Maxim vbíhá do domu. Rychle běží po schodech nahoru. Míjí svůj byt. Je v posledním patře. Leze na půdu. Po půdě zmateně poletují vyplašení holubi. Vylétávají ven. Krouží na nebi. Maxim leze okénkem na šedou břidlicovou střechu. Postaví se na samý okraj střechy. Dívá se dolů. Tam se, podobni mravencům, hemží lidé. Utíkají za svými starostmi, nestíhají. Zdraví se a hned se zase loučí. Házejí do košů vajgly od cigaret a netrefují se. Vyprávějí si vtipy a sami se jim smějí. Zakopávají o levou nohu a odplivávají si přes levé rameno. Zakopávají o pravou a usmívají se. Smrkají na zem a pak do toho šlapou. Nalézají kopějky a ztrácejí ruble. Dobíhají autobusy a nestíhají je. Scházejí se a rozcházejí. Radují se a pláčou. Milují se a nenávidí. Ale nikdo z nich se nepodívá nahoru. Tam, kde na nebi tancují holubi. Tam, kde se rodí déšť. Tam, kde úplně na OKRAJI stojí Maxim. /Maxim (se zavřenýma očima): Jděte se vycpat…
/z ruštiny přeložila Tereza Krčálová
/režie: Marián Amsler /osoby a obsazení: Maxim Táňa žena na pohřbu /žena na stadionu /babička malý muž ve velkém saku /Ludmila Ivanovna /kurzista kluk na pohřbu /nevěsta /Makarón /Šedivej /žena s nákupními taškami holka na pohřbu /ženich /Bogatka /Nataša /žena ve frontě druhá žena na pohřbu /Lexova matka /ředitel /Tánina matka Lexa /kluk na stadionu
Richard Fiala Pavlína Štorková Anna Bubníková Pavol Smolárik Václav Jiráček Martina Sľúková Klára Štěpánková Josef Wiesner
/inscenační tým: dramaturgie: Daniel Přibyl scéna: Hana Roubíčková kostýmy: Martyna Dworakowska hudba: Norbi Kovács zvuk: Jaroslav Hudec produkce: Klára Doubravová a Zuzana Kulifajová /pedagogické vedení: doc. Miroslav Krobot /vedoucí absolventského ročníku/, MgA. Michaela Bendová, prof. Miloslav Klíma, prof. Pavel Kalfus, MgA. Barbara Tůmová /autorská práva autora i překladatelky zastupuje agentura Aura-pont, Radlická 99, Praha 5. www.aura-pont.cz
/Česká premiéra 29. května 2004 v 19,30 v divadle DISK. Další reprízy 2., 14. a 17. června.
/grafická úprava: Pavlina Honcová-Summers a Hana Roubíčková
Režisér Marián Amsler (*1979 v Bratislavě) je žákem prof. Ľubomíra Vajdičky na bratislavské VŠMU. Původně studoval dramaturgii – přeložil a dramaturgoval Schnitzlerova Zeleného papouška, dramaturgicky i herecky se podílel na inscenaci Martina Huby Incident (2001) a účinkuje i v jiné Hubově inscenaci Tančírna ve Slovenském národním divadle. Od roku 2001 se věnuje především režii. Má za sebou několik školních projektů, ale i inscenace pro profesionální divadla. Jeho první režií byla inscenace hry Olji Muchinové Táňa, Táňa (2001) v bratislavském Štúdiu 12. Inscenace byla nominována na cenu DOS-ky za objev sezóny. Z dalších režií: inscenace Čechovova Platonova (premiéra v lednu 2003 v bratislavské Redutě) získala cenu DOS-ky za objev sezóny, cenu diváků na festivalech Setkání-Encounter v Brně a Zlomvaz 2003 v Praze a také Grand Prix poroty a speciální cenu poroty za režii na Mezinárodním festivale vysokých divadelních škol ve Varšavě; Olja Muchinová You (premiéra v dubnu 2003 v nově otevřeném bratislavském divadle Aréna); David Gieselmann Pán Kolpert (premiéra v prosinci 2003 v divadle Aréna); Ivan Vyrypajev Sny (premiéra v únoru 2004 ve Štúdiu 12) a zatím poslední inscenací je divadelní adaptace románu Patricie Highsmithové Talentovaný pán Ripley v Slovenském komorním divadle v Martině (premiéra v dubnu 2004).
Hana Roubíčková (*1978 v Roudnici nad Labem) vystudovala Výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UK. Nyní studuje 3.ročník scénografie na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Zajímají ji přesahy uměleckých i mimouměleckých disciplín do divadelní vizuality. V roce 2002 se podílela pod vedením MgA. I. Marečkové na společném školním představení studentů HAMU a DAMU Mjůuzik - hudební klauniáda a v roce 2003 pracovala s Arnoštem Goldflamem na autorské inscenaci Svátečky.
Martyna Anna Dworakowska (*1980 v polském Białystoku) studovala grafiku na Univerzitě Marie Curie Skłodowské v Lublinu, od roku 2001 studuje scénografii na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Doposud pracovala na několika školních inscenacích (Schnitzlerův Udatný Kasián, Márinka podle Máchy ad.); na posledním Pražském quadriennale vystavovala ve školní sekci své loutky inspirované Králem Learem.
Vasilij Sigarev se narodil v roce 1977 ve městě Verhnjaja Salda na středním Urale. Původně studoval biochemii, později se ale přihlásil do semináře Nikolaje Koljady na Jekatěrinburském divadelním institutu. Sigarev se projevil jako jeden z nejvýraznějších absolventů Koljadovy líhně talentů. Dnes žije Sigarev v Jekatěrinburgu a pracuje jako redaktor v literárním časopise Ural magazine. Dosud publikoval čtrnáct divadelních her, mj.: Vichřice (na motivy povídky A. S. Puškina), Detektor lži, Upírova rodina, Ruské loto, Jáma (dokumentární hra napsaná na objednávku moskevského festivalu Dokumentární divadlo), Velitel rudokožců (podle O´Henryho prózy), Kulička (dramatizace Maupassanta) nebo Berušky se vrací na zem. Největšího úspěchu dosáhl s Plastelínou: v roce 2001 byla uvedena v Moskvě v režii Kirilla Serebrennikova a už o rok později se objevila na repertoáru londýnského Royal Court Theatre a potom i v dalších evropských divadlech (mj. v Hamburku, Mnichově, Kodani). Za hru obdržel několik prestižních ocenění v Rusku i v zahraničí, včetně Ceny Charlese Wintoura pro nejslibnějšího dramatika roku. Sigarevovo rodné město Verhnjaja Salda leží asi 300 kilometrů severně od Jekatěrinburgu. Dříve to bylo privilegované průmyslové centrum s jediným titanovým dolem v Rusku. Po rozpadu Sovětského svazu místní obyvatelé pochopili, že se v tamějších dolech skrývá velké jmění. S lopatami se pustili do dobývání titanu a odprodávali ho překupníkům. „Celé město začalo dolovat. Dalo se tak vydělat až sto dolarů za den,“ vysvětluje Sigarev. „I já jsem celý den doloval a večer jsem pak šel na večeři do restaurace.“ Když byl zdroj snadno nabytého bohatství vyčerpán, stálo město Verhnjaja Salda tváří v tvář obrovskému nárůstu drogové závislosti občanů a rozmáhající se epidemii AIDS. „Lidé měli spoustu peněz a nic na práci, hodně z nich začalo brát drogy. Když utratili všechny peníze, zbyla jim jen závislost. Každý třetí obyvatel byl závislý na drogách, včetně mého bratra Jury, který si píchal heroin.“ A mělo být ještě hůř. „Můj bratr byl na nějakém večírku a jeden z jeho takzvaných přátel ho vtáhl do rvačky. Zbili pár chlápků, kteří později v nemocnici zemřeli a mého bratra zavřeli.“ Trest odnětí svobody na sedm a půl roku zlomil Sigarevovu matku, otec už dříve podlehl ruskému národnímu neduhu – alkoholismu. Plastelína je vpodstatě příběhem Sigarevova bratra. „Celé to začalo tím, že jedna učitelka nachytala mého bratra při kouření na školním záchodě. Myslím, že vymodeloval z plastelíny penis, aby ji s ním vyděsil. Já jsem jeden také vytvořil. Výsledek byl ten, že bratra vyhodili ze školy. Začal se potulovat po ulicích a brát heroin. Při jednom ze soudních řízení se pak ukázalo, že soudce byl syn té učitelky, která nachytala mého bratra, jak kouří na školním záchodě, takže mu dal ten nejpřísnější trest.“ -dp-
/Kirill Serebrennikov Často se mě ptají, jaký vlastně je ten dramatik Vasilij Sigarev. Dlouho jsem hledal správnou odpověď. S jedním přívlastkem jsem si prostě nevystačil. První Sigarev, kterého jsem poznal, byl vysoký a vyjukaný. Tichý. Nesvůj a napjatý. Ještě nedávno ho v Žukovce kritizovali za Plastelínu. Řekli mu, že už jen držet tu hru v ruce je jim protivné. Když hra získala na Ljubimovce první místo, Sigarev roztál a v jeho očích se zaleskly slzy. Všichni mu blahopřáli k úspěšné hře a on se rozhlížel kolem, opět nesvůj a udivený, jakoby tomu, co se kolem něj děje, nevěřil. Jak je možné, že ještě nedávno bylo protivné držet jeho hru v ruce a teď je najednou všechno naopak. Pak byl pro mě Sigarev nějakou dobu virtuální. Když jsme zkoušeli Plastelínu, několikrát jsem mu volal. Ptal jsem se ho na nářeční slova, na přízvuk ve slově baskie, na to, co to dělají kluci v kině… Odpovídal vždycky pomalu, jako kdyby se bál, že řekne něco špatně. Možná si myslel, že se snažím o nějaký podvod. Autorovi se vždycky zdá, že režisér s herci hru ničí a režisérovi zase, že neexistují dobré současné hry, a že všichni dobří dramatici dávno vymřeli. Asi bylo dobře, že jsme spolu tehdy mluvili jen po telefonu. Premiéru neviděl. Nemohl přiletět a možná ani nechtěl. Měl jsem pocit jakoby měl obavu z toho, co mu v té Moskvě udělají s jeho textem, nakolik ti přesycení lidé přemýšlející jen o hromadění peněz budou schopni pochopit sílu emocí ukrytých ve hře. Mě někdy na lidech z provincie děsí ta nepatřičná podezíravost typu: „My jsme sice chudý, ale zato oduševnělí, kdežto u vás je to naopak.“ Kde se to v nich bere? Že by komplexy? Přitom vypadají normálně. No, takže Sigarev nepřijel a na dlouhou dobu z něj byl Sigarev uražený. Aspoň jsem si to myslel. Představení viděl poprvé až na bienále v Bonnu. Rozneslo se, že přijel autor, že Sigareva viděli ve městě kousek od divadelního centra. Já i herci jsme propadli depresi. Všichni si hned začali představovat samé nepříjemnosti, nějaký nejapný veřejný skandál s vyjasňováním vztahů, přerušení představení. Živě jsem si představoval, jak Sigarev - bílý jako stěna - vstává ze sedadla a křičí: „Skončete s tou hrůzou! Tohle jsem vůbec nenapsal! To je ostuda!“ Ještě jsem si představoval, že se bude prát a bude sprostej. Tak se prý chovají všichni významní ruští dramatici. Šel jsem se s ním přivítat. Pozdravili jsme se. Mlčeli. Po trapné pauze jsem se ho zeptal, co bude dělat, když se mu představení nebude líbit. Slíbil mi, že způsobí mezinárodní skandál. Řekl jsem mu, že v tom případě mu dám přes hubu. On se na mě vážně podíval a ujistil mě, že mi to vrátí. Jsem o něco vyšší než on, ale zdálo se mi, že jako chuligán je zkušenější. Chvíli jsme ještě mlčeli a pak jsme šli spát. Hercům jsem o svém rozhovoru se Sigarevem nic neřekl. Na celou noc před představením se pro mě stal nepřítelem. A příští den ohromný úspěch, dvacetiminutové ovace, vysílání na kanálu ARTE. A plačící Sigarev. Šťastný jako dítě. Vyšel na scénu, bylo mu jedno, že má v očích slzy, klekl si před herci na kolena a v tu chvíli celé německé hlediště pochopilo, jak podivná a nepochopitelná je ruská duše. Zvlášť, když je to duše znamenitého dramatika. Sám jsem v divadle nezažil šťastnější den. Protože přes všechno přesvědčování sama sebe, jako že na nějakého Sigareva se můžu vykašlat, není to přece žádnej Gogol, jsem strašně chtěl, aby se představení líbilo právě jemu. Ne těm vstřícným Němcům, ale jemu – autorovi, tomu katastroficky talentovanému čtyřiadvacetiletému klukovi z neznámo kde se nacházejícího městečka Verhnjaja Salda. Je dobře, že dramatik Vasilij Sigarev napsal Plastelínu. Je dobře, že ta hra je stejně dobrá jako on sám. Je dobře, že na otázku, jaký je ten Vasilij Sigarev, není zatím jednoduchá odpověď. Protože jednoduchá odpověď je jako tečka na konci řádku. A pojmy jako cesta, růst, pohyb potřebují úplně jinou interpunkci…
/překlad: Tereza Krčálová
/rozhovor s Vasilijem Sigarevem Vasiliji, o vás se toho ví strašně málo. /Narodil jsem se ve městě Verhnjaja Salda, Sverdlovská oblast. Chodil jsem tam do školy, pak na peďák do Nižního Tagilu, na fakultu chemie a biochemie. A pak jsem toho nechal a přešel k Nikolaji Koljadovi do Divadelního institutu do kurzu tvůrčího psaní. Bydlím v Jekatěrinburgu. Pocházím z dělnicko-rolnické rodiny. Otec pracoval ve fabrice, matka v kolchozu.
divadle. Bylo to poprvé, co jsem se dostal do divadla.
Kdy jste se rozhodl zanechat exaktní vědy a přejít k divadlu? Co se stalo? /Vždycky jsem si přál být spisovatelem. Ale Literární institut je daleko, až v Moskvě, proto jsem šel na školu do Nižního Tagilu, peďák byl nejblíž. Ve škole jsem měl z chemie a biologie dobré známky. Odešel jsem ze třetího ročníku, protože jsem si přečetl inzerát, že přijímají lidi do kurzu tvůrčího psaní.
Plastelína je Vaše kolikátá hra? A nakolik souvisí s realitou? /Plastelína je jedna z pozdějších her. Příběh je sesbíraný z malých kousků různých příběhů. Řetěz událostí, které se staly různým lidem: něco mě, něco mému bratrovi, kamarádům…
Dostal jste se k divadlu přes inzerát? /Jo. Udělal jsem přijímačky ke Koljadovi… A do tý doby jsem žádné hry nepsal, ani jsem nebyl v divadle. Psal jsem jen povídky do šuplíku. Taky poezii. Koljada měl jednu podmínku – psát hry. Hodně se mi to zalíbilo.
Která byla Vaše první hra? /Jmenovala se Klíčová dírka. Pak jsem zdramatizoval Puškinovu povídku Vichřice, hned ji nastudovali v divadle. Syžet zůstal stejný? Vichřice, Vladimír umrzne… /Syžet zůstal stejný, jen tam nebyly žádné dialogy. Ale nešlo to proti Puškinovi. Uvedli ji v Komorním
Jak jste se uchoval v tak panenském stavu? /V našem městě prostě nebylo ani jedno divadlo. Nějaké hry jsem viděl v televizi a tenhle úpadkový žánr mně - jako i u mnoha jiným - bral chuť jít do divadla. Nemůžu říct, že bych byl z Vichřice nadšený, ale divadlo jsem pocítil. Zalíbilo se mi tam.
Pohřeb spolužáka, který spáchal sebevraždu, situace, kterou Plastelína začíná, to jste také zažil? /Jo. Pohřeb měl jeden kluk z vedlejší třídy, oběsil se. Kolovalo několik různých verzí, ale… Proč se lidé věší? Nejspíš kvůli pocitu beznaděje. Ten příběh jsem si nevymyslel, sestavil jsem ho z různých jiných. Je to i moje dětství. Pro diváka překvapivá a velmi vtipná historka s plastelínovým penisem na chlapeckém záchodě je výplod fantazie, nebo… /Naše učitelka je na mě doteď trochu naštvaná, že jsem tu hru napsal. Plastelínový penis byl. Udělal jsem ho, když jsem byl na peďáku. Mladší brácha si neustále stěžoval na učitelku, že jim leze na záchod. No tak jsem dal ten penis bráchovi a on ho před učitelkou vytáhl z kalhot. Vyhodili ho ze školy. Hodně věcí jsem tím zavinil, protože osud bráchy se nevyvíjel zrovna moc dobře. Stal se z něj narkoman a teď je zavřenej. Dali mu vysoký trest. Mimochodem, název Plastelína vymyslel Koljada, já jsem hru původně pojmenoval Pád nevinnosti. Jak se Vám líbila londýnská inscenace Plastelíny? Pochopili Vás Angličani? /Ve srovnání s moskevskou inscenací to je nebe a dudy. V Moskvě se hraje o nás, ale bez zbytečných detailů. Anglická inscenace byla víc naturalistická. Z hlediště vynesli sedadla, diváci museli celé představení stát a herci se pohybovali v prostoru celého divadla. K dramaturgii přistupovali od
základů: zabývali se historií Ruska téměř od 17. století, prohlíželi učebnice, dokonce si pustili film Caligula, na který jdou ti kluci z Plastelíny do kina.
Je jasné, že ze současných dramatiků čtete Koljadu. Koho z klasiků? /Čechova. Jednu hru – Strýček Váňa. Všechny ostatní jsou si podobné. Pořád ten samý problém. Strýček Váňa je nejživější. To Vám odborníci na Čechova nezapomenou. /Já klasiku moc nemusím. Necítím v ní živé lidi. Shakespeara taky nemám rád. A Shakespeare Vám nesedne proč? Četl jste ho? /Četl. Romea a Julii, Hamleta. Když se mi to nelíbí, tak nebudu číst všechno. Není to moje vášeň.
Odcházeli diváci z představení? /Ne. Zavřeli dveře, takže nebylo možné odejít. Ale někteří plakali. Zvlášť ve scéně, kdy Maxim vyleze na střechu.
A co je Vaší vášní? /Já mám mnohem menší, povrchnější přání. Ne globální. Být šťastným. Vasiliji, chcete se přestěhovat do Moskvy? /Přemýšlel jsem o tom. Ale zatím asi ne. Psát můžu kdekoliv.
V Moskvě byla kladně přijata hra Černé mléko, hraje se ve dvou divadlech. Párek moskevských dealerů je neuvěřitelně výstižný, ti šmelináři nevzbuzují žádné sympatie. Je to útok na hlavní město? /Ale ne, já jsem nechtěl útočit na Moskvu, prostě jsem napsal Moskva, ale mohl to být třeba Jekatěrinburg. Co říkáte na to, když Vaše hry, stejně jako hry Vašeho učitele Koljady, charakterizují jako „černuchy“? /Někdo to přece musí psát. V Moskvě o nás říkají: vy jste škola černušniků. A vy jste zase škola bavičů, my na to. Ale divadlo přece není jen zábava. Černucha znamená pravdu.
/rozhovor, který vyšel v roce 2002 v prosincovém čísle časopisu Moskovskij komsomolec, přeložila Tereza Krčálová
/Nikolaj Koljada Vasilij Sigarev se hlásil do mého kurzu na jekatěrinburvském Státním divadelním institutu s krátkou hororovou povídkou. Poslal mi ji z Nižního Tagilu, kde také žil; vyrostl a narodil se v městečku Verhnjaja Salda (to je ještě dál od Tagilu a z Tagilu do Jekatěrinburgu je to dvě hodiny vlakem). Povídka se mi zalíbila a pozval jsem autora k přijímacím zkouškám. Když na pohovoru dvacetiletý kluk, který v povídce udělal hromadu pravopisných chyb, ze sebe začal chrlit citáty z Freuda, Nabokova, Schopenhauera a dalších spisovatelů, jejichž jména jsem slyšel poprvé, zamyslel jsem se, prohrábl si vlasy a přijal Vasju do kursu. Sigarev si poslechl několik přednášek a také moje obvyklé řeči o tom, že množství zákonitě přechází v kvalitu (psát se musí hodně! - to říkám svým studentům každý den), vzal to doslova a začal ze sebe tryskat texty jako fontána: každý týden mi vozil z Tagilu novou hru. A byly to hry, že jsem jen překvapeně zíral; Vasja, který pořádně nevěděl, co je to divadlo (ani teď o tom nemá páru), pro něj měl neskutečný cit. Vždycky jsem si myslel, že pro divadlo může psát jen člověk, který ho zná do detailů, který si v něm už něco odpracoval. Proto také nutím studenty chodit na zkoušky, od první čtené až do premiéry. Aby viděli, jak se rodí představení, jací jsou páni herci a tak dále. Ale Sigarev je příkladem toho, že nemám tak úplně pravdu, vůbec není nutné znát divadlo. Před rokem napsal hru Pád nevinnosti (přiznávám se, že jsem bez svolení autora změnil název na Plastelína a začal ji rozesílat divadlům.) Vzpomínám si, jak jsem si ji přečetl a zůstal zírat. Zavolal jsem mu do Tagilu a řekl: „Můžeš klidně umřít, svou hlavní hru jsi už napsal.“ Na což mi Vasja odpověděl: „Já ještě pár let žít budu“. (Malá odbočka. Když jsem před mnoha lety na jednom festivalu četl svou hru Prak, vyvolalo to rozruch a večer mi na pokoj volala dramatička Lusja Ulická a řekla: „Můžeš klidně umřít. Svou hlavní hru jsi už napsal.“ Hrozně mě tehdy podržela, kdyby tak všichni věděli, jak jsem jí dodnes věčný.) V případě Vasji jsem chtěl prostě říct to samé, ale vyznělo to hloupě. Vasja ještě napíše hromadu her, o tom nepochybuji. Sám mi říkal: „Viděl jsem toho tolik, že mi to stačí na sto her“. Nedávno získal Vasilij cenu Anti–Booker a vyhrál v literární soutěži Debut. Napsat, že mám radost ze svých studentů, je trochu málo. Napsat, že jsem šťastný, je také málo. Doposud nemůžu uvěřit tomu, že v mém miniaturním kurzu se našli dva laureáti prestižních cen: Oleg Bogajev a Vasilij Sigarev! Samozřejmě nejde o ceny, ale o to, že si talentovaných autorů všimli a podrželi je. Vasilij je neskutečně nadaný a nadaným lidem se musí pomáhat, nenadaní se prosadí sami. Jeho hrám vytýkají, že jsou napsány v koljadovském stylu, že jsou to černuchy a všechno to ostatní. Ale ujišťuji vás, že Sigarev má svůj styl a jeho hry jsou velmi světlé. Jen musíte být vnímaví, pak v nich všechno uvidíte.
/překlad: Tereza Krčálová
/rozhovor s Vasilijem Sigarevem Dal bys mi prosím cigaretu? /Vezmi si, to jsou Trojky. Trojky se v Plastelíně neobjevují. /Ne, jen Marlbora a Primy. Jsou Primy lepší? /Primy jsou především tradiční. Je to velmi, velmi silný tabák té nejhorší kvality, páchnou a jsou hodně silné. Ale Primy jsou v Rusku nejoblíbenější, protože jsou nejlevnější. Kolik stojí? /Dva ruble. Jedno euro je třicet rublů. Trojky jsou mnohem lepší, ty stojí pět rublů. Kde žiješ? Ve městě nebo na venkově? /Bydlím v Jekatěrinburgu na Urale – to je taková velká vesnice. Jedenapůlmilionová vesnice. Velmi dlouho jsem žil v malé vesnici, pak jsem se přestěhoval. Ale rozdíl v tom moc není. Město s 1,5 milionem obyvatel je ve střední Evropě velkoměsto, včetně odpovídající atmosféry. Liší se tedy nějak výrazně například od Moskvy? /Samozřejmě, ten rozdíl oproti Moskvě je ohromný. Od Moskvy se liší všechno. Chodil jsi jako dítě s rodiči často do divadla? /V divadle jsem nebyl ani jednou. Poprvé jsem byl v divadle na premiéře své první uvedené hry. Teď samozřejmě chodím do divadla častěji – ale ruku na srdce, dnešní divadlo se mi moc nelíbí. Proč má člověk pořád chodit do divadla, aby se díval na totéž. Tahle vnějšková krása, s nějakým hadrem. (Divoce gestikuluje.) Ti herci, které všichni znají, kteří jsou všichni oblečeni v bílém jen na efekt... Kolik inscenací Plastelíny jsi už viděl? /Dvě – tu londýnskou a včera tu moskevskou. Tys tu moskevskou inscenaci viděl až po té londýnské? /Ano, včera poprvé. Bydlím ve vzdálenosti tří Evrop od Moskvy. Obě inscenace se od sebe zásadně liší. Co se úrovně týče – to se nedá srovnávat. Kdyby to byla fotbalová mužstva, Royal Court a m oskevské divadlo, pak by Moskva dala dvacet gólů. Živíš se jen psaním? /Ano, ale záleží to na tom, jak chceš žít. Jinak ale nepracuju. Máš rád nějaké hry od jiných autorů? /Hru Nikolaje Koljady, Fraška pro dospělé aneb Pohádka o mrtvé carské dceři, a snad Čechova, ale toho mám už plný zuby. Co mohu jako režisér při inscenaci Plastelíny zkazit? /Prostě sklouznout k všednosti, to je chyba, přes naturalismus a realismus... Ve hře jsou režijní poznámky jako „Hejno ptáků přeletí přes náměstí“ nebo jiné situace, které se v divadle provést nedají. Ale zato jsou velmi poetické. /Ano, to je taková divadelní poezie... Chci jen prostě ukázat atmosféru. Žádnou divadelní krabici, ale atmosféru světa, vesmíru... Pro režiséra a herce je velmi důležité pochopit atmosféru a pomocí svých postav ji zprostředkovat.
Psal jsi Plastelínu pro ruské publikum? Mohou i Západoevropané pochopit problematiku hry? /Když jsem to psal, ani se mi nesnilo, že by se Plastelína mohla uvádět i v Evropě. Je to vlastně lidský příběh, kterému rozumí všude. Ty ruské reálie nejsou příliš důležité, nemají žádnou významnou roli. To jsou zkrátka fakta, která nejsou nijak zvlášť důležitá. Co myslíš těmi ruskými reáliemi? /Ty volební místnosti, kde se dá koupit alkohol a tak. To je něco ruského. Ale to je asi to napínavé – když jde člověk do divadla a tímto způsobem se o naší zemi něco dozví. Ve hře je spousta absurdních situací a díky nim i spousta zvláštního humoru. Je to vlastně příběh smutný, ale zároveň poetický, velmi brutální a ustavičně podivuhodný a vtipný. /Ale vždyť současná situace v Rusku je absurdní. Už tenkrát byla a teď se ještě stupňuje. Je mnoho lidí, kterým se stýská po časech před kapitalismem? /No jo, na ulicích se to komunisty jen hemží, ale nostalgií to není. Nostalgii pociťují po dětství, ale ta nemá s politickou nostalgií nic společného. Pro mě je postava babičky jediná z reálně existujících postav, která je alespoň nějakým způsobem upřímná a snaží se bránit, i když už to moc nedokáže. Ve hře se podle mě jedná také o posun hodnot, žádné hodnoty už nejsou. Každý se snaží přežít jako v džungli. Babička je jediná, která ještě předstírá existenci žebříčku hodnot. Do jaké míry to má politický význam? /Takovéto závěry o politickém významu jsem nikdy nevyvodil. A že by byla nějak zatížena komunistickými hodnotami, tomu nevěřím. S lidmi to dnes je stejné jako před 50 lety... Existují svině i dobří lidé... Tak to prostě je. Mně se jen zdá být nápadné, že je jediná, kdo není svině. Maxim v podstatě potkává samé svině a ústřední bytost, k níž se vztahuje, žádná svině není – to mi přijde napínavé. Je v tom něco autobiografického? /Samozřejmě, tyto dvě postavy mají mnoho autobiografických rysů, především Maxim; ale je to taková postava poskládaná ze mě a mých bratrů a přátel a to, co zažívá, zažili různí lidé. Je to všechno velmi upřímně napsané. V tomto smyslu tedy autobiografické. Maxim zažije v mnoha situacích sexuálně motivované útoky prostřednictvím učitelky, ženy na stadionu, nevěsty a vyvrcholí to scénou znásilnění. Je to neskutečně šokující scéna, v níž jsou dva chlapci znásilněni dvěma kriminálníky. Je ta scéna i pro tebe tak šokující? /Samozřejmě, že je. Ale vždycky záleží na člověku. Samozřejmě, že jsou ti násilníci brutální. Ale je to úplně normální chování, například ve vězení se to takhle dělá běžně. Pro mě je to takové černé pozadí nebo prostě blackout, v němž člověk může najít bílou nit, bude-li se snažit. Když tuhle bílou nit nevidíš, tak vidíš jen tu temnotu, z níž povstává to šokující. A co to je, ta bílá nit? /Ta bílá nit je to světlé, co se ve hře nachází. Na začátku je toho světla docela hodně a na konci ho stále ubývá. Maximův život je celkem bezútěšný. Je život bezútěšný, nebo existuje naděje? /Je bezútěšný. Člověk ale nesmí tu beznaděj ukazovat. Právě tenhle stav je zajímavý. Maxima pronásledují sebevražedné myšlenky. /Ano, samozřejmě. Na sebevraždu přece myslí každý, když se mu přihodí něco strašného. - Bohužel už musím jít. Díky za tu cigaretu! /rozhovor vznikl při Sigarevově návštěvě v Německu. S autorem rozmlouval dramaturg hamburského Schauspielhausu –kxv-
