Maturita Vzpomínky učitele

Maturita Vzpomínky učitele

Jaromír Slavíček

Maturita Vzpomínky učitele

Jaromír Slavíček

Vydáno vlastním nákladem, 2015 1. vydání

Maturita Vzpomínky učitele Text © Jaromír Slavíček [email protected] Fotografie © studenti Gymnázia J. A. Komenského Uherský Brod Vydáno vlastním nákladem, 2015 Sazba a tisk ELTISK, s. r. o. 1. vydání Všechna práva vyhrazena. Tato kniha a  ani její části nesmí být rozmnožována tiskem, fotokopiemi, počítačovými datovými soubory, ani jiným způsobem bez předchozího svolení autora.

Maturita, zkouška dospělosti, je významným počinem v životě mladého člověka. Klade velké nároky na studentovu přípravu, psychickou odolnost a  jeho snahu prokázat u  zkoušky vědomosti, získané v  dosavadním průběhu studia. Je něčím, co zanechává v jeho paměti hlubokou a nesmazatelnou stopu, je vždy svým způsobem originální. Má svého jedinečného ducha, svou nezaměnitelnou atmosféru, a právě tu jsem se pokusil v následujících stránkách čtenářům přiblížit. Nakolik se mně to podařilo, ať posoudí sami! Jaromír Slavíček

Maturita

Vstupuji do třídy. Naposled! Procházím učebnou. Moji studenti ve „vlnách“ vstávají. „Sedněte si!“ Otáčím se k nim čelem. „Tak, vážení, nesu vám maturitní rozvrh.“ Všichni na mě zvědavě pohlížejí. „Tady je!“ Vítězoslavně, podobně jako Chamberlain vracející se z Mnichova, ukazuji všem rozevlátý arch plný informací. „Óó!“slyším. „Okamžik, musím ho ještě více rozvinout.“ Snad ho touto činností nepřetrhnu. To by byl tedy průšvih. „Nalepím vám ho na tabuli, připínáčky to nejde. Hrome, kde jsem jenom nechal lepicí pásku?“ Šmátrám v kapse. „Tu je,“ vydechuji úlevou. Za zády slyším tlumený smích. „No, moc se neusmívejte, příští týden vás smích přejde, to vám garantuji,“ říkám, aniž bych se otáčel dozadu.

5

Lepím maturitní rozvrh na tabuli, příliš mně to nejde, za mnou je slyšet i nadále šum. Odkudsi zaznívá: „Já tu „maturu“ neudělám.“ „Když myslíš, já ti tvoji předtuchu neberu!“ necitelně odpovídám anonymovi, i nadále otočen zády ke třídě. Konečně to mám nalepené. „O přestávce si každý opíše, který den a kterou hodinu přijde na řadu. Je to jasné? A aby bylo ještě jednou jasné! V pondělí přijdete už na sedmou ráno, vyzkoušíme si zahajovací ceremoniál. A vypulírovaní, to snad říkám zbytečně!“ Pak už jenom sedám k učitelskému stolku a zabývám se posledním zápisem do třídnice… Čtyři roky jsem tak činil s větším či menším úspěchem. „Zítra, mládeži, je pátek. Ne, abyste to přehnali s posledním zvoněním!“ -----------------------------------------------------------------------------------------

6

Pátek, poslední den mých studentů ve škole. Roky prožité na gymnáziu se nedají jen tak zapomenout. Kolik jenom bylo těch radostných a naopak méně příjemných chvil ve školních lavicích? Asi nespočetně. Kolikrát studentík jásal nad výbornou z písemky anebo z matematiky, kolik bylo žalu, když došlo u tabule k jeho ponížení, ať už oprávněnému,či jako křivda posuzovaného? Ale jednou muselo všechno skončit. A to právě v těchto dnech. Na dveře totiž klepe maturita, zkouška dospělosti. Jejím úvodem je „svatý týden“, doba volna, jde o jakousi finalizaci studijního úsilí. Pátek před ním je škola ve „varu“. Pro nastávající maturanty nastává poslední „výukový“ den. Ale co to říkám? Jakýpak výukový den, je to den plný bouřlivých událostí. Nastává totiž „poslední zvonění“. V ten den se už od časného rána potlouká po městě studentský živel v podobě dvojic nebo trojic studentů, prapodivně oblečených, s nezbytnými klobouky v ruce. Zastavují kolem nich procházející osoby s prosbou: „Přispějte, prosím, na studenty, nemáme na chleba a vůbec na živobytí!“ přičemž ve tváři nasazují zkormoucený výraz. Člověku nezbude, než sáhnout do peněženky, vyjmout nějaký ten peníz a hodit s úsměvem do nastaveného klobouku. „Děkujeme, děkujeme,“ a už odbíhá dvojice mladých k další oběti. Jednoduché to nemám ani já jako učitel. Než doputuji do školy, tak mě ještě před ní čeká několik výběrčích daní, tedy výše popsaných „hraničních“ kontrol. Jako kdybych nevěděl, co s penězi. Ale to hlavní, to mě teprve stihne na školním nádvoří gymnázia. Desítky křepčících studentů, všelijak pomalovaných, se na mou osobu vrhají se stříkačkami a hlavně barvičkami, aby ze mě udělaly omalovánku, hlavně pak ve tváři… Když se mně konečně daří probít do školy, svým vzhledem připomínám všechno možné, jenom ne učitele. 7

Podobně jako já dopadají i dítka mladšího věku, která se k veliké radosti nechávají dobrovolně pomalovat vším možným. Já se zatím snažím ve svém kabinetě zbavit nánosu barev na své tváři. S malým úspěchem, takže vcházím do běžné výuky pěkně zmalován, což zase vyvolává bouřlivé nadšení mezi žactvem. Sotva se pouštím do výkladu, už zase slyším hluk na chodbách. Otevírají se dveře a dovnitř se valí horda maturantů, kteří začínají osazenstvu třídy, tedy podstatně mladším spolužákům otevírat sešity, aby jim do nich nakreslili čáry máry. Mám co dělat, abych ty „divočáky“ dostal z učebny ven… Teprve po jejich odchodu ze školy se v ní rozprostře jakýs takýs klid. Klid na celý „svatý týden“. I ten však končí. -----------------------------------------------------------------------------------------

8

Pondělí, první maturitní den. Nemohu ani dospat, rychle dokončuji ranní hygienu a následně spěchám do školy, téměř utíkám. Přece mně maturuje třída a to vždy bývá nezapomenutelný zážitek. Zprvu zamířím do svého kabinetu, zapínám počítač, jestli nemám nějakou novou zprávu, a pak už rychle do maturitní místnosti. Chodba je plná maturantů, někteří se smějí, u většiny však vidím ve tváři nejistotu, až úzkost… Zřejmou nejistotu z očekávání, co je v následujících hodinách či dnech čeká. „Dobrý den, dobrý den,“ slyším ze všech stran. Odpovídám, nevím ovšem, jestli můj opětovaný pozdrav je v těch okamžicích to nejdůležitější. Psychicky napnutí jsme všichni, mě nevyjímaje. Naháním všechny ty na chodbě čekající do maturitní místnosti. „Pospěšte si, rychle, čas běží!“ Jako kdyby to nevyplývalo ze situace. Všude kolem je v učebně plno světla a uvolněného prostoru, lavice byly pochopitelně s předstihem odstraněny. Místo nich jsou před tabulí umístěny stoly s prostřeným bílým ubrusem.

9

Podlahu pokrývá protáhlý, barvami hrající koberec, pan školník s administrativními silami si dali záležet. V rohu učebny trůní busta Komenského, vedle ní nelze přehlédnout naši krásnou vlajku. Kytice na stolech dotvářejí slavnostní atmosféru. Na protější straně učebny, těsně u stěny, je seřazeno několik židlí pro čekající maturanty a hosty. „Tak honem, honem, seřaďte se do dvojřadu!“ pobízím ty svoje Za pár minut začínáme. A žádné úšklebky při příchodu maturitní komise! Pavle, hlavně ty, to bys mě svými typickými grimasami fakt naštval. Byla by to ostuda jak Brno!“ Vykulí oči. „Já, pane profesore, takový hodný kluk?“ rozesměje svou reakcí i ostatní, ale napětí nepolevuje. Jsem rovněž hodně nervózní, po několika dalších, maturantům adresovaných výhrůžkách odbíhám do občerstvovací místnosti, kde už čeká předseda maturitní komise spolu s panem ředitelem a několik kolegů. „Pane předsedo, okamžik, musím ještě třídu maličko srovnat!“ „Já vím, já vím, znám to, také jsem dělal třídního. Ale chce to klid, pane kolego, máme přece čas“. Tomu se to řekne „máme čas“. On možná. Ostatní kolegové, v místnosti přítomní, si také nedělají s časem starosti, hýří úsměvy, diskutují. Mávnu směrem k nim rukou, čímž naznačuji: „mít vaše starosti“, a znovu se zrychleným krokem vracím do učebny. Dvojřad maturantů pořád není podle mých představ. „Ježíšmárja, komise už je na cestě, nemůžete držet tvar?“ Jste normální?“ upřesňuji svůj postřeh. Následně přecházím před dvojstupem sem a tam, úplně stejně jako státní návštěva po příletu na letiště před vojenským útvarem. Současně kontroluji „výstroj“ maturantů. U děvčat zjevně nemusím mít obavy, u kluků je to horší. „Ten oblek máš po tatínkovi, že?“ cynicky naznačuji Ivanovi s hraným úsměvem. Tak to jsem nemusel, já vím. 10

Netuším, jak to ze mě vylezlo. Jsem nechutný. A přitom jsem si nevšiml, že mně samotnému trčí ze saka límec košile. Nepozorovaně si ho zastrkávám na správné místo a u blízkého zrcadla kontroluji, nakolik se mně to povedlo. Vracím se k dvojřadu maturantů. Ještě jednou je přísným pohledem přelétnu. I nadále nejsem úplně spokojen. „Posuň se doleva,“ říkám Tondovi! Činí tak, ale tím se znovu musí zformovat celá řada. Konečně je všechno v relativním pořádku. Ještě jednou se při odchodu z místnosti na svoji třídu podívám. Co kdyby… Celkem je ale jejich oblečení na výši, dali si doma s pomocí rodičů záležet. Hned je beru tak nějak vážněji, naposledy jsem je takto viděl hezky oblečené v posledních tanečních. „No, ale teď nás všechny čeká jiný tanec!“ uvědomuji si. Odcházím pln myšlenek na nastávající děj. Ještě stačím ve dveřích křiknout: „Jakmile s předsedou a ostatními vstoupíme, tak už budete stát v pozoru, jasné!“ Proč pořád opakuji slovo „jasné“, sám nevím. „Za chvíli jsem tady s nimi,“ končím varováním. Pak už zrychleným krokem mířím nezvykle tichou chodbou do ředitelny. Když do ní vejdu, opět spatřuji předsedu v hloučku rozmlouvajících kolegů… „Tak, pane předsedo, můžeme jít nahoru k maturitám, vše je připraveno!“dávám jemu, vlastně všem přítomným, na vědomí… Předseda se ke mně pootočí. „Ano, pane třídní, už jdeme!“ odpovídá a přitom si cosi strká do kapsy. Že by maturitní projev? Pootevírám ještě více dveře místnosti, už předtím mírně pootevřené, předseda jimi vychází, za ním pan ředitel a pár kantorů v čele s mým místopředsedou, já uzavírám konvoj. Celý tento náš pedagogický chumel vystupuje širokými schody směrem k maturitní učebně. 11

Vcházíme do ní. Jdeme po úzkém koberci „husím pochodem“ co nejdůstojněji směrem k tabuli… Atmosféra je více než slavnostní… Sleduji zrakem napjaté tváře maturantů… Běda, jestli někdo z nich pohne brvou! To bych mu nedaroval!

Co si (asi) ti mladí v těchto chvílích asi myslí? Přesně to pochopitelně nevím, ale mají určitě nahnáno. Dobře jim tak, říkám si. Dost se celá ta léta, co jsem byl jejich třídní, naotravovali… Členové maturitní komise se po příchodu k tabuli otáčejí a řadí čelem k maturantům. Předsedu komise mám po své pravé straně. Upravuji si kravatu, kolegyně vedle si projíždí rukou sukni. Chvíli jí i mně tato úprava trvá, v učebně je slyšet nepatrný šum. Pak zavládne naprosté ticho. Místopředsedkyně komise se ke mně z řady tělem vyklání a očima táže… Kývnu jí hlavou. To má být pro ni znamení, aby se ujala započetí úvodního ceremoniálu. Místností zazní její zvučný hlas. „Vážení přítomní, vážený pane předsedo maturitní komise, kolegové, maturanti. Dovolte, abych tímto zahájila maturitní zkoušky oktávy B. Prosím pana předsedu o úvodní slovo“. „No, ta to vzala nějak zkrátka,“ bleskla mně hlavou myšlenka. Jsem zvědavý, jestli si předseda vytáhne ten papírek z kapsy kalhot. No ten, co si ho do oněch míst schovával. 12

Naštěstí se tak nestalo, asi to nebyl napsaný projev. Nemám rád čtené z papíru. Čtení projevů svědčí jednak o nedostatku řečníkovy sebedůvěry, ale zejména o neschopnosti prezentace jeho vlastních myšlenek. Spolu s ostatními přítomnými poslouchám úvodnímu maturitnímu projevu pana předsedy. Už předem tuším, o čem bude asi hovořit. Ony ty projevy jsou všechny tak trochu stejné! Nadýchané, slibující, zavazující. A tak slyším: „Vážený pane řediteli, kolegové, milí maturanti. Je mou milou povinností zahájit maturitní zkoušku v oktávě B. Celých osm let jste se jako studenti na gymnáziu připravovali pro tyto chvíle. Studovali jste s větším či menším úsilím, ale už to, že nyní před námi stojíte, je důkazem toho, že jste vytrvali a v následujících dnech prokážete vědomosti studiem nabyté. Nemusím snad zdůrazňovat, že vzdělání je trvalý, celoživotní proces. Stojíte na jeho počátku, nepochybně v něm budete pokračovat. V tyto dny budete dokazovat opodstatněnost vašich schopností a dovedností. Ve vašem úsilí vám budeme, jistě mluvím za celý pedagogický sbor, držet palce. Hodně štěstí!“ Výstižná slova, ale je zřejmé, že se ani on s obsažností svého slovního projevu nepředřel. Holt matematik, ti nebývají až tak výmluvní, ale zase umí zacházet s čísly, tak co. Ale že se chlubím, já sám jsem si dával při takových úvodních projevech více záležet, i když přiznávám, tréma byla. Projev jsem si připravoval řadu dnů, zkoušel ho nanečisto. Je ale pravda, že zrcadlo není přede mnou stojící kolektiv mladých lidí a kolegů. Když vám mají naslouchat desítky lidí, je to o něčem jiném. Každý z nich kriticky analyzuje vaše slova, vaše věty, a jak známo, kdo chce psa bít, hůl si najde. Tento předseda ale má přesvědčivý, pevný hlas, nebylo mu až na relativní krátkost projevu co vyčítat. Z řad maturantů vystupuje podle naší úmluvy Dana. 13

Vybral jsem si ji, protože podle mého jde o nejhezčí holku ze třídy. Jsem taktik, alespoň si to o sobě myslím. Dana předstupuje před pana předsedu a předává mu do jeho rukou kytici, placenou z peněz třídního fondu. Oslovuje nejdůležitější osobu těchto dnů: „Vážený pane předsedo, dovolte, abych vás jménem naší třídy mezi námi, maturanty, přivítala. Máme před sebou zkoušku dospělosti, zkoušku, která by měla zúročit všechny ty roky, které jsme zde prožili a ve kterých jsme se snažili nabýt co největších vědomostí. Budeme se snažit ze všech sil o její zvládnutí. Snad nám bude přát i štěstí! Držte nám palce!“ Tak ona mu dokonce cosi přikazuje, no budiž, ale možná, že měla ještě do daného příkazu vložit slůvko „prosím“. A konec konců, on už o těch palcích mluvil. Pan předseda krátce děkuje, uklání se, kyticí mu místopředsedkyně pomáhá uložit do vázy. Snad se tam ještě vejde. Všichni kolem se usmívají, ostatně proč ne. Nakolik jsou jejich úsměvy strojené, těžko říct. Prokáže se to jistě v následujících hodinách a dnech. Aneb „všeho do času“, jak se také říká. Ceremoniál končí, kolegové, kteří budou zkoušet, míří k jim určeným židlím u maturitního stolu. Ostatní přítomní se rozcházejí. „První čtveřice maturantů zůstává!“ hlaholím celkem zbytečně. Že mají zůstat, dá přece rozum, oni to vědí. Můj pokyn je tedy beze zbytku plněn, divil bych se opaku. Tři ze čtveřice maturantů usedají vzadu na židle pro hosty, první v pořadí, maturantka Eva, zůstává se zjevnou rozpačitostí stát. S pochopitelným napětím očekává další pokyny z našich úst. Přistupuji k ní. „Tak, Evo, hlavu vzhůru, věřte, vše dobře dopadne, vždyť vy jste patřila k nejlepším studentům ve třídě!“ Usmívá se, svírá pěstičky, vidím to. „Ale maturita, pane profesore, to je něco zcela jiného!“ 14

Myslím, že se dokáži v těchto chvílích vžít do jejího pocitu. Nemá a nebude to mít jednoduché. Je sice výbornou studentkou, ale nastávající chvíle jsou jedinečné, v tom má pravdu. Ono také mít před sebou pětici přísně se tvářících pedagogů, to není pro žádného maturanta jednoduchá situace. Maturitní zkouška se pomalu rozbíhá. Zkoušející a přísedící českého jazyka, tedy předmětu, kterým bude maturita začínat, se zatím u stolu probírají příslušnými dokumenty, nezbytnými pro zdárný průběh maturitní zkoušky. Dělají si v nich pořádek, upřesňují si navzájem kompetence. „Pane předsedo, štítky s otázkami vám budu dávat sem, ano?“ukazuje na určité místo místopředsedkyně. „Děkuji, budu si jejich čísla postupně zapisovat,“ odpovídá předseda. Vzápětí na to přísedící Zdena odebírá na stole sáček s otázkami pro český jazyk a přichází s ním doprostřed maturitní místnosti. Obrací se tváří k postávající studentce a vyzvedává plátěný sáček do výše svých ramen, evidentně proto, aby do něho nebylo vidět. „Evo, pojďte si prosím vytáhnout otázku!“ Oslovená k ní učiní dva tři kroky a s kyselejším výrazem ve tváři vsouvá seshora svou ruku do pytlíku. Dívá se přitom stranou. V sáčku se chvilku přehrabuje. Ne a ne štítek s otázkou vytáhnout. Činí tak ale nesporně s určitým záměrem. „No tak, už si tu otázku konečně vytáhněte!“ pedagožka ji vlídně pobízí. Eva plastový štítek s číslem otázky váhavě vytahuje, podívá se něho a lehká úsměvná grimasa se jí mihne obličejem. Že by znala znění otázky podle čísla? Možné to je, maturanti mají čísla otázek do značné míry v paměti uloženy. „Ale že by na ni ta vytažená otázka udělala až takový dojem,“ myšlenka mně prolétává hlavou. „Pojďte se sem posadit, Evo!“ ukazuje ji rukou k místu potítka přísedící. Ještě před tím štítek s otázkou položí na stůl před pana předsedu. Ten si číslo otázky podle svého předcházejícího slibu zapisuje do jednoho ze svých dokumentů. Eva přistupuje k židli potítka a usedá si na ni. 15

Předčítá si, patrně se zatajeným dechem z předloženého sylabu otázek znění té své a následně rozevírá před sebou jakousi knihu, snad slovník. Zdena, tedy přisedající kolegyně z českého jazyku, se nad ní přes její rameno sklání a cosi ji asi minutu polohlasem říká. Podrobně s ní asi minutku rozebírá obsah otázky a současně naznačuje, co si obě zkoušející budou od ní přát slyšet. Eva přikyvuje. „To je dobré znamení, věří si,“ domýšlím se. Zbývající tři moji maturanti, dvě děvčata a jeden hoch, si sedají vzadu na židličky pro hosty. Přece si nemohou nechat ujít začátek maturity a tím zjistit, jak ta obávaná maturita vlastně probíhá. Cosi si mezi sebou k sobě skloněnými hlavami špitají, přičemž občas nasměrují své zraky k potítku. Eva se k nim pootočením hlavy zrakem obrací a maličko se usmívá. Mám dojem, že zvedá i paleček… Obě holky jí toto, jistě sympatické gesto vracejí. Tak to má být, v těchto nelehkých chvílích je třeba povzbudit spolužačku. V době čtvrthodinové přípravy maturantky na potítku jsem jako třídní učitel v místnosti zbytečný, a tak odcházím. Nenápadně k odchodu vybízím i předsedu komise. „Pane předsedo, pojďte prosím ještě na chvilku do občerstvovací místnosti, jsme tady až do začátku zkoušení nadbyteční.“ Kývne hlavou, odcházíme. Když procházím kolem čekajících maturantek ke dveřím, pousměji se na ně pousměji. Nevěnují mně ale velkou pozornost, i nadále upřeně hledí k potítku, kde se připravuje jejich kamarádka. Vcházíme do občerstvovací místnosti, ve které je mimo kolegů i pan ředitel. Ten, jakmile předsedu spatří, mu vkládá do rukou nějaké dokumenty… Jeden z kolegů stojí uprostřed místnosti s nakousnutým jablkem v ruce, ostatní posedávají a cosi si nalévají do skleniček. Patrně minerálku, několik lahví předpokládaného obsahu trůní na stole.

16

Jiný kolega si s nezastřeným zájmem prohlíží obsah ledničky, která se zdá být plná rozmanitých laskomin. Na stolech, pokrytých bílým ubrusem, je váza s kyticí, opodál leží několik talířků s drobným pečivem, na první pohled jde o koláčky. Dvě septimánky, které mají na starost obsluhu přítomných, ještě nějaké dobroty dodatečně roznášejí. Určitě bedlivě sledují chování kantorů, jejich hovor a vůbec celkové vystupování. Budou mít další týden svým spolužákům co vyprávět. Člověk si musí hlídat vyslovené, mnohé uši jsou nastražené, jako kdybych to nevěděl. „Co si vytáhla Eva za otázku?“ nese se dotaz od ledničky. „Obrozeneckou literaturu,“ bleskově odpovídá jedna z kolegyň. „Tak to má dobré, Eva je šikovná,“ komentuje sdělené zase jiná kolegyně, pochutnávající si na koláčku. Současně slyším, jak náš ředitel vestoje říká předsedovi: „To papírování, to je něco otřesného! Od rána nedělám nic jiného.“ Předseda pokyvuje hlavou. Je jenom běžným kantorem, shodou okolností povýšeným na několik dnů do řídící funkce. „Já vám rozumím, pane řediteli,“ notuje si s mým šéfem… „Té byrokracie je na školách až až,“ dodává. Já bych asi v jeho roli reagoval nastejno. Od vedle můj sluch registruje hovor kolegyň. „Ty máš pěknou halenku, Eleno. Velice ti to sluší. Kdes ji sehnala?“ Oslovená se usmívá a odpovídá: „Koupila jsem ji ve Zlíně. Ale laciná nebyla, věř mně“. Jo holt, to by asi nebyly ženy, aby se nebavily o módě. Dveře místnosti se neustále otevírají a zavírají, neboť pořád někdo z kolegů přichází či odchází. Bude to rušný týden, je to zjevné už nyní. Přistupuji ke školní tabuli, občerstvovací místnost je totiž v běžném pracovním režimu obyčejnou učebnou, na které jsou nyní rozvěšeny kopie maturitních rozvrhů. Chci se pohledem ujistit o programu dne. Ano, začíná se češtinou, to je jasné, ale které předměty ji následují? 17

Čtu: angličtina, dějepis… S omluvou chvatem opouštím místnost a opětovně mířím do přípravny studentů. Tam budu muset být každou chvíli. Mou povinností je kontrolovat mentální stav maturantů, chodit si pro maturující, odvádět je k výsledkům. Jinými slovy, budu v přípravně jako doma. I nyní je v ní rušno jako ve včelím úlu. „Vy jste ještě tady?“ S předstíraným překvapením reaguji na množství maturantů v učebně. Už máte být dávno doma?“ rozčiluji se na oko. „Jsme zvědaví na začátek maturit, chceme vědět, jak to u ní chodí,“ dostává se mně odpovědi, kterou jsem ostatně očekával. „Co si vytáhla za otázku Eva, pane profesore?“ opět slyším stejný dotaz jako v občerstvovací místnosti. „Obrozeneckou literaturu,“ zasvěceně odpovídám. „Myslím, že je Eva s taženou otázkou spokojená,“ konstatuje Marcela. Někteří z okolo stojících přikyvují. „To téma se dá zvládnout s přehledem, musí si ho ale dobře rozvrhnout,“ tatáž naznačuje ostatním. Vzrušené diskuze ostatních studentů však i nadále pokračují. „Lidi, potřebuji si vytáhnout otázku z prvních patnácti. Ostatní znám jenom okrajově,“ ozývá se od okna. „Mně se to snad jenom zdá,“ s hraným pohoršením reaguji na poznámku. „Jak prvních patnáct? Všechny otázky jste se měli, mizerové, naučit!“ pokračuji a hrozím k dotyčnému s úsměvem rukou. „To nešlo stihnout, pane profesore, času bylo málo.“ „Tak to jste neměli chodit po zábavách!“ „Co si o nás myslíte, pane profesore?“ „Jenom to nejhorší,“ opět roztahuji tvář do úsměvu. Kdosi mávl rukou. Jindy bych mu takové gesto nedaroval, ale nervozita všech zde přítomných je evidentně obrovská, mě nevyjímaje. „Třeba budeš mít, Věro, štěstí, co víš,“zní povzbudivý hlas Oty od tabule. „Nenervujte se a běžte domů!“ tentokrát už vážně se v reakci na tyto dialogy snažím o odchod těch mladých domů. 18

„Já neumím pouze devatenáctku,“ je slyšet pro změnu zase od dveří. „No já nevím,“ ozývám se i já. „Na vašem místě bych už moc v učebnicích neležel. Raději se běžte se svým psíkem na procházku! Bude to moudřejší!“ „Nemám psa,“ oponuje mně Dana. „Tak s přítelem,“ nabízím jí variantu. „Nó, zrovna ten by mě uklidnil,“ se zjevnou ironií Dana odmítá můj návrh. „Vážení, vzpomeňte si, co jsem vám říkal před „svatým“ týdnem. Je třeba střídat učení s relaxací. A dobře se vyspinkat! Ponocování s kávou není řešení! Stejně už je pozdě se něco ve větším množství naučit“. Nemám ale vůbec pocit, že by mně nějak moc naslouchali. Přece jenom jsem o dvě generace starší. A navíc si připadám jako pokrytec. Byl jsem přece kdysi vynervovaný jako oni, možná i víc. Ona ta maturita je skutečně náročná zkouška, i když se to někomu nezdá. Vzpomínám si v těchto souvislostech na jednu velice smutnou událost. Začátkem osmdesátých let jedna dívka napětí blížících se maturit neunesla a sáhla si na život. Byla velice hezká, blondýna… U maturit jsme si všichni pobrečeli, včetně tehdejšího ředitele, ale co naplat, změnit se už nedalo nic. Takových obtížných zkoušek, mnohých náročnějších, však budou mít ti mladí v životě víc, vím to! Vracím se do zkušební místnosti. U maturitního stolu k mému nemalému překvapení ještě nikdo nesedí. Zkoušející a přísedící i nadále stojí uprostřed místnosti, něco si mezi sebou domlouvají, přičemž očima uhýbají hned na jednu, hned na druhou stranu. Asi řeší nějaké problematické téma, tváří se totiž vážně, až upjatě. Eva na potítku si cosi píše, občas pohlédne jakoby zasněně z okna ven, tužku si v jeden okamžik horním koncem zasouvá do úst. Je evidentně hluboce soustředěna. Blíží se osmá hodina. 19

Čtvrthodinka Eviny přípravy na potítku pomalu končí. Otevírají se dveře, přichází předseda maturitní komise a je vzápětí mnou doprovozen k maturitnímu stolu. Usedá. Na svá místa usedly i obě češtinářky, jak zkoušející Zdenka, tak přísedící Hana. Na stole jsou pro ostatní členy maturitní komise připraveny potřebné písemné materiály, jednak rozvrh maturit, stejně jako maturitní výkaz, mnou pečlivě předem vyplněný. Usedám k předsedovi po jeho pravé straně. Po jeho levé straně zaujala místo místopředsedkyně Svatava, ta musí ohlídat čas a starat se mimo jiné spolu se mnou o předsedu maturitní komise. Šeptem mu první maturantku, tedy Evu, jejími školními výsledky přibližuji. Nakláním se k němu a tiše říkám: „Je to pečlivka s velmi stabilním prospěchem. Myslím, že nebudou velké problémy. Navíc je sympatická a hezká.“ Mrknul jsem na něho okem! Odpovědí je mně úsměvná grimasa. „Na co se hlásí?“ptá se mě. „Na práva,“ odpovídám. „Hmm.“ Přemýšlím, jestli tento předseda bude patřit k těm, kteří budou do výkladu zkoušených zasahovat. Což o to, předsedové mají právo svými doplňujícími otázkami do maturity zasáhnout, někteří, vím to podle vlastní zkušenosti, to rádi dělají. Snaží se tímto navodit dojem, že zkušební problematice rozumí. Ještě bych to tak chápal u předmětů jejich aprobace, pokud se tak děje v rozumné míře. Nevím ale, jestli není trochu nadbytečné každou chvíli dokazovat ostatním přítomným, že jejich vědomosti mají větší aprobační rozsah. Ale je to pouze můj názor, nikomu ho nevnucuji. Takže uvidíme, jak se věci vyvinou! Studenty jsem ale pro jistotu předem varoval, že je doplňující otázky předsedy nesmí překvapit. Měli by být na tuto variantu zásahu do maturit připraveni. 20

„Pokud se vás pan předseda na něco zeptá, nenechte se jeho dotazem vytočit! Většinou volí lehčí formu dotazu, takže není problém odpovědět. A dokonce si myslím, že vám někdy takovou otázkou doslova napoví odpověď, takže má vlastně snahu vám pomoct. Alespoň ti moudřejší.“ „Děcka“ na mě tehdy nedůvěřivě hleděla. Že by byl ten „cizinec“ takový dobroděj? „Ať raději mlčí, pane profesore!“ „Moji milí, to bude záležet jenom a jenom na něm,“ tehdy jsem hlesl. První dějství maturitního představení začíná. Přísedící kolegyně Zdenka se zvedá ze své židle a se sáčkem v ruce opětovně směřuje do středu místnosti se záměrem nechat táhnout otázku další maturantce. Volá: „Tak další!“ Je to znamení pro Marcelu, která z míst určeným hostům jakoby něčím píchnutá a zrychleným krokem přistupuje k pedagožce a celý obřad tažení otázky se opakuje. Akorát že Marcela šmátrá v pytlíku snad ještě déle než Eva. Přemýšlím proč. „Co tím přehrabováním štítků s otázkami v pytlíku asi sleduje?“ ptám se v duchu. Vždyť jsou všechny štítky s otázkami ze stejného materiálu a stejně velké, takže hmatem nemůže rozpoznat mezi nimi tu pravou. „Třeba si ale pomáhá nějakým tajemným zaklínadlem, to aby si vytáhla tu nejlepší otázku,“ usuzuji. Doufám, že si tento postup už předem někdy vyzkoušela. Po vytažení otázky střídá Evu na potítku, přičemž těká očima ze strany na stranu. Usedá a seznamuje se se svou otázkou z předloženého seznamu, který jí k potítku operativně přinesla přísedící. Hluk je v učebně poněkud větší, Marcela se jím však nenechává rušit. Je si vědoma, že každá minuta přípravy je dobrá. I k ní přispěchavší přísedící směřuje několik otázku upřesňujících vět. Snad uklidňujících. Přísedící se rychle vrací za svou kolegyní k maturitnímu stolu, neboť obě dvě kantorky musí být při zkoušení bezpodmínečně přítomné. „Co si Marcela vytáhla?“ ptá se zkoušející 21

„Májovce,“ odpovídá Hana. Eva vedle potítka, které mezitím opustila, nejistě postává. „Tak, Evo, pojďte za námi!“ zvou ji obě češtinářky k sobě. Ta pomalu, takřka váhavě přichází k maturitnímu stolu. „Sedněte si! Buďte tak hodná a přečtěte nám otázku, kterou jste si vytáhla!“ Eva ji předčítá. „Vytáhla jsem si otázku „Národní obrození“. „Tak se do toho, Evo, prosím dejte!“ vybízí ji zkoušející Lenka. Eva se upřeně zadívá do očí zkoušející kantorky a rozpovídá se. Hovoří plynně a k věci. „Jen tak dál, držím ti, Evo, i já palce!“ podvědomě ho tisknu. Celá maturitní komise velmi pozorně poslouchá úvodnímu výkladu maturantky. Tak to bývá vždy na začátku maturit, letošek není výjimkou. Z úst maturantky se line jedna informace za druhou. „Národní obrození se vyznačuje demokratismem a optimistickým duchem. V těch dobách se divadlo stává nejúčinnějším nástrojem českého vlasteneckého uvědomování. Současně jsou v tomto období položeny základy novodobé české odborné terminologie, nastává i rozvoj přírodních a humanitních věd.“ zní úvodní Eviny věty. Zanedlouho už z jejich úst slyším výčet známých osobností té doby. Jmenuje: Josefa Jungmanna, který byl vedoucí osobností druhé obrozenecké generace, učitelem, jazykovědcem, literární historikem, básníkem, organizátorem národního hnutí, překladatelem. Charakterizuje Pavla Josefa Šafaříka jako básníka, filologa, literárního vědce, znalce a historika slovanské kultury. Pokračuje Františkem Palackým, který byl organizátorem národního hnutí, českým historikem, filosofem, politikem a kulturním činitelem, zakladatelem Časopisu společnosti vlasteneckého muzea v Čechách a Matice české. Charakterizuje Ladislava Čelakovského coby českého básníka a vědce, profesora slovanské filologie, publicistu a redaktora Pražských novin. Asi po pěti minutách Lenka, tedy kolegyně češtinářka, Evu přeruší.

22

„Do jaké míry, Evo, se do děl spisovatelů té doby promítly jejich životní zkušenosti?“ Eva se jen na chviličku zarazí, ale jen okamžik. „Myslím, že zcela určitě. Prožívali ve svém životě dramatické chvíle, bylo by s podivem, pokud by nějaké myšlenky ze svého života do svých knih nezanesli“. Její odpověď kolegyni asi uspokojila, pokývla hlavou. Stejně tak její přísedící. I předseda dává najevo pokynem své hlavy souhlas se slyšeným. „Začátek byl dobrý, jen aby nám to tak vydrželo,“ říkám si. Místopředsedkyně něco v písemnostech vyplňuje, také to nebude mít v průběhu maturitního týdne lehké. Minimálně jedním ouškem ale určitě poslouchala, neboť i ona má při zasedání „poroty“ nezadatelné hlasovací právo. Eva končí svoji obsažnou a zřejmě i úspěšnou výpověď. Obě „vyslýchající“ se mezi sebou domlouvají očima, je zřejmé, že s klasifikací Evy nebudou velké problémy. Usmívají se a tak trochu čekají i na předběžné hodnocení předsedou komise. „Je vidět, že se v otázce dobře zorientovala, její obsažné odpovědi tomu nasvědčovaly,“ tento konstatuje. „Tak, Evo, děkujeme!“ hlesne přísedící. „Můžete jít!“ Ta se ze židle zvedá, roluje papírek, na kterém měla napsaných pár poznámek a odchází směrem ke dveřím. Na vzadu sedící spolužačky se usmívá. „Marcelko, nyní vy pojďte za námi! Přichází váš čas. Posaďte se!“ Marcela usedá. „Vaše otázka zněla?“ „Májovci.“ „Májovci, to byli přece literární revolucionáři,“ mihne se mou hlavou myšlenka. „Jedním z nich byl přece Jan Neruda,“ vzápětí mně dochází. Mimo jiné si vzpomínám i na jeho výrok, který se mně i v současnosti velice líbí: „Vzhůru již hlavu, národe, k nebi své zdvihni oči! Viz: „jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí!“ 23

„Tak to si o „májovcích“ od Marcely poslechnu více, téma by mohlo být hodně zajímavé,“ přesvědčuji se. Podvědomě v tu chvíli cítím, že se rozhodně nebudu nudit. Vím totiž ze své bohaté učitelské praxe, že každý maturant je originální nejenom svým vzhledem, ale hlavně svými odpověďmi. „Tak prosím, Marcelo!“slyším pobídku zkoušející kantorky. Ta spouští „informační vodopád“. „Májovci byli literární skupinou českých básníků 19. Století. Hlásili se k duchovnímu otci K.H. Máchovi, vyjadřovali odpor proti tísnivé současnosti sociální i národnostní, měli snahu studovat a zobrazovat skutečnost. Využívali lidovosti a usilovali o povznesení české kultury na úroveň evropské. Jejich hlavními představiteli byli: Hálek, Světlá, Sabina, Arbes, Neruda. V roce 1858 byl jimi vydán almanach Máj. Usilovali o demokratičnost tvorby a její angažovanost. Literárně reagovali na tehdejší společenské problémy, měli zájem o sociální otázky a pravdivé zobrazení skutečnosti. Povznesli českou literaturu na evropskou úroveň. Májovce hlavně zajímaly sociální otázky a společenské problémy, např. nerovnoprávné postavení žen ve společnosti. Dobře se to od Marcely poslouchá, ale občas se přece jenom nakláním k předsedovi s nějakou poznámkou o maturující, abych mu ji přiblížil i jejími osobními vlastnostmi. Ale činím tak jen velmi stručně a krátce. „Marcela měla v průběhu studia prospěchové výkyvy, ale v poslední době je už zase ve své kůži.“ Dál nepokračuji, uvědomuji si, že musím předsedovi nechat čas na sledování zkoušených, to je jasné. Znovu se tedy zaposlouchávám do výkladu Marcely. Její výklad je však oproti Evě o poznání méně obsažný, občas musí do něho zkoušející vstupovat dodatečnými a upřesňujícími otázkami. Přesto v podstatě tématu docela rozumím. Horší to bývá s mým porozuměním problematiky u těch, co maturovali a maturují z matematiky. Na své středoškolské vědomosti z toho předmětu jsem se spoléhat nemohl. 24

A navíc z matematiky jsem maturoval před desítkami let, i to málo, co jsem kdysi věděl, se z mé mysli dávno vykouřilo. V pořadí třetí zkoušený z českého jazyka Pavel vcelku obstál se svými vědomostmi, ale bylo patrné, že český jazyk není jeho silnou stránkou. Zkušební proces z českého jazyka zakončuje Ivana. Vytáhla si „romantismus,“ ten by jí mohl „sedět“. Jeho průvodní znaky, tedy subjektivismus a individualismus mým studentům nikdy nechyběly, takže hovořit o tomto tématu by mohlo být snazší. A únik do fantazie, to bylo také vždy jejich. Ale dost žertů! Ivana mluví k věci o podstatě romantismu. Uvádí, že romantikové až příliš často unikali do svého já, cítili se nejednou osamělí, no a nebylo divu, že pak nejednou končili jako zbojníci, vězni, tuláci, žebráci, poutníci. „Český romantismus je pojem sám o sobě,“ sděluje nám takřka frázovitě Ivana. „Snad ho zde ve střední Evropě tedy chápeme snadněji než jinde ve světě,“ říkám si zase já. Výklad Ivany nemůže končit jinak než recitací Máje Karla Hynka Máchy. Byl pozdní večer – první máj – růžinu jevil vonný vzdech. večerní máj – byl lásky čas. Jezero hladké v křovích stinných Hrdliččin zval ku lásce hlas, zvučelo temně tajný bol, kde borový zaváněl háj. břeh je objímal kol a kol; O lásce šeptal tichý mech; a slunce jasná světů jiných kvetoucí strom lhal lásky žel, bloudila blankytnými pásky, svou lásku slavík růži pěl, planoucí tam co slzy lásky. S dojetím básni, s citem prezentované, všichni nasloucháme. Po recitaci Ivaně upřímně tleskáme. Z mého laického pohledu to byl u ní myslím vcelku solidní výkon. A ta báseň, mňam, mňam! Snad, alespoň podle mého názoru, bude hodnocena známkou výborný. Ale musím si počkat na její hodnocení profesionálkami, tedy kolegyněmi. 25

Dalším zkušebním předmětem je angličtina. Do maturitní místnosti přicházejí kolegyně, tentokrát z tohoto oboru. Pod svými pažemi svírají stoh písemností. Usmívají se. Jen aby je ten jinak sympatický úsměv nepřešel! I pro mě bude změna programu jiným šálkem kávy. Tuším ale, že si poslechem výklad z tohoto jazyku příliš neužiji. Patrně nebudu z odpovědí maturantů rozumět ani slovo. No, mohu já za to, že jsem měl na střední škole francouzštinu? Tehdejší ředitel střední všeobecně vzdělávací školy se se mnou začátkem školního roku při výběru jazyků nepáral. „Polovina třídy bude mít anglický jazyk, polovina francouzský, o tom nebudeme debatovat,“ a taky nedebatoval. „A vás posílám do francouzštiny!“pravil. Prosil jsem ho očima o změnu názoru, ale marně. Což o to, francouzština je pěkný melodický jazyk, ale za uplynulých několik desítek let jsem se s ním v praxi nesetkal. I v televizi samá „anglina“ a němčina. Eva si vytáhla otázku „Životní styl Britů“. A už ho po patnácti minutách přípravy rozebírá: „Foreigners believe that the British are the politest race on earth. They to apologize almost for everything. The start nearly every sentence with one of two phrases: „I’m so sorry“ or „Excuse me please“. They do not shake hands, except when being introduced. It is becoming more common for people to kiss friends on the cheek when they meet or say goodbye“. Což o to, její výklad poslechem vyzníval měkce, ale co si budu nalhávat, potřebuji v těchto chvílích tlumočníka. „O čem to mluví?“obracím se na předsedu. „Slečna mimo jiné uvádí, že Angličané mají tendenci se neustále omlouvat.“ „Zdá se, pane předsedo, že angličtinu ovládáte.“ „Hovorově tuto řeč zvládám, ale spíše se dorozumím rusky,“ šeptem odpovídá a dává si prst před ústa. Je zjevné, že ho můj dotaz vyrušil ze soustředění.

26

A tak v průběhu zkoušení z tohoto jazyka raději spíše zkoumám „psychostav“ mých skoro „dospěláků“, ale sem tam se z dlouhé chvíle opět obracím dotazem k předsedovi. „Byl jste už někdy ve Velké Británii?“ „Jednou, ale už je to relativně dávno.“ Odklání se ode mě. Patrně nemá zájem se mně dalšími informacemi věnovat. Pochopil jsem, že bude lepší držet jazyk za zuby, a tak se znovu čelem obracím k maturantce a pozorně zaposlouchávám do melodicky vyznívajícího jejího hlasu. Pak vstanu a jdu dozadu k ostatním vzadu na židlích čekajícím maturantům s předem připravenými slovy povzbuzení. „Vidíte, že to klape. I vy to jistě zvládnete!“ „Záleží na vytažené otázce, pane profesore.“ „To máte pravdu!“ kývám na souhlas hlavou. Co bych měl na to říct, že ano. Vidím však i nadále napětí ve tvářích těch mladých, ale nic víc stimulujícího jako má předcházející slova mě nenapadá, a tak si raději odskakuji do občerstvovací místnosti. Tam jsou pobytem kantoři, kteří již skončili zkoušení ze svých předmětů, anebo se teprve na examinaci chystají. Buď budou odcházet zkoušet do mé třídy, nebo do sousední oktávy. Řeč se vede u stolu o všem možném. „Kam se chystáš na dovolenou?“ ptám se Ilony „Asi pojedeme s manželem a děcky na Šumavu. Je tam pěkně, ale musí se vydařit počasí.“ „Na Lipno?“ „Poblíž.“ „Kdyby jenom lidí věděli, kolik je u nás přírodních krás, tak by do toho Chorvatska tolik nejezdili. Ale to moře, to moře, já vím,“filosofuji. „Lidi, mě vám tak bolí hlava,“ stěžuje si jedna kolegyně. „A mám jít přitom za chvíli zkoušet!“ dodává. „Zkus silnou kávu, ta někdy pomůže!“radí ji jiná, vedle sedící. „Už jsem jednu měla a nepomohla,“ rezignuje trpící. Chvilku vsedě s překříženýma nohama štěbetání kolegyň naslouchám. Ženské plky. 27

A tak se rozhoduji obtěžovat přítomné svými předpověďmi počasí, přičemž se snažím být některými z nich i vtipný. „Na odpoledne hlásí „rosničky“ bouřky, venku je dusnem k zalknutí,“ konstatuji, neboť jsem ve škole brán jako místní meteorolog. „Dusno je i tady, otevřete okno!“ kdosi přeorientovává můj odborný postřeh. Člověk se nezavděčí… Byl jsem znám v hodinách zeměpisu dotazem k žákům. „Ani se mě nezeptáte, jaké bude počasí?“ „Jaké bude počasí, pane profesore?“ „Ano, takovou otázku jsem čekal,“ odpovídal jsem a hned se pustil do nákresu synoptické situace. Není divu, že jsem míval rovněž přezdívku „rosnička“. Ale tady mezi kolegy asi tratím čas. Jsou nevděční… Přichází k nám ke stolu dívčí septimánská obsluha a předkládá před nás na stůl sladké občerstvení – zákusky. Všelijaké ty indiánky a věnečky na stříbřitém tácku. Což o to, ten „cholesterol“ vypadá na pohled docela pěkně, člověku se sbíhají sliny. Pokouším se jako učitel biologie, který celoživotně učí o nebezpečí potravin s nasycenými mastnými kyselinami, kolegyně odradit od konzumu těchto sladkostí. „Ty věnečky nejsou moc zdravé, nechcete se se mnou o ně podělit, vážené kolegyně?“ evidentně je touto otázkou provokuji. S úsměvem odmítají. „Ani náhodou, Jarku!“ „Jste sobci, vlastně sobkyně!“útočím. Nic nenamítají. No, ale když je to cukroví vzhledově tak lákavé, proč bych ho neokusil i já, že ano. A tak si i já beru kousek, alespoň tu svoji porci. Drobty cukrovinek mně však padají na klín. „Já su…“ Bože, čím to vyčistím?“ blesklo mně následně hlavou. Naštěstí kapesník stačí. V diskuzi „obracím“ stránku. 28

„Jak hodnotíte, milé kolegyně, úvodní část maturit?“ „Je to stejné jako vloni, někdo je lepší, někdo horší,“ zní vcelku očekávaná odpověď jedné z nich, která se polykáním zákuskem zakuckává. „To nejhorší teprve přijde,“ zaznívá od kohosi. „Myslíš?“ Nebuďme pesimisté!“ odvrací chmury jeden z kolegů. „To se někomu dobře říká,“ říkám si. Kdyby nás tak viděli a slyšeli ti mladí, asi by si řekli: „Máme strachem propocené košile a halenky a oni si sedí u zákusků a dobře se baví…“ Měli by konec konců pravdu… A tak se raději ze žídle se špatným svědomím zvedám a odcházím za svými „želízky“ k závěru zkoušení angličtiny. Ivana se s ní evidentně potýká, vrhá prosebné pohledy do všech světových stran. Na potítku zatím již sedí Eva se zadanou otázkou z dějepisu. „Ivana si vytáhla kulturní život v našem městě,“ informuje mě o poslední zkoušené z angličtiny místopředsedkyně. „Ten by snad mohla znát, chodila i na Tropic, co vím,“ glosuji rádoby s humorem slyšené. A už se na mě hrne cizí řeč: „Cultural life in our town is not so rich as in large cities. In spite of that, there are some ways of spending leisure time. We can go to the cinema, to the theatre, dancing, or we can stay at home and listen to the radio, watch television and read books“. „O čem to mluví?“ táži se, dnes už podruhé, tak trochu se studem z neznalosti jazyka vedle sedící kolegyně.“ „Hovoří o kulturním životě v našem městě,“ informuje mě šeptem. „To už vím,“odpovídám podrážděně. „Ale konkrétně o čem?“ „No, říká, že v našem městě to s kulturou není nic moc. Dá se jít podle ní do kina, divadla, nebo jen tak se dívat na televizi nebo číst knihy“. „Šak to je pro ty mladé dost, néé?“ Ironie mně nebývá cizí, ale nikdy jsem ji v přiměřeném množství nepovažoval za závadnou. Kolegyně se mé glose usmívá. Výřečnost Ivany ale s časem začíná víc a víc pokulhávat, na tuto skutečnost nepotřebuji znát jazyk. 29

Pauzy jsou v jejím výkladu častější a delší. Není divu, že se kolegyně angličtinářky na sebe občas tázavě dívají. Copak jsem studentům nedávno neříkal: „U maturity pořád mluvte a mluvte! Jak přestanete, okamžitě „probudíte“ předsedu maturitní komise a ten se vám svou pozorností začne zvýšenou měrou věnovat.“ Tehdy se řehtali. A teď některým z nich teče do bot… Samotné Ivaně pomoct nemohu, i kdybych chtěl, příčinou je právě ta moje jazyková impotence. Ivana se s rozpaky zvedá a odchází směrem ke dveřím. Anglický jazyk tím okamžikem skončil a začíná třetí předmět v pořadí, a sice dějepis. Historici, spíše bych měl napsat historičky, jsou už na místě, tedy v místnosti. Postávají u dveří a významně si, tak aby to ostatní viděli, poťukávají prstem na své hodinky. Že by před nimi zkoušení dokončující angličtinářky překročily určený čas na zkoušení? No, to si ale měla místopředsedkyně pohlídat, já ne. Musím ji pokárat a angličtinářky samozřejmě také. „Holky, už jste přetáhly!“naznačuji jim jejich pochybení, ale říkám to takovou tóninou, aby moji výtku nebraly příliš vážně. Nerad bych si je popudil. Se zkoušejícími musí být třídní, a nejenom třídní, zadobře! „Ke konci zkoušení se Ivana konečně trochu rozmluvila, nemohly jsme ji proto jen tak zastavit“ „Tak jó!“ „Ale příště si hlídejte čas! Jinak se nám bude celý program posouvat“. Dějepisářky zaujímají pozice u stolu a kynou na Evu u potítka. „Evičko, pojďte se nám pochlubit svými znalostmi!“ Ta po výzvě opět nastupuje na „plac“ jako první. Je to výhoda, nebo ne, mnozí si říkají? Asi ne, zkoušející jsou čerství a hlídají každé slovo propíraného… „Co si Eva vytáhla?“ po kolikáté už slyším takový dotaz. Tentokrát pro změnu od místopředsedkyně.

30

„Husitské hnutí,“ odpovídá jedna ze zkoušejících a posílá Evu k potítku. Název otázky slyším i já. „Ach jo, to zase poteče krve,“ něco ve mně říká. Nejspíše nás čeká Jan Hus, bitva na Vítkově, Jan Žižka a nakonec Lipany. Ale že by to bylo ideální téma pro děvčata, no nevím. Samé bitvy, násilí. Ale musím si čtvrthodinku počkat. Angličtinářky, spolu něco řešící, zvolna z místnosti odcházejí. Asi se dohadují o známce u Ivany. Jak jsem už naznačil, já sám jen obtížně mohu posoudit úspěšnost zkoušení v tomto předmětu, nechávám to na kolegyních. Zdá se mně, že hodnocení účinkujících nebude jednoduché, alespoň tak soudím podle výrazu jejich tváře. Dějepisářky, které je u maturitního stolu vystřídaly, mají Evu před sebou. Ta počíná své řečnické exposé. Jsem docela zvědavý, co se dozvím o tak zajímavé kapitole našich dějin. Pozorně poslouchám. Eva začíná své odpovědi analýzou předhusitské doby a jejím specifiky. Pokračuje výkladem o kázání mistra Jana Husa na Kozím Hrádku, rozborem jeho myšlenek, následnou cestou do Kostnice. I na ty krvavé bitvy se přirozeně dostává. Ale odbornicí na vojenství evidentně není. To ale po ní přece nikdo nechce, aby rozebrala taktiku, vozové hradby, cepy a sudlice. Hovoří obecněji, ostatně kolik toho můžeme konkrétně vědět o událostech dlouhá staletí vzdálených. Já sám se mnohému u tohoto tématu i přiučím, ke konci jejího výkladu docházím k závěru, že s tím konáním Žižky to zřejmě nebylo tak jednoduché. Byl to evidentně drsný chlapík. Minutu po minutě se dozvídám mnohé i ze života Prokopa Holého. Prý pobýval i v Uherském Brodě. Musím se na tuto okolnost historiček po zkoušení zeptat. Ten husitský vojevůdce, jak známo, dopadl u Lipan špatně. 31

Eva se svým výkladem pomalu končí. Nerad bych něco zmeškal, a tak se po dovolení od zkoušejících ptám: „Měl bych, Evo, na Vás otázku.“ Všichni přítomní ke mně zvědavě pozvedají zraky. „U těch Lipan, nebojovali tam náhodou Čechové proti Čechům?“ptám se. Eva se nenechává zaskočit. „Ano, panská jednota proti sirotkům!“ Přidává i další podrobnosti. Pro jistotu se koutkem oka dívám na zkoušející dějepisářky, jestli jsou s její odpovědí na mou otázku spokojeny. Usmívají se. Takže asi ano, výborně, mám bod za aktivitu. Dalším otázkami ale nebudu rozkolísávat „psyché“ Evy, nebylo by to férové. Ta pozvolna ukončuje svoje zdařilé vystoupení před maturitní komisí a odchází. Postupně se u zkušebního stolu střídají i ostatní zkoušení. Těšil jsem se na vytažení otázky „Zámořské objevy“. Ta má hodně společného se zeměpisem, mým aprobačním předmětem. Tak se toulat patnáct minut s Kolumbem po světě, to by bylo něco… Bohužel taková otázka nepadla. Ani „Sámova říše“. U ní jsem už měl připravenou otázku, kam vlastně historikové umísťují centrum této říše – Wogastisburg. Místo mých představ přichází Marcela s vytaženou otázkou: „První světová válka, její příčiny a důsledky.“ Takže zase máme válečné téma. „Mají ty naše dějepisářky v maturitních otázkách vůbec něco jiného?“vtírá se mně do mysli otázka. Jako kdyby nebylo té krve dost. Proč musí miliony mladých mužů stejně jako civilisté umírat za zájmy jiných? Snaha získat území a nadvládu nad jinými, jak odporné. Pořád dokola. I v současnosti! Tyto myšlenky se mnou jistě sdílejí i jiní ve svém nitru.

32

A tak nastražuji uši, ale není to však při vší úctě ke znalostem maturantky pěkný poslechový pocit. Marcela začíná popisem atentátu na následníka trůnu Ferdinanda d`Este a jeho ženu. Až příliš věrně opisuje postavu Gavrila Principa, jeho složitý životní osud i nezáviděnihodný konec. Pokračuje mobilizacemi, průběhem bojů, občanskou válkou v Rusku. Končí uvedením důsledků „Velké války“, které spočívají v rozpadu Rakouska-Uherska na tzv. nástupnické státy: Československo, Polsko, Maďarsko a Jugoslávii. Konstatuje, že Německo, jako poražený stát, přichází o Lotrinsko, Alsasko a Sársko v prospěch Francie. Od Ruska se oddělují Finsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko. Dochází k totálnímu překreslení mapy Evropy. Válkou jsou otřeseny humanistické ideály demokratického uspořádání společnosti. A tyto změny zase byly příčinou dalších politických problémů a následně nesmírných válečných útrap ve druhé světové válce.“ Otázek bych měl k tomuto tématu plno, ale už se mně znovu do té válečné vřavy otázkami nechce. S omluvou vstávám a odcházím se na chodbu jen se tak projít a potom ještě si něco zařídit do svého kabinetu. Když se vracím, už je na pořadu dne němčina. Říkám si, ještě hodinka poslechu němčiny a první půlden bude za námi. „Co si jenom Eva vytáhla z tohoto předmětu za otázku?“ cloumá mnou zvědavost. Místopředsedkyně přede mě předkládá štítek s otázkou a něco šeptá. Požádám ji o sylabus otázek a čísílko mně naznačuje, že se jedná o téma: „Speisen und Nationalküche“. Gemüse, Obst, Getränke, Gebäck, Torten, Desserts, Suppen, Fleisch, Fleischgerichte, Wurstwaren, Geflügel, Beilagen, Eierspeisen, Mehlspeisen, Saucen. Tak bude řeč, domýšlím se, prakticky o všem, co můžeme mít na stole na pošmáknutí. A že toho je. Tak, tak, to se bude papat. A německy. Eva začíná: 33

„Unser Nationalgericht ist ohne Zweifel Schweinebraten mit Knödeln und Kraut. Dazu passt natürlich ein Glas Bier. Die bekanntesten tschechischen Brauereien sind in Pilsen, Budweis und in Prag. Daneben wird auch bei uns Wein erzeugt, und zwar in Mähren.“ Sbíhají se mně sliny. Vepřo, knedlo, zelo, vínko k tomu. Ale co to říkám, k takovému obědu přece patří pivečko. „Evě se to „šprechtí“, však se to učili tolik let, že ano? Mám záhy nato na jazyku kousavou poznámku o zdravé výživě. Nechávám si ji raději pro sebe. Patřila by stejně do biologie. Celou hodinu zněla místností němčina. Obdobně se asi maturovalo i za protektorátu, ale tam ještě asi s větším strachem. Konečně zazněla česká slova, dopolední maturitní várku máme za sebou. „Ich habe hungr,“ hlasitě pronáším v naději, že mě někdo uslyší a ocení moji nevalnou znalost německého jazyka. Marně, buď mně okolí nerozumí, nebo nechce rozumět. Ale sám vím, že oběd musí ještě počkat. Napřed nás čeká „soudní“ řízení. Tedy první klasifikační porada. Chvilku to trvá, než místopředsedkyni podaří sehnat všechny „učitele - soudce“ dohromady, tedy ke stolu, ale nakonec se jí to přece jenom podařilo. Všichni způsobně usedáme, tišíme se a nasloucháme úvodním slovům pana předsedy. „Vážené kolegyně, skončilo maturitní dopoledne, prosím, abyste mě seznámily se svými klasifikačními závěry.“ Těmito slovy se obrací ke zkoušející a přísedící. „Jako první, prosím, jazyk český!“ Lenka coby zkoušející se chápe slova. Eva byla v našem předmětu docela dobrá, odpovídala i na doplňující otázky, navrhujeme výbornou. Pan předseda přikyvuje, pohlédne na ostatní, jestli i oni souhlasí. Předseda, místopředsedkyně a já si známku pečlivě zapisujeme. „Marcela, ta už dělala určité chyby,“ Lenka je rozebírá. 34

„Místy byla nejistá, ale na druhé straně ten Máchův Máj v jejím provedení byl krásný, jistě se mnou souhlasíte. S kolegyní jí navrhujeme chvalitebnou.“ „Obě jste jednotného názoru?“ ptá se pan předseda obou žen. Přikývnutí. Pavel v zásadě řekl to hlavní, celkově ale nic moc. Navrhujeme dobrou. „Ano, souhlasím s vámi.“ „A co vy ostatní?“ obrací se ke mně a k místopředsedkyni. „Já nemám nic proti názoru kolegyň, Marcela se těmito výkony prezentovala v průběhu celého studia.“ „Já také ne, znám ji ostatně celé roky,“ přidal jsem se k pozitivnímu hodnocení. „Ivana byla výborná,“ pokračuje češtinářka. „Takový solidní výkon jsme od ní popravdě řečeno nečekaly,“ hodnotí maturitní výsledky Ivany jazykářka. „V pořádku, jsem téhož názoru,“ ozývá se předseda a pokračuje. „Tak já to nyní přečtu všechny jako celek. Eva výborně, Marcela chvalitebně, Pavel dobře, Ivana výborně. Souhlasí?“ předseda se k nám obrací zrakem. Všichni přikyvují. „Tak, a nyní angličtina!“ „Eva byla u nás podobně jako v českém jazyku výborná,“ hodnotí výkon dotyčné angličtinářka Jarka. „Konverzovala s námi skoro jako rodilá Angličanka, a proto jí navrhujeme výbornou. Slovní zásobu měla velmi dobrou. Marcele to naopak dnes moc nevyšlo, působila zaraženě, nevýrazně. Asi se na jejím výkonu podepsala i nervozita. Navrhujeme jí dát za tři. Pavel je technicky zaměřený typ. Nečekaly jsme od něho v tomto předmětu více. Pavla hodnotíme známkou dobře. U přijímaček na techniku mu tato známka neublíží. Tam, jak doufáme, oslní svými přírodovědnými znalostmi. Ivana byla slabší, i když ke konci se prokazatelně snažila. Navrhujeme jí dobrou!“ Předseda děkuje. „Nyní dějepis, prosím!“ 35

Naklání se k dějepisářce. Ta pokračuje výčtem známek u všech čtyř maturantů. Nevidím u nikoho krčení ramen ani zvedání obočí, takže je to asi v pořádku. A nakonec přichází na přetřes němčina. Slovo si zprvu překvapivě bere předseda. „Žasl jsem, vážení kolegové, nad tím, jak dobře se všichni vaši maturanti vyrovnali s němčinou. Možná je to i tím, že na satelitu je v němčině hodně programů“. Němčinářky jsou evidentně tímto konstatováním polichoceny, jistě v tu chvíli doufají, že toto předsedovo hodnocení se donese, nebo by se mělo donést ke sluchu vedení školy. No a prémie by mohly jít tím pádem nahoru, to dá přece rozum. Pro vysvětlení dodávají: „Znalostem prospělo, že jsme byly se studenty několikrát v Německu, tam si naši studenti „ohmatali“ hovorovou němčinu.“ Předseda s úsměvem přikyvuje a říká: „Ano, taková praxe se osvědčila u nás. Tak prosím ty známky!“ „Jedna, dva, dva, jedna, „odříkává zkoušející u jednotlivých maturantů. Jsme všichni srozuměni s tímto hodnocením, výhrady nemá nikdo. „Děkuji! A nyní to všechno zesumírujeme,“ předseda oznamuje. Činí tak, uvádí celkové hodnocení, tedy jak kdo prospěl s vyznamenáním, či jenom prostě prospěl. Je to víceméně už jenom formalita. „Pozvěte, prosím, maturanty!“ dodává předseda. Vstává a odstrkuje od sebe židli. Je to pro mě pokyn, abych i já vstal a odešel pro čtveřici dopoledne vyzkoušených do jejich přípravny. Otevírám dveře této místnosti, několik párů očí se ke mně odevzdaně upírá. „Tak, moji zlatí, zvu vás na vyhlášení výsledků vaší maturity. Co jste dnes dopoledne zaseli, to za chvilku sklidíte.“ Ivana si odtrhuje láhev minerálky od úst. „Můj Bože!“zaslechnu. „Co je, co se děje?

36

Nač ty strachy, o život přece nejde!“nasazuji v tváři přívětivého smajlíka. Odpovědí je mně rovněž pousmání, na první pohled křečovité. „Tak jdeme!“ Vedu je za sebou jak káčata. Poslušně za mnou cupitají, ale do dveří maturitní místnosti je pouštím jako první, pouze jim přidržuji dveře. Opatrně a tiše je pak za sebou zavírám. Maturanti se řadí na koberec místnosti úhlopříčně, trochu se ještě navzájem postrkem srovnávají… Komise už stojí srovnaná za maturitním stolem, přičemž se většina z jejích členů snaží jemně usmívat. Ještě se chvilku čeká, než se i já zařadím. Urychleně tak činím. Předseda rozevírá svoji složku se slovy: „Vážení maturanti, je mou milou povinností vás seznámit s výsledky maturitní zkoušky.“ Postupně uvádí jména odmaturovaných, tedy Evy, Marcely, Pavla, Ivany. U každého z nich čte známky ze všech čtyř předmětů a jeho celkové hodnocení. Tedy: „prospěla s vyznamenáním, prospěla, prospěl, prospěla“. Člověk ani nemusí být velkým psychologem, aby poznal, jak se kdo z hodnocených v tu chvíli cítí. Eva se po oznámení všech čtyř známek a celkového svého hodnocení tlumeně rozesměje, stejně jako Marcela. Radost je vidět i ve tváři Pavla. Ivana se tváří neutrálně, ale zcela určitě něco ve svém nitru prožívá, jenom to nedává okatě najevo. Předseda rukou uzavírá složku, ze které četl výsledky, uklání se a rázným krokem zamíří k maturantům, vlastně už abiturientům, aby jim poblahopřál. My jdeme v závěsu za ním. „Blahopřeji, Evo, bylo zážitkem vás poslouchat. Jen tak dál!“ zní moje první věty. Tisknu ji ruku. „Děkuji,“ špitne. 37

„Prý se hlásíte na práva.“ „Ano, ale čekají mě náročné přijímací zkoušky.“ „No, jestli budete tak dobrá jako dnes u maturity, nemám o výsledky vašich přijímaček obavy.“ Podobně tak činím i u ostatních, pouze u Ivany se déle pozastavím a na oko se zachmuřuji. „No, ta vaše angličtina mohla být lepší. Tento jazyk dnes vládne světem“. „To říká ten pravý, neznalý toho jazyka,“ mé nitro mě za tento nevyslovený výrok kárá. Ivana se usmívá, asi si myslí svoje. „Hlavně, když to mám už za sebou,“ hlesne. Otáčím se a vracím spolu s ostatními kolegy ke stolu. Ještě předtím rukou ukazuji těm „svým“ cestu ke dveřím se slovy. „Ne abyste příliš bujaře oslavovali!“ Smích je mně odpovědí. Oni dobře vědí, stejně jako já, že už jsou mimo moji jurisdikci. Slovy se obracím ke kolegům: „Vážení, a nyní vás zvu na obídek. Vaří se tady na škole výborně. Nenechte se pobízet!“ Nic nenamítají, akorát angličtinářka se omlouvá s tím, že si musí ještě něco ve svém kabinetě zařídit. Pomalu scházíme ze schodů. Ptám se předsedy maturitní komise na jeho první dojmy. „Tak co říkáte, pane předsedo, na naši ouverturu maturit?“ „Ale ano, vaši dosavadní maturující byli dobře připraveni. Jestli to tak půjde dál, budeme všichni rádi“. Vcházíme do jídelny. Předsedovi představuji vedoucí kuchyně s konstatováním, že nikde ve městě se nevaří lépe jako tady, na gymnáziu. Je evidentně polichocena, ostatně říkám pravdu. Pak předsedu komise trošinku orientačně diriguji. „Pane předsedo, tudy pojďte k výdejnímu okénku!“ a ukazuji mu cestu. „Tady si vezměte příbory a tady zase tác na jídlo,“ ukazuji na vedle se nacházející stolek Poslouchá na slovo a už si odnáší řízeček s bramborovým salátem ke stolu, speciálně vyhrazenému pro maturitní komisi. 38

„Nalejte si polévku!“ poukazuji na vedle ležící mísu s kouřící tekutinou a vnořenou naběračkou. Přece mu nebudu polévku nabírat sám, to by už bylo příliš. První hlty tekutiny procházejí našimi hrdly. Nevím, kdo začal s hodnocením jídla, ale někdo to určitě byl. „Řízek je vynikající, možná požádám o přidání.“ „Když se jí, tak se nemluví,“ říkával můj otec. Mluva se ale nezastavila… „A ten bramborový salát se přímo rozplývá na jazyku,“ velebí přílohu jiný kolega vedle mě sedící. O čem se hovořilo dále? O všem, co jídlo nebo myšlenka přinesly na jazyk. Jestli všechno končilo olizováním rtů, to nevím, ale vůbec nic bych se tomu nedivil. „Nechcete, pane předsedo, přidat?“ vím přece, co se sluší a patří. Záporně potřese hlavou. „Bylo to výborné, ale mám nějaké to kilečko navíc, takže se musím hlídat,“ směje se. Odnáším svůj i předsedův podnos s prázdnými talíři k okýnku použitého nádobí. S předsedou se pomalu z obědu vracíme do centra dění. Tu slyším od něho poměrně nečekanou otázku. „Jak vycházíte s kolegy a vedením školy, pane profesore?“ Zalapám po dechu, ale odpovědět musím. „S drtivou většinou kantorů se dá vyjít. Samozřejmě někdy k nedorozuměním dochází, ty ale v krátké době nesrovnalosti vyšumí. Stejně tak je to u vedení, nějaké větší konflikty s jeho členy nepamatuji, i když občas s jejich rozhodnutími nesouhlasím. Paradoxní je, že si více než s řediteli rozumím s inspektory. Jsou to většinou už starší pánové, kteří vědí svoje, jinými slovy mají určitý nadhled nad věcmi.“ Předseda souhlasně pokyvuje hlavou. „Ano, mám tytéž zkušenosti,“ říká. Ale říká pravdu? Prý existují znaky, podle kterých se pozná, že protějšek ji tají. Tak jak se to pozná? Když člověk neříká pravdu, tak prý dotyčný těká pohledem a dívá se všude jinde než vám do očí. 39

Na tváři má takzvaný falešný úsměv, ústa jsou roztažená, zuby jsou vidět, horní část obličeje je ale nezměněná a oči se nesmějí. Je k vám tělem obrácený jen napůl, dívá se přes rameno. Ruce nejsou volné. Paže má založené nebo překřížené, prsty zaklesnuté do sebe, případně ruce zastrčené v kapsách. Melodie hlasu je přehnaně chlácholivá, sladká jako med. U předsedy jsem tyto premise přirozeně nezkoumal. Ale takové jednání vidím ve své pedagogické praxi všude kolem sebe, u žáků, na poradách, no prostě všude. Čert aby vzal psychology! -----------------------------------------------------------------------------------------

40

Pondělí odpoledne. Jdeme ještě na chvíli do občerstvovací místnosti na kus řeči, ale to už se zkoušením rozjížděla odpolední „várka“ - Bára, Tonda, Iva a Petr. A tak je nejvyšší čas znovu spěchat do maturitní místnosti za našimi pracovními povinnostmi. Na odpoledním pořadu byl český jazyk, angličtina, dějepis, němčina. Bára si vytáhla“Kritický realismus“. Konkrétně: Realistické tendence v české próze 2. poloviny 19. století. Netrvalo dlouho a po patnácti minutách jsem se od ní dozvěděl, o co kráčí. Jde o způsob myšlení a jednání založený na kritickém poznávání skutečnosti. No to jsem ještě chápal. Kritický realismus usiluje o pravdivé poznání objektivní neidealizované skutečnosti, tedy pravdy. „Lze ji vůbec poznat?“zapochyboval jsem v jednu chvíli. „Kritický realizmus, Báro, vychází z předpokladu, že poznání není pouhým odrazem objektivní reality, ale je složitým procesem, jehož výsledky obsahují i povahu poznávajícího subjektu,“ doplňuje její výklad zkoušející kolegyně. „No jo, filozofovat, to naše češtinářky umí,“ už jsem měl ironickou poznámku na jazyku. Naštěstí jsem ji nepustil do éteru. „Kritický realismus je analýzou společnosti, kritikou jejích negativních jevů,“ pokračuje ve svém výkladu Bára. Za krajní směr pozdního realismu se považuje naturalismus, který vychází z filozofické koncepce považující přírodu za univerzální princip výkladu všech jevů. „No vida, už se dá zamontovat i příroda do kritického realismu,“ s potěšením konstatuji. To jazykovědcům ale trvalo! Bože, jak jsem škodolibý… „Naturalismus aplikuje teorii dědičnosti na literaturu, kdy člověk je omezen svou biologickou podstatou, tedy výsledkem vlivu prostředí a dědičnosti.“ Tak to už máme na stole čistokrevnou biologii. 41

Ale Bára už je u této otázky svými odpověďmi tak rozjetá, že jsem bez obav z jejího klasifikačního hodnocení. Iva si z českého jazyka vytáhla „Světovou literaturu první poloviny 20. století“, Toník pak „Vývoj české poezie v období mezi dvěma světovými válkami“. „Chudák kluk, poezie nebývá silnou stránkou hochů,“ pomyslel jsem si. Ta otázka, respektive odpovědi na ni, mu těžko polezou z jazyka. Kupodivu se ale s touto problematikou vyrovnal docela dobře. Horší to je s naší pozorností, myslím nezkoušejících členů komise včetně mě, možná se někdo z nich musel štípnout i do stehen, aby byl v neustálém střehu. Ono být soustředěný, když je žaludek plný, je obtížné. Jako biolog vím, že když se jídlem překrvují útroby, odkrvuje se mozek… Navíc sedět dlouhé hodiny na zadku člověku také nepřidá. Ale na serióznost jednání odpoledních maturit uvedené okolnosti neměly žádný vliv, o tom jsem přesvědčen. Opět zadávání otázek z pytlíku, příprava na potítku, odpovědi maturantů. Iva i Tonda jsou ve své kůži, nikterak svými výkony nadprůměrní, ale také nezklamávají Zato u Petra jsou moje obavy na místě. Studiem prolézal tak tak. Říkal jsem si, nebylo by dobré v době jeho odpovědí pozornost pana předsedy nějak odvést. „Proboha! Jak to myslím?“ No odvést jeho pozornost fyzickým odchodem někam jinam. Třeba mu navrhnout prohlídku školy. „Co to píši?“ Ale stejně jsem si to říkal jenom v duchu. Je zajímavé, že v kritických okamžicích vývoje zkoušení někdy samotní předsedové projevují zájem si prohlédnout školu nebo jít na občerstvení. Proč jim v tom činění bránit? Vždyť škola má tolik pohledných míst pro zrak hostů, že ano? Jaké pak mají svědomí, to už by měla být jejich věc. Já, jako předseda, jsem to také někdy dělával, ovšem člověk musí mít cit pro situaci, nesmí být nic nápadné… 42

Petr si vytahuje „Českou modernu“. Těžce, ale přece jenom kousek po kousku ze sebe dostává charakter tohoto období. Uvádí, že v dané době šlo o nezávislost literatury, důležitost kritiky, individualismus a svobodu. Stejně tak o nezávislost jedince na společnosti, právo vyjadřovat se svobodně bez ohledu na konvence a na mínění tehdejší literární společnosti „Šak o to jde i dnes,“ vedu dialog sám se sebou. Podle Petra je základním cílem české moderny pronikání nových uměleckých směrů do české literatury, o prosazování impresionismu a symbolismu. „Nakládá si tedy toho hodně do příštích minut,“ říkám si. Pozoruji zkoušející, co ony na to. Tváří se neutrálně, asi je v pořádku Petrův rozběh. „Tak jen dál, maturante!“ Postupně, přerývaně ze sebe dostává i některá jména spojená s touto etapou literárního vývoje, tedy: Antonína Sovu, Otokara Březinu, Františka Xavera Šaldu, Viléma Mrštíka. Postupem času jsou jeho informace méně úplné, kantorkami je Petr častěji doplňován či opravován. Ale snad se dobere svými poněkud kusými znalostmi zdárného konce. Ano, už je to tady. „Tak děkujeme, Petře!“končí zkoušející jeho výslech. Nemohu ale nepostřehnout její povzdech. Stejně ale obdivuji, jak mohou studenti dostat do sebe taková kvanta údajů, bohužel většinou takových, o které v dalším životě ani nezavadí. Tuto úvahu si ale nechávám pochopitelně jenom pro sebe. Český jazyk i následující angličtina probíhají podle očekávání, někomu z maturantů se vede lépe, někomu hůře, ale k žádnému vědomostnímu kolapsu u nikoho z nich nedochází. Z volitelných předmětů následně přichází na řadu opět dějepis a němčina. V dějepise si Iva vytáhla otázku o velké hospodářské krizi v třicátých letech. A tak se od ní dozvídám o černém pátku, který začal krachem na newyorské burze 24. října 1929. 43

Dál pokračuje: „Zprvu se příznaky projevily v automobilovém průmyslu, později gradovaly prudkým poklesem cen zemědělských výrobků, Došlo ke krizi demokracie hospodářství zničeného válkou. Nastal nedostatek potravin, doprovázený chaosem ve výrobě a obchodu. Současně došlo k nástupu Hitlera k moci v Německu, tím nastalo ohrožení ČSR. Byla ohrožena demokracie a stabilita ČSR. V pohraničních oblastech se aktivizovalo sudetoněmecké obyvatelstvo proti republice. Nastala nutnost obrany demokracie, došlo k posílení spojenectví v Malé dohodě a spojeneckým smlouvám s Francií a vzájemné pomoci a spolupráci se SSSR“. Moc dobře se to neposlouchá, no ale když je to maturitní otázka, co naděláme. V němčině jsem zase díky Tondovi něco pochytil ze sportu. To by člověk neřekl, kolik je těch sportovních odvětví. Tonda spricht: In den letzten Zeit wurde es fast zur Mode Sport zu treiben oder mindestens sportlich auszusehen. In vielen Städten entstanden ganze Sport- und Erholungszentren. Es wurden neue Sportsäle, Sporthallen, Sport-, Tennis-, Minigolf- und Golfplätze, Eisstadien, Freibäder, Schwimmhallen und vor allem zahlreich Fitnesscenter mit Solarien, Saunas und auch einige Bowlingcenter gebaut. Rozebírá každý z nich, přičemž uvádí příklady i z našeho města. Němčinářky ho jen lehce ve výslovnosti korigují. Gut, jazyky jsou jazyky, jsou základem vzdělanostního systému, ale stejně se těším na programovou maturitní změnu v podobě nástupu přírodovědeckých předmětů na scénu. Ty ale přijdou na přetřes až zítra dopoledne. To bude muset dojít v hlavách maturitní komise k přehození myšlenkové výhybky na jiný způsob uvažování. Mechanická paměť bude tím pádem vystřídána nutností využití abstrakce a logického uvažování. K 17. hodině opět nastává svolávání maturitní komise s následným vyhodnocováním vědomostí studentů.

44

Kantoři jsou už výřečnější, stačilo pár hodin maturitního soužití a už dost tušíme, jak asi bude pan předseda na tu kterou událost dne reagovat. Jsem i nadále spokojen. Bára byla vynikající, Petr se „udržel nad vodou“. Tři vyznamenání, jednou prosté prospění. V občerstvovací místnosti někdy diskutujeme, jestli není počet vyznamenaných na školách příliš velký. Zdali by se neměly maturity zpřísnit. Dvacet pět vyznamenaných ve třídě v jedné loňské třídě, no nevím, jestli byla ta třída skutečně tak geniální. Předválečné maturity byly o něčem jiném, mnohem přísnější, alespoň tak soudím podle vyprávění pamětníků. No, ale pokud si studenti budou i nadále volit jako volitelné předměty dějepis nebo občanskou nauku, tak při vší úctě k těmto předmětům počet vyznamenaných neklesne. Až bude zavedena matematika jako povinný maturitní předmět, bude to o něčem jiném. Toliko mé úvahy ve chvilce čekání před jednáním maturitní komise. Znovu se za stolem ve stoje seřazujeme a očekáváme příchod pozvaných studentů. „Mám pocit, že jste tady na škole dobrým učitelským kolektivem,“ stačí ještě konstatovat předseda“. „No, zase tak ideální to, pane předsedo, není. To víte, několik desítek kantorů pohromadě, navíc generačně odlišných,“ ozývá se jedna z kantorek. Ale to už nastává „rozdílení medailí“, tedy vyhlašování výsledků maturity studentům stojícím před námi. Jejich reakce po vyslechnutí výsledků jejich snažení je očekávaně rozmanitá, převládá však radost, dojetí, vidím i slzy. Při následné gratulaci je opět při potřásání jejich rukou slyšet několik laskavých pedagogických slov. Měl jsem dojem, že se po stisku slovně, tedy frázovitě, až příliš opakuji s dopolednem. „Bylo radostí vás poslouchat. A navíc jsem se mnohému přiučil, opravdu,“ rozplývám se při gratulování. Pokusím se být zítra svými poznámkami originálnější, dávám si to znovu za úkol. 45

Poodstupuji stranou, čekám, až i ostatní kolegovéodgratulují to svoje. Pak ještě náš zájem, na jakou další školu se student, nyní již vlastně abiturient, hlásí. Možná špatně skrýváme své překvapení, když slyšíme výčet vysokých škol, ke kterým naši abiturienti přihláškami směřují. Sebedůvěra je důležitá, ale… Ale stejně my všichni držíme těm mladým palce. Když gratulace skončí, tak ke čtveřici zahlaholím: „Tak běžte, běžte a oslavujete s rozumem!“ To mládí, jak já jim závidím. Svět jim bude patřit, alespoň co se týče cestování určitě. Život mají před sebou. Já…ále, no darmo mluvit. Nějak ten život utekl. Alespoň že ten první maturitní den máme za sebou. Když to tak půjde dál, budu spokojen. Na výsost! -----------------------------------------------------------------------------------------

46

Úterý dopoledne – maturovat budou Alžběta, Květa, Ivan, František Venku drobně přeprchává. Nevadí, třeba někomu ty kapky deště přinesou štěstí. Ale možná se brzy obloha projasní. I počasí má vliv na jednání lidí v dobrém i špatném slova smyslu. Brzy ráno, tedy s předstihem, spěchám do školy podívat se do maturitní místnosti, jestli je tam všechno v pořádku. Musí být čisté tabule, připravené čisté papíry na potítku, nějaké ty slovníky. Fajn, nic pohoršujícího v místnosti nevidím. Zjišťuji, že kytice na stole z předcházejícího dne je ještě zachovalá, není ji tedy nutné měnit. Vodu ve váze ovšem ano. Pootevřením oken trochu větrám, čerstvý vzduch jistě prospěje všem, zejména mozkovým závitům maturantů. Do občerstvovací místnosti jenom nahlížím, zastihuji v ní zrakem dva kolegy, rozmluvou řeší mezi sebou cosi závazného. „Postarej se s děckama o čluny! Na vodě bude na jejich opravy už pozdě“. Aha, za pár dnů jedou třeťáci na vodu, uvědomuji si. Pak rychle spěchám do druhého poschodí, „beru“ to po dvou schodech směrem do maturitní přípravny. Tam už mě čeká ta „dnešní“, tedy úterní dopolední směna. Většinou děvčata. Na lavicích jsou k vidění rozložené tašky, ale i batůžky a opět nějaké minerálky. Na tabuli spatřuji křídou napsané otázky, předcházející den tažené. Ty by už neměly být zdrojem obav, nemohou být opětovně taženy, toliko předpisy. Při své ostražité obhlídce si nemohu nevšimnout, že některá děvčata mají na lavicích uložené plyšáky jako talismany. Snad jsou to zajíčci, nebo co, měl bych to jako biolog poznat… „Tak co, jak se cítíme dámy?“pokládám jim ze včerejšího dne zkopírovanou otázku. Odpovědí je mně pokrčení ramen a vynucené úsměvy. „Bude to dobré, vzmužte se!“ pronáším. Také jsem mohl volit k děvčatům vhodnější slova, já vím. 47

Ale když to ze mě tak vyhrklo, tak co… „Znám svoje kolegy a kolegyně, ti vám neublíží,“ vynáším z „rukávu“ optimismus dodávající eso. „Tak to je tedy neznáte dobře,“ „drze“ mně oponuje Květa. Zvedám obočí nad její troufalou odpovědí, vlastně dost pravdivou, ale hned pokračuji dalším moudrem: „Vzpomínáte si na jeden můj „povzbuzovák“? táži se s cílem uvolnit dusnou atmosféru. „Nevzpomínáme“. „Říkal jsem vám před svaťákem, pokud budete mít při zkoušení potíže, začněte si třít prstem ušní lalůček a já vám přispěchám na pomoc.“ „Ale, pane profesore, to by bylo přece moc nápadné,“ znovu mně oponuje Květa. „Tak v tom případě zkuste dát na vědomí jiné znamení!“ s úsměvem končím dialog, kterým jsem chtěl rozveselit čekající. Popravdě řečeno, bezúspěšně! Vracím se raději mezi kantory. „Zuzano, tobě to dneska sluší,“ šeptám do ouška jedné kolegyni, která sedíc stranou čeká na odchod ke zkoušení z jejího předmětu. Jak triviální moje chyba. Přece dotyčná si jistě v duchu říká. „A jindy mně to nesluší?“ Člověk musí i ve svém věku vážit slova, nejenom ti mladí. Ale to už se ve dveřích objevuje pan předseda. „Tak jak se spalo, pane předsedo?“ vznáším k němu dotaz. Jiná otázka mě bohužel po ránu v tu chvíli nenapadá. „Ale bylo to docela dobré, ulice, ve které je hotel, je tichá, takže jsem se dobře vyspal.“ „On ten hotel se také jmenuje „Zátiší“, pane předsedo“. „Jo, vlastně máte pravdu, teď mně to teprve dochází.“ Tím je navázaná dnešní konverzace. Docela dobrý začátek. „Nedáte si kávu?“ nadbíhám předsedovi dalším dotazem. „Slabší bych si dal, po ránu nebude špatná, ale jen dvě kostky cukru, prosím.“ Následně se dívám kolem sebe, kde je septimánská obsluha, která má tyto záležitosti na starosti, ale žádnou nevidím. 48

A tak se musím o kávu postarat sám, co mně zbývá. Předsedovi musím snášet modré z nebe, je to přece v zájmu mých maturantů. Snažím se na stolku u zrcadla najít pro tyto účely potřebné ingredience a hlavně uvést do provozu kávovar. Připadám si v tu chvíli jako číšník. „Tak kde jsou ty holky, servírky ze septimy, hrome?“ Pořád nikdo nepřichází. Voda už ale vře, čekat nemohu, a tak dávám kávovou lžičkou do šálku trochu stejnojmenného prášku a zalévám ho vodou. „Snad to bude k pití,“ v duchu se ujišťuji. „Tady máte kávičku, pane předsedo, a vlčnovské koláčky jsou vedle na stole. Nechte si chutnat!“ „Děkuji, pane profesore!“ Usrkává horký nápoj, přičemž očima krouží po místnosti, která se ale postupně vylidňuje… Češtinářky už odběhly zadat otázku první maturantce. Čekám, až předseda kávu dopije, a oslovuji ho: „Pane předsedo, budeme muset už také jít!“ čímž mu opatrně dávám na vědomí nutnost zúčastnit se maturity. Přicházíme v okamžiku, kdy si naše první „oběť“ už sedá ke zkušebnímu stolu. Na potítko ji mezitím vystřídala druhá maturující, která si chvilku předtím vytáhla svoji otázku. Nastává jakýsi nudný stereotyp, člověk by řekl, že ho už nic až tak významného nemůže překvapit. U našeho stolu probíhá papírování, ověřování předcházející den tažených otázek, prohlížení si přiložených písemností. „A u vás, pane předsedo, se maturuje z čeho? Jaké předměty si studenti u maturity volí?“ snažím se změnit nic moc náladu. „No, je to v podstatě stejné jako tady. Pár jedinců mně bude z mých předmětů, tedy fyziky a matematiky, maturovat, musím věřit, že se připravovali odpovědně “ Nechci ale předsedu dále rušit svými otázkami, a tak se věnuji přihlížení a naslouchání probíhajícího procesu zkoušení.

49

Všiml jsem si, a to i u dřívějších maturit, že v některých předmětech vede dialog se zkoušeným pouze zkoušející, přísedící je pouze pasivní přihlížečem. Často se tak děje při větším věkovém rozdílu mezi zkoušejícím a přísedícím. Nejednou však oba dva studenta propírají, a to je podle mě lepší přístup. Je rovněž chvályhodné, že mnozí učitelé, ovšem jen profesionálové, nechávají zkoušenému více prostoru k prezentaci jeho myšlenek a méně mu zasahují do jeho výkladu Korigovat se zkoušení musí, jde ale o to poznat, v kterém okamžiku je zásah učitele optimální. Takové věci bychom měli řešit na poradách, a ne do kterého místa tabule se má napsat na začátku výchovně vzdělávací cíl, jak jsem toho býval často svědkem „Budu muset tyto choulostivé a přitom důležité záležitosti s předsedou probrat,“ dávám si za úkol. Pravděpodobně se mnou bude souhlasit, už také proto, že má větší pedagogickou praxi. Ostatně je to z jeho dosavadního vystupování patrné. „Hrome,“ dívám se na hodinky. Mám nejvyšší čas si odskočit do kabinetu pro pomůcky do mého předmětu – globus, atlas. Odpoledne se totiž maturuje ze zeměpisu, a to musí mít maturant na stole atlas a na tabuli k tématu pověšenou mapu. Sestupuji dolů po schodech. Potkávám jednu svoji kolegyni v civilu, evidentně není u maturit. „Co tu děláš,“ptám se jí. „Byla jsem se sextány na hvězdárně a teď jdu na oběd.“ „To se někdo má,“ zašveholím. „Ale byli otravní, pořád jsem je musela napomínat,“ registruji její vcelku nepřekvapující stesk. „Sklouznu“ do svého kabinetu, pak přecházím do učebny zeměpisu, abych si tam ověřil přítomnost svazku velkých nástěnných map, které konkrétní si nechávám při vytažení té které otázky přinášet. Trochu se za ně ale stydím, rozuměno, za jejich vzhled. Už mají totiž svoje roky odsloužené, mnohé jsou všelijak poslepované. O přestávkách prodělávaly přičiněním žáků „muka“. V jejich blízkosti se často bojovalo houbami či vším možným. 50

A na nové se nedostává peněz, alespoň to tvrdí vedení školy. Předsedovi to ale říkat nebudu, nejsem žalobníček. Po ukončení uvedených aktivit se krátce před polednem stavuji na skok ještě v přípravně maturantů. Kromě několika odmaturovaných, nacházím tam už i dvě holky z odpolední směny. Proč přijely, respektive přišly do školy tak brzy, mohu jen spekulovat. Asi nechtěly zmeškat spoj, to by je mohlo mrzet. Jedna z nich, Alžběta, je už na první pohled zjevně vynervovaná na nejvyšší možnou míru. „Co se děje, Alžběto?“ „Pane profesore, já nic neumím.“ „No a co má být, takových jsou nás miliony,“veselým tónem bagatelizuji situaci a snažím se být zároveň vtipný. Krátké Alžbětino pousmání a opět její vzlykot. „Copak koušeme? Zatím je všechno v pohodě, nikdo neměl větší potíže, tak klid!“ upokojuji ji i sebe. Vím, že téměř každý člověk před zkouškou nabývá dojmu, že všechno pozapomněl. V okamžiku examinace však zmobilizuje svoje psychické síly a dostane ze sebe téměř vše potřebné. Myslím to vážně, míval jsem tyto pocity na vysoké… Alžběta se trochu uklidňuje. A tak si „odskakuji“ podívat se do sborovny do poštovní přihrádky, jestli něco nepřišlo. Nic. Taky dobře. Mrkl jsem se i na nástěnku, jestli na ní nevisí něco důležitého. Také nic. Tedy kromě jídelního lístku. Ten zajímavý byl, výhledově rozhodně. Odcházím po tiché chodbě do maturitního areálu. Všude ticho, nikde ani človíčka. Třídy totiž mají náhradní programy, takže škola zeje prázdnotou. Zrychluji krok, honem po schodech nahoru, kde pomalu končí dopolední směna. Tam přece musím být, jinak bude průšvih. Mířím ke stolu, přisedám si k předsedovi. „Něco nového?“ ptám se. „Ne! Všechno běží jako na drátku,“odpovídá. 51

“Musel jsem si něco vyřídit,“ omlouvám se. „A vy, pane předsedo, nechcete si skočit na občerstvení?“ Vrtí záporně hlavou. Další v dopoledním zkoušení z českého jazyka je Květa. Vytáhla si „Novodobou literaturu“, tedy tu po roce 1989. Pohodlně si na své židli uvelebuji, už se soustřeďuji na její výklad. „Po listopadu 1989, který znamenal uvolnění veškerých kulturních vlivů, začíná obroda literárního umění, které po celá léta od roku 1948 bylo obtížné publikovatelné. Byly zrušeny zábrany mezi exilovými spisovateli a širokou čtenářskou veřejností. Dalším znakem „polistopadové“ tvorby se stalo spojení tří proudů moderní literatury : exilového, domácího opozičního a oficiálního směru. Hlavním proudem novodobé literatury se postupně stává postmodernismus zastoupený především spisovateli narozených v druhé polovině 20. století. Literatura se ovšem dostává do konkurence s nově nastupujícími kulturními žánry – populární hudbou, filmem.“ To teda jo! Populární hudba. Spíš haevy metal, to je jejich. „Je to čím dál tím větší problém s kulturním zaměřením dnešní mládeže,“ konstatuji polohlasem pro sebe. Ale třeba se mýlím. Místopředsedkyně mě slyší, souhlasně pokyvuje hlavou. Květa pokračuje: „Rokem 1989 pokračuje tvorba i v minulosti aktivních tvůrců: Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Evy Kantůrkové a dalších.“ Do výkladu Květy češtinářky vstupují dodatečným otázkami, na které ona více či méně zdařile odpovídá. Po jejím výkladu obě zkoušející na sebe kývnou hlavou, čímž patrně dávají najevo, že jim výklad Květy stačil. „Děkujem, Květo, můžete jít!“ dávají jí pokyn k odchodu. Vstává. Nechává nám na stole své přípravy, to se někdy stává, občas totiž maturant neřekne všechno, co by chtěl, a v tom případě mu jeho písemné přípravy mohou být při celkovém hodnocení přínosem. 52

Následuje zkoušení z angličtiny. Květa i Alžběta byly svými znalostmi na výši. Byl jsem tomu rád, u Alžběty došlo v pravý čas k uklidnění, a to se muselo v prezentaci jejích vědomostí příznivě projevit. Po hodině naslouchání angličtině nastupují volitelné předměty. Jako první je „komisnímu“ obecenstvu mimo jiných volitelných předmětů prezentována fyzika, na kterou se pan předseda doslova těší, neboť ji má ve své aprobaci. A tak upíráme pozornost k následně probíhající fyzikální problematice, přičemž jsme zvědavi i na reakci pana předsedy, pozorně naslouchajícímu výkladu studentů. Jisté napětí pociťují i samotní fyzikáři, neboť vědí, že musí za jeho přítomnosti velmi pečlivě posuzovat každé slovo studenta. Naštěstí fyziku si volí na gymnáziu zpravidla ti studenti, kteří mají tuto disciplinu jako svého koníčka a chtějí v tomto nebo příbuzném oboru pokračovat i na vysoké škole. Dochází k tažení otázky. Stejně je to věc náhody, jakou si vytáhnou. Určitě je. Jak je všeobecně známo, náhoda je něco nepředvídatelného, něco, co zdánlivě nemá příčinu. Náhoda prý má jen malý vliv má na moudrého člověka, nejdůležitější věci vždy spravoval rozum, pravil kdysi Epikúros. Krásně se o náhodě vyjádřil pohádkář Hans Christian Andersen. Podle něho je náhoda květem na stromě všedního života. Já se zase neskromně domnívám, že náhoda je určitou formou tajemna, a to mají přece lidé rádi, nebo snad ne? K úvaze o tomto fenoménu mně nedávno dal podnět pořad Hydepark, ve kterém ten večer vystupoval jeden z našich předních matematiků. Proč si ho neposlechnout, vždyť matematika je královnou věd, zvažoval jsem tehdy svůj večerní program. Věhlasný matematik se svými prezentovanými názory věnoval obsahu matematických věd a metodám, které ve své práci vědci používají. „A co náhoda, jaký názor na ni mají matematikové?“ „To není lehká otázka, pane redaktore, ale i u náhod pomocí teorie pravděpodobnosti dokážeme leccos předpovědět.“ Snad vteřinu nato se ovšem zamyslel a následně dodal: 53

„Musím ale přiznat, že nedokážeme náhodu vyrobit, to prostě neumíme,“ hlesl a rezignovaně sklopil oči. Oddechl jsem si v tu chvíli. Tak přece jenom věda nemůže vysvětlit všechno. Ale dost mých úvah o náhodě. Ivan si vytahuje otázku: „Elektrický proud, výroba a přenos el. energie“. Úvodní definici elektrického proudu, kterou Ivan své vystoupení začal, mně byla známa ze střední školy, takže pronášené úvodní informace mě nikterak nepřekvapují. „Elektrický proud je uspořádaný pohyb částic s el. nábojem elektronů, iontů,“ praví Ivan a pokračuje: „V kovových vodičích obstarávají transport elektrického proudu elektrony, které mají záporný náboj, a proto je skutečný směr proudu od záporného pólu ke kladnému pólu, tedy opačný na rozdíl od dohodnutého směru proudu. V dalším průběhu zkoušení nám, tedy i mně, členovi komise, Ivan osvětluje i Ohmův zákon, i když jsem ho trochu znal předem. V závěru svého výkladu Ivan hovoří o praktickém využití elektrického proudu, tedy o elektrárnách, kteréžto téma u mě vzbudilo patřičný zájem. Tato problematika je totiž opět o něco bližší mému předmětu, tedy zeměpisu. Rozvádí vlastnostmi elektrárny tepelné s chemicky vázanou energii uvolňovanou při spalování fosilního paliva a elektrárny jaderné, které využívají tepelnou energii vznikající při štěpení atomových jader těžkých prvků. Správně posuzuje i elektrárny vodní, které jak známo využívají kinetickou a potenciální energii vodních zdrojů -vodní toky, mořský příliv, Lipno, Slapy, Orlík. U větrných elektráren však popírá jejich výskyt na našem území. To jsem jenom tak nemohl nechat: „Cha, cha, vyskytují!“ téměř vykřikuji. Všichni se na mě překvapeně a snad i pohoršeně dívají. „No přece v Krušných horách jich máme několik,“ naznačuji přítomným. Rozvíjí se diskuze, v které mám, i když nejsem zkoušející, vůdčí slovo. Nakonec dostávám za pravdu. 54

Zdenek pak ještě několik slov „ztrácí“ ohledně slunečních elektráren. Jde opět o kontroverzní téma, a tak není divu, že se obracím dotazem na předsedu. „Váš názor na jejich existenci, pane předsedo!“šeptám. „Nejsem jejich příznivcem. Poskytují energii nepravidelně, navíc zabírají svým rozmístěním hodně orné půdy.“ „Ale třeba jim bude patřit budoucnost, až budeme mít schopnost akumulovat energie ve větším množství,“ namítám. Skepticky se na mě dívá, holt nejsem fyzik. Asi by další vzájemná diskuze byla na ostří nože, nevylučuji, že bych i nadále stál za svými názory. Ještě slyšíme o elektrárnách geotermálních, ty využívají jak známo horkou vodu nebo páru z vrtů do nitra země Pan předseda je podle očekávání při zkoušení fyziky aktivní a doplňujícími otázkami k oběma studentům nešetří. Ale také je jimi nevyvádí z míry. Ivan v odezvě na jeden jeho dotaz přistupuje k tabuli, na které se vzápětí objevují nákresy a rovnice, za které by se nemusel stydět snad ani Einstein. Na vše další tázané Ivan briskně a správně odpovídá. „Ten se na vysoké škole neztratí,“ hodnotí jeho výkon předseda. Oba maturanti z fyziky i nadále bystře rozebírají problematiku fyzikálních jevů, jeden za druhým. Ano, jak se dalo očekávat, pan předseda pokračuje dalšími otázkami, až je mně líto našich fyzikářů. „Tomu se to komponují otázky, když je fyzik,“ broukám si pro sebe a potichu pro sebe dodávám: „Asi toho moc z tohoto oboru nepochytím.“ Kdyby se alespoň „fyzikální“ mluva maturantů týkala vesmíru. Tam je toho dosud hodně neznámého, třeba temná hmota a energie. Hned bych se v těchto záležitostech přihlásil o slovo. No ale nyní tato maturitní otázka a jí příbuzné nepadly. Asi by měli ti, co je dávají tahat, pořádně otázkami v pytlíku zamíchat. Dalším bodem programu dnešního programu je chemie. Oproti fyzice u tohoto předmětu nebyly výkony maturantů už tak jednoznačné, sem tam se nějaká chybička do jejich výkladu vloudila, ale i tak bylo čemu naslouchat. 55

Občas jsem chtěl i já v tomto oboru prokázat své širší vědomosti, zejména z potravinářské chemie, která má nejblíže k biologii. Kupodivu hned první tažená otázka mému přání vyšla vstříc. František si totiž vytahuje „Vitaminy“. Zbystřuji pozornost, téma je blízké mé aprobaci, vždyť toto učivo poměrně podrobně probíráme v biologii. Vitamíny, hormony, alkaloidy, tak zní celá Františkova otázka. Netrvá dlouho a už jsou jím vitamíny rozdělovány na jednotlivé skupiny. Jsou jím zmíněny a rozvedeny pojmy jako hypovitaminoza a hypervitaminóza. „Dobře se nám to rozjíždí, jen tak dál,“ libuji si v duchu. František nás seznamuje se zdroji, ve kterých se ten který vitamin vyskytuje. Přirozeně začíná u „áčka“. Úvodem správně připomíná, že provitaminem vitaminu A je beta karoten V tu chvíli se chci učinit zajímavým a zeptat se ho na možnost předávkování tímto provitaminem. „Františku, nemohu se předávkovat mrkví, která tento provitamin obsahuje?“ „U provitaminu A takové nebezpečí nehrozí, jenom by vám při jeho nadbytečném příjmu zoranžověla kůže,“ k mému uspokojení mně sděluje. „A u vitaminu A?“ touto otázkou téměř supluji zkoušejícího, který se na mě v tu chvíli dost nevlídně dívá. Jestlipak František ví v tomto ohledu o medvědích játrech, krátce přemýšlím. Neví. „No přece v medvědích játrech,“ triumfuji. A určitě by to nevěděl ani předseda, možná ani oba chemici… U „béček“ vitaminů nemají zkoušející ani já s výkladem Františka výhrady. Říkám si ale v duchu: „mnozí studenti by si komplexem vitaminů B vylepšili stav kůže a nervové soustavy“. Já vlastně taky. A už jsme byli u dalšího vitaminu. 56

Mému sluchu se donáší Romanova otázka. „Kde se nachází C vitamin a na jaké vlivy je citlivý?“ Trochu váhavě, ale pak přece jenom zazní Františkova odpověď. „Na teplo“. Má recht. „A co tak míchat čaj se šípky kovovou lžičkou?“ zazněl další dotaz. „Asi je citlivý i na kov,“ dovtípí se Franta. „A v kterém ovoci je ho nejvíc?“ dorážejí zkoušející „V citronech, šípcích,“ po odmlce přidá Franta i papriku. Co já se jim navykládal o rakytníku, oni spíše znají ty obligátní citrusy jako zdroj vitaminu C. „Tak pojďme k dalšímu zástupci vitaminů, ať to téma probereme celé,“ posunuje dialog přísedící. „Dalším vitaminem je vitamin D. Je důležitý pro hospodaření s vápníkem. Jeho zdroji jsou mléčné produkty, ale i ryby,“uvádí František „Jde o klasický vitamin?“ ptá se ho zkoušející Roman „No, spíše je to hormon,“ odpovídá tentokrát již znatelně jistěji František Znovu se jemně rukou dotýkám ramene předsedy a šeptem se ho ptám: „Jestlipak víte, pane předsedo, že my všichni máme ve svém organismu málo tolik a tolik potřebného déčka? Pořád se varuje před nadměrným opalováním, ale právě jím se naše kůže sytí tímto vitaminem.“ „Tak to se týká i mě, já se moc neopaluji,“ odpovídá. Ale jestli se opravdu s mým názorem o nedostatku tohoto vitaminu ztotožňuje, to nevím. Františkovi ještě zbývalo pohovořit o hypo a hypervitaminozách, tedy o stavech nedostatku či naopak přebytků vitaminů. O „áčku“ už vlastně mluvil, takže zbývaly ostatní vitaminy. Tím přišly na řadu kurděje, infekce i měknutí kostí. I tady bych měl nějakou tu otázku, ale nechci už zdržovat, moje želízko v ohni si vede docela dobře. Naproti tomu u dalších zkoušených z chemie si připadám, jako kdyby na mě někdo hovořil v malajštině. Pořád se u stolu více nebo méně hovoří o reaktantech, rychlostní konstantě, aktivovaném komplexu. 57

K tomu všelijaké rovnice, grafy. Jó, tak to není jak chemie za mých mladých let. Tehdy stačilo znát nějaké ty kyseliny, případně alkany, alkeny a alkiny a byl pokoj. Samozřejmě zjednodušuji. Ale i tak docházím k názoru, že u nyní probíhající, oproti minulosti mnohem složitější, školní discipliny bude lepší mlčet. Ostatně, kdo je v předmětu zkoušející, já anebo k tomu předurčení kolegové? A taky jde teprve o první den maturit, tak co. A tak raději předstírám, že jsem zaneprázdněn vyplňováním protokolu, uši mám ale i nadále nastražené. Všímám si však, že i pan předseda svou poněkud pozorností rezignoval a raději se probírá papíry před sebou. Holt, jak nejde u otázek a jejich odpovědí o život, jako třeba u problematiky alkaloidů, tak je zájem přihlížejících prokazatelně menší. Jinak proti chemii nic nemám, snad s výjimkou éček u potravin, ale osobně vystačím v tomto oboru se znalostí o čisticích prostředcích, i když vím, že v domácnosti stejnou roli v mnoha případech zastane i ocet, kuchyňská sůl, nebo prášek do pečiva. Ale to jsou vlastně také chemikálie. Do zkoušení tedy nezasahuji, ale svými názory „chemiky“ v občerstvovací místnosti asi „vytočím“. Anebo raději ne, možná by se následně chtěli mstít na studentech… Na pořadu je opět svolávání porady. Hodnotíme výkony Alžběty, Květy, Ivana, Františka. Odsouhlasené známky jsou přijatelné pro všechny. Zejména přírodovědné předměty, fyzika a chemie, byly lahůdkové, poděkování patří kromě maturantů samozřejmě i vyučujícím těchto předmětů. Jsem o tom hluboce přesvědčen. Následuje vyhlášení výsledků a blahopřání. „Ivane, tebe čeká kariéra. Titul doktora věd tě jednou nemine,“ s nadsázkou ho hodnotím Vyprskuje smíchy, ale hned zase nasazuje vážnou tvář. Nezastírám, že se těším na oběd. „Co to dnes budeme mít na talíři?“

58

No, pokud paní vedoucí dodrží psané na jídelním lístku, a není důvod tomu nevěřit, tak kuřecí řízek s bramborovým salátem. A to bude pochutnáníčko! -----------------------------------------------------------------------------------------

59

Úterní odpoledne – maturují Václav, Karel, Vlasta, Staňa. No, konečně začne i ten můj předmět – zeměpis. Ale ještě dvě hodiny to bude trvat, než přijde na řadu. Maturují mně v něm tři maturanti, dva kluci a holka. To už se mně určitě nebudou klížit oči. Po sytém obědu spěchám do přípravny, ujišťuji se přítomností odpoledne maturujících. Navštěvuji místnost, kde se studenti před zkouškou soustřeďují, pronáším k nim několik konejšivých slov, kterým ale možná sám až tak moc nevěřím. Dívám se, zdali někdo nekolabuje. Moje maturanty nacházím překvapivě v dobrém rozmaru. Asi si říkají, povinné předměty nám dají zabrat, ale volitelné zvládneme levou zadní. Jen aby se nemýlili, holoubkové! Umím být i já totiž za určitých okolností pes! „Tak ve tři hodiny si pro vás, moji geografové, přijdu!“ Pak „pádím“ do maturitní místnosti, porozhlédnout se, zdali je všechno v pořádku. Zdá se, že ano. Ještě před zeměpisem se totiž maturuje z českého jazyka a opět angličtiny. Posedávám hlavně u českého jazyka, jednou jsem třídní, tak by bylo neslušné pořád někam odskakovat. Opět se dozvídám, respektive si opakuji některá témata ze svých středoškolských let. Jedním z mých maturantů, Vlastou, je taženo téma Středověká literatura, Staňa dostává otázku Klasicismus. Vlasta se rozpovídává: „Středověká literatura se dělí na: raný středověk, vyspělý středověk. Největší vliv na středověkou kulturu mělo křesťanství, které určuje víru, morálku a názory na umění Vznikají alegorická díla – vystupují zde ztělesněné vlastnosti. Důležitější byla forma než obsah. Znovu se objevují některá antická díla, například od Ezopa, Ovidia nebo Homéra, vytvářejí se legendy, což je vypravování ze života svatých nebo mučedníků“.

60

Staňa, který si vytáhl klasicismus, rozebírá zase tento umělecký styl, uvádí, že byl reakcí na baroko, vyznává rozum, pravidla a řád. Klasicismus krásu spatřoval v pravdě a zobrazování podle přírody. Jeho kolébkou byla Francie. K vysokým žánrům patřila v poezii óda, epos, tragédie. Tyto literární žánry měly zobrazovat život vysokých vrstev společnosti, tedy vladařů, vojevůdců, přičemž náměty byly brány z antických dějin. „Zajímavé, zajímavé,“ konstatuji, ale to už se blíží čas maturity ze zeměpisu. Čeká mě ovšem ještě hodinka angličtiny s otázkami a zejména odpověďmi pro mě nesrozumitelnými. Psaní dopisu, život ve Velké Británii, Londýn a ještě cosi. Letter writing, Life in Britain,London, Meals. Naslouchám sice výkladu z tohoto předmětu, ale myšlenkami jsem už u zeměpisu. Nemohu se dočkat svého kormidlování. „Budeme maturovat v této učebně, pane předsedo, do zeměpisné není třeba přecházet. Mapy si necháme donést,“ s předstihem uvádím předsedu do „svého“ předmětu. Následně pak provokuji: „Pane předsedo, jistě jste si vědom, že ne matematika, ale zeměpis je královnou věd, to jistě víte! Věděl jsem, jak ho rozesmát, jsem holt psycholog. Alespoň si to o sobě myslím. Konečně angličtinářky balí svoje kufry. Odcházím do přípravny. Od dveří zaznívá moje vyzvání. „Tak, moji zeměpisci, přišel váš čas!“ Vidím, jak prvnímu z nich v pořadí, Václavovi, v tváři ztuhly rysy. Za mnou, pochodem chod!“odvádím si z přípravny prvního svého vyvoleného k maturitě. Po příchod do maturitní místnosti uchopím pytlík s maturitními otázkami a s křečovitým úsměvem vyzvu na popravu se připravujícího k vytažení žetonu s příslušnou otázkou, přičemž neopomenu zdůraznit vytažení jen jedné. Kyselý úsměv je mně odpovědí… 61

Václavovi pak ukazuji jeho místo u potítka a snažím se mu vyjasnit smysl tažené otázky. Mám však většinou dojem, že už mě moc nevnímá a soustřeďuje se na řešení zapeklité situace. „Vytáhni si otázku!“předkládám před jeho oči sáček se směskou zeměpisných otázek. „Patnáct,“ vmete mně do tváře. „Tak to jsou „Exogenní činitelé“, běž si sednout k potítku“ Pak už jenom patnáct minut s místopředsedkyní čekáme. Ptám se jí. „Tak jak to vypadá u nás s vyznamenáními?“ Ona totiž dělá statistiku. „No, máme osm vyznamenaných, čtyři prospěli“. „To jde,“ odpovídám potěšeně a hned se zamýšlím. Myslím, že pro každého přítomného u maturit je velmi přínosné sledovat výkony těch mladých lidí. Jejich vědomostní obsah i sortiment je docela obdivuhodný. Nedá se srovnat s tím, co jsme kdysi my museli dostat do svých hlav. Akorát nezávidím těm mladým ty předmaturitní týdny. Ten obrovský nápor na nervy. Ale jsou mladí, jistě vyřeší vše s přehledem. S krátkou časovou prodlevou přichází i můj přísedící, který nechává tahat otázku Karlovi, dalšímu maturantovi ze zeměpisu. Vzápětí se dostavuje tak trochu s provinilým úsměvem i předseda komise. Asi se někdy zakecal anebo byl na toaletě. Také je to jenom člověk. Jsme všichni, tak můžeme začít! Ujímá se velení. Hned ho přebírám. „Václave, pojď za námi, jsi na řadě!“ vyzývám prvního svého maturanta. Chudák, těká očima po maturitní komisi a hledá v tvářích jejich členů alespoň nějakou oporu. U mě ji nezřídka nachází. „Vytáhl sis otázku Exogenní činitelé“. Přitakává. Tak co k nim vlastně patří?“začínám předpokládaný dialog, monolog totiž ze zásady nesmím připustit. Vůbec se nezarazil a bleskově spustil: „Patří mezi ně gravitace, působení vody a ledu, následně organismů a člověka, významně též i teplot. 62

Co se týče gravitace, jde o takzvanou zemskou tíži, která má za následek třeba sesuvy. Jde o postupné sesouvání zeminy zpravidla po nepropustném podloží do nižších poloh. Skáču mu do řeči. „Nebyl by nějaký příklad sesuvu poblíž Uherského Brodu?“ Václav se zarazí a spíše tázavě odpovídá. „V Maršově?“ „Ano, to jsem chtěl slyšet,“ vítězoslavně se rozhlížím po tvářích maturitní komise, aby viděli, že kluk má přehled. Ti se povinně usmívají. Co si myslí, to je jiná otázka. „Tak pokračuj!“ „Voda a led krajinu rozrušují, vzniklý úlomkovitý materiál přenášejí a ukládají, ledovec dokáže změnit tvar povrchu, stejně tak vítr, vidíme to třeba na Sahaře“. „Bereš to nějak zkrátka,“ konstatuji. „Musíme ty činitele probírat po pořádku!“ „Dalším vnějším činitelem je voda. Jejím působením se prohlubují říční koryta a tím mění vzhled krajiny. „Nějaké mimořádně zahloubené údolí by nebylo?“ opět mu skáči do řeči. „Třeba v Americe?“ napovídám. Ťuká se dlaní do hlavy. „Coloradský kaňon.“ „No vidíš, že sis vzpomněl,“ pochvala mě moc nestojí. „A co opačná situace, tedy nebezpečí nedostatku vody?“ snažím se držet dialog na přijatelné úrovni. „Někde už je jí nedostatek, třeba na Sahaře.“ „Kdyby jenom na Sahaře,“ špitnu. „Horší je situace v subsaharské Africe,“ dodávám. „Takže vidíme, že většina dějů v přírodě je multifaktoriální, systémová. Jednotlivé složky naší Země se navzájem ovlivňují a poznat jejich propojení je neobyčejně složité a navíc v čase proměnlivé,“ snažím se zesumírovat výše řečené. Dívá se mně do tváře, asi přemýšlí, co zase za další dílčí otázku pro něho vytvořím. Nemýlí se. 63

„A co organismy, jak ty působí na tvářnost reliéfu?“snažím se o plynulý posun jeho výkladu. „Velmi důležité je působení organismů a člověka na krajinu,“ navazuje na moji otázku. „Živé organismy zemský povrch rozrušují, po jejich smrti z nich vznikají vápenité usazeniny na dně a z jejich těl zemní plyn a ropa. Důležité jsou také rozdíly teplot.“ „No, máš to pořád nějaké zpřeházené, ale budiž. Ale když jsme u těch teplot, jak je to s nimi?“ „Rozdílné teploty vedou k rozpínání skal a jejich rozrušování. Úlomky jsou pak tou gravitací snášeny do údolí.“ Přerušil jsem ho. „Teploty jsou námětem konkrétní klimatické otázky. Ale když už jste se o nich už zmínil, zvedají se v světě?“ „Ano, jde o globální oteplování.“ „Co na něho říkáš?“ „Myslím, že je reálné a přinese výrazné změny jednak klimatické a pak dodatečně i změny v rozložení vegetace. Ale možná bude mít i kladné účinky, na Aljašce se posouvá vegetace na sever, stejně tak na Sibiři. V místech zbavených ledové pokrývky tak přibude nalezišť nerostných surovin.“ „Pak Inuité v Grónsku budou mít větší „autonomní“ nároky při využívání nerostných surovin,“ snažím se o ironii. Usmívá se a s ním i členové komise. „Ty změny se projeví teprve s odstupem doby, pane profesore.“ Co si to dovoluje mě poučovat, ale musím mu dát za pravdu. Šikovný chlapec! „Chce se někdo z členů komise na něco zeptat?“ obracím se na své spolupracovníky. Místopředsedkyně nesměle zvedá ruku. „Opravdu s globálním oteplováním všichni souhlasí?“ ptá se „Ne, to ne, mají na svůj názor právo. Spíše mně ale vadí, že se z tohoto klimatického fenoménu dělá politikum.“ „To máš pravdu, kamaráde,“ familiárně kvituji vyřčené. „Tak raději od politiky dejme ruce pryč!“

64

Ještě chvilku řešíme problematiku exogenních dějů, ale zkoušení se blíží k závěru, takže nezbývá než Václavovi na samém jeho konci poděkovat. „Václave, děkujeme, můžete jít!“ Po tomto téměř družném dialogu si po jeho odchodu dopřáváme minutku odpočinku, skončili jsme maličko dřív. Pohledem na hodinky se o chvilku později znovu aktivizujeme. „Další pán na holení,“ volám na dalšího maturanta ve snaze být tímto specifickým vyzváním vtipný. „Pojď, Karle!“ jménem konkretizuji. „Vytáhl sis otázku?“ „Zemědělství světa“, odpovídá. Obracím se na svého přísedícího s požadavkem nechat vytáhnout otázku dalšímu maturantovi. Ten se ale baví s předsedou. Jejich rozhovor přerušuji. „Honzo, nech vytáhnout otázku Vlastě!“ Činí tak. Vytáhla si „Půdy“, oznamuje mně. Karel si vytáhl „Zemědělství světa“, předsedovi dávám na vědomí předcházející dění. „Co to, co prosím?“ Asi není soustředěný. „Ach ano, děkuji.“ „Karel má štěstí, o tom tématu se dá mluvit půl dne,“ špitá ke mně můj přísedící. „Jenom abychom se nemýlili! Je to nervák,“namítám. Odcházím pár metrů k zadní stěně učebny, k přítomným studentům, hostům… „Buď tak hodný, obracím se na jednoho z nich, skoč mně do zeměpisné učebny pro mapu světa! Je v rohu u umyvadla“. Je zajímavé, že jsem po celou dobu studia klukům tykal, zatímco děvčatům vykal. Nikdo se nad tím ale celá desetiletí nepozastavil. Karel již před námi sedí, jeho oči roztěkaně bloudí po tvářích členů maturitní komise. „Co sis vytáhl?“ ověřuji si předcházející informaci od kolegy. „Zemědělství světa“. „Tak se do toho dej!“ 65

Karel hovoří o významu zemědělství jak celku pro výživu lidstva. Rozděluje ho na rostlinnou a živočišnou výrobu. Nepřerušuji ho. Teprve po několika vteřinách před něho přisunuji atlas světa s mapou rozšíření zemědělských produktů. „Ukaž nám tady na mapě, kde se co pěstuje, jaké konkrétní plodiny!“ Uvádí je a současně v atlasu na mapě zemědělství ukazuje, kde se co užitkového roste, a posléze, kde se co chová. Tady se musím trochu pozastavit, na jednání předmětové komise zeměpisu, kterou jsem dlouhá léta vedl, jsem byl jednoznačně proti tomu, aby studenti maturující ze zeměpisu měli před sebou na přípravě atlas s tématickými mapami. V takových atlasech jsou mapy s podrobnými slovními vysvětlivkami, takže stačí si je vypsat a o pár minut později je při zkoušení prostě přečíst. Nápověda jako hrom. Jako když při maturitě z matematiky by někdo dostal na přípravě k dispozici vzorečky na řešení rovnic. Se svým návrhem na odstranění této zjevné nápovědi jsem však v jednáních předmětové komise neuspěl. Prý taková nápověda není až tak velká. I s vysvětlivkami se musí údajně umět pracovat. Úsměvné! Takže i nadále jsem proti takovým ulehčením maturity ze zeměpisu.!!! Karel hovoří k věci, ukazuje na mapě jednotlivé pásy zemědělské výroby. Jenom mírně s kolegou korigujeme jeho informace. Karel na konci svého výkladu trošinku znejistí, to v okamžiku, když mu položím otázku k diskuzi. „A co chemizace zemědělství, prosím tvůj názor, Karle!“ Odpovídá: „V rozumné míře je použití chemikálií na polích možné, ale je dobré raději spoléhat na přirozená hnojiva!“ Vcelku souhlasím. V těch se u maturity přirozeně babrat nechceme, a tak zkoušení pozvolna ukončujeme. „Děkujeme, Karle, běžte si oddechnout!“ „Vlasto,“ obracím se k potítku, teď je řada na vás“. Váhavě se z potítka zvedá, oči jí těkají z místa na místo. 66

Pozvolna přichází, v ruce drží papír s poznámkami. Doufám, že je nebude jenom číst. Kolikrát jsem to jenom říkal svým studentům. „Na papír dejte jenom nosné body svého výkladu, čtení u maturity z papíru by bylo trapné.“ „Sedněte si!“ Vlasta usedá. „Tak vy jste si vytáhla „Půdy“, viďte?“ Přikyvuje hlavou. Zdá se mně být dost ustrašená. Trochu ji chápu. Téma půd bývá považováno za nezáživné mezi kantory, natož mezi studenty. „Tak prosím! Začněme!“ Vlasta definuje pojem půdy. Pokračuje jejich rozdělením podle půdních typů. „Počkat, počkat!“ přerušuji ji. „Napřed chceme slyšet složení půdy.“ Můj přísedící pokyvuje na souhlas. Mlčení. No, pokusím se o malou nápovědu. „Je tvořena minerálními složkami a?“ Opět ticho. „No přece humusem, organickými látkami.“ Studentka přikyvuje. Bože, taková samozřejmost. Vracíme se k půdním typům. Vyjmenovává je. Ostatně je jich jenom několik. Černozem, ano, slyším od ní tři lokality, týkající se výskytu tohoto půdního typu ve světě. A zase odmlka. „Ale já vám toho o něm říkal v hodině mnohem víc. Vždyť jsem problematice půd věnoval celou výukovou hodinu.“ Diskuze vázne více a více. Skoro následně s přísedícím hovoříme o půdách jenom my. Předseda zbystřuje pozornost, odvrací hlavu od svých písemností a začíná sledovat kriticky se vyvíjející situaci. 67

Ta čtvrthodina zkoušení je pro mě coby zkoušejícího doslova utrpením. Po čtvrthodině se vzdechem říkám. „Tak, Vlasto, děkujeme, můžete jít!“ Rozpačitě odchází. Děkovali jsme, nevím za co… Odcházím se svým přísedícím na chodbu poradit se o známce. „Tak co na tu Vlastu říkáš?“ ptám se ho. „Byla dobrá, Járo, ne“ „Slyším dobře? Je to dcera jednoho známého, já vím, ale…?“ „Já bych jí dal chvalitebnou,“ pokračuje můj přísedící. „Pane Bože, mně se to jenom zdá.“ Já si myslel, že se budeme bavit o tom, jestli má „projít“ nebo ne. A on jí navrhuje chvalitebnou. „Já bych jí dal s přimhouřením obou očí za tři. A to nejsem žádný pes,“ obracím se ke kolegovi. „Ale přece skoro všechno řekla,“ opět slyším neuvěřitelná slova. Kroutím hlavou. Chvíli jsme spolu diskutovali, ale byl to dialog hluchých. Na klasifikační poradě bylo po jeho, ale ten můj pocit, no co má říkat. Přiznám se, že od toho okamžiku jsem už na klasifikační spravedlnost nevěřil. V následujícím předmětu, tedy v dějepisu, byly pochopitelně moje myšlenky poněkud někde jinde, než by měly být. Stejně tak moje soustředění na následující projevy maturujících nebylo na požadované úrovni. Od té chvíle v nejbližších hodinách mizivé. Skoro jsem se těšil na ukončení onoho maturitního odpoledne. Zbytek odpoledne už byl bez větších komplikací. Úsměvů v naší tváři přibývalo. Ale ta Vlasta… Přichází porada, návrhy známek. Vlastě třesoucím hlasem navrhuji chvalitebnou, ale hned dodávám, že my dva, tedy zkoušející a můj přísedící, nejsme názorově v její klasifikaci jednotní. Dívám se po svém slovním vyjádření po ostatních členech komise. Uhýbají očima. Ticho. „No, abych pravdu řekl, páni kolegové, já bych navrhovanou známku této maturantce opravdu zvážil. 68

O půdách toho víc nevěděla, než věděla.“ Opět rozpačité ticho. „Tak musím nechat hlasovat.“rozhoduje předseda. Tak to ostatně má být, pokud členové komise se názorově liší. Kdo je pro chvalitebnou?“ Ruku zvedá můj přísedící. „Kdo pro dobrou, tedy trojku?“ Ruku zvedá předseda, místopředsedkyně a já. Je rozhodnuto. Nebylo co řešit. Aspoň že ta trojka. Ale měla být ta známka klasifikačně podstatně horší. Náladu tím pádem nemám nejlepší, ale naštěstí je milým zvykem v podvečer druhého maturitního dne konat posezení s předsedy maturitních komisí. Jde o soukromou záležitost předem vybraných jedinců, třídních, místopředsedů, zkoušejících, přísedících a samozřejmě obou předsedů maturitních komisí. Ne tedy všech kantorů. Rozpočet školy totiž není bezedný. Nic proti takovému uskromnění nenamítám. Ostatně menší kolektiv mívá svá nesporná pozitiva. Většinou se takové setkání uskutečňuje v nějakém lepším městském podniku. Neliší se od jiných takových posezení. Provází ho výborná kuchyně, trocha vínka, řeč je hned o tom, hned o něčem jiném. Středem pozornosti ovšem přirozeně musí být oba předsedové oktáv. Ti jsou většinou obklopení kantory věkově i názorově spřízněnými, nemyslím toto konstatování nijak ironicky. A vůbec, být předsedou maturitní komise je zvláštní několikadenní pozice, jinak v průběhu roku běžného kantora. Vyjímám o něm několik vět ze své publikace Zpověď učitele: Být šéfem u maturit na jiné škole, to je jiná káva. Maturitní předseda je velký pán, alespoň na pár dnů! Už samotný úvodní projev předsedy maturitní komise bývá dost zajímavý, někdy moralizující, jindy slibující maturantům toleranci a někdy i zářnou budoucnost. Jeho slova jsou kupodivu stresující spíše pro něho 69

samotného, protože v napjaté atmosféře neznámého často řekne jen něco z toho, co měl připraveno a co v kontextu závěru jeho projevu někdy vyzní jako epitaf. Ale koneckonců i třídní mívá v této situaci mnohdy problémy vzpomenout si na jména svých žáků při jejich představování a je rád, když rituál úvodu maturit je u konce. Vzápětí je ale předseda obskakován svým okolím, že by mu ředitel školy mohl závidět. Jsou mu ukazovány všechny přednosti školy a odepírán pohled na studenty, kteří u maturity mohou mít existenční problémy. Tehdy je záměrně odváděn do občerstvovací místnosti, kde probíhají rozsáhlé diskuse pedagogické i jiné, kde často, spíše ale ze slušnosti, je s maturitním předsedou většinou souhlaseno, i když mají místní zcela odlišný pohled na věc. „Pane předsedo sem, pane předsedo tam…“ slyší člověk často. Na své škole by dotyčný za stejné názory asi sklidil jen pohrdání. V samotném průběhu maturity se předseda snaží být pozorný k výkladům studentů nejenom ve svých předmětech, ale i v těch, kterým v podstatě nerozumí. Má pro tyto případy připravené otázky i odpovědi, aby výše uvedené nebylo rozpoznáno. Ve své aprobaci buď blahosklonně toleruje slyšené a viděné a s úsměvem posuzuje předvádějící se mládí, anebo se stává nebezpečným jak pro maturanty, tak vůbec pro své okolí. Podle takových je třeba dát na vědomí všem, že předmětům, které učí u sebe na škole, jako předsedající rozumí. Občas tedy, jako předseda, vstoupí do dialogu zkoušejícího se studentem. „A mohu se vás, pane maturante, zeptat ještě na následující?“ Tomu na chvíli zatrne… Tatáž situace se opakuje na společenském večírku v rámci maturit, kde je maturitní předseda překvapen neformálností vztahů mezi vyučujícími a dojat hudbou a písněmi místního kraje. Buď jak buď, časem se stává předseda při maturitách přece jenom poněkud unaveným a začne se těšit zpátky domů, někdy i do vlastní školy, ačkoliv tam se opět stává hodnotou o řád nižší. Ještě dříve ho ale čeká závěrečné hodnocení proběhlých maturit všech zkoušených, zkoušejících i jinak se účastnících, ve kterém každý děkuje každému, až se zdá, že se v místnosti sešel výkvět naší pedagogiky. ----------------------------------------------------------------------------------------70

Středou se maturity překulují do druhé poloviny. Na scénu přicházejí Jana, Zuzana, Zdenek, Boženka. Opět se začíná českým jazykem. Jana si vytahuje „Literaturu doby pobělohorské“. Na její výklad se připravuje, jak jinak, než na potítku. Po vyzvání přichází k nám, usedá a rozhovoří se. Začíná stručnou charakteristikou uvedeného období, uvádí jeho základní rysy a přední představitele. Výčet jmen pojený s tímto obdobím se mně zdá být nekonečný, některá jména znám, jiná, a co si budu namlouvat, ne. A pak přichází „zákusek“. Je jím náš rodák, J. A. Komenský, klasický představitel uvedené doby. Jana se jím začíná podrobně zabývat. Jako první přichází na řadu klasický, vlastně všemi očekávaný dotaz „Kde se, Jano, tento velikán pedagogiky vlastně narodil?“ Jana odpovídá šalamounsky: „Asi v Nivnici, ale i Uherský Brod zůstává ve hře. Žili tady přece jeho rodiče.“ Pak pokračuje: „Jan Ámos Komenský byl osobností světového významu, ve světě byl zván Učitelem národů, současně byl posledním biskupem jednoty bratrské, pedagogem, humanistickým filosofem, spisovatelem a teologem, jednou z největších postav českých kulturních dějin. Po porážce na Bílé hoře jako nekatolík odešel do exilu, od roku 1628 žil v polském Lešně, které bylo útulkem českých emigrantů. Pobýval i ve Švédsku a Maďarsku, přičemž po celou dobu doufal, že se bude jednou moci vrátit do své vlasti. Roku 1656 odchází do Nizozemí, kde také v roce 1670 v Amsterdamu zemřel. Pochován je v Naardenu. Před odchodem z vlasti u něho převažují díla náboženská a filozofická. Dozvídáme se od Jany o jeho nejvýznamnějších knižních dílech. O Labyrintu světa a ráji srdce, česky psané satirické alegorii světa jako města, s postavou poutníka – vzdělance, Velké didaktice, Informatóriu školy mateřské, Bráně jazyků atd. Jana zdůrazňuje, že J.A. Komenský byl zakladatelem moderního školství a moderních vyučovacích metod a zároveň vždy usiloval o snášenlivost mezi lidmi a o mír mezi národy. 71

Ano, ano, máme být právem hrdi na našeho rodáka. Všichni unisimo pokyvujeme hlavou. Janě se nedá v jejích znalostech v podstatě nic vytknout. Ale stejně, největší dojem na mě dělá Janina poslední věta známým výrokem Komenského: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“ Zkoušení z českého jazyku a dalších předmětů jejím výstupem končí, jiné, nové se na scéně objevují. Mezi ně samozřejmě patří můj druhý aprobační předmět, a sice biologie. Ta se ovšem nezkouší v maturitní místnosti. Za ní musíme do odborné učebny biologie. Je ve „svatém týdnu“ patřičným způsobem vyzdobena. Postrádá vlajku, není v ní obraz prezidenta, ani busta Komenského. Ale zato je tam spousta vycpanin, umístěných ve skleněných vitrínách.

Naší povinností, tedy biologů, je vytahat ve „svatém týdnu“ z uvedených míst některé z nich jakž takž zachovalé a umístit je na stoly, již před tím pokryté bílými ubrusy. A tak se na nich objevují přečetné exponáty, hlavně pak lidská torza, ještěrky, vycpaniny kun, spousta krabic s hmyzem atd. Horší je to se zastoupením rostlinného světa. Ráno ve dni, kdy se koná maturita z biologie, se musí někde v parku natrhat nějaké ty byliny, uříznout větévky dřevin, a vše doličné v pravý čas rovněž umístit na stolky. 72

Spolu s výše uvedenými zoologickými objekty je pak vzezření takto vyzdobené místnosti biologie docela pěkné. Samozřejmě i v této místnosti musí být stůl pro maturitní komisi a u okna zase stolek- potítko pro maturanty. No a pak nadchází hodina H! Je mou povinností pana předsedu doprovodit do míst přírodu imitujících. Po cestě rozsáhlým areálem školy mu ukazuji naši sborovnu i některé, mnou pečlivě vybrané učebny. Naštěstí jsou uklizené a po tom, co je studenty napsáno na nástěnkách, předseda prozíravě nepátrá… Asi tuší, co by na nich našel… Předsedu uvádím do prostoru biologické učebny už v samotném úvodu zkoušení biologie. Moje první oběť, Jana, už stojí uprostřed místnosti a tahá si otázku. Mlčky s předsedou čekáme, až dorazí zbývající člen maturitní komise, tedy místopředsedkyně. Po jejím příchodu ji i ostatní seznamuji s otázkou, kterou si maturantka zvolila. Jana si vytáhla: „Cévní soustavu člověka“. V době její přípravy na potítku klábosím s kolegy o všem možném, hlavně o vystavených exponátech. Ani místopředsedkyně, aprobací český jazyk­‑občanská nauka, o tomto našem předmětovém vybavení neví, a proto se ptá na kde co. „Co je to tam za obludu?“ „No to je přece složený žaludek sudokopytníků, to bys měla vědět ze střední školy.“ Naznačuje pohlavek mířící na moji hlavu. Usmívá se i předseda. Čtvrthodinku čekáme a pak už volám na Janu. „Jano, přichází váš čas!“ Ještě když je maturant na přípravě, tak na katedru, za kterou při zkoušení stojí, umísťuji plastový model srdce a na tabuli zavěšuji obraz se schématem krevního oběhu člověka. Pak už se ozývají moje hlasivky: „Jano, tak spusťte!“ „Cévní soustava je složena…“ Přerušuji ji. 73

„Napřed nám řekněte, k jakému účelu slouží, a teprve potom nám můžete přiblížit její složení!“ Vyhovuje mému přání bez prodlení. „Cévní soustava slouží k rozvodu krve s dýchacími plyny a živin po těle. Konkrétně jde o přenos kyslíku a oxidu uhličitého. Tázavě se na mě dívá, jestli mně tato informace stačí. Kývám hlavou. „Dál, dál!“ Pokračuje. „Je tvořena soustavou cév - tepnami, žilami a srdečním svalem. Podrobně rozvádí tyto jednotlivé komponenty a je zřejmé, že je dobře připravena. „Ukažte na obrazu velký a malý krevní oběh! Tady máte ukazovátko.“ Jana ho přebírá a zdárně s jeho hrotem putuje po cestách, kterými se ubírá naše krev. „Výborně, a nyní ještě popište funkci jednotlivých oddílů srdečního svalu!“ nezapírám svoji řídící funkci. „U této otázky je ovšem nutné se zmínit o chorobách této soustavy,“ dále upozorňuji Janu. Následně, i když se to dobře neposlouchalo, jsme od ní vyslechli pojednání o infarktech, vysokém krevním tlaku apod. „Má někdo z komise nějakou doplňující otázku?“ ptám se svých kolegů, dívaje se jim do tváře. „Co je to angioplastika,“ táže se předseda. Proboha, jak na tuto otázku přišel, vždyť je fyzikem. Že by někdo z jeho známých na ní byl? „U angioplastiky je zúženina v krevním řečišti odstraňována takzvaným katétrem, na jehož konci je balónek, jehož nafouknutím se céva rozšíří.“ No já žasnu. Toto jsem je neučil. Jana je patrně samouk. Určitě je, hlásá se přece na medicínu! Předseda je vrcholně spokojen. „Tak, děkujeme, byla jste suverénní!“ „A co vy, pane předsedo, máte svůj krevní tlak pod kontrolou?“otáčím k němu hlavu. „Celkem ano, i když si také musím leccos odepřít.“ 74

„Snad nekouříte?“ „No, jednu, dvě cigaretky si dám, vínečko občas také, to včerejší nebylo špatné.“ Musíme však pokračovat a tak volám: „Prosím další!“ Přichází Zuzanka, která se v době zkoušení Jany připravovala na potítku. „Tak, Zuzanko, a co my máme za otázku?“ „Rozmnožovací soustavu,“ odpovídá. Věděl jsem toto téma od přísedícího s předstihem, on nechal tahat otázku, ale musel jsem si to samozřejmě ověřit. Takové jsou regule. Vysloveným tématem jsem ale poněkud znejistěl. Uvedená problematika nepatří zrovna mezi nejoblíbenější. Ne že by byla tak obtížná, ale její výklad je prostě, jak se dá pochopit, choulostivý. „Tak se do toho dejme!“slyšitelně jsem vydechl. Zuzana se pouští do výkladu s plnou vervou a nebojácně. Začíná významem rozmnožovací soustavy, jejím složením, dochází i na těhotenství. V některých pasážích jejího výkladu se všichni v komisi ošklíbáme, ale způsobem, aby to nikoho nepohoršilo. O štiplavé tlumené poznámky mezi námi není nouze, naštěstí je maturantka neslyší, alespoň doufám. Dochází i na kojení, jeho délku, význam. V jednu chvíli nás Zuzana ohromuje konstatováním, že prý: „dítě pije matce krev“. Vzápětí se opravuje, ale to už se místností rozléhá smích. Kdosi vedle mě říká, vždyť ona má vlastně pravdu. Vzpomínám si v této souvislosti na jiný maturitní brept. Jeden můj bývalý kolega, češtinář, se snažil vydolovat z maturantky dílo „Pan učitel“ od Boženy Němcové. Ne a ne se mu to podařit! A tak dvěma nataženým prsty si ukázal na svůj obličej s tím, že maturantce žádoucí pojem tímto posunkem dojde. Ta chvilku váhala, aby pak následně vyhrkla: „Divá Bára.“

75

Nebylo pak divu, že jsme byli po jejím výroku, jak se obrazně říká, všichni smíchem pod stolem. Takže jak vidno, i u maturity není o zábavu nouze. Ale i se Zuzanou jsme s jejími vědomostmi spokojeni a milostivě ji propouštíme. Po ní přichází na řadu Zdenek s vytaženou otázkou „Mechorosty“. Čekají nás od něho asi dost nezáživné odpovědi, tuším. Úvodem chci slyšet o rodozměně, tedy o střídání pohlavní a nepohlavní generace. „Hlavně nám rozeber, co je gametofyt a co sporofyt!“ upřesňuji svoje přání. Děje se tak. Zdenek kreslí takzvanou rodozměnu na tabuli. „Jistě znáš zástupce mechorostů, ukaž nám je na obrázku!“ dotírám. I v tomto ohledu mně vyhovuje. „A zde v krabici jsou co za mechy?“ „Máme tady ploník a rašeliník.“ No jo, rašeliník, ten znám až moc dobře. V tu chvíli dávám komisi několika větami hlasitě k dobru svůj příběh z výletu mé první třídy začátkem sedmdesátých let na Rejvíz, známé rašeliniště v Jeseníkách. S několika studentkami jsem k němu zamířil, ostatní „študáci“ zůstali v hotelu. Měl jsem zájem několik exemplářů toho mechu přivézt do školy. Z pltě jsem neopatrně sestoupil do rašeliniště a bleskově do něho do půl pasu zapadl. Bylo to úplně jak v „Králi Šumavy“. Studentky, které mě tehdy doprovázely, mě podáním větve zachránily. „Dodnes mám ale pocit, že se záchranou nějak nepospíchaly,“ říkám s úsměvem členům komise. Všechny rozesmívám, včetně Zdenka. Atmosféra zkoušky se tím ale stává uvolněnější. Zdenka propouštíme s pochvalou a z potítka přichází poslední maturující, tedy Boženka, s otázkou „Bezobratlí“. Narychlo před ní předkládám krabice s hmyzem a jeho obrazy na tabuli. „Tak jedem, Boži!“ familiárně ji oslovuji, ostatně jsem její třídní. Začíná definicí: 76

„Hmyz je třída členovců, mají tělo rozdělené do tří článků - hlava, hruď a zadeček. Pro všechny druhy je charakteristické, že mají tři páry nohou, většinou mají složené oči, tykadla a jsou jedinými členovci, kteří umějí aktivně létat. Jedná se o nejrůznorodější skupinu živočichů na světě, která zahrnuje více než milión popsaných druhů.“ „To je víc jak ostatních druhů organismů,“ skáču ji do řeči. „Ano,“ odpovídá poněkud zaražena, ale hned pokračuje. „Hmyz představuje více než polovinu všech známých žijících organismů. Počet existujících druhů se odhaduje miliony zástupců a je možné, že představují více než 90% všech živých forem na Zemi.“ „Jen kdyby nebylo komárů, že ano?“ hlesnu ke členům komise. Můj příspěvek je od věci, a tak kolegové přikyvují jen s vynuceným úsměvem. Boženka pokračuje: „Hmyz můžeme nalézt téměř v každém prostředí naší planety, i když například jen ve velmi malém množství obývá oceány, kde mají převahu korýši. Nové druhy se objevují převážně v tropických oblastech, ve kterých hmyz dosáhl největší rozmanitosti. Velikost dnešních druhů dospělého hmyzu je různorodá.“ Její výklad je pojmově bohatý, Boženka nám dodatečně ukazuje jednotlivé zástupce hmyzího světa na obrázku, pak pojmenovává i hmyzí exempláře v krabicích, jejichž vzhled je ovšem už notně ovlivněn časem. Jsem s jejím výkonem spokojen, vždyť je to i moje práce, ty její prezentované vědomosti. Děkujeme Božence a ta odchází. Maturita z biologie skončila, komise se odebírá ke dveřím. Zamykám učebnu. Následující den v ní budou maturovat studenti ze sousední oktávy. Nejenom biologie, ale všechny předměty tohoto půldne končí a tak míříme na poradu. Tak zase ty naše tak trochu strojené obličeje, návrhy na známky a jejich schvalování.

77

Ne všichni maturanti byli s vyhlášením jejich výsledků spokojeni, ale mně spadl kámen ze srdce. Ještě jeden odpolední předmět a pomalu začneme „balit“. -----------------------------------------------------------------------------------------

78

Čtvrteční den, den poslední, je velmi pracovně náročný. Předseda dost často od maturity odbíhá, musí sepsat závěrečnou zprávu, nejvíc práce mám ale já. Musím zpracovat maturitní vysvědčení, dát je do souladu s maturitním výkazem. V minulosti to byla pěkná dřina. Na psacím stroji jsem musel vyklepat vysvědčení, a běda, pokud bych se spletl byť v jediném písmenku. Pak mně nezbylo, než jít s prosíkem do ředitelny. O výčitky nebyla nouze. Dostal jsem nový tiskopis vysvědčení a začal nanovo. Ale i v současnosti je to zatěžující proces. V ředitelně usedám do křesílka, na stolku mám razítko gymnázia, razítkovou podušku, no a ta vysvědčení vyplněná již počítačovou technikou. To by člověk nevěřil, jak je taková práce s razítky náročná. Otisk musí být pravidelný, dostatečně silný, takže si musím na připravených papírech úkon na papíru vedle nanečisto vyzkoušet. A pak teprve načisto! Činím tak doslova s vyplazeným jazykem. Nechávám otisk razítka zaschnout a nesu všechna vysvědčení jako svátost k podpisu předsedovi maturitní komise. Ten vysvědčení předpisově kontroluje podle svých záznamů a maturitního výkazu. No, co mám povídat, poslední den vždy byl a je i dnes infarktový. Není v podstatě čas na sledování posledních maturujících studentů. To by mě zase až tak nemrzelo. Mám totiž ve třídě tady dva kluky, kteří si vybrali jako maturitní předmět matematiku, u které být nemusím. Klobouk dolů před těmi hochy! Matematika je mimořádně náročný předmět. Vyžaduje vysoké intelektuální předpoklady, o tom jsem nikdy nepochyboval. Nedávno mně jeden lékař říkal: „Šel jsem na medicínu, protože na matematiku jsem na střední škole neměl.“ Hmm… Bez vysoké schopnosti abstrakce je učení matematice velkým problémem, no a ta abstrakce je do značné míry geneticky podmíněná. Chvilku jsem si ovšem při tom všem kalupu na maturitní matematiku čas našel. Zrovna byla řada na Mirkovi, sympatickém žákovi. 79

Už slyším pokyn: „Mirku, tak pojď sem!“ volají na něho kolegové – matematikové. „Ukážeš nám, jak se dá kouzlit s čísly!“dodávají. Usmívají se. Mirek se usazuje na židli. „Co sis vytáhl?“ Bože, kolikrát jsem tuto otázku v minulých dnech jenom vyslechl. „Kvadratické rovnice“ na to Mirek. Také jsem o nich kdysi dávno na střední všeobecné škole slyšel. O derivacích a integrálech tenkrát ještě ne! A tak poslouchám a v úctě skláním hlavu před těmi, co umějí dovedně zacházet s čísly. A už jsou tu od Mirka úvodní informace o kvadratických rovnicích. Registruji: „Grafem kvadratické funkce je každá parabola s osou rovnoběžnou se souřadnicovou osou y. Každá kvadratická rovnice, nemá­‑li dvojnásobný kořen, má v množině C právě dvě řešení. Každou kvadratickou rovnici v základním tvaru lze řešit pomocí vzorce užívajícího diskriminant: Ryze kvadratické rovnice řešíme převedením na tvar.“ A cosi píše na tabuli, ústně to komentuje. „Proč nemluví česky,“ říkám si pobaveně v duchu. „Takovou rovnici řešíme vytknutím neznámé,“ Mirek pokračuje v neznámé řeči. Píše na tabuli: x2 – 4x = 0 x(x – 4) = 0 K = {0; 4} No, ale abych zase ty matematické genie nepřechválil, mám tu životní zkušenost, že matematikové řečovými i písemnými schopnostmi většinou nijak zvlášť nevynikají. Napsat pro některé z kolegů – matematiků – komplexní hodnocení býval dost problém. Ale jsou mezi nimi výjimky. Holt, někdo umí to, někdo zase něco jiného, utěšuji se.

80

Ne nadarmo se říká, že existuje inteligence hudební, výtvarná, matematická, literární. Všechny nemá pohromadě nikdo z nás. Naštěstí! S takovými lidmi by byla v běžném životě otrava. Oba kluci, co si vybrali maturitu z matematiky, jsou výborní, žádnou otázkou předsedy, který je učitelem matematiky, se nedávají jen tak zaskočit. Ale byl jsem docela rád, že tento předmět zkoušením už skončil. Na naslouchání mým sluchovým ústrojím matematika ale moc nebyla. Ani tímto předmětem ještě maturita neskončila. Přichází na řadu občanská nauka: „Věruško, pojď za námi!“ Oslovená si vytahuje téma „Volby“. Patnáct minut si „hoví“ na potítku a pak docela dobře naladěná přichází. Usedá a už se rozpovídává o poměrném a většinovém volebním systému, přičemž rozebírá jejich klady a zápory… Já bystřím pozornost teprve tehdy, když slyším o druzích voleb. „Rozeznáváme řádné volby, pak nové, nastávají, pokud nemůže být uznána platnost voleb nebo pokud je zastupitelský sbor rozpuštěn nebo ukončí činnost v průběhu volebního období. U doplňovacích se nově obsazuje jeden nebo několik zvolněných mandátů, pokud třeba zastupitelé zemřeli nebo ze zdravotních důvodů rezignovali, a neexistuje institut náhradníka,“ s přehledem hodnotí Věra naše zákonodárství. Zkoušející kolegyně ji přerušuje a ptá se, jak je to s naší povinnosti chodit k volbám. Věra odpovídá. „Je to naše občanská povinnost.“ „No jo, ale k volbám chodí čím dál tím menší množství osob,“ namítá občankářka. „Asi nemají motivaci, strany nenabízejí to, co by si lidé přáli.“ „Máte pravdu, tak pojďme raději dále!“ se vzdechem ji vybízí kantorka, očima pozoruje naši reakci. „Není přípustné prodloužení volebního období za normálních okolností, připouští se v případě mimořádných okolností na nutnou dobu, pohroma v den konání voleb, okupace,“ Věra pokračuje. 81

Pořád se otevírají a zavírají dveře, někdo přichází, někdo odchází… Soustředění zkoušených to určitě neprospívá. „I vy budete chodit k volbám?“ „Budu se snažit,“ odpovídá Věra. „Ale ještě nevím, které straně hodím do volební urny lístek.“ „To my nevíme také,“ špitnu. Všichni se rozesmějí. Ještě chvíli trvá, ale nakonec jsme s Věrou „odvolili“. Ale ještě není konec maturit. Konečně přichází na řadu „moje“ francouzština. Jenom jedna jediná studentka si ji zvolila. Markéta. Hodná! Vytáhla si otázku „Česká republika“. Jak symbolické. Končíme naší republikou. Kupodivu přes uspěchanost závěru maturit si téměř přišli poslechnout zpěvnou francouzštinu naši republiku v jejím podání. Na židlích hostů je i plno abiturientů, ti se už od dopoledne ve škole shromažďují, neboť co nevidět se zahájí závěrečný ceremoniál. Ale Markéta už sedí na potítku s otázkou: La République tcheque. Netrvá dlouho a místností se rozlehne její zvučný hlas. „La République tcheque est un pays du centre de l’Europe. Elle voisine avec l’Allemagne, la Pologne, l’Autriche et la Slovaquie. La frontiere la plus longue est celle avec l’Allemagne. Les frontieres sont naturelles, formées par les montagnes ou par les rivieres. La superficie de la République tcheque est environ de 80 mille km2 et il y a 10 millions d’habitants. Notre état a été cré le 1er Janvier 1993 quand la Tchéquoslovaquie a été coupée en deux parties – la Slovaquie et la République tcheque. La capitale est Prague, la ville historique la plus grande et aussi la plus connue a l‘ étranger. Le climat en Tchequie est continental.“ „Il n’est pas vrai,“ máme podnebí přechodné mezi přímořským a vnitrozemským,“ vehementně protestuji. Pan předseda mě taktně napomíná. 82

„Pane třídní, máme francouzštinu, ne zeměpis. Ten už byl!“ Omlouvám se. „Promiňte!“ Markéta pokračuje: Il y des différences assez grandes parmi les températures en hiver et en été. En hiver il neige et les étés sont chauds. Grâce au climat tempéré la visite de notre pays est agréable en n’importe quelle saison de l’année. Ecetera. Tentokrát já překládám svým sousedům, co Markéta uvádí. „Uvádí základní údaje o naší republice. A jsem hrdý na tuto moji zem, o které hovoří.“ Konečně definitivní tečka. Všichni s úlevou vydechují. Opadá pozornost i dalších členů komise, mám pocit, že je to líto i kolegům, kteří se vždy snaží pochlubit výsledky svých žáků. Dochází k dílčí poradě poslední čtyřky. Je už jakási uspěchaná. Ale nikdo nepropadl, a tak všechno je fajn. Všechno? No ještě musím sehnat všechny kantory na závěrečnou velkou poradu. Ta musí být časově zkoordinovaná s poradou v sousední oktávě. V přípravné místnosti se zatím už od dopoledne shromaždují všichni maturanti, na stolech je plno kytek, budou se předávat všem členům komise, ale i kantorům zúčastněným při maturitách. Hluku je v místnosti i na chodbách až až. Však těch zážitků během týdne bylo… Sám s místopředsedkyní sháním kantory, kteří zkoušeli či přisedali, mezitím přichází pan ředitel s darem pro pana předsedu. Usedáme. Snad tucet lidí sedí za maturitním stolem a tlumeně mezi sebou hovoří. Kdosi poklepal tužkou o stůl. Rozhostilo se úplné ticho Místopředsedkyně oznamuje ukončení maturit a prosí pana předsedu maturitní komise o slovo. Ten si odkašlává. Krátce zhodnotí proběh maturit, avšak podrobně se zabývá jejich statistikou. 83

Hodnotí ji jako velmi zdařilou a začíná známá „děkovačka“. Předseda děkuje jednotlivým kantorům za jejich pečlivou a odpovědnou práci, zkoušejícím za přístup ke zkoušeným a všechno to, co je naučili, stejně tak přísedícím, své místopředsedkyni za její práci u maturity, nezapomíná přirozeně ani na mě. Slovo si pak beru já. „Pane předsedo, děkuji i já vám za klidný a vyvážený průběh maturit. To, že se tak vydařily, je i vaše zásluha, vašeho rozvážného a tolerantního přístupu k veškerému zde dění.“ Krátký potlesk. Ze židle povstává pan ředitel. Oceňuje roli pana předsedy a předává mu dárek. Jakousi keramiku. Všichni tleskají. Pak chvíle rozpaků s mým následným doporučením, aby se šlo na chvilku do občerstvovací místnosti, neboť si musím připravit třídu ke slavnostnímu rozloučení. Počkám, až se učebna vyprázdní, provedu částečný úklid, a pak už si jdu pro rozesmáté abiturienty dovnitř maturitní učebny. Mám co dělat, abych je překřičel. Seřadím si je v učebně jako před začátkem maturit. Každý z abiturientů třímá v ruce kytici. Pak jdu pro členy maturitní komise a zkoušející jednotlivých předmětů. Ne všechny se mně ale daří sehnat. „Pojď ke mně, máme závěrečnou poradu!“ „Už letím.“ Vcházíme do učebny. Ruch v místnosti se tiší. Začíná závěrečný ceremoniál. Místopředsedkyně několika slovy končí maturity a prosí pana předsedu o závěrečný projev. Ten se ujímá slova. „Vážení, nyní již abiturienti, Na tuto školu jste nastoupili jako děti. A všechno bylo najednou složitější. Nemuseli jste jen řešit, jak napsat písemky, kromě toho jste se museli vypořádat s tím, koho milovat, koho nenávidět a komu důvěřovat. 84

A čím víc jste toho věděli, tím jste byli zmatenější. Občas jste možná chtěli dospívání zastavit, ale to nebylo možné, nešlo to. A čas od času jste potřebovali slyšet ty drobné lži, jako že dobří lidé jsou vždy odvážní a pravdomluvní a ty zlé poznáme na první pohled. Protože tyhle drobné lži vám mnohdy pomohly postavit se na nohy a jít dál. Ne každý den se vám vydařil, na druhou stranu ne každý byl špatný. A i to špatné vás posunulo někam dál. Díky překážkám jste nalezli přátele, kteří při vás stáli, a věřím, že budou stát. Jedna velice moudrá osoba mi jednou řekla, že přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme sami. Nicméně nesmím opomenout, že v této bitvě jste nebojovali sami. Po vašem boku stáli učitelé, kterým bych tímto chtěl poděkovat. Upřímně si myslíme, že oni mají snad největší zásluhu na tom, kde dnes stojíte. Pomáhali vám najít vaši cestu a jít bojovat s hlavou hrdě vztyčenou, ale i přesto se ke každému chovat s úctou. Až se zavřou dveře školy, neznamená, že se s nimi zavřou i dveře za vámi. Letošní rok je pro vás zde na škole poslední a co nevidět budete každý někde jinde, s jinými lidmi. Ale ať už budete kdekoliv, každý z vás si s sebou v srdci ponese kousek posledních let, vaší společné minulosti, a já věřím, že všichni na ně, stejně jako já, budete vzpomínat s úsměvem na tváři. Ať se vám daří, přátelé!“ Hovoří pěkně, všechna čest, bouřlivý potlesk je mu odměnou. Abiturienti se k nám z řad rozbíhají, aby předali kytice všem na maturitě zainteresovaným. Trnu, aby se dostalo na všechny, naštěstí se tak stalo. Vše popisované se děje s úsměvy, doprovázenými krátkými vstřícnými slovy. „Paní profesorko, moc děkuji, budu na vás ráda vzpomínat, a zejména na ty vaše zajímavé hodiny plné informací. Uměla jste nás zaujmout.“ Když to slyším, tak si říkám, může být lepší odměna pro učitele než tato slova? Odpověď zní: Nemůže, ani ředitelské prémie nejsou větším vyznamenáním. 85

„I já tobě budu držet palce na přijímačkách, Evo!“odpovídá kolegyně, evidentně vyznáním abiturientky dojatá. Tak to má být. Pak si beru slovo ještě jednou já, dávám na vědomí, kdy a kde dostanou abiturienti vysvědčení. „Mládeži, příští pátek vás očekávám ve 14. hodin ve velkém sálu kina Máj. Je to jasné? A zase budete ve svátečním. Vezměte si sebou nějakou složku na maturitní vysvědčení!“ Pak jenom pokynutí mých rukou a usměvavý dav se rozchází. Hluk na chodbě doznívá ještě dlouho. Rozchází se i maturitní komise. Já zůstávám. Sbírám na stolech zbývající dokumenty, musím je odevzdat do ředitelny. Pomůcky pro studenty si již stáhli kolegové předtím. Pohlédnu na kytici na stole a trochu ji polituji. Užila si svoje. Uklízečky se o ni už postarají. Zrak nasměruji k bustě Komenského. V duchu mu pokládám otázku. „Byl jsi celé ty čtyři maturitní dny spokojen, velký Učiteli národů?“ Neříká nic. Tak asi ano. Určitě ano! Ještě chvilku zůstávám zcela osamocen v maturitní v místnosti a vstřebávám atmosféru, která je tak typická pro zkoušky dospělosti. Pak přistupuji k oknu prázdné a ztišené místnosti a dlouze se z ní mlčky dívám na vzdálený hřeben Bílých Karpat s monumentální Velkou Javořinou. Mlčím. Byla to moje poslední maturita…

86

87

Můj kdysi úvodní projev: Vážení a milí studenti, nastávající maturanti! Přichází vaše významná životní kapitola, zkouška dospělosti. V nejbližších dnech a hodinách budete maturitní komisi prezentovat své znalosti a schopnosti, vše to, co jste se na této škole naučili. Dovolte, abych vaše dosavadní úsilí přirovnal ke zdolávání vysoké hory, ke které jste před několika lety dospěli. Když jste se tehdy ocitli na jejím úpatí, byli jste naplněni zvědavostí, ale i obavami z času, který vám nastává. Pohlédli jste vzhůru a vše se vám zdálo tak vzdálené, možná i nedosažitelné. Leč vy jste byli rozhodnuti tu horu nastávajících povinností zdolat za každou cenu. Vydali jste se nahoru krok za krokem. Vše bylo pro vás tak neznámé, tak nové. Šli jste neprošlapanými cestičkami, opatrně se ohlížeje kolem, přičemž jste se seznamovali s těmi, co si stanovili podobné cíle. Prožívali jste chvíle obav, ale okamžiky naplněné štěstím z dílčích svých úspěchů Výstup však nebyl snadný. Asi jste si nejednou položili otázku: „Proč právě já mám vynakládat tolik námahy, je mně toho vůbec zapotřebí?“ Někdy jste vystupovali nahoru snadněji, jindy se vám do cesty stavěly nemalé překážky, nebe se mračny zatahovalo, čas od času protínaly oblohu i burácející blesky. Nejednou jste asi klesli do kolen a vyčítali si, že jste se na tuto strastiplnou, nelehkou cestu vydali. Ale vy jste se znovu nadechli, napřímili a šli dál… Na vaší cestě vás provázeli průvodci, ano, to byli a dosud jsou vaši učitelé. Stejně jako rodiče vkládali do vás naděje, obohacovali vaši mysl novými poznatky ve snaze pomoci vám při naplňování cílů vašeho života. Rok za rokem, krok za krokem jste se blížili ke svému vysněnému cíli, postupně jste nabývali sebedůvěry a těšili se na rozhled, který se vašim zrakům prostře dosažením cíle vašeho snažení. Nyní stojíte těsně před jeho vrcholem. Je tak blízko, blizoučko, jen si na něj sáhnout, ale pravda, ty poslední kroky bývají někdy nejobtížnější. 88

Ptáte se ve své mysli: „Budu mít dostatek sil, budu mít štěstí?“ a hledáte v očích svých průvodců odpověď. Ta však zní jednoznačně: Budete, vy to dokážete!!! Vy to… dokážete! V nejbližších hodinách prokážete, že jste syny a dcerami pevné vůle a bojovného odhodlání. Vítr vás otužil, blesků jste se přestali obávat. Pozvedněte hlavu, pohleďte, ten vrcholek, úspěšně složená maturita, září k obloze svou bělí! Čeká na vás, vybízí vás. Kolem vás stojí ti, co vám pomáhali dostat se až do těchto míst, tvoří kruh, který vám nedovolí klesnout. A až budete na samotném vrcholu, porozhlédněte se do všech světových stran, uvidíte, že svět přes veškerá úsilí je přece jenom krásný… Good luck!

89