Mezi fyzikální faktory patří druh záření, dávka záření, rozdělení dávky záření v čase a distribuce dávky v savčím organizmu

KLINICKÁ RADIOBIOLOGIE

131

7. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ BIOLOGICKÝ ÚČINEK ZÁŘENÍ (Pavel Kuna) Výsledný biologický účinek ionizujícího záření hodnocený na kterékoliv úrovni organizace živé hmoty v definovaném čase po ukončení expozice je výsledkem vztahu záření a absorbátoru. Je-li absorbátorem energie ionizujícího záření savčí organizmus, pak výsledek tohoto vztahu je především určen charakteristikou použitého záření a aktuálním stavem ozařovaného organizmu. Faktory ovlivňující určitý radiační efekt rozdělujeme na fyzikální, chemické a biologické.

7.1 Fyzikální faktory Mezi fyzikální faktory patří druh záření, dávka záření, rozdělení dávky záření v čase a distribuce dávky v savčím organizmu.

7.1.1 Závislost biologického účinku na druhu záření Závažnost biologického účinku záření se mění s jednotlivými druhy ionizujícího záření v důsledku jejich rozdílné interakce s biologickým absorbátorem. Pro charakter této interakce je navíc významná energie a dávkový příkon uvažovaného druhu záření. Přestože všechny druhy ionizujícího záření způsobují v buňkách živých systémů v konečném důsledku ionizaci a excitaci molekul, je každý typ ionizujícího záření v závislosti na energii charakterizován specifickým průnikem buněčnými tkáněmi, při němž je energie předávána rozdílným způsobem. Fotony γ či RTG záření, protony, alfa a beta částice reagují s elektrony atomů absorbátoru, zatímco neutrony, elektricky neutrální částice, nejdříve s jádry molekul tkání. Mikrodistribuce absorbované energie jednotlivých druhů ionizujícího záření (mikrodistribuce dávky), je charakterizována ukazatelem, který nazýváme lineární přenos energie (LET = Linear Energy Transfer). LET je definován jako množství energie, kterou ionizující částice předá tkáni na dráze jednoho mikrometru. Fyzikální rozměr jednotky LET je keV.µm-1. Hodnota LET je přímo úměrná ionizační hustotě, tj. počtu iontových párů vzniklých na dráze ionizující částice délky 1 µm (10-6 m). Velikost LET je ovlivněna rychlostí (nepřímo) a nábojem (přímo) ionizující částice. Proto α-částice, protony a neutrony (které zčásti ionizují prostřednictvím „vyražených“ částí těžkých nabitých jader a protonů absorbátoru, zčásti druhotným γ zářením) mají vysoké hodnoty LET (desítky až stovky keV.µm-1), zatímco elektrony, RTG a γ záření jsou charakterizovány nízkými hodnotami LET (desetiny až jednotky keV.µm-1). Vzhledem k tomu, že biologický účinek ionizující částice závisí na hustotě a distribuci ionizací v průběhu její dráhy, částice s vysokými hodnotami LET budou do hloubky, kam až proniknou, vyvolávat větší poškození na jednotku dráhy než částice s nízkým LET. Abychom nepřišli při srovnání rizik biologických účinků ionizujícího záření k mylným závěrům,

132


musíme vždy brát v úvahu hloubkovou pronikavost srovnávaných druhů záření a tím i objem tkání organizmu, který bude daným typem záření poškozen. Ke srovnání rozdílů biologických účinků jednotlivých druhů ionizujícího záření je používaná veličina relativní biologická účinnost (RBÚ), případně RBE (relativní biologická efektivnost), což je číslo, které obdržíme z poměru dávky (v Gy) standardního záření γ (60Co) nebo rentgenového záření 220 kV k dávce posuzovaného záření (např. neutronů), která je nutná k vyvolání stejného zvoleného biologického účinku. RBÚ = Dstand / Dtest, kde D je ekviefektivní dávka záření v Gy standardního a testovaného záření. Je-li hodnota RBÚ větší než 1, znamená to, že k vyvolání stejného definovaného biologického účinku je nutná menší dávka testovaného záření a je tudíž toto záření účinnější. Poněvadž můžeme vybrat ke srovnání celou řadu biologických účinků záření, existuje pro zkoumaný druh záření také řada hodnot RBÚ.

7.1.2 Závislost biologického účinku na dávce záření Jednotkou dávky všech druhů ionizujícího záření je jeden gray (Gy), jehož fyzikální rozměr je dán vztahem 1 Gy = 1 J.kg-1. V případě celotělového, přibližně rovnoměrného ozáření organizmu pak dávka ionizujícího záření rozhodujícím způsobem ovlivňuje závažnost následné akutní nemoci z ozáření (ANO), pokud dosáhne alespoň dávky 1 Gy. Je pochopitelné, že na úrovni celého organizmu bude mít větší biologický účinek celotělová dávka 5 Gy než tatáž dávka na předloktí. Při analýze vztahu mezi dávkou, kterou obdrží savčí organizmus, a vymezeným biologickým účinkem bereme v úvahu pravděpodobnost jeho rozvoje. Zvolíme-li úmrtí savčího organizmu jako konečné měřítko biologického účinku dávky záření, můžeme z praktického hlediska rozdělit dávky záření na subletální a letální. Subletální dávka záření nevede ke smrti ani jednoho jedince z ozářené skupiny. Letální dávka usmrtí nejméně jednoho, maximálně všechny jedince z ozářené skupiny. Letální dávku upřesňujeme procentuálním výskytem úmrtí (hynutí) jedinců ve skupině k určitému časovému intervalu po expozici. Nejčastěji používáme střední letální dávku, tj. dávku, která usmrtí 50 % ozářených jedinců ke 30. nebo k 90. dni (LD50/30 nebo LD50/90). Minimální absolutní letální dávka je taková letální dávka záření, která již usmrtí všechny jedince z ozářené skupiny. Supraletální dávka je dávka vyšší než minimální absolutně letální. Jednotlivé supraletální dávky odlišujeme pouze délkou doby přežití po ozáření, poněvadž vždy způsobují 100% úmrtí jedinců v ozářené skupině.

133


7.1.3 Rozdělení dávky v čase Pro charakteristiku ozáření je vedle hodnoty celkové dávky ionizujícího záření dále důležitá doba, během které byla radiační energie v ozařovaném objektu absorbována. Dávka záření bez ohledu na čas, za který byla absorbátoru dodána, vytvoří stejný počet ionizací, kterému by měla odpovídat totožná kvantita radiačního poškození. Tak by tomu bylo, kdyby ozařovaný živý organizmus neměl schopnost reparace vzniklého radiačního poškození. Jinými slovy, jen ireparabilní radiační poškození se zvětšuje úměrně kumulované dávce. Dávkový příkon je charakterizovaný počtem grayů za jednotku času, např. Gy.h-1, případně cGy.min-1. V podmínkách velké radiační havárie nebo po výbuchu jaderné zbraně (JZ) považujeme za jednorázovou krátkodobou dávku u lidí dávku ionizujícího záření absorbovanou lidským organizmem za 4 dny. Toto relativně dlouhodobé údobí bylo zvoleno vzhledem k pomalé rychlosti reparace radiačního poškození. Subletální ozáření je schopen organizmus reparovat. Úprava radiačního poškození na subcelulární úrovni se uskutečňuje řádově ve dnech, na úrovni radiosenzitivních tkání v průběhu týdnů a u celého organizmu během měsíců. Reparabilní složka γ záření představuje přibližně 90 % výchozího radiačního poškození. Předpokládá se, že 50 % reparabilního poškození u lidí je upraveno přibližně za 30 (25 - 45) dnů. K úplné úpravě zbývající části reparabilního poškození dochází asi za 200 dnů od ukončení jednorázového subletálního ozáření. Zbývajících 5 až 10 % výchozího poškození se upravuje během života tak pomalu, že je považujeme za poškození trvalé, irreparabilní. Ukazatelem zbývajícího poškození v určité době po ozáření je tzv. efektivní dávka, která se zmenšuje s prodlužování doby po ozáření při přibližné rychlosti reparace 2,5 % poškození za každých 24 hodin. Efektivní dávku lze pro člověka vypočítat ze vztahu: De = 0,1 D0 + 0,9 D0 . 0,975t-4 (Gy), kde D0 = dávka jednorázového ozáření a t = počet dnů po ozáření. Za jednorázové ozáření, jak jsme uvedli, považujeme každé ozáření nebo úhrnnou dávku všech dílčích ozáření, případně pokračujícího ozařování, pokud se uskuteční v údobí čtyř dnů. Efektivní dávku lze vypočíst i ze zjednodušeného vztahu: De = D0 . a (Gy), kde a = časový koeficient, který odečteme z tabulky 7.1. Tab. 7.1 - Hodnoty časového koeficientu a pro výpočet efektivní dávky. Dny po ozáření

5

10

20

30

60

100

200

365

a

0,90

0,80

0,70

0,60

0,30

0,18

0,11

0,10

134


Při každém dalším krátkodobém ozáření předpokládáme že jeho dávka (D0) se sčítá s efektivní dávkou (De) po předchozím ozáření. Každé nové ozáření pak představuje přírůstek efektivní dávky. Údaje o reparabilní a permanentní složce poškození se týkají především krvetvorné soustavy. Čím je relativní biologická účinnost (RBÚ) záření vyšší, tím má organizmus nižší schopnost reparace. Po neutronovém ozáření dosahuje permanentní složka poškození také přibližně 10 % výchozího stavu. Nepřerušené zevní ozařování s dávkovým příkonem pod 0,02 Gy.min-1 označujeme jako prolongované ozařování, např. v radioaktivní stopě. Frakcionované ozáření je opakované krátkodobé ozáření s různými časovými odstupy. Instruktivně vysvětluje význam reparace radiačního poškození tab. 7.2. Ukazuje kolikrát je potřebné zvýšit dávku jednorázového ozáření při různé délce dlouhodobého ozařování, aby byla stejně účinná, ekviefektivní. Tab. 7.2 - Násobitel stejně účinné dávky při dlouhodobém (prolongovaném nebo frakcionovaném) ozařování (Vladimirov, 1985). Délka ozařování (dny)

1-4

10

30

90

180

Násobitel ekviefektivní dávky

1,0

1,1

1,4

2,0

3,0

7.1.4 Rozdělení dávky záření v organizmu Jde o problematiku, která byla vysvětlena již ve 2. a 4. kapitole. Objasňuje závislost závažnosti radiačního poškození lidského organizmu v závislosti na distribuci absorbované dávky ionizujícího záření v organizmu. Pro vyjádření stupně nerovnoměrnosti distribuce dávky v organizmu je používán faktor neuniformity (fa), což je podíl dávky maximální a dávky minimální podle vztahu: fa = Dmax / Dmin. V případě posuzování distribuce dávky po ozáření neutrony faktor neuniformity výrazně závisí na energii neutronů. Zvláštností radiačního poškození organizmu a průběh například akutní nemoci z ozáření (ANO) při nerovnoměrném ozáření vyplývají ze dvou skutečností. Předně dochází k menšímu výchozímu poškození a jsou k dispozici méně nebo vůbec neozářené oblasti a to především oblasti krvetvorby, které jsou zdrojem dostatečného počtu kmenových buněk krvetvorby, z nichž část přejde krevní cestou do zářením poškozených oblastí, kde jsou zdrojem reparačních procesů. Průběh ANO, jeho časový a syndromologický charakter pak závisí na tom, která část těla a v ní uložené orgány a tkáně byly ozářeny. V klinickém obraze převládá porucha funkcí ozářených orgánů a systémů, i když se rozvíjí i celková reakce organizmu a některé vzdálené efekty záření. V úvahu přichází například různě rozsáhlé ozáření hlavy s orofaryngeálním syndromem a s poškozením zrakového analyzátoru, případně narušení regulačního systému hypofýza-nadledviny. Po převažujícím ozáření břišní krajiny se rozvíjí modifikovaná forma střevního syndromu. Speciální je problematika místního radiačního poškození (2. kapitola).


135

7.2 Chemické faktory Mezi chemické faktory ovlivňující biologický účinek ionizujícího záření a tím i případně závažnost ANO řadíme především koncentraci kyslíku v ozářeném objektu a přítomnost chemických radiomodifikujících látek. Při úvahách o radioprotektivní účinnosti různých látek nebo koncentrací kyslíku, případně CO a CO2 ve tkáních je třeba mít na paměti, že jde o jejich přítomnost ve tkáních organizmu (či v buňkách tkáňových kultur při pokusech in vitro) před zahájením a v průběhu ozařování. Každé podání látky nebo léčiva po skončení ozařování je již akt terapeutický ne protektivní (ochranný). Přítomnost kyslíku ve tkáních zvyšuje výtěžek volných radikálů, kterými je zesilován nepřímý efekt radiace (2. a 8. kapitola). Naopak po skončení ozařování je přítomnost kyslíku ve tkáni žádoucí k zajištění odpovídajících reparačních mechanismů. Radiomodifikující látky rozdělujeme na radiosenzibilizátory (viz kap. 8), využívané především v radioterapii ke zvýšení citlivosti zvláště hypoxických nádorových buněk, a na radioprotektivní látky (RPL). Obrovský rozmach výzkumu RPL v šedesátých a sedmdesátých létech byl motivován snahou najít takovou látku, která by byla schopna navodit zvýšenou radiorezistenci savčího organizmu a tím zvýšit naději takto ozářeného jedince na přežití jinak jistě smrtelné dávky zevního γ nebo γ - neutronového ozáření. Šlo o ochranu především osob, účastníků možného jaderného válečného konfliktu, který nebyl vyloučen v tehdejším bipolárním světě. Dalo by se předpokládat, že takové riziko ve světě současném nehrozí, pokud nevezmeme v úvahu možnost zneužití malých jaderných zbraní skupinami fanatických teroristů z rizikových zemí, které mají k dispozici příslušné jaderné technologie. Každý čtenář této učebnice ví, že jaderné zbraně ve významných armádách doposud nebyly zničeny a představují trvalou hrozbu jejich zneužití za krajních okolností. Vhodná radioprotektivní látka by byla i v mírových podmínkách vynikajícím ochranným prostředkem pro záchranáře v případě havárie jaderné elektrárny s rizikem nebezpečného zevního γ ozáření a výborným prostředkem k ochraně zdravých tkání při radioterapii. Taková látka by měla splňovat následující požadavky: látka musí být dostatečně účinná bez závažných nežádoucích účinků; je požadován rychlý nástup účinku do 30 minut po vhodném podání a délka trvání účinku alespoň 2 hodiny; látka nesmí být toxická; terapeutický index, tj. poměr mezi letální dávkou (LD50) a účinnou dávkou (ED50), by měl dosáhnout alespoň hodnoty 3,0; podání radioprotektivní látky nesmí ani krátkodobě negativně ovlivnit práceschopnost člověka, či oslabit jím získané návyky; látka nemá být organizmu škodlivá ani při opakovaném podávání a nemá mít kumulativní účinky. Z lékových forem by byla nejvhodnější p.o. aplikace, lze ještě tolerovat aplikaci nitrosvalovou. Léková forma by měla zaručit stabilitu látky po dobu 3 let. Při aplikaci RPL v radioterapii je samozřejmě možná i aplikace nitrožilní. Přes mimořádné úsilí celé řady radiobiologických laboratoří na celém světě od USA přes evropské státy až po Japonsko nelze jinak než konstatovat, že optimální radioprotektivní látka nebyla nalezena. Základním problémem humánní aplikace chemických RPL je jejich vysoká toxicita. Účinné ochranné dávky se blíží dávkám toxickým

136


a jejich samotné podání není bez rizika jak akutních tak pozdních účinků. Podání účinné dávky RPL vyvolává řadu vedlejších nežádoucích účinků: nauzeu, zvracení, hypotenzi, bradykardii, případně křeče kosterního svalstva. Mezi pozdní účinky patří např. dystrofie zárodečného epitelu varlat. Radioprotektivní účinek RPL je nejlépe hodnocen redukčním faktorem dávky DRF, (z angličtiny Dosis Reduction Factor), který udává, kolikrát je nutné zvýšit dávku záření u radioprotektivní látkou chráněných systémů ve srovnání s nechráněnými systémy k vyvolání stejného (ekviefektivního) radiačního účinku. DRF se vypočítá ze vztahu: dávka v Gy u chráněných systémů testovanou RPL dávka v Gy u nechráněných systémů Látka má radioprotektivní účinek, dosáhne-li uvedený poměr hodnoty vyšší než 1. Hodnota DRF samozřejmě také závisí na zvoleném kritériu radiačního poškození. Hodnota DRF zvolené RPL je jistá při hodnocení 30-denní letality po celotělovém ozáření a jiná při hodnocení vybraných kvantifikovatelných orgánových či systémových postradiačních změn. Pro základní orientaci při posuzování radioprotektivního účinku je nejdůležitější hodnota DRF, vyčíslená srovnáním průběhu křivek závislosti letality kontrolních a chráněných jedinců na dávce záření. Nejčastěji se používá srovnání zjištěných středních letálních dávek záření. Pak se DRF určí ze zlomku LD50/30 dnů v Gy u chráněných jedinců zvolenou RPL LD50/30 dnů v Gy u nechráněných jedinců

Za jedince v uvedeném zlomku můžeme použit nejen celé organizmy, ale i buňky a jiné měřitelné charakteristiky srovnávaných systémů.

7.2.1 Indolylalkylaminy V souvislosti s dlouhodobě známým radioprotektivním účinkem hypoxie bylo nasnadě, že farmakologicky orientovaní radiobiologové budou testovat vybrané vasoaktivní látky k prověrce jejich ochranného účinku cestou vasokonstrikce a následné tkáňové hypoxie. V tomto směru byly rozsáhlé studie věnovány především indolylalkylaminovým derivátům serotoninu (5-hydroxytryptaminu) a mexaminu (5-metoxytryptaminu). Jejich radioprotektivní účinek je vyvolán v savčím organizmu vasokonstrikční hypoxií v důsledku přímého účinku indolylalkylaminů na receptory buněk cévních stěn. Poněvadž byl popsán radioprotektivní účinek indolylalkylaminů i v pokusech s buňkami in vitro, lze uvažovat i o jisté buněčné komponentě v mechanizmu jejich ochranného efektu.

137


Přestože byl hydrochlorid mexaminu povolen ke klinickým studiím v bývalém Sovětském svazu, nestaly se indolylalkylaminy RPL prakticky použitelnými v oblasti radiační ochrany vzhledem k nízkému ochrannému efektu v případě celotělového ozáření. 7.2.2 Aminothioly Již v roce 1949 byl popsán radioprotektivní účinek aminokyseliny cysteinu (Patt a spol., USA), později cysteaminu (merkaptoetylaminu) a cystaminu (dimerkaptoetylaminu), HS – CH2 – CH2 – NH2

cysteamin;

NH2 - (CH2)2 - S - S - (CH2)2 - NH2

cystamin.

Radioprotektivní účinky cysteaminu a cystaminu objevili belgičtí autoři Bacq a spol. v roce 1951 ve farmakologickém ústavu lutyšské univerzity. Tyto poznatky vedly k pochopitelnému rozmachu výzkumu těchto a dalších RPL. Dihydrochlorid cystaminu (sovětské provenience) v tabletové formě obsahoval 0,2 g ochranné látky, později tableta obsahovala 0,4 g účinné látky. Pro jednorázové podání byla doporučována dávka 0,8 –1,2 g cystaminu přibližně 30 minut před předpokládaným ozařováním. Odhad DRF v oblasti postradiačního poškození krvetvorby u lidí byl 1,2. Nepříliš vysoká hodnota DRF a řada vedlejších účinků takto podávaného cystaminu (nauzea, zvracení, hypotenze, bradykardie) byl důvodem hledání jiného vhodného radioprotektiva. Z rozsáhlého amerického armádního výzkumu RPL je za nejúčinnější preparát považována látka označována kódem WR 2721 (podle Walter Reed Institute of Research ). Jde o S - 2 (3 - aminopropylamino) etylester kyseliny thiofosforečné, chemicky H2N - (CH2)3 - NH - CH2 - NH - (CH2)2 - S - PO3H2 Radioprotektivní účinek WR 2721 byl prvně popsán v roce 1969. Vlastní účinnou molekulou označovanou WR 1065 je [2-(3-aminopropylamino)etanethiol], který vzniká ve tkáni savčího organizmu po defosforylaci alkalickou fosfatázou. Preparát WR 2721 je znám v odborné literatuře pod různým názvem, nejčastěji v anglosaském názvosloví jako amifostine, v české literatuře jako amifostin (dříve gamafos, označení používané hlavně ruskými radiobiology). Radioprotektivní účinek WR 2721 po zpřístupnění volné SH skupiny se stává donátorem volného atomu vodíku (H+), který je schopen inaktivovat postradiační volné radikály nebo poskytuje volný vodíkový atom k opravě poškozené DNA. Poněvadž koncentrace alkalické fosfatázy je vyšší ve zdravých tkáních než v hypoxických nádorových buňkách, je zřejmé, že při použití WR 2721 v radioterapii je vyšší ochrana poskytnuta normální zdravé tkáni než nádorové, což má pro radioterapii zásadní význam. Absence diferencované ochrany zdravé a nádorové tkáně byla důvodem opatrného přístupu radioterapeutů k RPL. Z distribučních studií se značenou molekulou WR 2721 je známo, že per os aplikace je nevhodná, látka se proto v klinický studiích aplikuje zásadně nitrožilně. Pro klinické studie je amifostin dodáván americkou firmou Shering-Plough pod názvem Ethyol inj. sicc.. V jedné lahvičce je 500 mg amifostinum suché substance. Další informace o klinickém využití látky WR 2721 jsou v 8. kapitole. Radioprotektivní látka WR 2721 byla podrobně zkoumána v minulých létech na radiobiologickém pracovišti Vojenské lékařské akademie Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové, kde výzkum této látky pokračuje do současnosti. Československo bylo jednou

138


z mála zemí světa, která dokázala v chemických laboratořích VOZ Zemianské Kostoĺany pod vedením Cyrila Krajčoviče tuto látku syntetizovat již koncem 70. let. Ve snaze zvýšit radiorezistenci savčího organizmu byly v experimentu zkoumány ochranné účinky kombinací RPL, především aminothiolů a indolylalkylaminů. Přesto, že byly analyzovány nejrůznější dvou i vícesložkové kombinace RPL, nepodařilo se touto cestou dosáhnout praktického použití u osob ohrožených akutním zevním ozářením.

7.3 Biologické faktory Výsledný efekt ionizujícího záření u savců je ovlivněn i aktuálním stavem ozařovaného organizmu, především jeho stářím, pohlavím a zdravotním stavem. Radiorezistence se mění v průběhu života. Nejvyšší je v dospělosti. Mladý organizmus s nízkým stupněm diferenciace buněk a tkání a s relativně vysokou mitotickou aktivitou je citlivější k ozáření. Starý organizmus je také vnímavější vzhledem k omezeným možnostem reparace radiačního poškození. Pohlaví jedince modifikuje odpověď organizmu na ozáření. Jedinci samičího (ženského) pohlaví jsou mírně odolnější než samci (muži), což platí i ve vztahu k jiným noxám zevního prostředí. Lepší přirozená odolnost samic je spojována s jejich biologickým určením a je podmíněna nejspíše neurohumorálně. Velmi dobře je známa i druhová odlišnost biologických objektů k účinkům ionizujícího záření. Vzrůstající hodnoty střední letální dávky zevního celotělového γ ozáření ukazuje tab. 7.3 (Jarmonenko, 1988). Dalším faktorem je celkový stav organizmu v době expozice. Nemocný, zraněný a vyčerpaný jedinec bude citlivější i k účinku ionizujícího záření. Naopak stejná dávka absorbovaná zdravým a trénovaným jedincem bude méně nebezpečná. Tab. 7.3 - Hodnoty LD50 v Gy celotělového γ ozáření u různých biologických objektů. Druh Ovce Osel Pes Člověk Opice Myši Potkani Ptáci Ryby Králík Křeček Zmije Hmyz Rostliny

Dávka (Gy) 1,5 - 2,5 2,0 - 3,8 2,5 - 3,0 2,5 - 3,5 2,5 - 6,0 6,0 - 15,0 7,0 - 9,0 8,0 - 20,0 8,0 - 20,0 9,0 - 10,0 9,0 - 10,0 80,0 - 200,0 10,0 - 100,0 0 - 1 500,0

K uvedeným faktorům řadíme i látky biologického původu, převážně bílkovinné povahy, které podány do savčího organizmu jednorázově nebo častěji opakovaně zvyšují jeho radiorezistenci. Tento způsob zvyšování radiorezistence organizmu nazýváme biologickou


139

radioprotekcí. Jde o různé extrakty rostlin, tkání (erytrocytů), mléka, sérových globulinů, vitaminy a pod. Radiorezistenci savčího organizmu zvyšují mírně, ale zpravidla dlouhodobě na několik dnů i týdnů. Jsou to svým způsobem radioprotektivní látky s dlouhodobým účinkem.

Mezi fyzikální faktory patří druh záření, dávka záření, rozdělení dávky záření v čase a distribuce dávky v savčím organizmu

Recommend Documents