Vzhledem k činnosti člověka a jejímu dopadu na životní prostředí můžeme také geofaktory dělit na přírodní a antropogenní. Tím lze uvedenou základní klasifikaci rozšířit, protože každá vlastnost, každý jev i každý proces probíhající v horninovém prostředí může být čistě přírodní nebo antropogenní či kombinací obou. Obvyklé je, že přírodní geofaktory mohou být pozměněny geofaktory antropogenními, přičemž v mnoha regionech mohou antropogenní geofaktory zcela převládnout. Typickým příkladem toho je severočeská hnědouhelná pánev, kde současný reliéf - tedy jevy na zemském povrchu - je z 95 % antropogenního původu.* Geofaktory lze dále dělit na příznivé a nepříznivé. Toto je dělení výhradně z hlediska životního prostředí. Příznivými geofaktory je neporušený reliéf, nekontaminované podzemní vody či vhodné zdroje ekologické geotermální energie. Nepříznivé geofaktory jsou všechny takové, které působí negativně na životní prostředí. Jsou jich desítky - od vlivů těžby přes zrychlenou erozi a sedimentaci, svahové pohyby, kontaminaci hornin, půd a vod chemickými látkami až po vlivy ukládání odpadů. Působení nepříznivých geofaktorů může dosáhnout určité hranice, za kterou se stávají pro populaci hrozbou, a v tom případě je nazýváme geofaktory rizikovými. Cítíme ovšem určitou slabinu této přijímané definice, neboť stanovení té překročené hranice, kdy jde o geofaktory rizikové, je velmi subjektivní, protože všechny nepříznivé geofaktory nemusejí být ještě rizikové. V této publikaci se soustřeďujeme na ty, které za rizikové považujeme. Rizikové geofaktory výrazně narušují horninové prostředí, proto se jejich studiu věnuje obzvláštní pozornost. Zároveň se počítá s jejich vtělením do nového geologické zákona a stanoví se limity, při jejichž překročení nastane ohlašovací povinnost Ministerstvu životního prostředí nebo jím pověřené organizaci. Nejdůležitější rizikové geofaktory zde vyjmenujeme. Jde ovšem výhradně o takové, které mají vztah k území naší republiky. Proto je vynecháno riziko vulkanické, které je naopak v jiných zemích na jednom z prvních míst. Mechanické rizikové geofaktory: I. Rychlý pokles zemského povrchu II. Zrychlená eroze půd, zvětralin a hornin III. Zrychlená sedimentace IV. Svahové (gravitační) pochody V. Narušení režimu podzemních vod VI. Rychlé seizmotektonické pochody VII. Změny reliéfu způsobené povrchovou těžbou nerostných surovin a stavebními pracemi VIII.Vliv hlubinné těžby nerostných surovin a prací pod povrchem včetně jejich projevů na povrchu
Globální přehled: katastrofy Katastrofa je závažným narušením fungování společnosti s rozsáhlými lidskými a materiálními ztráty a s poškozením životního prostředí, kterou postižená společnost není schopna zvládnout vlastními prostředky. (UNDHA, 2001) Katastrofy se vyskytují jako přímý důsledek dopadů přírodních nebo člověkem způsobených rizik. Mezi přírodní rizika patří zemětřesení, vulkanická aktivita, sesuvy půdy, mohutné přílivové vlny tsunami, tropické cyklóny a silné bouře, tornáda a silné větrné smrště, prudké přívalové deště, říční a pobřežní povodně, lesní požáry, sucha, písečné bouře, sněhové bouře, zamoření létajícím hmyzem (sarančata, komáři atd.), zavlečené nebezpečné infekce (různé typy hemorrhagické horečky, jako je virus Ebola. Mezi člověkem způsobená rizika patří buď úmyslná rizika, jako je nezákonné vypouštění ropy do vody, teroristické útoky, anebo nehody, jako jsou ropné havárie, úniky jedovatých látek do vody a ovzduší a havárie jaderných reaktorů. Všechna rizika ohrožují lidi, ekosystémy, flóru a faunu. Nejvíce ohroženi jsou chudí obyvatelé, protože mají menší prostředky se před riziky chránit a následně se z katastrofy zotavit. Lidé a životní prostředí stále více trpí důsledky přírodních katastrof. Existuje řada příčin, jako je přírůstek světové populace, narůstající hustota obyvatel, migrace obyvatel, neřízená a neplánovaná urbanizace, degradace životního prostředí a zřejmě také globální změny klimatu. Rostoucí počet a rozsah přírodních katastrof postupně vedl k zájmu vlád o řešení rizik v moderní společnosti. V 80. letech 20. století byl počet lidí usmrcených přírodními a nepřírodními katastrofami vyšší (86328 lidí ročně) než v 90. letech (75252 lidí ročně). V 80. letech však bylo katastrofami postiženo 147 miliónů a v 90. letech 211 miliónů lidí ročně. Zatímco počet geofyzikálních katastrof (tektonické a vulkanické) zůstává ročně zhruba stejný, počet hydrometeorologických katastrof (způsobených větrem a vodou) trvale roste. V 90. letech 20. století 90% lidí usmrcených při přírodních katastrofách zahynulo při hydrometeorologických katastrofách, jako jsou sucha, tornáda, mořské bouře a povodně. Ačkoliv povodně postihly více než 2/3 lidí postižených přírodními katastrofami, na úmrtí lidí se podílejí 15%. (IFRC, 2001) Sociální a ekonomické dopady přírodních katastrof se značně liší a lze je obtížně globálně odhadovat. Pojišťovny mají obvykle tendence odhady ekonomických dopadů katastrof přeceňovat. Škody způsobené povodněmi v roce 1999, které postihly Rakousko, Německo a Švýcarsko, byly nejméně ze 42,5% pokryty pojištěním proti přírodním katastrofám. Ve stejném roce byly povodně ve Venezuele pokryty pojištěním jen ze 4%. (CRED-OFDA, 2002) Dosud chybí spolehlivá a systematická data o katastrofách, která by umožnila vyhodnotit jejich sociální a ekonomické dopady a dopady na životní prostředí v krátkém a dlouhém časovém horizontu. Přestože rozvojové země jsou postihovány četnými lokálními katastrofami, jako jsou požáry, menší povodně, sucha, zamoření létajícím hmyzem, tyto katastrofy se ve statistikách neobjevují. Z čistě finančního a ekonomického hlediska jsou nejdražšími katastrofami povodně, zemětřesení a tornáda. Na druhé straně sucha a hladomory mají největší dopady na obyvatele. Zemětřesení v 90. letech 20. století způsobila asi 30% hmotných škod a asi 9% úmrtí způsobených přírodními katastrofami. Sucha v 90. letech 20. století způsobila asi 4% hmotných škod a asi 42% úmrtí způsobených přírodními katastrofami. Odhaduje se, že v roce 1999 přírodní katastrofy způsobily globální ztráty, které překročily 100 miliard dolarů. Počet velkých přírodních katastrof se v 90. letech 20. století zvýšil asi třikrát ve srovnání se 60. léty.
Finanční ztráty způsobené velkými přírodními katastrofami za stejné období vzrostly téměř devětkrát. (Munich Re, 2001) Důsledky přírodních katastrof v letech 1995 až 1997 byly ve Spojených státech amerických odhadnuty na nejméně 50 miliard dolarů ročně. (IDNR, 199a) Ekonomické ztráty Spojených států amerických způsobené v letech 1997 až 1998 klimatickým jevem El Niňo byly odhadnuty na 1,96 miliardy dolarů, tedy 0,03% hrubého národního příjmu. Ecuador utrpěl za stejné období ztráty ve výši 11,4% hrubého národního příjmu. Rozsáhlé povodně v Číně v letech 1991, 1994 až 1995 a 1998 způsobily škody ve výši 20 až 45 miliard dolarů. (CNC, IDNDR, 1999) Roční ztráty v Číně způsobené přírodními katastrofami za období let 1989 až 1996 byly odhadnuty na 3 až 6% hrubého národního příjmu. V prosinci 1999 hurikány Anatol, Lothar a Martin způsobily v severní Evropě ztráty ve výši 5 až 6 miliard dolarů. (Munich Re, 2001) Méně rozvinuté země s omezenou různorodostí ekonomiky a chudou infrastrukturou jsou odkázány na zahraniční pomoc a jejich ekonomiky potřebují více času na zotavení. Ve vyspělých zemích vlády, společenství a jednotlivci mají větší možnosti překonat důsledky katastrof. Ekonomické ztráty se v různorodé ekonomice lépe rozdělí. 24 ze 49 nejméně rozvinutých zemí světa je přírodními katastrofami značně ohroženo. Nejméně 6 z nich bylo postiženo dvěma až osmi velkými katastrofami ročně od roku 1985, což má dlouhodobé důsledky na rozvoj společnosti v těchto zemích. (UNDP, 2001) Od roku 1991 více než polovina hlášených katastrof se vyskytla v zemích s nízkou nebo střední životní úrovní. 2/3 všech usmrcených lidí při přírodních katastrofách pocházelo ze zemí s nízkou životní úrovní a 4% všech usmrcených lidí ze zemí s nejvyšší životní úrovní. Ekonomická úroveň zemí při přírodních katastrofách hraje rozhodující úlohu. Na jednu hlášenou přírodní katastrofu připadá průměrně 22,5 lidí z vyspělých zemí, 145 lidí ze zemí se střední životní úrovní a 1052 lidí ze zemí s nízkou životní úrovní. (IFRC, 2001) Řada odborníků přisuzuje současný rostoucí počet extrémních meteorologických jevů růstu průměrné globální teploty. Mnoho částí světa trpí velkými vlnami veder, záplavami, přívalovými dešti, dlouhodobými suchy a dalšími extrémními meteorologickými jevy. Zatímco jednotlivé jevy, jako je klimatický jev El Niňo, nelze přímo přisoudit lidské činnosti, četnost a intenzita těchto typů jevů souvisejí s globálními změnami klimatu. Změny průměrné globální teploty velmi pravděpodobně určují četnost a intenzitu srážek, rychlost větru, vypařování půdy a vegetační pokryv, které ovlivňují výskyt bouří, hurikánů, přívalových dešťů, povodní a sucha. (IPCC, 2001) Rozsah škod způsobených mořskými bouřemi přímo souvisí s růstem hladiny světových moří a oceánů. Globální změny klimatu a jeho proměnlivost však samy o sobě nemohou vysvětlit rostoucí dopady přírodních katastrof. Označení "přírodní" může být pro katastrofy, jako jsou povodně, sucha a cyklóny, poněkud zavádějící. Dlouhodobým úkolem je přesvědčit veřejnost a politiky, že kořeny těchto katastrof spočívají v lidské činnosti a že je nutné dospět ke změnám politiky ochrany životního prostředí. Například ničení přírodního prostředí neudržitelnou těžbou dřeva a nevhodným využitím půdy kvůli krátkodobým ekonomickým tlakům je jednou z hlavních příčin povodní a bahnotoků, k jakým došlo v prosinci 1999 ve Venezuele. Podobně stěhování venkovských obyvatel do městských a pobřežních oblastí zvyšuje hustotu obyvatel ve městech, přetěžuje městskou infrastrukturu, vede k zástavbě poblíž potenciálně nebezpečných průmyslových provozů a k zástavbě v místech ohrožených povodněmi. Přírodní katastrofy následně postihují více lidí a způsobují větší ekonomické škody. Přestože například seismická aktivita zůstává v čase zhruba stejná, důsledky zemětřesení pro městskou populaci jsou stále závažnější.
Katastrofy antropogenně podmíněné Řada velkých havárií spojených s únikem chemického nebo radioaktivního materiálu do půdy, vody nebo ovzduší vyvolaly zájem veřejnosti o rizika v dopravě a v chemických a jaderných provozech. Důsledky těchto havárií často překračují národní hranice. Je třeba také zdůraznit, že problémy technologické bezpečnosti se netýkají pouze vyspělých zemí. Některé katastrofy následně vedly k dobrovolným nebo povinným opatřením a omezením s cílem zabránit jejich opakování. Zájem veřejnosti vyvolala v roce 1976 exploze v chemické továrně na výrobu pesticidů v italském Sovesu, kdy do ovzduší unikl jedovatý 2,3,7,8tetrachlordibenzo-p-dioxin. Tato havárie vedla v roce 1982 k přijetí Evropské direktivy o rizicích velkých havárií v určitých průmyslových činnostech. Podobně havárie v indickém Bhópálu v roce 1984, kdy do ovzduší unikl prudce jedovatý methyl- isokyanid, a požár továrny v roce 1989 v Basileji ve Švýcarsku vedl v řadě zemí k přijetí právních opatření na kontrolu chemické výroby a ochranu před haváriemi. Katastrofa v Bhópálu mimo jiné vedla Mezinárodní úřad práce (International Labour Office) v roce 1993 k vypracování Konvence o prevenci velkých průmyslových havárií č. 174 (Convention Concerning the Prevention of Major Industrial Accidents) a k vypracování Doporučení o prevenci velkých průmyslových havárií č. 181 (Prevention of Major Industrial Accidents Recommendation). Tyto dokumenty vyzývají vlády k mezinárodní výměně relevantních informací, k přípravě opatření na řešení rizik havárií a jejich důsledků a k analýzám, zda případná velká havárie může mít závažné dopady na lidské životy a životní prostředí. Závažné jaderné havárie, jako byla v roce 1979 havárie v jaderné elektrárně Three Mile Island ve Spojených státech amerických a v roce 1986 havárie v Černobylu v Sovětském svazu, vedly nejen k akcím na posílení jaderné bezpečnosti, ale také v řadě zemí k zastavení nebo výraznému omezení rozvoje jaderného průmyslu. Po havárii v Černobylu byly přijaty dvě významné mezinárodní smlouvy: Konvence o pomoci v případě jaderné havárie nebo radiologické nepředvídané události (Convention on Assistance in the Case of Nuclear Accident or Radiological Emergency) a Konvence o včasném oznámení jaderné havárie (Convention on Early Notification of Nuclear Accident). V roce 1994 byla přijata Konvence o jaderné bezpečnosti (Convention on Nuclear Safety), která zavazovala účastnické státy k vyšší jaderné bezpečnosti, a v roce 1997 byly přijata Konvence o bezpečném nakládání s vyhořelým palivem a o bezpečném nakládání s radioaktivním odpadem (Convention on the Safety of Spent Fuel Management and on the Safety of Radioactive Waste Management). V roce 1989 došlo k havárii supertankeru Exxon Valdez na Aljašce a k úniku ropy do moře, který způsobil rozsáhlé škody na životním prostředí a rozsáhlé ekonomické škody. Tato havárie vedla k vypracování "Valdezských principů", dobrovolných pravidel pro zodpovědné chování k životnímu prostředí. Tato pravidla vypracovala Koalice pro ekologicky zodpovědnou ekonomiku (CERES, Coalition for Environmentally Responsible Economics). (Adams, 1994)
MEZINÁRODNÍ ZODPOVĚDNOST Až do 70. let 20. století mezinárodní společenství považovalo katastrofy za výjimečné situace, kdy dochází k vyčerpání místních možností tyto situace řešit a je nezbytná vnější pomoc. Termín "zvládnutí katastrofy" byl obecně chápán jako "řešení důsledků katastrofy", které spadalo do výlučné pravomoci organizací jako Červený kříž, Společnost červeného půlměsíce nebo institucí národní civilní obrany. V roce 1971 byla založen Úřad Organizace spojených národů pro pomoc při katastrofách (United Nations Disaster Relief Office), který se dnes nazývá Úřad Organizace spojených národů pro koordinaci humanitárních záležitostí (UNOCHA, United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs) s cílem v případě katastrofy zajistit a koordinovat záchranné akce ze všech zdrojů. Během 70. a 80. let 20. století postupně vznikal koncept připravenosti na katastrofy, který zahrnoval přípravu a výcvik na záchranu a pomoc během katastrofy a následnou obnovu společnosti po katastrofě. Avšak ani velmi pesimistické prognózy nebyly schopny předpovědět narůstající socio-ekonomické důsledky přírodních katastrof v 90. letech 20. století. V 90. letech 20. století byla vyhlášena iniciativa Mezinárodního desetiletí na omezení přírodních katastrof (IDNDR, International Decade for Natural Disaster Reduction). Jedním z hlavních cílů této iniciativy se stalo posilování prevence pomocí známých vědeckých a technologických nástrojů a lepšího informování veřejnosti. Nejdůležitější úlohou ze střednědobého a dlouhodobého hlediska se stalo především posílení a rozšíření programů, které omezí počet katastrof a jejich důsledky. Prevence je nejen humánnější než řešení důsledků, ale také je levnější. (IDNDR, 1999b) Iniciativa IDNDR úspěšně prosadila programy na omezení rizik do politických programů účastnických zemí. Stále více vlád a mezinárodních organizací vidí v omezení rizik jediné udržitelné řešení pro zmenšení společenských, ekonomických a ekologických dopadů katastrof. Strategie na omezení rizik katastrof zahrnují: • • • •
zmapování zranitelných oblastí a skupin obyvatelstva, určení oblastí bezpečných pro osídlení a rozvoj, přijetí stavebních předpisů založených na výstavbě dostatečně odolné vůči katastrofám a na hodnocení lokálních rizik, prosazování těchto plánů a předpisů ekonomickými a jinými pobídkami.
Na globální úrovni Organizace spojených národů vypracovala Mezinárodní strategii na omezení katastrof (ISDR, International Strategy for Disaster Reduction). Tato strategie je globální platformou na pomoc všem zemím a společenstvím, aby byly schopny vzdorovat důsledkům přírodních katastrof. Jejím cílem je posun od ochrany proti rizikům k integraci prevence rizik do udržitelného rozvoje společnosti. Tato strategie odráží mezioborový přístup a koordinovanou spolupráci mezi různými sektory společnosti při omezování katastrof. Strategie je založena na partnerství mezi vládami, nevládními organizacemi, úřady Organizace spojených národů, vědeckým společenstvím a dalšími rozhodujícími složkami společnosti a je integrální součástí úsilí k dosažení udržitelného rozvoje. Také je nedílným prvkem při hledání řešení rostoucí hrozby přírodních rizik. (ISDR, 1999)
