Metody monitoringu a řízení tržních rizik nefinančními společnostmi

5. mezinárodní konference Řízení a modelování finančních rizik VŠB-TU Ostrava, Ekonomická fakulta, katedra Financí

Ostrava 8. - 9. září 2010

Metody monitoringu a řízení tržních rizik nefinančními společnostmi Ondřej Nowak 1

Abstrakt Řízení tržních rizik může být prováděno dvěma poměrně odlišnými způsoby – prostřednictvím diverzifikace portfolia podnikových operací nebo zapojením do finančních transakcí s podobným účinkem. Mimo to mohou podniky vykonávat alternativní aktivity využitím tzv. zajišťovacích substitutů, mezi které patří například konzervativní finanční politika nebo využití hybridních cenných papírů. Pro kvantifikaci rizikové expozice podniku se jeví jako nejvýhodnější metody Value-at-Risk a simulace Monte Carlo, jejichž možnosti však jsou omezené. Pro komplexní monitoring rizik je proto nutná vhodně zvolená kombinace více nástrojů. V tomto příspěvku bude dále prezentován připravovaný průzkum trhu s tématem řízení finančních rizik se zaměřením na nefinanční společnosti v České republice. Klíčová slova Podniková rizika, tržní rizika, řízení rizik, monitoring rizik

1. Úvod Řízení rizik lze vnímat jako vykonávání aktivit navržených s cílem minimalizovat negativní dopady nejistot spojených s hrozícími ztrátami. Nejvýznamnější funkcí v tomto kontextu je transfer těch rizik, která společnost nechce nebo nemůže sama nést (Schmit, Roth, 1990). Tento proces může představovat také nákup služby u protistrany, která dokáže dané riziko řídit efektivněji než společnost samotná (Smith, 1964). Přestože snižování rizik je nákladné, minimalizace jejich negativních dopadů nemusí nutně vést k úplné eliminaci rizika. Management proto musí zvažovat výběr vhodné metody nejen s nejlepším poměrem nákladů na zajištění vůči významu zajišťovaných rizik, ale k tomu je nutné připočíst ještě zbytková a aplikací vybrané metody nově vniklá rizika. V tomto příspěvku bude dále prezentován úvod do výzkumného projektu s tématem řízení finančních rizik se zaměřením na nefinanční společnosti v České republice. Součástí průzkumu je analýza současné úrovně implementace strategií řízení rizik a využití instrumentů k monitoringu rizik v těchto společnostech.

2. Teoretický rámec Tržní rizika - rizika plynoucí z nestability cen na trzích – jsou všudypřítomná, a přímo či nepřímo ovlivňují hodnotu podniku. Lze je řídit dvěma základními způsoby. Buď se společnost může snažit o provádění takových aktivit, které mají v součtu za následek nižší volatilitu, než kdyby byly provozovány samostatně. Nebo ve druhém případě je možné uzavřít finanční kontrakt, který bude mít podobný účinek. První přístup je použití strategie diverzifikace v portfoliu podnikových operací, zatímco druhý je nákup derivátových nástrojů. 1

Ing. Ondřej Nowak, katedra podnikové ekonomiky, Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3; email: [email protected]



Diverzifikace portfolia podnikových operací je jako strategie řízení firemních rizik podporována manažerskou literaturou již dlouhou dobu, jelikož pomáhá snižovat riziko nebo nestálost peněžních toků snížením firemní expozice vůči cykličnosti jednotlivých odvětví. Teoretické zdůvodnění účinnosti této metody je převzato z moderní teorie portfolia (Markowitz, 1952). 2.1 Zajišťování prostřednictvím operační diverzifikace Přestože byla operační diverzifikace velmi populární strategií, postupem času její oblíbenost významně opadla. Zvrat tohoto trendu měla na svědomí z velké části studie dokumentující návrat ke specializaci (Comment, Jarrell, 1995). Teoretické argumenty zde naznačují, že diverzifikace má vliv jak na růst, tak i pokles hodnoty společnosti. K potenciálním výhodám spojeným s působením jedné firmy v různých oblastech podnikání patří větší provozní efektivita, méně časté podněty vzdát se projektů s kladnou čistou současnou hodnotou, větší kapacita pro zadlužení a nižší daně (Stulz, 1990). Nicméně, případné nevýhody diverzifikace zahrnují nižší efektivitu nových investic, odčerpávání zdrojů z efektivnějších operací těmi méně výnosnými, a dále nesoulad mezi motivačními cíly hlavních a divizních manažerů (Stulz, 1990; Jensen, 1986). Vztah mezí mírou operační diverzifikace společnosti a volatilitou výnosů jejich akcií však nemusí být lineární. Funkce závislosti svým tvarem připomíná písmeno U, z čehož vyplývá, že bod nejnižšího rizika je někde kolem střední úrovně diverzifikace. Ta se nazývá omezenou diverzifikací, která je popisována jako řízení vzájemně si nekonkurujících operačních jednotek, které využívají synergické, podnikově specifické výhody (Lubatkin, Chatterjee, 1994). Tyto závěry jsou v rozporu s teorií portfolia, protože společnosti by na jejich základě neměly vkládat svá vejce do jednoho košíku, ale ani do zcela odlišných, nýbrž do košíků podobných. Firmy diverzifikující jen v omezené míře realizují synergie, kterých nejsou při maximální úrovni diverzifikace schopny dosáhnout, a které je pak pomáhají chránit před mnohými makroekonomickými nejistotami. Ze závěrů Lubatkin a Chatterjee tedy vyplývá, že vstup na nové trhy čistě z důvodu zajištění2 může ve skutečnosti podniková rizika zvyšovat. Manažeři by se proto měli raději soustředit na tvorbu konkurenčních výhod na trzích, kde již působí, a tržní rizika zajišťovat prostřednictvím jiných metod. 2.2 Zajišťování prostřednictvím finančních derivátů Místo diverzifikačních strategií se společnosti začaly obracet na finanční trhy, které přišly s mnohem jednoduššími a přímějšími metodami k zajištění tržních rizik a tím i snížení volatility peněžních toků. V návaznosti na úspěšné zavádění významných derivátových burz v 70. letech minulého století, začaly přicházet komerční a investiční banky během 80. a 90. let s velkým množstvím produktů, navržených s cílem pomoci manažerům firem řídit finanční rizika. Od té doby se neustále rozšiřují možnosti derivátových kontraktů nabízených na burzách i formou OTC a likvidita těchto trhů se neustále zvyšuje. Transakční náklady poklesly a informace jsou stále levnější a dostupnější, byť se tyto změny nepromítly do snížení významu zprostředkovatelů finančních operací. Naopak skrze finanční instituce i dnes prochází většina obchodování na tradičních i nových finančních trzích (Allen, Santomero, 1998). I přesto se stalo velké procento velkých nefinančních společností aktivními účastníky na trzích s deriváty, jako jsou forwardy a futures, swapy, opce, či nejrůznější kombinace těchto základních finančních nástrojů. S využitím těchto produktů si mohou společnosti samy ovlivňovat vlastní okolí podniku a vytvořit si svou „derivátovou realitu“, tedy svůj vlastní syntetický svět bez nežádoucích tržních rizik (Hu, 1996). 2

Příkladem této formy operačního zajištění by mohlo být přesunutí části výroby do země, kde se očekávají významné výnosy v lokální měně.



2.3 Ostatní formy zajišťování tržních rizik Mimo řízení tržních rizik jejich zajišťováním, mohou společnosti rovněž využívat alternativních metod. Přestože jejich aplikace nemusí být vnímána primárně v kontextu strategie řízení rizik, literatura se shoduje, že využití tzv. zajišťovacích substitutů může rovněž snížit riziko společnosti. Může jít například o udržování konzervativní finanční politiky, do které patří nízká míra zadlužení, nízká míra výplaty dividend nebo udržování vysoké likvidity. Společnost s konzervativní kapitálovou strukturou a dividendovou politikou se tak nepřímo zajišťuje proti nepříznivým ekonomickým podmínkám v budoucnu (Nance, 1993). V praxi však je tento přístup málo atraktivní, protože vyšší míry zadlužení lze využít například k navýšení daňového štítu či financování rychlejšího rozvoje společnosti. Pro management je proto složité vysvětlit akcionářům, že důvodem udržování konzervativní kapitálové struktury je zajištění tržních rizik, k čemuž vlastně stačí využít přímých zajišťovacích nástrojů. Dalším příkladem zajišťovacích substitutů je financování formou konvertibilního dluhu, kterým lze dosáhnout stejné tržní pozice jako emisí běžných dluhopisů a uzavření derivátového kontraktu. Například je možné emitovat konvertibilní dluhopis napojený na vývoj ceny vybrané komodity, čímž se do tohoto způsobu financování zakomponuje dlouhodobý forwardový či opční kontrakt (Nance, 1993). 2.4 Měření rizikové expozice společnosti Úroveň rizikové expozice firmy se vztahuje k rozsahu, v němž události z okolí podniku ovlivňují výkonnost společnosti (Miller, 1998). Za účelem měření tohoto rozsahu existuje několik přístupů. Například mnoho finančních institucí kvantifikuje pravděpodobnosti extrémních výskytů pomocí populární metody Value at Risk (VaR), jejíž největší výhodou je schopnost komprimovat očekávané rozdělení možných výskytů do jediného čísla. VaR je metrika kalkulovaná pro krátké období, pro které dává informaci o maximální možné ztrátě kriteriální veličiny v 95 případech ze 100 (pro VaR na 5% hladině významnosti). Bez ohledu na své výhody však jsou možnosti využití metody VaR pro nefinanční společnosti velmi omezené, a proto ji nelze použit jako efektivní nástroj pro komplexní řízení podnikových rizik. VaR navíc poskytuje zkreslené informace při obavách managementu, zda může hodnota společnosti klesnout pod určitou kritickou hladinu. Tuto otázku dokáže mnohem přesněji zodpovědět simulace budoucích peněžních toků, prováděna zpravidla využitím metody Monte Carlo. Díky ní lze předvídat peněžní toky společnosti na mnoho let dopředu způsobem, který bere v úvahu kombinovaný dopad a také interakci mezi všemi významnými podnikovými riziky. Jednou z výhod simulačních technik je jejich schopnost pracovat se zvláštnostmi peněžních toků, které nelze popsat normálním rozdělením. Přístup Value at Risk také předpokládá, že neexistuje autokorelace mezi zisky či ztrátami z rizikových pozic v čase. Tento předpoklad není příliš reálný, pokud pracujeme například s provozními peněžními toky, existuje vysoká pravděpodobnost, že nízké peněžní toky realizované dnes negativně ovlivní i ty budoucí. K tomu je vhodné využít právě simulační přístupy, které mají schopnost předvídat a modelovat vzájemnou závislost mezi jednotlivými peněžními toky (Hnilica, Fotr, 2009).

3. Metody řízení tržních rizik nefinančními společnostmi Z výše uvedeného vyplývá, že nejpřímějším způsobem řízení tržních rizik je využití finančních derivátů. Na rostoucím využití těchto nástrojů má velký podíl také lepší povědomí manažerů o aktivním řízení rizik, které se zároveň stalo důležitou součástí moderní firemní finanční kultury. Tento vývoj je navíc podložen teoretickými argumenty dokazujícími, že



aktivní řízení rizik prostřednictvím finančních trhů může zvýšit hodnotu společnosti (Stulz, 2002). Nicméně bez ohledu na tyto trendy se stále ví poměrně málo o tom, jak nefinanční společnosti využívají derivátů pro účely řízení svých rizik v praxi. Dosud jen několik průzkumu se touto tématikou zabývalo. Často citované studie, jsou například Bodnar, Hayt a Marston (1996, 1998), které nabízejí celkem podrobný popis využití derivátu v USA. V blízké době navazovaly průzkumy v dalších zemích, jako je například Německo (Gebhardt, Russ, 1999), Belgie (De Ceuster, Durinck, Laveren, Lodewyckx, 2000), Velká Británie (Mallin, AuYong, Reynolds, 2001), Švýcarsko (Loderer, Pichler, 2000), Holandsko (Bodnar, Jong, Macrae, 2001), Chorvatsko (Sprčić, Tekavčić, Šević, 2008) nebo Slovinsko (Sprčić, Tekavčić, Šević, 2008). Z těchto zemí je České republice ekonomicky3 nejbližší Slovinsko, kde podle průzkumu trhu řídí finanční rizika 78 % ze 189 dotazovaných velkých4 nefinančních společností, z nichž 66 % využívá finančních derivátů a zbytek využívá alternativních metod zajištění. Důležité je rovněž zmínit, že 77,5 % dotázaných ocenilo význam cenových rizik pro výkonnost své společnosti na ordinální škále mezi 1 až 5 dvěma nejvyššími stupni. Měnové riziko takto ocenilo 39 % respondentů a úrokové riziko pak necelých 37 %. Zajímavé je dále srovnání formy obchodování s finančními deriváty mezi Slovinskem či Chorvatskem, kde je naprostá většina kontraktů obchodována prostřednictvím burz, a ostatními zeměmi Západní Evropy a USA, kde zcela dominuje mimoburzovní forma uzavírání OTC kontraktů. Z důvodu blízkosti slovinské ekonomiky lze očekávat, že by tuzemský výzkum měl konvergovat k podobným závěrům. Přestože součástí mé disertační práce bude i podobný průzkum trhu v České republice, jeho zaměření se bude lišit v několika dále uvedených bodech. První z nich vyplývá ze silné exportní orientace země, kombinované s její vlastní měnou. Ve velkých ekonomikách, které jsou navíc členy rozsáhlé měnové unie, bude pro společnosti význam měnového rizika obecně jistě nižší, a zřejmě se bude týkat spíše velkých firem s geograficky rozprostřenými obchodními vazbami. Na rozdíl od zemí v Západní Evropě nebo USA, však můžeme v České republice očekávat mnohem významnější citlivost na pohyby měnového kurzu i na úrovni malých a středních podniků. Toto je jeden z důvodů, proč by do průzkumu metod řízení tržních rizik v České republice měly být zahrnuty i malé a střední podniky. Jejich vynechání totiž vede k omezenému odrazu sledované problematiky, který odpovídá na neúplně formulovanou otázku. 3.1 Specifika zajišťování tržních rizik využitím finančních derivátů v případě malých a středních podniků K zajištění tržních rizik prostřednictvím finančních derivátů, může společnost využít standardizovaných kontraktů obchodovaných na některé ze světových burz nebo uzavřít OTC kontrakt. První uvedený způsob bývá zpravidla likvidní avšak málo flexibilní, a proto je aplikovatelný jen na omezenou množinu situací. Pokud však podnik dokáže sladit své peněžní toky s parametry standardizovaných kontraktů, má k dispozici velice silný a relativně bezpečný nástroj k zajištění části svých rizik. V opačném případě je nutné najít partnera pro uzavření OTC kontraktu. Tradiční protistranou pro OTC kontrakty jsou banky či jiné finanční instituce, ochotné jednat i s menšími firmami. Strukturu napojení podniků na banky zachycuje Obrázek 1. Zjednodušeně řečeno, banky za poplatek přebírají tržní rizika podniků, přičemž velká část protichůdných rizik se na jejich účtech zajistí a zbývající rizika jsou konsolidovaná do 3

Sběr dat probíhal v roce 2006, kdy Slovinsko ještě nebylo členem Eurozóny. Společnost byla zařazena do průzkumu, pokud měla bilanční sumu přes 3,4 mld. USD a zároveň počet zaměstnanců větší než 250 nebo roční výnosy přes 6,8 mld. USD. 4



samostatného instrumentu, který je následně nabídnut na finančních trzích ostatním účastníkům. Obrázek 1: Napojení podniků na finanční sektor

Pro malé a střední podniky však z těchto vazeb vyplývá několik dodatečných problémů. Prvním z nich je právě ona koncentrovaná expozice vůči finančnímu sektoru skrze omezené množství protistran, jejímž důsledkem je zvýšená citlivost na procyklické chování sektoru. Přestože tak mohou být některé malé a střední firmy díky své specializaci relativně silné i v obdobích recesí, jejich napojení na finanční sektor se může za jistých okolností stát problémem. Zřejmě nejčastějším příkladem je plošné zvyšování rizikových prémií v obdobích hospodářského poklesu, které pak představuje pro firmy dodatečné náklady na zajištění rizik. Dalším problémem je nedostatečná likvidita zajišťování rizik, jelikož pro společnost s množstvím méně objemných peněžních toků může být mnohem obtížnější najít protistranu ochotnou takto malé částky zajistit. Likvidita OTC kontraktů se jistě bude dále snižovat v obdobích hospodářského poklesu. Posledním problémem, specifickým obecně pro všechny formy outsourcingu, je asymetrie informací. Tento pojem se však v kontextu obchodovaní s finančními deriváty stal celosvětovým fenoménem, který nabývá mnoha podob. V případě malých a středních nefinančních podniků se situace komplikuje z důvodu omezených prostředků na školení finančních manažerů v problematice rychle se rozvíjející oblasti finančních derivátů. K řešení mnoha situací může být navíc nutné využití exotických typů instrumentů, kterým je schopno porozumět jen omezené množství lidí s potřebným odborným vzděláním. Podniky se proto mohou lehce ocitnout v pozici, kdy tahají za kratší konec provazu (Das, 2010). Příkladem neúplného porozumění charakteru uzavíraného kontraktu mohou být bariérové opce, k jejichž využití svádí nižší prémie kontraktu, která je však vyvážena nižším výsledným zajištěním. Takovýto instrument může být nastaven tak, že opce přestane být aktivní právě v kritické situaci silného pohybu podkladového aktiva, kdy by její využití bylo nejvíce užitečné (Johnson, 2008). 3.2 Cíle průzkumu řízení tržních rizik nefinančními společnostmi v České republice Na výše položené otázky by měl odpovědět právě dotazník distribuovaný mezi finanční manažery vybraných společností. Celý průzkum bude strukturován tak, aby dokázal zachytit i metody monitoringu tržních rizik. Způsoby jejich aplikace v praxi je důležité vnímat, jelikož sledování expozice vůči jednotlivým typům rizik představuje stavební základnu celého systému jejich řízení. Zejména u malých a středních podniků může být častější situace, kdy jsou rizika pouze pasivně monitorována, přičemž nejsou považována za natolik významná,



aby se vyplatilo jejich aktivní řízení. Tuto skutečnost je proto důležité zachytit, stejně jako metody zpětného vyhodnocování přesnosti monitoringu v rámci konfrontace s reálným vývojem. Zařazení zvyklostí monitoringu rizik pomůže dokreslit jinak neúplný obrázek přístupu k tržním rizikům. Část zaměřená na metody aktivního řízení rizik pak bude mít za cíl sledovat nejen primární metody zajištění, ale zároveň vnímaní případných nových rizik vyplývajících ze způsobu zajištění. Zde se otevírá prostor pro zachycení skutečnosti, jak podniky vnímají svou závislost na finančním sektoru při řízení tržních rizik. Zvláště v období krátce po finanční krizi mají manažeři čerstvé zkušenosti s tímto problémem a jejich odpovědi by proto mohly mnoho říci o fungování vztahů mezi finančními a nefinančními společnostmi.

4. Shrnutí a závěr Řízení tržních rizik může být prováděno dvěma poměrně odlišnými způsoby – prostřednictvím diverzifikace portfolia podnikových operací podniků nebo zapojením společnosti do finančních transakcí s podobným účinkem. Mimo to mohou podniky vykonávat alternativní aktivity využitím tzv. zajišťovacích substitutů, mezi které patří například konzervativní finanční politika nebo využití hybridních cenných papírů (emise strukturovaného dluhu nebo prioritních akcií). Pro kvantifikaci rizikové expozice podniku se jeví jako nejvýhodnější metody Value-at-Risk a simulace Monte Carlo, jejichž možnosti aplikace však jsou omezené. Pro komplexní monitoring rizik je proto nutná vhodně zvolená kombinace více nástrojů. Z výše uvedeného textu vyplývá mnoho otázek, na které literatura nenabízí příliš uspokojivých odpovědí. Současný stav řízení tržních rizik nefinančními společnostmi v České republice je bohužel nedostatečně popsaný, a proto by připravovaný průzkum mohl poskytnout mnohé zajímavé informace. Například, kolik respondentů využívá informačních systémů pro monitoring či řízení rizik. Jak je vnímána efektivita metod řízení rizik ze strany managementu nefinančních firem. Nebo také, jak významná je závislost mezi velikostí podniku a pokročilostí v řízení tržních rizik. Zajímavý by rovněž mohl být vztah mezi úrovní řízení rizik a vzděláním zodpovědného manažera či vlastnickou strukturou podniku. Dotazník bude distribuován finančním manažerům vybraných společností začátkem roku 2011 a jeho vyhodnocení by mělo být dokončeno v druhé polovině roku.

Literatura [1] Allen, F., Santomero, A.M.: The theory of financial intermediation, Journal of Banking and Finance, Vol. 21, No. 11, 1998, s.1461–1485. [2] Bodnar G.M., Jong A., Macrae V. The impact of institutional differences on derivatives usage: A comparative study of US and Dutch firms. Discussion paper. 2001. [3] Bodnar, G. M., G. Gebhardt: Derivatives usage in risk management by US and German non-financial firms: A comparative survey. Journal of International Financial Management & Accounting 10, 1999, s. 153–187. [4] Bodnar, G.M., Hayt, G.S., Marston, R.C.: 1995 Wharton survey of derivatives usage by US non-financial firms. Financial Management, Vol. 25, No. 4, 1996, s.113–133. [5] Bodnar, G.M., Hayt, G.S., Marston, R.C.: 1998 Wharton survey of derivatives usage by US non-financial firms, Financial Management, Vol. 27, No. 4, 1998, s.70–91.



[6] Ceuster, Marc J. K. De, Eddy Laveren, and Jozef Lodewyckx. A Survey into the Use of Derivatives by Large Non-Financial Firms Operating in Belgium. European Financial Management, Vol. 6, No. 3, 2000, s. 301–318. [7] Comment, R., Jarrell, G.A.: Corporate focus and stock returns, Journal of Financial Economics, Vol. 37, No. 1, 1995, s. 67–87. [8] Das S.: Regulation and the derivatives markets. The Financial Times [online] 2. 6. 2010. [cit. 2010-08-30] Dostupný z www: http://www.ft.com/cms/s/0/833a0994-6e32-11dfab79-00144feabdc0.html [9] HNILICA, J., FOTR, J.: Aplikovaná analýza rizika ve finančním managementu a investičním rozhodování. 1. vydání: Grada Publishing, Praha, 2009. [10] Hu, H.T.C.: Behind the corporate hedge: information and the limits of shareholder wealth maximization. Bank of America, Journal of Applied Corporate Finance, Vol. 9, No. 3, 1996, s. 39–53. [11] Jensen, M.C.: Agency costs of free cash flow, corporate finance, and takeovers. American Economic Review, Vol. 76, No. 2, 1986, s. 323–329. [12] Johnson S.: Downside protection gains popularity. The Financial Times [online] 6. 7. 2008. [cit. 2010-08-30] Dostupný z www: http://www.ft.com/cms/s/0/74945f9c-49eb11dd-891a-000077b07658.html [13] Loderer, C., K. Pichler: Firms, do you know your currency risk exposure? Survey results. Journal of Empirical Finance 7, 2000, s. 317–344. [14] Lubatkin, M., Chatterjee, S.: Extending modern portfolio theory into the domain of corporate diversification: does it apply? Vol. 37, No. 1, 1994, s. 109–136. [15] Mallin, Chris, Kean Ow-Yong, Martin Reynolds. Derivatives usage in UK non-financial listed companies. The European Journal of Finance 7, 2001, s. 63–91. [16] Markowitz, H.M.: Portfolio selection. Journal of Finance, Vol. 7, No. 1, 1952, s.77–91. [17] Miller, K.D.: Economic exposure and integrated risk management. Strategic Management Journal, Vol. 19, No. 5, 1998, s. 497–514. [18] Nance, D.R., Smith, C.W and Smithson, C.W.: On determinants of corporate hedging. Journal of Finance, Vol. 48, No. 1, 1993, s. 267–284. [19] Schmit, J.T., Roth, K.: Cost effectiveness of risk management practices. Journal of Risk and Insurance, Vol. 57, No. 3, 1990, s. 455–470. [20] Smith, W.B.: The effect of the corporate financial plan on the corporate risk management program (in Insurance, non-insurance and the corporate financial plan). The Journal of Finance, Vol. 19, No. 2, Boston, 27–29 December 1963, s. 334–339. [21] Sprčić, D. M, M. Tekavčić, Ž. Šević: Corporate Risk Management Practices in Croatian Companies. Ekonomski pregled 59, 2008, s. 344–369. [22] Sprčić, D. M, M. Tekavčić, Ž. Šević: Corporate risk-management practices in Slovenian companies. International Journal of Trade and Global Markets 1, 2008, s. 281–297. [23] Stulz, R.: Managerial discretion and optimal financing policies. Journal of Financial Economics, Vol. 26, No. 1, 1990, s. 3–27.



[24] Stulz, R.: Risk Management and Derivatives. South-Western College/West, November 2002.

Summary Market risk management can be pursued in two quite different ways – company can engage either in diversification of its business operations portfolio or in financial transactions that will have a similar effect. In addition, firms may pursue alternative activities, using the socalled hedging substitutes, like conservative financial policies or the use of hybrid securities. The best method for the company risk exposure quantification appears to be Value-at-Risk and Monte Carlo simulation. However the potential of these methods is limited and therefore it is necessary to choose a proper combination of multiple tools for a comprehensive risk monitoring. This paper will also present an upcoming research survey in the topic of financial risk management with a focus on non-financial companies in the Czech Republic.

Metody monitoringu a řízení tržních rizik nefinančními společnostmi

Recommend Documents