Mezinárodní soudní řízení

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Mezinárodní soudní řízení Bakalářská práce

Autor:

Marek Stepanov Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Petr Dobiáš, Ph.D.

2016

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

…………………………… Marek Stepanov Karlovy Vary dne ………………..

Poděkování Na tomto místě bych chtěl nejvíce poděkovat

vedoucímu mé

bakalářské práce panu

JUDr. Petru Dobiášovi, Ph.D. za trpělivost, ochotu, vstřícnost a drahocenné rady při sepisování této práce. Dále bych chtěl poděkovat rodině, která mě podporovala po dobu celého studia.

Anotace Touto prací si dávám za cíl představit Mezinárodní soudní řízení. Obsahem práce je vymezení několika pojmů, mezi které patří Mezinárodní soudnictví, historie Mezinárodního soudnictví, Mezinárodní soudní dvůr, Evropský soud pro lidská práva, Mezinárodní tribunál pro mořské právo, dále systém mnohostranných mezinárodních smluv atd. V práci se tak snaţím poskytnout stručný, přesný a kvalitní výklad zvoleného tématu. Při tvorbě práce jsem pouţil odborné knihy, časopisy i články na internetových stránkách. Klíčové pojmy: Evropský soud pro lidská práva, Mezinárodní smluvní právo, Mezinárodní soudní dvůr, Mezinárodní soudní řízení, Mezinárodní trestní soud, Mezinárodní tribunál pro mořské právo.

Annottation: The aim of this work is to present International court proceedings. This work contains the definition of several terms, including international justice, the history of international justice, the International Court of Justice, European Court of Human Rights, the International Tribunal for the Law of the Sea, as well as the system of multilateral international conventions etc. I try to provide a brief, precise and high quality explanation of the chosen topic. I used professional books, journals and articles on the website.

Key words: European court for human rights, international contract law, international court of justice, international court proceedings, international criminal court, international tribuunal for the law of the sea.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1. Pojem mezinárodní soudní řízení ........................................................................................... 8 1.1 Historická evoluce mezinárodního soudního řízení ...................................................... 8 1.2 Mezinárodní spory a jejich řešení.................................................................................. 9 1.3 Jak vznikly mezinárodní soudy ................................................................................... 10 1.4 Organizace spojených národů (OSN) .......................................................................... 11 1.4.1 Orgány organizace spojených národů ............................................................... 13 1.4.2 Myšlenka OSN .................................................................................................. 18 1.4.3 Odborné organizace OSN .................................................................................. 20 1.5 Mezinárodní právo veřejné .......................................................................................... 23 2. Základní principy mezinárodního soudního řízení ............................................................... 25 2.1 Mezinárodní smluvní právo ......................................................................................... 25 2.1.1 Dělení mezinárodních smluv ............................................................................. 26 2.1.2 Přijetí smlouvy .................................................................................................. 27 2.1.3 Platnost a účinnost smluv .................................................................................. 28 2.1.4 Ukončení platnosti smlouvy .............................................................................. 29 2.2 Poradní prostředky řešení sporů .................................................................................. 30 2.2.1 Diplomatické jednání ........................................................................................ 31 2.2.2 Vyšetřovací komise ........................................................................................... 33 2.2.3 Dobré sluţby a mediace (zprostředkování) ....................................................... 34 2.2.4 Smírčí řízení ...................................................................................................... 35 2.2.5 Politické řešení sporů ........................................................................................ 36 2.3 Závazné řešení sporů ................................................................................................... 37 2.3.1 Mezinárodní arbitráţ (rozhodčí řízení).............................................................. 38 2.3.2 Stálý rozhodčí soud (SRS) ................................................................................ 38 2.4 Mezinárodní tribunál pro mořské právo ...................................................................... 40 3. Ochrana základních lidských práv........................................................................................ 43 3.1 Evropský soud pro lidská práva .................................................................................. 44 3.1.1 Základní charakteristika .................................................................................... 44 3.1.2 Protokol č. 14 (změny) ...................................................................................... 45 4. Mezinárodní soudní dvůr ...................................................................................................... 50 4.1 Mezinárodní soudní dvůr a historický vývoj ............................................................... 50

4.2 Základní charakteristika .............................................................................................. 51 4.2.1 Sloţení dvora ..................................................................................................... 52 4.3 Řízení před Mezinárodním soudním dvorem .............................................................. 53 4.3.1 Sporné řízení...................................................................................................... 53 4.3.2 Posudkové řízení ............................................................................................... 54 Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ................................................................. 55 5. Mezinárodní trestní řízení..................................................................................................... 57 5.1 Mezinárodní trestní tribunály ...................................................................................... 57 5.2 Mezinárodní trestní soud (ICC) ................................................................................... 58 5.2.1 Jurisdikce ........................................................................................................... 59 5.2.2 Struktura ............................................................................................................ 60 Závěr ......................................................................................................................................... 62 Seznam pouţitých zdrojů ......................................................................................................... 64

Úvod Při rozhodování o volbě tématu pro bakalářskou práci jsem si pečlivě rozmýšlel, jaké téma bude zajímavé a k mému oboru blízké. Na základě rozhodování jsem si zvolil téma Mezinárodní soudní řízení, které je úzce spojeno s mezinárodním právem. Téma je obsáhlé po odborné stránce. K tématu jsem si opatřil odborné zdroje, ze kterých čerpám při zpracovávání tématu. Člověk se během svého ţivota setkává s určitou formou práva. Nikdo neví, kdy se můţe ocitnout v nějaké nouzi či porušení zákona, kdykoliv se můţe ocitnout před soudem, jak na straně ţalobce, tak na straně ţalovaného, a zkrátka by měl kaţdý mít určité právní podvědomí. Někdo se potýká s trestním právem, autoři si potrpí na autorské právo, při nákupech musí obchodníci dodrţovat obchodní právo a nás běţných občanů se týká hlavně občanské či rodinné právo. Mezinárodní soudní řízení můţeme najít jak v soukromé sféře, tak i ve veřejné sféře, na kterou se zaměřuji ve své práci. Do soudního řízení zahrnujeme například i samotné sbírky zákonů, jednotlivé zákony, místní vyhlášky či nařízení (veškeré právní předpisy), které se aplikují v soudním řízení. Mezinárodní soudní řízení a také mezinárodní právo je upraveno mezinárodními smlouvami, které jej doplňují. Téma rozděluji na pět částí, ve kterých představuji a analyzuji základní otázky z oboru mezinárodního soudnictví. První částí je pojem Mezinárodní soudní řízení. Věnuji se zde historii, vývoji, a dále zde představuji OSN, která má přímí vliv na Mezinárodní soudní řízení. Druhou významnou částí jsou základní principy mezinárodního soudnictví, kde představuji mezinárodní smlouvy, věnuji se zde jejich charakteristice. Dále v této části analyzuji závazné a poradní prostředky při řešení mezinárodních sporů. Uvádím zde moţnosti, jakou formou tyto spory řešit. Třetí významnou částí je ochrana lidských práv, kde se zaměřuji na Evropský soud pro lidská práva, jeho historii, vývoj a obohacuji tuto část o praktický příklad. Ve čtvrté části se zaměřuji na Mezinárodní soudní dvůr, který je sice orgánem OSN, ale já mu věnuji více prostoru v mé práci, jelikoţ se jedná o významnou instituci mezinárodního práva. Uvádím zde historii, vývoj, řízení před touto institucí a obohacuji opět o praktický příklad. Poslední částí je mezinárodní trestní řízení, kde se zaměřuji na mezinárodní trestní tribunály, které zde charakterizuji, k jaké události vznikly, dále se zaměřuji na Mezinárodní trestní soud. Při práci provádím analýzu mezinárodního soudnictví, společně s komparací jednotlivých významných částí. Při mé práci čerpám především z odborné literatury od autorů jako je Pavel Šturma, Čepelka Jiří, Ondřej Jan, Potočný Miroslav a také Seidl-Hohenveldern Ignaz. Dalším zdrojem jsou webové portály, které mi také pomáhají při tvorbě mé práce. 7

1. Pojem mezinárodní soudní řízení Pojmem mezinárodní soudní řízení rozumíme určité řešení nějakého vzniklého sporu v mezinárodní oblasti nebo zjednodušeně řečeno mezi určitými obyvateli státu. Nicméně daný spor a jeho následné řešení je o něco sloţitější. Aby vznikl spor, stačí velmi málo. Spor mezi zeměmi vznikne jedině tak, ţe dojde k porušení či pochybení, které se týká určité mezinárodní smlouvy, dohody, normy nebo nařízení státu. Zabýváme se zde otázkou, jestli zde vystupuje stát jako celek nebo osoba jako jednotlivec a uplatňuje svá práva. Cesta, jak vyřešit daný spor vede k mezinárodním institucím, které se dělí podle oblastí působení nebo jinými slovy řečeno, podle své jurisdikce. Mezi tyto instituce patří Mezinárodní soudní dvůr, Evropský soud pro lidská práva, Mezinárodní trestní soud a jiné, kterými se budu v následujících částech mé práce zabývat. V momentě kdy dojde ke sporu nebo k porušení smluv (zjednodušeně řečeno k problému), mohou země či jednotlivci uplatňovat svá práva a obrátí se na příslušnou instituci, která bude danou věc projednávat a řešit. Spor a jeho následné řešení se můţe uplatňovat pouze ve dvou variantách a to: subjekty oznámí kompromis, ke kterému se rozhodly nebo druhá moţnost, ţe subjekt podá ţalobu na druhý subjekt. Další variantou řešení sporu je řízení, které můţe probíhat písemně, kde probíhá zasílání obsílek a odpovědí nebo ve formě ústní, kde musí být vyslechnuto mnoho subjektů, mezi které patří například úřední zmocněnec, zástupce, svědek či znalec. Rozhoduje se zde na základě práva, které má své konkrétní podklady, jakými jsou například mezinárodní smlouvy, obyčeje či obecné právní zásady. Usnesením soudního dvora je rozhodování soudců, kteří jsou přítomni. Tento rozsudek je konečným a nelze zde uplatnit odvolání. Jednotlivé subjekty se musí tímto rozsudkem řídit, protoţe toto usnesení je pro obě strany stejně závazné.

1.1 Historická evoluce mezinárodního soudního řízení Aby fungovala společnost, musely být vymezeny takzvaně hranice, co je a není přípustné. Tudíţ si společnost začala utvářet soubory právních norem, které měly stanovit určité způsoby lidského chování, dále bylo velice důleţité a nepostradatelné aby ve společnosti mohli lidé mezi sebou ţít spořádaně. Toto samé muselo platit i pro státy. S nástupem nových států, které se vytvářely tisíce let, kde kaţdý dodrţoval své vlastní zásady. Tímto způsobem by mohl kaţdý stát fungovat samostatně, ale ať uţ z jakýchkoliv důvodů, jako jsou například obchodní nebo společenské nebo dokonce trestní, musely spolu jednotlivé státy začít určitým způsobem spolupracovat a vymezit také určitá pravidla. Na základě toho bylo nutné vytvořit patřičné dohody či smlouvy, většinou v písemné formě, a zástupci 8

jednotlivých států je podepisovali. Ale co kdyby smlouvy či dohody jedna ze stran porušila? V tento moment nastupovalo uplatňování práva druhého státu1. Uţ mnoho let působily soudy (dříve spíš panovník nebo vládce), ale vzhledem k budoucnosti musely být zřízeny instituce, které by daný problém řešily nestranně. Státy tvořily různé spolky, které dodrţovaly důleţité právní zásady. Státy se učí stále spolupracovat a dodrţovat zásady dodnes tím, ţe se neustále zdokonalují a prohlubují vztahy mezi sebou.

1.2 Mezinárodní spory a jejich řešení Kdyţ dojde k určitému sporu, jak uţ v soukromé či veřejné sféře, není vţdy nutné, aby jednotlivé strany dokazovaly, jakou mají sílu, jak násilný útok jsou schopny uskutečnit, jak velkou hrozbu pro druhého představují nebo dokonce, aby si navzájem různým způsobem ubliţovaly. S tímto tvrzením se nejvíce ztotoţňují mezinárodní spory, kde by jinak následky byly obrovské. Proto je nejvhodnějším východiskem vyřešit daný spor ,,klidnou“ cestou a to jak jinak neţ stanutím před jednou z mezinárodních institucí, která se touto problematikou zabývá. Kdyţ se vrátíme v čase, tak zjistíme, ţe konflikty nebo spory se nejčastěji řešily válkou nebo krveprolitím, které je dle mého názoru zbytečné, místo toho, aby se jednotlivé strany dopracovaly k jinému východisku. Poté co vznikly tyto soudní instituce (jednotlivé soudy), dostala společnost obrovskou výhodu do budoucnosti. Kdyby tyto instituce neexistovaly, byl by ţivot podle mého názoru o mnoho sloţitější. V předchozích letech jsme mohli sledovat, jak se tyto mezinárodní instituce rozrůstaly a zvyšovala se jejich prestiţ a pravomoc a dále docházelo k řešení sporů v různých úrovních. Jak uţ bylo výše uvedeno, figurují zde dva subjekty, načeţ jeden uplatňuje právo vůči druhému. Příslušné instituci je předloţen spor a ta musí rozhodnout, zda došlo k porušení smlouvy nebo k porušení práva. Mezinárodní soudy vydávají rozhodnutí, které je závazné pro strany a nelze uplatnit odvolání. Nicméně řešení sporů před soudem můţe působit tak, ţe právo není vţdy spravedlivé a jelikoţ se zde bavíme o mezinárodních sporech, tak to zde platí ještě ve větší míře. Tím se dostáváme k tomu, ţe soudy, které působí v mezinárodní sféře, mohou být po formální stránce skvělé instituce, ale jejich pravou stránku tvoří hlavně jmenovití zástupci, kteří mají své silné a slabé

1

KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RŮŢIČKA. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2015, 430 stran. Právnické učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 9788073805500

9

stránky. Ovšem v následujících částech se zaměříme nejen na soudy, ale i na jiné mezinárodní instituce pro řešení sporů2. Soudci, kteří působí v těchto institucích, jsou na své místo jmenováni a pochází z řad právníků, kteří působí v mezinárodní sféře. Tito soudci musí být odborní znalci mezinárodního práva (uznávaný znalec), musí vykonávat nestrannou nebo jinak řečeno nezávislou funkci (tím rozumíme, ţe nesmí zvýhodňovat nějakou stranu, ale rozhodovat o sporu bez určitého zaměření na nějakou stranu sporu), funkce soudce je neslučitelná s jinou funkcí. Tito lidé řeší problémy, které vytvořila skupina politiků nebo diplomatů na svých misích tím, ţe nedokázali najít kompromisní východisko. Soudci se budu dále zabývat specifičtěji v následujících částech u významných institucí, u kterých jsou některé náleţitosti rozdílné. V dnešní době je to podle mého názoru komplikované, ale efektivnější neţ dříve. Zato v dřívější době se problémy řešily buďto silou (coţ nebylo podle mne moc dobré východisko) nebo spor řešil významný státník, který si byl vědom toho, ţe mezinárodní vztahy by měli být stabilní3. V dnešní době je podle mého názoru ţádoucí, ţe existuje určité mezinárodní soudnictví, které vede ke stabilizaci dnešního světa. Toto soudnictví prochází neustálým vývojem. Mezinárodní soudnictví působí podle mne jako jedna varianta, která řeší určitý spor dnešního ţivota, ale není to samotné řešení a uţ vůbec ne ţádná záruka řešení.

1.3 Jak vznikly mezinárodní soudy V Haagu na mírové konferenci v letech 1899 a 1907 se projednávalo uskutečnění prvních stálých mezinárodních soudních orgánů. Jako první reálný mezinárodní soud vznikl takzvaný regionální Středoamerický soudní dvůr, jehoţ působnost byla mezi lety 1907–1917. Tento soud byl zaloţen v roce 1907 v hlavním městě USA ve Washingtonu, zde došlo k uzavření mírové dohody několika států (Kostarika, Salvador, Guatemala, Honduras a Nikaragua). Sídlo tohoto soudu se nacházelo v hlavním městě Kostariky (San José). Bylo zde pouhých deset případů, které byly řešeny u tohoto soudu4.

2

SEIDL-HOHENVELDERN, Ignaz. Mezinárodní právo veřejné. 3. vyd. Praha: ASPI, 2006. ISBN 80-7357178-1 3 POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 362 4 Mezinárodní situace na přelomu 19. a 20. století: I. Mezinárodní konference v Haagu. Dějepis [online]. [cit. 2016-12-15]. Dostupné z: http://www.dejepis.com/ucebnice/mezinarodni-situace-na-prelomu-19-a-20-stoleti/

10

Významným datem, kdy vznikl Stálý soud mezinárodní spravedlnosti, byl rok 1919, ale teprve roku 1921 začal fungovat a stal se činným. Stálý soud mezinárodní spravedlnosti řešil mnoho sporů mezi národy. Se vznikem Organizace spojených národů (OSN) se do jejích orgánů zahrnul Mezinárodní soudní dvůr, který je činný dodnes a má pravomoc rozhodovat ve věcech sporů mezi státy, které jsou členy a v mimořádných případech i ve sporech mezi nečlenskými státy. Byl vytvořen po druhé světové válce5. Základní prameny mezinárodního práva nalezneme v čl. 38 odst. 1 Statutu Mezinárodního soudního dvora6, kde se uvádí prameny, které jsou pouţívány tímto soudním dvorem při rozhodování podle mezinárodního práva o sporech, které byly soudu předloţeny. Je zde obsaţeno veliké mnoţství pramenů, mezi které patří mezinárodní úmluvy s obecnou nebo zvláštní povahou (jsou zde stanovena výslovně platná pravidla, jako jsou mezinárodní smlouvy). Dále sem patří mezinárodní obyčejové právo, obecné právní zásady uznané ,,civilizovanými národy´´ jsou další součástí a mezi pomocné prostředky ke zjištění norem, patří soudní rozhodnutí a právní názory a nauka spisovatelů, kteří patří mezi nejkvalifikovanější zástupce různých národů a jejich nauka slouţí jako pomůcka pro určení pravidel práva. Mezi jednotlivými prameny není zavedena jakákoliv hierarchie a stále narůstá počet nově vznikajících pramenů mezinárodního práva7.

1.4 Organizace spojených národů (OSN) Organizace spojených národů (OSN) je světoznámá organizace, která se začala zakládat od 25. dubna aţ do 26. června roku 1945 v San Franciscu na konferenci Spojených národů a jejímţ hlavním sídlem je New York ve Spojených státech amerických. Organizace spojených národů vznikla tím, ţe byla přijata Charta OSN. Na této konferenci, přijalo 50 států společně s bývalou Československou republikou Chartu OSN, na základě poválečné situace. Polsko se neúčastnilo této konference a přidalo svůj podpis dodatečně, ale povaţuje se za jednu z 51 zakládajících zemí OSN. Charta OSN ale oficiálně vstoupila v platnost dne 25. října roku 1945. Tohoto data byla Charta OSN schválena (ratifikována) Čínou, bývalým Sovětským svazem, Spojenými státy americkými, Francií, Velkou Británií a většinou dalších 5

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 360 6 Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku: Č. 30/1947 Sb., Kapitola II. Příslušnost Dvora čl. 38. Zákony pro lidi: Statut Mezinárodního soudního dvora [online]. [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30 7 SEIDL-HOHENVELDERN, Ignaz. Mezinárodní právo veřejné. 3. vyd. Praha: ASPI, 2006. ISBN 80-7357178-1,s 41

11

členských států OSN. Úplná činnost OSN započala teprve dne 20. 1. 1946. OSN nahradila dřívější Společnost národů, protoţe Společnost národů, která měla stejný cíl a poţadavky na bezpečnost či mírové řešení konfliktů neobstála tomuto úkolu. OSN je hlavně politická a politicko-branná instituce. Dále se podílí na vzájemné spolupráci států, aby bylo zajištěno světového míru8. Členství v OSN má velice jednoduchý princip a tím je tzv. suverénní rovnost státu. Jednotlivé členské státy mají u OSN své zastoupení. Mezi další sídla OSN patří také Ţeneva nebo Vídeň. Mezi úřední jazyky OSN patří angličtina, francouzština, ruština, španělština nebo také arabština a čínština. Pod Chartou OSN je v současné době podepsáno jiţ 193 členských států. Tyto státy uzavřely dohodu o pravidlech, která se budou dodrţovat v souvislosti s udrţováním světové bezpečnosti a míru, dále aby bylo rozvíjeno i do budoucna mezi členskými státy přátelských vztahů, a dále podílet se na mezinárodní součinnosti jednotlivých států s ostatními9. V Chartě OSN nalezneme systém mezinárodního práva a samozřejmě i jeho zásady. Mezi první zásady patří například, aby byl poctivě dodrţen závazek, kde jsou obsaţena pravidla, jak uzavírat mezinárodní smlouvy. V další zásadě se hovoří o pokojném řešení sporů mezi státy, coţ nejčastěji řeší diplomatické jednání, soudní nebo rozhodčí řízení. A třetí zásadou, která je zde uvedena, je o tom, aby nebyla pouţita síla či hrozba silou v případě určitých konfliktů10. Přijetí nového člena OSN: O přijetí nového člena do OSN rozhoduje Valné shromáţdění OSN, které se usnese o přijetí hlasováním. Tento návrh na přijetí musí být přijat většinou, která je tvořena dvěma třetinami Valného shromáţdění OSN, přítomných a hlasujících členů. Aby bylo moţné se usnést na rozhodnutí, musí být přítomna minimálně polovina všech členů a to nejen při 8

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364,s 288 9 Charta OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. Praha [cit. 2015-12-15]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/charta-osn/ 10 Charta OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. Praha [cit. 2015-12-15]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/charta-osn

12

přijímání nového člena. Rada bezpečnosti OSN podá doporučení na přijetí nového člena, kde toto doporučení má velký význam při rozhodování. Nikdo zde nemůţe pouţít právo veta při hlasování, aby nebylo jako v dřívějších dobách bráněno vstupu nových členů do OSN. Kaţdý stát, který patří mezi členy OSN, je zastoupen příslušným zástupcem. Jednotliví zástupci členských států mají jeden stejně platný hlas bez výjimky11.

1.4.1 Orgány organizace spojených národů12 OSN má několik jednotlivých orgánů, které se podílejí na chodu organizace. Mezi hlavní orgány sem patří Valné shromáţdění OSN společně s Radou bezpečnosti OSN. Odpovědností Rady bezpečnosti OSN je udrţovat mezinárodní mír a bezpečnost a usnesení (rezoluce) této instituce mají svou právní váhu, tudíţ jsou závazné. Mezi další orgány, které tvoří OSN, patří: 

Poručenská rada OSN.



Ekonomická a sociální rada OSN (zkratka ECOSOC).



Mezinárodní soudní dvůr.



Sekretariát (zde vystupuje generální tajemník OSN).

OSN získala také roku 2001 cenu Alfreda Nobela za mír. Tuto cenu dříve obdrţel také Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (roku 1954 a 1981), dále Mírové síly OSN (v roce 1988) a ještě také Dětský fond OSN (roku 1965). Rada bezpečnosti OSN Tato rada má patnáct členů. Z těchto patnácti členů podle Charty OSN je pět členů stálých, a jsou to Čína, společně s Francií, Ruskou federací, Spojenými státy americkými a také s Velkou Británií. Poté je zde ostatních deset členů, kteří jsou voleni Valným shromáţděním OSN na délku 2 let, a jsou to tzv. nestálí členové. Uvedu zde zbylých deset členů, kteří byly aktuálně zvoleni v roce 2015. Uvádím zde názvy jednotlivých zemí a v závorce uvádím rok, ve kterém skončí jejich mandát posledním dnem v prosinci a to je ke dni 31. 12. daného roku. Mezi nestálé členy patří: Angola (2016), Čad (2015), Chille (2015), 11

ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289,s 486 12 Organizační struktura OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. Praha [cit. 2015-12-17]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/organizacni-struktura/

13

Jordánsko (2015), Litva (2015), Malajsie (2016), Nigérie (2015), Nový Zéland (2016), Španělsko (2016) a Venezuela (2016)13. Rada bezpečnosti OSN má nepravidelná zasedaní, která jsou svolávána podle potřeby a to můţe být i ve velice krátkých lhůtách. Na zasedáních probíhá hlasování, které funguje na principu většiny, nicméně při hlasování je potřeba mít 9 hlasů, ale pokud by jediný člen patřící mezi 5 stálých států hlasoval proti (nesouhlasil), tak rezoluce14 (usnesení) se neschválí. Tato situace je známa jako tzv. ,,právo veta´´15. Mezi funkce Rady bezpečnosti OSN patří projednávání situací, které by mohli vést ke vzniku mezinárodních konfliktů, za druhé provádí navrhování metod a podmínek smíru. Mezi další funkci řadíme doporučování opatření proti hrozbě nebo aktu agrese a poslední funkcí je doporučování potencionálního kandidáta na pozici generálního tajemníka OSN. Toto doporučení je předkládáno Valnému shromáţdění OSN16. Valné shromáždění OSN17 Druhým hlavním orgánem OSN je Valné shromáţdění OSN. Mezi členy Valného shromáţdění OSN řadíme veškeré členské země, tudíţ sem patří všech 193 členských států. Kaţdý tento stát má při hlasování bez výjimky k dispozici jeden hlas. Toto Valné shromáţdění se zabývá mnoha úkoly a rozhoduje o důleţitých otázkách jako je například řešení bezpečnosti ve světě nebo se podílí na přijímání nových členů do OSN, dále také rozpočtem OSN, nebo také stanovením generálního tajemníka OSN. Zkrátka zabývá se vším, co spadá do oblasti působení OSN. Valné shromáţdění zasedá kaţdý rok a to vţdy v září a pokračuje v průběhu celého roku. Členské státy mohou mít nejvýše pět zástupců. V čele tohoto shromáţdění stojí předseda, který je volen na období jednoho roku. První shromáţdění bylo uskutečněno v lednu roku 1946 v hlavním městě Velké Británie v Londýně. Mezi předsedy nalezneme zpravidla nejvyšší představitele států a vlád, kteří zde zastupují a představují názory svých států a předkládají mezinárodně politická témata. Pro zajímavost v letech 2002 a 2003

13

Rada bezpečnosti OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-12-19]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/clenstvi/rada-bezpecnosti/ 14 Překlad. ABZ [online]. Praha [cit. 2015-12-15]. Dostupné z: http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/hledat?cizi_slovo=rezoluce&typ_hledani=prefix 15 Organizační struktura OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. Praha [cit. 2015-12-17]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/organizacni-struktura/ 16 Rada bezpečnosti OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-12-19]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/clenstvi/rada-bezpecnosti/ 17 POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364,s 289-290

14

zastával funkci předsedy Valného shromáţdění bývalý ministr zahraničních věcí a místopředseda vlády ČR pan Jan Kavan, byl zvolen na 57. zasedání18. Hlasování je různé podle toho o jakou situaci se přímo jedná, rozdělím proto hlasování na 5 moţností a uvedu, jak se o nich hlasuje: Při běţných otázkách: stačila nadpoloviční většina hlasů přítomných. Při podstatných věcech (např. přijetí nového člena): je potřeba dvou třetin hlasů přítomných. Při volbě soudce do Mezinárodního soudního dvora: je potřebná nadpoloviční většina všech členů. Revize Charty OSN: zde je nutno mít dvě třetiny hlasů všech členů. Při politických otázkách se rozhodnutí přijímá všeobecným souhlasem všech členů. Valné shromáţdění má také své určené pomocné výbory a komise, kterých je šest a mezi těchto šest hlavních výboru patří: První výbor- zabývá se politikou a bezpečností. Druhý výbor- zabývá se hospodařením a finanční správou. Třetí výbor- zabývá se sociálními, humanitními a kulturními otázkami. Čtvrtý výbor- politické a dekolonizační otázky. Pátý výbor- mezi jeho náplň patří administrativa a rozpočet. Šestý výbor- oblast tohoto výboru je oblast práva. Valné shromáţdění OSN a Rada bezpečnosti OSN patří mezi hlavní dva orgány OSN a nyní se ještě podíváme na další významné orgány pro činnost OSN a pár větami se určitě zmíním o generálním tajemníkovi OSN, který zaujímá také významnou pozici v Organizaci spojených národů. Mezinárodní soudní dvůr Mezinárodní soudní dvůr je další institucí, kterou zde zmiňuji, ale pouze pro představu, ţe zapadá do orgánů Organizace spojených národů. Tímto orgánem se budu podrobně zabývat aţ v dalších částech mé práce.

18

Organizační struktura OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. Praha [cit. 2015-12-17]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/organizacni-struktura/

15

Ekonomická a sociální rada OSN (ECOSOC)19 Dalším významným orgánem pro OSN je Ekonomická a sociální rada (ECOSOC). Tento orgán se svými 54 členy, kteří jsou voleni na dobu tří let Valným shromáţděním OSN, se zabývá otázkami, které se týkají hospodářství, rozvoje, dopravy, obchodem a dalšími sociálními otázkami. Hlasování probíhá tak, ţe na rozhodnutí stačí prostá většina hlasů. Během roku jsou pořádána mnohá, ale krátká zasedání. Na tato zasedání se mohou dostavit i občané z běţné společnosti. Nicméně kaţdým rokem probíhá velké čtyřtýdenní zasedání ECOSOC. Místem konání tohoto zasedání je buďto New York nebo Ţeneva. Zasedání probíhá střídavě v těchto dvou městech. Mezi funkce ECOSOC řadíme jak projednávání mezinárodních ekonomických otázek nebo sociálních otázek, tak i prosazování podnětů k lepší ţivotní úrovni, dále k otázkám, které vedou k plné zaměstnanosti, která je doprovázena ekonomickým a sociálním rozvojem. Samozřejmě zde také nalezneme jako další funkci podporu při řešení mezinárodních otázek týkajících se ekonomiky, sociálního prostředí nebo zdravotnictví. ECOSOC dále prosazuje a podílí se na tom, aby se posilovala a rozvíjela mezinárodní spolupráce v oblasti kulturní a v neposlední řadě i oblasti vzdělávací. ECOSOC má také mnoho přidruţených orgánů v různých oblastech. Uvedu zde několik orgánů pro příklad: komise pro narkotika, fórum OSN pro lesnictví, komise pro trvale udrţitelný rozvoj, komise pro vědu a techniku, komise pro prevenci kriminality a další. Pod samosprávu ECOSOC patří ještě pět regionálních komisí a to jsou: Ekonomická komise pro Afriku (ACA). Ekonomická komise pro Evropu (ECE). Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku a Karibskou oblast (ECLAC). Ekonomická komise pro Asii a Tichomoří (ESCAP). Ekonomická komise pro západní Asii (ESCWA). Pouze pro zajímavost zde uvádím sloţení ECOSOC v roce 201520: Albánie (2015), Antigua a Barbuda (2016), Argentina (2017), Austrálie (2015), Bangladéš (2016), Benin (2015), Bolívie (2015), Botswana (2016), Brazílie (2017), Burkina Faso (2017), Čína (2016), Demokratická republika Kongo (2016), Estonsko (2017), Finsko (2016), Francie (2017), Ghana (2017), Gruzie (2016), Guatemala (2016), Haiti (2015), Honduras 19

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364,s 292 20 ECOSOC. United Nations: Information Centre Prague [online]. [cit. 2015-12-28]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/clenstvi/ekonomicka-a-socialni-rada//

16

(2017), Chorvatsko (2015), Indie (2017), Itálie (2015), Japonsko (2017), Jihoafrická republika (2015), Kazachstán (2016), Kolumbie (2015), Kongo (2016), Korejská Republika (2016), Kuba (2014), Kuvajt (2015), Kyrgyzstán (2015), Mauritánie (2017), Mauricius (2015), Německo (2017), Nepál (2015), Pákistán (2017), Panama (2016), Portugalsko (2017), Rakousko (2017), Rusko (2016), Řecko (2017), San Marino (2015), Spojené státy americké (2015), Srbsko (2016), Súdán (2015), Švédsko (2015), Švýcarsko (2016), Togo (2016), Trinidad a Tobago (2017), Tunisko (2015), Turkmenistán (2015), Uganda (2017), Velká Británie (2016), Zimbabwe (2017). A nyní postoupím k dalšímu orgánu a tím je poručenská rada. Poručenská rada OSN21 Poručenská rada OSN má jeden hlavní úkol a tím je, aby podporovala rozvoj svěřeneckých území, a aby je směřovala k postupnému přechodu na svou samostatnost a organizaci své vlastní samosprávy. Dříve v roce 1945 bylo na světě jedenáct území, které spadaly pod mezinárodní dohled. Byla to území hlavně v oblastech Afriky a Tichého moře. Poručenská rada disponuje počtem pěti členů a těmito členy jsou vlastně stálí členové Rady bezpečnosti OSN (Čína, Francie, Spojené státy americké, Ruská federace a Velká Británie). Kaţdý z těchto členů měl k dispozici jeden hlas při hlasování a rozhodovala prostá většina při schvalování. Tato rada však pozastavila svou činnost poté, co se poslední stát Palau stal nezávislým (předtím patřil pod správu Spojených států amerických). Stalo se tak roku 1994 a poté byla pozastavena činnost rady. Ovšem není vyloučené, aby se opět rada nesešla v případě potřeby. Sekretariát OSN Posledním orgánem, který zde zmíním, je Sekretariát OSN. Úkoly tohoto orgánu jsou velmi rozmanité, stejně tak jako témata, kterým se věnuje OSN. Sekretariát je zodpovědný za poskytování jednotlivých sluţeb dalším orgánům OSN. Orgán je pověřen zpracováním podkladů a informací pro zástupce zemí, dále je pověřen realizací rozhodnutí členů, je organizátorem konferencí a umoţňuje sluţby, týkající se překladů či tlumočení do oficiálních

21

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s

17

jazyků Organizace spojených národů. V Chartě OSN je tento orgán upraven v článku číslo 722. V čele sekretariátu stojí Generální tajemník, který řídí potřebné zaměstnance. Tito zaměstnanci se zodpovídají pouze generálnímu tajemníkovi a ne jednotlivým vládám zemí. Nejvyšší správní úředník Sekretariátu je právě Generální tajemník. Jak jiţ bylo zmíněno v předchozích podkapitolách, tak Generálního tajemníka jmenuje Valné shromáţdění OSN na základě doporučení, které podává Rada bezpečnosti. Období, během kterého působí ve funkci, není určeno v Chartě OSN, ale Valné shromáţdění v roce 1946 stanovilo toto období na délku pět let23. Tento tajemník musí plnit úkoly, kterými je pověřen od ostatních orgánů OSN24. Generální tajemník je pověřen překládáním témat, které by měly být projednány Valným shromáţděním OSN nebo jiným orgánem OSN. Dále upozorňuje Radu bezpečnosti OSN na spoustu situací, které by mohly ohrozit bezpečnost. Generální tajemník není oprávněn jednat samostatně, aniţ by byl podpořen a měl souhlas členských států. Pro zajímavost zde uvedu současného Generálního tajemníka a tím je pan Ki-mun, který pochází z Korejské republiky a je v pořadí osmý generální tajemník OSN25. Jeho předchůdce na této pozici uvedu také, a byli to pánové: Kofi A. Annan (Ghana, působení 1997-2006), Boutros-Ghali (Egypt, působení 1992-1996), Javier Perez de Cuellar (Peru, působení 1982-1991), Kurt Waldheim (Rakousko, působení 1972-1981), U Thant (Myanmar, působení 1961-1971), Dag Hammarskjöld (Švédsko, působení 1953-1961) a Trygve Lie (Norsko, působení 1946-1952)26. Tímto bych se rád přesunul k hlavní myšlence nebo jinak řečeno cílům OSN. 1.4.2 Myšlenka OSN OSN si určila hned několik cílů, které jsou středem zájmů této organizace. Hlavním tímto cílem bylo neustálé udrţování míru mezi jednotlivými národy a samozřejmě 22

Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku: Č. 30/1947 Sb., Kapitola III., Orgány čl. 7. Zákony pro lidi: Charta OSN [online]. [cit. 2016-02-18]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30 23 ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, xli, 840 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289,s 497-498 24 Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku: Č. 30/1947 Sb., Kapitola XV., Sekretariát Čl. 97-101. Zákony pro lidi: Charta OSN[online]. [cit. 2016-01-10]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30 25 Generální tajemník OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/organizacni-struktura/ 26 United Nations [online]. [cit. 2015-12-15]. Dostupné z: http://www.un.org/sg/formersgs.shtml

18

bezpečností, která je nepostradatelnou součástí míru. Dalším významným cílem je neustálé rozvíjení přátelských vztahů mezi národy. Tyto vztahy jsou zaloţené na základě respektování zásad rovnosti práva a také práva na sebeurčení národů. Dále také vzájemná spolupráce v případě nutnosti řešení určitých mezinárodních, ať uţ jsou to ekonomické, sociální, kulturní či humanitární otázky nebo podpora základních lidských práv a svobod. Dále OSN má za cíl být centrem koordinovaných kroků jednotlivých států, které jsou podnikány při dosahování výše určených cílů. Toto jsou hlavní cíle OSN, ale samozřejmě je daleko více cílů27, které představím v nadcházejících podkapitolách. Jaké cíle si OSN klade28? OSN si klade spoustu dalších cílů, jak tento náš svět v mnoha ohledech zdokonalit. Týká se to hlavně ţivotní úrovně a dále je sem zahrnut také mezinárodní obchod. Tyto další cíle nalezneme v soupise, který je nazýván Rozvojovými cíli tisíciletí. Tento soupis nás všechny samozřejmě také informuje a ukazuje nám výsledky či vylepšení, které OSN plněním určených cílů dosáhne. Hlavní otázky týkající se cílů: 

Dětská úmrtnost- OSN bojuje s tímto problémem, chce zmenšit úmrtnost nemocných na světě. Kdyţ budeme mluvit o číslech tak chce sníţit o dvě třetiny především u dětí mladších 5 let. Tyto děti se nemohou potýkat s infekcemi a nemocemi. Na základě toho, chce OSN potlačit také vysokou míru úmrtnosti matek a těhotných ţen.



Práva mužů a žen- OSN se snaţí zrovnoprávnit ţeny a muţe, odstranit tak veškeré problémy ať uţ ve společnosti či v zaměstnání. Obrovské přání OSN je, aby nebyla řešena rasa, barva kůţe, věk, národnost, ale aby se jednalo podle skutečnosti.



Komunikační prostředky- OSN chce nadále podporovat vývoj technologie, která pomůţe podávat spoustu informací týkajících se například nemocí, drog, ochrany a pomoci, studia a také aby usnadňovaly spoustu práce. Bude tak nadále docházet k rozšiřování informací veřejnosti.



Chudoba- OSN má zájem sníţit chudobu minimálně na polovinu. Problém zde je v tom, ţe více jak miliarda obyvatel přeţívá z příjmů, které jsou niţší neţ jeden dolar za den, dále ročně zemřou více jak 3 miliardy lidí na AIDS a cca 11 milionů dětí se

27

Cíle OSN [online]. 2015 [cit. 2015-12-15]. Dostupné z: http://www.mezinarodni-organizace.wz.cz/osn/cileosn/cile-osn.html 28 Cíle OSN [online]. 2015 [cit. 2015-12-15]. Dostupné z: http://www.mezinarodni-organizace.wz.cz/osn/cileosn/cile-osn.html

19

nedoţije ani 5. narozenin. OSN má zde snahu pomáhat proti bezmoci těchto osob a nastává zde boj o sníţení chudoby v oblastech celého světa i v nejvíce postihnutých oblastech jako je Afrika. 

Obchodní příležitosti: Zde se prosazuje hlavně mezinárodní spolupráce. OSN chce zaloţit finanční a obchodní systém aby zde byla dodrţována pevná pravidla.



Farmaceutický průmysl: Ať uţ v boji proti AIDS nebo proti dalším závaţným nemocím dnešního světa, spolupracuje OSN s farmaceutickými společnostmi, aby se rozšiřovaly léky proti těmto nemocem a byla moţnost léky vyuţívat.



Ekologická činnost: Zde se OSN snaţí dodrţovat programy, které vedou k ochraně přírody. Chce zvrátit úbytek přírodních zdrojů jako je například čistá pitná voda. Mnoho obyvatel nemají k tomuto zdroji bohuţel přístup.



HIV/AIDS- OSN se snaţí, aby se přestal tento virus, či tato nemoc dále šířit, pokouší se sníţit počty nakaţených osob. Podává informace o nákaze (vydávání letáků, broţur atd.). Bohuţel dle mého názoru dojde pouze k mírnému omezení této nemoci, ale tato nemoc se nešíří pouze v určitých oblastech, ale šíří se celosvětově, a jestliţe se k této nemoci nenalezne lék, bude docházet k šíření i nadále.



Školní výchova: OSN se zabývá převáţně v rozvojových oblastech, aby zde byla zavedena povinná školní docházka. Cílem je, aby kaţdý měl právo alespoň na základní vzdělání, které slouţí k dalšímu rozvoji osobnosti a následnému uplatnění. Děti v rozvojových oblastech si zaslouţí stejné moţnosti vzdělání, jako děti v oblastech ekonomicky vyspělých.

Tímto jsem shrnul problematiku nejdůleţitějších cílů, kterými se zabývá OSN, které dodrţuje, a ve kterých se snaţí neustále zdokonalovat či hledat nové metody, které by při řešení těchto cílů pomohly. 1.4.3 Odborné organizace OSN29 Pod působnost OSN spadají mnohé odborné organizace. Tyto mezinárodní odborné organizace stanovuje Charta OSN. Představím zde pouze několik těchto organizací a stručně popíši jejich činnost či nějaké zajímavosti: 

Mezinárodní organizace práce (ILO)- specializovaná organizace se sídlem v Ţenevě, působí počtem 183 členů a je zde prosazována sociální spravedlnost a mezinárodně uznávané právo.

29

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364,s 296

20



Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO)- organizace, která se podílí na koordinaci mezinárodního civilního letectví.



Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO)- sídlem je Paříţ, má 195 členů, je to organizace pro rozvoj vzdělání přírodních, sociálních a humanitních věd, kultury a komunikace.



Organizace pro výţivu a zemědělství (FAO)- organizace, která dodává potraviny a pitnou vodu do rozvojových zemí.



Světová meteorologická organizace (WMO)- má 187 členů, je to odbor pro meteorologii (počasí a podnebí), hydrologie a geofyzikální vědy jsou dalšími zájmy.



Světová zdravotnická organizace (WHO)- snaţí se dosáhnout, aby obyvatelé měli nejvyšší moţnou úroveň zdraví, a dále likviduje nemoci.



Mezinárodní měnový fond (MMF)- cílem je usnadnit měnové spolupracování mezi zeměmi, stabilizuje směnné kurzy a podporuje státy, formou půjčky.



Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE)- provádí dohled a určuje pravidla, jak má být mírově vyuţívána jaderná anergie.



Světová banka (WB)- cílem je sniţování chudoby a zlepšení ţivotních podmínek na světě, finančně a technicky pomáhá rozvojovým zemím.



Mezinárodní asociace pro rozvoj (IDA)- zabezpečuje aby finanční prostředky byly dostupné i v nejchudších zemích.



Mezinárodní finanční korporace (IFC)- poskytuje podporu ve formě investic a úvěrů.



Mezinárodní výzkumný a vzdělávací ústav pro podporu ţen (INSTRAW)- cílem je podpořit ţeny formou vzdělávání a odborné přípravy.



Mezinárodní telekomunikační unie (ITU)- zájem o koordinaci telegrafního provozu pro Evropu.



Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD)- zabývá hospodářskou a obchodní spolupráci, jejím sídlem je Ţeneva a má 193 členů.



Rozvojový program OSN- koordinuje rozvojové projekty a poskytuje technickou pomoc.



Program OSN pro ţivotní prostředí (UNEP)- celosvětově provádí kontrolu ţivotního prostředí.



Populační fond OSN (UNFPA)- podporuje práva muţů, ţen a dětí ohledně spokojeného a zdravého ţivota.



Mise OSN v Kosovu (UNMIK)-

je prostředkem civilního spravování zničeného

Kosova na základě války. 21



Vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR)- poslání je péče o uprchlíky, o osoby, které ţádají o azyl, osobám bez státní příslušnosti atd.



Dětský fond OSN (UNICEF)- zabývá se pomáháním dětem, sídlem je New York.



Organizace OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO)- sídlem je Vídeň, bojuje o to, aby docházelo ke zlepšení průmyslových rozvojů v zemích, které se rozvíjejí i vyspělým.



Dočasné jednotky OSN v Libanonu (UNIFIL)- cílem je pomáhání vládě Libanonu, na obnovu její správy.



Vojenská pozorovatelská skupina OSN pro Írán a Irák (UNIIMOG).



Vojenská pozorovatelská skupina OSN v Indii a Pákistánu (UNMOGIP).



Pozorovatelská skupina OSN ve Střední Americe (UNOGCA).



Pozorovatelská skupina OSN v Libanonu (UNOGIL).



Pozorovatelská mise OSN v Ugandě a Rwandě (UNOMUR)- mezi úkoly patřila kontrola státních hranic mezi Ugandou a Rwandou.



Ochranné stabilizační síly OSN v bývalé Jugoslávii- (UNPROFOR, IFOR, SFOR, KFOR).



Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA)- poskytuje vzdělávání, zdravotnickou péči a sociální sluţby.



Dozorčí organizace OSN pro dodrţování příměří (UNTSO)- cílem je udrţovat mír na Blízkém východě.



Univerzita OSN (UNU)- působí ve 13 zemích 15 institucemi, činnost zahájena v roce 1975, zkoumá řešení globálních problémů a vznik míru ve světě.



Světová poštovní unie (UPU)- zaloţena v hlavním městě Švýcarska a to je Bern, cílem bylo zabezpečování mezinárodního poštovního spojení a sjednotit poštovní přepravu mezi zeměmi.



Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO)- zaloţení roku 1967, dozoruje v oblasti ochrany autorského práva, sídlem je Ţeneva.

Snaţil jsem se vybrat většinu důleţitých organizací, které jsou přidruţené k OSN a některé z nich bychom mohli znát i jako civilní občané. O těchto organizacích by se dalo mluvit velmi dlouho, protoţe kaţdá se zabývá jinou oblastí a kaţdá má své stanovené úkoly, které se snaţí plnit tak, jak je to jen moţné. Kdyţ se podíváme na některé organizace, řekli bychom si, ţe jsou zbytečné, ale zdání opravdu klame. OSN s těmito organizacemi spolupracuje a je výhoda, kdyţ v případě nějaké události, můţe některá zmíněná organizace poskytnout patřičné materiály. Těmito organizacemi bych uzavřel OSN a věnoval se další podkapitole, která se zaměřuje na mezinárodní právo veřejné. 22

1.5 Mezinárodní právo veřejné Mezinárodním právem veřejným chápeme určitý souhrn norem (právní), které nám stanovují jak se chovat, aby bylo moţné spořádané souţití obyvatel na zemi. Tyto normy nebývají přímo zohledněny ve vnitřních předpisech suverénního státu. Suverénním státem rozumíme takový stát, na který nepůsobí cizí vůle jiného státu, se kterým je v určitém vztahu, nebo není podroben jiným právním řádům, neţ mezinárodnímu právu veřejnému30. I v současnosti je chování jednotlivého suverénního státu upraveno mezinárodním právem veřejným. Týká se především vztahů, které mají státy mezi sebou vzájemně, dále také mezi organizacemi, které jsou mezinárodní a nadnárodní, které mezi sebou mají také určité vztahy. Mezi nejdůleţitější subjekty mezinárodního práva řadíme jiţ zmíněné suverénní státy a organizace, které jsou buďto mezinárodního nebo nadnárodního charakteru. Můţe zde také vystupovat jednotlivec jakoţto fyzická osoba, ale to se stává jedině v opravdu mimořádných případech. Výsledkem tohoto práva zde rozumíme, ţe právo obecně upravuje vztahy lidí ve společnosti. Suverenita státu se rozděluje na dva způsoby, a to je absolutní suverenita a relativní suverenita. Absolutní suverenitou rozumíme, ţe země (stát), je suverénní jen kdyţ dokáţe samostatně určit, jestli vůbec a v jaké délce se bude uţívat nějakého pravidla týkajícího se mezinárodního práva vůči nějakému jinému mezinárodněprávnímu subjektu. Toto tvrzení poukazuje na to, ţe stát, ať uţ je jakkoliv suverénní, tak nelze, aby se sám zbavil nějakých právních závazků, a tímto se dostáváme k pojmu relativní suverenita, která znamená, ţe daný stát je svobodným a není povinen se podrobovat jinému státu, ale je zároveň podřízený pravidlům mezinárodního práva, tudíţ jejich obsah nelze, aby samostatně stanovil nebo změnil31. Mezinárodní právo veřejné ve vztahu k vnitrostátním právům je moţné rozdělit na takzvané dva přístupy32: 

Monistický přístup- stát, který má určité závazky v oblasti mezinárodního práva a tyto závazky jsou kompletně rovnoprávné vůči oblasti vnitrostátního práva. Kdyby došlo k rozporům, tak je zde uplatňován novější zákon.



Dualistický přístup- zde se přistupuje k mezinárodním smlouvám, které musí být upraveny domácím právním řádem formou zákonné úpravy.

30

SEIDL-HOHENVELDERN, Ignaz. Mezinárodní právo veřejné. 3. vyd. Praha: ASPI, 2006. ISBN 80-7357178-1, s 133-138 31 Tamtéţ s 2-4 32 Tamtéţ s 113-115

23

Při porovnávání pravidel vnitrostátního práva s mezinárodním právem veřejným a jeho pravidly, objevilo by se zde mnoţství značných rozdílů. Orgány státu nemohou pro jiné státy stanovit obsah mezinárodního práva veřejného, i kdyţ toto právo je postaveno výše neţ státy i nad jejich orgány.

24

2. Základní principy mezinárodního soudního řízení V následující kapitole se budu zabývat řešením mezinárodních sporů mimosoudní cestou. Představím zde moţnosti, jak určité spory vyřešit, aniţ by se musela pouţívat soudní cesta. Bude zde probráno diplomatické jednání, šetření, zprostředkování, smírčí řízení nebo také mezinárodní rozhodčí řízení. Zmíněné metody jsou dle mého názoru efektivní úplně stejně, jako přímé soudní řízení a myslím si, ţe v některých případech i výhodnější pro jednotlivé strany, které mezi sebou vedou spor. Jako jednotlivé strany, které vedou spor v mezinárodním právu veřejném, chápeme jako tři subjekty. Prvním subjektem je stát, druhým subjektem je takzvaná mezinárodní organizace a třetím subjektem je jednotlivec. Tyto tři subjekty jsou nositelé práv a povinností v oblasti mezinárodní práva. Státem rozumíme určité území, které má své obyvatelstvo, a nad kterým je vykonávána určitá právní moc. Stát můţe být buďto jednotný nebo sloţený. Mezinárodní organizací rozumíme určité společenství států, mezi kterými platí práva a povinnosti vůči organizaci. A jako poslední subjekt je jednotlivec, který můţe vystupovat v mezinárodním právu jako fyzická osoba či právnická osoba. Tyto subjekty se kdykoliv mohou dostat do určitého sporu, ať uţ se jedná o porušení smluvních závazků nebo nějakých neshod mezi subjekty, které směřují k následnému řešení pomocí soudu, dále pomocí ostatních moţných řešení urovnání sporu nebo nalezení východiska.

2.1 Mezinárodní smluvní právo33 Mezinárodní právo, které je uplatňováno mezi jednotlivými subjekty, upravují také v nějakých případech mezinárodní smlouvy. Tyto mezinárodní smlouvy jsou závazné pro veškeré subjekty, které se účastnily přijetí těchto smluv (členové). Mezinárodní smluvní právo je jeden z hlavních pramenů mezinárodního práva a jedná se zde o vícestranné právní úkony. Kromě pojmenování smlouva se zde dále pouţívá také pojem úmluva, charta a další. Mezinárodní smlouvy se postupem času vyvýšily nad mezinárodní obyčeje, protoţe slouţily jako náhrada za většinu z nich34. Druhově rozlišujeme dva typy smluv a to buďto písemné nebo ústní. Všechny mezinárodní smlouvy jsou obsaţeny ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 196935. Tato nejvýznamnější úmluva se vztahuje pouze na mezinárodní smlouvy, které jsou uzavřené v písemné formě. Na ostatní mezinárodní smlouvy, které mají 33

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 205-260 34 Tamtéţ s 205-260 35 Tamtéţ s 205- 260

25

jinou neţ písemnou formu, se vztahuje mezinárodní obyčejové právo. Dále sem patří Vídeňská úmluva o smluvním právu mezinárodních organizací z roku 1986 a také Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám z roku 1978. Jen pro zajímavost Českou republiku vázalo v roce 1999 2065 dvoustranných smluv a 901 mnohostranných mezinárodních smluv. Počínaje rokem 2000 se tyto smlouvy začaly publikovat ve Sbírce mezinárodních smluv.

2.1.1 Dělení mezinárodních smluv Jak jiţ bylo zmíněno v předchozí podkapitole, dělíme mezinárodní smlouvy na písemné nebo ústní. Písemná forma smlouvy můţe být buďto na jednom nebo na více dokumentech. Smlouva, která se týká dvou stran, se označuje jako smlouva bilaterální. Smlouva vícestranná, která se podobá dvoustranné, se označuje jako smlouva plurilaterální a smlouva, která je mnohostranná se označuje jako multilaterální. K rozmachu vícestranných smluv došlo aţ po Vídeňském kongresu, který se uskutečnil roku 181536. Dále lze rozdělit smlouvy na otevřené, uzavřené nebo polo uzavřené. Otevřené smlouvy jsou pro přístup dalších subjektů (umoţňují vstup novým subjektům). Jedná-li se o smlouvy uzavřené, tak u těchto smluv uţ není moţné, aby někdo jiný přistoupil, a smlouvy polo uzavřené jsou ty, kde je podmínkou pro vstup souhlas jiţ dosavadních členů smlouvy. Po praktické stránce lze mezinárodní smlouvy rozdělit ještě do tří základních typů. V našem státě, to znamená v České republice, se tyto typy stanovují rozhodnutím našeho prezidenta od roku 199337. Za prvé to jsou prezidentské smlouvy, za druhé vládní smlouvy a za třetí takzvané rezortní smlouvy. Prezidentské smlouvy obsahují politické otázky nejzávaţnějšího typu, jsou sjednávány prezidentem České republiky a s jejich přijetím musí souhlasit také parlament. Vládní smlouvy mají obecný charakter a jsou sjednány předsedou vlády nebo jinými členy vlády, kteří jsou pověřeni předsedou pro tuto činnost. A jako poslední rezortní smlouvy, zabývající se otázkami, které jsou v oblasti působení jednotlivých ministerstev nebo jiných úředních orgánů ve státní správě. Tyto smlouvy jsou proto sjednány příslušným ministrem nebo vedoucím správního úřadu.

36

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 205- 260 37 Rozhodnutí prezidenta republiky o sjednávání mezinárodních smluv. In: Sb. Praha, 1993, ročník 1993, číslo 144

26

2.1.2 Přijetí smlouvy O samotném přijetí mezinárodní smlouvy rozhoduje pověřený subjekt s určitou pravomocí, která je zakotvena u kaţdého státu v jeho vnitrostátním právu. Mluvíme zde například o Ústavě. Tyto pověřené subjekty, jako je například prezident (hlava státu), vláda či ministr pro věci zahraniční, nesmí překročit své pravomoci. Pokud by se tak stalo, tyto smlouvy by byly neplatné, ale pouze v případech, ţe by bylo překročení pravomocí na první pohled zřejmé. Kaţdá jednotlivá smlouva má své náleţitosti. První touto náleţitostí je preambule, která obsahuje označení stran, dále důvod zřízení smlouvy a ověřené plné moci těch, kdo mají pravomoc uzavřít smlouvu. Druhou náleţitostí je vlastní text. Tento vlastní text se dále rozděluje na články, odstavce a pododstavce. Poslední třetí náleţitostí je takzvaný protokolární článek, který upravuje dobu, po kterou je smlouva účinná. Dále také moţnost ohledně prodlouţení či vypovězení dané smlouvy a také návrh na řešení sporu v případě porušení smlouvy, a v neposlední řadě tento článek obsahuje také okolnosti, které jsou důleţité pro ţivotnost smlouvy po právní stránce. Podstatnou náleţitostí kaţdé smlouvy je datum a místo sjednání smlouvy. Samozřejmě kaţdá smlouva můţe, ale nemusí obsahovat nějaké přílohy. Smlouva je uzavírána v jazyce, který si zvolí smluvní strany, ale smlouvy mnohostranné jsou obvykle sjednány ve více světových jazycích. Proces přijetí a schválení smlouvy je označován jako takzvaná ratifikace38 smlouvy. Ratifikace se pouţívá u významných mezinárodních smluv. Ratifikace znamená slavnostní podepsání smlouvy, které je prováděno prezidentem, ale aţ po tom, co smlouva získá souhlas s ratifikací od parlamentu. V případě, ţe ke smlouvě, která je jiţ sjednána, chce přistoupit nový subjekt, je to moţné takzvaným bezvýhradným přistoupením (akcese), nebo přistoupí pouze k nějaké části smlouvy (adheze). Přijetí smlouvy je závazný projev vůle států a je dokončen buďto výměnou mezi smluvními stranami nebo uloţením do depozitáře. Tento depozitář chrání originální formu smluv a smlouva je registrována v sekretariátu OSN. Myslím, ţe jsem tento proces shrnul tak, aby bylo zcela zřejmé, jak je smlouva ratifikována, kdo a jak smlouvu zakládá a podepisuje a samozřejmě jeden z nejdůleţitějších prvků je ten, kde je smlouva uloţena a chráněna. Toto místo je zvoleno dle mého názoru

38

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 223

27

správně, protoţe u této organizace je smlouva k dispozici pro případné subjekty vzniklého sporu, kterým můţe smlouva pomoc při řešení sporu. 2.1.3 Platnost a účinnost smluv39 Počátek platnosti smlouvy by měl být výslovně dohodnut smluvními stranami. Pokud tak není uskutečněno (pokud není termín výslovně dohodnut), smlouva vstoupí v platnost v momentě, kdy je vyjádřen souhlas všech smluvních stran (definitivní souhlas). Pokud se subjekty (smluvní strany) dohodnou, je moţné, aby byla smlouva prováděna prozatím ještě před tím, neţ vstoupí v platnost. Toto je moţné, jen pokud součástí smlouvy jsou dodatkové protokoly. U smluv rozlišujeme dvě základní fáze a to buďto platnost smlouvy nebo účinnost smlouvy. Platnost smlouvy znamená zjednodušeně vytvoření určitého právního vztahu mezi jednotlivými stranami. Účinnost smlouvy znamená, odkdy se musí daná smlouva dodrţovat nebo podle smlouvy postupovat v souvislosti s právem. Platnost smlouvy a účinnost smlouvy nastávají zpravidla současně (není to ovšem pravidlem), ale v některých případech dochází k účinnosti smlouvy v pozdějším termínu. V průběhu platnosti smlouvy je zde moţnost na určitou dobu odloţit účinnost (jedná-li se o válečný konflikt). Dále je zde moţnost účinnost smlouvy omezit pouze na určité vymezené území. V kaţdé smlouvě by si jednotlivé strany měly dohodnout takzvané záruky, které jsou zde proto, aby jednotlivé subjekty (smluvní strany) měli potvrzeno, ţe smlouva bude všemi řádně plněna. Tato záruka můţe být například dohled třetí strany nebo můţe být také zřízen kontrolní orgán. Pokud nastane konflikt, ohledně nedodrţování zásad dané smlouvy a jednotlivé strany jej nedokáţí urovnat mezi sebou, mohou tento spor postoupit rozhodčímu orgánu, který bude daný problém řešit. O tento způsob jde pouze v případě, ţe je ve smlouvě dohodnut takový postup a je zde určen rozhodce, který by se tímto problémem zabýval. V jiném případě můţe danou věc projednávat Mezinárodní soudní dvůr, kterému se budeme věnovat v nadcházejících kapitolách. Smlouva, která je platná, můţe být v jakýkoli moment změněna, pouze na základě dohody všech subjektů. Stejná dohoda platí i v případě, kdy má dojít k prodlouţení dané smlouvy. V případech, kdy není ve smlouvě jednoznačně určena platnost nebo zmínka o tom, ţe smlouva bude uzavřena na neurčito, je sloţité určit, zda je moţné smlouvu vypovědět nebo má být smlouva v platnosti natrvalo.

39

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 234- 240

28

Zde jsem představil problematiku platnosti a účinnosti smluv. Tyto dva pojmy jsou často zaměňovány, tak jsem zde vysvětlil rozdíl, který mezi nimi je a odlišuje je od sebe. Tento rozdíl je důleţitý, protoţe musí být zcela jasné, kdy se jedná o platnost a kdy o účinnost. 2.1.4 Ukončení platnosti smlouvy40 Při ukončení platnosti smlouvy, záleţí především na společné vůli obou stran, které jsou subjekty smlouvy. Tato vůle bývá vyjádřena buďto jiţ ve smlouvě nebo je moţné, aby se dané strany dodatečně dohodly. V případě, ţe mezi stranami není ţádná dohoda, nastupují příslušná pravidla obecného mezinárodního práva, která jsou aplikována. Vyskytují se zde tři pojmy, a to ukončení smlouvy, zánik smlouvy a suspendování smlouvy. Tento pojem znamená, ţe daná smlouva není ani ukončena a ani nezaniká, ale je na dočasnou dobu pouze přerušena. V tento moment smlouva není účinná, ale zůstává stále platná. Představím zde několik moţných způsobů, jak dochází k ukončení smlouvy. Prvním nejčastějším způsobem je uplynutí dohodnutého času. Myslím, nemusím vysvětlovat, ale z názvu je zřejmé, ţe doba, po kterou byla vytvořena na určitý počet let, nebo do určitého data. Dalším způsobem je splnění smlouvy. Nejčastěji se toto ukončení týká smluv obchodních či úvěrových. U těchto smluv je důleţité, ţe je splněno úkolů či činností, pro které byla smlouva zřízena. Dále ukončení závisí na dohodě stran. Je tak učiněno souhlasným projevem vůle. Pokud by vůli projevila pouze jedna strana, tak daná smlouva nezaniká. Rozvazovací podmínka je další způsob. K takovému ukončení dochází pouze zřídka, protoţe obvykle mezinárodní smlouva nemá ţádné ustanovení o této moţnosti. Sjednání nové smlouvy, jak vychází z názvu, smlouvu dosavadní nahradí smlouva stávající. Výpověď nebo vystoupení ze smlouvy. Zde dochází k ukončení smlouvy pro jednu stranu, která na základě projevů vůle nechce být vázána danou smlouvou. Aby k něčemu takovému došlo, měl by být projeven souhlas i ostatních členů smlouvy a samozřejmě v dané smlouvě by měla být určitě zmínka o tom, ţe taková varianta je moţná. Další způsob je sníţení počtu smluvních stran. Zde nejde o ukončení, ale rád bych tuto metodu zmínil. Jedná se o to, ţe taková smlouva je přijata pouze, kdyţ je splněn určitý počet smluvních stran. V případě, ţe jednotlivé strany ze smlouvy vystupují, tak samotná smlouva nezaniká, ale zaniká pouze pro výstupní stranu.

40

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 247-254

29

Hrubé porušení smlouvy, opravňuje stranu, která je poškozena se dovolávat, aby byla smlouva ukončena. U mnohostranných smluv je to sloţitější, ale v případě, ţe jedna strana smlouvu porušuje, tak ostatní mohou danou stranu po vzájemné dohodě vyloučit nebo dojde k ukončení její platnosti. Tím zruší celou smlouvu nebo je zrušena pouze ve vztahu k subjektu, který ji porušuje. V případě změn okolností, které si dané strany smlouvy zvolily, mohou strany pouze uplatnit důvod o neplatnosti smlouvy, kterému se říká podstatná změna okolností (omnis onventio intelligitur rebus sic stantibus)41. Ještě zde máme dva způsoby, ale ty zmíním jen velmi stručně. Je to rozpor s nově vzniklým kogentním pravidlem, coţ znamená, ţe smlouva, která měla vzniknout a jiţ při sjednávání bylo porušeno kogentní pravidlo, tak vzniknout nemohla. A poslední moţnost je takzvané vyjití z uţívání (desuetudo). K tomuto dochází, kdyţ mezinárodní smlouva není trvale prováděna42. Tímto jsem stručně a doufám, ţe i srozumitelně představil okolnosti, které se týkají mezinárodního smluvního práva. Toto právo je úzce spojováno s mezinárodním právem veřejným a samozřejmě i řešením určitých mezinárodních sporů, které by se tohoto smluvního práva týkaly. Mezinárodní situace funguje převáţně na plnění těchto smluv. V této oblasti se nachází spousta smluv dosavadních, ale zároveň neustále dochází ke změnám či vytváření nových smluv. Do budoucna bude tato problematika, týkající se mezinárodních smluv nadále upravována. A nyní bych se rád věnoval moţnostem řešení vzniklých sporů.

2.2 Poradní prostředky řešení sporů Jak jiţ bylo zmiňováno, kaţdý mezinárodní subjekt se můţe dostat do sporu s jiným subjektem. Není to nic výjimečného, protoţe k různým konfliktům dochází pravidelně i v běţném ţivotě. Existuje proto několik způsobů, které jsou vhodné pro řešení určitého sporu. Kaţdý spor se dá řešit samozřejmě jinak a já zde představím určité moţnosti smírného řešení sporů, které je velmi účinné a má stejnou váhu jako závazná řešení sporů.

41

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 251 42

Tamtéţ s 254

30

2.2.1 Diplomatické jednání Uţ v dřívějších dobách se diplomaté vysílali na území jiného státu pouze z jediného důvodu a to k tomu, ţe museli splnit zvláštní poslání. V dnešní době jsou tito diplomaté také vysíláni, ale spíše jen výjimečně, protoţe většina států si udrţuje stálé zahraniční zastoupení tzv. ,,mise´´. Velvyslance určuje hlava státu zvaného chargés d´affaires. Odevzdávají dokument tzv. pověřovací listinu (lettre de créance). Kaţdá mise má svého diplomatického vedoucího, který má pod sebou několik svých úředníků, dále sem patří i ostatní personál například pro technickou stránku nebo administrativní stránku. Všechny osoby mají určité výsady a také v různé míře imunitu43. U tohoto přímého diplomatického jednání bylo smyslem, aby si státy mohly předkládat vzájemně přímou cestou poţadavky, které se týkaly sporu a výsledně dojít k nějakému řešení, které bylo pro obě strany přijatelné. V případě, ţe dojde ke sporu mezi větším mnoţstvím států, tak se zástupci jednotlivých států dostavovali k jednání na mezinárodních konferencích. Touto metodou se řeší početná většina mezistátních sporů, ale především u těch sporů, kde není jednoznačné zjistit, zda byl opravdu porušen nějaký mezinárodní závazek. Jedná se o to, ţe jedna strana se můţe cítit být dotčena, ţe druhá strana nerespektovala určitým způsobem její zájem. Spor je vyřešen v ten moment, kdy dané strany naleznou východisko, neboli jedna strana uzná poţadavky druhé strany, u které docházelo dříve k odmítání nebo dojde k určitému odstupu od svých poţadavků a tím dochází jednotlivé strany k nějakému kompromisu souhlasným projevem vůle. Úplné vyřešení sporu je vykonáno tak, ţe je vytvořena mezinárodní smlouva, kterou vytvoří jednotlivé strany o dané věci. Mezinárodní smlouva má zjednodušenou podobu, která je vlastně jen pouhým zápisem (agreed minute) nebo memorandum (memorandum of understanding)44. V těchto podobách se jiţ vyskytuje i určitý závazek, který je zde obsaţen pro sjednání určité mezinárodní smlouvy v budoucích případech (pactum de contrahend)45. Ţádný stát není omezen v moţnosti uţívat přímé mezinárodní diplomatické mise k vyřešení určitého sporu. Jedna strana je vyzvána k řešení sporu touto cestou a jde o to, aby přijala takové řešení a zároveň aby tato příjímací strana nemařila určitým zásahem úspěch diplomatického jednání. Samozřejmě se můţe stát také to, ţe tato strana odmítne takové řešení, popřípadě je zde domněnka, ţe nedošlo k ţádnému sporu. A zde dochází k aplikaci 43

SEIDL-HOHENVELDERN, Ignaz. Mezinárodní právo veřejné. 3. vyd. Praha: ASPI, 2006. ISBN 80-7357178-1, s 178-181 44 ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289, s 534 45 Tamtéţ s 534

31

předchozího zmiňovaného závazku pro jednání mezinárodní smlouvy v budoucnu, na základě kterého jsou například jednotlivé strany povinny konzultovat problémy nebo si vyměňovat určité názory. Pro tento případ je zde tento závazek. Diplomatické výsady46 Kaţdý diplomat při výkonu nějaké diplomatické mise vyuţívá určité výhody, které jsou s touto misí spojeny. První takovou výhodou je diplomatická imunita, která je chápána jako vynětí právní způsobilosti z určitého okruhu právních norem. Můţe být chápána negativně. Nyní se dostáváme k diplomatickým výsadám, které ho opravňují k více výhodám. Mezi takové výsady patří, diplomatické uţívání státního znaku, státní vlajky a určitého dopravního prostředku. Mezi jeho výsadu patří nedotknutelnost jeho osoby, nedotknutelnost jeho budov a pozemků. Dále nedotknutelnost zavazadla, které nesmí být podrobeno prohlídce ani nesmí být zabaveno. Dále diplomat můţe spojit svou misi s konzuláty a v neposlední řadě je také osvobozen od daní a poplatků, mezi které patří i celní poplatky. Funkce diplomatické mise Kaţdá diplomatická má určité základní funkce. Jak jsem jiţ zmiňoval, tak kaţdý stát má právo zřizovat a přijímat diplomatické mise. Představím zde šest základních funkcí kaţdé mise. Mise zastupuje vysílající stát. Mise chrání zájmy vysílajícího státu a jeho občanů. Mise je oprávněna jednat s vládou příjímacího státu. Mise můţe legálně zjišťovat politickou situaci příjímacího státu a o tomto zjištění podává zprávu své vládě. Mise dále napomáhá k udrţování přátelských vztahů mezi státy a rozvíjí styky s přijímacím státem. Mise můţe vykonávat společně s konzulátem konzulátní funkce. Podle mého názoru je tento způsob řešení sporů velmi efektivní, protoţe nejzákladnější je komunikace mezi státy a taková mise prohlubuje vztahy mezi státy a jiţ zmiňovaný rozvíjející styk s příjímacím státem a vzájemnou spolupráci. V tomto případě se tak dle mého názoru

46

SEIDL-HOHENVELDERN, Ignaz. Mezinárodní právo veřejné. 3. vyd. Praha: ASPI, 2006. ISBN 80-7357178-1, s 181-189

32

koná. Tímto bych ukončil přímé diplomatické jednání a posunul se k dalšímu moţnému řešení mezinárodního sporu. 2.2.2 Vyšetřovací komise47 O vyšetřovací komisi hovoříme pouze v případě, jeli důvodem určitého mezinárodního sporu nějaký rozdíl v názorech jednotlivých stran sporu, týkajících se okolností sporu. Tyto problémy neboli jinak řečeno skutečnosti lze vyřešit na základě přítomnosti třetího činitele. V tomto případě je zvolena určitá vyšetřovací komise (commission of inquiry), která bývá zpravidla tvořena stejným počtem členů, které jmenuje kaţdá smluvní strana. Dále zde také nalezneme třetí členy, kteří pocházejí z jiných států (mohou sem patřit například zástupci mezinárodních organizací) a měli by to být takzvaní neutrální členové a to v případě, ţe jsou jednotlivé strany schopny se na nich dohodnout. Tato vyšetřovací komise zde prošetřuje okolnosti skutku a podá patřičnou zprávu (vyjádření), k jakému došla závěru. Tento závěr vyšetřování není ani pro jednu stranu daného sporu nikterak právně závazný. Jednotlivé strany jsou povinny poskytnout vyšetřovací komisi veškeré informace, které se týkají okolností skutku daného sporu. Řešení sporů formou vyšetřovací komise bylo stanoveno I. Haagskou úmluvou o pokojném vyřizování mezinárodních sporů, přijatou na II. Haagské mírové konferenci (1907), v čl. 9-36. Vyšetřovací komise se zavazuje tím, ţe bude nestranně a svědomitě prozkoumávat problematiku daného sporu. V úmluvě se také hovoří o různých omezeních na určité spory, které se například netýkají podstatných zájmů stran sporu. Těchto sporů se to týká, jen pokud je to dovoleno. Vyšetřovací komise je zřízena konkrétními smlouvami, které takto učiní smírné vyřešení sporu. Tato smlouva se můţe i do budoucna podílet na vytváření nějaké stálé vyšetřovací komise. Abych shrnul vyšetřovací komisi na závěr, tak vyšetřovací komise je zřízena pouze proto, aby zajistila zjištění okolností daného sporu a shrnula toto zjištění do kompletní zprávy, která, jak jiţ bylo zmíněno, není závazná pro strany daného sporu, ba dokonce můţe být tato zpráva odmítnuta jednotlivými stranami. Zpráva by také měla obsahovat návrh na vyřešení sporu. Pokud ho neobsahuje, můţe se stát, ţe vyplývá řešení přímo z textu vytvořené zprávy. Pro příklad zde uvedu, jestliţe dojde ke zjištění ohledně sporu, ţe jedna strana namítla určitý problém (který se měl údajně stát) a nenastal, ze zprávy by mělo vyplývat pro navrhující stranu, aby si přestala nárokovat šetření. Vyšetřovací komise tímto dává moţnost, aby daný

47

ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289, s 536-538

33

spor nevznikl, nepřímo řečeno, můţe danému sporu touto zprávou zabránit. Najdeme zde podobnost s mediační komisí, která se vyskytuje u dobrých a mediačních sluţeb (zprostředkovacích sluţeb), kterým se budeme věnovat následně.

2.2.3 Dobré služby a mediace (zprostředkování) U vyšetřovací komise jsme mohli zpozorovat, ţe se na problému podílí, aby daný spor například ani nevznikl. To samé se nedá říci u tohoto řešení. Dobré sluţby, mediace či zprostředkování se zabývá jiţ vzniklým sporem, a to tak ţe se stará o to, aby u daného sporu nedošlo k prohlubování či rozrůstání. Jinými slovy řečeno, podílí se na pomoci řešení sporu takovou cestou, která je ,,příjemná´´ pro obě strany. Mohu zde zmínit okolnosti týkající se válek. Válka sama o sobě znamená určitý boj, dobré sluţby a mediace se staraly o to, aby se válka dala vyřešit mírovou cestou, bez pouţití násilí. Kaţdá jednotlivá strana sporu měla právo dovolávat se dobrých sluţeb či mediace. Veškeré tyto sluţby se uskutečňují za přítomnosti třetích subjektů48. Podle míry toho jak zde působí třetí činitel, nalézáme rozdíl mezi dobrými sluţbami a mediací. Kdyţ budeme hovořit o dobrých sluţbách, tak ty se zjednodušeně řečeno zabývají pouze tím, čím jsou pověřeny od sporných stran. Snaţí se přimět jednotlivé strany k určitému jednání, vystupují zde v postavení tlumočníka jednání jednotlivým stranám. Nepodílí se na konání nějakého svého vlastního jednání. V případě mediačních sluţeb, se dostáváme přímo k pojmu vlastního jednání. Mediace se sama snaţí najít řešení a předkládá je jednotlivým stranám. Toto řešení by mělo mít přijatelnou formu pro obě strany. Mediace se přímo účastní jednání, ale současně není stranou daného sporu49. U těchto sluţeb můţe podnět zadat jak nějaká strana sporu, tak i třetí strana (stát, či jiný činitel jako je například OSN). Ovšem tato třetí strana není povinna nabízet tyto sluţby k řešení sporu. Je samozřejmé, ţe kdyţ je předloţen návrh na řešení sporu danou cestou, tak jej musí jednotlivé strany přijmout svým souhlasem. Zpočátku je moţné zvolit dobré sluţby a postupně je moţné přejít k mediačním sluţbám, coţ přímo souvisí se souhlasem. Dobré sluţby jsou upraveny I. Haagskou úmluvou z roku 1907. Dobré sluţby ukončují činnost

48

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 348 49 ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289, s 538-540

34

v případě, kdyţ jednotlivé strany přijaly návrhy nebo v případě, ţe dané prostředky nebyly schopny spor vyřešit. Běţně bývá uplatňována častěji mediace neţ dobré sluţby50. U tohoto řešení vidím výhodu v tom, ţe jednotlivé strany mohou zvolit jako první variantu dobré sluţby a kdyţ se tato varianta neosvědčí, tak mohou dle svého souhlasu přejít k mediaci, kde uţ se nějaké řešení můţe najít. Dále vidím výhodu v tom, ţe tyto sluţby mají jiţ dlouholetou tradici, protoţe byly uplatňovány uţ v 19. století51 a postupem let se stále zdokonalovaly. Tímto bych přešel k dalším moţnostem řešení sporu.

2.2.4 Smírčí řízení Tato moţnost řešení sporů je poměrně novodobým nástrojem. K ustálení došlo aţ po první světové válce a to následkem působení bývalé Společnosti národů. Smírčí řízení spočívá v tom, ţe na rozdíl od přechozích jmenovaných nástrojů k řešení mezinárodních sporů je uskutečňováno nezávislými osobami a ne orgány státu. Je zde vytvořena komise pro řešení sporů, která má zpravidla pět členů, z nichţ kaţdá sporná strana stanoví dva soudce pro smírčí řízení a pátý člen, který se v komisi nachází je nejčastěji označován jako předseda komise. Tohoto předsedu komise stanovuje buďto dohoda stran nebo je určen jiţ stanovenými soudci. Není však vyloučeno, ţe nemůţe být i komise tříčlenná (utváří se stejným poměrem). Dostáváme se zde k tomu, ţe komise bývá nejčastěji určena úmluvou, která můţe být dvoustranná či mnohostranná. Tato smírčí komise určuje skutkovou podstatu sporu a dále nabídne řešení, které je pouze jako v přechozích případech mediace nezávazný závěr52. Tato forma řešení je velmi neoblíbená a to uţ ze samotného řízení, protoţe bylo poměrně neformální. Kdyţ to uvedu na příkladu, tak u smírčího řízení, všechny zúčastněné subjekty (zástupci zemí, advokáti atd.) zasedaly společně u jediného stolu, coţ je rozdílné oproti jiným formám řešení sporů jako je například soudní či arbitráţní řízení, kterým se budu věnovat později. Dalším takovým problémem bylo například to, ţe zúčastnění soudci v komisi i s předsedou komise mohli uskutečňovat vyšetřování skutkové podstaty sporů, takto se zpravidla nikdy u jiných institucí k takovým moţnostem nepřistupovalo. Samozřejmě je zde moţné i zařadit jiné věci, jako je třeba vyslýchání svědka nebo ověřování či vyšetřování v terénu. Bylo tomu tak z toho důvodu, protoţe předloţený závěr měl hodnotu pouze 50

ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289,s 538 51 Tamtéţ s 538- 540 52 Tamtéţ s 540-545

35

doporučení. Kdyţ docházelo k nějakému jednání dané komise, tak tomu bylo uskutečněno v utajení. Pokud došlo k nějakému porušení, ţe například nějaká strana sporu vyzradila, co neměla, byly zde následky zmaření kompletního úsilí tohoto řízení. V závěrečném ustanovení bylo uvedeno pouze to, co bylo nezbytné. Rozumíme tím například, ţe zde nebyly uváděny ţádné údaje či argumentace ani důvod určitého řešení. Bylo tomu tak nastaveno proto, aby v případě dalšího řízení, ať uţ soudního či arbitráţního nebylo moţné tento závěr uplatnit53.

2.2.5 Politické řešení sporů Nyní se dostáváme k politickému řešení sporů, které je také jednou z moţností, jak řešit spor, a zařazuji ho do oblasti poradních prostředků při řešení sporu. Kdyţ se nad tím zamyslíme, tak u všech moţností řešení sporu záleţí nejvíce na ochotě, jakou projeví jednotlivé strany. Z tohoto důvodu poté určujeme moţnosti, jak daný spor řešit. Záleţí na dohodě stran, jakou variantu řešení si zvolí, aniţ by muselo okamţitě dojít k boji. Jako první tuto problematiku určila mnohostranná úmluva, ve které je zakotveno řešit spor mírovou cestou. Platí to pro všechny státy, které jsou členy této smlouvy. Docházelo ke vzniku různých sporů a mezi nimi se začaly prohlubovat i politické spory. K těmto sporům docházelo především při nepochopení nebo neakceptování poţadavků jiného státu. Jednotlivé státy mezi sebou měly nějaké poţadavky a někdo zkrátka byl ochotný je přijmout a jiný zase ne. Spory tohoto rázu jsou v současné době postupovány Radě bezpečnosti OSN. Tato rada se řídí podle Charty OSN. Jednotlivé státy, které nedosáhly dohody, měly moţnost se obrátit na tuto Radu. Rada má pouze poradní funkci, stejně jako je tomu u předchozích forem řešení sporů. Poradí subjektům sporu, jaký prostředek nebo jaký nástroj zvolit při následném řešení. Můţe také sama vést vyšetřování skutkové podstaty, podle které daný spor vznikl, nebo je moţné zde uplatnit takzvanou kolektivní mediaci. Tímto rozumíme, ţe je to moţné v případě, kdy je jedna ze sporných stran stálým členem Rady, je tento člen povinen zdrţet se hlasování. Ovšem je zde i moţnost, ţe v případě, jeli jiný stálý člen Rady (a není ţádnou ze sporných stran), můţe zabránit přijetí závěru Rady, v případě, ţe se na formě řešení nějak podílí54. Osobně si myslím, ţe zrovna tahle varianta není moc kvalitní. Podle mého názoru zde můţe docházet k mnoha střetům zájmů. Dnešní politická situace je v kaţdé zemi nevyzpytatelná a běţný občan ani neví, k čemu můţe v politice docházet. Politické řešení 53

ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289,s 542 54 Tamtéţ s 545-547

36

sporů je výhodné pouze pro tu stranu, která toho umí vyuţít. Komukoliv se nemusí líbit záměr druhého a uţ tímto vzniká problém. Nechci samozřejmě hanit politiky, ale bohuţel je tomu ve většině případů zrovna takto. Nehledě na to, ţe zde můţe docházet k ovlivňování druhé strany a to i formou úplatkářství, které je trestné. Kdyby k tomuto došlo, ţe jedna strana začne ovlivňovat druhou stranu, tak by se to celé mohlo zvrtnout v to, ţe strany by pak i úmyslně vyvolávaly nebo vymýšlely nové spory, pod záminkou, aby byly finančně ovlivňovány (čekaly by zkrátka na úplatek). Dále díky úplatkům by mohlo vzniknout i vydírání, které je také trestným činem a společně s úplatky je to začarovaný kruh. Na konkrétním případu to bohuţel uvést nemohu, protoţe kauzu, ve které by byly řešeny mezinárodní spory spojené s korupcí či vydíráním jsem nenalezl, je to pouze má domněnka, co vše by v této sféře mohlo vzniknout. Nebo zde mohu zohlednit variantu formou přátelství. Můţe zde dojít k nevinnému dosazování do určitých funkcí či pomoci se k určité politické funkci dostat a poté, aţ to bude výhodné pro stranu, která pomáhala, tak se připomene a hned tu máme ovlivňování určitého výsledku. Abych to shrnul jednou větou, tak bych uvedl, ţe politické řešení sporů je nevyzpytatelné. Tímto jsem představil zajímavé poradní prostředky při řešení určitého mezinárodního sporu. Důleţité zde je, správně zvolit tuto poradní formu, protoţe nám pomůţe při řešení sporu bez zbytečných průtahů. Podle mého uváţení se mi nejvíce zamlouvá forma diplomatického jednání nebo vyuţití dobrých sluţeb a mediace. Ke druhé zvolené formě (dobré sluţby a mediace) jsem se jiţ vyjadřoval, v čem vidím výhodu a moţnost vyuţití. Diplomatické jednání se mi zamlouvá nejvíce z toho důvodu, ţe zde nejvíce dochází k prohlubování vztahů mezi zeměmi a upevňování spolupráce. Přesouvám se nyní k závazným prostředkům řešení sporů, coţ je samozřejmě také velice zajímavé a obsáhlé téma.

2.3 Závazné řešení sporů Nyní se dostávám k jiţ zajímavějšímu tématu. U předchozích prostředků řešení sporů se vychází pouze z nezávazných závěrů, které tyto prostředky vyvozují. To znamená, ţe ţádná výsledná zpráva není ani pro jednu stranu sporu závazná, ale plní pouze funkci doporučení. U následujících prostředků jsou jiţ rozhodnutí pro dané strany závazné. Ovšem jedná se o závazný výsledek pouze v případě, ţe k určitému sporu, který vznikl, je sjednána předem smlouva, ve které bývá zakotveno, kam předat k řešení daný spor. Případ se postupuje stanovené instituci, která rozhodne určitým způsobem a toto rozhodnutí je pro strany sporu jiţ 37

závazné. Sporné strany se ale mohou ještě dohodnout, jak spor vyřešit i po výsledném rozhodnutí. Pokud se nedohodnou, musí přijmout rozhodnutí dané instituce. Objevuje se zde nestranný orgán pro řešení sporů. A rozlišujeme zde dva pojmy. Prvním pojmem je mezinárodní arbitráţ a druhý je mezinárodní soudnictví55.

2.3.1 Mezinárodní arbitráž (rozhodčí řízení) Jinými slovy zde hovořím o rozhodčím řízení. Arbitráţ procházela mnoholetým vývojem. Nalezneme zde pozici rozhodce, kterou v minulých dobách mohl vykonávat panovník nebo církevní hodnostář. Jak plynul čas, tak pozici rozhodce obsazovali nejvyšší představitelé států. Kdo působil v pozici rozhodce, tak musel fungovat jako třetí nezávislá strana sporu. Rozhodčí orgán nepůsobí jako trvalý orgán, ale je zřizován pouze pro určité případy. Jako stálý orgán je zde vytvořen například Stálý rozhodčí dvůr, který sídlí v Haagu nebo Stálá rozhodčí komise, kterou předvídají dvoustranné smlouvy. U tohoto orgánu mohou jednotlivé strany jmenovat rozhodce. U rozhodčího řízení je pouţíváno právních pravidel, ale pouze takových, které strany sporu dovolí pouţít a můţe se zde také rozhodovat na základě dohody podle určité politické situace. Rozhodčí orgán smí konat řízení pouze v případě, ţe jsou obě strany přítomny. Není moţné, aby orgán vynesl nález, v případě, ţe by jedna strana odmítla spor řešit formou rozhodčího řízení před rozhodčím (arbitráţní) orgánem56. Arbitráţ je řízena právem, z kterého také vychází. Máme zde několik variant jak konat rozhodčí řízení. První varianta je, ţe mezi státy je předem sjednána dohoda o rozhodci, která vymezí spor, stanovuje způsoby určení rozhodců a zásady, podle kterých se budou řídit. Druhou variantou je uzavření specifické dohody, která zavazuje sporné strany postoupit spor arbitráţi, která ho bude řešit. Obecné mezinárodní právo stanovuje, ţe rozhodčí (arbitráţní) výrok je konečný, to znamená, ţe zde nemůţe dojít k odvolání stran k jinému orgánu. Jak jsem jiţ zmiňoval, strany se mohou dohodnout i na jiné variantě (uzavření dohody).

2.3.2 Stálý rozhodčí soud (SRS) Stálý rozhodčí soud v Haagu. Jak z názvu vyplývá, je stálým rozhodčím orgánem, ale to samé se netýká sloţení rozhodců, rozhodčího řízení či judikatury. Stálý je pouze v tom smyslu, ţe je brán jako trvalá instituce, která vlastní stálý seznam rozhodců, ze kterých si 55

ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289, s 546 56 POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 352

38

sporné strany vybírají. V seznamu bývají uvedení znalci mezinárodního práva. Kaţdý stát je oprávněn určit počet nejvíce čtyř znalců, kde jejich doba působení je šest let, ale je zde moţnost být opětovně zvolen. Bývají mu předkládány spory od stran. Sestava rozhodců bývá určena tak, ţe kaţdá strana sporu si zvolí 2 rozhodce, kteří jsou uvedeni v seznamu, ovšem pouze 1 můţe být státním příslušníkem dané země, která si jej zvolila. Tito 4 zvolení rozhodci sami určí pátého rozhodce, který bude zastávat pozici vrchního rozhodce. Pokud by jej nezvolili, učiní tak třetí stát, který je zvolen stranami sporu. Je zde také varianta, ţe sporné strany nejsou schopny se dohodnout na tomto třetím státě, tak vrchního rozhodce stanoví dva další státy, které opět zvolí strany, kaţdá samostatně jednu zemi. U tohoto orgánu bylo projednáno jiţ 35 případů. Nicméně v současné době došlo k určitému zpestření. Soud nyní řeší nejen mezinárodní spory ale také soukromoprávní spory mezi státem a osobou. Stát zde totiţ vystupuje jako nositel soukromého práva nebo jako obchodník. Arbitráţní tribunály se zabývaly spory, jako byly například: vzájemné nároky USA a Íránů od roku 1981 a USA a Velké Británie o uţívání britského letiště v roce 198957. Hlavním pramenem je I. Haagská úmluva o pokojném vyřizování mezinárodních sporů (1907), která se zabývá rozhodčím řízením ve článku 51 a následujících. Byla zde zobecněná pravidla, která vyjadřovala dosavadní praxi při zřizování arbitráţe a její funkce. Tato pravidla byla převzata a rozšířena i v jiných úmluvách jako jsou například: Generální akt o pokojném řešení mezinárodních sporů (1928), Revidovaný Generální akt o pokojném řešení mezinárodních sporů (1949), Americká úmluva o pokojném řešení sporů (1957) a také Vzorová pravidla o arbitrážním řízení, která byla přijata roku 1958 na základě doporučení Valného shromáţdění OSN58. Nález rozhodčího tribunálu se přijímá počtem hlasů jednotlivých rozhodců, z nichţ by se nikdo neměl zdrţet hlasování. Nález bývá vyhotoven písemně, a vše, co je uvedeno v nálezu, je zdůvodněno. Přijetí nálezu tribunálem musí být oznámeno neprodleně stranám sporu. Tento rozhodčí nález je konečným rozhodnutím. O konečném nálezu nelze hovořit v případě, ţe jsou v něm vady, na které můţe kaţdá sporná strana reagovat. Osobně se mi moc nezamlouvá tento způsob. I kdyţ procházel historickým vývojem, tak není dle mého názoru nic jednoznačně stanoveno. I kdyţ se zde vychází z nějakých pramenů, tak rozhodčí nález vychází sice od nezávislých rozhodců, ale počet těchto rozhodců 57

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 353- 355 58 ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289,s 548- 550

39

je poměrně nízký. Neříkám, ţe tito rozhodci nejsou znalci práva, názory všech se mohou velmi lišit, a v tomto nízkém počtu, je jednoznačné odůvodnění sloţité. A díky tomu si myslím, ţe se zde opět nabízí moţnost stejná jako u politického řešení sporů, zmanipulovat nebo zkorumpovat řešení daného sporu. V takovém případě by nebyl zas tak velký problém ovlivňovat proces. Dále bych zde viděl nevýhodu v tom, ţe v seznamu rozhodců je spousta kandidátů na rozhodce daného případu (jestliţe kaţdý stát navrhne do seznamu čtyři rozhodce), ale k případu se dostane pouze někdo (za zemi jeden rozhodce), jiní se nemusí k případu dostat nikdy, takţe nezískají zkušenosti, které by mohly být směrodatné. I kdyţ mohou být opakovaně voleni a na funkční období šesti let, tak není zas takové mnoţství případů, které jsou řešeny u Stálého rozhodčího soudu.

2.4 Mezinárodní tribunál pro mořské právo Mezinárodní tribunál pro mořské právo je ustanoven Úmluvou OSN o mořském právu (1982). Sídlem tribunálu je německé město Hamburk. Tribunál je tvořen 21 nezávislými členy. Ti jsou voleni z osob, které jsou uznávány za znalce mořského práva, jsou spojovány s nejlepší pověstí, co se týká nestrannosti a bezúhonnosti. V tribunálu jsou zastoupeny hlavní právní systémy celého světa, které jsou spravedlivě, co se týče zeměpisné polohy rozděleny. Roku 1996 došlo k zasedání, na kterém bylo rozhodnuto o počtu soudců z různých zeměpisných oblastí a to takto: 5 členů z Afriky, 4 členové z Latinské Ameriky, 5 členů z Asie, 3 členové z východu Evropy a 4 členové ze západu Evropy. Kaţdý člen je zvolen do funkce na schůzce smluvních stran, formou tajného hlasování. Funkčním obdobím je lhůta 9 let s moţností opakovaného zvolení. Stejně jako diplomaté, či vysoce postavení představitelé států i soudci Tribunálu vyuţívají imunitu a diplomatické výsady. S pozicí soudce jsou spojena pravidla nezastávat funkci a to v politice či správě ani být součástí podnikatelských činností, které jsou spojeny s mořem (těţba zdrojů moře, těţba zdrojů mořského dna či jiné obchodování, které se týká moře)59. K Tribunálu mohou přistoupit všechny smluvní strany výše zmíněné úmluvy ale i například organizace s mezinárodní působnosti. Tribunál vyuţívá Úmluvu a pravidel mezinárodního práva, která s Úmluvou nelze sloučit. Do kompetence Tribunálu spadají veškeré spory či ţaloby, které se týkají úmluvy nebo otázek stanovených v jiných dohodách, které poukazují na Tribunál. 59

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 367-368

40

Kdyţ budu hovořit o řízení před tímto Tribunálem, tak místo kde bude zasedat, je slučitelné s jeho sídlem. Není však vyloučeno, ţe nemůţe zasedat či uskutečňovat své funkce v jiném místě, pokud to bude nezbytné. Spor je Tribunálu buďto předloţen jako oznámení (zvláštní dohoda o předkládání sporu) nebo můţe mít formu písemné ţaloby, která se zasílá tajemníkovi. Líčení je řízeno předsedou či místopředsedou a je veřejného charakteru. Můţe se stát, ţe Tribunál rozhodne jinak nebo strany zaţádají, aby vše proběhlo bez přítomnosti veřejnosti. Tribunál poté určí jednotlivým stranám určitou formu a lhůtu, do kdy je moţné uskutečnit konečný návrh. Součástí procesu je samozřejmě i důkazní řízení. V případě, ţe jedna strana nebude přítomna či vůbec nedojde k zahájení své pře, tak druhá strana je oprávněna poţádat, aby se nadále pokračovalo v řízení a mohl být vynesen rozsudek. Vše musí podléhat skutkovému i právnímu odůvodnění. Aby byl vynesen rozsudek, tak se zde vychází z počtu členů. Jestliţe by došlo k rovnosti hlasů, tak je povinen rozhodnout předseda nebo místopředseda. U rozsudku musí být zohledněny důvody, proč bylo v dané věci takto rozhodnuto a jména všech členů, kteří byli přítomni při rozhodnutí. Kaţdý tento člen můţe přiloţit své vyjádření k danému sporu. Kaţdé rozhodnutí má konečnou a závaznou formu pro jednotlivé strany60. U Tribunálu však rozlišujeme ještě dvě specializované komory, které jsou zde zřízeny. První touto komorou je Komora pro spory týkající se mořského dna, kde je počet členů stanoven na 11. Týká se sporů jak mezistátních tak i občanskoprávních v oblasti mořského dna, zjednodušeně řečeno. Komora aplikuje Úmluvu, pravidla o mořském dnu, pravidla mezinárodního práva, směrnice Mezinárodních organizací pro mořské dno a spolupráce, které se týkají činností na mořském dnu. Rozhodnutí má stejnou váhu jako rozsudek. Za druhé zde vystupují zvláštní komory, které se týkají pouze vybraných mořských sporů, a to ať uţ mluvíme o vyuţívání mořského dna či jeho průzkumu. Tyto komory jsou tvořeny třemi či více členy tribunálu. Rozsudky mají stejnou váhu jako rozsudky tribunálu61. Na tomto tribunálu se mi líbí, ţe mu není moře lhostejné, i kdyţ je tak rozsáhlé, ţe nelze spravovat celý prostor. Relativně spíš, ţe je důleţité, aby vše fungovalo tak jak má, i kdyţ se jedná o území, které v podstatě nikomu nepatří. Toto území je vyuţívané ke spoustě aktivit, které se týkají obchodu, těţby, výzkumu a tak podobně. Tribunál zajišťuje, aby vše

60

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 369 61 Tamtéţ s 370

41

bylo uskutečňováno v souladu s Úmluvou a nedocházelo k porušování této Úmluvy. Pokud se tak stane, je důleţité jednat. O Mezinárodním Tribunálu pro mořské právo jsem nezacházel aţ do úplných detailů. Soustředil jsem se pouze na důleţité pojmy, pro názorné představení této instituce. Tímto bych se posunul k dalšímu významnému tématu mé bakalářské práce. Tímto tématem bude Mezinárodní ochrana lidských práv, kde se zaměřím na ochranu práv obecně a dále zde představím významný orgán, kterým je Evropský soud pro lidská práva a tuto část dále obohatím o zajímavý případ, o kterém se v nedávné době jednalo.

42

3. Ochrana základních lidských práv Na úvod bych zde rád zmínil několik skutečností, které se týkají ochrany základních lidských práv ve světovém měřítku. Kaţdá lidská bytost má určitá práva a svobody. Tato vlastní práva mají charakter přirozený, nezadatelný a věcný. Týkají se osoby jako člověka i jako občana zároveň. Výraznější rozvoj ochrany lidských práv začal aţ po ukončení druhé světové války. Projevila se zde vůle obyvatelstva proti hrubému porušování lidských práv, ke kterému ve válečném období hromadně docházelo. Mezinárodní mír a bezpečnost přímo souvisí s respektováním lidských práv. Toto zjištění se ukázalo tím, ţe ve státech, kde jsou potlačována lidská práva, dochází k agresivním projevům těchto států i navenek. Stanovení práv a svobod prošlo vývojem, a to tak, ţe některá práva musela být rozšířena v oblasti hospodářství, dále v sociální nebo kulturní oblasti62. V Chartě OSN došlo k zakotvení lidských práv, aby byla práva zachována a aby se nadále spolupracovalo při jejich ochraně. Toto byl jeden z hlavních cílů této organizace a samozřejmě i jejích členů. Toto zakotvení však bylo obecného charakteru a muselo tak dojít k upřesnění a dalšímu rozvíjení práv. Tomu bylo učiněno v mezinárodních úmluvách. Nejdůleţitější úmluvou byla Všeobecná deklarace lidských práv (1948). Dále také Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech z téhož roku. Samozřejmě, ţe lidskými právy se zabývaly i jiné mezinárodní organizace jako je například Mezinárodní organizace práce nebo Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu63. Kdyţ se nad tím zamyslíme, tak je pravda, ţe společnost funguje podle práva. Něco je dovoleno, něco zakázáno. Lidé by měli znát svá práva a měli by se jich drţet, ale hlavně je neporušovat. Nikdo nechce být utiskován a chce mít nárok na to co ostatní. V celku je to logické. Horší je však ta skutečnost, ţe ne ve všech státech (zemích) platí všechna stejná práva pro občany, tato práva uţ si státy určují sami, ovšem měla by být všude respektována základní práva, jako je například právo na ţivot. Popřípadě v nějakých státech mohou být práva potlačována, coţ je samozřejmě problém. V historii, kde působilo otrokářství, byla lidská práva potlačována ve velké míře, ale doba otrokářství uţ je doufám minulostí. V další podkapitole bych se přesunul k orgánu, který se zabývá ochranou lidských práv, a proto se na tento orgán můţeme obrátit v případě domněnky, ţe jsou lidská práva porušována. 62

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 92-93 63 Tamtéţ s 93

43

3.1 Evropský soud pro lidská práva Evropský soud pro lidská práva je orgán, který byl zřízen společně s Evropskou komisí pro lidská práva. Evropská komise měla úlohu řešit spory týkající se lidských práv především smírnou cestou, ale Evropský soud pro lidská práva má úlohu vynést nad daným sporem určitý rozsudek nebo vydat posudek týkající se sporu. Tyto dva orgány byly vytvořeny na základě Evropské úmluvy, aby byla ochraňována lidská práva a bylo moţné se k těmto orgánům s problémem obrátit. Jelikoţ docházelo k nárůstu smluvních států Evropské úmluvy, tak zákonitě stoupalo i mnoţství stíţností, které se týkaly porušování lidských práv. Tento nárůst stíţností zapříčinil to, ţe dosavadní Komise a Soud pro lidská práva byl zrušen. Jednalo se o přijetí Protokolu č. 11, ke kterému došlo roku 1994, a tímto protokolem byl současně zřízen jediný nový Soud pro lidská práva, který měl za úkol řešit vše, co doposud řešily dva zmíněné orgány64.

3.1.1 Základní charakteristika Sídlem tohoto Soudu je francouzské město Štrasburk, které je současně sídlem také Rady Evropy a Evropského parlamentu. Soud je sloţen ze soudců, kteří u něj působí. Funkční období soudců trvalo 6 let, ale soudci mohli být opětovně zvoleni, ovšem tato skutečnost platila při Protokolu č. 11. Tento Protokol sice zvětšil působení kontrolních mechanismů, nicméně bylo zaznamenáno stále více nových stíţnosti, které narůstaly v rekordním tempu. Vzrůst těchto stíţností měl za následek, jak jsem jiţ zmiňoval nově příchozí počet smluvních států, které se přidaly k Úmluvě. Na základě tohoto problému bylo nutné, aby došlo k reformě tohoto Protokolu. K této reformě došlo přijetím nového Protokolu č. 14. U tohoto Protokolu došlo ke schválení, které učinil Výbor ministrů v květnu roku 2004. K podpisu byl tento Protokol otevřen ode dne 13. května 2004 pro smluvní státy Úmluvy. Úplná platnost měla nastat v tom okamţiku, kdy bude Protokol ratifikován všemi státy Úmluvy a Rady Evropy. Jak jsem jiţ naznačil, aţ se tak stane, tak tímto úkonem dojde k novele Protokolu č. 1165. Soudci66 Úkolem tohoto Protokolu bylo také upravit funkční období soudců. Posunula se tak hranice z 6 na 9 let a to bez moţnosti být znovu zvolen. Kaţdý smluvní stát předkládá seznam 64

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364,s 108 65 Tamtéţ s 112 66 Evropský soud pro lidská práva: Soudci. Evropský soud pro lidská práva [online]. [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=court/judges&c=#n1368718271710_pointer

44

tří soudců, které navrhuje, coţ je první fáze výběrového procesu soudců. Druhou fází dojde ke shromáţdění Rady Evropy, které musí zvolit soudce, podle kritérií a předpokladů být dostatečně kvalifikovaný a uznávaný znalec práva ve své zemi. Kandidát na soudce musí umět jazyk a to buď anglický, nebo francouzský. Kritérium týkající se jazyka je z důvodu, ţe v těchto dvou jazycích jsou vydávány návrhy rozsudků. Tito tři zmínění kandidáti absolvují rozhovor se zvláštním výborem poslanců, kteří mají dlouholetou právní praxi, a projednává se zde ţivotopis soudce. Tímto rozhovorem se zjišťuje, zda jsou skutečně tito tři kandidáti vhodní na funkci soudce. Pokud ne, tak je daný stát poţádán o to, aby předloţil nový seznam soudců. Shromáţdění Rady Evropy má 324 poslanců, kteří by měli v prvním kole hlasování odevzdat své hlasy, na základě kterých jsou přijímáni soudci do své funkce. Soudce je sice volen v určitém vztahu ke státu, ale jednotlivé případy musí projednávat jako jednotlivec sám za sebe a v ţádném případě nereprezentuje svůj stát. Soudce musí být zcela nezávislý a nemůţe vykonávat činnosti, které jsou neslučitelné s jeho povinností být nezávislý a nestranný. Počet těchto soudců je stanoven na 20 plus 20 náhradníků. V čele stojí prezident soudu, kterým je v současné době Guido Raimondi z Itálie a dále dva viceprezidenti, kterými jsou András Sajó a Isil Karakas. Dále zde působí registrátor případů a tím je Roderick Liddell a také zástupce tajemníka, kterým je Francoise Elens-Passos. Pro zajímavost za Českou republiku máme zástupce na pozici soudce a tím je Aleš Pejchal. Soudní rok 2016 byl zahájen dne 29. ledna. Toto zahájení vedl jiţ zmíněný prezident Evropského soudu pro lidská práva pan Guido Raimondi.

3.1.2 Protokol č. 14 (změny) Nyní se vrátím k Protokolu č. 14, který nově přinesl v podstatě čtyři změny oproti Protokolu č. 11. Jednalo se o proces filtrace, který spočívá ve třídění stíţností (k Evropskému soudu pro lidská práva jsou často zasílány stíţnosti, které nepatří do oblasti působení tohoto Soudu). O tomto třídění rozhoduje výbor tří soudců. Druhou změnou byla takzvaná další podmínka přijatelnosti. Tato podmínka měla ušetřit co nejvíce času a fungovala podobně jako předchozí filtrace. Byl doplněn článek 12 o další třetí odstavec stávajícího článku 35. Zde se posuzují stíţnosti podle toho, o jakou újmu se jednalo (zda vůbec o nějakou újmu). Nabízí se zde otázka, aby nedošlo filtrací a zrychlením k rozporu s právem. Třetí změna spočívá v tom, ţe dochází k rozšiřování pravomoci Výboru tří soudců. Tato pravomoc by měla urychlovat jednání u soudu. Čtvrtou a zároveň poslední změnou je článek 46 Úmluvy, který se zabývá 45

výkonem rozsudku. Ve článku 16 daného Protokolu č. 14 závisí autorita soudu a důvěryhodnost ve velkém rozsahu na účinnosti procesu67. Na základě tohoto důvodu jsou ve článku 46 obsaţena dvě nová řízení. U těchto řízení můţe dojít k zahájení pouze z vůle Výboru ministrů. Tato dvě řízení jsou následující: 1) Poţádání Soudu o výklad rozsudku, který měl konečnou formu, aby byl tímto usnadněn dohled nad činností soudu. 2) Zahájení řízení před Soudem, na základě podnětu Výboru ministrů, v případě, ţe stát je vyzván k plnění, ale odmítá se podřizovat danému rozsudku, který byl vznesen68. Dále co se týká protokolů, zde nalezneme další dva a to Protokol č. 15 a Protokol č. 16. Ovšem protokol č. 15 vstoupí v platnost teprve dnem, kdy dojde k podepsání všemi smluvními státy Úmluvy a tím dojde k jeho ratifikaci. U tohoto Protokolu bude kladen důraz na respektování pravomocí. Protokol č. 16 byl přijat k Úmluvě Výborem ministrů Rady Evropy. Tento Protokol umoţní Nejvyššímu soudu daného smluvního státu poţádat o poskytování rad, či stanovisek, které se týkají zásadních otázek výkladu či uplatňování lidských práv a svobod, které jsou vymezeny v Úmluvě a v jejích ostatních protokolech69. Osobně si myslím, ţe je stále co zlepšovat a bude i nadále pokračováno v přijímání nových Protokolů, které budou mít za úkol zdokonalovat Úmluvu. Myslím si, ţe je to správná věc v tom ohledu, protoţe bude docházet k úpravám jednotlivých článků a nesrovnalostí, které by mohly vést k protiprávní aplikaci práva v ohledech týkajících se obyvatelstva. Evropská úmluva o lidských právech upravuje základní práva lidí, ale nikde není vyloučeno, ţe nebude docházet k potlačování těchto práv. Proto si myslím, ţe takhle instituce je velice důleţitá jak pro skupiny, tak pro jednotlivce. Na tuto instituci se můţeme obrátit kdokoliv v případě domněnky, ţe nejsou respektována práva ve státě bez omezení. Vidím zde výhodu v tom, ţe jedinec můţe ţalovat stát (zemi) nebo určitý státní orgán (správní orgány, soud, parlament). Nevýhoda je v tom, ţe k tomuto Soudu se nelze odvolávat, ale pouze podat stíţnost na nějaký postup zmíněných státních orgánů. Dojde k tomu ale v případě, ţe jedinec uţ se nemá kam obrátit ve svém státě (zemi), tak se obrátí na tento Soud. Rozhodnutí Soudu spočívá v tom, ţe je daný postup nějakého státního orgánu buďto potvrzen nebo vyvrácen, ţe byla porušena lidská práva a je oprávněn nařídit, aby stát, který takto jednal, zaplatil odškodné 67

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 114 68 Tamtéţ s 113-114 69 Evropský soud pro lidská práva: Protokol č. 15 a č. 16 [online]. [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=basictexts&c=#n13739062744461326038770_pointer

46

osobě, která podala stíţnost. Ovšem jak jsem zmiňoval, stíţnosti narůstají a nově příchozí stíţnosti procházejí procesem filtrace a posuzování, aby mohly být projednány Soudem. V čem vidím nevýhodu, ţe jedinec se sice obrátí na tento Soud se stíţností, ale jestliţe zákony ve státě jsou nastaveny špatně nebo dokonce přispívají k porušování lidských práv, tak stěţovatel sice dostane odškodnění, ale můţe se do stejné situace dostat opakovaně, protoţe Evropský soud pro lidská práva nemůţe zasahovat do vnitřní legislativy daného státu. Rozhodnutí o odškodnění je pro smluvní státy Úmluvy závazné, ale pouze v ohledu zaplatit určitý obnos stěţovateli společně se soudními náklady, ale nikoliv, aby stát měnil svou legislativu. Je to problém, protoţe nenastane ţádná změna, která můţe být poměrně důleţitá pro ochranu práv a daný státní orgán můţe v dalším případě postupovat naprosto stejně a opakovat své chyby. Kdyţ vše shrnu, je zde výhoda moţnosti obrátit se na Evropský soud pro lidská práva se stíţností, ţe došlo k nějakému pochybení či porušení, coţ můţe být potvrzeno a získáno tak odškodné, ale k nápravě legislativy ve státě nedojde, protoţe Evropský soud pro lidská práva pouze konstatuje porušení či neporušení postupu (tento postup uskutečnil státní orgán), ale neurčuje legislativu ve státě ani návrhy na její zlepšení. Barbulescu proti Rumunsku70 Nyní zde představím z mého pohledu velice zajímavý případ, ve kterém vynesl Evropský soud pro lidská práva zajímavý verdikt. Jednalo se zde o občana Rumunska jménem Bogdan Barbulesco, číslo stíţnosti 61496/0871 z dne 12. ledna 2016. S tímto muţem byl ukončen pracovní poměr ze strany zaměstnavatele, na základě elektronické korespondence. Tento muţ pracoval jako inţenýr v soukromé společnosti. Pracoval v dané společnosti od roku 2004 do roku 2007. Při své práci vyuţíval firemní počítač, kde měl zaloţen účet v chatovém programu Yahoo Messenger na pokyn svého zaměstnavatele. Účel se zde minul s výsledkem, protoţe zaměstnavatel plánoval, aby tento program byl vyuţíván především pro firemní komunikaci s jinými firmami, ale zaměstnanec zde vyuţíval i soukromé komunikace se snoubenkou či svým bratrem. V měsíci srpnu, v roce 2007 došlo k informování zmíněného zaměstnance, ţe jeho komunikace byla v období od 5. do 13. července kontrolována v daném chatovém programu. Zaměstnavatel si touto kontrolou chtěl ověřit, jak je vyuţívána jeho 70

Epravo: Barbulesco proti Rumunsku [online]. [cit. 2016-03-22]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/ clanky/sledovani-aktivity-zamestnance-na-internetu-ve-svetle-aktualni-judikatury-evropskeho-soudu-pro-lidskaprava-100316.html 71 European court of human rights INDEX: Barbulescu v. Romania. In: European court of human rights [online]. [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Documents/CLIN_INDEX_2016_ENG.pdf

47

výpočetní technika. Přesvědčil se o tom, ţe zde došlo k pouţití programu také pro soukromé účely, a tímto je toto jednání v nesouladu s vnitřními předpisy firmy, kterými by se měl zaměstnanec řídit. Závěrem bylo ukončení pracovního poměru se zaměstnancem. Rumunské soudy nepodpořily pana Barburlesca, i kdyţ se u nich domáhal spravedlnosti, a tak se obrátil na Evropský soud pro lidská práva. Podal stíţnost k tomuto Soudu, kde zmínil, ţe Evropská úmluva o ochraně lidských práv byla porušena konkrétně v čl. 8, kde je uvedeno právo na respektování soukromého a rodinného ţivota a je zde zahrnuta i ochrana korespondence. A za druhé čl. 6, kde je uvedeno právo na spravedlivé řízení. Domáhal se spravedlnosti v tom ohledu, ţe soudy rozhodly špatně o tomto případu. Nebylo prý legálně nabyto informací ohledně jeho komunikace, a tímto zmiňoval i moţný zásah do soukromí. Stěţovatel zohledňoval i to, ţe nebyl o daném monitorování předem informován a ţe postup při zjišťování informací nebyl ze strany zaměstnavatele přiměřený. Evropský soud pro lidská práva daný případ pečlivě projednal a došel k závěru. Pojem soukromí či pojem soukromý ţivot je poněkud obsáhlý pojem. Soud zohlednil i to, ţe pokud je, či není daná kontrola v nesouladu s čl. 8 Úmluvy, je, pokud zaměstnanec mohl čekat kontrolu nad svou osobou (vyplývalo by to z vnitřních předpisů firmy, určitá pravidla pro pouţívání výpočetní techniky). Soud proto nelehce hledal odpovědi na tuto problematiku. Nebylo to jednoduché, protoţe musel určit, zda byl zaměstnanec informován pomocí vnitřních předpisů či jiných nařízení, ţe můţe být monitorován při práci a podle rumunského soudu, který věc projednával, tomu tak bylo učiněno. I kdyţ soud uznal, ţe bylo zasaţeno do soukromí zaměstnance, tak následně zmínil, ţe monitorování, které prováděl zaměstnavatel, bylo cíleno pouze na program, který vyuţíval zaměstnanec při komunikaci, a ţe daná kontrola probíhala pouze v krátkém časovém rozmezí. Soud proto nevyvrátil tvrzení rumunského soudu, ale také nepodpořil tímto stěţovatele. Byl vynesen verdikt, ţe zásah do soukromí byl v omezeném rozsahu a zároveň byl přiměřeným zásahem do soukromí stěţovatele, tudíţ nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy. Toto rozhodnutí je velmi zajímavé z mého pohledu. Daný případ jsem nastínil jen stručně a výstiţně, abych se i z této povahy mohl k případu vyjádřit. Podle mého názoru Soud vynesl verdikt správně. Na základě tohoto případu, vydal Evropský soud pro lidská práva nové rozhodnutí dne 12. ledna 2016, které se týká monitorování soukromé komunikace zaměstnance zaměstnavatelem. Stručněji řečeno zde povoluje, aby zaměstnavatel byl oprávněn kontrolovat své zaměstnance, ovšem v přiměřeném rozsahu. Myslím si, ţe je to správné, protoţe kaţdý zaměstnavatel by měl mít přehled o tom, jak je vyuţíván jeho majetek 48

a to teď nemluvím jen o elektronické komunikaci, ale i třeba o sluţebním autě atd. Firmy vyuţívají ve velkém rozsahu výpočetní techniku, která je nákladná a zaměstnanec, který nepracuje efektivně nebo v pracovní době navštěvuje různé internetové stránky či si dopisuje s kamarády nebo rodinou, je pro zaměstnavatele neţádoucí a takový zaměstnanec by na daném místě neměl být. Tímto neuváţeným jednáním můţe být do výpočetní techniky zavlečen vir či mohou být ohroţena data firmy a zároveň můţe být sníţena produktivita práce. Všechny tyto faktory nadále souvisejí se zvyšováním nákladů firmy. Toto rozhodnutí o soukromí schvaluji, protoţe kaţdá firma chce prosperovat a ne upadat (chce zvyšovat efektivitu a produktivitu, ale zároveň sniţovat náklady). Osobně kdybych byl zaměstnavatel a vlastnil firmu, tak výpočetní technika by byla nedílnou součástí. Na základě toho bych rád měl přehled, jak moji zaměstnanci fungují v pracovní době. Jestli vytvářejí hodnoty nebo surfují po internetu či pouţívají výpočetní techniku jiným způsobem neţ je ţádoucí. Provedl bych úpravu vnitřních firemních předpisů tak, aby bylo zřejmé, jak mají zaměstnanci svěřenou techniku pouţívat a byla by zde i zohledněna moţná kontrola nad zaměstnanci v určitém rozsahu pro případné soudní spory. Tímto jsem představil Evropský soud pro lidská práva, zaměřil se na důleţité Protokoly, které jej provázejí, a vybral jsem z mého pohledu zajímavý případ, který jsem nastínil jako ukázku rozhodnutí. Shrnul jsem rozhodnutí soudu stručnou formou a představil nové rozhodnutí, které se týká zaměstnanců v soukromých firmách od letošního roku. Tímto bych se rád přesunul k další části mé práce, kterou je Mezinárodní soudní dvůr.

49

4. Mezinárodní soudní dvůr Další významnou částí mé práce je kapitola, která se týká Mezinárodního soudního dvora. Představím Mezinárodní soudní dvůr jako důleţitý mezinárodní soudní orgán, zmíním se o historickém vývoji a dále se budu zabývat problematikou, která se týká řízení před tímto soudním orgánem, a nakonec představím případ, který byl projednáván u této instituce.

4.1 Mezinárodní soudní dvůr a historický vývoj První stálý celosvětový soudní orgán, který fungoval jako orgán pro závazné řešení mezinárodních sporů, byl Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti. Základním předpokladem pro vznik tohoto orgánu byl čl. 14 Paktu Společnosti národů. Na základě tohoto Paktu vznikl jiţ zmíněný orgán. Sídlem bylo stanoveno město Haag. Přijetím návrhu členskými státy došlo k samotnému vzniku Dvora a to dne 16. 12. 1920. Období působení této instituce trvalo mezi lety 1921-1940, tudíţ do období 2. světové války. Do této doby fungoval Dvůr jako jediný, který závazně řešil spory, u kterých bylo vyneseno 32 rozsudků, 27 posudků a 30 nařízení Dvora. Poslední zasedání tohoto Dvora se uskutečnilo dne 4. 12. 1939, kdy nastala okupace Nizozemska vojsky nacistů. Při této situaci bylo opuštěno sídlo dvora v Haagu a došlo k přesídlení do Ţenevy, nicméně v tomto městě jiţ činnost Dvora nepokračovala. Dvůr byl v podstatě jediným orgánem, který se osvědčil při řešení mezinárodních sporů nejvíce72. Nyní se konečně přesouvám k současnému orgánu, který je pověřen řešit mezinárodní spory a tím je Mezinárodní soudní dvůr, který byl nástupcem dosavadního Dvora. Podstata současného Dvora je poměrně shodná s předchozím zmíněným. Ke zřízení tohoto Dvora došlo po konci 2. světové války a stal se tak součástí, neboli jedním z šesti hlavních orgánů OSN. V této organizaci zaujímá Mezinárodní soudní dvůr pozici hlavního soudního orgánu. Toto ustanovení nalezneme v čl. 7 Charty OSN73. Mezinárodní soudní dvůr je soudní orgán, který působí aţ to současné doby. Pro upřesnění, tento soudní orgán nebyl v pozici pokračovatele předchozího soudního Dvora, nýbrţ vznikl jako samostatný soudní orgán, který

72

ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289, s 556- 557 73 Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku: Č. 30/1947 Sb., Kapitola III., Orgány čl. 7. Zákony pro lidi: Charta OSN [online]. [cit. 2016-02-18]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30

50

má pouze určitou souvislost s předchozím soudním orgánem, z části po materiální stránce a z části i po formální stránce74.

4.2 Základní charakteristika Statut Mezinárodního soudního dvora je zakotven v Chartě OSN a to konkrétně v kapitole XIV, čl. 92-9675. Sídlem je opět nizozemské město Haag jako u předchozího zmiňovaného orgánu, v takzvaném Paláci míru. Ovšem není vyloučeno, aby Mezinárodní soudní dvůr zasedal dle potřeby i v jiném místě neţ je Haag. Jednací řád si tento soudní orgán přijímá a mění dle svého uváţení sám. Máme zde dva úřední jazyky, kterými jsou angličtina a francouzština stejně jako u Evropského soudu pro lidská práva. Hlavním cílem tohoto soudního orgánu je řešení mezinárodních sporů, na základě kterých jsou pak vydávány rozsudky, posudky či nařízení. Dvůr je v nezávislé pozici, tudíţ není povinen vydávat nějaké výroční zprávy, které by snad mohly působit jako podnět pro určitá jednání či dokonce hodnocení. Mezi účastníky tohoto soudního orgánu nalezneme všechny členské státy OSN. Členové musí přijmout jak jurisdikci Dvora, tak pochopit dané pravomoci a samotný způsob řízení před tímto soudním Dvorem, podle Charty OSN a samotného Statutu tohoto Dvora. Účastníkem se mohou stát i nečlenské státy za určitých podmínek, které jsou určovány Valným shromáţděním OSN. Tyto podmínky však jsou doporučovány Radou bezpečnosti OSN. Nečlenské státy musí zprvu vydat prohlášení o souhlasu s pravomocemi a v případě jednání u Dvora, bude jeho rozhodnutí povaţováno za závazné. Pro příklad takovým způsobem bylo přijato Švýcarsko (1948), Japonsko (1952), San Marino (1953) či Lichtenštejnsko (1950). Všichni účastníci, kteří se podílejí na Statutu Mezinárodního soudního dvora, jsou při jednání u Dvora ve stejné pozici (postavení). Ovšem po 2. světové válce tento Dvůr nevykazoval dostatečné plnění své úlohy. Na základě toho, byla projednávána otázka, jak by bylo moţné zvýšit úlohu tohoto Dvora. Účastníci proto byli vyzváni, aby předloţili svá stanoviska či náměty na podporu Dvora. Dne 12. 12. 1974 byly vyzvány členské státy, k přijetí závazné jurisdikce, ale s co nejmenším počtem výhrad. Byla zde také zohledněna moţnost doloţek do mezinárodních smluv76. 74

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 360 75 Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku: Č. 30/1947 Sb., Kapitola XIV, Mezinárodní soudní dvůr Čl. 92-96. Zákony pro lidi[online]. [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30 76 POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 361

51

4.2.1 Složení dvora Mezinárodní soudní dvůr je sloţen z 15 soudců. Tito soudci jsou kvalifikovaní na takovou funkci, vykazují vysokou mravní úroveň. Odborná způsobilost je také důleţitým předpokladem, ale hlavně musí být uznávaní znalci mezinárodního práva se schopností vykonávat funkci nejvyšších soudců ve svém státě. V tomto společenství soudců můţe vţdy být pouze jeden zástupce stejného státu. Je zde doporučení, aby se o volbě vhodného zástupce poradil daný stát se svým Nejvyšším soudem, či školami v právním odvětví. Samotnou volbu soudce má na starost opět Valné shromáţdění OSN společně s Radou bezpečnosti OSN, kde je rozhodováno tradičně hlasováním. Soudcem se stávají ti, kteří obdrţeli hlasy naprosté většiny těchto dvou orgánů. Doba trvání pozice soudce je 9 let s moţností opětovného zvolení, ovšem v období kaţdých 3 let je voleno 5 soudců, kterými je pravidelně obměňováno sloţení soudu. Pro toto tříleté období je zvolen předseda a místopředseda. Na období 7 let je ustanoven soudní tajemník, který vykonává takzvaného přednostu kanceláře Dvora. V oblasti nároků na soudce a délce jejich funkčního období je to stejné jako s Evropským soudem pro lidská práva. Ovšem rozdíl nalezneme v přijetí do funkce soudce, kde u Mezinárodního soudního dvora je uskutečněno hlasováním a u Evropského soudu pro lidská práva pohovorem. Moţnost opětovného zvolení je také rozdílné, u Mezinárodního soudního dvora je toto zvolení umoţněno, ovšem u druhé zmíněné instituce uţ nikoliv. Nicméně další společný rys je ten, ţe soudci musí být nezávislí a svědomití. V tomto případě soudce nesmí brát v potaz ani svůj stát, v případě, ţe se tento stát účastní nějakého mezinárodního sporu. Politická či správní funkce nebo jiné povolání není slučitelné s pozicí soudce u Dvora. S funkcí soudce je zde však spojováno pouţívání diplomatických výsad a imunit. Zasedání u Dvora bývá zpravidla v plénu v počtu 9 soudců. U Dvora je moţné, aby bylo stanoveno méně početních senátů, které mají nejméně 3 členy. Tyto menší senáty jsou tvořeny pouze pro určité druhy sporů. Kaţdým rokem je ustanoven senát o počtu 5 členů, který rozhoduje o sporech ve zkráceném řízení, ovšem pouze se souhlasem stran sporu. Usnesení je uskutečněno v počtu prosté většiny soudců, kteří jsou přítomni. Kdyby došlo k rovnosti, tak rozhodující hlas má předseda nebo místopředseda Dvora77. Současným předsedou Mezinárodního soudního dvora je Ronny Abraham původem z Francie. Pozici místopředsedy nyní vykonává Abdulqawi Ahmed Yusuf původem ze Somálska. Za Českou republiku v současné době bohuţel nemáme u Dvora zástupce, ale v pozici soudce nalezneme Petera Tomku, který pochází ze sousedního Slovenska a v letech 77

POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 362

52

2009-2012 vykonával funkci místopředsedy a v letech 2012-2015 působil ve funkci předsedy (prezidenta)78.

4.3 Řízení před Mezinárodním soudním dvorem Pod pojmem řízení rozumíme řešení vzniklého sporu a soudní státní u Dvora. U Dvora nalezneme dvě formy tohoto řešení sporů, a to buďto sporné řízení nebo posudkové řízení. Jak jiţ z názvu vyplývá, tak u sporného řízení bude vynesen rozsudek Dvora a u posudkového, vydán posudek na daný případ Dvorem. 4.3.1 Sporné řízení Sporné řízení je zahájeno dvěma způsoby. Prvním způsobem je, ţe dojde k oznámení kompromisu. Druhý způsob spočívá v tom, ţe vzniká na základě písemné ţaloby. Nejprve je důleţité mít ověřeno, ţe spor přísluší danému orgánu a to tak, ţe strana, která je ţalovaná byla někdy v minulosti podrobena jurisdikci tohoto Dvora a to smlouvou nebo takzvaným opčním prohlášením, které se nachází v čl. 36 statutu79. Tato ţalovaná strana není povinna se pouštět do řešení vzniklého sporu. Pokud tak však učiní, tak tímto jednáním přijímá výše zmíněnou jurisdikci. Neţli je vynesen rozsudek Dvora, tak musí být zachována veškerá práva sporných stran a to tak, ţe je vydáno určité zatímní opatření80. Dále je zde moţné, aby řízení probíhalo buďto písemnou formou nebo ústní formou. Aby bylo řízení písemné, je uskutečněno tak, ţe sporné strany obdrţí spisy, odpovědi nebo důkazy od kanceláře Dvora. Druhá forma, kterou je ústní jednání probíhá tak, ţe dojde k výslechu zmocněnců, právních zástupců nebo poradců, které si zvolí sporné strany (součástí můţe být i svědecká účast či znalci). Při řešení sporu jsou důleţité mezinárodní smlouvy, ze kterých Dvůr vychází. V mezinárodních smlouvách jsou stanovena pravidla, která jsou dobře známá sporným stranám. Dále je čerpáno z mezinárodních obyčejů či obecných právních zásad. Není však vyloučeno, aby se vycházelo z předchozích rozhodnutí, které Dvůr vydal. Avšak tato rozhodnutí mají formu takzvaného podpůrného prostředku, aby bylo umoţněno snadněji určit právní pravidla. Usnesení vydává prostá většina soudců, kteří jsou momentálně

78

International Court of Justice: All Members. International Court of Justice [online]. [cit. 2016-03-23]. Dostupné z: http://www.icj-cij.org/court/index.php?p1=1&p2=2&p3=2 79 Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku: Č. 30/1947 Sb., Kapitola II, Příslušnost Dvora Čl. 36. Zákony pro lidi: Statut Mezinárodního soudního dvora [online]. [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30 80 POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 365

53

přítomni. Jak jsem jiţ zmiňoval, v případě rovnosti hlasů, je rozhodujícím hlasem hlas předsedy nebo místopředsedy Dvora. Vynesený rozsudek má konečnou a závaznou formu bez moţnosti odvolání pro sporné strany, coţ upravuje čl. 60 Statutu81. V rozsudku nalezneme důvody, na základě kterých je vynesen, dále jsou v rozsudku vyjmenováni soudci, kteří se podíleli na rozhodování sporu. Kaţdý soudce je oprávněn připojit k rozsudku své zvláštní mínění. Rozsudek musí obsahovat podpis předsedy a tajemníka Dvora. Výslednou formou je veřejné zasedání Dvora, kde dochází k veřejnému vyhlášení rozsudku. U Dvora nalezneme také moţnost opravného prostředku, který je pouze mimořádného rázu a to tak, ţe během řízení nebyly známy veškeré skutečnosti, které se objevily (tímto je moţné obnovit řízení). Avšak pro tento opravný prostředek je určeno časové omezení, které se týká ţádosti o obnově řízení. Podání této ţádosti by mělo být uskutečněno do 6 měsíců od doby, kdy se objevily tyto podstatné skutečnosti, ale je moţné podat ţádost nejdéle do 10 let od vyhlášení konečného rozsudku, coţ upravuje čl. 61 Statutu82. Povinnosti dodrţet rozsudek také upravuje čl. 94 Charty OSN83. Jednotlivé strany jsou po vynesení rozsudku povinny plnit mezinárodně právní závazky podle mezinárodního práva84. 4.3.2 Posudkové řízení Na jakoukoliv otázku, která se týká práva, můţe Dvůr vydat posudek, je-li o to poţádán Valným shromáţděním OSN nebo Radou bezpečnosti OSN. Ţádost můţe být podána také ostatními orgány OSN v případě, ţe se to týká jejích činností ohledně právních otázek. Posudek není závazný pro sporné strany a slouţí pouze jako podnět k určitému jednání sporných stran. Posudek je stejně jako rozsudek vyhlášen na veřejném zasedání Dvora, o kterém byly všechny subjekty předem informováni. Po formální stránce je posudek stejný

81

Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku: Č. 30/1947 Sb., Kapitola III, Řízení Čl. 60. Zákony pro lidi: Statut Mezinárodního soudního dvora [online]. [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30 82 Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku: Č. 30/1947 Sb., Kapitola III, Řízení Čl. 61. Zákony pro lidi: Statut Mezinárodního soudního dvora [online]. [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30 83 Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku: Č. 30/1947 Sb., Kapitola XIV, Mezinárodní soudní dvůr čl. 94. Zákony pro lidi: Statut Mezinárodního soudního dvora [online]. [cit. 2016-04-24]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30 84 POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364, s 366

54

jako rozsudek, tudíţ na něm nalezneme stejné náleţitosti. Detaily, které se týkají posudků a jejich řízení nalezneme v čl. 102-109 Jednacího řádu85.

Rozsudek Mezinárodního soudního dvora Belgie v. Senegal rozsudek ze dne 20.7.2012 Případ byl předloţen Belgií Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Podkladem pro předloţení případu byla doloţka o řešení sporů v Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo poniţujícímu zacházení či trestání. Případ se týkal bývalého čadského prezidenta Hissene Habrého. Tento muţ byl obviněn ze zločinů mučení,válečných zločinů a také zločinů proti lidskosti. Stíhání tohoto muţe se táhne uţ od roku 2000. Habré byl obviněn senegalským soudcem. Ovšem došlo k zastavení tohoto stíhání, neboť odvolací soudy zdůraznily, ţe senegalské soudy nemají pravomoc, aby řešily zločiny, které jsou spáchány v cizině. Poté se poškození obrátili na belgické orgány, které 4 roky vyšetřovaly případy a následně obvinily Habrého ze zmíněných zločinů. Roku 2005 Belgie poţádala Senegal o vydání pachatele, ale senegalský soud takové rozhodnutí zamítl a bránil se, ţe nevlastní jurisdikci pro rozhodnutí o takové ţádosti na vydání pachatele. Roku 2006 vyzvala Africká unie Senegal, aby byl Habré stíhán jménem celé Afriky. Tímto došlo ke změně senegalského zákona, který umoţnil senegalským soudům výkon jurisdikce i na zločiny v cizině podle mezinárodního práva. Nicméně senegalská vláda poţádala o finanční příspěvek od unie, a opět došlo k zastavení přípravy procesu na období 3 let. Habré by měl být souzen ve zvláštním ad hoc řízení mezinárodní povahy, podle Hospodářského společenství států. Na základě rozhodnutí došlo k reakci Africké unie, aby byly zřízeny zvláštní senáty v rámci senegalských soudů. Ze strany Senegalu došlo opět k odmítnutí návrhu. Nedocházelo k ţádnému pokroku. V červenci 2011 a v lednu 2012 došlo k dalšímu odmítnutí senegalského odvolacího soudu, který odmítl dvě další ţádosti ohledně vydání pachatele, které vydala Belgie. Na základě této nespolupráce byla věc předloţena Mezinárodnímu soudnímu dvoru86. Ţaloba Belgie obsahovala ţádost Soudu, aby byla věc rozhodnuta tak, ţe Senegal je povinen zahájit trestní řízení pana Habrého, za zmíněné činy. Dále, aby byl vydán do Belgie, kde by se muţ zodpovídal za činy. A dále Belgie ţádala Soud, aby bylo rozhodnuto o porušení Úmluvy proti mučení, kde Senegal opomenul konat v tomto případě a dále porušuje 85

ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289, s 566- 568 86 ŠTURMA, Pavel, Vladimír BALAŠ, Veronika BÍLKOVÁ, et al. Casebook: výběr případů z mezinárodního práva veřejného. 3. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. Scripta iuridica. ISBN 978-80-87975-33-6, s 158

55

své závazky, které se týkají mezinárodního práva. Dvůr po pečlivém projednání došel k závěru, ţe Senegal porušil závazek podle článku 6 odst. 2 Úmluvy, kde došlo ke vzniku mezinárodní odpovědnosti. Na základě tohoto verdiktu má Senegal povinnost nepokračovat ve svém protiprávním jednání v oblasti mezinárodního práva. Dále je povinen bez zbytečného prodluţování přijmout nezbytná opatření a případ musí být neprodleně předloţen svým úřadům, aby byl pachatel stíhán, pokud jej nevydá Belgii87. Dle mého názoru Mezinárodní soudní dvůr rozhodl správně. Z hlediska Úmluvy došlo k očividné nespolupráci a nečinnosti Senegalu. Senegal nejenţe neřešil daný problém, ale odmítl spolupracovat s Belgií, která by daný problém očividně vyřešila bez problému. Mezinárodní soudní dvůr aplikoval Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo poniţujícímu zacházení či trestání a oblast mezinárodního práva. Nechápu jen jednu věc, a to, ţe problém začal v roce 2000 a trval do roku 2012, tudíţ 12 let na základě zbytečného protahování ze strany Senegalu. Belgie mohla reagovat uţ v roce 2006, kdy došlo ke změně senegalského zákona a Senegal protahoval nadále jednání. Belgie měla dle mého názoru značnou trpělivost, kdyţ čekala aţ do roku 2012, aby věc předloţila Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Nyní bych se rád zaměřil na poslední část mé práce a tou je Mezinárodní trestní řízení.

87

ŠTURMA, Pavel, Vladimír BALAŠ, Veronika BÍLKOVÁ, et al. Casebook: výběr případů z mezinárodního práva veřejného. 3. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. Scripta iuridica. ISBN 978-80-87975-33-6, s 159-161

56

5. Mezinárodní trestní řízení Přelom 20. a 21. století měl v oblasti mezinárodního práva významný charakteristický znak. Tímto znakem byl vznik a následné rozvíjení oblasti mezinárodního trestního soudnictví.

5.1 Mezinárodní trestní tribunály Tímto se dostáváme ke zřizování zvláštních mezinárodních orgánů, mezi které patřily takzvané trestní tribunály. Úkolem bylo uloţit trestní postih pachatelům z hlediska mezinárodního práva. Tribunály mají podobnost se soudy, ale jsou zároveň zvláštními mezinárodními orgány. Mohou působit samostatně nebo jako pomocný orgán pro OSN a byly zřízeny pouze na řešení trestných činů, které byly páchány v určitém časovém rozmezí. Tyto tribunály byly zřízeny celkem dva. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) byl prvním zřízeným tribunálem, sídlem v Haagu a zřízen roku 1993 na základě usnesení Rady bezpečnosti OSN. V bývalé Jugoslávii bylo od roku 1991 spácháno mnoho činů, které se týkaly humanitárních práv. Tribunál měl za úkol stíhat všechny odpovědné osoby, které tato práva porušovaly. Zločiny probíhaly především v období ozbrojených operací během a po rozpadu bývalé Jugoslávie. Tribunál řeší zločiny týkajících se genocidy či zločinů proti lidskosti, závaţného porušování Ţenevských úmluv či jiné porušování zákonů a obyčeje války88. Druhým zřízeným tribunálem byl Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR), který byl ustanoven Radou bezpečnosti OSN stejně, jako byl zřízen předchozí tribunál, ovšem bylo tomu o rok později a sídlem je město Arusha. Statut tribunálu byl téměř shodný s předešlým a jsou zde vyuţívány i některé orgány předchozího tribunálu jako je například odvolací instance nebo úřad ţalobce. Ovšem aby bylo moţné urychlit činnost těchto dvou tribunálů, musel mít kaţdý své vlastní orgány a bylo vyloučené si je takzvaně půjčovat. Rozdělení na dva samostatné celky bylo uskutečněno roku 2003. Kaţdý tribunál řešil činy, které se týkaly jeho území. Tímto byly tribunály od sebe odlišné. Druhou odlišností bylo, ţe tento tribunál nebyl přijat jednomyslně všemi stálými členy Rady bezpečnosti OSN, jako tomu bylo u předchozího tribunálu. Druhý tribunál má také menší pozornost veřejnosti neţ předchozí. Vznik tohoto tribunálu byl následkem krvavých vnitrostátních konfliktů ve

88

ŠTURMA, Pavel, Vladimír BALAŠ, Veronika BÍLKOVÁ, et al. Casebook: výběr případů z mezinárodního práva veřejného. 3. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. Scripta iuridica. ISBN 978-80-87975-33-6, s 195

57

Rwandě mezi skupinami Hutuů a Tutsiů89. Statut je poněkud materiálně zdařilejší neţ u předchozího tribunálu. Na počátku měl tento tribunál drobné potíţe, ale byl schopný projednat a odsoudit značný počet případů. Dále byl schopný spolupracovat se státy a vedl k celkovému rozvoji v oblasti mezinárodního trestního práva90. Abychom neuzavřeli tuto podkapitolu nekompletní, tak zmíním, ţe je moţná ještě jedna právní forma trestních tribunálů a tou je Statut Zvláštního soudu pro Sierra Leone. Byl zřízen na základě dvoustranné dohody mezi OSN a vládou zmíněné země. K podepsání došlo 16. 2. 2002. Taktéţ zde byl určitý krvavý a ozbrojený konflikt v zemi. Nalezneme zde opět zločiny proti lidskosti, porušování Ţenevských úmluv a také Protokolu II, který byl dodatkem těchto úmluv. U této instituce, ale postrádáme zločin genocidy. Ve Statutu jsou také vypsány závaţné trestné činy podle práv této země. Orgán patří mezi tribunály smíšené povahy91. Mezinárodní trestní tribunály a jejich zřízení je ţádoucí dle mého názoru, protoţe mnoho válečných zločinců můţe být ještě na svobodě. Není stoprocentní, ţe tyto orgány odhalí všechny pachatele těchto činů, ale je moţné ţe díky své existenci jich většina ponese následky za své jednání. Důleţité je, aby byli odhaleni vůdci těchto praktik, které byly bohuţel součástí ozbrojených konfliktů či různých diktatur. Tito vůdci by měli být patřičně potrestáni. Myšlenka na zřízení těchto tribunálů byla velmi dobrá, protoţe alespoň tyto instituce uplatňují mezinárodní trestní právo, které je díky novým případům obohacováno o nové podněty, které mohou nadále pomáhat při odhalování nových případů trestných činů. Kdybychom zašli do detailů, tak veškeré trestné činy, které jsem zmiňoval, určitým způsobem potlačují či omezují lidská práva. Máme tu sice Evropský soud pro lidská práva, ale dané případy nezasahují do jeho jurisdikce.

5.2 Mezinárodní trestní soud (ICC) Tento Soud vykonává funkci prvního stálého trestního tribunálu, který má sídlo v Haagu. Soud je zřízen na základě mnohostranné smlouvy. Jurisdikce tohoto soudu vychází z čl. 5 Římského statutu z roku 1998 a nalezneme v ní pouze takové zločiny, které mají povahu nejzávaţnějších zločinů a dotýkají se mezinárodních společenství jako celku. Roku 89

ŠTURMA, Pavel, Vladimír BALAŠ, Veronika BÍLKOVÁ, et al. Casebook: výběr případů z mezinárodního práva veřejného. 3. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. Scripta iuridica. ISBN 978-80-87975-33-6, s 195-196 90 ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289, s 780-783 91 ŠTURMA, Pavel, Vladimír BALAŠ, Veronika BÍLKOVÁ, et al. Casebook: výběr případů z mezinárodního práva veřejného. 3. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. Scripta iuridica. ISBN 978-80-87975-33-6, s 196

58

1994 byl vypracován původní návrh Statutu, který zpracovala Komise OSN pro oblast mezinárodního práva. Na základě toho, byl vytvořen Valným shromáţděním OSN přípravný výbor pro tento soud, který měl za úkol předělat návrh do konečné podoby, aby bylo moţné jej předloţit na konferenci svolané v Římě roku 1998. Soud není součástí OSN, i kdyţ se OSN podílela na jeho vzniku. Působí jako samostatný mezinárodní orgán92. 5.2.1 Jurisdikce Soud má samostatnou mezinárodně právní subjektivitu v určitém rozsahu nutným k cílům či funkcím. V jurisdikci nalezneme opět jako u předchozích zločin genocidy, dále zločin proti lidskosti, válečný zločin, ale nově zde nalezneme také zločin agrese, který jsme nalezli u předchozích tribunálů. Do této jurisdikce ovšem zařadíme zločiny, které byly spáchány aţ po tom, co vstoupil v platnost Římský statut dne 1. 7. 2002. Dále se jurisdikce vztahuje na osoby, které byly v době spáchání zločinu plnoleté (18 let). Důleţitou roli hraje státní občanství pachatele a místo, kde trestný čin spáchal. Jednotlivé státy musejí projevit souhlas s výkonem pravomocí jurisdikce Soudu. Zmíněný souhlas je buďto předem ratifikován ve Statutu nebo na základě druhé moţnosti, kterou je v konkrétních případech prohlášení. Soud můţe vykonávat svou činnost pouze tehdy, jestliţe je to akceptováno státem, kde byl vykonán trestný čin, nebo je-li občan daného státu obviněný ze spáchání tohoto činu93. Důleţité je zde však to, kdo vydává podnět k zahájení řízení tohoto Soudu. Tuto skutečnost upravuje čl. 13 Statutu MTS. Návrh podnětu má podstatnou váhu a nalezneme zde 3 moţnosti, kdo můţe podnět navrhnout. První moţností je vlastní podnět na základě Prokurátora MTS, toto je takzvaná vlastní iniciativa Soudu. Druhou moţností je podnět od Rady bezpečnosti OSN (v případech, kdy soudní systém uvnitř státu nechce, nebo je neochotný). Třetí a zároveň poslední moţností je návrh podnětu některou smluvní stranou94.

92

ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289,s 786-787 93 ŠTURMA, Pavel, Vladimír BALAŠ, Veronika BÍLKOVÁ, et al. Casebook: výběr případů z mezinárodního práva veřejného. 3. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. Scripta iuridica. ISBN 978-80-87975-33-6, s 196-197 94 ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289,s 787

59

5.2.2 Struktura Organizační strukturu Soudu tvoří 5 orgánů. Těmito orgány jsou95: Předsednictví: tento orgán nese kompletní zodpovědnost za správu Soudního dvora. Předsednictví je tvořeno třemi soudci, které zvolí na tuto pozici jejich kolegové. Období pro výkon této funkce jsou tři roky. Předsedou soudu je nyní Silvia Alejandra Fernández de Gurmendi (Argentina), prvním místopředsedou je Joyce Aluoch (Keňa) a druhou místopředsedkyní je Kuniko Ozaki (Japonsko). Soudní divize: v této divizi nalezneme 18 soudců, kteří jsou určeni do tří divizí, kterými jsou předsoudní divize, zkušební divize a odvolací divize. Kaţdá divize zasedá v komorách a kaţdá komora nese jinou odpovědnost. Kaţdá divize má své určené soudce, kteří jsou dosazováni do divize podle povahy této divize a závisí na zkušenostech či kvalifikačních předpokladech soudců. Divize musí zajistit vhodné rozmístění soudců podle odborných znalostí. Mezi soudci nalezneme kromě jiţ třech zmíněných také Sanji Mmasenono Monageng (Botswana), Christine baronka Van Den Wyngaert (Belgie), Cuno Jakob Tarfusser (Itálie), Howard Morrison (Spojené království), Olga Venecia del C. Herrerrová Carbuccia (Dominikánská republika), Robert Fremr (Česká republika), Chile Eboe-osuji (Nigérie), Geoffrey A. Henderson (Trinidad a Tobago), Marc Perrin De Brichambaut (Francie), Piotr Hofmański (Polsko), Antoine Kesia-Mbe Mindua (demokratická republika Kongo), Bertram Schmitt (Německo), Péter Kovács (Maďarsko), Chang-ho Chung (Korejská republika) a Raul Pangalangan (Filipíny). Úřad prokurátora: zde nalezneme odpovědnost za přijetí doporučení a třídění předloţení informací o trestné činnosti podle toho co Soudu přísluší a co ne. Dále přezkoumávání těchto informací. V čele úřadu stojí prokurátorka, kterou je Fata Bensouda (Gambie), byla zvolena smluvními státy na funkční období 9 let. Náměstek prokurátora je James Stewart, který je nápomocen prokurátorce. Registr: tento registr vede soudní kancelář a hlavním správním úředníkem je Herman von Hebel (Nizozemsko), funkční období je 5 let a svou funkci vykonává podle pravomocí předsedy soudu. Jeho funkcí je zodpovědnost za aspekty mimosoudní správy a chod soudu.

95

Mezinárodní trestní soud: Struktura Soudu. International Criminal Court [online]. [cit. 2016-04-12]. Dostupné z:https://www.icc-cpi.int/en_menus/icc/structure%20of%20the% 20court/Pages/structure%20of%20the% 20court.aspx

60

Ostatní kanceláře: jak uţ z názvu vyplývá, jsou kanceláře, bez kterých by se Soud neobešel. Nalezneme zde úřad veřejného poradce pro oběti a úřad veřejného poradce pro obranu. Působí jako nezávislé kanceláře, ale jsou vedeny jako administrativní. Podle mého názoru je jedině dobře, ţe došlo ke vzniku takové instituce, která i na základě vlastního podnětu můţe zahájit řízení, i kdyţ jsou s tímto řízením spojeny určité podmínky. Státy, které nejsou doposud členy, tak doufám, ţe se přidají a přijmou Římský statut, aby po světě docházelo ke zdokonalování spolupráce, která se týká trestního řízení. V dnešní době kriminalita stále narůstá, dochází stále více k trestným činům a ne vţdy se podaří potrestat pachatele, který často uniká spravedlnosti do jiných států, kde má moţnost se takzvaně ukrýt. Organizačně má Soud značnou podobnost s Mezinárodním soudním dvorem i Evropským soudem pro lidská práva, nicméně plní svou funkci, která je specifická. Myslím, ţe případů pro řešení činů u Soudu bude nadále jen přibývat a do budoucna bychom mohli očekávat vznik další instituce, která by buďto pomáhala dosavadnímu Soudu nebo by fungovala samostatně a došlo by k určitému rozdělení pravomocí, coţ by nebylo od věci. Toto byla poslední významná část mé bakalářské práce.

61

Závěr Předmětem této bakalářské práce bylo vymezení pojmu, principů a systému mezinárodního soudnictví. Zvolené téma nebylo nijak jednoduché uchopit, a proto jsem se zaměřil na důleţité oblasti tohoto oboru. Soustředil jsem se na významné soudní orgány ve zkoumané oblasti, které jsem představil a v průběhu práce porovnával mezi sebou. Zvolené téma je velmi komplexní, a tudíţ by mi na úplné rozebrání nestačila ani obsáhlá kniha, natoţ bakalářská práce. Příprava mé bakalářské práce mi pomohla prohloubit mé odborné znalosti a schopnosti. Zvoleného cíle bakalářské práce bylo dosaţeno analýzou mezinárodního soudnictví a vzájemnou komparací významných částí této práce. V první části mé práce jsem se věnoval Mezinárodnímu soudnictví jako pojmu. Představil jsem historii a vývoj soudnictví. Významnou kapitolou obsaţenou v první části bakalářské práce byla OSN, která má pro mezinárodní právo klíčový význam. Zaměřil jsem se na historii, vznik, orgány či hlavní myšlenky této organizace. Jelikoţ jsem téma pojal z veřejnoprávního pohledu, tak také v první části nalezneme co si představit pod pojmem mezinárodní právo veřejné. V druhé části jsem se zaměřil na základní principy Mezinárodního soudnictví. Zaměřil jsem se na mezinárodní smlouvy, které jsou nedílnou součástí mezinárodního práva, kde při řešení sporů jsou tyto smlouvy jedním ze základních podkladů. Věnoval jsem se zde poradním prostředkům řešení sporů společně se závaznými prostředky řešení mezinárodních sporů (jakými jsou například diplomatická jednání, rozhodčí řízení či smírčí řízení). Poté jsem se dopracoval ke třetí části, kterou jsem nazval Evropská ochrana lidských práv, kde jsem se věnoval Evropskému soudu pro lidská práva. Tato část je velice významná v oblasti mezinárodního práva. Představil jsem Evropský soud pro lidská práva v oblasti historie, vývoje a současnosti. Tuto část jsem také doplnil o zajímavý případ, který byl u Soudu řešen. Čtvrtou významnou částí byl Mezinárodní soudní dvůr, kterému jsem se nevěnoval jako jednomu z orgánů OSN, ale jako samostatnému celku, protoţe patří k jednomu z nejvýznamnějších orgánů v oblasti mezinárodního soudnictví. Představil jsem soudce, a jejich kvalifikační předpoklady, které jsou s funkcí spojeny. Nastínil jsem řízení u Dvora a porovnával jsem Dvůr s Evropským soudem pro lidská práva. Tuto část jsem obohatil z mého pohledu o zajímavý rozsudek, který byl vynesen u Dvora. Pátou a zároveň poslední částí bylo Mezinárodní trestní řízení. V tomto celku jsem se věnoval mezinárodním trestním tribunálům, které vznikaly k výjimečným událostem, a dále jsem představil stálý

62

orgán v oblasti trestního řízení - Mezinárodní trestní soud. Zaměřil jsem se na vývoj, soudce i strukturu uvedeného Soudu. Jednotlivé mezinárodní soudní orgány jsem na základě získaných informací porovnával mezi sebou, ať uţ se to týkalo kvalifikačních předpokladů kladených na soudce, tak i jejich organizační strukturu. Práci jsem rozvrhl tak, aby došlo ke kvalitnímu podání zvoleného tématu a bylo co nejlépe představeno. Při práci jsem nejvíce čerpal z odborné literatury. Pouţíval jsem právnické učebnice, které jsou zaměřeny na mezinárodní právo veřejné. Tyto zdroje mi nejvíce pomáhaly při tvorbě práce. Dále jsem čerpal z Charty OSN a Statutu Mezinárodního soudního dvora. Mezi další zdroje jsem zařadil webové stránky zmíněných institucí jako je Mezinárodní soudní dvůr, Evropský soud pro lidská práva či Mezinárodní trestní soud, které mi slouţily také jako kvalitní zdroj pro čerpání informací a zároveň novinek, ke kterým došlo od vydání odborných knih. Největším přínosem mé práce je zpracování daného tématu (mezinárodní soudní řízení) jako celku a obohacení o příklady, které jsem se snaţil co nejlépe analyzovat, bez porušení jejich podstaty. Abych uzavřel tuto práci, rád bych zohlednil, ţe v dnešní době je důleţité, aby se lidé měli kam obrátit při řešení sporů týkajících se ochrany jejich základních lidských práv a svobod (tím myslím Evropský soud pro lidská práva). Při mezinárodních sporech není důleţité, ba dokonce ani rozumné na vše vyuţívat sílu, ale spíše aplikovat mezinárodní smlouvy či dohody, které by měly být dodrţovány. Státy by měly nadále mezi sebou upevňovat spolupráci a vztahy. Důleţité je, aby docházelo k neustálému zdokonalování mezinárodních soudních řízení, soudních orgánů a dále k pokračování rozvoje právní úpravy v této oblasti. K úbytku trestných činů, porušení smluv či mezinárodním sporům určitě docházet nebude, ba naopak, dle mého názoru bude docházet ke vzniku nových orgánů či institucí, které budou rozhodovat o těchto trestných činech a mezinárodních sporech.

63

Seznam použitých zdrojů Seznam knižních zdrojů ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-1797-289. DAVID, Vladislav, Pavel SLADKÝ a František ZBOŘIL. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. 1. vyd. Praha: Leges, 2008. Student (Leges). ISBN 978-80-87212-08-0. KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RŮŢIČKA. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2015. Právnické učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 9788073805500. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: obecná část a poměr k jiným právním systémům. 6., upr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2014. ISBN 978-80-7239-318-3. ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-181-6. POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 5., dopl. a rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy právnické učebnice. ISBN 8071795364. SEIDL-HOHENVELDERN, Ignaz. Mezinárodní právo veřejné. 3. vyd. Praha: ASPI, 2006. ISBN 80735-7178-1. ŠTURMA, Pavel, Vladimír BALAŠ, Veronika BÍLKOVÁ, et al. Casebook: výběr případů z mezinárodního práva veřejného. 3. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. Scripta iuridica. ISBN 978-80-87975-33-6.

Seznam elektronických zdrojů Cíle

OSN

[online].

2015

[cit.

2015-12-15].

Dostupné

z:

http://www.mezinarodni-

organizace.wz.cz/osn/cile-osn/cile-osn.html ECOSOC. United Nations: Information Centre Prague [online]. [cit. 2015-12-28]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/clenstvi/ekonomicka-a-socialni-rada/

64

Epravo:

Barbulesco

proti

Rumunsku

[online].

[cit.

2016-03-22].

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/sledovani-aktivity-zamestnance-na-internetu-ve-svetle-aktualnijudikatury-evropskeho-soudu-pro-lidska-prava-100316.html European court of human rights INDEX: Barbulescu v. Romania. In: European court of human rights [online]. [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/ Documents/CLIN_ INDEX_ 2016_ENG.pdf Evropský soud pro lidská práva: Soudci. Evropský soud pro lidská práva [online]. [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=court/judges&c=#n1368718271710_pointer Evropský soud pro lidská práva: Protokol č. 15 a č. 16 [online]. [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=basictexts&c=#n13739062744461326038770_pointer Generální tajemník OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/organizacni-struktura/ Charta OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. Praha [cit. 2015-12-15]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/charta-osn/ International Court of Justice: All Members. International Court of Justice [online]. [cit. 2016-03-23]. Dostupné z: http://www.icj-cij.org/court/index.php?p1=1&p2=2&p3=2 Mezinárodní situace na přelomu 19. a 20. století: I. Mezinárodní konference v Haagu. Dějepis [online]. [cit. 2016-12-15]. Dostupné z: http://www.dejepis.com/ucebnice/mezinarodni-situace-naprelomu-19-a-20-stoleti/ Mezinárodní trestní soud: Struktura Soudu. International Criminal Court [online]. [cit. 2016-04-12]. Dostupné z: https://www.icc-cpi.int/en_menus/icc/structure%20of%20the% 20court/Pages/structure %20of%20the%20court.aspx Organizační struktura OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. Praha [cit. 2015-1217]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/organizacni-struktura/ OSN [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-12-15]. Dostupné z: http://www.osn.cz/

65

Překlad.

ABZ

[online].

Praha

[cit.

2015-12-15].

Dostupné

z:

http://slovnik-cizich-

slov.abz.cz/web.php/hledat?cizi_slovo=rezoluce&typ_hledani=prefix Rada bezpečnosti OSN. United Nations: Information Centre Prague [online]. Praha, 2015 [cit. 201512-19]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/clenstvi/rada-bezpecnosti/ United Nations [online]. [cit. 2015-12-15]. Dostupné z: http://www.un.org/sg/formersgs.shtml Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku: č. 30/1947 Sb. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2016-04-24]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30

Seznam legislativních dokumentů Rozhodnutí prezidenta republiky o sjednávání mezinárodních smluv. In: Sb. Praha, 1993, ročník 1993, číslo 144.

66

67

68