laně i stromy sestupující k ní svými kořeny, dává žít rybám a na dlouhých nohou kráčet volavkám. Všechno se plní a narůstá, ne proto, že někdo chce, že někdo někoho nutí, ale proto, že je právě takový den, taková chvíle, okamžik plynutí zastavený v čase. Byla jsem hodně bláhová, když jsem si myslela, že bych do jednoho sešitu mohla vtěsnat všechno, co prožívám se Smíškem. Jak mě našel spící v lese a napojil mlékem od Markových Magdalény. Jak jsem se učila štípat dříví a Smíšek přitom málem přišel o život, když se mi vysmekla sekera a letěla vzduchem přímo na něho! On ji chytil, v letu, jakoby nic, a s úsměvem mi ji vrátil, abych to zkusila znovu. Jak jsem poprvé řezala pilou. Jak jsem poprvé spadla ze stromu. Jak mě poprvé pohladil. Jak se mě poprvé dotkl svými rty. Jak jsem se dotkla já jeho. Jak jsem připravila večeři. Jak jedl, usmíval se a svíce hořely. V krbu praskalo dříví, jinak bylo ticho. Přestali jsme jíst a dívali jsme se na sebe, jako se na sebe dívají dvě hvězdy, přes celý Vesmír vzdálené a přece spojené tím Vesmírem. Mlčky jsme se vzali za ruce, oheň hořel v krbu, světlo po celé místnosti a najednou bylo ráno. Jak jsme starou kůlnu proměnili v saunu. Jak jsme v ní poprvé zatopili a všichni tři tak, jak nás pánbůh stvořil, jsme se usadili na dřevěné lavici. Smíšek nalil na rozpálené kameny několik naběraček vody a nás objalo cosi nesmírného. Stáli jsme potom pod hvězdami

31

a na obláčcích páry, která z nás stoupala, jsme se vznášeli ke vzdáleným galaxiím. Jak do zahrady přibyl nový kmen a Smíšek na něm pracoval. Pracoval nahý, jedině slaměný klobouk mu pokrýval hlavu. Pracoval sekerou a dláty, pracoval smirkovým papírem. Pracoval celé odpoledne i večer a ještě za tmy. Celou noc padaly do trávy drobounké komety lipového dřeva. Když se pak rozednívalo, stála v zahradě panenka Marie a prohlížela si nahého muže, který kolem ní kroužil v nábožném tanci a jemně ji hladil po hrudi a bocích. Zlehka se dotýkal její tváře, několikrát dýchl na ni a potom byla skutečně živá. Podali si ruce, na chvíli splynuli v objetí, zatímco já jsem stála na prahu a chvěla se po celém těle, ne ranním chladem, ale úžasem. Stála jsem jako socha a nemohla se hnout. Smíšek přišel a políbil mě na otevřená ústa, vzal z mých rukou tác, na který jsem připravila snídani, a do mě opět vstoupil život. Začala jsem se smát. Hned jsem se běžela podívat zblízka, co že se to stalo v zahradě. Ve chvíli tu byl Zablešenec, za ním běžela Maličká. Honili jsme se mezi stromy a byli jsme šťastní, byli jsme nazí a naskákali jsme do Ryblíčku. x Říká se, že šaty dělají člověka, jak ale můžou dělat někoho, kdo je většinu času vůbec nenosí? Dokážu pochopit, že lidé poznávají doktora v bílém plášti, kdo by ho ale hledal ve starém slamáku a uválených šortkách? A přece přicházejí, staří i mladí, zblízka i zdaleka, v pondělí jako v neděli. Komu můžeme, tomu pomůžeme. Koho neznáme, s tím se seznámíme. Hlavní léčebný prostředek, naslouchání. „Ne, o tom nevyprávěj, nezajímá mě, co tě bolí. Co máš rád, co tě těší, o tom vypravuj,“ nabádá Smíšek. Pokud někdo přijde a on okopává záhony, dostane příchozí motyku. Pokud právě češe ovoce, češe příchozí spolu s ním. Žádné jiné léky, nic, co je možné koupit za peníze.

32

A přece všichni odcházejí uzdraveni. S úsměvem místo zachmuřené tváře. S vírou namísto pochyb. Příležitostně někomu podá nějakou bylinu, doporučí určitou potravinu nebo cvičení. To ale není to hlavní, to vlastně není vůbec nic ve srovnání s tím, co se odehrává tam nad záhony nebo na žebříku. Jde třeba kolem paní Krustová, stará žena zkroucená věkem jako strom, který dlouho vzdoroval bouřím a teď bez vzdoru už jenom usychá, aniž by přestal být živý. Ta paní se zastaví u plaňkového plotu naší zahrady, z opačné strany Smíšek. To je první obraz. Ve druhém obraze jsou oba společně na zahradě. Smíšek klečí uprostřed keříků rybízu a obírá sladkokyselé plody. Stejně tak paní Krustová. Stařenka, které v kostele musejí pomáhat její syn s vnukem, aby poklekla a opět vstala, pokleká a vstává podle libosti. Přitom stačí oběma rukama současně odnímat drobné plody a vkládat je do mísy. x Co si dnes přečtu? S jakou knížkou si vlezu do houpací sítě jako do loďky a nechám se kolébat neviditelnými vlnami větru? Také na verandě nebo v altánu je dobré místo ke čtení nebo u Ryblíčku, vlastně kdekoliv, kam dosahují větve a výhony naší zahrady. Stejně dobrá je každá kniha z police v kuchyni. Nevybírám očima, ale naopak, zavřu je, vystrčím prst a hned je hlemýžď z ulity. Pomalu klouže po knižních hřbetech, hladkých obalech a roztřepených vazbách, až se konečně zastaví. To je ta kniha, kterou si mám přečíst. Ne celou, třeba jenom jediný řádek. Tak schválně. Práce je zviditelněná láska

33

Vzkaz od pana Džibrána. A to si čtu, to v sobě nosím celý den nebo i několik dnů a nechávám se unášet. To je moje čtení. Jeden ze způsobů. Někdy se stane, že ucítím potřebu přečíst knihu celou. Sedím v zahradě a čtu. Většinou nahlas, aby i ostatní slyšeli. Černá s Bílou se střídají na mém klíně, prsty jedné ruky se probírám jejich kožíšky, v druhé ruce držím knihu a čtu. Když zvednu pohled, uvidím Růženku, jak stojí rozkročená vprostřed trávníku a poslouchá. „Ty budeš ale učená koza…“ neodpustím si poznámku. Nejpilnějším posluchačem je ale Chlupáč. Poslouchá vždy tak pozorně, hlavu složenou na předních tlapách, tak zaujatý, že ani Maličká s ním nepohne. Namísto společného hraní leží a poslouchá, dokud nepřestanu s čtením. Přesně pozná, kdy se chystám skončit, vyskočí a běží za Rozárkou. x Umím šít. Jak zvláštní objev. Já, která jsem neuměla nic jiného než sedět s rukama v klíně, ne, že by mě netěšilo pracovat, ale proto, že jinak jsem přes ně hned dostala, jsem podlehla kouzlu jehel a nití. První šaty a hned na zakázku. A neobjednal si je nikdo jen tak ledajaký, ale samotná Královna lesních víl. To ráno přišla Maličká a na malinovém listu nesla několik zralých plodů. Dávala pečlivě pozor, aby se nerozkutálely. „Vzácná paní,“ uklonila se, aniž by odtrhla pohled od cenného nákladu, „posílá mě Královna lesních víl, abych vás jejím jménem poprosila o ušití nových plesových šatů na Velký půlnoční bál.“ Potom mi podala list. Přes největší opatrnost se několik malin skutálelo do trávy. Pohotově se pro ně sehnula a přidala je k ostatním. „Tady máte malou zálohu,“ řekla vážným hlasem, ve kterém byl slyšet smích. „Až budou šaty hotové, dostanete zbytek.“ Uklonila se a odskotačila mezi stromy. Ostatní bylo na mně.

34

Pustila jsem se do práce. Látku na šaty jsem našla snadno. Nebyla utkaná z měsíčního svitu ani z ranní rosy, stejně dobře posloužily staré záclony. Pošité barevnými stuhami a doplněné věncem z květin vypadaly skutečně jako pro vílu. Maličká se několikrát přišla podívat, jak pokračuji s prací. Většinou byla spojena, jen tu a tam pronesla nějakou poznámku, jako: „Víc květin prosím.“ Nebo: „A vlečku, nezapomeňte na vlečku.“ A nakonec: „Dokonalé. Její Výsost bude spokojena.“ A byla. Přihopsala ladnou motýlí chůzí, ukláněla se do všech stran a usmívala se, no, jako Královna. Potom jsem jí pomohla obléknout šaty. Padly jako ulité, však jsem je také několikrát zkoušela na Maličké. Na ples byl pozván celý les, ani já se Smíškem jsme nechyběli na seznamu hostů. Uvítala nás samotná Královna. Každý jsme dostal kytičku lučního kvítí a královský úsměv. Občerstvení bylo bohaté, misky z listů rybízu a malin přetékaly tím nejlepším z lesa i zahrady. O hudbu se postarali cvrčci. A Smíšek. Hrál na flétnu, zatímco já s Královnou jsme tančily. Chlupáč ležel pod stromem a dával pozor, až se nikdo nebude dívat, aby si mohl sundat mašli, kterou mu Rozárka uvázala kolem krku. I Černá s Bílou se přišly podívat, ale rozpustilé hopsání pro ně nebylo. Kolem půlnoci Maličká usnula. Zatímco u ní držel Chlupáč stráž, pokračovali jsme se Smíškem v tanci. Snad to ani nebyl tanec, když jsme tam stáli proti sobě a zlehka se kolébali v rytmu noci. Hladili se po dlaních, zádech, ramenou. Mlčeli jsme a nemlčeli. Naše řeč byla beze slov. Stát a pohupovat se. Jako stébla trávy. Jako rákosí na břehu řeky. Jako řeka na břehu rákosu. Jako hvězdy na vlnách noci. Jako noc v proudu světla. Jako světlo zviditelňující věci. Jako věci dávající vyniknout světlu. Takový klid, taková jistota, takové bezpečí. A to všechno proto, že jsem nezapochybovala o svých schopnostech, když za mnou přišlo malé děvčátko a s důvěrou mě poprosilo o uskutečnění něčeho, co jsem nikdy předtím nedělala.

35

Ale kolik věcí člověk neumí, dokud je nezkusí! Protože mu nikdo nikdy neřekl, jak je výjimečný, protože nepotkal Smíška. x Člověk nepřemýšlí o štěstí, je-li šťasten. Tak ani já jsem na něho nemyslela a nemyslím. Na co se snažím nezapomínat, je vděčnost, kterou se člověk upomíná na to, čím byl, dokud ho obýval smutek a čím je nyní, když připustil své štěstí. Vděčnost je ten rozdíl. Smíšek by se smál, kdyby věděl, nad čím přemýšlím. On to stejně ví a směje se. Pokaždé to nějak pozná, snad skutečně existuje telepatie. Píšu snad, je to obrana mé staré mysli, ta nová nepochybuje, vždyť to zažívám každý den a stále znovu se potvrzuje, že je to pravda. Čtu si třeba v zahradě a najednou dostanu žízeň. Nechce se mi vstávat, jít k potoku nebo ke studni, knížka mě pohltila do sebe. Vtom se objeví Smíšek a beze slov mi nabídne sklenici vody. Náhoda? Může být, já ale obírám jahody, miska je plná a stále plnější, jak se snažím nemuset do domu pro další, když přijde Smíšek a rovnou mi ji podá. Ano, mohl mě vidět, tak si to pokaždé vysvětluju, já ale třeba úplně tiše sedím v pokoji, je noc, v krbu praská oheň a dekoruje stěny všemi podobami stínů. Maluju zátiší nebo nanáším barvu na hedvábí, Smíšek něco vyřezává. Houslové klíče lipového dřeva se bezhlučně snášejí na podlahu. Jenom tak tiše maluju. Najednou mi v hlavě vyvstane obraz, zapadlá vzpomínka uvolněná zašustěním štětce. Něco se ve mně utrhne a začne to padat jako lavina. Už je to blízko, nezadržitelná směs pocitů, které bych nikdy neunikla, kdyby Smíšek neodložil rozdělanou lžíci nebo dřevěného ptáčka a jenom mě tiše neobjal. V tu jedinou možnou chvíli, aby se lavina zastavila v mé mysli a celou mě nepohltila. Jak to může cítit? Když se myšlenkou dotknu výroby medu z pampelišek a další den najdu recept na stole, co to znamená? Nebo když večer usínáme v zahradě a já se zamyslím nad některou

36

hvězdou, jak se asi jmenuje, a on vysloví její jméno, můžu snad mluvit o náhodě? Pak jednou ležíme pod nebem a to je tak nízko, až mám pocit, že kdybych zvedla ruku, mohla bych do ní vzít kteroukoliv z hvězd. Udělám to, zvednu ruku a dotknu se hvězdy. Je ticho, cvrček si povídá s vánkem. Stébla plynou v trávě. Držím Smíškovu ruku a vyprávím mu o svých pocitech. Jenom tak nechávám slova téct, vůbec nemyslím na to, co říkám, a plynu. Sama sebou, tou nocí, kterou jsem se stala. Mluvím a mluvím, když vtom si zívnu. Je pozdě v noci, zpola spím, a proto zívám, zívám s rozkoší a noc vstupuje do mě ještě víc. Zívám a zívám, přitom slova dál plynou. To je zvláštní. Najednou mi to dojde, dojde mi, co se stalo. V tu chvíli se Smíšek začne smát. Celou dobu se držel, teď se směje. Směje se, až se zalyká, a já se směju společně s ním. Povídali jsme si myšlenkami. Jak prosté. x Ráno. Probuzena sluncem. Všechno je zlaté. Zlatá píseň dnešního rána, nového dne. Smíšek už pracuje. Ponořen do záhonů tak, jak ho pánbůh stvořil, jenom v klobouku. Miluju ho pozorovat. Při práci, odpočinku, kdykoliv. Jeho úsporné, přesné pohyby. Pružné tělo. Vnitřní vyrovnanost odrážející se v mírném úsměvu, který nikdy neopouští jeho tvář. Počáteční stud je dávno pryč a já ho hltám očima. Neodvrátím se ani když se podívá přímo na mě. Ani když zavrtí hlavou a pronese: „Kampak se to, slečno, pořád díváte? To není na světě dostatek jiných objektů hodných vaší pozornosti?“ „Když mně se nejvíc líbíte vy, pane.“ „Ach tak, nebohá duše.“ Jak dlouho už je vzhůru? A spal vůbec? On toho Smíšek moc nenaspí. Lehne si na chvíli ke mně, drží mě za ruku, milujeme se

37

nebo si povídáme. Potom usnu a on se zvedne. Nevěděla jsem to. Tolik toho o něm nevím. Nevím o něm vlastně skoro nic. Co dělá celé noci. Z čeho je živý, když za celý den nesní víc než kousek chleba a pár jablíček. A někdy ani to ne. Kde pramení jeho věčný úsměv? Proč ho někteří lidé nemají rádi? Odkud se vzala Maličká? „Jedno po druhém,“ usmál se Smíšek, když jsem na něho u snídaně vysypala své otázky. Ne snad, že bych je přímo vyslovila, ale protože je viděl napsané v mé tváři. „Co chceš vědět ze všeho nejvíc?“ Musela jsem se zamyslet. Přemýšlela jsem dlouho. Pak jsem se zeptala: „Smíšku, Smíšku, jak to děláš, že se pořád usmíváš?“ „Opravdu bys to chtěla vědět?“ zeptal se Smíšek a já jsem v tu chvíli věděla. „Ty se neusmíváš, ty jsi prostě Smíšek. Jsi takový úsměv na nožičkách.“ „Úsměv na nožičkách, to je dobré!“ zasmál se Smíšek, div že se nepolil čajem. Potom dýchl do hladiny, dlouhým nádechem nasál vůni a řekl: „Hmm... Lipový, ten já rád.“ x Taková Žena. Přijde a rovnou se ke mně postaví. Položí přede mne knihu, s naprostou samozřejmostí a nanejvýš tiše, nejen beze slov. Ostatní čekali v řadě, táhla se daleko podél polic plných knižních hřbetů, jedině ona přišla přímo. Nikdo ji neodstrčil. Co si to dovolujete?! Nikdo neprotestoval, stejně jako by neprotestoval, kdyby se předběhlo malé dítě, těhotná žena nebo starý člověk. Ničím z toho nebyla. A přece. Malé děvčátko tančilo v jejích očích, v lůně zrál plod a stopy prožitých bolestí byly patrné. Na dvě, tři, možná pět vteřin splynul náš pohled. Pouhý okamžik v lidském životě, trvání nekonečna na přímce věčnosti.

38

V tu chvíli jsem věděl, že je to Ona. Ta, na kterou každý muž čeká. Občas ji zahlédne v tom či onom gestu, pohybu, úsměvu, je to ale vždy jenom fragment, pouhý zlomek skutečnosti, který víc rozděluje, než aby skutečně spojoval. On se přesto rozhodne ty střípky sbírat a sestavovat je dohromady. S tím nejlepším úmyslem tvoří ty nejneskutečnější absurdity, bolest a utrpení nemající konce. A tady vidím břeh, na tom břehu stojí člověk, celá lidská bytost, a mám právě jenom pět vteřin, abych něco udělal, změnil svůj život a nebo nechal být. Beru do ruky knihu, kterou jsem napsal a která teprve tím získala smysl, že proti mně stojí Ona. Musím sklonit hlavu, dotknout se papíru jediným bodem plnicího pera a napsat: Jsi daleko silnější, než si myslíš… Vzkaz víc pro mě, než pro ni. Co se stane teď? Kolik zbývá času? Tak neskutečně rychle plyne, když ho člověk počítá na vteřiny a má jich právě jenom pět, stejně jako prstů ruky, ve které drží pero a píše věnování. Jsi samotná Síla... Slova, která zaniknou v moři frází a nebo možná někomu změní život. To nejde dopředu vědět, jedině sám za sebe můžeš rozhodovat a rozhodnutí je zde: Prostě to udělat. Pozvat ji. Ne na čaj ani na kávu, ale na život žitý každý den. V dobrém i zlém, jak se říká, ale nikdy se nestane, když se některý z dvojice přimkne k jednomu z pólů. „Já, Vknihupíšící, ptám se tebe, Tišeshlížející, chceš projednou a navždy spojit svůj život s mým životem, se vším, co k tomu náleží?“ Mezi námi stůl, tyčí se jako hradba. Na klíně Rozárka, čemusi se směje. Neúprosná řada lidí na autogram. A při tom zůstalo. x

39

-K3 Důkaz draků "Dočetli jste se ke konci ukázky z elektronické verze knihy Zastaveno, které nakladatelství Maitrea vydá znovu v roce 2013. Celý příběh včetně ilustrací Vám rádi půjčíme na pobočkách Městské knihovny v Praze. Pokud se chcete podívat, kde je kniha k dispozici již nyní, klikněte zde."

40

-K4 Párty hluchoněmých "Dočetli jste se ke konci ukázky z elektronické verze knihy Zastaveno, které nakladatelství Maitrea vydá znovu v roce 2013. Celý příběh včetně ilustrací Vám rádi půjčíme na pobočkách Městské knihovny v Praze. Pokud se chcete podívat, kde je kniha k dispozici již nyní, klikněte zde."

41

-K5 Nebepán "Dočetli jste se ke konci ukázky z elektronické verze knihy Zastaveno, které nakladatelství Maitrea vydá znovu v roce 2013. Celý příběh včetně ilustrací Vám rádi půjčíme na pobočkách Městské knihovny v Praze. Pokud se chcete podívat, kde je kniha k dispozici již nyní, klikněte zde."

42

-K6 V pozadí hory "Dočetli jste se ke konci ukázky z elektronické verze knihy Zastaveno, které nakladatelství Maitrea vydá znovu v roce 2013. Celý příběh včetně ilustrací Vám rádi půjčíme na pobočkách Městské knihovny v Praze. Pokud se chcete podívat, kde je kniha k dispozici již nyní, klikněte zde."

43

-K7 Podzime nezlob se "Dočetli jste se ke konci ukázky z elektronické verze knihy Zastaveno, které nakladatelství Maitrea vydá znovu v roce 2013. Celý příběh včetně ilustrací Vám rádi půjčíme na pobočkách Městské knihovny v Praze. Pokud se chcete podívat, kde je kniha k dispozici již nyní, klikněte zde."

44

-K8 V dobrém i zlém "Dočetli jste se ke konci ukázky z elektronické verze knihy Zastaveno, které nakladatelství Maitrea vydá znovu v roce 2013. Celý příběh včetně ilustrací Vám rádi půjčíme na pobočkách Městské knihovny v Praze. Pokud se chcete podívat, kde je kniha k dispozici již nyní, klikněte zde."

45