Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta
Mgr. Petr Dočkal Střídavá péče v aplikační praxi soudů Rigorózní práce
Olomouc 2016
Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Střídavá péče v aplikační praxi soudů vypracoval samostatně a citoval jsem všechny použité zdroje.
V Přerově dne 18. 1. 2016 ……………………………………… Petr Dočkal
2
Poděkování patří mým nejbližším, kteří jsou pro mne vším.
3
Obsah Seznam použitých zkratek…………………………………………………………………..…6 1
Úvod…………………………………………………………………………………...7
2
Střídavá péče………………………………………………………………………….10 2.1
Vývoj střídavé péče v České republice……………………………………….11
2.2
Kritéria pro svěření dítěte do péče……………………………………………15
3
Intervaly střídání……………………………………………………………………...21 3.1
Frekvence střídání v české soudní praxi………………………………………22
3.2
Slovenská varianta střídání……………………………………………………25
4
Problematické otázky střídavé péče v aplikační praxi………………………………..27 4.1 4.1.1
Dohoda rodičů………………………………..…………………….…27
4.1.2
Nesouhlas jednoho z rodičů………………………………………...…30
4.1.3
Nesouhlas obou rodičů………………………………………..………40
4.2
Vzdálenost bydlišť, zachování jedné školy………………..…………….……41
4.3
Věk dítěte………………………………………………………………..……50
4.4
Zdravotní stav dítěte……………………………………………..……………52
4.5
Změna poměrů…………………………………………………………...……55
4.6
Střídavá péče jako pravidlo……………………………………………...……60
4.7
Změna pohledu na preferenci střídavé péče……………………………….….62
5
6
Komunikace mezi rodiči………………………………………………………27
Cochemská praxe………………………………………………………………….….65 5.1
Vznik a vývoj……………………………………………………………..…..65
5.2
Legislativní změny v souvislosti s Cochemskou praxí………………………..69
5.3
Podstata modelu a role jednotlivých profesí…………………………….……71
5.4
Mýty provázející Cochemskou praxi………………………………………….76
5.5
Realizace Cochemské praxe v České republice……………………………....77 5.5.1
Rychlost projednání věci…………………………………………...…77
5.5.2
Specializace advokátů…………………………………………….…..79
5.5.3
Oddělení role OSPOD a opatrovníka dítěte……………………..……80
5.5.4
Přístup soudních znalců……………………………………………….81
5.5.5
Změna postoje a myšlení lidí…………………………………….……82
Závěr………………………………………………………………………………..…84
Bibliografie………………………………………………………………………………...…90 4
Abstrakt……………………………………………………………………………………….96 Seznam klíčových slov……………………………………………………………………..…97
5
Seznam použitých zkratek Úmluva
Úmluva o právech dítěte vyhlášená Valným shromážděním OSN 20. 11. 1989 v New Yorku
LZPS
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR
Školský zákon
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů
OSŘ
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
OZ
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ZZŘS
Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů
ZOR
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
BGB
Německo, Bürgerliches Gesetzbuch ze dne 18. 8. 1896, ve znění pozdějších předpisů
ESLP
Evropský soud pro lidská práva
OSPOD
Orgán sociálně-právní ochrany dětí
Výbor
Výbor pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva
6
1
Úvod Předmětem předkládané rigorózní práce je střídavá péče a její praktická realizace ve
světle judikatury českých soudů. Jedná se o velice zajímavý a doposud málo využívaný typ péče o dítě. Ačkoliv byl tento výchovný model do české právní úpravy vnesen již novelou zákona o rodině v roce 1998, stále vzbuzuje u veřejnosti, ale také u odborníků značné emoce. Tento rodinněprávní institut je nepřetržitě předmětem rozsáhlých diskuzí, a proto si určitě zaslouží velkou pozornost. Je nutné poznamenat, že střídavá péče je hojně propíraným tématem nejen v případě rozvodu manželství, neboť problematika svěření dítěte do péče souvisí i s případy rozchodu rodičů, kteří nejsou manžely. Vzhledem k této skutečnosti tedy to, co platí pro péči porozvodovou, je možno vztáhnout taktéž na péči o dítě po rozchodu rodičů. Jelikož střídavá péče spadá pod oblast rodinného práva, je na místě podotknout, že rodinné právo je obecně považováno za nejcitlivější oblast regulovanou právem, neboť v podstatě denně zasahuje do života každého člověka. Je tedy jistě důležité věnovat problémům z tohoto právního odvětví patřičný prostor. I když střídavá péče není v českém právním řádu žádnou novinkou, dosud v České republice nenašla své pevné místo, protože vžité tradice a mentalita lidí jejímu rozvoji brání, zatímco v některých jiných zemích je často využívanou formou porozvodového uspořádání. Právě proto, že je tento výchovný model považován za kontroverzní a má celou řadu svých zastánců i kritiků, s čímž souvisí i nejednotná rozhodovací činnost soudů, rozhodl jsem se mu díky této práci blíže porozumět a zaujmout k němu své vlastní stanovisko. V současné době se podle statistik v České republice rozvádí přibližně každé druhé manželství. S tím souvisí mnohdy vůbec nejkomplikovanější otázka, a to svěření dítěte do péče. Jelikož ani do budoucna nelze důvodně předpokládat, že se bude snižovat počet rozvodů či partnerských rozchodů rodičů, očekávám stále vzrůstající pozornost, jež bude upřena právě na tento výchovný model. Postupem času roste zájem o střídavou péči především ze strany otců. Díky společenské výbušnosti této tématiky se tomuto způsobu péče o nezletilé děti rovněž dostává čím dál větší publicity a zároveň přibývá odpůrců i obhájců střídavé péče s velkým množstvím argumentů na jedné i druhé straně pomyslné barikády. Odpůrci střídavé péče většinou jako důvod nevhodnosti tohoto institutu uvádějí potřebu dítěte vyrůstat ve stabilním prostředí, ve kterém má dítě jeden stálý domov a není
7
neustálým návštěvníkem mezi domácnostmi jeho rodičů. Existují však i případy, kdy se v pobytu u dítěte střídají rodiče, což je také možná, leč zatím téměř nevyužívaná varianta. Naopak obhájci tohoto výchovného modelu argumentují zájmem dítěte na jeho výchově ze strany matky i otce, poněvadž střídavá péče umožňuje dítěti pravidelný kontakt s oběma rodiči. Ti pak se svým potomkem mají možnost prožívat běžné denní starosti i radosti, a dítě tak má ve své výchově ženský i mužský vzor, neboť se rodiče na jeho výchově podílejí v zásadě stejným dílem i po rozpadu rodiny. Literatura k tomuto tématu je velice rozsáhlá, přičemž v tištěné i elektronické podobě lze najít velké množství rozdílných názorů na střídavou péči ze strany právních odborníků, psychologů, nejrůznějších sdružení, ale i samotných rodičů. Této problematice se dosud věnovala především Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc., která se rodinným právem včetně institutu střídavé péče dlouhodobě zabývá. Z dalších odborníků musím jmenovat taktéž doc. JUDr. Zdeňku Králíčkovou, Ph.D. a JUDr. Lenku Westphalovou, Ph.D. Nepochybně se jedná o velice aktuální téma, neboť každým rokem dochází ke zvýšení počtu řízení, ve kterých se střídavá péče projednává, a rovněž se zvyšuje počet dětí svěřených do tohoto typu péče. Každá kauza týkající se této problematiky je velice specifická a typický je nejednotný postup soudů při aplikaci střídavé péče. Problémy týkající se realizace střídavé péče souvisí právě s nejednotou judikatury, čímž dochází k ohrožení právní jistoty jakožto jedné ze stěžejních zásad právního státu. Aby mohla být tato zásada naplňována, musí soudy rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem. Ačkoli je český právní systém součástí kontinentálního typu právní kultury, jež soudní precedent neřadí mezi formální prameny práva, význam judikatury neustále roste. V současné době tak judikatura zejména vyšších soudů požívá patřičného respektu a za pramen práva fakticky považována je. Za hlavní cíle rigorózní práce považuji poukázat na nejednotnost judikatury českých soudů, zjistit a analyzovat problémy, které střídavou péči provázejí v aplikační praxi, a následně formulovat doporučení pro rozhodování ve věcech střídavé péče, k nimž jsem v průběhu studia a psaní této práce dospěl. Tomu odpovídají i mnou zvolené metody, kdy jsem pro zpracování použil metodu analyticko-deskriptivní, dále metodu statistickou, na základě které poukáži na měnící se četnost svěřování dětí do této formy péče v posledních letech, a s ohledem na kapitolu týkající se fenoménu Cochemské praxe rovněž využiji metodu komparace mezi českou a německou úpravou rodinného práva. Práce je členěna na kapitoly a podkapitoly. Ve druhé kapitole se budu nejdříve zabývat samotným pojmem střídavé péče a jeho postavením coby jednoho z typů péče o dítě 8
včetně jednotlivých kritérií nutných pro svěření dítěte do střídavé péče a jejího postupného vývoje v České republice. Ve třetí kapitole se zaměřím na různé modely střídání a jejich opodstatněností, respektive vhodností pro rodiče i dítě samotné. Kapitola čtvrtá bude věnována problémům střídavé péče v aplikační praxi, přičemž analyzuji velice nejednotnou judikaturní činnost soudů v České republice týkající se střídavé péče. Pozornost bude upřena především na měnící se judikaturu Ústavního soudu České republiky. Mému zájmu v páté kapitole neujde ani tzv. Cochemský model, který je stále častěji uváděn jako příklad v Německu vzniklé meziodvětvové spolupráce profesí, jež se podílejí na řešení rodičovských sporů. Na samotný závěr zhodnotím všechna poznání a fakta, ke kterým jsem při psaní této práce dospěl. Stejně tak nastíním možné způsoby řešení překážek a doposud nevyřešených otázek, které střídavou péči provází. Nakonec uvedu rovněž prameny, ze kterých bylo v této rigorózní práci čerpáno. Přál bych si, aby rodiče, kteří se chtějí neuváženě rozvádět, celou práci pozorně přečetli. Možná by si skutečně uvědomili, jaké útrapy obvykle čekají děti, bývalého partnera i je samotné. Jsem přesvědčen, že to mnohým rodinám může pomoci. Je mi jasné, že s ohledem na různorodost názorů týkajících se problematiky střídavé péče bude mít tato práce i své kritiky, avšak věřím, že pro odbornou i laickou veřejnost bude především přínosem. Nechť klesne počet rozvodů a stoupne počet šťastných manželství. Děti si zaslouží lepší svět.
9
2
Střídavá péče Již ve staré řecké pověsti se praví: ,,…Filemón navrhoval, aby i po rozvodu pečovali o
svá dítka rukou společnou a nerozdílnou. Baukis soudila, že lépe bude se v péči střídat- měsíc jeden, druhý měsíc druhý….‘‘1 Střídavou péči (dříve taktéž označovanou jako střídavou výchovu) je možno vymezit jako takovou péči o dítě, při které o dítě pečují oba rodiče, kteří se ve výchově střídají v pravidelných časových intervalech. Soud přitom stanoví práva a povinnosti obou rodičů.2 Podle ustanovení § 907 odst. 1 OZ: ,,Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte.‘‘3 Zásadní a na první pohled viditelnou změnou v občanském zákoníku, jímž byl nahrazen zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, je tedy stanovení předpokladů pro uskutečnění střídavé péče. Podle ustanovení § 26 odst. 2 ZOR bylo dříve u střídavé péče vyžadováno kumulativní splnění čtyř podmínek. Jednalo se o výchovnou způsobilost rodičů, zájem rodičů o výchovu dítěte, soulad střídavé péče se zájmem dítěte a zajištění potřeb dítěte.4 Současná úprava však vyžaduje podmínku jedinou a to, že střídavá péče musí být potřebná v zájmu dítěte. Ze zákonné dikce tak byly odňaty podmínky střídavé péče, které mnoho odborníků dlouhou dobu kritizovalo jako nadbytečné. Podmínky spočívající ve výchovné způsobilosti rodiče, zájmu rodiče dítě vychovávat stejně jako schopnosti rodiče zajistit potřeby dítěte musí být totiž obecně splněny pro realizaci jakékoliv formy péče o dítě.5 Z výše uvedeného nicméně vyplývá, že občanský zákoník navazuje na předchozí úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti v zákoně o rodině a rozlišuje péči výlučnou, střídavou a společnou. Zákon nemůže stanovit a také ani nestanovuje určitý model pro rodinný život, a proto je nutné ke každému rozhodování o svěření dítěte do péče přistupovat individuálně, ve vazbě na specifika té které věci.6
2.1
Vývoj střídavé péče v České republice
1
HRUŠÁKOVÁ, Milana; NOVÁK, Tomáš. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie, 1999, roč. 9, č. 3, s. 30. 2 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Střídavá výchova. In MOTEJL, Otakar a kolektiv. Rodina a dítě. Praha: ASPI, 2007, s. 48- 50. 3 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 4 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. 5 HRUŠÁKOVÁ, Milana; NOVÁK, Tomáš. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie, 1999, roč. 9, č. 3, s. 30. 6 HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1018.
10
Parlament ČR v roce 1998 reagoval na soudní praxi zděděnou z totalitní doby, kterou bylo svěřování dětí po rozvodu do výlučné péče jednoho z rodičů, omezování kontaktu s druhým rodičem na minimum, čímž docházelo ke znemožnění či omezování práva dítěte na péči obou rodičů. Proto novela zákona o rodině do českého právního řádu zavedla společnou a střídavou péči o děti po rozvodu, která tedy měla změnit zaběhlou praxi porušující zájmy dítěte stejně jako porušující rovnost rodičovských práv i povinností a v důsledku toho i poškozující Českou republiku na mezinárodní scéně.7 Je nutno uvést, že již před výše zmíněnou novelou zákona o rodině č. 91/1998 Sb. účinnou od 1. 8. 1998, bylo možné se v praxi setkat s velice ojedinělými rozhodnutími, kdy soud svěřil nezletilého do společné nebo střídavé péče, pokud rodiče takovýto postup soudu sami navrhli.8 Soudy své rozhodování odůvodňovaly gramatickým výkladem zákona o rodině, jenž možnost střídavé péče nevylučoval, a uváděly, že rodinné vztahy je třeba posuzovat nejen podle zákona o rodině, nýbrž je nutno zohlednit i Úmluvu o právech dítěte, která je rovněž součástí českého právního řádu.9 Avšak o možnosti střídavé péče u nezletilých dětí věděl v naší zemi před zhruba dvaceti lety opravdu jen málokdo. Podle Úmluvy o právech dítěte, která pro Českou a Slovenskou Federativní republiku vstoupila v platnost 6. února 1991, a Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky, státy respektují uznání společné odpovědnosti obou rodičů za výchovu a vývoj dítěte, základní právo rodiče vychovávat své dítě, a rovněž také právo samotného dítěte na výchovu a péči poskytovanou oběma rodiči.10 Přesto bylo obvyklé, že nezletilé děti byly v drtivé většině případů soudem svěřeny po rozvodu rodičů do výlučné výchovy matky a otec se s nimi mohl stýkat po dobu každého druhého víkendu, tzn. čtyři až šest dnů v kalendářním měsíci. Matky nebyly soudem upřednostněny pouze v případech, kdy na základě opravdu závažných důvodů nebyly schopny o své děti řádně a zodpovědně pečovat. Mezi tyto důvody patřila například vážná nemoc, toxikománie, alkoholismus, prostituce, případně pokud matky o své potomky nejevily zájem nebo je dokonce týraly.11
7
TYL, Jiří. Soudní praxe úpravy porozvodové péče o děti (Názor čtenáře). Právo a rodina, 2006, roč. 8, č. 4, s. 20. 8 FRANCOVÁ, Marie; DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, Jana. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 15-16. 9 BUREŠOVÁ, Eva. Střídavá výchova dětí po rozvodu. Rodinné právo, 1999, roč. 1, č. 11, s. 5. 10 LUŇÁČKOVÁ, Oldřiška. Pohled společnosti na střídavou výchovu se mění. Právo a rodina, 2012, roč. 14, č. 4, s. 14. 11 Tamtéž.
11
Je třeba také připomenout, že v zákonodárné iniciativě Senátu Parlamentu ČR byla střídavá, popřípadě společná, péče navržena jako prioritní forma úpravy péče o nezletilé děti po rozvodu rodičů. V konečném znění schváleném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR však formulace zákona ponechala střídavou péči jen jako jednu z možných alternativ.12 V prvních letech po provedené novele zákona o rodině byla laická i odborná veřejnost až na výjimky k fungování střídavé péče nedůvěřivá. Šlo zejména o matky, pracovníky OSPOD, ale i mnohé psychology, jejichž znalecké posudky jsou velmi často rozhodujícím podkladem pro rozhodování soudů. Naprosto automaticky tak při svěřování dítěte do porozvodové péče i nadále docházelo k biologické preferenci matek.13 Výše uvedené jasně vyplývá z dostupných statistik Ministerstva spravedlnosti ČR, z nichž je patrné, že v roce 1999 bylo soudy rozhodnuto o svěření dětí do střídavé péče obou rodičů pouze v 0,1 % případů, kdy tento trend postupně, ačkoliv velice pomalu, stoupal a roku 2004 již podíl dětí svěřených do střídavé péče činil 2,2 % všech případů.14 Zásadní výhrady prezentované a priori k tomuto institutu byly ze strany rodičů dvě. Jednak nedůvěra v alespoň základní vzájemnou spolupráci mezi rodiči a také důraz na možné bytové problémy. Nedůvěra v kooperaci s druhým rodičem stále přetrvává, byť v menší míře než v minulosti. Naopak argumenty rodičů o nemožnosti získat bydlení umožňující dítěti navštěvovat v rámci ,,střídání‘‘ stejnou školu i další mimoškolní aktivity včetně zachování kontaktu s kamarády se postupem doby již tak často neobjevují. Bytová otázka tedy v současnosti zřejmě nepředstavuje v dané souvislosti tak velký problém.15 Obecně je třeba říci, že pohled společnosti na střídavou péči se postupem času mění. Tím, jak se společnost vyvíjí, mění se i způsob komunikace mezi rodiči navzájem, mezi rodiči a dětmi, je stále více poukazováno na zkušenosti s tímto typem péče ze zahraničí. Mění se i model rodiny a rodiče vzájemně přebírají své vlastní role (např. pracovní kariéra matky, otec na rodičovské dovolené). V návaznosti na tyto společenské změny se obecný názor posouvá ve prospěch střídavé péče, ač nejde o závratné tempo růstu, ale pozvolný nárůst počtu lidí, kteří tento institut akceptují nebo jsou dokonce jeho příznivci.16
12
TYL, Jiří. Soudní praxe úpravy porozvodové péče o děti (Názor čtenáře). Právo a rodina, 2006, roč. 8, č. 4, s. 21. 13 LUŇÁČKOVÁ, Oldřiška. Pohled společnosti na střídavou výchovu se mění. Právo a rodina, 2012, roč. 14, č. 4, s. 14. 14 TYL, Jiří. Soudní praxe úpravy porozvodové péče o děti (Názor čtenáře). Právo a rodina, 2006, roč. 8, č. 4, s. 21. 15 NOVÁK, Tomáš. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina, 2010, roč. 12, č. 11, s. 15. 16 LUŇÁČKOVÁ, Oldřiška. Pohled společnosti na střídavou výchovu se mění. Právo a rodina, 2012, roč. 14, č. 4, s. 14.
12
Taktéž statistiky mluví jasně. Jak bylo již výše uvedeno, roku 2004 bylo dítě do střídavé péče svěřeno v 2,2 % případů. Deset let po zakotvení tohoto výchovného modelu do zákona o rodině (tedy v roce 2008) připadlo dítě podle přehledu pravomocných rozhodnutí soudů o výchově dítěte pro případ rozvodu manželství v 87,4 % případů do výlučné péče matky (tj. 24 322 rozhodnutí), na otce připadlo v 7,7 % případů (tj. 2 144 rozhodnutí). Do střídavé nebo společné výchovy rodičů bylo dítě svěřeno v 4,5 % případů (tj. 1254 rozhodnutí) a jiné fyzické osobě než rodiči bylo svěřeno v 0,4 % případů (tj. 99 rozhodnutí).17 Roku 2010 vznikl v České republice dokonce návrh zákona, dle kterého měla být střídavá péče implicitním způsobem výchovy. Poslanec Pavel Staněk navrhoval, aby § 26 odst. 2 ZOR zněl: ,,Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, soud svěří dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte.“18 Hlavní změna oproti dosavadnímu znění zákona měla být v tom, že zatímco v tehdy platném znění bylo uvedeno spojení ,,může svěřit‘‘, v nově navrhovaném ustanovení zákona bylo uvedeno, že soud při splnění podmínek ,,dítě svěří‘‘. I nadále musela být splněna podmínka, že svěření dítě do střídavé výchovy musí být v jeho zájmu, ale bylo upuštěno od toho, aby podmínkou bylo také lepší zabezpečení potřeb dítěte.19 V důvodově zprávě k tomuto návrhu se uvádí, že právní úprava nepřispívá k častějšímu nařizování střídavé výchovy a v soudní praxi vede ke značně omezenému využívání tohoto institutu i v případech, kdy jsou fakticky splněny všechny předpoklady nutné pro jeho nařízení. Nově proto bylo navrhováno, aby soud střídavou výchovu nařídil vždy, když shledá, že jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro svěření dítěte do tohoto výchovného modelu.20 Dnes již víme, že tento návrh zákona schválen nebyl, jelikož nebyl přijat nadpoloviční většinou všech poslanců. Svůj negativní postoj k tomuto návrhu někteří poslanci odůvodňovali obavami z toho, že by soudy byly svázány zákonem a musely by nuceně rozhodovat o střídavé výchově.21 17
Statistický přehled soudních agend 2008 druhá část [online]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html. 18 Návrh poslance Pavla Staňka na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, Sněmovní tisk 205/0, 6. volební období, od 2010 [online]. psp.cz, 2010 [cit. 29. ledna 2015]. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=205&CT1=0. 19 TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá výchova: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2014. 169 s. 20 Návrh poslance Pavla Staňka na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, Sněmovní tisk 205/0, 6. volební období, od 2010 [online]. psp.cz, 2010 [cit. 29. ledna 2015]. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=205&CT1=0. 21 TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá výchova: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2014. 169 s.
13
Nastolený trend stoupajícího využívání střídavé péče však i nadále pokračoval, což potvrzuje rovněž statistika za rok 2013, podle které bylo soudy rozhodnuto v případě rozvodu manželství o svěření dítěte do výlučné péče matky v 82,8 % případů (tj. 20 411 rozhodnutí), v případech svěření dítěte do výlučné péče otce šlo o 6,9 % případů (tj. 1 697 rozhodnutí). Do střídavé či společné výchovy připadlo dítě již ve zhruba 10% všech případů (tj. 2 483 rozhodnutí). Pokud jde o svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče, šlo o poměrně zanedbatelné číslo a to 0,3 % všech případů (tj. 68 rozhodnutí).22 Tento nárůst je zapříčiněn především již výše uvedenou proměnou společnosti, kdy stále více mladších otců má zájem o aktivní výchovu svých dětí a stále více mladších matek připouští, že i otec má své dítě rád, a že jeho přítomnost může být pro život dítěte velkým přínosem. Přibývá také soudců, kteří hodnotí střídavou péči z hlediska delší perspektivy, než je jen aktuální, obvykle rozhádaná situace v rodině v době rozvodu rodičů.23 K proměně pohledu soudců na střídavou péči zajisté došlo zejména na základě několika přelomových rozhodnutí Ústavního soudu, které lze ze strany Ústavního soudu brát jako apel na obecné soudy, aby začaly ve své rozhodovací praxi reflektovat společenské změny, které nepochybně ve vztahu k péči o děti nastaly či nastávají.24 V jednom ze svých rozhodnutí Ústavní soud například uvedl, že střídavou výchovu je nutno chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu rodiče nežijí, jelikož tato forma výchovy dovoluje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale také mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů.25 Vývoj judikatury tedy i ze strany Ústavního soudu ve vztahu ke střídavé péči odráží postupné, ale značné společenské změny, kdy tento vývoj šel přes nutnost dohody rodičů o této formě péče, přes absenci takové dohody, ovšem alespoň schopnosti domluvy o nejdůležitějších otázkách až po některá rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž je střídavá péče považována za preferovaný výchovný model a svěření do výlučné péče jednoho z rodičů by mělo být spíše výjimkou. Senáty Ústavního soudu však ve svých posledních rozhodnutích
22
Statistický přehled soudních agend 2013 druhá část [online]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html. 23 LUŇÁČKOVÁ, Oldřiška. Pohled společnosti na střídavou výchovu se mění. Právo a rodina, 2012, roč. 14, č. 4, s. 14. 24 JIRSA, Jaromír. Jak to myslel Ústavní soud se střídavou péčí a jak o ní budou přemýšlet soudci obecných soudů [online]. Právní prostor.cz, 3. září 2014 [cit. 27. ledna 2015]. Dostupné na http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/jak-to-myslel-ustavni-soud-se-stridavou-peci-a-jak-o-nibudou-premyslet-soudci-obecnych-soudu. 25 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 650/14 ze dne 30. dubna 2014 (získáno 26. ledna 2015 z databáze NALUS).
14
hrany tohoto pravidla značně obrousily. Těmito změnami pohledu Ústavního soudu se bude podrobně zabývat kapitola věnovaná problematickým otázkám střídavé péče v aplikační praxi.26 K výše uvedeným statistikám je nutno dodat, že naprosto přesná data nemáme hlavně proto, že nikdo neeviduje nesezdané rodiče, kteří se po rozpadu vztahu jsou schopni na péči o dítě dohodnout. Stejně tak žádná statistika nezachytí změny, ke kterým rodiče přikročí po právní moci soudního rozhodnutí, jelikož po čase zjistí, že jim stav předpokládaný rozsudkem nevyhovuje a oni dohodou toto rozhodnutí změní. Soudní statistiky evidují především rodiče rozhádané, vedoucí spor o dítě v méně či více vyostřené podobě. Rodičů, kteří se dokáží na péči o dítě dohodnout mimosoudně, je však nepoměrně více, zhruba dvě třetiny.27 Je ovšem zjevné, že pohled a využívání střídavé péče jakožto jednoho z možných typů porozvodové péče o dítě se pomalu mění, podle názorů některých zainteresovaných až příliš pomalu. Jelikož nelze důvodně předpokládat, že bude významně ubývat rozvodů (stejně jako partnerských rozchodů rodičů), což by bylo v zájmu nejen rodičů samotných, ale zejména jejich nezletilých dětí, lze předjímat, že s dalším vývojem společnosti bude zájem o střídavou péči i nadále postupně stoupat. Ze shora uvedených statistik vyznívá, že střídavá péče je stále více přijímána jako jedna z možností porozvodového uspořádání rodinných vztahů, při které zachování dlouhodobé vzájemné citové vazby a možnost adekvátního výchovného působení na nezletilé dítě ze strany obou rodičů je preferováno před různými obtížemi, které může střídavá péče působit.28
2.2
Kritéria pro svěření dítěte do péče Současná právní úprava obsažená v § 907 odst. 2 OZ uvádí: ,,Při rozhodování o
svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i 26
KAISEROVÁ, Veronika. Úvaha nad nálezem Ústavního soudu ke střídavé výchově a jeho významem pro soudní praxi. Právo a rodina, 2014, roč. 16, č. 10, s. 13. 27 KOVÁŘOVÁ, Daniela. Střídavá péče velebená i proklínaná. Bulletin advokacie, 2015, roč. 17, č. 3, s. 44. 28 LUŇÁČKOVÁ, Oldřiška. Pohled společnosti na střídavou výchovu se mění. Právo a rodina, 2012, roč. 14, č. 4, s. 17.
15
to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.‘‘29 Dalším důležitým atributem, ke kterému soud při rozhodování o svěření dítěte do péče rovněž přihlíží, je schopnost rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem. Velice podobná kritéria pro rozhodování soudu o svěření dítěte do výchovy přinesla výše zmíněná tzv. velká novela zákona o rodině už v roce 1998. Velká část jich byla praxí již dlouhodobě přijímána, a tudíž byla obsažena i v publikované judikatuře. Z výše uvedeného je třeba zdůraznit zájem dítěte, který je dlouhodobě přijímaným kritériem vyplývajícím z celkového kontextu právní úpravy vztahů rodičů a dětí i ze samotné Úmluvy.30 Preambule Úmluvy deklaruje, že státy, které jsou smluvní stranou tohoto ujednání, uznávají, že v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí děti vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Samotná definice není uvedena ani v tomto mezinárodním dokumentu, avšak je zde vyjádřeno, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, uskutečňované veřejnými nebo soukromými orgány.31 Z výrazu ,,předním‘‘ a nikoliv ,,prvořadý‘‘ je dovozováno, že nejlepší zájem dítěte má být mezi ostatními zájmy zvažován na prvním místě a má mu být dán větší význam než zájmům jiným, ač nemusí mít za všech okolností absolutní prioritu. Rozhodování třetích osob o nejlepších zájmech dětí by pak mělo vycházet především z uspokojení potřeb dítěte (bydlení, výživa), rozvoje, přání a totožnosti dítěte, jeho zdraví, bezpečí, ochrany, zaopatření, péče, soudržnosti rodiny, trvalosti domova, vazeb dítěte na kamarády a spolužáky.32 Význam čl. 3 Úmluvy ostatně zdůraznil i Ústavní soud, když uvedl, že se jedná o dominantní ustanovení Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud konstatoval, že „…zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoli činnosti týkající se dětí ve svém čl. 3 reflektuje skutečnost, že jakkoli lze považovat za přirozené a žádoucí, aby dítě bylo vychováváno svými rodiči, nelze odhlédnout od toho, že i dítě samo je bytostí jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami, tedy bytostí, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, totiž toho, aby výše uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy.‘‘33
29
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1021. 31 Úmluva o právech dítěte č. 104/1991 Sb. ze dne 20. listopadu 1989. 32 HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 848. 33 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/2000 ze dne 19. dubna 2001 (získáno 17. února 2015 z databáze NALUS). 30
16
Nejlepším zájmem dítěte jako prvotním a základním hlediskem při rozhodování o svěření dítěte do péče se zabývalo i stanovisko přijaté Výborem pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva k otázce střídavé péče dětí po rozchodu rodičů ze dne 14. října 2014. Toto stanovisko bylo schváleno po zevrubné diskuzi a zvážení všech hledisek, vycházeje samozřejmě také z Úmluvy. Členové Výboru, kteří jsou odborníky z řady oborů zabývající se právy dítěte, v tomto dokumentu reagovali na nedávnou rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se problematiky střídavé péče, jež byla poměrně široce medializována.34 Na základě vzrůstajícího počtu rozvodů a rozchodů rodičů dětí a v souvislosti s legislativními změnami, které střídavou péči zavedly jako jeden z možných výchovných modelů a za situace, kdy se stále častěji ozývají hlasy usilující o zavedení střídavé péče jako prioritního a přednostního řešení, vyjádřil Výbor názor, že nejlepší zájem dítěte tak, jak stanoví čl. 3 odst. 1 Úmluvy, má být v těchto případech naprosto elementárním faktorem.35 Nejlepší zájem dítěte záleží v trvalém naplňování životně důležitých potřeb dítěte mimo jiné v oblasti psychologické a sociální. Tento zájem je nutno hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem stanoveného schématu. Může se tudíž stát, že u některého dítěte se jako nejvhodnější řešení ukáže péče střídavá, v dalších případech to ale může být svěření dítěte do péče jednoho z rodičů se stanovením optimálního rozsahu styku dítěte s rodičem druhým. Výbor tedy nepovažuje paušální rozhodování upřednostňující jedno z řešení za projev respektu k jedinečnosti každého dítěte a jeho potřeb. Institut střídavé péče totiž podle jeho slov nesmí být využíván jako forma „spravedlivého“ podělení dítěte mezi rozhádané rodiče, bez ohledu na zájem a potřeby samotného dítěte.36 Má-li střídavá péče naplňovat potřeby dítěte, pak musí být dle stanoviska Výboru naplněny alespoň následující předpoklady: vzájemná komunikace rodičů ohledně základních věcí týkajících se dítěte; výměna potřebných informací citová a emocionální zralost rodičů, schopnost rodičů oprostit se od sporů a konfliktů ve prospěch dítěte kooperace rodičů na výchově soulad v elementárních bodech výchovných stylů rodičů
34
Stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády ČR pro lidská práva k otázce střídavé péče o děti [online]. vlada.cz, 14. října 2014 [cit. 6. října 2015]. Dostupné na http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/pri-uraduvlady/jiri-dienstbier/tiskove-informace/stanovisko-vyboru-pro-prava-ditete-rady-vlady-pro-lidska-prava-k-otazce-stridave-pece-o-deti-123456/. 35 Tamtéž. 36 Tamtéž.
17
přiměřené adaptační schopnosti dítěte, na které střídavá péče klade zvýšené nároky uchování zásadních parametrů prostředí, ve kterém dítě v rámci střídavé péče žije: mateřská školka, základní škola, kontinuita zájmových aktivit dítěte, kamarádských vztahů, atd.37 Jedním z rozhodnutí Ústavního soudu, na něž výše uvedené stanovisko dozajista naráželo, je nález ze dne 26. května 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, ve kterém se Ústavní soud podrobně vyjádřil ke kritériím pro svěření dětí do péče. Tímto svým nálezem dal Ústavní soud obecným soudům určité vodítko při rozhodování o svěření dítěte do péče. V tomto rozhodnutí soud konkrétně konstatoval, že při rozhodování je nutné v případech všech osob, které jeví o svěření dítěte do péče upřímný zájem, posoudit veškerá relevantní kritéria samostatně, a jsou-li u všech těchto osob naplněna stejnou měrou, je žádoucí svěřit dítě do střídavé nebo společné péče těchto osob, případně přijmout opatření, která takovýto postup umožní v budoucnu.38 Ústavní soud se v tomto rozhodnutí zaměřil především na první a prioritní zákonné kritérium, kterým je nejlepší zájem dítěte. Podle jeho názoru patří mezi kritéria, která by měla být obecnými soudy zohledněna při rozhodování o nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů, zejména existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče. Dále míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, schopnost této osoby zajistit vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby. V neposlední řadě je rovněž třeba přihlédnout k přání samotného dítěte.39 První kritérium existence pokrevního pouta vychází dle Ústavního soudu ze skutečnosti, že rodina je primárně biologickým poutem osob a následně sociálním institutem, i když je nutné upozornit, že pouhá biologická vazba mezi danou osobou a dítětem bez dalších právních nebo skutkových okolností, které svědčí o existenci úzkého osobního stavu, ještě nepředstavuje rodinný život.40 Dalším uvedeným kritériem je míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb. Je tedy nutné, aby byl minimalizován zásah do identity dítěte a dítě nebylo odtrženo zejména
37
Tamtéž. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (získáno 20. prosince 2014 z databáze NALUS). 39 Tamtéž. 40 KAISEROVÁ, Veronika. Úvaha nad nálezem Ústavního soudu ke střídavé výchově a jeho významem pro soudní praxi. Právo a rodina, 2014, roč. 16, č. 10, s. 12. 38
18
od osob, ke kterým má silnou náklonnost a u nichž nachází svůj domov. Důležité rovněž je, aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a význam dalších blízkých osob v životě dítěte a která kontaktu dítěte s těmito osobami nebude bránit.41 Pod další kritériem se rozumí schopnost a možnost rodiče poskytnout dítěti lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje, v tomto případě jde tedy o posuzování situace soudem s ohledem na budoucnost. Mezi důležité faktory na straně rodiče patří například věk, zdravotní stav, výchovné a intelektuální schopnosti, stejně jako zabezpečení dítěte po materiální stránce. Pokud dítě žilo v širší rodině i s prarodiči, kteří do značné míry pomáhali rodičům při péči a výchově dítěte, měl by k této skutečnosti soud při svém rozhodování rovněž přihlédnout.42 V poslední řadě bylo v předmětném nálezu Ústavního soudu zmíněno jako kritérium přání dítěte, které je nutno považovat za zásadní při hodnocení zájmu nezletilého. Je však důležité vždy vyhodnotit rozumovou a emocionální vyspělost dítěte a soudy musí svá rozhodnutí podložit komplexním posouzením zájmu dítěte, přičemž nemohou převzít názor dítěte jako jediný argument.43 Ústavní soud k tomuto uvedl, že vyspělost dítěte je důležité posuzovat individuálně. Věková hranice dvanácti let, o které platí dle občanského zákoníku domněnka, na jejímž základě je dítě v tomto věku již schopno vytvořit si vlastní názor a ten následně sdělit, je Ústavním soudem považována za nejzazší. Většina dětí je totiž schopna se ke svému budoucímu výchovnému prostředí vyjádřit již po dosažení desátého roku věku. U mladších dětí se názor zjišťuje prostřednictvím stanoviska OSPOD, opatrovníka či znaleckého posudku.44 Právě znalecký posudek má zpravidla velkou vypovídací hodnotu nejen o osobnosti dítěte, jeho schopnostech a citové orientaci, ale i o výchovných schopnostech každého z rodičů.45 Nicméně, jak zdůrazňuje Ústavní soud, znalecký posudek ani stanovisko OSPOD není natolik rozhodující, aby soud zbavil samostatné úvahy při vyhodnocení všech relevantních skutečností, když právě i výše zmíněný nález apeluje na hodnocení
41
Tamtéž. HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1022. 43 KAISEROVÁ, Veronika. Úvaha nad nálezem Ústavního soudu ke střídavé výchově a jeho významem pro soudní praxi. Právo a rodina, 2014, roč. 16, č. 10, s. 13. 44 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (získáno 20. prosince 2014 z databáze NALUS). 45 HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1022. 42
19
individuálních stránek každého případu tak, aby rozhodnutí bylo vždy v nejlepším zájmu dítěte.46 Obecné soudy zohlední zájem dítěte zcela korektně, pouze pokud jej posoudí v kontextu s dalšími zákonnými kritérii, mezi kterými lze však stěží vysledovat nějaký systém, z něhož by bylo patrné, které kritérium je svou povahou hlavní a které naopak pouze doplňkové. Soudy musí samozřejmě zohlednit všechna zákonná kritéria, avšak jakou relevanci jednotlivým kritériím nakonec přiznají, závisí opět na zvláštnostech konkrétního případu.47 Výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 26. května se stal velice rychle ostře diskutovaným tématem nejen v odborných kruzích, ale rovněž i u laické veřejnosti, zejména díky jeho mohutné medializaci. Široká veřejnost tedy zaregistrovala závěr Ústavního soudu, podle kterého by svěření dítěte do střídavé péče mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení spíše výjimkou. Už méně však zaznamenala následnou judikaturu Ústavního soudu, který prostřednictvím všech svých senátů rozsah tohoto pravidla vydatně omezil. Tomuto tématu se bude věnovat jedna z následujících kapitol této práce. Je vhodné rovněž poukázat na závěr v jiném rozhodnutí Ústavního soudu, kdy soud poznamenal, že jakkoliv mohou být obecné soudy vedeny těmi nejlepšími úmysly, není v jejich silách, aby bez patřičné snahy obou rodičů vytvořily dítěti naprosto harmonické výchovné prostředí. Této své zodpovědnosti by si tedy rodiče měli být vědomi a tomu by rovněž měli přizpůsobit své vzájemné vztahy při hledání určitého kompromisního řešení k vytvoření ideálního výchovného prostředí pro svoje dítě.48
46
KAISEROVÁ, Veronika. Úvaha nad nálezem Ústavního soudu ke střídavé výchově a jeho významem pro soudní praxi. Právo a rodina, 2014, roč. 16, č. 10, s. 13. 47 HUFOVÁ, Adéla. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 21, s. 750. 48 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 650/14 ze dne 30. dubna 2014 (získáno 8. ledna 2015 z databáze NALUS).
20
3
Intervaly střídání Velice důležitým bodem, ať už dohody rodičů či soudního rozhodnutí o střídavé péči,
je přesné stanovení doby, po kterou bude dítě v péči každého z rodičů. Ze zákona však nevyplývá, v jakých časových intervalech by se měla střídavá péče realizovat a ani u této otázky není možné stanovit určitý model uměle. K problematice určování intervalů střídání je tedy třeba přistupovat velmi individuálně s ohledem na okolnosti konkrétního případu.49 Jelikož zákon nikde výslovně nestanovuje určitý interval, je tudíž čistě na úvaze soudu, jakou frekvenci střídání určí. Při rozhodování o této otázce se soud mimo jiné řídí určitými kritérii, mezi která patří věk dítěte (dítě útlého věku, školák, student), jeho zdravotní stav, vzdálenost bydlišť rodičů, způsob přípravy dítěte na budoucí povolání, pracovní vytížení rodičů apod.50 I v případě stanovení časových úseků střídání je především nutné neustále respektovat zájem dítěte, přihlédnout k jeho osobnosti i vztahu ke každému z rodičů. Dítěti by měl také zůstat zachován okruh jeho kamarádů a možnost uskutečňování mimoškolních zálib, neboť přestože se dítě obvykle rychle adaptuje na nové prostředí, změna by neměla být častá a zcela radikální.51 Je důležité poznamenat, že intervaly nemusí být stanoveny u obou rodičů stejně. I když se to může zdát nespravedlivé vůči rodiči, který pečuje o dítě v kratším časovém období, dle judikatury Ústavního soudu: ,,Skutečnost, že soudy nenařídily střídavou výchovu rovnoměrně mezi oba rodiče a nevyhověly přání stěžovatele mít pro výchovu nezletilého stejný prostor jako matka, nepředstavuje v projednávané věci porušení práva dítěte na péči rodičů podle čl. 7 odst. 1 této Úmluvy.‘‘52 Není tedy nutné, aby střídavá péče byla vyvážená, ale je především třeba vzít v úvahu individuální potřeby konkrétního dítěte, jeho přání a řadu dalších okolností.53 Soud může při svém rozhodování vycházet z nejrůznějších intervalů střídání v rozmezí několika dnů, týdnů či měsíců. Obecně přijímaným je názor, že u dítěte útlého věku je vhodné tento výchovný model realizovat v kratších a častějších intervalech, naopak u staršího dítěte 49
HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1020. 50 GREGOROVÁ, Zdeňka; HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLIČKOVÁ, Zdeňka. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Právní rozhledy, 1999, roč. 7, č. 4, s. 170. 51 HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1020. 52 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2248/10 ze dne 13. ledna 2011 (získáno 10. února 2015 z databáze NALUS). 53 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 82.
21
již přichází v úvahu i střídání pobytu po měsíci či ještě delším časovém úseku. Významná je pak zejména judikatura, která poukazuje na vhodnou délku střídání u různorodých případů.
3.1
Frekvence střídání v české soudní praxi V praxi, která o střídavé péči začala rozhodovat již před nabytím účinnosti novely
zákona o rodině z roku 1998, bylo soudy nejčastěji rozhodováno o této formě péče s intervalem po měsíci. Dohody o střídavé péči po týdnu soudy schvalovaly obvykle jen u velice malých dětí.54 Dle Milany Hrušákové zkušenosti zahraničních úprav ukazují, že je možné za optimální považovat týdenní či čtrnáctidenní model střídaní u dítěte předškolního věku a měsíční u dětí povinných školní docházkou.55 K měsíčním či dokonce delším intervalům by však mělo být přistupováno velice obezřetně, protože měsíc je i pro dítě velice dlouhá doba, stejně jako pro možnost s ním manipulovat.56 Klady tohoto časového období spočívají v menší četnosti cestování dítěte a také v tom, že lze vhodně stanovit výživné druhého rodiče. Rovněž je možno lépe řešit otázku dávek státní sociální podpory, jestliže na ně má rodina nárok. V § 7 odst. 3 písm. a) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře se stanovuje, že s nezaopatřeným nezletilým dítětem svěřeným do střídavé výchovy se na dávky této podpory vyplácené měsíčně posuzuje rodič určený na základě dohody těchto rodičů. Rodiče tuto dohodu mohou změnit vždy jen k prvnímu dni kalendářního čtvrtletí.57 Měsíční či dokonce půlroční intervaly střídání se mohou jevit jako vhodné zejména za situace, kdy se bydliště rodičů nachází ve vzdálených městech (někdy i v rozdílných státech) a bude nevyhnutelné, aby dítě střídalo školní docházku ve dvou školách. Častá změna pobytu v tomto případě není úplně vhodná, neboť to pro dítě znamená velice častou změnu především školního zázemí. Hrozí ztráta návaznosti ve výuce, tedy že se dítě bude učit stejnou látku opakovaně a jinou zase vůbec. Soudy by měly za této situace důkladně zjistit, jakou mají obě
54
HRUŠÁKOVÁ, Milana; NOVÁK, Tomáš. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie, 1999, roč. 9, č. 3, s. 31. 55 HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství, komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 96. 56 HRUŠÁKOVÁ, Milana; NOVÁK, Tomáš. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie, 1999, roč. 9, č. 3, s. 31. 57 Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.
22
školy časovou osnovu výuky učiva, aby mohlo dítě plynule pokračovat ve studiu a na základě toho určit vhodný interval střídavé péče.58 K dlouhým časovým intervalům střídání se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12, když uvedl: ,,Podle některých názorů by se za střídavou výchovu neměly považovat delší cykly než tři týdny, tj. měsíc, půl roku a rok, protože ztrácejí charakter střídavé výchovy. Je to střídavé svěřování dítěte do péče vždy jednoho rodiče, kde je třeba řešit poruchy přizpůsobení při přechodech.‘‘59 Osobně souhlasím s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, avšak jsem toho názoru, že by soudy neměly delší intervaly automaticky zavrhovat, nýbrž by měly vždy posoudit, zda jsou v konkrétním případě vhodné či nikoliv. Problémem, spočívajícím v modelu střídání s dlouhými časovými intervaly, může být možné vzájemné odcizení mezi dítětem a rodičem, které by se pravidelně opakovalo, jestliže by se během této doby dostatečně nestýkali. Pokud by skutečně byl stanoven interval střídání delší než dva týdny, měl by tedy soud zvážit rozhodnutí o úpravě styku druhého rodiče s dítětem, aby dítě s tímto rodičem neztratilo kontakt. Takové rozhodnutí samozřejmě nebude u dlouhého intervalu potřebné, jestliže střídavá péče probíhá bezproblémově a rodiče se s dítětem přirozeně stýkají i během období, kdy je dítě u rodiče druhého.60 Psycholog Tomáš Novák poukazuje na poznatky ze své praxe, ze kterých vyplývá, že co nejdelší časový interval u střídavé péče požadují rodiče, kteří se s daným stavem velmi těžko smiřují. Jinak řečeno, střídavou péči si nepřejí.61 Americký psycholog Richard Warshak dodává, že především ženy se těžko vyrovnávají se skutečností, že potomek žije nějaký čas u otce. Dítě jim totiž dává pocit životního smyslu a střídavou péči berou jako oslabení své mateřské role. Role matky totiž ženě dává pocit kým je a jaké je její místo ve světě obzvláště poté, co ztratila status manželky. Péče o děti je tedy pro ženu ústřední náplní, kolem které zařizuje svůj denní život.62 Děti ovšem více upřednostňují kratší časové úseky. Pokud by bylo soudem rozhodnuto o časovém intervalu v řádech týdnů, bude nutné vhodně upravit způsob předání dětí tak, aby k němu došlo po skončení pracovního týdne, nejlépe v pátek či sobotu, což se podle 58
TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá výchova: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2014. 169 s. 59 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. září 2012 (získáno 30. ledna 2015 z databáze NALUS). 60 TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá výchova: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2014. 169 s. 61 NOVÁK, Tomáš. Mýty o střídavé péči o dítě po rozvodu. Právo a rodina, 2010, roč. 12, č. 6, s. 13. 62 WARSHAK, Richard. Revoluce v porozvodové péči o děti: otcovský faktor a mystika mateřství. Praha: JAN, 1995, s. 182.
23
odborníků jeví jako optimální nejen pro dítě, ale i pro dospělé. Dítěti je tím poskytnuta dostatečně dlouhá doba k adaptaci na bydliště druhého z rodičů před pondělním nástupem do školy.63 Jedna z komplikací formálního rázu u střídavé péče se dostavuje zejména při dvoutýdenních intervalech. V tomto období bývá obtížné formulovat výrok rozsudku, tedy pojem ,,první polovina měsíce‘‘ a ,,druhá polovina měsíce‘‘, jelikož se nejedná o ucelené týdny a stěhování dítěte uprostřed týdne není zrovna vhodné. Za nejlepší řešení se u těchto dvoutýdenních intervalů považuje jejich označení počátečním datem a další týdny označit pomocí sudých a lichých týdnů. S takto označenými časovými úseky již v praxi potíže nebývají a rodičům je zřejmé, ve kterém období je dítě v jejich osobní péči.64 Stále častějším intervalem se stává střídání po jednom týdnu. Výhodou tohoto řešení je fakt, že dítě neztratí (či ztratí jen minimálně) kontakt s druhým rodičem. Týdenní interval je vhodný zejména za situace, kdy stěhování dítěte za druhým rodičem nebude složité, nestěhuje se mnoho věcí atd. Naopak pokud by bylo stěhování zejména pro dítě nepřiměřeně unavující, je na místě vymezit spíše interval delší.65 Soud může stanovit i interval kratší než jeden týden, což může být vhodné např. u dětí nízkého věku. Opět za předpokladu, že jsou bydliště rodičů poměrně blízko a nezatěžují tak dítě velkým stěhováním.66 Obecně můžeme říci, že mladší děti potřebují oba rodiče vídat častěji, zatímco pro děti staršího školního věku a adolescenty bude zpravidla více vyhovující delší pobyt u každého z rodičů. Nesnáze tak mohou nastat, jestliže mají bývalí partneři více dětí různého věku. Sestavení plánu, který by vyhovoval potřebám všech dětí, může být velice složité. Právě pevně nastavené intervaly, ve kterých střídavá péče probíhá, mohou některé děti považovat za negativum tohoto výchovného modelu. Zejména starší děti postupem času mnohdy s nelibostí nesou fakt, že mají malý vliv na svůj časový harmonogram a tedy menší možnost rozhodovat, kdy, kde a s kým budou trávit svůj volný čas. Jde samozřejmě o jeden z důsledků rozvodu, kdy si bývalí partneři často vzájemně nevěří a trvají na přesném dodržování soudem stanoveného časového rozvrhu péče o dítě. S ohledem na tuto skutečnost pak není příliš pravděpodobné, že střídavá péče přetrvá po celé dětství, neboť s přibývajícím 63
HOLUB, Milan; NOVÁ, Hana; SLADKÁ HYKLOVÁ, Jana. Zákon o rodině: komentář a předpisy související. 8. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 9. 2007. Praha: Linde, 2007, s. 64. 64 Tamtéž. 65 TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá výchova: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2014. 169 s. 66 HOLUB, Milan; NOVÁ, Hana; SLADKÁ HYKLOVÁ, Jana. Zákon o rodině: komentář a předpisy související. 8. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 9. 2007. Praha: Linde, 2007, s. 64.
24
věkem se dítě snaží stále více osamostatňovat, trávit více času se svými vrstevníky či prvními partnery a mít možnost rozhodovat o svých volnočasových aktivitách. Nejvíce se tyto tendence začínají projevovat s nástupem puberty, kdy dítě může začít preferovat výhradní péči jednoho z rodičů.
3.2
Slovenská varianta střídání Slovenská právní úprava umožňuje realizaci střídavé péče při splnění podobných
podmínek, jaké stanovuje náš občanský zákoník. Zatímco v České republice byla střídavá péče právně zakotvena již roku 1998, na Slovensku byl institut střídavé péče (striedavej osobnej starostlivosti) vnesen do právního řádu až s účinností k 1. 7. 2010.67 Zákonodárce tak reagoval na nevoli rodičů (zejména otců), kterým děti do osobní péče nebyly svěřeny, což považovali za diskriminaci. V inkorporaci této formy péče o dítě nespokojení rodiče sledovali větší možnost při dovolání se jejich ústavního práva ve smyslu čl. 41 odst. 4 Ústavy Slovenské republiky. Podle tohoto článku je péče o děti a jejich výchova právem rodičů a zároveň děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči.68 Dalším důvodem pro zavedení střídavé péče do slovenského právního řádu byl bezpochyby také fakt, že úprava tohoto institutu je obsažena v právních řádech mnoho dalších demokratických států. Podle některých odborných studií ze zahraničí zavedení střídavé péče dokonce vedlo ke snížení rozvodovosti v těchto zemích. Slovenský zákonodárce se tak mimo jiné inspiroval rovněž českou právní úpravou, která střídavou péči zavedla již na konci milénia.69 V případě slovenské střídavé péče je důležité zmínit specifický model intervalu střídání, který není v České republice příliš obvyklý. Jedná se o model 2 dny matka, 2 dny otec, 3 dny matka, 2 dny otec, 2 dny matka, 3 dny otec. Tento model není v zákoně výslovně uveden, dospěla k němu až slovenská judikatura. V časovém úseku dvou týdnů je dítě svěřeno do výchovy jednoho rodiče vždy v pondělí a v úterý, u druhého rodiče je pak ve středu a ve čtvrtek a prodloužený víkend tráví zase s rodičem prvním. Další týden se role převrací. Tento čtrnáctidenní cyklus se pak neustále opakuje.70 Význam tohoto typu střídání spočívá především ve spravedlivém rozdělení osobní péče mezi oba rodiče, u nichž dítě tráví stejný časový úsek. Tento způsob střídání navíc 67
Střídavá péče byla do slovenského zákona č. 36/2005, o rodine, zavedena novelou č. 217/2010. ŠMÍD, Ondřej; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Rozvod manželství. Praha: Leges, 2013, s. 82. 69 Tamtéž. 70 TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá výchova: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2014. 169 s. 68
25
ponechává ucelené víkendy, kdy je rodičům poskytnut dostatečný prostor pro trávení volného času s dítětem. Rovněž je rodičům i dítěti umožněno prožívat spolu každodenní život, při kterém chodí rodiče do práce a dítě do školy či školky. Tento model střídání se na Slovensku osvědčil zejména v případech, kdy bydliště rodičů nejsou příliš vzdálena.71 Za nevýhodu výše uvedené formy střídavé péče považuji nutnost velice častého stěhování dítěte a možnost vzniku určité chaotičnosti, stresu a únavy všech zúčastněných. V případě svěření dítěte do tohoto výchovného modelu pak bude zásadním předpokladem jeho fungování víc než kdy jindy, komunikace a kooperace rodičů na velice vysoké úrovni.
71
PAVELKOVÁ, Bronislava. Zákon o rodine. Komentár. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 111-112.
26
4
Problematické otázky střídavé péče v aplikační praxi Jak již bylo řečeno v úvodu této práce, střídavá péče je v současné době velmi
interesantním tématem také proto, že každá kauza týkající se této problematiky je specifická. Typický je rovněž nejednotný postup soudů při rozhodování o střídavé péči a s tím souvisejícími problémy. Zajímavá je především postupná proměna náhledu soudů na tento výchovný model, ať už v otázce nutné dohody rodičů na střídavé péči či naopak možnosti jejího nařízení i přes nesouhlas jednoho z nich. Dále také proměnlivý postoj ke vzdálenosti bydlišť rodičů a s tím související ovlivnění školní docházky dítěte i mnohdy zmiňovaná problematika překážky nízkého věku dítěte ve vztahu k této formě péče. Taktéž zdravotní stav dítěte podstatně ovlivňuje úvahy soudu při nařizování střídavé péče. Jedna z následujících podkapitol se bude věnovat také změně poměrů, jež je faktorem, na základě kterého může soud přistoupit ke změně výchovného prostředí z výlučné péče na střídavou a naopak. Pozornost bude věnována rovněž názorům, podle kterých by střídavá péče o dítě měla být prioritním výchovným modelem, i těm, jež preferenci střídavé péče odmítají. Klíčovou roli ve vývoji judikatury hraje zejména Ústavní soud, jehož přelomovými rozhodnutími se budou mimo jiné zabývat následující pasáže této kapitoly.
4.1
Komunikace mezi rodiči Pokud soudy po zohlednění všech zákonných i dalších potřebných kritérií střídavé
péče dospějí k názoru, že střídavá péče je pro konkrétní dítě vhodná, je tedy možné přistoupit k jejímu nařízení. Předně je třeba uvést, že v zájmu dítěte je, aby se rodiče na formě péče o dítě dohodli. Dohoda, na které participovaly obě strany, je zásadně v praxi respektována více než autoritativní rozhodnutí soudu. V mnoha případech však soudu díky nevhodné nebo naprosto absentující komunikaci mezi rodiči nezbývá jiná možnost, než rozhodnout o svěření dítěte do péče autoritativně. V těchto případech pak soudy obvykle naráží na kategorický nesouhlas jednoho z rodičů se střídavou péčí. Judikatura se tedy v průběhu let musela vypořádat s otázkou, zda nesouhlas rodiče je nepřekonatelnou překážkou pro svěření dítěte do tohoto výchovného modelu. U této problematiky byl mnohými sledován především názor Ústavního soudu, jenž se v jeho rozhodnutích s postupem času měnil. 4.1.1 Dohoda rodičů 27
Na základě ustanovení § 906 odst. 2 OZ je rodičům dítěte umožněno uzavřít dohodu o střídavé péči o dítě. K platnosti takové dohody je zapotřebí schválení soudu. K dosažení dohody je třeba rodiče mnohdy motivovat a aktivně vést. Ustanovení § 474 odst. 1 ZZŘS stanoví, že soud vede rodiče k nalezení smírného řešení. Za tímto účelem může soud rodičům uložit na dobu nejvíce tří měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání či rodinné terapii. Může jim rovněž nařídit setkání s odborníkem z oboru pedopsychologie. To, že jeden z rodičů odmítá hledání kompromisu s druhým rodičem ve věci jejich společného dítěte, může mít pro soud určitou vypovídající hodnotu o jeho výchovných předpokladech ve vztahu k dítěti.72 Je více než žádoucí, pokud si soudce na první jednání ve věci s rozdílnými návrhy rodičů vyčlení dostatečný časový prostor (někdy téměř celý půlden). Během této doby vede účastníky k dohodě, a to faktickým postojem, nikoli pouze formálním přerušením jednání na několik minut za účelem pokusu o dohodu, jak se často stává. Účastníci pak nejednou odejdou od soudu ještě téhož dne s rozhodnutou záležitostí, s kompromisem respektujícím zájem nezletilého dítěte, přijatelným pro oba rodiče. Na druhou stranu je ale třeba také dodat, že spousta rodičů takového přístupu není během jejich pomyslné války schopna, a to ani v zájmu vlastního dítěte.73 Ti z rodičů, jež se na střídavém uspořádání shodli, většinou referují o nízké intenzitě vzájemných konfliktů před rozvodem. Tito lidé jsou rovněž vzdělanější a více flexibilní než rodiče s péčí výlučnou. Právě kooperativnější rodiče volí střídavou péči podstatně častěji, neboť jsou si vědomi, že jejich dobrá spolupráce zaručí dítěti lepší prosperitu.74 Všeobecně přijímaný postoj, že dohoda rodičů je tím preferovanějším způsobem, jak střídavou péči uskutečnit, ostatně potvrzuje i sám Ústavní soud, jenž konstatoval, že: ,,Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů.‘‘75 Dohodu však rodiče musí důkladně propracovat a nesmí opomenout uzavřít konsenzus ohledně všech podstatných, ale i běžných záležitostí týkajících se dítěte. Jádrem dohody samozřejmě bývá stanovení intervalů střídání, kdy je přesně určeno, po které časové období bude dítě u jednoho rodiče a kdy naopak u rodiče druhého. S ohledem 72
HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1015. 73 LUŇÁČKOVÁ, Oldřiška. Pohled společnosti na střídavou výchovu se mění. Právo a rodina, 2012, roč. 14, č. 4, s. 15. 74 PAVLÁT, Josef. Porozvodové uspořádání. Bulletin advokacie, 2012, roč. 14, č. 11, s. 40. 75 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04 ze dne 27. ledna 2005 (získáno 29. ledna 2015 z databáze NALUS).
28
na účel střídavé péče domluva o systému střídání logicky nebývá rodiči opomenuta. Za maximálně vhodné považuji do dohody písemně zakotvit, jestli se bude dítě stěhovat samo nebo si rodiče určí přesné místo a čas vyzvednutí dítěte druhým rodičem. Někteří autoři považují za žádoucí v dohodě výslovně upravit například to, zda se bude dítě stěhovat se všemi věcmi, které pro období pobytu u rodiče bude potřebovat nebo jestli bude více praktické (ač nákladné), aby vše mělo dvakrát, a bude se stěhovat jen s minimem věcí, např. s aktovkou se školními potřebami. Dále poukazují na účelnost dohody o tom, v jakém stavu se dítě bude vracet od jednoho rodiče k druhému, např. zda bude mít čisté nebo špinavé prádlo, vyžehlené či nikoliv.76 Podle mého názoru však takto podrobná dohoda není nutná a v praxi se vyskytuje velice vzácně. Je třeba si uvědomit, že zejména u institutu střídavé péče se předpokládá funkční komunikace a spolupráce rodičů, což je mnohem důležitější faktor než text na papíru. Příliš důkladná dohoda může všechny zúčastněné naopak zbytečně moc zavazovat a omezit jejich možnost reagovat na dynamický vývoj rodinné situace, ke kterému i v důsledku rostoucího věku dítěte a změny jeho potřeb zákonitě dochází. Naopak další důležitou součástí, kterou by dohoda měla zahrnovat, je stanovení konkrétní částky vyživovací povinnosti, kterou bude platit jeden rodič k rukám druhého vždy v době, kdy nebude mít dítě ve své osobní péči. Takto určená částka má logicky sloužit k výživě dítěte a bylo by tedy nesmyslné, aby jeden rodič platil výživné k rukám druhého rodiče i v době, kdy má dítě sám v osobní péči, což potvrdil i Ústavní soud.77 Skutečnost, že střídavá péče představuje finančně náročnější řešení než výhradní péče jednoho z rodičů, patří mezi jedno z často uváděných negativ tohoto výchovného opatření. Dítě, jež má fakticky bydliště na dvou místech, potřebuje mít řádně zařízený domov u obou rodičů. Potřebuje mít u každého z rodičů svůj prostor na přípravu do školy, často má také dvoje učebnice a školní pomůcky, protože je velice náročné jejich pravidelní stěhování z jedné domácnosti do druhé, aniž by na něco nebylo zapomenuto. Všechny tyto náklady zatěžují rozpočet obou rodičů.78 Podstatným bodem dohody je také určení trvalého bydliště dítěte, což je důležité především s ohledem na vyplácení dávek státní sociální podpory, kromě toho je údaj trvalého bydliště uváděn i v občanském průkazu dítěte.79 76
HUFOVÁ, Adéla. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 21, s. 752. HUFOVÁ, Adéla. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 21, s. 753. 78 SCHÖN, Monika. Střídavá výchova a vyživovací povinnost rodičů. Právo a rodina, 2011, roč. 13, č. 9, s. 13. 79 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 82. 77
29
S tím také souvisí otázka, kterého lékaře bude potomek navštěvovat (je vhodné, aby dítě stabilně docházelo k jednomu dětskému lékaři). Často je nepřekonatelným problémem dohoda rodičů o tom, kdo z nich bude uplatňovat v rámci výpočtu daně z příjmů fyzických osob tzv. odpočitatelnou položku na dítě či děti.80 Z výše uvedeného je zjevné, že dohoda může obsahovat celou řadu rozličných bodů. Je však třeba dodat, že celá řada věcí musí být obvykle postupem času měněna, řešena průběžně a nečekaně. Je tedy zřejmé, že ani sebepodrobnější dohoda v tomto ohledu nemůže nahradit rozumný přístup a vzájemnou kooperaci rodičů dítěte. Ovšem i když rodiče předloží soudu dohodu o výkonu péče o dítě po rozvodu manželství, soud nemá povinnost tuto dohodu schválit. V řízení bude soud zkoumat, zda je dohoda v souladu se zájmy samotného dítěte. Přitom může dojít k závěru, že dohodnutý způsob výkonu péče v zájmu dítěte není, dohodu tudíž neschválí a rozhodne autoritativně. Je rovněž nutno dodat, že dohodu o střídavé péči může soud svým rozhodnutím buď schválit, nebo neschválit, ale nemůže ji schválit s dodatky či podmínkami.81 4.1.2 Nesouhlas jednoho z rodičů Nutnost existence dohody obou rodičů na střídavé péči byla v minulosti velice diskutovaným a sporným tématem. Je vhodné říci, že ani v dnešní době v této otázce nepanuje mezi právními odborníky, psychology či laickou veřejností shoda. Například podle názoru Milany Hrušákové pokud soud nemůže schválit dohodu rodičů, ale měl by o střídavé péči rozhodnout autoritativně i proti názoru jednoho z nich, pak toto rozhodnutí bude jen stěží v zájmu samotného dítěte.82 Dle psycholožky Ilony Špaňhelové je dohoda rodičů elementárním předpokladem pro úspěšný výkon střídavé péče také proto, aby tento výchovný model neměl negativní dopad na dítě. Zdůrazňuje, že dítě nesmí být v žádném případě prostředníkem k řešení vzájemných konfliktů mezi rodiči – tyto by měly být matkou a otcem vyřešeny ještě před tím, než se začne o střídavé péči vůbec jednat.83
80
PRŮCHOVÁ, Bohumila; NOVÁK, Tomáš. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Právo a rodina, 2003, roč. 5, č. 10, s. 11. 81 HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1015-1021. 82 HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství, komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 95. 83 ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Střídavá péče o děti po rozvodu očima psychologa. Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 5, s. 2.
30
Rovněž podle názoru bývalého veřejného ochránce práv Pavla Varvařovského není tato forma péče vhodná za situace, kdy jeden z rodičů se střídavou péčí nesouhlasí. Jestliže je střídavá péče nařízena proti vůli matky či otce dítěte, nepřináší pak jistotu, že bude vykonávána kvalitně a že bude pro dítě přínosem. Zvyšuje se naopak nebezpečí opakovaného soudního řízení o uspořádání vztahů k dítěti.84 I mnoho zahraničních autorů poukazuje na fakt, že jestliže je dítě postaveno do středu konfliktu rozhádaných rodičům, je zřejmé, že střídavá péče nebude plnit svůj účel a všechny její klady budou mařeny. Děti vyrůstající v takovém prostředí velice špatně prosperují a model střídavé péče je v těchto případech tudíž naprosto nevhodný.85 Podle studie americké psycholožky Janet Johnston děti svěřené do střídavé péče mezi bojující rodiče mají častěji problémy s chováním a jsou emočně nevyrovnané. Všeobecně přijímanou by tedy měla být zásada, že v případě konfliktních rodičů nemá být tohoto porozvodového uspořádání užíváno.86 Jiné stanovisko zaujímá například psycholog a soudní znalec Jiří Tyl, který nepohlíží na souhlas obou rodičů jako na základní podmínku rozhodnutí o střídavé péči, neboť rodiče, kteří se rozvádějí a každý za sebe podávají návrh na svěření dítěte do své péče, jsou eo ipso nepřátelé. Ve svém článku pak v daném kontextu hovoří o zmaření ducha i litery zákona.87 K otázce obligatornosti dohody rodičů se opakovaně vyjadřují české obecné soudy a samozřejmě také Ústavní soud. Především v jeho názorech k této problematice došlo v minulosti k výrazným proměnám. Soudní praxe se v rámci rozhodování o střídavé péči setkává ve většině případů se záporným názorem jednoho z rodičů na tento institut. Je nutné si uvědomit, že rozvod často mezi rodiči dítěte vyvolává nejen pocity smutku a zklamání, ale také zlost a pomstychtivost. Zdrojem mnohého rodičovského hněvu jsou i tradiční dělení pohlaví, kdy mnohé matky mají pocit, že nárok na výchovu dítěte náleží pouze jim. Často se zlobou pohlíží na ,,nově nalezený zájem‘‘ bývalého partnera o děti a o společné rodičovství po rozvodu. Ostatně i podle staré řecké báje o Médei je nejúčinnější způsob potrestání druhého rodiče prostý – vzít mu dítě.88
84
TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá výchova: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2014. 169 s. 85 PRUETT, M. K., WILLIAMS, T. Y., INSABELLA, G., LITTLE, T. D. Family and legal indicators of child adjustment to divorce among families with young children. Journal of Family Psychology, 2003, roč. 17, č. 2, s. 179-180. 86 JOHNSTON, Janet. High-Conflict Divorce. The future of children, 1994, roč. 4, č. 1, s. 176. 87 TYL, Jiří. Soudní praxe úpravy porozvodové péče o děti (Názor čtenáře). Právo a rodina, 2006, roč. 8, č. 4, s. 21. 88 TEYBER, Edward. Helping children cope with divorce. Praha: Návrat domů, 2007, s. 85.
31
Advokátka Oldřiška Luňáčková vidí negativní postoj žen ke střídavé péči nejen v předpokládané finanční výhodnosti výlučné péče, kdy je otci stanoveno výživné, ale také v zavedené historické nespravedlnosti mezi oběma pohlavími. Podle jejího názoru jde o hlubší společenský problém související s faktem, že ženy jsou tradičně odměňovány za stejnou práci přibližně o čtvrtinu nižším výdělkem a vykonávají hůře placená (nikoli méně prospěšná) povolání.89 Nesouhlas většiny žen se střídavou péčí je pak možné pokládat za jakousi odvetu vůči mužům v obecné rovině za ty nižší výdělky a za neutěšený stav společnosti řízené převážně muži. Záležitosti spojené s péčí o nezletilé děti jsou pak v podstatě tím jediným, co ženy mají možnost přímo fakticky ovlivnit a střídavou péči často zatvrzele odmítají.90 Podle psychologa Tomáše Nováka je třeba si uvědomit i to, že profesionální kariéra žen bývá navíc zpravidla dlouhodobě ovlivněna tzv. mateřskou dovolenou, která samozřejmě ženě nepřidá ani při hledání či udržení zaměstnání, ba naopak. Jestliže si k tomu připočteme výše uvedenou finanční diskriminaci žen a z toho plynoucí očekávané nižší důchody, nelze se ženám divit, pokud lpí na jednom z mála zvýhodnění, kterým historicky zakotvené svěřování dětí do jejich péče bezesporu je.91 Je nutné rovněž poznamenat, že ne všichni muži, kteří v opatrovnickém řízení usilují o svěření dítěte do své péče, ať už výlučné nebo střídavé, to skutečně myslí vážně. Mnozí jsou vedeni snahou o stanovení nižšího případně žádného výživného, jiní chtějí svým bývalým partnerkám fixovaným na dítě ublížit a připravit si tak výhodu pro následnou licitaci ohledně vypořádání majetku. Mnohdy totiž probíhá dělení majetku mezi rodiči ve stylu ,,já nebudu chtít tolik majetku, když mi necháš děti.‘‘92 Osobně nevěřím v náhlé procitnutí zájmu o dítě ze strany rodiče, který se o dítě během trvání manželství téměř nestaral, nezná jeho zájmy, školní prospěch, radosti ani trápení. Porozvodové uspořádání by se totiž mělo co nejvíc přibližovat tomu, na co dítě bylo doposud zvyklé. Z praxe soudů je rovněž patrné, že někteří otcové po několika týdnech či měsících sami podají návrh na změnu střídavé péče na výlučnou péči matky. Tyto návrhy bývají většinou odůvodněny nedostatkem času otců na plnění pracovních povinností, jelikož je pro ně střídavá péče příliš náročným výchovným modelem. 89
LUŇÁČKOVÁ, Oldřiška. Muži versus ženy – právní úprava střídavé výchovy. Právo a rodina, 2011, roč. 13, č. 10, s. 18. 90 LUŇÁČKOVÁ, Oldřiška. Muži versus ženy – právní úprava střídavé výchovy. Právo a rodina, 2011, roč. 13, č. 10, s. 18-19. 91 NOVÁK, Tomáš. Dilema střídavé péče: Potřebují děti víc otce nebo jeden domov? Právo a rodina, 2012, roč. 14, č. 5, s. 16. 92 SLÁDEK, Miloslav. Rozhodování v opatrovnických věcech. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 3, s. 28.
32
Na počátku příprav se psaním této práce jsem měl možnost hovořit s několika odborníky z oblasti rodinného práva, ať už ze strany soudců, advokátů či akademiků. Snahou bylo zjistit, zda existuje souhrnná statistika, jež by osvětlila, do jaké míry se v případě střídavé péče jedná o stabilní výchovné prostředí. Zajímalo mne tedy, v kolika případech a za jak dlouhou dobu jsou pravomocná rozhodnutí soudu o střídavé péči měněna pro změnu poměrů, zejména kvůli příliš velké náročnosti tohoto typu péče nejen pro samotné dítě, ale i rodiče. Zjištění, že podobná statistika v České republice doposud nebyla vypracována, mne zarazilo. Důkladná studie o průměrné délce trvání střídavé péče po vydání pravomocného rozhodnutí soudu, která je podle některých zdrojů do budoucna plánována ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí, by dozajista odkryla, jak jsou rodiče, ale zejména děti s tímto výchovným modelem spokojeni. Prozatím tak za vděk musíme vzít alespoň podobnými studiemi ze zahraničí. Podle americké longitudinální studie, která se zaměřila na stabilitu tří různých uspořádání péče (dítě v péči matky, v péči otce a střídavé péči), je střídavá péče značně nestabilní výchovné opatření. Téměř polovina dětí přešla během dvou let z tohoto výchovného modelu do péče výlučné. Šlo především o mladší děti.93 Naopak jiné americké srovnávací výzkumy dětí v různých formách péče, jejichž shrnutí ve svém článku provedl psycholog Jiří Tyl, poukazují na lepší socializační předpoklady i výsledky u dětí, které se nacházejí ve střídavé či společné péči.94 Podle Tyla, který patří mezi zastánce střídavé péče, z amerických statistik vyplývá, že děti vyrůstající v rodině bez otce jsou mnohem více ohroženy mnoha rizikovými faktory. Mezi tyto faktory patří útěk z domova, poruchy chování, závislost na drogách, kriminalita, nedokončení školy apod. Na střídavou péči pohlíží jako na pokračování rodiny, tedy těch socializačních podmínek, které v dítěti utváří pocit jistoty a bezpečí i přes rozvod rodičů.95 Výsledky amerických studií jsou očividně různorodé. Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, je mimo jiné i na základě mých vlastních zkušeností v rámci dlouhodobého pobytu ve Spojených státech amerických třeba podotknout, že není vhodné dělat globální závěry a srovnávat české a americké děti. Ve Spojených státech je odlišná mentalita i životní styl lidí.
93
PAVLÁT, Josef. Porozvodové uspořádání. Bulletin advokacie, 2012, roč. 14, č. 11, s. 40. TYL, Jiří. Střídavá péče je prokázaně pro děti lepší (Výzkumy a statistiky porozvodové péče). Právo a rodina, 2006, roč. 8, č. 11, s. 18. 95 TYL, Jiří. Střídavá péče je prokázaně pro děti lepší (Výzkumy a statistiky porozvodové péče). Právo a rodina, 2006, roč. 8, č. 11, s. 20-21. 94
33
Jsem však přesvědčen, že procento případů, ve kterých dochází kvůli změně poměrů k přechodu dětí ze střídavé péče do výlučné, je i v České republice vysoké. V prvních letech po novele zákona o rodině, kterou byl institut střídavé péče do tohoto zákona zaveden, soudy pohlížely na problematiku nezbytnosti dohody rodičů rozdílně. Tuto skutečnost lze názorně demonstrovat například na dvou rozhodnutích Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento soud v rozsudku se sp. zn. 10 Co 877/2003 dospěl k názoru, že překážkou pro rozhodnutí soudu o svěření dítěte do střídavé péče je i neschopnost rodičů dohodnout se na jednotném výchovném postupu a podmínkách střídavé péče.96 Naopak ve svém v rozsudku vedeném pod sp. zn. 9 Co 719/2003 tentýž soud usoudil, že dítě může být svěřeno do střídavé péče i přes nesouhlas jednoho z rodičů, pokud bude dán i reálný předpoklad, že oba rodiče budou schopni v požadované míře domluvy ohledně zajištění výchovy a potřeb dítěte.97 Také pohled Ústavního soudu se u otázky obligatornosti dohody rodičů na střídavé péči postupem času měnil. V nálezu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03 senát Ústavního soudu složený z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké vyjádřil názor, podle kterého je věcí obecných soudů rozhodnout o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že se rodiče nejsou schopni na takovém uspořádání sami dohodnout.98 Nejednotný postoj ohledně této problematiky Ústavní soud demonstroval hned týden po vydání výše uvedeného rozhodnutí svým nálezem ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04, který byl dlouhou dobu považován za přelomové rozhodnutí. V tomto rozhodnutí je uvedeno, že: ,,…podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery spolu kooperovat. Za tohoto stavu nelze obecným soudům, pokud svěřily dítě do výchovy matce, ani z hlediska ústavněprávního nic vytknout. ‘‘99 Z výše uvedeného závěru Ústavního soudu jasně vyplývalo, že souhlas obou rodičů je nezbytným předpokladem při rozhodování o střídavé péči, neboť soud rovněž konstatoval, že svěření dítěte do střídavé péče rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, nýbrž 96
HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1025. 97 Tamtéž. 98 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03 ze dne 20. ledna 2005 (získáno 20 listopadu 2014 z databáze NALUS). 99 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04 ze dne 27. ledna 2005 (získáno 22. listopadu 2014 z databáze NALUS).
34
vyjádřením pozitivního vztahu rodičů k dítěti, což předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných.100 Ústavní soud v tomto řízení rozhodoval v senátě složeném ze soudců Ivany Janů, Františka Duchoně a Vojena Güttlera, přičemž lze logicky dospět k názoru, že ve prospěch tohoto rozhodnutí hlasovali pouze poslední dva jmenovaní. Soudkyně Ivana Janů totiž využila svého práva na odlišné stanovisko, ve kterém s tímto rozhodnutím nesouhlasí s odůvodněním, že obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost a nezjistily důvody, proč matka nezletilé není ochotna s otcem dítěte spolupracovat na střídavé péči, i když on svou ochotu deklaroval před soudem nalézacím i odvolacím.101 Podle soudkyně Ivany Janů v tomto případě došlo k zásahu do rodičovských práv otce, ale především do práv nezletilé, v jejímž zájmu je nejvyšší možná účast na výchově ze stran obou rodičů. Toto odlišné stanovisko zaujala na základě vypracovaného znaleckého posudku psychologa, ve kterém je konstatováno, že nezletilá má hluboký citový vztah k oběma rodičům.102 Důkazem toho, že i názory Ústavního soudu se postupem času u některých otázek významně mění, je též nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10, a nález ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10. Obě tato rozhodnutí jsou odůvodněna takřka stejně. V těchto nálezech Ústavní soud pokládá za protiústavní názor, že případné rozhodnutí o střídavé péči dítěte musí být podmíněno dohodou rodičů a jejich vzájemnou nekonfliktní komunikací. Tento názor je tedy jasným protikladem výše citovaného nálezu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04. Pozoruhodný je zejména fakt, že senát byl v obou řízeních složen opět ze soudců Vojena Güttlera, Františka Duchoně a Ivany Janů, tedy obsazení senátu bylo identické jako v řízení sp. zn. I. ÚS 48/04, avšak v tomto případě již nikdo ze soudců práva disentu nevyužil.103 104 Ústavní soud změnu svého názoru ohledně nutnosti souhlasu rodičů se střídavou péčí podrobně zdůvodnil. Uvedl, že při platnosti premisy o nemožnosti nařízení střídavé péče v případě neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči by k eliminaci střídavé péče stačilo pouhé jednostranné, iracionální a účelové odmítání komunikace rodiče, který má dítě ve své výlučné péči, s druhým rodičem. Právní předpisy je však nezbytné vykládat tak, aby se 100
Tamtéž. Tamtéž. 102 Tamtéž. 103 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. srpna 2010 (získáno 28. listopadu 2014 z databáze NALUS). 104 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. listopadu 2010 (získáno 28. listopadu 2014 z databáze NALUS). 101
35
zabránilo jejich zneužívání. V tomto případě je tudíž nutné zvolit výklad, který přiznává důležitost hledisku, zda a proč není rodič ochotný komunikovat a na výchově participovat v zájmu dítěte s rodičem druhým. Opačný přístup by ponechával volný prostor pro zneužívání práva a v důsledku toho vedl v nedůvěru ve spravedlnost a v právní stát.105 Z uvedených důvodů tedy dle Ústavního soudu neobstojí jako obhajitelná výchozí premisa soudů, že chybějící kvalifikovaná komunikace mezi rodiči je nutně překážkou střídavé péče. V tomto aspektu tak soudy zatížily napadené rozhodnutí porušením základního práva stěžovatele vychovávat své dítě dle čl. 32 odst. 4 LZPS (i základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku LZPS) a porušením základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS.106 V obou výše uvedených nálezech je odkazováno především na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09, kdy Ústavní soud dospěl k závěru, že: ,,Jestliže soudy opřely svá rozhodnutí o tvrzení, resp. nesouhlas matky a tento nesouhlas byl ve skutečnosti jedinou překážkou pro výrok o střídavé výchově nezletilé, pak jej musí i bez návrhu podrobit zkoumání a učinit předmětem dokazování. Nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Soud nemusí takové dokazování provádět, jeli nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu ‘‘107 S tímto názorem se ztotožnil Ústavního soud již dříve, když ve svém usnesení ze dne 5. 11. 2008, vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2082/08 uvedl, že za nezákonné či dokonce protiústavní nelze považovat rozhodnutí o svěření dítěte do střídavé péče, i když mu nepředcházel souhlas obou rodičů za předpokladu, že je na základě dokazování střídavá péče v zájmu dítěte.108 Pokud však soud po náležitém zkoumání usoudí, že nesouhlas rodiče je podložený vážnými důvody, které znemožňují střídavou péči, je vhodné tuto formu péče odmítnout. Také u tohoto problému je tedy zapotřebí postupovat maximálně individuálně a podrobit každý nesouhlas rodiče pečlivému zkoumání a dokazování s ohledem na zájem samotného dítěte.109 105
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. srpna 2010 (získáno 28. listopadu 2014 z databáze NALUS). 106 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. listopadu 2010 (získáno 28. listopadu 2014 z databáze NALUS). 107 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 (získáno 28. listopadu 2014 z databáze NALUS). 108 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2082/08 ze dne 5. listopadu 2008 (získáno 14. února 2015 z databáze NALUS). 109 HUFOVÁ, Adéla. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 21, s. 754.
36
Podle psychologa Jeronýma Klimeše je maximálně deset procent rozvedených rodičů schopných, ať už samo či s pomocí mediátora, domluvy na podstatných otázkách výchovy dítěte. Rodičů, kteří po rozvodovém boji dokáží navodit výchovnou situaci, jež není na úkor dítěte, tedy podle jeho mínění příliš mnoho neexistuje. O rodičích vhodných pro střídavou péči by pak soud ani OSPOD neměl téměř vědět.110 Také psycholog Josef Pavlát vidí za faktem, že je do střídavé péče ze strany soudů svěřováno jen velice málo dětí, zejména spory rodičů. Střídavou péči považuje za zajímavou formu participace obou rodičů na péči o dítě po rozvodu pouze za situace, kdy spolu rodiče dítěte dobře spolupracují.111 Podle mnohých přelomovým nálezem vedeným pod sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 Ústavní soud sice připustil možnost, že nařízení střídavé péče může bránit nevhodná komunikace mezi rodiči, tak tomu však může být jen naprosto výjimečně. Soudy jsou v takových případech povinny primárně zkoumat důvody nefunkční komunikace a posléze se ji pomocí vhodných opatření pokusit napravit. Mezi tato opatření Ústavní soud řadí například nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace mezi rodiči týkající se dítěte. Teprve v případě, že ani tyto pokusy o nápravu ze strany soudů ke zlepšení komunikace nevedou, lze střídavou péči vyloučit. Nevhodnou komunikaci mezi rodiči je ovšem potřeba odlišovat od nesouhlasu jednoho z rodičů se střídavou péčí, který přípustným důvodem pro její vyloučení není. V těchto případech by pak dítě mělo být zásadně svěřeno do péče rodiči, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a nebude styku mezi dítětem a druhým rodičem bránit.112 Asistent soudce Ústavního soudu Petr Kilian se domnívá, že tento nález pravděpodobně značně omezí vyloučení střídavé péče v důsledku argumentace špatnou komunikací mezi rodiči, jelikož naplnění všech požadavků stanovených ze strany Ústavního soudu v tomto směru bude velice obtížné. Na rozhodnutí, kterým soudy nevyhoví návrhu jednoho z rodičů na svěření dítěte do tohoto typu péče, jsou totiž ze strany Ústavního soudu kladeny opravdu vysoké nároky na jeho odůvodnění. Toto odůvodnění musí být dostatečně podrobné, přesvědčivé a musí v něm být vyloženo, proč nebylo návrhu týkajícímu se střídavé
110
KLIMEŠ, Jeroným. Dítě jako oběť rodičovského konfliktu. Právo a rodina, 2013, roč. 15, č. 2, s. 21. PAVLÁT, Josef. Porozvodové uspořádání. Bulletin advokacie, 2012, roč. 14, č. 11, s. 40. 112 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. prosince 2014 (získáno 22. července 2015 z databáze NALUS). 111
37
péče vyhověno. Stejně tak musí obecný soud uvést, jaké kroky byly podniknuty k odstranění překážek střídavé péče.113 Výše uvedený nález prvního senátu svou argumentací v podstatě navazuje na dříve vydaná rozhodnutí jiných senátů Ústavního soudu v otázce posuzování významu kvality komunikace mezi rodiči s ohledem na rozhodnutí o svěření dítěte do střídavé péče. Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2555/13 poukazuje zejména u této problematiky na důležitost znaleckého zkoumání. Senát složený z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského odkázal na správný postup odvolacího soudu, jenž zrušil rozhodnutí nalézacího soudu, který svěřil nezletilé do střídavé péče rodičů s čtrnáctidenním intervalem. Na základě znaleckého posudku a vzájemné nekomunikace a nevraživosti mezi rodiči, bylo shledáno jako nemyslitelné, že by střídavá péče mohla v tomto případě fungovat.114 Odvolací soud poukázal na fakt, že za dva roky se nepodařilo ani dvěma psychologům zvládnout nekomunikaci a vzájemnou zášť panující mezi rodiči. Není tedy možné očekávat, že tito budou respektovat autoritativní rozhodnutí soudu tak, že jejich vzájemný dialog náhle započne. Se zřetelem na vystupování rodičů před psychology, znalci, nalézacím a odvolacím soudem, kdy tito ani v oficiálním prostředí nedokázali krotit své negativní emoce, je tedy těžko představitelný klidný průběh předávání dětí mezi rodiči. Obsahy vysvětlení podávané na Policii ČR, přestupková řízení proti otci, exekuce na výživné, to vše jen dokreslovalo vzájemnou antipatii rodičů.115 Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že rodiče nejsou schopni vytvořit výchovnou koalici v jakýchkoli oblastech týkajících se dětí. Za této situace proto nelze souhlasit s názorem nalézacího soudu, že střídavou péči nařídí, děti ji nějak zvládnou a rodiče budou toto autoritativní rozhodnutí společně respektovat a vzájemně komunikovat. Odvolací soud považoval výklad ex offo nařizované střídavé péče v přímém rozporu se zájmem nezletilých dětí na jejich bezproblémovém vývoji a to především po psychické stránce.116 Taktéž senát složený z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové ve svém usnesení ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2009/14 k nefunkčnosti vzájemné komunikace rodičů uvedl, že střídavou péči podle judikatury Ústavního soudu pouze na základě hodnocení vztahu mezi rodiči v zásadě vyloučit nelze. 113
KILIAN, Petr. Komunikace mezi rodiči jako faktor při rozhodování o střídavé péči. Bulletin advokacie, 2015, roč. 17, č. 3, s. 52-53. 114 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2555/13 ze dne 12. listopadu 2013 (získáno 28. září 2015 z databáze NALUS). 115 Tamtéž. 116 Tamtéž.
38
Nicméně dodává, že: ,,Uvedené však neznamená, že dítě musí být bezpodmínečně svěřeno do střídavé výchovy i v situacích, kdy vztahy mezi rodiči jsou natolik rozvrácené, že nejsou mezi sebou schopni vést ani základní komunikaci a jejich neutuchající spory by mohly mít v případě střídavé péče na nezletilého značně negativní vliv. Takový přístup by ostatně byl i v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.‘‘117 Je zřejmé, že se Ústavní soud problematickou komunikací rodičů ve vztahu k funkčnosti střídavé péče zabývá od počátku zakotvení tohoto institutu v českém právním řádu, přičemž v tomto ohledu došlo v jeho názoru k mnohým proměnám. Taktéž z rozhodnutí Ústavního soudu z poslední doby je patrné, že se jeho judikatura v tomto ohledu stále teprve vyvíjí. Chápu převládající názor, podle kterého souhlas obou rodičů s tímto výchovným opatřením není obligatorní podmínkou, bez které by střídavá péče nemohla být nařízena. Je pravdou, že k eliminaci střídavé péče by jinak postačoval iracionální a účelový nesouhlas rodiče, který má dítě v okamžiku rozhodování soudu ve své výlučné péči. Odměněn by tedy byl ten z rodičů, který vzájemnou komunikaci s druhým rodičem odmítá, a tudíž kritéria povinného souhlasu zneužívá. Přesto považuji souhlas obou rodičů na tomto porozvodovém (či porozchodovém) uspořádání za nejlepší předpoklad pro fungování střídavé péče. Jestliže jeden z rodičů tento výchovný model odmítá, je nezbytné odhalit skutečnou příčinu jeho nesouhlasu. Jedná-li se o racionální důvody, mezi které lze zařadit například nízký věk dítěte, jeho nepříznivý zdravotní stav či vzdálenost mezi bydlišti rodičů, která by mohla zásadním způsobit narušit jeho školní docházku a sociální vazby, je možné střídavou péči po prozkoumání konkrétní situace ve spojitosti s dalšími okolnostmi vyloučit. Mezi překážky pro nařízení střídavé péče lze zařadit i nevhodnou komunikaci mezi rodiči, která by pro dítě znamenala nepřiměřenou zátěž především po stránce psychické. Děti jsou velice vnímavé a zášť mezi rodiči velice snadno a rychle poznají. V jejich zájmu samozřejmě není být v pravidelných intervalech svědky vzájemného osočování, provokací či urážek rodičů. Je ovšem vhodné, pokusit se nevhodnou či naprosto neexistující komunikaci mezi rodiči odstranit například nařízením účasti rodičů na mimosoudním smírčím či mediačním jednání, rodinné terapii dle § 474 odst. 1 ZZŘ či nařízením alespoň minimální písemné komunikace mezi rodiči.
117
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2009/14 ze dne 11. srpna 2014 (získáno 28. září 2015 z databáze NALUS).
39
Nepodaří-li se komunikaci mezi rodiči vylepšit ani některým z výše uvedených způsobů, je na místě, rozhodne-li se soud z důvodu absence kvalifikované komunikace rodičů dítě do střídavé péče nesvěřit. Pokud jsou totiž rodiče stále ve víru vzájemného boje, riziko, že dítě bude do toho konfliktu neustále zatahováno, je velmi vysoké. Za takové situace by střídavá péče měla pro dítě samozřejmě negativní dopad. Takové rozhodnutí však bude muset být ze strany soudu patřičně a přesvědčivě odůvodněno. Jestliže pouze jeden z rodičů navzdory zájmu svého potomka odmítá komunikovat a překonat rozpory s druhým rodičem, je na místě, aby soud takové chování při svém rozhodování vzal v potaz. Neochota vykonávat v zájmu dítěte své rodičovské povinnosti ve vzájemné kooperaci s bývalým partnerem, jež je spolupráce naopak schopen, ledacos ukazuje o osobě tohoto rodiče a může mu v soudním řízení cestu k dítěti uzavřít. Pokud totiž u rodičů nezafunguje uvědomění udělat něco správného pro své děti, měl by převážit alespoň strach, že jejich jednání podstatně zvyšuje možnost, že o potomka nakonec přijdou. 4.1.3 Nesouhlas obou rodičů Nesouhlas jednoho rodiče tedy obecně již není považován za nepřekonatelnou překážku pro svěření dítěte do střídavé péče, jelikož byl tento názor judikaturou Ústavního soudu překlenut. Stejně tak bylo Ústavním soudem rozhodnuto, že je možné střídavou péči nařídit i bez výslovného souhlasu rodičů.118 Nevyjasněnou zůstává naopak otázka, zda soudy mohou rozhodnout o svěření dítěte do střídavé péče i za předpokladu, kdy oba rodiče s tímto výchovným modelem nesouhlasí. Nepovedlo se mi dohledat rozhodnutí soudu, který by střídavou péči nařídil i přes výslovný nesouhlas obou rodičů dítěte. Osobně se přikláním spíše k názoru, že za situace, kdy oba rodiče střídavou péči odmítají, je pravděpodobné, že tato forma péče by zřejmě nebyla v zájmu samotného dítěte, neboť by střídavá péče byla rodiči brána jako trpěné zlo, což by dítě dříve či později poznalo. Avšak mohou nastat situace, kdy střídavou péči bude vyžadovat samotné dítě i přes negativní postoje obou rodičů. Je pak třeba zkoumat rozumovou vyspělost dítěte, a jestliže by kromě nesouhlasu rodičů střídavé péči nic nebránilo, mohla by za jistých okolností vést k rozvoji komunikace, spolupráce a tudíž k nápravě pošramocených vztahů mezi rodiči. Předpokládám ale, že by tyto případy byly velmi vzácné.
118
HUFOVÁ, Adéla. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 21, s. 754.
40
4.2
Vzdálenost bydlišť, zachování jedné školy Dalším velice komplikovaným a soudy doposud rozdílně řešeným problémem je
vzdálenost bydlišť rodičů a s tím související realizace školní docházky dítěte. V praxi opět není jednotný názor, zda je velká vzdálenost bydlišť rodičů a z toho obvykle plynoucí nutnost střídaní dvou škol dítětem zlomovou překážkou při nařizování střídavé péče či nikoli. Názory právních expertů, psychologů, ale i samotných soudů se také u tohoto tématu značně liší. Podle názoru Milany Hrušákové je nezbytným předpokladem pro to, aby soud svěřil dítě do střídavé péče skutečnost, že dítě nebude muset měnit školu, kterou navštěvuje, případně předškolní zařízení.119 Také psycholožka Ilona Špaňhelová ve svém článku uvádí, že pro fungování střídavé péče je velmi podstatná blízkost bydlišť obou rodičů, aby dítě nemuselo střídat např. každých čtrnáct dní školu.120 Oproti tomu psycholog a soudní znalec Jiří Tyl je toho názoru, že pro děti je mnohem důležitější jejich vztah k rodičům než těžkosti spojené se vzdáleností jejich bydlišť jako navštěvování dvou škol či zátěž spojená s dojížděním. Zachování stejné školy dítěte podle něj nemůže převážit nad možností mít vztah s oběma rodiči. 121 Advokátka Veronika Kaiserová dodává, že kritérium vzdálenosti bydlišť se postupem času a vývojem soudní praxe mění, což jistě souvisí s větší svobodou pohybu a migrací obyvatelstva za prací, novým partnerem apod. V současnosti tedy dle jejích slov již není možné obecně říci, že není v zájmu dítěte, aby se přesouvalo z jednoho konce České republiky na druhý, či dokonce z jednoho státu do druhého, nýbrž je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat konkrétní okolnosti.122 Velice zajímává je rovněž judikatura zabývající se touto problematikou, přičemž největší pozornost je tradičně věnována rozhodnutím Ústavního soudu. Z řady judikátů Ústavního soudu vyplývá, že jedním z předpokladů hovořících ve prospěch střídavé péče je i malá vzdálenost bydlišť obou rodičů, čili zachování stejné školy a dalších mimoškolních aktivit dítěte. Nicméně jako podmínka sine qua non výslovně brána není.
119
HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství, komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 96. 120 ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Střídavá péče o děti po rozvodu očima psychologa. Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 5, s. 3. 121 TYL, Jiří. Střídavá péče je prokázané pro děti lepší: Výzkumy a statistiky porozvodové péče. Právo a rodina, 2006, roč. 8., č. 11, s. 20. 122 KAISEROVÁ, Veronika. Střídavá výchova ve vztahu ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů. Právo a rodina, 2014, roč. 16, č. 11, s. 8-9.
41
Ústavní soud se ve svém rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1278/10 kupříkladu vyjádřil tak, že jedním z důvodů nenasvědčujících pro střídavou péči je postoj matky dítěte, která se rozhodla odstěhovat do jiného města, což znamenalo vznik velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů.123 V těchto případech je nutné, aby soud zkoumal, zda se matka nerozhodla změnit své bydliště jen proto, aby oddálila dítě od otce, nýbrž ji k tomu vedly pracovní či jiné relevantní důvody. Z dalšího významného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že může být na místě dotaz na matku, proč její nový partner nepřizpůsobil svůj pobyt jejímu synovi a nepřestěhoval se k nim a jestli tedy matka stěhováním neupřednostnila svůj partnerský zájem nad zájmem vlastního potomka.124 Některá rozhodnutí Ústavního soudu naopak velkou vzdálenost rodičů za překážku pro nařízení střídavé péče nepovažují. Příkladem může být usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 650/14. V tomto případě označil Ústavní soud za ústavně konformní rozhodnutí Městského soudu v Praze, na základě kterého byl do střídavé péče rodičů svěřen nezletilý ve věku dva a půl let, ačkoliv se bydliště rodičů nacházela ve vzdálenosti zhruba 130 kilometrů (Karlovy Vary- Praha). Podle názoru Ústavního soudu byla v tomto rozhodnutí odvolacího soudu náležitě zohledněna vzdálenost bydlišť obou rodičů. Městský soud v Praze uvedl, že to byla matka nezletilého, která se s ním odstěhovala do Prahy i přes to, že jí otec nabízel pronájem bytu v Karlových Varech a byl ochoten náklady na bydlení matky dítěte hradit. V tomto případě bylo ze strany soudu dovozeno, že se jedná o vzdálenost přijatelnou, kterou již nezletilý často absolvoval i za původního výchovného modelu.125 Výjimkou nejsou ani případy rodičů, kteří navrhují svěření dětí do střídavé péče, i když se jejich bydliště nachází v rozdílných státech. Ústavní soud se tak ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2587/14 zabýval případem otce, jenž podal návrh na svěření dětí do střídavé péče předběžným opatřením, třebaže v danou chvíli žil v německém Stuttgartu. Matka s dětmi, které jí byly v průběhu řízení předběžným opatřením svěřeny do péče, naopak bydlely v Chrudimi. Otec nepovažoval za překážku pro nařízení střídavé péče vzdálenost více než 600 kilometrů ani skutečnost, že ,,pendlování‘‘ dětí navštěvujících předškolní zařízení nebylo v danou chvíli možné v důsledku odebrání řidičské oprávnění otci
123
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1278/10 ze dne 26. května 2010 (získáno 30. ledna 2015 z databáze NALUS). 124 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. srpna 2010 (získáno 28. listopadu 2014 z databáze NALUS). 125 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 650/14 ze dne 30. dubna 2014 (získáno 8. ledna 2015 z databáze NALUS).
42
pro dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení řidičů. Ústavní soud stížnost otce odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.126 Ústavní soud dokonce posuzoval předpoklad řádného fungování střídavé péče za situace, kdy se bydliště rodičů nacházela na rozdílných kontinentech. Odvolací soud rozhodl, že obě děti budou žít půl roku s otcem v České republice a půl roku s matkou, která se odstěhovala na Nový Zéland. Proti tomuto rozhodnutí však otec podal ústavní stížnost. Klíčovou byla především otázka vhodnosti této formy péče s ohledem na školní docházku nezletilých dětí. Ústavní soud v tomto nálezu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12 částečně citoval názor psychologa Jeronýma Klimeše, když uvedl, že: ,,Střídavá výchova by podle některých odborníků rovněž neměla znamenat střídání školního kolektivu, výchova či přesněji řečeno rozšířený styk by měl probíhat tak, že celá školní docházka proběhne v jedné zemi, letní a zimní prázdniny v druhé. Školáci jsou již mnohem více fixovaní na svůj kolektiv vrstevníků a je škodlivé tento kolektiv střídat v jakémkoli cyklu. Týdenní i půlroční střídání vytrhuje dítě z jeho dětského kolektivu a dělá z něho outsidera, protože s kamarády nesdílí společný osud. Střídání školního kolektivu v praxi může znamenat, že dítě kromě normální rodiny přijde i o normální vztahy v kolektivu, které se formují po celou dobu školní docházky.‘‘127 Soud v tomto rozhodnutí zjevně reflektuje stabilní školní docházku dítěte v jednom místě jako velice důležitý faktor při rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče. Výše uvedený závěr psychologů ohledně modelu střídání by v tomto případě prakticky znamenal, že nezletilé dítě by s jedním rodičem trávilo čas v průběhu školního roku a s druhým rodičem by trávilo celé letní či zimní prázdniny. Jeden z rodičů by tudíž s dítětem prožíval zejména starosti všedního dne, zatímco druhý rodič by s ním trávil převážnou část svého volného času. Takový model uspořádání vztahů však Ústavní soud v minulosti podrobil kritice. Podle jeho názoru tento nerovnovážný stav není v zájmu dítěte, poněvadž je nezbytné rodiči s dítětem poskytnout dostatečný prostor pro společné aktivity i mimo pracovní dny.128 Je ale třeba dodat, že soud ve shora citovaném nálezu vylučuje generalizaci a nabádá obecné soudy, aby posoudily zájem dítěte vždy s ohledem na konkrétní situaci a osobnost dítěte.129
126
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. října 2014 (získáno 30. září 2015 z databáze NALUS). 127 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. září 2012 (získáno 30. ledna 2015 z databáze NALUS). 128 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 632/06 ze dne 4. prosince 2006 (získáno 21. srpna 2015 z databáze NALUS).
43
Mezi důležitá rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se školní docházkou ve vztahu k rozhodování o svěření dítěte do péče patří rovněž nález ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04. V tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že školní docházka dítěte nemůže být sama o sobě důvodem pro výrazné omezení styku otce s nezletilým dítětem, jež bylo svěřeno do péče matky. Nástup dítěte do školy je naopak důvodem pro to, aby se na jeho výchově ještě zřetelněji podílel i vzdělaný otec. Mužský prvek je totiž schopen pomáhat dítěti vhodnou formou taktéž se školní prací, přičemž nezastupitelným podílem participuje na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci.130 Na výše uvedené pozitivum střídavé péče poukazuje ve svém článku rovněž advokátka Irena Jonáková. Střídavá péče totiž dítěti umožňuje mít při zdolávání (nejen školních) úkolů k dispozici oba rodiče, od kterých se může mnohému naučit. Zároveň se dítě může obrátit s určitým problémem na toho rodiče, který mu pomůže danou situaci lépe pochopit, neboť jsou samozřejmě témata, při kterých může dítěti nepochybně více pomoci právě rodič určitého pohlaví. Možnost pokračovat v přebírání specifických vědomostí a dovedností každého z rodičů i přes rozpad manželství je tedy pro dítě nesmírně cenná.131 Skutečnost, že stále častěji dochází k nařizování střídavé péče, ačkoli dítě musí během tohoto výchovného modelu navštěvovat dvě základní školy, dokonce vedla k iniciativě zákonodárců. Ve školském zákoně tak byla zanesena s účinností od 1. 1. 2012 novelou zákonem č. 472/2011 Sb. do ustanovení § 49 úprava vydávání vysvědčení u dětí svěřených do střídavé péče. Podle § 49 odst. 4 školského zákona tak žákovi, který byl svěřen do střídavé výchovy, plní povinnou docházku ve dvou základních školách, vydává vysvědčení ta ze základních škol, ve které zahájil vzdělávání dříve. Předpokladem je, že se rodiče nedohodli jinak, nebo jestliže jinak nerozhodl soud. Při hodnocení žáka má škola, jež vydává vysvědčení, povinnost zohlednit hodnocení výsledků vzdělávání druhou školou. Úkolem ředitelů škol, v nichž takový žák absolvuje školní docházku, je mezi sebou dohodnout pravidla spolupráce škol při jeho vzdělávání.132 V těchto případech by tudíž bylo velmi vhodné a praktické, aby výroky soudních rozhodnutí o svěření dítěte do střídavé péče stanovily, která ze škol bude dítěti vydávat 129
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. září 2012 (získáno 30. ledna 2015 z databáze NALUS). 130 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04 ze dne 27. ledna 2005 (získáno 22. listopadu 2014 z databáze NALUS). 131 JONÁKOVÁ, Irena. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina, 2008, roč. 10, č. 4, s. 14. 132 Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů.
44
vysvědčení a bude tedy mít primární odpovědnou za jeho vzdělávání a hodnocení. Ideálním a preferovaným řešením však zůstává dohoda rodičů žáka. V předmětné normě je tedy uvedeno, že se vztahuje na žáky základních škol. Lze připomenout, že mezi druhy škol podle školského zákona patří mateřská škola, základní škola, střední škola (gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště), konzervatoř, vyšší odborná škola, základní umělecká škola a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky.133 Zda bylo záměrem zákonodárce upravit vydávání vysvědčení pouze v rámci dvou základních škol nebo se jedná o mezeru v zákoně, není zřejmé. Stěží lze však najít důvod, proč by nemohl střídat školní docházku například žák ve dvou gymnáziích, jestliže stejnou možnost žákovi ve dvou základních školách zákon poskytuje.134 Podle novely také platí, že jestliže rozhoduje ředitel ve věcech uvedených v § 165 odst. 2 školského zákona, vyžádá si před svým rozhodnutím vyjádření ředitele druhé školy. Jde například o rozhodování o zamítnutí žádosti o povolení individuálního vzdělávacího plánu, podmíněné vyloučení a vyloučení žáka nebo studenta ze školy nebo školského zařízení, zamítnutí žádosti o uznání dosaženého vzdělání apod. Rozhodovat o těchto záležitostech tak podle zákonné dikce přísluší ředitelům obou škol s výjimkou rozhodnutí dle písmene k), které řeší individuální vzdělávání dle § 41 školského zákona.135 Dalším z řady rozhodnutí Ústavního soudu, které se zabývalo touto problematikou a vyvolalo rozporuplné reakce ze strany odborné i laické veřejnosti, je nález ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13. V této věci byla nezletilá na základě rozhodnutí odvolacího soudu svěřena do střídavé péče obou rodičů, kdy interval střídání byl stanoven ve čtrnáctidenním režimu. Proti tomuto rozhodnutí podala matka dítěte ústavní stížnost, když argumentovala mimo jiné tím, že střídavá péče není v posuzovaném případě vhodným výchovným modelem, jelikož nezletilá v září 2014 nastoupí základní školní docházku, s níž je střídání výchovných prostředí se vzdáleností téměř 300 kilometrů a intervalem čtrnácti dnů neslučitelné.136 Ústavní soud konstatoval, že výchovné předpoklady obou rodičů jsou zásadně stejné, přičemž měl za prokázané i to, že o výchovu nezletilé mají oba rodiče zájem. V daném případě pak dle jeho názoru nelze nevidět, že nejenom nezletilá k rodičům, ale rovněž i oni k 133
§ 7 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. 134 TRÁVNÍČEK, Milan. Kmenová škola při střídavé výchově [online]. epravo.cz, 17. května 2013 [cit. 13. října 2015]. Dostupné na http://www.epravo.cz/top/clanky/kmenova-skola-pri-stridave-vychove-91038.html. 135 Tamtéž. 136 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. května 2014 (získáno 2. února 2015 z databáze NALUS).
45
ní, mají hluboký citový vztah. S ohledem na to je v zájmu nezletilé, aby byl tento vztah i přes rozchod rodičů nadále co nejvíce udržován. Ústavní soud dodal, že zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, je-li to možné.137 Z ústavněprávního hlediska dle názoru Ústavního soudu neuspěje poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, protože toto hledisko samo o sobě není důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé péče nezletilého dítěte. Při posuzování tohoto hlediska je naopak třeba přihlédnout k dalším aspektům konkrétního případu, zejména pak k tomu, zda dítě není převozem a pobytem ve zcela odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat.138 Ústavní soud dále argumentoval, že nemá předem za vyloučené, že by model střídavé péče nemohl přetrvat i poté, co nezletilá nastoupí do první třídy základní školy, např. s ohledem na možnost individuálního vzdělávání ve smyslu § 41 školského zákona či plnění základní školní docházky ve dvou základních školách ve smyslu § 49 odst. 4 školského zákona. Tuto otázku však Ústavní soud podle svých slov nemůže sám blíže posuzovat, neboť to nenáleží do jeho kompetence, ale do kompetence obecných soudů, které se touto otázkou budou muset zabývat, pokud se rodiče nezletilé na dalším fungování péče sami nedohodnou.139 Ústavní soud v tomto případě rozhodoval v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka. Soudce Ludvík David se však z výše uvedeným rozhodnutím neztotožnil a využil svého práva na odlišné stanovisko. V disentu mimo jiné poukazuje na význam kontaktu s účastníky při rozhodování o výchově a výživě nezletilých dětí. Na rozdíl od soudů nalézacích však Ústavní soud nemá (není-li nařízeno jednání) před sebou rodiče ani samotné děti. Je podle něj tudíž na pováženou, zda má Ústavní soud vůbec rozhodovat o takto citlivých otázkách.140 Podle názoru Ludvíka Davida zašel Ústavní soud zamítnutím ústavní stížnosti matky nezletilé již příliš daleko. Uvedl, že v tomto konkrétním případě střídavá péče již několik let fakticky probíhá, avšak nezletilá doposud navštěvovala předškolní zařízení. Počátkem školní docházky se však začíná plně formovat dětský kolektiv se všemi provázejícími výchovnými pozitivy i dětskými nectnostmi. I když v dnešní době děti považují jen máloco za překvapivé, pokládá si otázku, zda dokáže nezletilá zvládnout neustálé střídání školního prostředí, který se 137
Tamtéž. Tamtéž. 139 Tamtéž. 140 Tamtéž. 138
46
jí bude nutně připomínat. Dokáže zvládnout třeba i naprosto odlišné nároky učiva, které na ni rozpačití učitelé budou nepochybně mít? Bude si opravdu užívat mimoškolní aktivity, když za nimi bude muset každých čtrnáct dní přejíždět z jednoho místa na druhé? V disentu na závěr dodal: ,,Věřím tomu, že dítě potřebuje lásku a péči obou rodičů. Přece jen si ale myslím, že dočasně utišené ego jednoho z nich nestojí za škody, jež mohou být takto realizovanou střídavou výchovou na psychice nezletilé napáchány.‘‘141 Tímto svým nálezem Ústavní soud každopádně také potvrdil svůj konzistentní názor, podle kterého se mají obecné soudy zabývat každou věcí ad hoc, s přihlédnutím ke všem jejím konkrétním okolnostem, a nikoliv rozhodovat podle zažité šablony a sklouzávat k automatismům. To je samozřejmě pro soudy s ohledem na počty vyřizovaných věcí úkol značně obtížný, poněvadž musí veškerá specifika konkrétních případů citlivě vnímat a reflektovat ve svých rozhodnutích. Stále však platí, že „spory“ (i když v nesporném řízení) o děti a záležitosti s nimi související jsou komplikované především po stránce lidské.142 Psycholog Tomáš Novák, který je zastáncem střídavé péče, v jednom ze svých četných článků v nadsázce uvedl, že 30. květen by v České republice mohl být určen za ,,Den rozvádějících se otců‘‘. Jak je výše uvedeno, tento den byl přijat právě nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13, na základě kterého se dle mnohých odborníků i laiků zvýšila šance zejména mužů pro svěření dítěte do střídavé péče.143 Toto rozhodnutí vyvolalo řadu emocí a je považováno za velice diskutabilní. Je zapotřebí poukázat na možné problémy související s odlišnou osnovou výuky učiva jednotlivých škol či neustálé změny školního kolektivu a s tím vzrůstající možnost vzniku ústrků nebo dokonce šikany ze strany spolužáků. Noví spolužáci tyto děti sice mohou vřele přivítat a pomáhat jim v jejich těžké situaci, je třeba ale počítat i s variantou, že do nového kolektivu nezapadnou. Děti v nové škole na ně mohou pohlížet negativně s ohledem na fakt, že se nestanou trvalou součástí jejich kolektivu, ale pouze „pravidelným návštěvníkem“, případně těmi, kteří mohou mít na rozdíl od většiny určité studijní výhody. Střídavá péče by rovněž znamenala značné těžkosti za situace, kdy by se dítě věnovalo určitému koníčku, zejména pak kolektivnímu sportu závodně. Osobně jsem celé své dětství strávil ve sportovním kolektivu, kdy si dovolím tvrdit, že i díky fungování sportovních tříd na základních školách mezi dětmi často vzniká velice silné 141
Tamtéž. JIRSA, Jaromír. Jak to myslel Ústavní soud se střídavou péčí a jak o ní budou přemýšlet soudci obecných soudů[online]. Právní prostor.cz, 3. září 2014 [cit. 2. února 2015]. Dostupné na http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/jak-to-myslel-ustavni-soud-se-stridavou-peci-a-jak-o-nibudou-premyslet-soudci-obecnych-soudu. 143 NOVÁK, Tomáš. Zahraniční zkušenosti se střídavou péčí. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 2, s. 21. 142
47
pouto. Mladí sportovci spolu tráví čas nejen ve školních lavicích, ale rovněž po vyučování na trénincích a během víkendů a prázdnin na nejrůznějších utkáních, turnajích či soustředěních. V případě, že se bydliště rodičů dítěte nenacházejí v blízkosti, např. ve stejném městě, považuji možnost dítěte provozovat závodně nějaký kolektivní sport za velice omezenou, neli nereálnou, a to i s ohledem na povinnost registrace dítěte pouze v jednom sportovním oddíle. Nelze samozřejmě namítat, že zájmem dítěte je především to, aby bylo v péči obou rodičů. Ovšem je nutné vzít v úvahu i náročnost tohoto výchovného modelu pro samotné dítě za situace, kdy bydliště rodičů jsou od sebe značně vzdálena, tak jako tomu bylo ve výše uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu, kdy tato vzdálenost činila zhruba 300 kilometrů. Ve svém rozhodnutí z konce loňského roku však pojal první senát Ústavního soudu složený z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře u otázky vzdálenosti bydlišť rodičů ve vztahu ke střídavé péči poněkud odlišný názor. V tomto nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 je Ústavním soudem opakovaně konstatováno, že pokud oba rodiče naplňují relevantní kritéria přibližně stejně, je třeba vycházet z předpokladu, že zájmem dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů.144 Dále ovšem dodává, že i když jsou kritéria pro svěření dítěte do péče splněna u obou rodičů zhruba rovnoměrně, mohou nastat zvláštní okolnosti tykající se konkrétního dítěte, které jeho svěření do střídavé péče brání. Mezi tyto okolnosti byla zařazena i velmi velká vzdálenost bydlišť obou rodičů, jestliže by mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte.145 První senát, jistě si vědom svého rozdílného postoje oproti některým předchozím rozhodnutím, připustil, že judikatura Ústavního soudu není v tomto směru doposud zcela vyvinutá a na odlišné nálezy také poukázal.146 Významem vzdálenosti bydlišť rodičů ve vztahu ke střídavé péči o dítě se zabýval také Ústavný súd Slovenskej republiky ve svém usnesení ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 515/2011. Rovněž tento soud uvádí, že střídavá péče není vhodná pro každé dítě ani pro každého rodiče. Velká vzdálenost bydlišť matky a otce nezletilého dítěte by v případě
144
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. prosince 2014 (získáno 22. července 2015 z databáze NALUS). 145 Tamtéž. 146 Tamtéž.
48
nařízení střídavé péče mohla negativně ovlivnit jeho psychiku a pocit jistoty, který má domov dítěti poskytovat.147 V tomto rozhodnutí je dále uvedeno, že obvyklé chápání příprav na příchod dítěte (nejen ve smyslu jeho narození) znamená přípravu a existenci prostředí také ve smyslu materiálním. Jde tedy o konkrétní místo, jež má být pro dítě domovem. Chápání domova způsobem, že to není určité místo, nýbrž jen pocit a prostředí, ve kterém dítě tráví čas a není pro něho cizí, by bylo v rozporu se smyslem a účelem rozhodování soudu a jeho povinností sledovat zájem dítěte.148 Rovněž podle názoru předních českých psychologů si dítě vytváří pojem domova už od svých dvou let, ke kterému patří nejen stálost „jeho lidí“, ale i stálost místa a jeho prostředí, které dítěti dává pocit bezpečí a jistoty. Permanentní střídání rodičovské péče a s ním spojené střídání domácností tak může toto vědomí domova oslabovat.149 Lze tedy říci, že pravidlo, podle kterého má platit, že je pro dítě nejlepší varianta, pečují-li o něj oba rodiče, je právě pouze pravidlem. Neplatí totiž bezvýjimečně. Pokud se v konkrétním případě prokáže, že by střídavá péče dítěti spíše škodila, než prospívala, musí výše zmíněné pravidlo ustoupit požadavku nejlepšího zájmu dítěte. Střídavá péče by měla být soudem nařízena jen za situace, kdy je zřejmé, že dítěti tyto cyklické změny prostředí nevadí, nepředstavují pro něj nepřiměřenou zátěž a právě takovouto formou péče budou jeho potřeby zajištěny lépe než jakkoli jinak. V neprospěch pravidla o péči obou rodičů hovoří i čím dál více názorů z odborných pedo-psychologických, pedagogických a pediatrických kruhů, podle kterých dítě potřebuje jak ukotvení osobní (tj. znát, kdo jsou jeho rodiče, ke komu patří), tak také ukotvení v místě. Potřebuje tudíž vědět, ve kterém místě jsou jeho kořeny a kam patří. Nelze se totiž cítit ,,doma‘‘ na dvou místech.150 Je evidentní, že velká vzdálenost bydlišť obou rodičů a s tím spojená nutnost dítěte navštěvovat dvě školní zařízení a tudíž pravidelná změna školního ale třeba i sportovního kolektivu, je dosud nedořešenou otázkou. Na výsledné řešení této problematiky nepochybně netrpělivě čekají příznivci i odpůrci střídavé péče, ovšem konečnou odpověď nám poskytne zřejmě až další vývoj judikatury. 147
Usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. IV. ÚS 515/2011 ze dne 13. prosince 2011 (získáno 30. září 2015 z http://portal.concourt.sk/). 148 Tamtéž. 149 MATĚJČEK, Zdeněk; DYTRYCH, Zdeněk. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada Publishing, 2002, s. 54. 150 ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Cui bono? Bezvýjimečně ve prospěch tohoto dítěte! Zamyšlení nad péčí o dítě. Právník, 2015, roč. 154, č. 2, s. 102.
49
4.3
Věk dítěte Diskutabilním tématem je rovněž stanovení věku dítěte, po jehož dosažení je vhodné
střídavou péči nařídit. I když občanský zákoník uvádí rozsáhlý výčet kritérií, ke kterým je třeba při rozhodování o svěření dítěte do péče přihlédnout, kritérium věku dítěte, ač je v soudní praxi široce zohledňováno, v textu zákona chybí. Soudci i další odborníci pohlíží na nutnost dosažení určitého věku dítěte jako jednu z podmínek střídavé péče diferencovaně, což ponechává prostor pro nejistotu a následné spory ohledně této otázky. Psycholog Tomáš Novák pokládá za mylnou domněnku, že je střídavá péče vhodná v každém věku dítěte. Podle jeho mínění lze tento výchovný model doporučit nejdříve v předškolním věku, tj. v období, kdy již dítě dochází do mateřské školy.151 Matka je totiž dítětem vnímána jako zdroj primární ochrany. Dítě si vztah k matce jako specifické osobě začíná vytvářet přibližně v sedmi měsících věku. Jeho formování je následně doprovázeno vytvářením vztahu k dalším osobám, nejčastěji k otci.152 Stejně tak psycholog Jeroným Klimeš je toho názoru, že za nejnižší věk, kdy lze uvažovat o střídavé péči, je věk, kdy je dítě připraveno jít do mateřské školy, tj. minimálně tři roky. V batolecím věku je dle něj střídavá péče ke škodě dítěte. Dítě nejútlejšího věku je i s ohledem na kojení více fixováno na matku, jež ho dokáže uklidnit lépe než otec a již od narození s dítětem tráví více času. Důvodem pro nestřídání primárního pečovatele je i skutečnost, že takto malé děti nechápou abstraktní časové pojmy jako „týden“ – nerozumí například tomu, když se je rodič snaží utěšit tím, že druhého rodiče další týden zase uvidí, dítě totiž nabude dojmu, že o druhého rodiče přišlo navždy. U těchto nejmladších dětí je nutné, aby dítě usínalo se stejným rodičem a ve stejném prostředí.153 Ovšem existují i případy, kdy je svěřeno do střídavé péče rodičů i dítě útlého věku. V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 50 P 336/2006, dospěl soud k závěru, že pokud je péče ze strany obou rodičů v pořádku, nic nebrání tomu, aby se střídali v péči i o nezletilé dítě raného věku. Dítěti bylo v uvedenou dobu pouhých 22 měsíců, tj. jeden rok a deset měsíců.154
151
NOVÁK, Tomáš. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina, 2010, roč. 12, č. 11, s. 17. 152 NOVÁK, Tomáš. Dilema střídavé péče: Potřebují děti víc otce nebo jeden domov? Právo a rodina, 2012, roč. 14, č. 5, s. 17. 153 TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá výchova: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2014. 169 s. 154 HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1026.
50
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09 naopak plyne, že překážka střídavé péče uváděná odvolacím soudem, která spočívá v nízkém věku dítěte, odpadne až ve chvíli, kdy dítě začne navštěvovat mateřskou školku, tedy jakmile dovrší třetí rok svého věku.155 Výše uvedený optimální věk dítěte vhodný pro nařízení střídavé péče byl Ústavním soudem v poslední době dokonce ještě snížen. Lze poukázat zejména na nález ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13, kdy Ústavní soud konstatoval, že není apriorního důvodu, proč by dítě již ve věku dvou a půl let (pod podmínkou, že už není kojeno) mělo být více fixováno na matku než otce a střídavá péče měla být s ohledem na toto kritérium překážkou.156 V usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2587/14, je k problematice rozhodování o svěření do péče dětí ,,školkového‘‘ věku uvedeno následující: ,, […] je však zapotřebí přihlédnout i k objektivním skutečnostem, mezi něž patří i to, že vztah dětí takto útlého věku k matce bývá velmi těsný a každé delší odloučení od matky tak může působit na psychiku dítěte velmi negativně.‘‘157 U obou těchto rozhodnutí, která došla, dá se říci k odlišným závěrům, bylo ale složení senátu totožné. Jak v usnesení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2587/14, tak v nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13, jejichž vydání dělil necelý měsíc, senát Ústavního soudu zasedal ve složení z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida s Jiřím Zemánkem. Nástup dítěte do mateřské školky tedy za obligatorní podmínku rozhodující o vhodnosti střídavé péče s ohledem na věk dítěte brán není. Tento senát však správně poznamenal, že v takto složitých mezilidských vztazích žádné zvolené řešení není ideální. Je očividné, že judikatura Ústavního soudu není ani u této problematiky zcela konstantní a bude zajímavé sledovat, jakým směrem se bude dále vyvíjet. Stanovení vhodného věku dítěte s ohledem na střídavou péči je totiž dlouho diskutovaným a doposud neuzavřeným tématem. Podle mého názoru je vhodné respektovat většinový názor odborníků, podle kterých nemá smysl nařizovat střídavou péči pro děti nejnižšího věku. V tomto období je pro děti nejdůležitější existence co nejstabilnějšího prostředí a zachování výchovného režimu. V raném stádiu života pojí děti s matkami silnější citové pouto, jež se přirozeně vyvíjelo již v průběhu těhotenství a po narození dítěte je dále utužováno fyzickým kontaktem matky s 155
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 (získáno 28. listopadu 2014 z databáze NALUS). 156 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 (získáno 15. srpna 2015 z databáze NALUS). 157 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. října 2014 (získáno 30. září 2015 z databáze NALUS).
51
dítětem. Zejména proces kojení navozuje v dítěti pocit bezpečí, lásky a vytváří pevnou citovou vazbu, přičemž jeho absence může vést k určité frustraci dítěte v pozdějším věku. Nejvhodnější variantou se proto jeví, aby děti byly v tomto nejmladším věku v péči matky s tím, aby bylo rozhodnuto o co nejširším styku otce s dítětem, zejména pokud by byly splněny všechny předpoklady pro nařízení střídavé péče.
4.4
Zdravotní stav dítěte Taktéž zdravotní stav dítěte značně ovlivňuje vhodnost či nevhodnost střídavé péče o
dítě. Ačkoli počet rozhodnutí Ústavního soudu není na rozdíl od problematiky chybějící komunikace mezi rodiči nebo vzdálenosti jejich bydlišť tak velký, nic to nemění na důležitosti zohlednění tohoto faktoru při rozhodování soudu o svěření dítěte do péče. Například ve svém rozhodnutí ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 543/05, Ústavní soud považoval za rozumné a v podstatě jediné možné rozhodnutí obecných soudů, které zamítly návrh otce na střídavou péči a rozhodly o svěření nezletilých dětí do péče matky, přičemž rozhodujícím hlediskem byl zejména jejich věk, vážný zdravotní stav a s tím související náročnost péče o ně.158 Jako další překážka bránící ve střídavé péči v uvedeném případě byla shledána velká vzdálenost bydlišť obou rodičů, nemožnost dohody rodičů na střídavé péči, jakož i skutečnost, že otec podal návrh na popření otcovství. Ústavního soud uznal právo obou rodičů podílet se na výchově a péči o děti. Avšak za dané situace, kdy se otec dětem nemohl z důvodu výkonu svého zaměstnání vůbec věnovat, se podle názoru Ústavního soudu nelze domnívat, že by bylo v nejlepším zájmu nezletilých dětí, aby neustále měnily místo pobytu, pokud tyto navíc potřebují intenzivní lékařskou a rehabilitační péči.159 V usnesení ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 722/11, se Ústavní soud blíže zaobíral zdravotním hlediskem nezletilého dítěte i jeho matky, když odmítl ústavní stížnost otce, který se snažil děti získat do své výlučné péče. Stěžovatel argumentoval změnou poměrů na straně matky nezletilých synů, která podle jeho názoru nastala v souvislosti se změnou jejího zdravotního stavu. Důvodem bylo onemocnění matky roztroušenou mozkomíšní sklerózou, v jejímž důsledku byl matce přiznán invalidní důchod prvního stupně. Stěžovatel uvedl, že na základě této skutečnosti se matka o nezletilé děti nemůže řádně starat. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že pro nezletilé děti je v nejlepším zájmu, pokud o ně bude i nadále pečovat 158
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 543/05 ze dne 2. března 2006 (získáno 1. října 2015 z databáze NALUS). 159 Tamtéž.
52
jejich matka, která z důvodu choroby zůstává doma a může tak zajistit nezletilým stabilní výchovné prostředí. 160 Dle Ústavního soudu bylo zcela nepochybné, že již v době rozhodování o poslední úpravě výchovy nezletilých trpěla jejich matka výše zmíněnou nemocí a pobírala také částečný invalidní důchod. Změna jejího zdravotního stavu nebyla prokázána ani na základě lékařských zpráv. Ústavní soud se tak ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že výchovné prostředí u matky, jejíž zdravotní stav je stabilizovaný a nebrání jí v řádné péči o syny, zajistí nezletilým klidné a stabilní rodinné zázemí. Důležitost stabilního výchovného prostředí dle Ústavního soudu platila především v případě nezletilého R., který trpěl vážným onemocněním, konkrétně cukrovkou.161 Stěžovatel se však v tomto případě nevzdal a dalším návrhem na změnu výchovného prostředí se domáhal svěření dětí do střídavé péče. Ústavní soud jeho další stížnost rovněž odmítl. V souzeném případě by nařízení střídavé péče pro nezletilé děti totiž znamenalo nutnost pravidelných pololetních změn školy či školky. Zejména ze zprávy základní školy, kterou navštěvoval nezletilý R., plynulo, že tento chlapec je citlivý, méně sociálně adaptabilní a střídání školy by pro něj tudíž znamenalo značnou zátěž.162 U nezletilého R. byla navíc situace o to těžší, že trpěl cukrovkou a vyžadoval proto nejen trvalou péči a dohled ale rovněž informovanost školy o jeho aktuálním zdravotním stavu. Zvýšené nároky byly kladeny nejen na přizpůsobení samotné výuky, ale vyžadována byla i vysoká míra empatie ze strany celého školního kolektivu. Z rozhodnutí Ústavního soudu v tomto případě plynulo, že výše uvedené může vést k racionálnímu závěru o nevhodnosti střídavé péče, třebaže z čistě diabetologického hlediska není tento výchovný model vyloučen.163 Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 709/11 se týká rozhodování o střídavé péči za situace, kdy nezletilý trpěl nedostatkem přiměřené úrovně pozornosti, byl nadměrně aktivní a impulzivní. Lékařská věda tyto projevy chování popsala jako "Attention Deficit Hyperactivity Disorders", zkratka ADHD.164 Jelikož výše popsané chování nezletilého bylo možno korigovat stabilním výchovným prostředím se stálým
160
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/11 ze dne 31. března 2011 (získáno 3. října 2015 z databáze NALUS). 161 Tamtéž. 162 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1484/12 ze dne 7. listopadu 2012 (získáno 3 října 2015 z databáze NALUS). 163 Tamtéž. 164 Hyperkinetická porucha (HKP)- porucha pozornosti s hyperaktivitou
53
programem a vyváženým odpočinkem, byl proto svěřen do výlučné péče matce, neboť střídavá péče by takové prostředí nezajišťovala.165 Ústavní soud konstatoval, že hyperaktivita a nepozornost dítěte může oslabovat či naopak gradovat v závažnější poruchy. Poukázal také na skutečnost, že až u padesáti procent jedinců, u nichž je syndrom ADHD správně diagnostikován, setrvává do pozdní dospělosti. V předmětném případě byl tedy jedinou ovšem podstatnou překážkou pro nařízení střídavé péče právě zdravotní stav nezletilého dítěte a získání běžných návyků, vyplývajících z požadavku na přizpůsobení se pravidelnému režimu danému školní docházkou.166 Zdravotní stav nezletilého byl klíčovým aspektem rovněž při rozhodování o svěření dítěte do péče v případě, jímž se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 15. 12. 2014, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2441/13. Soud prvního stupně při svém rozhodování o nejvhodnějším modelu úpravy vztahů k dítěti po rozvodu zejména posuzoval zdravotní stav nezletilého (podezření na Aspergerův syndrom).167 Nezletilý měl podstatně oslabenou schopnost adaptace na změnu prostředí a vyžadoval nastolení pravidelného denního režimu. V souvislosti se zjištěním dominující vazby dítěte na matku bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do výchovy matky. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí v meritu potvrdil. Ústavní soud shledal rozhodnutí obecných soudů jako ústavně konformní.168 Například logopedické problémy u dítěte naopak nejsou důvodem pro nenařízení střídavé péče, za předpokladu, že jsou oba rodiče schopni zajistit mu nezbytný klidný režim, stejně jako pravidelné návštěvy logopedické poradny.169 Na základě výše uvedených rozhodnutí je patrné, že zdravotní stav dítěte je významným kritériem při rozhodování soudu o svěření dítěte do péče. Střídavá péče klade na oba rodiče, ale zejména na samotné dítě zvýšené nároky, především po stránce psychické a adaptační. Pro nezletilé děti, které trpí zdravotními problémy, je tak tento výchovný model ještě o poznání náročnější. Zdravotní potíže dítěte mohou být nejrůznějšího charakteru. Zatímco logopedické problémy nebo například cukrovka sami o sobě v zásadě střídavou péči nevylučují, jiné 165
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 709/11 ze dne 13. dubna 2011 (získáno 6. října 2015 z databáze NALUS). 166 Tamtéž. 167 Aspergerův syndrom (AS) patří mezi poruchy autistického spektra, vyznačuje se především potížemi v komunikaci a sociálním chování. 168 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2441/13 ze dne 15. prosince 2014 (získáno 6. října 2015 z databáze NALUS). 169 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. září 2010 (získáno 6. října 2015 z databáze NALUS).
54
nemoci jako Aspergerův syndrom či ADHD v nařízení tohoto výchovného opatření brání. Střídavá péče by totiž pro děti trpící těmito chorobami představovala nepřiměřenou zátěž. V těchto případech je tedy v nejlepším zájmu nezletilých, aby vyrůstali ve stálém prostředí, což samozřejmě nic nemění na důležitosti styku dítěte s druhým z rodičů, jemuž dítě nebylo svěřeno do péče. Obecně je tedy možné uzavřít, že i v případě rozhodování o střídavé péči u dětí se zdravotními komplikacemi je nutné posuzovat každý případ individuálně s důrazem na lékařskou diagnózu a závěr znalců. Neméně důležitou je v těchto případech funkční komunikace a kooperace mezi rodiči, blízkost jejich bydlišť ve spojení s realizací školní docházky dítěte a zaměstnání rodiče vzhledem k jeho časovým možnostem. Děti trpící zdravotními problémy totiž potřebují více než kdokoli jiný stabilní výchovné prostředí, pozornost a péči.
4.5
Změna poměrů O změně poměrů je v současnosti pojednáno v § 909 OZ. Dle tohoto ustanovení soud i
bez návrhu změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, došlo-li ke změně poměrů. Jde v podstatě o formulačně poupravený přepis úpravy, která byla před rekodifikací soukromého práva obsažena v § 28 ZOR. Na změnu poměrů se rovněž váže možnost soudu změnit dohodu či rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě dle 923 OZ.170 Důležitost této otázky v případě střídavé péče je dána faktem, že pouze za předpokladu změny poměrů může soud přikročit ke změně výchovného prostředí z výlučné péče na střídavou a naopak. V mnoha případech totiž soudy tyto návrhy rodičů odmítají s odůvodněním, že ke změně poměrů nedošlo. Ve smyslu § 154 odst. 1 OSŘ je pro soud rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, avšak s ohledem na dlouhodobý charakter výkonu povinností a práv plynoucích z rodičovské odpovědnosti, jež je závislý na věku dítěte a jeho neustále rostoucí schopnosti samostatně jednat, nelze očekávat, že rozhodnutí týkající se nezletilých by měla být absolutně neměnná. Z tohoto důvodu zákon změny těchto rozhodnutí připouští za předpokladu, že dojde ke změně
170
BĚLOHLÁVEK, Alexander. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 251.
55
poměrů (clausula rebus sic stantibus), která však musí být závažnějšího rázu, resp. jde o změnu podstatnou.171 Změna poměrů tak odůvodňuje změnu rozhodnutí soudu týkající se péče o nezletilé dítě, popř. soudem schválené dohody rodičů, jen pokud jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí nezletilého dítěte. Obvykle se jedná o případy, kdy dřívější úprava péče o dítě s ohledem na změnu poměrů již nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro jeho zdárný vývoj.172 Vhodnost nařízení střídavé péče je ovlivněna celou řadou okolností, jež jsou v této kapitole rozebrány. Tyto okolnosti jsou jak subjektivního rázu, které rodiče či děti mohou svým jednáním ovlivnit, tak také rázu objektivního, na které naopak žádný vliv nemají. Mezi subjektivní okolnosti je možno zařadit například přání dítěte být svěřeno do střídavé péče. Jestliže se však v průběhu střídavé péče toto přání změní, lze považovat změněný postoj dítěte za zásadní faktor, který může být důvodem pro změnu výchovného prostředí, tedy rozhodnutí soudu o výlučné péči jednoho z rodičů. Mezi subjektivní okolnosti je na základě judikatury možno zařadit také změnu bydliště. Objektivní okolností je například plynutí času, s čímž souvisí věk dítěte. Je-li dítě tak malé, že pro něj střídavá péče není vhodná, plynutím času může dojít k tomu, že se tento výchovný model v konkrétním případě vhodným posléze stane, i když se ostatní okolnosti nezmění. To však platí i opačně, neboť plynutí času může vhodnost střídavé péče také vyloučit, jelikož se pro starší dítě s ohledem na jeho rostoucí sociální vazby k určitým lidem, utvořený kolektiv či snahu ovlivnit svůj volnočasový program může stát nežádoucí. Touto problematikou se zabýval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 6/05. V tomto případě se stěžovatel snažil získat svou nezletilou dceru do výlučné, případně střídavé péče, ačkoli rodiče uzavřeli v roce 1998 soudem schválenou dohodu, podle které bylo dítě svěřeno do péče matky. Z odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že v době rozhodování soudu prvního stupně byla nezletilá ve věku osmi let. Prvoinstanční soud rozhodoval roku 2004, z čehož plyne, že dohoda rodičů byla uzavřena, když nezletilé byly přibližně dva roky. Jednou z otázek tudíž bylo, zda s ohledem na změnu věku nezletilé došlo ke změně poměrů, jež je předpokladem pro rozhodnutí soudu o změně výchovného prostředí.173 171
HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1027. 172 Tamtéž. 173 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 6/05 ze dne 13. července 2005 (získáno 14. října 2015 z databáze NALUS).
56
Ústavní soud vedle dalších důvodů, pro které nebyla střídavá péče soudy shledána jako vhodná forma péče o dítě (velká vzdálenost bydlišť a špatná komunikace rodičů), přisvědčil obecným soudům také v tom, že změna poměrů v konkrétním případě nenastala. Jinými slovy Ústavní soud za změnu poměrů v objektivním slova smyslu plynutí času a s tím související změnu věku dítěte nepovažoval.174 S tímto závěrem ovšem nesouhlasím. Ze skutečností uvedených v podkapitole věnující se věku dítěte u střídavé péče je totiž zřejmé, že tento výchovný model je vhodný až v období, kdy dítě dosáhne určitého (přesně nedefinovaného) věku. Odborníci nejčastěji hovoří o věku nástupu do mateřské školy, tedy okolo tří let. Za shora uvedené situace, kdy nezletilé byly dva roky, a rodiče souhlasili s dohodou, že dítě bude ve výlučné péči jednoho z nich, není podle mne korektní po čase zamítnout návrh druhého rodiče na změnu výchovného prostředí dítěte s odůvodněním, že po čtyřech letech k žádné změně poměrů nedošlo. Právě naopak. K podstatné změně poměrů v tomto případě došlo právě tím, že nezletilá dosáhla věku, kdy je střídavá péče z pohledu věku dítěte již možná. O možnosti svěření dítěte do střídavé péče by pak soud rozhodoval na základě dalších relevantních kritérií, které by s ohledem na specifické okolnosti případu musel náležitě posoudit. Jiný postoj zaujal Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1278/10. Také v této věci bylo před obecnými soudy rozhodováno o svěření do péče dítěte velmi nízkého věku. Ze strany soudů bylo konstatováno, že u obou rodičů byly dány rovnocenné výchovné předpoklady, avšak i kvůli rodinné situaci, kdy se bydliště rodičů nacházela v jiných městech, dítě do střídavé péče svěřeno nebylo. Za důležité je však třeba považovat stanovisko Ústavního soudu, podle kterého má otec, jemuž syn nebyl svěřen do péče, i nadále také s ohledem na postupující věk dítěte možnost zažádat o rozšíření styku s nezletilým, včetně širšího či častějšího styku o víkendech.175 Ústavní soud se ve výše uvedeném rozhodnutí tedy vyjádřil v tom smyslu, že o rozšíření styku s dítětem lze požádat s ohledem na jeho rostoucí věk. Lze tudíž logicky dospět k závěru, že Ústavní soud plynutí času v uvedeném případě považoval za okolnost, která změnu poměrů zakládá. Rozdíl obou zmíněných kauz spočívá v tom, že změna věku dítěte byla pokládána za relevantní skutečnost odůvodňující nastalou změnu poměrů pouze v případě rozhodování o
174
Tamtéž. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1278/10 ze dne 26. května 2010 (získáno 30. ledna 2015 z databáze NALUS). 175
57
rozšíření či zúžení styku s dítětem. Nikoli však u otázky změny výchovného prostředí týkající se péče o dítě. Tento přístup je podle mne nesprávný. I podle názorů odborníků v pojetí českého rodinného práva totiž není faktický rozdíl mezi péči o dítě a výkonem práva styku (kromě skutečnosti, že první je zároveň povinností a druhé pouze právem, které není nutno vykonat). Péče o dítě je součástí rodičovské odpovědnosti a zahrnuje žití ve společné domácnosti, stejně jako rozhodování o běžných záležitostech dítěte. To samé zahrnuje i právo osobního styku. Střídavá péče, během níž dítě žije po stejný časový úsek s každým z rodičů, tedy v konečném dopadu znamená rovnost v právu osobního styku obou rodičů.176 To, že je na tuto problematiku pohlíženo ze strany Ústavního soudu odlišně, je evidentní také z jeho usnesení ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1370/15. Stěžovatel v řízení u soudu prvního stupně navrhoval, aby jeho syn byl svěřen do střídavé péče, případně aby byl zásadně rozšířen styk mezi ním a nezletilým. Nalézací soud tento návrh zamítl. V odvolacím řízení stěžovatel navrhl, aby byl nezletilý svěřen do jeho výlučné péče. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tím způsobem, že v podstatě vyhověl návrhu otce na rozšíření styku s dítětem. Ve zbytku došlo k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.177 Stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasil. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřoval v postupu soudu. Odvolací soud totiž rozhodl o dvou alternativních návrzích tak, že ve vztahu k návrhu na změnu výchovného prostředí dítěte žádnou změnu poměrů neshledal a naopak při rozhodování o rozšíření styku s nezletilým dítětem náležitě zohlednil jeho vyšší věk a vyspělost.178 Ústavní soud k výše uvedenému uvedl, že namítaná rozpornost rozhodnutí soudu, jež na jedné straně změnu poměrů neshledal, avšak u nové úpravy styku změnou poměrů naopak argumentoval, nemá ústavní rozměr. Podle stanoviska Ústavního soudu totiž není možné bez dalšího ztotožňovat změnu poměrů, která by mohla znamenat jinou úpravu rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností se změnou, která s ohledem na věk dítěte umožňuje rozšíření styku s otcem při zachování výchovného prostředí.179 Změnou poměrů a s tím související stabilitou výchovného prostředí při rozhodování o střídavé péči se Ústavní soud zaobíral rovněž ve svém nálezu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13. V tomto případě se stěžovatel, otec dvou nezletilých dětí, domáhal svěření dětí do 176
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 (získáno 15. srpna 2015 z databáze NALUS). 177 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1370/15 ze dne 9. června 2015 (získáno 18. října 2015 z databáze NALUS). 178 Tamtéž. 179 Tamtéž.
58
střídavé péče, ačkoli mezi rodiči došlo v roce 2011 k uzavření dohody o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti na dobu po rozvodu manželství. Na základě této dohody byly obě děti svěřeny do péče matky. Stěžovatel žil v době uzavření dohody v Anglii, kde byl rovněž zaměstnán. Matka se i s oběma dětmi přistěhovala zpět do České republiky, kde starší ze synů započal školní docházku. V rámci dohody byl stěžovatel oprávněn se s dětmi stýkat každý sudý týden od čtvrtka do neděle, přičemž zvláštní režim panoval o prázdninách, kdy s dětmi mohl trávit delší časové období.180 V březnu roku 2012 stěžovatel své zaměstnání v Londýně ukončil a přestěhoval se zpět do České republiky. Následně podal návrh na novou úpravu péče o děti, kdy žádal o svěření dětí do střídavé péče s týdenním intervalem. Návrh odůvodnil tím, že se definitivně vrátil do vlasti, aby se mohl více podílet na výchově potomků. Poukázal rovněž na fakt, že si našel byt i zaměstnání v místě bydliště dětí tak, aby nemusely měnit školu a školku. Ze strany obecných soudů však došlo k zamítnutí návrhu a pouhému rozšíření styku stěžovatele s dětmi o jeden den v lichém týdnu. Z rozhodnutí soudů plynulo, že nebyly zjištěny žádné zásadní okolnosti, které by změnily poměry natolik, aby odůvodňovaly nové rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti. Stěžovatel se tudíž obrátil na Ústavní soud, když otázka změny poměrů, která by nové rozhodnutí o péči o děti mohla umožnit, byla jedním z rozhodujících faktorů.181 Dle Ústavního soudu stěžovatel od počátku přistoupil k otázce péče o děti konstruktivně, když z důvodu svého pobytu v zahraničí souhlasil se svěřením dětí do péče matky. Podstatný je ovšem fakt, že se nehledě na dálku rozhodl se svými syny i nadále udržovat a budovat vztahy a využíval svého práva styku každý druhý (prodloužený) víkend spolu s delšími pobyty v době prázdnin. Ačkoli se stěžovatel v rámci dohody svého práva střídavé péče vzdal z legitimních důvodů (započetí povinné školní docházky staršího syna v České republice a velmi nízký věk syna mladšího), tak rozhodně riskoval, že takové uspořádání péče o děti může být trvalé.182 Ústavní soud dospěl v předmětném případě k závěru, že přestěhování stěžovatele z ciziny je takovou změnou poměrů, která za daných okolností vyžaduje změnu rozhodnutí o svěření dětí do péče. Stěžovatelovým usazením se ve stejném městě, kde žijí jeho děti, došlo rovněž k eliminaci hrozby pro stabilitu poměrů v případě nařízení střídavé péče. Roli sehrálo
180
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 (získáno 15. srpna 2015 z databáze NALUS). 181 Tamtéž. 182 Tamtéž.
59
taktéž přání staršího syna, kterému v době rozhodování bylo přes devět let, trávit s otcem více času.183 Na základě výše uvedeného je evidentní, že změna poměrů hraje u střídavé péče významnou roli. Okolností prokazujících, že skutečně došlo k tak podstatné změně poměrů, jež odůvodňuje změnu výchovného prostředí dítěte, je celá řada. U mnoha faktorů, mezi které patří například změna přání dítěte či změna bydliště, panuje obecná shoda. Naopak plynutí času a s tím související změna věku dítěte je u institutu clausula rebus sic stantibus, jakožto objektivní okolnosti svědčící o změně poměrů, pojímáno ze strany soudů doposud nejednotně. Je jistě správné, že rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nejsou nezměnitelná a v případě, že se dohoda či soudní rozhodnutí neosvědčí, lze je posléze změnit. Dojde-li k podstatné změně poměrů, není zde překážka res iudicata. Přesto by však změn mělo být i s ohledem na délku soudního řízení a stabilitu výchovného prostředí dětí co možná nejméně.
4.6
Střídavá péče jako pravidlo Jak již bylo uvedeno v kapitole druhé zabývající se vývojem institutu střídavé péče
v České republice i kritérii, která je nutno zohlednit při rozhodování o svěření dítěte do péče, v minulosti došlo k několika pokusům prosadit tento výchovný model jako přednostní formu péče o dítě po rozvodu či rozchodu rodičů. Zatímco zákonodárné iniciativy především z let 1998 a 2010 byly neúspěšné, velkou pozornost a vlnu emocí sklidil u odborníků, ale především široké veřejnosti již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13. V tomto rozhodnutí Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida odůvodnil a formuloval závěr, podle kterého by svěření dítěte do střídavé péče (pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky) mělo být pravidlem, kdežto jiné řešení výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Ústavní soud vycházel z úvahy, podle které jsou-li u všech osob, jež o svěření dítěte do péče projevují upřímný zájem, naplněna stejnou měrou relevantní kritéria, je vhodné nezletilého svěřit do společné či střídavé péče těchto osob, případně přijmout opatření, jenž takový postup umožní v budoucnu. Pouze takto může dojít k zajištění podmínek pro všestranný rozvoj dítěte a jen tento postup umožní minimalizaci zásahů do rodinného života dítěte.184 183
Tamtéž. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (získáno 20. prosince 2014 z databáze NALUS). 184
60
Ústavní soud v tomto rozhodnutí odkazujíc na vlastní judikaturu, postoj zákonodárce i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva formuloval tuto poměrně zásadní právní větu: ,,Za situace, kdy se oba rodiče o své děti aktivně zajímají, jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o jejich zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, nelze střídavou výchovu vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči. Obecné soudy tudíž musí při svém rozhodování o péči rodičů, kteří se rozvádějí nebo ukončili společné soužití, vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.‘‘185 Není tedy divu, že toto rozhodnutí prvního senátu Ústavního soudu ještě podnítilo aktivitu rodičovských aktivistů (zejména ze strany otců), neboť z něj v podstatě vyplývá, že střídavá péče je zásadou, z níž existují pouze (vzácné) výjimky. Medializace výše uvedeného nálezu společně s následnou lavinou argumentů ze strany obhájců i odpůrců tohoto modelu výchovy byla logicky obrovská. Ostatně věci týkající se péče o nezletilé děti jsou skoro vždy mediálně zajímavé, neboť v nich nechybí lidský příběh. Jaromír Jirsa, jenž nyní působí jako soudce Ústavního soudu, toto rozhodnutí ve svém článku označuje za novátorské a radikální.186 Pravdou sice je, že o zákonné úpravě střídavé péče ve smyslu tohoto rozhodnutí, tedy jejímu nadřazení ostatním formám péče o dítě, se delší dobu před přijetím občanského zákoníku diskutovalo, ovšem nakonec se zákonodárce k takovému kroku neodhodlal. Hovořit tedy po takto krátkém časovém období o úplně jiném úmyslu zákonodárce (jak to de facto učinil Ústavní soud) je dosti odvážné. Nicméně sám Jirsa dodává, že přehlížet judikaturu Ústavního se nesmí, ba právě naopak. Jestliže by tak obecné soudy učinily, jistě by tímto přístupem příliš neprospěly k posílení principů právního státu.187 Ovšem je na místě podotknout, že stanovisko, které Ústavní soud zaujal ve výše citovaném nálezu, nepatří mezi ojedinělé. Druhy senát Ústavního soudu ve svém usnesení ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 437/14 vyjádřil názor, podle kterého: ,,Zájmem dítěte přitom nepochybně je, aby bylo v péči obou rodičů (jsou-li pro to splněny podmínky). Střídavou výchovu je pak třeba chápat jako nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud
185
Tamtéž. JIRSA, Jaromír. Střídavá péče – nekonečný příběh (nejen) v podání Ústavního soudu [online]. Právní prostor.cz, 7. července 2015 [cit. 8. října 2015]. Dostupné na http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanskepravo/stridava-pece-nekonecny-pribeh-nejen-v-podani-ustavniho-soudu. 187 JIRSA, Jaromír. Jak to myslel Ústavní soud se střídavou péčí a jak o ní budou přemýšlet soudci obecných soudů [online]. Právní prostor.cz, 3. září 2014 [cit. 8. října 2015]. Dostupné na http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/jak-to-myslel-ustavni-soud-se-stridavou-peci-a-jak-o-nibudou-premyslet-soudci-obecnych-soudu. 186
61
spolu oba rodiče nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů a nestát se pro jednoho z nich pouze víkendovou záležitostí.‘‘188
4.7
Změna pohledu na preferenci střídavé péče Od vyhlášení výše uvedeného a dá se říci přelomového nálezu Ústavního soudu, jímž
se ještě týž den začala zabývat snad všechna média v České republice, uplynula určitá doba. Judikatura Ústavního soudu se v tomto směru v mezidobí jistým způsobem opět vyvinula. Uvedený názor, podle kterého by střídavá péče měla být jakousi normou, je v poslední době prostřednictvím celé řady rozhodnutí všech senátů spíše mírněn. Jako první na nepochopení závěrů z předchozí judikatury Ústavního soudu týkající se střídavé péče poukázal druhý senát. Předseda senátu Jiří Zemánek spolu se soudci Vojtěchem Šimíčkem a Radovanem Suchánkem v usnesení ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14 označili za nepřípustné paušalizovat a zobecňovat závěry z hojně citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13. Tento postup by totiž byl na úkor jedinečnosti každého konkrétního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého, o jehož svěření do péče je rozhodováno.189 Ústavní soud dále dodává, že i pokud stěžovatel dovodil, že v jeho případě došlo k naplnění kritérií pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče, je třeba si uvědomit, že u soudních rozhodnutí v takto individualizovaných věcech, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů. Tím méně lze vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, nehledě na specifické okolnosti konkrétního případu, bude obligatorně znamenat uložení vybraného výchovného opatření.190 Ani čtvrtý senát Ústavního soudu se v usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3583/14 neztotožnil s názorem, který podle stěžovatele měl plynout z předchozí judikatury a podle kterého by střídavá péče měla být normou. 191 V tomto rozhodnutí sice Ústavní soud jménem předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka uznává, že z jeho některých dřívějších nálezů vyplývá, že by střídavá péče měla být pravidlem, avšak pouze za podmínky, že jsou splněna veškerá zákonná kritéria, která ale nemusí nastat v každém zkoumaném 188
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. března 2014 (získáno 23. září 2015 z databáze NALUS). 189 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. prosince 2014 (získáno 23. září 2015 z databáze NALUS). 190 Tamtéž. 191 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3583/14 ze dne 26. května 2015 (získáno 23. září 2015 z databáze NALUS).
62
případě. Ústavní soud taktéž znovu zopakoval, že posuzuje každou věc individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům jednotlivých případů.192 Čtvrtý senát opřel svůj závěr rovněž o fakt, že ani z ustanovení § 907 OZ, nevyplývá jakákoli priorita přístupu při rozhodování soudu o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je tudíž věcí civilních soudů, aby se zřetelem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti plynoucí z bezprostřednosti jednání s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření dítěte do péče jednoho či obou rodičů. Primárním kritériem přitom musí pokaždé být především zájem samotného dítěte.193 Výše uvedený postoj zastává také třetí senát složený z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského, kdy ve svém rozhodnutí uvedl, že: ,,Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě.194 Nakonec i první senát Ústavního soudu pravděpodobně s vědomím toho, že jeho předchozí judikatura mezi opatrovnickými soudci vyvolala nervozitu a byla velkou částí veřejnosti nesprávně interpretována, svůj postoj k otázce upřednostňování střídavé péče vyjasnil v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 122/15. Stěžovatele, který usiloval o svěření svých dvou nezletilých dětí do střídavé péče, upozornil, že toto výchovné opatření není automatickým řešením při rozhodování o svěření dítěte do péče po rozchodu rodičů.195 V rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 822/15 tento senát doplnil, že střídavá péče nemůže být považována ani za krajní východisko, které je rodič ochoten akceptovat za předpokladu, že nebylo vyhověno jeho požadavku na svěření dítěte do jeho péče, ba právě naopak. Jestliže budou zjištěny podmínky pro odejmutí dítěte z péče jednoho z rodičů a svěření do péče druhého, takové podmínky budou obvykle vést k vyloučení střídavé péče. Střídavá péče totiž vyžaduje naplnění relevantních kritérií u obou rodičů přibližně ve stejné míře. Pokud z rozhodnutí obecných soudů plynulo, že k naplnění zákonných kritérií zhruba ve
192
Tamtéž. Tamtéž. 194 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 816/15 ze dne 12. května 2015 (získáno 26. září 2015 z databáze NALUS). 195 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. března 2015 (získáno 26. září 2015 z databáze NALUS). 193
63
stejné míře nedošlo, nelze jim vyčítat, že ke svěření nezletilého dítěte do střídavé péče nepřikročily.196 Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, že Ústavní soud dopady vyvolané citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13, jenž ještě povzbudil snahy rodičovských aktivistů o prosazení střídavé péče jako prioritního výchovného modelu, ve svých následných rozhodnutích mírní. Někteří postoj Ústavního soudu dokonce označují za rozumné zařazení ,,zpátečky‘‘.197 Vývoj judikatury Ústavního soudu lze považovat za logickou reakci na změny, které ve společnosti s postupem času nastávají. Pokračuje emancipace žen a rovněž otcovská role se mění. Názorným příkladem může být stoupající počet otců na rodičovské dovolené ruku v ruce s pracovní kariérou matek. Přibývá taktéž uplatnění střídavé péče bez soudní úpravy, což souvisí i s faktem, že se stále více dětí rodí nesezdaným párům. Vzácností již není výkon zaměstnání či studia v zahraničí. Důležitým aspektem je též stále se rozšiřující dopravní síť a možnosti přepravy téměř po celém světě. Tyto faktory a společenské změny, jež ovlivňují chování lidí i model rodinného života, musí být zákonitě reflektovány i v rozhodovací praxi opatrovnických soudů. Zatímco před dvaceti lety bylo skoro nepředstavitelné, aby při rozvodu manželství nebo za situace, že spolu rodiče nežijí, soud rozhodl jinak, než že svěří dítě do péče matky, v dnešní době postavení institutu střídavé péče nabývá na vážnosti. Z rozhodnutí Ústavního soudu je evidentní, že se se střídavou péčí jako formou uspořádání poměrů k nezletilým dětem musí počítat. Představy aktivistických skupin podporujících zejména otce o tom, že střídavá péče bude na základě judikatury Ústavního soudu najednou nařizována ve většině případů, jsou však spíše přáním než realitou. Faktem zůstává, že v zákonné úpravě není o prioritě tohoto výchovného modelu ani slovo. Řada rozhodnutí Ústavního soudu tuto skutečnost jen potvrzuje, přičemž opakovaně odkazuje na nejlepší zájem dítěte, který může v jednom případě znamenat aplikaci střídavé péče, zatímco v jiném výlučnou péči jednoho z rodičů. Je navíc zcela evidentní, že u tak složité a individuální otázky jakou je svěření dítěte do péče, žádný zákon ideální a přitom obecné řešení nikdy naleznout nedokáže.
196
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 822/15 ze dne 30. června 2015 (získáno 26. září 2015 z databáze NALUS). 197 JIRSA, Jaromír. Střídavá péče – nekonečný příběh (nejen) v podání Ústavního soudu [online]. Právní prostor.cz, 7. července 2015 [cit. 10. října 2015]. Dostupné na http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanskepravo/stridava-pece-nekonecny-pribeh-nejen-v-podani-ustavniho-soudu.
64
5
Cochemská praxe Zejména během posledních měsíců je v odborných kruzích stále častěji probírán
fenomén zvaný ,,Cochemská praxe‘‘ nebo také ,,Cochemský model‘‘. Rovněž odborná literatura tomuto tématu věnuje stále větší prostor. Někteří autoři hovoří o novém způsobu řešení rozvodu, jiní s tímto názorem nesouhlasí. Určití lidé chtějí využít ideu Cochemské praxe k úspěšnějšímu prosazování střídavé péče v České republice, což ale hlavním cílem této myšlenky není. Více se touto problematikou bude zabývat jedna z následujících podkapitol. Faktem zůstává, že tato právní úprava původem z Německa dozajista zasluhuje značnou pozornost. Cochemská praxe je systém interdisciplinární spolupráce profesí, jež se pravidelně podílejí na řešení rodičovských sporů. Ke vzniku tohoto modelu došlo počátkem 90. let minulého století v německé spolkové zemi Porýní-Falc, v soudním obvodu Cochem, který je geograficky shodný s krajem Cochem-Zell. Hlavní myšlenkou je zachovat dítěti právo na oba své rodiče, kteří se budou podílet na jeho výchově i za situace, kdy dojde k rozpadu rodiny.198 Následující strany této kapitoly se budou věnovat vzniku a vývoji Cochemského modelu. Dále také jeho vlivem na změnu německé legislativy, podstatou jeho fungování a rolí jednotlivých profesí vystupujících v soudním řízení vycházejícího z myšlenek Cochemské praxe. Poukázáno bude také na mýty, které o Cochemské praxi kolují, avšak nejsou úplně pravdivé. Jedna z podkapitol bude rovněž pojednávat o možnostech a předpokladech zavedení tohoto systému do českého právního prostředí.
5.1
Vznik a vývoj Znalost německé právní úpravy a její historický vývoj jsou pro pochopení podstaty
Cochemské praxe velice důležité. Úprava německého rodinného práva se již od roku 1896 nachází v německém občanském zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen BGB). Práva a povinnosti rodičů k dítěti byla v původním znění označována pojmem rodičovská moc (elterliche Gewalt). Ta ze zákona náležela otci a vyjadřovala právo plně rozhodovat o dítěti a za dítě až do okamžiku nabytí jeho zletilosti. Ke změně tohoto pojetí došlo až roku 1949 po přijetí německé Ústavy, která již zaručuje rovné postavení mužů a žen. Nově tedy měla rodičovská moc náležet již oběma rodičům.199
198
ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 68. CIRBUSOVÁ, Martina; ROGALEWICZOVÁ, Romana. Cochemská praxe- vznik a vývoj. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 6, s. 11. 199
65
Pojem rodičovská moc, který sváděl k vnímání rodičovské odpovědnosti jako vlastnického práva k dítěti, byl v německé legislativě užíván až do roku 1979. Zákonem o nové úpravě rodičovské péče, který představoval významnou reformu německého rodinného práva, byl do BGB nově zakotven pojem rodičovská péče, jež se používá dodnes.200 Byť se rodičovská péče českému pojetí rodičovské odpovědnosti velice blíží, nejedná se o pojmy zcela totožné. Podstatnou odchylkou od české právní úpravy je především fakt, že právo a povinnost rodiče stýkat se s nezletilým dítětem součástí rodičovské péče nejsou. Rodičovská péče byla v Německu navíc stále vnímána jako právo na dítě spíše než povinnost pečovat o něj. O toto právo se pak v případě partnerských konfliktů urputně bojuje a výsledkem je, že jej jeden z rodičů ,,vyhrává‘‘ a druhý ,,prohrává‘‘. Důležitá je rovněž skutečnost, že na rozdíl od rodičovské odpovědnosti upravené českým rodinným právem mohli v Německu rodiče společnou rodičovskou péči ze zákona vykonávat jen za předpokladu, že se dítě narodilo za trvání manželství nebo pokud po narození dítěte rodiče manželství uzavřeli. V opačném případě náležela výlučné rodičovská péče pouze matce dítěte.201 Je třeba si uvědomit, že přenesení výlučné péče na jednoho rodiče v německé praxi znamená právní omezení možnosti druhého z rodičů spolupůsobit při výchově, péči a rozhodování o dítěti. Druhý rodič je tudíž z péče o dítě právně vyloučen. Jelikož soudy řešily veškeré případy, kdy spolu rodiče nežili, svěřováním dětí do výhradní péče jednoho z rodičů, není divu, že se touto problematikou posléze zabýval i Německý spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht).202 Nespokojení rodiče ve svých podnětech poukazovali na ustálenou rozhodovací praxi, která jim nedovolovala vykonávat i po svém rozchodu rodičovskou péči společně v nejlepším zájmu dítěte. Soudům byl vyčítán především fakt, že rozhodují nehledě na faktickou situaci a vůli rodičů, kteří v mnoha případech o společnou péči o svého potomka stáli. Ve svém nálezu ze dne 3. 11. 1982 označil Německý spolkový ústavní soud takový postup soudů za protiústavní. Výše uvedená praxe spočívající v odnětí rodičovské péče jednomu z rodičů je dle tohoto rozhodnutí přípustná jen za předpokladu, že s ní spojený zásah do základních lidských práv není příliš intenzivní.203
200
Tamtéž. ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 69. 202 Tamtéž. 203 CIRBUSOVÁ, Martina; ROGALEWICZOVÁ, Romana. Cochemská praxe- vznik a vývoj. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 6, s. 12. 201
66
Ze zdůvodnění výše uvedeného nálezu Německého spolkového ústavního soudu plynulo, že je třeba akceptovat přání obou rodičů o společné rodičovské péči i po rozpadu vztahu. Jestliže ale rodič se společnou péčí o dítě bez ohledu na důvod nesouhlasil, uplatnil se znovu automatismus vyřazení jednoho rodiče z rodičovské péče.204 Rozvod, respektive rozchod tak ve většině případů i nadále vedl ke svěřování dítěte do výhradní péče jednomu z rodičů (většinou matce) a často dokonce k výraznému omezení či zákazu styku s dítětem pro rodiče, kterému byla rodičovská péče odňata (většinou otci). Soudy tento zásah odůvodňovaly tím, že dítě bylo nuceno žít v konfliktním prostředí. Aby dalších hádek a svárů mezi rodiči byl jejich potomek ušetřen, je v jeho nejlepším zájmu, zakázat styk s rodičem, do jehož péče nebyl svěřen, případně jej vymezit v delších časových intervalech. Toto opatření mělo dítěti dopřát odpočinek od stresujících zážitků a pomoci k uklidnění atmosféry mezi rodiči. Výsledkem takové rozhodnutí však v drtivé většině případů bylo naprosté odcizení mezi rodičem a dítětem, což někdy dokonce vedlo k naprostému přerušení vzájemných kontaktů do budoucna.205 Tato bezútěšná situace, kdy rozvod pro dítě pravidelně znamenal ztrátu jednoho z rodičů, se stala impulsem pro rodinnou poradnu a orgán péče o dítě ve městě Cochem, kteří se rozhodli tento problém řešit aktivně a hlavně novým způsobem. Této revoluční myšlence bezesporu napomohla i změna legislativy v oblasti sociálně právní ochrany dětí, jež vstoupila v platnost k 1. 1. 1991 jako Kinder- und Jugendhilfegesetz (volně přeloženo jako "Zákon o pomoci a podpoře dětem a mladistvým"). Nově byl jasně stanoven vznik nároku rodičů účastnících se rozvodového řízení na poradenství ze strany Úřadu péče o mládež (Jugendamt). Na rozdíl od staré úpravy, která ukládala úřadu pouze vyhotovování odborných posudků pro účely soudu, nový zákon předepsal povinnost poskytnutí aktivní poradenské a podpůrné činnosti vůči účastníkům sporu.206 Tuto legislativní změnu však nenásledovala žádná praktická iniciativa ze strany státu. Úřad pro péči o mládež v Cochem-Zell se společně s poradenským centrem při biskupství v Trieru tudíž začali poohlížet po dalších možných partnerech, s jejichž pomocí by plnění své naprosto nové role mohli uskutečnit. Roku 1992 tak byla svolána konference jednotlivých profesí, které se na řešení rodičovských konfliktů podílejí.207 204
RUDOLPH, J. Du bist mein Kind. Die „Cochemer Praxis“ – Wege zu einem menschlicheren Familienrecht. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2007, s. 18-19. 205 CIRBUSOVÁ, Martina; ROGALEWICZOVÁ, Romana. Cochemská praxe- vznik a vývoj. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 6, s. 12. 206 Co je Cochemský model / Cochemská praxe? [online]. cochem.cz, [cit. 29. října 2015]. Dostupné na: http://www.cochem.cz/index.php/co-to-je. 207 Tamtéž.
67
Cílem tohoto setkání bylo představit činnost zapojených profesí, jejich možnosti a také představy o způsobu práce ostatních profesí. Kromě výše uvedených poradních center a pracovníků orgánů péče o dítě, sem patří také advokáti, soudní znalci a samozřejmě rodinněprávní soudci. Tyto profese tedy reprezentují disciplíny právní vědy, psychologie, sociální práce a sociální pedagogiky.208 Výsledkem byla vzájemná kritika plynoucí velice často z předsudků a zkreslených představ o práci ostatních zaměstnání. Například na advokáty bylo ze strany ostatních pohlíženo skepticky, jelikož byli podezíráni, že své klienty v konfliktech podporují. Ti se bránili a poukazovali na to, že se své klienty naopak snaží přimět k dohodě. Advokáti zase vytýkali činnost pracovníků orgánů péče o dítě, kteří dle jejich názorů nejsou dostatečně flexibilní, komunikativní a zastávají byrokratické postupy. Soudní znalci z oboru psychologie pak považovali za nevhodné, pokud je jim soudy pravidelně zadáván úkol vyhodnotit, který z rodičů je ,,lepší‘‘. V drtivé většině případů totiž znalec zjistí stejné výchovné předpoklady u obou rodičů, což konflikt mezi rodiči nevyřeší, ba naopak ještě více vyostří. O poradních místech neměly ostatní profese v podstatě žádné informace ani vědomosti kromě faktu, že tyto instituce existují.209 Kladem konference byla naopak shoda všech zúčastněných na tom, že je třeba získat co nejvíce informací o jednotlivých povoláních a vytvořit systém vzájemné spolupráce s ohledem na dosažení společného cíle.210 Za ten byla vytyčena snaha o znovuobnovení společné rodičovské kooperace i v případech vysoce sporných rozvodů či rozchodů rodičů. Konkrétně jde o to v zájmu dobra dětí přimět rodiče ke vzájemné alespoň nejzákladnější komunikaci, urovnat jejich spor a na základě shody dosáhnout řešení tak, aby dětem i po rozpadu rodiny zůstali nadále zachováni oba rodiče. Vznikla proto pracovní skupina, která dala spolupráci všech zúčastněných profesí jasná pravidla a uvedla ji do praxe právě v kraji Cochem-Zell.211 Stalo se tak v roce 1993, kdy na základě závěrů Cochemské konference byla uzavřena tzv. Cochemská úmluva. Tento dokument popisuje cíl vzájemné spolupráce všech pěti zúčastněných profesí, cestu a metodu, jak má být tohoto cíle dosaženo. Současně každé
208
RUDOLPH, J. Du bist mein Kind. Die „Cochemer Praxis“ – Wege zu einem menschlicheren Familienrecht. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2007, s. 21. 209 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Realizace práva na styk s dítětem v České republice a v Německu: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2012, s. 90. 210 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 69. 211 RUDOLPH, J. Du bist mein Kind. Die „Cochemer Praxis“ – Wege zu einem menschlicheren Familienrecht. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2007, s. 17.
68
profesi stanovuje určité povinnosti, které mají být ve prospěch společného cíle plněny, stejně jako varování před postupy, jež řešení sporů mezi rodiči znesnadňují.212 Řešení rodičovských konfliktů na základě principů, které zavádí Cochemský model, se v praxi brzy ukázalo jako správná a efektivní cesta. V prvé řadě došlo k významnému zkrácení opatrovnických řízení. Díky této nové strategii vedení soudního řízení v rodinněprávních věcech totiž zhruba 80% rodičů dospěje k dohodě o porozvodové péči o děti, a to již do tří měsíců od podání žádosti o rozvod.213 Především děti tak nemusí nést břemeno v podobě dlouhotrvajícího vyhroceného vztahu mezi znesvářenými rodiči a mají naopak možnost pravidelného osobního styku s matkou i otcem, kteří se mohou podílet na péči a výchově svého potomka i po zániku manželství. Aby však tohoto stavu mohlo být na konci soudního řízení dosaženo, je ze strany všech zúčastněných nutné řídit se pokyny, jež byly zástupci odborných profesí zakomponovány do Cochemské úmluvy. Pro přechod k novému způsobu vedení soudního řízení je tak nezbytná změna myšlení a přístupu nejen ze strany všech zaujatých profesí, ale zejména od samotných rodičů.214 Bývalý soudce rodinného práva Jürgen Rudolph, který patří k hlavním tvůrcům a propagátorům Cochemského modelu uvádí, že po autoritativním rozhodnutí soudu zůstávají rodiče v pozicích „vítěz“ a „poražený“. Hlavně samotné děti ale v každém takovém případě, kdy rozhodnutí soudu zpečetí status quo zvýhodňující jednoho z rodičů, ztrácejí velmi mnoho a jsou na straně poražených vždy. Navíc pocit neúspěchu zpravidla vede jednoho z rodičů ke snaze opakovat boj u vyšší soudní instance. Díky Cochemskému modelu ovšem rodiče opět naleznou klíčovou schopnost společně jednat alespoň na té nejzákladnější potřebné úrovni a soudní rozhodování se tak stává nadbytečné. Ze soudní síně poté nikdo neodchází s pocitem prohry, přičemž nejvíce získají právě děti jako nejméně chránění účastníci konfliktu, který byl v jejich zájmu zažehnán.215
5.2
Legislativní změny v souvislosti s Cochemskou praxí Hlavním aspektem, který přispíval ke sklonu soudů právně vyloučit jednoho z rodičů
od dítěte v případě rozpadu rodiny, byla zejména německá legislativa. Jak již bylo řečeno, 212
CIRBUSOVÁ, Martina; ROGALEWICZOVÁ, Romana. Cochemská praxe- vznik a vývoj. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 6, s. 13. 213 Co přinese zavedení Cochemské praxe [online]. cochem.cz, [cit. 1. listopadu 2015]. Dostupné na: http://www.cochem.cz/index.php/co-to-je/co-prinese-zavedeni-cochemske-praxe. 214 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 69. 215 RUDOLPH, J. Du bist mein Kind. Die „Cochemer Praxis“ – Wege zu einem menschlicheren Familienrecht. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2007, s. 53.
69
výkon společné péče oběma rodiči byl připuštěn jenom v případě, kdy se dítě narodilo během trvání manželství nebo ke sňatku mezi rodiči došlo po jeho narození. Jestliže rodiče nebyli manželé, náležela rodičovská péče ze zákona pouze matce dítěte. Současně vycházel zákon navíc z premisy, že po rozvodu bude rodičovská péče až na výjimky přenesena jen na jednoho z rodičů.216 Pozitivní výsledky Cochemské praxe byly mimo jiné impulsem pro reformu rodinného práva v BGB. V roce 1998 došlo ke změně soudy zavedeného standardu a vnímání rodičovské péče, která má být nyní primárně vykonávána společně oběma rodiči kromě zákonem stanovených případů (odůvodňuje-li to zájem či potřeby dítěte nebo požádají-li o to rodiče společně). Dalším důležitým pokrokem v oblasti německého rodinného práva bylo výslovné přiznání práva na styk s dítětem rodiči, jemuž rodičovská péče přisouzena nebyla.217 Zásadní novinkou bylo též rozšíření možnosti výkonu společné péče o dítě i u rodičů, kteří nejsou manželé. Podmínkou je však jejich společné prohlášení, kterým dávají najevo souhlas s tím, že budou rodičovskou péči i po rozpadu vztahu vykonávat společně. Pokud však rodiče, jež nejsou manželé, toto společné prohlášení neučiní, náleží výlučná péče o dítě i nadále matce. Na rozdíl od české právní úpravy rodičovské odpovědnosti tak v Německu i po reformě stále dochází k rozlišování sezdaných a nesezdaných rodičů.218 Cochemská praxe a obdobné postupy, které od 90. let 20. století zaváděly jednotlivé soudy po celém Německu, používá přísnější pravidla, než jaká vycházela z tehdejší úpravy občanského soudního řízení. S účinností od 1. 9. 2009 však došlo k novelizaci i v této oblasti díky přijetí zákona o řízení ve věcech rodinných a ve věcech dobrovolné soudní jurisdikce. Touto novelou, která se opírala především o myšlenky Cochemského modelu, byly zakotveny zejména principy přednosti a rychlosti při řešení rodičovských sporů.219 Cochemská praxe názorně ukazuje, že pozitivní změnu v právní úpravě i v rozhodovací praxi soudů nemusí přinést jen direktivní zásah ze strany zákonodárců. Změny je možné uskutečnit i z druhého konce, tedy od samotných profesí, jež denně právo aplikují v konkrétních případech způsoby, které se posléze projeví jako nejvhodnější. V Německu byla
216
CIRBUSOVÁ, Martina; ROGALEWICZOVÁ, Romana. Cochemská praxe- vznik a vývoj. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 6, s. 14. 217 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 69-70 218 Tamtéž. 219 CIRBUSOVÁ, Martina; ROGALEWICZOVÁ, Romana. Cochemská praxe- vznik a vývoj. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 6, s. 14.
70
k rozběhnutí reforem zapotřebí poměrně dlouhá doba, která ale na druhou stranu mohla ukázat, že se principy Cochemské praxe dlouhodobě osvědčují.220 Předmětné změny napomohly nejen ke sjednocení judikatury, ale také vytvořily prostor pro další šíření Cochemských myšlenek k dalším německým soudům, které začaly rovněž vytvářet systém meziodvětvové spolupráce v rodinněprávní oblasti. Je však nezbytné poznamenat, že pokud se rodiče pevně rozhodnou vydat na ,,válečnou stezku‘‘ a řešit v soudních sporech vzájemné antipatie a křivdy, ani sebelepší zákony či modely soudního řízení napjatou a negativní atmosféru v rodině vyřešit nemohou.
5.3
Podstata modelu a role jednotlivých profesí Cochemská praxe je založena na velmi interaktivní a flexibilní spolupráci všech
zúčastněných profesí. Jak již bylo uvedeno, mezi tyto profese zpravidla patří advokáti, soudci, sociální pracovníci, odborné poradny a soudní znalci. Jejich kompetence a účast na vzájemné spolupráci jsou všemi zúčastněnými brány jako rovnocenné. Všichni tito odborníci jednají s cílem dosáhnout nejlepšího řešení pro samotné dítě. Obecná shoda panuje na tom, že v případě ukončení vztahu mezi rodiči je primárně třeba, snažit se dítěti zachovat matku i otce. Komunikace mezi zástupci jednotlivých povolání může často probíhat zcela neformálně.221 První profese, s níž rodiče během rozpadu vztahu přijdou většinou do styku, jsou advokáti. Povinností advokáta ve světle Cochemské úmluvy je nepodporovat svého klienta v útočné strategii vedení pře. Veškeré výpady a urážky vůči druhé straně jsou zakázány. Základní radou, jež advokát svému klientovi poskytne, by mělo být doporučení návštěvy rodinné poradny či kontaktování orgánu péče o dítě, kteří se pokusí konfliktní situaci v rodině vyřešit mimosoudně. Jestliže však klient trvá na řešení nastalé situace soudní cestou, advokát sepíše podání.222 Návrh na zahájení řízení by měl být stručný, obvykle do dvou stran textu. Obsahuje osobní údaje o účastnících, stručně popsaný skutkový stav a shrnutí návrhu klienta. Případná komunikace mezi advokáty by měla probíhat slušně, férově, věcně a bez jakéhokoliv hodnocení druhé strany. Ve většině případů poté soudy v rámci mezioborové spolupráce
220
CIRBUSOVÁ, Martina; ROGALEWICZOVÁ, Romana. Cochemská praxe- vznik a vývoj. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 6, s. 14-15. 221 Co je Cochemský model / Cochemská praxe? [online]. cochem.cz, [cit. 29. října 2015]. Dostupné na: http://www.cochem.cz/index.php/co-to-je. 222 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 70.
71
telefonují advokátům ohledně dohody termínu prvního soudního jednání. To bývá nařízeno nejpozději v rozmezí dvou až čtyř týdnů od doručení návrhu.223 Orgán péče o dítě, který je obdobou českého orgánu sociálně-právní ochrany dětí, bývá do věci zapojen zpravidla až po výzvě soudu. V ojedinělých případech ale může být i prvním subjektem, na který se rodiče obrátí s radou o pomoc. Schůzka s rodiči vždy proběhne ještě před prvním nařízeným soudním jednání. Během pohovoru, jehož se dle okolností může účastnit i samotné dítě, se pracovník orgánu péče o dítě snaží nalézt smírné řešení situace, přičemž rodičům zdůrazňuje jejich význam pro potomka.224 Účast orgánu péče o dítě je u soudního jednání v rámci interdisciplinární součinnosti povinná. Jelikož sociální pracovník nepodává žádné písemné zprávy, nýbrž soudu ústně sdělí výsledky provedeného šetření v rodině a pohovorů s rodiči, jsou tyto informace vysoce aktuální. Nespornou výhodou řízení dle Cochemského modelu je právě jeho ústní forma. Ačkoli po subjektech řízení nejsou vyžadována žádná písemná vyjádření, i tak mají v průběhu soudního řízení dostatečnou příležitost vyslovit svůj názor. 225 Soudce během prvního jednání rodiče vede ke smírnému řešení konfliktu, podtrhuje důležitost výchovného působení matky i otce, stejně jako klady plynoucí ze společné dohody rodičů. Je třeba zdůraznit, že soud hraje v celém systému naprosto klíčovou roli. Postavení soudce a respekt vůči jeho osobě je při rozhodování případů na základě Cochemské praxe rozhodující.226 Funkčnost Cochemského modelu spočívá především v přednosti a urychlení soudního řízení. Je tudíž nezbytné, aby soudem došlo k nařízení závazného setkání obou rodičů, jejich advokátů a orgánů péče o dítě co možná nejrychleji. Dle zákona se ústní jednání před soudem musí uskutečnit nejpozději měsíc po zahájení řízení. Obvykle se tak ovšem děje již v průběhu dvou týdnů od písemného podání advokátů.227 Jestliže se totiž s jednáním začne okamžitě, nacházejí se oba rodiče ve stejném výchozím postavení. To vyplývá zejména ze skutečnosti, že si advokáti rodičů na základě pravidel Cochemské konvence nevyměňují žádné písemnosti k vyjádření, aby byl dán prostor k ústnímu jednání. Až v jeho průběhu zúčastnění poprvé vysloví svůj názor k podání, jímž
223
DOSTÁLOVÁ, Soňa; KILLAROVÁ, Tereza. Cochemská praxe- role zapojených profesí. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 7, s. 12. 224 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 70. 225 DOSTÁLOVÁ, Soňa; KILLAROVÁ, Tereza. Cochemská praxe- role zapojených profesí. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 7, s. 11. 226 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 70. 227 Role soudu rodinného práva v kontextu Cochemské praxe [online]. cochem.cz, [cit. 5. listopadu 2015]. Dostupné na: http://www.cochem.cz/index.php/co-to-je/soudy.
72
bylo řízení zahájeno. Může tak započít dialog mezi rodiči, který jim pomáhají vést jejich právní zástupci, přítomní sociální pracovníci a samozřejmě soudce. Během tohoto povinného setkání si rodiče, ačkoli mnohdy ostře, sdělí velmi podstatné věci, které si nebyli schopni povědět bez asistence vyšší autority. Výhodou tohoto tzv. ,,praní špinavého prádla‘‘ je nejen zjištění skutečných příčin rozpadu vztahu, ale také vznik zárodků procesu uvolnění napětí mezi rodiči, kteří před odborně kompetentními osobami mohou vyslovit svůj názor na konflikt.228 Nepodaří-li se během prvního soudního jednání dospět k dohodě rodičů, soud řízení přeruší a rodičům nařídí spolupráci s odborníky. Ta spočívá ve využití odborné poradenské pomoci, povinném prvním setkání s mediátorem či obligatorní účasti na rodinné terapii. V případech, kdy se rodiče některého ze způsobů poradenství účastní, nařídí soud další jednání nejpozději za tři měsíce. Rodiče jsou soudem nařízeným opatřením povinni vyhovět. Tento závazek vzniká oběma rodičům na základě jejich odpovědnosti za dítě.229 Při vyhroceném konfliktu mezi rodiči by bylo naivní spoléhat na jejich dobrovolné podstoupení odborné poradenské pomoci. Cochemský model však sází na účinnou autoritu, která na základě své pravomoci dokáže prosadit, že rodiče poradenskou péči podstoupí. Touto autoritou je osoba soudce, který o vhodnosti tohoto opatření rozhodne. Rodič, který chce dítě skutečně získat do péče, musí toto rozhodnutí respektovat a s odborníky spolupracovat. V opačném případě jeho šance na svěření dítěte do péče (výlučné či střídavé péče) výrazně klesne, jelikož na něj bude ze strany soudu nahlíženo jako na rodiče, který nesleduje skutečný zájem svého potomka. V důsledku toho je úspěšnost poradenské péče v rámci Cochemské praxe velice vysoká a ve více než 80% případů se za pomoci poradny podaří dospět k dohodě mezi rodiči.230 K prvnímu kontaktnímu rozhovoru v poradně (či během terapie) dojde ihned po přerušeném prvním jednání u soudu. Rodiče do poradny doprovodí pracovník orgánu péče o dítě či jejich advokáti. Rozhovor je krátký, účastníky má především seznámit s tím, co je čeká a dohodnout termíny dalších schůzek. První termíny jsou stanoveny pro matku a otce zvlášť, nejpozději do dvou týdnů od kontaktního rozhovoru. Ke konci poradenské péče již probíhají společná sezení s oběma rodiči, jejichž cílem je společné vypracování dohody o následné péči
228
RUDOLPH, J. Du bist mein Kind. Die „Cochemer Praxis“ – Wege zu einem menschlicheren Familienrecht. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2007, s. 26-27. 229 DOSTÁLOVÁ, Soňa; KILLAROVÁ, Tereza. Cochemská praxe- role zapojených profesí. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 7, s. 10. 230 Role odborných poraden, mediace v kontextu Cochemské praxe [online]. cochem.cz, [cit. 5. listopadu 2015]. Dostupné na: http://www.cochem.cz/index.php/co-to-je/odborne-poradny.
73
o dítě. Poradna je na soudu nezávislá, proto nedochází k vzájemnému písemnému styku. V případě nutnosti komunikace se soudem ji zprostředkovávají advokáti.231 Co se týká mediace, záleží na uvážení soudu, zda je s ohledem na stupeň a intenzitu sporu vhodným prostředkem k řešení. Mediace je v Německu dobrovolná a nařídit lze jen první informativní sezení, které je zdarma. Pokud se rodiče rozhodnout služeb mediátora využít, hradí si náklady sami. Mediace obecně není považována za žádoucí v případech vysoce vyhrocených konfliktů, v nichž jeden z partnerů neakceptuje rozchod, dochází ke značnému narušování blaha dítěte či dokonce k domácímu násilí. Lze tedy konstatovat, že tento prostředkem není účelný pro řešení obzvláště složitých případů.232 Pokud během návštěv poradny dojde mezi rodiči k uzavření dohody, je tato skutečnost oznámena soudu, jenž zastaví řízení. Jestliže si rodiče přejí, aby sjednaná dohoda byla soudem schválena, soud nařídí jednání dříve. Když ani v průběhu tří měsíců nedojde k vzniku dohody rodičů na péči o dítě, ovšem jednání mezi nimi probíhají a směřují ke konsensu, advokáti soud požádají o odložení druhého jednání ve věci. Je-li však pracovníkům rodinné poradny zjevné, že se dohody dosáhnout nepodaří nebo rodiče s těmito odborníky odmítají spolupracovat, je poradenství ukončeno. Advokáti pak požádají o nařízení druhého soudního jednání v dřívějším termínu.233 Nedojde-li k dohodě ani v průběhu druhého jednání, kdy soud opět podněcuje rodiče ke smírnému řešení v zájmu jejich dítěte, vstupuje do řízení soudní znalec, který má pomoci nalézt řešení sporu. Soud znalci uloží vypracovat znalecký posudek, který je zpravidla připraven ve lhůtě dvou měsíců.234 V Cochemské praxi je soudní znalec brán jako vyšší stupeň rodinného poradenství, jehož práce rovněž směřuje k vytvoření vzájemné dohody mezi rodiči. Jestliže však rodiče nenajdou společnou řeč ani během znaleckého zkoumání, je vypracován znalecký posudek. Od praxe zavedené v České republice se takovýto znalecký posudek liší tím, že nezkoumá pouze výchovné předpoklady rodičů, jež bývají v zásadě stejné, ale orientuje se zejména na možná řešení konfliktu. Posudek je následně předložen soudu, který po jeho obdržení nařídí další jednání ve věci.235
231
Tamtéž. DOSTÁLOVÁ, Soňa; KILLAROVÁ, Tereza. Cochemská praxe- role zapojených profesí. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 7, s. 13. 233 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 70. 234 DOSTÁLOVÁ, Soňa; KILLAROVÁ, Tereza. Cochemská praxe- role zapojených profesí. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 7, s. 14. 235 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 71. 232
74
Jelikož bývá vypracování znaleckého posudku finančně náročnou záležitostí, kdy navíc platí, že náklady hradí znesváření rodiče napůl, je tato fáze v Cochemském modelu velice ojedinělá. Rodiče se totiž obvykle nejpozději během druhého soudního jednání na řešení svého konfliktu raději dohodnou.236 Pokud však přeci jen soudní řízení dospěje až do fáze třetího jednání ve věci, soud s rodiči opět pracuje. Soudce se ještě naposledy snaží rodiče přesvědčit, že není vhodné, aby nechali o svých dětech a jejich životě rozhodovat soud, nýbrž je nejlepší, pokud toto rozhodnutí učiní společně oni sami. Jestliže se mu to ale nepodaří, následuje autoritativní rozhodnutí soudu.237 Sám Jürgen Rudolph, jakožto bývalý soudce rodinného soudu v Cochem-Zel uvádí, že v tomto soudním obvodu do roku 1992 praktikovalo společnou výchovu dětí přibližně 20 % rodičů. Do roku 1996 se však jejich podíl zvýšil již na 60 % a od roku 1998 se téměř nevydávají autoritativní rozhodnutí, kterým by byla péče o dítě přiznána pouze jednomu z rodičů. V pozadí této situace je fakt, že se boj o svěření dítěte do péče ukázal být zástupným sporem. Vyšlo totiž najevo, že se za ním většinou skrývají skutečné zájmy a motivace rodičů.238 I v těch nejsložitějších případech, kdy jsou do řešení zapojeny všechny profese včetně znalce, však doba od podání návrhu do vydání rozhodnutí soudu při třetím jednání obvykle nepřesáhne šest měsíců. Nespornou výhodou Cochemského modelu je zejména fakt, že je Cochem malé město, kde se všechny předmětné profese dobře znají. Ve větších městech je za největší problém považována právě nejednotnost a je tedy zapotřebí přizpůsobit fungování principů Cochemské praxe velkým soudním obvodům.239 To se také stalo. Cochemský systém se stal pilotním projektem a názorným příkladem pro další soudy a soudní obvody po celém Německu, což znamenalo vznik lokálních rozdílů mezi jednotlivými modely. Z dalších iniciativ založených na Cochemské myšlence lze uvést projekt Elternkonsens v Badensko-Würtenbersku, který rovněž odstartoval interdisciplinární spolupráci mezi odborníky zainteresovanými v rámci opatrovnických řízení. A rovněž v
236
DOSTÁLOVÁ, Soňa; KILLAROVÁ, Tereza. Cochemská praxe- role zapojených profesí. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 7, s. 14. 237 Co je Cochemský model / Cochemská praxe? [online]. cochem.cz, [cit. 6. listopadu 2015]. Dostupné na: http://www.cochem.cz/index.php/co-to-je. 238 RUDOLPH, J. Du bist mein Kind. Die „Cochemer Praxis“ – Wege zu einem menschlicheren Familienrecht. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2007, s. 32. 239 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 71.
75
Mnichově již existují psaná pravidla pro opatrovnické záležitosti v rámci tzv. Mnichovského modelu.240
5.4
Mýty provázející Cochemskou praxi V prvé řadě je nutné poznamenat, že se Cochemská praxe neuplatňuje na rozvod ve
smyslu řešení vztahu mezi rozvádějícími se manžely. Nejedná se tedy o jiný způsob rozvodu, jak bylo některými autory dovozováno.241 Prvotní záměr možná s rozvody souvisel, ovšem v současnosti není řešení rodičovského konfliktu v Německu nutně spjato s rozvodem. Už proto, že soudní rozhodnutí o úpravě práv a povinností k dítěti u našich západních sousedů není nutným předpokladem pro rozvod manželství. V České republice je situace vzhledem k rozdílné právní úpravě samozřejmě opačná.242 Cochemský model sice řeší napjaté vztahy mezi rodiči, avšak ne vždy v souvislosti s rozvodem, neboť ke vzniku konfliktu postačuje pouhý rozchod rodičů dítěte, kteří nejsou manželé. Rozepře mezi rodiči mohou nastat i po uplynutí určité doby od samotného rozchodu či rozvodu. Cochemská praxe se rovněž nezabývá ani majetkovým vypořádáním nebo otázkami výživného. Principy na níž je tato myšlenka založena se totiž zaměřují na řešení vztahu mezi bývalými partnery jako rodiči, nikoli jako partnery.243 Někteří lidé se také snaží myšlenky Cochemského modelu využít ve snaze k prosazování střídavé péče o dítě. Jak již bylo řečeno, smyslem Cochemské myšlenky je poskytnout rozvádějícím se rodičům takovou pomoc, která je dovede k opětovnému převzetí odpovědnosti za rozhodování o společném dítěti, zlepší jejich vzájemnou komunikaci a kooperaci, což jsou nepochybně základní předpoklady pro řádně fungující střídavou péči. Nicméně Cochemská praxe evidentně nesměřuje k tomu, aby se rodiče za každou cenu dohodli na střídavé péči. Tento výchovný model jako takový německé rodinné právo nezná, a tudíž není nikterak častým předmětem rozhodování německých soudů.244 Záměrem Cochemské praxe je pouze dosažení takového stavu, kdy má dítě možnost trávit čas s oběma svými rodiči, oba rodiče se podílejí na jeho výchově a jsou schopni domluvy minimálně ve věcech týkajících se jejich společného potomka. Nedochází tak k potížím při styku mezi dítětem a rodičem ani k společensky nebezpečnému syndromu 240
HARANTOVÁ, Petra. Možnosti praktické aplikace Cochemského modelu v České republice [online]. iustin.cz, 10. listopadu 2009 [cit. 16. listopadu 2015]. Dostupné na: http://www.iustin.cz/files/pspharantova.pdf. 241 MATOUŠEK, Oldřich. Cochemská praxe- jiný způsob rozvodu. Právo a rodina, 2014, roč. 16, č. 8, s. 17. 242 ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (2.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 9, s. 20-21. 243 Tamtéž. 244 Tamtéž.
76
zavrženého rodiče.245 Není nutné, aby dítě trávilo stejný časový úsek u matky i otce, podstatné je pouze to, že dítěti zůstanou zachováni oba jeho rodiče. Jak konkrétně bude rodinný model vypadat a fungovat, již záleží na přání dítěte a především na domluvě a spolupráci jeho rodičů.246
5.5
Realizace Cochemské praxe v České republice Na základě výše uvedeného je zřejmé, že Cochemský model uplatňovaný v
rámci opatrovnických řízení sklízí v sousedním Německu velký úspěch, jelikož je řízení vedeno velice rychle, efektivně a vyžaduje minimální množství formalit. V drtivé většině případů dochází k dohodě rodičů ohledně péče o jejich potomka již v průběhu několika týdnů po začátku soudního jednání, což znamená především klid a spokojenost pro samotné dítě, které nemusí být součástí dlouhotrvajících soudních tahanic. Uzavření dohody znamená též zklidnění celé situace pro oba rodiče, kteří spolu díky interdisciplinární spolupráci odborníků dokáží komunikovat alespoň na minimální nutné bázi bez vyhrocených emocí a bezvýsledných hádek. Nabízí se tedy otázka, zda by Cochemská praxe, která podle mnohých představuje důkladně propracovaný a perfektně fungující systém součinnosti jednotlivých zapojených profesí, mohla být za současných podmínek aplikována také v opatrovnických řízeních u českých soudů. Rozdílnost české a německé rodinněprávní úpravy je naprosto pochopitelná, neboť především rodinné právo je odrazem dějin, kultury, náboženství a morálky společnosti každého státu. Jelikož jsou tyto hodnoty v každé evropské zemi více či méně odlišné, neexistuje naprostá harmonizace rodinného práva v evropském měřítku.247 Je tedy možné Cochemský systém do praxe českých soudů pouze ,,okopírovat‘‘ nebo jsou zapotřebí legislativní změny? Jak důležitý je postoj zainteresovaných lidí pro převzetí této ideje? Těmito otázkami stejně jako rozdílným přístupem při řešení rodičovských konfliktů v České republice a Německu, jež plyne z odlišnosti právních úprav, ale zejména z uplatňované praxe, se budou zabývat následující stránky. 5.5.1 Rychlost projednání věci 245
Tento společensky patologický jev se odhadem vyskytuje u 25% dětí svěřených do výlučné péče jednoho rodiče. Dítě, závislé na rodiči, s nímž žije a jímž je proti druhému rodiči popouzené a manipulované, si začne vyvíjet vlastní dynamiku postojů, až druhého rodiče zcela zavrhne. 246 ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (2.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 9, s. 20-21. 247 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Harmonizace a unifikace rodinného práva v Evropě. Právo a rodina, 2003, roč. 5, č. 2, s. 1-2.
77
Mezi nejvýznamnější faktory úspěchu Cochemského modelu patří rychlost projednání věci. Německá právní úprava ukládá soudům, aby nařídily první jednání ve věci nejpozději do jednoho měsíce od doručení návrhu na zahájení řízení. Rychlost má především u rodičovských konfliktů klíčový význam, neboť průtahy v řízení pro účastníky znamenají nejistotu. Dlouhodobá nejistota zvyšuje nervozitu a napětí, což vede k postupnému vyostřování sporu. Pokud se však věc začne urychleně řešit a rodiče vidí, že se jejich problémem někdo intenzivně zabývá, většinou to přispěje k uklidnění atmosféry. Navíc, i když se nepovede uzavřít dohodu mezi rodiči hned při prvním jednání, začíná s rodinou okamžitě pracovat odborník z rodinné poradny či mediátor.248 V právním řádu České republiky nejsou obsaženy žádné konkrétní lhůty pro nařízení prvního jednání u soudu ani pro vydání meritorního rozhodnutí v rodinněprávních věcech. V § 471 odst. 2 ZZŘS je pouze uvedeno, že ve věcech péče soudu o nezletilé má být ze strany soudu rozhodnuto s největším urychlením, což lze stěží považovat za dostačující. Taktéž ESLP v souladu s čl. 7 Úmluvy poukazuje na povinnost soudů signatářských států, vynaložit mimořádné úsilí na co možná nejrychlejší vynesení meritorního rozsudku tak, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům. Zavedení konkrétních lhůt v rámci opatrovnického řízení by ke kýženému cíli v podobě zrychlení řízení dozajista napomohlo. Rychlé a efektivní řízení totiž znatelně sníží riziko vzniku negativních důsledků pro rodinné vztahy do budoucna.249 Za velký problém rovněž považuji vnímání role opatrovnických soudců, jejichž agenda je často chápána jako ,,jednodušší‘‘ či dokonce ,,podřadná‘‘. Tito soudci by podle mnohých měli za měsíc vyřídit mnohem více věcí než jejich kolegové z jiných právních odvětví, ačkoli je rodinné právo naprosto specifickým právním okruhem. Je nutné si uvědomit, že způsob vedení řízení, jeho délka i zvolený postup vůči účastníkům se nepochybně promítne do budoucího života rodičů i dětí. Rychlost řízení neznamená jen věc co nejrychleji vyřešit a udělat si další ,,čárku do kolonky‘‘, nýbrž jde především o to, učinit co nejrychleji důležité procesní kroky. Ty spočívají zejména v nabídnutí odborné pomoci rodičům, poskytnutí dostatečného prostoru pro naleznutí kompromisu za asistence odborníků a zdůraznění, že řešení dosažené na základě vzájemné kooperace je v zájmu nejen samotných rodičů, ale především v nejlepším zájmu jejich potomka.
248
ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (1.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 8, s. 14-15. 249 Tamtéž.
78
Je třeba dodat, že samotná rychlost řízení se liší soud od soudu a případ od případu, přičemž je ovlivňována celou řadou faktorů. Mezi nejdůležitější okolnosti samozřejmě patří procesní aktivita samotných účastníků. Jestliže se některý z rodičů bude odvolávat proti každému dílčímu usnesení a nebude ochoten ke vzájemné součinnosti s bývalým partnerem či odborníky, podstatně to celé řízení protahuje. Pro prvoinstanční soud je v těchto případech mnohdy neřešitelným úkolem řízení urychlit.250 5.5.2 Specializace advokátů Za další podstatnou odlišnost německé praxe v oblasti rodinného práva považuji skutečnost, že je v Německu většina advokátů úzce specializovaná. V tuzemsku platí, že hlubší specializaci, zejména v oblasti obchodního či trestního práva, si vzhledem ke konkurenci mohou dovolit pouze velké právnické kanceláře sídlící zpravidla v Praze. Střední či menší advokáty nutí snaha o dosažení kýženého výdělku být co možná nejuniverzálnější a zastupovat klienty téměř ve všech právních odvětvích.251 V Německu si však především v rodinněprávních sporech málokdo dovolí vystupovat u soudu bez advokáta specializovaného přímo na rodinné právo. Důvodem je dozajista složitost německé právní úpravy této oblasti. Zejména ale fakt, že si naši západní sousedi mnohem více uvědomují negativní dopad případného neúspěchu v řízení na jejich budoucí osobní život.252 Ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii vyplývá, že: ,,Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.‘‘253 S ohledem na výše uvedené by tak měl každý advokát projevit alespoň snahu o určitý způsob mediace, jelikož bezpochyby není zájmem klienta vedení dlouhého soudního sporu, který je náročný nejen po psychické, ale také finanční stránce. Naopak bude pro dobro každého klienta, jestliže je možné dosáhnout v rámci dohody mezi rodiči za případné pomoci odborníků ukončení soudního řízení co možná nejrychleji, nejefektivněji a s tím, že budou zachována práva nezletilých dětí v nejširší míře.
250
ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (2.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 9, s. 16-17. 251 ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (1.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 8, s. 15. 252 Tamtéž. 253 Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
79
Je pravdou, že rozpad dlouhodobého vztahu, ze kterého vzešli potomci, pro mnoho lidí znamená zhroucení hlavního životního projektu. Následující bouře emocí dokáže v mysli bývalých partnerů potlačit racionalitu tak, že tito nejsou schopni shody ani v naprosto triviálních záležitostech. Jestliže se vzájemná interakce rodičů změní v sérii naschválů a urážek, jsou advokáti často bezmocní. Tento destruktivní způsob rozvodu naštěstí postihuje menší část populace, ovšem právě tito rodiče zaměstnávají aparát státní spravedlnosti stejně jako další odborníky velice významně. 5.5.3 Oddělení role OSPOD a opatrovníka dítěte Ve světle českého právního řádu prakticky ani v současnosti nic nebrání tomu, aby funkci opatrovníka dítěte vykonávaly subjekty odlišné od orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Zákon neukládá povinnost, aby soud jmenoval kolizním opatrovníkem určitý subjekt. Ovšem z § 469 odst. 1 ZZŘS vyplývá, že soud jmenuje opatrovníkem dítěte zpravidla OSPOD, což změně této zaběhlé praxe příliš nepomáhá. Je tudíž otázkou, zda by nebylo vhodné, aby došlo k zákonné úpravě samostatné instituce kolizního opatrovníka, která by výslovně stanovila, že soudy jmenují kolizním opatrovníkem někoho jiného než právě OSPOD.254 V České republice OSPOD plní několik značně rozdílných a mnohdy i vzájemně protichůdných funkcí. V rámci meziodvětvové spolupráce v Německu má jeho obdoba v podobě orgánu péče o dítě za úkol pouze zjistit poměry v rodině a poté již pracovat s rodiči tak, aby ještě před nařízeným soudním jednáním dosáhli shody ohledně péče o jejich potomka. Vykonává tedy funkci jakéhosi rodinného koordinátora. Německé právo totiž pracuje s institutem opatrovníka, jenž je označován jako Anwalt des Kindes (advokát dítěte), který má naopak za úkol zajistit ochranu dítěte během soudního řízení. Soud je povinen dítěti tohoto opatrovníka ustanovit v zákonem přesně definovaných případech. K tomuto kroku tedy vůbec nemusí dojít, jestliže rodiče uzavřou dohodu během prvního soudního jednání.255 Opatrovníkem dítěte by měla být osoba s vysokoškolským vzděláním v oboru pedagogiky, psychologie, práva či podobným zaměřením. Dalším předpokladem pro to, aby člověk mohl být zapsán do seznamu opatrovníků dítěte, je v Německu taktéž absolvování ročního vzdělávacího kurzu se zaměřením na oblast právní a psychosociální. Opatrovník má stejné procesní postavení jako právní zástupci rodičů, kterým rodičovská odpovědnost zůstává 254
ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (2.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 9, s. 18. 255 DOSTÁLOVÁ, Soňa; KILLAROVÁ, Tereza. Cochemská praxe- role zapojených profesí. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 7, s. 12-13.
80
v plném rozsahu. Jeho úkolem je zejména zastupovat zájmy dítěte během soudního řízení, zjistit jeho názor a následně jej sdělit soudu. 256 V intencích českého zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, vykonává OSPOD velký rozsah rozličných činností. Patří sem preventivní a poradenská činnost, což zahrnuje i nabádání rodičů k vyřešení celé situace smírnou cestou a zdůraznění jejich nezastupitelné role v životě dítěte. Do popisu práce OSPOD však patří též činění zákonem definovaných opatření na ochranu dětí spočívající v zajištění jejich příznivého vývoje, řádné výchovy a mnohá další. Není divu, že sociální pracovníci mohou při výkonu své práce cítit určitou rozpolcenost.257 OSPOD je tak dle české právní úpravy nucen řešit nejen konflikt mezi samotnými rodiči, ale také zastupovat zájmy dítěte jako kolizní opatrovník. Za této situace jsou sociální pracovníci v prvé řadě značně zatíženi sporem mezi rodiči. Jsou jimi totiž považováni za nejúčinnější zbraň u soudu, kterou se tudíž snaží získat na svou stranu jako spojence. Rodiče se proto vzájemně očerňují, chodí na sebe oznamovat každou maličkost v rámci své pomyslné války a OSPOD se tak nemůže plně věnovat pouze dítěti, jelikož je přetížen. Pro sociální pracovníky je pak velice obtížné v řízení efektivně hájit zájmy dítěte, aniž by byli vtaženi do konfliktu rodičů a tímto také více či méně ovlivněni.258 Díky oddělení funkce kolizního opatrovníka z funkce činnosti orgánů péče o dítě v německé právní úpravě naopak došlo k důležitému odbřemenění orgánů péče o dítě, posílení pozice dítěte v řízení a s tím souvisejícího zabezpečení nejvyšší možné ochrany zájmů nezletilých. Tento krok, jenž by spočíval ve změně české legislativy, však není pro uplatnění myšlenky Cochemského modelu naprosto zásadní. V Německu došlo k výše uvedenému rozdělení rolí až přibližně po deseti letech od zavedení interdisciplinární součinnosti profesí. Do té doby zastávaly německé orgány péče o dítě stejné úkoly jako naše orgány sociálně-právní ochrany dětí.259 5.5.4 Přístup soudních znalců Jestliže je v opatrovnickém řízení probíhajícím na základě Cochemského modelu ustanoven soudní znalec, znamená to, že situace je opravdu velice vážná. Rodiče totiž nebyli schopni najít kompromis během soudního jednání ani následně za pomoci odborníků 256
Tamtéž. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. 258 ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (2.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 9, s. 18-19. 259 Tamtéž. 257
81
poradenských center či mediátorů. Soudní znalec je v rámci meziodvětvové spolupráce profesí jakousi poslední možností, jak dosáhnout dohody rodičů místo autoritativního rozhodnutí soudu. Je důležité poznamenat, že zapojení soudního znalce znamená pro znesvářené rodiče poměrně velkou finanční zátěž, jelikož jsou to oni, kdo hradí znalecký posudek v plné výši.260 Není tedy nikterak neobvyklé, že při výhledu na vznik dalších nákladů spojených se znaleckým zkoumáním se rodiče raději dohodnou.261 Zatímco v Cochemské praxi se soudní znalci mohou v nadsázce označit za další fázi rodinného poradenství, v řízení u českých soudů bývá nejčastějším úkolem znalce na základě soudem položených otázek zjistit osobnostní vlastnosti dítěte a samozřejmě také rodičů, včetně jejich výchovných předpokladů. Na tuto otázku se mnohdy ani nedá odpovědět jinak, než že oba rodiče mají stejné výchovné předpoklady, což soudci v jeho rozhodování zpravidla nikterak nepomůže.262 I němečtí znalci samozřejmě odpovídají na otázky soudu, avšak nevypracovávají pouze diagnostický znalecký posudek, ale zaměřují se především na možné řešení stávající rodinné situace. Hledají způsoby, jak vylepšit popřípadě obnovit komunikaci mezi rodiči, naučit je kooperovat při péči o dítě, stejně jako nacházet a přijímat kompromisy. Soudní znalec pracující v systému interdisciplinární spolupráce se dá v podstatě považovat za rodinného terapeuta, který ovšem oproti poradnám či mediátorům nemá vůči soudu povinnost mlčenlivosti.263 5.5.5 Změna postoje a myšlení lidí I když se v České republice během poslední doby již objevují snahy o převzetí myšlenek interdisciplinární spolupráce, nelze očekávat, že se tak stane v průběhu několika následujících měsíců či let. Vzhledem k odlišnosti české a německé právní úpravy v oblasti rodinného práva totiž není možné Cochemský systém do českých podmínek jednoduše zkopírovat. Nezbytné bude uzpůsobit principy meziodvětvové spolupráce českému právnímu prostředí, včetně vhodných legislativních změn. Naprosto klíčovým předpokladem pro efektivní fungování myšlenek Cochemského modelu v české praxi je ale změna myšlení, jak ze strany rodičů, tak také ze strany těch, kteří s rodiči pracují.264 260
Odměna soudního znalce se počítá dle hodinové sazby, jež činí od 65 EUR do 125 EUR za hodinu práce znalce dle honorářových skupin, do nichž je znalec přiřazen dle předmětu znaleckého zkoumání. 261 ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (1.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 8, s. 17. 262 Tamtéž. 263 Tamtéž. 264 ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 72.
82
Všechny zainteresované subjekty musí za nejdůležitější hledisko považovat zájem dítěte a jeho právo na oba rodiče. Vzájemnou pomocí pak tito odborníci mohou přivést rozhádané rodiče k opětovnému převzetí odpovědnosti za rozhodování o dítěti. Jestliže spolu rodiče jsou schopni komunikovat a přijímat společná rozhodnutí tykající se jejich potomka, je velice pravděpodobné, že taková rozhodnutí budou následně také respektovat a dodržovat, což v případě autoritativních rozhodnutí soudů nebývá naprostým pravidlem. Moudří a zodpovědní rodiče si totiž jsou vědomi vzájemné důležitosti pro šťastné dětství svého potomka.265 Stále se však najde mnoho rodičů, kteří nedokáží oddělit vnímání vzájemného vztahu v rovině partnerské a rodičovské. To je vzhledem k náročné životní situaci spojené s krachem vztahu na jednu stranu i pochopitelné, nicméně je právě v těchto případech o to důležitější poskytnout těmto lidem včasnou a účinnou pomoc ze strany vzájemně spolupracujících odborníků. Především tyto kompetentní osoby ale musí sami vnitřně dospět k přesvědčení, že změna stávající praxe je v zájmu funkčnosti rodinných vztahů nevyhnutelně nutná.266 I pokud by došlo k přijetí vhodných zákonných opatření, bez vůle hlavních aktérů Cochemský model nemůže fungovat. Tento systém totiž stojí a padá zejména na lidském faktoru. Výsledkem fungující interdisciplinární spolupráce jsou v učebnicovém případě spokojené děti, které si užívají péče obou rodičů a vyrovnaní rodiče schopní vzájemného dialogu bez zbytečných hádek. Stejně tak si ale dotčené subjekty mohou vždy najít způsob, jak zákonná ustanovení obejít a uvádět důvody, proč taková spolupráce fungovat nemůže. Vůle a snaha dělat věci jinak je tedy zásadním předpokladem pro fungování metod vycházejících z Cochemské myšlenky. Jestliže se s ní ti, kdo mají tuto ideu uvádět do života, neztotožní, nemá význam jim ji vnucovat.267
265
Tamtéž. ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (2.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 9, s. 18-19. 267 Tamtéž. 266
83
6
Závěr Za hlavní cíl této rigorózní práce bylo stanoveno zjistit a analyzovat největší
problémy, které střídavou péči provázejí v aplikační praxi v souvislosti s nejednotnou judikaturou českých soudů a následně formulovat doporučení pro rozhodování ve věcech střídavé péče, k nimž jsem v průběhu studia a psaní této práce dospěl. Při zpracování tohoto tématu jsem se i na základě četných jednání u soudu v opatrovnických věcech přesvědčil, o jak kontroverzní problematiku se skutečně jedná. Neshoda ohledně funkčnosti tohoto výchovného modelu panuje napříč celým společenským spektrem ze strany právních odborníků, psychologů, rodičů i samotných dětí. Je obecně známo, že rodinné právo je ovlivněno mezilidskými vztahy zřejmě nejvíce ze všech právních odvětví. Podle mého názoru je často a nesprávně opomíjen důležitý faktor, který by měl při rozhodování o svěření dítěte do péče zastávat významnou roli. Jedná se o sociální inteligenci jedince. Tento pojem byl zaveden americkým psychologem Edwardem Lee Thorndikem (1874–1949) a v literatuře se vyskytuje již od roku 1920. Jedná se o schopnost a dovednost optimálně sociálně komunikovat, mít smysl pro spolupráci a udržovat nekonfliktní vztahy. Na rozdíl od inteligence vrozené se tato dá v průběhu života naučit.268 Ačkoliv je literatura k tématu střídavé péče velice rozsáhlá, nenalezl jsem žádný zdroj, ať už v tištěné či elektronické podobě, jenž by se zabýval právě sociální inteligencí rodičů dítěte ve vztahu k funkčnosti střídavé péče. Sociální inteligenci rodičů by však dle mého mínění měla být věnována zejména u tohoto výchovného modelu patřičná pozornost. Jde o určitou sebereflexi vlastního chování každého rodiče, které je po rozpadu vztahu mnohdy ovlivňováno řadou negativních emocí, jako je smutek, vztek, pomstychtivost či dokonce nenávist. Pozice a chování rodičů, formované utrpěnými či subjektivně pociťovanými zraněními, pak někdy naprosto znemožňují nalézt komunikační rovinu v zájmu dětí. Ve skutečnosti jde o výraz bezmocnosti rodičů. Rozpadem rodiny se zpravidla zhroutí jejich životní plán. Tato událost se rodičů dotýká z psychologického, ale i ekonomického hlediska. Bývalý partner je pak připomínkou zásadního fiaska. Proto je ideálním terčem pro promítnutí veškeré frustrace. Za této situace se rodiče zabývají v prvé řadě sami sebou a díky tomu mnohdy nejsou schopni objektivně vnímat zájmy dítěte a podle nich jednat, třebaže jsou subjektivně přesvědčeni o opaku. 268
ZÁŠKODNÁ, Tereza. Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti: diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta filozofická, 2012. 124 s. Vedoucí diplomové práce Alena Plháková.
84
Většinová shoda ze strany právních odborníků podpořená také judikaturou českých soudů panuje o tom, že střídavou péči lze doporučit v případě, že spolu rodiče dítěte dokážou komunikovat, kooperovat a svým způsobem se tak povznést nad rozvodem či rozchodem, je-li tato forma péče v zájmu samotného dítěte. Rodiče dostatečně sociálně inteligentní jsou schopni nadřadit zájem potomka vlastnímu egu a dokazování síly, což je mnohdy značně obtížné vzhledem k tomu, že si tito lidé určitým způsobem více či méně ublížili. Při psaní této práce jsem se mimo jiné seznámil se zkušenostmi odborníků na rodinné právo ze strany soudců i advokátů a dospěl k závěru, že úspěšnost střídavé péče je přímo úměrná právě sociální inteligenci rodičů dítěte, neboť při její absenci je zájem dítěte z jejich strany potlačován. Mnozí rodiče totiž používají své děti jako ,,bojový prostředek‘‘, jímž se snaží se svými bývalými partnery vyřídit osobní účty. V této aréně rodinné tragédie pak nemá perspektiva dítěte žádné místo. Při svěřování dítěte do střídavé péče je proto třeba dbát zvýšené opatrnosti, protože spousta lidí nedokáže překročit svůj vlastní stín, a to ani s ohledem na blaho vlastního potomka. Na základě výše uvedeného je nutné zdůraznit, že v případě rozhodování o střídavé péči platí nepodceňovat znalecké zkoumání osobnosti nejen samotného dítěte, ale rovněž i rodičů. V současnosti je však vypracování znaleckého posudku velice zdlouhavou záležitostí, jež trvá mnohdy déle než půl roku. V praxi je běžné, že při zjišťování osobních vlastností dítěte a rodičů, u nichž se rovněž zjišťují jejich výchovné předpoklady, spolupracuje klinický psycholog společně s psychiatrem. Zatímco psychiatrů je poměrně mnoho, psychologů je naopak značný nedostatek. Psychologové jsou tudíž přetížení a soudní řízení se v případě nutnosti vypracování znaleckého posudku velice protahují, což přispívá k nervozitě a vyostření konfliktů mezi účastníky. Za optimální samozřejmě považuji variantu, kdy se na střídavé péči oba rodiče společně domluví a tato dohoda je zároveň v zájmu samotného dítěte. Soud poté dohodu pouze schválí. Nicméně ve spoustě případů jediné, na čem se znepřátelení rodiče dokonale shodnou, je to, že soudní řízení trvají příliš dlouho, soudy rozhodují špatně (tedy nikoliv podle přání každého z rodičů) a jejich rodičovská práva nejsou státem dostatečně chráněna. To, že především oni sami jsou příčinou dlouhých soudních tahanic a soudci budou jenom rádi, pokud budou muset autoritativně rozhodovat až v krajních případech, si mnozí rodiče připustit nechtějí. Mezi nesporná pozitiva střídavé péče patří především skutečnost, že má dítě silné citové pouto k oběma rodičům. Dále také možnost dítěte mít ve svém životě ženský i mužský vzor chování, což by mu mělo umožnit lepší orientaci v jeho budoucích vztazích. Nenalezl 85
jsem však, že by bylo poukázáno na možný negativní jev spojený s tímto výchovným model. Tím může být riziko, že střídavá péče ovlivní chápání rodinného života tak, že neúplnou rodinu bude dítě považovat za naprosto přirozený jev. I tento úhel pohledu na střídavou péči stojí za zamyšlení. Z negativ této formy péče lze uvést zejména na nutnost neustálého stěhování dítěte mezi bydlišti rodičů. Vyčerpávající musí být pro dítě obzvláště situace, kdy se tato bydliště nacházející v rozdílných městech či dokonce částech republiky. S tímto problémem úzce souvisí i případná školní docházka dítěte do dvou školských zařízení. Osobně považuji za důležité, aby dítě docházelo do stejné školy a byly mu zachovány i mimoškolní aktivity. Dítě pak má možnost být plnohodnotnou součástí školního, sportovního či jiného kolektivu, což je pro jeho další vývoj velice významné. Co nejširší kontakt by měl být dítěti rovněž zachován ve vztahu k prarodičům a dalším členům rodiny (bratranci, sestřenice, atd.). Je taktéž zapotřebí poukázat na možné problémy související s odlišnou osnovou výuky učiva jednotlivých škol či neustálé změny školního kolektivu a s tím vzrůstající možnost vzniku nejrůznějších ústrků ze strany spolužáků. Střídavá péče fungující na bázi vzdálených bydlišť rodičů by rovněž znamenala značné těžkosti za situace, kdy by se dítě věnovalo určitému koníčku, zejména pak kolektivnímu sportu závodně. Nelze samozřejmě namítat, že zájmem dítěte je především to, aby bylo v péči obou rodičů. Nicméně je nutné vzít v úvahu i náročnost tohoto výchovného modelu pro samotné dítě. Zajímavou se zdá být myšlenka, kdy dítě žije v jediné domácnosti a v určeném intervalu se u něj střídají jeho rodiče. Tato varianta je jistě mnohem příjemnější pro samotné dítě, které není nuceno v pravidelných intervalech cestovat mezi bydlišti jeho rodičů. Dítě tak má jeden pevný domov a zátěž spojená se střídavou péči je tak přenesena na rodiče, kteří tuto nastalou situaci rozpadem vztahu de facto zapříčinili. I přes značnou snahu jsem se však s tímto model střídavé péče osobně nesetkal ani nenalezl rozhodnutí soudu, které by tento způsob střídavé péče upravovalo. Úskalí u této varianty vidím hned několik. Předně je třeba si uvědomit, že k fungování tohoto modelu bude zapotřebí tří bytů. V jedné domácnosti by žilo dítě, kde by mělo vytvořeno pevné zázemí a rodiče by se u něj ve stanovených intervalech střídali. Každý rodič by pak musel disponovat vlastním bytem, kde by žil po dobu, kdy o dítě pečuje druhý z rodičů. Již tato překážka se zdá náročná, zejména po stránce finanční. Další nesnáz může nastat za situace, kdy bydliště rodičů budou od tohoto ,,společného‘‘ bytu značně vzdálena, neboť nelze předpokládat, že by rodičům jejich 86
zaměstnání tuto formu péče spojenou s jejich pravidelným cestováním mezi dvěma vzdálenějšími místy umožňovalo. Největší problém by však nastal, pokud by oba nebo i jen některý z rodičů vybudoval vztah s novým partnerem, případně s ním zplodil potomka. Za této situace je těžko představitelné, že by tento rodič na pravidelné časové úseky svou novou rodinu v důsledku střídavé péče opouštěl. Je možné uvažovat i o variantě, kdy se s tímto rodičem bude pravidelně stěhovat i stávající partner, což by však znamenalo nejen značnou obětavost nového partnera, nýbrž také velkou dávku tolerance ze strany partnera minulého. Tato varianta však v případě nového potomka neřeší problém stěhování nezletilého dítěte, protože by se spolu s rodičem a partnerem musel stěhovat i on. Na základě výše uvedeného tak model střídání rodičů v domácnosti dítěte považuji za velice komplikovaný a ne příliš vhodný. Ovšem nevylučuji, že mohou nastat případy, kdy i tato forma střídavé péče bude vyhovující pro rodiče a v nejlepším zájmu samotného dítěte. Zajímavým způsobem řešení rodičovských konfliktů se zdá být vedení řízení na základě myšlenek Cochemské praxe. Tento německý model spočívající v interdisciplinární spolupráci všech profesí zapojených do rodičovského sporu je schopen i ve většině vysoce vyhrocených případů vytvořit předpoklady ke společnému řešení na základě dohody rodičů. Pokud ve vypjatých případech nenastane bezodkladná a koordinovaná intervence ze strany odborníků, nabývají takové konflikty na intenzitě a získají často neřešitelnou podobu. Vina mnohdy spočívá ve způsobu vedení soudního jednání a absentující spolupráci zúčastněných profesí. Postup na základě výše popsaného Cochemského modelu, jež obvykle vede k otupení ostří rodičovského konfliktu, se poté projeví i v dalších bodech sporu, jakými jsou např. výživné, otázky majetkoprávní či bydlení. Nejdůležitějším faktorem, na němž stojí a padá úspěch této myšlenky, je nepochybně pozitivní a kooperativní přístup všech zúčastněných odborníků, ale také samotných rodičů. Při absenci byť jediného článku této spolupracující soustavy přestává být funkční celý její zbytek a popsanou praxi nelze realizovat. Ke zdůraznění shora uvedeného lze uvést srovnání s automobilem: jestliže v celé konstrukci chybí i jen jedno jediné kolo, takové auto není schopné jízdy, třebaže by jeho ostatní části měly sebelepší kvalitu. V české právní úpravě jsou formy péče o nezletilé dítě včetně institutu střídavé péče od 1. 1. 2014 upraveny v § 907 a násl. OZ. Jako hlavní kritérium pro posouzení vhodnosti svěření dítěte do určitého výchovného modelu je uveden zájem dítěte, což je jistě správný krok. Kladně hodnotím také skutečnost, že ze zákonné dikce byly odňaty některé podmínky 87
střídavé péče, které byly dlouhodobě považovány za nadbytečné. Jistá změna nastala i u dalších kritérií, které soud zohledňuje při svém rozhodování o svěření dítěte do péče. Za pozitivní považuji to, že kodex nově zohledňuje citové vazby dítěte i k nepříbuzným osobám. Soud by měl nově také přihlížet k tomu, který z rodičů dítěti poskytne lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje. V neposlední řadě taktéž kvituji, že zákoník užívá na rozdíl od dřívější úpravy výstižnou terminologii a správně rozlišuje mezi pojmy péče a výchova. Závěrem musím dodat, že zajímavost institutu střídavé péče spolu s dynamickým vývojem judikatury českých soudů u této problematiky dokonce předčila moje očekávání, s nímž jsem při psaní této práce začínal. Troufám si říct, že jen málo témat dnešní doby je odborníky i veřejností považováno za kontroverznější. Je třeba zdůraznit, že každé dítě je jedinečné a specifické jsou rovněž jednotlivé případy týkající se svěření dítěte do péče. Je tedy logické, že u některého dítěte se jako nejvhodnější řešení ukáže péče střídavá, zatímco v dalším případě jím může být svěření dítěte do péče jednoho z rodičů se stanovením optimálního rozsahu styků dítěte s rodičem druhým. Často se přitom jedná o případy, které soudy vyřešit ideálně snad ani nemohou. Měly by se však vždy snažit o to, aby jejich rozhodnutí byla citlivá a pro děti co nejméně škodlivá. České soudy by rovněž měly vyvozovat důsledky z chování rodičů, kteří neprojevují sebemenší snahu dohodnout se na péči o společného potomka a snaží se vztah mezi dítětem a bývalým partnerem všemožně zkomplikovat či dokonce naprosto eliminovat výchovné působení druhého rodiče. Takový rodiče by si měli být vědomi, že svým nevhodným jednáním dávají v sázku svěření dítěte do péče. Apelovat na rodiče by se mělo právě proto, že jejich rozvod či rozchod vždy znamená zásah do rodinného života a střídavou péči nelze považovat za zázračné řešení všech problémů, které s rozpadem rodiny souvisí. Věřím však, že stoupající společenská diskuze na téma střídavé péče by mohla přispět k zodpovědnějšímu přístupu lidí k rodičovství a výběru vhodných partnerů, tedy i rodičů pro jejich budoucí děti. Výše uvedená argumentace důležitostí sociální inteligence jedinců pak znamená nejen zodpovědnost samotných rodičů za své chování, ale i nutnost jejího zkoumání ze strany soudů. Právě soud může na základě zásady bezprostřednosti při navození určité stresové situace pro rodiče během soudního jednání zjistit a posoudit skutečnou hladinu jejich sociální inteligence. Soudce by měl být schopen rozpoznat zdravou lásku rodiče, zaměřenou na rozvoj a štěstí dítěte, od lásky sobecké, zaměřené převážně na uspokojení vlastních potřeb. Velice významnou úlohu mají rovněž znalecké posudky či konzultace s mediátory.
88
Jelikož právní úprava neupřednostňuje žádný z typů péče o nezletilé dítě, jsou soudci postaveni před nelehký úkol v každém případě více či méně omezovat rodičovská práva a zároveň zabránit ve zneužívání dětí ze strany rodičů v porozvodových bojích. Bohužel je to trnitá cesta, protože to znamená odvahu soudců znova a znova jít do kolotoče odvolání, stížností, obvinění z podjatosti, atd. Stejně jako je zřejmé, že ani ta nejdokonalejší protéza nemůže být lepší než zdravá část lidského těla, tak rovněž žádné porozvodové řešení péče o dítě nemůže nahradit optimální fungování harmonické rodiny. Rozvod či rozchod nesezdaných rodičů bude především pro děti stále něčím nepřirozeným, s řadou záporných dopadů. Uspořádat péči o nezletilé dítě je obvykle nejnáročnější a nejdůležitější úkol, před nímž rodiče po rozpadu vzájemného vztahu stojí. Zdravé rodičovské osobnosti dokážou jednat konstruktivně a na úpravě péče o potomka se dohodnout. Právě schopnost rodičů spolu vzájemně komunikovat, spolupracovat a dosahovat kompromisů je v nejlepším zájmu jejich dítěte a pro funkčnost střídavé péče naprosto zásadním předpokladem.
89
Bibliografie Monografie: BĚLOHLÁVEK, Alexander. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 829 s. ISBN 978-80-7380-413-8. FRANCOVÁ, Marie; DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, Jana. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. 243 s. ISBN 978-80-7357-350-8. HOLUB, Milan; NOVÁ, Hana; SLADKÁ HYKLOVÁ, Jana. Zákon o rodině: komentář a předpisy související. 8. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 9. 2007. Praha: Linde, 2007. 751 s. ISBN 978-80-7201-668-6. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství, komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 558 s. ISBN 978-80-7400-061-4. HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHÁLOVÁ, Lenka a kolektiv. Občanský zákoník II: rodinné právo (§ 655-975): komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. 1349 s. ISBN 978-80-7400-503-9. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 191 s. ISBN 978-80-210-5053-2. MATĚJČEK, Zdeněk; DYTRYCH, Zdeněk. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada Publishing, 2002, 128 s. ISBN 80-247-0332-7. PAVELKOVÁ, Bronislava. Zákon o rodine. Komentár. Praha: C. H. Beck, 2011. 640 s. ISBN 978-80-7400-359-2. RUDOLPH, J. Du bist mein Kind. Die „Cochemer Praxis“ – Wege zu einem menschlicheren Familienrecht. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2007, 128 s. ISBN 978-3-89602-784-9. ŠMÍD, Ondřej; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Rozvod manželství. Praha: Leges, 2013, 336 s. ISBN 978-80-87576-66-3. TEYBER, Edward. Helping children cope with divorce. Praha: Návrat domů, 2007, 227 s. ISBN 978-80-7255-163-7. WARSHAK, Richard. Revoluce v porozvodové péči o děti: otcovský faktor a mystika mateřství. Praha: JAN, 1995, 264 s. ISBN 80-85529-16-5.
Články z odborných časopisů: 90
BUREŠOVÁ, Eva. Střídavá výchova dětí po rozvodu. Rodinné právo, 1999, roč. 1, č. 11, s. 3-6. CIRBUSOVÁ, Martina; ROGALEWICZOVÁ, Romana. Cochemská praxe- vznik a vývoj. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 6, s. 11-15. DOSTÁLOVÁ, Soňa; KILLAROVÁ, Tereza. Cochemská praxe- role zapojených profesí. Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 7, s. 9-14. GREGOROVÁ,
Zdeňka;
HRUŠÁKOVÁ,
Milana;
KRÁLIČKOVÁ,
Zdeňka.
Výchova, výživa a státní sociální podpora. Právní rozhledy, 1999, roč. 7, č. 4, s. 169172. HRUŠÁKOVÁ, Milana; NOVÁK, Tomáš. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie, 1999, roč. 9, č. 3, s. 30-34. HUFOVÁ, Adéla. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 21, s. 749-754. JOHNSTON, Janet. High-Conflict Divorce. The future of children, 1994, roč. 4, č. 1, s. 165-182. JONÁKOVÁ, Irena. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina, 2008, roč. 10, č. 4, s. 12-15. KAISEROVÁ, Veronika. Úvaha nad nálezem Ústavního soudu ke střídavé výchově a jeho významem pro soudní praxi. Právo a rodina, 2014, roč. 16, č. 10, s. 12-14. KAISEROVÁ, Veronika. Střídavá výchova ve vztahu ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů. Právo a rodina, 2014, roč. 16, č. 11, s. 8-10. KILIAN, Petr. Komunikace mezi rodiči jako faktor při rozhodování o střídavé péči. Bulletin advokacie, 2015, roč. 17, č. 3, s. 51-53. KLIMEŠ, Jeroným. Dítě jako oběť rodičovského konfliktu. Právo a rodina, 2013, roč. 15, č. 2, s. 17-21. KOVÁŘOVÁ, Daniela. Střídavá péče velebená i proklínaná. Bulletin advokacie, 2015, roč. 17, č. 3, s. 44-48. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Harmonizace a unifikace rodinného práva v Evropě. Právo a rodina, 2003, roč. 5, č. 2, s. 1-2. LUŇÁČKOVÁ, Oldřiška. Pohled společnosti na střídavou výchovu se mění. Právo a rodina, 2012, roč. 14, č. 4, s. 14-17. LUŇÁČKOVÁ, Oldřiška. Muži versus ženy – právní úprava střídavé výchovy. Právo a rodina, 2011, roč. 13, č. 10, s. 16-19. 91
MATOUŠEK, Oldřich. Cochemská praxe- jiný způsob rozvodu. Právo a rodina, 2014, roč. 16, č. 8, s. 17-20. NOVÁK, Tomáš. Mýty o střídavé péči o dítě po rozvodu. Právo a rodina, 2010, roč. 12, č. 6, s. 12-14. NOVÁK, Tomáš. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina, 2010, roč. 12, č. 11, s. 15-18. NOVÁK, Tomáš. Dilema střídavé péče: Potřebují děti víc otce nebo jeden domov? Právo a rodina, 2012, roč. 14, č. 5, s. 16-19. PAVLÁT, Josef. Porozvodové uspořádání. Bulletin advokacie, 2012, roč. 14, č. 11, s. 36-40. PRUETT, M. K., WILLIAMS, T. Y., INSABELLA, G., LITTLE, T. D. Family and legal indicators of child adjustment to divorce among families with young children. Journal of Family Psychology, 2003, roč. 17, č. 2, s. 169-180. PRŮCHOVÁ, Bohumila; NOVÁK, Tomáš. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Právo a rodina, 2003, roč. 5, č. 10, s. 9-11. ROGALEWICZOVÁ, Romana. Představení Cochemské praxe. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 7-8, s. 68-72. ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (1.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 8, s. 14-18. ROGALEWICZOVÁ, Romana; KILLAROVÁ, Tereza. Realizace Cochemské praxe v České republice (2.). Právo a rodina, 2015, roč. 17, č. 9, s. 16-21. SCHÖN, Monika. Střídavá výchova a vyživovací povinnost rodičů. Právo a rodina, 2011, roč. 13, č. 9, s. 12-15. SLÁDEK, Miloslav. Rozhodování v opatrovnických věcech. Rodinné listy, 2015, roč. 4, č. 3, s. 27-31. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Střídavá péče o děti po rozvodu očima psychologa. Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 5, s. 1-5. TYL, Jiří. Soudní praxe úpravy porozvodové péče o děti (Názor čtenáře). Právo a rodina, 2006, roč. 8, č. 4, s. 20-24. TYL, Jiří. Střídavá péče je prokázaně pro děti lepší (Výzkumy a statistiky porozvodové péče). Právo a rodina, 2006, roč. 8, č. 11, s. 18-21. ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Cui bono? Bezvýjimečně ve prospěch tohoto dítěte! Zamyšlení nad péčí o dítě. Právník, 2015, roč. 154, č. 2, s. 97-124. 92
Příspěvek ze sborníku: HRUŠÁKOVÁ, Milana. Střídavá výchova. In MOTEJL, Otakar a kol. Rodina a dítě. Praha: ASPI, 2007, s. 48- 50.
Právní předpisy: Úmluva o právech dítěte č. 104/1991 Sb. ze dne 20. listopadu 1989 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů
Judikatura: Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/2000 ze dne 19. dubna 2001 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03 ze dne 20. ledna 2005 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04 ze dne 27. ledna 2005 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. srpna 2010 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. listopadu 2010 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. září 2012 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. května 2014 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. prosince 2014 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 6/05 ze dne 13. července 2005 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 543/05 ze dne 2. března 2006 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 632/06 ze dne 4. prosince 2006 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2082/08 ze dne 5. listopadu 2008 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1278/10 ze dne 26. května 2010 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. září 2010 93
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2248/10 ze dne 13. ledna 2011 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/11 ze dne 31. března 2011 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 709/11 ze dne 13. dubna 2011 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1484/12 ze dne 7. listopadu 2012 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2555/13 ze dne 12. listopadu 2013 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. března 2014 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 650/14 ze dne 30. dubna 2014 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2009/14 ze dne 11. srpna 2014 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. října 2014 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. prosince 2014 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2441/13 ze dne 15. prosince 2014 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. března 2015 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 816/15 ze dne 12. května 2015 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3583/14 ze dne 26. května 2015 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1370/15 ze dne 9. června 2015 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 822/15 ze dne 30. června 2015 SLOVENSKO. Usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. IV. ÚS 515/2011 ze dne 13. prosince 2011
Internetové zdroje: Co je Cochemský model / Cochemská praxe? [online]. cochem.cz, [cit. 29. října 2015]. Dostupné na: http://www.cochem.cz/index.php/co-to-je. Co přinese zavedení Cochemské praxe [online]. cochem.cz, [cit. 1. listopadu 2015]. Dostupné na: http://www.cochem.cz/index.php/co-to-je/co-prinese-zavedenicochemske-praxe. HARANTOVÁ, Petra. Možnosti praktické aplikace Cochemského modelu v České republice [online]. iustin.cz, 10. listopadu 2009 [cit. 16. listopadu 2015]. Dostupné na: http://www.iustin.cz/files/pspharantova.pdf. JIRSA, Jaromír. Jak to myslel Ústavní soud se střídavou péčí a jak o ní budou přemýšlet soudci obecných soudů [online]. Právní prostor.cz, 3. září 2014 [cit. 27. ledna 2015]. Dostupné na http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/jak-tomyslel-ustavni-soud-se-stridavou-peci-a-jak-o-ni-budou-premyslet-soudci-obecnychsoudu. JIRSA, Jaromír. Střídavá péče – nekonečný příběh (nejen) v podání Ústavního soudu [online]. Právní prostor.cz, 7. července 2015 [cit. 8. října 2015]. Dostupné na
94
http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/stridava-pece-nekonecny-pribehnejen-v-podani-ustavniho-soudu. Návrh poslance Pavla Staňka na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, Sněmovní tisk 205/0, 6. volební období, od 2010 [online]. psp.cz, 2010 [cit. 29. ledna 2015]. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=205&CT1=0. Role odborných poraden, mediace v kontextu Cochemské praxe [online]. cochem.cz, [cit. 5. listopadu 2015]. Dostupné na: http://www.cochem.cz/index.php/co-toje/odborne-poradny. Role soudu rodinného práva v kontextu Cochemské praxe [online]. cochem.cz, [cit. 5. listopadu 2015]. Dostupné na: http://www.cochem.cz/index.php/co-to-je/soudy. Stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva k otázce střídavé péče o děti [online]. vlada.cz, 14. října 2014 [cit. 6. října 2015]. Dostupné na http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/jiri-dienstbier/tiskoveinformace/stanovisko-vyboru-pro-prava-ditete-rady-vlady-pro-lidska-prava-k--otazcestridave-pece-o-deti-123456/. Statistický přehled soudních agend 2008 druhá část [online]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html. Statistický přehled soudních agend 2013 druhá část [online]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html. TRÁVNÍČEK, Milan. Kmenová škola při střídavé výchově [online]. epravo.cz, 17. května 2013 [cit. 13. října 2015]. Dostupné na http://www.epravo.cz/top/clanky/kmenova-skola-pri-stridave-vychove-91038.html.
Kvalifikační práce: ROGALEWICZOVÁ, Romana. Realizace práva na styk s dítětem v České republice a v Německu: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2012, 159 s. TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá výchova: rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2014. 169 s. ZÁŠKODNÁ, Tereza. Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti: diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta filozofická, 2012. 124 s. Vedoucí diplomové práce Alena Plháková.
95
Abstrakt Rigorózní práce na téma Střídavá péče v aplikační praxi soudů je zaměřena na analýzu největších problémů, které střídavou péči provázejí na základě nejednotné judikatury českých soudů. Na začátku se práce zabývá vývojem institutu střídavé péče společně s kritérii pro svěření dítěte do péče. Další část práce se věnuje možným intervalům střídání a z toho plynoucích pozitiv i negativ tohoto výchovného modelu. Nejrozsáhlejší část práce je pak věnována právě aplikačním problémům střídavé péče. Pozornost je zaměřena především na judikaturu Ústavního soudu. Práce se rovněž zabývá interdisciplinární spoluprací profesí během rodinněprávních konfliktů v rámci německého modelu zvaného Cochemská praxe.
Abstract The rigorous thesis ‘‘Alternate Care application in practice of the courts‘‘ is focused on analysis of the biggest problems that follow the alternate care on the basis of inconsistent practice of Czech courts. At the beginning the thesis is concerned with the development of a concept of alternate care together with criteria for child custody. Another part of thesis is devoted to the possible changing intervals and the resulting positive and negative aspects of this educational model. The largest part of the thesis is aimed at application problems of alternate care. The attention is primarily given to the court decisions of Constitutional Court. Thesis also deals with interdisciplinary cooperation between specialized professions during family disputes within the German model called Cochem practice.
96
Seznam klíčových slov
List of the key words
Rodina
Family
Matka
Mother
Otec
Father
Dítě
Child
Nezletilý
Minor
Manželství
Marriage
Rozvod
Divorce
Porozvodové uspořádání
Post- divorce arrangements
Výlučná péče
Sole custody
Společná péče
Joint custody
Střídavá péče
Alternate custody
Kritéria pro soudní rozhodnutí
Criteria for the judicial decision
Zájem dítěte
Child‘s interest
Názor dítěte
Child’s opinion
Vyslechnutí dítěte
Child’s hearing
Znalecký posudek
Expert evidence
Sociální inteligence
Social intelligence
Cochemská praxe
Cochem practice
.
97
